PROLOG KDYSI, KDYŢ JSEM CHODILA DO DEVÁTÉ TŘÍDY, MUSELA JSEM NAPSAT

1

PROLOG KDYSI, KDYŢ JSEM CHODILA DO DEVÁTÉ TŘÍDY, MUSELA JSEM NAPSAT ROZBOR BÁSNĚ.

Stálo v ní: „Kdyţ nemáš oči otevřené, nepoznáš rozdíl mezi sněním a bděním.“ Tehdy to pro mě nic moc neznamenalo. Koneckoncŧ jsem chodila do třídy s jedním klukem, který se mi líbil, tak kdo by ode mě mohl očekávat, ţe se budu soustředit na rozbor literatury? Ale teď, po třech letech, jsem tu báseň zcela pochopila. Poslední dobou mi totiţ mŧj ţivot připadal jako hrozný sen. Někdy jsem si říkala, kdy uţ se probudím a zjistím, ţe nedávné události se ve skutečnosti nikdy nestaly. Jistě jsem jako nějaká princezna začarovaná do věčného spánku. Kaţdým dnem čekám, aţ tenhle sen - ne, noční mŧra - skončí a já budu ţít se svým princem šťastně aţ navěky. Ale ţádný happy end se nekonal a ani v nejbliţší budoucnosti se zřejmě konat nebude. A mŧj princ? To je dlouhý příběh. Mŧj princ se proměnil ve vampýra - ve Strigoje, abych byla konkrétní. V mém světě existují dva druhy vampýrŧ. Morojové jsou ţiví vampýři, ti hodní, kteří ovládají ţivlovou magii a nezabíjejí pro krev, kterou potřebují k ţivotu. Strigojové jsou nemrtví vampýři, nesmrtelní a zvrácení. Zabíjejí pro potravu. Morojové se rodí. Strigojové vznikají bud přinucením, nebo dobrovolně. A mŧj milovaný Dimitrij se stal Strigojem proti své vŧli. Proměnili ho při bitvě, která se strhla na záchranné misi, jíţ jsem se také účastnila. Strigojové unesli z mé školy Moroje a dhampýry a my jsme se je vydali zachránit. Dhampýři jsou napŧl vampýři a napŧl lidé jsou obdařeni lidskou silou a odolností a morojskými reflexy a smysly. Dhampýři se cvičí, aby se z nich stali stráţci - elitní bodyguardi, kteří chrání Moroje. To jsem já. A byl to i Dimitrij.

2

Po jeho proměně ho zbytek morojského světa povaţoval za mrtvého. Určitým zpŧsobem mrtev opravdu byl. Ti, kteří se stanou Strigoji, ztratí veškerý smysl pro morálku a uţ neţijí tak jako dřív. Dokonce, i kdyţ k proměně dojde nedobrovolně, nic se na tom nemění. Jsou potom zlí a krutí jako všichni Strigojové. Jejich dřívější osobnost úplně zmizí, takţe je mnohem snazší myslet si, ţe dotyčný odešel do nebe nebo do dalšího ţivota, neţ si představovat, jak za nocí číhá na své oběti. Já ale nedokázala na Dimitrije zapomenout ani se smířit s tím, ţe je v podstatě mrtvý. Miluju ho a mezi námi panoval takový soulad, ţe jsem někdy jen stěţí rozeznávala, kde končím já a kde začíná on. Nedokázala jsem si ho vyrvat ze srdce - i kdyţ teď je z něj stvŧra. Vím, ţe pořád ještě někde je. Nezapomněla jsem na rozhovor, který jsme spolu jednou vedli. Oba jsme se shodli na tom, ţe bychom radši byli mrtví - opravdu mrtví -, neţ chodili po světě jako Strigojové.’ Jakmile jsem překonala smutek a oplakala jeho dobrotu, o niţ přišel, rozhodla jsem se, ţe budu ctít jeho přání. I kdyţ uţ v něj nevěří. Musím ho najít. Musím ho zabít a osvobodit jeho duši z toho temného a nepřirozeného stavu. Vím, ţe ten Dimitrij, kterého jsem milovala, by to tak chtěl. Ale zabít Strigoje není lehké. Jsou šíleně rychlí a silní. Neznají slitování. Uţ jsem jich zabila dost, coţ je celkem síla na někoho, komu je čerstvě osmnáct. Uvědomovala jsem si, ţe zabít Dimitrije bude to nejnáročnější - jak fyzicky, tak psychicky. Emocionální dŧsledky se vlastně dostavily ihned poté, co jsem se k tomu rozhodla. Vydat se za Dimitrijem obnášelo změnit v ţivotě spoustu zásadních věcí. A to ani nepočítám, ţe je velmi pravděpodobné, ţe při střetu s ním přijdu o ţivot. Studovala jsem, abych se stala stráţkyní, a do maturity mi zbývalo uţ jen pár měsícŧ. Kaţdý den, kdy jsem zŧstávala na Akademii svatého Vladimíra dobře ukryté a chráněné škole pro Moroje a dhampýry -, představoval den navíc, kdy Dimitrij ţije ve stavu, v jakém by ţít nechtěl. Milovala jsem ho natolik, ţe tohle jsem odmítala dopustit. Takţe jsem brzy ze školy odešla a vydala se mezi lidi. Opustila jsem svět, v němţ jsem ţila skoro po celý svŧj ţivot.

3

To, ţe jsem odešla, ale znamenalo, ţe jsem byla nucena opustit ještě něco, nebo spíš někoho: svou nejlepší kamarádku Lissu, známou téţ jako Vasilisa Dragomirová. Lissa je Morojka, poslední ze svého královského rodu. Bylo určeno, ţe se po maturitě stanu její stráţkyní, jenţe mou budoucnost s ní zničilo rozhodnutí, ţe budu pronásledovat Dimitrije. Kromě našeho přátelství je mezi mnou a Lissou unikátní spojení. Kaţdý Moroj se specializuje na jeden ze čtyř ţivlŧ - zemi, vzduch, vodu nebo oheň. Aţ donedávna jsme mysleli, ţe existují pouze tyto čtyři elementy. Pak jsme ale objevili pátý: éter. To je Lissin ţivel. Jenţe na světě je jen málo těch, kteří ovládají éter, takţe jsme o tom nic moc nevěděli. Většinou to vypadalo, ţe se váţe k psychickým schopnostem. Lissa umí pouţívat vynikající nátlak, coţ je schopnost vnutit svou vŧli téměř komukoli. Také dokáţe uzdravovat. Právě tahle její schopnost zpŧsobila mezi námi něco podivného. Technicky vzato jsem totiţ umřela při autonehodě, při níţ zahynula i její rodina. Lissa mě přivedla, aniţ si to uvědomila, zpátky ze světa mrtvých. To mezi námi vytvořilo psychické pouto. Od té doby vţdycky dokáţu určit, kde se Lissa zrovna nachází a na co myslí. Poznám, co cítí, kdyţ se dostane do maléru. Nedávno jsem rovněţ zjistila, ţe dokáţu vidět duchy, kteří ještě neopustili náš svět. Zpočátku mě to znepokojovalo a snaţila jsem se to blokovat. Celému tomuhle fenoménu se říká, ţe jsem stínem políbená. Díky našemu poutu stínem políbené jsem její ideální stráţkyní, protoţe kdyţ jí něco hrozí, okamţitě se to dozvím. Slíbila jsem, ţe ji budu po celý ţivot chránit, jenţe pak Dimitrij - vysoký, nádherný a odhodlaný Dimitrij - všechno změnil. Stála jsem před strašlivou volbou: dál chránit Lissu, nebo osvobodit Dimitrijovu duši. Musela jsem se mezi nimi rozhodnout a to mi zlomilo srdce. Vše se ve mně svíralo a z očí mi tekly slzy. Loučení s Lissou bylo utrpení. Byly jsme nejlepší kamarádky uţ od školky a mŧj odchod byl šokem pro obě. Abych byla upřímná, Lissa vŧbec netušila, ţe by k něčemu takovému mohlo dojít. Svŧj vztah s Dimitrijem jsem tajila. Byl mŧj instruktor, o sedm let starší neţ já, a navíc byl také přidělen k Lisse jakoţto její

4

stráţce. A tak jsme se oba snaţili bojovat s naší vzájemnou přitaţlivostí, neboť jsme si uvědomovali, ţe víc neţ na cokoli jiného se musíme soustředit na Lissu. Navíc jsme se setkávali se spoustou dalších problémŧ v našem vztahu studentky a učitele. Kdyţ jsem si ale drţela od Dimitrije odstup - ačkoli o své vlastní vŧli -, čím dál víc jsem to dávala za vinu Lisse, přestoţe jsem jí to nahlas neříkala. Nejspíš jsem si s ní o tom měla promluvit a vysvětlit jí svou frustraci z toho, ţe mám celý ţivot nalinkovaný. Nepřipadalo mi fér, ţe zatímco Lissa si mŧţe ţít po svém a milovat, koho chce, já budu muset vţdycky obětovat vlastní štěstí tomu, abych ji chránila. Jenţe je moje nejlepší kamarádka a já nesnesla pomyšlení, ţe bych jí ublíţila. Lissa je příliš zranitelná, protoţe pouţívání éteru má nepříjemné vedlejší účinky, které zpŧsobují, ţe dotyčná osoba zešílí. Takţe jsem v sobě dusila svoje pocity, dokud ve mně nevybuchly, a pak jsem nadobro opustila Akademii i Lissu. Jeden z duchŧ, které jsem vídala - kamarád Mason, jehoţ zabili Strigojové -, mi pověděl, ţe Dimitrij se vrátil do své rodné země, na Sibiř. Krátce poté Masonŧv duch konečně nalezl klid a opustil tento svět, aniţ by mi dal další vodítko, kam přesně na Sibiři mohl Dimitrij jít. Vydala jsem se tam tedy naslepo a musela si poradit se světem lidí a jazykem, který jsem neuměla. To všechno, abych splnila slib, který jsem dala sama sobě. Po několika týdnech putování na vlastní pěst jsem konečně dorazila do Petrohradu. Pořád jsem ho hledala a nenacházela, ale moje odhodlání najít ho se nezmenšilo, ačkoli jsem se děsila toho, aţ ho potkám. Protoţe jestli se mi váţně povede uskutečnit tenhle šílený plán, pokud skutečně zabiju muţe, kterého miluju, bude to znamenat, ţe Dimitrij zmizí ze světa. A já si nejsem jistá, jestli v takovém světě chci ţít. Nic z toho mi nepřipadalo skutečné. Ale kdoví? Třeba to opravdu skutečné není. Moţná se tohle všechno děje někomu jinému. Moţná si to jenom představuju. Moţná se co nevidět probudím a zjistím, ţe s Lissou i Dimitrijem je všechno v pořádku. Všichni budeme pohromadě a on se na mě bude usmívat, drţet mě za ruku a říkat, ţe

5

všechno bude zase dobré. Moţná to celé byl jenom sen. Ale pochybuju o tom.

6

JEDNA NĚKDO MĚ SLEDUJE. To je ironie vzhledem k tomu, ţe posledních pár týdnŧ někoho neustále sleduju já. Aspoň to ale není Strigoj, to bych poznala. Nedávno se objevil nový účinek toho, ţe jsem stínem políbená. Byla to schopnost vycítit nemrtvé, která se bohuţel projevovala nevolností. Přesto jsem byla za tenhle varovný systém vděčná. Ulevilo se mi, ţe řidič, kterého jsem si dneska stopla, není ţádný rychlý a proradný vampýr. Těch uţ jsem si uţila dost a teď jsem touţila po jedné noci klidu. Tipovala jsem, ţe mŧj pronásledovatel je dhampýr jako já, nejspíš jeden z klubu. Ale neplíţil se tak tiše a nenápadně, jak bych od dhampýra očekávala. V setmělých postranních uličkách jsem za sebou slyšela hlasité kroky a jednou jsem dokonce letmo zahlédla temnou postavu. Přesto jsem ale byla přesvědčená, ţe je to dhampýr. Všechno to začalo u Slavíka. Tak se ten klub ve skutečnosti nejmenoval, tohle je jen překlad. Skutečné jméno v ruštině jsem ani nedokázala vyslovit. Ve Státech byl tenhle klub Slavík dobře známý mezi bohatými Moroji, kteří cestovali do zahraničí. Teď uţ jsem chápala proč. V kteroukoli denní dobu byli lidé u Slavíka vystrojení jako k císařskému plesu. Celé to místo vŧbec připomínalo staré časy v Rusku. Slonovinové stěny byly zdobeny zlatými volutami a dekorativními lištami. Hodně mi to připomínalo Zimní palác, královské sídlo z dob, kdy v Rusku ještě vládli carové. Zašla jsem se tam podívat, kdyţ jsem přijela do Petrohradu. U Slavíka visely bohatě zdobené lustry se skutečnými svíčkami, jejichţ světlo se odráţelo od zlatých dekorací, takţe i v mírném příšeří celé to místo zářilo. Byla tam veliká jídelna se stoly pokrytými

7

sametovými ubrusy, oddělené boxy na sezení a také prostor s pohovkami a bar, kde se lidé setkávali. Pozdě večer tam hrála kapela a taneční parket oţíval. Kdyţ jsem před pár týdny přijela do města, nějakým Slavíkem jsem se vŧbec neobtěţovala. Byla jsem naivní a představovala si, ţe okamţitě narazím na nějaké Moroje, kteří mě rovnou nasměrují do Dimitrijova rodného města na Sibiř. Netušila jsem, kam přesně se mohl vydat, a tak jsem předpokládala, ţe nejlepší bude dostat se do města, kde vyrŧstal. Aţ na to, ţe jsem nevěděla, kde to je. Z toho dŧvodu jsem se snaţila najít Moroje, kteří by mi pomohli. V Rusku je spousta dhampýřích měst a komunit, ale na Sibiři jich asi moc není. Myslela jsem, ţe místní Morojové budou jeho rodné město znát. Bohuţel se ale ukázalo, ţe Morojové ţijící v lidských městech se schovávají aţ příliš dobře. Prohledala jsem pár míst, o nichţ jsem byla přesvědčená, ţe to musí být jejich skrýše, ale nikoho jsem neobjevila. A bez Morojŧ jsem neměla ţádné stopy. A tak jsem se chtěla dostat ke Slavíkovi, coţ nebylo jednoduché. Pro osmnáctiletou dívku bylo dost těţké proniknout do nejelitnějšího klubu ve městě. Brzy jsem ale zjistila, ţe drahé oblečení a tučná dýška mi s ním pomohou splynout. Netrvalo dlouho a personál uţ mě znal. Pokud povaţovali mou přítomnost za zvláštní, nedávali to nijak najevo a vţdycky mě ochotně posadili ke stolu v rohu, o který jsem pokaţdé poţádala. Asi si mysleli, ţe jsem dcerou nějakého politika nebo jiného velkého zvířete. Kaţdopádně jsem měla dost peněz, abych tu mohla být, a to bylo jediné, co je zajímalo. Prvních pár nocí tady mě však zklamalo. Slavík byl sice elitním klubem pro Moroje, ale často se tam vyskytovali i lidé. Zpočátku to vypadalo, ţe je to jenom lidský klub. Kdyţ noc pokročila, davy se rozrŧstaly a já v přecpaných prostorách hledala Moroje. Ţádného jsem neviděla. Nejpozoruhodnější osoba, kterou jsem zahlédla, byla ţena s dlouhými platinově blond vlasy, která si tam šla sednout s přáteli. Na okamţik se mi zastavilo srdce. Ta ţena ke mně seděla otočená zády, ale tolik se podobala Lisse, aţ jsem si myslela, ţe mě vystopovala. Nejpodivnější na tom bylo, ţe jsem nevěděla, jestli jsem

8

nadšená, nebo zděšená. Lissa mi strašně moc chyběla, ale nechtěla bych ji zatáhnout do téhle své nebezpečné mise. Potom se ta ţena otočila. Nebyla to Lissa. Dokonce nebyla ani Morojka, jen člověk. Pomalu jsem se uklidnila. Asi před týdnem jsem konečně zaznamenala úspěch. Na pozdní oběd tam zašla skupinka Morojek doprovázená dvěma stráţci, muţem a ţenou, kteří tiše seděli u stolu a sledovali okolí, zatímco jejich svěřenkyně se celé odpoledne smály a brebentily u šampaňského. Nejtěţší bylo vyhnout se těm stráţcŧm. Ti, kdo vědí, po čem se dívat, poznají Moroje velice snadno. Jsou vyšší neţ většina lidí, bledí a nápadně štíhlí. Také se usmívají zvláštním zpŧsobem, aby neodhalovali své tesáky. Dhampýři se svou lidskou krví vypadají… lidsky. Tak jsem jistě připadala netrénovaným lidským očím i já. Měřím asi sto šedesát sedm centimetrŧ, a zatímco Morojky mají postavy nepřirozeně vychrtlých modelek, já jsem sportovně stavěná a mám hezky zaoblené poprsí. Geny od mého neznámého tureckého otce v kombinaci s častým pobytem na slunci mi dodávají lehce tmavší odstín pleti. Dlouhé vlasy mám skoro černé a stejně tak tmavé mám i oči. Ale ti, kdo nevyrŧstali ve světě Morojŧ, by poznali, ţe jsem dhampýrka, aţ při bliţším pozorování. Nevím, čím to je - moţná máme nějaký instinkt, který nás přitahuje k vlastnímu druhu. Bylo jasné, ţe těm stráţcŧm budu připadat jako člověk, takţe se nad mou přítomností nijak nepozastaví. Seděla jsem ve svém rohu místnosti, vrtala se v kaviáru a předstírala, ţe čtu knihu. Kaviár mi připadal odporný, ale zdálo se, ţe je v Rusku všude, obzvlášť na takových pěkných místech. Kaviár a boršč - polévka z řepy. Snad nikdy jsem u Slavíka nedojedla jediné jídlo, zato jsem pak pokaţdé podnikla hladový nájezd na McDonalda. V Rusku jsou ale i McDonaldy trochu jiné, neţ na jaké jsem byla zvyklá ze Státŧ. Co se dá dělat, holka přece musí jíst. Stalo se jakýmsi prověřením mých schopností pozorovat Morojky, kdyţ si mě jejich stráţci nevšímali. Nutno uznat, ţe během dne se stráţci v podstatě neměli čeho obávat, protoţe ve slunečním svitu by

9

se těţko objevil nějaký Strigoj. Stráţci jsou nicméně zvyklí neustále sledovat okolí, takţe i tihle zrakem přejíţděli celou místnost. Prošla jsem stejným výcvikem, takţe jsem jejich fígle znala a dokázala je špehovat, aniţ by to zaznamenali. Ty ţeny sem chodily často, obvykle později odpoledne. Na Akademii svatého Vladimíra jsme se řídili nočním rozvrhem, ale Morojové a dhampýři, kteří ţijí mezi lidmi, bud najedou na denní rozvrh, nebo něco mezi tím. Na chvilku jsem zvaţovala, ţe bych je oslovila - nebo dokonce jejich stráţce. Něco mě však drţelo zpátky. Pokud bude někdo vědět, kde se nachází dhampýrské město, pak to bude Moroj-muţ. Spousta z nich navštěvuje dhampýrská města s vyhlídkou na to, ţe si tam najde dhampýrku, která bude snadno k mání. A tak jsem si řekla, ţe počkám ještě týden, jestli sem nezavítá nějaký chlap. A kdyţ ne, zjistím, jaký druh informací mi mŧţou poskytnout tyhle Morojky. Před pár dny se konečně objevili dva Morojové. Chodili do klubu vţdycky pozdě večer, kdy se rozjíţděly pořádné pařby. Byli asi o deset let starší neţ já a neuvěřitelně krásní. Měli na sobě obleky od návrhářŧ a hedvábné kravaty. Nosili se jako mocní a dŧleţití lidé. Vsadila bych všechno na to, ţe patří ke královským, čemuţ nasvědčovalo i to, ţe sem oba chodili se svými stráţci. Byli to mladíci v oblecích, snad aby sem zapadli. Neustále bedlivě sledovali dění v místnosti. A vţdycky se kolem nich motaly ţenské. Ti dva Morojové neustále s nějakou flirtovali a nedali pokoj ţádné pěkné v dohledu - dokonce ani lidským ţenám. Ale nikdy s ţádnou lidskou ţenou neodcházeli. To bylo v našem světě tabu. Morojové se po staletí drţí dál od lidí, protoţe se obávají, ţe by mohli být odhaleni rasou tak mocnou a početnou. To ale neznamenalo, ţe by ti muţi odcházeli domŧ sami. Během večera se vţdycky objevily nějaké dhampýrky - kaţdou noc jiné. Přicházely sem v minišatech a přehnaně nalíčené. Hrozně pily a smály se všemu, co ti dva řekli, coţ určitě zase tak zábavné nebylo. Ty ţeny měly pořád rozpuštěné vlasy, ale kdyţ pohnuly hlavou,

10

odhalily svá poraněná hrdla. Byly to krvavé děvky, dhampýrky, které dovolují Morojŧm pít jejich krev při sexu. To je další tabu, ačkoli k tomu často v tajnosti dochází. Chtěla jsem počkat, aţ bude jeden z Morojŧ sám, mimo dohled svého stráţce, abych mu mohla poloţit pár otázek. Jenţe to bylo nemoţné. Stráţci nikdy nenechali své Moroje bez dozoru. Dokonce jsem se je pokusila sledovat, ale pokaţdé, kdyţ skupinka opustila klub, téměř okamţitě nasedla do limuzíny, takţe jsem je pěšky vystopovat nedokázala. Bylo to frustrující. Dnes večer jsem se rozhodla, ţe se konečně k té skupince přiblíţím a risknu, ţe mě dhampýři odhalí. Nevěděla jsem, jestli mě třeba doma nezačal někdo hledat ani, jestli by zrovna tuhle skupinu zajímalo, kdo jsem. Třeba si toho o sobě moc myslím. Je moţné, ţe se o nějakou zběhlou studentku nikdo nezajímá. Ale pokud mě někdo skutečně hledá, mŧj popis uţ bez pochyby koluje mezi stráţci po celém světě. I kdyţ uţ je mi osmnáct, nechtěla bych narazit na někoho, kdo by se mě snaţil odtáhnout zpátky do Státŧ. Tam se nevrátím, dokud nenajdu Dimitrije. Zrovna kdyţ jsem promýšlela první krok, jak se přiblíţit k Morojŧm, jedna z dhampýrek se zvedla od stolu a přešla k baru. Stráţci ji samozřejmě provázeli pohledy, ale tvářili se spokojeně a svou pozornost urychleně zaměřili zase na Moroje. Celou tu dobu jsem si myslela, ţe díky Morojŧm se dostanu k informaci o městě nebo vesnici, kde ţijí dhampýři a krvavé děvky - ale jaký je lepší zpŧsob neţ zeptat se přímo krvavé děvky? Jakoby nic jsem vstala, vydala se k baru a předstírala, ţe si jdu taky pro drink. Zastavila jsem se vedle té ţeny, která čekala na barmana, a nenápadně jsem si ji prohlíţela. Byla to blondýna v dlouhých šatech pošitých stříbrnými flitry. Ve srovnání s nimi jsem nevěděla, jestli jsou moje pouzdrové šaty z černého saténu elegantní, nebo nudné. Její postoj i pohyby byly ladné, jako by byla tanečnice. Barman zrovna obsluhoval jiné lidi a mně došlo, ţe nastala moje chvíle. Teď, nebo nikdy. Naklonila jsem se k ní. „Mluvíte anglicky?“

11

Leknutím nadskočila a zadívala se na mě. Byla starší, neţ jsem si na tu dálku myslela, ale svŧj věk umně skrývala za vrstvou makeupu. Rychle mě ohodnotila svýma modrýma očima a pochopitelně poznala, ţe jsem dhampýrka. „Ano,“ odpověděla obezřetně. I v tom jediném slovu jsem slyšela těţký přízvuk. „Hledám jedno město… Někde na Sibiři, kde ţije hodně dhampýrŧ. Rozumíte mi? Musím ho najít.“ Znovu se na mě zadívala a já z jejího výrazu nedokázala nic vyčíst. Tvářila se tak neproniknutelně, ţe by klidně mohla být stráţkyní. Moţná, ţe se někdy na stráţkyni cvičila. „Nehledej,“ vyhrkla. „Pusť to z hlavy.“ Otočila se a pohlédla na barmana, který zrovna někomu zdobil modrý koktejl třešněmi. Dotkla jsem se její ruky. „Musím to město najít. Je tam muţ…“ Málem jsem se při tom slově zadusila. To je tedy výslech bez emocí! Stačí mi jen pomyslet na Dimitrije a mám srdce aţ v krku. Jak bych to mohla téhle ţeně vysvětlit? Ţe jsem se vydala na takovou dálku, abych našla muţe, kterého miluju nejvíc na světě a který se stal Strigojem, takţe ho musím zabít? Ještě teď si dovedu dokonale představit vřelý pohled jeho hnědých očí i to, jak se mě dotýkal. Jak dokáţu udělat to, kvŧli čemu jsem překročila oceán? Soustřeď se, Rose. Soustřeď se. Dhampýrka se na mě opět podívala. „On za to nestojí,“ řekla, protoţe mě zjevně špatně pochopila. Bezpochyby mě povaţovala za nějakou nešťastně zamilovanou naivku, která pronásleduje svého přítele - coţ je ostatně svým zpŧsobem taky pravda. „Jsi ještě moc mladá… Ještě není pozdě, aby ses tomu všemu vyhnula.“ Tvářila se sice netečně, ale z jejího hlasu zazníval smutek. „Udělej se svým ţivotem něco jiného. Od toho místa se drţ dál.“ „Vy víte, kde to je!“ vykřikla jsem, příliš nadšená, neţ abych jí vysvětlovala, ţe se tam nechci vydat proto, abych se stala krvavou děvkou. „Prosím, musíte mi to říct. Musím se tam dostat!“ „Nějaký problém?“ Obě jsme se otočily a pohlédly do odhodlaného obličeje jednoho ze stráţcŧ. Sakra. Dhampýrka sice nebyla na vrcholu jejich priorit, ale

12

i tak si všimli, ţe ji někdo obtěţuje. Ten stráţce byl jen o něco málo starší neţ já, a tak jsem ho obdařila sladkým úsměvem. Neměla jsem na sobě tak provokativní šaty jako ta ţena, ale přesto jsem si moc dobře uvědomovala, ţe krátká sukně mých šatŧ mi odhaluje nohy, které vypadají dost dobře. Vŧči tomu přece nemŧţe být imunní ani stráţce. Tenhle ale byl. Jeho tvrdý výraz prozrazoval, ţe moje pŧvaby se míjejí s účinkem. Stejně mě ale napadlo, ţe bych se mohla zkusit zeptat i jeho. „Snaţím se najít jedno město na Sibiři, kde ţijí dhampýři. Znáte ho?“ Ani nemrkl. „Ne.“ Nádhera. S oběma je těţké pořízení. „No dobře. Nezná ho třeba váš šéf?“ dotázala jsem se rezervovaně a doufala, ţe to vyznělo, jako bych touţila stát se krvavou děvkou. Kdyţ se mnou nemluví dhampýři, moţná se mnou budou mluvit Morojové. „Třeba by měl zájem o společnost a promluvil si se mnou.“ „Společnost uţ má,“ odvětil stráţce. „Ţádnou další nepotřebuje.“ Nepřestávala jsem se na něj usmívat. „Určitě?“ zavrněla jsem. „Neměli bychom se ho zeptat?“ „Ne,“ odpověděl stráţce. To jediné slovo vyznělo jako rozkaz. Dej si odchod! Bez váhání by se jistě vrhl na kaţdého, koho by povaţoval za hrozbu pro svého pána - i na řadovou dhampýrku. Zvaţovala jsem, zda mám dál naléhat, ale nakonec jsem se rozhodla řídit se jeho varováním a opravdu jsem si dala odchod. Ledabyle jsem pokrčila rameny. „Jeho smŧla.“ Bez dalšího slova jsem se vrátila ke svému stolu, jako by mě to odmítnutí vŧbec nemrzelo. Celou tu dobu jsem ale se zatajeným dechem tak napŧl očekávala, ţe mě ten stráţce za vlasy vyvleče z klubu. Nestalo se. Zatímco jsem si oblékala kabát a dávala na stŧl pár drobných, uvědomovala jsem si, ţe mě obezřetně a vypočítavě sleduje. Nonšalantně jsem odešla od Slavíka a zamířila na rušnou ulici. Byl sobotní večer a poblíţ se nacházela spousta jiných klubŧ a restaurací. Ulice byly plné lidí vyráţejících za zábavou, někteří z nich byli

13

vystrojeni svátečně jako ti u Slavíka, jiní v mém věku byli oblečeni normálně. Z klubŧ se linuly hlasy a hudba s dunivými basy. Prosklenými okny bylo vidět do elegantních restaurací s bohatě prostřenými stoly. Jak jsem se prodírala davy rusky hovořících lidí, odolávala jsem touze se ohlédnout. Nechtěla jsem posilovat svoje podezření, ţe mě ten dhampýr sleduje. Ale kdyţ jsem zahnula do tiché uličky, která byla zkratkou k mému hotelu, zaslechla jsem za sebou kroky. Uţ tak jsem byla dost nervózní z pomyšlení, ţe by mě ten stráţce mohl sledovat. V ţádném případě mu nedovolím, aby se na mě vrhl. Jsem sice menší neţ on - a navíc mám na sobě šaty a boty na podpatku -, ale uţ jsem přeprala spoustu chlapŧ i Strigojŧ. S tímhle chlápkem si poradím, obzvlášť kdyţ budu mít na své straně moment překvapení. Nějaký čas uţ tady pobývám, takţe dobře znám všechny zatáčky a zákoutí. Přidala jsem do kroku a několikrát zahnula za roh. Ocitla jsem se v setmělé pusté uličce. Bylo to tam trochu strašidelné, ale kdyţ se vmáčknu do dveří, mŧţu na něj pak lehce vybafnout. Tiše jsem si vyzula boty s vysokými podpatky. Byly hezké, koţené, s černými pásky, ale pro boj ne právě ideální - leda bych chtěla někomu vypíchnout oko podpatkem. To vlastně není tak špatný nápad. Tak zoufalá ale zase nejsem. Do bosých chodidel mě studila dlaţba mokrá od nedávného deště. Nemusela jsem čekat dlouho. Po chvilce jsem zaslechla kroky a uviděla dlouhý stín svého pronásledovatele, který vrhala pouliční lampa z přilehlé ulice. Zastavil se, bezpochyby mě hledal. Byl dost neopatrný. Ţádný stráţce by si při pronásledování nepočínal takhle nápadně. Měl by se pohybovat mnohem tišeji a lépe se schovávat. Moţná, ţe tady v Rusku neprocházejí stráţci tak dobrým výcvikem, na jaký jsem byla zvyklá. Ale to asi sotva. Ne, kdyţ Dimitrij s takovou lehkostí likvidoval nepřátele. Na Akademii mu říkali bŧh. Mŧj pronásledovatel postoupil o pár krokŧ a já udělala první tah. Se zaťatými pěstmi jsem vyskočila ze svého úkrytu. „Fajn,“ vykřikla jsem. „Chtěla jsem se jen na něco zeptat, ale teď vypadni, nebo…“ Strnula jsem. Nestál tam stráţce z klubu.

14

Byl to člověk. Dívka, ne o moc starší neţ já. Byla zhruba stejně vysoká, měla nakrátko zastřiţené tmavě blond vlasy a tmavomodrý nepromokavý plášť, který na první pohled vypadal draze. Zpod něho jí vykukovaly neméně drahé kalhoty a koţené boty. Mnohem víc mě ale překvapilo, ţe jsem ji poznala. Dvakrát jsem ji zahlédla u Slavíka, kdyţ se bavila s Moroji. Povaţovala jsem ji za jednu z těch ţen, s nimiţ rádi flirtovali, a tak jsem se jí přestala zabývat. Koneckoncŧ, jaký uţitek bych měla z člověka? Obličej měla schovaný ve stínu, ale i v tom chabém světle jsem viděla, ţe se tváří rozmrzele. Takový výraz bych nečekala. „Jsi to ty, ţe jo?“ zeptala se. Další šok. Její americká angličtina byla úplně stejná jako moje. „To ty tady v okolí města za sebou necháváš plno mrtvých Strigojŧ. Dneska jsem tě viděla v klubu a hned jsem věděla, ţe to musíš být ty.“ „Já…“ Nic dalšího jsem ze sebe nevysoukala. Netušila jsem, jak odpovědět. Člověk, který normálně mluví o Strigojích? To je něco neslýchaného. To bylo ještě víc ohromující, neţ kdybych tady narazila na Strigoje. Nic podobného se mi v ţivotě nestalo. Ona nevypadala, ţe by ji překvapil mŧj ohromený výraz. „Hele, tohle dělat nemŧţeš, jasný? Víš, jakou s tím pak mám práci? Tahle praxe je dost zlá i bez tvýho vměšování. Policie našla v parku mrtvolu, kterou jsi tam nechala. Nedovedeš si ani představit, co všechno jsem musela udělat, abych to zamaskovala.“ „Kdo… Kdo jsi?“ zeptala jsem se nakonec. Byla to pravda. V parku jsem skutečně nechala mrtvolu, ale co jsem měla dělat? Odtáhnout ho k sobě na hotel a na recepci říct, ţe to kamarád přehnal s pitím? „Sydney,“ pravila ta holka obezřetně. „Jmenuju se Sydney. Jsem sem přidělená jako alchymistka.“ „Jako co?“ Hlasitě povzdechla a dokonce moţná i obrátila oči v sloup. „Samozřejmě. To vysvětluje všechno.“ „Ne, ani ne,“ namítla jsem, kdyţ jsem se konečně trochu vzpa-

15

matovala. „Spíš bych řekla, ţe bys mi toho měla vysvětlit dost.“ „A zaujmout k tobě správný postoj. Jsi nějaká zkouška, kterou na mě poslali? Páni, to bude ono!“ Uţ jsem začínala zuřit. Nelíbí se mi, kdyţ mě někdo napomíná. A uţ vŧbec ne, kdyţ mě napomíná lidská holka, která mluví, jako by zabíjení Strigojŧ bylo něco špatného. „Podívej, nevím, kdo jsi, ani jak ses o tom dozvěděla, ale nebudu tady stát a…“ Zmocnila se mě vlna nevolnosti a okamţitě jsem strnula. Sáhla jsem do kapsy u kabátu pro stříbrný kŧl. Sydney se pořád tvářila roztrpčeně, ale do jejího výrazu uţ se vkrádalo i nepochopení nad náhlou změnou mého chování. Byla všímavá, to se jí muselo nechat. „Co se děje?“ zeptala se. „Budeš si muset poradit s další mrtvolou,“ odpověděla jsem jen vteřinu před tím, neţ ji napadl Strigoj.

16

DVA TÍM, ŢE ŠEL PO NÍ, A NE PO MNĚ, PROKÁZAL ŠPATNÝ ODHAD. JSEM PŘEDSTAVOVALA HROZBU,

TO JÁ

mě měl zneškodnit nejdřív. Jenţe jsme stály tak, ţe Sydney mu byla přímo v cestě, takţe se nejprve vrhl na ni. Popadl ji za rameno a otočil si ji k sobě. Byl rychlý jako ostatně všichni Strigojové, jenţe já byla dnes večer na lovu. Stačil rychlý kopanec a Strigoj odletěl, aţ se rozplácl o stěnu budovy, a Sydney byla volná. Při nárazu zavrčel a svezl se k zemi. Tvářil se ohromeně. Přemoct Strigoje není snadné, obzvlášť kdyţ mají tak neuvěřitelně rychlé reflexy. Po Sydney zaměřil svou pozornost na mě. Rudé oči mu vztekle zářily a pootevřené rty odhalily tesáky. Ohromnou rychlostí se zvedl a skočil po mně. Uhnula jsem mu a pokusila se ho udeřit, ale on také ucukl. Zasáhl mě do paţe, takţe jsem se zapotácela a jen tak tak udrţela rovnováhu. V pravé ruce jsem stále svírala kŧl, ale potřebovala jsem, aby se přestal krýt a já mu ho mohla vrazit do hrudi. Chytrý Strigoj by se drţel v takovém úhlu, aby mi znemoţnil probodnout mu srdce. Tenhle na to ale moc nemyslel, takţe mi bylo jasné, ţe přeţiju-li ještě chvíli, své příleţitosti se dočkám. Vtom se k němu Sydney přiblíţila zezadu a praštila ho do zad. Nebyla to ţádná silná rána, ale překvapila ho. Nastala moje příleţitost. Rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem dokázala, a vrhla se celou svou vahou proti němu. Mŧj kŧl mu pronikl srdcem. Přišpendlila jsem ho zády ke stěně domu. Bylo to snadné. Vyprchával z něj ţivot - nebo spíš nemrtvý ţivot, či jak to nazvat. Přestal se hýbat. Jakmile jsem si byla jistá, ţe je opravdu po něm, vytáhla jsem z něj kŧl. Mrtvé tělo se svezlo k zemi.

17

Kdykoli jsem zabila Strigoje, měla jsem z toho podivný nereálný pocit. Stejné to bylo i tentokrát. Co kdyţ je to Dimitrij? Pokusila jsem se představit si Dimitrijŧv obličej a porovnat ho s tímhle Strigojem. Představila jsem si, ţe tady leţí přede mnou. Srdce se mi sevřelo. Na kratičkou vteřinu jsem to měla před očima. Pak to naštěstí zmizelo. Tohle byl nějaký jiný Strigoj. Rychle jsem se vzpamatovala a připomněla si, ţe teď se musím postarat o jiné věci. Musela jsem zkontrolovat Sydney. I kdyţ je jenom člověk, moje ochranitelská povaha se projevila. „Jsi v pořádku?“ Přikývla. Vypadala otřeseně, ale zraněná nebyla. „Hezká práce,“ ocenila mě. Znělo to, jako by se schválně snaţila mluvit sebejistě. „Nikdy… Nikdy jsem neviděla, ţe by někdo někoho z nich zabil…“ Nedovedla jsem si představit, jak by taky mohla. Především jsem ale nechápala, jak se vŧbec mohla o takových záleţitostech dozvědět. Vypadala, ţe je v šoku, tak jsem ji chytla za ruku a vedla ji pryč. „Pojďme odtud. Někam, kde je víc lidí.“ Čím víc jsem o tom uvaţovala, tím pravděpodobnější mi připadalo, ţe tenhle Strigoj číhal poblíţ Slavíka. Vţdyť na jakém lepším místě by mohl ulovit Moroje neţ přímo v jejich skrýši? Ještě ţe má většina stráţcŧ tolik rozumu, aby drţeli své svěřence dál od podobných postranních uliček. Kdyţ jsem Sydney navrhla, ţe odejdeme, vytrhlo ji to z jejího stavu. „Co?“ vykřikla. „Taky ho tady jen tak necháš?“ Rozhodila jsem rukama. „A co čekáš? Asi bych ho zvládla odtáhnout tady za ty popelnice, tam ho ráno spálí slunce. Většinou to tak dělám.“ „Fajn. A co kdyţ mezitím někdo pŧjde vysypat odpadky? Nebo někdo vyjde z těch zadních dveří?“ „Dál ho asi sotva odtáhnu. Zapálit ho taky nemŧţu. Taková vampýří grilovačka by asi upoutala pozornost, nemyslíš?“ Sydney zoufale zavrtěla hlavou a přešla k tělu. Zamračeně shlíţela na mrtvého Strigoje. Pak zalovila ve své velké koţené kabelce a vytáhla malou lahvičku. Obratnými pohyby postříkala celou mrtvolu, načeţ rychle odstoupila. Sotva se kapičky dotkly mrtvého těla, začal z

18

něj stoupat naţloutlý dým. Pomalu se linul do vzduchu a šířil se spíš vodorovně neţ vertikálně, aţ zahalil celé tělo. Potom se smršťoval a smršťoval, aţ z něj zbyla jen koule o velikosti zaťaté pěsti. Během pár vteřin se kouř rozplynul docela a zŧstala po něm jen nevinná hromádka prachu. „Nemáš zač,“ poznamenala Sydney nevýrazně a stále si mě měřila nesouhlasným pohledem. „Co to sakra bylo?“ vyjekla jsem. „Moje práce. Mŧţeš mi, prosím tě, zavolat, aţ se to stane příště?“ Obrátila se k odchodu. „Počkej! Nemŧţu ti zavolat. Nemám ponětí, kdo jsi.“ Ohlédla se a odhrnula si z obličeje blond vlasy. „To myslíš váţně? Copak se o nás neučíte při maturitě?“ „Aha, no to je sranda… Já jsem totiţ neodmaturovala.“ Sydney vykulila oči. „Tys sejmula jednu z těch… stvŧr… a nikdy jsi neodmaturovala?“ Pokrčila jsem rameny a několik vteřin mlčela. Nakonec znovu povzdechla a řekla: „Nejspíš bychom si měly promluvit.“ To vskutku ano. Setkání s ní bylo tím nejpodivnějším, co se mi od příjezdu do Ruska přihodilo. Chtěla jsem se dozvědět, proč si myslí, ţe bychom měly zŧstat v kontaktu, a taky mě zajímalo, jak rozpustila toho Strigoje. Kdyţ jsme se vrátily na rušnou ulici a mířily do její oblíbené kavárny, napadlo mě, ţe jelikoţ ví o světě Morojŧ, mohla by docela dobře vědět i to, kde se nachází Dimitrijova vesnice. Dimitrij. Uţ zase se mi vynořil v mysli. Netušila jsem, jestli se opravdu zdrţuje poblíţ svého rodného městečka, jenţe jiný nápad, kam se vydat, jsem neměla. Opět se mě zmocnil ten divný pocit. Před očima se mi prolnul Dimitrijŧv obličej se Strigojem, jehoţ jsem právě zabila. Bledá pleť, rudé oči… Ne, okřikla jsem se v duchu. Na to teď nemysli. Nepanikař. Aţ potkám Dimitrije jako Strigoje, budu muset načerpat veškerou sílu ze vzpomínek na Dimitrije, jehoţ jsem milovala - na jeho hluboké hnědé oči, hřejivé ruce, něţné objetí…

19

„Jsi v pohodě…? Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ.“ Sydney mě sledovala zvláštním pohledem a já si uvědomila, ţe jsme se zastavily před restaurací. Netušila jsem, jak se tvářím, ale mŧj výraz ji kaţdopádně zaujal. Aţ dosud jsem z té holky měla dojem, ţe se mnou chce mluvit pokud moţno co nejméně. „Jo, jo, je mi fajn,“ odvětila jsem bryskně a nahodila svŧj stráţcovský výraz. „A jmenuju se Rose. Sem jsi chtěla jít?“ Ano. Restaurace byla jasně osvětlená a panovala tam veselá atmosféra, ačkoli k okázalosti u Slavíka měla hodně daleko. Zapadly jsme do jednoho boxu a usedly naproti sobě na lavici potaţenou černou kŧţí - tím myslím umělou kŧţí. Potěšilo mě, ţe jsem v jídelním lístku objevila jak ruská, tak americká jídla. U všeho byl dokonce i anglický překlad, takţe jsem málem začala slintat, kdyţ mi padl zrak na smaţené kuře. Měla jsem ukrutný hlad, protoţe v klubu jsem nic nejedla. Pomyšlení na pořádně opečené kuře mi znělo jako rajská hudba po tom, co jsem se týdny ţivila jen pokrmy ze zelí a tím, co prodávají u takzvaného McDonalda. Objevila se servírka a Sydney si plynulou ruštinou objednala, zatímco já jen ukazovala do jídelního lístku. Ha. Sydney je samé překvapení. Čekala jsem, ţe mě začne okamţitě vyslýchat, ale kdyţ servírka odešla, Sydney mlčela a jenom si pohrávala s ubrouskem a vyhýbala se očnímu kontaktu. Bylo to zvláštní. Rozhodně se se mnou necítila dobře. I kdyţ nás dělil stŧl, tvářila se, jako by ode mě neměla dostatečný odstup. Její pŧvodní rozezlení ale určitě nebylo hrané a neústupně trvala na tom, abych se řídila nějakými jejími pravidly. Ať si hraje na stydlivku, jak chce, já nemám zábrany začít probírat nepříjemná témata. Vlastně je to mŧj typický povahový rys. „Takţe jsi připravená říct mi, kdo jsi a co se tady děje?“ Sydney vzhlédla. Kdyţ jsme teď byly na lépe osvětleném místě, všimla jsem si, ţe má hnědé oči. Také jsem zaznamenala zajímavé tetování dole na její levé tváři. Vypadalo to jako tetování zlatou barvou, nic podobného jsem jaktěţiva neviděla. Byly to propracované květiny a lístky, které bylo pořádně vidět, jen kdyţ určitým zpŧsobem naklonila hlavu, takţe se světlo odráţelo od zlata.

20

„Uţ jsem ti řekla, ţe jsem alchymistka,“ odpověděla. „A já ti zase řekla, ţe nevím, co to je. To je ruský?“ Neznělo mi to tak. Polovičatě se usmála. „Ne. Takţe ty jsi nikdy dřív neslyšela o alchymii?“ Zavrtěla jsem hlavou. Podepřela si bradu dlaní a znovu se zadívala na stŧl. Polkla, jako by se k něčemu odhodlávala, a potom konečně promluvila. „Ve středověku byli alchymisté přesvědčeni, ţe pokud objeví to správné zaklínadlo a kouzlo, dokáţou změnit olovo ve zlato. Ale nedokázali, coţ není nijak překvapivé. To je však neodradilo od toho, aby se dál zabývali rŧznými mystickými a nadpřirozenými záleţitostmi, aţ nakonec přece jen objevili něco magického.“ Zamračila se. „Vampýry.“ Vzpomněla jsem si na hodiny dějepisu. Ve středověku se náš druh začal oddělovat od lidí a skrývat se. V té době se vampýři pro zbytek světa stali jen mýtem. Dokonce i na Moroje se tenkrát pohlíţelo jako na stvŧry, které je třeba zabíjet. Sydney moje domněnky potvrdila. „A tehdy se Morojové začali drţet v ústraní. Měli sice svou magii, ale lidí bylo mnohem víc. Je nás ostatně pořád víc.“ Téměř ji to přimělo k úsměvu. Morojky mají někdy problém otěhotnět, zatímco lidem to jde snadno. „A Morojové uzavřeli s alchymisty dohodu. Kdyţ budou alchymisté pomáhat Morojŧm a dhampýrŧm a jejich společenství se před lidmi utají, Morojové nám dají tohle.“ Dotkla se zlatého tetování. „Co je to?“ zeptala jsem se. „Myslím samozřejmě to, co není na první pohled vidět.“ Konečky prstŧ si jemně přejela po tetování, a kdyţ promluvila, neobtěţovala se skrývat sarkasmus. „Mŧj anděl stráţný. Je to pravé zlato a…“ S úšklebkem nechala svou ruku zase klesnout. „Morojská krev nabitá magií vody a země.“ „Co?“ Mŧj údiv byl poněkud hlasitější, takţe se po mně ohlédlo několik lidí v restauraci. Sydney ztišila hlas a pokračovala s trochu hořkým tónem. „Taky tím nejsem zrovna nadšená, ale je to naše ,odměna’ za to, ţe

21

vám pomáháme. Magie vody a země na sebe naváţe krev, která nám pronikne pod kŧţi a dodává nám stejné vlastnosti - teda pár z nich. Skoro nikdy nejsem nemocná. Budu ţít dlouho.“ „To asi zní dobře,“ poznamenala jsem nejistě. „Někomu snad. My ale nemáme na vybranou. Tahle ,kariéra’ se dědí v rámci rodin. Všichni se musíme učit o Morojích a dhampýrech. Získáváme kontakty mezi lidmi, kteří vás pak kryjí, protoţe my se mŧţeme pohybovat mnohem svobodněji. Máme své fígle a techniky, jak se zbavovat mrtvých Strigojŧ - jako ten elixír, cos viděla. Na oplátku se chceme od vás drţet pokud moţno co nejdál - a to je ten dŧvod, proč se o nás většina dhampýrŧ dozví aţ u maturity. A Morojové uţ vŧbec ne.“ Náhle se odmlčela. Pomyslela jsem si, ţe výklad uţ skončil. V hlavě mi to šrotovalo. O ničem podobném jsem nikdy neuvaţovala. Počkat! Nebo ano? Při vyučování nám většinou zdŧrazňovali fyzické aspekty stráţcŧ: ostraţitost, předpoklady pro boj a tak dále. Často jsem ale slýchala nejasné naráţky, ţe v lidském světě existují i tací, kteří pomáhají ukrývat Moroje nebo je dostávají z podivných či nebezpečných situací. Nikdy jsem o tom ale moc nepřemýšlela a nikdy jsem ani neslyšela slovo alchymista. Kdybych zŧstala ve škole, moţná bych se o tom dověděla víc. Tohle pravděpodobně nebyla myšlenka, kterou bych měla vytahovat, ale nedokázala jsem si pomoct. „Proč si to kouzlo necháváte pro sebe? Proč se o něj nepodělíte se světem lidí?“ „Protoţe to kouzlo má ještě druhou stránku. Brání nám promluvit o vašem druhu tak, aby vás to ohrozilo nebo prozradilo.“ Kouzlo, které nedovolí mluvit…, to mi znělo podezřele jako nátlak. Všichni Morojové umějí nátlak v menší míře pouţívat a většina jich taky umí magicky nabíjet předměty, aby jim dodali určité vlastnosti. Morojská magie se ale během let změnila a v současné době se na nátlak pohlíţí jako na něco nemorálního. Předpokládala jsem, ţe tohle tetování je jakési prastaré kouzlo, které přetrvalo po staletí. V duchu jsem si přehrála, co všechno mi Sydney pověděla, a

22

napadly mě další otázky. „Proč se chcete od nás drţet dál? Teda ne ţe bych čekala, ţe by se z nás stali nejlepší kámoši, ale…“ „Protoţe je naší povinností k Bohu, abychom chránili zbytek lidskosti před zlými stvŧrami noci.“ Bezmyšlenkovitě zvedla ruku k hrdlu. Kabát měla hodně ke krku, ale zpod límečku jí vykukoval zlatý kříţek. Měla jsem z toho nepříjemný pocit, neboť já věřící moc nejsem. A s tak silně věřícími lidmi se nikdy necítím moc dobře. Asi po pŧlminutě mi konečně došlo, co se mi snaţila naznačit. „Počkej!“ vykřikla jsem rozhořčeně. „To mluvíš o nás všech – o dhampýrech i Morojích? My všichni jsme zlý stvŧry noci?“ Spustila ruce a neodpověděla. „My nejsme jako Strigojové!“ vyštěkla jsem. Tvářila se zdvořile. „Morojové pijí krev. Dhampýři jsou zvrácenými potomky Morojŧ a lidí.“ Ještě nikdy mě nikdo nenazval zvrácenou - tedy pokud nepočítám jednou, kdyţ jsem si dala kečup na tortillu. Jenţe nám zrovna došla omáčka, tak co jiného jsem měla dělat? „Morojové a dhampýři nejsou zlí,“ oznámila jsem Sydney. „Ne jako Strigojové.“ „To je pravda,“ souhlasila. „Strigojové jsou ještě zlejší.“ „Hele, tak jsem to…“ Vtom nám přinesli jídlo a vŧně kuřete téměř přehlušila moje rozhořčení nad tím, ţe mě někdo srovnává se Strigojem. S nekonečnou rozkoší jsem se okamţitě zakousla do křupavého masa, takţe jsem chvilku nemluvila. Sydney si objednala cheeseburger a hranolky a z obojího delikátně ukusovala. Kdyţ jsem zlikvidovala celé kuřecí stehno, konečně jsem se zmohla na pádný argument. „Vŧbec nejsme jako Strigojové. Morojové nezabíjejí- Nemáte dŧvod se nás bát.“ Opět se mi nechtělo příliš se bratříčkovat s lidmi. Po tom netouţí nikdo našeho druhu, protoţe lidí známe a víme, ţe jsou zbrklí a s nadšením se vrhají do zkoumání věcí, kterým nerozumějí. „Kaţdý člověk, který se o vás dozví, dozví se zároveň i o Strigojích,“ prohlásila. S hranolky si jen tak pohrávala, moc je nejedla.

23

„Ale kdyby se lidé dozvěděli o Strigojích, mohli by se pak před nimi líp chránit.“ Proč tady hraju ďáblova advokáta? Přestala si hrát s hranolkem a odloţila ho na talíř. „Pravděpodobně. Ale existuje spousta lidí, kterým by se zalíbila myšlenka nesmrtelností - i za cenu toho, ţe by se změnili v pekelnou stvŧru a slouţili Strigojŧm. Divila by ses, jak hodně lidí reaguje, kdyţ se dozvědí o vampýrech. Nesmrtelnost je velice lákavá - přestoţe ji provází zlo. Mnoho lidí, kteří se dozvědí o Strigojích, by jim chtělo slouţit s vidinou toho, ţe by se nakonec proměnili.“ „To je šílený…“ Zarazila jsem se. Loni jsme objevili dŧkaz, ţe Strigojŧm pomáhají lidé. Strigojové se nemŧţou dotknout stříbrných kŧlŧ, ovšem lidé ano. A někdo z nich kŧly pouţil, aby jimi probořil morojskou ochrannou linii. Slíbili snad těm lidem nesmrtelnost? „A proto,“ pokračovala Sydney, „je nejlepší, kdyţ se o nikom z vás nikdo nic nedozví. Vy existujete - vy všichni - a nic se s tím nedá dělat. Vy děláte svoje, abyste se zbavili Strigojŧ, a my zase svoje, abychom zachránili zbytek svého druhu.“ Pochutnávala jsem si na kuřecím křídle a raději jsem moc neuvaţovala o jejích náznacích, ţe musí zachraňovat lidstvo před takovými, jako jsem já. To, co říkala, ale v určitých ohledech dávalo smysl. Není moţné, abychom se za všech okolností pohybovali po světě zcela nepozorováni. A musím uznat, ţe existence někoho, kdo se zbavuje těl Strigojŧ, je velmi uţitečná. Spolupráce lidí a Morojŧ je ideální. Takoví lidé se mŧţou po světě volně pohybovat, obzvlášť kdyţ mají své kontakty, jak Sydney naznačovala. Kdyţ jsem si vzpomněla, co mě v souvislosti se Sydney napadlo, hned kdyţ jsem ji potkala, zarazila jsem se uprostřed ţvýkání. Přinutila jsem se polknout a pak jsem se dlouze napila vody. „Mám dotaz. Máš kontakty po celém Rusku?“ „Bohuţel,“ odpověděla. „Kdyţ alchymista dosáhne osmnácti let, vyšlou ho na praxi, aby získal zkušenosti ze svého oboru a vytvořil si kontakty. Radši jsem měla zŧstat v Utahu.“ To bylo ještě bláznivější neţ všechno, co mi pověděla předtím. „Jaký druh kontaktŧ?“

24

Pokrčila rameny. „Sledujeme pohyby spousty Morojŧ i dhampýrŧ. Taky známe dost vysoce postavených vládních představitelŧ - jak mezi lidmi, tak mezi Moroji. Kdyţ někdo z lidí uvidí vampýra, většinou se nám podaří najít někoho dŧleţitého, kdo mŧţe dotyčného podplatit nebo… Prostě se to všechno smete ze stolu.“ Sledujeme pohyby spousty Morojů i dhampýrů. Výhra v loterii! Naklonila jsem se k ní blíţ a ztišila jsem hlas. Nastala dŧleţitá chvíle. „Hledám jednu vesnici…, vesnici dhampýrŧ kdesi na Sibiři. Nevím, jak se jmenuje.“ Dimitrij to jméno vyslovil snad jen jednou a já ho okamţitě zapomněla. „Asi bude poblíţ… Omu?“ „Omsku,“ opravila mě. Napřímila jsem se. „Znáš ji?“ Neodpověděla hned, ale oči ji zradily. „Moţná.“ „Znáš!“ vykřikla jsem. „Musíš mi říct, kde to je. Musím se tam dostat.“ Ušklíbla se. „Chceš se stát… jednou z nich?“ Takţe i alchymisté vědí o krvavých děvkách. To není ţádné překvapení. Pokud Sydney a její spolupracovníci vědí o světě vampýrŧ všechno, tohle musejí nutně vědět taky. „Ne,“ řekla jsem povzneseně. „Jen tam musím někoho najít.“ „Koho?“ „Někoho.“ To ji téměř přimělo k úsměvu. Zamyšleně se pustila do dalšího hranolku. Z cheeseburgeru si ukousla snad jen dvakrát a teď uţ musel být úplně studený. Uţ z principu bych ho nejradši snědla sama. „Hned se vrátím,“ vyhrkla zničehonic. Zvedla se a zamířila do klidného kouta kavárny. Ze své zázračné kabelky vytáhla telefon a otočená zády do místnosti začala telefonovat. Mezitím jsem spořádala svoje kuře, a jelikoţ to vypadalo, ţe Sydney uţ hranolky jíst nebude, pustila jsem se do nich. Při jídle jsem zvaţovala své moţnosti. Najít Dimitrijovo městečko nakonec snad přece jen bude snadné. A aţ tam dorazím…, bude to snadné i pak? Bude tam? Bude se skrývat ve stinných zákoutích a vyhlíţet kořist? A

25

aţ ho uvidím, opravdu mu dokáţu probodnout srdce kŧlem? Znovu se mi před očima vynořil ten nepříjemný obrázek, Dimitrij s rudýma očima a… „Rose?“ Zamrkala jsem. Byla jsem tak mimo, ţe jsem ani nezaregistrovala, ţe se Sydney uţ vrátila. Usedla na svoje místo naproti mně. „Takţe to vypadá…“ Odmlčela se a podívala se na stŧl. „Tys mi ujídala hranolky?“ Netušila jsem, jak to poznala, kdyţ jich tam zbyla ještě celá hromada. Sotva jsem ochutnala. Uvědomila jsem si, ţe kdyţ se přiznám ke krádeţi hranolkŧ, Sydney to bude povaţovat za další dŧkaz toho, ţe jsem zlá stvŧra noci. A tak jsem nenuceně odpověděla: „Ne.“ Na chvilku se zamračila, zamyslela se a nakonec promluvila. „Opravdu vím, kde to městečko je. Uţ jsem tam byla.“ Narovnala jsem se. U všech čertŧ! Po mnoha týdnech pátrání jsem konečně u cíle. Sydney mi poví, kde se to městečko nachází, já se tam vydám a pokusím se uzavřít tuhle příšernou kapitolu svého ţivota. „Díky, děkuju moc…“ Zvedla ruku, aby mě zarazila. Všimla jsem si, jak nešťastně se tváří. „Ale neřeknu ti, kde to je.“ Poklesla mi čelist. „Co?“ „Vezmu tě tam.“

26

TŘI „POČKEJ… COŢE?“ VYKŘIKLA JSEM. To nebylo v plánu. To ani v nejmenším nebylo v plánu. Snaţila jsem se cestovat po Rusku v co moţná největším utajení. Navíc se mi moc nezamlouvala představa, ţe by se mnou jel ještě někdo - zejména někdo, kdo mě nejspíš nesnáší. Netušila jsem, jak dlouho mŧţe trvat cesta na Sibiř - myslela jsem, ţe několik dní -, a nedovedla jsem si představit, ţe ty dny strávím posloucháním Sydneyiných řečí o tom, jak jsem zvrácená a zlá. Polkla jsem svoje roztrpčení a snaţila se zareagovat rozumně. Koneckoncŧ jsem ji ţádala o laskavost. „To není nutný,“ prohlásila jsem a přinutila se k úsměvu. „Je to od tebe hezký, ale nechci ti přidělávat problémy.“ „No,“ poznamenala suše, „tomu se nevyhneme. A není to ode mě hezký, protoţe to není moje rozhodnutí. Je to příkaz od mých nadřízených.“ „Stejně z toho mám dojem, ţe se ti tam moc nechce. Proč mi prostě neřekneš, kde to je, a šéfŧm něco nenakecáš?“ „Zjevně neznáš lidi, pro které pracuju.“ „To ani nemusím. Autority ignoruju pořád. Není to tak těţký, kdyţ si na to zvykneš.“ „Jo? A jak ti to pomŧţe najít tu vesnici?“ dotázala se výsměšně. „Hele, pokud se tam chceš dostat, je jenom jedna moţnost.“ Tohle je jediná moţnost, jak se tam dostat, pokud budu vyuţívat jako zdroj informací Sydney. Mŧţu se kdykoli vrátit ke Slavíkovi… Jenţe tam mi trvalo hrozně dlouho, neţ jsem narazila na nějakou stopu. Sydney teď sedí přímo přede mnou a má informaci, kterou potřebuju.

27

„Proč?“ zeptala jsem se. „Proč musíš jet taky?“ „To ti nemŧţu říct. Jinými slovy: přikázali mi to.“ Milé. Sledovala jsem ji upřeným pohledem a snaţila se přijít na to, co se tu vlastně děje. Proč by se někdo, natoţpak někdo, kdo strká ruce do záleţitostí Morojŧ, zajímal o to, kam se vydá nějaká mladá dhampýrka? Nepředpokládala jsem, ţe má Sydney nějaké postranní úmysly - ledaţe by byla mimořádně dobrou herečkou. Lidé, jimţ se zodpovídala, ale zjevně měli svŧj plán a já jsem nijak netouţila po tom, stát se jeho součástí. Zároveň uţ jsem se ale nemohla dočkat, aţ se přiblíţím ke svému cíli. Kaţdý uplynulý den pro mě představoval den navíc, kdy jsem nenašla Dimitrije. „Kdy mŧţeme vyrazit?“ zeptala jsem se nakonec. Byla jsem přesvědčená, ţe Sydney je především teoretička. Kdyţ mě stopovala, ţádné oslnivé praktické dovednosti nepředvedla. Jistě nebude nijak těţké ji setřást, aţ se budeme blíţit k Dimitrijovu městečku. Nad mým dotazem se zatvářila zklamaně, skoro jako by doufala, ţe její návrh odmítnu a ona se tak zbaví svých povinností. Nechtělo se jí cestovat se mnou o nic víc neţ mně s ní. Otevřela kabelku, znovu vylovila mobil a několik minut v něm cosi hledala. Nakonec objevila jízdní řád vlakŧ a ukázala mi v něm na zítřek. „Vyhovuje ti to?“ Zadívala jsem se na displej a kývla. „Vím, kde je tohle nádraţí. Uţ jsem tam byla.“ „Fajn.“ Vstala a hodila na stŧl nějaké peníze. „Uvidíme se zítra.“ Vydala se ke dveřím, ale po pár krocích se zastavila a ohlédla. „Jo, a ty moje hranolky mŧţeš klidně dojíst.“ Kdyţ jsem přiletěla do Ruska, nejdřív jsem bydlela v mládeţnických hostelech. Měla jsem sice spoustu peněz, takţe bych klidně mohla bydlet jinde, ale chtěla jsem se krotit a zbytečně neutrácet. Navíc luxus nebyl právě tím, co jsem nejvíc postrádala. Kdyţ jsem ale začala chodit ke Slavíkovi, uvědomila jsem si, ţe v honosných šatech se těţko mŧţu vracet do hostelu plného batŧţkářŧ. Takţe teď jsem bydlela v nóbl hotelu plném ochotného personálu,

28

který mi vţdy přidrţel dveře. Hala s mramorovou podlahou tam byla tak prostorná, ţe by se do ní vešel snad celý ten předchozí laciný hostel. Moţná i dva. Mŧj pokoj byl také ohromný a noblesní. Sotva jsem se tam vrátila, s úlevou jsem si vyzula boty na podpatcích a svlékla se. Došlo mi, ţe tady budu muset nechat všechny šaty, které jsem si v Petrohradě koupila, a pocítila jsem nepatrné bodnutí lítosti. Chtěla jsem po Rusku cestovat nalehko, a přestoţe mŧj batoh byl celkem velký, povaţovala jsem za rozumné ho nenacpat natolik, abych ho neunesla. Tak dobře. Tyhle šaty udělají bezpochyby velikou radost nějaké pokojské. Jediná paráda, kterou potřebuju, je mŧj nazar, přívěsek, který připomíná modré oko. Dostala jsem ho od mámy a později se ukázalo, ţe ona ho kdysi dostala od mého otce. Nesundávala jsem ho z krku. Dopoledne nám pojede vlak do Moskvy, kde přestoupíme na další vlak na Sibiř. Chtěla jsem na tu cestu být odpočatá a připravená. Oblékla jsem se do pyţama a zalezla pod těţkou přikrývku. Doufala jsem, ţe se spánek dostaví brzy. Jenţe jsem si v hlavě neustále přemílala dnešní události. Ta záleţitost se Sydney je sice bizarní zvrat situace, ale to zvládnu. Kdyţ budeme cestovat veřejnou dopravou, těţko mě mŧţe odtáhnout do spárŧ svých tajemných nadřízených. A z toho, co naznačovala, jsem usoudila, ţe opravdu potrvá pár dní, neţ dorazíme do toho městečka. Dva dny mi připadaly na jedné straně jako strašně dlouhá doba a na druhé straně jako strašně krátká. Klidně se mŧţu setkat s Dimitrijem uţ za pár dní… a co potom? Dokáţu to? Dokáţu se přinutit k tomu, abych ho zabila? I kdybych byla přesvědčená, ţe to zvládnu, budu tak dobrá, abych ho přemohla? Otázka, kterou jsem si kladla uţ týdny, mě trápila znovu a znovu. Všechno, co umím, mě naučil Dimitrij. Kdyţ teď má ke svým předchozím dovednostem i reflexy Strigojŧ, bude z něj opravdu bŧh, jak jsem si z něj často utahovala. Je dost pravděpodobné, ţe zabije on mě. Ale kdyţ si s tím teď budu lámat hlavu, nijak mi to neprospěje. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, ţe se v posteli převaluju uţ skoro hodinu. To není dobré. Zítra musím být ve formě. A tak jsem

29

udělala něco, co bych dělat neměla. Vţdycky to ale zabralo a já pustila z hlavy všechny své starosti - hlavně proto, ţe jsem se ocitala v mysli někoho jiného. Vklouznout Lisse do hlavy vyţadovalo jen malou dávku soustředění. Nevěděla jsem, jestli se mi to podaří i na tak velikou vzdálenost, nicméně jsem brzy zjistila, ţe to funguje úplně stejně, jako kdyby stála vedle mě. V Montaně bylo zrovna dopoledne, a jelikoţ byla sobota, Lissa neměla vyučování. Během té doby, co jsem byla pryč, jsem tvrdě pracovala na tom, abych mezi námi vztyčila neprostupnou mentální zeď. Téměř úplně jsem odblokovala ji i její pocity. Ale teď, kdyţ jsem se ocitla v její hlavě, byly veškeré bariéry prolomeny a její pocity mě zasáhly jako přílivová vlna. Byla naštvaná. Hodně naštvaná. „Proč si myslí, ţe stačí jen lusknout prsty a já kdykoli pojedu kamkoli, kam si zrovna zamane?“ rozčilovala se Lissa. „Protoţe je to královna. A protoţe jsi uzavřela dohodu s ďáblem.“ Lissa a její přítel Christian se povalovali na pŧdě školního kostela. Jakmile jsem rozeznala, kde jsou, málem jsem z její hlavy urychleně zase vypadla. Ti dva tam většinou randili a já nechtěla být svědkem toho, jak ze sebe strhávají oblečení. Lissina rozzuřenost mi naštěstí napověděla, ţe kdyţ má tak špatnou náladu, ţádný sex se dnes konat nebude. Vlastně to byla docela ironie. Prohodili si role. Lissa zuřila, zatímco Christian zŧstával klidný, aby jí byl oporou. Seděl na zemi, zády se opíral o zeď a ona seděla před ním mezi jeho nohama. Objímal ji. Opřela si hlavu o jeho hrudník a povzdechla. „Posledních pár týdnŧ jsem dělala všechno, co chtěla! ,Vasiliso, proveď tady toho stupidního královského po kampusu.’ ,Vasiliso, prosím tě, okamţitě skoč na letadlo a přileť na víkend, abych tě mohla u dvora představit nějakým nudným páprdŧm.’ ,Vasiliso, prosím, věnuj nějaký čas taky mladším studentŧm a ber to jako dobrovolnickou práci. Pŧsobí to dobře.’“ Přestoţe to Lissu frustrovalo, neubránila jsem se pobavení. Hlas královny Taťány napodobila dokonale.

30

„To poslední bys bývala udělala i dobrovolně,“ připomněl jí Christian. „Jo… O to právě jde, aby to bylo dobrovolně. Nesnáším, jak mi poslední dobou diktuje kaţdou maličkost.“ Christian se k ní naklonil a políbil ji na tvář. „Jak jsem řekl, uzavřela jsi dohodu s ďáblem. Teď jsi její miláček. Chce jenom zajistit, abys vystupovala tak, aby to na ni vrhalo dobré světlo.“ Lissa se zamračila. Ačkoli Morojové ţijí v zemích, kde vládnou lidé, a tudíţ podléhají lidským vládám, zároveň mají i svého krále nebo královnu, kteří pocházejí z jedné z dvanácti královských rodin. Současnou vládkyní je královna Taťána - z rodu Ivaškovŧ -, která se nadmíru zajímá o Lissu jakoţto poslední ţijící členku rodu Dragomirŧ. A tak nabídla Lisse dohodu. Aţ Lissa odmaturuje na Akademii svatého Vladimíra, přestěhuje se ke dvoru a královna jí zařídí, ţe bude moct studovat na univerzitě v Lehighu v Pensylvánii. Lissa je ohromně chytrá a studium na celkem velké prestiţní univerzitě jí stojí za to, aby bydlela u královny. Jinak totiţ Morojové kvŧli bezpečí navštěvují jen menší, nevýznamné univerzity. A jak Lissa brzy zjistila, k téhle dohodě se váţe ještě spousta dalších věcí. „A já tam jen seděla a přikyvovala,“ řekla Lissa. „Jenom jsem se usmívala a říkala ,Ano, Vaše Veličenstvo. Cokoli chcete, Vaše Veličenstvo.’“ „Tak jí řekni, ţe dohoda skončila. Za pár měsícŧ ti bude osmnáct. Královská nebo ne, ţádný závazky nemáš. Nepotřebuješ ji k tomu, abys mohla chodit na velkou školu. Prostě odejdeme, ty a já. Běţ si, na jakou vejšku chceš. Nebo vŧbec na ţádnou školu nechoď. Mŧţeme utéct třeba do Paříţe a pracovat tam v kavárně. Nebo prodávat kýčovitý obrazy na ulici.“ To Lissu rozesmálo. Přitiskla se k Christianovi obličejem. „Jasně, uţ tě vidím, jakou máš trpělivost s lidmi. Vykopli by tě hned první den. Vypadá to, ţe jediná moţnost, jak to přeţít, je, kdyţ pŧjdu na vysokou a budu nás podporovat.“ „Ale víš, ţe jsou i jiný zpŧsoby, jak se dostat na univerzitu.“ „Jo, ale ţádná z nich by nebyla tak dobrá,“ poznamenala moudře.

31

„A nedostávala bych se tam tak snadno. Tohle je jediný zpŧsob. Ráda bych toho všeho dosáhla a trochu se jí postavila. Rose by to udělala.“ „Rose by skončila v kriminále za velezradu, jakmile by ji Taťána poprvé o něco poţádala.“ Lissa se smutně usmála. „Jo. To asi jo.“ Její úsměv skončil povzdechem. „Tolik mi chybí.“ Christian ji znovu políbil. „Já vím.“ Tohle bylo jejich běţné téma rozhovoru, které je nikdy neomrzelo, protoţe Lissiny city ke mně neochabovaly. „Je v pohodě. Ať uţ je kdekoli, je v pohodě.“ Lissa se zadívala do tmy na pŧdě. Jediné světlo sem přicházelo mozaikovým oknem, takţe celá pŧda pŧsobila pohádkovým dojmem. Nedávno se tu uklízelo - dělali jsme to my dva s Dimitrijem. Bylo to teprve před několika měsíci, ale uţ se tu zase hromadil prach a krabice. Místní kněz je hodný chlap, jenţe si schovává kaţdou blbost. Lissa si však věcí na pŧdě nevšímala, myslela na mě. „Taky doufám. Kéţ bych tak tušila, kde je. Pořád myslím na to, ţe kdyby se jí něco stalo, kdyby byla…“ Lissa nedokázala dokončit svou myšlenku. „No prostě si myslím, ţe bych to nějakým zpŧsobem věděla. Cítila bych to. Vím, ţe naše pouto funguje jenom jednosměrně. To se nikdy nezmění. Ale musela bych přece vědět, kdyby se s ní něco stalo, ţe jo?“ „To netuším,“ odvětil Christian. „Moţná jo, moţná ne.“ Jakýkoli jiný kluk by jí řekl něco milého, aby ji uklidnil, pořád by opakoval, ţe jistě ano a samozřejmě. Jenţe Christian měl v povaze být brutálně upřímný. Lisse se tahle jeho vlastnost líbila. A mně taky. Nebyl to kamarád, který vás za všech okolností potěší, ale aspoň jste věděli, ţe vám nemaţe med kolem pusy. Opět povzdechla. „Adrian tvrdí, ţe je v pořádku. Navštěvuje ji ve snech. Dala bych cokoli za to, abych to taky uměla. V uzdravování jsem čím dál lepší a aury uţ taky zvládám. Ale sny ještě ne.“ Vědomí, ţe se po mně Lisse stýská, mě bolelo snad víc, neţ kdyby mě úplně odepsala. Rozhodně jsem jí nechtěla ublíţit. I kdyţ jsem jí zazlívala, ţe se snaţí ovládat mŧj ţivot, nikdy jsem vŧči ní nepocítila nenávist. Miluju ji jako vlastní sestru a nesnáším

32

pomyšlení, ţe kvŧli mně trpí. Jak jen se to mezi námi mohlo tak pokazit? Ona i Christian tam dál seděli a mlčeli, načerpávali od sebe navzájem sílu a lásku. Měli mezi sebou to, co jsem měla já s Dimitrijem. Jako by byli jedinou bytostí a všechna slova byla zbytečná. Pohladil ji po vlasech. Ačkoli jsem to jejíma očima vidět nemohla, dovedla jsem si představit, jak se její blonďaté vlasy lesknou v duhovém světle pronikajícím dovnitř oknem. Christian jí několik dlouhých pramenŧ zastrčil za uši, potom jí zaklonil hlavu a sklonil se k ní. Ten polibek začal lehce a sladce a pak postupně nabýval na intenzitě. Aha, pomyslela jsem si. Tak asi přece jen nastal čas se zdekovat. Neţ jsem to ale stačila udělat, Lissa polibek přerušila. „Je nejvyšší čas,“ poznamenala. „Musíme jít.“ Pohled Christianových křišťálově modrých očí prozrazoval opak. „Moţná je nejvyšší čas, aby ses královně vzepřela. Měla bys zŧstat tady. To by byl skvělý zpŧsob, jak si vybudovat charakter.“ Lissa do něj lehce šťouchla loktem, políbila ho na čelo a zvedla se. „Tohle není ten pravý dŧvod, proč chceš, abych tady zŧstala, tak mě netahej za nos.“ Odešli z kostela a Christian celou cestu hučel cosi o tom, ţe by s ní chtěl dělat něco víc neţ ji tahat za nos. Vyslouţil si tím jen další šťouchnutí. Mířili k administrativní budově, která se nachází v samém srdci vyššího kampusu. Kromě prvních známek jara to tam vypadalo úplně stejně, jako kdyţ jsem odtamtud odcházela. Velkolepé a impozantní kamenné budovy. Vysoké staré stromy. Změnilo se ovšem něco v duších zaměstnancŧ a studentŧ. Kaţdý si z útokŧ Strigojŧ odnesl jizvy. Mnoho našich lidí bylo zabito, a přestoţe vyučování uţ zase běţelo normálně, kaţdý pořád truchlil. Lissa s Christianem vešli do administrativní budovy. Netušila, proč ji sem zavolali, jenom to, ţe Taťána chce, aby se Lissa setkala s nějakým královským, který právě dorazil do Akademie. Vzhledem k tomu, ţe ji Taťána v poslední době nutila k setkání s mnoha lidmi, Lissa si od tohoto moc neslibovala. Vešla s Christianem do ředitelny,

33

kde seděla ředitelka Kirová a povídala si s nějakým starším Morojem a dívkou asi v našem věku. „Á, slečno Dragomirová, tady jste.“ Kdyţ jsem studovala na Akademii, měla jsem s Kirovou spoustu problémŧ, ale kdyţ jsem ji teď viděla, nostalgicky jsem vzpomínala. Trest za rvačku ve třídě by mi teď připadal mnohem lepší neţ vláčet se přes Sibiř, abych našla Dimitrije. Kirová vypadala pořád stejně, na orlím nose si posunovala brýle. Ten muţ a dívka vstali a Kirová k nim pokynula rukou. „Tohle je Eugene Lazar a jeho dcera Avery.“ Ředitelka se obrátila k Lisse. „A to je Vasilisa Dragomirová a Christian Ozera.“ Lissa se zkoumavě zadívala na toho pána. Lazar je královské jméno, coţ ostatně není nic překvapivého, kdyţ tohle setkání zorganizovala Taťána. Pan Lazar se na Lissu přívětivě usmál a potřásl jí rukou. Tvářil se trochu překvapeně nad Christianovou přítomností, ale usmívat se nepřestával. Takové reakce na Christiana taky nebyly ničím neobvyklým. Strigojem se mŧţete stát bud dobrovolně, nebo z donucení. Strigoj mŧţe změnit v sobě podobného jak člověka, tak i Moroje nebo dhampýra tím, ţe se napije jeho krve a pak dotyčnému dá ochutnat tu svou. Ve Strigoje se změní i Moroj, který se záměrně rozhodne někomu vypít tolik krve, ţe ho tím zabije. Obvykle Morojové pijí krev jen v malých dávkách od dobrovolných lidských dárcŧ. Ale vypít krve tolik, ţe tím připraví někoho o ţivot? To potom Moroje změní a on se přikloní na temnou stranu a ztratí tím schopnost ovládat ţivlovou magii. Změní se ve zlou nemrtvou stvŧru. Přesně to udělali Christianovi rodiče. Schválně někoho zabila a proměnili se ve Strigoje, aby získali věčný ţivot. Christian nikdy neprojevil sebemenší touhu stát se Strigojem, ale přesto se k němu všichni chovali, jako by tato moţnost reálně hrozila. (Nutno uznat, ţe k tomu přispívala i jeho věčně namíchnutá nálada.) Velké části jeho rodiny - přestoţe patří ke královským - se všichni také straní, i kdyţ je to nefér. Při útoku Strigojŧ na naši školu jsem se dala s Christianem dohromady a společně jsme nakopali zadky mnoha Strigojŧm. Jak se

34

to rozneslo, trochu to napravilo jeho pověst. Kirová nikdy nemarnila čas formalitami, a tak i tentokrát přešla rovnou k věci. „Pan Lazar tady bude novým ředitelem.“ Lissa se na něj pořád zdvořile usmívala, ale při těch slovech sebou trhla. „Co?“ „Chci odstoupit,“ objasnila Kirová tak bezvýrazným tónem, ţe by klidně mohla být stráţkyní. „Ale na škole zŧstanu jako profesorka.“ „Vy budete učit?“ podivil se nevěřícně Christian. Příkře na něj pohlédla. „Ano, pane Ozero. Kvŧli tomu jsem sem pŧvodně přišla. Jsem si jistá, ţe kdyţ se budu snaţit, vzpomenu si, jak se to dělá.“ „Ale proč?“ nechápala Lissa. „Odvádíte skvělou práci.“ Víceméně to byla pravda. Přestoţe jsem s Kirovou měla spoustu neshod - většinou kvŧli mému porušování pravidel -, pořád jsem ji respektovala. A Lissa taky. „Uţ nějaký čas uvaţuju, ţe bych se vrátila k učení,“ vysvětlila Kirová. „Teď je na to stejně vhodná doba jako kdykoli jindy a navíc pan Lazar je velice schopný.“ Lissa měla talent na to, aby prokoukla lidi. Myslím, ţe je to vedlejší účinek éteru, stejně jako charisma, které éter svým uţivatelŧm dodává. Lissa byla přesvědčená, ţe Kirová lţe, a já jsem si to myslela taky. Kdybych dokázala číst Christianovy myšlenky, jistě bych zjistila totéţ. Útok na Akademii vyvolal u mnoha lidí paniku a obzvlášť pak u královských. Ale problém, který k útoku vedl, byl uţ dávno napraven. Měla jsem za to, ţe tady zapracovala Taťána, která jistě přinutila Kirovou odstoupit a uvolnit místo královskému, aby si pak i ostatní královští připadali lépe. Lissa nedávala svoje myšlenky nijak najevo. Otočila se k panu Lazarovi. „Moc ráda vás poznávám. Určitě budete skvělý. Kdybych pro vás něco mohla udělat, určitě mi dejte vědět.“ Svou roli správné princezny ovládala dokonale. Jedním z jejích mnoha nadání bylo, ţe uměla být zdvořilá a milá. „Vlastně mŧţete,“ prohlásil pan Lazar. Měl hluboký silný hlas, který jako by naplnil celou místnost. Mávl rukou směrem ke své

35

dceři. „Napadlo mě, zda byste to tady nemohla ukázat mojí Avery a pomoct jí trochu se tu zorientovat. Loni odmaturovala a tady bude pracovat jako moje asistentka. Určitě bude mnohem radši ve společnosti někoho, kdo je jí věkově bliţší.“ Avery se usmála a Lissa si ji poprvé pořádně prohlédla. Avery byla krásná. Oslnivě krásná. Lissa je taky krásná, má nádherné vlasy a zelené oči, které se v její rodině dědí. Lissa mi připadala stokrát hezčí neţ Avery, jenţe ona sama si ve srovnání s tou trošičku starší dívkou připadala nevýrazná. Avery byla vysoká a štíhlá jako většina Morojek, ale měla celkem sexy křivky. Po takovém hrudníku, jako mám ostatně i já, touţí snad kaţdá Morojka. Tahle měla k tomu ještě dlouhé hnědé vlasy a modrošedé oči. „Slibuju, ţe nebudu na obtíţ,“ řekla Avery. „A kdyţ budeš chtít, mŧţu ti povědět pár zajímavostí ze ţivota u dvora. Slyšela jsem, ţe se tam přestěhuješ.“ V tom okamţiku Lissa vztyčila svou obranu. Uţ věděla, co se tu děje. Nejenţe Taťána vyhodila Kirovou, ona ještě ke všemu Lisse poslala dozorkyni. Krásnou a dokonalou společnici, která ji mŧţe v klidu špehovat a vytrénovat ji dle Taťániných představ. Kdyţ Lissa promluvila, bylo to perfektně zdvořilým hlasem, ale prosakoval z něj chlad. „To by bylo skvělé,“ řekla. „Mám teď spoustu práce, ale pokusím se najít si chvilku.“ Aveřin otec ani Kirová nezaznamenali ten podtext, který naznačoval vycouvej, nicméně z dívčiných očí Lissa jasně vyčetla, ţe Avery její vzkaz pochopila. „Díky,“ odpověděla Avery. Pokud jsem se nemýlila, tvářila se ublíţeně. „Určitě něco vymyslíme.“ „Dobrá, dobrá,“ shrnul to pan Lazar, který vŧbec nezaregistroval to tiché drama mezi oběma dívkami. „Třeba byste mohla Avery ukázat ubytování pro hosty? Bude bydlet ve východním křídle.“ „Jistě,“ souhlasila Lissa a přála si dělat cokoli jiného, jen ne tohle. Ona, Christian a Avery se obrátili k odchodu, kdyţ vtom do ředitelny napochodovali dva kluci. Jeden z nich byl Moroj, o málo

36

mladší neţ my, a ten druhý byl dhampýr, něco málo přes dvacet. Z jeho tvrdého a váţného výrazu jsem usoudila, ţe je to stráţce. „Aha, tady jste,“ prohlásil pan Lazar a vyzval ty dva, aby vstoupili. Poloţil ruku na rameno Moroje. „To je mŧj syn Reed. Bude tady studovat a uţ se na to moc těší.“ Reed ale vypadal dost znechuceně. Byl to ten nejmrzutější kluk, jakého jsem kdy viděla. Kdybych někdy měla hrát roli věčně otráveného teenagera, všechno bych odkoukala od Reeda Lazara. Byl stejně hezký jako Avery, i rysy měl podobné. Ale neustále se šklebil. Pan Lazar představil Reedovi i ostatní. Ten jenom zavrčel: „Zdravím.“ „A tohle je Simon, Aveřin stráţce,“ pokračoval pan Lazar. „Tady v kampusu samozřejmě nemusí být pořád s ní. Víte, jak to chodí. Ale přesto jsem si jist, ţe ho tady budete potkávat často.“ Já doufala, ţe ne. Netvářil se sice natolik znechuceně jako Reed, ale pořád se mračil jako většina stráţcŧ. Najednou mi bylo Avery líto. Pokud je tohle její jediný společník, jistě bude touţit po tom, aby se skamarádila s někým, jako je Lissa. Ta jí ale jasně dala najevo, ţe nehodlá být součástí Taťániných pletich. Lissa s Christianem odvedli Avery do domu pro hosty a cestou moc nemluvili. Urychleně odtamtud zase odešli. Normálně by Lissa zŧstala, pomohla Avery trochu se zabydlet a nabídla by jí, ţe s ní později povečeří. Tentokrát ale ne. Ne, kdyţ v tom byly takové postranní motivy. Vrátila jsem se do svého těla, do svého hotelu. Uvědomovala jsem si, ţe bych se uţ neměla starat o ţivot na Akademii a ţe bych z celé té záleţitosti s Avery neměla být přešlá. Leţela jsem a dívala se do tmy. Neubránila jsem se samolibému úsměvu a zcela sobeckému uspokojení. Lissa rozhodně nebude mít novou nejlepší kamarádku.

37

ČTYŘI KDYKOLI JINDY BYCH SI MOC RÁDA PROHLÍDLA MOSKVU. SYDNEY NAŠI CESTU NAPLÁNOVALA TAK,

ţe jsme tam měly pár hodin pauzu, neţ nám jel další vlak na Sibiř. Takhle jsme měly čas se trochu projít po městě a dát si večeři. Sydney ale trvala na tom, ţe do setmění musíme být zpátky v bezpečí nádraţí. Přes moje hrdinské řeči i molnijské znaky nechtěla, abychom daly Strigojŧm šanci. Bylo mi v podstatě jedno, jak ten volný čas strávíme. Dŧleţité bylo jen to, ţe se přibliţuju k Dimitrijovi. A tak jsme se Sydney bezcílně bloumaly po městě, prohlíţely si památky a mluvily jen málo. V Moskvě jsem nikdy předtím nebyla. Je to krásné město plné lidí a obchodŧ. Byla bych tam schopná strávit celé dny jen nakupováním a prozkoumáváním místních restaurací. Viděla jsem místa, o kterých jsem měla jen obecné povědomí - Kreml, Rudé náměstí, Velké divadlo. Přestoţe to všechno bylo moc hezké, snaţila jsem se ty památky moc nevnímat, protoţe mi připomínaly… Dimitrije. Často mi o Rusku vyprávěl a vţdycky říkal, ţe by se mi tam líbilo. „Připadala by sis tam jako v pohádce,“ řekl mi jednou. To bylo při našem tréninku před vyučováním, někdy na podzim, neţ napadl první sníh. Byla mlha a všechno pokrývala rosa. „To asi sotva,“ odpověděla jsem mu a stáhla si vlasy do culíku. Dimitrijovi se vţdycky líbilo, kdyţ jsem nosila vlasy rozpuštěné, ale při tréninku? Dlouhé vlasy by překáţely. „Borč a ty vykopávky, co tam všichni poslouchají… To není zrovna to, po čem touţím.“ Obdařil mě jedním ze svých zřídkavých úsměvŧ, při kterém se mu trochu povytáhly koutky očí. „Boršč, ne borč. A vím, jakou máš chuť k jídlu. Kdybys měla hlad, snědla bys ho.“ „Takţe aby ta pohádka fungovala, musí se hladovět?“ Nic jsem

38

nemilovala tolik, jako dělat si z Dimitrije legraci. Tedy pokud nepočítám líbání s ním. „Mluvím o celé zemi. O stavbách. Zajed se podívat do nějakého velkého města a zjistíš, ţe nic podobného jsi ještě neviděla. Ve Státech se všechno staví ve stejném stylu - vţdycky velké bloky domŧ. Dělají to, co je nejrychlejší a nejjednodušší. Ale v Rusku jsou domy, které jsou opravdové umělecké kousky. Dokonce i obyčejné obytné domy. A místa jako Zimní palác a chrám svaté Trojice v Petrohradě? Ty ti vyrazí dech.“ Celý zářil při vzpomínce na stavby, které viděl. Ta radost dodávala jeho hezkým rysŧm aţ boţský nádech. Nejspíš by mi mohl vyjmenovávat pamětihodnosti celý den. Srdce mi přetékalo jen z toho, ţe jsem se na něj dívala. V takových chvílích jsem se většinou uchylovala k jadrným vtipným poznámkám, abych zamaskovala své emoce. Takţe jsem přiměla Dimitrije, aby se vrátil ke svému profesionálnímu rozpoloţení a my zase pokračovali v tréninku. Kdyţ jsem teď se Sydney procházela ulicemi, přála jsem si, abych si bývala z Dimitrije tenkrát neutahovala a víc poslouchala povídání o jeho rodné zemi. Dala bych cokoli za to, aby tady se mnou teď mohl být takový, jaký býval. S těmi stavbami měl pravdu. Většina z nich byly normální budovy, jaké mŧţete vidět ve Státech nebo kdekoli jinde na světě, ale některé byly opravdu překrásné - jasně barevné s cibulovitými střechami. Opravdu pŧsobily trochu jako z jiného světa. A já celou dobu myslela na to, ţe Dimitrij by tu měl být se mnou, všechno mi ukazovat a vysvětlovat. Byl by to krásný romantický výlet. Stravovali bychom se v exotických restauracích a večer chodili tančit. Měla bych na sobě jedny z těch drahých šatŧ, které jsem nechala v hotelu v Petrohradě. Takhle to mělo být. Neměla jsem tady chodit po městě s věčně zamračenou lidskou holkou. „Je to jako z pohádky, co?“ Sydneyin hlas mě překvapil a já si uvědomila, ţe jsme se zastavily před nádraţím. V Moskvě je jich spousta. Její slova mi připomněla mŧj dávný rozhovor s Dimitrijem, a po zádech mi přeběhl mráz. Měla pravdu. Budova nádraţí sice neměla ty cibulovité střechy, ale přesto

39

pŧsobila jako z pohádky - něco mezi Popelčiným zámkem a perníkovou chaloupkou. Měla velkou klenutou střechu a na kaţdém konci věţičku. V bílých stěnách místy vystupovaly hnědé cihly a zelená mozaika, takţe celá stavba vypadala, jako by byla pruhovaná. Ve Státech by to všichni povaţovali za přeplácané. Mně to ale připadalo krásné. Kdyţ jsem uvaţovala, co by asi o téhle budově řekl Dimitrij, ucítila jsem, ţe se mi do očí derou slzy. Nejspíš by se mu nádraţí líbilo stejně jako všechno ostatní v Rusku. Došlo mi, ţe ode mě Sydney očekává nějakou odpověď. Polkla jsem svŧj ţal a promluvila jako lehkomyslná puberťačka. „Leda tak z pohádky o nádraţí.“ Překvapeně povytáhla obočí nad mým nedostatkem zájmu, ale nic neřekla. Co by taky měla říkat? Třeba kdyţ budu takhle sarkastická pořád, polezu jí na nervy a ještě ráda se mě zbaví. Ale pochybuju, ţe budu mít takové štěstí. Byla jsem si totiţ jistá, ţe její strach z nadřízených převáţí veškeré další pocity. Měly jsme kupé v první třídě. Bylo mnohem menší, neţ jsem čekala. Na kaţdé straně byla sedadla, která se dala rozloţit na lŧţko, okno a vysoko na stěně televize. Myslela jsem, ţe to by nám mohlo pomoct zabít čas, ale se sledováním ruské televize jsem měla problém - nejen kvŧli jazykové bariéře, ale i kvŧli tomu, ţe některé pořady jsou opravdu bizarní. Přestoţe ten prostor byl poměrně stísněný, já i Sydney jsme tam měly dost místa. Barvy, jakými byl vlak zařízen, mi připomínaly ty fantastické vzory, jaké jsem viděla všude moţně ve městě. Dokonce i chodbička u našeho kupé byla jasně barevná, s vysokým kobercem s červeným a ţlutým vzorem, a ţlutým běhounem uprostřed uličky. V našem kupé bylo plno polštářkŧ ze sytě oranţového sametu, ke kterým se hodily závěsy v odstínech zlaté a broskvové barvy. Těţká látka byla protkána plastickým vzorem. Uprostřed stál zdobený stolek, takţe celé kupé pŧsobilo jako miniaturní palác. Neţ vlak vyjel z nádraţí, uţ se setmělo. Z jakéhosi dŧvodu Transsibiřský expres vţdy odjíţdí z Moskvy na noc. Zatím ještě nebylo nijak pozdě, ale Sydney uţ chtěla jít spát a já ji nechtěla

40

rozčilovat víc, neţ bylo nutné. A tak jsme zhasly všechna světla aţ na malou lampičku u mého lŧţka. Na nádraţí jsem si koupila časopis, a přestoţe jsem textu nerozuměla, fotky nalíčených modelek a oblečení prolomily kulturní bariéry. Tiše jsem časopisem listovala a obdivovala letní tílka a šaty. Uvaţovala jsem, jestli se vŧbec ještě někdy budu zabývat takovými věcmi. Kdyţ jsem si lehla, nebyla jsem nijak unavená, ale přesto jsem usnula. Zdálo se mi o vodním lyţování, kdyţ vtom najednou vlny kolem mě i slunce zmizely a já se ocitla v místnosti plné polic s knihami. Na stolech tam byly počítače a panoval tam klid, pro toto místo obvyklý. Nacházela jsem se v knihovně Akademie svátého Vladimíra. Zaúpěla jsem. „Ne. Dneska ne.“ „Proč dneska ne? Proč ne kaţdý den?“ Otočila jsem se a spatřila pohledného Adriana Ivaškova. Adrian je Moroj a je prasynovcem královny. Patří mezi ty, které jsem opustila, kdyţ jsem se vydala na tuhle sebevraţednou misi. Měl krásné smaragdově zelené oči a na hlavě stylový rozcuch. Při téhle kombinaci se z něj holkám podlamovala kolena. Byl do mě tak nějak zamilovaný a taky mi dal spoustu peněz na tuhle cestu. Mazala jsem mu med kolem pusy, a tak jsem ho přesvědčila. „Po pravdě řečeno,“ přiznala jsem, „asi bych ti měla být vděčná, ţe se objevuješ tak jednou za týden.“ Usmál se a obkročmo usedl na ţidli. Byl vysoký a štíhlý jako většina Morojŧ. Morojové nikdy nejsou tlustí. „Odloučení činí srdce dychtivějším, Rose. Nechci, abys moje návštěvy povaţovala za samozřejmé.“ „To nehrozí, neboj.“ „Nepředpokládám, ţe bys mi řekla, kde zrovna jsi.“ „Ne.“ Kromě Lissy je Adrian jediným uţivatelem éteru, kterého známe. K jeho nadání patří i to, ţe mi dokáţe vstupovat do snŧ - často nezván - a mluví se mnou. Byla jsem ráda, ţe mu tahle jeho schopnost neumoţňuje zjistit, kde jsem.

41

„Zabíjíš mě, Rose,“ poznamenal melodramaticky. „Kaţdý den bez tebe je pro mě utrpením. Jsem sám. Trápím se kvŧli tobě a pořád si říkám, jestli jsi ještě naţivu.“ Takový přihlouple přehnaný proslov byl pro něj charakteristický. Adrian jen málokdy bral něco váţně a vţdycky byl tak trochu lehkomyslný. Jedním z vedlejších účinkŧ éteru je i to, ţe jeho uţivatelé jsou psychicky nevyrovnaní, coţ poznamenalo i Adriana. Ale v jeho melodramatickém proslovu jsem postřehla pravdivý podtext. Adrian se sice snaţil pŧsobit povrchně a netečně, ale přesto se o mě opravdu zajímal. Zaloţila jsem si ruce. „Jasně, ţe pořád ţiju. Tak teď bys mě zase mohl nechat spát.“ „Kolikrát ti to mám říkat? Ty spíš.“ „A přesto mě mluvení s tebou unavuje.“ To ho rozesmálo. „Ach jo, tolik mi scházíš.“-Jeho úsměv se vytratil. „A jí taky.“ Strnula jsem. Ani nemusel vyslovit její jméno. Nebylo pochyb, o kom to mluví. Lissa. I kdyţ jsem její jméno vyslovila jen v duchu, bolelo mě to, zejména proto, ţe jsem ji včera v noci viděla. Vybrat si mezi Lissou a Dimitrijem bylo to nejtěţší rozhodnutí v mém ţivotě. Nijak to neulehčoval ani čas, který uţ od té doby uplynul. Vybrala jsem si jeho, ale kdyţ jsem byla odloučená od ní, připadala jsem si jako bez ruky. Nejspíš proto, ţe díky našemu poutu se nikdy nemŧţeme rozdělit docela. Adrian na mě prohnaně pohlédl, jako by věděl, na co myslím. „Chodíš se na ni občas podívat?“ „Ne,“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem, aby věděl, ţe jsem ji viděla minulou noc. Chtěla jsem ho nechat ţít v domnění, ţe jsem se od toho všeho osvobodila. „Uţ to není mŧj ţivot.“ „Jasně. Tvŧj ţivot je teď nebezpečná mise.“ „Ty nechápeš nic, co se netýká chlastu, kouření nebo holek.“ Zavrtěl hlavou. „Stojím jenom o tebe, Rose.“

42

Bohuţel jsem mu věřila. Pro nás oba by všechno bylo mnohem jednodušší, kdyby si našel nějakou jinou. „Klidně to tak ber, ale budeš muset čekat.“ „Jak dlouho ještě?“ Na tohle se mě ptal pořád. Pokaţdé jsem mu zdŧrazňovala, ţe budu pryč dlouho a ţe svým čekáním na mě jenom marní čas. Pomyslela jsem na to, kam mě Sydney zavede, a zaváhala jsem. „Nevím.“ Adrianŧv obličej se rozzářil nadějí. „To je ta nejoptimističtější věc, jakou jsi mi v poslední době řekla.“ „Zase tolik nedoufej. To, ţe nevím, mŧţe stejně dobře znamenat, ţe se vrátím za den nebo za rok. Nebo nikdy.“ Zase se uličnicky usmál a já musela uznat, ţe jeho úsměv je roztomilý. „Budu doufat, ţe za den.“ Pomyšlení na Sydney mi připomnělo jednu otázku. „Hele, neslyšels někdy o alchymistech?“ „Jasně,“ odvětil. Typické. „Jistěţe o nich víš.“ „Proč? Narazilas na ně?“ „Tak nějak.“ „Cos udělala?“ „Proč myslíš, ţe jsem něco udělala?“ Zasmál se. „Alchymisti se objevují, kdyţ dojde k problémŧm. A ty jsi v nějakým maléru pořád. Dávej si bacha. Jsou to pánbíčkáři.“ „To zní trochu přehnaně,“ prohlásila jsem. Nepřipadalo mi, ţe by to se Sydney bylo tak zlé. „Jenom jim nedovol, aby tě přetáhli na svou víru.“ Mrkl na mě. „Mám tě rád jako hříšnici.“ Začala jsem mu vykládat, ţe Sydney ve mně nejspíš vidí beznadějný případ, kterému spása nekyne, ale on sen ukončil a nechal mě spát. Jenţe místo abych se ponořila do snŧ, probudila jsem se. Vlak se s rachotem řítil ruskou krajinou. Lampičku jsem měla stále ještě rozsvícenou a její světlo teď připadalo mým rozespalým očím příliš

43

ostré. Natáhla jsem ruku, abych lampičku zhasla, a zjistila jsem, ţe Sydneyino místo je prázdné. Asi si šla odskočit, pomyslela jsem si. Ale měla jsem z toho nepříjemný pocit. Ona i její skupina alchymistŧ pro mě byli pořád záhadou. Náhle mě napadlo, ţe má moţná nějaké postranní úmysly. Šla snad na nějakou tajnou schŧzku s nadřízeným? Rozhodla jsem se ji najít. Musela jsem přiznat, ţe v tak obrovském vlaku nemám nejmenší tušení, kam se mohla vydat. Nicméně logika mě nikdy předtím od ničeho neodradila. Není proto dŧvod, aby mě odradila tentokrát. Sotva jsem se obula a vyšla z našeho kupé, hned jsem zjistila, ţe nemusím chodit daleko. Sydney stála zády ke mně u jednoho z oken s bohatými závěsy a dívala se ven. Kolem ramen měla omotanou deku. Vlasy měla rozcuchané a ve slabém světle uţ nepŧsobily tak zlatě. „Čau…,“ začala jsem váhavě. „Jsi v pohodě?“ Trochu se ke mně otočila. Jednou rukou si drţela deku, zatímco druhou svírala kříţek na svém krku. Vybavila jsem si Adrianovu poznámku o pánbíčkářích. „Nemŧţu spát,“ odpověděla. „To… kvŧli mně?“ Její odpovědí bylo, ţe se obrátila zase k oknu. „Hele,“ prohlásila jsem a připadala si naprosto bezmocná. „Jestli mŧţu něco udělat… Teda kromě toho, ţe se vrátím zpátky a zruším tenhle výlet…“ „Já to zvládnu,“ řekla. „To jenom… Zkrátka je to pro mě zvláštní. Vypořádávám se s vámi pořád, ale s tebou si nějak nevím rady.“ „Kdyby ti to pomohlo, mŧţeme ti sehnat kupé jen pro tebe. Najdeme prŧvodčího. Peníze mám.“ Zavrtěla hlavou. „Vţdyť je to jen na pár dnŧ.“ Nevěděla jsem, co dalšího říct. Moje plány nezahrnovaly, ţe s sebou budu tahat Sydney, ale přesto jsem nechtěla, aby trpěla. Sledovala jsem ji, jak si pohrává s kříţkem, a snaţila jsem se vymyslet, co bych jí měla říct, aby ji to uklidnilo. Ale nepřipadalo mi jako nejlepší nápad začít se s ní bavit o našich rŧzných náhledech na

44

Boha, to by nás asi nesblíţilo. Kdybych jí pověděla o svých kaţdodenních bitvách s Bohem a o zpochybňování jeho existence, asi by to příliš nevylepšilo mou pověst zlé noční stvŧry. „Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Kdyby sis to rozmyslela, dej mi vědět.“ Vrátila jsem se do postele a překvapivě rychle usnula, přestoţe jsem uvaţovala, jestli Sydney bude stát na chodbě celou noc. Kdyţ jsem se ale ráno probudila, leţela schoulená ve své posteli a spala. Její vyčerpání zřejmě bylo větší neţ strach ze mě. Tiše jsem vstala a převlékla se z trička a teplákŧ, v nichţ jsem spala. Měla jsem hlad a taky jsem byla přesvědčená, ţe Sydney bude spát déle, kdyţ u ní nebudu. Jídelní vŧz byl hned vedle našeho. Vypadalo to tam jako ze starého filmu. Stoly pokrývaly temně rudé ubrusy a všechno tam bylo z tmavého dřeva a mosazi. Doplňky z mozaikového skla dodávaly celému místu starodávnou atmosféru. Vypadalo to tam spíš jako v nějaké restauraci v Petrohradě neţ jako v jídelním voze. Objednala jsem si cosi, co mi připomínalo francouzský toast, aţ na to, ţe na tomhle byl sýr. Servírovali ho s omáčkou, kterou podávali všude, kam jsem vkročila. Kdyţ jsem dojídala snídani, objevila se tam Sydney. Kdyţ jsem ji potkala poprvé, myslela jsem, ţe tak parádní blŧzu a kalhoty má na sobě jen kvŧli tomu, ţe byla u Slavíka. Teď jsem ale zjistila, ţe to je normální styl jejího oblékání. Připadala mi jako jeden z těch zvláštních lidí, co vŧbec nevlastní dţíny ani trička. Teď měla na sobě černé kalhoty a tmavě zelený svetr. Já měla na sobě dţíny a šedé tričko s krátkými rukávy. Vedle ní jsem si připadala zanedbaná. Vlasy měla pečlivě učesané, ale přesto pořád pŧsobily trochu rozcuchaným dojmem - předpokládala jsem, ţe i kdyby se snaţila sebevíc, nic lepšího by s nimi beztak nesvedla. Aspoň ţe já jsem měla všechny vlasy pečlivě staţené do culíku. Sedla si naproti mně a rusky si objednala omeletu. „Jak ses to naučila?“ dotázala jsem se. „Co? Rusky?“ Pokrčila rameny. „Učila jsem se odmalička. A ještě

45

pár dalších řečí.“ „Páni!“ Taky jsem začala s několika jazyky, a všechny jsem ovládala dost mizerně. Dřív jsem o tom vŧbec neuvaţovala, ale teď jsem kvŧli téhle cestě a kvŧli Dimitrijovi litovala, ţe jsem se nenaučila rusky. Snad ještě není pozdě. Během svého zdejšího pobytu jsem si uţ osvojila pár frází, ale stejně… dost mě to odrazovalo. „Na tuhle práci ses toho asi musela naučit hodně,“ broukla jsem a uvaţovala, jaké to asi musí být, stát se členkou tajné mezi národní organizace, která přichází do styku s rŧznými vládami. Na mysl mi přišlo ještě něco. „A co ta věc, cos pouţila na toho Strigoje? To, co ho rozpustilo.“ Usmála se. Téměř. „Říkala jsem ti, ţe alchymisté vzešli ze skupiny lidí, co se pokoušeli vyrábět lektvary. Tohle je chemická látka, kterou jsme vyvinuli, abychom se mohli rychle zbavovat těl Strigojŧ.“ „Mohla bys to pouţít i na jejich zabíjení?“ dotázala jsem se. Hodit Strigoje do tekutiny, která ho rozpustí, by bylo mnohem snazší neţ obvyklé zpŧsoby, jako je dekapitace, probodnutí kŧlem nebo spálení. „Obávám se, ţe ne. Funguje to jen na mrtvoly.“ „Aha,“ poznamenala jsem. Napadlo mě, jestli má Sydney v rukávu i další lektvary, ale včas mi došlo, ţe bych neměla vyčerpat svŧj dnešní příděl otázek. „Co budeme dělat, aţ se dostaneme do Omšu?“ „Do Omsku,“ opravila mě. „Seţeneme si auto a dojedeme zbytek cesty.“ „Uţ jsi tam byla? V tý vesnici nebo městečku nebo co to je?“ Kývla. „Jednou.“ „Jak to tam vypadá?“ zeptala jsem se a samotnou mě překvapila váţnost mého hlasu. Kromě toho, ţe jsem si předsevzala najít Dimitrije, chtěla jsem se toho o něm dovědět co nejvíc. Chtěla jsem o něm vědět všechno, co jsem předtím nevěděla. Kdyby mi ve škole dali jeho věci, snad bych s nimi kaţdou noc spala. Jeho vyklidili dost rychle. Teď jsem mohla jenom sbírat střípky informací o něm, jako by se mnou mohl být alespoň takhle. „Řekla bych, ţe to tam vypadá jako v jakémkoli jiném dhampýřím městě.“

46

„Nikdy jsem v ţádným nebyla.“ Číšník přinesl Sydney omeletu. Zarazila se s vidličkou ve vzduchu „Fakt? Myslela jsem, ţe vy všichni… No, vlastně nevím.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Celý ţivot jsem byla na Akademii. Víceméně.“ Nezdálo se mi vhodné se zmiňovat o dvou letech, které jsem proţila mezi lidmi. Sydney zamyšleně přeţvykovala. Klidně bych se vsadila, ţe tu omeletu nedojí. Z toho, co jsem viděla tu první noc a včera při naší cestě jsem usuzovala, ţe toho moc nejí. Jako by byla ţiva jen ze vzduchu. Moţná je to další tajemství alchymistŧ. Ale spíš to bude jen Sydneyino tajemství. „Ve městě společně ţije asi polovina lidí a polovina dhampýrŧ. Dhampýři mají svoje utajené společenství, které lidi vŧbec nezajímá.“ Vţdycky jsem si myslela, ţe tam asi bude celá subkultura, ale netušila jsem, jak by zapadala do zbytku města. „A?“ zeptala jsem se. „Jaká je to subkultura?“ Odloţila svou vidličku. „Řekněme jen, ţe by ses na to měla připravit.“

47

PĚT ZBYTEK

CESTY UBĚHL, ANIŢ BY SE STALO NĚCO PŘEVRATNÉHO.

Sydney se v mé společnosti pořád chovala nervózně, ale někdy se mi pokoušela vysvětlit, o co jde v ruských pořadech v televizi. Mezi ruskými pořady a těmi, s nimiţ jsme obě vyrŧstaly, byly kulturní rozdíly. Obě jsme vlastně měly něco společného. Kaţdou chvíli vyprskla smíchy nad něčím, co nám oběma připadalo legrační, já si uvědomila, ţe bych s ní mohla kamarádit. V ţádném případě jsem nemyslela, ţe bych našla náhradu za Lissu, ale od té doby, co jsem ji opustila, přátelství mi moc chybělo. Sydney přes den podřimovala a já si začala myslet, ţe má nějakou poruchu spánku. Taky dál pokračovala ve stravování svým obvyklým zpŧsobem, takţe se ţádného jídla téměř ani nedotkla. Vţdycky mě nechávala dojíst zbytky, takţe jsem trochu víc experimentovala s ruskou kuchyní. O to jsem se pokoušela hned, jak jsem sem přijela, ale bylo milé, kdyţ jsem teď měla někoho, kdo mi všechno vysvětloval. Přestoţe Sydney nebyla místní, o téhle zemi toho věděla mnohem víc neţ já. Třetí den naší cesty jsme dorazily do Omsku. Bylo to mnohem větší a hezčí město, neţ bych na Sibiři čekala. Dimitrij si ze mě vţdycky utahoval, ţe si Sibiř představuju jako Antarktidu, a ţe ve skutečnosti to tam vypadá úplně jinak. Teď jsem mu musela dát za pravdu - alespoň co se týkalo jiţní části. Ani počasí se příliš nelišilo od toho, na jaké jsem byla touhle roční dobou zvyklá v Montaně. Bylo studené jaro, které občas prohřály sluneční paprsky. Sydney mi řekla, ţe tady zná nějakého Moroje, který nás odveze do cíle naší cesty. V tomhle městě s početnou populací prý ţije pár Morojŧ. Jak ale den pokročil, narazily jsme na problém.

48

Ţádný Moroj nás k našemu cíli nechtěl odvézt. Cesta je zřejmě nebezpečná. Za nocí se asi poblíţ zdrţují Strigojové, kteří doufají, ţe odchytnou projíţdějící Moroje nebo dhampýry. Čím víc mi to Sydney vysvětlovala, tím víc jsem se obávala o hladký prŧběh svého plánu. V Dimitrijově městečku zjevně není moc Strigojŧ. Podle Sydney se zdrţují na periferiích, kde jich ale trvale ţije jen pár. Pokud tomu tak skutečně je, moje šance na nalezení Dimitrije rapidně klesají. Kdyţ Sydney dál popisovala situaci, měla jsem z toho čím dál horší dojem. „Spousta Strigojŧ cestuje po celé zemi a cestou si vyhlíţí oběti. Tudy jenom procházejí,“ objasnila. „Silnice je dost odlehlá, takţe se poblíţ tu a tam některý zdrţí a vyhlíţí snadnou kořist. Pak se zas vydává dál.“ „Ve Státech se Strigojové často ukrývají ve velkých městech,“ řekla jsem s nepříjemným pocitem. „Tady to dělají taky. Tak je pro ně jednodušší někoho sejmout, aniţ by si jich někdo všiml.“ Ano, to byla rozhodně překáţka v mém plánu. Pokud Dimitrij neţije v tomhle městečku, budu mít váţný problém. Vím, ţe Strigojové mají v oblibě velká města, ale přesto jsem byla přesvědčená, ţe se Dimitrij vrátí na místo, kde vyrŧstal. Ale jestli tam není… V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je Sibiř veliká. Zjistila jsem, ţe Omsk dokonce ani není největším městem v regionu. Objevit tady jediného Strigoje by bylo dost obtíţné. Měla bych ho hledat v dalších velkých městech? Pokud je mŧj odhad špatný, mŧţe se celá situace vyvinout dost hrozně. Od té doby, co jsem se vydala za Dimitrijem, jsem občas měla slabé chvilky, kdy jsem tak napŧl doufala, ţe ho nikdy nenajdu. Pořád mě ničilo pomyšlení, ţe je z něj teď Strigoj. Taky mě pronásledovaly vzpomínky na to, jaký býval dřív a co všechno jsme spolu proţili. To, na co vzpomínám nejraději, se odehrálo jen chvíli předtím, neţ se změnil ve Strigoje. Tehdy jsem do sebe od Lissy nasála spoustu temnoty vyvolané éterem. Vyváděla jsem a přestávala se ovládat. Bála jsem se, ţe se ze mě stane stvŧra, ţe spáchám sebevraţdu, jako to

49

udělala jiná stínem políbená stráţkyně. Dimitrij mi pomohl, abych zase přišla k sobě. Propŧjčil mi svou sílu. Tenkrát jsem si uvědomila, jak silné máme mezi sebou spojení a jak dokonale si rozumíme. Dřív jsem se vţdycky stavěla skepticky k otázce toho pravého partnera, ale v té chvíli jsem poznala, ţe to tak opravdu je. A spolu s emocionálním spojením přišlo i to fyzické. Dimitrij i já jsme nakonec podlehli naší vzájemné přitaţlivosti. Přísahali jsme, ţe to nikdy neuděláme, jenţe… Naše city byly zkrátka příliš silné. Bylo nemoţné drţet se od sebe dál. Milovali jsme se, coţ pro mě bylo poprvé. Někdy si myslím, ţe to zŧstane mým jediným sexuálním záţitkem za celý ţivot. Bylo to nádherné a já ani nedokázala odlišit fyzickou rozkoš od citové. Potom jsme leţeli v malé chatce tak dlouho, jak jsme se jen odváţili. To bylo taky krásné. Byl to jeden z těch vzácných momentŧ, kdy mi připadalo, ţe Dimitrij je opravdu mŧj. „Pamatuješ na Viktorovo kouzlo chtíče?“ zeptala jsem se ho tenkrát a přitiskla se k němu. Dimitrij se na mě podíval jako na blázna. „Samozřejmě.“ Viktor Daškov byl královský Moroj, který se přátelil s Lissou a její rodinou. Zpočátku jsme nevěděli, ţe celá léta studoval éter a v Lisse rozpoznal uţivatelku éteru ještě dřív, neţ jsme to zjistily my. Trápil ji nejrŧznějšími psychohrami, aţ si začínala myslet, ţe uţ z toho šílí. Jeho plány vyvrcholily tím, ţe Lissu unesl a mučil ji tak dlouho, dokud ho nezačala léčit z choroby, na niţ umíral. Viktor je teď zavřený na doţivotí. Jednak kvŧli tomu, co provedl Lisse, a pak taky kvŧli svým rebelským plánŧm vŧči morojské vládě. Byl jedním z mála těch, kdo věděli o mém vztahu s Dimitrijem, coţ mě znepokojovalo aţ do samého konce. Viktor náš vztah dokonce posunul dál, kdyţ na nás uvrhl kouzlo chtíče. Nabil náhrdelník energií země a ještě k tomu přidal nátlak. To kouzlo bylo plné nebezpečné magie, která Dimitrije i mě přiměla podlehnout primitivním pudŧm. Na poslední chvíli jsme toho nechali a aţ do naší společné chvilky v chatě jsem si myslela, ţe tohle naše kouzlem vyvolané sblíţení bylo tím nejkrásnějším.

50

„Nemyslela jsem, ţe to mŧţe být ještě lepší,“ pověděla jsem Dimitrijovi poté, co jsme se spolu opravdu vyspali. Trochu jsem se styděla o takových věcech mluvit. „Celou dobu jsem na to myslela… Na to, co se mezi námi stalo.“ Otočil se ke mně a přikryl nás dekou. V chatě bylo chladno, ale přikrývky byly teplé. Nejspíš jsme se měli obléknout, ale to byla ta poslední věc, po které jsem touţila. Bylo tak příjemné tisknout se k němu holou kŧţí. „To já taky.“ „Ty taky?“ podivila jsem se. Překvapilo mě to. „Myslela jsem… Já nevím. Myslela jsem, ţe jsi na to moc disciplinovaný a ţe se spíš budeš snaţit na to zapomenout.“ Dimitrij se rozesmál a políbil mě na krk. „Rose, jak bych mohl zapomenout na to, ţe jsem byl nahý s někým tak krásným, jako jsi ty? Tolik nocí jsem nespal a v duchu si přehrával kaţdý detail. Pořád dokola jsem si opakoval, ţe to nebylo správné, jenţe na tebe se nedá zapomenout.“ Dotkl se rty mojí klíční kosti, zatímco rukou mě hladil po boku. „Navţdycky ses mi vpálila do mysli. Nic, absolutně nic na tomhle světě to nezmění.“ Při takových vzpomínkách mi připadalo nemoţné splnit svŧj úkol a zabít ho, i kdyţ je teď Strigoj. Zároveň ale… vím, ţe ho musím zničit právě kvŧli těmhle vzpomínkám. Musím si ho pamatovat jako muţe, který mě miloval a objímal. Musím mít na paměti, ţe ten muţ nechce zŧstat stvŧrou. Kdyţ mi Sydney ukázala auto, které právě koupila, moc nadšená jsem nebyla. Hlavně proto, ţe jsem jí na něj dala peníze. „To pojedeme tímhle?“ vyjekla jsem. „Zvládne to vŧbec ujet takovou vzdálenost?“ Čekala nás asi sedmihodinová cesta. Šokovaně na mě pohlédla. „To myslíš váţně? Víš, co to je? Citroen z roku 1972. Tyhle vozy jsou úţasný. Máš vŧbec tušení, jak těţké bylo dostat sem tohle auto, kdyţ tu ještě byl SSSR? Nemŧţu věřit, ţe mi ho ten chlap vŧbec prodal.“ O době, kdy tu byl komunismus, jsem toho věděla pramálo a o

51

klasických autech ještě méně. Ale Sydney přejela rukou po červené kapotě, jako by se do toho vozu zamilovala. Kdo by to do ní řekl? Je blázen do aut. Moţná to auto mělo skutečně velkou hodnotu, kterou jsem ovšem neuměla patřičně ocenit. Mnohem víc se mi líbí nové sporťáky. Musela jsem ale uznat, ţe na tomhle vozidle nejsou ţádné díry ani zrezivělé plechy, a ačkoli vypadá nemoţně staře, je čisté a opečovávané. „Pojede to vŧbec?“ ujišťovala jsem se. Pokud to bylo vŧbec moţné, nahodila ještě nevěřícnější výraz. „Samozřejmě!“ A nastartovaly jsme. Motor se s pravidelným hučením probral k ţivotu a kousek po kousku jsme se rozjíţděly rychleji. Začínala jsem chápat tu její fascinaci. Chtěla řídit a já se s ní málem začala dohadovat, ţe jsme to auto koupily za moje peníze. Kdyţ jsem ale viděla ten její zboţňující výraz, usnesla jsem se, ţe raději mezi ni a ten vŧz nebudu vstupovat. Byla jsem ráda, ţe jsme se hned vydaly na cestu. Uţ bylo pozdní odpoledne. Jestli je ta silnice opravdu tak nebezpečná, jak všichni tvrdí, nebylo by nejlepší na ní zŧstávat po setmění. Sydney se mnou souhlasila, ale říkala, ţe většinu cesty stihneme urazit do západu slunce a pak přespíme na místě, které zná. Do cíle pak dorazíme ráno. Čím víc jsme se vzdalovaly od Omsku, tím cizejší mi připadala krajina, kterou jsme projíţděly. Dívala jsem se z okna a začínala chápat Dimitrijovu lásku k jeho zemi. Jen tu a tam rostlo pár trsŧ zakrslých dřevin, ale jaro uţ obarvilo louky na zeleno. Na téhle nedotčené divočině bylo cosi aţ strašidelně krásného. Trochu mi to připomínalo Montanu. Nemohla jsem si pomoct, ale rozhodla jsem se vyuţít Sydneyiny vášně pro auta jako záminky k rozproudění konverzace. „Ty toho víš hodně o autech?“ zeptala jsem se. „Něco jo,“ odpověděla. „V naší rodině je děda alchymista, ale moje máma je mechanička.“ „Fakt?“ podivila jsem se. „To je dost… neobvyklý.“ Já ale sotva mám co mluvit do rozdělení rolí podle pohlaví. Vzhledem k tomu, ţe

52

jsem svŧj ţivot zasvětila boji a zabíjení, taky bych těţko mohla tvrdit, ţe zastávám klasickou ţenskou práci. „Je váţně dobrá a hodně mě toho naučila. Vŧbec by mi nevadilo takhle se ţivit. I kdyţ taky by mi nevadilo chodit na vysokou.“ Z jejího hlasu zazníval zahořklý podtón. „Ale je spousta dalších věcí, co bych chtěla dělat.“ „A co ti v tom brání?“ „Musím být další alchymistkou v rodině. Moje sestra…, ona je starší a většinou to bývá nejstarší dítě, kdo se té práce ujme. Ale ona je… trochu neschopná.“ „To je drsný.“ „Jo, asi jo. S těmihle záleţitostmi si neumí poradit. Kdyby měla organizovat výstavu svojí sbírky leskŧ na rty, byla by k nezastavení. Ale zvládat tyhle naše propojené skupiny a lidi? Ne, to by nikdy nedokázala. Táta říká, ţe jsem jediná, kdo je toho schopen.“ „To je aspoň kompliment.“ „Nejspíš.“ Sydney se teď tvářila tak smutně, ţe jsem začala litovat, ţe jsem to téma vytáhla. „Kdybys šla na vejšku, co bys chtěla studovat?“ „Antickou architekturu.“ Ještě ţe jsem neřídila, protoţe jinak bych nejspíš sjela ze silnice. „Váţně?“ „Ty o tom něco víš?“ „Ehm, ne.“ „Je to úţasný.“ Její smutný výraz nahradilo nadšení. Tvářila se skoro stejně zamilovaně jako předtím s autem. Teď uţ jsem chápala, proč se jí tak líbila budova nádraţí. „Jsou to tak dŧmyslné stavby, ţe… no, prostě je to něco neskutečného. Jestli mě po tomhle alchymisti nepošlou zpátky do Státŧ, doufám, ţe dostanu přidělení někde v Řecku nebo v Itálii.“ „To by bylo super.“ „Jo.“ Její úsměv ochabl. „Jenţe při téhle práci nemáš nic zaručeno.“ Potom zase zmlkla. Já jsem povaţovala za dostatečný úspěch, ţe

53

jsem ji přiměla k aspoň nějakému rozhovoru. Zanechala jsem ji jejím vlastním myšlenkám o klasických autech a architektuře, zatímco moje mysl se zatoulala zase k mým oblíbeným tématŧm. Strigojové. Povinnost. Dimitrij. Pořád Dimitrij… No dobře, Dimitrij a Lissa. Vţdycky to bylo jako sázka do loterie vzpomínka na kterého z nich mi zpŧsobí větší bolest? Dnes, kdyţ mě uklidňovalo vrnění auta, jsem myslela na Lissu. Jistě hlavně kvŧli nedávné Adrianově návštěvě v mém snu. Kdyţ je v Rusku brzy večer, znamená to, ţe v Montaně je touhle dobou brzy ráno. Ve škole ale probíhá vyučování v noci a ve dne se spí, takţe tam teď technicky vzato taky mají noc, ačkoli svítí slunce. Blíţí se večerka a kaţdý se bude muset brzy vrátit na svou kolej. Lissa byla zrovna s Adrianem v jeho pokoji v domě pro hosty. Adrian, stejně jako Avery, uţ měl po maturitě, ale jakoţto jediný další známý uţivatel éteru zŧstával v naší škole a pracoval s Lissou. Celý večer strávili dlouhou a vyčerpávající prací, kdy se pokoušel naučit Lissu vcházet lidem do snŧ. Ti dva seděli na zemi naproti sobě. Lissa s povzdechem ulehla na podlahu a dala si ruce pod hlavu. „Tohle je na nic,“ zaúpěla. „Nikdy se to nenaučím.“ „Nemyslel jsem, ţe všechno hned vzdáš, sestřenko.“ Adrian mluvil uštěpačně jako vţdycky, ale bylo znát, ţe je taky dost unavený. Doopravdy samozřejmě nejsou bratranec a sestřenice, ale královští se tak často oslovují. „Jenom nechápu, jak to děláš.“ „Neumím to vysvětlit. Prostě na to jenom pomyslím a… stane se to.“ Pokrčil rameny a vytáhl cigarety, které měl vţdycky u sebe. „Nebude ti to vadit?“ „Bude,“ odpověděla. K mému údivu cigarety zase odloţil. Co to má znamenat? Mě se nikdy nezeptal, jestli mi jeho kouření vadí - a vadilo. Vlastně jsem myslela, ţe v polovině případŧ přede mnou kouří jen proto, aby mě prudil. Ale tak to určitě nebylo. Adrian uţ nebyl ve věku, kdy se kluci snaţí zapŧsobit na holky tím, ţe si je dobírají. Pokusil se vysvětlit svŧj postup. „Prostě pomyslím, na koho chci,

54

a tak nějak… Nevím. Natáhnu mysl aţ k tomu člověku.“ Lissa si sedla a překříţila nohy. „To zní, skoro jako kdyţ mi Kose popisovala, jak čte moje myšlenky.“ „Nejspíš je to zaloţeno na stejným principu. Nějakou dobu ti trvalo, neţ ses naučila vidět aury. Tohle je stejný. A nejsi sama, kdo má problém něco se naučit. Já aţ teď zvládám uzdravit škrábance, zatímco ty umíš křísit mrtvý - klidně si mysli, ţe jsem cvok, ale podle mě je to teda síla.“ Odmlčel se. „Někteří by jistě namítli, ţe jsem opravdu cvok.“ Při zmínce o aurách se na něj zadívala a pokusila se uvidět světelné pole, které kolem sebe vyzařuje kaţdá ţivá bytost. Jakmile zaostřila na jeho auru, spatřila kolem něj zlatou záři. Podle Adriana byla i její aura stejná. Ţádný jiný Moroj ji neměl tak čistě zlatou. Lissa s Adrianem si mysleli, ţe je to typické pro uţivatele éteru. Jakmile mu došlo, co asi Lissa dělá, usmál se. „Jak vypadá?“ „Stejně.“ „Vidíš, jak uţ jsi v tom dobrá? Teď to chce ještě trpělivost se sny.“ Lissa zoufale touţila po tom, aby uměla lézt lidem do snŧ tak jako on. Přestoţe byla zklamaná, já byla ráda, ţe to neumí. Adrianovy návštěvy uţ pro mě byly i tak dost těţké. Kdybych ji viděla…, nejspíš by pak pro mě bylo mnohem těţší zachovat si i nadále ten svŧj chladný postoj. „Chci jenom vědět, jak se má,“ pípla Lissa. „Je strašné, kdyţ o ní nic nevím.“ Uţ zase podobný rozhovor, jaký tak často vedla s Christianem. „Tuhle jsem ji viděl. Je v pohodě. A co nevidět za ní zase zajdu.“ Lissa přikývla. „Myslíš, ţe to udělá? Myslíš, ţe dokáţe Dimitrije zabít?“ Adrianovi trvalo dlouho, neţ odpověděl. „Myslím, ţe to zvládne. Otázkou ale je, jestli to nezabije ji.“ Lissa sebou trhla a mě to překvapilo. Adrianova odpověď byla tak přímočará a upřímná, jako by to řekl Christian. „Boţe, tak bych si přála, aby se bývala nerozhodla jít po něm.“

55

„Teď je ti to přání na nic. Rose to musí udělat. To je jediný zpŧsob, jak se k nám mŧţe zase vrátit.“ Odmlčel se. „Tohle je jediný zpŧsob, jak se mŧţe pohnout v ţivotě dál.“ Adrian mě občas překvapoval, ale za tohle by si zaslouţil pochvalu. Lissa byla přesvědčená, ţe moje cesta za Dimitrijem je hloupost a sebevraţda. Sydney by s ní nejspíš souhlasila, kdybych jí řekla celou pravdu o tom, proč jsem vlastně tady. Ale Adrian…, pošetilý, povrchní pařmen Adrian mi rozumí? Kdyţ jsem se na něj dívala Lissinýma očima, uvědomila jsem si, ţe je to opravdu tak. Nelíbilo se mu to a z jeho hlasu jsem poznala, ţe ho to zraňuje. Záleţí mu na mně. Moje silné city vŧči někomu jinému mu zpŧsobují bolest. A přesto je přesvědčen, ţe dělám jedinou moţnou správnou věc. Lissa se podívala na hodiny. „Musím jít, abych se stihla do večerky vrátit. Taky bych se ještě měla naučit na písemku z dějáku.“ Adrian se ušklíbl. „Učení se přeceňuje. Prostě najdi někoho chytrýho, od koho to mŧţeš opsat.“ Zvedla se. „Tvrdíš, ţe já nejsem chytrá?“ „Sakra, to ne!“ Také vstal a vydal se ke svému přecpanému baru pro drink. Tuhle medicínu si sám nezodpovědně ordinoval, aby mírnil vedlejší účinky éteru. A jelikoţ teď pracoval s éterem tak dlouho, chtěl se trochu otupit. „Jsi ta nejchytřejší osoba, jakou znám. To ale neznamená, ţe musíš dělat zbytečnou práci.“ „Kdyţ nepracuješ, nemŧţeš v ţivotě uspět. Opisováním se nikam nedostaneš.“ „To je fuk,“ prohlásil s úsměvem. „Já jsem ve škole opisoval pořád a podívej, jak se mi dneska dobře daří.“ Lissa obrátila oči v sloup, krátce ho objala na rozloučenou a odešla. Sotva mu zmizela z dohledu, její úsměv trochu ochabl. Její myšlenky potemněly. Zmínka o mně v ní vyvolala spoustu rŧzných pocitŧ. Měla o mě hrozný strach. Říkala Christianovi, jak jí bylo mizerně z toho, co se mezi námi stalo, ale plná síla jejích pocitŧ mě zasáhla aţ teď. Dávala si to za vinu a byla z toho zmatená, neustále si vyčítala, co měla udělat a neudělala. A chyběla jsem jí. Vnímala to stejně jako já - jako by jí uřízli část těla.

56

Adrian bydlel ve čtvrtém patře a Lissa se rozhodla, ţe dolŧ nepojede výtahem, ale pŧjde po schodech. Celou tu dobu si dělala starosti. Starosti s tím, jestli se jí někdy podaří mistrně ovládat éter. Starosti o mě. Starosti s tím, ţe nepociťuje ţádné vedlejší temné účinky éteru, coţ ji přivedlo k úvahám, jestli je absorbuju já, stejně jako to dělala stráţkyně Anna. Ta ţila před staletími a měla pouto se svatým Vladimírem, po němţ byla pojmenována naše škola. Absorbovala z něj ošklivé vedlejší účinky éteru, aţ z toho zešílela. V druhém patře Lissa přes dveře oddělující schodiště od chodby zaslechla, jak na sebe nějací lidé křičí. Přestoţe si uvědomovala, ţe jí do toho nic není, zmocnila se jí zvědavost. Chvilku váhala a potom tiše otevřela dveře a vyšla do chodby. Hlasy vycházely zpoza rohu. Opatrně tam nakoukla. Ale ani nemusela. Ty hlasy poznala hned. S rukama v bok tam stála Avery Lazarová a hleděla na svého otce. Ten stál ve dveřích, které patrně vedly do jeho nového bytu. Oba byli napjatí a tvářili se nepřátelsky, úplně to mezi nimi sršelo vzteky. „Budu si dělat, co budu chtít,“ ječela na něj. „Nejsem tvoje otrokyně.“ „Jsi moje dcera,“ prohlásil blahosklonně a zároveň klidně. „Ačkoli si někdy přeju, abys nebyla.“ Au. Jak Lissu, tak mě to šokovalo. „Tak proč se mě snaţíš udrţet v týhle díře? Pusť mě zpátky ke dvoru!“ „Abys mě ještě víc znemoţnila? Tak tak jsme z toho vyvázli s čistým štítem a nepokazili pověst naší rodiny. V ţádném případě tě tam nepustím samotnou, abys tam vyváděla bŧhvíco.“ „Tak mě pošli za mámou! Ve Švýcarsku mi bude určitě líp neţ tady.“ Nastala pauza. „Tvoje matka… má moc práce.“ „Jak milé,“ utrousila Avery sarkasticky. „To je slušný zpŧsob, jak říct, ţe o mě nestojí. To mě nepřekvapuje. Jenom bych se pletla mezi ni a toho chlapa, se kterým spí.“ „Avery!“ Jeho hlas byl hlasitý a rozlícený. Lissa sebou trhla a o krok ustoupila. „Tenhle rozhovor je u konce. Vrať se do svého pokoje

57

a dej se trochu dohromady, neţ tě takhle někdo uvidí. Zítra tě očekávám u snídaně a doufám, ţe se budeš chovat slušně. Budeme mít dŧleţitou návštěvu.“ „Jasně, musíme si přece zachovat tvář.“ „Běţ do svého pokoje,“ zopakoval. „Nebo zavolám Simona, aby tě tam odtáhl.“ „Ano, pane,“ ušklíbla se. „Jistě, pane. Cokoli si přejete, pane.“ A práskla dveřmi. Lissa urychleně couvla za roh. Nemohla uvěřit, ţe své vlastní dceři řekl takové věci. Chvilku bylo ticho. Pak Lissa uslyšela kroky, které se k ní přibliţovaly. Zpoza rohu se vynořila Avery. Zastavila se před Lissou a my jsme si ji obě mohly pořádně prohlédnout. Měla na sobě krátké přiléhavé šaty z modré látky, které na světle vrhala stříbrné odlesky. Vlasy měla rozpuštěné a z modrošedých očí se jí řinuly slzy, které jí úplně rozmazaly silné nalíčení očí. Zavanul z ní alkohol. Rychle si utřela oči, zjevně se styděla, ţe ji někdo vidí v tomhle stavu. „No,“ vypravila ze sebe bezvýrazně. „Zřejmě jsi vyslechla tohle rodinné drama.“ Lissa si taky připadala trapně, ţe byla přistiţena při špehování. „Pro-promiň. Nechtěla jsem. Jenom jsem šla kolem…“ Avery se zasmála drsným hlasem. „To uţ je stejně jedno. Nejspíš nás slyšel kaţdý v tomhle domě.“ „Je mi to líto,“ řekla Lissa. „To nemusí. Tys nic špatnýho neudělala.“ „Ne… Je mi líto, ţe… ti řekl takový věci.“ „To patří k tomu, kdyţ jsi z ,dobré rodiny’. Kaţdý má kostlivce ve skříni.“ Avery si zaloţila ruce a opřela se o zeď. I kdyţ byla rozrušená a rozcuchaná, vypadala krásně. „Občas ho nesnáším. Neber to osobně, ale tady je příšerná nuda. Dneska jsem si vyrazila se staršíma klukama, ale… byli taky dost nudní. Jediný, co je zajímalo, bylo pivo.“ „Proč… Proč tě sem tvŧj táta vŧbec vzal?“ zeptala se Lissa. „Proč nejsi třeba na vysoký?“

58

Opět se zasmála. „Moc mi nevěří. Kdyţ jsme ještě byli u dvora, něco jsem si začala s jedním moc pěkným klukem, co tam pracoval. Samozřejmě byl nekrálovský. Táta se vyděsil a bál se, ţe na to lidi přijdou. Takţe kdyţ získal práci tady, vzal mě s sebou, aby na mě mohl dohlíţet - a prudit mě. Myslím, ţe se bojí, ţe kdybych šla na vysokou, mohla bych zdrhnout s nějakým člověkem.“ Povzdechla si. „Přísahám, ţe kdyby tady nebyl Reed, uţ bych zdrhla.“ Lissa dlouho nic neříkala. Schválně se Avery vyhýbala. To byl jediný zpŧsob, jak mohla aspoň trochu vzdorovat královniným příkazŧm. Teď ale uvaţovala, jestli se v Avery nespletla. Ta holka nevypadala na Taťáninu špiónku. Ani nevypadala na to, ţe by se pokoušela z Lissy vychovat dokonalou královskou. Avery pŧsobila spíš jako smutná dívka, které ublíţili, a ţivot se jí vymkl z rukou. Asi taky musela poslouchat rozkazy, jako Lissa poslední dobou. Lissa se zhluboka nadechla a rychle promluvila. „Nechceš zítra zajít se mnou a s Christianem na oběd? Nikomu to nebude vadit. Ale nemŧţu ti zaručit, ţe to bude taková zábava, jakou očekáváš.“ Avery se usmála, ale tentokrát uţ v tom nebylo tolik hořkosti. „Jinak jsem měla v plánu oţrat se sama ve svým pokoji.“ Z kabelky vytáhla láhev něčeho, co vypadalo jako whisky. „Jsem na to vybavená.“ Lissa nevěděla docela jistě, co to bylo za odpověď. „Takţe… se uvidíme u oběda?“ Teď zase zaváhala Avery. Pomalu se jí v obličeji objevil náznak naděje a zájmu. Lissa se soustředila a snaţila se uvidět její auru. Zpočátku s tím měla trochu problém, nejspíš byla unavená z toho dlouhého procvičování s Adrianem. Kdyţ konečně Aveřinu auru spatřila, byla to směs barev: zelená, modrá a zlatá. Nic neobvyklého. Lissa ještě zaznamenala červené okraje, které se často objevují, kdyţ se někdo rozzuří. Ale červená barva se pomalu vytrácela přímo před jejíma očima. „Jo,“ řekla konečně Avery. „To bude fajn.“ „Myslím, ţe dál uţ se dneska nedostaneme.“

59

Na druhém konci světa mě z Lissiných myšlenek vytrhl Sydneyin hlas. Netušila jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale Sydney mezitím odbočila z dálnice na hlavní silnici, která nás zavedla do městečka, jeţ přesně odpovídalo mým představám o Sibiři. Ale nazvat to „městečkem“ by bylo dost přehnané. Stálo tam jen několik domŧ, obchod a benzínka. Za domky se do dálky táhla pole a rozhodně tam bylo k vidění víc koní neţ aut. Několik lidí venku s úţasem zíralo na naše auto. Nebe mělo oranţový nádech od slunce, které klesalo za obzor. Sydney měla pravdu. Rychle se blíţí noc a my jsme musely zmizet ze silnice. „Jsme maximálně pár hodin od cíle,“ pokračovala. „Ráno tam dojedeme. Zvládly jsme to hrozně rychle.“ Projela celou vsí - coţ trvalo zhruba minutu - a zastavila před jednoduchým bílým domkem se stodolou. „Tady přespíme.“ Vystoupily jsme z auta a zamířily k domu. „Bydlí tady tvoji kamarádi?“ „Ne. Nikdy jsem ty lidi neviděla. Ale uţ nás čekají.“ Další záhadná spojení mezi alchymisty. Otevřela nám přátelsky vypadající lidská ţena, které mohlo být něco přes dvacet, a zvala nás dál. Anglicky uměla jen pár slov, ale Sydney naštěstí překládala. Vŧbec mi připadala mnohem upovídanější a přátelštější neţ po celou cestu, ale to nejspíš proto, ţe naši hostitelé nebyli opovrţeníhodnými potomky vampýrŧ. Nemysleli byste, ţe jet celý den v autě je únavné, ale já byla vyčerpaná. Taky jsem se nemohla dočkat, aţ brzy ráno vyrazíme zase na cestu. Po večeři a krátkém sledování televize jsme se se Sydney odebraly do pokoje, který pro nás přichystali. Byl to malý a stroze zařízený pokoj, ale byly v něm dvě postele s tlustými přikrývkami. Zalezla jsem pod deku a vychutnávala si to teplo. Uvaţovala jsem, jestli se mi bude zdát o Lisse nebo Adrianovi. Ale nezdálo. Probudila mě lehká vlna nevolnosti. Tahle nevolnost mi napovídala, ţe se poblíţ nachází Strigoj.

60

ŠEST OKAMŢITĚ JSEM SE POSADILA A HNED JSEM BYLA ÚPLNĚ VZHŦRU A VE STŘEHU.

Oknem dovnitř nepronikalo ţádné světlo z ulice, takţe mi pár vteřin trvalo, neţ jsem se ve tmě rozkoukala. Sydney leţela ve své posteli a v obličeji měla ve spánku neobvykle klidný výraz. Kde je ten Strigoj? V našem pokoji určitě ne. Někde v domě? Všichni říkali, jak je silnice k Dimitrijovu městečku nebezpečná. Přesto bych si ale myslela, ţe Strigojové pŧjdou spíš po Morojích a dhampýrech - přestoţe i lidé zaujímají významné místo na jejich jídelníčku. Kdyţ jsem pomyslela na ty hodné lidi, co nás tady nechali přespat, sevřelo se mi srdce. Ani náhodou nedovolím, aby se jim něco stalo. Tiše jsem vylezla z postele, popadla svŧj kŧl a vyplíţila se z pokoje, aniţ bych vzbudila Sydney. Všichni ostatní také spali. Jakmile jsem se doplíţila aţ do obýváku, nevolnost mě náhle přešla. Dobře. Strigoj tedy není uvnitř a to je dobré. Je venku, patrně u strany domu, kde jsme se Sydney spaly. Tiše jsem vyšla ven a obešla roh. Byla jsem tichá jako noc. Jak jsem se blíţila ke stodole, zmocňovala se mě čím dál větší nevolnost. Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem na sebe pyšná. Překvapím Strigoje, který se rozhodl proplíţit se do lidské osady, aby tady našel večeři. Tam. Hned u vrat do stodoly jsem zahlédla dlouhý pohybující se stín. Mám tě, pomyslela jsem si. Sevřela jsem v ruce kŧl pevněji a vyřítila se vpřed. A vtom mě něco zasáhlo do ramene. Překvapeně jsem klopýtla a těsně u sebe uviděla obličej Strigoje. Koutkem oka jsem zaznamenala, ţe ten stín u stodoly je další Strigoj, který se teď vydal ke mně. Byli tu dva. Mŧj tajný radar ten rozdíl

61

nerozeznal. A co bylo horší, oba teď šli po mně. Myslí mi okamţitě probleskla otázka: Co kdyţ je jeden z nich Dimitrij? Nebyl. Aspoň ten bliţší ne. Byla to ţena. Její druh se ke mně rychle blíţil z druhé strany. Ale teď jsem se musela co nejrychleji vypořádat s tou bliţší hrozbou. Pokusila jsem se tu Strigojku zasáhnout kŧlem, doufala jsem, ţe ji aspoň zraním. Jenţe uhnula tak rychle, ţe jsem její pohyb téměř ani nepostřehla. Skoro aţ znuděně vyrazila proti mně. Nezareagovala jsem dostatečně rychle, takţe jsem zády narazila do toho druhého Strigoje. Ani on nebyl Dimitrij. Urychleně jsem vyskočila a nakopla ho. Mávala jsem kolem sebe kŧlem, takţe jsem si od něj udrţovala patřičný odstup. To mi ale moc nepomohlo, jelikoţ zezadu se na mě vrhla Strigojka, která si mě prudce přitáhla k sobě. Zdušeně jsem vykřikla a na krku ucítila její ruce. Došlo mi, ţe se mi nejspíš chystá zlomit vaz. To je jejich snadný a rychlý zpŧsob zabití, protoţe pak mŧţou svou oběť odtáhnout a v klidu se z ní krmit. Zápasila jsem s ní a trochu se mi podařilo uvolnit její stisk, ale kdyţ se nad námi sklonil Strigoj, věděla jsem, ţe moje snaha je k ničemu. Překvapili mě. Byli dva. Byli silní. Opět se mě zmocnila panika a k tomu ještě ochromující strach a zoufalství. Bála jsem se pokaţdé, kdyţ jsem bojovala s nějakým Strigojem, ale tenhle strach uţ přerŧstal únosné meze. Byl úplně nekontrolovatelný a já měla dojem, ţe je v něm i trocha šílenství a temnoty, kterou jsem absorbovala z Lissy. Ty pocity ve mně explodovaly a já nevěděla, jestli mě nezabijí dřív neţ Strigojové. Hrozí mi, ţe tady opravdu umřu a nechám umřít i Sydney a ostatní. To pomyšlení mě rozlítilo a div nezadusilo. Pak se náhle zdálo, jako by pukla zem. Všude se vynořovaly prŧsvitné zářící postavy. Některé vypadaly jako normální lidi, zatímco jiné vypadaly opravdu příšerně. Měly vyzáblé obličeje připomínající lebky. Duchové. Přízraky. Obklopili nás. V jejich přítomnosti se mi zjeţily všechny chloupky na těle a v hlavě mi začala tepat bolest.

62

Duchové se obrátili ke mně. Něco podobného uţ se mi jednou stalo v letadle, kdy mě ta strašidla snad chtěla seţrat. Zoufale jsem se snaţila najít v sobě sílu, abych dokázala vztyčit bariéry mezi sebou a jejich světem. Tohle jsem se musela naučit uţ dřív a obvykle mě to ţádné velké úsilí nestálo. Teď jsem ale byla zoufalá a panikařila jsem, takţe jsem to nedokázala. V té příšerné chvíli jsem zcela sobecky litovala, ţe Mason nalezl klid a opustil tento svět. Kdyby tady byl jeho duch, jistě bych se cítila mnohem líp. Pak jsem si uvědomila, ţe jejich terčem nejsem já. Chystali se na ty dva Strigoje. Duchové neměli pevná těla, ale kdekoli se mě dotkli, bylo to jako dotek ledu. Strigojka kolem sebe okamţitě začala mávat rukama, aby přízraky odehnala. Zuřila a chvílemi vypadala, ţe jí nahánějí hrŧzu. Duchové nevypadali, ţe by byli schopni Strigojŧm ublíţit, ale zjevně je dost rozčilovali a rozptylovali. Probodla jsem Strigoje dřív, neţ si vŧbec všiml, ţe se k němu blíţím. Duchové, kteří ho obklopovali, se ihned přesunuli ke Strigojce. Byla dobrá, to jsem musela uznat. Přestoţe se snaţila duchy odehnat, zvládala přitom uhýbat mým výpadŧm. Podařilo se jí praštit mě do hlavy tak silně, ţe jsem se sesunula k zemi u zdi stodoly a před očima se mi roztančily hvězdičky. Hlava mě z přítomnosti duchŧ bolela a ta rána mi od bolesti rozhodně nepomohla, spíš naopak. Vyškrábala jsem se na nohy, vratkým krokem se k ní znovu přiblíţila a dál jsem se pokoušela vrazit jí kŧl do srdce. Dařilo se jí uhýbat, ale jen do té doby, neţ ji vyděsil jeden obzvlášť příšerně vypadající duch. Vyuţila jsem toho, ţe se chvilku nesoustředila na boj, a taky jsem jí vrazila kŧl do srdce. Spadla na zem a nechala mě tam s duchy samotnou. Kdyţ tu byli Strigojové, šli jednoznačně po nich. Teď jsem tu s nimi osaměla a bylo to stejné jako tehdy v letadle. Zoufale se snaţili přitáhnout mou pozornost, jako bych je fascinovala. Jenomţe při tom hemţení to klidně mohl být i útok. Znovu jsem se pokusila vztyčit mezi sebou a nimi mentální stěny. Bylo to mučivé úsilí. Emoce, které se mi vymkly z rukou, prve

63

nějakým zpŧsobem duchy přivolaly. Přestoţe jsem teď uţ byla klidnější, připadalo mi hrozně těţké znovu získat sebekontrolu. Hlava mě dál bolela. Zaťala jsem zuby a veškerou svou sílu jsem vloţila do vybudování bariéry. „Běţte pryč,“ křikla jsem na ně. „Uţ vás tu nepotřebuju.“ Na okamţik to vypadalo, ţe veškeré mé úsilí opět vyšlo nazmar. Pak ale duchové jeden po druhém začali postupně blednout. Cítila jsem, ţe jsem je ovládla tak, jak jsem se to naučila. Brzy jsem kolem sebe neviděla nic neţ tmu… a Sydney. Všimla jsem si jí přesně v momentě, kdy jsem se vyčerpaně svezla k zemi. Vyběhla z domu jen v pyţamu a v obličeji byla úplně bílá. Klekla si ke mně a pokoušela se mi pomoct vstát. Tvářila se zděšeně. „Rose! Jsi v pořádku?“ Připadalo mi, jako by ze mě někdo vysál veškerou energii. Nemohla jsem se pohnout. Nedokázala jsem jasně uvaţovat. „Ne,“ odpověděla jsem jí. A pak jsem ztratila vědomí. Zase se mi zdálo o Dimitrijovi. Hladil mě a skláněl se nade mnou jako pokaţdé, kdyţ mi nebylo dobře. Připlouvaly ke mně vzpomínky na to, co jsme spolu proţili. Smáli jsme se nějakému vtipu. V těchhle snech mě někdy odnášel pryč. Jindy jsme spolu jeli autem. A občas se mi začal jeho obličej před očima měnit ve Strigoje. To mě ničilo, takţe jsem urychleně poručila své mysli, aby se takovými představami nezabývala. Dimitrij se o mě postaral uţ tolikrát, a kdykoli jsem ho potřebovala, vţdycky byl u mě. To uţ ale skončilo. Jeho péči jsem mu stejně nikdy neoplatila, protoţe rozhodně nekončil na ošetřovně tak často jako já. Měla jsem na to zkrátka smŧlu. Kdyţ se on někdy zranil, stejně to nepřiznal. Ve svých snech a halucinacích jsem teď ale znovu proţívala jednu z těch zřídkavých chvil, kdy jsem se já starala o něj. Předtím, neţ na školu zaútočili Strigojové, Dimitrij spolu s dalšími stráţci zkoušel mě a moje spoluţáky novice, aby se vidělo, jak dokáţeme reagovat na překvapivé útoky. Byl tak dobrý, ţe ho téměř

64

nebylo moţné porazit, ale přesto často utrpěl pár modřin a škrábancŧ. Jednou jsem se s ním během téhle zkoušky sešla v tělocvičně a s údivem jsem zjistila, ţe má na tváři řeznou ránu. Nebylo to nic váţného, ale dost to krvácelo. „Víš o tom, ţe se chystáš vykrvácet?“ vykřikla jsem. Samozřejmě jsem přeháněla, ale stejně… Nepřítomně si přejel rukou po tváři a zdálo se, ţe svoje zranění zaregistroval aţ teď. „To asi těţko. Nic to není.“ „Nic to není, pokud se ti to nezanítí!“ „Víš, ţe to není moc pravděpodobně,“ namítl tvrdohlavě. To byla pravda. Morojové onemocní jen málokdy, pokud ovšem netrpí nějakou vzácnou chorobou jako třeba Viktor. My dhampýři jsme to od nich zdědili a chránilo nás to podobně jako Sydney to její tetování. Přesto jsem ale nechtěla nechat Dimitrije krvácet. „Pojď,“ řekla jsem a ukázala směrem k malé koupelně u tělocvičny. Promluvila jsem dost neústupně a k mému údivu mě Dimitrij poslechl. Namočila jsem kousek ručníku a opatrně mu tvář otřela. Nejdřív protestoval, ale pak zmlkl. Koupelna byla opravdu malá a my stáli jen pár centimetrŧ od sebe. Cítila jsem jeho čistou omamnou vŧni a mohla si prohlíţet kaţdý detail jeho tváře i silného těla. Srdce mi divoce bušilo v hrudi, ale protoţe jsme se museli chovat slušně, snaţila jsem se chovat klidně a vyrovnaně. I on pŧsobil aţ děsivě klidně, ale kdyţ jsem mu odhrnula vlasy, abych mohla otřít všechnu krev z jeho tváře, trhl sebou. I kdyţ jsem se ho dotýkala jen konečky prstŧ, celým tělem mi projíţděly vlny vzrušení. On je taky vnímal. Chytil mě za ruku a odstrčil mě. „Dost,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Jsem v pohodě.“ „Určitě?“ ujistila jsem se. Ruku mi nepustil. Byli jsme u sebe tak blízko. Úplně mezi námi sršela elektrická energie, aţ jsem se bála, ţe ta malá koupelna mŧţe kaţdou chvíli vybuchnout. Věděla jsem, ţe ta chvíle nemŧţe vydrţet, ale nechtěla jsem ji ukončit. Boţe, někdy je tak těţké chovat se zodpovědně. „Ano,“ řekl. Mluvil tiše a já věděla, ţe se na mě nezlobí. Spíš se

65

bál, jak málo stačí k tomu, aby se mezi námi rozhořel oheň. A opravdu jsem celá hořela a stačil mi k tomu jediný dotek jeho ruky. Kdyţ jsem se ho dotýkala, připadala jsem si celá, taková, jaká jsem měla být pŧvodně. „Děkuju, Rozo.“ Pustil mou ruku a odešli jsme kaţdý za svými záleţitostmi. Ale ještě celé hodiny poté jsem pořád cítila jeho doteky. Nevím, proč se mi ve snu vybavila právě tahle vzpomínka, kdyţ jsem po útoku Strigojŧ u stodoly ztratila vědomí. Připadalo mi zvláštní snít o tom, ţe se starám o Dimitrije, kdyţ jsem já sama potřebovala, aby se o mě někdo postaral. Ale asi ani nezáleţelo na tom, jaká vzpomínka to byla, hlavně ţe v ní byl on. S Dimitrijem jsem se vţdycky cítila líp, dokonce i ve snech mi dodával sílu a odhodlání. Ale jak jsem balancovala na hraně vědomí a bezvědomí, jeho krásný obličej, který mě vţdycky tolik uklidňoval, se občas změnil v obličej Strigoje s rudýma očima a tesáky. Vzlykla jsem a snaţila se tu představu odehnat. Jindy se mi zase změnil před očima tak, ţe vŧbec nevypadal jako Dimitrij. Proměnil se v neznámého staršího Moroje s tmavými vlasy a prohnaným pohledem. Byl celý ověšený zlatými šperky. Křičela jsem, ţe chci Dimitrije, a on se zase změnil zpátky a vypadal nádherně. Jednu chvíli se postava přede mnou změnila dokonce v ţenu. Jistěţe to nebyl Dimitrij, ale její hnědé oči mi ho strašně připomínaly. Byla to dhampýrka ve věku mezi čtyřiceti a padesáti. Na čelo mi přitiskla studený vlhký hadřík a já si uvědomila, ţe uţ nesním. Celé tělo mě bolelo. Leţela jsem v neznámé posteli, v neznámém pokoji. Po Strigojích ani památky. Střetla jsem se s nimi taky jenom ve snu? „Nepokoušej se hýbat,“ řekla ta ţena s nepatrným ruským přízvukem. „Schytalas pár ošklivých ran.“ Vykulila jsem oči, kdyţ jsem si začala pomalu uvědomovat, co se odehrálo u stodoly. Objevili se tam i duchové. To nebyl sen. „Kde je Sydney? Je v pořádku?“ „Ano, neboj se.“ Její hlas mi prozrazoval, ţe jí mŧţu věřit. „Kde to jsem?“ „V Baje.“

66

Baja, Baja. To jméno mi bylo nějak matně povědomé. Najednou mi to došlo. Kdysi dávno Dimitrij to jméno vyslovil. Jméno svého městečka vyslovil pouze jednou, a já ho okamţitě zapomněla. Ani Sydney mi neřekla, jak se jmenuje. Teď jsme tu ale byly. V Dimitrijově domově. „Kdo jste?“ zeptala jsem se. „Olena,“ odpověděla. „Olena Belikovová.“

67

SEDM BYLO TO JAKO VÁNOCE. S mou vírou v Boha to není ţádná sláva, ale teď jsem váţně uvaţovala, ţe bych měla svŧj názor přehodnotit. Kdyţ jsem omdlela, Sydney zřejmě telefonovala na všechny strany a sehnala někoho z Baji, kdo pro nás přijel a odvezl nás tam. Riskoval cestu potmě, aby nás zachránil a dopravil mě tam, kde se o mě postarají. Uţ jsem pochopila, proč jsem v tom svém podivném stavu měla dojem, ţe jedu v autě - to nebyl sen. A pak jsem se nějakým záhadným zpŧsobem dostala aţ sem, ze všech místních dhampýrŧ zrovna k Dimitrijově matce. To mi stačilo, abych se váţně zamyslela nad tím, jestli přece jen neexistují ve vesmíru nějaké vyšší síly. Nikdo mi neřekl, jak přesně se to všechno seběhlo, ale brzy jsem pochopila, ţe Olena Belikovová má mezi místními pověst léčitelky, i kdyţ k tomu nepouţívá magii. Měla zdravotnický výcvik a jezdili za ní dhampýři i Morojové ze široka daleka, kdyţ se chtěli vyhnout pozornosti lidí. Přesto mi ale taková náhoda připadala dost děsivá. Byla jsem přesvědčená, ţe se tu děje něco, co je nad moje chápání. Teď jsem si ale příliš nelámala hlavu se všemi jak a proč. Zaměstnávalo mě koukání kolem. Dívala jsem se, kde to vlastně jsem a kdo tu asi ţije. Olena nebydlela sama. V domě ţily i všechny tři Dimitrijovy sestry se svými dětmi. Všichni si byli tak podobní, ţe to bylo aţ ohromující. Nikdo z nich nevypadal přesně jako Dimitrij, ale viděla jsem ho v kaţdé té tváři. Oči. Úsměv. Dokonce i stejný smysl pro humor. Ta podobnost ţivila mŧj stesk po něm, coţ bylo ještě horší. Kdykoli jsem některou z těch ţen zahlédla jen koutkem oka, měla jsem dojem, ţe vidím jeho. Připadala jsem si jako v zrcadlovém

68

bludišti, kde jsou všude k vidění jeho pokřivené odrazy. Dokonce i samotný dŧm na mě zapŧsobil. Ačkoli tu nebyly ţádné známky toho, ţe tu Dimitrij kdy bydlel, stejně jsem si pořád říkala: Tak tady vyrůstal. Po téhle podlaze chodil, těchhle zdí se dotýkal… Chodila jsem z místnosti do místnosti a taky se dotýkala zdí, jako bych z nich mohla vytáhnout jeho energii. Představila jsem si ho, jak se válí na gauči poté, co se vrátil ze školy. Uvaţovala jsem, jestli sjíţděl dolŧ po zábradlí, kdyţ byl malý. Ty představy byly tak realistické, ţe jsem si musela neustále připomínat, ţe tady nebyl uţ celá léta. „Uzdravuješ se výborně,“ prohlásila Olena následujícího rána. Souhlasně mě sledovala, kdyţ jsem si přivoněla k talíři s jídlem. Byly to tenké palačinky plněné máslem a dţemem. Vţdycky jsem potřebovala hodně jíst, abych měla kde brát sílu, takţe i tentokrát jsem se usnesla, ţe kdyţ nehltám, nemám dŧvod připadat si hloupě, ţe toho sním tolik. „Kdyţ tě sem Abe a Sydney přinesli, myslela jsem, ţe jsi mrtvá.“ „Kdo?“ zeptala jsem se mezi dvěma sousty. Sydney seděla s ostatními členy rodiny u stolu a svého jídla se jako obvykle téměř ani nedotkla. Na první pohled bylo znát, ţe je jí nepříjemné pobývat v dhampýrské domácnosti, ale kdyţ jsem dnes ráno poprvé sešla dolŧ, viditelně se jí ulevilo. „Abe Mazur,“ odpověděla Sydney. Pokud se mi to nezdálo, několik lidí u stolu si vyměnilo významné pohledy. „Je to Moroj. Já… Nevěděla jsem, jak moc ses v noci zranila, tak jsem ho radši zavolala. Přijel se svými stráţci. To on tě sem přivezl.“ Stráţci. Mnoţné číslo. „On je královský?“ Mazur není královské jméno, ale to není vţdy zaručenou známkou něčího pŧvodu. Uţ jsem sice začínala věřit, ţe Sydney skutečně má vlivné společenské styky a je ve spojení s mocnými lidmi, ale nedovedla jsem si představit, proč by zrovna pro mě jel nějaký královský. Moţná dluţil alchymistŧm laskavost. „Ne,“ odpověděla stručně. Zamračila jsem se. Nekrálovský Moroj, který má víc neţ jednoho stráţce? Dost neobvyklé. Bylo jasné, ţe nic

69

dalšího uţ k tomu Sydney neřekne - alespoň ne teď. Polkla jsem sousto a obrátila se k Oleně. „Díky, ţe jste se mě ujali.“ U stolu seděla i Dimitrijova starší sestra Karolína se svou malou dcerkou a synem Pavlem. Tomu bylo asi tak deset a tvářil se, ţe jsem ho velmi zaujala. Byla tam i Dimitrijova pubertální sestra Viktoria. Vypadala, ţe je o něco málo mladší neţ já. Třetí ze sester Belikovových se jmenuje Soňa. Ta odešla do práce dřív, neţ jsem se vzbudila. Na seznámení s ní si budu muset počkat. „Váţně jsi úplně sama zabila dva Strigoje?“ vyptával se Pavel. „Pavle,“ okřikla ho Karolína. „Na to bys ses neměl ptát, není to hezká otázka.“ „Ale je zajímavá,“ namítla Viktoria s úsměvem. Hnědé vlasy se jí místy leskly do zlatova a její jiskrné hnědé oči mi tolik připomínaly Dimitrije, aţ se mi svíralo srdce. Znovu se mě zmocnil ten strašný pocit, ţe je Dimitrij tady, i kdyţ tu vŧbec není. „Zabila,“ přisvědčila Sydney. „Viděla jsem ta těla. Jako vţdycky.“ Nasadila mučednický výraz a já se rozesmála. „Tentokrát jsem je aspoň nechala tam, kdes je mohla snadno najít.“ Humor mě ale rázem přešel. „Všiml si toho někdo? Neslyšel to nějaký… člověk?“ „Zbavila jsem se mrtvol dřív, neţ je někdo uviděl,“ řekla. „A jestli někdo z lidí něco zaslechl… Taková odlehlá místa jsou vţdycky opředená pověrami a strašidelnými historkami. Nemají ţádné faktické dŧkazy o tom, ţe by se tam vyskytovali vampýři, nicméně pořád věří, ţe se venku pohybují nadpřirozené nebezpečné bytosti. Vědí toho jen málo.“ Kdyţ mluvila o strašidelných historkách, tvářila se úplně normálně. Uvaţovala jsem, jestli i ona včera v noci viděla ty duchy, ale nakonec jsem se usnesla, ţe nejspíš ne. Vyšla ven, aţ kdyţ se bitka chýlila ke konci, a jak uţ jsem věděla z dřívějška, duchy nevidí nikdo kromě mě - a jak se ukázalo, tak i Strigojŧ. „Tak to musíš být dobře vycvičená,“ poznamenala Karolína a nadzvedla si v náručí miminko, které se jí opíralo o rameno. „Vypadáš, ţe jsi ještě studentka.“ „Právě jsem vylezla ze školy,“ odpověděla jsem, čímţ jsem si

70

vyslouţila další zkoumavý pohled od Sydney. „Jsi Američanka,“ konstatovala Olena. „Co tě pro všechno na světě přivádí zrovna sem?“ „Já… Já někoho hledám,“ řekla jsem po chvíli váhání. Bála jsem se, ţe budou vyzvídat nebo si budou myslet, ţe se chci stát krvavou děvkou. Neţ ale kdokoli stihl cokoli říct, otevřely se dveře z kuchyně a vešla Dimitrijova babička Jeva. Nakoukla sem uţ dřív a pěkně mě vyděsila. Dimitrij mi o ní říkal, ţe je čarodějnice – a opravdu bylo snadné tomu uvěřit. Vypadala jako stoletá a byla tak drobná a štíhlá, ţe bylo s podivem, ţe ji neodfoukne vítr. Měřila sotva sto padesát centimetrŧ a hlavu jí pokrývaly řídké chomáče šedých vlasŧ. Co mě ale opravdu vyděsilo, to byly její oči. Celkově sice pŧsobila křehce, ale pohled měla ostrý a bystrý, jako by se mi očima vpalovala aţ do duše. I kdyby mi o tom Dimitrij neřekl, stejně bych poznala, ţe je čarodějnice. Taky byla jedinou členkou téhle domácnosti, která neuměla anglicky. Usedla na volnou ţidli a Olena jí hned spěchala přinést jídlo. Jeva cosi zamumlala rusky, načeţ se všichni zatvářili dost rozpačitě. Sydney se pousmála. Jeva dál mluvila s očima upřenýma na mě a já se bezradně rozhlíţela kolem, jestli mi to někdo přeloţí. „Co?“ ptala jsem se. „Babička tvrdí, ţe nám neříkáš celou pravdu o tom, proč jsi tady. Říká, ţe čím dýl s tím budeš váhat, tím to bude horší,“ vysvětlila Viktoria. Pak omluvně pohlédla na Sydney. „A taky chce vědět, proč alchymistka odjíţdí.“ „Odjedu hned, jak to pŧjde,“ upřesnila Sydney. „Takţe proč jsem tady… No, to je dost dlouhý příběh.“ Mohla bych být ještě nekonkrétnější? Jeva řekla ještě něco, na co Olena odpověděla tónem, který pŧsobil káravě. Pak se přátelsky obrátila ke mně. „Nevšímej si jí, Rose. Má ty svoje nálady. Proč jsi tady, je tvoje věc - ačkoli jsem si jistá, ţe Abe by si s tebou rád promluvil.“ Trochu se zamračila. „Určitě bys za ním měla zajít a poděkovat mu. Zajímal se o tebe.“ „Taky ho ráda uvidím,“ řekla jsem, protoţe jsem byla zvědavá na

71

toho nekrálovského, dobře chráněného Moroje, který mě sem odvezl a který tu evidentně všechny znervózňoval. Chtěla jsem se vyhnout vysvětlování, proč jsem tady, a tak jsem urychleně změnila téma. „Taky bych se ráda podívala po Baje. Nikdy dřív jsem na podobném místě nebyla - teda myslím na místě, kde ţije tolik dhampýrŧ.“ Viktoria se rozzářila. „Určitě ti to tady moc ráda ukáţu - jestli uţ je ti líp. Nebo jestli nemusíš hned zase odjet.“ Myslela, ţe tudy jen projíţdím, coţ se mi celkem hodilo. Teď, kdyţ se zdálo pravděpodobné, ţe tady v okolí Dimitrij vŧbec není, jsem vŧbec netušila, co dál dělat. Tázavě jsem pohlédla na Sydney. Ta jenom pokrčila rameny. „Dělej si, co chceš, ale já uţ nikam nejedu.“ To bylo trochu matoucí. Vzala mě sem, jak jí poručili její nadřízení, ale co teď? Tím se budu zabývat později. Sotva jsem dojedla, Viktoria mě prakticky vytáhla ze dveří, jako bych byla tou největší zábavou, která se tu za dlouhá léta vyskytla. Jeva ze mě nespouštěla oči celou dobu, co jsem jedla, ale nic dalšího uţ neřekla. Stačil mi však její podezíravý pohled a hned mi bylo jasné, ţe nevěří ani slovu z toho, co jsem jim řekla. Navrhla jsem Sydney, aby šla s námi taky ven, ale ona odmítla. Raději se zavřela v loţnici, kde si četla o řeckých chrámech nebo telefonovala po celém světě, nebo nevím, co dělala. Viktoria řekla, ţe centrum není od jejich domu daleko, takţe tam klidně dojdeme po svých. Den byl jasný a chladný, ale svítilo slunce, takţe pobyt venku byl celkem příjemný. „Moc návštěvníkŧ sem nejezdí,“ objasnila. „Teda aţ na Moroje, ale ti se tu nikdy nezdrţí dlouho.“ Nic dalšího uţ k tomu nedodala, a tak jsem uvaţovala, co tím naznačuje. Přijíţdějí sem ti Morojové, aby se tu povyrazili s dhampýrkami? Od dětství jsem tyhle dhampýrky, které nechtěly být stráţkyněmi, povaţovala za ostudné a hříšné. Ty ţeny ze Slavíka měly zaručeně manýry krvavých děvek, ale Dimitrij mě ujišťoval, ţe ne všechny dhampýrky jsou takové. A poté, co jsem se poznala s jeho rodinou, jsem mu konečně uvěřila. Kdyţ jsme se blíţily k centru městečka, další mýtus se otřásl v

72

základech. Často se říká, ţe krvavé děvky ţijí v táborech nebo komunitách, ale tohle nebyl ten případ. Baja není nijak velká, ne tak jako Petrohrad, dokonce ani tak jako Omsk, ale je to opravdové město s početnou lidskou populací. Vesnici či zemědělské osídlení to tu opravdu moc nepřipomíná. Vypadá úplně obyčejně. Jak jsme se blíţily k centru, kolem jsem zaznamenávala obchody a restaurace jako v kterémkoli jiném lidském městě. Vše vypadalo moderně a normálně, jen nepatrně to připomínalo venkov. „Kde jsou všichni dhampýři?“ uvaţovala jsem nahlas. Sydney povídala, ţe je tu utajená dhampýrská subkultura, ale neviděla jsem po ní ani památky. Viktoria se usmála. „Jsou tady. Máme tu spoustu obchodŧ a dalších míst, o kterých lidi vŧbec nevědí.“ Chápala jsem, ţe ve velkých městech mŧţou dhampýři ţít bez povšimnutí, ale tady se mi to zdálo nepředstavitelné. „Mnoho z nás pracuje a ţije spolu s lidmi.“ Kývla hlavou směrem k něčemu, co vypadalo jako drogerie. „Tady teď pracuje Soňa.“ „Teď?“ „Teď, kdyţ je těhotná.“ Viktoria obrátila oči v sloup. „Vzala bych tě tam, aby ses s ní seznámila, ale ona je poslední dobou dost nevrlá. Doufám, ţe se to mimčo narodí uţ brzo.“ Dál uţ to nerozebírala a já znovu uvaţovala o ţivotě zdejších Morojŧ a dhampýrŧ. Uţ jsme se o tom ale nebavily a udrţovaly jsme rozhovor v lehkém, aţ škádlivém tónu. Viktorii je snadné si oblíbit. Asi po hodině jsme obě měly dojem, jako bychom se znaly odjakţiva. Moţná mě moje spojení s Dimitrijem připoutalo i k jeho rodině. Tok myšlenek se mi přerušil, kdyţ někdo zavolal Viktorii jménem. Otočily jsme se a spatřily moc hezkého dhampýra, jak přechází ulici. Měl vlasy barvy bronzu a tmavé oči, věkově bych ho zařadila někam mezi sebe a Viktorii. Prohodil s ní pár slov. Usmála se na něj a pak ukázala na mě, aby mě rusky představila. „To je Nikolaj,“ oznámila mi anglicky. „Rád tě poznávám,“ řekl také anglicky. Rychle mě zhodnotil pohledem, jak to kluci obvykle dělají, ale jakmile se otočil zase k

73

Viktorii, nebylo pochyb o tom, kdo je objektem jeho zájmu. „Měla bys vzít Rose na večírek k Marině. Je to v neděli večer.“ Potom zaváhal a zatvářil se skoro aţ plaše. „Jdeš tam, ţe jo?“ Viktoria nasadila zamyšlený výraz a mně došlo, ţe jeho city ji nechávají chladnou. „Budu tam, ale…“ Obrátila se na mě. „Budeš tady ještě v neděli?“ „Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě. „Ale pokud tu ještě budu, docela bych tam šla. Co to bude za večírek?“ „Marina je kámoška ze školy,“ vysvětlila mi Viktoria. „Jenom se sejdeme na party, neţ se tam zase vrátíme.“ „Do školy?“ zeptala jsem se pitomě. Nenapadlo mě, ţe místní dhampýři taky chodí do školy. „Teď máme prázdniny,“ vloţil se do toho Nikolaj. „Velikonoční.“ „Aha.“ Duben uţ se pomalu chýlil ke konci a já neměla ponětí, na který víkend letos připadly Velikonoce. Ztratila jsem pojem o tom, který je zrovna den. Jelikoţ Velikonoce ještě nebyly, ve zdejší škole zřejmě vyhlásili prázdniny na týden před nimi. Na Akademii svatého Vladimíra máme velikonoční prázdniny vţdycky týden po Velikonocích. „Kam chodíte do školy?“ „Je to tři hodiny cesty. Ještě větší zapadákov neţ tady.“ Viktoria se ušklíbla. „Baja není tak špatná,“ schválně provokoval Nikolaj. „Tobě se to mluví. Ty odtud časem vypadneš a podíváš se na mnohem zajímavější místa.“ „A to ty nemŧţeš?“ podivila jsem se. Zamračila se a bylo znát, ţe je jí to nepříjemné. „No, mohla bych… Jenţe tady to tak nechodí - aspoň ne v naší rodině. Babička má dost… radikální názory na to, co by měli dělat muţi a co ţeny. Nikolaj bude stráţcem, ale já zŧstanu tady s rodinou.“ Nikolaj se na mě najednou podíval s větším respektem. „Ty jsi stráţkyně?“ „Hmm, no…“ Teď to zase bylo nepříjemné mně. Neţ jsem stačila vymyslet, co říct, Viktoria mě předběhla. „Za městem zabila dva Strigoje. Úplně sama.“

74

To na něj udělalo dojem. „Jsi stráţkyně.“ „Ne… Sice uţ jsem jich pár zlikvidovala, ale ještě jsem nesloţila přísahu.“ Otočila jsem se a nadzvedla si vlasy, aby se mohli podívat na moje tetování na krku. Kromě normálních molnijských znakŧ tam mám tetování ve tvaru hvězdičky, které znamená, ţe jsem byla v bitvě. Oba vydechli úţasem a Nikolaj něco poznamenal rusky. Nechala jsem si vlasy zase spadnout a podívala se na ty dva. „Coţe?“ „Ty jsi…“ Viktoria si skousla ret a zatvářila se zamyšleně, jako by hledala vhodná slova. „Nezaslíbená? Neznám ten výraz v angličtině.“ „Nezaslíbená?“ podivila jsem se. „Asi jo… Ale technicky vzalo, copak to u všech zdejších dhampýrek není stejné?“ „I kdyţ nejsme stráţci, stejně dostáváme značky, které oznamují, ţe jsme dokončili výcvik. Ale ţádné značky slibu. A kdyţ jsi zabila tolik Strigojŧ a přitom nemáš ţádné závazky ke škole nebo stráţcŧm…“ Viktoria pokrčila rameny. „Tomu říkáme, ţe jsi nezaslíbená. Je to zvláštní věc.“ „To je zvláštní i v mojí zemi,“ uznala jsem. Váţně něco neslýchaného. Dokonce natolik, ţe pro to nemáme ani ţádný výraz. Ještě ho nikdo nevymyslel. „Vy dvě uţ nejspíš chcete jít, tak vás nebudu zdrţovat,“ řekl Nikolaj a znovu zamilovaně pohlédl na Viktorii. „Ale u Mariny se určitě uvidíme, ţe jo? Nebo moţná dřív?“ „Ano,“ odpověděla. Rusky se rozloučili a on přeběhl ulici zase zpátky takovým tím lehkým atletickým stylem, kterého stráţci dosáhnou tréninkem. Trochu mi to připomnělo Dimitrije. „Asi jsem ho vyděsila,“ poznamenala jsem. „Ne, připadáš mu zajímavá.“ „Ne tak zajímavá jako ty.“ Zdvihla obočí. „Co?“ „Líbíš se mu… Myslím, ţe hodně. Copak to nevíš?“ „Jsme jenom kámoši.“ Z jejího postoje bylo jasné, ţe ona to tak bere. Nic k němu necítí a to je zlé. Vţdyť je tak pěkný a milý. Pustila jsem chudáka Nikolaje z hlavy a zase začala uvaţovat o stráţcích. Zaujaly mě rŧzné postoje k

75

nim. „Říkalas, ţe nemŧţeš… Ale chtěla bys být stráţkyní?“ Zaváhala. „Nikdy jsem o tom váţně neuvaţovala. Ve škole máme stejný tréninky, takţe jsem ráda, ţe se dokáţu sama ubránit. Ale radši bych svoje znalosti vyuţila k obraně rodiny neţ nějakýho Moroje. Nejspíš to zní…,“ odmlčela se, aby přišla na to nejvýstiţnější slovo, „… sexisticky? Ale muţi se stávají stráţci, ţeny zŧstávají doma. Jenom mŧj bratr odešel.“ Málem jsem zakopla. „Tvŧj bratr?“ zeptala jsem tím nejklidnějším hlasem, jakým jsem to svedla. „Dimitrij,“ řekla. „Je starší neţ já, takţe uţ nějakou dobu dělá stráţce. Odjel do Státŧ. Uţ dlouho jsme ho neviděli.“ „Aha.“ Připadala jsem si příšerně, příšerně provinile. Provinile proto, ţe před Viktorií i ostatními tajím pravdu. A příšerně proto, ţe se zjevně nikdo z mojí domoviny zatím neobtěţoval poslat zprávu jeho rodině. Viktoria se při té vzpomínce usmívala, takţe ani nezaznamenala náhlou změnu mé nálady. „Pavel vlastně vypadá úplně jako on, kdyţ byl malý. Musím ti ukázat jeho fotky z tý doby - a ze současnosti taky. Je moc hezký. Teda na bráchu.“ Naprosto jistě jsem věděla, ţe kdybych na fotce viděla Dimitrije jako malého chlapečka, vyrvalo by mi to srdce. Čím víc o něm Viktoria mluvila, tím hŧř mi z toho bylo. Netušila, co se mu přihodilo, a přestoţe ho naposledy viděla před lety, bylo zřejmé, ţe ona i ostatní z rodiny ho mají moc rádi. Ne ţe by mě to překvapovalo. Kdo by taky Dimitrije nemiloval? Stačilo mi s nimi být jen jedno ráno a hned jsem věděla, jak jsou si všichni blízcí. Z Dimitrijova vyprávění jsem věděla, ţe i on je má všechny rád. „Rose? Jsi v pohodě?“ Viktoria se na mě dívala ustaraně, nejspíš proto, ţe jsem za posledních deset minut vŧbec nic neřekla. Obešly jsme centrum a uţ jsme byly skoro zpátky u domu. Jak jsem se tak dívala na tu přátelskou a otevřenou dívku s očima tolik podobnýma Dimitrijovým, uvědomila jsem si, ţe neţ pŧjdu po Dimitrijovi, čeká mě ještě jeden úkol. Polkla jsem.

76

„Jo… Asi… Asi si s tebou i se zbytkem rodiny budu muset promluvit.“ „Dobře,“ souhlasila ustaraným hlasem. V kuchyni pobíhala Olena s Karolínou. Nejspíš uţ plánovaly oběd, coţ bylo ohromující vzhledem k tomu, ţe jsme právě dojedli bohatýrskou snídani. Na zdejší zpŧsob stravování bych si určitě lehko zvykla. V obýváku stavěl Pavel sloţitou závodní dráhu z lega. Jeva seděla v houpacím křesle a jako ta nejobyčejnější babička na světě štrikovala ponoţky. Aţ na to, ţe většina babiček nevypadá tak, ţe vás spálí pouhým pohledem. Olena se bavila s Karolínou rusky, ale jakmile si mě všimla, hned přešla do angličtiny. „Vy dvě jste se vrátily dřív, neţ jsem čekala.“ „Město uţ jsme viděly,“ vysvětlila Viktoria. „A… Rose s vámi chce mluvit. S námi všemi.“ Olena mě obdařila starostlivým i nechápavým pohledem, stejně jako před chvílí Viktoria. „Co se děje?“ Pod tíhou pohledŧ rodiny Belikovových se mi rozbušilo srdce. Jak jenom tohle zvládnu? Jak dokáţu vysvětlit něco, o čem jsem týdny nemluvila? Nesnesu, abych jim zpŧsobila bolest. A sobě taky. Kdyţ přišla do kuchyně i Jeva, bylo to o to horší. Moţná má opravdu nějaké nadpřirozené nadání, které jí napovídá, ţe tady dojde k něčemu zásadnímu. „Radši bychom si měly sednout,“ navrhla jsem. Pavel naštěstí zŧstal v obýváku, za coţ jsem byla vděčná. Naprosto jistě jsem věděla, ţe bych to nedokázala říct před dítětem, navíc tak podobným Dimitrijovi. „Rose, co se děje?“ zeptala se Olena. Pŧsobila tak mile a… mateřsky, ţe jsem se málem rozbrečela. Kdykoli jsem byla naštvaná na svou mámu, kdyţ za mnou třeba nejezdila nebo kdyţ něco udělala špatně, v duchu jsem ji vţdycky srovnávala s jakousi idealizovanou představou matky, která hodně připomínala tu Dimitrijovu. Jeho sestry se tvářily zrovna tak ustaraně, jako by mě znaly odjakţiva. Dojalo mě, jak mě přijaly a jak se o mě zajímají, ačkoli jsme se vlastně poznaly teprve dneska ráno. Jeva se tvářila podivně, skoro jako by

77

něco takového očekávala celou dobu. „Takţe… Věc se má tak, ţe jsem přijela do Baji, abych vás našla.“ To nebyla tak docela pravda, přijela jsem sem přece hledat Dimitrije. O tom, ţe bych vyhledala jeho rodinu, jsem neuvaţovala, ale teď jsem si uvědomila, ţe je dobře, ţe jsem na ně narazila. „Víte, Viktoria mi říkala o Dimitrijovi,“ dodala jsem. Olena se rozzářila, jakmile jsem vyslovila jméno jejího syna. „A já ho… znala. Ehm, totiţ znám. Byl stráţcem na mojí škole. A taky mŧj učitel.“ Teď uţ se rozzářila i Karolína s Viktorií. „Jak se má?“ vyptávala se Karolína. „Uţ jsme ho neviděly hrozně dlouho. Nevíš, kdy se sem chystá na návštěvu?“ Nedokázala jsem ani pomyslet na to, ţe bych jí odpověděla, tak jsem se raději soustředila na svoje vyprávění, aby mě před těmi milujícími obličeji nepřešla odvaha. Jak ze mě vycházela slova, připadalo mi, jako by mluvil někdo jiný a já všechno jen sledovala zpovzdáli. „Asi před měsícem… naši školu napadli Strigojové. Byl to dost ošklivej útok…, ohromná banda Strigojŧ. Přišli jsme o několik lidí - jak Morojŧ, tak dhampýrŧ.“ Olena něco vykřikla rusky. Viktoria se ke mně naklonila. „U svatého Vladimíra?“ Překvapeně jsem se zarazila. „Vy jste o tom slyšely?“ „O tom slyšel kaţdý,“ prohlásila Karolína. „Všichni víme, co se stalo. To byla tvoje škola? Tys tam tu noc byla?“ Přikývla jsem. „Tak to uţ se nedivím, ţe máš tolik molnijských značek,“ vydechla v úţasu Viktoria. „A tam je teď Dimitrij?“ dotázala se Olena. „O jeho posledním přidělení nic nevíme.“ „No… Jo…“ Jazyk mi zdřevěněl a v krku mi vyschlo. Nemohla jsem dýchat. „Byla jsem ve škole tu noc, kdy došlo k útoku,“ potvrdila jsem. „A stejně tak Dimitrij. Byl jedním z vŧdcŧ v té bitvě… A jak bojoval… Byl… Byl tak statečný a…“ Selhal mi hlas a ostatní se snaţili z těch mých náznakŧ něco vydedukovat. Olena zalapala po dechu a opět něco řekla rusky.

78

Rozuměla jsem jen „Boţe“. Karolína strnule seděla, ale Viktoria se ke mně naklonila. Upírala na mě oči, které se tak podobaly očím jejího bratra. Pozorovala mě tak upřeně, jako by to dělal i on, kdyby ze mě chtěl vypáčit pravdu, jakkoli by měla být strašlivá. „Co se stalo?“ chtěla vědět. „Co se stalo Dimitrijovi?“ Nedokázala jsem se na ty ţeny podívat, tak jsem raději upřela zrak k obýváku. Vzadu u stěny jsem si všimla police plné starých knih vázaných v kŧţi. Na hřbetech vystupovala zlatá plastická písmena. Vzpomněla jsem si, ţe se mi o nich Dimitrij kdysi zmiňoval. Moje matka sbírá staré dobrodruţné romány, řekl mi tenkrát. Měly tak překrásné obálky a já je měl hrozně rád. Kdyţ jsem slíbil, ţe na ně dám pozor, máma mi někdy dovolila si je přečíst. Představa mladého Dimitrije, jak sedí před knihovnou a opatrně obrací stránky, mě odvedla od tématu. Tady se zrodila jeho láska k westernŧm? Začínala jsem myslet na něco jiného. Takhle jim nedokáţu povědět pravdu. Moje pocity sílily čím dál víc a vzpomínky na mě nemilosrdně útočily. Snaţila jsem si vybavit něco - cokoli -, co se netýká té příšerné bitvy. Pak jsem se podívala na Jevu a její strašidelně vědoucí výraz mě přiměl, abych pokračovala ve vyprávění. Musím to udělat. Rozhlédla jsem se po všech přítomných. „Bojoval váţně moc statečně a po bitvě vedl záchrannou misi, na kterou jsme se vydali, abychom osvobodili zajatce, které unesli Strigojové. Tam si taky vedl úţasně, aţ na to, ţe…“ Znovu jsem se zarazila a uvědomila si, ţe mi po tvářích stékají slzy. V duchu jsem si znovu přehrávala tu děsivou scénu v jeskyni, kdy byl Dimitrij uţ tak blízko svobodě, kdyţ ho na poslední chvíli sejmul Strigoj. Pokusila jsem se tu myšlenku zaplašit, tak jsem se zhluboka nadechla. Tohle musím dokončit. Dluţím to jeho rodině. Neexistoval zpŧsob, jak to sdělit šetrně. „Jeden ze Strigojŧ tam… Dimitrije přemohl.“ Karolína zabořila obličej matce do ramene a Olena se ani nesnaţila skrývat své slzy. Viktoria sice neplakala, ale tvářila se strnule. Ze všech sil se snaţila udrţet svoje emoce na uzdě, stejně jako to dělával

79

Dimitrij. Studovala mŧj výraz, aby měla jistotu. „Dimitrij je mrtvý,“ řekla. Bylo to konstatování, nikoli otázka, přesto ale čekala, jestli to potvrdím. Uvaţovala jsem, jestli jsem ve vyprávění vŧbec nějak naznačila, ţe tohle ještě není konec příběhu. V tu chvíli mě napadlo, ţe bych je prostě mohla nechat ţít v domnění, ţe Dimitrij je mrtev. To by jim oznámili i z Akademie. Bylo by to tak pro ně jednodušší… Jenţe bych jim nedokázala lhát, ani kdyby se jednalo o milosrdnou leţ. Dimitrij vţdycky chtěl znát celou pravdu a jeho rodina jistě taky. „Ne,“ řekla jsem a na okamţik se obličeje všech přítomných rozzářily nadějí, která trvala jen tak dlouho, dokud jsem nedopověděla větu. „Z Dimitrije se stal Strigoj.“

80

OSM VYVOLALO

TO RŦZNÉ REAKCE. NĚKDO SE ROZPLAKAL. NĚKDO JEN

OHROMENĚ ZÍRAL.

A někteří - hlavně Jeva a Viktoria - to prostě přijali a nedávali na sobě znát své pocity, stejně jako by to udělal Dimitrij. To mě rozrušilo skoro stejně jako ty slzy, protoţe mi ho to strašně připomínalo. Jen chvíli poté přišla domŧ těhotná Soňa, která na tu zvěst zareagovala nejbouřlivěji. S brekem utekla do svého pokoje a uţ tam zŧstala. Netrvalo dlouho a Jeva s Olenou se vrhly do akce. Mluvily spolu hrozně rychle rusky, evidentně něco plánovaly. Telefonovaly na všechny strany a nakonec kamsi vyslaly Viktorii. Zdálo se, ţe mě nikdo nepotřebuje, tak jsem jen bezcílně bloumala po domě a snaţila se jim nepřekáţet. Přistihla jsem se, ţe si prohlíţím police s knihami, kterých jsem si před chvílí všimla. Prsty jsem přejela po starých knihách s koţenou vazbou. Písmena byla napsána azbukou, ale na tom stejně nezáleţelo. Dotýkala jsem se jich a myslela na to, ţe je měl v ruce i Dimitrij, ţe je četl. Hned jsem si k němu připadala blíţ. „Hledáš nějakou nenáročnou četbu?“ dotázala se Sydney, která se vynořila vedle mě. U mého odhalení sice nebyla, ale ty novinky se jí samozřejmě donesly. „Stejně bych tomu nerozuměla,“ odvětila jsem. Mávla jsem rukou směrem k pobíhajícím členŧm rodiny. „Co se tu děje?“ „Plánují Dimitrijŧv pohřeb,“ objasnila mi Sydney. „Teda spíš vzpomínkovou slavnost.“ Zamračila jsem se. „Ale on není mrtvý…“ „Pššš!“ zasyčela na mě a varovně se rozhlédla, jestli to snad někdo neslyšel. „To neříkej.“

81

„Ale je to pravda,“ namítla jsem. Zavrtěla hlavou. „Pro ně ne. Tady… v těchhle končinách… neuznávají ţádný stav mezi. Bud jsi ţivá, nebo mrtvá. Nikdy si nepřiznají, ţe je jedním z těch…“ Nedokázala potlačit svŧj znechucený tón. „Pro ně je prostě mrtvý. Opláčou ho a pŧjdou dál. To bys měla taky.“ Nebrala jsem to jako uráţku, protoţe jsem věděla, ţe to tak nemyslela. Zkrátka uţ byla taková. Problémem ale zŧstává, ţe ten stav mezi je aţ příliš skutečný a já v ţádném případě nemŧţu jen tak pokračovat v ţivotě. Zatím ještě ne. „Rose…,“ oslovila mě Sydney po několika vteřinách tíţivého mlčení. „Je mi to líto.“ „Myslíš s Dimitrijem?“ „Jo… Nevěděla jsem o tom. Nebyla jsem na tebe moc příjemná. Teda nebudu se tvářit, ţe jsem bŧhvíjak nadšená z toho, ţe jsem mezi vámi. Vy jste pořád… Zkrátka nejste lidi. Ale nevím. Máte city, milujete a trápíte se. A kdyţ jsme sem přijely, tys měla tyhle strašný zvěsti v sobě a já ti to nijak neusnadnila. Proto je mi to líto. Mrzí mě, ţe jsem si o tobě myslela jen to nejhorší.“ Nejdřív jsem myslela, ţe zase začíná o tom, ţe jsem ztělesněné zlo, ale pak jsem to pochopila. Celou tu dobu si myslela, ţe se chci stát krvavou děvkou, a teď zase měla za to, ţe jediným dŧvodem, proč jsem sem chtěla, bylo, abych oznámila tu novinu Dimitrijově rodině. Neopravila jsem ji. „Díky, ale tos nemohla vědět. A upřímně, kdybych já byla na tvým místě…, tak nevím. Nejspíš bych se chovala stejně jako ty.“ „Ne,“ oponovala mi. „Nechovala. Ty jsi vţdycky na lidi hodná.“ Nevěřícně jsem na ni pohlédla. „Tys těch posledních pár dní cestovala s někým jiným? Doma mám pověst, ţe rozhodně hodná na lidi nejsem. Znám se.“ Usmála se. „Jo, to jo. Ale taky říkáš lidem, co je třeba. Oznámit Belikovovým to, cos jim řekla, asi muselo být hodně těţké. A mysli si, co chceš, ty umíš být slušná a pomáhat lidem. Většinou.“ To mě trochu překvapilo. Takhle teď pŧsobím? Vţdycky jsem se povaţovala za královnu všech drzounŧ a teď mě to přinutilo k

82

zamyšlení nad svým chováním v posledních dnech. Se Sydney jsme jedna na druhou dost štěkaly, ale v jednání s ostatními jsem asi fakt pŧsobila přátelsky. „Tak dík,“ řekla jsem, protoţe mě nic jiného nenapadlo. „Nepotkala jsi Abeho, kdyţ jste byly ve městě?“ „Ne,“ odpověděla jsem a uvědomila si, ţe jsem na svého tajemného zachránce úplně zapomněla. „Měla jsem ho snad potkat?“ „Jen mě napadlo, ţe tě moţná vyhledá.“ „Kdo je to? Proč pro nás přijel, kdyţ jsi mu řekla, ţe jsem zraněná?“ Sydney zaváhala a já si pomyslela, ţe se mi dostane další dávky alchymistického mlčení. Ale nervózně se rozhlédla kolem a ztišila hlas. „Abe sice není královský, ale je to moc dŧleţitá osoba. Dokonce ani není Rus, ale často sem jezdí za obchody - jak legálními, tak ilegálními, řekla bych. Přátelí se se všemi dŧleţitými Moroji a často to vypadá, ţe řídí i alchymisty. Vím, ţe je nějak zapojený do toho našeho procesu tetování…, ale jeho zájmy jdou ještě mnohem dál. Tajně mu říkáme Zmeja.“ „Zme… co?“ To slovo jsem jí skoro nerozuměla. Znělo to jako zzmej. Nic podobného jsem nikdy neslyšela. Pousmála se mému nepochopení. „Zmeja je rusky had. Ale ne lak ledajaký.“ S přimhouřenýma očima přemýšlela nad lepším vysvětlením. „Tenhle termín se vyskytuje v mnoha bájích. Někdy se pouţívá pro obří hady, s nimiţ hrdina bojuje. Taky se vyprávějí příběhy o čarodějích s hadí krví a těm se tak taky říká. A had v ráji? Ten, který zpŧsobil Evin pád? Tomu se taky říká zmeja.“ Zachvěla jsem se. Bylo to dost strašidelné, ale mnohem víc mě zaujalo, ţe mi to sepnulo dohromady. Alchymisté údajně mají vazby na vŧdce a autority a Abe má patrně velký vliv. „Je Abe jedním z těch, co chtěli, abys jela se mnou do Baji? Je to ten dŧvod, proč tě sem alchymisti poslali?“ Znovu se odmlčela a po chvíli přikývla. „Jo… Kdyţ jsem tu noc volala z Petrohradu, bylo mi řečeno, ţe se po tobě chystají pátrat. Abe vydal přes alchymisty rozkaz, abych s tebou zŧstala, dokud se tady s

83

námi nesejde. Zjevně po tobě pátral, protoţe ho o to někdo poţádal.“ Strnula jsem. Moje obavy se potvrdily. Skutečně mě hledají. Ale kdo? Kdyby to pátrání vyprovokovala Lissa, vycítila bych to, kdyţ jsem byla v její mysli. Ani Adriana jsem z toho nepodezírala, protoţe pŧsobil dost zoufale a bezradně, evidentně netušil, kde se nacházím. Navíc mi připadalo, ţe se prostě smířil s tím, ţe se na tuhle misi musím vydat. Tak kdo mě tedy hledá? A z jakého dŧvodu? Tenhle Abe asi bude dost vlivná osoba - i kdyţ je nejspíš zapojen do nelegálních obchodŧ a klidně mŧţe být ve spojení s královnou nebo s jinými dŧleţitými Moroji. Dostal snad rozkaz najít mě a přivést zpátky? Anebo vzhledem k tomu, jak mě královna nesnáší - mu poručili, aby se naopak postaral o to, abych se uţ nevrátila? Budu mít co do činění s nájemným vrahem? Sydney o něm mluvila se směsí strachu a úcty. „Moţná se s ním setkat nechci,“ řekla jsem. „Nemyslím, ţe by ti ublíţil. Kdyby chtěl, udělal by to uţ včera. Ale bud opatrná. Vţdycky má rozehraných několik her najednou a zná tolik tajemství, ţe by klidně mohl soupeřit s alchymisty.“ „Takţe mu nevěříš?“ Smutně se na mě usmála a obrátila se k odchodu. „Nezapomínej, ţe nevěřím nikomu z vás.“ Jakmile byla pryč, rozhodla jsem se, ţe pŧjdu ven z toho domu smutku a bolesti. Usadila jsem se na schodech na verandě u zahrady a pozorovala Pavla, jak si hraje. Tentokrát stavěl pevnost pro svoje figurky. I kdyţ vycítil ten ţal, který zachvátil celou rodinu, nedokázal být smutný ze „smrti“ strýčka, kterého viděl v ţivotě jen párkrát. Ta zpráva pro něj neznamenala tolik jako pro všechny ostatní. Neměla jsem co dělat, a tak jsem se rozhodla, ţe rychle nakouknu Lisse do hlavy. Byla jsem celkem zvědavá, jak se vyvíjí situace s Avery Lazarovou. Lissiny úmysly sice byly dobré, ale přesto pořád pochybovala, ţe byl dobrý nápad pozvat Avery na oběd. A teď Lissu mile překvapilo, kdyţ viděla, jak Avery zapŧsobila na Christiana na Adriana. Nutno ovšem uznat, ţe na Adriana zapŧsobí jakákoli

84

ţenská. S Christianem je to těţší, ale i on vypadal, ţe si Avery celkem oblíbil - nejspíš proto, ţe si neustále utahovala z Adriana. Kdokoli zavtipkoval na Adrianŧv účet, rázem si získal v Christianových očích mnohem větší oblibu. „Tak mi to vysvětli,“ řekla Avery a vrtala se v jídle. „To se prostě jen celý den poflakuješ po Akademii? Snaţíš se zopakovat si doby, kdy jsi chodil na střední školu?“ „Nic si opakovat nemusím,“ prohlásil Adrian povzneseně. „Na střední jsem byl za hvězdu. Všichni mě zboţňovali a uctívali a ne ţe by bylo divu.“ Christianovi vedle něj zaskočilo a málem se udusil. „Takţe… se snaţíš znovu proţít dny své slávy? Ale od tý doby uţ pár let uplynulo, co?“ „Ani mi nepřijde,“ namítl Adrian. „Jsem jako dobré víno. Čím jsem starší, tím jsem lepší. To nejlepší teprve přijde.“ „Po nějaký době se víno zkazí,“ namítla Avery, kterou to srovnání zjevně nepřesvědčilo. „Nudím se tady tak, ţe jsem dokonce dneska pomáhala tátovi.“ „Adrian zase většinu dne prospal,“ poznamenala Lissa a snaţila se při tom nesmát. „Takţe ten si nemusí lámat hlavu s tím, co dělat.“ „Hele, dost dlouho jsem ti pomáhal odhalovat tajemství éteru,“ připomněl jí Adrian. Avery se se zvědavým výrazem naklonila dopředu. „Takţe je to skutečný? Slyšela jsem historky o éteru… Ty umíš uzdravovat lidi?“ Lisse chvilku trvalo, neţ odpověděla. Měla dojem, ţe si snad nikdy nezvykne na to, ţe uţ mŧţe o své magii takhle otevřeně mluvit. „Mimo jiné. Teprve na všechno přicházíme.“ Adrian byl ochotnější vrhnout se do debaty na toto téma, nejspíš proto, aby udělal dojem na Avery. Rychle tedy ve stručnosti nastínil další schopnosti vyvolané éterem, jako je třeba pozorování aur a nátlak. „A taky umím navštěvovat lidi ve snech,“ dodal. Christian pozvedl ruku. „Přestaň. Abys zase nezačal vykládat, jak o tobě ţeny sní i tak. Zrovna jsem se najedl, víš.“ „O tom jsem mluvit nechtěl,“ ohradil se Adrian. Ale tvářil se, jako by litoval, ţe na ten vtip nepřišel jako první. Trochu mě to pobavilo.

85

Adrian se mezi lidmi chová hrozně ztřeštěně a lehkomyslně a uštěpačně…, zatímco v mých snech předvádí svou váţnou tvář. Je mnohem sloţitější osobnost, neţ si všichni myslí. Avery se zatvářila zaskočeně. „Páni. Vţdycky jsem si myslela, ţe pouţívat vzduch je hustý. Teď uţ asi ne.“ Náhle zavál vánek, který jí odfoukl vlasy dozadu, jako by byla nějaká modelka pózující na focení plavek. Obdařila celou tu skupinku okouzlujícím úsměvem. Jediné, co chybělo, byl fotograf. Zazvonilo a všichni se pomalu zvedli. Christian si uvědomil, ţe nechal svŧj domácí úkol v jiné učebně, a tak se pro něj rozběhl samozřejmě poté, co políbil Lissu na rozloučenou. Adrian se vzdálil neméně rychle. „Kantoři na mě blbě koukají, kdyţ se tu courám během vyučování.“ Nepatrně se uklonil Lisse a Avery. „Tak zase někdy příště, dámy.“ Avery bylo jedno, co si o ní profesoři pomyslí, a tak se vydala s Lissou na její další hodinu. Tvářila se zamyšleně. „Takţe… ty váţně chodíš s Christianem?“ Kdyby Avery viděla jen pŧlku věcí, co spolu ti dva dělají a co já viděla skrz pouto, nemusela by se na to vŧbec ptát. Lissa se zasmála. „Ano. Proč?“ Avery zaváhala, coţ v Lisse probudilo zvědavost. „No… Já jsem slyšela, ţe máš něco s Adrianem.“ Lissa se málem zastavila. „Kdes to slyšela?“ „U dvora. Královna říkala, jak je šťastná, ţe jste spolu.“ Lissa zaúpěla. „To proto, ţe kdykoli jedu ke dvoru, pozve ho taky a oběma nám rozdává úkoly. Není to proto, ţe bych to chtěla… Teda, nechápej mě špatně, mně nevadí trávit s ním čas, ale jsme pořád spolu proto, ţe nás k tomu vţdycky přiměje Taťána.“ „Vypadá to, ţe tě má taky ráda. Pořád o tobě mluví. Vykládá, jaký máš potenciál a jak je na tebe pyšná.“ „Myslím, ţe je spíš pyšná na to, jak se mnou manipuluje. U dvora je to utrpení. Bud úplně ignoruje, ţe chodím s Christianem, nebo nepromarní jedinou příleţitost, aby ho uráţela.“ Královna Taťána, stejně jako mnoho dalších, nikdy neodpustí Christianovým rodičŧm,

86

ţe se dobrovolně změnili ve Strigoje. „Promiň,“ řekla Avery a vypadala, ţe jí z toho není moc dobře. „Nechtěla jsem vytahovat bolestivý téma. Jenom jsem chtěla vědět, jestli je Adrian volný, to je všechno.“ Lissa se na Avery nezlobila. Její hněv byl obrácen proti královně a jejímu chování, kdy čeká, ţe kaţdý bude tancovat, jak ona zapíská. Uţ od počátku časŧ vládne světu Morojŧ král nebo královna. Lissa pŧsobil prkenně a neustále se mračil. Ale zdálo se, ţe Avery s ním vychází dobře. „Fajn,“ řekla Lissa. „Uvidíme se později.“ „Určitě,“ přisvědčila Avery a uţ se měla k odchodu. „Jo, Avery?“ Ohlédla se po Lisse. „Co?“ „Adrian je volný.“ Avery odpověděla úsměvem, pak se otočila a vyběhla za Simonem. U Belikovových v Baje začínala vzpomínková slavnost. Pomalu sem přijíţděli sousedé a přátelé, sami dhampýři. Hodně jich přivezlo i jídlo. To bylo poprvé, co jsem zahlédla zdejší dhampýrskou komunitu, přestoţe mi nepřipadala tak tajemná, jak naznačovala Sydney. Kuchyně se proměnila ve slavnostní síň, kde kaţdý stŧl a plochu pokrývaly tácy s rŧznými pokrmy. Některá jídla jsem znala a byla tam spousta sladkostí - sušenky a koláče s oříšky a se zmrzlinou, které voněly jako čerstvě upečené. Některé lahŧdky jsem ale nikdy dřív neviděla a nebyla jsem si tak úplně jistá, ţe je chci ochutnat. Například velké míse s čímsi jako zelím jsem se snaţila vyhnout. Neţ jsme se ale pustili do jídla, všichni jsme postávali v pŧlkruhu na zahradě. To bylo jediné místo, kam se vešlo tolik lidí. Dorazil také kněz. Byl to člověk. To mě trochu udivilo, ale předpokládala jsem, ţe dhampýři ţijící v lidském městě chodí do lidských kostelŧ. Většině lidí beztak připadají dhampýři stejní jako lidé, takţe ten kněz nejspíš netušil, ţe dělá něco jiného neţ normální obřad na rozloučenou. Přišlo i pár Morojŧ z města, ale i ty by víceméně kaţdý mohl

87

povaţovat za lidi - i kdyţ extrémně bledé -, pokud ovšem skrývají svoje tesáky. Lidé nečekají, ţe by uviděli něco nadpřirozeného, takţe si tu moţnost obvykle nepřipouštějí, i kdyţ někdo takový stojí přímo před nimi. Všichni zmlkli. Slunce uţ zapadalo a nebe na západě se barvilo do oranţova. Kněz prováděl smuteční obřad v ruštině a zpíval hlasem, který zněl v potemnělé zahradě aţ nadpozemsky. Dosud jsem se účastnila církevních obřadŧ jen v angličtině, ale tenhle na mě pŧsobil stejně. Všichni se čas od času pokřiţovali. Nevěděla jsem, kdy mám co dělat, a tak jsem jen všechno pozorovala a vstřebávala celou duší truchlivý hlas kněze. Moje city k Dimitrijovi ve mně doslova vřely a burácely, jako zuřící bouře já se musela hodně snaţit, abych je udrţela v sobě, zamčené v srdci. Kdyţ obřad konečně skončil, to příšerné napětí trochu povolilo. Všichni se dali do pohybu, objímali Belikovovy a potřásali si rukama s knězem. Ten odešel krátce nato. Pak bylo na řadě jídlo. Kaţdý si s vrchovatým talířem sedl, kde zrovna našel místo, ať uţ v domě nebo na zahradě. Nikdo z hostŧ mě neznal a Dimitrijova rodina teď měla moc práce, neţ aby se mi někdo z nich věnoval. Ţeny pobíhaly kolem a snaţily se, aby se tu kaţdý cítil dobře. Většinou se mnou zŧstávala Sydney a já jí za to byla vděčná. Usadily jsme se na zemi v obýváku a opíraly se o zeď u knihovny. Jako vţdy se v jídle jen vrtala a já se tomu musela usmát. Na tom jejím zvyku bylo cosi uklidňujícího. Kdyţ bylo po večeři, všichni se bavili ve skupinkách. Sice jsem jim nerozuměla, ale pořád jsem je slyšela vyslovovat jedno jméno: Dimitrij, Dimitrij. Připomínalo mi to nesrozumitelné mumlání duchŧ, jaké vydávali při své poslední návštěvě. Bylo to depresivní a skličující, kdyţ se mi jeho jméno plnou silou tisklo do srdce. Dimitrij, Dimitrij. Po chvíli uţ jsem toho měla dost. Sydney se stejně vzdálila, takţe jsem vyšla ven na čerstvý vzduch. Na zahradě mezitím někdo rozdělal oheň, kolem něhoţ posedávali lidi a bavili se samozřejmě o Dimitrijovi, takţe jsem zamířila opačným směrem. Vydala jsem se nazdařbŧh ulicí a neměla jsem v úmyslu jít někam

88

daleko. Večer byl teplý a jasný, na černém nebi zářil měsíc a hvězdy. Zmítaly mnou emoce, a kdyţ jsem teď byla dál od ostatních, dovolila jsem jim, aby se provalily. Vyšly ze mě v podobě slz. O pár domŧ dál jsem si sedla na obrubník a vychutnávala si to ticho a klid kolem. Klid ale netrval dlouho. Svým dobře vyvinutým sluchem jsem slyšela hlasy od domu Belikovových. Pak se objevily tři postavy. Ten vysoký štíhlý byl Moroj a zbylí dva dhampýři. Jenom jsem zírala, kdyţ se zastavili přede mnou. Neobtěţovala jsem se s formalitami, zŧstala jsem sedět a vzhlédla do Morojových tmavých očí. Tuhle skupinku jsem během obřadu nezaregistrovala, ale toho Moroje jsem znala odjinud. Polovičatě jsem se na něj usmála. „Abe Mazur, předpokládám.“

89

DEVĚT „POVAŢOVALA JSEM VÁS ZA SEN,“ ŘEKLA JSEM. Všichni zŧstali stát, dhampýři obklopili Moroje v jakési ochranné formaci. Ten zvláštní obličej, který jsem viděla ve svých stavech na hranici bezvědomí po útoku u stodoly, patřil Abemu. Byl mnohem starší neţ já, věkově se blíţil spíš Oleně. Měl černé vlasy a bradku a tak opálenou pleť, jak jen Moroj mŧţe mít. Jestli jste někdy viděli někoho s tmavší pletí, komu je špatně a je bledý, tak si to dovedete představit. Měl hodně pigmentu, ale převládala nad ním sinalost. Nejvíc mě ale ohromil jeho oděv. Měl dlouhý černý kabát, který vypadal hodně draze, a k němu kašmírovou temně rudou šálu. Pod ní vykukoval zlatý řetízek, který se hodil k jedné zlaté náušnici, kterou měl v uchu. Nejdřív na mě tou svou okázalostí pŧsobil dojmem piráta nebo pasáka. Po chvíli jsem ale nabyla jiného dojmu. Připadal mi jako někdo, kdo si jde za svým i přes mrtvoly. „Tak sen?“ podivil se Moroj s náznakem úsměvu. „To neslýchám zrovna často.“ Zamyslel se. „Ačkoli… občas se vyskytnu v něčích nočních mŧrách.“ Nebyl Američan ani Rus, jeho přízvuk jsem nedokázala určit. Snaţí se na mě zapŧsobit, nebo mě zastrašit svou strašnou pověstí? Sydney se ho sice nebála, ale měla z něj respekt. „Takţe uţ asi víte, kdo jsem,“ řekla jsem. „Teď je ale otázkou, co tady děláte.“ Mávla jsem rukou směrem k domu a snaţila se pŧsobit ledabyle. „Jsem tady na pohřbu.“ „Proto jsi do Ruska nepřijela.“ „Přijela jsem do Ruska oznámit Belikovovým, ţe Dimitrij umřel, kdyţ se s tím nikdo jiný neobtěţoval.“ Ukázalo se to jako vhodné

90

vysvětlení, proč jsem tady. Ale kdyţ si mě teď Abe prohlíţel, po zádech mi přeběhl mráz, stejně jako kdyţ se na mě dívala Jeva. Stejně jako ta stařena mi ani on nevěřil a já opět v jeho ţoviálním chování zaznamenala cosi nebezpečného. Zavrtěl hlavou a jeho úsměv se vytratil docela. „To taky není ten dŧvod. Nelţi mi, holčičko.“ Celá jsem se najeţila. „A vy mě nevyslýchejte, starý pane. Ne, dokud mi neřeknete, proč jste se svými parťáky riskoval cestu po tý silnici, abyste sem přivezl Sydney a mě.“ Abeho dhampýři strnuli, kdyţ jsem ho oslovila starý pane, ale on se k mému údivu usmál, ačkoli jeho oči zŧstávaly váţné. „Třeba jsem se jen snaţil pomoct.“ „Slyšela jsem něco jinýho. To vy jste přiměl alchymisty, aby sem se mnou poslali Sydney.“ „Co?“ Tázavě pozdvihl obočí. „To ti řekla? Hmmm…, to se zachovala dost neuváţeně. Jejím nadřízeným se to nebude zamlouvat. Ani v nejmenším.“ A sakra. Zase jsem mluvila bez rozmýšlení. Nechtěla jsem dostat Sydney do maléru. Pokud je Abe opravdu nějaký kmotr Morojŧ - jak mu to říkala? Zmeja? Had? -, nepochybuju, ţe promluví s dalšími alchymisty a hodně jí zkomplikuje ţivot. „Vytáhla jsem to z ní,“ zalhala jsem. „Já… Vyhroţovala jsem jí ve vlaku. Nebylo to nic těţkýho. Vyděsila jsem ji k smrti.“ „O tom nepochybuji. Všichni se nás děsí a svŧj strach ještě posilují starými legendami a pověrami. Schovávají se za krucifixy, aby byli v bezpečí, přestoţe od nás dostávají ohromné dary v podobě tetování. V mnoha směrech se podobají vám dhampýrŧm, aţ na záleţitosti s rozmnoţováním.“ Při svém proslovu se díval na hvězdy jako nějaký filozof uvaţující nad tajemstvím vesmíru. To mě vytočilo. Choval se, jako by tohle všechno bral jako legraci, a přitom se mnou měl zjevně nějaké plány. Nelíbí se mi být součástí něčích plánŧ - a obzvlášť kdyţ nevím, čeho se ty plány týkají. „Jasně, o alchymistech a o tom, jak je řídíte, bychom si určitě mohli povídat celou noc,“ vyštěkla jsem. „Ale pořád mě zajímá, co chcete

91

dělat se mnou.“ „Nic,“ odpověděl prostě. „Nic? Musel jste mít fŧru problémŧ s tím, abyste mě sem se Sydney dostal. A sledoval jste mě jen tak? Pro nic za nic?“ Odtrhl zrak od nebe a v očích se mu nebezpečně zablesklo. „Nezajímám se o tebe. Mám na práci jiné věci. Přijel jsem na přání jiných, kteří se o tebe zajímají.“ Strnula jsem a pak mě zachvátila opravdová hrŧza. Do prčic! Pronásledují mě. Ale kdo? Lissa? Adrian? Taťána? Z té poslední moţnosti jsem opět znervózněla. Ti ostatní by mě hledali proto, ţe jim na mně záleţí. Ale Taťána… Taťána se bojí, ţe bych mohla utéct s Adrianem. Znovu mě napadlo, ţe pokud mě chce najít, pak jenom proto, ţe se chce ujistit, ţe se zpátky uţ nevrátím. Abe mi připadal jako ten typ, který by mohl nechat někoho zmizet z povrchu zemského. „A co chtějí? Chtějí, abych se vrátila domŧ?“ dotázala jsem se a snaţila se nedat najevo svŧj strach. „Myslel jste, ţe sem prostě přijedete a odvlečete mě zpátky do Státŧ?“ Zase se tak tajnŧstkářsky usmál. „A ty myslíš, ţe bych tě mohl odvléct zpátky?“ „No,“ zamračila jsem se a opět jsem promluvila bez přemýšlení. „Vy ne, ale tady vaši chlapi jo. Moţná. A moţná bych je přeprala.“ Abe se poprvé rozesmál nahlas. Z jeho bohatého a hlubokého smíchu čišelo upřímné pobavení. „Své pověsti drzounky vskutku dostojíš. Rozkošné.“ Výborně. Abe má zřejmě moje osobní záznamy a pečlivě si je nastudoval. Nejspíš ví i to, co mám nejradši k snídani. „Uděláme spolu obchod. Ty mi řekneš, proč jsi tady, a já ti povím, proč jsem tu já.“ „Uţ jsem vám to řekla.“ V okamţiku ho smích přešel. O krok se ke mně přiblíţil a jeho stráţci se napjali. „A já ti zase řekl, abys mi nelhala. Jsi tady z nějakého dŧvodu a já ho chci znát.“ „Rose? Mŧţeš sem jít?“ Od domu Belikovových se nesl jasný Viktoriin hlas. Ohlédla jsem

92

se a spatřila ji stát ve dveřích. Náhle jsem zatouţila vzdálit se od Abeho. Pod jeho okázalou fasádou jsem tušila něco smrtícího a uţ jsem s ním nechtěla strávit ani minutu. Vyskočila jsem a začala couvat směrem k domu. Tak napŧl jsem očekávala, ţe se na mě vrhnou jeho stráţci a unesou mě. Ale ti dva zŧstali na místě, jen mě bedlivě sledovali. Abe se uţ zase samolibě usmíval. „Omlouvám se, ţe nemŧţu zŧstat a pokecat s vámi,“ řekla jsem. „To nic,“ pravil velkoryse. „Najdeme si čas později.“ „Pochybuju,“ odvětila jsem. Zasmál se a já se rychle rozběhla za Viktorií. V bezpečí jsem si připadala, aţ kdyţ jsem za sebou zabouchla dveře. „Ten chlap se mi vŧbec nelíbí.“ „Abe?“ podivila se. „Myslela jsem, ţe je to tvŧj kamarád.“ „To těţko. Je to nějakej gangster, co?“ „Nejspíš,“ řekla, jako by o nic nešlo. „Ale díky němu jsi přece tady.“ „Jo, vím, ţe pro nás přijel.“ Viktoria zavrtěla hlavou. „Ne, já myslím tady. V autě jsi prý pořád dokola opakovala ,Belikov, Belikov.´ Abe tudíţ předpokládal, ţe nás znáš, a tak tě přivezl k nám.“ To mě překvapilo. Zdálo se mi o Dimitrijovi, takţe je pravděpodobné, ţe jsem nahlas vyslovila jeho příjmení. Ale netušila jsem, ţe takhle jsem se vlastně dostala aţ sem. Myslela jsem, ţe mě sem přivezl proto, ţe Olena má zdravotnické zkušenosti. A pak Viktoria řekla jednu ohromující věc. „Kdyţ jsme mu řekly, ţe tě neznáme, chtěl tě odvézt někam jinam, ale babička řekla, ţe si tě tady necháme. Nejspíš se jí zdálo, ţe za námi přijedeš.“ „Coţe?“ Bláznivá strašidelná Jeva, která mě nesnáší? „Jevě se o mně zdálo?“ Viktoria přisvědčila. „Má takový dar. Určitě Abeho neznáš? Nezdá se mi, ţe by sem přijel jen tak bezdŧvodně.“ Neţ jsem stihla odpovědět, přiběhla k nám Olena a chytila mě za ruku. „Všude vás hledáme. Co ti trvalo tak dlouho?“ Ta otázka mířila na Viktorii. „Abe byl…“

93

Olena zavrtěla hlavou. „To je jedno. Pojďte. Všichni uţ čekají.“ „Na co?“ zeptala jsem se a nechala se od ní táhnout domem aţ na zahradu. „To jsem ti právě měla říct,“ objasnila mi Viktoria, která spěchala za námi. „V téhle části obřadu si všichni sedneme a budeme si vyprávět, co jsme zaţili s Dimitrijem.“ „My jsme ho neviděli uţ dlouho, takţe vŧbec nevíme, co poslední dobou proţíval,“ prohlásila Olena. „Potřebujeme tě, abys nám to řekla.“ Trhla jsem sebou. Já? Zděsila jsem se. Mŧj děs ještě vzrostl, kdyţ jsme vyšly ven a já spatřila všechny ty lidi kolem ohně. Nikoho z nich jsem neznala. Jak bych mohla mluvit o Dimitrijovi? Jak bych jim mohla odhalit své srdce? Zdálo se mi, ţe všichni splývají v rozmazané šmouhy, a měla jsem dojem, ţe kaţdou chvíli omdlím. Zatím si mě naštěstí nikdo nevšímal. Karolína mluvila s miminkem v náručí. Kaţdou chvíli se odmlčela, aby nechala publiku chvilku na zasmání. Viktoria usedla na deku na zemi a naznačila, abych si sedla vedle ní. Po chvilce se k nám přidala i Sydney. „Co povídá?“ zašeptala jsem. Viktoria chvilku naslouchala sestřině proslovu a pak se ke mně naklonila. „Vypráví, jak byl Dimitrij malý a vţdycky škemral, aby si mohl hrát s ní a jejími kamarádkami. Bylo mu asi šest jim osm, takţe o něj holky moc nestály.“ Viktoria se odmlčela a poslouchala, aby mi mohla přeloţit další část příběhu. „Karolína mu to nakonec dovolila, ale pod podmínkou, ţe se Dimitrij oţení s jejími panenkami. Takţe Karolína a její kámošky vyfintily jeho i panenky a neustále pořádaly svatby. Dimitrij se oţenil nejmíň desetkrát.“ Neubránila jsem se smíchu při představě, jak se sexy Dimitrij nechává parádit od své starší sestry. S panenkou se jistě oţenil se stejnou váţností a klidem, s jakým vykonával své stráţcovské povinnosti. Mluvili i další lidé a já se snaţila stíhat Viktoriino tlumočení. Všechny ty historky byly o Dimitrijově dobrotě a síle charakteru. I kdyţ tu Dimitrij nebojoval s nemrtvými, vţdycky byl po ruce, aby

94

pomohl těm, kteří to potřebovali. Skoro kaţdý vzpomínal na nějakou událost, kdy Dimitrij někomu pomohl a zachoval se správně, i kdyţ u toho někdy musel riskovat. To mě nepřekvapovalo. Dimitrij se vţdycky choval správně. Kvŧli tomu jsem ho tolik milovala. Mám podobnou povahu. Kdyţ mě někdo potřebuje, hned se mu hrnu na pomoc, i kdyţ bych někdy neměla. Ostatní mě kvŧli tomu měli za blázna, ale Dimitrij mi rozuměl. Vţdycky mi rozuměl a hodně se mnou pracoval na tom, jak krotit mou impulzivní potřebu vrhnout se do nebezpečí bez přemýšlení. Mám pocit, ţe nikdo na světě mi nikdy nebude rozumět tak jako on. Ani jsem si nevšimla, ţe mi po tvářích tečou slzy, dokud mě nezarazilo, ţe se na mě všichni dívají. Nejdřív jsem myslela, ţe mě mají za blázna, protoţe brečím, ale pak se mě někdo na něco zeptal. „Chtějí, abys pověděla něco o Dimitrijových posledních dnech,“ objasnila mi Viktoria. „Pověz nám něco. Co dělal, jaký byl.“ Rukávem jsem si otřela obličej a zadívala se do ohně. Nikdy jsem neměla problém mluvit před větším počtem lidí, tentokrát to však bylo jiné. „Ne…, nemŧţu,“ řekla jsem napjatým hlasem. „Nemŧţu o něm mluvit.“ Stiskla mi ruku. „Prosím. Potřebují o něm slyšet. Musejí to vědět. Řekni cokoli. Jaký byl?“ „On… on byl tvŧj bratr, víš.“ „Ano,“ řekla něţně, „ale my chceme vědět, co sis o něm myslela.“ Oči mě pořád pálily, jak jsem se dívala do plamenŧ, které přecházely z oranţové do modré. „Byl… Byl to ten nejlepší muţ, jakýho jsem kdy potkala.“ Odmlčela jsem se, abych se trochu sebrala, a mezitím Viktoria vyuţila příleţitosti, aby má slova přeloţila do ruštiny. „A patřil k nejlepším stráţcŧm. Teda ve srovnání s většinou byl mnohem mladší, ale všichni ho znali a respektovali. Předcházela ho skvělá pověst a spousta lidí se na něj obracela s ţádostí o radu. Říkali mu bŧh. A kdykoli nastal boj… nebo nebezpečí…, vţdycky byl první, kdo se do něj neohroţeně vrhal. Nikdy nezaváhal. Před časem, kdyţ naši školu napadli…“

95

Trochu jsem se zarazila. U Belikovových se říkalo, ţe o tom útoku vědí - ţe o něm ví kaţdý -, a podle výrazŧ shromáţděných jsem usoudila, ţe to tak opravdu je. Nemusela jsem nijak rozvádět všechny ty hrŧzy, jichţ jsem byla té noci svědkem. „Tu noc se Dimitrij postavil Strigojŧm,“ pokračovala jsem. „Kdyţ jsme zjistili, ţe zaútočili, byli jsme zrovna spolu. Chtěla jsem zŧstat a pomoct mu, ale on mi to nedovolil. Řekl mi jenom, abych utekla a vzburcovala ostatní. On tam zŧstal, aniţ by věděl, kolik Strigojŧ se na něj vrhne, neţ doběhnu pro pomoc. Pořád nevím, kolik jich tam porazil, ale bylo jich hodně. A všechny je sejmul úplně sám.“ Odváţila jsem se podívat po všech shromáţděných. Nikdo ani nedutal, aţ mě napadlo, jestli vŧbec dýchají. „Bylo to tak těţký,“ pověděla jsem jim. Aniţ bych si to uvědomovala, ztišila jsem hlas do šepotu. Musela jsem to zopakovat hlasitěji. „Bylo to tak těţký. Nechtěla jsem ho opustit, ale uvědomovala jsem si, ţe musím. Tolik mě toho naučil a jednou z nejzásadnějších věcí bylo, ţe musíme chránit ostatní. Bylo mou povinností všechny varovat, i kdyţ bych nejradši zŧstala s ním. Celou tu dobu jsem si říkala: ,Otoč se! Běţ za ním!’ Ale věděla jsem, co musím udělat. A taky jsem věděla, ţe chce, abych byla v bezpečí. A kdyby to bylo obráceně… Taky bych chtěla, aby utekl.“ Povzdechla jsem a samotnou mě udivilo, kolik jsem jim toho odhalila. Rozhodla jsem se být věcnější. „I kdyţ se pak k Dimitrijovi připojili další stráţci, nevycouval. Zabil tolik Strigojŧ jako skoro nikdo.“ Nejvíc jsem jich vlastně zlikvidovala já s Christianem. „Byl… Byl prostě úţasný.“ Pověděla jsem jim i zbytek toho příběhu, který uţ Belikovovi slyšeli. Tentokrát jsem ale zabíhala do větších podrobností, abych jim v ţivých barvách vylíčila, jak byl statečný a odhodlaný. Bolelo mě jenom ta slova vyslovit, ale na druhé straně… byla neskutečná úleva dostat to ze sebe ven. Vzpomínky na tu noc jsem si drţela v sobě. Nakonec jsem jim musela říct, co se stalo v jeskyni. A to bylo to nejhorší.

96

„Strigojové se snaţili uniknout a my jsme je v jeskyni obklíčili. Byly tam dva vstupy a my jsme proti nim šli z obou stran. Ale bylo tam víc Strigojŧ, neţ jsme čekali, a pár našich lidí se ocitlo v pasti. Ztratili jsme několik našich…, ale ztratili bychom jich mnohem víc, kdyby tam nebyl Dimitrij. Neodešel z jeskyně, dokud nebyli venku úplně všichni. Nestaral se o to, ţe riskuje svŧj ţivot. Chtěl jenom zachránit ostatní…“ To odhodlání jsem mu tenkrát viděla na očích. Měli jsme v plánu dát se na ústup, jakmile budou venku úplně všichni, ale já měla dojem, ţe Dimitrij by tam nejraději zŧstal a zabil kaţdého Strigoje, kterého by tam objevil. Ale i on musel poslouchat rozkazy, takţe se dal na ústup, jakmile byli všichni ostatní v bezpečí. A v té poslední chvíli, těsně předtím, neţ ho kousl Strigoj, se mi Dimitrij podíval do očí. V jeho pohledu bylo tolik lásky, ţe mi připadalo, jako by ta láska naplňovala celou jeskyni světlem. Jeho výraz jen potvrzoval to, co jsme si předtím řekli: Můţeme být spolu, Rose. Uţ brzy. Uţ jsme skoro tam. Nic uţ nás znovu nerozdělí… O tomhle jsem se pochopitelně nezmínila. Kdyţ jsem dopověděla zbytek příběhu, všichni se sice tvářili smutně, ale v jejich výrazech jsem rozeznávala i obdiv a úctu. Vzadu v davu jsem zaregistrovala Abeho s jeho stráţci. Taky mě poslouchali. Jeho výraz byl ovšem nečitelný. Tvářil se tvrdě, ale ne rozzlobeně nebo zděšeně. Mezi lidmi začaly kolovat malé pohárky a jeden mi někdo také podal. Jeden z mála přítomných muţŧ, dhampýr, povstal a pozvedl svŧj pohárek. Promluvil hlasitě a uctivě a já v jeho proslovu několikrát zaslechla Dimitrijovo jméno. Kdyţ domluvil, napil se. Stejně tak učinili i ostatní, tak jsem se k nim přidala. Málem jsem se udusila. Bylo to jako tekutý oheň. Stálo mě hodně úsilí, abych to polkla a nepoprskala tím okolostojící. „Co… Co to je?“ zeptala jsem se mezi kašláním. Viktoria se usmála. „Vodka.“ Zadívala jsem se do pohárku. „Ne, tohle není vodka. Tu uţ jsem pila.“

97

„Ale asi ne ruskou.“ To zjevně ne. Přinutila jsem se dopít zbytek, abych projevila úctu Dimitrijovi, ale stejně jsem se nemohla zbavit dojmu, ţe kdyby tu byl, jen by nad mým počínáním nevěřícně kroutil hlavou. Myslela jsem, ţe kdyţ uţ jsem dovyprávěla, přestanu být středem pozornosti, ale evidentně tomu tak nebylo. Někdo se mě pořád na něco vyptával. Chtěli se dovědět víc o Dimitrijovi a o tom, jak poslední dobou ţil. Taky chtěli vědět, co já a Dimitrij. Zdálo se, ţe si všichni dali dohromady, ţe jsme do sebe byli zamilovaní - a nezdálo se, ţe by jim to vadilo. Vyptávali se mě, jak jsme se seznámili, jak dlouho jsme spolu chodili… A celou tu dobu mi neustále dolévali pohárek. Odhodlána nevypadat znovu jako idiot jsem pila dál, aţ jsem dokázala vodku spolknout, aniţ bych se rozkašlala nebo někoho poprskala. Čím víc jsem toho vypila, tím hlasitější a zábavnější byly moje historky. Nohy se mi začaly plést a v koutku duše jsem si uvědomovala, ţe to není zas tak dobrý nápad. No dobře - plně jsem si to uvědomovala. Nakonec se všichni začali sbírat k odchodu. Netušila jsem, kolik mŧţe být hodin. Moţná pŧlnoc, moţná ještě víc. Taky jsem se zvedla a bylo to mnohem obtíţnější, neţ jsem čekala. Celý svět se se mnou točil a od ţaludku mi taky nebylo právě nejlépe. Někdo mě chytil za paţi a podepřel mě. „V klídku,“ konejšila mě Sydney. „Není kam spěchat.“ Pomalu a opatrně mě vedla do domu. „Boţe,“ zaúpěla jsem. „To pití pouţívají jako palivo do raket?“ „Nikdo tě nenutil to pít.“ „Hele, kázání si nech. Musím být slušná.“ „Jasně,“ řekla. Došly jsme dovnitř a pak vyvstal ten nemoţný úkol - vylézt po schodech do pokoje, který mi Olena přidělila. Kaţdý schod byl utrpením. „Všichni vědí o mně a Dimitrijovi,“ prohlásila jsem a uvaţovala, jestli bych to řekla i střízlivá. „Ale já jim nikdy neřekla, ţe jsme spolu chodili.“

98

„Ani jsi nemusela. Máš to napsáno na čele.“ „Chovali se, jako bych byla jeho vdova.“ „Vţdyť taky jo.“ Došly jsme do mého pokoje a Sydney mi pomohla sednout si na postel. „Tady se lidi moc neţení a nevdávají. Kdyţ s někým chodíš dlouho, berou to skoro jako manţelství.“ S povzdechem jsem se zahleděla do prázdna. „Tolik mi chybí.“ „To je mi líto,“ řekla. „Zlepší se to vŧbec někdy?“ Ta otázka ji zjevně zaskočila. „Nevím.“ „Bylas někdy zamilovaná?“ Zavrtěla hlavou. „Ne.“ Nebyla jsem si jistá, jestli má štěstí, nebo ne. Nejsem si jistá ani tím, jestli všechny ty krásné dny s Dimitrijem stály za tu bolest, kterou cítím teď. Po chviličce mi to ale došlo. „Samozřejmě, ţe stály.“ „Co?“ zeptala se Sydney. Uvědomila jsem si, ţe jsem přemýšlela nahlas. „Nic. Mluvila jsem sama pro sebe. Měla bych se vyspat.“ „Nepotřebuješ ještě něco? Nebudeš zvracet?“ Zaměřila jsem se na svŧj rozhoupaný ţaludek. „Ne, díky.“ „Fajn.“ Svým typickým uspěchaným zpŧsobem zhasla a zavřela za sebou dveře. Myslela jsem, ţe okamţitě usnu. Upřímně jsem po tom touţila. Dnes v noci jsem jim aţ moc otevřela srdce a teď jsem se chtěla zbavit své bolesti. Touţila jsem po temnotě a zapomnění. Jenţe místo toho mě čekal další trest. Moje srdce se rozhodlo dokončit tu práci a rozervat se úplně. Vydala jsem se navštívit Lissu.

99

DESET JELIKOŢ

SE PŘI OBĚDĚ S AVERY VŠICHNI VÝBORNĚ BAVILI, CELÁ TA

SKUPINKA SE SEŠLA JEŠTĚ VEČER A POŘÁDNĚ SI TO UŢILI .

Lissa o tom přemýšlela druhý den ráno, kdyţ seděla na hodině literatury. Všichni zŧstali dlouho vzhŧru a na kolej se proplíţili aţ po večerce. Ta vzpomínka vykouzlila v Lissině tváři úsměv, i kdyţ se pŧvodně snaţila potlačit zívnutí. Nemohla jsem si pomoct a trochu jsem ţárlila. Věděla jsem, ţe je Lissa šťastná proto, ţe si tak dobře rozumí s Avery, a to mě trápilo. Na druhé straně ale… Uţ jsem necítila takovou vinu za to, ţe jsem Lissu opustila, kdyţ si teď našla novou kamarádku. Lissa znovu zívla. Bylo pro ni těţké soustředit se na Šarlatové písmeno, kdyţ měla trochu kocovinu. Zdálo se, ţe Avery disponuje nekonečnými zásobami alkoholu. Adrian toho pochopitelně okamţitě vyuţil, ale Lissa nejdřív trochu váhala. Na večírcích přestala popíjet uţ dávno, ale včera v noci vypila víc vína, neţ by měla. Ironií bylo, ţe se to nijak nelišilo od mého dobrodruţství s vodkou. Obě jsme měly kocovinu, přestoţe jsme byly tisíce kilometrŧ od sebe. Náhle se ozvalo vysoké pískání. Lissa rychle zvedla hlavu, stejně jako ostatní ve třídě. V rohu místnosti blikal a pípal malý poţární alarm. Někteří studenti to přirozeně uvítali, zatímco jiní se tvářili vylekaně. A zbytek jen udiveně čekal, co bude následovat. Profesorku to taky trochu zaskočilo a Lisse vzápětí došlo, ţe tohle není plánovaný poplach. Kdyţ se nacvičoval poplach, učitelé o tom vţdy věděli předem. Profesorka Malloyová ale neměla ten rezignovaný výraz, který by prozrazoval, ţe uvaţuje o tom, kolik času ze své hodiny bude muset obětovat poplachu. „Tak pohyb, pohyb,“ popohnala studenty roztrpčeně a vzala ze stolu desky. „Víte, kam máte jít.“ Nácvik poţárního poplachu byl

100

vcelku normální záleţitostí. Lissa se vydala za ostatními a srovnala krok s Christianem. „Tos spustil ty?“ škádlila ho. „Ne. Ale škoda, ţe jsem to nebyl já. Tahle hodina mě ubíjí.“ „Tebe? Já mám bolehlav jako nikdy v ţivotě.“ Chápavě se na ni usmál. „Budiţ ti to poučením propříště, flamendře.“ Zašklebila se na něj a šťouchla ho. Vyšli na nádvoří, kde se připojili k ostatním třídám, které uţ se snaţily nějak seřadit. Profesorka Malloyová podle svých desek překontrolovala, jestli jsou přítomni úplně všichni, a kdyţ zjistila, ţe se nikdo cestou neztratil, spokojeně se usmála. „Myslím, ţe tohle nebylo naplánovaný,“ řekla Lissa. „Taky bych řekl,“ přitakal Christian. „Takţe i v případě, ţe nehoří, chvíli to potrvá.“ „Tak fajn. Nemá smysl tady čekat, co?“ Christian i Lissa se překvapeně otočili, kdyţ za sebou zaslechli Avery. Měla na sobě purpurové pletené šaty a černé boty na podpatcích, které se ani náhodou nehodily do mokré trávy. „Co tu děláš?“ podivila se Lissa. „Čekala bych, ţe budeš ve svým pokoji.“ „Je tady hrozná nuda, tak jsem vás přišla osvobodit.“ „Tos udělala ty?“ uţasl Christian, na něhoţ to zjevně udělalo dojem. Avery pokrčila rameny. „Říkala jsem vám, ţe se nudím. Tak uţ pojďte, dokud je tady pořád chaos.“ Christian s Lissou si vyměnili pohledy. „No,“ vypravila ze sebe Lissa po chvíli. „Myslím, ţe uţ nás spočítali, takţe…“ „Honem!“ pobídla je Avery. Její nadšení bylo nakaţlivé. Lissa se za ní rozběhla s Christianem v závěsu. Mezi tou skrumáţí studentŧ si jich nikdo nevšímal - dokud nedošli k domu pro hosty. O dveře se tam opíral Simon a Lissa strnula. Byli přistiţeni. „Všechno klaplo?“ zeptala se ho Avery. Silný a mlčenlivý Simon rychle přikývl a narovnal se. Dal si ruce

101

do kapes u kabátu a odkráčel. Lissa se za ním dívala s úţasem. „On… On nás nechá jen tak jít?“ Simon sice nebyl učitel, ale to ještě neznamenalo, ţe by nechal studenty ulejvat se z vyučování kvŧli falešnému poţárnímu poplachu. Avery se po něm podívala a rozpustile se usmála. „Nějakou dobu jsme spolu chodili. Má lepší věci na práci neţ nás hlídat.“ Zavedla Lissu a Christiana do domu, ale místo aby se vydala do svého pokoje, zahnuli do jiné části budovy a došli do míst, která jsem dobře znala - k Adrianovu pokoji. Avery zabušila na dveře. „Hej, Ivaškove! Otevři.“ Lissa si musela dát ruku před pusu, aby se nechichotala nahlas. „A je po utajení. Teď tě museli slyšet úplně všichni.“ „Chtěla jsem, aby mě slyšel on,“ namítla Avery. Dál bušila do dveří a řvala, dokud Adrian konečně neotevřel. Vlasy mu trčely do všech světových stran a pod očima měl tmavé kruhy. V noci toho vypil dvakrát tolik co Lissa. „Co…?“ Zamrkal. „Děcka, neměly byste mít vyučování? Jeţíšmarjá. Nespal jsem snad tak dlouho, nebo jo?“ „Pusť nás dál,“ řekla mu Avery a odstrčila ho stranou, aby mohla projít. „Zdrhli jsme před poţárem.“ Sesunula se na gauč a uvelebila se jako doma. Lissa a Christian usedli vedle ní a Adrian jenom zíral z jednoho na druhého. „Avery spustila poţární poplach,“ vysvětlila Lissa. „Hezká práce,“ zhodnotil to Adrian a posadil se do křesla. „Ale proč jste přišli zrovna sem? Tohle je jediný místo, který neshoří?“ Avery na něj zamrkala. „Ty nejsi rád, ţe nás vidíš?“ Zkoumavě se na ni zahleděl. „Vţdycky vás rád vidím.“ Lissa obvykle takové nezodpovědné chování neschvalovala, ale tohle ji bavilo. Bylo to divoké a praštěné… Aspoň si mohla oddechnout od svých starostí. „Nebude trvat dlouho, neţ zjistí, ţe tam nejsme. Teď uţ moţná všechny zase pouštějí dovnitř.“ „Moţná,“ připustila Avery a dala si nohy na stolek. „Ale zařídila jsem, ţe se spustí další alarm, jakmile otevřou dveře do školy.“

102

„Jak jsi to sakra dokázala?“ uţasl Christian. „Státní tajemství.“ Adrian si promnul oči. Přestoţe ho takhle brutálně vzbudili, výborně se bavil. „Nemŧţeš celej den spouštět poţární poplachy, Lazarová.“ „Vím z dobrejch zdrojŧ, ţe jakmile se to uklidní po druhým poplachu, rozječí se třetí.“ Lissa se hlasitě rozesmála, ačkoli se smála spíš reakci klukŧ neţ Aveřině konstatování. Christian ve svém nespolečenském chování dokonce kdysi zašel tak daleko, ţe zapaloval lidi. Adrian zase trávil dny popíjením a kouřením, takţe kdyţ je taková kamarádská dívka jako Avery chtěla ohromit, musela udělat něco opravdu velkolepého, aby na ně zapŧsobila. Teď se tvářila potěšeně. „Pokud uţ výslech skončil, nechceš nabídnout svým hostŧm občerstvení?“ zeptala se. Adrian vstal a zívl. „Fajn, ty drzounko. Udělám kafe.“ „S panákem?“ Trhla hlavou směrem k dobře zásobenému Adrianovu baru. „Děláš si srandu,“ poznamenal Christian. „Dáš těm svejm játrŧm někdy voraz?“ Avery došla k baru a vyndala z něj láhev čehosi. Ukázala ji Lisse. „Dáš si?“ Dokonce i Lissino ranní rebelství mělo své meze. „Fuj, ne.“ „Zbabělci,“ zavrčela Avery a obrátila se zase na Adriana. „Tak, pane Ivaškove, nalejte mi to do hrnku. Kafe mám ráda s brandy.“ Zanedlouho poté jsem vyklouzla z Lissiny hlavy a uvítala spánek a normální sny. Dlouho jsem ovšem nespala. Probudilo mě hlasité bouchání. Otevřela jsem oči a okamţitě mě příšerně rozbolela hlava bezpochyby dodatečný účinek té toxické vodky. Lissina kocovina se s tou mojí nedala vŧbec srovnat. Zase jsem oči zavřela a začala opět usínat, při čemţ jsem doufala, ţe spánek mě dostane aspoň z toho nejhoršího. Pak jsem uslyšela ty rány znovu - a co bylo horší, třásla se

103

se mnou celá postel, jako by do ní někdo kopal. Otevřela jsem oči a otočila se. Dívala jsem se do tmavých bystrých Jeviných očí. Jestli Sydney potkala víc dhampýrŧ, jako je Jeva, pak uţ chápu, proč naši rasu povaţuje za vyslance pekla. Jeva semkla rty a znovu kopla do postele. „Hej,“ zařvala jsem. „Jsem vzhŧru, dobrý?“ Něco rusky zabrblala a zpoza ní vykoukl Pavel, který mi to hned přeloţil. „Říká, ţe nejsi vzhŧru, dokud nevylezeš z postele a nestoupneš si.“ Bez dalšího varování se ta sadistická stařena dala znovu do kopání. Rychle jsem se posadila a celý svět se se mnou zatočil. Uţ dřív jsem to párkrát řekla, ale tentokrát jsem to myslela váţně: Uţ nikdy nebudu pít. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Postel byla sice lákavá, ale po několika dalších Jeviných kopancích jsem z ní radši vylezla. „Dobře, dobře. Uţ jste spokojená? Vstala jsem.“ Jevin výraz se nijak nezměnil, ale aspoň uţ přestala s tím kopáním. Obrátila jsem se na Pavla. „Co se děje?“ „Babička říká, ţe musíš jít s ní.“ „Kam?“ „Říká, ţe to nepotřebuješ vědět.“ Uţ uţ jsem chtěla říct, ţe s tou bláznivou starou škatulí nikam nepŧjdu, ale po jediném pohledu do jejího strašidelného obličeje jsem si to rozmyslela. Ani bych se nedivila, kdyby uměla měnit lidi v ropuchy. „Fajn,“ rezignovala jsem. „Pŧjdu, aţ se osprchuju a převleču.“ Pavel moje prohlášení přeloţil, ale Jeva odmítavě zavrtěla hlavou a znovu promluvila. „Říká, ţe na to není čas,“ objasnil Pavel. „Musíme jít hned.“ „Mŧţu si aspoň vyčistit zuby?“ Tenhle malý poţadavek mi splnila, ale o nějakém převlékání vŧbec ani neuvaţovala. Nakonec to asi bylo dobře, protoţe jsem se pořád opilecky potácela, a kdybych měla udělat něco natolik sloţitého jako se převléknout, nejspíš bych u toho omdlela. To, co

104

jsem měla na sobě, nesmrdělo, jen to bylo pomačkané, jak jsem v tom usnula. Kdyţ jsem sešla dolŧ, uviděla jsem, ţe kromě Oleny všichni spí. Právě myla nádobí po slavnosti. Kdyţ si mě všimla, zatvářila se překvapeně. To jsme byly dvě. „Není na tebe ještě moc brzy?“ dotázala se. Otočila jsem se a koukla se na kuchyňské hodiny. Vykulila jsem oči. Od té doby, co jsem si šla lehnout, uplynuly jen asi čtyři hodiny. „Boţe. Vyšlo uţ vŧbec slunce?“ Kupodivu ano. Olena mi nabídla snídani, ale Jeva dál trvala na tom, ţe není čas. Mŧj ţaludek neustále touţil po pořádné porci jídla. „To je fuk,“ řekla jsem. „Tak pojďme, ať to máme z krku.“ Jeva odešla do obýváku, odkud se vrátila s velkou taškou. S tázavým výrazem mi ji podávala. Vzala jsem si ji, pokrčila rameny a dala si tašku přes rameno. Byly v ní nějaké věci, ale nebyla moc těţká. Jeva znovu zmizela v obýváku a vrátila se s další taškou. Taky jsem si ji vzala a pověsila si ji na stejné rameno. Tahle byla o něco těţší, ale moje záda zatím neprotestovala. Kdyţ odešla potřetí a vrátila se s ohromnou krabicí, uţ mě to začalo štvát. „Co je to?“ chtěla jsem vědět, kdyţ mi krabici předala. Byla těţká, jako by v ní byly cihly. „Babička potřebuje, abys jí odnesla nějaké věci,“ oznámil mi Pavel. „Jo,“ procedila jsem skrz zuby. „To jsem pochopila uţ přeci pětadvaceti kily.“ Jeva přinesla další krabici, kterou postavila na tu větší v mém náručí. Tahle nebyla tak těţká, ale v tuto chvíli uţ to bylo stejně jedno. Olena po mně střelila soucitným pohledem, potřásla hlavou a zase se vrátila k nádobí. Zjevně se nechtěla s Jevou hádat. Jeva vykročila a já jsem se poslušně vydala za ní, při čemţ jsem se snaţila balancovat s krabicemi a nenechat si sklouznout tašky z ramene. Byl to těţký náklad, o nějţ moje kocovinou ztrápené tělo rozhodně nestálo. Ale jsem silná, takţe jsem předpokládala, ţe to bez problémŧ odnesu do města, nebo kam bude Jeva chtít. Pavel celou cestu popobíhal vedle mě, zřejmě aby mi řekl, kdyby Jeva náhodou

105

cestou uviděla ještě něco, co bych měla vzít. Zdálo se, ţe na Sibiř přichází jaro mnohem rychleji neţ do Montany. Nebe bylo jasné a ranní slunce překvapivě rychle prohřívalo okolí. Letní počasí to rozhodně nepřipomínalo, ale i tak to byla výrazná změna. Bylo to příjemné počasí, vhodné i na to, aby Morojové vyrazili na procházku. „Víš, kam jdeme?“ zeptala jsem se Pavla. „Ne,“ odpověděl zvesela. Na někoho tak starého šla Jeva velmi sviţně, a já měla co dělat, abych s ní se svým nákladem udrţela krok. Jednou se ohlédla, poznamenala něco, co mi Pavel přeloţil jako: „Diví se, ţe nemŧţeš jít rychleji.“ Jo. Já se zase divím, ţe mi s tím nemŧţe nikdo pomoct.“ Opět přeloţil její následující promluvu. „Říká, ţe pokud jsi váţně taková slavná likvidátorka Strigojŧ, tohle by pro tebe neměl být problém.“ Ohromně se mi ulevilo, kdyţ uţ jsme měli centrum městečka na dohled…, jenţe jsme šli dál. „No to snad ne,“ povzdechla jsem si. „Kam to, sakra, jdeme?“ Aniţ by se po mně Jeva ohlédla, utrousila nějakou poznámku na mou adresu. „Babička říká, ţe strejda Dimka by si nikdy takhle nestěţoval,“ vysvětlil Pavel. Nic z toho nebyla Pavlova vina, on mi jen tlumočil. Přesto jsem ale měla sto chutí ho nakopnout, kdykoli promluvil. Zbytek cesty jsem raději svŧj těţký náklad vláčela mlčky. V určitém ohledu měla Jeva pravdu. Zabíjím Strigoje. A taky je pravda, ţe Dimitrij by si nikdy nestěţoval na vrtochy bláznivé staré ţenské. Svou práci by odvedl s trpělivostí. Snaţila jsem se v duchu si ho představit a načerpat od něj sílu. Znovu jsem vzpomínala na to, co se odehrálo v té chatě, jak mě líbal, jak voněl, kdyţ jsem se k němu přitiskla. Opět jsem si vybavila jeho hlas, jak mi šeptá, ţe mě miluje, ţe jsem krásná, ţe pro něj vţdycky budu jediná… Pomyšlení na něj mě nezbavilo té nepříjemné cesty s Jevou, ale aspoň mi to uţ připadalo o maličko snesitelnější.

106

Šli jsme ještě asi hodinu, neţ jsme konečně dorazili do malého domku. Celá zpocená jsem měla pocit, ţe samou úlevou upadnu. Domek byl jen přízemní, postavený z holých, deštěm a větrem omšelých prken. Okna byla po stranách ozdobena umně nařasenými modrými záclonkami s bílou krajkou. Bylo to stejně křiklavé pouţití barev, jaké jsem viděla na domech v Moskvě a v Petrohradě. Jeva zaklepala na dveře. Uvnitř bylo ticho a já zpanikařila, ţe se budeme muset vrátit a všechno to zase odtáhnout zpátky. Nakonec přece jen otevřela nějaká ţena - Morojka. Bylo jí asi třicet a byla moc hezká, s vystouplými lícními kostmi a nazrzlými blond vlasy. Jakmile spatřila Jevu, překvapeně vyjekla, usmála se na ni a rusky ji pozdravila. Kdyţ si všimla i Pavla a mě, rychle ustoupila stranou a naznačila, abychom šli dál. Sotva zjistila, ţe jsem Američanka, začala mluvit anglicky. Všichni tihle bilingvní lidé mi připadali úţasní, něco takového se ve Státech jen tak nevidí. Ukázala na stŧl a řekla mi, ať tam všechno sloţím. S vděčností jsem to udělala. „Já jsem Oksana,“ řekla a potřásla mi rukou. „Mŧj manţel Mark je zrovna na zahradě, ale brzy se k nám připojí.“ „A já jsem Rose,“ představila jsem se. Oksana nás vyzvala, abychom se posadili. Moje ţidle byla dřevěná s rovným opěradlem, ale v tu chvíli mi připadala jako ta nejnadýchanější postel. Šťastně jsem povzdechla a otřela si z čela pot. Mezitím se Oksana pustila do vybalování věcí, které jsem přitáhla. Tašky byly plné jídla, které zbylo po smuteční slavnosti. V horní krabici se nacházelo nádobí a hrnce, které si od Oksany pŧjčili, jak mi vysvětlil Pavel. Pak se Oksana dopracovala aţ k dolní krabici, která byla plná cihel. „To si uţ fakt děláte srandu,“ poznamenala jsem. Jeva mě z druhého konce obýváku zpraţila samolibým pohledem. Oksana měla ze všech těch darŧ radost. „Teda, Mark bude nadšený, ţe je má.“ Usmála se na mě. „To bylo od tebe moc milé, ţes je přinesla aţ sem.“ „Ráda jsem pomohla,“ vypravila jsem ze sebe strnule.

107

Otevřely se zadní dveře a dovnitř vešel nějaký muţ - předpokládala jsem, ţe je to Mark. Byl vysoký a dobře stavěný, jeho šedé vlasy prozrazovaly, ţe je mnohem starší neţ Oksana. V kuchyni u dřezu si umyl ruce a přisedl si k nám. Kdyţ jsem si ho pořádně prohlédla, zalapala jsem po dechu. Jeho obličej prozrazoval něco mnohem zvláštnějšího neţ jen věkový rozdíl. Byl to dhampýr. Na okamţik mě napadlo, ţe to musí být někdo jiný neţ její manţel. Ale Oksana ho představila jako Marka, takţe mi došlo, ţe to tak opravdu je. Manţelský pár Morojka a dhampýr. Jistě, naše dvě rasy se spolu často zapletou, ale manţelství? To je ve světě Morojŧ něco skandálního. Snaţila jsem se nedat na sobě znát svŧj údiv a chovat se co nejzdvořileji. Zdálo se, ţe Oksanu s Markem docela zajímám, ale většinou mluvila jen ona. On jen zvědavě sledoval dění kolem. Vlasy jsem měla rozpuštěné, takţe nikdo neviděl moje tetování na krku, ani to, ţe jsem nezaslíbená. Moţná jen uvaţoval, jak se nějaká Američanka dostala doprostřed takové pustiny. Nebo si moţná myslel, ţe chci posílit řady zdejších krvavých děvek. Po třetí sklenici vody uţ mi začalo být lépe. Oksana zrovna oznámila, ţe je načase se najíst, a mŧj ţaludek zajásal. Oksana s Markem přichystali jídlo a odmítli veškeré nabídky pomoci. Pozorovat ten pár při společné práci bylo fascinující. Tak výkonný tým jsem nikdy neviděla. Vŧbec si nepřekáţeli a ani se nemuseli dohadovat, co je třeba právě udělat. Prostě věděli. Přestoţe domek stál na odlehlém místě, kuchyně byla moderně vybavená. Oksana dala do mikrovlnky mísu něčeho, co vypadalo jako brambory. Mark k ní stál otočen zády a něco hledal v lednici. Jakmile jeho ţena stiskla start, řekl jen: „Ne, to tam nemusíš dávat na tak dlouho.“ Překvapeně jsem zamrkala a těkala pohledem z jednoho na druhého. Vţdyť ani neviděl, jaký čas na mikrovlnce nastavila. A vtom mi to došlo. „Vy spolu máte pouto,“ vykřikla jsem. Oba na mě udiveně pohlédli. „Ano. Copak ti to Jeva neřekla?“ podivila se Oksana. Střelila jsem pohledem po Jevě, která se uţ zase tvářila tak otravně

108

sebejistě. „Ne. Jeva není dneska ráno moc vstřícná.“ „Tady to ví skoro kaţdý,“ poznamenala Oksana a vrátila se zase ke své práci. „Takţe… ty ovládáš éter?“ Zarazila se. Vyměnili si s Markem ohromené pohledy. „Tohle zrovna není něco, co by bylo obecně známo.“ „Většina lidí si myslí, ţe se nespecializuješ na nic, ţe jo?“ „Jak to víš?“ Protoţe Lissa a já to máme úplně stejně. Příběhy o poutech byly v morojském folklóru rozšířené odjakţiva, ale vţdy zŧstávalo záhadou, jak se taková pouta formují. Obecně se má za to, ţe „prostě vzniknou“. Stejně jako na Oksanu, i na Lissu všichni pohlíţeli jako na Morojku bez specializace - nevynikala v ovládnutí ţádného z ţivlŧ. Pak jsme ale zjistily, ţe pouto se objeví pouze u uţivatelŧ éteru, a to kdyţ dotyčný někomu zachrání ţivot. Tón Oksanina hlasu mi napovídal, ţe ji to zase aţ tak nepřekvapilo. Nemohla jsem přijít na to, jak si to dala v hlavě dohromady, a navíc jsem byla příliš ohromená, neţ abych se na něco vyptávala. S Lissou jsme ještě nikdy nepotkaly další dvojici, která by měla pouto. Jediná taková dvojice, o níţ jsme věděly, byl legendární Vladimír a Anna. Všechny příběhy o nich byly zahalené mlhou staletí, takţe bylo obtíţné rozlišit skutečnost od fikce. Na jediný další případ uţivatelky éteru jsme narazily s profesorkou Karpovou. To byla naše bývalá učitelka, která se zbláznila. A pak samozřejmě Adrian. Aţ dosud byl naším největším objevem právě on - uţivatel éteru, který byl víceméně normální. Ačkoli i to závisí na úhlu pohledu. Kdyţ bylo jídlo hotové, na téma éter uţ nedošlo. Oksana udrţovala lehkou konverzaci o nezávadných tématech a plynně přecházela z jedné řeči do druhé. Při jídle jsem pozorovala ji i Marka a hledala jakoukoli známku duševní nevyrovnanosti. Nic jsem neviděla. Připadali mi jako dokonale milí, dokonale obyčejní lidé. Kdybych nevěděla to, co vím, nepřipadalo by mi na nich vŧbec nic divného. Oksana nevypadala, ţe by trpěla depresí nebo ţe by si

109

počínala nenormálně. Mark od ní zjevně nepřebíral tu temnotu, kterou jsem já občas nasála od Lissy. Mŧj ţaludek uvítal jídlo s nadšením a dokonce mě pomalu přestávala bolet hlava. V jednu chvíli jsem ale pocítila něco podivného. Bylo to matoucí, jako by mi v hlavě třepotal křídly motýl, a pak mě polila vlna horka a vzápětí zase chladu. Ten pocit ale zmizel stejně rychle, jako se objevil, a já jenom doufala, ţe to byl poslední účinek démona vodky. Dojedli jsme a já se zvedla, abych pomohla s nádobím. Oksana však zavrtěla hlavou. „Ne, to není potřeba. Měla bys jít s Markem.“ „Co?“ nechápala jsem. Otřel si pusu do ubrousku a zvedl se. „Ano. Pojďme na zahradu.“ Pomalu jsem se vydala za ním a zastavila se jen, abych se podívala na Jevu. Čekala jsem, ţe se do mě pustí, ţe ani nádobí neodnesu, ale ona nic. Tvářila se, jako by věděla. Skoro jako by něco očekávala. Přeběhl mi z toho mráz po zádech a vybavila jsem si Viktoriina slova: Jeva měla sen, ţe přijedu. Zahrada, kam mě Mark zavedl, byla mnohem větší, neţ bych čekala. Byla ohrazená hustým plotem lemovaným stromy, na kterých uţ vyrašily lístky, takţe poskytovaly aspoň trochu stínu. Spousta květin a keřŧ uţ byla v plném květu a tu a tam se draly na svět čerstvé výhonky. Zahrada byla překrásná a já uvaţovala, jestli na tom má svŧj podíl i Oksana. Lissa uměla přimět květinu k rŧstu za pouţití éteru. Mark mávl rukou směrem ke kamenné lavičce. Sedli jsme si na ni a zavládlo ticho. „Tak,“ prohlásil zničehonic. „Co by ses chtěla dovědět?“ „Teda, ty nemarníš čas.“ „Nemá to smysl. Musíš mít plno otázek. Budu se snaţit ti na ně odpovědět co nejlépe.“ „Jak to víš?“ zeptala jsem se. „Ţe i já jsem stínem políbená. Ty taky, ţe jo?“ Přikývl. „Jeva nám to řekla.“ Tak to ovšem bylo překvapení. „Jeva?“ „Určité věci vycítí…, takové, které my ostatní vycítit neumíme.

110

Ale ne vţdycky ví, na co zrovna kápla. Ví jenom, ţe z tebe má tentýž divný pocit, který vycítila i ze mě. Proto tě sem přivedla.“ „To klidně mohla udělat, aniţ bych k vám musela vláčet polovinu vybavení domácnosti.“ To ho rozesmálo. „Neber si to osobně. Jenom tě zkoušela. Chtěla se přesvědčit, ţe jsi dost dobrá pro jejího vnuka.“ Jaký to má smysl? Vţdyť je mrtvý.“ Málem jsem se na tom slově zadusila. „To je sice pravda, ale pro ni je pořád dŧleţitý. A mimochodem, myslí si, ţe jsi pro něj dost dobrá.“ „To teda dává najevo zvláštním zpŧsobem. No, aţ na to, ţe mě sem přivedla.“ Opět se zasmál. „I bez ní by Oksana poznala, co jsi zač, sotva by tě uviděla. Kdyţ je někdo stínem políbený, projeví se to v jeho auře.“ „Takţe ona vidí i aury,“ zamumlala jsem. „Co dalšího ještě umí? Určitě musí umět uzdravovat, jinak bys nebyl stínem políbený. Ovládá supernátlak? Umí lézt do snŧ?“ To ho zaskočilo. „Ano, její nátlak je silný… Ale co myslíš tím lezením do snŧ?“ „Jako… ţe dokáţe proniknout do mysli někomu, kdo zrovna spí. Komukoli, ne jenom tobě. Pak si mŧţou povídat, jako by byli fakticky spolu. Mŧj kamarád to umí.“ Markŧv výraz mi prozradil, ţe o ničem podobném nikdy neslyšel. „Tvŧj kamarád? Tvŧj připoutaný druh?“ Připoutaný druh? Ten termín jsem jaktěţiva neslyšela. Znělo to sice divně, ale dávalo to smysl. „Ne…, jiný uţivatel éteru.“ „Jiný? Kolik jich znáš?“ „Tři. Teď uţ vlastně čtyři, kdyţ počítám Oksanu.“ Mark se odvrátil a nepřítomně se zahleděl na trs rŧţových květŧ. „Tolik… To je neuvěřitelné. Já jsem potkal jen jednoho, ale to uţ je dávno. Ten měl taky pouto se svým stráţcem. Jeho stráţce pak umřel a jeho to úplně zničilo. Ale pomáhal nám, kdyţ jsme se snaţili s Oksanou na všechno přijít.“ Pořád jsem byla připravená na to, ţe mŧţu umřít, a bála jsem se i

111

o Lissin ţivot. Ale nikdy mě nenapadlo, jak taková ztráta mŧţe pŧsobit na toho druhého, s nímţ má zemřelý pouto. Jak to ovlivní toho přeţivšího? Jaké to asi mŧţe být, mít v sobě zející jámu tam, kde jste dřív byli spojeni s někým jiným? „Ani on se nikdy nezmínil o lezení do snŧ,“ pokračoval Mark. Znovu se rozesmál a kolem modrých očí se mu objevily přátelské vrásky. „Myslel jsem, ţe bych ti mohl pomoct, a nakonec to vypadá, ţe spíš pomŧţeš ty mně.“ „To nevím,“ zapochybovala jsem. „Řekla bych, ţe vy dva s tím máte bohatší zkušenosti neţ my.“ „Kde je tvŧj připoutaný druh?“ „Ona… je ve Státech.“ Nechtěla jsem to nějak rozpitvávat, ale zároveň jsem mu chtěla povědět celou pravdu. „Opustila jsem ji.“ Zamračil se. „Opustila…, jako ţe jsi jenom odjela? Nebo jsi ji opustila nadobro?“ Opustila nadobro. Ta slova byla jako facka. Náhle jsem si vzpomněla, jak jsem ji viděla naposled, jak jsem ji tam nechala brečet. „Musela jsem vyřídit něco jiného,“ řekla jsem vyhýbavě. „Ano, já vím. Oksana mi to řekla.“ „Co ti řekla?“ Zaváhal. „Neměla to dělat… Snaţí se, aby to nedělala.“ „A co?“ vykřikla jsem a z nepochopitelných dŧvodŧ mi z toho nebylo zrovna dobře. „Ona… no, nakoukla ti do hlavy. Během snídaně.“ Vybavila jsem si to třepotání, které jsem chvilku cítila v hlavě, a tu vlnu horka. „Co to přesně znamená?“ „Kdyţ někdo ovládá éter, aura mu prozradí něco o osobnosti druhého. Ale Oksana se umí dostat hlouběji a vyčte o dotyčné osobě mnohem konkrétnější informace. Občas dovede tuhle schopnost spojit i s nátlakem… a výsledek je hodně silný. A špatný. Nikdo nemá právo tohle dělat někomu, s kým nemá pouto.“ Chvilku mi trvalo, neţ jsem to zpracovala. Ani Lissa, ani Adrian neuměli číst druhým myšlenky. Adrian se nejvíc dokáţe přiblíţit něčí mysli, kdyţ mu pronikne do snu. Lissa se neumí dostat do hlavy ani

112

mně. Já ji vnímám vţdycky, ale opačným směrem to nefunguje. „Oksana umí vycítit… Asi to nedokáţu vysvětlit. Máš v sobě neklid. Jsi na cestě za jakýmsi posláním. Celá tvá duše je prosáklá pomstou.“ Najednou se natáhl a nadzvedl mi vlasy, aby si mohl prohlédnout mŧj krk. „Přesně jak jsem myslel. Jsi nezaslíbená.“ Vyškubla jsem se mu. „Proč s tím tady tak naděláte? Vţdyť tady ve městě je plno dhampýrŧ, co ani nejsou stráţci.“ Marka jsem dál povaţovala za sympaťáka, ale odjakţiva mě rozčilovalo, kdyţ mě někdo káral. „Ano, ale ti se rozhodli usadit se tady. Ty… a ostatní jako ty… jste pořád ve střehu. Jste posedlí pronásledováním Strigojŧ a snaţíte se napravit veškeré špatnosti, které s sebou přináší celá jejich rasa. To ale vede jen k problémŧm. Vidím to pořád.“ „Pořád?“ podivila jsem se. „Proč myslíš, ţe počet stráţcŧ neustále klesá? Odcházejí, aby se usadili a zaloţili si rodiny. Nebo se vydají do světa jako ty, pořád bojují, ale nikomu se nezodpovídají - leda kdyţ se nechají najmout jako bodyguardi nebo lovci Strigojŧ.“ „Dhampýři k pronajmutí…“ Teď uţ jsem začínala chápat, jak nekrálovští jako třeba Abe získávají své osobní stráţce. Peníze dokáţou cokoli. „O ničem podobným jsem nikdy neslyšela.“ „Jistěţe ne. Myslíš, ţe Morojové a další stráţci chtějí, aby to vešlo v obecnou známost? Chceš, abyste všichni věděli, ţe máte takovou moţnost?“ „Na zabíjení Strigojŧ nevidím nic špatnýho. Vţdycky se jenom bráníme, a neútočíme. Moţná, ţe kdyby po nich šlo víc dhampýrŧ, uţ by s nimi takový problém nebyl.“ „Moţná, ale existují i jiné zpŧsoby, jak se s tím vypořádat. Některé jsou lepší neţ ty ostatní. A kdyţ tady chodíš se srdcem plným bolesti a pomsty, to není zrovna dobrý zpŧsob. Jen se tím trýzníš. A všechno to ještě komplikuje temnota stínem políbené.“ Překříţila jsem si ruce přes hrudník a strnule zírala před sebe. „Jo, ale s tím nic nenadělám.“ Otočil se ke mně s překvapeným výrazem. „Proč prostě neřekneš

113

své připoutané druţce, aby tě z té temnoty vyléčila?“

JEDENÁCT NĚKOLIK DLOUHÝCH VTEŘIN JSEM NA MARKA ZÍRALA. NAKONEC JSEM SE HLOUPĚ ZEPTALA:

„Říkal jsi… vyléčit?’’ Mark na mě hleděl neméně překvapeně. „Ano, samozřejmě. Jiné věci umí vyléčit, vid? Tak proč ne tohle?“ „Protoţe…“ Zamračila jsem se. „To nedává smysl. Ta temnota…, všechny ty špatný vedlejší účinky…, to vychází z Lissy. Kdyby to dokázala prostě vyléčit, proč by teda nevyléčila rovnou sebe?“ „Protoţe kdyţ to má v sobě, je to v ní zakořeněno příliš hluboko. Je to příliš provázané s jejím bytím. Nedokáţe to vyléčit tak jako jiné věci. Ale kdyţ to od ní natáhneš poutem, je to jako jakákoli jiná choroba.“ Srdce mi bušilo v hrudi. To, co navrhoval, znělo tak směšně jednoduše. Ne, bylo to jenom směšné. Po tom všem, čím jsme si s Lissou prošly, si rozhodně nemyslím, ţe by mě dokázala vyléčit z hněvu a deprese, jako by se jednalo o nachlazení nebo zlomenou nohu. Viktor Daškov, přestoţe měl své strašné plány, věděl o éteru spoustu věcí a hodně nám toho vysvětlil. Ostatní čtyři ţivly jsou uţ svou přirozeností fyzičtější, ale éter vychází z mysli a duše. A není moţné vyuţívat tuhle mentální energii a dokázat všechny ty mocné věci, aniţ by to nemělo zničující vedlejší účinky. Uţ od začátku jsme s vedlejšími účinky bojovaly. Nejdřív je pociťovala Lissa a potom já. Nedá se to jen tak odehnat. „Kdyby to bylo moţný,“ poznamenala jsem tiše, „pak by to lak dělal kaţdý. Profesorka Karpová by se nezbláznila. Anna by

114

nespáchala sebevraţdu. To, co tvrdíš, zní aţ moc jednoduše.“ Mark netušil, o kom to mluvím, ale evidentně mu to nijak nebránilo vyjádřit svŧj názor. „Máš pravdu. Vŧbec to není jednoduché. Vyţaduje to vyrovnanost, kruh vzájemné dŧvěry a síly mezi dvěma lidmi. Oksaně a mně trvalo dlouho, neţ jsme se to naučili…, bylo to hodně let tvrdé práce…“ Zasmušil se a já si mohla jen představovat, co se asi během těch let dělo. Stačil mi krátký čas strávený s Lissou, a i tak to bylo dost zlé. Tihle dva s tím museli ţít mnohem déle neţ my. Občas to asi muselo být nesnesitelné. Pomalu a s úţasem jsem začínala jeho slovŧm věřit. „Ale teď uţ jste v pohodě?“ „Hmm.“ Křivě se usmál. „Těţko bych mohl říct, ţe jsme v naprosté pohodě. Jen natolik, kolik Oksana zvládne, ale dá se s tím ţít. Mezi jednotlivými léčeními se snaţíme mít co nejdelší časové odstupy, protoţe ji to hodně zmáhá. Je to vyčerpávající a ubírá jí to celkové schopnosti.“ „Co tím myslíš?“ Pokrčil rameny. „Pořád umí ty další věci…, uzdravovat, pouţívat nátlak…, ale ne na takové úrovni, jako kdyby mě pořád neléčila.“ Moje naděje pohasla. „Aha. Tak… to bych nemohla. To bych nemohla Lisse udělat.“ „Ve srovnání s tím, co dělá ona tobě? Rose! Mám dojem, ţe by si myslela, ţe to je férový obchod.“ Znovu jsem si vzpomněla na naše poslední setkání. Myslela jsem na to, jak jsem ji tam nechala, přestoţe škemrala, ať neodcházím. Myslela jsem na to, jak jí asi bylo smutno z mojí nepřítomnosti. Myslela jsem na to, jak odmítla uzdravit Dimitrije, kdyţ jsem si ještě myslela, ţe pro něj existuje nějaká naděje. Obě jsme byly špatné kamarádky. Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím,“ pípla jsem. „Nevím, jestli by na to přistoupila.“ Mark se na mě dlouze zadíval, ale netlačil mě do rozhovoru na to téma. Pohlédl na slunce, jako by se z něj snaţil vyčíst, kolik je hodin.

115

Moţná to opravdu dělal. Měla jsem z něj dojem, ţe je to drsňák, který by bez potíţí dokázal přeţít v divočině. „Ostatní uţ si budou říkat, kde jsme. Ale neţ pŧjdeme…“ Sáhl si do kapsy a vytáhl malý jednoduchý stříbrný prstýnek. „Naučit se uzdravovat chce svŧj čas. Teď mě ale nejvíc znepokojuje ta tvoje bojová nálada. Temnota v tobě všechno jen zhorší. Vezmi si to.“ Podával mi prstýnek. Na okamţik jsem zaváhala, ale pak jsem si ho vzala. „Co je to?“ „Oksana ho nabila éterem. Je to kouzlo na uzdravení.“ Opět jsem byla v šoku. Morojové neustále nabíjejí věci energií ţivlŧ. Kŧly se nabíjejí všemi čtyřmi fyzickými elementy, aby byly pro Strigoje smrtící. Viktor nabil náhrdelník magií země a za vyuţití základní zemské přirozenosti tak vyrobil kouzlo chtíče. Dokonce i Sydneyino tetování je v podstatě kouzlo. Není tedy dŧvod, proč by se nedaly věci nabíjet i éterem, jen mě to nikdy nenapadlo. Pravděpodobně proto, ţe Lissiny schopnosti pro nás byly stále něčím novým a neprozkoumaným. „Co to dělá? Myslím jako, jak to uzdravuje?“ „Ten prstýnek ti pomŧţe zvládat tvoje nálady. Nepřipraví tě o ně, ale aspoň je zmírní a pomŧţe ti jasněji uvaţovat. Mohlo by ti to ušetřit spoustu problémŧ. Oksana mi takové věci vyrábí, abych líp překonal dobu mezi uzdravováním.“ Začala jsem si nasazovat prstýnek na prst, ale on zavrtěl hlavou. „Schovej si ho na dobu, aţ se přestaneš ovládat. To kouzlo nevydrţí věčně. Jako kaţdé jiné postupně slábne.“ Dívala jsem se na prsten a mysl měla otevřenou všem novým moţnostem. Pak jsem si ho schovala do kapsy u kabátu. Pavel vystrčil hlavu ze zadních dveří od domu. „Babička uţ chce jít,“ oznámil mi. „Chce vědět, proč ti to tak trvá. A taky se tě mám zeptat, proč necháváš někoho tak starého čekat a trápit se s bolavými zády.“ Vybavila jsem si, jak rychle Jeva kráčela, zatímco já měla co dělat, abych s ní se svým nákladem udrţela krok. Nezdálo se mi, ţe by nějak trpěla na záda. Naštěstí jsem si včas uvědomila, ţe Pavel je

116

jenom tlumočník, a tak jsem ho ušetřila jedovatých komentářŧ. „Dobře, hned přijdu.“ Jakmile zmizel, potřásla jsem hlavou. „Zavděčit se jí je těţký.“ Vydala jsem se ke dveřím, ale pak jsem se ještě ohlédla po Markovi, protoţe mě něco napadlo. „Říkal jsi, ţe potloukat se na vlastní pěst je špatný…, ale ty taky nejsi stráţce.“ Znovu se na mě usmál, trochu smutně a křivě. „Býval jsem Potom mi Oksana zachránila ţivot. Připoutalo nás to k sobě a nakonec jsme se do sebe zamilovali. Po tomhle bych nevydrţel být bez ní, a kdybych byl stráţcem, mohli by mě přidělit někam úplně jinam. Musel jsem odejít.“ „Bylo těţké je opustit?“ „Hrozně. Kvŧli našemu věkovému rozdílu z toho navíc byl skandál.“ Přeběhl mi mráz po zádech. Mark s Oksanou byli ztělesněním dvou polovin mého ţivota. Oni také bojovali s poutem stínem políbeného jako Lissa a já a také čelili stejnému odsouzení za svŧj vztah jako já s Dimitrijem. Mark pokračoval. „Někdy ale musíme poslouchat své srdce. A přestoţe jsem odešel od stráţcŧ, nepronásleduju bezhlavě Strigoje. Jsem starý muţ, který ţije s ţenou, jiţ miluje, a stará se o svou zahradu. V tom je rozdíl, na to nezapomínej.“ Kdyţ jsem se vrátila do domu Belikovových, mysl mi pracovala na plný výkon. Bez cihel byla cesta zpět mnohem snazší. Aspoň jsem měla čas uvaţovat o Markových slovech. Připadalo mi, ţe jsem si z toho rozhovoru odnesla ponaučení na celý ţivot. Olena pobíhala po domě a jako obvykle bud vařila, nebo uklízela. Ačkoli jsem nikdy netouţila trávit dny péčí o domácnost, musela jsem uznat, ţe je uklidňující mít u sebe někoho, kdo uvaří a řeší se mnou kaţdodenní záleţitosti. Vím, ţe je to čistě sobecké přání, protoţe třeba moje máma dělá v ţivotě dŧleţitější věci. Neměla bych ji za to odsuzovat. Přesto mě ale hřálo u srdíčka, ţe se ke mně Olena chová jako k dceři, ačkoli mě sotva zná. „Máš hlad?“ zeptala se automaticky. Myslím, ţe jedna z jejích největších ţivotních obav spočívá v tom, ţe se bojí, aby u ní doma

117

nikdo netrpěl hlady. Neustále si lámala hlavu se Sydneyiným nechutenstvím. Skryla jsem úsměv. „Ne, jedli jsme u Marka a Oksany.“ „Aha, tak tam jste šli. Jsou to moc hodní lidé.“ „Kde jsou všichni?“ dotázala jsem se. Dŧm byl neobvykle tichý. „Soňa a Karolína jsou v práci. Viktoria šla za kamarádkou, ale bude ráda, ţe ses uţ vrátila.“ „A co Sydney?“ „Před chvílí odjela. Říkala, ţe se vrací do Petrohradu.“ „Co?“ vyjekla jsem. „Nadobro odjíţdí? Prostě jen tak?“ Sydney neměla moc taktní povahu, ale tohle bylo náhlé dokonce i na ni. „Alchymisté…, ti jsou pořád na cestách.“ Olena mi podala kus papíru. „Tohle ti tady nechala.“ Vzala jsem si od ní dopis a ihned ho otevřela. Sydney měla pečlivý a úhledný rukopis. Ani mě to nepřekvapovalo. Rose, omlouvám se, ţe jsem musela odjet tak narychlo, ale kdyţ mi alchymisti řeknou, abych skočila…, tak skočím. Domluvila jsem si odvoz do toho rolnického městečka, kde jsme přespaly, takţe můţu vzít Rudý hurikán a odjet do Petrohradu. Kdyţ jsem tě dopravila do Baji, zjevně uţ nepotřebují, abych tu zůstávala. Přála bych si povědět ti toho víc o Abem a o tom, co od tebe vlastně chce. Ale i kdybych neměla zakázáno o tom mluvit, nebylo by moc co říct. V určitých ohledech je pro mě stejnou záhadou jako pro tebe. Jak jsem říkala, spousta jeho obchodních aktivit je nezákonná, a to obchoduje jak s lidmi, tak s Moroji. S druhými jedná osobně, jen kdyţ se to týká jeho záleţitostí - nebo pokud jde o velmi výjimečný případ. Myslím, ţe jsi jeden z těch výjimečných případů. I kdyby neměl v úmyslu ti ublíţit, můţe tě chtít vyuţít k vlastním záměrům. Klidně můţe jít o něco normálního, jako ţe tě třeba chce mít za osobní stráţkyni, vzhledem k tomu, jak jsi drsná. Nebo tě moţná chce vyuţít, aby se dostal ke komusi dalšímu. A moţná je to všechno součástí plánu někoho jiného, někoho ještě záhadnějšího neţ on. Třeba jen dělá někomu laskavost. Zmeja umí být nebezpečný i milý, to záleţí na tom, co chce získat.

118

Nikdy bych nevěřila, ţe mi někdy bude záleţet na nějaké dhampýrce a ţe jí řeknu, aby na sebe dávala pozor. Nevím, co máš teď v plánu, ale mám dojem, ţe tě pronásledují problémy. Kdybych ti mohla s něčím pomoct, určitě mi zavolej. Ale jestli se vrátíš do velkých měst a budeš tam lovit Strigoje, nenechávej zas všude válet mrtvoly! Hodně štěstí, Sydney P. S. „Rudý hurikán“ jsem pojmenovala to auto. P. P. S. To, ţe tě mám ráda, neznamená, ţe jsem si přestala myslet, ţe jsi zlá noční stvůra. Jsi. Pod to ještě napsala číslo na svŧj mobil a já se neubránila úsměvu. Kdyţ jsme s Abem a jeho stráţci odjeli do Baji, musela nechat auto tam, kde zŧstalo, coţ ji traumatizovalo skoro tak jako Strigojové. Doufala jsem, ţe jí alchymisté dovolí auto si nechat. Navzdory varování před Abem mě ten dopis pobavil. Rudý hurikán. Úsměv mě přešel, kdyţ jsem se vydala po schodech do svého pokoje. Sydney mi bude chybět, i kdyţ měla dost neomalenou povahu. Nebyla přímo moje kamarádka - nebo ano? -, ale i za ten krátký čas, co jsme byly spolu, jsem ji začala povaţovat za stálici ve svém ţivotě. Moc takových uţ mi nezŧstalo. Připadala jsem si jako zmítaná proudem a nevěděla jsem, co dělat dál. Přijela jsem sem, abych poskytla klid Dimitrijovi, a místo toho jsem jen zarmoutila jeho rodinu. A pokud je pravda to, co všichni tvrdí, tady v Baje se moc Strigojŧ nevyskytuje. Nějak si nedovedu představit, ţe by Dimitrij hledal kořist na silnici a v rolnických usedlostech. I jako Strigoj ničilo mě takhle o něm přemýšlet - by Dimitrij jednal účelně. Jestli se nevrátil do svého rodného města, pak jistě dělá nějakou jinou rozumnou věc - rozumnou z hlediska Strigoje. Sydneyina naráţka v dopise mi jen potvrdila to, co tady slýchám pořád dokola: Strigojové jsou ve velkých městech. Ale ve kterých? Kam mohl jít Dimitrij? Teď jsem ale jednala bezúčelně já. Navíc jsem si nemohla pomoct a pořád si v hlavě přehrávala Markova slova. Jsem opravdu na šílené sebevraţedné misi? Jsem natolik bláznivá, ţe se ţenu do záhuby?

119

Nebo se bláznivě ţenu do… nicoty? Jsem odsouzena celý ţivot bloudit světem? Sama? Sedla jsem si na postel, a jelikoţ mi nálada klesala čím dál víc, věděla jsem, ţe s tím musím něco udělat. I tak jsem byla dost náchylná k temným pocitŧm, které jsem přejímala od Lissy a je jeho pouţívání éteru; nemusela jsem je v sobě nijak povzbuzovat. Nasadila jsem si prsten, který mi dal Mark, a doufala jsem, ţe mi aspoň trochu projasní mysl a uklidní mě. Jenţe jsem ţádnou změnu nezaznamenala, a tak jsem se rozhodla načerpat klid ze stejného místa jako pokaţdé: z Lissiny mysli. Právě byla s Adrianem a procvičovali spolu ovládání éteru. Po několika počátečních neúspěších Adrian učinil pokroky v uzdravování. To byla zřejmě ta nejviditelnější z Lissiných schopností a vţdycky ji roztrpčovalo, ţe Adrian se od ní učí mnohem lépe neţ ona od něj. „Uţ mi nějak dochází inspirace, co bys mohl vyléčit,“ poznamenala a postavila na stŧl malé květiny v květináčích. „Leda bychom začali s uřezáváním končetin.“ Adrian se usmál. „Vţdycky jsem si utahoval z Rose, ţe na ni udělám dojem, aţ nechám znova narŧst amputovanou nohu nebo něco podobně absurdního.“ „Jsem si jistá, ţe pro tebe pokaţdý měla nějakou chytrou odpověď.“ „Ano, to ano.“ Výraz se mu trochu změnil, kdyţ vzpomínal. Vţdycky jsem byla šíleně zvědavá a chtěla jsem vědět, co si ti dva o mně povídají. Zároveň jsem se ale pokaţdé cítila provinile, kdyţ padlo moje jméno a vyvolalo to v nich smutek. Lissa se s povzdechem natáhla na koberec. Byli ve společenské místnosti na koleji a večerka se rychle blíţila. „Chci s ní mluvit, Adriane.“ „Nemŧţeš,“ řekl. Výjimečně mluvil váţným tónem. „Vím, ţe tě v jednom kuse kontroluje - a to je nejblíţ, jak se k ní mŧţeš dostat. Na rovinu? Není to úplně k zahození. Mŧţeš jí přesně říct, jak se cítíš.“ „Jo, ale chtěla bych s ní mluvit jako ty, ve snech. Aby mi taky

120

odpovídala.“ To ho opět přimělo k úsměvu. „Věř mi, ţe odpovídá aţ moc.“ Lissa se posadila. „Udělej to teď.“ „Co?“ „Běţ jí do snu. Vţdycky ses mi to snaţil vysvětlit, ale nikdy jsi mi to neukázal. Nech mě jenom koukat.“ Zadíval se na ni a ztratil řeč. „To bys byla jako voyeur.“ „Adriane! Chci se to naučit a všechno ostatní uţ jsme zkoušeli. Někdy kolem tebe vnímám magii. Prostě to udělej, ano?“ Začal znovu protestovat, ale kdyţ se na ni podíval pozorněji, raději si svoje poznámky odpustil. Mluvila ostře a rozkazovačně, coţ pro ni nebylo právě typické. „Dobře, tak já to zkusím.“ Abych řekla pravdu, celá ta myšlenka, ţe by se mi Adrian snaţil dostat do mysli, kdyţ se na něj dívám z Lissiny hlavy, mi připadala dost surrealistická. Nevěděla jsem, co přesně od něj mŧţu očekávat. Vţdycky jsem uvaţovala, jestli při tom spí nebo má aspoň zavřené oči. Zjevně ne. Zíral kamsi do neurčita a v očích měl prázdný výraz. Jeho mysl opustila svět kolem něj. Lissinýma očima jsem viděla, ţe z něj vyzařuje magie. Lissa se snaţila analyzovat kaţdý barevný prouţek jeho aury. Pak náhle bez varování magie pohasla. Adrian zamrkal a potřásl hlavou. „Promiň, nejde to.“ „Proč ne?“ „Nejspíš proto, ţe je vzhŧru. Naučila ses něco tím pozorováním?“ „Trochu. Pravděpodobně by to bylo lepší, kdybys aspoň navázal spojení.“ Lissa uţ zase mluvila tím nevrlým tónem. „Mŧţe být kdekoli na světě a ani nevíme, jestli má zrovna den, nebo noc.“ Jeho prohlášení skončilo zívnutím. „Asi bychom to měli vyzkoušet v nejrŧznější denní doby. Zastihl jsem ji…, vlastně to bylo v podobnou dobu jako teď. A někdy ji zastihnu hrozně brzo ráno.“ „Tak to mŧţe být docela blízko,“ řekla Lissa. „Nebo jede podle lidskýho reţimu někde na druhým konci světa.“ Nadšení ji rázem opustilo. „Jasně. To je taky moţný.“ „Jak to, ţe vás dva nikdy nezastihnu při práci?“

121

Christian vešel do místnosti a pobaveně přejel pohledem Lissu sedící na zemi a Adriana rozvaleného na gauči. Za Christianem stál někdo, o kom jsem myslela, ţe ho v dohledné době neuvidím. Adrian, který měl na ţeny snad radar, si nově příchozí taky okamţitě všiml. „Co to s sebou táhneš za nezletilou?“ dotázal se. Christian střelil po Adrianovi varovným pohledem. „To je Jili.“ Jill Mastranová postoupila o krok vpřed a rozhlíţela se svýma velikýma zelenýma očima. „Jill, tohle je Lissa a Adrian.“ Jill byla tím posledním, koho jsem tady čekala. Potkala jsem ji asi před měsícem a něco. Chodila do deváté třídy, coţ znamenalo, Ze se na podzim přesune na vyšší kampus. Byla extrémně štíhlá jako většina Morojek, ale i na vampýrské normy byla aţ moc vysoká. Pŧsobila tak dojmem, ţe je hubená a dlouhá jako tyčka. Světle hnědé kudrnaté vlasy jí sahaly doprostřed zad. Kdyby se naučila dělat si pořádné účesy, byla by opravdu krásná. Teď jí neuspořádané vlasy na celkovém dojmu spíš ubíraly. „A-ahoj,“ pozdravila a dívala se z jednoho na druhého. Pro ni to bylo, jako by před sebou měla ty největší morojské celebrity. Kdyţ prvně potkala mě a Dimitrije, málem sebou sekla, protoţe nás předcházela naše pověst. Podle jejího výrazu jsem usoudila, ţe ani teď nemá daleko k mdlobám. „Jill se chce naučit vyuţívat svoje schopnosti k dobrým účelŧm namísto ke zlým,“ objasnil Christian a přehnaně mrkl. To byl jeho zpŧsob, jak opatrně sdělit, ţe Jill se chce naučit bojovat pomocí magie. O tomhle svém zájmu pověděla nejdřív mně a já ji poslala za Christianem. Byla jsem ráda, ţe se zařídila podle mé rady. Christian taky patřil v kampusu k celebritám, i kdyţ spíš těm nechvalně známým. „Další posila?“ dotázala se Lissa a zavrtěla hlavou. „A myslíš, ţe tahle vydrţí?“ Jill udiveně pohlédla na Christiana. „Co to znamená?“ „Po tom útoku hafo lidí prohlašovalo, ţe se chtějí naučit bojovat magií,“ vysvětlil Christian. „Tak mě vyhledali a začali jsme na lom

122

spolu pracovat… jednou nebo dvakrát. Ale jakmile začalo jít do tuhýho a oni si uvědomili, ţe budou muset trénovat, všichni odpadli.“ „Taky tomu moc nepomohlo, ţe jsi zlý učitel,“ připomněla mu Lissa. „Takţe teď uţ verbuješ i děti,“ prohlásil váţně Adrian. „Hej,“ ohradila se rozhořčeně Jill. „Je mi čtrnáct.“ Okamţitě zčervenala, kdyţ si uvědomila, ţe se na ně obořila aţ moc. Adrian to shledal zábavným, jako ostatně spoustu dalších věcí. „Moje chyba,“ pravil omluvně. „Co je tvŧj ţivel?“ „Voda.“ „Oheň a voda, jo?“ Adrian zalovil v kapse a vytáhl šek na sto dolarŧ. Pečlivě ho uhladil. „Zlato, uzavřeme spolu dohodu. Jestli vykouzlíš kýbl vody a chrstneš ho Christianovi na hlavu, dám ti tohle.“ „Dodávám dalších deset,“ zasmála se Lissa. Jill se tvářila ohromeně, ale předpokládala jsem, ţe proto, ţe ji Adrian oslovil „zlato“. Adriana jsem vídala tak často, ţe jsem snadno zapomínala, jak moc je vlastně přitaţlivý. Christian postrčil Jill ke dveřím. „Nevšímej si jich. Oni jenom ţárlí, protoţe uţivatelé éteru nejsou v bitvě k valnýmu uţitku tak jako my.“ Poklekl k Lisse a spěšně ji políbil. „Cvičili jsme ve společenský místnosti nahoře, ale teď ji musím doprovodit zpátky. My se uvidíme zítra.“ „Nemusíš mě doprovázet,“ řekla Jill. „Klidně dojdu sama. Nechci ti komplikovat ţivot.“ Adrian se zvedl. „To v ţádným případě. Pokud tu má někdo vystoupit z řady a stát se rytířem v zářivé zbroji, pak to mŧţu být já. Doprovodím tě zpátky a tyhle dvě hrdličky tady necháme cukrovat.“ Dvorně se Jill poklonil. „Mŧţeme?“ „Adriane!“ okřikla ho Lissa příkrým tónem. „Ale no tak,“ řekl a obrátil oči v sloup. „Stejně se musím vrátit a s vámi uţ po večerce beztak nic není. Dŧvěřujte mi. Dokonce i já mám svoje meze.“

123

Obdařil Lissu významným pohledem, který jasně prozrazoval, ţe jen idiot by si o něm mohl pomyslet, ţe bude Jill balit. Lissa se mu chvíli dívala do očí a nakonec usoudila, ţe mluvil pravdu. Adrian se občas choval jako mizera a nikdy se netajil tím, ţe má o mě zájem, ale doprovodit Jill domŧ zjevně nebylo součástí velkého sváděcího plánu. Prostě byl jenom galantní. „Dobře,“ řekla nakonec Lissa. „Uvidíme se pak. Ráda jsem tě poznala, Jill.“ „Já vás taky,“ odpověděla Jill a odváţila se usmát na Christiana. Ještě jednou díky.“ „Opovaţ se nepřijít na další trénink,“ varoval ji Christian. Adrian s Jill zrovna vycházeli ze dveří, kdyţ se v nich srazili s přicházející Avery. „Čau, Adriane.“ Avery přejela Jill pohledem od hlavy k patě. „Kdo je ta tvoje nezletilá?“ „Přestaňte mi tak říkat!“ vykřikla Jill. Adrian káravě namířil prst na Avery. „Ticho. S tebou si to vyřídím potom, Lazarová.“ „V to doufám,“ broukla Avery zpěvavým hlasem. „Nechám odemčeno.“ Jill s Arianem odešli a Avery se posadila vedle Lissy. Byla dost rozjařená, takţe mohla klidně být přiopilá, ale Lissa z ní ţádný alkohol necítila. Lissa rychle pochopila, ţe Avery se někdy chová bujaře a bezstarostně, ať uţ je napitá, nebo ne. „Tys fakt naznačila Adrianovi, aby za tebou pak přišel na pokoj?“ podivila se Lissa. Utahovala si z ní, ale v duchu uvaţovala, jestli mezi těmi dvěma opravdu něco je. To jsme byly dvě, kdo o tom přemýšlel. Avery pokrčila rameny. „Nevím. Moţná. Občas se scházíme, kdyţ vy dva uţ dávno chrníte. Neţárlíš, ţe ne?“ „Ne,“ zasmála se Lissa. „Jenom jsem zvědavá. Adrian je fajn kluk.“ „Co?“ pozastavil se nad tím Christian. „Definuj slovo fajn.“ Avery zvedla ruku a na prstech začala odpočítávat. „Je naprosto nádherný, zábavný, bohatý, příbuzný s královnou…“

124

„Uţ máš vybranou barvu svatebních šatŧ?“ zeptala se Lissa se smíchem. „Ještě ne,“ odvětila Avery. „Zatím ho jenom oťukávám. Myslela jsem, ţe bude další snadnou trofejí Avery Lazarové, ale je to s ním trochu těţší.“ „Tohle váţně nechci poslouchat,“ prohlásil Christian. „Občas se chová jako týpek, co se s tebou vyspí a nazdar, ale jindy se souţí jako romantik se zlomeným srdcem.“ Lissa si s Christianem vyměnila vědoucí pohledy, ale Avery si při mluvení ničeho nevšimla. „Kaţdopádně tady nejsem proto, abych se bavila o něm. Chci se bavit o tom, ţe bychom odtud mohli vypadnout.“ Avery jednou rukou objala Lissu. „Odkud chceš vypadnout? Z koleje?“ „Ne. Ze školy. Uděláme si divoký víkend na královském dvoře.“ „Co? Tenhle víkend?“ Lissa si připadala, ţe je nějak pozadu, a já ji chápala. „Proč?“ „Protoţe budou Velikonoce. A její královské Veličenstvo se domnívá, ţe by bylo ,milé´, kdybys s ní strávila prázdniny.“ Avery mluvila schválně přehnaně strojeně. „A jelikoţ se teď s tebou hodně stýkám, táta se usnesl, ţe uţ se chovám dobře.“ „Chudák malej,“ zahučel Christian. „Takţe řekl, ţe mŧţu jet s tebou.“ Avery se podívala na Christiana. „Ty asi mŧţeš jet taky. Královna řekla, ţe si Lissa mŧţe přivést hosta - ještě navíc ke mně, samozřejmě.“ Lissa pohlédla do Aveřina rozzářeného obličeje, ale její nadšení nesdílela. „U dvora to nesnáším. Taťána mi neustále uděluje nějaký moudrý rady. Je to děsná nuda.“ Uţ nedodala, ţe si jednou u dvora uţila i zábavu - to kdyţ tam byla se mnou. „To proto, ţes tam ještě nejela se mnou. Bude to smršť! Vím, kde najít dobrou zábavu. A vsadím se, ţe Adrian pojede taky. Ten si to určitě nějak zařídí. Bude to jako dvojitý rande.“ Lissa si pomalu začínala uvědomovat, ţe tohle by mohla být legrace. Kdyţ jsme byly u královského dvora spolu, objevily jsme jen zlomek zábavy, která se skrývá pod jeho nablýskaným povrchem.

125

Kaţdá její další návštěva vypadala přesně tak, jak to právě popsala odměřená atmosféra a program nabitý pracovními záleţitostmi. Ale kdyţ tam teď pojede s Christianem a divokou nezkrotnou Avery? To znělo slibně. Dokud to Christian nepokazil. „Se mnou nepočítejte,“ řekl. „Jestli s sebou mŧţeš vzít jen jednoho, vezmi Jill.“ „Koho?“ dotázala se Avery. „Nezletilou,“ objasnila Lissa. Ohromeně se zadívala na Christiana. „Proč bych, pro všechno na světě, měla s sebou brát Jill? Právě jsem se s ní seznámila.“ „Protoţe se váţně chce naučit bránit. Měla bys ji seznámil s Miou. Obě jsou vodařky.“ „Jasně,“ povzdechla Lissa, která uţ věděla, která bije. „A to, ţe to u dvora nesnášíš, s tím nemá absolutně nic společnýho, vid?“ „No…“ „Christiane!“ Lissa se náhle rozohnila. „Proč to pro mě nemŧţeš udělat?“ „Protoţe nenávidím, jak se na mě kouká královna Čubka,“ odpověděl. Lisse to nepřipadalo příliš přesvědčivé. „Ale aţ odmaturujeme, budeme tam ţít. Pak tam budeš muset.“ „Jasně, ale nejdřív mi dopřej aspoň tyhle malý prázdniny.“ Lissa zuřila čím dál víc. „Aha, uţ to chápu. Já s tebou musím neustále dělat nějaký kraviny, ale ty kvŧli mně neustoupíš ani o kousek.“ Avery se dívala z jednoho na druhého a pak vstala. „Nechám vás, ať si to spolu vyříkáte. Mně je fuk, jestli pojede Christian, nebo nezletilá, hlavně kdyţ pojedeš fy.“ Zadívala se na Lissu. „Pojedeš, ţe jo?“ „Jo. Pojedu.“ Kdyţ uţ kvŧli ničemu jinému, tak kvŧli Christianovu odmítnutí, které ji rozlítilo. Avery se usmála. „Super. Já teď padám a vy dva si koukejte dát pusu a usmířit se.“ Ve dveřích se náhle objevil Aveřin bratr Reed. „Tak jdeme?“

126

zeptal se jí. Kdykoli promluvil, znělo to jako nevrlé zavrčení. Avery všechny obdařila vítězoslavným pohledem. „Vidíte? Mŧj galantní bratr sem pro mě přišel, aby mě doprovodil, neţ tady na mě začnou vychovatelky ječet, ať vypadnu. Teď’ bude muset Adrian objevit nový a vzrušující zpŧsob, aby mi prokázal svou dvornost.“ Reed nevypadal dvorně ani galantně, ale měla jsem za to, ţe je od něj milé, ţe přišel svou sestru doprovodit. Jeho načasování bylo dokonalé. Moţná, ţe Avery má nakonec pravdu, kdyţ o něm tvrdí, ţe není tak špatný, jak si všichni myslí. Jakmile Avery zmizela, Lissa se obrátila na Christiana. „To jsi fakt myslel váţně, ţe mám místo tebe vzít Jill?“ „Jo,“ odvětil. Pokusil se jí poloţit hlavu do klína, ale ona ho odstrčila. „Ale budu počítat vteřiny do doby, neţ se vrátíš.“ „Nemŧţu uvěřit, ţe to povaţuješ za vtip.“ „Nepovaţuju,“ ohradil se. „Hele, nemyslel jsem, ţe z toho uděláš takovou aféru. Prostě jenom nechci zase proţívat ty dramata u dvora. A pro Jill to taky bude dobrý.“ Zamračil se. „Nemáš proti ní nic, ţe ne?“ „Vţdyť ji ani neznám,“ povzdechla Lissa. Pořád zuřila víc, neţ bych čekala. To u ní nebylo zrovna obvyklé. Christian ji uchopil za ruce a váţně se jí zahleděl do očí. Ty jeho modré oči, které tolik milovala, ji trochu obměkčily. „Prosím tě, nechci tě naštvat. Jestli je to pro tebe váţně tak dŧleţitý…“ S tím se Lissin vztek vytratil docela. Byla to náhlá změna. „Ne, ne. V pohodě, vezmu s sebou Jill. I kdyţ si nejsem jistá, ţe bude chodit s námi a dělat, co zrovna napadne Avery.“ „Předej Jill Mie. Ta se o ni přes víkend postará.“ Lissa přikývla a vrtalo jí hlavou, proč se Christian tak zajímá o Jill. „Dobře. Ale neděláš to proto, ţe nemáš rád Avery, vid?“ „Ne. Avery mám rád. Kdyţ jsi s ní, víc se usmíváš.“ „S tebou se usmívám.“ „Proto jsem dodal, ţe víc.“ Christian jí něţně políbil ruku. „Byla jsi hrozně smutná od tý doby, co Rose odešla. Jsem rád, ţe teď

127

kamarádíš s někým jiným. Je mi jasný, ţe ti nemŧţu dát všechno, co potřebuješ.“ „Avery není náhrada za Rose,“ vyhrkla Lissa. „Já vím. Ale trochu mi ji připomíná.“ „Coţe? Vţdyť ty dvě nemají vŧbec nic společnýho.“ Christian se narovnal, sedl si vedle ní a poloţil si jí hlavu na rameno. „Avery je taková, jaká bývala Rose, neţ jste odešly.“ Lissa i já jsme se nad tím zamyslely. Má pravdu? Neţ se u Lissy začaly projevovat její schopnosti vyvolané éterem, obě jsme vymetaly všechny večírky. A v polovině případŧ jsem to opravdu byla já, kdo přicházel s bláznivými nápady na divokou zábavu, která často končila prŧšvihem. Ale byla jsem váţně taková jako Avery? „Ţádná druhá Rose uţ nikdy nebude,“ poznamenala Lissa smutně. „Máš pravdu,“ souhlasil Christian. Krátce a něţně ji políbil na rty. „Ale budou i jiní kamarádi.“ Věděla jsem, ţe má pravdu, ale přesto jsem se neubránila bodnutí ţárlivosti. A taky jsem si začínala dělat starosti. Lissin záchvat zlosti mi připadal hodně neobvyklý. Chápala jsem, ţe chce, aby s ní jel Christian, ale mluvila s ním dost hnusně. Zvláštní byly i její skoro aţ ţárlivé pocity vŧči Jill. Lissa neměla dŧvod pochybovat o Christianových citech, a uţ vŧbec ne, co se týče někoho, jako je Jill. Lissiny nálady mi dost připomínaly staré časy. Nejspíš byla jen přetaţená, ale jakýsi instinkt, který byl moţná součástí našeho pouta, mi napovídal, ţe tady něco není v pořádku. Ale byl to jen pomíjivý pocit, který jsem nedokázala pořádně identifikovat. Proklouzával mi mezi prsty jako voda. Moje instinkty mě ale nikdy dřív nezradily, a tak jsem se rozhodla, ţe budu Lissu kontrolovat častěji.

128

DVANÁCT KDYŢ JSEM BYLA S LISSOU, PŘINESLO MI TO VÍC OTÁZEK NEŢ ODPOVĚDÍ. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem ještě pár dní zŧstala u Belikovových. Zapadla jsem do jejich běţného kaţdodenního ţivota a znovu mě překvapilo, jak je to snadné. Snaţila jsem se být uţitečná, a tak jsem dělala domácí práce, ke kterým mě jen pustili. Dokonce jsem si troufla i na to, ţe jsem někdy hlídala miminko. To mi ale nebylo zrovna příjemné, protoţe jsem to s tak malými dětmi neuměla. Při výcviku na stráţkyni jsem opravdu neměla tolik času, abych chodila na brigády, jako je třeba hlídání dětí. Jeva mě přitom celou dobu pozorně sledovala. Nikdy nic neřekla, ale vţdycky se tvářila nesouhlasně. Nevěděla jsem, jestli chce, abych vypadla, nebo jestli takhle čučí pořád. Ostatní o mně ale vŧbec nepochybovali. Byli rádi, ţe tu jsem, a taky mi to dávali najevo. Hlavně Viktoria byla šťastná. „Přála bych si, abys s námi chodila do školy,“ řekla jednoho večera. Trávily jsme spolu hodně času. „Kdy ti končí prázdniny?“ „V pondělí, hned po Velikonocích.“ Zachvátil mě smutek. Jestli budu ještě tady, nebo uţ ne, tak jako tak se mi po ní bude stýskat. „Ach jo, neuvědomila jsem si, ţe je to uţ tak brzo.“ Pak mezi námi zavládlo mlčení. Dlouze se na mě zadívala. „Napadlo tě… Moţná tě napadlo, ţe bys mohla chodit ke svatýmu Vasilijovi s námi…“ Vykulila jsem oči. „Ke svatýmu Vasilijovi? Vaše škola se taky jmenuje po svatým?“ Ne všechny školy se tak jmenují. Adrian třeba studoval na východním pobřeţí na škole, která se jmenovala Alder. „Ten náš je ale lidský svatý,“ objasnila s úsměvem. „Mohla by ses

129

tam zapsat. Mohla by sis dodělat poslední ročník. Určitě by tě přijali.“ Ze všech šílených moţností, které mi během mé cesty přišly na mysl - a věřte, ţe jsem uvaţovala o spoustě šíleností - tohle mě nikdy ani nenapadlo. Školu jsem odepsala. Byla jsem si jistá, ţe nic dalšího uţ se beztak naučit nemŧţu. Ačkoli… po setkání se Sydney a s Markem mi bylo jasné, ţe něco málo se ještě naučit mŧţu. Ale vzhledem k tomu, co si chci se svým ţivotem počít, mi připadalo, ţe další semestr matiky a biologie by mi k ničemu nebyl. A co se týká mého výcviku na stráţkyni, zbývalo mi jen připravit se na závěrečnou zkoušku. Beztak jsem pochybovala, ţe všechny tyhle zkoušky se dokáţou alespoň vzdáleně přiblíţit skutečnému střetu se Strigoji. Zavrtěla jsem hlavou. „To mě fakt nenapadlo. Se školou uţ jsem skoncovala. A navíc máte vyučování v ruštině.“ „Překládali by ti to.“ Obličej se jí rozzářil rozpustilým úsměvem. „Navíc kopání a mlácení je univerzálně srozumitelný jazyk.“ Její úsměv se vytratil a zatvářila se zamyšleně. „Ale váţně. Jestli si nechceš dodělat školu a nebudeš stráţkyní…, tak proč tady nezŧstaneš? Myslím v Baje. Mohla bys bydlet u nás.“ „Nebudu krvavá děvka,“ vyhrkla jsem okamţitě. Zatvářila se podivně. „To jsem nemyslela.“ „Neměla jsem to říkat, promiň.“ Připadala jsem si strašně kvŧli té své poznámce. Ačkoli jsem slyšela spoustu řečí o tom, ţe se ve městě vyskytují krvavé děvky, potkala jsem jen jednu či dvě. Ţeny z rodiny Belikovových mezi ně rozhodně nepatřily. Sonino těhotenství mi sice bylo záhadou, ale její práce v drogerii mi nepřipadala potupná. O Karolínině situaci jsem se dověděla něco víc. Otcem jejích dětí je Moroj, s nímţ měla upřímný vztah. Neponiţovala se před ním a on ji nevyuţíval. Po narození miminka se rozešli, ale proběhlo to v přátelském duchu. Karolína teď chodí s nějakým stráţcem, který ji navštěvuje, kdykoli má volno. Krvavé děvky, které jsem viděla ve městě, odpovídaly mým představám. Jejich styl oblečení a výrazný make-up přímo křičely, ţe tady jde o snadno dostupný sex. Šrámy na jejich krku dávaly jasně

130

najevo, ţe jejich nositelky nemají problém dovolit svým partnerŧm, aby jim pili krev při sexu, coţ je ta nejuboţejší věc, kterou mŧţe dhampýr udělat. Morojŧm dávají krev jen lidé. Moje rasa ne. Dovolit to někomu - a konkrétně při sexuálních aktivitách - je, jak jsem řekla, ubohost. Ta největší špína ze všech. „Máma by byla ráda, kdybys tu zŧstala. Mohla by sis sehnat práci a prostě být součástí rodiny.“ „Nemŧţu zaujmout Dimitrijovo místo, Viktorie,“ řekla jsem něţně. Stiskla mi ruku. „Já vím. To ani nikdo nečeká. Máme tě rádi kvŧli tobě, Rose. Připadá mi správné, ţe jsi tady. Však s tebou Dimka chodil z nějakýho dŧvodu. Zapadáš sem.“ Pokusila jsem se představit si ţivot, jaký mi popisovala. Znělo to… jednoduše. Příjemně. Ţádné starosti. Jen ţivot s milující rodinou, smích a kaţdý večer zábava. Mohla bych ţít svŧj vlastní ţivot, a ne celé dny někoho pronásledovat. Měla bych sestry. Nebyly by tu ţádné boje - jen kdybych se musela bránit. Mohla bych vzdát svŧj plán zabít Dimitrije, coţ mě bezpochyby zabije taky - bud fyzicky, nebo psychicky. Mohla bych si zvolit rozumnou cestu, nechat ho na pokoji a smířit se s tím, ţe je mrtev. Ale kdybych se rozhodla takhle, to bych se klidně mohla vrátit do Montany za Lissou do Akademie. „Nevím,“ řekla jsem nakonec Viktorii. „Nevím, co budu dělat.“ Bylo po večeři a ona netrpělivě pohlédla na hodiny. „Nerada tě opouštím, kdyţ na sebe máme tak málo času, ale… Za chvilku se mám s někým sejít…“ „S Nikolajem?“ usmála jsem se na ni. Zavrtěla hlavou a já se pokusila skrýt své zklamání. Viděla jsem ho jen párkrát, ale připadal mi čím dál sympatičtější. Škoda, ţe k němu Viktoria nic necítí. Teď jsem ale uvaţovala, jestli se nedrţí zpátky kvŧli něčemu - nebo spíš někomu jinému. „Tak ven s tím. Kdo je to?“ pobízela jsem ji. Udrţela si nečitelný výraz, coţ mi opět připomnělo Dimitrije. „Kamarád,“ vysoukala ze sebe. Ale měla jsem dojem, ţe jsem v jejích očích uviděla úsměv.

131

„Někdo ze školy?“ „Ne.“ Povzdechla. „A to je právě ten problém. Bude mi tolik chybět.“ Úsměv mě přešel. „To si dovedu představit.“ „Ach.“ Bylo jí trapně. „To bylo ode mě hloupý. Moje problémy…, ty se s těmi tvými nedají vŧbec srovnávat. Já ho sice nějakou dobu neuvidím, ale pak se zase sejdeme. Ale Dimitrij je mrtvý. Uţ ho nikdy neuvidíš.“ To nemusí být tak docela pravda. Ale to jsem jí neřekla. Namísto toho jsem jen přisvědčila. „Jo.“ K mému údivu mě objala. „Vím, jaký to je, někoho milovat. A ztratit ho…, to si nedovedu představit. Nevím, co říct. Jediný, co ti mŧţu říct, je, ţe tě bereme jako svou. My všichni, víš? Nemŧţeš sice nahradit Dimitrije, ale stejně tě beru jako svou sestru.“ Její prohlášení mě ohromilo i potěšilo. Pak uţ se musela jít chystat na rande. Rychle se převlékla a nalíčila - rozhodně ne jako na sraz s kamarádem - a odešla. Byla jsem ráda, protoţe jsem nechtěla, aby viděla moje slzy, vyvolané jejím prohlášením. Jsem jedináček. Lissa pro mě byla skoro jako sestra. Tak jsem o ní odjakţiva přemýšlela, a teď jsem ji ztratila. Kdyţ mě teď svou sestrou nazvala Viktoria, něco to ve mně rozdmýchalo. To něco mi říkalo, ţe mám opravdové přátele a nejsem sama. Po chvíli jsem sešla dolŧ do kuchyně a zanedlouho se tam objevila Olena. Hledala jsem něco k snědku. „Slyšela jsem někoho odejít. To byla Viktoria?“ zeptala se. „Jo, šla za nějakým kámošem.“ Udrţela jsem si neutrální výraz. V ţádném případě bych Viktorii nezradila. Olena si povzdechla. „Chtěla jsem ji poslat pro něco do města.“ „Já tam dojdu,“ nabídla jsem se ochotně. „Jen co si vezmu něco k jídlu.“ Vlídně se na mě usmála a pohladila mě po tváři. „Máš dobré srdce, Rose. Chápu, proč tě Dimka miloval.“ Připadalo mi úţasné, jak snadno tady všichni přijali mŧj vztah s Dimitrijem. Nikdo nevytahoval nějaký věkový rozdíl ani to, ţe byl

132

mŧj učitel a já jeho studentka. Jak jsem řekla Sydney, připadala jsem si jako jeho vdova. Navíc jsem si v hlavě pořád přehrávala Víktoriina slova. Kdyţ se na mě Olena takhle dívala, připadala jsem si jako její opravdová dcera a znovu se mě zmocnily zrádné nepříjemné pocity kvŧli mojí vlastní mámě. Ta by se nejspíš nade mnou a Dimitrijem jenom ušklíbala. Jistě by náš vztah označila za nevhodný a říkala by mi, ţe jsem moc mladá. Nebo ne? Moţná ji soudím moc příkře. Kdyţ mě Olena viděla stát před otevřenou kredencí, vyčítavě zavrtěla hlavou. „Nejdřív se ale musíš najíst.“ „Jen malou sváču,“ ujistila jsem ji. „Nechci zdrţovat.“ Ukrojila mi dva velké krajíce černého chleba, který dnes upekla, a slepila mi je máslem, protoţe uţ věděla, ţe to tak mám ráda. Karolína si ze mě utahovala, ţe Američané by byli v šoku, kdyby věděli, co všechno se do toho chleba dává, a tak jsem se radši nikdy neptala. Chleba byl sladký a zároveň pálivý, ale moc mi chutnal. Olena usedla naproti mně a pozorovala mě při jídle. „Tohle bylo jeho nejoblíbenější jídlo, kdyţ byl malý.“ „Dimitrij?“ Přikývla. „Vţdycky kdyţ měl prázdniny, první, co udělal, bylo, ţe se hned ptal na tenhle chleba. Musela jsem péct prakticky celý bochník jen pro něj, jak se cpal. Děvčata nikdy tolik nejedla.“ „Kluci vţdycky jedí víc.“ Musím ale uznat, ţe většině klukŧ se v jídle vyrovnám. „A taky je větší a vyšší neţ většina.“ „To je pravda,“ broukla. „Nakonec se ale dopracoval k tomu, ţe si chleba pekl sám. Říkala jsem mu, ţe kdyţ hodlá sníst všechno jídlo v domě, měl by vědět, kolik práce vaření a pečení vyţaduje.“ Zasmála jsem se. „Nedovedu si představit Dimitrije, jak peče chleba.“ Jakmile jsem ta slova vyslovila, ihned jsem svŧj názor přehodnotila. Kdykoli jsem pomyslela na Dimitrije, vybavila jsem si jeho sexy postavu bojovného boha. Ale připadal mi tak úţasný právě díky kombinaci svých smrtících vlastností a něhy a všímavosti. Tytéţ ruce, které nemilosrdně probodávaly kŧlem srdce Strigojŧ, mi něţně odhrnovaly vlasy z tváře. Ty oči, které vţdy pátraly po hrozícím

133

nebezpečí, na mě hleděly s obdivem, jako bych byla tou nejkrásnější a nejskvělejší ţenou na světě. Povzdechla jsem si, kdyţ mě pohltila hořkosladká bolest v hrudi, kterou uţ jsem tak dobře znala. Připadalo mi hloupé rozebírat teď ze všech věcí právě pečení chleba. Ale kdykoli jsem na Dimitrije pomyslela, byla jsem rozcitlivělá. Olena mě pozorovala vlídným a soucitným pohledem. „Já vím,“ řekla. Patrně uhodla, na co myslím. „Vím přesně, jak se cítíš“ „Zlepší se to?“ zeptala jsem se. Na rozdíl od Sydney na to Olena znala odpověď. „Ano. Ale nikdy uţ nebudeš stejná.“ Netušila jsem, jestli si z těch slov mám vzít útěchu, nebo ne. Poté, co jsem dojedla, mi dala krátký nákupní seznam a já vyrazila do města, šťastná, ţe jsem venku a v pohybu. Pasivita mi nesvědčí. V obchodě s potravinami mě překvapilo, ţe jsem tam potkala Marka. Měla jsem dojem, ţe ani on, ani Oksana moc často do města nechodí. Myslela jsem, ţe ţijí z toho, co si vypěstují, a jsou soběstační. Přátelsky se na mě usmál. „Říkal jsem si, jestli jsi pořád ještě tady.“ „Jo.“ Zvedla jsem svŧj košík. „Nakupuju pro Olenu.“ „Jsem rád, ţe jsi zŧstala,“ prohlásil. „Vypadáš… klidnější.“ „Asi mi taky pomáhá ten tvŧj prsten. Aspoň s tím klidem. Ale moje rozhodování to nijak neovlivňuje.“ Zamračil se a přehodil si mléko z jedné ruky do druhé. „Jaké rozhodování?“ „Co dělat. Kam jít.“ „Proč nezŧstaneš tady?“ Bylo aţ děsivé, jak tenhle rozhovor připomínal ten, který jsem vedla s Viktorií. I moje odpověď byla stejná. „Nevím, co bych dělala, kdybych tu zŧstala.“ „Najdi si práci. Bydli u Belikovových. Mají tě rádi, víš to? Zapadlas do jejich rodiny.“ Ten hřejivý příjemný pocit se zase vrátil a já si znovu představila, ţe bych se tady usídlila a pracovala třeba jako prodavačka nebo servírka. „Nevím,“ povzdechla jsem. Zněla jsem jako zadrhnulá

134

deska. „Prostě nevím, jestli je to pro mě to pravý.“ „Lepší neţ ta druhá moţnost,“ oznámil. „Lepší neţ bezdŧvodně utíkat a vrhat se do nebezpečí. To není vŧbec ţádná moţnost.“ A přesto právě to byl dŧvod, proč jsem přijela na Sibiř. Mŧj vnitřní hlas mi spílal. Dimitrij, Rose. Coţpak jsi zapomněla na Dimitrije? Zapomnělas, ţes ho sem přijela osvobodit tak, jak by chtěl? Opravdu by to tak chtěl? Moţná by spíš chtěl, abych byla v bezpečí. Nevěděla jsem. A bez Masonovy pomoci jsem byla uţ úplně bezradná. Vzpomínka na Masona mi připomněla něco, na co jsem uţ úplně zapomněla. „Jak jsme se tuhle bavili…, mluvili jsme o tom, co umí Lissa a Oksana. Ale co ty?“ Mark přimhouřil oči. „Co myslíš?“ „Narazil jsi někdy… ehm, na duchy?“ Uplynulo několik vteřin a pak těţce vydechl. „Doufal jsem, ţe tobě se to nestane.“ Ohromilo mě, jak moc se mi ulevilo, kdyţ jsem se teď dozvěděla, ţe nejsem sama, kdo vidí duchy. Chápu, ţe kdyţ jsem umřela a byla ve světě mrtvých, stal se ze mě pro duchy terč, ale přesto je to jedna z nejděsivějších věcí na tom, ţe jsem stínem políbená. „Stalo se ti to někdy, aniţ bys chtěl?“ dotázala jsem se. „Zpočátku. Pak jsem se to naučil ovládat.“ „Já taky.“ Okamţitě jsem si vybavila scénu u stodoly. „I kdyţ vlastně tak docela ne.“ Sníţila jsem hlas a stručně mu zrekapitulovala všechno, co se přihodilo během mého výletu se Sydney. O takových věcech jsem nikdy s nikým nemluvila. „Uţ to nikdy nesmíš udělat,“ prohlásil s váţností. „Ale já jsem nechtěla! Prostě se to stalo.“ „Zpanikařilas. Potřebovala jsi pomoc a podvědomě ses zřejmě obrátila na duchy kolem sebe. To nedělej. Není to správné a snadno se pak přestaneš ovládat.“ „Vţdyť ani nevím, jak jsem to udělala.“ „Jak jsem řekl, přestala ses ovládat. Nikdy nedovol, aby se tě zmocnila panika.“

135

Prošla kolem nás nějaká starší ţena s šátkem na hlavě a košíkem plným zeleniny. Počkala jsem, aţ přejde, a potom jsem se Marka zeptala: „Proč za mě bojovali?“ „Protoţe mrtví nenávidí Strigoje. Strigojové jsou nepřirození, ani ţiví, ani mrtví - prostě existují ve stavu mezi tím. Duchové vnímají to zlo stejně jako my.“ „To vypadá, ţe by mohli být dobrou zbraní.“ Obvykle se tvářil mile a otevřeně, ale teď se zamračil. „Je to nebezpečné. Takoví jako ty nebo já se beztak pohybují na hraně temnoty a šílenství. Kdyţ budeme volat mrtvé, jen nás to srazí přes okraj a přijdeme o rozum.“ Podíval se na hodinky a povzdechl. „Hele, uţ musím jít, ale myslím to váţně, Rose. Zŧstaň tady. Neţeň se do malérŧ. Bojuj se Strigoji, kdyţ tě napadnou, ale rozhodně je slepě nepronásleduj. A duchy nech určitě na pokoji.“ V obchodě s potravinami se mi dostalo mnoţství rad, ale nebyla jsem si jistá, ţe se budu řídit všemi. Nicméně jsem mu poděkovala a řekla, aby vyřídil moje pozdravy Oksaně. Pak jsem zaplatila a také odešla. Poblíţ Olenina domu jsem zahýbala za roh a málem jsem vrazila do Abeho. Byl oblečený svým obvyklým okázalým stylem, měl ten drahý kabát a ţlutozlatou šálu, která ladila se zlatem na jeho krku. Jeho stráţci se zdrţovali opodál. Jakoby nic se opřel o cihlovou zeď budovy. „Tak proto jsi přijela do Ruska. Abys chodila na trh jako nějaká selka.“ „Ne,“ vyvedla jsem ho z omylu. „Samozřejmě, ţe ne.“ „Tak tedy kvŧli památkám?“ „Ne. Jen jsem se snaţila být uţitečná. A přestaňte ze mě tahat Informace. Nejste tak chytrý, jak si myslíte.“ „Zamlčuješ pravdu,“ prohlásil. „Podívejte, uţ jsem vám to řekla. Přijela jsem, abych přinesla zprávu Belikovovým. Takţe se vraťte k tomu, pro koho pracujete, a oznamte mu, ţe je to tak.“ „A já jsem ti zase říkal, abys mi nelhala,“ zavrčel. Opět jsem na

136

něm viděla ten zvláštní mix výhrŧţnosti a humoru. „Nemáš ponětí, kolik jsem s tebou měl trpělivosti. Z kohokoli jiného bych potřebnou informaci dostal hned první večer.“ „To mám teda štěstí,“ štěkla jsem. „Tak co teď? Zatáhnete mě do postranní uličky a budete mě bít tak dlouho, dokud vám neřeknu, proč jsem tady? Nějak uţ mě přestávají bavit ty vaše praktiky šéfa, co zastrašuje lŧzu.“ „A já s tebou zase ztrácím trpělivost,“ řekl. Veškerý humor byl tentam. Jak se nade mnou Abe tyčil, zděšeně jsem si uvědomila, ţe je mnohem lépe stavěný neţ většina Morojŧ. Spousta se jich vyhýbá rvačkám, ale u Abeho by mě nepřekvapilo, kdyby svou drsností překonal i svoje bodyguardy. „A upřímně, uţ mě nezajímá, proč jsi tu. Jenom musíš odjet. Hned.“ „Nevyhroţujte mi, starý pane. Odjedu, aţ se mi bude chtít.“ Bylo to legrační. Jen před chvílí jsem říkala Markovi, ţe nevím, jestli bych mohla zŧstat v Baje, ale kdyţ na mě Abe zatlačil, chtěla jsem tu zapustit kořeny. „Nevím, v čem se mi snaţíte zabránit, ale nebojím se vás.“ To taky nebyla tak docela pravda. „To bys měla,“ opáčil. „Dokáţu být jak dobrým přítelem, tak strašlivým nepřítelem. Pokud odjedeš, mŧţu se postarat o to, aby se ti to vyplatilo. Mŧţeme se dohodnout.“ Kdyţ mluvil, oči se mu leskly zaujetím. Vybavila jsem si, jak Sydney říkala, ţe všemi manipuluje, a získala jsem z toho dojem, ţe tohle je smyslem jeho ţivota - vyjednávání, sázení, obchodování. Jde si za svým, aby získal, co chce. „Ne,“ odpověděla jsem. „Odjedu, aţ na to budu připravená. A vy ani ten, pro koho pracujete, s tím nic nenaděláte.“ Doufala jsem, ţe jsem zapŧsobila neohroţeně, a tak jsem se otočila k odchodu. Natáhl se po mně, chytil mě za rameno a přitáhl mě zpátky tak prudce, aţ jsem málem rozsypala nákup. Okamţitě jsem zaujala bojový postoj a pokusila se proti němu udělat výpad, ale jeho stráţci byli vmţiku u mě. Věděla jsem, ţe se moc daleko nedostanu. „Tvŧj čas tady vypršel,“ zasyčel Abe. „V Baje. V Rusku. Vrať se do Státŧ. Dám ti, co budeš chtít - peníze, letenku první třídou, cokoli.“

137

Ustoupila jsem z jeho dosahu a opatrně couvala. „Nepotřebuju vaši pomoc ani peníze. Jen Bŧh ví, kde jste k nim vlastně přišel.“ Na druhé straně ulice právě zahýbala za roh skupinka rozesmátých povídajících si lidí. Dál jsem couvala, protoţe jsem si byla jistá, ţe před svědky Abe nevyvolá ţádnou scénu. Připadala jsem si tak statečnější, coţ ode mě bylo nejspíš hloupé. „A uţ jsem vám říkala, ţe se vrátím, aţ se mi bude chtít.“ Abe přejel zrakem po procházejících chodcích a také se dal se svými stráţci na ústup. Mrazivě se usmíval. „A já ti říkal, ţe dokáţu být jak dobrým přítelem, tak strašlivým nepřítelem. Vypadni z Baji.“ Otočil se a k mé úlevě odkráčel. Nestála jsem o to, aby viděl, kolik strachu mi nahnala jeho slova. Ten večer jsem si šla lehnout brzy, náhle jsem neměla náladu na společnost. Chvíli jsem leţela a listovala dalším časopisem, který jsem neuměla přečíst, a kupodivu jsem byla čím dál víc unavená. Nejspíš mě vyčerpal rozhovor s Markem a Abem. Markovo prohlášení, ţe bych tu měla zŧstat, ťalo po mém rozhovoru s Viktorií do ţivého. Abeho nepokryté výhrŧţky zase vyburcovaly mou obranu a uvědomila jsem si, ţe si musím dávat pozor na toho, pro nějţ pracuje a kdo tak touţí vidět, jak opouštím Rusko. Přemýšlela jsem, kdy mu dojde trpělivost a přestane se pokoušet se mnou vyjednávat. Začala jsem usínat a zmocnil se mě dobře známý pocit, ţe je nablízku Adrian. Uţ se neukázal dlouho a já si myslela, ţe mě poslechl, kdyţ jsem mu posledně řekla, aby se drţel dál. To jsem mu samozřejmě říkala pořád. Tohle byl ale nejdelší interval mezi jeho návštěvami. Jakkoli jsem si to přiznávala nerada, chyběl mi. Tentokrát si za prostředí, v němţ se sen odehrával, zvolil pozemky Akademie - zalesněné místo poblíţ rybníka. Všechno se tam zelenalo a kvetlo a svítilo na nás slunce. Nepředpokládala jsem, ţe by touhle roční dobou v Montaně opravdu všechno kvetlo, spíš tohle prostředí vytvořil svou fantazií. Mohl dělat, co chtěl. „Malá dhampýrko,“ usmál se na mě. „Dlouho jsme se neviděli.“ „Myslela jsem, ţe uţ jsi se mnou skoncoval,“ řekla jsem a posadila se na velkou hladkou skálu.

138

„S tebou neskoncuju nikdy,“ prohlásil, zabořil ruce do kapes a přešel aţ ke mně. „Nicméně… abych pravdu řekl, měl jsem v úmyslu drţet se od tebe tentokrát dál. Ale musel jsem se ujistit, ţe jsi stále ještě naţivu.“ „Ţivá a zdravá.“ Znovu se na mě usmál. Slunce mu vrhalo do vlasŧ zlatavé a kaštanové odlesky. „Dobře. Vlastně mi připadáš hodně v pohodě. Tak hezkou auru jsem u tebe snad ještě neviděl.“ Pohledem sklouzl z mého obličeje na ruce, které jsem měla poloţené v klíně. Zamračil se, poklekl a zvedl mi pravou ruku. „Co to je?“ Měla jsem tam Oksanin prsten. Přestoţe prstýnek nebyl zdobený, kov se ve slunečním světle zářivě leskl. Tyhle sny jsou zvláštní. Ačkoli jsme se s Adrianem fyzicky nesešli, viděl mŧj prstýnek, který si i tady zachoval svou moc a Adrian ji vycítil. „Kouzlo. Je napuštěný éterem.“ Stejně jako mě ani jeho tahle moţnost zjevně nikdy nenapadla. Zatvářil se dychtivě. „A to uzdravuje, ţe jo? Tohle ti čistí auru od temnoty.“ „Trochu,“ řekla jsem. Bylo mi nepříjemné, jak se Adrian zaměřil na prstýnek, tak jsem si ho sundala a dala do kapsy. „Je to jen na nějakou dobu. Potkala jsem další uţivatelku éteru a taky jednoho stínem políbenýho dhampýra.“ Ve tváři se mu zračilo ještě víc údivu. „Coţe? Kde?“ Skousla jsem si ret a zavrtěla jsem hlavou. „Sakra, Rose! Tohle je velkolepý. Víš přece, jak s Lissou hledáme další uţivatele éteru. Řekni mi, kde jsou.“ „Ne. Moţná později. Nechci, abyste se vydali za mnou.“ Stačilo, ţe po mně jde někdo jiný, kdo jako svého agenta pouţívá Abeho. Vztekle mu blýsklo v zelených očích. „Pojď na chvilku předstírat, ţe se celý svět netočí jen kolem tebe, dobře? Tohle se týká Lissy a mě. Chceme pochopit tu bláznivou magii, kterou v sobě máme. Jestli jsi objevila někoho, kdo nám mŧţe pomoct, musíme to vědět.“ „Moţná později,“ zopakovala jsem skálopevně. „Brzo zas vyrazím dál, tak ti to pak povím.“

139

„Proč jsi pořád tak tajemná?“ „Protoţe takovou mě máš rád.“ „V tuhle chvíli? Ani moc ne.“ Byla to Adrianova obvyklá vtipná poznámka, ale něco mě na ní znepokojovalo. Měla jsem takový slaboučký pocit, ţe uţ mu nejsem tak drahá jako dřív. „Jen se snaţ být trpělivý,“ poradila jsem mu. „Vy dva máte jistě spoustu věcí, na kterých mŧţete dělat. A Lissa mi přijde dost zaneprázdněná Avery.“ Ta slova ze mě vyklouzla, neţ jsem tomu stačila zabránit. Do hlasu se mi vloudila i stopa zahořklosti a závisti z toho, jak jsem je v noci sledovala. Adrian povytáhl jedno obočí. „Dámy a pánové, ona to přiznává. Tys špehovala Lissu. Já to věděl.“ Sklopila jsem zrak. „Jenom jsem chtěla vědět, jestli taky ještě ţije.“ Jako bych to nevěděla i tak, ačkoli jsem na druhém konci světa. „Je ţivá a zdravá jako ty. Ehm… teda většinou zdravá.“ Adrian se zamračil. „Občas z ní sundávám ty divný vibrace. Nezdá se mi tak úplně v pohodě a její aura trochu problikává. Nikdy to netrvá dlouho, ale dělám si s tím starosti.“ Adrian mluvil čím dál něţnějším tónem. „Avery se o ni taky strachuje, takţe je Lissa v dobrých rukou. Avery je vŧbec skvělá.“ Zle jsem na něj pohlédla. „Skvělá? Máš ji rád nebo tak něco?“ Nezapomněla jsem na Aveřinu poznámku, ţe nechá odemčeno, aby za ní mohl přijít. „Jasně, ţe ji mám rád. Je to úţasná osobnost.“ „Ne, myslela jsem to jinak.“ „Aha, chápu,“ řekl a obrátil oči v sloup. „Budeme řešit pojmy jako na základce.“ „Neodpověděls mi na otázku.“ „Dobře. Jak jsem řekl, je to úţasná osobnost. Chytrá. Zábavná. Krásná.“ To, jak řekl slovo „krásná“, mě rozladilo. Znovu jsem uhnula pohledem a hrála si s modrým nazarem, který jsem měla na krku. Snaţila jsem se utřídit svoje pocity. Adrian na to přišel jako první.

140

„Ţárlíš, malá dhampýrko?“ Podívala jsem se na něj. „Ne. Kdybych na tebe ţárlila, musela bych vyvádět uţ hezky dlouho, vzhledem ke všem těm holkám, co se kolem tebe neustále motají.“ „Avery není holka, která by se kolem mě motala.“ Opět jsem z jeho hlasu slyšela citové zabarvení a zasnění. Nemělo by mě to trápit. Měla bych být ráda, ţe se zajímá o nějakou jinou. Koneckoncŧ jsem se ho uţ dlouho snaţila přesvědčit, aby mě nechal na pokoji. Součástí podmínek, aby mi dal peníze na tuhle cestu, bylo, ţe jsem mu musela slíbit, ţe mu dám šanci, aţ se vrátím do Montany. Pokud se tam vŧbec vrátím. A jestli do té doby začne chodit s Avery, aspoň budu mít o starost míň. Upřímně, kdyby se jednalo o jakoukoli jinou holku, nejspíš by mi to nevadilo vŧbec. Ale představa, ţe ho okouzlila zrovna Avery, pro mě byla aţ příliš. Copak není uţ tak dost zlé, ţe nu přebrala Lissu? Jak je moţné, ţe jedna holka tak lehce zaujme moje místo? Ukradla mi nejlepší kamarádku a teď i kluka, který mi přísahal, ţe jsem pro něj tou jednou jedinou. Začínáš být pokrytecká, ozval se mi v hlavě hlas. Proč by tě mělo trápit, ţe do jejich ţivota vstoupil někdo jiný? Tys je opustila. Lissu i Adriana. Mají právo pohnout se dál. Naštvaně jsem se zvedla. „Hele, pro dnešek stačilo. Pustíš mě z toho snu? Kde jsem, ti stejně neřeknu. A nemám zájem poslouchat, jak je Avery úţasná a o kolik je lepší neţ já.“ „Avery by se nikdy nechovala jako rozmazlenej spratek,“ poznamenal. „Neuráţelo by ji, ţe se o ni někdo zajímá natolik, ţe ji občas zkontroluje. Neodepřela by mi šanci naučit se víc o mojí magii, jen proto, ţe se paranoidně bojí, ţe jí někdo překazí její bláznivý pokus, jak se vyrovnat se smrtí přítele.“ „Nevykládej mi nic o spratcích,“ štěkla jsem. „Jsi sobeckej a sebestřednej jako vţdycky. Všechno je vţdycky jen o tobě, i tenhle sen. Drţíš mě tu proti mý vŧli, ať uţ chci, nebo ne. A to jenom proto, ţe tě to baví.“ „Fajn,“ prohlásil chladně. „Ukončím to. A ukončím všechno mezi

141

námi. Uţ nepřijdu.“ „Dobře. Doufám, ţe tentokrát to myslíš váţně.“ Jeho zelené oči byly tím posledním, co jsem viděla, neţ jsem se probudila. Posadila jsem se a zalapala po dechu. Srdce mě bolelo a měla jsem dojem, ţe se kaţdou chvíli rozbrečím. Adrian měl pravdu - jsem spratek. Pustila jsem se do něj, i kdyţ si to nezaslouţil. Jenţe… jsem tomu nedokázala zabránit. Stýskalo se mi po Lisse a svým zpŧsobem i po Adrianovi. A teď moje místo zaujal někdo jiný, někdo, kdo jen tak nezmizí jako já. Uţ nepřijdu. A vŧbec poprvé jsem měla dojem, ţe je to pravda.

142

TŘINÁCT DRUHÝ

DEN ZAČALY VELIKONOCE. VŠICHNI UŢ BYLI

POBÍHALI PO DOMĚ A CHYSTALI SE DO KOSTELA.

VZHŦRU,

V celém domě to krásně vonělo, jak Olena napekla svoje dobroty. V ţaludku mi kručelo a uvaţovala jsem, jestli přeţiju aţ do podvečera, kdy se bude podávat ohromná večeře, kterou chystala. Přestoţe jsem si svou vírou v Boha nebyla zrovna jistá, celý ţivot jsem chodila do kostela. Většinou to ale bylo ze slušnosti a hlavně proto, ţe jsem chtěla být zdvořilá a společenská. Dimitrij chodil do kostela proto, aby lam nalezl klid. Napadlo mě, ţe kdyţ tam dnes pŧjdu, moţná by se mi mohlo dostat nějakého prozření a mohla bych se dovědět, co dělat dál. Ve srovnání s ostatními jsem si připadala trochu jako chudá příbuzná. Všichni se slavnostně vystrojili, ale já s sebou neměla nic neţ dţíny a normální trička. Viktorii to došlo, a tak mi pŧjčila bílou krajkovou halenku, která mi sice byla trochu těsná, ale vypadala dobře. Posadila jsem se s rodinou do lavice, rozhlíţela se kolem a nechápala, jak mohl Dimitrij nalézt útěchu v malém kostele Akademie, kdyţ vyrŧstal tady. Kostel byl ohromný. Vešly by se do něj čtyři takové, jaký jsme měli na Akademii. Stropy byly vyšší a propracovanější a zdálo se, ţe kaţdá plocha je pokrytá zlatými ikonami a ozdobami. Bylo to úchvatné, z toho lesku aţ přecházely oči. Vzduch byl prosycen těţkou vŧní kadidla, kterého pálili tolik, ţe se kouř vznášel všude kolem. V kostele se shromáţdila spousta lidí i dhampýrŧ a překvapilo mě, ţe jsem tam zahlédla i pár Morojŧ. Morojové, kteří zavítali do městečka, byli evidentně natolik zboţní, aby zašli na mši, i kdyţ sem patrně přijeli kvŧli jiným nekalým aktivitám. A kdyţ uţ jsem uvaţovala o Morojích…

143

„Abe tady není,“ prohodila jsem k Viktorii a rozhlíţela se. Seděla po mojí levé straně a Olena po pravé. Ačkoli mi nepřipadal jako nějaký náboţný týpek, tak trochu jsem očekávala, ţe mě bude následovat aţ sem. Zadoufala jsem, ţe jeho nepřítomnost by mohla znamenat, ţe odjel z Baji. Z našeho posledního rozhovoru jsem byla pořád nervózní. „Odjel z města?“ „Myslím, ţe je muslim,“ vysvětlila Viktoria. „Ale co jsem slyšela, tak je pořád tady. Karolína ho dneska ráno viděla.“ Zatracený Zmeja. Neodjel. Co to říkal? Dobrý přítel a strašlivý nepřítel? Kdyţ jsem na to nic neříkala, Viktoria na mě se zájmem pohlédla. „Nikdy tady nic špatnýho neudělal. Většinou se tu jen setká s pár lidmi a pak zase zmizí. Vţdyť jsem ti uţ říkala, ţe si nemyslím, ţe by ti ublíţil, ale teď mě znepokojuješ. Máš nějaké problémy?“ Vynikající otázka. „Nevím. Jen se mi zdá, ţe se o mě nějak moc zajímá. Nemŧţu přijít na to proč.“ Zamračila se ještě víc. „Nedovolíme, aby se ti něco stalo,“ prohlásila plamenně. Usmála jsem se. Jednak proto, ţe mě potěšil její zájem, a pak taky proto, ţe se v tu chvíli hrozně podobala Dimitrijovi. „Díky. Ve Státech je pár lidí, co by mě mohli hledat. Myslím, ţe mě Abe jenom… kontroluje.“ To byl hezky uhlazený popis toho, ţe by mě chtěl křičící a vzpouzející se odtáhnout zpátky do Státŧ nebo mě nechat úplně zmizet z povrchu zemského. Viktoria zřejmě vycítila, ţe před ní pravdu dost zaobaluju. „Myslím to váţně. Nedovolím mu, aby ti ublíţil.“ Bohosluţba začala a ukončila náš rozhovor. Přestoţe kněz krásně zpíval, znamenalo to pro mě mnohem míň neţ obvykle. Mše byla v ruštině, stejně jako smuteční slavnost, ale dnes se nikdo neobtěţoval s tlumočením. Stejně na tom nezáleţelo. Kochala jsem se pohledem na nádherný interiér a svým myšlenkám jsem dala volný prŧběh. Po levé straně oltáře na mě shlíţel z veliké ikony zlatovlasý anděl. V hlavě se mi vynořila nečekaná vzpomínka. Dimitrij mi jednou vyřídil povolení, abych s ním mohla jet na víkend do Idaha a setkat se

144

tam s dalšími stráţci. Idaho nebylo zrovna místem, kam jsem se touţila podívat, ale uvítala jsem, ţe mŧţu být s ním. Přesvědčil vedení školy, ţe to bude „vzdělávací zkušenost“. Bylo to krátce po Masonově smrti a poté, co ve škole trochu opadl šok z té tragédie. Abych řekla pravdu, v té době by mi určitě dovolili naprosto cokoli. Na výletě jsme si ale bohuţel neuţili ani odpočinku, ani romantiky. Dimitrij tam měl nějakou práci a musel ji udělat rychle, Takţe jsme jeli, jak nejrychleji jsme mohli, a zastavovali jsme, jen kdyţ to bylo nezbytně nutné. Vzhledem k tomu, ţe při našem posledním výletu jsme objevili zmasakrované Moroje, byli jsme rádi, ţe se to tentokrát obešlo bez podobných událostí. Navzdory mému přesvědčování, ţe já bych tam dojela v polovičním čase, mě stejně řídit nenechal. Nebo moţná právě proto. Jednou jsme zastavili u benzínky, abychom natankovali a koupili si něco k snědku. Byli jsme kdesi v horách, v zapadlém městečku, které svou odlehlostí mohlo směle soupeřit s Akademií. Za jasného počasí byly vidět hory i ze školy, ale být přímo v nich, to bylo něco docela jiného. Byly tak blízko, ţe se zdálo, jako byste mohli vyskočit a na jedné z nich přistát. Dimitrij končil s tankováním. Já jsem se sendvičem v ruce obešla benzínku, abych měla lepší výhled. Sotva jsem se dostala za budovu, veškerá civilizace byla tatam. Přede mnou se tyčily nekonečné řady zasněţených borovic a aţ na vzdálený ruch z dálnice tam panovalo ticho. Srdce mě pořád bolelo z toho, co se přihodilo Masonovi, a stále mě suţovaly noční mŧry o Strigojích, kteří nás zajali. Moje bolest sice nepominula, ale tahle mírumilovná scenerie mě aspoň na chvilku uklidnila. Při pohledu na neporušenou tlustou vrstvu sněhu přede mnou mě najednou napadla bláznivá myšlenka. Po zádech jsem se skácela na zem. Hustý sníh mě obklopil a já tam chvíli jen leţela, odpočívala a vychutnávala si ten pocit. Pak jsem začala hýbat nohama a rukama, abych ve sněhu udělala anděla. Kdyţ jsem skončila, ještě se mi nechtělo vstát. Zŧstala jsem tam leţet a dívala jsem se na modré nebe. „Co to provádíš?“ zeptal se Dimitrij. „Teda kromě toho, ţe si necháváš vystydnout sendvič.“

145

Dopadl na mě jeho stín a já vzhlédla k jeho vysoké postavě. Přestoţe byla zima, slunce svítilo a prosvěcovalo mu vlasy. Pomyslela jsem si, ţe by klidně mohl být sám andělem. „Dělám sněhovýho anděla,“ odpověděla jsem. „Ty to neznáš?“ „Ano, znám. Ale proč? Musíš být celá zmrzlá.“ Měla jsem na sobě tlustý zimní kabát, čepici, rukavice a všechny ty věci, co vyţaduje zimní počasí. S tím sendvičem měl ovšem pravdu. „Ani ne. Asi mě jen trochu zebe obličej.“ Zavrtěl hlavou a nevěřícně se na mě usmál. „Bude ti pěkná zima, aţ nasedneš do auta a všechen ten sníh začne tát.“ „Myslím, ţe se bojíš spíš o auto neţ o mě.“ Rozesmál se. „Mnohem víc se bojím, ţe se nachladíš.“ „Tady? Tohle nic není.“ Poklepala jsem rukou na místo vedle sebe. „Pojď si taky jednoho udělat a pak pojedeme.“ Dál na mě shlíţel. „Abych taky promrznul?“ „Aby sis uţil nějakou legraci. Abys po sobě nechal v Idahu památku. Navíc s tebou to nic neudělá, ne? Máš přece ze Sibiře vypěstovanou superodolnost vŧči zimě.“ Povzdechl, ale nepřestával se usmívat. To mi úplně stačilo, abych se v té zimě rozehřála. „Uţ zase začínáš s tím, ţe si Sibiř představuješ jako Antarktidu. Já pocházím z jiţní části. Tam je skoro stejné počasí jako tady.“ „Jen se vymlouváš,“ prohlásila jsem. „Bud mě teď násilím odtáhni do auta, nebo tady taky udělej anděla.“ Dimitrij mě dlouho studoval pohledem a já uţ si začínala myslet, ţe mě opravdu odtáhne. Dál se tvářil pobaveně, ale v očích se mu objevila taková něha, aţ se mi z toho rozbušilo srdce. Pak se najednou bez varování skácel do sněhu vedle mě a tiše tam leţel. „Dobře,“ řekla jsem, kdyţ nic dalšího neudělal. „Teď musíš hýbat rukama a nohama.“ „Vím, jak se dělá sněhový anděl.“ „Tak to udělej! Jinak to bude vypadat spíš jako obrys těla z místa činu.“ Znovu se zasmál bohatým a hřejivým smíchem. Nakonec po

146

dalším přemlouvání začal taky hýbat rukama a nohama a udělal si svého anděla. Jakmile skončil, předpokládala jsem, ţe vyskočí a bude chtít vyrazit na cestu, ale on taky zŧstal leţet a pozoroval nebe a hory. „Hezký, co?“ Dech se mi ve vzduchu sráţel v páru. „Moc se to neliší od výhledu, jaký byl na lyţáku…, ale nevím. Dneska mi to všechno připadá tak zvláštní.“ „Ţivot uţ je takový,“ řekl. „Jak rosteme a měníme se, věci, které jsme uţ proţili, někdy získávají jiný význam. A tak to bude pokračovat celý zbytek tvého ţivota.“ Začala jsem si z něj utahovat kvŧli těmhle jeho sklonŧm neustále pronášet nějaká moudra o ţivotě, ale vtom mi došlo, ţe má vlastně pravdu. Kdyţ jsem se do něj zamilovala, úplně mě to pohltilo. Nikdy dřív jsem nic podobného nezaţila. Byla jsem přesvědčená, ţe uţ ho víc milovat nemŧţu. Ale teď po zkušenosti s Masonem a se Strigoji se to změnilo. Milovala jsem Dimitrije ještě intenzivněji. Milovala jsem ho jinak, moje city se prohloubily. Kdyţ jsem si uvědomila, jak pomíjivý je ţivot, váţila jsem si Dimitrije tím víc. Uvědomila jsem si, kolik toho pro mě znamená a jak bych byla nešťastná, kdybych ho ztratila. „Nebylo by hezký mít tady chatu?“ zeptala jsem se a ukázala na nedaleký kopec. „Tam v lesích, kde tě nikdo nenajde.“ „Mně by to připadalo hezké, ale myslím, ţe ty by ses nudila.“ Pokusila jsem si představit, ţe jsme spolu uvízli v divočině. Malá místnost, krb, postel… Nemyslím, ţe bych se moc nudila. „Nebylo by to tak špatný, kdybychom tam měli internet.“ A tělesné teplo. „Rose…“ Nesmál se, ale bylo mi jasné, ţe se aspoň usmívá. „Nemyslím, ţe bys mohla být šťastná na tak klidném místě. Ty musíš mít pořád něco na práci.“ „Tvrdíš, ţe bych to nevydrţela?“ „To ani ne. Ale máš v sobě oheň, který tě ţene do akce a vyvolává v tobě touhu vylepšovat svět a ty, které miluješ. Hájit někoho. To je na tobě jedna z nejskvělejších věcí.“ „Jenom jedna, jo?“ Mluvila jsem odlehčeným tónem, ale to, co řekl, mě potěšilo. Opravdu byl přesvědčen, ţe tohle jsou skvělé

147

vlastnosti. To, ţe byl na mě hrdý, pro mě moc znamenalo. „Jedna z mnoha,“ řekl. Posadil se a zadíval se na mě. „Takţe pro tebe ţádná klidná chata. Ne, dokud z tebe nebude opravdu stará ţenská.“ „Tak čtyřicetiletá?“ Zoufale zavrtěl hlavou a vstal. Moje reakce mu nestála za odpověď. Přesto se na mě díval stejně něţně, jako mluvil. V jeho pohledu byl i obdiv a já si pomyslela, ţe dokud mě Dimitrij povaţuje za úţasnou a krásnou, nikdy nebudu nešťastná. Sehnul se a natáhl ke mně ruku. „Čas vyrazit.“ Chytila jsem se ho za ruku a nechala se vytáhnout na nohy. Kdyţ jsme oba stáli, drţeli jsme se za ruce o chvilku déle, neţ bylo potřeba. Pak jsme se pustili a přehlédli svoje díla. Dva dokonalí sněhoví andělé - jeden mnohem vyšší neţ druhý. Opatrně jsem se skrčila a nad kaţdou hlavou načmárala vodorovnou čáru. „Co to je?“ podivil se, kdyţ jsem si znovu stoupla vedle něj. „Svatozáře,“ objasnila jsem s úsměvem. „Pro nebeská stvoření, jako jsme my.“ „Tak to by měly být větší.“ Ještě chvilku jsme si prohlíţeli svoje anděly a dívali se na místo, kde jsme leţeli bok po boku a vychutnávali si příjemnou a milou chvíli. Přála jsem si, aby byla pravda to, co jsem řekla, ţe tady nahoře opravdu zanecháme po sobě památku. Jenţe jsem věděla, ţe po další sněhové nadílce naši andělé zmizí a nebudou ničím neţ vzpomínkou. Dimitrij se něţně dotkl mojí paţe a bez jediného slova se otočil a vydal se k autu. Ve srovnání s tím, jak se na mě Dimitrij na té hoře díval, mi tenhle anděl z kostela připadal bledý a nudný. Bez uráţky. Prŧvod lidí mířil po svatém přijímání do svých lavic. Já jsem během přijímání zŧstala sedět a porozuměla jsem několika slovŧm kněze. Ţivot. Smrt. Zničit. Věčný. Věděla jsem o tom dost natolik, abych si poskládala v hlavě smysl. Vsadila bych se, ţe se zmínil i o vzkříšení. S povzdechem jsem zatouţila, aby bylo opravdu tak

148

snadné zvítězit nad smrtí a přivést zpět ty, které milujeme. Mše skončila a já jsem v melancholické náladě odešla s Belikovovými. Jak se lidé potkávali u východu, všimla jsem si, ţe si vyměňují vajíčka. Viktoria mi vysvětlila, ţe je to tady silná tradice. Několik lidí, které jsem neznala, mi taky dalo vejce a já si připadala hloupě, ţe pro ně nemám nic na oplátku. Taky jsem uvaţovala, jak všechna ta vajíčka sním. Skořápky byly rŧzně zdobené. Některé jen jednoduše obarvené, další sloţitě vzorované. Zdálo se, ţe po bohosluţbě si všichni chtějí popovídat, takţe jsme postávali u dveří. Přátelé a rodiny se objímaly a vzájemně si sdělovaly novinky. Postávala jsem vedle Viktorie, usmívala se a snaţila se sledovat konverzaci, která probíhala jak v ruštině, tak v angličtině. „Viktorie!“ Otočily jsme se a já uviděla, jak k nám míří Nikolaj. Obdařil nás tím míním spíš ji - zářivým úsměvem. Svátečně se oblékl a v šedozelené košili s tmavozelenou kravatou mu to moc slušelo. Podívala jsem se na Viktorii, jestli to na ni má nějaký účinek. Ţádný. Usmívala se slušně, byla upřímně ráda, ţe ho vidí, ale nic milostného v tom nebylo. Opět jsem pomyslela na jejího záhadného „kamaráda“. Nikolaj tam byl ještě s několika kluky, na které jsem uţ dřív ve městě narazila. Taky mě pozdravili. Stejně jako Belikovovi i oni měli za to, ţe jsem tu zakotvila uţ napořád. „Tak jdete na ten večírek k Marině?“ zeptal se Nikolaj. Málem jsem na to zapomněla. Na ten večírek nás pozval hned první den, kdy jsem ho potkala. Tehdy Viktoria řekla, ţe pŧjde, ale teď k mému údivu zavrtěla hlavou. „Nemŧţeme. Máme rodinné plány.“ To bylo pro mě novinkou. Existovala sice moţnost, ţe se rodina domluvila na něčem, o čem nevím, ale upřímně jsem o tom pochybovala. Měla jsem dojem, ţe Viktoria lţe. Ale jelikoţ jsem loajální kamarádka, neřekla jsem nic, co by její prohlášení vyvrátilo. Bylo však těţké sledovat Nikolajovo zklamání. „Fakt? Budeme tě tam postrádat.“

149

Pokrčila rameny. „Uvidíme se ve škole.“ Nevypadal, ţe by ho to uklidnilo. „Jo, ale…“ Náhle zvedl zrak od jejího obličeje a zadíval se kamsi za nás. Mračil se. Viktoria i já jsme se ohlédly a já zaznamenala, ţe i její rozpoloţení se změnilo. Mířili k nám tři kluci. Byli to taky dhampýři. Nevšimla jsem si na nich ničeho pozoruhodného - kromě samolibých úšklebkŧ -, ale všichni shromáţdění před kostelem najednou nasadili podobné výrazy jako mí společníci. Tvářili se znepokojeně. Ustaraně. Nervózně. Ti tři se zastavili u nás a prodrali se do našeho krouţku. „Myslel jsem si, ţe tady budeš, Koljo,“ prohlásil jeden z nich. Mluvil bezchybnou angličtinou a mně chvilku trvalo, neţ jsem si uvědomila, ţe oslovil Nikolaje. Ruské zdrobněliny jmen nikdy nepochopím. „Nevěděl jsem, ţe uţ jsi zpátky,“ odpověděl strnule Nikolaj. Jak jsem si je prohlíţela, zaznamenala jsem určitou podobnost. Byli stejně štíhle stavění a měli stejné vlasy barvy bronzu. Evidentně bratři. Nikolajŧv bratr se na mě zahleděl. Rozzářil se. „A ty musíš být ta nezaslíbená americká holka.“ Nepřekvapovalo mě, ţe ví, kdo jsem. Po smutečním obřadu si většina zdejších dhampýrŧ vyprávěla historky o Američance, která vybojovala hodně bitev se Strigoji, ale nepyšní se značkou slibu a ani neodmaturovala. „Jsem Rose,“ představila jsem se. Netušila jsem, co to je za kluky, ale rozhodně jsem před nimi nechtěla pŧsobit vystrašeně. Nikolajŧv bratr mi potřásl rukou. „A já jsem Denis.“ Ukázal na svoje kamarády. „Artur a Lev.“ „Kdy jsi přijel do města?“ dotázal se Nikolaj, který se netvářil moc šťastně z toho shledání. „Dneska ráno.“ Denis se obrátil k Viktorii. „Slyšel jsem o tvým bratrovi. Je mi to líto.“ Viktoria se tvářila nepřístupně, ale přesto zdvořile kývla. „Děkuju.“ „Je to pravda, ţe padl, kdyţ bránil Moroje?“ Nelíbil se mi jeho posměšný tón, ale to, co jsem chtěla rozezleně

150

odseknout, za mě řekla Karolína. Ani jsem si nevšimla, kdy se k naší skupince připojila. Taky nevypadala moc nadšeně, ţe Denise vidí. „Padl v boji se Strigoji. Zemřel jako hrdina.“ Denis pokrčil rameny a zdálo se, ţe její nazlobený tón na něj nezapŧsobil. „Ale stejně ho zabili. Morojové budou jistě ještě dlouho opěvovat jeho jméno.“ „To budou,“ odpověděla jsem. „Zachránil jich hodně. A dhampýrŧ taky.“ Denis se na mě opět zadíval a zamyšleně si mě několik vteřin prohlíţel. „Slyšel jsem, ţes tam byla taky. Ţe vás oba poslali do bitvy, kterou bylo nemoţný vyhrát.“ „Nebylo to nemoţný. Vyhráli jsme.“ „Řekl by to i Dimitrij, kdyby byl naţivu?“ Karolína si překříţila ruce na hrudi. „Jestli jsi tady proto, aby ses do nás naváţel, tak by sis měl dát odchod. Tohle je kostel.“ Bylo to zvláštní. Vţdycky jsem ji povaţovala za milou, hodnou a obyčejnou mladou maminku, která pracuje, aby pomáhala ţivit svou rodinu. Teď mi ale víc neţ kdykoli jindy připomínala Dimitrije. Viděla jsem v ní stejnou sílu a odhodlání chránit své milované a ochotu postavit se nepřátelŧm. Ne ţe by tihle kluci byli přímo jejími nepřáteli. Vlastně jsem zatím nepochopila, co jsou zač. „Jenom si povídáme,“ řekl Denis. „Rád bych pochopil, co se stalo tvýmu bráchovi. Věř mi, myslím si, ţe jeho smrt je hrozná tragédie.“ „On by toho nelitoval,“ oznámila jsem jim. „Umřel v boji za to, čemu věřil.“ „Bránil ty, kdo to povaţovali za samozřejmost.“ „To není pravda.“ „Ne?“ Denis mě obdařil křivým úsměvem. „Tak proč nepracuješ pro stráţce? Zabilas nějaký Strigoje, ale nemáš značku slibu. A slyšel jsem, ţes ani neodmaturovala. Tak proč se nevrháš před Moroje?“ „Denisi,“ napomenul ho Nikolaj a bylo znát, ţe je mu to nepřijemné. „Prosím tě, běţ uţ.“ „Tobě to neříkám, Koljo.“ Denis ze mě nespouštěl zrak. „Jenom snaţím přijít na to, jak to s Rose vlastně je. Zabíjí Strigoje, ale

151

nepracuje pro stráţce. Zjevně není tak změkčilá jako vy všichni tady ve městě. Moţná je spíš jako my.“ „Ani náhodou není jako vy,“ vyštěkla Viktoria. Vtom mi to došlo a páteří mi projel mráz. Tohle byl ten druh dhampýrŧ, o nichţ mi povídal Mark. Ti opravdu nezaslíbení. Osamělí bojovníci, co na vlastní pěst vyhledávají Strigoje, nikde se neusazují a nezodpovídají se ţádným stráţcŧm. Ti by mě neměli znervózňovat. Denis měl svým zpŧsobem pravdu. Zjednodušeně řečeno, jsem skutečně jako oni. Ale přesto… kolem těchhle klukŧ se vznášelo cosi, co mi na nich nesedělo. „Tak proč jsi v Rusku?“ zeptal se jeden z Denisových kamarádŧ. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. „To je hodně dlouhá cesta. Kdybys k tomu neměla dobrý dŧvod, jistě bys sem nepřijela.“ Viktoria uţ také vypěnila. „Přijela, aby nám pověděla o Dimkovi.“ Denis mě probodl pohledem. „Myslím, ţe sem přijela lovit Strigoje. Tady v Rusku je jich mnohem víc neţ ve Státech.“ „Kdyby lovila Strigoje, nebyla by v Baje, ty idiote,“ oznámila mu vyrovnaně Viktoria. „Byla by ve Vladivostoku nebo v Novosibirsku nebo tak někde.“ Novosibirsk. To jméno mi bylo povědomé. Kde jsem ho jenom slyšela? Po chvilce jsem si vzpomněla. Sydney se zmiňovala, ţe Novosibirsk je největší město na Sibiři. Denis pokračoval. „Třeba tudy jenom projíţdí. Třeba se k nám chce přidat. Zítra totiţ vyráţíme do Novosibirsku.“ „Proboha!“ vykřikla jsem. „Já jsem tady. Přestaň o mně mluvit, jako bych tu nebyla. A proč bych měla chtít odjet s vámi?“ Denisovi se rozzářily oči horečným nadšením. „Dobře se tam loví. Je tam fŧra Strigojŧ. Pojed s námi a pomŧţeš nám s nimi.“ „A kolik se vás vrátí?“ zeptala se Karolína trpce. „Kde je Timoša? Kde je Vasilij? Pokaţdé, kdyţ se vrátíte, je ta vaše lovecká parta čím dál menší. Kdo bude následovat? Čí rodina je další na řadě s truchlením?“ „Ty nemáš co mluvit,“ okřikl ji jeho kamarád. Myslím, ţe se jmenoval Lev. „Ty sedíš tady a nic neděláš, zatímco my vyráţíme ven,

152

abyste byli v bezpečí.“ Karolína ho obdařila znechuceným pohledem. Vybavila jsem si, ţe chodí se stráţcem. „Vy vyráţíte ven a bez přemýšlení se ţenete do nemoţných situací. Jestli chcete, abychom byli v bezpečí, tak zŧstaňte tady a braňte svoje rodiny, kdyţ to bude třeba. A pokud chcete jít po Strigojích, dejte se ke stráţcŧm a pracujte s někým, kdo má rozum.“ „Stráţci neloví Strigoje!“ vykřikl Denis. „Sedí a čekají a jenom dělají štít Morojŧm.“ Nejsmutnější na tom bylo, ţe se strefil. Ale ne tak docela. „To uţ se mění,“ namítla jsem. „Rozjíţdí se hnutí, které chce začít útočit na Strigoje. Taky se mluví o tom, ţe by se Morojové měli naučit bojovat po našem boku. Mohli byste pomoct, kdybyste se stali součástí tohohle.“ „Jako ty?“ zasmál se. „Pořád jsi nám ještě neřekla, proč jsi tady, a ne s nimi. Ostatním si mŧţeš vykládat, co chceš, ale já vím, proč jsi tu. Vidím to na tobě.“ Z jeho šíleného a strašidelného pohledu jsem na okamţik měla dojem, ţe to na mně opravdu vidí. „Víš, ţe jediný zpŧsob, jak zbavit svět zla, je jednat na vlastní pěst. Sama vyhledávat Strigoje a jednoho po druhém je likvidovat.“ „Bez plánu,“ podotkla Karolína. „Aniţ bys pomyslel na dŧsledky.“ „Jsme silní a umíme bojovat. To je vše, co potřebujeme, kdyţ jde o zabíjení Strigojŧ.“ A vtom jsem to pochopila. Konečně mi došlo, co se mi Mark snaţil sdělit. Denis říkal přesně to, co jsem si myslela, kdyţ jsem odešla z Akademie. Utekla jsem bez plánu a chtěla se vrhat do nebezpečí, protoţe jsem měla dojem, ţe tuhle misi zvládnu jen já. Jenom já dokáţu zabít Dimitrije. Jen já dokáţu zničit to zlo v něm. Vŧbec jsem nepomyslela na to, jestli to opravdu zvládnu - vzhledem k tomu, kolikrát mě Dimitrij porazil v boji, a to kdyţ ještě býval dhampýrem. Natoţ teď se strigojí sílou a rychlostí. Šance rozhodně nemluvily v mŧj prospěch. Přesto jsem se o to nestarala. Byla jsem tím posedlá, přesvědčená, ţe to musím udělat. Dávalo mi to smysl, ale teď…, kdyţ jsem slyšela Denisŧv názor,

153

znělo mi to úplně šíleně. Před takovouhle nezodpovědností mě Mark varoval. Jejich úmysly mŧţou být dobré - stejně jako moje ale zároveň i sebevraţedné. Bez Dimitrije uţ mi na ţivotě zase tolik nezáleţelo. Ani dřív jsem se nebála riskovat svŧj ţivot, jenţe teď jsem si uvědomila veliký rozdíl mezi smrtí nesmyslnou a smrtí z dobrého dŧvodu. Kdybych při pokusu zabít Dimitrije umřela jen proto, ţe jsem neměla ţádnou strategii, svŧj ţivot bych promarnila. Vtom k nám přišel kněz a řekl něco rusky. Z jeho tónu a výrazu jsem usoudila, ţe se ptá, jestli je všechno v pořádku. Po mši popocházel mezi přítomnými a s kaţdým prohodil pár slov. Byl to člověk, takţe nejspíš neznal dhampýrské zájmy do detailŧ, nicméně vycítil potíţe. Denis se na něj přihlouple usmál a pronesl něco, co znělo jako zdvořilé vysvětlení. Kněz se na něj také usmál, přikývl a odkráčel, protoţe uţ na něj volal někdo jiný. „Tak dost,“ pravila Karolína drsně, sotva kněz zmizel z doslechu. „Koukejte jít. Hned.“ Denis se celý napjal a já se taky připravila na rvačku. Vypadalo to totiţ, ţe by se klidně vrhl do bitky přímo tady. Po pár vteřinách ale jeho napětí opadlo a on se otočil ke mně. „Nejdřív mi je ukaţ.“ „Co ti mám ukázat?“ nechápala jsem. „Značky. Ukaţ mi, kolik Strigojŧ jsi zabila.“ Nezareagovala jsem hned, protoţe mě napadlo, jestli na mě nezkouší nějaké fígle. Všichni na mě upřeli oči. Trochu jsem se natočila, odhrnula si vlasy z krku a ukázala svoje tetování. Měla jsem tam malé molnijské značky ve tvaru blesku a značku, kterou jsem si vyslouţila za bitvu. Denis zalapal po dechu, z čehoţ jsem usoudila, ţe tolik značek pohromadě v ţivotě neviděl. Zase jsem si vlasy spustila a vyrovnaně se mu podívala do očí. „Ještě něco?“ zeptala jsem se. „Marníš čas,“ řekl nakonec a ukázal na lidi kolem mě. „S nimi. Na tomhle místě. Měla bys s námi odjet do Novosibirsku. Pomŧţeme ti, aby tvŧj ţivot za něco stál.“

154

„Jediný, kdo mŧţe něco udělat s mým ţivotem, jsem já sama.“ Mávla jsem rukou směrem do ulice. „Poţádala vás, abyste šli. Tak jděte.“ Se zatajeným dechem jsem pořád očekávala, ţe by mohlo dojit k potyčce. Po chvíli napětí se skupinka dala na ústup. Neţ se Denis definitivně otočil, ještě mě naposled probodl pohledem. „Tohle přece nechceš a dobře to víš. Aţ si to rozmyslíš, najdeš nás v Kasakově ulici 83. Odjíţdíme zítra za úsvitu.“ „Odjedete beze mě,“ řekla jsem. Z Denisova úsměvu mě znovu zamrazilo. „Uvidíme.“

155

ČTRNÁCT ZE STŘETU S DENISEM JSEM BYLA JEŠTĚ ZMATENĚJŠÍ NEŢ PŘEDTÍM. BYL TO ŠOKUJÍCÍ PŘÍKLAD TOHO, PŘED ČÍM MĚ MARK VAROVAL .

Takhle bych mohla dopadnout, kdybych si nedávala pozor. Přece nejsem stejná jako Denis, nebo ano? Nevyhledávám nebezpečí bezhlavé. Vyhledávám nebezpečí… z určitého dŧvodu. Musím splnit slib, který jsem si dala. Musím najít Dimitrije. I kdyţ moţná je to skutečně sebevraţda a jenom si namlouvám, ţe je to ušlechtilé. Viktoria mi nedala moc příleţitostí o tom přemýšlet. Později toho večera, kdyţ se po večeři celá rodina shromáţdila v obýváku, Viktoria se jakoby nic zeptala Oleny. „Mŧţu jít k Marině? Pořádá večírek, neţ se vrátíme zase do školy.“ Páni. Tohle vypadalo, ţe Abe a alchymisté nejsou jediní, kdo tady má tajemství. Dívala jsem se střídavě na Olenu a na Viktorii, zvědavá, jak tohle dopadne. Olena i Jeva pletly, ale Jeva od práce ani nezvedla oči. Viktoria totiţ promluvila anglicky. Olena se zatvářila zamyšleně. „Ale zítra ráno musíš brzo vstávat do školy.“ „Já vím. Ale mŧţu se vyspat v autobuse. Všichni tam dneska budou.“ „To není přesvědčivý argument,“ namítla Olena. „Zítra budou všichni nevyspalí,“ opáčila Viktoria s úsměvem. „Přijdeš o poslední večer s Rose.“ „Mŧţu s ní někam vyrazit, aţ se vrátím.“ „Výborně. Aby ses dostala do postele ještě později.“ „Tak pozdě zase ne. Do dvou budu zpátky.“ „To rozhodně ne. Vrátíš se do pŧlnoci.“ Olena se zase vrátila k pletení. Nicméně dala svŧj souhlas. Viktoria pohlédla na hodiny. Bylo uţ skoro pŧl deváté. Její výraz

156

mi prozradil, ţe není nadšená, ţe se musí vrátit tak brzy, ale zjevně se usnesla brát to, co mŧţe dostat. Kdyţ jsme odcházely z pokoje, Karolína se na nás divně podívala, ale nic neřekla. Soňa s Pavlem sledovali televizi tak zaujatě, ţe si našeho odchodu sotva všimli. Musela jsem zjistit, co se děje. „O co jde?“ zeptala jsem se cestou nahoru. „Myslela jsem, ţe k Marině nejdeš.“ Viktoria se zazubila a mávnutím ruky mi naznačila, abych ji následovala do jejího pokoje. Teprve nedávno jsem se dověděla, ţe její pokoj dřív patřil Dimitrijovi. Kdykoli jsem tam přišla, musela jsem bojovat s touhou vrhnout se do postele a zabořit obličej do přikrývek, přestoţe jsem věděla, ţe od té doby musely být vyprané uţ nesčetněkrát. Představovala jsem si, ţe voní jako Dimitrij, a cítila jsem z nich teplo, jako bychom v té posteli leţeli spolu. „Nejdu.“ Viktoria se začala probírat svým šatníkem, z něhoţ nakonec vytáhla krátké červené šaty bez rukávŧ s krajkou kolem ramínek. Byly z elastické látky - takové, co vypadají, ţe je v nich vidět úplně všechno. Šokovaně jsem sledovala, jak si je chystá obléknout. Vypadaly dost vyzývavě. „To je fór?“ Ne. Viktoria si sundala tričko a dţíny a začala se soukat do šatŧ. Neměla s tím problém, ale přilnuly jí k tělu tak těsně, jak jsem předpokládala. Nebyla v nich tak narvaná jako já v její halence, ale u takových šatŧ to bylo beztak jedno. „Dobře,“ řekla jsem, kdyţ mi to došlo. „Jak se jmenuje?“ „Rolan,“ odpověděla. „Rose, on je tak úţasný. A dneska večer mám poslední moţnost se s ním vidět, neţ zase nastoupím do školy.“ Nevěděla jsem, jestli za ni mám být šťastná, nebo nešťastná kvŧli Nikolajovi. Tenhle Rolan musel být dŧvodem, proč nedala Nikolajovi šanci. Byla hrozně zamilovaná do někoho jiného. Ale stejně, ty šaty… „To ho asi musíš mít hodně ráda,“ poznamenala jsem suše. Vykulila oči. „Chceš se s ním seznámit?“ „No… přece vám nebudu dělat křena…“ „Nebudeš. Jenom se zastavíš a řekneš mu čau, jo?“

157

Připadalo mi, ţe se mezi ně vměšuju, ale na druhé straně jsem byla hrozně zvědavá na kluka, kvŧli kterému jde z domu takhle vystrojená. A to ještě nebylo všechno. Začala se opravdu přehnaně líčit: udělala si hodně tmavé linky a pouţila zářivě rudou rtěnku. Tak jsem svolila, ţe Rolana pozdravím, a co nejtišeji jsme odešly z domu. Ačkoli si přes šaty oblékla kabát, stejně radši nechtěla narazit na matku. Zamířily jsme do centra, několikrát jsme zahnuly a skončily za čímsi, co vypadalo jako obyčejný sklad v opuštěné části města. Všude bylo ticho. U dveří do budovy postával vysoký, dobře stavěný dhampýr se zaloţenýma rukama. S Viktorií jsme se zastavily u něj a ona řekla, ţe tu musíme počkat. Asi po minutě se tam objevila skupinka Morojŧ rŧzného věku, všichni si povídali a smáli se. Dhampýr je přejel pohledem, načeţ jim otevřel dveře. Zevnitř se linulo světlo a hudba, která zase ztichla, kdyţ dhampýr dveře znovu zavřel. „Tak tohle je tajný dhampýrský svět v Baje,“ zamumlala jsem. Ona mě ale neslyšela, celá se náhle rozzářila. „Tady je!“ Ukázala na dva blíţící se kluky. Oba byli Morojové. Kdo by to řekl? Viktoriin tajný přítel tedy není dhampýr. Nakonec mi to ale nepřipadalo tak šokující, i kdyţ jsem si dělala starosti s tím, jak se Viktoria na dnešní večer oblékla. Vášnivě ho objala a představila mě. Jeho kamarád se jmenoval Sergej. Ten se jen zdvořile usmál a uţ spěchal dovnitř, kde se měl evidentně také sejít s nějakou dívkou. Musela jsem uznat, ţe Rolan je opravdu přitaţlivý. Měl tmavě kaštanové vlasy, hebké a vlnité. Jeho zelené oči mi bolestně připomínaly Adriana. A jeho úsměv byl okouzlující. Viktoria se tvářila stejně zamilovaně jako Nikolaj při pohledu na ni. Rolan uchopil Viktoriiny ruce, zvedl si je ke rtŧm a jednu po druhé políbil. S pohledem upřeným do jejích očí zašeptal něco, čemu jsem nerozuměla. Ona zčervenala a rusky mu odpověděla. Nepotřebovala jsem ţádný překlad, aby mi bylo jasné, ţe ti dva spolu flirtují. S úsměvem od ní odtrhl zrak, a přestoţe nás

158

Viktoria uţ představila, vypadal, jako by si mě všiml aţ teď. A zaujala jsem ho. „Ty jsi tu nová, ţe jo?“ ujistil se. Viktoria ho objala a opřela si hlavu o jeho hrudník. „Rose je u nás na návštěvě. Je to rodinná přítelkyně.“ „Aha,“ řekl. „Uţ si vzpomínám, ţe jsem o tobě slyšel. Netušil jsem, ţe ta odhodlaná pronásledovatelka Strigojŧ bude takhle krásná.“ „To patří k popisu práce,“ pravila jsem suše. „Pŧjdeš do školy s Viktorií?“ zeptal se. „Ne. Ještě chvíli zŧstanu tady.“ Pořád jsem ještě netušila, jestli ta „chvíle“ bude trvat hodinu, nebo rok. „Hmm,“ zahučel zamyšleně. Pohlédl na Viktorii a vtiskl jí polibek do vlasŧ, při čemţ jí prsty přejel po krku. Jeho další slova patřila jí. „Jsem rád, ţes mohla přijít, neţ odjedeš. Nevím, jak to přeţiju, kdyţ budeš tak daleko.“ Celá se rozzářila. „Ani náhodou bych nemohla odjet, aniţ bych tě předtím ještě viděla…“ Hlas jí selhal, jak proţívala citové vypětí. Sklonil se k ní s rukou stále na jejím krku. Na chviličku jsem si pomyslela, ţe si to snad rozdají přímo tady a teď. Naštěstí je přerušila nějaká dhampýrka, která k nim došla. Viktoria se odtrhla od Rolana a objala tu holku. Ty dvě se patrně dlouho neviděly, takţe spolu ihned začaly štěbetat sviţnou ruštinou a Rolana i mě naprosto ignorovaly. Rolan se ke mně naklonil. „Aţ se Viktoria vrátí do školy, budeš tu sama. Moţná bych ti to tady mohl ukázat, co ty na to?“ „Díky, ale uţ jsem tady všechno viděla.“ Nepřestával se široce usmívat. „Samozřejmě. V tom případě bychom se mohli jen sejít a… popovídat si.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Ten kluk před pŧlminutou osahával Viktorii a uţ se mě pokouší balit, hned jak Viktoria odjede z města. Znechutilo mě to a musela jsem se hodně ovládat, abych neudělala něco zbrklého. „Promiň, ale nemyslím, ţe tu zŧstanu tak dlouho.“

159

Měla jsem dojem, ţe se moc často nestává, aby ho ţeny odmítaly. Zamračil se a začal něco namítat, ale vtom se mu Viktoria zase pověsila kolem krku. Ještě chvíli se na mě díval a pak zaměřil svou pozornost zpátky na ni. Usmíval se a byl okouzlující. Ona mu to baštila. Ti dva se mě pokoušeli zatáhnout do rozhovoru, ale mně bylo jasné, ţe by raději byli sami. Rolan o mě moţná měl zájem, ale teď pro něj byla snadnějším úlovkem Viktoria - tu si navíc uţ moc dlouho neuţije. Opět se mě zmocnilo znechucení. Čím déle jsme tam stáli, tím jasnější mi bylo, oč tu kráčí. Dovnitř chodili pouze Morojové s dhampýrkami. A všechny ty dhampýrky byly oblečené podobně jako Viktoria. Tohle bylo doupě krvavých děvek. Utajený svět bajských dhampýrŧ mi najednou uţ nepřipadal tak lákavý. Nesnášela jsem ho. Po ničem jsem netouţila tolik jako odtud vypadnout. Vlastně ne. Po ničem jsem netouţila tolik jako vypadnout a odtáhnout odtud Viktorii, i kdyby se měla vzpouzet a ječet. Rolan byl slizoun, o tom nebylo pochyb. Nechtěla jsem, aby byla s ním. Nicméně bylo jasné, ţe ti dva nemíní prostát v uličce celou noc. Chtěli jít dovnitř a dělat tam bŧhvíco. „Viktorie,“ oslovila jsem ji a snaţila se, aby to vyznělo rozumně. „Určitě se nechceš vrátit domŧ nebo vyrazit někam jinam? Zítra se uţ neuvidíme…“ Zaváhala, načeţ zavrtěla hlavou. „S Rolanem se taky neuvidím. Ale slibuju, ţe se vrátím brzo a ještě se uţijeme. Zŧstaneme vzhŧru celou noc. Mámě to bude jedno.“ Netušila jsem, jaké další argumenty pouţít. Rolan se po mém odmítnutí začínal projevovat dost netrpělivě. Chtěl uţ jít dovnitř. Uvaţovala jsem, co tam asi je. Diskotéka? Bordel? Nejspíš bych tam s nimi ani nemohla, abych to zjistila, protoţe jsem byla aţ moc oblečená. Stejně bych se nepřinutila tam vkročit. Celý ţivot jsem byla vedena k tomu, ţe krvavé děvky jsou špatné, stejně jako celý jejich ţivotní styl. Netušila jsem, jestli se Viktoria stává jednou z nich doufala jsem, ţe ne -, ale já jsem tam v ţádném případě vejít nemínila. Byla to otázka zásad. S těţkým srdcem jsem je sledovala, jak jdou dovnitř, a uvaţovala

160

jsem, kam jsem asi nechala odejít svou kamarádku. Jak jsem ji tak pozorovala v těch těsných šatech, jak se k němu vine, zásadně jsem přehodnotila svŧj postoj. Nakolik je ten poklidný ţivot v Baje jen iluzí? Je Viktoria - ta holka, která mě nazvala svou sestrou - opravdu taková, za jakou jsem ji aţ dosud povaţovala? Zmatená jsem se obrátila k odchodu. A málem jsem vrazila do Abeho. Zase. „Sakra!“ vykřikla jsem. Dneska měl na sobě smoking s hedvábným stříbřitým šálem. „Sledujete mě?“ Hloupá otázka. Jistěţe mě sleduje. Jenom jsem doufala, ţe jeho formální oděv naznačuje, ţe mě dnes nikam neodtáhne. Jeho stráţci byli vyšňoření podobně. Napadlo mě, jestli třeba tohle místo nemá něco společného s jeho ilegálními obchody. Obchoduje snad s bílým masem? Jako nějaký pasák? To se mi zdálo nepravděpodobné, jelikoţ většina těchhle holek nevypadala, ţe by je k jejich činnosti musel někdo nutit. Abe mě obdařil svým znepokojujícím vědoucím úsměvem. „Vidím, ţe tvoje kamarádka si odešla uţít zajímavý večer. Nevěděl jsem, ţe má Viktoria tak pěkné nohy. Díky těm šatŧm se to led dozví kaţdý.“ Zaťala jsem ruce v pěsti a naklonila se k němu. „Neopovaţujte se o ní takhle mluvit, starý pane.“ „Neříkám nic, co by kaţdý neviděl na první pohled. Mladý Rolan si toho jistě taky všiml.“ „Vy o nich nic nevíte!“ Nevěřila jsem vlastním slovŧm, obzvlášť poté, co jsem ten páreček viděla vejít dovnitř. Abe vypadal, ţe odhadl, na co myslím. „Tyhle dívky všechny říkají, ţe jim se to nestane. Ale vţdycky lak dopadnou. Ty tak skončíš taky, kdyţ zŧstaneš.“ „A jsme zase u toho,“ poznamenala jsem výsměšně. „Věděla jsem, ţe mi zase začnete vyhroţovat. Uţ jenom čekám, kdy mi řeknete, ţe mám odjet ze země, jinak ţe se přihodí něco zlýho.“ Mávl rukou směrem ke dveřím, kudy vcházeli Morojové s dhampýrkami. „Není třeba, abych dělal něco zlého. To se stane stejně, pokud tady zŧstaneš. Promarníš svŧj ţivot vyřizováním drobností

161

pro Olenu Belikovovou. Tvým největším zájmem v ţivotě bude to, co bude zrovna k jídlu.“ „Jsou to hodní lidé,“ zavrčela jsem. „Neposmívejte se jim.“ „To nepopírám.“ Urovnal si svŧj hedvábný šál. „Jsou to hodní lidé. Ale nejsou to tví lidé. To je jen výplod tvojí fantazie. Obelháváš sama sebe.“ Najednou byl váţnost sama. „Dostal tě sem tvŧj ţal. Přišla jsi o muţe a opustila jsi své staré přátele. A teď se to snaţíš zamaskovat tím, ţe se přesvědčuješ, ţe tohle je tvoje rodina a domov. Není.“ „Mohl by to být mŧj domov.“ Pořád jsem si tím nebyla jistá, ale moje tvrdohlavá povaha mu zkrátka chtěla odporovat. „Pro tebe Baja není,“ řekl s planoucíma tmavýma očima. „Ty máš před sebou mnohem lepší věci. Musíš se vrátit domŧ, do školy a za princeznou Dragomirovou.“ „Jak jste se o ní, sakra, dozvěděl? Kdo jste? Kdy mi uţ konečně řeknete, pro koho pracujete? Co se mnou chcete dělat?“ Začínala jsem být hysterická. Kdyţ jsem ho slyšela zmínit se o Lisse, jako by ve mně něco prasklo. „Jsem pouhý pozorovatel, který ti mŧţe říct, ţe tady marníš svŧj čas. Tohle není ţivot pro tebe, Rose. Ty patříš do Státŧ. Říkají, ţe jsi na nejlepší cestě stát se vynikající stráţkyní. Víš vŧbec, jaká je to pocta, být přidělena k poslední ţijící člence rodu Dragomirŧ? Mohla bys strávit ţivot v elitních a mocných kruzích. Uţ teď máš výbornou pověst. Čeká tě oslnivá kariéra a ještě není pozdě vrátit se. Zatím.“ „Kdo jste, ţe mi říkáte, jak bych měla ţít? Slyšela jsem, ţe máte ruce od krve, Zmejo. Vy nejste zrovna dobrý příklad. Mimochodem, do čeho jste to vŧbec zapletený?“ „Do svých záleţitostí. A kdyţ ti říkám, ať si to rozmyslíš a vrátíš se domŧ, měla bys mě poslechnout právě proto, jaký ţivot vedu.“ Mluvil naléhavě a autoritativně. Nemohla jsem uvěřit, ţe má tu drzost mluvit se mnou takovým zpŧsobem. „To uţ není mŧj ţivot,“ prohlásila jsem chladně. Drsně se rozesmál a znovu ukázal kolem sebe. „A tohle snad ano? Chceš se stát krvavou děvkou jako tady tvoje kamarádka?“

162

„Neříkejte jí tak!“ zařvala jsem na něj. „Je mi fuk, jestli tady máte bodyguardy, nebo ne. Jestli řeknete o Viktorii ještě něco podobného, ublíţím vám.“ Nad tím mým výbuchem nehnul ani brvou. „To bylo ošklivé, přiznávám. Není krvavá děvka. Zatím ještě ne. Ale chybí jí k tomu uţ jen krŧček. Jak jsem řekl, nakonec to tak vţdycky dopadne. I kdyţ tě nevyuţije někdo jako Rolan Kisljak - a věř mi, ţe on ji vyuţije, stejně jako její sestru přesto skončíš sama s děckem, na coţ jsi ještě dost mladá.“ „Její… počkat.“ Strnula jsem. „Chcete říct, ţe to on přivedl Soňu do jiného stavu? Proč by si s ním ale Viktoria něco začala, kdyţ tohle udělal její sestře a pak ji opustil?“ „Protoţe to neví. Soňa o tom nemluví a pan Kisljak povaţuje za výtečnou zábavu dostat do postele dvě sestry. Ještěţe Karolína je chytřejší, jinak by je dostal všechny. Ale kdoví?“ Cynicky se na mě usmál. „Moţná tě uţ taky povaţuje za součást rodiny, a tak to zkusí i na tebe.“ „To zrovna. Nikdy bych si nic nezačala s někým takovým. Uţ nikdy s nikým chodit nebudu. Po Dimitrijovi uţ ne.“ Abeho váţnost náhle ustoupila pobavení. „Ale jdi, Rose. Jsi ještě mladá. Sotva jsi začala ţít. Kaţdý si myslí, ţe první láska je jediná, kterou v ţivotě proţije.“ Ten chlap uţ mě opravdu začínal vytáčet, ale ovládala jsem se natolik, abych ho nepraštila. Aspoň jsem si to myslela. Trochu jsem couvla směrem k budově. „Nebudu hrát vaše hry. A ať uţ pracujete, pro koho chcete, vyřiďte mu, ţe nebudu hrát ani ty jeho. A ţe se nevrátím.“ Ať uţ budu hledat Dimitrije, nebo tady zŧstanu s jeho rodinou, stejně se nehnu z Ruska. „To byste mě musel nacpat do krabice a poslat mě tam poštou.“ Ne ţe bych chtěla poskytnout Abemu nějaké nápady. Beztak jsem předpokládala, ţe kdyby opravdu chtěl, nějak by mě do Státŧ vypakoval. Zatraceně. Kdo za tím stojí? Kdo mě chce najít tak moc, ţe za mnou poslal tohohle chlápka? Připadalo mi to čím dál podivnější. Ať uţ to byl kdokoli, musel to být někdo, kdo se o mě dost zajímá.

163

Kdyby mě Abe chtěl unést, udělal by to uţ dávno. Mohl to udělat hned tu noc, kdy mě přivezl do Baji. Tehdy by stačilo, aby pokračoval v jízdě na nejbliţší letiště. Na tohle musím někdy přijít, ale nejdřív se musím dostat od Abeho dál. Couvla jsem. „Odcházím a vy mě nemŧţete zastavit. A uţ mě nesledujte. To uţ skončilo.“ Abe si mě ještě několik vteřin měřil zamyšleně přimhouřenýma očima. Skoro jsem viděla, jak se mu v hlavě rodí zákeřné plány. Nakonec promluvil tak tiše, ţe jsem ho sotva slyšela. „Ale s nimi to neskončí.“ „S kým?“ Ukázal na dveře. „S Viktorií a Rolanem.“ „Na co naráţíte?“ „Moc dobře víš, na co naráţím. Ona je do něj zamilovaná. On ví, ţe se Viktoria zítra vrátí do školy. Dnes je jeho poslední šance a on si ji rozhodně ujít nenechá. Tam uvnitř je spousta pokojŧ. V jednom z nich uţ teď moţná jsou.“ Snaţila jsem se zklidnit svŧj dech. „Pŧjdu to říct její matce.“ „Na to uţ je pozdě. Nenajde je včas. A zítra uţ bude Viktoria na cestě do školy a jeho v tu ránu přestane zajímat. A co nadělá její matka, kdyţ uţ bude po všem? Zavře ji doma?“ Zuřila jsem čím dál víc, hlavně proto, ţe jsem si uvědomovala, ţe má pravdu. „Fajn. Tak ji tamodtud odtáhnu sama.“ „To se ti nepodaří. Ona to chce. Neodejde s tebou. A i kdyby nakrásně ano, sejde se s ním zase příště.“ Probodla jsem ho pohledem. „To stačí. Evidentně tím někam míříte, tak to vyklopte rovnou.“ Usmál se, zjevně potěšen mou chápavostí, nebo moţná přímočarostí. „Jestli ji chceš zachránit, musíš na to jít přes něj. Přes Rolana.“ Ušklíbla jsem se. „To asi těţko. Ten ji nechá na pokoji, jedině kdyţ zaujmu její místo já. A obávám se, ţe tak daleko moje přátelství zase nesahá.“ „Kdyţ s ním promluvím, tak ne.“

164

„Co hodláte udělat? Promluvit mu do duše o morálce nebo ho přesvědčit rozumovými dŧvody?“ „Přesvědčím ho, to nepochybně. Ale věř mi, ţe ne rozumovými dŧvody - alespoň ne takovými, jakými si myslíš. Kdyţ mu řeknu, aby ji nechal na pokoji, tak ji nechá. Nadobro.“ Aniţ bych si to uvědomila, ustoupila jsem a narazila zády do zdi. Abe vypadal strašidelně jako samo peklo. Zmeja. Ani v nejmenším jsem nepochybovala o jeho slovech. Určitě by dokázal přimět Rolana, aby Viktorii nechal. Vlastně by k tomu nejspíš ani nepotřeboval ty svoje dhampýry. Z Abeho šla dost velká hrŧza - a nejspíš uměl rozdávat i rány, aby docílil svého. „Proč byste to pro mě dělal?“ zeptala jsem se. „Abych projevil dobrou vŧli. Slib mi, ţe odjedeš z Baji, a já uţ si s ním poradím.“ Oči se mu zaleskly. Oba jsme cítili, jak se kolem mě stahují sítě. „Tak tohle je teď vaše taktika? Nabízíte mi výměnný obchod? To, ţe odjedu, ale přece nemá stejnou hodnotu jako to, ţe vyděsíte nějakýho morojskýho pitomce.“ Síť se stáhla pevněji. „Opravdu, Rose?“ Zběsile jsem přemítala, co dělat. Na jedné straně jsem si říkala, ţe Viktoria je schopná rozhodovat se sama, milovat, koho chce…, jenţe jsem s jistotou věděla, ţe Rolan ji nemiluje. Ona pro něj byla jen dalším zářezem na paţbě, jak je vidět z toho, ţe balil mě a u Soni měl úspěch. Co by se stalo s Viktorií? Bude stejná jako ty ostatní ţeny tady? Bude jen další Belikovová s miminem? I kdyţ se nechce stát stráţkyní, tohle pro ni určitě není ta správná cesta. Karolína se taky odmítla dát ke stráţcŧm a teď ţije počestným ţivotem se svými dětmi a má práci, která i kdyţ není nijak vzrušující, je stabilní a pomáhá Karolíně zachovávat si dŧstojnost. Nemŧţu nechat Viktorii, aby si zničila ţivot. Nemŧţu dovolit, aby Dimitrijova sestra dopadla takhle. Dimitrij… Znala jsem ho. Znala jsem jeho ochranitelskou povahu. On by nikdy nedovolil, aby se něco stalo těm, na nichţ mu záleţelo. Příčilo se mi pomyšlení na tohle doupě krvavých děvek, ale přesto bych tam

165

naběhla a vyvlekla Viktorii ven, protoţe přesně to by udělal Dimitrij. Jenţe jsem nevěděla, jestli bych ji dokázala najít včas. A bylo mi jasné, ţe Abe by to dokázal - a taky by dokázal přimět Rolana, aby se od ní uţ napořád drţel dál. A tak jsem promluvila, aniţ bych si plně uvědomovala dŧsledky svých slov. „Odjedu z Baji.“

166

PATNÁCT ABE POHLÉDL NA JEDNOHO ZE SVÝCH STRÁŢCŦ A RYCHLE NA KÝVL.

NĚJ

Ten okamţitě odkráčel. „Vyřízeno,“ prohlásil Abe. „Jenom tak?“ dotázala jsem se nevěřícně. Ušklíbl se. „Rolan ví, kdo jsem. Ví, kdo pro mě pracuje. Jakmile Pavel oznámí moje… přání, všechno to skončí.“ Zachvěla jsem se, kdyţ mi došlo, ţe Abe mluví pravdu. Vzhledem k tomu, jak drzá jsem na něj byla celou tu dobu, skoro jsem se divila, ţe mi nezalil nohy do betonu a nehodil mě do oceánu. „Tak proč mě odtud neodtáhnete násilím?“ „Jen nerad někoho nutím násilím, aby udělal něco, co sám nechce. Dokonce ani Rolana. Je mnohem jednodušší, kdyţ lidé prostě sami dostanou rozum a udělají, oč je poţádám, aniţ bych musel pouţít síly.“ „Tím ,dostat rozum’ myslíte vydírání,“ poznamenala jsem, kdyţ jsem si uvědomila, na co jsem kývla. „Uzavřeli jsme výměnný obchod,“ řekl. „To je všechno. Nezapomínej, ţe naše vyjednávání uţ je u konce. Slíbilas, ţe odjedeš, a nepřipadáš mi jako někdo, kdo by bral svoje slovo hned zase zpět.“ „To ne.“ „Rose!“ Najednou se ve dveřích objevila Viktoria. To tedy byla rychlost. Stráţce Pavel ji v klidu táhl za paţi. Vlasy měla rozcuchané a jedno ramínko jí sklouzlo. Tvářila se nevěřícně a rozzlobeně. „Cos to udělala? Ten chlap tam přišel a řekl Rolanovi, aby vypadl a uţ se se mnou nikdy nesešel! A Rolan… souhlasil. Prostě odešel.“ Bylo skoro k smíchu, ţe z toho Viktoria ihned obvinila mě. Pravdou je, ţe jsem za to byla zodpovědná, ale Abe stál hned vedle.

167

Nebylo ţádným tajemstvím, kdo jsou jeho zaměstnanci. Stejně jsem se začala obhajovat. „Vyuţíval tě,“ řekla jsem. Viktoriiny hnědé oči byly zalité slzami. „On mě miluje.“ „Kdyby tě miloval, tak proč by balil mě, sotva se k němu otočíš zády?“ „To neudělal!“ „Udělal, a navíc ještě udělal Soně dítě.“ I kdyţ bylo v uličce přítmí, viděla jsem, jak bledne. „To je leţ.“ Rozhodila jsem rukama. „Proč bych si to vymýšlela? Chtěl si se mnou někam vyrazit, sotva odjedeš z města!“ „Jestli jo,“ vypravila ze sebe roztřeseným hlasem, „pak proto, ţes ho povzbuzovala.“ Jenom jsem zírala. Abe vedle mě mlčky poslouchal a tvářil se samolibě. Byl sám se sebou spokojený a nejspíš si myslel, ţe teď vychází najevo, ţe měl pravdu. Nejradši bych ho praštila, ale v tuto chvíli byla středem mého zájmu Viktoria. „Jak si to mŧţeš myslet? Jsem tvoje kamarádka!“ vykřikla jsem. „Kdybys byla moje kamarádka, takhle by ses nechovala. Nestála bys mi v cestě. Děláš, jako ţes milovala mýho bratra, ale to rozhodně nebyla pravda - ty totiţ vŧbec nerozumíš lásce!“ Nerozumím lásce? Zbláznila se? Kdyby jen věděla, co jsem Dimitrijovi obětovala, co všechno jsem udělala pro to, abych se dostala aţ sem… Všechno jen pro lásku. To ona tomu nerozumí. Láska není, kdyţ se na sebe dva lidi vrhnou na večírku. Je to něco, pro co ţijete a umíráte. Vřelo to ve mně čím dál víc, temnota ve mně narŧstala takovým zpŧsobem, ţe jsem měla sto chutí ji za to strašlivé obvinění zmlátit. S vynaloţením velkého úsilí jsem si uvědomila, ţe Viktorii uţ bylo ublíţeno a ţe to řekla jen proto, ţe je vykolejená a naštvaná. „Viktorie, chápu a omlouvám se. Tohle dělám jenom proto, ţe jsi moje kamarádka a myslím to s tebou dobře.“ „Ty nejsi moje kamarádka,“ zasyčela. „Nepatříš do naší rodiny. Nerozumíš nám, ani tomu, jak ţijeme! Kéţ bys nepřijela.“ Otočila se a

168

naštvaně odkráčela skrz houf lidí zpátky dovnitř. Jak jsem se za ní dívala, srdce mě bolelo. Obrátila jsem se na Abeho. „Pokusí se ho najít.“ Pořád se tvářil tak vševědoucně. „Na tom nezáleţí. Uţ s ní nebude chtít nic mít. Ne, pokud si cení té své pěkné tvářičky.“ Strachovala jsem se o Viktorii, ale měla jsem dojem, ţe s Rolanem má Abe pravdu. Rolan uţ nebude problém. A Viktoriin příští přítel…, to bude starost na jindy. „Fajn. Tak tady jsme skončili. Uţ mě nesledujte,“ zavrčela jsem. „Dodrţ svŧj slib, ţe odjedeš z Baji, a nebudu tě sledovat.“ Přimhouřila jsem oči. „Říkala jsem vám, ţe sliby vţdycky dodrţuju.“ A jak jsem spěchala k domu Belikovových, uvaţovala jsem, jestli je to pravda. Střet s Abem a Viktorií na mě zapŧsobil jako ledová sprcha. Co tady dělám? V určitém ohledu měl Abe pravdu… Něco jsem si nalhávala, kdyţ jsem sama sobě předstírala, ţe Dimitrijova rodina je i moje. Jenom jsem tím mírnila svŧj zármutek. Moje rodina to ale není. Tohle není mŧj domov. Ani Akademie uţ není mým domovem. Jediné, co mi zŧstalo, byl mŧj slib - slib, který jsem dala Dimitrijovi. Na ten slib jsem ovšem nějak pozapomněla v momentě, kdy jsem sem přijela. Kdyţ jsem přišla do domu, někteří členové rodiny uţ spali, zatímco jiní ještě seděli v obýváku. Proklouzla jsem nahoru do svého pokoje a úzkostlivě čekala, aţ se vrátí Viktoria. Po pŧlhodině jsem uslyšela na schodech kroky a bouchnutí jejích dveří. Tiše jsem na ně zaklepala. „Viktorie,“ hlasitě jsem zašeptala. „To jsem já. Prosím tě, promluv si se mnou.“ „Ne!“ odpověděla. „Uţ nikdy s tebou nechci mluvit.“ „Viktorie…“ „Vypadni!“ „Jenom si o tebe dělám starosti.“ „Ty nejsi mŧj bratr! Dokonce nejsi ani moje sestra. Nemáš tady co dělat!“

169

Au. Dveře sice tlumily její hlas, ale nechtěla jsem riskovat, ţe se pohádáme na chodbě, kde nás všichni uslyší. Se zlomeným srdcem jsem se vrátila do svého pokoje. Zastavila jsem se před zrcadlem. V tu chvíli jsem si uvědomila, ţe Viktoria má pravdu. Dokonce i Abe měl pravdu. Já nepatřím do Baji. Vmţiku jsem si sbalila všechen svŧj skrovný majetek, ale zaváhala jsem. Vyšla jsem z pokoje a Viktoriiny zavřené dveře ve mně vyvolávaly touhu znovu na ně zaklepat. Jenomţe kdybych to udělala, strhla by se jen další hádka. Nebo moţná hŧř - mohla by mi odpustit a já bych tu chtěla zŧstat napořád a zapadnout do pohodlí a prostého ţivota Dimitrijovy rodiny. Zhluboka jsem se nadechla, sešla ze schodŧ a vyšla ven ze dveří. Chtěla jsem se rozloučit s ostatními, ale bála jsem se, ţe kdybych je viděla, mohla bych si svŧj odchod rozmyslet. Bylo mi jasné, ţe musím odejít. Zuřila jsem na Viktorii i na Abeho. Jejich slova mě hluboce zranila, ale byla pravdivá. Tohle není mŧj svět. V ţivotě přece musím dělat něco docela jiného. A musím splnit ještě spoustu slibŧ. Kdyţ jsem byla asi osm blokŧ od domu, zpomalila jsem. Ne proto, ţe bych byla unavená, ale protoţe jsem si nebyla jistá, kam vlastně jdu. Opustit dŧm byl ten největší krok. Usedla jsem na obrubník před tichou setmělou zahradou v sousedství. Chtělo se mi brečet, aniţ bych věděla proč. Chtěla jsem zpátky svŧj starý ţivot. Chtěla jsem Dimitrije a Lissu. Boţe, jak moc je chci! Jenţe Dimitrij je pryč a jediná moţnost, jak ho znovu spatřit, se mi naskytne, pokud se ho opravdu vydám zabít. A Lissa…, ta je pro mě víceméně taky ztracená. I kdybych tohle přeţila, nemyslím, ţe by mi někdy odpustila. Seděla jsem tam a připadala si ztracená a opuštěná. Natáhla jsem k ní smysly. Věděla jsem, ţe je to bláznovství, vzhledem k tomu, co jsem viděla posledně, ale musela jsem to zkusit ještě jednou. Musela jsem se přesvědčit, jestli bych tam zase dokázala zaujmout své staré místo. Do její mysli jsem vklouzla okamţitě, moţná tomu napomohly moje rozvířené emoce. Zrovna byla v soukromém letadle.

170

Jestli prve Jill ohromilo, ţe se seznámila s elitními studenty od svatého Vladimíra, tak z toho, ţe si s nimi vyrazila na výlet, málem upadla do kómatu. Na všechno zírala s vykulenýma očima a během letu ke královskému dvoru ze sebe sotva dokázala vypravit slovo. Kdyţ jí Avery nabídla sklenku šampaňského, jenom vykoktala: „Nne, díky.“ Pak se zdálo, ţe ji všichni pustili z hlavy. Bavili se mezi sebou. Lissa si všimla Jilliny nervozity, ale nesnaţila se s tím nic dělat. To byl šok. Ta Lissa, kterou jsem znala, by se přetrhla, aby se Jill cítila příjemně a jako členka party. Mladší dívka se ale naštěstí spokojila s tím, ţe jenom sledovala, jak se baví ostatní. Taky mě uklidňovalo vědomí, ţe Jill bude v dobrých rukou, aţ se setká s Miou. Lissa dala Mie vědět uţ předem, aby Jill vyzvedla hned na letišti, protoţe Lissa s ostatními se hned po přistání musela zúčastnit nějakých královniných oficialit. Mia slíbila, ţe na víkend vezme Jill pod svá křídla a ukáţe jí, jak zdokonalila svou vodní magii. Lissa jí za to byla vděčná a radovala se, ţe nebude muset celý víkend na tu holčičku dohlíţet. I kdyţ Jill měla Lissa z krku, jinou osobu ale ne: byl to Aveřin bratr Reed. Jejich otec se usnesl, ţe je skvělý nápad vzít s sebou i jeho. Vzhledem k tomu, jak klíčovou roli při zorganizování tohoto výletu pan - pardon, ředitel - Lazar sehrál, nedalo se nic namítat. Avery obrátila oči v sloup a pošeptala to Lisse těsně předtím, neţ nastoupili do letadla. „Všichni máme co děkovat tvojí pověsti,“ oznámila Avery. „Táta mi dovolil jet s tebou částečně taky proto, ţe máš dobrý vztahy s královnou, a on chce, aby na mně něco z toho taky ulpělo. Doufá, ţe s ní potom i já budu mít dobrý vztahy a to ţe zas ulpí na Reedovi - a na zbytku rodiny.“ Lissa se nesnaţila hledat v tom přílišnou logiku. Byla otrávená, protoţe Reed Lazar byl stejně nepříjemný jako první den, kdy ho poznala. Nebyl zlý nebo tak něco, jen jí byla jeho společnost nepříjemná. Byl pravým opakem Avery. Zatímco ona byla zábavná a vţdycky se ráda pouštěla do hovoru, on se pořád mračil a mluvil jen, kdyţ byl vyzván. Lissa nevěděla, jestli je tak stydlivý, nebo mu

171

připadá, ţe jsou všichni pod jeho úroveň. Kdyţ se ho zeptala, jestli je rád, ţe s nimi letí ke dvoru, Reed jenom pokrčil rameny. „Je mi to fuk.“ Jeho tón byl skoro aţ nepřátelský, jako by mu vadilo, ţe se ho vŧbec na něco ptá. A tak Lissa vzdala pokusy navázat s ním rozhovor. Jediný, s kým se Reed bavil, samozřejmě kromě své sestry, byl její stráţce Simon. Ten jel s nimi také. Kdyţ letadlo přistálo, ukázalo se, ţe Mia své slovo dodrţela. Nadšeně mávala a blond kudrliny jí poletovaly ve větru. Lissa se na ni usmála a obě se tak trochu polovičatě objaly. To mě u nich vţdycky pobavilo, vzhledem k tomu, jak nepřátelské vztahy mezi sebou měly dřív. Lissa představila všechny, kdo se ještě neznali, a vzápětí je skupinka stráţcŧ odvedla z přistávací dráhy do vnitřní části královského dvora. Mia uvítala Jill s takovou vřelostí, ţe mladší dívku rázem přešla nervozita a zelené oči se jí rozzářily nadšením. Mia s přátelským úsměvem odlepila zrak od Jill a zadívala se na Lissu. „Kde máte Rose?“ Zavládlo ticho následované rozpačitými pohledy. „Co je?“ podivila se Mia. „Co jsem řekla?“ „Rose odešla,“ řekla Lissa. „Promiň… Myslela jsem, ţe se to k tobě doneslo. Po tom útoku se odhlásila ze školy a odešla, protoţe si musela vyřídit nějaký… osobní záleţitosti.“ Lissa se bála, ţe se Mia začne vyptávat, coţe to bylo za osobní záleţitosti. Jen pár lidí vědělo, ţe jsem se vydala hledat Dimitrije, a Lissa chtěla, aby to tak zŧstalo i nadále. Většina lidí si myslela, ţe jsem odešla, protoţe jsem v bitvě utrpěla duševní trauma. Miina následující otázka ovšem Lissu šokovala. „Proč jsi nešla s ní?“ „Co?“ vykoktala. „Proč bych to dělala? Rose nedokončila studium. Nenechala bych školy ani náhodou.“ „Aha, jasně.“ Mia nahodila zahloubaný výraz. „Vy jste k sobě ale vţdycky měly tak blízko - bez ohledu na pouto. Předpokládala bych, ţe se neodloučíte a pŧjdete spolu třeba na druhý konec světa a detaily

172

budete řešit aţ pak.“ Miin ţivot se od základu změnil, takţe takové věci povaţovala za samozřejmost. Ten zvláštní nával hněvu, který jsem u Lissy tak často vnímala, se náhle objevil znovu a obrátil se proti Mie. „Jo, jasně. Pokud jsme si byly tak blízký, tak mě především neměla opustit. To ona je sobec, ne já.“ Ta slova mě ohromila a Miu šokovala. Mia taky dokázala pěkně vypěnit, teď se ale ovládla a omluvně pozvedla ruce. Opravdu se hodně změnila. „Promiň. Z ničeho tě neobviňuju.“ Lissa uţ nic dalšího neřekla. Od mého odchodu si spoustu věcí vyčítala. Pořád dokola si v hlavě přemílala, co pro mě mohla udělat před útokem nebo po něm, co mohla udělat pro to, aby mě přiměla zŧstat. Ale nikdy ji ani nenapadlo, ţe by mohla odejít se mnou. A teď ji ten nápad zasáhl jako facka. Miina slova v ní vyvolala výčitky svědomí, ale zároveň i vztek. Nevěděla, na koho se zlobí víc - jestli na mě, nebo na sebe. „Vím, na co myslíš,“ řekl Adrian o pár minut později, kdyţ Mia odvedla Jill a slíbila, ţe se s nimi sejde později. „Teď uţ dokonce čteš myšlenky?“ podivila se Lissa. „To ani nemusím. Vidím ti to na očích. Rose by ti nikdy nedovolila odejít s ní, tak se tím přestaň trápit.“ Vešli do královského domu pro hosty, kde to vypadalo stejně přepychově a honosně, jako kdyţ jsem tam byla naposled. „To nemŧţeš vědět. Mohla jsem ji třeba přemluvit.“ „Ne,“ namítl Adrian ostře. „To by se ti nepodařilo. Myslím to váţně, nepotřebuješ další zbytečný dŧvod k depkám.“ „Hele, kdo říká, ţe mám depky? Jak jsem řekla, to ona mě opustila.“ Adrian se tvářil překvapeně. Od mého odchodu byla Lissa hlavně smutná. Občas se kvŧli tomu mému rozhodnutí vztekala, ale ani Adrian, ani já jsme u ní ještě neviděli takový zápal. V srdci jí vřely temné pocity. „Myslel jsem, ţes to pochopila,“ řekl Adrian a zmateně se zamračil. „Myslel jsem, ţes říkala, ţe…“

173

Náhle je přerušila Avery, která zpraţila Adriana příkrým pohledem. „Hele, hele, nech ji na pokoji, jo? Uvidíme se na recepci.“ V tu chvíli se museli rozdělit, protoţe holky šly do jedné části ubytovny a kluci do druhé. Adrian vypadal, ţe by k tomu chtěl ještě něco říct, ale nakonec jen kývl a vzdálil se spolu s Reedem a párem stráţcŧ. Avery jednou rukou Lissu objala a dívala se za odcházejícím Adrianem. „Jsi v pohodě?“ Její obvykle rozesmátý hlas byl plný starostlivosti. Lissu to překvapilo stejně, jako mě vţdycky překvapovaly Adrianovy váţné chvilky. „Asi jo. Nevím.“ „Netrap se tím, co jsi mohla nebo měla udělat. Minulost uţ je pryč. Máš před sebou budoucnost.“ Lissa měla stále ještě těţké srdce a náladu tak temnou, ţe takovou jsem u ní dlouho nezaţila. Přinutila se k přiškrcenému úsměvu. „To je asi ta nejmoudřejší věc, jakou jsi kdy řekla.“ „Já vím! Věřila bys tomu? Myslíš, ţe to udělá dojem na Adriana?“ Obě se rozesmály, přestoţe Lissa se pořád trápila Miinou poznámkou. Ničilo ji to tak, ţe si vŧbec nemyslela, ţe je to moţné. Nejvíc ji ale nesuţovalo pomyšlení, ţe kdyby bývala odešla se mnou, mohla by mi pomoct, abych se nedostala do problémŧ. Ne. Především si vyčítala, ţe ji vŧbec nenapadlo, ţe mohla se mnou odejít. Byla jsem její nejlepší kamarádka. Říkala si, ţe takhle měla na mŧj odchod zareagovat okamţitě. Teď se cítila ještě provinileji, Ten pocit viny byl všepohlcující a ona se chvílemi snaţila svoje emoce přeměnit ve vztek, aby tak ulevila své bolesti. Moc to ale nezabíralo. Ani postupem večera se její nálada nezlepšila. Nedlouho po jejich příletu královna uspořádala malou recepci pro ty nejelitnější návštěvníky dvora. Lisse připadalo, ţe královna neustále pořádá nějaké recepce a večírky. V jednom období svého ţivota to Lissa povaţovala za zábavu. Teď uţ ale ne, přinejmenším co se týkalo těchhle večírkŧ. Nicméně nedávala svoje pochmurné pocity znát a svou roli příjemné dívky z královského rodu hrála dobře. Královna vypadala

174

šťastně, ţe má Lissa „vhodnou“ královskou kamarádku, a neméně ji potěšilo i to, ţe zapŧsobila na další královské a hodnostáře, jimţ byla představena. V jednu chvíli ale Lissu odhodlání málem opustilo. „Neţ odjedeš,“ řekla Taťána, „měly bychom se ti poohlédnout po nějakých stráţcích.“ Obě stály se skupinkou obdivovatelŧ a poskokŧ, kteří se od nich drţeli v patřičné vzdálenosti. Lissa aţ dosud nepřítomně zírala na bublinky ve svém nedotčeném šampaňském, ale teď náhle vzhlédla. „Stráţci, Vaše Veličenstvo?“ „Jen těţko se to dá provést nějak šetrně, ale ať uţ se ti to líbí, nebo ne, momentálně tě nikdo nechrání.“ Královna se dŧleţitě odmlčela. „Belikov byl dobrý stráţce.“ Moje jméno jí přirozeně na rty nepřišlo. Jako bych vŧbec neexistovala. Nikdy mě neměla ráda, obzvlášť pak poté, co si začala myslet, ţe uteču s Adrianem. Však si i Lissa všimla, jak hloubavě Taťána pozorovala, kdyţ Adrian flirtoval s Avery. Těţko říct, jestli proti tomu něco měla. Avery pŧsobila příkladně - kdyţ se odhlédne od jejích excesŧ na večírcích -, nicméně Taťána chtěla, aby po Adrianově boku nakonec skončila Lissa. „Teď nepotřebuju, aby mě někdo chránil,“ řekla zdvořile Lissa a srdce se jí svíralo. „Ne, ale uţ brzy odejdeš ze školy. Domníváme se, ţe jsme pro tebe našli vynikající kandidáty. Jedním z nich je ţena - to je štěstí.“ „Jako stráţkyně se mi nabídla Janine Hathawayová,“ pravila náhle Lissa. Nevěděla jsem o tom, ale jak mluvila, přečetla jsem si celý ten příběh přímo z její mysli. Moje máma se na ni obrátila krátce poté, co jsem odjela. Byl to trochu šok. Matka byla vţdycky nesmírně loajální vŧči tomu, ke komu byla právě přidělena. Tohle pro ni musel být mimořádný čin. „Janine Hathawayová?“ Taťáně vyjelo obočí skoro aţ k vlasŧm. „Jsem si jistá, ţe má jiné závazky. Ne, máme mnohem lepší moţnosti. Tahle mladá dáma je jen o pár let starší neţ ty.“ Lepší moţnosti neţ Janine Hathawayovou? To není moc pravděpodobné. Neţ jsem poznala Dimitrije, moje máma pro mě byla

175

hvězdou, podle které jsem všechny poměřovala. Taťánina „mladá dáma“ bude bezpochyby nějaká královnina nastrčená loutka - a co je dŧleţitější, nebude se jmenovat Hathawayová. Královna neměla moji mámu v lásce o nic víc neţ mě. Jednou, kdyţ mi Taťána nadávala, zmínila se o muţi, s nímţ moje matka kdysi chodila. Jednalo se o nějakého chlápka jménem Ibrahim a já jsem předpokládala, ţe by to mohl být mŧj otec. Zábavné na tom bylo, ţe se královna tvářila, skoro jako by o něj sama měla zájem, takţe mě napadlo, jestli snad tohle nemŧţe být dŧvodem, proč nesnáší mou rodinu. Lissa se na královnu trochu křečovitě, ale zdvořile usmála a poděkovala jí. Já i Lissa jsme dobře chápaly, o co tu jde. Tohle byl Taťánin styl. Kaţdý byl součástí jejích plánŧ, ale nepřipadalo v úvahu odporovat. Lisse se zase jednou vybavila ta podivná vzpomínka na to, co jí kdysi řekl Viktor Daškov. Ten kromě svých šílených plánŧ, které zahrnovaly zabíjení a únosy, chtěl rozpoutat mezi Moroji revoluci. Měl za to, ţe moc je rozdělena nespravedlivě a všechno řídí jen několik málo jedincŧ. Lissa si to občas myslela také. Ta vzpomínka ji ale opustila stejně rychle, jako se jí zrodila v hlavě. Viktor Daškov byl šílenec a násilník, jehoţ nápady si nezasluhují, aby se nad nimi uvaţovalo. Jakmile etiketa dovolila, Lissa se královně omluvila a zamířila na druhou stranu sálu. Připadala si, ţe snad exploduje ţalem a vztekem. Málem vrazila do Avery. „Boţe,“ povzdechla si Avery. „Reed mě ztrapňuje, ţe víc uţ to snad ani nejde. Dva lidi se s ním pokusili zapříst rozhovor, a on je všechny odbývá. Robin Badicový právě řekl, ať zavře hubu. Teda ona je fakt dost ukecaná, ale stejně, tohle se nedělá.“ Aveřin přehnaně zoufalý výraz se změnil, kdyţ se zadívala na svou kamarádku. „Co se děje?“ Lissa střelila pohledem po Taťáně a pak se zadívala do modrošedých Aveřiných očí. „Chci odtud vypadnout.“ Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. „Neříkalas něco o úţasný zábavě u dvora? To bude kdy?“ Avery se usmála. „Hned jak budeš chtít.“

176

Vrátila jsem se do své hlavy a uvědomila si, ţe pořád sedím na obrubníku. Vířilo ve mně plno rŧzných pocitŧ a do očí se mi draly slzy. Moje dřívější obavy se potvrdily: Lissa uţ mě nepotřebuje… Přesto jsem ale měla dojem, ţe se tu děje něco divného, co jsem zatím nedokázala identifikovat. Moţná v tom sehrál svou roli rozhovor s Miou nebo Lissu ovlivňují vedlejší účinky éteru… Tohle rozhodně nebyla ta Lissa, jakou jsem znala. Uslyšela jsem na chodníku kroky, tak jsem vzhlédla. Ze všech, kdo se mě mohli vydat hledat, bych očekávala Abeho nebo Viktorii. Ale nebyl to ani jeden z nich. Byla to Jeva. Stařena tam stála s šálem přehozeným přes úzká ramena a nesouhlasně na mě hleděla svýma pronikavýma očima. Povzdechla jsem si. „Co se stalo? Spadl vám barák?“ zeptala jsem se. Naše jazyková bariéra je moţná nakonec i výhodou. Semkla rty. „Uţ tady nemŧţeš zŧstat,“ řekla. Poklesla mi čelist. „Vy… Vy mluvíte anglicky?“ Odfrkla si. „Samozřejmě.“ Vyskočila jsem na nohy. „A celou tu dobu jste předstírala, ţe ne? Z Pavla jste udělala tlumočníka.“ „Je to tak jednodušší,“ prohlásila. „Kdyţ nemluvíš tou řečí, vyhneš se spoustě nepříjemných rozhovorŧ. A já uţ jsem zjistila, ţe Američani vedou ty nejnepříjemnější rozhovory ze všech.“ Byla jsem z toho konsternovaná. „Vţdyť mě ani neznáte! Ale přesto mi od prvního dne děláte peklo. Proč? Proč mě nenávidíte?“ „Není pravda, ţe tě nenávidím. Jsem jenom zklamaná.“ „Zklamaná? Proč?“ „Zdálo se mi, ţe přijdeš.“ „To jsem slyšela. Míváte často takový sny?“ „Občas,“ odpověděla. V měsíčním svitu se jí zvláštně leskly oči, coţ jen násobilo dojem, ţe není z tohoto světa. Páteří mi projel mráz.

177

„Někdy jsou moje sny pravdivé. Někdy zase ne. Zdálo se mi, ţe je Dimka mrtvý, ale nechtěla jsem tomu věřit, dokud jsem neměla dŧkaz. Ty jsi mŧj dŧkaz.“ „A proto jste zklamaná?“ Jeva si přitáhla šál těsněji k tělu. „Ne. V mých snech jsi zářila. Plála jsi jako hvězda a já tě viděla jako bojovnici, někoho, kdo je schopen velikých činŧ. Ale namísto toho? Jen ses tady flákala. Nic jsi neudělala. Neudělala jsi to, kvŧli čemu jsi přišla.“ Prohlíţela jsem si ji a uvaţovala, jestli opravdu ví, o čem mluví. „A co to přesně má být?“ „Ty to víš. O tom se mi taky zdálo.“ Čekala jsem, ţe řekne víc. Kdyţ to ale neudělala, rozesmála jsem se. „Moc hezká nicneříkající odpověď. Jako věštkyně jste stejně špatná jako kaţdá jiná.“ I v té tmě jsem viděla, jak jí oči planou hněvem. „Přišla jsi hledat Dimku. Pokusit se ho zabít. Musíš ho najít.“ „Co myslíte tím ,pokusit se’?“ Nechtěla jsem jí věřit. Nechtěla jsem věřit, ţe by mohla skutečně znát mou budoucnost. Jenţe přesto jsem se toho chytla. „Viděla jste, co se stane? Zabiju ho?“ „Nevidím všechno.“ „Aha, fantastický.“ „Viděla jsem jenom, ţe ho musíš najít.“ „A víc mi toho neřeknete? To uţ vím dávno!“ „Tohle jsem viděla.“ Zaúpěla jsem. „Sakra, nemám čas na tyhle zašifrovaný kecy. Jestli mi nemŧţete pomoct, tak nic neříkejte.“ Mlčela. Hodila jsem si bágl na rameno. „Fajn. Takţe odcházím.“ A najednou jsem věděla, kam jít. „Vyřiďte ostatním…, řekněte jim, ţe jim děkuju za všechno. A ţe se omlouvám.“ „Děláš správnou věc,“ řekla. „Tady bys být neměla.“ „To uţ jsem slyšela,“ zahučela jsem a obrátila se k odchodu. Uvaţovala jsem, zda řekne ještě něco: jestli mi vynadá, prokleje mě nebo mi udělí další záhadná slova ze studny své „moudrosti“. Ale

178

dál mlčela, a tak jsem se ani neohlédla. Neměla jsem domov, ani tady, ani v Americe. Jediné, co mi zbylo, bylo vykonat to, kvŧli čemu jsem sem přišla. Abemu jsem řekla, ţe svoje slovo vţdycky drţím. A udělám to i tentokrát. Odjedu z Baji, jak jsem mu slíbila. A zabiju Dimitrije, jak jsem slíbila sama sobě. Věděla jsem, kam jít. Ta adresa mi z paměti nevypadla: Kasakova 83. Netušila jsem, kde to je, ale jakmile jsem došla do centra, zeptala jsem se na tu ulici nějakého muţe a ten mě tam nasměroval. Nebylo to daleko, jen asi kilometr a pŧl. Nasadila jsem sviţný krok. Kdyţ jsem došla k domu, ulevilo se mi, ţe se za okny stále ještě svítí. Ačkoli si většinou servítky neberu, nechtělo se mi někoho tahat z postele. Taky se mi nechtělo mluvit s Nikolajem, takţe jsem byla ráda, kdyţ mi otevřel Denis. Při pohledu na mě se zatvářil ohromeně. Přestoţe dnes před kostelem se dost chvástal, asi si opravdu nemyslel, ţe se přidám k němu a ostatním nezaslíbeným. Nezmohl se na slovo, a tak jsem se mluvení ujala sama. „Rozmyslela jsem si to. Jedu s vámi.“ Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na to, co bude následovat. Slíbila jsem Abemu, ţe opustím Baju, ale neslíbila jsem, ţe se vrátím do Státŧ. „Vemte mě s sebou do Novosibirsku.“

179

ŠESTNÁCT DENIS I JEHO DVA NEZASLÍBENÍ KAMARÁDI, ARTUR A LEV, BYLI BEZ SEBE NADŠENÍM, ŢE SE STANU SOUČÁSTÍ JEJICH BOJOVÉHO KOMANDA.

Ale pokud čekali, ţe budu sdílet jejich bláznivé nadšení pro bezhlavé pronásledování Strigojŧ, byli bolestně zklamáni. Vlastně hodně brzy zjistili, ţe k lovení přistupuju úplně jinak neţ oni. Denisŧv kámoš Lev měl auto a všichni jsme se střídali v řízení do Novosibirsku. Cesta trvala asi patnáct hodin, a přestoţe jsme na noc zŧstali v hotelu, i tak jsem toho měla aţ po krk - být zavřená v tak malém prostoru se třemi kluky, co neustále ţvaní o všech Strigojích, které se chystají zabít. Pořád se mě snaţili vtáhnout do hovoru. Chtěli vědět, kolik Strigojŧ jsem zlikvidovala. Zajímalo je, jak probíhala bitva na Akademii. Chtěli znát moje metody. Kdykoli jsem pomyslela na tohle téma, jediné, na co jsem vzpomínala, byla krev a zármutek. Nebylo to nic, čím bych se chtěla chlubit. Aţ po šesti hodinách jízdy konečně pochopili, ţe ze mě mnoho informací nedostanou. Takţe mě namísto toho začali zásobovat historkami o vlastních proţitých dobrodruţstvích. Pobili sice spoustu Strigojŧ, ale ztratili při tom hodně kamarádŧ - teenagerŧ jako oni. Moje záţitky se od toho zase tolik nelišily, taky jsem přišla o kamarády. Ale moje ztráty byly zpŧsobeny početní převahou Strigojŧ. Ztráty v Denisově skupině by se daly přičíst spíš bezmyšlenkovitému uspěchanému jednání. A vskutku, jejich plán po příjezdu do Novosibirsku nebyl nijak propracovaný. Neustále zdŧrazňovali, ţe Strigojové se nejčastěji vyskytují na místech, kde je v noci plno lidí - jako jsou třeba kluby nebo zapadlé uličky, kde mohou snadno ulovit svou kořist. Kdyţ někdo na takových místech zmizí, nikdo si toho skoro ani nevšimne. Tudíţ Denisŧv plán zahrnoval, ţe se budeme potloukat po

180

podobných místech a doufat, ţe tam potkáme nějaké Strigoje. Pŧvodně jsem měla v úmyslu co nejdřív se od téhle skupinky trhnout a jednat na vlastní pěst. Koneckoncŧ jsem se jen chtěla dostat do Novosibirsku. Po všem, co uţ jsem se dověděla, mi připadalo logické hledat Dimitrije právě v největším městě Sibiře. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi bylo jasné, ţe vrhnout se mezi Strigoje sama by bylo stejně hloupé jako plány tohohle gangu nezaslíbených. Mŧţou mě krýt. A navíc, kdyţ zatím nevím přesně, kde by mohl Dimitrij být, musím si vypracovat nějakou metodu, jak se dostat k informacím. A k tomu potřebuju pomoc. Na sklonku druhého dne cesty jsme dorazili do Novosibirsku. Přestoţe jsem slyšela, ţe je to veliké město, nepředstavovala jsem si ho jako Moskvu nebo Petrohrad. A opravdu, tohle město nebylo tak veliké, ale přesto to tu připomínalo velkoměsto s věţovými domy, divadly, městskou hromadnou dopravou a krásnou architekturou. Sešli jsme se s kamarádkou klukŧ, dhampýrkou Tamarou, která měla byt v centru. Nemluvila moc dobře anglicky, ale přesto jsem vyrozuměla, ţe je taky nezaslíbená a taky stejně nedočkavá zbavit svět Strigojŧ. Byla o něco málo starší neţ my ostatní, proto uţ měla svŧj byt. Byla to příjemná pihatá brunetka. Vypadalo to, ţe vţdycky čeká, aţ kluci přijedou do města na lov, a pro mě to vlastně byla klika. A ona aspoň nechodila lovit Strigoje sama. Tvářila se radostně, ţe tady má konečně jinou dívku, ale stejně jako ostatní i ona brzy pochopila, ţe jejich zápal nesdílím. Kdyţ nadešla naše první noc lovu, konečně jsem se ujala role vŧdce. Ta náhlá změna mého chování je zprvu všechny překvapila, ale brzy mi začali zaujatě naslouchat. Zřejmě je oslnila moje pověst superhvězdy. „Fajn,“ řekla jsem a dívala se z jednoho na druhého. Seděli jsme v kruhu v Tamařině obýváku. „Takţe takhle to bude fungovat: budeme chodit po nočních klubech jako parta, budeme to tam sledovat, a samozřejmě i uličky kolem…“ „Počkej,“ přerušil mě Denis. „Většinou se vţdycky rozdělíme.“ „Proto se necháváte zabíjet,“ vyštěkla jsem. „Budeme chodit ve

181

skupině.“ „Ale copak ty jsi nezabila Strigoje sama?“ podivil se Lev. Byl ze všech nejvyšší, takový hubený čahoun, co připomínal spíš Moroje. „Ano, ale měla jsem štěstí.“ A taky si o sobě myslím, ţe jsem lepší bojovník neţ tihle všichni dohromady. Myslete si, ţe jsem nafoukaná, ale byla jsem zatraceně dobrou stráţkyní. Nebo spíš skorostráţkyní. „Kdyţ se nás všech pět bude drţet pohromadě, bude to lepší. Aţ narazíme na Strigoje, musíme se postarat, abychom ho zlikvidovali na izolovaným místě.“ Nezapomínala jsem na Sydneyino varování. „Ale neţ je zabijeme, musím s nimi mluvit. Vy budete mít za úkol je znehybnit.“ „Proč?“ dotazoval se Denis. „Co jim jako chceš sdělit?“ „Vlastně spíš potřebuju, aby oni něco sdělili mně. Zabere to jen chviličku. A vy se nakonec stejně dočkáte toho, ţe je zabijete, tak si s tím nedělejte hlavu. Ale…“ Tahle část se příčila mým plánŧm, ale uvědomovala jsem si, ţe to říct musím. Nechtěla jsem, aby tihle kluci přišli o ţivot jen proto, ţe chci splnit svŧj úkol. „Pokud se dostaneme do situace, ţe budeme v pasti nebo v bezprostředním ohroţení, zapomeňte na mluvení a znehybňování. Zabíjejte. Zachraňte se.“ Zjevně jsem mluvila dost drsně a přesvědčivě, takţe se rozhodli mě poslechnout. Náš plán zahrnoval i utajení. Jakýkoli Strigoj, který by se k nám dostal blíţ a pozorně si nás prohlédl, by v nás poznal dhampýry. Bylo dŧleţité nepřilákat k sobě pozornost. Potřebovali jsme objevit Strigoje, kteří hledají své oběti a nás by za ně mohli povaţovat. Takţe bylo nutné, abychom vypadali jako ostatní lidé, co se chodí bavit do klubŧ. Oblékli jsme se tak a mě překvapilo, jak se kluci vyfikli. Denis, ať uţ byl magor, nebo ne, vypadal moc dobře. Měl stejně tmavě zlaté vlasy a hnědé oči jako jeho bratr Nikolaj. Já jsem s sebou zrovna moc oblečení neměla, a uţ vŧbec ne na party, takţe Tamara probrala svŧj šatník. Zdálo se, ţe ji baví hledat mi věci, které bych si mohla obléknout. Ostatně jsme měly podobnou postavu, coţ bylo neuvěřitelné. S Lissou jsme si nikdy nepŧjčovaly oblečení, protoţe byla hrozně vysoká a vychrtlá. Tamara byla stejně vysoká jako já,

182

byla i podobně stavěná. Nejdřív mi nabídla krátké těsné šaty, které se podobaly těm, co přednedávnem měla na sobě Viktoria. Jenom jsem zavrtěla hlavou a vrátila jí je. Vzpomínky na moji hádku s Viktorií mě pořád bolely, takţe jsem si to nechtěla zbytečně znovu připomínat a uţ vŧbec ne chodit oblečená jako krvavá děvka. Tamara se naštěstí spokojila s tím, ţe mě nastrojila do svých černých dţínŧ a černého topu. Svolila jsem, aby mě k tomu ještě patřičně učesala a nalíčila. Kdyţ jsem se pak na sebe dívala do zrcadla, musela jsem uznat, ţe odvedla skvělou práci. Jakkoli to bylo k ničemu, ráda jsem vypadala dobře. A hlavně mě těšilo, kdyţ se na mě kluci dívali s obdivem a respektem - a ne jako na kus masa. Tamara mi chtěla pŧjčit ještě šperky, ale já stejně nosila jenom nazar kolem krku. Potřebovala jsem ještě bundu, abych měla kam schovat kŧl. Tamara našla hezkou koţenou, která se ke zbytku mého oděvu výborně hodila. Kolem pŧlnoci jsme vyrazili a já potřásla hlavou. „Jsme nejhezčí lovci upírŧ široko daleko,“ zamumlala jsem. Denis nás vedl do klubu, kde uţ dřív narazil na Strigoje. Bylo to stejné místo, kde zahynul i jeden jejich nezaslíbený kamarád. Klub se nacházel ve zpustlé části města, coţ mu zřejmě dodávalo na přitaţlivosti v očích Strigojŧ. Byla tam spousta mladých ze střední a vyšší třídy, které patrně přitahoval tenhle nádech „nebezpečí“. Kdyby tak věděli, jak nebezpečné to doopravdy je! Vţdycky jsem si dělala legraci z Dimitrije, ţe Rusko a východní Evropa jsou, co se týče muziky, tak deset let pozadu, ale sotva jsme vstoupili do tohohle klubu, poznala jsem dunivou techno skladbu, kterou jsem slyšela ve Státech jen krátce předtím, neţ jsem odjela. Klub byl potemnělý a narvaný k prasknutí, blikala tam světla, coţ bylo pro dhampýři oči dost nepříjemné. Naše noční vidění se dokáţe dokonale uzpŧsobit tmě, ale kdyţ se stroboskopy zase zapnou, úplně nás to oslní. Tady jsem ale zrak nepotřebovala. Moje smysly stínem políbené tu nevycítily ţádného Strigoje. „Pojďte,“ řekla jsem ostatním. „Chvíli si zatancujeme a počkáme. Poblíţ ţádní Strigojové nejsou.“

183

„Jak to víš?“ dotázal se uţasle Denis. „Prostě to vím. Drţte se pohromadě.“ Přesunuli jsme se na taneční parket. Uţ strašně dlouho jsem netancovala a samotnou mě překvapilo, jak rychle jsem se teď dostala do rytmu. Říkala jsem si, ţe bych měla zŧstat ve střehu, ale věděla jsem, ţe mŧj vnitřní systém by mě okamţitě varoval, kdyby se blíţilo nebezpečí. Takovou nevolnost nelze ignorovat. Ale ani po hodině tance se ţádný Strigoj neobjevil. Opustili jsme parket a obešli všechna zákoutí v klubu. Pak jsme vyšli ven a prohledali okolí. Nic. „Je tady poblíţ ještě jiný klub?“ zeptala jsem se. „Jasně,“ odpověděl Artur. Byl trochu zavalitý a vlasy měl téměř dohola. Usmál se na mě. „Jen pár blokŧ odtud.“ Vydali jsme se tam a objevili něco podobného - další utajený klub ukrytý v ošumělé budově. Další stroboskopy. Další davy. Další dunivá hudba. Okamţitě mi začal vadit ten smrad. Tolik lidí pohromadě se hodně potilo. Nepochybovala jsem, ţe ten puch cítí i oni. Pro naše smysly to ale bylo úplně ochromující. S Tamarou jsme si vyměnily pohledy a nakrčily nosy. Nebylo třeba slov, abychom vyjádřily svŧj odpor. Opět jsme zamířili na parket, kdyţ vtom se Lev odpojil a hrnul se k baru pro drink. Bouchla jsem ho do ruky. Vykřikl rusky nějakou nadávku. „Za co?“ rozhořčil se. „Za to, ţe jsi blbej! Jak chceš zabít někoho, kdo je dvakrát tak rychlejší neţ ty, kdyţ budeš oţralej?“ Pokrčil rameny, jako by to neřešil. Ovládla jsem se, abych ho nepraštila do ksichtu. „Jeden drink se mnou nic neudělá. Navíc tady nejsou…“ „Ticho!“ Začínala se mě zmocňovat nevolnost. Utajení jsem pustila z hlavy, přestala tancovat a očima jsem pátrala v davu. Spoléhala jsem se na svoje smysly, ţe Strigoje ucítím, ale poznat je bylo těţší. Udělala jsem pár krokŧ směrem k východu a moje nevolnost se trochu zmírnila. Vydala jsem se k baru a zesílila.

184

„Tudy,“ řekla jsem ostatním. „Dělejte, jako ţe se pořád bavíte.“ Moje napětí bylo nakaţlivé. Viděla jsem, ţe se i ostatních zmocnilo očekávání a trochu i strach. Dobře. Moţná to přece jen berou váţně. Jak jsme se blíţili k baru, snaţila jsem se pŧsobit nenuceně, jako bych si tam prostě šla pro drink. Cestou jsem ale nenápadně koukala mezi lidi. Tam. Měla jsem ho. V rohu tam stál Strigoj a objímal holku asi mého věku. V přítmí vypadal skoro aţ atraktivně. Věděla jsem, ţe bliţší pohled by odhalil smrtelně bledou kŧţi a rudé oči, jaké mají všichni Strigojové. Ta holka mu ve tmě asi do očí neviděla, anebo na ni pouţil nátlak. Pravděpodobně obojí, soudě podle toho, jak se usmívala. Strigojové dokáţou ovládat nátlak stejně jako uţivatelé éteru, jako Lissa. Dokonce ještě líp. Strigoj přímo před našima očima začal tu dívku odvádět pryč malou nenápadnou chodbou, na jejímţ konci jsem zahlédla svítící označení východu. Alespoň jsem tedy předpokládala, ţe to má značit východ, protoţe nápis byl azbukou. „Netušíte, kam vedou ty dveře?“ zeptala jsem se ostatních. Kluci jen pokrčili rameny a Denis zopakoval mŧj dotaz Tamaře. Ta odpověděla a on mi to přeloţil. „Tam vzadu je ulička, kam vynášejí odpadky. Je mezi touhle budovou a továrnou. Většinou tam nikdo není.“ „Dostaneme se tam, kdyţ to nějak obejdeme?“ Denis čekal, co Tamara odpoví. „Jo, je otevřená z obou stran.“ „Super.“ Rychle jsme odešli z klubu hlavním vchodem a rozdělili se do dvou skupinek. Měli jsme v plánu vpadnout do uličky z obou stran a uvěznit Strigoje uprostřed - tedy pokud tam se svou obětí stále ještě bude. Taky ji mohl odvést jinam, ale zdálo se mi pravděpodobnější, ţe se na ni vrhne rovnou tam, aby se co nejdřív napil krve, obzvlášť pokud je ta ulička opravdu tak opuštěná, jak tvrdí Tamara. Měla jsem pravdu. Sotva se naše skupina rozdělila a obešla klub, uviděla jsem Strigoje s tou holkou ve stínu popelnice. Skláněl se nad ní se rty u jejího hrdla a já v duchu zanadávala. Ti tedy nemarnili čas. Doufala jsem, ţe oběť ještě ţije. Rozběhla jsem se uličkou a ostatní mi

185

byli v patách. Z druhé strany uţ přibíhali Denis a Lev. Strigoj zareagoval okamţitě, jakmile uslyšel naše kroky. Ihned pustil svou oběť a vmţiku si za soupeře vybral Denise a Lva. To nebyla vŧbec špatná strategie. Vţdyť byli jen dva, zatímco v druhé skupince jsme byli tři. Zřejmě doufal, ţe je urychleně zneškodní a pak se vrhne na nás. A skoro to zabralo. Jediným silným úderem vymrštil Lva do vzduchu. Několik popelnic naštěstí ztlumilo náraz, takţe se Lev nerozplácl o stěnu budovy. Asi to nebylo příjemné, ale radši narazit do kovových popelnic neţ do cihlové zdi. Pak se Strigoj vrhl na Denise, ale ten zareagoval pozoruhodně rychle. Myslela jsem, ţe nikdo z těch nezaslíbených neumí opravdu bojovat. Mělo mi dojít, ţe ano. Měli stejný výcvik jako já, jen postrádali jakoukoli disciplínu. Denis se vyhnul ráně a udeřil nízko, mířil Strigojovi na nohy. Úder sice nebyl nijak silný, ale přesto Strigoj upadl. V Denisově ruce se blýskl stříbrný kŧl a podařilo se mu trochu škrábnout Strigoje do tváře. Ten se ale rozmáchl a odhodil ho aţ ke mně. Takový škrábanec není pro Strigoje smrtelný, ale citelně ho to zabolelo. Zavrčel a odhalil tesáky, z nichţ odkapávaly sliny. Uhnula jsem Denisovi, aby mě neporazil, ale Tamara ho zachytila, takţe ani on neupadl. Taky byla zatraceně rychlá. Sotva pustila Denise, vrhla se na Strigoje. Odhodil ji stranou, ale moc daleko neodletěla. To uţ jsme na nepřítele skočili já a Artur a společnými silami jsme ho připlácli ke zdi. Jenţe byl silnější, takţe netrvalo dlouho a zase se osvobodil. V hlavě se mi ozval hlas rozumu, který zněl podezřele jako Dimitrijŧv, a říkal mi, ţe teď jsem ho měla zabít. Bylo by to moudré a bezpečné. Měla jsem příleţitost a kŧl v ruce. Jestli selţe mŧj šílený plán na výslech, budu mít na svědomí ţivoty ostatních. Artur i já jsme jako jeden muţ vyskočili kupředu. „Pomoz nám!“ zaječela jsem. Tamara se okamţitě vrhla na Strigoje a kopla ho do břicha. Cítila jsem, jak se nás všechny snaţí setřást, ale vtom se k nám připojil i Denis. Všichni čtyři jsme Strigoje povalili na zem, ale tím to zdaleka

186

neskončilo. Nebylo snadné udrţet ho na zemi. Neuvěřitelnou silou kolem sebe mlátil a kopal. Nadzvedla jsem se a snaţila se ho celou svou váhou udrţet pod sebou, zatímco ostatní mu drţeli nohy. Pak nám přibyl ještě další pár rukou. Vzhlédla jsem a spatřila, ţe Lev je zpátky ve hře. Ze rtu mu tekla krev, ale tvářil se odhodlaně. Strigoj sebou nepřestával házet, ale spokojila jsem se s tím, ţe se jen tak neosvobodí, kdyţ ho drţíme v pěti. Namířila jsem hrot kŧlu na jeho krk. Na chvilku se zarazil, ale vzápětí se začal zase vzpouzet. Sklonila jsem se k jeho tváři. „Znáš Dimitrije Belikova?“ zeptala jsem se. Vykřikl cosi nesrozumitelného, co neznělo moc přátelsky. Přitlačila jsem na kŧl a zpŧsobila mu dlouhou hlubokou ránu na krku. Zařval bolestí. Z očí mu sršelo zlo a zvrácenost, dál rusky nadával. „Překládej,“ štěkla jsem a bylo mi jedno, kdo se toho ujme. „Přeloţ mu, co jsem řekla.“ Za okamţik Denis řekl něco rusky, předpokládala jsem, ţe zopakoval mŧj dotaz, jelikoţ jsem v tom zaslechla Dimitrijovo jméno. Strigoj něco zavrčel a Denis zavrtěl hlavou. „Říká, ţe nebude hrát naše hry.“ Sevřela jsem v ruce kŧl a zaryla ho Strigojovi do tváře, čímţ jsem ještě víc rozšířila ránu, kterou mu předtím udělal Denis. Znovu zařval a já se modlila, aby ochranka z klubu nic nezaslechla. Obdařila jsem Strigoje zlým úsměvem. „Řekni mu, ţe si s ním budeme hrát tak dlouho, dokud nepromluví. Tak jako tak dneska umře. A je jenom na něm, jestli to bude pomalu, nebo rychle.“ Nevěřila jsem, ţe jsem schopná vyslovit taková slova. Byla tak krutá…, strašně krutá. Nečekala bych, ţe někdy v ţivotě budu někoho mučit, dokonce ani Strigoje. Ten ale dál odmítal promluvit, a tak jsem pokračovala v řezání. Ty rány by zabily kaţdého člověka, Moroje i dhampýra. Nakonec spustil a neznělo to jako jeho předchozí uráţky. Denis to okamţitě přeloţil. „Říká, ţe nikdy neslyšel o nikom toho jména. A ţe

187

jestli je Dimitrij tvŧj kamarád, tak on ţe se postará, aby ho zabil pomalu a bolestně.“ Téměř jsem se usmála tomu poslednímu vzdoru. Problémem ale bylo, ţe tenhle Strigoj klidně mohl lhát. Neměla jsem šanci dozvědět se, jestli mluví pravdu, nebo ne. Ale z jeho odpovědi jsem nakonec usoudila, ţe asi přece jen nelţe. Mluvil, jako by si myslel, ţe míním nějakého člověka nebo dhampýra, a ne Strigoje. „Tak uţ je nám k ničemu,“ řekla jsem. Ohlédla jsem se po Denisovi. „Zabij ho.“ Po tom Denis přímo prahnul. Neváhal, rozmáchl se a tvrdě mu probodl srdce. Zběsilé zmítání po chvilce ustalo. Z rudých očí se vytratil zlověstný lesk. Zvedli jsme se a já zaznamenala, ţe se na mě všichni dívají s obavami a děsem. „Rose,“ oslovil mě nakonec Denis. „Co chceš dě…“ „Zapomeň na to,“ skočila jsem mu do řeči a přistoupila k lidské dívce, která tam leţela v bezvědomí. Poklekla jsem u ní a prozkoumala její krk. Strigoj ji kousl, ale moc krve neztratila. Rána byla relativně malá a krvácela jen nepatrně. Kdyţ jsem se jí dotkla, trochu se zavrtěla a tiše zasténala, coţ jsem povaţovala za dobré znamení. Opatrně jsem ji odtáhla od popelnic do světla, kde si jí kaţdý kolemjdoucí hned všimne. Strigoje jsem naopak odtáhla na co nejtemnější místo, kde nebyl skoro vŧbec vidět. Pak jsem se zeptala Denise, jestli mi pŧjčí svŧj telefon, a vyťukala jsem číslo, které jsem měla na zmuchlaném papírku, který jsem týdny nosila v kapse. Po několika zazvoněních se rusky ohlásila Sydney. Zněla rozespale. „Sydney? Tady je Rose.“ Nastala krátká odmlka. „Rose? Co se děje?“ „Jsi v Petrohradě?“ „Jo… Kde jsi ty?“ „V Novosibirsku. Nemáte tady nějaký agenty?“ „Samozřejmě,“ přisvědčila obezřetně. „Proč?“ „Hmm… Mám pro vás něco na úklid.“ „Jeţíšmarjá.“

188

„Hele, aspoň ti volám. A není nic špatnýho na tom, ţe jsem zbavila svět dalšího Strigoje. Navíc, nechtěla jsi, abych ti dala vědět?“ „Ano, ano. Kde jsi?“ Předala jsem telefon Denisovi, aby jí vysvětlil, kde se přesně nacházíme. Kdyţ skončil, vrátil mi telefon a já pověděla Sydney o té holce. „Je váţně zraněná?“ „Nevypadá,“ odpověděla jsem. „Co máme dělat?“ „Nechte ji tam. Ten člověk, co přijde, se ujistí, ţe je v pořádku a ţe nebude nikomu nic vykládat. Vysvětlí ti to, aţ dorazí.“ „No počkej, já tu na něj čekat nebudu.“ „Rose…“ „Padám odtud,“ oznámila jsem jí. „A moc bych ocenila, kdybys nikomu neříkala, ţe jsem ti volala. Jako třeba Abemu.“ „Rose…“ „Prosím tě, Sydney, prostě to nikomu neříkej. Jinak…“ Zaváhala jsem. „Jinak ti přestanu volat, aţ se to stane příště. Ještě jich pár sejmeme.“ Boţe, co bude následovat? Nejdřív mučení, pak vyhroţování. A nejen to - teď právě vyhroţuju někomu, koho mám ráda. Samozřejmě jsem lhala. Chápala jsem, proč Sydneyina skupina dělá to, co dělá, a nechtěla jsem riskovat odhalení. Jenţe to ona nevěděla a mně nezbývalo neţ se modlit, aby se bála, ţe jsem natolik šílená, ţe odhalím světu naši existenci. „Rose,“ pokusila se znova. Ale nedala jsem jí šanci. „Díky, Sydney. Zase se ozvu.“ Típla jsem to a vrátila telefon Denisovi. „Ták pojďme, dneska jsme ještě neskončili.“ Bylo jasné, ţe si o mně myslí, ţe jsem cvok, kdyţ vyslýchám Strigoje, ale vzhledem k tomu, ţe se sami často chovali jako cvoci, moje chování jim nepřipadalo zase tak divné, aby mi přestali dŧvěřovat. Brzy se jich znovu zmocnilo nadšení a povzbudilo je, ţe jsme dnes v noci zabili prvního. Moje hodnota v jejich očích ještě vzrostla díky mé zvláštní schopnosti vycítit Strigoje. A já jsem byla ráda, ţe mě zřejmě budou následovat kamkoli. Tu noc jsme chytili ještě dva Strigoje a celou proceduru s nimi

189

zopakovali. Výsledky byly stejné. Spousta ruských uráţek. Ţádná nová informace. Jakmile jsem se přesvědčila, ţe nám nemají co nabídnout, nechala jsem nezaslíbené, aby je zabili. Milovali to, ale já jsem po třetím Strigojovi začala být vyčerpaná jak fyzicky, tak psychicky. Oznámila jsem skupině, ţe jdeme domŧ. Kdyţ jsme ale zahýbali za roh zadního traktu továrny, vycítila jsem čtvrtého Strigoje. Vrhli jsme se na něj. Následovala další rvačka, ale nakonec jsme ho znehybnili, stejně jako ty předchozí. „Tak do toho,“ řekla jsem Denisovi. „Víš, co máš…“ „Rozsápu vám hrdla!“ zavrčel Strigoj. No ne. Tenhle mluvil anglicky. Denis se nadechl, ţe začne s vyslýcháním, ale já jsem zavrtěla hlavou. „Já sama.“ Stejně jako jiní Strigojové, i tenhle nadával a vzpouzel se, ačkoli jsem mu u krku drţela kŧl. Mluvilo se mi těţko. „Podívej,“ zavrčela jsem znaveně a netrpělivě, „jenom nám řekni, co chceme vědět. Hledáme dhampýra jménem Dimitrij Belikov.“ „Toho znám,“ ušklíbl se Strigoj. „Ale není to dhampýr.“ Aniţ bych si to uvědomila, označila jsem Dimitrije za dhampýra. Uţ jsem byla opravdu přetaţená a uklouzlo mi to. Nebylo divu, ţe ten Strigoj byl ochoten s námi mluvit. Myslel si, ţe nevíme o Dimitrijově proměně. A jako kaţdý nafoukaný Strigoj nám chtěl s největší radostí sdělit víc, neboť evidentně doufal, ţe nám tím zpŧsobí bolest. „Váš přítel byl probuzen. Teď se za nocí potlouká s námi a pije krev hloupých holek jako ty.“ Ve zlomku vteřiny mi hlavou prolétlo snad tisíc myšlenek. Pane Boţe! Přijela jsem do Ruska a myslela si, ţe bude snadné Dimitrije najít. Tyhle naděje pohasly v jeho rodném městě, kde jsem hledání uţ málem vzdala. Ale rychle jsem se vzpamatovala a znovu se vrhla na svŧj téměř nemoţný úkol. Pomyšlení, ţe uţ jsem moţná blízko, mě teď skoro omráčilo. „Lţeš,“ řekla jsem. „Nikdy jsi ho neviděl.“ „Vídám ho pořád. Zabíjeli jsme spolu.“

190

Ţaludek se mi sevřel, ale tentokrát to nemělo nic společného s blízkostí Strigoje. Nemysli na to, ze Dimitrij zabíjí lidi. Nemysli na to, ţe Dimitrij zabíjí lidi. V duchu jsem si ta slova opakovala pořád dokola a ze všech sil se snaţila zŧstat klidná. „Jestli je to pravda,“ sykla jsem na něj, „pak mu vyřiď mŧj vzkaz. Řekni mu, ţe ho hledá Rose Hathawayová.“ „Nejsem tvŧj poslíček,“ nasupil se. Drápla jsem ho hrotem kŧlu, aţ mu z rány vytryskla krev a on zkřivil obličej bolestí. „Budeš čímkoli, čím budu chtít. Teď běţ a vyřiď Dimitrijovi, co jsem ti řekla. Rose Hathawayová. Rose Hathawayová ho hledá. Řekni mu to.“ Znovu jsem přitlačila hrot na jeho krk. „Zopakuj moje jméno, ať vím, ţe sis ho zapamatoval.“ „Zapamatoval, abych tě mohl zabít.“ Zaryla jsem hrot hlouběji a z rány se vyřinula další krev. „Rose Hathawayová,“ řekl. Plivl na mě, ale netrefil se. Spokojeně jsem se od něj odvrátila. Denis vyčkával a pozoroval mě s kŧlem připraveným v ruce. „Teď ho zabijeme?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Teď ho pustíme.“

191

SEDMNÁCT PŘESVĚDČIT JE, ABY STRIGOJE PUSTILI - OBZVLÁŠŤ KDYŢ JSME HO MĚLI - nebylo vŧbec snadné. Ani mŧj výslech jim příliš smyslu nedával, ale s tím se nějak vyrovnali. Pustit ovšem Strigoje na svobodu? To bylo skutečně šílené - i pro nezaslíbené. Vzájemně si vyměnili nejisté pohledy a já uvaţovala, jestli mě poslechnou, nebo ne. Moje drsnost a autorita nakonec zvítězily. Chtěli mě za vŧdce a dŧvěřovali mi, i kdyţ jim moje činy momentálně připadaly šílené. Problém samozřejmě vyvstal hned v momentě, kdy jsme Strigoje pustili. Pokusil se totiţ zaútočit znovu. Vzápětí si ale uvědomil, ţe bychom ho s největší pravděpodobností znehybnili zase, a tak se nakonec odplíţil. Obdařil nás ještě posledním zlým pohledem, načeţ zmizel ve tmě. Na sebevědomí mu patrně nepřidalo, ţe ho přemohla parta teenagerŧ. Konkrétně na mě se podíval hodně nenávistně a já jsem se zachvěla při pomyšlení, ţe zná moje jméno. Teď uţ se s tím ale nedalo nic dělat. Mohla jsem jenom doufat, ţe mŧj plán má šanci na úspěch. Denis i ostatní mi po několika dalších zabitích v tom týdnu odpustili, ţe jsem jednoho Strigoje nechala jít. Stala se z toho rutina. Procházeli jsme kluby a nebezpečné části města, při čemţ jsme spoléhali na moje smysly, které mi vţdycky napověděly, kdy se blíţí nebezpečí. Připadalo mi legrační, jak brzy na mě celá skupinka začala spoléhat jakoţto na svého vŧdce. Prohlašovali sice, ţe nechtějí podléhat pravidlŧm stráţcŧ ani ţádné autoritě, ale kdyţ jsem říkala, co mají dělat, reagovali překvapivě poslušně. Tedy víceméně. Kaţdou chvíli se projevila ta jejich bezhlavost. Některý z nich se vţdycky pokusil zahrát si na hrdinu, podcenil Strigoje, nebo se na něj vrhl bez nás ostatních. Artur takhle CHYCENÉHO

192

málem skončil s otřesem mozku. Byl z nás největší, takţe si o sobě dost myslel, ale Strigoj ho překvapil a mrštil jím proti zdi. V tu chvíli jsme všichni vystřízlivěli. Na jediný děsivý okamţik jsem si pomyslela, ţe je po Arturovi - a ţe je to moje vina, protoţe jsem jejich vŧdce. Ale přišel jeden ze Sydneyiných alchymistŧ a uzdravil ho. Radši jsem zmizela, abych se s ním vŧbec nepotkala, to aby mě nenašel Abe. Ten chlap řekl, ţe Artur bude v pořádku, kdyţ si pár dní poleţí, coţ znamenalo, ţe si musí dát načas pohov s lovením. Bylo to pro něj těţké. Musela jsem ho seřvat, kdyţ se nás jednu noc pokusil sledovat. Připomněla jsem mu všechny jeho kamarády, co umřeli kvŧli podobné blbosti. V lidském světě se dhampýři snaţí ţít podle lidského reţimu. Já jsem teď ale najela na noční reţim, stejně jako na Akademii. Ostatním to také vyhovovalo, aţ na Tamaru, která musela přes den chodit do práce. Nechtěla jsem spát v době, kdy se ulicemi plíţí Strigojové. Pokaţdé, kdyţ jsme zabili Strigoje, zavolala jsem Sydney. Mezi Strigoji se pomalu začínaly šířit zvěsti, ţe je někdo masakruje. A pokud ten Strigoj, co jsme ho pustili, předal mŧj vzkaz, bylo dost moţné, ţe i další Strigojové hledají právě mě. Jak ubíhaly dny, počty našich obětí trochu poklesly, proto jsem si začínala myslet, ţe Strigojové se mají před námi na pozoru. Nemohla jsem se rozhodnout, je-li to dobře, nebo špatně, ale všem jsem neustále zdŧrazňovala, aby byli extrémně opatrní. Uţ ke mně začínali vzhlíţet jako k bohyni, ale mě jejich obdiv nijak nenaplňoval. Srdce mě pořád ještě bolelo ze ztráty Lissy a Dimitrije. Ale ponořila jsem se do svého úkolu a snaţila se myslet jen na to, jak proniknout do společenství Strigojŧ a přiblíţit se tak k Dimitrijovi. Ale kdyţ jsme zrovna nebyli na lovu, měla jsem spoustu času a nic na práci. A tak jsem dál navštěvovala Lissu. Věděla jsem, ţe na královském dvoře ţije hodně děcek jako Mia, jejichţ rodiče tam mají práci. Ale nikdy jsem netušila, ţe je jich tam tolik. Avery je samozřejmě všechny znala. Jeden by se divil - i kdyţ já ne -, ţe jsou to většinou bohatí rozmazlenci. Zbytek Lissiny návštěvy probíhal v duchu formalit a oficiálních

193

večírkŧ. Čím víc řečí Morojŧ si vyslechla, tím víc ji iritovaly. Viděla kolem sebe jen zneuţívání moci, kterého si všimla uţ dřív. Viděla, jak nespravedlivě se přidělují stráţci, jako by byli něčím majetkem. Ţhavým tématem stále byla kontroverzní záleţitost, zda by se Morojové měli učit bojovat po boku svých stráţcŧ. Většina lidí, s nimiţ se Lissa u dvora setkala, ale měla názory ze staré školy: nechat bojovat stráţce a Moroje drţet pod ochranou. Poté, co Lissa viděla výsledky téhle politiky - a na druhé straně úspěch, kdyţ se to někdo jako já a Christian pokusil změnit -, sobectví mezi morojskou elitou ji vytáčelo. Kdykoli měla moţnost, uvítala, pokud mohla od těchhle oficialit vypadnout. Avery vţdycky objevila nějaké lidi, se kterými někam vyrazili nebo pořádali večírky, tak odlišné od těch Táťániných. Tam nikdy nepřišla řeč na zkostnatělou dvorní politiku, ale Lisse přesto kazilo náladu plno jiných věcí. Cítila vinu, vztek a depresi z mého odchodu a uţírala se tím čím dál víc. Zaţila uţ také dost vedlejších účinkŧ éteru, aby dokázala rozeznat varovné známky, ačkoli na tomhle výletě ještě éter nepouţila. Ať uţ bylo příčinou jejích psychických propadŧ cokoli, pořád dělala, co mohla, aby se nějak rozptýlila. „Bacha na to,“ řekla jí jednoho večera Avery. Byl to jejich polední večer před návratem na Akademii, a tak si ho chtěly uţít na večírku. Mnoho těch, kdo ţili u dvora, tu mělo své domy a i tenhle večírek se konal v takovém městském domě. Patřil jednomu ze Szelských, který pracoval jako pobočník jakéhosi výboru, o němţ Lissa neměla ani tušení. Ostatně neznala ani hostitele, ale na tom nezáleţelo. Podstatné bylo jen to, ţe jeho rodiče byli pryč z města. „Na co?“ zeptala se Lissa a rozhlíţela se kolem. Za domem se nacházela zahrada osvětlená pochodněmi a světýlky na šňŧrách. Bylo tam plno jídla a pití. Nějaký Moroj vytáhl kytaru a snaţil se na něţnější pohlaví udělat dojem svou domnělou muzikálností kterou ovšem postrádal. Vlastně hrál tak příšerně, ţe moţná objevil nový zpŧsob, jak zabít Strigoje. Ale byl hezký, takţe jeho obdivovatelky se ani moc nestaraly o to, jak hraje.

194

„Na tohle,“ odpověděla Avery a ukázala na sklenku Lissina martini. „Počítáš vŧbec, kolik jsi jich uţ vypila?“ „Řekl bych, ţe ne,“ vloţil se do toho Adrian. Rozvaloval se na pohovce opodál a v ruce samozřejmě třímal drink. Lissa si ve srovnání s nimi připadala jako amatér. Avery se sice jako obvykle chovala divoce a neustále flirtovala, ale vŧbec nevypadala opile. Lissa nevěděla, kolik toho Avery vypila, ale předpokládala, ţe hodně, vzhledem k tomu, ţe měla neustále v ruce skleničku. Stejně tak Adrian nikdy nebyl bez nápoje. Lissa předpokládala, ţe asi jsou v pití mnohem zkušenější neţ ona. Během let uţ odvykla. „Jsem v pohodě,“ zalhala. Všechno se s ní točilo a váţně uvaţovala o tom, ţe se připojí k holkám, co tančily na stole. Avery se na ni usmála, ale v očích se jí zračily obavy. „Fajn. Tak se hlavně nepozvracej. Takový věci se hned roznesou a to je to poslední, co potřebujeme - aby se všichni dověděli, ţe Dragomirová neumí pít. Tvoje rodina má skvělou pověst, kterou musíš udrţovat.“ Lissa odloţila svou sklenici. „Pochybuju, ţe zářná pověst mojí rodiny má nějakou souvislost se spotřebou alkoholu.“ Avery odstrčila Adriana a lehla si vedle něj. „Aby ses nedivila. Za deset let budou tihle lidi zasedat v radě. Ty se budeš snaţit prosadit nějaký rozhodnutí a oni si budou šeptat: ,Pamatuješ, jak se na jednom večírku válela oţralá a poblitá po zemi?’“ Lissa i Adrian se tomu zasmáli. Lissa si nemyslela, ţe by se jí udělalo špatně, ale stejně jako se vším ostatním i s tímhle si bude lámat hlavu aţ pak. Světlou stránkou toho, ţe se opila, bylo, ţe otupila vzpomínky na to, co se ten den stalo. Taťána jí představila její budoucí stráţce: ostříleného muţe jménem Grant a tu „mladou dámu“, která se jmenovala Serena. Pŧsobili příjemně, ale jejich podobnost se mnou a Dimitrijem byla dost nápadná. Lisse připadalo, ţe kdyby je přijala, zradila by nás. A tak jen přikývla a poděkovala Taťáně. Později se Lissa dozvěděla, ţe Serena měla být pŧvodně přidělena k nějaké dívce, kterou znala celý svŧj ţivot. Jenţe ta holka nebyla

195

královská. Někdy se stává, ţe i nekrálovští dostávají přidělené stráţce, i kdyţ nikdy víc neţ jednoho. To ovšem závisí na tom, kolik stráţcŧ je zrovna k dispozici. Taťána odvolala Serenu z její práce s kamarádkou a chtěla, aby chránila Lissu. Serena Lisse s úsměvem řekla, ţe jí to nevadí. Tvrdila, ţe na prvním místě jsou povinnosti, a ţe bude šťastná, kdyţ jí bude moct slouţit. Lisse z toho ale bylo všelijak. Uvědomovala si, ţe to pro obě dívky musí být těţké - a příšerně nespravedlivé. A bylo to tu zase: nespravedlivé rozdělení moci, které nikdo nemíní napravit. Kdyţ Lissa odcházela z té schŧzky, nadávala si, ţe je tak měkká. Myslela si, ţe kdyţ uţ neměla dostatek odvahy na to, aby se mnou odešla, měla si aspoň vydupat, aby jí Taťána přidělila moji matku. Pak by se Serena vrátila ke své kamarádce a na světě by zŧstalo aspoň o jedno přátelství víc. Martini otupovalo její bolest, jenţe Lissa se i tak cítila čím dál hŧř a naprosto to nechápala. Teď uţ je to stejně jedno, pomyslela si. Jakmile zahlédla procházejícího číšníka, mávla na něj, aby jí přinesl další skleničku. „Mŧţu ještě…, Ambrosi?“ Překvapeně vzhlédla na hocha, který stál před ní. Kdyby existoval kalendář s fotografiemi nejpřitaţlivějších dhampýrŧ v plavkách, Ambrose by jistě zaujímal hned první stranu (kromě Dimitrije samozřejmě, ale já jsem zaujatá). S tímhle dhampýrem jsme se s Lissou setkaly, kdyţ jsme tu byly spolu. Měl do tmava opálenou pleť a pod šedou košilí se mu rýsovaly vypracované svaly. Byl tady u dvora takovou kuriozitou, neboť odmítal být stráţcem a namísto toho zde vykonával nejrŧznější úkoly. Byl masérem a navíc - pokud jsou ty řeči pravdivé - i královniným milencem. Z toho mi pořád naskakovala husí kŧţe a povaţovala jsem to za jednu z nejnechutnějších věcí, o kterých jsem kdy slyšela. „Princezna Dragomirová,“ řekl a obdařil ji svým dokonalým úsměvem, při kterém odhalil bílé zuby. „Jaké nečekané překvapení.“ „Jak se máš?“ zeptala se, přirozeně šťastná, ţe ho vidí. „Dobře, dobře. Koneckoncŧ mám tu nejlepší práci na světě. A co

196

ty?“ „Skvěle,“ odpověděla. Ambrose se odmlčel a probodával ji pohledem. Nepřestával se usmívat, ale Lisse bylo jasné, ţe jí tak docela nevěří. V jeho tváři viděla nesouhlas. Ţe ji Avery obvinila z přílišného pití, to byla jedna věc. Ale nějaký pěkný dhampýrský sluha? Nepřijatelné. Náhle se přestala chovat tak vřele. Jen natáhla rukou se skleničkou. „Dám si ještě jedno martini,“ oznámila mu stejně nadutým tónem, jakým mluvila většina královských. Zaznamenal tu změnu a jeho přátelský usměvavý výraz se ihned změnil ve zdvořilou lhostejnost. „Hned to bude.“ Vysekl jí menší poklonu a zamířil k baru. „Jeţíši,“ povzdechla Avery, kdyţ ho obdivně sledovala, jak odchází. „Proč jsi nás neseznámila se svým přítelem?“ „Není to mŧj přítel,“ štěkla Lissa. „Je to nicka.“ „Souhlasím,“ přitakal Adrian a jednou rukou Avery objal. „Proč se dívat jinam, kdyţ toho nejlepšího máš hned vedle sebe?“ Kdybych nevěděla své, přísahala bych, ţe pod tím jeho ţoviálním tónem se skrývá ţárlivost. „Copak jsem se div nepřetrhnul, abych tě dostal na snídani s mojí tetou?“ Avery se na něj líně usmála. „To je dobrý začátek. Ale stejně máš co dělat ve vymýšlení nových zpŧsobŧ, jak na mě udělat dojem, Ivaškove.“ Podívala se kamsi za Lissu a zatvářila se překvapeně. „Hele, nezletilá je tady.“ Zahradou se prodírala Mia s Jill v závěsu a nevšímala si šokovaných pohledŧ ostatních. Ty dvě tu na první pohled neměly co dělat. „Čau,“ pozdravila Mia, sotva se dostala k Lissině skupince. „Tátu právě odvolali a já musím jet s ním. Musím vám Jill zase vrátit.“ „Ţádnej problém,“ odpověděla automaticky Lissa, přestoţe neměla radost, ţe s nimi Jill zŧstane. Pořád uvaţovala, jestli se o Jill náhodou nezajímá Christian. „Všechno v pohodě?“ „Jo, jde jenom o práci.“ Mia se se všemi rozloučila a odešla z večírku stejně rychle, jako na

197

něj přišla. Cestou jen obracela oči v sloup, kdyţ se jí královští pošklebovali. Lissa se zadívala na Jill. Ta upjatě seděla na ţidli a s úţasem pozorovala okolí. „Tak jaký to bylo? Uţila sis s Miou zábavu?“ Jill se s rozzářeným obličejem obrátila na Lissu. „No jasně. Ona je fakt boţí. Ta toho s vodou umí tolik! Je to šílený! A taky nejde.“ Ambrose se vrátil s Lissiným drinkem. Beze slova jí ho podal a jeho výraz se trochu obměkčil, aţ kdyţ uviděl Jill. „Dáš si něco?“ Zavrtěla hlavou. „Ne, díky.“ Adrian Jill bedlivě pozoroval. „Nevadí ti to tady? Nechceš, abych tě doprovodil do domu pro hosty?“ Stejně jako dřív, ani tentokrát s ní neměl ţádné postranní úmysly. Zdálo se, ţe ji bere spíš jako mladší sestru, coţ mi od něj připadalo milé. Nemyslela jsem, ţe je schopen takového ochranitelského chování. Opět zavrtěla hlavou. „To je dobrý. Nechci, abyste odcházeli., teda pokud…“ Zatvářila se ustaraně. „Pokud vám tu nepřekáţím.“ „Kdepak,“ prohlásil Adrian. „Je příjemný v tomhle šílenství mít nablízku někoho zodpovědnýho. Jestli máš hlad, běţ si pro něco k jídlu.“ „Chováš se jako rodič,“ utahovala si z něj Avery. Taky jsem si to myslela. Lissy se ale z jakéhosi dŧvodu dotkla Adrianova poznámka o zodpovědných lidech a vztáhla si to na sebe. Připadalo jí to jako facka. Pochybovala jsem, ţe to mínil na ni, ale jí uţ to zjevně nemyslelo moc jasně. Usnesla se, ţe má vlastně taky hlad, a tak se vydala zahradou ke stolŧm, na nichţ byly tácy s nejrŧznějšími pokrmy. Teď uţ tam ale nebyly. Na stolech místo toho tančily nějaké dívky, kterých si všimla uţ před chvílí. Někdo jim ten provizorní taneční parket vyklidil, takţe všechny tácy leţely na zemi. Lissa se sehnula pro malý sendvič a sledovala tančící děvy. Uvaţovala, jak v té příšerné hudbě, kterou vyluzoval na kytaru ten královský, vŧbec mŧţou najít nějaký rytmus. Jedna z těch holek se na Lissu usmála. Natáhla ruku. „Hej, pojď taky za námi.“

198

Lissa uţ se s ní kdysi setkala, ale nevybavovala si její jméno, Tanec jí náhle připadal jako skvělý nápad. Dojedla sendvič a se sklenkou v ruce se nechala vytáhnout nahoru. To vyvolalo nadšené povykování mezi ostatními přihlíţejícími. Lissa se usnesla, ţe ta příšerná hudba vlastně není podstatná, a dala se do tance. Ona i ostatní holky tančily stylem, který se pohyboval od vyloţeně vyzývavých pohybŧ aţ k výsměšné nápodobě disco tance. Byla to legrace a Lissa uvaţovala, jestli si Avery bude myslet, ţe i tohle bude mít na talíři ještě za deset let. Po chvíli se tančící skupinka zmohla na jakési synchronizované taneční kreace. Začaly mávat rukama a pak přešly na vykopávání nohama do výšky. To byla katastrofa. Stačilo jednou špatně došlápnout - Lissa měla boty na podpatku - a uţ letěla ze stolu. Sklenice jí vypadla z ruky a ona se málem rozplácla na zem. Naštěstí ji zachytily silné ruce. „Mŧj hrdina,“ zamumlala. Pak se pořádně podívala na svého zachránce. „Aarone?“ Díval se na ni její bývalý přítel a první kluk, se kterým se kdy vyspala. Jakmile se ujistil, ţe Lissa uţ znovu neupadne, pustil ji. Blonďatý modrooký Aaron byl moc hezký, trochu připomínal surfaře. Nemohla jsem si pomoct, ale uvaţovala jsem, co by se asi stalo, kdyby ho tady zahlédla Mia. Ona, Aaron a Lissa kdysi tvořili milostný trojúhelník hodný nějakého přihlouplého seriálu. „Co tady děláš? Mysleli jsme, ţe jsi někam zmizel,“ řekla Lissa. Aaron odešel z Akademie před pár měsíci. „Studuju v New Hampshire,“ odpověděl. „Sem jsme přijeli navštívit rodinu.“ „Ráda tě zase vidím,“ usmála se Lissa. Neskončilo to mezi nimi právě nejlépe, ale ve stavu, v jakém byla, myslela svá slova upřímně. Byla natolik opilá, ţe by tady na večírku ráda potkala snad kaţdého. „Já tebe taky,“ řekl. „Vypadáš nádherně.“ Jeho slova ji zasáhla víc, neţ by čekala, nejspíš proto, ţe všichni ostatní měli za to, ţe vypadá oţrale a nezodpovědně. I po rozchodu si vybavovala, jak moc se jí kdysi líbil. Ale potom uţ ho prostě nemilovala.

199

„Někdy se ozvi,“ řekla mu. „A dej nám vědět, jak ţiješ.“ Na okamţik se zamyslela, jestli to vŧbec měla říkat, kdyţ teď chodí s někým jiným. Pak to ale pustila z hlavy. Přece není nic špatného na tom, kdyţ se stýká i s jinými kluky - obzvlášť kdyţ se o ni Christian nezajímá ani natolik, aby s ní jel na tenhle výlet. „Určitě,“ odpověděl Aaron. Při pohledu do jeho očí pociťovala jakési neurčité znepokojení. „Sice jsem tě zachránil, ale nepředpokládám, ţe bych si za to zaslouţil polibek na rozloučenou…“ Byl to nesmyslný nápad. Lissa se ale po chvilce rozesmála. Co na tom záleţí? Miluje přece Christiana, a kdyţ dá pusu kamarádovi, nic to neznamená. Vzhlédla a dovolila Aaronovi, aby jí vzal obličej do dlaní. Jejich rty se setkaly a uţ se to nedalo popřít: len polibek trval o něco déle neţ normální pusa mezi kamarády. Kdyţ se od sebe odtrhli, Lissa se usmívala jako poblázněná školačka - coţ technicky vzato stále ještě byla. „Tak zas někdy,“ rozloučila se s ním a vrátila se za svými kamarády. Avery ji zpraţila káravým pohledem, ale ne kvŧli Aaronovi. „Zbláznila ses? Málem sis zlomila nohu. Takový věci nemŧţeš dělat.“ „To ty ses měla postarat o zábavu,“ namítla Lissa. „Navíc o nic nešlo.“ „Zábava není totéţ co blbost,“ opáčila Avery s váţným výrazem. „Nemŧţeš vyvádět takový hovadiny. Asi bychom tě měli dopravit domŧ.“ „Jsem v pohodě,“ přesvědčovala ji Lissa. Tvrdohlavě se odmítala na Avery podívat a místo toho sledovala nějaké kluky, kteří do sebe lámali panáky tequilly. Zdálo se, ţe soutěţí - polovina z nich vypadala, ţe kaţdou chvíli ztratí vědomí. „Definuj ,v pohodě’,“ ušklíbl se Adrian. Vypadal, ţe má o ni také obavy. „Prostě jsem v pohodě,“ zopakovala Lissa. Očima sklouzla zase na Avery. „Nic jsem si neudělala.“ Čekala, ţe se do ní teď oba pustí kvŧli Aaronovi, a překvapilo ji, ţe to neudělali. Mnohem víc ji ovšem překvapilo, ţe to přišlo odjinud.

200

„Ty ses líbala s tím klukem!“ vykřikla Jill a naklonila se dopředu. Tvářila se znechuceně a uţ nebyla tak zamlklá jako obvykle. „To nic nebylo,“ odpověděla Lissa, kterou popudilo, ţe ze všech lidí jí to vyčítá právě Jill. „A tobě do toho nic není.“ „Ale chodíš přece s Christianem! Jaks mu to mohla udělat?“ „Zklidni se, nezletilá,“ okřikla ji Avery. „Pusu v opilosti nemŧţeš srovnávat s pádem v opilosti. Jenom Bŧh ví, kolik klukŧ jsem kdy ocucávala já, kdyţ jsem byla nametená.“ „A já jsem dneska stále ještě nepolíbený,“ zabručel Adrian a nevěřícně zakroutil hlavou. „Na tom nezáleţí,! Jill byla opravdu pobouřená. Christiana měla ráda a respektovala ho. „Tys ho podvedla.“ Ta slova zapŧsobila, jako by si Jill na Lisse procvičila svŧj pravý hák. „Nepodvedla!“ vykřikla Lissa. „Netahej do toho, ţe jsi do něj sama zabouchlá, a nepředstavuj si věci, který neexistujou.“ „To líbání jsem si nepředstavovala,“ řekla Jill, celá rudá. „Nějaký líbání je to poslední, co by nás teď mělo trápit,“ povzdechla Avery. „Myslím to váţně - uţ toho nechte, vy dvě. Promluvíme si ráno.“ „Ale…“ začala znovu Jill. „Slyšelas ji. Nech toho,“ zavrčel další hlas. Zničehonic se tam zjevil Reed Lazar, tyčil se nad Jill a tvářil se stejně tvrdě a strašidelně jako obvykle. Jill vykulila oči. „Říkám jenom pravdu…“ Vzhledem k tomu, jak byla obvykle krotká, jsem teď obdivovala její kuráţ. „Kaţdýho jenom vytáčíš,“ prohlásil Reed, sklonil se k ní a zaťal ruce v pěsti. „Mě taky.“ Byla jsem si jistá, ţe takhle upovídaného jsem ho ještě nezaţila. Dosud jsem o něm uvaţovala jako o nějakém jeskynním muţi, co s vypětím všech sil dokáţe poskládat tři slova do věty. „Klídek.“ Adrian vyskočil a přeběhl k Jill. „Ty toho nech. Nebo se tady chceš poprat s holkou?“ Reed obrátil svŧj hněv na Adriana. „Nepleť se do toho.“ „To si piš, ţe budu! Jsi cvok.“

201

Kdybych měla sestavit seznam lidí, kteří by se vrhli do rvačky, aby bránili čest dámy, Adrian Ivaškov by se nacházel aţ kdesi dole. Teď tam ale stál s jednou rukou ochranitelsky na Jillině rameni a tvářil se odhodlaně. Bylo to úţasné. Udělalo to na mě dojem. „Reede!“ zaječela Avery. Také se zvedla a stoupla si k Jill z druhé strany. „Nic tím nemyslela. Dej si odchod.“ Oba sourozenci se chvíli vzájemně měřili pohledy. Avery se tvářila tak drsně, ţe podobný výraz jsem u ní ještě neviděla. Nakonec se Reed zaškaredil a ustoupil. „Fajn. Jak chceš.“ Celá parta s úţasem sledovala, jak se otočil a odkráčel. Hudba hrála tak hlasitě, ţe jenom pár účastníkŧ večírku zaslechlo tu hádku. Zastavili se a zírali. Avery se tvářila zahanbeně. Usedla zase na ţidli. Adrian dál stál u Jill. „Co to sakra mělo znamenat?“ chtěl vědět. „Nevím,“ přiznala Avery. „Občas se chová divně, má přehnaně ochranitelský sklony.“ Omluvně se na Jill usmála. „Fakt se ti za něj omlouvám.“ Adrian zavrtěl hlavou. „Myslím, ţe bychom se všichni měli zvednout.“ Lissa, ačkoli byla opilá, souhlasila. Konfrontace s Reedem ji šokovala natolik, ţe z toho skoro vystřízlivěla, a uţ teď se styděla za to, co všechno vyváděla. Blikavá světla a fantastické koktejly na večírku náhle ztratily své kouzlo. Opilé skotačení královských jí v tu chvíli připadalo těţkopádné a hloupé. Měla dojem, ţe zítra bude litovat, ţe sem vŧbec chodila. Jakmile jsem se vrátila do vlastní hlavy, zachvátil mě strach. S Lissou se děje něco strašného a nikdo jiný si toho ještě nevšiml nebo spíš tomu nikdo nepřikládal význam. Adrian i Avery vypadali, ţe se o ni zajímají, jenţe její podivné chování přičítali alkoholu. Lissa mi ale připadala v podobném stavu, jako kdyţ jsme se poprvé vrátily na Akademii a éter ji úplně přemohl a nadělal jí zmatek v hlavě. A taky… Samu sebe znám natolik dobře, ţe si dokáţu přiznat, ţe moje zlost a urputná touha trestat Strigoje je taky ovlivněna stinnou stránkou éteru. To znamená, ţe to z ní odčerpávám. Mělo by to tedy z

202

Lissy odcházet, a ne se to v ní hromadit. Tak co se s ní děje? Kde se vzala ta věčně rozčilená, bláznivá a ţárlivá osoba? Mohla temnota éteru nabýt takové intenzity, ţe se teď šíří do nás obou? Dělíme se o to? „Rose?“ „Co?“ Vzhlédla jsem od televize, kterou jsem nesledovala. Denis na mě shlíţel s telefonem v ruce. „Tamara musela zŧstat v práci dýl. Teď uţ by mohla vyrazit, ale…“ Kývl hlavou směrem k oknu. Slunce uţ téměř zapadlo, zbarvilo nebe do purpurova a na obzoru do oranţova. Tamara pracovala nedaleko, ale nechtěla jsem, aby chodila po západu slunce sama po ulici, i kdyţ nejspíš ţádné nebezpečí nehrozí. Zvedla jsem se. „Tak pro ni zajdeme.“ Lvovi a Arturovi jsem řekla: „Vy tady zŧstaňte.“ S Denisem jsme se vydali asi tři čtvrtě kilometru do kanceláře, kde pracovala. Dělala tam administrativní práci jako kompletování dokumentŧ a kopírování. Dneska večer zřejmě pracovali na nějakém projektu, který se protáhl, takţe se Tamara zdrţela. Potkali jsme ji hned ve dveřích, tak jsme se zase vydali zpátky domŧ. Cesta se obešla bez incidentu, bavili jsme se o plánech na lov pro dnešní noc. Kdyţ jsme došli k domu, kde Tamara bydlela, uslyšela jsem zvláštní kvílení, které vycházelo z druhé strany ulice. Všichni jsme se otočili a Denis se rozchechtal. „Pane Boţe, zas ta bláznivka,“ zamumlala jsem. Tamara nebydlela ve špatné části města, ale stejně jako v jakémkoli jiném městě i tady byli bezdomovci a ţebráci. Ţenská, kterou jsme pozorovali, vypadala skoro stejně prastaře jako Jeva a neustále chodila po ulici sem a tam a něco si pro sebe mumlala. Dneska se válela na zádech na chodníku a vydávala strašlivé zvuky, při čemţ mávala rukama nohama jako ţelva. „Je zraněná?“ zeptala jsem se. „Ne. Jenom bláznivá,“ odpověděl Denis. On i Tamara se obrátili ke vchodu, ale já ji tam nechtěla nechat v takovém stavu. Povzdechla jsem si.

203

„Hned přijdu.“ Ulice byla tichá - aţ na tu starou paní - a já jsem přešla na druhou stranu, aniţ bych se musela obávat, ţe něco pojede. Kdyţ jsem došla aţ k té ţeně, natáhla jsem k ní ruku a pomohla jí vstát. Snaţila jsem se nemyslet na to, jak strašně je špinavá. Jak říkal Denis, dneska opravdu byla v náladě. Zraněná ale nebyla, zjevně se jenom rozhodla, ţe si poleţí na chodníku. Zachvěla jsem se. Slovem bláznivý jsem nikdy nešetřila, kdyţ přišlo na naše kousky s Lissou, ale ta ţena byla bláznivá doopravdy. Doufala jsem, ţe nás éter takhle daleko nezavede. Houmlesačka se nad nabízenou pomocí zatvářila překvapeně, ale pak se chopila mé ruky a začala něco brebentit rusky. Kdyţ se mě pokusila ze samé vděčnosti obejmout, ustoupila jsem a pozvedla ruce v mezinárodně srozumitelném gestu „vycouvej“. Skutečně couvla, ale nepřestávala šťastně drmolit. Oběma rukama si chytla šosy svého dlouhého kabátu jako plesovou sukni a začala se točit dokola a prozpěvovat. Rozesmála jsem se a překvapilo mě, ţe v mém pochmurném světě mě tohle dokáţe rozveselit. Otočila jsem se, ţe přejdu ulici a pŧjdu k Tamaře domŧ, ale ta stařena přestala tančit a se šťastným výrazem mi cosi sdělovala. „Promiň, uţ musím,“ řekla jsem jí. Nezdálo se, ţe by to vzala na vědomí. Pak náhle zmlkla v pŧli věty. Její výraz mě varoval pŧl vteřiny předtím, neţ to udělala moje nevolnost. Jediným plynulým pohybem jsem se otočila a při tom jsem vytáhla z kapsy kŧl. Zadívala jsem se na Strigoje, který vyuţil mé nepozornosti a tiše se sem připlíţil. Blbá, blbá, nadávala jsem si. Nechtěla jsem, aby šla Tamara domŧ sama, a přitom mě vŧbec nenapadlo, ţe bych mohla narazit na nebezpečí hned tady u… „Ne…“ Nevěděla jsem jistě, jestli jsem to řekla nahlas, nebo jsem si to jenom pomyslela. Nezáleţelo na tom. Jediná věc, na které záleţelo, bylo to, co jsem viděla před sebou. Nebo spíš, co jsem si myslela, ţe vidím. Protoţe tohle jsem si určitě musela jen představovat. Tohle nemŧţe být skutečné. Ne po té dlouhé době.

204

Dimitrij. Poznala jsem ho okamţitě, i kdyţ se… změnil. Nejspíš bych ho poznala i v miliónovém davu. Díky spojení mezi námi. Po té dlouhé době, co jsme byli odloučeni, jsem si nedočkavě prohlíţela jeho rysy. Tmavé vlasy po bradu měl dneska rozpuštěné a nepatrně se mu kroutily kolem obličeje. Jeho dobře známé rty se teď chvěly v pobaveném a zároveň mrazivém úsměvu. Dokonce měl na sobě ten svŧj dlouhý koţený kabát, který vţdycky nosil a ve kterém vypadal, jako by se vynořil z nějakého filmu o Divokém západě. A přitom… měl rysy Strigoje. Jeho tmavé oči - ty oči, které jsem tolik milovala - byly rudě orámované. Pleť měl bledou, úplně smrtelně bílou. Zaţiva býval stejně opálený jako já, protoţe jsme trávili hodně času venku. Věděla jsem, ţe kdyby otevřel pusu, spatřila bych jeho tesáky. V okamţiku jsem zváţila své moţnosti. Kdyţ jsem ho ucítila, zareagovala jsem rychle, pravděpodobně rychleji, neţ očekával. Pořád jsem ještě mohla vyuţít momentu překvapení. Kŧl jsem měla připravený. Mířila jsem mu přesně na srdce. Bylo mi jasné, ţe bych mu dokázala vrazit kŧl do srdce rychleji, neţ by stačil něco udělat na svou obranu. Jenţe… Ty oči. Pane Boţe, ty oči. I kdyţ měl kolem zorniček ty červené kruhy, jeho oči mi přesto tak strašně připomínaly toho Dimitrije, kterého jsem znávala. Ten jejich výraz - bezduchý zlý lesk - jsem ale neznala. Přesto si však zŧstal natolik podobný, ţe se mi z pohledu na něj svíralo srdce. Ohromilo to moje smysly i pocity. Kŧl jsem měla připravený. Jediné, co jsem musela udělat, bylo provést výpad a zabít ho. Všechno mi nahrávalo… Ale já nemohla. Potřebovala jsem ještě pár vteřin. Jenom pár vteřin se na něj dívat, neţ ho zabiju. A vtom promluvil. „Rozo.“ Měl stejně krásný hluboký hlas jako dřív, stejný přízvuk…, jenom zněl chladněji. „Zapomnělas na moji první lekci. Neváhej.“ Sotva jsem zaregistrovala jeho pěst blíţící se strašlivou rychlostí k

205

mé hlavě… a pak uţ jsem neviděla vŧbec nic.

206

OSMNÁCT NEBYLO

ŢÁDNÝM PŘEKVAPENÍM, ŢE JSEM SE PROBRALA S BOLESTÍ

HLAVY.

Několik zmatených vteřin jsem si nedokázala srovnat v hlavě, co se stalo ani kde to vlastně jsem. Jakmile otupělost povolila, ihned jsem si vybavila, co se přihodilo na ulici. Posadila jsem se, připravená okamţitě se vrhnout do boje, přestoţe mě ukrutně bolela hlava. Nejvyšší čas zjistit, kde to jsem. Seděla jsem na ohromné posteli v setmělé místnosti. Ne, nebyla to jenom místnost. Spíš to připomínalo byt nebo apartmá. Hotel v Petrohradě mi připadal přepychový, ale ve srovnání s tímhle bledl. V části bytu, kde jsem se nacházela, byly věci jako v kterékoli jiné loţnici - postel, skříňka se zásuvkami, noční stolek a lak podobně. Druhá polovina vypadala jako obývák s pohovkou a televizí. Ve stěnách byly vestavěné police plné knih. Po pravé straně jsem zaznamenala chodbu zakončenou dveřmi. Nejspíš koupelna. Po levé straně se nacházelo veliké okno s tónovanými skly, jaké mají v oblibě Morojové. Tohle sklo ale bylo tak tmavé, ţe takové jsem ještě neviděla. Bylo téměř černé, takţe skrz něj vŧbec nebylo vidět ven. Po chvíli mţourání jsem nicméně rozeznala světlé nebe na obzoru, coţ mi napovědělo, ţe venku je den. Vstala jsem z postele a obezřetně se rozhlíţela, kde číhá nebezpečí. Ţaludek jsem měla klidný, coţ znamenalo, ţe se nablízku nevyskytuje ţádný Strigoj. To se ale nezbytně nemuselo vztahovat na někoho jiného. Nic uţ jsem nemohla povaţovat za samo- zřejmé vţdyť právě to mi zpŧsobilo na ulici problém. Nebyl čas ani na přemýšlení. Zatím ještě ne. Jinak by mě moje odhodlání opustilo. Sáhla jsem si do kapsy od kabátu pro kŧl. Samozřejmě tam nebyl. Nikde poblíţ jsem nezahlédla nic, co by mi mohlo poslouţit coby

207

zbraň, coţ znamenalo, ţe se při boji budu muset spolehnout pouze na své tělo. Koutkem oka jsem zaznamenala na zdi vypínač. Rozsvítila jsem a strnule očekávala, co nebo koho uvidím. Nic neobvyklého. Nikdo tu nebyl. Okamţitě jsem udělala zásadní věc - zkontrolovala jsem dveře. Byly zamčené, přesně jak jsem předpokládala. Ven bych se dostala jedině, kdybych znala číselnou kombinaci na zabezpečovacím zařízení. Dveře vypadaly těţké, byly vyrobené z něčeho, co připomínalo ocel. Připomínalo mi to poţární dveře. Nebyla šance dostat se přes ně, tak jsem se zase otočila a pokračovala v prŧzkumu. Byla to tak trochu ironie. Ve škole jsme spoustu času trávili tím, ţe jsme se učili, jak rŧznými detailními zpŧsoby prozkoumat místo. Vţdycky jsem to nesnášela, mnohem raději jsem se učila bojovat. Teď mi ale bylo jasné, ţe i tahle učební látka měla svŧj smysl. Světlo vneslo do místnosti jasnější obrysy. Na posteli leţela saténová přikrývka slonovinové barvy, která byla neuvěřitelně hebká. Kdyţ jsem se přesunula do obýváku, zjistila jsem, ţe televize je opravdu moc pěkná. Byla to ohromná plazmovka a vypadala úplně nově. Sedačka byla taky hezká, s potahem z matně zelené kŧţe. Zelená kŧţe mi připadala dost neobvyklá, ale celkově to vypadalo pěkně. Veškerý nábytek - stolky, stŧl, skříňky - byl z tmavého lakovaného dřeva. V rohu obýváku jsem si všimla malé ledničky. Otevřela jsem ji a uviděla balenou vodu a dţusy, nejrŧznější ovoce a balíčky perfektně nakrájeného sýra. Na lednici byly ořechy, sušenky a nějaké pečivo. Při pohledu na to jídlo mi začalo kručet v ţaludku, ale v ţádném případě jsem tady nic jíst nechtěla. Koupelna byla zařízena ve stejném stylu jako zbytek bytu. Sprcha a velká vířivka byly z černého mramoru a na poličce stálo několik málo mýdel a šampónŧ. Nad umyvadlem viselo velké zrcadlo, ale… ono vlastně neviselo. Bylo pevně zasazeno ve zdi takovým zpŧsobem, ţe by nešlo sundat. I ten materiál byl zvláštní. Vypadal spíš jako lesklý kov neţ jako sklo. Nejprve mi to připadalo zvláštní, ale pak jsem se vrátila do hlavní místnosti a rozhlédla se kolem. Nebylo tady absolutně niť, co by se

208

dalo pouţít jako zbraň. Televize byla příliš velká na to, abych s ní dokázala pohnout nebo ji rozbít. Navíc ta obrazovka vypadala, ţe je z nějaké supermoderní umělé hmoty. A na ţádném ze stolkŧ nebyla skleněná deska. Police byly zabudované do stěn. Všechny láhve v lednici byly taktéţ plastové. A okno… Rozběhla jsem se k němu a prsty přejela po jeho okrajích. Stejně jako zrcadlo, i okno sedělo pevně ve zdi. Nebyly v něm ţádné okenní tabulky, byl to jen jediný hladký kus. Znovu jsem přes něj zamţourala a konečně jsem uviděla ven. Jenţe tam nic nebylo. Vypadalo to jako pustina jen s několika řídce rozmístěnými stromy. Připomínalo mi to divočinu, kterou jsme projíţděli cestou do Baji. Zjevně uţ nejsem v Novosibirsku. Taky jsem zjistila, ţe tenhle byt se nachází dost vysoko. Moţná tak třetí nebo čtvrté patro. Kaţdopádně příliš vysoko na to, aby se dalo vyskočit, pokud bych nechtěla skončit se zlomenou nohou. Přesto ale musím něco vymyslet. Přece tady nebudu jen tak sedět. Popadla jsem ţidli a bouchla s ní do okna - coţ mělo pramalý účinek jak na okno, tak na ţidli. „Jeţíši Kriste,“ zamumlala jsem. Zkusila jsem to ještě třikrát, a stále bez výsledku. Jako by ţidle i okno byly z oceli. Moţná, ţe to sklo je neprŧstřelné… A ta ţidle to kdybych věděla. Byla z jediného kusu dřeva a neupadla z ní ani tříska po tom všem, co jsem s ní prováděla. Ale jelikoţ celý ţivot dělám nerozumné věci, dál jsem se pokoušela to sklo rozbít. Při pátém pokusu mě mŧj ţaludek varoval, ţe se blíţí Strigoj. Otočila jsem se a se ţidlí v rukou se přesunula ke dveřím. Otevřely se a já okamţitě vyrazila proti tomu vetřelci nohama od ţidle. Byl to Dimitrij. Vrátily se mi ty rozporuplné pocity, které jsem proţívala na ulici. Láska smíšená s hrŧzou. Tentokrát jsem ale lásku pustila z hlavy a při útoku jsem nezaváhala. Ne ţe by mi to k něčemu bylo. Zasáhnout ho bylo stejné jako zasáhnout to okno. Odstrčil mě a já se zapotácela, při čemţ jsem nepouštěla ţidli. Nabrala jsem rovnováhu a vyřítila se proti němu znovu. Kdyţ jsme se srazili, vyrval mi ţidli z rukou a odhodil ji ke zdi, jako by vŧbec nic neváţila.

209

Bez téhle provizorní zbraně jsem musela spoléhat jen na svou sílu. Ale co, dělala jsem to tak posledních pár týdnŧ při vyslýchání Strigojŧ, takţe tohle by mělo být totéţ. Předtím jsem ale měla další čtyři dhampýry, kteří mě kryli. A ţádný z těch Strigojŧ nebyl Dimitrij. I kdyţ byl ještě dhampýr, bylo zatraceně těţké ho porazit. Ze své zkušenosti nic neztratil a teď byl ještě k tomu rychlejší a silnější. Taky znal moje chvaty, jelikoţ mě je sám naučil. Bylo téměř nemoţné ho překvapit. Ale stejně jako s tím oknem, nemohla jsem zŧstat pasivní. Byla jsem uvězněna v místnosti - nezáleţelo na tom, ţe ve velké a luxusní se Strigojem. Strigoj. Tohle si musím pořád připomínat. Je tady Strigoj. Ne Dimitrij. Snaţila jsem se mít na paměti všech no, co jsem opakovala Denisovi a ostatním. Buď chytrá. Buď opatrná. Braň se. „Rose,“ řekl a bez nejmenšího úsilí odrazil mŧj další kopanec. „Jenom marníš čas. Přestaň.“ Ach, ten hlas. Dimitrijŧv hlas. Ten hlas jsem slýchala ve svých snech, ten hlas mi kdysi řekl, ţe mě miluje… Ne! To není on. Dimitrij je pryč. Tohle je zrůda. Zoufale jsem se snaţila přijít na to, jak bych mohla zvítězil Dokonce jsem pomyslela i na duchy, které jsem vyvolala tam u stodoly. Mark přece říkal, ţe bych to dokázala ve chvíli, kdy proţívám vypjaté emoce, a ţe by pak za mě duchové bojovali. Teď jsem proţívala snad ty nejvypjatější pocity v ţivotě, jenţe očividně to nefungovalo. Bŧh ví, jak jsem to dokázala předtím, ale teď se navzdory mým úpěnlivým přáním nic nedělo. Sakra. K čemu jsou ty děsivé síly, kdyţ je nemŧţu vyuţít ve svŧj prospěch? Namísto toho jsem tedy popadla z poličky DVD přehrávač, při čemţ jsem vyrvala dráty ze zdi. Ţádná kloudná zbraň to sice nebyla, ale uţ jsem začínala být zoufalá. Uslyšela jsem svŧj bojový křik a jen vzdáleně jsem si uvědomovala, co vlastně dělám, Rozběhla jsem se proti Dimitrijovi a vší silou ho praštila přehravačem. Nejspíš by ho to trochu zabolelo - kdybych se ovšem trefila. Netrefila jsem se. Zachytil ten úder, sebral mi přehrávač a hodil ho na zem. Roztříštil se na kousky. Jediným pohybem mě chytil za paţe, aby mi zabránil dál do

210

něj bušit nebo se natáhnout po dalším předmětu. Svíral mě pevně, přímo mi drtil kosti, ale já se pořád vzpouzela. „Neublíţím ti. Rozo, prosím, přestaň.“ Roza. Stará přezdívka. Takhle mě poprvé oslovil, kdyţ jsme podlehli Viktorovu kouzlu chtíče a skončili jsme nazí v objetí… Tohle není Dimitrij, jakého jsi znala. Rukama jsem hýbat nemohla, tak jsem kolem sebe aspoň kopala. Valný efekt to ale nemělo. Kdyţ jsem nemohla zapojit celé tělo, nemohla jsem dát do svých kopancŧ dostatečnou sílu. On se tvářil spíš otráveně neţ rozzuřeně. S hlasitým povzdechem mě chytil za ramena, otočil mě, přitiskl ke zdi a celou váhou svého těla mě tam připlácl. Vzpírala jsem se, ale byla jsem tam přišpendlená stejně, jako jsme vţdycky na lovu znehybňovali Strigoje. Vesmír má zvrácený smysl pro humor. „Přestaň se mnou bojovat.“ Na krku jsem cítila jeho horký dech, tiskl se ke mně celým tělem. Uvědomovala jsem si, ţe má rty jen pár centimetrŧ od mých. „Neublíţím ti.“ Znovu jsem sebou trhla. Bezvýsledně. Přerývaně jsem dýchala a potlučená hlava mě bolela. „Musíš pochopit, ţe se mi nechce lomu věřit.“ „Kdybych chtěl, abys byla mrtvá, uţ bys byla dávno. Takţe jestli se budeš dál vzpouzet, budu tě muset svázat. Kdyţ přestaneš, nechám tě tak.“ „Nebojíš se, ţe uteču?“ „Ne.“ Mluvil dokonale klidným tónem, aţ mi z toho přeběhl mráz po zádech. „Nebojím.“ Takhle jsme tam stáli skoro minutu, uvízli jsme v mrtvém bodě. Mysl mi pracovala na plné obrátky. Pravdou bylo, ţe mě mohl klidně zabít uţ dávno, kdyby to skutečně měl v úmyslu. Přesto jsem neměla dŧvod myslet si, ţe jsem v bezpečí. Tenhle hoj zatím skončil remízou. I kdyţ to vlastně nebyl správný výraz. Drţel mě v šachu. Pohrával si se mnou. Hlava mě příšerně bolela, jak mě do ní na ulici praštil, a tohle nesmyslné postrkování mi jen přitěţovalo. Musela jsem načerpat síly, abych našla nějaký zpŧsob,

211

jak odtud uniknout - pokud budu ţít tak dlouho. Taky jsem musela přestat myslet na to, jak jsme u sebe blízko. Po dlouhých měsících, kdy jsme si dávali pozor, abychom se vzájemně ani nedotkli, byl tenhle fyzický kontakt omamný. Uvolnila jsem se v jeho sevření. „Dobře.“ Na okamţik zaváhal, pravděpodobně uvaţoval, jestli mi mŧţe věřit. Pak mě pustil. Připomnělo mi to, jak jsme byli spolu v chatce na okraji pozemkŧ Akademie. Tehdy mnou zmítal záchvat zuřivosti, protoţe jsem do sebe natáhla temnotu éteru. Dimitrij mě taky znehybnil a drţel a povídal si se mnou, aby mě dostal z toho strašného stavu. Pak jsme se začali líbat a on mi vyhrnul košili a… Ne, ne! Ne tady. Tady na to nesmím vzpomínat. Dimitrij nakonec maličko couvl a nechal mě stát u zdi. Moje instinkty mi napovídaly, abych se na něj okamţitě vrhla nanovo. Strnule jsem si připomněla, ţe si musím počkat, aţ načerpám síly a informace. Přestoţe mě pustil, neodstoupil ode mě. Stáli jsme od sebe tak třicet centimetrŧ. Ačkoli jsem nechtěla, opět jsem na něj zŧstala zírat jako na té ulici. Jak mŧţe být tak stejný, a přitom tak jiný? Snaţila jsem se nevnímat, co na něm zŧstalo stejné vlasy, výška, tvar jeho obličeje. Namísto toho jsem se zaměřila na strigojí rysy červenou barvu v jeho očích a jeho bledou pleť. Tak jsem se na to soustředila, ţe mi chvíli trvalo, neţ jsem si uvědomila, ţe ani on nic neříká. Upřeně si mě prohlíţel, jako by mi viděl aţ do duše. Zachvěla jsem se. Skoro - ale jen skoro! - to vypadalo, ţe jsem ho uchvátila stejně jako on mě. To ale bylo vyloučeno. Strigojové nemají takové emoce. A navíc pomyšlení, ţe by ke mně mohl stále ještě něco cítit, bylo spíš jenom mým zboţným přáním. Jeho výraz byl odjakţiva nečitelný a teď ho ještě ke všemu překrývala maska prohnanosti a odtaţitosti. Bylo nemoţné zjistit, co se mu honí hlavou. „Proč jsi sem přišla?“ zeptal se nakonec. „Protoţe jsi mě praštil do hlavy a zatáhl mě sem. Pokud mám umřít, umřu stylově.“ Starý Dimitrij by se tomu zasmál nebo by si zoufale povzdechl.

212

Tenhle ale neudělal nic. „Takhle jsem to nemyslel a ty to dobře víš. Proč jsi tady?“ Mluvil hlubokým a nebezpečným hlasem. Abe mi připadal děsivý, ale s tímhle se to nedalo srovnat ani v nejmenším. Toho by se lekl i Zmeja. „Na Sibiři? Přijela jsem tě hledat.“ „Já jsem sem přijel, abych byl od tebe co nejdál.“ Šokovalo mě to natolik, ţe jsem vyhrkla něco, co jsem neměla. „Proč? Protoţe bych tě mohla zabít?“ Podíval se na mě takovým zpŧsobem, ţe bylo jasné, jak moc mu to připadá směšné. „Ne. Abychom se neocitli v téhle situaci, Teď v ní jsme a volba je nevyhnutelná.“ Nebyla jsem si tak docela jistá, jakou tuhle situaci má na mysli. „No, jestli se jí chceš vyhnout, tak mě mŧţeš pustit.“ Otočil se a vydal se do obýváku, aniţ by se po mně ohlédl. Napadlo mě, ţe bych se k němu mohla zezadu připlíţit a zaútočit na něj, ale něco mi říkalo, ţe by zareagoval, ještě neţ bych se pohnula o pár centimetrŧ. Posadil se do jednoho z luxusních koţených křesel, kam poskládal svou téměř dvoumetrovou postavu se stejnou ladností jako dřív. Boţe, proč je to všechno tak protichŧdné? Měl Dimitrijovy zvyky, které se zkombinovaly se zvyklostmi stvŧry. Zŧstala jsem, kde jsem byla, jen jsem poodstoupila od zdi. „To uţ není moţné. Ne potom, co tě teď vidím…“ Znovu si mě začal prohlíţet. Připadala jsem si divně. Na jedné straně jsem na jeho upřený pohled reagovala vzrušením, líbilo se mi, jak si mě prohlíţí od hlavy k patě. Na druhé straně jsem si ale připadala pošpiněná, jako by mě svým pohledem poleptával slizem. „Jsi pořád tak krásná, jak si pamatuju, Rozo. Ne ţe bych čekal něco jiného.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdy jsem se s ţádným Strigojem nebavila, kromě uráţek a hrozeb vyřknutých v zápalu boje. Nejblíţ nějakému rozhovoru jsem se ocitla, kdyţ mě drţel Izajáš. Ale tenkrát jsem byla svázaná a většinu mluvení obstaral on, kdyţ mi líčil, jak mě zabije. Tohle… bylo jiné. A rozhodně příšerné. Překříţila jsem si ruce přes hrudník a couvla, aţ jsem narazila do zdi. Tímhle jsem se nejvíc přiblíţila alespoň zdání sebeobrany.

213

Naklonil hlavu ke straně a dál mě bedlivě sledoval. Obličej měl ve stínu, takţe nebylo vidět, ţe má rudé oči. Vypadaly tmavě Stejně jako dřív. Hluboké krásné oči naplněné láskou a odvahou… „Mŧţeš se posadit,“ řekl. „Tady je mi fajn.“ „Chtěla bys ještě něco?“ „Kromě toho, abys mě pustil?“ Na okamţik mi připadalo, ţe jsem v jeho tváři zahlédla mihnout se náznak úsměvu. Takhle se tvářil dřív, kdyţ jsem udělala nějaký vtípek. Podívala jsem se na něj pozorněji a usnesla se, ţe se mi to jen zdálo. „Ne, Rozo. Myslel jsem, jestli něco nepotřebuješ tady. Něco jiného k jídlu? Knihy? Zábavu?“ Nevěřícně jsem se na něj zadívala. „Děláš, jako kdybych byla v nějakým luxusním hotelu!“ „V určitém ohledu to je luxusní hotel. Mŧţu promluvit s Galinou a ta ti dá přinést, co jenom budeš chtít.“ „Galina?“ Dimitrij se usmál. Tedy bylo to cosi obdobného úsměvu. Byl mrazivý a chladný, skrýval v sobě tajemství. Jen moje odhodlání neprojevit slabost mi zabránilo, abych se nezlomila. „Galina je moje dávná trenérka. Učila mě, kdyţ jsem ještě chodil do školy.“ „Je Strigojka?“ „Ano. Byla probuzena před několika lety, při boji v Praze. Na Strigojku je relativně mladá, ale je čím dál schopnější. Všechno to tady patří jí.“ Dimitrij pohybem ruky obsáhl celý byt. „A ty s ní ţiješ?“ zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá. Uvaţovala jsem, jaký druh vztahu spolu ti dva vlastně mají, a překvapilo mě, ţe… ţárlím. Ne ţe bych k tomu měla dŧvod. On uţ je Strigoj, tím pádem mě nemŧţe zajímat. A taky by to nebylo poprvé, kdy by se spolu zapletla učitelka se studentem nebo obráceně… „Pracuju pro ni. Ona byla dalším dŧvodem, proč jsem se sem vrátil poté, co jsem byl probuzen. Věděl jsem, ţe je Strigojka, a chtěl

214

jsem, aby mi ukázala, jak to chodí.“ „A chtěl jsi ode mě být co nejdál. To byl ten druhý dŧvod, jo?“ Jedinou jeho odpovědí bylo přikývnutí. Dál to nerozváděl. „Kde jsme? Asi dost daleko od Novosibirsku, co?“ „Ano. Galinino sídlo je mimo město.“ „Jak daleko?“ Křivě se usmál. „Vím, o co se pokoušíš, a tyhle informace ti prostě nedám.“ „Tak co chceš dělat?“ vyjekla jsem. Mŧj dobře skrývaný strach se náhle přetavil ve vztek a já vybuchla. „Proč mě tady drţíš? Zabij mě, nebo mě pusť. A jestli mě tady chceš drţet pod zámkem a mučit mě nějakými psychohrami, tak bych byla váţně radši, kdybys mě zabil.“ „Statečná slova.“ Zvedl se a začal přecházet sem a tam. „Skoro bych ti věřil.“ „Je to pravda,“ odpověděla jsem vzdorně. „Přijela jsem sem, abych tě zabila. A jestli to nedokáţu, pak radši umřu.“ „Nedokázalas to. Tam na ulici.“ „Jo. To mi tak nějak docvaklo, kdyţ jsem se probrala tady.“ Dimitrij se prudce otočil a najednou stál přímo přede mnou. To byla ta strigojí rychlost, rychlost světla. Moje nevolnost mě neopouštěla, ale čím víc času jsem s ním strávila, tím slabší byla. Připadala mi jako nějaký hluk, který člověk dokáţe víceméně ignorovat. „Jsem trochu zklamaný. Jsi tak dobrá, Rose. Tak zatraceně dobrá. Ty a tví kamarádi jste zpŧsobili rozruch, kdyţ jste chodili po městě a zabíjeli Strigoje. Někteří se vás dokonce začali bát.“ „ A ty ne?“ „Kdyţ jsem se doslechl, ţe jsi to ty… hmm.“ Zamyšleně přimhouřil oči. „Ne. Byl jsem zvědavý. Obezřetný. Kdyby mě někdo dokázal zabít, byla bys to jedině ty. Ale jak jsem řekl, zaváhala jsi. Byla to tvoje vrcholná zkouška toho, co jsem tě naučil. A tys neprošla.“ Tvářila jsem se nečitelně. V duchu jsem si ale nadávala za svou chvilkovou slabost na té ulici. „Příště uţ nezaváhám.“

215

„Ţádné příště nebude. A jakkoli jsem se v tobě zklamal, kaţdopádně jsem rád, ţe jsem pořád naţivu.“ „Ty nejsi naţivu,“ procedila jsem skrz zuby. Boţe, uţ zase byl tak blízko. I kdyţ se mu obličej změnil, jeho štíhlé svalnaté tělo zŧstalo beze změny. „Jsi mrtvý. Nepřirozený. Jednou, uţ je to dávno, jsi mi řekl, ţe bys radši umřel, neţ ţil takhle. Proto tě zabiju.“ „To říkáš jenom proto, ţe o tom nic nevíš. Já o tom tehdy taky nic nevěděl.“ „Hele, myslím to váţně. Nebudu s tebou hrát tvoji hru. Jestli se odtud nedostanu, tak mě prostě zabij, jo?“ Bez varování natáhl ruku a prsty mi přejel po tváři. Zalapala jsem po dechu. Ruku měl studenou jako led, ale jak se mě dotýkal … Bylo to úplně stejné jako dřív. Přesně stejné, jak jsem si pamatovala. Jak je to moţné? Tak podobné…, a přitom tak jiné. Náhle jsem si vybavila, jak mě vţdycky poučoval, ţe Strigojové mohou připomínat toho, koho jste kdysi znali. Proto bylo tak snadné zaváhat. „Zabít tě…, to není tak jednoduché,“ řekl. Hlas mu klesl do hlubokého šepotu a bylo to, jako by se mi otíral o kŧţi had. „Ještě je třetí moţnost. Mohl bych tě probudit.“ Strnula jsem a přestala dýchat. „Ne.“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vypravit. Mŧj mozek se nezmohl na nic obsáhlejšího, moudrého ani vtipného Jeho slova byla aţ příliš děsivá na to, abych o nich uvaţovala. „Ne.“ „Nevíš, jaké to je. Je to… úţasné. Nesrovnatelné. Všechny smysly máš vyostřené, celý svět je takový ţivější…“ „Jo, ale ty jsi mrtvý.“ „Jsem?“ Chytil mě za ruku a přitiskl si ji na hrudník. Ucítila jsem pravidelný tlukot srdce. Vykulila jsem oči. „Srdce mi bije. Dýchám.“ „Ano, ale…“ Zoufale jsem se snaţila vydolovat z paměti, co všechno jsem se učila o Strigojích. „Nejsi doopravdy naţivu. Oţivuje tě jen černá magie. Je to jenom iluze ţivota.“

216

„Je to lepší neţ ţivot.“ Oběma rukama mi vzal obličej do dlaní. Jeho tep byl pravidelný, ale mně srdce bušilo jako o závod. Jo to jako být bohem, Rose. Síla. Rychlost. Vidíš svět úplně jinak, tak jak sis předtím nedovedla ani představit. A… nesmrtelnost, Mohli bychom být spolu navţdy.“ Kdysi jsem po ničem jiném netouţila tolik. A v hloubi duše jsem po tom touţila pořád. Zoufale jsem chtěla být navěky s ním. Ale… ne takhle. Nikdy by to nebylo takové jako dřív. Tohle by bylo něco jiného. Špatného. Polkla jsem. „Ne…“ Sotva jsem se slyšela. Nedokázala jsem pořádně promluvit, kdyţ se mě takhle dotýkal. Jeho doteky byly tak lehké a něţné. „Nemŧţeme.“ „Mohli bychom.“ Jedním prstem mi přejel dolŧ po bradě a zastavil se na tepně na krku. „Dokázal bych to rychle. Bez bolesti. Bylo by to hotovo, neţ by sis to vŧbec stačila uvědomit.“ Nejspíš měl pravdu. Kdyţ jste přinuceni stát se Strigojem, musí z vás vy sát všechnu krev. Pak se Strigoj většinou řízne a na rty vám nechá skanout svou krev. Předpokládala jsem, ţe bych omdlela, i kdyby mi vypil jen pŧlku krve. Navěky spolu. Svět se trochu rozmlţil. Nevěděla jsem, jestli za to mŧţe moje zranění hlavy, nebo to, ţe mi ţilami proudí čirá hrŧza. Kdyţ jsem se vydala hledat Dimitrije, napadaly mě nejrŧznější scénáře. Ale 7t se taky stanu Strigojkou, to mezi ně nepatřilo. Jediné, na co jsem dokázala pomyslet, byla smrt - jeho nebo moje. To ode mě bylo hloupé. Zpomalený tok myšlenek přerušil zvuk otevíraných dveří. Dimitrij se otočil a tvrdě mě odstrčil, jak se mě snaţil ochránit vlastním tělem. Vešly dvě osoby, které za sebou zavřely tak rychle, ţe mě ani nestihlo napadnout, ţe bych mohla otevřenými dveřmi proklouznout. Jedním z příchozích byl Strigoj a druhým lidská ţena, která se skloněnou hlavou nesla tác. Toho Strigoje jsem poznala okamţitě. Aby také ne, kdyţ mě jeho obličej pronásledoval ve snech. Obličej mu lemovaly blond vlasy, asi

217

tak dlouhé jako měl Dimitrij. Vypadal, ţe mu mohlo být něco málo přes dvacet, kdyţ byl proměněn. Zjevně znal mě i Lissu, kdyţ jsme byli mladší, ale já jsem ho viděla jen dvakrát. Jednou, kdyţ jsem s ním bojovala na Akademii. A podruhé, kdyţ přemohl Dimitrije v jeskyni, která slouţila Strigojŧm coby úkryt. To on kousl a přeměnil Dimitrije. Sotva se na mě podíval. Všechen svŧj hněv zaměřil na Dimitrije. „Co se tady sakra děje?“ Neměla jsem problém mu rozumět. Byl to Američan. „Chováš si tady domácího mazlíčka?“ „Do toho ti nic není, Nathane.“ Dimitrijŧv hlas byl jako led. Předtím mi připadalo, ţe se mu do hlasu nevloudila sebemenší emoce. A teď bylo ještě těţší objevit v jeho hlase, ţe něco cítí. Z jeho hlasu čišelo jen varování, aby si druhý Strigoj dal odchod. „Galina mi to dovolila.“ Nathan přejel pohledem z Dimitrije na mě. Jeho vztek se změnil v šok. „Tahle?“ Dimitrij se narovnal a stoupl si přímo přede mě. Rebelka ve mně by nejradši vykřikla, ţe ochranu od Strigoje nepotřebuju, aţ na to, ţe… jsem ji asi potřebovala. „Ta byla ve škole v Montaně… Bojovali jsme spolu…“ Odhrnul rty a ukázal svoje tesáky. „Ochutnal bych její krev, kdyby tam tehdy nebyl ten morojský spratek s ohněm.“ „Nic ti do ní není,“ oznámil mu Dimitrij. Nathanovy rudé oči byly doširoka otevřené a lačné. „Děláš si srandu? Mŧţe nás dovést k té Dragomirovic holce! Kdyţ vyhladíme tuhle linii, naše jména vstoupí do legend. Jak dlouho si ji chceš nechat?“ „Vypadni,“ zavrčel Dimitrij. „A není to prosba.“ Nathan na mě ukázal. „Je cenná. Jestli si ji tady chceš nechat na hraní jako krvavou děvku, tak se aspoň rozděl. Pak z ní vytáhneme informace a skoncujeme s ní.“ Dimitrij udělal krok vpřed. „Padej odtud. Jestli na ni vztáhneš ruku, zničím tě. Holýma rukama ti utrhnu hlavu a budu se dívat, jak se škvaří na sluníčku.“

218

Nathan se rozlítil ještě víc. „Galina ti nedovolí, aby sis s touhle holkou hrál na maminku a na tatínka. Ani ty u ní nejsi v takové přízni.“ „Nenuť mě znovu opakovat, abys vypadl. Dneska nejsem moc trpělivý.“ Nathan nic neřekl. Ti dva Strigojové tam jen stáli a měřili se pohledy. Věděla jsem, ţe síla a moc Strigojŧ závisí na jejich stáří. Nathan se stal Strigojem dřív. Ale jak jsem je tak pozorovala, nabyla jsem dojmu, ţe Dimitrij by byl silnější, nebo ţe by to byl přinejmenším velice vyrovnaný zápas. Přísahala bych, ţe se v Nathanových rudých očích mihl záblesk strachu, ale rychle se odvrátil. „Tím to není odbyto,“ vykřikl a vydal se ke dveřím. „Promluvím si s Galinou.“ Odešel a chvíli se nikdo ani nepohnul, ani nepromluvil. Pak Dimitrij pohlédl na tu lidskou ţenu a řekl jí něco rusky. Strnule tam stála. Potom se sehnula a opatrně postavila tác na stolek u sedačky. Nadzvedla stříbrný poklop a ukázala paprikovou pizzu se sýrem. Za jiných okolností by mi donáška pizzy ke Strigojovi domŧ při padala absurdní a legrační. Jenţe ve světle toho, ţe ze mě Dimitrij chce udělat Strigojku a Nathan mě chce vyuţít, abych ho zavedla k Lisse, mi nepřipadalo legrační uţ vŧbec nic. Dokonce i Rose Hathawayová má své meze, co se týče ţertování. Vedle pizzy leţela obrovská buchta s ledovou polevou. Jídlo, které mám ráda, jak Dimitrij dobře věděl. „Oběd,“ prohlásil. „Není to otrávené.“ Všechno na podnose vypadalo moc lákavě, ale já jsem zavrtěla hlavou. „Nebudu jíst.“ Povytáhl obočí. „Chceš něco jiného?“ „Nechci nic jinýho, protoţe nebudu jíst vŧbec nic. Jestli mě nezabiješ ty, tak to udělám sama.“ Napadlo mě, ţe v tomhle bytě je nedostatek zbraní patrně i kvŧli tomu, abych si sama neublíţila. „Tím, ţe umřeš hlady?“ V očích mu zajiskřilo temné pobavení.

219

„Neţ vyhladovíš, probudím tě.“ „Proč to teda neuděláš hned?“ „Protoţe bych radši počkal, aţ to budeš chtít sama.“ Namouduši mluvil jako Abe. „Tak to se načekáš,“ řekla jsem. Dimitrij se hlasitě rozesmál. I jako dhampýr se smál jen málokdy a mně to vţdycky zvedlo náladu. Teď ale jeho smích postrádal svou obvyklou vřelost. Byl chladný a výhrŧţný. „Uvidíme.“ Neţ jsem se zmohla na nějakou odpověď, uţ zase stál přede mnou. Jednou rukou mi zajel zezadu na krk, zaklonil mi hlavu a přitiskl svoje rty na moje. Byly ledové jako celá jeho kŧţe…, ale přitom v nich bylo cosi hřejivého. V hlavě mi vřískal hlas, který mi tvrdil, ţe je to zvrácené a děsivé… Zároveň jsem ale při líbání ztratila pojem o světě kolem a téměř jsem si mohla představovat, ţe jsme zase v chatce v lesích. Rychle se ode mě odtrhl a zanechal mě udýchanou s vykulenýma očima. Jako by se nic nestalo, mávl rukou směrem k té dívce. „To je Inna.“ Jakmile zaslechla svoje jméno, vzhlédla, a já jsem uviděla, ţe je asi stejně stará jako já. „Taky pracuje pro Galinu a bude se o tebe starat. Kdybys něco potřebovala, řekni jí. Anglicky sice moc nemluví, ale snad to nějak pochopí.“ Řekl jí ještě něco a ona ho následovala ke dveřím. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se. „Mám něco na práci. A ty potřebuješ čas na přemýšlení.“ „Nemám o čem přemýšlet.“ Dala jsem do svých slov tolik vzdoru, kolik jsem jen svedla. Ale asi to nevyznělo moc odhodlaně, protoţe jsem si vyslouţila jenom výsměšný úsměv. Pak odešel s Innou a nechal mě samotnou v mém luxusním vězení.

220

DEVATENÁCT NA NĚKOHO, KDO NEUSTÁLE KÁZAL DENISOVI O SEBEOVLÁDÁNÍ, JSEM NEBYLA ZROVNA DOBRÝM PŘÍKLADEM.

Jakmile jsem v bytě osaměla, dál jsem zkoušela všechno moţné, abych se odtamtud dostala. Zdŧraznila bych to zkoušení. Nathan mluvil, jako by bylo krajně neobvyklé drţet zajatce, mně ovšem připadalo, ţe tohle místo bylo postaveno uţ se záměrem, aby v něm někoho věznili. Dveře i okno zŧstávaly nedotčené, ačkoli jsem do nich vší silou bušila a házela proti nim nejrŧznější předměty. Tentokrát jsem se uţ nezdrţovala s ţidlí a místo toho jsem raději pouţila stolek z obýváku, neboť jsem doufala, ţe tím to pŧjde líp. Nešlo. Kdyţ nezabralo ani tohle, zkoušela jsem rŧzné náhodné kombinace na bezpečnostním zařízení u dveří. Taky k ničemu. Nakonec jsem vyčerpaná klesla na sedačku a snaţila se zváţit svoje moţnosti. Netrvalo to dlouho. Jsem uvězněná v domě plném Strigojŧ. Dobře, tohle nevím jistě, ale přinejmenším tři se tu vyskytují, coţ je na mě i tak dost. Dimitrij se o tomhle místě zmínil jako o „sídle“, coţ nebylo příliš uklidňující. Sídla jsou ohromná. Důkazem toho byl uţ samotný fakt, ţe se nacházím ve čtvrtém patře. Velký dŧm znamená, ţe je tu spousta pokojŧ pro spoustu vampýrŧ. Jedinou útěchou mi bylo, ţe Strigojové spolu vzájemně moc dobře nespolupracují. Najít velkou spolupracující skupinu je opravdu obtíţné. Párkrát uţ jsem toho ale byla svědkem - třeba útok na Akademii zorganizovala velká skupina. Tehdy se dostalo školy, protoţe ochranné stěny byly porušeny, a to byl pro Strigoje dostatečně silný podnět na to, aby se sdruţili. Ale i kdyţ spolupracují, nikdy jim to nevydrţí dlouho. To napětí, které jsem zaznamenala mezi Dimitrijem a Nathanem, toho bylo dŧkazem.

221

Dimitrij. Zavřela jsem oči. Dimitrij je tím dŧvodem, proč jsem tady. Přišla jsem ho osvobodit z jeho stavu ţivého mrtvého a selhala jsem, přesně jak řekl. A teď to vypadalo, ţe nemám daleko k tomu, abych se k němu přidala. Jo, skvělá práce, Rose. Zachvěla jsem se, kdyţ jsem se pokoušela představit si samu sebe jako jednu z nich Rudé kruhy kolem zorniček. Opálená pleť zbledne. Nedokázala jsem si to představit a předpokládala jsem, ţe kdyby se to opravdu stalo, ani bych se nemohla na sebe podívat. Strigojové se neodráţejí v zrcadlech. To by bylo váţně dost těţké se učesat. Nejděsivější změnu by ale představovalo, ţe bych ztratila spojení s vlastní duší. Jak Dimitrij, tak Nathan jsou krutí a nepřátelští. I kdybych hádku nevyprovokovala já, pravděpodobně by těm dvěma netrvalo dlouho, neţ by si našli dŧvod obrátit se proti sobě. Jsem bojovná, jenţe mě k tomu vţdycky vedla láska k druhým. Strigojové spolu bojují proto, ţe se vyţívají v krveprolévání. Nechci být taková. Nechci vyhledávat krev a násilí jen proto, ţe by se mi to líbilo. Nechtěla jsem věřit, ţe je takový Dimitrij, jenţe on se choval jako Strigoj. Taky jsem věděla, čím se musel celou tu dobu ţivit, aby přeţil. Strigojové dokáţou bez krve vydrţet déle neţ Morojové, ale od jeho proměny uţ je to víc neţ měsíc. Bezpochyby uţ se nakrmil a Strigojové při pití skoro vţdycky své oběti zabíjejí. Nedovedla jsem si při tom Dimitrije představit… ne toho muţe, kterého jsem znala. Otevřela jsem oči. Jak jsem tak uvaţovala o jídle, vzpomněla jsem si na oběd. Pizza a buchta. Dvě nejdokonalejší jídla na planetě. Pizza během mého snaţení dostat se odtud uţ dávno vychladla, ale přesto vypadala pořád chutně. Ze světla venku jsem usuzovala, ţe to nebude ještě ani čtyřiadvacet hodin, co mě Dimitrij chytil, ale moc asi nechybělo. To byla dlouhá doba bez jídla. Zoufale jsem zatouţila pizzu sníst, ať uţ je studená, nebo ne. Opravdu jsem nechtěla umřít hlady. Samozřejmě jsem taky nechtěla stát se Strigojkou, ale tahle situace se od toho, co bych chtěla, čím dál víc lišila. Neţ člověk umře hlady, trvá to dlouho. Navíc jsem předpokládala, ţe Dimitrij měl pravdu,

222

kdyţ říkal, ţe by mě proměnil, neţ bych vŧbec stihla vyhladovět. Budu si muset najít jiný zpŧsob smrti - Boţe, já ale nechci umřít - a do té doby bych měla jídlem načerpat síly. Třeba se mi naskytne šance utéct. Jakmile jsem se rozhodla, snad během tří minut jsem do sebe všechno jídlo naházela. Neměla jsem tušení, kdo Strigojŧm vaří vţdyť Strigojové na rozdíl od Morojŧ ani nemŧţou jíst normální jídla -, ale bylo to vynikající. S ironií jsem si pomyslela, ţe mi schválně naservírovali pokrmy, které se nemusejí jíst příborem. Opravdu mysleli na všechno, jen abych se nedostala k ţádné zbrani. S pusou plnou buchty jsem si všimla, ţe se otvírají dveře. Dovnitř tiše vklouzla Inna a okamţitě za sebou zavřela. „Do prdele!“ vypravila jsem ze sebe s plnou pusou. Zatímco jsem řešila, zda mám jíst, či nikoli, měla jsem hlídat dveře. Dimitrij říkal, ţe mě Inna přijde zkontrolovat. Měla jsem čekat u dveří a přeprat ji. Jenţe ona se dostala dovnitř, kdyţ jsem nedávala pozor. Znovu jsem selhala. Stejně jako Dimitrijovi a Nathanovi, ani mně se Inna téměř nepodívala do očí. Přinesla hromadu sloţeného oblečení, zastavila se přede mnou a podávala mi ji. Nejistě jsem od ní oblečení převzala a poloţila vedle sebe na pohovku. „Ehm, díky,“ řekla jsem. Ukázala na prázdný tác, plaše a tázavě na mě pohlédla svýma hnědýma očima. Kdyţ jsem ji viděla přímo před sebou, udivilo mě, jak je hezká. Moţná byla dokonce mladší neţ já. Uvaţovala jsem, jak ji asi přinutili pracovat tady. Pochopila jsem její otázku a přikývla jsem. „Dík.“ Sebrala tác a na okamţik se zarazila. Netušila jsem proč. Pak mi ale došlo, ţe čeká, jestli nebudu chtít ještě něco. Byla jsem si jistá ţe „kombinace k zámku“ by se mi překládala dost špatně. Pokročila jsem rameny a mávla rukou, aby šla. V hlavě mi to šrotovalo. Kdyţ jsem ji sledovala, jak se blíţí ke dveřím, měla bych, aţ otevře, a pak na ni skočit, pomyslela jsem si. Okamţitě se při lom

223

pomyšlení sevřely útroby. Nejspíš bych měla problém zaútočit na někoho nevinného. Ihned mě ale napadlo: Bud ona, nebo já. Napjala jsem se. Inna přistoupila těsně ke dveřím a vyťukala číselnou kombinaci, při čemţ mi tělem blokovala výhled. Vzhledem k tomu, jak dlouho tam ťukala, to vypadalo, ţe kód bude pěkně dlouhý. Dveře se s cvaknutím otevřely a já se připravila jednat. Na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslela. Z toho, co jsem věděla, jsem usuzovala, ţe tady mŧţe být klidně celá armáda Strigojŧ. Jestli chci vyuţít ke svému úniku Innu, nejspíš budu mít jen jedinou moţnost. Musím si to pořádně promyslet. A tak místo abych po ní vystartovala, jen jsem se trochu vyklonila, abych viděla za ni. Byla stejně rychlá jako prve, vyklouzla ze dveří, sotva se otevřely, Ten okamţik mi ale stačil, abych zahlédla krátkou chodbu a další těţké dveře. Zajímavé. Moje vězení má dvoje dveře. Kdybych se vydala za ní, stejně bych daleko neutekla. Mohla by klidně čekat u druhých zamčených dveří, dokud by se neobjevila posila Strigojŧ. To celou situaci jenom komplikovalo. Jakousi naději mi ale dávalo aspoň to, ţe uţ jsem věděla, jaké je tu zabezpečení. Teď jenom vymyslet, co si s tou informací počít, kdyţ jsem si to ještě nepokazila ţádnou akcí. Bylo mi jasné, ţe sem kaţdou chvíli mŧţe napochodovat Dimitrij a udělat ze mě Strigojku. Povzdechla jsem. Dimitrij, Dimitrij, Dimitrij. Pohledem jsem sklouzla na oblečení, které mi Inna přinesla. Mŧj současný oděv mě nijak netrápil, ale bylo mi jasné, ţe kdyţ tady nějaký čas zŧstanu, moje dţíny a tričko budou za chvíli dost odporné. Někdo si mě chtěl vyfintit, stejně jako Tamara. Inna mi přinesla samé šaty v mé velikosti. Červené pouzdrové šaty z hedvábí. Pletené šaty s dlouhými rukávy a saténovými lemy. Sifonovou róbu empírového stylu aţ po kotníky. „Výborně. Jsem jako panenka.“ Zalovila jsem ve štosu oblečení hlouběji a objevila jsem i několik nočních košil, kalhotek a podprsenek. Všechno prádlo byla z hedvábí nebo saténu. Nejobyčejnější věcí v té hromadě byly plené pletené

224

šaty, ale i ty vypadaly, ţe jsou vyrobeny z nejjemnějšího kašmíru. Zvedla jsem je a pokusila se představit si, ţe v tomhle podnikám svŧj odváţný útěk. Ne. Zavrtěla jsem hlavou a všechno oblečení shodila na zem. Vypadá to, ţe si nějaký čas pobudu ve špinavém tričku. Začala jsem obcházet kolem a v hlavě si miliónkrát přehrávala své marné plány na útěk. Při chození jsem si uvědomila, jak jsem unavená. Kromě toho, ţe jsem na chvíli ztratila vědomí, kdyţ mě Dimitrij praštil do hlavy, jsem celý den nespala. Rozhodnout se, jak s tím naloţit, bylo stejné jako rozhodování jíst, či nejíst. Mŧţu na chvíli povolit ve své ostraţitosti? Potřebovala jsem načerpat sílu, ale kaţdým ústupkem jsem riskovala. Nakonec jsem to vzdala a ulehla na velkou postel. Vtom mě něco napadlo. Nejsem přece tak docela bez pomoci. Kdyby mě ve spánku navštívil Adrian, mohla bych mu říct, co se stalo. Posledně jsem mu sice řekla, aby za mnou uţ nechodil, ale ani nikdy dřív mě neposlechl. Proč by to tentokrát mělo být jiné? Soustředila jsem se na něj a čekala, aţ přijde spánek. Jako by moje myšlenky mohly vyslat nějaký signál, který by zachytil. Nevyšlo to. Ve snech mě nikdo nenavštívil, a teprve kdyţ jsem se probudila, došlo mi, jak moc mě to zklamalo. Přestoţe byl Adrian zblázněný do Avery, nemohla jsem si pomoct a vzpomínala jsem, jak hezky se choval k Jill. Dělal si starosti i o Lissu a uţ se neprojevoval jako ten bezstarostný chvástal. Byl váţný a… milý. V krku se mi udělal knedlík. Ačkoli jsem o něj neměla zájem jako o kluka, uvědomila jsem si, jak ošklivě jsem s ním zacházela. Přišla jsem jak o přátelství s ním, tak o šanci, ţe se díky němu dovolám nějaké pomoci. Z úvah mě vytrhlo tiché zašustění papíru. Ihned jsem se posadila. V obýváku někdo seděl na sedačce a mně chvilku trvalo, neţ jsem poznala, kdo to je. Dimitrij. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se a vylezla z postele. Byla jsem rozespalá, ţe jsem ani nezaregistrovala nevolnost. „Čekám, aţ se probudíš,“ odpověděl a ani se neobtěţoval otočit. Vypadal spokojeně, ţe mu nemŧţu zpŧsobit ţádnou újmu. „To zní jako pěkná nuda.“

225

Vešla jsem do obýváku, a co nejdál od něj jsem se opřela o zeď. Překříţila jsem si ruce přes hruď a snaţila se najít útěchu alespoň V tomhle bezvýznamném obranném gestu. „Není to nuda. Měl jsem společnost.“ Podíval se na mě a ukázal mi knihu. Western. Šokovalo mě to skoro stejně jako celá jeho proměna. Bylo na tom něco… tak strašně normálního. Kdyţ byl dhampýr, miloval romány o Divokém západě a já si z něj často utahovala, ţe by se nejradši stal kovbojem. Tak nějak jsem předpokládala, ţe po proměně ho tahle záliba opustila. Zmocnila se mě nesmyslná naděje a začala jsem studovat Dimitrijŧv obličej, jako bych v něm mohla spatřit nějakou změnu. Moţná se zase změnil zpátky, zatímco jsem spala. Moţná ten poslední měsíc a pŧl byl jenom zlý sen. Ne. Rudé oči a tvrdý výraz. Moje naděje se otřásla v základech. „Spala jsi dlouho,“ dodal. Odváţila jsem se rychlého pohledu z okna. Venku byla naprostá tma. Noc. Sakra. Potřebovala jsem si zdřímnout jen tak na dvě hodinky. „A jedla jsi.“ Jeho pobavený tón mě vnitřně drásal. „Jo, pizzu mŧţu pořád. Co chceš?“ Dal si do knihy záloţku a odloţil ji na stolek. „Vidět tě.“ „Váţně? Myslela jsem, ţe tvým jediným cílem je proměnit ml v oţivlou mrtvolu.“ Nepotvrdil mi to, coţ bylo trochu frustrující. Nesnáším, kdyţ někdo nebere na vědomí, co říkám. Namísto toho se mě pokusil přimět, abych si sedla. „Nejsi z toho věčného stání unavená?“ „Zrovna jsem vstala. A kdyţ mŧţu strávit hodinu házením nábytku, nějaký stání je brnkačka.“ Netušila jsem, proč se s ním bavím ve vtipných poznámkách jako dřív. Vzhledem k situaci bych ho měla spíš ignorovat. Měla bych mlčet, a ne si s ním zahrávat. Asi jsem doufala, ţe kdyţ budu vtipná jako vţdy, dočkám se reakce od toho starého Dimitrije. Potlačila jsem povzdechnutí. Opět jsem zapomněla na to, co mě Dimitrij učil. Strigoj není tím, kým býval.

226

„Sezení je teprv brnkačka,“ odvětil. „Uţ jsem ti řekl, ţe ti neublíţím.“ „Ublíţit je dost subjektivní pojem.“ Pak jsem se usnesla, ţe bych měla pŧsobit neohroţeně, a tak jsem si sedla do křesla naproti němu. „Spokojenej?“ Naklonil hlavu a z culíku se mu uvolnil pramen hnědých vlasŧ. „Jsi pořád krásná, po probuzení i po boji.“ Pohledem sklouzl na zem k haldě rozházeného oblečení. „Nic z toho se ti nelíbí?“ „Nejsem tu proto, abych se pro tebe parádila. Drahý šaty mě nepřimějou, abych si to rozmyslela a náhle chtěla vstoupit do klubu Strigojŧ.“ Dlouze a pronikavě se na mě zahleděl. „Proč mi nevěříš?“ Dívala jsem se na něj dost nevěřícně. „Jak se na to mŧţeš ptát? Unesl jsi mě. Zabíjíš nevinný lidi, abys přeţil. Nejsi stejný, jako jsi byl.“ „Jsem lepší, to jsem ti uţ řekl. A co se týče těch nevinných…“ Pokrčil rameny. „Nikdo není tak docela nevinný. Navíc celý svět Mojí na tom, ţe jeden je šelmou a druhý kořistí. Ti silnější přemáhají slabší. To je součástí přirozeného běhu světa. I ty ses o to zajímala, pokud si to pamatuju správně.“ Sklopila jsem zrak. Kromě stráţcovských předmětŧ patřila mým nejoblíbenějším předmětŧm biologie. Ráda jsem si četla o chování zvířat, o tom, ţe přeţijí jen ti nepřizpŧsobivější. Dimitrij byl pro mě alfa samcem, nejsilnějším ze všech konkurentŧ. „To je něco jinýho,“ namítla jsem. „Ale ne tak, jak si myslíš. Proč by ti mělo připadat pití krve jak zvláštní? Vidělas u toho Moroje. Sama jsi dovolila Morojce, aby ti pila krev.“ Trhla jsem sebou. Nechtělo se mi znovu rozebírat, jak jsem Lisse dávala pít svou krev, kdyţ jsme ţily mezi lidmi. A uţ vŧbec jsem nechtěla myslet na skvělé stavy, které kousnutí vyvolává, ani na to, ţe jsem na tom málem začala být závislá. „Oni nezabíjejí.“ „Ochuzují se o to. Je to neuvěřitelné,“ vydechl. Na chviličku zavřel

227

oči a pak je zase otevřel. „Pít krev od někoho…, sledovat, jak z něj odchází ţivot, a cítit, jak se vlévá do tebe…, to je ten nejúţasnější záţitek na světě.“ Kdyţ jsem ho poslouchala, jak mluví o zabíjení, jenom to umocnilo mou nevolnost. „Je to zvrácený a špatný.“ Stalo se to tak rychle, ţe jsem vŧbec neměla čas zareagovat. Dimitrij vyskočil, popadl mě, přitiskl k sobě a poloţil mě na pohovku, Jednou rukou mě objal a posunul se tak, ţe leţel napŧl vedle mě a napŧl na mně. Ohromilo mě to natolik, ţe jsem se ani nepohnula. „Ne, není. V tom mi musíš věřit. Bude se ti to líbit. Chci být s tebou, Rose. Opravdu s tebou. Konečně jsme se osvobodili od všech pravidel. Teď uţ mŧţeme být spolu jako ti nejsilnější z nejsilnějších, mŧţeme si brát, cokoli budeme chtít. Nakonec mŧţeme být stejně silní jako Galina. Mŧţeme si pořídit byt jako tenhle a bude jenom náš.“ Místa, kde měl odhalenou kŧţi, mě studila, ale zbytek jeho těla hřál. Rudé oči mu během toho proslovu zářily nadšením a v puse jsem mu zahlédla tesáky. Byla jsem na tesáky zvyklá u Morojŧ, ale u něj… Pŧsobilo to divně. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, ţe bych se pokusila uvolnit z jeho sevření, ale rychle jsem to zavrhla. Jestli mě chce Dimitrij drţet, tak tu zŧstanu. „Nic z toho nechci,“ prohlásila jsem. „Ty mě nechceš?“ dotázal se s hříšným úsměvem. „Dřív jsi mě chtěla.“ „Ne,“ zalhala jsem. „Tak co teda chceš? Vrátit se na Akademii? Slouţit Morojŧm, kteří tě bez rozmýšlení předhodí nebezpečí? Jestli jsi chtěla vést takový ţivot, proč jsi sem jezdila?“ „Přijela jsem tě osvobodit.“ „Já jsem svobodný,“ odpověděl. „A kdybys mě opravdu chtěla zabít, uţ bys to udělala.“ Trochu se nadzvedl a opřel si mi hlavu o krk. „Nemohlas.“ „Zvorala jsem to. Uţ se to nestane.“

228

„Předpokládejme, ţe je to pravda. Předpokládejme, ţe uţ jsi schopná mě zabít. Předpokládejme, ţe by se ti dokonce podařilo utéct. Co pak? Vrátíš se domŧ? Vrátíš se k Lisse a necháš ji, aby do tebe dál vlévala temnotu éteru?“ „Nevím,“ odpověděla jsem strnule. A byla to pravda. Ve svých plánech jsem se nikdy nedostala dál neţ k tomu, ţe ho najdu. „Pohltí tě to, to přece víš. Dokud bude pracovat se svou magií, ty vţdycky budeš pociťovat vedlejší účinky, i kdybys od ní byla daleko. Přinejmenším tak dlouho, dokud bude ţít.“ Ztuhla jsem v jeho objetí a odvrátila od něj obličej. „Co to má znamenat? Přidáš se k Nathanovi a budete ji pronásledovat?“ „Co se s ní stane, mě nezajímá,“ řekl. „Ale co se stane s tebou ano. Kdyţ budeš probuzena, Lissa uţ pro tebe nebude hrozbou. Osvobodíš se. Vaše pouto se přetrhne.“ „A co by se stalo s ní? Zŧstala by sama.“ „Jak jsem řekl, to mě nezajímá. Ale ţivot s tebou ano.“ „Jo? Já s tebou ale ţít nechci.“ Otočil mi hlavu k sobě, takţe jsme se znovu dívali vzájemně do očí. Opět jsem zaţila ten divný pocit, ţe jsem s Dimitrijem, a přitom s ním nejsem. Láska a strach. Přimhouřil oči. „Nevěřím ti.“ „Věř si, čemu chceš. Já uţ tě nechci.“ Rty se mu zvlnily do jednoho z těch děsivých arogantních úsměvŧ. „Lţeš. Poznám to. Vţdycky jsem to poznal.“ „Je to pravda. Dřív jsem tě chtěla, ale teď uţ ne.“ Kdyţ si to budu pořád opakovat, třeba to tak opravdu bude. Sklonil se ke mně a já jsem strnula. Stačilo by, abych o centimetr nadzvedla hlavu a naše rty by se setkaly. „Vypadám jinak… Jsem silnější, ano, to je jiné. Lepší. Ale jinak jsem pořád stejný, Rozo. Moje podstata se nezměnila. Ani to spojení mezi námi se nezměnilo. Jenom to zatím ještě nevidíš.“ „Změnilo se všechno.“ Kdyţ byl u mě tak blízko, jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak mě políbil, kdyţ sem přišel naposled. Ne, ne, ne. Nemysli na to.

229

„Kdyţ jsem se tak změnil, tak proč tě nenutím do probuzení? Proč ti dávám moţnost si vybrat?“ Na rty uţ se mi drala kousavá poznámka, ale rychle jsem ji polkla. To byla vynikající otázka. Proč mi dává na vybranou? Strigojové nedávají svým obětem na výběr. Nemilosrdně je zabíjejí a berou si od nich, co chtějí. Kdyby mě Dimitrij opravdu chtěl za svou strigojskou společnici, mohl mě přece přeměnit hned, jak mě chytil. Od té doby uplynul uţ více neţ den, a on mě celou tu dobu zahrnuje luxusem. Proč? Kdyby mě proměnil, bezpochyby bych byla stejně zvrácená jako on. Všechno by bylo mnohem jednodušší. Kdyţ jsem mlčela, pokračoval. „A kdyţ jsem se tak změnil, proč ses se mnou předtím líbala?“ Pořád jsem nevěděla, co říct, coţ vyvolalo v jeho tváři úsměv. „Ţádná odpověď. Ty víš, ţe mám pravdu.“ Najednou mě znova políbil. Tiše jsem zaprotestovala a marně se pokusila vymanit z jeho objetí. Ale byl příliš silný. A po chvíli uţ jsem mu uniknout ani nechtěla. Zaplavily mě stejně pocity jako dřív. Rty měl sice studené, ale polibek byl ţhavý. Oheň a led. Měl pravdu skutečně jsem mu polibek oplácela. Rozumem jsem si uvědomovala, ţe je to špatné. Předtím se ode mě odtrhl, neţ se toho stačilo seběhnout víc. Tentokrát ale ne. Jak jsme se líbali, hlas rozumu mi zněl v hlavě čím dál slaběji. Zvítězila moje věčná touha po Dimitrijovi. Nadšeně jsem si vychutnávala, jak se ke mně tiskne, jak si omotává moje vlasy kolem prstŧ. Druhou rukou mi vklouzl zezadu pod tričko a já ucítila na rozpálené kŧţi jeho ledovou ruku. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a on mě začal líbat o to vášnivěji. Jazykem jsem nepatrně zavadila o ostrou špičku jeho tesáku, Zaúčinkovalo to na mě, jako by na mě někdo vychrstl kýbl ledové vody. S vynaloţením veškeré své síly jsem ucukla hlavou a přerušila polibek. Zřejmě taky povolil ve své ostraţitosti, kdyţ nu dovolil tenhle malý únik. Těţce jsem oddechovala, celé moje tělo po něm pořád touţilo. Svou mysl jsem ale ovládala - aspoň prozatím. Boţe, co jsem to

230

udělala? Tohle není ten Dimitrij, kterého jsi znala. To není on. Líbala jsem stvŧru. Moje tělo si tím ale tak jisté nebylo. „Ne,“ vypravila jsem ze sebe a samotnou mě překvapilo, jak pateticky to vyznělo. „Ne. Tohle nemŧţeme udělat.“ „Jseš si jistá?“ zeptal se. Ruku měl pořád ještě v mých vlasech, takţe mi bez problémŧ otočil hlavou a přinutil mě podívat se mu do očí. „Nevypadalo to, ţe by ti to vadilo. Všechno mŧţe být jako dřív…, jako v té chatě… Tehdy jsi to rozhodně chtěla…“ Ta chata… „Ne,“ zopakovala jsem. „Nechci to.“ Přitiskl mi rty na tvář a s překvapivou něhou mi začal pokrývat obličej aţ ke krku polibky. Znovu jsem po něm zatouţila a nenáviděla jsem se za svou slabost. „A co tohle?“ zašeptal. „Tohle chceš?“ „Co…“ Ucítila jsem to. Přiblíţil rty k mému krku a zabořil mi zuby do kŧţe. Na okamţik to ostře zabolelo. Bolest a hrŧza. A pak najednou bolest zmizela. Zaplavila mě vlna rozkoše a radosti. Bylo to tak sladké. Nikdy v ţivotě jsem nezaţila nic tak nádherného. Jen vzdáleně to připomínalo, kdyţ ode mě pila Lissa. To bylo taky krásné, ale tohle… Tohle bylo desetkrát lepší. Stokrát lepší. Strigojí kousnutí vyvolává mnohem lepší stavy neţ kousnutí od Moroje. Je to jako být poprvé zamilovaná, naplněná všepohlcující radostnou slastí. Kdyţ přestal, připadalo mi, ţe ze světa zmizelo veškeré štěstí a krása. Rukou si otřel ústa a já na něj zŧstala zírat s vyvalenýma očima. Pŧvodně jsem se ho chtěla zeptat, proč přestal, ale pak jsem se pomalu začala zase vzpamatovávat z toho poţehnaného omámení. „Proč… Co…“ zašeptala jsem nesrozumitelně. „Říkal jsi, ţe si mŧţu sama vybrat…“ „Pořád mŧţeš,“ ujistil mě. Taky měl oči doširoka otevřené a těţce dýchal. Mělo to na něj stejný účinek jako na mě. „Tohle nedělám, abych tě probudil, Rozo. Takové kousnutí tě neprobudí. Tohle… tohle je jenom zábava.“ Pak znovu přesunul rty k mému hrdlu, aby se napil, a svět přestal

231

existovat.

232

DVACET DNY,

KTERÉ NÁSLEDOVALY, BYLY JAKO SEN. VLASTNĚ JSEM ANI

NEVĚDĚLA, KOLIK JICH UŢ UPLYNULO.

Moţná jeden. Moţná sto. Taky jsem se přestala orientovat, kdy je noc a kdy den. Svŧj čas jsem dělila na ten s Dimitrijem a bez Dimitrije. On byl mŧj svět. Kdyţ u mě nebyl, proţívala jsem agónii. Ty chvíle jsem se snaţila strávit co nejlépe, ale stejně mi připadalo, ţe se čas vleče neskutečně pomalu. Mým nejlepším přítelem během té doby byla televize. Hodiny jsem se válela na sedačce a jen napŧl jsem vnímala, co zrovna dávají. Kdyţ jsem se seznámila se zbytkem luxusního zařízení bytu, zjistila jsem, ţe je tu satelit, coţ znamenalo, ţe jsem mohla sledovat i americké programy. V polovině případŧ jsem ale nevnímala jako takový rozdíl, jestli mluví anglicky, nebo rusky. Inna mě dál chodila pravidelně kontrolovat. Nosila mi jídlo a prala mi - teď uţ jsem nosila ty šaty - a pokaţdé tiše vyčkávala, jestli nebudu ještě něco potřebovat. Nikdy jsem nic nepotřebovala - aspoň ne od ní. Potřebovala jsem jenom Dimitrije. Pokaţdé, kdyţ Inna odcházela, vzdáleně jsem si uvědomovala, ţe bych měla něco udělat…, jít za ní, to bylo ono. Měla jsem přece plán, ţe ji vyuţiju ke svému útěku, ţe jo? Teď uţ mi ten plán tak lákavý nepřipadal. Vyţadovalo by to hodně práce. Pak konečně zase přišel Dimitrij a jednotvárnost byla narušena. Leţeli jsme spolu v posteli a objímali se. Nikdy jsme spolu nespali, ale líbali jsme se a hladili a uţívali si vzájemnou blízkost - občas se to obešlo jen s minimem oblečení. Po nějaké době uţ jsem ani nemohla uvěřit, ţe jsem se tak bála jeho nového zevnějšku. Jistě, ty jeho oči byly trochu šokující, ale celkově vypadal pořád nádherně…, pořád tak neuvěřitelně sexy. Povídali jsme si, mazlili se - někdy i celé

233

hodiny - a já mu dovolovala, aby mě kousal. Pak jsem byla v opojení… Ta nádherná záplava chemických látek mě vţdycky povznesla nad všechny moje problémy. V těch chvílích mizely i moje pochybnosti o existenci Boha, protoţe při tom kousání jsem se Boha bezpochyby dotýkala. Tohle bylo nebe. „Nastav mi krk,“ řekl jednoho dne. Leţeli jsme spolu jako obvykle. Já jsem leţela na boku a on se ke mně tiskl zezadu s jednou rukou kolem mého pasu. Převalila jsem se a odhrnula si vlasy z krku a výstřihu. Dneska jsem na sobě měla letní šaty barvy námořnické modři, které byly z lehounké látky. „Uţ?“ zeptala jsem se. Obvykle mě kousnul aţ v samém závěru svých návštěv. Nedočkavě jsem na to pokaţdé čekala, ale uţívala jsem si i chvíle, které tomu předcházely. V té době jsem měla nízkou hladinu endorfinŧ, takţe jsem se zmohla dokonce i na konverzaci. Bavili jsme se o bojích, jichţ jsme se zúčastnili, i o ţivotě, který bychom mohli vést, kdybych se stala Strigojkou. Nic příliš sentimentálního, ale i tak to bylo hezké. Připravila jsem se na kousnutí a s očekáváním jsem naklonila hlavu na stranu. Kupodivu se ke mně nesklonil a nezabořil mi tesáky do krku. Zalovil v kapse a vytáhl náhrdelník. Bylo to bud bílé zlato, nebo platina - nepoznám to - a v něm byly zasazeny tři tmavomodré safíry velikosti čtvrťáku. Tenhle týden mi přinesl hodně šperkŧ a kaţdý další kousek mi připadal krásnější neţ ten předchozí. S úţasem jsem si prohlíţela tu nádheru a obdivovala, jak se modré drahokamy na světle třpytí. Nasadil mi náhrdelník a zapnul mi ho. Ještě mi ho urovnal, načeţ souhlasně pokýval hlavou. „Krása.“ Prsty přejel k ramínku mých šatŧ a rukou pod něj vklouzl. Okamţitě jsem pocítila vzrušení. „Hodí se k tomu.“ Usmála jsem se. Za starých časŧ mi Dimitrij skoro nikdy nedával dárky. Neviděl v tom ţádný smysl a já jsem stejně nic nechtěla. Teď mě ale neustále zahrnoval dary, které nosil snad při kaţdé návštěvě. „Kdes to sehnal?“ zeptala jsem se. Kov mě studil na rozpálené kŧţi, ale jeho prsty byly ještě ledovější. Úskočně se usmál. „Mám svoje zdroje.“

234

Káravý hlas v mé hlavě, který se občas objevil i v tomhle obluzeném stavu, mi oznamoval, ţe jsem se patrně zapletla s nějakým vampýřím gangsterem. To varování ale okamţitě překryly mraky mojí snové existence. Jak bych mohla být naštvaná, kdyţ je ten náhrdelník tak krásný? Náhle mě napadlo něco legračního. „Jsi jako Abe.“ „Kdo?“ „Jeden chlap, co jsem ho potkala. Abe Mazur. Je to velkej šéf…, pořád mě sledoval.“ Dimitrij strnul. „Abe Mazur tě sledoval?“ Ten jeho zachmuřený pohled se mi vŧbec nelíbil. „Jo. No a?“ „Proč? Co s tebou chtěl udělat?“ „To nevím. Pořád chtěl vědět, proč jsem přijela do Ruska, ale nakonec to vzdal a chtěl jenom, abych odjela. Myslím, ţe ho najal někdo ze Státŧ, aby mě našel.“ „Nechci, aby se k tobě Abe Mazur třeba jen přiblíţil. Je nebezpečný.“ Dimitrij zuřil a to se mi nelíbilo. Po chvilce ho ale vztek přešel a on mi znovu přejel prsty po rameni a stáhl mi ramínko ještě níţ. „Takoví tě samozřejmě trápit nebudou, aţ budeš probuzená,“ Uvaţovala jsem, jestli Dimitrij zná odpovědi na moje otázky, které se týkají Abeho - ví, co Abe dělá? Ale rozhovor o Abem Dimitrije vytáčel, takţe jsem chtěla urychleně změnit téma. „Cos dneska dělal?“ dotázala jsem se a samotnou mě překvapilo, jak jsem schopná normálně konverzovat. Bylo těţké soustředit se, kdyţ se mě dotýkal a já kaţdou chvíli čekala, kdy mě kousne. „Něco jsem zařizoval pro Galinu. Večeři.“ Večeři. Oběť. Zamračila jsem se. Necítila jsem ani tak odpor, jako spíš… ţárlivost. „Pil jsi z nich… pro zábavu?“ Rty mi přejel po krku a trochu mě škrábl zuby, ale nezakousl se. Zalapala jsem po dechu a přivinula se k němu blíţ. „Ne, Rozo. Oni jsou jenom potrava. Je to vyřízeno rychle. Ty jsi jediná, se kterou si to uţívám.“ To mě aspoň trochu uspokojilo, ačkoli hlas v mojí hlavě křičel, jak

235

jsou to pro mě špatné a zvrácené vyhlídky. Doufala jsem, ţe mě uţ brzy kousne. To obvykle hlas rozumu umlčelo. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho obličeje. Pak jsem mu prohrábla ty jeho hedvábné vlasy, které jsem vţdycky tolik milovala. „Chceš mě probudit…, ale to uţ bychom nemohli dělat tohle. Strigojové od sebe vzájemně nepijou, ţe ne?“ „Ne,“ připustil. „Ale i tak to bude stát za to. Mŧţeme toho dělat mnohem víc…“ Nechal na mně, abych si domyslela, co mŧţe znamenat to mnohem víc. Zachvěla jsem se. Líbání a pití krve bylo omamující, ale někdy jsem opravdu chtěla… víc. Kdyţ jsme byli spolu, pronásledovaly mě vzpomínky na to, jak jsme se spolu jednou milovali, a často jsem to chtěla znovu. On ale z nějakého dŧvodu nenaléhal, i kdyţ to mezi námi začalo být sebevášnivější. Netušila jestli to dělá proto, aby mě nalákal do proměny, nebo jestli náhodou neexistuje nějaká nekompatibilita mezi Strigoji a dhampýry. Mŧţou to vŧbec dělat ţiví s mrtvými? Kdysi by mi pomyšlení na sex s jedním z nich připadalo strašně odporné. Ale teď… Prostě jsem to nějak neřešila. Ale přestoţe Dimitrij sex nevyţadoval, často mě hladil, dotýkal se mých stehen a hrudi a dalších nebezpečných míst. Připomínalo mi to, jak nádherné to s ním bylo. Kdyţ jsme se bavili o takových věcech, rozpalovalo mě to ještě víc. V jedné ze svých aspoň napŧl jasných chvilek jsem se upřímně podivila, proč jsem mu ještě nedala souhlas, ţe se stanu Strigojkou. V endorfinovém oparu bych souhlasila snad s čímkoli, co by po mně chtěl. Uţ mi připadalo normální, ţe se oblékám, abych se mu líbila, ţe zŧstávám uvězněná v zlaté kleci, smířená s tím, ţe Dimitrij kaţdých pár dní někoho zabije. Ale i kdyţ jsem byla zrovna mimo, i kdyţ jsem ho tak zoufale chtěla, nemohla jsem uvolit ke své proměně. Vnitřně jsem odmítala ustoupit. Většinou moje odmítnutí jenom odmávl, jako by se jednalo o ţert. Ale při kaţdém dalším jsem v jeho očích viděla rŧst jiskřičky hněvu. Ty chvíle mě děsily. „Uţ je to tu zas,“ povzdechla jsem. „Věčný ţivot. Nepře-

236

moţitelnost. Nic nám nebude stát v cestě.“ „To není vtip,“ řekl. No nazdar. Moje prostořekost u něj vyvolala změnu nálady. Jeho touha a náklonnost se náhle rozprskly na milión kouskŧ a zmizely. Ruce, které mě ještě před chvilkou hladily, mi teď sevřely zápěstí. „Takhle nemŧţeme zŧstat věčně. Ty tady nemŧţeš zŧstat věčně.“ No teda, ozval se zase hlas v mojí hlavě. Buď opatrná. Tohle nezní vůbec dobře. Zápěstí mě bolelo, jak mi ho pevně svíral. Uvaţovala jsem, jestli je to jeho záměr, nebo jen nedokáţe krotit své násilnické sklony. Kdyţ mě konečně pustil, objala jsem ho kolem krku a pokusila se ho políbit. „Nemŧţeme si o tom promluvit jindy?“ Naše rty se setkaly a vzplál mezi námi oheň, jehoţ naléhavost jsem vnímala celým tělem. Připadalo mi, ţe on to vnímá stejně, ale po pár vteřinách se ode mě odtrhl. Pořád se tvářil chladně a roztrpčeně. „Pojď,“ řekl a začal se zvedat. „Vyrazíme.“ Postavil se a já na něj přiblble zírala. „Kam?“ „Ven.“ Ohromeně jsem se posadila. „Ven? Ale to se nesmí. To nemŧţeme.“ „Mŧţeme dělat, cokoli chci,“ vyštěkl. Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Následovala jsem ho ke dveřím. Při vyťukávání kódu mi bránil ve výhledu stejně účinně jako Inna, ale ne ţe by na tom záleţelo. Takovou dlouhou číselnou kombinaci bych si uţ beztak nezapamatovala. Dveře se s cvaknutím otevřely a on mě vedl ven. S úţasem jsem se rozhlíţela a mŧj obluzený mozek se ze všech sil snaţil zpracovat, ţe jsem na svobodě. Jak uţ jsem věděla, dveře vedly do krátké chodby zakončené dalšími dveřmi. Ty taky vypadaly nedobytně a bylo u nich stejné zabezpečovací zařízení. Dimitrij je otevřel. Vsadila bych se, ţe k těmhle dveřím patřila zase jiná číselná kombinace. Vzal mě za ruku a prošli jsme těmi dveřmi do další chodby. Přestoţe mě drţel pevně, zastavila jsem se. Asi mě neměl překvapit ten luxus, který jsem viděla kolem sebe. Koneckoncŧ jsem tady

237

bydlela v neméně luxusním bytě. Jenţe chodba, která vedla z mého bytu, vypadala stroze a industriálně, takţe jsem předpokládala, ţe i zbytek domu bude vybaven účelně a bude spíš připomínat vězení. Nepřipomínal. Připadala jsem si jako v nějakém starém filmu, kde lidé popíjejí čaj v salónu. Hustý koberec pokrýval běhoun se zlatě vyšívaným vzorem, který se táhl celou chodbou. Stěny zdobily staře vypadající obrazy zpodobňující lidi z dávných dob ve sloţitém oblečení. Ve srovnání s nimi mi moje šaty připadaly laciné a obyčejné. Celé místo bylo osvětleno malými lustry, které byly na stropě rozmístěny asi dva metry od sebe. Světlo se odráţelo od plošek křišťálŧ vybroušených do tvaru kapek a na zdech vytvářelo duhové efekty. Zírala jsem na tu nádheru, lesk a barvy, coţ bylo pravděpodobně dŧvodem, proč jsem si nevšimla, ţe tam někdo stojí. „Co to vyvádíš?“ Od obdivování křišťálových lustrŧ mě odtrhl drsný Nathanŧv hlas. Opíral se o zeď naproti dveřím. Jakmile nás zaznamenal, rychle se narovnal. Měl krutý výraz, který je charakteristický pro Strigoje. Občas jsem takový vídala i u Dimitrije, ačkoli jindy býval okouzlující a milý. Dimitrij se celý napjal a zaujal obranný postoj. „Beru ji na procházku.“ Trochu to vyznělo, jako by mluvil o psovi, ale mŧj strach z Nathana byl příliš silný, neţ abych si připadala uraţená. „To je proti pravidlŧm,“ prohlásil Nathan. „Uţ tak je dost zlé, ţe si ji pořád necháváš tady. Galina přikázala, ţe ji tam máš drţet zavřenou. Nepotřebujeme, aby se nám tu potloukala nějaká divoká dhampýrka.“ Dimitrij kývl hlavou směrem ke mně. „Vypadá snad, ţe představuje nějakou hrozbu?“ Nathan se na mě zadíval. Nebyla jsem si jistá, co mu ten pohled prozradil. Nepřipadalo mi, ţe vypadám nějak jinak. Nicméně Nathan se ušklíbl a podíval se zase na Dimitrije. „Ne, ale nám rozkaz hlídat tyhle dveře a nechci se dostat do maléru kvŧli tomu, ţe ji chceš vzít na výlet.“ „S Galinou to vyřídím. Řeknu jí, ţe jsem tě přepral.“ Dimitrij se

238

usmál tak, ţe odhalil tesáky. „To nebude nic neuvěřitelného.“ Nathan se na Dimitrije podíval tak, ţe jsem mimoděk couvla, aţ jsem narazila zády do zdi. „Moc si o sobě myslíš. Neprobudil jsem tě proto, aby ses choval, jako bys tady velel. Udělal jsem to proto, ţe mŧţeme vyuţít tvou sílu a vědomosti. Máš být mŧj podřízený.“ Dimitrij pokrčil rameny. Vzal mě za ruku a měl se k odchodu. „Není moje chyba, ţe nejsi natolik silný, abys mě k tomu při nutil.“ Nato se Nathan na Dimitrije vrhl. Ten zareagoval na útok tak rychle, ţe mi bylo jasné, ţe ho čekal. Okamţitě mě pustil, popadl Nathana a mrštil jím proti zdi. Nathan se ihned oklepal - taková rána ho nemohla vyvést z míry -, ale Dimitrij byl připraven. Praštil Nathana do nosu - jednou, dvakrát a potřetí, rychle za sebou. Nathan klesl k zemi se zakrváceným obličejem. Dimitrij ho ještě tvrdě nakopl do břicha a zŧstal nad ním stát. „Nezkoušej to,“ zavrčel Dimitrij. „Prohraješ.“ Otřel si z ruky Nathanovu krev a zase si se mnou propletl prsty. „Řekl jsem ti, ţe to s Galinou vyřídím. Ale díky za tvŧj zájem.“ Otočil se, zjevně uţ nepředpokládal další útok. Taky k ţádnému nedošlo. Jak jsem se vydala za ním, ohlédla jsem se a uviděla Nathana sedět na zemi. Jeho oči byly jako dýky namířené proti Dimitrijovi. Byla jsem si jistá, ţe takhle nenávistný pohled jsem v ţivotě neviděla aspoň ne do té doby, neţ se podíval na mě. Zamrazilo mě z toho a měla jsem co dělat, abych udrţela s Dimitrijem krok. Za námi se ozval Nathanŧv hlas. „Nejsi v bezpečí! Ani jeden z vás není. Ona je oběd, Belikove. Oběd.“ Dimitrij mi stiskl ruku a přidal do kroku. Cítila jsem, jak z něj sálá hněv. V tu chvíli jsem nevěděla, koho se bát víc: Nathana, nebo Dimitrije? Dimitrij byl machr zaţiva i jako nemrtvý. Dřív jsem ho mnohokrát viděla útočit na nepřátele bez váhání a beze strachu. Vţdycky si počínal skvěle a neohroţeně, přesně jak jsem povídala jeho rodině. Jenţe dřív měl vţdycky k boji pádný dŧvod - většinou to bylo v sebeobraně. Ale tahle jeho konfrontace s Nathanem byla jiná. Byla projevem nadřazenosti a taky příleţitostí ke krveprolití. Dimitrij vypadal, ţe se v tom vyţívá. Co kdyby se rozhodl takhle vystartovat

239

po mně? Co kdyţ ho moje neustálé odmítání přestane bavit a on mě bude mučit, dokud nebudu souhlasit? „Nathan mě děsí,“ řekla jsem. Nechtěla jsem, aby se Dimitrij dovtípil, ţe se bojím i jeho. Připadala jsem si slabá a zcela bezbranná, coţ se mi často nestávalo. Obvykle jsem byla za všech okolností připravená vrhnout se do boje, i kdyby měl být beznadějný. „Ani se tě nedotkne,“ pravil Dimitrij drsným hlasem. „Nemáš se čeho bát.“ Došli jsme ke schodŧm. Po několika krocích mi začalo být jasné, ţe čtyři patra sejít nezvládnu. Kromě otupělosti, kterou s sebou přinášelo vampýří kousání, mě oslabovala častá ztráta krve. Dimitrij mě bez jediného slova zvedl do náruče a snesl mě dolŧ, jako bych nic neváţila. Dole mě opatrně postavil na zem. Hlavní dveře do sídla vypadaly stejně velkolepě jako chodba nahoře. V hale byl vysoký klenutý strop s velikým zdobeným lustrem, který byl mnohem větší neţ ty, co jsem viděla prve. Proti nám se nacházely dvojité dveře s vyřezávanými ornamenty a okna s mozaikovými skly. Také se tam nacházel další Strigoj, který seděl na ţidli a pravděpodobně tam hlídal. Vedle něj byl ve zdi zabudovaný panel s tlačítky a blikajícími světýlky. Moderní zabezpečovací systém uprostřed okouzlujícího starobylého světa. Jak jsme se ke Strigojovi blíţili, celý se napjal. Pomyslela jsem si, ţe je to prostě instinkt bodyguarda, ale pak jsem mu uviděla do obličeje. Byl to ten Strigoj, jehoţ jsem mučila první noc v Novosibirsku a jemuţ jsem řekla, aby vyřídil Dimitrijovi, ţe ho hledám. Podíval se mi do očí a nepatrně poodhrnul rty. „Rose Hathawayová,“ prohlásil. „Pamatuju si tvoje jméno, přesně, jak jsi mi řekla.“ Nic dalšího uţ neřekl. Stiskla jsem Dimitrijovi ruku pevněji, kdyţ jsme procházeli kolem něj. Strigoj ze mě nespouštěl zrak, dokud jsme nevyšli ven a nezavřeli za sebou dveře. „Chce mě zabít,“ oznámila jsem Dimitrijovi. „Všichni Strigojové tě chtějí zabít,“ opáčil. „On ale opravdu… Mučila jsem ho.“

240

„Já vím. Od té doby je v nemilosti a přišel o svoje postavení.“ „To mi teda moc nepřidá.“ Dimitrij se tvářil, jako by o nic nešlo. „S Marlenem si nemusíš dělat starosti. To, ţe jsi nad ním zvítězila, jenom dokazuje Galině, ţe jsi tady dobrou posilou. On je pod tebou.“ To mi nepřipadalo příliš přesvědčivé. Nadělala jsem si mezi Strigoji spoustu nepřátel a teď mŧţu jen těţko čekat, ţe se s nimi skamarádím. Samozřejmě byla noc. Jinak by mě Dimitrij nebral ven. Z toho okázalého vstupu jsem měla dojem, ţe se nacházíme v přední části sídla, ale venku jsme procházeli rozlehlými zahradami, takţe jsem si začínala myslet, ţe jsme spíš kdesi vzadu. Nebo je moţná celý dŧm obklopen zelení. Byli jsme v labyrintu ze ţivého plotu, který byl do detailŧ propracovaný. Byly v něm malé plácky s fontánami nebo sochami. A všude kolem květiny a další květiny. Ve vzduchu se vznášela jejich vŧně. Uvědomila jsem si, ţe někdo si dal těţkou práci, aby sem zasadil jen takové, které kvetou v noci. Jediné, co jsem poznala, byly bílé květy jasmínu, které se vinuly po mříţových stěnách a sochách. Kráčeli jsme mlčky a mně to připadalo hrozně romantické. Celou dobu, co jsme s Dimitrijem byli ve škole, jsem se jen děsila, jak dokáţeme skloubit náš vztah s povinnostmi. Chvíle jako tahle, kdy se za jarní noci procházíme zahradou zalitou světlem hvězd, mi připadala jako fantazie, příliš neuvěřitelná na to, abych tomu vŧbec uvěřila. I kdyţ tu nebyly ţádné schody, chŧze mě po chvilce začínala zmáhat. S povzdechem jsem se zastavila. „Jsem unavená,“ řekla jsem. Dimitrij se taky zastavil a pomohl mi sednout si. Tráva byla suchá a lechtala mě na kŧţi. Lehla jsem si na záda a po chvilce se ke mně přidal i Dimitrij. Jako bych zaţila děsivé déjá vu. Okamţitě jsem si vybavila to odpoledne, kdy jsme spolu dělali sněhové anděly. „To je nádhera,“ poznamenala jsem s pohledem upřeným do nebe. Bylo jasno, nikde ani mráček. „Jak to vnímáš ty?“ „Hmm?“

241

„Je dost světla na to, abych jasně viděla, ale ve srovnání s denním světlem je pořád celkem tma. Ty máš lepší oči neţ já. Co vidíš?“ „Pro mě je noc stejně jasná jako den.“ Kdyţ jsem na to nic neřekla, ještě dodal: „Taky bys to tak mohla vnímat.“ Pokusila jsem si to představit. Vypadaly by stíny tak záhadně? Měsíc a hvězdy by zářily tak jasně? „Nevím. Mám ráda tmu.“ „To jenom proto, ţe nic lepšího neznáš.“ Povzdechla jsem. „Tak povídej.“ Otočil se ke mně a odhrnul mi vlasy z obličeje. „Rose, z tohohle uţ šílím. To věčné čekání uţ mě unavuje. Chci, abychom byli spolu. Tobě se to nelíbí? To, co máme? Pak by všechno bylo ještě lepší.“ To, co řekl, sice znělo romanticky, ale tón jeho hlasu rozhodně romantický nebyl. To, co jsme měli, se mi líbilo. Milovala jsem opojení, ve kterém jsem ţila a které rozpouštělo všechny starosti. Milovala jsem být s ním. Milovala jsem, kdyţ mě líbal a říkal, ţe mě chce… „Proč?“ zeptala jsem se. „Co proč?“ vyznělo to zmateně. Se zmateností jsem se u Strigoje ještě nesetkala. „Proč mě chceš?“ Netušila jsem, proč jsem se na to vŧbec zeptala. On to zjevně taky netušil. „A proč bych tě nechtěl?“ Odpověděl, jako bych mu poloţila tu nejhloupější otázku na světě, coţ patrně byla pravda. Jenţe… čekala jsem jinou odpověď. Vtom se mi sevřel ţaludek. Kdyţ jsem s Dimitrijem trávila tolik času, dařilo se mi svou nevolnost z blízkosti Strigoje potlačit. Ale přítomnost dalšího Strigoje ji naopak ještě umocnila. Bylo mi špatně v Nathanově blízkosti a teď taky. Téměř zároveň jsme se s Dimitrijem zvedli do sedu. Jeho nejspíš na přítomnost někoho dalšího upozornil jeho dokonalý sluch. Nad námi se tyčila temná postava, která blokovala výhled na hvězdy. Byla to ţena. Dimitrij okamţitě vyskočil na nohy, ale já zŧstala sedět na zemi. Byla oslnivě krásná, takovým strašlivým zpŧsobem. Postavu měla

242

podobnou jako já, coţ naznačovalo, ţe před svou proměnou nebyla Morojkou. Izajáš, ten Strigoj, který mě věznil, byl velmi starý a vyzařovala z něj síla. Tahle ţena nejspíš tak stará nebyla, ale cítila jsem z ní, ţe je starší neţ Dimitrij a mnohem silnější. Krkla mu něco rusky. Hlas měla stejně chladný, jak chladná byla její krása. Dimitrij jí odpověděl sebejistým a zdvořilým tónem. V jejich rozhovoru několikrát padlo Nathanovo jméno. Dimitrij natáhl ruku a pomohl mi zvednout se. Připadala jsem si trapně, jak často potřebuju jeho pomoc, kdyţ dřív jsem byla zvyklá na to, ţe jsme tělesnou zdatností téměř vyrovnaní. „Rose,“ prohlásil, „tohle je Galina. To ona byla tak hodná, ţe ti dovolila tady zŧstat.“ Galina nevypadala, ţe by byla moc hodná. V její tváři se nezračila jediná emoce a já jsem si před ní připadala, jako bych měla odhalenou duši. Nebyla jsem si jistá spoustou věcí tady, ale teď jsem pochopila, ţe to, ţe tu bydlím, je něco neobvyklého, co mŧţe kdykoli skončit. Polkla jsem. „Spasibo,“ poděkovala jsem. Neuměla jsem rusky říct, ţe ji ráda poznávám - čímţ jsem si ostatně nebyla tak jistá -, ale usnesla jsem se, ţe prosté děkuju snad postačí. Pokud dřív učila Dimitrije na normální Akademii, zcela jistě musela umět anglicky a teď jenom dělá, ţe neumí, stejně jako Jeva. Netušila jsem, proč to předstírá, ale kdybyste dokázali zlomit pubertální dhampýrce vaz, opravňuje vás to asi dělat, cokoli jenom chcete. Galinin výraz - nebo spíš bezvýraznost - se po mém poděkování nezměnil. Upřela pohled opět na Dimitrije. Začali se bavil o mně, Dimitrij na mě při rozhovoru několikrát ukázal a já zachytila slovo silná. Nakonec Galina řekla něco, co znělo jako konečné rozhodnutí a bez jakéhokoli pozdravu odešla. Ani Dimitrij, ani já jsme se nepohnuli, dokud mě neopustila moje nevolnost. „Pojď,“ řekl. „Měli bychom se vrátit zpátky.“ Procházeli jsme labyrintem zase zpět a já jsem netušila, jak se tu Dimitrij mŧţe vyznat. Bylo to legrační. Nejdřív jsem se chtěla dostat

243

se ven a utéct. Teď, kdyţ jsem tady byla…, uţ mi to nepřipadalo dŧleţité. Galinin hněv ale ano. „Co povídala?“ zeptala jsem se. „Nelíbí se jí, ţe jsi pořád tady. Chce, abych tě bud probudil, nebo zabil.“ „Aha. A co uděláš?“ Na několik vteřin pomlčel. „Počkám ještě chvíli a potom… rozhodnu za tebe.“ Nijak nespecifikoval, co za mě rozhodne, takţe jsem málem zase začala se svým oblíbeným tématem, ţe radši umřu, neţ bych se stala Strigojkou. Místo toho jsem se ale zeptala: „Jak dlouho?“ „Moc dlouho ne, Rozo. Musíš se rozhodnout. A rozhodnout se správně.“ „To je jak?“ Pozvedl ruce. „Pro tohle všechno. Pro náš společný ţivot.“ Vyšli jsme z labyrintu. Zadívala jsem se na dŧm, který vypadal zvenku ohromně. Ještě s tou zahradou kolem to pŧsobilo jako výjev ze snu. Do dálky se táhla temná krajina, která téměř splývala s nočním nebem - aţ na to, ţe na obzoru se objevila slabá purpurová záře. Zamračila jsem se a podívala se zase na Dimitrije. „A co potom? Budu taky pracovat pro Galinu?“ „Jak dlouhou chvíli?“ Zastavili jsme se před domem. Dimitrij se mi podíval do očí a zatvářil se tak, aţ jsem z toho couvla. „Dokud ji nezabijeme, Rose. Dokud ji nezabijeme a všechno jí nesebereme.“

244

DVACET JEDNA DIMITRIJ UŢ TO DÁL NEROZVÁDĚL. BYLA JSEM PŘÍLIŠ OHROMENÁ JEHO SLOVY, ABYCH TO DOKÁZALA NĚJAK ZPRACOVAT.

Odvedl mě dovnitř, prošli jsme kolem hlídajícího Strigoje a nahoru do mého bytu Nathan uţ nikde nebyl. Ten naléhavý hlas v mojí hlavě teď promluvil natolik hlasitě, ţe rozehnal moje zmatené myšlenky. Kdyţ chodbu nikdo nehlídá a Inna přijde brzy, mám celkem dobrou šanci jí pohrozit a dostal se odtud. Ale jen Bŧh ví, kolik je tady vlastně Strigojŧ. Moje šance na útěk by ovšem v domě byla lepší neţ jenom v bytě. Ta myšlenka však zmizela, sotva se objevila. Dimitrij mě objal a přitiskl k sobě. Venku byla zima a jeho tělo taky studilo, ještěţe aspoň jeho oblečení trochu hřálo. Přivinula jsem se k němu a on mě začal hladit. Myslela jsem, ţe mě chce kousnout, ale místo toho mě políbil. Tvrdě a naléhavě. Zabořila jsem mu prsty do vlasŧ a snaţila se mu přitáhnout hlavu ještě blíţ. Mezitím mě hladil po stehně a sukni mi vyhrnul skoro aţ k bokŧm. Zachvátila mě nedočkavost. Tak dlouho jsem snila o tom, co se tenkrát odehrálo v chatě, všechno jsem si vybavovala s velikou touhou. Nečekala jsem, ţe by k tomu mohlo dojít znovu, ale teď to bylo na dosah. Překvapilo mě, jak zoufale po tom touţím. Začala jsem mu rozepínat košili, abych se mohla dotýkat jeho nahé hrudi. Byl studený jako led, coţ jenom zdŧrazňovalo, jak jsem já rozpálená. Odtrhl ode mě rty a začal mě líbat na krku a na rameni. Sundal mi ramínko od šatŧ a pokrýval mi kŧţi hladovými polibky. Jednu ruku měl pořád na mém odhaleném boku a já se mu zběsile pokoušela svléknout košili. Pak se ode mě náhle odtrhl a odstrčil mě. Nejdřív jsem si myslela, ţe je to jen součást předehry, ale pak mi

245

došlo, ţe mě odstrčil schválně. „Ne,“ prohlásil tvrdým hlasem. „Ještě ne. Ne, dokud nebudeš probuzená.“ „Proč?“ pípla jsem zoufale. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, neţ jak se mě dotýká - a ještě na to, ţe uţ by mě mohl kousnout. „Proč na tom záleţí? Je… Je nějaký dŧvod, proč nemŧţeme?“ Neţ jsem přišla sem, ani jsem nepomyslela na sex se Strigojem… Moţná to prostě nejde. Naklonil se ke mně, aţ se jeho rty ocitly těsně u mého ucha. „Ne, ale kdyţ budeš probuzená, bude to mnohem lepší. Dovol mi to udělat… Dovol mi to a pak mŧţeme dělat, cokoli budeme chtít…“ Lákavá nabídka, pomyslela jsem si oblouzněně. Chtěl mě - to na něm bylo vidět -, ale chtěl mě nalákat na sex, abych se vzdala. A upřímně? Byla jsem jen krŧček od toho, abych mu na to kývla. tělo mi převálcovalo mysl - skoro. „Ne,“ fňukla jsem. „Bojím se…“ Jeho hrozivý pohled se trochu obměkčil. I kdyţ nevypadal jako Dimitrij z dřívějška, náhle na něm bylo něco o trochu méně strigojího. „Rose, myslíš, ţe bych udělal něco, co by ti ublíţilo?“ Tentokrát nenastal rozhovor o mých moţnostech - nechat se proměnit, nebo umřít. Ta druhá moţnost by asi bolela, ale o tom jsem nemluvila. „Kousnutí… Proměna by bolela.“ „Uţ jsem ti říkal, ţe to bude stejné jako to, co uţ jsme dělali. Bude se ti to líbit. Nebude to bolet, přísahám.“ Sklopila jsem zrak. Zatraceně! Proč nemŧţe být pořád zlověstný a děsivý? Pak by bylo mnohem jednodušší odolat. I v ţáru vášně jsem dokázala odolat. Ale kdyţ jsem ho teď viděla mluvit tak klidně a rozumně…, připomínalo mi to Dimitrije, kterého jsem milovala. A to bylo těţké nevnímat. Vŧbec poprvé mi myšlenka na to, ţe se stanu Strigojkou, nepřipadala… aţ tak špatná. „Nevím,“ povzdechla jsem chabě. Pustil mě a sedl si. Tvářil se zklamaně. Byla to skoro aţ úleva. „Galině dochází trpělivost. A mně taky.“

246

„Říkal jsi, ţe ještě máme čas… Potřebuju si to jenom trochu víc promyslet…“ Jak dlouho mi vystačí tahle výmluva? Jeho přimhouřené oči napovídaly, ţe moc dlouho asi ne. „Musím jít,“ řekl najednou. Takţe uţ ţádné hlazení a líbání. „Musím vyřídit pár věcí.“ „Promiň,“ řekla jsem zmatená a vyděšená. Nevěděla jsem, kterého Dimitrije chci. Jestli toho děsivého, smyslného, nebo toho téměř - i kdyţ ne docela - něţného. Nic neřekl. Bez nejmenšího varování se ke mně sklonil a prokousl mi kŧţi na krku. V tom momentě mě všechny chabé plány na útěk opustily. Zavřela jsem oči a jenom jeho silné paţe mi bránily, abych neupadla. Stejně jako při líbání, i teď mi jeho ústa připadala horká. Z dotekŧ jeho jazyka a zubŧ mi celým tělem probíhaly elektrické záchvěvy. A pak to skončilo. Odtáhl se, olízl si rty, ale nepouštěl mě. Zase jsem byla v mlţném oparu. Celý svět byl nádherný a šťastný, bezstarostný. Dimitrij si dělal starosti s Nathanem a Galinou, ale to mě vŧbec netrápilo. Strach, který jsem pociťovala před chvílí…, moje zklamání kvŧli sexu…, moje zmatené pocity… Neměla jsem čas o tom uvaţovat, kdyţ ţivot byl náhle tak krásný a já tolik milovala Dimitrije. Usmála jsem se na něj a pokusila se ho obejmout, ale on uţ mě vedl k pohovce. „Přijdu pak.“ V okamţiku byl u dveří a mě zachvátil smutek. Chtěla jsem, aby zŧstal. Aby zŧstal věčně. „Pamatuj si, ţe tě chci - a nikdy bych nedopustil, aby se ti stalo něco zlého. Ochráním tě. Ale… dlouho uţ čekat nemŧţu.“ S tím odešel. Jeho slova vyvolala v mé tváři úsměv ještě širší, Dimitrij mě chce. Matně jsem si vybavila, ţe jsem se ho venku ptala, proč mě chce. Proč jsem se na to proboha ptala? Jakou odpověď jsem chtěla slyšet? Proč by na tom mělo záleţet? Chce nu* A to je dŧleţité. S tou myšlenkou jsem v úţasném rauši leţela na pohovce a začínalo mě přemáhat vyčerpání. Dojít aţ do postele mi připadalo nad moje síly, tak jsem zŧstala, kde jsem byla, a usnula. Nečekaně jsem se ocitla v Adrianově snu.

247

Svoje snahy o kontakt s ním jsem uţ dávno vzdala. Po svých počátečních zoufalých pokusech, kdy jsem odtud chtěla utéct, jsem přesvědčila samu sebe, ţe Adrian uţ nepřijde, ţe jsem ho odehnala nadobro. Teď tady ale byl a stál přímo přede mnou teďy samozřejmě jeho snová verze. Často jsme se ve snech scházeli v lese nebo na zahradě, ale dneska jsme byli na místě, kde jsme se potkali poprvé na terase lyţařské ubytovny v Idahu. Slunce svítilo a kolem se tyčily hory. Široce jsem se usmála. „Adriane!“ Nikdy by mě nenapadlo, ţe u něj někdy uvidím takhle překvapený výraz. Ale vzhledem k tomu, jak často jsem na něj byla nepříjemná, to bylo vcelku pochopitelné. „Ahoj, Rose,“ pozdravil mě. Zněl trochu nejistě, jako by nevěděl, jestli na něj něco nehraju. „Dneska ti to sluší,“ oznámila jsem mu. Byla to pravda. Měl na sobě tmavé dţíny a vzorkovanou košili v odstínech přecházejících z námořnické modři aţ do tyrkysova. V kombinaci s jeho zelenýma očima to vypadalo fantasticky. Jeho oči ale vypadaly unaveně. To bylo trochu neobvyklé. V těchhle snech dokázal tvarovat svět i náš vzhled a stálo ho to jen málo úsilí. Mohl vypadat dokonale, jenţe jeho zjev zřejmě odráţel únavu ze skutečného světa. „Tobě taky.“ Obezřetně si mě prohlíţel od hlavy k patě. Pořád jsem měla na sobě ty letní šaty, vlasy jsem měla rozpuštěné a na krku náhrdelník se safíry. „Vţdycky jsem tě chtěl vidět takhle oblečenou. Usnula jsi v tom?“ „Jo.“ Uhladila jsem si sukni od šatŧ a pomyslela si, jak jsou krásné. Napadlo mě, jestli se líbí i Dimitrijovi. Neřekl mi to sice konkrétně, ale neustále mi opakoval, jak jsem krásná. „Myslela jsem, ţe uţ nepřijdeš.“ „To jsem si taky myslel.“ Podívala jsem se na něj. Nevypadal jako obvykle. „Zase se snaţíš zjistit, kde jsem?“ „Ne, to uţ je mi jedno.“ Povzdechl. „Teď mě zajímá jenom to, ţe nejsi tady. Musíš se vrátit, Rose.“

248

Vyhoupla jsem se na zábradlí terasy a zaloţila si ruce. Adriane, nejsem připravená na vztah…“ „Ne kvŧli mně,“ vykřikl. „Kvŧli ní. Musíš se vrátit kvŧli Lisse. Proto jsem přišel.“ „Lissa…“ Tělo mi zaplavovaly endorfiny a to se projevilo i ve snu. Snaţila jsem se rozpomenout si, proč bych si měla dělat starosti s Lissou. Adrian udělal krok směrem ke mně a pozorně se na mě zahleděl. „Jo, znáš přece Lissu? Svoji nejlepší kámošku? Tu, se kterou máš pouto a který jsi přísahala, ţe ji budeš chránit?“ Kývala jsem nohama. „Nikdy jsem jí nic nepřísahala.“ „Co se to s tebou děje?“ Ten jeho znepokojený tón se mi nelíbil. Kazil mi dobrou náladu. „Spíš co se děje s tebou.“ „Nechováš se jako normálně. Tvoje aura…“ Zamračil se, neschopen pokračovat. Rozesmála jsem se. „No jasně, uţ je to tu zas. Magická mystická aura. Mŧţu hádat? Je černá, ţe jo?“ „Ne… Je…“ Několik tíţivých sekund mě upřeně pozoroval. „Sotva se na ni dokáţu zaměřit. Je nějaká divná. Co se děje, Rose? Co se s tebou děje ve skutečným světě?“ „Nic se neděje,“ odpověděla jsem. „Nic, aţ na to, ţe jsem poprvé v ţivotě opravdu šťastná. Proč se najednou chováš tak divně? Byla s tebou sranda. A teď to vypadá, ţe kdyţ si poprvé konečně uţívám, ty se chováš divně a nudně.“ Klekl si přede mnou a po ţádném humoru u něj nebylo ani stopy. „Je s tebou něco v nepořádku. Nedokáţu říct co…“ „Uţ jsem ti řekla, ţe jsem v pohodě. Proč mi musíš vţdycky všechno kazit?“ Pravdou bylo, ţe ještě nedávno jsem zoufale chtěla, aby za mnou přišel, ale teď… teď uţ to nebylo tak dŧleţité. Teď mám Dimitrije. Kdybych tak ještě dokázala vyřešit ten náš problém. „A já ti zase říkal, ţe jsem nepřišel kvŧli sobě, ale kvŧli Lisse.“ S váţným výrazem se mi zadíval do očí. „Rose, já tě prosím, aby ses vrátila domŧ. Lissa tě potřebuje. Nevím, co se s ní děje, a nevím, jak

249

bych jí mohl pomoct. Nikdo jiný to taky neví. Myslím…, ţe to dokáţeš jedině ty. Moţná jí ubliţuje, ţe jste od sebe tak daleko. Třeba to škodí i tobě, a proto se teď chováš tak podivně. Vrať se domŧ. Prosím. Obě se uzdravíte. Společně všechno vyřešíme. Ona se chová tak divně. Je hrozně nezodpovědná a o nic se nestará.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To, ţe jsem pryč, mi neubliţuje. A jí nejspíš taky ne. Jestli ji trápí éter, měla by zase začít brát prášky „Právě ţe ji nic netrápí, to je ten problém. Sakra.“ Začal přecházet sem a tam. „Co se s vámi dvěma děje? Proč ani jedna z vás nevidí, ţe máte potíţe?“ „Moţná, ţe potíţe nemáme my,“ řekla jsem. „Třeba si jenom něco namlouváš.“ Adrian se ke mně otočil a znovu se na mě zahleděl. „Ne. Já ne.“ Nelíbil se mi jeho tón, ani výraz, ani slova. Byla jsem ráda, ţe ho vidím, ale nemínila jsem připustit, aby mi pokazil náladu. Na nic z, toho jsem nechtěla myslet. Bylo to aţ moc těţké. „Podívej,“ prohlásila jsem. „Ráda jsem tě viděla, ale to uţ stačí. Vţdyť mě jenom obviňuješ a přikazuješ mi.“ „Nic z toho nedělám.“ Jeho hlas uţ byl normální - vztek se z něj vytratil. „Poslední věc, kterou bych chtěl, je, abys byla nešťastná. Záleţí mi na tobě. Na Lisse mi taky záleţí. Chci, abyste sobě byly šťastný a ţily si podle svých představ…, a ne se koukat na to, jak se obě ţenete rovnou do zkázy.“ Skoro to dávalo smysl. Skoro to znělo rozumně a upřímně. Zavrtěla jsem hlavou. „Nepleť se do toho. Jsem tam, kde chci být, a nevrátím se. Lissa si musí poradit sama.“ Seskočila jsem ze zábradlí. Svět se trošku zatočil a já jsem klopýtla. Adrian mě chytil za ruku, kterou jsem mu urychleně vytrhla. „To je dobrý.“ „Ne, není. Jeţíši Kriste! Řekl bych, ţe jsi oţralá, ale… tvoje aura tomu neodpovídá. Co je s tebou?“ Prohrábl si rukou tmavé vlasy. To bylo typickou známkou bezradnosti. „Tady uţ jsem skončila,“ prohlásila jsem tak slušně, jak jsem to jen svedla. Proč jsem ho chtěla vŧbec vidět? Ze začátku se mi to zdálo

250

dŧleţité. „Pošli mě zpátky, prosím.“ Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak se zarazil a chvíli jenom zíral. „Co to máš na krku?“ Natáhl ke mně ruku, a ačkoli jsem byla trochu obluzená, podařilo se mi ucuknout mu. Netušila jsem, co mu na mém krku připadá tak neobvyklého, a neměla jsem v úmyslu to zjišťovat. Nesahej na mě.“ „Rose, to vypadá jako…“ „Pošli mě zpátky, Adriane!“ Slušnost uţ mě přešla. „Rose, chci ti pomoct…“ „Pošli mě zpátky!“ Vykřikla jsem ta slova a poprvé se mi podařilo vymanit se z Adrianova snu. Zároveň jsem se vytrhla i ze spánku a probudila se na pohovce. V místnosti panovalo ticho a jediným zvukem tu bylo moje zrychlené oddechování. Vnitřně jsem se svíjela. Obvykle jsem byla po kousnutí omámená a rozradostněná. Po rozhovoru s Adrianem jsem si ale dělala starosti a byla jsem smutná. Zvedla jsem se a vydala se do koupelny. Rozsvítila jsem a zamrkala. V obýváku moc světla nebylo. Jakmile jsem se rozkoukala, přešla jsem k zrcadlu a odhrnula si vlasy z krku. Při tom pohledu jsem zalapala po dechu. Krk jsem měla pokrytý modřinami i čerstvými ranami. Místo, kam mě Dimitrij kousl naposled, pokrývala zaschlá krev. Vypadala jsem… jako krvavá děvka. Jak to, ţe jsem si toho předtím nevšimla? Namočila jsem ţínku a začala si z krku drhnout krev. Drbala jsem se tak dlouho, dokud jsem neměla červenou kŧţi. Tak tohle viděl? Uvaţovala jsem, kolik toho vlastně Adrian mohl zahlédnout. Vlasy jsem měla rozpuštěné, takţe jsem si byla celkem jistá, ţe jsem měla krk zakrytý. Pak mi na mysli vytanula rebelská myšlenka. Co na tom záleţí, jestli to Adrian viděl, nebo ne? Nepochopil by to. Ani náhodou by to nedokázal pochopit. Jsem s Dimitrijem. Jistě, změnil se…, ale zase ne tolik. A já jsem byla přesvědčená, ţe přijdu na zpŧsob, jak by to mohlo fungovat, aniţ bych se musela stát Strigojkou Zatím mě ovšem nic nenapadalo.

251

Snaţila jsem se přesvědčit samu sebe, ţe o nic nejde, ale ty modřiny mě děsily. Odešla jsem z koupelny a vrátila se zase na pohovku. Zapnula jsem televizi, i kdyţ jsem se na ni stejně nedívala, a po chvíli se mě opět zmocnila šťastná mlha. Televizi jsem zase vypnula a znovu usnula. Tentokrát jsem snila svoje sny. Trvalo pěknou chvíli, neţ Dimitrij zase přišel. A tou chvílí myslím skoro celý den. Uţ jsem byla jako na jehlách, jednak proto, ţe mi chyběl, a pak taky proto, ţe mi chybělo jeho kousnutí. Obvykle za mnou chodil dvakrát za den a tohle byla nejdelší doba, kdy jsem byla bez endorfinŧ. Potřebovala jsem se něčím zaměstnat, a tak jsem se pokoušela upravit, abych byla co nejkrásnější. Probrala jsem svoje šaty ve skříni a vybrala si dlouhé slonovinové s malými purpurovými kytičkami. Padly mi těsně jako rukavice. Chtěla jsem si vyčesat vlasy nahoru, ale kdyţ jsem se znovu podívala na svoje modřiny, usnesla jsem se, ţe bude lepší nechat si je rozpuštěné. Nedávno jsem dostala i kulmu a šminky, a lak jsem si natočila konečky vlasŧ do dokonalých kudrlinek. Jakmile jsem skončila, šťastně jsem se prohlíţela v zrcadle a doufala, ţe Dimitrij bude také šťastný, aţ mě uvidí. Teď uţ to chtělo jenom nějaký skvostný šperk, který mi daroval. Ale kdyţ jsem se otočila od zrcadla, všimla jsem si, ţe jsem si zapomněla na zádech dopnout šaty. Natáhla jsem se k zapínání, jenţe bylo zrovna na takovém místě, ţe jsem si tam nedosáhla. „Sakra,“ zamumlala jsem a nepřestávala se pokoušet dosáhnout na ten háček. Skvrnka na mé dokonalosti. Vtom jsem zaslechla otvírání dveří a zvuk odkládání tácu na stolek. To je štěstí! „Inno!“ zavolala jsem a vyšla z koupelny. „Potřebuju, abys mi…“ Sotva jsem vkročila do obýváku, zmocnila se mě nevolnost, jejímţ zdrojem nebyl Dimitrij. Byl to Nathan. Poklesla mi čelist. Inna postávala vedle něj s očima upřenýma na zem jako obvykle a trpělivě vyčkávala. Pustila jsem ji z hlavy

252

zadívala se na Nathana. Nejspíš byl pořád ve sluţbě a hlídal, ale ještě nikdy se nestalo, aby přišel aţ sem. Poprvé po dlouhé době se zase ozvaly moje bojové instinkty. Rychle jsem zváţila svoje moţnosti na útěk. Strach mě nutil, abych couvala, jenţe tak bych skončila uvězněná v koupelně. Nejlepší bude zŧstat, kde jsem. I kdyţ nedokáţu vypadnout z téhle místnosti, přesto je tu víc prostoru pro manévrování. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a samotnou mě překvapil klidný tón vlastního hlasu. „Řeším problém.“ Nepotřebovala jsem další naráţky, aby mi bylo jasné, co se mi snaţí naznačit. Já jsem ten problém. Opět jsem odolala touze vycouvat. „Nikdy jsem ti nic neudělala.“ To byla pro Strigoje trochu špatná logika. Ţádná z jejich obětí jim nikdy nic neudělala. „Existuješ,“ řekl. „Zabíráš tady místo a jenom marníš čas nás všech. Ty víš, jak ji najít - tu Dragomirovic holku -, ale nám nenabízíš nic ani vzdáleně uţitečného. Leda aţ Belikov konečně pohne zadkem a probudí tě. A do té doby mě Galina nutí, abych mrhal časem a hlídal tě, protoţe ho podporuje a věří mu, ţe budeš úţasným přínosem.“ To bylo zajímavé shrnutí stíţností. „Takţe… ehm, co chceš dělat?“ V okamţiku stál přede mnou. Kdyţ jsem ho viděla tak blízko, před očima mi vytanula vzpomínka, jak kousl Dimitrije a začal tohle všechno. Rozzuřila jsem se. „Tak jako tak z tebe tu informaci dostanu,“ zasyčel. „Řekni mi, kde je.“ „Víš, kde je. Ve škole.“ Bylo mi jasné, ţe jsem mu neřekla nic převratného. Beztak věděl, ţe je tam. Věděl, i kde je škola. Jeho výraz mi napověděl, ţe ho nijak nenadchlo, kdyţ jsem mu řekla, co uţ ví dávno. Popadl mě za vlasy a bolestivě mi trhl hlavou dozadu. Moţná nakonec nebylo dobré nechat si vlasy rozpuštěné. „Kam pŧjde pak? Tam přece nezŧstane věčně. Jde na vysokou? Ke dvoru? Museli jí něco naplánovat.“ „Nevím co. Jsem uţ dost dlouho pryč.“

253

„Nevěřím ti,“ zavrčel. „Ona je příliš cenná. Budoucnost uţ jí museli naplánovat dávno.“ „Jestli jo, tak se mi s tím nikdo nesvěřil. Odjela jsem dost brzo.“ Ledabyle jsem pokrčila rameny. Jeho oči byly plné vzteku a zdálo se mi, ţe ještě víc zčervenaly. „Máte spolu pouto! Ty to víš. Hned mi to řekni a já tě zabiju rychle. Pokud mi to nepovíš, probudím tě, abych tu informaci získal, a potom tě zabiju. Zapálím tě jako pochodeň.“ „Ty… Ty bys mě zabil, i kdybych byla jednou z vás?“ Hloupá otázka. Strigojové vzájemně necítí ţádnou loajalitu. „Ano. Jeho to zničí, a jakmile Galina zjistí, ţe takhle zdrceny jí je k ničemu, já zaujmu svoje pŧvodní místo po jejím boku - ze jména, kdyţ vyhladím linii Dragomirŧ.“ „Kulový vyhladíš.“ Usmál se a konečky prstŧ mi přejel po krku pokrytém modřinami. „Ale kdepak. Opravdu bude všechno mnohem jednodušší, kdyţ mi to teď povíš. Lepší, kdyţ umřeš v extázi, neţ kdyţ zajdeš zaţiva upálená. Oba si to uţijeme.“ Delikátně mi ovinul ruku kolem hrdla. „Rozhodně představuješ problém, ale jsi krásná - hlavně máš krásný krk. Uţ chápu, proč tě chce…“ Pohrávaly si se mnou rozporuplné pocity. Logicky jsem si uvědomovala, ţe je to Nathan - Nathan, jehoţ nenávidím především za to, ţe proměnil Dimitrije. Jenţe moje tělo prahlo po endorfinech ze strigojího kousnutí, takţe mi sotva záleţelo na tom, ţe je to právě Nathan. Dŧleţité bylo jen to, ţe měl zuby kousíček od mého hrdla a já uţ si představovala to sladké opojení. Jednou rukou mi pořád drţel krk a druhou mi sklouzl k pasu a pokračoval dál aţ k boku. I z jeho hlasu čišela touha, jako by chtěl něco víc neţ mě jenom kousnout. Po tolika sexuálně vypjatých chvílích s Dimitrijem - které nikdy k ničemu nevedly - mi bylo uţ skoro jedno, kdo se mě dotýká. Mohla bych zavřít oči a pak uţ by nezáleţelo na tom, čí zuby mi prokousnou hrdlo a čí ruce ze mě strhají šaty. Záleţí jen na dalším kousnutí. Mohla bych zavřít oči a představovat si, ţe jsem s Dimitrijem, podlehnout té představě,

254

zatímco mě bude líbat Nathan… Aţ na to, ţe jsem si vzdáleně uvědomovala, ţe Nathan nechce jenom sex a krev. Chce mě pak zabít. Byla to pořádná ironie. Kdyţ jsem se tady ocitla, byla jsem odhodlaná radši se zabít neţ se stát Strigojkou. Nathan mi teď nabízel obojí. I kdyby mě nejdřív proměnil, stejně měl v plánu mě hned potom zabít. Neţila bych věčně jako Strigojka. Tohle bych měla uvítat. Moje závislé tělo přímo křičelo po jeho kousnutí a s tím spojené rozkoši, ale přesto jsem si něco zcela jasně uvědomila. Nechci umřít. Moţná to bylo tím, ţe jsem byla skoro celý den bez kousnutí, ale ozvala se ve mně moje rebelská nátura. Nedovolím mu, aby mi to udělal. Nedovolím mu, aby přišel na řadu hned po Dimitrijovi. A rozhodně mu nedovolím, aby se vydal pronásledovat Lissu. Pokusila jsem se rozhrnout endorfinová mračna, která mě pořad obklopovala, a vydolovala jsem ze sebe tolik síly vŧle, na kolik jsem se jen vzmohla. Musela jsem pátrat hluboko, abych si vybavila roky výcviku a lekce, které mi dával Dimitrij. Bylo těţké dostat se k těm vzpomínkám, vybavila jsem si toho jen málo. Přesto to ale stačilo, abych se vrhla do akce. Rozmáchla jsem se a praštila Nathana. A ničeho jsem nedosáhla. Ani nezakolísal. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli tu ránu vŧbec pocítil. Jeho překvapený výraz se rychle změnil v pobavený a on se rozesmál tím příšerným zpŧsobem, jakým se smějou Strigojové. Bylo to kruté a nebyla v tom ţádná radost. Pak ml s neskutečnou lehkostí jednu vrazil a odkopl mě, aţ jsem přeletěla celou místnost. Dimitrij udělal skoro totéţ, kdyţ jsem ho tady zezačátku napadla. Jenţe tehdy jsem neodletěla tak daleko a moje rány na něj měly aspoň nepatrný účinek. Narazila jsem do zadní strany pohovky a příšerně to bolelo. Polila mě vlna přicházející mdloby a já si uvědomila, jaká to byla blbost bojovat s někým mnohem silnějším, kdyţ pořád přicházím o tolik krve. Dokázala jsem se narovnat a zoufale jsem uvaţovala, co dál. Nathan nevypadal, ţe by nějak spěchal a chtěl se do mě pustit hned

255

zase nanovo. Vlastně se pořád smál. Rozhlédla jsem se kolem a napadla mě opravdu ubohá akce. Poblíţ stála Inna. Bolestně pomalu - ale přesto jsem byla rychlejší, neţ jsem čekala - jsem se k ní přiblíţila a ovinula jí paţi kolem krku. Překvapeně vyjekla a já jí smýkla proti sobě. „Vypadni odtud,“ zavrčela jsem na Nathana. „Vypadni, nebo ji zabiju.“ Přestal se smát, chvilku mě jen pozoroval a pak se rozesmál znova a ještě víc. „To myslíš váţně? To si opravdu myslíš, ţe bych ti v tom nedokázal zabránit, kdybych chtěl? A fakt si myslíš, ţe mi na tom záleţí? Do toho. Zabij ji. Takových jako ona jsou tucty.“ Jasně, ani to mě nemělo překvapit, ale přesto mě ohromilo, s jakou lehkostí by se nechal připravit o tak oddanou sluţku. Dobře. Nejvyšší čas přejít na plán B. Nebo uţ je to plán J? Upřímně jsem se v tom uţ začínala ztrácet a beztak mi ţádný plán nepřipadal dobrý. „Au!“ Inna mě najednou bouchla loktem do břicha. V tom překvapení jsem ji pustila. S přidušeným křikem se otočila a praštila mě do obličeje. Nebyla to tak silná rána jako od Nathana, ale zavrávorala jsem. Snaţila jsem se něčeho zachytit - čehokoli -, ale nic jsem nenahmatala, a tak jsem upadla. Zády jsem narazila do dveří a zŧstala leţet na zemi. Čekala jsem, ţe se na mě vzápětí zase vrhne, ale ona namísto toho přešla celou místnost a - Boţe, pomáhej mi v obranném postoji si ochranitelsky stoupla před Nathana. Neţ jsem dokázala plně zpracovat podivnost té situace, to, ţe se snaţí chránit někoho, kdo by ji klidně nechal umřít, otevřely se dveře. „Au!“ vykřikla jsem znova, protoţe mě bouchly a odsunuly stranou. Dimitrij vstoupil rychle. Těkal pohledem z jednoho na druhého a mně bylo jasné, ţe je vidět, jak mě Nathan s Innou pěkně zřídili. Zaťal ruce v pěsti a otočil se k Nathanovi. Připomnělo mi to jejich rvačku na chodbě. Ve vzduchu se vznášel hněv, zloba a touha po krvi. Přikrčila jsem se a připravila se na další střet. „Nedělej to,“ varoval s úšklebkem Nathan Dimitrije. „Víš, co řekla Galina. Dotkni se mě a padáš odtud.“

256

Dimitrij si stoupl přímo před Nathana a odhodil Innu stranou jako hadrovou panenku. „To mi stojí za její hněv, hlavně kdyţ jí řeknu, ţes zaútočil jako první. Rose vypadá zmlácená.“ „To těţko.“ Ukázal na Innu, která se na zemi stále ještě vzpamatovávala z toho, jak ji Dimitrij odhodil. Přestoţe jsem sama byla zraněná, začala jsem se plazit k ní, abych se přesvědčila, ţe je v pořádku. „Ona poví pravdu.“ Teď se zase ušklíbl Dimitrij. „Váţně si myslíš, ţe Galina uvěří člověku? Ne. Kdyţ řeknu Galině, ţes mě a Rose napadl ze ţárlivosti, jistě tomu uvěří. Dostatečným dŧkazem tvé slabosti bude to, ţe tě porazím rychle. Uříznu ti hlavu a ze skrýše vezmu Rosin kŧl. V posledním taţení se na ni mŧţeš dívat, jak ti s ním probodne srdce.“ No nazdar. Tohle znělo mnohem hŧř neţ Nathanovy výhrŧţky, ţe mě upálí - ale počkat! Mŧj kŧl? Nathan se nepřestával tvářit nadutě a znuděně, nebo mi to tak aspoň připadalo. Dimitrij ovšem zřejmě v jeho výrazu zaznamenal něco, co ho uspokojilo a přivedlo k závěru, ţe on je pánem situace. Viditelně se uvolnil, a dokonce se usmál. „Dvakrát,“ řekl Dimitrij tiše. „Dvakrát jsem tě nechal jít. Příště…, příště s tebou skoncuju.“ Opatrně jsem natáhla ruku k Inně. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se. Zpraţila mě nenávistným pohledem, zvedla se a rozběhla se ke dveřím. Nathan na mě upřel zrak a pomalu couval stejným směrem. „Ne,“ ozval se. „Dvakrát jsem ji nechal ţít. Příště to s ní skoncuju. To já tady velím, ne ty.“ Nathan otevřel dveře a Inna urychleně proběhla kolem něj ven. S pusou dokořán jsem zírala, co všechno se tu seběhlo. Nevěděla jsem, co z toho mě znepokojuje víc. Vzhlédla jsem k Dimitrijovi a rychle přemýšlela, na co se ho zeptat dřív. Co budeme dělat? Proč Inna bránila Nathana? Proč ho Dimitrij nechal jít? Ţádnou z těch drzých otázek jsem ale nahlas nevyslovila. Namísto toho jsem propukla v pláč.

257

DVACET DVA MOC ČASTO NEBREČÍM, A KDYŢ ANO, NESNÁŠÍM TO. KDYŢ JSEM PŘED DIMITRIJEM ROZBREČELA NAPOSLED, HNED MĚ OBEJMUL .

SE

Tentokrát se mi od něj dostalo jen chladného vzteklého pohledu. „To je tvoje vina!“ zařval s rukama zaťatýma v pěsti. S doširoka rozšířenýma očima jsem se přikrčila a popolezla dozadu. „Ale on… On mě napadl…“ „Ano. A Inna taky. Člověk! Nechala ses napadnout člověkem,“ ušklíbl se. „Jsi slabá. Nedokáţeš se ani ubránit - a to všechno jenom proto, ţe se odmítáš nechat probudit!“ Mluvil strašlivým hlasem a díval se na mě tak… Zkrátka jeho pohled mě děsil snad ještě víc neţ Nathanŧv. Sehnul se ke mně a pomohl mi vstát. „Kdyby tě zabili, mohla by sis za to sama,“ prohlásil. Zaryl mi prsty do zápěstí a zatřásl se mnou. „Máš moţnost být nesmrtelná a neuvěřitelně silná! Ale jsi příliš slepá a tvrdohlavá, neţ abys to pochopila.“ Polkla jsem svoje slzy a volnou rukou si otřela oči. Bezpochyby uţ jsem je měla stejně rozmazané, a to jsem si dala s líčením takovou práci. Tak strašně jsem se bála, ţe mi připadalo, ţe mi snad exploduje srdce. Zuřivost a výhrŧţky jsem čekala od Nathana - ne od Dimitrije. Zapomínáš, ţe je Strigoj, ozvalo se mi v hlavě. Dlouho jsem byla bez kousnutí, takţe mi ţilami proudilo dostatečné mnoţství adrenalinu, který mě nabudil, a svŧj vnitřní hlas jsem slyšela zřetelněji. Dimitrij řekl, ţe jsem slabá, protoţe nejsem Strigojka, ale mělo to i jiný dŧvod. Jsem slabá a Nathan s Innou mi to

258

nandali, protoţe jsem závislá a ţiju v poţehnaném nevnímání, coţ se projevuje jak na těle, tak na duchu. Ta myšlenka mě samotnou překvapila, pořádně jsem ji nedokázala zpracovat. Moje touha po vampýřích endorfinech vzplála nanovo a v mysli se mi svářily tyhle dvě poloviny. Měla jsem dost rozumu na to, abych o tom pomlčela. Radši jsem se pokusila udělat něco, co by Dimitrije zklidnilo. „Nemyslím ţe bych byla silnější neţ Nathan, ani kdybych byla proměněná - teda probuzená.“ Pohladil mě po vlasech a promluvil zamyšleným, chladným hlasem. Zdálo se, ţe uţ se začíná uklidňovat, ale oči mu pořád plály hněvem a netrpělivostí. „Zpočátku moţná ne, ale tvoje fyzická síla i vŧle tě přes tu změnu přenesou. On není zas o tolik starší neţ kdokoli z nás - rozhodně ne o tolik, aby v tom byl jasně patrný rozdíl. Proto pořád ustupuje, kdyţ spolu bojujeme.“ „A proč ustupuješ ty?“ Ucítila jsem, jak se celý napjal, a já jsem si uvědomila, ţe moje otázka na něj mohla zapŧsobit jako uráţka jeho schopnosti. Polkla jsem a znovu mě zachvátil strach. Zápěstí mi dosud nepustil a jeho stisk uţ začínal být bolestivý. „Protoţe v jedné věci má pravdu,“ prohlásil Dimitrij strnule. „Kdybych ho zabil, museli bychom čelit Galinině hněvu. A to je něco, co si nemŧţu dovolit. Zatím.“ „Předtím jsi říkal, ţe ji musíš… musíme… zabít.“ „Ano, a jakmile to uděláme, bude uţ snadné zmocnit se jejího majetku a řídit její organizaci.“ „A jakou má přesně organizaci?“ Kdyţ ho budu rozptylovat, třeba ho ten vztek přejde. Ta zrŧda snad odejde. Pokrčil rameny. „Má spoustu rŧzných. K tomuhle bohatství nepřišla bez úsilí.“ „Myslíš nezákonný obchody a ubliţování lidem?“ „Záleţí na tom?“ S odpovědí na takovou otázku jsem se neobtěţovala. „Ale Galina bývala tvoje učitelka. Váţně ji dokáţeš zabít? Nemyslím fyzicky,

259

ale… Nebude tě to trápit?“ Zamyslel se nad tím. „Uţ jsem ti jednou říkal, ţe všechno je o síle a slabosti. Kořist a šelma. A pokud ji dokáţeme sejmout o čemţ vŧbec nepochybuju -, pak je kořistí. Tečka.“ Zachvěla jsem se. Byl to ukrutně drsný a děsivý pohled na svět. Dimitrij mě pustil a mně se ulevilo. Na roztřesených nohou jsem se vydala k sedačce. Na chvíli jsem se bála, ţe mě znovu chytí, ale on se jen posadil vedle mě. „Proč mě Inna napadla? Proč bránila Nathana?“ „Protoţe ho miluje.“ Dimitrij se ani nesnaţil skrýt svoje znechucení. „Ale jak…?“ „Kdoví? Součástí jejich dohody je, ţe ji Nathan probudí, aţ nastane její čas." Vzpomněla jsem si na Sydneyino varování o tom, proč se alchymisté obávají, ţe by se lidi mohli dozvědět o vampýrech protoţe by se taky chtěli proměnit. „To se ale říká většině lidských sluhŧ.“ „Coţe?“ „Většina jich nemá ţádnou cenu. A často se taky stává, ţe někdo dostane hlad a s člověkem skoncuje.“ Bez ohledu na Dimitrijovu blízkost se mi zvedl ţaludek. „To je všechno tak zamotaný.“ „Nemusí být.“ Nemyslela jsem, ţe se mnou začne zase třást, ale v očích se mu nebezpečně zablesklo. Zrŧda uţ zase byla jen kousek. „Čas běţí. Byl jsem shovívavý, Rozo. Mnohem shovívavější, neţ bych byl ke komukoli jinému.“ „Proč? Proč jsi to dělal?“ Chtěla jsem - potřebovala jsem - slyšet, ţe proto, ţe mě miluje a ţe by mě kvŧli své lásce nikdy nenutil dělat něco, co bych nechtěla. Potřebovala jsem to slyšet, abych si mohla vymazat z paměti to strašlivé rozběsněné stvoření, které jsem viděla jen před pár minutami. „Protoţe vím, jak uvaţuješ. A vím, ţe kdybych tě probudil z tvé svobodné vŧle, byla bys mnohem dŧleţitějším spojencem. Jsi nezávislá a umíněná - proto jsi tak cenná.“

260

„Spojenec, jo?“ Ne ţena, kterou miluje. Sklonil se ke mně. „Neříkal jsem ti kdysi, ţe tady vţdycky budu pro tebe? Jsem tady. Budu tě chránit. Budeme spolu. Jsme stvořeni jeden pro druhého. To přece víš.“ V jeho hlase bylo víc prudkosti neţ citu. Políbil mě na rty a přitáhl si mě blíţ. Jako obvykle mě zaplavilo horko a moje tělo okamţitě zareagovalo. Hlavou mi ale vířila spousta myšlenek. Vţdycky jsem si myslela, ţe jsme stvořeni jeden pro druhého. A kdysi mi řekl, ţe tu vţdycky bude pro mě. To jsem taky chtěla - ale na oplátku jsem tu chtěla být i já pro něj. Chtěla jsem, abychom si byli rovni a vzájemně si hlídali záda. Dneska to tak ale nevypadalo. Byla jsem bezbranná. Slabá. Nikdy v ţivotě jsem taková nebyla. I při těch nejstrašlivějších a nejnevyrovnanějších bojích jsem se zmohla na slušnou akci. Nebo jsem přinejmenším byla odhodlána bojovat. Teď ale ne. Byla jsem vyděšená. Byla jsem neschopná. Nedokázala jsem udělat nic neţ ţalostně sedět a čekat, aţ mě někdo zachrání. Dopustila jsem, aby mě přemohl člověk. Dimitrij říká, ţe řešením je, kdyţ se stanu Strigojkou. Poslední týden to opakoval pořád dokolečka, a i kdyţ jsem nesvolila, uţ mě to neodpuzovalo tolik jako zpočátku. Ta představa visela ve vzduchu a představovala vzdálenou moţnost, jak být spolu. A já s ním být chtěla, zejména ve chvílích, jako je tato, kdy jsme se líbali a oba nás zachvátila touha. Jenţe tentokrát… touha nebyla tak intenzivní jako obvykle. Pociťovala jsem ji, ale přitom jsem nedokázala vyhnat z hlavy, jak se zachoval před chvílí. Náhle mi s překvapivou jasností došlo, ţe vlastně chodím se Strigojem. A to je… divné. Dimitrij se odtrhl od mých rtŧ, těţce oddechoval a díval se na mě. I s tím jeho klidným strigojským výrazem jsem na něm poznala, ţe mě chce - v mnoha ohledech. Bylo to matoucí. Byl to Dimitrij, a zároveň to nebyl Dimitrij. Znovu se ke mně sklonil, políbil mě na tvář, pak na bradu a potom na krk. Otevřel pusu a já ucítila na kŧţi ostré hroty jeho tesákŧ…

261

„Ne,“ vyhrkla jsem. Zarazil se. „Cos to řekla?“ Srdce se mi rozbušilo a já se připravila na jeho hněv. „Ne… Tentokrát ne.“ Odtáhl se ode mě a zadíval se na mě. Tvářil se šokovaně i roztrpčeně. Kdyţ nic neříkal, začala jsem koktat. „Není mi dobře… Jsem zraněná. I kdyţ bych chtěla, bojím se ztratit zase další krev…“ Dimitrij mi vţdycky říkal, ţe na mně pozná leţ, ale musela jsem to aspoň zkusit. Nasadila jsem ten nejroztouţenější a nejnevinnější výraz, jakého jsem byla schopná. „Chci to… Chci ucítit kousnutí… Nejdřív si ale musím odpočinout, abych zase zesílila…“ „Nech mě, abych tě probudil, a budeš zase silná.“ „Já vím,“ řekla jsem. Podívala jsem se jinam a doufala, ţe se zmŧţu na ještě zmatenější výraz. Ostatně s tím, co se poslední dobou v mém ţivotě seběhlo, nebylo zase tak těţké hrát zmatek. „A začínám si myslet…“ Slyšela jsem, jak se ostře nadechl. „Začínáš si myslet co?“ Otočila jsem se k němu a doufala, ţe se mi podaří přesvědčit ho, ţe váţně uvaţuju o proměně. „Začínám si myslet, ţe uţ nikdy nechci být slabá.“ Viděla jsem mu to na očích. Uvěřil mi. A vlastně to byla pravda. Nechci být slabá. „Prosím… Potřebuju si jenom odpočinout. Potřebuju si to ještě víc promyslet.“ A bylo to tady. Chvíle, na níţ závisí všechno. Pravdou bylo, ţe jsem nelhala jenom jemu, lhala jsem i sama sobě. Upřímně? Chtěla jsem, aby mě kousl. Zoufale. Uţ dlouho jsem byla bez kousnutí a moje tělo po něm volalo. Potřebovala jsem endorfiny. Potřebovala jsem je víc neţ vzduch nebo jídlo. Stačil mi ale jediný den bez nich a uţ jsem aspoň na chvilku dokázala jasně uvaţovat. Ta moje část, která netouţila po ničem jiném neţ po rozkoši a ignorantské extázi, se vŧbec nezajímala o to, ţe se mi projasňuje mysl. V hloubi duše jsem věděla, ţe se musím pokusit pročistit si hlavu ještě víc, ačkoli to

262

obnáší, ţe se připravím o to, co chci nejvíc. Po chvíli přemýšlení Dimitrij přikývl a zvedl se. Vyloţil si moje slova tak, ţe jsem dospěla tak daleko, ţe váţně uvaţuju o proměně. „Tak odpočívej,“ řekl. „Promluvíme si později. Rose…, máme jen dva dny.“ „Dva dny?“ „To rozhodla Galina. Tolik času nám dala. Pak udělám to rozhodnutí za tebe.“ „Ty mě probudíš?“ Uţ jsem si nebyla tak docela jistá, jestli ještě existuje i moţnost smrti. „Ano. Ale pro všechny by bylo lepší, kdyby to nedospělo aţ takhle daleko.“ Na chvilku se zarazil a sáhl si do kapsy. „Tohle jsem ti přinesl.“ Podal mi náramek s opály a malými diamanty, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. Náramek byl překrásný, kaţdý opál vrhal odlesky tisícŧ barev. „Teda. To je… nádhera.“ Dala jsem si ho na ruku, ale najednou uţ pro mě tyhle dárky tolik neznamenaly. Se spokojeným pohledem se ke mně sklonil a políbil mě čelo. Zamířil ke dveřím a nechal mě na pohovce. Zoufale jsem se snaţila myslet na něco jiného neţ na to, jak moc si přeju, aby se vrátil a kousl mě. Zbytek dne byl utrpením. Dřív jsem četla něco o závislostech a o tom, jak těţké je vymanit se ze závislosti na alkoholu nebo drogách. Jednou jsem dokonce viděla, jak se jeden dárce zbláznil, kdyţ ho propustili ze sluţby. Uţ byl moc starý a všichni měli za to, ţe by bylo riskantní, kdyby dál dával krev Morojŧm. S údivem jsem sledovala jeho prosby a škemrání, aby mohl zŧstat, ţe mu ţádná rizika nevadí. Ačkoli jsem věděla, ţe je závislý, nedokázala jsem pochopit, ţe mu to stojí za to, aby riskoval svŧj ţivot. Teď uţ to chápu. V ubíhajících hodinách bych taky riskovala ţivot za jediné kousnutí. To bylo samo o sobě k smíchu, protoţe dalším kousnutím bych opravdu riskovala ţivot. Nepochybovala jsem, ţe sotva by mi

263

mysl zastřel zase ten opar, přistoupila bych na Dimitrijovu nabídku. Ale s kaţdou uplynulou příšernou vteřinou bez kousnutí se moje myšlenky začínaly projasňovat. Pořád ještě jsem však měla daleko k tomu, abych se vymanila ze zasněného oparu vampýřích endorfinŧ. Kdyţ nás Strigojové drţeli ve Spokane, Eddieho vyuţívali jako zdroj krve. Trvalo mu několik dní, neţ se z toho dostal. Čím jasněji mi to myslelo, tím víc jsem si uvědomovala, jak je dŧleţité zŧstat bez kousnutí. Ne ţe by to tohle vědomí mému tělu nějak usnadňovalo. Mám váţné problémy. Zdá se, ţe tak jako tak je mým osudem stát se Strigojkou. Dimitrij mě chce proměnit, abychom mohli společně vládnout a stát se jakýmsi vampýřím ekvivalentem Bonnie a Clydea. Nathan mě chce proměnit, protoţe doufá, ţe ho zavedu za Lissou - a pak mě zabije. Dimitrijova moţnost je samozřejmě lepší, ale zas ne o tolik. Uţ ne. Ještě včera bych řekla, ţe si nemusím dělat starosti s tím, ţe bych se stala Strigojkou. Teď mě ale zasáhla krutá realita, kdyţ jsem si uvědomila, co všechno by to obnášelo. Vrátily se mi moje staré pocity. Sebevraţda versus ţivot zlé stvŧry. Kdybych se stala zlou stvŧrou, samozřejmě by to znamenalo, ţe bych mohla být s Dimitrijem… Aţ na to, ţe tohle není Dimitrij. Nebo ano? Všechno je to tak zmatené. Znovu jsem si připomněla, co mi říkal dřív - ţe nezáleţí na tom, jak moc Strigoj připomíná toho, kým kdysi býval, uţ to není on. Tenhle Dimitrij ale tvrdí, ţe se v tomhle zmýlil. „To jsou ty endorfiny, Rose. Jsou jako droga…“ Zaúpěla jsem a zabořila obličej do dlaní. Seděla jsem na sedačce a jako kulisu měla puštěnou televizi. Super. Tak uţ se bavím sama se sebou. Kdyţ se dokáţu vymanit z Dimitrijova vlivu a z tohohle obluzeného stavu, v němţ mi připadá, ţe Strigoje nějak špatně chápu…, tak co? Byla jsem zase zpátky u pŧvodního dilematu. Ţádné zbraně, jimiţ bych mohla Strigoje zabít. Ţádné zbraně, jimiţ bych mohla zabít sebe. Jsem jim vydaná na milost a nemilost, ale teď uţ mám aspoň malou šanci, ţe dokáţu bojovat. Jistě by to byl předem prohraný boj. Kdyby se mi ale podařilo zŧstat bez endorfinŧ

264

dostatečně dlouho, dokázala bych přemoct aspoň Innu. To uţ by něco znamenalo. A bylo to tu zase. Bez endorfinŧ. Pokaţdé, kdyţ jsem při zvaţování svých moţností dospěla aţ k tomuto bodu, musela jsem čelit fyzické realitě. Chtěla jsem se zase sjet. Chtěla jsem znovu zaţít ten radostný opar. Musím to zase mít, jinak určitě umřu. Tohle mě zabije a osvobodí od toho, abych se nestala Strigojkou… „Sakra!“ Vstala jsem a začala přecházet po pokoji. Doufala jsem, ţe mě to rozptýlí. Televize to nedokázala. Kdybych vydrţela ještě o něco déle, drogy by se mi vyplavily z organismu a já bych dokázala přijít na zpŧsob, jak zachránit sebe a Lissu a… Lissa! Bez přemýšlení jsem jí skočila do hlavy. Kdyţ budu v jejím těle a mysli, pak moţná na chvíli zapomenu na to svoje. Absťák mě přejde rychleji. Lissa a její parta se vrátily z královského dvora v mnohem zasmušilejší náladě, neţ tam odjíţděli. Kdyţ po večírku nastalo chladné ráno, Lissa si připadala jako idiot kvŧli tomu, co tam všechno vyváděla. Tanec na stole nebyl tou nejhorší věcí na světě, ale kdyţ si Lissa vzpomněla na všechny ty večírky a společenský ţivot během toho víkendu s Avery, uvaţovala, co to s ní je. Někdy se dokonce ani necítila sama sebou. A líbání s Aaronem…, no, to byla další záleţitost, kterou si vyčítala. „S tím si nedělej hlavu,“ řekla jí v letadle Avery. „Všichni děláme kraviny, kdyţ jsme nametený.“ „Já ne,“ zaúpěla Lissa. „Tohle se mi vŧbec nepodobá.“ Přes tohle svoje tvrzení si Lissa vzala nabízenou sklenici mimózy šampaňského s pomerančovým dţusem. Avery se usmála. „Nemám s čím to srovnat. Mně připadáš v pohodě. Aspoň se nepokoušíš zdrhnout s nějakým člověkem nebo nekrálovským.“ Lissa jí úsměv oplatila a pohledem zabloudila k Jill, která v letadle seděla kousek před nimi. Adrian se s ní před chvílí bavil, ale teď tam

265

Jill seděla začtená do knihy. Vypadalo to, ţe nejvíc ji zajímá, aby byla co nejdál od Reeda. Ten seděl zase se Simonem. Lissu překvapilo, jak podezíravě stráţce Jill sleduje. Moţná, ţe Reed o ní Simonovi řekl, ţe představuje nějakou hrozbu. „Děláš si starosti kvŧli ní?“ zeptala se Avery, jakmile zaznamenala, kam se Lissa dívá. „To ani ne… Jenom si nemŧţu vyhnat z hlavy, jak se na mě včera v noci koukala.“ „Je mladá. Asi se dá lehko vyšokovat.“ Lissa si to myslela taky. Ale i kdyţ byla Jill mladá, v tom, co jí řekla, bylo cosi jasného a upřímného. Lisse to připomínalo mě. A nedokázala snést pomyšlení, ţe si o ní někdo myslí něco špatného. Vstala. „Hned jsem zpátky,“ oznámila Avery. „Jdu si s ní promluvit.“ Jill se nemálo podivila, kdyţ Lissa dosedla vedle ní. Mladší dívka si zaloţila knihu, a ať uţ cítila cokoli, její úsměv byl upřímný. „Ahoj.“ „Ahoj,“ pozdravila ji Lissa. Zatím nevypila mimózy mot a éter ještě ovládala natolik, ţe dokázala spatřit Jillinu auru. Byla sytě a jasně modrá a mezi tou modří byla roztroušena purpurová a tmavší modrá. Dobré a silné barvy. „Podívej, chci se ti omluvit za to, co se stalo v noci… To, co jsem řekla…“ „Aha,“ řekla Jill a zčervenala. „To nic. Bylo to praštěný a já vím, ţes neuvaţovala jasně. Teďa aspoň si to myslím. Doopravdy to vědět nemŧţu. Nikdy jsem nic nepila, tak nevím, co všechno to muţe udělat.“ Jillina nervozita pokaţdé zpŧsobila, ţe bud neustála ţvanila, nebo naopak mlčela. „Jo. No, mělo mi to myslet jasně ještě předtím, neţ jsem se do tý situace dostala. A mrzí mě, co se stalo s Reedem.“ Lissa ztišila hlas. „Netuším, co se stalo…, ale nebylo správný, ţe ti řekl takový věci.“ Obě dívky se na něj zadívaly. Byl začtený do knihy, ale najednou se podíval na Jill s Lissou, jako by vycítil, ţe ho sledují. Zadíval se na ně a obě ihned stočily zrak jinam. „Za to jsi rozhodně nemohla,“ prohlásila Jill. „Ještěţe tam byl Adrian. Nakonec to dobře dopadlo.“

266

Lissa měla co dělat, aby se nerozesmála. Na Adriana z tohohle místa neviděly, ale kdyby ano, Lissa měla dojem, ţe Jill by na něj celou cestu zasněně civěla. Adrian si zase o víkendu pořádně uţil civění na Avery, takţe Lisse bylo jasné, ţe Jill pro něj vţdycky zŧstane jen jakousi mladší sestřičkou. Uţ bylo dost jasné, ţe Jill se zamilovala. Bylo to roztomilé. Ačkoli si Lissa uvědomovala, ţe je to od ní hloupé, ulevilo se jí, ţe objektem Jillina zájmu je Adrian, a ne Christian. „Doufám, ţe to příště dopadne líp,“ řekla Lissa. „A taky doufám, ţe si o mně nikdo nemyslí nic špatnýho.“ „Já ne,“ ujistila ji Jill. „A Christian určitě taky nebude.“ Lissa se zamračila, na okamţik ji to zmátlo. „No…, asi nemá smysl ho kvŧli tomu stresovat. Byla to moje hloupá chyba a já si s tím poradím.“ Teď se pro změnu zamračila Jill. Neţ promluvila, zaváhala, protoţe se jí zase vrátila nervozita. „To ale musíš. Musíš mu říct pravdu, ne?“ „O nic nešlo,“ odmávla to Lissa, kterou překvapilo, jak za hnaná do kouta se cítí. Ten nepředvídatelný vztek uţ zase začal vyplouvat na povrch. „Ale… vy dva máte váţnej vztah… Musíte k sobě vţdycky být upřímní, ne? Přece mu nemŧţeš lhát.“ Lissa obrátila oči v sloup. „Jill, tys nikdy váţný vztah neměla, ţe ne? Mělas někdy aspoň jedno rande? Já mu nelţu. Jenom mu neříkám věci, který by ho mohly bezdŧvodně vyplašit. To není totéţ.“ „Ale je,“ namítla Jill. Bylo na ní znát, ţe jí není příjemné takhle Lisse oponovat. Obdivovala jsem její kuráţ. „Má právo to vědět.“ Lissa podráţděně povzdechla a vstala. „Zapomeň na to. Myslela jsem, ţe si spolu mŧţeme promluvit jako dvě dospělý, ale zjevně to nejde.“ Podívala se na Jill takovým zpŧsobem, ţe dívka sebou trhla. Výčitky svědomí ale Lissu neopustily ani na Akademii Christian ji nadšeně přivítal polibky a objetím. Lissa byla přesvědčená, ţe Jill přeháněla, nicméně pokaţdé, kdyţ se na Christiana podívala, vzpomněla si na polibek s Aaronem. Bylo to tak špatné, jak

267

naznačovala Jill? Vţdyť o nic nešlo a bylo to pod vlivem alkoholu. Ale Lissa stejně věděla, ţe kdyby to Christianovi řekla, jen by ho to vytočilo, a takhle daleko zajít nemínila. Avery souhlasila, ţe není třeba se tím znepokojovat. Jak jsem ji pozorovala Lissinýma očima, nabyla jsem dojmu, ţe Avery si dělá starosti spíš s tím, jak by na tom Lissa byla psychicky, kdyby to prasklo. Teď vŧbec nešlo o morálku, Avery chtěla Lissu ochránit. Vypadalo to, ţe všechno projde v klidu…, ale pak se Lissa sešla s Christianem, aby spolu zašli na večeři. V hale koleje se k ní přiřítil se zachmuřeným výrazem a jeho světle modré oči vypadaly, ţe z nich kaţdou chvíli začnou šlehat blesky. „Kdy mi to povíš?“ vyhrkl. Mluvil dost hlasitě, takţe se několik procházejících zvědavě otočilo. Lissa ho vzala stranou do rohu a sníţila hlas. „O čem to mluvíš?“ „Ty víš, o čem mluvím. Vyuţilas ten víkend k tomu, aby ses mohla pobavit i s jinýma klukama.“ Několik tíţivých vteřin na něj jen zírala. Pak jí to došlo. „Jill ti to řekla!“ „Ano. Musel jsem to z ní vypáčit. Přišla, ţe spolu budeme trénovat, a málem se rozbrečela.“ Lissu náhle zachvátil netypický vztek. „Neměla právo!“ „Tys neměla právo. Váţně si myslíš, ţe mŧţeš dělat takový věci a ani se mi o tom nezmínit?“ „Christiane, proboha, byla to jenom blbá pusa v opilosti. Byl to vtip - odměna za to, ţe mě zachránil, abych nespadla ze stolu. Nic to neznamenalo.“ Christian se zatvářil zadumaně a Lisse připadalo, ţe jí nejspíš dá za pravdu. „O nic by nešlo,“ řekl nakonec, „kdybys mi to řekla sama. Neměl jsem se to dovědět od někoho jinýho.“ Jill…“ „… není problém. Ty jo.“ Lissu ochromil šok. „Co to povídáš?“ Já…“ Christian najednou vypadal unaveně. Promnul si oči. „Já nevím. Poslední dobou to bylo hodně drsný. A já prostě… prostě

268

nevím, jestli to všechno dokáţu nějak skousnout. Neţ jsi odletěla, hádala ses se mnou, a teď tohle?“ „Proč mě neposloucháš? O nic nešlo. I Avery s tím souhlasí.“ „Aha,“ pravil Christian sarkasticky. „Kdyţ s tím souhlasí Avery, tak to musí být v pořádku.“ Lissa se vytočila. „Co to má znamenat? Myslela jsem, ţe ji máš rád.“ „To mám. Ale nelíbí se mi, ţe se jí poslední dobou svěřuješ víc neţ mně.“ „A kdyţ jsem se svěřovala Rose, s tím jsi problém neměl.“ „Avery není Rose.“ „Christiane…“ Zavrtěl hlavou. „Hele, na tu večeři uţ se mi nechce. Potřebuju si to všechno promyslet.“ „Kdy tě zase uvidím?“ zeptala se rychle. Její vztek teď přehlušil strach. „Nevím. Později.“ Bez dalšího slova odešel. Lissa jen zděšeně sledovala, jak odchází z haly. Nejraději by se mu vrhla kolem krku a škemrala, aby se vrátil a odpustil jí. Jenţe tu bylo moc lidí a nechtěla dělat scény. Tak odešla za jedinou osobou, která jí ještě zŧstala - za Avery. „Nečekala jsem, ţe se ještě dneska uvidíme,“ řekla Avery a otevřela dveře do svého pokoje. „Co… Jeţíšmarjá! Co se děje?“ Pozvala Lissu dál a začala z ní páčit, co se stalo. Lissa jí vylíčila, co se stalo s Christianem, coţ se neobešlo bez mnoţství slz a téměř aţ hysterického koktání. „A vŧbec nevím, jak to myslel. Chce se se mnou rozejít? Promluví si se mnou později? Měla bych jít za ním?“ Lissa si zakryla obličej dlaněmi. „Boţe. Nemyslíš, ţe mezi ním a Jill něco je, nebo jo?“ „Myslíš nezletilou? Ne,“ vykřikla Avery. „Samozřejmě, ţe ne. Teď se hlavně musíš uklidnit. Děsíš mě. To bude v pohodě.“ Avery s úzkostlivým výrazem odešla Lisse pro sklenici vody. Pak si to ale rozmyslela a místo toho jí nalila víno. Kdyţ Lissa na chvilku osaměla, její divoké emoce ji mučily.

269

Proklínala se za to, co udělala. Připadalo jí, ţe se s ní něco děje. Nejdřív si znepřátelila mě a potom Christiana. Proč si nedokáţe udrţet přátele? Co to zpŧsobuje? Opravdu uţ šílí? Připadalo jí, ţe se jí všechno vymyká z rukou a byla zoufalá. A taky… Bum! Náhle a bez varování jsem byla vystrčena z Lissiny hlavy. Její myšlenky mi úplně zmizely. Neodešla jsem proto, ţe bych chtěla, ani mě nevyrušilo nic z reálného světa. Stála jsem sama v místnosti, kde jsem se zastavila uprostřed popocházení a uvaţování. Nic takového se mi ještě nikdy nestalo. Tohle připomínalo… fyzickou sílu. Jako by se přede mnou vztyčila skleněná stěna nebo silové pole, které mě odstrčilo zpátky. Musela to být nějaká vnější síla. Ze mě to nevyšlo. Ale co to bylo? Byla to Lissa? Pokud vím, tak nikdy nepoznala, kdyţ jsem se ocitla v její hlavě. Změnilo se to? Vykopla mě? Narostly její pocity do takových rozměrŧ, ţe tam pro mě uţ nebylo místo? Netušila jsem a ţádná z těch moţností se mi nelíbila. Kromě toho pocitu, ţe mě něco vytlačilo, jsem prve cítila ještě něco zvláštního. Bylo to jako třepotání motýlích křídel, jako by mi ně kdo lechtal mysl. Polilo mě horko a pak zase chlad. Potom to náhle všechno přestalo a já vypadla z její hlavy. Připadalo mi to invazivní. A taky… povědomé.

270

DVACET TŘI BOHUŢEL JSEM SI NEDOKÁZALA VYBAVIT, KDY JSEM TEN POCIT ZAŢILA POSLEDNĚ.

Vzhledem k tomu, co všechno se mi stalo, připadalo mi pozoruhodné, ţe jsem si vŧbec dokázala vzpomenout, ţe jsem něco podobného uţ zaţila. Vzpomínky jsem měla trochu popletené, ale dělala jsem, co jsem mohla, abych je nějak roztřídila. Přemýšlela jsem, kdy jsem zaţila to lechtání na mozku. K ničemu jsem se nedopracovala a to přemítání mi za chvilku začalo připadat stejně frustrující, jako kdyţ jsem si plánovala útěk. A čím víc času uběhlo, tím víc jsem si uvědomovala, ţe opravdu potřebuju nějaký plán na útěk. Absťák z nedostatku endorfinŧ mě zabíjel, ale myslelo mi to čím dál jasněji, jak se mi pročišťoval organismus. Ohromilo mě, jak daleko jsem to nechala zajít. Sotva jsem Dimitrijovi dovolila, aby mě kousl…, podlehla jsem tomu. Přišla jsem o schopnost logicky uvaţovat. Přišla jsem o svou sílu a šikovnost. Vyměkla jsem a zhloupla. Dobře, ne tak docela. Kdybych přišla o všechno, uţ bych teď byla Strigojkou. Spatřovala jsem aspoň nějakou útěchu v tom, ţe i kdyţ jsem byla z toho kousání mimo, pořád jsem odmítala podlehnout. Při smyslech mě udrţovalo vědomí, ţe nejsem tak slabá, jak jsem si myslela. To pomyšlení mi usnadňovalo ignorovat touhu po dalším kousnutí, takţe jsem se zabavila přihlouplými pořady v televizi a pleněním lednice. Dokonce jsem zŧstala dlouho vzhŧru a doufala, ţe se unavím. Zabralo to. Usnula jsem v momentě, kdy mi hlava dopadla na polštář, a spala jsem bezesným spánkem bez abstinenčních příznakŧ.

271

■■■ Probudila jsem se, aţ kdyţ si vedle mě někdo lehl. Otevřela jsem oči a naskytl se mi pohled do Dimitrijových rudých. Poprvé za poslední dny jsem na něj pohlíţela s hrŧzou, a ne s láskou. Ale nedala jsem to na sobě znát a jen jsem se na něj usmála. Dotkla jsem se jeho tváře. „Vrátil ses. Chyběls mi.“ Chytil mě za ruku a vtiskl mi polibek do dlaně. „Měl jsem nějakou práci.“ Ačkoli bylo přítmí, všimla jsem si zbytku zaschlé krve v koutku jeho úst. Ušklíbla jsem se a jedním prstem mu to seškrábla. „To vidím.“ „To je přirozený běh věcí, Rose. Jak ti je?“ „Líp. Aţ na to…“ „Co?“ Sklopila jsem zrak a zase se mě zmocnily rozporuplné pocity. Jeho pohled neodráţel pouhou zvědavost. Byla v něm starostlivost - jen trochu, ale byla tam. Starostlivost o mě. A přitom jsem mu teprve před chvilkou setřela ze rtŧ krev - krev nějakého chudáka, jehoţ ţivot byl před pár hodinami pravděpodobně ukončen. „Byla jsem v Lissině hlavě,“ řekla jsem nakonec. Tím, ţe jsem to řekla, jsem nikomu ublíţit nemohla. Stejně jako Nathan, i on věděl, ţe je na Akademii. „A… něco mě vystrčilo.“ „Vystrčilo?“ „Jo… Dívala jsem se jejíma očima jako obvykle a pak nějaká síla… Jako by mě vystrčila nějaká neviditelná ruka. Nic podobnýho jsem nikdy nezaţila.“ „Moţná je to nějaká nová schopnost éteru.“ „Moţná. Aţ na to, ţe ji navštěvuju pravidelně, a nikdy jsem ji neviděla cvičit nebo jenom uvaţovat o něčem podobným.“ Nepatrně pokrčil rameny a jednou rukou mě objal. „Kdyby byla probuzená, měla bys lepší smysly i zostřenější vnímání světa. Ale vševědoucí bys nebyla. Nevím, proč se ti to přihodilo.“

272

„Určitě nejste vševědoucí, jinak by ze mě Nathan tak zoufale nepáčil informace o Lisse. Proč vlastně? Proč se Strigojové tak upnuli k vyvraţdění královských rodŧ? Víme, ţe to… ţe to děláte. Ale proč? Co na tom záleţí? Není oběť vţdycky jen obětí - hlavně kdyţ spousta Strigojŧ dřív bývala královskými Moroji?“ „Na to existuje jen komplikovaná odpověď. Morojské královské Strigojové pronásledují hlavně ze strachu. Ve tvém starém světě se na královské vţdycky pohlíţelo jako na něco lepšího. Dostávali ty nejlepší stráţce, měli nejlepší ochranu.“ Ano, to je jistě pravda. Lissa na to u dvora taky přišla. „Kdyţ se k nim i přes tohle dokáţeme dostat, o čem to vypovídá? Znamená to, ţe nikdo není v bezpečí. Vyvolává to v nich strach a strach nutí dělat hloupé věci. Takhle je z nich snadná kořist.“ „To je hrozný.“ „Kořist, nebo…“ „Jo, jo, já vím. Kořist, nebo šelma.“ Přimhouřil oči. To přerušení se mu evidentně nelíbilo, ale nechal to být. „Výhodou taky je, ţe to rozdělí morojské vedení. To taky vytváří nestabilitu.“ „Nebo by moţná bylo lepší, kdyby se to vedení celý vyměnilo,“ poznamenala jsem, čímţ jsem si vyslouţila další divný pohled. Trochu mě překvapilo, ţe uţ uvaţuju jako Viktor Daškov. Měla jsem být radši zticha. Uţ se nechovám jako zmatená a sjetá. „A co dál?“ „Dál…“ Zvlnil rty do úsměvu. „Dál je to kvŧli prestiţi. Děláme to pro slávu. Pro pověst, kterou si tím vyslouţíme, a pro pocit uspokojení z vědomí, ţe dokáţeme ničit něco, co jiní nedokázali zničit po staletí.“ Jednoduchá povaha Strigojŧ. Zlomyslnost, lov a smrt. Ţádné jiné dŧvody nepotřebují. Dimitrij se zahleděl za mě, kamsi na noční stolek. Tam jsem si před spaním odloţila všechny šperky. Leţely tam všechny jeho dárky, které se třpytily jako pirátský poklad. Natáhl se za mě a zvedl nazar na řetízku. „Pořád to máš.“ „Jo. I kdyţ není tak hezký jako to, cos mi dal ty.“ Pohled na to

273

modré oko mi připomněl mámu. Uţ dlouho jsem si na ni ani nevzpomněla. Kdyţ jsem byla v Baje, začala jsem za jakousi druhou maminku povaţovat Olenu, ale teď… Teď bych chtěla být se svou vlastní mámou. Janine Hathawayová sice nevaří a neuklízí, ale je chytrá a schopná. S údivem jsem si uvědomila, ţe uvaţujeme podobně. Zdědila jsem po ní hodně povahových rysŧ a věděla jsem, ţe ona by v mojí situaci nikdy nepřestala plánovat útěk. „Tohle jsem u tebe ale dřív neviděl,“ prohlásil Dimitrij. Odloţil nazar zase zpátky a zvedl jednoduchý stříbrný prstýnek, který jsem dostala od Marka. Naposled jsem ho měla na ruce v domě u Belikovových. Tady se jen válel na stolku spolu s nazarem. „Dostala jsem ho, kdyţ jsem byla…“ Zarazila jsem se, kdyţ jsem si uvědomila, ţe jsem se mu vŧbec nezmínila o svých cestách, neţ jsem dorazila do Novosibirsku. „Kdyţ jsi byla kde?“ „V tvým rodným městě. V Baje.“ Dimitrij si hrál s prstýnkem, dával si ho z jednoho konečku prstu na druhý, ale teď kdyţ jsem vyslovila to jméno, zarazil se a zŧstal na mě zírat. „Tys tam byla?“ Zvláštní, ţe jsme se o tom ještě nebavili. Párkrát jsem se zmínila o Novosibirsku a dál uţ nic. „Myslela jsem, ţe bys tam mohl být,“ objasnila jsem. „Nevěděla jsem, ţe tady Strigojové loví ve velkých městech. Bydlela jsem u tvojí rodiny.“ Pohledem zase zabloudil k prstenu. Dál si s ním pohrával. „A?“ „A… všichni byli moc hodní. Oblíbila jsem si je. Hodně jsem se bavila s Viktorií.“ „Jak to, ţe nebyla ve škole?“ „Byly velikonoční prázdniny.“ „Aha. Jak se má?“ „Fajn,“ odpověděla jsem rychle. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych mu pověděla o té poslední noci s ní a Rolanem. „Karolína je taky skvělá. Připomíná mi tebe. Pustila se do jedněch dhampýrŧ, co dělali problémy.“ Znovu se usmál a bylo to… milé. Sice trochu strašidelné, kdyţ

274

odhalil tesáky, ale nebylo v tom nic zlého, jak jsem tak trochu očekávala. V jeho tváři se náhle zračila něha a opravdový cit. To mě překvapilo. „U toho si Karolínu dovedu ţivě představit. Uţ má miminko?“ „Jo…“ Pořád jsem byla vykolejená z toho jeho úsměvu „Holčičku. Jmenuje se Zoja.“ „Zoja,“ zopakoval, ale ani se na mě nepodíval. „To není špatné jméno. A jak se má Soňa?“ „Dobře. Moc jsem se s ní ale neviděla. Je trochu přecitlivělá… Viktoria tvrdí, ţe proto, ţe je těhotná.“ „Soňa je taky těhotná?“ „No jo. Je asi v šestým měsíci.“ Jeho úsměv trochu potemněl a Dimitrij se zatvářil téměř starostlivě. „To se dalo dříve či později čekat. Ona se nerozhoduje vţdycky tak moudře jako Karolína. Karolína si pořídila děti proto, ţe je chtěla… Řekl bych, ţe u Soni to bylo nedopatřením.“ „Jo. Taky z toho mám ten dojem.“ Vyjmenoval poslední členy rodiny. „A co moje matka a babička?“ „Ehm, v pohodě. Obě dvě.“ Tenhle rozhovor začínal být čím dál podivnější. Nejenţe to byl první normální rozhovor od té doby, co jsem se sem dostala, ale bylo to poprvé, co se Dimitrij zajímal i o něco jiného neţ záleţitosti Strigojŧ, líbání, kousání, vzpomínání na naše společné boje a škádlivé vzpomínky na naše milování v chatce. „Tvoje babička mě trochu vyděsila.“ Rozesmál se a já sebou trhla. Tolik to připomínalo jeho starý smích. V něco takového jsem uţ ani nedoufala. „Ano, tohle ona lidem dělá.“ „A taky dělala, ţe neumí anglicky.“ To byl jen nepodstatný detail ve všech těch událostech, ale pořád mě to štvalo. „Jo, to dělá taky.“ Nepřestával se usmívat. Mluvil přívětivým tónem. „Všichni pořád ţijou pohromadě? V tom samém domě?“ „Jo. Viděla jsem ty knihy, o kterých jsi mi povídal. Jsou moc hezký, ale neumím si je přečíst.“ „Takhle jsem poprvé narazil na americké westerny.“

275

„Milovala jsem, kdyţ jsem si z tebe kvŧli tomu mohla utahovat.“ Zasmál se. „Jasně, tohle a tvoje představy o muzice ve východní Evropě a to tvoje soudruhování… Měla jsi plno materiálu.“ Taky jsem se rozesmála. „S tím soudruhováním a muzikou jsem byla trochu mimo.“ Skoro jsem zapomněla, jak jsem ho tak někdy z legrace oslovovala. Ta přezdívka uţ se na něj nehodila. „Ale to kovbojství sis bral osobně. Jak jsi nosil ten koţený kabát a…“ Zmlkla jsem. Chtěla jsem se zmínit o tom, jak vţdycky pomáhal lidem v nouzi, ale tohle uţ skončilo. Nad mou odmlkou se nijak nepozastavil. „A pak jsi od nich odjela do Novosibirsku?“ „Jo. Přijela jsem s těmi dhampýry, co jsem s nimi lovila…, s těmi nezaslíbenými. Ale málem jsem zŧstala v Baje. Tvoje rodina chtěla, abych zŧstala. A já uvaţovala, ţe to opravdu udělám.“ Dimitrij zvedl prstýnek blíţ ke světlu a zatvářil se zamyšleně. Nakonec povzdechl. „Tos nejspíš měla udělat.“ „Jsou to hodní lidi.“ „To jsou,“ přisvědčil tiše. „Mohlas tam být šťastná.“ Natáhl se, odloţil prsten na noční stolek a pak se ke mně otočil a políbil mě. Byl to ten nejněţnější a nejsladší polibek, který mi dal jako Strigoj. Uţ tak jsem byla v šoku a tohle ho ještě zvětšilo. Něha ale byla pomíjivá a po několika vteřinách uţ naše líbání vypadalo jako obvykle - násilně a hladově. Přestoţe se nedávno nakrmil, měla jsem dojem, ţe hladoví i po krvi, a nejen po líbání. Odsunula jsem stranou svoje zmatené pocity z toho, jak normálně a mile se choval, kdyţ jsme se bavili o jeho rodině. Teď jsem musela vymyslet, jak se vyhnout dalšímu kousnutí, aniţ by to v něm vyvolalo podezření. Na těle jsem byla pořád slabá a prahla jsem po tom, ale psychicky jsem byla zase sama sebou, coţ se mi nestalo uţ celé věky. Dimitrij přerušil polibek, a neţ stačil udělat cokoli dalšího, vyhrkla jsem první, co mi přišlo na mysl. „Jaký to je?“ „A co?“ „Líbání.“ Zamračil se. Jedna nula pro mě. Na chvilku jsem zmátla nemrtvou stvŧru noci. Sydney by na mě byla pyšná.

276

„Jak to myslíš?“ „Říkal jsi, ţe probuzením se ti zdokonalí smysly. Tak by mě zajímalo, jestli je líbání jiný.“ „Aha.“ Pochopil. „Je, tak trochu. Mám citlivější čich neţ dřív, takţe cítím tvou vŧni mnohem intenzivněji…, tvŧj pot, vŧni šampónu…, to si nedovedeš představit. Je to opojné. A samozřejmě to ještě vylepšuje vyvinutější chuť a hmat.“ Sklonil se a znovu mě políbil. Ten jeho popis mě rozechvěl - tak příjemně. To se však nemělo stát. Doufala jsem, ţe rozptýlím jeho, ne sebe. „Kdyţ jsme tuhle v noci byli venku, ty kytky hrozně moc voněly. A kdyţ to mně připadalo jako moc, tak co teprve tobě? Mŧţou bejt vŧně přehnaný?“ A tak to začalo. Bombardovala jsem ho bezpočtem otázek ohledně rŧzných aspektŧ ţivota Strigoje. Chtěla jsem se dovědět, jaké to je, jak vnímá svět… Na všechno jsem se vyptávala se zvědavostí a nadšením, kousala si ret a v příslušných okamţicích se tvářila zamyšleně. Viděla jsem na něm, ţe ho tohle téma zajímá, i kdyţ mluvil stručně a věcně. Uţ to nepřipomínalo náš předchozí cituplný rozhovor. Dimitrij doufal, ţe uţ mám krŧček k tomu, abych souhlasila s proměnou. Dál jsem se vyptávala a postupem času jsem na sobě dávala znát únavu. Hodně jsem zívala a často jsem ztrácela nit. Nakonec jsem si promnula oči a znovu zívla. „Je toho tolik, co jsem nevěděla, ale stejně nevím…“ „Říkal jsem ti, ţe je to úţasné.“ Upřímně jsem musela uznat, ţe něco z toho úţasné opravdu je. Většina z toho sice byla děsivá jako samo peklo, ale kdyţ se přenesete přes tu záleţitost s nemrtvostí a zlem, být Strigojem má určitě mnoho výhod. „Mám ještě další otázky,“ zašeptala jsem. S povzdechem jsem zavřela oči a po chvilce je zase otevřela, jako bych se snaţila ze všech sil udrţet v bdělém stavu. „Jenţe… Jsem tak unavená… Pořád mi není moc dobře. Nemyslíš, ţe mŧţu mít otřes mozku?“ „Ne. A stejně na tom nebude záleţet, aţ budeš probuzená.“

277

„Ale ne dřív, neţ mi odpovíš na moje zbývající otázky.“ Konec věty jsem dopověděla nezřetelně, protoţe jsem do toho zívla, ale přesto mi rozuměl. Trvalo mu chvilku, neţ odpověděl. „Dobře. Do té doby ne. Ale čas běţí, to uţ jsem ti taky říkal.“ Nechala jsem oční víčka klesnout. „Ale ještě není druhý den…“ „Ne,“ řekl tiše. „Ještě ne.“ Leţela jsem tam a snaţila se dýchat co nejpravidelněji. Zabralo to moje herectví? Stále ještě tu byla moţnost, ţe se ze mě napije, i kdyţ si bude myslet, ţe spím. Hrála jsem o hodně. Jediné kousnutí, a veškeré moje úsilí zbavit se abstinenčních příznakŧ by vyšlo nazmar. Byla jsem zase taková jako dřív, jenţe jsem neměla ponětí, jak se vyhnu kousnutí příště… Vtom mi ale došlo, ţe ţádné příště uţ nebude. Rovnou mě promění ve Strigojku. Dimitrij leţel vedle mě ještě pár minut a pak jsem uslyšela, se pohnul. Vnitřně jsem se obrnila. Sakra. A je to tady. Kousnul! Byla jsem si jistá, ţe naše líbání v něm podnítilo touhu po mé krvi a ţe ta touha nezmizí jen proto, ţe jsem usnula. To určitě ne. Všechno to moje úsilí bylo k ničemu. Skončilo to. Ale ne. Zvedl se a odešel. Kdyţ jsem uslyšela bouchnout dveře, skoro jsem si myslela, ţe je to jen fígl. Byla jsem přesvědčená, ţe jenom dělá, ţe odešel, a přitom pořád stojí tady v pokoji. Kdyţ mě ale opustila nevolnost z blízkosti Strigoje, uvědomila jsem si, ţe to vyšlo. Opravdu mě tu nechal samotnou a myslel si, ţe se potřebuju vyspat. Jsem přesvědčivá herečka. Okamţitě jsem se posadila a hlavou mi proběhlo hned několik myšlenek. Ke konci své návštěvy mi jako nikdy dřív připomínal… toho starého Dimitrije. Jistě, pořád je Strigoj, ale tentokrát v něm bylo i něco víc. V jeho smíchu bylo cosi hřejivého. Upřímně se zajímal o svou rodinu a projevoval vŧči ní lásku. Bylo to ono? Vzkřísil v něm rozhovor o jeho rodině kousek duše skryté pod tím monstrem? Musela jsem si přiznat, ţe trochu ţárlím při pomyšlení, ţe oni v něm dokázali vyvolat takovou změnu, a já ne. Ale kdyţ mluvil o nás dvou,

278

taky v tom byla trocha vřelosti… Ne, ne. S tímhle musím přestat. Nezměnil se. Ţádná změna jeho stavu. Bylo to jen zboţné přání. Čím víc jsem se stávala zase sama sebou, tím víc jsem si uvědomovala skutečnou situaci. Dimitrij mi něco připomněl. Úplně jsem zapomněla na Oksanin prsten. Zvedla jsem ho ze stolku a nasadila si ho. Ţádnou výraznou změnu jsem nezaznamenala, ale říkala jsem si, ţe pokud je v něm pořád ještě léčivá magie, třeba mi pomŧţe. Mohlo by to urychlit fyzické i psychické zotavení. A jestli se do mě pořád vlévá Lissina temnota, prsten by mohl utlumit i tohle. Povzdechla jsem si. Nezáleţelo na tom, kolikrát jsem se přesvědčovala, ţe jsem se od Lissy osvobodila, stejně se od ní neosvobodím nikdy. Byla moje nejlepší kamarádka. Byly jsme spojené zpŧsobem, jaký jen málokdo chápal. Hráz popírání, kterou jsem se v poslední době obehnala, najednou padla. Uţ jsem litovala toho, co jsem řekla Adrianovi. Přišel si ke mně pro pomoc, a já se mu za jeho laskavosti šeredně odvděčila. A připravila jsem se o spojení se světem venku. Pomyšlení na Lissu mi opět připomnělo, co se stalo, kdyţ jsem teď byla v její hlavě. Co mě vystrčilo? Zaváhala jsem a zamyslela se co podniknout. Lissa je daleko a nejspíš má potíţe. Dimitrij a další Strigojové jsou tady. Ale… zatím ještě nemŧţu odkráčet. Musela jsem se na ni ještě podívat, aspoň na chvilku… Objevila jsem ji na nečekaném místě. Byla s Deirdre, psycholoţkou kampusu. Lissa chodila k psycholoţce od té doby, co se u ní začaly objevovat neţádoucí účinky éteru, ale to byl někdo jiný. Natáhla jsem své smysly k Lissiným myšlenkám a vyčetla ten příběh. Její psycholoţka odešla ze školy krátce po útoku. Lissu tedy přesunuli k Deirdre - ke které jsem dřív taky chodila, kdyţ si všichni mysleli, ţe se zblázním kvŧli Masonově smrti. Deirdre byla velice uhlazená Morojka, vţdy pečlivě oblečená, s dokonale učesanými blond vlasy. Nevypadala o moc starší neţ my. Psychologické metody, které předváděla se mnou, připomínaly spíš policejní výslech. Ale zdálo se, ţe k Lisse se chová šetrněji.

279

„Lisso, děláme si s vámi starosti. Normálně byste byla vyloučena. Ale zabránila jsem tomu. Nemŧţu se ovšem zbavit dojmu, tu se děje něco, co mi neříkáte. Nějaká další záleţitost.“ Lissa vyloučena? Opět jsem natáhla smysly, abych z jejích myšlenek vyčetla i tohle. Včera v noci se Lissa s ostatními vloupala do knihovny, kde si uspořádali večírek s alkoholem a zničili při lom část vybavení. Pane Boţe! Moje nejlepší kamarádka by měla jít k Anonymním alkoholikŧm. Lissa měla zaloţené ruce a chovala se skoro aţ bojovně. „Nic dalšího není. Jenom jsme se chtěli pobavit. Za tu škodu se omlouvám. Jestli mě chcete vyloučit, tak do toho.“ Deirdre zavrtěla hlavou. „To rozhodnutí není na mně. Mě jenom zajímá, proč se to stalo. Vím, ţe jste kvŧli své, ehm, magii trpěla depresemi a dalšími problémy. Ale tohle mi připadá spíš jako nějaká rebelie.“ Rebelie? Kdepak, tohle bylo něco víc. Lissa od hádky s Christianem nebyla schopná za ním zajít a to ji ničilo. Nedokázala si teď poradit se svým volným časem. Dokázala myslet jen na něj - nebo na mě. Pařby a riskování byly tím jediným, co ji dokázalo přivést na jiné myšlenky. „Studenti dělají takový věci pořád,“ namítla Lissa. „Proč je to zrovna u mě takový problém?“ „Třeba proto, ţe jste svým chováním ohrozila samu sebe. Po knihovně jste se vloupali do bazénu. Plavání pod vlivem alkoholu rozhodně nebezpečné je.“ „Nikdo se neutopil. A i kdyby se někdo topit začal, jsem si jistá, ţe my ostatní bychom ho vytáhli.“ „Vzhledem k destruktivnímu chování, jaké jste projevovala uţ dřív - myslím to sebepoškozování -, je to alarmující.“ A tak to pokračovalo následující hodinu. Lissa odváděla skvělou práci, stejně jako dřív já, a úspěšně se vyhýbala Deirdřiným otázkám. Kdyţ sezení skončilo, Deirdre řekla, ţe nedoporučí kázeňský trest. Chtěla ale, aby za ní Lissa docházela i nadále. Lissa by se ovšem raději smířila s trestem nebo drhnutím lavic.

280

Jak rozčileně rázovala kampusem, uviděla, ţe opačným směrem kráčí Christian. Naděje prozářila temnotu její mysli jako slunce. „Christiane!“ zakřičela a rozběhla se k němu. Zastavil se a obezřetně se na ni zadíval. „Co chceš?“ „Jak ,co chci’?“ Chtěla se mu vrhnout do náruče a nechat se od něj ujišťovat, ţe všechno bude zase v pořádku. Byla rozrušená a zmítala se ve svých temných pocitech…, ale bylo v ní i zranitelného, co ho zoufale potřebovalo. „Nebyla jsem schopná za tebou zajít.“ „Byl jsem…“ Nasadil zachmuřený výraz. „Nevím. Přemýšlel jsem. Navíc z toho, co se mi doneslo, to nevypadá, ţe by ses beze mě nějak nudila.“ Nebylo ţádným překvapením, ţe o událostech včerejší noci věděli uţ všichni. Takové řeči se vţdycky rozšíří po Akademii jako poţár. „O nic nešlo,“ řekla. Z toho, jak se na ni díval, se jí svíralo srdce. „To je právě to,“ povzdechl. „Poslední dobou je toho hodně, co bereš na lehkou váhu. Ty tvoje pařby. Ocucávání s jinými. Lhaní.“ „Já jsem nelhala!“ vykřikla. „A kdy se přeneseš přes tu záleţitost s Aaronem?“ „Neříkáš mi pravdu. To je totéţ.“ Bylo to jako ozvěna Jillina konstatování. Lissa ji sotva znala a uţ ji začínala nesnášet. „Tohle nesnesu. Odmítám se účastnit toho, jak se vracíš ke svému bývalému já. Královská holčička vyvádí kraviny se svými královskými kamarádíčky.“ Tak o tohle jde. Kdyby před ním Lissa odhalila svoje pocity, jak ji uţírá pocit viny a deprese, ţe se aţ přestává ovládat…, myslím, ţe Christian by jí vmţiku přispěchal na pomoc. Přes svŧj cynický zevnějšek měl srdce na pravém místě - a většina jeho srdce patřila Lisse. Nebo to tak aspoň bylo dřív. Teď viděl jen, ţe se Lissa chová bláznivě a nezodpovědně a vrací se k ţivotnímu stylu, který on nesnáší. „To ne!“ zakřičela na něj. „Já jenom… Nevím. Jenom je mi dobře, kdyţ mám trochu volnosti.“ „Já to nezvládnu,“ řekl. „Jestli je tohle teď tvŧj ţivotní styl, tak s tebou uţ být nemŧţu.“

281

Vykulila oči. „Ty se se mnou rozcházíš?“ „Nevím… Jo, asi jo.“ Lissa byla natolik zděšena a šokována, ţe neviděla Christiana tak jako já. V očích se mu zračilo utrpení. Ničilo ho, ţe to musel udělat. Zraňovalo ho, ţe holka, kterou miluje, se tolik mění a stává se někým, s kým on být nemŧţe. „Věci uţ nejsou takový jako dřív.“ „To nemŧţeš udělat,“ vzlykla. Neviděla jeho bolest. Připadalo jí, ţe se k ní chová krutě a nespravedlivě. „Musíme si o tom promluvit…, vyřešit to.“ „Čas na promlouvání uţ dávno vypršel,“ namítl. „Mělas být ochotná k rozhovoru mnohem dřív - ne teď, kdyţ najednou všechno není podle tebe.“ Lissa nevěděla, jestli křičet, nebo brečet. Věděla jenom, ţe nemŧţe ztratit Christiana - ne poté, co ztratila mě. Kdyby přišla o nás oba, na světě by jí nezŧstalo uţ vŧbec nic. „Prosím tě, nedělej to,“ škemrala. „Já se změním.“ „Je mi líto,“ vyštěkl. „Nevidím nic, co by to naznačovalo.“ Otočil se a rychle se vydal pryč. Jí připadalo, ţe jeho odchod byl brutální a necitelný. Já jsem ale viděla jeho muka. Myslím, ţe odešel proto, ţe věděl, ţe kdyby zŧstal, nedokázal by trvat na svém rozhodnutí. To rozhodnutí ho bolelo, jenţe si uvědomoval, ţe je správné. Lissa se uţ uţ chystala za ním rozběhnout, kdyţ ji zarazil někdo, kdo jí poloţil ruku na rameno. Otočila se a spatřila Avery s Adrianem. Z toho, jak se tvářili, Lisse došlo, ţe patrně všechno slyšeli. „Nech ho jít,“ řekl jí Adrian váţným tónem. To on ji zadrţel. Nechal ruku zase klesnout a propletl si prsty s Avery. „Kdyţ za ním teď poběţíš, jenom to zhoršíš. Dej mu čas.“ „Tohle nemŧţe,“ zaúpěla Lissa. „Tohle mi nemŧţe udělat.“ „Je vytočenej,“ prohlásila Avery, která se tvářila stejně ustaraně jako Adrian. „Teď neuvaţuje jasně. Počkej, aţ vychladne, a pak si s ním promluvíš.“ Lissa se zadívala na vzdalujícího se Christiana a srdce jí pukalo. „Já nevím. Nevím, jestli bude chtít. Boţe! Nesmím ho ztratit.“ I moje srdce pukalo. Tolik jsem chtěla být s ní, utěšit ji a být jí

282

oporou. Teď mi připadala tak strašlivě osamělá a já si vyčítala, ţe jsem ji opustila. Něco ji postrčilo do téhle zuţující se spirály a já bych měla být s ní a pomáhat jí dostat se z toho. To přece nejlepší přátelé dělají. Musím tam být. Lissa se otočila a pohlédla na Avery. „Jsem tak zmatená… Nevím, co dělat.“ Avery se jí podívala do očí, a kdyţ to udělala…, stalo se něco hrozně zvláštního. Avery se nekoukala na ni. Dívala se na mě. Jeţíši, uţ zase ty. Ten hlas se mi ozval v hlavě a prásk! Byla jsem z Lissy venku. Bylo to tu zas, ten mentální strkanec. Jako by se mi někdo otřel o mysl a zase mě polila vlna horka a pak zimy. Rozhlíţela jsem se po svém pokoji, šokovaná z toho náhlého přerušení. Ale aspoň něco uţ jsem se dozvěděla. Bylo mi jasné, ţe Lissa by mě nedokázala takhle vystrčit. Lissa byla příliš nesoustředěná a rozrušená. A ten hlas? Ten taky nebyl její. Vtom jsem si konečně vzpomněla, kdy jsem cítila ten třepotavý dotek ve své hlavě. Oksana. Byl to stejný pocit, jaký jsem proţívala, kdyţ mi pátrala v mysli a snaţila se zjistit, jaké mám úmysly. Ona i Mark pak přiznali, ţe je to invazivní a nesprávné, pokud s dotyčným nemáte pouto. Pečlivě jsem si v duchu přehrála, co se teď stalo. Znovu jsem si vybavila tu poslední chvíli. Modrošedé oči zírající na mě, ne na Lissu. Lissa mě ze své hlavy nevyhnala. To Avery.

283

DVACET ČTYŘI AVERY OVLÁDÁ ÉTER. „No do prčic!“ Posadila jsem se na posteli a snaţila se srovnat si to v hlavě. Tohle jsem nečekala. Nejspíš to nečekal nikdo. Avery se předváděla jako vzduchařka. Kaţdý Moroj umí na nízké úrovni ovládat všechny ţivly. Vzduch patrně ovládala natolik, ţe to vypadalo, jako by právě to byla její specializace. Nikdo to nezpochybňoval, protoţe nikdo nečekal, ţe by se poblíţ mohl vyskytnout další uţivatel éteru. A jelikoţ do školy uţ nechodila, nikdo ji nezkoušel ani nenutil, aby předvedla své schopnosti. Nikdo to po ní nechtěl Čím víc jsem o tom uvaţovala, tím víc drobností mi to potvrzovalo. Její okouzlující osobnost. To, jak dovedla kohokoli přemluvit k čemukoli. Kolikrát při tom pouţila éter? A bylo by moţné…, ţe Adriana přitahuje proto, ţe na něj pouţila nátlak? Neměla jsem dŧvod mít z toho radost, ale… měla jsem ji. Ale k věci - co chce Avery dělat s Lissou? Avery mohla přesvědčit Adriana, aby si ji oblíbil. Je přece hezký a pochází z dŧleţité rodiny. Je to královnin prasynovec, a přestoţe členové její rodiny nikdy nemŧţou zdědit trŧn okamţitě po ní, čeká ho dobrá budoucnost v nejvyšší společnosti. Ale Lissa? Co s ní Avery plánuje? Co od ní chce získat? Lissino chování uţ mi dávalo smysl - pro ni tak netypické věčné pařby, divné nálady, ţárlivost, hádky s Christianem… Avery Lissu postrkuje, aby se špatně rozhodovala. Avery pouţívá na Lissu nějaký nátlak, který zpŧsobuje, ţe se pak Lisse všechno vymkne z rukou. Ovládá ji a riskuje její ţivot. Proč? Co Avery chce? Na tom vlastně nezáleţí. Teď není dŧleţité proč, ale jak. Jak se

284

odtud mŧţu dostat a vrátit se ke své nejlepší kamarádce? Podívala jsem se na krásné hedvábné šaty, které jsem měla na sobě. Najednou se mi zprotivily. Jenom mi připomínaly, jaká jsem donedávna byla. Slabá a k ničemu. Rychle jsem si je svlékla a prohrabala skříň. Tričko i dţíny mi sebrali, ale aspoň mikinu s kapucí mi nechali. Oblékla jsem si pod ni zelené pletené šaty, které byly tím nejobyčejnějším kouskem v mém šatníku, a hned jsem si připadala o něco schopnější. Sice jsem se v tom oblečení necítila jako zkušená bojovnice, ale rozhodně to bylo lepší neţ v těch načančaných šatech. Dostatečně oblečená do akce jsem se vrátila do obýváku a začala přecházet po pokoji, coţ mi vţdycky pomohlo líp si utřídit myšlenky. Ne ţe bych měla dŧvod myslet si, ţe mě něco napadne. Na nic jsem nepřišla za celé dny přemýšlení. Ţádná změna. „Sakra!“ zaječela jsem a hned se mi ulevilo. Vztekle jsem si sedla na ţidli ke stolu a samotnou mě překvapilo, ţe jsem jí nemrskla proti zdi. Ţidle se trochu kývala, i kdyţ jen nepatrně. Zamračila jsem se, vstala a prohlédla si ji. Všechno ostatní na tomhle místě pŧsobilo dokonale nerozbitně. Zvláštní, ţe mám rozlámanou ţidli. Klekla jsem si na zem a prozkoumala ji blíţ. Na jedné noze byla prasklina v místě, kde byla noha připevněna k sedátku. Dívala jsem se na to. Veškerý jiný nábytek tady byl pevný a nikde na něm nebyly vidět ţádné spoje. Tahle ţidle zřejmě utrpěla tím, kolikrát jsem s ní zpočátku mlátila do okna. Tehdy jsem si toho vŧbec nevšimla. Ale kde se vzala ta prasklina? Kdyţ jsem tou ţidlí mlátila, byla v pořádku. Ale nehodila jsem s ní jen já. První den jsem ţidlí bojovala s Dimitrijem. Sebral mi ji a mrštil s ní o zeď. Pak uţ jsem ji nezkoumala, protoţe jsem svoje snahy vzdala. Kdyţ jsem později zkoušela rozbít okno, vzala jsem na to stolek, protoţe ten byl těţší. Neměla jsem tolik síly, abych dokázala tu ţidli rozbít, ale Dimitrij ano. Zvedla jsem ţidli a rozmáchla jsem se s ní proti oknu tvrdému jako diamant. Tak napŧl jsem doufala, ţe zabiju dvě mouchy jednou

285

ranou. Ne. Obojí zŧstalo nedotčené. Tak jsem to zkusila znovu. A znovu. Po chvíli uţ jsem ztratila přehled, kolikrát jsem ţidlí bouchla do okna. Ruce mě bolely, a přestoţe jsem se rychle zotavovala, pořád ještě jsem nebyla plně při síle. Bylo to k naštvání. Nakonec snad po milióntém pokusu jsem ţidli prozkoumala a uviděla, ţe prasklina se zvětšila. Ten úspěch mi vlil do ţil novou energii a odhodlání. Mlátila jsem s ní a mlátila, nevnímala jsem bolest, jak se mi dřevo zakusovalo do rukou. Konečně se ozvalo prasknutí a noha se ulomila. Zvedla jsem ji a s úţasem na ni zŧstala zírat. Neulomila se rovně. Noha byla ostrá a lezly z ní třísky. Je to dostatečně ostré, aby to mohlo poslouţit jako kŧl? Nebyla jsem si jistá. Ale věděla jsem, ţe dřevo je dost tvrdé, a kdybych vynaloţila veškerou svou sílu, mohla bych prorazit srdce Strigoje. Sice bych ho tím nezabila, ale aspoň ochromila. Nevěděla jsem, jestli to postačí, abych se odtud dostala, ale jinou moţnost stejně nemám. A rozhodně je to mnohem víc, neţ jsem měla ještě před hodinou. Sedla jsem si na postel, vzpamatovávala se z bitvy se ţidlí a zkoušela kolem sebe mávat tím provizorním kŧlem. Dobře. Uţ mám zbraň. Ale co si s ní počnu? Okamţitě jsem si vybavila Dimitrijŧv obličej. Zatraceně. O tom není pochyb. On je tím prvním, s kým si budu muset poradit. Dveře se náhle s cvaknutím otevřely a já poplašeně vzhlédla. Rychle jsem zasunula ţidli do nejtemnějšího kouta a zmocnila se mě panika. Ne, ne. Nejsem připravená. Ještě jsem se neodhodlala, ţe ho probodnu… Byla to Inna. Přinesla tác, ale tentokrát se netvářila podřízeně jako vţdycky. Ten krátký pohled, který mi věnovala, byl plný nenávisti. Nevěděla jsem, proč je na mě tak naštvaná. Vţdyť jsem nikomu ţádnou újmu nezpŧsobila. Zatím. Přešla jsem ke stolku, jako bych se chtěla podívat, co mi přinesla. Nadzvedla jsem poklop a uviděla šunkový sendvič a hranolky. Vypadalo to dobře - dlouho uţ jsem nejedla -, ale adrenalin odsunul mŧj apetit kamsi do pozadí. Podívala jsem se na Innu a sladce se

286

usmála. Probodla mě pohledem. Neváhej, říkal mi vţdycky Dimitrij. Nezaváhala jsem. Skočila jsem na Innu a povalila ji na zem takovou silou, aţ se bouchla do hlavy. Vypadala omráčeně, ale rychle se zase vzchopila a začala se bránit. Tentokrát jsem nebyla zdrogovaná - aspoň ne moc -, takţe se konečně projevila moje síla a zkušenosti z let trénování. Zalehla jsem ji, abych ji znehybnila. Pak jsem vytáhla svŧj provizorní kŧl a ostrý hrot jí přitiskla ke krku. Bylo to, jako bych se vrátila do doby, kdy jsem v pustých uličkách pronásledovala Strigoje. Inna neviděla, ţe mou zbraní je noha od ţidle, jen cítila, jak se jí na krk tiskne ostrý hrot. „Ten kód,“ řekla jsem. „Jaká je číselná kombinace?“ Jedinou její odpovědí byl proud ruských nadávek. To mě nemělo překvapit, vzhledem k tomu, ţe mi nejspíš nerozuměla. Rychle jsem v duchu projela svou omezenou ruskou slovní zásobu. Byla jsem v zemi uţ dost dlouho na to, abych pár slovíček pochytala. Mluvila jsem sice jako dvouletá, ale i takoví caparti nějak komunikují. „Čísla,“ řekla jsem rusky. „Dveře.“ Aspoň jsem doufala, ţe to bylo ono. Se vzdorným výrazem mi oznámila ještě několik dalších sprosťáren. Váţně to bylo jako vyslýchat Strigoje. Přitlačila jsem na kŧl a spatřila krev. Musela jsem se krotit. Mohla jsem pochybovat o tom, jestli mám dostatečnou sílu, abych tímhle dokázala probodnout srdce Strigojovi, ale protrhnout lidskou tepnu? Hračka. Trochu se zachvěla, patrně si uvědomila totéţ. Znovu jsem se pustila do své lámané ruštiny. „Zabít tebe. Ne Nathan. Nikdy…“ Jak se to říká? Vzpomněla jsem si na bohosluţbu a doufala, ţe si to slovní spojení pamatuju správně. „Nikdy věčný ţivot.“ To ji zaujalo. Nathan a věčný ţivot. To pro ni bylo nejdŧleţitější. Skousla si ret. Pořád ještě zuřila, ale aspoň uţ přestala nadávat. „Čísla. Dveře,“ zopakovala jsem. Přitlačila jsem na kŧl a ona vykřikla bolestí.

287

konečně promluvila a vyslovila řadu čísel. Ruská čísla jsem se naučila hned, protoţe jsem je potřebovala znát kvŧli adresám a telefonním číslŧm. Řekla mi jich sedm. „Znovu,“ pobídla jsem ji. Přinutila jsem ji to zopakovat třikrát a doufala jsem, ţe jsem si je zapamatovala. Ale to ještě nebylo všechno. Byla jsem si jistá, ţe vnější dveře mají zase jiný kód „Čísla. Dveře. Dvě.“ Připadala jsem si jako neandertálec. Inna jen koukala a zjevně to nechápala. „Dveře. Dvě.“ V očích se jí mihl záblesk pochopení následovaný rozzuřeným výrazem. Asi doufala, ţe nevím, ţe druhé dveře mají jiný kód. Řízla jsem ji kŧlem, coţ ji přimělo vykřiknout sedm dalších čísel. Znovu jsem ji donutila je zopakovat. Pak mi ale došlo, ţe nemŧţu vědět, jestli mi říká pravdu - to zjistím, aţ to vyzkouším. Z toho dŧvodu jsem se rozhodla Innu si ponechat. Za to, co jsem udělala pak, jsem se styděla, ale byla jsem v zoufalé situaci. Při výcviku na stráţkyni jsem se naučila zabít, ale i omráčit. Uchýlila jsem se k tomu druhému. Praštila jsem jí hlavou o zem natolik, aby ztratila vědomí. Její výraz ochabl a víčka Inně klesla. Sakra. Sníţila jsem se ke zneškodnění lidské puberťačky. Vstala jsem, došla ke dveřím a vyťukala první řadu čísel. Doufala jsem, ţe budou správná. K mému naprostému ohromení byla. Elektronický zámek cvakl. Neţ jsem ale stačila dveře otevřít, uslyšela jsem další cvaknutí. Někdo právě otevíral vnější dveře. „Do hajzlu,“ zabrblala jsem. Rychle jsem dveře zase zabouchla, doběhla k Inně a odtáhla ji do koupelny, kde jsem ji co nejšetrněji sloţila do vany. Sotva jsem za sebou zavřela dveře od koupelny, uţ se otevřely ty vstupní. Pocítila jsem vše vypovídající nevolnost, která naznačovala, ţe je poblíţ Strigoj. Věděla jsem, ţe někteří Strigojové dokáţou ucítit lidský pach, a jenom jsem doufala, ţe přes zavřené dveře Innu snad nikdo neucítí. Vynořila jsem se z předsíně a v obýváku jsem spatřila Dimitrije. Usmála jsem se na něj a rozběhla se do jeho náruče. „Jsi zpátky,“ řekla jsem šťastně.

288

Krátce mě objal a hned nato ustoupil. „Ano.“ Vypadal, ţe ho moje přivítání trochu potěšilo, ale urychleně přešel k věci. „Tak uţ ses rozhodla?“ Ţádné ahoj. Ţádné jak se cítíš. Srdce se mi sevřelo. Tohle není Dimitrij. „Mám další otázky.“ Přešla jsem k posteli a lehla si na ni, jak jsme to obvykle dělali. Po chvilce se vydal za mnou, usedl na kraj postele a díval se na mě. „Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se. „To probuzení je okamţitý?“ Opět jsem se pustila do vyslýchání. Otázky uţ mi ale začaly docházet a upřímně, uţ jsem neměla zájem dozvědět se, jaké záludnosti obnáší stát se Strigojkou. Byla jsem neklidnější s kaţdou ubíhající minutou. Musela jsem jednat. Musela jsem vyuţít svou příleţitost, která co nevidět pomine. Jenţe… neţ začnu jednat, musím se přesvědčit, ţe tohle opravdu není Dimitrij. Jsem hloupá. Tohle uţ bych měla vědět dávno. Viděla jsem jeho fyzickou změnu. Viděla jsem jeho chlad a brutalitu. Viděla jsem ho přijít hned poté, co někoho zabil. Tohle není muţ, kterého miluju. Ale přesto… jednou jsem u něj na chvíli zaţila změnu… Dimitrij se s povzdechem natáhl vedle mě. „Rose,“ přerušil mě. „Kdybych nevěděl svoje, řekl bych, ţe hraješ o čas.“ Dokonce i Dimitrij-Strigoj ví, jak uvaţuju a plánuju. Došlo mi, ţe pokud mám být přesvědčivá, musím přestat hrát blbou a vzpomenout si, jaká je Rose Hathawayová. Nasadila jsem naštvaný výraz. „Jasně, ţe jo! Tohle je veliká věc. Přišla jsem sem, abych tě zabila, a ty teď po mně chceš, abych se k tobě přidala. Myslíš, ţe je to pro mě snadný?“ „A myslíš, ţe je pro mě snadné čekat tak dlouho?“ dotázal se. Jediní, kteří si mŧţou vybrat, jsou Morojové, co schválně zabijí. Jako třeba Ozerovi. Nikdo jiný na výběr nemá. Já jsem taky neměl.“ „A nelituješ toho?“ „Ne, uţ ne. Jsem tím, kým jsem být měl.“ Zamračil se. „Utrpěla jen moje hrdost - ţe mě k tomu Nathan přinutil a teď se chová, jako bych

289

byl jeho dluţníkem. Proto jsem na tebe byl tak hodný a dal jsem ti na vybranou, aby neutrpěla aspoň tvoje hrdost.“ Hodný, jo? Dívala jsem se na něj a srdce mě bolelo. Bylo mi, jako bych se znovu dověděla, ţe umřel. Náhle jsem dostala strach, ţe se kaţdou chvíli mŧţu rozbrečet. Ne. Ţádné slzy. Dimitrij často mluvil o kořisti a šelmě. Musím být šelmou. „Potíš se,“ řekl najednou. „Proč?“ Sakra, sakra, sakra. Jistěţe se potím. Vţdyť uvaţuju o tom, ţe probodnu srdce muţi, kterého miluju - nebo jsem si aspoň myslela, ţe ho miluju. A spolu s potem ze mě jistě vycházel pach Ir nervozity. Strigojové takové věci dokáţou vycítit. „Protoţe se bojím,“ zašeptala jsem. Nadzvedla jsem se a pohladila ho po tváři. Snaţila jsem se vrýt si do paměti jeho rysy Oči. Vlasy. Tvar jeho lícních kostí. Svou představivostí jsem si přehrávala všechno, co jsem si pamatovala. Tmavé oči. Opálená pleť. Milý úsměv. „A… Asi jsem připravená, ale je to… Kdyţ já nevím. Je to tak zásadní věc.“ „Bude to nejlepší rozhodnutí tvého ţivota, Rozo.“ Dýchala jsem čím dál tím rychleji a jenom jsem doufala, ţe to bude pokládat za známku mého děsu z proměny. „Řekni mi to ještě jednou. Znovu. Proč mě tolik chceš probudit?“ Obličejem se mu mihl znavený výraz. „Protoţe tě chci. Vţdycky jsem tě chtěl.“ A vtom jsem si to uvědomila. Konečně mi došlo, kde je problém. Pořád mi odpovídal stejně a mně na tom pokaţdé něco nesedělo. Ale nikdy jsem to nedokázala identifikovat. Teď uţ ano. Chce mě. Chce mě stejně, jako lidé touţí po majetku nebo po novém kousku do sbírky. Dimitrij, kterého jsem znala…, kterého jsem milovala a vyspala se s ním…, ten Dimitrij by řekl, ţe chce, abychom byli spolu, protoţe mě miluje. Tady ţádná láska není. Usmála jsem se na něj. Sklonila jsem se a něţně ho políbila. Nejspíš si myslel, ţe to dělám z téhoţ dŧvodu jako pokaţdé, protoţe mě přitahuje a touţím po něm. Ve skutečnosti to ale byl polibek na rozloučenou. Líbal mě hřejivými a nenasytnými rty. Protahovala jsem

290

ten polibek jednak proto, abych rozehnala slzy, které se mi draly do očí, a taky proto, abych Dimitrije ukolébala a on ode mě nečekal, ţe se o něco pokusím. V kapse u mikiny jsem sevřela nohu od ţidle. Nikdy na Dimitrije nezapomenu, budu si ho pamatovat po zbytek ţivota. A tentokrát nezapomenu ani na jeho poučku, S nečekanou rychlostí, na niţ nebyl připraven, jsem se rozmáchla a vrazila mu kŧl do hrudi. Vší silou jsem mu ho vrazila mezi ţebra a přímo do srdce. A bylo to, jako bych v tu chvíli probodla i svoje srdce.

291

DVACET PĚT V ŠOKU VYVALIL OČI A POOTEVŘEL ÚSTA. PŘESTOŢE JSEM VĚDĚLA, ŢE TO NENÍ STŘÍBRNÝ KŦL, JAKO BY BYL.

Musela jsem mu rázně probodnout srdce skrznaskrz, silou potřebnou k zasazení smrtící rány. Konečně jsem se smířila s tím, ţe můj Dimitrij zemřel. Tohle byl Strigoj. S ním by mě ţádná budoucnost nečekala. Nepřipojím se k němu. Přes to všechno bych ale nejraději všeho nechala a lehla si vedle něj. Sledovala jsem, co bude následovat. Po počátečním překvapení se jeho výraz uvolnil a on znehybněl a přestal dýchat. Byla to iluze smrti. Nic jiného to totiţ nebylo - jen iluze. Uţ jsem tu viděla dřív. Mám maximálně pět minut, neţ se z toho probere a uzdraví se. Neměla jsem čas oplakávat to, co bylo, i to, co být mohlo. Teď jsem musela jednat. Bez váhání. Prošacovala jsem ho, jestli nenajdu něco uţitečného. Našla jsem svazek klíčŧ a nějaké peníze. Klíče jsem si strčila do kapsy a zvedla se k odchodu, ale vtom jsem si uvědomila, ţe peníze by se mi mohly hodit, pokud se mi podaří uniknout z tohoto místa. Moje peníze mi sebrali, sotva jsem sem přišla. Taky jsem vzala nějaké šperky ze stolku. Ve velkých ruských městech nebude těţké najít někoho, kdo si je bude chtít koupit. Pokud se vŧbec do nějakého města dostanu. Vstala jsem z postele a naposled s bolestí pohlédla na Dimitrije. Slzy, které jsem před ním skrývala, mi nyní stékaly po tvářích. To bylo vše, co jsem si teď mohla dovolit. Jestli pro mě bude nějaké potom, budu se trápit ţalem později. Neţ jsem odešla, pohled mi spočinul na kŧlu. Chtěla jsem si ho vzít s sebou, byla to moje jediná zbraň. Ale kdybych ho vytáhla, znamenalo by to, ţe se Dimitrij probere tak za minutu. Potřebovala jsem víc času. S povzdechem jsem se k němu otočila zády a doufala,

292

ţe si opatřím zbraň jinde. Doběhla jsem ke vstupním dveřím a znovu vyťukala kód. Otevřely se dveře a já vyšla na chodbu. Neţ jsem se vydala k dalším dveřím, prozkoumala jsem tyhle. Aby se někdo dostal do bytu, musel pouţít tlačítka, která byla z vnější strany. Vstup byl také na kód. Trochu jsem odstoupila a vší silou kopla do bezpečnostního zařízení. To jsem udělala ještě dvakrát a pak uţ malé červené světýlko zhaslo. Nevěděla jsem, jestli to nějak ovlivní i vnitřní zámek, ale ve filmech poškození elektroniky vţdycky zabere. Rychle jsem přeběhla k druhým dveřím a snaţila se vybavit si čísla, která mi pověděla Inna. Neměla jsem je v paměti tak jako ta první. Vyťukala jsem sedm čísel. Světýlko zŧstalo červené. „K čertu!“ Bylo moţné, ţe o téhle kombinaci lhala, ale spíš mi připadalo, ţe na vině je moje paměť. Zkusila jsem to znovu a uvědomovala si při tom, jak rychle utíká čas. Za chvíli se Dimitrij probere a pŧjde po mně. Opět červené světýlko. Co to bylo za čísla? Pokusila jsem se představit si je a nakonec jsem se usnesla, si nejsem jistá dvěma posledními. Při dalším pokusu jsem je tedy prohodila. Světýlko zasvítilo zeleně a dveře se odemkly. Z druhé strany samozřejmě dveře střeţil jiný bezpečnostní systém. Strigoj. A ne jen tak ledajaký Strigoj, ale Marlen. Ten, kterého jsem mučila v uličce. Ten, který mě nenávidí, protoţe jsem ho poníţila před Galinou. Tentokrát byl taky ve sluţbě a tvářil se, ţe čeká další nudnou noc. Kdyţ mě uviděl vylézt ze dveří, byl to pro něj šok. To mi dalo aspoň milisekundu - moment překvapení. Nejdřív mě napadlo, ţe na něj naběhnu a pouţiju veškerou svou sílu a brutalitu. Věděla jsem, ţe on by udělal totéţ. Vlastně… přesně to se chystal udělat. Zŧstala jsem, kde jsem byla, a stoupla si tak, aby se dveře nemohly zabouchnout. Vystartoval po mně, aby mi zabránil v útěku, ale já uhnula a otevřela dveře ještě víc. On však nebyl natolik hloupý, aby se nechal nalákat. Stoupl si do nich a sápal se po mně. Bylo hodně obtíţné snaţit se ho setřást a zároveň ho zatáhnout do chodby za dveřmi. Doufala jsem, ţe se vydá za mnou. Celou dobu jsem přitom

293

musela drţet dveře, aby zŧstaly otevřené. Bylo to sloţité. Neměla bych uţ tolik času, abych stihla vyťukat kód znovu. Bojovali jsme ve stísněném prostoru. V mŧj prospěch hrálo to, ţe Marlen byl zjevně mladý Strigoj. To dávalo smysl. Galina si lady nechává poskoky, kterým mŧţe rozkazovat. Nedostatek jeho zkušeností byl ovšem vykompenzován strigojí silou a rychlostí. To, ţe dřív býval Morojem, také znamenalo, ţe nebyl moc vytrénovaný. Další bod pro mě. Dimitrij byl smrtící Strigoj, protoţe byl bojovníkem ještě před svou proměnou. Tenhle Strigoj ne. Takţe mi Marlen uštědřil pár ran, z nichţ jedna dopadla nebezpečně blízko oka. Druhá mě zasáhla do břicha a na pár vteřin mi vyrazila dech. Většinou se mi ale dařilo mu uhýbat. A zdálo se, ţe ho to pěkně dopaluje. Kdyţ jste Strigoj, asi vám příliš nepřidá, kdyţ vás zmlátí holka. V jednu chvíli jsem dokonce předstírala, ţe chci zaútočit z jedné strany, a překvapila ho kopancem z druhé, coţ bylo v těch strašných šatech snazší, neţ jsem čekala. Ten kopanec ho odhodil pár krokŧ dozadu. Sotva jsem při tom udrţela ruku na dveřích, ale přece jen se nezavřely. To jeho klopýtnutí mi poskytlo aspoň pár vteřin na to, abych proklouzla dveřmi do hlavní chodby. Kdyţ jsem se ale pokusila dveře za sebou zabouchnout, Strigoj uţ se bohuţel snaţil jimi projít. Kopala jsem do něj, abych ho zatlačila zpátky, a rukama jsem tlačila na dveře. Chvíli jsme se takhle postrkovali a pak se mi podařilo dveře přivřít natolik, ţe v nich měl jen ruku. Jediným prudkým pohybem jsem je přibouchla. Zakously se do Marlenova zápěstí. Tak napŧl jsem očekávala, ţe mu úplně urazí ruku, ale rychle ji vtáhl k sobě. I Strigojové mají instinkty, aby se vyhnuli bolesti. Celá udýchaná jsem couvala. Moje fyzická síla ještě zdaleka nebyla taková jako dřív. Pokud zná Marlen kód, celé to bylo k ničemu. Po chvilce zacloumal klikou, ale dveře se neotevřely. Uslyšela jsem rozzuřený řev a bouchání pěstmi do dveří. Bod pro mě. Spíš jsem ale měla štěstí. Kdyby znal kód, byla bych v… Marlen nepřestával bušit do dveří a já si na jejich kovovém

294

povrchu všimla praskliny. „Sakra,“ ulevila jsem si. Nečekala jsem, kolikrát ještě do nich bude muset bouchnout, aby povolily. Taky jsem si uvědomila, ţe ačkoli jsem rozbila zámek na prvních dveřích, Dimitrijovi asi nebude trvat dlouho, aby je prolomil. Dimitrij… Ne. Teď na něj absolutně nesmím myslet. Běţela jsem chodbou ke schodišti, po kterém jsme nedávno šli s Dimitrijem. V hlavě se mi vynořila nečekaná vzpomínka. Kdyţ tehdy Dimitrij vyhroţoval Nathanovi, zmínil se, ţe mŧj kŧl je ve skrýši. Tady? I kdyby ano, stejně nemám čas to tady prohledávat. Kdyţ zváţím svoje moţnosti - jestli prohledávat čtyřpatrový barák plný vampýrŧ, nebo utíkat ven, neţ mě chytí…, rozhodnutí je jasné. Zrovna kdyţ jsem o tom uvaţovala, nahoře na schodišti jsem vrazila do člověka. Byl starší neţ Inna a nesl hromádku sloţeného prádla. Bez váhání jsem ho popadla a mrštila jím proti zdi, aţ mu prádlo vylétlo z rukou. Neměla jsem ţádnou zbraň, kterou bych mu mohla vyhroţovat, takţe jsem uvaţovala, jak to s ním provedu. Jakmile jsem ho přišpendlila ke zdi, zvedl ruce a začal kvílet rusky. Od něj mi ţádný útok nehrozí. Samozřejmě se s ním ale nedomluvím. Marlen buší do dveří a Dimitrij se probere za pár minut. S co nejděsivějším výrazem jsem se na něj zadívala. Z toho, jak se tvářil, jsem usoudila, ţe ze mě má opravdu strach. Pokusila jsem se o neandertálskou konverzaci, jakou jsem vedla s Innou. Jenţe tentokrát bylo téma sloţitější. „Tyč,“ řekla jsem rusky. Netušila jsem totiţ, jak se řekne kŧl. Ukázala jsem na stříbrný prstýnek na svém prstě a pak rukou naznačila rozmáchnutí. „Tyč. Kde?“ Nechápavě na mě zíral a pak se dokonalou angličtinou dotázal: „Proč mluvíš takhle?“ „Proboha!“ vykřikla jsem. „Kde je skrýš?“ „Skrýš?“ „Místo, kde ukrývají zbraně.“ Dál na mě zíral.

295

„Hledám stříbrný kŧl.“ „Aha,“ řekl. „Tak o tohle jde.“ Polekaně pohlédl směrem, odkud se ozývalo bušení do dveří. Přitiskla jsem ho ke zdi ještě víc. Připadalo mi, ţe se mi srdce snad rozskočí, ale snaţila jsem se nedat na sobě nic znát. Chtěla jsem, aby si tenhle chlap myslel, ţe jsem neporazitelná. „Nevšímej si toho! Zaved mě do tý skrýše. Hned!“ Zděšeně vyjekl, načeţ přikývl a naznačil mi, abych ho následovala po schodech dolŧ. Sešli jsme do druhého patra a ostře zahnuli. Chodby tu byly stejně nepřehledné jako labyrint v zahradě, který mi ukázal Dimitrij. Byly vyzdobeny zlatem a všude visely křišťálové lustry. Napadlo mě, jestli se vŧbec dokáţu z tohohle domu vymotat. Podstoupit tuhle túru domem bylo riskantní, ale nevěděla jsem jistě, jestli se mi podaří dostat se odtud bez pronásledování. Jestli ne, jistě dojde na konfrontaci. Musím být schopná se bránit. Člověk mě vedl další chodbou a pak ještě jednou. Nakonec jsme došli ke dveřím, které vypadaly jako všechny ostatní tady. Zastavil se a s očekáváním se na mě zahleděl. „Otevři,“ řekla jsem mu. Zavrtěl hlavou. „Nemám klíč.“ „Já je určitě taky nemám… Počkat.“ Sáhla jsem do kapsy a vytáhla svazek klíčŧ, který jsem sebrala Dimitrijovi. Na krouţku jich bylo pět. Jeden po druhém jsem je vyzkoušela a u třetího to vyšlo. Dveře se otevřely. Mezitím se mŧj prŧvodce rozpačitě ohlíţel a zdálo se, ţe se chystá utéct. „Ať tě to ani nenapadne,“ varovala jsem ho. Zesinal a znehybněl. Místnost před námi nebyla moc velká. Podlahu pokrýval vysoký bílý koberec a stěny zdobily obrazy ve stříbrných rámech. To dodávalo celé místnosti elegantní nádech, ale přesto to tam vypadalo jako… na skládce. Všude se válely krabice a podivné předměty - spousta osobních věcí jako prsteny a hodinky, které tam leţely bez ladu a skladu. „Co je to?“ „Magie,“ odpověděl. Pořád ještě se tvářil vyděšeně. „Tady se

296

schovávají magické věci a čeká se, aţ jejich energie vyprchá, nebo budou zničeny.“ Magie…, aha. Tohle byly věci nabité morojskou magií. Kouzla vţdycky měla na Strigoje nějaký účinek - obvykle nepříjemný nejhorší ze všeho pro ně byly kŧly, protoţe ty se nabíjejí všemi čtyřmi ţivly. Dávalo smysl, ţe Strigojové chtějí izolovat nebezpečné předměty a zbavit se jich. „Mŧj kŧl!“ Rozběhla jsem se k němu a zvedla ho, při čemţ mi málem vyklouzl z ruky, jak jsem ji měla zpocenou. Kŧl leţel na bedně překryté hadrem zatíţeným zvláštními kameny. Prohlédla jsem si kŧl pozorněji a zjistila, ţe není mŧj - ne ţe by na tom záleţelo, tímhle taky mŧţu zabíjet Strigoje. Tenhle kŧl vypadal skoro stejně jako mŧj, aţ na malý vzorek z geometrických tvarŧ kolem rukojeti. Tohle někdy stráţci dělají, kdyţ mají ke svému kŧlu vztah. Nechají si do něj vyrýt nějakou ozdobu nebo iniciály. Jak jsem ten kŧl drţela v ruce, bylo mi z toho smutno. Jistě dřív patřil někomu, kdo ho hrdě nosil a teď je s největší pravděpodobností mrtvý. Jenom Bŧh ví, kolik je tu dalších kŧlŧ, o které přišli jejich ubozí majitelé, ale neměla jsem čas truchlit nad padlými. „Dobře. Teď chci, abys mě zavedl do…“ Zaváhala jsem. I kdyţ mám kŧl, bylo by určitě lepší, kdybych uţ nemusela bojovat s ţádným Strigojem. Předpokládala jsem, ţe u vstupních dveří jistě nějaký bude hlídat. „… Do nějaký místnosti tady na patře, kde je okno, co se dá otevřít. A aby to bylo dál od schodŧ.“ Na chvilku se zamyslel a pak rychle přikývl. „Tudy.“ Následovala jsem ho dalšími spletitými chodbami. „Jak se jmenuješ?“ „Oleg.“ „Víš,“ řekla jsem mu. „Padám odtud… Tak kdybys chtěl, mŧţu tě vzít s sebou.“ Kdybych utíkala s někým - konkrétně s člověkem -, rozhodně by mě to zpomalilo. Ale svědomí mi nedalo. Nechtěla jsem ho nechat na tomhle místě. Nevěřícně se na mě zahleděl. „Proč bych měl chtít odejít?“ Sydney

297

měla pravdu, kdyţ říkala, co všechno jsou lidé schopni obětovat kvŧli nesmrtelnosti. Oleg i Inna toho byli ţivoucími dŧkazy. Zahnuli jsme za roh a před námi se objevily zdobené francouzské dveře. Skrz leptané sklo jsem za nimi uviděla police plné knih, které se táhly podél stěn. Ohromná knihovna se táhla dál a dál, na její konec uţ jsem nedohlédla. Ale všimla jsem si velkého arkýřového okna s těţkými sametovými závěsy barvy krve. „Bezva,“ řekla jsem a strčila do dveří. Vtom se mě zmocnila nevolnost. V knihovně jsme nebyli sami. Na vzdáleném konci místnosti vyskočila ze ţidle u krbu Galina. Z klína jí sklouzla kniha. Neměla jsem čas podivovat se, ţe si Strigojka čte u krbu, protoţe uţ ke mně běţela. Skoro jsem si začínala myslet, ţe mě sem Oleg vlákal schválně, ale ten se jen krčil v koutě a tvářil se stejně šokovaně jako já. Přestoţe knihovna byla ohromná, Galina se u mě ocitla během několika vteřin. Uhnula jsem jejímu útoku - nebo jsem se o to aspoň pokusila. Byla rychlá. Kromě Dimitrije byli zjevně všichni Strigojové v tomhle domě béčka. Uţ jsem málem zapomněla, co všechno dovedou ti zkušení. Popadla mě za paţi a přitáhla si mě k sobě. Otevřela pusu a tesáky mi šla přímo po krku. Kŧl jsem měla v ruce, tak jsem se snaţila ji s ním aspoň škrábnout, ale drţela mě moc pevně. Nakonec se mi podařilo trochu uhnout, takţe se mŧj krk ocitl z jejího dosahu, jenţe to jí zase dalo příleţitost chytit mě za vlasy. Znovu si mě přitáhla a já vyjekla bolestí. Bylo pozoruhodné, jak silně mi dokázala škubnout za vlasy a přitom mi je nevytrhnout. Nepouštěla je a praštila se mnou o zeď. Kdyţ jsem tady zpočátku bojovala s Dimitrijem, byl brutální, ale nechtěl mě zabít. Galina ano. Dimitrij ji sice přesvědčil, ţe pro ně budu přínosem, ale teď bylo jasné, ţe změnila názor. Dočasná shovívavost skončila a ona mě teď chtěla zabít. Aspoň jsem se mohla utěšovat tím, ţe mě nepromění ve Strigojku. Bude ze mě oběd. Najednou práskly dveře, tak jsem se ohlédla. Stál tam Dimitrij a tvářil se opravdu rozzuřeně. Moje iluze, ţe je to ten Dimitrij, jakým býval, rázem zmizela. Sálal z něj hněv, oči měl přimhouřené a tesáky odhalené. Rudé oči ostře kontrastovaly s bledou pletí. Vypadal jako

298

démon seslaný z pekla, aby mě zničil. Došel k nám a mě okamţitě napadlo: Dobře, aspoň to všechno skončí mnohem rychleji. Jenţe… Nezaútočil na mě. Šel po Galině. Netušila jsem, kterou z nás to překvapilo víc, ale v tu chvíli na mě ti dva zapomněli. Oba Strigojové se na sebe vrhli a já strnula. Ohromila mě krása jejich boje. Pohybovali se téměř s grácií, vzájemně na sebe útočili a uhýbali velmi zkušeně. Ještě chvilku jsem je pozorovala a pak jsem si v duchu dala facku. Tohle je moje šance dostat se odtud. Nesmím se nechat rozptýlit. Otočila jsem se k arkýřovému oknu a zběsile hledala nějakou kliku na otevření. Ţádná tam nebyla. „Ten hajzl!“ Moţná mě Oleg přece jen podvedl. Nebo tu moţná byl nějaký skrytý mechanismus, který jsem neviděla. Kaţdopádně jsem nabyla přesvědčení, ţe oknem se mŧţu dostat jen jediným zpŧsobem. Rozběhla jsem se na druhý konec místnosti a popadla dřevěnou vyřezávanou ţidli, na které před chvílí seděla Galina. Bylo zjevné, ţe tohle okno není z neprŧstřelného skla jako to v mém pokoji. Sklo bylo podobné jako u francouzských dveří, luxusně zdobené a dokonce tónované trochu do tmava. Nevyţadovalo moc síly ho rozbít. Po všem tom bezvýsledném běsnění ve svém pokoji jsem s největším uspokojením praštila ţidlí do okna. Na jedné straně jsem probořila velikou díru a sklo se vysypalo úplně všude. Několik střepŧ mi zasáhlo obličej, ale tím jsem se teď netrápila. Za mnou zuřila bitva. Ozývalo se tam vrčení a tlumené výkřiky a občas i zvuk rozbíjeného nábytku. Tolik jsem se chtěla ohlédnout a podívat se, co se děje, ale nemohla jsem. Znovu jsem se rozmáchla ţidlí a rozbila i druhou polovinu okna. Teď v něm byla dostatečně velká díra na to, abych mohla prolézt ven. „Rose!“ Na Dimitrijŧv hlas jsem zareagovala instinktivně. Ohlédla jsem se a spatřila ho, jak pořád zápasí s Galinou. Oba uţ byli vyčerpáni a bylo vidět, ţe Dimitrij to pěkně schytal. Ale bojoval dál a drţel Galinu v takovém úhlu, ţe směrem ke mně měla nechráněnou hrud. Podíval se mi do očí. Kdyţ ještě býval dhampýrem, jen málokdy jsme

299

potřebovali slova, abychom věděli, na co ten druhý myslí. A bylo tomu tak i tentokrát. Věděla jsem, co po mně chce. Chtěl, abych do ní vrazila kŧl. Uvědomovala jsem si, ţe bych neměla. Musím hned vyskočit oknem. Musím je nechat bojovat, i kdyţ je jasné, ţe Galina vyhrává. Jenţe… jako by mě nějaká síla donutila přiběhnout k nim s kŧlem připraveným. Moţná jsem to udělala proto, ţe nikdy nepřestanu k Dimitrijovi něco cítit, a nezáleţí na tom, v jakou stvŧru se změnil. Nebo se moţná nevědomky ozval mŧj smysl pro povinnost, protoţe jsem si uvědomovala, ţe mi právě zachránil ţivot. Nebo proto, ţe jsem věděla, ţe tady jeden Strigoj přijde o ţivot a ţe ona je rozhodně nebezpečnější. Ale nebylo snadné se k ní dostat. Byla rychlá a silná, Dimitrij s ní měl co dělat. Pořád krouţila kolem a snaţila se útočit znova a znova. Potřebovala ho jen znehybnit a pak mu bud useknout hlavu, nebo ho upálit. Nepochybovala jsem, ţe by dokázala zařídit obojí. Podařilo se mu natočit ji tak, ţe jsem měla perfektní výhled na její hrudník. Vystartovala jsem kupředu - a vtom mě Dimitrij praštil. Na okamţik mě to vykolejilo. Uvaţovala jsem, proč na mě zaútočil poté, co mě zachránil, ale pak mi došlo, ţe kvŧli Nathanovi. Ten teď spolu s Marlenem vcházel do knihovny. To odvedlo Dimitrijovu pozornost, ale mou ne. Pořád jsem měla příleţitost, a tak jsem jí vyuţila a zabořila kŧl Galině do hrudi. Kŧl se nezarazil tak hluboko, jak bych chtěla, takţe Galina se pořád ještě snaţila se mnou bojovat. Zašklebila jsem se a přitlačila na kŧl. Věděla jsem, ţe uţ jenom to samotné stříbro jí ubliţuje. Po chvilce zkřivila tvář bolestí. Zaváhala a já jsem toho ihned vyuţila a vrazila jí kŧl aţ do srdce. Trvalo to pár vteřin, ale pak se konečně přestala hýbat a svezla se k zemi. Pokud si některý z dalších Strigojŧ všiml její smrti, nevěnoval tomu pozornost. Nathan s Marlenem se soustředili jen na Dimitrije. Po chvíli se k nim přidala ještě nějaká Strigojka, kterou jsem neznala. Vytáhla jsem z Galiny svŧj kŧl a pomalu s ním couvala k oknu. Doufala jsem, ţe si mě nikdo nevšímá. Pomyslela jsem na Dimitrije. Byl sám proti přesile. Mohla bych mu pomoct…

300

Moje síla mě ale opouštěla. Pořád jsem se ještě nevzpamatovala z vampýřího kousání a ztráty krve. Dnes v noci jsem přemohla dva Strigoje a zabila mocnou Strigojku. To byl ode mě dobrý skutek, ţe jsem ji sprovodila ze světa. A nejlepší, co teď mŧţu udělat, je utéct a nechat tyhle Strigoje, aby skoncovali s Dimitrijem. Ti, kteří přeţijí, budou bez vŧdce, tím pádem nebudou představovat takovou hrozbu. Dimitrij se osvobodí ze svého zlého stavu a jeho duše se konečně dostane na lepší místo. A já budu ţít (doufám) s vědomím, ţe jsem pomohla světu zbavit se dalšího Strigoje. Vyskočila jsem na okno a podívala se ven. Tma - to není dobré. Strmá stěna pode mnou taky nebyla na slézání právě ideální. Dalo by se to zvládnout, ale trvalo by to dlouho. A já uţ moc času neměla. Přímo pod oknem rostl hustý keř porostlý listím. Neviděla jsem pořádně, co je to za keř, jenom jsem doufala, ţe to nebudou rŧţe nebo něco podobně trnitého. Ale skok z druhého patra mě přece nezabije. Nejspíš ani nezraní - moc. Vylezla jsem na parapet a na okamţik se střetla s Dimitrijovým pohledem. Bojoval se Strigojem. Znovu jsem v duchu uslyšela Dimitrijova slova: Neváhej. Jeho dŧleţitá lekce. Ta ale nebyla první. Ta první byla o tom, co dělat, kdyţ stojím proti přesile a nemám jinou moţnost. Utíkej. Nastal čas, abych utíkala. Vyskočila jsem z okna.

301

DVACET ŠEST MYSLÍM, ŢE NADÁVKY, KTERÉ JSEM VYCHRLILA V OKAMŢIKU DOPADU, BYLY DOBŘE SROZUMITELNÉ VE VŠECH JAZYCÍCH.

Bolelo to. Keř, do něhoţ jsem dopadla, sice nebyl trnitý, ale rozhodně nebyl měkký. Trochu zpomalil mŧj pád, ale přesto jsem špatně došlápla na kotník. „Do prdele!“ procedila jsem skrz zuby a vstala. Rusko mě přimělo hodně nadávat. Zkusila jsem se na pohmoţděný kotník postavit a zabolelo to, ale nebylo to nic, co bych nezvládla. Díkybohu to bylo jenom vyvrtnuté. Naštěstí jsem si ho nezlomila, to by bylo horší. Přesto mě ale při útěku dost zpomalí. Odbelhala jsem se z křoví a snaţila se přidat do kroku a nevnímat bolest. Přede mnou se rozprostíral ten pitomý labyrint z ţivých plotŧ, který mi ještě nedávno připadal skvělý. Nebe bylo zataţené, ale já stejně pochybovala, ţe by mi měsíční svit pomohl zorientovat se. Tímhle listnatým bludištěm se v ţádném případě prodírat nebudu. Budu muset zjistit, kde končí, a nějak ho obejít. Kdyţ jsem obešla dŧm, zjistila jsem nepříjemnou skutečnost: ţivé ploty byly úplně všude. Obklopovaly celé sídlo jako nějaký středověký hradní příkop, i kdyţ Galina ho nejspíš vŧbec nedala zbudovat kvŧli obranným účelŧm. Asi to udělala ze stejného dŧvodu, jako si pořídila křišťálové lustry a staroţitné obrazy - bylo to stylové. Nedalo se nic dělat. Namátkou jsem si vybrala jeden vstup do toho bludiště a začala jím kličkovat. Netušila jsem, kam jít, a neměla jsem ani ţádnou strategii, jak se dostat k východu. Všude číhaly stíny a často se mi stalo, ţe jsem zjistila, ţe se nacházím ve slepé uličce, aţ kdyţ jsem došla na její konec. Keře byly natolik vysoké, ţe jakmile jsem popošla hlouběji, zmizel mi z dohledu celý dŧm. Kdyby mi

302

zŧstal jako orientační bod, mohla bych postupovat rovně (nebo skoro rovně), pryč od něj. Takhle jsem si ale nebyla jistá, zda se vracím k domu, nebo se pohybuju v kruzích, nebo kam vlastně jdu. V jednu chvíli bych se vsadila, ţe kolem loubí porostlého jasmínem jdu uţ potřetí. Snaţila jsem se vybavit si příběhy o lidech, kteří našli cestu z bludiště. Co pouţívali? Drobky chleba? Nit? Nevěděla jsem. Jak ubíhal čas a kotník mě bolel čím dál víc, začínala jsem ztrácet kuráţ. I takhle oslabená jsem zabila Strigojku, a nějaké keře mě přemŧţou? To je váţně trapas. „Rozo!“ Ten hlas se nesl z dálky po větru. Strnula jsem. Ne. To nemŧţe být pravda. Dimitrij. On přeţil. „Rozo, vím, ţe tam jsi,“ zakřičel. „Cítím tě.“ Měla jsem dojem, ţe jenom blufuje. Nebyl ani tak blízko, aby se mi udělalo špatně. Navíc všude strašně voněly kytky, takţe jsem pochybovala, ţe by mě přes tu vŧni mohl ucítit - i kdyţ jsem se hodně potila. Jenom se mě snaţil vyprovokovat, abych prozradila, kde jsem. S novým odhodláním jsem zamířila k dalšímu ohybu v keřích a modlila se, abych uţ konečně našla východ. Fajn, Boţe, pomyslela jsem si. Dostaň mě odtud a já budu brát bohosluţby váţně. Dneska v noci jsi mi pomohl překonat bandu Strigojů. Lapnout toho jednoho do pasti mezi dveřmi vypadalo totálně beznadějně, takţe jsi určitě stál při mně. Dostaň mě odtud a já… nevím. Daruju Adriánovy peníze chudým. Nechám se pokřtít. Vstoupím do kláštera. No, to zas ne. To poslední ne. Dimitrij mě dál pokoušel: „Nezabiju tě, ne, kdyţ se vzdáš sama. Dluţím ti laskavost. Sejmulas za mě Galinu a teď tady velím já. Chtěl jsem ji nahradit o něco později, ale to nevadí. Samozřejmě nezbylo moc podřízených, kdyţ je Nathan s ostatními mrtvý, ale to se dá napravit.“ Neuvěřitelné. On skutečně přeţil, přestoţe to vypadalo, ţe nemá šanci. Uţ jsem to jednou řekla a stojím si za tím pořád: ţivý nebo nemrtvý, láska mého ţivota je opravdu machr. Ty tři přece nemohl

303

porazit…, i kdyţ přece uţ dřív jsem ho viděla zvítězit v boji proti strašné přesile. A to, ţe je teď tady, jen dokazuje jeho schopnosti. Cesta se přede mnou rozdvojovala a já si náhodně vybrala tu, co vedla doprava. Táhla se do tmy a já vydechla úlevou. Bod pro mě. Navzdory Dimitrijovým řečem jsem věděla, ţe se také pohybuje labyrintem a blíţí se. Na rozdíl ode mě to tu ovšem zná a ví, kudy se dostat ven. „Nezlobím se, ţes mě napadla. Na tvém místě bych to taky udělal. To je jen dalším dŧvodem, proč bychom měli být spolu.“ Další zatáčka mě zavedla do slepé uličky plné kopretin. Zanadávala jsem jen v duchu a vrátila se. „Ale pořád jsi nebezpečná. Aţ tě najdu, nejspíš tě budu muset zabít. Nechci to udělat, ale začínám si myslet, ţe pro nás dva je jeden svět malý. Přijď za mnou dobrovolně a já tě probudím. Společně budeme vládnout Galinině říši.“ Málem jsem se rozesmála. V tomhle bludišti bych ho nenašla, ani kdybych nakrásně chtěla. Kdybych to dokázala, spíš bych ho… Trochu se mi zvedl ţaludek. Ale ne! Blíţí se. Ví to? Tak docela ještě nechápu, jak míra nevolnosti souvisí se vzdáleností Strigoje, ale na tom teď stejně nesejde. Je hodně blízko. Jak blízko se musí dostat, aby mě doopravdy ucítil? Aby uslyšel moje kroky v trávě? S kaţdou vteřinou se blíţil k úspěchu. Jakmile zavětří mou stopu, budu v hajzlu. Srdce se mi rozbušilo ještě víc - pokud to vŧbec bylo moţné - a adrenalin, který mi proudil tělem, trochu otupil bolest v kotníku, i kdyţ mě stále zpomalovala. Došla jsem do další slepé uličky. Snaţila jsem se uklidnit. Věděla jsem, ţe kdyţ zpanikařím, nijak mi to nepomŧţe. A celou tu dobu se moje nevolnost zvětšovala. „I kdyby ses odtud dostala, kam pŧjdeš?“ zakřičel. „Jsme uprostřed ničeho.“ Jeho slova byla jako jed pronikající mi pod kŧţi. Kdybych si je připustila, mŧj strach by zvítězil a já bych se vzdala. Stočila bych se do klubíčka a počkala, aţ mě najde. Neměla jsem dŧvod věřit, ţe by mě nechal ţít. Mŧj ţivot mŧţe v následujících pěti minutách skončit.

304

Odbočka vlevo končila další stěnou z lesklých zelených listŧ. Rychle jsem ji obešla a vydala se opačným směrem. Uviděla jsem… louku. Přede mnou se do dáli táhly travnaté lány a za nimi jsem rozeznávala stromy. Navzdory pravděpodobnosti jsem se zvládla dostat z labyrintu. Moje nevolnost ale bohuţel sílila. Jestli je takhle blízko, určitě přesně ví, kde jsem. Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, ţe říkal pravdu. Vskutku jsme byli uprostřed ničeho. Kam bych se měla vydat? Netušila jsem, kde jsme. Tam. Vlevo na obzoru jsem spatřila slabou purpurovou záři, které jsem si všimla uţ dřív z okna. Tehdy jsem nepoznala, co to je, ale teď mi to došlo. Světla velkého města, pravděpodobně Novosibirsku, pokud právě tam povětšinou operoval Galinin gang. I kdyby to nebyl Novosibirsk, rozhodně to byla nějaká civilizace. Budou tam lidi. Bezpečí. Mŧţu tam získat pomoc. Vyběhla jsem tím směrem, jak nejrychleji jsem dokázala. Ani adrenalin nedokázal zmírnit bolest z toho běhu, takţe mi při kaţdém kroku vystřelovala do celé nohy. Ale kotník naštěstí drţel. Neupadla jsem ani jsem se nebelhala. Dýchala jsem těţce a přerývaně a uvědomovala jsem si, jak mi zeslábly svaly. Ačkoli uţ jsem měla cíl, věděla jsem, ţe to město je kilometry vzdálené. A celou tu dobu moje nevolnost vzrŧstala. Dimitrij byl blízko. Teď uţ byl jistě taky venku z labyrintu, ale ohlédnutí jsem neriskla. Jen jsem dál běţela k purpurové záři na obzoru, i kdyţ to znamenalo, ţe skončím v neprostupném houští. Moţná bych se tam mohla ukrýt. Jsi blázen, ozvalo se mi v hlavě. Před ním se nikde neschováš. Kdyţ jsem doběhla k řídké řádce stromŧ, trochu jsem zpomalila. Přitiskla jsem se k silnému kmeni a těţce oddechovala. Konečně jsem se odváţila podívat se za sebe, ale nic jsem neviděla. V dálce svítila okna toho domu obklopeného labyrintem z ţivých plotŧ. Bolest ţaludku se nezhoršovala, takţe jsem si pomyslela, ţe je moţné, ţe jsem mu unikla. Z labyrintu vedlo několik východŧ a on nemohl vědět, kterým jsem vyšla. Chvilku odpočinku jsem radši ukončila a vydala se dál. Snaţila

305

jsem se, abych mezi větvemi pořád viděla světla města. Bylo jen otázkou času, kdy mě Dimitrij najde. Tohle mŧj zraněný kotník uţ dlouho nevydrţí. O tom, ţe bych mu utekla, jsem si mohla nechat jenom zdát. Pod nohama mi šustilo listí, ale nemohla jsem si dovolit ho obejít. Uţ jsem si nemusela dělat starosti s tím, jestli mě Dimitrij vyčenichá. Prozradí mě šustění. „Rose! Přísahám, ţe ještě není pozdě.“ Zásah! Jeho hlas se ozýval zblízka. Zběsile jsem se rozhlédla kolem. Neviděla jsem ho. Ale to, ţe na mě tak křičel, znamenalo, ţe ani on mě nevidí. Světla z města mi ukazovala cestu, ale dělily mě od nich stromy a temnota. Náhle jsem si nečekaně na někoho vzpomněla. Na Tašu Ozerovou. Byla to Christianova teta a velice impozantní dáma, která prosazovala, aby se Morojové učili bojovat proti Strigojŧm. „Mŧţeme ustupovat a ustupovat a navţdy se nechat zahnat do kouta,“ říkala. „Nebo mŧţeme vyjít ven a střetnout se s nepřítelem na místě a v čase, který si určíme my sami. Ne oni.“ Dobře, Tašo, řekla jsem si. Uvidíme, jestli mě tvoje rada zabije. Rozhlédla jsem se a vydala se ke stromu s pěknými větvemi. Kŧl jsem si strčila do kapsy, chytila jsem se spodní větve a vyhoupla se na ni. Kotník mě sice bolel, ale na stromě bylo naštěstí dost větví na to, abych po něm mohla pohodlně vylézt. Dolezla jsem aţ k tlusté větvi, která vypadala, ţe mě udrţí. Vylezla jsem na ni u kmene a opatrně zkusila, jak je pevná. Drţela. Vytáhla jsem kŧl z kapsy a čekala. Asi po minutě jsem zaslechla vzdálené šustění listí, jak se blíţil Dimitrij. Počínal si mnohem tišeji neţ já. Po chvilce se ze tmy vynořila jeho vysoká postava. Vypadal jako zlý noční stín. Pohyboval se pomalu a opatrně, očima prohledával okolí a nepochybovala jsem, ţe ani jeho ostatní smysly nezahálejí. „Rozo…“ Promluvil tiše. „Vím, ţe jsi tady. Nemáš šanci utéct. Nemáš šanci se schovat.“ Díval se nízko. Myslel si, ţe se schovávám za stromem nebo se někde krčím. Udělal ještě pár krokŧ. Přesně to jsem potřebovala. Ruku, kterou jsem svírala kŧl, jsem měla uţ pěkně zpocenou, ale otřít

306

jsem si ji nemohla. Nemohla jsem se ani pohnout, skoro jsem se neodvaţovala ani dýchat. „Rozo…“ Ten hlas mě hladil na kŧţi, chladně a smrtelně. Dimitrij stále pohledem pátral dole a postoupil o krok. Pak o další. A ještě o jeden. Napadlo ho zvednout hlavu aţ v okamţiku, kdy jsem skočila. Dopadla jsem na něj tak, ţe pod nárazem spadl na záda. Okamţitě se mě pokusil shodit, zatímco já jsem se pokoušela probodnout mu kŧlem srdce. Bylo na něm znát, jak je vyčerpaný a zraněný z předchozího boje. Podepsalo se na něm, ţe bojoval s tolika Strigoji, ale ani já na tom nebyla o moc líp. Zápasili jsme spolu a mně se podařilo škrábnout ho kŧlem do tváře. Zavrčel bolestí, ale hrudník si chránit nepřestal. Všimla jsem si, ţe má rozervanou košili v místě, kde jsem ho probodla poprvé. Ta rána uţ se mu skoro zahojila. „Ty - jsi - úţasná,“ řekl a z jeho slov čišela jak hrdost, tak zuřivost z boje. Neměla jsem energii mu odpovědět. Mým jediným terčem bylo jeho srdce. Snaţila jsem se udrţet na něm a nakonec se mi podařilo bodnout ho do hrudníku - jenţe Dimitrij byl příliš rychlý. Odstrčil mi ruku dřív, neţ kŧl stačil projet srdcem. Přitom mě ze sebe shodil celou. Odletěla jsem pár metrŧ a naštěstí jsem neskončila v ţádném stromě. Vydrápala jsem se na nohy a spatřila, ţe míří ke mně. Byl rychlý, ale ne tak rychlý jako při předchozích bojích. Oba umřeme při snaze zabít se navzájem. Teď uţ jsem neměla převahu, a tak jsem se rozběhla mezi stromy. Věděla jsem, ţe mi poběţí v patách. Byla jsem si jistá, ţe mě dohoní, ale jestli si udrţím trochu náskok, moţná se mi podaří najít další místo vhodné k útoku a mohla bych se pokusit… „Auuu!“ Mŧj křik prořízl temnotu a nesl se nocí. Noha se mi podlomila a já sklouzla z příkrého svahu, sjíţděla jsem dolŧ a nedokázala se zastavit. Nebylo tam moc stromŧ, ale zato kamení. Mŧj neřízený pád byl dost bolestivý tím spíš, ţe jsem měla na sobě šaty a pod nimi holé nohy. Netušila jsem, jak jsem vŧbec udrţela kŧl v ruce. Tvrdě jsem

307

dopadla a dokonce se mi podařilo i zvednout se. Pak jsem ale zakopla a spadla znovu - do vody. Rozhlíţela jsem se. Zpoza mrakŧ vy koukl měsíc a ozářil ohromnou masu černé vody, která tekla přede mnou. Zmateně jsem na to zírala a pak jsem se otočila směrem k narŧţovělému světlu v dálce. Tohle byl Ob, řeka protékající Novosibirskem. Řeka mířila rovnou k městu. Ohlédla jsem se a uviděla Dimitrije, jak stojí na kraji srázu. Na rozdíl od jiných zjevně koukal, kam šlape. Nebo ho moţná mŧj křik upozornil, ţe se něco děje. Nicméně by mu netrvalo ani minutu, aby ten sráz seběhl a ocitl se u mě. Rozhlédla jsem se doprava, doleva a pak před sebe. Dobře. Rychle tekoucí voda. Pravděpodobně hluboká. Dost široká. Sice bych ulevila svému kotníku, ale šance, ţe se neutopím, byla mizivá. V legendách vampýři nemŧţou překročit tekoucí vodu. Kéţ by to byla pravda! Jen čirý mýtus. Ještě jednou jsem se podívala doleva a ve tmě si všimla temného tvaru nad řekou. Most? To byla ta nejlepší moţnost, jakou jsem měla. Ale potřebovala jsem, aby Dimitrij začal sestupovat. Nechtěla jsem začít utíkat a nechat ho, aby za mnou postupoval nahoře po hraně srázu. Potřebovala jsem získat čas jeho sestupem. Konečně. Udělal krok ze svahu, a tak jsem se bez ohlíţení rozběhla podél břehu. Most se přibliţoval a já aţ teď rozeznala, jak je vysoký. Z místa mého dopadu tak vysoký rozhodně nevypadal. Svahy kolem něj byly mnohem vyšší neţ ten, ze kterého jsem spadla do řeky. Čeká mě pořádný výstup. Ţádný problém. S tím si budu lámat hlavu pak - to znamená asi tak za pŧl minuty, protoţe tak dlouho patrně Dimitrijovi potrvá, neţ mě doţene. Skutečně uţ jsem slyšela cákání mělké vody u břehu, jak se hnal za mnou. Ty zvuky se stále přibliţovaly. Kdybych doběhla k mostu, kdybych se vyškrábala tak vysoko a dostala se na druhy břeh… Zachvátila mě nevolnost. Mikinu mi na zádech sevřela ruka a strhla mě dozadu. Narazila jsem do Dimitrije a okamţitě jsem se

308

začala bránit, abych se osvobodila. Jenţe jsem byla příšerně unavená. Bolel mě kaţdý kousek těla. I kdyţ byl Dimitrij taky vyčerpaný, já na tom byla mnohem hŧř. „Přestaň!“ zařval a popadl mě za paţe. „Copak to nechápeš? Nemŧţeš vyhrát!“ „Tak mě zabij!“ Škubala jsem sebou, ale on mě drţel pevně. I kdyţ jsem drţela v ruce kŧl, nemohla jsem s ním nic dělat. „Říkal jsi, ţe to uděláš, kdyţ se nevzdám. Tak hádej co? Nevzdám se. Tak uţ to skonči.“ Přízračný měsíční svit mu ozářil obličej, z něhoţ v tu chvíli zmizely všechny stíny, a proti temnému nebi pŧsobil sinale. Jako by ze světa zmizely všechny barvy. Jeho oči moc tmavě nevypadaly, ale mně připadalo, ţe září jako plameny. Tvářil se chladně a vypočítavě. To nebyl můj Dimitrij. „Musela bys provést něco horšího, Rose,“ řekl. „Tohle nestačí.“ Nepřesvědčil mě. Pořád mě pevně drţel a sklonil se ke mně. Chystal se mě kousnout. Jeho zuby by se mi zabořily do kŧţe a bud by mě proměnil v monstrum, jakým je sám, nebo by pil tak dlouho, dokud by mě nezabil. Tak jako tak bych byla příliš zdrogovaná nebo oblblá, neţ aby mi došlo, co se děje. Rose Hathawayová by odešla z tohoto světa, aniţ by si to uvědomila. Zachvátila mě panika - dokonce větší neţ byla touha po dalších úţasných pocitech, které by vyvolalo kousnutí. Ne, ne. To nemŧţu dopustit. Kaţdičký nerv jsem měla jako v jednom ohni. Chtěla jsem se bránit, útočit, cokoli… cokoli, jen abych to zastavila. Nenechám se proměnit. Nemŧţu se nechat proměnit. Zoufale jsem chtěla udělat něco, co by mě zachránilo. Celou svou bytostí jsem po tom prahla. Cítila jsem, jak se ze mě ta síla dere ven a hrozí explodovat. Mohla jsem se dotknout jednou rukou druhé, ale ne udeřit Dimitrije. Levou rukou jsem se pokusila sundat si Oksanin prsten. Sklouzl mi z prstu a spadl do bláta přesně v okamţiku, kdy se Dimitrijovy tesáky dotkly mého hrdla. Bylo to jako atomový výbuch. Mezi námi se objevili duchové, které jsem vyvolala cestou do Baji. Byli všude, prŧsvitní a světélkující,

309

v odstínech od světle zelené přes modrou, ţlutou aţ po stříbřitou. Opustily mě všechny zábrany a podlehla jsem emocím tak, jak jsem to nedokázala, kdyţ mě Dimitrij chytil prvně. Uzdravující síla prstenu mě dosud jakţtakţ drţela při smyslech, ale prsten teď byl pryč. Mojí moci uţ nic nestálo v cestě. Dimitrij vytřeštil oči a odskočil ode mě. Stejně jako ten Strigoj tehdy na cestě, i on kolem sebe mával rukama, jako by odháněl komáry. Jeho ruce ale skrz duchy jen proklouzávaly bez nějakého účinku. Fyzicky mu ublíţit nemohli, zato mohli ovlivnit jeho mysl a vydatně odváděli jeho pozornost. Co to říkal Mark? Mrtví nenávidí nemrtvé. A vzhledem k tomu, jak se tihle duchové kolem Dimitrije rojili, bylo jasné, ţe ho opravdu nenávidí. Ustoupila jsem a začala prohledávat zem. Tam. Stříbrný prsten se leskl v louţi. Sehnula jsem se pro něj a dala se na útěk, Dimitrije jsem zanechala jeho osudu. Ne ţe by křičel, ale vydával strašlivé zvuky. Trhalo mi to srdce, ale běţela jsem dál k mostu. Asi po minutě jsem se dostala aţ pod něj. Byl přesně tak vysoký, jak jsem se obávala, ale vypadal pevně. Byl to úzký vesnický most, po němţ mŧţe přejet nanejvýš jedno auto. „Aţ sem jsem se dostala,“ řekla jsem si a zadívala se nahoru do svahu. Nejenţe byl vyšší neţ ten, ze kterého jsem spadla, ale byl i prudší. Prsten i kŧl jsem schovala do kapsy a rukama se chytila trsŧ trávy. Musela jsem napŧl šplhat a napŧl lézt po čtyřech, abych ten svah zdolala. Kotníku jsem mohla trochu ulevit, protoţe tady bylo třeba pouţívat hlavně horní polovinu těla a kolena. Jak jsem lezla, začala jsem si všímat něčeho zvláštního. Periferním zrakem jsem občas postřehla bledé záblesky. Vypadaly jako obličeje a lebky. A vzadu v hlavě se mi ozvala tepavá bolest. Jenom to ne. To uţ se mi jednou stalo. Kdyţ jsem takhle panikařila, nedokázala jsem si zachovat obranu jako obvykle, abych udrţela mrtvé od sebe. Teď se ke mně blíţili a vypadali spíš zvědavě neţ bojovně. Bylo jich čím dál víc a bylo to stejně matoucí jako to, co teď asi proţíval Dimitrij. Nemohli mi ublíţit, ale přesto mě děsili a navíc mě otupovala ta

310

příšerná bolest hlavy. Ohlédla jsem se po Dimitrijovi a uviděla něco neuvěřitelného. Blíţil se. On je váţně bŧh. Bŧh, jehoţ blíţící se kroky ohlašují smrt. Duchové ho stále obklopovali jako mrak, ale on přesto postupoval vpřed. Otočila jsem se a šplhala dál, své zářící společníky jsem se snaţila ignorovat. Po dlouhé době jsem konečně vylezla aţ nahoru na most. Sotva jsem se drţela na nohou, jak jsem byla zesláblá. Udělala jsem pár krokŧ a pak jsem klesla na všechny čtyři. Kolem vířilo čím dál víc duchŧ a mně připadalo, ţe mi kaţdou chvíli exploduje hlava. Dimitrij postupoval hodně pomalu, ale blíţil se. Pokusila jsem se vstát, při čemţ jsem se opírala o zábradlí mostu. Nepodařilo se. Hrubé mříţoví, které tvořilo mostovku, mi poškrábalo holé nohy. „Sakra!“ Věděla jsem, co musím udělat, abych se zachránila, i kdyţ při tom moţná zahynu tak jako tak. Roztřesenýma rukama jsem sáhla do kapsy a vytáhla prsten. Celá jsem se třásla tak příšerně, ţe jsem se bála, ţe ho upustím. Nějak se mi ale podařilo nasadit si ho na prst. Ucítila jsem, jak z něj do mého těla vyzařuje teplo, a po chvilce jsem se zase začala ovládat. Duchové byli bohuţel stále zde. Pořád ještě ve mně zŧstával děs z toho, ţe bud umřu, nebo budu proměněna ve Strigojku, ale trochu se zmenšil, kdyţ uţ jsem nebyla v okamţitém ohroţení. Hned jsem si připadala vyrovnanější, a tak jsem se pokusila zase vztyčit obranné bariéry, které by tyhle návštěvníky udrţely ode mě dál. „Běţte, běţte, běţte,“ šeptala jsem a vší silou drţela zavřené oči. Bylo to jako snaţit se pohnout horou nebo nějakou nemoţnou překáţkou, na kterou nikomu nestačí síly. Před tímhle mě Mark varoval - proto bych tohle neměla dělat. Mrtví jsou mocnou posilou, ale jakmile je někdo zavolá, je pak těţké se jich zbavit. Co to říkal? Ti, kteří tančí na hraně temnoty a šílenství, by tohle riskovat neměli. „Běţte!“ vykřikla jsem a dala do toho veškerý zbytek svých sil. Přízraky kolem mě začaly jeden po druhém blednout. Pocítila jsem, jak mŧj svět dosedl zase zpět na své místo. Aţ na to, ţe kdyţ jsem se podívala dolŧ, uviděla jsem, ţe duchové opouštějí i Dimitrije -

311

přesně, jak jsem předpokládala. Takţe se dal znovu do pohybu. „Sakra.“ Moje heslo dnešní noci. Tentokrát uţ se mi podařilo vstát, protoţe jsem viděla, ţe Dimitrij uţ pádí do svahu. Byl mnohem pomalejší neţ obvykle, ale i tak byl rychlý aţ kam. Začala jsem couvat a nespouštěla z něj zrak. Trochu síly mi dodalo, ţe jsem se zbavila duchŧ, ale ta síla mi přesto nestačila k tomu, abych utekla. Dimitrij vyhrál. „Další schopnost stínem políbené?“ zeptal se, sotva vkročil na most. „Jo.“ Polkla jsem. „Zdá se, ţe duchové nemají v lásce Strigoje.“ „A zdá se, ţe ty taky ne.“ Udělala jsem další pomalý krok pozadu. Kam jít? Jakmile se otočím a rozběhnu, v tu ránu bude u mě. „Předvedla jsem ti toho dost na to, abys mě uţ nechtěl proměnit?“ zeptala jsem se tím nejveselejším tónem, na jaký jsem se zmohla. Obdařil mě křivým úsměvem. „Ne. Tvoje schopnosti stínem políbené jsou uţitečné… Škoda, ţe po probuzení o ně přijdeš.“ Tak tohle má v plánu. Přestoţe jsem ho rozzuřila do nepříčetnosti, pořád mě chce mít navěky nablízku. „Ty mě neprobudíš,“ prohlásila jsem. „Rose, neexistuje zpŧsob, jak bys mohla…“ „Ne.“ Vylezla jsem na zábradlí mostu a přehodila přes něj jednu nohu. Věděla jsem, co se bude dít. Strnul. „Co to děláš?“ „Uţ jsem ti to řekla. Radši umřu neţ se stát Strigojkou. Nebudu jako ty a ostatní. Nechci to. Ani tys to kdysi nechtěl.“ Uslzené tváře mi ovanul vítr a mě zastudil celý obličej. Přehodila jsem přes zábradlí i druhou nohu a zadívala se dolŧ na rychle pádící vodu. Byli jsme mnohem výš neţ v úrovni druhého patra. Dopadla bych do vody dost tvrdě, a i kdybych ten pád nakrásně přeţila, neměla bych dost sil plavat a bezpečně se dostat na břeh. Jak jsem tak zírala dolŧ a uvaţovala o své smrti, vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi s Dimitrijem jeli na zadním sedadle v autě a

312

probírali toto téma. Bylo to poprvé, co jsme u sebe seděli takhle blízko. V místech, kde se naše těla dotýkala, jsem pociťovala příjemné a hřejivé pocity. Tak krásně tehdy voněl. Uvědomila jsem si, ţe jeho vŧně z dob, kdy byl naţivu, uţ dávno zmizela. Tenkrát byl uvolněný a usmíval se. Bavili jsme se o tom, co to obnáší být naţivu a zcela ovládat svou duši - a co obnáší stát se nemrtvým, ztratit lásku a světlo ţivota a ty, které známe. Dívali jsme se na sebe a shodli se, ţe smrt je lepší neţ takový osud. Musela jsem s tím souhlasit i teď, kdyţ jsem se na Dimitrije dívala. „Rose, nedělej to.“ Z jeho hlasu zaznívala skutečná panika. Pokud skočím, ztratí mě. Ţádná Strigojka. Ţádné probuzení. Aby mě proměnil, musel by mi vypít tolik krve, aby mě zabil, a pak by mi musel dát napít svojí. Kdyţ skočím, zabije mě voda, a ne ztráta krve. Neţ mě v řece najde, budu uţ dávno mrtvá. „Prosím,“ naléhal. V jeho hlase byla stopa smutku, coţ mě překvapilo. Trhalo mi to srdce. Tolik mi to připomínalo ţivého Dimitrije, toho, který nebyl stvŧrou. Toho, kterému na mně záleţelo a který mě miloval, který mi věřil a miloval se se mnou. Tenhle Dimitrij, který ničím z toho nebyl, udělal opatrně dva kroky vpřed. Pak se zase zastavil. „Musíme být spolu.“ „Proč?“ zeptala jsem se tiše. To slovo odnesl vítr, ale Dimitrij ho přesto uslyšel. „Protoţe tě chci.“ Smutně jsem se na něj usmála a uvaţovala, jestli se po smrti znovu setkáme v zemi mrtvých. „Špatná odpověď,“ oznámila jsem mu. Pustila jsem se. V tom okamţiku byl u mě. Stihl to svou šílenou strigojí rychlostí právě v okamţiku, kdy jsem začala padat. Natáhl se, popadl mě za jednu ruku a přetáhl mě zpátky přes zábradlí. Vlastně jen z poloviny - zbytkem těla jsem dál visela nad řekou. „Přestaň se se mnou prát!“ křikl a tahal mě za ruku k sobě. Sám byl také ve vratké pozici, obkročmo seděl na zábradlí a nakláněl se dolŧ, aby mě udrţel.

313

„Pusť mě,“ zakřičela jsem. Ale byl příliš silný, takţe se mu podařilo přetáhnout většinu mého těla přes zábradlí a uţ mi nehrozilo, ţe spadnu. Šlo o tohle: neţ jsem se pustila, opravdu jsem počítala s tím, ţe umřu. Vyrovnala jsem se s tím a přijala to. Ale taky jsem počítala s tím, ţe Dimitrij nejspíš udělá něco takového, co opravdu udělal. Byl na to dost rychlý a dobrý. Proto jsem v druhé ruce, která mi volně visela přes zábradlí, drţela kŧl. Podívala jsem se mu do očí. „Nikdy tě nepřestanu milovat.“ A pak jsem mu vrazila kŧl do hrudi. Nebyl to tak přesný zásah, jak bych chtěla. Ne, kdyţ tak zkušeně uhnul. Zápasila jsem s ním a snaţila se mu zarazit kŧl dostatečně hluboko do srdce, ale nebyla jsem si jistá, ţe se mi to z tohohle úhlu podaří. Pak se přestal bránit. Ohromeně se na mě zahleděl, pootevřel rty a téměř se usmál, i kdyţ to byl strašlivý a bolestný úsměv. „Tak tohle jsem měl říct…“ vydechl. Byla to jeho poslední slova. Jak uhýbal kŧlu, ztratil rovnováhu. Magie kŧlu vše jenom usnadnila, kdyţ ochromila i jeho reflexy. Dimitrij padal. Málem mě strhl s sebou. Jen tak tak jsem se mu vykroutila a chytila se zábradlí. Padal do tmy - dolŧ aţ do černoty řeky Ob. Po chvilce mi zmizel z dohledu. Dívala jsem se za ním a uvaţovala, jestli ho nezahlédnu ve vodě, kdyţ budu dost mhouřit oči. Ale neviděla jsem ho. Řeka byla příliš tmavá a příliš hluboko. Mraky překryly měsíc a všechno zase zahalila temnota. Chvíli jsem zírala do řeky, a kdyţ mi došlo, co jsem to právě udělala, chtěla jsem se vrhnout za ním. Teď uţ určitě nedokáţu dál ţít. Musíš. Mŧj vnitřní hlas byl mnohem klidnější a spokojenější, neţ by měl být. Ten starý Dimitrij by chtěl, abys ţila. Jestli jsi ho opravdu milovala, pak musíš ţít dál. Roztřesená a udýchaná jsem přelezla zábradlí a seskočila zpátky na most a kupodivu jsem byla za to bezpečí vděčná. Nevěděla jsem,

314

kam se v ţivotě vydat dál, ale věděla jsem, ţe chci ţít. Bylo mi jasné, ţe zcela v bezpečí si budu připadat, teprve aţ budu mít pevnou pŧdu pod nohama, a tak jsem se pomalu vydala na druhou stranu. Tam jsem si mohla vybrat, jestli dál budu pokračovat podél řeky, nebo to zkusím po silnici. Cesty se od sebe na mnoha místech oddělovaly, ale obě mířily k městu. Nechtěla jsem zŧstat u řeky. Nechtěla jsem myslet na to, co se právě stalo. Nemohla jsem na to myslet. Mŧj mozek to odmítal. Nejdřív se starej o to, jak zůstat naţivu. Pak se starej o to, jak budeš ţít. Ačkoli to byla jen venkovská silnice, byla hezky rovná a dobře se po ní šlo - tedy někomu jinému by se po ní dobře šlo. Začalo slabě pršet; to mi teda k mým zraněním ještě chybělo. Pořád jsem myslela jen na to, ţe si chci sednout a odpočinout, schoulit se do klubíčka a uţ na nic nemyslet. Ne, ne, ne. Světlo. Musím jít za světlem. Málem jsem se tomu nahlas rozesmála. Připadalo mi to legrační. Jako bych proţívala klinickou smrt. Pak jsem se rozesmála doopravdy. Celou tuhle noc jsem neměla daleko k smrti. Tohle je to nejmenší zlo. A taky poslední. Tolik jsem se touţila dostat do města, ale pořád bylo strašně daleko. Nevěděla jsem, kolik jsem toho ušla, neţ jsem se zastavila a sedla si. Jenom minutku, řekla jsem si. Minutu posedím a pak vyrazím zase dál. Musím jít dál. Pokud jsem náhodou minula srdce, Dimitrij by mohl kaţdou chvíli vylézt z řeky. Nebo by mě mohl pronásledovat jiný Strigoj z toho sídla, který třeba přeţil. Za minutu jsem ale nevstala. Asi jsem usnula a vŧbec jsem netušila, jak dlouho uţ u silnice vlastně sedím, kdyţ mě probrala blíţící se světla auta. Zpomalilo a zastavilo. Vyškrábala jsem se na nohy a připravila se na nejhorší. Ţádný Strigoj ovšem z auta nevystoupil. Byl to lidský stařík. Podíval se na mě a něco řekl rusky. Zavrtěla jsem hlavou a o krok couvla. Sklonil se k okýnku a něco houkl dovnitř. Po chvilce vystoupila starší ţena. Prohlíţela si mě s vykulenýma očima a soucitným výrazem. Řekla něco konejšivého a opatrně ke mně vztáhla ruku, jako by se chystala dotknout divokého zvířete. Několik tíţivých vteřin jsem na ni hleděla a pak jsem ukázala na purpurovou

315

záři na obzoru. „Novosibirsk,“ řekla jsem. Podívala se tím směrem a přikývla. „Novosibirsk.“ Ukázala na mě a pak na auto. „Novosibirsk.“ Chvilku jsem váhala, ale pak jsem ji nechala, aby mě odvedla do auta na zadní sedadlo. Sundala si kabát a přikryla mě s ním. Aţ teď jsem si uvědomila, ţe jsem celá promočená od deště. Musela jsem vypadat příšerně po všech útrapách, kterými jsem si dneska v noci prošla. Divila jsem se, ţe vŧbec zastavili. Stařík usedl za volant a mě napadlo, jestli jsem se třeba nedostala do auta k sériovým vrahŧm. Ale i kdyby, jaký by v tom byl rozdíl po tom všem, co jsem dnes proţila? Začala se ozývat fyzická i psychická bolest a hrozily mě přemoci. S vynaloţením posledního úsilí jsem si olízla rty a vypravila ze sebe jedno slovo ze své ruské slovní zásoby. „Pazvanít?“ Ţena se po mně překvapeně ohlédla. Nebyla jsem si jistá, ţe jsem to řekla správně. Třeba jsem se nezeptala na mobil, ale na telefonní automat - nebo třeba na ţirafu -, ale ţena naštěstí pochopila. Zalovila v kabelce a podala mi telefon. Dokonce i tady na Sibiři si spolu všichni telefonují. Roztřesenýma rukama jsem vyťukala číslo, které jsem si uţ dobře pamatovala. Ozval se ţenský hlas. „Haló.“ „Sydney? Tady Rose…“

316

DVACET SEDM PO PŘÍJEZDU DO NOVOSIBIRSKU ZA NÁMI SYDNEY POSLALA CHLÁPKA, KTERÉHO JSEM NEZNALA.

Měl stejné zlaté tetování jako ona. Bylo mu něco přes třicet, měl světlé vlasy a samozřejmě to byl člověk. Vypadal schopně a dŧvěryhodně. Zatímco jsem se opírala o auto, on mluvil s tím postarším párem, jako by to byli jeho nejlepší přátelé. Sířil kolem sebe ovzduší jistoty a profesionality a staří manţelé se brzy také začali usmívat. Nevím, co jim řekl, moţná ţe jsem jeho zatoulaná dcera. Staříky kaţdopádně přesvědčil, aby mě zanechali v jeho rukou. Na vlastní oči jsem viděla alchymistu kouzlit. Kdyţ starý pán s paní odjeli, jeho chování se trochu změnilo. Netvářil se sice tak chladně jako zpočátku Sydney, ale nesmál se ani neţertoval. Vystupoval striktně profesionálně a já si nemohla pomoct a pomyslela jsem na muţe v černém. Ti zahlazují stopy po návštěvách mimozemšťanŧ, aby se svět nedozvěděl pravdu. „Mŧţeš chodit?“ zeptal se, kdyţ mě přejel pohledem od hlavy k patě. „To zatím netuším,“ odvětila jsem. Ukázalo se, ţe mŧţu, i kdyţ ne moc dobře. S jeho pomocí jsem nakonec došla do domu nad rezidenční částí města. To uţ se mi klíţily oči a sotva jsem se drţela na nohou. Byli tam i další lidé, ale nikdo z nich si mě nevšímal. Jediná podstatná věc byla loţnice, kam mě někdo zavedl. S vynaloţením veškeré síly jsem se pustila ruky, která mě podpírala, a svalila se do postele. Okamţitě jsem usnula. Probudila jsem se, kdyţ byla místnost zalitá slunečním světlem a odněkud se ozývaly tlumené hlasy. Vzhledem k tomu, co všechno se stalo, by mě uţ ani nepřekvapilo, kdyby tu seděl Dimitrij, Taťána nebo klidně doktorka Olendzká z Akademie. Místo nich na

317

mě ale shlíţel vousatý obličej Abeho. V tom světle se všechny jeho šperky leskly. Na chvilku se mi jeho obličej před očima rozpil a já viděla jen temnou vodu, která mě hrozila odnést. V hlavě se mi ozvala Dimitrijova poslední slova: Tak tohle jsem měl říct… Pochopil, ţe jsem od něj chtěla slyšet, ţe mě miluje. Co by se stalo, kdybychom měli ještě o pár minut víc? Řekl by to? Myslel by to váţně? A záleţelo by na tom? S nesmírným odhodláním jsem rozehnala vody, které mi vířily hlavou, a poručila si nemyslet na tu noc tak dlouho, jak jen to dokáţu. Utopila bych se, kdybych o tom přemýšlela. Teď musím plavat. Zaostřila jsem zrak na Abeho obličej. „Zdravím, Zmejo,“ vypravila jsem ze sebe slabým hlasem. Nijak mě nepřekvapilo, ţe je tady. Sydney o mně jistě pověděla svým nadřízeným a ti to zase oznámili Abemu. „Je od vás hezký, ţe jste se připlazil.“ S ponurým úsměvem zavrtěl hlavou. „Řekl bych, ţe co se týče plazení v temných koutech, na tebe nemám. Myslel jsem, ţe uţ jsi na cestě zpátky do Montany.“ „Příště musíte napsat do obchodní smlouvy trochu víc podrobností. Nebo mě sbalit a poslat do Státŧ doopravdy.“ „Aha,“ prohlásil. „Přesně to mám v úmyslu.“ Nepřestával se usmívat, ale já jsem přesto nabyla dojmu, ţe si nedělá legraci. A najednou uţ jsem se toho nebála. Návrat domŧ mi začínal znít dobře. Do místnosti vešli Mark s Oksanou a zastavili se vedle Abeho. Jejich přítomnost sice byla nečekaná, ale vítaná. Taky se usmívali. Tvářili se trochu melancholicky, ale evidentně byli rádi, ţe mě vidí. Posadila jsem se v posteli a překvapilo mě, ţe se vŧbec mŧţu hýbat. „Tys mě uzdravila,“ řekla jsem Oksaně. „Pořád mě to bolí, ale uţ mi nepřijde, ţe z toho chcípnu. To je rozhodně zlepšení.“ Přikývla. „Dělala jsem, co jsem mohla, aby ses dostala z nejhoršího. Zbytek zvládnu teď, kdyţ ses probudila.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ne. Počkám, aţ se uzdravím sama.“ Odjakţiva jsem nesnášela, kdyţ mě Lissa uzdravovala. Nechtěla jsem, aby na mě

318

plýtvala svou energií. A taky jsem nestála o to, aby pak kvŧli tomu trpěla vedlejšími účinky éteru. Lissa… Strhla jsem ze sebe přikrývku. „Pane Boţe! Musím se dostat domŧ. Hned.“ Tři páry rukou mě okamţitě zadrţely v posteli. „Počkej,“ mírnil mě Mark. „Nikam nejdeš. Oksana tě uzdravila jen trochu. Ani náhodou ještě nejsi v pořádku.“ „A pořád jsi nám neřekla, co se stalo,“ přisadil si Abe a jako vţdy mě provrtal pronikavým pohledem. Byl z lidí, kteří mermomocí musejí vědět všechno, a záhady, které mě obestíraly, ho pravděpodobně přiváděly k šílenství. „Není čas! Lissa je v maléru. Musím se vrátit do školy.“ Na všechno jsem si rychle rozpomínala. Na Lissino nevyzpytatelné chování, bláznivé kousky, které páchala pod nějakým nátlakem nebo spíš supernátlakem, vzhledem k tomu, ţe mě Avery dokázala vyhodit z Lissiny hlavy. „Takţe teď se chceš vrátit do Montany?“ vykřikl Abe. „Rose, i kdyby na tebe čekalo letadlo hned vedle v pokoji, je to minimálně čtyřiadvacetihodinový let. A ty nejsi natolik zdravá, aby ses mohla vydat na takovou cestu.“ Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se postavit. Po tom, co jsem proţila v noci, mi tahle skupinka nepřipadala jako ţádná hrozba - no, moţná Mark -, ale asi těţko začnu rozdávat rány. A taky jsem si nebyla jistá, co všechno dokáţe Abe. „Vy to nechápete! Někdo se snaţí zabít Lissu nebo jí ublíţit nebo…“ Vlastně jsem nechápala, o co Avery jde. Věděla jsem jenom, ţe nutí Lissu dělat nejrŧznější blbosti. Musí být neuvěřitelně silná v ovládání éteru, protoţe nejenţe dokáţe takové kousky, ale navíc to nedává najevo před Lissou a Adrianem. Dokonce si vytváří falešnou auru, aby zamaskovala svou zlatou. Netušila jsem, kde se v ní bere taková síla. Navíc Avery si tak ráda uţívá ţivota a neprojevuje absolutně ţádné známky šílenství. Ať uţ v má v plánu cokoli, Lissa je

319

v ohroţení. Musím něco udělat. Abeho jsem vynechala a úpěnlivě se zahleděla na Marka a Oksanu. „Máme spolu pouto,“ vysvětlila jsem. „Ona má potíţe. Někdo jí chce ublíţit. Musím za ní - vy přece chápete proč.“ A v jejich obličejích jsem viděla, ţe to skutečně chápou. Taky jsem věděla, ţe v mojí situaci by pro sebe udělali totéţ. Mark povzdechl. „Rose… Pomŧţeme ti dostat se za ní, ale nejde to hned.“ „Zavoláme do školy,“ pravil věcně Abe. „Postarají se o to.“ Jasně. A jak přesně bychom to měli udělat? Zavolat řediteli Lazarovi a říct mu, ţe jeho veselá dcerka kazí a ovládá lidi svými psychickými schopnostmi? Ţe pro dobro Lissy i všech ostatních by ji bylo třeba zavřít? Jelikoţ jsem neodpověděla, mysleli si, ţe mě přesvědčili. Zejména Abe. „S Oksaninou pomocí bys na tom moţná uţ zítra mohla být líp a odletět,“ dodal. „Mŧţu ti rezervovat letenku na zítra ráno.“ „Bude do té doby Lissa v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě Oksana. „Nevím…“ Co by mohla Avery napáchat za dva dny? Ztrapnit Lissu a odcizit ji ostatním ještě víc? Strašné věci, ale nic nevratného nebo ţivot ohroţujícího. Určitě… Určitě bude Lissa v pořádku? „Podívám se.“ Všimla jsem si, jak Mark vykulil oči, kdyţ mu došlo, co se chystám udělat. Pak uţ jsem z místnosti neviděla nic, protoţe uţ jsem tam nebyla. Byla jsem v Lissině hlavě. Kolem sebe jsem viděla nové okolí a asi na vteřinu jsem měla dojem, ţe znovu stojím na mostě a dívám se dolŧ do černých vod a studené smrti. Pak jsem se konečně vzpamatovala natolik, abych poznala, co vidím - nebo spíš, co vidí Lissa. Stála na římse u okna na nějaké budově v kampusu. Byla noc. Nedokázala jsem přesně určit, která je to budova, ale stejně na tom nezáleţelo. Lissa stála asi v úrovni šestého patra v botách na podpatcích a hlasitě se smála, jako by nebrala na vědomí, ţe mŧţe spadnout. Za ní jsem zaslechla Aveřin hlas.

320

„Lisso, dávej pozor! Nahoře nemáš co dělat.“ Ale bylo to stejně dvojsmyslné jako všechno, co Avery dělala. Přestoţe Lissu upozornila na nebezpečí, cítila jsem z Lissy bezstarostnost. Jako by jí něco říkalo, ţe je v pořádku být na takovém místě a není třeba dělat si s tím starosti. To byl Aveřin nátlak. Pak jsem zase ucítila to otření v hlavě a roztrpčený hlas. Zase ty? Přinutila mě vypadnout a vrátit se do pokoje v Novosibirsku. Abe se tvářil vyděšeně, patrně si myslel, ţe jsem upadla do nějaké katatonické strnulosti. Mark s Oksanou se mu pokoušeli vysvětlit, co se stalo. Zamrkala jsem a zamnula si ruce. Mark vydechl úlevou. „Je o moc zvláštnější sledovat, jak to dělá někdo jiný, neţ kdyţ to dělám sám.“ „Je v maléru,“ oznámila jsem a znovu se pokusila posadit. „Je v maléru… a já nevím, co mám dělat…“ Měli pravdu, kdyţ říkali, ţe se za Lissou jen tak nedostanu. A i kdybych se řídila Abeho návrhem a zavolala do školy…, Nevěděla jsem jistě, kde Lissa zrovna je, ani jestli by mi vŧbec někdo uvěřil. Napadlo mě, ţe skočím zpátky a pokusím se zjistit, kde přesně se Lissa nachází, ale Avery by mě nejspíš zase vyhodila. Z toho, co jsem zaregistrovala, mi bylo jasné, ţe Lissa u sebe nemá mobil - ţádné překvapení. Při vyučování bylo zakázáno mít u sebe telefon, takţe ten svŧj obvykle nechávala v pokoji. Ale vím o někom, kdo telefon u sebe mít bude. A kdo by mi mohl uvěřit. „Máte někdo mobil?“ zeptala jsem se. Abe mi podal svŧj a já vyťukala Adrianovo číslo. Samotnou mě překvapilo, ţe si ho pamatuju. Adrian je na mě sice naštvaný, ale na Lisse mu záleţí. Pomohl by jí, i kdyby na mě pořád zuřil. A uvěřil by mi, kdybych mu vylíčila tenhle šílený komplot vyvolaný éterem. Ale kdyţ se navázalo spojení, nevzal to Adrian, nýbrţ jeho hlasová schránka. „Vím, jak vás ničí, ţe mě postrádáte,“ ozval se jeho veselý hlas. „Ale nechte mi vzkaz a já se pokusím zmírnit vaše utrpení, hned jak to bude moţné.“

321

Zamáčkla jsem hovor a připadala si v koncích. Náhle mě napadlo něco šíleného. Podívala jsem se na Oksanu. „Ty… ty to umíš… Umíš vlézt někomu do hlavy a dotknout se jeho myšlenek, vid? Mně jsi to taky udělala.“ Trochu se ušklíbla. „Ano, ale dělám to jen nerada. Nepovaţuju to za správné.“ „Kdyţ jsi tam, dokáţeš někoho k něčemu přinutit?“ Zatvářila se ještě znechuceněji. „No ano, samozřejmě… Ty dvě věci jsou si vlastně dost podobné. Ale dostat se do něčí mysli je jedna věc a přinutit ho dělat něco, co sám nechce, to je něco úplně jiného.“ „Moje kamarádka se chystá udělat něco nebezpečnýho,“ prohlásila jsem. „Mŧţe ji to zabít. Je pod nátlakem a já s tím nemŧţu nic udělat. Pouto mi nedovolí něco jí sdělit. Mŧţu se jenom dívat. Kdybys jí mohla proniknout do hlavy a přikázat jí, aby se vyhnula nebezpečí…“ Oksana zavrtěla hlavou. „Morální otázky stranou, ale já se nedokáţu dostat k někomu, kdo není tady - natoţpak k někomu, koho jsem v ţivotě neviděla.“ Zpanikařila jsem a prohrábla si vlasy. Tolik jsem si přála, aby Oksana uměla lézt lidem do snŧ. V tomhle na vzdálenosti nezáleţí. Všechny tyhle schopnosti éteru mi od sebe připadaly oddělené, kaţdá s sebou přinášela ještě něco. Kdyţ někdo umí vcházet do snŧ, měl by taky umět navštívit dotyčného i v bdělém stavu. A napadlo mě něco ještě šílenějšího. Dnešek je zlomový den. „Oksano…, do mojí hlavy se dokáţeš dostat, ţe jo?“ „Ano,“ potvrdila. „Kdybych… Kdybych v té době byla v Lissině hlavě, mohla by ses dostat do mě a pak do její mysli? Mohla bych poslouţit jako… propojení mezi vámi?“ „O ničem podobném jsem jaktěţiv neslyšel,“ zahučel Mark. „To proto, ţe jsme kolem sebe nikdy dřív neměli tolik uţivatelŧ éteru a stínem políbených,“ oznámila jsem mu. Abe se pochopitelně tvářil, ţe neví, která bije. Oksana se zachmuřila. „Já nevím…“

322

„Bud to bude fungovat, nebo ne,“ řekla jsem. „Kdyţ ne, nic se nestane. Ale pokud se k ní dokáţeš dostat skrze mě, mŧţeš ji přinutit.“ Začala něco povídat, ale hned jsem ji přerušila. „Já vím, já vím… Myslíš si, ţe je to špatný. Ale co ta další uţivatelka éteru? To ona je špatná. Jediný, co musíš udělat, je přesvědčit Lissu, aby se dostala do bezpečí. Je připravená vyskočit z okna! Teď ji zastav a já k ní snad zítra nebo co nejdřív dorazím a napravím, co se dá.“ Tím napravováním jsem myslela, ţe Aveřin krásný obličejík poničím monoklem. Ve svém bizarním ţivotě uţ jsem byla zvyklá na to, ţe lidi - a hlavně dospělí - odmítají moje podivné nápady a prohlášení. Měla jsem co dělat, abych všechny přesvědčila, ţe Viktor unesl Lissu, a stejně tak těţké bylo přesvědčit stráţce, ţe na školu zaútočili Strigojové. Takţe kdyţ nastala situace jako tato, tak napŧl jsem očekávala další odpor. Oksana i Mark sice pŧsobili vyrovnaně, ale s éterem bojovali celý ţivot. Jakkoli to mohlo znít bláznivě, Oksana uţ nic nenamítala. „Dobře,“ řekla. „Dej mi ruce „Co se tu děje?“ dotázal se naprosto bezradně Abe. Pocítila jsem nemalé uspokojení, kdyţ jsem viděla, jak pro změnu nechápe zase on. Mark cosi zašeptal rusky Oksaně a políbil ji na tvář. Varoval ji, aby byla opatrná, ale nijak její rozhodnutí neodsuzoval. Uvědomoval si, ţe by chtěl totéţ, kdyby byla na Lissině místě ona. Jejich vzájemná láska byla tak hluboká a silná, ţe mě z toho málem přešlo veškeré odhodlání. Taková láska mi připomínala Dimitrije. Kdybych si dovolila myslet na něj ještě o chvilku déle, musela bych si znovu proţít minulou noc. Vzala jsem Oksanu za ruce a ţaludek se mi sevřel strachem. Nelíbilo se mi, ţe mi někdo leze do hlavy, ačkoli to je dost pokrytecké od někoho, kdo neustále leze do hlavy své kamarádce. Oksana mě obdařila nepatrným úsměvem a mně bylo jasné, ţe je z toho stejně nervózní jako já. „Omlouvám se,“ řekla. „Nerada to dělám…“ A pak jsem to ucítila. Bylo to stejné, jako kdyţ mě Avery vyhodila.

323

Bylo to, jako by se někdo skutečně dotýkal mého mozku. Zalapala jsem po dechu, podívala se Oksaně do očí a začaly mě polévat vlny horka a pak zase chladu. Oksana byla v mé hlavě. „Teď běţ za svou přítelkyní,“ řekla. Udělala jsem to. Soustředila jsem se na Lissu a objevila ji na římse pod oknem, odkud se zřejmě nehnula. Lepší, ţe byla pořád tam, a ne rozpláclá dole na zemi, ale stejně jsem ji chtěla dostat do bezpečí pokoje, neţ se něco přihodí. To ale nebylo na mně. Já tady slouţila jen jako taxík. To Oksana musí Lissu přesvědčit, aby slezla z římsy. Jenţe nic nenaznačovalo, ţe by tu byla se mnou. Kdyţ jsem skočila Lisse do hlavy, přestala jsem Oksanu vnímat. Mysl uţ mi nic nelechtalo. Oksano? Pomyslela jsem si. Jsi tu? Ţádná odpověď - aspoň ne od Oksany. Odpověď přišla z naprosto nečekaného zdroje. Rose? V mysli se mi ozval Lissin hlas. Na římse u okna znehybněla a okamţitě se přestala smát nějakému Aveřinu vtípku. Cítila jsem její hrŧzu a zmatek, kdyţ uvaţovala, jestli nejsem jen výplodem její mysli. Nakoukla do místnosti a dívala se kamsi za Avery. Ta ihned poznala, ţe se něco děje, a její výraz ztvrdl. Ucítila jsem její dobře známou přítomnost v Lissině hlavě a vŧbec mě nepřekvapilo, ţe se mě pokusila znovu vyhodit. Aţ na to, ţe tentokrát to nefungovalo. Kdyţ mě Avery vykopla předtím, bylo to, jako by do mě opravdu strčila. Měla jsem dojem, ţe kdyţ se o to pokusila tentokrát, bylo to pro ni, jako by narazila do cihlové zdi. Já uţ se nedám tak snadno vykopnout. Oksana byla jistým zpŧsobem se mnou a propŧjčovala mi svou sílu. Lissa se dívala na Avery a já viděla, jak se její krásné modrošedé oči vykulily hrŧzou, ţe mě nedokáţe ovládnout. Tak, ty svině, pomyslela jsem si. Pokračujeme dál. Rose? Opět se ozval Lissin hlas. Šílím? Zatím ne. Ale musíš slézt dolů, hned. Myslím, ţe Avery se tě snaţí zabít. Zabít mě? Z Lissina hlasu jsem slyšela i cítila, ţe tomu prostě

324

nemŧţe uvěřit. To by nikdy neudělala. Hele, teď není čas na dohadování. Jenom slez z toho okna a všechno bude dobrý. Cítila jsem, jak Lissa strnula a začala dávat jednu nohu dolŧ. Pak jako by ji cosi zarazilo. Její noha zŧstala, kde byla… a pomalu se jí začínala třást. To byla Aveřina práce. Uvaţovala jsem, jestli Oksana, která se skrývá v pozadí tohohle pouta, bude mít tolik síly, aby dokázala překonat ten nátlak. Ne, Oksana nebyla moc aktivní. Její schopnosti zacházet s éterem mi nějakým zpŧsobem umoţnily komunikovat s Lissou, ale Oksana zŧstávala nečinná. Cekala jsem, ţe poslouţím jenom jako takový most, přes který Oksana skočí Lisse do hlavy a dá jí příkaz. Nicméně situace se obrátila a já neumím udělat nátlak. Jediné, čím vládnu, je mŧj proslulý dŧvtip a přesvědčovací schopnosti. Lisso, musíš se postavit Avery, řekla jsem. Ona ovládá éter a pouţívá na tebe nátlak. Ty umíš vyvinout ten nejsilnější nátlak, jaký jsem kdy viděla. Mela bys být schopná se jí postavit. Odpověděl mi strach. Nemůţu… Teď nemůţu pouţít nátlak. Proč ne? Protoţe jsem pila. V duchu jsem zaúpěla. Samozřejmě. Proto si Avery vţdycky pospíšila, aby do Lissy nalila nějaký alkohol. Otupovalo to účinky éteru, jak často svým pitím dokazoval Adrian. Avery Lissu neustále povzbuzovala, aby pila, čímţ oslabila její schopnosti a ona se tolik nebránila. Kolikrát Lissa ani nevěděla, kolik toho vlastně vypila sama Avery. Kdyţ si na to teď vzpomínala, došlo jí, ţe Avery často jen předstírala, ţe hodně pije. Tak pouţij normální sílu vůle, poradila jsem jí. Nátlaku se dá vzdorovat. To byla pravda. Ovládat nátlak neznamená automaticky ovládat i svět. Někteří lidé tomu odolávají lépe neţ jiní, ale u Strigojŧ nebo uţivatelŧ éteru je to těţší. Cítila jsem, jak se Lissa odhodlává a stále dokola si opakuje moje slova, ţe musí být silná a slézt z římsy. Snaţila se zbavit toho příkazu,

325

který jí Avery dala, a já jsem jí pomáhala, aniţ bych věděla jak. Lissa i já jsme daly své síly dohromady a začaly Avery odstrkovat. Zatímco ten psychický zápas pokračoval, v reálném světě se Avery dívala Lisse do očí. Tvářila se velice koncentrovaně, ale náhle se zděsila. Zaznamenala, ţe se s ní peru i já. Přimhouřila oči a promluvila. Její promluva ovšem nebyla adresována Lisse, nýbrţ mně. „Ale no tak,“ sykla. „Ty si na mě nechceš nic zkusit.“ Nechci? Náhle mě polilo horko a zase jsem měla pocit, jako by se někdo dotýkal mé mysli. Aţ na to, ţe tentokrát to nebyla Oksana. Byla to Avery, která se pustila do řádného zkoumání mých myšlenek a vzpomínek. Teď uţ jsem chápala, co měla na mysli Oksana, kdyţ říkala, ţe je to násilné a invazivní. Tohle nebylo jen o tom, ţe by se dívala cizíma očima. Slídila v těch nejintimnějších myšlenkách. A pak se svět kolem mě změnil. Stála jsem v místnosti, kterou jsem neznala. Na okamţik jsem myslela, ţe jsem zase v Galinině sídle. Měla jsem z toho stejný dojem přepychu a bohatství. Ale ne. Po chvilce rozhlíţení jsem zjistila, ţe tady je to jiné. Nábytek nebyl stejný. Dokonce i atmosféra byla jiná. Galinin dŧm byl krásný, ale měla jsem z něj takový chladný a neosobní dojem. Tohle místo bylo příjemné a zařízené s láskou. Na plyšovém gauči byla ledabyle přes roh přehozena deka, jako by se pod ní donedávna někdo k někomu tulil. A přestoţe tam nebyl přímo nepořádek, všude se povalovaly nějaké věci - knihy, zarámované fotky. To naznačovalo, ţe tady někdo bydlí a místnost neslouţí jen k předvádění. Přešla jsem k malé poličce na knihy a zvedla jednu zarámovanou fotku. Kdyţ jsem uviděla, kdo je na ní, málem jsem ji upustila. Byl na ní Dimitrij a já, ale vŧbec jsem si nepamatovala, ţe bychom se někdy takhle fotili. Stáli jsme tam bok po boku s obličeji těsně u sebe, abychom měli jistotu, ţe v záběru budeme oba. Já jsem se křenila od ucha k uchu a on se vesele usmíval. Takový úsměv jsem u něj moc často neviděla. Trochu zjemňoval jeho obvyklý odhodlaný výraz, takţe na fotce vypadal mnohem víc sexy, neţ jsem si vŧbec dovedla představit. Z culíku se mu uvolnil pramen hebkých hnědých vlasŧ a

326

visel mu přes tvář. Za námi se rýsovalo město, které jsem poznala okamţitě. Petrohrad. Zamračila jsem se. Ne, tohle je rozhodně fotka, která nemŧţe existovat. Pořád jsem si ji prohlíţela, kdyţ jsem uslyšela, ţe do pokoje někdo vešel. Kdyţ jsem se ohlédla, srdce se mi zastavilo. Roztřesenýma rukama jsem odloţila fotku zpátky do poličky a o pár krokŧ couvla. Stál tam Dimitrij. Měl na sobě dţíny a obyčejné červené tričko, které dokonale zvýrazňovalo jeho štíhlou svalnatou postavu. Vlasy měl rozpuštěné a trochu mokré, jako by právě vylezl ze sprchy. V rukou drţel dva hrnky. Kdyţ mě uviděl, zasmál se. „Pořád ještě nejsi oblečená?“ podivil se a zavrtěl hlavou. „Budou tady kaţdou chvíli.“ Podívala jsem se na sebe a zjistila, ţe mám na sobě flanelové kalhoty od pyţama a tílko. Podal mi hrnek a já se nezmohla na víc, neţ ţe jsem hrnek přijala. Zadívala jsem se na jeho obsah - horká čokoláda - a pak zase na Dimitrije. Jeho oči nebyly rudé a v jeho obličeji se nezračilo zlo. Jen nádherná přívětivost a cit. Tohle byl mŧj Dimitrij, který mě miluje a ochraňuje. Ten s čistým srdcem i duší. „Kdo… Kdo přijde?“ zeptala jsem se. „Lissa a Christian. Přijdou přece na oběd.“ Nechápavě se na mě zahleděl. „Jsi v pořádku?“ Rozhlédla jsem se po příjemně zařízeném pokoji. Za oknem jsem viděla zahradu plnou stromŧ a květin. Sluneční paprsky pronikaly dovnitř aţ na koberec. Otočila jsem se zase k Dimitrijovi a zavrtěla hlavou. „Co to je? A kde to jsme?“ Uţ se netvářil nechápavě, jenom se mračil. Přistoupil ke mně, vzal mi z ruky hrnek a spolu se svým ho odloţil na poličku. Poloţil mi ruce na boky. Trhla jsem sebou, ale neucukla jsem. Jak bych taky mohla, kdyţ vypadal úplně jako mŧj Dimitrij? „Tohle je náš dŧm,“ řekl a přivinul si mě blíţ. „V Pensylvánii.“ „V Pensylvánii… Jsme u královskýho dvora?“ Pokrčil rameny. „Pár kilometrŧ od něj.“ Pomalu a nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Ne…, to není moţný.

327

Nemŧţeme spolu bydlet. A uţ vŧbec ne takhle blízko ostatních. To nám nikdy nedovolí.“ Kdybychom v nějakém bláznivém světě mohli ţít spolu, pak jedině tajně - na nějakém odlehlém místě jako třeba na Sibiři. „Tys na tom trvala,“ prohlásil s úsměvem. „A nikomu to nevadí. Všichni to vzali. Navíc jsi říkala, ţe musíme bydlet poblíţ Lissy.“ V hlavě mi to šrotovalo. Co se to děje? Jak je tohle moţné? Jak bych mohla bydlet s Dimitrijem - hlavně tak blízko Morojŧ? To není správné…, ale přesto jsem měla pocit, ţe to správné je. Kdyţ jsem se rozhlédla tentokrát, uţ mi připadalo, ţe jsem tam doma. Z celého toho místa čišela láska. Ale… Jak bych mohla být s Dimitrijem? Neměla bych dělat něco jiného? Neměla bych být někde jinde? „Ty jsi Strigoj,“ řekla jsem konečně. „Ne…, jsi mrtvý. Já jsem tě zabila.“ Jedním prstem mě pohladil po tváři a nepřestával se usmívat. „Vypadám jako mrtvý? Vypadám jako Strigoj?“ Ne. Vypadal krásně a silně a sexy. Byl přesně takový, jak jsem si ho pamatovala, jak jsem ho milovala. „Ale byl jsi…“ Hlas mě zradil, pořád jsem to nechápala. Takhle to nemělo být. Musím něco udělat, ale nedokáţu si vzpomenout co. „Co se stalo?“ Znovu mi poloţil ruku na bok a pevně mě sevřel v objetí. „Zachránilas mě,“ zašeptal mi do ucha. „Tvoje láska mě zachránila, Rozo. Přivedlas mě zpátky, takţe uţ mŧţeme být spolu.“ Opravdu jsem to udělala? Vŧbec jsem si na to nevzpomínala. Ale všechno mi to připadalo tak skutečné, tak báječné. Tolik mi chybělo jeho objetí! I jako Strigoj mě objímal, ale nikdy to nebylo takové. A kdyţ se ke mně sklonil a políbil mě, uţ jsem měla jistotu, ţe Strigoj není. Netušila jsem, jak jsem se mohla nechat u Galiny tak obelhávat. Tenhle polibek byl ţivý. Vpaloval se mi do duše a já se k Dimitrijovi nedočkavě tiskla rty. Znovu jsem cítila naše spojení. Na celém světě pro mě v tu chvíli neexistoval nikdo jiný neţ on. Aţ na to, ţe jsem se stále nemohla zbavit dojmu, ţe bych tady být neměla. Ale kde bych měla být? Lissa… Něco s Lissou… Přerušila jsem polibek, ale dál zŧstala v jeho náruči. Hlavu jsem si

328

mu opřela o hruď. „Váţně jsem tě zachránila?“ „Tvoje láska byla příliš silná. Naše láska byla příliš silná. Ani nemrtví nás nedokázali rozdělit.“ Chtěla jsem tomu uvěřit. Zoufale. Ale v hlavě se mi pořád ozýval ten otravný hlas. Lissa… Co je s Lissou? Pak mi to došlo. Lissa a Avery. Musím Lissu zachránit před Avery. Uskočila jsem od Dimitrije a on na mě překvapeně pohlédl. „Co děláš?“ „Tohle není skutečný,“ řekla jsem. „Tohle je klam. Ty jsi pořád Strigoj. Nemŧţeme být spolu - ne tady, mezi Moroji.“ „Samozřejmě, ţe mŧţeme.“ V jeho hlubokých hnědých očích se zračila bolest a to mi trhalo srdce. „Ty se mnou nechceš být?“ „Musím se vrátit k Lisse…“ „Pusť ji z hlavy,“ prohlásil a znovu ke mně přistoupil. „Pusť všechno z hlavy. Zŧstaň tady se mnou. Mŧţeme mít všechno, co jsme kdy chtěli, Rose. Mŧţeme spolu trávit celé dny, kaţdé ráno se probouzet vedle sebe.“ „Ne.“ Odstoupila jsem ještě dál. Věděla jsem, ţe kdybych to neudělala, políbil by mě znovu, a to uţ bych byla naprosto ztracená. Lissa mě potřebuje. Lissa je v pasti. S kaţdou další vteřinou ke mně přicházely další a další podrobnosti ohledně Avery. Tohle celé je jenom iluze. „Rose?“ oslovil mě. V jeho hlase bylo tolik bolesti. „Co to děláš?“ „Promiň,“ řekla jsem a bylo mi do breku. Lissa. Musím se dostat za Lissou. „Tohle není skutečný. Umřel jsi. Ty a já uţ nikdy nemŧţeme být spolu, ale jí pořád ještě pomoct mŧţu.“ „Máš ji radši neţ mě?“ Lissa se mě zeptala skoro na totéţ, kdyţ jsem odcházela za Dimitrijem. V ţivotě se snad pořád musím rozhodovat mezi nimi dvěma. „Oba vás miluju,“ odpověděla jsem. A potom jsem vynaloţila veškeré úsilí, abych se dostala zpátky k Lisse, ať uţ je kdekoli, a odtrhla se od téhle fantazie. Upřímně jsem ale musela uznat, ţe v tomhle vymyšleném světě bych nejraději

329

strávila zbytek ţivota. Bydlela bych v tom domě s Dimitrijem a kaţdé ráno se probouzela vedle něj, jak říkal. Jenţe to nebylo skutečné. Bylo to příliš jednoduché, a pokud jsem něco pochopila, pak to, ţe ţivot jednoduchý rozhodně není. Moje úsilí bylo ohromné, ale nakonec se mi to podařilo a já byla zase v pokoji na Akademii svatého Vladimíra. Zaměřila jsem se na Avery, která se snaţila mě i Lissu zmást. Vytáhla vzpomínku, která mě mučila nejvíc, a s její pomocí se mě snaţila od Lissy odtrhnout a nechat mě snít o tom, po čem touţím nejvíc na světě. Aveřinu myšlenkovou past jsem ale překonala, coţ mě samotnou potěšilo, ačkoli mě z toho bolelo srdce. Přála jsem si, abych s ní mohla komunikovat přímo a říct jí, co si myslím o ní i o její hře. To jsem ale nedokázala, a tak jsem opět spojila svou vŧli s Lissinou a společnými silami jsme dokázaly, ţe Lissa přelezla z římsy do pokoje. Avery se viditelně potila. Jakmile zjistila, ţe její psychická válka nefunguje, její krásný obličej se zakabonil. „Fajn,“ prohlásila. „Jsou i jednodušší zpŧsoby, jak tě zabít.“ Najednou vešel do místnosti Reed, který se tvářil stejně nepřátelsky jako obvykle. Netušila jsem, kde se tam vzal, ani jak věděl, ţe má zrovna přijít. S rukama před sebou si to namířil rovnou k Lisse. Za sebou měla otevřené okno. Člověk nemusel být génius, aby odhadl jeho úmysly. Avery se snaţila Lissu shodit za pouţití nátlaku. Reed se ji chystal vyhodit z okna ručně. V tom okamţiku mezi mnou a Lissou proběhl neslyšitelný rozhovor. Dobře, řekla jsem jí. Situace je následující - musíme si obrátit role. O čem to mluvíš? Třásla se strachy, coţ bylo pochopitelné, kdyţ se po ní Reed uţ uţ sápal. Právě jsem zvládla psychický zápas, oznámila jsem jí. Coţ znamená, ze ty budeš muset bojovat. A já ti ukáţu jak.

330

DVACET OSM LISSA NEMUSELA NIC ŘÍKAT, ABY VYJÁDŘILA SVOJE ZDĚŠENÍ. POCITY NAPROSTÉHO OHROMENÍ,

které se do mě vlévaly, vypovídaly za vše. Měla jsem pro ni jediný dŧleţitý pokyn. K zemi! Byla tak překvapená, ţe zareagovala okamţitě. Padla na podlahu. Ten pohyb byl dost neohrabaný, ale aspoň se dostala z Reedova okamţitého dosahu a trochu i od okna. Přesto jí Reed stihl narazit do ramene a do hlavy, ale bolelo ji to jen trochu. Ţe něco trochu bolí, ovšem pro kaţdou z nás představovalo něco jiného. Lissu sice párkrát v ţivotě mučili, ale většina jejích bojŧ byla jen psychická. Nikdy se neocitla v zápasu jeden na jednoho. Kdyţ mnou někdo mrskne proti zdi, připadá mi to uţ normální, ale pro ni je i malý úder do hlavy něčím monumentálním. Odplaz se pryč, přikázala jsem jí. Dostaň se co nejdál od něj a od okna. Plaz se ke dveřím, jestli to půjde. Lissa se začala plazit, ale byla příliš pomalá. Reed ji popadl za vlasy. Připadala jsem si, jako kdyţ si hrajeme po telefonu na tichou poštu. Pokyny, jak se postavit a jak reagovat, jsem jí dávala s takovým zpoţděním, jako by se tlumočily přes pět lidí, neţ se dostanou k ní. Přála jsem si, abych mohla pohybovat jejím tělem jako loutkář, ale bohuţel neovládám éter. Bude to bolet, ale otoč se a prašť ho, jak nejvíc můţeš. Opravdu to bolelo. Jak se pokoušela otočit, tahal ji za vlasy ještě bolestivěji. Ale zvládla to pozoruhodně dobře a začala Reeda mlátit. Její údery nebyly moc koordinované, ale překvapily ho natolik, ţe jí pustil vlasy a začal se bránit. Všimla jsem si, ţe ani on neumí bojovat. Byl sice silnější neţ ona, ale zjevně za sebou neměl ţádný trénink, kde

331

by ho naučili základní údery a vyuţití vlastní váhy. On se sem nepřišel poprat. Přišel jen, aby ji vyhodil z okna a rychle to skončil. Utíkej, jestli můţeš. Utíkej! Sebrala se ze země, ale ke dveřím se bohuţel nedostala. Zacouvala dál do místnosti, aţ narazila zády do ţidle na kolečkách. Zvedni ji. Prašť ho tou ţidlí. To se ovšem snadněji řekne, neţ udělá. Vmţiku byl u ní a znovu se ji pokoušel chytit a vytáhnout na nohy. Lissa se chytila ţidle a rozjela ji proti němu. Chtěla jsem, aby ji zvedla a bouchla ho s ní, ale to pro ni nebylo vŧbec jednoduché. Nicméně se aspoň zvedla a ţidli strčila mezi sebe a jeho. Řekla jsem jí, aby do něj bušila ţidlí aspoň natolik, aby se dal na ústup. Trochu to šlo, jenţe neměla takovou sílu, aby mu zpŧsobila nějaké zranění. Mezitím jsem tak napŧl očekávala, ţe se do rvačky přidá i Avery. Ve dvou by Lissu snadno přemohli. Koutkem Lissina oka jsem ale viděla, ţe Avery tam jen nehnutě sedí a dívá se rozostřeným a zamlţeným zrakem. Fajn. Bylo to sice zvláštní, ale nic jsem nenamítala proti tomu, ţe se drţí od té potyčky stranou. Lissa a Reed se zatím ocitli v patové situaci, z níţ jsem ji musela dostat. Zatím se jen bráníš, řekla jsem jí. Musíš na něj zaútočit. Konečně se mi dostalo přímé odpovědi. Co? Nic takovýho nesvedu! Netuším jak! Ukáţu ti to. Kopni ho - nejlépe mezi nohy. To srazí většinu kluků. Beze slov jsem se pokoušela poslat jí ten pocit, naučit ji, jak správně napnout svaly a vykopnout. Obrnila se a odstrčila ţidli stranou, takţe mezi ní a Reedem uţ nebylo vŧbec nic. To ho překvapilo a na chvilku se vŧbec nekryl. Lissa vykopla. Určené místo ovšem minula a zasáhla ho do kolene. To bylo skoro stejně dobré. Zapotácel se, jak ho noha zradila, a tak tak se stihl zachytit ţidle, aby měl aspoň nějakou oporu. Ta se rozjela, coţ mu moc nepomohlo. V tu chvíli uţ Lissa nepotřebovala ţádné pobízení, aby se rozběhla ke dveřím - aţ na to, ţe byly zatarasené. Právě vcházel Simon. Lissa i já jsme okamţitě pocítily úlevu. Stráţce! Stráţci představují bezpečí. Stráţci nás chrání. Tenhle stráţce ale bohuţel chránil Avery a brzy se

332

ukázalo, ţe jeho povinnosti se netýkají jen toho, aby ji ochránil před Strigoji. Napochodoval dovnitř, bez váhání Lissu popadl a neomaleně ji táhl zpátky k oknu. V tu chvíli jsem jí neměla co poradit. Dařilo se mi udílet rady, jak setřást nešikovného teenagera. Ale stráţce? A ten nešikovný teenager uţ se vzpamatoval a spěchal k Simonovi, aby mu pomohl dokončit tu práci. Pouţij nátlak! To byl mŧj poslední zoufalý příkaz. Teď uţ bylo vše jen na Lisse. Alkohol, který předtím vypila, z ní sice uţ pomalu vyprchával, takţe měla koordinovanější pohyby, ale pořád ještě ovlivňoval její schopnost ovládat éter. Mohla se té síly dotknout - ale ne moc. I při tom ovládnutí si počínala neohrabaně. Nicméně její odhodlání bylo silné. Natáhla tolik éteru, kolik jen zvládla, a přetavila ho v nátlak. Nic se nestalo. Pak jsem ucítila to zvláštní lechtání v hlavě. Nejdřív jsem si pomyslela, ţe Avery je zpátky ve hře, ale pak mi došlo, ţe spíš neţ by se někdo natahoval do mě, natahuje se skrze mě. Síla v Lisse vzrostla a já si okamţitě uvědomila, co se stalo. Oksana se pořád skrývala kdesi v pozadí a teď jí propŧjčila svou sílu. Vedla ji přese mě do Lissy. Simon strnul a pŧsobilo to skoro aţ zábavně. Trhl sebou a začal se pohupovat zepředu dozadu, jak se připravoval skočit na Lissu a dokončit svŧj smrtící úkol. Ale bylo to, jako by uvízl v ţelé. Lissa váhala a nehýbala se. Bála se, ţe by nátlak v tu chvíli povolil. Taky šlo o to, ţe Reed pod ţádným nátlakem nebyl. Jenţe to, co se stalo Simonovi, ho natolik vykolejilo, ţe nevěděl, jak má zareagovat. „Nemŧţete mě jen tak zabít!“ vyhrkla Lissa. „Nemyslíte, ţe by se všichni začali vyptávat, kdyby našli pod oknem moje tělo?“ „Nevšimnou si toho,“ vypravil ze sebe strnule Simon. Bylo znát, ţe i mluvení ho stojí hodně úsilí. „Ne, kdyţ budeš vzkříšena. A jestli ne, pak to budou všichni povaţovat za tragickou nehodu.“ Pomaličku se začínal vymaňovat z jejího nátlaku. Její schopnosti trochu zeslabovaly - jako by někde byla nějaká proláklina, kudy ta síla uniká ven. Podezírala jsem Avery, ţe v tom má prsty, nebo byla

333

moţná Lissa psychicky unavená. Nebo moţná obojí. Simonovi se rozlil po tváři spokojený výraz, udělal výpad vpřed a pak… Znovu strnul. Lissiným periferním viděním jsem zaregistrovala příjemnou zlatou auru. Otočila hlavu natolik, ţe jsem spatřila ve dveřích Adriana. Tvářil se tak šokovaně, ţe to bylo aţ komické, ale rychle se sebral a zaměřil se na Simona. Teď drţel stráţce na místě Adrianŧv nátlak. Lissa se přikrčila a snaţila se dostat od toho prokletého otevřeného okna. „Zadrţ ho!“ vykřikla. Adrian se zašklebil. „Nemŧţu… Co to sakra je? Jako by tady byl ještě někdo…“ „Avery,“ oznámila Lissa a střelila pohledem po druhé dívce. Avery byla v tu chvíli bledá i na Morojku. Těţce dýchala a potila se čím dál víc. Bojovala proti Adrianovu nátlaku. Po několika vteřinách se Simon opět vymanil z vlivu nátlaku. Vrhl se na Lissu s Adrianem, ale jeho pohyby byly dost zpomalené. Ty hajzle, pomyslela jsem si. Co teď? Chtěla vědět Lissa. Reed. Běţ po Reedovi. Vyřaď ho. Reed se během toho zápasu se Simonem ani nepohnul, jen to uhranutě sledoval. A kdyţ se pohnul, jeho pohyby byly zpomalené, stejně jako stráţcovy. Přesto se ale vyřítil na Lissu. Simon se zjevně usnesl, ţe Adrian představuje větší hrozbu, a tak šel po něm. Nejvyšší čas zjistit, jestli tohle rozdělení práce bude fungovat. A co Adrian? Zeptala se Lissa. Musíme ho na chvilku nechat, aby to zvládl sám. Ty jdi po Reedovi. Nakopni ho. Co??? Přesto se k němu vydala a pohybovala se s takovým odhodláním, ţe jsem na ni byla pyšná. Ušklíbl se a zavrčel. Choval se, jako by byl sám se sebou spokojen, ale neuvaţoval jasně a pořád se pohyboval tak nemotorně. Znovu jsem se pokusila Lissu něco naučit beze slov.

334

Nemohla jsem ji přinutit ke konkrétní akci, ale aspoň jsem se snaţila předat jí ten pocit z toho, kdyţ někoho praští. Jak se rozmáchnout, správně skrčit prsty, soustředit sílu. Po tom, co předvedla před chvílí, jsem doufala aspoň v nějaký náznak úderu, který by ho na chvíli udrţel od ní a zdrţel ho. A vtom se stalo něco skutečně krásného. Lissa ho praštila do nosu. Opravdu praštila. Obě jsme slyšely, jak při té ráně křupla kost. Z nosu mu začala crčet krev. Odpotácel se kousek dozadu a já i Lissa jsme na něj jen zíraly s vykulenýma očima. Nikdy by mě nenapadlo, ţe by byla Lissa schopná něčeho takového. Ţádná milá, slušná, krásná Lissa. Nejradši bych skákala a tančila radostí. Ale ještě to neskončilo. Nepřestávej! Bouchni ho znova. Musíš ho vyřadit! To jsem udělala! zaječela. Samotnou ji zděsilo, co udělala. Taky ji hrozně bolela pěst. Během toho rychlotréninku jsem ji na to neupozornila. Ne, musíš ho zneškodnit, přikázala jsem jí. Myslím, ţe on a Avery mají pouto a ona z něj nejspíš bere svou sílu. Teď uţ mi dávalo smysl, proč strnul, kdyţ si Avery brala sílu, kterou chtěla pouţít k nátlaku. Taky to vysvětlovalo, proč se objevil přesně ve chvíli, kdy měl. Přivolala ho jejich poutem. A tak Lissa znovu zaútočila na Reeda. Uštědřila mu ještě dvě rány a při jedné z nich mu narazila hlava o zeď. Pootevřel pusu a svaly v obličeji se mu uvolnily. Klesl na podlahu a v očích se mu objevil prázdný výraz. Nebyla jsem si jistá, jestli je skutečně v bezvědomí, ale pro tuto chvíli byl vyřazen. Trochu stranou jsem zaslechla tichý Aveřin pláč. Lissa se otočila k Adrianovi se Simonem. Adrian uţ se přestal pokoušet o nátlak, protoţe Simon zběsile útočil. Z Adrianova obličeje bylo patrné, ţe i on schytal pár ran. Uvědomila jsem si, ţe stejně jako Lissa, se ani on v ţivotě nezapojil do takovéhle bitky. Lissa ode mě nepotřebovala ţádnou další radu. Došla aţ k nim a pokusila se o nátlak. Simon sebou překvapeně trhl, ale útočit nepřestal. Jen ho to trochu vykolejilo. Lissa byla pořád slabá, ale přesto k němu dokázala

335

aspoň trochu proniknout. „Pomoz mi!“ vykřikla. Kdyţ Simon na chvíli zaváhal, Adrian se pokusil přispět i svými schopnostmi. Lissa cítila i viděla změnu v jeho auře, jak skrze něj proudí magie. Vnímala, jak s ní spojil síly v psychickém útoku na Simona. Po chvilce jsem vycítila, ţe se k nim přidala i Oksana. Chtěla jsem si hrát na generála a křičet na všechny strany rozkazy, ale tohle uţ nebyl mŧj boj. Simon vyvalil oči a klesl na kolena. Lissa vycítila další dva uţivatele éteru a Oksanina přítomnost ji trochu překvapila. Měla dojem, ţe kaţdý z nich zpŧsobuje Simonovi něco jiného. Ona se ho snaţila přinutit, aby přestal útočit a prostě znehybněl. Její krátký kontakt s Adrianovou magií jí napověděl, ţe on se ho pokouší uspat. Oksana se ho zase snaţila přimět, aby utekl z místnosti. Ty rozporuplné příkazy a tolik síly na něj byly příliš. Poslední Simonova obrana padla a všechny ty protichŧdné příkazy ho zasáhly jako přílivová vlna éteru. Klesl na zem. Tři uţivatelé éteru zkombinovali své magické síly a uvrhli ho do bezvědomí. Lissa s Adrianem se pak obrátili k Avery a v duchu se připravili na další boj. Toho ovšem nebylo třeba. Jakmile se veškerý éter vlil do Simona, Avery začala ječet. A ječela a ječela. Drţela se za hlavu a její strašlivý křik nabíral na intenzitě. Lissa s Adrianem si vyměnili pohledy, protoţe netušili, jak se tohle mŧţe vyvíjet. „Proboha,“ vydechl vyčerpaně Adrian. „Jak jí zavřeme hubu?“ Lissa nevěděla. Napadlo ji, ţe se prostě pokusí Avery pomoct, přestoţe tohle všechno zpŧsobila. Ale po několika vteřinách Avery umlkla. Neomdlela jako její společníci. Jenom tam seděla a zírala. Uţ neměla tak zakalený zrak, jako kdyţ pracovala s éterem. Její pohled byl… prázdný. Jako by v ní nezbylo uţ vŧbec nic. „Co-co se stalo?“ dotázala se Lissa. Na to jsem měla odpověď. Nasála do sebe éter ze Simona. Usmaţilo ji to. Lissu to překvapilo. Jak by to mohlo ze Simona přejít do ní?

336

Protoţe mají pouto. Říkalas, ţe má pouto s Reedem! To taky. Má pouto s oběma. Lissa moc nevěnovala pozornost svému okolí, protoţe zápasila o holý ţivot, ale já jsem si všimla jejíma očima aur všech přítomných. Avery uţ svou auru nemaskovala, takţe ji měla zlatou, stejně jako Adrian a Lissa. Simon a Reed měli skoro stejné aury s obvyklými barvami, ale měli je černě orámované. Byli stínem políbení. Avery je oba vzkřísila z mrtvých. Lissa uţ se na nic nevyptávala a jenom se zhroutila Adrianovi do náruče. Nebylo v tom ale nic erotického, jen zoufalá potřeba být nablízku příteli. „Jak to, ţe jsi přišel?“ zeptala se ho. „Děláš si srandu? Jak bych mohl nepřijít? Vţdyť jste v sobě měly tolik éteru, ţe jste plály jako vatra. Cítil jsem to celou cestu kampusem.“ Rozhlédl se kolem. „Páni, mám tolik otázek.“ „Tak to jsme dva,“ zamumlala. Musím uţ jít, řekla jsem Lisse. Bylo mi trochu líto, ţe je teď musím opustit. Chybíš mi. Kdy se vrátíš? Brzo. Děkuju. Děkuju, ţes mi pomohla. Není zač. Připadalo mi, ţe jsem se i v jejím těle usmála. Jo, a Lisso? Vyřiď Adrianovi, ţe jsem na něj hrdá. Místnost na Akademii zmizela. Opět jsem seděla na posteli na druhé straně světa. Abe mě se zájmem pozoroval. Mark sice také, ale ten měl oči hlavně pro Oksanu, která leţela vedle mě. Byla v podobném stavu jako Avery, taky byla hrozně bledá a zpocená. Mark jí zběsile drtil ruce a tvářil se zděšeně. „Jsi v pořádku?“ Usmála se. „Jsem jenom unavená. To bude dobré.“ Nejradši bych ji objala. „Děkuju ti,“ vydechla jsem. „Moc ti děkuju.“ „Ráda jsem pomohla,“ řekla. „Ale doufám, ţe uţ to nebudu muset absolvovat znova. Bylo to… zvláštní. Ani nevím, jakou roli jsem v tom vlastně hrála.“

337

„To já taky ne.“ Bylo to opravdu zvláštní. Někdy mi připadalo, ţe tam Oksana je a bojuje po boku Lissy a nás ostatních. Jindy jsem zase měla dojem, jako by se mnou splynula. Zachvěla jsem se. Tolik myslí spojených dohromady. „Příště uţ u ní budeš,“ prohlásila Oksana. „Ve skutečnosti.“ Zmatená a v rozpacích jsem sklopila oči ke svým rukám. Z jedné na mě zazářil stříbrný prsten. Sundala jsem si ho a podala ho Oksaně. „Ten prsten mě zachránil. Mŧţe tě uzdravit, i kdyţ jsi ho sama vyrobila?“ Na chvilku ho sevřela v dlani a pak mi ho vrátila zpátky. „Ne, ale řekla jsem, ţe se z toho vzpamatuju. Uzdravuju se rychle i sama.“ To byla pravda. Lissa se taky ze všeho rychle zotavila. To bylo součástí toho, ţe v sobě měla pořád éter. Zadívala jsem se na prsten a napadlo mě něco znepokojivého. Byla to myšlenka, která mě napadla uţ v autě s tím starším párem cestou do Novosibirsku, kdyţ jsem se propadala do bezvědomí. „Oksano…, tohohle prstenu se dotkl Strigoj. A na chvíli, kdyţ ho měl v ruce, bylo to jako…, no, bezpochyby zŧstával pořád Strigojem, ale v tu chvíli byl skoro jako dřív.“ Oksana neodpověděla hned. Podívala se na Marka a oba si dlouze hleděli do očí. On si pak skousl ret a zavrtěl hlavou. „Ne,“ prohlásil. „To jsou jen pohádky.“ „Co?“ vykřikla jsem. Dívala jsem se z jednoho na druhého. „Jestli o tom něco víte - o Strigojích -, musíte mi to říct!“ Mark cosi prohodil rusky ostrým varovným tónem a Oksana se tvářila stejně odhodlaně. „Neměli bychom zadrţovat informace,“ řekla nakonec. S váţným výrazem se ke mně otočila. „Povídal ti Mark o jednom Morojovi, s nímţ jsme se kdysi setkali? Taky ovládal éter.“ Kývla jsem. „Jo.“ „Ten vykládal spoustu historek - a myslím, ţe většina z nich nebyla pravda. Ale jednou říkal… No, zkrátka prohlašoval, ţe vrátil Strigoje zpátky do ţivota.“ Abe, který aţ dosud mlčel, se jen ušklíbl. „To jsou pohádky.“ „Co?“ Zatočil se se mnou celý svět. „Jak?“

338

„To nevím. Nikdy to moc nerozebíral a podrobnosti jeho vyprávění se často lišily. Řekla bych, ţe polovina z toho, co vykládal, byly jen výplody jeho představivosti,“ objasnila. „On je blázen,“ vloţil se do toho Mark. „Nebyla to pravda. Nenech se unést fantazií šílence. Neupínej se k tomu. Neudělej si z toho zas další poslání. Musíš se vrátit k té, se kterou máš pouto.“ Polkla jsem a ţaludek se mi sevřel. Je to pravda? Mŧţe uţivatel éteru vrátit Strigoje zpátky do ţivota? Teoreticky…, kdyţ uţivatel éteru mŧţe uzdravovat a oţivovat mrtvé, tak proč ne nemrtvé? A Dimitrij… Dimitrij se rozhodně choval úplně jinak, kdyţ drţel v ruce ten prsten. Ovlivnil ho éter a probudil v něm část toho, kým býval dřív? V tu dobu jsem myslela, ţe ho obměkčily vzpomínky na jeho milované… „Musím s tím chlapem mluvit,“ zamumlala jsem. Ne ţe bych věděla proč. Ať uţ jsou to pohádky, nebo ne, stejně je na to pozdě. Udělala jsem to. Zabila jsem Dimitrije. Teď uţ ho zpátky nepřivede ani zázračný éter. Srdce se mi rozbušilo ještě víc a sotva jsem dokázala popadnout dech. V duchu jsem ho pořád viděla padat a padat…, věčně padat s kŧlem zaraţeným v hrudi. Řekl by, ţe mě miluje? Tuhle otázku si budu klást po zbytek ţivota. Zachvátil mě ţal a bolest, zároveň jsem ale pociťovala i jistou úlevu. Osvobodila jsem Dimitrije z jeho zlého stavu. Přinesla jsem mu mír a poslala ho do šťastnějšího světa. Třeba se tam někde v nebi setká i s Masonem a budou spolu trénovat. Udělala jsem správnou věc. Neměla bych toho litovat. Oksana nedbala na moje rozpoloţení a řekla: „Mark si nedělal legraci. Ten muţ je blázen - tedy pokud ještě ţije. Kdyţ jsme ho viděli naposled, nezvládal se ani normálně bavit, natoţ pouţívat magii. Odešel někam do ústraní. Nikdo neví, kde je. Moţná jen jeho bratr.“ „To stačí,“ varoval ji Mark. Nicméně to stačilo vyvolat Abeho pozornost. Se svým obvyklým prohnaným výrazem se naklonil dopředu. „Jak se jmenuje?“ „Robert Doru,“ odpověděl Mark po chvilce váhání. Nikoho takového jsem neznala a navíc jsem si začínala uvědo-

339

movat, ţe tohle nemá smysl. Ten chlap byl ztracený případ a ve svém šílenství si nejspíš jen představoval, ţe zachránil nějakého Strigoje. Dimitrij je mrtvý. Tahle část mého ţivota skončila. Teď se musím vrátit k Lisse. Pak jsem si ale všimla, ţe Abe strnul. „Vy ho znáte?“ zeptala jsem se. „Ne. A ty?“ „Ne.“ Pozorně jsem si prohlíţela Abeho obličej. „Rozhodně ale vypadáte, ţe něco víte, Zmejo.“ „Vím o něm,“ upřesnil Abe. „Je to nelegitimní královský. Jeho otec měl románek, jehoţ výsledkem byl právě Robert. Otec ho ale přesto zahrnul do rodiny. Robert vyrŧstal se svými nevlastními bratry, ačkoli o tom nikdo moc neví.“ Zato Abe samozřejmě ano. „Příjmení Doru získal Robert po matce.“ Ţádné překvapení. Doru není královské jméno. „A jaké příjmení má jeho otec?“ „Daškov. Trenton Daškov.“ „Tohle jméno znám,“ oznámila jsem mu. S Trentonem Daškovem jsem se setkala před pár lety, kdyţ jsem doprovázela Lissu a její rodinu na královskou prázdninovou oslavu. Trenton byl tehdy shrbený stařík, který vypadal, ţe kaţdou chvíli umře. Morojové se často doţívají věku i přes sto let, ale tomuhle uţ bylo sto dvacet - coţ bylo dost i na jejich normu. Nikdo si nešeptal, ţe by měl Trenton nemanţelského syna. Jeho legitimní syn přijel spolu s ním. Dokonce se mnou tančil, čímţ projevil nesmírnou zdvořilost k nízko postavené dhampýrce. „Trenton je otec Viktora Daškova,“ prohlásila jsem. „Takţe tvrdíte, ţe Robert Doru je nevlastním bratrem Viktora Daškova?“ Abe kývl a stále mě bedlivě pozoroval. Jak uţ jsem se zmínila, Abe ví snad všechno. Nejspíš zná i moji historii s Viktorem. Oksana se zamračila. „Viktor Daškov je někdo dŧleţitý, ţe?“ V jejich zapadlé sibiřské chatrči musejí být odříznuti od zpráv z dění v morojské politice. Nejspíš ani nevědí, ţe ten kdysi vlídný muţ teď sedí ve vězení.

340

Rozesmála jsem se, i kdyţ ne proto, ţe bych tu situaci shledávala nějak humornou. Celé to bylo neuvěřitelné a šílené pocity z toho všeho jsem ze sebe dokázala dostat jedině hysterií. Zoufalstvím. Rezignací. Ironií. „Co je na tom tak zábavného?“ dotázal se udiveně Mark. „Nic,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, ţe kdyţ se nepřestanu smát, pravděpodobně se rozbrečím. „To je právě to. Vŧbec to není zábavný.“ Jak nádherné obrátky nabral mŧj ţivot! Jediná ţijící osoba, která mŧţe něco vědět o záchraně Strigojŧ, je nevlastní bratr mého největšího nepřítele, Viktora Daškova. A jediný, kdo ví, kde by mohl Robert být, je sám Viktor Daškov. Viktor toho ví o éteru spoustu a já jsem aţ teď pochopila, kde všechny ty informace získal. Ne ţe by na tom záleţelo. Na ničem z toho uţ nezáleţí. I kdyby sám Viktor uměl přeměnit Strigoje zpátky, je pozdě. Dimitrij zemřel mou rukou. Je mrtvý. Zachránila jsem ho jediným zpŧsobem, který jsem znala. Kdyţ jsem si musela vybrat mezi ním a Lissou poprvé, vybrala jsem si jeho. Teď uţ jsem ale nebyla na pochybách. Podruhé jsem zvolila ji. Ona je skutečná. Ona je naţivu. Dimitrij uţ je minulostí. Celou tu dobu jsem nepřítomně zírala do zdi, ale teď jsem se zadívala Abemu do očí. „Dobře, starý pane,“ řekla jsem mu. „Sbalte mě a pošlete domŧ.

341

DVACET DEVĚT LET TRVAL DOBRÝCH TŘICET HODIN. Dostat se z prostředku Sibiře doprostřed Montany nebylo tak snadné. Letěla jsem z Novosibirsku do Moskvy, do Amsterdamu, do Seattlu a pak do Missouly. Čtyři rŧzné lety. Pět rŧzných letišť. Spousta pobíhání. Bylo to vyčerpávající. Kdyţ jsem se v Seattlu vrátila do Státŧ a podávala pas úředníkovi, pocítila jsem něco podivného - radost a úlevu. Neţ jsem opustila Rusko, myslela jsem, ţe by Abe mohl letět se mnou a dokončit svŧj úkol sám. Osobně mě předat tomu, kdo ho na tu práci najal. „Teď uţ se opravdu vracíš, vid?“ ujistil se na letišti. „Do školy? Neutečeš někde při mezipřistání a nezmizíš?“ Usmála jsem se. „Ne. Vrátím se ke svatému Vladimírovi.“ „A uţ tam zŧstaneš?“ ujišťoval se dál. Nevypadal uţ tak nebezpečně jako v Baje, ale v jeho očích jsem přesto viděla určitou tvrdost. Úsměv mě přešel. „Nevím, co se bude dít. Uţ tam nemám svoje místo.“ „Rose…“ Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila, a samotnou mě překvapilo moje odhodlání. „Dost. Ţádný mimoškolní specialitky. Říkal jste, ţe si vás najali, abyste mě dostal zpátky. Uţ není vaše práce, abyste mi říkal, co mám dělat pak.“ Aspoň jsem v to doufala. Ať uţ mě chtěl zpátky kdokoli, jistě to byl někdo z Akademie. Brzy uţ tam budu. Vyhráli. Abeho sluţby uţ nikdo potřebovat nebude. Přestoţe vyhrál, nevypadal zrovna šťastně, ţe mě opouští. Pohlédl na tabuli s odlety a povzdechl. „Musíš projít kontrolou, abys

342

nezmeškala svŧj let.“ Přikývla jsem. „Děkuju za…“ Za co vlastně? Za jeho pomoc? „…za všechno.“ „Skrývala svoje schopnosti jako vy všichni,“ broukla jsem. „Takţe Reed umřel později?“ „No to je právě zvláštní,“ řekl Adrian a zamračil se. „Nikdo vlastně neví, kdy umřel. Je královský. Celý ţivot ho rozmazlovali, víš? Ale z toho, co jsme z něj dostali - mnoho toho nebylo, protoţe všichni jsou dost zřízení -, to vypadá, ţe ho Avery zabila úmyslně a pak ho přivedla zase zpátky.“ „Stejně jako s Lissou,“ poznamenala jsem, kdyţ jsem si vybavila Simonova slova při boji. „Avery ji chtěla zabít a zase oţivit a připoutat ji tak k sobě. Proč ale právě Lissu?“ „Tipuju, ţe proto, ţe ovládá éter. Teď kdyţ uţ éter není ţádným tajemstvím, bylo jen otázkou času, kdy se Avery dozví o Lisse a o mně. Avery si asi myslela, ţe kdyţ si k sobě Lissu připoutá, vzrostou tím její schopnosti. Vţdyť z těch dvou pořád jenom cucala energii.“ Adrian zavrtěl hlavou. „Nedělal jsem si srandu, kdyţ jsem říkal, ţe jsem éter cítil celou cestu po kampusu. Avery ho musela vzít hodně, aby dokázala vyvinout nátlak na tolik lidí, zamaskovat svou auru a já nevím, co všechno ještě… Byla to zkrátka ohromná síla.“ Dívala jsem se na silnici před námi a uvaţovala o následcích Aveřina činu. „Proto byl Reed vţdycky tak divný, naštvaný a nikdy nešel daleko pro ránu. On a Simon absorbovali temnotu, kterou produkovala prací s éterem. Stejně jako to já absorbuju od Lissy.“ „Jo, aţ na to, ţe ty máš k těmhle týpkŧm hodně daleko. Na Simonovi to nebylo tak vidět - byl zkrátka lepší v tom, ţe se pořád tvářil kamenně -, ale oba byli úplně na hraně. A teď? Teď přes tu hranu přepadli. Všichni tři.“ Vybavila jsem si Simonŧv prázdný pohled a Aveřin křik. Zachvěla jsem se. „Kdyţ jsi říkal přes hranu…?“ „Myslel jsem, ţe se totálně zcvokli. Ti tři stráví zbytek ţivota na psychině.“ „To jste… to jsme jim udělali my?“ zeptala jsem se zděšeně.

343

„Částečně,“ připustil. „Avery to do nás napálila veškerou svou silou, a kdyţ jsme jí to hodili zpátky a… Myslím, ţe tolik toho jejich mysl nesnesla. A upřímně, vzhledem k tomu, jak na tom Simon s Reedem byli uţ předtím, tohle pro ně bylo vysvobození. A pro Avery taky.“ „Mark měl pravdu,“ řekla jsem. „Kdo?“ „Jeden stínem políbený, co jsem ho potkala. Říkal, ţe se jednou s Lissou dokáţeme vzájemně uzdravit z té temnoty. Chce to jen opatrně vyrovnat síly mezi uţivatelem éteru a stínem políbeným. Pořád to tak úplně nechápu, ale myslím, ţe Avery s těma dvěma nedokázala svoje síly vyrovnat. Nemyslím, ţe je zdravý mít pouto s více neţ jednou osobou.“ „Hmm.“ Adrian chvíli mlčel a soustředěně o tom všem přemýšlel. Nakonec se dal do smíchu. „Páni, nemŧţu uvěřit, ţes našla dalšího uţivatele éteru a stínem políbenýho. To je jako najít jehlu v kupce sena, ale tobě se vţdycky stávají takový věci. Nemŧţu se dočkat, aţ si poslechnu, cos všechno zaţila.“ Zadívala jsem se jinam a opřela si hlavu o sklo okýnka. „To ani není moc zajímavý.“ Nikdo ze zaměstnancŧ Akademie nevěděl o tom, jakou roli jsem sehrála při potyčce s Avery. Takţe mě nikdo nezpovídal, kdyţ jsem se vrátila. Pořád všechno dávali do pořádku a vyptávali se Adriana a Lissy. Éter byl natolik novým jevem, ţe nikdo pořádně nevěděl, co si myslet o tom, co se stalo. Avery a ty dva, s nimiţ měla pouto, odvezli, aby se jim dostalo odborné pomoci. Její otec odjel načas pryč. Adrian mě zapsal jako svého hosta, takţe jsem mohla do kampusu. Stejně jako všichni hosté, i já jsem dostala seznam míst, kde se mŧţu zdrţovat a co mŧţu a nemŧţu dělat. Ihned jsem to pustila z hlavy. „Musím jít,“ řekla jsem Adrianovi. Vědoucně se na mě usmál. „To je mi jasný.“ „Děkuju…, ţes pro mě přijel. Promiň, ţe tě teď musím opustit…“

344

Odmávl to. „Ty mě přece neopouštíš. Jsi zpátky, to je podstatný. Celou tu dobu jsem byl trpělivý, tak mŧţu ještě chvilku vydrţet.“ Na okamţik jsem se mu zadívala do očí a překvapily mě jeho vřelé city vŧči mně, které se mu zračily v očích. Nic jsem ale neřekla, jen jsem se na Adriana usmála a vydala se přes celý kampus. Cestou na Lissinu kolej jsem si vyslouţila spoustu divných pohledŧ. Zrovna skončilo vyučování, takţe se všude vyrojila spousta studentŧ, kteří někam spěchali. Kdyţ jsem ale procházela kolem skupinek, všichni znehybněli a přestali mluvit. Připomínalo mi to, jak jsme se sem s Lissou vrátily po našem útěku. Tehdy jsme procházely jídelnou a naši spoluţáci na nás civěli zrovna tak. Moţná to byla jen moje představivost, ale tentokrát mi to připadalo horší. Pohledy byly šokovanější. Mlčení těţší. Kdyţ jsme utekly, všichni si mysleli, ţe je to od nás jen nějaká lumpárna. Teď ale nikdo nevěděl, proč jsem vlastně odešla. Po útoku jsem se stala školní hrdinkou a krátce nato jsem ukončila studium a zmizela. Některým Morojkám z Lissiny koleje tudíţ asi připadalo, ţe právě potkaly ducha. Ignorování pomluv a názorŧ druhých je něco, v čem mám dost velkou praxi, takţe jsem sprintovala mezi čumily, aniţ bych se ohlédla. Schody jsem brala po dvou. Po cestě chodbou jsem se úplně uzavřela Lissiným pocitŧm. Bylo to sice hloupé, ale chtěla jsem se nechat překvapit. Chtěla jsem jen otevřít oči a vidět ji naţivo, ne vědět předem, jak se cítí a co si myslí. Zaklepala jsem na dveře. Adrian říkal, ţe kdyţ mě vídal ve snech, nedá se to srovnat se skutečností. Stejně jsem to vnímala teď s Lissou. Být v její hlavě je něco úplně jiného neţ být s ní ve skutečnosti. Dveře se otevřely a mně připadalo, jako by se přede mnou zhmotnil přízrak nebo na zem sestoupil nebeský posel. Nikdy jsme nebyly odloučené na tak dlouho. Po takové době mě napadlo, jestli si to shledání nakonec jenom nepředstavuju. Rukou si překryla pusu a vykulila oči. Asi z toho měla stejné pocity - a navíc nevěděla, ţe přijdu. Věděla jen, ţe přijedu „brzo“. Bezpochyby jsem jí taky připadala jako zjevení.

345

A s tím znovushledáním se mi zdálo, ţe jsem se vynořila z jeskyně - kde jsem byla skoro pět týdnŧ - do jasného denního světla. Kdyţ byl Dimitrij proměněn, měla jsem pocit, ţe jsem ztratila kus své duše. Kdyţ jsem opustila Lissu, přišla jsem o další kus. Teď, kdyţ jsem svou kamarádku viděla…, začínala jsem si myslet, ţe se moje duše moţná uzdraví. Moţná, ţe přece jen dokáţu ţít dál. Zatím jsem se ještě necítila stoprocentně celá, ale její přítomnost ve mně zaplnila velikou prázdnotu. Cítila jsem se sama sebou, jako uţ celé věky ne. Mezi námi se v tichu vznášelo mnoho otázek a nejasností. Kromě té záleţitosti s Avery tu byla ještě spousta nevyřešených věcí od doby, kdy jsem opustila školu. Poprvé od chvíle, kdy jsem vkročila do Akademie, jsem pocítila strach. Bála jsem se, ţe mě Lissa nebude chtít vidět nebo mi začne vyčítat, co jsem udělala. Namísto toho mě ale vroucně objala. „Já to věděla,“ vypravila ze sebe. Téměř se dusila vzlyky. „Věděla jsem, ţe se vrátíš.“ „Samozřejmě,“ zahučela jsem jí do ramene. „Vţdyť jsem řekla, ţe se vrátím.“ Moje nejlepší kamarádka. Mám zpátky svou nejlepší kamarádku. Kdyţ ji budu mít u sebe, dokáţu se vyrovnat s tím, co se stalo na Sibiři. Dokáţu se pohnout v ţivotě dál. „Omlouvám se,“ řekla. „Je mi tak líto, co jsem udělala.“ Udiveně jsem se od ní odtáhla. Vešly jsme do pokoje a já za námi zavřela dveře. „Za co se omlouváš?“ Přestoţe jsem měla radost, ţe ji zase vidím, čekala jsem, ţe se na mě pořád bude zlobit kvŧli tomu, ţe jsem ji opustila. Nic z toho s Avery by se nestalo, kdybych tu byla. Vyčítala jsem si to. S vlhkýma očima usedla na postel. „Za to, co jsem ti řekla…, kdyţ jsi odcházela. Neměla jsem právo říkat ti takový věci. A nemám právo ti přikazovat. Připadám si strašně, protoţe…“ Hřbetem ruky si otřela slzy z očí. „Protoţe jsem ti řekla, ţe Dimitrije zpátky nepřivedeš. Vím, ţe na tom nezáleţí, ale stejně jsem ti měla říct něco…“ „Ne, ne!“ Sedla jsem si k ní na zem a vzala ji za ruce. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, ţe ji zase vidím. „Podívej se na mě.

346

Nemáš se za co omlouvat. Taky jsem řekla věci, který jsem říkat neměla. To se holt stává, kdyţ jsou lidi rozrušení. A ani jedna z nás by si to neměla vyčítat. A co se týče toho přivedení zpátky…“ Povzdechla jsem. „Udělalas dobře, ţes to tenkrát odmítla udělat. I kdybychom ho našly, neţ se z něj stal Strigoj, stejně by to byl prŧšvih. Není bezpečný mít k sobě připoutanou víc neţ jednu osobu. Proto se to tak pokazilo s Avery.“ Spíš to bylo součástí toho, co všechno se s Avery pokazilo. Velkou roli v tom hrály i manipulace a zneuţívání moci. Lissiny vzlyky utichly. „Jak jsi to dokázala, Rose? Jak to, ţe jsi přišla aţ ve finále, právě kdyţ jsme tě potřebovali? Jak jsi to věděla?“ „Byla jsem s jednou uţivatelkou éteru. Seznámila jsem se s ní na Sibiři. Ona se umí dostat člověku do mysli - komukoli, nejen tomu, s kým má pouto - a komunikovat. Vlastně stejně jako Avery. Oksana se mi dostala do mysli, kdyţ jsem byla v tvojí hlavě. Je to váţně divný, jak to všechno fungovalo.“ To tedy přinejmenším. „Další schopnost, kterou nemám,“ okomentovala to Lissa lítostivě. Usmála jsem se. „No, ale ještě musím potkat nějakýho uţivatele éteru, co bude umět rozdávat takový rány jako ty. To byla jedna báseň, Liss.“ Zaúpěla, ale já jsem vycítila, ţe ji potěšilo, kdyţ jsem ji oslovila stejně jako dřív. „Doufám, ţe uţ to víckrát nebudu muset dělat. Nejsem ţádná bojovnice, Rose. Zato ty jo. Já umím jenom poskytnout morální podporu a po bitce uzdravovat zranění.“ Zvedla ruce a zadívala se na ně. „Uf, ne. Rozhodně uţ nechci nikoho mlátit.“ „Ale aspoň uţ teď víš, ţe to dokáţeš. Kdybys někdy chtěla něco naučit…“ „Ne!“ Zasmála se. „Musím se učit ještě spoustu věcí s Adrianem obzvlášť kdyţ od tebe slyším, co všechno se dá s éterem dělat.“ „Fajn. Asi bude nejlepší, kdyţ bude všechno jako dřív.“ Zváţněla. „Boţe, to taky doufám. Rose…, s Avery jsem udělala tolik kravin.“ Skrz pouto jsem poznala, čeho lituje nejvíc: rozchodu s Christianem. Bolelo ji kvŧli tomu srdce a vyplakala spoustu slz. Poté, co ode mě byl Dimitrij takhle oderván, jsem přesně věděla, jaké to je,

347

ztratit takovou lásku. Přísahala jsem si, ţe udělám něco, co by jí pomohlo. Teď na to ale nebyl vhodný čas. Nejdřív se musíme spolu dát zase dohromady. „Ale nemohlas tomu zabránit,“ přesvědčovala jsem ji. „Byla v nátlaku moc silná - hlavně kdyţ tě nutila pít a tvoje zábrany padly.“ „Jo, jenţe to nevědí všichni. A taky to kaţdý nepochopí.“ „Zapomenou,“ řekla jsem. „Vţdycky zapomenou.“ Chápala jsem, ţe se bojí o svou pověst, ale pochybovala jsem, ţe to bude mít nějaké dlouhodobější následky - kromě toho s Christianem. S Adrianem uţ jsme rozebrali Aveřinu manipulaci a dali si to dohromady se Simonovou poznámkou o tom, ţe Lissa bude mít nešťastnou nehodu. Avery chtěla, aby se Lissa chovala psychicky nevyrovnaně, pro případ, ţe by nakonec neměla dostatek sil ji oţivit. Kdyby Lissa opravdu zemřela, nikdo by to příliš nevyšetřoval. Po týdnech pití a bláznivých kouskŧ by takový náhodný pád z okna byl sice tragický, ale rozhodně dost věrohodný. „Éter je děs,“ prohlásila Lissa. „Všichni tě chtějí vyuţít - ti, co ho neovládají, jako Viktor, i ti, co ho ovládají, jako Avery. Přísahám, ţe bych zase začala brát svoje léky, kdybych neměla paranoidní strach, ţe se musím chránit před takovými jako Avery. Proč chtěla zabít mě, a ne Adriana? Proč jsem vţdycky terčem já?“ Přestoţe tohle téma bylo závaţné, neubránila jsem se úsměvu. „Protoţe z tebe chtěla udělat svou favoritku a z něj svýho přítele. Nejspíš chtěla chodit s někým, kdo by jí pomohl vystoupat po společenským ţebříčku vzhŧru, a nemohla riskovat, ţe ho zabije při pokusu připoutat ho k sobě. Nebo kdoví? Moţná by se o to nakonec taky pokusila. Ale ani by mě nepřekvapilo, kdyby jí připadalo, ţe ji ohroţuješ, a chtěla se jen postarat o to, aby měla jedinou další uţivatelku éteru pod kontrolou. Podívej, Liss, mohly bychom strávit hodiny a hodiny tím, ţe se budeme snaţit přijít na to, jak Avery Lazarová uvaţuje, a stejně bychom k ničemu nedospěly.“ „To je pravda.“ Sklouzla z postele a posadila se vedle mě na zem. „Ale víš co? Mám dojem, ţe bychom si mohly povídat celé hodiny o čemkoli. Jsi tady deset minut, ale mně připadá…, jako bys nikdy

348

neodešla.“ „Jo,“ souhlasila jsem s ní. Neţ se Dimitrij stal Strigojem, být s ním mi vţdycky připadalo přirozené a správné. A s Lissou jsem to vnímala stejně - i kdyţ náš vztah byl jiné povahy. Truchlila jsem pro Dimitrije a málem jsem zapomněla, co jsem měla s Lissou. Oni byli jako dvě další stránky mého já. Lissa někdy zvláštním zpŧsobem dokázala odhadnout, na co druhý myslí. A tak řekla: „To, co jsem ti řekla prve, jsem myslela váţně. Omlouvám se za to, co jsem řekla - ţe jsem se chovala, jako bych měla právo diktovat ti, co máš v ţivotě dělat. Nemám. Jestli se rozhodneš zŧstat a chránit mě, uděláš to z vlastního rozhodnutí, a protoţe jsi hodná. Chci si být jistá, ţe ţiješ podle svýho a rozhoduješ se podle sebe.“ „To neznamená, ţe jsem hodná. Vţdycky jsem tě chtěla chránit. A pořád chci.“ Povzdechla jsem si. „Jenom… Jenom jsem se musela o něco postarat. Musela jsem se dát dohromady - a mrzí mě, ţe jsem to s tebou moc dobře nezvládla.“ Proběhla ještě spousta omluv, ale takhle to občas chodí, kdyţ vám na někom záleţí. Vzájemně si odpustíte a jdete dál. Lissa váhala, neţ poloţila další otázku, ale já jsem stejně věděla, ţe to přijde. „Tak… Co se stalo? Našla… Našla jsi ho…?“ Nejdřív jsem myslela, ţe se mi o tom nebude chtít mluvit, ale pak jsem si uvědomila, ţe o tom mluvit potřebuju. Došlo mi ještě pár věcí, které byly mezi mnou a Lissou špatně. Jednak to, ţe mě vţdycky brala jako samozřejmost. A pak taky to, ţe jsem jí neříkala pravdu - a později jsem to zazlívala jí. Pokud chceme naše přátelství zase napravit a vzájemně si odpustit, nesmíme opakovat chyby z minulosti. „Opravdu jsem ho našla,“ vypravila jsem ze sebe po chvíli. Začala jsem jí povídat o všem, co se mi přihodilo: o svých cestách, o Belikovových, o alchymistech, o Oksaně a Markovi, o nezaslíbených a samozřejmě o Dimitrijovi. Přesně jak si z toho Lissa před chvílí dělala legraci, povídaly jsme si celé hodiny. Vylila jsem jí své srdce a ona naslouchala, aniţ by mě odsuzovala. Po celou dobu se tvářila

349

soucitně. Kdyţ jsem s vyprávěním dospěla ke konci, vzlykala jsem. Všechna ta láska a hněv a trápení, které jsem v sobě dusila od té noci na mostě, se teď draly ven. Nikomu v Novosibirsku jsem neřekla, kde jsem byla, kdyţ jsem byla s Dimitrijem. Neměla jsem odvahu někomu vykládat, ţe jsem dělala krvavou děvku Strigojovi. Vţdycky jsem poznamenala jen něco nejasného a doufala, ţe kdyţ o tom nebudu mluvit, pak se to moţná ani nestalo. Ale teď s Lissou jsem musela přijmout realitu, jaká skutečně byla, a plně si ji připustit. Zabila jsem muţe, kterého jsem milovala. Ze světa, v němţ jsem teď byla jenom já a ona, nás vytrhlo zaklepání na dveře. Podívala jsem se na hodiny a s údivem zjistila, ţe uţ je skoro čas večerky. Uvaţovala jsem, jestli mě vychovatelka vyhodí. Rychle jsem si osušila oči a Lissa šla otevřít. Vychovatelka ale měla jiný vzkaz. „Máte přijít za Albertou,“ oznámila mi ta ţenská. „Myslela si, ţe asi budete tady.“ Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. „Kdy? Teď?“ dotázala jsem se. Vychovatelka pokrčila rameny. „Z toho, jak to řekla, soudím, ţe mínila hned. Nebo ještě dřív.“ Zavřela dveře. Alberta je velitelkou stráţcŧ v kampusu, a kdyţ něco řekne, kaţdý to hned udělá. „Co ti mŧţe chtít?“ podivila se Lissa. Zvedla jsem se, ale odejít se mi vŧbec nechtělo. „Asi cokoli. Zajdu za ní a pak si zalezu do domu pro hosty. Ne ţe bych chtěla spát. Uţ ani nevím, v jakým časovým pásmu se zrovna nacházím.“ Lissa mě objala na rozloučenou a ani jedna z nás se nechtěla pustit. „Tak hodně štěstí.“ Poloţila jsem ruku na kliku a vtom mě něco napadlo. Sundala jsem si z prstu prsten a podala ho Lisse. „To je ten prsten, cos… Ó!“ Sevřela prstýnek v dlani a zatvářila se unešeně. „Cítíš v něm tu magii?“ zeptala jsem se. „Jo… Je slabá, ale je tam.“ Zvedla prsten proti světlu a prohlíţela si ho. Nejspíš by si ani nevšimla, kdybych odešla. Měla jsem dojem, ţe si ten prsten vydrţí prohlíţet celou noc. „Je to tak zvláštní. Skoro

350

okamţitě jsem vycítila, jak to udělala.“ „Mark říkal, ţe toho budeme muset zvládnout ještě fŧru, neţ dokáţeme uzdravovat jako oni… Ale mezitím bys třeba mohla přijít na to, jak se dělají taková kouzla.“ Zelené oči stále upírala na prsten. „Jo…, to asi jo.“ Usmála jsem se jejímu nadšení a opět se pokusila odejít. Ale chytila mě za ruku. „Rose… Já vím, ţe se uvidíme zítra, ale…“ „Ale co?“ „Po tom všem, co se stalo, bych jenom chtěla říct… Uţ nechci, abychom byly od sebe takhle daleko. Samozřejmě vím, ţe spolu nemŧţeme trávit kaţdou vteřinu - to by stejně bylo ujetý -, ale naše pouto má svŧj dŧvod. Máme se o sebe vzájemně starat a být tu jedna pro druhou.“ Při jejích slovech mi přeběhl mráz po zádech, jako by nás ovládaly nějaké vyšší síly. „To budeme.“ „Ne, myslela jsem… Tys tady pro mě byla vţdycky. Kdykoli jsem byla v nebezpečí, hned jsi přiběhla a zachránila mě. Tak uţ to ale nebude.“ „Ty uţ nechceš, abych tě zachraňovala?“ „Tak jsem to nemyslela! Chci tu být i já pro tebe, Rose. Kdyţ dokáţu někoho zmlátit, dokáţu cokoli. I kdyţ to fakt bolí.“ Frustrovaně vydechla. „Boţe, plácám nesmysly. Zkrátka jsem tě chtěla poţádat, ţe kdybys někdy musela zase odjet, abys mě vzala s sebou. Nenechávej mě tu.“ „Liss…“ „Myslím to váţně.“ Její krásná tvář byla rozzářená odhodláním. „Ať uţ před sebou budeš mít jakýkoli překáţky, pomŧţu ti s nimi. Neodcházej sama. Přísahej mi, ţe jestli se ještě jednou rozhodneš odejít, vezmeš mě s sebou. Budeme spolu.“ Začala jsem protestovat; na mysli mi vytanulo milión případŧ, kdy bych o ni měla strach. Jak bych mohla riskovat její ţivot? Jenţe kdyţ jsem se na ni teď koukala, věděla jsem, ţe má pravdu. Ať uţ je to dobře, nebo špatně, máme spolu pouto, kterému nemŧţeme uniknout. Lissa je skutečně součástí mé duše a společně jsme silnější

351

neţ kaţdá zvlášť. „Dobře,“ řekla jsem a stiskla jí ruku. „Přísahám. Aţ se příště vydám udělat nějakou hovadinu, která mě mŧţe stát ţivot, klidně pojď se mnou.“

352

TŘICET ALBERTA NA MĚ ČEKALA V PŘEDNÍ KANCELÁŘI V ADMINISTRATIVNÍ BUDOVĚ STRÁŢCŦ.

Albertina role kapitánky byla pozoruhodná vzhledem k tomu, ţe v našich řadách se vyskytuje jen málo ţen. Bylo jí něco přes padesát a patřila k těm nejdrsnějším ţenám, jaké jsem kdy potkala. V jejích pískových vlasech prosvítaly šedé prameny a na pleti se jí podepsala léta strávená prací venku. „Vítejte zpátky, Rose,“ řekla a vstala. Rozhodně mě neobjala a chovala se striktně profesionálně, ale uţ jen to, ţe mě oslovila křestním jménem, jsem povaţovala za přátelské gesto. A taky jsem v jejích očích viděla úlevu a radost, ţe mě zase vidí. „Pŧjdeme do mojí kanceláře.“ Tam jsem nikdy nebyla. Veškeré disciplinární záleţitosti, které jsem kdy se stráţci řešila, byly předány výboru. Ani mě nepřekvapilo, ţe její kancelář je bez poskvrnky a všechno tam má pečlivě srovnané. Usedla za svŧj stŧl a já se posadila naproti ní. Připravila jsem se na výslech. „Rose,“ oslovila mě a naklonila se ke mně. „Budu k vám upřímná. Nebudu vás poučovat ani od vás chtít vysvětlení. Kdyţ uţ nejste moje studentka, nemám právo se na nic vyptávat ani nic říkat.“ Bylo to přesně, jak řekl Adrian. „Klidně mě poučujte,“ oznámila jsem jí. „Vás jsem si vţdycky váţila a ráda si poslechnu, co mi chcete říct.“ Ve tváři se jí mihl náznak úsměvu. „Dobře, tak poslouchejte. Pěkně jste to podělala.“ „Teda! S tou upřímností jste si fakt nedělala srandu.“ „Na dŧvodech nezáleţí. Neměla jste odejít. Neměla jste předčasně ukončit studium. Vaše vzdělání a výcvik mají cenu - ať uţ si myslíte,

353

co chcete - a vy jste příliš talentovaná, neţ abyste mohla jen tak zahodit svou budoucnost.“ Málem jsem se rozesmála. „Chcete slyšet pravdu? Uţ ani nevím, jestli vŧbec nějakou mám.“ „A právě proto potřebujete odmaturovat.“ „Ale ukončila jsem studium.“ Odfrkla. „Tak se zase přihlásíte!“ „Co? Jak?“ „Stačí vyplnit papíry. Je to jako se vším ostatním na tomhle světě.“ Vŧbec jsem netušila, co budu dělat, aţ se sem vrátím. Teď mě zajímala jenom Lissa - abych s ní byla a zajistila, ţe bude v pořádku. Věděla jsem, ţe oficiálně nemŧţu být její stráţkyní, ale kdyţ budeme spolu, nikdo jí nezabrání, aby se scházela s kamarádkou. Mohla bych být třeba jejím najatým bodyguardem, takovým, jaké měl Abe. A do té doby se budu poflakovat po kampusu jako Adrian. Ale znovu se zapsat? „Já… měsíc jsem chyběla. Moţná dýl.“ Časově jsem to měla trochu popletené. Teď je první květnový týden a odešla jsem koncem března, o svých narozeninách. Tak jak dlouho jsem byla pryč? Pět týdnŧ? Skoro šest? „Předtím jste chyběla dva roky, a přesto jste všechno dohnala. Máte mou dŧvěru. A i kdybyste měla problémy, pořád je lepší odmaturovat se špatnými známkami neţ neodmaturovat vŧbec.“ Pokusila jsem se představit si svŧj ţivot zase v tomhle světě. Opravdu jsem byla pryč jen něco přes měsíc? Vyučování… Kaţdodenní intriky… Jak bych se do toho mohla jen tak vrátit? Jak bych se mohla vrátit ke starému ţivotu poté, co jsem viděla, jak ţije Dimitrijova rodina, poté, co jsem byla s Dimitrijem a ztratila ho zase? Řekl by, ţe mě miluje? „Nevím, co říct,“ oznámila jsem Albertě. „Je toho na mě trochu moc.“ „Nicméně byste se měla rozhodnout rychle. Čím dřív se vrátíte do školy, tím líp.“

354

„Váţně mi to dovolí?“ To mi připadalo trochu neuvěřitelné. „Já vám to dovolím.“ upřesnila. „Někoho jako vy v ţádném případě nenechám odpadnout. A teď, kdyţ je Lazar pryč…, zkrátka se tu dějí bláznivé věci. Nikdo nebude dělat potíţe s papírováním…“ Křivě se pousmála. „A kdyţ někdo bude dělat potíţe…, bylo mi řečeno, ţe máte svého dobrodince, který je ochoten udělat pár laskavostí, aby vše proběhlo hladce.“ „Tak dobrodinec,“ zopakovala jsem nevýrazně. „Dobrodinec, co nosí pestrobarevný šátky a chodí ověšený zlatem?“ Pokrčila rameny. „Neznám ho. Nevím ani, jak se jmenuje, jen to, ţe vyhroţuje, ţe nedá škole nemalou částku, pokud vás nepřijmeme zpět. Pokud tedy budete chtít.“ Jasně. Dohody a vydírání. Byla jsem si jistá, kdo je ten mŧj dobrodinec. „Potřebuju nějaký čas, abych si to promyslela. Rozhodnu se brzo, slibuju.“ Zamyšleně se zamračila a pak ostře kývla. „Dobře.“ Obě jsme se zvedly a Alberta mě doprovodila aţ k hlavnímu vstupu do budovy. Pohlédla jsem na ni. „A jestli odmaturuju…, myslíte, ţe bych mohla být Lissinou oficiální stráţkyní? Vím, ţe uţ pro ni vybrali někoho jinýho, a já jsem, ehm, v nemilosti.“ Zastavily jsme se u dveří a Alberta si dala ruku v bok. „To nevím. Určitě se o to ale mŧţeme pokusit. Situace je trochu komplikovanější.“ „Jo, to vím,“ poznamenala jsem smutně, kdyţ jsem si vybavila Taťániny akce. „Ale jak jsem řekla, uděláme, co budeme moci. Co jsem to říkala o maturitě se špatnými známkami? Vy je mít nebudete. No, moţná v matematice a přírodních vědách - ale to neovlivním. Mezi novici budete nejlepší. Osobně s vámi budu pracovat.“ „Fajn,“ řekla jsem. Uvědomovala jsem si, jaké přiznání právě učinila. „Děkuju vám.“ Vyšla jsem ze dveří, ale ona na mě ještě zavolala. „Rose?“ Chytila jsem dveře a ohlédla se. „Jo?“ Alberta se tvářila něţně… Takový výraz jsem u ní ještě nikdy

355

neviděla. „Je mi to líto,“ řekla. „Je mi líto všechno, co se stalo. A taky to, ţe s tím nikdo z nás nedokázal nic udělat.“ Viděla jsem jí na očích, ţe ví o Dimitrijovi a o mně. Netušila jsem, jak se to mohla dozvědět. Moţná se o tom doslechla po bitvě, moţná to odhadla ještě dřív. Bez ohledu na to se vŧbec netvářila káravě, v jejím výrazu se zračila upřímná bolest a soucit. Krátce jsem přikývla, jako ţe vím, a vyšla ven. Druhý den jsem narazila na Christiana, ale bavili jsme se jen chvilku. Zrovna běţel na trénink a měl zpoţdění. Ale objal mě a vypadal, ţe je rád, ţe jsem se vrátila. Dostali jsme se daleko, kdyţ se vezme v úvahu, jak jsme se zpočátku nesnášeli. „Právě včas,“ prohlásil. „Lissa s Adrianem se o tebe hrozně strachovali, a nebyli sami. A taky je potřeba, aby někdo usměrnil Adriana. Já to nemŧţu dělat pořád.“ „Díky. Neříká se mi to sice snadno, ale taky jsi mi chyběl. Tvýmu sarkasmu se nevyrovná ţádný v celým Rusku.“ Veselost mě náhle přešla. „Ale kdyţ uţ ses zmínil o Lisse…“ „Ne, ne!“ Zvedl ruku na protest a výraz mu ztvrdl. „Věděl jsem, ţe s tím začneš.“ „Christiane! Ona tě miluje. Víš, ţe nemohla za to, co se stalo…“ „To vím,“ skočil mi do řeči. „Jenţe to neznamená, ţe to proto přebolí. Rose, vím, ţe máš v povaze přiběhnout a říct něco, co se všichni ostatní bojí vyslovit, ale prosím tě…, tentokrát ne. Potřebuju čas, abych si to promyslel.“ Musela jsem polknout spoustu poznámek, které mě napadaly. Lissa se mi včera o Christianovi zmínila. Jejich rozchodu litovala ze všeho nejvíc a pravděpodobně kvŧli tomu začala Avery nenávidět. Chtěla za ním zajít a usmířit se, ale on si od ní udrţoval odstup. A měl pravdu. Neměla bych to uspěchat - zatím. Ale chci, aby se to mezi nimi zase spravilo. A tak jsem se rozhodla respektovat jeho přání a jen jsem přikývla. „Dobře. Prozatím.“ Při těch slovech se pousmál. „Dík. Hele, uţ musím běţet. Kdybys

356

někdy chtěla těm děckŧm ukázat, jak někomu nakopat zadek staromódním zpŧsobem, stav se někdy. S Jill to sekne, aţ tě zase uvidí.“ Řekla jsem mu, ţe někdy jo, a rozloučila se s ním. Taky jsem spěchala. Ale rozhodně jsem s ním ještě neskončila. Měla jsem domluvenou večeři s Adrianem a Lissou v domě pro hosty. Zakecala jsem se s Christianem, takţe jsem měla zpoţdění. Proběhla jsem vstupní halou do budovy a skoro si ani nevšímala okolí. „Pořád v běhu,“ ozvalo se za mnou. „Divím se, ţe tě někdo vŧbec dokáţe zastavit.“ Zastavila jsem se, otočila a vykulila oči. „Mami…“ Stála tam se zaloţenýma rukama a opírala se o zeď. Kaštanové vlasy měla kudrnaté a rozcuchané jako vţdy. Tvář měla ošlehanou od větru stejně jako Alberta. Cítila jsem z ní úlevu a lásku. Nezlobila se na mě, ani mě neodsuzovala. Nikdy v ţivotě jsem nebyla tak šťastná, ţe ji vidím. Okamţitě jsem jí padla kolem krku, a ačkoli byla menší neţ já, opřela jsem si jí hlavu o rameno. „Rose, Rose,“ broukla mi do vlasŧ. „Tohle uţ víckrát nedělej. Prosím.“ Odtáhla jsem se a podívala se na ni. Ohromilo mě, ţe jí z očí tečou slzy. Matku jsem viděla s pláčem na krajíčku po útoku na školu, ale nikdy jsem ji neviděla opravdu brečet. A rozhodně ne kvŧli mně. Chtělo se mi z toho taky brečet, tak jsem se jí aspoň snaţila osušit slzy Abeho šátkem. „Ne, nebreč. Všechno je v pořádku,“ řekla jsem a uvědomila si tu neobvyklou situaci, ţe se naše role obrátily. „Promiň. Uţ to nikdy neudělám. Tolik jsi mi chyběla.“ Byla to pravda. Měla jsem moc ráda Olenu Belikovovou. Byla hodná a úţasná a já nikdy nezapomenu, jak mě utěšovala kvŧli Dimitrijovi. Taky se vţdycky starala, aby mě nakrmila. V jiném ţivotě by bývala mohla být mojí tchyní. V tomhle tom pro mě uţ navţdy zŧstane jakousi náhradní matkou. Ale mojí pravou matkou nebyla. Tou byla Janine Hathawayová. A

357

kdyţ jsem tu s ní tak stála, byla jsem šťastná - strašlivě šťastná -, ţe jsem její dcera. Není sice dokonalá, ale to nejsme nikdo. A je hodná a statečná a odhodlaná a soucitná a nejspíš mi občas rozumí víc, neţ si myslím. Kdybych byla jen z poloviny taková jako ona, proţila bych svŧj ţivot dobře. „Tolik jsem se trápila,“ řekla mi, kdyţ se trochu vzpamatovala. „Kam ses vydala? Teda vím, ţe jsi byla v Rusku…, ale proč?“ „Myslela jsem…“ Polkla jsem a znovu si vybavila Dimitrije s mým kŧlem v hrudi. „Prostě jsem musela něco udělat. A myslela jsem, ţe to musím udělat sama.“ Tím posledním uţ jsem si teď tak jistá nebyla. Pravdou je, ţe jsem to nakonec dokázala sama, ale aţ teď zjišťuju, kolik lidí mě má rádo a záleţí jim na mně. Kdoví, jak by se to vyvíjelo, kdybych někoho poţádala o pomoc. Moţná by to bylo jednodušší. „Mám plno otázek,“ varovala mě předem. Hlas měla uţ zase pevný a já se musela usmát. Teď uţ to byla zase ta Janine Hathawayová, kterou jsem znala. A měla jsem ji za to ráda. Pohledem mi zabloudila ke krku a strnula. Zpanikařila jsem a uvaţovala, jestli mi Oksana nezapomněla zahojit nějaký kousanec. Při pomyšlení na to, ţe se matka dozví, k čemu jsem se na Sibiři sníţila, se mi zastavovalo srdce. Ona ale jen natáhla ruku a dotkla se kašmírového šátku. Tvář se jí rozjasnila údivem, ale i šokem. „To… to je Ibrahimŧv šátek… Je to rodinná památka…“ „Ne, tenhle patřil jednomu gangsterovi jménem Abe…“ Zarazila jsem se, sotva jsem to jméno vyslovila. Abe. Ibrahim. Kdyţ jsem ta jména slyšela nahlas obě, uvědomila jsem si jejich podobnost. Abe… Abe je v angličtině zkrácenina jména Abraham. Abraham, Ibrahim. Jen nepatrný rozdíl v samohláskách. Abraham je ve Státech dost obvyklé jméno, ale o Ibrahimovi jsem slyšela jen jednou, kdyţ se královna Taťána posměšně zmínila o někom, s kým kdysi moje máma chodila… „Mami,“ pravila jsem nevěřícně. „Ty Abeho znáš.“ Pořád se strnule dotýkala toho šátku a její pohled byl plný citu -

358

ale jiného citu, neţ chovala ke mně. „Ano, Rose. Znám ho.“ „Prosím tě, neříkej mi…“ No páni! Proč bych nemohla radši být napŧl královské nemanţelské dítě jako Robert Doru? Nebo třeba dcera pošťáka? „Prosím tě, neříkej mi, ţe je Abe mŧj otec…“ Nemusela mi to říkat. Měla to vepsáno ve tváři. Se zasněným výrazem zřejmě vzpomínala na jinou dobu a místo - bezpochyby na dobu a místo, kde jsem byla počata. Uf. „Pane Boţe,“ vydechla jsem. „Jsem Zmejova dcera. Zmeja junior. Zmijí mládě.“ To ji zaujalo a zadívala se na mě. „O čem to pro všechno na světě mluvíš?“ „O ničem,“ odpověděla jsem. Bylo to příliš ohromující. Zoufale jsem se snaţila vstřebat tuhle novou informaci a zasadit ji do svého pohledu na svět. Vybavila jsem si jeho vousatý obličej a snaţila se v něm objevit nějakou podobnost se sebou. Všichni tvrdí, ţe v obličeji vypadám úplně jako máma, kdyţ byla mladší…, ale moje tmavší pleť, tmavé vlasy a oči…, ano, to je stejné jako u Abeho. Taky jsem věděla, ţe mŧj táta je Turek. To byl ten Abeho záhadný přízvuk. Nemluvil jako rodilý Rus, ale mým uším zněl jeho přízvuk cize. Ibrahim musí být turecká verze Abrahama. „Jak?“ dotázala jsem se. „Jak sis proboha mohla něco začít s někým takovým?“ Zatvářila se uraţeně. „Ibrahim je báječný muţ. Ty ho neznáš tak jako já.“ „Zjevně ne.“ Zaváhala jsem. „Mami…, ty to určitě víš. Čím se Abe vlastně ţiví?“ „Je obchodník. Zná hodně lidí a ví, jakou laskavost pro koho kdy udělat. Proto má takový vliv.“ „Ale jaký druh obchodŧ provozuje? Slyšela jsem, ţe jde o něco nezákonnýho. Netýká se to… Jen to ne! Hlavně mi neříkej, ţe prodává krvavý děvky nebo tak něco.“ „Co?“ Zatvářila se šokovaně. „Ne. Jistěţe ne.“ „V něčem nezákonným ale jede.“ „Kdo to říká? Nikdy ho při ničem nezákonném nedopadli.“

359

„Ty mluvíš, jako by sis dělala srandu.“ Nikdy bych nečekala, ţe bude bránit zločince, ale sama moc dobře vím, k jak šílenému jednání nás mŧţe přimět láska. „Kdyţ ti to bude chtít říct, tak ti řekne. Tečka. Navíc ty máš taky dost tajemství. Vy dva toho máte hodně společného.“ „To nemyslíš váţně. Je arogantní, sarkastický, rád poniţuje lidi a… Aha.“ No, moţná se trefila. Na rtech jí hrál polovičatý úsměv. „Nikdy bych nečekala, ţe se takhle potkáte. A uţ vŧbec bych nečekala, ţe se budete stýkat i dál. Tenkrát jsme oba mysleli, ţe bude nejlepší, kdyţ nebude součástí tvého ţivota.“ Vtom mě napadlo ještě něco. „Tos byla ty, ţe jo? Tys ho najala, aby mě našel.“ „Co? Kdyţ jsi zmizela, kontaktovala jsem ho…, ale v ţádném případě jsem ho nenajala.“ „Tak kdo teda?“ Uvaţovala jsem. „Tvrdil, ţe pro někoho pracuje.“ Její zasněný láskyplný úsměv zmizel. „Rose, Ibrahim Mazur nepracuje pro nikoho. On není z těch, které si mŧţeš najmout.“ „Ale říkal…, počkej. Proč mě sledoval? Ty myslíš, ţe lhal?“ „No,“ přiznala, „nebylo by to poprvé. Pokud tě sledoval, pak to nedělal proto, ţe mu o to někdo řekl nebo mu za to zaplatil. Dělal to proto, ţe chtěl. Chtěl tě najít a ujistit se, ţe jsi v pořádku. Zajistil, aby na tebe dohlíţely i všechny jeho kontakty.“ Přehrála jsem si ty chvíle, kdy jsem se s Abem setkala. Byl tajemný, trousil posměšky a rozčiloval mě. Ale kdyţ mě napadli Strigojové, v noci pro mě přijel a potom dělal, co mohl, aby mě v bezpečí dostal zpátky do školy. Taky mi dal rodinnou památku, protoţe se bál, aby mi cestou domŧ nebyla zima. Je to úţasný muţ, řekla moje matka. Předpokládám, ţe na světě existují i mnohem horší otcové. „Rose, tady jsi. Proč ti to trvalo tak dlouho?“ Máma i já jsme se otočily a uviděly Lissu, která právě vešla do haly. Jakmile mě spatřila, celá se rozzářila. „Pojďte obě dvě. Večeře vystydne. A nebudete věřit, co Adrian obstaral.“

360

S mámou jsme na sebe rychle pohlédly, ani jedna z nás nemusela nic říkat. Cekají nás ještě dlouhé rozhovory, ale ty mŧţou počkat. Netušila jsem, jak to Adrian zařídil, ale kdyţ jsme vešly do společenské místnosti, bylo prostřeno a podávala se čínská jídla. Ty na Akademii skoro nikdy nevařili, a kdyţ náhodou ano, prostě to nikdy nechutnalo tak, jak by mělo. Tohle ale bylo vynikající. Plno misek se sladkokyselými omáčkami s kuřecím masem a vejci. V rohu v koši na odpadky jsem si všimla krabic z restaurace, na nichţ byla vytištěna adresa v Missoule. „Jak jsi to sem sakra dostal?“ chtěla jsem vědět. A nejen to, jídlo bylo stále ještě teplé. „Na tyhle věci se nevyptávej, Rose,“ prohlásil Adrian a naloţil si na talíř rýţi s kousky vepřového. Vypadal, ţe je sám se sebou spokojen. „Jen se s tím smiř. Aţ s Albertou vyřídíte papírování, budeme takhle jíst kaţdý den.“ Zarazila jsem se uprostřed sousta. „Jak o tom víš?“ Nepatrně sebou trhl. „Kdyţ nemáš na práci nic jinýho, neţ se flákat po kampusu, dáš si dvě a dvě dohromady.“ Lissa se dívala z jednoho na druhého. Celý den byla na vyučování, takţe jsme neměly moc času si popovídat. „O co jde?“ „Alberta chce, abych se znovu zapsala a odmaturovala,“ vysvětlila jsem. Lissa málem upustila svŧj talíř. „No tak to udělej!“ Máma se tvářila neméně překvapeně. „Ona ti to dovolí?“ „Řekla mi to.“ „Tak to udělej!“ vykřikla moje matka. „Víš,“ zahučel Adrian. „Docela se mi líbí představa, ţe bychom si spolu někam vyjeli autem.“ „Stejně bys mě určitě nenechal řídit,“ opáčila jsem. „Nechte toho,“ vloţila se do toho matka. Uţ se zase chovala jako dřív. Smutek z odchodu dcery i touha po ztraceném milenci uţ ji nepřemáhaly. „Tohle musíš brát váţně. V sázce je tvoje budoucnost. Dokončit tady studium a stát se stráţkyní je…“ „Ano,“ přerušila jsem ji.

361

„Ano?“ podivila se zmateně. Usmála jsem se. „Ano, souhlasím.“ „Ty se mnou… souhlasíš?“ Nemyslím, ţe by si máma vzpomínala, ţe by se někdy dřív něco takového stalo. Ani já jsem si nic podobného nevybavovala. „Jo. Vrhnu se do zkoušek, odmaturuju a bude ze mě tak respektovaná členka společnosti, jak jenom mŧţu být. Ne ţe by to znělo jako veliká zábava,“ neodpustila jsem si dodat. Mluvila jsem sice odlehčeným tónem, ale uvědomovala jsem si, ţe tohle opravdu potřebuju. Potřebuju být zase s lidmi, kteří mě mají rádi. Potřebuju nový cíl, jinak se nikdy nevyrovnám se ztrátou Dimitrije. Nikdy nepřestanu vidět jeho tvář a slyšet jeho hlas. Vedle mě Lissa zalapala po dechu a spráskla ruce. Zaplavila mě její radost. Adrian neprojevoval své emoce tak otevřeně, ale taky na něm bylo znát, ţe je rád, ţe tu zŧstanu. Máma se ale pořád tvářila ohromeně. Nejspíš byla zvyklá na to, ţe jsem nerozumná - coţ obvykle jsem. „Opravdu zŧstaneš?“ zeptala se. „Boţe,“ zasmála jsem se. „Kolikrát to musím ještě říkat? Ano, vrátím se zpátky do školy.“ „A zůstaneš?“ ujistila se. „Celé dva a pŧl měsíce?“ „Není to snad daný?“ Tvářila se přísně a dost maminkovsky. „Chci si jenom být jistá, ţe zase neutečeš. Zŧstaneš a doděláš školu, ať se bude dít cokoli? Zŧstaneš, dokud neodmaturuješ? Slibuješ?“ Podívala jsem se jí do očí a její naléhavý pohled mě překvapil. „Ano, ano, slibuju.“ „Výborně,“ zhodnotila situaci. „Nakonec budeš ráda, ţe ses tak rozhodla.“ Mluvila sice formálně, ale v očích jsem jí viděla lásku a radost. Dojedli jsme večeři a dali se do úklidu. Kdyţ jsem seškrabávala zbytky do koše, vedle mě se ocitl Adrian. „Teď vypadáš jako hospodyňka,“ prohlásil. „Fakt je to docela sexy. Mívám totiţ rŧzný představy, jak pobíháš po domě v zástěře a

362

luxuješ.“ „Adriane, váţně jsi mi chyběl,“ sdělila jsem mu a obrátila oči k nebi. „Ty mi nepomŧţeš?“ „Ne. Pomohl jsem, kdyţ jsem snědl všechno, co jsem měl na talíři. Ţádný zbytky.“ Odmlčel se. „A vítej zpátky.“ Rozesmála jsem se. „Víš, ţe bylo dobře, ţes drţel pusu, kdyţ jsem mámě slibovala, ţe tady zŧstanu? Mohla bych si to totiţ rozmyslet.“ „No, nevím, jestli by ses jí mohla postavit. Tvoje máma vypadá, ţe si vţdycky prosadí svou.“ Kradmo pohlédl na druhou stranu místnosti, kde se bavila s Lissou. Ztišil hlas. „To se musí ve vaší rodině dědit. Vlastně bych potřeboval, aby mi s něčím pomohla.“ „Chceš se zmocnit zásilky pašovaných cigaret?“ „Chci pozvat její dceru na rande.“ Málem jsem upustila talíř, který jsem měla v ruce. „Pozvals mě na rande uţ miliónkrát.“ „Ne doopravdy. Jen jsem ti dělal nevhodný návrhy a chtěl jsem tě vidět nahou. Ale na opravdický rande jsem tě ještě nepozval. A pokud mi paměť dobře slouţí, říkalas, ţe mi dáš šanci, aţ tě nechám vybílit mi účet.“ „Nevybílila jsem ti ho,“ ušklíbla jsem se. Ale kdyţ jsem tu tak stála a dívala se na něj, vzpomněla jsem si, jak jsem mu řekla, ţe pokud přeţiju svou misi s Dimitrijem, dám mu šanci. Tehdy bych řekla cokoli, jen abych získala peníze, které jsem potřebovala na cestu, ale teď jsem na Adriana pohlíţela úplně jinak. Ani v nejdivočejších snech bych si ho nevzala, dokonce bych o něm neuvaţovala ani jako o potenciálním příteli. Vţdyť vŧbec nevím, jestli ještě někdy budu stát o nějaký vztah. Ale ve všech těch zmatcích mi byl vţdycky dobrým kamarádem. Byl hodný a vţdycky mě podrţel a nemŧţu popřít, ţe i s tím monoklem je neobyčejně pěkný. A přestoţe by mi to mělo být jedno, Lissa z něj dostala, ţe jeho přitaţlivost k Avery byla vyvolaná nátlakem. Sice se mu líbila, ale chodit s ní nechtěl. Avery však byla natolik silná, ţe ho ovlivnila víc, neţ si myslel. Nebo to aspoň tvrdil. Kdybych byla kluk a tohle se mi stalo, nejspíš bych taky vykládala, ţe to zavinila magie.

363

Teď se na mě ale díval tak, ţe jsem uţ nevěřila, ţe za ten poslední měsíc a kousek moje místo v jeho srdci zaujala jiná. „Udělej mi nabídku,“ řekla jsem nakonec. „Sepiš bod po bodu, proč jsi pro mě zrovna ty dobrým nápadníkem.“ Rozesmál se, ale kdyţ viděl mŧj výraz, zváţněl. „To jako fakt? To zní jako domácí úkol. Dobře vím, proč jsem nešel na vejšku.“ Luskla jsem prsty. „Do toho, Ivaškove. Chci tě vidět, jak něco děláš.“ Čekala jsem fórek nebo ţe to odsune na později, ale on jenom řekl: „Dobře.“ „Dobře?“ Teď jsem si připadala jako před chvílí máma, kdyţ jsem s ní souhlasila. „Jo. Okamţitě odcházím na svŧj pokoj a začnu si dělat osnovu.“ Nevěřícně jsem vyvalila oči, kdyţ si vzal svŧj kabát. Nikdy jsem neviděla Adriana jednat tak rychle, pokud šlo o nějakou námahu. Ale ne! Co jsem to spískala? Náhle se zarazil a s rozpačitým úsměvem sáhl do kapsy. „Vlastně jsem ti uţ napsal esej. Málem bych na to zapomněl.“ Vytáhl přeloţený papír a zamával jím ve vzduchu. „Musíš si opatřit svŧj vlastní telefon. Uţ ti odmítám dělat sekretáře.“ „Co je to?“ „Volal mi nějaký cizinec a říkal, ţe má v mobilu moje číslo.“ Adrian opět probodl pohledem Lissu s mojí mámou. Pořád byly zabrané do hovoru. „Tvrdil, ţe má pro tebe vzkaz, ale říkal, abych o tom nikomu jinýmu nevykládal. Chtěl, abych si to zapsal a pak mu to přečetl. Ty jsi jediná osoba, pro kterou něco takovýho dělám. Nejspíš bych to měl zmínit i v tom svým návrhu na randění.“ „A dáš mi ten vzkaz?“ S mrknutím mi papír podal, vysekl mi poklonu a pak se rozloučil s Lissou a mojí mámou. Uvaţovala jsem, jestli ten návrh na randění váţně sepíše. Teď jsem ale svou pozornost zaměřila na vzkaz. Neměla jsem pochyb o tom, kdo mu volal. V Novosibirsku jsem volala Adrianovi z Abeho telefonu a později jsem mu řekla, ţe Adrian tuhle mou cestu financoval. Mŧj otec - uf, to je pořád tak neskutečné -

364

tedy zjevně povaţoval Adriana za dostatečně dŧvěryhodnou osobu. Jen jsem uvaţovala, proč nezavolal mámě. Rozloţila jsem papír a pár vteřin mi trvalo, neţ jsem rozluštila Adrianŧv škrabopis. Jestli mi skutečně napíše ten návrh, doufám, ţe to udělá na počítači a vytiskne. Na papíře stálo: Poslal jsem vzkaz Robertovu bratrovi. Ten mi řekl, ţe mu nemůţu nabídnout nic, za co by na oplátku prozradil, kde se Robert nachází - a věr mi, ţe toho můţu nabídnout hodně. Taky řekl, ţe pokud bude muset doţít svůj ţivot tam, kde je teď, ta informace zemře spolu s ním. Myslel jsem, ţe tě to bude zajímat. To tedy nebyl zrovna esej, jak řekl Adrian. Taky to znělo trochu nejasně, ale to zřejmě proto, ţe Abe nechtěl, aby z toho Adrian něco vydedukoval. Mně to jasné bylo. Robertŧv bratr je Viktor Daškov. Abe mu nějakým zpŧsobem poslal vzkaz do nějakého strašného vzdáleného vězení, kde sedí. (Nijak mě nepřekvapovalo, ţe to Abe dokázal zařídit.) Abe bezpochyby nabídl Viktorovi nějaký obchod, aby Roberta vypátral, ale Viktor odmítl. To mě taky nepřekvapilo. Viktor nepatřil zrovna k těm, co rádi pomáhají, coţ jsem mu teď jen stěţí mohla vyčítat. Ten chlap je na doţivotí zavřený „tam“ - v kriminále. Co by taky kdo mohl nabídnout odsouzenci, aby mu to nějak zlepšilo ţivot? S povzdechem jsem vzkaz zase schovala. Dojalo mě, ţe to pro mě Abe udělal, i kdyţ to k ničemu nevedlo. A opět mě napadla stejná myšlenka. I kdyby Viktor prozradil, kde najdu Roberta, k čemu by to bylo? Čím víc času mě dělilo od událostí, které se staly v Rusku, tím směšnější mi připadalo vŧbec uvaţovat o tom, ţe by někdo mohl proměnit Strigoje zpátky do jeho pŧvodní podoby. Jedině opravdová smrt je mŧţe osvobodit, jedině smrt… Mámin hlas mě naštěstí vytrhl ze vzpomínek na scénu na mostě. Řekla mi, ţe uţ musí jít, ale slíbila, ţe potom si promluvíme. Jakmile odešla, ujistily jsme se s Lissou, ţe jsme v místnosti nenechaly nepořádek, a zamířily jsme do mého pokoje. Taky jsme si toho měly

365

hodně co povídat. Šly jsme do schodŧ a já přemýšlela, jestli mě přestěhují z domu pro hosty zase na kolej. Nejspíš aţ Alberta skončí s papírováním. Pořád mi připadalo nepředstavitelné, ţe se zase vrátím ke svému starému ţivotu a posunu se dál od toho všeho, co se stalo. „Adrian ti dal milostný dopis?“ zeptala se mě Lissa. Mluvila sice škádlivě, ale poutem jsem vnímala, ţe se pořád bojí, ţe truchlím pro Dimitrije. „Ještě ne,“ odpověděla jsem. „Vysvětlím ti to pak.“ U dveří do mého pokoje postávala jedna paní, která se stará o dŧm pro hosty, a právě se chystala zaklepat. Kdyţ mě zaregistrovala, podala mi velkou tlustou obálku. „Zrovna jsem vám to nesla. Přišlo to dnešní poštou.“ „Díky,“ řekla jsem. Vzala jsem si obálku a podívala se na ni. Pečlivě tam bylo napsáno moje jméno a adresa Akademie svatého Vladimíra. Připadalo mi to zvláštní, protoţe jsem se sem vrátila dost náhle. Ţádná zpáteční adresa tam nebyla, ale obálku zdobily ruské známky a mezinárodní razítka. „Víš, od koho to je?“ zeptala se Lissa, sotva ta paní odešla. „Nevím. V Rusku jsem poznala fŧru lidí.“ Mŧţe to být od Oleny a Marka nebo od Sydney. Ale… něco mi napjalo všechny smysly a já nedokázala vysvětlit proč. Roztrhla jsem obálku a sáhla dovnitř. Dotkla jsem se něčeho studeného a kovového. Věděla jsem, co to je, ještě neţ jsem to vytáhla. Byl to stříbrný kŧl. „Pane Boţe!“ Otočila jsem kŧl v ruce a prstem přejela po vyrytém geometrickém vzoru u rukojeti. Nebylo pochyb. Tenhle kŧl byl nezaměnitelný. Vzala jsem ho z úkrytu v Galinině domě. Tímhle kŧlem jsem… „Proč by ti někdo posílal kŧl?“ podivila se Lissa. Neodpověděla jsem a jenom jsem vydala z obálky další věc. Byl to malý papírek na vzkazy popsaný rukopisem, který jsem znala aţ příliš dobře.

366

Zapomnělas na další pravidlo: Nikdy se neotáčej zády, dokud se nepřesvědčíš, ţe je tvůj nepřítel mrtvý. Zdá se, ţe si budeme muset tuhle lekci projít ještě jednou, aţ se příště uvidíme. A bude to brzy. S láskou D. „Ne,“ vypravila jsem ze sebe a málem jsem papírek upustila. „To není dobrý.“ Svět se se mnou zatočil. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Snad posté jsem si v duchu přehrála události té noci, kdy jsem od Dimitrije utekla. Vţdycky se mi vybavoval výraz jeho tváře, kdyţ jsem ho probodla, nebo pohled na jeho tělo padající do vody. Tentokrát jsem ale vzpomínala na detaily toho zápasu. Vybavila jsem si, jak na poslední chvíli uhnul, kdyţ jsem se ho snaţila zasáhnout do srdce. V tu chvíli se mi zdálo, ţe jsem kŧl nezarazila příliš silně - ale pak jsem změnila názor, kdyţ jsem viděla, jak se Dimitrijovi uvolnil výraz a padá. Ale opravdu jsem kŧl nezarazila dost silně. Mŧj první dojem byl správný, jenţe se všechno seběhlo tak rychle. Spadl… a pak co? Měl kŧl vraţený v hrudi natolik volně, ţe mu sám vypadl? Nebo si ho vyrval? Vyrazil si ho při nárazu o hladinu? „Všechno to trénování s figurínami bylo na nic,“ zamumlala jsem, kdyţ jsem si vzpomněla, jak mě Dimitrij nutil pořád dokola probodávat hrudníky panákŧm tak, aby kŧl prošel přes ţebra do srdce. „Rose,“ vykřikla Lissa. Měla jsem dojem, ţe to nebylo poprvé, co se snaţila upoutat mou pozornost. „Co se děje?“ To nejdŧleţitější probodnutí kŧlem v mém ţivotě… a já to zkazila. Co se bude dít dál? Zdá se, ţe si budeme muset tuhle lekci projít ještě jednou, aţ se příště uvidíme. A bude to brzy. Nevěděla jsem, jak se mám cítit. Mám být zoufalá, ţe jsem neosvobodila Dimitrijovu duši a nesplnila slib, který jsem mu tajně dala? Má se mi ulevit, ţe jsem nezabila muţe, jehoţ miluju? A zase znovu tatáţ otázka: Řekl by, ţe mě miluje, kdybychom měli ještě chvilku?

367

Odpovědi jsem neznala. Emoce se mi rozběhly na všechny strany, ale urychleně jsem se je snaţila dostat pod kontrolu a zanalyzovat situaci. Především: dva a pŧl měsíce. Slíbila jsem mámě dva a pŧl měsíce. Během té doby ţádná akce. A mezitím bude Dimitrij pořád chodit po světě jako Strigoj. To nebudu mít klid. Neskončilo to. Kdyţ jsem se znovu podívala na ten papírek, uvědomila jsem si, ţe nebudu mít klid, ani kdyţ se ho budu snaţit ignorovat. Vzkaz jsem pochopila. Tentokrát jde Dimitrij po mně. A něco mi napovídalo, ţe svou šanci proměnit se ve Strigojku uţ jsem propásla. Přijde mě zabít. Co říkal, kdyţ jsem utekla z Galinina sídla? Ţe pro nás dva je jeden svět malý? Ale moţná není… Kdyţ jsem hned neodpověděla, Lissa si začala dělat starosti. „Tvŧj výraz mě trochu děsí. Na co myslíš?“ „Věříš pohádkám?“ zeptala jsem se a podívala se jí do očí. Uţ při těch slovech jsem si představila Markŧv nesouhlasný výraz. „Co…? Jakým pohádkám?“ „Takovým, nad kterými bys neměla marnit ţivot.“ „Nechápu,“ řekla. „Absolutně nevím, o čem to mluvíš. Řekni mi, co se děje. Co mŧţu udělat?“ Dva a pŧl měsíce. Musím tu zŧstat dva a pŧl měsíce - to mi připadá jako věčnost. Ale slíbila jsem to mámě a uţ nechci svŧj slib porušit - částečně taky proto, ţe v sázce je toho teď opravdu hodně. Sliby. Topím se ve slibech. Dokonce i Lisse jsem něco slíbila. „Předtím jsi to myslela váţně? Chceš se se mnou vydat na další šílenou misi? Děj se co děj?“ „Ano.“ V tom slově nebyla ţádná nejistota ani zaváhání. Pohledem taky neuhnula. Samozřejmě jsem uvaţovala, zda to bude vnímat stejně, aţ zjistí, co se chystáme udělat. Co by taky kdo mohl nabídnout odsouzenci, aby mu to nějak zlepšilo ţivot? Uţ dřív jsem přemýšlela o tom, co by mohlo přimět Viktora

368

Daškova k řeči. Viktor pověděl Abemu, ţe mu nikdo nemŧţe nabídnout nic, co by ho přimělo promluvit o údajné schopnosti jeho bratra přeměnit Strigoje zpátky. Viktor byl odsouzen na doţivotí, takţe podplatit se nedá. Ale došlo mi, ţe o jednu věc by stát mohl. O svobodu. A toho lze dosáhnout jen jediným zpŧsobem. Musíme Viktora Daškova dostat z vězení. Ale rozhodla jsem se, ţe o tom se Lisse zatím nezmíním. Hlavní teď je, ţe mám jakousi mlhavou šanci zachránit Dimitrije. Mark sice říkal, ţe jsou to jen pohádky, ale musím se té šance chopit. Otázka ale zní: Kolik mi zbývá času, neţ mě Dimitrij přijde zabít? Kolik mám času na to, abych zjistila, jestli nemoţné nebude nakonec moţným? Tohle je podstatné. Protoţe pokud se Dimitrij objeví dřív, neţ v téhle pohádce najdu draka - Viktora -, dopadne to asi dost ošklivě. Moţná, ţe celá ta záleţitost s Robertem je jenom veliká leţ, ale jestli ne…, hodiny odtikávají. Jestli po mně Dimitrij pŧjde dřív, neţ se dopracuju k Viktorovi a Robertovi, budu s ním muset bojovat znovu. O tom není pochyb. Nemohla bych čekat na nějakou magickou léčbu. Musela bych Dimitrije zabít tentokrát uţ doopravdy. Tím bych se ale připravila o moţnost přivést svého prince zpátky. Sakra. Dobré na tom je, ţe pod tlakem pracuju skvěle.

369

PODĚKOVÁNÍ Moc dekuji vám, svým přátelům a rodině, za to, ţe jste mě podporovali a pomáhali mi zachovat si při psaní téhle knihy zdravý rozum. Jste pro mě všechno na světě a já jsem vděčná, ţe jste mě občas vytáhli z pracovny. Zvláštní díky patří i Jayovi za to, ţe mě přesvědčil, ţe tohle je jeho oblíbená kniha (ještě neţ byla vůbec napsána); Jesseovi McGathaovi za pomoc při zrodu alchymistů; svému agentovi Jimu McCarthymu za podporu a uskutečnění nemoţného; redaktorům Jessice Rothenbergové a Benu Schrankovi za dokonalou práci na rukopisu; I. A. Gordonovi za „Zmeju“ a další ruské překlady; a publicistce Casey Mclntyreové za její úţasnou pomoc s propagací. Nakonec děkuji i vám, početní čtenáři, kteří mi píšete, jak jste si oblíbili tuhle sérii a postavy! Kvůli vám píšu dál.

370