2 Znalostní služby Knowledge

2

2.1

Znalostní služby – Knowledge Intensive Services (KIS)

Podmínky pro rozvoj znalostních služeb

Na úvod je nutné podotknout, že na rozvoj znalostních služeb dle Jiráska (2004) mají vliv dvě zásadní podmínky – vnitřní a vnější. Vnější podmínky Konec 20. století znamenal konec dlouhé éry, která těžila z dělby práce, tj. rozkladu výrobního procesu na dílčí části, které bylo možné svěřit pracovníkům jen po zapracování. Navíc spotřebitelé neměli jinou možnost než kupovat výrobky takto zabezpečované masové výroby. Těžilo se z nedostatku produkce. Pánem byl výrobce. Jakmile se situace změnila, trh se nasytil a spotřebitelé začali uplatňovat své představy a přání, museli se výrobci postarat o to, aby jim vyhověli, jinak se ve vysoce konkurenčním prostředí spotřebitel obrátil na někoho jiného. Spotřebitelé dnes požadují vyšší užitek a vysokou jakost za nižší cenu. Tyto vnější podmínky nutí firmy k nestálé inovaci výrobků prací a služeb. Inovace, návrhy nových řešení, vyžadují získání potřebných znalostí k jejich provedení. Nositeli znalostí mohou být vlastní pracovníci nebo je možné najmout si specialisty z externích zdrojů – vytvářejí se tak značné příležitosti pro intelektualizované služby. V důsledku výše uvedeného je nutné podotknout, že jedním z charakteristických vývojových trendů národních ekonomik je snižování podílu zemědělství a průmyslu na tvorbě přidané hodnoty či utlumování jejich významu jako zaměstnavatelů, a naopak přesun těžiště ekonomických aktivit do sektoru služeb. (Škodová-Parmová, 2012) Tento vývoj lze sledovat v zastoupení jednotlivých sektorů jak na zaměstnanosti, tak na tvorbě HDP. Možnosti interpretace tohoto vývoje skýtají tzv. teorie hospodářských změn. K těmto teoriím se řadí: ■ teorie hospodářských stupňů (jako předchůdce moderních teorií dlouhodobých strukturálních změn), ■ teorie tří sektorů, ■ teorie globální koncepce postindustriálních změn, jež se dělí např. na tzv. dezindustrializační teze, teze o postindustriální společnosti či teorii informační společnosti. (Reinhardt, 1992) 21

2 ZNALOSTNÍ SLUŽBY – KNOWLEDGE INTENSIVE SERVICES (KIS)

Teorie hospodářských stupňů vznikla již v polovině 19. století kvůli hodnocení významu služeb na rozdíl od klasické ekonomické školy. Vyznačovala se úvahami, které měly kořeny již v antickém Řecku. Jedná se o širokou paletu teorií formulovaných v rámci německé historické školy (např. teorie stádií ekonomického vývoje F. Lista – Sojka, 2000) a též teorie v rámci vývoje stádií ve 20. století. Základní společnou tezí této teorie je chápání průběhu vývoje ekonomiky jako evolučního (účelného) procesu od nejnižších stupňů k vyšším a nejvyšším. Vývoj je chápán v „organickém pojetí“, kdy je budoucí stav vnímán jako pokračování předcházejícího a celý vývojový proces směřuje k cíli, jenž je pro tento vývoj spoluurčující. V této souvislosti je zajímavé, že aktivity služeb byly chápány pouze jako činnosti obchodní, neboť ty prokázaly v nižších vývojových stupních svou důležitou úlohu. Ostatní odvětví sektoru služeb (např. doprava, bankovnictví, pojišťovnictví, školství) získávají na významu až na pokročilejším stupni vývoje. Do skupiny těchto teorií se zařazuje též teorie stádií ekonomického růstu a periodizace hospodářských dějin W. W. Rostowa (1960), kde v pěti vývojových stupních nejsou služby přímo specifikovány, ale jsou chápány na straně poptávky pouze jako luxusní statek a na straně nabídky jako předpoklad pro vyšší rozvojové stupně. Patří sem bankovní, dopravní či vzdělávací služby a další složky nevýrobní infrastruktury. Dalšími představiteli této teorie, jež se zabývaly službami, jsou např. H. Kierzkowski nebo Z. Kenessey. (Kierzkowski, 1984; Kenessey, 1987) Teorie tří sektorů, jejímiž hlavními představiteli byli A. Fischer, C. Clark a J. Fourastie, se obvykle interpretuje na předpokladu zákonitostí vývoje všech ekonomik z dominantního agrárního sektoru přes průmyslový až po společnost služeb (Fischer, 1939; Clark, 1940; Fourastie, 1952). Tomuto vývoji odpovídají určité determinanty: ■ Na straně poptávky ve vztahu k produkci služeb je to růst příjmů na hlavu, jehož vliv na služby se vysvětluje na bázi rozšíření Engelova zákona. Podle něj při růstu příjmů klesají relativní výdaje na základní životní statky (hlavně potraviny) a zájem se přesouvá nejdříve na průmyslové produkty a dále pak na služby. ■ Na straně nabídky tato teorie vysvětluje vliv technického pokroku a produktivity práce na změny v zaměstnanosti zvláště v sekundéru, čímž dochází k uvolnění pracovní síly a jejímu přesunu do služeb. Zde se však předpokládal nízký pokrok v produktivitě práce a v intenzitě pracovního zatížení. Jak uvádí Škodová-Parmová (2012), tato teorie byla v minulosti často podrobována kritice. Ta se týkala hlavně těžkostí empirického průzkumu a přetrvávajících nejasností v definicích týkajících se sektorového vymezení služeb. Dále pak institucionálního, a nikoli funkčního ohraničení sektorového členění, čímž se nedají poznat strukturální změny uvnitř odvětví a což v případě externalizačních procesů vede k statistickému nadhodnocení terciéru nebo v opačném případě k nedostatečnému vykazování rozsahu služeb v ekonomice. Toto je základem otázky rozdělení „externích – interních“ služeb (in-house – out-house), jež znepokojuje všechny analytiky při určování podílu služeb na celkovém produktu 22

PODMÍNKY PRO ROZVOJ ZNALOSTNÍCH SLUŽEB

podle sektorů, v nichž vznikly. Další kritika se týkala vymezení sektoru služeb, jenž je zde považován za skupinu více či méně homogenních aktivit. (Bhagwati a Lehmann, 1987) Pokud se týká rozlišování a ohraničování jednotlivých sektorů podle vnímavosti k technickému pokroku, předpokládalo se v teorii tří sektorů intenzivnější prosazování pokroku v průmyslu, méně v zemědělství a relativně málo ve službách. Tato teze již nemá všeobecnou platnost. S nástupem mikroelektroniky došlo k uplatnění moderní techniky a technologie také v sektoru služeb. Takto vzniklé informační technologie a systémy, nové systémy na finančních trzích či nové druhy služeb položily základ pro naprosto nové sítě a struktury služeb a jejich infrastrukturu. Tyto struktury jsou v současné době též platformou pro efektivní fungování primárního a sekundárního sektoru (Ehrlich, 1988). Nové technologie v kontextu rozvoje služeb umožňují vytvoření specifických vztahů, jež jsou hodnotnější než původní. Jak uvádí Navraganis (1988), průmyslová civilizace spěje ke svému konci. Od nynějška vstupujeme do věku informací, a to vše v systému, který radikálně mění nejen kulturu, ale také ekonomiku. Globální koncepce postindustriálních změn zahrnují tzv. dezindustrializační tezi, která je odvozena z krizového symptomu průmyslových zemí na konci 70. let z důvodu zpomalení růstu a problémů vznikajících v oblasti zaměstnanosti. Hlavním problémem byl absolutní i relativní pokles zpracovatelského průmyslu s dopadem na celkový produkt, a s tím spojená dezindustrializace. Postavení a vzrůstající váha sektoru služeb se vysvětluje jako zrcadlový obraz průmyslového poklesu, který však v důsledku nadbytku kapacit v průmyslu vyvolává racionalizační opatření. Poukazuje se také na skutečnost, že k nárůstu došlo hlavně ve veřejných službách. Rozpracováním této teorie se zabývali např. D. Riddle, B. Bluestone, B. Harrison a R. Bacon. (Riddle, 1986; Bluestone a Harrison, 1982; Bacon a Eltis, 1978). Teze o postindustriální společnosti, jež vysvětluje strukturální změny hospodářství v kontextu zvyšujícího se významu služeb, se spojuje také s pojmem „společnost služeb“. Jejím významným představitelem je americký sociolog D. Bell. Ve své práci formuloval pět komponent (dimenzí) postindustriální společnosti. K těmto komponentům patří: ■ hospodářský sektor a v jeho rámci charakteristický přechod od redukce statků k ekonomice služeb, ■ struktura povolání ve formě přípravy profesionalizovaných a kvalifikovaných povolání, ■ axiální princip vysvětlovaný centralizací teoretických znalostí jako pramene inovací a východisek pro společensko-politické programy, ■ orientace na budoucnost spočívající v usměrňování technického pokroku zhodnocením technologií, ■ tvorba rozhodnutí a v jejich rámci vytváření nových intelektuálních technologií (Bell, 1973).

23


Vnitřní podmínky Nejdůležitějším činitelem jsou nositelé znalostí – specialisté – špičkoví odborníci v určitém oboru, ve kterém chce firma intelektualizovaných služeb podnikat. Může to být i specialista sám nebo s úzkou skupinou spolupracovníků. Tito specialisté využívají detailních znalostí svého oboru. Specialisté nepředstavují podle Jiráska (2004) „vzdělance“, ale lidi, u kterých je vysoká vzdělanost spojená s činorodostí, tvořivostí, podnikavostí a jsou zaměřeni na dobývání nových ekonomických, sociálních a kulturních možností. Reich (2005) se domnívá, že ne vždy jsou v jedné osobě všechny schopnosti spojeny, ale úspěch v oblasti intelektualizovaných služeb vzejde ze spojení dvou odlišných činností, dvou odlišných typů lidí: ■ tvůrčí činnosti, které v jeho pojetí představují „kejklíři“, kteří na základě hlubokých znalostí oboru vymýšlejí, navrhují řešení nebo zlepšení, ■ realizační (obchodní) činnosti, které provádějí „cvokaři“, lidé s vynikajícími organizačními schopnostmi a obchodním duchem, kteří dovedou navrhovaná řešení do komerčního využití. V dnešní době jsou znalosti akumulovány pomocí IT. Velmi důležité je odepisovat zastaralé znalosti a plynule je doplňovat novými poznatky. Za zastaralé nemůžeme považovat časově starší nápady, náměty, poznatky apod., které nebyly dosud využity. Mohou skrývat potenciál pro budoucí řešení. Důležité je, aby vnitřní informační systém dával každému k dispozici to, co pro svoji činnost potřebuje, a na druhé straně aby probíhalo sdílení znalostí. Pro intelektualizované služby je rovněž potřebná ochrana kritických znalostí, protože na detailních unikátních znalostech je činnost založena.

2.2

Vznik kvartérního sektoru

Pojem kvartérní sektor byl zřejmě prvně použit americkým ekonomem Kuznetsem (1973), který rozdělil jednotlivé sektory na základě Standardní průmyslové klasifikace z roku 1972, USA. Dle jeho rozdělení patří do znalostních služeb ekonomické činnosti jako finančnictví, pojišťovnictví, služby spojené s nemovitostmi, naopak do terciárního sektoru patří: doprava, služby elektrické, plynové a sanitární, velkoobchod a maloobchod. Kuznets také charakterizoval kritéria pro výběr rozdělení činností do daných sektorů. Tyto tři hlavní sektory se každý od sebe liší v použití přírodních zdrojů, v rozsahu výrobních jednotek a ve výrobním procesu, pomocí kterých každý z nich vytváří konečný produkt. Dále je nutné poznamenat, že sledoval jednotlivé odvětvové podíly v % od roku 1947. Jeho zjištění byla následující: Velmi velký podíl zaujímá právě kvartérní sektor, který je v neustálém růstu (USA 1947 – 36 %, 1985 – 40,8 %), přičemž primární a sekundární sektor má charakter klesající.

24

VZNIK KVARTÉRNÍHO SEKTORU

Dále byl tento sektor představen Jeanem Gottmannem (1961) k rozlišení pokročilejšího informačního odvětví. Je tedy poměrně novým fenoménem, který se vyvinul ze sektoru terciárního, především v postindustriálních společnostech. Tyto společnosti, jak uvádí Pick (2011, s. 99) jsou na prahu druhé fáze postindustriální – zejména informační – revoluce, na prahu éry tzv. kvartérní společnosti, na prahu rozmachu především sektoru kvartérních služeb – pokud je chápeme jako služby spojené s intelektuálním i fyzickým rozvojem člověka – rozmachu informatiky, vědy, výzkumu, všeobecného vysokoškolského a celoživotního vzdělávání (spolu s expanzí volného času), i sociální a zdravotní péče (spolu s prodlužováním lidského života, umožněným nejen vysokou životní úrovní a zdravou životosprávou i životním prostředím, ale i scientifikací a technologickou revolucí ve zdravotnictví). Takový, převážně nehmotný rozvoj patrně může být i ekologicky trvale udržitelný. Dle Boyera (2010) a Fellmana a kol. (1997) zahrnuje kvartérní sektor činnosti, které se zabývají specializovanými znalostmi, technickými dovednostmi, komunikačními schopnostmi a administrativními kompetencemi. Protože byl ze sektoru služeb vyčleněn poměrně nedávno, každý stát do něj zahrnuje trochu jiné činnosti, ale obecně lze říci, že do kvartérního sektoru patří bankovnictví, finance, obchodní a odborné služby, média, pojišťovnictví, administrace, školství a výzkum a vývoj. Dále je nutné si uvědomit, že kvartérní sektor je nevýrobní. Neobsahuje přírodní zdroje, zpracované suroviny ani služby, takže práce v tomto sektoru není místně spjata se zdroji. To znamená, že jeho aktivity (informace, administrace a vědomosti) jsou závislé pouze na komunikaci, na přenášení informací. Zabývá se vytvářením něčeho nového a manipulací s nehmotnými věcmi, kam se řadí činnosti jako např. počítačové programování či výzkum. Vzhledem k jeho práci s informacemi se mu přezdívá také znalostní sektor. Klíčovým zdrojem je tedy lidský kapitál – znalosti a kreativita – který je tvořen především lidmi s terciárním vzděláním, protože zahrnuje kvalifikačně náročnější práce, říká Brunn (2003). Kvartérní služby jsou typické tím, že usnadňují a rozdělují činnosti, a tím přispívají k jejich zefektivnění. Výsledky těchto služeb sice mohou vést k celosvětově prodávané komoditě, ale jako takové neprodukují ani výrobky ani služby. Rozvinutost kvartérního sektoru také hodně vypovídá o vyspělosti dané země, zejména kvůli jeho vysokým nárokům na kapitál. Platí tedy, že čím více lidí v kvartérním sektoru pracuje, tím je země rozvinutější, vyspělejší a bohatší. Ze všech sektorů nejvíce ovlivňuje tvorbu HDP, protože je ekonomicky nejvýnosnější. (Di-Maria a kol., 2012) Vyspělé země a regiony tedy vykazují následující znaky, zatímco rozvojové země mají opačnou tendenci: ■ minimální zaměstnanost v primárním sektoru, ■ zhruba méně než čtvrtina zaměstnanců v sekundárním sektoru, ■ většina pracovní síly v terciárním sektoru, ■ podstatné množství zaměstnanců v kvartérním sektoru. (Brunn a kol., 2003) Následující obr. zobrazuje vývoj jednotlivých sektorů v čase v závislosti na rozložení pracovní síly v procentech. Zde je vidět, že v preindustriálních společnostech 25


byla ekonomika tvořena ze zhruba 80 % primárním sektorem, zatímco ostatní sektory zabíraly pouze malé procento a sekundární sektor byl druhý nejrozšířenější. V této době byl tedy kladen důraz především na zemědělství a na zpracovatelský průmysl. Tato odvětví však byla postupem času utlumována na úkor rozvoje terciárního a kvartérního sektoru, tedy sektoru služeb. S nástupem postindustriální společnosti pak došlo k obrovskému útlumu primárního sektoru, zatímco počet zaměstnanců v kvartérním sektoru vzrostl až na 50 %, jak poznamenává Brunn a kol. (2003).

Obr. 1 Změny v rozdělení pracovní síly v % v jednotlivých sektorech v průběhu času (Brunn a kol., 2003)

Obrovský nárůst kvartérního sektoru a sektoru služeb obecně v postindustriálních společnostech je mimo jiné zapříčiněn rozvojem technologií a globalizací, a je to právě kvartérní sektor, který posunuje ekonomiku stále dál, především prostřednictvím výzkumu a vývoje. Protože tzv. znalostní ekonomika klade velký důraz na nehmotné produkty, ať už pro konečné spotřebitele či firmy, dochází k restrukturalizaci mnohých evropských ekonomik, které se odklánějí od industriálních činností (primárního a sekundárního sektoru), k sektoru služeb (terciárnímu a kvartérnímu). (Boyer, 2010; Fellman a kol., 1997; Brunn a kol., 2003) Je nutné se ale zaměřit na význam slova znalosti, jak uvádí např. Cook and Yanov (1995). Pokud jde o ontologický rozměr významu slova znalosti (tzn. subjekt, který ví), je v mezinárodní literatuře opakovaně používán pojem ve dvou úrovních: individuální a kolektivní, navzdory pojmům na ně odkazovaným. Ontologicky můžeme 26


považovat organizaci za poznávací (kognitivní) v případě používání znalostního managementu. Jelikož existuje několik autorů, kteří rozlišují tyto dvě formy znalostí (Nonaka a Takeuchi, 1995; De Carolis, 2002; Ichijo, 2002; Matušík, 2002; Fiol, 2003; Curado a Bontis, 2007), je možné skutečně předpokládat, že znalosti jsou opravdu schopny prezentovat se ve dvou různých formách, a to individuální a kolektivní. Výsledkem by mělo být rozlišení modelů znalostního managementu na fáze každé znalosti, která se na nich nejvíce podílela. Curado a Bontis (2007) akceptují malé a jednoduché společnosti zaměřené spíše na individuální znalosti, z nichž intuitivně čerpají. Na druhé straně velké mezinárodní organizace mají tendenci využívat a těžit znalosti právě kolektivní. Každá z těchto možností se zdá být přijatelná a ukazuje, že se takto mohou řídit společnosti. Intelektualizované služby jako charakteristické činnosti jsou dosud málo používané. Častěji se hovoří o profesionálních službách nebo o KIS (Knowledge Intensive Services). Profesionálními službami se podrobně zabývá dánská ekonomka Løwendahl (2005). Profesi definuje jako: ■ povolání založené na kostře souboru znalostí typických pro akademické vzdělání (VŠ), ■ povolání soustředěné na aplikaci těchto znalostí kombinovaných se zkušenostmi, na životně důležité problémy ve společnosti a jejichž řešení obsahuje altruistickou službu klientovi spíše než hledání osobních motivů, jako je zisk nebo status, ■ profesní organizace je založena na společném etickém kódu, kde je uplatňována samokontrola tak, že sdružení lidé stejného zaměření mohou vyloučit členy, kteří kód nedodržují (Løwendahl, 2005). Lidé stejné profese se sdružují do odborných organizací na národní a mezinárodní úrovni, jako např. architekti, právníci, auditoři a mnoho dalších. Pod pojmem profesionální služby rozumí Lowendahl (2005) spíše typ služby než klasifikaci lidí poskytujících služby. Profesionální služby charakterizuje takto: ■ jsou to vysoce znalostní služby poskytované lidmi s vysokoškolským vzděláním a obvykle úzce zaměřenými na rozvoj vědeckých znalostí v relevantní oblasti expertiz, ■ zahrnují vysoký stupeň zakázkovosti, ■ obsahují vysoký stupeň samostatné práce a osobního úsudku expertů poskytujících služby, ■ obvykle vyžadují důkladnou interakci s klientem firmy, ■ jsou poskytovány s omezeními danými profesionálními normami chování, zahrnují postavení klientových potřeb výše než zisky a respektování limitů profesionální expertizy.

27


■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■ ■

■ ■ ■

Seznam profesionálních obchodních služeb zahrnuje firmy jako např.: právní – právní zástupci, auditorské – auditoři, konzultační v oblasti řízení, konzultační v oblasti technologie, konzultační v oblasti inženýrství, posilovací, investiční bankovnictví, marketingové, inzertní a reklamní, projekční, personální agentury, informačních technologií a další. Co je unikátního na profesionálních firmách: vysoká kvalifikace jednotlivců, servis velice silně zaměřený na klienta, subjektivní hodnocení kvality (Løwendahl, 2005).

2.2.1 Znalostně intenzivní aktivity – Knowledge Intensive Services Activity (KISA) EU vyvíjí velkou snahu k podpoře tvůrčí činnosti, aby poněkud zmírnila náskok USA v oblasti vědy a technologie a pokud možno držela krok s „asijskými tygry“, zejména s Čínou a Indií. Proto má zájem na sledování rozvoje aktivit v oblasti znalostně intenzivních aktivit (dále jen KISA). Pod hlavičkou OECD byl realizován projekt, který měl za úkol prozkoumat v 11 zemích probíhající inovace a podíl služeb na těchto inovacích. Výsledky jsou uvedeny ve zprávě: Innovation and Knowledge – Intensive Service Activities (KISA) z roku 2006. Projekt KISA používá nový přístup ke studiu služeb. Zkoumá KIA a jejich role v oblasti inovací. Studie KISA není zaměřena pouze na jedno odvětví nebo konkrétní technologie, ale na roli KIS v řadě různých odvětví, včetně: softwarového průmyslu, zdravotnictví, cestovního ruchu, rekreace, a také na služby vycházející ze sekundárního sektoru. Projekt zkoumá povahu a využití KIS v oblasti inovací v těchto různých prostředích. Snaží se dosáhnout určité úrovně srovnatelnosti napříč průmyslem a zúčastněnými zeměmi. Konečným cílem KISA studie je přispět k rozvoji inovačních politik v členských zemích OECD, pomáhat jim při výrobě a používání KIS. Toho lze dosáhnout tím, že kombinuje kvalitativní případové studie, agregátní úroveň národních statistik a obecné indexy obchodu službami. Potenciálně vzrůstající povědomí o znalostních

28


službách může přinést mnoho nových poznatků do inovačních systémů a dát jim klíčovou roli v inovacích jednotlivých zemí. (OECD, 2006) Výzkumné otázky projektu KISA byly stanoveny následovně: ■ První hlavní výzkumný úkol projektu KISA byl identifikovat a popsat různé druhy KISA. ■ Druhým úkolem výzkumu bylo analyzovat roli různých druhů KISA ve vztahu k inovacím. ■ Závěrečná část výzkumu pojednává o možných politických dopadech výsledků výzkumu. Analýza zahrnuje takové otázky jako: Jak by organizace měla využívat služby založené na znalostech, aby zvýšila svou konkurenční výhodu v odvětví? Jak organizace používají KISA k budování svých schopností? Jak jsou organizace schopny využít KISA v oblasti inovací? (OECD, 2006) Zdroje znalostně náročných služeb Firmy se setkávají se znalostními službami velmi často. Jedněmi z nejvíce zkoumaných studií KISA byly firmy, které působí v podnikatelském sektoru. Obecně je známo, že menší firmy měly menší problémy při hledání pravidelných obchodních služeb, které potřebují, např. účetnictví, právní poradenství a manažerské poradenství. Některé velké podniky většinu svých činností outsourcovaly, takže pravděpodobně jedinou činností ze strany firmy bylo podepsání smlouvy a dohledu nad plněním služeb. Naopak průmyslové asociace nebyly považovány za důležité poskytovatele služeb. Nicméně zaměření jednotlivých sdružení v zemích i v odvětvích jsou významná. (OECD, 2006) Ve zprávě jsou KISA charakterizovány jako produkční aktivity nebo integrované aktivity se službami, zahrnující jak firmy, tak organizace veřejného sektoru – ve smyslu zpracování nebo služeb, v kombinaci s výstupem zpracování nebo samostatně poskytovanými službami. Taková charakteristika dává prostor pro zahrnutí celé škály činností pod KIS. Vedle zprávy jsou zveřejněny případové studie KISA z oblasti zdravotnictví, péče o staré občany, turistiky, softwarových firem a z průmyslových aplikací v dřevozpracujícím průmyslu. KISA je členěna do tří tříd: I. strategická KISA – slouží ke kontrole strategie firmy v oblasti vývoje technologií, systému kontroly výrobního procesu, systému ekonomických informací a jejich simulace, II. KISA nahrazující nebo zlepšující stávající výrobní proces, III. KISA poskytující řešení nebo zlepšení specifického, dobře definovaného problému. Z toho vyplývá, že jen III. třída zapadá do pojetí znalostních služeb. Znalostní služby můžeme zahrnout mezi High-tech nebo kritické technologie či mezi špičkové produkty, které nemají „horní“ úroveň ceny nebo zisku limitovánu, záleží jen na možnosti prodeje těchto služeb (zpravidla celého komplexu). Sdružení nebo firmu vytvářejí špičkoví odborníci jako fyzické osoby nebo vysoce specializované firmy s pracovníky, kteří detailně ovládají určitý potřebný obor. Specialisté i specializované firmy jsou za příspěvek k intelektualizované službě 29


dobře placeni. Ale efekt z použití intelektualizovaných služeb ve srovnání s „tradičním“ řešením podstatně převyšuje náklady vynaložené na tyto služby. Znalostní služby představují obrovskou příležitost pro odborníky – specialisty – v nejrůznějších oborech, kteří fungují zpravidla na „volné noze“, tj. prodávají se sami na řešení speciálních problémů ve sdružení nebo ve specializovaných podnicích, a po vyřešení přecházejí do jiného sdružení nebo týmu. (Browning a Singerlman, 1975) V současné době se vede doslova hon na špičkové odborníky. Firmy platí specialisty personálních oddělení nehoráznými částkami za získání potřebných špičkových specialistů. I když v dnešní době jsou v kurzu určité obory jako biotechnologie, nanotechnologie, nové materiály, farmaceutické obory, potravinářství apod., dostat se na špičkovou detailní úroveň znalostí, které je pak možné prodávat, je možné v podstatě v libovolném oboru. Těchto špičkových specialistů je nedostatek, anebo je jich málo, i když jsou dobře placeni. (OECD, 2006)

2.2.2 Znalostně intenzivní aktivity a jejich role v inovacích KISA mohou mít různé role ve vztahu k inovacím. Některé služby jsou rutinní, jako např. účetnictví. V ostatních případech se KISA může stát hnacím motorem pro nové poznatky v organizaci. Např. konkrétní rada týkající se specifického tématu z oblasti problematiky ochrany duševního zdraví může změnit cestu firmy a nasměrovat ji na nové myšlenky či hodnoty. Některé služby jsou organizaci šité na míru a měly by být zdrojem nových myšlenek o produktu či implementaci. KISA mohou mít minimálně tři různé role a ovlivňovat inovace v jednotlivých organizacích. Mohou působit jako: ■ koordinátoři inovací podporující organizaci v průběhu inovačního procesu, ■ spojení mezi již existujícími znalostmi v organizaci a průmyslem, tak aby mohly být aplikovány do nového kontextu, ■ zdroje inovací hrající významnou roli v iniciaci a rozvoji inovací v rámci jednotlivých organizací (Miles a kol., 1995). Různé typy KISA a jejich vztah k inovacím KISA v sobě zahrnují širokou škálu aktivit, přičemž všechny z nich mohou být důležité, i když s různou rolí v oblasti inovací. Proto by rozvoj politiky měl respektovat různé typy situací a specifické role KISA, a to v každém jednotlivém případě, např. situace, kdy se poptávka a nabídka po službách KISA nestřetávají či by měl respektovat služby KISA v různých fázích životního cyklu výrobku nebo role KISA při obnově hodnotových řetězců a obchodních modelů. OECD uvádí typologii, která klasifikuje KISA na základě jejich vztahu k inovacím. Klíčovým důsledkem je identifikace tržních segmentů a analýza jejich vztahu k inovacím. V každé kategorii ale musí být splněn minimální požadavek, že klient 30


musí mít dostatek znalostí a absorpční schopnost dané znalosti využít. KISA se dělí takto: ■ Renewal KISA – velmi úzce souvisejí s inovacemi; výzkumné a vývojové aktivity jsou typickými příklady služeb KISA, což představuje základní prvek pro změnu a inovace produktů, procesů, služeb, organizací a hodnotových řetězců. Renewal KISA mohou zahrnovat velmi široké strategické expertizy nebo velmi specifický typ odborných znalostí, např. strategické poradenství v oblasti řízení. ■ Routine KISA – pomáhají organizacím udržovat a zlepšovat své procesy; patří sem činnosti související s rozvojem informačních a komunikačních technologií, kvalitou (např. ISO akreditace), průzkumem trhu, servisem a údržbou výrobních systémů. Výsledkem je obvykle zlepšení organizačních procesů a postupů. (Van Ark a kol., 2003) ■ Compliance KISA – představují takové znalostní služby, které jsou spojeny především s právními, technickými a jinými povinnostmi, které organizace musí plnit. Jejich hlavním cílem je dodržovat legitimní postupy a vyhnout se sankcím, kterým by organizace musela čelit v případě jejich nedodržení. Inovace, pokud k nim dochází, jsou založeny především na zlepšení stávajících procesů. ■ Network KISA – zahrnují jednotlivé různé typy organizací s podobnou znalostní bází a zájmem. Patří sem např. obchodní, průmyslové organizace. Právě tyto organizace představují typický příklad network KISA, jelikož i zde konkurenti sdílejí informace a znalosti, které úzce souvisejí s každodenními trhy a konkurencí (vlastní překlad dle OECD, 2006).

2.2.3 Služby náročné na znalosti – obchodní – Knowledge Intensive Business Services (KIBS) Témata náročná na znalosti v podnikatelských službách (dále jen KIBS) získávají velkou pozornost v posledních desetiletích. Většina studií se zabývá klíčovými aspekty ekonomické organizace firem KIBS, jejich dynamikou, a jejich konkurenční strategií v globalizující se ekonomice. V literaturách je široce popsána teorie o konkurenčním postavení KIBS organizací, ale existuje jen malý průzkum o tom, jakou roli tyto organizace hrají v regionálních a národních ekonomikách. (Doloreux, 2010) Způsob, jakým KIBS přispívají k inovacím, je různý a může být zkoumán z různých hledisek, v podstatě ale můžeme říci, že jde o dvě hlediska: ■ KIBS jako takové v pravém slova smyslu produkují nové služby, nové metody pro zprostředkování služeb, prozkoumávají nové trhy a marketingové techniky a samy se musejí potýkat s problémy s osvojením výhod vlastních inovací. Takové otázky jsou často zkoumány na úrovni podniku nebo zvláštních partnerských sítí a vyžadují podrobné vyšetření v právních a regulačních souvislostech, v nichž tyto podniky fungují. (Bader, 2006) 31

2 Znalostní služby Knowledge

Recommend Documents