8. Inflace 8.1 Definice a měření Inflace je definována jako růst cenové hladiny, tj. růst veškerých cen – jak cen vstupů, tak cen meziproduktů, tak cen finálních statků. O inflaci nelze hovořit, rostou-li pouze některé/několik málo cen. Inflaci měříme pomocí některého z indexů, jehož prostřednictvím porovnáváme ceny aktuálního/běžného období a ceny základního období. V praxi se používají tyto indexy: 1. deflátor HDP: Jak již bylo uvedeno v kapitole 1.2, deflátor HDP je podíl nominálního a reálného HDP, tedy podíl HDP vytvořeného v určitém kalendářním období a vyjádřeném v cenách tohoto kalendářního období ku HDP vytvořeném v tomto období a vyjádřeném v cenách minulého základního období. Deflátor HDP tedy měří změnu cen všech statků. To však činí jeho použití problematickým, neb zjištění cen všech statků je velmi komplikované. Proto se deflátor HDP používá s časovým zpožděním - ex post, poté, co se podaří (alespoň přibližně) cenu všech/většiny statků zjistit. 2. index spotřebitelských cen: Je to nejčastější způsob měření inflace. Změna cen se sleduje na vybraném souboru/koši finálních produktů, tzv. spotřebitelském koši. U jednotlivých produktů se dále stanoví váha produktu v koši (v %, respektive v setinách), jež v zásadě odpovídá procentu výdajů, který na daný statek v průměru vynakládají domácnosti. Index spotřebitelských cen (CPI) má potom následující tvar: CPI = (Σ vi*pib)/ (Σ vi*piz), (R8.1) kde: vi = váha i-tého výrobku v koši (v setinách), pib = cena i-tého výrobku v běžném období, piz = cena i-tého výrobku v základním období Příklad 8.1: Předpokládejme, že CPI je složen ze tří produktů A, B a C. Jejich váhy jsou 30 %, 20 % a 50 %. Ceny v běžném období jsou 120 (A), 240 (B) a 360 (C), ceny v základním období jsou 100 (A), 200 (B) a 300 (C). Můžeme spočítat CPI: CPI = (120*0,2 + 240*0,3 + 360*0,5)/(100*0,2 + 200*0,3 + 300*0,5) = 1,2, tj. 20 %. 3. index výrobních cen (PPI): je založen na stejném principu jako CPI, koš indexu výrobních cen ale zahrnuje ceny vstupů producentů. Vzhledem k tomu se uvádí, že změna PPI se za 3-9 měsíců projeví ve změně PPI – nejprve se mění ceny výrobců, následně tuto změnu výrobci zahrnují do cen svých statků, takže roste i CPI. Jak je uvedeno výše, nejčastěji se pro měření inflace používá index spotřebitelských cen CPI. Proti tomuto způsobu měření jsou často uváděny nejrůznější námitky: - stanovení koše. Inflace se měří na pevném koši statků. Pokud nějaký statek v koši není, tak změny jeho cen se v měření inflace neprojeví. Změny koše se přitom dělají jednorázově (zhruba jednou za 5 let). Nové statky, které se objeví mezi jednotlivými změnami indexu (typu mobilní telefony), se v něm tedy nemusí hned odrazit. - pevné váhy statků. Pokud roste cena nějakého statku a ceny ostatních statků stagnují nebo rostou pomaleji, budou domácnosti snižovat výdaje na tento statek (dochází k tzv. substitučnímu efektu). Tato skutečnost by se měla
124
odrazit i ve změnách vah statků. Váhy jsou však stanoveny pevně – stejně jako statky v koši se mění cca jednou za 5 let, což měření inflace zkresluje. - ve změně cen není zahrnut růst kvality statku: Typickým příkladem mohou být automobily, které jsou obecně kvalitnější, ale v důsledku toho i dražší než v minulosti. Můžeme tak porovnávat sice statky stejného druhu, ale jiného typu, což není přesné. - otázka cen. Stejný statek stojí různě v různých obchodech. Je poměrně obtížné stanovit správnou cenu statku – to platí pro základní i běžné období. Pokud použijeme ceny z obchodů, které nejsou reprezentativní, můžeme inflaci podhodnotit i nadhodnotit. Příklad 8.2: V hypermarketech jsou zpravidla levnější ceny statků. Pokud pro výpočet inflace používáme ceny z jiných obchodů než z hypermarketů, můžeme inflaci nadhodnotit. Přes výše uvedené námitky platí, že (zatím) nemáme lepší způsob měření cen CPI. Proto je tento způsob vyjadřování inflace používán. Odpovězme ještě na otázku jak se liší deflátor HDP na straně jedné a CPI nebo PPI na straně druhé? - deflátor zahrnuje ceny všech statků, CPI a PPI ceny vybraných statků - deflátor má pohyblivé váhy (vycházejí v zásadě z objemu vyprodukovaných statků), CPI a PPI pevné váhy - deflátor zahrnuje ceny statků vyprodukovaných na daném území, CPI a PPI mohou zahrnovat i ceny statků vyprodukovaných na jiném území (v zahraničí), ale prodávané na domácím území. Pokud tedy měříme inflaci prostřednictvím CPI nebo PPI může dojít k tomu, že daný index roste proto, že se zvyšují ceny statků vyprodukovaných v zahraničí. To opět měření inflace poněkud zkresluje. Tabulka 8.1: Míra inflace v ČR vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen (vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za 12 posledních měsíců proti průměru 12-ti předchozích měsíců) v %. Rok 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004
2005
10,0 9,1 8,8 8,5 10,7 2,1 3,9 4,7 1,8 0,1 2,8 1,9 Poznámka. Takto vyjádřená míra inflace je vhodná při úpravách nebo posuzování průměrných veličin. Bere se v úvahu zejména při propočtech reálných mezd, důchodů a pod. 8.2 Příčiny inflace Hlavní příčinou inflace je růst množství peněz v oběhu (peněžní zásoby). Intuitivně lze předpokládat, že, pokud se zvýší množství peněz v oběhu třeba dvakrát a nic dalšího se nezmění (zejména nevzroste množství vyprodukovaných statků), tak by i ceny statků měly vzrůst dvakrát. K tomu, abychom toto tvrzení prokázali, však potřebujeme znát další údaje. Ekonomická teorie rozeznává podle toho, který inflační impuls, vedl k růstu cenové hladiny, inflaci způsobenou poptávkou, inflaci způsobenou nabídkou a očekávanou inflaci. Rozeberme si jednotlivé druhy inflace podrobněji.
125
8.2.1 Inflace tažená poptávkou V případě inflace tažené poptávkou roste agregátní poptávka (množství všech statků které lidé poptávají), firmy však z nějakého důvodu nezvyšují své produkční kapacity (zejména proto, že už žádné volné zdroje nejsou k dispozici). Potom na vyšší agregátní poptávku musí firmy reagovat jedině růstem cen. Dělají-li tak všechny firmy, roste cenová hladina. Zvýšení agregátní poptávky však musí mít nějakou příčinou, kterou je zvýšení množství peněz v oběhu. Není totiž možné, aby rostly ceny všech statků a nezvyšovalo se množství peněz v oběhu. K tomu, aby si lidé mohli koupit stejné nebo dokonce větší množství statků, přičemž u všech statků poroste jejich cena, musí mít více peněz. Vzhledem k tomu, že reálné/vyprodukované množství statků neroste, neporostou ani důchody jejich producentů/vlastníků výrobních faktorů, neboli tito vlastníci výrobních faktorů si nevydělají více peněz. Jediné vysvětlení proč tedy ceny všech statků rostou je, že roste množství peněz v oběhu – k tomuto zvyšování množství peněz v oběhu může docházet i tak, že se vláda snaží stlačit skutečnou míru nezaměstnanosti pod přirozenou míru nezaměstnanosti a skutečný produkt zvýšit za úroveň potenciálního produktu. 8.2.2 Inflace tažená nabídkou V případě inflace vyvolané nabídkou (tzv. negativní nabídkový šok) se posouvá křivka agregátní nabídky (souhrn všech statků, které producenti produkují a nabízejí/prodávají při dané cenové hladině) doleva nahoru1, takže klesá vyprodukované množství statků a roste cenová hladina. K růstu cenové hladiny, tj. všech cen však dochází pouze ve výjimečných případech (typu zemětřesení, válek apod.), kdy se snižuje množství všech vyprodukovaných statků. Jako příklad negativního nabídkového šoku bývá označován i růst cen základních surovin (ropa, uhlí apod.), protože tyto suroviny jsou používány při produkci většiny statků. Jak víme z mikroekonomie, růst cen vstupů posouvá nabídkové křivky doleva nahoru, rostou-li ceny všech vstupů, posune se křivka agregátní nabídky doleva nahoru. Oba dva případy nabídkového šoku mají společné to, že se výrobní faktory stávají vzácnějšími a tudíž dražšími. I v případě nabídkové inflace je ale růst cen způsoben růstem množství peněz v oběhu. Pokud by množství všech statků klesalo (ať už z důvodu války, nemocí nebo růstu ceny základních vstupů) a rostla by jejich cena, tak při nezměněném množství peněz v oběhu nemohou lidé kupovat stejné množství všech statků. Své příjmy/důchody by proto vynakládaly jen na statky, které jim přinášejí největší užitek – pravděpodobně tedy na statky, které uspokojují jejich nejdůležitější potřeby. Na některé statky by tedy lidem nezbyly peníze, což by vedlo k posunu poptávky po těchto statcích doleva dolů (jihozápadně). Posun poptávky po těchto statcích by se měl odrazit v poklesu jejich cen, nedocházelo by tedy k všeobecnému růstu cen, čili k růstu cenové hladiny. Obdobně růst cen všech výrobních faktorů vede k tomu, že si producenti některé výrobní faktory nebudou moci dovolit koupit. Křivka poptávky po těchto výrobních faktorech se posune doleva dolů, cena těchto výrobních faktorů poklesne. Jinými slovy nabídkový šok za situace, kdy se množství peněz v oběhu nemění, 1
Podrobněji je problematika negativního nabídkového šoku rozebrána v kapitolách 11.4 a 11.5.
126
povede k růstu pouze některých cen statků a výrobních faktorů. U jiných statků a výrobních faktorů by ale cena měla klesat, nebude tedy docházet k růstu všech cen, tj. cenové hladiny, inflace by se tedy neměla měnit. I u nabídkového šoku je růst cen všech statků možný jen tehdy, když se zvyšuje množství peněz v oběhu, když tedy lidé mají peníze na to, aby si všechny statky koupili za vyšší ceny. 8.2.3. Očekávaná inflace Teorie očekávané inflace říká, že skutečná hodnota inflace se může rovnat očekávané hodnotě inflace. Příklad 8.3: Všichni lidé v dané společnosti očekávají, že v příštím kalendářním období vzroste cenová hladina o 10 %. Protože lidé tento růst očekávají, tak jej zakomponují do svých úvah a zařídí se podle toho – dodavatelé zvýší ceny o 10 %, pracující budou požadovat zvýšení mezd o 10 %, vlastnící dalších výrobních faktorů budou za tyto použití/prodej výrobních faktorů požadovat ceny o 10 % vyšší, prodejci tudíž taktéž zvýší ceny o 10 %. Ale i v případě očekávané inflace k tomu, aby vskutku k růstu cen došlo, musí nejprve vzrůst množství peněz v oběhu. Nestane-li se tak, tak platí, výše uvedené: při stejném množství peněz v oběhu a růstu všech cen si producenti nebudou moci dovolit koupit některé výrobní faktory, křivka poptávky po některých výrobních faktorech se posune doleva dolů. Stejně tak dojde k posunu poptávky po některých statcích doleva dolů a k poklesu jejich cen. Některé ceny porostou, jiné budou klesat, nebude tedy docházet k růstu všech cen, tj. cenové hladiny, inflace by se neměla měnit. K tomu, aby rostly všechny ceny, musí i zde růst množství peněz v oběhu. 8.3 Důsledky a náklady inflace Inflace má řadu negativních důsledků a nákladů a způsobuje řadu potíží. Rozeberme si je podrobněji: 1. náklady „ošoupaných/opotřebených podrážek/bot“: inflace snižuje kupní sílu/hodnotu peněz, což nutí osoby, aby peníze, jež dostanou, co nejdříve utratili. Vede to i k tomu, že lidé kupují i nepotřebné statky, jen aby se peněz co nejrychleji zbavili. 2. zvýhodnění dlužníků, znevýhodnění věřitelů, respektive obecně přerozdělení bohatství. Tím, že inflace snižuje kupní sílu peněz, znevýhodňuje věřitele peníze, kterým jim dlužníci v budoucnu vrátí budou mít nižší kupní sílu: dlužníci věřitelům vrátí nominální hodnotu svého závazku, v důsledku inflace ale bude reálná hodnota takto vrácených peněz výrazně nižší. Daná skutečnost vede k neochotě věřitelů půjčovat, což má ale negativní vliv na výši investic a dlouhodobý hospodářský růst. Uvedenému nebezpečí se dá čelit sice tím, že se očekávaná inflace zabuduje do úrokové míry, pokud se však inflace neočekávaně změní, mohou být věřitelé stejně poškozeni. 3. přerozdělení bohatství: inflace obecně poškozuje ty, kteří získávají svůj příjem, či mají uloženo bohatství v penězích, protože se reálná hodnota tohoto příjmu či bohatství v penězích snižuje. Poškozeni mohou být třeba dělníci – je-li uzavřena mzdová dohoda, jež nepočítá s inflacím dostávají dělníci nižší reálnou mzdu.
127
4. šum v cenovém systému: ceny, jak známo z mikroekonomie, plní informační, stimulační/motivační a alokační funkci – říkají producentům, které statky mají produkovat (ty, po nichž je nejvyšší poptávka) a jakým způsobem (s nejnižšími náklady – tj. při produkci mají používat ty výrobní faktory, které jsou nejlevnější). Pokud se mění ceny v důsledku inflace, ztrácejí producenti informace, co spotřebitelé poptávají i jaké jsou nejlevnější produkční postupy. Přinejmenším v krátkém období přitom producenti nejsou schopni rozlišit, zda-li ceny statků se mění proto, že je po nich vysoká poptávka (tj., že jsou vzácné) nebo v důsledku inflace. Stejně tak producenti nejsou schopni rozlišit, zda-li ceny výrobních faktorů rostou proto, že se tyto výrobní faktory stávají vzácnějšími, respektive proto, že dochází k růstu cenové hladiny. Inflace tak může vést k chybným podnikatelským rozhodnutím, a tím i ke stagnaci HDP, nezaměstnanosti atd. 5. narušení dlouhodobých plánů: vysoká a kolísající inflace stěžuje strategické rozhodování, dlouhodobé plánování, stěžuje odhady, kolik a kam mají podnikatelské subjekty investovat, kolik a jak mají domácnosti spořit apod. Tato nemožnost dlouhodobých plánů se opět odráží negativně na HDP i míře nezaměstnanosti. Podle své výše můžeme inflaci rozdělit na mírnou (do 10 %), pádivou (cca do 50 %) a hyperinflaci (nad 50 %). Výše uvedené negativní důsledky se týkají zejména pádivé inflace a hyperinflace. Někteří ekonomové potom říkají, že mírná a stabilní inflace (do maximálně 3 % ročně) v zásadě nemá negativní účinky. Naopak mírný růst cen nutí lidi, aby peníze používali, aby spotřebovávali, aby peníze někam ukládali (do bank, akcií, podílových fondů apod.), tím de facto investovali, respektive nenechávali leže peníze ladem. 8.4 Inflace a úrokové míry2 Nominální úroková míra je dána hodnotou úrokové míry – např. 5, 10, či 15 %. Reálná úroková míra je úroková míra po odečtení inflace. Přesný vzorec pro výpočet reálné úrokové míry (v desetinném tvaru) je: (1 + r) = (1+i)*(1-π), tj.: r = i- π - i*π, (R8.2)3, kde: r = reálná úroková míra v setinách, i = nominální úroková míra v setinách, π = míra inflace v setinách. Roste-li míra inflace, zpravidla roste (byť většinou s určitým časovým zpožděním) i nominální úroková míra. Zvláště věřitele totiž zajímá reálný výnos, tj. kolik mu půjčka vynese po odečtení inflace. Prostřednictvím úrokových měr můžeme spočítat budoucí hodnotu peněz, budoucí reálnou hodnotu peněz apod. Pro budoucí nominální hodnotu peněz platí: FV = A*(1+i)n, (R8.3) Pro reálnou hodnotu peněz platí: RV = A*(1-π)n, (R8.4) Pro budoucí reálnou hodnotu peněz potom platí: FRV = A*(1+i)n*(1-π)n, (R8.5) kde: FV = budoucí hodnota peněz, RV = reálná hodnota peněz, FRV = budoucí reálná hodnota peněz, A = peněžní částka, n = počet období (zpravidla počet let), i, π = nominální úroková míra, respektive míra inflace za dané období v desetinném tvaru. 2
Tato kapitola může být nad rámec bakalářského kurzu. Protože výraz i*π je obvykle malé číslo, často se používá pro výpočet reálné úrokové míry pouze vzorec: r= i-π 3
128
Příklad 8.4: Mějme 100 Kč, které uložíme na 1 rok při 10% úrokové míře, Kolik budeme mít za tento rok? FV = 100*(1+0,1)1 = 110 Kč. Kolik budeme mít za dva roky? FV = 100*(1+0,1)2 = 121 Kč. Příklad 8.5: Mějme 100 Kč, míra inflace je 10 % ročně4. Jaká bude kupní síla/hodnota těchto peněz za rok? A za dva roky? RV1 = 100*(1-0,1)1 = 90 Kč. RV2 = 100*(1-0,1)2 =81 Kč.
8.5 Deflace Deflace je opak inflace, při deflaci tedy dochází k poklesu cenové hladiny, tj. klesají ceny všech statků. Jak by se mohlo zdát, že deflace nemá negativní důsledky, ekonomická teorie upozorňuje, že i deflace (stejně jako inflace) má na ekonomiku negativní vliv5. Důvody jsou následující: - ceny při deflaci zpravidla neklesají rovnoměrně. Některé ceny (zejména vstupů např. mzdy jako ceny práce) jsou z různých důvodů strnulé (podrobněji bude rozebráno dále), takže sice klesají ceny finálních statků, neklesají však ceny vstupů, čili firmy/podnikatelé se dostávají do ztráty. To je nutí k omezování produkce – na agregátní úrovni může docházet k poklesu HDP. - je-li deflace trvalým jevem, může řada subjektů odkládat nákup řady finálních statků (zejména dlouhodobé spotřeby), až jejich ceny ještě více klesnou. Toto odkládání spotřeby se na makroekonomické úrovni projevuje poklesem agregátní poptávky, což (opět) nutí firmy omezovat produkci, takže dochází k poklesu HDP. - i při deflaci dochází k přerozdělování bohatství. Tentokrát jsou znevýhodněni dlužnici: jejich závazky vyjádřené v nominálních hodnotách reálně neklesají jsou vyjádřeny v hodnotě před deflací, čili naopak rostou, zatímco jejich příjem reálně klesá. Často tak dlužníci nejsou schopni své závazky splácet, což vede k jejich bankrotům a dalším negativním jevům, jež se opět projevují v poklesu HDP. 8.6 Inflace, nabídka a poptávka po penězích6 Výše jsme uvedli, že inflace je peněžním jevem, že hlavní příčinou inflace je růst peněz v oběhu, neboli že se zvyšuje nominální množství peněz, tj. roste nominální peněžní zásoba, respektive nabídka peněz. V kapitole, která se týkala peněz, jsme ovšem nehovořili pouze o nabídce peněz, ale i o poptávce po penězích. Je nutno si proto položit otázku, zda každé zvýšení množství peněz v oběhu (posun nabídky peněz) vede k inflaci. Odpověď zní, že nikoliv. Pokud dochází k posunu křivky reálné poptávky po penězích, tj. pokud lidé reálně poptávají více peněz, tak k tomu, aby jejich poptávka byla uspokojena a nedošlo k růstu úrokové míry, musí dojít ke zvýšení množství peněz v oběhu, tj. musí dojít k růstu nabídky peněz. Připomeňme, že reálná poptávka po penězích se mění v důsledku změny reálných faktorů, nikoliv proto, že v důsledku zvýšení množství peněz v oběhu vzrostla cenová hladina. Při změně reálných faktorů k tomu aby subjekty byli schopny nakoupit vyšší (reálné) množství statků či výrobních faktorů, potřebují více peněz.
4
Pokud se inflace měří ročně, či pokud se úroková míra vyjadřuje ročně, často se používá pro vyjádření roku výraz p.a. (= per anum, tj. ročně) 5 Z hlediska Velké deprese ve 30. letech 20. století platí, že deflace, tj. pokles cen, ke kterému v té době došlo, prohloubila Velkou depresi. 6 Tato kapitola může již být nad rámec bakalářského studia.
129
Jak víme z kapitoly, která se týkala problematiky peněz, reálné poptávané množství peněz se zvyšuje, pokud roste reálný HDP, tj. pokud ekonomika reálně vyprodukuje více statků. Potom, za předpokladu, že se nezvyšuje rychlost obratu peněz, je potřeba větší množství reálných peněžních zůstatků, aby si lidé toto větší reálné množství statků byli schopni koupit. Roste-li reálný HDP, dochází k posunu křivky reálné poptávky po penězích severovýchodně. Pokud se za této situace nemění nabídka peněz, roste reálná úroková míra. Růst úrokové míry však zdražuje investiční výdaje, což zpětně vede k poklesu reálného HDP. Podívejme se na obrázek 8.1. V prvním případě v důsledku posunu/růstu reálného HDP z úrovně Y1 do úrovně Y2 (Y2>Y1) došlo k posunu křivky reálné poptávky po penězích z polohy L1 do polohy L2. Protože však nedošlo ke zvýšení množství peněz v oběhu, křivka nabídky peněz zůstala stejná, došlo k růstu reálné úrokové míry z hodnoty r1 do hodnoty r2. Jak již víme růst reálné úrokové míry, vede k poklesu investičních výdajů, tedy působí negativně na HDP. Pokles investičních výdajů pak znamená pokles poptávky po některých statcích, což vede k poklesu cen těchto statků. I ve druhém případě opět vzrostl reálný HDP z úrovně Y1 na úroveň Y2. Tentokrát však vrostla i nabídka peněz, a to takovým způsobem (z polohy M1/P do polohy M2/P), že reálná úroková míra se nezměnila a stále zůstala na úrovni r1.
r
M/P
L2 = k*Y2-hr L1=kY1-hr
M/P, L
r
M1/P
M2/P
L1 = kY1-hr
L2 = kY2-hr
M/P, L Obr 8.1: vývoj reálné úrokové míry při změnách poptávky po penězích v důsledku změny reálného HDP, pokud se mění či nemění nabídka peněz Výše uvedené řádky můžeme zobecnit: - pokud roste reálná poptávka po penězích, tak růst (nominální) peněžní zásoby ve stejném poměru jako růst reálné poptávky po penězích nevyvolává inflaci. - roste-li nominální peněžní zásoba rychleji než reálná poptávka po penězích, dochází k inflaci - roste-li reálná poptávka po penězích pomaleji než reálná poptávka po penězích, může docházet k deflaci Matematicky lze tedy míru inflace rovněž vyjádřit jako: π = ms -µ, (R8.6)
130
kde: π = míra inflace, ms = tempo růstu (nominální) peněžní zásoby, µ, = tempo růstu reálné poptávky po penězích Je třeba ještě jednou zdůraznit, že ve výše uvedeném textu a v rovnici R8.6 předpokládáme konstantní rychlost obratu peněz. Pokud totiž roste reálný HDP a zároveň dochází ke stejnému růstu rychlosti obratu peněz, není nutno, aby se množství peněz v oběhu (nabídka peněz) měnili. Větší množství reálných statků si lze totiž koupit za stejné množství peněz díky větší rychlosti obratu peněz. Příklad 8.6: Předpokládejme ekonomiku, ve které se vyrábí pouze chleba. Za kalendářní období se vyrobí 100 bochníku chleba. V ekonomice jsou k dispozici peníze o nominální hodnotě 500 PJ (např. v 100 bankovkách o nominální hodnotě 5 PJ). Nechť rychlost obratu peněz je 1, neboli každá bankovka je použita za dané kalendářní období k jedné transakci. Potom jeden chleba bude stát 5 PJ. Předpokládejme dále, že se množství chleba v ekonomice zvýší na 200 bochníků a že zároveň vzroste rychlost obratu peněz na hodnotu 2. tj. že každá bankovka je v daném kalendářním období použita dvakrát. Potom nemusí růst množství peněz v oběhu, cena bochníku chleba zůstane stále 5 PJ. Lze předpokládat, že rychlost obratu peněz je v dlouhém období relativně stabilní, respektive, že změny v rychlosti obratu peněz nejsou dramatické. Pokud přijmeme tento předpoklad, tak je zřejmé, že k tomu, aby si lidé byli schopni koupit větší množství reálně vyprodukovaných statků, potřebují větší množství peněz. Tempo růstu množství peněz v oběhu, tj. nabídky peněz, by tedy v dlouhém období mělo odpovídat tempu růstu reálného HDP. Tento vztah bývá často označován jako zlaté pravidlo růstu nabídky peněz – viz subkapitola 14.2.3. Jak je ale v subkapitole 14.2.3 uvedeno, reálný růst HDP se obtížně předem odhaduje. Pokud se centrální banka s růstem peněžní zásoby splete a tento růst neodpovídá růstu reálného HDP, povede to k inflaci či deflaci, respektive poklesu HDP. Krátkodobě navíc může docházet ke změnám rychlosti obratu peněz a i v dlouhém období se hodnota rychlosti obratu peněz může změnit – ilustrativně řečeno7: po určité dlouhé období několika let může být např. rychlost obratu peněz 2, po další dlouhé období např. v důsledku rozvoje bankovních technologií, platebních karet apod. může mít hodnotu 3. Pokud se dlouhodobě změní rychlost obratu peněz, tak na tuto změnu musí zareagovat i centrální banka i změnou tempa růstu nabídky peněz, jinak bude docházet k inflaci či deflaci Příklad 8.7: Kdyby příkladu 8.6 centrální banka nevěděla, že se rychlost obratu peněz zdvojnásobila, a kdyby centrální banka zdvojnásobila v důsledku zdvojnásobení počtu vyprodukovaných bochníků (tj. HDP) množství peněz v oběhu, tak by v ekonomice činila nabídka peněz 1000 PJ. Reálný HDP by činil 200 bochníků chleba. Rychlost obratu je dvě. Cena chleba (cenová hladina) je potom ze vzorce M*V = P*Y rovna: P = M*V/Y, tj. P = 1000*2/200 = 10 PJ. Došlo by tedy k růstu cenové hladiny (inflaci). O tom, že se mění rychlost obratu peněz se ale centrální banka dozvídá až ex post – poté, co ke změně dojde. Centrální banka dále neví, zda-li tato změna rychlosti obratu peněz je trvalá nebo dočasná. Jinými slovy poměrně snadno může dojít k tomu, že tempo růstu množství peněz v oběhu spolu s rychlostí obratu peněz neodpovídá tempu růstu reálného HDP, čili, že v ekonomice dochází k inflaci či deflaci. Pokud bychom chtěli situaci dále zesložitit, musíme připomenout, že centrální banka nejčastěji poskytuje peníze komerčním bankám, které z nejrůznějších důvodů nemusí tyto peníze (alespoň určitou jejich část) poskytnout dalším subjektům. Jinými slovy tempo růstu peněz v oběhu může být zbržďováno. Všechny výše uvedené skutečnosti způsobují, že monetární politika je velmi komplikovanou záležitostí a že k jisté inflaci může snadno docházet. Podrobněji se k dané problematice vrátíme v kapitole 14.3.
7
Zde zmíněné hodnoty rychlosti obratu peněz jsou vskutku pouze ilustrativní.
131
