2. vydání časopisu Existenciály. BYTÍ VE SNU. Interpretace k porozumění snové skutečnosti. Ukázka z připravované knihy o snech docenta Jiřího Růžičky. Sen vyniká jasnozřivostí a otevřenost k němu je léčivá. Ve snu žijeme svůj paralelní život a výkladové možnosti jeho sdělení jsou závratné – je však třeba nepodléhat pokušení předzjednaných konstrukcí a důsledně jej vykládat z něj samého. Motto: Ve snech člověk bydlí myticky. Sny „ústřední, přechodové a předjímající“. Sen o tom, jak snící vidí samu sebe mrtvou - K l á r a. Sen sní asi dvaadvacetiletá mladá žena, studentka, která jej přináší do semináře v podobě zápisu, který si pořídila ráno po probuzení. Sen se začíná odehrávat v jakési prázdné podzemní garáži. Prostředí působí nezajímavě, sterilně, podlaha i stěny a sloupy jsou šedě natřeny, bez jakýchkoliv detailů. V tomto prostoru jsem já s dalším člověkem (pravděpodobně můj expřítel) a proti nám zde vystupuje neznámý muž, který má opravdu mužské rysy – statný, vysoký s hustými černými vlasy a snad i vousy (typově připomínal režiséra Z. Trošku). S tímto mužem bojuji, protože vím, že nás chce zabít. Zkouším do něj mlátit pěstmi, ale to mu nijak neubližuje, dochází mi, že pokud se ho chci zbavit, musím ho zabít. V sebeobraně jsem toho muže srolovala do svačinového pytlíku (nemám tušení jak) a touto ruličkou jsem tloukla o betonový sloup. Nemohla jsem dát ale příliš velkou ránu, protože mi byla odporná představa, že zabíjím člověka. Ve velké ráně mi bránilo vědomí, že mu tímto velmi vážně ubližuji. Nakonec jsem toho z těchto důvodů nechala, rozrolovala igelitový pytlík a zjistila jsem, že v něm ten muž již není. V tu chvíli se objevil za mnou, překvapil mne a snad i uhodil. Došlo mi, že se nějakým, pravděpodobně kouzelnickým trikem dokázal dostat ven z pytlíku, ještě než jsem ho stihla zarolovat. A teď byl připraven se pomstít. Bodl mě (i mého kamaráda?) nožem do hrudi. V tu chvíli jsem věděla, že je jen otázkou času, než vykrvácím a zemřu. Nastal mezi námi třemi podivný mír. Já byla smířená se svým osudem, že brzy zemřu a on věděl, že nás má pod palcem. Vydali jsme se tedy všichni tři na vyhlídku (konkrétní místo) a usadili se na lavičku. „Ten zlý“ sedí mezi námi, prohlížím si ho a začínám k němu pociťovat sympatie a sexuální přitažlivost. Na chvíli jsem měla pocit, že mě má také rád, ale uvědomuji si, že jsem jen jeho loutka. Najednou se podívám na své zranění a vidím, že mám na prsou krev. Dochází mi, že za chvíli zemřu. On najednou vytáhne nůž, podívá se na mne a řekne „už dlouho jsem neviděl něčí žluč“ a mně pár vteřin trvá, než mi dojde, že mě chce tím nožem rozpárat, nestačí mu, že umřu v důsledku jeho bodnutí, ale chce mě ještě pro svou radost mučit. (Ten třetí člověk je stále s námi, nijak se neprojevuje, je jak tichý stín, v tuto chvíli vnímám, že už ani snad není na mé straně.) Jímá mě strašlivý strach, hrozný děs z té jeho chladné věty. Budím se ze snu, ale když znovu usnu, sen pokračuje. Jsem strachy bez sebe. Rozhodnu se, že raději spáchám sebevraždu, musím se zabít sama, než
aby mne ten člověk bolestivě mučil. Napadne mě, že skočím z té vyhlídky. Rozběhnu se a běžím po asfaltové cestě serpentinami a napadá mě myšlenka, jestli se takhle cítí všichni sebevrazi před tím, než se zabijí. Cítím nevyhnutelnost mé sebevraždy, zde není jiné řešení! Buď se zabiji sama, nebo mě budou mučit a zemřu stejně, ale ve velkém utrpení. Jde o čistě racionální rozhodnutí, umřít nechci. Najednou probíhám jakoby k nějakému hradu a po levé straně vidím dřevěné okénko. Vypadá, že vede ven, pod hradby/z útesu. Otevřu ho a chci skočit. K mému překvapení ale zjistím, že vede do nějakého pokojíku a přímo pod oknem je měkká postel. Je to docela útulný pokojík s dřevěnými obklady, podlahou i nábytkem, celý laděný do tmavě hnědé. Napadne mne, že bych se zde mohla schovat, že je to poslední šance na záchranu, ale zároveň vím, že odtud nevede úniková cesta, že pokud mne zde najdou, nemám šanci. Přesto se to rozhodnu risknout. Když proskakuji tím okénkem, pokouším se křičet, jakože padám z útesu, abych je obalamutila. Ale výška je příliš malá a akustika je jiná než venku, je mi tedy jasné, že to kýžený efekt vůbec nemělo. Poté sedím v rohu místnosti a vidím ty dva přicházet, zběsile začnu zvonit zvonem o pomoc. Našli mě a já se strachy opět probouzím. Třetí část snu je jiného charakteru. Bavím se svou sestrou, která dělá na tomto hradě správce, a ptám se jí, jak to v tom pokoji dopadlo. Odpovídá mi, že tam našla několik dní starou mrtvolu. Přesně říká: „ Byla už pěkně plesnivá a měla uříznutou ruku.“ Vidím tu mrtvolu jakoby shora, ležící na posteli. Dojde mi, že mě nakonec dostali a uřízli mi ruku, abych vykrvácela. Muselo to strašně bolet, protože mi to jistě neumrtvili. Muselo to být strašné utrpení. Sestra se mi ještě omlouvá, že neslyšela mé volání o pomoc, že zrovna spala. Cítila jsem obrovské zklamání a lítost, že má kamufláž s pokojem nevyšla, že mě ti parchanti našli. Vlastní rozbor. Protože sen byl i formálně rozdělen do vnitřně ucelených oddílů, mohli jsme jej vykládat v rytmu, jak šel jeden za druhým. Sen se začíná odehrávat v jakési prázdné podzemní garáži. Prostředí působí nezajímavě, sterilně, podlaha i stěny a sloupy jsou šedě natřeny, bez jakýchkoliv detailů. V tomto prostoru jsem já s dalším člověkem (pravděpodobně můj ex-přítel) a proti nám zde vystupuje neznámý muž, který má opravdu mužské rysy; statný, vysoký s hustými černými vlasy a snad i vousy (typově připomínal režiséra Z. Trošku). S tímto mužem bojuji, protože vím, že nás chce zabít. Zkouším do něj mlátit pěstmi, ale to mu nijak neubližuje, dochází mi, že pokud se ho chci zbavit, musím ho zabít. Ptám se, jako vždy, zda a jak tomuto snu dotyčná rozumí. Říká, že vůbec. Ale popisem obou mužů přístup ke snu přibližuje. S bývalým přítelem se rozešla, nevyhovoval jí, byl ještě příliš mladý a nevnímala jej jako zralého muže. Ten druhý však je zdatný dospělé vyhlížející chlap, který se jí líbí, ostatně podobnou známost s podobným typem již měla. Takoví muži ji vždy přitahovali. V této snové části je ten s nožem nebezpečný. Ohrožení své osoby vnímá velmi zřetelně, a proto se brání ze všech sil. Cítí, že jej nestačí zbít, musí ho usmrtit. Rovněž jí není jasné, proč chce onen muž zabít nejen ji, ale i bývalého přítele. Tuší, že to plyne z jeho vztahu k rivalům, které musí nejen připravit o partnerku, ale ještě o život. Pro něho je sok v lásce nepřítel, kterého musí nejen připravit o partnerku, o život, ale „musí být zničen“. Vítězství chce absolutní. Ale dál se zatím nedostáváme. Zajímá nás prostředí, ve kterém se děj odehrává. Šedivý prostor garáží je neosobní, veřejný, málo navštěvovaný. Je to vlastně odkladiště aut, kde se mohou odehrát v ústraní a na společenském okraji činy, které jsou nelegální, jejich autoři nechtějí, aby na ně bylo vidět, nemají rádi světlo. Je to také prostor odcizený, jenž nevzbuzuje žádné krásné ani vznešené city, neinspiruje k ušlechtilosti, ani k velkým myšlenkám, spíše naopak. Svou neosobností podtrhuje samotu a opuštěnost případných obětí i šeď lhostejnosti v srdcích těch, kteří v nich působí, aby mohli před ostatními skrývat činy i sebe. Garáže jsou tak obrazem jejich duší. V sebeobraně jsem toho muže srolovala do svačinového pytlíku (nemám tušení jak) a touto ruličkou
jsem tloukla o betonový sloup. Nemohla jsem dát ale příliš velkou ránu, protože mi byla odporná představa, že zabíjím člověka. Ve velké ráně mi bránilo vědomí, že mu tímto velmi vážně ubližuji. Nakonec jsem toho z těchto důvodů nechala, rozrolovala igelitový pytlík a zjistila jsem, že v něm ten muž již není. V tu chvíli se objevil za mnou, překvapil mne a snad i uhodil. Došlo mi, že se nějakým, pravděpodobně kouzelnickým trikem dokázal dostat ven z pytlíku, ještě než jsem ho stihla zarolovat. A teď byl připraven se pomstít. Unikl mi dříve, než jsem na něj dostala opravdu vztek a ještě dříve, než jsem jej chtěla zničit. Tuto část snu snící vysvětluje tak, že srolování do ruličky znamená:„ho úplně znemožnit, udělat z něj trapnou a poníženou bytost, není z něj už ani muž, ale pouhá věc“. Stát se pouhou věcí znamená z nekrácené existence být proměněn do věcného způsobu života, bez světa a sebe. Jen se vyskytovat. Spáčka nehovoří o zvěcnění, ale o procesu zvěcňování, které je plně v jejich rukách. Může být prodlužováno, ukončeno zvěcněním nebo také zastaveno a navráceno zpět. Stávání se pouhou věcí bývá proces. První krok charakterizuje proměna svobodné osoby v otrocky nesvobodné bytí, po němž následuje další krok a tím je uvrhnutí existence do zapomenutosti. Být v zapomenutosti je negativní způsob bytí, které po ztrátě předmětnosti upadlo do nicoty. Mladá žena cítí, že toto už je příliš a nemá srdce jít do krajnosti. Vzápětí si ale uvědomuje, že nad násilníkem neměla moc skutečně, a to ji zaskočilo. Její rozhodnost je oslabená i proto, že se jí až do ošklivosti příčí někoho zničit, má slitování. „Až do odporné představy“ představuje radikální odmítnutí možnosti zničit. Snící si tuto možnost připouští, ale vzápětí ji odmítá, neboť by nemohla smysly zakoušet proces znicotňování. Destruování existence člověka, jeho tělesnosti i dalších skutečností, například vztahů a s nimi spojených lidí, kteří jsou tím ničeni je pro ní odporné, nestravitelné, protože k nim má svým životním nastavením blízko natolik, že je vnímá jinak, než pouhé věci. Totiž jako lidské bytosti. Tuší sice, že pokud ohrožení trvá, potřebná rozhodnost k adekvátní sebeobraně nesmí být oslabena soucitem, nesmí brát ohledy. A ona je má! Nevíme sice, jaká je jejich skladba, ale je jí to vlastní. Je rovněž obdivně a naivně zaujata jeho kouzelnickými vlastnostmi, totiž brutalitou, kterou považuje za zvláštní mužskou sílu. Právě ta na ni působí magicky[1]. On ovšem žádnými výjimečnými vlastnostmi obdařen není, je jen hrubý a neomalený a dovedně s ní manipuluje, což se jí v kontextu jejího ženského milostného vyladění a dětského učarování jeví jako nadpřirozená schopnost. Muže rozběsnilo, že se ho snažila zbavit. Taková ponižující urážka do krajní míry ohrozila jeho vypjatou a přitom vratkou sebeúctu. Odmítnutí vnímá jako znevážení a pohanu svého významu. Byl přistižen při bezvýznamnosti, které se děsí, protože je prázdnotou. Být bez významu je negací existence a v důsledku i bytí. A když toto zahanbující tajemství někdo objeví, pak musí být jako svědek nejzazší utajované skutečnosti, totiž bezvýznamnosti odstraněn. Kdo je bezvýznamný už ani nestojí za povšimnutí a upadá do zapomenutosti. Proto ta zuřivost, neboť zde již jde násilníkovi o holé bytí. Ve snu snící rozumí nejen sobě, ale v kontextech snových událostí lépe, než za bdění pohnutkám, záměrům i povaze obou partnerů a v krátké zmínce i vlastní sestře. Její vhled do vlastní duše i duší druhých snových společníků je přesný a výstižný. Kdybychom sen interpretovali jinak, než promýšlením společného prodlévání ve snu se snícím, unikla by nám snová skutečnost sama a s ní i možnost jejímu podstatnému porozumění. Snu jakožto určité a jedinečné snové události, ve které se skutečnosti ve svých původních a tak i napříč kulturami procházejících příbuzných významech ukazují rovnou. Ze snu proto také nemůžeme udělat příběh, protože bychom tím uzavřeli stálou otevřenost a tudíž i nehotovost a jen situační ohraničenost pobytu, která existenci předpokládá. Pojímání lidského života jako příběhu je tudíž zpředmětňujícím počinem. Jím je pobyt, existence převedena na věcnost, událost, která je druhým, tudíž z vnějšku vymezeným začátkem a koncem. Proto také DA nejde o nějaký předem daný cíl, účel, ale je otevřeností psychoterapeuta k otevřenosti druhého. Z těchž důvodů nakonec to, čemu říkáme snový výklad, v DA není zaměřeno na odhalení skrytého významu, dokonce v něm ani nejde o porozumění, ale o otevírání existence druhého světu a tak i vlastní existenci. K porozumění zde pak dochází, ale vzájemný vztah
je obrácený. Otevírání se při „výkladu“ děje v prostoru spolubytí. Osobně nezastupitelné porozumění snu je věcí snícího, který nás nechal do svého snového života vstoupit poté, co v něm ve spánku prodléval privátně on sám. Příměrem: do domu, ve kterém bydlíme, můžeme za bdění vpustit návštěvu a být tam po stejnou dobu s ní, zatímco ve snu návštěva vstupuje do snového domu až poté, co jej snící opustil a pak se do něj ve vzpomínce a vyprávění o něm s námi navrací. Pokud se v jeho snu objevíme my sami, pak pouze v privátním prostoru spáče. Do jeho snu nemůžeme vstoupit svojí souslednou přítomností. Z toho důvodu tak ani sen druhého nemůžeme opanovat naší vlastní vůlí. Můžeme sice držet a podobně jako v bdění měnit události ve vlastním snu svým snovým přičiněním, ale nikoli zvnějšku sen ovládat a řídit přáním, ani indoktrinací, či příkazem prefabrikovaných idejí. Může být namítnuto, že přece jen se nám tu a tam stane, že svůj sen přerušíme a vzbudíme se, pak v něm po chvíli podle svého přání pokračujeme. Podle naší zkušenosti však je to možné jen za jistých podmínek. Je například možné chtít létat nebo aspoň popoletět, ale zda vzlétneme nebo nikoli, nezáleží na naší vůli, ale pochopení bazálního významu létání, kterým je nepřipoutanost zemí a pohyb třídimenzionálním prostorem a pak připravenost a odvaha to zkusit. Jinými slovy, pokračovaní je možné tehdy, když je snící v daném tématu, k dané situaci otevřen. [2] Bodl mě (i mého bývalého přítele) nožem do hrudi. V tu chvíli jsem věděla, že je jen otázkou času, než vykrvácím a zemřu. Nastal mezi námi třemi podivný mír. Já byla smířená se svým osudem, že brzy zemřu a on věděl, že nás má pod palcem. Vydali jsme se tedy všichni tři na vyhlídku (jí známé konkrétní místo) a usadili se na lavičku. „Ten zlý“ sedí mezi námi, prohlížím si ho a začínám k němu pociťovat sympatie a sexuální přitažlivost. Na chvíli jsem měla pocit, že mě má také rád, ale uvědomuji si, že jsem jen jeho loutka[3]. Zde je patrné, že zranil nejen ji, ale také jejího bývalého hocha již tím, že mezi ně vstoupil. Měl jsem za to, že byla bodnuta do srdce, které bývá pocitově umísťováno do středu hrudníku, ale dotyčná to odmítla, protože: „kdyby mne bodnul do srdce, bylo by okamžitě po mně“. Vysvětluje, že bojoval a v boji došlo k jejímu zranění, nicméně snaha oba zabít vyšla od něho. Nevíme přesně, co se mezi nimi odehrálo v reálném životě, dotyčná již o těchto soukromých věcech nechce veřejně hovořit, což samozřejmě respektuji. Ještě nechápe, jak velké zde číhá nebezpečí, i když si postupně uvědomuje, že je pro něj pouhá loutka, což se ukazuje v další části snu. Dodává, že se snad v tu chvíli ani nebála, vlastně jí nedocházelo, že je již drahnou dobu ohrožená na životě. V reálu se jakoby nic moc nestalo, ale hloubka prožitku vytváří také tomu odpovídající snový děj, jenž později zcela opouští události jejího bdělého života a jde si svou vlastní cestou. Zraněni zmiňovaným mužem byli oba. Ona i její bývalý milý. Během výkladu se v semináři objevil dotaz, zda se v jejím případě nejedná o masochismus. Z celého snu však není vůbec patrné, že by snad měla z utrpení, které ji působil a kterým ji ohrožoval nějaký zvrácený požitek. Proto jsme nuceni tuto hypotézu odmítnout. Na druhou stranu však jsou zjevné útočníkovy sadistické sklony. Ve snu se rozkrývá téma partnerské lásky ženy a muže a dotýká se samého okraje jejího sousedství se smrtí; umírání kvůli lásce i nechávaní umřít druhého z nenaplnitelné touhy po ní, jenž se z nedostupnosti do ní vstoupit, z děsu vlastního zániku se jí odevzdat a z propastného studu a ponížení za projevenou neschopnost v ní pobývat, zvrátila. Paralela s bdělým životem zde končí. Sen se již odvíjí svým vlastním dějem, zákonitostmi, které jsou určovány možnostmi situace i možnostmi spící ženy v těchto situacích jednat a na ně odpovídat. Na způsobu odpovídání se pak ony možnosti ukazují. Pokud je přijímáme jako právě tyto a ne jiné skutečnosti, pokud je nepřevedeme pomocí nějakého umělého systému (poplatného jeho zamlčeným předpokladům) na jinou skutečnost pak může i svědek snu, posluchač, kterému je sen vyprávěn věrně rozumět a své porozumění také snícímu sdělovat a společně s ním i sdílet. Najednou se podívám na své zranění a vidím, že mám na prsou krev. Dochází mi, že za chvíli zemřu. On najednou vytáhne nůž, podívá se na mne a řekne: „už dlouho jsem neviděl něčí žluč“ a mně pár
vteřin trvá, než mi dojde, že mě chce tím nožem rozpárat, nestačí mu, že umřu v důsledku jeho bodnutí, ale chce mě ještě pro svou radost mučit. Ten třetí člověk, bývalý milý je stále s námi, nijak se neprojevuje, je jak tichý stín, v tuto chvíli vnímám, že už ani snad není na mé straně. Jímá mě strašlivý strach, hrozný děs z té jeho chladné věty. Budím se ze snu, ale když znovu usnu, sen pokračuje. V divoké situaci vztahu mezi dívkou a černým mužem jako by bylo zapomínáno na bývalého milého. Ten je tichý jako stín, stín je vždy nalepený na to, co jej vrhá, ale je jen pouhou stopou, když její nositel je pryč. A s ním i původní vztah, jistota, že byl na její straně. Snící již rozpoznává, že již nejde o hru, že se podmínky radikálně změnily, ale chce jít až do konce. Navzdory tomu, že nebezpečí plynoucí ze vztahu, ve kterém si spletla peprnou sexuální hru s ničivou útočností, je nemalé. Dosud ještě nechápala rozdíl mezi erotickou hrou a sadismem, což již ve snu vidí, uvědomuje si, avšak pozdě. Dodává: „ Pokud jde o skutečné události, bylo to spíše tak, že jsem si myslela, že by to i mohl myslet vážně (mně původně nešlo o sex, ale o vztah, měla jsem ho ráda), ale on mi pak celkem tvrdě dal najevo, že to pro něj byla jen krutá hra, což bylo hodně bolestivé, obzvláště když se to ani nesnažil říci moc citlivě“ .[1] Snící si plně neuvědomuje, že právě pervertovaná citlivost, která je pro ní necitlivostí, mu přináší satisfakci a je součástí jeho perverzního jednání. Bezohlednost k druhému je totiž vášnivá. Onen muž spatřuje v dívce, nebezpečného svědka své neschopnosti milovat. Láska je pro něho výkonem absolutní moci nad druhým a nikoli vzdáním se jí pro druhého tak, že člověk dává druhému sebe a zároveň se společně vydávají tomu, co oba přesahuje. Oběti nejen zvráceně využije, ale musí ji jako nežádoucího pozorovatele vlastní nemohoucnosti také odstranit. Zahrávání si s krutostí nyní zcela zřetelně vystupuje jako velmi nebezpečná hra a fatální nedorozumění. Bývalý milý je v této části snu již na straně kruťase, snící si proto klade otázku, co se stalo, proč k takovému obratu došlo? Zda to, co se odehrálo mezi jimi třemi, nebylo jen zraňující pro jednoho a opojné pro druhé dva, ale nepřineslo také u obou mužů touhu po satisfakci? Je pravděpodobné, že právě tato motivace oba sblížila. Snící se společně objevený výklad jeví jako výstižný. Pokračujeme však dále, neboť se nabízí další motivace, která je ve snu patrná, totiž, že se její bývalý milý dal na stranu svého soka poté, co byl zasažen ničivou silou zmařené lásky. I on zatoužil po odplatě za ponižující odmítnutí, které se mu dostalo. Ztratil se zároveň v moci druhého, i jeho zaplavila zhrzená vášeň a nesmiřitelná pohana,, kterou byl onen destruktor posedlý. Bývalý milý neměl prostředky se mu v soutěži o ženu postavit, a to díky vlastnímu zranění způsobené jejím odmítnutím, které ustavilo ono nečekané souznění. Nastalému magickému vlivu situace postupně propadal. Proti palčivému ponížení a studu smíchanému s nekritickým obdivem i živou ránou odmítnutí a marné milostné touze obdařené mocí kouzla, neměl již k vlastní ochraně žádné prostředky ani se v něm neprobudil rytířský vznět potřebný k vysvobození milé z osidel zloducha. Tak podlehl. Lze se také domnívat, že „kdyby“ se v něm probudila rytířskost se postavit k záchraně milé, mohl ji možná získat zpět. To se ale nestalo a nevidíme žádnou stopu po nějaké takové snaze. Ve snu je to zjevné, v bdělé situaci pravděpodobné. Bývalý chlapec se nejen od zlosyna nedistancoval, ale ještě se k němu přimknul. To ji zaskočilo a ponechalo bez jakékoli vnější opory. Ve snu rovněž objevuje nové dimenze sexuality, které předtím ani nezahlédla. Ve snu dospívá a zkušenost, kterou získává je mnohem hlubší, než ty dosavadní a také bolestivější. Platí za užití milostné moci, jejíhož dosahu si nebyla vědoma. Milostné hrátky mohou být hrou tehdy, když vše, kromě přátelství a lásky je „jen jako“. Samotné přátelství není dostačující, sexuální hry se mohou proměnit v posedlost a přátelství v ní utone. Láska, ve které není dostatek přátelského vztahu, snadno nerozezná vážnost od nevážnosti, která je pro hru typická. A to rodí zranění. Jsem strachy bez sebe. Rozhodnu se, že raději spáchám sebevraždu, musím se zabít sama, než aby mne ten člověk bolestivě mučil. Napadne mě, že skočím z té vyhlídky. Rozběhnu se a běžím po asfaltové cestě serpentinami a napadá mě myšlenka, jestli se takhle cítí všichni sebevrazi před tím, než se zabijí. Cítím nevyhnutelnost mé sebevraždy, zde není jiné řešení! Buď se zabiji sama, nebo mě budou mučit a zemřu stejně, ale ve velkém utrpení. Jde o čistě racionální rozhodnutí, umřít nechci.
Situace je skutečně vyhrocená a ona již hrozbu vidí bez iluzí. Silná přitažlivost jí zastřela mysl a ve snu se jí začíná jasnit, kam až ji její milostné omyly dovedly. Dochází k poznání, že si s vášněmínelze jen tak pohrávat. Milostné vášně mohou probudit další silné city, ze kterých se lze jen tak snadno vymanit. Byly spuštěny temné síly, které již nejsou ničím vázány. Chce se nebezpečí vyhnout, snaží se před ním utéci. Za těchto okolností by raději volila smrt vlastní rukou, než aby se vydala destruktivní vůli tyrana[4]. Má však ještě touhu žít a tak hledá východisko. Najednou probíhám jakoby k nějakému hradu a o levé straně vidím dřevěné okénko. Vypadá, že vede ven, pod hradby/z útesu. Otevřu ho a chci skočit. K mému překvapení ale zjistím, že vede do nějakého pokojíku a přímo pod oknem je měkká postel. Je to docela útulný pokojík s dřevěnými obklady, podlahou i nábytkem, celý laděný do tmavě hnědé. Napadne mne, že bych se zde mohla schovat, že je to poslední šance na záchranu, ale zároveň vím, že odtud nevede úniková cesta, že pokud mne zde najdou, nemám šanci. Přesto se to rozhodnu risknout. Když proskakuji tím okénkem, pokouším se křičet, jakože padám z útesu, abych je obalamutila. Ale výška je příliš malá a akustika je jiná než venku, je mi tedy jasné, že to kýžený efekt vůbec nemělo. Poté sedím v rohu místnosti a vidím ty dva přicházet, zběsile začnu zvonit zvonem o pomoc. Našli mě a já se strachy opět probouzím. Snící je připravena ukončit svůj život sama, ale protože se objevila naděje uniknout, pokusí se o to. Do okna domovsky známého a útulně zařízeného pokojíčku se vrhá střemhlav. Aby zmátla pronásledovatele, v zoufalství se pokouší o lest. Ale domovský pokojíček není tou pravou ochranou, bezpečí, kterým býval, již neposkytuje. Její poznání je syrové a bez příkras. Stejně tak si uvědomuje, že oba muži jsou krajně nebezpeční. Nehrají žádnou nevinnou hru, usilují o její zničení. Již naplno rozeznává skutečný stav věcí a její poznání graduje. Už nevidí žádnou jinou možnost, jak mít svůj život ve vlastních rukou než tím, že sama rozhodne, jakým způsobem zemře. Je to její, byť krajní, přesto svobodné a statečné rozhodnutí. I v těchto zoufalých a nepříznivých podmínkách pomyslela na jiné lidi v podobné situaci. Stejně jako ona, možná myslí a cítí ti, kteří se rozhodli pro sebevraždu. Uvědomuje si rovněž, že sázkou na únik domů se dostala do pastí. Odtud žádná cesta ven nevede Setkání se smrtelným ohrožením má ve snu dvojí podobu, jednou se jedná o vraždu na vlastní osobě a podruhé o sebevraždu, o krajní podobu svobodné volby. Naléhavost její situace i poslední nadějí k záchraně je zvonění. Nikdo však nepřichází, burcující volání o pomoc nenachází nikde sluchu a je tak marné. Probouzí se, ale chce snovou kapitolu svého života dokončit, znovu usíná. Je to statečné a zoufalé rozhodnutí. Třetí část snu je jiného charakteru. Bavím se svou sestrou, která dělá na tomto hradě správce. Ptám se jí, jak to v tom pokoji dopadlo. Odpovídá mi, že tam našla několik dní starou mrtvolu. Přesně říká: „Byla už pěkně plesnivá a měla uříznutou ruku.“Vidím tu mrtvolu jakoby shora, ležící na posteli. Dojde mi, že mě nakonec dostali a uřízli mi ruku, abych vykrvácela. Muselo to strašně bolet, protože mi to jistě neumrtvili. Muselo to být strašné utrpení. Sestra se mi ještě omlouvá, že neslyšela mé volání o pomoc, že zrovna spala. Cítila jsem obrovské zklamání a lítost, že má kamufláž s pokojem nevyšla, že mě ti parchanti našli. V poslední snové části si snící uvědomuje určitou nesrovnalost. Zatímco předchozí snová část je v kontextu jejího dosavadního života srozumitelná a poznává v ní reálné události, poslední sekvence je jí nejasná a nevidí zde žádnou osobně historickou oporu. Chápe, že by jí sestra, která ve skutečnosti vzala péči o domov jejich společného dětství do svých rukou, určitě litovala, cítila s ní, ale pomoci jí nemohla. Se sestrou se míjely, a když by jí snad i mohla nějak pomoci, spala, „byla někde úplně jinde“. Vztah sestry k ní vidí zřetelně. Je věcná, poněkud drsná a bez emoční účasti. Pouze ji trápí svědomí. Pro snící to je jen malá útěcha ze zklamaného očekávání. Dotázali jsme se na význam uříznuté a plesnivé ruky. Plíseň na ruce snící chápala jako něco opravdu mrtvého a kazícího se ve vlhku a v zapomnění; již jí nebylo pomoci. Ve snu prožila svůj omyl a zbloudění do konce. Se silnými city není
radno si zahrávat. Roznítila zlo, které ji zničilo. Celý dosavadní život, bezstarostné a naivní mládí bylo krutě poničeno a zmařeno. Stejné síly zničily i jejího bývalého milého, přestoupil na stranu sadisty. I když ji v průběhu snu několikrát přepadl strach a děs, je zjevné, že nikdy nepropadla panice zcela. Vždy si dokázala zachovat kousek střízlivé reflexe i mravní síly k udržení cti a vlastních hodnot. Tím sama sebe zachovala pro novou budoucnost. To je ale ve snu pouze implicitní, zjevné je, že se smutkem, ale také marným vztekem hledí na useknutou končetinu, mrtvou minulost. „Ti parchanti mě našli!“ Pochopili jsme, že sen byl dosněn do konce ničivých vášní, do kterých se dotyčná zapletla, byla do nich vtažena. Přecenila svoje možnosti a pokusila se vzepřít zlu a uchovat možnost poslední volby, ale podcenila maniakální odhodlanost svých pronásledovatelů a sázka na domovské zázemí, ani volání o pomoc jí nevyšla. Nabízí se zde zakončit jistou, byť pouze pomocnou charakteristikou. Vyústění milostné vášně může být několikeré, nejméně však trojí. Buď se naplní slastí a rozkoší, ale chybí li láska, pak po ukojení smyslů i milostné fantazie následuje prázdno, odcizení, hnus. Vášeň bez lásky může sežehnout nevinnost, zmrzačit důvěru, pošpinit úctu i víru ve vznešenost a ušlechtilé přísliby nadzemské milosti, kterou nás obdařuje. Může se ovšem stát, že vášnivé vzplanutí bude odmítnuto, a poněvadž je jím zachvácen celý člověk, je nebezpečí, že se bude cítit odmítnutý celý nenávratně a navždy. Kladný cit je uhašen. Vášeň však nemusí nutně vyhasnout, ale roznícena příkořím, hněvem a zahanbením, snadno se promění ve zvrácenou posedlost. Prahnutím po satisfakci za způsobená zranění, za ztracenou sebeúctu, posedlostí po pomstě za ponížení, a přitom neutuchající touha po milované osobě ve, kterou již člověk ztratil víru a pohřbil i naději na možnou obnovu ztracených rozkoší, jsou do pohybu uvedeni běsi, v jejichž duchu se pak dějí hrozné věci. Jestliže se však dva lidé milují, je li láska opravdu opětována a oni ji přijali jako poslání a řeholi, pak milostný plamen nasytí touhu a očistí tělo i duši od temných stínů, kterými je každá vášeň poznamenána. Poté odejme láska milence smrtelnosti a uloží na samý práh věčné blaženosti[5]. Vývoj snové skutečnosti byl až do samého konce důsledný. Nejen, že se jí nepodařilo utéci, ale posléze si uvědomuje, že vše ve snu došlo až k úplnému vyvrcholení, až do doby po smrti. Pochopili jsme, že sen byl dosněn do konce krajních možností ničivých vztahů, které dotyčná měla. Je pozoruhodné, a tento sen jen potvrzuje naše poznání, že lidský snový život je nezřídka probudile jasnozřivější, než život za bdělého stavu. Musíme konstatovat, že toto zjištění stojí v příkrém rozporu s tvrzením jiných, zejména výkladových systémů, které sny stále považují za kompenzaci nějakých strukturálních nebo motivačních nedostatků. Ať iracionálních, tak „vyšších“, jak nevědomých, tak vědomých. Teprve v kontextu bdělého života se naší mladé ženě ukázalo, kam až by mohly dojít její omyly a opomenutí, kam by ji mohly zavést citové hry, kdyby je nebrala vážně, co by ji mohlo čekat, jak by mohla skončit, kdyby v duchu svých hrátek se svými i vášněmi mužů pokračovala tak, jako dříve. Ve snu však došla až na konec všech událostí. Na závěr výkladu již je jí vzájemný vztah s přítelem srozumitelný. Jeho také poznamenal rozchod a následné setkání s ničitelem, což zpočátku nechápala. Milostná citová zklamání a zranění jsou nebezpečná tím, že člověka mohou přivést do krajního ohrožení, ale také na scestí. Mohou posílit, ale také zničit lidská srdce a demoralizovat, neboť člověk může ztratit tvář, svobodu i duši. Milostným životem člověk rovněž opouští domov. A pokud se do něj vrátí, již nenalezne své původní dětské domovské zázemí. Ve snu je toto doloženo mistrovsky. Pokus o návrat zpět byl proto nutně slepou uličkou. Stejně tak nejsou vždy sourozenci těmi blízkými, ke kterým je možné se utéci v době nouze. Záleží na vzájemných vztazích a nikoli příbuzenském poměru. Ve snu dotyčná došla k důležité zkušenosti, kterou je teprve dodatečně možné spatřit, jak může být milostná láska propojena s vášněmi, někdy ničivými. Když jsou tyto samy jen pro sebe a nikoli jen jako hra, pak nejen že s láskou nemají nic společného, ale dochází k jejich samopohybu až do krajních možností a to tehdy, zmocni-li se jich zlo. Zlo samé se ve snu ukazuje, sen však již neposkytuje vhled
do jeho pozoruhodné a jen stěží zcela srozumitelné skladby, snící je jeho obětí, nikoli nástrojem. Kdybychom řekli, že se jedná o varovně prognostický sen, ve kterém je dokončena dráha vztahového směřování s následky, které by pro snící studentku v případě „neuposlechnutí“ měly, dopustili bychom se podřazení snu účelům bdění. Stejně tak lze jen z přehledných důvodů sen klasifikovat jako přelomový. Jistě, zde dochází k přechodu z nevinnosti do oblasti vášní a temných pohnutek i činů. Pokud bychom chtěli po vzoru Mendělejevovy soustavy prvků takovou klasifikaci vytvořit, dostali bychom se do velkých nesnází. Sen by byl jen pouhou funkcí bdění a všechny sny by musely být ve všech základních vlastnostech beze zbytku zařaditelné do té či oné kategorie. Vidíme však, že takto třídit by znamenalo nadřadit neosobní věcovitou strukturu klasifikace stále proměnlivému snovému životu plnému černých labutí[6]. Proto je naše zařazení jen prakticky pomocné.
Sen přechodový. O návštěvě a novém vztahu. Sen sní asi pětatřicetiletá žena. Jede se svým přítelem do svého rodiště. Je to místo, kde také bydlela u babičky, která ji měla ráda, která se o ni jako jediná starala. (Rozpláče se a říká, že je to sen o dětství. Navrhuji ještě s výkladem počkat, až bude celý sen dovyprávěn. Souhlasí.) Ukazuje příteli dům, náves, ulice, prostě celou ves. Ve snu se vnímá jako dospělá, když se ptám, v jakém je rozpoložení, říká, že ve snu se již staré rány neozývají, že už necítí bolest, kterou cítívala dříve, když rodiště navštěvovala. Jako by byl mezi poslední návštěvou a dnešní cestě velký časový odstup. Ptám se, zda je po celou dobu návštěvy přítel přítomen. „Ano, je se mnou stále. Všechno si prohlíží, já ho představuji své sestřenici, která je zde dvakrát, ta samá“. Potom se rozpovídá o dětství a o tom, jak si se sestřenicí a ostatními dětmi hrávala, tato jí byla nejbližší. Snaží se na základě povrchních souvislostí s dětstvím nalézt význam setkání se zdvojenou sestřenicí coby připomínkou toho, že sestřenice byly dvě, starší a mladší, význam zdvojení však míjí. V této chvíli opět pláče a říká, že se jí stále po dětství stýská. Ptám se jí, zda je ve snu malým děvčátkem nebo již dospělou ženou, říká, že je ve snu dospělá, doplňuji dotazem, zda se i tak cítí nebo jijí jímá stejná lítost jako nyní? „Ne, ve snu je mi to vlastně již lhostejné, to už je minulost“. Ptám se, zda slzy, které prolévá, nyní patří do snových událostí nebo ne?“, na což odpovídá: „Ty slzy se mi tam pletou ze vzpomínek, ne ze snu“. Někteří přítomní z výkladového semináře se domnívají, že sen zřetelně ukazuje na vyplněné přání, který kompenzuje citový deficit minulosti. Znovu se ptám, zda plačící osobou je dítě nebo dospělá žena. Proto, říkám, nelze jen tak násilně a bez ohledu na sen samotný udělat z dospělé ženy dítě nebo z jedné, byť zdvojené sestřenice dvě různé osoby. Toto považuji za duchovní násilí na snu a tudíž i na snící osobě, které beru její vlastní snové bytí a dělám z něj nástroj svých teoretických předpokladů předpoklad. S realitou snu samého podobné pokusy nemají nic společného. Pak je střih a dotyčná se nachází v domě rodičů svého přítele. Přichází k ní jeho matka, která se ptá, zda se operace se zdařila. Jedná se o operaci genitálií, které jsou ve snu detailně vidět. Původně byly na nesprávném místě, varlata nebyla vedle sebe, ale z čelního pohledu za sebou. Nyní jsou pevná a na svém místě. Nejsou přesně anatomicky vykreslená, mají tak trochu zvířecí pevnost a tuhost. To pronáší spokojeně a solidnost genitálií, z čehož má radost, ještě podtrhuje gestem sevřené pěsti. Je rudá vzrušením i studem, ale také uspokojením z nadějné budoucnosti, která se jí vzhledem k nové situaci otevírá. Ptám se, co ve snu genitálie znamenají. „Ty genitálem patří k příteli. Nejsou odtrženy od jeho osoby, ale patří k ní. Jsou příslibem do rodinného života, mužnosti a pevnosti, dětí, nového domova“. A sex?, ptám se. „To také, ale bez domova byje to bylo jen o jednom“, podtrhuje. „Samozřejmě se těším na milování, ale nemá to cenu oddělovat od všeho ostatního“. Ptám se jí, zda nyní už snu rozumí svému životu ve spánku. Už ano, v něm jsem s mužem, jakého bych si přála pro budoucí život, první části už rovněž rozumím, je to moje loučení s dětstvím. Ukazuji její příteli jako svoji minulost. Do té doby, než jsme se potkali, jsem tam jezdila s bolestí,
nostalgií a smutkem. Moje milovaná babička již nežije, a když o ní sním, tak je moje rodiště vždy ve stavu, který pamatuji z minula. Jinak na ni musím stále jen vzpomínat. Ve snu je to jiné, tam už jsem jinde….,ahá, já už vlastně mám nový domov jinde, u svého manžela…!. „Vy jste se mezitím v nějakém snu vdala, tážu se s úsměvem?“ Zasměje se srdečně, „no asi ano, ale já jsem vždycky taková uspěchaná“, pobaveně vysvětluje. …„Ve snu již žiji novým životem, myslím, že mám nový domov, zatím spíše ve snu, nicméně k tomu směřuji. Ale je mi už teď pěkně“. Loučíme se, vypadá vskutku šťastně a radostně. Ke snu není třeba zvláštního komentáře, pár vět dodatkem. Z časových důvodů jsme nestihnuli pochopit několik snových skutečností. Není jasné zdvojení sestřenic, pevná mužská varlata poukazovala nepochybně k sexualitě v užším slova smyslusmysl, ale nikoli primárně, pro naši dámu jsou potvrzením mužné síly, pevnosti, opory, bezpečí i blahobytu rodiny. K tomu pak přináleží i bohatý milostný život. Zkušenost napovídá, že snové skutečnosti jsou pravidelně bohatě strukturované a plnokrevné životní celky, jejichž životní podoba je významově i prožitkově nekrácenanekrácen, že se jedná o fenomény. Typické je to, že integrují racionální citové, vědomé i poloskryté a tajemné magické a duchovní skutečnosti, nepostrádající jejich vnitřní velkorysost i častou rozporuplnost a protikladnost s bdělým životem. Jsou také takto ve snech naplno prožívány. Nebývají omezeny, cenzurovány a kontrolovány bdělou skutečnosti, jež musí být zákonitě podřízena dobovým a kulturním požadavkům, zvyklostem a obecně platným názorům a hodnotám. Je to tedy naopak, než se běžně o snovém životě uvažuje, než se vykládá a než mu rozumíme. Nikoli snový, ale náš bdělý život je cenzurován, kontrolován, a zbavován svobody, plnokrevné autentičnosti, vládnoucími společenskými poměry, zatímco ve snech žijeme daleko svobodněji a bezprostředněji, nežli je tomu v bdění. Je ovšem zjevné, že tomu nemůže být jinak, protože snový pobyt je důsledně privátní způsob naší existence, zatímco bdělý je společný a tudíž socio-kulturně adaptovaný. Snový život je integrací reálného rozumu, mytické zkušenosti, magických sil i naivity bezprostředního názoru i mystického jemnocitu. Tato „kompozice“ snového modu našeho bytí je zdrojem svobodné zkušenosti i protiváhou společensky formovaného bdělého života. Komplexnost snového života, pobyt ukazuje, jak je naše existence přímo a bezprostředně součástí světa. Bytí-ve-světě (da-sein) se názorně předvádí takové, jaké je rovnou. Co „obsahuje“, co jím míníme. Neboť je patrné, že ze snu není vlastně možné odpreparovat jednu snovou část od druhé, aniž bychom nezničili, nedeformovali bytí-ve-snu, jakožto celek. V bdělém životě si toho už ani nevšimneme, neboť jsme na redukci a permanentní kontrolu zvyklí. Je zde jen otázka způsobu a míry společenské kontroly. Pokud by se ovšem stalo, že by naše snění bylo anektováno společenskými nástroji, kdybychom byli zbaveni individuální svobody snít, byl by zároveň zničen náš zdroj bezprostřední autentické zkušenosti a tím jedinečnost naší existence. Množí se pokusy mít přístup do mozku a tím i do privátní sféry lidského bytí, pobytu. (existence, da-sein). Měli bychom být k těmto krokům, které mají pod rouškou poznání velmi často podobu mocenských vpádů velice pozorní.. Měli bychom mít na zřeteli, že zmocněním se našeho privátního bytí by náš život zachvátila nicota. Naše snící proto zcela samozřejmě a lehce rozumí svému snu, pokud ji držím v něm a nabádám ji, aby řeči řečí svého snového života důvěřovala. Neboť všemu, co ve snu prožila, snadno porozumí, jakmile sama svoje snové bytí ponechá, aby promlouvalo samo ze sebe tak, jak je pociťuje a jak se jí bez společenských zvyklostí a předpisů ukazuje, čím k ní svět snové skutečnosti promlouvá a jak ji oslovuje. Zcela spontánně rozumí „symbolům“, které se ve snu objevují. Tento pro čtenáře poněkud překvapivý obrat v rozumění našemu životu ve snu má řadu dopadů na naše rozumění člověku, lidské existenci.
Člověk se ze svých snů může poučit pro život bdělý, jakožto bděním inspirovat život snový. Je pak na jeho rozhodování a úsilí člověka, které možnosti v bdění naplní. Poučení ještě není jejich realizace. Je k tomu třeba dalších podmínek, které je nutné podstoupit a uskutečnit. Nehledě na to, že život sám přináší nové situace, které naše životy mohou odklonit či změnit dříve netušeným směrem. Je zřejmé, že ve snech procházíme životními situacemi až do jejich krajních možností, a v nich i možnostmi snícího. Proto jsou sny tak dobrodružné, zábavné, vzrušující a skýtající mnohá překvapení a zavádějí nás tam, kam se není možné bdění dostat, čeho se není možné dobrat, co se zdaleka ne vždy přihodí a s čím se vůbec kdy v bdění setkáme. Žijeme v nich svůj druhý paralelní život. Nemůžeme proto potvrdit, že sen slouží bdění. Tyto dva mody naší existence ale nejsou odděleny, ale vzájemně přechází jeden v druhý. Způsob i zákonitosti prolínání je třeba fenomenologicky důkladně prozkoumat. V této věci byly učiněny jen první kroky i proto, že sen je ve většině mně známých pojednání chápán jako obraz bdělé zkušenosti, takže jeho samostatnost není respektována jako něco zcela původního a nepřevoditelného na bdění. Je třeba vykládat sen z něj samého nejen proto, abychom jej vyložili pro užitek bdění, ale nechali bohatství a tajemnou svébytnou původnost našeho života ve snu jemu samému. Je třeba snovou podobu naší existence nejen studovat, ale také respektovat a chránit ,. [7]
Radost a svoboda. Svoboda ve snu. Mladší žena je ve svém snění ve velikém domě, který je ztracen v lese. „PobíhámPobíhá v něm, po veliké oválné dvoraně s francouzskými okny otevřenými dokořán k lesuklesu a vánku, který z něj proniká i spolu s větvemi stromů stromoví dovnitř domu. Světlé závěsy, spolu se záclonami povívají v oknech, čímž vyzdvihují vzdušnost domu i okolí. Lehkost chvíle byla podtržena slunečními paprsky, které jako hedvábná zlatá pavučinka, nadnášely celý ten elegantně půvabný prostor. Běhala jsem v oválu sálu a honila se s mladým mužem. Mohlo mu být tak jako mně. Necelých devatenáct let. Honili jsme se nejen tam, ale také po schodišti a chodbách až nahoru, pod strop domu. Tam pak bylo možné spatřit otevřenou halu, vlastně spíš rozlehlý sál celý naplněný vodou. Čistou, teplou, lehce modrozelenou. Na dně bylo možné spatřit orchestřiště připravené ke hře. Rozložené pulty a na nich připravené noty, bylo vidět, že nejsou ještě připravené zcela k hraní. A mezi nimi byl někde ukryt klíč, který jsem měla vylovit. Pokračování příště.:-)
[1] Magie je nadlidská síla, či schopnost, kterou mohou mít jen nelidské, respektive nadlidské bystosti. Duchové, démoni, padlí, či bývalí andělé. Lidé, kteří činí magicky, jsou obdařeni, prostoupeni, obsazeni, přetvořeni nebo využíváni nadlidskými tvory, duchy, démony, kteří jim tuto moc propůjčili nebo ji jejich prostřednictvím vykonávají. Theurgie magické evokace, Jan Kefer, nakl. Trigon 1991, Lexikon magie, Milan Nakonečný, nakl. Ivo Železný, Magie, Josef Veselý, nakl. Vodnář, 2001 [2] Vzpomínám si na sny mladého muže, ve kterých se učil létat. Stále mával křídly, zapojoval svaly, i ve dne posiloval, aby se mu zvětšila výkonnost, dokonce studoval staré texty o mytických letcích ve víře, že mu sny pomohou pochopit jak na to. Postupně ale shledával, že létat je možné, když se člověk nechá unášet větrem života a dechem času, když najde odvahu a naučí se cítit, vnímat a rozumět vanům, kterými proudí život, bytí. Když pochopil, že k létání je třeba se vydat proudům nejen věcného bytí a výšinám, kterým do té doby nedůvěřoval, sférám, jenž jako technicky uvažující člověk
“neuznával“ a považoval je za pouhé pohádky, iracionální a naprosto nevědecké výmysly a fantazie, pak kousek popolétl. Vzlétl, až když našel víru, že pustit se pevných a všeobecně přijímaných názorů, postojů, jistot půdy obecně platných vědomostí a věr, které dosud považoval za nedotknutelné zákony, když si troufnul říci autoritám, že jim je ochoten naslouchat, ale nikoli je poslouchat. Na této cestě se mu proměnilo cítění a chápání života i způsoby jeho naplňování. Stal se svobodnějším člověkem. Jednou pronesl, že má sen být Íkarem, ale usoudil, že na tak velký let si ještě zdaleka netroufá, protože se bojí smrti, kterou chápe jen jako Nicotu. Nicméně i tato výška, neznámý prostor jej lákají. [3] Srovnej s incubus. Incubus je ve středověké mythologii druh démona -, který se pohlavně stýká se ženami, ve spánku je znásilňuje, případně v nich budí nutkavé a derealizující sexuální touhy a fantazie představy do té míry, že jsou jimi doslova posedlé a následkem toho mohou zemřít naprostým vyčerpáním. Sucubus je ženským protějškem mužké sexuální posedlosti s podobným vývojem i konci, jako u incubu.
[4]Poznámka: V diskusi se mi dostalo názoru, který je rozšířený díky teoriím o vrozenosti, že totiž sklony a tendence jsou již hotovy předem a jsou pouze „dekompenzovány“ příležitostmi. Tento názor je zavádějící a patří k teoriím neověřeným nebo ověřeným chybně, že totiž tendence a dispozice již samy o sobě tvoří psychologickou realitu. Stačí pak jen, aby se naskytla příležitost, a ony vyjdou na povrch. Jakoby nadání hrát na housle samo utvořilo virtuóza. Žádný houslový virtuóz nikdy na Sahaře nevyrostl stejně tak, jako našinec rozezná jen malý zlomek pachů, ve srovnání s čichem Křováků. I sexuální zájem je věcí nikoli předem hotovou, ale je výsledkem pěstování rozmanitých vztahových zkušeností i pohotovosti k určitým z nich během života. Cesta, na kterou se člověk vydá, jej vede k místům, která k ní patří a vybízejí k chování a jednání, které z podmínek cesty a cestování samého plynou. Čím dále se na ní člověk vydá, tím hlouběji jí je zajat či jí propadá a tím těžší je návrat. Za určitým místem již návratu není. Nehledě na to, že člověk na takové cestě, jež se stala životním směřováním, zdomácní a „k emigraci“ z ní zpět nemusí mít potřebnou sílu, prostředky, ani vůli.
[5] K tomuto odstavci patří širší pojednání o lásce, ale kniha je věnována snům, proto ponecháme na čtenáři, aby tuto část textu interpretoval sám. [6] Označení černá labuť pochází z pera Nassima Nicholase Taleba, který ukazuje, že mnohé životní situace a události jsou nepredikovatelné a jedinečné. [7] Možná je odtud plausibilní vést, mimo jiné, úvahy o snech ještě nenarozených dětí nebo o snech, které se nám nepodařilo uspokojivě vyložit. Zde mám na mysli sny lidí trpících duševními poruchami, ale i sny, které zůstávají záhadou. Pak by se nám znovu mohla objevit otázka, jak snovému životu znovu, podstatně rozumět. Tím i pobytu samému. Autor: Doc. PhDr. Jiří Růžička, Ph.D | Datum vytvoření: 02.09.2014 12:53:00 | Datum poslední změny: 02.09.2014 12:56:00
