1.11.2006 Nevím, co mám napsat o těchto „prázdných“ dnech (prázdných znamená, že se nic zas až tak vyjímečného nepřihodilo.). Nebaví mě psát „o ničem“ a vás to asi ani nebaví číst. Proto budu asi tyto dny vynechávat. Jediné, co můžu o tomto dni napsat je to, že chodníky ve městě jsou opravdu zlednovatělé (nebo spíše jedno velké kluziště, protože ve Finsku se nesolí!!), takže jízda na kole po těchto chodnících je teda značné dobrodružství. A někdy to i docela bolí!! Ptáte se, co bolí?? No přece, když vám to kolo podjede a vy se rozplácnete na ten zledovatělý chodník! Jako třeba včera já- fuj!! Nechci to zažít znova!! (ale asi si to ještě několikrát zažiji ) 2.11.2006 Od rána svítí sluníčko. Je nádherně mrazivo. Cestou do práce neodolám a udělám pár snímků lehce zasněžené krajiny a již částečně zamrzlého moře. Snažím se napsat jakousi příručku (pomocníka) pro dobrovolníky, jež přecestují do Kokkoly. Jako například, kde se dájí nakoupit základní potraviny, kde se nachází nějaké Second Hand Shop (y), kam za zábavou apod. Po obědě jdu pomáhat Jensovi stěhovat nábytek z Nature Shool, která se bude přestavovat. Docela dřina, ale jde to . Dostal jsem typ od Czabiho na jeden Second Hand Shop, tak se tam jdu podívat. Je to docela velký obchod a seženete tam mimo použitých věcí i věci nové (aneb něco jako obchody v ČR- vše za 39,- apod.). I ceny těchto „maličkostí“ jsou celkem příznivé, takže jsem tam strávil notnou chvilku . Chtěl jsem si koupit i něco na sebe, ale ouha! Obchod je sice plný „hadrů“, ale 99,9 % oblečení je dámské nebo dětské. No, v takovém obchodě krásně vidíte rozdíl v mužském a ženském oblékání. Zatímco muž si koupí jednu věc a má ji na dlouhou dobu (většinou až do konce její životnosti), ženy jsou v tomto směru velmi rozmarné a velmi rády obměňují svůj šatník- většinou podle módních novinek . No a to je potom jasné, že Second Hand Shop(y) se plní různými kusy ženského oblečení. U dětí je to pak celkem logické- dítě vám přeci roste!!! 3.11.2006 Ve Villa Elba je uklízecí den. Skoro celý den třídím cédéčka s počítačovými programy a fotkamifakt děsná práce. CD nejsou popsané a tak musím skoro každé přehrát v počítači, zjistit co tam je, nadepsat a zařadit do správného šuplíku... Večer jdeme s holkama, s Czabim, Gaborem, s Krisem a Johanou na bowling. Při návratu jsme prošli naší „vesničku- Tankari“, jestli se někde nekonná nějaká party. Jedna se připravovala, ale začínala až po 000, takže jsem tam nešel, protože se mi chtělo celkem spát. 4.11.2006 Dopoledne jsem ukuchtil oběd a ve 1415 jsme s Gaborem (Maďarsko), Vladimirem (Italie) a Pagem (Španělsko) odjížděli do Nykarleby, kam jsme byli pozváni na rozlučkovou party, jež pořádala Sheila (Holandsko). Sheila tady pobývala 9 měsíců. Když jsem se jí ptal, jestli se těší domů, tak samozřejmě odpověděla, že se domu těší, ale 9 měsíců je přeci jen dlouhá doba a to místo, ve kterém po tuto dobu pobýváte, se vám „vryje“ do paměti a do srdce (a o vašich kamarádech vůbec nemluvím). Nicméně. Po našem příjezdu nás Sheila a Shanon (Kanada) vyzvedly na nádraží a dovedly nás do místa, kde pobývají. Mají v přízemí takovou společenskou místnot, kde je stůl na kulečník a tak jsme chvilku hráli. Potom jsme se přesunuli nahoru, kde mají kuchyňku a začli jsme, pod vedením Claire (Francie) vařit (francouzkou specialitu, samozřejmě ). Později přišla i Monika (Německo), která měla pracovní sobotu. V místě, kde děvčata bydlí je zakázáno pít alkohol (což jsme ovšem okamžitě porušili ). Nicméně party se konala kousek vedle, v takové celkem hodně slušně vybavené místnosti, v jednom baráčku v Nykarleby (kde zákaz konzumace alkoholu samozřejmě neplatil )
No a bylo opravdu veselo. Monika má v Nykarleby půjčenou kytaru, takže jsme chvilku hráli, pili, jedli, později i tančili, prostě ... . Později jsme se šli ještě podívat do místního hostince, kde probíhala Halloween party. Ke spánku jsem se uložil něco kolem 3- 4 hodiny- opravdu nevím. Musím přiznat, že jsem byl po tom všem, co jsme vypili trochu „unavený“... . 5.11.2006 Spali jsme všichni asi tak do 1130 a následně jsme se přesunuli nahoru do kuchyňky a začli jsme (teda hlavně Claire) vařit Crips (něco jako palačinky). Claire si také stěžovala na místní mouku, stejně jako já, když jsem vařil knedlíky . „Není to prostě tak, jak by to mělo vypadat“, říkala Claire. V 1510 nám odjížděl autobus zpět do Kokkoly. Děvčata s námi šla na autobusovou zastávku, aby se s námi mohla rozloučit. Autobus přijel víceméně přesně (i když sněžilo), nastoupili jsme do něj, zaplatili „nekřesťanské peníze za lístek“ a odjeli směr Kokkola. Nutno podotknout, že doprava tady ve Finsku je opravdu drahá. A pokud nemáte studentskou slevu (což my nemáme), tak opravdu moc cestovat nemůžete... 6.11.2006 Ráno se probouzím a vidím, že tady opravdu hustě sněží. Jedu na kole do práce, sníh mi šlehá do obličeje...(Finsko opravdu není žádný „med“, co se týká počasí ), ale já jsem spokojený. Opravdu se mi to líbí (asi nějaká úchylka ). Dneska za mnou má přijet jedna česká dobrovolnice z Pori (cca 300 km od Kokkoly).Věrka, se jmenuje. Věrka měla dorazit v 1940 z Oulu, kde byla na návštěvě za svými kamarády. Nicméně věci se jako obvykle trochu změnili a něco kolem 1000 mi Věrka volá, že dorazí už ve 1340. V tu dobu jsem byl s Kati a Krisem na místní radnici, kde probíhal meeting o vzdělávacích programech dotovaných EU. My jsme tam byli jako zahraniční hosté. Všechny prezentace byly ovšem ve finštině, takže celkem nuda. Naštěstí po Coffe break mi Kati řekla, že tam nemusím být a tak jsem šel vyzvednout Věrku na nádraží. Byl jsem trochu zvědavý, zda bude Věrka „moje krevní skupina“, ale po chvilce hovoru s ní poznávám, že se s ní můžu bavit a je to příjemný rozhovor. No konečně!!! Ve Finsku je alespoň jeden Čech, který je pro mou „krevní skupinu“ akceptovatelný . Věrce je sice „pouze“ 19 let, ale jak se později dovídám, tak toho má ta holka již docela dost za sebou, ví co chce a má to v hlavě pěkně srovnaný . Povídáme si o našich minulostech, poznatcích, budoucnosti...prostě hodně věcí. Potom jsme spolu zašli něco nakoupit a uvařili jsme si večeři. Christian nám půjčil notebook a tak jsme se večer podívali na pohádku „S čerty nejsou žerty“. Pohádka skončila asi kolem 000 a tak jsme po ní šli spát. Moc jsme ovšem nespali, protože jsme neustále povídali a povídali a .... No prostě toho času je fakt málo, kdy tady můžete takhle obsáhle a barvitě povídat v češtině a tak toho chcete co nejvíce využít. Nakonec jsme však usli . 7.11.2006 První budík nám zvonil v 830 a další (ten Věrky cca v 845). Z postele nechtělo. Ale museli jsme. Věrce odjížděl autobus zpátky do Pori v 1040 (a byl to poslední autobus, co ten den jel ). Posnídali jsme (přičemž jsme neustále živě hovořili) a nakonec jsme zjistili, že na cestu na autobusové nádraží máme něco málo přes 10 minut, což opravdu není mnoho. No, bylo to jen tak, tak, ale vše dobře dopadlo a Věrka autobus stihla. Jinak sem dorazila jakási obleva, sníh pomalu a jistě taje a do toho prší. Nutno podotknout, že je ovšem výrazně tepleji (cca +2).
8.11.2006
Ačkoliv jsem šel včera spát asi už ve 2030, a spal jsem pokojně celou noc, nemohla jsem se ráno vzbudit. Neustále jsem posouval budíka na pozdější dobu až z toho nakonec bylo asi 930. A to už jsem vstát opravdu musel. Venku svítilo sluníčko a bylo celkem teplo. Což o to, to je vše celkem příjemné, ale silnice byly jedno velké ledové zrcadlo. Ve Finsku se totiž silničky nižších tříd nesolí (možná, že ty silnice vyšších tříd solí- opravdu zatím nevím), takže si dokážete představit, jak asi vypadala má cesta do Villa Elba. Poprvé jsem se „natáhl“ kousek od našeho bytu, ale to bylo v pohodě, protože jsem to víceméně očekával. Druhý můj pád byl již ovšem o něco horší. Kris, který jel předemnou zavrávoral a rozplácnul se na zledovatělé silnici. Já jsem jel za nim a jelikož jsem ho nechtěl přejet, musel jsem zabrzdit. A to je obrovská chyba!!! (nebylo ovšem jiné varianty). Rozplácl jsem se kousek od něho. Bylo to ovšem docela bolestivé a celkem dost mě bolelo rameno. Hýbat s ním ale .mohl, takže jsem předpokládal, že to je „jen“ naražené. Ale bolelo to jak čert!!! Po mém návratu domů jsem uvařil večeři a přemýšlel jsem nad tím, jak zítra pojedu do práce, poněvadž mě to rameno bolelo čím dál tím víc. Nakonec jsem napsal SMS Kati, jestli by mne nemohla do práce hodit autem. Kati mi vzápětí volala a chtěla vědět, co se mi přihodilo. Popsal jsem jí tedy, co se stalo a ona řekla, že zajedeme k doktorovi, aby se na to podíval, jestli to není zlomené. „Dobrá“, řekl jsem. A tak už jsem byl za chvilku s Kati v místní nemocnici na pohotovosti. Doktorka mne vyšetřila a poslala mě na rentgen. Když shlédla snímky, sdělila mi, že to zlomené není, nýbrž „jen“ naražené. Napsala mi recept na nějaké prášky na ztišení bolesti a se slovy, že to asi bude bolet docela dlouho se se mnou rozloučila. Tak to vidíte. Nejsem ve Finsku ani dva měsíce a už jsem byl na pohotovosti . Je to ale celkem zajímavý pocit mluvit o svém zranění v angličtině. (naštěstí tady mluví i většina zdravotních sester velmi slušně anglicky.) Pozitivní věcí na tomto dni je fakt, že jsem obdržel email od Anki z CIMO (Finská národní agentura), s pozitivní odpovědí, že by bylo možné můj pobyt tady ve Finsku prodloužit. Tak to je super!!!
...já a Gabor při večeři
...zleva: Claire (Fr), já, Sheila (Ne)
...já a Vladimiro (It) při tanci
...Gabor(Hu) a Monika(De), vzadu já a Claire
... tanec s Claire
Zleva: Monika, Shannon(Ca), Claire, Sheila
...náš odjezd z Nykarleby
...náš odjezd z Nykarleby
