Zhodnocení stavu sociálního zabezpečení ve státech EU

Bankovní institut vysoká škola Praha Bankovnictví a pojišťovnictví

Zhodnocení stavu sociálního zabezpečení ve státech EU Diplomová práce

Autor:

Bc. Ondřej Ruml FINANCE

Vedoucí práce:

Praha

doc. Ing. Jaroslav Pilný, CSc.

Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a v seznamu uvedl/a veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Jinočanech dne 30. 04. 2012

Ondřej Ruml

Poděkování Rád bych tímto poděkoval zejména panu docentu Pilnému za jeho vstřícný a laskavý přístup při vedení diplomové práce. Dále bych také chtěl poděkovat paní Kateřině Švehlové z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí za poskytnutí zdrojové literatury, uţitečných internetových adres a podnětnou diskusi.

Anotace: Tato diplomová práce se zabývá zhodnocením stavu sociálního zabezpečení (SZ) v zemích Evropské unie. Práce je členěna do tří hlavních kapitol. První kapitola (Charakteristika sociálního zabezpečení) obecně vymezuje povahu SZ , popisuje historický vývoj SZ a sociálního práva v evropském kontextu a také vytváření a konsolidaci společné sociální politiky EU. Druhá kapitola (Faktory ovlivňující sociální zabezpečení) je věnována vybraným faktorům, které ovlivňují podobu SZ ve státech EU. Poslední kapitola (Stav sociálního zabezpečení ve státech EU) shrnuje stav SZ v jednotlivých regionech EU a v některých vybraných státech EU. Pozornost je věnována zejména charakteristice SZ v zemích EU a souhrn výsledků obsahuje shrnutí současných hlavních vlivů a trendů v SZ v EU. Klíčová slova: sociální zabezpečení (SZ), Evropská unie (EU), regiony EU, státy, faktory Annotation: This dissertation deals with evaluation of social security in the European Union states. The dissertation is divided among three main chaptures. First chapter (Characterization of Social Security) generally sets nature of social security, describes historical progress of social security and social rights in european context and also depicts creation and consolidation of common EU social policy. Second chapter (Factors Influencing Social Security) deals with some factors which has impact on social security character in the EU states. Last chapter (Status of Social Security in the EU states) summarizes status of social security in particular EU regions and some particular EU states. Stress is mainly layed on social security character in the EU states and summary includes current social security influences and trends in the EU. Key words: social security, European Union, regions of EU, states, factors

Obsah Úvod ................................................................................................................................................................................. 6 Zvolené metody zpracování .............................................................................................................................................. 7 1 Charakteristika sociálního zabezpečení ......................................................................................................................... 8 1.1 Obecné vymezení pojmu sociálního zabezpečení .................................................................................................. 8 1.2 Historie sociálního zabezpečení ............................................................................................................................. 9 1.3 Význam sociálního zabezpečení .......................................................................................................................... 15 1.4 Sociální právo v zemích EU................................................................................................................................. 16 1.5 Vytváření a konsolidace „sociální“ EU................................................................................................................ 19 2 Faktory ovlivňující sociální zabezpečení ..................................................................................................................... 22 2.1 Obecné vymezení faktorů ovlivňujících sociální zabezpečení ............................................................................. 22 2.2 Politické zřízení – demokracie a kapitalismus ..................................................................................................... 24 2.3 Politické strany .................................................................................................................................................... 26 2.4 Veřejnost a politická moc .................................................................................................................................... 29 2.5 Odbory a zaměstnavatelé ..................................................................................................................................... 30 2.6 Gender ................................................................................................................................................................. 32 2.7 Náboţenství ......................................................................................................................................................... 35 2.8 Migrace a etnické menšiny .................................................................................................................................. 37 3 Stav sociálního zabezpečení v zemích EU ................................................................................................................... 40 3.1 Charakteristika EU ve vztahu k sociálnímu zabezpečení ..................................................................................... 40 3.2 Mezivládní organizace ......................................................................................................................................... 44 3.3 Globalizace .......................................................................................................................................................... 46 3.4 Sociální zabezpečení v zemích jiţní Evropy ( Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko ) ....................................... 50 3.5 Sociální zabezpečení v severských zemích ( Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko ) .............................................. 53 3.6 Země kontinentální západní Evropy ( Německo, Francie, Belgie, Rakousko, Holandsko ) ................................ 53 3.7 Země východní a střední Evropy ( Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovinsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko ) ................................................................................................................................................................................... 56 3.8 Podrobný souhrn stavu sociálního zabezpečení ve vybraných státech EU ........................................................ 57 3.8.1 Belgie ........................................................................................................................................................... 57 3.8.2 Francie ......................................................................................................................................................... 62 3.8.3 Německo ...................................................................................................................................................... 68 3.8.3 Velká Británie .............................................................................................................................................. 73 3.8.4 Španělsko ..................................................................................................................................................... 79 3.8.5 Švédsko ........................................................................................................................................................ 84 4 Souhrn výsledků .......................................................................................................................................................... 89 Závěr ............................................................................................................................................................................... 94 POUŢITÁ LITERATURA ............................................................................................................................................. 95 Kniţní publikace: ....................................................................................................................................................... 95 Internetové zdroje: ..................................................................................................................................................... 96 Přílohy ........................................................................................................................ Chyba! Záloţka není definována.

5

Úvod Pro zhodnocení stavu sociálního zabezpečení (SZ) je nejprve třeba popsat a uchopit, co to vlastně SZ je, jak se vyvíjelo a jaké jsou jeho formy. SZ v dnešní podobě je výsledkem dlouhého vývoje, který se pojí s mnoţstvím rozmanitých vlivů. Podoba SZ se v různých státech EU liší v závislosti na historickém vývoji daného regionu. Historický vývoj SZ se pojí s velkým mnoţstvím různých faktorů. Tato diplomová práce si klade za cíl prozkoumat stav SZ jako výsledek historického vývoje ovlivněného vybranými faktory (politickým zřízením, problematikou genderu, náboţenstvím, odbory, migrací a etnickými menšinami). Jsou to totiţ politici, voliči, vyznání a nové výzvy jako rovnost pohlaví a migrace, co ovlivňuje současnost, pocit blahobytu a co vytváří sociální podobu jednotlivých států EU, ale i Evropy jako celku. SZ vychází z určité byrokratické struktury EU a jednotlivých států. Takovou byrokratickou strukturou jsou i různé mezivládní organizace, které mají za úkol podporovat společné blaho, tj. SZ. Cílem této práce je i ukázat, jak tyto byrokratické struktury fungují. Stav SZ v některých vybraných státech EU, kterými se tato diplomová práce zabývá, vychází z těchto struktur. Charakteristika SZ v jednotlivých vybraných státech je ovlivněna výše zmiňovanými faktory a povahou těchto struktur. Kaţdý jednotlivý stát má vlastní formy a nástroje k vedení sociální politiky. Povaha této politiky se liší a stejně tak se liší i nastavení sociální záchranné sítě v jednotlivých vybraných zemích. Určitý vliv na stav SZ v jednotlivých státech má i globalizace. Hlavním cílem této práce je zhodnotit SZ ve státech EU s ohledem na jeho charakteristiku, která vychází z výše zmiňovaných faktorů, historického vývoje daných regionů a souvisí se stavem dnešní globálně propojené společnosti.

6

Zvolené metody zpracování Po prozkoumání zdrojů informací pro tuto práci jsem se rozhodl, ţe zvolím encyklopedický charakter zpracování. Tato diplomová práce je analýzou struktury SZ. Tato analýza je doplněna vybranými statistickými daty. Komparovat jednotlivé státy EU a jejich specifické nastavení systému SZ by znamenalo mnohonásobně přesáhnout rozsah této diplomové práce. Vyčerpávající popis systému SZ a jeho přesného nastavení (procentní rozloţení výdajů, příjmů, mnoţství dávek na SZ pro různé skupiny osob, atp.) pro kaţdý jednotlivý stát by také znamenalo postihnout jednotlivé sociální případy v rámci specifických případových studií, coţ by dále zvyšovalo celkový rozsah práce. Proto jsem se rozhodl pro encyklopedický charakter práce.

7

1 Charakteristika sociálního zabezpečení 1.1 Obecné vymezení pojmu sociálního zabezpečení SZ je soubor institucí a opatření (aktivit), které směřují ke zlepšení základních ţivotních podmínek obyvatel. Hlavním subjektem sociální politiky je stát a proto fiskální politika státu kromě jiného významně ovlivňuje i sociální politiku státu. K dalším subjektům sociální politiky patří: zaměstnavatelé a zaměstnanecké odborové orgány, obce, občanské aktivity, církve a občanská sdruţení, občané, rodiny a domácnosti.1 SZ je obecně chápáno jako podpora jedinců, kteří se z nějakého důvodu ocitli v ţivotní nouzi. Tato podpora můţe mít mnoho různých podob: např. různé monetární platby, dávky, voučry, zdravotní sluţby. Podpora můţe být poskytována vládami, nevládními organizacemi nebo kombinací obou zmíněných. Různé sociální programy mohou potom být iniciovány přímo vládami, anebo různými účastníky sociální záchranné sítě dané země. Sociální systém a způsoby sociální pomoci se liší země od země, avšak jejími příjemci jsou všude zejména nezaměstnaní, nemocní, lidé se sníţenou schopností pracovat, staří lidé, lidé s nezaopatřenými dětmi, ale i váleční veteráni. Je třeba si také uvědomit, ţe pokud daná podpora má být jedinci poskytnuta, je nejprve třeba ověřit jeho nárok na sociální pomoc, k čemuţ slouţí příslušný byrokratický aparát. Z širšího úhlu pohledu SZ koreluje s termínem společného blaha, blahobytu. A to blahobytu jak individua, tak různých skupin (rodiče, učitelé, lékaři, dělníci, postiţení, různé minority, atd.) – jde o to, ţe kaţdý jedinec s sebou nese určitou společenskou roli a podmínky, 1

PEKOVÁ, Jitka; PILNÝ, Jaroslav; JETMAR, Marek. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. ISBN 80-7357-052-1. str. 326

8

které v daném státě panují ohledně jeho sociální role, konstituují určitou spokojenost, nebo naopak nespokojenost Pro kaţdého člověka je důleţitá skutečnost, kolik za svou sociální roli můţe dostat peněz, jak se tato role podepisuje na jeho zdraví, pocitu štěstí, bezpečí, prosperitě a v neposlední řadě jaký mu dává pocit moţných příleţitostí. Ţivot jedince se odehrává ve společenství s ostatními lidmi a tudíţ je třeba vzít v potaz i vnější faktory a pojmy, které tvoří podmínky pro ţivot jednotlivců s jejich sociálními rolemi. Jsou to například: územní plánování a regulace rozvoje, kontrola veřejného zdraví, parky, veřejná prostranství, hřbitovy, zařízení volného času, veřejná doprava, sociální sluţby obecně, vzdělávání, dopravní infrastruktura, veřejně prospěšné statky, poţární ochrana nebo policie.2 Obecně lze konstatovat, ţe SZ má vliv na naše lidské štěstí, pocit blahobytu a spokojenosti - vše je z velké části konstituováno právě úrovní SZ, tj. zejména úrovní toho kterého státu a jeho veřejné správy.

1.2 Historie sociálního zabezpečení Potřeba zajišťovat základní potřeby obyvatelstva pomocí veřejné správy má svoji mnohasetletou historii. Ve středověku potřebným poskytovala sociální pomoc zejména církev. Obecní zřízení středověkých měst přebírá odpovědnost a starost za zabezpečení potřeb chudých aţ v období feudalismu. Ke všeobecnému zavádění státního SZ došlo ve většině evropských zemí aţ po 1. světové válce. Tato sociální péče byla zaměřena hlavně na státní zaměstnance a průmyslové dělníky. Ke značnému pokroku v oblasti SZ dále dochází po 2. světové válce. Tento pokrok v evropském SZ nebyl ve všech evropských státech homogenní. V současné době v Evropě

2

PEKOVÁ, Jitka; PILNÝ, Jaroslav; JETMAR, Marek. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. ISBN 80-7357-052-1. str. 326

9

nejvíce sociálních jistot poskytují svým občanům severské státy v čele se Švédskem a Norskem.3 Evropský sociální model je vlastně totéţ, co evropský sociální stát, institut, který dějiny moderní Evropy znají přibliţně v posledních 100 – 150 letech.4 Evropský sociální stát je výdobytkem rozumu a schopnosti člověka vytvářet a neustále „vylepšovat“ společné souţití a společné instituce. Představa o nutnosti vyrovnávání neţádoucích rozdílů ve společnosti, které mohou způsobit napětí aţ kolaps, je v evropské společnosti stará tisíce let. Zřejmě za to mohou ideály křesťanství a humanistická tradice, jejíţ podstatou je ochrana slabších, podpora strádajících a zajištění lidsky důstojných podmínek pro neprivilegované.5 V zásadě platí, ţe přibliţně do konce 18. stol. se o chudé starala církev, poté přešla tato povinnost krátce na šlechtické vrchnosti, aby přibliţně v polovině 19. stol. podle německého vzoru přešla na obce. Nicméně ať uţ potřebným poskytoval pomoc kdokoli, na pozadí všech těchto snah stála potřeba sociálního smíru a společenského blaha – jinými slovy potřeba společného dobra. Společné dobro je východiskem při uvaţování o sociálním zajištění občanů. Koncept „společného dobra“ se objevil v dějinách jiţ dávno. Aristoteles v Etice Nikomachově píše, ţe společné dobro je větší, dokonalejší, noblesnější a boţštější neţ dobro jednotlivce. Pro noblesnost a boţský původ potom velcí církevní otcové a filosofové křesťanství (Augustin, Tomáš Akvinský), učinili ze společného dobra úhelný kámen celé společenské stavby. Vatikánský koncil v článcích 25-26 Konstituce „Radost a naděje“ zdůrazňuje závislost mezi lidskou osobou a lidskou společností a konstatuje, ţe tato vzájemná závislost je stále těsnější. Obecné blaho či společné dobro je zde definováno jako souhrn

3

PEKOVÁ, Jitka; PILNÝ, Jaroslav; JETMAR, Marek. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. ISBN 80-7357-052-1. str. 326 4 VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 9 5 VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 9-10

10

podmínek společného ţivota, které jak skupinám, tak jednotlivým členům, dovolují úplnější a snazší dosaţení vlastní dokonalosti.6 Jedny z prvních kořenů toho, co je „správné“, reflektuje jiţ biblické desatero. Dalším konstituujícím pramenem pro chápání sociální otázky byla zmiňovaná řecká filosofie, která byla základem evropské renesance. Prvním významným zakotvením lidských práv na území Evropy byla Magna charta libertatum (1215, Anglie) – šlo v ní zejména o to, ţe: „Existují státní zákony a existují práva, která náleţí obci. Král je musí respektovat. Pokud je poruší, končí závazek oddanosti a poddaní mají právo se vzbouřit.“. Další zásadou bylo: „Ţádné zdanění bez zastoupení“. Magna charta jako celek znamenala krok k politické svobodě a rovnosti – tedy i k sociálnímu smíru. Je nutné zmínit také hornická bratrstva, která vznikala jiţ ve 12. stol. V 16. stol. hornická bratrstva v Německu poţadovala spoluúčast na vzájemnostní solidaritě i po majitelích dolů. Tato myšlenka se později uplatnila v korporativním

pojetí sociálního

pojištění (poprvé v Německu roku 1883). Mysliteli, kteří prosazovali humanistické myšlenky společného dobra a sociálního smíru byli zejména Francis Bacon (1561-1626), Thomas Hobbese (1588-1679) a John Lock (1632-1704). Podle Hobbese nalézají lidé právní ochranu, jistotu a moţnost praktického osvědčení ctností teprve tehdy, kdyţ si smlouvou vytvoří nadřazenou moc státu, jejíţ vůli se nadále podřizují; jedině stát umoţňuje mír, právně chráněné vlastnictví a vyšší mravnost.7 Na myšlenky anglických humanistů později navazuje J.J. Rousseau (1712-1778), jehoţ dílo otvíralo cestu k francouzské revoluci. První polovina 19. stol. je ve znamení kapitalismu osvícenců (jeho ideologickým základem byl liberalismus) a jejich přístupu „nechat věci být“. Převládal názor, ţe stát nemá do sociálních vztahů zasahovat. Východiskem byly myšlenky Adama Smitha (1723-1790) o neviditelné ruce trhu. Smith věřil v neustálý pokrok, ale neodhadl sociální důsledky následné průmyslové revoluce. Smith si uvědomoval, ţe bohatí budou mít tendenci veřejnost klamat, ovládat i

6

MLČOCH, Lubomír. Ekonomie důvěry a společného dobra, Česká republika v Evropské unii: pokus o nástin perspektivy. Praha: Národní ústav Josefa Hlávky, 2005. ISBN 80-86729-20-6. str. 31 7 TOMEŠ, I.; KOLDINSKÁ, K. Sociální právo Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003. ISBN 807179-831-2. str. 15

11

utlačovat, ale v jeho době to neviděl jako problém. Smith zastával názor, ţe samoregulující proces „neviditelné ruky“ trhu je jako přirozený zákon darem od Boha a boţským zdrojem společenské harmonie. Mezi prvními, kdo začali pochybovat o všemocnosti trhu v rozdělování (jako východisku společného dobra), byl Pierre Le Boisguillebert (1646-1714), který doporučoval omezit liberalismus a podpořit rozvoj obchodu diferencovaným zdaňováním bohatých a chudých. Na něj navázal David Ricardo (1772-1823), který objasnil roli daní coby nástroje redistribuce. Později

se

filosofickým

základem

koncepce

vzájemnosti

stal

francouzský

pozitivismus. Jeho zakladatel August Comte (1798-1857) označil přerozdělování za přirozený proces, který vytváří v různých lidských činnostech solidaritu. Na něj navázal Emil Durkheim (1858-1917), který osvětlil roli solidarity v sociálních systémech a kolektivismus označil za východisko lidského přeţití. Tyto myšlenkové proudy podnítily vývoj koncepce institucionalizované vzájemnosti. Na počátku kapitalismu vznikaly dobrovolné vzájemnostní spolky. Navazovaly na cechovní organizace a představovaly první cestu k SZ. V Anglii se objevily koncem 17. a v průběhu 18. stol. - právní rámec tomu dal zákon z roku 1793 (tzv. The Friendly Societies Act). Na kontinentě nebyly tyto spolky podporovány a po roce 1848 byly dokonce zakázány v rakouských zemích i ve Francii. Dlouhá cesta směřující k SZ vedla mimo jiné přes pojištění. Komerční pojištění se vyvinulo z anglických a holandských myšlenek, které formulovali: Benvenuto Straccha (15091578), Georg Obrecht (1547-1612), Christian Huggens (1629-1695), Georg Obrecht (15471612), Christian Huggens (1629-1695) a Edmond Helley (1656-1742). Za otce myšlenky povinného pojištění je označován Daniel Defoe (1660-1731). Jako první jej uskutečnil v roce 1673 francouzský ministr Jean-Baptiste Colbert (1619-1683) a aţ později německý kancléř Otto von Bismarck (1815-1888).8 Po zrodu kapitalistické trţní ekonomiky v 19. stol. vzniká v samém závěru tohoto století pokus o formulování celkového pohledu křesťanské sociální etiky na nový

8

TOMEŠ, I.; KOLDINSKÁ, K. Sociální právo Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003. ISBN 807179-831-2. str. 20

12

kapitalistický politicko–hospodářský řád. Zrod moderní katolické sociální nauky znamenal také znovuobnovení snahy o formulování představ, co je v moderní průmyslové společnosti společné dobro a na základě jakých principů k němu můţe společnost směřovat. Evropa 19. stol. byla po ekonomické stránce nesmírně úspěšná (a to zejména Anglie). Její výkonnost však stála na dělnících, kteří pracovali v nelidských podmínkách (viz. Marx a jeho Kapitál). Nespokojenost dělníků implikovala revoluce, stávky a pouliční bouře a v půlce 19. stol. i krizi kapitalismu. Tehdy se ukázalo, ţe svoboda podnikání ničí sebe samu, pokud je neomezená. Radikální liberálové poprvé prohráli roku 1832 v Anglii velký boj o chudinské zákony – výsledkem bylo právo občana na sociální ţivotní minimum. K dalšímu úspěchu v boji za sociální práva pro potřebné patří zákon na ochranu chudých v Anglii, který v druhé polovině 19. stol. přechází do podoby továrního zákonodárství a právní úpravy sociální pomoci odpovídající nové průmyslové společnosti.9 Tak se postupně rodil moderní evropský sociální stát, jak ho známe dnes. U zrodu moderního evropského sociálního státu 20. stol. stáli zejména tři osobnosti – německý kancléř Bismarck a dva britští lordi, ekonom Keynes a labouristický politik Beveridge.10 Bismarck sledoval silný stát (zestátnil fondy svépomocných nemocničních pokladen a tak chtěl dělnické spolky podřídit státnímu dozoru), zavedl zákony o nemocenském pojištění, úrazovém pojištění a o pojištění pro případ invalidity a stáří. Lord Keynes hájil nezbytnost státní sociální politiky v zájmu dalšího zachování kapitalismu (dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936). Ve své práci hájil myšlenku nutné neutralizace negativních dopadů volného trhu a prosazoval státní zásahy do ekonomiky. Keynesovy myšlenky vyuţil v praxi ve svém programu Nový úděl americký prezident F.D. Roosevelt.11

9

MLČOCH, Lubomír. Ekonomie důvěry a společného dobra, Česká republika v Evropské unii: pokus o nástin perspektivy. Praha: Národní ústav Josefa Hlávky, 2005. ISBN 80-86729-20-6. str. 91 10 VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 11 11 VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 12

13

Třetí zmiňovaný, lord Beveridge, byl předseda Státní komise britského parlamentu a v roce 1942 předloţil návrh na vytvoření národního sociálního pojištění, který se vztahoval na všechny výdělečně činné i nečinné občany. Systém poskytoval dávky při všech sociálních událostech spojených se zdravím, rodinou, stářím a nezaměstnaností. Tyto dávky byly financovány z pojistného placeného občanem i zaměstnavatelem a garantovány státem. Systém zahrnoval i další nástroje. Nezaměstnanosti, nemocím a nouzi čelilo národní pojištění a státní zdravotní péče. Tzv. zanedbalosti (čili nouzi, jeţ vyţadovala další doplňkovou péči) čelil systém národní pomoci (sociální pomoci), nevědomosti soustava veřejnoprávního školství, apod. Tento systém se v Evropě postupně etabloval a pronikl i do Deklarace lidských práv OSN, přijaté v roce 1948. V Evropě se tento systém etabloval v zásadě ve třech různých variantách:12 1 ) liberální britský model (Británie, Irsko, Nizozemsko) 2 ) kontinentální konzervativní, někdy i katolický model (Německo, Rakousko, Francie, Belgie, Česko, Španělsko, Itálie) 3 ) sociálně demokratický skandinávský model, především Švédsko, kde míra zabezpečení byla bezkonkurenčně nejvyšší díky vysoce progresivnímu zdanění příjmů. Takto vznikal evropský sociální stát a realizoval se s úspěchem aţ do sedmdesátých let minulého století. Pro jeho vznik byly důleţité i myšlenky britského sociologa T.H. Mashalla, který v roce 1946 ve své přednášce „O vývoji občanství na Západě“ dokazoval, ţe plnohodnotné občanství obsahuje tři vrstvy práv: občanská, politická a sociální. Občanská, která podle něho garantují svobodu individua, spojil s osmnáctým stoletím, politická, která garantují účast na politickém boji, se stoletím devatenáctým a sociální práva, spjatá s evropským sociálním státem, spojil se stoletím dvacátým.13

12

PEKOVÁ, Jitka; PILNÝ, Jaroslav; JETMAR, Marek. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. ISBN 80-7357-052-1. str. 51 13 VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 14

14

Ve své řeči zdůraznil myšlenku, ţe minimální úroveň vzdělání, zdraví, hospodářského blahobytu a zabezpečení jsou základem ţivota civilizovaného člověka stejně jako vykonávání občanských a politických atributů občanství. Podle Marshalla jen všechny tyto atributy dohromady zaručují důstojný ţivot. Od 70. let 20. stol. sociální stát v Evropě doznává velkých změn. Z hlediska sociálního státu se pomyslný jazýček vah přesunul od podpory práce k podpoře kapitálu a podnikání, právě v zájmu ekonomického růstu, jemuţ odpovídá chřadnutí sociálního státu.14 V souvislosti s krizí sociálního státu se odehrává diskuse o potřebě proměny v chápání této státem organizované solidarity. Často se diskutuje o reformě daňového systému a myšlenkách na sníţení progresivity zdanění příjmů – či dokonce úplném upuštění od progrese tohoto zdanění. Další podobou debat o reformování sociálního státu je snaha o obnovení občanské odpovědnosti. Nejprve kaţdý sám za sebe, a o potřebě tzv. spoluúčasti na zabezpečení vůči rizikům nemoci a stárnutí se uvaţuje v souvislosti s potřebou soukromých úspor v nemocenských pojišťovnách a penzijních fondech. Do diskuse o budoucnosti sociálního státu samozřejmě v současné době vstupuje fenomén globalizace. Jedná se o úroveň nadnárodních integračních seskupení – jakým je typicky právě EU. Do hry také vstupuje myšlenka globálního sociálního vyrovnání.15 Fenomén globalizace bude nicméně podrobněji probrán aţ ve třetí kapitole této práce.

1.3 Význam sociálního zabezpečení Význam SZ se pojí se základními potřebami lidí, tím jak tyto základní potřeby chápeme a jak jsou tyto základní potřeby saturovány. Základní lidské potřeby pro přeţití nelze chápat čistě jen jako takové, které vedou k „biologickému“ přeţití. Lidé jsou společenskými tvory a tudíţ mají potřeby jako členové lidského společenství. Tyto potřeby se pojí s jejich

14

VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 15 15 MLČOCH, Lubomír. Ekonomie důvěry a společného dobra, Česká republika v Evropské unii: pokus o nástin perspektivy. Praha: Národní ústav Josefa Hlávky, 2005. ISBN 80-86729-20-6. str. 91

15

sociálním statutem a šancí na zapojení do ţivota tohoto společenství.16 Chudoba a strádání s sebou nesou určité společenské stigma, posun na okraj společnosti a popřípadě i vyloučení z ní. T.H. Marshall tvrdí, ţe sociální stát reprezentuje další stupeň ve vývoji lidských práv. SZ tedy lze chápat i jako právo na určitou míru zajištění vlastní existence, jako právo na důvodný přístup k odpovídajícímu druhu pomoci. Důleţitou roli ve vyuţívání zdrojů SZ hraje reciprocita. Pokud jednotlivec vyuţívá ve svůj prospěch plody práce ostatních lidí, měl by mít povinnost nějak přispět společnosti zpět, pokud tak třeba nečinil v produktivním věku – to vše za předpokladu, ţe ve společnosti funguje systém rovných příleţitostí a rovných odměn. Jednotliví lidé by měli mít rovné příleţitosti, nehledě na jejich třídní příslušnost, rasu, etnický původ či pohlaví. Měli by mít moţnost rozvinout svůj přirozený talent a své schopnosti tak, aby byli náleţitě odměněny.17 Jinými slovy dobrá společnost je ta, ve které jsou sociální vztahy charakterizovány rovností jednotlivců a absencí těch, kteří díky svému postavení či bohatství dominují ostatním. SZ lze chápat i jako nástroj, který společnost vyuţije v případě, kdy dojde k sociálnímu znevýhodnění jednotlivce na základě nedostatku rovných příleţitostí, či nějakých jiných vnějších vlivů. Význam sociálního zabezpečení lze spatřovat zejména v tom, ţe zajišťuje sociální smír a pocit společného blaha.

1.4 Sociální právo v zemích EU18 Nedílnou součástí SZ je politika EU, respektive sociální politika jako součást jejího prvního pilíře.

16

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 20 17 CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 24 18 TOMEŠ, I.; KOLDINSKÁ, K. Sociální právo Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003. ISBN 807179-831-2. str. 5-29

16

Evropská linie byla zaloţena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod. Podle článku 2 smlouvy ES (1997) je úkolem společenství rovněţ podporovat „vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, rovné zacházení s muţi a ţenami … vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality ţivotního prostředí, zvyšování ţivotní úrovně a kvality ţivota, hospodářskou a sociální soudrţnost a solidaritu mezi členskými státy“. V Evropě tak vniká demokratický útvar, zaloţený na respektování suverenity členského státu, občana a zákona (tzv. rule of law). Zpočátku

Evropská

společenství

(1957-1986)

neměla

vlastní

sociální

cíle.

Respektovala však dokumenty Rady Evropy o lidských právech a zásadu subsidiarity, podle které členské státy upravovaly (a upravují) lidská práva a základní svobody v souladu se svými tradicemi a Evropskou sociální chartou (1961). Sociální právo EU je produktem vývoje sociálních práv v mezinárodním, evropském i národním ústavním kontextu. Platí, ţe sociální práva jsou v historickém vývoji práva nejmladší. Myšlenky svépomoci, vzájemnosti a povinného pojištění byly základem pro formulaci sociálních učení usilujících o sociální reformu společnosti. Lidé hlásající takové myšlenky se souhrnně označovali jako socialisté. K jejich představitelům patřil ve Francii socialista Louis Jean Joseph Blanc (1811-1882), v Německu August Babel (1840-1913) a další. Mezi německými socialistickými mysliteli 19. stol. byli i Karel Marx (1818-1883) a Bedřich Engels (1820-1895). Svou revoluční teorií, ţe nová společnost musí vyvlastnit výrobní prostředky a zespolečenštit výrobu jako předpoklad ideálního stavu, zaručujícího sociální rovnost, ovlivnili mnohé jiné socialistické myslitele. Na základě své teorie formulovali politický program – Komunistický manifest z roku 1848. Zásluhou socialistů je, ţe evropské státy začaly vydávat ochranné pracovní a sociální právní normy. Mezi prvními byly zákony na ochranu práce dětí. V polovině 19. stol. vznikaly jednak zákony chudinské, které obcím ukládaly poskytovat sociální péči, jednak novely ţivnostenských a hornických zákoníků, které upravovaly pracovní podmínky horníků a dělníků. První světová válka a socialistický revoluční kvas v letech po první světové válce implikuje zvýšený zájem o sociální otázku. V roce 1919 vzniká Mezinárodní organizace práce (MOP) – je to jedna z nejvýznamnějších mezinárodních organizací na poli sociální ochrany. 17

Hlavním cílem MOP je formulovat mezinárodní úmluvy a doporučení ke zlepšení podmínek pracujících. Zkušenosti získané 2. světovou válkou přivedly v roce 1944 vítězné státy a s nimi sympatizující státy k rozhodnutí zaloţit Organizaci spojených národů (OSN). V Chartě OSN (1945) se mimo jiné shodli na mezinárodní součinnosti „… v řešení mezinárodních otázek povahy hospodářské, sociální, kulturní nebo humanitní a v podporování a podněcování úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu plemene, pohlaví, jazyka anebo náboţenství…“. Charta připravila cestu pro přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948. Článek 22 – 25 Všeobecné deklarace lidských práv se týká sociálního práva (člověk má právo na sociální zabezpečení, včetně zaručení důstojné ţivotní úrovně, a má práva související s výkonem práce). Rada Evropy, vzniklá v roce 1949, pod vlivem Všeobecné deklarace lidských práv, přijala 130 úmluv týkajících se postavení člověka. Základní mezinárodní úmluvy v sociální oblasti přijaté Radou Evropy jsou: 1. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) 2. Prozatímní evropská dohoda o soustavách SZ (1953) 3. Evropská sociální charta (1961) 4. Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972) 5. Evropský zákoník sociálního zabezpečení (1990) 6. Revidovaná Evropská sociální charta (1996) Důleţitou roli hraje Prozatímní evropská dohoda o systémech SZ. V jejím rámci jednotlivé státy uzavírají bilaterální dohody. Podle těchto dohod se například pro vznik a zachování nároků občana na důchody v sociálním

zabezpečení započítávají i doby jím

odpracované v různých státech - sociální pojišťovny si pak vzájemně vyrovnávají náklady. Podle těchto dohod se také vyplácejí důchody do zahraničí. Evropská sociální charta doplňuje Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod o sociální práva. Jako neopomenutelná sociální práva jsou označována tato: 18

-

Právo na práci

-

Právo organizovat se

-

Právo na kolektivní vyjednávání

-

Právo na SZ

-

Právo na sociální a lékařskou pomoc

-

Právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu

-

Právo migrujících pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc Jednotlivé státy pak mají nárok ratifikovat i další sociální práva na základě svého

uváţení. Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972) a Evropský zákoník sociálního zabezpečení (1990) v podstatě převzaly koncepci Úmluvy MOP č. 102 o minimálních normách sociálního zabezpečení. Revidovaná Evropská sociální charta (1996) přebírá všechna práva Evropské sociální charty (1961) a dále je rozvíjí a konkretizuje – nově přibývá právo na rovné zacházení v záleţitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví ( zároveň je také doplněn seznam dobrovolně ratifikovatelných práv ).

1.5 Vytváření a konsolidace „sociální“ EU Přestoţe byla sociální problematika zmíněna ve smlouvě o ESUO (1951), skutečné počátky sociální politiky jsou ukotveny ve smlouvě o EHS (1957), kde se podpora „ţivotních a pracovních podmínek a zaměstnanosti" (čl. 117 Smlouvy o EHS) stala základním cílem společenství. V roce 1957 vzniká Evropský sociální fond (ESF). Jeho cílem bylo zjednodušit zaměstnávání dělníků, zvýšit jejich pracovní a geografickou mobilitu v rámci Společenství a zajistit jejich moţnost přizpůsobit se změně díky různým tréninkům a rekvalifikacím. Zpočátku zajišťovaly příjem pro ESF členské státy. První hlavní reformou ESF z roku 1971 bylo definování cílových skupin a následná finanční podpora jen takových domácích projektů, které byly shledány „odpovídajícími“ z hlediska Společenství. 19

V průběhu doby došlo k dalším reformám a v současné době ESF spolufinancuje projekty podpory zaměstnanosti mezi mladými lidmi hledajícími zaměstnání, podporu dlouhodobě nezaměstnaných, dále podporu znevýhodněných skupin a v neposlední řadě také zrovnoprávnění muţů a ţen na trhu práce. Cílem je zlepšení zaměstnavatelnosti lidí skrze dlouhodobé programy (obzvláště v zaostalejších regionech), zlepšení jejich pracovních schopností a péče o jejich podnikatelské záměry.19 Jak jiţ bylo řečeno, na začátku evropské integrace hrála společná sociální politika zejména roli ochránkyně svobody různých dělnických hnutí. Národní systémy SZ byly „vylepšovány“ s ohledem na lepší mobilitu dělníků a jejich rodin. V průběhu šedesátých let došlo k nárůstu evropské sociální politiky. Na paříţském summitu v roce 1972 se společenství hlav jednotlivých států dohodlo, ţe ekonomická expanze by neměla být cílem, ale prostředkem ke zlepšení obecných pracovních a ţivotních podmínek. Tyto snahy vyústily v roce 1974 k tzv. Sociálně akčnímu programu. Šlo zde o potvrzení, ţe jednotlivé vlády nyní chápou sociální politiku jako nedílnou součást Evropské integrace.20 Sociální politika se od počátku úzce pojila s projektem společného trhu. Během vývoje Společenství měla největší podíl na zrychleném vývoji v této oblasti komise Jacqua Delorese, která však narazila na spor maximalistického a minimalistického přístupu ohledně evropské integrace. Jednotný evropský akt (1986) proto nehovořil o konkrétní koncepci politiky, ale o potřebě řešit sociální nerovnost a zlepšit sociální situaci ve Společenství. Zavedl hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a větší koordinaci v oblasti bezpečnosti práce, ochrany zdraví a pracovního prostředí. Komise v této době také podporovala sociální dialog. V roce 1989 byla členskými státy podepsána tzv. Sociální charta (Charta základních práv pracovníků ve Společenství; nepodepsala Velká Británie), která měla být podle některých

19

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 293 20 CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 293

20

členských států v budoucnu začleněna do smluv. Ve formě protokolu byla připojena ke Smlouvě o EU v roce 1993. Postupná komunitarizace sociální politiky začala od poloviny 90. let. 20. stol. EU se od této doby začala soustředit hlavně na sniţování nezaměstnanosti a zvyšování konkurenceschopnosti. Koordinovaný postup členských států v oblasti sociální politiky platí od podpisu Amsterodamské smlouvy (1997), která také zrušila Velké Británii výjimku ze Sociální charty. V návaznosti na smlouvu byla zformulována Evropská strategie zaměstnanosti, která se v roce 2000 stala součástí Lisabonské strategie. Po vstupu Smlouvy z Nice v platnost (2003) se mezi nejdůleţitější otázky sociální politiky řadila debata o praktickém naplňování tzv. Lisabonské strategie, která deklarovala mj. i zachování vysokých sociálních a environmentálních standardů. Lisabonská smlouva (2009) zdůrazňuje nutnost zohledňovat sociální aspekty ve všech unijních politikách.21 V roce 2009 existuje přibliţně osmdesát závazných norem na půdorysu tří hlavních sloupů sociální regulace EU, coţ jsou: zdraví a bezpečnost, ostatní pracovní podmínky a rovnost na pracovišti. Dále existuje přibliţně devadesát dodatků a místních rozšiřovacích verzí. Návdavkem k těmto závazným právním normám existuje ještě asi 120 nezávazných politických připomínek zahrnujících například doporučení členským státům. Na poli pracovních podmínek bylo implementováno velké mnoţství direktiv zejména na konci sedmdesátých let – šlo například o ochranu pracovníků pro případ kolektivního propouštění a insolventnost zaměstnavatele. Velké mnoţství dalších pracovních podmínek bylo zavedeno během devadesátých let – např. podmínky pracovních smluv, ale i více detailnější a specifičtější záleţitosti jako podmínky zaměstnání přes agentury a zaměstnání na částečný úvazek nebo podmínky rodičovských práv s ohledem na zaměstnání. Na poli zdraví a bezpečí došlo k zavedení regulací týkajících se mnoţství specifických „akčních programů“. Direktivy EU (tj. normy EU, které musí být implementovány skrze specifické zákony) obsahují, mimo jiné, ochranu zaměstnanců vystavených průmyslovým

21

Internetové stránky o Evropské unii, Euroskop. Dostupné z WWW: .

21

emisím nebo průmyslovému znečištění, dále pak zahrnují zabezpečení před chemickými, fyzickými a biologickými činidly na pracovišti (jako je například olovo nebo azbest .22

2 Faktory ovlivňující sociální zabezpečení 2.1 Obecné vymezení faktorů ovlivňujících sociální zabezpečení Jedním z osvědčených principů dobrého fungování jakéhokoli vztahu je snaha o dodrţování principu: nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě. Důvěra osob v hospodářství „fyzických osob - ţivností“ i fyzických osob tvořících koalice korporací právnických osob - se rozšiřuje na důvěru a důvěryhodnost právnických osob - firem, organizací, bank, institucionálních investorů, pojišťoven, penzijních fondů - a prostřednictvím jejich vzájemných transakcí a interakcí se rodí pozvolna důvěra v celých sítích organizací, sektorech ekonomiky a světa financí. Na této rovině kvality vztahů a chování se tvoří základy pro existenci a rozvíjení řádu, který otvírá cestu k naplňování obsahu společného dobra.23 Jedním z určujících faktorů všech společenských vazeb a sociálního zabezpečení je tedy vzájemná důvěra. Pro určení dalších faktorů ovlivňujících SZ, je třeba si uvědomit, ţe kaţdá koncepce SZ je podmíněna předchozím historickým vývojem, národní tradicí a také řadou dalších faktorů, které spolu vzájemně souvisí a mají vliv na jeho formování. Faktory ovlivňující SZ lze rozdělit na vnitřní a vnější24. 22

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 293 23 MLČOCH, Lubomír. Ekonomie důvěry a společného dobra, Česká republika v Evropské unii: pokus o nástin perspektivy. Praha: Národní ústav Josefa Hlávky, 2005. ISBN 80-86729-20-6. str. 76 24 PEKOVÁ, Jitka; PILNÝ, Jaroslav; JETMAR, Marek. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. ISBN 80-7357-052-1. str. 52

22

Mezi hlavní vnitřní faktory patří: a) ekonomická situace společnosti Za nejdůleţitějších faktor, který ovlivňuje kvalitu SZ se povaţuje dosaţený stupeň ekonomického rozvoje společnosti, ţivotní úroveň, stav a vývoj HDP apod. Rozhodující je, jaké je mnoţství prostředků stát můţe, resp. je ochoten věnovat na SZ a podle jakých pravidel jsou tyto prostředky rozdělovány. Jde zde především také o to, kolik občanů je v určité sociální situaci odkázáno na společenskou pomoc. b) demografická situace Velmi důleţitým faktorem je i demografická situace a demografický vývoj včetně mobility obyvatelstva. Z hlediska SZ je důleţité zejména sloţení obyvatelstva (počet ekonomicky aktivního a neaktivního obyvatelstva, struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku, porodnost, kojenecká úmrtnost, sňatečnost a rozvodovost, počet dětí v rodině apod.). c) etické názory a tradice Pro úroveň SZ je důleţité, co se povaţuje ve společnosti za morální a spravedlivé. Pro systém SZ mají význam etické názory na vztah rodičů a dětí, vztah mezi manţely, všeobecný názor na zdravotně postiţené občany aj. Tím, ţe je do systému SZ zapojeno veškeré obyvatelstvo, vytvářejí se v otázkách sociálního zabezpečení určité názory, které se časem stávají tradicí. d) další faktory Patří sem např. politická situace země (formuje konkrétní soustavu SZ), zdravotní stav obyvatel, zaměstnanost obyvatel (úspěšnost výběru pojistného), aj. Mezi hlavní vnější faktory, které ovlivňují systém SZ patří zejména mezinárodní faktory, kam patří např.: propojování ekonomik různých zemí, migrace obyvatel a mezinárodní úmluvy ( směrnice a doporučení EU, aj. ).

23

SZ tedy ovlivňuje i makroekonomická situace – a to zejména z hlediska ekonomických, sociálních a politických otázek. Poválečný enormní růst HDP mezi lety 1950 a 1975 poukazuje na industrializaci a ekonomický růst jako určující prvky, které ovlivnily míru SZ.25 Ropná krize a pád Bretton-Woodského systému pevných úrokových měr na počátku sedmdesátých let implikovaly určitá omezení pro moţnost vytvářet sociální stát. Jinými slovy, ekonomická stagnace (stagnace růstu HDP) vytváří tlak na sociální stát. Dalším určujícím faktorem je globalizace. Moţnost vybrat si na světě místo, kde se investice korporací nejlépe zhodnotí, s sebou nese i nárůst moci takových korporací. Štědrá sociální politika (která se pojí např. s vyšším zdaněním firem podnikajících na daném území) s sebou nese riziko sníţení zájmu investorů o danou lokaci a tedy i horší postavení daného státu v „mezinárodní soutěţi“. Roli v makroekonomické situaci samozřejmě hraje i technologický pokrok a přeorientování ekonomiky na sluţby. Jedná se o přechod z industriální ekonomiky na postindustriální, který se pojí s níţím ekonomickým růstem implikujícím potřebu větší kvalifikace, pokud chce být člověk zaměstnán, mizením dělnické třídy a masivnějším nástupem ţen do pracovního procesu.26

2.2 Politické zřízení – demokracie a kapitalismus Sociální výdobytky EU do jisté míry stojí na vtahu mezi demokracií a kapitalismem. Převládající názor je, ţe demokracie

zaručuje redistribuci bohatství tím, ţe implikuje

rozšíření sociálního státu. Demokracie umoţňuje lidem volit takové politiky, kteří jim slibují rozšíření sociálních výhod. Takový přístup však předpokládá, ţe lidé jsou plně informováni o tom, co je opravdu v jejich zájmu a jak mohou být jejich zájmy ovlivněny tou kterou politickou stranou. Vzhledem k tomu, ţe se většina voličů řídí předvolebními hesly politiků a 25


24

vhledem k tomu, ţe někteří lidé mají tendenci volit populisty, hraje demokratická moţnost volby jedince poněkud problematickou roli. Demokratické zřízení se tedy pojí s moţností volby a jedna z hlavních moţností volby je výběr mezi způsobem zdanění a následnou redistribucí prostředků. Můţeme předpokládat tři základní modely. Prvním je sociálně-demokratický (který je nejvíce redistributivní) – progresivní zdanění se zde pojí s dávkami, které jsou plošné a neberou v potaz nuance mezi těmi, pro které jsou cíleny. Druhým modelem je model liberální. V liberálním modelu je kladen důraz na právě zmiňované nuance. V posledním, konzervativním modelu, jsou sociální benefity odvozeny od toho, kolik člověk vydělává a od toho, jaké má zaměstnání. Kaţdý z těchto systémů však implikuje určité problémy.27 Co se týká liberálního modelu, můţe docházet ke konfliktu mezi chudými a střední třídou. U konservativního modelu můţe docházet ke střetům mezi těmi, co práci mají a těmi, kteří nejsou schopni si zaměstnání najít. U sociálně-demokratického modelu můţe docházet ke konfliktu mezi veřejným a soukromým sektorem. Lidé k tomu kterému modelu tíhnou více nejen kvůli svému sociálnímu postavení a své momentální situaci, ale roli hrají i rasa (vezmeme-li v úvahu, ţe lidé se chovají altruističtěji k těm, kteří patří ke stejné rase) a vyznání. Pokud jsou do našeho uvaţování přidány i tyto faktory, určitá pravicová strana pak můţe apelovat na chudé věřící, popřípadě rasistické voliče a levicová by naopak apelovala na bohatší proticírkevně zaměřené voliče nebo anti-rasisty. Různé třídy lidí (dělníci, střední třída, vyšší střední, atp.) mají tendenci bydlet na stejném místě jako ostatní z jejich třídy, roli v redistribuci peněţních prostředků hraje i volební systém. Existuje totiţ rozdíl mezi volebním systémem místním a proporcionálním. U místního systému mají politické strany tendenci alokovat prostředky na ty části volebních okrsků, kde jsou nerozhodnutí voliči, popřípadě takoví voliči, kteří mají hlouběji do kapsy a jsou lépe ovlivnitelní. Naopak u proporcionálního systému, kde jsou kandidáti vybíráni na základě jednotlivých distriktů (a následně nominováni do politiky na celostátní úrovni), mají politici tendenci alokovat prostředky rovnoměrněji.

27

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 187

25

Roli také hraje skutečnost, zda-li jsou sociální výdaje placeny z peněz získaných na místní úrovni, nebo z peněz, které byly dodány centrální vládou. Politici na místní úrovni mají v prvním případě tendenci peníze šetřit, zatímco v druhém případě více utrácejí. Platí, ţe vlády mají tendenci redistribuovat bohatství podle momentálních politických poţadavků. Obecná představa kapitalismu fungujícího na demokratickém podkladě je taková, ţe trhy alokují bohatství tam, kde je to nejefektivnější a ţe jsou to právě různé státní finanční instituce, které s touto redistribucí pomáhají. Tyto finanční instituce (ať uţ ty, které se vztahují k podpoře průmyslu, nebo ty které mají na starost finanční systém a korporátní toky peněz, nebo ty, které se starají o inovace a vylepšování prostředí) by měly být komplementární a jistý dozor nad jejich efektivitou by měly mít odbory.28 Klíčovou roli v redistribuci státních prostředků hraje nejen volební systém, ale i schopnost vybrat správné úředníky na odpovídající místo. Správné neznamená jen ty, s odpovídajícím vzděláním a dostačující zkušeností, ale také to, ţe tito lidé by měli být nezkorumpovatelní a jednat tak, aby co nejvíce podpořili společné blaho.

2.3 Politické strany Politické strany svou pozici na politické scéně získávají zejména díky svému programu, ale i díky výkladům jejich politiky různými politology a experty. Jejich pozice s ohledem na budování sociálního státu můţe být následovná:29 - radikální socialistické a komunistické strany prosazují expanzi sociálního státu, nehledě na potřebné náklady - obecně platí, ţe sociálně demokratické strany prosazují pro-sociální politiku

28


26

- strany politického středu ( jakoţto i křesťansko-demokratické strany ) prosazují sociální síť pro občany a běţně akceptují vysokou míru zdanění - nacionálně-populistické strany a většina „zelených“ stran se přiklánějí ke státu, který garantuje sociální zabezpečení na úkor moţného niţšího zdanění - liberální a sekulární konservativní strany vcelku konzistentně prosazují niţší zdanění a omezení sociálního státu Pro ilustraci daného problému slouţí následující schéma:30

30

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 224

27

Politické strany na levé straně politického spektra nemají tendenci osekávat výdaje na sociální stát. Dalším rozdílem mezi pravicovými a levicovými stranami je přístup k distribuci práce mezi státem a trhem, s ohledem na na tvorbu bohatství na rovině veřejný vs. soukromý sektor. Levicové strany zaujímají postoj ve prospěch státně orientované politiky a soukromou sociální politiku akceptují jen do určité míry. Oproti tomu strany v politickém středu, liberální strany, ale i sekulárně konservativní strany, zastávají sociální politiku nakloněnou trhu a poskytují privátnímu sektoru ohledně sociální politiky značnou volnost. Existují značné rozdíly mezi levicí a pravicí v tom, jak jsou do státního rozpočtu získávány finance na sociální výdaje. Radikální levicové strany prosazují financování skrze vyšší zdanění a daňovou progresi. Umírněnější strany na levici, jako například sociálně demokratické strany, zdůrazňují nutnost kombinace sociálního pojištění a příjmů z vyššího zdanění, zatímco strany politického středu preferují příspěvky na sociální pojištění v kombinaci s relativně vysokou úrovní povinných soukromých (ale i dobrovolných) sociálních výdajů. Agrárnické politické strany obvykle prosazují silný sociální stát a peníze na něj získávají hlavně zdaněním městské populace. Nacionálně-populistické strany mají taktéţ

28

tendenci vyuţívat zdanění k financování sociálního státu – nicméně předpokládají, ţe je to právě sociální stát, co je dělá populárními.31

2.4 Veřejnost a politická moc32 První obsáhlejší výzkumy toho, jak lidé přistupují k ideji sociálního státu, byly provedeny v 80. letech a na začátku 90. let 20. stol. Tyto výzkumy došly k závěrům, ţe lidé obecně podporují ideu sociálního státu. Kolektivně financované sociální politice byla nakloněna spíše starší neţ mladší generace. Věk občanů však nehraje roli při rozlišování podpory mezi univerzálními a specifickými sociálními programy. Univerzální sociální programy jako penze a zdravotní péče byly silně podporovány, zatímco specifičtější a cílenější sociální programy, jako například dávky v nezaměstnanosti a peníze na sociální podporu, takovou podporu neměly. Rozdíl v podpoře sociálních idejí je také mezi těmi idejemi, které jsou obecné (jako například obecné termíny „veřejný sektor“ nebo „sociální reformy“) a těmi, které se týkají konkrétních sociálně-politických programů. Konkrétní sociálně-politické programy se těší stálejší (coţ ale neznamená, ţe větší) podpoře neţ ty obecné. Podpora zmiňovaných obecných termínů záleţí spíše na momentální veřejné náladě a celkovém ideologickém tónu doby. Podpora sociální politice se také odvíjí od toho, jak lidé danou politickou reprezentaci vidí (úroveň byrokracie a zneuţívání státních peněz a od toho, jaké mají vzdělání.

31

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 226 32 CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 243-244

29

2.5 Odbory a zaměstnavatelé33 Vztah mezi odbory a zaměstnavateli hraje důleţitou roli v konstituování průmyslových aktivit a sociálně politické oblasti a díky kolektivně vyjednaným mzdám přímo působí na redistribuci peněz na trhu a ovlivňuje tak následný systém daní a přerozdělování peněz, které jsou takto získány. Různé studie prokázaly, ţe existuje vazba mezi sociálními výdaji a silou, jakou disponuje hnutí pracujících. Měřítko poskytuje jak hustota odborových hnutí, tak volební výsledky levice. Další pohled na danou problematiky je ten, ţe keynesiánský poválečný sociální model v sobě implicitně nese ideu sociálního smíru mezi organizovaným kapitálem a pracovní silou – v tomto úhlu pohledu jde o to, ţe rozsáhlá sociální práva a politiky plné zaměstnanosti byly se souhlasem obou stran vyměněny za trţně-sociální přístup k ekonomice. Důraz je v tomto modelu kladen na tripartitní jednání. Nicméně komparativní historické studie ukázaly, ţe zaměstnavatelé nebyli vţdy vysloveně proti sociální politice. Roli v politice zaměstnanosti hraje i moţnost práva veta ohledně nových návrhů na změnu sociálních postupů a technik, vedoucích ke společnému blahobytu. Jak odbory, tak zaměstnavatelé se mohou sdruţit a přesvědčovat politickou moc, aby zasáhla v jejich prospěch. Toto platí zejména pro odbory, které mají moc vyvolat stávkovou pohotovost. Společný zájem je jednou z určujících sil, které ovlivňují podobu sociálního státu. Zmiňovaná schopnost vyvolat stávku se pojí s potřebou moţných sankcí pro ty, kteří se ke stávce nechtějí připojit. Je totiţ třeba určitým způsobem motivovat (v tomto bodě by se snad dalo říci a privilegovat) ty, kteří tvoří organizační jádro odborového hnutí (například pojištěním pro případ stávky pro ty, kteří jsou členy odborů). Někteří autoři si všímají skutečnosti, ţe schopnost zaměstnavatelů se organizovat je větší a odborům v jejich organizačních silách (i přes zmiňované „donucovací“ prostředky) překáţí různorodost zájmů a větší početnost jejich potenciálních členů (zaměstnavatelů je vţdy méně neţ zaměstnanců).

33

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 196-211

30

Odbory mají tendenci problém svojí heterogenity překonávat. Dříve byly politické, náboţenské a etnické rozdíly důvodem k rozkolům mezi jednotlivými odborovými organizacemi a politickými stranami. Docházelo k rozdělení hnutí pracujících jak na národní, tak na mezinárodní bázi – a to zejména mezi reformisty a radikály, křesťanskými a světskými skupinami, ale i mezi národními a regionálními hnutími. Tyto rozpory jsou však v podstatě minulostí. Od roku 1990 bylo dosaţeno poměrně dobrého sjednocení v podobě organizace European Trade Union Confederation ( ETUC ). Proti zaměstnaneckým organizacím stojí různé zaměstnavatelské organizace (např. zaměstnanecké asociace, obchodní asociace, apod.). Jejich různorodost vychází z rozdílu mezi soukromým a státním sektorem, dále pak z rozdílu mezi výrobním sektorem a sektorem sluţeb. Roli ve zmiňované různorodosti hraje také velikost firem. Moderátora vztahů mezi zaměstnaneckými organizacemi a různými sdruţeními zaměstnavatelů hraje samozřejmě stát. Stát v organizaci hnutí zaměstnavatelů hraje podřadnou roli – výjimkou jsou jen Německo a Švédsko, které tato nezávislá zaměstnavatelská hnutí organizují. Spolky zaměstnavatelů se zaměstnanci vyjednávají podmínky zaměstnání, dále pak lobují u politiků ohledně politiky zaměstnanosti, sociální legislativy a sociální politiky jako celku. Stejně jako zaměstnanecké spolky, i zaměstnavatelé se organizují na mezinárodní úrovni. Zejména velké nadnárodní firmy mají moţnost ovlivňovat politiku na národní a dokonce i mezinárodní úrovni. Síla odborů je obvykle odvozována od jejich hustoty na daném území a sociální náklady jsou vyšší tam, kde je více odborů. Roli samozřejmě hraje i organizace odborů – výborně organizované jsou severské odbory, které dokáţou dobře profitovat z univerzálního sociálního státního modelu. Oproti tomu odborová hnutí kontinentální Evropy nemají tolik členů, jsou více rozdrobená mezi jednotlivé členské organizace a historicky jsou i více polarizována svými politickými postoji. Tento nedostatek je však vynahrazen rozsáhlými kolektivními vyjednáváními a státní podporou jejich věci.

31

Pro ilustraci zmiňovaného problému nám můţe poslouţit dané schéma:34

2.6 Gender Pojem Gender neznamená jen pohlaví, ale spíše se pojí s tím co je na daném pohlaví specifické z hlediska společenských vztahů, moci, emocí, ale i jazyka – problematika genderu se prolíná s problematikou jedinečnosti kaţdého subjektu, s problematikou konstrukce jednotlivých institucí, ale i kultury a jazyka. Můţeme konstatovat, ţe gender je sociální konstrukt. Kultura a společnost působí rozdílně na muţe a ţeny, coţ vede k sociálně konstruovaným rozdílům v jejich chování, očekávání či postojích. Tyto rozdíly nejsou univerzální, v různých společnostech a v různých dobách se významně liší.35

34

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 204 35 Elektronická databáze Wikipedia. Dostupná z WWW: .

32

Feministkám jde o to, aby byl rozbit stereotyp jednoduchého rozdělení lidí na muţe a ţeny. Od tohoto stereotypu se pak podle nich chybně odvíjí i sociální politika. Feministkám jde o to, aby se při provádění sociální politiky brala v úvahu pravá povaha genderu – totiţ ta skutečnost, ţe gender je sociální konstrukt zaloţený na mnohonásobných odlišnostech mezi muţi a ţenami (tyto odlišnosti jsou konstruovány díky moci, rozdílům a nerovnostem jako jsou například rasa, společenská třída, etnicita, sexualita nebo náboţenství). Feministky také zdůrazňují rozdíl mezi „být gender“ a „provádět gender“. Pokud totiţ gender chápeme jako něco, co je neustále v pohybu ( prováděno ), je podle feministek sociální stát, jako jeden z konstituujících prvků genderu, lépe uchopitelný. Ústředním bodem, který feministky vyzdvihují jako cestu a způsob k tomu jak utlačovat ţenu, je péče. Péče o domácnost a děti je totiţ neplacená. Nicméně je to stále práce a pokud máme problematiku péče lépe pochopit a uchopit, je třeba si uvědomit, ţe se zároveň jedná o problém jistých protipólů jako jsou ekonomika a rodina, veřejný a soukromý sektor, jak jiţ bylo řečeno placené a neplacené práce, kulturní a státní sociální politiky a v neposlední řadě státního zajištění péče a nepřímé podpory pro ty, kdo se starají o domácnost. Zejména v posledních dvaceti letech dochází k rozbíjení klasického rodinného modelu, podle kterého je to ţena, kdo se stará o domácnost a muţ je ten, kdo vydělává. Počet ţen, které se zapojují do trhu práce vzrůstá, coţ má za následek transformaci péče o domácnost, transformaci trhů a v neposlední řadě i transformaci sociálního státu. Rozvinuly se státní a komerční sluţby pro domácnost, nicméně skutečností zůstává, ţe to jsou zejména ţeny, které se podílí na neplacené práci, tj. péči. Dokonce i v severských zemích, kde je procento pracujících ţen a pracujících muţů vyrovnané, dochází k tomu, ţe jsou to zejména ţeny, kdo si bere rodičovskou dovolenou a tudíţ častěji i práci na částečný úvazek. Sociální a zaměstnanecká politika má dopad na genderové zaměstnanecké vzorce, jelikoţ jsou to zejména ţeny s nimiţ se pojí zaměstnanost v sektoru sluţeb (ať uţ veřejném nebo soukromém), flexibilní trh práce, anti-diskriminační zákony nebo práce na částečný úvazek. Jsou to právě tyto výdobytky, které implikují relativně vysokou zaměstnanost ţen v severských zemích a Velké Británii. A naopak tam, kde nejsou tak rozšířené, tj. zejména v kontinentální Evropě, není zaměstnanost ţen tak vysoká. Nicméně například Holandsku

33

zaměstnanost ţen, díky příklonu k výše zmiňované zaměstnanecké politice „pro ţeny“, stoupá.36 Severské země definovaly péči jako veřejnou aktivitu chápanou jako „mateřskou zaměstnanost“. Severské země jsou na tomto poli výjimkou – Británie a země kontinentální Evropy tyto aktivity stále chápou jako hájemství rodiny. Faktem zůstává, ţe zaměstnanost ţen sniţuje jejich zranitelnost a závislost, ale neeliminuje ji zcela. Ţeny díky svému „stigmatu“ matek vydělávají stále průměrně méně neţ muţi – rozdíl v průměrných mzdách muţů je mnohem menší v severských zemích neţ na kontinentální Evropě. Rozdíly v platech muţů a ţen se pojí s dalším problémem – u ţen je relativně vyšší míra chudoby, zejména u matek samoţivitelek (i těch, které jsou zaměstnané) a starých vdov. Matky samoţivitelky slouţí jako lakmusový papírek toho, jak sociální stát bere v potaz nerovnost ve mzdách muţů a ţen. Štědré sociální programy (jako v Holandsku), či zaměstnanost podporovaná skrze pečovatelské sluţby (jako ve Francii), nebo v ideálním případě kombinace obou (jako v severských zemích) jsou tím, co odlišuje tyto země od Británie a Německa, jejichţ sociální systém není vůči svobodným matkám tak štědrý a tudíţ zde mezi nimi dochází i k větší relativní chudobě.37 Dalším problémem, kterému ţeny čelí (a to i v severských zemích) je skutečnost, ţe ačkoli dobře sociálně rozvinuté státy zvyšují ţenskou zaměstnanost tím, ţe např. poskytují rozvinutější systém sluţeb, simultánně tím ţenám znemoţňují získat muţské, lépe placené pracovní pozice. Ţenám je zkrátka postup na vyšší a dobře placené pozice stále zapovězen. Přístup politických stran k této problematice se liší. Sociálně demokratické strany prosazují zapojení ţen do pracovního procesu skrze jejich zrovnoprávnění – nicméně ţeny jsou prosazovány zejména do sektoru veřejné péče. Čistě levicové strany dosahují zlepšení sociální úrovně matek samoţivitelek štědrými sociálními benefity. Obecně se má za to, ţe levicové strany mají větší tendenci prosazovat genderovou rovnost neţ strany pravicové. Další politickou skutečností, která hraje roli v postavení ţen ve společnosti, je to, jaké postavení mají v zemi politické strany, které pojí svůj program s křesťanskými myšlenkami. 36

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 255-260 37 CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 256-260

34

Křesťanství se pojí s tradičnějším chápáním rodiny a tudíţ i s přístupem, ţe je to muţ, kdo je ţivitel a ţena ta, kdo se má starat o domácnost. Tento tradiční model křesťanských stran ve dvacátém století slábne a na síle nabírá více sekulární přístup beroucí v potaz různé genderové otázky.38

2.7 Náboţenství39 Náboţenství hrálo ve vývoji moderního sociálního státu důleţitou roli. Pro Evropu je charakteristické spojení křesťanství a demokracie – jedná se o určující sílu v politických otázkách. Pohled na problematiku náboţenství a sociálního státu můţe být dvojí. Jednak lze sledovat dopad náboţenských doktrín na principy sociální politiky, nebo můţeme sledovat dopad náboţenství skrze politické strany a státní systém na to, jak je sociální stát institucionálně nastaven. V prvním případě sledujeme, jaké mělo náboţenství dopad na etické základy různých typů státních sociálních reţimů. Závěr je, ţe korporátně-konservativní sociální státy měly tendenci se rodit hlavně v katolických společnostech jako jsou Francie a Itálie. Liberální sociální státy se objevily jen na místech, která byla silně ovlivněna reformním protestantismem, tj. v Anglii. Sociálně-demokratický model státu se pak objevil jen v homogenně luteránských skandinávských zemích. Různé etické principy daly vzniknout různým institucionálním formám distribuce, redistribuce a sociální ochrany, které se potom rozhodujícím způsobem promítly do rozdílných ekonomických a sociálních výsledků daných států. Existuje podstatný rozdíl mezi reformovaným protestantismem s jeho liberálním přístupem, který je vůči moci státu silně skeptický a luteránstvím, které na druhé straně více prosazuje státní moc. Protestantství, tak

38

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 255-262 39 CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 268 – 276

35

jak je zde popisováno, bylo rozhodující v Holandsku a Británii. Luteránství mělo velmi silný vliv skrze luteránské státní kostely ve skandinávských zemích. Na vývoj sociálního státu mělo však dopad hlavně katolické vyznání. Vliv katolictví na podobu sociálního státu byl mnohem hlubší neţ vliv levicových myšlenek. Katolická sociální doktrína volala po odstranění těch „nejodpornějších“ společenských efektů, které s sebou přinesl nový kapitalistický řád. Katolický princip subsidiarity implikoval přístup, ţe by to měl být stát, který jako poslední instance zasáhne proti některým morálně neakceptovatelným „následkům“ volného trhu. Prim hrálo přesvědčení, ţe lidé mají křesťanský závazek pomoci chudým a ţe sociální politika můţe přinést stabilní a férové společenské uspořádání. Křesťansko-demokratický přístup implikoval spíše pasivní přístup přerozdělování peněz a nebyl orientován na sluţby. Zdůrazňována bylo zejména potřeba náhrady příjmu při ztrátě zaměstnání a ochrana pracovních míst – politika zaměstnanosti a tvorby pracovních míst hrála podřadnou roli. Křesťansko-demokratický reţim sociálního státu, v porovnání s liberálními verzemi sociálního zajištění, staví rodiny nad jednotlivce a implikuje model jednoho ţivitele rodiny, muţe. Administrace a implementování křesťansko-demokratického modelu je fragmentováno, decentralizováno a obvykle delegováno na semi-veřejné agentury, které vykonávají státní funkce. Na rozdíl od sociálně-demokratického reţimu, který implikuje rovnost, křesťansko-demokratický systém, který s sebou nese daňové zvýhodnění, má tendenci reprodukovat společenské postavení (výši příjmu, určitou pracovní pozici) muţe, chápaného jako ţivitele rodiny. V severní Evropě se náboţenství nikdy nestalo předmětem politických stranických sporů, jelikoţ skandinávské společnosti nebyly náboţensky heterogenní. Konflikt stát versus církev tu nebyl na pořadu dne. Existuje výrazný rozdíl mezi přístupem katolické církve na jihu Evropy a severními luteránskými státními církvemi v tom, ţe katolická církev se (na rozdíl od luteránů) cítila ohroţena, kdyţ nové národní státy začaly přebírat sociální povinnosti, které dříve patřily do jejího hájemství. Anti-klerikalismus se ve Skandinávii nikdy nestal silným politickým proudem. Místo toho ve Skandinávii docházelo k třenicím mezi agrárními a průmyslovými zájmy, které se politizovaly. Agrární sektor byl ve Skandinávii velmi silný i po druhé světové válce a je to právě Skandinávie, kde si agrární strany udrţují silnou voličskou základnu. Tato silná pozice agrárních politických stran vysvětluje, proč téměř všechny 36

historické výzkumy vývoje skandinávského sociální státu zdůrazňují důleţitost rudo-zelených koalic pro formování a následný rozvoj sociálního státu. Část politického spektra, kterou na severu okupují agrární strany, v kontinentální Evropě okupují křesťansko-demokratické strany. Tyto strany mají své kořeny v politickém katolicismu a jsou potomky nelítostných konfliktů mezi státem a církví z přelomu 19. a 20. stol. V katolických zemích je to právě konflikt mezi státem a církví, který spolu s třenicemi mezi levicí a pravicí vytvořil podobu politických stran. V kontinentální Evropě tímto došlo k rozvoji sociálně-demokratických stran, které se po druhé světové válce staly jádrem budování sociálního státu. Vyloţit současnou situaci mezi náboţenstvím a sociálním státem je problematické. Stárnoucí populace, pomalý ekonomický růst, dlouhodobá nezaměstnanost, měnící se struktura rodiny, role genderu, změna ţivotních cyklů a návyků, post-industriální trh práce, vzestup nových nebezpečí a potřeb a dále různé mezinárodní výzvy, to vše implikuje konec zlatého věku budování sociálního státu. Prostor pro manévrování politických stran prosazujících sociální stát se zúţil. Nabízí se otázka, zda ústup sociálního státu nenabízí novou příleţitost nepolitickým náboţenským skupinám (například církvi), aby zvedly hozenou rukavici a vzaly si zpět to, co jim v moderní době bylo odňato. Nastupující doba také je a bude o roli jiných neţ křesťanských náboţenství a jejich politickém a společenském dopadu na státy současné Evropy.

2.8 Migrace a etnické menšiny40 Imigrace a rostoucí etnická rozmanitost jsou dalšími důleţitými faktory, které ovlivňují povahu sociálního zabezpečení v Evropě. Veřejný systém SZ se objevil v devatenáctém a dvacátém století jako nástroj konsolidace národních států a zároveň také jako prostředek ke sníţení třídních konfliktů. V té době však byla Evropa v podstatě etnicky a

40


37

kulturně homogenní. Evropa byla etnicky a kulturně homogenní ještě na konci druhé světové války, ale podíváme-li se na Evropu konce tisíciletí, nemůţe být o homogennosti řeč. V roce 2005 bylo v zemích OECD přes 24 milionů cizinců s trvalým pobytem (coţ je 5% celkové populace). „Cizinců“, kteří se narodili na území OECD (včetně jiţ usazených osob) bylo 39 milionů, coţ je 8 % z celkového počtu. Západní Evropa má, včetně potomků jiţ usazených imigrantů se získaným občanstvím, minoritní populaci, která dosahuje 5 – 15 % z celkového počtu obyvatel. V průběhu sedmdesátých let se mnoho zemí, do nichţ proudili imigranti, rozhodlo volit politiku, která se zaměřila na rozpoznání kulturní identity a sociálních práv daných menšin. Tato politika byla také zaměřena na boj proti diskriminaci a rasismu. V případě Británie šlo o explicitně multikulturní politiku. Ve Švédsku se jednalo o politiku imigrační a například Holanďané tuto politiku pojímali jako politiku minorit. V Německu šlo o politiku, která byla chápána jako „integrace cizích spoluobčanů“. Francie měla poněkud zvláštní republikánský přístup, který trval na zákazu explicitních symbolů minoritních kultur (jako například islámské závoje). Tento francouzský přístup se pojil s jistou mírou ignorance kultury imigrantů, nicméně lze hovořit o jistém programu integrace, který nesl eufemistický název „politika města“. V devadesátých letech dochází ke změně zmiňovaného přístupu. Politický diskurs a mediální debata se zaměřily na domnělý konflikt mezi solidaritou a diversitou – roli začaly hrát argumenty, ţe silný multikulturalismus v kombinaci se silným sociálním státem přispívá k neúspěchu integrace imigrantů. Současně docházelo k nárůstu popularity radikálních pravicových populistických hnutí. Po začátku nového tisíciletí je kladen důraz uţ ne na rozpoznávání kultury menšin, ale na jejich integraci a sociální kohezi a národní hodnoty. Například v Británii byl zaveden test občanství, aby imigrant prokázal, ţe zná britskou společnost a její hodnoty. Holandsko, Francie, Německo i Švédsko a další země se začaly ubírat podobným směrem. Problémem současnosti je dozajista i nárůst preferencí extrémní pravice. Politici Labor party v Británii často poukazují na skutečnost, ţe politika, která vypadá tak, ţe zvýhodňuje minority, otvírá dveře k volebnímu úspěchu pravicovým stranám, jako je například Britská národní strana. V několika evropských zemích - zejména ve Francii, Rakousku, Itálii a Holandsku - získaly extrémně pravicové skupiny pováţlivě hodně hlasů díky své anti38

imigrantské politice. Takové malé extrémně pravicové strany mají svou tradiční voličskou základnu mezi lidmi z maloobchodního prostředí, kteří, mimo jiné, zastávají pozice proti sociálnímu státu. Otázkou zůstává, do jaké míry mohou tito lidé podkopat tradiční podporu sociálního státu v Evropě. Transformaci sociálního státu v poslední době doprovází fobie z islámu, populistická gesta proti-imigračních hnutí a rostoucí strach z terorismu. Na pořadu dne je sekularizace imigrační politiky, ve spojení s určitým protekcionismem ohledně pracovního trhu a přístupu k sociálním výdobytkům plnoprávného občanství. Migrace se stává ústředním tématem politické debaty v zemích EU. Výsledkem je mnoţství proti-diskriminačních direktiv a programů, které jsou po členských státech vyţadovány v rámci boje s diskriminací a sociálním vyloučením. Paralelně také dochází ke kriminalizaci imigrantů, kteří neprojdou sítem státních úřadů a jistému rozpouštění dřívějších humanistických norem a přístupů, které se s institucí azylu pojily. Skutečností je narůstající nerovnost na pracovním trhu pro příslušníky různých etnik, jakoţto i nerovný přístup k občanským, politickým a sociálním právům. Tento přístup můţe implikovat mezi přistěhovalci a členy menšin odpor k sociálnímu státu a současně šovinismus a odmítání diverzity a multikulturalismu mezi většinovou populací. Nejasnost, pojící se s tím, kde je vlastně sociální dimense (s ohledem na problém multikulturalismu a menšin), je výzvou pro EU, která je rozpolcená mezi ekonomickými a politickými cíly, mezi přizpůsobením se ekonomickým poţadavkům globálního kapitalismu a úkolem vytvoření nové evropské identity zaloţené na silné představě toho, co to znamená být evropským občanem. V současnosti totiţ díky tlaku neoliberální globalizace dochází k určité duální krizi sociálního státu a národa. Simultánní průběh kulturní transformace skrze imigraci a ekonomickou transformaci, pojící se s otevřením se národních ekonomik globální soutěţi, zamíchal poválečným třídním kompromisem, který byl základem pro mír a ekonomickou expanzi. Vzešlé problémy ještě vystupňovala „současná“ ekonomická krize, jejíţ počátek je v roce 2008.

39

3 Stav sociálního zabezpečení v zemích EU 3.1 Charakteristika EU ve vztahu k sociálnímu zabezpečení V současné době tvoří Evropskou unii sedmadvacet států: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo, Irsko, Dánsko, Spojené

království, Řecko,

Portugalsko, Španělsko, Finsko, Rakousko, Švédsko, Malta, Litva, Lotyšsko, Kypr, Estonsko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Slovensko, Česko, Bulharsko a Rumunsko. Podpůrnou a koordinační činnost ve všech oblastech sociální politiky vykonává Komise, a to zejména v oblasti zaměstnanosti, pracovního práva a pracovních podmínek, odborného a dalšího vzdělávání, SZ, ochrany před pracovními úrazy a nemocemi z povolání, ochrany zdraví při práci a práva sdruţovat se v odborových organizacích a práva kolektivního vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Komise za tímto účelem předkládá zejména návrhy směrnic. Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele prostřednictvím evropských právních předpisů upravuje minimální sociální standardy a základní práva zejména v oblastech rovnost ţen a muţů, zákaz diskriminace, volný pohyb pracovních sil, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, pracovní právo a pracovní podmínky. Pomocí tzv. otevřené metody koordinace Rada stanovuje společné cíle a priority, analyzuje opatření přijatá na národní úrovni a předkládá doporučení členským státům, provádí výměnu informací, zkušeností a příkladů správné praxe. Hlavním právním základem úpravy sociální politiky EU je hlava X Smlouvy o fungování EU nazvaná Sociální politika (čl. 151-161), která byla vyčleněna z původní hlavy XI „Sociální politika, všeobecné a odborné vzdělávání a mládeţ" Smlouvy o zaloţení ES. V oblasti sociální politiky se uplatňují standardní legislativní nástroje, zejména směrnice. Komise publikuje bílé a zelené knihy, sdělení, strategie apod. Dalším nástrojem jsou také tzv. stimulační opatření přijímaná v případě, ţe výsledky některých členských států v oblasti zaměstnanosti nejsou uspokojivé. Tato opatření nemají za cíl harmonizaci. Pro období let 2007-2013 se země EU rozhodly věnovat velkou část rozpočtu EU na účely většího hospodářského růstu a zvýšení zaměstnanosti. Jednou z hlavních priorit Unie se 40

stal udrţitelný růst, který představuje v rámci finanční perspektivy na roky 2007-2013 44,6 % finanční prostředků, tedy přes 382 mld. EUR.41 Na oblast sociální politiky (konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost) bylo pro rok 2010 vyčleněno 11,2 mld. EUR, přičemţ rozpočet hlavního finančního nástroje politiky, Evropského sociálního fondu (ESF), činí přes 10 mld. EUR. Mezi další nástroje, prostřednictvím kterých EU financuje sociální politiku, patří také Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci (EGF) nebo program PROGESS.42 Co se týká Lisabonské smlouvy, v oblasti sociální politiky zavádí Lisabonská smlouva některé podstatné změny. Mezi obecné cíle EU se dostává plná zaměstnanost a společenský pokrok (čl. 133 SFEU). Nově je zakotvena tzv. horizontální sociální klauzule zavazující Unii přihlíţet ve všech svých politikách k cílům sociální politiky (čl. 9 SFEU). Zdůrazněna je role sociálních partnerů (čl. 152 SFEU). Na základě jejich společné ţádosti je mohou členské státy pověřit prováděním směrnic a nově také prováděním dohod mezi sociálními partnery na úrovni EU - tato delegace však nezbavuje členský stát odpovědnosti definované v čl. 153 odst. 3 SFEU. Je také zakotvena moţnost svolávat trojstranné sociální vrcholné schůzky pro růst a zaměstnanost. Právně závaznou součástí Lisabonské mluvy se také stala Listina základních práv EU, která má přispívat k lepší ochraně práv občanů (výjimku v rámci Protokolu č. 30 získaly Velká Británie, Irsko, Polsko; ČR v rámci Deklarace č. 53). Mezi instituce, které zavádějí evropskou sociální politiku do praxe patří:43 Evropská komise - Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příleţitosti Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele Schází se zhruba 4krát ročně. Tvoří ji ministři odpovědní za zaměstnanost, sociální ochranu, ochranu spotřebitele, zdraví a rovné příleţitosti. Rada pouze stanovuje společné cíle, analyzuje opatření přijatá na národní úrovni apod. Rozhoduje obvykle kvalifikovanou většinou. Evropský parlament Evropský sociální fond 41

Internetové stránky o Evropské unii, Euroskop. Dostupné z WWW: . Internetové stránky o Evropské unii, Euroskop. Dostupné z WWW: . 43 Internetové stránky o Evropské unii, Euroskop. Dostupné z WWW: . 42

41

Jeden ze tří strukturálních fondů EU. Má význam pro realizování Evropské strategie zaměstnanosti a národních programů reforem v oblasti zaměstnanosti. Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci Fond vznikl v roce 2006 jako prostředek pomoci zaměstnancům, kteří přišli o práci v důsledku změn ve struktuře světového obchodu (např. přemístěním továrny mimo EU, strukturální krizí odvětví v určitém regionu). Program PROGRESS Program Společenství pro zaměstnanost a sociální solidaritu vznikl v roce 2006. Nahradil předchozí komunitární programy. Jeho rozpočet na léta 2007-2013 je 743,25 milionu eur. Agentury V oblasti zaměstnanosti a sociálních věcí působí také několik agentur. Ve Vídni sídlí Agentura Evropské unie pro základní práva (vznik 2007), ve španělském Bilbau působí od roku 1996 Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Novinkou posledního desetiletí ohledně redistribučních úrovní evropské sociální politiky je zmiňovaná „otevřená metoda koordinace“. Jedná se o explicitně neregulativní strategii zaloţenou zejména na učení se od sebe navzájem. Ačkoli podobné metody existovaly v jiných

supranacionálních

a

mezinárodních

organizacích,

rozvoj

tohoto

přístupu

vyprodukoval vlnu politických a akademických tvrzení, které si osvojují harmonizaci domácích politik bez svazujícího imperativu práva EU. Hlavní znaky otevřené metody koordinace byly rozvinuty na poli politiky zaměstnanosti EU (na pozadí jejich vzniku stojí Essenský evropský koncil z roku 1994 a Amsterodamská dohoda z roku 1997, jejíţ kapitola týkající se zaměstnanosti dále formalizuje tyto metody). Jejich specifikace a implementování je ponecháno jednotlivým aktérům na národní úrovni, tudíţ můţe být brána v potaz domácí situace a politické preference. Nicméně člen Evropské unie musí pravidelně prezentovat zprávy o tom, jak s těmito procedurami zacházely a proč vybraly zrovna takové a ne jiné strategie v rámci svého Národního akčního plánu. Svá rozhodnutí musí obhajovat na evropské úrovni v pravidelných debatách, tudíţ do celého procesu vstupuje prvek vzájemnosti, který implikuje určitý harmonizační efekt na sociální politiky v Evropě. V průběhu let byla tato

42

otevřená metoda koordinace rozšířena o oblasti zdraví, penzijních reforem, rovných příleţitostí a sociálního vyloučení.44 V souvislosti s prohlubujícím se pracovním trhem v rámci celé EU docházelo k potřebě (zejména s ohledem na práva pracujících) stanovit nějaká pravidla – a to hlavně co se týká přeshraničních sluţeb.. Jednotlivé státy EU, provádějící svou sociální politiku, jsou drţeny na uzdě evropskou integrací v tom smyslu, ţe musí garantovat svobodný pohyb práce v rámci integrované Evropy a zajistit s tím spojenou akumulaci sociálně-bezpečnostních práv, jak vyţadují koordinační pravidla Evropské Unie. Dalšími závazky jsou vykonávání proti-diskriminační politiky, k němuţ zavazuje právo Evropské unie. Toto právo slouţí k podpoře ţen a menšin a v potaz je také brán věk, rasa a etnický původ, náboţenství a vyznání, sexuální orientace a postiţení. Dále jsou to například respektování minimálních standardů daných regulacemi Evropské unie, co se týká zdraví a bezpečnosti na pracovišti. Dopad evropské integrace na jednotlivé státy sociálního blahobytu a jejich „sociální“ uspořádání není primárně zaviněn jen implementováním evropských sociálních norem, ale druhotně také ekonomickými efekty, které plynou z vlastní evropské integrace. Roli samozřejmě hraje také Evropský soud v Lucemburku, který interpretuje právo EU. Evropský soud má konečné slovo v interpretaci evropského práva. Od sedmdesátých let ovlivňuje nepřeberné mnoţství sociálně-politických případů. Ovlivnil například rovné zacházení s ţenami na pracovišti a ochranu zaměstnanců při změně zaměstnavatele. Původní šestice států zakládajících v roce 1952 EU (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, SRN a Nizozemsko) měla sociální stát bismarkovského typu, zaloţeného na sociálním pojištění, které pramení z vykonávané práce. Po prvním rozšíření EU v sedmdesátých letech došlo v EU k dramatickému nárůstu heterogenity – součástí EU byly nadále i skandinávské a anglosaské modely sociálního státu. Tato heterogenita byla podtrţena přistoupením zreformovaných východoevropských států. Společná sociální politika Evropské unie se tak stává poměrně sloţitou záleţitostí.

44


43

3.2 Mezivládní organizace45 Mezivládní organizace jsou takové mezinárodní organizace, ve kterých jsou zastoupeny národní vlády. Jsou to zejména: Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a Mezinárodní organizace práce. Světová banka byla zaloţena v roce 1944 – ve stejné době jako mezinárodní měnový fond, s kterým ji pojí úzké vazby. Obě instituce jsou specializovanými agenturami OSN a jsou zásadně finančně nezávislé. Světová banka rozděluje ročně okolo 25 miliard dolarů a tudíţ převyšuje všechny ostatní mezinárodní organizace, které slouţí k vylepšení blahobytu občanů. Jedná se o spolupráci 185 členských států, které společně přispívají a jejichţ volební právo koresponduje s výší jejich příspěvku – tudíţ mocenská základna Světové banky není demokratická. Dnes je Světová banka souborem pěti institucí: Mezinárodní banky pro rekonstrukci a rozvoj, Mezinárodní rozvojové agentury, Mezinárodní finanční korporace, Multilaterální agentury pro garanci investic a Mezinárodního centra pro urovnání investičních sporů. Původním posláním Světové banky byla rekonstrukce poválečné Evropy pomocí půjček. Později se pozornost zaměřila na rozvojové země a země východní Evropy. Současným posláním Světové banky je zejména vymícení chudoby. Mezinárodní měnový fond byl původně vytvořen proto, aby monitoroval a zajišťoval měnové kurzy v poválečném světě. V roce 2009 měl 186 členských států. Se zánikem BrettonWoodského systému došlo ke změně role Mezinárodního měnového fondu. Nyní Fond funguje jako organizace půjčující rozvojovým zemím. Rozdíly mezi Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem jsou následující: Světová banka podporuje ekonomický rozvoj, zatímco Mezinárodní měnový fond podporuje fiskální stabilitu. Mezinárodní měnový fond dále monitoruje ekonomický a finanční rozvoj ve všech členských zemích – včetně ekonomicky nejrozvinutějších demokracií skupiny OECD – a poskytuje rady cílené zejména

45


44

na prevenci krize. Dále také poskytuje zemím technickou pomoc a expertizy, jakoţto i provádí ekonomický výzkum a zpracovává statistiky. Světová obchodní organizace není, na rozdíl od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, specializovanou agenturou OSN. Dopad existence Světové obchodní asociace na sociální politiku je nepřímý – liberalizace mezinárodního obchodu zvýšila důleţitost vzájemné soutěţivosti národních průmyslů, které jsou činiteli systému sociální politiky a jeho financování. OECD je zaloţena na členství vlád třiceti nejrozvinutějších zemí světa. Úkolem OECD je uvádět v ţivot správná ekonomická rozhodnutí pomocí konzultací, dozoru a shromaţďování informací. OECD vydává velké mnoţství různých zpráv a analýz (jádrem jejich zájmu je výzkum ekonomiky jejích členů). Původně se OECD zaměřovala na ekonomické oblasti jako např. obchodní cykly nebo monetární politiku, nicméně postupně se středem jejího zájmu začaly stávat také národní politiky usilující o sociální stát. To se týká zejména aktivní a pasivní politiky ohledně pracovního trhu, fiskální politiky s jejími dopady na schémata sociálního bezpečí a vzdělávací politiky. Mezinárodní organizace práce byla zaloţena v roce 1919. Jedná se o specializovanou agenturu OSN skládající se z 182 členských zemí. Jejím hlavním oficiálním úkolem je zajišťovat práva v práci, povzbuzovat poptávku po práci, podporovat sociální ochranu a posilovat dialog ohledně různých témat týkajících se práce obecně. Mezinárodní organizace práce má tripartitní strukturu: národní vlády, odbory a zaměstnavatelské organizace. Hlavním rozhodujícím orgánem je Mezinárodní konference práce, která se koná jednou ročně. Rozhodnutí z této konference musí kaţdá členská země předloţit k prozkoumání jako „sociální záleţitost“ před svůj parlament. Jakmile je tento návrh parlamentem přijat, Mezinárodní organizace práce dohlíţí na jeho implementaci. Mezinárodní organizace v zásadě ovlivňují systémy sociálního zabezpečení daných zemí třemi způsoby. Za prvé mohou poskytnout zdroje národním státům na sociální účely nebo mohou jednotlivé národní státy brzdit v uţívání jejich zdrojů na jednotlivé sociální problémy. Za druhé jsou mezinárodní organizace těmi, kdo tvoří standardy a vytváří pravidla. Za třetí jsou myšlenkovým a informačním zdrojem, který pomáhá tvořit podklad pro politická rozhodnutí politiků na národních úrovních. 45

Mezinárodní organizace mají obvykle malý rozpočet, který slouţí zejména k tomu, aby zajistil chod dané organizace, popřípadě financoval malé cílené programy. Výjimkou jsou Mezinárodní měnový fond se svým rozpočtem 333 mld. USD v roce 2008 a Světová banka, která ročně členským zemím distribuuje přibliţně 25 mld. USD. O poznání menší sumou peněz pak disponují Světová zdravotnická organizace, jejíţ rozpočet v roce 2008 činil 4,227 mld. USD, Mezinárodní organizace práce (ve fiskálním roce 2002/3 utratila 146 milionu USD), Světová obchodní organizace v roce 2008 disponovala 184 miliony švýcarských franků a konečně také OECD měla v roce 2008 rozpočet 343 milionu EUR. Z pohledu bohatých evropských demokratických států nejsou finanční zdroje zas aţ tak podstatné (záleţí samozřejmě na situaci - s vystupňováním krize představují problém), roli hraje spíše zavádění různých standardů pocházejících od zmiňovaných mezinárodních organizací, které posilují sociální zabezpečení v jednotlivých zemích. Dobrým příkladem je Mezinárodní organizace práce a její doporučení zákonodárné moci jednotlivých národních států. Podobně OECD můţe také poţadovat vyšší výdaje na vzdělávání a nebo prosazovat proaktivní politiku na trhu práce. Vliv na bohaté země má i Mezinárodní měnový fond a Světová banka spolu s OECD, kteří varují před pokračující štědrou a dlouhodobě neudrţitelnou penzijní politikou.

3.3 Globalizace Obecně se má za to, ţe větší mezinárodní propojení trhů a zejména potom větší pohyb mezinárodního kapitálu, omezují schopnost vlád udrţovat štědrý systém veřejné sociální ochrany. Dopad globalizace na sociální stát má co dočinění s tzv. logikou globalizace. Kaţdému státu v dnešním propojeném světě jde o to, aby přitahoval cizí kapitál více neţ ten druhý. Přitaţlivost pro cizí firmy je však samozřejmě také daná tím, jak daný stát firmy zdaňuje. Jde tedy a balanc mezi trţním prostředím a schopností státu zajistit si příjem na sociální výdaje, který se pojí s potřebou provádět takové reformy, které by zaručovaly dobrou efektivitu celého systému.

46

Podniky a jejich zájmové organizace často tlačí politiky k tomu, aby osekávali sociální výdaje a argumentují tím, ţe tyto negativně ovlivňují jejich zisk a investice a mají potaţmo i vliv na tvorbu nových pracovních míst. Globalizace také zřejmě má vliv na schopnost státu zacházet s jeho ekonomickopolitickými nástroji (např. na stupeň autonomie jeho domácí monetární politiky), které mají slouţit k boji s nezaměstnaností. V globalizovaném světě se s hlediska sociálního státu pomyslný jazýček vah přesunul od podpory práce k podpoře kapitálu, či podnikání, právě v zájmu ekonomického růstu, jemuţ odpovídá chřadnutí sociálního státu. Jde o konkurenceschopnost. Konkurenceschopnost je nyní pro Evropu velice důleţitou otázkou. Svět se nyní mění v jedno velké hřiště pro koncerny, velké nadnárodní společnosti, kterých je v současnosti více neţ 200, a které mají na svědomí přibliţně dvě třetiny světového obchodu ( jejich výtěţek z obchodu, tj. zisky, jsou často větší neţ HDP některých států, např. výnos General Motors převyšuje HDP Izraele, koncernu Esso HDP Polska, atd. ).46 Těmto nadnárodním podnikům, které svou finanční mentalitou stále pevněji určují náš kaţdodenní ţivot, se zatím daří vyvlékat z odpovědnosti za sociální otázky a svádět veškerou vinu na politiky, kteří se zdráhají veřejně přiznat svou bezmoc. Globalizace oţivila radikální liberalismus (dnes se nazývá spíše neoliberalismem) – jeho známou mluvčí se stala baronka Thatcherová, v letech 1979–1990 premiérka Británie. Co se týče sociálního státu, došlo ke značnému posunu v nazírání na něj – zatímco dříve byl povaţován za nástroj řešení obtíţí kapitalismu (především usiloval o sociální smír), nyní byl chápán jako hlavní zdroj problémů, jako příčina těţkostí ekonomiky. Thatcherová prosadila řadu sociálních reforem, zamítla myšlenku sociálních práv jako součásti práv občanských (viz. její odpor vůči sociální chartě EU) a svými opatřeními prosadila odklon od všenárodní solidarity. Nejzjevnější podstatou jejích reforem byla nízká výměra sociálních dávek, které měly chránit jen před nejhorší bídou a byly nastaveny tak, aby nutily příjemce k posílení vlastní odpovědnosti (podmínkou získání i nízké úrovně dávek bylo třeba prokázat jejich potřebnost, dále byl kladen důraz na trţní soukromé pojištění proti riziku). Reformy ztíţily sociální postavení ekonomicky slabších vrstev. Thatcherová nakonec se svými návrhy 46

VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 15

47

neuspěla a její vlastní strana ji z obav ze ztráty politického vlivu odvolala, přesto je dodnes předmětem velkého obdivu a vzorem mnoha současných politiků. Thatcherová byla sice radikální, ale obdobný trend byl všude po Evropě zřejmý – dostal označení nutné modernizace ekonomického prostředí. Tento trend trvale provází kampaň o nadměrném zneuţívání sociálních dávek, o velkých daních pro podnikatele, které je nutí je protizákonně neplatit (a jít cestou daňových úniků), o trestání úspěšných, někdy je chudoba aţ kriminalizována. Výsledkem jsou systematické škrty v sociálních výdajích, v kaţdé zemi trochu jiné podle míry politického boje, které jsou nejčastěji zdůvodňovány potřebou zvýšit odpovědnost za sebe sama – nezaměstnaného za svou práci, rodiče za děti, nemocného za své zdraví a starého občana za nedostatek celoţivotních úspor. Zdá se, ţe se díky tomuto trendu v Evropě daňová zátěţ přesouvá z firem na zaměstnance a vcelku, jak říkají někteří sociologové, se přerozděluje zdola nahoru.47 V souvislosti s globalizací a sociálním státem nelze nezmínit jeden podstatný faktor, který má dopad na konkurenceschopnost Evropy – tímto faktorem je Čína. Od počátku svých modernizačních reforem v roce 1978 vykazuje Čína vysoký růst ekonomiky, charakterizovaný růstem HDP. Běţný účet platební bilance Číny je setrvale v přebytku. Devizové rezervy byly v roce 2009 odhadovány na bilion dolarů, jsou největší na světě a pokrývají téměř dvojnásobek ročního dovozu zboţí.48 Čína svou konkurenceschopnost zakládá na levné práci, jak je to v rozvojovém světě obvyklé. Mzda v přepočtu směnným kurzem měny činí jen asi 5 % úrovně Rakouska a celkové náklady práce včetně nemzdových nákladů práce činí přibliţně necelá 4 % úrovně Rakouska. Tato pro zahraničí levná práce v Číně však – na rozdíl od rozšířených představ – není zaloţena na neúměrně nízké reálné mzdě (vyjádřené v paritě kupní síly). Mzda v paritě kupní síly činí 636 EUR, tj. 27 % úrovně Rakouska (a 64 % úrovně České republiky). Lze říci, ţe v Číně reálná mzda přibliţně odpovídá úrovni produktivity práce. Proto vyspělým evropským zemím nepomohou závody ve mzdovém či daňovém podbízení. Lacinost práce a cenová propast je vytvářena výhradně kurzovým přepočtem – extrémně nízkým kurzem čínské měny, který dosahuje jen pětiny její kupní síly. Extrémně nízký kurz měny však není 47

VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 16 48 PICK, Miloš. Stát blahobytu nebo kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989 – 2009, první vydání. Jihlava: Ekon, 2009. ISBN: 978-80-902831-4-5. str. 139-140

48

zvláštností Číny, ale byl nerozvinutým zemím vnucen přijatou neoliberální strategií Světové obchodní organizace. Ta nedává těmto ekonomikám dostatečně dlouhé přizpůsobovací období na překonání extrémně nízké a extrémně diferencované úrovně produktivity, a také jim vnucuje předčasnou liberalizaci zahraničního obchodu, která jim ponechává extrémně nízký kurz měny jako jediný nástroj ochrany před důsledky takto zaostávající produktivity. Čína před přijetím do Světové obchodní organizace – podle jejích pravidel a poţadavků – postupně sníţila svou průměrnou míru celní ochrany ze 43 % v roce 1992 na 11 % v roce 2003.49 Tato politika je však dlouhodobě neudrţitelná. Je nejnákladnější cestou přizpůsobování rozvojových zemí. Čína při tomto takto vynuceném nízkém kurzu měny můţe v průměru exportovat za ceny na úrovni pětiny cen vyspělého světa, ale tím čtyři pětiny svého exportu vyváţí vlastně „bezplatně“. Takto při svém podílu exportu na HDP vyspělým zemím daruje odhadovaných asi 13 % svého HDP – čtyřikrát více, neţ činí její přebytek běţného účtu platební bilance. Tato extrémní diskriminace nevyspělých zemí se však následně obrací vůči vyspělým zemím, které nemohou čelit tak extrémní cenové konkurenci a tudíţ hrozí stěhování pracovních míst ve výrobách a sluţbách z vyspělých zemí za levnou prací do rozvojových zemí. Konkurenceschopnost zaloţená na levné práci pak přitom ještě více neţ toky zboţí a sluţeb ovlivňuje toky kapitálu za levnou prací. Přivádí do zemí s levnou prací nejen investice spojené se znalostmi, ale i s asymetrickou, vícepatrovou dělbou práce – technologicky náročné komponenty importované z vyspělých zemí „obaluje“ jednoduchou levnou domácí prací.50 V současné době dochází k razantnímu úbytku pracujících v průmyslu, kde bylo snadnější trvale zvyšovat produktivitu práce, a k jejich přesunu do sektoru sluţeb s podstatně niţší produktivitou práce. Díky stále dokonalejší lékařské péči stárne veškerá populace (někde dokonce vymírá, protoţe se rodí málo dětí), tudíţ zajistit stále vzrůstající skupinu důchodců je pro platný systém stále obtíţnější. Rodinná mzda, kterou disponoval otec jako ţivitel rodiny, jiţ neexistuje, práce se stala tzv. flexibilní, nejenom ţe pracuje většina ţen, ale mnozí pracují v několika pracovních poměrech najednou, v nichţ ovšem nemají pevné pracovní smlouvy. Skutečností dnešních dnů je pak rozvoj nadnárodních podniků, které v zájmu maximalizace

49

PICK, Miloš. Stát blahobytu nebo kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989 – 2009, první vydání. Jihlava: Ekon, 2009. ISBN: 978-80-902831-4-5. str. 144-145 50 PICK, Miloš. Stát blahobytu nebo kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989 – 2009, první vydání. Jihlava: Ekon, 2009. ISBN: 978-80-902831-4-5. str. 145

49

svých zisků bez zábran přesouvají své výroby do zemí s nízkou cenou pracovní síly, prodávají své výrobky v zemích s vysokou kupní cenou a daně přiznávají jen v těch zemích, kde je to pro ně výhodné, nejraději v tzv. daňových rájích. Národní státy mají stále menší moţnost jejich počínání ovlivnit, naopak lákají je do země, dávají jim různé výhody, soutěţí mezi sebou a škrtají v sociálních výdajích, aby sníţily cenu práce.51

3.4 Sociální zabezpečení v zemích jiţní Evropy ( Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko ) 52 Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko byly v průběhu modernizace v devatenáctém století stále zaostalé zemědělské země. Přerod v moderní země se zde udál na pozadí silné podpory státu, který dal vzniknout určité specifické verzi „asistovaného kapitalismu“. Rychlá modernizace s sebou nesla nárůst sociálních konfliktů a implikovala radikalizaci dělnické třídy. Přerod k demokracii byl v těchto zemích obtíţný a to zejména z toho důvodu, ţe zde docházelo ke konfliktům mezi radikální levicí a radikální pravicí. Dvacáté století tak přineslo do těchto zemí dlouhotrvající autoritářské reţimy: dvě desetiletí fašismu v Itálii, čtyři desetiletí frankismu ve Španělsku, půl století trvající diktátorský reţim v Portugalsku a opakující se období autokratické vlády v Řecku. Zmíněné čtyři země byly aţ do osmdesátých let 20. stol. v rámci západní Evropy v podstatě zaostalejšími zeměmi. V průběhu osmdesátých let dochází v těchto zemích na jejich trhu práce k podstatným změnám: poklesu zemědělství, restrukturalizaci ekonomiky a nárůstu flexibility pracovního trhu. Pro země jiţní Evropy je charakteristické, ţe sociální pomoc zde hraje marginální roli, a to ze třech důvodů: je zde tradičně zakořeněna role rodiny, funguje zde černá ekonomika a státní administrativa je celkově na nízké úrovni. Lze říci, silný důraz na rodinné vazby a 51

VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-8677112-1. str. 15 52 CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 618-627

50

rozvinutá černá ekonomika jsou vlastně poptávkovou stranou sociální ochrany, zatímco nerozvinutý, nesprávně fungující státní administrativní aparát je nabídkovou stranou. Nízká úroveň státní administrativy spolu s důrazem na rodinné vazby a rozvinutou černou ekonomikou v podstatě znemoţňovala rozvoj dovedností a technik, které jsou nezbytné k tomu, aby došlo k rozvoji specifických individuálních sociálních práv. Jinými slovy, kombinace faktorů jako jsou rozvětvené rodinné klany, velký počet lidí pracujících na volné noze, neformální černá ekonomika, vyhýbání se zdanění a institucionálně slabý administrativní aparát, vedla k tomu, ţe nemohlo dojít ke vzniku takových sociálních záchranných sítí, jako jinde v západní Evropě. Od počátku devadesátých let dochází ve zmiňovaných zemích k rozsáhlým reformám. A to i díky tomu, ţe v době kdy vstoupila v platnost Mástrichtská smlouva (v roce 1993) – předjímající maximální deficit veřejných financí 3 % HDP do roku 1998 – měly tyto země poměrně vysoký deficit. Portugalský deficit byl 7,1 %, španělský 7.3 %, italský 9,5 % a řecký 16,3 %. Průměr EU v té době byl 6 %. Reformy se zaměřily zejména na omezení štědrých důchodů pro historicky privilegované skupiny zaměstnanců, zavedení sociální záchranné sítě, která fungovala na půdorysu minimálních mezd a cílených sociálních dávek, rozvinutí rodinných benefitů a sluţeb pro rodiny (s ohledem na genderovou rovnost) a na potlačení černé ekonomiky a vyhýbání se daním. Spolu s reformami také došlo k velkému přenosu moci shora směrem k regionům. V průběhu devadesátých let bylo Španělsko (a stejně tak Itálie) svědkem procesu rozsáhlé decentralizace kompetencí ve zdravotní péči a sociálních sluţbách. Hlavní výzvou však byla reforma pracovního trhu. Došlo k zavedení flexibilnějších pracovních smluv, racionalizaci dávek v nezaměstnanosti a rozsáhlé reformě sluţeb proti nezaměstnanosti. Španělsko, v porovnání s Itálií, udělalo na poli trhu práce větší pokrok neţ Itálie – v letech 1997, 2001 a 2006 došlo ke změnám zákonů týkajících se práce (zlepšovaly jednak sociální práva lidí, kteří pracovali na částečný úvazek a jednak jejich šanci na získání stálého zaměstnání). Od poloviny nultých let 21. stol. Španělsko značně urychlilo modernizaci svého sociálního modelu a zbylé tři země nechalo daleko za sebou. Zapaterova vláda zavedla nové nahlíţení na ţeny a mladé lidi ohledně zaměstnání a sociální rovnosti. V roce 2006 byl 51

zaveden velice progresivní zákon o genderové rovnosti a dále také zákony týkající se péče o děti a staré lidi. Zaměstnanost ţen rapidně stoupla (z 30,7 % v roce 1993 na 53,2 % v roce 2007). V Portugalsku sice dosahuje zaměstnanost ţen 62 %, nicméně v Řecku jen 47,4 % a v Itálii 46,3 %. V Itálii došlo k výrazným strukturálním reformám. Itálie se pokusila zastavit expanzi zaostalého penzijního systému, který byl velmi nákladný, a udělat si tak prostor pro podporu rodin a rozvoje další sociální péče. K důchodové reformě došlo v roce 1992 a dále pak v letech 1995, 1997, 2004 a 2007. Takzvané Diniho reformy z roku 1995 kompletně změnily systém vyplácení penzí (vyplácení penzí spojily s mnoţstvím příspěvků od daného jednotlivce). Mezi lety 1993 a 2005 došlo k podpisu mnoha úmluv upravujících sociální otázky – došlo k nárůstu sociálních dávek pro rodiny a široké reformě sociálních a asistenčních sluţeb. Modernizace sociálního systému v Portugalsku byla hlavním cílem socialistické vlády, která zde byla u moci mezi lety 1995–2005. Došlo k široké reformě zajištění proti nezaměstnanosti, nárůstu podpory různých rekvalifikačních kurzů a k zahrnutí místních podniků a sdruţení do péče o nejvíce zranitelné skupiny pracujících. V roce 1996 byl podepsán inovativní pakt sociální stability, který do řešení sociálních otázek zahrnoval právě místní lokální organizace. Stranou výraznější modernizace sociálního systému zůstalo Řecko. V devadesátých letech sice došlo k určitým reformám v mnoha sektorech a k celkovému posunu v sociální oblasti na základě směrnic a doporučení EU, avšak tempo inovace různých institucí bylo velice pomalé. Fragmentovanost řecké společnosti znemoţnila širší společenský a politický konsenzus na nutných reformách. Řecká vláda se více neţ jednou pokusila zavést změny na poli penzijního systému, avšak neúspěšně. Byla tak otevřena cesta k následující krizi (a to nejen penzijního systému). Lze konstatovat, ţe řecký penzijní systém je zřejmě nejhorší v celé Evropské unii.

52

3.5 Sociální zabezpečení v severských zemích ( Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko ) 53 Pro sociální model severských zemí je charakteristická aktivní role státu. Velkou roli zde hraje široký veřejný sektor a hluboké povědomí obyvatel o společném blahu – to vše v rámci trţní ekonomiky. Negativa ohledně skandinávského modelu jsou pak spatřována zejména ve vysokých veřejných výdajích a vysoké míře zdanění. Tyto obecné atributy však v severských zemích doplňují jistá vlastní specifika. Pro skandinávské země je charakteristické rozdělení moci mezi církví a státem v důsledku Reformace a konvertování k Luteránství – coţ vedlo k transferu péče o chudé z beder církve na bedra státu. Dalším specifickým prvkem pro tyto země bylo poskytnutí značné autonomie rolníkům. Rolníci spolu s dělníky a vyšší třídou tvoří základ skandinávského třídního systému, který implikuje určitou mezi-třídní spolupráci v sociálních otázkách. Charakter sociálního zabezpečení v severských zemích dále dokresluje určující role levicových stran na tvorbu sociálního systému po druhé světové válce a důraz na genderovou problematiku v těchto zemích. Pro zmiňované země je také typické rozšíření místních, z veřejných peněz financovaných, zdravotních a sociálních sluţeb – důraz je zde kladen na subsidiaritu a saturování potřeb co nejširší populace.

3.6 Země kontinentální západní Evropy ( Německo, Francie, Belgie, Rakousko, Holandsko ) 54 Typickým znakem systému SZ v těchto zemích (v menší míře pro Holandsko) je, ţe v těchto zemích funguje primárně jako určitý „doručovací mechanismus“, ve kterém se přístup 53

CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 587-592 54 CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. str. 601-615

53

k „dávce“ odvíjí zejména od záznamu o odvedené práci – v závislosti na výši výdělku. Největší podíl na financování systému zde mají příspěvky zaměstnanců a zaměstnavatelů. Peníze zde měly na starost kolektivní povinné fondy sociálního pojištění – tyto fondy v minulosti nebyly ani soukromé a ani v péči státu (mají původ v různých zaměstnaneckých spolcích 19. stol. ). Hlavním cílem těchto fondů bylo poskytnout finanční prostředky pojištěnci, který to zrovna potřebuje. Od devadesátých let tento systém však doznává změn. Charakteristickým prvkem sociálního zabezpečení v těchto státech byl (a po druhé světové válce došlo k utuţení tohoto přístupu) předpoklad, ţe je to muţ, kdo vydělává a ţiví rodinu a ţe ţena je ta, kdo je doma a stará se o děti – případně o závislé prarodiče. Tento předpoklad formoval podobu systému SZ v těchto zemích. Dalším charakteristickým prvkem zmiňovaného systému fondů je jeho silná fragmentace (například v koncem osmdesátých let šlo v Německu napočítat 1200 různých regionálních zaměstnaneckých nebo firemních zdravotních fondů). Ohledně penzijních fondů lze vysledovat jednoduché schéma – jiná pravidla pro dělníky a jiná pro bílé límečky. Tento kontinentální „Bismarkův“ systém v posledních desetiletích doznává podstatné transformace (zejména s ohledem na vyšší nezaměstnanost a evropskou integraci). Od poloviny devadesátých let lze sledovat sérii rozhodnutí zaměřených na stabilizaci sociálních výdajů. Tyto reformy byly zaměřeny na redukci mnoţství sociálních výdajů a zároveň na zachování daného schématu celého systému. Hlavním nástrojem na omezení benefitů bylo posílení vazby mezi mírou příspěvků do systému a následnou mírou čerpání ze systému. Po roce 2000 lze vysledovat další změny. V Německu v roce 2001 Reisterova penzijní reforma implikovala další omezení státních penzí – zároveň ale otevřela cestu moţnosti získávat penzi i díky osobním nebo zaměstnaneckým důchodovým spořením. Dalšími reformami, které v Německu proběhly v raných nultých letech 21. stol. byly čtyři takzvané Hartzovy reformy. Tyto reformy hluboce transformovaly německý trh práce a pojištění v nezaměstnanosti a mimo jiné zavedly instituci nízkopříjmových prací. Reformy systému zdravotní péče mezi lety 2003 – 2007 déle zavedly zvýšení příspěvků od pacientů a vzájemné soutěţivé prostředí mezi poskytovateli zdravotního pojištění a v neposlední řadě také implementovaly nová daňová opatření. Reforma politiky nezaměstnanosti ve Francii z roku 2001 poţadovala větší aktivitu ze strany nezaměstnaných na jedné straně a na straně druhé se pojila s určitými benefity pro 54

zaměstnané. Reforma penzí z roku 2003 implikovala sníţení penzí pro státní zaměstnance, zároveň ale vytvořila penzijní spořící systém dvojího druhu – individuální a zaměstnanecký. Déle byly ve Francii v průběhu nultých let zvýšeny příspěvky pacienta na ambulantní zdravotní péči a celkově byla zvýrazněna role soukromého zdravotního pojištění v této oblasti. V letech 2004–2008 zdravotní reforma zvýšila kontrolu národních a veřejných regionálních orgánů nad péčí o nemocničního pacienta. V Rakousku v nultých letech došlo k harmonizaci systému zejména díky omezení schématu průběţného placení příspěvků a zavedení soukromého pilíře. Byly zde také zpřísněny podmínky pro vyplácení dávek v nezaměstnanosti a zároveň proklamována snaha o zvýšení pracovních příleţitostí pro lidi bez potřebných schopností. Co se týká zdravotní péče, došlo k nárůstu spoluúčastnického financování na jedné straně a poklesu příspěvku zaměstnavatelů na straně druhé. Současně také došlo k nárůstu výdajů v soukromé zdravotní sféře, který je však doprovázen vznikem nových státních úřadů, majících dozorčí úlohu. V Belgii došlo zejména ke změně výše minimální mzdy a podmínek odchodu do předčasného důchodu. Státní penze poskytované skrze systém SZ se sníţily natolik, ţe došlo k tomu, ţe lidé museli začít spoléhat na zaměstnanecké a soukromé fondy. Vandenbrouckeův zákon z roku 2003 implikuje zakotvení těchto fondů v systému. V Holandsku došlo zejména ke zpřísnění výdejů dávek pro nezaměstnané (je zde nutný pohovor s nezaměstnaným před získáním nároku na dávku). Shrneme-li vývoj sytému SZ ve zmiňovaných zemích, můţeme pozorovat dvě různé tendence. Jednak vstup veřejného sektoru do systému sociální péče a jednak rozdělení populace na na pojištěné účastníky a ty ostatní, kterým se zpřísňují podmínky na získání dávky. Lze říci, ţe v současné době se sociální zajištění vztahuje na méně lidí a ti, na které se vztahuje, jiţ nejsou zajištěni tak dobře jako dřív.

55

3.7 Země východní a střední Evropy ( Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovinsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko ) 55 Sociální systémy v těchto zemích byly dlouhou dobu pod vlivem komunismu, který se pojil se státní kontrolou a financováním sociálních otázek ze státního rozpočtu. Vrcholu tento systém dosáhl v sedmdesátých letech, kdy poskytoval základní zdravotní péči a vzdělání, penze a sociální pojištění, příspěvky rodinám, bydlení a i příspěvky na potravu – to vše pro široké vrstvy populace. Síla komunistického sociálního státu byla v šíři celkového zajištění základních potřeb. Nicméně centrální plánování, které se pojilo s komunistickým systémem ekonomiky implikovalo rigiditu, neefektivnost a chronický nedostatek v podstatě všeho – coţ mělo samozřejmě i dopad na sociální sféru. Mezi lety 1989 a 1991 došlo k transformaci tohoto systému. Většina vlád zde aplikovala makroekonomické reformy na základě liberalizace, privatizace a stabilizace – tyto reformy zpravidla vedly k přechodné recesi, inflaci a fiskální krizi. Nastalé změny se samozřejmě pojily i s transformací sociálního systému. Jeho reformy skoncovaly se státním monopolem ohledně sociálního zajištění, zdravotní péče a vzdělání. Plošné dávky byly nahrazeny cílenějšími a zároveň došlo ke zpřísnění jejich vydávání. Došlo také k návratu k předkomunistické bismarkovské tradici financování penzí a jiného sociálního pojištění z peněz sraţených ze mzdy. Byl také deregulován pracovní trh. Transformace neprobíhala ve všech zmiňovaných zemích stejně. Česká republika a Slovinsko si zachovaly nejvíce solidární sociální systém, který potlačoval výraznější chudobu a nezaměstnanost. Obecně lze konstatovat, ţe tyto dvě země silně odmítly liberální reformy. Maďarsko a Polsko byly v tomto ohledu někde na půli cesty, zatímco baltské státy spolu s Bulharskem, Rumunskem a Slovenskem (obecně chudší státy) implementovaly změny mnohem radikálněji. Vliv EU na sociální politiku států z tohoto oddílu nebyl příliš velký (a to ani po jejich vstupu do EU). Většina důleţitých kompetencí zůstala na místních vládách, které v praxi implementovaly různé formy sociálního zabezpečení – od liberálních aţ po sociálně demokratické. 55


56

Nejpodstatnější změnou bylo nahrazení státem financovaného systému systémem příspěvkovým. Penzijní systém zmiňovaných zemí v současné době vychází z mixu průběţných příspěvků (tzv. pay-as-you-go systém) a soukromého spoření. Hlavní rozdíly spočívají v objemu příspěvků a v tom, zda-li jsou povinné nebo ne. Pojištění proti nezaměstnanosti funguje ve všech státech a co se týká různých sociálních dávek, ty jsou pod Evropským průměrem. Všechny státy postupně zavedly dobře rozvinutý, státem financovaný systém rodinných a mateřských dávek, včetně porodních grantů, mateřské dovolené a rodinných přídavků. Na území jednotlivých států se vedou diskuse jakou formu přerozdělování pouţít – zda-li universalistickou metodu, či metodu specifické alokace dávek na základě jednotlivých případů. Skutečností však zůstává, ţe všechny státy garantují existenční minimum a financují alespoň nějako obecnou sociální pomoc z vybraných daní. I přesto to v celém regionu zůstává přes 16 milionů lidí na hranici chudoby (v roce 2006). Zdravotní péče byla privatizována a zdravotní pojištění pokrývá více jak 90 procent populace – soukromé financování nabralo na síle, avšak státní finance stále hrají prim. Základní vzdělání je neplacené a přístupné všem – problémem je však romská menšina, která často základní vzdělání nedokončí. Dalším problémem současnosti je trh práce a jeho flexibilita. Do regionu přiteklo mnoho investic, avšak ekonomické zotavení nepřineslo odpovídající mnoţství nových pracovních míst.

3.8 Podrobný souhrn stavu sociálního zabezpečení ve vybraných státech EU56 57 58 3.8.1 Belgie Belgický systém SZ zaměstnanců zahrnuje následující oblasti: - dávky v nemoci a dávky v mateřství - dávky v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání - dávky v případě úmrtí 56

Internetové stránky administrativy Spojených států amerických zabývající se sociálním zabezpečením. Dostupné z WWW: . 57 Internetové stránky Evropské komise. Dostupné z WWW: . 58 Internetové stránky Evropského informačního systému. Dostupné z WWW: .

57

- dávky v invaliditě - dávky ve stáří a pozůstalostní dávky - dávky v nezaměstnanosti - rodinné dávky Všechny dávky vyplácené na výše zmíněné oblasti SZ se řídí podle momentální ţivotní situace pojištěného a dle jasně stanovených pravidel. Zaměstnavatel musí splnit potřebné formality a pojistit zaměstnance v systému SZ. Není třeba, aby se zaměstnanec přihlásil v jakékoli instituci. Jediná výjimka se týká zdravotního a nemocenského pojištění. SZ je z právního hlediska federální záleţitostí, která spadá do kompetence ministra sociálních věcí, ministra zaměstnanosti, ministra pro státní správu, ministra pro důchody a velká města, ministra pro otázky střední třídy, státního tajemníka pro sociální věci a státního tajemníka, který má na starost boj proti chudobě. Státní úřad sociálního zabezpečení je veřejná instituce, jejímţ úkolem je výběr příspěvků a rozdělování financí mezi úřední instituce zodpovědné za sociální záleţitosti. Oblasti nemoci, mateřství a invalidity spravuje státní institut pro nemocenské pojištění a pojištění pro případ invalidity, který hlavně rozděluje finance mezi různé pojišťovny zodpovědné za dávky. Výběr pojišťovny je svobodný s výjimkou zaměstnanců Belgických státních drah. Oblast starobních a pozůstalostních důchodů spravuje Státní úřad pro důchody. Ţádost o důchod se podává prostřednictvím místní správy ve městě, v němţ má ţadatel bydliště. Oblast pracovních úrazů spravuje Fond pro pracovní úrazy, nemoci z povolání pak Fond pro nemoci z povolání. Rodinné dávky spravuje Státní úřad pro rodinné dávky pro zaměstnance. Hlavními úkoly tohoto státního úřadu je rozdělovat finanční zdroje mezi různé kompenzační pokladny a působit jako kompenzační pokladna pro zaměstnavatele, kteří jsou u úřadu pojištěni. Oblast nezaměstnanosti spravuje Státní úřad zaměstnanosti a jeho regionální útvary, které rozhodují o nároku příslušné osoby. Většina oblastí SZ je financována prostřednictvím „celkové finanční správy“ (tzv. gastion globale). Zaměstnanec musí platit příspěvky na sociální zabezpečení, jejichţ výše odpovídá určenému procentuálnímu podílu z jeho platu (strhává zaměstnavatel). Základní 58

příspěvek zaměstnavatelů a zaměstnanců činí 37,84 % (24,77 % zaměstnavatel a 13,07 % zaměstnanec). Systém zdravotního pojištění v současné době kryje všechny osoby, které v Belgii pobývají legálně, tedy i nezaměstnané. Aby však člověku vznikl nárok na zdravotní péči, musí být pojištěn u jedné ze zdravotních pojišťoven a příspěvek nesmí být niţší neţ minimální stanovená částka. Všichni zaměstnanci, kteří jsou vázáni pracovní smlouvou mají nárok na dávky, pokud jsou pojištěni u zdravotní pojišťovny a mají doklad o platbě minimální výše příspěvků. Zároveň musí mít odpracováno 120 dní po období 6 měsíců před získáním nároku na dávky a musí u nich být uznána pracovní neschopnost. V průběhu prvního období vyplácí dávku zaměstnavatel. Kancelářští pracovníci dostávají po dobu 1 měsíce 100 % svých příjmů. Manuálně pracující dostávají 100 % (během prvních 7 dnů pracovní neschopnosti), 60 % (od 8. do 14. dne pracovní neschopnosti) nebo platbu formou doplňkového příspěvku. Doplňkové pojištění začíná v okamţiku, kdy končí období zaručeného příjmu od zaměstnavatele. To znamená po 2 týdnech pracovní neschopnosti v případě manuálně pracujících a po 1 měsíci v případě kancelářských pracovníků. Výše doplňkové dávky činí 60 % platu. Strop braný v úvahu pro náhradu činí na den 124,0057 EUR. Pokud je člověk i po roce stále v pracovní neschopnosti, mohou mu být přiznány dávky v invaliditě. Všechny zaměstnankyně vázané pracovní smlouvou a obdobné kategorie osob mají nárok na dávky v mateřství (nezaměstnané invalidní ţeny jsou také ale kryty). Pro získání nároku na věcné dávky musí jedinec zaplatit minimální výši příspěvků. Minimum pro rok 2010 činí 4162,47 EUR (do 21 let věku) a 5549,96 EUR pro 21 let a starší. Minimální doba pojištění činí 6 měsíců při 120 dnech skutečné pracovní činnosti nebo náhradních období. V případě dávky v mateřství je také nutné po dobu 6 měsíců platit příspěvky. Těhotné ţeny mohou vyuţívat mateřské dovolené v délce 15 týdnů. Tato lhůta se prodluţuje na 17 týdnů v případě narození více dětí. Výše dávek v mateřství se vypočítává takto: v případě zaměstnankyň 82 % platu bez omezení po dobu prvních 30 dnů a 75 % platu do určité výše od 31. dne nebo v případě prodlouţení; v případě nezaměstnaných ţen činí základní výše dávek během prvních 30 dnů aţ 60 % ušlé mzdy – výše základní dávky se zde rovná částce dávky v nezaměstnanosti.

59

Pracovník, který si v důsledku nemoci nebo postiţení můţe vydělávat maximálně 1/3 běţného výdělku pracovníka v téţe kategorii, je povaţován za invalidu. Nárok na invalidní dávky zaniká s dosaţením důchodového věku (65 let pro muţe i ţeny). Aby jedinec mohl pobírat dávky v invaliditě, musí také být pojištěn u zdravotní pojišťovny, mít odpracovaných 120 dní po období 6 měsíců, být uznán práce neschopným po dobu jednoho roku a prokázat, ţe byly placeny příspěvky v minimální výši. Na osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) se v Belgii vztahují zvláštní ustanovení. Dávky v invaliditě dosahují 65 % předchozích příjmů, pokud jsou vyţivovány další osoby. Pokud není ţádná v péči, sniţuje se tato částka na 55 % pro osaměle ţijící osobu nebo na 40 % pro osobu ţijící s druhem/druţkou. Výše dávek je omezena – strop je stanoven na 124,0057 EUR. Nárok na starobní dávky mají v Belgii v zásadě všechny osoby, které pracovaly na základě pracovní smlouvy. Na zaměstnance v domácnosti na částečný úvazek se vtahují zvláštní pravidla. Zaměstnanci, muţi i ţeny, mají nárok na předčasný odchod do důchodu, jakmile dosáhnou věku 60 let za předpokladu, ţe vykonávali výdělečnou činnost po dobu 35 let. Obvyklý věk odchodu do důchodu je u obou pohlaví stanoven na 65 let. Výjimky existují pro horníky, námořníky a letecký personál civilního letectví – tito mohou do důchodu odejít dříve. Důchodcům je povoleno pracovat, pokud pobíraná mzda nepřesahuje určitý strop. Na belgické OSVČ se vztahují zvláštní ustanovení. Pojistné krytí se u důchodu vztahuje na starobní důchod přiznávaný zaměstnancům, příspěvek na vytápění poskytovaný horníkům v důchodu a příspěvek na dovolenou. Výše starobního důchodu závisí na délce odpracovaného období v zaměstnaneckém poměru v Belgii na příjmech pobíraných během těchto období, které se přizpůsobují ţivotním nákladům v době výpočtu důchodu. Starobní důchod se vypočítává ze základu v hodnotě 1/45 celkové výše důchodu za kaţdý odpracovaný rok. Pro námořníky a horníky platí zvláštní podmínky. Důchod dosahuje 60 % průměrné mzdy pobírané po celou dobu pracovního ţivota. Dosahuje 75 % vyţivuje-li jedinec manţela/manţelku. Zaručený minimální starobní důchod za dobu odpracovanou v celé délce činí 15676,44 EUR (domácnost) nebo 12540,1 EUR (osaměle ţijící osoba) za rok. V případě, ţe odpracovaná léta odpovídají minimálně 2/3 doby odpracované v celé délce, vypočítává se poměrně. Maximální důchod pak závisí na maximálním limitu pro roční výdělek (maximální důchod pro zaměstnance v současnosti činí – v případě osaměle ţijící osoby – 23852,76 EUR). 60

Pozůstalý má nárok na pozůstalostní důchod od 45. roku věku, přičemţ horní hranice do kdy jsou dávky pobírány není dána.Pozůstalý má nárok na 80 % aktuálního nebo hypotetického starobního důchodu pojištěnce, vypočítaného v sazbě pro manţelský pár, kde jeden z páru je vyţivovanou osobou. V případě rozvodu se důchod vypočítá jako starobní důchod, ale pouze na základě 62,5 % příjmu se sníţením o osobní příjem. Období mimo manţelství se nezohledňují. Zaručený minimální pozůstalostní důchod za dobu odpracovanou v celé délce činí 11868,82 EUR za rok a v případě, ţe odpracovaná léta odpovídají minimálně 2/3 doby odpracované v celé délce, vypočítá se poměrně. Maximální důchod závisí na maximálním limitu pro roční výdělek. Od 1.1 2010 činí maximální důchod pro pozůstalého zaměstnance 22956 EUR, coţ odpovídá maximálnímu starobnímu důchodu osaměle ţijící osoby. V případě pracovního úrazu má pojištěnec nárok na dávky v neschopnosti, výdaje na zdravotní péči a související výdaje a náhradu cestovních výdajů. Po dobu celkové dočasné neschopnosti dostává kaţdá osoba, která utrpěla pracovní úraz 90 % průměrné denní mzdy. Po určité době se můţe opět nastoupit do práce nebo se neschopnost potvrdí. Po potvrzení neschopnosti se vyplácí roční dávka po dobu 3 let. Během tohoto období můţe být případ znovu posouzen. Na konci tohoto tříletého období se dávka mění na doţivotní rentu. V případě smrtelného úrazu vzniká nárok na doţivotní rentu pozůstalému manţelovi ( manţelce ) a na dočasnou rentu pro děti. V Belgii existují i dávky vyplácené v případě nemoci z povolání. Co se týká rodinných dávek má na ně Belgičan nárok i pokud pracuje jako zaměstnanec, nebo je nezaměstnaný, invalida, či důchodce. Ohledně dávek v nezaměstnanosti platí, ţe zaměstnanci jsou zásadně pojištěni proti riziku nezaměstnanosti nezávisle na počtu hodin odpracovaných denně či týdně. Státní zaměstnanci po jednostranném přerušení pracovního vztahu rovněţ mohou pobírat dávky v nezaměstnanosti. Aby člověk mohl pobírat dávky v nezaměstnanosti, musí: - mít odpracovaný minimální počet dní (312 aţ 624) během určitého období (18 aţ 36 měsíců) předtím, neţ můţe podat ţádost. Délka tohoto období se liší podle věku - ztratit zaměstnání a nepobírat mzdu z důvodů, které nemohl ovlivnit - být zaregistrován jako uchazeč o zaměstnání u příslušných sluţeb zaměstnanosti a odpovídat na kaţdou vhodnou nabídku zaměstnání 61

- aktivně hledat zaměstnání - být práce schopný - být ve věku do 65 let Denní výše dávek v nezaměstnanosti závisí na průměrné mzdě, na situaci v rodině a na době, po kterou je člověk nezaměstnaný. Pokud je na nezaměstnané osobě závislá rodina a tato osoba je jediným ţivitelem rodiny, má nárok na 60 % předchozího výdělku, maximálně však 53,64 EUR a minimálně 40,32 EUR denně. Nezaměstnaná osoba bez vyţivovaných osob má první rok nezaměstnanosti nárok na 60 % předchozího výdělku (maximálně však 53,64 EUR a minimálně 33,87 EUR denně) a poté na 55 % (maximálně však na 41,89 EUR denně). Nezaměstnaná osoba bez vyţivovaných osob a ţijící s osobami, které mají příjem, má první rok nezaměstnanosti nárok na 60 % předchozího výdělku (maximálně však 53,64 EUR a minimálně 25,39 EUR) a poté na 40 % (maximálně však na 31,14 EUR a minimálně na 25,39 EUR). Později pobírá paušální částku ve výši 17,89 EUR. V Belgii také existují pravidla pro dávky vázané na minimální zdroje, tj. Zaručený příjem pro starší občany, příspěvek k náhradě příjmů a jiné dávky. Existuje zde také systém dlouhodobé péče.

3.8.2 Francie Francouzský systém SZ zahrnuje pět hlavních částí: - obecný systém, který pokrývá většinu zaměstnanců, jakoţ i další kategorie osob (studenty, příjemce některých dávek, občany s pobytem ve Francii), které k němu v průběhu let přistoupily - zvláštní zaměstnanecké systémy, z nichţ některé pokrývají všechna rizika a některé pouze starobní pojištění (ostatní rizika státních příslušníků spadají do obecného systému) - systém pokrývající odvětví zemědělství, který zahrnuje všechna rizika, avšak ve dvou odlišných správách: soukromí zemědělci a zaměstnanci v odvětví zemědělství

62

- systémy samostatně výdělečně činných osob nepracujících v zemědělství: tři samostatné systémy starobního pojištění (řemeslnící, obchodníci a podnikatelé v průmyslu, svobodná povolání) a jeden systém nemocenského pojištění - systémy pojištění pro případ nezaměstnanosti a systémy povinného penzijního připojištění Obecný systém je pak rozdělen do čtyř oblastí: - nemoc, mateřství, invalidita a úmrtí - pracovní úrazy a nemoci z povolání - starobní důchody - dávky pro rodiny Kromě výše zmíněného ve Francii existují také kolektivní systémy připojištění s povinnou či dobrovolnou účastí. Tyto systémy jsou vytvořené v rámci určité profesní činnosti (pro určité podniky či odvětví) a pokrývají zejména starobní důchody a pojištění pro případ nemoci či invalidity. Tyto jednotlivé systémy si můţe kaţdá osoba doplnit o další soukromá připojištění. Všechny systémy spadají do pravomocí ministerstev, která mají na starosti sociální zabezpečení, zemědělství, práci a rozpočet. Státní zdravotní zaměstnanecká pojišťovna (tzv. CNAMTS) spravuje první dvě výše uvedené oblasti odlišným způsobem. Na místní úrovni existují pod dohledem CNAMTS dva druhy orgánů bez vzájemné hierarchické vazby: fondy důchodového pojištění a ochrany zdraví při práci a primární zdravotní pojišťovny. Oblast týkající se starobních důchodů spravuje Státní fond důchodového pojištění. Rodinné dávky spravuje Státní fond rodinných příspěvků, který vykonává dohled nad jednotlivými fondy rodinných příspěvků. Výběr pojistného na místní úrovni zajišťují Úřady pro vybírání příspěvků sociálního zabezpečení a rodinných přídavků (tzv. URSSAF). Na tyto úřady dohlíţí Ústřední instituce pro orgány sociálního zabezpečení, jejímţ úkolem jen kontrolovat peněţní toky v rámci kaţdé oblasti z hlediska přidělovaných a skutečně vyplácených prostředků na jednotlivých účtech. Smluvní systém pojištění pro případ nezaměstnanosti je řízen Státní unií pro zaměstnanost v průmyslu a obchodě, která převádí vyplácení dávek na úřady práce a vybírání dávek na URSSAF. 63

Základní důchodové pojištění je doplněno o průběţně financované systémy povinného připojištění zaměstnanců. Systém SZ je financován z příspěvků na státní pojištění odváděných zaměstnavateli a zaměstnanci a z daňových výnosů. Pracující Francouz je povinen platit příspěvky na sociální zabezpečení, jejichţ výše se rovná určitému procentu ze mzdy. Zaměstnavatel tyto příspěvky srazí ze mzdy a odvede příslušnému orgánu odpovědnému za jejich výběr. Pokud se jedná o OSVČ, platí si tyto příspěvky tato osoba sama, přičemţ základem pro jejich výpočet je příjem z výdělečné činnosti. Nárok na zdravotní péči mají osoby vykonávající výdělečnou činnost (zaměstnanci nebo OSVČ) nebo osoby, které mají trvalý pobyt a pravidelně pobývají na francouzském území, jakoţ i jimi vyţivované, tj. nezaopatřené osoby. Nárok na dávky vzniká především na základě profesní příslušnosti nebo podobného kritéria (po splnění určitých předpokladů). V oblasti zdravotní péče pokrývá obecný systém 85 % všech osob zaměstnaných v soukromém sektoru, státních úředníků, jakoţto i osob, které mají trvalý pobyt a pravidelně pobývají ve Francii a na které se nevztahuje ţádné jiné pojištění. Věcné dávky poskytované státním příslušníkům v rámci zemědělského systému a systému OSVČ nepracujících v zemědělství jsou sladěny s dávkami obecného systému. Pojištěnec má nárok na proplacení zdravotní péče pro sebe a osoby, které vyţivuje. Jednotlivé základní systémy pokrývají přibliţně 75 % výdajů domácností na zdravotní péči – roli zde tedy hraje spoluúčast (od které však mohou některé případy být osvobozeny). Roli zde hraje i připojištění – pokud ho nezajišťuje zaměstnavatel, můţe se Francouz připojistit u některé vzájemné pojišťovny. Pokud jsou něčí příjmy nízké, můţe taková osoba vyuţít bezplatného zdravotního připojištění k univerzálnímu zdravotnímu pojištění, které jí umoţní proplacení nákladů v plné výši. Peněţité dávky v nemoci (denní příspěvky) se přiznávají osobám, u kterých bylo lékařsky potvrzeno, ţe nemohou vykonávat výdělečnou činnost. Tyto dávky odpovídají jistému procentu ušlého výdělku. Všichni zaměstnanci mají nárok na nemocenské dávky po dobu své pracovní neschopnosti z důvodu nemoci počínaje 4. dnem pracovní neschopnosti. Peněţité dávky se pak vyplácí pod podmínkou, ţe pojištěnec platí pojistné nebo odpracoval minimální stanovenou dobu. Výše dávky v nemoci představuje určité procento (50 % nebo 66,66 % v případě příjemců se třemi dětmi). 64

Co se týká dávek v mateřství, jedinec musí být pojištěn po dobu alespoň 10 měsíců před předpokládaným datem porodu. Z tohoto pojistného jsou pak placeny náklady na porod a následnou poporodní péči. Následné peněţité dávky jsou poskytovány pod podmínkou úplného ukončení veškeré výdělečné činnosti. Matka je povinna odejít alespoň na 8 týdenní dovolanou a má nárok na celkem 16 týdnů dovolené (od třetího dítěte na 26 týdnů). V případě adopce můţe být dovolená rozdělena mezi otce a matku. Doba otcovské dovolené je stanovena na 11 po sobě následujících dnů, v případě narození dvou a více dětí na 18 po sobě následujících dnů. Výše denních příspěvků se rovná průměrné denní mzdě za poslední 3 měsíce aţ do horní meze sociálního zabezpečení, přičemţ je stanovena jejich minimální výše. Od této referenční mzdy se odečítá povinné, zákonem stanovené a smluvní pojistné a všeobecný příspěvek na sociální zabezpečení. OSVČ pracující v odvětví zemědělství i mimo ně mohou rovněţ nárokovat peněţité dávky v mateřství nebo otcovství – jedná se o paušální dávky nebo příspěvky. Nárok na dávky v invaliditě má kaţdá osoba pojištěná v rámci systému sociálního zabezpečení ve věku do 60 let, která ztratila 2/3 své pracovní schopnosti soustavné výdělečné činnosti, která byla pojištěna po dobu alespoň 12 měsíců a která prokáţe, ţe byla v zaměstnaneckém poměru. Jestliţe je osoba nadále schopna vykonávat výdělečnou činnost, bude se její důchod rovnat 30 % její průměrné mzdy za 10 let s nejlepším výdělkem, děleno 10, jestliţe odpracovala 10 let (popřípadě děleno menším, pokud odpracovala méně let), a to aţ do maximální stanovené částky. Jestliţe daná osoba není schopna vykonávat ţádnou výdělečnou činnost, bude se její důchod rovnat 50 % mzdy vymezené výše, a to aţ do maximální stanovené částky. V případě, ţe se tato osoba neobejde bez pomoci třetí osoby, bude její důchod navýšen o další částku. Také platí, ţe příjemce invalidního důchodu má nárok na proplacení zdravotní péče pro sebe a své rodinné příslušníky. Příjem při invaliditě můţe být také doplněn o peníze, které osoba získá, pokud byla připojištěna. Starobní důchod se vztahuje na zaměstnance v soukromém sektoru, kteří dostávají základní dávku poskytovanou obecným systémem nebo systémem pro odvětví, a doplňkovou dávku poskytovanou institucemi sloučenými ve sdruţení AGIRC (Všeobecná asociace institucí důchodového pojištění pro pracovníky v managementu) a ARRCO (Asociace pro systémy penzijního připojištění zaměstnanců). Přihlášení do systému penzijního připojištění je povinné. Na OSVČ se rovněţ vztahují povinné základní systémy a systémy připojištění. 65

Základní důchody, které vyplácejí specifické pojišťovací systémy pro řemeslníky, maloobchodníky, podnikatele v průmyslu a soukromé zemědělce, jsou postaveny na roveň důchodů obecného systému. Aby člověk mohl získat plný důchod, musí splňovat podmínku minimální doby pojištění a dosaţení určitého věku, přičemţ dosaţený věk vzroste postupně z 60 na 62 let (v roce 2018) a v případě nesplnění podmínky týkající se doby pojištění z 65 na 67 let (v roce 2023). V systému penzijního připojištění platí stejná pravidla, co se týče věku pro odchod do důchodu, avšak není zde ţádná minimální doba pojištění. Starobní důchod se pak vypočítavá na základě tří prvků: průměrné roční mzdy (25 let s nejvyšší mzdou), důchodové sazby (27,5 aţ 50 % ) a příspěvků do daného systému. U pojištěnců narozených po roce 1947 se výpočet průměrné roční mzdy provádí na základě 25 let s nejvyšší mzdou. Jestliţe bude osoba chtít ve věku mezi 60 a 62 lety pobírat starobní důchod v plné výši (50 %), musí předtím dosáhnout doby pojištění 160 aţ 165 čtvrtletí v jednom nebo více systémech základního důchodu. Sazba ve výši 50 % se přiznává automaticky bez ohledu na dobu pojištění v případě, ţe pojištěnec dovrší 65 aţ 67 let věku. Kaţdý pojištěnec, jehoţ důchod je vypočítán v plné sazbě, obdrţí minimální důchod zvaný příspěvkové minimum. Nicméně jestliţe se důchod vypočítá v plné sazbě, avšak na základě doby pojištění v systému, která je kratší neţ počet čtvrtletí poţadovaný v návaznosti na věk pojištěnce, toto minimum se vypočítá v poměru podle skutečné doby pojištění u obecního systému. Důchod se také zvyšuje, pokud poţivatel důchodu měl nebo vychoval alespoň 3 děti, vykonával činnost při zdravotním postiţení nebo vyţadoval pomoc od třetí osoby při kaţdodenních povinnostech. Co se týká dávek pro pozůstalé, v obecném systému a souvisejících systémech se pozůstalostní důchod vyplácí pozůstalé manţelce nebo pozůstalému manţelovi, kterým je 55 let a více, nebo méně neţ 55 let (v případě invalidního vdovského důchodu). Pojištění pro případ úmrtí pak předpokládá za určitých podmínek vyplacení paušální částky osobám, které byli ke dni úmrtí úplně a trvale vyţivovány pojištěncem. Invalidní vdovský/vdovecký důchod se přiznává vdovám a vdovcům mladším 55 let, kteří jsou invalidní a jejichţ pracovní či výdělečná schopnost je v důsledku invalidity sníţena o 66,66 %. K důchodu vdovy/vdovce se připočte příplatek, který odpovídá paušální částce vyplácené za kaţdé dítě, pokud pozůstalý vyţivuje alespoň jedno dítě ve věku do 16 let. V 66

rámci doplňkových systémů připojištění ARRCO a AGIRC činí výše pozůstalostního důchodu 60 % důchodu zesnulého manţela nebo manţelky. Jestliţe je vdovec či vdova rozveden/a a jiţ se znovu neoţenil/nevdala, rozděluje se důchod poměrně podle doby délky trvání manţelství. Výše pohřebného se pak rovná 90násobku základní denní mzdy pojištěnce. Zaměstnanci (pracující nebo nepracující v odvětví zemědělství) a soukromí zemědělci jsou zařazeni do okruhu osob povinně pojištěných pro případ pracovních úrazů. Osoba má v následku pracovního úrazu nárok na zdravotní péči a nemocenské dávky, případně na důchod v důsledku trvalé pracovní neschopnosti. Je-li osoba zaměstnancem, má nárok na nemocenské dávky počínaje prvním dnem pracovní neschopnosti. Dávka v nemoci se rovná 60 % denního hrubého výdělku po dobu prvních 28 dnů a následně 80 % této mzdy, a to do maximální výše 0,834 % roční horní meze sociálního zabezpečení.. Denní dávky v nemoci soukromých zemědělců jsou paušální a vyplácí se od osmého dne pracovní neschopnosti. Rodinné dávky se ve Francii pak aplikují v souvislosti s: porodným nebo příspěvkem při převzetí dítěte (v případě adopce); základním příspěvkem; doplatkem za volbu vzdělávání dítěte; doplatkem za volbu způsobu péče o dítě; rodinnými přídavky v pravém slova smyslu (přídavky na děti); doplňkovým rodinným příspěvkem; příspěvkem na bydlení; příspěvkem na speciální vzdělání; příspěvkem na výţivu; příspěvkem na zahájení školního roku; denním příspěvkem na přítomnost rodiče. Dávky v nezaměstnanosti mohou nárokovat pouze zaměstnanci a to jen při splnění následujících podmínek: jen ti, kteří přišli nedobrovolně o své pracovní místo; ti, kteří jsou evidování jako uchazeči o zaměstnání a souhlasí s účastí na individualizovaném plánu určeném pro jejich návrat do pracovního procesu; ti, kteří skutečně a nepřetrţitě hledají nové zaměstnání; ti, kteří jsou fyzicky způsobilí pracovat; ti, kteří nesplňují podmínky pro přiznání plného důchodu; a konečně jen ti, kteří doloţí, ţe se účastnili systému pojištění pro případ nezaměstnanosti po dobu nejméně 4 měsíců během posledních 28 měsíců. Denní příspěvek se přitom skládá z fixní sloţky a z pohyblivé sloţky, která se rovná 40,4 % referenční mzdy, přičemţ dávka nemůţe být niţší neţ 57,4 % referenční mzdy a ani přesáhnout 75 %. Doba vyplácení dávky v nezaměstnanosti činí 4 aţ 24 měsíců (případně 36 měsíců, jestliţe je příjemci 50 let a více) a závisí na předcházející době pojištění a na věku uchazeče o zaměstnání.

67

Ve Francii také existují pravidla pro minimální příjem – jedná se o takzvaný příjem aktivní solidarity, který je poskytován těm, kdo nemají dostačující příjem. Dále zde existují: příspěvek pro dospělé osoby se zdravotním postiţením; příspěvek solidarity pro staré osoby a doplňkový příspěvek v invaliditě; příspěvek zvláštní solidarity; přechodný příspěvek v nezaměstnanosti.

3.8.3 Německo Systém SZ v Německu zahrnuje pět druhů pojištění: nemocenské pojištění, pojištění pro případ odkázanosti na dlouhodobou péči, důchodové pojištění, úrazové pojištění a pojištění pro případ ztráty zaměstnání. Zákonné důchodové pojištění organizuje Svaz německého důchodového pojištění, Regionální úřady německého důchodového pojištění, Německé důchodové pojištění pro horníky, ţelezničáře a námořníky a penzijní fondy pro zemědělce. Zákonné nemocenské pojištění je v rukou přibliţně 160 pojišťoven, z nichţ některé působí regionálně (např. místní zdravotní pojišťovny) a některé působí na celostátní úrovni (např. většina úhradových pojišťoven). Tyto pojišťovny jsou přístupné všem pojištěncům bez ohledu na povolání či pracovní poměr u určité společnosti (výjimkou je pojišťovna pro námořníky a zemědělské pojišťovny pro zemědělce). Kromě několika zvláštních kategorií (např. státní úředníci, soudci, vojáci) podléhají všichni pracovníci povinnému pojištění, pokud jejich odměna za práci za jeden rok nepřesahuje maximální vyměřovací limit. Pro zaměstnávání mladistvých platí zvláštní předpisy. Zdravotní pojišťovny řídí výběr celkové výše příspěvků pro všechna odvětví. Dále v Německu existuje tzv. zákonné pojištění pro případ odkázanosti na dlouhodobou péči. Kaţdá zákonná zdravotní pojišťovna zřídila pojistný fond pro oblast dlouhodobé péče, který má vlastní odpovědnost za poskytování dávek příjemcům, kteří potřebují dlouhodobou péči.

68

Co se týká zákonného úrazového pojištění, příslušné organizace zákonného úrazového pojištění jsou úrazové pojišťovny pro průmyslová a zemědělská odvětví a úrazové pojišťovny pro veřejný sektor. Zákonné pojištění pro případ ztráty zaměstnání je povinné a zajišťuje se Spolkový úřad práce. Úřad se dělí na ústředí, oblastní ředitelství a místní úřady. Zákonné pojištění se vztahuje na všechny zaměstnance (dělnické profese, administrativní pracovníci, učni a mladé zdravotně postiţené osoby). Samosprávu jednotlivých odvětví sociálního zabezpečení vykonávají zasedání zástupců a zasedání představenstva či správní rady sloţené ze stejného počtu zástupců zaměstnavatelů a pojištěnců. V oblasti pojištění pro případ ztráty zaměstnání jsou jako třetí strana přizváni i zástupci veřejného sektoru. Samospráva úhradových pojišťoven zahrnuje pouze zástupce pojištěnců. V oblasti dohledu nese za odvětví nemocenského pojištění a pojištění pro případ odkázanosti na dlouhodobou péči odpovědnost spolkové ministerstvo zdravotnictví. Spolkové ministerstvo práce a sociálních věcí je odpovědné za starobní, pozůstalostní a invalidní důchody, úrazové pojištění a pojištění pro případ ztráty zaměstnání. Systém sociálního zabezpečení je financován z příspěvků na státní pojištění odváděných zaměstnavateli a zaměstnanci a prostřednictvím výnosů z daní. Pokud pracovník v Německu vykonává výdělečnou činnost, z níţ má příjmy přesahující stanovenou minimální výši příjmu, je povinen platit příspěvky na nemocenské pojištění, na pojištění pro případ odkázanosti na dlouhodobou péči, na pojištění pro případ ztráty zaměstnání a na důchodové pojištění. Výše příspěvků v rámci zákonného pojištění představuje určité pevné procento jeho platu. V zásadě polovinu příspěvků hradí sám a druhou zaměstnavatel. OSVČ hradí samy veškeré příspěvky na své nemocenské pojištění, na pojištění pro případ odkázanosti na dlouhodobou péči a na důchodové pojištění. Příspěvky na úrazové pojištění hradí výlučně zaměstnavatel. Za platbu všech příspěvků je odpovědný zaměstnavatel. Odečte podíl pracovníka z kaţdého jeho platu. Vybírání celkové výše příspěvků spravují pro všechna odvětví sociálního zabezpečení zákonné zdravotní pojišťovny. Celkové příspěvky na nemocenské pojištění nyní představují 15,5 % pracovníkova platu aţ do kaţdoročně stanovené výše – v roce 2011 činil tento limit 45550 EUR ročně. 7,3 69

% příspěvku hradí zaměstnavatel. Pokud finanční poţadavky příslušných zdravotních pojišťoven nejsou kryty z příspěvků odvozených z příjmů, pojišťovny mohou vybrat doplňkový příspěvek, který nezávisí na výši příjmů. Pokud průměrný doplňkový příspěvek v rámci zákonného zdravotního pojištění přesahuje 2 % pracovníkových příjmů, podléhajících pojištění, má pracovník nárok na sociální vyrovnávací dávku. Výše příspěvku na pojištění pro případ odkázanosti na dlouhodobou péči činí 1,95 %. Bezdětní pojištěnci narození od roku 1940 hradí po dosaţení věku 23 let ještě doplňkový příspěvek ve výši 0,25 %. Limit pro zákonné nemocenské pojištění a pojištění pro případ odkázanosti na dlouhodobou péči v roce 2011 činil 45550 EUR ročně. U všeobecného důchodového pojištění v roce 2011 činila celková výše 19,9 % příjmů do výše limitu pro výpočet příspěvků. Polovinu příspěvku hradí zaměstnavatel. Pro všechny obyvatele (pokud jejich příjem nepřesáhne limit ve výši 49950 EUR) platí všeobecná povinnost stát se pojištěncem v rámci veřejného či soukromého zdravotního pojištění. Na dávky zdravotní péče pak mají nárok tyto osoby: zaměstnanci a osoby, které se účastní odborné přípravy, včetně učňů; důchodci s dostatečnou dobou pojištění; nezaměstnaní pobírající podporu v nezaměstnanosti; zdravotně postiţené osoby v chráněném zaměstnání; osoby, které se účastní profesní rehabilitace, a osoby podstupující přípravu na určitý druh zaměstnání ve zvláštních zařízeních odborné přípravy pro pomoc mládeţi; studenti úředně uznávaných vysokých škol; zemědělci a jim vypomáhající rodinní příslušníci; umělci a spisovatelé; osoby bez jiného nároku na zajištění sluţeb zdravotní péče (za určitých podmínek). Platí, ţe není vyţadováno rozhodné období. Co se týká nároku na peněţité dávky v nemoci, v Německu platí, ţe pokud je zaměstnanec v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, zaměstnavatel mu bude nadále vyplácet mzdu bez ohledu na týdenní či měsíční pracovní dobu. Nárok na pokračování vyplácení mezd existuje pouze v případě, ţe pracovní poměr trval nepřetrţitě po dobu 4 týdnů. Obecně pak platí, ţe pokud je zaměstnanec v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci a pokud za ni není odpovědný, zaměstnavatel mu bude i nadále vyplácet mzdu během prvních 6 týdnů pracovní neschopnosti. Nemocní, jejichţ mzdu nehradí nebo nadále nehradí zaměstnavatel, mají nárok na denní peněţitou dávku v nemoci, hrazenou zdravotní pojišťovnou. Je vyplácena ve výši 70 % zaměstnancova běţného čistého příjmu. Peněţité dávky v nemoci jsou hrazeny 70

do ukončení pracovní neschopnosti v souladu s lékařským potvrzením. V případě jedné nemoci však mohou být hrazeny maximálně po dobu 78 týdnů během tří let. Na konci tohoto tříletého období je platba dávek na další období moţná jen za určitých podmínek. Pobírání dalších dávek, jako je invalidní důchod nebo dávky za zahraničí, je důvodem ke zrušení nebo sníţení peněţitých dávek v nemoci. Německý systém ohledně dávek v mateřství nebo otcovských dávek je zařízen tak, ţe všechny ţeny poţívající věcné dávky nemocenského pojištění mají rovněţ nárok na věcné dávky v těhotenství a po porodu. K věcným dávkám v mateřství patří: lékařská péče a pomoc porodní asistentky během těhotenství a porodu; pomoc porodní asistentky a v případě potřeby i lékaře při porodu; léky, obvazový materiál a jiné zdravotní pomůcky; úhrada nákladů v případě porodu v nemocničním zařízení; domácí ošetřovací péče; pomoc v domácnosti. Dávky v mateřství se pak vyplácejí 6 týdnů před porodem a 8 týdnů po porodu. Nárok na dávky v invaliditě se pojí se skutečností, ţe ţe všechny osoby pojištěné z titulu povinného důchodového pojištění (tj. všichni zaměstnanci a určité skupiny osob samostatně výdělečně činných s výdělkem přesahujícím minimální příjem) jsou pojištěny pro případ invalidity. K získání invalidního důchodu musí pracovník prokázat, ţe přispíval na pojištění nejméně po dobu 60 měsíců. Zároveň také musí prokázat, ţe přispíval na povinné pojištění po dobu tří z 5 let předcházejících pracovní neschopnosti. Výše důchodu závisí na výši příspěvků na sociální zabezpečení zaplacených během celé doby vašeho pojištění. Kromě doby placení příspěvků mohou mít vliv na výši důchodu období osvobozená od platby pojistného nebo období placení sníţených příspěvků. Co se týká starobních dávek, kaţdá osoba pojištěná z titulu povinného důchodového pojištění (tj. všichni zaměstnanci a určité skupiny osob samostatně výdělečně činných s výdělkem přesahujícím minimální příjem) má nárok i na dávky v rámci starobního důchodového pojištění. Do výpočtu odpracované doby v délce 5, 15 a 25 let se zahrnují všechny kalendářní měsíce, kdy pracovník platil příspěvky, a doba výchovy dítěte mladšího 3 let. Do odpracované doby v délce 35 let se zahrnují veškerá období zakládající nárok na důchod. To je třeba případ doby vzdělání a doby výchovy dítěte mladšího 10 let. Pracovník se můţe rozhodnout, zda při dosaţení věku 65 let poţádá o pobírání starobního důchodu nebo jestli poţádá pouze o částečný důchod, plný důchod jenţ mu bude 71

později vyplácen, bude navýšen o částku ve výši 0,5 % měsíčně (6% ročně) částky, o níţ předtím nezaţádal. U všech osob narozených po roce 1963 bude platit standardní důchodový věk 67 let. Bude stále moţné, aby pojištěnci odešli do důchodu ve věku 65 let, aniţ by se jejich důchod sníţil, pokud dovršili 45 let povinného odvádění pojistného na základě zaměstnání a poskytování péče a doby výchovy dětí mladších 10 let. Za zmínku také stojí, ţe nejsou stanovena ţádná omezující pravidla týkající se souběţného pobírání příjmu v určité výši a řádného starobního důchodu. Existují také podmínky pro zaţádání o předčasný důchod. Výše důchodu pak v takovém případě závisí především na výši příspěvků na sociální zabezpečení zaplacených během celé doby pojištění. Kaţdá osoba pojištěná z titulu povinného důchodového pojištění má nárok na dávky pro pozůstalé. Narok na vdovský/vdovecký důchod je podmíněn potřebnou dobou pojištění v délce 5 let odvádění pojistného. Sirotčí důchod je po úmrtí pojištěnce pak v zásadě přiznáván dětem do věku 18 let. Věkový limit je prodlouţen do 27 let, jestliţe sirotek studuje nebo se účastní odborné přípravy na budoucí zaměstnání. Vdovský nebo vdovecký důchod činí 25 % plného invalidního důchodu zesnulé osoby (tzv. malý vdovský/vdovecký důchod). Výplata této dávky je omezena na 2 roky. Důchod je navýšen v případě, ţe se příjemce stará o dítě, pokud dosáhl věku 45 let (od roku 2012 se tento věkový limit postupně navyšuje na 47 let v roce 2029) nebo pokud je jeho výdělečná schopnost sníţena na 55 % (pak se jedná o tzv. velký vdovský/vdovecký) důchod. Vdovy a vdovci, kteří vychovali děti mají navíc nárok na příplatek. V případě rozvodu se společně nabytá práva na starobní a důchodové pojištění dělí mezi bývalé manţele. Sirotčí důchod pro jednostranně osiřelé děti činí 10% důchodu zesnulého rodiče navýšených o sirotčí příplatek. V případě oboustranně osiřelých dětí činí důchod 20 % důchodu zesnulých rodičů navýšených o sirotčí příplatek. Nárok na dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání mají ti, kdo mají úrazové pojištění. Úrazové pojištění je povinné zejména pro dělníky a osoby účastnící se odborné přípravy. Toto pojištění kryje zejména dávky na zapojení do pracovního procesu, dávky na začlenění do společnosti, dávky v případě dlouhodobé péče. Přídavky na děti se vyplácejí na všechny děti do věku 18 let (184 EUR na první dvě děti, 190 EUR na třetí dítě a 215 EUR na čtvrté dítě). Poté na ně má dítě nárok (za splnění daných podmínek). Rodičovský příspěvek je vyplácen matce nebo otci, za předpokladu , ţe oba rodiče ţijí s dítětem ve stejné domácnosti a sami je vychovávají. Rodiči je tato dávka 72

vyplácena po dobu, po kterou nevykonává výdělečnou činnost více neţ 30 hodin týdně. Můţe být vplácen do té doby, neţ dítě dosáhne věku 14 měsíců. Podmínkou pro získání dávek v nezaměstnanosti je: zaregistrování se na úřadě práce; být nezaměstnaný nebo vykonávat výdělečnou činnost po dobu kratší neţ 15 hodin týdně; být k dispozici úřadu práce – přijmou jakékoli vhodné zaměstnání; mít odpracovanou dobu potřebnou ke vzniku nároku na dávku, tzn. během posledních dvou let vykonávat po dobu nejméně 12 měsíců výdělečnou činnost. Dávka nebude přiznána pokud pracovník: ukončil svůj pracovní poměr z vlastní iniciativy; odmítl práci, kterou mu úřad nabídl; odmítl účast na rozumných opatřeních směřujících k nalezení práce; ignoruje ţádost o nahlášení informací úřadu práce nebo se včas nezaregistruje jako uchazeč o zaměstnání. Pro účely výpočtu dávky se zohledňuje průměrná denní mzda za poslední rok do maximální dávky ve výši 5500 EUR měsíčně ve starých polkových zemích a 4800 EUR měsíčně v nových spolkových zemích. Příjemci s dětmi pobírají 67 % čistého příjmu, zatímco bezdětní příjemci pobírají 60 % čistého příjmu. Doba placení dávek pak závisí na době placení příspěvků a na věku příjemce, přičemţ maximální doba činí 24 měsíců. V Německu pak také existuje nárok na dávky vázané na minimální zdroje pro osoby, které nejsou schopny si zajistit vlastní existenci. Existují zde také dávky na dlouhodobou péči v případě “odkázanosti”.

3.8.3 Velká Británie Systém SZ ve Spojeném království zahrnuje: - systém státního pojištění (National Insurance Scheme, NIS), z něhoţ jsou poskytovány peněţité dávky v nemoci, nezaměstnanosti, v případě úmrtí partnera, důchodové dávky, atd. Nároky na tyto dávky vznikají při placení příspěvků státního pojištění - státní zdravotní sluţbu (National Health Service, NHS), jeţ poskytuje lékařskou a zubní péči a sluţby optika a kterou mohou běţně vyuţívat bezplatně pouze osoby s trvalým bydlištěm ve Velké Británii a Severním Irsku - rodinné dávky a program daňového kreditu pro děti, z nichţ jsou poskytovány peněţité dávky osobám vychovávajícím děti 73

- nepříspěvkové dávky pro některé kategorie osob zdravotně postiţených nebo sociálních pracovníků - další příspěvky hrazené zaměstnavatelem, jeţ jsou vypláceny zaměstnancům po narození dítěte nebo přijetí dítěte k adopci Příspěvky do systému státního pojištění se dělí do pěti kategorií: 1 ) Zaměstnanec je povinně platit základní příspěvky kategorie 1 dle hlavní sazby, jestliţe jeho plat přesahuje primární prahové hodnoty. Tyto příspěvky představují určité procento jeho týdenního platu do určité výše příjmů a jsou z jeho platu sráţeny. Jestliţe je jeho plat vyšší neţ primární prahová hodnota, budou mu rovněţ sráţeny příspěvky z platu – jde o tzv. dodatečnou sazbu. Jestliţe je zaměstnancův plat niţší neţ primární prahová hodnota a zároveň přesahuje dolní hranici příjmů, má se za to, ţe zaměstnanec uhradil příspěvky na ochranu svého nároku na dávky. Jestliţe jeho plat přesahuje sekundární prahovou hodnotu, zaměstnavatel platí sekundární příspěvky kategorie 1. Příspěvky zaměstnavatele nejsou sráţeny z platu zaměstnance – hradí je zaměstnavatel. 2 ) Jako osoba samostatně výdělečně činná, jestliţe zaměstnancovy příjmy přesahují hranici částky osvobozené od placení příspěvků z důvodu nízkých příjmů, je zaměstnanec povinen platit příspěvky kategorie 2. Výše příspěvků kategorie 2 je pevně stanovena. Jestliţe se zaměstnancovy zdanitelné příjmy nebo zisky pohybují mezi hranicí pro pouţití individuálního sníţení daně z příjmu a horní hranicí příjmů, má zaměstnanec rovněţ povinnost platit příspěvek kategorie 4. Jsou-li zaměstnancovy příjmy nad hranicí příjmů, budou mu rovněţ z platu sráţeny příspěvky v dodatečné sazbě. Příspěvky kategorie 4 se nezapočítávají pro účely pobírání dávek. 3 ) Příspěvky kategorie 3 jsou dobrovolné příspěvky, které se pouţívají pouze na základní starobní důchod a na základní vdovecké/vdovské dávky. Je moţné je platit, pokud zaměstnanec nemá povinnost platit základní příspěvky kategorie 1, pokud je osvobozen od placení příspěvků kategorie 2 nebo pokud placené příspěvky nestačí na vznik nároku na výše uvedené dávky. Výše příspěvků kategorie 3 je pevně stanovena. 74

4 ) Na některé kategorie osob, jako jsou námořníci a letci, se pouţívají zvláštní pravidla. 5 ) Jste-li zaměstnavatel, můţete mít také povinnost platit příspěvky kategorie 1 za většinu věcných dávek poskytnutých zaměstnancům jako například za pouţívání vozidla k soukromým účelům a za spotřebované pohonné hmoty Obecně platí, ţe peněţité dávky státního pojištění závisí na zaplacených příspěvcích. Aby zaměstnanci vznikl nárok na dávky, musí zaplatit minimální výši příspěvků. Nárok na lékařskou péči včetně péče poskytované zubními lékaři a očními optiky naopak na příspěvcích na státní pojištění nezávisí. Tento nárok zaměstnanci ve Velké Británii přizná státní zdravotní sluţba (National Health Service) a v Severním Irsku sluţba zdravotní a sociální péče (Health and Social Care Service). Za poskytování většiny dávek sociálního zabezpečení odpovídá Ministerstvo práce a důchodů. Daňová a celní správa Spojeného království pak odpovídá za výběr a evidenci příspěvků a za vyměřování a výplatu daňových kreditů pro rodiny s nezaopatřenými dětmi a pracující osoby s nízkými příjmy. Zajišťuje i správu rodinných přídavků a přídavků na poručnickou péči. Správu dávky na bydlení a úlevy na obecní dani zajišťují orgány místní správy. Ministerstvo pro podnikání, inovace a kvalifikaci odpovídá za rozvoj politiky a právních předpisů týkajících se rodičovské dovolené a mzdy. Zaměstnavatelé nesou odpovědnost za vyplácení zaměstnavatelem hrazené denní podpory v nemoci, mateřských dávek, příspěvků v otcovství a příspěvků při adopci. Úřady státní zdravotní sluţby získávají finanční příspěvky na zajišťování sluţeb zdravotní péče pro příslušné místní obyvatelstvo prostřednictvím smluv se sdruţeními zdravotní péče (NHS Trusts) a ostatními poskytovateli sluţeb a odborníky. Sluţby sociální péče zajišťují nebo nakupují místní orgány na základě finančního a legislativního rámce, který určuje Ministerstvo zdravotnictví. Systém sociálního pojištění je ve Spojeném království financován z příspěvků na státní pojištění odváděných zaměstnavateli a zaměstnanci a prostřednictvím výnosů z daní. Mezi dávkami odvozenými od pojištění, kategorie a výše příjmů / majetku jsou zřetelné rozdíly. 75

Co se týká zdravotní sluţby, ve Velké Británii jsou téměř všichni lékaři, praktičtí lékaři, optici a mnoho zubních lékařů součástí státní zdravotní sluţby (NHS). Při ošetření lékařem je nutné se ujistit, ţe praktikující subjekt je ochoten pacienta ošetřit v rámci NHS. Výdaje na soukromou péči nejsou NHS hrazeny, pacient si je hradí sám. O zaměstnanecký a podpůrný příspěvek můţe zaměstnanec ţádat, pokud je v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci zdravotního postiţení, jestliţe jeho nemoc trvá alespoň 4 dny a jestliţe v této době nemá nárok na denní podporu v nemoci hrazenou zaměstnavatelem. Za první 3 dny pracovní neschopnosti podpora poskytována není. Peněţité dávky v nemoci závisí na tom, zda-li zaměstnanec pracoval v rámci pracovní smlouvy a zda-li je nemocen po dobu alespoň 4 po sobě jdoucích dnů a pokud má průměrný týdenní výdělek nejméně ve výši dolní hranice příjmů. Podmínky placení příspěvků jsou takové, ţe od listopadu 2010 musí mít zaměstnanec zaplaceny příspěvky kategorie 1 nebo 2 za jedno ze dvou posledních daňových období předcházejících ţádosti o poskytování příspěvků a příjmy za tento rok musí představovat nejméně 26násobek dolní hranice příjmů pro tento rok. Dále zaměstnanec musí mít zaplaceny nebo mít na svém kreditu příspěvky kategorie 1 nebo 2 či jejich kombinaci nejméně ve výši 50násobku dolní hranice příjmů v obou daňových obdobích, která skončila před začátkem roku, v němţ je ţádost o poskytování podpory podána (od první lednové neděle jednoho roku do soboty před první lednovou nedělí následujícího roku). Zmiňovaná podpora nahrazuje nahrazuje příspěvky v pracovní neschopnosti placené státem, které hrazeny nejsou, pokud má tuto povinnost zaměstnavatel, a to do doby 28 týdnů jedné pracovní neschopnosti. Pokud je zaměstnanec nemocen i na konci období, po které je zaměstnavatel povinen dávky vyplácet, lze zaţádat o zaměstnanecký a podpůrný příspěvek, který vyplácí ministerstvo pro zaměstnanost a důchody. Dávky v mateřství a otcovské dávky fungují ve velké Británii následovně. Většina těhotných ţen můţe mít nárok na mateřské dávky od svého zaměstnavatele. Tyto dávky jsou poskytovány aţ po dobu 39 týdnů a to nejdříve 11 týdnů před předpokládaným termínem porodu. Aby vznikl nárok na tyto příspěvky, musí matka pro téhoţ zaměstnavatele odpracovat nepřetrţitě 26 týdnů, a to do 15. týdne před týdnem předpokládaného porodu (týden, kdy vzniká nárok na příspěvky), přičemţ průměrný týdenní plat musí dosahovat alespoň dolní hranice příjmů pro systém státního pojištění. Výše tohoto příspěvku závisí na průměrném týdenním výdělku matky. Dalším příjmem v mateřství je ve Velké Británii tzv. mateřský 76

příspěvek. Mateřský příspěvek lze pobírat pouze tehdy, pokud člověk nemá nárok na výše zmíněný příspěvek v mateřství hrazený zaměstnavatelem, je zaměstnán anebo je OSVČ a pokud výše jeho průměrných příjmů dosahuje alespoň prahové hodnoty pro mateřské příspěvky platné na začátku výkonu pracovní neschopnosti. Prahová hodnota pro tyto mateřské příspěvky je 30 GBP týdně, takţe ţadatel musí týdně vydělávat průměrně právě 30 GBP. Průměrný týdenní příjem se vypočítává za 13 týdnů během zkušebního období. Mateřský příspěvek je pak vyplácen maximálně po dobu 39 týdnů. Ve Spojeném království také existují takzvané základní příspěvky v otcovství, které jsou hrazeny zaměstnavatelem a doplňkový příspěvek v otcovství hrazený zaměstnavatelem. Tento příspěvek se vyplácí ve standardní výši, která činí 128,73 GBP týdně, nebo ve výši 90 % průměrného platu zaměstnance. Dávky v invaliditě můţe člověk získat, pokud má omezenou schopnost práce – potvrzenou po 13týdenní posuzovací fázi. Poté záleţí na tom, je-li ţadatel zařazen do skupiny pracovní činnosti. Pokud ano, bude se očekávat, ţe se ţadatel bude účastnit na pracovní činnost zaměřených pohovorů se svým osobním poradcem. Takto lze získat podporu, která pomůţe s přípravou na vhodnou práci. Druhou moţností je zařazení do skupiny podpory – neočekává se, ţe by člověk byl schopen jakékoli pracovní činnosti. Během 13týdenní posuzovací fáze se vyplácí základní příspěvek ve výši 67,5 GBP týdně. Od 14 týdne pak svobodná osoba ve skupině pracovní činnosti získává nejvýše 94,25 GBP a svobodná osoba ve skupině podpory nejvýše 99,85 GBP. Dalším prvkem s sociálním systému Spojeného království jsou starobní důchody a starobní dávky. Základní důchod je zde takový důchod, jehoţ správu zajišťují státní orgány. Odvozuje se od počtu let zakládajících důchodový nárok získaný placením příspěvků státního pojištění nebo započtených během celého pracovního ţivota ţadatele. O státní starobní důchod lze ţádat, jakmile je dosaţeno zákonného důchodového věku 65 let pro muţe (narozené do roku 1959) a 60 let pro ţeny (narozené do roku 1950). Zákonný důchodový věk se bude v letech 2024 aţ 2046 zvyšovat pro muţe i ţeny z 65 na 68 let věku. Za rok zakládající důchodový nárok se povaţuje daňový rok, kdy má pracovník dostatečný příjem na platbu příspěvků státního pojištění nebo se povaţuje za osobu, která příspěvky státního pojištění zaplatila, nebo jí byly započteny. V letech 2011-2012 tato částka pro zaměstnance činí 53,04 GBP. Muţi a ţeny, kteří dosáhnou zákonného důchodového věku nejdříve 6. Dubna 77

2010, potřebují pro plný základní důchod 30 let zakládajících důchodový nárok. Zaměstnanecké penzijní systémy se pak liší v jednotlivých podnicích (obecně ale existují dva druhy: systém související s platem nebo systém investiční), přičemţ zaměstnavatel je povinen nabídnout moţnost účasti na penzijním systému. Plný základní státní důchod činí 102,15 GBP týdně pro svobodnou osobu a 163,35 GBP pro manţelský pár, přičemţ pobíranou částku mohou ovlivnit konkrétní okolnosti. Nárok na dávky pro pozůstalé se odvíjí od toho, zda-li zesnulý splňoval určité vnitrostátní podmínky týkající se příspěvků pojištění. Existují tři druhy pozůstalostních dávek a to dávky zármutku (jednorázová paušální částka), příspěvek pro ovdovělé rodiče a příspěvek v zármutku. Co se týká dávek při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, musí být jasně prokázáno, ţe vznikly v souvislosti s výkonem povolání. Výši pobírané dávky pak ovlivní konkrétní okolnosti včetně věku a závaţnosti zdravotního postiţení. Tyto okolnosti posuzuje lékař v rozmezí stupnice od jednoho do 100 % - výše dávek závisí na stupni invalidity a pohybuje se v rozmezí od 30,06 GBP týdně pro 20 % postiţení po 150,3 GBP týdně u 100 % postiţení. Přídavky na děti jsou peněţité dávky, na které vzniká nárok, pokud jedinec vychovává jedno nebo více nezaopatřených dětí mladších 16 let, nebo 20 let, jestliţe dítě navštěvuje vzdělávání s denní docházkou. Existují dvě různé výše rodinných přídavků, přičemţ vyšší částka se vyplácí na nejstarší ( či jediné ) dítě: 20,3 GBP týdně na nejstarší a 13,4 GBP týdně na kaţdé další dítě. Aby jedinec mohl pobírat příspěvky pro uchazeče o zaměstnání, musí splňovat dvě podmínky týkající se vnitrostátního pojištění: musí mít zaplaceny příspěvky kategorie 1 ze svých příjmů odpovídající alespoň 26násobku dolní hranice příjmů během jednoho ze dvou referenčních daňových období, o které se ţádost opírá; dále musí mít zaplaceny nebo mít ve svém kreditu příspěvky kategorie 1 ze svých příjmů odpovídající alespoň 50násobku dolní hranice příjmů během obou referenčních daňových období, o které se ţádost opírá. Na tyto dávky vzniká nárok pouze na základě příspěvků na státní pojištění placených zaměstnanci. Příspěvky, které platí OSVČ se nezohledňují. Příspěvek pro uchazeče o zaměstnání je poskytován maximálně po dobu 182 dnů. Záleţí zde také na věku, maximální výše týdenního příspěvku je: 53,45 GBP pro ţadatele ve věku 16-24 let a 67,5 GBP pro osoby starší 25 let. 78

Ve Spojeném království také existuje minimální příjem, který představuje minimální úroveň podpory osobám ve věku od 16 let do věku, kdy vzniká nárok na státní důchod, které nejsou schopny pracovat na plný úvazek a jejichţ příjem (včetně dávek sociálního zabezpečení) a majetek je niţší neţ zákonem stanovená výše.

3.8.4 Španělsko Španělský systém SZ zahrnuje dvě úrovně neboli způsoby sociální ochrany: příspěvkový a nepříspěvkový systém. Příspěvkový systém sociálního zabezpečení se skládá z těchto dvou druhů příspěvkových reţimů: - z obecného reţimu, který se vztahuje na všechny zaměstnané osoby, které nejsou pojištěny v rámci zvláštních reţimů, stejně jako na některé kategorie státních úředníků - z pěti zvláštních reţimů pro pracovníky v zemědělství, OSVČ, pracovníky v domácnosti, horníky v uhelných dolech a pracovníky na moři Existuje rovněţ zvláštní zabezpečení pro studenty (školní pojištění). Kromě toho existuje zvláštní příspěvkový reţim pro státní úředníky. Co se týká nepříspěvkového systému, osoby ve stavu potřebnosti, jejichţ příjem nedosahuje určité zákonem stanovené výše, mají nárok na nepříspěvkové dávky. Na tyto mohou mít nárok i tehdy, pokud nikdy příspěvky na sociální zabezpečení neplatily, případně je platily, ale nemají nárok na výsledné dávky v rámci příspěvkového systému. Mezi tyto nepříspěvkové dávky patří: lékařská péče, důchodové a invalidní dávky, zvláštní podpora v nezaměstnanosti, rodinné příspěvky, nepříspěvkové dávky v mateřství ( nejsou podmíněny příjmy ). Některé kategorie osob kromě toho mohou ţádat o doplňkové dávky od ústředních či místních správních orgánů. Tato sociální podpora se poskytuje především starším a postiţeným osobám. Ve Španělsku také existuje zvláštní reţim pro státní úředníky. Španělský sociální systém spravují následující organizace. Jsou to Generální finanční správa sociálního zabezpečení, která má na starost evidenci podniků, zaměstnanců a samostatně výdělečných osob, ověřuje jejich stav zaměstnanosti a příspěvků na sociální zabezpečení, vybírá příspěvky a vyplácí veškeré dávky. Spravuje také rezervní fond 79

sociálního zabezpečení. Dále jsou to Státní úřad sociálního zabezpečení, který je zodpovědný za poskytování a výpočet veškerých peněţitých dávek vyplacených v rámci všech reţimů (s některými výjimkami), Úřad sociálního zabezpečení pro pracovníky na moři, Státní úřad pro řízení zdravotnictví - INGESA (zdravotní péči nicméně řídí zdravotní sluţby autonomních oblastí), Úřad pro problematiku seniorů a sociálních sluţeb, který spolu s autonomními oblastmi řídí vyplácení důchodů z nepříspěvkového systému a má na starost problematiku dlouhodobé péče a Státní veřejná sluţba zaměstnanosti, která má na starost správu dávek v nezaměstnanosti. Zvláštní reţimy pro státní úředníky spravují zvláštní veřejné organizace. Povinnost platit příspěvky vzniká od počátku výkonu výdělečné činnosti. Příspěvky se vypočítávají jako procentní sazba (sazba pojistného) ze základu pro výpočet příspěvků. Tyto základy a sazby pro výpočet příspěvků určuje kaţdý rok vláda. OSVČ si příspěvky na sociální zabezpečení hradí samy. Zaměstnancům se příspěvky strhávají z platu a Generální finanční správě sociálního zabezpečení je společně se svou částí příspěvku poukazuje zaměstnavatel. Příspěvky na pojištění pro případ pracovních úrazů a nemocí z povolání hradí v plné výši zaměstnavatel. Dávky na dlouhodobou péči financuje stát a autonomní oblasti společně s místními orgány a případně s účastí příjemců. Z daní se financují také rodinné dávky. Státní úředníci hradí příspěvky do příslušného pojistného programu a do penzijního fondu. Zdravotní péče má ve Španělsku takovou povahu, ţe pojištěni jsou pracovníci registrovaní a pojištění v systému sociálního zabezpečení nebo nacházející se v obdobné situaci. Za účelem vyplácení těchto dávek jsou pracovníci povaţováni za plně pojištěné, i kdyţ jejich zaměstnavatel nesplnil své povinnosti. Pojištěni jsou i důchodci a osoby, jimţ jsou pravidelně vypláceny dávky sociálního zabezpečení, kromě rodinných dávek na nezaopatřené děti. Přístup ke zdravotní péči mají také rodinní příslušníci pojištěnců, coţ za určitých podmínek zahrnuje: druha pojištěného, který ţije ve společné domácnosti; potomky pojištěnce, sourozence pojištěnce a osvojené děti bez omezení věku; adoptivní děti a nezletilé, kteří jsou v pěstounské péči; předky pojištěnce a jeho manţela/manţelky. Státní systém zdravotního pojištění hradí lékařské ošetření doma, například pro seniory a postiţené osoby, a ve zdravotních střediscích nebo nemocnicích, které mají smlouvu s autonomní oblastí nebo úřadem INGESA. Rehabilitace s poskytuje zdarma, pokud je podle ošetřujícího lékaře z lékařského hlediska nutná.

80

Nárok na peněţité dávky v nemoci vzniká při dočasné pracovní neschopnosti a poskytují se zaměstnancům, kteří se účastní systému sociálního zabezpečení a v důsledku nemoci nebo úrazu musejí přerušit svou činnost. Na peněţité dávky v nemoci má pak jedinec nárok pokud v předcházejících 5 letech hradil příspěvky po dobu nejméně 180 dní. Dávka se vyplácí po dobu maximálně 365 dní, kterou lze prodlouţit o dalších 180 dní pokud lékař potvrdí, ţe je pravděpodobné, ţe během této doby dojde k uzdravení. Zmiňovaná dávka v nemoci představuje 60 % z výpočtového základu (obvykle příspěvkový základ za předchozí měsíc) a vyplácí se od 4. dne poté, co se daná osoba ocitne v pracovní neschopnosti potvrzené lékařem, do 20 dne včetně (do 15. dne ji hradí zaměstnavatel). Od 21. dne se dávka zvýší na 75 % výše uvedeného výpočtového základu. Dávky v mateřství se poskytují zaměstnancům pojištěným v kterémkoli reţimu sociálního zabezpečení, kteří mají nárok na mateřskou/otcovskou dovolenou. Aby měl pojištěnec nárok na příspěvkovou dávku v mateřství v mateřství nebo otcovskou dávku, musí hradit příspěvky alespoň po nějakou dobu: 180 dní za 7 let bezprostředně předcházejících narození dítěte nebo 360 dní za celý profesní ţivot. Denní mateřské a otcovské dávky se vyplácejí po celou dobu trvání nároku a dosahují 100 % výpočtového základu. Výpočtový základ se stanoví tak, ţe se příspěvkový základ za měsíc předcházející odchodu na mateřskou dovolenou vydělí počtem dní, kdy byly příspěvky hrazeny. Ve Španělsku také existují speciální dávky při rizikovém těhotenství. Trvalá pracovní neschopnost je situace, kdy je zaměstnanec lékařem prohlášen za práci neschopného. U osob starších 65 let se dávka vyplácená v případě trvalé pracovní neschopnosti automaticky změní na starobní důchod, aniţ by to znamenalo jakoukoli změnu podmínek, za nichţ jsou tyto dávky vypláceny. Ţadatel o tyto dávky musí být ve chvíli vzniku pracovní neschopnosti pojištěn v reţimu sociálního zabezpečení nebo se nacházet v obdobné situaci. Řádně pojištěná osoba mladší 31 let musela být pojištěna alespoň po 1/3 doby od 16 let věku před vznikem invalidity. Osoby ve věku nad 31 let musely být pojištěny alespoň 1/4 doby od 20 let věku do události vedoucí ke vzniku invalidity. V případě celkové trvalé neschopnosti vykonávat obvyklé zaměstnání se vyplácí dávka v podobě důchodu rovnajícího se 55 % příslušného výpočtového základu. V případě osob starších 55 let, které mají problémy najít zaměstnání, se částka důchodu zvyšuje na 75 % výše uvedeného výpočtového základu. Důchod lze na ţádost příjemce vyplatit jednorázově jako 84násobek měsíčního důchodu. 81

V případě úplné trvalé pracovní neschopnosti se příjemci vyplácí dávka v podobě důchodu rovnajícího se 100 % výpočtového základu. Na starobní dávky mají nárok osoby registrované a pojištěné v některém reţimu sociálního zabezpečení nebo nacházející se v obdobné situaci (například osoby, které jsou nedobrovolně nezaměstnané), které splňují podmínku věku 65 let, mohou prokázat minimální dobu placení příspěvků (15 let, z čehoţ 2 roky musejí spadat do období 15 let bezprostředně předcházejících důchodu) a přestanou pracovat. Existují zvláštní reţimy pro OSVČ a pro státní úředníky. Osoby, které doloţí, ţe před rokem 1967 hradily příspěvky jedné ze vzájemných pojišťoven pro zaměstnané osoby, mohou odejít do důchodu v 60 letech. Od 61 let věku můţe pracovník také pobírat částečný důchod a to aţ do doby, kdy dosáhne věku, od nějţ mají pracovníci obvykle nárok na starobní důchod. Ve Španělsku také existuje pruţný starobní důchod, kdy důchodce můţe pracovat na částečný úvazek (25 aţ 75 % pracovního dne) a vyplácený důchod se úměrně sníţí. Starší osoby, které nemají dostatečné finanční prostředky a které nikdy neplatily příspěvky sociálního zabezpečení nebo je neplatily dostatečně dlouhou dobu na to, aby měly nárok na příspěvkový důchod, mohou mít nárok na nepříspěvkový starobní důchod v rámci sociální politiky nároku na minimální zdroje. Nicméně pokud daná osoba hradí příspěvky po dobu 15 let, činí důchod 50 % výpočtového základu. Za kaţdý další rok hrazení příspěvků aţ do 25 let celkem se podíl zvyšuje o 3 %, do 26. roku hrazení příspěvků narůstá o 2 % a po 35 letech dosahuje 100 %. Zaměstnanci starší 65 let, kteří hradili příspěvky po dobu delší neţ 15 let a nadále pracují, mají nárok na 2 % zvýšení důchodu za kaţdý odpracovaný rok navíc. Pokud hradili příspěvky déle neţ po dobu 40 let, důchod se zvyšuje o 3 % za kaţdý odpracovaný rok navíc. Je také stanoven minimální a maximální důchod. Důchod se vyplácí ve 14 platbách za rok. Dávky v případě úmrtí a pozůstalostní důchody se vyplácejí pozůstalým zemřelého pojištěnce, pokud tento pojištěnec: byl pojištěn v reţimu sociálního zabezpečení nebo se nacházel v obdobné situaci a lze prokázat, ţe během 5 kalendářních let bezprostředně předcházejících svému úmrtí platil příspěvky sociálního zabezpečení po dobu alespoň 500 dní; nebyl v době úmrtí pojištěn v reţimu sociálního zabezpečení nebo se nenacházel v obdobné situaci (nicméně platil příspěvky sociálního zabezpečení po dobu minimálně 15 let); pobíral starobní nebo invalidní důchod; pobíral dávky v dočasné pracovní neschopnosti, dávky při rizikovém těhotenství nebo kojení spojeném s rizikem nebo dávky v mateřství. Za určitých 82

podmínek můţe mít na vdovský nebo vdovecký důchod nárok i partner zemřelé osoby, který s ní neţil v mateřství. Je vyplácen také sirotčí důchod dětem zemřelé osoby. Určité dávky mohou být vpláceny i ostatním rodinným příslušníkům, pokud byli na zemřelém finančně závislí. Vdovecký/vdovský důchod se přestává vyplácet v případě ţe se pozůstalý znovu oţení. Španělský systém SZ nestanoví zvláštní reţim pro případ pracovních úrazů a nemocí z povolání. Dotyčný zaměstnanec nicméně můţe pobírat zvláštní dávky, které se připočtou k výše zmíněným dávkám. Obecně platí, ţe se zdravotní péče poskytuje bez spoluúčasti pacienta. Co se týče peněţitých dávek, pokud je pracovní neschopnost způsobena pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, povaţují se zaměstnanci vţdy za osoby platící příspěvky na sociální zabezpečení, a dávky se tak v příslušných případech vyplácejí buď ze systému sociálního zabezpečení nebo je hradí zaměstnavatel. Není stanovena ţádná předchozí minimální pojistná doba. Na rodinné dávky mají ve Španělsku nárok osoby, které zde pracují anebo pobývají. Mají nárok na dávky pro kaţdé nezaopatřené dítě mladší 18 let nebo starší 18 let se stupněm zdravotního postiţení minimálně 65 %. Není-li dítě zdravotně postiţené, rodinné dávky se nevyplácejí, pokud příjem rodiny přesáhne určitou výši (11264,01 EUR, přičemţ částka se navyšuje na 16 953,05 EUR u rodin se třemi nezaopatřenými dětmi a dále o 2745,93 EUR za kaţdé další nezaopatřené dítě. Přídavky na děti se vyplácejí 12krát ročně. Jejich výše se liší podle věku a podle toho, zda je dítě zdravotně postiţené. Dávky v nezaměstnanosti se poskytují takové osobě, která splňuje následující podmínky: registrované a pojištěné v některém reţimu sociálního zabezpečení, který pokrývá toto riziko, nebo se nachází v obdobné situaci; je podle zákona nezaměstnaná, aktivně hledá zaměstnání a je ochotna přijmout pracovní místo; platila příspěvky sociálního zabezpečení po dobu minimálně 360 dnů během 6 let předcházejících nezaměstnanosti; je starší 16 lat a mladší 65 let; nepobírá dávky, které by vylučovaly nárok na dávky v nezaměstnanosti. Výše dávek v nezaměstnanosti se liší podle počtu závislých osob, přičemţ existuje minimální a maximální výše. V případě úplné nezaměstnanosti se prvních 180 dní vyplácejí dávky ve výši 70 % výpočtového základu a poté ve výši 60 % výpočtového základu. Výpočtový základ se rovná průměru příspěvkových základů za předchozích 6 měsíců, přičemţ je stanovena minimální a maximální výše dávky. 83

Osoby ve stavu potřebnosti mohou pobírat nepříspěvkovou dávku financovanou z daní, která podléhá ověření majetkových poměrů. Ve Španělsku také existuje nárok na dlouhodobou péči.

3.8.5 Švédsko Všeobecný systém SZ ve Švédsku zahrnuje následující oblasti: zdravotní pojištění, dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání, dávky v invaliditě, starobní a pozůstalostní důchody, pojištění pro případ nezaměstnanosti, rodinné dávky a rodičovské pojištění. Všeobecný systém sociálního pojištění je povinný s výjimkou té části pojištění pro případ nezaměstnanosti, která je zaloţena na příjmu. Sociální pojištění se skládá z pojištění zaloţeného na místu trvalého pobytu, z něhoţ se poskytuje zaručená minimální částka a dávky, a z pojištění zaloţeného na příjmu z výdělečné činnosti, z něhoţ se kryje ztráta příjmů. Švédský systém sociálního zabezpečení je zaloţen na zásadě státního pojištění. Okruh osob, kterým systém zajišťuje ochranu, tak není vymezen na základě postavení v systému sociálního zabezpečení a nerozlišuje se mezi zaměstnanci a OSVČ. OSVČ tedy poţívají ochrany v rámci všeobecného systému. V oblasti nároku na pojistné dávky se neuplatňuje odklad. Pro některé dávky je však potřeba splňovat určité podmínky. Určité podmínky týkající se minimálního pojistného období platí pro rodičovské pojištění a pojištění pro případ nezaměstnanosti. Pokud jde o dávky v invaliditě, starobní a pozůstalostní důchod, je vznik nároku buď vázán na poţadavek určité délky trvalého pobytu, nebo závisí na příjmu. Švédský systém SZ s výjimkou pojištění pro případ nezaměstnanosti a příspěvků na studium spadá do pravomoci ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí. Za oblast sociálního pojištění odpovídá Správa sociálního zabezpečení. Tuto správu tvoří 15 státních pojišťovacích center, 53 místních pojišťovacích center a přibliţně 300 místních pracovišť. Za zdravotní péči odpovídají okresy nebo kraje (v jednom případě obec), které mají pravomoc určovat výši daňových odvodů. Pojištění pro případ nezaměstnanosti spadá do pravomoci ministerstva 84

práce. Toto pojištění se skládá ze dvou sloţek: základního pojištění a pojištění na základě příjmu. Základní pojištění se vtahuje na osoby starší 20 let, které se neúčastní nepovinného pojištění. Pojištění na základě příjmu je nepovinné. Sociální pomoc, která se ve Švédsku nepovaţuje za součást sociálního pojištění, spadá do pravomoci ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí. Dohled zajišťuje Státní zdravotní a sociální úřad. Za správu sociální pomoci na místní úrovni, včetně péče a sluţeb pro děti a rodiny a péče o seniory a postiţené, odpovídají obce. Systém SZ je financován z daní a z příspěvků vycházejících z příjmů z výdělečné činnosti. Největší část nákladů kryjí příspěvky hrazené zaměstnavatelem, které představují celkem 31,42 % objemu mzdových prostředků. Osoby samostatně výdělečně činné hradí příspěvky ve výši 28,97 % svého referenčního příjmu. Nedávno byly ve Švédsku zavedeny příspěvky pojištěnců na částečné financování důchodového pojištění. Příspěvky pokrývají 3/4 veškerých výdajů na pojištění. Zbývající část je hrazena z výnosů fondů a z daní prostřednictvím státního rozpočtu. Příspěvky na důchodové pojištění jsou zaměstnavatelem sráţeny ze mzdy a odváděny přímo daňovému úřadu. Pokud je jedinec evidován u fondu pojištění pro případ nezaměstnanosti, musí také sám platit příspěvek tomuto fondu. V případě osob starších 65 let je příspěvek zaměstnavatele odváděn v niţší sazbě. Regionální zdravotnický systém je financován z místních daní a do určité míry také ze státních dotací a poplatků hrazených pacienty. Sociální pomoc se pak financuje převáţně z místních daní. Co se týká zdravotní péče, mají na ni nárok všechny osoby pobývající trvale ve Švédsku. Není stanoveno ţádné rozhodné období. Ve Švédsku byl zaveden regionální systém zdravotní péče, který je z velké části nezávislý na sociálním pojištění. Kaţdá krajská rada nebo region a v jednom případě obec musí dbát na to, aby všechny osoby, které mají na jejich území bydliště, mohly vyuţívat kvalitní lékařské péče. Pokud jedinec ve Švédsku onemocní a musí ambulantně navštívit lékaře, krajská rada hradí většinu výdajů – daný jedinec však musí uhradit poplatek ve výši 100 SEK (11 EUR) aţ 200 SEK (22 EUR) (na pohotovost aţ 400 SEK (44 EUR)). U specialistů pacient hradí poplatek ve výši 230 SEK (25 EUR) aţ 320 SEK (35 EUR). Většina lékařů je přitom zaměstnána přímo krajskou radou, ale své sluţby nabízejí rovněţ soukromí lékaři, a to zejména ve velkých městech. Hospitalizovaní pacienti hradí 85

paušální poplatek, který v současnosti představuje maximální částku 80 SEK (8,76 EUR) za kaţdý den pobytu v nemocnici. Tyto poplatky hrazené pacienty pojišťovací systémy neproplácejí. Pacienti se ve Švédsku podílejí i na spoluúčasti při úhradě léků. Zaměstnanci i OSVČ, které chtějí uplatnit nárok na dávky v nemoci, musejí být povinně pojištěni. Zaměstnanec, který nemůţe z důvodu nemoci vykonávat výdělečnou činnost, pobírá nemocenské, které od 2. do 14. dne nemoci hradí zaměstnavatel: poté zaměstnanec pobírá dávku v nemoci, kterou vyplácí Švédská správa sociálního zabezpečení. Nezaměstnaní evidovaní jako uchazeči o zaměstnání u Švédského úřadu práce a OSVČ mají nárok na dávky v nemoci vyplácené Švédskou správou sociálního zabezpečení od počátku období nemoci. Dávku v nemoci mohou v některých případech získat i studenti. Nemocenská se vypočítává na základě mzdy, kterou by jedinec pobíral, pokud by nebyl nemocný, a představuje minimálně 80% této mzdy. Všechny ţeny, které ve Švédsku trvale pobývají, mají nárok na zdravotní péči související s těhotenstvím a porodem. Těhotné zaměstnankyně mají nárok na peněţité dávky v těhotenství, pokud vykonávají fyzicky náročnou práci, kterou nemohou nadále vykonávat z důvodu těhotenství. Výše dávky se rovná výši peněţité dávky v nemoci, kterou by daná ţena pobírala, tj. 97% z 80% příjmu zakládajícího nárok na peněţitou dávku v nemoci. Peněţitá dávka v těhotenství se vyplácí aţ do maximální výše 7,5násobku minima vázaného na index cen, tj. 321 000 SEK (35 167 EUR). Ve Švédsku se také vyplácejí rodičovské dávky po narození nebo adopci dítěte. Po narození dítěte se dávky vyplácejí po dobu celkem 480 dní. V případě vícečetného porodu se dávky vyplácejí po dobu dalších 180 dní za kaţdé další dítě. Pokud je pracovní schopnost zaměstnance sníţena z důvodu nemoci nebo fyzického či mentálního postiţení sníţena o 25 % nebo více, můţe získat podporu při nemoci nebo pracovní neschopnosti. Tato podpora se skládá ze dvou částí: podpory zaloţené na příjmu, která se financuje z příspěvků, které hradí ekonomicky aktivní obyvatelstvo (zaměstnanci a OSVČ); podpory v podobě zaručené minimální podpory, která je financována z daní a mají k ní přístup všechny osoby pobývající trvale ve Švédsku, které nepobírají podporu v nemoci nebo pracovní neschopnosti zaloţenou na příjmu, nebo je tato podpora příliš nízká. Kaţdý, kdo ve Švédsku pracuje, je účastníkem pojištění, které zakládá nárok na dávky zaloţené na příjmu, přičemţ jeho příjem zakládá nárok na důchod. Má tedy také nárok na podporu v nemoci nebo pracovní neschopnosti (pokud v referenčním období pobírá příjem 86

zakládající nárok na důchod po dobu alespoň 1 roku). Pokud je jedinci mezi 30 a 64 lety, můţe získat podporu v nemoci, a pokud je mu mezi 19 a 29 lety, můţe získat podporu v pracovní neschopnosti. Ve Švédsku je dále zaručen příspěvek v invaliditě, příspěvek na péči o postiţené dítě, příspěvek na asistenci a příspěvek na motorové vozidlo pro osoby s funkčním postiţením. Ve Švédsku existují dva systémy ochrany ve stáří: důchod zaloţený na příjmu a zaručený minimální důchod.

Zaručený minimální důchod je vázán pouze na podmínku

trvalého pobytu ve Švédsku, a je tedy stejný pro zaměstnance I osoby samostatně výdělečně činné. Zajišťuje minimální důchod osobám, které nemají odpracován poţadovaný počet let na to, aby měly nárok na dostatečně vysoký důchod zaloţený na příjmech. Pro důchod zaloţený na příjmech existuje naopak zvláštní pojistný program vázaný na výdělečnou činnost. Tohoto programu se mohou účastnit

jak zaměstnanci, tak OSVČ.

Starobní důchod zaloţený na příjmech se vypočítává na základě celoţivotních příjmů zakládajících nárok na důchod. Příspěvek do programu činí 18,5 % z ročního příjmu zakládajícího nárok na důchod. Důchodový systém zaloţený na příjmech zahrnuje dávky financované v rámci průběţného systému – “pay as you go” (starobní důchod a doplňkový důchod zaloţené na příjmech) a soukromé spoření v rámci fondového systému (kapitálový důchod). Nárok na důchod v podstatě zakládají všechny zdanitelné příjmy. Patří mezi ně příjmy ze zaměstnání, příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a dávky SZ. Příspěvek na starobní důchod je sráţen z veškerých příjmů, ze kterých vzniká nárok na důchod, včetně dávek sociálního zabezpečení. Ve Švédsku existuje i zaručený minimální důchod, jenţ představuje záchrannou síť pro osoby, které nezískaly nárok na důchod zaloţený na příjmech nebo které pobírají důchod velmi nízký. Zaručuje jim minimální důchod, jehoţ výše se rovná 2,13násobku cenové základní částky (tj. 91 164 SEK (9987 EUR) ročně v roce 2011) v případě nesezdané osoby a 1,90násobku téţe základní částky v případě vdané/ţenaté osoby (tj. 81 320 SEK (8909 EUR) ročně). K tomu, aby daná osoba mohla pobírat minimální důchod, je třeba ve Švédsku pobývat po dobu 40 let ve věku 25 aţ 64 let.

87

Dávky pro pozůstalé mohou mít ve Švédsku následující podobu: sirotčího důchodu nebo příspěvku pro pozůstalé děti; důchodu na přizpůsobení a zaručeného minimálního důchodu; vdovského/vdoveckého důchodu. Také ve Švédsku fungují dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Jedná se o povinné sociální pojištění financované z příspěvků, kterého se účastní ekonomicky aktivní obyvatelstvo (zaměstnanci a OSVČ), v jehoţ rámci jsou poskytovány věcné dávky a peněţité dávky zaloţené na příjmech. Pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání jsou pojištěni všichni zaměstnanci na dobu určitou i neurčitou a OSVČ. Vztahuje se i na studenty, pokud studium jejich oboru můţe představovat zvláštní riziko. Dávky v případě pracovní újmy na zdraví a nemocí z povolání zahrnují: peněţitou dávku v nemoci, zdravotní péči, rehabilitaci, dávku pro prevenci újmu na zdraví nebo nemoci, rentu, pohřebné. Rodinné přídavky na děti se vyplácejí na děti, které mají trvalý pobyt ve Švédsku. Poskytnutí rodinných přídavků nepodléhá ověřování majetkových poměrů. Přídavky na dítě se vyplácejí od měsíce, který následuje po měsíci narození dítěte, aţ do konce čtvrtletí, kdy dítě dosáhne 16 let. Výše přídavku na dítě činí 1050 SEK (115 EUR). Přídavek na druhé dítě pak činí 150 SEK (16 EUR), třetí 454 SEK (50 EUR), čtvrté 1010 SEK (111 EUR), páté a kaţdé další 1250 SEK (137 EUR). Dále můţe ve Švédsku jedinec mít nárok na příspěvek na péči o dítě, příspěvek na studium a příspěvek na bydlení pro rodiny s nezaopatřenými dětmi. Ve Švédsku existuje systém pojištění pro případ nezaměstnanosti, které se skládá ze dvou částí. Nepovinného pojištění pro případ ztráty příjmu, z něhoţ se vyplácejí na příjmu zaloţené dávky ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu, které jsou financovány z příspěvků hrazených zaměstnavateli a účastníky pojištění. Druhou částí je základní pojištění financované z příspěvků hrazených zaměstnavateli, které zajišťuje paušální dávku osobám, které se neúčastní nepovinného pojištění. Pokud jedinec ztratí zaměstnání, k tomu aby měl nárok na dávku zaloţenou na příjmech, musí být pojištěn alespoň po dobu 12 měsíců u fondu nezaměstnanosti (podmínka členství) nebo pracovat v období 12 měsíců, které předchází ztrátě zaměstnání, po dobu alespoň 6 měsíců (minimálně 80 hodin měsíčně) nebo alespoň 480 hodin v průběhu 6 po sobě 88

jdoucích měsíců (50 hodin měsíčně). Pokud jedinec nesplňuje podmínku členství, ale splňuje podmínku výkonu práce, má nárok na základní částku ode dne, kdy dosáhl věku 20 let. Základními podmínkami pro pobírání dávek v nezaměstnanosti přitom jsou: nezaměstnanost, práceschopnost, moţnost přijmout zaměstnání, registrace na úřadu práce, ochota přijmout odpovídající zaměstnání, spolupráce s úřadem práce na sestavování individuálního akčního plánu a aktivní snaha najít odpovídající zaměstnání. Poskytnutí minimálních zdrojů je vázáno na skutečnost, ţe daná osoba nemá dostatek prostředků na pokrytí základních potřeb. Jedná se o individuální nárok, přičemţ situace domácnosti se posuzuje jako celek. Neexistují zde ţádné podmínky týkající se státní příslušnosti – nárok na tuto dávku mají všechny osoby oprávněné pobývat ve Švédsku. Nutný není ani trvalý pobyt. Tato dávka můţe nabývat různých podob, např. finanční podpory pro seniory, nebo příspěvku na bydlení pro důchodce. Osoby, které si nedokáţou ve Švédsku samy zajistit své potřeby nebo jejich zajištění obstarat jiným způsobem, mají nárok na pomoc od sociálního výboru. Švédská legislativa kaţdému jednotlivci zajišťuje přiměřenou ţivotní úroveň.

4 Souhrn výsledků Stav SZ ve státech EU je výsledkem mnohasetleté lidské snahy o spravedlivou společnost, zakládající se na myšlenkách antických a středověkých křesťanských a humanistických myslitelů. Muţi, kteří na tyto myšlenky navazovali v moderní době, poloţili základ modernímu občanskému sociálnímu státu a moderní sociální Evropě. Jedná se zejména o tyto osoby: Otto von Bismarck, lord Keynes a William Beveridge. Po nabytí platnosti mluvy z Nice v roce 2003 se mezi nejdůleţitější otázky sociální politiky zařadila debata o praktickém naplňování tzv. Lisabonské strategie, která deklarovala mj. i zachování vysokých sociálních a environmentálních standardů. Lisabonská smlouva (2009) zdůrazňuje nutnost zohledňovat sociální aspekty ve všech unijních politikách. Taková jsou současná politická východiska pro tvorbu SZ z perspektivy EU. 89

V roce 2009 existovalo na půdorysu tří hlavních sloupů sociální regulace EU přibliţně osmdesát závazných norem pro členské státy. Dále existuje přibliţně devadesát dodatků a místních rozšiřovacích verzí. Návdavkem k těmto závazným právním normám existuje ještě asi 120 nezávazných politických připomínek zahrnujících například doporučení členským státům. Nejen proto se země EU pro období let 2007-2013 rozhodly věnovat velkou část rozpočtu EU na účely většího hospodářského růstu a zvýšení zaměstnanosti. Jednou z hlavních priorit EU se stal udrţitelný růst, který představuje v rámci finanční perspektivy na roky 2007-2013 44,6 % finančních prostředků, tedy přes 382 mld. EUR. Výdaje na SZ hrají v EU významnou roli Cílem této práce bylo i ukázat, ţe na současný stav SZ je nutné nahlíţet z širší perspektivy jednotné EU, celkové ekonomické situace společnosti, demografické situace a v neposlední řadě například i globalizace. Realitou dnešních dnů je postindustriální ekonomika, která se pojí s niţším ekonomickým růstem, potřebou větší kvalifikace, pokud chce být člověk zaměstnán, mizením dělnické třídy a masivnějším nástupem ţen do pracovního procesu. Dnešní makroekonomická situace není vůči moţnostem SZ tak příznivá jako byla v poválečných letech. Model muţe, ţivitele rodiny, je v podstatě mrtvý. Počet pracujících ţen v evropských státech vzrůstá, coţ má v současné době za následek transformaci péče o domácnost, transformaci trhů a v neposlední řadě i transformaci sociálního státu – ve většině evropských států se rozvíjejí státní a komerční sluţby pro domácnost. Velká část HDP dnešní sedmadvacítky pochází ze sluţeb a jsou to zejména ţeny, s nimiţ se pojí zaměstnanost v sektoru sluţeb (ať uţ veřejném nebo soukromém). Díky emancipaci ţen jsou skutečností dnešních dnů ve státech EU sociální výdobytky jako flexibilní trh práce, anti-diskriminační zákony nebo práce na částečný úvazek. Tyto výdobytky naší moderní (respektive postmoderní) společnosti v současnosti implikují relativně vysokou zaměstnanost ţen v severských zemích a Velké Británii. Tam, kde nejsou rozšířené, tj. zejména v kontinentální Evropě, není zaměstnanost ţen tak vysoká.

90

Nicméně v posledních letech zaměstnanost ţen v zemích EU vytrvale stoupá.59 Jejich celkové příjmy jsou však v porovnání s muţi stále menší.60 Rozdíly v platech muţů a ţen se pojí i s problémem chudoby. Štědré sociální programy v Holandsku, zaměstnanost podporovaná skrze pečovatelské sluţby ve Francii nebo kombinace obou (jako v severských zemích) jsou tím, co odlišuje tyto země od Velké Británie a Německa, jejichţ sociální systém není vůči ţenám tak štědrý a tudíţ zde mezi nimi dochází i k větší relativní chudobě. Ve všech evropských státech (dokonce i v severských zemích) však ţeny čelí stejnému problému. Tímto problémem je skutečnost, ţe ačkoli dobře sociálně rozvinuté státy zvyšují ţenskou zaměstnanost tím, ţe např. poskytují rozvinutější systém sluţeb, simultánně tím ţenám znemoţňují získat muţské, lépe placené pracovní pozice. Ţenám není postup na vyšší a lépe placené pozice stále umoţněn ve stejné míře jako muţům. Současná sociální situace ve státech EU v sobě mísí tři hlavní vlivy: sociálnědemokratický, liberální a konzervativní. Liberální britský model se vtahuje zejména na Británii, Irsko a Nizozemsko. Obecně lze konstatovat, ţe v těchto zemích nejsou sociální dávky plošné, ale jsou distribuovány spíše na základě posouzení jednotlivých sociálních případů. Charakteristické je pro tyto státy i niţší zdanění. Typickým rysem pro Velkou Británii jsou poměrně slabé zásahy státu redistributivní povahy – tedy není zde tolik jako na kontinentu prosazováno vysoké zdanění, veřejné výdaje a štědrost v sociálních dávkách. Nástroji, které se zde pouţívají jsou zejména: velká škála daní a výdajů, progresivita daní a jasně daná pravidla pro uţití vybraných peněz. Tyto nástroje jsou pouţívány i v jiných zemích, avšak ve Velké Británii velice důsledně. V severských zemích je aplikován zejména sociálně demokratický model, kde je míra SZ bezkonkurenčně nejvyšší. Severský model je zaloţen na vysokém zdanění, které se pojí s pocitem veřejné zodpovědnosti zdaňovaných za společné blaho. Jedná se o zákonně stanovené, kolektivní a univerzalistické řešení, které respektuje zaměstnanost jako jeden z klíčových prvků celého systému.

59

Viz. Příloha č.1 ( Počet zaměstnaných ţen v procentech ) , zdroj: Internetové stránky OECD. Dostupné z WWW: . 60 Viz. Příloha č.2 ( Procentní rozdíl v platech muţů a ţen ); zdroj: Internetové stránky OECD. Dostupné z WWW: .

91

Poslední variantou sociálního zabezpečení je kontinentální konzervativní model. Tento model sociálního zabezpečení se uplatňuje hlavně v Německu, Rakousku, Francii, Belgii, Česku, Španělsku a Itálii. V těchto zemích jsou sociální příspěvky odvozeny zejména od toho, kolik jedinec vydělává. Pro země jako Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko je charakteristické, ţe sociální pomoc ze strany státu hraje poněkud marginálnější roli. Je zde totiţ tradičně zakořeněna role rodiny, funguje zde černá ekonomika a státní administrativa je celkově na nízké úrovni. Nicméně existuje tendence tento stav změnit. Nejrychleji v současné době svůj sociální systém modernizuje Španělsko. Pozadu však nezůstávají ani ostatní státy – snad s výjimkou Řecka, jehoţ penzijní systém je zřejmě nejhorší v celé Evropské unii. Oproti tomu sociální zabezpečení v severských zemích má v Evropě primát zřejmě nepropracovanějšího a nejlépe fungujícího systému. Pro tyto skandinávské země je typické rozšíření místních, z veřejných peněz financovaných zdravotních a sociálních sluţeb – důraz je zde kladen na subsidiaritu a saturování potřeb co nejširší populace. Pro ostatní země kontinentální Evropy je typické, ţe se zde přístup k sociální pomoci odvíjí zejména od toho, kolik jedinec odvedl práce. Peníze zde mají na starost kolektivně povinné fondy sociálního zabezpečení. S výše uvedenými charakteristikami jednotlivých regionů a států souvisí i míra celkových příjmů na daních, zdanění příjmů61 a výdaje jednotlivých států na sociální problematiku.62 Nejvíce peněz na sociální výdaje dává Švédsko a Francie. Naopak jedny z nejmenších výdajů mají Estonsko a Slovensko. Při hodnocení stavu vnitřního nastavení systémů SZ mnou zkoumaných jednotlivých států EU (tj. Belgie, Francie, Německa, Velké Británie, Španělska a Švédska) lze konstatovat, 61

Viz. Příloha č.3 (Celkový příjem na daních v procentech HDP) a Příloha č.4 (Zdanění příjmů v procentech HDP), zdroj pro Přílohu č. 3 a 4: Internetové stránky OECD. Dostupné z WWW: ; a dále také Příloha č. 5 (Míra zdanění v zemích OECD v letech 1990-2006), Příloha č.6 (Trendy ve zdanění v zemích OECD v letech 1990-2006) , zdroj pro přílohy č.5 a 6: CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. 62

Viz. Příloha č.7 (Státní výdaje na sociální problematiku – celkové sociální výdaje v procentech HDP), Příloha č.8 (Celkové veřejné výdaje na hlavu v současných cenách), zdroj: Internetové stránky OECD. Dostupné z WWW: .; a dále Příloha č. 9 (Hrubé a čisté zdanění), Příloha č.10 (Trendy v sociálních výdajích), Příloha č.11 (Sociální výdaje na různé aspekty SZ), Příloha č.12 (Role států při výdajích na SZ), Příloha č. 13(Veřejné výdaje na SZ v procentech HDP podle cíle), zdroj pro Přílohy č. 913: CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6.

92

ţe všechny tyto státy nějakým způsobem zajišťují dávky v nemoci a mateřství, dávky v invaliditě, rodinné dávky, dávky v nezaměstnanosti, dávky ve stáří, pozůstalostní dávky, dávky v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání a dávky v případě úmrtí. Byrokratická struktura sociální správy se v těchto jednotlivých státech liší v závislosti na historickém vývoji, který souvisí s výše zmiňovanými třemi hlavními typy SZ (tj. sociálnědemokratickým, liberálním a konzervativním). V těchto státech se také liší konkrétní procentní nastavení a pravidla pro výběr a výdej dávek. Ve všech těchto zemích dochází k postupnému zpřísňování vydávání dávek a také se zde postupně zvyšuje věk odchodu do důchodu. Realitou dnešních dnů jsou stoupající nároky na sociální zabezpečení. Problémem a výzvou se stává zejména stárnoucí populace, pomalý ekonomický růst, dlouhodobá nezaměstnanost, měnící se struktura rodiny, post-industriální trh práce, migrace a postmoderní globalizovaný svět. Díky stále dokonalejší lékařské péči stárne veškerá populace (někde dokonce vymírá, protoţe se rodí málo dětí), tudíţ zajistit stále vzrůstající skupinu důchodců, je pro platný systém stále sloţitější – i díky tomuto faktu většina států EU postupně přistupuje ke zvyšování věku odchodu do důchodu. Lze říci, ţe v současné době se díky tomuto vývoji ve všech státech EU vztahuje SZ na méně lidí a ti, na které se vztahuje, jiţ nejsou zajištěni tak dobře jako dřív. Co se týká migrace, politika multikulturního přístupu v podstatě selhala. Selhání této politiky je důvodem nárůstu preferencí extrémní pravice. V několika evropských zemích – zejména ve Francii, Rakousku, Itálii a Holandsku získaly extrémně pravicové skupiny pováţlivě hodně hlasů díky své anti-imigrantské politice. Problémem SZ dnešních dnů, který s tímto přímo souvisí, je narůstající nerovnost na pracovním trhu pro příslušníky různých etnik, jakoţto i nerovný přístup k občanským, politickým a sociálním právům. Malé extrémně pravicové strany mají svou tradiční voličskou základnu mezi lidmi z maloobchodního prostředí, kteří, mimo jiné, zastávají pozice proti sociálnímu státu. Otázkou zůstává, do jaké míry mohou tito lidé podkopat tradiční podporu sociálního státu v Evropě. Imigrační politiky v současné době také doprovází fobie z islámu, populistická gesta proti-imigračních hnutí a rostoucí strach z terorismu. Tímto pak na základě společenské poptávky v současnosti dochází k sekularizaci imigrační politiky ve spojení s určitým protekcionismem pracovního trhu a omezeným přístupem k sociálním výdobytkům 93

plnoprávného občanství. Současná ekonomická krize pak tento trend jen posiluje. Skutečností dnešních dnů je tedy narůstající nerovnost na pracovním trhu pro imigranty do států EU, jakoţto i jejich nerovný přístup k občanským, politickým a sociálním právům. Globalizace, má na SZ rozporuplný vliv. Logika globalizace velí státům zdaňovat nadnárodní firmy co nejméně, aby přilákaly co nejvíce zahraničního kapitálu. Takové malé zdaňování však vede k menšímu zisku prostředků na sociální výdaje. Problémem dnešních států je tedy zejména nalezení rovnováhy mezi trţním prostředím a schopností státu zajistit si příjem na sociální výdaje. Otázkou zůstává, do jaké míry mají jednotlivé vlády národních států ještě moc nad tokem financí, pokud si uvědomíme, ţe jednotlivé velké nadnárodní korporace mají často větší zisky, neţ je HDP některých států. Dalším problematickým dopadem globalizace na úroveň současného sociálního zabezpečení je hospodářský vzestup Číny a ostatních rychle rozvíjejících se ekonomik. Tok kapitálu, který by mohl směřovat na SZ vysychá. V současné době díky tomu dochází k razantnímu úbytku pracujících v průmyslu, kde bylo snadnější trvale zvyšovat produktivitu práce. Tímto se samozřejmě i omezují moţnosti SZ. Další výzvou, která souvisí s dnešním globálně propojeným světem, je globální finanční krize. Dluhy, které vznikly nezodpovědným chováním bank a vlád, implikují menší mnoţství peněz na sociální záleţitosti. Model masové konzumní společnosti, která je zároveň dobře sociálně zajištěná, byl financován z půjček a ukazuje se jako neudrţitelný. Stav SZ ve státech EU se všemi těmito globálními problémy přímo souvisí.

Závěr Ve své práci jsem se snaţil zhodnotit SZ ve státech EU současně jak v rámci jejich začlenění do evropských struktur, tak z perspektivy jejich vnitřního charakteru SZ. Celou tuto analýzu jsem prováděl na pozadí soudobých fenoménů jakými jsou zejména vývojové tendence EU, globalizace, migrace a obecně celkový historický vývoj evropského regionu.

94

Stav SZ lze chápat jako neustále se vyvíjející proměnou, která má mnoho sloţek a je ovlivněna nepřeberným mnoţstvím faktorů. Faktory, které jsem si zvolil k bliţšímu prozkoumání, podle mého názoru nejlépe vystihují strukturu, která utváří rámec a povahu SZ v jednotlivých státech EU. Hlavním cílem této práce bylo zhodnotit SZ ve státech EU s ohledem na jeho charakteristiku, která vychází z daných faktorů. Domnívám se, ţe tento úkol byl splněn, jelikoţ byl podán ucelený obraz o stavu SZ v jednotlivých regionech EU. Podrobněji bylo i popsáno nastavení systému SZ ve vybraných státech EU. Nicméně ani při nejlepší vůli nejde tento stav postihnout do všech detailů, jelikoţ dané systémy státního zabezpečení nejsou nastaveny plošně, ale snaţí se postihnout jednotlivé sociální případy individuálně (různá pravidla platí pro invalidního důchodce, který je vdovec a OSVČ a důchodce, který pracoval půl ţivota jako námořník, půl jako úředník, je rozvedený a stará se o dvě nezaopatřené děti, z nichţ jedno studuje a druhé je hluché – přičemţ oba tito důchodci pocházejí z různých zemí). Nastavení systémů SZ jednotlivých států je natolik pestré a osoby, kterým má tento systém slouţit mají natolik rozdílnou povahu, ţe podle mého názoru obecná komparativní studie jednotlivých států EU ohledně SZ nelze provést. V úvahu připadají snad jen vybrané případové studie. Nicméně ani případové studie a ani komparace systémů SZ jednotlivých států EU nebyly tématem této práce.

POUŢITÁ LITERATURA Kniţní publikace:

95

1. ALCOCK, Pete; CRAIG, Gary. International Social Policy, Welfare Regimes in the Developed World. Second edition, Palgrave and Macmillan, 2009. ISBN-13: 978-0-23057319-2. 2. ANXO, Dominique; BOSCH, Gerhard; RUBERY, Jill. The Welfare State and Life Transitions, A European Perspective. USA, Massachusets: Edward Elgar Publishing Limited, 2010. ISBN 978 1 84720 780 7. 3. CASTELES, G. F.; LEIBFRIED, Stephan; LEVIS, Jane; OBINGER, Herbert; PIERSON, Christopher. The Oxford Handbook of THE WELFARE STATE. Oxford: University press, 2010. ISBN 978-0-19-957939-6. 4. MLČOCH, Lubomír. Ekonomie důvěry a společného dobra, Česká republika v Evropské unii: pokus o nástin perspektivy. Praha: Národní ústav Josefa Hlávky, 2005. ISBN 80-8672920-6. 5. PEKOVÁ, Jitka; PILNÝ, Jaroslav; JETMAR, Marek. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2. přepracované vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. ISBN 80-7357-052-1. 6. PICK, Miloš. Stát blahobytu nebo kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989 – 2009, první vydání. Jihlava: Ekon, 2009. ISBN: 978-80-902831-4-5. 7. TOMEŠ, I.; KOLDINSKÁ, K. Sociální právo Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-831-2. 8. VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu. Sborník z konference, Hradec Králové 5.10. 2005. vydalo Regionální evropské informační středisko Hradec Králové, 2006. ISBN: 80-86771-12-1.

Internetové zdroje: 96

1. Elektronická databáze Wikipedia. Dostupná z WWW: . 2.Internetové stránky o .

Evropské

unii,

Euroskop.

Dostupné

z WWW:

3. Internetové stránky administrativy Spojených států amerických zabývající se sociálním zabezpečením. Dostupné z WWW: . 4. Internetové stránky Evropské komise. Dostupné z WWW: . 5.Internetové stránky Evropského .

informačního

systému.

Dostupné

6. Internetové stránky OECD. Dostupné z WWW: .

97

z WWW:

Zhodnocení stavu sociálního zabezpečení ve státech EU

Recommend Documents