2
Jiří Krutina
Já jsem hledal… JÁ JSEM 3. díl Nakladatelství Krutina Jiří – Vacek © Ing. Jiří Krutina, Praha 2013. Vešk erá práva si vyhrazuje autor. Opisování a jak ék oliv rozmnožování bez jeho svolení není dovoleno a bude považováno za porušení autorsk ých práv.
ISBN: 978-80-87493-43-4
3
Rok 2009 1. K praxi pozorovatele 18. 8. 2009 My jsme pozorovatelem, který obrací pozornost k sobě – pozorovateli. Tak se uvědomujeme jako pozorující vědomí JÁ JSEM, které v sobě registruje uvědomované pozorované objekty světa a mysli i jejich nepřítomnost. Pozorovatel, kterým jsme, je vědomím rozlišenosti sebe jako nemněného neproměnného spojitého svědeckého vědomí od předmětů uvědomovaných v aktech vnímání a myšlení ve všech stavech bdění, snění i spánku beze snů. Pozorovatel je to, co zůstává jako my sami = vědomí sebe sama (JÁ JSEM JÁ JSEM) při přechodu z jednoho uvědomovaného předmětu v našem vědomí na druhý. Pozorovatel = uvědomovatel = registrovatel uvědomovaného = to, co v nás poznává = to, co v nás inteligentně rozlišuje pozorované objekty (včetně nepřítomnosti) i sebe jako jejich pozorovatele = ryzí princip uvědomovací = my sami jako JÁ JSEM vědomí JÁ JSEM. V anglicky psané literatuře se pro vědomí pozorovatele používají pojmy: witness, observer, knower, které správně vyjadřují funkci pozorovatele jako toho, kdo poznává a pouze v sobě registruje uvědomované. O základní praxi sebe si vědomého pozorovatele v anglické literatuře píše i například swami Muktánanda, swami LakšmanJoo nebo současný swami Šankaránanda, a to již někdy v 70. letech. Dokonce jsem našel anglický článek z 60. let psaný jako příručku pro aplikaci LSD, kde je jasně vysvětlená praxe pozorování pozorovatele přesně jak ji učíme, včetně nutnosti přivrácení pozornosti na samotného pozorovatele. Praxe sebe si vědomého pozorovatele není nijak nově objevená praxe, ale základní stupeň veškeré duchovní praxe jako takové. O praxi pozorovatele píší i základní texty kašmírského šivaismu. Nedávno se ke mně dostal starobylý text kašmírského šivaismu z 12. století: Virupakša pančasika (40 veršů o rozlišeném sebe si vědomém pozorovateli = virupakša = v doslovném překladu ten, kdo se dívá s odstupem od viděného). Z různých rozhovorů s hledajícími se občas dozvídám různé poučky i přístupy k praxi pozorovatele, kterou si navíc navzájem různě doporučují. Některým moc nerozumím a jen vidím, že se navzájem hledající klamou a zavádějí jeden druhého, nebo 4
nesprávně chápou pojem pozorovatele. Za prvé, pozorovatel je naše pravé JÁ v jeho funkčním působení jako uvědomovatele projevu. Pozorovatel není bytostný, není spojen s bytostí a současně pozorovatel není omezen na jeden nástroj pozorování. Pozorovatel je neomezený na žádný nástroj poznávání, na žádný smyslový orgán, ani na mysl. Pozorovatel není neživý a netečný. Pozorovatel je samotný projev inteligence JÁ se schopností rozlišování a rozpoznávání. Když pozorovatel pozoruje projev, tak jej nejen v sobě registruje, tedy si jej uvědomuje, ale současně jej poznává, rozpoznává a rozlišuje a ví, tedy si přímo uvědomuje svou rozlišenost jako ryzí vědomí sebe sama – pozorovatele. Pozorovatel je vždy svobodný ve smyslu toho, že je rozlišený od pozorovaného. Pozorovatel se může projevovat i svobodou „aktivní“, tedy té, že je schopen si vybírat, co bude v sobě ve vědomí pozorovat, čemu přivrátí pozornost, neboli co si v sobě rozliší za pozorovaný projev, kterému bude věnovat pozornost, přesto zůstává sám sebe si vědomým jako nezúčastněný pozorovatel. Sebe jako vědomého pozorovatele si uvědomujeme pozorováním pozorovatele, což se děje rozlišováním sebe jako pozorovatele, což je opět funkce samotného hledaného pozorovatele. Nikoliv, že musíme přivrátit pozornost k pozorovateli, jak se někdy neobratně říká, ale my, pozorovatel, musíme obrátit pozornost k sobě – pozorovateli. Neboli stále platí, že jedno jediné vědomí sebe sama také sebe sama poznává, tedy se uvědomuje. Dále platí, že pozorovatel není prostorově umístěn a že si jej nelze uvědomit někde prostorově na konkrétním místě, ale pouze jako sebe sama, toho, kdo si uvědomuje, kdo vše svým vědomím poznává – pozoruje. Pokud hledáme sebe sama jako pozorovatele tím, že jej zpředmětňujeme a někam umisťujeme do prostoru vzhledem k tělu, tak jej zákonitě nepoznáváme, ale vytváříme zpředmětněné imaginace ve své mysli, třebaže jemné. Vytěsnit se mimo tělo s tím, abych pozoroval tělo jako například zrakový předmět, není obtížné. Při troše silové koncentrace se to dá zvládnout. To je klasická praxe magiků, nebo těch, kdo usilují o tzv. astrální projekci a jiné nesprávné praxe. Pak je možné slyšet zážitky, že někdo na sebe „koukal“ ze shora, nebo zpoza zad apod. Přitom uvědomění se jako pozorovatel nemá nic společného s viděním těla, ale pouze uvědomováním si rozlišenosti sebe od těla, jako hmatově vnímaného vjemu v našem jasně rozlišeném vědomí, a nikoliv jako zrakově viděného předmětu v prostoru. 5
Takto nesprávně pojímaná praxe může přinášet spíše komplikace na stezce a zejména vede k dalším nechtěným vedlejším projevům, jako jsou náchylnost na astrál, zaplétání se do mysli a v konečném důsledku komplikacím na stezce. Největší potíž hledajícím zřejmě činí pozorovaní činnosti a projevů mysli a neztotožňování se s jejími obsahy, jako jsou nálady, postoje, emoční rozpoložení, city, myšlenky, představy, sny denní i noční, vize, halucinace apod. Proč? Výtvory mysli jsou jemné a svou podstatou nehmotné, vytvářené modulací pohybu prány, která je sama o sobě ryze duchovní energií vědomí. Díky dlouhodobému zvyku nebýt si sebe sama vědom v ryzím JÁ JSEM a považování sebe za vše, co nám myslící princip vědomí předkládá, je pak také pro nás opět náročné tento zvyk přetnout a spočinout trvale v ryzím vědomí JÁ JSEM. To jistě vyžaduje správné, vytrvalé a nepřerušované úsilí spočívající v nezapomínání na sebe jako ryzí vědomí JÁ JSEM a v trvalém zpředmětňování všeho ostatního, co se jako projev mysli objeví v pozorovateli. Slyšel jsem, že je vhodné být pozorovatelem mysli tak, že se soustředíme v pozorovateli jaksi za hlavou a tím, že máme jaksi hlavu před sebou, kde vznikají myšlenky, tak že pak získáváme odstup do nich a snáze je rozlišíme. Je zajímavé, proč si dotyčný nepoloží otázku, kdo si uvědomuje, že je pozorovatel umístěn za hlavou? Co by bylo odpovědí? Asi právě ten, kdo si to uvědomuje, my sami = pozorovatel, ne? Z pohledu mysli to vše vypadá zdánlivě logicky, ale je to pouze zpředmětněný názor mysli, zpředmětněný pozorovatel a opět nesprávné provádění átmavičáry, která musí být stále výhradně pozorováním pozorovatele, nikoliv fixací nějakého soustředění a vymýšlením různých opor v mysli, které se v momentě, kdy přijde silnější emoce, rozpadnou jako domeček z karet. Átmavičára a náš přirozený stav, kam směřujeme, není zafixovaný stav, ale živé žhnutí uvědomováním sebe sama. Je trvalým litím oleje do ohně sebeuvědomování v odevzdanosti k tomuto vědomí, tedy stále pozorováním pozorovatele, ať již zrovna ještě současně pozorujeme něco jiného, jako mysl, svět a tělo, nebo nikoliv. Ano, taková vymyšlenina nám může chvilkově pomáhat. Proč? No díky nevědomému využití zákona moci pozornosti vědomí. Když se na něco soustřeďujeme, třeba na to být pozorovatelem za hlavou, tak tomu věnujeme svou pozornost, a tak přebíjíme vše ostatní, co se nám ve vědomí objeví. To je jen vyrážení klínu klínem, abychom nakonec zjistili, že ten klín stejně nestačí a zjištění, že jsme promrhali čas a soustředění. To si můžeme klidně třeba být trvale 6
vědomi pohybu dechu v srdci a uděláme lépe, neboť pohyb dechu ze srdce přináší prvotní myšlenku „já“ i všechny ostatní myšlenky do vědomí pozorovatele, takže pokud zůstáváme bdělí rozlišení pozorovatelé trvale v kontaktu s pohybem síly v srdci, tak jsem na stráži v „první linii“. Je nutné se zbavit navyklé tendence zpředmětňovat si JÁ, praxi átmavičáry nebo pozorovatele. Právě naopak, átmavičára není o ničem jiném, než o zbavení se zpředmětňování sebe sama zpředmětňováním všeho ostatního, co si můžeme pouze uvědomovat v sobě, stále sebe pozorujícím pozorovateli. K ovládnutí mysli je nutné zejména nepřestat v pozorování pozorovatele, tedy v sebeuvědomování se jako pozorovatele. Když trvale každým okamžikem svým uvědomováním „kontrolujeme“, zda jsme sebe si vědomým pozorovatelem, tedy jsme pozorovatelem pozorující sám sebe, tak nevzniká prostor pro to, aby nějaká vzniklá myšlenka strhla naši pozornost k sobě se zapomenutím sebe jako pozorovatele. Pak není nutné „odtahovat“ pozornost od myšlenek, ale stačí je nezúčastněně registrovat v rozlišeném pozorovateli. Výhradní zaměření pozornosti na rozlišenost sebe jako pozorovatele je nástrojem ke zpředmětnění projevů mysli. Rozlišenosti od výtvorů mysli nedosáhneme nějakou prostorovou rozlišeností od hlavy, ale rozlišeností sebe pozorováním pozorovatele. Navíc i tato pomůcka má své logické nedostatky, jak je zvykem. Není pravdou, že všechny myšlenky vznikají v mozku. Prvotně se myšlenky objevují jako jemné energetické chvění v sušumně nebo v srdci. Hovoříme o tzv. vikalpách a teprve následně se rozvinou jako myšlenky, city, postoje, nálady do vědomí pozorovatele. Lze si toho všimnout a odpozorovat tento proces při dostatečném prohloubení vědomí pozorovatele, které v sobě vše zahrnuje a obsahuje včetně těla a světa. Myšlenky, jako karmické projevy mysli vycházející z prvotních příčin – samskár, vycházejí z duchovního srdce, místa uzlu vědomí, kde je kořen ztotožnění a omezení vědomí na tělo – ego a všechna potenciální miniega. Jiné myšlenky vznikají z druhotných příčin díky interakci naší bytosti s okolím, a to jako vibrace z centrálního nádí – sušumny, které slouží jako takový „vysílač“ a spoj s okolím skrze jeden jediný prostor vědomí. Proto, abychom byli skutečně pozorovateli projevu svého vlastního myslícího principu vědomí, musíme jako pozorovatel v sobě přirozeně obsahovat v nedvojné 7
jednotě celý projev, tedy tělo i svět, a vše tímto pozorovatelem přirozeně pronikat. Přestože pozorovatel v sobě obsahuje a proniká sám sebou veškerý projev, stále výhradně pozoruje jen sám sebe. Je ryzí blaženou září sebeuvědomování JÁ JSEM JÁ JSEM. Pozorovatele nevytváříme, pozorovatelem jsme stále, jen je nutné se tak začít skutečně uvědomovat. Vědomí nelze nějak fixovat, ale lze si jej jako sebe sama uvědomovat a tak jím vědomě být. Než na nějaké myslí vykonstruované složitosti je lépe se zaměřit na samo uvědomování = akt být si vědom sebe jako vědomí. Také je dobré si vzpomenout, zda něco podobného doporučoval nějaký mistr. Ramana Maháriši nic takového nedoporučoval a nikam pozorovatele neumisťoval, ale jasně říká: pozorujte pozorovatele, třebaže to někdy trvá roky, tak ten, kdo vytrvá, nepochybně bude spasen. Tak musí být naše vědomé úsilí trvale zaměřeno.
2. O nebezpečí duchovního „pokroku“ a dobré karmy bez současného růstu pokory 18. 8. 2009 Komu patří správné duchovní úsilí? Nám. Komu patří duchovní výsledky a náš duchovní pokrok, pokud o tom vůbec chceme takto hovořit? Bohu. Komu vděčíme za možnost správného duchovního úsilí, dobré podmínky pro praxi i za milost uvědomění a vysvobození? Bohu a mistrovi, kteří jsou pro nás z praktického a velmi pragmatického pohledu zákonitosti stezky totéž. Co je cílem žáka stezky? Stát se mistrem? Nikoliv. Být správným žákem svého mistra. Proč? Protože mistry se stávají ti, kdo se stali správnými žáky svého mistra – Boha. Kdo se neodevzdal mistrovi, neodevzdal se Bohu a nemůže tak sám poznat mistra. Mistrem se nestává žák nějakým zevním pověřením, delegováním nějakou osobou, ale výhradně milostí Boha – mistra a správnou praxí stezky. Na stezce je možný pád vždy. Padli andělé i světci a i Ježíše se snažil Satan přemluvit ke spolupráci s ním. Na stezce procházíme nebezpečím zejména tehdy, když začneme mít pocit, že se nám duchovně daří a současně nám nahrává dobrá karma a podmínky. Snadno se zapomíná na to nejzákladnější a to, že za náš pokrok na stezce vděčíme výhradně svému mistrovi, a často z velké části mu vděčíme i za svou příznivou karmu, neboť mistr nás svou duchovní silou drží tam, kam jsme se dostali, a také nám pomáhá rozpouštět 8
a často přebírá velké díly naší karmy, kterou bychom nebyli schopni nejen rozpustit, ale ani vůbec unést. Taková je duchovní zákonitost, kterou málokdo stále chápe a již málokdo se podle ní zařizuje. Proč? Protože tuhle zákonitost žák bez dostatečné pokory, odevzdanosti praxi stezky nevidí a není ji schopen pochopit a správně vyvodit závěry pro svou praxi. Skutečný duchovní pokrok se projevuje zejména růstem v pokoře, odevzdanosti a rozpouštěním ega, ničím jiným. Tam, kde není duchovní pokrok těmito základními aspekty stezky provázen, tam ani nelze o skutečném duchovním pokroku hovořit. Čím počátek pádu, snad spíše již pád, začíná? Změnou vztahu a postoje k mistrovi, který žáka vede. Mistr začne najednou vytýkat žákovi něco, co žák nepřijme a myslí si, že on vše ví lépe. Místo pokory a rozpouštění ega, které se mu milostí mistra nabízí, nastoupí pyšné vlastní nevědomostí opojené ego žáka, které je dotčené a ví vše nejlépe, jak mu mistr křivdí, jak mistr nedoceňuje jeho duchovní velikost, jeho duchovní výjimečnost apod. Jinými slovy pyšné ego začne se žákem stezky cvičit a žák se začne chovat jako blázen zavřený ve svém vlastním blázinci v přesvědčení, že v blázinci není. Jak se stane to, že do určité doby žák mistra uznává, přijímá jeho pomoc, mistr se mu věnuje za cenu svého času i sil a najednou v určitém okamžiku žák mistrovu výtku nepřijme, anebo žák dospěje k přesvědčení, že dotyčného již jako mistra uznávat nemusí a že je mu dokonce roven? Protože práce mistra na rozpouštění ega žáka je velmi jemný proces a když se dospěje k těm základním slupkám, které nás drží v područí nevědomosti a opakovaného znovuzrozování v těle a jeho hmotném světě, tak mistr více působí na kořen ega, o kterém ani žák sám většinou neví. Co ale správný žák musí stále vědět? Že mistr vždy pro žáka dělá jen to nejlepší pro něj, ale bohužel nikoliv pro ego a zlo v nás. Ten, kdo pak mezi tím volí a musí správně rozlišovat, je ale žák. Pokud tak nečiní a zapomene na odevzdanost mistrovi a je přesvědčen, že jeho reakce nepřátelských sil ega, které se brání rozpuštění, jsou oprávněné a nerozpozná je jako skryté projevy ega, které žáka vedou do jeho područí a pádu, tak žák přichází nejen o milost a o vnitřní vedení, ale i o ochranu mistra a vybírá si ego, vlastní namyšlenou nevědomost a pád. To je zákonité. Navíc si toho není vědom a je přesvědčen, že tomu tak není. Začátkem pádu bylo ztotožnění mistra s osobností, záměna působení principu mistra s osobou mistra, tedy tělem, což je jen zevně zrcadlené ztotožnění 9
žáka se svým vlastním tělem a myslí, tedy ego. Nesmíme zapomínat, že vztah mistr – žák se odehrává na stezce v našem vlastním vědomí a přesahuje jakékoliv osoby, třebaže tento princip reálně působí skrze osoby mistra a žáka. Pak dochází doslova k absurditám, které ovšem jsou v případě reálných dopadů do života hledajících tragické, neboť vedou k duchovní smrti. Uvedu namátkou různé příklady. Mistr žáka delší dobu vede, dokonce mu skrze jeho osobnost Bůh udělí požehnání uvědomění sebe nebo probuzení duchovní síly a mistr dále žákovi umožňuje těsný kontakt s jeho osobou, častý písemný i telefonický styk, a to vše na úkor vlastního soukromí. Mistr na výběr moc nemá, je-li upřímnost žáka opravdová. Najednou po určité době žák dospěje k názoru, že již takového mistra nepotřebuje a že je mu dokonce roven, ví vše lépe než on a nemusí jej ani poslechnout. Jak k tomu dochází je na první pohled záhadou, nicméně nikoliv velikou, za tím vším je naše pyšné ego, na které dopadlo to, co by vedlo k jeho zániku, a tak první, co ego udělá, je, že nás odtáhne od takového mistra a to samozřejmě udělá rafinovaně tak, aby to dotyčný nepoznal. Zkrátka pýcha vždy předchází pád. Dokonce někteří žáci oslovují svého mistra různými honosnými tituly, třebaže o to mistr nikdy nestál, nikdy to nevyžadoval a jen to umožňoval kvůli praxi bhakti jógy dotyčného žáka. Píší smsky i dvakrát denně, budí lidi ze spánku o půlnoci. Posílají dlouhé emaily, kde píší o svých negacích. Ani nepochopí, nakolik jim mistr pomáhá jenom tím, že si vůbec takové dopisy od nich přečte a čas, který tím stráví. To vše mistr dělá čistě nezištně z lásky k Bohu a pro dobro žáka. Pak přijde okamžik, kdy mistr sděluje, co žák má dělat, neboť díky vytvořenému vztahu žáka pozná ze všech stránek, včetně jeho karmické minulosti. Mistr nikdy neříká nic žákovi jen tak pro nic zanic, jak si mnozí myslí. Najednou se dotkne negací žákova ega a najednou se už mistr nemusí poslouchat a víme vše lépe než on. Což není jen pýcha, ale obyčejná hloupost si vůbec něco takového myslet. Výsledek je pak podle toho. Co se tím pouze ukázalo? Že vlastně žák nebyl nikdy pravým žákem mistra, ale že jej pouze zneužíval jako „dojnou krávu“, nikdy se mistrovi neodevzdal a nechal se nakonec unést jen svým egem. Nebyl tedy nikdy správným žákem, a jak si může myslet, že by snad mohl dosáhnout mistrovství. Také bude mít to, co si vybral, ego a svůj pyšný rozum. To ale není vše. Karmické následky s tím budou také v souladu a taková duchovní provinění proti zákonitosti vědomí 10
jsou velmi neúprosná. To, jak se chováme k mistrovi, je vyjádřením toho, jak se chováme k Bohu. Mistr pro nás zastupuje v praktické rovině zde na zemi skutečně Boha, ať se to egu líbí nebo ne. To překračuje veškeré osoby i naše soudy o tom, to je ryzí vyjádření kosmické zákonitosti. Takoví žáci si ani neuvědomují, že mistr během jejich očisty z nich přebral tolik zla a někdy i doslova duševní poruchy, kterých by se jinak nedokázali zbavit a pyšné ego si přesto stále myslí, že ví, jak se věci mají. Mistr svou duchovní silou a rozpuštěním mnohé zlé karmy svým žákům často umožní dobré duchovní podmínky pro praxi, včetně zevního zajištění všeho potřebného, často je drží ve vědomí při meditaci, pomáhá jim, když se na něj obrátí s prosbou o pomoc, a žák si to ani neuvědomuje, ani není schopen vůbec pochopit, komu vděčí za svůj domnělý vysoký duchovní stav. Stále žije v nějakém hypnotickém přesvědčení, že snad za vše vděčí své dokonalosti. Jakmile hledající získá přesvědčení, že jeho duchovní stav již nemůže nic ohrozit, že je již dokonce sám mistrem a dobré podmínky mu vše jaksi potvrzují, tak pokud nedosáhl základních stupňů stezky a správného pochopení její zákonitosti, patřičné očisty mysli, zejména příslušné pokory a odevzdanosti k mistrovi, který pro něj musí být projevem samotného Boha, tak padá a postupně o vše přichází. To je zákonité a neúprosné. Málokdo však toto chce vždy slyšet. Někteří duchoborci dokonce žádají o specifickou duchovní pomoc, když jsou na dně a motají se jako opilci ve svých citečkách a neovládané mysli. Mistr nemá jinou volbu, než jim vyhovět, dělá to opět z nezištné lásky k nim. Přebírá a rozpouští tak negace žáka, z kterých někdy běhá mráz po zádech a někdy je až na zvracení. To, co by jiní ani neunesli, mistr přebírá a odevzdává skrze sebe Bohu. Čeho se dočká? Duchaborcům otrne, již je nic jakoby zčista jasna netíží, a asi mají zase pocit, že za to vděčí své duchovní dokonalosti a mistr, kterého s prosíkem žádali o pomoc, je pro ně někdo, kdo je jim roven. Což mu náležitě naznačují, ovšem do té doby, než jim zase teče do bot. No tragikomedie ega. Nakonec pod vlivem své nezvládající očisty a plni svých citečků, kdy se ke svým bližním chovají povýšeně a ve finále jako malá děcka, kterým někdo vzal kyblíček, přesvědčeni o svém správném pohledu, sdělují těm, co je vedou a celou dobu drží nad vodou, že oni pouze své city dobře skrývají a že jinak jsou na tom stejně jako oni pod vlivem svých citů a soudů. Jedním slovem pýcha, neúcta, 11
povýšenost a nedostatek pokory a ve finále duchovní ego s tamasem až na půdu. Citově intoxikované ego vždy ví, jak je to s mistrem, neboť jeho podvědomí se mu zrcadlí na druhých. To, že se to týká jeho samého, však nepřipouští. Je přeci tak jasně přesvědčené o svém správném pohledu, že nemusí dělat vičáru, zkrátka ví, jak se věci mají. Ego je spokojené, bohužel nemizí, což žákovi nedochází. Zvykem také bývá u různých duchoborců přesvědčení, že jejich duchovní dokonalost jim jaksi umožňuje porušovat běžnou slušnost i například dodržování pravidel na našich meditačních seminářích. Co si o sobě myslí, je mi záhadou. Zde bude muset zasáhnout opět utrpení, aby se vzpamatovali. Duchovní velikost je v tom, že se právě dodržuje disciplína z čisté lásky k Bohu samému a správným pochopením, nikoliv svobodou disciplínu nedodržovat s pocity o své výjimečnosti a duchovní velikosti a že pro nás neplatí pravidla jako pro ostatní. Častým trikem ega je také to, že když se nám jeden mistr znelíbí, tak si jej ego postaví na roveň sebe a jeho „uctívání mistra“ přejde jakoby k jiné osobě a myslí si, jak je s ním vše v pořádku. Nejprve bombardujeme jednu osobu mistra smskami, která nám na stezce pomohla od mnohého zla v nás, pak usoudíme, že od této osoby nic nemůžeme získat („dojná kráva“ je podojena), neboť tato osoba neuznala naší duchovní velikost a chce nám navíc rozpustit ego, což je pro ego nesnesitelné. Pro ego však existuje řešení: ego vybere jinou osobu, kterou si bude uctívat jako mistra, aniž by tušilo, že mistr není žádnou osobou, ale inteligencí vědomí JÁ a jeho mocí a milostí. Co takové „chytré“ hledající čeká, ani netuší. Za svou chytrost a postupy na svém vlastním domnělém zevním sebou samým vytvořeném hierarchickém žebříčku představ svého „mistrovství“ čeká opět jen pád, neboť na konci imaginovaného žebříku existuje pouze pád dolů. Stezka je však o zmizení toho, kdo dosahuje domnělých zevních potvrzení o své duchovní velikosti, o zmizení toho, kdo se chová k mistrovi jako k „dojným kravám“, které vhodně mění podle potřeby a umístění na svém hierarchickém žebříčku, je o zmizení ega samého. Stezka je o pokorné odevzdanosti mistrovi, kterému se dáváme celí bez výhrad. Mistr není osobou, ale Bohem samým, proto mistra nikdo neviděl. Vztah mistr-žák je však reálně existující duchovní princip a zákonitost, která působí v našem vědomí na stezce a vede nás k Bohu. Kdo toto nechápe, správně nerozlišuje, ten zákonitě nepoznává to, co mistr je, tedy sebe sama. 12
Velcí mistři, tedy ti, co se skutečně stali inteligentním nástrojem mistra díky vytrvalé praxi a dlouhodobé disciplíně vycházející z pokory a lásky k Bohu ví, proč určité věci říkají. Ramana Maháriši: „Žák má zůstat u mistra, dokud nedosáhne vysvobození.“ Swami Muktánanda: „Za vše vděčím pouze svému mistrovi.“ Po dosažení žák zůstává u mistra dále a pomáhá mu s jeho prací. Muktánanda po dosažení zůstával u Nitjánandy až do jeho mahasamádhi. Co je ochranou před pádem? Zejména pokora a nepřisvojování si výsledků duchovní praxe. Nepodléhání exaltovaným stavům když se nám duchovně daří, nepodléhaní dojmu, že jsme doslova Bohy, kterým je vše dovoleno, včetně porušování disciplíny a běžné lásky k bližním. Naopak, když se nám duchovně daří a máme dobrou karmu, tak bychom měli dále růst zejména v pokoře a vše chápat jako čistě milost Boha, kterému za vše vděčíme. Jen jeho je moc i sláva, nikoliv naše. Obracet se s prosbou o pomoc k Bohu, jen když nám teče do bot, umí každý a není výrazem žádné ctnosti. I běžný materialista ve své krušné chvilce říká: „Pane Bože, ježíš marjá“ apod. Obracet se pokorně k Bohu s tím, že chceme jen jeho samého, neb je tím jediným Dobrem pro nás, a jen právě pro toto jediné opravdové Dobro, ve kterém leží naše štěstí, třebaže žijeme zrovna v blahobytu a dobrých karmických podmínkách, je teprve růstem v pokoře. Také by si měl žák stezky pro své vlastní dobro vždy velmi dobře uvědomovat následující zákonitost o principu vztahu mistr-žák. Před hněvem Boha nás může a umí ochránit mistr. Před hněvem mistra nás neochrání ani Bůh. Přílišná blízkost mistra budí neúctu, což z pragmatického hlediska žáka stezky je proti němu samému. K Bohu v nás, našemu pravému JÁ, musíme chovat postoj totožnosti a nedvojnosti, nikoliv však přenášet tento vnitřní postoj zevně vůči svému mistrovi. Mistr je jen jeden a je jím Bůh a Boha nikdo nikdy neviděl. Není žádnou osobou a představou ega, kterou si ego může přisvojit. Vztah mistr-žák je však reálně působící duchovní zákonitost, která nás vede na stezce a která je současně 13
i celou stezkou. Náš vztah k mistrovi je obrazem našeho vztahu k Bohu. Kdo se sám neodevzdal mistrovi, nemůže se stát mistrem. Nevzdal se svého ega a meditací jen nafukuje svou nevědomost o duchovní velikosti a výjimečnosti, místo blaženého spočinutí u nohou toho, jehož milostí je s ním sjednocen.
3. Zevní zázraky, odpověď na jeden anonym 12. 9. 2009 Dostali jsme jeden anonym s názvem Závažné poselství doby (Jirka o něm psal v článku http://www.jirivaceksatguru.cz/clanky/aktuality/zavazne-poselstvi-doby), který kromě kritiky naší činnosti a vulgárního napadání nám poslal informace o různých zjeveních Panny Marie, které dotyčný anonym považuje za skutečný projev duchovnosti a projev Boha. Naší činnost však tvrdě nevybíravě kritizoval a dokonce se vulgárně vyjadřoval, anonym nebyl ani ke zveřejnění. V příloze byly přiloženy dokumenty o různých zjeveních údajné Panny Marie, kde byly výpovědi svědků, kteří tyto „zázraky“ viděli. Spíše to bylo podobné spiritistickým zjevením a kolektivním sugescím, které jsou časté tam, kde působí několik faktorů současně. Tyto vize a zjevení na mě osobně působily spíše astrálními zkušenostmi. Mám zkušenost ze své minulosti, kdy i neduchovní člověk měl vizi Panny Marie a šlo o velmi nebezpečný astrál. Astrál si vybírá vize, u kterých nejsme schopni říci, že tak daní lidé vypadali. Tam , kde se zjevují podoby mistrů, kteří opustili již svá těla a jsou známi, jak vypadali, tam se jedná převážně skutečně o pravé vize, ale u vizích Panny Marie nebo třeba Ježíše Krista, se ve většině případech jedná o vlastní představy, nebo spíše astrální zkušenosti. Ďábel se může zjevovat i v podobě Panny Marie. Soudě podle sprostoty a projevů anonyma, tedy pokud tyto vize považuje za projev Boha, tedy leccos ukazuje, o jaký skutečně se jedná projev. Vždy platí, že vrána k vráně sedá a podobný podobného si hledá. Co lze říci k zevním zázrakům? Osobně nepopírám, že existují tzv. „zevní zázraky“, ale nevidím v nich jaksi „zázraky“ a již vůbec je nepovažuji za to důležité v duchovním životě a stezce. Ty pravé skutečné „zázraky“ jsou ryze vnitřní a odehrávají se v našem vlastním nitru – lépe v našem vlastním vědomí a individualitě. Těmito pravými zázraky a „zásahy božími“ je poznání 14
stezky, správné obrácení se k Bohu v nás, vědomí JÁ JSEM. To podstatné je zbavení se zla v nás, očista našich citů, myšlení, postojů, změna smýšlení, pevné přimknutí k Bohu v našem vlastním vědomí a vytrvalé směřování pozornosti, naší mysli i skutky do jednoty s vůlí vědomí JÁ JSEM, Bohem v nás. I ty zázraky, o kterých píše Bible, které činil mistr Ježíš, jsou psány v jinotajích a symbolicky a týkají se zejména navracení našeho pravého zraku, kterým je vědomím JÁ JSEM, vymítání duchů, tedy zla z naší mysli a dalších. Duchovní mistři vždy duchovně „léčí“, tedy pomáhají odstraňovat překážky ve svých žácích bránících jejich vlastnímu uvědomění a pomocí ve společné meditaci. Často mistři přebírají i těžkou karmu svých žáků, kterou by nebyly schopni vůbec unést. Duchovně léčí na duchu, duši a někdy i na těle. Skutečný zázrak je to, že nám je přítomná milost Boha, pokud se k ní skutečně správně obrátíme ve svém vlastním nitru. To, že se někde objeví nějaký zajímavý úkaz nebo někdo zachytí nějaké vnitřní hlasy třeba Panny Marie nebo Ježíše, není nic ve svém praktickém důsledku pro náš vlastní vnitřní život podstatné a navíc to není zase tak výjimečné nebo snad duchovně důležité. Říkám to proto, že sám jsem měl na stezce mnoho vizí a takových „zevních zázraků“. Například hned při své první meditaci podle učebnice Královská jóga od Jirky Vacka jsem měl ve vnitřním transu vizi Ježíše Krista, a to aniž bych se někdy zajímal vědomě o křesťanství nebo Ježíše. Několikrát mě přišlo navštívit během jednoho krátkého období, kdy mě několik týdnů síla držela doma v hlubokém samádhi, několik mistrů, kteří byli viditelní zrakem. Neříkám, že tyto zkušenosti nebyly pro mě významné nebo nebyly pro mě plné posvátného vytržení, pokory i němého úžasu nad nekonečnou milostí a láskou Boha, ale ve svém důsledku jsem je neshledával za to, co mě dělá nějak duchovně výjimečného, nebo že to samo o sobě něco podstatného znamená. Vždy platí, že ten, kdo si uvědomuje, kdo vidí tyto „boží zázraky“, a to včetně vidění Boha samého nebo mistrů, je vždy důležitější než viděné, což současně neznamená, že viděné, nemůže být v jednotě jediného vědomí pozorovatele i pozorovaného „božího zázraku“. Ten, kdo v nás vidí, kdo v nás pozoruje, kdo si v nás vše uvědomuje, absolutní nezúčastněný pozorovatel, je vždy více než vše pozorované, je Bohem v nás, je Bohem samým. Abych trošku naboural představy anonyma o zázracích a zjeveních, jak jsou výjimečné, uvedu svůj záznam z jedné hluboké meditace, který bych asi normálně nikdy nepublikoval: 15
„Naprosté ztotožnění ve vědomí s osobou Ježíše Krista, několikrát jsem podával svou ruku jako Ježíš Kristus nějakým lidem a jaksi je táhnul k Sobě do světla, sděloval jsem s obrovským vnitřním pochopením věty: „Mé dítě, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ nebo jsem držel ruku na něčím srdci jako Ježíš Kristus a říkal jsem: „Zde ucítíš svého Boha, mé dítě.“ Nebo jsem byl přítomen u právě umírajících lidí a říkal jsem jim:“Jednou si na mě vzpomeneš, jsem tím světlem, kterého se drž, to je tvůj Bůh, mé dítě.“ Mám pocit, že jsem v té době držel ruku Evičce, nebo byl těsně vedle ní. Evičku jsem však nevnímal, byli to různí lidé, bylo to mnoho lidí, mnoho podobných situací. Zkušenost byla prožitkem ztotožnění s osobou Ježíše Krista, a přesto jsem si uvědomoval stav Jednoty. Zkušenost naprosto reálná a skutečná jako běžný denní stav. Poznal jsem ho jako člověka, kterým také byl, v jediném vědomí, kterým jsem stejně jako on, já sám. V ten okamžik jsem přesně věděl, co a jak se Ježíš prožíval a čím byl. Nebyl Bohem, byl bohočlověkem, a měl i své lidství plně spojené se svým vnitřním božstvím, vědomím JÁ JSEM, jehož světlem byl. Byl jsem jím asi tak stejně reálně jako jsem nyní Jiřím Krutinou. Vím také to, že nevypadal tak, jak se běžně kreslí v kostelech, byl snědý a postavu měl skutečně atletickou a pevnou a nebyl rozhodně nemoudrý, aby se nechal jen tak ukřižovat pro spásu nějaké církve a těch vyvolených, které si jeho osobu vyberou za modlu. Ježíš je siddha.“ Tolik tedy k různým zjevením a podobným úkazům. Není na nich samotných nic podstatně duchovního nebo významného pro nás, ani důkazem nějaké duchovnosti apod. To podstatné je právě vytrvalá duchovní praxe vedoucí k očistě mysli, odstranění všech překážek bránících Bohu, vědomí JÁ JSEM, se v nás a skrze nás plně svobodně projevovat. To je to podstatné na stezce a nenahradí to žádné zevní zázraky ani vnitřní vize samého boha, ale správné obrácení se k němu v našem pokorném vytrvalém úsilí, které přináší milost i mnohá požehnání. Dokonce jsem v dopisech přátel dostal popis i jedné zkušenosti s Pannou Marií na Hostýně. Bohužel autor si nepřál zveřejnit svou zkušenost s Pannou Marií, tak jsem jeho přání respektoval. Již se stává takřka pravidlem, že na fotkách ze seminářů se často podaří vyfotit různé světelné „jevy“, které jsou buď nad hlavou, nebo v blízkosti hlavy, jako jsou zobrazovaní svatí na starých obrazech apod. Prodáváme několik takových fotek. Nevidíme na to však nic výjimečného, je to normální jev. Tedy nikoliv, že bychom snad nebrali tyto „zázraky“ a vize nebo že by k nim nedocházelo u hledajících, ale jaksi je nepovažujeme za to nejdůležitější a podstatné na stezce k Bohu. Tím je výhradně stezka 16
