P O E S I
E.
Jaroslav
S T RNA D
: Do nádrže, co s t o j í pod mým oknem, po t ř i dny padali dráteníci a teď je plna pohybu a větru a jásotu posledních dnů babího l é t a . Na obrubeň usedla pinkalinka. Leze a l e z e , natřásá se a občas nahlédne do modrého a zlatého zrcadla. Sluníčko, sluníčko, kam p o l e t í š ? Brouk tesařík, mávaje zlověstně šavlemi vousů, velí: "Na východ!" Ale majka, ta moudrá a léčivá, volá na tebe z dálky: "Do Ameriky!" A já, člověk slabý a sobecký, sedím a čekám oslněn říjnovým zářením a prosím tě: "Zůstaň... " S O N E T. Je v naší krvi, pronikl nám tělem, jde s námi v závěsu, ať jdeme kamkoli. Ač jeho přítomnost nás často zabolí, lože mu prosté každičkou noc s t e l e m . Však nejen ve snu, i ve stavu bdělém jakoby zahubeno nepřítelem. A přec je vzdálený , jako pták Ohnivák byl v našich pohádkách a nemožno ho n a j í t . Ale jak přemoci ten divný v srdci tlak, jak nezoufat a kterou cestou dál j í t ? Jsme ztroskotaný, méněcenný vrak a nezbývá, než slzy v dlani z t a j i t .
*
Z ANGLICKÝCH VERŠŮ . (Básníku E.J.Poperovi se pomalu blíží šedesátka. První jeho sbírka vyšla teprve v době po Mnichově - avšak v několika létech, od jedné tragedie národa ke druhé, rozehrála se jeho lyra všemi strunami. Od milostných veršů v debutu "Tak i jinak" přes písňové sbírky jako Prahu opěvající "Tři království" nebo "Než usneš", přes reflexivně lyrickou milostnou trilogii "Mám tě rád", "Zčeřené okamžiky" a "na trzích snů" až po tesklívé, melodické sloky podzimní jako "Tulipány zvadly", "Modlitby k jaru", až po věnce sonetů, jež Vilímkovi typografové v únoru 1948 odmítli sázet, jeví se Popera jako básník,formou i náplní směřující ke klasicismu a hlásící , se k bohaté české tradici.Není to proto bez přídechu smutku, že dnes uvádí Sklizeň E.J.Poperu verši anglickými. Poperu, básníka, který po tolik let dovedl odkládat svůj debut, nepřivedla k anglické poesii potřeba publika, nýbrž hluboké zklamání z posledních let před exilem, pesimistické ztotožnění menšiny s většinou - jak se snažíme věřit a jak, doufáme, vnitřně uvěří jednoho dne znovu i básník, který právě za hořkých let již jednou dovedl domovu věřit a zpívat. R.V.) Please, let me hold your hand in silence now And listen to the words which never will be spoken, The living words of spheres, their hallowed vow Reverberatingin our throbbirg hearts, the token Of w a t has been, will be and is. The smilling ripplet on the mirrored day, The wistful tear of those, whose suns and stars are hidden, They all are yours but anxious to allay Your fears, the ruthless storms which come and go as bidden In what haš been, will be and is. Please, let me hold your hand, suppress your sigh And now intone with me the soundless hymn of spaces To thank that you nav live and once shall die As one who full of gratitude serenely faces All what has been, will be and i. What is the aim you try to reach, Where is the goal your hand is pointing to ? Is it the sand in glass and on the beach Or just the words you speak when I am facing you ? You were, maybe, you will be too, perhape, But are you, are you, are you now ? The counted time will soon elapse, The crops will perish with tho plough And doubt is eating up my universe. The days, the pallbearers, are here. To-Day, in state, but on a hearse, Will do the best it can - will disappear. P R OSA: FrantišekLISTOPAD: TRISTANČILIZRADAVZDĚLANCE. (Poctěno v soutěži KA + KR.) Kapitola 8. Když se ptali vyslanci strašného Morhoulta, kterému král Marek podle staré, ale špatné tradice ročně vydával daň jednoho sta patnáctiletých panen a jednoho sta ušlechtilých koní, když se Morhouliovi vyslanci ptali, zdali bude, jak řekli (podle diplomatických zvyků) "dar" připraven do šesti dnů, ukázal poněkud poděšený Marek na Tristana, který řekl, převzav ironicky diplomatický slovník, že "dar připraven nebude". "Mluví vaším jménem, králi?", ptali se znovu vyslanci a ukázali na Tristana, kterého nikdy neviděli a o němž neslyšeli. Král se opět zarazil a Tristanova odvaha se mu zdála skokem do neznámé tmy, s níž si nevěděl rady. "Tož..." začal koktat král, ale Tristan k němu přiskočil a políbil mu nohy, jako kdyby král řekl jasně své ano. Bylo to chytré a král nedokončil větu, kterou počal v rozpacích. Tristan jej dostal do
situace, ze které nemohl již Marek před cizinci couvnout. Pak řekl Tristan:"Vyřiďte, páni, svému vládci Morhoultovi, že již nebude žádných darů, nezvítězí-li mečem nade mnou." "Kdo jste ?" ptali se vyslanci, "který se tak opovažujete ?" "Jsem, " pravil Tristan, "jsem cizinec, který tak dobře sloužil králi, že ho jmenoval rytířem." Tristanova odpověď obsahuje v sobě typickou emigrantskou morálku. Tristan nejen skutečně byl, ale také se cítil cizincem, ale jeho cizinectví mu dělalo málo problémů. Představoval si, že být cizincem je právě tak přirozený jako být ne-cizincem. Otázku domova nebo vlasti necítil Tristan po celý život jako nějakou nevyřešenou palčivost nebo zvláštní osudovost. Nesloužil králi Markovi z žádných ideových důvodů,proto, že v Markově království měl větší příležitost k uplatnění své dobrodružné náklonnosti. Domov měl pro něj mnohem širší význam než zeměpisný. Vlast mu v prvém významu bylo dobrodružství, odvaha (svému sluhovi v té době často řikal:"Jak jsem rád, že jsem n e o p a t r n ý ") a později, když dozrál a viděl, že dobrodružství a odvaha jsou jen částečnosti většího pojmu, stal se mu domovem - sám život. Mohl by klidně říkat, kdyby ho zajímalo definovat své myšlení, že tam, kde je neopatrně, tam, kde je život, tam je doma. Řeklijsmejiž, že Tristan neměl prestiže. Neměl prestiž ani být c i z i n c e m , ani byt proslaveným hrdinou,. Bylo mu to skoro lhostejné, právě tak, mluvil-li s dobrým nebo cizím přízvukem. Šlo mu to, aby s i rozumněl. Málo mu vadilo, když se proslavil v sousední zemi pod pseudonymem. Zatím co Tristanova sláva běžela světem, vykonával hrdinské činy pod zvoleným krycím jménem Tantris a málo se staral, aby jeho pseudonym byl jednou odhalen. Vsadím se, že o mnoha dalších Tristanových jménech zbla víme a že v některých odlehlých krajinách si vzpomínají na odvážného rytíře XY, aniž dodnes vedl, že to byl Tristan. Každý jeho čin, každé jeho jméno a každá jeho proměna byl jen upřímný přebytek života, život sám. Vzpomínám si, jak po létech přišel Tristan na Markův zámek vyhledat znovu Isoldu. Byl převlečen za pastýře, ale bylo mu to málo. Žvýkal před elegantním zámkem ovčí sýr a dělal blázna, alespoň tak povedeně jako Hamlet. Neměl ani stud se ukázat před Isoldou jako šašek, zatím co její sny jej viděly tak rytířsky... ale neměl rovněž prestiž, že se mu přetvářka dokonale povedla a že všechny oklamal a dostal se do zámku. Chtěl prostě Isoldu, protože se mu to zdálo správné, a na ostatním mu nezáleželo. A také nikdy o tom nehovořil. Byl jednou silný a byl jindy slabý. Ani ze síly, ani ze slabosti netvořil svoje přednosti. Byl, jaký byl. Byl zároveň nejsilnější i nejsmutnější rytíř (*) a jeho neklid nevyvěral z žádného z těchto dilemmat, která by stačila mnoha jiným hrdinům na vzrušený, dokonce literární život. Jeho neklid byl odvrácen od světa. Nikoli, že by se před světem uzavíral, že by nesledoval politické a jiné události a že by se nezajímal o psychologii dějin: byl bystrý a nic mu neuniklo. Ale byl jako emigrant, který se nezajímá o svobodu své vlasti, protože sám se necítí ještě s dostatek svobodný. Ještě, přesněji: nechápal svobodu, neboť ten pojem přesahoval svou theorií jeho myšlení, ale zápasil ustavičně o něco dokonale konkrétního: o s v o b o d y . A snad Tristan tušil, že není žádná jedna svoboda, že není žádného statického úkolu, a tedy, byť sebekrvavějšího, filosoficky tak pohodlného cíle, že je jen parmanence zápasu všech o všechno. Všech lidí o všechen Život, ale především všech lidí o každý život. To je Tristanova povaha. To je jeho hluboký neklid. A nemohl tedy jinak odpovědět vyslancům diktátorského Morhoulta: "Jsem cizinec, který tak dobře sloužil králi, že ho jmenoval rytířem." Podle dohody se boj měl odehrávat na ostrůvku Svatého Samsona. Tristan v ustanovený den, ještě za úsvitu, přirazil na tuto neklidným mořem obeplouvanou, zdánlivě se pohybující půdu. A když uviděl kolem dokola širé moře, odvázal znovu loď a pustil ji na moře a dlouho sa za ní díval. Morhoult z dálky na něj houkl, proč tak udělal. Ale Tristan nemohl říci, že se mu najednou, v jedné minutě, zdálo všechno jako báseň. A tak řekl:"Když mě ty zabiješ, však mě odvezeš ve své kocábce." Jak je moudrý, řekl si hromotlucký diktátor. Snad ani nechci jeho smrt, řekl si hromotlucký diktátor. A zapomněl docela na sto panen a sto ušlechtilých koní, zapomněl na důvod boje. Ale Tristan neměl k boji důvod: šel bojovat, protože chtěl. A necítil minutu básně. Morhoult vyslovil své myšlenky nahlas:"Jsi moudrý a nevidím důvodu (neboť zapomněl), proč bych tě měl zabít. Proč nepřerušit tento souboj a nenechat toho, co jsi chtěl podniknout jen z mladého bláznovství. Vezmu tě k sobě a budeme přáteli a vládci, oba dva." Tristan se usmál, protože lodičku již nebylo vidět: "Rád nechám boje ale nech lidi krále Marka na pokoji. Jinak nemohu. Morhoult si jako urážku připomněl svůj nízky důvod boje: "Vyzývam tě. Připrav se k boji !" "Jsem připraven," odpověděl Tristan, "P r o t o jsem přišel." Tristan, nemaje důvodu jako jeho soupeř, nemohl zapomenout, že bojuje pro boj. (*) Vzpomínám si na dopis jednoho velmi zajímavého, smutného spisovatele a politika, který se bránil jakémusi nařčení, že je "rytířem smutné postavy". Ale hájil se neobratně, jak jinak, protože přece nemohl řici, že je"rytiřem veselé postavy". "Veselá postava" je málo rytířská. Mohl být jenom silným rytířem a to je asi kontrast "smutných postav", ale silný rytíř by si takových věcí vůbec nevšímal. Tedy sám dokázal, že je tím posmutnělým rytířem. Je sympatické, že se tomu tak nevinně bránil ...
A všechno byla báseň a nezměnil třikrát rozhodnutí jako Morhoult. Byl silnější. Ale Tristanova lodička se již nikdy nenašla. Musil doplout k o s v o b o z e n ý m lidem krále Marka na Morhoultově lodi se skvěle vyřezávanými vesly. Jiří
K A V K A :
SETKÁNÍ S EVOU . (Scéna o jednom obrazu.) Osoby: Adam, Eva. Jeviště: Přírodní scenerie. (Při zdvižení je Adam sám na scéně. Dívá se na květy, na nebe, zas na květy. Po cestě pomalu přichází Eva. Když ji Adam spatří, vztáhne k ní ruce a jde jí vstříc.) Adam: Evičko! -- Ne, to je omyl, promiňte, prosím! Já myslil, že - že to je někdo Eva: To jsme si tak strašně podobné ? Adam: Ano. Totiž ne. Ale já zrovna myslil na ni, a když jsme se loučili, víte, tak byl zrovna takový krásný jarní den jako dnes a ona měla na sobě právě takové šaty jako Eva:
Právě takové šaty? To by mne moc mrzelo. Já myslila, že tenhle model mám jejá. Adam: Totiž, možná že nebyly docela takové, ale z dálky se mi to zdálo. Eva: Jak je to dlouho, co jste se s ní rozešel ? Adam: M y - m y se vlastně nerozešli. Vlastně ano, a přece ne, nerozešli, jenom nejsme spolu, rozumíte? Eva: Jestli mám říci pravdu, tak moc ne, nerozešli jste se, ale rozešli jstese? Konečně, to je vedlejší, já se ptala jen kvůli těm šatům. Adam: Víte, to je tak, my se máme pořád rádi, tedy alespoň já ji, ale nemůžeme být spolu. Ona je tam, doma, no a já jsem tady. A to už trvá tolik let! Eva: Vy jste cizinec, že ? Adam: Ano, to se hned cítí, že ? Eva: Podle přízvuku. - Ona byla vaší snoubenkou ? Adam: Eva ? Ne. My byli spolu už tři roky, a to bylo právě třetí jaro, když jsem musil jít pryč. A teď je jaro zas, já už pomalu přestávám vědět, kolikáté, a věřte mi nebo ne, na mou duši jsem o něm letos nevěděl, až tenhleten keř ... Ale promiňte mi, prosím vás, já se tak dám do vzpomínání a možná, že vás zdržuji ?... Eva: Ale kdepak. Mne také jaro dnes vytáhlo trochu na procházku. .Je tu krásně, že? Adam: Nádherně! Kdyby tak člověk mohl alespoň na chvilku zapomenout, kdyby všechno kolem nevyvolávalo to minulé ; Eva: Minulostí se nedá žít věčně. Jednou je třeba se s ní nějak vyrovnat,nemyslíte? Adam: Vyrovnat se s minulostí? Copak je to možné? Víte, já pořád ještě žiji spíš tam než tady. To jsou vám dva světy, ten včerejší a ten dnes, a já už pomalu nevím, kde který začíná a kde končí, co je vzpomínka a co skutečnost. Tak nějak žiji v obou a vlastně nežiji v žádném z nich. Eva: To asi z toho života moc nemáte ? Adam: Ne, mnohone.Nic. Eva: A není vám toho někdy líto ? Adam: Jakpak ne, a jak! Léta plynou - a co?! Bože, kdyby to tak bylo možné a já se mohl vrátit a nebo alespoň kdyby Eva byla se mnou tady! Eva: To je ale náhoda: já se jmenuji také Eva! Adam: Vážně? To ani není možné! Eva: Proč ne? Ev je přece mnoho. Adam: Eva! To je to nejkrásnější jméno, které znám! - Ale to je opravdu náhoda! To jste se asi divila, když vám docela cizí člověk řekl jménem! Ale nehněváte se ? Eva: Proč bych se hněvala? Jestli se vám to jméno tak líbí, můžete mi jím říkat dál. Adam: Říkat vám Evo ? Eva: Je to tak těžké ? Nejsem přece té vaší Evě alespoň trochu podobná ? Adam: Ne. Totiž ano, trochu. Já vlastně nevím. Asi ne. Eva: Jaká byla tamta ? Adam: Jaká byla Eva? Taková krásná, měla takové velké, jasné oči, a když se smála, měla ve tvářích dolíčky. Eva: To toho moc nevím. Jak byla velká ? Adam: Jak velká ? Počkejte, mně byla nějak takhle... Asi tak, jako vy. Eva: Štíhlá? Adam: Štíhlá ? No ovšem. Totiž - ne tak docela. Ale silná zas také nebyla. Když jsem ji poznal, tak byla slabší, než potom, ale pak se zas trochu spadla. Eva: To mohla být asi tak jako já ? Adam: Asi, tak néjak. Víte, to je tak těžké takhle srovnávat ! Eva: A vlasy ? Adam: Blondýna, jako vy. Eva: Jak se česala ? Adam: Já myslím - no ovšem, pěšinku, na pravé straně. Nebo ne ? Nebylo to nalevo ? Vidíte, já si teď nemohu s jistotou připomenout !
nom
Eva: A možná, že se česala dozadu, bez pěšinky ? Adam: Abych se přiznal, právě jsem o tom uvažoval, nahoru vlasy, že ? To je možné. Já - já opravdu už nevím. Eva: Jak je to dlouho, co jste ji neviděl ? Neříkal jste, že už je tomu několik let ? Adam: Ach,to už je pět let. Ne, šest! Nebo dokonce už jde sedmý rok ? Já pomalu nebudu ani vědet, jaký je letopočet - tak ten čas ubíhá ! Eva: Ubíhá, a lidé se mění. Vaše Eva se jistě také trochu změnila. Adam: To je možné, ale ne pro mne, víte ? Pro mne se přece ani měnit nemůže ! Nic se tam pro mne nezměnilo od té doby, co jsem odešel. Ne, já ji vidím stále stejnou, takovou, jakou jsem ji měl rád. Eva: Ale takovou už ji nenajdete. Adam: To už asi ne. Eva: Musíte se trochu připravit na tu změnu. Adam: Ale jak ? Eva: Myslit na to a přiznat si, že už to nebude ta dávná Eva, že ta, kterou najdete, jí bude jenom trochu podobná. Adam: Ale to je tak těžké ! Eva: Snad méně, než se vám zdá. Vždyť už ani nevíte, jak se česala! Nebýt těch dolíčků, tak byste ji třeba hnedle ani nepoznal! Adam: Teď ještě ano. Eva: Ale za pár let ? Adam: Já nevím. Eva: Za čas ani ty dolíčky nepomohou. Adam: Snad ne. Eva: Možná, že jsem dnešní Evě podobnější, než si myslíte. Adam: I to je možné. Eva: Zavřete oči a podejte mi ruce ! Adam: Proč ? (Uposlechne.) Eva: Nechte oči zavřené! Když se k vám přiblížila, takhle, tak blízko, cítil jste podobné teplo, že ? Adam: Ano .
horké ? Adam: Vy jste mne políbila ?! To - to přece ... Eva: Podívejte se mi do očí! Ještě! Nezdá se vám, že jsem Evě ještě podobnější než dřív ? Adam: Opravdu, jste ji hodně podobná. Eva: Tak dobře! A teď mi řekněte: Evo! Adam: Říci vám Evo ? To přece nemohu ! Eva: Ale vždyť jsem vám už řekla, že se také jmenuji Eva! Proč bych se tak nemohla jmenovat ? A když se tak jmenuji, proč byste mi tak nemohl říkat ? Adam: To je pravda. Ale, víte, moje Eva ... Eva: Víte co ? Chcete mi někdy o ní vyprávět víc ? Adam: Vy byste chtěla, abych vám o ní vyprávěl ? To je od vás tak úžasné laskavé já nevím, jestli by vás to zajímalo ? Evo: Proč ne ? Vám to jistě uleví. Adam: Vy jste tak hodná! To víte, že bych rád! Člověk je tak sám a nemá, komu se svěřit, zvlášť v cizině ! Ale já nevím,jestli by to nebylo přece , jen chtít trochu moc? Eva: Ale ne. Já myslím,že stejně nebudete mít dlouho co o ní vyprávět. Až si na mne zvyknete, tak nerozeznáte sám, kte světy... Adam: Chtěla byste, abych vám o ní vyprávěl uz dnes? Eva: Dnes večer ? Adam: Třeba, ano, Jak se vám hodí. Eva: Já si to ještě rozmyslím. Adam: Jistě. Já bych vás nechtěl obtěžovat příliš. Eva: Vidíte tamhle ty domky ? Adam: Tamhle ty ? Ano. Eva: Já bydlím v jednom z nich. Až se setmí, tak se můžete tam kolem procházet. Eva: To ještě nevím. Jak jsem vám řekla, já si to ještě rozmyslím, ale s určitostí vám neslibuji nic. Na shledanou - možná ! Adam: Na shledanou ! (Eva odchází, Adam se za ní dlouho dívá.) HLAS SHŮRY: Adame, kde jsi ? (Adam padá na kolena.) -
OPONA. *-
Ú V A HY S K L I Z N Ě. **************************** Věra
S T Á R K OV Á :
"DŮKAZ" MARY RICKWOODOVÉ. (vítězná povídka v l i t e r á r n í soutěži "Times". - Psáno pro hlídku "Čtěno i pro domov" v českém vysílání italského rozhlasu. ) Z 8.455 prací, zaslaných k soutěži o krátkou povídku v nedělních "Times" získala první cenu povídka "Důkaz" od Mary Rickwoodové. Je pozoruhodné, že mínění všech porotců se shodovalo v tom, že ze všech zaslaných prací povídka Mary Rickwoodové byla nejen n e j l e p š í , ale sama o sobě v e l i c e hodnotnou l i t e r á r n í prvotinou. Od doby, kdy estetická pravidla povídky jako samostatného literárního žánru byla stanovena E.A.Poe-m, j e j í vývoj bylo možno sledovati v povídkách O.Henry-ho Kiplinga a S. Maughama. Zvykli jsme si rozdělovati povídky všeobecné do dvou hlavních skupin: druh, který popisuje těžko určitelný, přesto však pravdivý a zajímavý stav duše a druh, jehož hlavní váha spočívá v dějové zápletce. Příkladem prvního odvětví je převážně Není nejmenší pochyby o tom že vítězná povídka "Důkaz" patří do skupiny prvé, neboť t ě ž i š t ě příběhu spočívá na zvláštních podmínkách "atmosféry". Děj povídky je zdánlivě nezajímavý, ba je dokonce možno ř í c i , že povídka nemá děje. Líčí úsek všedního života, jak jej všichni dobře známe. Hrdinkou je podivínská a samotářská učitelka mathematiky na dívčí škole, Miss Dora Galley. Poslyšte s jakou bohatostí výrazu při "Miss Galley seděla u svého stolku ve t ř í d ě , neproniknutelná a tichá, dlouhá tenká postava, nápadně neobratná a obyčejná, s umíněnou ošklivostí tvora, jenž se nalézá mimo svůj ž i v e l jako pelikán na souši. J e j í vlasy, blátivé hnědé barvy, vinuly se nepřerušeným obloukem nad obočím a t r č e l y fantasticky po obou stranách j e j í tváře. Celá tato tvář byla zakryta plochou čela a nosu, jež t v o ř i l y podobu písmene T , s malýma, hlubokýma očima šedé barvy a širokými, polokruhovými ústy, připomínajícími ústa sněhuláků. Byla to tvář smělých rysů tak nesourodých a nesnášelivých, že vyvolaly při prvním pohledu onen druh nedůvěry, která bývá už v zárodku překonána užasnou p ř i j a t e l ností samozřejmosti. Plachá ústa a oči v i s e l y v ní proto, aby byly den za dnem poznávány a uznávány, ačkoliv se zdálo, že rysy takto seskupené mohly by se kdykoliv docela Této podivínské učitelce daly žačky přezdívku "Důkaz", která se objevila poprvé ve školním časopise. Dora Galley o ní v ě d ě l a , a l e nedbaly toho. Patřila k lidem v podstatě nespolečenským, což těžce nesla ředitelka školy, která si velmi zakládala na kolegiálním duchu soudržnosti, jenž byl dobrou oporou j e j í autority. Tato dáma měla ráda buď závislost anebo r e s i s t e n c i , kterou b y mohla zdolávat, ale Miss Galley j i dráždila tím, že na ni ztroskotával jakýkoliv v l i v , ať positivní či negativní. Miss Galley uměla učit mathematice, a l e její neschopnost, použíti jakéhokoliv návrhu, který jí byl předVe škole nastaly pololetní prázdniny a Miss Galley se chystala na zotavenou. Nebylo v jejím úmyslu odjet, ale byla přesvědčena ředitelkou školy, že týden dovolené u moře j í prospěje. S velikou nechutí opouštěla domov, když j e j í sestra j i odvážela na nádraží. Kousek půvabného anglického humoru doprovází j e j i c h scénu loučení. "Jdi a bav se dobře, máš přece moře tak ráda," povzbuzuje Doru j e j í sestra Klára. "Ano," váhavě odpovídá Dora, "ale vlastně já jsem tak šťastna, když jsem doma ."- ''Tak tedy jeď a buď zase ku nešťastná, aspoň pro změnu.", směje se hlasitě věcná Klára, když už se vlak r o z j í ž d í . V pobřežním pensionu setkává se Miss Galley s profesorem historie Stanmorem, který se stane jejím společníkem u stolu a později na denních procházkách po skalnatém pobřež í . M ý l i l i byste se však, kdybyste se domnívali, že autorka nám chce podat milostný příběh běžného typu. Vlastní smysl povídky vrcholí však přece v setkání těchto dvou samotářských bytostí, které se konfrontují navzájem ve svém p o j e t í života. Dora Galley si těžko a pomalu uvědomuje své okolí, neboť je hluboce ponořena do sebe samé a do abstraktního světa svých nesnadno definovatelných myšlenek. V příkrém kontrastu k exaktní oblasti mathematity, j í ž se po celý svůj život zabývala, s t o j í dnes j e j í uvědomění života, který plyne nezadržitelně kolem ní, aniž by jeho s m y s l mohl být vyřešen podle kteréhokoliv vzorce exaktní vědy. (Dora myslí v číslech, říkával její otec . ) Přesto Stanmore který je nemocen, přiznává Doře, že je nešťasten. Ale Dora neví, co znamená, být nešťasten. Bere ze života tak málo, ať v dobrém či zlém, pohybujíc se ve s f é ře své odcizenosti a neproniknutelnosti. Stanmore nemůže snést myšlenku na návrat k svému povolání, neboť i on c í t í , že se minul smyslu života. Nabýval se studií minulosti t o l i k , až přítomnost zcela unikla z vědomé oblasti jeho myšlenek. Stanmore prožívá krisi a Dora působí mimoděk jak "důkaz" kladu v překonání této krise. Dora Galley, jež je neosobní, plachá a neproniknutelná, stává se t o t i ž zrcadlem Stanmorovýoh pochyb a úvah až do onoho vnitřního vyjasnění, kdy za posledního odpoledne před odjezdem sedí oba v "Rozhodl jsem se vzdáti se fakt slečno Galleyová, " říká Stanmore, " ale vy j s t e o jeden fakt navíc za který jsem nesmírně vděčen." - " Je vždycky o jeden navíc," poznamenává prostě Dora, jak říkávala ve svých hodinách mathematiky.
"Budu se moci vrátit na své místo a vše bude dobré.Vy jste bajkou našeho věku, slečno Galleyová, jako můra, která nestojí o plamen svíčky a tráví svůj celý život díváním na hvězdu," říká tiše Stanmore a oba si plaše uvědomují smělost i závažnost takového přirovnání. Příští den Dora odjíždí a ruka v žluté pletené rukavičce, mávající Stanmorovi s Bohem z rozjíždějícího vlaku, zakončuje povídku. "Důkaz" je příběh, který se svým subtilním zaměřením nad rovinu děje zcela vymyká epickému rámci. Hlavní myšlenka je těžko postižitelná, neboť leží hodně hluboko a je velmi prostá: vyřešení velkých problémů leží často na dosah naší ruky, v té nejobyčejnější všední věci, kterou máme kolem sebe, ale kterou jsme nedovedli posud dobře chápat. Člověk sám svým životem je důkazem kladu. Přijímá fatalitu jako velkou, posvátnou a nevyhnutelnou osnovu. Žije na zemi svou neodvratnou smrtelnost s očima upřenýma k věčnosti. Je to obraz moderního člověka, jehož víra ztratila své pravé jméno, ale jejíž d ů k a z v něm zůstal. Jaroslav
S T R N A D :
BYL OTAKAR FISCHER PRÁV ÚKOLU PŘEKLADATELE ? Podle tvrzení Roberta Vlacha ve Sklizni č.12/l nikoli, poněvadž "se snažil zasadit (cizí) básníky do dřeně nejvlastnější české tradice, kde jim vtiskuje přímo rysy nejvýrazněji vyhraněných představitelů". Podívejme se na tuto chybuO.Fischerablíže. Už samým faktem, že překladatel převádí originál do svého jazyka, zbavuje dílo důležitého komponentu a zasazuje je do půdy, která je mu cizí. Forma - a o tu R.Vlachovi jde - je závislá z velké části na fraseologii, jež se většinou ve dvou jazycích diametrálně liší. Což teprve, je-li kniha psána dialektem. Tu nezbývá ubohému překladateli nič jiného, než aby dopustil té osudné a kardinální chyby a sáhl po některém z nářečí své řeči a vytvořil tím prostředí, jež patří národnosti překladatelova, nikoli však autorově. A je nutno počítat i s eventualitou, že se do překládání pustí í básník, který si ve vlastních básních vytvořil svůj osobitý styl, jako je tomu ku př. u Vrchlického. Četl jsem jeho překlad Rostandova Cyrana a hle, byl to Vrchlický ze Smíru Tantalova, mutatis mutandis co do látky, se svým rozevlátým trochu archaickým veršem. A četl jsem Johnův překlad téhož díla a bylo to docela něco jiného. Cyrano moderní, lehkého, takřka seifertovského rytmu. Obé se mi zdálo správným, buď jak buď, i překladatel je člověk, ne mašina na překládání, jak ji produkuje teď Amerika, a zastaví ve svém díle - a i překlad je kvalifikovat jako umělecké dílo - prvky své osobnosti. Tak to má být neboť i klavírista dává do interpretace kus svého já. Je-li zachován citový a ideový soulad básníka a překladatele, jde konec konců pouze o rozdílnost čistě formální. A nad to: Je dokázáno, že existuje kongenialita dvou umělců. Stačí poukázat jen na Máchu a Byrona, Whitmana a Majakovského. Tu pak překlady obou vyzní k nerozeznání. Bude tomu zejména u literárních útvarů, kde je forma přesně dána, jako u epigramu nebo u lidové balady. Tím nechci tvrdit, že by byl Heine beze zbytku kongeniální s Havlíčkem nebo Erben s Goethem, ales r o v n e j m epůvodní text R.Vlachem citované Goethovy básně s Fischerovým překladem: Als ich still und ruhig spann, Bez únavy předla jsem, ohne nur zu stocken, bez hluku a chvatu, trat ein schöner junger Mann Krásný Šohaj přistoup´ sem nahe mir zum Rocken. k mému kolovratu. Lobte, was zu leben war, Chválil, co se dalo jen Sollte das was schaden ? cos to nesmí býti ? Mein dem Flachse gleiches Haar že mám vlásky jako len, und den gleichen Faden. hebké že mám niti ... Je zřejmé, že se zde přidržel Fischer originálu skoro doslova a zachoval i rytmus. Vina tedy - pokud lze o vině vůbec mluvit- nespočívá na překladateli, nýbrž na Goethovi či Erbenovi. A ovšem ani Stalin za to nemůže, že Erben a Goethe (aspoň v této baladě) hráli lidovou notu. P Ř E K L A D Y
SKLIZNĚ.
ANGELA von BRITZEN DÍTĚ DÁVÁ POZOR . (Z pera autorky, žijící v romantickém koutu Německa, Würtembersku, a oblíbené pro ušlechtilou prostotu a jemnost svých prací, přinášíme typickou ukázku jara, jak je známe z domova.) Moje první jarní kroky vedly mne do velké ovocné zahrady, která stoupala po svahu a pod jejímiž téměř srostlými korunami stromů byl prostřen trávník hustý jako látka, hebká a stejnoměrná. Denně jsem vídala zvětšující se poupata na tmavých větvích; ponenáhlu počaly se bělat některé ze stromů. A jednoho rána byla celá zahrada jakoby vášnivě zpěněná bezuzdným rozkvětem.
Jako kdyby se přelila veliká vlna a nechala pěnu za sebou. Stála jsem okouzlená a celá rozrušená z té krásy. Nechávala jsem tu vlnu přejít také přes sebe, přes vlastní srdce ... Malé děvčátko, které jsem tu častěji vídala toulat se - jak se zdálo - bez cíle, stálo právě tak bez pohnutí jako já pod bíle poprášenými stromy, se zvrácenou hlavou, až copy visely hluboko dolů, pátravý pohled upřen nahoru. Občas zvedlo ruku, přitáhlo některou ze spodních větví a pozorovalo bedlivě jednotlivé kalíšky. Ptala jsem se sama sebe, co asi hledá.Učila se snad ve škole o složení květu a chce se o tom přesvědčit? Nebo byla upoutána horlivými, jako opilými včelami, které se potácely s jednoho kalichu na druhý ? Dítě pouštělo větve opatrně, takže tyto se zase pružně vrátily na své místo a šlo pak dále, skoro trochu slavnostně, jako v nějakém chrámu. Přidružila jsem se k té malé, podivné poutnici. "Hledáš něco ?" zeptala jsem se tlumené v obavě, že hlasitý zvuk by mohl zničit křehké, pěnové kouzlo těch květů. Malá se obrátila pomalu ke mně, podívala se přemítavě a vážně odpověděla:"Jádávám pozor." - Skutečně, vypadala jako někdo, kdo dává pozor. Opatrně a bděle kráčela pod bílými stromy, "A na co pak dáváš pozor ?" ptala jsem se. " Oh - to mi uložila moje babička." " Aha, tvoje babička nemůže přijít sama a tak tě sem poslala ?" " Ne, ona nemůže přijít. Ona je mrtvá." - Dítě, jehož pohled byl prve upřen nahoru, mělo nyní hlavu skloněnu. "Ona vždycky říkala: já bych se chtěla ještě jednou dočkat květů. Jen ještě jednou vidět kvést ovocné stromy. Jenže ona potom přece jen umřela, příliš brzy. To bylo ještě všechno šedivé." Kráčela jsem dále mlčky vedle dítěte. "Nu, a tak jdeš teď ty podívat se namísto babičky, pravda ?" "Ano, to snad taky. Ale h l a v n ě - o n a mi řekla, ona to povídala vícekrát, ačkoli ji dech dělal velké potíže -: Dítě, dávej pozor na krásu ve světě: Ta je všude, to musíš jenom dávat pozor, abys ji opravdu našla a neběžela jen tak kolem. Celý život bys tohle měla dělat. A musíš s tím hned začít." Dítě chvíli mlčelo. Pak zvedlo zase hlavu, aby se podívalo do té bělosti nahoře a připojilo s důrazem a hlubokou vážností: " Nu, a tak já teď dávám pozor." Pak už se víc nemluvilo. Šly jsme opatrně dále trávníkem pod kvetoucími korunami. Byly jsme obě velmi pozorné. _ * _ ( Přel. A.Vlach. ) James T H U R B E R : S T R A Š I D L 0 . (J. Thurber je dnes asi největším americkým humoristou, na čemž má podíl nejen jeho psaní, ale i kresby. Narozen r.1894 v Columbu (Ohio), upoutal pozornost v listě New Yorker, založeném r.1925, a brzy jeho články a kresby vyšly i knižně : The Thurber Carnival, The Middle-Aged Man on the Flying Trapeze, My Life and Hard Times, Men,Women and Dogs, etc. Je zajímavé, že Thurber je téměř slepý - to je do jisté míry vysvětlení jeho podivuhodné kreslířské techniky, připomínající kresby se zavřenýna očima. ) Strašidlo, které navštívilo náš dům v noci na 17. listopadu 1915, nadělalo takový cirkus a způsobilo tolik nedorozumění, že lituji, že jsem je nenechal potulovat se kolem v klidu a nešel si lehnout. Jeho příchod zavinil, že moje matka hodila botu sousedovým zavřeným oknem a že dědeček postřelil strážníka ve službě. Proto říkám, že lituji, že jsem se vůbec o ty kroky staral. Začalo to asi ve čtvrt na dvě v noci rychlými rytmickými kroky kolem stolu v jídelně. Matka spala v hořejším poschodí,můj bratr Heřman v pokoji vedle a dědeček ležel v podkroví na staré posteli z ořechového dřeva. Já právě vylezl z vany a utíral se, když jsem uslyšel kroky. Znělo to, jakoby člověk, který má naspěch, obcházel v přízemí jídelní stůl. Světlo z koupelny padalo na schodiště, vedoucí přímo do jídelny. Mohl jsem vidět slabé odlesky taléřů v polici s porcelánem, ale ne stůl. Kroky pokračovaly v chůzi dokola stolu, a v pravidelných intervalech vrzalo jedno prkno v podlaze. Nejdřív jsem myslil, že to je otec nebo můj bratr Roy, kteří odjeli do Indianopolis, ale mohli se vrátit každou chvíli. Pak jsem myslil, že se k nám vloupal zloděj. Teprve potom mne napadlo, že je to strašidlo. Když jsem byl naslouchal krokům asi tři minuty, vplížil jsem se po špičkách k Heřmanovi. - Psst! řekl jsem ve tmě, když jsem jím zatřásl. - Cóóó? odpověděl oním nízkým, beznadějným hlasem, připomínajícím melancholického chrta. Vždycky měl takový polovědomý pocit,že v noci "něco" přijde a "vezme ho". Vyložil jsem mu, kdo jsem. - Někdo je v přízemí, řekl jsem.- On vstal a šli jsme spolu ke schodišti. Tam jsme stanuli a naslouchali. Nebylo slyšet nic, ani zvuk. Kroky ustaly. Heřman se na mně podíval ustrašenýma očima; neměl jsem na sobě nic, než ručník, který jsem obtočil kolem pasu. Chtěl si jít lehnout, ale šťouchl jsem ho do paže. - Dole někdo j e , řekl jsem. V tom okamžiku začaly kroky znovu, pěkně kolem stolu. Znělo to, jakoby nějaký muž utíkal, a pak náhle začaly kroky stoupat po schodech. Byly to těžké kroky, ale rychlé. Braly dva schody najednou. Šly nahoru k nám. Světlo v koupelně hořelo dál a ozařovalo schodiště. Neviděli jsme nic, jenom slyšeli kroky. Heřman běžel do svého pokoje a zamkl za sebou dveře. Já sám zavřel dveře ke schodům a opřel se o ně koleny, aby se nedaly otevřít. Tak jsem stál asi minutu. Po velmi dlouhé minutě jsem dveře pomalu otevřel. Nikde nikdo.Ani slechu po něčem. Nikdo z nás už víckrát strašidlo neslyšel.
Bouchání dveřmi prob jste se zbláznili? řekla. Heřman vyšel ze svého pokoje. - My? My nic, řekl, ale byl, s hlediska zbarvení, světle zelený. - Co to bylo za běhání v přízemí? řekla matka. Ona také slyšela kroky! Zírali jsme na ni vyjeveně. Zloději! vykřikla, spoléhajíc se na svou intuici. Pokusil jsem se ji utišit tím, že jsem pozvolna začal scházet po schodech. -No,pojď, řekl jsem Heřmanovi. - Já zůstanu u matky, řekl. Je úplně otřesená. - Nikdo z vás neudělá ani krok! řekla matka. Já zatelefonuju pro policii. - Protože telefon byl v přízemí, nemohl jsem přijít na to, jak bychom mohli zavolat pro policii.- Konečně, ani jsem po policii netoužil. Matka však rozřešila problém jedním ze svých neobyčejně rychlých zásahů. Otevřela okno ve své ložnici, která ležela proti ložnici souseda, našla botu a vší silou ji hodila zavřeným oknem do sousedovy ložnice. Sklo jen pršelo do pokoje, obývaného rytcem na pensi a jeho ženou. Rytec, který se jmenoval Bodwell, nebyl poslední léta docela zdráv. Trpěl jakýmsi druhem mírných "záchvatů". Těmeř všichni, které jsme znali nebo bydleli blízko nás, měli nějaký dru Byly nyní dvě hodiny v trvalo dlouho a Bodwell se objevil v rozbitém okně křiče s trochou pěny v koutcích úst a mávaje zaťatými pěstmi: -Dům prodáme a odstěhujeme se zpátky do Peorie, slyšeli jsme pani Bodwellovou.Trvalo chvilku, než se matce podařilo navázat s Bodwollovými spojení. - Zloději! křičela. Zloději jsou v domě! -Heřman a já jsme se neodvážili jí vysvětlit, že to nebyli zloději, nýbrž strašidlo, protože matka měla před strašidlem ještě větší strach než před zloději. Bodwell nejprve rozuměl tak, že matka míní, že zloději jsou u neho v domě, ale pozvolna se uklidnil a zavolal pro policii. Když se vzdálil od okna, chtěla matka náhle hodit ještě jednu botu, ne proto, že by to bylo zapotřebí, ale proto, jak později vysvětlila, házení bot zavřenými okny na ni v té chvíli působilo zvláštní přitažlivostí. Zabránil jsem jí v tom. Policie se dostavila v dva na motocyklu a pak další motorisovaná skupina asi osmi nadstrážníků a několik rereportérů. Začali bušit na domovní dveře. Světla jejich kapesních lamp klouzala nahoru a dolů po stěnách, přes zahradu a daleko až k Bodwellovům. -Otevřít! řval nějaký chrčivý hlas. - My jsme od policie! Chtěl jsem sejít a otevřít jim, ale matka nechtěla o něčem podobném ani slyšet. -Přece nic na sobě nemáš, řekla. Ty dostaneš zápal plic. Trochu jsem utáhl ručník kolem pasu. Konečně policie vyrazila domovní dveře a rozbila další za nimi, s tlustým broušeným sklem. Slyšeli jsme, jak se láme dřevo a sype sklo na podlahu v předsíni. S kapesními lampami v rukou pližili se ostražitě sem a tam po jídelně, pak opatrně kličkujíce sklouzli do salonu, hledali po chodbách, slídili po hlavním schodišti a konečně pronikli po zadních schodech.Tu zpozorovali mne, jak jsem stál nahoře s ručníkem kolem pasu. Jeden obrovitý strážník se vyřítil ke mně.- Kdo jsi? řekl. -Já tu bydlím, řekl jsem. -Co je s vámi? Je vám moc horko? - Opravdu, bylo docela zima, tak jsem šel do svého pokoje a oblékl si kalhoty. Když jsem znovu vyšel na chodbu, jeden strážník mi vrazil pod žebra revolver. - Co tu děláš? řek Velitel hlídky rozm nout. Jak vypadal?- Oni byli asi tři, řekla matka. Křičeli a lomozili, bušili do dveří, všelijak.- Podivné, řekl policista. Všechny dveře a okna Zezdola jsme Páčili dveře, páčili přihrádky nábytku, vysazovali a zasazovali okna, nábytek padal s hluchým bouchnutím. Půl tuctu policistů se vynořilo ze tmy u zadního schodiště.Začali prohlížet podlahu, odtahovali postele od zdi, strhávali šaty s věšáků ve skříních, otevírali kufry a sundavali knihy s knihovny. Jeden z nich objevil kytaru, kterou Roy jednou vyhrál v kulečníku. - Podívej se, Joe "řekl a přejel po strunách svou mohutnou tlapou. Policista, který se jmenoval Joe, ji od něho přejal a prohlížel ji.- Co je to?Ptal se mne. - To jo stará kytara, v které spávalo naše morče, řekl jsem. To je pravda, měli jsme morče, které nechtělo spát nikde jinde než na té kytaře, ale to jsem asi neměl říkat. Joe a ten druhý strážník se na mne dlouze dívali. Pak položili kytaru zpátky na polici. - Není tu nic, co by néčemu nasvědčovalo, řekl strážník, který před tím mluvil s matkou. - Paní působí věrohodně. Ale tenhle nládenec... - a palcem ukázal na mne.Všichni kývali hlavou, ale nikdo neřekl ani slovo. Jenom se na mne d í v a l i . V tichu jsme všichni uslyšeli zvuk z podkroví. To byl dědeček a obracel se v p o s t e l i . -Co j e to? řekl Joe rychle. Pět, šest p o l i c i s t ů se v y ř í t i l o k podkrovním dveřím dříve, než jsem mohl něco vysvětlit.- Věděl, jsem, že vzniknou nepříjemnosti, j e s t l i ž e tam vpadnou bez ohlášení, a i kdyby s ohlášením. Dědeček právě procházel vývojovým stadiem, v němž v ě ř i l , že vojáci enerála Meadese, vystaveni neustálým útokům Stonevalla Jacksona, začali ustupovat a část dokonce desertovat. Když jsem došel nahoru do podkroví, bylo vše důkladně zašmodrchane. Dědeček z ř e j m ě přišel na to, že p o l i c i s t é jsou desertéři z Meadesovy armády a že mají v úmyslu ukrýt se na jeho půdě. Vyskočil z postele v dlouhé f l a n e l o v é noční k o š i l i přes dlouhé vlněné spodky, na hlavě noční čepici a přes prsa koženou vestu. P o l i c i s t é musili pochopit od počátku, že tento rozhořčený bělovlasý muž patří k domu, ale nikdy se jim nedostalo p ř í l e ž i t o s t i něco vysvětlit. - Zpět, vy zbabělí psi, řval dědeček. Zpátky na frontu, vy vyvrhelové... vy,vy čeládko! S těmito slovy udeřil p o l i c i s t u , který našel kytaru, do o b l i č e j e tak, že se skut á l e l po schodech. Druzí se dali na ústup, ale ne dost rychle.Dědeček se zmocnil pistole a začal střílet. Podkrovní trámy se třásly, půda se naplnila kouřem. Jeden strážník
g
zaklel a chytil se za rameno. Tím či oním způsobem sešli jsme se všichni dole a z a v ř e l i dveře mezi sebou a starým gentlemanem. Ten ještě několikrát v y s t ř e l i l do tmy a pak šel a lehl si. - T o byl dědeček, řekl jsem strážníkovi, který se jmenoval Joe. On myslí, že jste desertéři. - Vypadá to tak, řekl Joe. Policistům se nechtělo opustit dům, aniž by na něco p ř i š l i , s výjimkou dědečka, rozumí se. Noc byla zřejmě pro ně porážkou. Mimo to bylo zřejmé, že celá situace se jim nějaknezamlouvala.V tom všem bylo něco - a já chápu j e j i c h stanovisko-, co vypadalo p o d e z ř e l e . Z a č a l i znovu prohledávat dům. Jeden reporter, rozcuchaný muž s protáhlým obličejem, p ř i s t o u p i l ke mně. Měl jsem teď na sobě matčinu blůzu, protože jsem nemohl n a j í t nic jiného. Reportér na mně hleděl očima, v nichž se m í s i l zájem a nedůvěra. - Jak to je vlastně s celou touhle historkou, mládenče? řekl. Rozhodl jsem se pro upřímnost. - To bylo strašidlo, řekl jsem. Civěl na mně dlouhou c h v í l i . Tak, jako se člověk divá na hraci automat, do kterého hodil dvanáctišilink a on nereaguje. Pak š e l . Strážníci š l i za ním, ten, co ho dědeček p o s t ř e l i l , mumlal prokletí a v š e l i j a k é jiné blasfenické výrazy. - Já musím v z í t zpátky svůj revolver od toho starého blázna, řekl ten s kytarou. - Jo, řekl Joe, kdo jiný ? Řekl jsem jim, že jim přinesu revolver druhého dne na strážnici. - Co se stalo tomu jednomu strážníkovi? ptala se matka, když odešli. - Dědeček ho p o s t ř e l i l , řekl jsem . - A proč ? řekla matka. - V y s v ě t l i l jsem j í , že to byl desertér. - To nemyslíš vážně, řekla matka. Vypadal docela příjemně. U snídaně byl dědeček svěží a plný žertů. Domnívali jsme se nejprve, že zapomněl na všecko, co se seběhlo, ale nezapomněl. Při třetím šálku kávy se zadíval na Heřmana a na mne. - Co to bylo za nápad se všemi těmi p o l i c i s t y , slídícími v noci po domě ? řekl. Co se dá na něco takového odpovědět ! -*(Prel. M. CHAMRÁD.)
(Se jménem Karla Husy se čtenáři setkali již v listopadovém č í s l e . Představujeme dnes tohoto z nejúspěšnějších našich mladých skladatelů v exilu b l í ž e ; přichystanou malou ukázku z jeho tvorby mus i l i jsme odložit z technických důvodů.) Karel Husa se narodil r. 1921 v P r a z e . Studoval komposici u prof. T. Řídkého a dosáhl diplomu; současně studoval d i r i g e n t s t v í . Ř í d i l pak několik koncertů v pražském rozhlase. V r.1946 odešel pokračovat ve studiu komposice u Arthura Honeggera. To bylo splnění jeho velkého přání, protože už v Praze se c í t i l Honeggerovi, jak ho znal z jeho skladeb, velmi blízký. Osobní styk tento pocit ještě prohloubil, tak, že Husa s l o ž i l Honeggerův "Portrét" pro smyčcový orchestr. Studia dirigentská zakončil diplomem na Conservatoire national de l ´Ecole Normale de Paris. Ú s i l í o osobitý komposiční s t y l se zdařile p r o j e v i l o v Husově "Smyčcovém kvartetu", napsaném v létech 47-48 v Paříži. Po prvé byla skladba provedena na f e s t i v a l u "Pražské jaro 1948" a tím začla její pouť po světě: f e s t i v a l SIMC v Bruselu (1950), Darmstadt, několikrát Paříž, Stockholm, Hamburg, a j. Loni v l é t ě pak "Mezinárodni týden hudby" v Holandsku, kde - jak j i ž o tom Sklizeň referovala - bylo d í l o prohlášeno za nejlepší skladbu týdne. V Bostonu přiznala porota, skládající se ze Stravnského, Kuševického, Boulangera a jiných, za tento kvartet Husovi cenu "Prix L i l i Boulanger. Husova "Fresko" pro velký orchestr z r . 1947 byla provedena v Praze a Bruselu. r. 1949 pochází "Klavírní sonáta", hraná po prvé v Bostonu a předvedena loni v listopadu Elsou Stockovou v basilejském rozhlase. Z r.1950 j e "Koncertino pro klavír a orchestr", hrané v Bruselu, a z r.1951 "Evokace Slovenska" pro klarinet, violu a celo, jež s k l i d i l a úspěchy v Bruselu, několikrát v P a ř í ž í , v Hamburku, Darmstadtu a Baden-Badenu. Zmíněný j i ž "Portrét" s l o ž i l Husa v r . 1952 pro smyčcový orchestr a zúčastnil se jím f e s t i v a l u v Donaueschingen v Německu. Loni pak j e j provedl rozhlasový orchestr Radio Belge v Bruselu a byl hrán i v Holandsku. Rovněž pro smyčcový orchestr bylo napsáno "Divertimento", hrané několikrát v P a ř í ž i , v Bruselu a v Miláně a dirigované mezi jinými též Rafaelem Kubelíkem. Skladby "Sonata pro klavír", "Smyčcový kvartet", "Divertimento" a " P o r t r é t " vyšly též tiskem v nakladatelství Schott v Mainz, připraveny pro tisk jsou i t r i o "Evokace Slovenska" a "Koncertino pro klavír a orchestr". Sbírku Husových skladeb na gramofonových deskách mají v bruselském rozhlasu, kde loni uspořádali o autoru přednášku s ukázkami jeho děl. Husa - který dosud ž i j e ve Francii - se neváže výlučně k žádnému z hudebních systémů. B. K. VÝTVARNÁUMĚNÍ Eva K A S L O V Á : MALÍŘ PROCHÁZÍ AMERIKOU. New York, Chicago, San Francisco, New Orleans, Minneapolis - vůbec každé město s nějakým stem t i s í c obyvatel má elegantní Ústav Umění, obvykle řeckého slohu. Jejich vzájemné kopie nemají jen shodný vnější ráz, ale i malebný vnitřek, takže po návštěvě několika takových Institutes of Arts-třeba i sebevíce vzdálených -má člověk pocit, že by mohl dělat s klidem dobrého průvodce.
I když vždy spěchám především k oddělení obrazů, přece jen nemohu nevšimnout si skřínek na chodbách, obsahujících šklebící se části nějakého bronto- nebo dinosaura v záhybech od molů prožraného gobelínu, turecké šavle, opírající se o prasklou vázu Bájného Východu. O kousek dále cosi podobného prastarým houslím vrhá stín na hubený svazek málo čitelných stránek, jistě to zažloutlá osmačtyřicátá část první tištěné knihy zde. Indiánský šíp marně se snaží zabodnout se v úlomek nějakého hieroglyfy popsaného ornamentu. A až úplně vzadu je vycpaná opice, se zájmem pozorující planetární objevy astronomických amateurů USA. _ Pro cizince objev takové rozmanitosti v budově, jež má být věnována jen zájmům uměleckým, působí dojmem nečeho mezi obchodem s antikou a vetešnickým závodem. Skutečností je, že je třeba přihlížet k povaze průměrného Američana, který považuje všechno starší čtyřiceti let za starožitnost a mimo to má rád vše zjednodušené a přehledné, ať je to jednotkový dům nebo Art Institute. S výjimkou několika málo galerií takové Ústavy působí dojmem výtvarně-historicko-mineralogicko-hudebně-přírodopisného musea. Nejsem si jista, zda - i když jen sama za sebe - budu umět zodpovědět onu nejčastěji opakovanou otázku: Co je typicky americké umění a jmenovitě malířství ? Mnoho diskusí a hádek na obou stranách oceánu způsobilo klamné domnění, že čistě americké je něco, co se úplně liší od evropského nebo jakéhokoliv jiného umění. Zapomíná se na emigranty ze všech končin Evropy, kteří se zde usídlili. V umění, jako ve vědě, kvalita není podmíněna zdrojem umělcovy inspirace, ale tím, co s ní dovedl vytvořit.Civi;lisace Nového světa byla vždy proplétána s onou Světa Starého. I americký liberalismus, často považován za největší nedostatek výhledu myšlenky, byl částí světového proudu ke svobodě. Americké malířen e m ů ž e m etedy považovat za úplně a cele národní. Jejich umění se nevyvinulo za čínskou zdí; aby reflektovalo národní život, muselo nejdříve hrát svou roli i na poli mezinárodním. Malíři, jako ostatní lidé, vyjadřují svoje základní filosofické pojmy a představy svého okolí a času.Individuelní genius přináší hodně k umělcovu vidění a tvoření, ale osobitost se nikdy nevytváří ve vacuu. Viděné předměty, vyjádřené myšlenky, všechno je řízeno okolím,v němž malíř duševné vyrůstá. Ale - začneme u Koloniální Ameriky. Američané považují knihu za svůj první projev dokonalosti ve snaze o lepší vyjádřeni, ale byli by překvapeni, kdyby shledali, se malířství zde již existovalo dříve, než první hodnotná práce, vytištěná v r. 1809.Musíme tedy pozdvihnout oči od tištěného slova, jež dosud bylo jediným měřítkem kulturní činnosti a chceme-li správně zhodnotit první americké estetické pokusy, musíme se stejnou důkladností jako u literatury zkoumat doklady, zanechané malířovým štětcem na plátne. Konečně koloniální obrazy jsou spíše dokumentý o rozvoji života v USA než mistrnými díly výtvarného umění. První canvasy stvořené v Britské Americe byly portraity, dělané, jako snad všude na světě, ne pro zvěčnění, ale pro zachycení takové, jakým si každý přál vypadat. Takový obraz nám ukazuje nejen osobu, ale i třídu a generaci. Avšak podpisy, které tak pěkně svítí na obrazech sedmnáctého století, byly obyčejně přidělány skalpujícími Indiány, kteří se tak dovedně skrývají na hranicích trhu s uměním. Malíři se jistě snažili zachytit nové prostředí, způsobem co nejvěrohodnějším, ale přesto jejich Indiáni byli polonazí Evropané v maškarádě per a tatto. Přes veškerou snahu, divočina byla příliš cizí jejich kultuře a tedy i jejich vyjádření. Na druhé straně není žádného dokladu, že první usedlíci se opravdu snažili zachovat obrazy, ukazující prostředí, jaké opravdu bylo dohromady s divochy a pralesy. Možná, že chtěli zapomenout nehostinnostcizízemě a představit si, že je vše jiné a že jsou doma. Estét, který tvrdí, že umělci, jsou individua vzoru Prométheova, jichž se nedotýká všednost života, nebude asi rozumět,co se dělo v Koloniální Americe. Podivné portraity tehdejší doby mají těla úplně plochá. To by nám jistě vadilo u obrazů, které by měly zachytit pravou podobu, ale zde byla skutečnost přenesena do dvoudimensního světa. Je skoro ignorována ta nejobratnější zbraň renesance a moderního malířství používání světla a míchání barev k odlišování tvaru. Stíny, které mají být tváří nebo formovat nos, jsou jen pouhým dotekem. Barvy jsou ostré, dominující jedna druhou. Malíři pracovali asi podle vzoru "běžícího pásma". Jeden pracoval na obličeji, expert na paruky namaloval kudrlinky okolo obličeje a ramen a předal plátno kolegovi, který vynikal v malbě klobouku. Na dolejší části portraitu pracovalo dosti lidí na utvoření footballového teamu. Tak na př. odborník na krajkové kapesníky si nemohl troufnout zvěčnit zlatý brokát šatu a pod. Očekávat, že američtí malíři vypluli ihned do úplně jiného a originelního stylu by znamenalo ukázat naprostou ignoranci k historickému vývoji. Nemůže být dosti silně zdůrazněno, že člověk ve svém myšlení nezačíná od ničeho, ale že staví na tom, co už zná. Umělci všude na světě, i když jsou v revoltě, jsou spojeni se svými estetickými předchůdci nepřetržitým řetězem vlivu, který jde zpátky až k počátkům času. V převratu století přišla nová vlna vlivu: rozdíl mezi dvěma věky, statickým středověkem a nepokojnou renesancí. Vliv ten je možno posuzovat opět jenom z portraitu, neboť obrazy jiného druhu ještě nepronikli. Lidé na portraitech z této doby připadají mi všichni jako vzájemně příbuzní. Ať byli jakéhokoli věku, nevypadají nikdy více než na dvacet. Jejich tváře - i tvrdých válečníků nebo lstivých překupníků - mají mělkou, povrchní, skoro nadlidskou krásu. Mandlové oči zírají na nás půvabně a unyle, a ústa, dokonalého srdcového tvaru, usmívají se na půl graciesně a na půl pohrdavě. V této době najdeme již větší důraz na chiaroscuro - čili kontrast mezi světlem a stínem.
Jako ukončení k době Koloniální, tak krátké a přece tak významné výtvarného umění chci opakovat slova známého malíře té doby, Joh která napsal jako mladý muž slavnému švýcarskému malíři Liotardo že i když je náš výkon sebemenší, není to pro nedostatek snahy, příležitosti b ý t lepším. Avšak doufám,že Amerika,která doposud válek - U * L - a K T pustošení, U R N Í P Obude Z N jednoho Á M K Y.dne školou Krásného Umění." MANIFEST ČESKÝCH SPISOVATELŮ Z KVĚTNA 1917. (Květnovým manifestem českých spisovatelů z r.1917, jemuž předch "Země mluví", napsaná v dubnu téhož roku a otištěná v květnovém zasáhla ve vážných dnech národa kultura do politiky způsobem, k najít obdobu. Mnohé v manifestu je jasné jenom z dobových souvis jeho doslovné znění především k porovnání úlohy a iniciativy kul tehdy a dnes. ) Č e s k é m u p o s e l s t v u n a ř í š s k é r a d ě : Obracíme se k Vám, pánové, ve veliké době našeho národního život všichni budeme odpovídati celým staletím. Obracíme se k Vám, k p dobře vědouce, že my, čeští spisovatelé, osobnosti v našem veřej mé, máme nejen pravo, nýbrž i povinnost, mluviti za rozhodnou vě kulturního a duchovního, ba i za národ, jenž sám promluviti nemů
Co nejdříve sejde se říšská rada a politickému skytne se po prvé za války příležitost, aby s dosud projeviti nemohlo ani tiskem, ani jiným bunou touto nebude staroslavný sněm království pouze sněm tohoto království pokládáme za nejp o přáních a potřebách našeho národa rokovati. není, jediným svobodným forem českých poslanců Vídni. Nuže, pánové, aspoň tam buďte spravedlivými mluvčími svého národa, aspoň tam
povězte státu i světu, co váš národ chce a na čem trvá ! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin způsobem nejrozhodnějším a nejobětavějším, neboť nyní rozhoduje že o českém osudu na celá staletí ! Povinnosti své můžete však dostáti úplnou měrou jen tehdy, učiní-li se už předem zadost všem konstitučním podmínkám, jež parlamentní život předpokládá. Jsou to nejen skutečná volnost sbromaždovací před obdobím parlamentním, aby lidoví zástupci mohli vyslechnouti přání a stížnosti svých voličů, nejen odstranění novinářské censury ve věcech mimovojenských, nýbrž i naprostá svoboda a nedotknutelnost všech parlamentních řečí na říšské radě i v tisku - a zvláště arci úplná svoboda a nedotknutelnost všech volených zástupů lidových. Řada českých i jihoslovanských poslanců byla této nedotknutelnosti zbavena, mnozí odsouzeni do žalářů, ba i k smrti; jiní internováni, aniž se podnesví, čím se provinili! Politická persekuce rozmohla se po dobu války měrou nikdy netušenou, a má-li nastati nový život občanský, nezbytný to předpoklad všeho jednání a konání parlamentního, je najisto třeba, abyste především vymohli všeobecnou amnestii pro všechny, kdož byli vojenskými soudy z příčin mimovojenských a jen politických odsouzeni. Český národ nemůže nynější delegaci přiznati práva, aby na říšské radě jeho jménem mluvila a jednala, pokud předem se nezajistí úplná občanská svoboda našeho života veřejného. Ale stejným způsobem odporujeme úmyslu, aby si rakouský parlament, zbavený dnes více než čtyřiceti poslanců, z nichž však polovina je na živu a na na své mandáty právo, aby si tento kusý, okleštěný parlament svoje mandáty sám prodlužoval; jen lid může mandáty dáti a obnoviti; jen z rukou lidu může český člověk přijmouti politické zastupování, jeho práv a tužeb! Tyto touhy a tato práva národa československého nabývají nové posily a nového důrazu dosavadním průběhem světové války, za níž se dostává příští Evropě nového, demokratického vzezření, a všechna naše politika musí míti stejně veliké, osvobozující hledis-
ko, jemuž jest arci z minulosti třeba staré české poctivosti, staré obětavosti a oddanosti, starého, slavného zřetele na čest národa a na soud budoucnosti. Tyto krásné vlastnosti projevil český lid svým sebevědomým klidem, jejž za války přes všecky svody dovedl zachovati, aniž mu bývalo třeba poslaneckých příkazův a politických rad. Tento sebevědomý klid, tento pud sebezáchování byly nejzdravějším výrazem našeho národního instinktu - a toto výmluvné národní mlčení, nazmatené sebe větším útiskem, neuelo býti až do' skončení světového zápasu ničím rušeno.. Teď však se otvírají brány rakouského parlamentu, a politickým zástupcům národů poprvé se naskýtá příležitost, aby, budou-li chtíti, svobodně mluvili a jednali. Cokoli řeknou a cokoliv ujednají, uslyší se nejen doma, nýbrž i v celé Evropě, ba v zámoří. Na Vás, pánové, jakožto na mluvčí československého národa, pohlížeti budou dnešek i budoucnost, a není sporu, čeho po Vás žádají. Program našeho národa je založen jeho dějinami i jeho kmenovou jednotností, jeho novodobým politickým životem i jeho právy a vším tím, z čeho práva tato vznikla a čím byla svatě zaručena. Doba dnešní zdůrazňuje tento program do posledních důsledků: zdálo-li se kdy, že lze jej odkládati li před forem celé Evropy a pak hájili do krajnosti, abyste se domáhali jeho splnění bez
výhrad, neboť český l i d se ho nikdy nevzdal, ze srdcí československých nikdy nevymizela víra v slavné p ř í š t í jeho splnění. Tato chvíle nastala světovou válkou, j e j í m průběhem a j e j í m i dosavadními výsledky. Evropa demokratická, Evropa národů svéprávných a svobodných jest Evropou zítřka a budoucnosti. Národ žádá po Vás, pánové, abyste b y l i s touto velikou dějinnou c h v í l í , abyste j í věnovali všechny své schopnosti, abyste j í obětovali všechny jiné zřetele, abyste v té c h v í l i jednali jako mužové n e z á v i s l í , mužové bez všelikých prospěchův osobních, mužové svrchovaného mravního a národního vědomí. Nedovedete-li učinit zadost všemu, čeho národ po Vás žádá a co Vám ukládá, vzdejte se r a d ě j i svých mandátů, prve než na říšskou radu vejdete, a odvolejte se k své nejvyšší instanci k svému národu! V Čechách a na Moravě v květnu 1917. J E Š T Ě A N K E T A. Pozdě a nedostatečně - z technických příčin - plním daný s l i b i zveřejnění výsledků naší loňske ankety. To hlavni, kvůli cemu byla anketa vypsána - sebrání a využití dat, poznatků . a praktických podnětů pro kulturní práci - bylo z v ě t š í části již provedeno. Zbývá provésti aspoň stručný přehled. Většina vytkla nešťastnou formulaci otázek. Průměr přečtených původních knih je nízký, hlavně proto, že chybí přehled o nich. Prosíme stále čtenáře, aby nám sdělovali a p o s í l a l i články i publikace, mající k nám nějaký vztah. Některé zajímavosti z doššlých příspěvků: Jan Filuta, Kanada;"Učit znát cenu jakosti v umění i v hospodaření s vlastními vlohami a nadáním." Značka "Frank" : "Vydejte učebnici češtiny pro ty nejmenší. Dosud v cizině vydané maji odlišnou češtinu...Bylo by též hezké,, kdybychom měli knihu plnou reprodukcí obrazů z domova, kterou bychom mohli c i z i n c i ukázat.. "J. Josten, Anglie, zaslal několik cenných podnětů, z nichž na jeho námětu na sdružení nakladatelských podniků v e x i l u se j i ž pracuje. Jeho zájem p l a t í především l i t e r a t u ř e p o l i t i c k é , u v í t a l by společnou práci našich diplomatů v exilu na námět "Spojené národy", jež by obsáhla naše stanovisko k mezinárodním otázkám dneška.Počet knih v exilu vydaných udává na 30. Značka "M.Ch.", New York, žádá zavedení kulturní rubriky u všech naších novin. J.Jonáš, Dánsko, přál by si mimo jiné č í s t v exilu s t ě ž e j n í česká l i t e r á r n í díla a doporučuje hodně překladů. J.N. Austrálie navrhuje zřízení nepolitického kulturniho střediskaa zřízení putovních knihoven. C. Rozehnalová, USA, konstatuje, že z původní l i t e ratury vyšla řada sbírek poesie (logicky, ú t l e j š í , proto l a c i n ě j š í knížky), ale málo z krásné prosy, o kterou by j i s t ě byl větší zájem. V.Šumavský, Švýcary, doporučuje vydávání české historické l i t e r a t u r y ze slavnějších dob národa a odsuzuje většinu změkč i l é e x i l n í poesie. Místo stesku bylo by třeba rovnat páteře. J.Z.,USA, navrhuje vydávání českých obrázkových s é r i í . Značka "2 dcery" si stěžuje, že se zapomíná na děti. "Broučci" - díky za ně - a co víc? - Není bohužel místa, rozepsat se o všem, ale z poskytnutých námětů se n e z t r a t i l o nic. Celkem překvapily svědomitost, nedostatek frází a snaha pomoci prakticky a ihned. Došly i návrhy na ankety další. - nejzajimavější kniha roku, co by si nakladatelé měli poznamenat pro domov a j. Ku konci ještě jednou srdečně děkujeme exilnímu tisku i všem, k t e ř í účastí na anketě p r o j e v i l i zájem o kulturní práci. * Ant. V l a ch. Jan Klánský: Člověk č í s l o 147. - Edice satiry (vydavá M. Zárubová, 180,Westbourne Grove,London W 11., England) - Není toho věru mnoho v exilu, čemu se lze upřímně zasmát Klánský líčí však své emigrantské trampoty a svůj p ř í j e z d do USA s tak i n t e l i gentním humorem, s takovou dávkou vtipu, s tak silnou "ironií s hlubším smyslem", že knížečku neodložíte, dokud j i nepřečtete do konce.Dozvíte se z ní o životě exulantově víc než z dlouhých studií sociologů. Takhle to skutečně je a lze se přes to vše přenést jen humorem, jen sebejistotou, jen vlastní vnitřní silou. Život v lágrech, ú s i l í "přátel" zmařit exulantovu cestu do USA, konečná cesta Německem do přístavu, život na lodi a přistání a konečná zklamání, které způsobí "sponsor", líčí Klánský tak neodolatelně, že vyvolá u čtenáře smích, byť i přitrpklý. Humorista autorova ražení měl by předložit čtenářům ještě své dojmy z USA, uzavřít kruh zážitků a ukončit tak toto ní o veselém-neveselém putování v době tak zvané vyspělé c i v i l i s a c e . Humor je vzácné koření, čtenář, který knížku přečte, bude autorovi vděčen za tento jasný dar života, za paprsek světla do citové šedi exilu. Unaveným exulantům by se čtení této k n i h y mělo předpisovat jako lék. J. J. E v a n g e l i a. Z původního textu p ř e l o ž i l a v y l o ž i l P.Dr. Pavel Škrábal 0.P., k tisku znovu připravil P.Dr. Ondřej M.Petrů. O.P. Vydala Křesťanská akademie v Římě. V Dominikánské edici v Olomouci vyšlo roku 1946 první vydání nového překladu Evangelií a před námi l e ž í vydání druhé, exilové, které má být v brzku doplněno dokončením ho Nového zákona. "Apoštolář" se chystá a v rukou máme velkou práci překladatelskou, doplněnou úvody a vysvětlivkami, první moderní překlad evangelií do češtiny vůbec. Je tento překlad nepathetický, je podán češtinou r y z í a krásnou, je to opravdové nejen boží, ale i zjevení všech krás našeho tvárného,bohatého,milovaného jazyka českého. Tento překlad je velká věc. Přináší obrození duchovni i jazykové. Každé slovo, které se tu čte, bylo mnohokrát promyšleno, věty znovu a znovu hněteny, kapitoly znovu a znovu pročítány a revidovány. Všichni, kdo m i l u j í český jazyk, kdo chtéjí poznat Knihu knih v celé v e l i k o s t i j e j í h o poslání a mohutnosti j e j í h o vlivu, měli by se zač í s t do těchto Evangelií. Jejich vydání j e velký vlastenecký čin. J. J.
závazků
1954: "Poesie", "Veselé pohádky,.." a
vojáka ve výši 20$) ve prospěch které
svazek Edice Svěrokruh; Křesťanská "Kniha samoty" a zajímá se alespoň o politiku", jež nemá možnost vydat v c "Hranolem vzpomínky" vyjdou ve Vid zájem o Listopadova"Tristana"; Slova věž svědectví" V. štědrého; Edice Ren "Skříň paní notářky" a Svatošovy "Kr ta J.P.Derscheida: v Knižnici lyriky v J.Dreslera "Naše vyhnanství" přinesla slavík") otiskl Nový domov, v rádiu Ř Stárková, Štědrý, Zacpalová, Zelený, kého.Výčet je sotva úplný.
bu těmito slovy: František Dvorník, týna s poutním chrámem zasvěceným bohosloví na Karlově universitě do ron působí Dumbarton Oaks: odměněn důležitých prací, hlavně z oboru nábo jí knihavThe Photian Schism, vypisuj značného hodnostáře; skv domosti o církevního ranných kulturních dějiná
jených států před nedlouhou dobou z
ho původu dr John Tehie. Přednesl v kterou loni předložil na Teachers Col
pis" katolické duchovní správy,v Inns
The Aryan Path, No 2, Fabruary 1954
né čtení a překlady. Zveřejněním Man na politický program, na jeho klady č Díky za milé dopisy; ovšem že bychom nejsou sice praktické ani výnosné, al
Sokolová: L'Internationale socialiste telný domov (verše exulantů 1948 - 1
choslovakia - FCI, anglické týdenní z jakoukoli právě vyšlou knihuj. Red. J
Zvěrokruh. Cena 4 DM-$ 1.- možno o
Vydává : Antonín. V L A CH, Hambur
Předplatné 5 DM ročně, mimo Němec
