Col. Charles Noble Nostalgické zápisky Všichni příslušníci 16. obrněné divize si budou pamatovat na utajovací opatření ve vyčkávacím prostoru v Camp Shanks. Uzavřeni jako vězni… žádné propustky. Z našich dopisů vystřihoval cenzor tak vydatně, že byly průhledné jako síto, až se nedalo rozluštit, co se vám vaše žena nebo přítelkyně snaží říci. Ani jste nepoznali, jestli vás má pořád ráda, jestli jí není jedno, zda vás nacisté zastřelí, nebo jestli nemá nového přítele! Ze seřadiště jsme se vykradli uprostřed noci pod nejpřísnějším zatemněním… kdyby byla armáda měla dostatek tenisek s gumovou podrážkou, snad bychom si museli nést polní obuv v ruce! Když vám zarachotil polní příbor, seržant vás pořádně sjezdil! Nakonec jsme dorazili do místa nalodění v New Yorku a vstoupili na lodě, které nám byly přiřazeny. Tma byla taková, že jeden voják spadl z nástupní lávky do řeky Hudson. A pak hle, když vyšlo slunce, vyrazili jsme z přístavu kolem sochy Svobody a přemýšleli, jestli „starou dámu“ ještě někdy uvidíme. Vyhrávaly kapely, vlály vlajky, newyorské požární čluny stříkaly z požárních hadic a naši muži užasle zírali na rozjásaný provoz na řece, který kolem nás ubíhal. Armádní zabezpečovací opatření jsem zkrátka nikdy nepochopil!! Náš konvoj se shromáždil nedaleko Bostonu, připraven na klikatou cestu přes Atlantský oceán. Brzy se k nám připojily další lodě a vytvořili jsme obrovský konvoj, patrně největší a poslední přes Atlantik. Bojové uskupení B (mé uskupení, méně než polovina divize) bylo na lodi Santa Rosa, karibské výletní lodi, která k plavbě přes rozbouřené vody Atlantiku nebyla konstruována. Loď byla brzy překřtěna na „Kolíbavou Rózu“, a svému jménu dostála. Pod ochranou leteckého, námořního a podmořského radiolokátoru a hlubinných pum jsme se cítili celkem v bezpečí, ale absolvovali jsme zhruba šest ponorkových poplachů a viděli jsme několik nízko letících nepřátelských průzkumných letadel. Největší rozruch cestou nastal v den, kdy se naše nižší paluby naplnily kouřem, a rozezněl se všeobecný požární poplach. Všichni se vrhli ke svým určeným stanovištím, naštěstí se však jednalo o planý poplach. Jeden námořník v lodní prádelně nechal na svých zvonových kalhotách ležet rozpálenou žehličku! Nikomu také nebylo během plavby příliš zle, dokud jsme nedojeli do Lamanšského průlivu. Nejhůř se nám dělalo, když jsme pohlédli přes příď lodi a viděli, že míříme přímo na velkou plovoucí minu. Naštěstí jsme ji o stopu nebo dvě minuli. Ti, co minu viděli, dodnes přemýšlejí, jestli byla funkční. Vzpomínáme si, že jsme přistáli v Le Havru a že naším prvním táborem byl Forges-les-Eaux. Taková díra… po kolena v bahně! A také, že po několika hodinách na souši našel první hezkou Francouzku náš major Dowd, o kterém jsme si vždycky mysleli, že je „pomalý“! Zatímco naše divize dokončovala výcvik, několik velících a vyšších důstojníků bylo v rámci bojové přípravy posláno na frontu jako pozorovatelé. Mně bylo souzeno být na frontě 7. armády. Jelikož jsem nadšeně pozoroval a učil se, dostali jsme se s mým řidičem jeepu (pro mne) až příliš vpřed a až pozdě jsme zjistili, že naše jednotky (36. ženijní prapor a pěchota) ustoupily. Záhy nás na to upozornilo krupobití střel v čelním skle!! Můj statečný řidič vyrazil zpět přes hořící mosty, které zde ženisté zanechali pro zpomalení nepřítele, právě včas, abychom unikli dělostřelecké přehradné palbě nepřítele. Při tomto svém odvelení do Německa se mi v německém Herlesheimu bohužel naskytl smutný pohled. Nejméně šedesát našich tanků a obrněných vozidel od obrněné divize přiřazené k 36. pěší divizi padlo do léčky a bylo zlikvidováno. Stály zde osamoceně a opuštěně v tajícím sněhu. Zdá se, že americká obrněná divize měla tu smůlu, že narazila na v boji ostřílené německé jednotky. Ta přes své dobře rozmístěné a ukryté tanky s ideálním palebným prostorem přetáhla bílé plachty. Půda byla tehdy pokryta popraškem sněhu, takže německé tanky byly prakticky neviditelné. Byl to žalostný pohled, patrně největší pohroma našich sil za celou válku, s výjimkou vyloďovacích pláží.
Tankisté byli zabiti nebo zajati a Němci z tanků vyrabovali potraviny a střelivo. Kolem každého tanku bez rozdílu byly rozházeny prázdné bedny od proviantu a střeliva a kusy uniforem. I přes to, co jsem viděl, a ačkoli jsme jako divize měli omezený výcvik a nulové bojové zkušenosti, byli jsme skvělá parta chlapů. Měl jsem pocit, že trumfneme cokoli, s čím může nepřítel přijít… obrněnou divizi? Třeba i tu! Minimálně si odvedeme svůj díl práce. V té době jsme byli přiřazeni k 7. armádě. Po návratu ze svého „pozorovacího“ úkolu jsem dostal rozkaz převzít 23. prapor obrněného průzkumu, který předtím chránil křídlo 86. pěší divize III. sboru 7. armády. Měli jsme utvořit bojové uskupení posílením 23. praporu obrněného průzkumu praporem tanků, praporem dělostřelectva a praporem podpůrných smíšených jednotek. Toto uskupení bylo později nazýváno „BOJOVÁ SKUPINA NOBLE“. Ještě než posily celého uskupení vyrazily, byli jsme převeleni ze 7. pod 3. armádu generála Pattona a celá divize měla rozkaz shromáždit se severně od Norimberku. V čele třetí armády jsme měli zamířit do Československa. Vedeni praporem obrněného průzkumu a ženijním bojovým oddílem, následovanými tanky a pěchotou s dělostřelectvem vzadu, jsme zahájili postup na Plzeň za rádiového klidu se všemi radiostanicemi přepnutými na příjem. Vůbec jsme netušili, že nás během postupu měla zaměřena velká 88mm děla, i mého řidiče a mě v našem malém jeepu, jak jsme se přesouvali pod ochranou vpředu jedoucího obrněného průzkumu. Při pohledu na snímky těchto ukrytých osmaosmdesátek mě později pěkně zamrazilo, i když už mezitím uplynula dlouhá doba. Asi nechtěli plýtvat kvalitním střelivem na malou rybu a čekali na větší kořist! Mým rozkazem bylo ovládnout a držet vyvýšený terén na západ od města Plzně, což znamenalo zastavit západně od Plzně, avšak vědomí, že ostatní bojová uskupení budou brzy u nás, mi dodalo sebedůvěru. Proto jsem rozhodl v postupu pokračovat a pokusit se zmocnit města, které mohlo sloužit jako opěrný bod proti obrněným a pěchotním silám nepřítele. Za mírného nepřátelského odporu jsme se přiblížili k Plzni a k muničce Škoda na okraji města. Po získání Škodových závodů zde byl ponechán zajišťovací oddíl a přesunuli jsme se směrem ke středu města. Byly vydány rozkazy, aby jednotky obrněného průzkumu kryly město a přístupové cesty do něj a aby prapor mechanizované pěchoty zřídil velitelské stanoviště na radnici na hlavním městském náměstí a chránil na krátkou vzdálenost přístup do města z východu. Brzy začala na naše jednotky dopadat palba ostřelovačů z vysokých plzeňských budov. Ta nepředstavovala problém pro tanky, které pouze uzavřely poklopy (tzv. se „zapnuly“), a pro obrněné transportéry, ale pro velitele v otevřených jeepech to nebyla žádná legrace. Museli jsme sesednout a využívat veškeré kryty, které byly k dispozici v kanálech, strouhách nebo u stěn v přízemí budov. Oddíly vyslané do každé budovy brzy dokázaly umlčet přerývavý, zoufalý poslední dech obranné palby německé posádky. Naší sekci poskytovala podporu loajální česká vojenská posádka a policie. V nastalém zmatku byli muži oblečeni do všech druhů uniforem, od křiklavých, které připomínaly divadelní kostýmy, po české uniformy, a bylo obtížné rozeznat spojence od nepřítele. Nyní se začali objevovat Plzeňané, zasypávali cestu před našimi postupujícími jednotkami a samotná vozidla květinami a při svém jásání nám podávali vodu, mléko a nealkoholické nápoje. Přišlo nám podivné, že nikde nebyla ani kapka PIVA!! Plzeň je totiž domovem a rodištěm proslaveného plzeňského piva. Až později jsme zjistili, že (pro nás) natvrdlé letadlo amerického letectva si pivovar spletlo se Škodovými závody a shodilo bomby na nádrže s pivem místo na slévárny ve zbrojovce. Zaráželo nás, že se nám dostalo tak nadšeného, rozjásaného a vzrušeného přijetí. Důvod jsme zjistili až později. Německá posádka shromažďovala síly a zbraně a hodlala zabít všechny, kdo spolupracovali se spojenci a s hnutím odporu, a provést krvavou čistku v české vojenské posádce hned následující den. Přijeli jsme tedy v pravý čas, abychom tomuto krveprolití zabránili. Ještě den, a bylo by pozdě!! Vysoko na věži kostela na hlavním náměstí města se náhle od střel se stopovkou rozhořel požár. Nařídil jsem svému zástupci velitele (pplk. Percy H. Perkins, Jr.), aby si vzal oddíl a oheň uhasil. Nevím, s kolika německými obránci se cestou vzhůru po úzkém schodišti musel utkat. Byl to statečný a výkonný voják a úkol provedl, jako by se nejednalo o nic zvláštního. Nikdy se nezmínil o
případném nebezpečí a ani můj zdánlivě neproveditelný úkol nezpochybňoval. Po zřízení velitelského stanoviště na radnici jsme se od loajálních Čechů dozvěděli, že se k městu blíží německé tanky Tiger. Okamžitě byl vypraven obrněný průzkum, aby tuto jednotku nalezl, přičemž místo mi bylo ukázáno na mapě darované obyvateli města. Na nepřátelské tanky jsme nenarazili, protože se patrně stáhly k Praze. Ve stejný čas začínala přijíždět ostatní bojová uskupení a konečně velící generál zřídil západně od Plzně divizní velitelství, které bylo obklopeno jeho bojovými uskupeními. Naše divize byla jako obvykle rozčleněna na tři uskupení: bojové uskupení A (CC A), bojové uskupení B (CC B) a uskupení záloh (CC R). Tato další uskupení zdržely klikaté cesty, mosty vyhozené do vzduchu, tužší odpor apod. Česká posádka, která byla nyní osvobozena od nadvlády německé posádky a gestapa, nám teď byla k dispozici a pomáhala dohledávat a likvidovat německé opěrné body. Němci byli zalezlí v českých budovách přestavěných na kasárna, ale jejich gestapo bylo stále činné a v permanenci a shromažďovalo informace o českém podzemním hnutí a o jeho spolupráci s americkými silami pro účely případné pozdější odvety. Žhavý hněv loajálních Čechů, kteří pod těžkým podpatkem utiskovatelů nemilosrdně trpěli dlouhých šest let, se nyní obrátil proti jejich vlastním zrádcům a také proti Němcům, které chytili samotné, a docházelo ke krvavým výpraskům. Nemohli jsme se Čechům divit, že usilují o pomstu, ale naše jednotky to musely zastavit, aby se zabránilo krveprolití a možným útokům na nevinné. Pak poslal velitel německé posádky na mé velitelství zprávu, že se hodlá vzdát. Vzhledem k tomu, že jsem byl vytížen dislokováním vlastních jednotek k dobývání posledních míst německého odporu v hlavních vysokých budovách ve městě, a protože jsem zcela nevěřil, že jsou Němci připraveni se vzdát, pověřil jsem plukovníka Perkinse s eskortou, aby věc prošetřili. Shromáždil několik důstojníků štábu a příslušníků mužstva. Poté následovali německého průvodce za účelem, který, jak jsem se domníval, mohl být falešný nebo klamný a který mohl sloužit k tomu, aby naši pozornost odvedl od našich vlastních útoků. K mému překvapení se plukovník Perkins za malou chvíli vrátil a uvedl, že se německý velící generál opravdu vzdal. Uvedl, že naše skupina byla odvedena do jednoho z německých opěrných bodů, kde byl shromážděn celý německý štáb i s jejich dámami. Generál vstal, složil kapitulaci posádky a pak před všemi přítomnými vytáhl pistoli, prostřelil si hlavu a padl přímo před svou manželkou, štábem a ostatními dámami. Takto dramaticky vyvrcholilo na události bohaté dobytí a kapitulace československé Plzně, kde jsme také s pomocí českých sil a české policie zajali a zadrželi tisíce německých vojáků a tuny vojenských zbraní, střeliva, potravin a materiálu. Ve stejný den přijel do mého předsunutého velitelského stanoviště na radnici na hlavním náměstí náš velitel generál Pierce. Když jsem mu podal hlášení o situaci, zeptal se mě, zda byly za hranice města vyslány hlídky na další den, kdy jsem předpokládal, že budeme postupovat na Prahu. Bylo mu řečeno, že hlídky byly vyslány mezi devátou a desátou hodinou. Na to řekl, že mám štěstí, protože kdyby to bylo po dvanácté hodině, čekal by mě nejvyšší vojenský soud. Přišlo mi to pošetilé a podivné, ale rozhodnutí patrně učinilo vrchní americké a ruské velitelství na některém ze setkání na nejvyšší úrovni v Jaltě či Teheránu, nebo se jednalo o dohodu přijatou při kapitulaci německých sil. Další tři dny jsme čekali na Rusy. Celou tu dobu nás pražský rozhlas naléhavě žádal, abychom jim přispěchali na pomoc a obsadili Prahu. Byla to stejná chyba, jakou jsme udělali v Berlíně. Mohli jsme mít mnohem lepší výchozí pozici pro mírová jednání a hranice, kdybychom byli obsadili Berlín a Prahu, protože bychom ke dni vítězství v Evropě měli ze zemí zpoza železné opony Východní Německo, Východní Berlín a Československo. Kolem třetí hodiny ráno mne jednou v květnu 1945 probudil strážný s tím, že si se mnou přeje hovořit nějaký generál. Jak se ukázalo, jednalo se o slavného běloruského „zrádce“ generála Andreje Vlasova a o několik důstojníků jeho štábu. Generál Vlasov sestavil armádu o třech divizích z Bělorusů, protifašistických Němců, Čechů a příslušníků dalších národností, kteří se obrátili proti Rusům, a nyní bojovali za svobodu. Vlasov byl dříve vynikajícím generálporučíkem ruské armády a jedním z hrdinů
bitvy o Moskvu, během níž byl Němci v roce 1942 zajat. Vnitřně bylo vždy jeho hlavním zájmem osvobození jeho milované země od komunistů, kteří tehdy bojovali po boku západních demokracií. Dokázal Němce přesvědčit o své nenávisti k režimu vládnoucímu v Rusku a bylo mu dovoleno vytvořit vlastní uskupení, které by bojovalo proti komunisty ovládaným Rusům. Doufal, že Čechy proti Sovětům udrží, dokud nebude sjednána kapitulace do rukou Američanů, nebo dokud nebude moci projít našimi liniemi. Doufalo se také, že se k jeho armádě v české kotlině připojí 30 000 antikomunistických kozáků, kteří ustupovali přes Jugoslávii. Podali jsme generálovi a jeho štábu snídani a odvedli jsme je k velícímu generálovi pátého sboru v Plzni, generálu Huebnerovi, který nyní velel předsunutým divizím třetí armády. Po delší poradě generál Huebner generálu Vlasovovi řekl, že jeho kapitulaci nemůže přijmout a nemůže ani nechat jeho jednotky projít našimi liniemi, a doporučil mu, aby svou armádu rozpustil. Toto odmítnutí fakticky představovalo podpis rozsudku smrti pro generála Vlasova, protože jej Rusové později i s dalšími přibližně 10 000 jeho muži zajali a popravili. Bylo mi Vlasova nesmírně líto. Jsem přesvědčen, že to byl statečný muž, který bojoval za to, co považoval za správné. Na obranu generála Huebnera je nutno říci, že přijetí této kapitulace by vůči Rusům představovalo pomoc zrádcovským jednotkám, což by patrně mělo politické následky. Také bychom měli celou další armádu, kterou bychom museli věznit, šatit a živit. Další událostí, k níž došlo, byl příjezd celé německé posádky z Prahy na naši přední linii, kde se vzdali raději nám než Rusům, u nichž, jak věděli, by to měli těžké. Mé velení mělo na starosti vstupní a odzbrojovací stanoviště na naší čáře bojového zajištění východně od Plzně. Jak nekonečně dlouhá motorizovaná kolona projížděla našimi liniemi, přebírali jsme jejich obrněná a motorová vozidla. Brali jsme také zbraně a luxusní zboží, takže jsme měli pětimetrovou hromadu pušek a kulometů, několik tisíc pistolí a dýk, hromadu čtyřhvězdičkového koňaku Hennessy, hromadu dámského spodního prádla a hedvábných punčoch a velkou hromadu další kosmetiky a luxusních předmětů. Německé manželky a české milenky byly odděleny od svých manželů a milenců a všichni byli podle pohlaví zavřeni do vězeňských táborů. U této kořisti, která nám padla do rukou, musím při vší úctě k báječným Čechům říci, že někteří kradli, jak mohli. Řadu let vůbec neviděli a neměli takový luxus, a rozkrádání jsme museli zabránit zavedením silné ostrahy. Cigarety se prodávaly za osm zlatých marek (8 dolarů) za krabičku nebo za 1 500 marek za kartón. Rusové konečně dorazili k našim liniím a obsadili svou zónu. Bylo překvapivé, jak mladí byli jejich vojáci, většinou pod dvacet let. Většina z nich seděla na koních a koně také užívali k tažení vozidel. Tito neohrožení mladíci však šli či jeli, bojovali a krváceli téměř 3 000 mil od Stalingradu až do Plzně! Hlavním artiklem, který mladí Rusové obdivovali a chtěli, byly hodinky. Kupovali je za jakoukoli cenu. Sověti také neustále zatlačovali naše stráže na předsunuté styčné linii zpět, někdy pod záminkou napřimování vlastních linií. Generál Harmon konečně vydal rozkazy, abychom tanky zakopali podél vlastní fronty a nevydali už ani píď, jinak se ocitneme až v Atlantském oceánu, smlouva nesmlouva. Dokud nedorazili ruští straničtí komisaři, vycházeli jsme s Rusy (téměř jsem řekl „nepřáteli“) vstřícně. Setkali jsme se s ruským plukovníkem, který velel sektoru sousedícímu s mým. Byl velmi srdečný a pozval mě na večeři na své velitelství. S řidičem jsme překročili přední linie v našem jeepu a po několika dalších kontrolách ruskými strážemi jsme dorazili na ruské velitelství. Zde byla přichystána důkladně připravená recepce, jíž se neúčastnil pouze plukovník, ale také několik ruských generálů. Ačkoli jsem musel předstírat řadu obvyklých přípitků, nesnažil jsem se se svými hostiteli držet krok v konzumaci vodky a jalovcové pálenky, protože jsem věděl, že bych skončil pod stolem na úkor důstojnosti amerických sil a důstojnosti vlastní. Za doprovodu akordeonů a kytar jsme si pochutnali na vybrané večeři sestávající z řady studených mís. Zvláštní postavou byla plukovníkova žena. Oproti našim zvykům zde manželky doprovázely své muže na bojiště, a to i na frontu (feministky, zpozorněte!). Plukovníkova manželka, zdravotní sestra, měla téměř stejný počet vyznamenání jako on sám a jednou mu dokonce na bojišti zachránila život, když mu při jeho těžkém zranění poskytla
první pomoc. Pohostinnost jsme opětovali večeří uspořádanou na mém velitelství pro plukovníka a jeho ctěnou ženu. Plukovník nás na večeři a nápoje pozval znovu, avšak na hranici nás neurvale vrátili zpět. Stráže nás informovaly, že plukovník byl vystřídán. Došlo nám, že dorazili ruští političtí komisaři, a železná opona se zabouchla přímo před námi. Nikdy jsme nezjistili, co se s naším přítelem stalo, ale doufali jsme, že jej neposlali na Sibiř proto, že se příliš spřátelil s Američany. Mohl dokonce zjistit, že Američané jsou lidští a přátelští a mohl také obdivovat americkou demokracii a ideály, což tehdy byl a stále je zločin. Během mého obsazení Plzně mé uskupení navštívil starý přítel a spoluhráč z póla generál Patton a náčelník jeho štábu, generál „Hap“ Gay. Pogratuloval 16. obrněné divizi k bleskovému postupu a získání Škodových závodů v Plzni. Mrzelo mě, že mu nemůžeme nabídnout sklenku plzeňského piva. Další významnou událostí byla recepce na vysoké úrovni, která se konala v plzeňském Grand Hotelu Smitka a jíž se účastnili všichni vrchní velitelé. Dostal jsem rozkaz vyzvednout velvyslance Murphyho a generála Bulla na letišti (Murphy byl slavný politik a diplomat). Letadlo mělo hodinové zpoždění, a když jsme na recepci přijeli, všechny delegace již byly díky slivovici lehce pod parou. Tato akce byla jedním z mála příkladů, kdy jsem viděl, že by Američan opravdu vyzrál na Rusy. Nejvyšší ruský generál Žukov (již lehce pod vlivem) vytáhl jedno ze svých nejvyšších vyznamenání za statečnost v boji a připíchl je generálu Harmonovi na hruď. Náš bystře uvažující velitel si z uniformy sundal laciný odznak za výborné absolvování střeleckého kurzu, přišpendlil jej ruskému generálovi na prsa a laskavost mu tak oplatil. Rusové si v rámci armády drží divadelní soubor pro pobavení vojáků. Řada důstojníků a členů mužstva z naší divize několik těchto představení navštívila. Úroveň pěveckých, tanečních a akrobatických výkonů byla úžasná. V tomto období úzkého kontaktu s ruským lidem jsme zjistili, že řadoví vojáci jsou jednoduší, velkorysí a přátelští, pokud jim za zády nestojí stranický komisař. Hlavní překážkou v porozumění byly jazykové rozdíly. Kdybychom mohli číst stejné knihy, časopisy a noviny, poslouchat stejný rozhlas a přednášky o politických a hospodářských tématech, sledovat stejné televizní vysílání, filmy, hry apod., zajistilo by to mír mnohem lépe než OSN, Kissinger a náš prezident dohromady. Díky tomuto těsnému kontaktu se však upevnilo naše přesvědčení, že vládnoucí stranu dokáže zastavit pouze strach a větší síla. Pro zachování svobody ve světě a pro zajištění obrany, úcty a bezpečnosti naší země a našeho lidu nesmíme zapomínat na jejich nelítostnost a musíme udržovat prvotřídní ozbrojené složky. V této době uspořádala 16. obrněná divize na radnici slavnostní předání plakety občanům Plzně jako výraz našich díků za jejich přátelství a pomoc při osvobozování města. Plaketu předal generál Pierce primátorovi. Na slavnostní recepci v kanceláři primátora bylo uděleno čestné občanství města Plzně prezidentu Benešovi, generálu Harmonovi a mně (jako zachránci před krveprolitím). Jako osvoboditel jsem měl při jakémkoli svém dalším návratu do města právo na ubytování v městském domě, bezplatnou přepravu tramvajemi (ano, stále se zde používaly!) atd. Bylo také nařízeno, aby byl na náklady města (předním místním umělcem) vyhotoven můj portrét, který měl viset na radnici, a jedna ulice byla na mou počest přejmenována. Nikdy jsem neměl příležitost žádné z těchto poct využít. Když jsme se stáhli a po nás přišli Rusové, divizní plaketa, můj portrét i veškeré další důkazy o americké spolupráci a přátelství s Čechy vzaly za své. Jako poctu americkým občanům mohu říci, že Češi jsou do velké míry stejní jako Američané. Jsou přirozeně vstřícní, stateční, mají smysl pro humor, jsou upřímní a ze života a jeho výdobytků se radují stejně jako my. Bohužel se nacházejí v citlivém prostoru a jsou dlouho pod nadvládou Německa nebo Ruska. Velmi si vážili několika málo let svobody mezi nadvládami a jsem si jist, že dnes by znovu bojovali za své osvobození, kdyby se naskytla opravdová příležitost. Další impozantní a rozsáhlá vojenská a civilní slavnost a přehlídka se konala na hlavním náměstí. Na tomto slavnostním aktu předal prezident Beneš nejvyšší české vojenské vyznamenání, Řád bílého lva,
generálu Pattonovi, generálu Gayovi a několika velitelům sborů a divizí. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jedním z nich. Náš velitel generál Pierce a další mezi námi obdrželi Válečný kříž. Z nějakého důvodu, patrně proto, že mé uskupení dorazilo do Plzně jako první, mne považovali za osvoboditele Čech. Této pocty se mělo samozřejmě dostat jednotkám 16. obrněné divize. Po předání vyznamenání, což byl velmi pestrý akt (protože všichni civilní občané, jak muži, tak ženy, byli oblečeni do malebných národních krojů), se uskutečnila vojenská přehlídka, při níž před prezidentem Benešem a shromážděnými důstojníky pochodovaly oddíly všech českých i amerických vojenských organizací, které se v oblasti nacházely. Později jsem se již jako vrchní náčelník zásobování amerických sil v oblasti Plzně, která byla nejblíže českému hlavnímu městu Praze, a při svém následném působení jako náčelník zásobování XXII. sboru, spřátelil se slavným Janem Masarykem. Jeho matka byla Američanka. S takovými předky pro něj bylo přirozené toužit po nezávislosti a svobodě, což později vedlo k jeho smrti. Osobně jsem nikdy neuvěřil, že po ruské okupaci a převzetí vlády komunisty spáchal sebevraždu, jak uváděli Rusové. Při našem jednání v personálních a zásobovacích otázkách to byl skutečný gentleman, čestný a přímý člověk, který miloval život a měl břitký smysl pro humor. Ačkoli Rusové tvrdili, že vypadl z okna, mé podezření, že jej Rusové zavraždili, bylo později dostatečně potvrzeno. XXII. sboru byl odsun z Československa nařízen 30. listopadu a já jsem byl povýšen na náčelníka zásobování Třetí armády pod velením generála Truscotta. Ten nastoupil po generálu Pattonovi, který byl povýšen na velitele všech amerických okupačních sil. Nedlouho poté generál Patton zemřel při dopravní nehodě, když armádní nákladní vůz vjel přímo před jeho spěchající štábní vůz. Velení třetí armády se nacházelo v Bad Tölzu a posléze se přesunulo do trvalejších prostor v Heidelbergu.
