Dostala jsem se na vozík a zjistila, že bez internetu se neobejdu, říká Jana Hanová

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

1/2011

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Dostala jsem se na vozík a zjistila, že bez internetu se neobejdu, říká Jana Hanová strana 10

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

3

Editorial

Obsah

Síť sítí

V České republice vzniknou první Přátelská místa

Určitě znáte pojmy jako informační superdálnice, síť sítí nebo světová počítačová síť. Jde o synonyma pro internet. Po jeho prvotním využívání ve vojenství, průmyslu a vědě si k němu pochopitelně našli cestu i lidé s handicapem. A tak je už běžné, že si jeho prostřednictvím lze zjistit, kdy pojede nízkopodlažní linkový autobus, studovat vysokou školu, aniž by bylo nutno denně dojíždět do poslucháren, či objednat nákup do domu. Síť sítí se neustále vyvíjí, v laboratořích vznikají možnosti ovládání počítačů pouhým hlasem nebo pohledem. A jak píšeme v letošním prvním vydání časopisu, je tudíž naprosto logické, že si bez něj čím dál víc handicapovaných osob už nedokáže představit život. Od května 1990, kdy začali první Češi využívat síť EUNET (European Unix Network), uplynulo hodně vody, a tak už víme, že dlouhé vysedávání u počítače může přinést i nepříjemnosti. Bolestí hlavy počínaje přes zarudlé oči, malátnou hlavu a zatuhlou krční páteří konče. Je to prostě jako vždy, když včas neposlechneme své tělo a přeženeme to. Aktivní sportovci by mohli vyprávět. I přesto je ale nabíledni, že pokud položíme na misku internetových vah výhody a nevýhody, je jasné, co zvítězí. O tom by mohli zase vyprávět třeba nevidomí, kteří se s počítačem domlouvají hlasem. Ono totiž nejde jen o to získat na netu tvrdé informace nebo brouzdat po světě prostřednictvím googlových kamer. Pro leckoho je přece ještě důležitější jen tak si popovídat s tím, kdo je právě připojen a ochoten naslouchat. Konkrétní příklady nabízíme v rozhovorech a reportážích hned v úvodu tohoto čísla. Rodiče handicapovaných dětí řeší už řadu let velmi těžké dilema. Často by chtěli, aby jejich dítka chodila do školy pro zdravé a uměla tak s nimi komunikovat. Zdravé děti by zase poznaly, že handicapovaný není podivný exot. Poté, co jsme v prosincovém vydání otiskli šokující zkušenost matky mírně retardovaného syna a vyzvali ministra školství mládeže a tělovýchovy, aby se k tomu vyjádřil, dostaly nyní věci konečně spád. Senátorka Alena Dernerová se po přečtení článku rozhodla vyvolat diskusi v Senátu a odpověď nakonec přišla i od ministra. Svitla tedy naděje nejen jedné konkrétní mamince, ale snad i na obecné řešení. Přesně o to nám šlo. A že to nebude řešení jednoduché, se dozvíte i z textu ředitele jihočeské Arpidy Jiřího Jankovského, který zareagoval jako první. Přeji vám inspirativní čtení po celý rok 2011. Jindřich Štěpánek

Dobré zprávy

Konto BARIÉRY druhé v žebříčku nadací Kaňka jede na hory Obce přátelské rodině

4–5

Téma: Počítače pro lidi s handicapem Svět postižených je inspirativní

6–9

S technikou už jsme kamarádi

10 – 11

Senioři na síti

12 – 15

Možná jsme na bodu zlomu

16 – 17

Na cestách Každý má své Kilimandžáro

18 – 19

20 – 21

Nové zahraniční technologie Čtení pro zrakově postižené a další naděje

22 – 23

Příklad pro ostatní Zvládnu to sama

24 – 25

Vývojové centrum Rozpoznání řeči počítačem už není sci-fi

26

S technikou už jsme kamarádi str. 10

Názory Integrace dětí kopíruje vývoj společnosti Ústavy? O čem to vlastně mluvíme?

27 28 – 29

Auto-Moto Mercedes: Luxus i velký prostor

30–31

Mám invalidní důchod, ale nedostávám peníze. Proč?

32

Možná jsme na bodu zlomu str. 16

Konto BARIÉrY, Melantrichova 5 Bankovní účty jsou bezbariérové. Ale stačí to?

33

Pro volný čas V zimní plískanici na výstavu

34 – 35

Vaše fotografie Šeptem i nahlas o fotografii

36 – 37

Křížovka Partneři redakce:

str. 6

Výtvarníci pro konto Bariéry Alena Laufrová dává i bere radost

Poradna Vydává: Sdružení přátel konta BARIÉRY ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (mail: [email protected]), Radek Musílek (mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v lednu 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Roman Cabálek: Svět postižených je inspirativní

Zrod fotografie

38

Mercedes: Luxus i velký prostor str. 30 můžeš / číslo 1 - 2011

4

Dobré zprávy

V České republice vznikla první Přátelská místa

Kaňka jede na hory

První subjekty v České republice získaly titul Přátelské místo. Prvních šest titulů předal Český červený kříž organizacím, které úspěšně ukončily certifikační proces, už v závěru minulého roku. Mezi první Přátelská místa se zařadily veřejné instituce, hotely i úřady veřejné správy. Mezi nimi je například pražská Botanická zahrada, která otevřela stezku pro vozíčkáře a pořádá speciální výstavy pro nevidomé (na snímku). Přátelská místa jsou novým projektem Českého červeného kříže. Jeho cílem je vytvořit národní síť certifikovaných poskytovatelů služeb, u kterých bude mít klient s nejrůznějšími typy omezení garanci profesionálního přístupu a dostupnosti služeb. Poskytovatelům udělený certifikát usnadní přístup ke klientům, umožní oslovit i zákazníky se specifickými potřebami a zvýší kvalifikaci personálu. Součástí certifikace je i posouzení přístupnosti prostor, například pro osoby se sníženou pohyblivostí, se smyslovým postižením nebo pro seniory.

Děti z občanského sdružení Kaňka si mohou užít zimní lyžařský výlet do Krkonoš díky aukci, na níž v závěru loňského roku vydražily své výrobky za šestnáct tisíc korun. Aukci společně s mikulášskou nadílkou zorganizovala společnost DMC management consulting pro děti svých zaměstnanců a obchodních partnerů a děti z Kaňky už potřetí. Občanské sdružení Kaňka slučuje děti s postižením a zdravé děti od nejútlejšího věku. „Proto i peníze z aukce budou využity na speciální výlet do Krkonoš, kde si i děti s postižením budou moci vyzkoušet lyžování na monolyži,“ řekla Jitka Tenorová, partnerka společnosti DMC management consulting. Tato společnost zaměřená na řízení lidských zdrojů podporuje sdružení Kaňka již od roku 2004. Každoročně si nechává od dětí z Kaňky vyrábět vánoční dárky pro klienty a také namalovat podklady pro vánoční přání. Program mikulášské besídky zpestřilo vystoupení dětského tanečního souboru Kytice a i děti z Kaňky předvedly své vystoupení. (red)

Pražská Botanická zahrada otevřela stezku pro vozíčkáře a pořádá speciální výstavy pro nevidomé. Foto: archiv

Klienti v praxi poznají standard nabízených služeb díky logu Přátelské místo. Jejich seznam najdou také na webových stránkách projektu www.pratelskamista.cz. (red)

Konto BARIÉRY druhé v žebříčku Asociace nadací a Asociace nadačních fondů při Fóru dárců hodnotí každoročně své členy podle výše rozdělených příspěvků. Konto BARIÉRY v tomto hodnocení skončilo s více než 60 rozdělenými miliony na skvělém druhém místě. Do žebříčku za rok 2009 se zapojilo 35 členských nadací a nadačních fondů. Hlavní sledovanou kategorií byl objem prostředků rozdělených formou nadačních příspěvků v uplynulém roce, u nadací také výše nadačního jmění. Konto BARIÉRY rozdělilo přesně 60 621 527 korun. (red)

info Žebříček nadací 1. Nadace rozvoje občanské společnosti (celostátní nadace) – 93 900 489 Kč 2. Nadace Charty 77 – Konto bariéry (celostátní nadace) – 60 621 527 Kč 3. Nadační fond J&T (zahraniční nadační fond) – 21 075 708 Kč 4. Nadace OSF Praha (celostátní nadace) – 20 282 636 Kč 5. Nadace Partnerství (celostátní nadace) – 15 551 000 Kč

Mikulášskou besídku zpestřilo vystoupení dětí z Kaňky. Foto: archiv

Rozšiřte řady předplatitelů časopisu Objednávám předplatné časopisu Můžeš

roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2

telefon:

číslo popisné:

město:

Předplatné časopisu si můžete dále objednat na:

www.periodik.cz, www.muzes.cz n bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 n adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: [email protected], fax: 284 011 847 Stávající předplatitelé obdrží poštovní poukázku a nemusí tento kupon vyplňovat.


5

Z redakční pošty

Obce podporují rodiny Téměř sto čtyřicet obcí vyplnilo příslušný soutěžní formulář a přihlásilo se do soutěže Obec přátelská rodině roku 2010. Kromě titulu mezi sebou soutěžily také o neinvestiční dotaci, díky níž budou moci realizovat své prorodinné projekty. Stejně jako v předchozím ročníku si obce, které se umístily na 1. až 3. místě v jedné z šesti velikostních kategorií, rozdělí celkem sedm milionů korun. Ministerstvo práce a sociálních věcí ve spolupráci s dalšími organizacemi chce touto soutěží motivovat obce k systematické a komplexní podpoře rodiny. „Obce mohou svým přístupem hrát v prorodinné politice velmi významnou roli, to nakonec ukazují účastníci letošního ročníku soutěže. Ať už se jedná o podporu projektů určených rodinám s dětmi či o rodinu pečující o své rodiče a prarodiče. Rodinná politika je také jednou z oblastí, kterou chce MPSV v budoucnosti rozvíjet, a to například zlepšením systému péče o ohrožené děti a rozvojem alternativ rodinné péče ve fázi preprimárního vzdělávání, rozvojem miniškolek a firemních školek apod. Co se týče seniorů, bude podporován rozvoj péče o seniory v domácím prostředí například daňovým zvýhodněním pečujících členů rodiny,“

Bezbariérové přechody stanovila jako prioritu Praha 6. Při vytipování těch nejvíce potřebných spolupracuje se zástupci organizací zdravotně postižených. Poskytování péče dětem od tří let věku včetně pomoci ve škole a dospělým se zdravotním postižením a dlouhodobě nemocným ve Velkém Meziříčí a okolí zajišťuje Oblastní charita Žďár nad Sázavou. Více na tel. č.: 776 714 677, e-mail: [email protected]. Bezproblémový nástup vozíčkářů do vlaku na peronech v Okříškách a Horní Cerekvi umožní od března mobilní zvedací plošiny. Úřad práce v Mostě podporuje prostřednictvím projektu KREDIT, jehož zřizovatelem je Asista, s. r. o., sociální podnikání. Práci zde může získat až 60 osob především se zdravotním postižením nebo sociálně znevýhodněných. Podrobnosti na tel. č.: 417 639 294, e-mail: [email protected]. Občanské sdružení Asistence žádá otevřeným dopisem zvolené pražské radní, aby se odstraňování bariér z městské hromadné dopravy stalo prioritou programového prohlášení. Sdružení očekává podporu osob s postižením na webu prahabarierova.cz.

V

áš časopis mám předplacený, ale číslo s Václavem Havlem na obálce jsem si koupila na Mikulášském bazaru v Pražské křižovatce a nechala si ho od pana prezidenta hned podepsat. Získala jsem tak úžasný vánoční dárek, který udělal mému muži pod stromečkem velkou radost. Díky! Helena Brabencová, Praha Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

12/2010

�


„Jedním z převratných činů bylo Konto Míša,“ říká Václav Havel strana 6

D Obec Babice na své děti myslí, na podzim otevřela nové hřiště. Foto: archiv

uvedl ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Nejvíce obcí se přihlásilo do velikostní kategorie s 501 – 2000 obyvateli, a to 43 (nejvíce z nich spadá do Středočeského kraje). Do kategorie s více než 50 000 obyvateli se přihlásilo 11 soutěžících (přes polovinu tvoří městské části hlavního města Prahy). Celkově největší zájem soutěž vyvolala v Jihomoravském, Středočeském a Olomouckém kraji. (red)

Jediná kavárna v ČR a nejspíš i v Evropě, kde pracují pouze neslyšící, je Café Pierot v Plzni. Má svoje webové stránky www.pierotcafe.cz a jejím zřizovatelem je místní Unie neslyšících. Projekt chráněné dílny podpořilo město Plzeň a úřad práce. Pro lidi s mentálním postižením vytváří pracovní místa o. s. Etincelle při úklidu veřejných prostranství v Praze 6 a Praze 1 a v kladenské kavárně Bez konce. Hospodaří na dvou biofarmách a v r. 2011 otevře pekařství. Informace: 739 673 713, e-mail: [email protected]. Skiareál Lipno, největší jihočeské zimní středisko, poskytuje lidem se zdravotním postižením pobytové slevy. Práci lidem s mentálním postižením nabízí v Plzni prodejna s použitým textilem Second Help. Jejím provozovatelem je sociální firma Možnosti tu jsou. Telefon: 373 730 213 V areálu Oblastní nemocnice Kolín mají 101 parkovacích míst, sedm z toho počtu je označeno piktogramem vozíčkáře a určeno řidičům se zdravotním postižením. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zaměstnává šest lidí se zdravotním handicapem – z domova monitorují vysílané pořady. (nouz)

obrý den, děkuji za rozhovor se spisovatelem Jáchymem Topolem. Má svatou pravdu v tom, že lidem se nikdy v historii nežilo tak dobře jako teď a jestli to někomu nestačí, je to jeho problém. Jsem v invalidním důchodu, vyskakovat si moc nemůžu, ale pořád ještě jsem na světě ráda! Hana Konvalinová, Havířov

D

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

11/2010

�


„Celoživotně postiženému, který potřebuje pomoc, možná stačí spolehlivý člověk,“ říká Jáchym Topol /strana 6

obrý den, chtěla bych taky něco přidat, zaujaly mě noviny Můžeš číslo 10, kde paní Filipiová píše, jací jsou taky mezi postiženými zlí lidé. O tom se nikde nepíše, ale mám taky takovou zkušenost. Jsem důchodkyně, přihlásila jsem se minulý rok jako dobrovolnice do nemocnice. Měli jsme nejdřív školení, po němž jsem měla dojem, že postižení lidé jsou hodní a vděční. Nakonec jsem byla v nemocnici dvakrát a z dobrovolnictví jsem byla vyléčena. Nejdřív si přála popovídat s dobrovolníkem jedna paní na vozíku, asi třicetiletá. Obě jsme se představily, zeptala se, proč dělám dobrovolnici. Pak řekla dobrý a šla si zakouřit. Odešla a už se nevrátila. Příští týden mě poslali za starou paní. Ležela, chtěla udělat kafe, asi hodinu jsme si povídaly. Pak za ní přijela ta dáma na vozíku, co si mě minule pozvala, a pak šla kouřit. Neomluvila se mi ani nepozdravila. Po několika dnech jsem navštívila koordinátora dobrovolníků a řekla, co se mi přihodilo. Řekl mi, že jsem všechno udělala špatně, že je to moje chyba. Vaše noviny odebírám asi šest let, ráda si je přečtu, jsou velice zajímavé. Akorát bych si je raději koupila někde ve stánku než je posílat poštou, protože se mi stalo, že jsem je několikrát nedostala. D. Vacková, Liberec www.muzes.cz

X / 2010

Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč

ČaSopiS pro ty, Kteří Se neVzdáVají

„Handicapovaní se mohou stát domácími tyrany,“ říká Daniela Filipiová /strana 6

VydáVá Sdružení přátel Konta Bariéry Ve Spolupráci S nadací charty 7 7

Děkujeme za váš názor, pokud se někdy stane, že vám pošta náš časopis nedoručí, zavolejte do redakce a rádi vám pošleme náhradní výtisk. O různých způsobech distribuce neustále jednáme a předplatné je zatím nejbezpečnější způsob, jak každý měsíc náš časopis získat. (red) můžeš / číslo 1 - 2011

6

můžeš / číslo 1 - 2011


7

Téma: Počítače pro lidi s handicapem

Roman cabálek:

Svět

postižených

je inspirativní Roman Cabálek je novým ředitelem české pobočky světového softwarového gigantu Microsoft a také velkým příznivcem společného projektu s Kontem Bariéry. Léta se věnoval učitelskému povolání, a tak zná cenu nových znalostí, zejména pro ty, kterým se život úplně proměnil.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Archiv

K

dyž se Roman Cabálek seznámil s historií projektu Počítače proti bariérám, který někomu může připadat třeba jako banální a dávno vyzkoušený, uvědomil si, že přišel do zvláštní firmy. Miliardový byznys na všech kontinentech, desetitisíce zaměstnanců, první příčky na všech světových žebříčcích na jedné straně a doslova jednotlivé osudy, dramatické a někdy moc bolestné, se najednou slévají do zvláštních situací – pomáháte naprosto konkrétním lidem vracet se do práce, mezi lidi, nacházet důstojnost a samozřejmě i obživu. To není banalita. Každá firma se snaží trvale starat o své zákazníky. A zkoumá, jak jsou spokojeni s produktem, který si koupili. Jenomže Počítače proti bariérám postavily Microsoft do jiné situace – partnerem není zákazník, ale člověk s obrovským problémem. Cílem pak není zisk, ale efektivní pomoc, úspěchem není prodej krabice se softwarem, ale lepší život, penězi zpravidla neměřitelný.

Jak to proměňuje vaše kolegy, našel jste v nich nějakou viditelnou stopu? Nebo to prostě dělají, protože chtějí vyhovět zaměstnavateli?

Určitě byste mi nevěřil, kdybych tvrdil, že celá naše pobočka – a dnes to jsou už stovky lidí – žije každou minutu problémy handicapovaných. To by ani nešlo. Ale vidím, jak jim to pomáhá pochopit život v celé složitosti, jak se jim objevují nové souvislosti, chcete-li, umějí se na život podívat úplněji. A umějí se tak i objektivněji zhodnotit. Umím prodávat? Umím. Ale umím pomáhat? Když nezapomenete na tyhle otázky, budete i v byznysu lepší, protože ty obvyklé řeči o světě tvrdého a nekompromisního honu za ziskem může někdo vykládat na nějakých seminářích. V praxi žijeme v této společnosti, v této zemi a jednostranné poučky musí být korigovány právě dobrým pochopením každodenních skutečností. Víte, na staré skautské zásadě – každý den jeden dobrý skutek – něco bylo. Jenomže na konci vašich nesporně dobrých skutků je člověk s novou kvalifikací, ale stejně, jak ukazují

�


8


info Kdo je Roman Cabálek Od srpna 2010 generální ředitel Microsoft ČR. Vystudoval matematiku, fyziku a pedagogiku na Fakultě přírodních věd Univerzity Palackého v Olomouci a dále zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Před příchodem do Microsoftu Roman Cabálek pracoval jako PR a marketingový manažer v Sony Czech. Dále působil na různých obchodních a marketingových pozicích ve společnostech Beiersdorf a Studio Lukas nebo jako učitel a později zástupce ředitele základní školy v Dobřichovicích. Od roku 1999 pracoval v Microsoftu na různých pozicích v České republice, poté od roku 2002 působil v ústředí společnosti pro střední a východní Evropu a v roce 2008 se stal generálním ředitelem obchodní divize pro střední a východní Evropu.

�

Každá firma se snaží trvale starat o své zákazníky. A zkoumá, jak jsou spokojeni s produktem, který si koupili. Jenomže Počítače proti bariérám postavily Microsoft do jiné situace – partnerem není zákazník, ale člověk s obrovským problémem.


průzkumy Konta Bariéry, o práci často nezavadí. Nemáte pocit zbytečně vydané energie?

My jistě nejsme úřad práce. Ale souhlasím, že tuto souvislost si musíme silněji uvědomit. Na pracovním trhu se pohybuje mnoho lidí s kvalifikací, která přesně neodpovídá požadavkům zaměstnavatelů. Všichni přece vidíme, že poptávka po vzdělanějších a dovednějších lidech není zrovna obrovská. Tahle republika se ještě definitivně neodvrátila od využívání jednoduché, nenáročné a tím i málo placené práce. Z toho pramení i naše relativně nízká konkurenceschopnost. Zásadní změna zatím nenastala. Takže když pomůžete vozíčkáři ke vzdělání, ke studiu jazyků, ke zvládnutí nového oboru, jdete tak trochu proti proudu. Ale máme s tím snad přestat? Máme čekat na zázraky? Já vyznávám postup, který třeba není efektní, ale zaručuje dlouhodobější výsledky. Pomáhat zespoda, podívat se na jednotlivé případy a hledat řešení. Když to udělá jeden člověk, jde o drobnost, když tři sta lidí, může být změněno tři sta nepříznivých situací. Tisíce lidí, kteří prošli tímto projektem, jsou i jakýmsi vzorkem naší společnosti. Platí tam obecně známé zkušenosti o žácích pilných a líných, chytrých a méně chytrých, snaživých a laxních?

Nevím, jestli bych to mohl takhle zobecnit. Máme jistou zkušenost s handicapovanými, kteří když už přijdou do kurzů, přece jenom chtějí svůj život změnit. Už sama účast je přece pro mnoho z nich velkou dřinou. Často je pro ně těžké samotné ovládání počítače, často mají obrovské zdravotní problémy, potřebují trvale asistenty. Přesto to zkoušejí a mnozí velmi úspěšně. Takže jako bývalý pedagog bych řekl, že jde spíš


9

info Počítače proti bariérám Největší rekvalifikační a vzdělávací projekt organizuje Konto Bariéry s českou pobočkou Microsoftu už třináct let. Více než 25 000 dosavadních účastníků se školilo v pestré nabídce kurzů – od základů práce s počítači přes programování, grafický design až po výuku cizích jazyků nebo účetnictví. Účastníci dostávají nejen software (hodnota darů Microsoftu přesáhla už 85 mil. Kč), ale také kvalitní repasovanou techniku. Mezi její největší dárce patří Vodafone, RWE, REMA Systém a Česká spořitelna. V současné době je k dispozici čtrnáct „našich“ učeben v celé republice a čtyři pracoviště v krajských knihovnách v Karlových Varech, Liberci, Českých Budějovicích a v Kladně. Projekt byl vyhlášen Microsoftem jako vzorová humanitární aktivita a český model inspiroval zavedení obdobných projektů ve všech evropských státech. Další etapa projektu počítá s intenzivní pomocí absolventům při získávání zaměstnání. (red)

i hlavy odpovědné a schopné samostatně pracovat. Asi byste se divil, kdybych nepoložil stejně důležitou otázku: co přinese vaše firma každodennímu životu většiny našich čtenářů?

Bill Gates při návštěvě Prahy v roce 2004 obdivoval projekt Počítače proti bariérám. Vyjádřil to v dopise, kterým se může pochlubit málokterá nadace na světě.

o aktivní a pracovitou třídu. Jde i o to, jak tohle úsilí umí odměnit i společnost, jestli – a to platí pro všechny občany – je snaha u nás opravdu ceněna… A je ceněna ve vašem prostředí? Tedy v IT byznysu, kde se pracuje především hlavou a nejrůznější, i těžké handicapy by nemusely tolik vadit?

Už jsem říkal, že žijeme v této společnosti, v daných hodnotových poměrech. Samozřejmě že firma jako Microsoft má ve světě obrovské množství zaměstnanců s nejrůznějším postižením, talentů, kteří potřebují velmi specifické podmínky pro práci. Spousta lidí pracuje z domova, je v kontaktu s pracovištěm na druhém konci světa. Proč jich je

v českém softwarovém i hardwarovém byznysu málo? Myslím, že je to pro mne docela zajímavý nový úkol. Ale tady bych přece jen opravil svou odpověď na minulou otázku: Možná jich je málo i proto, že se bojí tvrdých pravidel práce v mezinárodní firmě. Vývoj v Microsoftu jde obrovským tempem, každý den se musíte učit, měnit a dobře reagovat. V žádném případě však nepůjdeme cestou přijímání nových kolegů jen kvůli daňovým a jiným společenským výhodám. To je neefektivní pro obě strany. A jedna důležitá poznámka: V naší firmě se neustále otevírají nové pozice. Všechno je na internetu. Takže stačí kliknout. Tělesný handicap v žádném případě není a nebude překážkou. Nás opravdu zajímají chytré hlavy. Samozřejmě

Především dál investujeme do technologií, které pomohou ovládat počítač pomocí řeči. Už to umíme v angličtině. A protože spolupracujeme s menšími partnery, myslím, že už brzy budeme mít v Česku mluvenou češtinou ovládaný počítač. Pustli jsme se do ovládání našich herních konzol X-box pohybem, což je především zábava. Ale! Už nyní se bavíme s partnery o aplikaci, která by umožňovala provádět prostřednictvím této konzoly efektivní rehabilitační cvičení. Princip je jasný. Technologie Kinect umožňuje pomocí virtuální cvičitelky nejen vést cvičení, ale také kontrolovat, jak pokyny plníte. Dnes to slouží spíš domácímu tělocviku, ale už jsme jen kousek od řešení, kdy to bude mít zásadní význam pro rehabilitaci i těžších stavů. A mít toto doma, lékařsky perfektně nastavené a ověřené, to přece znamená nejen obrovskou úsporu času, ale i námahy s transportem na odborná pracoviště. Lékař tak dokonce může dostat objektivní informaci o chování pacienta. Uspoří všichni, tak jsem zvědav, co na to řeknou zdravotní pojišťovny. A blíží se i možnost ovládat počítač očima, tedy spojení se světem pro opravdu těžce postižené občany, jejichž pohybové schopnosti nemoc nebo úraz úplně vyřadily.


10


S technikou už js Postřehy k tomu, jak lze spolupracovat s technikou, napsala i šestadvacetiletá studentka. Před třemi lety se po operaci páteře ocitla na vozíku. Je stipendistkou Konta BARIÉRY, které jí přispělo i na osobní automobil. Text: Jana Hanová Foto: Jan Šilpoch

O

sobně patřím a vždy jsem patřila mezi počítačové analfabety nebo lépe řečeno mezi lidi, kteří nepovažují počítač za svého nejvěrnějšího společníka. Novinky na poli počítačů, programů, internetových prohlížečů, robotizace a jiných záležitostí šly vždy mimo mě. Základní uživatelská znalost obecně známých programů potřebných pro studium mi do jisté doby stačila. Svůj přístup k problematice jsem musela změnit společně s rozvojem společnosti, tím i své osobnosti a změnou ve způsobu života. Vždyť v budoucnu by klidně mohla být práce na PC mým zdrojem příjmů. Dostala jsem se na vozík a zjistila, že bez neustálého přístupu k internetu se neobejdu. Sledování nejnovějších trendů moderních technologií, které mi umožní zjednodušit si život, jsem shledala jako skutečně báječnou záležitost. Nakonec jsem musela připustit, že počítač je opravdu dobré mít nakloněný na svou stranu. Asi si teď říkáte, co jsem to použila za spojení, nejedná se o živou bytost… Vzpomněla jsem si však na svou maminku, která, ačkoli je úžasný a chytrý člověk, s počítačem bojuje a komunikuje s ním vždy jako s úhlavním nepřítelem, který rozhodně na její vlnu naladěn není.

Uvězněna v metru Platí to i o těch nejjednodušších záležitostech, jako je potřeba přemístit se na druhý konec Prahy do školy nebo do práce. S tím souvisí vyhledání nízkopodlažního spojení a jejich vzájemné provázanosti včetně aktuálního zjištění funkčnosti bezbariérových přístupů k metru. Nejednou se mi už bohužel stalo, že jsem se ocitla ve stanici metra a nemohla jsem se dostat ven, jediná cesta můžeš / číslo 1 - 2011

totiž vedla přes pojízdné eskalátory a výtah nebo plošina byla v opravě. A toho se dá v pohodě vyvarovat, dřív se mi ani nesnilo o tom, že budu moci být neustále online a bude to bráno za stejnou samozřejmost jako mít u sebe mobilní telefon. Stejně když pak chci jet domů, do Havířova. Nejenže musím vyhledat spoj, který má oddělení pro vozíčkáře, ale rovněž

Musím objednat plošinu k vlaku, pořád se jedná o ten stejný kladkostroj, jež se používal i za císaře Františka Josefa. zajistit a objednat plošinu k vlaku, abych se do něj vůbec dostala. A pořád se jedná o ten stejný kladkostroj, jaký se myslím používal i za císaře Františka Josefa. Smutně musím v dnešní době konstatovat: Díky za něj. Výjimkou bohužel není ani vlak Pendolino. Ke všemu potřebuji internet a následně nějakou tu konkrétní techniku, která mě dostane tam, kam potřebuji. Třeba se jednou dočkáme vymožeností à la Hvězdná brána, pomyslíme si na místo určení a přemístíme se tam, aniž bychom museli složitě přemýšlet, jak to provést, zda tam nejsou schody, úzké dveře a jiné bariéry. Nedávno jsem se setkala také s otázkou bezbariérových bankomatů. V první chvíli jsem jen nechápavě prohodila: Co

je to? Údajně by takto měl vypadat každý třetí. Když jsem se však nad touto otázkou více zamyslela, bylo mi jasné, jak to bylo myšleno. Dostávám se zde k problému, co je bezbariérové pro jednoho, už nemusí být pro druhé. Samozřejmě je naprosto úžasné, že cesta a přístup k bankomatům jsou možné i pro osoby s omezením pohybu, jsou tedy vybaveny nájezdy, schodky a podobnými vychytávkami. V těchto případech vidím problém jinde – je sice skvělé, že se k bezbariérovému bankomatu dostaneme blíž, proč bychom ale měli ukazovat, co na daném bankomatu děláme, všem kolem nás? Obrazovky jsou ve většině případů nad hlavami všech vozíčkářů a každý, kdo stojí


11

sme kamarádi Jana Hanová studuje vysokou školu a jak tvrdí, bez internetu už si život neumí představit. Přestože jí počítače a elektronika obecně usnadňují život, dokáže být i kritická. Výhrady má například k bezbariérovým bankomatům či technice, která se používá na železnici.

za námi, vidí na vše líp než my. I na tomto se samozřejmě pracuje a já věřím, že se situace zlepší, nehledě na to, že kdo nepotřebuje nutně hotovost, rozhodně tento „výstup“ nepodstoupí a použije bezhotovostní platební styk a internetové bankovnictví, o čemž se nikomu před nějakými léty ani nesnilo.

Padnou jednou bariéry? Právě mě napadá, že nejlepší by bylo mít vozíky, kde místo koleček budou nohy robota, který se dostane všude, vyjde do schodů na jakýkoli úřad, udělá tři kroky a budeme v normálním autobuse, protáhne se uličkou v letadle a vytáhne se do nejvyšších polic v obchodě a taky by nás bylo vidět za barem

Napadá mě, že nejlepší by bylo mít vozíky, kde místo koleček budou nohy robota, který se dostane všude.

apod. Takto bych mohla pokračovat do nekonečna, úplně to vidím… A nyní v tuto chvíli si začínám připadat jako Karel Čapek, který sepsal svůj román RUR s myšlenkou, že je to neskutečné sci-fi – a dnes jsou jeho „roboti“ již zastaralou záležitostí. Budu a chci rovněž věřit tomu, že vše se bude vyvíjet ku prospěchu věci, zjednodušíme si život a nepřivede to nikoho do záhuby. A stejnou samozřejmostí, jako je dnes počítač, mobil a internet, bude třeba i teleportace lidí, čímž by se odstranily všechny bariéry světa pro lidi s omezenými možnostmi pohybu. Autorka je studentkou Metropolitní univerzity. můžeš / číslo 1 - 2011

12


Senioři na síti Hledám kamaráda do 80 let z Prahy pro zmírnění samoty a vyplnění prázdnoty v duši. Jsem seniorka, vdova, VŠ, klidné povahy, štíhlejší, čilá a svěží. Pište prosím na můj mail, odpovím všem. Text: Jiří Hrabě Foto: Jan Bartoš, archiv

T

enhle inzerát je jedním z tisíců podobných, které můžete najít na českých internetových seznam kách. Za zdánlivě anonymními tužbami se skrývají konkrétní lidské příběhy. Všechny mají něco společného – odehrávají se internetu. Ano, i senioři hledají kamarádství, partnerství a lásku na síti. Cesta do hlubin internetového světa pro ně byla o něco trnitější, než je tomu u mladších generací, přesto, anebo právě proto dnes využívají internetu nejen k seznamování, ale i ke komunikaci s přáteli, nakupování, zkrátka ke všemu. Přečtěte si několik zajímavých příběhů o tom, jak internet umí změnit život. Všechny mají jednoho společného jmenovatele – Centrum Elpida v Praze 4, kde se senioři v kurzech učí, jak pracovat na počítači a internetu.

Příběh první: Samotář Josef se podíval směrem ke křižovatce. Odpolední špička vrcholila, řidiči nervózně troubili. Stál sám na zastávce autobusu, v ruce nákupní tašku. Autobus pořád nikde… Josefovi bylo nedávno osmdesát, ale vlastně to ani neslavil. Neměl s kým. Pro lásku k hudbě se nikdy neoženil a všichni blízcí můžeš / číslo 1 - 2011

příbuzní již zemřeli. Měl synovce v severních Čechách, ale ten mu jen jednou ročně poslal pohled k Vánocům. Ve městě plném lidí žil jen sám se sebou. I na ten nákup jezdil kvůli tomu, aby byl mezi lidmi. Chyběl mu lidský kontakt, kamarád nebo kamarádka. Dovedl si představit i partnerku, která by se k němu nastěhovala. Vypadal o deset let mladší a v bytě 3 + 1 mu bylo samotnému smutno. Nebýt sám, o to mu šlo především. Někdy volal na Linku seniorů, jejíž číslo našel v telefonní budce. Vyslechli ho, na chvíli i pomohli rozptýlit samotu a negativní myšlenky. Dostal i pár kontaktů na kluby, kde se scházejí osamocení lidé. Moc se mu tam nechtělo, scházet se s lidmi, kteří jsou na tom jako on nebo ještě hůř. Za chvíli to pustil z hlavy s tím, že to radši to nechá tak, jak to je. Samota tu ale byla stále a přinášela s sebou vzpomínky i výčitky. Josef se rozhodl. Musím s tím něco udělat! V šuplíku u stolu v jídelně našel lístek s kontakty z Linky seniorů. Zavolal na nejbližší místo. „Elpida pro seniory,“ ozval se v telefonu příjemný ženský hlas. „Nechci být sám,“ vyhrkl Josef a trochu se zastyděl. Rozpaky však nebyly na místě. Paní ho pozvala na tematické společenské setkání, které se konalo hned následující den. Jenže to téma: Letem světem internetem. To přece není vůbec nic pro mě, pomyslel si Josef.

Těm, kteří si na počítač netroufnou, sice zbývá ještě hodně jiných radostí, ale o mnohé se ochudí.


Moc se mu tam nechtělo, scházet se s lidmi, kteří jsou na tom jako on nebo ještě hůř.

Na internetové adresy sice neustále odkazovali v televizi i v rádiu, ale on odcházel do penze v době, kdy byl vrcholem techniky fax. „Nemějte obavy, trochu se rozkoukáte, dáte si kávu a určitě přijde řeč i na něco jiného než na počítače,“ uklidňoval ho hlas v telefonu. Zkusím to, rozhodl se, i když stále pochyboval o tom, že zrovna něco takového mu může pomoci. Na druhý den stál opět na zastávce autobusu, který tentokrát přijel vzápětí. Nasedl a po několika zastávkách vystoupil v ulici Na Strži na pražské Pankráci. Ceduli s nápisem Elpida pro seniory viděl hned. Trochu zaváhal, ale zvědavost a potřeba řešit osamění byly silnější než ostych. Když vstoupil do přízemí budovy, přivítala ho usměvavá dáma. Když promluvila, Josef si vzpomněl na včerejší hlas v telefonu. „Pojďte dál, lidi už jsou tady, za chvíli začínáme.“ Josef dost dobře nechápal, co začíná, a ani nevěděl, co ho čeká. Sundal si kabát, pověsil ho na věšák a usadil se vedle nějakého pána. „Už tři dny mi nefunguje mail, jdu se lektora zeptat, co s tím,“ slyšel Josef toho pána. Pak si teprve uvědomil, že mluví na něj. „Promiňte, nevěděl jsem, že je to na mě,“ omluvil se. „No, to nevadí a s čím jdete vy?“ „Já se jdu jen tak podívat, nechci být doma sám,“ přiznal. „Jo, pane, to já jsem taky. Ale teď už mi to tolik nevadí, syn mi koupil notebook a já jsem skoro pořád na internetu. Jsem jako malej kluk, úplně jsem tomu propadnul. Lepší než si furt na něco stěžovat, že jo… Jo a jsem Karel.“ „Josef, těší mě.“ Josef Karla poslouchal, ale jako by mluvil jinou řečí. Tipoval, že může být tak stejně

13

starý jako on, ale sebevědomí měl tedy rozhodně vyšší. A navíc umí na počítači. „Kolik ti je?“ zeptal se Josef. „Osmdesát dva a půl, někdy se cítím na sto, ale většinou na třicet. Hlavně když skypuju s vnoučatama…“ smál se Karel. „Cože děláš, sky… co? „Skypuju, volám si s vnoučaty přes internet. Je to levnější než telefon, a navíc je můžu díky kameře i vidět. Jsou z daleka, ale takhle jsem s nimi vlastně každý den,“ odpověděl Karel. Josefa to začalo zajímat, i když neměl příbuzné, které by viděl na monitoru počítače. Počítače si navíc vždycky držel od těla, ale někdy si s někým zatelefonovat… Jenže s kým, když nikoho nemá… No, třeba i tady s Karlem, napadlo ho! Jenže jak se to vlastně všechno dělá? To nemůže zvládnout. Ale když to zvládl Karel, proč ne on? S Karlem se Josef skamarádil. Dokonce tak, že spolu začali chodit do počítačového kurzu pro začátečníky, i když Karel byl samosebou dál. Volají si skoro denně a nejen spolu. Josef našel v počítačovém kurzu několik přátel. Volají si stále, občas se i scházejí. Ale co hlavně: Josef se naučil pracovat na počítači. Zvládl to! A i když ho neměl doma, chodil skoro každý den do Centra Elpida do počítačové kavárny. Internet mu otevřel nové možnosti. Hledal na něm všechno, co se týká jeho lásky – vážné hudby. A že toho bylo požehnaně, co našel. Kdysi chtěl dokonce uspořádat velkou encyklopedii, ale před dvaceti lety ji uložil do skříně a od té doby se na ni práší… Tak třeba teď, s pomocí internetu, by se do toho ještě pustil. Jen abych měl pro ty své kamarády čas, pomyslel si a spokojeně se usmál.

Příběh druhý: Jak flétnista k internetu přišel Hudba a vandry. To jsou dvě lásky flétnisty Josefa Jelínka. K té první přišel už jako kluk, když začal hrát na pikolu. Pak dostal od tatínka, zapáleného muzikanta, flétnu, kterou neodložil dodnes. Narodil se v Praze, ale část dětství strávil v Kraslicích v Krušných horách. To zřejmě podnítilo lásku druhou – k přírodě. Původně chtěl být mašinfírou, dokonce se i přihlásil ke studiu na železničním učilišti v Sokolově, ale nakonec ho jeden z učitelů přemluvil, aby se věnoval muzice. Začal studovat v Plzni, potom přešel na konzervatoř do Prahy. „K hraní jsem přistupoval jako k řemeslu, umění mě začalo bavit, až když jsem začal chodit na zkoušky orchestru,“ říká Jelínek, který hrál v různých orchestrech třicet sedm let. Hru na flétnu také učí – už více než patnáct let – v hudebních třídách gymnázia Jana Nerudy. Před pár lety přišla výzva ze světa, který mu nic neříkal. Všichni,

�


14


Ve zprávách viděl reportáž o 95leté dámě, která absolvovala kurz internetu pro seniory.

Josef Jelínek už z vlastní zkušenosti dobře ví, že s počítačem není člověk nikdy sám.

ve škole učili, museli projít kurzem � kdo počítačových dovedností.

„Přistupoval jsem k tomu s krajním odporem, protože mě to vůbec nezajímalo,“ vzpomíná. Syn ho však promptně vybavil počítačem a on se zájmem vyzvídal, jaké programy má ovládat. I když mohl doma trénovat, na počítač ani nesáhl. „Kurzy ve škole jsem absolvoval podvodem, musel jsem se kolegů ptát, které z možností jsou správně a jak mám to či ono udělat.“ Zkouškami prošel a hned druhý den naložil darovaný počítač a odvezl ho zpátky synovi. Tím svůj počítačový příběh považoval za uzavřený. Jenže za půl roku dostal od syna digitální fotoaparát. Bral ho s sebou na své oblíbené vandry, chodil a fotil všechno kolem. Oblíbil si místa kolem Loděnice a Unhoště a v zimě se tam vydal s fotoaparátem. Udělal spoustu zasněžených fotografií a po návratu domů si je spokojeně prohlížel na obrazovce televize, ke které připojil svůj digitální foťák. „Něco jsem ale zmáčkl a najednou byly všechny fotky pryč. Volal jsem synovi a tomu se díky počítači podařilo dát všechny znovu dohromady. To mě přesvědčilo a s ostychem jsem se ho zeptal, zda má ještě ten počítač, který jsem mu před půl rokem vrátil. Neměl, ale obstaral mi notebook,“ říká. Potřeboval se s ním ale naučit pracovat. V televizních zprávách viděl reportáž o 95leté dámě, která byla absolventkou Školičky internetu pro seniory. „S počítačem není člověk nikdy sám, řekla ta paní na závěr reportáže a já se rozhodl, že se na kurzy Školičky internetu pro seniory přihlásím.“ A přihlásil se rovnou i s několika kolegy z filharmonie. „Byl jsem moc spokojený, konečně jsem tomu začal rozumět, navíc jsem se sezná-


mil s prima lidmi, kteří jezdili i na relaxační pobyty na hory, které Školička každý rok pořádá,“ popisuje. A co se ve Školičce naučil? „Začal jsem s fotkami, jak je přenést z fotoaparátu do počítače, jak je upravit atd. Postupně jsem se dostal k internetu. Mám spoustu zájmů, jsem členem přátel Národní galerie, a tak vždy, než vyrazím na nějakou výstavu, rád si sednu k internetu a najdu si informace předem. Totéž dělám, když plánuji nějaký vandr. Počítač používám i ke komunikaci se synem, posíláme si maily, píšeme si přes ICQ nebo si voláme po Skypu. Komunikace je myslím to nejdůležitější. Počítač a internet bych proto doporučil i těm, kteří už nemohou chodit mezi lidi. Není špatné zůstat v kontaktu alespoň takto.“

Příběh třetí: Láska přes internet Marii bylo šedesát dva let a byla už dva roky v penzi. Manžel jí bohužel před čtyřmi lety náhle zemřel, a tak se její vidina spokojeného společného důchodu zhroutila jak domeček z karet. Chyběl jí, moc, ale zároveň si uvědomovala, že nemůže a nechce zůstat sama. Vždyť celý život s někým byla, nebyla na samotu zvyklá a teď… Kamarádka Marii poradila jednu internetovou seznamku. Marie tomu sice moc nedůvěřovala, smála se, že se bude seznamovat jako nějaká puberťačka a vůbec, co to bude za chlapa, co se jí ozve. Jestli vůbec nějaký! Ale nakonec zvědavost zvítězila a Marie si inzerát na internetu podala:


15

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Řeší počítač naši osamělost?

Láska po šedesátce? Proč ne, může dokonce vyvrcholit svatbou.

„Dobrý den, je mi 62 let a hledám kamaráda nebo kamarádku na společné procházky, chození do kina a možná i život ve dvou. Jsem nekonfliktní, společenská a ráda vařím. Nalákám někoho?“ Nic moc od toho nečekala, ale zvědavá byla, to ano. Vypnula počítač a šla si lehnout. Ráno se vzbudila a její první kroky vedly právě k počítači. Osm odpovědí! To není možné, ještě si budu vybírat, pomyslela si. Ale jak tak maily četla, euforie z ní vyprchávala. Jeden byl moc mladý, druhý starý, třetí zas hledal spíš ošetřovatelku…. Až na konci našla něco, co hledala: „Ahoj Marie, jmenuji se Václav, je mi 65 let a jsem taky vdovec. Svoji manželku jsem moc miloval, bohužel nám nebylo souzeno spolu zestárnout. Moc rád hraji na klavír, ale chybí mi žena, pro kterou bych hrál… Ozveš se mi?“ Marie jen nasucho polka. Může se vám někdo líbit jen z několika řádků na monitoru počítače? Marii se prostě Václav líbil. Nedávala si žádné plané naděje, ale za pokus přeci nic nedá. S Václavem si psali dva měsíce, než se poprvé setkali. Mezi tím si mailem poslali i svoje fotografie, takže rodící se přátelství dostalo i tvář. A první schůzka byla ještě lepší. Václav jí přinesl puget rudých růží, korzovali městem a pak ji pozval do kavárny. Měli si tolik co říct. Vyprávěli o svých partnerech, o dětech i o tom, jak bláznivě se seznámili. Oba přišli na to, že je jim spolu dobře. Za další dva měsíce se Marie k Václavovi přestěhovala. Za půl roku se brali. Rodiny obou z toho byly paf, ale moc jim to přály. Na svatební oznámení si, prý na počest internetu, nechali napsat: www. marieavaclav.cz.

Na svatební oznámení si, prý na počest internetu, nechali napsat: www.marieavaclav.cz

info Zajímavé odkazy www.vitalplus.org www.elpida.cz

Slovo nedr je asi odvozeno od anglického slova network, tedy síť, a to především síť jako spojení mezi lidmi, síť vytvořená společenskými vztahy. Pojem nedr označuje většinou mladého člověka, který je vysoce inteligentní, dovede s počítačem snad úplně všechno, denně komunikuje a sděluje svoje názory stovkám lidí, a pro jejich další spojení dokonce vytváří software neboli programové sítě. Ve skutečnosti nemá opravdové osobní vztahy. Přestože celý den takový mladý nedr na sociální síti, tedy po e-mailu, internetu, na svých osobních webových stránkách něco sděluje, čte, případně organizuje celé diskusní skupiny nebo svolává demonstrace, je ve skutečnosti osamělý a nesmělý. Kdo z nás má dospívající děti nebo vnoučata, určitě se občas setká s větou, že ten druhý „celý večer pařil na počítači“, místo aby se učil nebo učila. Je asi lepší „pařit“ na počítači, tedy hrát hry sám s počítačem nebo s někým na dálku, než „pařit“ někde v hospodě, tedy pít alkohol. Ale stejně si myslím, že sednout si kolem táboráku nebo si povídat si druhým člověkem je lepší než si pořídit profil na facebooku. Vše má svá plus a minus. A tak nezávisle na této kritice je počítač doma vynikajícím spojem jak pro osobní sdělení, tak se společností, včetně přátel, kteří jsou momentálně v Americe nebo v Singapuru. Cestování, přemísťování, migrace a emigrace jsou v dnešní době běžná jednání a odstěhujeli se ten druhý, jen těžko s ním budu po delší době navazovat kontakt. Proč? Protože se během jeho nepřítomnosti nastane tolik změn, že jen jejich popis zabere čas a setkání se změní ve vzpomínání. Pro člověka, který žije někde na samotě, má potíže s pohybem nebo je prostě jen starý, je počítač nenahraditelným společníkem. Je ideálním prostředkem, jak se člověk může sám vzdělávat, číst všechny možné časopisy, a dokonce se i s druhými podělit o prožitek z obrázků ze světa. Ten, kdo odmítá překonat ten první ostych před tímto výtvorem (nebo netvorem?) techniky, sám sebe vylučuje z určité části společnosti. Pak se sejde s přáteli a najednou zjistí, že se debatuje o něčem, co mu zcela „uteklo“. Pro běžnou komunikaci člověku handicapovanému nebo starému stačí i třeba technicky zastaralý, jen repasovaný počítač – a ten dostane za pakatel jako second hand nebo mu ho děti či vnoučata dají zadarmo. Větší překážkou než peníze je naše vnitřní nechuť se něco nového učit, a to i přesto, že víme, že nás to zařazuje či zpětně vřazuje mezi ostatní.

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 1 - 2011

16


Olga štěpánková:

Možná jsme

na bodu zlomu Na světě asi není mnoho žen, které by se na vrcholné úrovni věnovaly kybernetice. Olga Štěpánková z Českého vysokého učení technického v Praze je nejen mezinárodně uznávanou specialistkou, ale také mimořádně citlivou osobností ke světu lidí s nejrůznějším postižením. Text: Zdeněk Jirků Foto: archiv Jak se projevuje vaše mimořádná citlivost vůči handicapovaným lidem?

Mimořádná citlivost? To je asi přehnané. Název našeho oboru souvisí s pojmem „kyborg“, který označuje bytost s tělem, které integruje jak části organické, tak technické – kybernetický organismus se všemi lidskými vlastnostmi a schopnostmi, stroj nerozeznatelný od lidského jedince. Dnes víme, že jde o utopii, protože hlavní charakteristickou součást člověka – mozek – asi v jeho úplnosti a komplexnosti nikdy nevyrobíme. Ale moderní kybernetika se opravdu mimo jiné snaží směřovat k „opravě a zdokonalení těl lidských“. můžeš / číslo 1 - 2011

Takže váš obor stále více opouští svět filmových a literárních fantazií a lidským bytostem začíná nahrazovat ztráty, které způsobila příroda nebo nešťastný osud…

Vezměme ovládání počítače. Dnes už je možné opustit myš i klávesnici a spolehnout se třeba na pohyby oka. Počítač vás zkrátka může poslechnout i na mrknutí. Stejně je možné řídit toto zařízení předem domluvenými pohyby prstů nebo jiné části těla, která je funkční. Existují i experimenty, které se snaží řídit počítač pomocí myšlenky. Samozřejmě k takové praxi je ještě dlouhá cesta, ale seriózní vědecké studie naznačují, že lze pomocí elektroencefalogramu a ostatních signálů z povrchu hlavy určit nebo odhadnout,

co si člověk přeje, a předat tuto informaci počítači. Samozřejmě to předpokládá nácvik určitých domluvených signálů, takže se zatím nemusíte bát, že by vaše manželka měla přístup k vašim nejtajnějším myšlenkám. Pokud si domluvím a nacvičím řekněme pokyn „podej mi vývrtku“, stane se to?

Ano, to už je možné. Pro člověka s mimořádně vážným pohybovým postižením lze navrhnout soubory předem domluvených příkazů, které nejsou předávány mechanicky, ale vznikají jako interpretace jistého stavu jeho vědomí, který stroj rozezná a pochopí. Tato technika principiálně člověka ne uzdraví, ale dodá mu novou dimenzi, kterou z nejrůznějších příčin ztratil nebo nikdy neměl. Jen si připomeňme, co přinesly kochleární implantáty (zařízení pro znovuzískání sluchu – pozn. red.). Lidé se ztrátou sluchu se najednou ocitají ve světě zvuků. A po užívají se běžně, stejně jako kardiostimulátory. Technika dnes už umožňuje na dálku předávat informaci o stavu nemocného srdce lékaři a pomáhat tak upozornit třeba na nutnost akutního zákroku. Jistě byste se divila, kdybych se nezeptal na dramaticky vážný problém – technickou náhradu poškozeného kousku míchy, tedy na řešení situace, kterou prožívají po úrazu nebo onemocnění naši čtenáři – vozíčkáři…


A podle časopisu People patří k 50 nejkrásnějším lidem světa! Několik uživatelů už testuje umělé ruce nebo paže ovládané signály mozku, které jsou odečítány z povrchu jejich těla (obvykle hrudník) díky kombinaci zcela nové lékařské technologie zvané cílená svalové reinervace a metod rozpoznávání. Probíhají také klinické pokusy s implantací umělé oční sítnice – pacien ti, kterým byla voperována, jsou schopni rozlišit nejen světlo a tmu, ale dokonce i rozpoznat hodně veliká písmena. Jsou navrhovány i celé systémy strojů, které budou minimalizovat nebezpečí úrazů, poškození zdraví škodlivými látkami nebo nahradí orgány opotřebované věkem. Jsme opravdu na počátku nové etapy. Vědci si tedy už jen „nehrají“ v laboratořích, ale přinášejí opravdu novou pomoc?

Děje se obojí, zcela přirozeně. Každá věc vyžaduje obrovské hledání, zkoušení a ověřování. Tím spíše, máte-li technikou nahradit část organismu, nebo do něj dokonce vstoupit.

17

režim, pomoci i v dalších otázkách. Potřebujeme je a potenciální uchazeči u nás najdou kdykoli příležitost k poradě. Ale ze všech vědci být nemohou…

To jistě ne. Ovšem máme velkou zkušenost právě s kompenzacemi různých vad. Můžete být i velmi těžce postižený, ale když budete trénovat, udržovat svou, třeba i oslabenou funkci v činnosti nebo ji nahradíte jiným smyslem, třeba zrak sluchem, můžete dosáhnout obdivuhodných výsledků. Nedávno jsem se setkala s člověkem, který se vůbec nehýbe ani nemluví, a přesto píše knihy, s lidmi, kteří ztratili zrak, a přesto úspěšně řídí firmu. Pomáhá jim počítač, se kterým komunikují způsobem, který je pro ně vhodný, samozřejmě za využití techniky. Ale nezakrňují. To je také velký význam vzdělání, které na škole poskytujeme – naučit studenty, zdravé i postižené, neustálému hledání, aktivitě, orientaci v měnícím se světě. Pak se i jim body zlomu k lepšímu mohou přiblížit na dosah ruky.

Všechny nové technologie potřebují spoustu nových vzdělaných a talentovaných lidí. Přitom jsme svědky docela významného úpadku zájmu o technické a přírodovědné obory. Platí to i pro vaši kybernetiku?

To není jen technický problém. Mícha není jako céva, jejíž část už dnes lze úspěšně nahradit. Mícha je orgán velmi složitý, bohatě strukturovaný a jako součást nejvyspělejší části lidského těla – mozku – nebude třeba úplně poznána nikdy. Technicky umíme zvládnout přemostění poškozeného místa, ale zdaleka neumíme v mikrosvětě míšní tkáně přesně identifikovat zdroje a cíle všech signálů. Takže tady se věda dotýká obrovsky složitého světa, který ukrývá samu podstatu života člověka a naše schopnost nahradit přírodu zatím nestačí. Mnohem úspěšnější jsou kybernetika a umělá inteligence například v náhradě končetin, určitých smyslů, jako je zrak nebo sluch. Již dnes jsou k dispozici umělé dolní končetiny, na nichž se lze pohybovat velmi přirozeným způsobem díky zabudovaným schopnostem adaptace a učení. Například herečka Aimee Mullins, které musely být amputovány obě nohy dřív, než jí byl jeden rok, zahájila svou kariéru jako vítězka univerzitních závodů v atletice.

Lidé si někdy chybně myslí, že technici jsou uzavřeni ve svém světě materiálů a strojů. Přitom právě naše obory jsou historicky těsně svázány s řešením problémů, které lidem komplikují život. Snažíme se nabízet vize, jak život zlepšit. Kybernetika je dnes nejen vědou o řízení, ale především vědou o lepším životě člověka, i když to může znít absurdně. A stejné zkušenosti máme s našimi studenty. Sestavování týmu nebo vypsání třeba jen dílčí práce o kybernetickém řešení otázek, o kterých dnes mluvíme, vždy vyvolá pozornost. Chystali jsme třeba experimenty s křeslem ovládaným očima a okamžitě jsme měli zájem studentů. A přicházejí i studenti s postižením takříkajíc řešit svůj život?

Málo a je to chyba. Potřebovali bychom právě takové, samozřejmě talentované a pracovité studenty, kteří by přinesli svou vlastní zkušenost, svůj specifický pohled. Podle mne žádné bariéry ve škole nejsou. Jsme schopni vyhovět jim po všech stránkách, nenutit je do zbytečného cestování a přemísťování, umožnit jim specifický

Již dnes jsou k dispozici umělé dolní končetiny, na nichž se lze pohybovat velmi přirozeným způsobem díky zabudovaným schopnostem adaptace a učení.

info Kdo je prof. RNDr. Olga Štěpánková, CSc. Absolventka Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Už přes dvacet let pracuje na katedře kybernetiky Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. Od r. 2003 je předsedkyní České společnosti pro kybernetiku a informatiku. Je spoluautorkou významných mezinárodních monografií a učebnic. Působí jako členka programových výborů řady mezinárodních konferencí a zastupuje českou stranu v prestižních mezinárodních výzkumných projektech. Na Web of Science najdete více než 120 citací z jejích prací. můžeš / číslo 1 - 2011

18

Na cestách

Každý má své

Kilimandžáro Nadšení, obdiv a větší povědomí o tom, co je to roztroušená skleróza – to přinesla podzimní Expedice Kilimandžáro, při níž se na vrchol téměř šest tisíc metrů vysoké africké hory vydalo pět žen s roztroušenou sklerózou. Na druhé straně se mezi samotnými pacienty objevily i negativní reakce. Text: Radka Potměšilová Foto: archiv

N

ení jich mnoho, ale ozvaly se hlasy, že teď, když jsme ukázali, že pacienti s roztroušenou sklerózou dokáží vylézt na Kilimandžáro, budou i všichni ostatní považováni za zdravé a přijdou o invalidní důchody, kroutí hlavou Vendula Plavcová, organizátorka expedice z Unie Roska sdružující pacienty s touto diagnózou. „Přitom hlavním poselstvím naší expedice bylo informovat veřejnost, co je roztroušená skleróza, nemoc, u které nevíte, jak na tom budete zítra. Z třinácti tisíc pacientů v Česku by se mohlo na expedici vydat jen malé procento. Pro někoho je totiž překonání Kilimandžára i to, že ráno vstane z postele.“ Expedice se zúčastnila i Daniela Bláhová, která je na vozíku. Když vidíte mladou ženu s výrazným modrým pruhem vlasů v ofině, přijde vám najednou nepatřičné ptát se, proč se vlastně nechala skupinou nosičů vytáhnout až do výšky 5100 metrů. Je na ní vidět, že adrenalin ke svému životu

Nejsilnějším zážitkem členů expedice z Afriky byla návštěva adopčního centra Reuben v Nairobi. můžeš / číslo 1 - 2011

potřebuje. Lyžuje, stýská se jí po windsurfingu, strašně by chtěla vyzkoušet vodní lyži, ale to jí nemocné ruce nedovolí. I když jí při výstupu stabilně pomáhali tři nosiči a v obtížnějších úsecích jich bylo i víc, také ona sama se ve speciálně upraveném mechanickém vozíku s velkým trekovým kolem

vpředu pořádně nalopotila. A o to jí asi šlo. „I k nemoci se dá přistupovat aktivně. Může vás sice upoutat na vozík, ale nemůže vás zavřít do čtyř stěn. A o tenhle vzkaz třeba nově diagnostikovaným pacientům nám šlo především,“ říká Daniela. Právě u této choroby je i podle Karla Hrkala, předsedy Unie Roska, nejdůležitější, jak aktivně s ní pacient bojuje. Pokud se nepoddává, déle vydrží v dobrém stavu. Naopak při pasivním přístupu může být progres velmi rychlý.

Na vrchol! Autorkou nápadu vystoupat na nejvyšší horu Afriky byla Radomíra Kersnerová, která nakonec skončila těsně pod vrcholem. Inspirací jí byl nevidomý Jan Říha a Američanka Lori Schneiderová, pacientka s roztroušenou sklerózou. Oba Kilimandžáro zdolali. V expedici bylo nakonec pět pacientek a dvanáctičlenný podpůrný tým, v němž nechyběla lékařka, zdravotní


19

Vozíčkářka Daniela Bláhová ke svému životu adrenalin potřebuje. Proto neváhala angažovat partu nosičů, kteří jí pomohli vystoupat do výšky 5100 metrů. Dostala by se i výš, ale nosiči si špatně propočítali čas a zaskočila je noc.

sestra, psychologická pomoc a rodinní příslušníci. Přípravy na výstup trvaly asi rok, nejsložitější bylo samozřejmě sehnat peníze. Získali je sami výhradně od soukromých dárců, největší finanční pomoc poskytla velká farmaceutická firma. Členové podpůrného týmu si cestu hradili sami, pacientky částečně. Aktivní fyzická příprava, na níž se podílel Martin Rabovský – mimochodem také pa cient a majitel fitness studia, trvala půl roku. Každý samozřejmě individuálně konzultoval svůj zdravotní stav se svým lékařem. Jednou z prvních podporovatelek expedice byla i MUDr. Eva Havrdová, vedoucí MS Centra Neurologické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, která je jednou z největších kapacit na léčbu roztroušené sklerózy. „Naši lékaři se o nás sice báli, ale drželi nám palce,“ směje se Daniela Bláhová. Největším nebezpečím tak nakonec byla výšková nemoc. Kvůli té musela předčasně skončit Radomíra Kersnerová. Daniela Bláhová byla naproti tomu v dobré kondici a mohla se dostat až na vrchol, ale nosiči si špatně propočítali čas. Vrchol Kilimandžára nakonec dobyly tři pacientky. Xenie Erhartová a Marie Brožová došly ke Gillman’s point ve výšce 5695 metrů. Kateřina Štrausová se dokonce dostala až do výšky 5765 metrů ke Stella’s point. Výstup trval expedici čtyři dny včetně aklimatizace ve výšce čtyři tisíce metrů, sestup dva dny.

info Sclerosis multiplex

Pro někoho je překonání Kilimandžára i to, že ráno vstane z postele. Holčička z Afriky Emoční vrchol měl ale teprve přijít. Expedice navštívila adopční centrum Reuben v keňském Nairobi, kde žijí čtyři stovky dětí. „Podmínky, ve kterých ty děti žijí, jsou horší, než jsme si dokázali představit. A to patří k těm lepším, protože se tu pro děti vaří – i když jen hrst kukuřice denně,“ vypráví Vendula Plavcová. Expedice Kilimandžáro na místě adoptovala osmiletou holčičku Naomi, kterou bude podporovat. Zážitků z cesty do Afriky je spousta včetně setkání s divokými zvířaty, ale nejvíc si stejně z cesty odvezlo pět pacientek s roztroušenou sklerózou. Od teď si už navždycky mohou říct, že když zvládly výstup na Kilimandžáro, zvládnou i svůj každodenní život.

Sclerosis multiplex – roztroušená skleróza je progresivní degenerativní onemocnění, které většinou uhodí náhle u mladých dospělých jedinců. Průběh roztroušené sklerózy může být velmi rozmanitý; u některých lidí může vést k poškození zrakového nervu nebo mozkových a míšních nervů, ke zrakovým problémům, obtížné chůzi, rozmazané řeči, inkontinenci moči a stolice, zmatenému myšlení až paralýze. Na spuštění se podílí mnoho různých faktorů, např. genetické dispozice, životní prostředí a další, často neznámé činitele. Její příčina není známa, takže jí nelze předcházet, a dosud nebyl nalezen žádný lék, který by byl schopen zcela zastavit postup choroby. Propuká nejčastěji mezi 20. a 40. rokem života a postihuje ve větší míře ženy.

Zajímavé odkazy www.ereska.cz www.roztrousena-skleroza.cz www.roska.eu


20

Výtvarníci pro Konto BARIÉRY

Alena Laufrová dává i bere radost Téměř šest milionů korun vynesl na sklonku loňského roku desátý Aukční salon Konta BARIÉRY. Také letos vám budeme představovat výtvarníky, kteří se na tomto úspěchu podíleli. Tentokrát však vybíráme ty, kteří pomáhají handicapovaným i jiným, osobnějším způsobem. Jednou z nich je Alena Laufrová, která se už dvacet let zabývá arteterapií s mentálně postiženými dětmi a dospělými.

Text: Radka Potměšilová Foto: Jan Šilpoch

v

šechno to u ní začalo společně s velkým nadšením ze změny v roce 1989. Tehdy organizovala výstavu pro Jedličkův ústav, postupně se s kolegyní Markétou Královou dostala do mateřské a základní školy pro děti s kombinovanými vadami ve Strašnicích. „Do té doby jsme ani nevěděly, že taková zařízení existují, šlo to mimo nás. V té době ten, kdo neměl postižené dítě v rodině nebo v blízkém okolí, o tomto problému nevěděl,“ vypráví Alena Laufrová ve svém malém ateliéru v posledním patře staroměstského činžáku. „Vstoupily jsme do tohoto světa a byly jsme z toho nadšené. Děti dávaly okamžitě najevo lásku. Zajímavá setkání byla i s matkami, které většinou byly opuštěné. Byly jsme tam hodně let a zažily spoustu legrace.“ V tomto zařízení, stejně jako v následujícím, kterým bylo učiliště pro tkalce a obuvníky, kde se učily děti s handicapem, spolupráce skončila na nedostatku peněz pro arteterapeutky, přestože jejich odměna byla spíš symbolická. Alena Laufrová se dlouho zabývala vlastní tvorbou, do níž patří hlavně grafiky a ilustrace. Její záměr pomáhat trochu zapadl. Až poměrně nedávno se dostala do společenství Dobromysl, které v Srbči u Slaného ve zrekonstruovaném barokním statku provozuje stacionář s ergoterapeutickou dílnou pro dospělé klienty s kombinovaným postižením. Jezdí tam dvakrát v týdnu a vede výtvarnou dílnu. „Je to pro mě zajímavé setkání s komunitou, která žije v sepětí s přírodou. Je tam i prvek víry, zachovávání určitých rituálů, což mi není cizí ani příliš blízké, ale přijímám to. Chovají tam různá zvířata, o která se musejí starat. Práce i další činnosti mají určitý rytmus a klienti tam jsou šťastní. Existuje tam běžný život, na statku bydlí dvě rodiny, děti chodí do školy, dospělí na nákup, klienti se mohou všeho účastnit,“ vypráví Alena Laufrová.

Hodně mi ti lidé dávají a já snad něco dávám jim. ležitou a sobecky řečeno mě to obohacuje. Hodně mi ti lidé dávají a já snad něco dávám jim.“ Není prý takový rozdíl pracovat s dětmi a s dospělými s dětskou duší. Jsou stejně otevření, upřímní a vřelí jako děti. Její vlastní výtvarnou práci to ale neovlivňuje nebo si toho aspoň není vědoma. Spíš cítí, že na ni má vliv radost, kterou jí práce s postiženými dává. „Děláme od maňásků přes kašírovaná zvířátka, masky, kostýmy, malby, grafiku… Zkoušíme spoustu věcí. Je to mnohem pomalejší práce, ale prvky kreativity tam jsou. S některými si pak ještě večer povídáme, co je kompozice nebo o malířích, a je hezké, že to pak zkusí hned aplikovat na něco, co děláme. Výtvarná práce není přímo jen práce rukou, ale hlavně chuť učit se vidět,“ říká výtvarnice. A v čem arteterapie klientům nejvíc pomáhá? V komunitě jich je devět a při většině činností je ostatní terapeuti rozdělují podle toho, kdo je na co šikovný. Alena Laufrová pracuje se všemi dohromady u jednoho stolu. Někdy činnosti rozdělí podle toho, jak to komu jde, ale snaží se, aby jejich práce na sebe navazovala. Musejí se naučit, jak spolu vycházet, respektovat se, reagovat na sebe. Pomáhá jim i to, že se o tom učí mluvit a přemýšlet, že to není jen malování samo o sobě. Důležitý je i způsob vidění – chodí do přírody a učí se koukat. Důležitá je pro ně i komunikace s výtvarnicí. K jejich dobrému pocitu přispívá, že své výrobky prodávají a vidí, že mají také roli ve společnosti.

Dospělí s dětskou duší Na otázku, proč to dělá, odpoví bez zaváhání: „Považuji tuto práci pro sebe za důmůžeš / číslo 1 - 2011

Doménou výtvarnice Aleny Laufrové je jemná kresba.


21

Pastel Žlutá krajina, který se vydražil na desátém Aukčním salonu, má pro autorku netypický námět. K jejím láskám totiž patří hlavně Praha a Franz Kafka.

Bez citů to nejde Alena Laufrová říká, že jí práce s postiženými hodně dává. Odpověď co vlastně přichází až po chvíli. „Jsem ze slovenských rodičů a Slováci jsou mnohem vřelejší než Češi. Chybí mi fyzický kontakt mezi lidmi – my se tam pořád bozkávame a objímame. Češi jsou mnohem chladnější. A když přijedu do Skutče, taky se na mě klienti hned vrhnou a cítím vřelost, která mi v běžném styku s lidmi tak chybí.“ Stejně tak je jí příjemné, že když se těmto lidem líbíte, řeknou to, a když ne,

tak to řeknou taky. Ke každému z nich musí najít jiný přístup. I to je pro ni výzva, jak si poradí s tímhle člověkem, jak na něj půjde. „Nedá se to dělat bez vlastní citové účasti, protože to okamžitě poznají. Je to vyčerpávající? Ano, jistě. Když třeba už tisíckrát opakujete totéž. Ale je to nemoc a musí se to trpělivě překlenout. Ale nezapomeňte, že já je mám jen dvakrát týdně a pak se vracím ke své práci a svému životu. Mám je jen jako třešinku na dortu – dělám s nimi to, co chci, snažím se, aby se jim to líbilo stejně jako mně,“ uzavírá Alena Laufrová.

info Kdo je Alena Laufrová Alena Laufrová (1952) žije a pracuje v Praze. Zabývá se hlavně kresbou, grafikou a ilustracemi. K oblíbeným námětům patří Praha či Franz Kafka, používá hlavně techniku leptu a nebo suché jehly. Studovala v letech 1970 – 1976 VŠUP v Praze (prof. Z. Sklenář, E. Weidlich, J. Anderle). Samostatně vystavuje od roku 1978. můžeš / číslo 1 - 2011

22

Nové zahraniční technologie

Čtení pro zrakově postižené a další n V posledních letech se v počítačové technologii spekuluje o konci tištěného formátu tak, jak ho známe. Při vší té inovaci v elektronickém čtení se ale zapomíná na zrakově postižené a na lidi s jinými poruchami čtení, kterým by právě technologický pokrok v této oblasti mohl pomoci nejvíce. Inspiruje nové zařízení od Intelu výrobu podobných zařízení? Text: Štěpán Beneš Foto: archiv

F

enomén elektronických knih zažívá v posledním roce obrovskou renesanci. Výrobci elektroniky se předhánějí, kdo uvede na trh lepší čtečku elektronických knih. Zpravidla se jedná o různě veliké placky, jejichž displej je postaven na bázi tzv. elektronického papíru. Jedná se o energeticky naprosto nenáročnou technologii schopnou zobrazovat jen omezené rozlišení a obvykle pouze ve stupních šedi. Čtečky tak mohou vydržet v provozu až po několik týdnů a jsou snadno čitelné na slunci. Právě díky nim se elektronický formát knih, před lety k nalezení jen u několika můžeš / číslo 1 - 2011

Reader dokáže psaný text vyfotografovat a poté převést do mluvené podoby. Navíc je velmi

nadšenců, tak rozšiřuje. A mnozí prorokují klasickému formátu knih a novin brzký zánik na oltáři technologie. Problém je, že ač jde technologie kupředu, jen málokdo myslí na ty, kteří mohou mít se čtením textu problémy kvůli svému postižení, ať už z důvodu zrakových obtíží nebo třeba dyslexie.

Reader čte nahlas Nejedná se samozřejmě pouze o knihy. Ty nám posloužily jako vhodná ilustrace toho, jak elektronika v posledních letech spolupracuje s textem a kam míří. Jiným pěkným příkladem, jak se dá technologický pokrok v rozeznávání textu využít, je zařízení od společnosti Intel s prostým, ale všeříkajícím názvem Reader. Jedná se o zařízení, které významně pomáhá lidem

se zrakovým postižením nebo s problémy se čtením v běžném životě, a to velmi jednoduchým způsobem. Cílový text si zařízení jednoduše vyfotí a inteligentní software na rozpoznávání textu jej převede do takové podoby, kterou zařízení následně „přečte“ svému uživateli do sluchátek nebo nahlas prostřednictvím reproduktoru. Jistě, k básnicky čistému hlasovému projevu má elektronický hlas daleko, přesto je na velmi vysoké úrovni a textu je velmi dobře rozumět. Zařízení vypadá jako zavřená kniha a jeho zadní strana připomíná ovládání digitálního fotoaparátu. V lecčems je tato paralela správná, nacházejí se zde totiž ovládací tlačítka zařízení a také velký displej (úhlopříčka 11 centimetrů), na kterém se zobrazuje nastavení a následně také předčítaný text. Na rozdíl od digitálního


23

ERA Poradna

naděje

Tato technologie je souborem dvou částí, pokud se ji pokusíme zanalyzovat a rozdělit. Systémy rozpoznávání skenovaného textu a jeho přenosu do textové podoby existují delší dobu, žádný však neposkytuje tak dobré výsledky, navíc by byl potřeba další speciální software, který by rozpoznaný text ještě přečetl. Zařízení od firmy Intel kombinuje oba procesy v jeden, což je samozřejmě mnohem rychlejší a mnohem využitelnější.

Implantát pomůže s rehabilitací Z jiného soudku bude druhé představené technologické zařízení. Přesněji řečeno se od zrakových postižení přeneseme do mikroelektroniky a technologické medicíny. Britská vládní nadace EPRSC financující výzkum v přírodních vědách přišla před časem se zprávou o novém typu páteřního implantátu, který by měl pomoci ke svalové rehabilitaci u lidí trpících poraněním míchy. Vyvinuli jej vědci z University College v Londýně a dalších dvou zařízení pod vedením profesora Andrease Demosthenouse. Implantát je zhruba velikosti nehtu na prstu malého dítěte. Jde o vůbec první

Při vší té inovaci v elektronickém čtení se zapomíná na zrakově postižené a na lidi s jinými poruchami čtení.

lehký.

fotoaparátu má ale Intel Reader jiné snímací zařízení – čočka je umístěna na spodní straně, aby bylo možné pohodlněji zařízení ovládat. Touto čočkou se vyfotí požadovaný text a ten zařízení posléze hladce převede na mluvený text. Díky své kapacitě (2GB pevný disk, což znamená asi 600 stránek textu s obrázky nebo 500 000 stránek čistého textu) je schopno uložit i velké množství textu, hodí se tak i pro pohodlné čtení čehokoliv delšího než jednoho papíru textu, k čemuž pomůže dodávaná speciální plocha se stojánkem na zařízení, které umožní snímat pohodlně jeden zdroj za druhým. Zadní displej může navíc fungovat podobně jako další metody k ulehčení čtení pro osoby se sníženou schopností vidět – jako osvětlující lupa či vysoce kontrastní text v počítači – tím, že slovo nebo písmena zvětší a zvýší kontrast.

zařízení podobného druhu, které se dá díky jeho velikosti a konstrukci implantovat přímo do páteře. Jeho účinnost se touto vlastností mnohonásobně zvyšuje. Je zkonstruováno z kombinace speciálního plastu a laserem vyříznutých miniaturních platinových vodičů připojených na miniaturní silikonový čip. Vypadá jako otevřená kniha (jeho tvůrci mu také přezdívají „active book“ neboli „aktivní kniha“), popřípadě evokuje ještě hřeben. Právě listy „knihy“či „hřebenu“ jsou konstruovány tak, aby objaly nervová vlákna vedoucí páteří a pomocí slabých výbojů je stimulovaly – a tím pomáhaly jejich normální činnosti a svalové aktivitě. Díky velikosti zařízení není problém jich implantovat více a stimulovat tak několik nervových skupin najednou pro maximální účinek. Více na www.muzes.cz

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

hystám se v zimě do zahraničí C a zajímalo by mne, na co přesně se vztahuje cestovní pojištění a co je nutné k jeho sjednání?

Pokud se chystáte na cestu do zahraničí, pojištění by mělo být samozřejmostí. Sjednání vám zabere minimum času a v případě vzniku pojistné události ušetříte opravdu velké množství peněz, neboť jakákoliv pomoc v cizí zemi není zrovna levnou záležitostí. Cestovní pojištění vás pojistí proti všem nepředvídaným událostem na cestách. V dnešní době zahrnuje nejen pojištění léčebných výloh, ale i možnost sjednat úrazové pojištění, pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění zavazadel. Například Poštovní spořitelna také nabízí výhodné skupinové pojištění nebo mezinárodní asistenční službu pro případ, že se během vaší cesty dostanete do různých problémů. Při uzavření cestovního pojištění máte nárok na lékařské ošetření včetně ošetření u zubaře. Je vám hrazen převoz do nemocnice včetně případného pobytu v nemocničním zařízení. Dále pojištění platí za předepsané léky od doktora nebo také tzv. repatriaci, což je převoz pojištěného zpět do vlasti.

?

Dobrý den, je výhodné platit kartou v zahraničí? Jaký kurz banka při přepočtu používá?

V současné době je stále nejvýhodnější platit za zboží a služby platební kartou, protože je tato transakce pro klienta zdarma. Neplatíte tedy žádné poplatky a s sebou nemusíte nosit velký objem v hotovosti, což samozřejmě představuje menší riziko pro případ krádeže. Zákazníci Poštovní spořitelny navíc při platbě kartou v zahraničí získávají body do Věrnostního programu, které mohou vyměnit za hodnotné a praktické dárky. Pro jistotu bych doporučil mít s sebou i menší objem v hotovosti, protože se může stát, že ne všude akceptují platbu kartou. Mimo destinace EU je lepší mít spíše embosované platební karty, při cestování v rámci Evropy by neměl být problém ani s kartou elektronickou. Jedinou nevýhodou jsou poplatky při výběru z bankomatu, které jsou z pochopitelných důvodů vyšší než v tuzemsku. Měna je přepočítána devizovým kurzem. Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 1 - 2011

24

Příklad pro ostatní

Zvládnu to sama Eva Odehnalová studuje vysokou školu, ke studiu si přivydělává, aby nebyla závislá na rodičích, cestuje a sportuje. Občas napíše nějaký článek o svých studijních pobytech v cizině. Miluje jízdy dálkovými autobusy a vždycky vypráví, jaký dávali cestou film. Nebylo by na tom nic divného, kdyby nebyla od narození nevidomá. můžeš / číslo 1 - 2011

Text: Radka Potměšilová Foto: Jan Šilpoch a archiv

E

va Odehnalová vždycky dokáže překvapit. Jednou se rozčiluje, že když chce jet na stipendijní pobyt do ciziny, nutí ji, ať má s sebou asistenta. Na co, raději se o sebe starám sama než se starat ještě o asistenta, směje se. Má kamarádku na vozíku a dost ji lituje. Být slepá je mnohem jednodušší, říká. Chodí do divadla a na filmy je i díky svým častým cestám po republice odbornice. Ke kompenzaci svého handicapu využívá pomůcky, o kterých se nevidomým před dvaceti lety ani nesnilo. Díky nim používá mobilní telefon stejně jako ostatní lidé, může dokonce psát i číst SMS zprávy. Hodně využívá počítač – při studiu i v práci. Umí hledat na internetu. Díky speciálnímu systému Tyfloset ví, která jede tramvaj, a trochu ji rozčiluje, když jí to aktivní spolucestující hlásí.

Děti, které nic nečeká Eva se narodila jako nevidomá zdravým rodičům. Nikdy jim nikdo nevysvětlil proč. Z Ústí nad Labem se kvůli ní rodina přestěhovala do Prahy, aby mohla chodit do speci-

ální školky a později školy. Tam se sice učili všechno, ale nikdo tak nějak nepočítal s tím, že by zrovna tyhle děti našly v životě nějaké uplatnění. „Tehdy jsem si i já myslela, že jsem k ničemu,“ vzpomíná Eva. Zlom v jejím životě nastal, když se přihlásila na tříletý kurz francouzštiny a angličtiny. Poprvé v životě ji někdo bral vážně, cítila velkou podporu ze strany rodiny i školy. Moc ji to bavilo. A zároveň si uvědomila, že jestli chce v životě něčeho dosáhnout, musí mít aspoň maturitu. Po dalších čtyřech letech si ji udělala a rovnou začala studovat speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově. Celou dobu studia se pokoušela pracovat, ale její zkušenosti nebyly vždycky bezproblémové. Někdy se s jejím postižením těžce vyrovnávali kolegové – když se firma dostala do ekonomických problémů a začala propouštět, šla Eva jako první. Občas k ní

info Zajímavé odkazy www.sons.cz www.tyfloservis.cz


Eva Odehnalová (druhá zprava) je společenský člověk a ráda zkouší všechno možné.

25

info Technika pro nevidomé

Na kolo i na lyže potřebuje nevidomý člověk traséra, ale jeho zážitek je pak srovnatelný se zdravými sportovci.

První elektronickou pomůckou, kterou Eva začala používat, byl mluvící budík a mluvící hodinky. byli po telefonu vstřícní a při osobním styku zaskočení, občas jí ani nevěřili, že umí telefonovat. Těžce vysvětlovala, že díky tomu, jak ovládá počítač, zvládne všechny administrativní práce. Teď už rok pracuje jako koordinátorka sociálně-aktivizačních služeb a informátorka v Tyflocentru, organizaci pro zrakově postižené.

Od budíku k internetu První elektronickou pomůckou, kterou Eva začala používat, byl mluvící budík a mluvící hodinky. Nijak ji nenadchly, byly prý příliš poruchové, a navíc mluvily jen anglicky. Teď má hodinky s odklápěcím sklíčkem a čas zjišťuje hmatem. Zlom v jejím životě znamenal první počítač s hlasovým výstupem a skenerem. Ještě lepší byl ten druhý, s braillským řádkem. To je hmatový zobrazovač, který se připojuje k počítači. Prostřednictvím ovladače

pro tento řádek se nevidomému uživateli převádějí textové informace z obrazovky do Braillova písma a zobrazují se na tomto speciálním terminálu. Evin počítač má i hlasový výstup, ale ten prý moc nepoužívá. Umí totiž velmi dobře číst Braillovo písmo a je to pro ni příjemnější než poslech. „Místo myši používám klávesové zkratky,“ vysvětluje Eva. „Problém mi dělají jen PDF dokumenty a složitá grafika, těžší je to i s tabulkami v excelu, ale ty se nakonec dají přečíst.“ Počítač je pro ni naprosto nezbytnou pomůckou a oceňuje, že v současné době se jej nevidomé děti učí ovládat už na základní škole. „Každý nevidomý se může rozhodnout, že nebude počítač používat, ale pak to znamená obtížnější komunikaci s lidmi a taky to, že zřejmě nebude mít práci.“ Eva pomocí počítače komunikuje se spolužáky a studuje – potřebné dokumenty si nechává digitalizovat a pak si je na svém počítači bez problémů čte. Podobně jako počítač jí speciální software dovoluje ovládnout i běžný mobilní telefon. Ten jí pak nahlas přečte, kdo volá. Stejné je to i s SMS zprávou. Pokud ji sama chce psát, telefon jí nahlas čte písmena, která používá.

Cestování jako zábava Po Praze se Eva Odehnalová pohybuje suverénně. Velmi jí v tom pomáhá speciální systém Tyfloset od firmy Apex. Tento systém používá například Dopravní podnik hlavního města Prahy, ale i spousta dalších měst a organizací. Dokáže nevidomé zorientovat v městské zástavbě, v hromadné, příměstské nebo železniční dopravě, na křižovatkách, v podchodech, v metru, v okolí úřadů a nemocnic. A jak to funguje v praxi? Eva u sebe má miniaturní

Počítače se speciálním vybavením pro zrakově postižené se staly v roce 1995 prostřednictvím novelizace vyhl. 182/91 ve znění pozdějších předpisů významnou kompenzační pomůckou pro nevidomé a slabozraké. Celá polovina položek příslušného seznamu kategorií pomůcek pro zrakově postižené je věnována právě tzv. počítačovým pomůckám. Zcela samostatně si lze podle této vyhlášky pořídit: digitální čtecí zařízení s hlasovým výstupem digitální zvětšovací lupu pro slabozraké elektronický zápisník pro nevidomé V současné době v kategorii speciálního hardwaru pro nevidomé jsou dvě významné pomůcky: braillský řádek (hmatový zobrazovač, terminál), který se připojuje k počítači. Prostřednictvím ovladače pro tento řádek se nevidomému uživateli převádějí textové informace z obrazovky do Braillova písma a zobrazují se na tomto speciálním terminálu. Tuto pomůcku si lze pořídit jen v případě, že – umíte dobře číst Braillovo písmo (hmatem) – máte počítač vybavený některým z odečítačů obrazovky, který podporuje braillské řádky. speciální elektronický zápisník: Aria, Gin – jde o speciálně sestavený přístroj, obvykle s braillskou klávesnicí a s hlasovým nebo hmatovým výstupem. Jednoznačnou výhodou těchto zápisníků je dlouhodobý provoz bez nutnosti připojit je k elektrické síti.

vysílač rádiového signálu, jehož snadnou aktivací sama vstoupí do procesu informování a rozhodování. Na zastávce si vyžádá venkovní akustické hlášení o číslu linky a směru jízdy vozidla. Rozhodne-li se nastoupit do vozidla, potvrdí nástup aktivací jiným tlačítkem svého povelového vysílače. Řidič dopravního prostředku uslyší z vnitřního reproduktoru akustickou zprávu o nástupu nevidomého. „V Praze tento systém funguje už nejmíň deset let, a to líp než třeba ve Francii,“ říká Eva. „Tam totiž není na všech zastávkách nebo je nepřesný. Když jsem tam byla na stáži, chodila jsem raději s kamarády, některé cesty jsem pak už uměla sama.“ Eva se totiž nebojí ani cest do neznáma. Stálého asistenta proto nikdy neměla, občas vypomohou kamarádky, občas si na jednorázovou cestu bere asistenta z Tyflocentra, ale pořád jí to přijde jako vyhozené peníze. „Když vím, že to nezvládnu, je lepší mít asistenta. Ale raději to zvládnu sama,“ říká. můžeš / číslo 1 - 2011

26

Vývojové centrum

Rozpoznání řeči počítačem už není sci-fi IBM podporuje i výzkumné aktivity studentů na školách. Na obrázku je robotická hlava s mimikou v obličeji, kterou vytvořili studenti ČVUT.

Využití hlasu změní naše životy. V chytré domácnosti si řekneme o puštění televize, trouby, pračky, myčky nebo klimatizace. Hlasem ovládaný internet, bez myši a klávesnice, už není tak daleká budoucnost. Naopak, klepe nám na dveře, mnohde už vstoupil. Autor: Táňa Pikartová Foto: archiv

R

adikální změna, jak komunikovat, dorozumívat se, jak vytvářet informace a jak je používat, nastává díky činnosti pražské laboratoře IBM, která se výzkumem přepisu zvukových dat do textu a překladem v reálném čase zabývá už 15 let. A je příjemným zjištěním, že se tak děje právě v České republice, v Praze na Chodově. Právě zde v celkem nenápadném kancelářském komplexu téměř na kraji hlavního města je centrum výzkumu rozpoznávání řeči, kde se vědecký tým pod vedením Jana Kleindiensta podílí na vývoji aplikací v technologiích pro rozpoznávání řeči. „Česko už je na špičce světového výzkumu rozpoznávání hlasu. A my mu pomůžeme ještě k dalšímu zlepšení,“ slibuje viceprezidentka IBM Josephin Chengová a dodává, že naučit počítač rozumět, a navíc vést přirozený dialog není jednoduché, a to ani po více než padesátiletém výzkumu. Pražská výzkumná laboratoř IBM je jediná svého druhu ve střední a východní Evropě, která se zaměřuje na řečové technologie a která se věnuje modelování dialogu člověka s počítačem skutečně na špičkové úrovni. Vždyť řeč je nejpřirozenějším


způsobem komunikace mezi lidmi, využít ji pro obohacení i zjednodušení života lidí s handicapem je obrovským přínosem. Ostatně společnost IBM jde ještě také jinou cestou v podpoře pracovního uplatnění osob se zdravotním postižením. Spolupracuje s Národní radou osob se zdravotním postižením a s Kontem BARIÉRY Nadace Charty 77, s nimiž realizovala pilotní projekt Univerzita 4G. Čtvrtou generací jsou právě spoluobčané se zdravotním postižením. Univerzita 4G jim umožňuje získat rekvalifikací na klíč znalosti v oboru IT technologií. Cíl je jednoduchý – pomoci těmto lidem zvýšit jejich šanci při uplatnění na pracovním trhu, konkrétně i v IBM. Spolupráce s brněnskou Masarykovou univerzitou se zase soustřeďuje na vybavení učeben pro zrakově postižené studenty, kteří studují právě obor informační technologie. V pražské laboratoři toho člověk moc nevidí, alespoň ne tolik, aby mohl popsat práci některého z výzkumných pracovníků, natož celého kolektivu. Jen se díváte a zjišťujete, že naučit počítač mluvit a naopak ho naučit slyšet, co říkáte, je vlastně cesta, lapidárně řečeno, pokusu a omylu. Naštěstí je těch úspěšných pokusů už daleko víc než omylů. Pokročilá uživatelská rozhraní, modelování dialogu a využití počítačů k rozšíření možností konverzace mezi lidmi, konverzace člověka s počítačem, to jsou témata, která řeší tým zkušených vědců.

Cíl je jednoduchý – pomoci lidem zvýšit šanci při uplatnění na pracovním trhu.

info IBM v Česku V Československu založila IBM svoji pobočku poprvé v roce 1932, šlo o první pobočku firmy ve střední a východní Evropě. IBM je dnes vedoucí společností v oblasti IT služeb a poradenství s dlouholetou tradicí v inovacích, které mění náš svět.


27

Názory

Integrace dětí kopíruje vývoj společnosti Hana Deáková ze Svitav je matkou mírně retardovaného syna s autistickými rysy, kterému je odpírána možnost integrace v systému školství. V minulém čísle jsme otiskli její smutné zkušenosti. Na článek zareagoval zajímavým názorem ředitel centra ARPIDA, o. s., v Českých Budějovicích. Text: Jiří Jankovský Foto: archiv

I

ntegrace se netýká jen osob se zdravotním postižením, ale obecně jakékoliv minority, pokud se ji snažíme začlenit (integrovat) do většinové společnosti. Není to bezproblémový proces a může při něm docházet k názorovým polemikám i střetům. Ve 12. čísle časopisu Můžeš je např. pod titulem „Zbývá už jen zoufalství?“ otištěno sdělení matky šestnáctiletého syna se zdravotním postižením. Maminka zde popisuje osobní martyrium, kterým společně se synem prochází při jeho vzdělávání. Řadu let se touto problematikou profesionálně zabývám, rozumím tedy emotivnosti tohoto sdělení a uvědomuji si zároveň, že pozice odborníka je přece jen odlišná od každodenního prožívání reality rodičem, vždyť jsme jako rodiče nejvíce zranitelní právě v otázkách týkajících se našich dětí. Na straně druhé mě však dosavadní praxe a zkušenost vedou k tomu, abych se v obdobných případech (v rámci objektivity) snažil získat též stanovisko druhé strany. Nevím, ale možná právě absence těchto informací může být důvodem, proč pan ministr na článek dosud nereagoval (?). Velmi dobře si totiž uvědomuji, jak je ošidné se k danému problému vyjadřovat, zejména nemáme-li k dispozici příslušnou dokumentaci žáka. Maminka uvádí, že se u syna jedná o poruchy autistického spektra a dále že „jde o mírně retardované dítě“, tedy patrně o lehkou mentální retardaci (?). Aniž bych absolutizoval hodnoty IQ (jsem si dobře vědom vlivu dalších faktorů), neměl by být

hoch v tomto případě vzděláván v základní škole speciální, která je určena zpravidla pro žáky se středně těžkou a těžkou mentální retardací, ale v základní škole praktické, jež vzdělává žáky s lehkou mentální retardací a poskytuje, obdobně jako běžná ZŠ, „základní vzdělání“. Základní škola speciální totiž poskytuje pouze „základy vzdělání“. To může být také důvod, proč „znejistěl“ pan ředitel běžné ZŠ, kam měl být žák integrován. Skutečně, pokud by integroval žáka, který je vzděláván podle vzdělávacího programu ZŠ speciální, musel by mít v rejstříku škol a školských zařízení MŠMT ČR zapsán (v souladu se stávající legislativou) tzv. Rámcový vzdělávací program ZŠ speciální. Jako stoupenec integrace a inkluzivního vzdělávání (ostatně za 17 let existence škol při centru ARPIDA jsme integrovali do běžných škol již 58 našich žáků a další desítky integrací žáků s tělesným postižením realizovalo v rámci Jihočeského kraje naše SPC) se snažím v těchto situacích postupovat vždy velmi uvážlivě. Pro individuální integraci často nestačí získat pouze ředitele školy a učitele, ale také budoucí spolužáky integrovaného dítěte a v neposlední řadě i jejich

rodiče. Nejednou jsem totiž od těchto rodičů slyšel, že „učitelka bude skákat kolem integrovaného žáka a na jejich děti pak nebude mít čas“. Nejde to tedy bez porozumění, a zejména pak přesvědčení všech zúčastněných o smyslu integrace. Nicméně to neznamená, že by inkluzivní vzdělávání nemohlo mít také svoje limity (hranice). Nejčastěji to bývá středně těžká resp. těžká, mentální retardace a některá kombinovaná postižení. Uvědomuji si, že tímto svým názorem patrně popudím bezvýhradné stoupence inkluzivního vzdělávání, ale vycházím ze své mnohaleté zkušenosti a svého přesvědčení. Měli bychom totiž hájit oprávněné zájmy dítěte (žáka), vždyť pro kvalitu jeho života bude velmi důležitá právě kvalita získaného vzdělání. Je proto zapotřebí dobře rozlišovat a objektivně zvažovat (na základě faktů) u každého případu všechny možnosti a okolnosti. A protože je rozhodnutí na rodičích, měli bychom jim také poskytnout všechny potřebné informace. Mají-li se totiž rodiče svobodně a odpovědně rozhodnout, měli by tak učinit na základě dobré znalosti věci. Vyhneme se tak nejenom lacinému generalizování, ale i zbytečným omylům, kdy se postupuje stylem „ode zdi ke zdi“, což jistě žákům, ale ani našemu školství příliš neprospívá. Ano, integrace je procesem, který se stále vyvíjí v závislosti na stavu naší společnosti, ale především na nás samotných, na našem prožívání (myšlení, cítění) a vědomí (na naší hodnotové orientaci a přesvědčení). Autor je ředitel centra ARPIDA, o. s.

Poznámka redakce: O vyjádření k této kauze jsme 21. září 2010 požádali ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR Josefa Dobeše. Až 9. 12. obdržela ředitelka Nadace Charty 77 stanovisko ministerstva. A protože se o tento problém intenzivně zajímá i členka redakční rady časopisu Můžeš a senátorka MUDr. Alena Dernerová, chystáme pod jejím předsednictvím v Senátu k integraci dětí kulatý stůl.

Hana Deáková (na snímku se synem) se pravděpodobně dočká řešení. můžeš / číslo 1 - 2011

28

názory

Ústavy? O čem to vl Marek je sedící. Marek Růžička také studoval mnoho let v našich školách. Pak jsme se potkávali, když bydlel v naší Domácnosti na Staráku a denně projížděl Táborskou bránou do poslucháren filozofické fakulty. Povětšinou si asistenty zařizoval sám. Text: Jan Pičman Ilustrační foto: archiv

O

Markovi jste možná před lety četli zmínku v novinách. Tehdy se mu v prostorách pražské fakulty ztratil električák. Kolegové studenti okamžitě uspořádali sbírku, během pár dnů získali peníze na nový. Vtom se ozvali z pojišťovny, dali vozík nový, a tak ještě zůstalo pěkná hromádka peněz jako příspěvek na odstranění dalších bariér tuším na fakultě. Marka jsem potkával v létě i v nejzapadlejším koutě Novohradských hor, ale nikoliv v bezbariérovém autě při prohlídce památek, potkával jsem ho na táboře, kde se spí pouze v típí, vaří v polní kuchyni a koupelna a cokoliv ji připomíná, jsou na hony vzdálené. A teď jsem měl možnost přečíst si Markovu diplomku. Moc mě zaujala. Dokonce mě inspirovala k následující úvaze. (Ale dlužno zdůraznit, že úvahu nechci autorovi diplomové práce ani v nejmenším podsouvat.) Marek Růžička, student FF UK v Praze, Ústav hospodářských a sociálních dějin, pod vedením Prof. PhDr. Zdeňka Kárníka v roce 2003 obhájil práci s názvem Péče o zdravotně postižené v letech 1948 – 1968. Doporučuji vám ji k přečtení, Marek shromáždil množství zajímavého, mnohdy úsměvného materiálu. Téma je pojaté zeširoka a určitě vás, kteří se zajímáte o historii sociální péče nebo problematiku sociálních služeb vůbec, zaujme. Mě práce inspirovala k jedné úvaze. Co když ty ústavy nejsou takovým zlořádem, a co když nám všem dokonce znovu vyrůstají před očima? Zažil jsem před deseti lety, kdy jsem do jednoho ústavu nastoupil, vášnivé debaty o rušení ústavů, o potřebě důsledné deinstitucionalizace. Proti existenci a zachování „ústavů“ se stavěly požadavky úplné integrace, inkluze. Řada debat byla velmi zajímavá a podnětná. Brilantní, úderná a humorná argumentace Milana Chába nechala v klidu málokoho a je nás jistě hodně, komu již můžeš / číslo 1 - 2011

několik let chybí. I „Jedličkův ústav“ se nepatrně zachvěl v základech a diskusí na toto téma zažil dost. Objevil se nápad Jedličkův ústav a školy přejmenovat a od slova „ústav“ se distancovat. Kolegové z Liberce šli tuším dál a jejich zařízení se dnes asi jmenuje jinak, nebo alespoň je nazývají jinak. Po přečtení Markovy diplomky lze dospět k závěru, že vlastně ústavy nejsou samy o sobě ničím špatným, dokonce nové ústavy rostou a slouží dobře. Velmi výstižně a pregnantně autor popisuje, jak byly v jisté době pokřiveny, ochuzeny a deformovány. A tato deformovaná podoba nám nejspíš leží v žaludku. Lze tedy říct: Vraťme ústavy do podoby, kterou měly za první republiky, važme si jich a nové podle jejich vzoru budujme. Je to dobrá alternativa pro ledaskoho se specifickými potřebami. (Nechť žití naplno mezi „zdravými“, je-li konstelace podmínek příznivá a vnitřní síla člověka dostatečná, je pokládáno za první volbu.) Pak se ale ptejme, jaký byl ten „dobrý ústav“ před padesáti lety. Diplomová práce na tuto otázku odpovídá: Ústav byl veden odborníky, zdůrazňoval komplexnost služeb – vzdělávání, sociální prostředí, zdravotní péče včetně rehabilitace, s možností i profesního uplatnění, ústav byl otevřený vůči veřejnosti, což garantovalo zřizování

Ústavy ztratily potřebu živých kontaktů s okolím, stávaly se uzavřenými, dokonce byly stěhovány z obcí na okraje a ještě dál.

Studenti z Jedličkova ústavu v Praze chodí do základních škol a žákům vysvětlují a předvádějí, jak žijí lidé s postižením.

spolkem (povětšinou „zdravých“ osvícených a zajímajících se lidí). Marek Růžička jmenuje, v čem a jakým způsobem byly do té doby smysluplné ústavy po komunistickém převratu deformované: Vedení se chopili nekompetentní úředníci, financování bylo nadále zajišťováno jen z jednoho zdroje a nedostatečně, bez vazby na úroveň péče, ústavy ztratily potřebu živých kontaktů s okolím, stávaly se uzavřenými, dokonce byly stěhovány z obcí na okraje a ještě dál. Spektrum služeb se redukovalo, přestaly být komplexní a tím účinné. Veřejnost ztratila na chod ústavů vliv, přestaly ji zajímat, prohloubila se izolace. Život v nich se stal nedůstojným, nezáviděníhodným. Tato situace začala být mezi (tehdejším režimem) vyvolenými zmiňována a upozorňovalo se na ni již po deseti letech. Těm, kteří se zajímali, byla zřejmá a kritizovali ji po dvaceti letech. A protože podobné zrůdy (pokřivené ústavy – a člověka i bez klasického vzdělání pochopitelně napadá ještě přiléhavější počeštělé latinské adjektivum) existovaly těsně vedle nás, museli jsme je začít vehementně a hlasitě odsuzovat. Řada i myslících lidí začala odmítat ústavy jako takové namísto patřičné kritiky socialistických plánovačů, kteří z nich ty zrůdy udělali. Touto nelogičností bohužel trpíme mnozí stále a nejen ve vztahu k ústavům. A tak nyní, když se opět volněji dýchá a víc o věcech můžeme rozhodovat, lze


29

lastně mluvíme? Novodobé ústavy se opět snaží získat peníze na provoz tím, že jsou otevřené, zvou veřejnost dovnitř, přesvědčují donátory a sponzory, ukazují, že úroveň služeb je dobrá.

pozorovat, že za deset patnáct let nám dobré ústavu vyrůstají zase. V tuto chvíli se nejmenují „ústavy“, ale častěji centra – česky střediska, nezřizují je spolky, ale sdružení občanů. Ale opět jsou vedeny odborníky, úředníci do odborné práce nových organizací moc nezasahují. (Kontrolují samozřejmě užívání „svých“ peněz, bezpečnost a legislativu – bohužel bujnější než před padesáti lety.) Novodobé ústavy se opět snaží získat peníze na provoz tím, že jsou otevřené, zvou veřejnost dovnitř, přesvědčují donátory a sponzory, ukazují, že úroveň služeb je dobrá. Nabízejí služby komplexní a jejich součástí je opět vzdělávání, zdravotní péče a sociální zabezpečení, mnohde poradenství a ojediněle i pracovní příležitosti (dnes se to

nazývá komplexní rehabilitací). Dbají na to, aby se jejich klienti cítili dobře, nechávají je spolurozhodovat a spolupodílet se na vedení a provozu. Respektují základní pravidla soužití normálních lidí. Před deseti lety začaly mnohé z nich jako menší organizace, postupně se zvětšují k určité optimální velikosti. Ty, které vznikly teď, jsou oproštěny od setrvačnosti a vlivů minulosti. Ty, jež působí již desetiletí, musí věnovat víc úsilí svému návratu ke zdravé a prospěšné podobě. Že žádné takové neznáte? Sám vám několik jmen řeknu. Při „obhajobě“ existence ústavů by bylo pochopitelně nutné uvažovat o tom, kterým klientům mohou přinášet efekt největší, kdy, za jakých podmínek. Ale tady musí

mluvit „trh“. (A pevně doufám, že vzdor různým ministerským vytáčkám a náhražkám k tomu bude v dohledné době schválen i legislativní rámec. Stávající situace neškodí jen lidem, kteří jsou schopni se rozhodovat, ale ona škodí i „ústavům“, které jsou tak zbytečně „protežované“.) Jakmile budou mít sami uživatelé služeb možnost rozhodovat se a vybírat mezi alternativami, jsem si jist, že řada z nich upřednostní dobrý ústav. Existence podobných „ústavů“ v zemích západní Evropy (ač se jmenují nejrůzněji) mě v tomto přesvědčení utvrzuje. Čím úvahu, která je míněna i jako podnět hloubavým studentům pro jejich diplomky či odborníkům, kteří se koncepčně spektrem služeb zabývají, zakončit? Přestat se přít o to, zda mají být rušeny, nahrazeny, transformovány, vytlačeny, odstřiženy… Přestat se pošťuchovat tím, kdo je lepší, ale hledat spolu s Markem Růžičkou, co ve „zlaté době českých ústavů“ z nich ta dobrá zařízení dělalo – a k tomu se vracet. Anebo to dokonce dál rozvíjet. Autor je ředitelem Jedličkova ústavu a škol.

Poznámka: Pozorným čtenářům by se mohlo zdát, že se ústavy staly Markovi osudem. Není tomu tak. Po učení se v Jedličkově ústavu a posléze v Jedličkově ústavu a školách, po vysokoškolském studiu v Ústavu hospodářských a sociálních dějin si obstaral vlastní byt a žije v Praze. můžeš / číslo 1 - 2011

30

AUTO-MOTO

Mercedes: Luxus i velký prostor Co nabídne handicapovaným řidičům nebo rodině s postiženým dítětem či babičkou značka Mercedes? Na jedné straně luxus, který lze přizpůsobit nejrůznějším druhům postižení, na druhou stranu výběr z několika velkoprostorových aut, do nichž je najetí s vozíčkem hračkou. Text: Petr Buček Foto: Mercedes-Benz

Z

ájemce o auto s hvězdou ve znaku to má o něco komplikovanější než u levnějších a kupovanějších aut, která mají své prodejny rozeseté po celé České republice. Mercedesy prodává 14 dealerů a podle zastoupení automobilky se o přání handicapovaného motoristy nebo jeho rodiny postará kterýkoliv z nich. „Prodejci jsou proškoleni tak, aby dokázali vyhovět postiženým zákazníkům. Nejprve společně se zákazníkem analyzují jeho potřeby, vyberou ze široké nabídky vhodný model a následně zákazník dostane návrh ideálního technického řešení. Pro tyto účely využíváme našeho specializovaného oddělení pro nástavby, vestavby a individuální úpravy vozidel,“ říká Jan Kuhn ze společnosti Mercedes-Benz Česká republika, která zastupuje německou značku na tuzemském trhu. Autosalony s mercedesy lze najít až na výjimky ve všech krajských městech, v Praze a blízkém okolí sídlí dokonce kvarteto showroomů stuttgartského výrobce luxusních, ale také užitkových aut.

Kromě příspěvku jsou i slevy Vedle příspěvku od státu lze od prodejců mercedesů očekávat vábení na slevy. Ty můžeš / číslo 1 - 2011

se liší v závislosti na vybraném modelu. „Pro příklad mohu uvést speciální slevu 13 procent z ceny vozidla u modelů Viano, Vito a Sprinter,“ uvádí Jan Kuhn. U dodávky za 700 tisíc tak lze počítat se snížením ceny o necelých sto tisíc korun. Největší zájem při hledání auta pro převážení handicapovaných je mezi vozy značky Mercedes o velkoprostorové Viano či Vito. Pro větší počet přepravovaných se hodí upravený mikrobus Sprinter. „Mezi menšími modely jsou žádány třídy A a třída B. Jsou to modely s velkým a současně variabilním vnitřním prostorem, který lze ještě následně snadno modifikovat pro konkrétní potřeby zákazníka. U všech jmenovaných modelů je příjemná vyšší poloha cestujících, která usnadňuje nastupování a vystupování, a navíc umožňuje skvělý přehled o dění na silnici,“ popisuje Jan Kuhn.

Spolupráce se společností Api České zastoupení Mercedesu spolupracuje při přestavbě aut pro handicapované zákazníky se společností API ze Slapů u Tábora. „Děláme ruční řízení na osobní mercedesy, častěji ale přestavujeme velkoprostorové vozy této značky. Například sprintery odebírají organizace přepravující vozíčkáře, vito nebo viano si nechávají často upravovat domovy důchodců. Do těchto velkých mercedesů často montujeme nájezdní rampu pro vozíčky,“ vyjmenovává Miroslav Bartoš z API.


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Zima naplno

Luxus pro handicapovaného. Kabriolet Mercedes si nechal přestavět na ruční ovládání u tuzemské firmy arabský šejk, který do Česka zavítal na lázeňský pobyt.

Děláme ruční řízení na osobní mercedesy, častěji ale přestavujeme velkoprostorové vozy této značky. Vedle velkoprostorových modelů však handicapovaní řidiči mohou sáhnout po kterémkoliv automobilu z nabídky luxusní značky Mercedes. Upravit je možné jak luxusní sedany a koráby silnic v podobě Mercedesů třídy S, tak i sportovně zaměřené vozy s karoserií kupé. Přestavby osobních vozů bývají v případě luxusních značek spíše výjimkou. Na druhou stranu není nouze ani o úpravy nejdražších mercedesů. „Jednomu arabskému šejkovi, který přijel do českých lázní, jsme dávali ruční ovládání do kabrioletu značky Mercedes,“ vzpomíná Miroslav Bartoš. Více na www.autembezpecne.cz

V lednu bývá všude kolem plno sněhu. A to i na silnicích. To se opravdu v zimě občas stává. Pro většinu handicapovaných začalo nejpekelnější roční období. Snad s výjimkou pár lyžařů s handicapem, kteří jsou buď samorosti, reprezentanti, nebo nějak unikli důslednému vymítání sportu pro radost… S vozíkem je jisté, že kalamitě neuniknete. Venku to prostě moc nejde, a když, tak jako se zadním náhonem – je to marné a stane se, že prostě zapadnete. Proto jsme zalezlí doma, jak říkával jeden borec: Ze zimních sportů lze provozovat jedině mariáš nebo zabijačku. A má recht. Anebo jezdíme v autě. Občas to v autě také klouzne, na silnici, zejména se zadní hnací nápravou bývá „legrace“. Přiznávám, občas kontrolu trakce vypínám, ESP také, sem tam zatáhnu za ruční brzdu. Ale moc to neumím. A tak když vidím zasněžené parkoviště, tak neodolám – vy ano? Odmalička mne to baví, rallye borci mi imponovali a já se vždycky na tom parkovišti ujistím, jak je to ježdění „dveřmi napřed“ obtížné. Ale zkouším to, jsem motivovaný. Pamatuji si, jak mě – teenagera – kdysi vezl ze Špičáku dolů do Železné Rudy pan Adámek. Pak jezdil s legendární Audi Quattro, nás lyžaře vezl do kina tehdy nějakou škodovkou Hubert od vlekařů – ale bravurně. My jsme nejeli rovně snad ani metr, stálý rovnoměrný sněhový drift… Z kina nic nebylo, i když asi hráli, ale ten spektákl, jak jsme letěli naštorc viaduktem a šumavskými hvozdy, si pamatuju dodnes. Zpět, takže si na to vzpomínám a jsem motivován, možná až příliš… Co se stalo? Zase jsem si to onehdy někde zkoušel, velmi odlehlé a krásně zapadané parkoviště, nikde nikdo. Dělám první „hodiny“, cítím, že to klouže dost – i když je vrstva sněhu dost vysoká. Minimálně vysoká tak, že v ní nepůjde jezdit na vozíku, aha, má přece ten zadní náhon…. A sakra, je to tady, vyhrnul jsem spoustu sněhu, auto si „lehlo“ břichem na závěj, nic velkého, ale kola nemají trakci. Mobil hledá signál GSM, já konečně slyším to ticho chcíplého motoru, pouštím rádio – Nohavica hraje „Zima je zima“ a jak málo je sněhu na Václavaku… Tady plno.

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 1 - 2011

32

PORADNA

Mám invalidní důchod, ale nedostávám peníze. proč? Vybrané dotazy se tentokrát týkají slevy na dani z příjmu a možností doplatku chybějícího důchodového pojištění.

?

Od ledna 2010 jsem v invalidním důchodu I. stupně, důchod činí 5440 Kč, v současné chvíli je to můj jediný příjem, i když si práci aktivně hledám a jsem v evidenci úřadu práce. Může moje manželka žijící se mnou ve společné domácnosti uplatnit slevu na daních na mou osobu, i když jsme pobírali příspěvek na bydlení? Museli bychom v případě, že nám sleva bude uznána, příspěvek na bydlení zpětně vracet? Jako upřesňující informaci uvádím, že jsem nepobíral žádnou podporu v nezaměstnanosti. Děkuji.

Odpověď: Úlevy na dani z příjmu jsou podle zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, § 35ba, následující: Základ daně lze snížit u zdravotně postižených o tyto částky: – 24 840 Kč na poplatníka, – 24 840 Kč na manželku (manžela) žijící s poplatníkem v domácnosti, pokud nemá vlastní příjem přesahující za zdaňovací období 68 000 Kč; je-li manželka (manžel) držitelkou průkazu mimořádných výhod III. stupně – průkaz ZTP/P, zvyšuje se částka 24 840 Kč na dvojnásobek. Do vlastního příjmu manželky (manžela) se nezahrnují dávky státní sociální podpory (například příspěvek na bydlení), dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči, sociální služby, státní příspěvky na penzijní připojištění se státním příspěvkem, státní příspěvky podle zákona o stavebním spoření a o státní podpoře stavebního spoření a stipendium poskytované studujícím soustavně se připravujícím na budoucí povolání. U manželů, kteří mají majetek ve společném jmění manželů, se do vlastního příjmu manželky (manžela) nezahrnuje příjem, který plyne druhému z manželů nebo se pro účely daně z příjmů považuje za příjem druhého z manželů, – 2520 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu I. nebo II. stupně z důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění nebo zanikl-li nárok na částečný invalidní důchod z důvodu souběhu nároku na výplatu částečmůžeš / číslo 1 - 2011

ného invalidního důchodu a starobního důchodu, – 5040 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu III. stupně nebo jiný důchod z důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění, u něhož jednou z podmínek přiznání je, že je plně invalidní, zanikl-li nárok na plný invalidní důchod z důvodu souběhu nároku na výplatu plného invalidního důchodu a starobního důchodu nebo je poplatník podle zvláštních předpisů plně invalidní, avšak jeho žádost o plný invalidní důchod byla zamítnuta z jiných důvodů než proto, že není plně invalidní, – 16 140 Kč, je-li poplatník držitelem průkazu ZTP/P. Slevy lze podle výše uvedených informací kumulovat, pokud jste tedy například invalidní v I. stupni a máte přiznán průkaz mimořádných výhod II. stupně, lze slevy sečíst.

?

Manželka i já máme přiznán invalidní důchod, nedostáváme však jeho výplatu. Pobíráme příspěvek na bydlení a sociální příplatek. Na jaké dávky máme ještě nárok?

Odpověď: Pokud jste vy i vaše manželka invalidní, ale nedostáváte žádné peníze, nesplnili jste zřejmě potřebnou dobu důchodového pojištění na přiznání dávky invalidní důchod, a nemáte tedy nárok na výplatu dávky. V některých případech je možné chybějící částku pojištění zpětně doplatit: Zpětně bez časového omezení lze doplatit dobu, kdy byla osoba vedena v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, a dobu soustavné přípravy na budoucí povolání studiem na střední nebo vysoké škole v ČR. Dva roky zpětně lze doplatit dobu výdělečné činnosti v cizině po datu 31. 12. 1995, výkon dlouhodobé dobrovolnické služby či činnost v ČR ve prospěch zahraničního zaměstnavatele. Bez časového omezení od data účinnosti právní úpravy lze zpětně doplatit výkon funkce poslance Evropského parlamentu

(od 19. 9. 2009) či pobyt v cizině, po který osoba následovala svého manžela/lku (od 1. 1. 2010). Dobrovolné důchodové pojištění bez udání důvodu lze doplatit pouze jeden rok zpětně. O vašem konkrétním případě a možnostech se informujte přímo na okresní správě sociálního zabezpečení v místě bydliště. V případě finanční tísně lze pobírat při splnění zákonem stanovených podmínek dávky státní sociální podpory (příspěvek na bydlení, sociální příplatek, přídavek na dítě). O dávky státní sociální podpory se žádá na ÚP (výjimkou je Praha, kde je třeba požádat na úřadech městských částí). Případně můžete také požádat o dávky pomoci v hmotné nouzi, o ty se žádá na obci s rozšířenou působností v místě bydliště. Dávkami pomoci v hmotné nouzi jsou příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. V rámci nároku na tyto příspěvky se posuzují i majetkové poměry společně posuzovaných osob. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Bankovní účty jsou bezbariérové. Ale stačí to? Konto BARIÉRY se koncem loňského roku stalo poprvé vyhlašovatelem kategorie Banka bez bariér v již tradiční a prestižní soutěži Banka roku.

C

ílem nadace je totiž nejen pomáhat, ale také upozorňovat na okolnosti, které souvisejí s životem našich klientů, lidí se zdravotním postižením. A když máte velkého, seriózního, úspěšného a navíc osvědčeného partnera, který přijde s nápadem, abychom se zapojili do jejich tradiční soutěže Banka roku, váháte jenom chvíli. Alespoň tak to v tomto případě bylo. Díky společnosti Fincentrum a její iniciativě jsem se začala dívat na banky a jejich produkty očima našich klientů, vozíčkářů. Znám jich osobně stovky, znám jejich příběhy, vím, jaké bariéry překonávají při návratu do života, s jakou lehkostí anebo s jakými problémy někteří z nich studují, jak se snaží uplatnit v životě, s jakými většími nebo menšími úspěchy bojují o svoje místo na trhu práce.

Testy ve čtrnácti městech Jak se jim daří v komunikaci s bankami, jsou v této sféře nějaké problémy? To jsem opravdu nevěděla a jsem ráda, že jsme se do zkoumání tohoto problému společně pustili.

Vyslali jsme s dotazníky do čtrnácti krajských měst „naše lidi na vozíčku“. Každý měl za úkol otestovat šest největších bank, výběr pobočky byl osobní záležitostí každého z nich. Dotazníky jsem četla jako detektivku od Chandlera. Několik našich hodnotitelů se totiž shodlo, že příjezd vozíčkáře do bankovní pobočky je v Čechách a na Moravě událostí srovnatelnou s objevením hladového hroznýše tamtéž. Ale to je jenom pocit. Dotazníky a body mluví jasně a jednoznačně. Naši vyslanci bodovali a hodnotili bezbariérovost bank, úroveň služeb a nabídku produktů, dostupnost a přehlednost webových stránek a chování personálu. Ne jako náhodní návštěvníci, ale jako klienti, kteří chtějí s bankou uzavřít regulérní smlouvu. V letošním ročníku zvítězila Česká spořitelna. Gratuluji!

Co banky zvládají a co ne? Všechny banky mají kvalitní internetové bankovnictví, a tak by se vlastně mohlo zdát, že další hodnocení je zbytečné. S tím

ale nemohu souhlasit. Představa, že vozíčkář nepotřebuje vstoupit na pobočku a vše si vyřídí z domova, je opravdu mylná. Každý z našich klientů chce mít stejný přístup k bankovním produktům a k bankovnímu personálu jako my, zdraví. Ten, kdo s tím nepočítal, nedosáhl letos na stupně vítězů. Bankovní účty bariéry nemají, ale budovy a někdy i samotní lidé, pracovníci bank, ano. Zdá se mi, že poznatky našich hodnotitelů bankéře zaujaly. Už teď se těším, že do příštího bodování přijdeme s návrhem, jak vypadá Banka snů z pohledu vozíčkáře. A navíc k testu přizve Konto BARIÉRY i naše klienty se smyslovými vadami – nevidomé a neslyšící. Všechny banky v České republice mají téměř celý rok čas připravit se na hodnocení Banky bez bariér roku 2011. Vaše Božena Jirků, ředitelka Konta BARIÉRY

info Umístění v soutěži 1. Česká spořitelna 2. GE Money Bank 3. Raiffeisenbank

Vítězové loňského ročníku. Soutěž bankéřů ukázala, že pro postižené nejsou finanční instituce ještě zdaleka tím nejpříjemnějším prostředním. Ale zároveň zaznělo mnoho příslibů změn pro rok 2011.


34

Pro volný čas

V zimní plískanici na výstavu Zima výletům do přírody příliš nepřeje. Vydejte se proto na výstavu, nejen v Praze je jich velký výběr. Díla významných malířů a sochařů jsou vystavena také ve Vídni, Curychu či Bonnu. Bezbariérový přístup dnes mají téměř v každé evropské galerii. Text: Petr Buček Foto: ©WienTourismus (Peter Rigaud, Hertha Hurnaus), Národní muzeum

1. Zlatá šedesátá

Byla šedesátá léta 20. století v Česku alespoň v něčem zlatá, jak se často říká? Na to se snaží odpovědět výstava v Národním památníku na Vítkově v Praze. Snaží se zachytit rozpor mezi vzpomínkami lidí na období šedesátých let a každodenní realitou tak, jak se projevovala v běžném životě obyvatel. Ve výstavní kulise mikrosvěta jediného pražského „plněsortimentního“ obchodního domu Bílá labuť expozice ukazuje, že i když se v Československu uvolňovala společenská atmosféra, život obyvatel měl k dokonalosti daleko. Výstava končí 15. května 2011. www.zlatasedesata.com

pověsti 2.Staré české

V Národním muzeum na Václavském náměstí v Praze je až do 6. července 2011 výstava Staré pověsti české. Věnuje se souboru legend a pověstí o nejstarších můžeš / číslo 1 - 2011

Ve vídeňském Letohrádku Belveder je k nejen šest desítek děl francouzského sochaře

dějinách Čechů, který vznikal postupně v průběhu pěti století. Výstava je určená dětem i dospělým, nabízí poučení a také pobavení. K vidění jsou středověké rukopisy, renesanční rytiny, barokní obrazy, ale také ilustrace z dětských knížek a humoristických časopisů, exkluzivní archeologické nálezy s odbornými popisy i počítačové hry. Každý si může vylosovat jméno ze starých pověstí, přidat se k některému kmenu nebo na interaktivní mapě rozhodnout, kam měl praotec Čech dojít. Děti i dospělí si mohou potěžkat Bivojova kance, vystoupat na horu Říp a rozhlédnout se podobně jako praotec Čech nebo skácet pohanské modly. www.starepovesticeske.cz

3.Škréta v Praze

Valdštejnská jízdárna v Praze připravila retrospektivní výstavu malíře Karla Škréty, která potrvá do 10. dubna. Jedná se o dosud nejrozsáhlejší přehlídku zakladatele barokního malířství v Čechách. Vedle prací samotného Škréty představí díla jeho syna, práce Škrétových žáků a dílenských spolupracovníků, jakož i vybrané ukázky z děl umělců, s nimiž se Karel Škréta setkal během svého pobytu v Německu a v Itálii. www.ngprague.cz

Staré pověsti české si lze připomenout v Národním muzeu na Václavském náměstí v Praze. Výstava potrvá do 6. července.


35

Picasso angažovaným členem komunistické strany. Pro světový mírový kongres v roce 1949 navrhl bílou holubici – symbol boje proti násilí. Díla doplní politické tiskoviny, dopisy či archivní dokumenty. www.albertina.at

8.V Berlíně o Hitlerovi

Trhákem podzimních a zimních měsíců v německém Berlíně je expozice Hitler – německý národ – zločin. Ta je k vidění v Německém historickém muzeu. Jde o první poválečnou výstavu o vůdci. Cílem expozice je konfrontovat Hitlerův mýtus s hrůzností jeho zločinů. Kurátoři usilovali zabránit tomu, aby obraz Hitlera vyvolal u návštěvníků pocit obdivu a fascinace. Výstava se snaží odpovědět na otázku, jak bylo možné, že nacistický režim zodpovědný za všechny zločiny a genocidu měl až do poslední chvíle podporu většiny německé společnosti… To se ovšem kurátorům nepodařilo. www.dhm.de

Savery: 9.Roelandt dvorní malíř císaře Rudolfa II.

vidění Augusta Rodina, ale i historické fotografie.

4.Do Curychu na Picassa

Pokud v zimě vyrazíte do Švýcarska a pojedete přes Curych, zastavte se na velké a jedinečné retrospektivní výstavě Pabla Picassa ve výstavním domě Kunsthaus Zürich. K vidění tu mají 100 exponátů a výstava je ojedinělá tím, že ji vlastně chystal sám Pablo Picasso, když v roce 1932 vybíral díla pro podobnou výstavu. Ta dnešní zachycuje malířovo růžové a modré období, kubistickou tvorbu i surrealistická díla a končí 30. ledna. www.kunsthaus.ch

a Evropa: 5.Napoleon Sen a trauma

V německém Bonnu probíhá ve Výstavní a umělecké síni zajímavá výstava o Napoleonovi. K vidění tu jsou obrazy a sochy věhlasných autorů, jakými jsou například Goya a J.-L. David, modely, dokumenty a vojenské zástavy. Kurátoři expozice se snažili vystihnout Napoleonův vliv na tehdejší evropský prostor a vyhnout se klišé, která Napoleona zobrazují jako válečného štváče či jako politického génia. Výstava končí 25. dubna. www.bundeskunsthalle.de

Obrazy Pabla Picassa ve vídeňské Albertině je možné vidět jen do poloviny ledna. Díla zde doplňují politické tiskoviny.

6. Rodin a Vídeň

Do Vídně si můžete zajet na výstavu francouzského sochaře Augusta Rodina. Koná se až do 6. února v Letohrádku Belvedere a zachycuje nejenom sochařovu tvorbu, ale i jeho vztah k Vídni. K vidění tu je kolem šedesáti Rodinových děl: například sousoší a sochy Občané Calais, Eva, Balzac, terakotový návrh pomníku Victora Huga nebo spisovatelova heroická busta. Přehlídku doplní také vybrané zápůjčky a historické fotografie. Otevřeno denně. www.belvedere.at

7.

Picasso v Albertině: Mír a svoboda

Jen do 16. ledna je možné navštívit expozici malíře Pabla Picassa ve vídeňské Albertině. Tam se ho snaží ukázat jako mírového aktivistu, autora holubice míru a komunistu. Výstava nazvaná Picasso: mír a svoboda se zaměřuje na ztvárnění války a míru v jeho dílech během studené války. Návštěvníci tu uvidí přes 200 Picassových obrazů, které vznikly v letech 1944 až 1973: mimo jiné tu jsou k vidění Kostnice, Masakr v Koreji, Válka a Mír, Únos Sabinek a série zátiší se zvířecími a umrlčími lebkami. Od konce války až do své smrti byl

V pražském Schwarzenberském paláci je možné až do 20. března navštívit velkou výstavu jednoho z nejoriginálnějších a nejosobitějších malířů – Vláma Roelandta Saveryho (1578 – 1639), jenž pracoval ve službách císaře Rudolfa II. Savery se přestěhoval do Prahy, kde se rychle sžil s místním prostředím a pro císaře vytvářel scény ze života prostého lidu (maloval například pijáky piva), romantické lesní scenérie (ty vznikaly v okolních lesích) a také maloval zvířata z pověstných císařových zvěřinců a voliér – exotické papoušky či dokonce vzácného blbouna nejapného, nemotorného ptáka, jenž byl již v 17. století vyhuben. Unikátní zobrazení pitoreskní atmosféry starobylé Prahy i zpodobnění zvířat viděných Saveryho zvláštním pohledem ukáže pražská expozice. www.ngprague.cz

10. S dětmi na brněnský Špilberk

Na hradě Špilberk v Brně se koná vánoční výstava pro děti, kde se představují práce spisovatele a herce Miloše Nesvadby, který byl zároveň malířem a ilustrátorem. Malé diváky zde zaujmou především obrázky, se kterými se setkali v jeho knížkách nebo i na stránkách časopisů Mateřídouška a Sluníčko. Nesvadba také pro různé dětské pořady navrhuje a realizuje své loutkové „spoluhráče“. Nejrůznější posedávající a polehávající loutky a paňáci, kteří vyšli z dílny kostýmní výtvarnice Jarmily Nesvadbové, obohacují expozici a možná mnohým připomenou pořady, které sledovali před pětadvaceti lety. www.spilberk.cz můžeš / číslo 1 - 2011

36

vaše fotografie

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, na této dvoustraně budete nacházet fotografie, které nám pošlete a o něž se chcete se čtenáři časopisu Můžeš podělit. Nabízí se vám šance nejen snímky publikovat, ale ještě se o nich něco dozvědět a mnohému se naučit. Od ledna totiž uchopil rubriku renomovaný spisovatel science fiction, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes a DigiNeff a v neposlední řadě fotograf Ondřej Neff. Většině z vás není třeba představovat autora desítek knih, scénářů a rozhlasových her, který nejenže fotografovat učí (viz jeho sloupek), ale na jeho internetovém deníku DigiNeff se lze dozvědět i o horkých novinkách v oboru. V duchu titulu časopisu Můžeš se Ondřej Neff uvolil pomoci čtenářům v jejich fotografických počinech. Každý měsíc vybere nejlepší snímky, které pošlete, okomentuje je a poté, co budou v časopisu otištěny, dostanou jejich autoři honorář. Své fotografie nám můžete posílat prostřednictvím webových stránek www. muzes.cz, kde rozkliknete rubriku VAŠE FOTOGRAFIE a snímky vložíte, nebo je lze posílat mailem na adresu jindrich. [email protected]. Ke každému snímku prosím připište své jméno, místo, kde žijete, a kontakt. Přeji vám dobré světlo. Jindřich Štěpánek



37

sloupek Ondřeje Neffa

Šeptem i nahlas O FOTOGRAFII

pavel válka (vlevo nahoře) iva mytyzková (vlevo uprostřed) zdeňka dvořáková (vlevo dole) kristýna kratochvílová (vpravo) jaroslav winter (dole uprostřed)

Šeptem i nahlas si tu budeme povídat o vašich fotografiích, tedy o snímcích, které nám budete posílat. Pokud se vám zachce, samozřejmě! Nahlas proto, aby z toho každý něco měl, a zároveň i trochu šeptem. Fotografie je křehké dílko a nějaké krobiánské zacházení nesnáší. V našem prvním zastavení se vrátím do žhavého léta. Vedl jsem v červenci fotografický seminář se skupinou neslyšících fotografů z agentury APPN v pražské Fata Morganě, v překrásné botanické zahradě v Troji. Do úvodního dílu našeho seriálu jsem skoro namátkou vybral pět z nich. Bílá květina Pavla Války je ukázka, kam se v klasicky pojaté kompozici má umístit významný objekt. Rozhodně ne doprostřed obrázku! Autor umístil květinu skoro geometricky přesně do průsečíku třetin – levé svislé a spodní vodorovné. Těm průsečíkům říkám „silný bod“, a když tam posadíte důležitou věc, je skoro vyhráno. Některé fotky mohou být řešeny zcela jinak, jako například obrázek Ivy Mytyzkové. Říkám jim „typ tapeta“ – jsou plošné, strukturované dvojrozměrně. Je to vlastně jen hra tvarů a barev. Je třeba fotit s citem, aby fotka měla řád. Zde se to velmi dobře povedlo. Další důležitý prvek ve fotce je úhlopříčka. Nemusí to být šikmo opřený klacek! Naše oko vedou i konečky kapradin na snímku Zdeňky Dvořákové. Kdyby byly stejně dlouhé, asi by snímek byl méně působivý. Říkám asi, protože i vodorovné linie dovedou zajímavě promlouvat. Zde ale je to diagonála a ta snímku prospěla. Kristýna Kratochvílová zachytila moc pěkný portrét motýla. Při snímcích hmyzu je důležité ostřit na oči. Snímky zblízka obvykle zachytí ostře jen úzkou část obrazu. Odborně se tomu říká „hloubka ostrosti“. Při snímcích zblízka je tedy třeba dbát na to, aby oči padly právě do pásma hloubky ostrosti. Ostatně ono to platí obecně – jakmile fotíme živou bytost, je třeba dbát na to, aby oči byly ostré. A co když tvor nemá oči? Tuhle zvláštní otázku musel řešit Jaroslav Winter. Je to bezesporu housenka a časem se z ní vylíhne něco zajímavého. Ale jak se tam mlela po stvolech a listech, opravdu nebylo patrné, kde začíná a kde končí, kde je nahoře a kde dole a oči, ty skutečně neměla. Byl to zvláštní miniaturní zázrak. Fotografování rostlin a drobných živočichů je krásné a zároveň i obtížné. Ve skleníku Fata Morgana se to velmi dobře cvičí. Zajděte do Fata Morgany! I kdybyste tam nic nenafotili, aspoň se ohřejete. Těším se na vaše snímky a na popovídání nad nimi. http://digi-neff.cz můžeš / číslo 1 - 2011

38

Křížovka

Zrod fotografie

F

rancouzský malíř Louis Jacques Mandé Daguerre (1789 – 1851) byl původně malířem divadelních dekorací a od roku 1822 majitelem dioramatu, kde si dávala dostaveníčka celá Paříž. Podstatou dioramatu byly na líci i rubu plátna namalované obrazy, osvětlované střídavě a s efekty z obou stran, čímž vznikal dojem střídání ročních dob, soumraků apod. Obrazy bylo nutno často měnit, aby nezevšedněly, a tak se Daguerre r. 1816

1

2

3

4

5

6

7

rozhodl nalézt mechanický způsob snímání krajin a osob pomocí temné komory. Po několika letech neúspěšných pokusů se dozvěděl o J. N. Niépcovi, který řešil stejný problém heliografií. První trvalé snímky získal v r. 1839 postupem po něm nazvaným daguerrotypie. Tato metoda umožnila získat trvalý pozitivní obraz na citlivé vrstvě jodidu stříbrného. A tak … (tajenka) 19. století, fotografie, se dal na pouť světem.

8

9 10 11 12 13 14 15 16

A B D E F

Novinky v zahraniční technice pro osoby s handicapem.

G H I Vodorovně: A. Brazilský prozaik; krátký kabát; depo. – B. Mužské jméno; svobodný statek; madridská obrazárna. – C. Etiopské sídlo; citoslovce pochybnosti; německé mužské jméno; plošná míra. – D. Ravelova skladba; letec; SPZ Semil. – E. Tajenka. – F. Tlouct; pořád; týkající se druhu gibbona. – G. Předložka; australský vačnatec; římských 501; ghanské sídlo. – H. Hrůzovláda; stará jednotka radioaktivity; alkyl. – I. Paznehtník; paní; zařízení regulující přístup světla. Svisle: 1. Afroasiat; střevíc. – 2. Ťuhýk (obecně). – 3. Talisman; Heyerdahlovo plavidlo. – 4. Přistávání letadla; výkon (knižně). – 5. Osobní zájmeno; obor působnosti. – 6. Vůdce vzbouřených kozáckých atamanů. – 7. Domácky Samuel; kompost (nářečně). – 8. Značka hliníku; italsky „srst“. – 9. Střetnutí; jenž (knižně). – 10. Opuchlá; nemoc kloubů. – 11. Samci koz. – 12. Bez poznámek (projev); římských 1100. – 13. Zakrslý stromek; Uranův měsíc. – 14. Solmizační slabika; sleva při hotovostním placení. – 15. Kain. – 16. Domácké ženské jméno; promoční síň. Pomůcka: Asus, Insu, Honta, pelame.

2. Zdeněk Kytlica Sídliště SNP 419 384 02 Lhenice

3. Jindřich Jonák Nad Plovárnou 10 586 01 Jihlava

Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování. můžeš / číslo 1 - 2011

Postřehy vozíčkáře z dovolené v zahraničí.

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Zdroj: Panoráma křížovek 5/2001, str. 67.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: Inženýr jan kašpar

Výhercům gratulujeme!

Reportáže o sociálních podmínkách pro handicapované v Maďarsku, Německu a na Slovensku. Rozhovor se ředitelem sdružení Vzájemné soužití Sri Kumarem Vishwanathanem.

C

Luštitelé – výherci: 1. Magda Pokorná U Děkanky 1648/12 140 00 Praha 4

Na co se můžete těšit v únorovém čísle?

POZOR!

První tři ceny za správně vyluštěnou křížovku jsou telefony Nokia 3100.

Dostala jsem se na vozík a zjistila, že bez internetu se neobejdu, říká Jana Hanová

Recommend Documents