27. kolokvium. 6. června Víra, naděje a psychoterapie

27. kolokvium 6. června 2008 Víra, naděje a psychoterapie Karel Balcar: Téma víry v psychoterapii Daniel Baran: Víra, naděje a psychoterapie Anna Hogenová: K fenoménu víry Darja Kocábová: Víra naděje a psychoterapie Jan Payne: Propast mezi nadějí a vírou Pavek Říčan: Naděje a psychoterapie Jan Šimsa: Víra jako změna smýšlení Jiří Zajíc: A přece …

2 Téma víry v psychoterapii Karel Balcar Souhrn: Příspěvek klade otázku, zda je psychoterapie, popřípadě psychologie jako jeden z jejích zdrojů, schopna přispět klientům v otázkách jejich světonázorové víry. Odpovídá, že takové přispění je možné tam, kde vyznávaná víra nebo osobní rozpaky, poruchové příznaky či zakoušené utrpení v souvislosti s ní jsou provázeny nebo působeny psychologickými motivy či překážkami. Ústředním bodem argumentace je rozlišení pravé světonázorové víry „existenciální“, založené na svobodném a odpovědném rozhodnutí a spolehnutí, od nepravé víry „funkcionální“, která slouží spíš jen náhražkovému naplňování psychologických potřeb člověka. V tomto případě může psychologické vyjasnění její motivace a psychoterapeutická podpora v realitě přiměřenějším naplňování takových potřeb učinit funkcionální víru v její úloze zbytečnou a otevřít tím cestu k osobnímu vyrovnání s otázkou víry opravdové, existenciálně zakotvené. Jak se víra stává tématem v psychoterapii? Víru v oblasti světového názoru a životního vodítka chápeme jako přesvědčení o pravdivosti určitého názoru, pojetí či představy „základní skutečnosti“ jako zdroje původu, účelu a smyslu světa a života. Z vnitřního pohledu to vystihuje Pavel z Tarsu ve svém Listě Židům (Nová Bible kralická, 1998, kap. 11, verš 1): „Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.“ Různá obsahová zakotvení víry probírá například Sire (1993). Jeho „mapu“ zastávaných světových názorů lze rozvinout a doplnit v rozpětí od agnostického nihilismu přes evolucionistický materialismus a světský humanismus až po věrouky teisticky založené. Světonázorovou víru v „základní skutečnost“ jako takovou však pokládáme za neodlučitelný projev lidství. Přestože si lidé i v této oblasti vyhradili patřičnou „specializaci“ filozofickou a teologickou, musí se s otázkou víry člověkem přijaté a „držené“, vyznávané a žité, prakticky vyrovnávat ve svém životě každý sám za sebe. Nejde jen o názor či představu, jak se věci ve světě a v našem životě mají. Podstatné je, že – vědomky nebo nevědomky – se podle své víry v životě orientujeme, hodnotíme a volíme své praktické smýšlení, mluvení a konání, tedy velice prakticky se na to, v co věříme jako onu základní skutečnost, spoléháme. To platí ovšem o opravdovém, mnohdy vědomě neformulovaném a nevyjadřovaném, „zakotvení“ vírou – ne o svém pouze proklamovaném a ve skutečnosti jen povrchním přihlašování se k nějaké světonázorové věrouce. I v psychoterapeutické praxi se proto někdy vyrovnáváme s tématem víry tam, kde je svým obsahem a svou praxí spojeno buď s problémy člověka, nebo s příležitostmi, které mu nabízí. Bývají to často (1) problémy s vírou samou, (2) problémy zakoušené kvůli víře a (3) problémy či příležitosti vznikající skrze víru klienta. 1)

PROBLÉMY S VÍROU mohou vyústit v situaci, kdy klient žádá terapeuta o vedení či jiné přispění ve věcech víry. Zde se naskýtá otázka, proč o takové přispění nežádá „odborníka“ – filozofa či teologa, anebo třeba blízkého člověka, kterému jinak plně důvěřuje, nýbrž právě psychoterapeuta. Je možné, že ve svých rozpacích nebo úzkostech hledá potvrzení, zproštění, alibi atp. ve věcech víry od představitele „lékařské vědy“, která mu připadá nejdůvěryhodnější? Anebo se pro něj právě terapeut stal tou „osobou, které v současnosti ze všech nejvíc důvěřuje“? Jindy může „problémem s vírou“ být stav, kdy klient trpí příznaky, které svým obsahem nějak souvisejí s jeho vírou – např. ekleziogenní psychózou, sebezatracováním či úzkostí z „věřeného“, neúnosnými až věcně, duševně či duchovně ničivými nároky, které na něj vkládá přijatá věroučná autorita. Pak je tu otázka, zda vůbec a právě jaký způsob léčby včetně psychoterapie mu může v takových případech pomoci. 2) PROBLÉMY KVŮLI VÍŘE – osobní, vztahové, pracovní, institucionální (například vnitřní nebo rodinný konflikt, odmítání práce v určitý den, nedávno ještě odmítání povinné vojenské služby se zbraní nebo vojenské přísahy atp.) – jindy vyplývají z klientových životních postojů podmíněných jeho vírou. Diagnostickou otázkou je, zda tato souvislost, zjišťovaná, předpokládaná, nebo sdělovaná v terapii, je skutečná, nebo jen zdánlivá a odvolávání na bytostné přesvědčení založené na víře není pravé.

3 Vystopujeme-li v psychoterapii opravdu původ takových problémů v jeho víře a způsobu jejího myšlenkového zpracování a praktického projevování, vznikne otázka, zda i s tímto vědomím klient se rozhodne raději se držet své víry a její praxe jako doposud i za cenu obtíží, anebo zda se rozhodne prozkoumat a prověřit své předpoklady a závěry, které ho k tomu vedou. 3) PROBLÉMY A PŘÍLEŽITOSTI SKRZE VÍRU nacházíme, když obsah a způsob uplatňování klientovy víry v životě zjevně buď brání, anebo naopak napomáhá buď vkládání naděje nebo i samotnému léčení či uzdravování klienta právě cestou psychoterapie. Otázkou pro terapeuta pak může být, zda je správné věroučné přesvědčení a praxi, které průběhu psychoterapie překáží, zpochybňovat, anebo v opačném případě jich využívat, v zájmu jeho psychologické a medicínské léčby i tam, kde je psychoterapeut nesdílí. Příkladem mohou být známé překážky, které užití některých psychoterapeutických nebo i biomedicínských léčebných postupů brání u členů některých náboženských společenství. Na druhé straně se v takových společenstvích také setkáváme se spoléháním na uzdravení z nemoci či zbavením klienta utrpení různými úzdravnými rituály nebo i prostým vyznáním víry v uzdravení, což může podnítit psychoterapeuta buď k bojovné konfrontaci, popírání a odmítání takového přesvědčení a praxe, nebo naopak ke spoléhání na sugestivní účinek, popřípadě (podle terapeutova přesvědčení) podporu takového spoléhání a přitom dále doporučovat a provádět léčbu psychologickou, přijme-li to v takovém případě i klient. Může ve věcech víry pomoci psychologie? Praktickou i etickou otázkou je, zda psychologie užitá k léčbě, tedy psychoterapie, má klientovi v otázkách týkajících se jeho víry vůbec čím přispět. Odpovíme-li „ne“, měli bychom zdůvodnit, proč ne. Odpovíme-li „ano“, měli bychom vyložit, v čem a jak. Soudím, že obecně lze odpovědět obojím způsobem. Vybírám tři stránky, na nichž lze obě odpovědi zdůvodnit. Týkají se (1) kompetence psychologie jako oboru, (2) vztahu terapeut-klient v psychoterapii, (3) dosahu psychologických procesů buzených psychoterapií. Psychologie a psychoterapie není v těchto ohledech mocna přispět klientovi v otázkách víry. Tato odpověď je podložena takto: 1)

KOMPETENCE: Psychologie je neschopna hodnotit duchovní záležitosti. – Soudobá věda, včetně psychologie, nedokáže hodnotit „pravdivost víry“ o nic víc, než záležitosti „správného a nesprávného“ či „dobra a zla“. Není jí k tomu dostupný žádný objektivní důkaz a proto je její zásadou morální i světonázorová neutralita. 2)

VZTAH: Terapeut a klient si v psychoterapeutickém vztahu svým postavením navzájem nejsou rovni. – Pokud by terapeut ve svém postavení „vědeckého odborníka“ předkládal klientovi své vlastní názory a přesvědčení, mohl by tak vědomky či nevědomky v důsledku své vztahové převahy klientovi vnucovat své vlastní odpovědi na otázky víry a tím jeho svobodu i odpovědnost v těchto záležitostech omezovat. 3)

PROCES: Psychoterapie není schopna činit osobní rozhodnutí za klienta. – Přijetí určité „cesty víry“ má smysl pouze jako svobodné osobní rozhodnutí. Užití psychoterapie k vyvolání nějakého rozhodnutí u klienta v tomto ohledu popírá samu podstatu a smysluplnost takové volby pro jeho život.

Na druhé straně psychologie a psychoterapie je mocna v těchto ohledech klientovi také přispět, a to tímto: 1)

KOMPETENCE: Psychologie je schopna zkoumat duševní záležitosti. – Jako věda má přístup ke způsobům, jimiž se klientova víra projevuje v jeho výpovědích a činech, a tam může psychoterapeuticky zasahovat v psychologických záležitostech týkajících se klientových rozhodnutí a praxe víry: jeho vnímání a uvažování, jeho snažení a rozhodování, psychosociálních vlivů a překážek ovlivňujících jeho stav, vůli a konání.

4 2)

VZTAH: Psychoterapeut má se svým klientem naprosto stejné postavení v tom, že je také (jen) člověk. – Pokud klient vyzve terapeuta, aby se mu on sám vyznal ze své víry či světového názoru, měl by mu ten odpovědět stejným způsobem, jak sám chce, aby klient odpovídal na jeho otázky a výzvy. Měl by tak učinit ovšem pouze se zcela jasným a upřímným prohlášením, že v této věci se výslovně vzdává úlohy odborníka, protože tato rozhodnutí jsou vždy svrchovaným osobním právem i osobním úkolem každého člověka samotného a žádný člověk v tom není o nic více nebo méně povolaný či k tomu svým vzděláním nebo vlastnostmi vybavený než kdokoli jiný. 3)

PROCES: Psychologie je schopna terapeuticky pomáhat při překonávání čistě duševních překážek. Psychoterapie sice nemůže za nikoho jeho otázky víry „vyřešit“, může však být schopna objasnit zkreslení a klamy působené ve skutečnosti psychologickými vlivy, které se sice zdánlivě jeví jako svou povahou duchovní, ve skutečnosti jsou však ve vztahu k věcem víry záležitostmi duševními. V čem a jak může psychologie a psychoterapie ve věcech víry pomoci? Psychologie nedokáže správně ohodnotit (ontologickou) pravdivost víry, dokáže však ohodnotit její (psychologickou) opravdovost vzhledem k protikladu (viz Kolbe 1995) ¾ „EXISTENCIÁLNÍ“, tj. opravdu duchovně založené víry, a proti tomu ¾ „FUNKCIONÁLNÍ“, tj. psychologické účely či potřeby naplňující, avšak duchovně pouze zdánlivé víry. Takové rozlišení může psychologie nabídnout v konkrétních znacích víry, jimiž se podle mého soudu „existenciální“ způsob víry odlišuje od jeho (pouze) „funkcionálního“ protějšku. Volím z nich (viz Balcar, 1996): (1) důvod víry, (2) původ víry, (3) vztaženost víry, (4) důsledky víry, (5) projevy víry, (6) úloha víry v životě. 1)

DŮVOD VÍRY: „Existenciální“ víra vyplývá z rozpoznání a přijetí určitého „stavu věcí“ ve světě jako pravdivých. Člověk věří, proto, že... toto je pro něj pravdou, na niž je ochoten se svým životem spolehnout. „Funkcionální“ víra je tu proto, aby sloužila nějakým jiným potřebám. Člověk věří proto, aby... – například uchoval si naději, obnovil jistotu, byl přijat druhými, (dokonce i) byl sám spasen... 2)

PŮVOD VÍRY: „Existenciální“ víra vyplývá v posledku ze svobodného rozhodnutí. Člověk koná krok víry z vlastní vůle, avšak spontánním a uvědomělým, nikoli vypočítavým nebo impulzívním, činem. „Funkcionální“ víra je (prožitkově) vynucená. Člověk věří proto, že „musí“, že on sám sebe, někdo jiný, nebo životní situace či historie ho přiměly přijmout nějaké vyznání za své. Prožitek svobodné a odpovědné volby přitom schází. 3)

VZTAŽENOST VÍRY: „Existenciální“ vírou se člověk vztahuje k rozpoznanému nebo předjímanému „Ty“, ať uvnitř, nebo za hranicemi jevového světa. Člověk jí tak přesahuje individuální meze svého já. „Funkcionální“ vírou se člověk vztahuje k vlastním potřebám a cílům. Člověku jde, třeba i prostřednictvím vnějších symbolů a institucí, v zásadě o jeho vlastní sebepojetí či výkony. Věří spíš ve vlastní „výkon víry“, než v to či toho, o kom prohlašuje a domnívá se, že „v něj věří“. 4)

DŮSLEDKY VÍRY: „Existenciální“ víra vede k realismu. Člověk v ní dokáže přijmout svou vlastní nedostatečnost a bez zoufání se spolehnout na „poslední skutečnost“, již svou vírou přijal a na niž spoléhá víc než sám na sebe. „Funkcionální“ víra vede ke kolísání mezi kompenzační iluzorně vysokou sebeúctou a sebecenou vyvozovanou z vlastních „zásluh víry“, a city méněcennosti a zoufalství z toho, že člověk nesplňuje měřítka na svůj „život víry“, která si buď uložil sám nebo která na něj vložili druzí lidé. 5)

PROJEVY VÍRY: „Existenciální“ víra se projevuje tak, že si člověk ve věcech víry uchovává pevnost a zároveň otevřenost, i když se setkává s nesouhlasem. Vykazuje soulad ve svých svobodně a odpovědně prováděných rozhodnutích a činech a dokáže uznávat a nést jejich následky.

5 „Funkcionální“ víra se projevuje tak, že ve věcech víry člověk vystupuje rigidně a uzavřeně. Často odsuzuje nebo i nenávidí druhé, kteří věří jinak, někdy pak i sám sebe. Vykazuje zjevné rozpory mezi svými spontánními a mezi vírou předepsanými činy nebo sklony. 6)

MÍSTO VÍRY V ŽIVOTĚ: „Existenciální“ víra poskytuje člověku smysl, závaznost a odvahu bez ohledu na uspokojení nebo frustraci jeho věcných, tělesných, duševních a společenských potřeb. „Funkcionální“ víra typicky slouží jako pokus kompenzovat si frustrované potřeby nebo nevyřešené obavy či nejistoty. Pokud dojde k jejich uspokojení či upokojení jiným způsobem, doposud zastávaná „víra“ se pak stává již nepříliš důležitou věcí v životě a člověk se jí pak leckdy dokáže překvapivě snadno vzdát. Závěry: ¾ Protože víra je neodlučitelným atributem lidství, může být v psychoterapii někdy nutné zabývat se i jí. ¾ Odborná kompetence a autorita terapeuta přitom nemůže nahradit osobní rozhodování klienta ve věcech víry. Může se však uplatnit při odstraňování psychologických překážek bránících svobodným a odpovědným osobním rozhodnutím v duchovních záležitostech. ¾ Pojmovým nástrojem k rozlišování mezi pravou sebepřesahující vírou a její zjevně vlastním potřebám sloužící náhražkou může být rozlišení osobně „existenciální“ povahy zastávané a vyznávané víry od jejího – svou povahou jen psychologicky „funkcionálního“ – protějšku. Odkazy: Balcar, K. (1996) Téma víry v poradenství a terapii. Dostupné na: http://www.volny.cz/slea/archiv/temaviry.htm Nová Bible kralická – Nový zákon. (1998) Plzeň: Nadace pro NBK. Kolbe, Ch. (1995) Psychotherapie und Religion. Existenzanalyse, 12, 3 (March), 7-12. Sire, J. W. (1993) Za novými světy. Praha: Návrat.

6 Víra, naděje a psychoterapie Daniel Baran „Naděje není nic jiného než pomíjivá radost, vznikající z obrazu něčeho v budoucnosti nebo minulosti, o jejímž vyústění do jisté míry pochybujeme.“ Tento Spinozův poněkud skeptický model může v někom vyvolat silný nesouhlas. Ale myslím, že se v něm skrývá kus pravdy. Co je to vlastně naděje a k čemu nám slouží? První myšlenka při vyslovení slova naděje se mi vybavuje při představě ohrožující situace, do které se z nějakých důvodů dostaneme a neumíme ji ovlivnit. Takřka každého napadnou okolnosti těžké nemoci. Ano, naděje je první nárazníková zóna před realitou, která může každého z nás potkat, ať už je to nemoc naše nebo někoho blízkého, těžká životní situace či prostě cokoliv ohrožujícího v našem životě. V tu chvíli před námi vyvstane naděje, že se tato situace v budoucnosti změní. Ta naděje vychází z minulosti a zkušenosti z ní, vždyť do této doby jsme vše přežili a přestáli. Napadá mě, že naděje souvisí i se schopností živých organizmů homeostázy, tedy určité rovnováhy uvnitř sebe, tedy věci vychýlené se dříve či později opět navrátí do vyrovnaného vztahu s věcmi ostatními. Z tohoto pohledu je naděje pro mne zcela přirozenou reakcí na nepříjemnou, omezující či přímo ohrožující situaci, kterou nejsme schopni v danou chvíli změnit. Dosavadní zkušenost s tím, že věci se samy někdy dají do pořádku respektive do rovnováhy nám umožňuje přestát složité období, kdy instinkty velí bojovat se situací a rozum říká, že s tím nelze nic dělat. Umožní nám se zdravým rozumem přežít prvotní náraz, kdy nás naše bezmoc žene do skepse, dysforie či samotné deprese. Zdravá naděje je prospěšná. Úmyslně píši zdravá, protože znám i nezdravé naděje. Jsou to ty naděje, pomocí kterých si snažíme zjednodušit život a zbavit se vlastní odpovědnosti. Naděje typu „Jednou se on(a) změní“, „Jednou vyhraji velké peníze“ či „Jednou se vše obrátí v dobré“ souvisí s naší neochotou se smířit s tím, že svět se nechová podle nás. Že naše přání a touhy nejsou samozřejmostí, kterou musí naše okolí splnit, že my sami jsme hybatelem našeho bytí. Tyto naděje mohou jednou vyvolat frustraci a následně ztrátu kontroly nad svým životem. Zdá se mi, že naději chováme všichni a vždy. Je totiž základním palivem pro motor našeho žití. Díky naději se snažíme, bojujeme, přežíváme a směřujeme k cílům, naplňujeme svůj život očekáváním věcí příštích. A tak vraceje se ke Spinozovi, zdá se, že se vším lze souhlasit až na to pomíjivá. Myslím, že naději máme stále a proto nemůže být pomíjivá. A tak si jej dovolím znovu interpretovat – „Naděje není nic jiného, než radost, vznikající z obrazu něčeho v budoucnosti, o jejímž vyústění někdy pochybujeme. Ale téma letošního kolokvia obsahuje ještě víru a psychoterapii. Bez obalu přiznám, že téma víry je pro mne poněkud choulostivé, možná proto, že vnímám víru jako něco, co souvisí s náboženstvím. Věřit můžeme lecčemu, avšak označení „věřící“ znamená ten, který věří v Boha. Když čtu některé historické texty dochované do dnešní doby, je s překvapením, jak podobné otázky byly nastoleny tehdy a dnes. Prostě a jednoduše – existenciální otazníky jsou stále stejné. Co se vlastně skrývá za nadějí a vírou v pozadí ? Jsou to základní otázky, které si pokládáme v životě snad každý. Je jimi smysl života, svoboda člověka, mezilidské vztahy a smrt. Dokud nemáme všechny tyto otázky zodpovězeny, dokud čeká jakákoli na odpověď, dotud chceme mít naději, že se dočkáme. Avšak zdá se, že vždy nějaká otázka z těch čtyř zbývá. Nejčastěji to bývá smrt. V tuto chvíli cítím naději, že se za ní něco skrývá. V tuto chvíli cítím potřeby víry v něco, co mi dovolí snést i tuto odpověď. V tuto chvíli chceme věřit Něčemu , co je silnější a větší a dokonalejší než my, protože jedině To nám pomůže. Každý má své Něco, čím posiluje naději na vyřešení vlastní smrti. Někdo Boha, jiný řád přírody a někdo zase vědu. Nepřísluší mi hodnotit to, co si jiní na toto místo dosadili. Každý kdo hledá, něco najde. Naše svoboda nám dovoluje mít naději v cokoliv a věřit čemukoliv. Náš život se odvíjí podle toho, jak jsme si jej sami nastavili, či lépe řečeno jak jsme se vůči němu sami nastavili. Nemá smysl asi hodnotit, s jakým handicapem jsme do něj vstoupili, protože závisí vždy na úhlu pohledu. Z mého pohledu mít naději a víru je životně nezbytné. Umožňuje nám to jít dál a dává nám to chuť do života. A v tuto chvíli mi vyvstává na mysl také poslední pojem letošního kolokvia – psychoterapie. Ve chvíli, kdy se dostáváme do situace, kdy ztrácíme smysl života, ztrácíme svoji svobodu či ztrácíme nějaký vztah, zdá se, že jakoby se ztratila víra v To, co jsme si mysleli, že nám tyto existenciály umožňuje. Ve chvíli, kdy se nám hroutí naděje, že dojde k pozdější rovnováze, ztrácíme tuto víru. Někdy zapomínáme, že tyto ztrácíme proto, že něco děláme špatně, že nebereme ohled na realitu či třeba o tyto neusilujeme. Někdy si prostě jen nevíme rady. A právě tady je místo pro psychoterapii. Co jiného dává psychoterapeut než naději, co jiného posiluje než víru? Co jiného je psychoterapie než hledání ztraceného? Návrat ke smyslu života, ke svobodě, obnově vztahů a v poslední řadě někdy i respekt ze smrti, tedy respekt před životem, to je úkol psychoterapie. Po ovoci poznáte je řekl by evangelista a to platí také o psychoterapeutech i o psychoterapii. A tady vidím spojení naděje, víry a psychoterapie. Ve vracení naděje a hlavně víry. Té naděje a víry, která nám umožní žít dále vyrovnaným, plnohodnotným životem se znaménkem plus a mínus na obou stranách.

7 K fenoménu víry Anna Hogenová Motto: Nikoli jen to vlastní, i to cizí musí být studováno. In: Heidegegr, M., Hölderlins Hymne „Andenken.“ Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1982, s. 188. „Jestliže já, jakožto slepý od narození, jsem byl operován, pak tentýž svět, jemuž jsem jako solus rozuměl, získává pro mne víc určení, než jsem původně věděl,“ 1 To samé platí i pro vhledy do podstaty, kterým říkáme pravda. To samé platí i pro víru. Rozhodující otázkou ve věcech víry je fenomén pravdy. Pokud pravda je jen správností, pak je víra něčím, co je problematické. Postup myšlení nebyl správný, odporuje orthotes (správnosti), pak je tento postup špatný. Tento poznatek není zařaditelný do předem platného mustru správnosti, je inkoherentní – pak je špatný. Tak se chová současná teorie pravdy, které říkáme koherence. Počítačoví mágové vědí velmi dobře, co je to inkoherence, říkají ji inkompatibilita (nesouměřitelnost). Nejčastěji se pravda odvozuje od postupu jednotlivých kroků, které vedly k jejímu ustavení. Tak se děje před soudním tribunálem, kde se studují jednotlivé podmínky a tzv. skutečnosti. Bohužel, největším problémem současné gnozeologie, je problém toho, co skutečnost vlastně je. Mluvíme o objektivní realitě a myslí se jí vše, co je „jsoucnařské v prostoru a v čase,“ co je kauzálně pochopitelné, verifikovatelné a falzifikovatelné. Protože verifikovatelnost nikdy nepřináší absolutní závěr, mluvíme nikoli o pravdě, ale o stupni pravděpodobnosti. Jistotu, o níž nám nejvíce jde, ovšem stejně nezískáme, jen jistý stupeň pravděpodobnosti a na něj pak sází lékaři, fyzikové i politici. Ale člověk potřebuje ke svému životu i něco úplného. Bez absolutního základu se takřka nedá žít, slyšíme znovu a znovu z filosofických úvah mnohých slavných osobností. To se všichni mýlí, když nebyli schopni, pochopit, že absolutno „není“? Celá přírodověda stojí na Darwinově evoluci, tato teorie je nefalzifikovatelná, a přes to jí věří téměř celá vědecká obec. Jsou objektivně reálné jednotlivé fyzikální zákony? Každý přírodovědec odpoví, samozřejmě. Jak o tom víme, přece z vlastní zkušenosti, tj. ze společenské praxe. Toto kritérium pravdivosti bylo základní v marxismu. Společensko-historická praxe byla základem pro možnost určení pravdivosti a nepravdivosti, což se dá samozřejmě vztáhnout i k samotnému marxismu. Induktivní experimentální, tudíž empirická vědeckost je založena na pravděpodobnosti, nikdy na absolutní pravdě, a proto je v ní nesmírně mnoho víry v její užitečnost, v její služebnost v našem pozemském životě. O pravděpodobném výsledku induktivního závěru z empirické vědeckosti nás přesvědčuje naše osobní verifikace, kolektivní verifikace. Falzifikace nám umožňuje nespočinout ve strnulosti nekritizovatelné, imunní vědeckosti. To vše je založeno na pravdě, jež chce jediné, totiž jistotu (certitudo). Ale je pravda a jistota to samé? Není náhodou požadavek jistoty jen projevem naší vůle, která chce vše vlastnit prostřednictvím své jistoty o světě? Není to náhodou jen forma vůle k moci? Chceme mít jistotu, potřebujeme ji vlastnit jako vlastníme auto či knihu. Proč se potřebujeme tak mohutně zajišťovat v našem krátkém životě? To máme takový ukrutný strach, někde na dně naší duše? Tento strach by musel být takový, že se budeme bát i přiznat si jej. Proč se bojíme i vlastního strachu. Pokud je problém vždy odpovědí a naším úkolem je najít otázky, které se v dané odpovědi implicitně skrývají, pak je nutno i přiznat, že naše potřeba jistoty je jen a jen výrazem úděsného ontického strach, jenž někde na neznámé pevnině naší duše přebývá a funguje si nedotázaným způsobem. Prostě, má nás v hrsti, i když se neustále přesvědčujeme o opaku, totiž o tom, jak vše máme v hrsti právě my, pokrokoví vzdělanci v jedenadvacátém století. Ta potřeba zajistit se a zajistit i své zajištění dokumentuje jen náš strach, a proto potřebujeme pravdu jako jistotu. Nebylo to vždy, že lidé potřebovali takto křečovitě jistotu a zajištění této jistoty! Řek toto neznal. Pro něj pravda byla neskrytost věci, nikoli odkrytost, jak se někdy chybně tvrdí. Říkal ji aletheia. Lethe je řeka zapomnění v Hádu a předpona „a-„ znamená zápor. Proto se někdy toto slovo překládá jako rozpomínání, ovšem správnější je „neskrytost.“ V neskrytosti se totiž dává věc ze sebe samé tak, jak jedině a pravdivě jest. Je to stejné, jako když člověk pod náporem vína ztratí svou obezřetnost a ukazuje se ve své pravdě – proto „in vino veritas!“ Setkání s něčím, co dává sebe samo ze sebe sama je ovšem problémem, protože se nevykazuje parametry verifikovatelnými, a tudíž i falzifikovatelnými. Proto se někdy říká, že nikoli vše je sdělitelné slovy. Mystéria musel adept prožít, jinak jim nebyl schopen uvěřit, proto se ani nikdo nepokoušel tyto pravdy sdělovat slovy. Slova jsou 1

Husserl, E., Zur Phänomenologie der Intersubjektivität. Zweiter Teil 1921-1928. Haag: Martinu Nijhoff 1973, s. 121.

8 prostě nedostatečná. Proč jsou nedostatečná? Protože vždy obsahují i pozadí, z něhož slova se stávají danými slovy, ale toto pozadí se neukazuje jako slova sama, k tomu musíme dojít myšlením ve smyslu noesis noeseos, a to je už problém, kardinální problém. Proč? Protože žijeme v době, která věří jen tomu, na co si položí ruku! Potřeba jistoty v epoše strachu je limitující! I sám Wittgenstein, filosof novopozitivistického charakteru, přišel na nutnost kontextu, jazykové hry – pozadí, chcete-li. Význam a smysl říká Frege, noema a noeze říká Husserl. Heidegger chce pochopit člověka z jeho „Dasein,“ a to je také pozadí, z něhož daný člověk rozvrhuje svůj vlastní svět, jenž bere jako jediný pro všechny. I samo bytí je pozadím, na němž se ukazují všechna jednotlivá jsoucna a vztahy mezi nimi. Vše je vidět, jen toto pozadí se musí jen myslet, vidět není. Prostě smysly nám neposkytují ten luxus poznávat tento svět do hloubky, jen v určitém výseku, jen v určitém horizontu. Jistota je dnes pravdou. Proto se může leccos, pokud umíte to, čemu Heidegger říká „Machenschaft – všezařiditelnost“ v oblasti jistoty. Pak můžete zařídit volbu pana presidenta, můžete to zařídit tak, že ostatní si myslí to, co si „myslí,“ že noviny manipulují s člověkem, jenž je čte, apod. A tak máme mnoho manažerů, kteří studují „všezařiditelnost“ v různých oblastech našeho hospodářského a ve zbytku společenského života. Vždyť nejdůležitější je hospodářství, vše ostatní je závislé – to vůbec nezní marxisticky! Jen si vzpomeňme na dialektiku základny a nadstavby. A tak někdy zbývá jediné – podiv! Jistota se stala pravdou. Víra je ovšem něco, co nemůže mít tuto jistotu. Pokud by víra měla tuto jistotu, přestává být vírou, stává se věděním. Víra je tedy to, co je velmi obtížné. Nedá se nadoktrinovat. Člověk ji získává po obdarování přijetím, bezvýhradným přijetím. Jde vždy o takové přijetí, že člověk nevěří, že by mu takové přijetí mohlo přináležet, vždyť se zná, ví o svých nedokonalostech. Jak je možné, že i nedokonalost může dostat takový dar? V tom spočívá něco, co se nedá pochopit jinak než jako tajemství – numinosum. Před tajemstvím umlkáme, ztišíme se. Jediné, co nám tam zbývá, je udržovat distanci. Příliš dobře víme, že každé vědecké zkoumání je porušením posvátnosti této distance a tajemství zmizí, vyžene se. Chtít si přivlastnit toto tajemství je opovážlivost, která se vždy vymstí. Posvátnost je vždy distancí od tajemství. Proto cítíme posvátnost v každém dobrém člověku, jenž nám ukáže dobrotivost bez vlastního prospěchu. Tam je zdroj a pramen posvátnosti. Jak získal víru celník, prostitutka za života Ježíšova? Jen setkání s přijetím tohoto druhu je posvátné a činí z člověka bytost věřící. Víra se nedá reglementovat, a tedy ani systemizovat. Jde o setkání s tajemstvím, a to spojuje naprosto všechna náboženství dodnes. Zemře-li nám milovaná bytost, pak tu schází její hmotná existence, ale její „Dasein“ (pobyt) zde zůstává. Je tu pozadí, ze kterého byla tato bytost touto bytostí. Pozadí zůstává, „Dasein“ její osoby zůstává. A tak schraňujeme věci, které tato bytost používala, které byly pro ni důležité, a které ona sama milovala. Vstupujeme do množiny těchto jejích věcí a jsme opět s ní, neodešla úplně. Její základní ladění (Heidegger mluví o „Grundstimmung“) tu zůstává. Jde o to, co je základem minulosti ve smyslu „Gewesenheit“ (podstatná minulost). Tato minulost se protrahuje do přítomnosti, přichází jakoby z budoucnosti, ale jde v podstatě o noeze milované bytosti, v nichž žijeme jako v pozadí, které diriguje náš smysl, náš směr životních rozhodování. Jakoby měli pravdu hinduisté, tvrdí-li, že se nic neztrácí, že vše je neustále s námi. Co je to? Je to víra? Je to jen zkušenost, kterou můžeme podrobit verifikaci a falzifikaci? Vstup do „Dasein“ mé vlastní babičky, do „Dasein“ starořeckého rozvrhu světa – to vše má něco společného s vírou. Není zde ve hře plochá a jednoznačná kauzalita, nejsou tu ve hře funkce, které by se daly matematizovat. Je to vše nějak jinak! Něco si zde zpřítomňujeme, co zde v pravém skutečnostním smyslu, vůbec není. A přes to je to zde! Jak? A proč? To jsou ty otázky, které jsou s vírou spojeny přímo „pupeční šňůrou.“ Tím se problematizuje zdroj jistoty jakožto pravdy pro všechny pozitivistické myslitele a popisovače okolního světa. Co je to vlastně skutečnost? Je to množina věcí v prostoročasu s kauzálními vztahy mezi nimi? Ale zde se ukazuje, že je možno se naladit na něco, co zde už není, ale zůstalo zde to, čemu říkáme „Grundstimmung“ (základní ladění). Proč si zpřítomňujeme „Dasein“ Mykén, Olympie či bitvu u Domažlic? Do jaké „skutečnosti“ vstupujeme touto prezentací? Není obtížnější fenomén než je „skutečnost.“ Každý ale přece ví, co to je. Skutečnost je arbitr smyslu našeho soudnictví, je skutečnost je to, co zakládá pragmatičnost politických rozhodování. Realita neboli skutečnost je základem naší jistoty, naší pravdy ve smyslu (orthotes). Postup jednotlivých kroků v poznávacích procesech se kontroluje a řídí. Vše je předem zařízeno, tomu říkal Heidegger „Machenschaft,“ o tom bylo hovořeno již výše. Skutečnost je nejproblematičtější pojem vůbec. Ale téměř nikdo si to nepřipustí. Opak je pravdou, každý si je jist skutečností. Nakonec nám nezbude nic jiného, než si přiznat, že i tato skutečnost (objektivní realita) je založena na nějakém modu naší intersubjektivní víry. To nakonec říkají i sami někteří novopozitivisté. Fenomén víry není jednoduchý.

9 Jedno však můžeme potvrdit. Překrok do transcendence není aktem voluntaristickým, není aktem osobního logického rozhodování a volby mezi mnoha alternativami. Jde o něco zcela a zásadně jiného. Tato víra je darována tajemstvím, jeho prožitím. Co je toto tajemství, to nevím, ale setkávám se s tímto osobním názorem téměř u všech velkých myslitelů. O snu se říká, že není skutečný. Ale sen je jen „Anwesung našeho Abwesung,“ 2tvrdí Heidegger. Co to vlastně znamená? Každé přítomnění něčeho je ukázáním tohoto něčeho a současně je i skrýváním. To leží v podstatě původního významu řecké fysis (φυσις -růstu, vstupu do zjevu). Tedy každé „Anwesung“ ukazání něčeho, současně něco skrývá „Abwesung.“ A sen je jen „Anwesung“ toho, co bylo v našem, tzv. současném prožívání skryto ve formě „Abwesung.“ Sen nám ukazuje to, co jsme svým vstupem do zjevu skryli, aniž o tom víme. Sen nám tedy ukazuje plnou skutečnost. Proto je sen skutečnou možností či ideální skutečností, jak tvrdí Heidegger.3 Proč tedy sen nepatří do skutečnosti? Sen je vlastně stín toho, co jsme prožívali. Jen v této souvislosti je nutno pochopit úlohu stínu u našeho Platona. Stín patří ke stromu, jenž je tímto stínem odstiňován. Patří k němu jako „Abwesung k Anwesung.“ Co v životě potkáváme jako skutečnosti, to jsou jen „Awesungen, ale k nim patří jejich „Abwesungen“ – jejich stíny. Tedy sen je něco, co není nepodstatné, co není jen zdání. Sen je to, co patří k naší vlastní prožívané skutečnosti jako možnost, jako podstatná a skutečná možnost, zcela v aristotelském smyslu pochopená oproti megarským. Kde je zde hranice mezi skutečností a neskutečností. Kde je hranice mezi vírou a věděním? Je to vše trochu jinak. Pindar chápe člověka jako sen stínu (ςχιας οναρ) „eines Schattens ein Traum.“4 „Zlaté řecké sny“ – to je pravý smysl řecké filosofie. Jsou v olympijských hrách, jsou v tragédiích Sofokla a Aischyla, jsou naprosto všude. Co z nich dnes zbylo? Jen verifikovatelné fragmenty. Tak jako stín patří ke stromu, jenž jej vrhá, patří jsoucno k ideji, tak si to kdysi představoval Platon. Sen je stín, ale protože stín vždy patří ke skutečnému, patří i sen ke skutečnému. Stín je „nepřítomností“ věci ve smyslu privace. Heidegger mluví o „Abwesung.“ „Anwesung“ je přítomností, skutečností. Stín je sen – obojí je „Abwesung“ toho, čemu říkáme „Anwesung.“ Stíny vždy vypovídají o skutečnosti, ale nedokonale, jen v aproximaxi, ale vždy jde o privaci, tedy o to, že po stínu, jako „po provaze“ se můžeme dostat ke skutečnosti. Stín stromu nám poví o stromu velmi málo, nevíme jak tvrdé je dřevo stromu, jakou barvu mají listy, neznáme vůni stromu, známe jen obrysy. Ale tyto obrysy jsou bytostně patřící k stromu. Pokud ve světě poznáváme jen tak málo, pak na tom nejsme zrovna dobře. Co musíme udělat, abychom od stínu zahlédli ten pravý a skutečný strom? Musíme se dívat jinam než je stín, k tomu musíme v sobě nalézt odvahu. Důležité je, že musíme provést transcendentální epoché. Teprve pak je možno zahlédnout to, co nevidíme, protože jsme navyklí se dívat jen směrem „dolů,“ tj. díváme se jen na stín, aniž si uvědomujeme, že to pravé a skutečné je skryté. Sen je tedy „Abwesung“ toho, čemu říkáme „Anwesung.“ Tedy sen nemůže být jen doplňkem skutečnosti, sen je skutečnosti rovnocenný. Ukazuje, jak skutečnost „není v přítomnosti,“ tzn., ukazuje skutečné možnosti. Jen skutečné možnosti se neproměnily na skutečnost, protože jsou to stále možnosti. Ukazuje se, že možnosti jsou stejně důležité jako skutečnost. To není nic jiného než znovuobjevení aristotelovského pojetí skutečné možnosti v protikladu k Megarským, Antisthenovi a dalším. Ti byli přesvědčeni, že možnost je jen minulá skutečnost a nic jiného. Neuznávali samostatnost možnosti, a tím likvidovali mimoděk i pohyb sám, protože je přechodem z možnosti do skutečnosti. Stín není jen provázející vlastností skutečnosti, má svou vlastní onticitu, jejíž součástí je poukaz ke skutečnosti. Proto lidé v jeskyni vidí jen a jen stíny a pokládají je za skutečnost samu. Sen je „Anwesung der Abwesung.“ To, co bylo skryto v prožívané přítomnosti, jež tudíž byla „anwesende,“ se odkryje ve snu. Pak teprve prožíváme celek. Člověk je jediný zde na Zemi, kdo toto celkové může prožívat a může vědět o celku. To je lidská arete. To měl na mysli Patočka, Heidegger, ale i Platon a Aristoteles. Sebepoznávání je možné jen odrazem od cizího, tj. od našeho stínu, od „Abwesung“ nás samých. Heidegger by řekl: „Toto´ k sobě samým přijít´ požaduje příchod od jiných.“ 5 Jinými slovy, aby něco vstoupilo do přítomnosti a v ní se ukázalo, musí být něco překryto a skryto. Ale toto skryté není náhodně skryté, ale je to jen to, co patří k ukázanému. Proto nemůžeme popisovat svět jen prostřednictvím pozicí, v nichž jsou položeny jednotlivé věci. Není to možné jen skrz soudy a úsudky, vždyť ony jsou právě těmi pozicemi a nic jiného. Jde tu o problém ukazování, jenž byl poprvé pochopen Husserlem, i když implicitně je obsažen v platónském řešení idejí. Proto musíme jít do ciziny, nikoli proto, abychom poznali cizí kraje a zvyky tamějších lidí. Do ciziny se chodí pro poznání 2

Heidegger, M., Hölderlins Hymne „Andenken.“ Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1982, s. 125. Tamtéž, s. 121. 4 Tamtéž, s. 125. 5 Heidegger, M., Hölderlins Hymne „Andenken.“ Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1982, s. 190. 3

10 sebe samých. „Gnothi seautoi!“ nebo „scite te ipsum!“ je imperativ číslo jedna, je nejdůležitější právě v oblasti vzdělávání. Vzdělávání se nesmí proměnit na podnikání, v němž největší úlohu hraje „Machenschaft.“ „Machenschaft“ nesnese prodlévání, ponechavost, pobyt v nerozhodnutém, nejistém a nepragmatickém. Vše musí být užitečné, vše musí přinášet peníze! To je pravá podstata nihilismu, chaosu, v němž se právě nacházíme. Objednatelností si člověk navozuje i vytržení, žije orgiasticky. Vlastně ani nemůže přetlak „Gestell“ jinak řešit. Drogy, alkohol a deviace sexuálního charakteru mají v těchto souvislostech své kořeny. Básnění je pouze a jedině učení se vlastnímu. Jde o sebepoznávání. Ve svobodném užívání vlastního se skrývá to nejvyšší v naší životní pouti. Lidé si myslí, že vlastní znají. Je to pro ně to nejjednodušší, ale opak je pravdou. Proto je péče o duši základem smysluplného života. To, že vědec vidí tyto souvislosti jinak je důsledkem jeho karteziánského rozvrhu života. Proto jsou mu tyto souvislosti skryty tím, že jsou překryty měřitelnými entitami, vyhovujícími požadavku „clare et distincte.“ Slavnosti jsou děním posvátného. A v posvátném není „Gestell“ ani „Machenschaft.“ Proto jsou dnes slavnosti nutností pro normální zdravý život. „Heilen“ a „Heilige“ mají k sobě velmi blízko, na to jsme zapomněli, protože „heilen“ (uzdravovat, léčit) jsme pochopili jako technický postup, jako prováděnou „Machenschaft.“ Kolik nemocí (ne-moci) vzniká za podmínek předemobjednatelnosti všeho a všezařiditelnosti všeho v našem životě. Bohužel, lékař se takto neptá, hledá malé živé trosky, které jsou „aitia“ (příčinou) nemoci. „Svobodné užívání vlastního, založení domova. Nutnost přípravy. Učení se v rozhovoru.“ 6 Je třeba se vydat do nejistoty a prodlévat v ní, právě ohrožení tohoto druhu je vlastně neustálým napětím otázky. Jen taková situace nás otvírá přemoci bytí. Je vůbec klid normální? Je-li fenomén obstarávání základním, pak napětí v našem životě je normálnější než opak. Pak ale lidé potřebují víru v Dobro víc než jídlo. Pak ale život nemůže být jen něčím příjemným a slastným. Naopak je třeba učit se žít s „komínem na hlavě.“ Pak ale i zlo patří k životu a není možné se z něho vyvázat. Pak je ovšem vše jinak! Proč je v Bibli napsáno, že všichni jsme hříšní? Jsme hříšní, i když se snažíme být dobří, jaký je pak rozdíl mezi tím, kdo se snaží být dobrý, a tím kdo se nesnaží? „Machenschaft“ zařídí i převrat dobrého ve zlé a lidé tomu uvěří poměrně snadno, jsou-li k dispozici schopná média. V co věřit? Jak si nezoufat? Sen, skutečnost, víra – co mají společného a co rozdílného? To je úkol pro nás a pro ty, co přijdou za námi! Použitá literatura: Heidegger, M., Hölderlins Hymne „Andenken.“ Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1982. Husserl, E., Zur Phänomenologie der Intersubjektivität. Zweiter Teil 1921-1928. Haag: Martinu Nijhoff 1973. Anna Hogenová [email protected]

6

Tamtéž, s. 196.

11 Víra, naděje a psychoterapie Darja Kocábová Téma u mne okamžitě vyvolá otázku, kam se poděla láska. Psychoterapie na třetím místě působí jako protéza. „A tak zůstává víra, naděje a láska - ale největší z té trojice je láska." (NZ, Epištola sv Pavla ke Korintským, 13. kap. verš l3). A to není poznámka jen z pohledu teologa či věřícího, ale i prostého čtenáře Nového Zákona, osvojujícího si základní vzdělání. V té kapitole se člověk dočte ještě mnohem více o nejdůležitějších charakteristikách lásky, jako je trpělivost, laskavost,neusilování o vlastní prospěch, nepočítání křivd a pod. Láska věří, má naději, vytrvá, ať se děje cokoli. O to by měl usilovat každý, pokud míní vstoupit s druhým do opravdového a tedy ozdravujícího vztahu, třeba - zahájit psychoterapii. Nemyslím si, že psychoterapeuti by chtěli z křesťanské zvěsti vyzobat jen to,co se jeví jako méně diskutabilní. Láska je sice pojem už hodně devalvovaný a zpochybňovaný a navíc je obtížné s ním operovat právě v psychoterapii, kterou by ráda většina profesionálů viděla jako vědní disciplinu, ale sepětí této trojice tvoří podle mého názoru úhelné kameny stavby, která nám poskytuje jedinou jistotu v nejistotách našeho bytí. Z lásky (řekněme veskrze pozitivního vztahu) se odvíjí víra a naděje i pro druhého - tedy podle Evangelia. Je patrné, že takto je laťka umístěna vysoko, nárok na psychoterapeuta je nárokem na zralou, životně orientovanou a morálně zakotvenou osobnost. Na druhé straně stojí protichůdný názor moudrého psychiatra prof.Vondráčka, že i „lump" může být dobrým psychoterapeutem. Psychoterapeuti se pohybují na této ose blíže či dále jednomu z pólů, tak jako ve vlastním životě. Jakou vírou a nadějí je pak nesen terapeut? Jakou víru a naději je schopen poskytnout svému pacientovi? Důvěra budí důvěru, víra k víře pomáhá - říká latinské přísloví. Z tohoto hlediska psychoterapeut vyvíjí úsilí objevovat v pacientovi skryté autosanační síly a pevné body, na nichž se může opět pozvednout. Nemůže proto pochybovat, že v té rozvrácené duši j s o u k nalezení. Nepřehlédnutelná duchovní osobnost 20.stol., bratr Roger Schutz, převor ekumenické komunity v Taizé ve střední Francii, vyjádřil přesně myšlenku, která má všeobecnou platnost, že totiž utrpení činí člověka transparentním, takže skrze něho je rozpoznatelná tvář Krista. Na jménu Ježíše Krista se nemusí nikdo urážet, pokud je chápáno jako symbol dobra a naplněného lidství, ale v řečeném je naznačeno, že nestačí jen nejen objevit v sobě životodárné síly, ale i vydat se hledat novou cestu k smysluplnějšímu životu, dojít k tomu, že je třeba přehodnotit dosavadní život, dát mu pokud možno duchovní dimenzi, přesah. To je někdy obtížné a dloudobé, většinou celoživotní hledání. K jaké víře a naději se chce nebo nechce upínat sám pacient? Věřit a mít naději, že se z těžkého duševního onemocnění uzdraví, tedy vrátí do původního společenského prostředí, do své rodiny, do své práce? Vždyť způsob života, kterým žil ho přivedl až k onomu psychickému propadu. Stane se pod vlivem psychofarmak klidnějším a sociálně neviditelnějším?Je to ale vůbec žádoucí přizpůsobovat se společnosti, jaká aktuálně je? Nebude muset být snad tak často hospitalizován, ale stejně zůstane spoután psychiatrickým dohledem a třeba jako invalidní důchodce bude postaven tváří v tvář prázdnotě svého života. Víra a naděje - v CO? - může člověka na lopatkách postavit znovu na nohy. Je proto nezbytné, aby došlo k nějaké změně, výjimečně jednorázové, spíše ke změnám postupným, někdy zprvu i skrytým. Domnívám se, že psychoterapeut, často, aniž by o to usiloval se stává zástupně pacientovou vírou a nadějí, proplouvá-li dotyčný Scyllou a Charybdou svého života. Určitý vhled do vlastní problematiky, hlubší poznání sama sebe, korektivní emocionální zkušenost a další efekty psychoterapeutického procesu může být částečným osvobozením, může dopomoci k životní reorientaci, ale je zapotřebí - jak už bylo - řečeno najít zdroj znovu se obnovující síly k hledání smyslu své existence a to je „oříšek" často i pro jeho psychoterapeuta. Není jediná víra a jediná naděje, na níž by se lidé shodli. Na mnoha místech už jsem varovala před jakoukoli indoktrinací člověka - pacienta - ve stavu nejvyšší existenciální nouze. A přece cítím, že určitá nabídka nebo poukaz jistým směrem, který odpovídá osobnostní struktuře a anamneze pacienta, by byla pomocí v jeho bezradnosti a nejistotách. S druhé strany vím, že přijme-li pod tlakem určitá východiska, není později schopen je organicky integrovat do svého dalšího života. Proto psychoterapeutovi nezbývá než provázet ho na této strastiplné cestě, svou vírou a nadějí nadnášet tíhu břemena, která pacienta sráží, klást mu otázky, podněcovat k dalšímu hledání jemu odpovídajícího východiska a věrně při něm stát, i když se vydá jiným směrem, než bychom chtěli. Věrnost je totiž stejného rodu jako víra. Praha - duben 2008

12 Propast mezi nadějí a vírou Jan Payne V první epištole do Korintu Pavel z Tarsu píše: "A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska"7. Tyto tři výrazy vyslovujeme všichni jedním dechem a máme již za to, že jde skoro o synonyma s tím, že "největší z té trojice je láska". Jinak vyjádřeno, přetavili jsme hlubokou myšlenku v klišé a vysáli jsme tak z ní veškerý život. Avšak lze mít za to, že tato věta provádí pronikavou syntézu zcela různých odkazů. Zastavme se chvilku nad několika čísly zachycujícími výskyt slova 'naděje' a 'víra' v knihách Nového a Starého zákona. Začněme se Starým zákonem: ukazuje se, že pro člověka v této tradici byla naděje něčím naprosto klíčovým. Již samotné bohatství synonym to naznačuje a při tom každé z těchto synonym se vyskytuje poměrně často8: 'qwh' 47×, 'tkwh' 32×, 'chkh' 14×, 'šbr' 8×, 'jchl' 41×; celkem tudíž 142×. Většina těchto hebrejských slov vyjadřuje podle svého kontextu vztah k Hospodinu s tím, že jde vesměs o žalmy a že ve spisech dějinných i mudroslovných prakticky chybí. Když pak porovnáme tato čísla se Septuagintou (řecký překlad), nabízí se, že výraz pro naději ('elpis') či jeho odvozeniny se vyskytuje 174× a že tudíž ještě řada dalších, byť poněkud vzácnějších slov se překládá a vykládá coby naděje. Naděje je tudíž opravdu ústřední. Proti tomu s vírou je tomu dost jinak. V hebrejštině se dá víra vyjádřit dvěma slovy hodně blízkými: 'amn' a 'amt'. Avšak obě tato slova je třeba, ačkoliv jinak jsou poměrně obvyklá (výskyt prvního je 29× a druhého je 56× ve všech knihách Starého zákona), překládat různě: například 'spolehlivost', 'poctivost', 'věrnost', 'pevnost', 'pravdivost' a namnoze též coby pouhé přitakání 'vskutku', 'je to tak' s tím, že toto se obvykle týkalo vyslovené klatby a že ten, kdo se k oné klatbě pronesením 'amen' nepřipojil, vztáhnul ji na sebe sama (šlo tudíž o vyjádření nevinného o vinném). Toto i další kontexty rázu paralelnosti s výrazy 'cdq' (spravedlivý) či 'chsd' (milostivý) pak dávají tušit, že šlo o vlastnost přisuzovanou spíš Hospodinu než lidem9. Když se pak na některých místech (50×) překládají v Septuagintě řeckým výrazem 'pistis' či jeho odvozeninami, odchyluje se to od původně řeckého významu tohoto slova. Jde o to, že v řeckém okruhu byl již poměrně dávno vytvořen z výrazu 'pistis' pojem a že tento pojem se stal přímo klíčovým pro filosofickou skepsi: skeptikem zakládajícím tuto tradici byl Pyrrhon z Elidy (365/375) a tento Sókratovi v lecčem podobný myslitel a Aristotelův (384/322) vrstevník s pojmem víry již systematicky pracoval. Další podrobnosti zde nelze probírat10, ovšem je třeba zde uvést tolik, že víra sehrála v dalších stovkách roků významnou roli a že zasáhla i prostředí vzniku evangelií, epištol i dalších podobných spisů. Porovnáním výskytu obou slov v Novém zákoně pak vyvstane frapantní rozdíl. Zatímco výraz pro 'naději' ('elpis') se sice v různých svých tvarech vyskytuje celkem 75× čili poměrně často, toto zcela bledne proti tomu, kolikrát se v týchž spisech najde výraz 'víra' ('pistis') či jeho odvozeniny dohromady 474×! Když předchozí úvahy shrneme, vychází z toho, že Starý zákon stojí a padá s nadějí v příští přicházející z rukou Hospodinových ve všech možných nuancích lidského života a že víru ve smyslu stylu života prakticky nezná, je na víru Nový zákon důsledně zaměřen a naděje zde má roli jen okrajovou. Pochopitelně lze z tohoto faktu vyvodit řadu konsekvencí pro filosofii i teologii s tím, že mnohé o tom bylo již napsáno11, ovšem jednu drobnou poznámku je zde přece jen třeba udělat. Zatímco totiž naděje i při veškeré střízlivosti na něco čeká a se těší, díky čemuž je vždycky více či méně předmětného rázu, je víra natolik, nakolik je životním stylem čili fides quae a nikoliv jen fides qua coby přesvědčení o dogmatických a potažmo věčných pravdách, čistě nepředmětné povahy12.

7

Cf. I Kor 13:13 Cf. Jenni E, Westermann C: Theologisches Handwörterbuch zum Alten Testament. Chr. Kaiser, München 1984 pp I/619-621. 9 Cf. idem pp I/193-209. 10 Cf. Payne J: Smrt - jediná jistota. Triton, Praha 2008 pp 153-163 § 24 Problém gnoseologie. 11 Plejáda autorů je ovšem obrovská a všechny vyjmenovat je nelze, ale dovoluji si zde odkázat na jednu vlastní úvahu. Cf. Payne J: Odkud zlo? Triton, Praha 2005 pp 221-227 § 40 Víra (Kierkegaard). 12 Cf. Hejdánek L: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti. Oikoumené 1997. 8

13 Naděje a psychoterapie Pavel Říčan Slíbil jsem promluvit na semináři u Růžičků, protože rád přijdu mezi lidi, které zajímají spirituální témata. Na základě tohoto setkání snad napíšu něco, co bude stát za publikaci. Zatím předkládám jen pár nápadů k tématu, které jsem si vybral – k naději. Začnu prostou otázkou, která se hodí do diagnostického, poradenského i terapeutického rozhovoru – a kterou můžeme klást i sami sobě, když v našem vlastním životě něco končí, protože začíná něco nového, když stojíme na křižovatce, anebo v sobě cítíme disharmonii, nejasno, neutěšeno, a nevíme, proč: Na co se těšíš? Co s radostí vyhlížíš ještě dnes, do týdne, do měsíce, do roka, do pěti let…? Je to otázka na naději. Míří do budoucnosti. V praxi většinou zůstává stranou, protože jsme příliš zaujati otázkou, z čeho vzniklo trápení našich klientů, kde má své příčiny. Ale co když klíč je v budoucnosti, co když máme vyhlížet svítání, pomoc, která se už chystá v hlubinách, kam nedohlédneme? Poznámka: Jsme samozřejmě na půdě psychologie a zajímá nás budoucnost, ke které se naděje vztahuje, prožívaná v přítomnosti. Ale nelpěl bych na tomto vymezení příliš důsledně, jaksi přízemně. I jako psycholog, nejen jako ten, kdo osobně má tu či onu naději, bych chtěl zůstat otevřený k budoucnosti. V prožitku mám jen její průmět do přítomnosti, který je z povahy věci tak nějak „placatý“. Otázku na těšení můžeme klást ve stylu pozitivní psychologie, abychom sami sebe nebo druhé „přesvědčili“, že zase bude dobře, vždyť se přece máme na co těšit: na klidný večer u televize, na volejbal, do postele, na dovolenou, na zbohatnutí z povedeného kšeftu atd. „Všechno bude fajn“, jak hlásá jeden šlágr. Nepohrdám touto polohou, ani celou pozitivní psychologií. Ale chtěl bych víc. Psychologická fenomenologie naděje je bohatá. Zastavme se u toho pozoruhodného prožitkového aspektu naděje, kterým je těšení se. Je to zvláštní druh radosti, kvalitativně jiný, snad se dá říct slunečnější než „konzumace“ toho, co už přišlo nebo čeho jsme dosáhli. V radosti z dosaženého je už obsažen spodní tón melancholie, zklamání nebo deziluze“ Tohle je to Ono? (Případně: Teď už můžu umřít?). Patří k meditačnímu rozjímání, k péči o vlastní duši, uvědomovat si radost těšení, připomínat si ji, reflektovat ji, vzpomínat na to, jak jsme se v minulosti těšili. Může nám to přinést úlevný odstup od věčného pachtění, ať už z povinnosti, z nenažranosti nebo ze svatého nadšení pro vznešené cíle. Naděje hraničí s podobným jevem, s iluzí. Iluzi můžeme chápat, jak nám napovídá jazyk, jako jakousi pseudo-naději, falešnou naději. V jejích základech najdeme obranné mechanismy popírající, vytěsňující nebo zkreslující realitu. Jakousi zobecněnou iluzí pak můžeme chápat optimismus. Ale nechtěl bych být s iluzí zase příliš rychle hotov. V tom slově zní latinské ludus, hra. Hlubinní psychologové inspirovaní Winnicottovou myšlenkou přechodného objektu mluví o iluzivním mezivětě mezi světem rané omnipotence a světem „tvrdé reality“. Zde je mateřská půda umění, obecněji hravě tvořivého života – i náboženství. Toporné lpění na tzv. objektivní realitě je nebezpečné Pozoruhodná je dynamika naděje a zklamání, která je snad nejzřetelnější na příkladu některých těžce nemocných pacientů. Naděje jako vyhlížení jednotlivých příjemných věcí, radostných událostí, selhávají jedna po druhé. Smrt se blíží, je to zřejmé, nepřehlédnutelné. Je to beznadějné. A pacient přesto hledí kupředu vyrovnaně, s důvěrou, dokonce s radostí. A přitom tady nejsou známky iluzorního doufání v uzdravení, pacient se neutěšuje třeba tím, co bude dělat, až se vrátí z nemocnice domů (jak to někdy bývá). Řekl bych, že tady zbývá holá naděje, oproštěná pod nejrůznějších dílčích doufání, nerozptylující se jednotlivými jsoucny, ale směřující k bytí. Podobná cesta k bytí jako v těžké nemoci je patrně možná i za plného zdraví, když člověk stárne, prožívá splnění některých svých nadějí a zklamání jiných, a odpoutává se od toho pachtění, od toho ulpívání, jak tomu říkávají buddhisté. Čistá naděje, radostný pohled do budoucna. A možná k tomu člověk ani nemusí být starý. Je otázka, jestli a jak k té bytostné naději patří víra v posmrtný život. Někteří teologové před ní varují. Říkají, že výraz „věčný život“ znamená určitou novou kvalitu života, ne lineární prodloužení naší pozemské existence. Francouzský filosof Ricoeur, který se těžce vyrovnával se suicidiem svého syna, napsal, že nejde o život po smrti, ale o život až do smrti. – Prostý fakt je, že mnoho věřících lidí se na posmrtný život moc netěší, spíš jaksi „z povinnosti“ uznávají jeho existenci. Psychologicky řečeno, posmrtný život je jeden z obrazů, jež byly našim předkům drahé, ale jež nám blednou. Jung napsal, že podle jeho zkušenosti víra v posmrtný život velmi prospívá duševnímu zdraví, ale to je možná už moc dávno. (V křesťanství je takových obrazů, jež nám blednou, víc a rádi/neradi se s nimi loučíme jako s

14 „mytologickým haraburdím“ – na okraj poznamenávám, že v duchu „uhlířské“ teologie C. S. Lewise bychom možná spíš měli pokorně vyznávat nedostatek fantazie, smrtelnou chorobu našeho věku.) Deprese je ztráta naděje. Pacient má pocit, že mu nikdy už nemůže být líp, budoucnost je mrtvá a ani z minulosti si nedokáže přivolat vzpomínku na opravdovou, čistou radost, všechno je šedivé, ne\li černé. Nepřítomnost, subjektivní nemožnost naděje v depresi ovšem vyjevuje něco podstatného o naději, co vědí a z čeho žijí právě ti, kteří depresi prožili. Neznám příslušnou statistiku, ale snad jsem i někde četl, že mezi depresivními se najde nápadně mnoho tvořivých lidí. Erik Erikson formuloval známý pojem základní důvěry jako něco, co se vytváří v kojeneckém věku. Později tento pojem revidoval a mluvil o základní naději. Ta „umírá poslední“ a prostupuje či „nese“ celou zkušenost našeho pobytu ve světě, v každé etapě života se projevuje jinak, ale v podstatě zůstává stejná. Pro poznání klienta a pro jeho terapii je důležitá i naděje, kterou má pro druhé lidi, pro své děti, národ nebo jinou pospolitost. Skutečnost, že mé děti mě přežijí, čistě logicky nemůže být základem mé naděje o nic víc než moje vlastní existence, ale psychologicky je to docela jinak, alespoň pokud mám své děti rád. Smutné je číst Fundovu knihu „Znavená Evropa umírá“, která právě naději popírá, a smutné je mluvit s farářem slábnoucí církve, který na konci své osobně úspěšné práce dohlédá – nebo aspoň myslí, že dohlédá – na konec existence tohoto společenství. V této době, kterou patrně právem nazýváme dobou pozdní, někdy dobou po konci filosofie atd., zápasíme všichni – vědomě nebo bezděčně – se ztrátou naděje. Myslím, že toto vědomí je zcela základní pro většinu toho, co děláme, nebo aspoň pro to nejpodstatnější. Psychoterapie bezpochyby usiluje o posílení naděje či nadějí klienta. Často se současně snaží pomoct mu, aby se zbavil iluzí. Krajním příkladem je pomoc člověku, který mluví o suicidiu, jak to do hloubky analyzuje Hillman v knížce O sebevraždě. Paradigmatický je příklad, kdy klientovou bytostnou touhou je prožít smrt. Terapeut (Hillman říká analytik) by měl opustit klasický lékařský model, podle kterého nejvyšším příkazem je zachovat biologickou existenci za každou cenu. Jeho úkolem je pomoci klientovi k autentické zkušenosti smrti, a na této zkušenosti má participovat – i s rizikem, že k suicidiu dojde. Devíza „život za každou cenu“ ostatně riziko suicidia nijak nezmenšuje, spíš poskytuje terapeutovi falešné alibi. Končím otevřenou otázkou, co tady znamená naděje, jak s ní pracovat a jak ji neztratit.

15 Víra jako změna smýšlení Jan Šimsa Po návratu z nemocnice v roce 1975 mě navštívili díky Ludvíku Vaculíkovi Milan Uhdev a Jan Trefulka a k blížícím se Vánocům mi přinesli knížky. Oběma jsem se revanšoval Ekumenickým překladem Bible. Milan Uhde Bibli brzy přečetl celou a vedli jsme pak k jednotlivým tematům dalekosáhlé rozpravy. Jednou mi řekl asi toto: „Ježíše, toho beru. Oslovila mě jeho myšlenka, že Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mat. 5,45) To je pokyn i pro dramatika. I toho zlého či nespravedlivého musí postavit s láskou a pochopením, jinak mu vyjde neživotný panák. Ale dráždí mě ten Pavel. Nejdřív pronásleduje křesťany, velmi horlivě. Pak se obrátí a s tím evangeliem, jezdí jako agent s teplou vodou po celé Středomoří s obrací ohromné zástupy na křesťanství. To nemám rád. Na hodné esesáčky nevěřím. Pronásledoval křesťany, dobrá. Měl u toho zůstat.“ Zahájil jsem protiútok: „Chcete-li poznat apoštola Pavla, tak rozeberte jeho dopisy a ne Lukášovo vyprávění ve Skutcích apoštolských, který sleduje jinou myšlenku..“ – „Jaké dopisy?“ „To jsou ty epištoly.“ „Epištolám? Těm jsem nerozuměl. Ale to, co mi vadí je ta změna, obrácení. Jak se může takový přesvědčený nepřítel křesťanství změnit.“ V diskusi jsme se brzy ocitli u antického dramatu a u otázky, zda je změna vůbec možná. Dokazoval mi důmyslným rozborem, že u Oidipa krále šlo jen o drama sebepoznání. Na jeho osudu se nic nezměnilo, jen se naplnil. Změna nenastala. Poznal, co učinil, vzal to na sebe a statečně to nesl. Prohlédl a proto se oslepil. Ukázalo se – i v jeho nedávném dramatu, v „Zázraku v černém domě“ – že je pro Uhdeho možné jen drama sebepoznání a hlubší poznání těch druhých, ale katarze nepadá v úvahu. Je to jeho poetika. Při hodině náboženství v Dobrušce, v bývalé synagoze, jsem zaskočil děti otázkou: „Proč si myslíte, že Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé?“ Čekal jsem odpovědi asi tohoto typu: „Protože je hodný“; „Má lidi rád“; atp. Ale děti váhaly, až se přihlásila sedmiletá Vlastička: „Pane faráři, já si myslím, že to dělá proto, aby měli ti zlí a nespravedliví čas se obrátit.“ Odpověď mi vzala dech a dal jsem jí za pravdu. Při cestě na motorce na faru v Klášteře nad Dědinou jsem žasl nad sebou, že jsem doposud nevzal vážně při výkladu Ježíšových výroků a podobenství nevzal vážně ten moment času a změny či obratu. A hned mě napadla i další vyprávění. U cesty leží těžce zraněný člověk a lidé ho míjejí. Mine ho i duchovní a kostelní funkcionář. Pak jede s povozem obchodník z rozkolnické osady a zastaví a k tomu člověku se skloní, bez ohledu na to, že je to nebezpečná oblast. V čem nastala změna? Co to způsobilo? Nebo: Synáček z počestné rodiny odejde do ciziny a tam prohýří s děvkami, jak říká jeho starší, spravedlivý bratr, nakonec skončí jak pasáček prasat. Ale napadne ho, že půjde k otci a řekne: „Otče, zhřešil jsem proti nebo i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“ Sebere se a jde. Ostatně toto slovo se ozve i v poslední úspěšné a v analýze hluboké, částečně autobiografické hře Milana Uhdeho, v jeho dramatu o zázraku. Ovšem v tónu skeptickém či ironickém. Je změna možná? Má pokání takový dosah? Buď jak buď, sedmiletá Vlastička předčila našeho dramatika ve výkladu té nehoráznosti, že slunce vychází na dobré i zlé a déšť padá na spravedlivé i nespravedlivé. Jak to že jsem nevěděl, že to je právě čas a jeho pojetí a možnost změny, čím se Bible odlišuje od starověké literatury i antického dramatu, ale i od filosofií, v nichž změna není metafysicky možná. A to jsem před lety o tom diskutoval na Štědrý den u Laichterů s filosofem Janem Patočkou o biblickém pojetí času – a změny! Matouš vypráví o tom, jak Ježíši přinesli ochrnutého na lůžku (9,1-8) a on mu řekl: „Buď dobré mysli, synu, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Pro ty, kdo ho nesli, to možná bylo příliš málo a pro okolostojící zase příliš mnoho. Není to rouhání Bohu? Dobré mysli byl jen ten na lůžku. To, ho odvádělo od Boha byly jeho těžké, černé myšlenky. Slovem, řečeným s autoritou, mu byla darována dobrá mysl, nový pohled na vlastní život. Pohled z jiného úhlu. Přestal být už pod mocí svých špatných myšlenek, ale ležel tu ve velkém očekávání. Dostal jasnou mysl a byl plný nadějných myšlenek. Očekával od toho, kdo nad ním stál, to nejlepší. A dočkal se. Postmoderní člověk ve své většině by rád věděl, jaký byl či je ten mechanismus uzdravujícího, v čem spočívá tajemství uzdraveného. A v čem je tedy základ „dobré mysli“. (Dobrá mysl půl zdraví!)

16 Centrálním pojmem v řecky psaných evangeliích je výraz „metanoia“. Původně to znamenalo změnu smýšlení, až přeneseně lítost, pokání. Hebrejský výraz tešuba od kořene š-v-b znamenal původně obrat v objektivní situaci člověka i světa. Obrat způsobený zásahem shůry (nebo nějakou autoritativní mocí, silou). A potom tomu odpovídající obrat v životní cestě člověka nebo i celé skupiny. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Boží“, zněla výzva Jana Křtitele a pak i Ježíše. Viktor E. Frankl se opakovaně vrací ke zkušenosti s člověkem v hluboké depresi. Zemřela mu žena, s kterou si velice rozuměl. Život pro něho ztratil smysl, cítil se ukřivděný a osamocený.. Frankl mu navrhl, aby uvažoval, zda by bylo lépe, kdyby zemřel on sám a jeho žena byla vystavena této depresi, že zůstala sama. O tom, co považujete za metafyzickou křivdu uvažujte z druhé strany. Kdybyste zemřel dřív, nesla by tu tíhu vaše žena. Uvažujte o smyslu toho, co se stalo. Nový pohled, změna smýšlení tomu člověku pomohla. Ovšem známe to z Franklova pojetí logoterapie, která má základ právě ve změně smýšlení, v tomto pohledu z jiného úhlu, z nové perspektivy (smyslu). Víra v biblickém smysl je právě metanoia, změna smýšlení, bod obratu. Navykli jsme si v evropsko-americkém kulturním a duchovním prostoru chápat víru jako soubor představ, pojmů a pouček. Víru jako postoj, vztah k určité představě, osobě. často s nevyjasněnými pojmy a představami, například představu vesmírného loutkového divadla, v němž panuje vyšší režie a nezměnitelný řád. Frankl u svého pacienta mohl navázat na nevyjasněný vztah k Režiséru, který mu ublížil. Ukázal však vdovci, že i jeho osamocenost má smysl. Že tu samotu nese místo své ženy. Tuto představu víry v něco nebo v někoho je tedy nutno nahradit výzvou ke změně smýšlení a to právě včas, v tom naléhavém momentu, jemuž biblické myšlení říká kairos. Teď je ta chvíle, kdy se musíš rozhodnout. Kdy musíš zastavit a sklonit se k těžce zraněnému. Kdy se musíš zvednout ze svého ponížení a jít odprosit vlastního otce. Kdy se můžeš, ba musíš obrátit, změnit svou orientaci. Navrhuji tedy říkat víra právě té události, tomu rozhodnutí a obratu. jemuž pak podřídíme své představy a pojmy.

17 A přece … Jiří Zajíc Víra je ta, která drží dobré od věků do věků. Láska je ta, která se dává od věků do věků. Ale má maličká naděje - to je ta, která vstává každého rána. Charles Peguy Ve chvíli, kdy (dávno po termínu) píšu svůj příspěvek, jsou k tématu Víra, naděje – a psychoterapie „vyvěšené“ jen dvě krátké úvahy – a z toho ještě jedna z nich je teologickým pojednáním o víře. Že by tu došlo ke spojení dvou oblastí, které z hlediska současné psychoterapie se úspěšně míjejí? Mám se vůbec v téhle situaci pouštět do pokusu přece jen nějakou významnější souvislost hledat a dokonce o ní něco napsat – já, který ani nemám přiměřené postavení v psychoterapeutické komunitě? A přece se o to pokusím. Inspirací mi bude několik výroků, které se pojí k naději a současně ukazují na bezprostřední důsledky pro lidskou schopnost nést životní těžkosti tak, aby se člověk v nich nestal zajatcem úzkosti, strachu, rezignace či deprese – případně dalších trápení, na něž v dnešní době máme přece psychoterapii. Ten první výrok pochází od Pýthagora ze Samu – čili právě onoho muže, po kterém je nazvána věta o vztahu stran v pravoúhlém trojúhelníku. Ta ovšem – jak se obávám – byla znamením naděje pro málokoho. Jenomže ona Pythagorova věta, kterou vám předložím teď, má k naději vztah velmi těsný. Pýthagoras - od jehož smrti uplynulo už dva a půl tisíce let - byl totiž především filosof - a teprve potom matematik, fyzik a co já vím, co ještě. Nu a zde je ono jeho naučení: „Proti bolestem duše jsou jen dva léky: naděje a trpělivost." Tak vida, jak jednoduše to navrhoval řešit Pýthagoras: Jen dva léky. To by se tedy dneska nejspíš se zlou potázal. Jen si to představte. Typický dnešní manažer po deseti letech tvrdého boje ve světě byznysu začne být svírán různými černými můrami, vyhledá tedy nějakého známého psychoterapeuta, slibuje mu patřičnou odměnu a čeká kdoví co včetně toho, že za dva tři dny bude „zase fit“ – a uslyší: „Váženej pane, na tu vaši situaci jsou jen dva opravdu účinné léky – naděje a trpělivost.“ Předpokládám, že by následovaly scény podobné tomu, co už kdysi absolvoval izraelský prorok Elizeus, když za ním přišel syrský generál Náman s žádostí, aby ho zbavil malomocenství. Nu a když mu Elizeus naordinoval, že se má sedmkrát ponořit do Jordánu, byl Náman vzteky bez sebe. Očekával totiž, že Elizeus bude provádět všelijaké kejkle a šou. Na rozdíl od většiny dnešních manažerů měl ale tenhle generál aspoň rozumné rádce a ti ho nakonec přesvědčili, že za sedmero ponoření do Jordánu nic nedá. A skutečně se uzdravil. Problém ovšem může být nejen v tom, že terapie nadějí a trpělivostí působí příliš triviálně. Může naopak připadat jako řešení nelidsky náročné. Jen si vezměme trpělivost. Ta se přece ve společnosti ovládané heslem „Nevaž se – odvaž se!“ netěší vůbec dobré pověsti. Jednak už samo to slovo v sobě obsahuje základ slova „trpět“ - a komu by se to chtělo, jednak lidem připadá příliš pasivní. Jenomže obojí je omyl. Trpělivost nás jednak chrání před tím, abychom trpěli zbytečně, nebo zbytečně moc, jednak je ctností dodávající člověku velkou sílu. Je opakem pasivity: Trpělivost neznamená, že „už jsem to vzdal“, že „už je mi to jedno“, že je lepší „na nic se netěšit“, „ničemu nevěřit“, očekávat vždycky „jen to nejhorší“. Kdepak! To je rezignace - ne trpělivost. Ta nás má chránit právě před tím, abychom takhle smutně nedopadli. Trpělivost totiž právě udržuje naši naději i tehdy, když se zdá, že k ní není vůbec žádný důvod. A jak to, že to trpělivost dokáže? Má totiž kořeny ve víře. Pro jistotu hned dodávám: Ne v nějakých poučkách. Víra je vztahem k nejhlubšímu základu našeho života i všeho ostatního. Jejím rozhodujícím poznávacím znamením z naší strany je znovu a znovu stvrzovaná důvěra ve smysl naší životní cesty i smysl dějin světa. Důvěra zrozená ze setkání s tímto smyslem, nebo dokonce s Dárcem tohoto smyslu. V posledku se totiž jedná o to, zda je náš život založený na skále smyslu, nebo na písku relativity. Jen z toho prvého může den co den povstávat naděje a chránit ji trpělivost. A tak poskytovat účinný lék na bolesti duše. A jakpak to tedy souvisí s nadějí? To pěkně ukazuje další ze starořeckých myslitelů Hérakleitos z Efesu. O tomhle Pythagorově současníku možná také leckdos z vás ví, že tvrdil „všechno se mění - pantha rei“. To sice by také mohlo souviset s nadějí - totiž pro toho, kdo by se právě nacházel v situaci, která by mu připadala ta nejhorší ze všech možných, - jenomže tenhle výrok na mysli nemám. Hérakleitos nás totiž upozorňuje i na to, že „Kdo nečeká, nenajde to, v co nedoufal“. A nabízí nám tak důležitý klíč k našim nadějím. Pokud člověk rovnou uzavře před nimi svůj život, pak se spolehlivě nenaplní. Rozdíl mezi těmi, jejichž život je nesen nadějí - a těmi, kteří se s nadějí míjejí není vůbec v tom, že jedněm by byl „osud příznivý“, zatímco druzí by měli holt smůlu. Ten podstatný rozdíl je v odvaze doufat - a ve schopnosti si zdrojů naděje všímat.

18 Vsadit na naději totiž také znamená nezavřít si cestu k různým obdarováním. A o tom prvním pohovořím teď. Inspirací k tomu je výrok Lothara Zenettiho „Lidé, kteří žijí nadějí, vidí dále.“ Tahle myšlenka současného německého spisovatele zajímavých povídek a příběhů možná na první poslech překvapí. Ani ti, kteří nepochybují o hodnotě naděje, jí většinou nespojují s lepším poznáním. A což teprve ti, kteří si jí pletou s iluzemi. Jenomže právě mezi nadějí a iluzí je zásadní rozdíl. Zatímco naděje je především postoj otevřenosti vůči budoucnosti vycházející z poznání, že skutečnost je vždycky bohatší, než naše představy o ní, pak iluze jsou nereálné konkrétní představy, které chceme té budoucnosti vnutit. Tam, kde člověk naděje říká: „Nevím, jak to dopadne, ale věřím, že ať to dopadne jakkoli, může z toho vzniknou něco dobrého“ - člověk v zajetí iluze si sugeruje: „Určitě to dopadne takhle, není přece možné, aby to dopadlo jinak.“ V posledních třiceti letech jsem určitým způsobem doprovázel několik lidí, kteří byli dlouhodobě v tíživé situaci. Částečně způsobené vnějšími a objektivními okolnostmi – například vážnou nemocí či ovdověním – ale podstatně též spojené s vnitřním nezpracováním té situace. To, co bylo trvale pro mě nejtěžší, bylo právě nové a nové probouzení naděje. A to jak na jejich straně, tak občas i mé. Jejich tendence upnout se iluzivně k nějaké své představě o řešení vytvářely mimořádně příznivý terén pro hluboká zklamání a tím i definitivní rezignaci na snahu v té náročné situaci nějak lidsky důstojně obstát. A z druhé strany se vkrádala otupělost, které už šlo jen o minimalizaci bolesti za každou cenu. Mezi tím jen úzká cesta naděje živené trpělivostí. Lze se divit, že se člověk tak snadno sesune do propasti po jedné či druhé straně? Jak plasticky to popisuje Albert Schweitzer! „Na mé životní cestě mě doprovázelo jako věrný poradce přesvědčení, že máme v životě bojovat o zachování myšlení a cítění svého mládí. Instinktivně jsem se bránil, abych se nestal tím, koho nazývají 'zralým člověkem'. V tomto výrazu totiž slyším zaznívat slova 'ochuzení', 'zakrnění', 'otupění'. Co se nám obvykle jeví jako 'zralé', je jen rezignace. Člověk k ní dospívá podle příkladu druhých tím, že se vzdává myšlenek a přesvědčení, které mu v mládí byl drahé. Věřil ve vítězství pravdy – dnes už nevěří . Důvěřoval lidem – teď už nedůvěřuje. Věřil v dobro – teď už nevěří. Horlil pro spravedlnost – nyní už ne. Spoléhal na moc dobrotivosti a mírumilovnosti – teď už nespoléhá. Uměl se nadchnout – teď už neumí. Aby lépe proplul bouřemi života, ulehčil svému člunu. Vyházel hodnoty, které považoval za postradatelné. Zbavil se však nezbytné potravy a nezbytné vláhy. Pluje teď lehčeji – ale jako chřadnoucí člověk....“ Možná, že někoho z vás napadla analogie s pohádkou „Jak Honza měnil, až vyměnil.“ Na začátku byla hrouda zlata, které ho příliš tížilo – a na konci jehla, které skoro nebylo škoda, když se mu někam zakutálela. Oboje ukazuje k vlastnímu dramatu našeho života: pokud doufáme, vnitřně jako lidé rosteme, skutečně žijeme – ale jsme zranitelní. Jakmile ztratíme naději, staneme se jakoby nezranitelnými – protože vlastně jako lidé zemřeme. Velikost i náročnost našeho údělu je v tom, že žádná „třetí cesta“ neexistuje. Tak, či onak volíme jednu z těch dvou. Já jsem pro naději, i když to znamená být zranitelný. Myslí si to ale i dnešní psychoterapie? Vstupem do závěru toho mého dnešního pojednání je citát, který krásně spojuje víru, naději i lásku – a ještě k tomu s každodenním životem. Je od známého brazilského biskupa Heldera Camary: „Doufat znamená věřit v dobrodružství lásky.“ Když na tohle nás upozorňuje muž, který desítky let strávil mezi těmi nejnuznějšími obyvateli brazilských slamů – a dokázal si přitom získat jejich srdce, tak to rozhodně není nic laciného. Ti, kteří se s ním setkali, shodně svědčí o tom, že Helder Camara, ačkoliv je docela drobné postavy a člověk na první pohled úplně nenápadný, si získával respekt, aniž by musel promluvit jediné slovo. Odkud se to asi v něm vzalo? Tohle mi připomenulo mou dávnou otázku, kterou jsem si kladl jako dítě při některých pohádkách. Totiž těch, kdy bylo třeba vysvobodit princeznu – a teď se o to postupně pokoušeli – zpravidla od nejstaršího k nejmladšímu – různí bratři princové. A ten základní motiv byl vždycky stejný: Když princ došel k drakovi či černokněžníkovi, že chce princeznu, dozvěděl se, že si jí může klidně odvést, ale jen když splní nějaký úkol. Tedy ne „nějaký“ – z lidského hlediska nesplnitelný. Princovi se pak podlomí kolena, srdce mu – obrazně řečeno – spadne do kalhot – a nechá se zabít, zaklít či jinak vyřídit. Jen ten nejmladší – navzdory zdánlivé beznaději – vedený skutečnou láskou k princezně to nevzdá – a nakonec vyhraje. Dneska už vím, že to hlavní, co mu nechybělo, byla právě naděje. A že tohle nefunguje jenom v pohádce, ale ve velmi tvrdé realitě. Jenom o tom nevysílá TV NOVA. Kazilo by jí to totiž zisky. Představte si, že by psychoterapie byla dobrodružstvím lásky neseným nadějí! Já vím: Námanové dneška očekávají něco úplně jiného …. A tak jde o to, več věří dnešní psychoterapie – a k čemu upíná svou naději.