SL 742/2005
V Brně dne 13. 1. 2006
K možnostem trestního postihu vyhánění zemědělských rodin z půdy v rámci akce „K“ v období let 1951 – 1953 jako zločinů proti lidskosti a dalších trestných činů [ metodický materiál pro potřeby nižších státních zastupitelství] I. I když vyvstávají pochybnosti ohledně trestního postihu případů realizace tzv. akce „K“ (vyhánění zemědělských rodin z půdy v období let 1951 až 1953) vzhledem k nejasnostem vyplývajícím zejména ze vzájemného vztahu úprav v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, v čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to i ve spojení s ustanoveními dalších významných mezinárodních smluv, nelze postupovat tak, že bez toho, aby tyto případy byly odpovídajícím způsobem po skutkové stránce objasněny (§ 2 odst. 5 trestního řádu), byl shromážděny všechny potřebné podklady pro závěr o tom, zda bude zahájeno trestní stíhání proti konkrétním osobám, anebo bude věc odložena podle ustanovení § 159a odst. 2 trestního řádu (s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu) nebo podle ustanovení § 159a odst. 1 nebo 4 trestního řádu, jen z důvodu těchto pochybností byl např. ve smyslu § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu zrušen záznam o zahájení úkonů trestního řízení sepsaný policejním orgánem Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR nebo tomuto policejnímu orgánu bylo ukládáno, aby věc dále neprověřoval a věc byla odložena. II. Případy realizace akce „K“ (popř. jakákoli obdobná jednání, jež by bylo možno zahrnout pod pojem „zločinů komunismu“) z období let 1951 – 1953 by měly zásadně být posuzovány z následujících hledisek: 1. Možnosti trestního postihu lze zvažovat jednak s přihlédnutím k tomu, že tato jednání mohou naplňovat znaky některého trestného činu: a) uvedeného v § 67a písm. a) trestního zákona (trestného činu genocidia dle § 259 trestního zákona nebo trestného činu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení dle § 259a trestního zákona), anebo b) uvedeného v § 67a písm. b) trestního zákona (trestných činů obecného ohrožení dle § 179 odst. 2, 3, vraždy dle § 219, ublížení na zdraví dle § 221 odst. 2 písm. b), odst. 3 a 4 a § 222, omezování osobní svobody dle § 231 odst. 4, zbavení osobní svobody dle § 232, porušování domovní svobody dle § 238 odst. 2, 3, byly-li tyto činy spáchány za takových okolností, že zakládají zločin proti lidskosti podle mezinárodního práva), anebo c) uvedeného v § 67a písm. d) trestního zákona (jiných trestných činů, než uvedených v § 67a písm. a) – c) trestního zákona) spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských), jednak s přihlédnutím k úpravě v ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; tuto úpravu je třeba vždy posuzovat i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/1993 (č. 14/1994 Sb.), jakož i s přihlédnutím k usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005.
1
2. Okolnosti vztahující se k tomu, zda konkrétní osobou, která byla organizátorem nebo vykonavatelem tajné Směrnice ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti ze dne 22. 10. 1951, o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů, byl či nebyl spáchán skutek, který by mohl naplnit znaky některého jednání uvedeného pod bodem II.1., je třeba objasnit v rámci prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu. Zásadně tedy vždy po sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ve smyslu § 158 odst. 3 věty první trestního řádu. 1 Státní zástupce by při výkonu dozoru v přípravném řízení v těchto případech měl v potřebné míře vzít v úvahu, že k sepsání záznamu o zahájení úkonů postačí, mají-li být objasňovány a prověřovány skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu, a dále že v záznamu nemusí být uveden popis skutku obdobný tomu, který je nutno zahrnout do usnesení o zahájení trestního stíhání nebo do obžaloby, ale že zde mají být uvedeny skutkové okolnosti, pro které se trestní (přípravné) řízení zahajuje, aniž by musela být nutně zmíněna i možná právní kvalifikace takového jednání. 3. Až po zjištění všech relevantních okolností vztahujících se k možnosti, že by mohl být naplněn některý trestný čin uvedený pod bodem II.1., je na místě zabývat se otázkou, zda trestní stíhání lze proti konkrétní osobě (konkrétním osobám) zahájit podle § 160 odst. 1 trestního řádu, anebo přichází v úvahu jiný postup, a to zejména dle ustanovení § 159a odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Podle povahy skutkových zjištění, která budou policejním orgánem učiněna, nelze vyloučit ani eventuální postup dle § 159a odst. 4 trestního řádu (nepodaří se zjistit pachatele skutku) nebo podle § 159a odst. 1 trestního řádu (nejedná se vůbec o trestný čin a není důvod k jinému opatření). 4. Má-li být postupováno dle § 159a odst. 2 trestního řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, je třeba vyřešit jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 trestního řádu), zda ve vztahu ke skutku, jehož se měla dopustit určitá osoba, nastalo skutečně promlčení trestního stíhání. To platí ovšem jen za předpokladu, že nelze shledat, že se jedná o některý z trestných činů uvedených v bodě II.1.a), b) či c), které by byly za zde uvedených podmínek nepromlčitelné; v naposledy jmenovaném případě [písm. c)] musí být zjištěno, že nastaly zde uvedené okolnosti, přičemž tuto úpravu lze použít jen tehdy, neuplynula-li již promlčecí doba nejpozději den před nabytím účinnosti příslušné novely trestního zákona č. 327/1999 Sb. (účinnosti nabyla dnem 28. 12. 1999). Dále nelze ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu použít, pokud byly shledány okolnosti uvedené v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a ke dni, kdy se o věci rozhoduje, ještě neuplynula promlčecí doba určitého trestného činu. 5. V průběhu prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu dle hlavy deváté trestního řádu je třeba uspokojivým způsobem objasnit i právní otázky, tj. i ty, které se vztahují k vzájemnému poměru úpravy čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to i ve spojení s ustanoveními dalších důležitých mezinárodních smluv (uveřejněnými pod č. 164/1947 Sb., č. 32/1955 Sb., č. 53/1974 Sb. nebo č. 143/1988 Sb.). Zmíněné mezinárodní úmluvy i jiné mezinárodní dokumenty (tedy i mezinárodní smlouvy, které Česká republika dosud neratifikovala) mohou být zásadní z hlediska, zda zločiny podle mezinárodního práva netvoří (a od které doby) součást obecného (obyčejového) mezinárodního práva. Za účelem takového objasnění lze např. opatřit stanovisko významných odborníků na danou otázku, institucí či státních orgánů a právnických osob. 1
V těchto případech – s ohledem na odstup času – provádění neodkladného či neopakovaného úkonu dle § 158 odst. 3 věty třetí trestního řádu nepřichází prakticky v úvahu.
2
III. Dovozuje-li se závěr o možné beztrestnosti jednání konkrétní osoby, jež bylo objasňováno způsobem shora uvedeným, z ustanovení některého rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z období let 1948 – 1989, zejména rozhodnutí presidenta republiky a vlády Republiky československé publikovaného pod č. 54/1960 Sb. (z hlediska eventuálního postupu dle § 159a odst. 2 trestního řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu), je nutno vzít v úvahu, že i sama okolnost, že taková amnestie byla vyhlášena a její obsah, mohou být ve spojení i s dalšími zjištěnými skutečnostmi podkladem pro závěr, že z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby (§ 67a písm. d) trestního zákona nebo § 5 zákona č. 198/1993 Sb.). I takový závěr ovšem musí vyplynout ze skutkových zjištění ve věci. Bude-li učiněn závěr, že konkrétní jednání určité osoby naplňuje znaky nepromlčitelného trestného činu (§ 67a písm. a) až c) trestního zákona), jednání, které by bylo možno posoudit jako některý trestný čin uvedený v § 67a písm. d) trestního zákona, anebo jednání, ohledně něhož až do 29. 12. 1989 fakticky neběžela promlčecí doba, použití amnestie je vyloučeno a k rozhodnutí o amnestii se nepřihlíží. IV. Státní zástupce by při výkonu dozoru ve věcech, v nichž se posuzuje právní otázka, zda jde či nejde o nepromlčitelné zločiny proti lidskosti, jiné zločiny, nepromlčitelné trestné činy uvedené v § 67a písm. d) trestního zákona anebo trestné činy, u nichž až do 29. 12. 1989 fakticky neběžela promlčecí doba, s ohledem na znění § 5 zákona č. 198/1993 Sb., měl v potřebné míře zohlednit i práva poškozených (obětí těchto trestných činů). Proto je nutno dbát i o to, aby byly náležitě objasněny i okolnosti týkající se povahy, rozsahu a intenzity, v jakém byla dotčena práva těchto osob. Úpravu obsaženou v čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze přitom pojímat tak, že výklad, podle něhož pokud bude v citované Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod stanoven nižší právní standard, než jaký zaručuje vnitrostátní procesní úprava v České republice, aplikuje se česká vnitrostátní úprava, a při vzájemném střetu různých mezinárodněprávních norem a mezinárodní smluvní úpravy s vnitrostátními normami, se použije zásadně právní normy pro jednotlivce příznivější, zcela vylučuje postih trestných činů uvedených v bodě II.1. Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo podnět Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (dále jen „ÚDV“) týkající se problematiky trestního postihu pachatelů aktů namířených proti zemědělským rodinám v období let 1951 – 1953 na území dnešní České republiky. 2 2
Věcí se nejprve zabývalo Městské státní zastupitelství v Praze pod sp. zn. KZn 3140/2004 a posléze na základě podnětu k výkonu dohledu i Vrchní státní zastupitelství v Praze (pod sp. zn. 1 VZn 551/2003). Námitky zmiňované v podnětu se týkaly vyřízení žádosti o posouzení a zaujetí právního stanoviska právě ve věci nuceného vystěhovávání zemědělských rodin v padesátých letech XX. století v rámci tzv. akce „K“. Původně byla věc šetřena pouze dokumentační formou, posléze se jednalo o posouzení věci z pohledu trestněprávního. V podnětu k výkonu dohledu se vycházelo z toho, že osoby, jež se podílely na přípravě a vydání směrnice, již zemřely, ať šlo o politické špičky KSČ či příslušné ministry. Za problematičtější bylo považováno vyvození trestní odpovědnosti vůči osobám, které přímo realizovaly směrnici v praxi na úrovni tehdejších okresů. Hlavními garanty a vykonavateli byly ústřední, krajské a okresní orgány StB, s nimiž spolupracovaly územní složky vnitra (MNV, ONV, KNV), KSČ, ministerstvo zemědělství, soudy a prokuratura. Na samotném aktu o vystěhování (tzv. výměru) byly podpisy až šesti funkcionářů okresní úrovně. Současně podnět nastoloval otázku, zda osoby figurující na jednotlivých rozhodnutích pouze plnily pro ně závazné zákony, směrnice a postupy, nebo zda porušovaly své povinnosti veřejných činitelů ve smyslu § 175, případně § 176 tr. zák. č. 86/1950 Sb. (resp. § 158 nyní platného tr. zák.).
3
Za možné východisko bylo přitom považováno posuzování předmětných skutků jako zločinů proti lidskosti ve smyslu článků 6 a 8 Statutu Mezinárodního vojenského soudního dvora uvedeného v Dohodě o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy ze dne 8. 8. 1945, a to s přihlédnutím k čl. I písm. b) Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ze dne 26. 11. 1968 (zveřejněné pod č. 53/1974 Sb.). Uvažovat by bylo možno (podle podnětu k výkonu dohledu) také o zločinu genocidia ve smyslu čl. II, III, IV Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia ze dne 8. 12. 1948 (zveřejněné pod č. 32/1955 Sb.). K podnětu k výkonu dohledu se vyjádřil státní zástupce MSZ v Praze ve stanovisku ze dne 3. 3. 2004. Připomněl, že není dána místní příslušnost MSZ v Praze s výjimkou jednání osob, které byly tvůrci dané směrnice. Příslušnost by mohla být dána snad jen v ojedinělých případech území hlavního města Prahy s ohledem na pozdější připojení řady obcí původně zemědělského charakteru k území hlavního města Prahy. Pokud jde o právní rovinu, poukázal na to, že odvolání se na Statut pro souzení a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy není případné, neboť neodpovídá konkrétnímu vymezení osobní působnosti. Rovněž Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia neřeší možnost postihu jednání, kterého se osoby provádějící směrnici dopouštěly. Bude nutno zabývat se tím, zda jednáním osob nedošlo ke spáchání trestných činů, na které se rozhodnutí o amnestii ze dne 9. 5. 1960 nevztahuje. Se stanoviskem státního zástupce MSZ v Praze se VSZ v Praze ztotožnilo, zejména pokud jde o jeho výhradu ohledně možnosti použít předpisů mezinárodního práva. Na druhé straně však nesdílelo jeho názor, že není dána příslušnost Městského státního zastupitelství v Praze. Byť k uvedenému vystěhovávání docházelo většinou ve venkovských oblastech republiky, nelze přehlédnout, že Směrnice ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti ze dne 22. 10. 1951 vznikla v Praze a dále nelze vyloučit, že i v obvodu působnosti MSZ v Praze mohla být uvedená směrnice realizována. Pokud jde o právní posouzení věci, obecně uvedlo, že jednáním odpovědných osob realizujících směrnice o vysídlování vůči konkrétním rodinám tzv. kulaků mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestných činů porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175, případně § 176 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Při respektování ústavního zákazu retroaktivity obsaženého v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, je třeba aplikovat ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a trestnost jednání posuzovat podle souboru trestněprávních norem pro potenciální pachatele nejpříznivější, kterým byl trestní zákon č 140/1961 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1962. Potom by jejich jednání bylo posuzováno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. Současně se nabízí i právní posouzení jednání těchto osob jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 4 tr. zák., resp. § 231 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 557/1991 Sb. V současné době by trestní stíhání bylo možné jen při splnění podmínek nepromlčitelnosti uvedených v § 67a tr. zák. V případě trestného činu podle § 158 tr. zák. by musely být splněny podmínky § 67a písm. d) tr. zák. Vzhledem k okolnostem trestné činnosti a osobám možných pachatelů by bylo možno reálně předpokládat, že tyto podmínky splněny jsou: doba spáchání trestné činnosti, trestní sazba, politická motivace, subjekt trestného činu – veřejný činitel nebo souvislost s politickým pronásledováním skupiny osob. Při aplikaci trestného činu omezování osobní svobody shora naznačeného by možnost uvedená v § 67a písm. d) tr. zák. nepřicházela v úvahu pro nesplnění podmínky trestní sazby 10 let (tato se dostala do trestního zákona č. 140/1961 Sb. až novelou č. 557/1991 Sb., předtím byla sazba nižší, jak v zákoně č. 140/1961 Sb., tak v zákoně č. 86/1950 Sb.). Musela by tedy být splněna podmínka uvedená v § 67a písm. b) tr. zák., v němž je trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 4 tr. zák. obsažen. Je zde uveden pouze ve formě § 231 odst. 4 tr. zák. Dnešní znění § 231 odst. 4 tr. zák. obsahově koresponduje dřívějšímu znění § 231 odst. 3 tr. zák. (před novelou č. 557/1991 Sb.), resp. § 229 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Na rozdíl od ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. zde není podmínkou výše trestní sazby, ale nepochybně obsah zákonných znaků tvořících příslušnou kvalifikovanou skutkovou podstatu (následek v podobě těžké újmy na zdraví, smrti nebo jiný zvlášť závažný následek). V tomto konkrétním případě by tvrzení, že došlo k zvlášť závažnému následku (nebo v terminologii trestního zákona č. 86/1950 Sb. zvlášť přitěžující okolnosti) bylo odůvodněné: šlo o dopad na velké množství osob a jejich rodin. Nezbytné však je splnění další současně přítomné podmínky, totiž že čin naplňuje znaky zločinu proti lidskosti. Závěr, který učinilo VSZ v Praze, je, že tomu tak není. Vychází přitom z toho, že pojem zločin proti lidskosti byl poprvé definován v čl. 6 písm. c) Statutu Mezinárodního vojenského soudního dvora. Citovaný statut je podstatnou součástí Dohody sjednané vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, vládou USA, Prozatímní vládou Francouzské republiky, jakož i
4
vládou SSSR o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy ze dne 8. 8. 1945, která pro Československo vstoupila v platnost dne 26. 9. 1945 a byla vyhlášena pod č. 164/1947 Sb. Podmínkou, aby byl čin považován za zločin proti lidskosti, však bylo, že čin byl spáchán v souvislosti s prováděním zločinu proti míru nebo zločinu válečného (když pomineme další podmínku, že čin byl spáchán za války nebo před válkou a podmínku, že byl spáchán v zájmu zemí evropské Osy). Nespadaly sem činy jinak naplňující definici zločinu proti lidskosti, pokud nebyla splněna uvedená podmínka souvislosti se zločinem proti míru či válečným zločinem. Tato omezující podmínka provází kategorii zločinů proti lidskosti i v dalším období a limituje tak sféru jejich aplikace (uvedená podmínka se nevyskytuje v podstatě až ve Statutu Mezinárodního trestního soudu z roku 1998). VSZ v Praze dále upozorňuje na to, že na základě zmocnění rezoluce Valného shromáždění OSN č. 177/II z roku 1947 zpracovala Komise OSN pro mezinárodní právo v roce 1950 Zásady mezinárodního práva uznané v Chartě Norimberského tribunálu a jeho rozsudku. V nich byl zločin proti lidskosti označen za zločin podle mezinárodního práva a byl definován obdobně jako ve Statutu (č. 164/1947 Sb.): vražda, vyhlazování, zotročování, deportace a jiné nelidské činy spáchané na civilním obyvatelstvu, nebo perzekuce z politických, rasových nebo náboženských důvodů, páchají-li se tyto činy nebo děje-li se tato perzekuce při provádění kteréhokoli zločinu proti míru nebo kteréhokoli válečného zločinu nebo v souvislosti s ním. V posledních letech byl zločin proti lidskosti předmětem právní úpravy i u statutů trestních tribunálů zřízených Radou bezpečnosti OSN „ad hoc“ pro stíhání válečných zločinů v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě. Ve statutech těchto tribunálů je vždy zločin proti lidskosti nově definován (neodvolávají se tedy na nějakou obecně platnou definici tohoto zločinu podle mezinárodního práva, která podle názoru VSZ v Praze neexistuje, ani na definici norimberského statutu). Ve statutu Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii je pojem zločinů proti lidskosti definován v čl. 5 jako „zločiny mezinárodního nebo vnitřního charakteru, byly-li spáchány za ozbrojeného konfliktu a namířeny proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu.“ Následuje výčet jednotlivých trestních jednání, mezi nimiž je opět i deportace. I zde je tedy podmínkou skutečnost, že k činu došlo při ozbrojeném konfliktu, i když se připouští i ozbrojený konflikt vnitřní, nejen mezinárodní. Statut Rwandského tribunálu při definici zločinu proti lidskosti předpokládá masový útok proti civilnímu obyvatelstvu, ale jako podmínku již nestanoví ozbrojený konflikt. Konečně zločiny proti lidskosti definoval statut Mezinárodního trestního soudu v roce 1998. Definice opustila podmínku ozbrojeného konfliktu a vyžaduje, aby čin byl spáchán „jako součást rozsáhlého a systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu, při vědomí existence takového útoku.“ Oproti norimberské definici došlo k rozšíření výčtu činů, jež za výše uvedených podmínek naplňují skutkovou podstatu trestného činu proti lidskosti. Mezi výčtem činů je i „deportace nebo násilný přesun obyvatelstva“ (čl. 7 odst. 2 Statutu). Tímto pojmem se rozumí násilné vysídlení dotčených osob prostřednictvím vyhoštění či jiných donucovacích prostředků z jejich zákonného místa pobytu, za neexistence důvodů povolených mezinárodním právem. Zákonem č. 184/1964 Sb. bylo stanoveno, že trestné činy proti lidskosti spáchané od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946, které jsou trestnými činy podle trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a byly trestnými činy i podle zákonů platných v době jejich spáchání, pokud u nich má nastat promlčení ke dni 9. 5. 1965 nebo později, se nepromlčují. Zákon zločiny proti lidskosti nedefinuje, jelikož však směřuje do válečného období, jistě předpokládá definici podle norimberského statutu. Pod č. 53/1974 Sb. byla pak uveřejněna Úmluva OSN o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ze dne 26. 11. 1968. V ní se státy zavázaly přijmout vnitřní legislativní opatření k zajištění nepromlčitelnosti v úmluvě uvedených zločinů, mj. i zločinů proti lidskosti. Zločiny proti lidskosti se podle úmluvy rozumí zločiny spáchané v době války nebo míru, jak jsou definované ve Statutu Norimberského vojenského soudního dvora z roku 1945 a doplněné o další činy stanovené úmluvou, jako je např. „vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má v držbě, způsobené ozbrojeným útokem nebo okupací.“ Definice zločinu proti lidskosti uvedené ve statutech mezinárodních trestních soudů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu a Mezinárodního trestního soudu lze použít pouze v souvislosti s jurisdikcí uvedených soudů. Pouze definice ve statutu norimberského tribunálu se z rozhodnutí příslušných orgánů OSN stala obecně přijímaným pojmem pro zločin podle mezinárodního práva a z této definice vychází i Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, jež představovala mezinárodní závazek států týkající se vnitrostátní úpravy. Na základě zmíněné úmluvy byl (v jistém předstihu) novelou č. 148/1969 Sb., s účinností od 1. 1. 1970, vložen do trestního zákona z roku 1961 § 67a, který v souladu s úmluvou stanoví nepromlčitelné trestné činy. Pokud § 67a písm. b) tr. zák. používá pojem „zločin proti lidskosti“, nelze definicí tohoto pojmu modifikovat nebo jí účelově přizpůsobovat té které době nebo z definice vybírat jen její část. Definici je
5
Jednalo se o tzv. akci „K“ (kulaci) 3 zaměřenou na vystěhovávání (deportace) určitých zemědělských rodin; 4 akce probíhala na podkladě tajné Směrnice ministrů národní nezbytné aplikovat i v rámci ustanovení § 67a písm. b) tr. zák. přesně tak, jak vyplývá z výše citovaných mezinárodních dokumentů. To znamená, že součástí definice je i podmínka, že zločin proti lidskosti musí být přímo spáchán při provádění zločinu proti míru či zločinu válečného, či musí být spáchán (v době míru) alespoň v souvislosti s takovým zločinem. Z uvedeného vyplývá, že tato podmínka § 67a písm. b) tr. zák. není v posuzované věci naplněna pro absenci okolností tvořících zločin proti lidskosti, jak byl definován mezinárodním právem. Dále VSZ v Praze uvádí, že podatel podnětu zmiňuje možnost postihu pro zločin genocidia. Zločin genocidia je definován v čl. II Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, publikované pod č. 32/1955 Sb. Této definici obsahově odpovídá i stávající dikce § 259 tr. zák. Obecně lze uvést, že takový zločin může být nucenou deportací spáchán, a to v případě, že by šlo o uvedení deportované skupiny do takových podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení. Deportace tzv. kulaků a jejich rodin (přes svou zjevnou zavrženíhodnost) zřejmě neměly vést k takovému následku. Z návětí čl. II citované úmluvy také jednoznačně vyplývá, že skupina, jež má být úplně nebo částečně fyzicky zničena, musí být vymezena klíčem podle příslušnosti národní, etnické, rasové nebo náboženské, tedy nikoli podle politických postojů, majetkových poměrů nebo „třídního původu či třídní příslušnosti.“ Za tohoto stavu lze podle názoru VSZ v Praze na trestnou činnost spáchanou v souvislosti s přípravou, vydáním a realizací Směrnice ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti ze dne 22. 10. 1951, o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů, jak byla vymezena v citovaném podnětu k výkonu dohledu, aplikovat toliko ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) a § 231 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 557/1991 Sb. Zde však překážku možného trestního postihu podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. tvoří právě rozhodnutí prezidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii vyhlášené pod č. 54/1960 Sb., jež v čl. V nařizuje, aby bylo zastaveno trestní stíhání za trestné činy a přestupky uvedené v čl. II a čl. III rozhodnutí spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí s výjimkou trestných činů uvedených v čl. IV tohoto rozhodnutí. V čl. IV jsou taxativně vymezeny trestné činy, na něž nelze amnestijní rozhodnutí aplikovat, přičemž trestné činy veřejných činitelů ani trestný čin omezování osobní svobody zde uvedeny nejsou. V dané věci by zřejmě (jak VSZ v Praze uvádí) potenciální pachatelé nebyli vyloučeni z amnestie podle čl. II rozhodnutí (agenti, teroristé, záškodníci, atd.). K tomu je však třeba uvést, že užití aboličního rozhodnutí je třeba vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestného činu určitého pachatele. Následně se věcí zabývalo i Nejvyšší státní zastupitelství (pod sp. zn. 1 NZn 779/2003), a to jeho tehdejší odbor trestního řízení, který se v podstatných rysech ztotožnil s odborem trestního řízení VSZ v Praze. Posléze byla věc předána analytickému a legislativnímu odboru. 3 Velmi podrobně se akcemi tehdejší státní moci namířenými proti některým skupinám zemědělského obyvatelstva na venkově zabývá Rokosová, Š.: Administrativní opatření – jedna z forem perzekuce sedláků komunistickým režimem, in: Securitas Imperii č. 10, 2003, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, s. 147 – 194. 4 Jak uvádí publikace Ústavu soudobých dějin „Dokumenty o perzekuci a odporu“, svazek 3 – Vystěhování selských rodin v Akci K („kulaci“) 1951 – 1953, seznamy a vybrané dokumenty, 1992, s. 5 a n., po plném převzetí politické moci komunistickou stranou v únoru 1948 docházelo v Československu k systematické likvidaci veškerých pozůstatků kapitalismu v národním hospodářství a jeho sociálních projevů ve struktuře společnosti. K tomuto cíli směřovala zejména kolektivizace zemědělství, jejíž součástí – po předchozím zrušení statků s více než 50 ha zemědělské půdy v poválečné pozemkové reformě – byla jak likvidace tzv. kulaků či vesnických boháčů, tak i odstranění soukromé zemědělské malovýroby, obviňované z toho, že „plodí kapitalismus dnes a denně“. Likvidace „kulactva“ jako třídy přitom nepřišla na pořad až v závěrečné fázi kolektivizace koncem 50. let, jak klamně uváděla režimní propaganda i konformní historiografie (srov. např. publikaci kolektivu autorů: Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ, SPN, Praha 1987, zejména s. 355 a s. 394, jestliže se tu mj. uvádělo „zrychlení tempa se týkalo i zemědělství, zejména jeho kolektivizace…, počátkem r. 1951 bylo JZD založeno v každé druhé obci, družstva III. a IV. typu již hospodařilo na 37,9 % půdy,…avšak rychlé tempo združstevňování se dostalo do rozporu se zaostáváním materiálně technické základny zemědělství…v některých okresech docházelo při zakládání JZD k přehmatům…byly porušovány zásady dobrovolnosti vstupu do družstva, ale vedení KSČ podobné porušování leninských zásad kriticky odsoudilo…k potížím na vesnici se přidružovala i kontrarevoluční činnost některých vesnických boháčů podněcovaná domácí i zahraniční reakcí…docházelo i
6
bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti ze dne 22. 10. 1951, o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů (dále jen „Směrnice“) podepsané ministrem národní bezpečnosti L. Kopřivou a ministrem spravedlnosti (též za nepřítomného ministra vnitra), s účinností od 1. 11. 1951. 5 Výchozí text návrhu směrnice schválila dne 11. 9. 1951 schůze politického sekretariátu ÚV KSČ za přítomnosti K. Gottwalda, A. Zápotockého, V. Širokého, R. Slánského, J. Dolanského, K. Bacílka, A. Čepičky a přizvaného ministra národní bezpečnosti L. Kopřivy jako navrhovatele (nutno poznamenat, že jmenovaní hlavní organizátoři zmíněné akce „K“ již zemřeli – přesto je na místě i jimi spáchané činy označit a pojmenovat). Akce byla organizována a evidována centrálně; jejími garanty a vykonavateli byli ovšem (jak plyne z materiálu „Průběh opatření a rozsah účasti jednotlivých veřejných činitelů při provádění akce úpravy rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů“ připojeného u Směrnice) nejen ústřední, nýbrž i krajské, okresní, místní, vesnické a závodní k zákeřným vraždám komunistů a funkcionářů národních výborů, vcelku se však dařilo vesnickou buržoazii zatlačovat a postupně likvidovat;…v procesu přeměny zemědělské malovýroby na socialistickou velkovýrobu a likvidace soukromého vlastnictví v této oblasti se KSČ orientovala na další postup kolektivizace - ve druhé polovině 50. a počátkem 60. let – soustřeďovala politické úsilí stranických organizací na získávání středního rolníka ke vstupu do družstva…střední rolník se stával rozhodujícím činitelem pro další postup…do politicky i ekonomicky pevných družstev bylo možné přijmout i kulaka). Ve značném rozsahu se tato likvidace uplatňovala již v průběhu první pětiletky (minimálně od roku 1951), kdy navenek byla proklamována linie tzv. postupného omezování a zatlačování kulactva. Hlavním nástrojem procesu vedoucího k rychlé likvidaci středního zemědělského stavu, který tvořil nejdynamičtější část sociálně ekonomické struktury čs. zemědělství, byl soustavný trestní postih („provozovatelů“) předem vytipovaných zemědělských závodů v kategorii nad zhruba 15 ha. Profesionální autoritu hospodářů na těchto závodech, spolu s jejich ještě nedávným hospodářským a politickým vlivem na vesnici považovali kolektivizátoři za hlavní překážku vtažení nižších rolnických vrstev do obtížně se formujících JZD. Proto byly těmto větším zemědělcům soustavou promyšlených opatření uměle ztěžovány až znemožňovány podmínky pro splnění nepřiměřeně vysokých výrobních a dodávkových úkolů (zákaz najímání pracovních sil, odebírání zemědělských strojů a budov, zábory půdy pro komasační účely a vytlačování „kulaků“ na nekvalitní okrajové pozemky, apod.). Za neplnění i evidentně nereálných povinností byli takoví hospodáři v rychlém soudním či správním řízení – jak bude ještě níže rozvedeno - postihováni vysokými tresty, přičemž od roku 1951 byl kromě odnětí svobody a peněžité pokuty ve většině případů vyslovován i trest propadnutí jmění a zákaz pobytu v místě dosavadního bydliště. Tyto vedlejší tresty se v podmínkách celkově pokleslé zákonnosti vztahovaly kromě „provinilého“ a odsouzeného hospodáře i na jeho manželku, děti, rodiče, event. sourozence. Na takto uložené tresty navazoval ve vytipovaných případech další nezákonný akt – příkaz k vystěhování z obce a určení nového bydliště a pracoviště mimo území vlastního okresu a kraje, u věkově pokročilých osob pak úředně přikázaný pobyt v zařízení pro „přestárlé“ osoby. K důvodům, pro které byly „kulacké“ rodiny určovány k vysídlení, patřila na předním místě hlediska politická (jejich odmítavý postoj k poúnorovému režimu, nesouhlas s kolektivizací, aj.) a hospodářská (zájem o získání půdy,. budov, strojů, potahů, plemenného stáda či jiného majetku pro JZD). Jedním z kritérií byla i kvalifikace a pracovní použitelnost postižených rodin ve vybraných státních statcích trpících v té době kritickým nedostatkem pracovních sil. Proto také v dokumentaci figurují na předních místech údaje o počtech pracovních sil, přičemž v nežádoucích případech byla vydána řada zamítavých rozhodnutí s odůvodněním, že jde o „pracovně nehodnotný rodinný celek“. 5 Podle toho, co uvádí publikace citovaná v předchozí poznámce pod čarou (Příloha č. 1), politickým podnětem a východiskem pro přípravu „směrnice tří ministrů“, jak byl tento dokument v zasvěcených kruzích stranického, bezpečnostního a justičního aparátu zkráceně nazýván, bylo zasedání ÚV KSČ z 21. – 24. 2. 1951, jež vyhlásilo linii zostřeného postupu proti „vesnickým boháčům“, kteří byli současně označeni za úhlavní nepřátele JZD a socialistické vesnice. Jako bezprostřední záminka k tvrdé realizaci této orientace posloužila teroristická vražda tří komunistických funkcionářů MNV v Babicích z 2. 7. 1951, zorganizovaná za spoluúčasti StB, a navazující zinscenované soudní procesy, které měly prokázat paušální škůdcovskou činnost a kolektivní vinu tzv. kulaků či vesnických boháčů, odůvodňující jejich připravovanou likvidaci (k záležitostem týkajícím se Babic srov. Rázek, A.: StB + justice, nástroje třídního boje v akci BABICE, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Sešity č. 6, mj. i na s. 35 – 37.
7
organizace KSČ a ústřední i územní orgány, případně složky SNB, ministerstev vnitra, zemědělství, národní bezpečnosti, soudů, prokuratury a finanční prokuratury. 6 Na každém konkrétním případu vystěhování se podpisem příslušných písemností podílelo vždy několik osob, tedy podle toho, co vyplynulo z šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování, to byli většinou předseda MNV, okresní prokurátor, náčelník OO VB, tajemník OV KSČ, bezpečnostní referent ONV a zemědělský referent ONV. Z textu Směrnice (směrnice byla utajována až do roku 1991) plyne, že se týkala rodinných příslušníků vesnických boháčů, kteří byli odsouzeni soudem nebo národním výborem a jimž (vesnickým boháčům) byl uložen trest propadnutí celého jmění (aniž by jim byl uložen trest zákazu pobytu). Těmto rodinným příslušníkům mělo být určeno pracovní místo a místo pobytu mimo obvod obce dosavadního bydliště (trest zákazu pobytu nebyl uložen ani samotným vesnickým boháčům, natož pak jejich rodinným příslušníkům). 7 6
Jak opětovně zmiňuje citovaná publikace Ústavu soudobých dějin (s. 7), řídícím a evidenčním centrem Akce K byl vězeňský odbor V/III ministerstva národní bezpečnosti (vytvořený z původně samostatného vězeňského sektoru B/6), od listopadu 1952 pak podle nového organizačního uspořádání VII. odbor pro mimořádná nápravná opatření Správy nápravných zařízení ministerstva národní bezpečnosti (SNZ MNB), který podléhal zástupci náčelníka SNZ pro věci operativní. Tento odbor měl kromě sekretariátu jedno oddělení zabývající se zvláštními opatřeními pro rodiny zatčených a další oddělení s agendou zařazení „propuštěnců“. Pracovníci tohoto aparátu měli rozsáhlé pravomoci při organizování výběru „rodinných celků“ k přesídlení, při určování jejich nového pobytu a pracovního zařazení, při instruktážích a inspekcích v krajských a okresních správách Státní bezpečnosti v českých zemích i na Slovensku a při operativních zásazích do rozhodnutí i nižších orgánů. 7 Směrnice tří ministrů v čl. 1 kromě jiného vycházela z možnosti určit pracovní místo a místo pobytu mimo obvod dosavadního bydliště rodinným příslušníkům vesnických boháčů odsouzených soudem nebo národním výborem, jimž byl mj. uložen i trest propadnutí celého jmění. Místo se mělo určit „v souladu s bezpečnostními zájmy“ podle čl. 2 a čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n. S určením pracovního místa, které je normálním pracovním poměrem, a místa pobytu nesmělo být spojováno další omezení rodinných příslušníků. Čl. 2 vymezoval pojem „rodinní příslušníci“ (všechny osoby, které byly s vesnickým boháčem v příbuzenském nebo obdobném poměru a které s ním žily v usedlosti jako členové domácnosti v době, kdy prokurátor nebo bezpečnostní orgány podnikli první opatření směřující k jeho stíhání (manželka, družka, děti, sourozenci, rodiče, osvojenci, schovanci, apod.). Čl. 3 uváděl nutná opatření k zabezpečení řádné výchovy nezletilých dětí vesnického boháče, jejichž oba rodiče byli odsouzeni nebo byla-li výchova dětí ohrožena z jiných důležitých důvodů, ze strany poručenského (opatrovnického) soudu (především nařízení výchovy dětí ve vhodném ústavě). Čl. 4 se vztahoval na „výměnkáře“ práce neschopné. Čl. 5 pak upravoval situaci, kdy zemědělská usedlost nebo její samostatná součást (výrobní zařízení) náležela ještě jiným spoluvlastníkům (národní výbor podle § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. na nekonfiskovanou část majetku zavedl národní správu, následovalo pronajmutí majetku JZD nebo státním statkům, národní správa se měla vykonávat tak, aby to sloužilo k posílení „socializace venkova“, přicházelo využití i k jiným účelům, zejména kulturním). Čl. 6 se týkal vynětí bytového zařízení, popř. i jiného movitého majetku (šatstva, prádla, přiměřených zásob potravin, atd.), z propadlého majetku, bylo-li to nevyhnutelně třeba k zaopatření rodinných příslušníků vesnického boháče. Čl. 7 stanovil, že ministerstvo národní bezpečnosti oznámilo nové pracovní místo a místo pobytu okresnímu národnímu výboru odsouzeného vesnického boháče, který provedl přestěhování rodinných příslušníků a jejich majetku; náklady měly být hrazeny z majetku rodinných příslušníků, a nebylo-li takového majetku, z výnosu propadlého jmění. Čl. 8 vycházel z toho, že směrnice se vztahovala i na rodinné příslušníky vesnických boháčů odsouzených k propadnutí celého jmění před jejím vydáním, pokud jejich pobyt v místě dosavadního bydliště ohrožoval veřejný pořádek. Konečně čl. 9 stanovil, že výjimky z postupu stanoveného těmito směrnicemi byly možné pouze ze závažných politických důvodů, na kterých se shodli předseda KNV, krajský velitel StB a krajský prokurátor. Nedohodli-li se tito krajští funkcionáři, měli rozhodnout ministři národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti. Součástí směrnice byl i „metodický postup“ – „„Průběh opatření a rozsah účasti jednotlivých veřejných činitelů při provádění akce úpravy rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů“, jak již bylo shora uvedeno. Existoval také materiál – „Instruktáž okresních komisí pro otázky „kulaků“ z 8. 5. 1953 – pokyny“, který obsahoval hlavní nedostatky v činnosti okresních komisí (namátkou – komise nebyly zřízeny,
8
V době přijetí a realizace citované Směrnice sice tehdejší právní řád umožňoval postih formou zákazu pobytu, který mohl být uložen na základě ustanovení § 53 tr. zák. č. 86/1950 Sb. (šlo o trest zákazu pobytu), nebo podle § 23 trestního zákona správního č. 88/1950 Sb. (rovněž trest zákazu pobytu); jednalo se však o trest, který mohl být uložen výlučně konkrétní odsouzené osobě, nikoli též jejich rodinným příslušníkům. Tento trest přitom nebyl vázán na současné uložení trestu propadnutí jmění (§ 47 tr. zák. z roku 1950, § 21 tr. zák. správního z roku 1950). Účelově bylo ovšem využíváno a zneužíváno vůči rodinným příslušníkům vesnických boháčů (byť neodsouzených a ani nepotrestaných trestem propadnutí jmění) i ustanovení § 11 zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty (který umožňoval zrušit smlouvy o užívání bytů osob státně nespolehlivých, nikoli však jejich přestěhování nebo přestěhování jejich rodinných příslušníků), čl. 2, čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n., o organisaci politické správy (jenž dovoloval politickým úřadům vydávat ve svých obvodech příkazy a zákazy za účelem bdění nad veřejným pořádkem). Konkrétní příklady aplikace výše uvedených právních předpisů byly zadokumentovány dosavadním šetřením ÚDV (přičemž se nezřídka jedná o výměry, z nichž některé byly vydány v rozporu i s obsahem samotné Směrnice). Realizace Směrnice probíhala v období od 1. 11. 1951 do července 1953, kdy byla zastavena ústním rozkazem ministra národní bezpečnosti K. Bacílka. Návrh na zrušení Směrnice schválil ovšem politický sekretariát ÚV KSČ až dne 18. 1. 1954. Důvodem ke zrušení bylo zřejmě (mimo to, že akce podle zadavatelů již splnila svůj účel), že realizace Směrnice vzbudila odpor obyvatel na venkově (ve spisovém materiálu ÚDV jsou zadokumentovány i případy této nespokojenosti). 8 scházely se v neúplném složení, některým členům komise nebyl znám obsah směrnice, bylo rozhodováno na základě neúplné znalosti skutkového a právního stavu věci, členům komise neměla být jasná otázka třídního profilu obviněného zemědělce, docházelo k zaměňování středního rolníka za kulaka, šetření bezpečnostních orgánů nebylo úplné, nezjišťovaly se okolnosti týkající se rodinných příslušníků kulaka, zejména zaměstnání, zdravotní stav, jejich vliv na vesnici, na státní statky se vysidlovaly osoby, které byly pro ně přítěží, vysídlení se realizovalo opožděně, výměry o vysídlení vykazovaly nedostatky, odvolání se nevyřizovala, nezřídka byl zajišťován i majetek nestíhaných rodinných příslušníků, nebylo včas určováno budoucí pracoviště rodinných příslušníků, atd.). Současně byly uvedeny podrobné metodické pokyny k postupu – materiál je poplatný ideologickému posuzování (např. „nutnost přemístění … vyplývá ze zostřujícího třídního boje na vesnicích,.. kulaci kladou všemožné překážky socializaci vesnice, … k upevnění socializace vesnice nepřispívá, je-li vystěhován střední rolník, často dobrý hospodář,… boj proti kulakům je třeba chápat tak, že má přispět k upevnění JZD a zlepšení a zvýšení zemědělské výroby, …k odstranění kulaka se má přistoupit jen tehdy, pokud kulak narušuje zemědělskou politiku státu na vesnici trestnou činností,…atd.). Bylo zde uvedeno, co přesně má konat ten který funkcionář činný v koordinační komisi – v podstatě šlo o podrobný komentář k jednotlivým článkům směrnice. Materiál se dále vyjadřoval k „tajnosti“ směrnice (akce byla z pochopitelných důvodů označena jako tajná, ale nemělo to znamenat uschování dokumentu do trezoru, přestěhování kulaka mělo být tajné jen v období příprav, poté se vše mělo dít veřejně, zejména „měla být provedena správná politická příprava, seznámení drobných a středních rolníků…“, apod.). 8 Jde o dokumentační materiál označený jako „Excesy I.“ a „Excesy II.“ Prvně jmenovaný materiál zahrnuje písemnost „Průběh akce vysídlení rodinných příslušníků vesnických boháčů odsouzených k trestu na svobodě a konfiskaci majetku“. Tato písemnost rekapituluje okolnosti vydání směrnice tří ministrů, toho, že v průvodním dopisu ministra národní bezpečnosti „byla zdůrazněna naléhavost řešení úkolů ukládaných směrnicemi a žádáno, aby s nimi byly obeznámeny příslušné orgány lidové správy, a bude-li třeba, vydány v dohodě s ministerstvy národní bezpečnosti a spravedlnosti podrobnější pokyny.“ Dále se uvádí, že Ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministry národní bezpečnosti a vnitra vypracovalo prováděcí pokyny k těmto směrnicím, ministerstvo vnitra je doručilo všem krajským národním výborům v českých krajích a pověřenectvu vnitra na Slovensku a vyzvalo je, aby informovaly ministerstvo vnitra o případných obtížích při provádění akce.
9
Předsedové a tajemníci krajských národních výborů na konferenci v lednu 1952 prohlásili, že nemají ke směrnicím o přesídlování rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů a k prováděcím pokynům připomínek a dotazů. Poukazuje se ovšem na to, že průzkum průběhu akce nebyl náležitě proveden. Z některých MV došlých případů – jak výslovně materiál uvádí – však vyplývá, že akce neprobíhala uspokojivě a že také národní výbory nepostupovaly ve shodě s platnými zákonnými předpisy, např. vyslovily podle § 23 tr. zák. správního zákaz pobytu, ač šlo o odsouzení soudem, vyslovily propadnutí jmění podle § 21 tr. zák. správního, resp. zákaz pobytu podle § 23 tr. zák. správního, aniž viníka potrestaly, atd. Jednalo se o závažné nedostatky v činnosti národních výborů, a proto bude nutno národní výbory instruovat o správném používání tak důležitého instrumentu, jakým bylo ukládání vedlejších trestů. Dále se zdůrazňuje, že o směrnicích a celé akci nebyly krajské výbory strany informovány a jen v několika málo krajích se zástupci KV KSČ a OV KSČ seznámili se směrnicemi od národních výborů a podíleli se projednávání případů. Pověřenectvo vnitra chápalo směrnice jako počátek likvidace vesnických boháčů jako třídy, a proto provádění směrnic zadrželo a krajům je neodeslalo, neboť se chtělo o tak vážné akci poradit se stranou. Na Slovensku jsou namnoze tendence pro „rozkulačení“. Dále bylo zjištěno, že v některých případech byly přesídlovány rodiny na podkladě rozhodnutí okresní komise bez přípustnosti odvolání ke krajské komisi (komise se označovaly jako „trestní“). Určité potíže při přesídlování tvořily takové rodiny vesnických boháčů, kde zůstala manželka s malými dětmi a případně starými výměnkáři, tedy ani jedna pracovní síla, takže po konfiskaci majetku bylo nutno rodinu nejen ubytovat, nýbrž i zajišťovat prostředky na výživu, pokud se rodiny neujali nějací blízcí příbuzní. Výslovně se poukazovalo též na to, že mezi orgány státní a veřejné bezpečnosti, stranou a národními výbory nebyla akce řádně zkoordinovány. Podle dosavadní praxe se rodiny vesnických boháčů přesídlovaly vzhledem k nedostatku pracovních sil na čs. státní statky. Pak se ale provádění akce dostalo do rozporu s usnesením strany a vlády o opatřeních ke zlepšení hospodaření na státních statcích (částka 50/1952 Ú. l.), dle něhož měla být důsledně provedena „očista státních statků od vesnických boháčů a ostatních nepřátelských živlů“. Materiál proto naznačuje důležitou otázkou, kterou je nutno ihned řešit: Kam přesídlovat rodiny odsouzených vesnických boháčů, pokud jsou pro ně nově státní statky uzavřeny (potom měli být umístěni na tzv. velkých stavbách socialismu, s tímto řešením ovšem byly spojeny četné obtíže, zejména ohledně ubytování, neboť se nejednalo o jednotlivé pracovníky, ale o rodiny (matky s dětmi). Na vyřešení této otázky měla záviset kvalita práce bezpečnostních orgánů určujících podle směrnic místo nového pobytu, stejně jako práce národních výborů, které měly zajišťovat vše potřebné k hladké realizaci „vypovězení a odsunu“ odsouzených vesnických boháčů, dopravní prostředky pro stěhování a finanční prostředky pro úhradu stěhovacích výloh. Podle toho, co se v materiálu uvádělo, „boj proti venkovským boháčům bude pokračovat dále, obzvláště po usnesení strany a vlády z 3. 6. 1952 o upevnění a dalším rozvoji JZD.“ Aby tento boj – jak zdůrazňoval materiál – „byl úspěšný“, bylo považováno za potřebné, aby akce přesídlení odsouzených vesnických boháčů neběžela jako dosud po koleji spíše administrativní, nýbrž aby byla zajištěna spolupráce zainteresovaných orgánů (prokurátoři, orgány SNB, ONV, orgány KSČ), aby do akce byly plně zapojeny stranické orgány, aby akce byla plně politicky zajišťována, dále aby národní výbory řádně používaly možnosti ukládání vedlejších trestů a aby se všichni („tangovaní“?, tedy zřejmě dotčení) činitelé urychleně „shodli, kam přemisťovat rodinné příslušníky odsouzených vesnických boháčů“. Pokud by toto bylo zajištěno, přicházelo v úvahu upustit od dočasného pozastavení akce a mohlo být přistoupeno k jejímu plnému rozvinutí. Druhý materiál vycházel z toho, že v souvislosti s babickým případem byla „se souhlasem příslušných politických míst“ vydána směrnice. Měla posílit malé rolníky v jejich boji s vesnickými boháči a získávat malé a střední rolníky pro společné hospodaření v JZD. Toho se mělo dosáhnout tím, že odsouzení vesničtí boháči a jejich rodinní příslušníci budou vystěhováni, a tedy odstraněni z prostředí, kde žili, a kde by dále mohli rušivě působit na drobné a střední rolníky při socializaci vesnice. K praktickému provádění byly zřízeny zvláštní komise jako orgány předsedy ONV (jejich členy byli funkcionáři již zmínění). Objevuje se tu údaj o počtu vysídlených rodin (který však – jak se uvádí na jiném místě dokumentu Ústavu soudobých dějin – zjevně neodpovídal skutečnosti, nešlo pouze o 1 248 rodin, ale tento počet byl výrazně vyšší). Akce podle materiálu „nesplnila svůj účel“ (provádění vystěhování bez náležité politické přípravy, proti vůli vesnice, namísto toho, aby sami malorolníci žádali o odsun, odsuzovali a kritizovali práci komise, nezřídka muselo být přesídlení prováděno za pomoci bezpečnostních orgánů a v noci, byl prováděn
10
V průběhu akce „K“ bylo podle oficiálních seznamů v archivech ministerstva spravedlnosti vystěhováno téměř 2 000 rodin. 9 Ve skutečnosti jich však bylo zřejmě více, nesprávný výběr osob, takže byli přesídlováni i lidé přestárlí a nemocní, ženy s malými dětmi, atd., příslušní pracovníci si směrnici vykládali jako „podklad k likvidaci vesnických boháčů jako třídy“, trestní řízení nebo trestní řízení správní se provádělo jen formálně jako nezbytný předpoklad pro vyslovení vedlejšího trestu, který se tu označuje jako přesídlení rodiny, např. v jednom případě sám předseda ONV vydal rozhodnutí o přesídlení, aniž by proti rodinným příslušníkům bylo provedeno trestní řízení, malí a střední rolníci posuzovali tyto případy jako „porušování socialistické zákonnosti“ a odmítali obhospodařovat pozemky z majetku odsouzeného vesnického boháče, takže v některých případech zůstala pole neobdělána, dále pojem „rodinní příslušníci“ byl vykládán nesprávně – byly vysídlovány i další osoby, které nežily ve společné domácnosti – souhrnně se konstatuje, že nesprávně docházelo ke stíhání a vysídlování osob, jež se nedopustily trestného činu, nebo docházelo k záměně středních rolníků za vesnické boháče). Materiál konstatuje, že provádění celé akce bylo převážně administrativní, chybělo politické zajištění akce, vyznačovala se nadto značnou účastí pracovníků bývalého MNB, kteří namísto toho, aby vykonávali bezpečnostní práci, prováděli zajišťování bytů, kontrolovali ubytování v novém bydlišti, prováděli eskorty a byli nejiniciativnějším činitelem při provádění celé akce. Naznačovalo se, že při provádění akce nebylo vhodné využívat typicky buržoazní právní předpis – zákon č. 125/1927 Sb. z. a n. Všechny shora uvedené důvody vedly – jak se v tomto materiálu uvádělo – k návrhu na zrušení směrnice s tím, že případy již rozhodnuté měly zůstat ve stávajícím stavu, vyjma ojedinělých (!?) případů, kdy došlo k přehmatům. Návrat přesídlených by velmi poškodil další politickou práci na vesnici a představoval by i značnou ztrátu pro státní statky, kde tyto rodiny po přesídlení úspěšně pracují (!). Závěr tedy vyústil v doporučení 1. akci „K“ dále neprovádět, 2. dojde-li k odsouzení vesnického boháče pro závažný trestný čin, prokurátoři měli podávat soudům návrhy na vyslovení vedlejších trestů podle § 47 a § 53 tr. zák. č. 86/1950, a to tam, kde míra zavinění a intenzita trestných činů, jakož i politická a hospodářská situace, budou vyžadovat uložení vedlejšího trestu zákazu pobytu v obci, kde dosud vesnický boháč žil, 3. zrušit činnost komisí pro přesídlování, zrušit směrnici i prováděcí výnosy k ní vydané. K druhému materiálu je dále připojen informace ze dne 29. 12. 1953 o poradě, jež se měla týkat zrušení výnosů tří ministrů (tj. směrnice) – informace byla určena pro vedení Generální prokuratury. Porada měla vyústit v návrh řešení pro ÚV KSČ. Na poradě mělo být předběžně dohodnuto, že návrh na zrušení směrnice podá ministr vnitra s podotknutím, že se tak děje po dohodě s ministrem spravedlnosti a generálním prokurátorem. Zdůvodnění tohoto návrhu bylo založeno na úvaze, který orgán inicioval původní směrnici (ministerstvo národní bezpečnosti, posléze začleněné do MV), přičemž právní úkony vůči rodinným příslušníkům odsouzených kulaků, o které šlo zejména, náležely právě MV. Dále byly navrženy doplňky k oficiálnímu zrušení směrnice (např. „příčiny závad tkvěly v nesprávných politických a právních předpokladech směrnice, „právní základ byl pochybný…“, „zavedení komisí mělo za následek, že tyto komise bez právního podkladu rozhodovaly za jiné orgány lidové správy nebo státního aparátu, kteréžto orgány pak v rámci své zákonné působnosti pouze realizovaly usnesení komise…“. Tyto závěry byly převzaty do návrhu usnesení politického byra ÚV KSČ (bez uvedení konkrétního data) – do odůvodnění, přičemž ale text usnesení v podstatě ponechával všechny důsledky akce v platnosti. Vesničtí boháči i jejich rodinní příslušníci, jimž byl uložen zákaz pobytu v trestním řízení správním nebo v řízení správním, měli být posuzováni zcela shodně. U rodinných příslušníků vesnických boháčů se mělo vycházet z fikce, že trest zákazu pobytu (!) vykonali až v době, kdy ho vykonal odsouzený vesnický boháč. Materiál se dále zabýval pracovněprávní problematikou možného odchodu fakticky zaměstnanců státních statků (právě vesnických boháčů a jejich rodinných příslušníků), navíc uváděl, že se mnozí z nich již vrátili do místa svého předchozího pobytu. Předpokládalo se, že k hromadnému návratu těchto osob do místa původního bydliště nedojde vzhledem k tomu, že mnozí „nejsou ve svých původních obcích oblíbeni, některé rodiny již mají novou slušnou existenci a určitou zábranou měly být předpisy o hospodaření s byty a pracovněprávní předpisy 9 Podle údajů uvedených ve shora citované publikaci Ústavu soudobých dějin z roku 1992 (s. 6) je zřejmé, že v období od listopadu 1951 do léta 1953 bylo k vysídlení vytipováno celkem 8 246 osob, z toho 3 246 mužů, 2 722 žen, 1 606 dětí a 672 starých a práce neschopných osob. Z evidovaných 1 888 „rodinných celků“ bylo vystěhováno minimálně 1 629 rodin odsouzených „vesnických boháčů“, časově poslední vysídlení se uskutečnilo dne 28. 9. 1953. V dalších případech bylo rozhodnutí o vystěhování zrušeno, odloženo či provedeno jen uvnitř vlastního kraje, nebo záznamy o datu a místu přesídlení chybějí. Předpokládá se – jak bylo výslovně v citované publikaci uvedeno – že uvedený propočet se bude pokračujícím výzkumem zpřesňovat,
11
neboť přesný počet postižených se nikdy nepodařilo zjistit (uváděl to podle sdělení dokumentačního střediska KPV např. ministr Barák, který po skončení akce „K“ o ní referoval). Jednalo se tedy o akci velkého rozsahu. Následky pro většinu vystěhovaných zemědělských rodin představovalo zbavení majetku, donucení žít a pracovat v převážně naprosto nevyhovujících a zdraví škodlivých podmínkách, vzdálených mnohdy stovky kilometrů od původních domovů, soustavné ponižování lidské důstojnosti jejich a členů jejich rodin, pronásledování jich i členů rodiny včetně dětí, jimž byl odepřen přístup k vyššímu vzdělání a jejich schopnostem odpovídajícímu pracovnímu uplatnění, předčasná úmrtí starých a nemocných členů takových rodin v důsledku ztráty domova a prožitého utrpení. K nápravě spáchaných křivd, zejména k umožnění návratu do původních domovů, i po zrušení akce nedošlo. Akce „K“ tak zřejmě splnila účel, pro který byla určena, byť i byl takový účel oficiálně popírán (srov. shora citovaný materiál označený jako „Instruktáž“), a to likvidace kulaků jako třídy. 10 přičemž dokumenty z dalších archivních zdrojů naznačují, že muselo jít o výrazně vyšší počty vysídlených osob. 10 Š. Rokosová ve sborníku Securitas Imperii č. 10 ve svém příspěvku na s. 168 mj. uvádí, že naprosto zřejmé, že směrnice tří ministrů byla orgány lidové správy pojata jako vhodná záminka, jak pod rouškou zákonnosti beztrestně provádět likvidaci rodin zemědělců větších hospodářství jako sociální třídy. Článek směrnice, který měl všem vysídleným rodinným příslušníkům zaručit, že nebudou nikterak omezováni nebo trestáni, nebyl ve své podstatě nikdy naplněn. Do očí bijící nespravedlnosti a nezákonnosti spojené s neutuchajícím odporem vesnické veřejnosti nakonec přinutily příslušné nejvyšší orgány směrnici přehodnotit… S opatřeními proti sedlákům úzce souvisejí i instrukce, které ve vztahu s touto problematikou dostávaly orgány trestního (soudy) a správního (národní výbory) řízení. Postihy se většinou týkaly dodávkové povinnosti klasifikované jako sabotáž nebo maření jednotného hospodářského plánu, v menší míře i jiných deliktů. Měl-li rozsudek alespoň působit dojmem věrohodnosti, dalo to často práci. To, co činilo soudům i národním výborům největší potíže, byla již vícekrát zmiňovaná nejasnost pojmu vesnický boháč nebo kulak: kvůli ní se mnohdy stávalo, že soudnímu postihu určenému „nepřátelským boháčům“ neunikli ani malí a střední rolníci. Největších přehmatů se dopouštěly právě národní výbory, do jejichž kompetence náleželo také sankcionování přestupků proti zemědělské politice… Národní výbory se snažily opravdu svou trestní agendu řešit pokud možno třídně, ovšem narážely na problémy: pokud chtěly vyhovět požadavku prokuratury na přísnější tresty a nařizovat konfiskace majetku, neměly často komu statek přikázat a ten pak chátral. Pokud se rozhodly masově stíhat nedodávky zemědělských výrobků, spolu s vesnickými boháči musely potrestat i drobné a střední rolníky, aby nátlakové akce nepůsobily příliš křiklavě. Takovýto postup a výsledky se pak nutně setkaly s kritikou špiček KSČ, která si nepřála znepřátelit si nižší stavy. Nárůst počtu potrestaných vesnických boháčů za zemědělské delikty lze pak datovat od přijetí nového správního zákona v srpnu 1950. Jen za prvních osm měsíců jeho platnosti byli převážně za nedodávky nebo nesplnění osevního plánu potrestáni 8704 sedláci a jejich počet dále stoupal. O rok později mohlo již Ministerstvo vnitra konstatovat, že počet stíhaných kulaků se zvýšil na 30 241 (z toho 20 703 pro vyživovací přestupky). Další byli na základě trestního zákona přikazováni do TNP. Přesto toto množství Komunistická strana hodnotila číslo jako nedostatečně nízké. Generální prokuratura v podrobné analýze z roku 1951 o trestné činnosti vesnických boháčů vytýkala soudům, že z celkového počtu zemědělců odsouzených pro neplnění dodávek činili sedláci necelou třetinu. Přitom byl podle jejího názoru „vesnický boháč“ typickým sabotérem výživy, avšak prováděl svou činnost záměrně a rafinovaně. Přes tyto známé skutečnosti soudy údajně postupují příliš shovívavě, když pro úmyslnou sabotáž odsuzují jen necelou čtvrtinu obžalovaných sedláků a trest propadnutí majetku nevyslovují téměř vůbec. Soudy neměly zapomínat, že rafinovaní kulaci ke své záškodnické činnosti využívají „důvěřivé a málo uvědomělé střední rolníky“ a nezřídka předstírají aktivní zájem o socialistické formy hospodaření, aby pak mohli tyto instituce rozvrátit zevnitř. Proto je nutné sedlákům věnovat zvýšenou pozornost. „Prokuratury i soudy si musí [...] uvědomovat podstatu třídního boje na vesnici a linii zemědělské politiky, zejména nutnost ostré represe vůči vesnickým boháčům. [...] Prokuratury i soudy si musí dále uvědomit, že trest je prostředkem a nástrojem boje dělnické třídy. Je nutno při ukládání trestů ostře třídně diferencovat.“ V polovině 60. let, v době, kdy KSČ mohla konečně konstatovat, že se „kulaků“ definitivně zbavila a dosáhla socializace vesnice, se začaly objevovat i první stížnosti na nezákonný postup proti soukromě hospodařícím zemědělcům v 50. letech. K tomu, jak bylo při vyřizování těchto podání
12
Nejvyšší státní zastupitelství shromáždilo k dané problematice příslušné podklady včetně dostupné literatury, 11 zpracovalo podklad pro gremiální poradu, která se uskutečnila dne 4. 1. 2006. Po projednání věci na gremiální poradě a posouzení podkladů byl vypracován tento metodický materiál, který by se měl stát určitým vodítkem pro další možný postup v dané věci (nutno především v této souvislosti zdůraznit, že se jedná o materiál metodické a doporučující povahy). K textu, který je uveden v úvodu tučně, jeho jednotlivým bodům – se poukazuje zejména na následující:
postupováno, srov. blíže s. 176 a n. příspěvku: Neměla být prováděna revize zemědělských případů, a to ani tehdy, jestliže byli za kulaky označeni střední zemědělci, a podněty došlé Generální prokuratuře a Nejvyššímu soudu měly být odkládány, o čemž byli pisatelé stručně vyrozuměni. Z týchž důvodů se nepovažovalo ani za vhodné, aby v těchto případech byly povolovány obnovy trestního stíhání; k určité změně přístupu, ale jen dočasné, došlo v roce 1968; návrat ke zcela odmítavému pojetí ohledně možného přehodnocení těchto postupů pak nastal v období normalizace (1970 – 1989). Cit. příspěvek dále zmiňuje (na s. 176 – 181) to, jak byla prováděna tzv. očista středních zemědělských škol a škol vysokých od dětí vesnických boháčů, jakož i konečné výsledky celé akce. To shrnoval např. XII. sjezd KSČ, jestliže konstatoval, že „pokud jde o likvidaci zbytku vykořisťovatelských tříd, byl úkol splněn v tomto období [tj. od XI. sjezdu v roce 1958 – pozn. aut.] již bez obtíží, neboť v době XI. sjezdu zůstal na vesnici zbytek kulactva, jejich hospodářství představovala jen 1,6 % veškeré zemědělské půdy. Důsledným omezováním a zatlačováním bylo kulactvo jako třída zcela odstraněno, a tím také odstraněno soukromé vlastnictví výrobního prostředku, které by umožňovalo vykořisťování člověka člověkem.“ 11 Výše zmiňované problematiky se - ať už přímo nebo nepřímo – dotýká v podstatě následující literatura: Kratochvíl, V.: Listina základních práv a svobod ve vztahu k Evropské úmluvě z pohledu retroaktivity trestního zákona in malam partem, Kriminalistika č. 1/1994, s. 34 – 45; Procházka, A.: Quo vadis?, Právní rozhledy č. 5/1996, s. 212; Šámal, P., Púry, F.: Ještě k problematice promlčení trestnosti činů ve vztahu k zákazu retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele, Právní rozhledy č. 11/1996; Crha, L.: A ještě jednou k promlčení starých trestných činů“, Právní rozhledy č. 7/1997, s. 360; Šámal, P., Růžička, M., Novotný, F., Doucha, J. Přípravné řízení trestní. Praha: C. H. Beck, 1. vydání, Praha 1997, kapitola IV., IX., bod 7., s. 622 až 629; Příspěvky z kolokvia „Vybrané otázky odpovědnosti za trestné činy, které nebyly totalitním státem stíhány z politických důvodů“ konaného dne 30. 1. 1998 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Právní praxe č. 1/1998, s. 1 – 28): Úvodní slovo k zahájení kolokvia „Vybrané otázky odpovědnosti za trestné činy, které nebyly totalitním státem stíhány z politických důvodů“ (tehdejší ministryně spravedlnosti JUDr. Vlasta Parkanová), Novotný, O.: K aktuálním otázkám institutu promlčení trestního stíhání, Mikule, V.: Poznámky z hlediska ústavněprávního, Šturma, P.: K mezinárodněprávním aspektům retroaktivity trestního zákona in malam partem z hlediska výjimek z promlčení; Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. Brno: Doplněk a Masarykova univerzita, 4. opravené a doplněné vydání, 2003, s. 426 – 432; Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – obecná část, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 40 – 41 a s. 85 – 89; Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář, díl I (§ 1 - § 90), C. H. Beck, Praha 2004, 6. vydání, s. 588 – 593, s. 601 – 604 a dále i s. 143 – 145; Šturma, P.: Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu, Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu, sborník příspěvků z konference pořádaného českou národní skupinou Mezinárodní společnosti pro trestní právo, s. 1 a n.; Šturma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, C. H. Beck, Praha, 2. vydání, 2003, s. 83 a n.; Šturma, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002, zejména s. 46 a n.; Šámal, P.: Několik poznámek k implementaci Statutu Mezinárodního trestního soudu do vládního návrhu trestního zákoníku, in: Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu, sborník příspěvků z konference pořádaného českou národní skupinou Mezinárodní společnosti pro trestní právo, C. H. Beck, Praha 2004, s. 81 a n.; Vyrovnání se s komunistickou minulostí ve státech střední Evropy, Sborník příspěvků z Konference středoevropských ústavních soudů, Linde, Praha 2004. Ve shora uvedených příspěvcích se odkazuje na další literaturu, která se týká zmiňované otázky.
13
K bodům I. a II. metodického materiálu: Jak vyplývá ze stanoviska MSZ v Praze, VSZ v Praze i předběžného stanoviska dřívějšího odboru trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství a jak koneckonců vyplynulo i z jednání gremiální porady konané dne 4. 1. 2006 na Nejvyšším státním zastupitelství i další porady uskutečněné dne 9. 1. 2006, za nejzásadnější pro posouzení dané problematiky se pokládá především správné zodpovězení otázky, zda: a) po stránce skutkové se může jednat o jednání (v případě akce „K“ v období let 1951 – 1953; obdobně by se to mohlo týkat i jakýchkoli jiných zločinů komunismu), 12 jež může naplňovat b) po stránce právní znaky jednání, jež je možno kvalifikovat jako: aa) zločin proti lidskosti, 13 včetně genocidia a jednání obdobných, 14 nebo 12
Zločiny komunismu lze v této souvislosti rozumět trestné činy spáchané v období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 představiteli nebo vykonavateli státní a politické moci z tehdejšího období. Charakteristickými rysy této formy trestné činnosti je především to, že byly páchány pachateli z řad pracovníků státních orgánů nebo osobami jednajícími z jejich pověření nebo pověření stranických orgánů. Od jejich spáchání uplynula již značně dlouhá doba a lze jen velmi obtížně prokazovat naplnění skutkové podstaty trestného činu. Platí to i ohledně těch nejzávažnějších trestných činů, které byly v tomto období spáchány. Z důvodu odstupu doby si již svědci nepamatují bližší podrobnosti svého případu. Také obvinění zpravidla již pro vysoký věk nemohou k věci nic uvést; jejich zdravotní stav někdy neumožňuje ani plnohodnotnou účast na trestním řízení. Nelze již zpravidla provést žádné důkazy, na jejichž základě by bylo možno uspokojivě věc objasnit, např. znalecké posudky, odborné kriminalistické expertizy. Velmi závažnou otázkou je posuzování hodnověrnosti důkazního materiálu obsaženého ve spisových materiálech především z 50. let. V řadě věcí je třeba počítat s tím, že důkazy provedené podle právních úprav z tohoto období nebudou již použitelné ve stadiu projednání trestní věci před soudem (zejména pokud jde o výpovědi svědků). V úvahu přitom nepřichází opakování některých důkazů, což nezřídka může vést k tomu, že se věc nepodaří z hledisek uvedených v § 2 odst. 5 a § 89 odst. 1 tr. ř. plně objasnit. 13 V literatuře se ohledně zločinů proti lidskosti většinou odkazuje na čl. 6 písm. c) Statutu Norimberského vojenského tribunálu publikovaného pod č. 164/1947 Sb. (zejména vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné nelidské činy spáchané proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, nebo pronásledování z příčin politických, rasových či náboženských spáchané v souvislosti s kterýmkoli zločinem proti míru nebo válečným zločinem, a to bez ohledu na to, zda bylo porušeno místní právo země, kde byly zločiny spáchány). Podle toho, co se uvádí v příspěvcích Šturma, P.: Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu, Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu, sborník příspěvků z konference pořádaného českou národní skupinou Mezinárodní společnosti pro trestní právo, s. 1 a n.; Šturma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, C. H. Beck, Praha, 2. vydání, 2003, s. 83 a n., snahy o postih zločinů proti lidskosti má poměrně dlouhou historii a rozhodně nezačíná až Norimberským vojenským tribunálem; skutečností je, že zprvu převažovalo úsilí postihovat zločiny válečné nebo zločiny proti míru (byť i tam vyvstávaly nepřekonatelné problémy). Norimberský tribunál byl a dodnes převážně je vysoce oceňován jako nástroj mezinárodní spravedlnosti. Jeho význam nebyl spatřován pouze v souzení a potrestání válečných zločinců, ale také – a to především – v potvrzení a rozvinutí pravidel mezinárodního práva. Konkrétně se mělo jednat zejména o (mj.) pravidla týkající se zákazů nejvážnějších zločinů proti míru, lidskosti a proti zákonům a obyčejům války, zejména jednoznačného stanovení individuální trestní odpovědnosti pachatelů těchto zločinů podle mezinárodního práva. Mezinárodní vojenské tribunály v Norimberku (a rovněž v Tokiu) byly svým vznikem a fungováním jedinečnými institucemi, které neměly přímé nástupce. Přesto zásady obsažené v jejich statutech a rozsudcích významně obohatily mezinárodní právo, a to jak materiální (katalog zločinů podle mezinárodního práva), tak princip individuální trestní odpovědnosti podle mezinárodního práva, v důsledku čehož se – jak P. Šturma výslovně uvádí – jednotlivec zabydlel v mezinárodním právu jako jeho subjekt, byť s dílčí až marginální způsobilostí. Od té doby se ovšem vývoj mezinárodního práva nezastavil, i když se na dlouhá léta (zejména období studené války) v institucionální oblasti velmi zpomalil. S mezinárodním trestním soudem sice počítaly čl. VI Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948) a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu (1973), avšak ani v jednom případě ke zřízení takového soudu nedošlo.
14
Průlom přinesla až frustrace mezinárodního společenství z hromadného vraždění, „etnického čištění“ a dalších zločinů páchaných na území bývalé Jugoslávie v rámci konfliktů vzniklých po jejím rozpadu. Došlo tak ke zřízení Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Tento tribunál s místně a časově omezenou jurisdikcí ovšem nevznikl na základě mezinárodní smlouvy, nýbrž byl zřízen rozhodnutím Rady bezpečnosti jednající na základě hlavy VII. Charty OSN. Obdobně byl zřízen v roce 1994 i Mezinárodní tribunál pro Rwandu. Věcná působnost těchto tribunálů zahrnuje zločin genocidy, zločiny proti lidskosti a závažná porušení mezinárodního práva humanitárního aplikovatelného v mezinárodním i vnitřním ozbrojeném konfliktu. Určitá specifika vykazuje Statut zatím posledního ad hoc tribunálu, Speciálního soudu pro Sierra Leone, který má formu dvoustranné mezinárodní smlouvy mezi OSN a vládou této západoafrické země. Pokud jde o Statut ICC (Mezinárodního trestního soudu) z roku 1998 (Římská smlouva, kterou ČR dosud – jako jediný členský stát EU – neratifikovala), P. Šturma v obou citovaných publikacích kromě jiného uvádí, že čl. 7 Statutu při vymezení „zločinů proti lidskosti“ na jedné straně potvrdil posun, ke kterému došlo od doby Norimberského tribunálu, v tom, že tento zločin může být spáchán i bez souvislosti s ozbrojeným konfliktem (tzv. war nexus). Na druhé straně však učinil součástí definice to, že kterýkoli z uvedených činů musí být spáchán „jako součást široce založeného nebo systematického útoku namířeného proti civilnímu obyvatelstvu“. Konečně oproti norimberské definici rozšířil výčet činů, jež za výše uvedených podmínek naplňují skutkovou podstatu zločinu proti lidskosti. Jedná se o 1. vraždu, 2. vyhlazování, 3. zotročování, 4. deportaci nebo násilný přesun obyvatelstva, 5. zbavení svobody při porušení základních pravidel mezinárodního práva, 6. mučení, 7. znásilnění, sexuální otroctví, nucenou prostituci, nucené těhotenství a sterilizaci nebo jinou podobně závažnou formu sexuálního násilí, 8. perzekuci určité skupiny obyvatelstva z politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních, náboženských a jiných důvodů, které mezinárodní právo nedovoluje, při páchání jiného činu podléhajícího jurisdikci Soudu, 9. nedobrovolné mizení osob, 10. apartheid, 11. jiné podobné nelidské činy způsobující úmyslně velké utrpení. Přitom byly vzaty v úvahu jak přínos některých speciálních mezinárodních instrumentů na ochranu lidských práv, tak zkušenosti z jejich hrubého porušování, a to včetně otřesných forem, ke kterým docházelo v delší i zcela nedávné minulosti, včetně poznatků z vyšetřování zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie. Útok namířený proti civilnímu obyvatelstvu v kontextu tohoto článku Statutu znamená řadu jednání zahrnující opakované spáchání vyjmenovaných trestných činů proti civilnímu obyvatelstvu, na základě nebo na podporu politiky státu či nějaké organizace směřující ke spáchání takového útoku. Jinými slovy to znamená, že zločin proti lidskosti tvoří teprve složený akt, tedy více jednání v odlišných případech, pokud vyhovují obecné definici a zároveň naplňují některou z konkrétních skutkových podstat. Kromě toho zločinem proti lidskosti nejsou pouhé izolované činy jednotlivců, nýbrž musí jít o činy osob, které jednají oficiálně či jen de facto jménem státu, popř. organizace (bez bližšího určení, o jaký typ organizace může jít). Tato zužující kritéria jsou zvláště u zločinů proti lidskosti, aby nedošlo k jejich záměně s obecně kriminálními činy (vražda, mučení, znásilnění), jež nejsou součástí organizované politiky namířené proti určité části obyvatelstva. V příspěvku Šturma, P.: Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002, zejména s. 46 a n., se dále podrobněji zmiňuje celý vývoj mezinárodního práva veřejného, pokud jde o (mj.) posuzování obsahu pojmu „zločiny proti lidskosti“, a to i z hlediska kodifikačních snah v rámci OSN. Již v roce 1947 byla Komise pro mezinárodní právo rezolucí Valného shromáždění OSN č. 177/II z 21. 11. 1947 pověřena úkolem vypracovat návrh dokumentu nazvaného „Kodex zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva“. Diskuse se tehdy zaměřila především na otázku, zda se zásady stanovené v rozsudku a Statutu Norimberského tribunálu staly zásadami mezinárodního práva. Komise dospěla ke kladnému závěru a v roce 1950 zformulovala Zásady mezinárodního práva, uznané v Chartě Norimberského tribunálu a jeho rozsudku. První návrh citovaného Kodexu předložila Komise v roce 1951, avšak k jeho projednání ve Valném shromáždění nedošlo a návrh byl Komisi vrácen k dopracování. S několika změnami byl návrh Valnému shromáždění znovu předložen v roce 1954, tehdy však bylo jeho projednávání znovu odloženo. Teprve v roce 1978 požádalo VS OSN generálního tajemníka OSN, aby vyzval členské státy a příslušné organizace k předložení připomínek k návrhu Kodexu a aby k této problematice na rok 1980 připravil zprávu. Rezolucí č. 36/106 z roku 1981 VS OSN opětovně pověřilo Komisi pro mezinárodní právo, aby při vypracování návrhu nového Kodexu vzala v úvahu i vývoj, který mezinárodní právo v mezidobí zaznamenalo. V letech 1983 – 1986 se zvláštní zpravodaj (Doudou Thiam ze Senegalu) zabýval obecnými otázkami (včetně metodologie kodifikace a problémů
15
implementace), otázkou rozsahu návrhu po stránce úpravy hmotného práva a rozsahu osobní působnosti (katione materie a katione personae), problémem definice zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, obecnými principy a zločiny proti míru. 7. zpráva zvláštního zpravodaje z roku 1989 již obsahovala návrh článků o zločinech proti lidskosti a o válečných zločinech. V roce 1990 byl návrh Kodexu poněkud pozměněn a doplněn, což se opakovalo i o rok později. Na svém zasedání v roce 1991 však již Komise přijala v prvním čtení ucelený návrh Kodexu. Text obsahoval jak obecné zásady, tak i obsáhlý katalog skutkových podstat tří kategorií zločinů, a tedy i zločinů proti lidskosti (došlo k rozšíření o některé nové skutkové podstaty, byť jejich zařazení se mohlo tehdy jevit problematické, např. nedovolený obchod s drogami nebo úmyslné a těžké poškozování životního prostředí). Komise zvolila pragmatické řešení, neboť očekávala připomínky států – po jejich vyhodnocení a zapracování přistoupila v roce 1994 k projednání a přijetí návrhu ve druhém čtení. V roce 1996 pak byla tato etapa završena přijetím celého návrhu článků Kodexu (Komisí pro mezinárodní právo). Návrh Kodexu z roku 1996 např. v čl. 17 vymezoval zločin genocidy a v čl. 18 některé nelidské činy jako zločiny proti lidskosti. Jejich definice vycházela ze Statutu Norimberského tribunálu, vzala však v úvahu pozdější vývoj mezinárodního práva. Byla založena na obecnějším vymezení „Zločinem proti lidskosti se rozumí kterýkoli z níže uvedených činů spáchaných systematickým způsobem nebo ve velkém měřítku a podnícený či organizovaný vládou nebo nějakou organizací či skupinou…“. První dvě podmínky musely být splněny alternativně. V žádném případě však nestačilo pro tuto kvalifikaci to, že šlo o izolovaný čin pachatele, spáchaný z vlastní iniciativy a namířený proti jediné oběti. Definice zločinů proti lidskosti v čl. 18 návrhu Kodexu neobsahovala – na rozdíl od Statutu Norimberského tribunálu – požadavek, aby čin byl spáchán v době války nebo v souvislosti se zločiny proti míru či válečnými zločiny. Tato zásadní autonomie zločinů proti lidskosti jako kategorie zločinů, které nejsou vázány na průběh války, byla jedním z důležitých posunů v mezinárodním právu, k nimž od dob Norimberského procesu došlo. Ohledně jednotlivých forem – zakázaných skutků, jednalo se o 1. vraždu, 2. vyhlazování, 3. mučení, 4. zotročování, 5. perzekuce z politických, rasových, náboženských nebo etnických důvodů. Zmíněné skutkové podstaty měly obdobnou povahu jako genocida, neboť základní lidská práva (především na život a lidskou důstojnost) jsou rovněž chráněna kogentními normami obecného mezinárodního práva. V tomto ohledu návrh Kodexu navazoval na některá ustanovení Mezinárodního paktu o občanských politických právech z roku 1966 jako dle jeho čl. 6 (právo na život), čl. 7 (zákaz mučení a podobného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu) a čl. 8 odst. 1 a 2 (zákaz otroctví a nevolnictví), kde se jednalo již v této době o kodifikaci obecně platných kogentních norem. Následovaly 6. institucionalizovaná diskriminace z rasových, etnických nebo náboženských důvodů, zahrnující porušování základních lidských práv a vedoucí k vážnému znevýhodnění částí obyvatelstva (fakticky šlo o zločin apartheidu zařazený pod obecnějším označením – vycházelo se tedy z Mezinárodní úmluvy o odstranění a trestání zločinu apartheidu z roku 1973). Další dvě skutkové podstaty – 7. svévolné deportace nebo násilné přesídlení obyvatelstva, a 8. svévolné věznění – nebyly v návrhu Kodexu zcela nové. Deportace představuje vyhoštění z území státu, k násilnému přesídlení může dojít uvnitř hranic daného státu. Deportace figurovala mezi zločiny proti lidskosti již ve Statutu Norimberského tribunálu a dále i ve Statutech ICTY i ICTR. Svévolné věznění je v rozporu s čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a jako zločin proti lidskosti bylo kvalifikováno i ve statutech obou ad hoc mezinárodních tribunálů (ICTY i ICTR). P. Šturma v příspěvku dále velmi podrobně zmiňuje problematiku vztahující se k realizaci (implementaci) Kodexu. Základní otázkou, která provázela přípravu návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, proto bylo, zda svěřit postih těchto zločinů mezinárodnímu trestnímu soudu (k tomu účelu zřízenému), nebo vnitrostátním soudům. Vedle toho ovšem Komise pro mezinárodní právo zvažovala i různé varianty vycházející z těchto dvou základních koncepcí, popř. jejich kombinace. I když Komise ještě v době schvalování návrhu článků Kodexu v prvním čtení nevyloučila možnost jurisdikce mezinárodního trestního soudu, v této fázi založila svůj přístup na obecné úpravě jurisdikce národních soudů v kombinací s extradicí. V období pěti let mezi přijetím návrhu Kodexu v prvním a druhém čtení (1991 – 1996) však došlo v mezinárodním společenství států – a tudíž i v rámci Komise – k zásadní proměně postojů vůči mezinárodnímu trestnímu soudnictví – tato změna byla spojena jak se vznikem a pozitivním vkladem dvou mezinárodních tribunálů zřízených OSN ad hoc, tak zejména s přípravou statutu stálého Mezinárodního trestního soudu. Shodou výše zmíněných okolností se pak stalo, že mandát Komise byl rozšířen tak, že paralelně pracovala na vlastním návrhu Kodexu i na návrhu Statutu Mezinárodního trestního soudu. Před přijetím Kodexu ve druhém čtení ovšem Komise dokončila svůj návrh statutu MTS (1994), takže
16
bb) jednání, jež je uvedeno v § 67a písm. d) tr. zák., 15 nebo cc) jednání uvedeného v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., 16 nebo dd) jiný trestný čin 17 a c) takovému právnímu posouzení [pokud jde o kategorie pod písm. aa) – cc)] nebrání zákaz pravé retroaktivity. 18 V úvahu je třeba vzít i možný dopad amnestijních rozhodnutí, jež byla v průběhu dotčené doby (1948 – 1989), případně i poté, vyhlášena. Přitom podle podkladů, které dosud byly shromážděny, po stránce skutkové přichází v úvahu posuzování těchto otázek možné vyvozování trestní odpovědnosti vůči následujícím kategoriím potencionálních pachatelů: Jedná se o: - organizátory akce (osoby, jež směrnici tří ministrů vydaly, resp. schválily její obsah; které již vesměs zemřely); - vykonavatele akce (osoby, které se ve vymezeném rozsahu podílely na realizaci akce), přičemž realizace Směrnice z jejich strany (včetně vydání samotného výměru) mohla nadto probíhat a) buď v souladu se Směrnicí, tedy při ní došlo pouze k výše uvedeným obecným následkům, anebo b) při ní docházelo k nezákonnostem (buď tím, že výměr byl vydán v rozporu se samotnou Směrnicí, nebo k samotnému fyzickému vystěhování osob nedošlo „dobrovolně", takže na ně byl vyvíjen při tomto nátlak. Doplnit by ještě bylo možné další skupinu: - těch, kteří ponechali i po zjištění, že akce neprobíhá v souladu se zadáním (a i na tehdejší poměry vyznačující se značnou mírou „právního nihilismu“ a neúcty k právu – v rozporu se zákony), všechny důsledky akce v platnosti (a odsouzení vesničtí boháči i jejich rodinní příslušníci se buď vrátili do svých původních bydlišť, nebo ne, ale většinou až po minimálně 3 letech trestu zákazu pobytu, na kteroužto maximální dobu zkrátila délku do návrhu z r. 1996 zapracovala i skupinu článků procesní a jurisdikční povahy, které již zohledňovaly nové okolnosti vztahující se k implementaci Kodexu. 14 Z toho, co bylo již ke zločinům proti lidskosti uvedeno, vyplývá jednoznačně, že i genocidium, popř. mučení nebo jiné kruté, ponižující či nelidské zacházení (viz Úmluva č. 143/1988 Sb.), je již včleňováno mezi zločiny proti lidskosti. S jistou výhradou (že zřejmě v těchto intencích česká právní úprava nevyznívá) z toho vychází i stanovisko. 15 Citovaná úprava byla vložena novelou trestního zákona č. 327/1999 Sb., účinnou od dne 28. 12. 1999. Do § 67a tr. zák. byla jednak vložena nová kategorie nepromlčitelných trestných činů, jednak v § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. došlo k prodloužení promlčecí doby u trestných činů, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně 10 let. K této otázce srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 4 Tz 81/2003 (ASPI): Zákon č. 327/1999 Sb. , který upravuje nově běh promlčecích lhůt, je možné aplikovat pouze v intencích ustanovení § 16 odst. 1 zákona o časové působnosti trestních zákonů. Tímto pojetím se zákon č. 327/1999 Sb. stává de facto v praxi neaplikovatelným. 16 Toto stanovisko se nezabývá podrobněji problematikou spojenou s tímto zákonem (shora jsou citovány jen některé příspěvky týkající se právě § 5 zákona č. 198/1993 Sb.). Skutečností, kterou však nelze pominout, je to, že nález Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. ustanovení § 5 cit. zákona nezrušil (v rámci abstraktní kontroly ústavnosti) a uvedený nález je nutno respektovat. Srov. i rozhodnutí velkého senátu NS ČR (v něž vyústily různé diskuse nad praktickým dosahem ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., podrobnosti zde uváděny rovněž nejsou) sp. zn. 15 Tdo 163/2005 – „Při splnění podmínek stanovených v § 5 zák. č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné z důvodu jeho promlčení (§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.), jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989. 17 To by ve vztahu k problematice řešené tímto stanoviskem mělo za následek závěr, že postih pro takové jednání by byl vyloučen. 18 Srov. zejména Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – obecná část, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 40 – 41 a s. 85 – 89; Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář, díl I (§ 1 - § 90), C. H. Beck, Praha 2004, 6. vydání, s. 143 – 145; Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, obecná a zvláštní část, Linde, Praha 2005, s. 50 – 51, atd.
17
tohoto trestu novela trestního zákona a trestního zákona správního). Posuzování možné trestní odpovědnosti této specifické kategorie osob ovšem bude velice obtížné, přesto se jeví vhodné i tuto kategorii zmínit. Pokládá se za velmi důležité, aby určité jednání konkrétních osob (byť třeba již zemřely a i když k němu došlo před velmi dlouhou dobu) bylo přesně označeno a náležitě pojmenováno. Je to významné z toho pohledu, že ani jednání, jež lze zahrnout pod nezřídka užívaný výraz „staré zločiny“ (srov. ještě níže), by nemělo zůstat opomenuto a stranou pozornosti, jakkoli mohou vyvstávat značné obtíže při jeho zadokumentování i při právním posouzení. Z tohoto pohledu je na základě zatím dostupných podkladů zřejmé, že organizátoři akce „K“ vytvořili tajnou Směrnici v rozporu s existujícím právním řádem, a to nejen ve vztahu k rodinným příslušníkům odsouzených vesnických boháčů, nýbrž i samotným těchto odsouzeným. Pokud totiž vesnickému boháči odsouzenému pouze k trestu propadnutí jmění nebyl uložen současně trest zákazu pobytu podle § 53 tr. zák. č. 86/1950 Sb. nebo § 23 tr. zák. správního č. 88/1950 Sb., nemohl být nucen k vystěhování z místa, ve kterém dosud bydlel. Vůbec už se nemohla z trestu propadnutí jmění uloženého odsouzenému vesnickému boháči, a to i v případě, že by mu byl současně uložen trest zákazu pobytu, dovozovat povinnost vystěhování z místa bydliště pro rodinné příslušníky tohoto vesnického boháče. Směrnice proto byla od samotného jejího přijetí nezákonná i ve vztahu k tehdy existujícím právním předpisům (zřejmě proto byla od počátku vedena jako tajná). Osoby, které se přímo podílely na jejím vydání, tedy ministři národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti, byly nepochybně veřejnými činiteli i ve smyslu § 75 odst. 10 tehdy platného tr. zák. č. 86/1950 Sb. (i ve znění zákona č. 63/1956 Sb.). Jednání těchto osob by bylo nutno (přinejmenším) kvalifikovat jako trestný čin porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zákona č. 63/1956 Sb. (jelikož ten zmírnil spodní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody, který pouze mohl být za tento trestný čin uložen, z pěti na tři léta, přičemž horní hranice činila nadále deset let). Promlčecí doba jakožto součást podmínek trestnosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. činila u tohoto trestného činu 10 let (§ 65 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zákona č. 63/1956 Sb.). 19 Pokud jde o osoby podílející se na realizaci předmětné Směrnice, ať už v souladu s ní nebo dokonce v rozporu s jejími ustanoveními, také v těchto případech (s výjimkou členů KSČ, jednalo by se však nepochybně o účastníky) se totiž jednalo o veřejné činitele (pracovníci StB, ministerstev vnitra, zemědělství, práce a sociálních věcí, školství, spravedlnosti, národní bezpečnosti, soudů, prokuratury a finanční prokuratury), kterým musel být znám rozpor předmětné Směrnice s právními předpisy (nebo s tímto rozporem alespoň museli být srozuměni). Pokud tedy podle Směrnice, ba dokonce nad její rámec, postupovali, dopouštěli se trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zákona č. 63/1956 Sb. Jak již bylo výše naznačeno, přichází v úvahu vymezení ještě další kategorie možných pachatelů ve vztahu k provádění akce „K“ (a to těch, kteří po pozastavení a zrušení akce neučinili nic pro to, aby její důsledky byly napraveny). Tyto osoby většinou také jednaly v postavení veřejných činitelů, a proto nejspíše by u nich bylo možno dovozovat naplnění přinejmenším skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle §
19
Srov. však níže zmiňované další možnosti právního posouzení včetně eventuální aplikace § 5 zákona č. 198/1993 Sb.
18
175 odst. 1 písm. a), popř. c), odst. 2 písm. b), c) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zákona č. 63/1956 Sb. 20 Po skutkové stránce zřejmě nebude pochybností o tom, že jednání jednotlivých kategorií osob (a to především prvních dvou) jsou vysoce závažná, a to i z pohledu tehdejšího právního řádu. Míru závažnosti (společenské nebezpečnosti) těchto jednání výrazně zvyšuje i to, jaké následky nastaly, resp. mohly nastat (nebyly zatím vždy konkrétně a podrobně zadokumentovány). 21 To, co zatím bylo uvedeno, by zřejmě mohlo svědčit pouze pro závěr, že by se nejvýše mohlo jednat o kategorii trestných činů zmíněných shora pod písm. dd), což by ve svých důsledcích znamenalo, že po uplynutí dlouhé doby (více než 50 let) by byl jakýkoli trestní postih vyloučen. Je však třeba se velmi pečlivě a důsledně zaobírat otázkou, zda v tomto případě nemůže jít o příslušnou kategorii trestného činu (zločinu) závažnějšího. V úzké návaznosti na to potom řešit problematiku, zda trestnímu postihu i za předpokladu, že by bylo možno shledat naplnění závažnějšího (nepromlčitelného trestného činu nebo trestného činu, u něhož promlčení fakticky v období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 neběželo – za splnění určitých podmínek) trestného činu, nebrání zákaz retroaktivity k tíži pachatele. Ať už by bylo možno činit dopředu jakýkoli závěr (jde o závěr vztahující se na podkladě posouzení skutkových zjištění, jež byla nebo podle očekávání budou opatřena v průběhu prověřování, k právní stránce), je zřejmé, že je-li podstata této složité problematiky spatřována v tom, že je nutno zvažovat povahu určitých trestných jednání, zda naplňují znaky zločinů proti lidskosti (včetně genocidia a dalších), trestných činů uvedených v § 67a písm. d) tr. zák., trestných činů splňujících podmínky uvedené v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., anebo jiných trestných činů. To všechno ještě s ohledem na to, zda postihu nebrání zákaz retroaktivity k tíži pachatele. Ten je (v rovině platného ústavního pořádku ČR) zakotven především v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), dle něhož trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Na ústavní vymezení navazuje úprava v § 16 odst. 1 tr. zák. 22 Naproti tomu tématiky zločinů proti lidskosti (včetně genocidia a dalších) se dotýká řada mezinárodních smluv:
20
Přicházela by tu v úvahu i trestní odpovědnost za trestný čin podle § 176 odst. 1 písm. a), resp. c), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. č. 86/1950 (jde tu ovšem o trestný čin spáchaný z nedbalosti, takže možnost jeho stíhání je dnes – vzhledem k tomu, co již bylo zmíněno, prakticky vyloučena). 21 Viz i příspěvek Rokosová, Š.: Administrativní opatření – jedna z forem perzekuce sedláků komunistickým režimem, in: Securitas Imperii č. 10, 2003, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, s. 147 – 194, především z pohledu i represí realizovaných v oblasti znemožnění vzdělání u rodinných příslušníků velkých sedláků. Jednalo se tedy o soustředěnou a zacílenou represi vycházející z ideologicky zrůdných principů a morálně zavrženíhodných pohnutek (nezřídka šlo nejen o „likvidaci kulactva jako třídy“, ale i o promyšlené a lstivé úsilí zbavit tyto osoby veškerého majetku i cti; stali se z nich občané „druhého řádu“). 22 Při posuzování trestnosti činu se konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný čin konkrétní osoby trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy se jedná, tj. zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a bude mu uložen trest, popř. bude upuštěno od potrestání, atd. Přitom se příslušný soubor právních předpisů vztahujících se na určité konkrétní jednání použije vcelku, nelze tedy částečně použít jednu úpravu a částečně druhou.
19
a) Dohoda sjednaná vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, vládou Spojených států amerických, vládou Francouzské republiky, jakož i vládou Svazu sovětských socialistických republik o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy Dohoda byla uzavřena v intencích zejména Moskevské deklarace z 30. 10. 1943; byla vyhlášena pod č. 164/1947 Sb.). Na jejím základě byl proto zřízen Mezinárodní soudní dvůr (Mezinárodní vojenský tribunál), jehož Statut je přílohou zmíněné dohody. V čl. 6 písm. c) je uvedeno vymezení zločinů proti lidskosti (srov. již shora). b) Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, která byla uveřejněna v příloze Sbírky zákonů pod č. 32/1955 Sb. Úmluva rozumí pod genocidiem kterýkoli z dále uvedených činů, které byly spáchány v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Jde přitom o následující činy: •
usmrcení příslušníků takové skupiny,
•
způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny,
•
úmyslné uvedení kterékoli skupiny shora uvedené do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení,
•
opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo narození dětí,
•
násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
Trestné je pachatelství genocidia, spolčení k jeho spáchání, přímé a veřejné podněcování k jeho spáchání, pokus takového činu a účastenství na něm. Úmluva vycházela z obdobných zásad jako vpředu citovaný Statut, tzn. trestní odpovědnosti nebylo možno se zprostit z titulu úředního postavení, uplatňovala se trestní odpovědnost fyzických osob za vlastní zavinění, z hlediska možnosti vydání nebylo genocidium považováno za tzv. politický trestný čin, ohledně kterého bylo vydání jinak zpravidla vyloučeno. Státy se zavázaly k tomu, že učiní příslušná opatření ve svém zákonodárství. c) Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, která byla vyhlášena pod č. 53/1974 Sb. Úmluva vychází z toho, že uvedené kategorie zločinů patří mezi nejzávažnější zločiny v mezinárodním právu, přičemž uplatňování vnitrostátních předpisů o promlčení v takových případech vzbuzuje vážné znepokojení světového veřejného mínění. Rozsah působnosti uvedené úmluvy je následující: Promlčení stanovené zákonem nebo jinak se nevztahuje na stíhání a trestání zločinů uvedených v čl. I a II této Úmluvy a takové promlčení tam, kde existuje, bylo zrušeno. Promlčení se netýká válečných zločinů podle vymezení ve shora uvedeném Statutu a zločinů proti lidskosti, ať byly spáchány v době války nebo míru rovněž podle Statutu Mezinárodního soudního dvora. Rovněž se netýká: •
vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má v držbě, způsobené ozbrojeným útokem nebo okupací,
•
nelidských činů, jež jsou důsledkem politiky apartheidu,
•
zločinu genocidia, který je definován v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia,
20
•
a ve vztahu ke všem uvedeným případům i za podmínky, že nejde o porušení vnitrostátního práva země, kde byly tyto zločiny spáchány.
Úmluva o nepromlčitelnosti je jinak založena (stejně jako předcházející úmluvy) na tom, že její ustanovení se vztahují i na představitele státní moci a soukromé osoby, které se těchto činů dopustili jako jejich přímí pachatele nebo účastníci anebo přímo podněcovali jiné osoby k jejich spáchání, resp. se k jejich spáchání spolčili, a to bez ohledu na stupeň dovršení stadia trestné činnosti (příprava, pokus či dokonání), jakož i na představitele státní moci, kteří páchání takových činů tolerují. Státy se zavázaly v souladu se svým ústavním zřízením všechna nutná vnitřní, legislativní nebo jiná opatření k tomu, aby bylo umožněno vydání osob, které se těchto trestných činů dopustily a zároveň, aby se promlčení stanovené zákonem nebo jinak nevztahovalo na stíhání a trestání těchto zločinů a aby promlčení, pokud existuje, bylo zrušeno. Platnost citované úmluvy pro tehdejší Československou socialistickou republiku (jíž je Česká republika právním nástupcem) nastala dnem 11. 11. 1970. Tato úmluva byla provedena zákonem č. 184/1964 Sb., kterým bylo vyloučeno promlčení některých trestných činů, ale pouze spáchaných v době od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946, a proto jeho použití v současné době je zcela vyloučeno (s ohledem na zásadu zákazu retroaktivity k tíži pachatele a zásadou "není trestného činu a trestu bez zákona". Obecně pak nepromlčitelnost těchto trestných činů byla stanovena zákonem č. 148/1969 Sb., kterým s účinností od 1. 1. 1970 bylo do trestního zákona vloženo ustanovení § 67a. Z bodu č. 7 zákona č. 148/1969 Sb. plyne, že zákonodárce splnil závazek vyplývající z úmluvy o nepromlčitelnosti jen zčásti, a to ve vztahu k vyloučení promlčení jako důvodu zániku trestnosti těchto trestných činů, nikoli též ohledně zrušení promlčené trestnosti z dřívější doby. d) Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (tato úmluva se stala závaznou již pro dřívější ČSSR dnem 6. 10. 1988; vyhl. pod č. 143/1988 Sb.) Úmluva definuje mučení jako jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu, nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když se takového jednání dopouští veřejný činitel nebo jiná osoba jednající z úředního pověření nebo jakákoli jiná osoba jednající z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Za mučení, resp. jiné nelidské nebo kruté zacházení se nepovažuje bolest nebo utrpení vznikající pouze v důsledku zákonných sankcí, které jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány nahodile. Úmluva byla provedena do českého zákonodárství novelou (zákonem č. 290/1993 Sb.) - srov. ustanovení § 259a tr. zák. e) Pakt o občanských a politických právech, vyhl. pod č. 120/1976 Sb. Státy, které jsou signatáři Paktu, se zavázaly, že - pokud tak již nestanoví existující zákonodárná nebo jiná opatření - podniknou nutné kroky k tomu, aby byla schválena zákonodárná a jiná opatření k uplatnění práv plynoucích z Paktu, samozřejmě v rámci svého ústavního zřízení (čl. 2 odst. 2), že podniknou kroky směřující k tomu, aby se každé osobě dostalo příslušné ochrany (čl. 2 odst. 3). Čl. 4 Paktu se týká mimořádné situace, za níž je 21
ohrožen život národa a která je úředně vyhlášena, a jen za této situace lze přijmout opatření zmírňující závazky podle Paktu s omezeními, která zde jsou uvedena. V čl. 15 Paktu je obsažena úprava, která vychází jednak z toho, že nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest než dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Nový zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější. Nic v tomto článku neprejudikuje potrestání za jakýkoli čin, který v době, kdy byl spáchán, byl trestný podle obecných právních zásad uznávaných společenstvím národů. f) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení MZV č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.) Čl. 3 citované Úmluvy vychází z toho, že nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Čl. 4 upravuje zákaz otroctví a nucené práce. Zvlášť důležitý z pohledu problematiky řešené tímto stanoviskem je ovšem čl. 7 Úmluvy, dle něhož nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Čl. 17 citované Úmluvy rovněž stanoví, že nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Konečně čl. 53 Úmluvy vychází z toho, že nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou. 23 Na základě shora citovaných mezinárodních smluv lze činit některé zobecňující závěry vztahující se k jednotlivým kategoriím trestných činů, jejichž skutkové podstaty z hlediska možného postihu jednání určitých osob v rámci akce „K“ (popř. i v souvislosti s jinými protiprávními činnostmi namířenými proti obyvatelstvu, jež by bylo možno zahrnout pod pojem „zločiny komunismu“) přicházejí v úvahu. Může se jednat především o zločiny proti lidskosti. Obsah tohoto pojmu, jak bylo již výše naznačeno, doznal určitých změn v souvislosti s vývojem mezinárodního práva veřejného. Dnes je již např. zřejmé, že definice zločinů proti lidskosti obsažená v čl. 6 písm. c) Statutu vyhlášeného pod č. 164/1947 Sb. je příliš úzká. Je na místě vycházet zejména z návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, který však dosud nebyl schválen, nebo ze Statutu Mezinárodního trestního soudu (ICC) z roku 1998, který dosud ČR neratifikovala (sama o sobě tato skutečnost může vyvolávat pochybnost, zda Česká republice má vůli stíhat tyto zločiny). Může se proto jevit pochybným, zda vůbec přichází v úvahu vycházet z širšího vymezení zločinů proti lidskosti, kdy součástí těchto zločinů by např. byla i deportace nebo násilný přesun obyvatelstva, resp. perzekuce určité skupiny obyvatelstva z politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních, náboženských a jiných důvodů, které mezinárodní právo nedovoluje (Statut Mezinárodního trestního soudu, kam byla uvedená kategorie zločinů proti lidskosti zahrnuta, dále požaduje, aby čin byl spáchán při páchání jiného činu podléhajícího jurisdikci tohoto soudu). Obdobné vymezení zahrnuje i citovaný návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, pokud se zde objevují 23
Zmíněná úprava se vykládá tak, že vyšší rozsah lidských práv a svobod zaručených vnitrostátním zákonodárstvím nemůže být omezen ani citovanou Úmluvou.
22
kategorie jako svévolné deportace nebo násilné přesídlení obyvatelstva nebo perzekuce z politických, rasových, náboženských nebo etnických důvodů. 24 Pokud by měla být aplikována úprava uvedená v § 67a písm. a) nebo b) tr. zák., je třeba vzít v úvahu, že znění trestního zákona již příliš nekoresponduje současnému pojetí zločinů proti lidskosti. To se projevuje mj. v tom, že se rozlišuje kategorie nepromlčitelných trestných činů uvedená v § 67a písm. a) tr. zák. (genocidium a další trestné činy upravené v hlavě desáté zvláštní části trestního zákona) a další taková kategorie, jež je obsahem ustanovení § 67a písm. b) tr. zák. Přitom o zařazení genocidia mezi zločiny proti lidskosti nejsou žádné pochybnosti. Se zřetelem k tomu, jaké skutkové podstaty trestných činů zahrnuje hlava desátá zvláštní části trestního zákona, ve vztahu k problematice řešené tímto metodickým materiálem, se může jednat o trestné činy genocidia dle § 259 tr. zák. (pachatel v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu uvede příslušníky takové skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení, provede opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, násilně převádí děti z jedné takové skupiny do druhé, nebo způsobí příslušníkovi takové skupiny těžkou újmu na zdraví nebo smrt; stejný bude postih pachatele, který se na shora uvedených jednání pouze účastní) nebo mučení a jiného nelidského a krutého zacházení dle § 259a tr. zák. (pachatel v souvislosti s výkonem pravomoci státního orgánu, orgánu územní samosprávy nebo soudu jinému mučením nebo jiným nelidským a krutým zacházením působí tělesné nebo duševní utrpení, mezi zvláště přitěžující okolnosti patří např. spáchání takového činu v postavení veřejného činitele, páchání takového činu delší dobu, dále i způsobení těžších následků). V případě genocidia může být problematické, že – oproti novému znění této skutkové podstaty, jak ho předpokládá návrh trestního zákoníku – se tu nehovoří výslovně o třídní nebo jiné podobné skupině. Výslovně se tu uvádějí skupiny národní, etnická, rasová nebo náboženská; toto znění § 259 tr. zák. je zřejmě v souladu i s Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidia (č. 32/1955 Sb.). Ohledně další skutkové podstaty je sice nesporné, že spadá do výčtu zmíněného v § 67a písm. a) tr. zák., bez zřetele na poměrně nízké trestní sazby. Zůstává nesporným faktem, že tato skutková podstata byla do trestního zákona vložena až s účinností od 1. 1. 1994 jeho novelou provedenou zákonem č. 290/1993 Sb. Teprve v tomto momentě český zákonodárce splnil závazky plynoucí z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (č. 143/1988 Sb.). Kategorie trestných činů upravená v § 67a písm. b) tr. zák. zmiňuje trestné činy teroru (§ 93 tr. zák.), teroristického útoku (§ 95 tr. zák.), obecného ohrožení (§ 179 odst. 2, 3 tr. zák.), vraždy (§ 219 tr. zák.), ublížení na zdraví [§ 221 odst. 2 písm. b), odst. 3 a odst. 4, § 222 tr. zák.], omezování osobní svobody (§ 231 odst. 4 tr. zák.), zbavení osobní svobody (§ 232 tr. zák.), zavlečení do ciziny (§ 233 tr. zák.) a porušování domovní svobody (§ 238 odst. 2, 3 tr. zák.), pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. 24
I když Česká republika z důvodů, které zatím nebyly blíže vyjasněny, neratifikovala Statut Mezinárodního trestního soudu, přesto se vývoj mezinárodního práva promítl alespoň do návrhu nového trestního zákoníku (který byl jako tisk 744 dne 30. 11. 2005 schválen Poslaneckou sněmovnou a byl již předložen Senátu). Zmíněný návrh obsahuje mj. i skutkové podstaty trestných činů genocidia dle § 377 a útoku proti lidskosti dle § 378. Zejména užití naposledy uvedené skutkové podstaty by na jednání páchaná v rámci akce „K“ zjevně přicházelo v úvahu. K problematice návrhu trestního zákoníku z tohoto hlediska srov. jinak Šámal, P.: Několik poznámek k implementaci Statutu Mezinárodního trestního soudu do vládního návrhu trestního zákoníku, in: Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu, sborník příspěvků z konference pořádaného českou národní skupinou Mezinárodní společnosti pro trestní právo, C. H. Beck, Praha 2004, s. 81 a n. Srov. i schválené znění návrhu trestního zákoníku na www.psp.cz.
23
Ve vztahu k problematice řešené tímto stanoviskem je zřejmé, že přicházejí v úvahu jen některé z těchto skutkových podstat (trestných činů obecného ohrožení dle § 179 odst. 2, 3, vraždy dle § 219, ublížení na zdraví dle § 221 odst. 2 písm. b), odst. 3 a 4 a § 222, omezování osobní svobody dle § 231 odst. 4, zbavení osobní svobody dle § 232, porušování domovní svobody dle § 238 odst. 2, 3 tr. zák.). Musí být ovšem zároveň splněna podmínka, že tyto činy byly spáchány za takových okolností, že zakládají zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. Kategorie trestných činů uvedených v § 67a písm. c) tr. zák. je zde bez významu (zločiny proti míru), a proto je třeba obrátit pozornost k ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., vloženého do trestního zákona novelou provedenou zákonem č. 327/1999 Sb., která nabyla účinnosti dnem 28. 12. 1999. Tato úprava se týká jiných trestných činů (než uvedených v ustanovení § 67 písm. a) – c) tr. zák.) spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. Jakkoli lze vést ohledně úpravy zahrnuté do § 67a písm. d) tr. zák. četné diskuse (obdobně jako ve vztahu k prodloužení promlčecích lhůt v ustanovení § 67a písm. b) tr. zák.), je zároveň nesporným faktem, že ústavnost tohoto ustanovení dosud zpochybněna nebyla, tvoří tedy součást vnitrostátního právního řádu. K otázkám navazujícím, jež se týkají zejména situace, byly-li by takové činy spáchány v době, kdy ke dni nabytí účinnosti novely trestního zákona provedené zákonem č. 327/1999 Sb. již byla určitá jednání promlčena, srov. níže. S ohledem zejména na čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přicházejí v úvahu i jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy (jak tuto kategorii pojmenovává Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. jakýkoli čin, který v době, kdy byl spáchán, byl trestný podle obecných právních zásad uznávaných společenstvím národů (jak tuto kategorii zmiňuje Pakt). Souhrnně by bylo možno hovořit o činech trestných podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy, resp. společenstvím národů. 25 V případě takto pojatých kategorií trestných činů (zločinů) je především sporné to, jaký je její obsah (zatím se – shodně jako u kategorií trestných činů výše uvedených, odhlíží od zákazu retroaktivity k tíži pachatele). Není zejména jasný vztah této kategorie ke kategorii zločinů proti lidskosti, případně dalších zločinů podle mezinárodního práva. Při absenci jakýchkoli zásadnějších poznatků k této otázce v domácí literatuře (což nevylučuje pochopitelně možnost, že tato otázka byla již řešena v zahraničí, poznatky v tomto ohledu zjištěny nebyly) se lze nejspíše klonit k tomu, že obě tyto kategorie budou v zásadě totožné. Nelze ovšem vyloučit ani závěr, že pod tento pojem by bylo možno subsumovat i některá jednání zahrnutá do úpravy obsažené v ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. Jakkoli na tuto otázku mohou být uváděny značně rozdílné názory, v každém případě platí, že kategorie činů trestných podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy, resp. společenstvím národů, je ovšem nutně širší potud, že bude plně odrážet vývoj zločinů podle mezinárodního práva. V tomto ohledu zejména zločiny proti lidskosti, jak již bylo uvedeno, doznaly z hlediska svého vymezení poměrně značných změn.
25
Viz Crha, L.: A ještě jednou k promlčení starých trestných činů“, Právní rozhledy č. 7/1997, s. 360.
24
Další kategorii trestných činů, kterou je třeba v souvislosti s realizací akce „K“ zvažovat, jsou činy, které stát nestíhal (přesněji u nichž nedošlo k odsouzení nebo zproštění obžaloby) z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu (§ 5 zákona č. 198/1993 Sb.). Na rozdíl od kategorií činů, jež byly dosud zmíněny, se zde jedná o činy, které nejsou nepromlčitelné, ale vychází se z toho (srov. v této souvislosti především nález Ústavního soudu č. 14/1994 Sb.), že po určitou dobu (od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989) v případě, budou-li shledány okolnosti předvídané citovaným ustanovením, které musí být zjištěny, nemohla fakticky běžet promlčecí doba vzhledem k tomu, že tehdejší stát se odmítal takovými činy zabývat, prověřovat je, trestně stíhat a popř. je podrobit i řízení po podání obžaloby. Promlčecí doba tedy může započít nejdříve dne 30. 12. 1989 a pochopitelně její konec s ohledem na jednotlivé doby uvedené v ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák. (jestliže nenastalo stavení nebo přerušení promlčení) může nastat v rozdílnou dobu. Mělo-li být použito této kategorie trestných činů při řešení problematiky, jíž se toto stanovisko týká, pak je zřejmé, že v úvahu budou přicházet pouze trestné činy uvedené v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. zák. (nenastalo-li – jak bylo již naznačeno – stavení nebo přerušení promlčení). Pokud by bylo možno učinit po provedeném prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu závěr, že se nejedná ani o jednu ze shora citovaných kategorií trestných činů, pak je zároveň na místě konstatování, že takové činy stíhat nelze. Aby však takové zjištění vůbec bylo možno učinit, musí proběhnout naznačené prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu podle hlavy deváté trestního řádu. Nelze se v této souvislosti ztotožnit s názorem, že dopředu je jasné, že bude učiněn takový závěr a že v případě akce „K“, stejně jako v případech spadajících rovněž pod zločiny komunismu obdobných, se nemůže zjevně jednat o žádnou výše uváděnou kategorii. Pro účely náležitého objasnění věci se tedy jeví potřebným, aby policejní orgán postupoval dle ustanovení § 158 odst. 3 věty první tr. ř. (postup dle věty třetí citovaného ustanovení zde zjevně – pro značný odstup času – v úvahu přicházet nebude). Po sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (který nelze zrušit jen s poukazem na dovozovanou nemožnost dospět k možnosti taková jednání stíhat) pak bude potřebné postupy uvedenými v demonstrativním výčtu obsaženém v ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř. pod písm. a) – i) zjišťovat jednak skutkové okolnosti (ty se váží zejména k podílu konkrétních osob na přípravě, organizaci a uskutečnění zmiňované akce „K“; stejným způsobem by mělo být postupováno v dalších obdobných případech – důležité je i pojmenování činů a jejich pachatelů), jednak okolnosti právní. Vzhledem k zásadě „iura novit curia“, kterou lze vztahovat plně i na přípravné řízení trestní, je třeba vyřešit i všechny právní otázky, které v průběhu prověřování vyvstanou a které se převážně týkají možnosti subsumovat určitá jednání (skutkové okolnosti popsané v záznamu dle § 158 odst. 3 věty první tr. ř. teprve předjímají možný popis skutku, ke kterému postup před zahájením trestního stíhání může dospět) pod kategorie trestných činů, jak byly výše uvedeny; dále se týkají i možnosti tato jednání vůbec trestně stíhat. Za podstatnou otázku, která vzniká v této souvislosti, je tedy nutno pokládat zejména problém promlčitelnosti či naopak nepromlčitelnosti určitých trestných činů, ovšem daleko spíše se zde odráží problém mnohem zásadnější, tím je princip zákazu retroaktivity k tíži pachatele. V. Kratochvíl v učebnici trestního práva hmotného 26 uvádí, že požadavek, aby se trestnost činu posuzovala podle zákona účinného v době spáchání deliktu, zahrnuje posouzení nejen podmínek trestnosti z hlediska viny pachatele (tj. včetně podmínek, okolností 26
Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – obecná část, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 40 – 41 a s. 85 – 89.
25
trestnost vylučujících či způsobujících jejich zánik), nýbrž i posouzení podmínek trestnosti z pohledu zásad a předpokladů ukládání trestů (včetně upuštění od potrestání, podmíněného odsouzení, atd.). V tomto směru – jak V. Kratochvíl uvádí – platí zásady nullum crimen, nulla poena sine lege praevia (žádný zločin, žádný trest bez předchozího zákona). Užití pozdějšího zákona, jež by představovalo jeho zpětnou působnost, je obligatorní jen, jestliže by to bylo ve výše uvedených směrech (vina a trest) pro pachatele příznivější; to ve srovnání se zákonem dřívějším, účinným v době spáchání, resp. od tohoto okamžiku – hovoří se pak o retroaktivitě in bonam partem (§ 16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.). V takovém případě se ovšem nejedná o výjimku ze zásady retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele (zákaz retroaktivity in malam partem), nýbrž o postup, který výslovně zákon ukládá jako povinný (příkaz retroaktivity in bonam partem). O výjimkách v naznačeném směru by bylo možno hovořit jen za předpokladu, že by mělo jít skutečně o retroaktivitu in malam partem, kterou jako takovou za určitých podmínek připouští nějaký normativní právní akt či mezinárodní smlouva. 27 V souvislosti s promlčením trestnosti činů se dále v učebnici uvádějí tři příklady zákonem dovolené retroaktivity k tíži pachatele, a to 1. v souladu s § 29 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (Vyjde-li v průběhu řízení podle tohoto zákona najevo, že jednání osob, které přivodily nezákonnosti napravované tímto zákonem nebo k nim přispěly, zakládá podezření z trestného činu, jehož trestnost v den nabytí účinnosti tohoto zákona nezanikla promlčením, promlčecí doba takového činu neskončí před 1. lednem 1995), 28 2. v souladu s § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (do promlčecí lhůty trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby), 29 3. úprava v ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) a § 67a písm. d) tr. zák., ve znění zákona č. 327/1999 Sb. 30 27
Autorský kolektiv (a jmenovitě V. Kratochvíl) citované učebnice v souvislosti s výkladem zásady zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele z hlediska viny mj. poukazuje v souvislosti s úpravou obsaženou v § 16 odst. 1 tr. zák. též na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, na čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (obdobně pak v citované učebnice uvádí ještě stejnou zásadu, ale z pohledu viny). 28 Učebnice k uvedenému případu (s. 86) mj. uvádí, že citovaným ustanovením se prodlužuje promlčecí doba trestných činů nad dobu stanovenou v § 67 odst. 1 tr. zák., pokud ke dni účinnosti této zákonné úpravy, již neuplynula (tzn. ke dni 30. 6. 1990) až ke dni 1. 1. 1995. Pokud by promlčecí doba měla skončit dne 1. 1. 1995 nebo po tomto dni, posuzuje se podle obecných předpisů. V tomto případě se jedná o retroaktivitu nepravou. Tento typ retroaktivity, byť by i byl in malam partem, by nebyl v rozporu s úpravou v § 16 odst. 1 tr. zák. a čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť se tu nejedná o skutečnou zpětnou působnost. Pak se ovšem – jak z toho i sama učebnice vychází – o výjimku ze zákazu retroaktivity in malam partem nejedná. Tato otázka ovšem není pro danou problematiku tak podstatná. 29 Učebnice na s. 86 – 88 poukazuje na to, že smyslem této úpravy je vyloučení zániku trestnosti činů z důvodu jejich promlčení, pokud by byly spáchány v naznačeném období popř. i před rozhodným datem 25. 2. 1948. U deliktů spáchaných před tímto dnem se započatý běh promlčecí doby staví; u těch, jež byly spáchány v tomto období, promlčecí doba ani nezačala běžet, resp. její počátek je spojen až s datem 30. 12. 1989. Výše zmiňovaný účinek ovšem může nastat jen za předpokladu, že trestnost těchto činů nezanikla v důsledku promlčení nejpozději dne 1. 8. 1993, kdy citovaný zákon nabyl účinnosti. Jak výslovně uvádí V. Kratochvíl, konstrukce § 5 zákona č. 198/1993 Sb. se blíží německé koncepci tzv. „Stillstandrechtspflege“. V tomto případě se zjevně jedná o retroaktivitu pravou, doplněnou retroaktivitou revizní. Zákon č. 198/1993 Sb. je vůči § 16 odst. 1 tr. zák. lex posterior, takže v rozsahu, v jakém tuto výjimku formuluje, jde o průlom do zásady zákazu retroaktivity in malam partem k tíži pachatele. Autor pak klade otázku, který z uvedených principů – vedle zákazu
26
V. Kratochvíl 31 v jednom ze svých článků, který se týkal právě uvedené otázky, upozorňoval na to, že zákaz retroaktivity k tíži pachatele plyne jednak z § 16 odst. 1 věty za středníkem tr. zák. (per argumentum a contrario), jednak z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (věta druhá, per arg. a contr.). Tento zákaz platí pouze pro retroaktivitu pravou a retroaktivitu revizní. Výjimkami z této zásady se rozumějí případy, kdy se věcně jedná o retroaktivitu trestního zákona k tíži pachatele, a přesto, z určitých důvodů a za určitých podmínek, je v některých případech právě takováto retroaktivita připuštěna. Dokladem toho jsou v naší historii retribuční dekret prezidenta republiky (č. 16/1945 Sb.). Z hlediska povahy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jde z pohledu čl. 10 Ústavy ČR (ve znění před novelou č. 395/2001 Sb., jak je nutno zdůraznit), nepochybně o mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách. Jako taková byla prezidentem ratifikována s tím, že pro býv. ČSFR vstoupila v platnost dnem 18. 3. 1992; vyhlášena v plném znění, včetně dodatkových protokolů k ní, byla ve Sbírce zákonů v částce
retroaktivity in malam partem k tíži pachatele lex posterior derogat prior – má přednost. Odpověď na tuto otázku podle něho dává § 16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák., že tedy přednost má zákaz retroaktivity k tíži pachatele. Mělo by jít tedy o situace výjimečné, přičemž jde i o to, jak by tyto výjimky ze zákazu retroaktivity in malam partem k tíži pachatele měly být platnou úpravou reglementovány. Jedná se totiž o to, že cestou „posteriorních“ zákonů zakotvujících takové výjimky by bylo možno postupně eliminovat ty či ony základní zásady trestního práva a tím i jejich funkce. Takto by mohlo dojít i k ohrožení určité hodnotové konzistence právní úpravy, kterou její základní zásady mají „držet“. Ukazuje se proto, že důvodnost a přípustnost takových výjimek by měla být omezena (např. výslovnou úpravou v zákoně, obdobnou jakou jsou v oblasti trestního práva procesního vymezeny výjimky ze zásady legality). V. Kratochvíl poukazuje i na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod i na čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako na čl. 10 Ústavy zde již citovaný (ve znění novely č. 395/2001 Sb.). 30 Citovanou novelou došlo k prodloužení promlčecí doby trestnosti o dva roky (první zmiňované ustanovení). Tím měl být vytvořen delší časový prostor pro trestní postih deliktů, jejichž trestnost by zanikla promlčením; to za předpokladu, že poslední den původně desetileté promlčecí lhůty připadl na den 28. 12. 1999. S účinností novely se do budoucna prodloužila promlčecí doba trestnosti deliktů v uvedený den ještě nepromlčených podle dosavadní právní úpravy. V tomto případě se jedná o retroaktivitu nepravou. Obdobně jako v případě shora popsaném v § 29 zákona č. 119/1990 Sb. jde o stav přípustný, neznamenající ani žádnou výjimku ze zákazu retroaktivity in malam partem. Výše uvedené platí i pro jiné případy, v nichž poslední den promlčecí doby by připadl na den následující po nabytí účinnosti dané novely. Pokud by však soud dospěl k závěru, že v důsledku aplikace delší promlčecí doby zakotvené novelou by měla trestnost činu trvat i před dnem 28. 12. 1999, jakož i nejpozději právě v tento den, potom by se podle dosavadní úpravy zaniklá trestnost měla obnovit a její zánik by se vázal až na konec nově stanovené promlčecí doby. Pak by se tedy jednalo o pravou retroaktivitu, a to revizní, neboť by způsobila „obživnutí“ trestnosti již zaniklé podle dřívější úpravy. Pokud by naproti tomu soud při aplikaci zmíněné novely dospěl k závěru, že trestnost činu přesto zanikla promlčením již před dnem 28. 12. 1999, nebylo by možno takový delikt stíhat ani s podporou citované novely. Autor vyslovuje jisté pochybnosti o ústavnosti naznačené novely. Pokud jde o druhé citované ustanovení, to se vztahuje právě k otázce nepromlčitelnosti určitých kategorií trestných činů. Ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. je z tohoto hlediska formulováno určitěji. Kategorie nepromlčitelných trestných činů je vymezena jednak dobou rozhodnou pro jejich spáchání, minimální horní hranicí trestní sazby odnětí svobody za ně, důvody, pro které nedošlo k odsouzení nebo zproštění obžaloby jejich pachatelů, jakož i specifikací subjektů těchto deliktů nebo jejich motivací. Se zřetelem na to, co se uvádí v důvodové zprávě k novele, trestnost činů spadajících do uvedené kategorie nezaniká promlčením, i když podle dosavadní úpravy promlčení nastalo. Naopak, jejich trestnost již zaniklá, se obnovuje a dále trvá. Děje se tak s účinností od 28. 12. 1999, zpětně; to vzhledem k rozhodné době (25. 2. 1948 – 29. 12. 1989). V tomto případě se jedná o výjimku ze zákazu retroaktivity k tíži pachatele, neboť novela zakotvila retroaktivitu pravou, revizní. 31 Srov. Kratochvíl, V.: Listina základních práv a svobod ve vztahu k Evropské úmluvě z pohledu retroaktivity trestního zákona in malam partem, Kriminalistika č. 1/1994, s. 34 – 45.
27
č. 41/1992 jako sdělení FMZV č. 209. V tomto smyslu odpovídá požadavkům čl. 10 Ústavy ČR. Ke dni 31. 12. 1992, v důsledku zániku ČSFR, zanikla též platnost Úmluvy pro Českou republiku, neboť k její sukcesi do EÚ od 1. 1. 1993 automaticky nedošlo. Úmluva je nicméně pro Českou republiku závazná i nyní. Na základě čl. 10 Ústavy ČR byla Úmluva inkorporována do českého práva, aniž se však svým vyhlášením ve Sbírce zákonů stala formou vnitrostátního práva. Z téhož článku Ústavy ČR se dále dovozuje, že Úmluva je postavena na roveň ústavního zákona ČR. 32 Tato úmluva je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem, je-li s ní v rozporu. Souhrnně řečeno: Úmluva má dnes charakter ústavního zákona, z hlediska čl. 10 Ústavy ČR je přímo závazná, tzn. bezprostředně působící ve vnitrostátním právu, má přednost před zákonem (běžným), je-li tento zákon v rozporu s ní; čl. 7 odst. 2 Úmluvy připouští retroaktivitu trestního zákona in malam partem, pokud je trestnost činu v době jeho spáchání odůvodnitelná alespoň obecnými zásadami právními uznávanými civilizovanými národy; je tedy možné, za podmínek čl. 7 odst. 2 Úmluvy, dodatečně, cestou zákona kriminalizovat určitá jednání a vyvodit na jejich základě dodatečnou trestní odpovědnost. Aktuální vydání komentáře k trestnímu zákonu 33 vychází z toho, že úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří do komplexu otázek trestní odpovědnosti. To ve svých důsledcích znamená, že otázka, zda je určitý trestný čin promlčen či nikoli, se musí posuzovat i z hlediska časové působnosti trestního zákona (viz § 16 odst. 1 tr. zák. a rozh. č. 40/1998 Sb. rozh. tr.). Promlčení má totiž bezprostřední vliv na posuzování trestnosti činu, neboť – jak vyplývá z jeho podstaty i systematického zařazení – způsobuje zánik trestnosti. To pak znamená, že je-li podle zákona jednou trestný čin promlčen, jeho dodatečné prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem (srov. § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a výklad v tomto komentáři v dalším textu vysvětlivek k ustanovení § 67 tr. zák.). Tak daleko retroaktivita nepříznivějšího pozdějšího zákona jít nemůže. 34 Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod totiž platí, že trestnost činu se posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Uvedený zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona platí bezvýjimečně (na rozdíl např. od obdobného ustanovení čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Není pochyb o tom, že otázka, zda určitý trestný čin promlčen je či není, patří do rámce posuzování jeho trestnosti už jen z toho důvodu, že promlčení je zákonným důvodem zániku této trestnosti (srov. i vysvětlivky u § 16 odst. 1 tr. zák. v citovaném komentáři). Pozdějším zákonem pro pachatele příznivějším v uvedeném smyslu může být kterýkoli souhrn právních norem platný kdykoli po spáchání trestného činu až do rozhodování o něm. Přichází-li v úvahu více takových souhrnů (např. došlo k několika novelizacím příslušných ustanovení trestního zákona nebo souvisejících právních norem), posuzuje se trestnost vždy podle souhrnu těch právních norem, který je pro pachatele nejvýhodnější. Jestliže by byl trestný čin pachatele už promlčen podle 32
To je ovšem zase podle stanoviska jiných autorů z oboru mezinárodního práva sporné – viz níže J. Malenovský, i jeho názor se ovšem – zřejmě v návaznosti na citovanou ústavní novelu – postupem času měnil. 33 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář, díl I (§ 1 - § 90), C. H. Beck, Praha 2004, 6. vydání, s. 588 – 593, s. 601 – 604 a dále i s. 143 – 145. 34 Autor této části komentáře (F. Púry) zde odkazuje jednak na učebnici trestního práva hmotného V. Kratochvíla a kol. z roku 1996 (s. 54 – 55), jednak na učebnici trestního práva hmotného (obecná část) O. Novotného, A. Dolenského, J. Jelínka, M. Vanduchové, 4. přepracované vydání, Praha, ASPI Publishing, 2003, s. 263.
28
některého v úvahu přicházejícího souhrnu právních norem a podle pozdějšího souhrnu by promlčen nebyl, pak nelze trestnost tohoto činu posuzovat podle pozdějšího souhrnu právních norem, protože je to pro pachatele méně příznivé, ale nutno aplikovat výhodnější souhrn právních norem, podle něhož je čin pachatele promlčen (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu T 627, ze sv. 26/2003). 35 Z toho plyne, že po vydání zákona, který by měl obnovit trestnost již promlčených trestných činů, by se stejně jejich trestnost musela posuzovat vzhledem k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod podle právních norem účinných před nabytím účinnosti takového zákona, podle nichž trestnost zanikla. 36 V této souvislosti autoři komentáře poukazují na to, že není možno přehlédnout čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle něhož výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu s tím, že zákaz retroaktivity nepříznivějších právních norem je považován za součást právní jistoty, která je chápána jako atribut demokratického právního státu. 37 Proto také je zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona zakotven v normách nejvyšší právní síly, které mají přednost před zákonem, a to např. v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (bezvýjimečně) a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Autoři komentáře k trestnímu zákonu zdůrazňují (v souvislosti s výkladem k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb.) i to, že není možné opomenout skutečnost, že také Ústavní soud zdůrazňuje nejen zákaz retroaktivity právních norem, ale zapovídá i jejich retroaktivní výklad. Podle jeho názoru ke znakům právního státu neoddělitelně patří principy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jež zahrnují i zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu (a argumentuje např. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/1996 nebo IV. ÚS 215/1994). Pravidla liberálního demokratického právního státu podle Ústavního soudu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel, v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 558/2001). Možnost výjimečně přípustné retroaktivity formuloval Ústavní soud tak, že jedním z principů právního státu (čl. 1 Ústavy) je pravidlo, že právní předpis nepůsobí nazpět, tzv. zákaz retroaktivity, z něhož plyne nutnost každý ústavně přípustný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis v zákoně (nález sp. zn. II. ÚS 303/1995). Na institut promlčení je třeba pohlížet – jak uvádí F. Púry, autor příslušné části komentáře – i při respektování zásady rovnosti, která je rovněž charakteristickým rysem demokratického právního státu. Podmínky vzniku, trvání a zániku trestní odpovědnosti musí platit stejně pro všechny fyzické osoby. Plyne to z čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto i délka promlčecí doby je závislá na charakteru trestného činu a nikoli na postavení a osobních vlastnostech pachatele. Vzhledem k tomu by nemělo být přípustné vyloučit nějakou skupinu osob z režimu promlčení nebo pro ni stanovit kratší nebo delší promlčecí dobu, než jaká platí pro ostatní fyzické osoby podezřelé ze spáchání stejného trestného činu ohroženého stejnou trestní sazbou. 35
Rozhodnutí NS, sv. 26 - T 627 (NS ČR – 4 Tz 81/2003 ze dne 30. 6. 2003) 2. Zásada vyjádřená v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., tj., že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, pokud je to pro pachatele příznivější, se uplatní i ve vztahu k okolnosti způsobující zánik trestnosti činu promlčením. Jestliže podle zákona účinného v době spáchání trestného činu již zanikla jeho trestnost uplynutím promlčecí doby, zatímco podle zákona pozdějšího, který na takový trestný čin stanoví delší promlčecí dobu, by se tak nestalo, pak na posouzení otázky zániku trestnosti činu v důsledku promlčení nelze se zřetelem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. aplikovat pozdější zákon. 36 F. Púry odkazuje právě na společný článek napsaný s P. Šámalem uveřejněný v Právních rozhledech č. 11/1996, s. 504, dále i na zde již rovněž uvedený článek L. Crhy. 37 Odkazuje se tu na Knapp, V.: Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, s. 205 a n.
29
Ohledně úpravy obsažené v ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., (na niž se tento metodický materiál zaměřuje jen potud, pokud to souvisí s jeho zásadní orientací především na problematiku nepromlčitelných trestných činů) lze citovaný komentář shrnout tak, že z nálezu Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. je především zřejmé, že obecný soud již není oprávněn postupem podle § 224 odst. 5 nebo podle § 255 odst. 2 tr. ř. namítat rozpor ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. s ústavními předpisy (včetně rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod), ani s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a že při svém rozhodování musí přihlížet k existenci citovaného zákonného ustanovení. Obecný soud je však povinen i oprávněn – v těchto intencích – interpretovat ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. nezávisle a nestranně v souvislosti s výlučným oprávněním rozhodnout o vině trestným činem a o případném trestu (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto může obecný soud dospět v rámci posuzování trestnosti činu k závěru, který bude opřen o všechny argumenty zmíněné výše, že toto ustanovení se nevztahuje na trestné činy, které byly ke dni účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. již promlčené. Takový závěr, pokud by byl učiněn za dodržení všech pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nekoliduje se žádným z ústavně zaručených lidských práv a svobod; naopak důsledně respektuje zásadu zakotvenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod o zákazu retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele. Obecný soud by se naproti tomu dostal do rozporu s touto ústavní ochranou, jestliže by svým výkladem zákonné normy rozšířil přípustné zásahy do lidských práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), např. tím, že by pachatele uznal vinným trestným činem, který je promlčen. 38 Dále je nutno poukázat na to, co komentář k trestnímu zákonu uvádí k ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. Úprava obsažená pod § 67a písm. d) tr. zák. byla do trestního zákona zařazena jeho novelou provedenou s účinností od 28. 12. 1999 zákonem č. 327/1999 Sb. se zřejmým záměrem, aby nedošlo k promlčení některých nejzávažnějších trestných činů spáchaných ve vymezeném období (tedy od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989) veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním. Jak poznamenává citovaný komentář, 39 citovaná úprava by se však na tyto trestné činy mohla uplatnit pouze tehdy, jestliže do účinnosti novely, tzn. do 28. 12. 1999, již nedošlo k promlčení zde uvedených trestných činů. Otázku, zda nastala okolnost způsobující nepromlčitelnost trestných činů dle § 67a písm. d) tr. zák., je ovšem nutno posuzovat – jak výslovně autor této části komentáře uvádí – i z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 16 odst. 1 tr. zák., protože i zde platí zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona (argumentuje se rozhodnutím NS ČR T 627 a nálezy Ústavního soudu již shora citovanými). Pokud tedy již byl určitý trestný čin konkrétního pachatele promlčen do nabytí účinnosti zákona č. 327/1999 Sb., nemohla se obnovit jeho zaniklá trestnost ani na podkladě této novely. Podmínka, že k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby nedošlo z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu, je formulována velmi neurčitě až vágně, v důsledku čehož může být zneužitelná. V praxi ovšem bude velmi obtížné odlišit případy, kdy k odsouzení nebo zproštění nedošlo z důvodů politických a kdy z důvodů jiných, zejména pro nedostatek spolehlivých důkazů. Zákon rovněž neposkytuje dostatečnou oporu pro vymezení, které důvody lze vůbec považovat za politické a které již nikoli. Další úskalí vyplývá ze skutečnosti, že zmíněné politické důvody bude třeba prokazovat, protože jde o skutkovou 38
Autor zde odkazuje na vlastní práci „Poznámky k promlčení trestných činů, publikovanou ve sborníku Musil, J., Vanduchová, M.: Pocta prof. JUDr. Otovi Novotnému k 70. narozeninám, Praha, Kodex Bohemia, 1998, s. 167 – 184. 39 Srov. s. 603 – 604 jeho I. dílu (obecná část), autorem je F. Púry.
30
okolnost, a tudíž nelze vycházet z jakékoli presumpce (např. z pouhé zastávané funkce určité osoby). Přitom podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Citovanému ustanovení by odporovalo, kdyby měl být kdokoli trestně odpovědný i po uplynutí promlčecí doby trestného činu jen z toho důvodu, že je nebo byl členem některé politické strany nebo že zastával určité politické názory. Základní zásady právního řádu demokratického právního státu, na něž se ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. odvolává, nejsou obsaženy v jednom konkrétním právním předpisu, ale vyplývají z nejvýznamnějších mezinárodních smluv (zejména ze smluv o lidských právech a svobodách), z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a z některých obecných ustanovení základních kodexů (např. z § 16 tr. zák. nebo § 2 tr. ř.). Z toho, co bylo výše uvedeno, se podává, že na otázku, za jakých podmínek přichází v úvahu postih určitých jednání, která lze souhrnně označit za „staré zločiny“, 40 jsou názory zcela protikladné; to ostatně plně dokumentuje i rozpornost jednotlivých rozhodnutí soudů (případně i státních zástupců, a to i s možným záběrem do budoucna) v těchto případech. Za problém, jehož řešení je zcela zásadní z hlediska vyjasnění možností postihu jednání, k nimž došlo v rámci akce „K“, je v této souvislosti třeba označit vzájemný vztah ústavních zákonů a mezinárodních smluv. Jak z toho, co již bylo zmíněno, plyne jednoznačně – čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod je považován většinou za překážku bránící postihu mnohých aktů, k nimž došlo nejen při organizování a provádění zmiňované akce „K“, ale i při jiných akcích komunistického režimu vůči vlastnímu obyvatelstvu. 41 Dovozuje se totiž, že citované ustanovení Listiny základních práv a svobod vylučuje možnost obnovení trestnosti u těch trestných činů, jejichž trestnost předtím zanikla promlčením (a to i pro případ, že by bylo možno aplikovat ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. tím způsobem, jak to vyplývá z nálezu Ústavního soudu č. 14/1994 Sb.). Vzhledem k postavení Listiny základních práv v hierarchii právních předpisů, kdy jde o součást ústavního pořádku České republiky, 42 je nutno se podrobněji zabývat otázkou, jaký je vzájemný poměr mezinárodních smluv a ústavních zákonů, jestliže ohledně vztahu mezi těmito smlouvami a obyčejnými zákony není o nadřazenosti mezinárodních smluv nejmenších pochybností, a to zvláště po ústavní novele č. 395/2001 Sb.
40
Srov. Crha, L.: A ještě jednou k promlčení starých trestných činů“, Právní rozhledy č. 7/1997, s. 360. Jak vyplývá z toho, co bylo shora uvedeno, ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., je-li aplikováno způsobem, jak to uvádí komentář k trestnímu zákonu, zase může být chápáno za překážku bránící stíhání v těch případech, kdy porovnáním různých úprav účinných v celé rozhodné době od spáchání činů, o které tu jde, přičemž tyto úpravy budou vždy posuzovány komplexně (jako celek, nikoli jako fragmenty z různých částí takových úprav), bude shledáno, že pozdější úprava nevyznívá pro pachatele jako úprava příznivější. Zde je však třeba přihlížet i k tomu, co již bylo zmíněno ohledně určitých skutkových podstat trestných činů (viz zejména bod I.1. tučného textu v úvodu tohoto metodického materiálu). 42 Je tomu tak i přesto, že v době přijetí Listiny základních práv a svobod úst. zák. č. 23/1991 Sb. se uvažovalo i tak, že Listině základních práv a svobod byla proto přiznána „nadústavní“ právní síla (což ostatně odpovídalo i diskusím ohledně vztahu suverenity lidu a suverenity zákona a případného vnitřního rozčlenění moci zákonodárné, jež probíhaly před schválením Listiny). Teprve v souvislosti s přijetím nové Ústavy České republiky a následným prohlášením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 získala Listina základních práv a svobod charakter "jen" ústavního zákona. 41
31
J. Malenovský 43 k této velmi složité otázce uvádí, že novelizovaný čl. 10 Ústavy stanoví, že „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Toto klíčové ustanovení euronovely Ústavy (č. 395/2001 Sb.) určuje jednak podmínky inkorporace příslušných mezinárodních smluv do českého právního řádu (část věty před středníkem), jednak podmínky aplikace takto inkorporovaných smluv orgány veřejné moci (část věty za středníkem). Zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, přikazuje publikovat všechny „platné smlouvy, jimiž je ČR vázána“ (bez ohledu na to, zda byly či nebyly schváleny Parlamentem). Současná zákonná úprava vyhlašování odstranila hlavní nedostatky úprav dřívějších, na jejichž základě byl subjektivně či dokonce ideologicky prováděn výběr mezinárodních smluv určených k publikaci, přičemž tyto vybrané smlouvy byly vyhlašovány pouze v českém překladu. Vedle povinnosti publikovat všechny platné a závazné mezinárodní smlouvy ukládá zákon č. 309/1999 Sb. vyhlašovat je vždy i ve „znění rozhodném podle mezinárodního práva pro jejich výklad“ (zásadně v jazyce anglickém). K vyhlášení dochází nikoli formou českého práva, nýbrž sdělením Ministerstva zahraničních věcí, což je z hlediska účinků inkorporace nepodstatné. Podle autora existuje přezkumný mechanismus (kterýkoli subjekt ratifikačního procesu – komory Parlamentu, 41 poslanců, 17 senátorů a prezident republiky, nikoli však vláda, se může obrátit na Ústavní soud s návrhem na rozhodnutí o souladu příslušné mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem – viz čl. 10a a čl. 49 Ústavy, ještě před ratifikací příslušné smlouvy – do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže dojít k ratifikaci), který má zajistit, aby do českého právního řádu nepronikly mezinárodní smlouvy, jež odporují Ústavě a ústavním zákonům. Na rozdíl od původního vládního návrhu Parlamentem schválené znění úst. zák. č. 395/2001 Sb. neobsahuje intertemporální ustanovení, které by jednoznačně specifikovalo, jakou časovou působnost změny Ústavy (a zejména nový čl. 10a) mají. Byl vyjádřen ojedinělý názor (V. Pavlíček), že euronovela inkorporovala do českého práva jen ty mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament, a to proto, že novelizovaný čl. 10a Ústavy zmiňuje „Parlament“ s velkým „P“ (viz čl. 15 Ústavy). Ve skutečnosti řada argumentů právní logiky, argument historický i teleologický ústí v jediný možný závěr, že inkorporační ustanovení čl. 10 Ústavy vykazuje účinek ex tunc. Vtáhlo tedy do právního řádu všechny mezinárodní smlouvy, jež aktuálně zavazují ČR, bez ohledu na to, zda je v minulosti uzavřely ČR či Československo nebo dokonce Rakousko jako předchůdce Československa, a zda k nim dal souhlas Parlament ČR nebo jemu odpovídající parlamentní orgán mezinárodněprávního předchůdce ČR. Mnohé takové smlouvy podle názoru autora splnily podmínky pro inkorporaci již ke dni účinnosti euronovely (dne 1. 6. 2002), nelze však vyloučit výskyt mezinárodních smluv, jimž se to podařilo až později (např. až ke dni, kdy byly dodatečně vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv). Mezinárodní smlouvy uzavřené v minulosti se totiž stávají součástí právního řádu teprve v den, kdy splnily všechny kumulativní podmínky v části věty v čl. 10 Ústavy před středníkem. Z povahy věci plyne, že mezi subjekty vnitrostátního práva mohou být aplikována toliko taková právní pravidla, jež jsou vnitrostátní aplikace způsobilá a schopná, tedy zejména, jsou-li „self-executing“ (někdy se předkládá poněkud nepřesně jako „samovykonatelnost“). Taková ustanovení jsou adresována subjektům českého práva a nemusí být tímto právem „přepsána“ do odpovídajícího normativního jazyka. 43
Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. Brno: Doplněk a Masarykova univerzita, 4. opravené a doplněné vydání, 2003, s. 426 – 432.
32
Čl. 10 Ústavy – věta za středníkem – ukládá aplikujícímu orgánu, aby použil mezinárodní smlouvu vždy tehdy, stanoví-li něco jiného než zákon. Zavádí tak pravidlo podmíněné aplikační přednosti mezinárodní smlouvy před zákonem (a také před podzákonnou normou). Použití ústavního pravidla přednosti vyžaduje, aby aplikující orgán primárně nalezl – jak J. Malenovský výslovně uvádí – shodu hypotéz smluvního i zákonného pravidla, tzn. ověří, že obě upravují stejný právní vztah. Pouze v takovém případě je dána konkurence smlouvy a zákona a je možno použít pravidla o přednosti mezinárodní smlouvy. Ta se tedy použije vždy, kdy dispozice smluvního pravidla nebude shodná s dispozicí zákonného pravidla. Naopak, jestliže budou obě dispozice shodné, použije se zákon. Nelze tedy hovořit o tzv. nadzákonných účincích mezinárodních smluv. Mezinárodní smlouva se použije i tehdy, není-li totožný právní vztah v zákoně vůbec nijak upraven. Pokud jde o zmiňovanou spornou otázku vztahu mezinárodních smluv (jimiž je ČR vázána) a ústavních zákonů, k této otázce J. Malenovský formuluje stanovisko, dle něhož mezinárodní smlouvy (uvedené v čl. 10 Ústavy) nedisponují ani právní silou ústavního zákona. Na základě citované euronovely Ústavy se součástí právního řádu staly stovky mezinárodních smluv, jejichž ústavnost nemohla být podle tehdy platného ústavního stavu ani poté ověřena. Mezinárodní smlouva, jež vzbuzuje pochybnosti z hlediska svého souladu s ústavním pořádkem, se může dostat do vnitrostátního právního řádu i po citované novele. Protiústavní mezinárodní smlouva by dle názoru J. Malenovského neměla být použita, a to ani v situaci, pokud by jinak podmínky uvedené v čl. 10 větě za středníkem Ústavy byly splněny. Dlužno však dodat, že samotná tato otázka je nadále považována za spornou – vychází se z dominance ústavních předpisů, nebo z toho, že jde o akty na stejné úrovni, anebo i z názoru, že i zde mají přednost mezinárodní smlouvy. 44 V poslední době – a zejména po citované ústavní novele – se ovšem spíše vyvozuje, že přednost mají ústavní zákony, 45 to nelze jistě přehlédnout. Pokud by bylo přesto přijato stanovisko, že přednost mají mezinárodní smlouvy, pak by možnost postihu aktů spojených s akcí „K“ bylo možno dovozovat buď z čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských politických právech (byť zde jde o mezinárodní smlouvu, 44
K této velmi složité otázce srov. např. Kysela, J., Kühn, Z. Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR, Právní rozhledy č. 9/2002, s. 318; Malenovský, J. Postavení mezinárodních smluv o lidských právech v českém právu po 1. červnu 2002, Právník č. 9/2002, s. 917; Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2003, 2., podstatně přepracované vydání, s. 54. Skutečností také zůstává, že např. J. Malenovský v článcích z první poloviny 90. let [např. Malenovský, J.: Mezinárodní smlouvy o lidských právech a čs. ústavní právo (pokus o doktrinární § 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb.), Právník č. 1/1992, s. 931 – 946, nebo Malenovský, J.: Glosy k výkladu čl. 10 české ústavy, Právník č. 9/1996, s. 797 a násl.]. 45 Závěr, že ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách mají sílu ústavního zákona, je po tzv. euronovele Ústavy účinné od 1. 6. 2002, která privilegovanou kategorii těchto smluv zrušila, skutečně sporný. Pro stručnost lze v tomto směru odkázat na jedné straně na nález Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., který s odkazem na článek 9 odst. 2 Ústavy a z něho plynoucí nepřípustnost snížení procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod dovozuje, že rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit pouze s odkazem na článek 112 Ústavy, nýbrž i vzhledem k článku 1 odst. 2 Ústavy, a do jeho rámce zařadit i ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách, a na druhé straně na nesouhlasnou reakci části odborné právnické veřejnosti, která tento závěr odmítá (srov. např. Filip, J.: Nález č. 403/1992 Sb. jako rukavice hozená ústavodárci Ústavním soudem, Právní zpravodaj č. 11/2002, str. 12 a násl. či Kühn, Z., Kysela J.: Euronovela Ústavy ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., Soudní rozhledy č. 12/2002, str. 421 a násl.). Viz Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému, 4. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita a Doplněk 2004, s. 430 a násl. a Kühn, Z.: Samovykonatelnost, přímá účinnost a některé teoretické otázky aplikace mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu, Právník č. 5/2004, s. 492.
33
u níž její transformace do vnitrostátního právního řádu nastala před přijetím Ústavy z roku 1993 i samotné Listiny základních práv a svobod) anebo z čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutečností ale zůstává, že – v případě Úmluvy o lidských právech a základních svobodách – zde platí i její čl. 53, který vychází z toho, že pokud bude v citované Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod) stanoven nižší právní standard, než jaký zaručuje vnitrostátní procesní úprava v České republice, aplikuje se česká vnitrostátní úprava. Při vzájemném střetu různých mezinárodněprávních norem a mezinárodní smluvní úpravy s vnitrostátními normami, se použije zásadně právní normy pro jednotlivce příznivější. Dokonce se dovozuje, že zřejmě tedy nejen soud, ale i příslušný jiný orgán činný v trestním řízení, v případech, kdy příslušné ustanovení trestního řádu (nebo jiného zákona, nehledě již na právní předpisy nižší právní síly) bude v rozporu s mezinárodní smlouvou splňující podmínky vymezení v čl. 10 Ústavy (po novele č. 395/2001 Sb.), použije přímo ustanovení takové mezinárodní smlouvy. Tento závěr je ovšem sporný; přijetí jakéhokoli jiného závěru v této souvislosti však zjevně nepřichází v úvahu, případ aplikace naznačeného postupu např. u státního zástupce se dosud nevyskytl. 46 Ať tak či onak – je zřejmé, že učinit jednoznačný závěr k této otázce zatím nelze; to ve svých důsledcích znamená, že si nelze zvolit jeden z řady názorů, které jsou vyslovovány jako odpověď na zmíněnou otázku, a následně mu přizpůsobit celý svůj postup. Nadto ještě za situace, kdy dosud nebyla učiněna skutková zjištění ve vztahu k jednání určité osoby v souvislosti s akcí „K“ (nebo jiným obdobným jednáním). Teprve poté, až budou učiněna tato konkrétní skutková zjištění, je nutno zvažovat další eventuální postup včetně možnosti zahájení trestního stíhání. Vyvstávají-li pochybnosti ohledně této možnosti (tj., že by bylo postupováno v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nelze tomu přizpůsobit postup i v tom smyslu, že nebudou zjišťovány žádné rozhodné okolnosti týkající se věci. Až po zjištění všech relevantních okolností vztahujících se k možnosti, že by mohl být naplněn některý trestný čin uvedený shora (který lze buď posoudit jako některý z trestných činů uvedených v § 67a písm. a) či b) tr. zák., včetně možnosti zvažovat úpravu v čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo v čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nebo jako trestný čin uvedený v § 67a písm. d) tr. zák., resp. jako trestný čin, na který dopadá úprava v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., atd.), je nutno se zabývat otázkou, zda trestní stíhání lze proti konkrétní osobě (konkrétním osobám) zahájit podle § 160 odst. 1 tr. ř., anebo přichází v úvahu jiný postup, a to zejména dle ustanovení § 159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle povahy skutkových zjištění, která budou policejním orgánem učiněna, nelze vyloučit ani možný postup dle § 159a odst. 4 tr. ř. (nepodaří se zjistit pachatele skutku) nebo podle § 159a odst. 1 tr. ř. (nejedná se vůbec o trestný čin a není důvod k jinému opatření). Jestliže má být postupováno dle § 159a odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba vyřešit jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.), zda ve vztahu ke skutku, jehož se měla dopustit určitá osoba, nastalo skutečně promlčení trestního stíhání. To platí ovšem jen za předpokladu, že nelze shledat, že se jedná o některý z trestných činů uvedených výše. Jde-li o případ naznačený v § 67a písm. d) tr. zák., musí být zjištěno, že nastaly zde uvedené okolnosti, přičemž tuto úpravu lze použít jen tehdy, neuplynula-li již promlčecí doba nejpozději den před nabytím účinnosti příslušné novely trestního zákona č. 327/1999 Sb. 46
Učebnice Musila, J., Kratochvíla, V., Šámala, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2003, 2., podstatně přepracované vydání, s. 85 – 86, v tomto ohledu činí závěr, že úprava záležející v tom, že jestliže soud, který rozhoduje o vině a trestu, dojde po posouzení věci k názoru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 112 odst. 1 Ústavy), předloží věc Ústavnímu soudu, se užije analogicky i ve vztahu k ostatním orgánům činným v trestním řízení.
34
(účinnosti nabyla dnem 28. 12. 1999). Dále nelze ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., bylyli shledány okolnosti uvedené v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a ke dni, kdy se o věci rozhoduje, ještě neuplynula promlčecí doba určitého trestného činu. Za účelem náležitého objasnění právních otázek, které se vztahují k vzájemnému poměru úpravy čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to i ve spojení s ustanoveními dalších důležitých mezinárodních smluv (uveřejněnými pod č. 164/1947 Sb., č. 32/1955 Sb., č. 53/1974 Sb. nebo č. 143/1988 Sb.), lze v průběhu prověřování např. opatřit stanovisko významných odborníků na danou otázku, institucí či státních orgánů a právnických osob. Zmíněné mezinárodní úmluvy i jiné mezinárodní dokumenty (tedy i mezinárodní smlouvy, které Česká republika dosud neratifikovala) 47 mohou být zásadní z hlediska, zda zločiny podle mezinárodního práva netvoří (a od které doby) součást obecného (obyčejového) mezinárodního práva. 48 K bodu III. Další spornou otázkou, kterou je třeba řešit, je to, v jakém rozsahu má pro posouzení aktů, k nimž došlo v souvislosti s realizací akce „K“, význam případná amnestie prezidenta republiky, a to v tomto případě konkrétně z období mezi 25. 2. 1948 – 29. 12. 1989. 49 Především se jedná o případná aboliční ustanovení takové amnestie, tedy příkaz, aby nebylo zahajováno trestní stíhání proti určitým osobám stíhaným pro trestné činy vyjmenovaným v amnestijním rozhodnutí, a bylo-li zahájeno, bylo neprodleně zastaveno. Ve vztahu k uvedené otázce se většinou dosud vycházelo z toho, že rozhodnutí prezidentů republiky o amnestii vydaná v letech 1948 až 1989 (a zejména tedy i amnestie z roku 1960, jejíž rozsah byl v celém tomto období nejširší) na základě zákona č. 480/1991 Sb. a zákona č. 4/1993 Sb. 50 zůstala v platnosti a následky, jimi způsobené, trvají, neboť nebyly anulovány žádným jiným zákonem. 51 K otázce možného vyloučení amnestie z důvodu ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (se zřetelem k tomu, ze které doby rozhodnutí o amnestii pochází), se poukazovalo na to, že § 5 zákona č. 198/1993 Sb. stanoví, že „do promlčecí lhůty trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“. 47
Typickým příkladem je Statut Mezinárodního trestního soudu, který obsahuje širší vymezení zločinů proti lidskosti. 48 K tomuto problému fakticky žádná obsáhlejší literatura dosud neexistuje. Přesto jde o otázku, která je pro správné právní posouzení dané problematiky nesmírně důležitá. 49 Přehled těchto amnestií je uveden na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti. 50 Jednalo se o zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, který v ustanovení § 2 stanoví, že právní akty přijaté v době uvedené v § 1 (tj. v letech 1948 až 1989) se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony. Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, ve svém čl. 1 uvádí, že ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy České a Slovenské Federativní republiky platné v den zániku České a Slovenské federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít ustanovení podmíněné toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušností České republiky k ní. Přitom se dovozuje, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii (dnes čl. 63 písm. j) Ústavy ČR), tj. rozhodnutí in abstracto neboli normativní právní akty, se považují za pramen trestního práva. 51 Pokud pak jde o rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z roku 1990, 1993 a 1998, je třeba konstatovat i jejich platnost, a to již přímo na základě úst. zák. č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní republiky (viz čl. 1 odst. 2, podle kterého nástupnickými státy České a Slovenské Federativní republiky jsou Česká republika a Slovenská republika).
35
Je evidentní, že citovaný § 5 zákona č. 198/1993 Sb. se týká jen případů, kdy nedošlo k pravomocnému rozhodnutí, tj. odsouzení nebo zproštění obžaloby, tedy abolice, netýká se případů, ve kterých došlo k prominutí trestu či k zahlazení následků trestního řízení čili k rehabilitaci, jelikož tyto případy předpokládají, že k pravomocnému rozhodnutí, a to odsuzujícímu, došlo. Z toho ovšem plyne a contrario, že problematiky řešené tímto metodickým materiálem se tento možný dosah amnestijních rozhodnutí (pokud jde o agraciaci nebo rehabilitaci) vůbec netýká. 52 Pokud by byly učiněny snahy o vyhledání dalších podstatných poznatků k uvedené problematice v odborné literatuře, tak ta – zejména pokud jde o tuzemské zdroje – zcela absentuje. 53 Vzhledem zejména k preambuli amnestie vyhlášené pod č. 54/1960 Sb., ale i ke znění nejen této amnestie, ale i dalších amnestií z rozhodného období, je třeba velmi pečlivě zkoumat otázku, nakolik samotný obsah amnestie nepotvrzuje závěr o „nevůli“ tehdejšího státu stíhat určité trestné činy. Pokud by takový závěr měl být ale učiněn, musí se tak stát na podkladě zhodnocení skutkových okolností, jež budou v průběhu prověřování zjištěny. Nemůže se jednat o zcela obecný závěr, nepodložený těmito skutkovými zjištěními. Tento závěr by se týkal jednak okolností naznačených v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., jednak úpravy v ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. Ve vztahu k posuzování právní problematiky spojené se zločiny proti lidskosti jako nepromlčitelných zločinů podle mezinárodního práva je naproti tomu nepochybný závěr, že amnestie pojmově nemůže dopadat na tyto trestné činy. Ani rozhodnutí o amnestii nemůže vyloučit stíhání takových jednání jako trestných činů. Ani tedy velmi široce formulovaná amnestie z roku 1960 stíhání zločinů proti lidskosti nevylučuje, byť by z ní případně takový závěr mohl vyplynout (s ohledem na případy, kdy tuto amnestii nebylo možno použít). Uvedený závěr plyne i z použití výkladového argumentu a minori ad maius (od menšího k většímu) – lze-li zvažovat vůbec otázku použitelnosti amnestie z celého období let 1948 až 1989 u trestných činů uvedených v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., pak to tím spíše platí u zločinů nepromlčitelných. 52
Nezřídka se odkazuje i na závěry posudku Akademie věd České republiky, Ústavu státu a práva, k aplikaci amnestií prezidentů republiky z let 1948 až 1989, ze dne 14. 3. 1994 (jenž byl vypracován prof. JUDr. Viktorem Knappem, DrSc.), že 1. trestné činy, které má na mysli zákon č. 198/1993 Sb., za podmínek stanovených tímto zákonem nejsou promlčeny; 2. bylo-li však rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii (nebo o udělení milosti) nařízeno, aby v dané věci trestní řízení nebylo zahajováno, resp. aby v trestním řízení již zahájeném nebylo pokračováno, nelze v konkrétní věci trestní řízení zahájit ani v trestním řízení již zahájeném pokračovat, a to bez zřetele k tomu, ze které doby rozhodnutí o amnestii (resp. o udělení milosti), pochází. 53 Tím nemá být řečeno, že by tuto otázku neřešily zahraniční prameny. Jistě není bez zajímavosti, že sborník Vyrovnání se s komunistickou minulostí ve státech střední Evropy, Sborník příspěvků z Konference středoevropských ústavních soudů, Linde, Praha 2004, na s. 47 odkazuje na to, že např. v Polské republice byla již v roce 1991 přijata zákonná úprava (následně posuzovaná Ústavním soudem), která ve vztahu ke kategorii tzv. „zločinů stalinismu“ (právě neurčitosti této kategorie se týkaly námitky polského ústavního soudu) vylučovala nejen uplatnění promlčení, ale i platnost amnestijních rozhodnutí. Později byly přijaty úpravy další (v roce 1995 a v roce 1998), jež vycházely v tomto ohledu z obdobného pojetí. Tato zmínka naznačuje, že za ideální řešení tohoto výkladového problému lze považovat výslovnou zákonnou úpravu. Ostatně výslovná zákonná úprava (formou ústavního zákona by byla pokládána za optimální řešení celého souboru problémů spojených s právním posouzením tzv. akce „K“, stejně tak jakýchkoli jiných zločinů komunismu obdobné závažnosti. Nelze však v této souvislosti přehlédnout, že metodický materiál, o který tu jde, nemůže sám o sobě naznačovat, jaké řešení má stát (Česká republika) v oblasti zločinů komunismu takové závažnosti zvolit; skutečností zůstává, že složitost daného komplexu otázek se v důsledku absence takové jednoznačně formulované úpravy ještě výrazně zvyšuje.
36
Pokud by přesto byl činěn případný závěr o tom, že zmiňovaná amnestie se plně vztahuje i na zločiny proti lidskosti (stejně jako na zločiny válečné či zločiny proti míru, nehledě pochopitelně na kategorii trestných činů dle čl. 7 odst. 2 Úmluvy a čl. 15 odst. 2 Paktu), pak je zřejmé, že taková interpretace by byla zcela absurdní, protože by mj. zpochybňovala i mezinárodní smlouvy č. 164/1947 Sb., č. 32/1955 Sb. – a pochopitelně i úmluvy pozdější. Takový výklad by zásadně odporoval i čl. 1 odst. 2 Ústavy. Z těchto důvodů ho rozhodně není možné akceptovat. K bodu IV. K argumentu, který již byl výše zmiňován, tj., že stanoví-li vnitrostátní právní úprava vyšší standard ochrany lidských práv a základních svobod (jak to např. jednoznačně plyne z čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod – obdobná ustanovení zahrnuje většina dalších mezinárodních smluv), než ho stanoví příslušná mezinárodní smlouva, pak se užije vnitrostátní úpravy, je nutno uvést ještě toto: Z naznačeného výkladu např. čl. 53 Úmluvy by ve vztahu k řešené problematice mohlo vyplynout i konstatování, že pokud některý stát bude mít obdobnou úpravu, jakou představuje čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, zcela to vylučuje možnost stíhat jakékoli zločiny na podkladě pravé retroaktivity; ať by se jednalo o zločiny jakkoli závažné a ať by takový závazek stanovila příslušná mezinárodní smlouva. Tuto možnou argumentaci je třeba odmítnout. Především poukazem na čl. 1 odst. 2 Ústavy (ve znění novely provedené úst. zák. č. 395/2001 Sb.), který stanoví, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Poukazem na neplnění mezinárodních závazků tedy zásadně není možno odůvodnit takový postup. 54 Pro ČR není z tohoto hlediska situace zcela neřešitelná, neboť je možno poukázat na to, že výše zmiňovaná zásada platí jako pravidlo, z něhož mohou existovat výjimky. Na základě čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod nelze proto činit závěr o tom, že postih určitých vysoce závažných jednání spáchaných před více než 20, 40 či 50 lety je zcela vyloučen. Tato jednání mohou být zahrnuta do výjimky, která musí být odůvodněna zcela zvláštními okolnostmi (jinak by opravdu hrozilo nebezpečí, na které poukazuje V. Kratochvíl, 55 že řadou výjimek by bylo možno zpochybnit většinu základních principů, na nichž spočívá trestní právo). Ve vztahu k tomuto názoru je nutno ještě poukázat na to, že citované vnitrostátní standardy úpravy není možno pojímat jednostranně – pouze z pohledu osoby, proti které se vede trestní řízení, ale také z pohledu osoby poškozené, oběti trestného činu. Práva poškozeného se ve vnitrostátní české procesní úpravě zohledňují spíše z pohledu práv na kompenzaci nároku na náhrady škody, popř. z pohledu práv uskutečňovaných v průběhu trestního řízení, méně již z pohledu takové řízení vyvolat (a i poměrně omezený rozsah tohoto práva je většinou předmětem kritiky z důvodu nadměrného zatěžování trestního řízení vedlejšími otázkami, které nejsou pro toto řízení tak podstatné). Výčet mezinárodních dokumentů týkajících se poškozených (obětí) je velice rozsáhlý. 56 Zmínit lze např. Evropskou úmluvu o odškodňování obětí násilných trestných činů 54
Srov. z tohoto hlediska i přístup dřívější ČSSR k promítnutí Úmluvy o nepromlčitelnosti, jak byla výše zmíněna, do vnitrostátního právního řádu, pokud nebyl dodržen závazek, že promlčení, které se již uplatnilo, bude zrušeno, což jinými slovy řečeno neznamená nic jiného než obnovenou trestnost u jednání, i když jejich trestnost již zanikla. 55 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – obecná část, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 40 – 41. 56 Podává ho např. publikace J. Jelínka: Poškozený v trestním řízení, Praha: Nakladatelství Karolinum, 1998, s. 117 a n. Další dokumenty lze nalézt na webových stránkách nejrůznějších, nezřídka i nevládních organizací, které jménem obětí trestných činů vystupují. Zatímco aktivity většiny z nich se
37
z 24. listopadu 1983 (č. 141/2000 Sb. m. s.), Úmluvu proti mučení a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z 10. prosince 1984 (č. 143/1988 Sb.), Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z 26. listopadu 1987 (č. 9/1996 Sb.), Doporučení Výboru ministrů č. R (87) 212 o pomoci obětem trestných činů a o prevenci viktimizace, Deklarace OSN o základních principech spravedlnosti pro oběti zločinu a zneužití moci, Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (2001/220/SVV), atd. Jakkoli je zřejmé, že česká vnitrostátní úprava nezohledňuje zcela všechny závazky či jen pouhá doporučení vztahující se k úpravě postavení poškozených (obětí trestných činů), právě práva obětí jednání spojených s akcí „K“ (případně jednání obdobných) se stávají jedním z nejzávažnějších argumentů, pro který je nutno odmítnout shora naznačený jednostranný výklad úpravy obsažené v čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nezřídka přijetí vyššího standardu pro osobu, proti které se vede trestní řízení, znamená v podstatě vyloučení možnosti poškozeného domoci se nejen náhrady škody, ale alespoň některých práv ve vztahu k trestnímu řízení, jež se nechápou jen omezeně, ve vztahu ke kompenzaci nároků oběti. Státní zástupce při výkonu dozoru ve věcech, v nichž se posuzuje právní otázka, zda jde či nejde o nepromlčitelné zločiny proti lidskosti, jiné zločiny, nepromlčitelné trestné činy uvedené v § 67a písm. d) trestního zákona anebo trestné činy, u nichž až do 29. 12. 1989 fakticky neběžela promlčecí doba, s ohledem na znění § 5 zákona č. 198/1993 Sb., by měl také v potřebné míře zohledňovat i práva poškozených, obětí těchto trestných činů. Měl by dbát i o to, aby byly náležitě objasněny i okolnosti týkající se povahy, rozsahu a intenzity, v jakém byla dotčena práva těchto osob. Přihlížení k právům poškozených (obětí trestných činů) neplyne pro státní zástupce jen z obecných ustanovení § 2 odst. 2 a § 4 odst. 2 zákona o státním zastupitelství. Při posuzování případů vztahujících se k akci „K“, stejně jako případů obdobných, je na místě vycházet z premisy, kterou lze nejpregnantněji vyjádřit určitým zhodnocením myšlenky mezinárodního trestního soudnictví od jeho vzniku po roce 1945, přes vznik mezinárodních soudních tribunálů „ad hoc“ až po ustavení Mezinárodního trestního soudu. Tato idea tkví v postulátu, dle něhož v případě určitých vysoce závažných jednání je plně odůvodněna výjimka z jinak se plně uplatňující zásady zákazu retroaktivity k tíži pachatele. Nejedná se v tomto případě o žádný „průnik“ práva přirozeného do práva trestního, neboť trestní právo nadále zůstává právem psaným a pozitivním. Stejně tak nejde ani o to, že by bylo možno doplňovat či nahrazovat nedostatky platné právní úpravy výkladem. Jedná se však především o určitý hodnotový přístup, který zohlední v potřebné míře práva poškozených (obětí), aniž by byly zpochybněny základní postuláty vztahující se k trestnímu právu hmotnému i základní zásady trestního řízení. V těchto mezích by se měl pohybovat postup státních zástupců a již jen z tohoto důvodu je třeba odmítat paušální negativní postoj k tomu, aby bylo konáno prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, pokud se jeví jako nejpřiléhavější právní názor, který posuzuje možnost stíhání (nejen) případů spojených se zmiňovanou akcí „K“ jako (takřka) zcela vyloučenou. Nutno ovšem zdůraznit – a to sleduje tento metodický materiál především – že příslušný právní závěr ve vztahu k trestnímu stíhání určité osoby pro konkrétní skutek je možné učinit až po shromáždění odpovídajících skutkových podkladů k činnosti této osoby. Poté, kdy dojde k pojmenování jak tohoto činu, tak i určité osoby, která se mohla dopustit některého z trestných činů uvedených v bodě I.1. tučného textu shora, lze zvažovat další postupy včetně úvah nad tím, zda přichází v úvahu zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.), či nikoli. zaměřuje na aktuální trestnou činnost, Konfederace politických vězňů se koncentruje právě na zločiny komunismy, zejména pak na ty, jež stále zůstávají nejenom nepojmenovány, ale i nepotrestány.
38
