VKLADNÍ KNÍŽKA Naše doba se klaněla vlastním hodnotám. Na nové knihy se stávala fronta ve čtvrtek, ale vkladní knížka, ta byla doma pořád. Ruku v ruce s útlým sešitkem v tvrdých deskách, které zdobil emblém státní spořitelny, kráčela radost a pocit úspěšnosti. Uložené peníze zhodnocovala spořitelna úrokem a občané se snažili ukládat kolik se dalo, čímž v nich vznikal pocit, že zakládají na vlastní blahobyt. Naději na vilu s bazénem si prostý občan nedělal. Rozumný jedinec znal svoje meze. Přesto neodolal.Chtěl mít alespoň něco. Peníze, vyčíslené na papíru. Peníze, za které si cestu kolem světa nepořídí, protože se nedostane přes hranice. Naším světem byla republika. Krásná a v srdci Evropy. Stísněná a uzavřená. Duše by se rozletěla, ale nebylo kam. Hodně turistů smělo dovnitř, ale jen málokdo se dostal ven. Záleželo na devizovém příslibu, na výjezdní doložce, na štěstí i na známostech. Významnou roli hrála politická spolehlivost, kterou si nikdo z nás, včetně komunistů, nebyl jistý. Kdo znal kritéria, podle kterých byli žadatelé hodnoceni? Takže jsme o dálkách snili a diskutovali a taky se starali o vkladní knížku, protože co kdyby jednou dorazila náhoda až k nám? Mívali jsme sny i marné touhy. A přání, vycházející z informací, které nám přinesly západní filmy.Současně jsme respektovali přísná pravidla a moc nám to nevadilo, protože nás vycepovali už na prvním stupni základky. Navíc nás vedla strana, která věděla, co je pro občany nejlepší.Koho z by v tom období, kdy nás tolik bavilo fantazírovat na téma západní ráj, napadlo, že v ideálním zahraničí trápí lidi starosti, jaké nejsme schopní pochopit? Proč zbytečně přemýšlet? Z toho nic dobrého nekouká. Užívali jsme si drobné radosti, chodili do prvomájových průvodů a na oslavy MDŽ, kde ženské dostávaly ručníky nebo osušky – kdo by nebral, když ROH dává? Hlavně si dávat pozor na pusu, v tom byla jistota. Byli jsme mladí a někdy i zapálení pro spravedlnost, která byla v našem případě šmrncnutá socializmem a my si to vůbec neuvědomovali, protože proletariát změnil řád světa a my nic jiného neznali. * V Železce jsem si v krámku, přilepeném na bufet, kupovávala smažené brambůrky v celofánovém , nesnesitelně umaštěném pytlíku. V případě, že je někde v útrobách podniku stihli vyrobit, jsem si dopřávala trochu toho kulinářského potěšení. Byla to dobrota! Slaná, mastná, křupavá a zaručeně nezdravá.Tři koruny dvacet byl ještě přijatelný peníz, slovo cholesterol jsme neznali a taky jsme
nevěděli, co je to za prevíta. Tak si člověk pochutnával na lahůdkách, z jakých dnešní výživový poradce může upadnout do šoku jakmile o nich zaslechne. V oné báječné době jezdívala Železnou ulicí i městská doprava. Bylo tam hodně čmoudu z výfuků, lidé se proplétali mezi vozidly, protože přebíhali z obchodu do obchodu, pospíchali, aby sehnali, co zrovna patřilo mezi nedostatkové zboží. Ulice vypadala jako kdyby k nám přiletěla z arabského súku, ale nám to vůbec nepřišlo zvláštní.Chroupala jsem brambůrky, dýchala vzduch, který byl vidět a užívala si obcházení obchodů a všeobecnou tlačenici. Synkům brambůrky nechutnaly. O čokoládu taky moc nestáli. Zaměřili se na ni až v mírně odrostlejším věku. Lákalo je želé, hlavně jeho nejlepkavější forma. Adam si navíc potrpěl na melouny a občas nepohrdl ani okurkou. Melounů si užíval hlavně koncem léta, mimo sezónu by je nesehnal snad ani okresní tajemník. Na Podolci jsme to měli do Ovoce zeleniny pouhých padesát kroků. V pátek ráno jsem ale nelenila a vyskočila z postele tak brzo, až jsem se málem pochválila.Město se probouzelo, matky se opíraly do kočárků, protože pospíchaly do jeslí, kterým svěřovaly potomky, zatímco samy budovaly lidově demokratické zřízení. Později přešly na socialismus. Obchody ještě neotevřely – kromě potravin. Chodců se v ulicích moc nevyskytovalo. Dělníci už makali na šichtě a pracující inteligence měla ještě čas. Auta jezdila, ale nebylo jich tolik, aby člověk znervózněl. Mířila jsem do trhu. Na Kozině, kde v dějinách býval klášterní hřbitov, prodávali zahrádkáři přebytky. Tam se dala koupit nádherná mrkev a jiné zdravé dobroty, zaručeně důkladně pohnojené chemií – „aby to líp rostlo a taky k něčemu vypadalo”. Zodpovědnou vedoucí v naší uliční zelenině byla paní Novotná. Město bylo plné malých prodejen. Mléko jsme kupovali v mlékárně, pečivo v pekárně, chodili jsme do sámošky, kde se v sobotu dal koupit chleba jenom ráno. Kdo si vzpomněl v půl jedenácté, nesehnal ani okoralý rohlík. Paní Novotná na svůj krámek dbala, ačkoli nebyl tak její, jak by se mohlo zdát. Spadal pod národní podnik, kam spadaly všechny obdobné provozovny. Kvelb, obhospodařovaný paní Novotnou, byl studený, neútulný a vymalovaný někdy krátce potom, kdy činžák, v jehož přízemí se nacházel, býval novostavbou.Paní Novotná v něm trávila celé všední dny a sobotní dopoledne. V neděli a v
pondělí dopoledne mívala volno.V pondělí se vykulila z autobusu až po obědě. Přjížděla ze sousedního městečka, které k Bolce střídavě patřilo a nepatřilo. Udatně cestovala přes celou Boleslav. Trvalo jí to skoro celou hodinu. Jedna jízda! Musela být své práci hodně oddaná. Prodávat v zelenině, to bývalo terno skoro stejně výnosné, jako prodávání v Masně. Na váze se tenkrát počítalo spíš od oka a odhadem, ku prospěchu prodávajícího.Tu deko, tam deko a korunka ke korunce... Kromě výnosného zaměstnání měla paní Novotná šest dětí. To se v oněch dobách pokládalo za zbytečně hodně. Rodinka žila v městečku v prostorách bývalého zámeckého statku.Tam chovali domácí zvířata, protože když se maso vypěstovalo, nemuselo se kupovat. Když slepice snášely, nemusely se kupovat ani vajíčka. Naopak, pokud se slípky snažily, zbyly vajíčka na prodej. Z domácího chovu – to si zákazníci rádi připlatili. O rodinnou farmu pečovalo potomstvo paní Novotné. Ta zatím stávala za pultem a prodávala mizerný květák jako výběrový. Zákaznice přicházely, nakupovaly jen tak, mimochodem, protože hlavně si chtěly popovídat. Zůstávala jsem v pozadí a poslouchala, kdo s kým a kolikrát, aniž bych tušila, o kom je zrovna řeč.Vzrušující bývaly diskuze na téma, co která z dam prý řekla a co vlastně vůbec neřekla. Bývalo to takové žensky pohodové zátiší, ta neútulná prodejna, kde se občas dalo koupit tak málo, až skoro nic. Banány se prodávaly za sedmnáct, ale vlastně nikdy na pultě neležely, mandarinky se mihly těsně před Mikulášem, ale zelí byl téměř dostatek. To kyselé se nabíralo ze sudu a vážilo do kelímku. Takové už dneska nikde neseženu. Paní profesorka, která žila naproti přes ulici, ve starém činžáku, se povídacích babinců zásadně nezúčastňovala. O paní Novotné říkala, že je to měšťačka a já dost dobře nevěděla, co tím myslí.Paní profesorka pohrdala paní Novotnou i celým jejím spolkem, debaty ji nezajímaly a pomluvy dokonce štvaly. Já tu dámu, která působila trochu starosvětsky a trochu podivně, měla moc ráda. Paní profesorka působila charismaticky, ale taky neodpouštěla světu, což jí okolí nedokázalo prominout. Zásadně vycházela na ulici v klobouku. Postarším, párkrát předělávaném, ale slušná pokrývka hlavy to každopádně byla.O noblesním vystupování jsem čítávala v knížkách, tudíž jsem matně tušila, co to asi znamená. Moje proletářská rodina mě výchovou k etiketě nezatěžovala.Bylo mi fuk, kdo podává ruku jako první, kdo navrhuje tykání a že dámě se otvírají dveře. Paní profesorce jsem pravděpodobně připomínala zvířátko, které náhodou uniklo ze dvorka, plného dalších
nevycválaných zvířátek. Představovala nejen jinou dobu, pro mě symbolizovala celý svět, kterému jsem sotva rozuměla.Životní styl, o kterém nás ve škole neučili, mi připadal nepraktický, ale taky romantický. Dámy, které nepracovaly a staraly se o domácnost, ve které se pěstovala kinderstube, to muselo být něco úžasného... Paní profesorka vyprávěla a její příběhy zdobil nádech nostalgie, protože se v nich schovávaly vzpomínky na mládí. Mohla jsem to vyprávění poslouchat, ale rozumět mu? Tenkrát?Pocházela z Plzně, kde vyrostla v rodině evangelického pastora. Něco takového jsem si nedokázala představit. Moji předci patřili do početné skupiny rolníků a zedníků, nedotáhli to ani na pracující inteligenci. Vědomosti získávali četbou knih, ale babička z otcovy strany pokládala zájem o psané slovo za projev lenosti a s literaturou sváděla soustavné boje. „Anděla má místo v pojišťovně. Ona by o to místo nerada přišla.“ Generace paní profesorky si práce cenila, protože ji to naučila první republika. Já se opírala do kočárku s Adámkem a v duchu jsem se divila. Copak dcera paní profesorky je radši v práci, než aby se starala o malou Klárku? Celé dny vysedávat v kanceláři, jak to může někoho bavit? Pojišťovna mi připadala jako nic moc. Žádná akademie věd nebo podnik zahraničního obchodu. Paní profesorka poslala do Klárčina kočárku babičkovský úsměv a začala povídat o životě. Děti si z toho nic neodnesly a odpovídaly nám miminkovštinou. Těžko stravitelnému příběhu jsem nemohla uvěřit.Jestli ona paní profesorka nemá zkreslený pohled, napadlo mě. Vyrůstala v době, kdy neexistovaly ty správné ideály... „V cele jsem musela chodit celý den. Od rána až do večera. Zastavila jsem se a už řvali.“ Hlava mi to nebrala. Cela, velká jako větší spíž a chlapi, kteří hulákají. „Bábo, volali na mně. Nebylo mi ani čtyřicet a zešedivěly mi vlasy.Když mě odváděli, řekli tatíkovi, ať nemá strach, že budu do rána doma. A ono to trvalo dva roky.“ Mohla jsem nanejvýš mlčet. Moje generace tu hrůzu nezavinila, ta doba byla pryč a svět se zlepšil. „Tatika tenkrát vyhodili ze školy. Tři státnice mu byly k ničemu, když z něj udělali pomocného dělníka ve fabrice. A je tam dodnes.“ Pan profesor byl pro mne nečitelná osobnost. Záhadný člověk. On takový chtěl být. Aby mu lidi dali pokoj.
„Tatik pořád píše o Nitzkem. Už má úvod. Je to dvěstěsedmdesát stran. Paní profesorka se pochlubila, zatímco její tatik netušil, že na jeho celoživotní dílo pohlíží s úsměvným nadhledem. Kdyby o tom věděl, zůstal by v klidu. Jeho filozofie mu umožnila přežít a nezbláznit se. Procházely jsme se kolem Jizery, podzim byl celkem příjemný a naše chování bylo správné a důstojné. Žádné lítání po obchodech a nechávání kočárků přede dveřmi, protože dovnitř se s nimi nesmělo.Chodník, po kterém jsme jezdily, se stal naším soukromým korzem. V rádiu se mluvilo o justičních omylech. Socialismus s lidskou tváří byl pro mě dost těžký na pochopení, protože symbolika mě nějak míjela.Navíc mě citelně poznamenal proletářský původ. Otec komunista, chudák babička dělala u sedláka, co já mohla vědět o buržoazii? „Dostanete rehabilitaci,“ prohodila jsem jednoho krásného dne. „Říkali to ve zprávách.“ Paní profesorka na mě zírala s nedůvěrou v modrých očích. Život ji naučil opatrnosti. „Ty potvory komunistický pořád něco slibujou.“ Komunista, to znamenalo nadávku. Tvora, nehodného příslušnosti k lidské rase. Já ji chápala, ačkoli postoj, který jsem zastávala, zdaleka nebyl tak kategorický. Moje vstřícnost vyplývala z výchovy, prošla jsem pionýrem i svazem mládeže. Byla to nuda, ale je příjemné někam patřit. „Je to pravda.“ Já na tu rehabilitaci věřila, i když paní profesorku možná mine, ale to jsem jí nepřála. „Komunisti lžou. Vždycky. Liduško, nevěřte jim.“ Paní profesorky jsem si moc vážila a nikdy bych se neopovážila jí odporovat. Ale – jak nevěřit lidem, kteří mi byli vzoršem? Soudruh prezident, první tajemník KSČ, to musely být důvěryhodné osoby. Jinak by v našem světě nic nefungovalo. „Říkáte rehabilitace? Já bych si od těch komunistů snad ani neměla nic vzít,“ uvažovala paní profesorka. „O důchod jsem taky nezažádala. Stejně by mi nic nedali, mrchy.“ Opustila současnost a vrátila se ke svému příběhu. Některé jeho části opakovala denně a pak ještě při odpoledním kafíčku, které jsme si dopřály, když jsme daly děti po obědě spát.
Já ty vzpomínky denně poslouchala a pořád mě zajímaly, protože byly vyjímečné a nepodobaly se ničemu, co jsem znala. Nasávala jsem informace – jako houba. Trockij, to jméno jsem nikdy dřív neslyšela. O tom muži se hlavně mlčelo. Jestli o něm někde padla zmínka, nevšimla jsem si. Hlava mi nebrala, že mít doma knížky od Trockého byl zločin. Mít tři děti a trčet v kriminále pro nic – to bylo špatně. Paní profesorka žila dávnou křivdou, která jí otrávila život. Nadávala na komunisty a přesto zůstávala pozoruhodná. Nosila klobouk, mluvila slušně a říkala mi, že i ona byla naivní, když se stala členkou komunistické mládeže. „Báby říkají, že jsem bláznivá,“ pochlubila se s úsměvem. Říkaly to v sobotu dopoledne v zelenině. Na vlastní uši jsem slyšela všechny jedovaté poznámky.Ježibabí skupina probírala profesorovic svéráznou domácnost a paní Novotná celému sněmu šéfovala. Vyšší moc to jistě nějak zařídila a my dvě se sešly. Dáma s prvorepublikovou výchovou a způsoby a já, produkt nové doby a systému, který sám sebe vychvaloval až do nebes. Paní profesorka chodívala do kostela. Po všem, co ji potkalo, hledala útěchu a sílu u Pána Boha a modlením se propracovávala k trpělivosti. Chodívala jsem s ní, protože i když byl můj otec ve straně, víru uznával. Jeho matka by mu nikdy neodpustila, kdyby Boha zradil. Na mši jsme chodívaly navečer. Místní čarodějnice nás pozorovaly slídivými pohledy, ale já už měla jasno. Tyhle ženské nejsou dámy. Na jejich mínění nezáleží. Byly produktem režimu a možná jsem je měla politovat, ale nešlo to. V jejich očích se třpytila zášť. Chyběly jim slušné způsoby. Tenkrát jsem pochopila, že dáma zůstává dámou za všech okolností – i v případě, že by zrovna vystřelila Aurora. Nijak zvlášť jsem se nevylepšila, ale věděla jsem, jak podávat ruku, jak jíst a jak se chovat. Bylo mi jasné, že cigaretu si na ulici zapálí pouze lehká dívka, a co znamená slovo etiketa. A dozvěděla jsem se, že zelinářka Novotná je prototypem odrůdy, stvořené režimem. Žena, která pro peníze obětuje hodně, víc, než si může dovolit, a která netuší, co je to vyšší cit, morálka a čest. Nenávidí každého, kdo je lepší, než ona. Proto pomlouvá. Díky ní a takovým, jako je ona, se komunisti drží u moci.
Vyprávění o životě, plném ztracených nadějí, mi pomáhalo přijmout smutnou skutečnost: Život je jiný, než nás učili ve škole. * Z Adámka vyrostl Adam. Oženil se a snacha mi nepadla do oka a do srdce už vůbec ne. Bylo v ní něco pro mě nepřijatelného. Jako tchyně jsem mohla mít sklon k nevraživosti, protože my už takové býváme, ale já spíš sama sobě nerozuměla. Na svatbě se objevila i tchyně z nevěstiny strany. A byla mi povědomá. Nevěděla jsem, kam ji zařadit a bylo jí všude plno. „Ona dělá u benzinky,“ pochlubil se mi synek. Nové příbuzenstvo mu pravděpodobně imponovalo. Moje dítě... A jak obdivuje ženskou, která rejžuje u pumpy. Co se s tím světem děje? K tomuhle jsem Adama nevychovávala. Nedávno četl Platóna a teď tohle. Ta ženská se jmenovala Hanička a já ji bytostně nesnášela. Ale zachovávala jsem dekorum. Pro klid v rodině jsem zapřela sama sebe. A přemýšlela jsem. Pumpařka Hanička, která pořád mluvila o svých známých, sakra, odkud já ji znám? Už jsem se skoro rozpomněla, ale v nejdůležitějším okamžiku tma, prázdno, nic. Nejsem navštěvovací tchyně. Navíc mi u snachy vždycky bylo divně. Někdy jsem ale musela učinit povinnosti zadost. Pocit, že jsem cizinka na jiné planetě mě neopouštěl.Snacha mluvila o věcech, které mě nezajímaly. Vtom dorazila Hanička. Ta úleva! Tři ženské vždycky najdou nějaký společný námět. Trochu se pobaví, čas uteče a můžu vypadnout pryč z toho šíleného obýváku. Z jedenáctého patra jsme zíraly dolů na lidi, kteří vycházeli z hypermarketu. Hanička spustila na téma „za našich mladých let...“ Mluvila o matce, která se tolik nastarala. Prodávala v zelenině. Denně dojížděla do práce autobusem... „Ach Bože...!“ Vyjekla jsem, zatímco se mi v hlavě roztočila ozubená kolečka. „Jak se maminka jmenovala?“ Ani jsem nečekala na odpověď. „Novotná.“ Hanička se možná divila, že to nevím.Tady byl zakopaný pes. Byla výrazně podobná mamince!
Můj vnuk je pravnukem zelinářky Novotné. Ach, paní profesorko, co na to řeknete? Jestli se díváte tam shora a vidíte, co mě potkalo... Můj nejstarší o rodině a předcích své ženy nikdy nemluvil. Alespoň že tak. Něco dobrého v něm uvízlo. Tajil to jméno, které se pro mě stalo symbolem. Dobře věděl, proč mlčí. A to mě utěšuje.
