10. Kapitola Poslední týdny ubíhaly rychleji, než by si člověk přál. Počáteční změny nálad téměř vymizely a mně se po tváři skoro vždy rozléval úsměv. Škola pomalu končila, oteplovalo se, dny se prodlužovaly… i mamka byla ve stále lepší a lepší náladě. Stále sice působila unaveně, ale ani zdaleka ne tolik jako od začátku mé přeměny. Nejlépe mi však úsměv na tváři a konečně zase pocit štěstí dokázaly vykouzlit odpoledne. A večery. V podstatě snad všechny volné chvíle. Leo se vzal opravdu za slovo. Snažil se mi pomáhat snad ve všem, vysvětloval mi některé věci… po těch pár týdnech jsem si připadala, jako kdybych ho znala snad celou věčnost. A byli jsme si blíž a blíž. Díky němu jsem již Sílu nebrala jako prokletí, či něco, za co bych se měla stydět. Naučila jsem se to přijmout jako část sebe samé. Jen radostně opěvovat mi ještě zcela nešlo. Nechtěla jsem si to přiznat, ale k chlapci tím lišáckým úsměvem mě něco táhlo. Při každém našem, ať už chtěném či nechtěném doteku mnou projela nádherná vlna štěstí a už jsem ho nikdy nechtěla pustit. Nechtěla jsem být nikdy s nikým jiným. Obávala jsem se, že mi popletl hlavu. Že jsem se zamilovala. Počáteční nevolnosti a záchvaty také zcela vymizely. Leo mi vysvětloval, že to všechno patří do počáteční přeměny. Člověk v sobě má již odmalinka onu Sílu, která se v růstu každého začíná projevovat zcela odlišně, dokonce i v zcela odlišné době. Síla se v době Přeměny rozrůstá a mění se celá podstata člověka. Nová krev vytlačuje starou, nové silnější emoce šponují ty staré… a proto by člověk nejraději skočil z mostu. Také jsme trénovali. Při prvních použití Síly nebo při složitějších úkonech je člověk neuvěřitelně unavený a v podstatě ničí sám sebe. Proto je důležité trénovat a neustále překonávat své meze, dostávat se dál a dál. Ještě z knihy jsem si pamatovala o pár lidech, kteří přecenili své síly a na následky vyčerpání z používání Síly zemřeli. Nejhorší je ale pro mě soužití Síly s emocemi. To se mi doposud opravdu nepovedlo. Stačilo, když mě ten stále šklebící se klučina něčím naštval a v tu ránu byl zase mokrý. Při nejmenším. Jednou se dokonce nad ním zcela nechtěně objevil malý oblak, který pršel jen na něj. A mně to nešlo odvolat. Toho dne jsem ale své záchvaty smíchu nemohla zastavit. Nějak mi nešlo pochopit, proč to vlastně dělá, ale nijak jsem se s ním nezatěžovala. Našla jsem někoho, kdo je stejný jako já a bylo mi s ním dobře. Proč se v tom ještě více šťourat. Dokonce jsem prožila své zatím nejlepší narozeniny. Šestnácté. Samozřejmě, že s ní po boku. __________________________________ Pobíhala jsem po pokoji, jako splašená a přemýšlela, zda ve světě Mulaků a kdo ví koho všeho, žijí i takoví ti skřítci, co schovávají věci. Očividně se jeden z nich usídlil u mě v pokoji, protože jsem zase nemohla nic najít. Mé oblíbené džíny byly asi nenávratně pryč a na mě ze skříně pokukovaly letní bílé šaty. Pokud jsem si dobře pamatovala, měla jsem je na sobě možná tak naposledy ve zkušební kabince. Byly z bílé bavlny, těsně pod kolena. Nad hladkou látkou zde byla jakási síťka. Zhruba v půlce trupu byly přepásány hnědým páskem. Když po mě tak koukaly, tak jsem si je prostě musela vzít. Další na řadu přišly bílé žabky, které také nebyly můj styl. Ale už tak jsem šla pozdě, tak jsem vyrazila ven. Rozeběhla jsem se po ulici a v rohu jsem málem narazila do kudrnáče. „Sluší ti to.“ Šklebil se a cukaly mu koutky. „Přesně vím, kdo to má na svědomí.“ Zamračila jsem se na něj, ale nakonec jsem se také rozesmála.
Ano, byla to jeho vina. Jako všechno, velikost své Síly lze stále obohacovat. Jak u zaříkávačů o nové rituály a složitější kouzla, tak u některých jedinců i o něco zcela jiného. Jako například u Leonarda. Nejprve jedním rituálem chtěl jen na okmžik myslí levitovat s věcmi. Rituál se povedl víc než měl a jemu to zůstalo. Jak je všechno nevyzpytatelné. Teď jsem se jen obávala, kde že ty mé věci jsou. „Ale vážně ti to sluší.“ Pousmál se a znovu mě celou sjel pohledem. Otočila jsem se mu na podpatku kolem dokola a on zatleskal. Zase jsem se musela začít smát. Jsme vážně jak malí. „Když mi to teď podle tebe tak sluší, tak doufám, že se nepůjdeme někam po pás brodit jako minule.“ „Myslím, že tohle se ti bude líbit, Chee.“ Mrknul a už si to v kecounech kráčel dál. Chee. To je tomu tak, když někoho už očividně omrzí vám říkat Cheynne, Chen, Chey nebo jakkoliv jinak. Ale stále je to lepší než Cheese. Hned jsem se rozeběhla za ním, ale nechtěl ani v nejmenším prozradit, kam jdeme. Motali jsme se kolem centra a zase si povídali, dokud jsme nevešli do velkých kovových dveří v zapadlé uličce. Okamžitě mě cosi ohlušilo a oči si jen těžko zvykaly na šero. Když se konečně přizpůsobily, mohla jsem se rozhlédnout po okolí. Všude se motaly skupinky lidí, popíjely a tančily. „Tys mě vzal do klubu?“ vykulila jsem oči. Zrovna začalo hrát I love it a lidé začali zběsile poskakovat do rytmu. „Pořád jsme lidi a potřebujeme čas od času vypustit páru. A odreagování nikdy není na přítěž. Takže, jdem upouštět páru.“ Zazubil se, ale já stále byla v úžasu z toho všeho. Nikdy jsem na podobném místě nebyla. „Tak, můžeme?“ nadechl se a se zářivým úsměvem mi nabídl rámě. Pevně jsem se ho chytla a už jsme scházeli po kovových, točitých schodech k ostatním na taneční parket. Když jsme zastavili pod jedním z modrých světel, ani jsem nestačila nic říci a už mě protočil. „Škoda, že jsem ti neschoval i tyhle boty. Bez podpatků tě tady ještě ztratím.“ Snažil se křičet přes hudbu, ale uslyšela jsme to spíše jen jako šepot. „Jak ty vlastně víš, co kde mám za věci?“ obořila jsem se. Opět se jen ležérně pousmál a najednou jsme u sebe byli nalepeni tělo na tělo. „Možná jsem na více místech, než myslíš.“ Zašeptal mi do ucha. Cítila jsem na tváři jeho teplý dech. Než jsem stačila otevřít pusu, zase mě protočil. A od té doby už jsme tančili jako ostatní. Měl pravdu, ať se za poslední dobu toho ve mně nahromadilo spoustu, zde jsem se dokázala dokonale uvolnit. Stačilo nevnímat kouřící doupata a líbající se páry na každém rohu a hned to bylo hezčí místo. Snad po několika hodinách, když už jsme se oba vyblbli, se mi Leo omluvil a na okamžik zmizel z dohledu. Tak jsem se vydala k baru, že nám vezmu něco k pití. I zde to vířilo světly. Kolem celé plochy baru seděly někdy až pochybné existence, tak bylo docela těžké se dostat mezi ně. Na několikátý pokus se mi to podařilo. Ale další zklamání. Barman na mě při žádosti o dietní colu koukal jak na Marťana. Bylo mi oznámeno, že mi namíchá něco, co mi rozproudí krev v těle a já kupodivu neprotestovala. Sálem se rozeznělo You make me feel a já si začala podupávat do rytmu. „Omlouvám se, slečno.“ Nejdřív jsem ucítila dloubnutí, že jsem málem zapadla k barmanovi za bar a až pak uslyšela omluvu. „V pořádku…“ otočila jsem se na strůjce mého málem akrobatického kousku a lehce se podivila. Toho kluka už jsme někde viděla. Před několika týdny, když jsem ještě stále byla na začátku proměny a jak jsem se jednou ztratila v ulicích St. Simmons. Hádal se zde s Leem. Když jsem si ho mohla prohlédnout zblízka, opravdu si byli podobní. Vlasy na chlup stejné, podobné rysy, jen byl asi tak o hlavu větší než Leo. Ale jeho oči byly zcela jiné. Nejspíše to byl nějaký odstín hnědé, ale při tom byly studené, jako kov. Přísahala bych, že jak se na mě podívaly, cosi v nich na jediný okamžik žhnulo.
A poté jsem to zase ucítila. Tu neviditelnou tekutinu, která se mi omotávala kolem celého těla, díky které jsem se nemohla ani pořádně nadechnout. Vyzařovala z něj Síla. Ale zcela jiná, než kterou jsme zatím poznala u mámy či Leonardova. Tato mě svazovala. „Za to bych vás měl pozvat minimálně na drink, slečno. Mimochodem, jsem Samuel Anderson. Sam, chcete-li.“ mluvil hlubokým hlasem a na můj vkus až moc slušně. Bylo na něm ale vidět, jak se přemáhá. Nakonec mi podal ruku se stále tím samým sebevědomým výrazem a já přemýšlela, zda mu jí stisknout. Nakonec i mé rysy povolily a lehce jsem se usmála. „Cheynne Rouxová. Chen, chcete-li.“ Zazubila jsem se a nakonec mu ruku stiskla. Nadešlo to samé, jako při našem prvním doteku s Leem. Od konečků prstů mnou projel elektrický proud, ale jiného rázu. Opět jeho energie byla chladná jako prosincová noc. „Vy jste Leonardův příbuzný, že? Moc lidí zde příjmením Anderson neindisponuje.“ Snažila jsem se mluvit stejně odtažitě jako on. „Nevykej mi prosím, zas tak starý ještě nejsem. A ano, máš správný odhad. Lépe řečeno jsem jeho starší bratr.“ Pousmál se a natáhl se po sklence whiskey, kterou mu podal barman. Druhou lehce přisunul ke mně. „Nechlubil se se mnou, co?“ zašklebil se, lehce jsem zavrtěla hlavou. „To jsem si mohl myslet.“ „Tak na zdraví.“ Pozvedl svojí skleničku. Ne zrovna moc nadšeně jsem pozorovala zlatavou tekutinu ve své skleničce. „Možná později…“ chtěla jsem ještě něco dodat, ale Samuel se stále sebevědomě usmíval a nenechal mě domluvit. „Trávíš poslední dobou s mým bratrem hodně času.“ „Neřekla bych, že hodně.“ „Dobře, tak většinu.“ zevnitř jsem se začínala pomalu červenat. Jen jsem doufala, že to zde v přítmí nebude vidět. „Není tím, kým se na první pohled vydává.“ zašeptal sladce a naklonil se ke mně, až jsem cítila jeho dech na líčku. Probodával mě ledovýma očima a já se od nich nemohla odtrhnout. „Vím až moc dobře, kdo to je.“ odsekla jsem. Tušila jsem (i když mylně), že naráží na jeho schopnosti. „Dobře, nech se zlákat slabou slupkou na povrchu…“ zase dlouze vydechl a zlehka mě hřbetem ruky pohladil po tváři. Až jsem se při jeho počinu vyděsila. Celá jsem se zachvěla, ale ne tím známým pocitem, který se mnou vždy rozléval jako teplo. Tohle bylo studené, chladné. Ostatně jako on celý. „Možná bys pod slupku jiných i sebe někdy také mohl nakouknout. Rozhodně by tě to nakoplo.“ Nadzvedla jsem obočí a odtáhla se. Barman dokončil dvě jeho veledíla, tak jsem je popadla a chtěla odejít. Ale chytila mě za zápěstí jeho ruku a zase mi hleděl do očí. Začal se mě opět zmocňovat ten známý pocit nedůvěry, úzkosti a strachu. Jako kdyby to z něj vyzařovalo. Po chvíli se zarazil a podíval se za mé rameno. Okamžitě mě pustil. „My o vlku a vlk za humny.“ Opřel se do jeho barové stoličky a upil trochu ze své whiskey. „Co tady děláš?“ uslyšela jsem zezadu hrubý, ale známý hlas. Neodvažovala jsem se zprvu, otočit, protože jsem si dovedla představit, jaký výraz se pod tímto tónem hlasu skrývá. Leo asi zrovna dvakrát nadšený nebyl. Cítila jsem, jak mu oči museli žhnout zlostí a hněvem. I tak jsem byla ráda jako nikdy, že ho slyším. „Mohl bych se tě zeptat na to samé.“ „Kontroluješ mě snad?“ Následovalo lehké zasmání ze strany Samuela a hned pobaveně pokračoval: „Si myslíš, že se pouze kolem tebe točí celý vesmír, bratře? Ale když jsme se tak mile shledali…“ „Super, tak se můžeš jít bavit dál.“ V téhle bratrské přestřelce jsem se necítila nejlépe, a proto jsem se chtěla se dostatečně vzdálit. Když jsem ale udělala další půlkrok, opět mé zápěstí svíral chlad.
„A nebýt mé nešikovnosti, ani bych nepoznal tadyhle tvou kamarádku.“ Při tom posledním slově se opět zašklebil a mě polil studený pot. „Cheynne je obdivuhodná dívka, vážně, že jo, Leonarde. Jako bych hned po chvíli strávené zde u baru dostal lekci typu Nesuď knihu podle obalu. Myslím, že si opravdu rozumíme.“ Stále se mi díval do očí a mě to zneklidňovalo. Ucukla jsem rukou, ale on mě stále svíral. Až se mi z toho zatočila hlava. Jeho Síla, ve stylu karamelu, se mi začala více utahovat kolem končetin a hlavně krku, až jsem nakonec musela zalapat po dechu. Než se mi udělala ale ještě víc zle, něco jsem zkusila. Alespoň něco jsem si z tolika času stráveného s Leem pamatovala. Zavřela jsem oči a hluboce se nadechla. Představovala jsem si rozpálené železo a soustředila se na to vší silou. Jeho stisk z počátku sílil, ale nakonec vymizel, tak rychle, jak začal. Slyšela jsem krátké zaúpění a otevřela jsem oči. Samuel svou ruku stáhl zpět a teď se za ní zmateně držel. Očividně se povedlo. Ještě jsem na kůži cítila to teplo, které ho donutilo stisk zrušit. Stačilo se ještě více soustředit a vsadím se, že by tam měl nehezké popáleniny. „Ano, rozumíme.“ Odpověděla jsem mu chladně. Sam stále kulil oči a sjížděl mě celou pohledem. Druhou rukou si mnul popálenou dlaň. Leo již nestál a za mnou, ale viděla jsem jeho obličej vedle mě. Už nebyl tvrdý a plný zlosti, teď se mu po tváři pomalu rozléval široký úsměv. „Možná čas jít, ne, Same?“ usmíval se stále Leo. „Aby sis toho na sebe nenabral až moc bratře. Znáš se… nevymotáš se z toho a špatně to skočí. Pro nás všechny.“ Procedil Samuel mezi zuby šeptem, musela jsem natahovat uši, abych ho vůbec uslyšela. Ale i tak jsem naneštěstí nechápala souvislosti. „Starej se laskavě o sebe. A měj se.“ „Těšilo mě, Cheynne. Brzy se opět uvidíme.“ Na svého bratra se již nepodíval, ale na mě se opět usmíval tím jeho chladným způsobem. „Ve víc ani nedoufám.“ Zašeptala jsem ironicky, ale to už Sam mizel přes dav. Najednou se hned lépe dýchalo. Nic mě nesvazovalo i pocit únavy a úzkosti byl ta tam. „Promiň, že jsem tě nechal na pospas… jemu.“ Zakroutil Leo hlavou a postavil se vedle mě k baru. Než stačil cokoliv více říci, promluvila jsem rychlostí blesku já. „Chápu, proč ses s ním nechlubil. Někdo, kdo je studený jak psí čumák, by se měl raději schovávat doma pod postel.“ Usmála jsem se a snažila mu nějak pozvednout náladu. Stále vypadal nějak ustaraně. Ale povedlo se, rozesmál se. „Ale hezky jsi mu to vrátila. No jo, velké ego, sebevědomí a ještě k tomu si myslí, že své schopnosti může používat na všechny. Kde já jsem se v té rodině jen vzal.“ „Zas tak moc si nefandi, Casanovo.“ Žďuchla jsem ho do ramene a rozesmáli jsme se oba. „Co, že to pijeme?“ „Něco mi namíchal sám barman. Tak směle do toho. Barvu to má rozhodně přitažlivou.“ Podala jsem mu druhý koktejl, který nám namíchal barman. Byla to fialová tekutina se světle modrými proužky Jak sakra udělal ty proužky? Naráz jsme se napili a oba stejně zkroutili obličej. Bylo to strašný. „Až do dna Rouxová, nebudu se tady za tebe stydět.“ Vzal mojí sklenici a div mi jí nelil do krku. Samozřejmě jsem mu pak udělala to samé, nenechám si nic jen tak líbit. „Myslím, že mám tak akorát dost.“ V těle mi proudilo dosti alkoholu a přísad, které bych radši neidentifikovala. „Žádné odmlouvání. Jdeme tančit!“ zaculil se a zatahal mě za ruku. Stále jsem si raději seděla na mé pracně vydobyté židli. „Po dobrém nebo po zlém?“ nakrčila jsem obočí, protože jsem přesně nechápala, co myslí. Ani jsem v podstatě přemýšlet nestihla. Jen jsem zbrkle vypískla. Ani nevím, jak jsem se tam dostala, ale najednou jsem byla přehozená přes jeho rameno a on si to se mnou na zádech šoural k parketu.
