Přisunula se blíž. Tělo na tělo. A vášnivě mě líbala. Obě jsme se přestaly ovládat. Vzrušila jsem se a nedokázala

SANDRA WAGNEROVÁ

vyhřáté vodní prameny. Smýt pot a prach náročného dne. „A jsem na odpis!“ Svalila jsem se jen v osušce na rozestlanou postel. Marta odložila svůj rozečtený časopis. „Nevypadáš špatně, ty spořádaná manželko…“ Ještěže mě nenazvala domácí puťkou. Udivilo mě, že na mé nahé tělo hleděla jako nějaký zvědavý, natěšený mužský. „S tvou udržovanou postavou, kdybys chodila cvičit, by se daly dělat divy. Prsa máš pevná jako mladá slečna,“ chválila mě. „A teď směřuješ kam?“ chtěla jsem vědět, jakým směrem se ubírají její myšlenky. „Myslím, že bychom měly někdy vyrazit za pořádnou zábavou. Posedět, pobavit se, na taneček… Co říkáš?“ Její ruka se mě začala něžně, opatrně dotýkat. Nesměle. Hladila ramena, sklouzla na prsa a citlivě stiskla nateklou bradavku. Pohlédla jsem na ni. „Víš, že ti závidím? Budu muset držet dietu, abych byla štíhlá jako ty,“ laškovala a přitom mě políbila na levé ňadro. Laciné víno a touha mě i ji začala spalovat… „Marto…“ Opatrně jsem se ohradila. Ve tváři jsem doslova zrudla. Její ruka směřovala na mé břicho a pak se nerozpakovala a nenásilně mi rozevřela sevřená stehna. „Ne!“ vyjádřila jsem nejistě svůj nesouhlas. „Už jsi byla s ženskou?“ ptala se, jako by neznala odpověď. Znala ji. Nikdy! 62

ZAHRADA POZEMSKÝCH ROZKOŠÍ

Přisunula se blíž. Tělo na tělo. A vášnivě mě líbala. Obě jsme se přestaly ovládat. Vzrušila jsem se a nedokázala ji odehnat. Nedokázala. Tak neskutečně žádostivá a zvídavá jsem v té vypjaté chvíli byla. Nejněžněji jsme se prsty, ústy i hebkou kůží dotýkaly. Neskonale jemně. „Vždycky ses mi líbila,“ šeptala ta neblahá vášnivá milenka. A já podléhala jejímu chtíči. I svému. „Vychutnám si tě.“ Sklouzla mezi má stehna a svým mrštným jazýčkem se dotkla mého zvlhlého přirození. Ani jedna z nás se už nedokázala ovládat a vzájemně jsme si působily nadpozemskou rozkoš. „Ještě…“ Šeptala. Sténala blahem. Svými ústy jsme se probojovávaly k vytouženému vyvrcholení. Naše těla zachvátila vlna slasti. Jedna, další, ještě další… Milujeme sladký, hříšný Řím! Jsme jen lidé. Vášniví, chybující, toužící.

Co se stalo, to se stalo. Byla jsem nevěrná. S ženou! Je to zrada odumírajícího manželství? Je. Můj vlastní život byl tak neuspokojivý, tak fádní, tak pečlivě rozdělený do střízlivých úkolů, že jsem podlehla chvilkovému poblouznění. Celý životní běh času stravovala práce, syn, rodina, domácnost, povinnosti. A právě jsem vybočila. 63

SANDRA WAGNEROVÁ

Hory se nepohnuly, řeky a moře se nevylily, nebe nekleslo níž… Jen ten zvláštní pocit provinění. Hlodající myšlenka. „Bylo to fajn, že?“ zaplašila prvotní ranní výčitky nenasytná Marta. Bylo. Pak jsme už o svém prožitku nemluvily. Prožívaly jsme nádherné, malebné raníčko v náruči Věčného města. Vpluly jsme do něj s naší turistickou tlupou. Vyběhly jsme do vskutku slunečného římského jara. Otepluje se. Forum Romanum. Tak tady kráčeli naši evropští předchůdci. Po těchto ohlazených kamenech spěchal sám mocný Caesar, vznešený Augustus či krvelačný Nero. Koloseum, aréna smrti. A pak vyšplhat nahoru, na Palatin. Neslavnější ze sedmi římských pahorků. Sídlo mocných císařů, tichý svědek zrady a úpadku. Domus Augustina. Procházíme se po zahradách, na stromech dozrávají pomeranče a mandarinky. Jen si utrhnout. Spěcháme. Tedy průvodce velmi spěchá. „Abychom to všechno stihli, musíme si pospíšit. Není času nazbyt,“ varuje nezničitelný Břéťa. Zároveň se často a rád připojuje k nám dvěma a se zaujetím vysvětluje a ukazuje antické divy. Postupně jsme přešli na tykání. Byl neuvěřitelně přátelský. Předbíháme v dlouhé řadě na vstup do Kolosea. Nechápající cizinci, kteří stojí poctivě v řadě, něco hodně škaredého hulákají na naši adresu. Proklínají nás, neukázněné turisty. Netuší a ani je nezajímá, že nemáme čas. 64


Musíme vpřed. Jsme před pokladnou a vstupujeme. Máme určenou sotva půlhodinu na prohlídku. Od našeho průvodce. Mizivě málo na pohled na krvavý div starověku. Nevidět toto památné místo zevnitř by bylo neodpustitelné. Tak kam jste zalezli, vy neohrožení gladiátoři? My, ženy z vzdáleného neřímského a barbarského území vás zdravíme! Odolala bych svalnatému mladému krasavci? Kroť se, milá psycholožko… Pak utíkáme, opravdu doslova běžíme kolem trosek císařských fór. Spěch průvodce se stupňuje. „Břéťo, ty nás umoříš,“ stěžuje si unavená Marta a není sama. Nemá pochodový cvik. V kanceláři u kafíčka, flirtující se šéfem… Tak ho sotva získá! A v posteli provozuje jednoduché, stále stejné tělesné cviky. Jejich omezenou škálu mi včera předvedla při slastném milování našich ženských těl. Jezdecká socha císaře a filozofa Marka Aurelia. Trajánův sloup. Zpráva o jednom velkém vítězství… Ústa pravdy. Antické divadlo. Stavby z travertinu. Řeka Tibera. Starodávné mosty. Pantheon. Fontána di Trevi. Baziliky, mohutné a výstavné kostely s bohatě zdobeným vnitřním prostorem. „Království za koně! Já už to pěšky nedávám…“ je slyšet ve skupince lidí z našeho zájezdu. Až odpoledne se běh na dlouhou trať přibrzdí. Usedáme v místním parčíku. Kolem jde život. 65

SANDRA WAGNEROVÁ

Kavárny, restaurace, hotely žijí žhavou současností. A byznysem. Byznys je opravdu vše. „Klidně bych si našla nějakého Itala… Bohatého!“ vyznala se ze svých pocitů Marta. „Až ho budeš mít, můžeš mi dohodit jeho bratra,“ zašpásovala jsem. „Beru tě za slovo. Dostáváš rozum… Ještěže jsem tě vyvezla na zdravý vzduch. Vždyť ty bys doma zvadla, kopretino…“ Mrkla na mě. Máme své tajemství. Před odjezdem z parkoviště se ke mně Břéťa přitočil. „Nemohl bych se s tebou ještě vidět v Čechách?“ Usmála jsem se bez odpovědi. Neměla jsem to v úmyslu… Vtiskl mi do dlaně svou vizitku. Nechtěla jsem ho urazit, a tak jsem ji pečlivě uschovala. Vymámil ze mě mé číslo… Těším se domů!

Domov. A radost z něj, z návratu. Je vtěsnána do kratičkých okamžiků, když se rozbalily první dárečky z výletu, vypověděly cestovatelské prožitky, ukázaly první fotky. A rázem se vyjeví nakupené běžné povinnosti. Dříve odložené úkoly, nevyřízené záležitosti. Nikdo se nepostaral… Stagnace. A je po iluzi! Ještě jeden jediný den volna. Vracela jsem se z prvního většího nákupu a zahlédla na parkovišti manželovo auto. Pospíšila jsem si, abych 66


ho vyhledala. Chvátala stezkami městských sadů. Pak jsem ho zahlédla. Přistoupil ke své letité spolupracovnici, dotkl se jí a zamilovaně ji políbil. Šok! Má milenku… Nevrlý upracovaný suchar a firemní hysterka. Byli tak zaujati sami sebou, že mě nezahlédli. Spěšně jsem vycouvala. Spolkla jsem v sobě hořkost. „To byl dneska zase den… Musel jsem zůstat v práci déle,“ omlouval se hříšný manžel po svém příchodu. Zamyslela jsem se nad vlastním prohřeškem. A mlčela. Zadusila v sobě zlost. K čemu takový život? Pomstím se! Takhle přežívat nechci, skutečně nechci. Nemiluji ho, hnusí se mi! Už to vím. Vlastně se už těším na zítřek, do práce. Abych si dodala životní energie, zavolala jsem svému dobrému kamarádovi Adamovi. Zatoužila jsem mu povyprávět zážitky z cest. Naše dlouhodobé přátelské souznění bylo před léty na vysoké škole stvrzeno společným „byznysem“ s jistými „zaručenými“ doplňky stravy na hubnutí, při jejichž prodeji jsme jako dvojice „obchodníků amatérů“ doslova excelovali. Získala jsem k němu neotřesitelnou důvěru a dodnes se stýkáme jako nejlepší přátelé. Přesto náš vztah nepřekročil žádné hranice důvěrností. Měla jsem ho jen tak lidsky ráda. Teď jsem ho půl roku neviděla. Pouze sem tam někdy občasný telefonátek s dotazem po zdraví a rodině… Jak jde život. Je čas sednout si někdy do kavárničky a hodit řeč. Jeho životní nadhled mě nabíjel životadárnou energií, kterou štědře rozdával. Skalní optimista. Navolila jsem na mobilu jeho číslo. 67

SANDRA WAGNEROVÁ

„Paní Mirko, Adam tady není,“ ozval se smutný hlas jeho sestry. „A můžete mu nechat vzkaz, nebo mi říct, kdy přijde?“ „No, to bude asi komplikované…“ „Proč? Děje se něco?“ „On je totiž vážně nemocný.“ „Snad to nebude tak zlé.“ „Bohužel. Adam má rakovinu. V nejhorším stupni, paní Mirko… Je to velmi zlé.“ „Ale to přece… Vždyť se před půl rokem ženil… Mladý chlap…“ vyhrkla jsem udiveně. „Před čtyřmi měsíci mu ji našli na plících. Pak šel urychleně na operaci… Ale metastázy jsou už i na slezině a jiných místech… Dokonce i na mozku…“ Vyprávěla to smířeně, jako krutou, nezvratnou realitu. „To snad není pravda. Vždyť jsme si před nedávnem volali, a nic neřekl…“ „Nechtěl o tom mluvit. Postupovalo to závratně rychle. Předevčírem ho nechala lékařka odvézt… Byl zesláblý a nemohl už ani chodit. Je v hospici.“ Polil mě studený pot. Tak mladý kluk, ještě mu nebylo ani čtyřicet… Býval sice silný kuřák, ale s tím bych jeho nemoc nedávala do přímých souvislostí. Vyzvěděla jsem adresu hospice a rozhodla se, že tam v pondělí po práci zajdu. Jestli mě ovšem bude chtít nemocný a patrně umírající Adam přijmout. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí. Nejsme pány svého času…

68


Když na mě večer v posteli manžel sáhl, nevrle jsem ho odbyla. „Necítím se dobře…“ Ráno jsem se probudila do nového dne a jít za svými pacienty bylo pro mě potěšující a očekávané. Vstoupit do naší psychiatrické léčebny, té „zahrady pozemských snů a tužeb a cesty k duševnímu, a tedy i tělesnému, zdraví“. V hlavě se mi zakořenila Adamova tragédie. Ale do dveří jsem vstupovala s úsměvem a odpočatá a zdravila zdravotní sestřičky, primáře a pacienty. Dny volna skončily. Milá zlatá, ode dneška se pracuje! Zanech renesanční romantiky.

„Takže… Dnes opravdu naposledy?“ padla do prostoru místnosti těžkopádně otázka pana Petra K., vraha ve vyšetřovací vazbě. Zněla jaksi smutně, rezignovaně, bez energie. „Ano,“ odpověděla jsem a urovnala si na stole poslední z testů, abych ho předložila zkoumanému. Nedivila jsem se, že je bez nálady. Ani obvyklé průpovídky, slovní intriky, energické pohyby a úsměvy nebyly tentokrát tak výbojné jako na minulých sezeních. Pod tíhou jasných důkazů se před několika dny konečně doznal ke svému strašnému činu.Vraždil on! Jeho falešná hra s vyšetřovateli byla skončena. „Třeští mi hlava, je to všechno k ničemu…“ 69

SANDRA WAGNEROVÁ

Stával se nevrlým při plnění požadovaných zadání i při projektivních testech. Roztržitě spolupracoval. Zadrhával se, nervózně si zajížděl do vlasů a hladil se po tváři. Pak následoval Rorschachův test, využívající projekci myšlenkových pochodů a osobnostních rysů na neurčité objekty. Nesoustředěně odpovídal na tištěné obrázky tvarů, které evokovaly jeho představy. „Špatně spím, nedivte se, že jsem rozhozený…“ Konstatoval nebo, se omlouval? „Venku začíná jaro, a já…“ Byl lapen do svého činu, bez možnosti svobodného pohybu. Konečně si uvědomoval alespoň důsledky pro sebe. Nesvobodu, obavy ze spoluvězňů, zánik společenské prestiže, vlastní sestup… A jak se s tím v dalších letech za mřížemi vypořádá. Tady kysne laškovný úsměv na rtech. Stane se jedním z tisíců bezejmenných muklů pod dozorem strážců. Na nebohou ženu nepomyslel? „Jednal jsem ve zkratu, víte?“ Odmítal dopředu naplánované jednání. Nehleděl už na mě jako na ženu, ale na někoho, kdo je jeho prvotním soudcem, kdo vydá předběžný verdikt. Plánovaná vražda, či jednání v afektu? Snažil se alespoň vykřesat tu drobnou jiskřičku naděje. „Hodně mi ublížila… Když já ji tak miloval… Nedokázal jsem ji ztratit, a tak se to stalo…“ Zabil „hračku“ pro své potěšení, která se mu vzepřela. Cizímu nesmí patřit! „Milovala jste někdy někoho tak hodně? Tak milovala?“ To byla jeho poslední hloupá otázka, na kterou jsem 70


nijak nereagovala. Jeho oči se na mě zahleděly. Nač myslel? Snad cítil svou beznaděj. To je onen trest. Beznaděj! „Děkuji za spolupráci. Mějte se dobře.“ Neřekla jsem nashledanou – už se nepotkáme. Zpracuji jeho psychologický profil, předám ho k vložení do vyšetřovacích spisů a obviněný se s ním bude moci seznámit. Data vytěžená z testových metod a z analýzy jeho chování mi dovolí vykreslit fascinující, svým způsobem citlivou, a přitom krutou duši tohoto obviněného. A s respektem k faktům případu nabídnout pravděpodobné vysvětlení motivu činu a rozlišení a míru jeho chladnokrevnosti. Tento byl nepochybně plánovaný. Chladnokrevný, mstivý. „Nashledanou,“ odpověděl bezbarvým hlasem. Obraz bývalého spolužáka se rozplynul. Můj bývalý milý Ondra, který mi už ani v mládí dávno nepatřil, měl krátce před tragickou automobilovou nehodou svou vlastní rodinu, manželku a téměř dvouleté dítě. V rozletu, na začátku všeho žití, dvaadvacetiletého, ho zastihla neodvratná smrt. On si nemohl vybrat – osud určil. Tento muž přede mnou se mohl vzepřít svému nutkání a nemusel zabíjet… Neudělal to a podlehl svému zlostnému egu. Nešťastný Ondra by stejně pro mě nebyl, přestože jsem na něj i po našem zbrklém rozchodu dlouho myslela a toužila se s ním setkat. Na výročním večírku pět let po maturitě. Tam už nepřišel, byl mrtvý. A já už tehdy byla také zadaná a s malým dítětem. Po našem rozchodu jsem si natruc vybrala o sedmnáct let staršího, moudrého muže. Svého strohé71

SANDRA WAGNEROVÁ

ho, suchopárného manžela. Imponoval mi? Byla jsem kouzelně zamilovaná? Jaká to vůbec byla láska? Asi z rozumu… Abych netrpěla rozmary nevyspělých puberťáků. Mrtvý Ondra. Nezapomínám…. Jeho obraz, jeho šťastný chlapecký úsměv zůstal v mých vzpomínkách věčně mladý. Nezestárnul. Mrtví neumírají, žijí hluboko v nás. Teprve až zemřeme my, jejich obraz se navěky rozplyne jako opar nad jezerem.

„Mirko, tos mi volala ty?“ Špatně slyšitelný hlas v telefonu patřil Adamovi. „Ano, Adame… Moc tě zdravím!“ zaradovala jsem se. „Neberu telefony, proto ses mi nemohla dovolat. Ležím v Hospici svatého Antonína,“ vysvětloval, bylo cítit, že jen s námahou popadá dech. „Vím, vím, Adame. Chtěla jsem se za tebou podívat, dlouho jsme se neviděli.“ Něco říkal, ale bylo mu sotva rozumět. „Cos to říkal, prosím tě? Nějak tě špatně slyším. Můžeš hlasitěji?“ Mluvení ho zřejmě namáhalo a vysilovalo. „Chceš přijít? A dívat se na živou mrtvolu? Opravdu?“ zvýšil hlas. „To nevadí. Vždy jsme dobří přátelé. Moc ráda tě uvidím…“ 72


„Jak chceš… Tak přijď. Jestli tě za mnou pustí…“ „To doufám,“ řekla jsem rozhodně a měla zvláštní pocit. V zařízení specializované zdravotnické péče osobám nevyléčitelně nemocným jsem nikdy nebyla. Už rozhodnutí tam jít s sebou nese jisté zamyšlení nad vlastním životem, nad plynoucími roky. Nad hltavým netvorem, který pohlcuje náš lidský čas, bez zájmu, zda prožíváme šťastné, nebo méně veselé období, a naše tužby a radosti mizí v jeho bezedné propasti. Vnitřně jsem se obrnila a naladila se na pozitivnější strunu. Takto nevesele nesmím myslet. Naopak se musím radovat z každého nového dne. Až se s Adamem setkám, musím mu předat Naději, Víru, Souznění.

73

ˇ Kapitola tretí

ˇ Cerven

„Už se mi to kvapem blíží,“ usmála se na mě paní advokátka Zdena. Ještě ji čeká posledních čtrnáct dnů do závěrečného zvonění. Do ukončení řádné léčby. A oslaví to nealko nápojem. Nepodlehla svodům! Nepodlehla pití! Dva a půl měsíce proletělo jako voda. Těší se na to. Sedíme pohodlně v mé horní pracovně v křesílkách a ona se mi velmi důvěrně svěřuje. Má radostnou, uvolněnou náladu. „Ani jsem to neočekávala… Taková věc,“ zasmála se. Bylo to překvapením i pro ni. V léčebně se zamilovala. Na stará kolena, jak říká. Jako mladá, ztřeštěná roštěnka. Sledovala jsem její neverbální komunikaci, mimiku a gestikulaci. Byla uvolněná. „Chápete to? Asi mi haraší… V mých pětačtyřiceti letech, a do takového zajíce…“ Ono by to nebylo nijak tragické, kdyby nebylo onoho věkového rozdílu. Na svých obvyklých vycházkách s „kolegyněmi“ se v areálu léčebny seznámila s mladým mužem. Slovo dalo slovo, řeč se zdárně rozprou74


dila a ona mu po týdenním dobývání podlehla. Skryti za poslední zdí léčebny, v hustých křovinách temného parku na ně dolehlo lidské pokušení a oni se pomilovali jako dva zamilovaní blázni. „Já ani nevím, proč vám to vlastně říkám, paní doktorko. Je to směšné, že?“ rozplývá se, ale zároveň hledá i útěchu. Chápe nereálnost svých tužeb. A já jí rozumím. Bývalý manžel je natrvalo zakotven u své současné milenky a paní Zdenu tu navštěvuje pouze její starší, nepřející sestra. A ta jí naposledy řekla, že je opravdu cvok. A zlostně odešla… „Představte si – řekla mi: ,Jsi tam, kam patříš!‘ Takovou já mám rodinu. Rozumím jí, má spadeno na náš rodný dům a bodlo by jí, kdyby mě matka vydědila. Jako alkoholičku. S mou mámou to je vůbec těžké. Až příliš je závislá na mé sestře, která jí dělá ošetřovatelku. Vždy ji měla raději než mě.“ Dívám se na ni a poslouchám. Z úspěšné uznávané advokátky, žijící svou kariérou, obdivem a závistí okolí, se stala obyčejná žena, bez masek a kostýmků. Zdena. Usmívající se, zamilovaná Zdena, která si nedokáže pomoci. Po půl roce bez citu, bez mužského pohlazení. Uchvátilo ji to do svých spárů stejně jako alkohol, kterému podlehla. „Až odsud vyjdu, doufám, že se to mé okolí nedozví… Jak by to znělo – advokátka vylezlá z ,cvokárny‘? To by mí klienti neunesli,“ zamýšlí se. Její bydliště je vzdáleno více než čtyřicet kilometrů. Pravděpodobnost prozrazení je minimální. Budou-li rodinní příslušníci a přátelé mlčet… 75

SANDRA WAGNEROVÁ

„A Kamil? Má třiatřicet, ženatý, s jedním dítětem… Strojní zámečník! Nechci myslet na budoucnost. Jiná žena mi vzala toho mého. Mám si já dělat výčitky? Přece nechcete, abych běžela ke zpovědi, když to není trestné, že?“ Usmála se. Svádí ženáče a baví ji to. Sama to před lety odsuzovala, a nyní se stává jako každá jiná – konformní. Ozvalo se zvonění mého mobilu. Neznámé číslo. Omluvila jsem se své pacientce a zvedla ho. „Ahoj, tady je Břéťa, průvodce po Itálii… Už jsem v Čechách,“ ozval se známý hlas. „To je dobře… Mám právě pracovní sezení, zavolej prosím později. Těším se…“ „Jasně. Promiň, že ruším… Za týden jedu tam za tebou,“ vysvětloval. „Fajn, cinkni za hodinu,“ ukončila jsem stručně hovor. Co by Marta dala za takovou zprávu! Ale mě nechávala chladnou. „Také máte stejné soužení?“ opáčila s úsměvem paní Zdena. Jako by se domýšlela, že mi volal tajný milenec. „Ne, ne. Známý z dovolené.“ „My ženské to máme těžké, když nás posednou city… Jak já už to potřebuju – užít si. Když si vzpomenu na svýho starýho!“ Rozpovídala se. Manžel, středoškolský profesor, se každodenně pohyboval mezi mladičkými studentkami. Vzdálené dozvuky lidských řečí a zastřená podezření říkaly, že si rád dopřál, když chtěla neúspěšná student76


ka složit reparát nebo vylepšit známku. Nebo snad převládly jen sympatie… Muž v nejlepších letech a jeho žákyně. „Dbala jsem na dekorum! Já, veleúspěšná právnička, on, vzdělaný, vážený profesůrek! Manželství bez chybičky… Záviděli všichni! Nový domeček vypiplaný jako klícka, auto poslední model, zámořská dovolená v tropickém ráji… Ať závidí, šmejdi! A záviděli… To si pište. Oči jim vylézaly z důlku. Tak náramně jsme si žili…“ Rozbrečela se. Utěšila jsem ji. Osušila si slzy. Dolila jsem jí do sklenice minerálku. Pokračovala a rozkryla svou krutou pravdu: „Věděla jsem své. ,Vzorová rodina‘…“ S pohrdáním se rozpovídala o skrytých tajích zjizvené duše: „Manžel – starý bláznivý úchyl –vyhledával dětské porno. Odporné! Jednou jsem to objevila. Měl své dodavatele. Pan profesor! Styděla jsem se. Začaly hádky. A ten padesátiletý kozel se zatím scházel s osmnáctkou…. Věříte mi to? Pásla po jeho peněžence. A znovu a zas. Přišly jiné utěšitelky. Málem ho jeho svěřenkyně udaly za znásilnění. Ale mlčely. Věděly proč. Na netu si psal s holčičkami a scházel se s nimi. O mně říkával, že jsem chladná megera, frigidní…“ Zarazila se. Hledala vhodný výraz. „Prase! A pak že jsem zvrhlá, zdegenerovaná alkoholička… Je pravda, že on byl abstinent. Asi jediný světlý bod jeho charakteru.“ „Ale vaše práce, advokátní činnost, kterou jste vykonávala, byla přece úspěšná,“ doplnila jsem. 77

SANDRA WAGNEROVÁ

Usmála se: „Jsem ráda, že jsem za těmito vysokými zdmi, přestože mohu kdykoliv odejít. Co víte o justici a advokacii? Někdy si říkám, že se kamarádíčkujeme a jsme kašpárky bohatého podsvětí. Jsou rozsudky, se kterými se nikam nespěchá… Manipuluje se s řízením před soudy, fungují klientské vazby, korumpuje se, veřejné peníze mizí v bezedné díře, úplatný je kdokoli – nebo se jen lidsky bojí.“ Nadechla se: „Máte děti a rodinu? Stačí malý úraz, případně nehoda a smrt – obáváte se lidí kolem sebe? Já už ano. Koho nezlomí, toho likvidují. Ti mocnější. Jen malé ryby nebo prokazatelní vrazi sedí v celách… Ale to vy tušíte.“ Přisvědčila jsem. Nevyjadřuji se. Jsem soudní znalkyně v oboru psychologie a plním své zadané úkoly svědomitě. S jejími zkušenostmi – ať jsou jakkoliv zlé – se naštěstí nepotkávám. „Těšíte se na návrat domů?“ „Těším? Není před tím kam utéct. Je to v nás. Ale neberte mě doslova – žvaním nesmysly… Ovšem pít už nebudu, to jsem se zařekla!“ Vypovídala se, uklidnila. Pak už mluvila pozitivně, v očekávání toho lepšího. Vždyť proč se trápit, když zdravíčko zatím funguje? Netrpí jako některé těžké alkoholičky epilepsií. Zaklepala na dřevo stolu. „No co… Napovídala jsem dnes tolik nesmyslů, ale ulevilo se mi. Jsem asi pitomá, ale mě vlastně celý můj zpackaný, rozervaný život baví. Půjdu, za chvíli začíná keramická dílna a já se těším na model bájného zvířete z pohádek…“ 78


Odešla. S úsměvem, s myšlenkou na nová životní vítězství. Po chvíli přichvátal s démonickou energií kolega a rebelant Patrik. Divoce zabušil na dveře mé pracovny a vpadl jako neohlášená voda, jež právě protrhla ochrannou hráz. „Tak co, Miri, už jsi podepsala přihlášku na ten dvoudenní seminář?“ Za pár dnů se měl konat v krásném prostředí Moravského krasu nedaleko Macochy. „Že váháš. Už je v poště,“ přikývla jsem. „A co ty? Děje se něco?“ doplnila jsem, když jsem vycítila jeho neklid. „Zatraceně nepříjemné věci. Jeden z mých pacientů se naproti v lesíku oběsil… Právě byl za mnou vyšetřovatel a vyptával se.“ „Tak to je špatné.“ „Už jednou, před rokem, se doma pokusil – a dnes mu to vyšlo.“ „Pokud se nemýlím, je to na tvém pavilonu již druhý případ během roku, Patriku,“ konstatovala jsem suše. „Jo. Ten první, mladý student-schizofrenik se podřezal před vánocemi… Uděláš mi, prosím tě, silné kafe, Miri?“ Sklesle dopadl do pohovky a doslova žadonil o soucit. Zacloumala s ním bezmoc, nezvratnost cizí volby. „Víš, to jsou ty chvíle, které na své práci nemiluju. V poslední době ani sebemenší náznak budoucího kolapsu z jeho strany. Nic, nic, nic…“ Sebevrah nevyslal žádné varovné signály do svého okolí. „Jak se tvářil primář?“ 79

SANDRA WAGNEROVÁ

„Příšerně. Procedil mezi zuby, že jsem s tím rizikem měl počítat, měl nějaké řeči k nevhodné medikaci… Pak ale stejně rezignovaně řekl: ,Rozhodl to sám.‘ “ „A rozumíš tomu, co se s ním dělo?“ Pátrala jsem po tom, co muže rozhodila, proč jednal zkratkovitě. „Pacienti z oddělení se mi zmínili, že se s ním večer rozešla přítelkyně. Bohužel to neřekli ošetřující sestře.“ Nerada se dozvídám smutné historie, ale i ty patří k našemu životu. Byla to špatná volba dospělého, zdravého, ale hodně nevyrovnaného muže. Bohužel, už mu nikdo neřekne, že dotyčná nebyla jedinou ženskou na světě. „Nabij mě pozitivní energií, nějak to, Miri, potřebuju…“ Patrik se uvolněně rozložil v křesle a zvídavě na mě zíral. „Co chceš slyšet? Například že Kačka, sestřička z pětky, včera porodila? Má kluka.“ „Naše Kačenka! Vím to… Vidíš, něco odchází a zároveň se rodí nový život. Bůh je spravedlivý.“ Vypil chvatně šálek horké kávy, zlehka naťukl místní klepy a zvedl se. Ostatně sám byl nejvhodnějším objektem různých drbů. Takový nezadaný, pohledný mužský, věčně vzrušený při pohledu na pěknou sestřičku či doktorku… „Na poradu v půl půjdeš?“ „Ne. Ještě něco mám a bude to o samých technických záležitostech.“ „Hmmm, máš pravdu. Ale zrovna se chystám pořádně se obout do ředitele – slibuje a slibuje, a přitom 80


nedovolil koupit věci, které jsem navrhoval. Peníze, peníze… Výmluvy!“ Opět byl v ráži. Nespokojený, lehce popudlivý, nezvladatelný. Přestože na povrchu působil dokonale vyrovnaně. Prostě celý Patrik. Ví, ale nedá si říct.

Najednou toho bylo hodně. Možná ještě víc než hodně. Dohodla jsem se na setkání s italským průvodcem Břéťou, po večerech usilovně studovala Exnerův systém hodnocení Rorschachova testu, pomáhala sestře a neteři vybírat ve městě svatební šaty a domlouvala se telefonicky s Martou, která mě tahala na spinningová kola a na squash a líčila mi i výhody čínského cvičení tai-či, na které si už brousila zuby. No prostě absolutně rozpohybovaná potvora, která by se nejraději roztrhala vedví. Nebo zatoužila znovu ukojit své smyslné chutě? Posedl ji chtíč? Neměla jsem v sobě jasno, byla-li to i má touha. A k tomu jsem směřovala do krajského města do hospice za nešťastným Adamem. Jistě mě už očekával. Vnímala jsem svůj nejasný, nedefinovatelný pocit, který mě ovládl. Zaparkovala jsem těsně pod kopcem. Na vrcholku se tyčila krásná nová a moderní budova. Ještě velmi čerstvá, důstojná. 81

Přisunula se blíž. Tělo na tělo. A vášnivě mě líbala. Obě jsme se přestaly ovládat. Vzrušila jsem se a nedokázala

Recommend Documents