Je krásný, slunečný den. Od rána jsem musel pomáhat tátovi opravovat králíkárny. Přendával jsem králíky do těch opravených a u rozbitých jsem přidržoval laťky, aby to šlo tátovi od ruky. Hrozně mě to bavilo. Míchal jsem králíky podle barev a táta hudroval, že smíchám samičky a samce. Už se těším na odpoledne, až vyrazíme s klukama ven. Bydlíme v Brandýse nad Labem a naše čtvrť se jmenuje Olšinky. Před barákem máme hliněnou ulici, která je nejlepší po dešti. Je plná bláta a chodíme tam hrát blátěnou bitvu. Dnes je ulice suchá, je krásně a tak to vypadá spíše na schovávanou. Je mi devět let, mladšímu bráchovi Fandovi sedm a kamarádi téměř stejně staří. Schovávaná je naše nejoblíbenější hra. Ta poslední ale byla přeci jenom jiná. Venku už se smrákalo, Fanda všechny kluky našel až na Josífka. Všichni jsme na něj volali, že už je konec a on ne a ne vylézt. Byli jsme dost daleko od domova a dostávali jsme strach, že se rodiče budou zlobit a táta nachystá řemen. Vtom se rozezněly hlasité sirény, nesly se po celém městě a okolí. Všímáme si lidí, kteří zmateně pobíhají. Píše se březen roku 1943.
1
Kapitola I. Vzpomínky na rodiče a bratra jsou někdy velmi živé a někdy se rozmazávají. Na výlet do polské Osvětimi nikdy nebyla odvaha. Byl to strach co nedovolil se jet podívat na místo, odkud se nevrátili. Ale je důležité předat nové generaci informace a ukázat jim, co se tehdy odehrávalo. 27.dubna 1940 Němci založili takzvaný pracovní tábor Osvětim, který nejdříve sloužil pro Poláky. Ti byli využíváni na otrocké práce. Bohužel o rok později v táboře bylo 10 tisíc vězňů. Na bráně u vchodu do tábora je nápis „Arbeit macht frei.“, neboli práce vás osvobodí.
2
Je sobota. Okolí je upravené, tráva krásně zelená a nápis na bráně je celkem normální. Ale jaký to mělo kdysi smysl? Byl to pouhý cynický výsměch vězňům. Cesta kolem 11 bloku, neboli bunkru, kde vězni byli trestáni tím nejodpornějším způsobem ve všech začíná vyvolávat hrůzu. A to je pouze začátek prohlídky. Osvětim byla zřízena jako centrum pro masové vyvražďování Židů. Symbolem se staly lékařské pokusy prováděné lékaři a vedené J.Mengelem. Prováděli pokusy na dětech, především dvojčatech a sterilizovali hlavně židovské ženy. U první plynové komory, kde se používal k vraždění cyklon B – látky běžně používající k deratizaci se sotva dají skrývat slzy. Co se tady dělo? Co prožívali moji nejbližší? Komory byly maskovány jako sprchy a měly lidi přesvědčit, že musí být před prací vydezinfikováni. Uvěřili, nebo jim nic jiného nezbývalo? Sem, na tohle hrůzostrašné místo nebyli posílány pouze Židé ze Slovenska a Jugoslávie, ale také z Nizozemska, Čech, Belgie, Francie a Maďarska. Aby lidé uvěřili, že se jim nic nestane, byli deportováni do takzvaného rodinného tábora Březinka. Všechny mrazilo v zádech při představě, že do Březinky přijede vlak plný vysílených a 3
zlomených lidí a o jejich osudu rozhoduje voják. Selektuje je podle nálady? Podle vzhledu, sympatie? Rozhoduje, kdo půjde do plynu a kdo na práci, která mu dá alespoň trochu naděje na přežití. Rodinný tábor, alespoň podle názvu vypadá idylicky. Zůstal tu brácha s rodiči. Měl alespoň nějakou naději? Je jediný, o kom od války nemám zprávu. Ani o smrti, ani že přežil. Celá rodina se snažila a sháněla, ale slehla se po něm zem. Po projití celou tou hrůzou, polykání slz, otáčení se k dětem zády, aby neviděli ……. stojím u památky, která otřese i těmi nejotrlejšími. 8 tun lidských vlasů. Vedle nás je skupinka izraelských studentů. Na mikinách mají nápis „Remember“. Pláčou. Strachem, hrůzou, dojetím. Za skupinkou jde jejich učitel. To není možné. Pohlédnou na sebe, něco se stalo. Něco, co zůstalo spousty let ukryto.
4
5
Kapitola II. Je krásný letní den. Starší brácha musí pomáhat tátovi s králíkárnou. Dnešní hra na ,,schovku“ neskončila šťastně. Josífka jsme dlouho nemohli najít. Začaly houkat sirény. Všichni lidé zmateně pobíhali. Už byla skoro tma a ubrečený Josífek vylezl k dutému kmeni stromu. Bál se toho strašidelného houkání, zacpal si uši a ani neslyšel naše volání. Museli jsme ho odvést domů k mamince. Už je to spoustu let. Mnoho se z paměti vytratilo, ale naše hry a kamarádi tam jsou stále. Vzpomínka, jak odjíždím s rodiči, brečící brácha, kterého vytrhávají mamce z objetí. Ta představa, jak je mamince, když ji vytrhávají dítě z náručí. Poprvé jsem poznal, co to je ztratit domov. Ztratit mámu a tátu. Poprvé jsem poznal, co to je bída a hlad. Byl jsem poslán na „převýchovu.“ Pomalu jsem zapomínal svůj jazyk. A znovu návrat domů. Vytržení od lidí, kde jsem byl čtyři roky. Od lidí, na které jsem si zvykl. Už to nebyl ten domov ze vzpomínek. Ten neexistoval. Rodiče mě nevítali, protože oba zahynuli v koncentračním táboře. Nemohl jsem zůstat. Ostatní se nějak vytratilo. Dospívání, dospělost a najednou je tady učitel. Splněný sen. Učitel, který žije na druhé straně světa a vyučuje na střední 6
škole. I když je to náročné, rozhodl jsem se svým studentům ukázat, kde jejich předci prošli peklem. Cesta vedla přes Prahu, kde si mohli prohlédnout památky od Karlova mostu, Kampy až po Pražský hrad. Pro mě to byl návrat domů, tam, kde mám kořeny. Ale dnešní domov už mám někde jinde. Někde, kde je má nová rodina, tam žiji mnoho let. Z Prahy jsme přeletěli do Krakowa, odkud je to do Osvětimi pár minut cesty autobusem. Procházíme památníkem a u místa, kde za sklem je několik tun lidských vlasů zůstáváme zcela zkoprnělý. Někteří studenti pláčou. Slzy se mi derou do očí, musím se otočit. Vtom na něho pohlédnu. To není možné.
Kapitola III. A už je to tady. Odlétáme po dvou letech na 14 dní celá rodina i s dětmi na dovolenou. Za poslední měsíc se můj zdravotní stav zlepšil. Žádná vidění jsem neměl, i psychicky už se cítím značně líp. A tak jsem si řekl, že je na čase, abych si někam vyrazil s rodinou odpočinout. Odlétáme za dva dny, tedy v pátek. Hned jak děti přijdou ze školy a začnou jim prázdniny. Všichni jsou natěšení. Já s mojí ženou jsme si vzali volno už o dva dny 7
dříve, abychom naplánovali trasy za památkami, na které se pojedeme podívat, zařídili ubytovaní a všechny další nezbytné věci pro klidnou dovolenou. Konečně je pátek. Je 14 hodin a všichni vyrážíme na letiště. Naše auto, se kterým po příletu pojedeme zpátky domů necháváme na parkovišti.. Po odbavení zavazadel, zkontrolování pasů a důkladné prohlídky věcí si před odletem dáváme ještě poslední československou kávu a hurá do letadla. Po pár hodinách letu, když děti konečně usnou, si chceme také na chvíli schrupnout. Usínám za pohledu na mraky, které jsou všude kolem nás, a vtom mám znovu vidění. Je však úplně jiné než ostatní. Ve všech předešlých jsem viděl pouhé ukázky z dětství, ve kterých je můj bratr pouhým zábleskem. V tomto má však hlavní roli a nic jiného než jeho nevidím. Jako by mi ukazoval, ať jdu za ním. Stojí na kopci docela daleko ode mě a mává a ukazuje, ať jdu k němu. Pomalu se přibližuji blíž a blíž, když už jsem u něj na dosah ruky, a chci ho radostí obejmout, vtom se ozve hlas: ,,Ještě kousek“, ještě kousek“. Najednou se vzbudím. Jsem celý opocený, až se mi z toho udělá mdlo. Do konce letu už nezavřu oko, a je mi hůř a hůř. Hotové peklo. Po dvou dnech na pokoji, když už je mi líp se jdeme s rodinou projít po městě. 8
Večer, když už všichni spí a já nemohu zabrat, vyjdu na balkon našeho pokoje a přemýšlím nad tou poslední vidinou. Přemýšlím, zda-li to nebylo nějaké popostrčení k vyřešení mého snu, a to, najít mého bratra. Třeba zrovna tady je, a také doufá. ,, Znovu na to myslím a zaobírám se tím. Už je ze mě opravdu blázen!“ Jdu si radši lehnout.
Kapitola IV. Koukám jako blázen, nevěřím. Nebo věřím? Zrovna tady, zrovna teď? Koukáme na sebe, čas se zastavil. Čas, který jsme mnoho let prožili každý zvlášť. Čas, kdy jsme pouze vzpomínali na druhého, kdy jsme neměli tušení, kde druhý je a zdali vůbec je. Jeden učitel se svými studenty, jeden milující otec dvou dětí. Stojí proti sobě v místech, kde je spojují vzpomínky na rodiče. V místech, kam se nikdo moc rád nevrací. Možná osud? A přesto, tato vzpomínka zůstane tou nejhezčí.
9
Kolik už uplynulo let od poslední krásné vzpomínky? Před domem si hrají dvě děti, starší dceři je dvanáct a mladší syn nedávno oslavil deváté narozeniny. Ulice už není hliněná, ale z asfaltu a chodníky ze zámkové dlažby. Všechno je modernější a veselejší. Pro mě je toto místo jedinou reálnou vzpomínkou na dětství. Každý den, když ráno vstanu, nebo si jdu večer lehnout, vyjdu na balkon, ze kterého krásně vidím na celou ulici, do okolí, kde jsme si hráli a rozhlížím se všude kolem na ta místa,kde se vše odehrávalo. Vzbuzuje to ve mně smutek a strach, ale zároveň nadšení a radost, kterou mám, jen když na ta místa myslím a zavzpomínám.
10
11
12
13
14
15
