Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie
Inflace a měnová politika
Bakalářská práce
Autor:
Aleš Bursík Bankovní management
Vedoucí práce
Praha
doc. Ing. Hana Pačesová, CSc.
Duben, 2014
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Krásném Dvoře dne
Aleš Bursík
Poděkování: Na tomto místě chci poděkovat všem, kteří přispěli při zpracování mé bakalářské práce. Hlavní a největší poděkování pak patří paní doc. Ing. Haně Pačesové, CSc., vedoucí bakalářské práce, za její odbornou pomoc, vstřícnost, cenné rady a připomínky.
Anotace Tato práce se zabývá popisem a vysvětlením pojmu inflace a možností monetární politiky k jejímu ovlivnění. Je zde definován pojem inflace a způsoby jejího měření. Dále se práce zabývá příčinami a dopady, které inflace na hospodářství má. Jsou zde také uvedeny příklady inflace z historie. Další část práce se zabývá měnovou politikou jako nástrojem k ovlivnění cenové stability. V poslední části je popsána měnová politika ČNB a cílování inflace. Klíčová slova: Inflace, měření inflace, historie inflace, cenová stabilita, měnová politika, cílování inflace
Annotation This thesis deals with a description of term „inflation“ and methods of its measuring. Further on it deals with its causes and impacts which the inflation has on the economy of state. The examples of inflation from history are also mentioned. Next part of this thesis deals with the monetary policy as a tool used for influencing the stability of prices. The monetary policy of the Czech National Bank (ČNB) and setting the inflation objectives are described in the last chapter. Key words: inflation, measuring the inflation, history of inflation, stability of prices, monetary policy, petting the inflation objectives
Obsah
Obsah .............................................................................................................................. 5 Úvod ............................................................................................................................... 8 1
Inflace a její měření .................................................................................................. 9 1.1
Inflace ............................................................................................................... 9
1.1.1 Definice inflace ......................................................................................... 10 1.1.2 Kvantitativní rovnice peněz ...................................................................... 10 1.1.3 Druhy inflací ............................................................................................. 12 1.2
Inflace a reálná úroková míra ......................................................................... 13
1.2.1 Fisherův efekt ............................................................................................ 14 1.3
Měření inflace ................................................................................................. 14
1.3.1 Deflátor HDP ............................................................................................ 15 1.3.2 Index spotřebitelských cen (CPI) .............................................................. 15 2
Příčiny a dopady inflace ......................................................................................... 18 2.1
Příčiny inflace ................................................................................................. 18
2.1.1 Poptávková inflace .................................................................................... 18 2.1.2 Nabídková inflace ..................................................................................... 20 2.1.3 Inflace způsobená rozpočtovým deficitem ............................................... 21 2.2
Průběh inflace z pohledu monetaristů a keynesiánců ..................................... 21
2.3
Dopady inflace ................................................................................................ 22
2.3.1 Ošoupané podrážky ................................................................................... 22 2.3.2 Inflační šum............................................................................................... 23 2.3.3 Narušení pobídek k práci, spoření a investicím ........................................ 24 2.3.4 Přerozdělení bohatství ............................................................................... 24 2.3.5 Ztížení dlouhodobého plánování ............................................................... 26 5
3
Historické příklady inflace ..................................................................................... 27 3.1
Římská říše a Španělsko ................................................................................. 27
3.2
Výmarská republika ........................................................................................ 28
3.2.1 Podhoubí inflace ....................................................................................... 29 3.2.2 Poválečná Výmarská republika ................................................................. 32 3.3 4
Zimbabwe ....................................................................................................... 34
Měnová politika jako nástroj cenové stability ....................................................... 36 4.1
Nástroje měnové politiky ................................................................................ 36
4.1.1 Operace na volném trhu ............................................................................ 37 4.1.2 Diskontní sazba ......................................................................................... 38 4.1.3 Povinné minimální rezervy ....................................................................... 39 4.2 5
Druhy měnové politiky ................................................................................... 40
Měnová politika ČNB, cílování inflace.................................................................. 49 5.1
Česká národní banka ....................................................................................... 49
5.2
Nezávislost ČNB............................................................................................. 50
5.2.1 Důležitost nezávislosti .............................................................................. 50 5.2.2 Personální nezávislost ............................................................................... 51 5.2.3 Institucionální nezávislost ......................................................................... 52 5.2.4 Funkční nezávislost ................................................................................... 52 5.2.5 Finanční nezávislost .................................................................................. 52 5.3
Měnově politické nástroje ČNB...................................................................... 52
5.3.1 Povinné minimální rezervy (PMR) ........................................................... 53 5.3.2 Operace na volném trhu ............................................................................ 53 5.3.3 Automatické facility .................................................................................. 54 5.3.4 Devizové intervence .................................................................................. 54 5.3.5 Mimořádné facility .................................................................................... 54 5.4
Vývoj sazeb ČNB od r. 2000 .......................................................................... 55 6
5.4.1 Povinné minimální rezervy ....................................................................... 55 5.4.2 Lombardní, 2T Repo sazba a diskontní sazba........................................... 55 5.5
Cílování inflace ............................................................................................... 58
5.5.1 Přístupy k cílování inflace......................................................................... 59 5.5.2 Hlavní (ne)výhody cílování inflace aneb zastánci versus odpůrci ............ 59 5.6
Inflační cílování ČNB ..................................................................................... 61
5.7
Vývoj inflace a dodržování inflačního cíle ČNB od roku 1998 ..................... 64
Závěr ............................................................................................................................. 67 Seznam použité literatury ............................................................................................. 69 Seznam grafů ................................................................................................................ 71 Seznam tabulek ............................................................................................................. 71
7
Úvod Cílem mojí bakalářské práce bylo popsat a vysvětlit pojem inflace a možnosti monetární politiky k jejímu ovlivňování. V po sobě jdoucích částech mé práce se budu věnovat: -
definici inflace a jejímu měření;
-
popisu příčin a dopadů inflace;
-
historickým příkladům inflace;
-
měnové politice jako nástroji cenové stability;
-
měnové politice ČNB, cílování inflace. Tuto strukturu jsem zvolil z důvodu logické návaznosti jednotlivých částí na sebe.
V úvodu své práce se tedy pokusím definovat pojem inflace a navážu způsoby jejího měření. Vysvětlím jednotlivé výhody jednotlivých způsobů měření. Dále se budu věnovat příčinám, které mohou způsobit inflaci a také dopadům – nákladům, které inflace způsobuje. V navazující kapitole potom uvedu historické příklady inflace, kde zjistíme, co inflace skutečně dokázala provést s hospodářstvím jednotlivých zemí. V závěrečných dvou kapitolách se poté budu věnovat měnové politice, která by měla být schopna pomocí svých nástrojů udržovat cenovou stabilitu a v pozitivním slova smyslu ovlivňovat inflaci. V poslední kapitole se budu věnovat měnové politice České národní banky, popíšu její jednotlivé nástroje a také zhodnotím její práci. Popíšu zde také způsob ovlivňování inflace pomocí cílování inflace, který používá i naše centrální banka ČNB. Inflace je fenoménem. Bylo o ní napsáno již mnoho vědeckých prací, mnoho článků, zaplnila mnoho knih. Stále však znovu a znovu přitahuje pozornost všech ekonomů, politiků a zdaleka ne jen jejich. Vždyť inflace se týká každého z nás. I proto jsem si vybral toto téma pro svou práci.
8
1 Inflace a její měření 1.1 Inflace Nacházíme se v roce 2050, toto období je typické pro mnohé vědecké experimenty. Pro jeden takový experiment se rozhodl být dobrovolníkem i Petr Bišovský. Petr pracuje jako vedoucí pracovník jedné továrny a své volné prostředky investuje na Londýnské burze. Petr se stane součástí experimentu, při němž bude po dobu třiceti let zmraženo jeho tělo a on bude uveden do umělého spánku. Je rok 2080 a Petr, stejně mladý jako před 30 lety, je probuzen. První co udělá je to, že zvedne telefon a vytočí číslo na svého makléře. Ptá se ho, kolik činí hodnota jeho portfolia. Makléř mu odpoví, že hodnota jeho portfolia dosahuje hodnoty 100 milionů Kč. Petr se zaraduje a zvesela si povyskočí. Najednou se však z telefonu ozve hlas: „Pro další tři minuty trvání hovoru vhoďte prosím mince v hodnotě 5 milionů Kč.“ Krátký příběh nám ukazuje jednoduchou, ale velmi důležitou věc. A sice, že hodnota našich peněz závisí na cenách statků a služeb, které za ně chceme pořídit. 100 milionů Kč je dnes jistě považováno za velký peněžní obnos, avšak stojí-li cena 3 minut hovoru 5 milionů Kč, jedná se o zcela zanedbatelnou částku. Inflace, rychlý a trvalý růst cen většiny statků, velmi významně snižuje kupní sílu našich peněz. Po dobu 30 let, kdy Petr spal, došlo jistě k velké inflaci. Můžeme si zde uvést další tentokrát reálný příklad, kdy naše babičky kupovaly chleba za 4 Kč. My nyní za tento chleba platíme 30 Kč. Znamená to však, že si žijeme hůře, že nakupujeme dražší chleba než naše babičky? Nemusí to být pravda. Musíme se podívat, jak také vzrostly naše mzdy a platy. Pokud od té doby vzrostly také reálné mzdy a platy, tak si naopak žijeme lépe, jelikož si za svůj příjem můžeme těchto statků a služeb koupit více. Na následujících stránkách vysvětlím, co to inflace je. Dozvíme se, že inflace činí budoucnost nejistou, což je pro jednotlivce, potažmo hospodářství škodlivé. Člověk např. neví, kolik si má spořit na svůj důchod, aby si udržel svůj životní standard. Neví, jelikož nedovede odhadnout, kolik bude za statky a služby muset platit v budoucnu, v důchodovém věku. Také vláda při inflaci trpí, při svém národohospodářském plánování nedokáže odhadnout, kolik bude platit v budoucnu za své nákupy za několik let. Pro domácnosti, podniky, ale i vládu je tedy velmi důležité znát inflaci a počítat s ní ve svých plánech, také proto si ukážeme, jak se inflace počítá a jak dokáže znehodnotit naše prostředky. 9
1.1.1
Definice inflace Inflaci lze definovat několika způsoby, avšak většina ekonomů se shodne na
následující definici. Inflace je dlouhodobější nepřetržitý růst cenové hladiny, který je spojen s nadměrnou emisí peněz a vede k poklesu kupní síly peněz.1 Z definice inflace vyplývá několik věcí: Ne každý růst cenové hladiny můžeme označit za inflaci. Musí jít o dlouhodobější a nepřetržitý růst cenové hladiny. Otázkou zůstává, co znamená slovo dlouhodobější. V knihách o centrálním bankovnictví nalezneme např., že o inflaci se jedná v případě, kdy cenová hladina nepřetržitě roste alespoň dvě za sebou následující čtvrtletí. V ekonomice může dojít k situaci, kdy se cenová hladina zvedne pouze nárazově. Důvodem tohoto nárazového skoku cenové hladiny může být skokové zvýšení daní či uvolnění regulovaných cen. V tomto případě je přesnější hovořit o růstu cen a nikoliv o inflaci. Při růstu cenové hladiny mohou ceny některých statků a služeb klesat. Proto je nutné podotknout, že inflací se rozumí všeobecný cenový růst resp. růst agregátní cenové hladiny. 1.1.2
Kvantitativní rovnice peněz Kde se inflace bere a vlivem čeho k ní dochází? Pro pochopení inflace je důležité
vysvětlit pojem kvantitativní rovnice peněž. Kvantitativní rovnice peněz, někdy též označovaná jako rovnice směny nebo Fisherova transakční rovnice vypadá následovně:
M.V=P.Q M
- množství peněz v ekonomice vyjádřené některým z měnových agregátů
V
- oběžná rychlost peněz, tj. průměrná důchodová rychlost oběhu příslušného měnového agregátu, průměrná frekvence, s níž se jednotka peněz utratí
P
- agregátní cenová hladina
Q
- reálný důchod, množství směňované produkce
1
Opakem inflace je deflace. Deflace je označována jako dlouhodobější nepřetržitý pokles cenové hladiny, který je spojen s nedostatečnou emisí peněz a vede k růstu kupní síly peněz.
10
Tato rovnice představuje vztah, kdy se rovná součin M a V součinu P a Q. Za M můžeme dosadit měnový agregát M1 (oběživo + rezervy + vklady na viděnou). K tomu abychom mohly vypočítat levou stranu rovnice, potřebujeme ještě znát rychlost, kterou se daný agregát za určité časové období v ekonomice „obrátí“. Pravá strana rovnice bývá dosti často nahrazována nominálním hrubým domácím produktem. Z výše uvedené rovnice vyplývá několik vztahů. Na ně se nyní podíváme. Z rovnice je totiž patrné, že dlouhodobý nepřetržitý růst cenové hladiny musí zároveň vést ke změně alespoň jedné ze tří možností (V, P, Q), jinak by rovnost neplatila. Jestliže tedy dojde k růstu cenové hladiny, může dojít k následujícím situacím či kombinacím těchto situací: •
Poklesne reálný důchod. To je ovšem pro politiky velmi málo akceptovatelné. Avšak v praxi k této situaci dojít může. Tato situace je označována termínem slumpflace.
•
Vzroste průměrná rychlost oběhu peněz.
•
Zvýší se nabídka peněz v ekonomice – což je také nejpravděpodobnější možnost – hovoříme o inflaci.
Nyní se na výše uvedenou rovnici podívejme z druhé strany. Položme si otázku: Vlivem čeho dochází k inflaci, resp. k jakým změnám veličin v ekonomice musí dojít, aby stoupla cenová hladina? Podíváme se na příklad se zvýšením množství peněz (peněžního agregátu). Dojde-li ke zvýšení této veličiny v ekonomice, pak aby se pravá a levá strana rovnice sobě opět rovnaly, musí dojít ke změně alespoň jedné ze zbývajících veličin. Pokud se nezmění reálný důchod a na stejné výši zůstane i rychlost peněžního oběhu, dojde k růstu cenové hladiny – dojde k inflaci. V reálné ekonomice však dochází ke změnám více veličin. Dle názorů některých ekonomů se průměrná rychlost obratu peněžního agregátu nemění, resp. je stabilní. Přikloníme-li se k tomuto názoru, můžeme říci, že při růstu M a Q dochází k inflaci, jestliže platí následující vzorec: %M > %Q2 Uvedu příklad:
2
M se zvýší o 10 %
(+10 %)
Q se zvýší o 5 %
(+ 5 %)
Znak % znamená procentuální změnu dané veličiny.
11
Nyní dosadíme do nerovnice: 10 % > 5 % V uvedeném příkladu nerovnice vychází. A tudíž v naší fiktivní ekonomice došlo k inflaci. To je patrně nejtypičtější situace, ke které v dnešních ekonomikách dochází. Do ekonomiky se dostávají nové peníze, které však v patřičné výši nedoprovází růst reálného důchodu. Výše uvedený příklad nám také ukazuje, co je míněno v definici inflace za „nadměrnou“ emisi peněz. Můžeme tím právě označit jev, kdy dochází k růstu množství peněz v ekonomice rychleji, než k růstu reálného důchodu. 1.1.3
Druhy inflací Podle míry intenzity zvyšování cenové hladiny můžeme rozlišovat následující čtyři
druhy inflace. Mírná inflace Je druh inflace, při které dochází k růstu cenové hladiny do 10 % ročně. Vyznačuje se tím, že lidé při ní neztratili důvěru v peníze. Dále je používají jako prostředek směny a také je ukládají na své spořicí účty. Lidé i firmy při nízké očekávané inflaci jsou ochotni podepisovat nejen krátkodobé kontrakty, nýbrž i kontrakty dlouhodobější. Peníze plní své funkce. Pádivá a cválající inflace Při pádivé inflaci dochází k růstu cen do 100 % ročně a při cválající inflaci do 1.000 % ročně. Oba typy inflací mají na ekonomiku velmi neblahý a škodlivý vliv. Lidé nejsou ochotni držet u sebe oběživo, jelikož ztrácí rychle na své hodnotě. Jakmile dostanou svou výplatu, utíkají ji utratit za zboží a služby. Lidé také nejsou ochotni spořit, jelikož reálná hodnota jejich peněz se velmi rychle snižuje. Lidé nedrží peníze a nahrazují je hmotnými statky např. nemovitostmi, drahými kovy, uměleckými předměty. Smlouvy jsou oproti dobám s mírnou inflací uzavírány ve větší míře s indexací3 a dlouhodobé kontrakty jsou uzavírány spíše s nechutí. Peníze plní své funkce jen ve velmi omezené míře. Hyperinflace Nejzávažnějším typem inflace je hyperinflace. Při ní dochází k růstu cen nad 1.000 % ročně. Tato inflace nastala v posledních desetiletích v několika latinskoamerických zemích 3
Pojem vysvětlím v dalších kapitolách.
12
(Brazílie, Argentina, Bolívie), dále také např. v Zimbabwe či Izraeli. Hyperinflace vyvolává vysoké náklady na „ošoupané podrážky“. Lidé velmi často chodí do banky až dvakrát či třikrát denně. Ceny se velmi často mění. Může docházet k výrazným změnám i z hodiny na hodinu. Trhy nefungují a ekonomický růst se zpomalí či začne propadat. Dochází k masivnímu přerozdělení bohatství a mnoho lidí je ožebračeno. Jedná se o tak závažný druh inflace, že většinou netrvá dlouho, jelikož společnost velmi rychle volá po nápravě. Peníze při této inflaci prakticky neplní svou funkci. Lidé je nahrazují jinými statky a dochází k naturální směně. Při tomto typu inflace také často v historii docházelo ke vzniku lokálních peněz nebo peněz, které vydávaly podniky.
1.2 Inflace a reálná úroková míra V souvislosti s inflací je velmi důležité také zmínit reálnou úrokovou míru. Z empirických důkazů vyplývá, že při vysoké míře inflace jsou také vysoké úrokové míry. Nyní se podíváme na to, co dokáže inflace udělat s našimi penězi, tj. na to, jak dokáže znehodnotit jejich reálnou hodnotu. Představme si situaci, kdy existují dvě země. Jedna se nazývá Antlie a platí se zde korunou a druhá se nazývá Eurie a platí se zde brachmou. V Antlii je inflace nulová, zatímco v Eurii je inflace ve výši deseti procent. V Antlii poskytují banky za vklady na jejich účtech úrok ve výši 2 % a v Eurii ve výši 10 %. Kde je výhodnější spoření? Odpověď není tak jednoduchá. Na první pohled by se mohlo zdát, že mnohem výhodnější spoření je v Eurii, jelikož zde banky úročí 10 %. Avšak omyl je pravdou. V případě, že si v Antlii uložím 100 korun, dostanu za rok 102 korun – o 2 koruny více. Jestliže uložím 100 brachem v Eurii dostanu 110 brachem – o 10 korun více. V čem je tedy problém? V inflaci! Doposud jsme se bavili o nominálních hodnotách a nikoliv o hodnotách reálných. Jestliže si uložím v Antlii 100 korun dostanu na konci 102 korun nominálně. Avšak abych zjistil reálnou hodnotu mého úroku, musím od nominální úrokové míry odečíst inflaci, která v Antlii činí 0 %. Pak mi tedy vychází 2 % - 0 % = 2 %. Reálná úroková míra je v tomto případě shodná s nominální. Vydělám tedy 2 %, v našem příkladě 2 koruny. Nyní se podívejme na Eurii, kde mám zhodnocení 10 %, ale inflace činí také 10 %. Odečtu-li od nominální úrokové míry inflaci 10 % - 10 % = 0 %, zjišťuji, že moje reálná úroková míra činí 0 %. A tedy uložením peněz do banky reálně neprodělám, ale ani nevydělám. Nyní tedy vidíme, že výhodnější je ukládání v bankách v Antlii.
13
Z výše uvedeného vyplývá následující vztah:
r=i–π r
- reálná úroková míra
i
- nominální úroková míra
π
- míra inflace
Z tohoto vztahu vyplývá, že nezáleží jen na tom, kolik činí nominální úroková míra, ale také na tom jak rychlé roste cenová hladina, resp. jak vysoká je inflace. Ze vzorce je také zřejmé, že r může nabývat také záporných hodnot a může tedy dojít k situaci, kdy naše úspory v bance nebudou reálně růst, ale klesat. 1.2.1
Fisherův efekt Již bylo zmíněno, že při vysoké míře inflace jsou vysoké také nominální úroky a
naopak je-li nízká inflace, jsou nízké i nominální úroky. Tento vztah můžeme pozorovat např. na vývoji inflace a úrokových měr v USA od roku 1960. Když rostla inflace, rostly také úrokové míry a naopak. Vysvětlení můžeme najít v reálných úrokových mírách. Představme si situaci, kdy v ekonomice rychle roste cenová hladina a dochází k vyšší inflaci. Věřitelé i dlužníci předpokládají i nadále vyšší inflaci. V tomto případě sáhnou věřitelé ke zvýšení svých úrokových měr, aby nebyl dotčen jejich reálný výnos. Dlužníci jsou ochotni platit vyšší nominální úroky, jelikož chápou, že vyšší nominální úroková míra má kompenzovat půjčky splácené penězi s nižší reálnou hodnotou. Dlužníkům to nevadí, pokud nominální úroková míra vzroste stejně jako inflace – reálně nebudou platit více. To samé platí i naopak při nižší inflaci. Jako první na tento vztah, kdy nominální úrokové míry následují inflaci, pojmenoval americký ekonom Irving Fisher, a proto je nazýván jako Fisherův efekt.
1.3 Měření inflace Nyní se podívejme na to, jak se samotná inflace měří. Existuje několik způsobů měření inflace, avšak základními, které se také vyskytují téměř ve všech učebnicích ekonomie, jsou tyto tři:
14
1.3.1
-
Deflátor HDP
-
Index spotřebitelských cen
-
Index cen výrobců
Deflátor HDP Deflátorem můžeme změřit inflaci nejpřesněji. Deflátor HDP totiž zahrnuje všechny
statky v dané ekonomice vyrobené. Výpočet deflátoru vypadá následovně: á
nominální HDP t reálný HDP t
á
HDP t v běžných cenách za období t HDP t ve stálých cenách zvoleného základního období
Samotnou inflaci inflaci pak vypočteme následovně: inflaci /012 3
á 4 16 ∗ 100 á 4 1
Největší výhodou deflátoru je jeho komplexnost, která nám umožňuje změřit inflaci všech statků a služeb v ekonomice. Naopak jeho nevýhodou je to, že k němu potřebujeme znát výši HDP, která je však většinou sestavována čtvrtletně, a proto můžeme měřit inflaci jen mezi jednotlivými čtvrtletími. 1.3.2
Index spotřebitelských cen (CPI) Pro toto měření se vyberou statky a služby do spotřebního koše. Jednotlivým druhům
statků a služeb jsou přiřazeny váhy, podle toho, jaké místo v koši spotřebitele zaujímají. Energie budou mít např. vyšší váhu než lístky do kina, jelikož zaujímají v domácnostech větší položku v rozpočtu. Následně se spočítá hodnota spotřebního koše v roce t a porovná se s hodnotou v roce t-1. Vzorec pro výpočet CPI je následující: /012 3
201 9:ř<=9>é? >š A 2 4 16 ∗ 100 201 9:ř<=9>é? >š A 2 4 1
Z výše uvedeného vyplývá již první problém, statky a služby se vybírají. Nejde tedy o komplexní měření inflace, ale jen o určitou část. Samotný výběr je předmětem mnoha diskuzí. 15
Dalším sporným bodem mohou být váhy přiřazené jednotlivým druhům statků a služeb. Váhy jsou určovány na základě statistických šetření prováděných v domácnostech, avšak jednotlivé váhy se mohou v čase měnit a tak může docházet k narušování časových řad a schopnosti tedy porovnávat jednotlivá období. Jak vypadal spotřební koš v České republice pro rok 2013, vidíme v následující tabulce. Tabulka 1 Složení spotřebního koše pro ČR v roce 2013 Název položky ve spotřebním koši Potraviny a nealkoholické nápoje Alkoholické nápoje, tabák Odívání a obuv Bydlení, voda, energie, paliva Bytové vybavení, zařízení domácnosti, opravy Zdraví Doprava Pošty a telekomunikace Rekreace a kultura Vzdělávání Ostatní zboží a služby Stravování a ubytování Suma
Váha v ‰ 170,332703 85,987255 47,207768 253,400912 55,190047 24,998575 114,887081 39,882587 93,682015 7,768676 62,404355 44,258026 1000,000000
Zdroj: Český statistický úřad [online]. 2014 [cit. 2014-04-25]
Dostupné z: http://www.czso.cz/ Ze spotřebního koše pro ČR je na první pohled patrné, že největší váhu v něm zabírají položky:
bydlení, voda, energie, paliva potraviny a nealkoholické nápoje doprava
S přihlédnutím i do „mého osobního spotřebního koše“ lze konstatovat, že jeho složení i s jednotlivými vahami odpovídá realitě. Největší výhodou indexu spotřebitelských cen je jeho operativnost – tj. možnost sestavovat ho 12x i vícekrát do roka. Je možno ho sestavovat i pro jednotlivé regiony, což není přes deflátor možné. Uveďme si příklad. Předpokládejme, že se v ekonomice nacházejí pouze tři statky A, B, C. Statek A má hodnotu 200 Kč, statek B 150 Kč a statek C 50 Kč. Všechny tyto hodnoty
16
jsou měřeny v roce 2000. V roce 2001 již byly naměřeny nové hodnoty: A 220 Kč, B 140 Kč, C 65 Kč. Všechny tyto statky mají stejnou váhu. Došlo k inflaci? Dosadíme si do vzorce: /012 3
220 C 140 C 65 4 16 ∗ 100 G, IJ % 200 C 150 C 50
Po dosazení do vzorce a výpočtu zjišťujeme, že v ekonomice došlo k růstu cenové hladiny o 6,25 %. Došlo tedy k inflaci, a to i přesto, že cena jednoho statku klesla. Ostatní statky totiž vzrostly více a zvýšily tak růst cen. Dalšími obdobnými indexy, jako výše uvedený index spotřebitelských cen, jsou: -
WPI – index cen výrobců
-
TPI – tax and price index
-
PCE – index výdajů na osobní spotřebu
17
2 Příčiny a dopady inflace 2.1 Příčiny inflace Proto, abychom dokázali efektivně čelit inflaci, je důležité znát její příčiny. Zjištění příčiny je podstatné pro provádění měnové politiky. Podíváme se tedy na zdroje inflace. Co inflaci způsobuje? Ve většině učebnic ekonomie, které jsem prostudoval, se rozděluje inflace podle její příčiny na inflaci poptávkou a inflaci nabídkovou. Těmto dvěma typům inflací se budu věnovat i já. Dále se také zmíním o inflaci způsobené rozpočtovým deficitem. 2.1.1
Poptávková inflace Poptávková inflace, též nazývaná poptávka tažená inflací, je druh inflace, při které
dochází k většímu růstu celkové poptávky než růstu celkové nabídky. Poptávka roste rychleji než agregátní nabídka. Situaci vysvětlím na následujícím grafu. Graf 1 Poptávková inflace
Zdroj: PAČESOVÁ, Hana. Kapitoly z makroekonomie. 1. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, 2011, 121 s. ISBN 978-80-7265-193-1. Představme si situaci, kdy se nacházíme v rovnovážném bodě E, tj. bodě, kde se střetává agregátní poptávka AD s agregátní nabídkou AS. V tomto rovnovážném bodě E produkuje hospodářství produkt ve výši Q při cenové hladině P. 18
Předpokládejme, že se zvýší agregátní poptávka a její původní křivka AD se posune směrem vpravo nahoru (AD1). Agregátní nabídka AS se v našem příkladu nezměnila a zůstala na stejné pozici. Z grafu je patrné, že při zvýšené poptávce (AD1) dochází k růstu reálného produktu z výše Q do výše Q1. Dále můžeme z grafu vyvodit, že se zvýšila cenová hladina z výše P do výše P1. Podstatné je také to, že cenová hladina roste rychleji než reálný produkt – a tak dochází k prudší inflaci. Původní rovnovážný bod E se nám přesunul do E1. Z obrázku je patrné, že oba rovnovážné body se nacházejí nad úrovní potenciálního produktu, tzn., že jsou nadužívány ekonomické zdroje. Vidíme, že křivka agregátní nabídky se za potenciálním produktem Q* prudce zvedá, to způsobí, že i při větším růstu poptávky, dojde jen k malému růstu reálného produktu a naopak k většímu růstu cenové hladiny. Ekonomika se totiž de facto nachází za hranicí svých možností. Příklady příčin zvýšení agregátní poptávky Prvním příkladem, který můžeme uvést je nadměrný růst mezd. Zaměstnanci si vymohou na zaměstnavateli zvýšení mezd v jejich kolektivní smlouvě. Pokud se bude jednat o zvýšení mezd ve velkém měřítku v celé ekonomice, může dojít ke zvýšení celkové agregátní poptávky. Dalším příkladem vedoucím ke zvýšení agregátní poptávky je poskytování levných úvěrů. Např. podnik si tedy bude moci více půjčit za levnější peníze. Může se tedy stát, že se více podniků rozhodne vzít si úvěr a na trhu se najednou objeví více „uchazečů“ o statky a služby a zvýší se tak agregátní poptávka. To samé platí pro domácnosti, které si budou při levném úvěru ochotny více půjčovat. Nadměrné investiční výdaje mohou také vyvolat poptávkovou inflaci. Dojde např. k situaci, kdy se najednou více firem rozhodne investovat do výrobních strojů a hal. Rozhodnou se rozšiřovat a zvyšovat svou výrobu. Společnosti s vidinou dobrého vývoje ekonomiky začnou poptávat více stavebních prací, začnou poptávat více výrobních strojů. Na trhu tak může dojít k situaci, kdy výrazně poptávka předčí nabídku. Agregátní poptávka se zvyšuje. Také masivní snížení daní a zvýšení vládních výdajů může být další příčinou pro zvýšení agregátní poptávky. Stát např. vydá více peněz ze státního rozpočtu, než jsou jeho příjmy = deficit státního rozpočtu.
19
2.1.2
Nabídková inflace Nabídková inflace, též nazývaná inflace tažená náklady je druh inflace, ke které
dochází v důsledku negativního nabídkového šoku, přičemž se odpovídajícím tempem nesníží agregátní poptávka. Na následujícím grafu nabídkovou inflaci vysvětlím. Graf 2 Nabídková inflace
Zdroj: PAČESOVÁ, Hana. Kapitoly z makroekonomie. 1. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, 2011, 121 s. ISBN 978-80-7265-193-1. Máme zde situaci, kdy se na počátku nacházíme v rovnovážném bodě E (bod, kde se střetává agregátní poptávka AD s agregátní nabídkou AS). Jestliže se ekonomika nachází v tomto bodě, produkuje reálný produkt ve výši Q při cenové hladině P. Předpokládejme, že dojde ke zvýšení nabídky z AS na AS1 (poptávka se posune směrem vlevo nahoru) při nezměněné agregátní poptávce. V tomto případě dojde k posunu rovnovážného bodu E do bodu E1. Z grafu je patrné, že při tomto pohybu bodu E E1 dojde v hospodářství ke snížení reálného produktu z Q do Q1, přičemž také zároveň dojde k růstu cenové hladiny z P do P1 a to i přesto, že se oba body E i E1 nacházejí pod úrovní potenciálního produktu. Rostou ceny zboží a mzdy při současné vysoké nezaměstnanosti, která může ještě růst. Inflace nákladová je pro ekonomiku vážnějším problémem, než dříve uvedená inflace tažená poptávkou.
20
2.1.3
Inflace způsobená rozpočtovým deficitem Příčinou inflace může být rozpočtový deficit. Vlády se mohou rozhodnout rozpočtový
deficit zajistit dvěma způsoby. Mohou: 1) vydat státní obligace 2) emitovat peníze První případ nezpůsobí pohyb agregátní poptávky, jelikož vydání státních obligací nemá bezprostřední vliv na peněžní zásobu. U druhého případu tomu je však naopak. Jestliže se vláda rozhodne emitovat dodatečné peníze, dochází k okamžitému ovlivnění peněžní zásoby. To se následně projeví ve vyšší agregátní poptávce. Obecně lze konstatovat fakt, že v případě opakovaných rozpočtových deficitů dochází k růstu agregátní poptávky a tedy také růstu cenové hladiny vyšší inflace.
2.2 Průběh inflace z pohledu monetaristů a keynesiánců Na příčinu inflace existují v ekonomii dva základní pohledy, které nyní blíže vysvětlím. Obě dvě ekonomické teorie se shodují v názoru, že k inflaci dochází z důvodu rychlého růstu nabídky peněz. Avšak vzájemně se liší v názoru na průběh inflace. Monetaristé popisují průběh inflace následujícím způsobem. Představme si situaci, kdy se nacházíme na úrovni potenciálního produktu, kde se protíná agregátní poptávka s agregátní nabídkou (rovnovážný bod). Když dojde k růstu množství peněz v oběhu, zvýší se agregátní poptávka. Dojde k přesunu rovnovážného bodu, kterým je průsečík AD a AS. Přičemž zvýšení agregátní poptávky způsobí dočasné zvýšení reálného produktu a také zvýšení cenové hladiny. Toto zvýšení reálného produktu, však záhy skončí v důsledku snižující se nezaměstnanosti a tlaku na růst mezd – to totiž způsobí pokles nabídky a dojde tedy následně k vrácení se na úroveň potenciálního produktu, avšak také ke zvýšení cenové hladiny. Pokud se toto opakuje, dochází neustále ke zvyšování cenové hladiny. Keynesiánci popisují průběh inflace jinak. Zvýšení vládních výdajů, podle nich, vede k jednorázovému a dočasnému zvýšení cenové hladiny. Nacházíme se v rovnovážném bodě na úrovni potenciálního produktu. V důsledku dalšího růstu vládních výdajů následně dojde ke zvýšení agregátní poptávky a přesunu rovnovážného bodu (dochází k růstu reálného
21
produktu a také k růstu cenové hladiny). Jelikož se nacházíme nad úrovní potenciálního produktu, dojde následně ke snížení nabídky, což způsobí návrat rovnovážného bodu na úroveň potenciálního produktu, avšak zároveň také dojde ke zvýšení cenové hladiny. Toto zvýšení představuje jednorázový přetrvávající nárůst inflace a nikoli její pokračující zvyšování. Monetaristé a keynesiánci se tedy neliší v názoru na příčinu způsobující inflaci, ale jsou v rozporu v názoru na průběh inflace.
2.3 Dopady inflace Nyní se podíváme na některé příklady nákladů spojených s inflací. Všechny tyto náklady jsou pro hospodářství ve větší či menší míře škodlivé, jelikož snižují jeho efektivnost a vytvářejí dodatečné náklady. 2.3.1
Ošoupané podrážky Pro podniky, domácnosti je velmi pohodlné držet určitou část svých prostředků
v hotovosti. Dodavatelé těchto podniků velmi rádi za hotovost poskytnou své výrobky (zboží). Domácnosti zase naopak s hotovostí přijdou do krámu, ve kterém jim bezpochyby výměnou za ní poskytnou potřebné zboží či služby. Co tím chci říci, že držení hotovosti je pohodlné? Ne všude totiž přijímají kreditní karty a ne všichni budou přijímat vypsané šeky atd. Dostatečné množství hotovosti poskytne jak domácnostem, tak podnikům komfort v podobě, kdy nemusí často chodit do banky a vkládat či vybírat peníze. Představme si situaci, kdy pan Ypsilon si bude své peníze ukládat pod polštář a nebude je tedy zhodnocovat např. v bance na termínovaném vkladu nebo využitím nabídky spoření v podílových fondech atd. Tento pan Ypsilon bude mít pod polštářem 20.000 euro. Co se stane s jeho penězi za rok či dva roky? Pokud bude inflace nulová, tak pan Ypsilon může být celkem v klidu, sice žádné peníze navíc nevydělal, ale také žádné peníze neprodělal. Pokud však bude inflace 15 %, dojde k reálnému poklesu kupní síly jeho peněz – tj. ke znehodnocení části jeho „slamníkového bohatství“. Lidé však nechtějí, aby jejich vydělané peníze ztrácely na hodnotě, naopak chtějí své peníze dále zhodnocovat a zvyšovat své bohatství. Při vyšší míře inflace se tedy stane, že lidé, chtějí co největší část držet na bankovních účtech, kde se jim peníze zhodnocují. A naopak hotovost (oběživo) vybírají vždy v menší míře a častěji, podle toho, jak jdou na nákup (to 22
samé lze konstatovat u podniků). Častější cesty do banky pro vklad a výběr peněžních prostředků však vyvolává dodatečné náklady. Jestliže budeme častěji využívat bankovních služeb, bude muset také banka vynaložit více nákladů – na personál, pobočky, bankomaty atd. Inflace tedy způsobila dodatečné náklady – častější návštěvy bank, řízení většího množství operací bankami, větší počet zaměstnanců bank. Tyto náklady odčerpávají zdroje, které mohly být využity na jiné statky a služby. Jelikož tyto inflační náklady způsobují častější návštěvu bank a tedy větší opotřebení bot, říká se jím také náklady na ošoupané podrážky. 2.3.2
Inflační šum Ceny jsou na svobodných trzích určovány poptávkou a nabídkou. Nejsou tedy
určovány nějakými chytrými mudrci či ministerstvem pro cenovou tvorbu. Jestliže se v Praze stane vzácnějším bílý kaviár, začne stoupat jeho cena. Luxusnější restaurace budou za něj ochotny zaplatit vyšší obnos peněz a naopak obyčejné restaurace od kaviáru upustí. Dodavatelé kaviáru na zvyšující se cenu zareagují. Jelikož chtějí vyšší zisky, budou se snažit dodat na trh vyšší množství kaviáru. Trh kaviáru se dostane opět do rovnováhy, když už nebude nevyužitá příležitost dosáhnout vyššího zisku a poptávající i nabízející budou spokojeni s cenou. Co se však stane při inflaci? Inflace v tomto cenovém systému způsobí šum. V neinflačním prostředí dodavatel kaviáru zareaguje na jeho zvyšující se cenu vyšší dodávkou, neboť se domnívá, že se po něm zvýšila poptávka. Jestliže však budeme v inflačním prostředí, musí si dodavatel položit ještě dodatečné otázky. Je toto zvyšování cen kaviáru výsledkem zvyšující se poptávky po něm? Nebo se zvýšila cena i ostatních výrobků na trhu a dochází tedy k inflaci – tj. nejedná se o zvýšenou poptávku. Dodavatel tedy musí zjistit ceny i ostatních statků a služeb, aby mohl posoudit růst cen. Toto dodatečné shromažďování informací je nákladné na čas, a tak reakce na vyšší cenu je většinou pomalá a dosti často náhodná. Ceny nejsou tedy ovlivňovány jen poptávkou a nabídkou, ale také inflací, která v tomto systému způsobuje šum. Tento rušivý element vyvolává další náklady a snižuje tak efektivnost trhu.
23
2.3.3
Narušení pobídek k práci, spoření a investicím Mnohé státy mají ve svých daňových systémech zavedenou tzv. indexaci. Na příkladu
vysvětlím, o co se jedná. Představme si situaci, kdy důchodce dostává měsíčně 10.000 Kč a roční míra inflace činí 10 %. V takovém případě by důchodce za jeden rok přišel reálně o 1.000 Kč. Vlády zemí by však mohly využít indexaci, kdy při inflaci by odpovídajícím způsobem byl zvýšen i příjem důchodce. Pokud by tedy činil důchod 10.000 Kč a vláda by chtěla důchodcům při 10% inflaci zachovat jejich životní standard, musela by také jejich důchody zvýšit o 10 % - tj. na 11.000 Kč. Taková indexace by mohla být součástí právního řádu, aby nedocházelo ke snižování životní úrovně důchodců. Indexace však není uplatňována všude. Uveďme si příklad s odpisy. Továrník si koupí stroj za 200.000 euro. Tento nákup pro něj představuje náklad. Předpokládejme zemi, kde bude možné dlouhodobý hmotný majetek ve výše uvedené ceně odepisovat 10 let rovnoměrně. To znamená, že podnikatel si bude moci odečíst každý rok jednu desetinu tohoto stroje tj. 20.000 euro a o tuto částku si sníží daňový základ a bude platit nižší daně. Pokud však bude vyšší inflace a nebude v zákoně zakotvena indexace, bude továrník každý rok reálně odepisovat méně. To může vést a při vysokých mírách inflace také vede k neochotě podniků více investovat, následně také více produkovat a zvyšovat životní úroveň. Pokud tento příklad vynásobíme tisíckrát a vícekrát, dojdeme k závěru, že při vyšší inflaci může HDP státu být značně nižší než by mohlo být. I na tomto příkladu, vidíme, že dochází k neefektivnosti – nevyužití všech možných zdrojů. I tento příklad nám ukazuje, jaký náklad může inflace způsobit a poškozovat tak ekonomiku, která by mohla růst vyšším tempem. 2.3.4
Přerozdělení bohatství ZAMĚSTNANCI ZAMĚSTNAVATEL Dalším dopadem inflace je přerozdělení bohatství mezi různými skupinami lidí.
Představme si situaci, kdy zaměstnanci podniku pobírají mzdu v určité výši. V kolektivní smlouvě mají ujednáno, že tato mzda zůstane po dobu tří let nezměněná. Nebude tedy indexována v závislosti na výši inflace. To představuje pro zaměstnance problém – hrozbu. Pokud bude v ekonomice inflace vyšší, než očekávali, budou jejich mzdy reálně klesat. Kupní síla jejich příjmu bude nižší.
24
Z pohledu celé ekonomiky však nedochází ke snížení „agregátní kupní síly“. Kupní síla zaměstnanců by se jen přesunula. V našem případě strádají zaměstnanci podniku, avšak jejich zaměstnavatel na tom vydělává. Zaměstnavatel vyplácí reálně méně peněz, než očekával a tak rostou jeho reálné příjmy. V opačném případě, kdy by došlo k nižší míře inflace (než zaměstnanci očekávali) nebo dokonce k deflaci, přesunula by se kupní síla od zaměstnavatele k jeho zaměstnancům a zaměstnavatel by měl reálně nižší příjmy. VĚŘITEL DLUŽNÍK Dalším příkladem přerozdělení bohatství může být jeho přesun mezi věřitelem a dlužníkem. Představme si situaci, kdy si výrobce kšiltových čepicí přijde půjčit do banky vyšší obnos peněz na nákup drahého pracovního stroje. Je předpokládána inflace ve výši 2 %. Obě dvě strany, jak banka, tak klient, jsou s tím smířeny a při podpisu smlouvy s takovým cenovým růstem počítají. Co se však stane, dojde-li k neočekávanému vyššímu růstu cen? Z makroekonomického hlediska by měl člověk spíše zaplakat, ovšem z pohledu dlužníka se jedná o dobrou zprávu. Dlužník si půjčoval za určitých podmínek (předpoklad 2% inflace), avšak tyto podmínky se změnily (inflace je vyšší – např. 10 %) a tyto podmínky mu úvěr nečekaně zlevnily. On sice bude platit nominálně stejnou částku, nicméně reálně bude platit méně a úvěr se mu tedy zlevní. Pro banku to znamená naopak hrozbu, jelikož dostane reálně méně peněz, než očekávala. Opět tedy, jako v předešlém případě, nedochází ke ztrátě kupní síly, ale k jejímu přesunu směrem od věřitele k dlužníkovi. Vysoká inflace tedy prospívá dlužníkům a škodí věřitelům. Přerozdělení bohatství, které způsobí inflace, nesníží celkové bohatství ekonomiky, jelikož dochází „pouze“ k jeho přesunu od jedné skupiny lidí na druhou, avšak je pro hospodářství škodlivé. Lidé potřebují mít nějakou míru jistoty, předpověditelnosti budoucího vývoje. To znamená, že půjčíme-li někomu peníze (investujeme je, domlouváme se ve smlouvách) potřebujeme vědět, jaký bude alespoň přibližný vývoj. Pokud je vývoj nejistý a míra inflace vysoká odrazuje nás to od investic, od spoření, od půjčování. Někteří ekonomové přirovnávají hospodářství, kde je vývoj ekonomiky velmi nepředvídatelný ke kasinu. Jedná se o ekonomiku, kde si hodíte mincí, či vsadíte v ruletě a čekáte, jestli vyděláte či proděláte. Hozením mincí můžeme myslet např. investici do podílových fondů či termínované vklady, vsazením si v ruletě můžeme zase mínit půjčení peněz či domlouvání kolektivní smlouvy v práci. 25
2.3.5
Ztížení dlouhodobého plánování Koupě domu, spoření na stáří, investice firem do výrobního zařízení, stavba dálnic – to
je jen několik příkladů, které vyžadují dlouhodobé plánování. Člověk na to, aby si koupil dům, musí nějakou dobu šetřit nebo si vezme hypotéku (na delší dobu), spořit si na důchod musí člověk také začít dříve než 1 měsíc před nástupem do něj, investiční rozhodnutí firem jsou činěna také na dlouhou dobu dopředu. Výše uvedené příklady měly poukázat na fakt, že některá ekonomická rozhodnutí jsou činěna dlouhodobě dopředu. Vysoká a nepředvídatelná inflace značně stěžuje toto dlouhodobé plánování. Pokud si budeme chtít spořit na stáří a nebudeme vůbec schopni odhadnout, jaká bude naše budoucí hodnota peněz, tj. nebudeme schopni odhadnout, kolik si máme spořit, abychom si alespoň částečně zachovali životní standard, budeme jen těžko spořit. Pokud bude inflace vysoká, budeme chtít raději utrácet. To samé platí pro firmy, které nebudou chtít investovat v nestabilním prostředí, kde panuje vysoká inflace. Nebudou mít totiž ani základní míru jistoty navrácení jejich investice. Dalšími dopady, které inflace způsobuje, může být narušení schopnosti peněz plnit funkci oběživa a ztráta schopnosti peněz uchovávat bohatství. Lidé nejsou ochotni přijímat peníze výměnou za své zboží a služby – lidé se uchylují k náhradě peněz např. k barteru, což je značně neefektivní a pro ekonomiku zbytečně nákladné. Lidé také nejsou ochotni držet své peníze (střádat, spořit), jelikož rychle ztrácejí svou hodnotu. V ekonomice se pak většina peněz ihned po jejich nabytí utrácí. Výše jsem uvedl jen několik příkladů dopadů, které inflace může způsobit. Dost těchto dopadů je rozporuplných, jelikož mnohé z nich nelze vyjádřit číselně. Avšak všeobecně se ekonomové shodnou na názoru, že vysoká inflace (a můžeme se dohadovat, co spojení „vysoká inflace“ znamená) je pro hospodářství škodlivá. Většina ekonomů se také shoduje na tom, že mírná inflace je pro ekonomiku zdravá a žádaná. Fatálními dopady, které měla inflace na ekonomiky jednotlivých států, se budu věnovat v následující kapitole. Kde budou uvedeny konkrétní případy z historie, co inflace způsobila. Jaké ekonomické a politické krize zapříčinila a také, jaké způsobila sociální nepokoje.
26
3 Historické příklady inflace Historie zná mnoho případů, kdy se nezodpovědní panovníci či vlády rozhodly ke zvyšování peněz v oběhu takovým způsobem, který měl ničivé následky pro ekonomiky jejich států. Inflace může mít různé příčiny, jak jsme si řekli v minulé kapitole. V této kapitole uvedu několik případů inflace, které velmi nepříznivě dopadaly na jednotlivé ekonomiky. Pádivá inflace a zejména hyperinflace, jak později uvidíme, má v drtivé většině případů kořeny u vlády či panovníka. Někdy je v tom vláda částečně nevinně, jak si uvedeme na příkladu Výmarské republiky, kdy do jisté míry zapříčinily inflaci i státy, které požadovaly po prohravší mocnosti nepřiměřeně velké reparační náhrady.4 Inflace dosahovala někdy nižších hodnot a jindy vyšších. Obecně nižší inflace byly v době, kdy směnitelným platidlem byly drahé kovy v podobě mincí. Bylo těžší vydat více mincí, jelikož více mincí – to také znamenalo více těžby, více práce, více času – více nákladů. I přesto v této době přišel panovník s „řešením“, kterým by zjednodušil vydávání více mincí, a to formou jejich zlehčování, kdy se jednotlivé mince z drahých kovů míchaly např. s lacinou mědí. Naopak vyšší inflace (hyperinflace) nabývajících až bizarních podob, kdy se např. cena chleba vyšplhá na částku 420 mld., je k vidění v době papírových peněz. Vlády mohly vydávat nekryté peníze prakticky bez omezení. Toto nezodpovědné chování se jim však velmi záhy vymstilo.
3.1 Římská říše a Španělsko Jedním z nejstarších zdokumentovaných příkladů inflace, je ta z doby pozdního císařství v římské říši. Nemůžeme hovořit ještě o hyperinflaci, jelikož metalismus5 takové znehodnocení měny značně eliminoval. Vláda se pokoušela zlehčováním mincí platit své zvyšující se výdaje. Tato neopatrná politika však vedla k inflaci. Všeobecná cenová hladina rostla. V době pozdního císařství bylo mnoho zboží cenově regulováno, tj. byly stanoveny ceny, které nesměly být překročeny. A v případě jejich překročení hrozil i trest smrti. Tím regulovaným zbožím byly především základní potraviny. K jaké situaci došlo? V oběhu bylo stále více mincí, ceny rostly, avšak hodnota zemědělských potravin zůstávala stejná. Zemědělci tak v období, kdy ceny ostatní statků a služeb rostly, dostávali zaplaceno stále
4
Na tomto místě je však nutné podotknout, že není jednotný názor na příčinu inflace ve Výmarské republice. 5 Kupní síla peněz byla přímo závislá na jejich kovovém obsahu.
27
stejně – tedy nominálně stejně, reálně (relativně k jinému zboží) za své zboží dostávali stále méně a méně. Zemědělcům se přestalo vyplácet pěstovat obilí a nabízet ho na trhu ve městě. Postupně se začali stahovat z měst. Tuhá byrokracie, která zabraňovala zvyšovat ceny zemědělských výrobků, mohla za to, že se města začala vylidňovat a začal úpadek řemesel a obchodu. Prudký pokles římského hospodářství měl poté za následek snižování výdajů do armády, což bylo příčinou následného podlehnutí nájezdům barbarů. Dalším příkladem „metalické“ inflace je ta z doby objevení Nového světa (Ameriky). Španělé v této době drancovali americké území. Těžili zlato a dováželi ho na svých lodích do Španělska. Avšak i zde platila kvantitativní teorie peněz, která nám říká, že prakticky jakékoliv množství peněz je vhodné jako jakékoliv jiné. Platí zde zásada, kterou vyslovil již David Hume6, a sice že dvojnásobné množství peněz neznamená dvojnásobné bohatství, nýbrž jen dvojnásobné ceny. Toho si Španělé nebyli vědomi. Dováželi zlato a s tím jak jeho množství ve španělském království rostlo, začaly stoupat také ceny. Lidé ve Španělsku měli tolik zlata, že vše nakupovali a postupně přestávali sami produkovat. Výhodné to bylo z počátku především pro vládu, resp. panovníka, který zlatem mohl financovat dobyvačné války, avšak pro obyčejné lidi to mnoho výhod neskýtalo. Postupně jak přestávali produkovat, začaly ceny stoupat a byly mnohem vyšší než v okolních státech. Vzhledem k neprodukci Španělska, se začalo království ekonomicky propadat. Francie vyráběla manufaktury, Španělsko nic. A tak postupem času se stalo španělské království lacinou kořistí silnějších mocností. A nyní se již podrobně podíváme na historický příklad inflace „papírových peněz“.
3.2 Výmarská republika „Ještě se nerozptýlil pach krve a prach poslední zkázy a na svět opět dopadá temné světlo apokalypsy. Německo po 1. světové válce zaplavila vlna inflace, mnohé ožebračila, jen málokomu přinesla zisky.“7 Jedním z nejznámějších historických příkladů inflace je jistě ta z doby Výmarské republiky. Byla o ní napsána řada odborných prací, ale ani prozaičtí autoři nezůstávali pozadu, jak dokazuje Erich Maria Remarque se svou knihou Černý obelisk, z níž pochází úvodní věta tohoto odstavce. Existují různé názory na příčiny vzniku německé inflace, avšak všechny se shodují na fatálních následcích, které za sebou nechala. Lidé během krátké chvíle přicházeli o všechny své prostředky, na nákupy chodili s košíky naplněnými 6
7
David Hume byl skotský filosof považovaný za jednoho z největších anglicky píšících filosofů 18. století. REMARQUE, Erich Maria. Černý obelisk. Vyd. 10., (V Euromedia Group 2.). Překlad Jan Scheinost. Praha: Ikar, 2009, 382 s. ISBN 978-80-249-1322-3.
28
penězi, aby si za ně koupili libru másla. Některým lidem se dokonce vyplatilo penězi spíše topit než za ně směňovat zboží. V době největší inflace dosahoval kurz výmarské marky vůči americkému dolaru astronomických 4,2 bilionu. Krize, strmý pád hospodářství, sociální nepokoje, nestabilita – tak by se dala charakterizovat poválečná Výmarská republika. 3.2.1
Podhoubí inflace Píše se rok 1914 a krátce po vypuknutí 1. světové války ruší německá Reichsbank
(centrální banka) směnitelnost vlastních emitovaných směnek za zlato. Tento měnově politicky odvážný, avšak neprozíravý krok ji umožňuje nekryté financování vládních výdajů spojených se zbrojním průmyslem a vybavením armády. Německá vláda si tak neomezeným vydáváním vlastních směnek zadělávala do budoucna na velký problém v podobě nekrytého dluhu. Je však nutné podotknout, že ani vlády ostatních zemí, se nechovali příliš rozdílně. Vše bylo vedeno v duchu, že chce-li národ stát po válce na vítězné straně, potřebuje kapitál a to hodně velký. Dluh by následně po válce splatili poražené mocnosti a státní kasa by se zahojila. Na začátku 20. století byly celkem ještě přirozené větší zásahy států do ekonomiky, navíc v Německu přežívala zastaralá představa kameralismu, tj. úřednického systému, ve kterém byly veřejné peníze vydávány na aktivní hospodářskou politiku, jež se zaměřovala především na podporu zemědělství a výroby směřující k nastartování ekonomiky. Vyspělé hospodářství, lepší životní podmínky následně vedly k větší natalitě, tedy k větší porodnosti a hlavně většímu přírůstku budoucích daňových poplatníků, kteří budou plnit státní rozpočty. Podstatou kameralismu tedy byla jednoduchá úvaha: Čím více poplatníků, tím více peněz do státní pokladnice. Právě kameralismem můžeme vysvětlit chování tehdejších německých centrálních bankéřů. Ti se domnívali, že zvýší-li počet emitovaných směnek, dokážou snížit ceny úvěrů, což se následně projeví v jejich větším čerpání a růstu ekonomiky. Věřili, že cíleným řízením nabídky úvěrů dokážou ekonomiku oživit. Do kontextu doby je také nutné zahrnout skutečnost, že financování válek dluhem bylo v tehdejší době i v době vzdálenější běžnou záležitostí. Dalším důvodem chování centrální banky mohla být představa rychlé války. Většina společnosti ve všech státech se domnívala, že válka bude krátká a je tedy potřeba do jejího začátku značně investovat, aby došlo k rychlému vývoji, který by donutil protistranu ustoupit a nabídnout část území např. kolonie či jiné hospodářské výhody. Takto přemýšleli i němečtí 29
vůdci, kteří měli v paměti ještě nedávné vítězství v prusko-francouzské válce. Nebylo tedy potřeba přemýšlet dlouhodobě dopředu, domnívali se. K této teorii „víry v rychlý konec“ je nutné podotknout, že např. Stig Förster ve své vědecké práci na základě nově objevených materiálů uveřejnil, že němečtí stratégové počítali i s delším průběhem války, jedním z nich byl např. Ernst Köpke. V Německu tedy jako ve většině států převládlo rychlé pumpování peněz do armády a zbrojního průmyslu. Oproti předpokladům však válka trvala dlouho a míra zadlužení rapidně rostla. Podíváme-li se na následující tabulku a graf, zjistíme, že celkové výdaje Německé říše za války dosáhly 194 321 mil. marek, zatímco celkové příjmy byly ve výši pouhých 32 372 mil. marek. Deficit říše byl tedy hrozivých 161 949 mil. marek. Tabulka 2 Příjmy a výdaje Německa 1914/5 - 1918/9 (v mil. marek) Kombinovaný rozpočtový deficit
Fiskální rok
Celkové výdaje
1914/1915
12 664
7 068
5 596
1915/1916
29 297
24 618
4 679
1916/1917
31 468
25 612
5 856
1917/1918
55 157
46 272
8 885
1918/1919
65 735
58 379
7 356
194 321
161 949
32 372
Suma
Celkové příjmy
Zdroj: BALDERSTON, T. War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1914-1918. The Economic History Review, New Series. May, 1989.
30
Graf 3 Kombinovaný rozpočtový deficit Německa 1914/5 - 1918/9 70,000 60,000
Miliony marek
50,000 40,000 30,000 20,000 10,000 0 1914/1915
1915/1916
1916/1917
1917/1918
1918/1919
Rok
Zdroj: BALDERSTON, T. War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1914-1918. The Economic History Review, New Series. May, 1989. Vláda se rozhodla nefinancovat válečné výdaje zvýšením daní. Bylo by pro ni velmi nežádoucí si popudit proti sobě občany, naopak potřebovala si je získat na svou stranu pro podporu války. Financovala tedy veškeré své výdaje formou dluhů, kdy si půjčovala od centrální banky. Tyto dluhy neměly určenou ani dobu splatnosti. Nepovažovalo se to za nutné, jelikož se předpokládalo, že vše bude splaceno poraženou stranou. Vzhledem k neustálému přílivu peněz z dluhů může být překvapivé, že za celou dobu vzrostl index CPI pouze na hodnotu 140 %, tj. podobně jako ve Velké Británii a inflace se tedy držela na ve válce přijatelné úrovni. Důvodem, proč se inflace držela v přijatelné výši, může být fakt, že v době války byla v Německu velmi omezena směna zboží. Základní potraviny byly rozdělovány na základě přídělového systému a luxusního zboží se téměř nedostávalo. Navíc velká část spotřebitelů se obchodu nemohla ani zúčastnit, jelikož bojovala na frontě. Avšak pozdější prudká monetizace dluhu společně s válečnými reparacemi, které bylo Německo po prohrané válce nucené hradit, způsobila poválečnou hyperinflaci.8 Podíváme-li se na následující graf, je na první pohled zřejmé, že peněžní zásoba a měnová báze rostla 8
Opět je na tomto místě nutné podotknout, že na příčiny inflace v Německu existuje více názorů. Zastánci jednoho z nich tvrdí, že Německo i přes vysoký dluh a vysoké válečné reparace nemuselo „tisknout“ stále více nových peněz. A tvrdí, že to naopak německá vláda udělala schválně, jelikož se chtěla vyhnout placení reparačních náhrad.
31
mnohem rychleji než např. ve Velké Británii, což mohlo být podhoubím pro poválečnou inflaci. Tabulka 3 Vývoj měnové báze a peněžní zásoby v Německu a Velké Británii Měnová báze Německo
Peněžní zásoba
Velká Británie
Německo
Velká Británie
Datum miliony meziroční miliony meziroční miliony meziroční miliony meziroční marek % změna liber % změna marek % změna liber % změna 31. prosinec 1913
7 223
259
31. prosinec 1914
10 157
41
367
31. prosinec 1915
11 918
17
31. prosinec 1916
15 912
34
31. prosinec 1917
24 789
31. prosinec 1918
43 608
17 233
1 154
42
19 514
13
1 329
15
359
-2
23 175
19
1 434
8
419
17
29 202
26
1 655
15
56
471
12
43 801
50
1 939
17
76
624
32
66 359
52
2 429
25
Zdroj: BALDERSTON, T. War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1914-1918. The Economic History Review, New Series. May, 1989. Na rozdíl od inflace byl za války mnohem větším problémem, již výše zmíněný státní deficit, který se z předválečných 3 miliard marek zvýšil na 55 miliard.9 Tento dluh společně s poválečnými reparacemi se pro Německou ekonomiku stal zásadním. Německo nebylo absolutně schopné plnit své závazky. 3.2.2
Poválečná Výmarská republika Po prohrané válce byl svržen císař Vilém II a došlo ke vzniku Výmarské republiky. Na
základě versailleské mírové smlouvy (leden 1921) bylo Německo nuceno předat 13 % svého území vítězným mocnostem, hlavně Polsku a Francii. Na tomto území se navíc soustředila značná část produkce černého uhlí, surového železa, zinku a dalších surovin. Německu byly dále odejmuty kolonie a ztratilo všechny zahraniční investice. Dále muselo odevzdat většinu válečného aparátu. Ve smlouvách se muselo zavázat k dodávání určitého množství uhlí, kovů atd. Úhrn reparací sice z původních 226 miliard zlatých marek byl snížen na 132 miliard, byl však stále obrovský. Většina těchto reparací šla do Francie (52 %) a značná část také do Velké Británie (22 %).
9
BALDERSTON, T. War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1914-1918. The Economic History Review, New Series. May, 1989
32
To byla pro německou ekonomiku velká rána. Během roku 1921 stouply životní náklady oproti předválečnému stavu na 21násobek. Lidé se bouřili, rostlo sociální napětí a vše hrozilo přerůst v občanskou válku. Příliš tvrdé podmínky reparací donutili německou vládu k monetizaci dluhu. Německo nebylo schopno splácet své dluhy a tak vláda přikázala centrální bance skupovat její dluhy. Došlo tak k tištění ničím nekrytých peněz a jejich uvolňování do oběhu. Centrální banka skupovala směnky a dluhopisy a nenabízela za ně žádnou protihodnotu, např. v podobě zlata. V tento moment se začaly roztáčet kola inflace na plný plyn. Hospodářsky zdevastované Německo ztrácelo dech. Ceny potravin prudce rostly a úspory lidí mizely stále rychleji. V lednu roku 1922 měl dolar hodnotu 191,80 marek. Když Německo i přes veškerou snahu nedokázalo splatit první splátku svých reparací, obsadila Francie a Belgie v lednu roku 1923 Porúří a levý břeh Rýna. To opět vyvolalo ve společnosti velkou nevůli a opět se zvyšovalo sociální napětí mezi lidmi. Obsazení části Německa nenechala jeho vláda jen tak. Požádalo obyvatelstvo na okupovaném území o ekonomickou nečinnost, tj. aby „nepracovalo pro okupanty“. Sama vláda se zavázala občanům okupovaného území finančně vypomoci. Tato finanční výpomoc ovšem Německo ekonomicky vyčerpávala. Byl to další hřebíček do rakve. V červnu roku 1923 se již situace vymkla kontrole, inflace rostla doslova do nebes. Jedna libra másla stála cca 14.000 marek, svazek mrkve stál 5.500 marek a ještě např. libra kávy něco přes 31.000 marek. Vedle státní tiskárny fungovalo dalších 133 tiskáren. V červenci 1923 byla hodnota dolaru vyčíslena na hodnotě 353.412 marek a v srpnu téhož roku stál jeden americký dolar dokonce už 4.620.455 marek. To donutilo německou vládu k měnové reformě. Za prvé byla ukončena ekonomická nečinnost okupovaných území a za druhé byla ustanovena rentová banka, jejímž úkolem bylo vydávat novou stabilní měnu zvanou rentová marka. Ta měla zemi zbavit inflace a začít splácet dluhy. Rentová marka byla na rozdíl od její předchůdkyně krytá. Byla kryta majetkem, konkrétně pozemky. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že se jednalo o „pozemkový standard“10. Říjen 1923 – aby si člověk mohl koupit libru margarínu, musí pracovat 9 hodin. Litr mléka stojí neuvěřitelných 5,4 milionů marek. Inflace roste stále prudčeji a nedosahuje vrcholu. Lidé si chodí do práce pro mzdu týdně, později i denně a chodí s kufry a košíky, aby 10
Odvozeno od zlatého standardu, kdy bankovky byly kryté zlatem.
33
velké množství bankovek vůbec pobrali. S těmito penězi následně rychle utíkají na trh a utrácejí je, neboť peníze ztrácí svou hodnotu doslova každou hodinu. Z tohoto důvodu některé podniky sahají po naturální odměně pro své zaměstnance. Města, obce i podniky začínají tisknout své vlastní peníze ve snaze vyhnout se inflaci. Ekonomikou tak během října proudí marky v hodnotě asi 3.877 trilionů a lokální marky (obcí, měst…) v hodnotě asi 500 trilionů. Listopad 1923 – chléb stojí 420 miliard marek. K uklidnění rychle rostoucích cen dochází až se zavedením výše uvedené rentové marky 15. listopadu 1923, která byla kryta průmyslovými a zemědělskými pozemky. Je vydáno celkem 3,2 miliardy rentových marek, přičemž polovinu obdrží vláda a druhou polovinu Říšská centrální banka společně s ostatními bankami k poskytování úvěrů. Teprve rentové marka vzbudila v občanech důvěru a začala stabilizace německého hospodářství. V prosinci 1923 byl stanoven kurz rentové marky. Za jeden dolar se platilo 4,2 rentové marky. A 1 rentová marka činila 1 bilion marek (nekrytých). Po uklidnění na ekonomickém poli došlo k uklidnění i na tom politickém. Na nátlak USA byla ukončena okupace Porúří a levého břehu Rýna a byl stanoven nový Dawesův plán reparací. Podmínky těchto reparací byly mnohem realističtější a pro Německo splnitelnější. K oživení hospodářství pomohl také poskytnutý mezinárodní úvěr. Ekonomika se stabilizovala a v říjnu roku 1924 nahradila rentovou marku nová marka, jejíž kurz byl vázán ke zlatu. Hyperinflace skončila. Nechala však za sebou spoušť. Tvrdě dopadla především na střední vrstvu, která nevlastnila žádné pozemky a domy. Jejich úspory nenávratně vzala. Naopak dlužníci na této době vydělávali. Mnohé průmyslové podniky se zadlužovaly velkými částkami a později tyto dluhy splácely stále více se znehodnocující měnou. A tak mohl vzniknout např. průmyslový kolos podnikatele Hugo Stinnese. Zlatý standard slaví návrat nejen v Německu. Zakotvil i v USA a ve 12 dalších jihoamerických státech. Také ve státech Evropy se ujal. Byl započat nevídaný hospodářský růst, který byl ukončen až 2. světovou válkou.
3.3 Zimbabwe Poslední příklad vysoké inflace – hyperinflace, který zde uvedu, bude krátká poznámka k Zimbabwe. Jedná se o příklad hyperinflace z nedávné doby a to sice roku 2008, kdy její příčinou byla, dle současných ekonomů, hostilní politika prezidenta Roberte 34
Mugabeho. Tato agresivní politika vůči ostatním lidem, způsobila jejich migraci do jiných států. Počet lidí, kteří se ze země odstěhovali, byl vyčíslen na hodnotě 4 milionů. V roce 2007 činila inflace ještě „přijatelných“ 300 procent, avšak v polovině července 2008 už dosahovala hodnoty 2,2 milionů procent. To však nebyl konec, inflace lámala rekordy i nadále, v srpnu 2008 již činila 11,3 milionu procent. Tehdy sice již dochází k měnové reformě, avšak ta způsobila jen chaos a ekonomická krize se dále prohlubovala. V listopadu 2008 inflace překonala již snad všechna očekávání, kdy dosáhla „nadastronomické“ výše 230 milionů procent. Na předchozích příkladech z historie se ukázalo, že inflace má politické, ekonomické, celospolečenské dopady. Dokáže vylidňovat města, dokáže ničit bohatství lidí a na svědomí má hospodářský úpadek ne jednoho státu. Tato kapitola nám však neukázala jen dopady inflace, ale také poukázala na moc měnové politiky. Pokud se panovník či vláda rozhodli ovládat měnovou politiku a bez ohledu na ekonomické dopady zvětšovat množství peněz v hospodářství, dopadlo to vždy velmi nevalně. Ať už to bylo zlehčování mincí či v době nám bližší tištění ničím nekrytých peněz. V tomto případě platí následující rovnice: Nezodpovědná vláda (panovník) s možností ovládat měnovou politiku = Velký problém pro ekonomiku
35
4 Měnová politika11 jako nástroj cenové stability V této kapitole se budu věnovat měnové politice jako základnímu pilíři cenové stability, jako nástroji pro ovlivňování inflace. Jedním z nejdůležitějších úkolů centrálních bank je monetární politika. Centrální banky jednotlivých států nebo soustátí se ve větší či menší míře s příslušnými nástroji a příslušnou mírou pravomocí starají o své měny – pečují o měnovou stabilitu. V dnešní společnosti, kdy je velký tlak na inovace, elektronizaci služeb, možnost plateb po celém světě a kdy v peněžním systému hrají nejdůležitější roli bezhotovostní peníze, jež jsou vydávány jak bankami centrálními, tak obchodními, je stále komplikovanější určit správné množství peněz v ekonomice. Význam a úloha centrálních bank a měnové politiky tak roste. Monetární politiku můžeme v nejširším pojetí považovat za vědomou činnost nějakého subjektu, který se prostřednictvím měnových nástrojů snaží regulovat vývoj množství peněz v oběhu, a tím dosáhnout určitých cílů.12 Od 1. ledna 1993 provádí v České republice měnovou politiku Česká národní banka. ČNB nahradila doposud fungující Státní banku československou, jež byla centrální bankou bývalé federace. Postavení emisní banky je zakotveno v Ústavě a v Zákoně o ČNB. Jako další příklady centrálních bank můžeme uvést Evropskou centrální banku nebo Bank of England.
4.1 Nástroje měnové politiky Na počátku provádění měnové politiky jsou její nástroje. Centrální banka nemá přímý vliv na dosahování konečného cíle, ale může ho dosáhnout pomocí transmisního mechanismu. Pomocí nástrojů může centrální banka ovlivňovat střednědobý mezicíl, tedy operativní kriterium, které působí na kriterium zprostředkující. Střednědobým mezicílem (též nazývaným bezprostředním cílem) centrální banky je ovlivňování množství peněz a výše úrokových měr v ekonomice. Prostřednictvím těchto na sebe navazujících vazeb dosahuje centrální banka svého konečného cíle, kterým je především cenová stabilita.
11
Ve své bakalářské práci budu používat pojem měnová politika a pojem monetární politika jako synonyma. 12 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7.
36
Transmisní mechanismus13 14: Nástroje měnové politiky Operativní kritérium Zprostředkující kritérium Konečné cíle měnové politiky Měnověpolitické nástroje můžeme členit na přímé a nepřímé. Nepřímé nástroje označované někdy jako tržní jsou charakteristické svým plošným působením na všechny banky a především tím, že na ně banky mohou, ale nemusí reagovat. Mají vliv na samotné podnikání bank, nikoliv na jejich podnikatelskou samostatnost. Přímé nástroje dopadají na banky mnohem tvrději, působí přímo. Omezují jejich podnikání a existuje také možnost přistoupit k jednotlivým bankám rozdílně. V tržních ekonomikách jsou využívány především tržní nástroje, i když jsou potencionálně méně účinné než přímé. 4.1.1
Operace na volném trhu Jedním z nejužívanějších a nejvýznamnějších nástrojů centrální banky jsou operace na
volném trhu. Jedná se o vztah mezi centrální bankou a domácí obchodní bankou. Centrální banka nakupuje nebo prodává státní cenné papíry (obligace) a tím ovlivňuje množství peněz a úrokovou míru na trhu. Prodává-li centrální banka státní cenné papíry, stahuje z trhu přebytečnou likviditu - snižuje množství peněz v ekonomice. Komerční banky mohly tyto prostředky poskytnout např. formou úvěru ostatním subjektům na trhu. Tyto subjekty za ně mohly nakupovat statky a služby. Ovšem jelikož tyto peníze nemají – nemohou je utratit – nezvyšují tlak na prodejce, kteří by v případě vyšší poptávky po jejich statcích (službách) mohli začít zvyšovat cenu a tím pádem vytvářet tlak na růst cen v ekonomice.
13 14
Tento diagram je obecný, některé centrální banky nevyužívají zprostředkující kritérium. REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7.
37
Stahování množství peněz z oběhu má dále za následek zvyšování úrokové míry, peníze zdražují. Je tomu proto, že se stávají vzácnějšími. Důsledkem zdražování peněz, kdy se úvěry stávají méně dostupnými, dochází k útlumu investic, k omezení důchodu a případně se může zhoršovat zaměstnanost obyvatel. Prodejem státních obligací zamezuje centrální banka nežádoucímu růstu inflace. Je to jedna z forem restriktivní monetární politiky. Naopak nákupem státních cenných papírů dochází k růstu množství peněz v ekonomice, komerční banky mohou více úvěrovat (poskytovat více peněžních prostředků). Dochází k poklesu úrokových sazeb, peníze zlevňují – stávají se dostupnějšími. Peníze směřují do investic, zvětšuje se zaměstnanost, roste agregátní poptávka a produkt. Tzv. politika levných peněz se využívá především tehdy, kdy chce centrální banka posílit oživení ekonomiky. Nákup státních obligací je jednou z forem expanzivní monetární politiky. Centrální banka musí samozřejmě velmi pečlivě zvažovat, jaké množství peněz z oběhu stáhne nebo naopak kolik jich navíc do oběhu poskytne. Pokud by totiž nepřiměřeně snížila množství peněz v oběhu, mohlo by to vést k většímu poklesu výkonu hospodářství a naopak v případě nepřiměřeného zvýšení objemu peněžních prostředků v oběhu, zase k větší než žádané inflaci15. 4.1.2
Diskontní sazba Dalším nástrojem centrální banky je diskontní sazba. Jedná se o sazbu, za níž centrální
banka půjčuje peníze obchodním bankám. Od růstu diskontní sazby si centrální banka slibuje snížení poptávky po jejích úvěrech. Dochází ke zdražení peněz a obchodní banky si tolik nepůjčují, mají méně zdrojů. Pokud dojde ke snížení poptávky, stává se úvěr všeobecně méně dostupným. Růst diskontní sazby většinou také vyvolá růst úrokových měr. Celkové účinky růstu diskontní sazby jsou protiinflační. Snížením diskontní sazby poskytuje centrální banka levnější peníze. Úvěr se stává dostupnějším a banky ho mohou získat za výhodnějších podmínek. Rostou zdroje, které mohou banky poskytnout ostatním subjektům na trhu (zvětšuje se množství peněz v oběhu).
15
Žádanou inflací chápejme výši inflace, kterou si centrální banka vytyčila za svůj cíl. Česká národní banka má tento cíl stanoven na 2 % s tolerančním pásmem 1 % oběma směry (tj. od 1 % do 3 %). Evropská centrální banka má zase svůj inflační cíl stanoven, že by inflace měla dosahovat míry do 2 %, přičemž by se měla této hranici blížit.
38
Snížení diskontní sazby také obvykle vede ke snížení úrokových měr na trhu a celkový úvěr se stává dostupnějším. Snížení diskontní sazby nemusí vždy vést komerční banky ke zvýšení poptávky a rozšíření svých zdrojů. To samé platí i pro zvýšení diskontní sazby, které nemusí vždy vést k nižší poptávce. V případě, kdy banka potřebuje doplnit své rezervy a nemůže sehnat peníze jiným způsobem, neomezí svou poptávku po diskontním úvěru. Jak bylo v předcházejícím textu zmíněno, zvýšení diskontní sazby může mít za následek zvýšení také ostatních úrokových měr. To může vést k přílivu zahraničního kapitálu, tím vzroste množství peněz v oběhu, což je přesným opakem toho, čeho chtěla centrální banka dosáhnout. Z tohoto důvodu je diskontní sazba centrální bankou využívána jen mírně a v delších časových obdobích. 4.1.3
Povinné minimální rezervy16 Povinné minimální rezervy jsou dalším nástrojem měnové politiky. Nutné podotknout,
že velmi účinným nástrojem měnové politiky. Obchodní banky mají povinnost uložit určité procento primárních vkladů17 (výši procenta určí centrální banka) na účet u centrální banky. Pokud bude chtít centrální banka vytvořit tlak na zvyšování nabídky peněz v ekonomice, bude tuto sazbu zvyšovat. Snížíme-li povinné minimální rezervy např. z 10 % na 5 %, pak se peněžní multiplikátor zvýší z 10 na hodnotu 20, což se projeví v multiplikovaném dopadu na rozsah peněžní nabídky – může dojít až ke zdvojnásobení původní peněžní nabídky. V ekonomice přibývá zdrojů, zvyšuje se rozsah možných úvěrů. Naopak, zvýšíme-li povinné minimální rezervy, opět se to projeví v multiplikovaném dopadu na rozsah peněžní nabídky, tentokrát však ve snížení peněžního multiplikátoru. Dojde ke snížení zdrojů, snižuje se rozsah možných úvěrů poskytovaných komerčními bankami (snižuje se peněžní zásoba), což působí protiinflačně. Jakmile se centrální banka rozhodne zvýšit PMR a vyhlásí jejich novou hodnotu, banky mohou začít zjišťovat, že nemají potřebné množství peněz k dispozici, které mohli do rezerv poskytnout. Musí začít stahovat úvěry a upravit jejich poměr ke vkladům, jak požaduje centrální banka.
16 17
V textu budu používat zkratku PMR. Vklady nebankovních subjektů
39
Povinné minimální rezervy jsou velmi mocným nástrojem, jehož změna může vyvolat velkou změnu v monetární politice. Při tomto vědomí by centrální banky měly přistupovat ke změnám výše PMR s velkou obezřetností.
4.2 Druhy měnové politiky V následující části se pokusím vysvětlit jednotlivé druhy měnové politiky, kterými centrální banky mohou ovlivňovat cenovou stabilitu potažmo inflaci. Centrální banka pomocí svých nástrojů může s větší či menší intenzitou v podstatě uskutečňovat dva typy monetární politiky: -
Expanzivní
-
Restriktivní
Na následujících grafech se pokusím vysvětlit dopady jednotlivých zásahů CB na peněžní trh.
40
1) Uvažujme nejprve příklad expanzivní politiky, kdy centrální banka pomocí svých měnověpolitických nástrojů, např. snížením své repo sazby18, bude působit na zvýšení peněžní nabídky. Dále předpokládejme, že se nezmění poptávka po penězích. Co se stane, vidíme na grafu: Graf 4: Expanzivní monetární politika
Zdroj: PAČESOVÁ, Hana. Kapitoly z makroekonomie. 1. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, 2011, 121 s. ISBN 978-80-7265-193-1. Křivka nabídky peněz MS se posunula směrem doprava MS´ (zvýšení nabídky peněz) a původní rovnováha na trhu peněz v bodu E se přesunula do bodu E´. Z grafu je patrné, že se zvýší množství peněz v oběhu M M´ a naopak poklesnou úrokové sazby iE iE´.
18
Sazba pro operace na volném trhu.
41
2) Dále uvažujme příklad, kdy centrální banka nebude reagovat na snižující se poptávku po penězích. Graf 5: Centrální banka nereaguje na sníženou poptávku po penězích
i
M Zdroj: RUSMICHOVÁ, Lada a Jindřich SOUKUP. Makroekonomie: základní kurs. 5. vyd. Praha: Melandrium, 2002, 166 s. ISBN 80-861-7524-3. Z grafu je patrné, že jestliže se sníží poptávka po penězích MD MD´ a CB nezasáhne, dojde k posunu rovnováhy na trhu z bodu E do bodu E´. Z grafu je opět patrné, že dojde ke snížení úrokových sazeb iE iE´ a ke snížení množství peněz v oběhu.
42
3) V dalším příkladě se podíváme na případ, kdy centrální banka zareaguje na pokles poptávky po penězích, aby nedošlo ke snížení množství peněz v oběhu. Graf 6: Centrální banka reaguje na pokles poptávky po penězích
i
M Zdroj: RUSMICHOVÁ, Lada a Jindřich SOUKUP. Makroekonomie: základní kurs. 5. vyd. Praha: Melandrium, 2002, 166 s. ISBN 80-861-7524-3. Na grafu vidíme, že se snížila poptávka po penězích. Aby nedošlo ke snížení peněžní zásoby, musí centrální banka zvýšit nabídku peněz. Na obrázku je patrné, že se to povede centrální bance snížením úrokových sazeb, což následně povede ke snížení tržních úrokových sazeb.
43
4) Na dalším grafu si ukážeme provádění restriktivní politiky. Uvažujme nejprve nejjednodušší příklad restrikce. Graf 7: Restriktivní měnová politika
Zdroj: PAČESOVÁ, Hana. Kapitoly z makroekonomie. 1. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, 2011, 121 s. ISBN 978-80-7265-193-1. Restriktivní politikou snižuje centrální banka nabídku peněz. Při nezměněné poptávce dochází ke snížení množství peněz v oběhu z bodu M M´ a zároveň také dochází ke zvýšení úrokových sazeb na trhu, kdy se posunou z bodu iE iE´. Nový rovnovážný bod na trhu se nám posunul z bodu E E´.
44
5) Další graf nám ukazuje případ, kdy centrální banka nereaguje na zvýšení poptávky po penězích. Graf 8: Centrální banka nereaguje na zvýšenou poptávku po penězích
i
M Zdroj: RUSMICHOVÁ, Lada a Jindřich SOUKUP. Makroekonomie: základní kurs. 5. vyd. Praha: Melandrium, 2002, 166 s. ISBN 80-861-7524-3. V tomto případě dochází ke zvýšení množství peněz v oběhu, které je dáno sklonem nabídkové křivky. Dále dochází ke zvýšení úrokových sazeb. Rovnovážný bod na trhu se nám přesouvá z bodu E do bodu E´.
45
6) Na následujícím grafu je zachycen stav, kdy se centrální banka chová přísně restriktivně, tedy kdy nechce připustit zvýšení množství peněz v oběhu. Graf 9: Centrální banka snižuje množství peněz v oběhu
Zdroj: RUSMICHOVÁ, Lada a Jindřich SOUKUP. Makroekonomie: základní kurs. 5. vyd. Praha: Melandrium, 2002, 166 s. ISBN 80-861-7524-3. Na grafu vidíme, že se nám zvýšila poptávka po penězích MD MD´. Pokud by na tuto změnu poptávky po penězích centrální banka nereagovala, došlo by ke zvýšení množství peněz v ekonomice a zároveň by došlo ke zvýšení úrokové míry. Na grafu je dále však patrné, že centrální banka zareagovala na růst poptávky po penězích a snížila jejich nabídku. Tímto krokem dojde ke zvýšení úrokové míry, avšak množství peněz v ekonomice se vrátí na svou původní hodnotu M.
46
7) Předchozí příklady nám hlavně poukazovali na expanzivní a restriktivní politiku, kdy docházelo ke zvýšení či snížení úrokových sazeb. Nyní se podívejme na příklad, kdy centrální banka bude chtít udržet úrokové míry na stabilní úrovni.19 Graf 10: Centrální banka brání růstu úrokové míry
M Zdroj: RUSMICHOVÁ, Lada a Jindřich SOUKUP. Makroekonomie: základní kurs. 5. vyd. Praha: Melandrium, 2002, 166 s. ISBN 80-861-7524-3. Centrální banka reaguje na zvýšení poptávky expanzivní monetární politikou. Zvyšuje nabídku peněz MS MS´ a to až do té míry, kdy dosáhne „závěsné úrokové míry“. Úroková míra iE = iE´ zůstává na stejné hranici a peněžní zásoba se zvyšuje M M´.
Na předešlých příkladech jsme si ukázali příklady restriktivní a expanzivní monetární politiky. Je zřejmé, že se centrální banka rozhoduje mezi pohybem úrokových měr na trhu a velikostí peněžní zásoby. Pro obě tyto entity má vždy přesně vymezená pravidla, aby svou politiku prováděla vždy v souladu právními normami daného státu. Tedy v případě ČNB, aby
19
Politika, která se snaží udržet stabilní úrokové míry, se nazývá tzv. politika „závěsných“ úrokových měr.
47
udržela cenovou stabilitu a v případě, že to není v rozporu s tímto jejím hlavním cílem, aby podpořila hospodářský růst. Předchozí příklady také měly poukázat na různé možnosti monetární politiky, které centrální bankéři mají. Pokud bychom chtěli uvést příklad z praxe, mohli bychom se např. podívat na chování evropské centrální banky, která se v červnu roku 2014 rozhodla pro snížení své základní sazby. Tím může v budoucnu dojít k růstu množství peněz v ekonomice. Evropská centrální banka tímto způsobem reagovala, jelikož jejím aktuálním problémem je hlavně hrozící podstřelení inflačního a vysoká nezaměstnanost. Evropská centrální banka tedy provádí expanzivní politiku. Tato politika je však také podrobena kritice. Někteří ekonomové upozorňují na možnost vzniku bublin, kdy dojde k většímu růstu cen statků, než by odpovídalo realitě. Co se stane při splasknutí takové bubliny, jsme mohli vidět na příkladu realitní bubliny na americkém trhu, kdy tato bublina splaskla v létě roku 2006. V následujícím období rychle klesaly ceny nemovitostí a vlivem systémového rizika se šířila ekonomikou „nákaza“, která vyústila v pád banky Lehman Brothers a došlo k recesi ekonomiky. Tato nákaza se navíc začala rychle šířit i do ostatních zemí světa.
48
5 Měnová politika ČNB, cílování inflace Na následujících stránkách se budu věnovat českému prostředí. Podíváme se na Českou národní banku a její měnovou politiku. Vzhledem k tomu, že v současné době využívá naše centrální banka k zajištění cenově stabilního prostředí režim cílování inflace, podíváme se na tento způsob ovlivňování inflace podrobněji. Také zhodnotíme úspěchy a neúspěchy naší centrální banky. Nízké inflace, resp. cenově stabilního prostředí dosahuje ČNB prostřednictvím nastavení základních úrokových sazeb. Bankovní rada o jejich nastavení rozhoduje na základě zpracované makroekonomické prognózy a vyhodnocení pravděpodobnosti jejího naplnění.
5.1 Česká národní banka Česká národní banka je centrální bankou České republiky se sídlem v Praze. Její postavení je zakotveno v ústavě a řídí se zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance20 a dalšími právními normami. Jedná se o veřejnoprávní subjekt. Hospodaří s majetkem, který jí byl státem svěřen odborně a s péčí řádného hospodáře. Jejím nejvyšším orgánem je sedmičlenná bankovní rada jmenována prezidentem republiky. Skládá se z guvernéra, dvou viceguvernérů a dalších čtyř členů, jejichž funkční období trvá 6 let. Hlavním úkolem ČNB je péče o cenovou stabilitu. Stará se, aby inflace zůstávala na nízké úrovni, což na základě empirických zkušeností je jedním z předpokladů hospodářského růstu a rozvoje ekonomiky. Její činnost je nezávislá na politické reprezentaci resp. rozhodnutí vlády, což je předpokladem pro její efektivní fungování. ČNB také vedle svého hlavního úkolu podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, ovšem za předpokladu, že to není v rozporu s jejím hlavním cílem udržením nízkoinflačního prostředí v zemi. V souladu se svým hlavním cílem ČNB určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, vykonává dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami, institucemi elektronických peněz a devizový dohled. Jako ústřední banka poskytuje ČNB bankovní služby pro stát a veřejný sektor. Vede účty organizacím napojeným 20
ČESKO. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=0&idBiblio=40505&nr=6~2F1993&rpp=15#local -content
49
na státní rozpočet, kterými jsou: finanční a celní úřady, Česká správa sociálního zabezpečení, úřady práce, příspěvkové organizace, státní fondy, účty napojené na rozpočet Evropských společenství apod. Na základě pověření Ministerstva financí provádí operace spojené se státními cennými papíry. Sídlo ústředí ČNB je v Praze. Sedm regionálních poboček se nachází v Praze, Ústí nad Labem, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Brně a Ostravě.21
5.2 Nezávislost ČNB Klíčovou podmínkou pro činnost centrální banky je její nezávislost na politicích, politických strukturách, vládě. Její nezávislost upravuje Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance 22. 5.2.1
Důležitost nezávislosti Příklady z historie ukazují, že pokud byly centrální banky nebo jejich předchůdkyně
ovládané panovníkem, vládou, hlavou státu, resp. nejvyšším orgánem státu docházelo k jejímu zneužívání. Vlády se dostávaly do situací, kdy jejich výdaje byly vyšší než jejich příjmy. Aby byly schopny tento schodek financovat, potřebovaly na něj získat prostředky. Vlády mohly a i v současné době mohou vydávat cenné papíry tj. dluhopisy ke krytí deficitu státního rozpočtu a zároveň centrální banky mohly a také v současné době mohou tyto CP od státu nakupovat. V důsledku toho se stávalo, že vláda nařídila centrální bance nakupovat její dluh. Cenou za takto nezodpovědné chování byla vysoká inflace. Z logiky věci vyplývá, že pokud nebude mít centrální banka povinnost financovat výdaje státu, nebude se ani stát chtít tolik zadlužovat a bude zodpovědnější ve vynakládání svých výdajů. Nemá totiž jistotu „bezstarostné“ půjčky od centrální banky a musí se spoléhat hlavně na důvěru trhu, kde např. prostřednictvím centrální banky své dluhopisy nabízí. Hlavním důvodem, proč tedy došlo k „udělení“ nezávislosti centrálním bankám ve vyspělých ekonomikách bylo dosažení cenově stabilního prostředí. Pokud totiž dochází k rychlému růstu cen, lidé nejsou ochotni držet své prostředky a rychle je vydávají na 21 22
Česká národní banka [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/ ČESKO. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=0&idBiblio=40505&nr=6~2F1993&rpp=15#local -content
50
spotřební zboží, aby za ně co nejvíce nakoupili, než ještě více ztratí svou hodnotu. Naopak v cenově stabilním prostředí se lidé nebojí o své prostředky a více spoří. Odkládají svou spotřebu a investují do dlouhodobějších projektů. Takové chování vede k vyššímu růstu reálného HDP, který je v současné době hlavním cílem politických reprezentací jednotlivých vlád a také hlavním důvodem hovořící pro nezávislost centrálních bank. Význam cenové stability, jak již bylo dříve řečeno, vyplývá také z empirických zkušeností z vývoje světové ekonomiky, které potvrzují, že vysoká a nestabilní inflace má negativní důsledky pro vývoj ekonomiky. Ty se projevují několika kanály. Vyšší inflace je zpravidla volatilnější, což zvyšuje orientaci investorů na krátkodobé finanční investice a na zajišťování se proti inflaci na úkor dlouhodobějších, produktivních investic. Vyšší inflace je spojena s vyššími nominálními úrokovými sazbami, které stimulují příliv krátkodobého, rizikového kapitálu. Dlouhodobější vyšší inflace má za následek zafixování inflačních a depreciačních očekávání při rozhodování ekonomických subjektů. Nepředvídaná vysoká inflace způsobuje i další ekonomické distorze, např. redistribuci důchodu od věřitelů k dlužníkům, znehodnocení úspor či deformaci daňového systému, které snižují růstový potenciál ekonomiky. Význam cenové stability je pro ČR dán i normativně a exogenně - ve formě podmínky pro přijetí do eurozóny.23 5.2.2
Personální nezávislost Členy bankovní rady, kteří rozhodují o měnové politice, jmenuje a odvolává prezident
republiky bez asistence vlády, čímž je potlačen politický tlak vládnoucí garnitury. Zákon č. 6/1993, o České národní bance, také přesně vyjmenovává důvody, kvůli kterým mohou být jednotliví členové odvoláni. Prezident má tedy zúžený koridor, aby mohl bankovní radu nějakým způsobem ovlivňovat. Důvody pro odvolání jsou neplnění zákonem stanovených podmínek pro výkon funkce, nevykonávání výkonu funkce po dobu delší než 6 měsíců či vážné pochybení. Personální nezávislost samozřejmě není stoprocentní, stejně jako ostatní úředníky, tak i bankéře musí někdo jmenovat. Jak bylo výše zmíněno, členy jmenuje prezident a ten si např. dle svého politického přesvědčení může dosazovat jemu názorově blízké osoby. Mnoha zákonodárci a také odborníky je toto velmi kritizováno.
23
Česká národní banka [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/
51
5.2.3
Institucionální nezávislost Bankovní rada nesmí přijímat pokyny pro svou činnost od jiných subjektů. Nesmí
přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta, parlamentu ani vlády. Z historie je známo, jak již jsem říkal dříve, že když měl panovník resp. vláda v moci vydávat peníze, velmi často docházelo ke zneužívání tohoto institutu. Docházelo k ředění cenných mincí (menší objem zlata v minci), či v moderních dějinách k tištění nových peněz. 5.2.4
Funkční nezávislost Autonomie ČNB spočívá v samostatnosti bankovní rady rozhodovat o měnové politice
a nástrojích pro její plnění. Kurzový režim stanovuje po projednání s vládou, ale výsledky ujednání na této schůzi nesmí být v rozporu s jejím hlavním cílem – udržení cenové stability. O zásadách a opatřeních měnové a fiskální politiky se ČNB a vláda vzájemně informují. 5.2.5
Finanční nezávislost Finanční nezávislost spočívá v zákazu přímého financování veřejného sektoru a jím
řízených subjektů. ČNB hospodaří podle rozpočtu schváleného bankovní radou, který je členěn tak, aby byly zřejmé výdaje na pořízení majetku a výdaje na provoz. ČNB je povinna po skončení hospodářského roku zpracovat účetní uzávěrku a nechat ji ověřit externím auditorem. Z té pak vychází roční zpráva o výsledku hospodaření, která je překládána parlamentu. ČNB je rovněž povinna pravidelně zveřejňovat dekádní výkazy o své finanční pozici.24
5.3 Měnově politické nástroje ČNB ČNB k provádění své měnové politiky užívá následující nástroje: -
Povinné minimální rezervy
-
Operace na volném trhu
-
Automatické facility
-
Devizové operace
24
Česká národní banka [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/
52
5.3.1
Povinné minimální rezervy (PMR) V současné době nepoužívaným nástrojem jsou PMR. Tento nástroj byl ČNB naposled
využit v roce 1999, kdy se výše povinných minimálních rezerv ustálila až do současnosti na výši 2 %. ČNB ji nyní využívá spíše jako rezervu (polštář) pro hladký mezibankovní styk, který zprostředkovává přes své clearingové centrum. PMR znamenají, že všechny banky, stavební spořitelny, pobočky zahraničních bank a také družstevní záložny mají povinnost na svém účtu u ČNB držet likvidní prostředky ve výši 2 % z primárních vkladů25. Tyto prostředky jsou od roku 2001 navíc také úročeny a to konkrétně ve výši dvoutýdenní repo-sazby26. Dříve obchodní banky neměly na úrok nárok. O PMR pojednám také dále v kapitole Vývoj sazeb ČNB od roku 2000. 5.3.2
Operace na volném trhu Naopak nejčastěji využívaným nástrojem jsou operace na volném trhu. Pomocí nich
jsou usměrňovány úrokové sazby na trhu. Existují tři kategorie: -
Repo operace prováděné formou repo tendrů (2T Repo sazba)
-
Tříměsíční repo operace
-
Devizové operace, operace s cennými papíry (které jsou však využívány jen výjimečně)
1) 2T Repo sazba Jedná se o dohodu mezi ČNB a obchodní bankou. Obchodní banka si u ČNB uloží svou likviditu a opačným směrem putuje kolaterál v podobě cenného papíru. Doba splatnosti je 14 dní, 2T Repo sazba je považována za jednu ze základních sazeb, kterou ČNB určuje. Pokud se ČNB rozhodne zpřísnit svou politiku, tak tuto sazbu zvedne a z trhu odčerpá přebytečnou likviditu, naopak v případě, že je na trhu situace, kdy je likvidita postrádána, resp. hrozí, že by se ekonomika mohla dostat pod stanovený cíl27, ČNB svou politiku uvolní tím, že svou sazbu sníží. Druhý případ je realizován v současné době, kdy hrozí mnohem více deflace, a proto je také tato sazba na technické nule tj. 0,05 %.
25
Objem primárních závazků vůči nebankovním subjektům s dobou splatnosti do 2 let. Termín repo-sazby vyložím dále. 27 V současné době je inflační cíl stanoven na 2 % s tolerančním pásmem 1 % oběma směry (tj. od 1 % do 3 %). 26
53
2T Repo sazba je maximální možná sazba, kterou může obchodní banka od ČNB získat. Jaká bude skutečná sazba, se rozhodne v aukci, kdy banky předávají své nabídky a ČNB postupně uspokojuje obchodní banky, které nabízejí nejnižší úrokovou sazbu. Když ČNB dosáhne svého cíle a již nepotřebuje odčerpávat likviditu, tak aukci ukončí nebo nabídky bank proporcionálně zkrátí. 2) Tříměsíční Repo Tento nástroj stejně jako PMR není v současné době moc využíván (naposledy v r. 2001). Jedná se o obdobu 2T Repo sazby, která probíhá opět formou aukce. Tentokrát však jde o obchod s dobou splatnosti 3 měsíce. Tato sazba není určována ČNB, nýbrž jedná se o tržní sazbu na peněžním trhu. 5.3.3
Automatické facility Automatické facility v sobě skrývají dvě sazby diskontní a lombardní. Banka si může
přes noc (over night) buď u ČNB uložit, nebo od ČNB půjčit likviditu. Jedná se prakticky o permanentní možnost získat nebo uložit prostředky a tak výše uvedené sazby představují koridor, v němž se pohybují sazby na peněžním trhu. Diskontní sazba je ČNB poskytována obchodní bance, která si u ní přes noc peníze uloží, a tak tato sazba představuje dolní mez zmíněného koridoru a naopak lombardní sazba představuje sazbu, za kterou ČNB poskytuje likviditu a tato sazba tedy představuje horní mez koridoru. Mezi těmito dvěma sazbami se pohybuje 2T Repo sazba. 5.3.4
Devizové intervence V současné době využívaným nástroje jsou devizové intervence. Jedná se o snahu
ČNB působit na devizovém trhu na kurz koruny. ČNB buď intervenuje pro posilování koruny, nebo oslabení koruny. V současné době intervenuje pro oslabení koruny. 5.3.5
Mimořádné facility Posledním nástrojem jsou mimořádné facility, které ovšem byly zavedeny pouze pro
potřebu podpoření prodeje státních dluhopisů.
54
5.4 Vývoj sazeb ČNB od r. 2000 5.4.1
Povinné minimální rezervy Sazbu povinných minimálních rezerv měnila ČNB naposledy 7. 10. 1999 a to
konkrétně z 5 % na 2% pro banky a spořitelny. Od té doby se hodnota tohoto ukazatele neměnila. Snížení PMR na výši 2% může znamenat postupný nárůst vkladů. Velikost takového nárůstu bývá odhadována v makroekonomii depozitním multiplikátorem. Jestliže tento multiplikátor budeme aplikovat na náš případ, kdy centrální bankéři rozhodli o snížení PMR o 3 %, dojdeme k závěru, že se může zvýšit množství depozitních peněz o 250 % a může dojít k nárůstu M128. Změna depozitních peněz:
∆ M = (1/r)* ∆ D (1/r) - jednoduchý peněžní multiplikátor D – objem rezerv všech obchodních bank u ČNB
V současné době však není tento měnově politický nástroj využíván za účelem provádění měnové politiky. PMR v současné době slouží jako rezerva pro hladký mezibankovní platební styk. 5.4.2
Lombardní, 2T Repo sazba a diskontní sazba Budeme-li podrobněji zkoumat vývoj těchto tří výše uvedených sazeb, dojdeme
k závěru, že od července 2001 jsou tyto sazby na sobě závislé, resp. dojde-li k úpravě 2T Repo sazby, sáhnou také centrální bankéři k úpravě zbývajících dvou sazeb. Přičemž platí od července r. 2001 do srpna 2009 následující vztahy: Lombardní sazba = 2T Repo sazba + 1 % Diskontní sazba = 2T Repo sazba – 1 % 28
M1 – měnový agregát, který v sobě zahrnuje nejlikvidnější aktiva. Jedná se o hotovostní oběživo a vklady na běžných účtech v obchodních bankách.
55
Lombardní a diskontní sazba tvoří de facto koridor pro 2T Repo sazbu. Podíváme-li se na graf vývoje těchto tří sazeb od r. 2000 na následující straně, můžeme vypozorovat, že ČNB měla dohromady šest období, v nichž prováděla expanzivní nebo restriktivní politiku. Pozorujeme celkem tři období, kdy ČNB uvolňuje měnovou politiku a naopak tři období, kdy tuto politiku zpřísňuje. Přičemž poslední období uvolněné měnové politiky trvá dodnes. Centrální banka se v dnešním období mnohem více bojí možné deflace, a tak, jak již bylo zmíněno, sáhla po snížení 2T Repo sazby na technickou nulu a hledá další možnosti expanzivní monetární politiky, včetně využití měnových intervencí.
56
Graf 11: Vývoj sazeb ČNB v čase
Vývoj sazeb ČNB v čase 8
7
I
II
III
V
VI
57
Velikost sazeb v %
6
5
4
2TRepo 2T Diskontní Lombardní
3
Lombardní Diskontní
2
1
0 listopad listopad listopad listopad listopad listopad listopad listopad listopad listopad listopad listopad listopad 99 00 01 02 03 04 05 06 07 08 09 10 11
Měsíc, rok Zdroj dat: Česká národní banka [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/. Autor: vlastní
5.5 Cílování inflace Jak již bylo řečeno cenová stabilita, resp. mírný růst cenové hladiny, je považována pro hospodářství za vhodnou. Jedním ze způsobů, jak jí může centrální banka dosáhnout, je cílování inflace. Tento způsob v současné době využívá i ČNB. Pojďme se na tento způsob udržení inflace v přijatelné výši podívat nejdříve obecně. Cílování inflace začala jako první využívat v počátku devadesátých let Novozélandská centrální banka a jeho zastánci jsou např. ekonomové jako Frederic Mishkin či Bennet McCallum. Nahlédneme-li do dostupné literatury či odborných článků zabývajících se problematikou cílování, zjistíme, že jsou dva základní přístupy k jeho popisu. Ten první – založený na praxi resp. empirický se zaměřuje na popis a chování centrálních bank v minulosti. Ten druhý - teoretický se zabývá povětšinou statistickými, pravděpodobnostními a matematickými modely. Hlavním rozdílem mezi cílováním inflace a ostatními způsoby zajištění cenové stability je, že se zaměřuje přímo na plnění hlavního cíle a nepoužívá jiných zprostředkujících ekonomických cílů. Při cílování inflace si centrální banka či jiný orgán pověřený k provádění monetární politiky stanoví cíl. Cílem je dosažení mírné inflace většinou mezi 1 – 3 %. Pověřený orgán stanoví pro určitý časový úsek – krátkodobý, střednědobý, dlouhodobý – buď bodový cíl (tj. určí přesné procento, kterému by se měla inflace přibližovat) nebo určí koridor, ve kterém se inflace smí pohybovat např. mezi 1 – 3 %. Měnově politické opatření, ke kterému sáhne centrální banka, se v ekonomice neprojeví ihned. Největší dopady na ekonomiku má v horizontu 1-2 let. Proto se centrální bankéři při rozhodování o nastavení jednotlivých nástrojů měnové politiky zaměřují právě na tento horizont. K tomu, aby se dokázali správně rozhodnout, potřebují prognózu budoucího vývoje, kterou jí příslušný orgán centrální banky vyhotoví. To, že má zvolené opatření největší dopad na ekonomiku až v horizontu 1-2 let, však neznamená, že by centrální bankéři nezvažovali období před a za horizontem. Prognóza budoucího vývoje je velmi důležitým dokumentem. Zaměřuje se na domácí a zahraniční ekonomické veličiny a na vazby mezi nimi. Většinou se vytváří matematický 58
model, do kterého se zahrne i působení měnové politiky. Z takovéhoto matematického modelu může např. vycházet, že při současném nastavení měnové politiky dojde na horizontu měnové politiky k vyšší než žádané inflaci. Při svém rozhodování mají tedy centrální bankéři k dispozici prognózu. Následně hovoří o rizicích naplnění této prognózy a dojdou-li k názoru, že má opravdu dojít k vyšší než požadované inflaci, patřičně na to zareagují pomocí měnově politických nástrojů. Důležitým rysem cílování inflace je také důraz na otevřenost měnové politiky – vyhlášení veřejného cíle a v případě ČNB i zveřejnění prognózy a dalších dokumentů, které vedly centrální bankéře k jejich rozhodnotí. Důležitou podmínkou pro cílování inflace je nezávislost centrální banky. 5.5.1
Přístupy k cílování inflace Existují dva přístupy k cílování inflace – flexibilní a striktní. Ve druhém případě se
jedná o ne moc ekonomy preferovanou variantu. Jde konkrétně o striktní dodržování inflačního cíle bez jakýchkoliv ohledů na ostatní hospodářské ukazatele. Uveďme si příklad, kdy nějaký cenový šok, např. prudké zvýšení ceny ropy, povede ke značnému zvýšení inflace. V tomto případě by banka měla ihned reagovat i bez ohledu na to, že se jedná o výjimečnou situaci. Takovým chováním by mohla ohrozit i další hospodářské veličiny a zhoršit stav ekonomiky. Preferuje se tedy flexibilní přístup – tj. přístup, kdy se zohledňují důvody prudkých výkyvů a reaguje se na ně i s ohledem na další ekonomické veličiny. Nejedná se tedy o „bezohledné“ dodržování cenové stability, ale také dalších ukazatelů jako zaměstnanost a HDP. K flexibilnímu přístupu se přiklání ekonomové jako Bernake či Mishkin. 5.5.2
Hlavní (ne)výhody cílování inflace aneb zastánci versus odpůrci Při cílování inflace jsou centrální banky nezávislé na vládě, což by měla být jedna ze
základních výhod, avšak později uvidíme, že ne vždy je tak úplně centrální banka nezávislá. Mezi výhody cílování inflace dle zastánců této doktríny patří její transparentnost a srozumitelnost pro veřejnost. Je poměrně jasně stanoven inflační cíl, který má být dodržen. Pokud tento cíl nebude splněn, tak mohou být přijata příslušná opatření, která povedou k nápravě. Takovým opatřením může být např. možnost odvolání guvernéra či členů bankovní rady. V ekonomice, kde je jasně nastavený inflační cíl a existují jasně stanovené mechanismy 59
nápravy při jeho neplnění, se lépe daří. Taková politika vzbuzuje důvěru. Pokud věříme centrální bance, že udrží cenovou stabilitu, lépe (všem jak podnikům, domácnostem, tak vládě) se např. plánují investice, které následně dokážou zvýšit produkt ekonomiky. Ve stabilním prostředí se z historických zkušeností i teorie daří lépe. Problémem může být neznalost transmisního mechanismu. Avšak zastánci cílování inflace tvrdí, že tato neznalost je eliminována četnými matematickými, statistickými a pravděpodobnostními modely. A tak za další výhodu považují právě predikovatelnost jakými kanály a jakým způsobem a intenzitou se měnově politické rozhodnutí bude ekonomikou šířit. Neexistují však jen zastánci cílování inflace, podívejme se na výše uvedené výhody z pohledů kritiků. Stačí se jen podívat na první výhodu, kterou jsem výše zmínil, a zjistíme, že již ta má trhlinu. Nezávislost – centrální bankéři jsou vždy dosazování nějakým orgánem (u nás prezidentem) a mohou tedy být na tomto orgánu závislí, resp. tento orgán si do rady může dosadit představitele politiky, kteří jsou mu blízcí. Pokud tedy budeme mít prezidenta (popř. jiný orgán), který bude nakloněn keynesiánství, může se stát, že i obsazení bankovní rady bude v takovém duchu. Další výhodou je transparentnost, srozumitelnost, důvěra. To vše můžeme nazvat, jakousi možností ovlivňovat úspěšně veřejné mínění. Může však centrální banka ovlivňovat veřejné mínění, když de facto nereaguje na současnou inflaci, ale je vpředhledící a nezajímá ji moc, co se děje v současnosti, nýbrž co se děje na horizontu měnové politiky? Na tuto otázku můžeme odpovědět ANO i NE. Samozřejmě záleží na míře kredibility, kterou si centrální banka během svého působení vydobyla. Pokud se v minulosti ukázalo, že i přes nedodržování inflačního cíle se banka chovala předvídatelně a podaří se jí vysvětlit, proč nedodržela inflační cíl, může jí veřejnost věřit. U této výhody je tedy nejdůležitější míra důvěryhodnosti, kterou však muže banka svou komunikací značně poškodit. Stačí se podívat na příklad z roku 2013, kdy se centrální bankéři České republiky rozhodli intervenovat, aby oslabili kurz koruny. První dny či týdny byly na informace velmi chaotické, kdy banka nedala veřejnosti jasnou odpověď a jasný důvod na otázku Proč. Dost často měnila svá vysvětlení, resp. dle jejích vlastních slov doplňovala informace, to ovšem bylo pro veřejnost matoucí a důvěra v ČNB se tak propadla na historická minima. Samozřejmě až čas ukáže, zda centrální bankéři jednali správně, ovšem chování centrální banky nebylo dobré, to je jasné již teď. Osobně se 60
domnívám, že intervence potřebná byla. Myslím si, že za ČNB stojí takový aparát úředníků a ekonomů, že oproti nám mají značnou informační výhodu a tak dokážou mnohem lépe odhadovat budoucí stav ekonomiky. Pro intervenci se vyjádřil i tehdejší premiér Jiří Rusnok. Další „výhoda“ má také značné rány na těle. Je opravdu možné pomocí matematických modelů přesně vypočítat a narýsovat dopady měnového rozhodnutí? Je opravdu možné pomocí těchto modelů přesně popsat transmisní mechanismus, resp. kanály, kterými se toto rozhodnutí bude plížit do ekonomiky? Odpověď skeptiků je jasná: NELZE. Nelze prostě změřit a vyhodnotit všechny dopady na ekonomiku, nelze zohlednit všechny průvodní jevy. Ekonomika je živý celek a stejně jako ekonomie je společenská věda a nikoliv matematická, je i hospodářství hlavně o lidech a to se vypočítat nedá ani pomocí těch nejsofistikovanějších matematických modelů. Z toho vyplývá i další otázka, jaké nástroje má centrální banka využít a budeme opravdu schopni opět vypočítat, jaký dopad použití těchto nástrojů bude mít? Další otázkou je, zda je možné použít cílování inflace na globální úrovni. Zatím ho využívají centrální banky malých otevřených ekonomik. Je však otázkou, zda by bylo inflační cílování účinné i v případě globálního použití. Skeptici se totiž domnívají, že zasahováním do ekonomiky způsobujeme negativní šoky pro ekonomiku. A pokud by najednou začaly všechny banky reagovat podobným způsobem, mohlo by se stát, že by tento šok byl pro globální ekonomiku velmi škodlivý. Je tedy zřejmé, že na cílování inflace neexistuje jen jeden pohled. Jak se ukázalo, existují jak zastánci, tak odpůrci této teorie.
5.6 Inflační cílování ČNB Na předcházejících stránkách jsem se snažil stručně popsat cílování inflace a poukázat na jeho výhody i nevýhody. Komentoval jsem jak zastánce, tak odpůrce. Nyní se podíváme na cílování inflace ČNB. K režimu cílovat inflaci se ČNB rozhodla na konci roku 1997 a od roku 1998 na tento režim přešla. Podíváme-li se na webové stránky ČNB, zjistíme, že základními charakteristickými vlastnostmi cílování inflace ČNB jsou:
61
-
Střednědobost strategie
-
Využití prognózy inflace
-
Veřejné vyhlášení inflačního cíle
Centrální bankéři, kteří se schází několikrát do roka na bankovní radě, jednají na základě připravené prognózy. Společně debatují o možných rizicích prognózy. Po mnohdy bouřlivé debatě se v souladu s jimi vyhlášeným cílem dohodnou na využití jednotlivých měnověpolitických nástrojích a na intenzitě jejich využití. Dohodou rozumějme hlasování na bankovní radě, kdy bankéři podávají návrhy, o nichž se hlasuje. Poté je přijat návrh, pro který se vyjádřila většina bankovní rady. Výsledkem debaty může být např. návrh na zahájení intervencí, kterého jsme byli svědky na konci minulého roku 2013. Že tyto debaty nebyly vždy jen smířlivé, dokazují i jednotlivé zápisy z bankovní rady, kdy bankéři nehlasovali jednomyslně. Stejně jako ostatní banky využívající režim cílování inflace, tak i ČNB má své výjimky z dodržování inflačního cíle. Ne vždy se tedy centrální banka musí striktně držet tohoto stanoveného cíle. Existují případy, které jsou mimo dosah centrální banky, a nemůže na ně tedy nějakým způsobem s předstihem reagovat. Takovým typickým příkladem můžou být např. pohyby s výší přímých daní. Pokud tedy dojde krátkodobě k výkyvu od inflačního cíle a je zjištěno, že to bylo v důsledku zvýšení přímých daní, ČNB na tyto krátkodobé výkyvy nereaguje. Historie inflačních cílů ČNB V následujících tabulkách je zobrazen vývoj inflačních cílů, na konci je pak grafické ztvárnění tohoto vývoje. Tabulka 4: Inflační cíl stanovený v čisté inflaci Rok
Inflační cíl v %
1998
5,5 – 6,5
1999
4–5
2000
3,5 – 5,5
2001
2–4
2005
1–3
Zdroj: Česká národní banka [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/
62
Tabulka 5: Cílové pásmo stanovené v celkové inflaci v období leden 2002 – prosinec 2005 Inflační cíl v %
Rok
Začátek pásma
3–5
2002
Konec pásma
2-4
2005
Zdroj: Česká národní banka [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/
Od začátku roku 2006 do konce roku 2009 ČNB usilovala o celkovou inflaci ve výši 3 % s maximální odchylkou 1 % oběma směry. Poslední stanovený cíl je platný od začátku roku 2010 a je platný doposud. ČNB se snaží dosahovat inflace ve výši 2 % s maximální odchylkou ve výši 1 % oběma směry. Graf 12 Grafické znázornění inflačních cílů
Zdroj: Česká národní banka [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/
Z výše uvedené historie inflačních cílů vyplývá, že první cíle ČNB byly stanoveny v čisté inflaci. Čistá inflace je spotřebitelská inflace očištěná o vliv regulovaných cen a primárních dopadů změn nepřímých daní. Důvodem, proč ČNB vytyčovala svůj cíl v čisté inflaci, byla nejistota ohledně tempa a rozsahu cenových deregulací a zároveň také nedostatečná schopnost monetární politiky ovlivnit tuto část spotřebního koše. Čistá inflace tedy zachycovala cenový vývoj cca 80 % spotřebního koše.
63
Avšak zkušenosti, které ČNB nabyla společně se snížením nejistoty budoucího vývoje regulovaných cen a také tlak na srozumitelnost a transparentnost měnové politiky ji přiměl k opuštění stanovování cíle v čisté inflaci. ČNB přešla na stanovování cíle v celkové inflaci.
5.7 Vývoj inflace a dodržování inflačního cíle ČNB od roku 1998 Podíváme-li se na dodržování inflačních cílů, které si ČNB stanovila a porovnáme je se skutečnou inflací (graf: Inflace a inflační cíle), zjistíme, že centrální banka byla výrazně častěji pod stanoveným inflačním cílem než nad ním. Hlavně v letech 1998-1999 a 2002-2003 došlo k výraznému podstřelení inflačního cíle. Skutečná inflace se velmi vzdálila inflačnímu cíli. Nenaplňování prognóz, na základě kterých centrální bankéři rozhodují, může být jedním z důvodů podstřelení inflačního cíle. Okolnosti, které ovlivňují ekonomiku, jsou do značné míry závislé na náhodě a tak i prognóza je spojena s velkou mírou nejistoty. Tuto myšlenku potvrzují prognózy, které počítali s větší mírou inflace, než ke které skutečně následně došlo. Důvodem nenaplňování prognóz pak následně může být souběh protiinflačních šoků. V tomto období došlo k rychlému posilování koruny a nadúrodě zemědělských komodit. Za další protinflační šoky můžeme označit slabou zahraniční poptávku, pomalé tempo deregulací a málo uvolněnou fiskální politiku. Dalším důvodem pro minutí inflačního cíle může být nedostatečné vyhodnocení rizik prognózy. Bankéři poté, co dostanou prognózu, hodnotí její rizika. Pokud se domnívají, že skutečná inflace bude vyšší než predikovaná inflace v prognóze, vyhodnotí prognózu jako proinflační. Naopak pokud se bankovní rada domnívá, že skutečná inflace bude nižší než v prognóze predikovaná inflace, vyhodnotí prognózu jako protiinflační. Následně pak toto vyhodnocení promítne do nastavení úrokových sazeb. Avšak ne vždy dojde ke správnému vyhodnocení těchto rizik. Od roku 2002 bylo hodnocení rizik prognózy bankovní radou mírně protiinflační, což také vyústilo v mírně nižší nastavení úrokových sazeb, než bylo doporučeno v prognóze. To se také následně projevilo v nižším podstřelení inflačního cíle. I přesto bylo podstřelení inflačního cíle značné. Pro dosažení inflačního cíle by bylo bývalo zapotřebí ještě větší snížení úrokových měr.
64
Podíváme-li se zpět na graf a budeme pokračovat od roku 2003 do současnosti, zjistíme, že v roce 2004 se inflace pohybovala v koridoru, který ČNB stanovila – došlo tedy k plnění inflačního cíle. Avšak již v roce 2005 opět klesla pod stanovený inflační cíl. V roce 2006 a 2007 se držela v tolerančním pásmu, aby pak následně v roce 2008 prudce vystřelila vzhůru. Důvodem tohoto prudkého zvýšení inflace bylo výraznější zvýšení regulovaných cen a také zvýšení nepřímých daní, na které ČNB nereagovala. V roce 2009 opět spadla inflace pod inflační cíl, aby se následně vrátila do tolerančního pásma v letech 2010-2011. V roce 2012 dochází k mírnému nadstřelení inflačního cíle, avšak záhy v roce 2013 opět klesá a dostává se do tolerančního pásma. V první polovině r. 2012 se centrální banka spíše obávala nižší inflace, až deflace a tak se zaměřovala hlavně na možnosti expanzivní politiky. Obava ze zabřednutí do deflace byla na tolik velká, že se centrální bankéři v následujících letech rozhodli intervenovat a ovlivnit tak kurz české koruny. K tomuto kroku sáhla až po té co vyčerpala možnost snížení úrokových sazeb.
65
Graf 13:: Inflace a inflační cíle
66 Zdroj dat: Český statistický úřad [online]. 2014 [cit. 2014-04 2014 04-25]. 25]. Dostupné z: http://www.czso.cz/ Česká národní banka [online]. online]. 2003-2014 2003 2014 [cit. 2014-04-25]. 2014 25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/, http://www.cnb.cz/ Autor: vlastní
Závěr Inflace představuje pro ekonomiku hrozbu. Avšak můžeme jí úspěšně čelit vhodně prováděnou měnovou politikou. Inflace jako dlouhodobé a trvalé zvýšení cenové hladiny může mít různě velký dopad na hospodářství – záleží na její výši. Jestliže bude inflace nízká a stabilní nebude pro ekonomiku představovat hrozbu, které bychom se měli bát. Jestliže však dojde k jejímu vyššímu růstu, může způsobit ekonomice velké potíže. Proto je nutné jí hlídat a měřit její výši. Z práce vyplývá, že inflace znehodnocuje peníze a jejich reálná kupní síla klesá. Inflace může být způsobena různými příčinami. Může být tažena poptávkou nebo naopak se může jednat o inflaci vyvolanou zvyšující se nabídkou. Velký vliv na výši inflace má politika daného hospodářství. Pokud nedochází v ekonomice k nadměrnému růstu peněžní zásoby a nejsou do ekonomiky „pumpovány“ nové nadbytečné peníze, může docházet jen k malé a stabilní inflaci. Inflace vyvolává náklady, které způsobují neefektivnost hospodářství. V ekonomice s vysokou inflací dochází k výraznému přerozdělování bohatství, dále dochází k narušení pobídek k práci, spoření, investicím. Další dopadem je ztížení dlouhodobého plánování a existence inflačního šumu. To vše má následně za následek nižší ekonomický růst či dokonce propad reálného důchodu. Pohledem historie způsobila inflace nesčetné škody již v dávných dobách, kdy ještě existovala Římská říše a také v současnosti se s ní naše společnost potýká, což vidíme na příkladu v Zimbabwe. Způsobila veliké škody na ekonomice Výmarské republiky po konci 1. světové války, kdy docházelo k takovému růstu peněžní zásoby, že si lidé pro ně chodili s košíky. Způsobila sociální nepokoje, mnohé ožebračila na úkor jiných. Inflaci však lze ovlivňovat. Centrální banky, hlavně díky své měnové politice, ji mohou ovlivňovat takovým způsobem, aby byla ve výši pro hospodářství prospěšné. Větší počet centrálních bank vidí tuto výši okolo 2 %. Podíváme-li se např. na výši inflace v Evropě, kde Evropská centrální banka a centrální banky ostatních zemí provádějí měnovou politiku, dojdeme k závěru, že až na výjimky, kterou bylo např. Bulharsko, je inflace stabilní a nízká. Česká národní banka, centrální banka ČR, dokáže dle výsledků z minulosti, hlavně v posledních letech, také velmi dobře „řídit“ inflaci, aby dosahovala alespoň přibližně měnově-politického cíle.
67
Z práce je zřejmé, že centrální banky pomocí svých nástrojů, které mají k dispozici, mohou ovlivňovat cenovou stabilitu. Mohou ji ovlivňovat svou restriktivní či expanzivní politikou, kdy v prvním případě se snaží omezit množství peněz v oběhu, zatímco v druhém případě se snaží o zvýšení peněz v oběhu. Z vývoje inflace v ČR a vývoje sazeb, které naše centrální banka využívá, vyplývá, že se ji skutečně množství peněz v ekonomice daří ovlivňovat. Dokáže tedy směřovat s větší či menší přesností také inflaci, kterou hlídá. Daří se jí to hlavně v posledních letech. Můžeme tedy konstatovat, že inflaci lze poměrně úspěšně ovlivňovat pomocí vhodně zvolené měnové politiky. Jedním z klíčových předpokladů úspěšné měnové politiky je nezávislost centrální banky, která ji provádí. Nezávislost personální, institucionální, funkční a finanční. Mé doporučení se vztahuje vůči centrálním bankám. Doporučuji, aby centrální banky učinily základním a zcela primárním cílem ovlivňování míry inflace a její udržování v centrální bankou zvolené výši. Další kriteria jako hospodářský růst, zaměstnanost by měla pro centrální banky být kriterii podřízenými.
68
Seznam použité literatury Knihy a periodika (1) BALDERSTON, T. War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1914-1918. The Economic History Review, New Series. May, 1989. (2) FRANK, Robert H. Ekonomie. 1. vyd. Praha: Grada, 2003, 803 s. Profesionál. ISBN 80-247-0471-4. (3) HAZLITT, Henry. Ekonomie v jedné lekci: základní kurz. 3. vyd. Praha: Liberální institut, 2008, 180 s. Ekonomie studium. ISBN 978-80-86389-41-7. (4) PAČESOVÁ, Hana. Kapitoly z makroekonomie. 1. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, 2011, 121 s. ISBN 978-80-7265-193-1. (5) PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. 3. vyd. Slaný: Melandrium, 2007, 278 s. Profesionál. ISBN 978-80-86175-58-4. (6) REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7. (7) RUSMICHOVÁ, Lada a Jindřich SOUKUP. Makroekonomie: základní kurs. 5. vyd. Praha: Melandrium, 2002, 166 s. ISBN 80-861-7524-3. (8) SAMUELSON, Paul Anthony a William D NORDHAUS. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2007, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. (9) SIRŮČEK, Pavel. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie: (vývoj - současnost výhledy). Vyd. 1. Slaný: Melandrium, 2007, 511 s. ISBN 978-80-86175-53-9. (10) REVENDA, Zbyněk. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2012, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6. (11) Politická ekonomie. Praha: VŠE, 2000. ISSN 0032-3233. Webové zdroje (12) 10 let cílování inflace 1998–2007. Česká národní banka [online]. 2008 [cit. 2014-06-16]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/o_cnb/publikace/dow nload/10_let_inflacni_cileni_cz.pdf
69
(13) Centrální banka. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Centr%C3%A1ln%C3%AD_banka (14) Inflace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Inflace (15) Rovnice směny. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rovnice_sm%C4%9Bny (16) The Nightmare German Inflation. USA GOLD [online]. 1997-2014 [cit. 201406-25]. Dostupné z:http://www.usagold.com/germannightmare.html (17) Česká národní banka [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/ (18) Český statistický úřad [online]. 2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.czso.cz/ Normy a zákony (19) ČESKO. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=0&idBiblio=40505&nr=6~2 F1993&rpp=15#local-content
70
Seznam grafů Graf 1 Poptávková inflace ............................................................................................ 18 Graf 2 Nabídková inflace.............................................................................................. 20 Graf 3 Kombinovaný rozpočtový deficit Německa 1914/5 - 1918/9 ........................... 31 Graf 4: Expanzivní monetární politika ......................................................................... 41 Graf 5: Centrální banka nereaguje na sníženou poptávku po penězích ........................ 42 Graf 6: Centrální banka reaguje na pokles poptávky po penězích ............................... 43 Graf 7: Restriktivní měnová politika ............................................................................ 44 Graf 8: Centrální banka nereaguje na zvýšenou poptávku po penězích ....................... 45 Graf 9: Centrální banka snižuje množství peněz v oběhu ............................................ 46 Graf 10: Centrální banka brání růstu úrokové míry...................................................... 47 Graf 11: Vývoj sazeb ČNB v čase ................................................................................ 57 Graf 12 Grafické znázornění inflačních cílů ................................................................ 63 Graf 13: Inflace a inflační cíle ...................................................................................... 66
Seznam tabulek Tabulka 1 Složení spotřebního koše pro ČR v roce 2013 ............................................ 16 Tabulka 2 Příjmy a výdaje Německa 1914/5 - 1918/9 (v mil. marek) ......................... 30 Tabulka 3 Vývoj měnové báze a peněžní zásoby v Německu a Velké Británii ........... 32 Tabulka 4: Inflační cíl stanovený v čisté inflaci ........................................................... 62 Tabulka 5: Cílové pásmo stanovené v celkové inflaci v období leden 2002 – prosinec 2005 .............................................................................................................................. 63
71
