JEDNA
Je mi zima. Teda spíš mrznu. Vlny mi narážej do lejtek a voda, která byla odpoledne ještě horká a tyrkysová, se změnila v ledovou a černou. Šutry, co se jich držím, se mi zarejvaj do bříšek prstů i zespodu do chodidel. Jsou děsně kluzký, ale nesmím se pustit, jinak bych spadla do tý ledárny, ve který se pod hladinou – nekecám – proháněj žraloci. A na sobě nemám nic než miniaturní bílý bikini a stehenní pouzdro na dýku, kterou držím v zubech. Nic, co by mě aspoň trochu ochránilo před jejich ostrejma zubama. Musím se stůj co stůj udržet, jinak mám před sebou vyhlídku na amputaci dolní končetiny – nebo aspoň na příšernou bolest, nejhorší muka, jaký jsem kdy zažila. Musím totiž splnit poslání a doručit balíček do sídla, který se vypíná na útesech nade mnou… Jinak budu poslouchat našeho zatracenýho režiséra Andrého, jak mi v tom celou noc máchá čumák. „Ne, ne, ne!“ zaječel právě z lodičky, odkud velel záběrům. „Viv, přidej tam trochu gelu… Ne, tam ne! Tam!“ Fakt. Měla bych se nejspíš pustit a sletět do vody. Nechat žraloky, aby si na mně pošmákli. Byla jsem si totálně jistá, že přesně na to čekaj, i když ten chlápek Dom z půjčovny, co si od něj produkce Obchodního řetězce Stark přebírala člun, tvrdil štábu něco jinýho. Povídal, že to jsou písečný žraloci, naprosto neškodný stvořeníčka, a bojej se nás víc než my jich. Že prej je k nám láká jasný světlo reflektorů, 7
který všude kolem rozmístil náš fotograf Francesco, ne vyhlídka na to, jak si mě dopřejou k půlnoční sváče. Ale fakt – jak to může vědět? Ty potvory podle všeho zatím žádnou supermodelku neochutnaly. Vsadím se, že by si chrochtly. „Nik?“ zakřičel ze člunu Brandon Stark. „Jak je?“ Jako by mu na tom záleželo. No, i když… vlastně záleží. Synáček Velkýho šéfa se k nám přidal jen proto, aby se svez firemním tryskáčem a moh strávit den svištěním na vodním skútru kolem ostrova Saint John. A choval se starostlivě jenom proto, že to od něj ostatní čekali. Nebo si hejčkal naději, že mu to pomůže dostat se mi pozdějc do kalhotek. Jako kdyby to takhle někdy fungovalo. Aspoň v poslední době. „Je mi fajn!“ zavolala jsem. Až na to, že stejně nebylo poznat, co říkám, když jsem svírala v zubech tu dýku. A tu jsem si nemohla vyndat, protože jsem se musela držet na skalách, aby se ze mě nestala žraločí jednohubka. Z koutků mi tekly sliny. Super. „Potřebujeme ještě pár fotek, Nikki!“ hulákal André. „Děláš to skvěle!“ Pak se ozval něčí další hlas a André dodal: „Mohla by ses přestat kymácet?“ „Já se nekymácím,“ opravila jsem ho. „Klepu se. Zimou.“ „Co říká?“ zeptal se režisér Brandona. Kvůli tý kudle v puse mi nebylo rozumět jediný slovo. „Jak to mám vědět?“ zavrčel Stark mladší a otočil se ke mně. „Nikki! Cos to povídala?“ „Že je mi zima!“ zaječela jsem. Vlny byly čím dál vyšší, teP už mi smáčely spodek plavek. Zadek jsem měla úplně zmrzlej. Bezva. Ještě mi ochrne. Proč to vůbec dělám? Kvůli značkovýmu parfému Stark? Nebo kvůli jejich nejnovějšímu mobilu? Už si to ani nevybavuju. 8
A to mi Lulu tvrdila, jakou mám kliku, že se dostanu na Panenský ostrovy zrovna v prosinci, kdy všem Newyorčanům – abych ji teda přesně citovala – mrznou půlky. Kdyby tak věděla, že to budu já, komu nakonec umrzne pozadí. Doslova. „Já nevím, co říká!“ slyšela jsem řvát Brandona na Andrého. „To je fuk. Prostě foR dál, Francesco,“ povzdychnul si režisér. „Nikki, jdeme na další záběr!“ Nevěděla jsem, co se tam dole děje, protože jsem měla jejich loPku za zádama. A pak najednou začaly z nebe šlehat blesky. Natáhla jsem krk a zadívala se nahoru na útes, jako bych tam chtěla vylízt. Snažila jsem se nemyslet na to, že mám na sobě jen mrňavoučký bikini, a místo toho jsem si představila, že mám na těle navlečený brnění. Tohle totiž vůbec nejsem já, Em Wattsová. Jsem valkýra Lenneth, která sbírá duše padlejch vikingů a vyprovází je do Valhally. Tohle zmáknu. Zmáknu úplně všecko. Až na to, že tam nahoře mě nečeká žádná severská síň slávy. Jen silnice, po který jezděj turisti na letiště a kterou lemuje zakrslý křoví. A nemám ani žádný brnění. Podle mě postrádalo veškerou logiku, proč by cvičená vražedkyně, kterou jsem zřejmě měla v týhle slátanině představovat, lezla na útesy bosá a v bikinách – bez jediný kapsy, do který by si strčila mobil. Až na to pouzdro na kudlu. A když už teda mám na stehně přivázaný to pouzdro, proč držím dýku v zubech, místo abych ji měla v něm?! Už jsem si všimla, že umělecký režiséři – jak se při focení říká těm, co vymejšlej scénáře fotopříběhů – při oblíkání postav (čili modelek) nikdy neuvažujou prakticky. Víte, co by bylo mnohem užitečnější? Kdyby tyhle fotky pořídili v nějakým vytopeným studiu v New Yorku a útes, vlny i měsíční svit kolem mě přidělali počítačem. 9
Jenže Francesco chtěl svým fotkám dodat punc realismu. Proto si ho Stark najal. Pro Obchodní řetězec Stark jen to nejlepší. Zato ty žraloci, co kroužili pode mnou a čekali, až spadnu z toho pitomýho útesu a budou se do mě moct zahryznout, byli víc než realistický. Byli surrealistický. „Děláš to bezvadně, Nikki!“ zaječel Francesco. „Máš ve tváři vepsanou přesně tu správnou zarputilost a odhodlání!“ Přísahám, jestli se někdy dostanu z tohohle útesu, popadnu tu pitomou dýku a vrazím ji tomu chlapovi do voka. Akorát že ta čepel je z umělý hmoty. I když se vsadím, že by to šlo i tak. „– čiré zoufalství dívky, kterou okolnosti donutily, aby si sáhla až na dno sil,“ rozohnil se Francesco, „když bojuje o přežití ve světě, kde jako by se všichni a všechno spiklo proti ní –“ Legrační bylo, že ten magor právě popsal mou každodenní realitu. „Já myslím, že by se spíš měla tvářit šRastně,“ namítnul André, „protože použila deodorant Stark – a ten dodává dívkám sebevědomí potřebné k tomu, aby všechno zvládly.“ Aha. Takže tohle má bejt reklama na deodorant. „ŠRastná, Nikki!“ zaječel režisér. „Jsi šRastná! Jsme v Karibiku! Měla by sis to báječně užívat!“ Připouštěla jsem si, že na tom něco je. Měla bych si to tady báječně užívat. Proč bych se taky trápila? Mám všechno, o čem může holka v mým věku snít: skvělou kariéru jako Tvář Obchodního řetězce Stark, kterej mi za to královsky platí. Patří mi střešní apartmá se dvěma ložnicema ve věžáku na Manhattanu, kde trávím večery s tím nejrozkošnějším trpasličím pudlem na světě a taky s prominentní (i když pořád úplně přesně nevím, co to znamená), zazoba10
nou a zábavnou spolubydlící, která nás dokáže protáhnout na ty nejsuprovější mejdany ve městě. Jsem bohatá. Moje šatna je narvaná módníma hadříkama od nejprestižnějších návrhářů. Značkový je i povlečení v mý širokánský posteli. Vlastním koupelnu s vířivkou, luxusní kuchyňskou linku s pultem z černý žuly se zabudovanejma spotřebičema pro gurmány. Zaměstnávám hospodyni na plnej úvazek, co umí nejen báječně masírovat, ale navíc (jak jsem zjistila teprve nedávno) provádět skoro bezbolestnou voskovou depilaci. Dokonce mi to jde slušně taky ve škole (i přes všechno to ponocování a bolestný ranní vstávání, za který může má prominentní a zábavná spolubydlící). Jenže můj průměrnej prospěch jedna celá nula nula se teP ocitnul v ohrožení jen proto, že mě můj zaměstnavatel vyreklamoval ze školních lavic a odlifroval na tropickej ostrov, kde musím za tmy viset se zadkem těsně nad hejnem žraloků, jen aby si Obchodní řetězec Stark opatřil moje akční snímky. Pokud budu každou volnou chvilku věnovat učení, snad aspoň postoupím do dalšího ročníku. Což není zase tak špatný na holku, která strávila celou šestinu z pololetí v kómatu. Tak proč jsem sakra pořád v takový depresi? „Řekni jí něco, aby z ní vyzařoval šRastný pocit,“ pobízel André Brandona. Ten okamžitě poslušně zahulákal: „Hej, Nik! Pamatuješ, jak jsme spolu byli vloni na Mustique na Antilách? A tys dělala ty fotky pro britskej Vogue. Jak jsme měli tu soukromou chatku! Tak pamatuješ? Jak jsme přece pili tu skořicovou kořalku… Goldschläger, ne? A pak se koupali bez plavek. Tý jo, jak my si spolu užili…“ Rázem jsem si vzpomněla. Teda proč jsem v takový depresi. A v tu chvíli jsem se přestala křečovitě držet kamenů a pustila se. 11
Protože bejt sežraná žralokama mi rázem připadalo jako mnohem příjemnější vyhlídka než poslouchat zbytek Brandonovy historky. Podobný vzpomínky jsem za poslední měsíce slýchala v jednom kuse – nejen od něj, ale taky od kluků po celým Manhattanu – a uměla jsem si dost živě představit, jakej tohle vezme konec. Nikki Howardová měla na sedmnáctiletou holku – a navíc holku, co údajně chodí se synem svýho zaměstnavatele – až moc důvěrnejch přátel mužskýho pohlaví. Ze člunu se ozvaly zděšený výkřiky. Jenže jistý části mý duše to bylo totálně putna. Dopadla jsem po zádech do vody. Byla studenější, než bych si dokázala představit. Vyrazila mi vzduch z plic. Ten šok byl tak prudkej, až jsem si začala říkat, jestli už po mně nechňapnul žralok a nepřekousnul mě vejpůl. Z televizního dokumentu, na kterej jsem se jednou koukala s Christopherem, jsem věděla, že žraločí zuby jsou tak ostrý, že jejich oběR nejdřív vůbec nic necejtí. Ani si neuvědomí, že je zraněná – dokud nezjistí, že plave v horkým proudu vlastní krve. Ledový sevření nebylo to jediný, co mě ve vodě čekalo. Taky jsem se ocitla v naprostý tmě. Přinejmenším v první chvíli. Když se moje oči trochu rozkoukaly, všimla jsem si, že světla z našeho člunu ozařujou hladinu nade mnou. Tak jsem poznala, že nejsem překousnutá žralokem. Kolem mě neplavaly ve vodě žádný oblaka krve. Jenom nějaký temný obrysy, který zřejmě patřily písečnejm žralokům, co chudáci horečnatě zabírali ploutvema, aby se urychleně dostali co nejdál od mý maličkosti. Dom z půjčovny měl nejspíš pravdu – tyhle stvoření se nás bojej mnohem víc než my jich. Zahlídla jsem i svoje vlasy, který se vznášely kolem mě jako zlatavý mořský řasy. Když mě před tři čtvrtě hodinou vezli na gumovým člunu k útesu, všichni dávali hroznýho bacha, aby se mi nenamočil účes ani plavky. 12
A já to teP všechno zničila. Stylistka Vanessa, která na mně dřela skoro hodinu, aby moje blond hříva vypadala dokonale, bude pořádně nakrknutá, až se vynořím jako zmoklej bobtail. Jestli se vynořím. Až na to, že… no, je fakt, že tady dole to docela ušlo. Ne že by tady nebyla kosa. Zato je tu klid. A ticho. Fakt nechápu, co mořský panny blbnou. Teda aspoň ty, který jako Malá mořská víla toužej žít na souši. Na pár vteřin mi to připadalo tak úžasný, že se mi úplně vykouřilo z hlavy, jak je mi zima a jak moc jsem zoufalá a že necejtím svůj zadek. A taky že nemůžu dejchat a že se nejspíš utopím. Ale pro co mám teda žít? Jistě, je to skvělý, když si člověk může lítat soukromým tryskáčem a nemusí po sobě mejt nádobí a má tolik lesků na rty zadara, kolik si může přát. Jenže já se o lesk na rty nikdy moc nezajímala. Pravda je, že jsem nucená pracovat pro zločinnou korporaci, která je zodpovědná za proměnu Ameriky v nekonečnej pás propojenejch obchoPáků. A kluk, kterýho miluju, vůbec netuší, že jsem naživu. A to doslova. A kdybych mu prozradila, že nejsem mrtvá, nechá Obchodní řetězec Stark (kterej – a tím jsem si naprosto jistá – potajmu sleduje každý moje nadechnutí) nechá mamku s taRkou zavřít do basy. Jo, abych nezapomněla: taky mi vzali z těla mozek a strčili ho do těla někoho jinýho. Tak proč by měl člověk chtít na tomhle světě zůstat? Vážně tohle myslím vážně? Napadlo mě, že už se nevynořím. Ve spoustě ohledů to byla mnohem příjemnější vyhlídka než pokračovat v životě tam nahoře. Beze srandy. Dál si už vybavuju jen mohutný šplouchnutí hned vedle. 13
Vzápětí jsem zjistila, jak ke mně plave oblečenej Brandon, chňapá po mně a vleče moje kašlající a svíjející se tělo k hladině. A potom mě hází do člunu. Měla jsem trochu vztek. A hodně jsem se klepala. No jo. Nechtěla jsem strávit zbytek života na dně oceánu. Ale taky jsem se neprosila o zachraňování. Nechtěla jsem tam zůstat tak dlouho, až by se mi plíce naplnily vodou a já to zalomila mezi chaluhama. To ani náhodou. Když mě Brandon táhnul ke člunu a já vykoukla přes jeho vyboulený svaly, zahlídla jsem asistentku svý agentky Shaunu, jak starostlivě vyhlíží přes okraj přídě. „Panebože, Nikki, není ti něco?“ vyjekla. Cosabella, kterou svírala v náručí, se hystericky rozštěkala. Páni. Na tohle ztřeštěný klubíčko jsem úplně zapomněla. Jak jsem mohla bejt tak sobecká? Kdo by se o toho psa postaral? Lulu na to není dost zodpovědná. Zapomíná krmit i sama sebe (když nepočítám popcorn a mojita), a tak by si určitě nepamatovala, že je nutný nakrmit i miniaturního pejska. Shauna na to kápla. Není mi něco? Tuhle otázku jsem si už sama dlouho kladla. A občas mě napadalo, jestli vůbec někdy přijde chvíle, kdy na ni budu moct odpovědět – ne. „Nikki,“ slyšela jsem volat Francesca, „díkybohu, je to v suchu! Nafotil jsem to!“ Bezva. Žádný Nikki, díkybohu, ty žiješ, ale Nikki, díkybohu, nafotil jsem to. A kdyby to Francesco nestih, měla bych babu dál. V tom případě by Obchodní řetězec Stark nikomu z nás nedovolil odletět domů, dokud by tenhle fotoblábol nebyl kompletní.
14
DVĚ
V hotelovým pokoji jsem zůstala sama – teda až na Cosabellu, která mi nepřestávala olizovat z obličeje slanou vodu – a pokoušela se rozmrazit v horký vířivce na soukromý terase. Brandon a zbytek štábu se šli navečeřet do restaurace v přízemí – daj si další z těch tisícidolarovejch sašimi, který pochopitelně zacvaká jeho táta, miliardář Robert Stark. Já se večeře vzdala ve prospěch horký vody, hamburgeru od hotelovýho poslíčka a pár levelů Poslání ve svým ultratenkým notebooku MacBook Air. Poslouchat bulvární drby o Olsenovejch dvojčatech a pak tancovat technopop (přesně jsem tušila, jak se bude zábava dole vyvíjet) mi po tom všem, co jsem vytrpěla, nepřipadalo vůbec lákavý. Vlastně mi to nepřipadalo lákavý nikdy… i když Brandon dlouho postával u mejch dveří a žadonil, abych si to rozmyslela, zatímco já se třásla zimou. Teprve když jsem mu slíbila, že přijdu pozdějc (prachsprostá lež), se nechal přesvědčit a sešel po schodech za ostatníma. A když Nikkin mobil začal vyhrávat první tóny Barracudy, byla jsem si jistá, že mi odtamtud volá, kde vězím. Stydím se, že jsem si nechala Barracudu jako zvonění, jenže jsem se nějak nikdy nedostala k tomu, abych to přenastavila. Vlastně jsem se nikdy tak úplně nezbavila podezření, že Nikkin značkovej mobil Stark je napíchnutej (její počítač pod dozorem byl, tak proč by ve Starku neměli sledovat i její telefonáty?), takže nejčastější operace, kterou jsem s ním prováděla, bylo zmáčknutí červenýho tlačítka. Prostě jsem ho skoro nepoužívala. Telefonáty jsem si 15
radši vyřizovala ze svýho iPhonu, kterej jsem si koupila pomocí jedný Nikkiny kreditky. Podívala jsem se na jméno volajícího na displeji (rozhodně už jsem se naučila nebrat hovory dřív, než zjistím, kdo to je. Jinak bych mohla skončit tak, že budu poslouchat sáhodlouhý výčitky, proč jsem se takovou dobu neozvala, a rozvleklej popis toho, jak nějakej Eduardo umírá touhou letět se mnou zase do Paříže) a překvapilo mě, že to není Brandon, ale Lulu. „Co je?“ zeptala jsem se rovnou. Vykašlaly jsme se na zbytečný zdvořilosti tu noc, co mě Lulu s Brandonem po transplantaci mozku unesli z nemocnice s pošahanou představou, že mě „zachraňujou“. „Ehm,“ ozvala se moje spolubydlící. „Hledal tě tady jeden kluk.“ „Lulu.“ Za tu krátkou dobu, co jsme spolu hospodařily ve střešním apartmá, jsem se tu holku naučila milovat jako vlastní ségru. Takže jsem první člověk, kterej je srozuměnej s tím, že Lulu při rozdávání mozkovejch buněk stála někde na konci fronty. „Mě přece pořád hledaj nějaký kluci.“ Což je bohužel hořká pravda. Náš společnej nóbl byt se stal centrálou, kde se slejzaj kluci všeho druhu. Jedinej, kterej se tam za mnou nikdy nestavil, byl bohužel taky jedinej, kterýho bych tam doopravdy toužila vidět. A ten se zrovna netvářil, že už by se uráčil rozhodnout, jestli se mu líbím, nebo ne. Teda pokud můžu soudit na základě těch divnejch pohledů, co na mě vrhá při hodinách ústního projevu. I když dřív vrhal v jednom kuse podobně divný pohledy na McKaylu Donofriovou, takže to nemusí nic znamenat. „Tenhle byl jinej,“ hlásila zatepla Lulu. Ta informace mě přiměla, abych se ve vířivce narovnala. „Nekecáš?“ Z toho, jak jsem se dlouho povalovala v horký vodě, jsem už byla pěkně scvrklá. A ruce jsem měla 16
