Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 5
P ŘÍČINA
1
SMRTI
V sobotu, poslední srpnový den, jsem se pustila do práce ještě před svítáním. Neviděla jsem mlhu, zvedající se z trávy, ani oblohu, barvící se ostrou modří. Na ocelových stolech ležela každé ráno nová těla a pitevna neměla okna. Víkend Svátku práce začal několika bouračkami a přestřelkou v Richmondu. Byly už dvě odpoledne, když jsem se konečně dostala do svého bytu ve West Endu a hned ode dveří slyšela Berthu šramotit v kuchyni. Uklízela u mne každou sobotu a věděla, že se při tom nemá starat o telefon, který právě začal zvonit. „Nejsem tu,“ zavolala jsem od otevřených dvířek lednice. Bertha na chvíli přestala s vytíráním podlahy. „Zvonil sotva před minutou,“ řekla. „A pár minut předtím. Pokaždé stejný muž.“ „Nikdo není doma,“ opakovala jsem. „Jak říkáte, doktorko Kay.“ Mop se znovu rozjel po podlaze. Pokoušela jsem se ignorovat odcizený zvuk telefonního záznamníku, jenž se vnutil do sluncem zalité kuchyně. Rajčata, kterých jsem v létě mívala vždycky plnou lednici, někam zmizela. Zbyla jen tři. A kde je kuřecí salát? Po pípnutí se ozval známý mužský hlas: „Doktorko? Tady Marino...“ Ach bože, pomyslela jsem si a kolenem zabouchla dvířka lednice. Detektiv Pete Marino, vyšetřující v Richmondu vraždy, byl v ulicích už od půlnoci, viděla jsem se s ním v pitevně, když jsem vytahovala střely z jednoho z jeho případů. Měl být na cestě k jezeru Gaston a trávit zbytek víkendu rybařením. Já jsem se těšila na práci na zahradě. „Pokoušel jsem se tě chytit, vyrážím. Zkus mi zavolat na operátor...“ Marinův hlas zněl naléhavě, ale to už jsem chňapla po sluchátku. 5
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 6
Patricia Cornwellová
„Jsem tu.“ „Jsi to ty, nebo ten podělaný záznamník?“ „Hádej,“ vyštěkla jsem. „Špatné zprávy. Našli další opuštěné auto. New Kent, odpočívadlo na Šedesáté čtvrté v západním směru. Zrovna mi to volal Benton...“ „Další pár?“ přerušila jsem ho. Rázem jsem zapomněla na veškeré plány pro tento den. „Fred Cheney, bílý muž, devatenáct let. Debora Harveyová, bílá žena, devatenáct let. Naposled viděni okolo osmé včera večer, když odjížděli od domu Harveyových v Richmondu. Měli namířeno do Spindriftu.“ „A auto je na západní výpadovce?“ ujišťovala jsem se, protože severokarolínský Spindrift leží asi tři a půl hodiny východně od Richmondu. „Jo. Zdá se, že mířili na druhou stranu, zpátky do města. Hlídka našla to auto, džíp Cherokee, asi před hodinou. Po těch dětech není ani stopa.“ „Hned tam jedu,“ prohlásila jsem. Bertha celou dobu pokračovala ve vytírání, ale věděla jsem, že jí neuniklo ani slovíčko. „Jak to tu dodělám, vypadnu,“ ujistila mě. „Zamknu a zapnu alarm. Nebojte se, doktorko Kay.“ Každičkým nervem mi vibroval strach, když jsem si brala kabelku a pospíchala ven k autu. Už to byly čtyři páry. Všechny zmizely, a nakonec je našli zavražděné v okruhu osmdesáti kilometrů kolem Williamsburgu. Případy, označované tiskem jako Vraždy milenců, byly dosud neobjasněné a zdálo se, že k nim nikdo nemůže najít klíč nebo uspokojivé vysvětlení, dokonce ani FBI a jeho Vyhledávací program násilných trestných činů neboli VICAP, v jehož rámci se shromažďovala databáze zmizelých a umělá inteligence počítačů srovnávala osoby s neidentifikovanými těly a spojovala podobné zločiny. Když se před více než dvěma lety našla těla prvního páru, byl místní tým VICAP, složený ze zvláštního agenta FBI Bentona Wesleyho a veterána 6
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 7
P ŘÍČINA
SMRTI
richmondského oddělení vražd Petea Marina, vyzván ke spolupráci s místní policií. Poté zmizel další pár a pak ještě dva. Pokaždé, ještě než byl povolán tým VICAP a než mohlo Národní policejní informační ústředí, NCIC, začít rozesílat popisy policejním oddělením po celé Americe, už byli zmizelí teenageři mrtví a rozkládali se někde v lese. Vypnula jsem rádio, projela dálničním mýtem a vyrazila po dálnici číslo šedesát čtyři. Náhle se mi vybavily všechny události a hlasy. Kosti a zplesnivělé oblečení promíchané s listím. Hezké, usměvavé obličeje zmizelých teenagerů na fotkách v novinách a zmatené, rozčilené rodiny před televizními kamerami a volající mi telefonem. „Je mi moc líto, co se stalo vaší dceři.“ „Řekněte mi, prosím, jak moje dítě zemřelo. Ach bože, netrpěla?“ „Příčina smrti nebyla dosud určena, paní Bennettová. V současné době vám nemohu sdělit nic dalšího.“ „Co myslíte tím, že to nevíte?“ „Našly se jen její kosti, paní Bennettová. Když zmizí měkké tkáně, zmizí s nimi i zbytky možných zranění...“ „Nechci poslouchat vaše medicínské bláboly! Chci vědět, co zabilo mého chlapce! Poldové se vyptávají na drogy! Můj chlapec se nikdy ani neopil, natož aby bral drogy! Posloucháte mě, dámo? Je mrtvý, a oni z něj dělají nějakého pankáče...“ „HLAVNÍ SOUDNÍ LÉKAŘKA ZMATENA: Doktorka Kay Scarpettová nedokáže určit příčinu smrti.“ Neurčena. Znovu a znovu. Osm mladých lidí. Bylo to hrozné. Popravdě řečeno, něco takového se mi ještě nestalo. Každý soudní lékař má nevyřešené případy, ale ještě nikdy jsem neměla tolik takových, které spolu souvisely. Stáhla jsem střechu a počasí mi trochu zvedlo náladu. Bylo teplo, brzy začne padat listí. Jen na podzim a na jaře se mi nestýskalo po Miami. Richmondská léta byla stejně horká, ale chyběla v nich mořská bríza, jež čistí vzduch. Vlhkost byla příšerná a v zimě se mi nedařilo o nic líp, protože jsem neměla ráda chlad. Ale jara a podzimy byly osvěžující. Opájela jsem se změnami a stoupalo mi to rovnou do hlavy. 7
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 8
Patricia Cornwellová
Odpočívadlo na dálnici číslo šedesát čtyři v New Kentu bylo přesně padesát jedna kilometrů od mého domu. Vypadalo stejně jako kterékoli jiné dálniční odpočívadlo ve Virginii, s piknikovými stoly, grily a dřevěnými sudy na odpadky, cihlovými umývárnami, prodejními automaty a nově zasazenými stromky. Ale v dohledu nebyla žádná odpočívající rodina ani řidič kamionu, všude stály jen policejní vozy. Zpocený policista v šedomodré uniformě a bez úsměvu na tváři ke mně přistoupil, když jsem zastavovala vůz u dámských umýváren. „Promiňte, paní,“ řekl bez pozdravu a nahnul se k okénku mého auta. „Tohle odpočívadlo je dnes zavřené. Musím vás požádat, abyste odjela.“ „Kay Scarpettová,“ představila jsem se a vypnula motor. „Policie mne požádala, abych přijela.“ „Z jakého důvodu, paní?“ „Jsem hlavní soudní lékařka,“ odpověděla jsem. Když mne přejel pohledem, zahlédla jsem v jeho očích nedůvěřivý záblesk. Zřejmě jsem nevypadala patřičně „šéfovsky“. Měla jsem na sobě džínsovou sukni, růžovou košili a kožené vycházkové boty, nikde žádné odznaky úřední autority, ani služební auto, které čekalo v policejních garážích na nové pneumatiky. V jeho očích jsem nejspíš vypadala jako už nepříliš mladá úřednice, která si v rámci úředních povinností vyrazila ve svém tmavošedém mercedesu, nevyrovnaná blondýna na cestě k nejbližšímu obchodnímu centru. „Potřebuju nějaký průkaz.“ Zaštrachala jsem v kabelce, našla tenké černé pouzdro a ukázala mosaznou placku soudního lékaře, k tomu jsem mu přidala řidičák. Obojí dlouze studoval. Cítila jsem, že je na rozpacích. „Nechte auto tady, doktorko Scarpettová. Lidé, které hledáte, jsou tamhle vzadu.“ Ukázal směrem k parkovací ploše pro náklaďáky a autobusy. „Přeji hezký den,“ dodal přihlouple a odešel. Rychle jsem se vydala naznačeným směrem. Když jsem obešla umývárny a vstoupila do stínu stromů, spatřila jsem policejní auta, náklaďák odtahové služby s rozsvícenou světel8
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 9
P ŘÍČINA
SMRTI
nou rampou a nejmíň tucet mužů v uniformách a světlých oblecích. Červený džíp Cherokee jsem uviděla, až když jsem došla téměř k němu. Stál vedle výjezdové rampy, stranou, skrytý pod stromy. Dvoudveřový model pokrytý nánosem prachu. Podívala jsem se okénkem u řidiče a zaznamenala velmi čistý interiér čalouněný světlou kůží, na zadním sedadle úhledně naskládaná zavazadla, lyže, svinuté žluté horolezecké lano a červenobílou přenosnou ledničku. V zapalování visely klíčky, okénka byla napůl stažená dolů. V mokré trávě se zřetelně rýsovaly stopy pneumatik vedoucí z cesty, chromovaná mřížka chladiče se opírala o kmen borovice. Marino právě mluvil s hubeným blonďákem; někdo mi ho představil jako Jaye Morrella od státní policie. Zřejmě byl ve službě. „Kay Scarpettová,“ doplnila jsem, když mě Marino představil jenom jako „doktorku“. Morrell na mne upřel tmavě zelené brýle proti slunci a pokývl. Neměl uniformu a pěstoval si knírek, který připomínal spíš pubertální chmýří; snažil se však o výraz všeznalého drsňáka, který jsem znala od ostatních zbrusu nových detektivů. „Zatím víme jen tolik.“ Nervózně se rozhlédl kolem. „Džíp patří Deboře Harveyové. Ona a její přítel, ehm, Fred Cheney, odjeli od Harveyovic domu včera večer přibližně v osm hodin. Měli namířeno do Spindriftu, kde mají Harveyovi plážový dům.“ „Byli Harveyovi doma, když ti dva odjížděli z Richmondu?“ vyptávala jsem se. „Ne,“ obrátil ke mně své brýle. „Byli ve Spindriftu, odjeli ten den už dřív. Debora s Fredem chtěli jet sami, protože měli v plánu vrátit se v pondělí do Richmondu. Oba studují na Karolínské státní univerzitě a potřebovali být doma dřív, aby se připravili na návrat do školy.“ Marino vytáhl cigaretu a vysvětloval: „Než večer odjeli z Harveyovic domu, zavolali do Spindriftu, mluvili s jedním z Debořiných bratrů a řekli mu, že právě vyrážejí a že je mají čekat mezi půlnocí a jednou hodinou. Když se neobjevili do čtyř hodin ráno, Pat Harveyová zavolala policii.“ „Pat Harveyová!“ Nevěřícně jsem zírala na Marina. Odpověděl mi Morrell. 9
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 10
Patricia Cornwellová
„No jo, to si dáme. Pat Harveyová je už na cestě sem. Vrtulník ji naložil...,“ mrknul na hodinky, „asi před půl hodinou. Otec, hm, Bob Harvey je na cestách. Je v Charlotte kvůli obchodu a měl dojet do Spindriftu někdy zítra. Pokud víme, ještě ho nikdo nezastihl, dosud neví, co se stalo.“ Pat Harveyová byla ředitelkou Národního protidrogového úřadu, v této pozici ji média přejmenovala na Drogovou carevnu. Do funkce ji jmenoval prezident, nedávno se objevila na obálce časopisu Time; paní Harveyová byla jednou z nejmocnějších a nejobdivovanějších žen v Americe. „Co Benton?“ zeptala jsem se Marina. „Ví, že je Debora Harveyová dcerou Pat Harveyové?“ „Nic mi o tom neříkal. Když volal, zrovna přistával v Newport News – Úřad pro něho poslal letadlo. Pospíchal, aby si najal auto. Nemluvili jsme dlouho.“ To byla odpověď na mou otázku. Benton Wesley by se sem nehnal v letadle FBI, kdyby nevěděl, kdo je Debora Harveyová. Bylo mi divné, proč Marinovi, svému partneru ve VICAP, nic neřekl, a pokoušela jsem se něco vyčíst z Marinova širokého, lhostejného obličeje. Tváře měl povislé, plešatějící hlava se mu leskla a na čele se perlil pot. „Teď se chystáme udělat tohle,“ shrnul Morrell. „Posílají mi spoustu mužů, kteří to tu uzavřou. Už jsme prohledali umývárny a trochu to prošťourali kolem, abychom se ujistili, že ty děti nejsou poblíž. Jakmile dorazí záchranáři, začneme prohledávat les.“ Severně od předního nárazníku džípu se přehledný prostor odpočívadla okamžitě měnil v hustou změť křoví a stromů, které byly tak těsně vedle sebe, že jsem viděla jen sluneční světlo odrážející se od listů a sokola kroužícího nad vzdáleným shlukem borovic. I když se kolem Šedesáté čtvrté všude roztahovala nákupní centra a sídliště, tenhle kus mezi Richmondem a Tidewaterem zůstával nezměněn. Krajina, která se mi dříve zdála tak přátelská a uklidňující, mi náhle připadala hrozivá. „Sakra,“ ulevil si Marino, když jsme opustili Morrella a poodešli. „Je mi líto, že jsi přišel o výlet na ryby,“ řekla jsem. „No jo. Copak to tak není vždycky? Chystám se na ty za10
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 11
P ŘÍČINA
SMRTI
tracený ryby už měsíce. Zas to nevyšlo, ale to není nic nového.“ „Všimla jsem si, že když sjíždíš z dálnice,“ nevěnovala jsem pozornost jeho podráždění, „dělí se příjezdová cesta okamžitě na dva nájezdy, jeden vede sem dozadu, druhý dopředu k odpočívadlu. Jinými slovy, příjezdová cesta je jednosměrná. Nemůžeš vjet do předního prostoru pro auta, pak si to rozmyslet a zajet sem, protože bys jel pořádný kus v protisměru a riskoval, že se s někým srazíš. A vsadila bych se, že tu včera večer byla spousta lidí, protože začínal víkend Svátku práce.“ „Správně. To vím. Nepotřebuju žádného experta, abych pochopil, že někdo měl v úmyslu zastrčit džíp právě tam, kde je, protože vepředu včera nejspíš parkovala spousta aut. Tak vjel nájezdem pro náklaďáky a autobusy. Nejspíš to tu bylo úplně opuštěné. Dotyčného nikdo neviděl, snadno zmizel.“ „Možná taky nechtěl, aby džíp někdo rychle našel, což by vysvětlovalo, proč s ním sjel z cesty.“ Marino zíral na hradbu stromů a vzdychl: „Už jsem na to moc starý.“ Marino pořád remcal; měl ve zvyku dostavit se na místo činu a chovat se, jako by tam byl nedobrovolně. Už jsme spolu pracovali dost dlouho na to, abych si zvykla, ale tentokrát se mě to dotklo víc. Jeho smutek nepocházel jen ze zkaženého výletu. Napadlo mne, že se možná pohádal se ženou. „No jo, jo,“ zahučel a ohlédl se k cihlové stavbě. „Záchranáři už jsou tady.“ Otočila jsem se právě ve chvíli, kdy se vedle pánské umývárny objevila známá hubená postava Wesleyho Bentona. Sotva nás pozdravil, stříbrné vlasy měl na spáncích mokré, klopy modrého obleku postříkané vodou, jako by si byl zrovna oplachoval obličej. Netečně se zadíval na džíp, vytáhl z náprsní kapsy sluneční brýle a nasadil si je. „Paní Harveyová už přijela?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl Marino. „A co novináři?“ „Taky nic.“ „Dobře.“ Wesley pevně svíral rty, takže jeho obličej s ostrými rysy vypadal ještě tvrdší a nepřístupnější než obvykle. Připadal 11
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 12
Patricia Cornwellová
by mi přitažlivý, nebýt té odtažitosti. Jeho myšlenky i city byly naprosto nečitelné a býval vždy tak rezervovaný, že se mi někdy zdálo, jako bych ho ani neznala. „Chceme to udržet pod pokličkou, co nejdéle to půjde,“ prohlásil. „Sotva se k novinářům dostane jediné slůvko, strhne se doslova peklo.“ „Co víte o těch dětech, Bentone?“ zeptala jsem se. „Jen málo. Když paní Harveyová ohlásila časně ráno jejich zmizení, zavolala šéfovi domů a ten zavolal mně. Její dcera se s Fredem Cheneym seznámila na univerzitě a scházeli se už od prvního ročníku. Oba zřejmě patřili mezi hodné, slušné mladé lidi. Ani jeden za sebou nemá žádné problémy, žádné historky, které by naznačovaly, že se zapletli s někým nevhodným – alespoň podle paní Harveyové. Ale všiml jsem si, že se jí ten vztah moc nelíbí, nejspíš proto, že Cheney a její dcera tráví příliš mnoho času pohromadě.“ „Což možná byl ten pravý důvod, proč chtěli jet na pobřeží ve vlastním autě,“ podotkla jsem. „Ano,“ odpověděl Wesley a rozhlížel se kolem. „Víc než pravděpodobně to byl ten pravý důvod. Z toho, co říkal šéf, jsem získal dojem, že paní Harveyová nebyla zrovna nadšená tím, že Debora přiveze svého kluka do Spindriftu. Měla tam být jenom rodina. Paní Harveyová žije přes týden ve Washingtonu a celé léto svou dceru a dva syny moc nevídá. Upřímně řečeno, se mi zdá, že Debora a matka spolu zřejmě už delší dobu moc dobře nevycházejí a možná se pohádaly zrovna předtím, než rodina vyrazila včera ráno do Severní Karolíny.“ „A co když ti dva spolu utekli?“ řekl Marino. „To by bylo mazané, ne? Čtou noviny, dívají se na zprávy, možná viděli minulý týden zvláštní reportáž o těch vraždách. Chci říct, že o tom nejspíš věděli. Co když se domluvili? Dobrý způsob, jak zmizet a potrestat rodiče.“ „Je to jeden ze scénářů, které musíme uvážit,“ odpověděl Wesley. „A další důvod, abychom to, jak doufám, co nejdéle utajili před médii.“ Když jsme šli přes výjezdovou rampu zpátky k džípu, připojil se k nám Morrell. Právě tu zastavila světlemodrá dodávka s kempinkovou úpravou. Vystoupila z ní dvojice v tmavých kombinézách a pevných botách. Otevřeli zadní 12
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 13
P ŘÍČINA
SMRTI
dveře a pustili z klece dva funící bloodhoundy mávající ocasy. Ke koženým obojkům jim přicvakli dlouhá vodítka. „Salty, Neptune, k noze!“ Netušila jsem, který pes je který. Oba byli velcí a světle hnědí, měli svraštělou kůži a plandavé uši. Morrell se zazubil a natáhl ruku. „Jak se vede, kluci?“ Salty, nebo to možná byl Neptun, ho pozdravil vlhkým polibkem a otíráním o nohu. Psovodi byli z Yorktownu, jmenovali se Jeff a Gail. Gail byla stejně vysoká jako její partner a zdála se stejně silná. Připomínala mi ženy, které trávily celý svůj život na farmách, obličeje měly poznamenané těžkou prací a sluncem a byl v nich vyrovnaný klid plynoucí z porozumění běhu přírody a přijetí jejích darů i trestů. Byla kapitánem týmu záchranářů a z pohledu, jakým si měřila džíp, jsem vycítila, že hledá doklady toho, že scéna, a tím i stopy, byla narušena. „Ničeho jsme se nedotkli,“ oznámil jí Marino a sklonil se, aby podrbal jednoho ze psů za ušima. „Ještě jsme ani neotevřeli dvířka.“ „Víte, jestli byl vevnitř někdo jiný? Třeba osoba, která auto našla?“ vyptávala se Gail. Morrell začal vysvětlovat: „Poznávací značka přišla dálnopisem přes SEHL časně ráno...“ „Co je ksakru SEHL?“ přerušil ho Wesley. „Seznam hledaných.“ Wesleyho obličej byl jako z žuly, když Morrell suchopárně pokračoval: „Motorizované hlídky tyhle dálnopisy obvykle nečtou, jen projíždějí ve vozech a dávají bacha. Všechny novinky se dozvídají z rádia. Dispečer začal SEHL vysílat, hned jak bylo ohlášeno, že ten párek zmizel. Asi kolem jedné odpoledne si nějaký řidič náklaďáku všiml toho džípu a poslal hlášení vysílačkou. Chlapci z hlídky, která byla nejblíž a přijela sem, tvrdí, že se jen podívali okénkem, aby se ujistili, že uvnitř nikdo není; ani nebyli moc blízko.“ Doufala jsem, že je to pravda. Většina policistů, dokonce i těch, kteří o věci leccos vědí, nemůže odolat tomu, aby otevřela dveře a aspoň prohrabala přihrádku v přístrojové desce ve snaze identifikovat majitele. 13
Pfiíãina - zlom
8.11.2011
12.07
Stránka 14
Patricia Cornwellová
Jeff popadl obě vodítka a vzal psy trochu vyvenčit, zatímco se Gail dál vyptávala: „Máte něco, podle čeho by psi mohli zachytit stopu?“ „Požádali jsme Pat Harveyovou, aby s sebou vzala něco, co měla Debora v poslední době na sobě,“ odpověděl Wesley. Jestli byla Gail překvapená nebo zaskočená tím, čí dceru má hledat, nedala to na sobě znát a dál vyčkávavě hleděla na Wesleyho. „Letí sem vrtulníkem,“ dodal Wesley a mrknul přitom na hodinky. „Měla by tu být každou chvíli.“ „Dobře, tak jen ať s tím nesednou přímo sem,“ poznamenala Gail přecházejíc k džípu. „Nepotřebujeme, aby nám to tady někdo zvířil.“ Zahleděla se dovnitř okénkem u řidiče, zkoumala vnitřek dveří, cákance na laku, prohlédla každičký kousek vnitřku auta. Pak poodstoupila a dlouze pozorovala černou plastikovou kliku na dvířkách zvenku. „Asi bude nejlepší začít u sedadel,“ rozhodla se. „Necháme Saltyho očichat jedno, Neptuna druhé. Ale teď se dostaneme dovnitř tak, abychom nic nepoškodili. Máte někdo tužku nebo pero?“ Wesley vytáhl z náprsní kapsy košile kuličkové pero Mont Blanc a podal jí ho. „Potřebuju ještě jedno,“ dodala. Zvláštní, zřejmě už nikdo, včetně mě, u sebe neměl pero. Mohla bych přísahat, že jsem jich měla v kabelce několik. „A co třeba kapesní nůž?“ Marino se prohrábl v kapse svých džínsů. „Bezva.“ S perem v jedné ruce a švýcarským armádním nožem v druhé zmáčkla Gail zároveň knoflík na dveřích a zatáhla za kličku, potom zachytila hranu dvířek špičkou boty a jemně je otevřela. V tu chvíli jsem také zaslechla slabý, ale stále sílící nezaměnitelný hukot blížící se helikoptéry. O chvíli později nad odpočívadlem zakroužil červenobílý stroj, chvíli zůstal trčet ve vzduchu jako obrovský drak a na zemi vytvořil malý vír. Všechny zvuky byly přehlušeny, stromy se třásly a tráva se v silném větru zvlnila. Se zavřenýma očima se Gail a Jeff skrčili vedle psů a pevně je drželi za vodítka. Marino, Wesley a já jsme se dali na ústup k budovám a ze 14
