4.červenec 2014 Jsme v horách, skoro 1300 metrů nad mořem má pod naším balkónem parkoviště u lanovky, takže včerejší výhledy do údolí a na okolní hory se nekonají. Dole se válí mlha a kopce nahoře nejsou vidět vůbec. Takový je stav když kouknu ráno, něco posedmé, z okna. Tak ještě chvilku………. Za slabou hodinku se už však v posteli vrtíme s Jitkou oba. Promnu si oči, ženu se na balkón a zdá se, že to nebude tak hrozné. Mraky se trhají, mlha v údolí taky pomalu mizí a silnice už pomalu po noční bouřce osychá. Snídáme vydatně, pomalu, přibude kávička. Zkrátka to trošku natahujeme. Přemítám kam dnes a kolem půl desáté jest rozhodnuto. Pár ťukanců na displej GPS a taky nahodím na svou motorku v garáži kufry. Budou se dnes možná na mé a Jitčiny nemoky hodit. Vyjet bez nich by nebylo moudré. Cestu na Bozel a Moutiers už máme najetou a tak lze více koukat po okolí. Opět nás dolů do údolí doprovází ledovcová (raftingová) říčka Le Doron de Bozel, která svou sílu sbírá někde nahoře na ledovcích národního parku Vanoise a dole pod Moutiers jest levobřežním přítokem mohutnější řeky L´Isere. Ta dnes bude pro nás alfou a omegou všeho. A propos…...Pro nás jen dnes, ovšem pro její okolí je tento tok zásadní už několik staletí. Jsme ve stejnojmenném departmánu, zdejší obyvatelé se zovou Isérios a hory? Ty jsou zde přece všude okolo! Je ti to, milý čtenáři, už jasné, kam míří přední kola našich motocyklů? Určitě ano! Na Col de L´Izeran………...
Už v Moutiers točíme před soutokem vpravo a proti proudu řeky pomalu stoupáme po N90 na Aime a Bourg-Saint-Maurice. Jaj, tady by se dalo vybírat!! Kam koukneme, všude okolo kopce a do nich vedou silnice. Ta hlavní pak na Sv. Bernarda do Itálie. My však odbočujeme v Séez vpravo na N902-ku. Silnice zpočátku stoupá celkem nenápadně a vede lesem až k Sainte-Foi-Tarentaise, městečka do něhož vjíždíme po projetí dvou ostrých vraceček. Zde už jsme docela vysoko ( 1037m.n.m.), a to je teprve začátek. I krajina se docela mění, kamenatí a když zastavujeme u hráze jezera Lac du Chevril, jsme už bez mála 18-set metrů vysoko. Voda je v necelé půlce mohutné hráze, takže jsou obnaženy skály, jež nejsou asi normálně k vidění. Působí to trochu depresivně, takhle na začátku léta. Naproti vidíme známou vesnici Tignes, jednu z lyžařské Mekky Francie. My však více koukáme nahoru do údolí, dále proti proudu řeky L´Isere. Valí se na nás totiž těžké mraky a zdá se mi, že se už nemoky chtějí kouknout z kufrů, kam, že to jsme je vlastně dovezli. Zatím však zůstávají schované a po menší zastávce a focení pokračujeme do Val-d´Isere. Další známé středisko zimních radovánek nás vítá. Tedy vlastně moc nevítá!! Nejdříve stojíme u semaforu, řeší se tu nějaký skalní sesuv a jen co přijedeme k prvním penzionům, začíná pršet. Trochu blbé, když se do pořádného kopce teprve chystáme. No nevadí, zatím se schováme do zastávky autobusu. Po chvíli se nasoukáme do nemoků a jen co se mraky trošku protrhají vyrážíme nahoru. Créte des Lessieres je skalní hřeben, délky asi 3km, táhnoucí se
JJV směrem. Poměrně ostře teď stoupáme nahoru pod jeho severní hranu, kde se silnice ostře stáčí vpravo, na druhou stranu hřebenu. Samosebou zastavujeme na focení a pohled dolů do údolí má jen jednu chybku - chtělo by to trochu sluníčka! Zlom hřebenu je ve výšce 2500 m.n.m. a na vrchol do samotného sedla je to ještě 270 výškových metrů. Pár zatáček, dva ostré vracáky a jsme nahoře. Říci, že je tu hnusně, není přesné, neboť tento přívlastek se vztahuje pouze na počasí a my dnes máme prostě smůlu. Teplota je tak okolo 6°C, poprchává, vyhlídka na zlepšení žádná. Jaký rozdíl oproti včerejšku!! Jsme rádi za nemoky co máme na sobě, Jitka ani nesundává přilbu a jdeme okouknout kamenný kostelík. Máme na vybranou. Přes kaluže s blátem nebo sněhovou závějí? Zdálo se to schůdnější sněhem, ale občas se proboříme ledovou krustou skoro až po kolena. Jaký by to jen byl průsmyk bez nějakého toho hospice, kaple či jiné stavby určené poutníkům na cestách? Takže jen co místní dělníci v létě 1937 dokončili světské práce na silnici, o dvě léta později v předvečer vypuknutí 2. světové, světí zdejší biskup kostelík. Docela by mě zajímalo, jak to zde pak vypadalo někdy napřesrok, neb hranice Itálie je jen támhle za kopcem. D902-ka vede samosebou dále k hranicím, stáčí se pak k jezeru Mont Cenis, nám dnes však není souzena. Okoukneme kostelík ovšem jen zvenčí. Má jednoduchou, sedlovou střechu kryjící loď kostela ve tvaru písmene T. Hranolová zvonice nad vchodem, rovněž se stejnou stříškou a dominantou - sochou Panny Marie.
Ta je vysoká tak 3 metry, patrně z pískovce a v šedém kameni tvoří výrazný architektonický prvek exteriéru. Nu, škoda jen těch uzavřených dveří. Pořádný mrak se zase žene přímo na nás, což nás nutí k odchodu k obchodu. Nálepka jest nutností, návštěva WC až tak ne, zvláště, když je to spojeno s koupí občerstvení. Klidně bychom nechali hajzlbábě nějaké ojro, ale proč si k tomu musíme kupovat štrůdl? Kousek za 8, plus kafe x dva. Joj, sedm stovek se nám zde nechat nechce, ani kdyby měli pozlacené mísy! Čekala jsem tu za služby vysoko-horskou přirážku, ale tohle už hraničilo s vydíráním. Když tu chceš něco nechat, musíš si i něco odnést! Trochu otráveni odcházíme a venku to není o nic lepší, z mraku lítají drobné kroupy, bojím se námrazy na silnici. Jedeme dolů Jitko!! Cesta byla docela drsná, přidaly se ještě silné poryvy větru a s obavami koukám do zrcátka jak to Jitka dává. Hlavně to klesání za hranou hřebene Lessieres bylo docela na hranici a jedeme hodně opatrně, až do doby, než začne znovu jen pršet. Jak jsme se nahoře chystali k odjezdu byla jsem ztuhlá strachem, zimou i únavou. Ale asi po 100 metrech jsme potkali dvojici vlající na kolech v letech našich rodičů. Šlapali proti větru, do kopce, spoře oděni, ani nevypadali zchváceně. Jakoby mne to zahřálo a podpořilo. Když jsme pak míjeli v polovině cesty motorkáře s napůl zastrčenou motorkou v čekárně na BUS, musela jsem se tomu smát, asi ty dva schopné cyklisty v letech neviděl :-) Původně jsme chtěli dojet až k Italské hranici, nahoře jsme měli na tacho necelých sto km a ještě by se kousek mohlo přidat. Ovšem dnes při nás sv. Kryštof nestojí. Opouštíme Val-d´Isere trošku zklamáni, ale jsme rádi, že jsme pokořili druhý nejvyšší průsmyk v Evropě.
Uvažujeme už chvíli o gáblíku, městečko Sainte-Foi-Tarentaise by možná bylo vhodné, zastavujeme, ovšem nic moc. Jsme rádi, že aspoň přestalo pršet a za nějakou dobu už jedeme i po suché silnici. Nu ubereme něco ze zásob, takže si zvolíme vlastní obědové menu a zastavujeme na pěkné lesní odpočívce. Koštujeme místní nabídku zvěřinových paštik. Zaječí, kachní a srnčí jsme se jali včera koupit a následně jimi dráždíme chuťové pohárky. Jak ti chutnalo Jitko? Chuť paštiky byla tak výtečná, že přesto, že jsme ji dlabali z konzervy včerejší houskou, klidně by se i se zavřenýma očima mohlo tvrdit, že ji máme připravenou na prostřeném stole doplněnou ještě teplou bagetkou a brusinkovou omáčkou :-) Mezi sousty studujeme mapu, že bychom nejeli nazpět stejnou silnicí a už mám zadanou křižovatku, kde bychom mohli odbočit zase do kopců. Ovšem když se dostáváme po našem obědě a chvilce jízdy na dohled od určené POI, opět drobně prší a to nás definitivně láme. Točíme na Club Alpina a kolem čtvrté už schováváme motorky pod střechu. Konec motorkaření pro dnešek! Možná ještě nějakou procházku po okolí stihneme??
5.červenec 2014 Procházka se nakonec včera nekonala, neboť ani naše spojené, morálně volní vlastnosti nedokázaly zvednout z postele naše uježděná a zmožená těla. Jo nedá se nic dělat, když si tělo žádá….. Ráno ovšem vstáváme docela odpočinutí, což nás ponouká k nějaké činnosti. Ta spočívá jako obvykle v přípravě snídaně a spřádáni plánů na dnešní projížďku. Včerejšek byl trošku varováním k pošetření sil, rozhlídneme se tedy dnes po zajímavostech v nejbližším okolí. Na recepci je dostatek brožůrek s tipy na kratší i delší výlety a po chvíli se už krystalizuje několik pěkných, našim srdcím blízkých, místeček.
Máme to poskládané asi takto: Aigueblanche a starý mlýn na řece L´Isére, historické centrum Moutiers s katedrálou Sv. Pierra, románská bazilika v Aime a pak? Nu to se uvidí…… Je dnes docela hezky, v údolí pod Champagny se zvedá mlha a do jejích zbytků se něco po deváté noříme s našimi motocykly. Starý mlýn by měl stát na řece jak se zmiňuji výše, což nám pomáhá s orientací v malé vesnici Aigueblanche. Značení je totiž mizerní, či spíše žádné. Nakonec jej, ale po chvíli hledání, nacházíme na pozici N 45.500725°, E 6.507409°. Zapadlá ulička nás přivádí na romantický dvorek s kašnou mezi domy a starou stodolou s moderně řešeným, proskleným průčelím. Nakukujeme dovnitř, jsou vidět stará dřevěná ozubená kola, ovšem když beru za kliku, jest zavřeno. To nám bohužel potvrdí i vývěska s otvírací dobou až někdy odpoledne a to je na čekání trochu moc. Škoda, tohle mohlo být zajímavé. Jitka se přes to snaží o pár fotek a šplhá na zídku k mlýnskému kolu. Lze jej vyfotit odrazem ve velkém zrcadle umístěným na břehu řeky. Nu tedy aspoň tato fotka na památku. Za necelé půl hoďky už popojíždíme v historickém centru Moutiérs. Tady už to bude na dýl. Daří se nám zaparkovat hned za starým kamenným mostem přímo u kostela. Vracíme se k němu pro pěknou fotku a hnedle kousek dál je i další, tentokráte dřevěný most, krytý stříškou. Nu začíná to hezky stylově tahle ta procházka do historie.
Jdeme podél řeky a zahýbáme do úzkých uliček starého městečka. Obchůdek na obchůdku, je nač koukat a takhle z blízka si nasáváme vůni Francie vlastně poprvé. Do nosu nás praští vůně kávy z jedné cukrárny a nelze odolat, musíme okouknout a hlavně ochutnat čeho jsou frantíci schopni. Jitka, jako majitelka kavárny a cukrářství U kašny na náměstí v Mohelnici, vlastně ani nemůže jinak. Takže tvé hodnocení konkurence miláčku? Jako první hodnotím okem. Svěžest, lehkost a čerstvost všeho za sklem vitríny mě potěší. Bohužel pohled na cenovky už takovým potěšením není. S takovými cenami by byly naše dorty a zákusky nejdražšími v Česku :-) Ale nejen očima se těšíme. Báječný malinový řez by nadchl i slepého :-) Což ovšem nesmím zapomenout zmínit, je plná výloha mega hroud z bílkové pěny. U nás známá sněhová pusinka tu měla rozměry připomínající menší vánočku. Stala se mou společnicí na cestě domů přes Švýcarsko a její zdolání proběhlo až za 14 dní a to za asistence dalších 4 osob :-) Cathédrale Saint-Pierre de Moutiers? Inu, možná jsou na ni místní obyvatelé pyšni, ale pro nás dva, milý čtenáři, je to docela slátanina. Nebál bych se říci, že exteriér je taková malá hrůza. Mezi hranolovou renesanční zvonici (hnědočervenou) a vedlejší budovu muzea je vestavěn kamenný renesanční portál. Hezký, ale ……...nu posuďte sami ve fotoprezentaci. Průčelí samotné katedrály jest taky částečně kamenné gotického stylu, ale ta dostavba jež nese sedlovou střechu, to je prostě děs. Nevím, proč je to takto připatláno, možná válka?? Interiér je taková menší škola architektury
kdy se zde potkává několik staletí a stavebních slohů, končících barokem. Za pozornost stojí určitě prostor kněžiště, vyvýšený a oddělený schodištěm. Trošku už mi připomíná pravoslaví. Je skoro poledne, když se vymotáváme z městečka opět na N 90-ku, která nás přivádí do Aime. Tu románskou krásu nelze minout, je však nutné odbočit do městečka a nepřejet. Zastavujeme na N 45.555937°, E 6.650878°. Dneska je docela horko, navíc nikde poblíž není stín, kam bychom se mohli schovat. Nu léto se nám opět po Monaku připomíná. Rychle sundávám bundu, páteřák atd. a už se těším do chládku kostela. Jaj není nám to ještě souzeno, do dvou hodin mají siestu, takže narychlo spředeme náhradní program. Pojedeme támhle za sluníčkem, ale do kopců za chládkem. Chládek, to je zde v tomto případě šest písmen - PLAGNE, která zvýší puls každého milovníka sjezdovek. Jedenáct okolních středisek tvoří super areál zimních sportů v alpském údolí Tarentaise. Celá oblast má přes 100 km čtverečních a spadá pod ní i naše vesnice, kde nyní přebýváme. Nás teď čeká výjezd Aime-La Plagne - 19 km stoupání a motoextáze v zákrutinách všech poloměrů jaké si jen dokážeš milý čtenáři představit. Někdy se urvu a jedu co můžu a umím. Ten adrenalín!! No, trochu štěrku v jedné vracečce mě nutí zvolnit, a chvíli koukám okolo než mě Jitka dojede. Tím i odlepím bulvy přišpendlené adrenalínem k asfaltu a zaznamenávám i jakousi stříbrnou nit,
vinoucí se nahoru po louce jako had. Mám za to, že jde o nějaké potrubí, když tu najednou za ostrou pravou míjíme nápis Piste Olympique de Bobsleigh. Jaj o zábavu po zpáteční cestě máme postaráno!!! Zatím však vyjíždíme nahoru. Prohazujeme si s Jitkou motorky, po tom podklouznutí na štěrku se mi zdá, že najednou nemůžu s Kawou nějak najít společnou řeč a zatočit, tak zkouším na její Hondici získat zpět ztracené sebevědomí. Za pár minut už to však výše nejde, jsme přes 2112 metrů vysoko a kolem nás je pusto, prázdno. Ne tak doslova, kolem nás samé apartmány, hotely a nad nimi je jako obrovská pavučina změť z lan od vleků a lanovek, jež vedou zdánlivě od nikud nikam. Prázdný asfalt parkovišť jen dotváří opuštěnost tohoto místa. Prostě tady chybí lidé!!! Ať koukneme kamkoliv, nikde ani živáčka. Je to téměř depresivní. Nu zima tu asi vypadá jinak! Zajímavého tady však už není, kromě pěkných výhledů nic, restaurace i obchody se suvenýry uzavřeny a jedeme tedy dolů k bobové dráze. Na malém parkingu u startu je pusto jako nahoře, ale kupodivu otevřeno, což v nás dvou probouzí malé rošťáky. „Jitko, jdu se kouknout jestli je startér ready, ty připrav náš bob, támhle stojí!”, povídám. „OK, a máš pořádně nabroušené nože?”, sekunduje mi Jitka. „Jasan, celou noc jsem na tom makal!”, a potom už blbneme jako malí a naskakujeme do jednoho starého bobu, který zde
stojí vedle startovní rampy. Možná, že i kdysi vozil čtyři špičkové piloty tento ďábelský stroj. Jinak totiž nelze tuto skořápku z laminátu na čtyřech nožích nazvat!! Řídit bych tohle nechtěl, dvě lanka od předních bruslí a vzadu páka brzdy. Toť vše!! To musí být peklo v tom ledovém korytě a rychlostech okolo 130-ky. Mají tu však taky bob pro civilisty jako jsme my dva, vypolstrovaný s bezpečnostními pásy a sedačkami. No to by nemuselo být špatné, spustit se v zimě dolů……Tak tedy někdy, možná na startu…. Zatím však jen startujeme dolů zpátky do Aime, jistě už bude náš kostel otevřený a to bude trošku jiná káva. Románská architektura nás u srdce čapla už dopoledne a je krátce po otevření když opět parkujeme dole v Aime. Za malý poplatek je nám dispozici celý interiér takže se za dřevěnými dveřmi vracíme v čase o několik staletí. Nejstarší částí je krypta, ta je celá skrytá pod zemí a jsou v ní i artefakty z doby panování římského císaře Augusta. Zdejším údolím se táhla obchodní stezka už dávno před Kristem a za zmiňovaného panovníka tudy jezdili obchodníci do Milána. Stavba se datuje do 11. století, prošla i částečně obdobím gotiky a následně zřejmě už věřícím nestačila. A to je pro nás vždy dobře!! Původně asi jednolodní nízký kostelík se třemi apsidami, následně přestavěn, přibývají dvě věže ( jakýsi westwerk, ovšem ne v prostoru portálu, nýbrž u kněžiště), poté stavba roste i do výšky, nová dřevěná střecha nad
hlavní lodi, vše je dobře viditelné zvenčí i uvnitř. Kostel není veliký, ale strávíme zde téměř hodinu než všechno okoukneme. Chytře zde mají pro nás, amatérské milovníky starého umění, všechno šikovně vymyšlené. Třeba před starými freskami v prostoru kněžiště stojí i visící obrazy, které doplňují dnes už neviditelné části na stěně. Také zde stojí modely, jak se kostel v průběhu staletí měnil do současné podoby, což nám hodně napovídá, proč je zde kupříkladu zvýšená dřevěná, trámová podlaha. A na ní i nad ní, uprostřed lodi? Jitko? Už tak stísněný interiér kostela, místní ještě zmenšili a snížili plastickým útvarem. Nad zvýšenou podlahou ve výšce asi 3 m se na jednotlivých vlascích třepotaly modré vážky jako ze skla. 3x3 metry čtverec měl uvnitř prázdný kruh a tyto chybějící vážky u stropu ležely přilepené na zemi. Nerozluštili jsme co tím chtěli místní umělci říct, ale bylo to velmi, velmi fascinující. Dáváme Aime sbohem a vracíme se do Moutiérs. Chceme si dát někde kafe, obejít si zbytek historického městečka, případně doplnit zásoby v nějakém menším obchůdku. Parkujeme opět u kostela, tentokrát z boku a procházíme ještě pár uliček. Ovšem výsledek není moc valný, naše představy o malém obchůdku plném místních dobrot berou brzy za své, šikovná kávou vonící cukrárna jako ta dopolední se nám taky nepřiplete do cesty, takže dojdeme opět k motorkám a odjíždíme. Nakupujeme a tankujeme opět u vyzkoušeného Super-U. „Na dovolené?” trhnu sebou když mi za zády zazní uším známou řečí otázka. Jejda čecho-francouz. Zastihl nás u motorek a podle SPZ to zkusil. My se divili, kde se v tak vzdálené končině bere a on se divil úplně tomu samému :-) a něco kol šesté jsme opět v Champagny v Clubu Alpina. Chvíli ještě laborujeme s myšlenkou koupání v bazénu, láká nás tam totiž majitel, ale křik děcek nás odradí a raději si dáme malou procházku po okolí. Co když třeba zítra nezbude čas??
