ZPŮSOBY PŘIZPŮSOBOVÁNÍ. Role adaptace ve vývoji (nejen) lidského druhu

SBORNÍK ABSTRAKTŮ A PŘÍSPĚVKŮ Z 16. VÝJEZDNÍHO INTERDISCIPLINÁRNÍHO SEMINÁŘE V NEČTINECH 19. – 22. LEDNA 2015 Jiří Beran Pavel Drábek Iveta Fajnerová Miloš Florián Michal Hejcman Jiří Horáček Václav Hubinger Jiří Militký Štefan Morávka Karel Oliva Jiří Olšovský Zdeněk Pinc Petr Pokorný Jan Pretel David Storch Jaroslav Šesták Irena Šímová Jan Toman

ZPŮSOBY PŘIZPŮSOBOVÁNÍ Role adaptace ve vývoji (nejen) lidského druhu Seminář je podpořen z projektu PVBV – Popularizace vědy a badatelsky orientované výuky, reg. č. CZ.1.07/2.3.00/45.0007.

ZPŮ ŮSO OBY PŘIZ P ZPŮSOB BOV VÁNÍ Role ada aptace ve vývo oji (nejen) ( llidskéh ho druhu Sborník abbstraktů a příspěvků ů z 166. Výjezdn ního interd disciplinárn ního semin náře v Neččtinech 19. – 22. lednaa 2015

Editor: Anna Lukešová Vydala Západočeská univerzita v Plzni, 2015 ISBN 978-80-261-0451-3

Práce na tomto sborníku a jeho vydání byly společně s uskutečněním 16. ročníku Výjezdního interdisciplinárního semináře podpořeny projektem OP VK PVBV – Popularizace vědy a badatelsky orientované výuky, reg. č. CZ.1.07/2.3.00/45.0007, financovaným Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

OBSAH Způsoby přizpůsobování 16. Výjezdní IdS Nečtiny 2015 Program semináře .......................................................................................................................... 7 Úvodem ........................................................................................................................................... 9 Štědrá a Štědrý hrádek ................................................................................................................. 13 Abstrakty přednášek a postery V jaké realitě vlastně žijeme? Jiří Beran ............................................................................................................................ 25 Matematika jako jeden z nástrojů přizpůsobování i ovlivňování Pavel Drábek ...................................................................................................................... 26 Virtuální svět: Realita přizpůsobená nám anebo přizpůsobování se virtuální realitě? Iveta Fajnerová .................................................................................................................. 27 FLO|W_Smart Materials and Applications Miloš Florián....................................................................................................................... 28 Nutriční hodnota dřevin pro dobytek jako hybatel krajiny v průběhu holocénu Michal Hejcman ................................................................................................................ 29 Anatomická a funkční architektura mozku: fyziologie a modely vzniku psychických poruch Jiří Horáček ........................................................................................................................ 30 Antropologie ve službách státu Václav Hubinger................................................................................................................ 31 Budoucnost textilií v kontextu vývoje lidské společnosti Jiří Militký .......................................................................................................................... 32 Jak se přizpůsobuje jazyk – vývoj češtiny Karel Oliva ......................................................................................................................... 33 Lidská existence a technika. Jak nás technika má Jiří Olšovský ....................................................................................................................... 34 Už jen nějaký bůh… Zdeněk Pinc ........................................................................................................................ 35 Archeologie africké přizpůsobivosti Petr Pokorný ...................................................................................................................... 36 Lze zajistit prosperitu společnosti v době výrazněji se měnícího klimatu? Jan Pretel ............................................................................................................................ 37

Adaptace, selekce a evoluce: panoptikum podivností David Storch ...................................................................................................................... 38 Energetika dnes a zítra: politika versus zdravý rozum vědy a techniky Jaroslav Šesták ................................................................................................................... 39 Co bylo dříve, déšť nebo deštný les? Irena Šímová ...................................................................................................................... 40 Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce: paradoxy neadaptability Jan Toman ......................................................................................................................... 41 Postery ........................................................................................................................................... 42 Příspěvky přednášejících FLO|W_Smart Materials and Aplications Miloš Florián...................................................................................................................... 45 Antropologie ve službách státu? Adaptace oboru na měnící se podmínky Václav Hubinger................................................................................................................ 63 Lidská existence a technika: jak nás technika má Jiří Olšovský ....................................................................................................................... 79 Už jenom nějaký Bůh by nás mohl zachránit aneb Můžeme se obejít bez náboženství? Zdeněk Pinc ........................................................................................................................ 89 Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce: paradoxy neadaptability Jan Toman ....................................................................................................................... 105 Příspěvky z posterové sekce Předhradí středověkých hradů ve světle písemných pramenů Josef Hložek ...................................................................................................................... 129 Mozek jako odpověď. Neuropsychologie v kognitivní archeologii Eliška Kyselková .............................................................................................................. 141 Pazourek jako skalpel aneb první operace v pravěku Petr Menšík ...................................................................................................................... 147 Hradní architektura severozápadního Balkánu jako adaptace křesťanské stavby ve službách islámu Milan Procházka ............................................................................................................. 155 Vzpomínky na Nečtiny I. vzpomínka od S. B. ................................................................................................................. 165 II. vzpomínka od B. S. ............................................................................................................... 166 III. vzpomínka od S. S. .............................................................................................................. 167 Mezioborové aktivity NTC ....................................................................................................... 169 Ediční poznámka ....................................................................................................................... 171

ZPŮSOBY PŘIZPŮSOBOVÁNÍ 16. VÝJEZDNÍ IDS NEČTINY 2015

PROGRAM SEMINÁŘE PONDĚLÍ 19. LEDNA 2015

14:00 14:10 14:30 15:30 17:00

zahájení semináře Štefan Morávka: Štědrá a Štědrý hrádek Jiří Militký: Budoucnost textilií v kontextu vývoje lidské společnosti Pavel Drábek: Matematika jako jeden z nástrojů přizpůsobování i ovlivňování Václav Hubinger: Antropologie ve službách státu

POSTEROVÉ1 ÚTERÝ 20. LEDNA 2015

9:00 10:00 11:00 13:30 14:30 16:00 17:00 19:30

Petr Pokorný: Archeologie africké přizpůsobivosti Irena Šímová: Co bylo dříve, déšť nebo deštný les? David Storch: Adaptace, selekce a evoluce: panoptikum podivností Michal Hejcman: Nutriční hodnota dřevin pro dobytek jako hybatel krajiny v průběhu holocénu Jan Toman: Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce: paradoxy neadaptability Zdeněk Pinc: Už jen nějaký bůh… Jaroslav Šesták: Energetika dnes a zítra: politika versus zdravý rozum vědy a techniky Jan Pretel: Lze zajistit prosperitu společnosti v době výrazněji se měnícího klimatu?

STŘEDA 21. LEDNA 2015

9:00 10:00 11:00 13:30 19:30

Karel Oliva: Jak se přizpůsobuje jazyk – vývoj češtiny Miloš Florián: FLO|W_Smart Materials and Applications Jiří Olšovský: Lidská existence a technika. Jak nás technika má výlet: Štědrá a Štědrý hrádek Jan Romportl, Petr Stanislav & Eva Žáčková: Představení projektu HCENAT a demonstrace brýlí pro rozšířenou realitu

ČTVRTEK 22. LEDNA 2015

9:00 10:00 11:00 12:30

1

Jiří Horáček: Anatomická a funkční architektura mozku: fyziologie a modely vzniku psychických poruch Iveta Fajnerová: Virtuální svět: Realita přizpůsobená nám anebo přizpůsobování se virtuální realitě? Jiří Beran: V jaké realitě vlastně žijeme? zakončení semináře

Po celý den budou k diskuzi přístupné postery doktorandů.

7

ÚVODEM Všeobecně se má za to, že člověk je jakožto živočišný druh úspěšný z toho důvodu, že se dokázal nejlépe přizpůsobit okolním podmínkám. Není to ale ve skutečnosti tak, že se z těchto „okovů evoluce“ již dávno vymanil a naopak si své okolí sám (téměř) zcela přizpůsobuje k obrazu svému? A je vlastně adaptabilita – přizpůsobivost – hodnotou tak bezvýhradně pozitivní, jak je nám někdy předkládáno? Nevznikají ty nejzajímavější vědecké teorie či umělecká díla právě z toho, že dotyčný autor odmítl jít s proudem a přizpůsobit se tomu, co bylo v daném čase a místě považováno za správné? Umožní nám nejnovější vědecké objevy v oblasti medicíny, biotechnologií či umělé inteligence posunout člověka na kvalitativně novou úroveň nebo naopak doplatíme na adaptační schopnosti virů a bakterií, které se stanou vůči naší léčbě rezistentní? Existují oblasti, ve kterých bychom k adaptacím raději sahat neměli, aby nedošlo k relativizaci důležitých hodnot nebo nepředvídatelným změnám v ekosystému? A nebylo by naopak v některých případech přínosnější, kdybychom se přece jen přirozenému řádu věcí po staletích zase trochu přizpůsobili? Na tyto a další otázky odpovídali zvaní přednášející v rámci 16. Výjezdního interdisciplinárního semináře, který proběhl od pondělka do čtvrtka 19. až 22. ledna 2015. Seminář se odehrával již tradičně v prostorách zámku v Nečtinech, kde s námi mnozí z přednášejících přečkali i jednu či více nocí a otevřeli se tak večerním debatám v uvolněnější atmosféře, které vždy vybízejí k tvůrčí reflexi programu a pátrání po tom společném, co bylo obsaženo, ať už výslovně či skrytě, v jednotlivých přednáškách. O škále letošních témat si čtenář může udělat představu v sekci Abstrakty přednášek (od str. 23), k některým přednáškám můžeme nabídnout i doprovodné či podkladové texty: FLO|W_Smart Materials and Aplications (str. 45), Antropologie ve službách státu? (str. 63), Lidská existence a technika (str. 79), Už jenom nějaký Bůh by nás mohl zachránit (str. 89) a Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce (str. 105). Pod pojmem adaptace rozumíme v první řadě schopnost organismu přizpůsobit se prostředí, a tak na semináři nemohly chybět přednášky zaměřené biologicky a ekologicky. S Petrem Pokorným, Irenou Šímovou, Davidem Storchem a Michalem Hejcmanem jsme se snažili tyto vazby mezi organismy a jejich okolím pochopit hlouběji: Jak reagují a v minulosti reagovali obyvatelé Afriky na vysychání Sahary a vůbec na omezené dostupné zdroje? Jaké vazby fungují mezi rostlinami a ekologickým prostředím deštného pralesa – jsou rostliny, jak se všeobecně předpokládá, tím pasivním elementem, který se přizpůsobuje svému okolí, anebo je to celé složitější? Jak reagují reprodukční strategie organismů na měnící se podmínky, v nichž žijí, a jak souvisí spotřeba energie organismu s počtem mláďat? Jak spásání dřevin skotem ovlivnilo podobu naší krajiny? Nejen v těchto, ale i dalších přednáškách se často ukázalo, že to s adaptabilitou organismů není tak jednoznačné a jednosměrné a že ono prostředí, jemuž se mají přizpůsobovat,

9

ZPŮSOBY PŘIZPŮSOBOVÁNÍ ROLE ADAPTACE VE VÝVOJI (NEJEN) LIDSKÉHO DRUHU 

si vlastně do značné míry samy vytvářejí. Jan Toman šel ještě o krůček dál a představil teorii zamrzlé evoluce, která předpokládá, že druhy díky uchovávání široké škály genetických variant v populaci reagují na selekční tlaky elasticky a nevratně se pod těmito tlaky nemění. Spousta příležitostí k adaptaci a evoluci v nový druh zůstává tedy ve skutečnosti v přírodě nevyužita. Jak to s přizpůsobováním si okolí našim potřebám vypadá v globálním měřítku, nám ukázali z pohledu energetického Jaroslav Šesták a z pohledu klimatologického Jan Pretel. Ačkoli člověk evidentně zasahuje do klimatického systému, ukazuje se, že lze jen těžko přesně vyčíslit jakou měrou. Změna naší energetické strategie za účelem snížení emisí je vzhledem k tomu, že žádný z našich modelů nebude nikdy stoprocentní, komplikovaná nejen z ekonomického hlediska, ale i na politické úrovni – taková změna vyžaduje globální účast, přitom výsledky budou patrné až za desítky nebo stovky let. Budou nám ale stačit levnější a rychlejší adaptační opatření? Pokud termíny adaptace a adaptabilita vyjmeme z jejich domovského oboru a ptáme se po přizpůsobení a schopnosti přizpůsobovat se obecně, nacházíme tento fenomén i v situacích, kde bychom to na první pohled nečekali. Přirozeně bychom se domnívali, že věci, které tvoříme, jsou nám a našim potřebám skvěle přizpůsobené. Zajímavější ovšem je, když si začneme uvědomovat, jak tyto naše výtvory stimulují pokroky v dalších oblastech naší kultury a jak si nakonec zpětně přizpůsobují nás samotné. Třeba takový textil dnes nachází využití v celé řadě odvětví od automobilového průmyslu po stavebnictví, a nakonec jsme si s Jiřím Militkým začali všímat, že si textil a nové možnosti jeho využití přizpůsobují společnost. Podobný tlak na přizpůsobení se novým technologickým postupům a materiálům je znát i v architektuře, která, například v návrzích studia Miloše Floriána, dokáže aktivně reagovat na vnější podmínky a dokonce se sama pře-sestavit podle přání svých obyvatel. Novinkám na poli techniky – a nejen techniky – se často také přizpůsobuje náš jazyk přijímáním nových termínů. K tomuto problému jsme si do Nečtin přizvali ředitele Ústavu pro jazyk český, Karla Olivu, aby nás uklidnil, že to vlastně žádný problém není. Čeština cizí termíny totiž přebírala v celém svém vývoji a naopak klíčové je si uvědomit, jak si tyto novinky přizpůsobuje vlastním pravidlům a vlastnímu tvarosloví – tak máme ministryni a časem si zvykneme na lídryni, bez výčitek googlíme a mladí lajkují… a jsme vždycky rádi, když se zbavíme leasingu. Matematik Pavel Drábek a diplomat, původem antropolog Václav Hubinger, kromě jiného poukázali na to, že vědní disciplíny nejen dokáží různé adaptace popsat, ale že samy jim také podléhají. Ať už je to správné či nikoli, musejí reagovat na požadavky státu a jeho kritéria pro hodnocení vědy. Přirozenost dnes vědci velí, že chce-li být zaplacen, musí se naučit přežít v prostředí bodů a impaktů. A chce-li zachovat existenci svého oboru, musí být patrně také aspoň trochu „vidět“ v očích společnosti a najít způsob, jak jí být užitečný. Poslední, čtvrteční sekce patřila psychologům a psychiatrům. Jiří Horáček představil nejnovější poznatky o fungování mozku a predikčních modelech jeho činnosti, Iveta Fajnerová a Jiří Beran se zamýšleli nad tím, jak náš život ovlivňuje virtuální realita. Jak se posluchači mohli přesvědčit ve středu při prezentaci tzv. smartglasses a brýlí pro rozšířenou realitu, lze si snadno představit, že naše vnímání bude stále více ovlivňováno tzv. nositelnými technologiemi, které nám mohou pomáhat s orientací v prostoru nebo rozptylovat naši pozornost in-

10

ANNA LUKEŠOVÁ  ÚVODEM

formacemi o dění ve virtuálním světě. Vyvine se naše kognice natolik, abychom byli schopní číst email a zároveň dávat pozor na blížící se auta k přechodu na silnici? Filosof Jiří Olšovský připomněl odkaz M. Heideggera a varoval, abychom techniku nenechali převzít vládu nad našimi životy, nabádal hledat autentičnost lidského života bez vazeb na techniku. Je to ale dnes možné, když od techniky očekáváme, že sama zapne topení, jakmile je venku chladněji, a když si chytrý telefon tak snadno vyžádá naši pozornost, přestože sedíme u stolu s přáteli? Může nám v tomto úkolu pomoci třeba náboženství? Jakou roli hraje v našem životě – a jakou by hrát mělo? Kdysi jsme prý k bohům přistupovali jako k automatům: modlím se k tobě, abys mi dal, co chci. Se Zdeňkem Pincem jsme se proto zamysleli, zda náboženství tento „uživatelský“ vztah k bohu v dnešní době překlenulo a co nabízí, když ne nástroj, jak dostat to, po čem toužíme. Přednášky v Nečtinech doplňuje v posledních letech také posterová sekce, kde mají možnost stručně představit svůj výzkum i další odborníci a studenti doktorských programů. Letos ji naprosto ovládli studenti Filozofické fakulty s archeologickými tématy a problematikou vývoje krajiny. Vybrané příspěvky jsou obsaženy v části Příspěvky z posterové sekce (od str. 127). Seminář jsme neošidili ani o tradiční odpolední výlet do okolí nečtinského zámku, při němž si účastníci po první části intelektuálně bohatého programu mohou protáhnout nohy a osvěžit mysl přílivem čerstvého vzduchu. Letos jsme opět pod vedením Štefana Morávky navštívili zříceninu gotického skalního hradu Štědrý hrádek a obec Štědrou s jejím právě rekonstruovaným zámkem (viz str. 13). Na závěr, do sekce Vzpomínky na Nečtiny jsme zařadili tři práce studentů Gymnázia Františka Křižíka, kteří tvořili nejmladší účastníky letošního ročníku. Práce vznikaly koncem ledna, ještě pod tíhou bezprostředních dojmů, a zprostředkovávají pohled mladých lidí, kteří ještě nevstoupili do systému akademického vzdělávání, jehož je seminář produktem, byť se úmyslně snaží narušovat hranice v jeho oborově definované struktuře. Jaká očekávání má další generace potenciálních vysokoškolských studentů a jak hodnotí přednášky pronesené odborníky z nejrůznějších oblastí, čtěte od str. 163. Anna Lukešová červen 2015

11

ŠTĚDRÁ A ŠTĚDRÝ HRÁDEK OBEC ŠTĚDRÁ Ves Štědrá leží v Karlovarském kraji 5 km západně od města Žlutice. Její historie začíná pravděpodobně již za Přemyslovců. V písemných pramenech se Štědrá objevuje v roce 1239, kdy se na zdejší tvrzi zmiňuje Vít ze Štědré. Na zahradě domu č. p. 21 lze dodnes nalézt zbytky opevnění, které jsou pravděpodobně pozůstatkem opevněné gotické venkovské tvrze obehnané příkopy a valy. Tvrz zanikla pravděpodobně do konce 14. století. Podle písemných zmínek musela místní farnost v roce 1384 odvádět půlročně desátek ve výši 24 groše, což ukazuje na bohatou farnost s delší historií působení. Další osudy vsi Štědré jsou úzce spjaty se Štědrým hrádkem, který stával nedaleko vsi na skalním ostrohu u Boreckého potoka. Velký rozmach obce nastal po roce 1731, kdy hrabě Ferdinand Jakub z Kokořova dokončil na místě staršího objektu přestavbu zámku a přenesl do Štědré sídlo kokořovského panství. Další významnou památkou obce kromě tvrziště je nyní barokní, původně gotický kostel Narození Panny Marie, uváděný v roce 1360 jako farní, přestavovaný ve druhé polovině sedmnáctého století a dokončený roku 1718. Kostel má dochované vybavení, je v majetku obce a byl nedávno opraven. Dalšími chráněnými památkami v obci jsou tři barokní sochy: sv. Jan Nepomucký z roku 1732 před hlavním průčelím kostela, sv. Prokop u kostela a sv. František Xaverský na rozcestí u nádraží, obě ze druhé poloviny 18. století.

ŠTĚDRÝ HRÁDEK Štědrý hrádek je zřícenina gotického hradu na strmé ostrožně Boreckého potoka nad Mlýnským rybníkem, asi 1 km severozápadně od osady Borek (Worka) v Karlovarském kraji. HISTORIE

Gotický skalní hrad, nazývaný z počátku jen Hrádek či Nový Hrádek, později Štědrý Hrádek či pouze Štědrá, vznikl zřejmě kolem poloviny 14. století. Pravděpodobně měl nahradit starší sídlo pánů ze Štědré, které stávalo přímo v obci Štědrá. První písemná zmínka o hradu pochází ze 7. ledna roku 1360 z listiny o výměně farářů mezi kostely ve Štědré a Vrčeni, kdy jsou v držení hradu zmiňováni bratři Racek a Jindřich z Hrádku. V roce 1361 se hrad objevuje jako sídlo Vícemila z Borku. Rozsah panství Hrádek neznáme, ale jistě to bylo zboží malé velikosti, protože zde blízko sebe existovaly tři statky, Štědrá, Borek a Štědrý hrádek. Mezi lety 1371 až 1379 statky Štědrá, Borek a hrad Štědrý hrádek koupili Rýzmburkové, bratři Boreš V. a Slavek V., a připojili je ke žlutickému panství. Skončila tak majetková roztříš-

13


těnost v okolí Štědré. Stará gotická tvrz ve Štědré tehdy přestala být sídlem vrchnosti a postupně zanikla. V době po březnu roku 1397 bratři Boreš VI. a Boreš VII. z Rýzmburka hrad Štědrý hrádek z neznámých příčin prodali Bušku Caltovi z Kamenné Hory. Někdy poté získal panství Štědrá Vilém Bukovina z Pnětluk, který měl velké spory se svými sousedy. Roku 1417 se proto Štědrého hrádku (patrně vojensky) zmocnil Jindřich z Plavna, který jej poté využíval jako základnu pro své vojenské akce proti králi Václavovi IV., kdy společně s purkarabím z Přimdy pustošili Čechy. Proto o rok později, v dubnu 1418, vyslal král proti Jindřichovi Plavenskému vojsko, které nejprve dobylo jeho hrad Hasištejn, a poté oblehlo Štědrý hrádek. Jak dokládají dosavadní archeologické nálezy, hrádek byl dobyt a vypálen. V následující době husitských válek si kvůli neujasněnosti majetkových vztahů, které nebylo vzhledem k nefungujícím úřadům možné vyřešit, na panství Štědrá začali činit nároky další šlechtici, a to Bušek Calta z Kamenné Hory a Bohuněk ze Šumburka. Zničený hrádek se nakonec koncem 20. let vrátil původnímu majiteli, Vilému Bukovinovi z Pnětluk a král Zikmund mu poté udělil povolení hrad obnovit. Není jisté, jestli k němu došlo, ale s největší pravděpodobností ano. V srpnu 1445 zapsal Vilém Bukovina z Pnětluk z dosud nevysvětlených příčin, snad proto, že se obával dalších soudních pří nebo že neměl žádné potomky, veškerý svůj lenní majetek svému sousedovi a známému husitskému válečníkovi Jakoubkovi z Vřesovic a na hradě pak patrně ještě dožil. Pravděpodobně za Jakoubka z Vřesovic byl hrad Štědrý hrádek vyspraven a rozsáhle rozšířen o nové předhradí s předsunutým opevněním v čele. Roku 1488 prodal Jindřich z Vřesovic celé zboží včetně Štědrého hrádku Janu z Gutštejna. Naposledy je pak hrad zmiňován roku 1504, kdy ho koupil Jan z Plavna, který ho připojil k panství sousedního Prohořského hrádku. Bývalý sídelní Štědrý hrádek tak přestal definitivně sloužit svému účelu, byl zanedlouho úplně opuštěn a postupně zanikl. Další historické prameny již zmiňují jen ves Štědrou. Od 19. století se ostrožna nad Boreckým mlýnem (Workamühle) se zříceninami hradu Štědrý hrádek nazývala Zámecký vrch (Schlossberg). 5. května 1958 byly zříceniny hradu Štědrý hrádek zapsány na státní seznam kulturních památek. V letech 2000 a 2001 proběhl záchranný archeologický výzkum hradní cisterny. ARCHITEKTONICKÁ PODOBA

Gotický skalní hrad Štědrý hrádek byl vystavěn na výrazném podélném skalním ostrohu s prudkými svahy a skalnatou špicí, obtékaném Boreckým potokem. Hrad dvojdílné dispozice byl tvořen vnitřním hradem se skalním jádrem a poměrně rozsáhlým, dnes již zaniklým předhradím ve východní části lokality. Hrad byl unikátní tím, že jeho stavebník využil jako hlavního obranného prvku hradu mohutného skalního suku jako věže. Tak byl vlastně velice úsporně suplován bergfrit (útočištná věž) a Štědrý hrádek tak lze považovat za zajímavou variantu hradu bergfritového typu. Jiné zdroje uvádějí, že na vrcholku zřejmě vznikla obytná stavba (donjon), v případě potřeby využitelná i jako poslední útočiště obránců, a považují Štědrý hrádek za zajímavou variantu hradu donjonového typu. A současně lze Hrádek řadit i mezi skalní hrady. Jisté je jen, že existenci stavby na vrcholu skalního suku dokládají zbytky malty, ale její podoba zůstává neznámá. Na samotný skalní suk vedly tesané schody.

14

ŠTEFAN MORÁVKA  ŠTĚDRÁ A ŠTĚDRÝ HRÁDEK

Od zbytku ostrožny hrádek odděloval na jihovýchodní straně hluboký, ve skále vylámaný příkop a před ním patrně i zemní val (dnes zaniklý). Nad příkopem hrad chránila mohutná, dva metry silná čelní zeď, která dnes také tvoří na první pohled nejvýraznější pozůstatek hradu. Kromě této zdi se dodnes při dolním nádvoří jádra dochovaly i malé pozůstatky obvodového opevnění hrádku. Za čelní hradbou a skalním sukem se na vrcholové plošině ostrožny nacházelo vlastní obytné jádro hradu s několikapodlažním dvouprostorovým kamenným palácem obdélníkového půdorysu o rozměrech 15 × 11 m, který lichoběžné hradní jádro uzavíral. Dochovala se z něj částečně spodní úroveň (sklep nebo přízemí paláce) zaklenutá dvěma valenými klenbami. Další zástavba jádra není bez archeologického výzkumu zjistitelná, protože byla pravděpodobně dřevěná. Severně od skalního suku se nachází obdélná, do skály vytesaná cisterna o rozměrech cca 3 × 4 metry a hloubce více než 6 m. Při severovýchodní hraně horního nádvoří se nachází terénní relikt zaniklého nárožního objektu. Na jihovýchodní straně se rozkládá úzký terasovitý pás, patrně přihrádek. Na východní straně jádra hradu se nacházela brána, která však beze stopy zanikla. Posledním dochovaným pozůstatkem rozsáhlého předhradí je na hřebeni jihovýchodně od jádra hradu pozdně gotická předsunutá bašta, která chránila druhé novější předhradí. Ta zřejmě vznikla v době obnovení hradu, ale není vyloučeno, že byla postavena na místě tábora obléhatelů z roku 1418. Tuto domněnku však můžeme vzhledem k orientaci opevnění považovat za téměř jistě vyloučenou.

ZÁMEK ŠTĚDRÁ HISTORIE

Původní zámek Štědrá byl založen roku 1630 Adamem Jiřím z rodu Kokořovců. Jednalo se o jednoposchoďovou stavbu, která byla po roce 1730 radikálně přestavěna majitelem žlutického panství Ferdinandem Jakubem z Kokořova. Zámeckou budovu snad vystavěl Jan Ondřej Söllner z Útviny, patrně podle plánů významného barokního architekta Tomáše Haffeneckera, který je také autorem přestavby farního kostela Narození Panny Marie ve Štědré. Součástí zámku byla rozlehlá zahrada a přilehlý hospodářský dvůr. Po přestavbě bylo do výstavného zámku Štědré přeneseno sídlo kokořovského panství ze Žlutic. Zanedlouho, roku 1747, zámek v důsledku nepozornosti sloužících vyhořel. Roku 1751 byl rozsáhle rekonstruován v pozdně barokním stylu a rozšířen v reprezentativní sídlo s připojeným dvorem a parkem. Jeho sály byly zdobeny štukovými stropy, nástěnnými malbami a do zámku bývala umístěna proslulá kokořovská obrazárna, jejíž součástí bylo i několik obrazů slavného barokního malíře Petra Brandla. Po smrti Ferdinanda Jakuba Kokořovce převzal majetek syn Jan Nepomuk a po něm přešlo roku 1822 žlutické panství včetně zámku ve Štědré na syna Karla. Svou konečnou podobu získal zámek v roce 1830, kdy byly jeho vnější fasády klasicistně upraveny. Do délky založená stavba byla opatřena ve svém středu vstupní bránou, byl přistavěn nový rizalit zahradního průčelí a novobarokní portikus doplněný balkonem. Zřejmě z této doby pochází také poslední větší úprava přilehlé zámecké zahrady a parku.

15


Roku 1873 předal Karel Kokořovec poměrně rozsáhlý majetek svému jedinému synovi a poslednímu příslušníku rodu Kokořovců, Ludvíkovi. Během druhé poloviny 19. století byly upraveny hospodářské budovy přilehlého dvora v pseudogotickém slohu. Za Ludvíka se žlutické panství dostalo roku 1876 pod nucenou správu a o deset let později je získal Karel Proksch. V roce 1911 byla na zadlužené panství opět uvalena nucená správa a roku 1915 získal celé panství textilní velkoprůmyslník, rytíř Josef Menčík-Zebinský, jehož rodina byla mj. v příbuzenském poměru s rodinou Tomáše Bati. Ve dvacátých letech nechal postavit na střeše zámku věž s terasovitým ochozem, která byla zakončena kupolí. Na cestě k zámku byla zřízena zimní zahrada. Josefu Menčíkovi panství patřilo až do května 1945, kdy na něj byla dekretem prezidenta republiky uvalena nucená správa. Bývalé žlutické panství bylo poté celé zkonfiskováno a rozděleno mezi nové uživatele. Zámecký areál byl předán do užívání státnímu statku. Dále zde působila zemědělská mistrovská škola, školní jídelna, sídlil tu Okresní národní výbor, v prvním patře se nacházela obřadní síň, kino a kanceláře. Od května 1958 je zámek památkově chráněn. Po roce 1989 bohužel zámecký areál doplatil na chaotickou privatizaci. Byl prodán a vystřídal několik soukromých majitelů. První (údajně jeden český režisér) měl smělé plány, chtěl zde provozovat krčmu, ukázky dobových řemesel, chovat koně a starat se o rybníky. Brzy však zkrachoval a zámek propadl bance. Areál pak odkoupila soukromá společnost majitele ze San Marina, který plánoval bývalý zámek přebudovat na hotel. Volně přístupné objekty ale nebyly využívány, zpustly a na počátku 21. století se ocitly na pokraji zkázy. Střechami zatékalo, byla narušena statika budovy a krovu a dokonce se zřítil středový rizalit jižního průčelí. Od roku 2008 se majitel pokoušel zámek za 12 miliónů korun prodat. Později za 8 miliónů. V roce 2010 zajistila obec Štědrá ze statických důvodů demolici zříceného portiku hlavního průčelí. Nakonec v prosinci 2011 po několikaletém smlouvání o ceně koupila zdevastovaný zámek sama obec Štědrá za 3,5 mil. Kč a ihned zahájila práce na jeho zajištění a následně rekonstrukci. Práce postupují podle finančních možností obce. Během roku 2012 byla budova zámku nově zastřešena včetně opravy věže na hlavní budově areálu a byl nově vyzděn zřícený středový rizalit jižního průčelí. V roce 2013 byl znovu postaven zřícený portikus, bylo obnoveno hlavní schodiště a postupně se rekonstruují jednotlivé sály a salonky. Byl vyčištěn a obnovuje se zanedbaný zámecký park. POPIS OBJEKTU

Mohutná obdélná patrová barokní budova o rozměrech 80 × 15 m krytá valbovou střechou. Ve středu střechy je vynesena hranolová věžička, doplněná ochozem s balustrádou, završená osmibokým nástavcem a oplechovanou zvonovitou kupolí. V ose hlavního jižního průčelí zámku obráceného do parku je umístěn mělký trojosý rizalit završený tympanonem s erbem Kokořovců z Kokořova a pod ním datací rekonstrukce objektu po požáru roku 1747. Na vrcholu tympanonu stávala kamenná plastika sv. Floriána. Před rizalitem se nachází mla-

16


dší (dnes obnovený) pseudobarokní přízemní pětiboký portikus s polokruhově zakončeným vchodem s předloženým schodištěm a terasou. V portiku bývala zimní zahrada. Středem přízemí zámecké budovy probíhá průjezd, zaklenutý valenou klenbou s trojbokými výsečemi. Místnosti v přízemí jsou sklenuty valenou klenbou s hřebínkovými lunetami. Chodby v přízemí jsou zaklenuty křížovou klenbou. V průjezdu je umístěno dřevěné schodiště do patra, opatřené hodnotnou barokní kovanou mříží. Místnosti v patře zámku jsou plochostropé, zdobené štukovými zrcadly. Koncem osmnáctého století zde bylo vystaveno mnoho portrétů členů rodu Kokořovců z Kokořova od Petra Brandla a jiných malířů. Místnosti v patře sloužily jako reprezentativní prostory, včetně velkého sálu nad průjezdem, a jako obytné prostory majitelů. Celkem se v patře zámecké budovy nachází 21 místností. Zajímavostí štěderského zámku je tzv. zámecká enfiláda (dlouhý přímý průhled řadou místností) v patře zámku, která je třetí nejdelší v Evropě. Pod polovinou budovy se nacházejí valeně sklenuté sklepy. K severní straně zámku přiléhají tři pseudogoticky upravené barokní hospodářské budovy bývalého dvora z 18. století, tvořící se zámkem uzavřené nádvoří. V ose severního křídla se nachází zdobená pseudogotická hlavní vstupní brána z druhé poloviny 19. století. Při jižní straně zámecké budovy se rozkládá rozlehlá zámecká zahrada v podobě anglického parku o rozloze 5 ha se staletými stromy. V zahradě se nachází kašna s mušlovou nádrží. Okolo parku býval dříve také sad, libosad, bažantnice a lipová alej. z různých zdrojů v lednu 2015 sestavil a upravil Štefan Morávka

17


obr. 1 Štědrý hrádek podle M. Cikána, P. Rožmberského, M. Novobilského. © Jan Heřman, http://www.hrady-zriceniny.cz

18


obr. 2 Zámecká budova na historické kresbě z poloviny 19. století.

19


obr. 3 Opravená brána a zámek, pohled z plošiny.

20


obr. 4 Rekonstrukce zámku – vybourávání příček.

21


obr. 5 Zámek Štědrá dnes – pohled do interiéru.

22

ABSTRAKTY PŘEDNÁŠEK A POSTERY

Řazeno dle příjmení autorů.

ABSTRAKTY PŘEDNÁŠEK  POSTERY

V jaké realitě vlastně žijeme? Člověk se rád pokládá za bytost racionální, tedy řídící se jen tím, co jest, co existuje v reálné podobě nebo co se událo, k čemu určitým způsobem došlo, co mohou v případě potřeby dosvědčit i očití svědkové. Existuje řada příkladů, které vypovídají o tom, že ve svém životě bereme vážně i to, co ve fyzické podobě neexistuje, neexistovalo a existovat nebude, avšak existuje pouze v představě jednoho člověka, různě velkých skupin lidí, národů, případně lidstva jako celku. Svět reálný a svět virtuální není jeden od druhého oddělen, oba na sebe navazují a dohromady tvoří funkční celek. Možná se náš život odehrává z větší části ve světě reality virtuální než ve světě reálném, případně významnost jevů virtuálního světa je v našem životě větší než významnost jevů světa reálného.

25

Doc. MUDr. Jiří Beran, CSc. vystudoval v letech 1968 až 1974 fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze, věnuje se psychiatrii. Pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém (nyní Psychiatrické centrum Praha), na katedře psychiatrie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze a od roku 1995 je přednostou psychiatrické kliniky FN a LF UK v Plzni. Zajímá se o psychogenní duševní poruchy, psychosomatická onemocnění a psychoterapii. Na LF UK v Plzni kromě psychiatrie vyučuje lékařskou psychologii a komunikaci. Na Pedagogické fakultě ZČU vyučuje psychoterapii. Ve volném čase se aktivně věnuje výtvarnému umění.


Matematika jako jeden z nástrojů přizpůsobování i ovlivňování Kromě schopnosti přesně kvantifikovat okolní svět a tyto údaje zpracovávat může matematika pomocí svého vnitřního aparátu nahlédnout do kvalitativních vlastností přírodních i společenských zákonitostí. Na základě svých výsledků, které mohly být po dlouhou dobu považovány za ryze teoretické, pak může „vysvětlovat“ na první pohled nepochopitelné jevy, „předvídat“ některé budoucí události nebo „vidět“ do dalekého vesmíru a do mikrosvěta. Matematické modely jsou často levnou alternativou finančně velmi nákladných laboratorních experimentů a někdy je to dokonce jen jediná možnost, jak se dovědět něco nového. K tomu všemu je potřebný hluboký matematický výzkum, který zdánlivě nemá s konkrétní motivací či aplikací nic společného. Ve svém důsledku však výsledky, které matematika přináší, umožňují lidskému druhu, aby se včas přizpůsobil nástrahám okolního světa, případně aby tento svět měnil „k obrazu svému“. Odpověď na otázku, zda je to dobře či špatně, bych ponechal na filozofech.

26

Prof. RNDr. Pavel Drábek, DrSc. je český matematik a vysokoškolský pedagog. Vystudoval Matematickofyzikální fakultu UK v Praze. Působí na Západočeské univerzitě v Plzni, kde po více jak dvě desetiletí vede katedru matematiky na Fakultě aplikovaných věd. Od roku 2003 je členem Učené společnosti České republiky. Zabývá se teorií nelineárních obyčejných a parciálních diferenciálních rovnic.


Virtuální svět: Realita přizpůsobená nám anebo přizpůsobování se virtuální realitě? Virtuální realita (VR) se stala téměř běžnou součástí našeho života. Setkáme se s ní nejen v herních aplikacích, reklamách, na školách, v tréninku pilotů nebo vojáků, ale také ve výzkumu s různorodým zaměřením. Dnes už není výjimkou ani využití VR v medicíně, kde se uplatňuje zejména v terapii různorodých onemocnění. Virtuální realitu jsme si tedy přizpůsobili pro nejrůznější využití a nezastavili jsme se jen u lidí. Naučili jsme některá zvířata orientovat se v „našem“ virtuálním světě. Do jisté míry se ale virtuální realitě také i my přizpůsobujeme. Roste zejména využití nejrůznějších pomůcek pro lepší a věrnější zobrazení virtuálního světa a také pomůcky, které oba světy (ten reálný i virtuální) propojují. Do jaké míry ale tyto pomůcky mění nás? Jak ovlivňují naše vnímání světa a naše schopnosti?

27

Mgr. Iveta Fajnerová vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UCM na Slovensku a Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V současnosti studuje postgraduální obor neurověd na 3. lékařské fakultě UK a působí na dvou spolupracujících pracovištích: v Národním ústavu duševního zdraví (Psychiatrické centrum Praha) a ve Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR. Věnuje se zejména využití virtuální reality jako prostředku pro testování lidí v paměťových a navigačních úlohách.


FLO|W_Smart Materials and Applications Téma „architektura mění formu“ se v posledních letech pro Miloše Floriána stalo hlavní oblastí zájmu a námětem pro napsání publikace pod názvem Inteligentní skleněné fasády (2005). V kontextu celkového vývoje architektury se jedná o téma v rámci tuzemské architektury stále nedoceněné, a právě z tohoto důvodu jsou námětem přednášky výsledky studia v rámci ateliéru FLO|W, pro které je software hnací silou ve všech etapách plánování struktury a vzniku architektury stavby a které pracuje v oblastech jako např. chytré materiály, materiály schopné vývoje, molekulová morfologie, nanomateriály, chytré materiály měnící vlastnosti, materiály změny skupenství, chytré materiály výměny energie, materiály emitující světlo, slitiny s tvarovou pamětí, architektura ovlivněná toky dat, algoritmická architektura, fraktály, generativní design, syntetická biologie, programovatelná hmota, nanotechnologie atd. Inspirací se stávají rozmanité přírodní procesy, jež se promítají do procesu plánování, které je založeno na aplikaci evolučních technik obohacených jak o pokročilé simulace, animace a nástroje pro plánování designu struktury stavby, tak o parametrické projektové systémy a skriptovací metody.

28

Doc. Ing. arch. Miloš Florián, Ph.D. působí na Fakultě architektury ČVUT. V říjnu 2005 získal titul Ph.D. ve studijním programu Architektura a pozemní stavitelství a v roce 2011 titul docent pro obor architektura. Od října 2004 samostatně vede ateliér Glass/Freeform Architecture, od ledna 2010 pod názvem FLO|W, jenž získal několik ocenění a nominací jako nejlepší ateliér školy. V roce 2013 se ateliér prezentoval v rámci Bienále experimentální architektury #1. www.studioflorian.com


Nutriční hodnota dřevin pro dobytek jako hybatel krajiny v průběhu holocénu Dřeviny a jejich význam pro krmení dobytka v pravěku a středověku

Směry vývoje vegetace v průběhu holocénu jsou připisovány změnám klimatu, případně souvisejícím jevům, jako je např. rozvoj patogenů způsobujících onemocnění jilmu. V souvislosti s odlesňováním krajiny bývá zmiňován i vliv velkých býložravců, převážně však volně žijících. Celoroční pastva dobytka v lese i na polích po sklizni, případně vědomá sklizeň listů dřevin (tzv. letninování) se však jeví jako další významný hnací mechanismus vývoje vegetace. Preferenční pastva vybraných dřevin z důvodu jejich vysoké nutriční hodnoty je v přímém souladu se zaznamenanými výkyvy výskytu jilmu, buku, habru či břečťanu v Evropě. Adaptace skotu na kvalitu výživy v průběhu roku byla také významným prvkem v domestikačním procesu.

29

Prof. RNDr. Michal Hejcman, Ph.D. et Ph.D. je absolvent Přírodovědecké fakulty JČU v Českých Budějovicích (obor geobotanika, RNDr.), Fakulty životního prostředí ČZU v Praze (obor ekologie, Ph.D.) a Přírodovědecké fakulty UK v Praze (obor botanika, Ph.D.). V současnosti studuje archeologii na Filozofické fakultě UHK na téma Využití přírodovědných metod v archeologii. Na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze je vedoucím týmu environmentální archeologie. Také pracuje ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze Ruzyni.


Anatomická a funkční architektura mozku: fyziologie a modely vzniku psychických poruch Přednáška se zaměřuje na nové přístupy ve funkčním zobrazení mozku a interpretaci nálezů v této oblasti. V posledním desetiletí dochází k posunu od pouhého mapování aktivity mozku za různých podmínek ke kauzálním přístupům založeným na metodikách funkční, strukturální a efektivní konektivity. Přednáška je rozdělena na čtyři části. V první si připomeneme základní funkční komponenty mozku. Následovat budou dva oddíly věnované metafoře mozku jako sítě a představíme si koncept „trojjediné“ sítě lidského mozku. V části poslední propojíme koncept velkých neuronálních sítí s predikčním modelem činnosti mozku s ohledem na rozvoj psychopatologie při jejich narušení. Přednáška je podpořena projekty PRVOUK P34, DRO PCP 00023752 a IGA NT12024.

30

Prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D. absolvoval Lékařskou fakultu UK v Plzni, titul Ph.D. obdržel v r. 2002, docentem psychiatrie byl habilitován 2004 a profesorem psychiatrie byl jmenován v r. 2009. Výzkumně se zaměřuje na funkční zobrazení mozku pomocí magnetické rezonance (MR) a pozitronové emisní tomografie (PET). Dále se zabývá neurobiologií schizofrenie a deprese, mechanismem účinku antipsychotik, modelováním aktivity nervové tkáně a behaviorálním efektem psychoaktivních látek. Pracuje v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ) a na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2007–2008 působil jako předseda výboru České neuropsychofarmakologické společnosti (ČNPS). Je autorem nebo spoluautorem několika monografií a více nežli 100 článků v odborných periodicích.


Antropologie ve službách státu Adaptace oboru a s ním spojené profesní skupiny na podmínky dramaticky odlišné od těch, jež vedly ke zrození antropologie a antropologů

Ještě před padesáti lety v civilizovaném světě respektovaný obor, který odpovídal na důležité otázky své doby, u nás existuje v institucionální podobě od poloviny 90. let. Sice nebojuje o přežití, ale potácí se na okraji veřejného diskursu jako irelevantní akademická hra pro zasvěcené. Jednou z možností, jak vystoupit ze stínu, je spolupráce se státem. Ta může být cílem i prostředkem, jak dodat oboru na relevantnosti, na síle i zajímavosti. Všude dnes existuje v horších vnějších podmínkách než před půlstoletím, ale má velký potenciál k vyvolání změny svého vlastního postavení. Je to forma boje o přežití, ze kterého buď vyjde posílen, nebo splyne s jiným druhem.

31

PhDr. Václav Hubinger, CSc. je diplomat, sociální antropolog a orientalista; 1968–74 vystudoval v Praze indonéštinu a národopis, 1976–77 Náprstkovo muzeum, poté 1977–93 ČSAV, od 1994 MZV ČR, velvyslanec v Portugalsku (1996– 2000), Keni (2002–03), Brazílii (2003–08) a Turecku (2010–14). Kromě článků knižně publikoval: Národy celého světa (spoluautor, 1985); Zebra na zabití (1994); Grasping the Changing World (red., kapitola a úvod, 1996); Czech and Slovak Republics (with A. Lass in: European Anthropologies, 1996); Lidojedství (1996); Geertz, Clifford: Interpretace kultur (spolupřekladatel a editor, 2000); Encyklopedie diplomacie (2006); Lidová kultura (koeditor a spoluautor, 2007); Špion čtyř králů (2014).


Budoucnost textilií v kontextu vývoje lidské společnosti Textilie doprovázejí člověka již od začátku civilizace. Již jejich samotné využití v dobách minulých je doprovázeno řadou spekulací. Tradiční představa, že jejich základní úlohou byla ochrana proti výkyvům počasí, je poněkud narušena zdobností, která se projevuje již od počátku jejich konstrukce. V minulosti to byl textilní průmysl, kde se prakticky okamžitě využívaly nové zdroje energie, nové materiály a nové principy výroby. Textilie tvoří komplexní hierarchické struktury využívající ke svým funkcím řady speciálních efektů jako je orientace, tření a anizotropie. V současnosti se tradiční textilní aplikace do oděvů podstatně rozšiřují do oblasti technických aplikací a stávají se flexibilním konstrukčním materiálem s řadou unikátních vlastností. Kromě již tradičních oblastí, jako jsou kompozitní materiály, se textilní struktury uplatňují např. v architektuře, elektrotechnice, ochraně proti externím vlivům a sběru energie. Textilie také reagují na speciální požadavky související se stárnutím populace a změnami životního prostředí. V přednášce budou demonstrovány specifické výhody textilních vláken a textilních struktur. Na vybraných příkladech budou diskutovány možnosti uplatnění textilií pro konstrukci netradičních systémů liniového osvitu, 3D nanokompozit, super izolačních struktur, vodivých textilií pro ohmický ohřev a flexibilních čidel životních funkcí.

32

Prof. Ing. Jiří Militký, CSc. působil po absolvování Textilní fakulty v Liberci ve Státním výzkumném ústavu textilním Liberec (1973–1976), pracoval ve Výzkumném ústavu zušlechťovacím ve Dvoře Králové nad Labem (1976– 1989) a od roku 1989 je zaměstnán na Technické univerzitě v Liberci. V roce 1982 obhájil disertační práci, v roce 1992 se habilitoval a v roce 1993 získal titul profesora. V roce 1995 se stal akademikem Ukrajinské akademie inženýrských věd, v roce 1996 získal profesionální titul EUR ING a v roce 2006 se stal členem České inženýrské akademie. Je autorem resp. spoluautorem 16 knih, více než 120 článků v odborných časopisech a více než 400 publikovaných odborných přednášek na mezinárodních konferencích.


Jak se přizpůsobuje jazyk – vývoj češtiny Jak se čeština přizpůsobuje cizím jazykům, resp. jak si čeština přizpůsobuje cizí jazyky. Jak se jiné jazyky přizpůsobují češtině. Také o tom, proč se to vůbec děje, a jestli hrozí nebezpečí, že by se čeština přizpůsobovala tak, že by pak vlastně už ani nebyla.

33

Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr. se věnuje formální syntaxi přirozených jazyků, včetně praktických (počítačových) aplikací. Absolvoval MFF UK, byl dlouhodobě vědecky činný v Bulharské akademii věd v Sofii, v Ústavu komputační lingvistiky Sárské univerzity v Saarbrücken (SRN) a v oddělení matematické lingvistiky Rakouského ústavu pro výzkum umělé inteligence (OeFAI) ve Vídni. Publikoval přes 85 původních vědeckých prací v časopisech a sbornících odborných konferencí, byl vedoucím výzkumných týmů a spoluautorem implementací řady softwarových celků (mj. korektoru české gramatiky pro Microsoft Office). Je ředitelem Ústavu pro jazyk český AV ČR. Pedagogicky působí na katedře informatiky Přírodovědecké fakulty UJEP.


Lidská existence a technika. Jak nás technika má Člověk existuje na zemi a vztahuje se ekstaticky ke jsoucnu. Na rozdíl od zvířat, která jsou bezprostředně absorbována svým okolím, plně přizpůsobena svému okolí, je člověk tvárný, jeho podstata je ovšem také utvářená světem a bytím vůbec. Martin Heidegger poukázal na úplně novou dimenzi života, jež se manifestuje v lidském pobytu. Jaké tedy bude živoucí pojetí člověka a života v rámci bující planetární techniky? Do jaké míry člověk podléhá technice? Čemu se má vlastně přizpůsobovat? Je ještě svobodný?

34

PhDr. Ing. Jiří Olšovský, Ph.D. je český filosof a básník. Vystudoval ČVUT v Praze a Filosofickou fakultu UK v Praze. V Masarykově ústavu se zabýval životem a dílem T. G. Masaryka, v letech 1997–2014 působil jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu AV ČR. Zabývá se existenciální filosofií, ekofenomenologií, způsobem poetického pobývání na Zemi.


Už jen nějaký bůh… Titul je první částí slavné Heideggerovy věty z posledního, posmrtně publikovaného interview v časopise Spiegel. Dovětek: „by nás mohl zachránit“. V té větě použil Martin Heidegger nestandardním způsobem člen u podstatného jména Gott – místo obvyklého der užil člen neurčitý ein, patrně aby dal zaznít svým pochybnostem o jeho existenci. Chci se pokusit, zejména ve stopách francouzského filosofa Rémi Bragua, o charakteristiku toho našeho Boha – Braguova kniha se nikoli náhodou jmenuje O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. A v navázání na loňskou přednášku o morální theologii také o ukázání, v jakém smyslu nám může pomoci, eventuálně i o tom, co nabízí konkurence. Řeč tedy bude o Tom, který je jeden, ale ne tím nejjednodušším způsobem, který je otec, ale není mužského rodu, mlčí, protože už všechno sdělil, ale ne proto, že by po nás cokoli chtěl; odpouští, ale přitom zná naše svobodné rozhodnutí, které od nás očekává, zda trpělivě či netrpělivě, toť věru otázka, protože na rozdíl od nás má času dost.

35

Doc. PhDr. Zdeněk Pinc studoval divadelní vědu, sociologii a filosofii na FF UK v Praze. V letech 1967–1968 se angažoval ve studentském hnutí, po promoci byl přijat jako aspirant prof. Jana Patočky a asistent na katedře filosofie FF UK, roku 1973 však musel fakultu opustit a po celá osmdesátá léta pořádal doma filosofické večírky, kam chodila řada budoucích filosofů. V roce 1990 byl jmenován docentem filosofie a stal se vedoucím Katedry filosofie a společenských věd na Pedagogické fakultě UK. Nyní přednáší na Fakultě humanitních studií UK, kde má mj. na starosti záležitosti studentů.


Archeologie africké přizpůsobivosti Severní Afrika procházela v holocénu (v posledních cca 11 tis. letech) dramatickými proměnami pod vlivem klimatických změn. Místní obyvatelé se proměnám prostředí a změnám v dostupnosti zdrojů museli neustále přizpůsobovat. Jak se projevuje toto přizpůsobování v archeologickém záznamu? A jak vypadá situace dnes, když dramatické změny neustávají?

36

Mgr. Petr Pokorný, Ph.D. je český biolog a paleoekolog. Působí na Centru pro teoretická studia v Praze. Zkoumá vývoj přírodního prostředí, zejména vegetace, a v návaznosti na to i vývoj kulturních adaptací. Pracuje zejména ve střední Evropě, na Sibiři a v Africe.


Lze zajistit prosperitu společnosti v době výrazněji se měnícího klimatu? Diskuze o „globálním oteplování“ a dalším očekávaném vývoji světa často ústí ve značně rozporné závěry. Podle některých se lidstvo spolu s přírodními systémy může velmi záhy ocitnout v naprostém kolapsu, některé mají za to, že se vlastně vůbec nic zvláštního neděje, protože velmi podobné klima zde již před desítkami tisíc let bylo a planeta to v pohodě přežila. Kde je vlastně pravda? Shoda při podobných diskuzích vcelku panuje v tom, že pokud jde o klima, tak v současnosti asi nejvíce strádáme projevy výraznější proměnlivosti počasí. Lze takovým projevům zabránit a jako společnost tak „boj s klimatem“ jednoduše vyhrát? Jaká může být úloha adaptačních opatření jako souboru možných přizpůsobení nejvíce zranitelných složek přírodního a antropogenního systému důsledkům změny klimatu? Přednáška bude do značné míry parafrázovat výrok antického státníka Periklea: „Není důležité budoucnost předpovídat, ale je třeba se na ni připravit.“

37

RNDr. Jan Pretel, CSc. vystudoval meteorologii a klimatologii na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze. V uplynulých více než dvaceti letech se aktivně věnuje problematice klimatické změny a do roku 2012 vedl stejnojmenné oddělení na Českém hydrometeorologickém ústavu. V letech 1996 až 2009 zastupoval ČR v Mezivládním panelu OSN ke klimatické změně (IPCC) a v letech 1997 až 2002 byl i členem jeho výboru. Řadu let na tomto tématu úzce spolupracoval s Ministerstvem životního prostředí. V současné době je vědeckým tajemníkem ČHMÚ.


Adaptace, selekce a evoluce: panoptikum podivností Adaptace je centrální pojem darwinovské evoluční biologie, podle níž je adaptace vždy produktem selekce. Naivní darwinovský přístup předpokládá, že adaptace zvyšuje počet přeživších potomků, a tak časem v populaci převládne. Současná biologie se ovšem dokáže vypořádat i s faktem, že organismy často zjevně nemaximalizují svou reprodukci. Horší je, že v přírodě i v lidské společnosti často pozorujeme struktury, které jsou zjevně adaptivní a účelné, ale sotva mohly vzniknout darwinovskou selekcí. Co s tím?

38

prof. RNDr. David Storch, Ph.D. je ředitelem Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy a AV ČR, a profesorem na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK. Zabývá se makroekologií, evoluční ekologií a ekologickou teorií, zejména pak jevy týkajícími se prostorové distribuce a diverzity živočichů i rostlin v regionálním až globálním měřítku a obecnými zákonitostmi uspořádání přírody. Je (spolu)autorem knih Biologie krajiny: Biotopy České Republiky, Úvod do současné ekologie a Jak se dělá evoluce. Je editorem časopisu Ecology Letters; spolu s P.A. Marquetem a J.H. Brownem editoval knihu Scaling Biodiversity pro Cambridge University Press.


Energetika dnes a zítra: politika versus zdravý rozum vědy a techniky Historická jistota člověka byl oheň, který se teprve v posledním dvoustoletí stal něčím víc než pouhým zdrojem tepla. Bádání a následný vznik nauky o teple přineslo porozumění řadě přírodních zákonů a poukázalo na možnost analogie termodynamických principů i v sousedních oblastech (ekonomika, společnost). Nepřetržitý vzrůst spotřeby energie způsobil i nárůst rozporu mezi potřebami člověka a přežitím přírody. Kontinuální spalování fosilních paliv pro výrobu elektrické energie má svoje termodynamické (zákony) a zdrojové meze (uhlí, plyn) stejně jako limity související s depozicí vznikajících odpadů. To vedlo k renesanci původních zdrojů (vítr, slunce) v nových hranicích moderních věd (fotovoltaika). Neúprosný souboj těch, co hledají pokročilé způsoby získávání energie, a těch, kteří na tom chtějí jen profitovat, je obrazem současné rozporuplné společnosti, ať už se jedná o klasické zdroje, použití nukleární energie či využití biopaliv. Alternativní využití vodíku jako přenašeče energie má své problémy, i když slibuje dosahování vyšších účinností v palivových článcích. Oblíbený koncept udržitelnosti (klima, skleníkový efekt) a související problém skutečné ceny energie je v mnoha oblastech zavádějící. Přednáška bude mít spíše populárně-vědecký než čistě odborný charakter.

39

Prof. Ing. Jaroslav Šesták, DrSc., dr.h.c. patří k dvaceti nejcitovanějším českým fyzikům. V roce 1962 ukončil studium na Vysoké škole chemickotechnologické v Praze. Působil na univerzitách a výzkumných ústavech ve Švédsku, USA, Japonsku a Taiwanu. Od roku 1973 je zaměstnán jako vedoucí vědecký pracovník ve Fyzikálním ústavu AV ČR a v roce 1993 byl jmenován profesorem v oboru materiálového inženýrství. V současnosti působí také na Západočeské univerzitě (od r. 2001) a na University of New York in Prague (od r. 2000). Hlavní oblast jeho zájmu tvoří termika a termodynamika, chemická kinetika, chemie a fyzika pevných látek, studium materiálů a inženýrství. Je autorem 277 vědeckých prací a 11 knih. Za svou vědeckou činnost získal řadu zahraničních i domácích ocenění. Kromě mnohých úspěchů ve svém oboru je zároveň uznávaným fotografem.


Co bylo dříve, déšť nebo deštný les? Přizpůsobují se rostliny klimatickým podmínkám, nebo klima naopak zásadně ovlivňují? Nejspíše platí oba případy a záleží na jednotlivých typech rostlin, neboli na rostlinných vlastnostech. Když se nám podaří těmto vazbám mezi rostlinami a prostředím porozumět, máme šanci, že se i my zvládneme měnícímu se prostředí alespoň trochu přizpůsobit.

40

Mgr. Irena Šímová, Ph.D. působí v Centru pro teoretická studia UK a na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK. Zabývá se ekologií rostlin, zákonitostmi druhové rozmanitosti a rostlinnými vlastnostmi na velkých prostorových měřítkách.


Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce: paradoxy neadaptability Není sporu o tom, že pohlavní rozmnožování je jedním z nejzajímavějších a nejzáhadnějších fenoménů evoluční biologie. Na první pohled se zdá, že jeho přítomnost je pro druh i jedince velmi nákladná a dříve či později by mělo vymizet, ale přesto mezi eukaryotickými organismy dominuje. Co když ale hlavní výhoda pohlavního rozmnožování nespočívá ve zvýšení adaptability, ale naopak v jejím specifickém omezení? Teorie zamrzlé plasticity postuluje, že pohlavní organismy budou v populaci dlouhodobě udržovat vysoký genetický polymorfismus, v jehož rámci dokáží za téměř každé situace vyštěpit vhodně přizpůsobeného jedince. Zároveň se ale po odeznění selekčního tlaku vrátí poměry jednotlivých alel v populaci do rovnováhy. Druh se tak v reakci na změny prostředí bude chovat elasticky, což mu sice znemožňuje nevratné přizpůsobení novým podmínkám, ale poskytuje velkou výhodu v proměnlivém prostředí. Bude evolučně zamrzlý. Nevratně se může druh změnit jen za velmi specifických situací, např. po peripatrické speciaci, kdy se od zbytku oddělí malá část jeho populace. V delších časových měřítkách se potom zřejmě bude zamrzlost nevratně zvyšovat. Prostřednictvím třídění z hlediska stability se budou hromadit znaky, které nedokáží rozmrznout ani při peripatrické speciaci. Takováto makroevoluční zamrzlost však může mít zajímavé a překvapivé důsledky. Život si vždycky najde cestu, a tou by mohlo být například hierarchické zvyšování modulární stavby organismů v evoluci.

41

Mgr. Jan Toman je studentem doktorského programu Teoretická a evoluční biologie na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na stejném pracovišti dokončil i své bakalářské a magisterské studium. Zabývá se evoluční biologií, zejména se zaměřením na makroevoluční jevy, v menší míře potom širším okruhem oborů hraničících s evoluční biologií či biologií obecně. Vedle toho přednáší na několika kursech pořádaných katedrou a věnuje se popularizaci vědy prostřednictvím přednášek a popularizačních článků pro širší odborné publikum, např. v časopisu Vesmír.

POSTERY Zlata Gersdorfová, katedra archeologie FF ZČU: Člověk, jako se bojí kostry, již s sebou nosí, tak stydí se těla, které v jeho šatech vězí nahé

Josef Hložek, katedra archeologie FF ZČU: Předhradí jako prostředek adaptace hradu na regionálně specifické podmínky

Eliška Kyselková, katedra archeologie FF ZČU: Mozek jako odpověď. Neuropsychologie v kognitivní archeologii

Petr Menšík, katedra archeologie FF ZČU: Pazourek jako skalpel aneb první operace v pravěku

Milan Procházka, katedra archeologie FF ZČU: Hradní architektura severozápadního Balkánu jako křesťanské stavby ve službách islámu

Jan Straka, katedra filozofie FF ZČU: Adaptace krajiny česko-bavorského pohraničí pro potřeby systému ochrany státní hranice 1945 až 1989

42

PŘÍSPĚVKY PŘEDNÁŠEJÍCÍCH


FLO|W_SMART MATERIALS AND APLICATIONS Miloš Florián Ústav modelového projektování_MOLAB, Fakulta architektury ČVUT [email protected]

Digitálně-řízená revoluce, která se nastartovala již před několika lety, už pomalu přestává být převratem, ale stává se běžnou realitou. Dnes už téměř každé technické zařízení – stavby, letadla, auta, vlaky, lodě, telefony, computery, tablety – obsahují digitální hardware, software a jsou připojeny ke globálním sítím. Po každé revoluci nastává období stabilizace, tak nás to učí teorie. Doba se ale obecně zrychluje natolik, že už na nějaké delší stabilizované období nemáme zkrátka čas. Digitálně-řízené revoluci dýchá na paty kyber-fyzická revoluce, která dělá z inteligentních zabudovaných systémů kyber-fyzické systémy, existující v takzvaném kyber-fyzickém prostoru. Kyber-fyzický prostor je takový, ve kterém spolu nejen jednotlivé komponenty, ale i data a informace komunikují samy prostřednictvím internetu a v podstatě už k tomu člověka s mírnou nadsázkou ani nepotřebují. Komponenty, které jsme vymysleli a vyrobili, se tedy mohou směle připojit, propojit a začít žít vlastním samostatným životem. To si jen těžko dokážeme představit. Jisté je, že internet a světová síť World Wide Web si budou v reálném čase uvědomovat skutečný svět. Hranice mezi skutečným a virtuálním se začíná vytrácet. Řízení nejen výroby, ale například i fungování staveb, dopravy i distribuce energie se decentralizuje a stává se absolutně flexibilním, stejně tak jako nakládání se znalostmi a zvládání problémů. Většina aplikací, které byly dosud výhradně nainstalovány na počítačích, se přesouvají na cloudy. Cílem je propojit procesy i lidi do jediného funkčního „organismu“, který bude „živě“ komunikovat se svým okolím. V současnosti proto značná část odborníků upíná pozornost k internetu věcí, který by měl, laicky řečeno, umožnit elektronickou komunikaci s předměty běžné potřeby. V budoucnu by mohl tento nástroj kromě jiného pomáhat i se sledováním tepu velkoměst, mohl by usměrňovat hustotu dopravního provozu a zajišťovat úsporný provoz staveb. Na architekturu, urbanismus a chytrá města se pohlíží jako na multifunkční dynamické systémy. FLORIAN STUDIO | STUDENT WORK se proto zaměřuje na: INOVATIVNÍ KONSTRUKČNÍ SYSTÉMY  CHYTRÉ MATERIÁLY  SKLO JAKO KONSTRUKČNÍ MATERIÁL  ENERGETICKY ÚČINNÉ BUDOVY  CAD/CAM A CAD/CAE TECHNOLOGIE  AUTOMATIZACI A ROBOTIZACI  DIGITÁLNÍ TOVÁRNY  BIM/PLM SPRÁVU ŽIVOTNÍHO CYKLU  KVANTOVÉ SYSTÉMY  NANOTECHNOLOGIE.

45


INOVATIVNÍ KONSTRUKČNÍ SYSTÉMY Není pochyb o tom, že architektura prochází radikálním posunem paradigmatu. Povaha tohoto posunu je však mnohotvárná, což zahrnuje četné různorodé trendy, často zdánlivě vzájemně nesouvisející. Nicméně se zdá, že existuje jeden společný jmenovatel pro všechny souběžné vývoje, které hluboce ovlivňují současnou architekturu. Ať už se díváme na rostoucí význam udržitelnosti, globalizace, dostupnosti nových materiálů a technologií, nový vývoj v projektování s pomocí počítače, kulturní a společenské změny nebo na vzrůstající potřebu stavební přizpůsobitelnosti a kustomizace, uvědomujeme si, že všechny tyto nové trendy se v mnoha ohledech, přímo nebo nepřímo, vztahují k jednomu jevu: probíhajícímu rychlému a všudypřítomnému vývoji v informační technologii. Tento vývoj skutečně přeměnil naši civilizaci a kulturu v posledních desetiletích. Informační technika až do dnešní doby označila svou přítomnost téměř v každé oblasti našeho života, přičemž architektura jako jeden z mála oborů zůstala relativně nedotčena. I když je nepochybně široce přítomna v architektuře, je digitální technika obvykle pociťována jako dodatky k budovám spíše než jako vrozené složky architektonických vlastností. Teprve nyní si architekti, beroucí si inspiraci z jiných oborů, začínají postupně uvědomovat, že použití informačních technologií může vést k opětovnému ustavení hlavních kvalit zastavěného prostředí, a tak i k rozvoji nového, zcela bezprecedentního druhu architektury: aspektem architektonického projektování je úzký vztah a vzájemná závislost mezi stavebními prostory a jejich uživateli. Architektura by měla být chápána a projektována ve všech svých aspektech jako interaktivní. Interaktivita sama o sobě je termín široce používaný v běžném jazyce a široce nadužívaný v současné kultuře, zvláště v kontextu s digitálními produkty a službami. Protože interaktivita ve své podstatě je komunikační proces (a výsledek řetězce následných akcí komunikujících entit), je důležité odlišit ji od jiných komunikačních postupů, jako jsou jednosměrná nebo reagující komunikace. Při jednosměrné komunikaci není možná žádná odpověď na poslanou zprávu, zprávy se posílají v obou směrech, ale nevztahují se jedna k druhé. Reagující komunikace umožňuje pouze odpověď na jednu předchozí zprávu. Naproti tomu při interakci se může uskutečnit více zpráv, které potřebují být vyměněny, a musejí se vztahovat k více než jedné předchozí zprávě. To umožňuje definovat interaktivitu jako více než výskyt. Je to proměnná, která charakterizuje rozsah, v jakém se zprávy v sekvenci vztahují jedna k druhé, a zvláště rozsah, v jakém pozdější zprávy znovu připomínají vztah k dřívějším zprávám. Důsledky takovéto definice interaktivity jsou podstatné. Zatímco schopnost posílat nebo dostávat informace a provádět jednoduché reakce na získané podněty je naprosto běžná, k interaktivitě může dojít jen mezi entitami, které vykazují vlastní činnost. Interakce způsobuje trvalou změnu ve všech reagujících entitách, takže to znamená existenci reagující paměti subjektů a schopnosti se učit. Jestliže se toho použije u architektury, znamená pojem interaktivity vytvoření budov a jiných zastavěných prostorů, které se neustále mění/jednají, jako výsledek probíhajícího dialogu s jejich uživateli a prostředím. Možná, že si myslíme na interaktivní architekturu jako na jev, který se vynořuje z automatizace přizpůsobivých a kustomizovatelných vlastností v budovách. Automatizace budov bezpochyby vedla k vytvoření architektury, která je aktivní v mnoha aspektech. Avšak automatizované budovy se nemohou přizpůsobit podmínkám nepředvídaným jejich projektanty. Na druhé straně jsou všechny budovy schopny přizpůsobit se jakýmkoliv okolnostem,

46

MILOŠ FLORIÁN  FLO|W_SMART MATERIALS AND APLICATIONS

nepředvídaným v původním projektu, tím, že jsou přestavěny v procesu různých typů zásahů do jejich celistvosti. Myšlenka interaktivity umožňuje, aby tyto dvě radikálně odlišné cesty k dosažení přizpůsobitelnosti v architektuře byly kombinovány. Toho může být dosaženo pouze stálým nahrazováním lineární logiky, což vede k automatizovanému chování se schopností samostatně uvažovat a učit se. A tak může být dosaženo skutečné architektonické interaktivity pouze v prostorech, které jsou schopny udržovat neustálý dialog se svými uživateli a prostředím. Interaktivní prostory tak budou vždy reagovat na činnost uživatelů a aktivně se zapojí do činností objevujících se v architektonickém kontextu. V důsledku toho, jestliže se budovy stanou interaktivními, budou poskytovat mnohem více než jen kustomizovatelné nebo reagující prostory. Zatímco ponese znaky tradiční architektury, bude interaktivní architektura rovněž rozvíjet nové rysy specifické pro kontext interaktivity. Interaktivní architektura nám bude sloužit pro-aktivně tím, že tvůrčím způsobem bude přicházet s prostorovými změnami v závislosti na neustále shromažďovaných, aktualizovaných a ověřovaných znalostech. Interaktivní architektura bude poskytovat bezprecedentní zážitky a estetiku založenou na architektonických kvalitách, jako je neustálé vyvíjení a měnění prostorových procesů, spíše než na tradičních přístupech, které se zaměřují na jednotlivé stavy staticky postavených prostorů. Architektura půjde dál, než aby byla jen médiem. Stane se aktivní zprostředkovací agenturou, nejen přenášející, ale také vytvářející obsah, který komunikuje. Bude komunikovat se svými uživateli a s mnoha dalšími agenturami přírodního i technického původu, z nichž mnohé nebyly nikdy předtím osloveny, a zvláště ne prostřednictvím architektury. Do praktického provedení by měla být převedena odvážná vize v podobě komplexního adaptivního systému, založeného na přístupu k architektonickému designu a výkonu. Většina v současné době prováděných pokusů o integraci informačních technologií do budov je omezována na programovatelná HVAC (teplo, větrání, klimatizace), osvětlení, komunikace a systémy zábavy. Avšak ve většině případů vedou takovéto instalace k opačnému efektu, než byl původně zamýšlen, v tom, že vyžadují velké množství údržby, jsou zranitelné při drobných chybách nebo selháních a postrádají flexibilitu. Problémy jsou způsobeny velkým množstvím možných nastavení, nedostatkem přeprogramovaných scénářů a obtížně ovladatelnými stykovými plochami, z nichž nejmenší typ představuje řídící panel průměrné domácnosti. Existuje i lepší typ, který bere v úvahu rostoucí počet zařízení, jež zpracovávají informace kolem nás, která neprovádějí jen jednoduché funkce jako například přehrávání filmu nebo ovládání světla, ale ovládají prostory, ve kterých žijeme, mnohem komplexněji v celé jejich hloubce. Komplexní systémy jsou systémy skládající se z velkého počtu propojených, a přece samostatných komponentů. Jestliže má každý z těchto komponentů schopnost přizpůsobit se místním měnícím se podmínkám, zabýváme se komplexním adaptivním systémem. Takovýto systém jako celek bude pravděpodobně vykazovat dobré chování. Za určitých podmínek, při dosažení kritického stupně komplexnosti, je možno si myslet, že bude schopen vykázat určitý stupeň inteligence, dále označované jako rojová inteligence. Rozsah příkladů komplexních systémů, které je možno nalézt v přírodě, je velký. Příklady mohou obsahovat kolonie hmyzu, tornáda nebo živé organismy za předpokladu, že se zabýváme každou buňkou jako samostatným komponentem systému. Tyto systémy jsou řízeny velkým počtem jednoduchých

47


a lokalizovaných způsobů chování svých komponentních částí. Tyto části mohou být mravenci v mravenčí kolonii, částečky vzduchu a vody v tornádu nebo nervové buňky v mozku našich těl. I když jsou ovládány jednoduchými pravidly chování, vykazují vcelku velmi komplexní a nepředvídatelný výkon. Nejdůležitější je, že komplexní adaptivní systémy jsou schopny reagovat na nedefinované situace a přizpůsobit se podmínkám dříve neřešitelným. Aplikace modelů komplexních adaptivních systémů v architektonickém plánování může vést k formulaci nové metodiky generování architektonických procesů. Takovýto nový přístup může vést k integraci mnoha současných, i když dosud oddělených trendů, které se v současné době objevují na hranici architektury a informační techniky. Záměrem je zformulovat zásady pro generování architektury, která by měla být dynamická a adaptabilní při respektování funkčně-provozní kvality. (Viz obr. 1, obr. 3 a obr. 4.)

CHYTRÉ MATERIÁLY Vzrůstající síla projektového softwaru, rozšířená dostupnost digitální výroby a rostoucí složitost našeho zastavěného prostředí jsou v naprostém kontrastu k neefektivním technikám, na kterých je v současnosti postaven stavební průmysl. Dnešní postupy sestavování mohou být v představách zásadně změněny díky inspiraci u biologických systémů, které vytvářejí struktury daleko složitější, s větší informační kapacitou a instrukcemi k sestavování, než nejmodernější struktury dokáží se současnými technologiemi. Pro přírodní systémy jsou charakteristické metabolismus a samosestavování, jež by se měly stát základními principy procesu plánování samopřestavitelných stavebních systémů. Studio z tohoto důvodu zaměřuje své aktivity na výpočetní techniku, nelineární a lineární geometrii, vztah forma–síla, vztah forma–mobilita, transfer technologií, digitálně řízenou výrobu a zapojení inteligence do složení materiálů a struktur: bio-inspirované materiály  biologicky odbouratelné materiály  recyklovatelné materiály  lehké stavební a izolační materiály  materiály měnící tvar  multifunkční materiály  materiály vyrábějící energii a ovlivňující světlo  udržitelné výrobní procesy  programovatelné materiály  roje robotů  syntetická biologie  dynamické struktury fasád  Přeměnitelné struktury. Záměrem výzkumu je získávat, šířit a aplikovat znalosti, jež se vztahují k plánování geometrie a strukturální analýzy přeměnitelných struktur v oblasti architektonického a strukturálního inženýrství. Princip tvarové přeměny u takových struktur je založen na aplikaci mechanismů z rozvinutelných, skládacích nebo přestavitelných komponentů.  Origami. Záměrem výzkumu je přinést nové koncepty založené na aplikaci origami do oblasti strukturálního plánování a výrobních technik. Cíleně inovovat struktury a výrobní techniky pomocí základního pochopení dynamických a geometrických vlastností origami.  Struktury se zakřivenými povrchy. Záměrem je zkoumat a stanovit základní vztah mezi geometrickými a mechanickými vlastnostmi obalových plášťů a membránových struktur. Cíleně pochopit chování pláště fasád a membránových struktur, což v samém důsledku vede k docenění důležitosti efektivního plánování.  Výpočetní technika a geometrie. Témata výzkumu se vztahují k digitálně řízenému plánování a popisu strukturální geometrie, jež jsou založeny na výpočetních metodách

48


a technikách. Dále se aplikují výpočetní metody a nástroje v rámci generování strukturální geometrie.  Adaptabilní bednění. Záměrem výzkumu je zkoumat, testovat a zavádět bednění pro výrobu struktur staveb a komponentů se složitou strukturální geometrií. Záměrem našeho výzkumu je plánování například reagující struktury fasád příští generace včetně generování textury, která bude nejen inteligentní, ale i komunikativní. Takové systémy jsou schopny snižovat energetické nároky, zlepšovat pohodu obyvatel a integrovat výrobu energie do současné architektury. (Viz obr. 2, obr. 3 a obr. 5.)

SKLO JAKO KONSTRUKČNÍ MATERIÁL Poznatky z navrhování se sklem jako konstrukčním materiálem (sklo jako materiál, laminované sklo, izolační sklo) se aplikují i do projektů volných forem. Důležitou roli přitom hraje práce s detailem a světlem, nejen přirozeným, ale i umělým. Rozmanité principy nasvětlení mohou podtrhnout rozličné výrazové možnosti. Za všechny lze uvést: je-li celoskleněný projekt, jehož nosnou konstrukci tvoří skelet například ze skleněných trubic, tak se naskýtá několik způsobů osvětlení stavby. Pokud se nasvětlí pouze trubice a ostatní části se ponechají neosvětlené, získá se levitující dojem. Pokud se nasvětlí skleněné stropní desky nebo fasáda a utlumí skleněný vnitřek, vznikne pokaždé ze stavby jiný dojem. Specifická je mediální fasáda ze skel s integrovanými světelnými diodami, OLED povlaky, TOLED povlaky nebo se samostmívacím či holograficko-optickým efektem. S tím souvisí studium a aplikace inovativních a chytrých materiálů ve vazbě na rozmanité konstrukční systémy. Dodavatelé konstrukčních a animačních softwarů nabízí komplexní sadu nástrojů dodávaných ze zabezpečeného cloudu s platbami za skutečné využívání. Tato sada umožňuje jakékoliv společnosti provádět simulace jako součást svých každodenních návrhových a konstrukčních procesů. Architekti, designéři, konstruktéři a analytici mohou snáze predikovat, optimalizovat a vyhodnocovat funkci i výkonnost všech možných produktů. Téměř neomezený výpočetní výkon cloudu dovoluje většině designérů provádět komplexní konstrukční testy, které byly dříve omezeny pouze na úzký okruh simulačních specialistů. Architekti a projektanti mohou získat detailnější pohled na chování budov a jejich zařízení prostřednictvím simulované cirkulace vzduchu s cílem dosáhnout tepelného komfortu, analyzovat vlivy na životní prostředí a testovat chování stavebních materiálů.

ENERGETICKY ÚČINNÉ BUDOVY Navrhování energeticky úsporných budov ve spojení s inteligentními plášti ze skla na základě počítačové simulace. Skleněná fasáda může být označena skutečně jako inteligentní jen tehdy, když využívá přírodních obnovitelných zdrojů energie jako energie slunce či větru, vzduchových proudů nebo vody či země jako zdroje tepla, aby zabezpečila požadavky na budovu, pokud jde o větrání, vytápění, chlazení a osvětlení. Pro tento účel jsou prováděny počítačové simulace – testy s modely budov v aerodynamickém tunelu a s modely ve skutečné velikosti ve volném prostoru. Pro simulace se často používá počítačová metoda matematické modelování proudění tekutin (CFD, Computational Fluid Dynamics → PLM, Product Lifecycle Management), která může pomocí proudění například plynu vizuálně demonstrovat rychlost, teplotu a intenzitu vzduchových proudů, aby se účinně využilo opatření pro úsporu

49


energie. Znamená to, že celková energetická koncepce se musí odvíjet ve stádiu plánování, aby se dosáhlo efektivní interakce mezi fasádou, okolím a systémy budov. Platí inteligentní opláštění budov a automatizované řízení budov. Výhodou je modularita – každý z dílčích komponentů lze operativně přidat, mohou být navrženy v různých rozměrech. Produktové portfolio systémů automatizace propojuje komfort při efektivním využívání budovy s jejím dokonalým zabezpečením, energetickými úsporami a atraktivním designem. Volit lze jednodušší varianty začínající jak u automatizace oken a dveří, tak i komplexní systémové řešení celého objektu. Systém automatizace vedle výše zmíněného zabezpečuje i decentralizovanou ventilaci skrze fasádní komponenty. Řízená kontrola a výměna vzduchu významně přispívá k optimalizaci energetických ztrát/úspor a zlepšuje kvalitu klimatu uvnitř budovy. Představiteli bezpečnostních komponentů jsou dále zařízení pro odvod kouře a tepla, která v případě požáru chrání únikové cesty před kouřem a vysokými teplotami. Přehlédnout nelze magnetické senzory instalované do oken, dveří a světlíků pro identifikaci stavu otvorové výplně: otevřeno/zavřeno/zamčeno/odemčeno. Senzory rovněž mohou zprostředkovávat povětrnostní informace, být napojeny na centrálu signalizace vloupání, techniku ovládání fasádních komponentů a vytápění, upozorňovat na rozbití skla a skřípnutí prstů. Dalším důležitým prvkem je bezdrátový systém automatizace budov, který zajistí synchronizaci všech systémových komponentů bez nutnosti propojení kabely. Systém slouží k automatizovanému řízení vytápění, větrání, osvětlení a stínění místnosti, připojit lze například noční chlazení budovy. Systém dovoluje přímé bezdrátové ovládání jednotlivých komponentů inteligentní fasády prostřednictvím skrytých přepínačů: senzorů a pohonů. Systém monitoruje aktuální klimatické podmínky, které porovnává s optimálním stavem, následně aktivuje příslušné systémové komponenty vedoucí k dosažení ideálního stavu. Pod dohledem je tak kvalita vzduchu pomocí senzorů emisí oxidu uhličitého, teplota v místnosti, úroveň světla, systém umí ovládat osvětlení a zapnutí počítačů. Senzory a pohony jsou integrovány například v kování rámu okna, nástěnné spínače lze připevnit na jakýkoliv povrch, a jsou proto disponibilní i při změně umístění. Současně s tímto způsobem navrhování souvisí i aplikace rozmanitých typů zasklení fasád. Plášť bývá sestaven z transparentních barevných, opakních nebo potištěných izolačních skel nebo z VIG – vakuových izolačních skel, která jsou zakomponována do posuvných, sklopných či otočných okenních křídel. Do zasklení mohou být integrovány fotochromické, termochromické, mechanochromické, chemochromické materiály, holograficko-optické prvky, systémy denního osvětlení nebo fotovoltaické články, které zabraňují přehřátí slunečním zářením, rozvádějí rozptýlené denní světlo do místností a vyrábějí energii. Další prvky představují skla s elektrochromickými, plynochromickými, elektrooptickými povlaky, tekutými krystaly a gely na principu aerogelů a PCM (Phase Change Materials). Vzhledem k tomu, že se sklo v poslední době transformuje i do dalších hmot, se členové ateliéru zaměřují i na plastové materiály. (Viz obr. 1.)

CAD/CAM A CAD/CAE TECHNOLOGIE Navrhováním systémů, které by zajistily optimální realizovatelnost architektur fantastických struktur tvarů budov a urbanistických forem, reaguje v poslední době nová generace

50


architektů na zájem o teorii chaosu, fraktální geometrii a na zrychlující se vývoj v ostatních oblastech, především v informatice, umělé inteligenci, materiálovém inženýrství, molekulární biologii, genetice a nanovědě. Mezinárodní organizace ASTM v roce 2009 definovala termín Additive Manufacturing. Aditivní výroba sdružuje aditivní výrobní technologie, kde objekt vzniká na základě 3D digitálních dat modelu obvykle spojováním materiálu vrstvu po vrstvě na rozdíl od tradičních subtraktivních výrobních metod, kde se materiál postupně odebírá. Aditivní výroby stavebních komponentů umožňují zhotovit dílce velmi složitých tvarů bez jakýchkoliv nástrojů nebo přípravků. Často se můžeme setkat s terminologií jako additive fabrication, additive processes, additive techniques, additive layer manufacturing, layer manufacturing, freeform fabrication. Aditivní technologie mají čím dál vyšší přínos i z hlediska ekologie, a to jak z důvodu absence odpadního materiálu, tak eliminace nutnosti přepravy fyzických komponentů: návrhy 3D komponentů jsou digitálně převáděny do míst, kde mohou být vytisknuty blíže k místu použití. Zájem o řízení výroby počítačovým modelováním výrazně stoupá. Pomocí softwaru je možné počítačovou simulací postavit digitální továrnu a na obrazovce ve 3D zobrazení nainstalovat a nanečisto vyzkoušet fungování pracoviště, výrobní linky, robotů a dalších procesů. V této souvislosti se pozornost obrací nejen k chytrým materiálům, ale i ke konstrukčním online plně automatizovaným firmám, které využívají softwary na principu CAD/CAM (Computer-Aided Design a Computer-Aided Manufacturing) a CAD/CAE (Computer-Aided Design a Computer-Aided Engineering) technologií nejen k přípravě modelů a prototypů, ale i k jejich výrobě. Firmy, jež obsluhují několik CNC strojů (číslicově řízené stroje), decentralizují produkci a přinášejí nejen nové metody, ale i výroby individuálních komponentů rozmanité aplikace. Často se v této souvislosti hovoří o navrhování metodami Digital Prototyping (DP), Rapid Prototyping (CRP) a podobně, které jsou dnes hybnou silou řešení různých vývojových úkolů. Výhodou takového digitálního navrhování je nejen precizně nadimenzovaný a vytvarovaný komponent z různých materiálů, ale pak ve finále ze všech komponentů vytvořený dokonalý objekt ve velmi krátkém čase. (Viz obr. 1, obr. 2, obr. 3, obr. 4 a obr. 5.)

AUTOMATIZACE A ROBOTIZACE Žijeme v další etapě vědeckotechnického vývoje založeného na konvergenci technologií čtyřčlenné skupiny označované zkratkou NBIC (Nano-Bio-Info-Cogno). V současné době dělají mimořádné pokroky nanovědy a nanotechnologie, biotechnologie a genetika, informační technologie včetně pokročilých a komunikačních systémů a vědy o poznávání včetně neurologie. Namísto prohlubující se specializace, kterou můžeme dosud pozorovat, jsou nyní otevřeny možnosti celostního pohledu a sjednocování nejen různých věd, ale i odborných postupů. Integrace vyžaduje sdílení kultury napříč existujícími okruhy vědeckých disciplín a nový technický jazyk opírající se o matematiku komplexních systémů, fyziku struktur na úrovni nanorozměrů a hierarchickou logiku inteligence. Studio se zaměřuje na plánování a optimalizaci roboticky přestavitelných struktur. Zabývá se výzvou hledat algoritmy sekvencí modifikace struktur, které mohou přeměnit danou modulovou strukturu na novou cílovou strukturu, která slouží rozdílné funkci. Cílová struktura není vyloženě specifikovaná, pouze její požadovaná funkce, a proto algoritmus plánová-

51


ní potřebuje současně vysvětlit nejen projektování, ale i odpovídající dekonstrukci a sekvenci konstrukce. Navrhujeme, aby kombinace přestavitelných struktur, silné algoritmy přestavitelnosti a přestavitelné roboty mohly otevřít prostor k metabolickému procesu, během něhož jsou struktury rozkládány a znovu skládány samostatně tak, aby vyhovovaly měnícím se požadavkům rozmanitých aplikací od obnovy infrastruktury, přes stavby, městské celky až po výzkum vesmíru. Budoucnost našeho fyzického světa je zcela závislá na našem rozvoji ve výrobě a výstavbě, což nevyhnutelně vyžaduje chytřejší materiály a inteligentnější procesy sestavování. Biologický metabolismus je proces, při němž organismus rozkládá potravu na své modulové prvky (katabolismus) a pak používá těchto surovin k vytvoření nové tkáně (anabolismus). Metabolické procesy vykazují zajímavé vlastnosti, které jsou obtížně replikovatelné v syntetických strukturách, jako jsou kontinuální replikování modulových prvků v nových organismech, autonomní procesy rozkládání a skládání, samoopravování, kontinuální adaptace funkčním požadavkům a odolnost vůči fluktuaci zdrojů. Duplikace těchto vlastností v ekologii robotů a skládání, rozkládání a pak opětovné skládání článků z takovýchto modulových prvků by mohlo mít široký rozsah aplikace. Strukturální metabolismus splňuje vlastnosti biologického metabolismu, jako je autonomní rozkládání a skládání, automatický projekt ze zakódovaných požadavků a odolnosti vůči nestabilitě. Samopřestavitelná modulová robotika tradičně uvažuje o systémech s homogenními samopohyblivými moduly, které mění svůj vlastní tvar přeskupováním pojivosti svých komponentů. Problém plánování spočívá v určení sekvence pohybů, které mění počáteční sestavu na specifikovanou sestavu. Tato pohyblivost je důležitá v systému určeného pro přestavování opakovaně z důvodu, že systém rozkládá strukturu do stavebních bloků a znovu sestavuje tytéž stavební bloky do cílové struktury. Algoritmus řeší problém, který spočívá ve stanovení sekvence k optimalizování parametrů vlastností a funkce. Optimalizace topologie struktury je jedním z nejzajímavějších a zároveň obtížných problémů. Metabolismus strojů je dlouhodobým cílem. Proces samosestavování je nevyhnutelnou revolucí, která stojí před naším fyzickým světem. Samosestavování naléhá na projektování a stavební průmysl, aby přehodnotily své procesy práce, abychom se ohlédli zpět na to, co jsme se naučili z digitálních informací, biologie a mechanických počítačů, a postarali se o síly, které jsou v našich rukou. Nakonec budeme potřebovat stavět struktury větší, menší, přesnější nebo s menší spotřebou energie, než je dnes lidsky možné. Důvodem je vzrůstající síla projektového softwaru, rozšířená dostupnost digitálné řízené výroby a rostoucí komplexnost našeho zastavěného prostředí, což je v naprostém kontrastu k neefektivním technikám, na kterých je v současnosti postaven stavební průmysl. Dnešní procesy sestavování mohou být zásadně změněny díky inspiraci u biologických systémů, které vytvářejí struktury daleko komplexnější, s větší informační kapacitou a instrukcemi k sestavování, než nejmodernější stavební struktury dokáží se současnými technologiemi. Pro přírodní systémy je charakteristický proces samosestavování, jež by se měl stát základním principem plánovaných kinematických samoreplikujících strojů a kinematických samopřestavitelných robotických stavebních systémů. Proces samosestavování se stává základním stavebním principem pro plánování solitérních a skupinových architektur samopřestavitelných robotických struktur. Samopřestavitelná robotická struktura slibuje širokopásmové spojení lidského mozku a robota, auto-

52


matického optimalizačního plánovacího nástroje a struktury postavené z materiálů s předem určenými vlastnostmi, se schopností adaptace na proměnlivé situace a v důsledku s vysokou energetickou efektivností, která zaručuje ohleduplnost k životnímu prostředí. (Viz obr. 3 a obr. 5.)

DIGITÁLNÍ TOVÁRNA V současnosti jsou automatizační technologie nejen v průmyslu, stavitelství a architektuře, ale i v každodenním životě natolik běžné, že jsou považovány za samozřejmost. Žijeme, plánujeme a tvoříme v době, kdy se vše propojuje do jediné end-to-end sítě. Nezastavitelný trend k plné automatizaci se dotýká všech oblastí: řídící mikrosystémy či nanosystémy se již aplikují do nejmenších zařízení a z druhé strany neexistuje hranice ve velikosti či složitosti továrny, ve které by se řídící systémy nemohly uplatnit. Všechny tyto aplikace mají jedno společné: hlavní a poslední metodou optimalizace je software. Společně s automatizací pracovního prostředí, strojů a systémů dochází postupně i k digitalizaci vývoje a ochrany stavby, včetně celého procesu jejího plánování a finální realizace. CAD (Computer-Aided Design) představuje technologie zastřešující oblast generování komponentů stavby, které se mohou následně zpracovat na CNC (Computer-Numeric Control) strojích s pomocí CAM (Computer-Aided Manufacturing) programů. Digitální modely se testují s pomocí CAE (Computer-Aided Engineering) místo toho, aby se stavěly drahé prototypy. Nové továrny, do kterých se má instalovat výrobní neboli realizační zařízení, se nejdříve naplánují jako digitální továrny na displejích počítačů. Virtuálně všechny systémy začínají pracovat mnohem dříve, než jsou fyzicky skutečně nainstalovány. Software je hnací silou ve všech stádiích plánování a vzniku stavby: od prvotního nápadu po koncept, přes konkrétní návrh komponentů, vývoj, testování, ověřování až po plánování výroby a realizaci. Výsledkem tohoto trendu je úplně nový způsob fungování realizačního podniku neboli továrny. Virtuální model se stává čím dál důležitější a dostupnost tohoto modelu začíná být klíčovým faktorem úspěšnosti procesu realizace. Dodavatelé kompletních řešení proto musejí být schopni zákazníkům nabídnout nejen software pro plánování stavby, vývoj a výrobu samotných komponentů včetně systémů, ale také software pro návrh, plánování a řízení celé továrny, včetně managementu toků služeb, servisu a materiálů do a z továrny. Říká se tomu PLM (Product Lifecycle Management). Pojem digitální továrna označuje rozsáhlou síť digitálních metod, modelů a nástrojů, které jsou integrovány v rámci průběžného řízení dat. Cílem je komplexní a systémové plánování, projektování, ověřování a kontinuální zlepšování všech důležitých procesů a zdrojů reálné továrny. Dnes lze zrealizovat prakticky cokoli: nejdříve virtuálně v počítači, protože se již v podstatě nemusejí vyrábět drahé reálné testovací prototypy, a následně rovnou bezchybně v reálném provozu. (Viz obr. 3, obr. 4 a obr. 5.)

BIM/PLM SPRÁVA ŽIVOTNÍHO CYKLU Místo toho, aby se vytvářel vždy nový software pro jednotlivé funkce, vytvářejí se rovnou celé platformy pro množství aplikací. Místo změti vzájemně nekomunikujících systémů v jednotlivých oblastech budou v blízké budoucnosti fungovat celková řešení propojená soft-

53


warem do sítě a budou natolik široká, že vzájemně spojí všechny účastníky plánovacího, výrobního a servisního procesu. Informační model budovy BIM (Building Information Modelling) představuje koordinovaný soubor procesů vytváření a spravování dat o projektu, jež poskytuje přidanou hodnotu při generování, řízení a sdílení informací o stavbě po celou dobu jejího životního cyklu. Výsledkem je pomocí specializovaných CAD-BIM systémů generovaný třídimensionální informační model budovy, který integruje všechny informace o stavbě počínaje architektonickou studií, konstrukčním návrhem až po proces výstavby a servisu. Díky tomuto integrovavanému procesu mohou architekti, inženýři, firmy, vlastníci a uživatelé staveb efektivněji generovat a koordinovat digitální dokumentaci tak, aby byla možná jakákoli změna v kterékoli fázi projektu. Správa životního cyklu PLM (Product Lifecycle Management) je princip, který vzájemně propojuje dokonce hned několik softwarů, protože v rámci digitální továrny musejí všechny softwary dokonale fungovat ve vztahu k celku. PLM koncept se začíná formovat v první fázi plánování. Veškerá data spojená s virtuální stavbou se spojují s virtuální výrobou. Simulují se toky materiálů a výrobní procesy, které se následně optimalizují. V této fázi se celý model rovněž rozšiřuje o spolupráci s dodavateli a výrobci strojů. Výhodou tohoto procesu je, že se na výsledky ze simulované výroby mohou ihned podívat architekti, projektanti či designéři a výsledné řešení stavby včetně jednotlivých komponentů mohou ještě upravit tak, aby co nejlépe vyhovovalo podmínkám reálné výroby. Důležitou fází v životním cyklu stavby je její provoz. Čím lépe mohou být komponenty stavby servisovány, tím snadnější práci pak pozdější servis bude mít a uživatel může ocenit dlouhé spolehlivé fungování stavby. Tato skutečnost je speciálně důležitá u staveb s dlouhou plánovanou životností, u kterých se investice navracejí za relativně dlouhou dobu. Díky kontrole a optimalizaci veškerých dat se systémovému inženýrství daří vyvíjet stále složitější komponenty staveb a současně maximalizovat produktivitu a efektivitu operací, jež probíhají v různých částech světa. Systémové inženýrství poskytuje plně integrovaný přístup, protože jediným měřítkem plánování je komplexita.

KVANTOVÉ SYSTÉMY Teorie architektury založená na aplikaci principů kvantové mechaniky se stává nástrojem pro plánování kvantové architektury a kvantového urbanismu. Kvantový jev řeší faktor nepředvídatelnosti a nejistoty chování, a proto stavba plánovaná na tomto principu už není otázkou kompozice, ale chování, vytváření vzájemných vztahů, zpracovávání informací – být informován a informovat jiné. Generované struktury jsou udržovány spíše agenty-činiteli a nejsou považovány za statické objekty se stabilními vztahy a vazbami. Nejen všechna vstupní data přichází v podobě toku, ale i všechna výstupní data jsou vysílána ve formě toku. Model stavby představuje těleso v pohybu a nikoliv pevný soubor dat. K plánování designu stavby se přistupuje jako k procesu plánování „tělesa“ na principu přívod → zpracování → výkon, který se rozvíjí krok za krokem směrem k zralému „tělesu“ stavby, jež se aktivně chová v textuře města. Plánování představuje nikdy nekončící proces, jenž je podobný cyklu pozemského života a může být sledován zvýrazněním jednoho typu informace na úkor jiných typů informačních dat. Všechny komponenty stavby se mění v reálném čase a je třeba se na ně dívat jako na dynamicky fungující zařízení, jako na kreativní agenty, jež si vyměňují informace se svými bezprostředními sousedy. Představme si strukturu stavby, která se nějak chová, která je ve

54


stálém procesu změny a komunikuje se svým prostředím a uživateli. Informační model budovy získává nový význam a rozměr. Kvantový informační model budovy Q•BIM (Quantum Building Information Modelling) se zabývá stavem mentálního chování komponentů struktury stavby v reálném čase v souvislosti s faktorem nepředvídatelnosti a nejistoty, což představuje hlavní znak chování, který znamená rozdíl mezi kvantovou a jinak programovatelnou architekturou. Součástí kvantových systémů jsou dynamické systémy, jež představují odvětví fyziky, které popisuje, jak se objekty pohybují. Dynamické animace využívají pravidel fyziky k simulování přírodních sil. Geomorfologie, okolní zástavba, slunce, voda, vítr, zeleň a hluk pomocí optimalizačních simulací zajímavým procesem generují design struktury staveb včetně vnitřního prostředí. Výsledkem jsou originální konceptuální projekty, pro které je charakteristická soběstačnost a citlivost vůči životnímu prostředí.

NANOTECHNOLOGIE Oblast nanotechnologie je založena na principu plánování, který vychází ze schopnosti vyrábět struktury z molekulární stavebnice rotory (něco, co má osičku, setrvačník, co se může točit, co se dá pohánět elektrickým polem, světlem nebo proudem plynu). Jednotlivé stavební bloky stavebnice se skládají z molekul o desítkách až stovkách atomů. Jedná se o zcela nové materiály, při jejichž přípravě je nutno se řídit přesnou polohou jednotlivých chemickofyzikálních skupin. Konstrukce těchto materiálů má přesně definovanou adaptivní strukturu na atomární úrovni a s integrovanými molekulárními zařízeními vykonávají různé funkce jako větrání, topení, chlazení, osvětlení a podobně. Tyto systémy struktur lze programovat tak, aby měly neuvěřitelně malou velikost, měnily tvar a přizpůsobovaly se změnám prostředí. Forma projektu je schopna se chovat distribuovaným způsobem velmi podobně jako vzájemně spolupracující buňky v lidském těle. I v tomto případě jednotlivé stavební komponenty struktury projektu získávají design pomocí CAD systémů a pak se pomocí speciálního softwaru buď přímo tisknou, anebo se vyrábějí v plně automatizované nanotovárně. (Viz obr. 3, obr. 4 a obr. 5.)

VŠECHNY TYTO OBLASTI SE VZÁJEMNĚ OVLIVŇUJÍ Vývoj nových materiálů a stavebních systémů je úzce spojen s komplexním přepracováním postupů, které zahrnují nápaditou aplikaci počítačových nástrojů v průběhu konstrukce a výroby. Počítačové metody se staly motorem vývoje a provádění pokusů v architektuře, umění a stavebním inženýrství. Mnoho z tohoto pokroku souvisí s dostupností výkonných počítačových systémů a nových softwarových nástrojů, jež umožňují generování a analýzu systému struktur, stejně jako algoritmů pro vyhledávání, porovnávání a řazení informací. Ještě výkonnější hloubkové techniky jsou však potřeba ke splnění slibů, které nabízí strukturální morfologie založená na průsečíku architektury, umělé inteligence a vědy o materiálech. Vyvíjejí se teoretické systémy a matematická prostředí, které spojují počítačové myšlení s procesem konstrukce. Plánování vytváří generativní proces, jenž zahrnuje aplikování nejmodernější programovací techniky užívané pro umělou inteligenci a počítačovou geometrii. Vztah mezi formou i technikou je proměnlivý a zapojuje nelineární kombinace digitálních i analogových sekvencí, nové algoritmy a intenzivní „hloubkové“ počítačové tech-

55


niky. Význam spočívá ve vývoji algoritmů pro simulace evolučních a trojrozměrných struktur, včetně povrchů založených na prostředí. Ideálem jsou strukturálně orientované modely, kde růst je potenciálně řízen celou vyvíjející se strukturou pomocí stávajících prvků této struktury. Koncentrace růstových modelů umožňuje kombinace atomické struktury a mechanických vlastností materiálů s makro-chováním struktury jako celku zasazeného do dynamického prostředí. V současnosti vývoj dospěl do fáze, kdy není třeba určit si materiál podle katalogu, ale je možno si materiál s konkrétně požadovanými estetickými a strukturálními vlastnostmi navrhnout. To vede k různým modelům pro různé materiály ve vazbě na rozsáhlejší struktury vztažené k specifickým vlastnostem materiálu. Takto je možné adaptovat nastavitelné faktory materiálů prostřednictvím vzájemné zpětné vazby s vznikající strukturální morfologií jako celkem. V této souvislosti se členové v rámci Studia FLO|W zabývají navrhováním systémů, které by zajistily optimální realizovatelnost architektur volných tvarů na principu plánování staveb z přímo na míru projektovaných komponentů, které mají v sobě integrované rozmanité funkce. Členové se musí umět „prokousávat“ nejen již vyvinutými softwary, ale často jsou nuceni je upravovat či vytvářet zcela nové softwary a ty pak aplikovat na svá řešení: parametrický design × generativní design × e-motivní architektura = algoritmická architektura. Úroveň experimentování dospěla do bodu, kdy je nemožné jasně rozlišovat mezi formou a obsahem a zároveň mezi grafikou, malířstvím, sochařstvím, designem, stavitelstvím a architekturou. Dochází k rozšiřování repertoáru prostorového členění. Aplikované techniky směřují k novému pojetí prostoru v podobě magnetického prostorového pole, částicového prostoru a podobně. Obyvatelé těchto prostor se už neorientují podle vyznačených bodů, os, okrajů a jasně definovaných sfér. Na jejich místo nastupuje rozložení hustoty, směrových odchylek, gradientů, vektorů, a podobně, jež vytvářejí novou ontologii, která definuje, co znamená být někde. Digitální revoluce spolu s vývojem nových chytrých materiálů, principů adaptivních staveb založených na studiu biologie a technologii vytváření prototypů, zásadně změnila způsob, jakým se plánují, řídí, kontrolují a stavějí budovy. Všudypřítomnost a cenová dostupnost cloudu zásadně mění způsob, jakým lidé vytvářejí data, pracují s nimi a sdílejí je. Nabídka softwarů postavená na cloudové platformě umožňuje architektům, designérům a konstruktérům současně testovat různé „what if“ scénáře mnoha simulačně náročných úkolů. Schopnost realizovat více simulačních studií v cloudu současně otevírá možnosti porozumět systémům mnohem lépe a za kratší čas. To jim umožňuje přijímat kvalifikovanější rozhodnutí s ohledem na projektové náklady a vyhodnocovat funkci systémů a celkovou energetickou bilanci. Výpočetní výkon cloudu rovněž eliminuje potřebu specializovaného a výkonného hardwaru na straně uživatele, odstraňuje předchozí omezení a pomáhá zvyšovat produktivitu. K zachycení nových vztahů mezi vyvíjejícími se vlastnostmi materiálu, strukturální morfologií, strukturami, roboty, výrobní technologií a architektonickým výrazem jsou třeba nové nástroje i techniky, v jejichž rámci dochází pomocí generativních počítačových postupů k integraci materiálů a výrobních procesů.

56


FLORIAN STUDIO | STUDENT WORK vzniklo na podzim roku 2004 po několikaletém úsilí Miloše Floriána na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze, Fakulta architektury, Ústav stavitelství I. Název FLO|W (dříve Glass/Freeform Architecture) určuje hlavní zaměření nejen projektů, ale také pedagogické aktivity. Práce pedagoga a studentů se snaží reflektovat již zmíněné tendence založené na jiných principech a multidisciplinární spolupráci, než bylo dosud běžné. A doktorandi zase zpracovávají disertační práce na témata jako Adaptivní systémy, Algoritmicky definovaná architektura, Generativní procesy navrhování, Sklo jako konstrukční materiál, Materiálové vlastnosti dřeva, Chytré materiály, Biomorfní struktury, Automatizace a robotizace ve výstavbě. Obecně záleží na individuálních schopnostech každého jednotlivce. Studio získalo několik ocenění a nominací jako nejlepší ateliér školy a je možno konstatovat, že v některých oblastech plánování architektury získávají členové Studia v zahraničí možnost publikovat své práce (např. v publikaci Distinguishing Digital Architecture, ed. Liu, YuTung), ocenění v soutěžích (např. FEIDAD Award, Philips Award, Pilkington Competition, Textile Structures for New Building: Techtextil Messe Frankfurt/TensiNet, CENTRAL GROUP, Think ARCH, Přehlídky diplomových prací atd.) a získávání studijních stáží na školách (např. AA London, TU Delft, TU Munich, TU Berlin, Universität Stuttgart, RWTH Aachen, ETH Zürich, ISU-International Space University Strasbourg – Agency NASA, University of Pennsylvania atd.) a ve studiích (např. Renzo Piano Workshop, Specialist Modelling Group Foster and Partners London, Arup AGU London, Arup Associates London, AECOM London, Heatherwick Studio London, Jürgen Mayer H. Architects Berlin, LAVA/Laboratory for Visionary Architecture Stuttgart–Berlin–Sydney, ONL/Oosterhuis_Lénárd atd.). Od dubna do května 2013 se Studio prezentovalo v rámci Bienále experimentální architektury #1 (www.eabiennial.com) společně s IoA Vídeň: Zaha Hadid Studio, Greg Lynn Studio, Hani Rashid Studio, Excessive-Herman Diaz Alonso, a s Universität Innsbruck: Studio Schumacher, Studio Colletti. http://fa.cvut.cz/Cz/Ateliery/AtelierFlorian | www.studioflorian.com

57


obr. 1 Ondřej Otýpka: Tensegrity Tower Tensegrity tower představuje možný koncept výškové polyfunkční budovy. Ta je tvořena vnitřní prostorovou skladbou buněk, klima-aktivní vrstvou zeleně a vnějším obvodovým pláštěm. Vnitřní skladba buněk je zavěšena na vertikálním komunikačním jádře a spolu tvoří otevřený modulární systém, který umožňuje dodatečný růst stavby expanzí buněk, až po mez vyčerpání únosnosti jádra. Zeleň na každém patře má pozitivní klimatický i psychologický vliv na člověka. Vnější pohyblivý obvodový plášť je tvořen spolupůsobením nosné konstrukce – tensegrity a výplňové transparentní elastické membrány. Taková konstrukce je schopna lépe odolávat účinkům větru (www.studioflorian.com).

58


obr. 2 Miroslav Strigáč: Myotension Bridge _ Experimental Bridge Experimentálny most predkladá možné riešenie problematiky bratislavského starého mosta. Redesign mosta je víziou energeticky nezávislého systému, schopného reagovať na zmeny. Ide o vzťažný systém prvkov s modifikovateľnou povahou. Práca sa zaoberá adaptabilitou architektúry voči prostrediu a potrebám jej užívateľov a skúma uplatnenie nových technológií v architektúre ako aj ich priamy vplyv na proces návrhu (www.studioflorian.com).

59


obr. 3 Nina Pevná: Walking Gallery Jedná se o studii struktury a její následnou aplikaci, která umožňuje jednoduché přemísťování staveb. Podnětem pro hledání struktury bylo vytvoření stavby na základě filozofie mobilní a modulární architektury, která je schopna zajímavě reagovat na podněty trvale udržitelného rozvoje. Celý systém se chová jako ekologický, snaží se používat recyklovatelné materiály. Jednou z výhod je pak samozřejmě mobilita, možnost rozebrání a znovupostavení stavby na jiném místě. Díky tomu také odpadá zatížení pozemku stavbou na neurčitou dobu, přichází na řadu úvahy o dočasných pronájmech pozemků. Na počátku studie bylo hledání takové nosné konstrukce, která by se mohla jednoduše skládat. Inspiraci jsem našla ve spirálových prvcích, které se dají roztahovat a stahovat. Nosná konstrukce spirály byla vývojem vyseparována do jednotlivých vzájemně propojených profilů, jejichž tvar může být investorem libovolně měněn od jednoduchého kruhu, přes jeho nadělení na n-úhelník až k prostému čtverci. Mezi jednotlivé profily je pak natažena konstrukce opláštění z membrán, vzhledové varianty od plnoplošných až po perforované připomínající tkaninu (www.studioflorian.com).

60


obr. 4 Dominik Císař: FRACT Projekt rodinného domu FRACT reaguje na jednotvárnost používání geometrických objektů. Snaží se přijít s novou formou. V digitální době nachází inspiraci ve virtuální přírodě. Tvar je inspirován generováním fraktálové funkce hyperkomplexního čísla. Předmětem bakalářské práce je rodinný dům s kanceláří. Jako konstrukční materiál byl navržen kompozitový sendvič, který umožnil konstrukci složitého tvaru stěn a zachovat tak původní charakter návrhu. Kompozitové sendvičové panely mají funkci nosnou, výplňovou a pohledovou. Interiér koresponduje s expresivním zevnějškem. Zařizovací předměty, úložné prostory či nábytek jsou součástí stěn, konstrukce. Dům se nachází na svahu nad Karlovými Vary. Dům je rozdělen na dvě vzájemně propojené části. Obytná část je vykonzolovaná nad svažitým pozemkem a obsahuje pět podlaží. Garáž, sloužící jako vstupní prostor, a technické zázemí, je umístěna ve 3. NP při východní, horní hranici pozemku (www.studioflorian.com).

61


obr. 5 Daniel Volák: Swarm_Bot_Concept Projekt se zabývá inteligentní automatizací řízení a robotizací modulárních pohyblivých jednotek v čase a prostoru za účelem vytvoření dočasných či trvale obyvatelných prostorů, jde o systémy umožňující samokonstrukci objektu. Robotizovaná jednotka se skládá se samotného prostoru, tzv. buňky, horního krytu, spodního krytu, tzv. docku, a tří párů pohyblivých končetin. Dock obsahuje počítač, akumulátory, konektory pro napájení a technické zařízení budovy. Samotná buňka je tvořena z formovaného vysokopevnostního plastu s integrovaným průhledným LCD displejem po celém svém povrchu, schopným zatmavovat či zesvětlovat povrch v jakékoliv části povrchu buňky a také projekce multimédií a rozšířené reality. Interiér buňky je variabilní a je schopen být osazen bežnými zařizovacími předměty. Samotná jednotka je pro člověka přístupná jak horizontálně, tak vertikálně pomocí elektronicky ovládaných otvorů. Jednotka je schopna pohybu díky hexapodálnímu systému končetin s integrovanými servomotory, majícím dostatek síly pro horizontální pohyb a potřeby únosnosti. Jednotky jsou schopny inteligentní vzájemné interakce a konektivity horizontální či vertikální, potřebné pro vytváření složitějších struktur, ať už dočasných či trvale obyvatelných (www.studioflorian.com).

62

ANTROPOLOGIE VE SLUŽBÁCH STÁTU? ADAPTACE OBORU NA MĚNÍCÍ SE PODMÍNKY Václav Hubinger diplomat, sociální antropolog a orientalista [email protected]

Kulturní a sociální antropologie1 byla ještě před čtyřiceti lety ve světě na západ od hranic Československa respektovaný obor, který odpovídal na důležité otázky své doby. Dnes jí zůstal respekt a v jejích „pravlastech“ (Velká Británie, USA, Francie) schopnost oslovovat veřejnost. Všude dnes existuje v horších vnějších podmínkách, než tomu bylo před půlstoletím, ale má velký potenciál k vyvolání změny svého vlastního postavení. Je to forma boje o přežití, ze kterého buď vyjde posílena, nebo splyne s jiným druhem. U nás byl obor nejprve zcela ignorován a za komunistické totality aktivně odmítán jako buržoazní pavěda. V důsledku toho existuje v ČR v institucionální podobě až od poloviny 90. let 20. století. Sice nebojuje o přežití, ale potácí se na okraji veřejného diskursu jako poněkud irelevantní akademická hra pro zasvěcené. Jednou z možností, jak vystoupit ze stínu, je pro antropology spolupráce se státem. Ta může být cílem i prostředkem, jak dodat oboru na relevantnosti, na síle i zajímavosti. Ve svém vystoupení si chci položit otázku, jaký je vztah antropologie, to znamená antropologů, a státu, a zda je antropologie (antropologové) ve službě státu použitelná nebo už používaná. Současná praxe u nás i ve světě je sice poněkud tristní, ale rozhodně ne beznadějná. Podíváme se proto, co se s tím dá dělat, respektive jestli je možné na současném stavu něco změnit. Slyšel jsem nedávno v rozhlase, že je u nás málo studentů meteorologie a že tedy hrozí nedostatek meteorologů. Hlavní příčinou prý je nekvalitní výuka fyziky a matematiky na 1

Označení oboru bývalo a někde ještě je předmětem diskusí. Kolísá od etnografie přes etnologii po kulturní antropologii, sociální antropologii, kulturní a sociální antropologii nebo sociokulturní antropologii. Jednotlivé varianty názvu mají zřejmě jakýsi magický vliv na obsah, který se pod nimi skrývá, a proto bývají debaty i velice emotivní. Ve skutečnosti se – podle mého soudu – jedná stále jen o jediný obor, který se zabývá člověkem a kulturou ve všech variantách obou jevů a jejich vztahu kdekoli na světě a kdykoli v dějinách. Pro jednoduchost budu nadále mluvit o „antropologii“, což možná pohorší tzv. fyzické antropology. Člověk je ale jen jeden a každá z antropologií se jím zabývá ze svého pohledu, aniž by byla více nebo méně antropologií než ty ostatní.

63


středních školách, takže je pak o obor malý zájem. Přitom meteorology slyšíme a vidíme doslova každý den, dokonce několikrát. Dalo by se tedy očekávat, že se jedná o svým způsobem přitažlivý obor s poměrně výraznou veřejnou přítomností. Každý chce vědět, jak bude zítra, jestli bude o víkendu pršet a kolik napadlo sněhu. Přesto je prý dorostu málo. Není to tak dávno, co se náš pan prezident nechal slyšet, že máme nejvyšší počet antropologů na počet obyvatel. Studenti se podle něj pro obor rozhodují proto, že je snadný, a navzdory tomu, že antropologie nepřináší společnosti ani jim nic, co by stálo za řeč. Je jich tedy hodně, ale nikde vidět nejsou. Máme tak na jedné straně veřejně známý a zjevně užitečný obor, na straně druhé obor málo známý a údajně neužitečný. Ten první nemá studenty, ten druhý jich má až příliš. Nechtěl bych přeceňovat validitu informace z rozhlasu, který se vyznačuje stejnou vševědoucností, jako náš pan prezident. Nechci ani posuzovat validitu názoru prezidenta, který patrně ví o antropologii dosti málo. V obou případech se ale jedná o informaci pro veřejnost a veřejnosti srozumitelnou. Zatímco se tedy meteorologie musí začít starat o nový dorost, je na tom antropologie o poznání hůř. Dorostu má sice nadbytek, ale veřejně známou nebo uznávanou přítomnost v podstatě nulovou. Antropologická obec se prostřednictvím České asociace pro sociální antropologii (CASA) proti výrokům prezidenta ohradila prohlášením pro tisk. Nevím, jestli nějaké noviny nebo časopis přinesly byť i jen stručné resumé tohoto prohlášení. Pokud ano, uniklo to mé pozornosti. Slabý hlas CASA zcela zaniká ve srovnání s publicitou, které se dostalo ohražení pracovníků Hrdličkova muzea na výrok pana prezidenta o způsobu diskuse mezi neandertálci. Malé muzeum dostalo slovo skoro tak silné, jako předtím pan prezident. Příčiny rozdílné síly hlasu antropologů tzv. fyzických a sociálních jsou celkem nabíledni: o neandertálcích už slyšel snad každý, jejich metaforické využití jako označení brutálních primitivů je také běžné (což neznamená, že správné), a tak kolegové z muzea dostali svou šanci a jejich nářek byl slyšet. Jenomže kdo by poslouchal nářek sociálních antropologů, o kterých skoro nikdo neví, co vlastně dělají? Čili jedni antropologové oslovují veřejnost z pozice těch, kdo mluví o něčem, co každému něco říká, zatímco ti druzí… Přitom fyzická i sociální antropologie ve své akademické inkarnaci fungují zcela stejně – pohybují se v logice akademické politiky, evaluací, grantů, sčítání publikací a dobývání vědeckých a pedagogických titulů. Jenomže sociální antropologie ještě u nás nedokázala nikoho mimo akademickou sféru přesvědčit, že dokáže víc, než jen reprodukovat sama sebe. Někde po cestě přitom zůstávají nevyužity desítky a možná stovky mladých lidí, kteří se s antropologií seznámili, něco o ní ví, ale jako kdyby neexistovali. Nedokázali jsme věrohodně přesvědčit svět mimo akademické pastviny, že antropologie má nebo může mít schopnost sloužit i jakémusi „obecnému blahu“, produkovat výsledky použitelné mimo akademický diskurs a oslovovat širší okruh zájemců. Jako vážný problém se občas zmiňuje „atomizace“ oboru, kterou dobře ilustrují témata článků prakticky všech antropologických časopisů našich i zahraničních. Podle mého soudu to ve skutečnosti není slabost. Právě naopak, ukazuje to, čím vším se antropologie může zabývat a přitom zůstat antropologií, jak velký je prostor nejen k osobní realizaci badatele, ale i ke zviditelnění oboru a jeho výsledků. „Jenom“ chybí někdo, nebo raději „někteří“, kdo by to dokázali srozumitelně a zajímavě sdělit lidem „tam venku“.

64

VÁCLAV HUBINGER  ANTROPOLOGIE VE SLUŽBÁCH STÁTU? ADAPTACE OBORU NA MĚNÍCÍ SE PODMÍNKY

Máme pak před sebou zdánlivý paradox – veřejnou neviditelnost oboru navzdory skutečnosti, že drtivá většina absolventů oboru a těch, kdo prošli alespoň základním antropologickým školením, pracují už dávno ve státní správě, v regionálních institucích veřejných i vzdělávacích a kulturních. Ti ale většinou nepíší ani akademické, ani popularizační práce. V akademické sféře zůstává jen zlomek absolventů, ale i o těch je veřejně – bohužel – také slyšet jen nepatrně. Že samotná obtížnost oboru a těžko stravitelná odborná hantýrka nejsou na překážku obecnému zájmu laiků, o tom svědčí příklad až neskutečné veřejné publicity kolem potvrzení existence Higgsova bosonu. Sotvakdo z novinářů o něm četl nějaký odborný článek a nepochybuji o tom, že i většina fyziků má problém skutečně dobře porozumět argumentaci a matematickému důkazu. Antropologie je z tohoto pohledu podstatně „snazší“. Jenomže z prostředí mimo obor se od ní nečeká věda, ale něco úplně jiného. V důsledku obrazu, který o ní má veřejnost a který je produktem neznalosti reálného stavu oboru nejen mezi laiky, ale i mezi akademicky vzdělanými lidmi, očekává veřejnost „dobrodružství“, například povídání o lidojedech nebo videozáznam nějakých bizarních zvyků. Na jakou otázku odpovídá současná fyzika a na jakou současná antropologie? Pátrání po tom, jak vznikl vesmír, po jeho uspořádání, a hledání souvislostí s naším dnešním bytím se zdá být – a pro mnoho laiků, mne nevyjímaje, také je – neskonale dobrodružnější než například analytický text o distribuci moci a vlivu bruselských euroúředníků a o jejich subkultuře. Neakademické podání antropologických témat ze strany antropologů u nás prakticky neexistuje. Když se z božího dopuštění dostane nějaká antropologicky relevantní informace do médií, bývá to stěží víc, než jakási komiksová aktualita o „objevení dosud neznámého amazonského kmene“. Skutečně aktuální a relevantní témata jako je například otázka migrací nebo menšin jsou v našem prostředí vlastnictvím nevládních organizací, Ministerstva vnitra a nezávislých nebo závislých politologů a komentátorů. Nejspíš jsme v situaci, kterou jsme sami pomohli vytvořit – neklademe otázky a nenabízíme odpovědi, které by měly širší společenský dopad na chápání současného světa. Veřejná tvář oboru, respektive veřejná představa o něm u nás není chybou vnějšího prostředí, které antropologii vnímá jako něco mezi dobrodružným cestováním a televizním seriálem o „domorodcích“. Výsledkem takového obrazu je celkem logicky zájem studentů o pestrý a uživatelsky příjemný obor, ale nezájem „seriózního“ vnějšího prostředí o tuto hračku a zábavu. Očekávání vnějšího prostředí sice neodpovídá realitě oboru, ale dosti přesně odpovídá tomu, co je o něm veřejnosti dostupné. Přinejmenším u nás je obor antropologie jakoby spokojen sám se sebou a úplně pomíjí své vlastní PR – na rozdíl od teoretické fyziky, genetiky nebo medicíny. Jako kdybychom ztratili (pokud jsme ji u nás kdy měli) schopnost nebo snad odvahu otevírat veřejně velká témata člověka, kultury a společnosti. Co nám zbylo? Aktivistický alarmismus, přízrak multikulturalismu, strašidlo rasismu a panika z politického angažmá. Prostě máme to, co jsme si sami nadrobili.

CO TO JE, TA „ANTROPOLOGIE“? Podle mého soudu stále ještě vyhovuje už téměř 140 let staré tvrzení Edwarda B. Tylora, že se jedná o vědu „o člověku a civilisaci“ (Tylor 1897, 1). Mnoho pokusů, vlastně všechny, definovat jednou pro vždy předmět a hranice oboru, skončilo fiaskem. K nezdaru býval a je

65


odsouzen každý, kdo se pokouší obor vymezit tematicky nebo metodologicky. V tomto posledním případě ovšem platí alespoň jedna jistota – za základní metodu se považuje etnografie, nebo lépe řečeno etnografický popis zkoumaného fenoménu. Už ale není jednota v tom, zda „skutečný“ etnografický přístup spočívá v terénním výzkumu a tzv. zúčastněném pozorování, nebo jestli stačí bádání skrze knihy, archívy a usilovné přemýšlení. Trochu to připomíná v podstatě lichou snahu určit, co je a co není umění a kdo je nebo není umělec. Dají se najít společné charakteristiky – individuální volba témat a techniky, velice individuální fantazie a její ztvárnění „pro druhé“, snaha po originalitě i snaha být identifikován s určitým směrem, školou nebo skupinou. Osobně si myslím, že antropologie je narativ i nástroj, je to diskurs i kontext, a nelze ji uchopit jedinou a obecně platnou poučkou. V akademickém diskursu to ovšem nutně vede k otázce, jestli je takovou činnost vůbec možné považovat za vědu. V antropologii totiž úplně schází jedna podstatná věc – nelze provést experiment a už vůbec jej nelze zopakovat v kontrolovaných podmínkách. Antropologie nemá ani jasně definovaný předmět zájmu, ani ustálenou terminologii, která by přežila víc než jednu generaci badatelů (fyzická antropologie je v tomto ohledu výjimkou). Žánrově se antropologické texty pohybují na škále od suchopárných detailních popisů po dekonstruktivní poezii. Někomu to nevadí, někteří tím trpí. Její síla je totiž právě v její rozvolněnosti tematické i formální, v jejím v podstatě literárním stylu a v její standardizované a dobře zažité etnografické metodě. Člověk jako kulturní a sociální bytost je zkrátka příliš komplikovaným objektem, než aby se o něm dalo pojednat čistě a jenom formalizovaným jazykem. Dá se to zkusit u některých aspektů lidského bytí, ale ne u všech a ne vždy. Kdo je tedy antropologem? Dovolím si použít příklad z úplně jiné oblasti lidského konání, z politiky (která je, samozřejmě, rovněž předmětem antropologického zkoumání). Na začátku 90. let byl tehdejší předseda Moravské národní strany dotázán, co to vlastně je moravanství, čím je definované. Odpověděl, že jeho základem je „takový zvláštní pocit“. Dnes to zní jako anekdota, ale bylo to velice přesné. Také antropologem je ten, kdo má pocit, že jím je, a o kom si to ti druzí myslí. Antropologie bývala v podstatě výhradně zkoumáním „cizího jiného“ („domorodců“). Jinakost zkoumaných společností pak byla vyjadřována jejich technologickou či jinou „zaostalostí“ ve srovnání s ideálem, kterým byl soudobý Londýn nebo Paříž. Důležitou součástí této jinakosti byla i jejich vzdálenost – skutečná v prostoru i domnělá v procesu historického vývoje. Po dlouhá desetiletí byl předmět studia definován jako „tradiční“, „historické“ nebo mimo „civilizovaný svět“ existující společnosti a jevy. Sami sebe tak antropologové v podstatě automaticky zařadili do svého vlastního moderního kontextu jakožto badatele o už neexistujícím, zanikajícím či okrajovém (geograficky i věcně). Předmět klasické antropologie byl a v mnoha případech stále je s „moderností, současností“ spojen jen emocionálně, nostalgickým pohledem na minulost jako hodnotu a jako už zkonzumovanou realitu (Hubinger 1998). Poučení z ní si pak mohou vzít zase jen ti, kdo se minulostí zabývají z jiného pohledu – třeba archeologové nebo historikové. Z čistě laického pohledu vzato, co může takový obor nabídnout „moderní době“? Pro jaký svět 20. nebo 21. století má smysl a užitečnost antropologická znalost kultury Trobrianďanů z doby před sto lety nebo fenoménu daru u Indiánů amerického severozápadu? Z běžného pohledu našeho dnešního současníka nic moc. V důsledku toho moderní kontext – přinejmenším v našem prostředí – stále ještě chápe předmět antropologického studia jako „tradici, minulost“, jako něco už ukončeného nebo

66


odsouzeného k zániku. Samozřejmě se pak s oborem a jeho praktikanty podle toho také zachází. Antropologie vznikla v době, kdy evropské státy mocensky i ekonomicky mohutně expandovaly na jiné kontinenty. Byla to doba, kdy tzv. Západ procházel bouřlivou industrializací a dramatickými sociálními změnami. Zkoumání dosud neprobádaných území bylo spojeno se zkoumáním jejich obyvatel, mimo jiné s cílem zjistit, jak tyto země a jejich obyvatele co nejefektivněji ovládat, řídit a využívat. Koloniální dobrodružství, které umožnilo vznik a rozvoj antropologie, je už řadu let jedním z velkých témat současné antropologie (v bývalých koloniálních metropolích2) a je vykládáno jako příklad v podstatě škodlivého působení antropologů ve prospěch státu. Někteří aktivisté dnes stejným způsobem hledí na angažmá antropologů ve službách státu za druhé světové války, za války ve Vietnamu a v dnešních konfliktech v Iráku nebo v Afghánistánu, případně na názory, které takové angažmá schvalují.3 Je to ahistorický pohled, protože nelze z dnešního hlediska hodnotit jako negativní nebo pozitivní činnost a motivaci lidí v docela jiných politických, ekonomických a kulturních podmínkách. Jenomže taková kritika je dnes vedena z pozic „politické korektnosti“ a dostává se jí odpovídající publicity i mimo antropologický kontext. Ve střední Evropě vznikl v 19. století obor blízce příbuzný antropologii, ne-li s ní totožný, alespoň co se týče metody, totiž národopis jako „studium kultury vlastního národa“. V zemích, jako bylo Rakousko-Uhersko a Německo, se jeho zkoumaným „jiným“ stal „domácí jiný“ – „lid“. Zatímco „divoši“ byli traktováni jako ilustrace vývojových stupňů, kterými prošlo veškeré lidstvo, byl „lid“ ilustrací minulého stavu národa. Na rozdíl od „divocha“ byl ale lid idealizovanou podobou minulosti. Jsou to dvě úplně odlišná ideologická východiska. Nebylo přece možné považovat londýnského gentlemana za výsledek vývoje divochů, ale vídeňský švihák nebo pražský profesor mohl snadno být potomkem venkovských nositelů lidové kultury vlastního národa. Oddělenost antropologa od objektu jeho zkoumání dobře ilustruje údajný výrok Jamese Frazera, který na otázku, jestli někdy viděl na vlastní oči divocha, prý pohoršeně odvětil: „Proboha, ne!“ Naopak těsnou vazbu národopisce a lidu zase dobře ilustruje ostentativně prezentovaný venkovský původ většiny národopisců. Národopis se dnes „osvobozuje“ ze svého ideologického zakletí antropologizací bádání. Sama antropologie se ale jen těžko může antropologizovat, a tak nachází cestu v pestré škále partikulárních témat. Jen málo se ale věnuje zobecňování empirických poznatků. Místo toho se politizuje a radikalizuje ad absurdum, vyžívá se ve vytváření etických kodexů a doslova se vaří ve vlastní šťávě. Je tedy třeba se ptát a hledat, co vlastně antropolog dělá (má přitom obtíže podobné těm, kterým čelí každý intelektuál, když se ho jeho děti ptají, co vlastně dělá, když pracuje), co říká, koho oslovuje, v čem je nebo může být specifičnost a přínos antropologie. Ptát se musí

2

Příznačně nikoli v Rusku, jehož koloniální zábor probíhal jako „organické“ rozšiřování území státu a kde průkopníky antropologie byli zhusta intelektuálové, pobývající v sibiřském vyhnanství.

3

Viz například článek Anthropology and Counterinsurgency: The strange story of their curious relationship (McFate 2005) a reakce na něj (Price 2008; Sluka 2010), dále viz sborník Anthropology and Global Insurgency (Kelly et. al 2010).

67


v první řadě sami antropologové a svá zjištění pak konfrontovat s realitou a s tím, jak by si sami představovali, že je „vnější realita“ bude přijímat. Národopis si ve veřejném vnímání udržuje jakousi relevanci skrze muzea, vlastivědnou činnost, festivaly „lidové kultury“ a svůj historický diskurs a tradici, často spíš jako zprostředkovatel domnělé nebo skutečné „historické reality“. Býval a stále tak je i politickým nástrojem. Také antropologie se zapletla do politiky – do rasismu, teorie třídní společnosti i do nacionalismu. Oba obory se také po svém věnovaly teorii vývoje společnosti (zkoumání „pracujících“ či „vykořisťovaných tříd“) a do praxe totalitních režimů („posvěcení“ jejich nacionalistické, ale i internacionalistické ideologie – to hlavně v SSSR nebo v Jugoslávii). Vazba na ideologizovanou a idealizovanou historii a na politicky citlivá témata způsobila, že jak národopis, tak antropologie byly přítomné ve veřejném diskursu. U nás jako nástroj politiky komunistického režimu (antropologie jako případ negativní), v zemích na západ od nás jako apologetika i kritika politiky vládnoucích garnitur. Úkolem vědy bylo potvrzovat a dokazovat platnost a „pravdivost“ politiky státu a jejích ideologických východisek, respektive kritizovat „establishment“. Vůdčím principem u nás byla tzv. stranickost vědy. Nikoli stranickost ve smyslu stranictví jakožto služby jedné straně (i když v praxi tomu tak bylo), ale jako vyjádření faktu, že věda a především její vykonavatelé, vědci, stojí na jasně formulovaných ideologických východiscích, označovaných za pokroková a třídní, tedy stranící pracujícímu lidu. V případě našem a dalších zemí „tábora míru a socialismu“ byl základem historický materialismus a dialektická metoda. Předmětem zkoumání se staly „vykořisťované vrstvy“ (v tehdejším slovníku označované také jako „lid“, případně „pracující“) a historické formy společnosti a její existence. Nejvypjatějším obdobím byla 50. léta a posléze doba tzv. normalizace. Výzkumné úkoly akademických institucí tehdy schvalovaly nebo přímo iniciovaly orgány KSČ a každá akademická instituce měla přiděleného svého ideologického dohlížitele. Nebylo to nic zase tak zásadně nového, jak ostatně u zideologizovaného oboru ani jinak nemohlo být. V zásadě tomu tak bylo už za Rakouska-Uherska a zejména za první republiky, kdy vůdčí ideologií národopisné práce byla prezidentem i vládou prosazovaná národní myšlenka a její veřejně prezentovaná tvář – muzejnictví, studium lidové hudby, hnutí Svéráz atd. Počátky antropologie byly v takovém kontextu krušné, protože se žádným způsobem nedala s touto ideologií propojit. Rakousko-Uhersko ani později Československo neměly kolonie v zámoří a to byl také jeden z důvodů, proč u nás antropologie nevznikla a proč třeba zůstalo prakticky bez dopadu vydání Tylorovy Antropologie v češtině. Ústřední ideologický koncept a předmět zájmu, „lid“, byl skutečně vnímán jako fenomén, který se v ničem nepodobal „domorodcům“. Na národopisnou práci se nedal (nikdo to ani nezkusil, až na pár výjimek inspirovaných lingvistikou a literární vědou4) aplikovat například funkcionalismus a vznikající strukturalismus. Antropologická témata okrajově zpracovávala tzv. cizokrajná etnografie, která u nás nebyla ničím víc než specifickou odrůdou nebo variantou cestopisectví. Průkopníky antropologie se tak v našich učebnicích stali turisté zvláštního druhu a někteří orientalisté, jejichž výčet by byl velice dlouhý. Později se k nim přidali lidé s národopisným školením, například V. Šolc nebo M. Stingl, kteří – stejně jako jejich před4

Například práce Petra Bogatyreva Kroj jako znak – Funkční a strukturální pojetí v národopisu (1936) a Funkcie kroja na Moravskom Slovensku (1937).

68


chůdci – v podstatě seznamovali domácí publikum se „vzdálenými jinými“ snadno přístupnou formou a někteří přitom dosáhli i jisté literární proslulosti. Ve srovnání se skutečnými antropology třeba ve Velké Británii nebo v USA ovšem v antropologii neznamenali nic (s čestnou výjimkou Alberta Vojtěcha Friče). Samozřejmě existovaly i výjimky, ale oba muži – Aleš Hrdlička a Pavel Šebesta – působili v zahraničí, a tak je dnes ve světě jeden znám jako Američan a druhý jako Rakušan.

U NÁS VČERA Prvním pokusem o etablování skutečné sociální či kulturní antropologie u nás byl projekt encyklopedie Emanuela Kováře ve 30. letech 20. století, který ale nebyl nikdy realizován. Neporazitelnou konkurencí se mu stal v roce 1937 svazek Národopis, jenž byl součástí nedokončené druhé řady Československé vlastivědy (I. řada vycházela 1930–33). Skutečným prvním antropologem u nás byl Josef Voráček (†1980), čtenář Malinowského a stoupenec funkcionalismu. Bohužel špatně skončil – jeho hlavní práce vyšly na začátku nacistické okupace (Voráček 1936; Voráček 1940; Voráček 1941), a třebaže byly otevřeným popřením rasové teorie, nebylo mu to nic platné. Voráček byl po válce vyobcován a skončil jako uhlíř. Koncem čtyřicátých let pak byla pokrokovými národopisci a etnografy antropologie pasovaná na buržoazní pavědu, ahistorickou, přisluhující kolonizátorům a vycházející z chybných myšlenek Bronislawa Malinowského a okruhu jeho britských studentů a následovníků. V té době došlo k totálnímu rozchodu společenskovědního bádání u nás a v dalších „socialistických“ zemích se soudobým vývojem v zemích na západ od nás. Vedle Hrdličky a Šebesty jsme tak přišli o další antropology. Už těsně před válkou se ocitl v emigraci karlínský rodák Franz Steiner,5 který pak působil v Oxfordu a jehož stěžejní dílo, Tabu, dodnes u nás nevydané, se – také dodnes – ve Velké Británii a USA stále čte a používá. Druhým pozdějším velikánem, o kterého jsme přišli ještě před únorem 1948, byl Arnošt Gellner. Ten opustil Československo, které pomáhal osvobozovat, brzy po roce 1945, když prý „viděl Stalinův stín“, padající na naši zemi. Působil pro změnu v Cambridgi a po roce 1990 byl vůdčím duchem Středoevropské univerzity. Třetím, u nás také v podstatě neznámým gigantem, byl Eric Wolf. Ten působil v USA, ale nikdy nezapomněl na své kořeny v Čechách. Později přibyli další, ale i ti odcházeli do ciziny v dobách, které zprvu vypadaly slibně, ale jaksi se politicky zvrtly. V 60. letech už jsme měli dobře nakročeno k „opravdové“ antropologii, jenomže srpen 1968 a Husákův osvícený absolutismus znamenaly její konec. Do zahraničí odešli Milan Stuchlík a Ladislav Holý, jejichž jména dodnes v antropologii mají svůj zvuk. Všichni, které jsem jmenoval, už nežijí. Bohužel. Antropologickými tématy se zabývali někteří naši afrikanisté, orientalisté a amerikanisté, ale koncem 60. let jim byla všem přistřižena křídla. Josef Wolf, neoblíbený u svého pů5

Franz Baermann Steiner (12. října 1909 v Praze – 27. listopadu 1952 v Oxfordu), antropolog, esejista a básník; celá jeho rodina zahynula v Treblince roku 1942; plynně ovládal němčinu, jidiš, češtinu, řečtinu, latinu, angličtinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu, ruštinu, šest dalších slovanských jazyků, všechny skandinávské jazyky a holandštinu. Od r. 1950 působil na univerzitě v Oxfordu. Jeho nejznámější prací je Tabu (Taboo), sestavené z přednášek a poprvé vydané posmrtně 1956. V současné době byly vydány všechny jeho práce souborně a podle britských kolegů se teprve se zpožděním ukazuje, jak velký vliv měl na britské antropology své generace.

69


vodního kmene fyzických antropologů, se na Filozofické fakultě udržel do začátku 70. let, potom byl i on uklizen do ústraní a k oboru se vrátil až ve značně pokročilém věku. Ani Josef Wolf už není mezi živými. Jedinou povolenou formou a vlastně adaptační variantou antropologie u nás byla v 50. až 80. letech tzv. cizokrajná etnografie, která v podstatě kopírovala ideologickou teorii i praxi národopisu na tzv. cizokrajném materiálu. Už její označení jasně vypovídá o tom, že nebyla chtěna nebo vnímána jako studium obecných a už vůbec ne teoretických témat, ale byla v podstatě jakýmsi „národopisem“ mimoevropských etnik. Jenom místo „lidu“ se věnovala etnikům a kulturám, které byly nejen „exotickým jiným“, ale i zvláštním případem „lidu“ na cestě od minulosti k (zářné) budoucnosti v bratrském internacionalistickém objetí pokrokových pracujících vrstev. Existovalo i jedno pracoviště, kde byl tento směr legálně praktikován – Náprstkovo muzeum. Jak už to tak bývá, v ústraní a ve víceméně symbiotickém soužití orientalistů, afrikanistů, amerikanistů a „cizokrajných etnografů“ potichu vyklíčila opravdová antropologie. Její vůdčí adepti (L. Holý a M. Stuchlík) ale raději emigrovali poté, co nám sovětští a další soudruzi poskytli bratrskou pomoc. Ti zbývající holdovali svému oboru víceméně v soukromí a v mezích muzejní praxe. Od poloviny 80. let se nosným programem nejprve sovětské a posléze i československé etnografie stalo studium etnicity. Inspirované ze SSSR6 a nevyřčeně paralelní s analogickým studiem etnické problematiky v USA odpovídalo na tehdejší problémy, které v SSSR vyvolával nejen demografický vývoj ve středoasijských republikách, ale i sílící etnické napětí a probouzení národní identity. V době „glasnosti“ (od r. 1985) se i u nás začaly objevovat první výstupy, které už lze považovat za antropologické. Zabývali jsme se nejen etnografickým popisem reality etnického soužití a jeho vývoje u nás, ale i teoretickými otázkami etnické problematiky (viz Hubinger 1988, Hubinger 1989 a Brouček 1991). Nic z toho ovšem nebylo určeno veřejnosti a nijak podstatně tedy nepřispívalo k vytváření pozitivního veřejného obrazu antropologie. Podobně jako kdysi skandální vydání sbírky lidových písní Jana Jeníka z Bratřic,7 i „etnická“ produkce z konce 80. let byla určena jen akademické obci, aby se nekazil lid a jeho představy o sobě samém.

U NÁS DNES V 90. letech jsme tak začínali v podstatě od nuly. Byla to doba chaosu, sporů o název oboru, hledání způsobu, jak vyjádřit odlišnost mezi národopisem a antropologií.8 Dnes vidíme, že to byla v podstatě dětinská snaha, která nemohla vést k žádnému řešení. Druhá konference EASA (European Association of Social Anthropologists) v Praze v srpnu 1992, jež byla koncipovaná jako impuls pro rozvoj antropologie v zemích, které se

6

Skutečným koryfejem byl J. V. Bromlej (viz jeho Etnos a etnografija, 1980); k tomuto tématu v.t. (kriticky) Šnirelman 1997.

7

„Skandální“ bylo její vydání ze 60. let, moderní edice Písní krátkých Jana Jeníka rytíře z Bratřic (ed. Jiří Traxler) v letech 1999 (1. díl) a 2010 (2. díl) už nevyvolala vůbec žádnou emocionální odezvu ani v akademické obci, ani u veřejnosti.

8

K současným dějinám antropologie u nás neexistuje příliš mnoho pramenů, ale pro základní představu viz např. Skalník 2002.

70


začaly zbavovat svého ideologického zakletí, byla českými kolegy v podstatě ignorována. Přesné důvody nedokážu pojmenovat, ale zřejmě nejsilnější příčinou „nezájmu“ byla velká dávka ostychu z „velkých jmen“ a obava, že „na to nemáme“. Ukázalo se časem, že jsme na to měli už tenkrát, jenom jsme to nedokázali vidět, protože jsme s evropskými kolegy neměli už čtyřicet let v podstatě žádné kontakty. Oni neznali nás, my jsme neznali je, byli jsme si vzájemně cizí a do jisté míry jsme pro „ně“ byli exotickými domorodci v nově objevených teritoriích. Poté začala celkem rychlá institucionalizace oboru, který se v 90. letech zprvu sporadicky, ale během pár let už standardně začal objevovat v nabídce kateder na několika fakultách. Velký podíl na tom měli sami studenti, kteří se začali rozhlížet po světě a začali objevovat obor, který se jim líbil. Začali proto také vyžadovat něco jiného, než co jim mohl nabídnout národopis. Skrze praktické uplatnění absolventů se v 90. letech začalo utvářet – nikoli reflektovaně, ale de facto – oddělení antropologů a „těch druhých“. Oddělení není nikde totální a bez přesahů, jde spíš o tendenci a „obvyklý obraz“ toho kterého oboru. Německá tradice je založena na Volks- a Völkerkunde, skandinávská na etnografii a antropologii, francouzská na oddělenosti etnologie a antropologie, u nás máme národopis, etnologii a antropologii. V akademických institucích všichni žijí a pracují vedle sebe, ale jen výjimečně spolu. Zformovaly se dva „kmeny“ a dva časopisy (Český lid, který se po antropologické epizodě zase stal etnologickým časopisem silně orientovaným na český terén, a vedle něj „čistě antropologické“ Cargo, původně studentský, dnes seriózní akademický časopis). Pokračuje konání oddělených konferencí a například i členství v odlišných asociacích – CASA vedle tradiční a zavedené Národopisné společnosti. Existuje jistá tendence ke stírání rozdílu či oslabování pocitu odlišnosti, ale dělení trvá. Naštěstí zjišťujeme, že je opravdu „dost místa na světě pro oba“, jak se lze přesvědčit na příkladu Národopisné revue. Ta se transformovala z Národopisných aktualit ve velice zajímavé periodikum, jež dbá na odbornost a kvalitu, nikoli na to, zda téma „přísluší“ tomu či onomu „kmeni“. V čem spočívá hlavní rozdíl mezi oběma kmeny? Původně je odlišoval předmět výzkumu, čili „náš jiný“ (lid) a „cizí jiný“ (domorodci) a s tím organicky spojená ideologická odlišnost. To je dnes v zásadě pryč. Ideologická oddělenost zmizela, hlavní metody jsou stejné, témata jsou v podstatě také stejná.9 Antropologie, na rozdíl od národopisu, stále řeší také obecné a teoretické otázky bytí člověka v kultuře a společnosti v jejich nesčetných inkarnacích a situacích. U národopisu trvá zájem o „kulturu vlastního národa“ a o tradiční vidění světa, ale není to zájem jediný a výlučný. Dalo by se tedy říci, že trvá dělení na vědu „o nás“ a na jakousi obecnou vědu o člověku a kultuře, která má svou silnou část teoretickou (včetně etiky výzkumu, ale tu řeší i národopis) a silnou část etnografickou či etnografickosociologickou. „Národní“ věda je více spojena s historií a sociologií, a tudíž vlastně čím dál víc splývá s analogickou částí antropologické tradice a s antropologickým přístupem. Naopak antropologie našla svůj „zlatý poklad“ v antropologickém přístupu k moderní, současné spo9

Například migrace, adaptace, antropologie jídla (jídlo jako nástroj moci, jako nástroj sociální rovnosti), antropologie tranzice (reformy), město (evropské sítě a působení měst v nich), marginalita, globalizace, vizuální antropologie, aplikovaná antropologie, garbologie (pomezí antropologie a archeologie), subkultura mládeže, medicínská antropologie, gender, LGB komunity atd.

71


lečnosti, k novým interpretacím národopisného materiálu a badatelé se nerozpakují takto zkoumat i „své“ národy a samotnou historii takového bádání.

ANTROPOLOGIE A STÁT Stát v kontextu, ve kterém se právě pohybujeme, není vnímán jen jako instituce, ale především jako establishment, režim. Služba státu sama o sobě, státu jako formě organizace společnosti, není ani „dobro“, ani „zlo“. Faktorem, který ze služby činí aktivitu hodnocenou pozitivně nebo negativně, je právě povaha režimu. Nechci se pouštět do diskuse o tom, kdy a pro koho je služba státu zlem nebo dobrem, zda taková služba je „službou veřejnosti“ nebo zda se věda může stát i „služkou režimu“. Netýká se to jen věd společenských, jak ukazují zkušenosti třeba z fyziky, chemie nebo biologie ve 30. až 40. letech minulého století. Takových příkladů je mnoho a zejména v krizových situacích (např. válka, revoluce) se ze „služby státu“ stává buď vlastenecká povinnost, nebo vážné porušení etiky vědecké práce. Možná to u nás tak silně nevnímáme, ale jinde tomu může být jinak. Antropologická tradice a současnost v USA je s našimi poměry nesrovnatelná a totéž platí o angažmá tamější antropologie „ve službách státu“. V USA toto angažmá sahá přinejmenším do doby vzniku OSS (Office of Strategic Services, vznikla 1942, přímý předchůdce CIA) přes činnost antropologů v terénu od vietnamské války přes Irák až po současnost. Toto angažmá je některými v zásadě fundamentalisty tvrdě kritizováno z pozic snad až vlastizrádných.10 V dnešní době téměř patří k „akademickému bontonu“ nebýt na straně státu (čti establishmentu). Jakkoli je to lidsky pochopitelné a čas od času i politicky oprávněné (nikdo z nás není apolitický, jinak bychom se lidskou společností nezabývali), je to – jako každý apriorismus – ve svém důsledku škodlivé. Nejen proto, že stát disponuje granty a pracovními místy v akademické sféře i mimo ni, ale škodí to i oboru v jeho čistě akademickém rozměru. Běžný stát dnešní Evropy není naším (rozuměj antropologů) nepřítelem, ale je až ostentativně indiferentní. Kdysi antropologům naslouchal, dnes jim nanejvýš dává najevo, že si je může dovolit. Sám od sebe se o antropology zajímat nebude. Změnit se to může jedině až stát – skrze hlavy svých úředníků a politiků – pochopí, že antropology potřebuje, protože mu mohou být užiteční. V 19. století byl antropolog významu E. B. Tylora nebo J. Frazera ozdobou salonů. Bronislaw Malinowski se ze sprostého podezřelého stal respektovanou primadonou londýnské intelektuální i politické scény. Ty časy jsou pryč. Společnost ještě v 60. letech antropologa potřebovala. Dnes ji u nás stěží přesvědčujeme, že by nás měla nechat žít. Jen chabou útěchou nám může být fakt, že v Mekce antropologie, v USA, se k tomuto stavu pomalu dostávají také. Takže co mohou antropologové udělat pro to, aby na ně bylo lépe vidět a aby jim někdo naslouchal? Jako obyčejně musíme pomocnou ruku hledat na konci vlastního ramene. Máme v podstatě dvě možnosti: (1) smířit se s daným stavem a naučit se s tím žít. Zde vycházím z nedokázané teze, že věda, respektive ti, kdo ji praktikují, jsou z podstaty věci svobodní a službu něčemu jinému 10

Viz například diskuse k článku Montgomery McFateové Anthropology and Counterinsurgency: The strange story of their curious relationship (2005); mezi její hlavní kritiky patří: David H. Price (Price 2008) a Jeffrey A. Sluka (Sluka 2010).

72


než vědě považují zpravidla buď za zradu etického ideálu, nebo za mesalianci svobodných akademiků s byrokracií a politikou, jež si většinou oškliví. Přinejmenším verbálně. V případě antropologie se mezi jejími praktikanty setkáváme s názorem, že akceptovat nežádoucí vměšování „vyšší moci“ znamená rezignovat na vědeckost a smysluplnost antropologického vidění světa, a přijmout jako fakt, že „opravdová“ antropologie má svůj zenit za sebou. Ze strany státu se pak často – zejména u nás – setkáváme s názorem, že když už to někoho baví, tak ať si tedy zkoumá bizarní zvyky okrajových etnik, ale za své, nikoli za státní prostředky. (2) Hledat a nacházet témata výzkumu, jehož výsledky je možné uplatnit v reálném světě za branami Akadémé, a najít způsob, jak komunikovat s veřejností a institucemi mimo akademický svět. Znamená to v podstatě pozvat společnost (včetně státu jakožto instituce), aby antropologii nejen akceptovala, ale i chtěla a respektovala. Myslím si, že to je jediná cesta, kterou v současné době máme. Z podstaty oboru, jeho nedefinovatelnosti, bezbřehosti a flexibility vyplývá, že jej lze uplatnit všude, kde je důležitý lidský prvek a kde hrají roli fenomény typu etnické příslušnosti, kulturních specifik, náboženství, jazykové odlišnosti nebo homogenity, historického vědomí, politické reality, mezilidských vztahů, sociálního uspořádání, migrace, identity nebo odlišnosti. Uvedu zde několik příkladů: Studium politických systémů (politická antropologie) se zabývá vznikem a fungováním politických struktur a systémů, tím, jak jednotlivci a skupiny jednají v daných politických strukturách a jaké jsou interakce mezi systémy a jejich prvky, jakou roli hraje nejen individualita psychologická, ale i kulturně podmíněná část osobnosti, jak společnosti a skupiny reagují na vnější i vnitřní tlaky (třeba ekonomické nebo politické), zabývá se studiem konfliktů (etnických, náboženských, politických – ve všech se projevuje obyčejně víc aspektů najednou), studiem rolí agentů sociálních a politických procesů (jednotlivci, skupiny nebo třeba instituce), procesy kulturní a sociální reprodukce skupiny. Od 60. let 20. století je velkým tématem studium komplexních sociopolitických uspořádání, to znamená současných, veskrze moderních fenoménů, jako jsou role a funkce moderního státu, byrokracie, ekonomická problematika, vztah státu a lokálních společenství, vazby lokálních společenství na stát, nadstátní fenomény (zahraniční politika, diplomacie, tzv. nestátní hráči typu korporací a nevládních organizací), politické a ekonomické struktury a instituce. Terénem už tedy nejsou jen nebo dominantně exotické marginální skupiny, ale například i Evropa (per se nebo ve své eurounijní inkarnaci) a Evropané. Dílčími a přesto dostatečně rozsáhlými a obecnými tématy jsou například město, státní instituce nebo vztahy formálních a neformálních politických institucí. Samozřejmě etnicita (například konstrukce kulturní a politické identity, vztah etnicity a občanství), nacionalismus, státem produkovaná nebo podporovaná kultura (památníky, tradice, manipulace s dějinami i „pamatovanou“ historií). V oblasti nadnárodní nebo ne-národní to jsou mezinárodní organizace a jejich subkultury, úřednictvo jako specifická kulturní skupina (např. „odnárodnění“ diplomaté, kteří zastupují národní zájmy, jsou specifická kulturní skupina s vlastními, etnicky bezpříznakovými normami chování a interakcí uvnitř i vně skupiny). Rozvojová antropologie, dnes už samostatný podobor v rámci aplikované antropologie s přímým dopadem do fungování a rozhodování státních nebo třeba finančních institucí, nabízí skutečně mimořádné možnosti spolupráce se státem. Zabývá se například reprodukcí

73


koloniálních mocenských struktur skrze mezinárodní rozvojovou pomoc, v níž hrají velice významnou roli „tradiční“ vazby některých dárcovských zemí na jejich bývalé kolonie. Ty se pak projevují například v tom, jaký vliv hrají velké korporace z té které země, jak silné bývá přímé nebo nepřímé politické angažmá (někdy maskované jako kulturní a vzdělávací spolupráce) bývalé metropole někde v zámoří. Rozvojová antropologie je z hlediska současné etiky antropologického bádání a převažujícího ideologického zakotvení většiny akademiků stoprocentně košer či halal („čistá“, v souladu s etickým kodexem), i když se zabývá také jevy, které jsou naopak v akademickém prostředí považovány za „nečisté“. Témat je skutečně nepřeberné množství. Z těch nejmodernějších, která nacházejí silnou odezvu ve veřejném diskursu, bych zmínil například gender, globalizaci, postkomunistickou transformaci a její dopady, nebo to, co se skrývá pod podivuhodným označením „multikulti“ (mimochodem, fenomén „objevený“ celkem nedávno, ale stejně jako globalizace existující už celá staletí). Velice vděčnými tématy z hlediska obecného zájmu jsou například politický islám (nezapomínal bych na politické křesťanství), motivace a formy radikalizace velkých skupin obyvatelstva pod vlajkou kulturních (nikoli národních) specifik (například islám je „odnárodněný“). Odtud pak vede přímá linka k využití antropologie v armádě nebo v tajných službách, kde se ale antropolog ocitá na tenkém ledě. Antropologie dokáže odhalit nebo znovuobjevit kulturní kořeny většiny současných konfliktů, a tak je ve všech svých aspektech a vtěleních využitelná v široce chápané zahraniční službě (politická a ekonomická diplomacie, armáda, rozvědka). Ekonomické a politické příčiny konfliktů pak bývají do kulturního hávu zahalovány, aby se staly „přijatelnější“ a jakoby snáze pochopitelné nebo i omluvitelné. Kultura je základem osobní i skupinové identity a základním prvkem sebeidentifikace jednotlivců i skupin. Bývá proto často viditelným zdrojem konfliktu a je potenciální překážkou dosažení změny, zejména když je využita k interpretaci politických a ekonomických kroků vlád nebo k posílení statu quo pod záminkou „ochrany kulturních hodnot“. Kultura je ale i základem pro hledání a volbu alternativ a variant řešení problému. Její znalost je s výhodou využitelná v tzv. „jiných operacích, než je válka“. Tímto vojenským termínem z dílny US Army jsou míněny i tak bohulibé aktivity, jako je humanitární a rozvojová pomoc nebo řešení postkonfliktní situace, o diplomacii ani nemluvě. Pro službu v diplomacii, která je velice manipulativním oborem lidské činnosti, jsou nezbytností lidé se speciální jazykovou výbavou, se znalostí místní situace, jazyka a kultury. Jazyk a kultura jsou nositeli identity a z ní vyplývajících nebo s ní spojených sentimentů a politických postojů. Bez jejich znalosti a bez schopnosti je konstruktivně využít je skutečná komunikace mezi státy nemožná. Kultura bývá využívána jako základ pro formulování nároků, bývá vydávána za příčinu štěpení a konkurence. Pochopení významu kultury a možností jejího ideologického zneužití se má nebo by se mělo promítat do politického rozhodování na lokální, státní i mezinárodní úrovni. K tomuto účelu byla „vynalezena“ tzv. veřejná diplomacie. Je to v zásadě jen nově pojmenovaný aspekt vnějšího působení státu v mezinárodním kontextu. Její instrumentář tvoří kulturní zvláštnosti, historické monumenty, národní povaha a tradice (oděv, hudba, umění). Specifičnost se v ní převléká za výjimečnost, za „obohacení multikulturního prostředí“, případně se prezentuje to, co daný stát či národ „dal světu“. Veřejná diplomacie by měla překročit svůj vlastní stín a z víceméně jednostranného nástroje

74


národní a státní propagandy a zprostředkování informací o vlastní zemi by se mohla stát nástrojem srozumitelného dialogu a naslouchání druhým. Z hlediska etiky „čisté vědy“ je ale takové angažmá považováno za nepřijatelné a vykládá se jako zneužívání speciální znalosti k neprospěchu „lokálních skupin“, jež jsou předmětem výzkumu. Proč? Protože strategickým cílem zadavatelů takového výzkumu je poznání způsobu myšlení, argumentace, rozhodovacích procesů, institucionální kultury, historicky a kulturně citlivých míst.11 K tomu se využívají standardní vědecké metody a žánry. Kulturní argument se používá jako nástroj pragmatické vnitřní i zahraniční politiky, hledají se senzitivní místa v interpretaci rozhodování a motivace partnerů či protivníků. Kultura pak není chápána jen jako reálná báze rozhodování, ale jako konstitutivní součást narativu pro domácí i zahraniční potřebu. Potom už není důležité, jaké věci jsou, ale jaké se zdají být nebo jaké se mají zdát „konzumentům“ nebo silovým skupinám. Tento manipulativní aspekt není ze strany státu předmětem nějakého etického zvažování, protože je „pouhým“ prostředkem k dosažení něčeho mnohem většího, čemu se říká například „bezpečnost státu“ nebo „sociální smír“. S tím se ovšem akademický antropolog jen obtížně smiřuje. Rád přitom zapomíná, odkud vlastně plynou skoro všechny peníze na výuku, výzkum, granty a publikace.

ZÁVĚR Přes všechny nářky a přes nechuť akademických antropologů se dá říci, že se obor pracně a klopotně, ale přece jen přizpůsobuje nové situaci. Spolupráce se státem sice není samospasitelný recept, ale má výsledky, které oboru dodávají novou energii. Antropologie už je ve službě státu, nezanikla, ba dá se říci, že se jí docela daří. Musí se ale smířit s tím, že v dnešní době už není tou velkou elitní vědou 19. a 20. století, byť je stále velice sexy. Odklonem od klasického a do nedávna dominantního zkoumání bizarních zvyklostí malých exotických etnik vstoupila do konkurence se sociologií, národopisem, historií a řadou dalších oborů. „Atomizace“ témat vedla až k její dnešní nepřehlednosti a bezbřehosti, takže žádný antropolog už není schopen se dokonale orientovat v celém oboru. Tematická atomizace oboru, která je i jednou z příčin jeho odchodu z první linie populárně známých věd, je ve skutečnosti jen její další vývojová fáze v procesu adaptace na současné podmínky. Ze zdánlivé slabosti se tak stává silným aspektem jejího současného bytí. Přesto antropologie zůstává na okraji zájmu všech za hranicemi antropologického diskursu. Takový F. Fukuyama, S. Huntington nebo třeba M. Zakaría jako kdyby antropologii vůbec nepotřebovali, i když ve skutečnosti antropologickou znalost a instrumentář bohatě využívají. Jsem přesvědčen, že aktivní a hlasité zapojení se do veřejného diskursu je jedinou cestou ze současné marginální pozice. Není to žádný můj objev – jako příklad toho, že tento pocit mají i jiní, může posloužit R. Borofsky a úspěch jeho projektu Public Anthropology (Borofsky 2014, viz též Stapp 2012). Jako každá životaschopná novinka, i tento pojem a hlavně jeho praxe už vedly ke vzniku studijních programů, kateder a grantových projektů, které se tímto aspektem existence antropologie zabývají. Zatím hlavně nebo jenom v USA, ale i u nás

11

Pro antropology i pro pracovníky tajných služeb může být velice zajímavé si pročíst referáty z jedné konference, publikované jako Anthropology and Global Insurgency (Kelly et al. 2010). Nepochybuji, že od té doby už bylo vydáno mnoho dalších prací na toto téma.

75

ZPŮSOBY Y PŘIZPŮSOBO OVÁNÍ ROLE AD DAPTACE VE VÝ ÝVOJI (NEJEN) LIDSKÉHO DRUHU 

užž jsem narazill na doklady uvědomění u ssi deficitu a sn nahy o jeho odstranění. o Ceelkem pochopitellně u nejmlaadší generacee antropologůů (viz Balaš 2014). 2 Je prostěě třeba se anggažovat ve veeřejném disku ursu, ve státn ní službě i parralelně s ní. DoD m minantní sam mozřejmě zůstane diskurss akademickýý, ale i v jeho o rámci je doobré působit ve vaazbě na to, co o stát dělá, chce dělat neboo by dělat měěl. Je třeba zasse začít klást důležité otázzky a oodpovídat na ně s vědom mím, že jde o politikum. Je třeba se víc v otevřít laaickému zájm mu an nabízet odpo ovědi a řešen ní jazykem, kkterý je neakaademickému u prostředí srrozumitelný.. Je třeeba stát se zajímavými z pro p institucee, mimo jiné i proto, že pak p od nich plynou gran nty ap pracovní místa. m Jinak k spějeme jen k daalšímu pro ohlubování marginalizaace a k bezvýznam mnosti. Když se to neuděllá, dáme za pravdu p těm, kdo k si myslí, že máme příliš m mnoho antrop pologů, a bud deme odsouzzeni ke studiiu podivných h zvyklostí a nepodstatnýých ku ulturních jevvů. Budeme sice oblíbení m mezi studentty, ale nepou užitelní v prakktickém živo otě. Brrzy pak začneeme ztrácet i ty studenty.. Antropo ologie se mussí znovu stát relevantní, klást k otázky, nacházet n odppovědi a nabízet je světu mimo akademickéé prostředí. K tomu ale assi nepovede cesta c jenom přes zkoumáání ů v newyorsk ké synagoze nebo způsob bů podávání jídel v chorvvatské vesniccké koomunity gayů koomunitě. Je třřeba oslovit ekonomiku, e politiku, pro oblémy české nebo evropsské společnosti, neebát se velkýcch témat a neeštítit se prácce pro stát. Nevím, jestli hrozí, že ž někdy v buudoucnosti třeba fyzika nebo medicínaa odhalí všech hna tajjemství svého o předmětu a už pak nebuudou mít co zkoumat. z A antropologie?? Troufnu si říci, žee znalost človvěka jako sociiální a kulturrní bytosti je v úplnosti neemožná, dokkud bude človvěk exxistovat. Stálee platí věta Ed dwarda B. Tyylora ze závěrru jeho Anth hropologie: „sttudium člověěka a civilisace nen ní jen věcí věd deckého zájm mu, nýbrž [… …] zároveň stá ává se prakticckou záležitoostí živvotní. My mááme v něm prrostředek porrozuměti svém mu vlastnímu u životu a svém mu postaveníí ve svvětě“ (Tylor 1897, 1 488).

TERATURA LIT

 Balaš, N. N (2014): Antthropology LLimited: Stud dying Anthro opology in thee Czech Repu ublic (and England). Cargo C 12(1–2)), s. 75–88.  Bogatyrrev, P. (1936): Kroj jako zn nak – Funkčn ní a strukturáální pojetí v nnárodopisu. SloS vo a slovvesnost 2(1), s. 43–47.  Bogatyrrev, P. (1937): Funkcie krooja na Moravsskom Slovenssku. In: Spisyy Národopisnéého odboru Matice M sloven nskej v Turči anskom Sv. Martine, M sv. 1. 1 Matica slovvenská, Turčaanský sv. Martin. M  Borofskky, R. (2014): Why a Pubblic Anthropoology? Center for Public Anthropology, Hawaii Pacific Univversity.  Bromlejj, J. V. (1980)): Etnos a etnnografija. Veda, Bratislava.  Broučekk, S., et al. (1991): Základdní pojmy etn nické teorie. Český lid 78((4), s. 237–25 57.  Hubingger, V. (1988)): Etnos a etn nická skupinaa. Český lid 75(1), 7 s. 42–550;  Hubingger, V. (1989)): K obecným m otázkám etnicity. In: Zpravodaj Z KSSVI 3, s. 51–59. ÚEF ČSSAV, Praha.

76

VÁCLAV H HUBINGER  ANTR ROPOLOGIE VE SLUŽBÁCH STTÁTU? ADAPTA ACE OBORU NA A MĚNÍCÍ SE PO ODMÍNKY

 Hubingger, V. (1998)): Antropologgie a modern nost. Český liid 85(2), s. 977–113.  Kelly, J. D., Jauregui, B., Mitchelll, S. T., Wallton., J. (eds.) (2010): Annthropology and a Global Insurgency. I The T Universiity of Chicago o Press.  McFate,, M. J. D. (20 005): Anthroppology and Counterinsur C rgency: The sstrange storyy of their cu urious relationship. Militaary Review March-April, M s. 24–38.  Price, D. D H. (2008): Anthropologi A ical intelligen nce: the deployyment and neeglect of Ameerican anth hropology in the Second W World War. Duke D Univerrsity Press, D Durham.  Skalník,, P. (ed.) (200 02): A Post-Coommunist Millennium: M Th he Struggles fo for Sociocultu ural Anthroppology in Cen ntral and Easstern Europe.. Míšek - SET T OUT, Prahha.  Sluka, J.. A. (2010): Curiouser C andd Curiouser: Montgomery y McFate’s sttrange interpretation of the relation nship between n anthropolo ogy and coun nterinsurgenccy. Political and a nthropology Review (PoLA LAR) 33(S1), s. 99–115. Legal An  Stapp, D. D C. (ed.) (20 012): Action Anthropologgy and Sol Ta ax in 2012: Th The Final Worrd? Northw west Anthropology LLC.  Šnirelm man, V. A. (19 997): Etnogen neze jakožto etnopolitika, e aneb Proč see Sověti tolik věv novali etnogenetickýým studiím. Č Český lid 84(1), s. 39–57 (z angl. originnálu Ethnogen neo Why the Sooviets were soo devoted to ethnogenetic e studies přelo ožil sis as Etthnopolitics, or V. Hubiinger).  Traxler,, J. (ed.) (1999 9–2010): Písn ně krátké Jan na Jeníka rytíře z Bratřic (11.–2. díl). Etn nologický ústav AVČR R, Praha.  Tylor, E. E B. (1897): Úvod Ú do studiia člověka a civilisace. c Anthropologie. N Nákladem Jaana Laichterra, v Praze.  Voráčekk, J. (1936): Počátky P vlastnnictví a práva a ve světle eth hnologie a socciologie. Melaantrich, Prraha.  Voráčekk, J. (1940): Úvod Ú do studiia člověka, sppolečnosti a civilisace: človvěk a společnost na nižšíích stupních vývoje v a kultuury. Česká grafická Unie, Praha.  Voráčekk, J. (1941): Primitivní P ro dina: rozprava o theoriích h a methodáách ethnologiccké sociologgie. Česká akaademie věd a umění, v Prraze.

77

LIDSKÁ EXISTENCE A TECHNIKA: JAK NÁS TECHNIKA MÁ Jiří Olšovský filosof a básník [email protected]

Člověk existuje na zemi a vztahuje se ekstaticky ke jsoucnu. Na rozdíl od zvířat, která jsou bezprostředně absorbována svým okolím, plně přizpůsobena svému okolí, člověk je tvárný, jeho podstata je utvářená světem a bytím vůbec. Martin Heidegger poukázal na úplně novou dimenzi života, jež se manifestuje v lidském pobytu. Jaké tedy bude živoucí pojetí člověka a života v rámci bující planetární techniky? Do jaké míry člověk podléhá technice, čemu se má vlastně přizpůsobovat, je ještě svobodný? Náš svět a s ním naše existence potřebuje nový začátek, nové nastartování svého běhu dějinami, jinak brzy, během několika staletí, dojde k úplnému kolapsu s nedozírnými následky pro celé lidstvo. Náznaky zahlédnutí něčeho nového, kdy pookřeje i lidská existence, nacházíme v díle Hölderlinově, Kierkegaardově, Nietzschově, Heideggerově a Patočkově. Všichni tito myslitelé vidí brutální sebeprosazování subjektivity v rámci neustále se prosazující moci techniky a jako reakci na to hledají nové cesty hlubšího zamyšlení, aby se lidská existence probudila, začala více myslet a otevírat tak příznivější světlo bytí. Opuštěnost bytím se může za určitých lepších podmínek spásně proměňovat, člověk může nakonec nacházet opatrnější svobodu, která však bude muset být víc tvůrčí než dosud. Naznačme si v několika krocích při vyrovnávání se zejména s Heideggerovým myšlením, jakou cestou jít, abychom uspěli a procitli k zdrženlivějšímu žití, které by se více adaptovalo na sám život.

ČLOVĚK A ZVÍŘE Člověk podle Martina Heideggera (německého fenomenologického filosofa, který psal také básně), ek-sistuje, tj. vystupuje ze sebe a vztahuje se ke jsoucnu, k věcem. Zvířata naproti tomu in-sistují, jsou tedy plně absorbována svým okolím a jsou jakoby zajata v sobě samých (Benommenheit), jsou vyjádřením svých bezprostředních instinktů a pudů; jako jsoucna jsou plně připoutána ke svému místu, ke svému rajónu, v němž loví svou kořist. V tomto rajónu pak probíhá zvířecí boj o život, který je projevem darwinistické selekce a adaptace, jež probíhají v rámci evoluce, kterou se snaží blíže ozřejmit věda. Člověk naproti tomu není úplným zajatcem svého bezprostředního okolí, jak na to také výrazně poukázal již estonsko-německý biolog a sémiotik Jakob Johann Uexküll. Člověk se volněji pohybuje životem, je tvárnější než zvíře, na druhou stranu ve svých proměnách neustále hledá sebe sama, svou identitu. Mezi zvířetem a člověkem existuje podle Heideggera

79


bytostný předěl, přesto je cosi spojuje; je to jejich společný pohyb zde na zemi, jsou bytostně spjati se životem, jak se vyvinul na planetě Zemi. Stejně jako vše živé, tito tvorové, kteří existují na planetě Zemi, podléhají vzniku a zániku, životu a smrti. V čem se ale bytostně liší život člověka od života zvířete, v čem tkví jejich podstatný rozdíl? Je to snad schopnost uvědomovat si svůj život ve svém vědomí, vidět svou minulost a budoucnost. Člověk je ve srovnání se zvířetem podle Heideggera „vyjmut“ ze všeho živého, neboť je jako myslící takto obdarován bytím samým. Bytnost člověka je jakoby „odejmuta zvířeckosti“, a člověk tak může vskutku pobývat na zemi, „ve sváru země a světa“ (Heidegger 1997, 113). Ptejme se dále, co odlišuje člověka od zvířete? Heidegger v jedné své interpretaci Schellinga hovoří o tom, že schopnost ke zlu je bytostným rysem člověka, a právě tento rys nás odděluje od zvířat. Zvíře nemůže být nikdy „zlé“, zdůrazňuje Heidegger, a tak „pochybná přednost je rezervována pro člověka klesajícího pod zvíře“ (Heidegger 1988, 249–250). Člověk ve svém bytí může tedy upadnout do zlé ne-přirozenosti, být horší než zvíře, jak se říká. Člověk je v Heideggerově rozvrhu chápán bytostně jako časové a ekstatické bytí. Toto bytí má bytostně ekstatickou povahu, má schopnost svobodně se vztahovat k sobě samému, tj. k vlastnímu bytí, a má i schopnost vztahovat se ke jsoucnu a bytí vůbec. Ze svého nejniternějšího bytí, tubytí (Da-sein), což je Heideggerovo „poobratové“ pojetí pobytu (Dasein), tento pobyt jakožto tubytí transcenduje ke svému nejvnitřnějšímu základu, k sobě samému (Selbst), a odtud k ostatním nepobytovým jsoucnům – a to vše v rámci časo-prostorového vztahu součtveří (Geviert) jako čtyř tvářností bytí samého, jež se zrcadlí jakožto nebe, země, dimenze božského a smrtelného (což odpovídá člověku). V rámci západní metafyziky je však člověk podle Heideggera zakoušen jakožto rozumové zvíře (animal rationale). Heidegger usiluje o to tázat se počátečněji, původněji, s ohledem na sám počátek západního myšlení, ptá se na bytostný vztah člověka k bytí samému, a tak se snaží překonat celou dosavadní metafyziku. Veškeré jsoucno v tradiční i moderní metafyzice vystupuje jako takové vzhledem k počítajícímu rozumu, který klade hodnoty, jež určují náš směr v životě. S Nietzschem pak přichází dokonale nihilistické popření rozumu, který Nietzsche pojímá, jak píše Heidegger, „nazpět ve službě zvířeckosti (animalitas)“ (GA 50, 42). Tato Nietzschova zvířeckost1 je tělesnící vůlí k moci, jež chce život; je to jednota všech pudů a vášní, čili „ze sebe se deroucí a vše přemáhající ‚tělo‘“ (GA 50, 42). Tato voluntární zvířeckost určuje Nietzschovo pojetí člověka. Rozum je mu tělesnícím rozumem a jen tehdy je skutečný. Bezpodmínečně se přijímá jen tělo, nihilisticky se přitaká rozumu jakožto zvířeckosti, jakožto útvaru vůle k moci. Takto se završuje subjektivistická bytnost novověku, vrcholící v subjektivitě nietzschovského nadčlověka. Nadčlověcká vůle k moci tohoto nadčlověka si pak může podřizovat veškeré jsoucno ve svém počítajícím–kalkulativním myšlení. Skutečným „zlidštěním“ je pro Nietzscheho tudíž dosažení nadčlověckého „zvířete“ vůle k moci. Člověk je metafyzicky stvrzen ve zvíře, a právě toto znamená „nihilistickou afirmaci nadčlověka“ (GA 50, 54).

1

Podle Nietzscheho je člověk „nejkrutější zvíře“, které se opět vrací s „posledním člověkem“ (srv. Stack 1983, 45).

80

JIŘÍ OLŠOVSKÝ  LIDSKÁ EXISTENCE A TECHNIKA: JAK NÁS TECHNIKA MÁ

OTÁZKA TECHNIKY Novověká vůle si podřizuje veškeré jsoucno tím, že ho zpředmětňuje: tak roste její chtění. Ve chtění této vůle se všechny věci stávají objekty. Základním vztahem ke světu je zpředmětňování, člověk vytváří předměty, mění jimi svět. A prostředkem k tomu je pro člověka technika jako bytnost tohoto zpředmětňování. Pro člověka pak bude podstatné, jak míní Heidegger ve svém pojednání Otázka techniky z roku 1953, nacházet „pravý vztah k technice“, abychom ji jako prostředek byli s to používat „přiměřeným způsobem“, abychom ji měli „pod kontrolou“ (OT, 8). Otevřeme se více bytnosti techniky, svobodně se zamysleme nad podstatou techniky, odpovídejme jí, jak nás k tomu Heidegger vyzývá. Technika je především způsobem odhalování, odkrývání jsoucna. Jedním z původních řeckých výrazů pro odkrývání je techné. Něco se odkrývá a vydává se v pravdu, odhaluje se pravda – jak na to už výslovně poukázal Aristotelés. Takto techné jako způsob lidského vědění a jako řemeslné umění má na počátku podobný význam jako řecká fysis, což znamená přírodní vynášení věcí do neskrytosti. Techné a technika se však dějí pouze za pomocí člověka. V současné technice pak podle Heideggera může převládnout až zběsilé odkrývání, jež zapomíná na vlastní věcnost věcí, na bytí předmětů, na bytí samo, jež se má bezezbytku ovládnout stejně jako příroda. Ta je s naším přispěním podrobována bezmeznému vymáhání (Herausfordern). Pečlivá a starostlivá starost o zemi je ta tam, se zemí se zachází jako s nějakým „rudným ložiskem“, i Země v celku se vytěžuje jako „uhelný revír“ (OT, 14). Půjde nyní snad o to znovu se vrátit k původnějšímu odhalování pravdy. Cestou k tomu bude řecké slovo poiésis jako další řecký výraz pro skýtání výskytu, kdy něco vzchází do přítomnosti.

DOMOV A POIÉSIS Původním vytvářením je tak vedle techné také řecké poiein, odtud pochází i poetické tvoření básníků, jejich tvůrčí vytváření poezie. Ryzím stavěním a vytvářením je tedy už od Řeků poiésis, jak se v elementární tvůrčí podobě ukazuje u básníků a skutečných filosofů, jako byli například Friedrich Hölderlin nebo Friedrich Nietzsche (srv. Heidegger 1989, 29.). Filosofové více myslí než básní, jde jim, pokud jsou autentičtí, v zásadě o moudrost (sofia). To, co mají filosofové společného s básníky, je řeč, práce s jazykem. Filosofům jde více o pravdu, básníkům víc o krásu, a spojuje je dále jistě odevzdanost tajemství bytí či posvátnu, které každý z nich po svém odkrývá. Heidegger, jak se ukazuje, se pomocí pojmu poiésis vrací k původní řecké zkušenosti s bytím. Poiésis zde říká, že je tu zohledněno ontologické vynášení ze skrytí do neskrytosti. Skrytost (řecky léthé), je skrytou sférou původního dynamického bytí, prabytí (které Hiedegger označuje také jako Seyn nebo Es gibt); jde o počáteční zdroj časovosti. Tento zdroj bytí a času teprve umožňuje, aby se ukazovala neskrytost (alétheia). Ta tedy vzchází ze souhry skrývání a odkrývání a umožňuje teprve prosvětlenou volnost světa, jíž Heidegger také říká otevřeno (Offene). Odtud se může dít základní zjevování světa a prvotní zjevování a jevení věcí ve světě. Zjevování se tudíž odehrává z původní moci prabytí, z onoho prazákladu a prazdroje, ze kterého se děje původní čas a bytí; odtud také pramení ontologická diference mezi jsoucnem a bytím.

81


Už Hérakleitos ve svém výroku B 112 píše, že člověk má „mluvit a konat pravdivé věci“ (alétheia legein kai poiein), chápat je a uvažovat o nich v jejich přirozenosti (kata fysin) (srv. Kratochvíl 2006, 423). Lidská duše je s to se dostávat do souladu s bytím, vyjadřovat jeho pravdu; člověk se tak může stávat opatrovníkem vztahu k bytí. Aby člověk dále mohl pravdivě vynášet to, co vzniká a zjevuje se, musí existovat ve „zvídavě-dožadujícím se vztahu k logu jakožto původnímu shromažďování“, jak dovozuje Heidegger (1987, 373–375). Při tomto milujícím odpovídání (kdy takříkajíc myslivě i básnicky korespondujeme s logem – legein kai poiein) může tedy filosof, tj. člověk, který miluje moudrost samu, ono jediné moudré (to hen sofon), ve svém logu konečným způsobem vyjadřovat, a promlouvat tak jako logos sám. A o to Heideggerovi opět jde, dostávat se zase do souladu s bytím (homologein), s oním jediným moudrým. Zde můžeme také porozumět tomu, že přibližování se k logu (bytí) lze chápat jako blížení se k domovu. Myslitel a básník se vrací domů jako ke zdroji bytí, k onomu počátku, který je posvátným jednem, jediným moudrým, které vše nese, které je počínáním samým (jímž vše počíná). Tento počátek se sám ze sebe podává, dává se jako uvlastňování (Ereignis), což lze dále specifikovat jako skýtání významovosti struktury bylo–je–bude, jíž, zdá se, nejlépe zrcadlí právě Heideggerovo počáteční, tj. zároveň budoucí myšlení. Prabytí se však vždy neustále odpírá, zůstává ve skrytu, je skrytím samým, předchůdným počátkem, skrytou sférou bytí. Jak řekl již Hérakleitos, pravda bytí se ráda skrývá, lze ji poodhalovat jen v patřičném naladění, v náležitém přizpůsobení se původnímu dynamismu bytí. Myslící nebo básnící tvůrce se nechává zasáhnout významy této časové struktury. Skutečný tvůrce je schopen vyjadřovat ony významy, a tak otevírat pravdu bytí. Skrze lidské tubytí se tedy děje určité udílení významů, jimiž se poodhaluje sama významovost údělu bytí, jak se vyjevuje a projevuje během dějin. Jinými slovy, v myšlení se duše ladí původním logem, a tak „se připisuje přihodivší se přítomno bytí“, jak říká Heidegger. „Z tohoto původního naladění člověka z logu jest veškerý stav mysli“ (Heidegger 1987, 372). Autentické myšlení je takto myslícímu člověku dopřáváno, skýtáno; odvážné příští myšlení může dosahovat své opravdovosti a ryzosti, tušit svou ušlechtilost. Znamená to vracet se k původnímu bytí, nalézat pro člověka pravý domov.

POKŘIVENÍ A ZNETVOŘENÍ PŮVODNÍHO BYTÍ Náš pobyt na zemi je však ohrožován různými zlými pokřiveními a znetvořením našeho vztahu k bytí, což je spjato s celkovým znehodnocením lidského bytí a se sklonem člověka ke zlu. Zapomenutí na bytí (Vergessenheit des Seins), spjaté s naší troufalostí ohledně vztahu k přírodě a všemu živému, je neseno arogantním zpředmětňováním. V naší aktivitě jako by se dnes stále uplatňovalo negování paměti a ono zapomínání na bytí; a s tím je vždy spjaté „pustnutí“ (Heidegger 1995, 241). V člověku existuje nevykořenitelná schopnost ke zlu spjatá s jeho subjektivistickou metafyzikou svobody. Heidegger hovoří o ztuhlé tradici západního myšlení, kdy je já chápáno jako absolutní. Pak to může vést k nepřiměřenému dualismu, k rozbujelé vládě technické metafyziky nad světem a k ničení života vůbec. Metafyzicky se tak dějiny Západu završují ve vůli k moci, jež se zase vposledku zjevuje jako „technická vůle k vůli“. Tato vůle určuje způsob věcí, jak jsou a jak je jim umožněno se ukazovat. Zjevuje se „nedějinný svět završené metafyziky“. V takovém světě panuje zapomenutost na úděl bytí, kdy se přímo zabraňuje člověku chápat samu zjevnost bytí jsoucna. Jak říká Heidegger: „Vůle

82


k vůli způsobuje ztvrdnutí všeho v bezúdělné. Následkem toho je nedějinnost“ (GA 7, 78). Samo skýtání bytí je tedy určitým způsobem narušeno, spějeme k bezdějinnosti. Úděl bytí se nedává jako původní součtveří, nýbrž spíše jako zjednávání (Gestell), což souvisí s odpíráním bytí v období zapomenutosti na bytí.2 Ale úděl bytí je právě podle Heideggera třeba myslet znovu jako uvlastňování (Ereignis), jen tak se naskytne možná možnost zachytit dimenzi původního součtveří. Zatím však panuje nadvláda strojové produkce, bezmezně se zpředmětňuje příroda v situaci, kdy se kultura a politika pouze provozují, což vede v podstatě jen k nadvládě všeho hmotného, materiálového a materiálního, čehož důsledkem je další a stupňované zpředmětňování všeho. Titul techniky se tak podle Heideggera zcela kryje s názvem „završená metafyzika“, a to poukazuje opět k techné jako „základní podmínce bytostného rozvinutí metafyziky“. Veškerenstvo jsoucího se jakoby samohybně pohybuje po celé planetě v bezmezně technicky metafyzickém panství nad přírodou, člověkem a nad všemi národy lidstva (GA 7, 79). Tak nás technika má, tak technika zakládá celou naši epochu, určuje její základní podobu.

JASNÝ A ZŘETELNÝ OBRAZ SVĚTA Tato podoba přichází v novověku s descartovským přístupem k přírodě a světu vůbec. Navrch mají matematické vědy s jejich přísnou exaktností, kdy všechny přírodní procesy se měří a propočítávají, každý okrsek jsoucna tak poskytuje vědecky jasný a zřetelný obraz světa. Vše, každý okrsek předmětnosti je co „nejobjektivněji“ změřen, zvážen a propočítán, aby to vyhovovalo vědecké přísnosti a efektivitě. K tomu se zřizují výzkumné vědecké ústavy, aby se věda a výzkum mohly náležitě provozovat a vyvíjet, aby se dosahovaly výsledky a aby byl zajištěn pokrok. Heidegger jasnozřivě upozorňuje na fakt, že s takovouto provozní povahou vědy a výzkumu může mizet skutečné myšlení, vědění a moudrost (ona sofia), kdy nastupují flexibilní výzkumní pracovníci, jejichž práce má „ostré tempo“, neboť se neustále pohybují po konferencích, kongresech a nejrůznějších „zasedáních“. Tak se z autentického výzkumníka stává pouhý akceschopný technik, vyhovuje své epoše a může produkovat příspěvky do sborníků, které zas přinášejí požadované hodnotící body – jak bychom dnes dodali (viz Heidegger 2013, 20). Jistotu o jsoucnu tak zajišťuje před-stavující si novověký descartovský subjekt, který si předmět svého zájmu staví před sebe, klade ho před sebe a objektivně, nestranně se ho snaží pojmout a vypočíst. Sebevědomá subjektivita moderního výzkumníka vytváří vědecky-přísně současný obraz světa. Pravdou se stává jistota tohoto představování. Heidegger pak může finálně napsat: „Veškerá novověká metafyzika včetně Nietzscheho se drží výkladu jsoucna a pravdy, který razil Descartes“ (Heidegger 2013, 23). Jsme tedy jakoby zakleti v Descartově pojetí člověka jako subjektu, proti němuž dualisticky stojí objekt, jenž se napíná na skřipec technologií a techniky. To je pak doprovázeno likvidací skutečného filosofického myšlení, kdy se dále upevňuje descartovsky metafyzická pozice. Jen původním tázáním a zamyšlením (Besinnung) lze s Heideggerem vskutku překonávat descartovskou pozici a celou západní metafyziku, otevírat se pravdě bytí a bytí pravdy. Dnes se pravdě bytí možná otevřeme, bu2

Jan Patočka porozumění bytí jako gestellu výstižně charakterizuje jako „rozkazovačné disponování, které rozdíl mezi samostatností a předmětností nechává rozplynout v nivelizující síti totální zjednatelnosti všeho“ (viz Patočka 2002, 201).

83


deme-li bytostně stát ve světlině (Lichtung), jež se děje jako uvlastňování, jako bytí pravdy, jež se nám dává.3 Nepůjde pak jen o to překonávat descartovský přístup ke světu, nýbrž i překonávat Nietzscheho jako posledního metafyzického myslitele Západu. I Eugen Fink uznává, že se Nietzschemu nepodařilo správně pochopit dialektiku bytí a dění. Bytí je třeba vidět jako pohyb, jako život a skutečnost; nelze se orientovat jen na stálost a trvání věcí a idejí. A zde Fink přece jen Nietzschovi přiznává, že dospívá až k samé hranici „vzájemného myšlenkového prostoupení“ pojmů bytí a dění (Fink 2011, 194), a připravuje tak vlastně Heideggerovu cestu k vyrovnání se s metafyzikou a tradiční filosofií. Z jaké pozice lze však překonat Nietzscheho vůli k moci?

VŮLE K VŮLI A ZJEDNÁVÁNÍ Je to, zdá se, právě Heideggerova pozice, kdy se vidí metafyzika v jejím přechodu, kdy jsme s to překračovat tradiční metafyziku, do níž ještě plně patří Nietzschova metafyzika vůle k moci. Ve vůli k moci ještě plně vládne počítající a před-stavující rozum, kdy se jsoucnost jsoucího uchopuje v technické vůli k vůli, ačkoli je to maskováno entuziasmem pojmu života, moci a síly. Nietzsche je podle Heideggera v zajetí dobové psychologie a chybí mu náležitá práce s pojmy a bytostné dějinné zamyšlení. To mohlo Nietzscheho vést až k zesměšňování skutečné filosofie a k vyzvedávání povrchnějšího typu schopenhauerismu. Projevuje se tedy u něho „nezpůsobilost myslet z bytnosti metafyziky“, neschopnost vidět „bytostnou proměnu pravdy“, jež spěla k descartovskému pojetí pravdy jako jistoty. Nieztschovi tak chybí jasné světlo hlubokého a širokého bytostného vědění. Nietzscheho a jeho vůli k moci „lze uchopit teprve z vůle k vůli“ (GA 7, 80). Je zjevné, že Nietzschova metafyzika je předstupněm k plně rozbujelé technické vůli k vůli. A v technické vůli k vůli se pak stále ještě plně odehrává nietzschovská vůle k moci. Od technické manipulace spjaté s vůlí k moci a s vůlí k vůli (což se děje právě v zjednávání – Gestell) je třeba získat odstup, zbavit se vymáhavě technického způsobu odkrývání jsoucna. Vymáhání (Herausfordern) je stále dnešním způsobem technovědného odkrývání jsoucna. Do určitého způsobu odkrývání je člověk podle Heideggera přiveden, a tak může odpovídat na výzvu bytí samého. Člověk je jakoby povoláván do jistých způsobů odkrývání, tedy i do současného způsobu stanovování a machinativního technického zjednávání. Se skutečností, s přírodu se pak zachází jako s objektem, jako se stavem zásob a energií jsoucích kdykoli k dispozici. Ovšem k tomuto dnešnímu zacházení s věcmi a přírodou povolává člověka, jak to vidí Heidegger, sama neskrytost, světlina či pravda bytí (jež bytuje jako bytí pravdy). Tak člověk vždy odpovídá na výzvu bytí. Dnes ale platí, že je na člověku takříkajíc nárokováno, je na něm „vymáháno, aby se podřídil určitému význačnému příkazu bytí a odpovídajícímu vztahu k bytí“ (OT, 18). A právě zjednávání je pro Heideggera vymáhavým způsobem odkrývání jsoucna, to období v dějinách bytí, kdy vítězí totální zpředmětňující manipulovatelnost – a to je právě bytnost techniky. Skutečnost je machinativně a kalkulativně odkrývána jako kdykoli použitelný stav či zásoba jsoucí k dispozici (Bestand), zdroj,

3

Jan Patočka hovoří o světlině případně jako o „neskrytosti světlé oblasti, v níž se teprve vůbec může zjevit to, vůči čemu se chováme“ (viz Patočka 2002, 205).

84


existující tu k úplnému vyčerpání. Jaké je, řekněme si blíže, vlastní Heideggerovo vymezení zjednávání? Nejde o nic strojově technického, jak uvažuje, jde o sám typ přítomnosti související s naším současným chápáním bytí, kdy ztrácíme odstup od jsoucna a nenacházíme přístup k bytí samému a jeho pravdě. Člověk v technickém věku tedy provádí pomocí exaktní přírodovědy odkrývání světa a zejména přírody, a to povětšinou vymáhavým způsobem, klade přírodě nástrahy a ve svém představování a experimentech se snaží přírodní souvislost sil pomocí různých aparatur vypočítat a změřit, aby tyto síly bylo možno využít. Příroda tak prostřednictvím matematickofyzikální teorie prozrazuje své tajemství. Otevřela se tím cesta plného rozvoje bytnosti techniky, zjednávání, kdy odkrývání jsoucna má čistě vyzývavě vymáhavý technovědný charakter. A právě Heideggerovo počáteční myšlení, které zohledňuje původní vzcházení fysis i původní odkrývání typu poiésis, může výrazně přispět k poodhalení diktátu zjednávání jakožto způsobu současného odkrývání světa, se kterým se nakládá jako s kdykoli disponovatelným zdrojem.4 Bude třeba se vymanit z typu zpředmětňujícího představování určeného současným údělem zjednávání. Lidské konání, poslané údělem bytí na dějinnou cestu, se bude muset svobodně dostávat z posedle vymáhavého stylu zjednávání na takovou cestu odkrývání světa, která bude bližší stylu původní poiésis. Tak se zvrátí panství zjednávání a člověk dosáhne na možnost získávat ryzejší míru pro své počínání: a to z lépe uchopené bytnosti bytí a její pravdy.

MOŽNOST ZÁCHRANY Z NEBEZPEČÍ Jak se tedy konkrétněji vymaňovat z nebezpečného údělu zjednávání? Především půjde o uvědomění si nebezpečí, které je spjato s oním uděleným údělem odkrývání ve smyslu všezpředmětňující skryté síly zjednávání. Stávajícím údělem odkrývání jsme ohroženi (což se dnes projevuje v nejrůznějších způsobech ohrožení nukleárního, biologického, chemického, technického ap.). Je to právě ohrožení plynoucí z našeho antropocentrismu. Zjednávání totiž „zastiňuje lesk a vládu pravdy“, píše výstižně Heidegger (OT, 27), a tak je toto zjednávání pro člověka nebezpečím. Dává-li se nám úděl bytí v podobě zjednávání, je situace nanejvýš nebezpečná, kdy se ztrácí náležitý vtah k pravdě a k bytí samému, k ryzosti bytí. Zapomínáme na ono prabytí a původní rozevření rozdílu bytí, kdy z prasváru světlení a skrývání bytí vzchází původní dění pravdy. Zapomínáme i na možnost tubytí, na možnost své vlastní existence, kdy „se člověk setkává se sebou samým, tzn. se svou vlastní bytností“ (OT, 27). Zjednávání jakožto totální mašinerie stanovování, tedy bytnost techniky, ustavuje a činí ze jsoucna, jak jsme si již nastínili, kdykoli objednatelný zdroj a použitelný stav. Tím se ztrácí blízkost věcí, z věcí se stávají předměty, objekty, se kterými lze podle chuti nakládat, vytěžovat je, napínat na onen příslovečný skřipec (jak se říká již několik staletí). Se ztrátou blízkosti věcí v jejich věcnění pak mizí i svět v jeho původním „světování“, kdy mizí zrcadlová hra světa v součtveří. Naše stanovování a zacházení s věcmi nechává věci bez ochrany, „bez dozoru své vlastní věcné bytnosti. Bytnost zjednávání neuchovává věc jako věc“, píše Heidegger 4

Například moře je bezmezně a zbytečně vytěžováno, doslova mechanicky zbavováno ryb, kdy se kupříkaldu ve velkém vybíjejí žraloci jen kvůli jejich ploutvím, aby se uspokojily scestné lidské potřeby. Také o zamořování moře odpadem se ví, ale nic moc se proti tomu nedělá. Totéž platí o zemi, jež je bezmezně vytěžována a plundrována.

85


(1994, 46). Kdyyž totiž panu uje zjednáván ní, pak jako byy se vylučovaalo původní bbytí ze své praavdyy, bytí je ze svvé pravdy jakoby vysazenoo, jako by si podle p Heideggera samo byytí strojilo úk kladyy a šlo proti sobě. s To je možné m za situaace zapomen nutí na bytí čii „zapomenuutosti své vlastní byytnosti“ (kdy bytí vystupu uje právě jakoo zjednávání, kdy nás bytí samo s jakobyy opustilo). Teehdyy je bytí jako bytí b „úkladem m své vlastní bytnosti“. Heeidegger můžže dále jasně nnapsat: „Půvoodníí bytí je, myšleeno z bytnostti zjednáváníí a s ohledem na odpírání světa s a zaneddbání věcí, úkkladeem [Gefahr]““ (Heideggerr 1994, 53–544). Bytí v tom mto případě tudíž bytujee/přítomní jaako úkklad, kdy sam mo bytí si prostřednictvím m člověka ukláádá o svou vlaastní bytnostt, a svět tak up padáá do ohrožen ní. Na konci metafyziky m teedy bytí bytu uje podle Heideggera jakoo úklad, a to za sittuace techno ovědného stan novování a ttechnické vůlle k vůli, kdy y se zanedbávvají věci v jejiich věěcnění a zapo omíná se na ryze r původníí bytí. Proto toto t nebezpeččí úkladu a zjjednávání bu ude třeeba dále prom mýšlet, abych hom se dostáv ávali ze scestí,, tj. ze svého vlastního v anttropocentrick kéhoo zbloudění. Pak člověk zaas bude mocii bydlet na zemi jako člověěk, bude s to bbásnit a žít pllně lid dsky a přijímat do svého „srdce“ (Heideegger 2006, 111) 1 pravou míru m bytí. Proozřeme-li ke své s exxistenci, pak takříkajíc za pět minut ddvanáct se náám bude mocci podařit zvrrátit nepříznivé treendy ve světěě a v příroděě (například úúplné roztán ní ledovců během několikka málo staletí). Teehdy pochop píme „přináležitost člověkka do onoho poskytujícíh ho“, to jest ddo uvlastňováání prravdy bytí, kdy se náám otevře rrys počátečn ní poiésis, počátečníhoo opravdovéého a aautentického o myšlení. Paaradoxně náleežité zamyšleení nad bytno ostí techniky s sebou přineese i „„možný vzesttup záchranyy“ (OT, 32). Chápem me již plně s Heideggerem m a Patočkou u, že aby se svět opět staal světem a věci v vn něm vskutku u věcnily a přřestaly být poouhými techn nicky zjednatelnými a maanipulovanýými přředměty, abyy člověk a přííroda přestalyy být pouhým m materiálem m k okamžitéému plochém mu vyyužití, bude zapotřebí z mysslet úděl světaa z údělu bytíí samého, lad dit se, tj. přizppůsobovat se mu m vn naladěném odpovídání, o svvobodně prom mýšlet pravdu zjednáváníí, úkladu, zappomenutí, sceestí a zzáchrany. Teehdy se svět snad s stane oppět naším doomovem, v něěmž budemee moci nacházet prravý vztah k věcem a veškerému v jssoucnu, a to o na základ dě otevírání smysluplnéého a vvyladěného vztahu v k živo oucí pravdě, k polyvalentní plnosti součtveří. Tehddy se uskutečční sn nad i naše praavá existencee, rozsvětlí see nám i půvo odně poietickýý vztah k příírodě.

LIT TERATURA

 Fink, E. (2011): Filossofie Friedriccha Nietzscheeho. OIKOYM MENH, Prahha.  Heideggger, M. (198 87): Heraklit.. In: týž, Geesamtausgabee, Bd. 55. V.. Klosterman nn, Frankfu urt am Main.  Heideggger, M. (1988 8): Schelling:: Vom Wesen der menscchlichen Freih iheit (1809). In: týž, Gesamtausgabe,, Bd. 42. V. K Klostermann,, Frankfurt am a Main.  Heideggger, M. (1989): Hölderlinss Hymnen „G Germanien“ und u „Der Rheein“. In: týž, GeG samtaussgabe, Bd. 39 9. V. Klosterm mann, Frank kfurt am Main.  [GA 50]] Heidegger, M. (1990): N Nietzsches Meetaphysik/Einleitung in ddie Philosoph hie. Denken n und Dichten n. In: týž, Geesamtausgabee, Bd. 50. V. Klostermann K n, Frankfurt am a Main.

86

JIŘÍ O OLŠOVSKÝ  LIDSSKÁ EXISTENCE E A TECHNIKA: JAK NÁS TECH HNIKA MÁ

 Heideggger, M. (1994 4): Gefahr. In n: týž, Gesamttausgabe, Bd. 79 Brehmer und Freiburgger Vorträgge, V. Klosterrmann, Frankkfurt am Maain.  Heideggger, M. (1995 5): Feldweg-G Gespräche (1944/45). In: týž, Gesamtaausgabe, Bd. 77. V. Klosttermann, Fraankfurt am M Main.  Heideggger, M. (1997 7): Besinnun ng. In: týž, Gesamtausgab G be, Bd. 66. V V. Klosterman nn, Frankfu urt am Main.  [GA 7] Heidegger, H M. M (2000): Übberwindung der d Metaphy ysik. In: týž, G Gesamtausgabe, Bd. 7 Vo orträge und Aufsätze. V. Klostermann, Frankfurt am Main.  [OT] Heidegger, H M. M (2004): Ottázka technik ky. In: týž, Věda, V technikka a zamyšleení. OIKOY YMENH, Praha.  Heideggger, M. (2006 6): Básnicky bbydlí člověk. OIKOYMEN NH, Praha.  Heideggger, M. (2013 3): Věk obrazzu světa. OIK KOYMENH, Praha.  Kratoch hvíl, Z. (2006): Délský pottápěč k Hérakkleitově řeči. Herrmann H a synové, Prah ha.  Patočkaa, J. (2002): Péče P o duši, IIII. OIKOYM MENH, Praha.  Stack, G. G J. (1983): Lange L and Niietzsche. Wallter de Gruyeer, Berlin–Neew York.

87

UŽ JENOM NĚJAKÝ BŮH BY NÁS MOHL ZACHRÁNIT ANEB MŮŽEME SE OBEJÍT BEZ NÁBOŽENSTVÍ? Zdeněk Pinc Fakulta humanitních studií UK [email protected]

I. Nechci tvrdit, že se bez náboženství nemůžeme obejít, spíš se ptám, za jakou cenu. Už Nietzsche – a po něm mnozí – říkával, že každý má buď Boha, nebo modlu. Následující výklad chce ukazovat svody, rizika a nebezpečí modloslužebnictví, pseudonáboženské palety forem ztráty celkového smyslu. Žánr tohoto textu bych tedy zařadil do oblasti morální teorie, snad jde dokonce o jakési obnovení morální theologie, jak jsem o tom hovořil na nečtinském semináři v roce 2014. Když jsem sepisoval text pro vydání oné přednášky, provedl mi editor drobnou zlomyslnost. Použil jsem obrat „míti smysl“, jehož archaický nádech zřejmě počítačový editor zmátl, a tak mi opravil v prvním slově „i“ na „y“. Editor vyjadřoval moderní zbloudění, které rozumí smyslu předmětně, ve smyslu: „všechno má pro někoho nějaký smysl“. Já jsem však měl na mysli smysl jako takový, nepředmětný, intencionální smysl, smysl jako horizont, smysl jako rámec smysluplnosti, archaicky řečeno „smysl stvoření“, chcete-li. Proto jsem infinitiv slovesa „míti“ napsal archaicky s „i“ na konci, a editor je v moderním stylu zpředmětnil, pochopil to tak, že smysl je něco, co je třeba mýti, aby se, řekněme, obnovila jeho čistota. Zasmál jsem se a chybu opravil, ale už jsem to nezkontroloval, a tak se hrubá pravopisná chyba objevila i ve finální verzi. Ani korektorům zřejmě umývání smyslu nepřipadalo divné. To pokládám za signifikantní. Nechci se zaplétat do tradičního problému fenomenologie smyslu či řešit dialektiku smyslu a významu, kde první výměr chápeme jako noetický a druhý jako noematický v Husserlově smyslu. Snad by stačilo pro jednoduchost chápat smysl jako pojem, který předpokládá horizont celkovosti, horizont světa, zatímco význam se týká věcí ve světě. Něco může mít smysl jenom ve smysluplném kosmu. Proto stvořený svět může mít smysl, zatímco svět, který vznikl náhodou, smysl mít nemůže, i když můžeme v tradici Titánů usilovat o to, abychom mu jej dodali. Patočka s oblibou říkával, že rozdíl mezi filosofickým a nefilosofickým přístu-

89


pem ke světu vyjadřuje dobře distinkce: „vše je jedno“, oproti „vše je mi jedno“. A se smyslem se to má obdobně. Morální theologie je na konci osmnáctého století pokusem zachránit smysluplnost, jak jsme loni ukazovali na výkladech Kantova konceptu.1 Tento pokus se nezdařil, ideál neomezeného lidského poznání jej jen dočasně nahradil. Ale dnes už víme, že vesmír je možná nekonečný, ale pokud se nás týká, je i fyzikálně či astronomicky konečný. Paradox E. P. Hubblea lze docela dobře formulovat i morálně theologicky: smysl může mít pouze vesmír konečný, tedy ten, který se nás týká. Rád ukazuji jazyk a náboženství jako blízké antropologické konstanty, lépe řečeno snad konstanty humanity, tedy něco, čím se člověk ve smyslu Homo sapiens stává lidským, skrze co se svět stává smysluplným, srozumitelným, domovem. Dříve jsem se snažil v jistém smyslu nadřazovat jazyk jako komponentu nenahraditelnou, zatímco náboženství lze nahradit mýtem, ideologií, modloslužbou. Dnes bych rád tuto hierarchii zkusmo zrušil: i jazyk lze nahradit. Jazyk může do jisté míry nahradit signalizace, řeč těla s využitím zvukových i jiných signálů. Když posilují jazykovou komunikaci, je vše v pořádku, kdyby jí měly nahradit, rychle bychom překročili práh animality v opačném směru. Ani jazyk ani náboženství nejsou fenomény přírodní, ale duchovní, proto je o ně potřeba pečovat, jinak erodují. Úpadek jazykových schopností je v posledních desetiletích propastný a alarmující, úpadek náboženskosti trvá v evropské civilizaci již několik století a paradoxně začíná již v éře baroka a kupodivu takové zděšení nevzbuzuje, občas bývá dokonce označován za průvodní zjev pokroku. Úpadkem jazyka vzniká etnolekt, někdy se mluví také o pidžinizaci jazyka, a dnes již většina lidstva jinak jazyk neužívá. Obdobně úpadkem náboženství vzniká modlářství, které je dnes převažující formou pseudonáboženského prožitku. Modla nahrazuje Boha, je jeho zvrácenou podobou, ve smyslu starozákonního „neučiníš sobě podobenství žádného, aby ses tomu klaněl.“ Nerad bych se pouštěl do nebezpečných spekulací, ale snad můžeme říci, že lidská představa Boha je spojena s lidskou konečností, nehotovostí a nedokonalostí. Je důsledkem uvědomění si lidského statusu. K představě Já, k jeho bytnosti patří konečnost a nedokonalost a jako taková již od Descartových časů vyžaduje představu bytosti dokonalé. Pro křesťanství je Bůh osoba, persona, již od časů Boëthiových, který osobu definuje jako substanci racionální povahy, ať má přirozenost lidskou, andělskou či božskou. Osoba poukazuje k tomu, co bude, osoba poukazuje i v odpovědi Mojžíšovi na Sinaji k budoucnosti.

1

Pro připomínku loňských výkladů uvádím následující poznámku, která lapidárně problém shrnuje. Tato poznámka ovšem loni nezazněla. Heinrich Heine se již v 19. století pokoušel s básnickou a poněkud neznabožskou nadsázkou ukázat, že Kant napsal Kritiku čistého rozumu jen kvůli svému starému sluhovi Lampemu. „Po tragédii přichází fraška. Immanuel Kant až dosud hrál nesmiřitelného filosofa, útočil na nebe, usmrtil celé osazenstvo, vládce světa plave nedokázán ve vlastní krvi… a tu se Immanuel Kant smiluje a ukáže, že není pouze velký filosof, ale i dobrý člověk, i pouvažuje a napůl dobromyslně a napůl ironicky řekne: ‚Starý Lampe musí mít nějakého boha, jinak ten chudák nebude šťasten – člověk však má na světě být šťasten – to říká praktický rozum – pro mě za mě – tak ať ten praktický rozum zajistí boží existenci.‘ Na základě tohoto argumentu rozlišuje Kant mezi teoretickým rozumem a praktickým rozumem a tím jako kouzelnou hůlkou vzkřísil deismus, který byl usmrcen teoretickým rozumem“ (srv. Friedell 2006, 477).

90

ZDENĚK PINC  UŽ JENOM NĚJAKÝ BŮH BY NÁS MOHL ZACHRÁNIT…

Kdo jsem? Uvidíš! I tak lze číst místo Starého zákona, ke kterému odkazuji v poznámce o božím jménu (pozn. č. 3). Bůh neupírá žádné bytosti to, co potřebuje k tomu, aby dosáhla toho, co je pro ni dobré. „Bůh je láska“ (1 J 4,16) a láska je závazek, poukazuje k budoucnosti. Láska spočívá právě v tom, že ponecháme otevřený prostor, kde ten druhý může říci či ještě spíš uskutečnit to, čím je, nebo, přesněji, čím bude (srv. Brague 2011, 36). Bůh židů a křesťanů usiluje o naše dobro, tedy o naše posvěcení. „Buďte svatí, jako já jsem svatý“ (Lv 17). „Když Boha pochopíme jaký skutečně je, tedy jako tvůrce všeho dobra, nemůžeme jej nemilovat. Naopak nemůžeme milovat a dokonce máme prvořadou povinnost nenávidět onen modlářský obraz Boha, který z něj dělá krutou, vypočítavou a i sadistickou bytost“ (srv. Brague 2011, 46). Tak nějak můžeme předběžně charakterizovat zbožnost rozvinuté povahy, která přísluší teprve éře tzv. osového věku (800 až 200 př. n. l.) a kterou ve smyslu Arnolda J. Toynbee nazývám devocionální zbožností. Jejím smyslem je uctívat Boha pro jeho svatost jako dárce toho, co je dobré. Pro starší typy zbožnosti je charakteristické sepětí oběti a daru, do ut des. Dávám ti, abych dostal. Rád poněkud zkratkovitě říkám, že naši dávní předkové měli ke svým bohům podobný vztah, jako my máme k automatům. Je-li příslušný bůh uctíván náležitým způsobem, dávám mu, abych dostal, a nefunguje, jak má, věřící je oprávněn opustit jej či dokonce rozbít a pro příště – bude-li ovšem nějaké – se poohlédnout u konkurence. V tomto smyslu se náboženství vynořuje ze starších mýtů a může být také ve své vlastní, devocionální podobě nahrazeno modloslužebnictvím. Jako existují mrtvé a vymírající jazyky, existují i mrtvá náboženství, modelově třeba staré egyptské náboženství patrně již nemůže v dnešní společnosti jako náboženství fungovat. Souvisí to pravděpodobně s thanatokratickým charakterem někdejší egyptské civilizace, jež spatřuje vládu nad veškerenstvem smyslu ve smrti. Dosud živá náboženství vznikla v osové době, nebo jsou ještě mladší. Osová, devocionální náboženství jsou spjata s rituálem, který tvoří jakousi gramatiku náboženství a obsahuje motivy: kenósis, sebeomezení, objev individuálního poznání a individuality jako takové, spojený např. s programem péče o duši, kde utrpení patří k positivním dimensím života, protože je cenou za učení. Dále sem patří empatie, zájem o druhého a všechny a myšlenka jednoty a jedinosti. Všechna devocionální náboženství mají misijní charakter a v různé míře dříve nebo později usilují o oslovení všech lidských bytostí. V tomto smyslu také všechna tato náboženství procházejí pokušením smířit náboženské prozření s fenoménem říše, a stát se tak náboženstvím světovládným.

II. Po svém návratu z Ameriky, je to už pár let, měl Martin C. Putna na mém semináři Modré pondělí přednášku o tomto svém studijním pobytu. Zahájil ji anekdotou, kterou si z Ameriky přivezl: Na dolarové bankovce je nápis: In God we trust. Američtí vtipálkové píší na rubovou stranu: In which? Já jsem na nečtinském semináři ročníku 2015 zahajoval stejné téma připomínkou titulu posledního interview Martina Heideggera, které bylo publikováno až posmrtně v roce 1976 v časopise Der Spiegel. Upozorňoval jsem na to, že velký filosof minulého století se dopustil prohřešku proti německému pravopisu, slovo Bůh se v němčině užívá pouze se členem určitým, protože jde o jméno, Heidegger však říká: „ein Gott“, což překládáme jako „nějaký Bůh“

91


a v češtině píšeme velké „B“, protože rozumíme Heideggerově větě: „Už jedině nějaký Bůh by nás mohl zachránit,“ tak, že by nás mohl zachránit, pokud existuje. Heidegger, obávám se, byl přesvědčen, že již neexistuje, protože zemřel, patrně byl zabit. Heidegger má tedy spíše pochybnost než naději pro jeho existenci, ale neupírá mu jméno, jinak bychom jej psali s malým „b“. To však z německého textu poznat nemůžeme, protože Gott je v němčině substantivum, a proto se píše s velkým „G“ v obou případech. Výkladu zde pomáhá neobvyklé užití neurčitého členu. Obě vlastně úsměvné historky poukazují ke stejnému problému. Kterého Boha máme na mysli? Je jich možná více, ale nejde o označení druhu, ale o jméno. V češtině tak máme Bohy minimálně dva, ten druhý se křestním jménem jmenuje Karel a bezpečně jej poznáme podle toho, že jeho jméno si zachovává německou podobu i v češtině, i když ještě v předchozí generaci se jmenoval Kott a to druhově znamená něco zcela nebožského, i když třeba ve starém Egyptě… Proto v knize, která se v této přednášce bude zmiňovat, citovat a parafrázovat často a opakovaně, použil francouzský filosof Rémy Brague neobvyklou formulaci již v názvu: Du Dieu des chrétiens et d’un ou deux autres (Brague 2008). Česká překladatelka správně genitivní vazbu „Dieu des chrétiens“ ještě zesílila předložkou: O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. Obvykle totiž mluvíme o křesťanském Bohu, ale to je, jak v této knize Brague přesvědčivě dokazuje, zavádějící. Budí to totiž dojem, že „křesťanský Bůh“ je také křesťan, což není pravda, minimalisticky řečeno to vůbec není samozřejmé. Brague se zaměřuje na několik Božích vlastností, které v našem výkladu chápeme morálně theologicky a rozumíme jim tak, že dnes již jsou společné více méně pro křesťany i pro židy: „je jeden, je otec, ale není mužského pohlaví; odpouští, ale přitom zná naše svobodné rozhodnutí“ (Brague 2011, 6). Bragueova kniha je sice poměrně útlá, cca 150 stánek, ale pomůže nám zorientovat se v problému hned v několika ohledech. Ten první a v jistém ohledu základní je nutnost opustit některé téze ekumenismu, hnutí, které má obrovské zásluhy na tom, že oblast náboženství přestala být prostředím konfrontace a nenávistného boje a soustředila pozornost na to, co mají věřící společného; v první instanci, co mají společného jednotlivé křesťanské denominace, v druhé, co mají společného monoteistická náboženství, ve třetí pak veškerá náboženství a v poslední, čtvrté, co mají společného všichni lidé dobré vůle, tedy i ateisté. Extrémní formulaci ekumenické vstřícnosti bych viděl v nedávném prohlášení papeže Františka I., který přiznal nárok na spásu nejen křesťanům a věřícím ostatních náboženství, ale i mravně žijícím ateistům. Tím výrazně překročil i horizont ekumenicky orientovaného druhého vatikánského koncilu, který se odřekl monopolu katolické církve na spásu. V žádném ohledu nechci ekumenismus zpochybňovat nebo dokonce zatracovat, chci ale v Bragueových stopách poukázat na některé pojmy, prosazované ekumenismem, které musíme pro teoretickou diskusi filosoficky vyjasnit. Proto se první kapitola Bragueovy knihy jmenuje Už žádné tři trojice (Brague 2011, 9–29).2

2

V této partii nebudu odkazovat detailněji, pokud není výslovně v textu uveden zdroj, pochází použitý materiál z této kapitoly.

92


Našeho problému se nejvíce týká trojice monoteistických náboženství, jejichž svorníkem je představa společného předka Abraháma, praotce všech tří monoteistických náboženství. Brague výslovně ukazuje, že zavádějící je už samotný pojem monoteismu, který není původní představou náboženskou, ale do problematiky pronikl z filosofie až v sedmnáctém století. Původní použití je z jazykové oblasti anglické a používá se v diskusi o platónské theologii, jde vlastně o filosofické téma první filosofie. Polyteistické rodině Olympanů je zde nadřazen Osud (Moira), který má na starosti i střídání generací. Pravá otázka by pak neměla znít: kolik je bohů, se správnou odpovědí: jeden, ale: jak je Bůh jedno, jak je sjednocen sám se sebou? Pokud je jedinečný, množina „bohové“ obsahuje pouze jeden prvek. Ač to náš autor neuvádí, rozumím tomu tak, že např. staré prameny tóry „E“ a „J“ se odlišují různým způsobem přístupu k tomuto jevu. Zatímco elohisté používají pro boží jméno plurálu elohim, „bohové“, jahvisté užívají singulár.3 Není myslím již sporu o tom, že starší vrstvy Starého zákona nejsou striktně monoteistické. Rozhodně je nelze číst tak, že by jejich autoři či redaktoři měli pochybnosti o existenci jiných bohů vedle JHVH. Nesporně existují a jsou zatraceně mocní. Od JHVH se liší tím, že zatímco ON mluví pravdu, ostatní bohové lžou. Pravda má v hebrejštině zřetelně budoucí charakter, pravda je to, co bude, co se stane. A prorok v starozákonním smyslu je ten, kdo opakuje to, co říká Hospodin. Proto musí prorok povinně při proroctví stanovit, do kdy se stane to, co prorokuje. Jen do té doby pak platí ono příslovečné: „Nekamenujte pro4roky!“ Striktně vzato je monoteistickým náboženstvím jenom islám. Půjdu dále než Rémy Brague a zpochybním převládající přesvědčení, že bůh islámu Alláh se liší od JHVH pouze jménem. Pro mne je to jiný bůh! V jeho jménu chybí ona budoucí charakteristika Boha židů a křesťanů, Alláh není ten, který bude, kým bude. Není otcem a není, obávám se, bohem lásky. V jeho jménu zaznívá jméno sumerského boha Ela, který patří do sumerského pantheonu

3

Brague ve stopách Franze Rosenzweiga a Martina Bubera překládá boží jméno JHVH nikoli prézentem – „jsem, který jsem“ – ale futurem – „budu ten, který budu“. Z gramatického hlediska je boží jméno mužského rodu. Podle Bubera a Rosenzweiga, prvních židovských překladatelů Starého zákona do němčiny, je třeba vycházet z toho, že hebrejské ehje není présens ale futurum (Ex 3,14). Bůh Izraele je choť svého lidu, nemá manželku třeba jako Zeus Héru, smlouva, kterou uzavřel se svým lidem, navozuje vztah, který bývá přirovnáván ke svazku manželskému. Je tedy v jedné osobě svému lidu i manželem i otcem. V křesťanství už zůstává křesťanům pouze otcem, protože manželství uzavírá s církví. Je signifikantní, že v islámu není ani manželem ani otcem. V judaistické tradici je boží jméno extrémně vzato jediným přímým autorským zásahem Hospodinovým a nejde tedy, jak se většina starších komentářů domnívá, o odpověď „do toho nic není“ na Mojžíšovu v archaickém světě nepatřičnou otázku: „Jaké je tvé jméno?“ Nepatřičná je proto, že ten kdo zná jméno, získává nad jmenovaným moc, a to je ve vztahu k Bohu nanejvýš a nepatřičně troufalé. V Rosenzweigově výkladu je futurum na místě i proto, že přijímá závazek vůči každému člověku: budu s tebou v hodině tvé smrti, nenechám tě o samotě. Proto v dotyčném překladu bible používají Buber a Rosenzweig německé zájmeno „ER“, česky: ON, psáno s oběma velkými písmeny. (Srv. také Casper 1998.)

4

Zde můj editor zase stávkuje. Nelíbí se mu: „Nekamenujte proroky!“ a dožaduje se, tady také, abych napsal „pro roky“, zřejmě není nábožensky programován či tenduje k militantnímu ateismu.

93


elohim, je tedy s JHVH příbuzný, ale mezi ním a jeho lidem platí jiná smlouva. Mezi Alláhem a lidstvem platí smlouva, o níž referuje súra 7 Rozpoznání.5 Ve smlouvě mezi Alláhem a lidstvem svědčí lidstvo samo proti sobě. Jeho odpověď na Alláhovu výzvu je dána dříve než dějiny, ještě před stvořením světa a Adama. Z uvedené citace vyplývá, že islám předpokládá, že člověk je od přirozenosti muslim, všichni jsme dříve, než jsme byli stvořeni, odsouhlasili Alláhovu zvěst. Proto není možné odstoupit od islámské víry, složený slib poslušnosti nelze vypovědět, a proto je odpadlictví trestáno smrtí. Proto se ani ten, kdo není muslim, nemůže vymlouvat. Naprostou poslušnost a odevzdanost do Alláhovy vůle jsme podle koránu slíbili všichni, bez výjimek a výhrad, a pokud nás rodiče nevedli ke správné víře, je nejvyšší čas tuto osudnou chybu napravit. Podle koránu je to tak: Žádné náboženství tu nebylo dříve než islám, islám není ničím dědicem a nikomu nic nedluží. Kdo není muslim, provinil se zradou proti věčné věrnosti. Adam sice ještě nebyl muslimem – muslimem v pravém smyslu se může stát člověk teprve po dokončení Zjevení, jež je završeno skrze Mohameda, v koránu označovaného jako abu nabijim, „pečeť proroků“.6 Do završení zjevení rozlišuje islám mezi hanif a mušrikún, tedy mezi správně věřícími a přidavači, těmi, kteří původně správnou víru doplňovali, překrucovali a kazili. Adam, Noe i Abrahám a další prapředkové jsou hanífové, mezi přidavači mají významné místo Uzajr, jímž je patrně míněn Ezdráš, pokud jde o Starý zákon, a Pavel z Tarsu, pokud jde o zákon Nový. Naštěstí zůstal původní a pravý smysl zvěsti zachován díky Ježíšovi a Mohamedovi. Ježíš vystupuje v koránu pod jménem Isá, což je poněkud divné, očekávali bychom jméno odvozené od hebrejské verze Ježíšova jména Jošua nebo Jehošua. Brague se domnívá, že Mohamedovi splynuly dvě starozákonní postavy, Ježíš a Jákobův bratr Ezau. Čtenáři koránu z řad jinak věřících či nevěřících jsou při četbě tohoto posvátného textu překvapeni, že se zde potkávají s řadou postav i příběhů, které znají z biblického prostředí. Ne vždy lze však podobnost identifikovat a odsouhlasit. Tyto potíže byly možná zaznamenány již v době Mohamedova působení v městě Mekka, kde žili také židé a křesťané, které musela Mohamedova verze biblických příběhů pobuřovat. Mohamed si ovšem bibli přečíst nemohl, nepřijmeme-li kanonickou islámskou verzi o zjevení koránu, řekli bychom naivně, že Mohamedova znalost byla pochybná a založená na ústním podání, nehledě k tomu, že Mohamedovo pojetí dějinných událostí se pohybuje v časově jiných rozměrech než v židovské a křesťanské tradici. Mohamed byl například přesvědčen, že Ježíšova matka Marie, hebrejsky Miriam, byla totožná s Miriam, jež byla Mojžíšovou sestrou. Uvědomíme-li si to, pak snáze pochopíme, že Ježíš mu mohl splynout s Ezauem, bratrem Jákoba, praotce Izraele. Oba starozákonní bratři byli synové Izáka, mladšího bratra Ismaela, syna Hagar, Sářiny služebnice, a praotce Abraháma. Rekapitulujme celý příběh z Mohamedova pohledu: Abrahám byl haníf, správně věřící praotec všech tří monoteistických náboženství. I pro židovství je ostatně z Hospodinova 5

„A hle, Pán tvůj vzal potomstvo všechno ze synů Adamových, jež vzešlo z ledví jejich, a dal jim svědčit o nich samých a řekl: ‚Což nejsem Já Pánem vaším?‘ I odpověděli: ‚Ano, dosvědčujeme to!‘ A to proto, abyste neřekli v den zmrtvýchvstání, že jsme k tomu byli lhostejní“ (7:172, Rozpoznání).

6

„A Muhammad není otcem žádného muže z vás, ale je poslem Božím a pečetí proroků. A Bůh je vševědoucí o věci každé“ (33:40, Spojenci).

94


i Alláhova podnětu prvním židem v dějinách. Obřízku mají židovství a islám společnou. Bůh slíbil Abrahámovi přečetné potomstvo, když bude následovat jeho výzvu, Abrahám poslechl, ale je mu sto let a zůstává bezdětný a jeho žena již ztratila schopnost mít děti. Vezme tedy záležitosti do svých rukou a vloží Abrahámovi do lože svoji děvečku Hagar. I narodí se Ismael, pak ale zasáhne Hospodin a anděl oznámí Sáře, že navzdory věku a zastavení krvetoku porodí syna. Sára se tomu směje, ale stane se, jak Bůh pravil, narodí se Izák, což znamená Smíšek. Prvorozený, a to je v těch časem velmi důležité, je ovšem Ismael, proto Sára začne Hagar pronásledovat, ta se sebere a s Ismaelem uteče. To je pro Mohameda důležité, legitimní syn patriarchy, a to prvorozený, nemá v dalších biblických dějinách významnější místo. Stane se tedy praotcem všech muslimů, proto je haníf Abrahám pokládán v islámu již za muslima, nepochybně totiž Ismaela vlastnoručně obřezal. Izák, který nepřímo připravil Ismaela o dědictví, má dva syny, mladší Jákob připraví o dědictví staršího, nic nového pod sluncem, a stane se praotcem Židů. Starší Ezau v židovské bibli nadále opět nemá významnější roli. Mohamed mu ji najde, učiní z něj Isu, „praotce“ křesťanů, bezprostředního prorockého předchůdce Mohamedova, Ježíše, který v koránské apokalypse sehraje úlohu Knížete posledního světa v boji proti Antikristovi z Apokalypsy křesťanské. Tolik v letmé zkratce. A teď je třeba si připomenout, že tento příběh, který se v koránu odehraje v jedné rodině během dvou, tří generací, jsou v bibli příběhy dva, které spolu bezprostředně nesouvisejí a dělí je časově mnoho století, biblisté by to odhadli na minimálně tisíc let. Tóra a evangelium nejsou tedy, jak tvrdí jejich vyznavači, podle islámu předobrazy koránu, ale zfalšované verze původního sdělení, které se kryje s koránem. Pro islám není autorem koránu Mohamed, ale Alláh. Mohamed jej sice nenapsal, protože nebyl gramotný, ale pod dohledem Džibrála (patrně biblického archanděla Gabriela) se jej naučil nazpaměť, a protože mu to moc nešlo a pochyboval o svém vyvolení, Džibrál jej z pedagogických důvodů škrtil, aby se výsledek dostavil. I stalo se. Podle islámské tradice nechal text koránu zapsat třetí Muhamedův nástupce, chalífa Uthmán, mezi léty 646–656, tedy až po Mohamedově smrti v roce 632. Uthmán dal pořídit potřebný počet kopií rozeslaných do míst pobytu jednotlivých muslimských armád. Ostatní verze textu, eventuálně verze starší nechal spálit. Z uvedených důvodů nemůže korán obsahovat chyby. Celý korán je dílem Alláha, ne tak Starý ani Nový zákon. V rabínském židovství se vede diskuse o tom, jaký je autorský podíl Boha na textu tóry. Zcela nepochybné je to, že tóra je sice svatá, ale patří lidem. Od té doby, kdy ji Hospodin lidem svěřil, už nad ní nemá moc, proto je nutná rabínská diskuse, jejíž výsledná dobrozdání mají konečnou autoritu. V rabínské tradici najdeme zhruba tři stanoviska, pokud jde o Hospodinův autorský podíl na tóře. Jedni prosazují Hospodinovo autorství Desatera, ale dnes už víme, že oba nejstarší písemné prameny tóry „J“ a „E“ předání Deseti přikázání na hoře Sinaji nezmiňují. „J“ se k tomuto tématu vůbec nevyslovuje, „E“ nahrazuje Desatero sbírkou zákonů z 9. století př. n. l., tzv. Knihou smlouvy, oba se však shodují, že Izraelité, kteří s Mojžíšem vystoupali na horu, uviděli Boha Izraele, pod jeho nohama bylo cosi průzračného jako safír, uzřeli jej, usedli a jedli a pili.

95


Rabín Hilel měl za to, že Hospodin je autorem zlatého pravidla: miluj svého bližního jako sebe sama, ale převahu zřejmě získává přesvědčení, že nepochybné je pouze Hospodinovo autorství Božího jména JHVH, zbytek je dílo lidské v tom smyslu, že text byl zapsán lidmi. V nejstarších pramenech k tóře se epizoda s předáním Desatera vypáleného do kamene nevyskytuje. Židé včetně Mojžíše by je ostatně nedovedli přečíst, gramotnost se v této oblasti vyskytuje až po roce 800 př. n. l. Opakovaná redakce textu je však chápána jako inspirovaná stejně jako zápis. Celá bible je boží slovo různými způsoby pronášené různými osobami. Také Nový zákon je lidským dílem, byť samozřejmě shůry inspirovaným. Ježíšovy výroky spadají pod odpovědnost jednotlivých evangelistů a snahy vyřešit rozpory mezi jednotlivými evangelijními zvěstmi se naštěstí nikdy v dějinách neprosadily. Jejich hlasatelé vždy skončili jako heretici, jako první patrně Markión již ve 2. století, který se pokusil čtyři evangelia zredukovat na své milované Evangelium Lukášovo. To je nepochybně důsledek toho, že posvátné texty židů i křesťanů nevznikaly jako kniha a vznikaly dlouho, v případě prvním minimálně 700 let, v případě druhém necelé století, nepočítáme-li texty zařazené při kodifikaci mezi apokryfy. V tomto smyslu je pouze korán knihou v pravém slova smyslu, podle islámu vznikal asi dvacet let, je dílem jednoho autora a byl napsán a redakčně upraven tak, aby mohl sloužit jako posvátná kniha náboženství, které se mělo stát a stalo náboženstvím vznikající říše. Korán byl redakčně upraven tak, že jednotlivá proroctví – súry Mohamedovy byly očíslovány a seřazeny podle délky, nejdelší na počátku, nejkratší súra na konci. Tento nápad vypadá z dnešního pohledu absurdně, konec konců uznávaný Hrbkův překlad koránu do češtiny řadí súry nekanonicky, podle doby jejich vzniku. Do chronologické snahy o řazení súr se promítá tradiční představa, která oceňuje stáří a originalitu neboli původnost. To, co je blíže zdroji, prameni je starší, původnější, a v důsledku toho podle této představy i lepší. V tomto smyslu je islám modernější náboženství než židovství či křesťanství. V Novém zákoně nehraje chronologické hledisko velkou roli a nemá vliv na pořadí knih, ve Starém zákonu je jako první řazena kniha Berešít, řecky Genesis, nazvaná podle prvního slova textu – „Na počátku“. Tato kniha nebyla napsána nejdříve, ale zabývá se událostmi, které byly na počátku, proto ji redaktoři bible předřadili textům starším. V Mohamedových proroctvích také těžko hledat logickou nebo dějovou souvislost, navíc si autor poměrně záhy uvědomil, že se může stát, že jednotlivá zvěstování mohou podávat k jednomu tématu různá stanoviska. To je v koránu poměrně častý případ, v bibli se to také často vyskytuje, ale tam to nevadí, protože autorem jednotlivých textů jsou lidé a tak je texty nutné interpretovat. V koránu je ale autorem Alláh, a proto se také Alláh musí postarat o interpretační klíč. To také učiní v súře Krávy (2:106): „Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen.“ Čtenář nemuslim se pozastaví nad Mohamedovou prozřetelností a usoudí, že se prorok fikaně pojistil proti tomu, aby byl někdy kritizován za to, že jednou říká to a jindy ono. Pro muslima však tato slova pocházejí od Alláha, a proto je princip nahrazování al-naskh wa almansúch (nahrazující a nahrazené) důležitým interpretačním klíčem ke koránu. Tento výklad nepřebíráme jako většinu reálií v této kapitole od Bragua, zde stejně jako v řadě publikací neislámských autorů překvapivě chybí. Pro náš výklad je však důležitý, v koránu totiž platí

96


opačné pravidlo, než je běžné v tradici a které jsem ukazoval výše. Ze dvou výroků na téže téma neplatí za věrohodnější ten původnější, ale ten pozdější. Ten dokonce ruší platnost verše předchozího. Abychom mohli číst korán a neměli v hlavě zmatek, musíme mít k ruce chronologický seznam súr, jež se dělí na starší mekkánské a na pozdější medinské, seslané Mohamedovi až po hidžře, po útěku z Mekky do Mediny v roce 622. Takový kanonizovaný seznam existuje a pořadí súr tak určuje platné verše a verše, jejichž platnost je potlačena verši zjevenými později. Proč je to tak důležité? Vezměme například vášnivý spor o mírumilovnost či militantnost islámu. Na toto téma se obvykle citují zejména dva verše. První dokládá mírnost a toleranci – súra Krávy, 2:156: „Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághuta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící a vševědoucí.“ Súra Krávy je chronologicky řazena na první nebo druhé místo medinského období, číslice 2 uvádí, že to je druhá nejdelší súra celého koránu. Pro militantnost islámu bývá nejčastěji citována súra Prostřený stůl, 9:5. Tento verš bývá nazýván Veršem meče a příslušná súra byla zjevena až na samém konci Mohamedova života: „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoli je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je všem odpouštějící, slitovný.“ Není sporu o tom, že tento verš nahrazuje verš 156 ze súry Krávy. Zmiňovanými „posvátnými měsíci“ se rozumí čtyřměsíční lhůta, kterou je třeba poskytnout nevěřícím k obrácení. Křesťané, židé a zoroastristé jsou islámem pokládáni za lidi knihy, které není třeba zabít, ani pokud se neobrátí, ale budou platit daň z hlavy, jež má být vymáhána tak, aby byl kladen důraz na zahanbení a ponížení plátců. Dhirma, jak se tato daň jmenuje arabsky, má stanovenu pouze dolní hranici ve výši 1 dináru ročně na hlavu. (Jde o ekvivalent ceny 4,235 gramů zlata.) Horní hranice platby není stanovena, může to však být jakákoli vyšší částka, se kterou souhlasí obě strany. Je třeba poznamenat, že islám sám sebe za náboženství knihy nepovažuje, nejde o výraz určité rovnosti v náboženské víře, ale o stratifikaci společnosti. Vedle muslimů, jež mají naději na spásu, mudžáhidové mají zaručenu jistotu spásy do šesti týdnů od mučednické smrti, mohou žít „lidé knihy“, kteří striktně vzato spásy nemohou dosáhnout jinak než konverzí, ale přijmou-li podřízené postavení a budou-li platit dhirmu, budou ponecháni při životě. Ostatní budou zabiti nejpozději po převládnutí míru, který nastane okamžitě, jakmile bude svět dobyt islámem.

III. V I. části našeho výkladu jsme se soustředili na otázku, za jakou cenu se můžeme zbavit náboženství. Zopakujme si, že touto cenou je ztráta horizontu smyslu a postupný rozpad nábožensky vybudované hierarchické struktury Stvoření podle výše citované zásady formulované Rémy Braguem: „Bůh neupírá žádné bytosti to, co potřebuje k tomu, aby dosáhla toho, co je pro ni dobré.“

97


Bůh křesťanů je – na rozdíl od Alláha – přítelem toho, aby byl ponechán prostor pro člověka. Islám je náboženství, které se uchovalo v původnější podobě než křesťanství, a v této podobě je nárok náboženství na člověka úplný, totální. Takové náboženství usiluje o prostoupení všech složek lidského života, usiluje o vládu nad světem, ovládá a prostupuje právo, poskytuje člověku pravidla pro jakoukoli byť detailní situaci, jež může v jeho životě nastat. Od člověka se pak požaduje vlastně jediné: naprosté podřízení a odevzdání se do boží vůle. I křesťanství prošlo touto podobou, ale po staletích sekularizace se ocitá v opačném extrému. Princip subsidiarity – který říká: co může řešit nižší instance, nemá řešit instance vyšší – držel staré společnosti pohromadě. Skoro všechny záležitosti řešila rodina, která ovšem nebyla koncipována jako rodina jaderná, ale jako rodina širší, vícegenerační, často s jednotnou ekonomikou. Co přesahovalo rámec rodiny, řešily komunity náboženské, obecní či profesní povahy. Ještě vyšší byla úroveň stavů a teprve na samém vrcholu, ale s dosti limitovanými pravomocemi – stát. V procesu sekularizace mezičlánky postupně mizí nebo alespoň ztrácejí na významu i autoritě a nahrazuje je jednoduchá bipolární struktura: atomizovaná párová rodina, perspektivně s převahou singles, a proti ní stát, který se má postarat o všechno, ale nestará se o nic, než o vlastní prospěch. Proces sekularizace probíhal, s jistým opožděním, i v islámských společnostech, ale v posledních desetiletích se zdá, jako by se tento proces zastavil a snad i obrátil. Toto zdání je patrně klamné, ale nepostrádá jistou přitažlivost. Působí sevřeným dojmem a budí v atomizované západní společnosti obavy. Nakolik jsou oprávněné, nechme zatím stranou. Nezapomeňme však na to, že náboženství je z definice veřejnou věcí, ač si mnozí myslíme opak. Budeme-li nadále důsledně trvat na tom, že náboženství je soukromou věcí každého člověka, naděje na smysluplný život se nám vydatně smrskne. V II. části jsme se pokusili ukázat, že s náboženstvím a s Bohem to není tak jednoduché, jak si obvykle myslíme. Otázka nezní, zda jsem, či nejsem nábožensky založen. Nejde o primární spor theismu a ateismu, ateismus, který nemaskuje nějakou formu modlářství, je podle mého téměř nemožný životní postoj. V minulé nečtinské přednášce jsem se pokusil o jeho charakteristiku na příkladu „nějakého Spinozy“, jak mu rozumí I. Kant v Kritice soudnosti, níže se pokusím k tématu vrátit na aktuálnějším příkladu. Pokud jsme porozuměli shodně – autor i čtenáři – mým snahám v II. části tohoto textu, je nám zřejmé, že pokud jsme pevnými ateisty a chceme jimi zůstat, nezbývá nám nic jiného, než stanout v prvních liniích boje, k němuž se možná schyluje. Této alternativě se budeme věnovat níže pod titulem: militantní ateismus. Pokud nejsme vyhranění ateisté, ale vágní „něcisté“, či více méně kultivovaní modláři, máme na vybranou, ke kterému Bohu se uchýlíme a subsidiaristicky dostojíme svému lidskému úkolu. Podle mne na výběr je buď Alláh nebo JHVH, zjednodušeně řečeno.7 Nelekejte se, prosím, nedoporučuji konverzi buď k islámu, nebo k židovství, a už vůbec nestraším obřízkou. Pokládám Boha u křesťanů a židů za jednu osobu a mám za to, že ve vzájemných vztazích už máme to nejhorší za sebou a o věroučných odchylkách už umíme

7

Záměrně zde nezmiňuji jiná náboženství, např. buddhismus. Tak, jak je otázka položena, nepředstavují alternativu. Pro věřící jiných než v textu vyjmenovaných náboženství nemá, alespoň pokud vím, islám toleranci zatímco křesťanství ano.

98


diskutovat přátelsky a ekumenicky. Pokud se v této záležitosti něčeho obávám, pak je pro mne děsivá představa, že si Evropané včetně křesťanů zopakují nedávná selhání a nechají židy znovu na holičkách. Toho bych se opravdu nechtěl dožít a „toho Boh dá nebude“. O islámu jsem psal více, nejen proto, že je málo znám, a přesto, že o něm zas až tolik nevím, ale protože se ukazuje jako aktuální problém a nezaujmout stanovisko téměř není možné. Větu „Je suis Charlie“ je podle mne třeba chápat tak, že v okamžiku teroristické vraždy redaktorů a karikaturistů v Paříži jsem Charlie, v jistém smyslu kdykoli a kdekoli je někdo vražděn, pociťuji to jako útok na svou osobu. Když titíž karikaturisté namalovali karikaturu Trojice boží, homosexuální soulož Otce a Syna, při níž ze zadnice prvního uniká Duch svatý v podobě trojúhelníku, jsem Charlie nebyl a nejsem, protože nejsem perverzní a přijde mi to nevkusné. Při karikování proroka Mohameda je moje sebeidentifikace někde mezi těmito dvěma extrémními případy. V celé záležitosti mi nejvíce vadila farizejská většinové reakce, že je třeba hájit evropské, křesťanské, západní či jaké hodnoty. Naše civilizace nepochybně je evropská, ale je-li také ještě křesťanská, je otázkou. Pokud šlo o text evropské ústavy, tento výměr se tam nedostal, leč v souřadném rozmělňujícím spojení s židovstvím, islámem, ateismem a socialismem. Jsem ctitelem svobody slova, její původ je náboženský a křesťanství se k ní nakonec propracovalo po dlouhých bojích a s trvajícími pochybami, pokud jde o svobodu urážet a zesměšňovat. Pro křesťanství je svoboda bytostně důležitá, ale důležitější je láska a milosrdenství. Jak se s tímto nárokem srovnává artikulovaná nechuť pomoci bližním v nouzi? Z křesťanského hlediska jsou muslimové – a to nejen běženci – bližní zcela nesporně, a to bez ohledu na to, že islám nezná pojem bližního a my pro muslimy bližními nejsme. Z hlediska křesťanské víry je toto nesporné, byť důsledky vypadají nedozírně a katastroficky. Rozumím tomu, proč se přílivu uprchlíků bráníme a děsíme, ale alespoň se při tom neohánějme křesťanskými hodnotami. Do čela farizejských většinových reakcí se brzy postavila aktivita „Islám v české republice nechceme“ vedená biologem docentem Konvičkou. Jsem tomu rád, že s křesťanstvím nemá nic společného. Ideovou bází tohoto hnutí je tzv. militantní ateismus, bojovný ateismus. Aktéři pravděpodobně nevědí, že stejný titul si dali do vínku již bojovní ateisté porevolučního Sovětského svazu, bojovníci proti náboženským předsudkům zejména v éře tvrdého stalinismu. Nechci zabřednout do aktuální politiky, a tak poukáži pouze na ideové zázemí této platformy, která se, ač militantně ateistická formulací svého kréda, de facto prohlásila za náboženství. Krédo tohoto náboženství je dostupné na stránkách mladého brněnského filosofa a religionisty J. Wernera8 a zformuloval je údajně fyzik a militantní ateista Stender, jehož stránky jsem na internetu nenašel, ale nejsem v surfování zkušený a nedělám to rád. Stenderovo krédo je sedmero, a tak by člověk doufal, že jde s tichým odkazem na G. Orwella a Animal Farm o žert, ale obávám se, že to myslí vážně. Komentovat patrně netřeba, jde o exemplární výron víry, který má legitimovat nevíru, je to však dobrá báze pro militantně vedené nepřátelství v různých směrech, naštěstí hlavním nepřítelem militantních ateistů je Bůh a z naší varianty a jejich aktivit to vypadá, že nejvíce to schytá Alláh. O výsledku

8

Viz www.werner.blog.idnes.cz.

99


střetu mezi militantním ateismem a militantním islámem netřeba mít pochybnosti. Jen se děsím, že by jeden z těch dvou zvítězil na celé čáře. 1) Kromě přírody, která zahrnuje i lidské bytosti a naše kulturní výtvory, neexistuje nic. Neexistuje Bůh, duše ani posmrtný život. 2) Příroda je původcem sebe sama, nikoli stvořena Bohem. 3) Vesmír nemá žádný účel a cíl, i když lidské životy mohou být prožity účelně. 4) Protože Bůh neexistuje, všechna vysvětlení i všechny příčiny jsou čistě neutrální a mohou být vysvětleny vědou. 5) Všechny různé vlastnosti lidských bytostí, včetně lidské existence a chování, je možné vysvětlit čistě přírodními termíny, což dnes znamená evoluční, specificky darwinovskou terminologií. 6) Víra v Boha je příčinou nesčetných zel a měla by být odmítnuta z morálních důvodů. 7) Morálka nevyžaduje víru v Boha a lidé se chovají lépe bez víry než s ní. Islám nemá smysl pro humor, v tomto smyslu je protipólem židovství. Křesťanství bylo dříve v tomto ohledu dosti blízké islámu, ale dnes už směřuje převážně židovstvím prošlapanou cestou. Islám nemá pojem bližního. Co mi na něm ještě opravdu vadí: takija, náboženské klamání, aneb když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Lež aplikovaná s bohulibým úmyslem je bohulibá. Nevěřícího je možné oklamat, zejména v jeho zájmu, tj. ve věcech víry, aby snáze uvěřil. Lze jej s pozitivní sankcí oklamat i jinak. Zásadně mi ovšem vadí ona dobře dogmaticky vybudovaná nerozbornost a neomylnost v pravdě, která se v průběhu věků nemění. Co je naopak na islámu atraktivní a proč se domnívám, že až dojde na lámání chleba, bude fan club islámu početnější, než obdobné společenství křesťanské? Islám je komplexní náboženství. Pro věřícího má odpověď na všechny otázky a nárok na věřícího je stanoven taxativně a uměřeně. Vůči Alláhovi má muslim 5 povinností: šaháda, salát, zakát, saum a hadždž. Šaháda je islámské krédo, jakýsi certifikát víry: „Vyznávám, že není boha kromě Alláha a Mohamed je posel Alláhův.“9 Salát, persky a turecky namáz, je modlitba, představuje každodenní kultovní povinnost muslima. Je platná jenom tehdy, jsou-li splněny stanovené podmínky: čistota těla, čistota místa a šatu, náležité odění, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů, modlit se je třeba pětkrát denně, a zbožné předsevzetí. Není smyslem těchto výkladů zacházet do podrobností, ale v islámu jsou všechny tyto podrobnosti důkladně zpracovány a předepsány. Zakát je povinná almužna, vlastně náboženská daň určená po veřejně prospěšné a dobročinné účely. Saum je třicetidenní půst v měsíci ramadánu, půst od jídla, pití i pohlavního styku, který platí jen pro denní dobu. Poslední povinnost – hadždž, vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky, může být ze zdravotních či z finančních důvodů prominutelná, bohatý nemocný může za sebe na pouť vyslat náhradníka, dědic je povinen vykonat pouť za zůstavitele, ženy bez manžela jsou od této povinnosti osvobozeny atd. Džihád, povinnost bojovat za víru, do posvátné pětice v sunnitském islámu nepatří, i když je vřele doporučena. 9

Uvádím šahádu v upraveném znění. V Hrbkově překladu je místo „Alláh“ slovo „Bůh“. Vzhledem k tomu, co jsem uvedl výše, pokládám zaměňování obou termínů za zavádějící. Alláh není totožný s JHVH, i když u obou je legitimní nárok na to být Bohem pro své věřící. Muslimem se člověk stává trojnásobným přednesením šahády v arabském znění.

100


Povinností je v islámu více, ale pro většinu z nich patří mezi věřícími rozšířená věta, která umožňuje povinnosti se vyhnout: „Alláh se nekouká,“ zejména v někdejších sovětských republikách s islámským obyvatelstvem, se Alláh nekoukal, když se pila vodka nebo víno. Je také možno použít takiju, a přesvědčit hosta, že mu nalévám vodu, přestože jde o vodku. Povinnosti křesťanů specifikovat nebudu, jednak by to bylo obtížné pro různá pravidla různých denominací, ale především proto, že souhlasím s překvapivým výkladem Rémy Bragua, kterého v tomto ohledu pokládám za kompetentní autoritu. Bůh od nás nic nepožaduje. Křesťanství nezvěstuje zákon, ale milost, milosrdenství.10 Historické křesťanství propracovalo nauku o hříších podobně důkladně a podrobně jako islám, ale dnes už z toho podrobného výčtu v náboženské praxi mnoho nepřežívá. Náš Bůh je Stvořitel a jeho stvoření je dar, a to dar dobrý. Bůh sice od nás nic nepožaduje, ale to neznamená, že od nás nic neočekává. On už vše řekl, teď je řada na nás. I křesťanské Zjevení skončilo, dříve než to islámské, slovo se stalo tělem. Brague krásně interpretuje text raně novověkého španělského mystika Jana od Kříže Výstup na horu Karmel),11 který ukazuje, že Nový zákon nepředstavuje pokrok vůči Starému, spíše je třeba chápat Nový zákon jako krok zpět, protože ve Starém zákonu měl Bůh k člověku blíže, člověk Starého zákona ještě mohl vidět. Nový zákon milosti je proto třeba chápat jako přísnější než Starý zákon. Dar jako by nám něco odňal. Bůh, který daroval syna, již nemá, co by řekl. Praví Jan od Kříže. Všimněme si: ve Starém zákonu ještě Bůh příkladně s Mojžíšem mluví, v Novém zákonu už slovo Boha Otce nezazní. Z vyznání víry se stalo obvinění. Zjevení je ukončeno a další už nebude. Zákon už není na nebi (Dt 30,12), sestoupil na Zemi. Žádat po Bohu nějaké další, soukromé zjevení, znamená chtít po něm, aby svého Syna nechal znovu projít vtělením a novým utrpením. Proto u Jana od Kříže Kristus není ten, kdo říká, ale je řečen. Středověký mystik Richard z pařížského kláštera Saint Victor uvažuje o Boží Trojici v souvislosti s blíženeckou láskou, kde jde o dvě osoby, z nichž každá si přeje, aby milovanou osobu milovala nějaká třetí osoba. V Bohu a pouze v Bohu jsou bytí a láska totéž. V Bohu láska budí druhého k životu, ustanovuje jej, a to tak, že když Otec zplodí Syna, oba vydechují Ducha. Láska pak je toto ustanovení druhého jako jiného. Láska nás nevybízí, abychom ji poznali, ale sdíleli. Odměnou za boží lásku nemůže být nic jiného než zase láska. Z náležitého pochopení dogmatu o Trojici vyplývá, že láska je respekt k jinakosti, který je její podstatou, a přichází proto vždycky až nakonec. „Když člověk miluje, musí přijmout jinakost toho, koho miluje, ať chce či nechce. Nemůže ji však vyvolat. Tak se může stát, že milující je v jednotě i jinakosti příliš důsledný, a zároveň není důsledný dost. Není dost důsledný v jednotě, protože není schopen vytvořit ze dvou bytostí jednu, a zachází v ní příliš daleko, pro-

10

Doporučuji ke studiu zejména kapitolu 6. Braguovy citované knihy: Bůh, který po nás nic nechce, a kapitolu 7.: Bůh, který odpouští hříchy. Pro současného čtenáře budou nepochybně překvapivé, protože ve velké většině případů zgruntu převracejí naše představy o křesťanství. V textu jsem uvedl jenom několik důležitých detailů a tézi, jednak z důvodů časových, jednak proto, že bych musel obsáhle citovat, aniž bych mohl cokoli dodat. I zde platí, že pokud není uvedeno jinak, přebíráme a parafrázujeme výklad Bragueův.

11

Kapitola 5.: Bůh, který už všechno řekl (Brague 2011, 83–117). I pro tuto pasáž platí, že pokud není uvedeno jinak, vycházíme z výkladu Braguova.

101


tože aby vůbec vznikla, musí toho druhého ‚sežrat‘. Jejich jinakost není chtěná, ale jen trpěná“ (Brague 2011, 66–70). Děje se tak proto, že jsme bytosti hotové a hříšné. Hotoví jsme, protože jsme složeni ze dvou stránek. Jednak jsme osobami, každý z nás je jedinečný, ale máme i svou stránku přirozenou, která sestává z toho, co jsme dostali. A co umožní naše hotovost neboli konečnost, to hřích uvede do praxe. To osobní v nás hřeší odmítáním svobodného života a snahou přivlastnit si, co je v nás přirozeného. Jenom svobodná bytost může hřešit, protože dá přednost tomu, co si lze přivlastnit. Shrnuto: Na rozdíl od boží lásky je lidská láska omezená a to nám dovoluje hřešit, tedy změnit se ve svůj opak. Snad bychom mohli k Bragueovu, respektive Křížovu výkladu dodat, že z uvedeného plyne, že jen Bůh nehřeší, což ale neznamená, že v minulosti nehřešil. Starý zákon lze číst i tak, že zdůrazníme místa, v nichž Hospodin lituje svých činů, např. po potopě, a dokonce se zavazuje, že takto v budoucnu postupovat již nehodlá. V diskusi k nečtinské přednášce jsem dostal otázku, jaké perspektivy vývoje v islámu vidím. Odpověděl jsem, že perspektivy islámu jsou limitované tím, že jde o učení, jehož autorem je Bůh a které nemůže obsahovat chyby, takže naděje na změnu a vývoj je malá, a uvedl jsem, že z islámských myšlenkových proudů mi připadá nejnadějnější súfijská mystika. Před staletími si byli mystici islámští, židovští či křesťanští mnohem bližší, než jsou si myslitelé a náboženská praxe v těchto náboženstvích dnes, ale to by bylo na jiné vyprávění. Při přednášce jsem se k Braguovu výkladu Jana od Kříže z časových důvodů stejně nedostal. Od té doby jsem se vlastně náhodou seznámil s autorem a knihou, kteří mi ukázali, že i v islámu by mohla propuknout „biblická kritika“. V devatenáctém století původně protestantská biblická kritika usilovala o naplnění Lutherova odkazu: oddělit lidské nálezky od slova božího, a vyvinula se v sofistikovanou vědu, biblistiku, jež se rozvíjí velmi úspěšně. Pro náboženskou doktrínu byly objevy biblické kritiky zprvu zdrcující, nebudu je vypočítávat, ale vyvolaly vážné podezření o autenticitě Janova evangelia, o autorství některých epištol. Zkrátka to vypadalo, že čistého božího slova v Novém zákoně nebude o moc více než v zákoně Starém. Ale křesťanství jako takovému to prospělo, bez biblické kritiky by nebylo ekumenismu, z trpné tolerance se začal rodit živý dialog. Zmíněná kniha je Die syro-aramäische Lesart des Koran. Vyšla v roce 2000, autor se podepsal jako Christian Lichtenberg. Jde o pseudonym, takže při hledání na internetu můžete uspět i s anglickým překladem pseudonymu Christoph Luxenberg. Autor, nesporně dobře vzdělaný, pathně německy píšící profesor nabídl k diskusi zpochybnění islámské tradice o původu arabského textu koránu ze 7. století. Argumentem je Lichtenbergovi skutečnost, že první příklady arabsky psané literatury kromě koránu se objevují až o dvě století později. K islámské tradici patří i přesvědčení, že korán je první literární dílo v arabštině, proti tomu nic, ale proč se další díla objevují až s takovým opožděním? Lichtenberg navrhuje číst arabský text koránu paralelně s textem koránu v aramejštině, která byla ve starověku komunikačním jazykem velkého teritoria, včetně Babylonie, Sýrie a také Arábie, něco podobného jako řecká koiné v helénském světě. Když tuto paralelní četbu uskutečníme, tvrdí náš autor, některá nejasná, nesrozumitelná místa koránského textu se vyjasní, jiná nabydou významu jiného. Pro korán je totiž charakteristické, že poměrně značná část sdělení nebyla patrně srozumitelná samotnému Mohamedovi a dodnes je pokládána za

102


nesrozumitelnou. Tradice našla vysvětlení: tato místa v textu jsou nesrozumitelná, protože Alláh, který jim pochopitelně rozumí, si přál, aby lidem byl jejich smysl až na další utajen. Lichtenberg se domnívá, že jeho sonda naznačuje, že podstatné partie koránu jsou starší než 7. století a pocházejí z misijně orientovaných východokřesťanských liturgických textů církve Chaldejské, které byly Mohamedem doplněny aktuálními motivy z arabského prostředí. Kniha vyvolala skandál a podle první informace, kterou jsem získal, je nedostupná. S pomocí mimořádně schopné programátorky a studentky historické sociologie Dany Léwové, jsem však získal anglickou verzi textu a také několik kritických textů z diskuse, kterou kniha vyvolala. Je to pro mne těžká četba, protože neumím ani starou syrštinu, aramejštinu ani arabštinu a už se to nenaučím, ale potěšilo mne, že se něco takového děje a vidím v tom červánky snad budoucího svítání. Již dlouho jsem totiž přesvědčeným zastáncem menšinové teorie o tom, že islám je původně spíše východokřesťanská než židovská hereze. Dva konkrétní příklady změněného významu koránského textu následkem paralelní Lichtenbergovy četby právem vyvolaly ohlas a vlastně i skandál. První se týká často zmiňovaných houri, česky hurisek, tedy těch 76 nedotčených panen, které v islámském nebi čekají na zahynulé mudžahídy. V aramejském textu se „nebeské panny“ proměnily na „bílé hrozny“. V súře 24 Světlo12 se věta, která doslovně zní: „Ať bijí svými závoji proti svým vakům,“ překládá: „A nechť spustí závoje na ňadra svá“. Tato věta zní v syroaramejštině takto: „Ať si upnou opasky kolem svých boků“. Ve východokřesťanských sborech chodily cudné ženy opásány závoji, dodává náš autor. Závoj kolem boků panny Marie na starokřesťanských vyobrazeních poukazuje také tímto směrem. Spor o šátky by se tedy mohl řešit alternativním opásáním žen závojem, což by mohlo působit stejně cudně či stejně sexy jako šátkování. Akademická kritika, pokud jsem měl možnost z několika ukázek sledovat, přistoupila k Lichtenbergovu experimentu nepříliš vlídně a většinou jej odmítla. Výjimkou je profesor Gerd-Rüdiger Puin ze saarské university. Opatrný Rémy Brague na jednom místě Lichtenberga v poznámce cituje, ale do diskuse se nepouští. Na internetu byl k dispozici také rozhovor Alfreda Hackenbergera s uvedeným Lichtenbergem, ale stránky Úvod do islámu převzali militantní ateisté a materiál tam již nemohu najít. V rozhovoru se novinář ptá, zda se profesor nebojí fatwy. Odpověď záporná, fatwa může postihnout jen věřícího muslima. Proč tedy používáte pseudonym? Pro jistotu, některý fanatik by nemusel čekat, až náboženské autority fatwu vyhlásí… Z jiného drbu na internetu vyplývá, že jistý profesor university v Nábulusu, který o Lichtenbergovi referoval v přednášce, byl rozhořčenými studenty vyhozen z okna. Nepodařilo se mi zjistit, kolik pater má universita v Nábulusu. Já jsem o této věci referoval na FHS UK v 6. patře, ale obešlo se to bez incidentu. Inu jiný kraj, jiný mrav… červen 2015

12

„A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo bratřím nebo synům svých bratří či sester anebo jejich ženám anebo těm, jimž vládne jejich pravice, nebo služebníkům, kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť nedupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají. A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete blažení!“ (24:31, Světlo).

103


LIT TERATURA

 Brague, R. (2011): O Bohu u křesťťanů a o jednom nebo dvou dalších. Ceentrum pro sttudium deemokracie a kultury, Brn no. Přel. Pavlaa Doležalováá.  Brague, R. (2008): Du Dieu des chhrétiens et d’u un ou deux au utres. Editionns Flammario on, Paris.  Friedell, E. (2006): Kulturní K dějinny novověku I. Triton, Prraha.  Casper, B. (1998): Míra M lidství. O OIKOYMEN NH, Praha.

104

TEORIE ZAMRZLÉ PLASTICITY A ZAMRZLÉ EVOLUCE: PARADOXY NEADAPTABILITY Jan Toman Laboratoř evoluční biologie, Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta UK [email protected]

Život na Zemi je neuvěřitelně různorodý. Jen co se týče biodiverzity, tj. druhové bohatosti, přírodovědci dosud popsali kolem dvou milionů druhů, přičemž dalších několik milionů až desítek milionů druhů zůstává vědě neznámých. A to se jedná přibližně o pouhé 1 % (možná dokonce jen 1 ‰) druhů, které kdy na naší planetě žily! Na druhou stranu, jakékoli podobné odhady je třeba brát s velkou rezervou. Od skutečných hodnot se totiž mohou lišit i o několik řádů. Důvodů je celá řada. Drtivou většinu pozemských organismů1 zřejmě tvoří nepohlavní zástupci, u kterých pravé druhy vůbec nenalezneme. Můžeme u nich identifikovat jen jednotlivé linie, které si udržují přibližnou podobnost pouze působením selekčních tlaků prostředí favorizujících jasně vymezené fenotypy a občasného „vymetení“ všech linií, které leží mezi těmito optimy. Ani u pohlavních organismů, které vytvářejí jasně rozlišitelné druhy, ovšem není zcela jasné, jak druh definovat. Žádná doposud formulovaná definice druhu totiž není bez problémů aplikovatelná na všechny pohlavní organismy. Nám důvěrně známé druhy2 opravdu sestávají z populací jedinců obývajících pospolu jedno místo a pářících se výhradně mezi sebou, které jsou reprodukčně oddělené od ostatních takových populací. Stačí se ale poohlédnout dál a uvidíme, že celá řada organismů tvoří spíše složité druhové komplexy vzájemně blíže či vzdáleněji příbuzných linií často oplývajících nejrůznějšími způsoby pohlavního, nepohlavního i kombinovaného rozmnožování,3 jejichž jednici se mezi sebou s různou frekvencí kříží. „Typické“ pohlavní druhy 1

Spadají do nich sekundárně nepohlavní eukaryotické organismy a všechny prokaryotické organismy – bakterie i jim jednoduchou stavbou podobná, ale nepříbuzná archaea.

2

Hlavně savci, zejména velcí, v menší míře potom ptáci, další obratlovci a hmyz, tj. jakési neuvědomělé ideály, exemplární jsoucna živých organismů – to, co normální člověk nazve „zvíře“. Ne náhodou je německý termín pro zvíře Tier analogický anglickému deer – jelen. Typickými, důvěrně známými druhy rozhodně nejsou třeba žahavci, mikroskopičtí vířníci nebo bakterie.

3

Některé linie mohou být obligátně (tj. za všech okolností) pohlavní, zatímco jiné mohou střídat pohlavní a nepohlavní rozmnožování. Jiné jsou naopak obligátně nepohlavní, přičemž diploidní stav genomu se u nich může obnovovat nejrůznějšími způsoby. Některé z nich se také mohou sa-

105


tak mohou být nakonec ve výrazné menšině. A naopak, celou řadu dobře popsaných druhů mohou ve skutečnosti tvořit kryptické druhové komplexy – skupiny podobných, mezi sebou se nekřížících druhů, které jsme jen kvůli našim omezeným pozorovacím schopnostem omylem shrnuli pod jeden druhový název. Samotná biodiverzita je však jen jednou stránkou různorodosti. Neméně důležitá je disparita – tvarová a funkční rozmanitost životních forem. Stačí vzpomenout na všechny rozdíly mezi bakterií, stromem, hlenkou, rybou, houbou, člověkem, broukem, velrybou… A to je pouhý ubohý zlomek celkové rozmanitosti pozemských organismů. Zkrátka, život na Zemi je opravdu různorodý. Proč tomu ale tak je? Klasické vysvětlení představuje jeden z nejvýznamnějších milníků moderní vědy: Působením různých selekčních tlaků se organismy v procesu evoluce prostřednictvím přirozeného výběru za miliardy let své existence rozrůznily a obsadily všechny myslitelné i nemyslitelné oblasti naší planety, životní strategie i ekologické role. Tomuto vysvětlení se dostalo za desítky let tolika přímých i nepřímých důkazů, že bychom zde klidně mohli skončit. Ale je tomu opravdu tak? Nemůže tomu v některých případech být právě naopak – nemohly některé zajímavé znaky a vlastnosti organismů vzniknout z důvodu omezení schopnosti přizpůsobovat se, tj. snížení adaptability? V dalším textu se pokusím ukázat, že ano. Ne že by adaptabilita nebyla užitečná, ale je pravděpodobné, že za některé klíčové vlastnosti dnešních organismů – např. pohlavní rozmnožování (a zprostředkovaně i druhovost) či komplexitu tělní stavby – je zodpovědná naopak neadaptabilita, zásadní omezení schopnosti přizpůsobovat se u pozemských organismů. Než se ale pustíme do tak odvážných spekulací, měli bychom si nejprve stručně shrnout, co vlastně říká všeobecně uznávaný hlavní proud evoluční biologie. Teprve potom můžeme identifikovat jeho silná a slabá místa a rozhodnout, zda je vůbec nějaké alternativní vysvětlení třeba. Příběh evoluční biologie, stejně jako příběh každého vědního oboru, můžeme vyprávět dvěma diametrálně odlišnými způsoby. Buď jako pozitivistický příběh o hledání pravdy a apoteózu lidského vědění, nebo jako povídání o sisyfovském hledání teorií jen proto, aby byly vyvráceny a nahrazeny teoriemi novými. Oba tyto přístupy mají své nezastupitelné místo – bez víry v ten první by nešla dělat věda, bez toho druhého bychom nevěděli, jak věda funguje. Ze stejných důvodů je ale velice těžké udržet oba pohledy najednou. Pokud však chceme upozornit na silná i slabá místa současného diskursu, musíme se o to alespoň pokusit. Historii oboru evoluční biologie v pozitivistickém světle shrnuje řada publikací od vědců z oboru, v češtině např. Evoluční biologie (Flegr 2005) či Zamrzlá evoluce (Flegr 2006), Jak se dělá evoluce (Mihulka et al. 2004), Co je evoluce (Mayr 2009) a bezpočet dalších skript, učebnic a popularizačních publikací. Naopak spíše z druhého úhlu pohledu referuje o historii

my rozmnožovat obligátně nepohlavně, nicméně samec z příbuzné pohlavní linie je schopný tyto samice oplodnit, takže vyprodukují pohlavní potomstvo. To ale není všechno. Některé nepohlavní linie mohou vyžadovat aktivaci vajíčka spermií příbuzného druhu, ovšem bez toho, aby přispěla svým genetickým materiálem – tento fenomén se nazývá gynogeneze. U několika druhů naopak genetický materiál spermie nahradí ten z vajíčka, což se nazývá androgeneze. A to jsme ještě nezmiňovali situaci, kdy takové vajíčko se spermií splyne, genetický materiál obou rodičů se předá do potomka, ale v jeho pohlavních buňkách se objevuje pouze genetický materiál pocházející od matky – tzv. hybridogenezi.

106

JAN TOMAN  TEORIE ZAMRZLÉ PLASTICITY A ZAMRZLÉ EVOLUCE: PARADOXY NEADAPTABILITY

biologie A. Rádl (1873–1942) ve svém již historickém ale stále neuvěřitelně podnětném díle Dějiny biologických teorií novověku (Rádl 2006a, b), případně moderní historikové biologie. Byť můžeme vysledovat jisté protoevoluční představy už u různých starověkých myslitelů a vědců evropského novověku,4 není pochyb o tom, že klíčovou postavou evoluční biologie je Charles Darwin (1809–1882). Ten formuloval na základě vlastních ekologických pozorování, šlechtitelských zkušeností, dobových geologických a paleontologických studií a malthusiánských představ o populaci (ale dozajista s nemalým přispěním vědomého i nevědomého pozorování fungování raně kapitalistické společnosti a dlouhé řady dalších vlivů) teorii přirozeného výběru.5 Organismy se podle ní mohou v čase měnit, pokud mají nadprodukci potomstva, toto potomstvo je různorodé, různorodost do značné míry dědičná a navzájem si konkurují, tj. např. žijí v prostředí s omezenými zdroji. Potomci oplývají náhodně zkombinovanými vlastnostmi svých rodičů. Jedinci lépe přizpůsobení danému prostředí (tj. jedinci s vyšší biologickou zdatností, fitness) zanechají více potomků než ti přizpůsobení hůře, a druh se tak v průběhu času progresivně vyvíjí, přizpůsobuje svému prostředí. Dalšími známými postavami klasického darwinismu jsou např. A. R. Wallace (1823–1913), T. H. Huxley (1825–1895) či E. Haeckel (1834–1919). Jak skvěle shrnuje E. Rádl (Rádl 2006a, b), klasický darwinismus se záhy stal spíše celospolečenským hnutím než pouhou biologickou teorií. Spolu s blížícím se koncem století však přišel i soumrak vědeckého darwinismu, období nazývané v anglické literatuře Eclipse of Darwinism – zatmění darwinismu. E. Rádl spolu s H. Drieschem (1867–1941) výmluvně konstatuje, že „darwinismus je mrtev“ (Rádl 2006b). Většina největších biologických mozků přelomu století se přiklonila ke směrům upozaďujícím roli přirozeného výběru, jako byl např. neolamarckismus, neovitalismus či mutacionismus,6 případně různým autogenetickým koncepcím,7 a zbyla pouze hrstka skalních ne-

4

Tato bádání přístupně shrnují např. publikace Evoluce před Darwinem (Hladký et al. 2012) či Dějiny biologických teorií novověku I a II (Rádl 2006a, b).

5

Ve své stěžejní knize O vzniku druhů přírodním výběrem (Darwin 2007) ve skutečnosti formuluje kromě teorie o přirozeném výběru nejméně další čtyři teorie (možná by ale bylo lepší použít termín hypotézy, protože dohromady dávají celý Darwinův koncept evoluce) – o samotném faktu evoluce (změny druhů v průběhu času), o společném původu všech organismů, způsobu vzniku nových druhů a o gradualistickém charakteru změn druhů (postupujícím neustále a po malých krůčcích). Právě míšení těchto modelů dohromady vede často k řadě sporů o evoluci a její charakter.

6

Viz např. Rádl (2006b). Tyto směry jsou ve většině mainstreamových výkladů dějin evoluční biologie v lepším případě upozaďovány, v horším zesměšňovány jako pouhé slepé uličky vědeckého bádání. Jak však uvidíme dále, výzkumníci těchto směrů si všímali zcela relevantních fenoménů, kterým je dnes opět přikládána čím dál větší váha, a jejich teorie jsou přinejmenším zčásti velmi inspirativní i dnes. Velmi stručně – neolamarckisté zdůrazňovali dědičnost získaných vlastností a vliv konání (např. chování, využívání orgánů apod.) daného jedince na další evoluci linie, neovitalisté kladli důraz na celostní aspekty tělní organizace organismů, jejich individuální vývoj, regeneraci apod. a mutacionalisté (v extrémní formě saltacionisté) zase vyzdvihovali evoluční roli náhlých změn dědičné podstaty organismu s velkým vlivem na fenotyp. Toto rozdělení je samozřejmě do jisté míry umělé, skupiny nebyly nijak disparátní a řadu výzkumníků bychom mohli zařadit hned do několika z nich. Dokonce i sám Darwin s postupem času čím dál více zdůrazňoval možnou pluralitu evolučních mechanismů.

107


odarwinistů, jako např. A. Weismann (1834–1914), kteří hájili klíčovou roli přirozeného výběru. Proč ale tato krize v první řadě vůbec nastala? Odpověď je jednoduchá. Evoluce podle představ klasického darwinismu totiž nemůže dost dobře fungovat. Genetika jako obor tehdy ještě neexistovala a představy o dědičnosti byly dosti mlhavé. Vesměs se předpokládalo, že vlastnosti rodičů se v potomcích mísí – velký samec a malá samice budou mít průměrně velké potomky, potomek bělocha a černošky bude mít kávovou pleť apod. To by však znamenalo, že vlastnosti budou v průběhu času vyznívat, až nakonec vymizí veškerá variabilita a výběr nebude mít z čeho vybírat. Evoluce se zastaví. Právě v této situaci sehrály historickou roli poznatky brněnského opata J. G. Mendela (1822–1884). Ten totiž vypozoroval, že vlastnosti – vlohy – rodičů se v potomcích nemísí, ale kombinují. V každé z dalších generací se vlohy mohou, podle zákonů, které formuloval, opět znovu v nezměněné podobě vyštěpit. V průběhu generací se tedy nemění vlohy samotné, ale jejich frekvence v populaci – dědičnost není tzv. měkká, ale tvrdá. Dílo tohoto moravského Němce však ve své době zapadlo a za otce moderní genetiky byl prohlášen až po znovuobjevení těchto zákonitostí C. Corrensem (1864–1933), E. von Tschermakem (1871–1962) a H. de Vriesem (1848–1935) na přelomu 19. a 20. století. Následný rozvoj klasické genetiky v prvních desetiletích 20. století vedl k tak klíčovým poznatkům, jako že téměř všechny pohlavní organismy jsou alespoň v části svého životního cyklu diploidní a od každého genu mají dvě varianty – alely – jednu od otce a jednu od matky. Rovněž byly definovány pojmy genotyp (soubor všech alel daného organismu) a fenotyp (soubor všech vlastností organismu). Následné spojení darwinismu, klasické genetiky a mutacionismu (akcentujícího nyní jen vznik mutací s malým vlivem na fenotyp) vedlo ke vzniku neodarwinismu. Tento směr dal základ celé moderní evoluční biologii a kulminoval ve 30. až 40. letech pracemi takových velikánů evoluční biologie, jako jsou T. Dobzhansky (1900–1975), R. Fisher (1890–1962), J. Haldane (1892–1964), E. Mayr (1904–2005), G. Simpson (1902–1984), G. Stebbins (1906– 2000), S. Wright (1889–1988) a celou řadou dalších. Evoluce se stala statistickou populační genetikou – zkoumáním změn frekvence alel v genofondu populace, přičemž změny alel mohly nastávat pouze prostřednictvím mutací s malým vlivem na fenotyp. To je zřejmě největší rozdíl oproti době klasického darwinismu, kdy vedle sebe existovalo několik směrů a panovala naopak značná pluralita názorů na možné evoluční mechanismy. Neodarwinismus zůstává dodnes základem hlavního proudu evoluční biologie. Přesto je vhodné zhruba od 40. až 50. let vyčlenit jeho novější období – moderní evoluční syntézu,8 protože došlo k zásadnímu doplnění neodarwinismu hned z několika směrů. Často se zapomíná na klíčovou roli Erwina Schrödingera (1887–1961) a dalších fyziků a matematiků zabývajících se teorií informace, informatikou a kybernetikou, kteří vnesli do biologie pojmy informace, program a řízení, schopné nahradit dřívější neovitalistické koncepce. Důležitý je pro 7

Ty postulují tendenci evoluce ke směrovanému vývoji, většinou ve formě postupného zdokonalování organismů působením vnitřních či vnějších faktorů, které u některých autorů mohou být zcela přirozené a představovat jakési přírodní zákony (např. ortogeneze F. Galtona, 1822–1911), zatímco u jiných jsou nadpřirozeného až náboženského charakteru (např. směřování k bodu Omega u Pierra Teilharda de Chardin, 1881–1955).

8

Termíny neodarwinismus a moderní evoluční syntéza bývají často směšovány. Pokud budu nadále odkazovat na neodarwinismus, budu jím myslet právě moderní evoluční syntézu, nikoli směry přelomu 19. a 20. století a prvních desetiletí 20. století.

108


evoluční biologii i rozvoj ekologie. Například koncept genového toku si všímá toho, že v praxi často hraje přísun alel z jiných populací téhož druhu prostřednictvím migrantů související s jeho ekologií větší roli než vznik nových alel prostřednictvím mutací. Přičiněním J. Watsona (*1928), F. Cricka (1916–2004), R. Franklinové (1920–1958) a M. Wilkinse (1916–2004) došlo k odhalení struktury DNA a následnému bouřlivému rozvoji oboru molekulární biologie. Zejména M. Kimura (1924–1994) a T. Ohtaová (*1933) přispěli k rozvoji teorie neutrální evoluce, která si všímá toho, že většina alel má jen malý nebo žádný vliv na biologickou zdatnost, v konečně velkých populacích se chovají selekčně neutrálně a jejich osud (tj. zda budou tyto varianty genů fixovány nebo eliminovány) závisí čistě na náhodě – genetickém driftu. John H. Gillespie si ve své teorii genetického draftu zase všímá toho, že se alely mohou svézt k zafixování s výhodnou mutací, nebo být eliminovány s nevýhodnou mutací jen proto, že se na chromozomu nacházejí fyzicky blízko ní. Na úrovni genomu může navíc docházet k tahům, více méně deterministickým změnám genetické výbavy organismu, vyplývajícím např. z fyzikálně-chemických či informačních vlastností konkrétního úseku DNA. Jejich zkoumání se věnovali např. G. Dover, D. Haig (*1958) či L. Hurst. V neposlední řadě zmiňme S. Ohnoa (1928–2000), který rozpracoval myšlenku evoluce prostřednictvím duplikování genů a jejich následné specializace. První závažnější výzvy pro dosud neuvěřitelně úspěšnou moderní syntézu se objevily od 60., ale výrazněji až od 70. až 80. let. Prvního problému si povšimnuli už W. Hamilton (1936–2000) a G. Williams (1926–2010) v 60. letech,9 ale mezi vědeckou komunitou a veřejností ho zpopularizoval počínaje 70. lety až Richard Dawkins (*1941) ve své teorii sobeckého genu (Dawkins 2003). Zatímco nepohlavní organismy předávají potomkům (až na případné mutace) dokonalou kopii své genetické informace, alely pohlavních organismů jsou náhodně namíchané po jedné polovině od obou rodičů. To ale znamená, že se u nich nedědí biologické vlastnosti a potažmo ani biologická zdatnost! I ten nejlepší genom výborně přizpůsobený právě panujícímu prostředí je v průběhu meiózy rozložen a do potomků se přenáší jen zčásti. Jediné entity, které se v nezměněné formě předávají z generace na generaci, jsou jednotlivé alely genů. Právě na jejich úrovni podle této teorie probíhá přirozený výběr – alely soupeří o co největší frekvenci v genofondu druhu. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vytváření koalic a složitých způsobů kooperace, které mohly vést až ke vzniku „vehiklů“ nesoucích tyto geny, umožňujících jim co nejefektivnější množení a účastnících se za ně evolučních soubojů. Jinými slovy – buněk a mnohobuněčných těl. Aniž bychom zabíhali do přílišných detailů, Dawkins původně viděl svůj model jako pouhý alternativní pohled na zákonitosti popisované moderní syntézou. Teorie však dává některé odlišné předpovědi a za celé řady okolností má větší vysvětlovací sílu než teorie klasická. Dokáže také vysvětlit chování mnoha genetických elementů, které se zmnožují na úkor celého organismu, stejně jako např. vznik altruismu a další problematické fenomény. Na druhou stranu, samotných evolučních interakcí se účastní zmíněné „vehikly“ a za celé řady situací nehraje roli, jestli popisujeme přirozený výběr z pozice alel nebo jedinců. Vehikly samotné navíc oplývají řadou emergentních vlastností, zpětně regulují expresi (tj. míru použití) genů, a jsou tedy do značné míry svébytnými entitami vyššího řádu. Geny jako by se schovaly kdesi v pozadí. Z těchto důvodů, a snad

9

Ale v určité míře i další významní biologové vrcholné éry moderní syntézy.

109


také z jistých nevědeckých pohnutek,10 teorie sobeckého genu nevyvolala v evoluční biologii revoluci, ale byla za jistých obětí (zejména nepříjemného zesložitění) pouze potichu zakomponována do moderní syntézy a používá se vesměs k vysvětlení fenoménů, které se pomocí standardních mechanismů dají vysvětlit jen obtížně nebo vůbec. Další ze slabin moderní syntézy spočívá v zásadním zkomplikování chápání pojmu biologická zdatnost. Ponechme teď stranou, jestli je nebo není definována kruhem a zda tato otázka má vůbec smysl. Důležitější je, jestli fitness vůbec představuje nějakou konkrétní veličinu a zda je konstantní. Již letmý pohled totiž ukáže, že není. V mnoha případech závisí zdatnost konkrétní alely na její frekvenci v populaci. Klasickým příkladem je selekce ve prospěch heterozygotů u alely pro srpkovitou anémii (Ruwende et al. 1995). Pokud má jedinec dvě recesivní alely genu pro tuto dědičnou chorobu, nemoc se u něj projeví v plné síle a on, nejspíš ještě jako dítě, zemře. Pokud má ovšem jen jednu tuto alelu a druhá je zdravá – pokud je heterozygot – tak je jeho postižení na zdraví relativně malé. Tento stav se však navíc projevuje i tím, že má jedinec daleko větší rezistenci vůči nákaze malárií. Pokud je tedy v některé oblasti její prevalence vysoká, tak je rázem velice výhodné být v tomto genu heterozygotem, což má zase za následek zvýšení frekvence alely pro srpkovitou anémii v populaci. Jak se ovšem v populaci zvyšuje zastoupení této alely, tak se čím dál častěji vyštěpují i neživotaschopní recesivní homozygoti. V důsledku toho se frekvence zdravé alely a alely pro srpkovitou anémii ustálí na určité rovnovážné hodnotě. Frekvenčně závislý vliv na zdatnost se však nemusí týkat jen různých alel jednoho genu, ale i alel různých genů a celých fenotypových znaků. Prostřednictvím selekce závislé na frekvenci se udržuje v rovnováze např. i frekvence pravotočivých a levotočivých zobáků křivek, které se živí vyzobáváním semen z šišek. Přednostně je totiž vyzobávají z té strany, kde jim to zakřivení jejich zobáku usnadní. Jakmile tedy převládnou jedinci se zakřivením na jednu stranu, jedinci s opačným zakřivením se rázem ocitnou ve výhodě. Mají k dispozici více potravy, zanechají více potomků a frekvence jedinců se zobáky obou typů se relativně rychle vyrovná (Benkman 1996). Podobné postřehy rozvinuli pomocí aparátu teorie her J. Maynard Smith (1920–2004) a G. Price (1922–1975). Ukázali, že o úspěchu dané alely v delším časovém měřítku nerozhoduje její momentální selekční hodnota, ale to, zda je součástí evolučně stabilní strategie (Maynard Smith & Price 1973; Maynard Smith 1974). Tedy takové strategie (např. chování organismu), která když v populaci převládne, tak ji nemůže nahradit žádná strategie minoritní. Klasickým modelem, na kterém se tento příklad demonstruje, je souboj strategií „holubice a jestřáb“. Pokud se v modelu nad kusem potravy střetnou dvě holubice, rozdělí se napůl. Pokud se střetne holubice s jestřábem, jestřáb ji vyžene a přivlastní si celou dávku potravy. Konečně, pokud se střetnou dva jestřábi, porvou se, potravu (odměnu – o) získá jeden z nich a oba si odnesou zranění, cenu (c), která v souhrnu převyšuje zisk jednoho. V populaci holubic má výhodu jestřáb, v populaci jestřábů naopak holubice (která sice před jestřáby vždy ustoupí, ale i tak občas jistě nalezne kus potravy, aniž by se poblíž nacházel nějaký jestřáb; naopak jestřáb si v populaci skoro samých jestřábů téměř z každého střetu odnese výrazné zranění). Podle jednoduchého vzorečku p = o / c můžeme vypočíst výslednou frekvenci jes10

R. Dawkins je mezi biology často považován za pouhého popularizátora a mezi širší veřejností má zejména kvůli své propagaci ateismu řadu protivníků až nepřátel.

110


třábů (přičemž frekvence holubic je doplňkem této hodnoty do 1). Na tuto frekvenci se poměry holubic a jestřábů vždy vrátí, a to i v případě, pokud frekvenci uměle narušíme. Reálné strategie jsou samozřejmě téměř vždy daleko složitější. Stejně tak se nemusí jednat o frekvenci dvou různých fenotypů jednoho druhu, ale o frekvenci různých typů chování jednoho jedince. A rozhodně se nemusí vždy jednat pouze o souboj dvou vzorců chování. Soupeření o evolučně stabilní strategii zřejmě podléhají téměř všechny alely jedince. Ne vždy se např. vyplatí vyprodukovat maximální počet potomků. U některých druhů je výhodnější mít potomků jen pár, ale zato do každého z nich hodně investovat, případně vložit zdroje do vlastního růstu a nechat rozmnožování až na jednu z příštích sezón. Strategie se také mohou v čase vyvíjet podle měnících se faktorů prostředí a souboj může probíhat na několika úrovních. Poselství je však jasné – biologická zdatnost je proměnlivá, komplexní a kontextově závislá veličina. Stejně jako v předchozím případě byly i principy frekvenčně závislé selekce a teorie evolučně stabilních strategií zahrnuty do moderní syntézy. V tomto případě už je ale posun oproti původnímu pojetí z principu jasně definovatelné biologické zdatnosti, tj. souboje jednotlivců o to, kdo zanechá nejvíce potoků, poměrně značný. Dalo by se říct, že zatímco podle klasické neodarwinistické teorie soupeří jedinci o to, kdo zanechá nejvíc potomků, podle teorie evolučně stabilních strategií je daleko důležitější, kolik z toho nakonec bude vnuků (a pravnuků, prapravnuků atd.). Třetí zásadní výzvu pro moderní syntézu potom přinesl objev S. J. Goulda (1941-2002) a N. Eldredge (*1943), kteří v paleontologickém záznamu vypozorovali, že se organismy po většinu času nemění (Eldredge & Gould 1972). To je v kontextu moderní syntézy velmi překvapivé – vždyť by se měly neustále přizpůsobovat změnám prostředí. Tak tomu ovšem očividně není. Druhy se mění jen při svém vzniku. Následně se poměrně rychle rozšíří do svého pozdějšího areálu a tam přežívají ve stavu evoluční stáze. Konstatování, že evoluce není gradualistická, tj. neustále postupující po malých krůčcích, ale punktuacionalistická, tj. postupující nepravidelně a po relativně velkých skocích, vyvolalo bouřlivou reakci a vlnu polemiky. Takový průběh evoluce však v zásadě nemusí být v rozporu se základními premisami moderní syntézy. Změny nejsou nutně skokové. Mohou být klidně malé, ovšem nahloučené do jednoho krátkého časového úseku. Podle novějších výzkumů různých fosilních linií se zdá, že se některé organismy mění více méně plynule. Velká většina se však opravdu vyvíjí punktuacionalisticky (viz např. Sheldon 1996). Tento poznatek můžeme zařadit po bok dalších pozorování akcentujících roli makroevoluce – evoluce ve velkém časovém a prostorovém měřítku. Jedná se např. o druhový výběr – souboj druhů o co největší rychlost speciace (odštěpování nových druhů) a nejnižší rychlost extinkce (vymírání) –, existenci evolučních omezení kanalizujících proměnlivost organismů či dlouhodobých evolučních trendů. Skalní proponenti moderní syntézy tyto fenomény nezřídka „odvysvětlovali“ jako pouhé epifenomény mikroevoluce, tj. evoluce v malých časových a prostorových škálách (de facto populační genetiky). Případně našli způsoby, jak je skloubit s hlavním proudem. Přesto začalo být více než jasné, že celá problematika evoluce je o mnoho složitější a projevuje se v ní několik druhů dynamiky na mnoha různých škálách. Ten nejdůležitější kámen úrazu ovšem spočívá v něčem jiném. Mendelovo řešení problémů klasického darwinismu je totiž zřejmě nedostačující. Genů s jasným vlivem na fitness – takových, jejichž alely pozoroval Mendel, tj. projevujících se např. barvou či svraštělostí hrášku či barvou jeho květu – je totiž zřejmě naprostá menšina a v drtivé většině případů se jedná

111


o ztrátové mutace. Ztráta barviva se totiž vždy projeví poměrně jasně – změnou barvy. Efekty jiných typů mutací jsou však daleko méně přímočaré. Naprostá většina znaků je zřejmě kódována mnoha různými geny, tj. oplývá vlastností, které se odborně říká epistáze. A naopak, naprostá většina alel různých genů ovlivňuje celou řadu znaků, má vlastnost pleiotropie. Interakce mezi alelami navíc nejsou jednoduché, ale zřejmě poměrně komplexní – vliv alely na fenotyp je kontextově závislý na přítomnosti dalších alel v genotypu. V kontextu jednoho genotypu může daná alela ovlivňovat fenotyp výrazně odlišně, než v kontextu genotypu jiného. Někdy dokonce zcela protikladně. To nemusí představovat zásadní problém u nepohlavních organismů, jejichž potomci nesou stejnou genetickou výbavu jako rodičovský organismus. Obrovské problémy ale nastávají u pohlavních organismů, kde potomek nese genetickou informaci náhodně namíchanou po polovině od obou rodičů. Dokonce ani zmíněná teorie sobeckého genu uspokojivě neřeší tento základní problém evoluční biologie – dědičnost zdatnosti. Problém jen posouvá na úroveň alel a konstatuje vznik jejich aliancí a potažmo „vehiklů“. Dawkins připodobňuje jednotlivé alely v organismu k veslařům v oxfordské veslici (Dawkins 2003). Jeho model si zde můžeme volně převyprávět. Když náhodně namícháme veslaře do deseti takových veslic a necháme je závodit, tak se jejich výkon samozřejmě bude lišit. Některé lodě budou rychlejší než jiné. Pokud následně vyřadíme pět nejpomalejších veslic, osazenstvo zbývajících pěti opět náhodně namícháme a opět je necháme závodit, můžeme vytipovat ještě výkonnější posádky. Takto se můžeme dobrat až k optimální posádce. Samozřejmě jsme mohli třeba už v prvním kroku ztratit výborného veslaře jen proto, že se nacházel v posádce samých hňupů. Tomu se však můžeme vyhnout, pokud pokus mnohokrát zopakujeme. V průměru dostaneme nakonec nejlepší posádku – nejlépe přizpůsobený organismus. Realita má ale zřejmě do podobného ideálu daleko a připomíná spíše podobný pokus podniknutý se středoškolskou vodáckou výpravou. Někteří veslaři mohou být opravdu lepší než ostatní, ale výkon naprosté většiny z nich závisí na tom, s kým zrovna ve veslici sedí. V přítomnosti někoho, na koho chtějí udělat dojem, se mohou mimořádně snažit, zatímco v přítomnosti zapřisáhlého nepřítele to celé lodi naopak kazit. Někdy se může sejít průměrná, ale výborně sehraná posádka, která to natře třeba i lodi složené ze špatně sehraných šampionů. A vyloučit nemůžeme ani to, že budou někteří jedinci v určité lodi tak pobláznění, že nebudou veslovat dopředu, ale dozadu. Zkrátka – vlivy alel na fenotyp (a potažmo na fitness) v naprosté většině případů nejsou aditivní, ale závisí na kontextu ostatních alel v genotypu (Flegr 2006). Navíc, jak jsme viděli výše u teorie evolučně stabilních strategií, vliv alel na fitness je kontextově závislý na jejich frekvenci i frekvenci jiných alel v populaci. Tím však problémy zdaleka nekončí. Dokonce i vliv celých fenotypových vlastností na fitness je zřejmě kontextově a frekvenčně závislý. Například vysoká agresivita může být za určitých okolností (velké a silné tělo, dominantní postavení ve skupině) velmi výhodná, zatímco za jiných (malý omega „chcípáček“) velmi nevýhodná. Dědičnost zdatnosti je tak za normálních okolností u pohlavních organismů velmi nízká a znemožňuje klasické přizpůsobování organismů. Přesto je naprosto očividné, že se život na naší planetě dokáže docela dobře přizpůsobovat podmínkám svého prostředí. Jak to ale přes všechny tyto překážky dokáže? Možných vysvětlení můžeme najít hned několik. Skalní příznivci moderní syntézy by asi namítli, že byť jsou některé nebo i všechny uvedené fenomény reálné, ve skutečnosti jde spíše o výjimky. Většina znaků je kódována

112


jedním nebo několika málo geny. Mezi geny a znaky je více méně jasná souvislost. Alely mají v časových měřítkách, na kterých se odehrává mikroevoluce, většinou relativně konstantní a na kontextu nezávislý vliv na fenotyp a na zdatnost. Znaky mají většinou jednoznačný vliv na biologickou zdatnost a tak dále. Na podporu všech těchto závěrů by mohli uvést nesčetně konkrétních studií – ostatně, jsou jich plné učebnice. Přinejhorším může adaptivní evoluce probíhat alespoň na genech s velkým vlivem na fitness, které neoplývají příliš velkou pleiotropií a mnoha epistatickými interakcemi, případně duplikací a následnou specializací genů (Kratochvíl 2009). S pokračujícím výzkumem se však zdá, že uvedené fenomény problematizující adaptivní evoluci jsou spíše častější a závažnější, takže toto (od)vysvětlení není příliš uspokojující. Některé znaky se samozřejmě mohou měnit kdykoli v průběhu existence druhu a může docházet i k nejrůznějším druhům speciací včetně sympatrických (vzniku nového druhu na jednom místě např. rozdělením potravní niky, tj. tak, jak si jej představoval Ch. Darwin). Změny, které jsou s nimi spojené, jsou však nápadně „mělké“ a nezasahují do základní stavby těla organismů11 – může se tak měnit zbarvení, hustota srsti nebo třeba počet ploutevních trnů, ale ne počet končetin, tělních článků nebo např. základní metabolické dráhy buněk. Nápadně často jde také o ztrátové mutace. Stejně tak hrají nepochybně důležitou roli i zmíněné duplikace genů. Podobným způsobem zřejmě vznikly např. jedy hadů (Fry 2005) a k několika kolům duplikace celého genomu pravděpodobně došlo v raných stádiích evoluce obratlovců, stejně jako u několika jejich taxonomicky nižších skupin (Choleva & Janko 2013; Meyer & Van de Peer 2005). Podobné celogenomové duplikace jsou velmi výrazným faktorem mj. v evoluci rostlin (Soltis et al. 2004). Na druhou stranu, podobné duplikace nemusejí být příliš časté a i v případě, že duplikovaná alela nezanikne či neztratí funkci a naopak získá funkci novou, tak se zřejmě relativně rychle se zachytí do zmíněné sítě vazeb kontextových a frekvenčních závislostí. Neméně důležité jsou i případné změny regulace genů. Tím se ale pomalu dostáváme k dalšímu možnému vysvětlení našeho paradoxu. Jiný směr vysvětlení vychází z v současnosti intenzivně protěžovaného oboru vývojové a evoluční biologie12 (Evo-Devo, viz např. Müller 2007) a předpokládá, že existuje komplexní genetická architektura znaků sloužící jako převodník mezi geny a fenotypem. Tato genetická architektura sestává ze složitých sítí vzájemně funkčně provázaných genů s velkou mírou pleiotropie a epistáze více či méně modulárního charakteru. Jinými slovy, geny uvnitř takových modulů jsou ve vlivech na fenotyp silně provázané, zatímco mezi moduly je vazeb daleko méně. Taková síť sice může být velmi komplexní, ale v principu jí lze porozumět, podobně jako třeba velmi složitému programu. „Rozumí“ jí i evoluce, respektive, v jejím průběhu se vyvinuly spolu s těmito moduly i specifické způsoby jejich regulace působením vnitřního (regulačních genů při vývoji, signálů z okolních buněk, hormonů, mozku apod.) i vnějšího (fyzicko-chemických podmínek prostředí) prostředí.13 Dokonce ani případné mutace nastá11

Což je zcela v souladu s tím, že musí jít o znaky, které kódují alely, které nejsou pleiotropicky a epistaticky příliš propletené s jinými.

12

Která, na rozdíl od neodarwinismu a moderní syntézy, zdůrazňuje zásadní roli individuálního vývoje organismu a jeho změn pro evoluci.

13

Navíc je zřejmé, že vnitřní i vnější vlivy jsou silně provázané. Například zvýšený výskyt predátora v habitatu kořisti může zvýšit dávky stresových hormonů, což má za následek jak změnu chování, tak i změnu metabolismu na režim „boj nebo útěk“. Chemické látky asociované s predátory

113


vající u takovýchto organismů nemusejí být co do místa náhodné (ať už a priori – některá místa genomu mutují rychleji než jiná, nebo a posteriori – mutace mohou být adaptivní jen na některých místech, např. regulačních elementech). Genetické moduly se mohou manifestovat jako moduly funkční, morfologické, vývojové či evoluční. Adaptivní změna může probíhat např. změnou regulace určitých modulů nebo posunem jejich exprese v čase či prostoru, jejich duplikací, aplikací na novém místě nebo v novém čase, ztrátami apod. Důležitá je zejména poziční a časová informace a související regulace. Na druhou stranu, i samotné moduly se časem mohou dostávat do složitě funkčně a frekvenčně propletených interakcí vyšší úrovně omezujících jejich adaptabilitu. Samotný individuální vývoj organismu dokáže vykompenzovat i poměrně drastické změny způsobené mutacemi s relativně velkým vlivem na fenotyp. Ty mohou spočívat ve změně kódující sekvence genu nebo jeho duplikaci, ale častěji jde zřejmě právě o změnu regulačních sekvencí genů, případně změnu exprese genů udávajících poziční či časovou informaci a jejich drah. Organismus se chová jako integrovaný systém – úpony svalů, délka cév, zapojení nervů nebo třeba struktura kostní trámčiny nejsou pevně zapsané v genomu, ale vyvíjejí se v reakci na rozvoj a činnost ostatních částí těla. Když tedy dojde např. ke zvětšení těla, nemůže se stát, že cévy nebo nervy skončí někde na půl cesty a kosti se pod vahou organismu rozlámou. Naopak, vývoj je založen na principu, že nervy či cévy spojují dvě místa, kapiláry se zahustí tak, aby měly buňky tkáně dostatek kyslíku a živin a kostní trámčina reaguje na tlaky působící na kost a dynamicky se přestavuje, aby zajistila její pružnost a pevnost (Flegr 2015).14 Jen na okraj, ještě zajímavější případy mohou nastávat v případě tzv. makromutací majících za následek výraznou změnu fenotypu – např. ztrátu nebo duplikaci jednoho či několika tělních článků nebo párů končetin, vývoj nějakého orgánu na zcela netypickém místě a další podobné změny. Obvykle se nestane, že by byl takový organismus zcela neživotaschopný, ale individuální vývoj to „zflikuje“ dohromady, aby si organismus udržel alespoň omezenou životaschopnost – úpony na zbývajících končetinách se vlivem jejich odlišného používání ustanoví odlišným způsobem, orgány na neobvyklých místech se napojí na nervovou síť atd.15 Výjimečně se tak může narodit třeba životaschopná dvounohá koza nebo žába s očima uvnitř ústní dutiny. Tak jsme se pomalu dostali až k třetímu, z pohledu hlavního proudu evoluční biologie asi dosud nejextrémnějšímu, vysvětlení. Organismus je vývojově tak integrovaným a provázaným systémem, že může řada fenotypových změn nastávat i bez přímé spojitosti se změnou genotypu. Dlouhou dobu je známý tzv. Baldwinův efekt – fakt, že vývoj konkrétních orgánů zejména mnohobuněčných organismů závisí i na tom, zda vůbec a případně jak je organismy používají (takové selekční tlaky na ně totiž posléze působí). Do stejného ranku můžeme zařadit i Waddingtonovu genetickou asimilaci (Waddington 1953). C. H. Waddington působením stresového faktoru, konkrétně zvýšené teploty, na vyvíjející se larvy mušek octomilek vyvolal mezi jedinci variabilitu v žilkování křídel. Následně vyčlenil mušky s jedním konkrétv prostředí mohou spustit u perlooček vývin ochranného pancíře (Krueger & Dodson 1981) a podobně. 14

Uvedené příklady jsou jen jedněmi z mnoha, ve skutečnosti takto pracuje individuální vývoj organismu zcela všeobecně.

15

Tento proces se odborně nazývá fenotypová akomodace.

114


ním fenotypem, nechal je vyprodukovat potomstvo, na to opět působil zvýšenou teplotou a pokračoval s jedinci se žádoucím fenotypem. Jejich frekvence se začala postupně zvyšovat a po několika generacích se dokonce začali objevovat i bez působení stresoru. Dosáhl Waddington dědění získaných vlastností? Ne. Povedlo se mu ale něco možná ještě zajímavějšího. Všechny organismy obsahují „nápravné mechanismy“, které dokáží operativně napravovat malé nesrovnalosti v proteinech přepisovaných z DNA, vyplývající např. z drobných škodlivých mutací nebo působení nepříznivých faktorů prostředí narušujících vývoj a fungování organismu. Vysoká teplota ale tento systém zahltila, takže přestal stíhat napravovat chyby vyplívající ze změn DNA a naplno se projevila genetická variabilita v populaci (Rutherford & Lindquist 1998). Tím, že vybíral jedince s jedním konkrétním fenotypem křídelní žilnatiny, vyselektoval takovou linii, která měla předpoklady pro tvorbu tohoto fenotypu za všech podmínek, tj. šlo o genetickou kanalizaci. Převrácení kauzality z vlivu genotypu na fenotyp na vliv protichůdný ale může jít ještě dál. Změna načasování nebo topologie vývoje určité tkáně či orgánu, která nemusí nutně vyplývat ze změny genů mutací, ale např. i z vlivu vnějších podmínek, může vlivem integrace a vnitřní vývojové plasticity organismu vést až k řetězové reakci změn, které třeba občas mohou mít i adaptivní charakter. V tomto procesu mohou vznikat i úplně nové struktury a orgány, např. úpony svalů. Občas se navíc může stát, že se samoorganizací vedle toho utvoří i zcela nová struktura, která nemá bezprostřední vliv na fitness. Takovéto změny se mohou, ale nemusí, později pevně zakotvit v genotypu. Pokud jsou totiž adaptivní, tak jsou zvýhodněny ty organismy, které je dokáží vytvořit za nejrůznějších podmínek vnějšího i vnitřního prostředí. Jinými slovy ty organismy, které dokáži zajistit, že nová struktura bude vývojově robustní, přičemž osvědčenou cestou je uložit v genotypu takové nastavení, které takovou robusticitu zaručuje – jde o proces zcela analogický popsané genetické asimilaci. Genotyp v rámci tohoto vysvětlení za vším stojí už jen velmi zprostředkovaně a má spíše sekundární roli jakéhosi uložiště. Přirozený výběr pak slouží hlavně k odstranění zcela neživotaschopných variant, má spíše konsolidační než tvořivou roli. Všechna tato vysvětlení vyplývající z bouřlivě se rozvíjejícího oboru vývojové a evoluční biologie se pravděpodobně přinejmenším zčásti u živých organismů uplatňují. V bezbřehém nadšení bychom ale neměli zapomínat ani na jejich nedostatky a omezení. Prvním nedostatkem, vztaženo k proponentům moderní syntézy, je fakt, že se výrazně vzdalují jejím premisám, překonávají je a dávají do širšího kontextu. Jinými slovy – jedná se o zcela nový evoluční mechanismus a teorii evoluce organismů s individuálním vývojem. Jak říká klasik: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.“ Situace se až pozoruhodně blíží období „zatmění darwinismu“ před více než sto lety, a to včetně akcentování integrální role organismu a individuálního vývoje, případně makromutací, přímého i nepřímého vlivu prostředí apod. Tato vysvětlení však mají i řadu faktických omezení. Aplikovatelná jsou pouze na druhy s individuálním vývojem, tj. na mnohobuněčné organismy, a to především na mnohobuněčné živočichy. Pohlavní jsou však všechna eukaryota, přičemž jádro jejich různorodosti na nejhlubší úrovni leží mezi jednobuněčnými zástupci a spadají mezi ně i rostliny, houby a další neživočišné mnohobuněčné skupiny. Žádné z uvedených vysvětlení také nenabízí jednoduchý výklad, jak mohl takto komplexní systém vztahů mezi genotypem a fenotypem v evoluci vzniknout. Tento bod si pro teď nenápadně zvýrazněme, protože se k němu později

115


vrátíme. V neposlední řadě se sluší zmínit, že jsou některé jejich aspekty stále poněkud spekulativní a uvedená vysvětlení lépe pasují na popis makroevoluce než mikroevoluce. Máme však ještě další možnost, jak vysvětlit paradox (ne)adaptability pohlavních organismů – prostřednictvím teorie zamrzlé plasticity. Tento koncept byl představen jak v českém jazyce (Flegr 2006; Flegr 2015; Toman 2010; Toman 2015b), tak v jazyce anglickém (Flegr 1998; 2008; 2010; 2013). Teorie zamrzlé plasticity konstatuje, že vlivem výše popsaných mechanismů pleiotropie, epistáze, kontextově a frekvenčně podmíněného vlivu alel na fenotyp a fitness a kontextově a frekvenčně podmíněného vlivu znaků na fitness si druh dlouhodobě udržuje vysoký genetický polymorfismus. Alely ve svém vlivu na biologickou zdatnost vytvářejí velmi komplexní síť interakcí. Téměř všechny alely, včetně těch momentálně nevýhodných, se alespoň v malé frekvenci udržují v populaci.16 Každá nová mutací vzniklá alela se do této sítě záhy zachytí a nepodléhá fixaci či eliminaci. Díky tomuto vysokému dlouhodobě udržovanému genetickému polymorfismu reaguje celý druh na selekci zprvu velmi ochotně, ale čím víc se vychylují frekvence alel z původních poměrů, tím větší klade odpor. Nakonec se přizpůsobování zastaví v důsledku negativních pleiotropních účinků selektovaných alel včetně vychýlení stabilních frekvencí přítomných alel. Po odeznění selekčního tlaku se frekvence alel, a potažmo i fenotyp druhu, vrací k původním hodnotám. Pohlavní druh se tedy v reakci na selekční tlaky prostředí chová elasticky a po naprostou většinu času své existence se nevratně nemění – je ve stavu evoluční stáze. To mimochodem odpovídá zmíněným pozorováním S. J. Goulda a N. Eldredge evoluce jakožto punktuacionalistického procesu (Eldredge & Gould 1972). Druh může nevratně podléhat selekčním tlakům a měnit svůj fenotyp, jako by byl plastický, jen za speciálních okolností souvisejících s výrazným zmenšením populace. Takový stav nastává zejména při peripatrické speciaci, tj. vzniku nového druhu po odštěpení malé náhodné frakce populace, např. při osídlování pustého ostrova, případně v situaci, kdy velká část populace náhle vymře. V obou případech se ve výsledné populaci nachází jen malá část alel původního druhu. Ta je navíc následně unifikována genetickým driftem – alely jsou fixovány či eliminovány čistě v důsledku svého původního zastoupení v odštěpené populaci a náhody. V malé populaci totiž ztrácí přirozený výběr na síle a vliv alel za normálních okolností třeba i docela výrazně ovlivňujících zdatnost jedince je neutrální. V malé populaci zkrátka hraje daleko větší roli náhoda. Naprostá většina takových populací zřejmě vymře, ale evoluce má tisíce a miliony pokusů. Pokud občas někde taková populace přežije a po nějaké době, např. v důsledku náhodné změny podmínek na příznivé, začne růst, tak u ní rázem nabyde na síle přírodní výběr. Hlavně ale může zafungovat adaptivní evoluce neodarwinistického střihu. Všichni jedinci v populaci mají prakticky stejný genotyp, jednotlivé alely se pokaždé ocitají ve stejném genovém okolí a jejich vliv na fenotyp i na fitness je tak konstantní. Takto vzniká nový, fenotypově výrazně odlišný (viz Flegr 2015) druh. Časem se ale opět v důsledku třídění z hlediska stability nahromadí alely s kontextově podmíněným vlivem na fenotyp a na fitness a alely s nimi pleiotropicky a epistaticky spojené a druh evolučně zamrzne, tj. přejde zpět do elastické fáze. Jak se ale tak bizarní a omezující způsob evoluce mohl dlouhodobě udržet a proč dokonce drtivě převládá mezi eukaryotickými organismy? Proč nejsou všechny organismy ne16

Eliminovány jsou zřejmě jen výrazně škodlivé alely.

116


pohlavní a s neomezenou přizpůsobivostí? Jak se může dlouhodobě udržovat pohlavní rozmnožování? Teorie zamrzlé plasticity dává odpověď i na tyto otázky. Je totiž možné, že popsaná vlastnost je za řady okolností velice výhodná. Nepohlavní organismy se sice mohou téměř neomezeně přizpůsobovat změněným podmínkám svého prostředí, ale vždy nevratně a oportunisticky. Fixují momentálně výhodné alely a naopak eliminují ty momentálně nevýhodné. Taková vlastnost ale může být v proměnlivém prostředí zrádná. Pokud se často mění směr selekce (a to je zřejmě případ většiny prostředí na Zemi), lehce se může stát, že se nepohlavní druh přizpůsobí momentálnímu výkyvu podmínek prostředí a po jejich vychýlení na druhou stranu zůstane zoufale nepřizpůsobený. Bude muset čekat na vzácné mutace, jeho adaptace bude pomalá a může dokonce podlehnout extinkci. Naopak pohlavní druhy si pomocí popsaného mechanismu udržují vysoký polymorfismus a v malé frekvenci se u nich nacházejí i momentálně nevýhodné alely. Ve velmi proměnlivém prostředí se mohou přizpůsobit změněným podmínkám pouhou změnou frekvence alel v populaci, která má za následek i vyštěpování vhodných kombinací alel, přičemž neztratí nic ze svého polymorfismu. Souboj mezi pohlavními a nepohlavními druhy se odehrává na krátkých časových škálách, a tak nehraje příliš velkou roli, že je takové přizpůsobení jen dočasné a všechny momentálně výhodné kombinace alel se v dalších generacích zase rozpadnou. Reakce na změnu podmínek změnou frekvence již přítomných alel je navíc velmi rychlá, daleko rychlejší, než čekání na nové mutace. Naopak ve velmi stabilních prostředích mají zřejmě výhodu nepohlavní druhy schopné se sice pomalu, ale velmi důkladně, přizpůsobit místním podmínkám. Jejich dobře přizpůsobené genotypy se nerozpadají a genom se u těchto organismů předává jako celek. Tyto predikce autor prozkoumal na příkladu starobyle nepohlavních eukaryotických organismů, tj. linií, které úspěšně a dlouhodobě přešly zpět k nepohlavnímu rozmnožování. Ve své srovnávací studii zdokumentoval, že starobyle nepohlavní linie opravdu přednostně obývají prostředí bioticky i abioticky méně heterogenní a proměnlivé než jim příbuzné linie pohlavní (Toman 2015b) V delším časovém měřítku ovšem zřejmě adaptabilitu nezachrání ani zmíněný mechanismus rozmrzání po výrazné redukci velikosti populace. Některé znaky zřejmě „rozmrzají“ ochotněji než jiné, respektive, různé znaky potřebují k přechodu od elastického k plastickému stavu různou míru redukce genetického polymorfismu. Občas se může stát, že vznikne takový znak, který nemůže rozmrznout za žádných realistických okolností – např. by to vyžadovalo nerealisticky velkou redukci velikosti populace nebo nerealisticky dlouhou dobu přežívání v tomto stavu. Jedná se zejména o znaky či alely podléhající velmi silné a restriktivní frekvenčně závislé selekci. Takové znaky přežijí v polygenním stavu i období rozmrzání a v průběhu evoluce nějaké linie organismů se mohou jen hromadit principem třídění z hlediska stability. Ten zjednodušeně říká, že to, co je stabilní, přetrvává, zatímco to, co je nestabilní, přichází a odchází. Kromě takovéhoto zamrzání elasticity ale zřejmě navíc dochází i k postupnému nevratnému zamrzání konkrétních znaků. Tříděním z hlediska stability se totiž hromadí i znaky, které se nemohou změnit za žádných okolností – např. znaky kódované mnoha zastupitelnými geny či geny velmi silně provázanými ve svých účincích na fenotyp. Takové znaky jsou kromě toho velmi robustní a oplývají velkou genetickou i environmentální kanalizací (tj. nejsou citlivé ke změnám vnitřních a vnějších podmínek), což jim může přinášet i krátkodobou selekční výhodu. Jejich hromadění je navíc zřejmě urychleno výše zmíněným zamrzáním elasticity, které může působit zvlášť silně na vznik genetické kanalizace, tj. schopnost vyprodukovat žádoucí fenotyp na nejrůznějším genetickém pozadí. Těchto makroevo-

117


lučních důsledků teorie zamrzlé plasticity si všímá teorie zamrzlé evoluce (Flegr 2015; Toman 2015a).17 Zastavme se ale na chvilku. Takový závěr je v posledku docela šokující. Evoluce podle něj totiž neodvratně míří ke svému konci! I pokud by se některým liniím podařilo po určitý čas vyhýbat nástrahám nezvratného zamrzání, ba dokonce i kdyby občas rozmrzl nějaký zdánlivě už dlouhou dobu zamrzlý modul, stejně se celá linie v nejdelším časovém měřítku definitivnímu zamrznutí nevyhne. Statisticky by měly všechny pohlavní klady zpočátku vykazovat velkou disparitu, která se ale bude v průběhu času snižovat. Budou se moci měnit jen v čím dál menších a menších detailech. Nakonec tato jejich neschopnost přizpůsobit se prostředí vyústí v jejich extinkci během průběžného nebo hromadného vymírání. Povrch naší planety by tedy za nějaký čas měl připomínat situaci před zhruba dvěma miliardami let, tedy předtím, než se vyvinula eukaryota a pohlavní rozmnožování. Život jako takový by samozřejmě nevymřel, naprostou většinu pozemských organismů tvoří nepohlavní prokaryota, ale potom, co by vymřely poslední zbytky komplexních pohlavních eukaryot, by ten nejkomplexnější organismus na zemi nebyl složitější než bakteriální kolonie. Samozřejmě je možné, že by se za nějaký čas mohla znovu vyvinout nějaká obdoba eukaryotických organismů oplývající procesem připomínajícím pohlavní rozmnožování a celý proces by se rozběhl nanovo. Dějiny naší planety však ukazují, že na takovou událost by před jejím neodvratným zničením zřejmě zbývalo příliš málo času.18 Pro snižování adaptability v rámci linií můžeme nalézt poměrně pádné doklady. Například mnohobuněční živočichové oplývali největší disparitou v kambriu (období před zhruba 541–485 miliony let), při tzv. kambrické explozi, kdy se ve fosilním záznamu relativně rychle objevují zástupci prakticky všech dnešních kmenů mnohobuněčných živočichů a dokonce mnoho organismů do nich nezařaditelných, a postupně se jen snižovala. Podobné trendy můžeme nalézt také u některých linií nižší taxonomické úrovně, např. korýšů, hmyzu, kostnatých ryb či graptolitů (Gould 1989). Stejně tak byla na příkladu členovců zdokumentována výrazně, zhruba 4 až 5 ×, zvýšená rychlost molekulární a morfologické evoluce v období kambria, která se poté během několika desítek milionů let snížila zhruba na dnešní úroveň (Lee et al. 2013). Postupnému zamrzání znaků zase nasvědčuje např. pozorování, že trilobiti měli v počátcích své existence vysokou vnitrodruhovou variabilitu tělní stavby, která se ale progresivně snižovala, takže jejich pozdní druhy jsou prakticky monomorfní (Webster 2007). Přesto přese všechno je ale život na Zemi velice rozrůzněný – jak bylo řečeno už v úvodu, v současnosti oplývá obrovskou diverzitou a disparitou. Že by evoluce nalezla nějaký trik, jak uniknout z pasti snižující se adaptability? Zdá se, že ano. Dost možná je jím přechod na novou úroveň zhruba ve stylu E. Szathmáryho a J. Maynarda Smithe (Szathmáry & Maynard Smith 1995). Postup na novou úroveň se může odehrát v podstatě dvěma různými způsoby. Buď se mohou spojit dvě či několik málo různých entit jedné úrovně (egalitarian

17

Teorie zamrzlé evoluce je tak vlastně obecnějším konceptem a zahrnuje v sobě i teorii zamrzlé plasticity. Proto se v některých českých i anglických publikacích mluví souhrnně o teorii zamrzlé evoluce.

18

Pravděpodobně ne o moc později než za 1 miliardu let již bude z důvodu sílícího přísunu slunečního záření povrch Země neobyvatelný pro neprokaryotické organismy. Je dokonce možné, že již nyní se nacházíme v sestupné fázi přívětivosti naší planety pro život (Ward & Brownlee 2004).

118


transition), nebo dvě či častěji mnoho stejných entit jedné úrovně (fraternian transition). První typ má charakter symbiózy či symbiogeneze a můžeme do něj zařadit např. vznik eukaryotické buňky (protože předkem mitochondrie je bakterie), rostlinné buňky (předkem plastidu je sinice, fotosyntetická bakterie) a celé řady symbiotických organel různých prvoků, stejně jako všechny těsnější i volnější symbiotické interakce, jako např. ty mezi rostlinami a mykorrhizními houbami, řasami a houbami v lišejnících, bakteriemi a hmyzem živícím se krví či rostlinnými šťávami, mravenčími farmáři a jejich houbami nebo třeba skotem a symbiotickými bakteriemi a prvoky. Druhý typ má charakter mnohobuněčnosti či koloniality a můžeme do něj zařadit všechny případy vzniku mnohobuněčnosti, kterých můžeme v evoluci eukaryot vystopovat okolo deseti hlavních typů s desítkami konkrétních případů (Bonner 1998), stejně jako všechny případy koloniality mnohobuněčných živočichů, od žahavců, sumek či polostrunatců až po eusociální hmyz na vyšší úrovni. Oba způsoby mají specifické výhody a problémy. První přináší výhodu vyplývající ze spojení dvou různých entit, z nichž každá může přispět konsorciu jinými vlastnostmi. Zejména v počátcích tohoto spojení ovšem vyvstává riziko „zdivočení“ jednoho z partnerů, který se vydá za vlastní sobeckou výhodou a způsobí kolaps asociace. U druhého způsobu postupu na vyšší úroveň není toto riziko tak veliké – jednotlivé části konsorcia jsou si blízce příbuzné –, ale zase zpočátku nepřináší tak jasné výhody. Počáteční výhody v takovém případě mohou plynout pouze z vetší velikosti, případně, jak uvidíme dále, zvýšení adaptability takového metaorganismu. Ať už vzniká modularita jakkoli, s do značné míry zamrzlými moduly nižší úrovně, které byly původně samostatnými entitami, nakládá organismus jako s velmi omezeně proměnlivými celky. Můžeme je připodobnit ke kostkám lega. V rámci vývoje a evoluce organismu se mohou duplikovat, ztrácet, specializovat či nasazovat na topograficky a časově odlišných místech, ale ne do hloubky měnit. Samotné moduly tak zůstávají do značné míry zamrzlé, ale adaptabilita je obnovena na vyšší úrovni. Organismus má modulární charakter. Jistá forma postupu na novou úroveň se zřejmě může udát ještě třetím způsobem, který paradoxně vychází z výše popsaného nevratného zamrzání znaků. Můžeme se oprávněně domnívat, že jejich zamrzání neprobíhá zcela náhodně, ale že se spíše postupným nabalováním utvářejí genetickými vazbami integrované „zamrzlé“ moduly funkčně provázaných genů. Takové moduly mohou kódovat např. vývoj celých tělních článků, přívěsků nebo orgánů. Jsou do jisté míry izolované od jiných takových modulů a velmi odolné k jakékoli vnitřní změně. Podobně jako u modulů, které byly původně samostatnými entitami, s nimi však může organismus jako s celky nakládat relativně volně a v evoluci tak může docházet k jejich duplikaci, použití na jiném místě či v jiném čase, ztrátám či případně specializaci. Výhodou tohoto způsobu postupu na novou úroveň je dočasné zvýšení adaptability. Teorie zamrzlé evoluce se prostřednictvím postulované modularity propojuje s výše uvedeným vysvětlením paradoxu (ne)adaptability pohlavních druhů z oboru vývojové a evoluční biologie akcentujícím roli modulární genetické architektury znaků. Vznik entit vyšší úrovně je zřejmě relativně vzácný, ale ne naprosto výjimečný. Za „normálních“ okolností by jejich vznik zřejmě nepředstavoval o mnoho víc, než zajímavou novou adaptaci analogickou výrazné evoluční inovaci, ovšem navíc zatíženou řadou výše zmíněných problémů. Postupné nevratné zamrzání na jedné úrovni však zřejmě vytváří postupně sílící tlak na alternativní řešení problému adaptability, a modulární organismy vyšší úrovně s obnovenou

119


adaptabilitou tak mohou být výrazně zvýhodněny. Zamrzání de facto vytváří selekční tlak na taková alternativní řešení a zásadním způsobem tak doplňuje vysvětlení z oboru Evo-Devo. Teorie zamrzlé evoluce jde ale ve svých predikcích ještě dál. Proces zamrzání se totiž nezastaví na jedné úrovni. Stejně, jako se na všech úrovních uplatňuje třídění z hlediska stability, tak i nevratné zamrzání postupuje rovněž na nové úrovni. Jednotlivé moduly se specializují, ztrácejí některé funkce a získávají specifičtější, případně fúzují. Po nějaké době se organismus vyšší úrovně dostane z hlediska adaptability do stejně problematické situace, ve které se nacházel předtím. A jediným řešením je opět postup na vyšší úroveň některým z popsaných způsobů. Takových úrovní můžeme vypozorovat celou řadu – geny, genové komplexy, buňky, eukaryotickou buňku, jednoduché mnohobuněčné organismy, vývojové moduly a složité modulární mnohobuněčné organismy či např. eusocialitu hmyzu. Na každé úrovni můžeme vysledovat postupnou tendenci ke specializaci a splývání modulů následovanou novým přechodem. Jinými slovy, implikací teorie zamrzlé evoluce je trend pohlavních organismů k jednosměrnému zvyšování komplexity! Tyto vývody pozoruhodně korelují se skutečnými dějinami pozemského života. Země se zformovala zhruba před 4,5 miliardami let a život na naší planetě pravděpodobně vzniknul relativně brzy po konci kataklyzmatických událostí souvisejících s jejím formováním, po ustálení a zchladnutí jejího povrchu před asi 3,8 až 3,5 miliardami let. Po následující zhruba 2,5 miliardy let ovšem setrvával jen ve stádiu jednobuněčných prokaryot. Evoluce v tomto období byla ultrabradytelní, tj. velmi pomalá. Fosilie z této doby jsou téměř k nerozeznání od dnešních rodů prokaryotických organismů (Schopf 1999). Znamená to, že jsou prokaryotické organismy evolučně velmi konzervativní? Ano i ne. Z vlastní zkušenosti víme, že si bakterie během pouhých několika desítek let dokázaly vyvinout rezistenci k našim antibiotikům. Prokaryotická evoluce tak má spíše charakter relativně rychlého dosažení nejvyššího dosažitelného optima a jeho následného dlouhodobého udržování. K zásadní změně charakteru evoluce však došlo po vzniku eukaryotické buňky a pohlavního rozmnožování před zhruba 1,2 miliardami let. Rychlost evoluce, diverzita i disparita organismů se razantně zvýšily, začali se objevovat první komplexní akritarchové (fosilie komplexních mikroskopických organismů, viz např. Toman 2015b). Ještě výraznější změnu potom můžeme vysledovat od ediakary (období před 635–541 miliony let) a hlavně kambria (před 541–485 miliony let). V této době dochází k obrovskému rozvoji mnohobuněčných živočichů a ve fosilním záznamu se objevují první zástupci prakticky všech jejich dnešních kmenů (Gould 1989). Dominantní část diverzity a disparity pozemského života vznikla v tomto období a později, přičemž ale toto období zabírá jen zlomek (zhruba 10 %) dějin naší planety. Klasická teorie nemá pro tuto patrnost žádné konkrétní vysvětlení – jedná se v podstatě o náhodu, případně následek změny fyzických či chemických parametrů prostředí. Oproti tomu teorie zamrzlé evoluce navrhuje selekční tlak působící po vzniku pohlavního rozmnožování na průběžný nárůst komplexity organismů. Jednoduché i složitější symbiózy, mikrobiální povlaky, společenstva a prosté způsoby mnohobuněčnosti se ustanovovaly jistě i před vznikem pohlavního rozmnožování.19 Většina takových případů ale zřejmě neoplývala 19

Známe je i od recentních prokaryot, které v přírodě téměř vždy vytváří složitá a nezřídka kooperující společenstva. Stejně tak se u nich vyskytují jednoduché případy mnohobuněčnosti – např. sinic, magnetotaktických bakterií nebo myxobakterií (viz např. Bonner 1988).

120


výraznou výhodou oproti jednobuněčným organismům a naopak mohla trpět řadou nevýhod plynoucích z různých způsobů postupu na novou úroveň. Nevratné zamrzání znaků pohlavních organismů však přineslo selekční tlak na postup na novou úroveň a organismy vyšší úrovně oplývaly značnou evoluční výhodou vyplývající z obnovení adaptability. To jim mohlo pomoci překonat i zmíněné počáteční nevýhody. V evoluci se navíc opakovaně projevilo, že takový postup na vyšší úroveň může mít zcela nepředvídatelný vliv na celou biosféru. Organismus vyšší úrovně může objevit zcela nový fenotypový prostor a prostřednictvím sítě vazeb s nižšími úrovněmi přispět k výraznému zvýšení komplexity ekosystémů. Bez pohlavního rozmnožování by tak nejspíše vypadala pozemská biosféra zcela odlišně a připomínala by stav panující po většinu existence naší planety, tj. „jednorozměrná“ společenstva jednobuněčných prokaryotických organismů. Jen tak mimochodem, důležitost těchto poznatků zdaleka nekončí na Zemi. Důležité jsou mj. i jejich astrobiologické implikace. Na Zemi zřejmě trvalo jen pár stovek milionů let, než vznikl život, ale více než 2,5 miliardy let než vzniklo pohlavní rozmnožování. Rozhodně se tedy zdá, že vznik pohlavního rozmnožování nebo analogického procesu není zákonitý. Pokud ale skutečně souvisí trend ke zvyšování komplexity s přítomností pohlavního rozmnožování nebo nějakého analogického procesu, potom bychom měli očekávat na jiných planetách spíše pouze jednoduché organismy, obdoby pozemských prokaryot. Ty sice budou dokonale přizpůsobené svému prostředí, ale nebudou příliš komplexní. Jedná se vlastně o „tisící první“ vysvětlení tzv. paradoxu ticha – faktu, že ačkoli se v naší galaxii relativně často vyskytují planety příznivé pro vznik života, dosud jsme neobjevili jedinou známku existence mimozemské civilizace inteligentního druhu srovnatelného s člověkem. Na druhou stranu, pokud by vznik sexu nebo analogického procesu zákonitý byl – např. pokud by souvisel se zvětšením těla nad určitou velikost a s tím spojenou změnou čtení heterogenity prostředí –, potom by naše vyhlídky na objevení „zajímavějších“ organismů mohly být růžovější. I pokud by ale predikce teorie zamrzlé evoluce odpovídaly realitě, stále před námi stojí řada otázek. Například, jaký typ přechodu na novou úroveň je dlouhodobě nejperspektivnější? Na první pohled se zdá, že egalitarian transitions, tj. symbiózy a symbiogeneze, mohou sice přinést zásadní výhodu složenému organismu, ale jeho adaptabilita se příliš nezvýší. Z tohoto pohledu jsou zřejmě nejvýhodnější fraternal transitions, tj. vznik mnohobuněčnosti či koloniality. Třetí možnost – modularizace vztahů mezi genotypem a fenotypem, tj. vznik genetické modularity – se zdá nejméně perspektivní, protože dlouhodobě vede spíše k urychlení nevratného zamrzání znaků a jejich komplexů na úrovni genotypu. Pokud by ovšem došlo ke zmnožení celé sítě, případně nějakého opravdu rozsáhlého modulu, mohlo by jít o jakousi obdobu fraternal transition. Povšimněme si také toho, že tyto implikace teorie zamrzlé evoluce jsou velmi obecné a nemusí se vztahovat jen na život pozemského typu, ale na všechny entity podléhající biologické evoluci. Poznatky jsou tak relevantní mj. jiné i pro výzkumníky zabývající se modelováním umělého života a evoluce pomocí počítačů, kde je vznik komplexity zásadním problémem. Takové systémy spějí spíše k jednoduchosti (Toman 2014). Zcela zásadní bude také testování predikcí teorie zamrzlé evoluce pomocí simulací, výzkumu paleontologického i neontologického materiálu a hledání dokladů pro či proti v recentních studiích zabývajících se modelováním evoluce a makroevolucí. Pomalu jsme se přiblížili k závěru. Můžeme nějak zobecnit poznatky plynoucí z výzkumu teorií zamrzlé evoluce a plasticity? Rozhodně dnes nevystačíme s názorem, že

121


všechny evoluční fenomény lze adekvátně popsat výhradně pomocí mikroevolučních neodarwinistických zákonitostí. Na různých časových a taxonomických škálách se nepochybně uplatňují různé mechanismy. Evoluci nepohlavních organismů výstižně popisuje klasická neodarwinistická teorie. U pohlavně se rozmnožujících organismů je situace složitější. Jejich blízce příbuzné druhy mohou vznikat nejrůznějšími způsoby speciace a rozdíly mezi nimi mohou vyvstávat klasickým neodarwinistickým způsobem, případně duplikací a specializací genů nebo změnou genů velkého účinku s málo pleiotropními a epistatickými vazbami. Výrazně odlišné druhy, které mohou dát základ speciační explozi nebo novému fenotypově výrazně odlišnému rodu, zřejmě vznikají jen za specifické situace např. peripatrické speciace, kterou popisuje teorie zamrzlé plasticity. Vlivem postupného nevratného zamrzání znaků však může získávat jejich evoluce čím dál výraznější charakter „hry s vnitřně zamrzlými moduly“ a přechází na dynamiku, kterou popisuje teorie zamrzlé evoluce. Na nejvyšší úrovni se potom možná uplatňují evoluční mechanismy vycházející z vnitřní integrace těl mnohobuněčných živočichů, které popisuje Evo-Devo. Změna genetické informace může v takovém případě být až sekundární a mohou jimi vznikat výrazné fenotypové inovace.20 Není bez zajímavosti, že teorie zamrzlé plasticity a evoluce mohou posloužit jako spojující mezičlánek mezi klasickou moderní syntézou a postulovanými evolučními mechanismy Evo-Devo. I tak jde ale jen o zlomek procesů, které mají vliv na fungování a průběh biologické evoluce. Další takové faktory popisuje řada přístupů, kterým byla v posledních letech věnována čím dál výraznější pozornost. Mezi ně můžeme zařadit kromě již zmíněných oborů EvoDevo, evolučních přechodů na nové úrovně a hierarchické selekce či evoluce evolvability i pole jako Eko-Evo-Devo navíc zdůrazňující vlivy ekologického okolí, biosemiotiku zdůrazňující svébytnost organismální úrovně a výklad genomu organismem, makroevoluci a jí analogický přístup makroekologický, problematiku evoluce genomů zdůrazňující odlišnosti ve fungování genomů různých skupin, evoluci genů, epigenetiku, která si všímá dědičnosti nekódované přímo v sekvenci DNA, „nápravné“ mechanismy, na které jsme narazili při popisu Waddingtonovy genetické asimilace, konstrukci nik popisující složité zpětnovazebné vztahy mezi organismy a jejich prostředím a řadu dalších. V posledních letech se pro pokusy syntetizovat tyto přístupy vžilo označení Extended Synthesis – rozšířená syntéza (Laland et al. 2014; Pigliucci & Müller 2010; Whitfield 2008). Zatím se však můžeme jen dohadovat, jestli bude výsledkem zásadní rozšíření moderní syntézy a pluralita možných evolučních mechanismů, nebo neodarwinismus akcentující roli přirozeného výběru zase jednou vyjde ze souboje evolučních konceptů vítězně. Pokud by však evoluce vědeckých teorií odpovídala biologické evoluci podle teorie zamrzlé evoluce, tak se můžeme těšit na evoluční teorii nové úrovně, která v sobě bude zahrnovat jednotlivé „moduly“ dílčích dříve navržených evolučních mechanismů. Zájemcům o nejžhavější novinky z oblasti evoluční biologie může autor doporučit knihu Evoluční tání aneb O původu rodů od J. Flegra (2015) či svou vlastní publikaci Pohlavní rozmnožování optikou evoluce: Vznik, vývoj a paradoxy největší evoluční záhady věnující se

20

Pokud může probíhat evoluce i tímto způsobem, potom jde o evoluční dynamiku zcela nové úrovně. Můžeme jen spekulovat, jestli třeba také evoluce mozku a jeho kognitivních schopností nebo lidská kulturní evoluce nejsou podobnými novými úrovněmi evoluční dynamiky, kořenícími v těch nižších.

122

JAN N TOMAN  TEO ORIE ZAMRZLÉ É PLASTICITY A ZAMRZLÉ EV VOLUCE: PARAD DOXY NEADAPPTABILITY

evvoluci pohlavvního rozmno ožování (Tom man 2015b). Novinky týk kající se teoriíí zamrzlé plassticitty a evoluce uveřejňujeme u e na stránkácch www.frozeenevolution.com, případněě na facebook kovéé stránce Frozzen Evolution n. A pokud sn nad čtenář up přednostňujee vědeckou prraxi před teorií, neezbývá než mu m doporučit, aby se stal Pookusným kráálíkem (www..pokusnikraliici.cz; faceboo ok: Pookusní králíci) a prostředn nictvím dotaazníkových sttudií se připo ojil k výzkum mu v oboru evvolu uční psycholo ogie.

LIT TERATURA

 Benkmaan, C. (1996)): Are the rattios of bill cro ossing morphs in crossbiills the resultt of frequen ncy-dependen nt selection? Evolutionaryy Ecology 10((1), s. 119–1226.  Bonner,, J. (1998): Th he origins off multicellulaarity. Integrattive Biology Is Issues News and a Reviewss 1(1), s. 27–3 36.  Darwin, Ch. (2007): O vzniku drruhů přírodn ním výběrem. Academia, PPraha.  Dawkin ns, R. (2003): Sobecký gen . Mladá fron nta, Praha.  Eldredgge, N. & Gould, S. (1972): P Punctuated equilibria: e an alternative too phyletic graadualism. In: Schopf, T. T J. M. (ed.): Models in Pa aleobiology, s. s 82–115. Freeeman, Coop per and Co.., San Francissco.  Flegr, J. (1998): On the “origin” oof natural seleection by means of speciaation. Rivista Di Biologiaa-Biology Forrum 91, s. 29 1–304.  Flegr, J. (2005): Evolluční biologiee. Academia,, Praha.  Flegr, J. (2006): Zam mrzlá evolucee aneb je to jinak, pane Da arwin. Acadeemia, Praha.  Flegr, J. (2008): Frozzen evolution : Or, that's noot the way it is, mr. Darwi win – Farewelll to selfish gene. g Charles University in n Prague, Faaculty of Science, Prague.  Flegr, J. (2010): Elasstic, not plasttic species: frrozen plasticity theory annd the origin n of adaptivee evolution in sexually reeproducing organisms. o Biiology Directt 5.

123


 Flegr, J. (2013): Miccroevolutionaary, macroevvolutionary, ecological e annd taxonomical implicattions of puncctuational thheories of adaaptive evoluttion. Biology Direct 8.  Flegr, J. (2015): Evolluční tání anneb O původu u rodů. Acadeemia, Praha..  Fry, B. (2005): From m genome too “venome”: Molecular origin o and evvolution of the t snake veenom proteome inferred ffrom phylogeenetic analysiis of toxin seqquences and related bo ody proteins. Genome Ressearch 15(3), s. 403–420.  Gould, S. (1989): Wonderful W LLife: The Burrgess Shale and a the Natu ture of Histoory. W. W. Norton N & Co ompany, New w York, Lond don.  Hladký,, V., Kočand drle, R. & Krratochvíl, Z. (2012): Evoluce před Daarwinem. Pavvel Mervartt, Červený Kostelec. K  Cholevaa, L. & Janko,, K. (2013): R Rise and persistence of animal polyplooidy: evolutio onary consstraints and potential. p Cyytogenetic an nd Genome Research 140, s. 151–170.  Kratoch hvíl, L. (2009): Evoluční n novinky: Jak pracuje evoluce. Vesmír 89, s. 552–55 55.  Kruegerr, D. & Dodson, S. (1981)): Embryologgical inductio on and predaation ecologyy in Daphniaa pulex. Limnology and O Oceanographyy 26(2), s. 21 19–223.  Laland, K., Uller, T.,, Feldman, M M., Sterelny, K., K Müller, G., G Moczek, A A., Jablonka, E., Odling--Smee, J., Wraay, G., Hoeksstra, H., Futu uyma, D., Len nski, R., Mackkay, T., Schlutter, D. & Strassmann, S J. (2014): D Does evolutiionary theorry need a reethink? Natu ure 514(75221), s. 161–16 64.  Lee, M.,, Soubrier, J. & Edgecombbe, G. (2013):: Rates of Pheenotypic andd Genomic Evvolution during d the Caambrian Expplosion. Currrent Biology 23(19), 2 s. 18889–1895.  Maynarrd Smith, J. & Price, G. (19973): The loggic of animall conflict. Naature 263, s. 15– 1 18.  Maynarrd Smith, J. (1 1974): The thheory of gam mes and the ev volution of annimal confliccts. Journal of theoretica al biology 47((1), s. 209–2221.  Mayr, E. E (2009): Co je j evoluce: Akktuální pohleed na evolučn ní biologii. Accademia, Prah ha.  Meyer, A. & Van dee Peer, Y. (20005): From 2R 2 to 3R: evid dence for a fifish-specific geg nome duplication (F FSGD). Bioesssays 27(9), s. s 937–945.  Mihulkaa, S., Storch, D. & Zrzavýý, J. (2004): Ja ak se dělá evo oluce. Pasekaa, Praha.  Müller, G. (2007): Evvo-devo: exteending the evvolutionary sy ynthesis. Natu ture Reviews GeG netics 8((12), s. 943–9 949.  Pigliuccci, M. & Müller, G. (2010)): Evolution: The T extended d synthesis. M MIT Press, USSA.  Rádl, E. (2006a): Dějjiny biologickkých teorií noovověku I. Accademia, Praaha.  Rádl, E. (2006b): Děj ějiny biologickkých teorií noovověku II. Academia, A Prraha.  Rutherfford, S. & Lin ndquist, S. (19998): Hsp90 as a capacito or for morphhological evolution. Naature 396(670 09), s. 336–3342.  Ruwend de, C., Khoo, S., Snow, A A., Yates, S., Kwiatkowsk ki, D., Guptaa, S., Warn, P., Allsopp p, C., Gilbert, S., Peschu, N N., Newbold,, C., Greenwo ood, B., Marssh, K. & Hill, A. (1995): Natural N selecction of hemizzygotes and heterozygote h s for G6PD ddeficiency in AfA rica by resistance r to severe malarria. Nature 376(6537), 3 s. 246–249.  Sheldon n, P. R. (1996 6): Plus ça chhange – a mo odel for stasiss and evolutiion in differeent environ nments. Palaeeogeography, Palaeoclima atology, Palaeeoecology 1277(1), s. 209–22 27.

124

JAN N TOMAN  TEO ORIE ZAMRZLÉ É PLASTICITY A ZAMRZLÉ EV VOLUCE: PARAD DOXY NEADAPPTABILITY

 Schopf, J. (1999): Crradle of Life: tthe discovery of Earth’s earliest fossils. PPrinceton Un niversity Press, P New Jeersey.  Soltis, D., D Soltis, P. & Tate, J. (20004): Advances in the stud dy of polyplooidy since Plaant speciatio on. New Phyytologist 161((1), s. 173–1991.  Szathmááry, E. & Mayynard Smith, J. (1995): Th he major evolu utionary trannsitions. Natu ure 374(65119), s. 227–23 32.  Toman,, J. (2010): Když K je adapptabilita nead daptivní aneb b Co nám m mohou pověd dět dnešní modely m evolu uce o vznikuu sexuality. Vesmír V 89, s. 414–415. 4  Toman,, J. (2014): Viirtuální evoluuce: Stručný přehled p úspěěchů i nezdarrů na poli sim mulování evoluce. e Vesm mír 93, s. 2922–297.  Toman,, J. (2015a): Evoluce E jako starobinec an neb Stárnou evoluční liniie, nebo nestárnou? Veesmír 94, s. 149–151.  Toman,, J. (2015b): Pohlavní P rozm množování optikou o evolu uce: Vznik, výývoj a paradooxy největší evoluční záh hady. Academ mia, Praha.  Waddin ngton, C. (19 953): Geneticc assimilation n of an acquired characteer. Evolution n 7, s. 118–1126.  Ward, P. P & Brownleee, D. (2004): Život a smrtt planety Zem mě. Dokořán & Argo, Prah ha.  Websterr, M. (2007): A Cambrian n peak in morrphological vaariation withhin trilobite sp pecies. Science 317(583 37), s. 499–5002.  Whitfield, J. (2008): Biological theory: Posttmodern evo olution? Natture 455(7211), s. 281–2284.

125

PŘÍSPĚVKY Z POSTEROVÉ SEKCE


PŘEDHRADÍ STŘEDOVĚKÝCH HRADŮ VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ Josef Hložek1 Katedra archeologie, Fakulta filozofická ZČU [email protected]

Středověké hrady se řadí k nejvýznamnějším pramenům archeologie středověku. Hradní areály se staly nejen významnými dominantami minulé i současné kulturní krajiny, ale jejich existence se projevila také v soudobých písemných pramenech. Na základě srovnání s dalšími evropskými lokalitami bylo možné formulovat hypotézu, kdy předhradí středověkých hradů představovala prostředek adaptace hradního organizmu na specifické, regionální, společenské, hospodářsko-ekonomické podmínky a mocenské poměry (Hložek 2012). Podobně jako celé hradní areály, tak samotná předhradí, stejně jako město, vesnice či sakrální stavby, figurují v mnoha souvislostech v celé řadě pramenů písemné povahy téměř ve všech částech Evropy. Na rozdíl od archeologických pramenů poskytují písemné prameny jazykovou informaci o někdejším významu a funkcích těchto částí hradních areálů (k vlastnostem archeologických pramenů Neustupný 2007, 23). Výpovědní potenciál písemných pramenů, zejména s ohledem na důvod pořízení písemného záznamu, však může být poněkud problematický a vyžaduje vždy náležitou kritiku. V tomto příspěvku se zaměříme na některá předhradí středověkých hradů, která v době svého života zastávala velmi různorodé funkce. Tato předhradí nepředstavovala pouze bezprostřední chráněné hospodářské a provozní zázemí hradu, ale jak z jejich popisu a vybavení vyplývá, stala se – v některých případech – také důležitou součástí hradních fortifikací i místem koncentrace vojenské síly. Největší procento dochovaných písemných zpráv obsahujících informace o podobě předhradí a jejich vybavení pochází až z novověku (srov. např. Vavroušková 1935; Tomczak et al. 1961; Sedláček 1882–1927). I přes tuto skutečnost jsou informační hodnota a potenciál těchto zpráv neobyčejně významné, zvláště při komplexní interpretaci jednotlivých lokalit. V rámci hodnocení deskriptivní funkce novověkých popisů a inventářů můžeme v zásadě předpokládat tři modely jejich vzniku a souvislostí. V prvním případě popisuje pramen to, co je mu současné, a může tedy vypovídat pouze o objektech a situacích existujících v době pořízení záznamu. V druhém případě můžeme předpokládat, že pramen postihuje v rámci popisované situace také starší, více či méně transformované objekty a jejich součásti či vybavení. Ve třetím případě pak můžeme pracovat s předpokladem, že novověký pramen může, 1

Za cenné informace a konzultace děkuji P. Rožmberskému.


v některých případech, popisovat středověké objekty v různém stavu dochování, které přežily do doby vzniku pramene, čímž se jeho informační hodnota může blížit informační hodnotě pramene středověkého. Na základě obecných zkušeností s odkryvy hradních lokalit a jejich následného srovnání s jejich historickými popisy či inventáři se můžeme prakticky souběžně setkat se všemi výše nastíněnými variantami výpovědního potenciálu písemných pramenů. Nicméně můžeme oprávněně předpokládat, že mnohé z pramenů, vztahujících se v našem případě k areálům předhradí, do jisté míry postihují jejich podobu a vybavení v období pozdního středověku. Ve prospěch tohoto předpokladu hovoří zejména rozsáhlejší výzkumné a dokumentační práce v prostoru areálů předhradí, umožňující komplexnější hodnocení těchto částí hradních dispozic.

PŘEDHRADÍ HRADU LIBŠTEJNA VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ Podívejme se nyní na písemnou evidenci vztahující se k předhradím hradu Libštejna (naposledy Kasl 2012) a Krašova (např. Durdík 1975), která se řadí k plošně nejrozsáhlejším a nejlépe dochovaným předhradím v Čechách. Písemná evidence k oběma areálům předhradí pochází až z období novověku. I přesto je tato evidence objektů a aktivit realizovaných v prostoru obou předhradí neobyčejně cenná, neboť je možné oprávněně předpokládat, že minimálně některé, v průběhu šestnáctého století zmiňované objekty a hospodářské provozy jsou středověkého původu. Význam těchto zpráv pak rovněž spočívá v detailnosti popisovaných částí hradních areálů do té míry, že je možné rámcově rekonstruovat spektrum aktivit realizovaných v době života hradu v souvislosti s jeho hospodářským provozem a zajištěním. Na předhradí Libštejna je v roce 1543, kdy došlo k prvému dělení majetku mezi syny Jana z Valdštejna, jmenována „maštal prostřední i se stavením a krovem jakž táž maštal s šířkou a délkou jest, plac na předhradí s branami, s pivovarem, sladovnou se spilkou též i s pekárnou a s jistebkou a s kůlnou, s kovárnou a též ty dvě věže při maštalích a třetí při sladovně a ty společně užívají a pohodlí zůstávají“ (DZV 45 E 30). Kromě těchto objektů je dále uváděna „konice velká“ a „konice prostřední“. Velmi cenná je pak informace o existenci dřevěného vodovodu: „Item vodu kteráž se do zámku po rourách vede nebo do předhradí“ (DZV 45 E 30). Zápis z roku 1544 popisuje předhradí takto: „Maštal velikou starou pokudž přehrazeno jest i s krovem a stavením nad touž maštalí, pokudž šíře i dýle jest, a k témuž dílu tu novou baštu nad zámkem proti vratům. Než plac na předhradí s branami, s pivovarem, sladovnou, spilkou, též i pekárnou a s tou jistebnou a s kůlnou a s kovárnou, a ty dvě věže při maštalech a třetí při sladovně, ty se k společnému užívání a pohodlí zůstavují“ (DZV 45 F 7v).

PŘEDHRADÍ HRADU KRAŠOVA VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ Neméně významné informace o vybavení a bezprostředním hospodářském zázemí se dochovaly v případě hradu Krašova. Krašovské panství zahrnovalo mezi lety 1542–1543 „dvuor popl. s popl. tudíž, Kozojedy městečko, domy, krčmy, a dvory km. s pl., Milíčov, Břísko, Střímany, Rakolusky, Borek, Zbuohy, vesnice celé a dvory km. s pl., Hlineč ves a dvory km. s pl., což tu měl, s dědinami, lukami, lesy, potoky, řekami, kurmi, vajci, robotami, ospy, mlajny u Milíčova a na řece, na kterýmž sedí Vlk, a u Borku, na kterýmž sedí Žaludek, s podacími kostelními v Kozojedech a v Milíčově, s krčmami vajsadními i se vší / s panstním“ (Vavroušková 1935, 201–202).

130

JOSEF HLOŽEK  PŘEDHRADÍ STŘEDOVĚKÝCH HRADŮ VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ

V roce 1589 prodává Vilémem Sviták z Landštejna na Krašově a Sosni hrad Ferdinandu Renšpergáru z Renšperku a z Držkovic a na Petrovicích. Při této majetkové transakci je Krašov jmenován jako „zámek Krašov s předhradím a v témž předhradí s krčmou výsadní, s kovárnou, s chalupiemi s kmetczy [tj. s chalupami kmetcími] s platy, s pivovarem, s spilkou, s sladovnou a se vším příslušenstvím při témž zámku a przed hradim [tj. před hradem nebo na předhradí] ležícím, s dědinami, lukami, oborami, zahradami, ohradami, pastvištěmi, s lesy, háji, porostlinami, chrastinami, vrbinami, s řekou tekoucí od Plzně, začínající se od samého jezu a mlýna liblínského, až zase dolů do samého jezu lejskovského, z obou stran s břehy, s mlýnem na též řece proti zámku ležícím slove Vlkovský a s tím se vším k témuž zámku a předhradí příslušenstvím, tak jakž k témuž zámku a dědictví od starodávna“ (DZV 167 F 10). „V témže roce pak příslušenství hradu tvořil rovněž dvůr a popluží, jenž slove Rohy, s ovčínem při témž dvoru ležícím, s rybníky“ (DZV 167 F 10v). V roce 1606 je hrad Krašov popisován jako „zámek Krašov na skále nad řekou Misau [tj. Mží] řečenou, od kamene vystavěný, se všemi sklepy, podzemními suchými pokoji, komorami a jiným vším a všelijakým stavením, jakž ten zámek v svém zavření od starodávna jest, a jak jest jej dobré paměti pan otec náš od pana Ferdinanda Renšpergára, se vším a všelijakým příslušenstvím koupil, a také jak vklad z desk zemských svědčí. Zahrádku pod mostem zámku Krašova kořennou zdmi obehnanou, jakž v svém zdmi ohrazení již zůstává. Pivovar, sladovnu, spilku v předhradí zámku Krašova s pánví, káděmi mísecími[?], slívacími[?], chladícími a jiným vším a všelijakým k tomu pivovaru, sladovně, spilce příslušenstvím, což k tomu od starodávna náleží, s devíti krčmami výsadními a od starodávna svobodnými. A kde která jest buď v městečku a neb v které vsi dáleji zejména dotčenými a doloženými, nejináč než jakž jest takového pivovaru dobré paměti pan otec náš nejmilejší i s předky svými od starodávna užíval a až posavad se toho pivovaru, sladovny, spilky užívá. Lázničku v předhradí zámku Krašova, nejináč než jakž v svém vyzdvihnutí zůstává, a jak jest se jí od starodávna užívalo. Kovárnu na témž předhradí zámku Krašova, nejináč než jakž v svém vyzdvihnutí zůstává, z níž na ten čas nájem platí Jan kovář při sv. Jiří 2 kopy, při sv. Havlu 2 kopy a roboty ženné 1 den“ (DZV 180 G 4). Většina provozních objektů v prostoru předhradí, zejména výsadní krčma, mlýn, kovárna a pivovar fungovaly až do počátku 90. let 17. století, kdy již byl hrad v majetku plaského kláštera. V průběhu 90. let pak lidé žijící na Krašově, spojení s těmito provozy, v matrikách mizí (Rožmberský 2006, 9). Velmi podobné popisy předhradí vznikaly také v Polsku (např. Tomczak et al. 1961). Na mnoha lokalitách jsou, kromě charakteru předhradí a jeho relativně běžného vybavení a zástavby, zmiňovány buďto přímo na předhradích, nebo v těsné blízkosti hradních areálů vystavěné pivovary či mlýny, které se mnohdy stávaly zdrojem nemalých příjmů. Pro chod a provozní zajištění hradního příslušenství tak mohly mít tyto objekty značný význam. Většina i menších hradů však byla s největší pravděpodobností vybavena vlastním mlýnským složením, sloužícím jak k průběžnému zpracování obilí, tak k výrobě střelného prachu, např. Miedzirzecz (Tomczak et al. 1961, 12–13) či Koniin (Tomczak et al. 1961, 38–39). V obou případech představovalo mlýnské složení velmi těžko postradatelné vybavení hradu. Lokalizace mlýna v rámci hradní dispozice však může být, zvláště v případě archeologizovaných situací, poměrně problematická. Rovněž nález mlýnského složení v rámci zaniklého hradního areálu je relativně málo pravděpodobný. Většina hradních objektů byla, s výjimkou např.

131


katastrofálních požárů, před jejich zánikem povětšinou velmi důkladně vyklizena a i v případě zániku hradu v rámci rychlé, především vojenské události, byla většina použitelného vybavení hradu znovu použita či recyklována. Doposud tak nebyl lokalizován mlýn doložený písemnými prameny např. na hradě Choustníku. Indicií k existenci mlýnského složení na hradě je zmínka o „oškrdcích k okřesávání mlýnských kamenův“ (Sedláček 1885, 77). S jistotou však nelze říci, zda na Choustníku bylo instalováno složení sloužící k přípravě střelného prachu, nebo složení určené ke zpracování obilí. Kromě střelného prachu jsou totiž v hradním inventáři zmiňovány také suroviny nutné k jeho výrobě, tedy sanitr (5 centů) a síra (2 centy). S jistou dávkou opatrnosti je však možné předpokládat jeho umístění, s ohledem na jeho provozní charakter, v rámci prostoru rozsáhlého předhradí. Velmi logicky byly umístěny např. také mlýny na johanitském Craku des Chevaliers (Meyer et al. 2011, 321–323, 277) ležícím na území dnešní Sýrie, kde první z doložených z mlýnů byl situován v těsném sousedství neobyčejně rozsáhlých skladovacích prostor vybudovaných v rámci fáze II2B v druhé polovině 13. století. Druhý, menší z obou mlýnů na větrný pohon, byl vestavěn do jedné z věží posilujících vnější opevnění na severní straně hradního areálu. Kromě popisů hradních lokalit zahrnujících rovněž popis předhradí, pořízených v souvislosti s prováděním více či méně rozsáhlých majetkoprávních transakcí, představují velmi cenný zdroj informací také další soupisy hradních inventářů. Příkladem může být soupis inventáře hradu Sirok po jeho opuštění tureckou posádkou.

PŘEDHRADÍ HRADU SIROK VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH A ARCHEOLOGICKÝCH PRAMENŮ Hrad Sirok se nachází v oblasti Heves na severu Maďarska, na výrazném skalnatém kopci nad řekou Tomou a řadí se k nejvýznamnějším takzvaným skalním hradům v Maďarsku. Do kontextu skalních hradů řadí objekt především hradní jádro na výrazném tufovém bloku, v rámci kterého došlo, nejpozději v průběhu 16. století, k vylámání rozsáhlých, zejména skladovacích prostor (obr. 1). Hrad byl vystavěn na konci 13. století a do písemné evidence vstupuje v roce 1320, kdy se v průběhu vojenských akcí vedených Karlem Robertem z Anjou proti Matůši Čákovi stává královským majetkem. V královských rukách zůstává hrad do roku 1389, kdy opět přechází do majetku šlechty. Koncem 15. století mohl být hradní areál rozdělen mezi více majitelů (Fülöp 2009, 43). Zůstává však otázkou, nakolik se tato skutečnost odrazila ve stavební podobě hradu. Do současnosti dochované opevnění předhradí (obr. 2) nechal vystavět Christopher Orszâgh v roce 1562. Mezi lety 1596 a 1687 byl hrad obsazen tureckou armádou. Hradní posádka v tomto období čítala kolem 130 mužů. V roce 1687 je hrad Turky opuštěn. Na konci sedmnáctého, nebo na počátku osmnáctého století hrad ztrácí význam a zaniká. O stavu objektu a jeho vybavení vypovídá inventář z roku 1687 (Fülöp 2005, 149–150). V šedesátých letech 20. století byl hradní areál archeologicky zkoumán Bélou Kovácsem (Kovács 1975). Hradnímu jádru, přístupnému chodbou vylámanou v tufovém masivu, dominoval minimálně od 14. století obdélný kamenný palác. Částečně opracované skalní bloky, vyčnívající z rostlého podloží, byly využity při výstavbě zděných konstrukcí prakticky ve všech částech hradního areálu. S ohledem na charakter staveniště hradního jádra je možné na plošině pod

132


ním, v prostoru dnešního silně opevněného předhradí, předpokládat starší ohrazený nebo jinak vymezený minimálně komunikační a provozní areál, zajišťující zároveň přístup k hradnímu jádru. K výstavbě do současnosti dochovaného předhradí, opevněného masivní kamennou hradbou doplněnou třemi mohutnými pětibokými, dovnitř otevřenými baštami, došlo v roce 1562. K výstavbě opevnění (obr. 3) byl druhotně použit stavební materiál ze zdiva nedaleko stojícího pozdně románského kostela (Fülöp 2009, 45–46; srov. dále Kolektiv 2002, 43). V rámci výstavby nového opevnění předhradí a dvou nebývale rozměrných stájí bylo pozměněno také komunikační schéma hradní dispozice. Příchozí vstoupil novou branou s kolébkovým padacím mostem do předhradí a následně pak vstupní chodbou do jádra hradu. Stavební aktivita však směřovala i do prostoru hradního jádra, kde byl vystavěn nový palác. Patrně v rámci této stavební etapy došlo také k rozšíření vstupní chodby a nově bylo vylámáno několik úrovní skladovacích prostor. Na severní, přístupové straně byl hrad zajištěn zemním opevněním osazeným palisádou. Toto opevnění je rovněž zmiňováno v inventáři pořízeném bezprostředně po opuštění hradu tureckou posádkou v roce 1687 (Fülöp 2005, 162; Fülöp 2009, 45). Ne zcela vyřešenou otázkou však zůstává, zda je tato fortifikace výsledkem opevňovacích prací vyvolaných tureckým vpádem kolem roku 1595, nebo zda je až výsledkem posilování obrany hradu tureckou posádkou v letech 1596–1687. Prostor předhradí se stal po obsazení Turky polyfunkčním areálem s významnou skladovací, obytnou a vojenskou funkcí. Mladší parazitní zástavba spojená s dalším využitím opuštěného hradního areálu zde stávala až do poloviny 20. století. Hrad Sirok však ještě na konci 17. století představoval významné hospodářské centrum, „užitečné pro pokladnu jeho královské milosti, protože je obklopen dostatkem polí a luk, stejně jako lesy, které oplývají žaludy, velikými rybníky s hojností ryb, mimo to ještě dva mlýny, každý o dvou složeních, vinice, odkud je možno získat až 70 nádob vína, množství zahrad nesoucí ovoce, a osm vesnic“ (Fülöp 2005, 148). Podívejme se nyní na pořízený hradní inventář detailněji: „V souladu s pokyny, které mi byly dány od nejosvícenějšího pana správce, co se týče hradu Syrok, jsem velmi pečlivě obhlédl všechny vyhřívané ložnice, stejně jako sousedící zásobárny, zda bych nemohl objevit nějaký movitý majetek, který by mohl být zabrán pro pokladnu Jeho královské milosti, tak i něco z toho, co bylo zabráno Turkům, ale hned, jakmile byl hrad předán Turky, vyslal pán generál ze Serau dvacet vojáků, aby pro něj obstarali přepravu všeho movitého tureckého majetku ze tří pokojů, a také pro sebe uchvátil určité množství medu a jak jsem informován, nejmilostivější pan Riszmaul pro sebe přijal čtyři prostřední nádoby medu. Včely jsoucí v dutinách stromu koupil od téhož pána generála jistý správce Rosnavienský jménem Ballint Deák za 60 dukátů a z oněch váz osm naplněných medem, a také z oněch věcí, které se nelíbily panu generálovi a jeho úředníkům, odvezl pět naložených povozů. Kolik obilí, mechanických zařízení [zbraní?], prachu a střeliva bylo zaznamenáno, z těchto byl učiněn inventář a bude zaslán komornímu konsistoriu. Inventář, který byl nově skrze vítěznou armádu jeho nejsvětějšího majestátu, která obsadila Syrok sepsán mnou, Jakubem Domonkosem, komisařem vyslaným z Inclyta Camerum Sczepussinum ke konfiskaci a k sepsání věcí, které byly opět získány. Podepsáno šestého dne měsíce listopadu L.P. 1687.

133


Pokoje kamenné prastaré 6 Pokoje vytápěné 2 V jednom pokoji jsou sclopi, které se nazývají Szakálos 21 Dům s dřevěným trámovím, které je jenom málo Turky stavěno v hořejší části hradu spižírny, pod touto částí je z živého kamene vysekán prostor, který je rozdělen na pět částí, z jedné do druhé [je možno dostat se] branami, kolem kterého prostoru je možno umístit 300 váz vína 13 Ve sklepeních spižírnách horního hradu jsou sclopi nazývané Szakálos 10 Koule [projektily] menší do zařízení 300 Koule větší do zařízení 12 Prachové zařízení [palné] s [váhou] okolo jedné libry [puška?] 50 Šindelové kolíky / hřeby 12.000 Nádoba na obilí 12 Obydlí pro vojáky 1 Nádoba opletená železem 1 Motyky staré [či jiný nástroj na kopání] 8 Šindele 300 Ruční mlýny v horní a spodní části hradu 3 Živá studna [spíše cisterna] ve spodní části hradu 1 Nástroje pro zachovávání obilí 2 Truhlice odtud potom v domech prázdné 20 Menší zařízení [tormenta] nazývaná Taraczk 4 Kamenné stáje ve spodní části hradu 2 Dřevěné stáje 1 Menší vinice na různých místech okolo hradu 20 Zahrady plné stromů nesoucích ovoce V údolí veliký rybník 1 Nad rybníkem je jeden mlýn o dvou mlýnských kamenech, o kterém se říká, že má velký význam 1 Kromě toho jsou veliké lesy, nesoucí žaludy, louky, orná půda, stodoly. Vesnice v onom údolí jsou zčásti držené křesťany a zčásti také Turky. Pro pokladnu jeho královského majestátu již bylo zkonfiskováno osm vesnic“ (Fülöp 2005, 148–150). Soupis inventáře a příslušenství hradu Sirok pomáhá dotvářet odraz areálu předhradí dokumentovaný na úrovni archeologických pramenů. V rámci dispozice hradu Sirok tak můžeme sledovat neobyčejně zajímavý jev patrný i na dalších lokalitách v Evropě. Původně nejspíše dvojdílný hrad byl patrně v důsledku turecké expanze posílen výstavbou nového, poměrně propracovaného opevnění předhradí schopného vedení aktivní obrany. Zároveň s jeho výstavbou dochází k posílení obranyschopnosti objektu výstavbou dalších víceúčelových a skladovacích prostor v areálu hradního jádra. Vojenská hodnota hradu však stoupla také výstavbou rozsáhlých, s ohledem na rozsah dispozice hradu poněkud naddimenzovaných stájí. Všechny stáje musely, s ohledem na charakter hradního jádra spadajícího do kontextu skalních hradů, být situovány v prostoru předhradí. V současnosti jsou však v tomto prostoru patrné relikty pouze jediného takto interpretovatelného objektu. Při soupisu hradního inventáře však byly konstatovány tři budovy stájí. S neobvykle rozsáhlými stájemi,

134


schopnými pojmout až 200 koní, se můžeme setkat také na západočeském Novém Herštejně, kde jsou v roce 1512 zmiňovány stáje pro 200 koní (Jánský 1998, 191; Durdík 2000, 386–387). Stáje johanitského Craku des Chevaliers byly schopny v první polovině 13. století pojmout minimálně 180 koní. Z filosofie a způsobu vedení vojenských akcí doby karlovské by pak mohla do jisté míry vycházet také stavební podoba hradu Kašperku, kdy rozsáhlý prostor „dolního hradu“ poskytoval dostatečný prostor k ubytování nemalé vojenské posádky či jízdy (Anderle 2005, 68), zatímco hradní jádro zůstává z vojenského hlediska pasivní, módně strukturovanou částí hradního organizmu, kumulující v sobě zejména rezidenční, reprezentativní a symbolickou funkci. Neobyčejně cenné jsou pak zprávy o dalším, víceméně provozním i vojenském vybavení středověkých hradů, obsahující, kromě zbraní a střeliva, také např. motyky či „kratce“. Tyto zmínky korespondují např. s obdobným archeologickým nálezem ze Sionu (Jánská 1963, 227) a mohou souviset jak s hospodářsko-provozními aspekty života hradu, tak s opevňovacími pracemi. Neméně důležitá je pak rovněž informace o rezervě střešní krytiny, která byla jistě součástí vybavení většiny hradních objektů. V rámci archeologických pramenů je však z poměrně logických důvodů zejména spalná střešní krytina evidována výjimečně. Velmi zajímavá, a to jak z hlediska pramenů písemné povahy, tak z hlediska archeologických pramenů, je transformace původního areálu předhradí v neobyčejně významný, obranné kvality hradu posilující prvek a jeho následné využití jako turecké vojenské ležení.

„PŘÍPAD MÜNCHENSTEIN“ Neobyčejně cenné jsou pak ojedinělé zmínky o předhradích v záznamech právní povahy. Po bitvě u města St. Jakob an der Birs (1444) byl nedaleko Basileje zničen švýcarský vojenský houf armagnackým žoldnéřským oddílem pod vedením francouzského následníka trůnu. S ohledem na tuto závažnou událost shromažďovalo město Basilej svědecké výpovědi o chování šlechty a venkovského obyvatelstva s důrazem na informace o možné kolaboraci s cizími žoldnéřskými oddíly. V rámci vyšetřování této kauzy se Basilejští zaměřili také na události na hradě Münchensteinu (Meyer 1981, 104–106; Ramseier et al. 1995,127) v den bitvy, neboť v prostoru hradu, i přes prohlášení Müncha z Münchensteinu a Lövenberku o loajalitě a neutralitě, pobývala početná skupina prominentních nepřátel Basileje. Klíčovou postavou v procesu byl fojt pánů Münchensteinu, Cueni Sürli, který popsal události následujícím způsobem: „[…] als Die Lantzlüt uff die selben nacht, als die Schnider [sc. Armagnacken] in das land koment, das was uff sunnentag zr nacht nechs vos St. Bertholomäusag [22. August], gegen Münchenstein in die Vorburg kamet, da were er und ander von Münchenstein by irem jungherren Conrat von Lövenberg uff dem hussz, und daselbs in der vorburg wärent von den lantzlüten herr Hanns von Münstral etc. [es folgen sieben Namen], als inn denn jungher Conrat von Lövenberg die nampte, wand er bekante sy nit. Intem er tett ouch geseit, das Soppense von Seckingen da were, Ulrich Schütz, Speckesser, Martin Riczlis sun von Terwiler und sut ander edal und unebel vil die er nit bekannt“ (Meyer 2004, 215, cituje UBB7, 120f, Nr.80). Z výpovědi münchensteinského fojta poměrně zřetelně vyplývá odlišné vnímání jednotlivých částí hradního organizmu; hradního jádra, označovaného jako hussz, tedy dům (Haus), a prostoru předhradí, kde vznikla v prostoru opevnění uzavřená aglomerace vesnic-

135


kéého charakteru. Rovněž se pak zdá, žee hradní jádrro a v prostorru předhradíí vzniklá lehččeji op pevněná aglo omerace mělyy, nebo mohlly za určitých h podmínek mít odlišné, či spíše odliššně vn nímané, právvní postaveníí. Zpřístupněění prostoru předhradí, nebo n alespoňň tolerance ArA m magnackých v tomto prosttoru neznam menala porušeení ohlášené neutrality. S touto událo ostí vššak vyvstává celá řada daalších otázek,, zda byl střeedověkým člo ověkem povaažován prosttor leh hce opevněnéého areálu přředhradí, ve ssrovnání s hradním jádrem m, za samostaatný a plně háájitellný opěrný bod a zda mělaa předhradí i v dalších příípadech odliššný právní staatut než prosttor vlaastního jádraa hradu. Jistýým ekvivalen ntem na před dhradí se rozzkládající müünchensteinsské poodhradní agglomerace mohou m být n na území Čeech se vysky ytující, svým m charaktereem ap právním posstavením specifická opevn něná podhraadní sídliště-llatrány (Durrdík 2006). Z výpovvědí písemnýých pramenů vvztahujících se k hodnoceeným hradním m lokalitám vyv pllývá nejen mííra variabilityy stavební poodoby a vybaavení předhradí středověkkých hradů, ale takké jejich měn nící se úloha, možné odliššné chápání jeednotlivých částí č hradníchh areálů střed dověěkým člověkeem a v neposllední řadě takké dlouhodob bý hospodářsský význam ppředhradí, kteerý naa většině lokkalit přetrvávvá hluboko do novověku. V mnoha případech ppak předhraadí, zeejména zajištěěná novým op pevněním, um možnila nejeen adaptaci hrradu na měníící se hospodářskkou a ekonom mickou situacci v období n novověku, alee do určité mííry také umožžnila zachováání něěkdejšího vojjenského pottenciálu objeektů, jejichž počátky p sahaají již do 13. čči 14. století.

LIT TERATURA A PRAMENY P

 [DZV]– –: Desky zem mské větší: 455 F 7v; 45 E 30; 167 F10; 167 1 F 10v; 1880 G 4.  Anderlee, J. (2005): Hrad H Kašperkk – Die Burg Kašperk K – Kaarlsberg. Průzzkumy památek XII, s. 37–72.  Durdík,, T. (1975): Vývoj V Krašovaa na základě archeologick a kého výzkumuu – Die Entw wicklung deer Burg Kraššov aufgrundd des archäolo ogische Befunds. Archeollogické rozhleedy XXVI, s. s 16–28.  Durdík,, T. (2000): Illustrovaná enncyklopedie českých č hradů. Libri, Prahha.  Durdík,, T. (2006): Laatran – ein sppezifischer Typ der befesttigungen Untterburgsiedlu ungen in Böhmen. B In: Ettle, E P., Flam mbard-Hérich her, A.-M., McNeil, M T. E. (eds.): Châteeau Gaillard d 21. Caen, s.. 109–118.  Fülöp, A. A (2005): Ad datok a Sirokii vár építéstö örténetéhez – Informationn Relating to the t Architecctural Historry of Sirok C Castle. Agria XL, X s. 137–16 62.  Fülöp, A. A 2009: Sirok Castle, Casstrum. A Casstrum Bene Egyesület E Hírrlevele, s. 43-4 48.  Hložek, J. (2012): Přředhradí střeedověkých hrradů v Čecháách – proč prrávě předhradí? Časopis Společnosti přátel p starožiitností 120(1), s. 36–47.  Jánská, E. E (1963): Arrcheologickýý výzkum hrad du Sión – Arcchäologischee Untersuchu ung der Burg Sión. Archeologické rozzhledy XV(2)), s. 220–247.  Jánský, J. (1998): Třii kapitoly z děějin hradů Staarého a Novéého Herštejnaa – Drei Kapiitel aus der Burgengesch B hichte des Altt-Herštejn un nd Neu-Heršttejn. Castellollogica bohemica 6(I), s. 187–204. 1

136

JOSEFF HLOŽEK  PŘEDH HRADÍ STŘEDO OVĚKÝCH HRA ADŮ VE SVĚTLE E PÍSEMNÝCH PPRAMENŮ

 Kasl, F. (2012): Před dhradí hraduu Libštejna – geodetické zaměření z a ppovrchový prrůzkum – Die Vorburgg der Burg Libbštejn. Geod detische Verm messung undd Oberflächeu untersuchu ung. Castelloologica bohem mica 12, s. 2993–304.  Kolektivv (2002): Az Egri vár és k incsei – Egerr Castle and its Treasures.. Eger.  Kovács, B. (1975): Sirrok. In: Gerőő László: Váréépítészetünk. Stero, Budappest, s. 250–254.  Meyer, W. W (2004): Vorburgen. V Beemerkungen n zur topograaphisch–baullichen, funktionellen Vielfalt V sowie zur terminollogischen Un nschärfe. In: Ettle, E P., Flam mbard-Hérich her, A.-M., McNeil, M T. E. (eds.): Châtteau Gaillard d 21. Caen, s.. 215–227.  Meyer, W. W (1981): Burgenfreundee beider Baseel (Hrsg.): Burrgen von A biis Z. Burgenleexikon der Regio. Druck kerei Klingen ntal, Basel.  Meyer, W., W Zimmer,, J., Boscardin n, M.-L. (2011): Crak des Chevaliers C in Syrien. Archä äologie un nd Bauforschu ung 2003-20007. Koblenz.  Neustup pný, E. (2007 7): Metoda arrcheologie. Vyydavatelství a nakladatelsství Aleš Čeněk, Plzeň.  Ramseieer, W., Hugggel, S., Kolb, B B., Salathé, R., R Meyer, W. (1995): Münnchenstein HeiH matkun nde. Verlag dees Kantons B Basellandschaft, Basel.  Rožmbeerský, P. (200 06): Obyvateléé Krašova v druhé d polovin ně 17. století.. České památky 1–2, s. 8–10. 8  Sedláčekk, A. (1882–1927): Hradyy, zámky a tvvrze královstvví českého 1––15. Praha.  Tomczaak, A., Ohryzzko-Włodarsska, C., Włod darczyk, J. (19 961): Lustraccja wojewodzztw Wielkoppolskich i Kujjawskich. Waarszawa.  Vavrouššková, A. (19 935): Desky zzemské královvství českého. Kvaterny trrhové. Svazekk 2. Praha.

137


obr. 1 Hrad Sirok – celkový pohled. Foto autor.

138


obr. 2 Předhradí hradu Sirok s pozůstatky původní zástavby i mladšího využití. Foto autor.

139


obr. 3 Obvodová hradba předhradí vystavěná za použití lomového kamene, staršího rozebraného kvádříkového zdiva i starších tesaných architektonických článků (označeny šipkami). Foto a úprava autor.

140

MOZEK JAKO ODPOVĚĎ. NEUROPSYCHOLOGIE V KOGNITIVNÍ ARCHEOLOGII Eliška Kyselková Katedra archeologie, Fakulta filozofická ZČU [email protected]

Archeologie byla od svého počátku věda, která hledá odpovědi na otázky o minulém lidském světě. Jako každý humanitní obor prošla obdobím snahy o co největší vědeckou důvěryhodnost ve stylu přírodních věd a obdobím následné skepse ohledně poznání minulosti. Se změnou paradigmatu se v poslední době opět vrací naděje na poznávání oblastí, které byly klasickým procesuálním paradigmatem opomíjeny. Nadějný se v tomto ohledu zdá být kognitivní směr archeologie, který na rozdíl od postprocesuálních témat, které s předchozím obdobím zcela přetrhávají vazby, přímo navazuje na procesuální archeologii a posouvá ji dál. Plodně se zde jeví hlavně spolupráce s neurovědami.

MOŽNOSTI POZNÁNÍ Po nadšení prvotních archeologů, že jednoduše popíšeme a pochopíme lidskou minulost, přišla skepse v podobě procesuálního paradigmatu. Archeologie se po vzoru přírodních věd pustila do zkoumání postaveného na přísně empirickém základě. Ten sice archeologii přinesl nové vědecké metody, zároveň však archeologické bádání částečně rezignovalo na interpretaci některých jevů v minulých lidských kulturách. Archeologické artefakty se tak staly součástí mrtvé struktury, jejíž „živou“ verzi nemůžeme nijak zkoumat (Neustupný 2010, 100–101). Není to tak úplně nečekané, protože každé paradigma, tak jak tento pojem definoval Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí (Kuhn 2008), se vždy zaměřuje jen na určitý okruh otázek a zkoumaných témat. Procesuální paradigma však svým čistě empirickým přístupem z archeologie postupně vytlačilo jakýkoliv rozměr lidskosti v minulosti. S novým, postprocesuálním paradigmatem však přišla nová vlna optimismu a naděje na poznání minulého lidského života a jeho symbolických aspektů. Postprocesualisté odsuzují předchozí snahy o archeologii jako normativní vědu (Hodder 2007, 1–16) přehlížející důležitá témata, a právě kvůli tomu z velké části odmítají předchozí archeologická bádání. Bohužel se však postprocesualismus jako směr tříští, zcela rezignuje na empirické poznatky a ubírá se často cestou krajního subjektivismu. Široký záběr zahrnuje témata od etnoarcheologických analogií až po fenomenologické vcítění se do posvátných míst. Etnoarcheologická zkoumání


byla kritizována již dříve pro svoji vzdálenost v čase i prostoru od evropského pravěku (Neustupný 2007, 180). Fenomenologické bádání stavějící na subjektivních dojmech je kritizováno nejen pro svoji subjektivitu, ač se ji už samotný zakladatel fenomenologie E. Husserl snažil překlenout (Husserl 1972, 121–123), ale stejně jako při etnoarcheologických výzkumech je současný vědec-fenomenolog vždy ovlivněn svojí kulturou a společností, a tudíž jeho subjektivní pocit bude vždy zatížen kulturními vlivy. Ačkoli si badatel může ve svém nitru vyvolat pocity, které se mu zdají sebeprimitivnější, s největší pravděpodobností již budou kontaminovány dlouhými věky rozdílu, který nás dělí od pravěkého člověka. Pokud však ztratíme naději na alespoň částečné „oživení“ mrtvé minulosti, neztrácíme tím i celý smysl archeologie jako vědy zkoumající minulý lidský život? Když na touhu po poznání tímto směrem rezignujeme, nezůstanou nám jen nic neříkající data, která budeme kupit stále na sebe, bez hlubšího poznání minulého světa?

POZNÁNÍ SKRZE PSYCHOLOGII? Otvírá se nám jedna cesta, kterou se můžeme vydat. Je to cesta do lidské mysli. Obor psychologie by nám mohl pomoci odpovědět na různé palčivé otázky, na něž odpověď ve hmotných artefaktech nenajdeme. Neživé artefakty může oživit jenom člověk, dnes stejně jako v pravěkých kulturách. Naší výhodou je mozek, jehož vlastníkem jsme my, stejně jako naši předci. Psychologie jako obor však musí čelit mnohým kritikám. Jednak z vnějšku, kde je tento obor odsuzován hlavně pro nedostatečnou „vědeckost“. Za zmínku tady stojí fenomenologie Edmunda Husserla, který na její vybudování využil právě „nevědecké“ subjektivity psychologie (Husserl 1972, 92). Nečekaně je však psychologie kritizována i od vědců, kteří pocházejí ze samotného lůna této vědní disciplíny. Jeden z moderních směrů psychologie, označovaný jako kritická psychologie, totiž upozorňuje na problémy vlastního oboru, jako je dogmatičnost nebo roztříštěnost názorů (Vybíral 2006). Jak by nám tedy obor, který je kritizován nejen cizími ale i vlastními odborníky, mohl pomoci při studiu pravěkých lidí? Zvláště, pokud je označovaný za subjektivní, a tudíž nevědecký? Ať se to zdá jakkoli složité, i v psychologii můžeme najít pevný vědecký základ pro další zkoumání. Stejně jako jsou chemické děje postavené na fyzikálních principech, psychologie staví na procesech neurofyziologických. Obor, který tyto procesy zkoumá, je neuropsychologie. „Neuropsychologie je psychologická vědní disciplína na rozhraní neurologie, neurofyziologie a psychologie. […] Je [to?] věda o mozkových základech psychické činnosti člověka, která si vytkla za úkol analyzovat poruchy vyšších psychických funkcí, rozvíjejících se v důsledku různých postižení příslušných korových zón. Současně klade důraz na dynamickou lokalizaci těchto psychických funkcí. Neuropsychologie současně odhaluje zákonitosti, které se uplatňují v mechanismech dynamické restituce psychických funkcí“ (Vašina 1985, 37). Díky tomuto oboru se i pro archeologii otevírají dosud neprozkoumané možnosti.

KOGNITIVNÍ ARCHEOLOGIE V anglosaské archeologii se využití neurověd již dostalo do hledáčku vědců, a sice ve směru, který můžeme označit jako kognitivně-procesuální. Termín kognitivní archeologie se

142

ELIŠKA KYSELKOVÁ  MOZEK JAKO ODPOVĚĎ. NEUROPSYCHOLOGIE V KOGNITIVNÍ ARCHEOLOGII

objevuje už v 80. letech k označení studií, které se zaměřují na studium lidského myšlení a symbolického chování. Tento směr můžeme rozlišit na tři podskupiny: postprocesuální, kognitivně-procesuální a evolučně-kognitivní (Mithen 1999, 122). První skupina je založena na pochopení lidského chování a společnosti na základě lidského myšlení s využitím fenomenologie nebo hermeneutiky. Kognitivně-procesuální směr stojí na tom, že studium minulého poznání nemůže být odděleno od studia společnosti, která je množinou jednotlivců, kteří přemýšlejí v podobném rámci myšlenek. Tato skupina badatelů se pokusila také prozkoumat symbolické myšlení a ideologie, ale v rámci vědeckého rámce a s pomocí objektivních dat. Evolučně-kognitivní směr vychází z myšlenky, že hmotná kultura hraje aktivní roli při formulování myšlení a předávání myšlenek, a není tedy jen pasivní reflexí (Mithen 1999, 122–123). V kognitivně-procesuální archeologii, která se zabývá spoluprací s neurovědami, můžeme pozorovat dvě tendence. Jedna z nich je zaměřená na kognitivní vývoj a s ním spojený rozvoj řeči, symboliky či náboženství. Renfrew v této souvislosti například řeší tzv. sapientní paradox (Renfrew et al. 2009). Ptá se, proč, když byl biologický základ našeho druhu stanoven téměř 200 tisíc let do minulosti, člověku tak dlouho trvalo, než se začal „moudře“ projevovat. Všechny změny v inteligentním chování přišly totiž až dlouho po vzniku moderní anatomie (Renfrew et al. 2009, 165–175). Do druhého směru kognitivně-procesuální archeologie můžeme zařadit Davida LewisWilliamse a Davida Pearce, kteří pomocí neurologie nehledají rozdíly, ale naopak věci, které jsou pro všechny lidi společné, nezávisle na kultuře či období. Pomocí neurologických procesů se snaží vysvětlit symboliku paleolitu a neolitu. Vycházejí z procesů, které se odehrávají v lidském mozku během změněných stavů vědomí. Fáze, kterými mysl prochází při meditaci, požití drog, patologických stavech či mnoha jiných okolnostech, které se souhrnně označují jako změněný stav vědomí, jsou fyziologicky dané a ve větší či menší míře stejné pro všechny lidské bytosti nezávisle na kultuře (Lewis-Williams & Pearce 2008, 53). Pomocí studia změněných stavů vědomí se potom autoři snaží vysvětlovat různé šamanské vize, které jsou široce rozšířené po světě. Právě pocit letu či pocit průchodu tunelem, který je v této fázi běžný, podle posledních studií souvisí s funkční architekturou závitů mozkové kůry (Lewis-Williams & Pearce 2008, 69–70).

ZAPOMENUTÝ ČESKÝ PRŮKOPNÍK V českém prostředí také vznikla podobná studie, která ovšem takzvaně předběhla svoji dobu a zůstala zapomenuta. V roce 1969 vydal botanik Alois Pokorný krátký článek Význam neolitické lineární ornamentiky pro poznání neolitických toxikomanií a magie, kde ornamenty z Bylan srovnával s obrázky vytvořenými během experimentálních otrav halucinogeny. Zjistil, že se jednoduché tvary obou skupin shodují s Purkyňovými subjektivními zrakovými vjemy (Pokorný 1969, 43). Jan Evangelista Purkyně popisuje subjektivní zrakové jevy, které můžeme sledovat za určitých podmínek, například při tlaku, ve vlastním oku (Purkinje 1819). Pokorný dochází k závěru, že neolitická keramika musela být zdobena pod vlivem halucinogenních látek za změněného stavu vědomí (Pokorný 1969, 43). Dospívá tedy k podobnému závěru jako o bezmála čtyřicet let později Pearce a Lewis-Williams. Pokorného studie by si však zasloužila revizi, protože některé tvary, které se vyskytují v různých variantách, by šlo

143


k ssobě řadit jin ným způsobem m. K tomu byy mohl časem m pomoci vho odný softwarre na hodnoceení geeometrické morfometrie. m

Z ZÁVĚREM M Těmito tématy není spolupráce aarcheologie a neurověd ani a zdaleka vyyčerpaná. Neeuroopsychologie nám přináší nespočet dallších témat, která k odkazujjí na biologiccky dané prin ncipyy v našem mo ozku a mohlaa by být časem m využita pro o další poznáv vání minuléhho lidského svvěta. Zajímavé jssou v tomto směru další náměty, kterré by stály zaa rozvedení a prozkoumáání hlediska arch heologie. Prvvní oblastí je geometrickáá orientace v prostoru, kteerá je pevně zaz zh kootvená v mozzku nejen lidsském, ale – jaak ukazují stu udie zkoumající malé děti (Shusterman n et all. 2008) a am mazonské ind diány (Dehaeene et al. 20006) – i zvířecíím (Tommassia et al. 2012). ozek třídí vjeemy. Komparrátory v našeem Druhá věc, kteerá zde stojí za zmínku, jje to, jak mo m mozku třídí vjemy podle to oho, zda se shhodují nebo ne (Duncan et al. 2012). Toto by moh hlo přři podrobnějšším průzkum mu podpořit dualistický základ z strukturalismu. Nemusííme se bát zko oušet poznávvat minulý lid dský svět jiným m způsobem m, než pouze sk krzee artefaktovou u základnu. Možnosti, M kteeré nám posk kytují neurov vědy, umožňňují nejen zko oum mat lidské myyšlení a symb bolické chováání v pravěku u, ale zároveeň tomuto báádání poskyttují peevný empiriccký základ, na kterém by mohla archeeologie stavět. V anglosasské kognitivn něprrocesuální arrcheologii už podobná báádání přineslaa četné výsledky, česká arrcheologie vššak stáále na podob bné studie ček ká. Na poli neeuropsycholo ogie se nám otvírají o tématta, která stojíí za prrozkoumání ve světle česk kého pravěku ku a jejichž výýsledky by mohly m výrazněě obohatit naaše zn nalosti minullého živého lidského světta.

LIT TERATURA

 Dehaen ne, S., Izard V., V Pica P., Sppelke E. (20006): Core Knowledge of G Geometry in an Amazon nian Indigen ne Group. Sciience 311(57559), s. 381–384, doi: 10.1126/sciencee.1121739.  Duncan n, K., Ketz, N., N Inati, S.JJ., Davachi, L. L (2012): Ev vidence for area CA1 ass a match/m mismatch detector: A highh-resolution fMRI study of o the humann hippocampus. Hippocaampus 22(3),, s. 389–398, doi: 10.10022/Hipo.20933 3.  Hodderr, I. (2007): Syymbolic and SStructural Arrchaeology. Cambridge C U University Preess, Cambridge.  Husserl, E. (1972): Krize K evropskýých věd a tran nscendentáln ní fenomenoloogie. Academ mia, Praha.  Kuhn, T. T (2008): Strruktura vědecckých revoluccí. Oikoymen nh, Praha.  Lewis-W Williams, D., Pearce, D. (22008): Uvnittř neolitické mysli. m Academ mia, Praha.  Mithen,, S. (1999): Co ognitive Archhaeology. In: Wilson, R. A., A Keil, F. C. ((eds.): The MIT M Encycloppedia of the Cognitive C Sciiences. MIT Press, P Cambrridge, Mass.  Neustup pný, E. (2007 7): Metoda arrcheologie. Aleš A Čeněk, Plzeň. P  Neustup pný, E. (2010 0): Teorie arccheologie. Aleeš Čeněk, Plzzeň.

144

ELIŠKA KYYSELKOVÁ  MOZEK JAK KO ODPOVĚĎ. NEUROPSYCH HOLOGIE V KOG GNITIVNÍ ARCH HEOLOGII

 Pokornýý, A. (1969): Význam V neollitické lineárn ní ornamentiiky pro poznáání neolitickýých toxikom manií a magiee. In: Sborníkk Přírodovědeeckého klubu u v Třebíči. M Muzeum Třeb bíč.  Purkinje, J. (1819): Beiträge B zur K Kenntniss dees Sehens in subjectiver s H Hinsicht. Prah ha.  Renfrew w, C., Frith, C., C Malafourris, L. (eds.) (2009): The Sapient Minnd: Archaeoloogy Meets Neuroscience. N Oxford Uniiversity Presss, Oxford.  Shusterm man A., Lee S. A., Spelkee E. (2008): Young Y childreen’s spontanneous use of geg ometry in maps. Devvelopmental Science 11(22), s. F1–F7.  Tommaasia, L., Chian ndettib, C., P Pecchiab, T., Sovranob, S V. A., Vallortiggara, G. (2012): From natural geomeetry to spatiaal cognition.. Neurosciencce & Biobehaavioral Revieews 36(2), s.. 799–824.  Vašina, L. (1985): Klinická K psychhologie I. Neu uropsychologgie. Univerzitta J.E. Purkyn ně, Brno.  Vybíral,, Z. (2006): Psychologie P jinnak. Současn ná kritická psyychologie. Accademia, Prah ha.

145

PAZOUREK JAKO SKALPEL ANEB PRVNÍ OPERACE V PRAVĚKU Petr Menšík Katedra archeologie, Fakulta filozofická ZČU [email protected]

Chirurgické zákroky, s jejichž přítomností se setkáváme v archeologických a antropologických nálezech, ukazují na skutečnost, že i v minulosti se člověk dokázal i s na první pohled omezenými prostředky přizpůsobit okolním podmínkám a v případě potřeby vykonávat i složitější zákroky na lidském těle. V některých případech jsou nálezy kosterních ostatků se stopami postmortálních úprav, jako jsou zářezy na kostech v důsledku odstraňování svaloviny, roztloukání a lámání kostí, spojovány s doklady antropofagie. Její rozšíření je však v poslední době spíše zpochybňováno a zásahy na lidských kostech jsou dávány do souvislosti zejména s rituálními praktikami. Objevují se však také doklady zásahů na lidských ostatcích, které lze spojovat s chirurgickými zákroky. Jednou z takových operací byla také trepanace. Jedná se o záměrné odstranění části lebeční kosti, jehož cílem je otevření dutiny lební. Jedná se s největší pravděpodobností o jednu z nejstarších forem chirurgických zákroků na hlavě. Vlastní trepanace je možné rozdělit do tří základních skupin: na úplnou, neúplnou a na kauterizaci. Při úplné trepanaci dochází k perforaci všech tří částí lebeční kosti (lamina externa, diploe a lamina interna; obr. 1). V případě neúplné trepanace je odstraněna pouze lamina externa a někdy i diploe. U kauterizace dochází k využití techniky vypalování. Při trepanaci lebeční kosti bylo využíváno několik různých metod. Za nejstarší a nejpoužívanější je považováno škrábání, tedy postupné odstraňování lebeční kosti škrábáním pomocí kamenného nebo kovového nástroje tzv. gratáží (obr. 2). Druhým z využívaných způsobů trepanace je řezání kosti. Pomocí ostrého předmětu byl proveden řez lebeční kostí, který ohraničuje budoucí otvor, přičemž kost je postupně vyjmuta (obr. 3). Dalším postupem je vrtání kosti. Může být použit vrták, jehož průměr určuje velikost otvoru (obr. 4), případně mohou být vyvrtávány drobné otvory do kruhu a nakonec dojde k vylomení kosti (obr. 5). Stopy po hojení na okrajích trepanačního otvoru ukazují na skutečnost, že pacient přežil. V případě absence regenerace nelze jednoznačně určit, zda k trepanaci došlo perimortálně, kdy pacient při operaci nebo krátce po ní zemřel, a nebo postmortálně, tedy až po smrti jedince například z důvodů symbolických. Je možné se setkat s jedním trepanačním otvorem na lebce, objevují se však i trepanace několikanásobné, např. z jihoamerické lokality Cuzco v Peru je známa lebka se sedmi trepanačními otvory, přičemž u všech je možné pozorovat stopy po hojení (Crubézy 1996; Crubézy et al. 2001; Malyková 2002).

147


S doklad dy trepanací se setkávámee kromě Evro opy také v obllasti Číny, Jižžní Ameriky nen boo v prostředí starověkých civilizací v E Egyptě nebo na n Předním východě v (sroov. např. Haggen 19963, 75–78; Pollak P 1973, 252; Strouhhal et al. 2010, 106–107).. S nejstarším mi trepanacemi vE Evropě se settkáváme v mladém paleollitu. Z různýcch míst v Evropě jsou pakk známy mezo oliticcké nálezy trrepanovaných h lebek (nappř. Vasilyevk ka II, III na Ukrajině). U V oblasti Francie aN Německa byylo objeveno několik dokkladů i v neolitickém obd dobí. Unikátnní důkaz jed dné zp prvních trep panací pocháází z moravsského neolitu, kdy byly na lebce doospělého mu uže zp pohřebiště ve v Vedrovicícch, hrob 15, nalezeny trepanační otv vory nesoucíí stopy zhojeení (C Crubézy 19966, obr. 21). V Čechách sse s nejstaršíími trepanov vanými lebkaami setkávám me v oobdobí mlad dšího eneolitu u (2900–23000 př. n. l.) v prostředí p kulttury se šňůroovou keramik kou a v kultuře zvo oncovitých po ohárů. Nejrozzšířenější jsou tyto operacce v únětické kkultuře spadaající do starší dob by bronzové (Vlček ( 1949; Dočkalová 2001; 2 Malyko ová 2002). V ooblasti širší EvE v poo celou dobu u bronzovou u (např. Arnnott et al. 200 05; roopy jsou potéé trepanace využívány M Moutrakis et al. a 2011). Nássledně byly tyyto operace využívány v tak ké v době latténské, v ranéém a vvrcholném sttředověku a novověku (V Vlček 1949; Dočkalová D 20 001; Malykovvá 2002). Na záklaadně současn ných poznatkků nelze určit preferenci seexuální přísluušnosti trepan novaaných osob. Většinu V opero ovaných osobb je možné zaahrnout do kategorie k matturus, tedy 40 0 až 600 let. Samostaatným probléémem jsou m motivace prakttikování trepanačních opeerací, řadu indiciíí nám poskyttuje zejménaa etnologie. D Důvody moh hou být terap peutické, zejm ména kdy došlo kp poranění hlaavy např. ve formě fraktuury lebky neb bo otřesu mo ozku. Cílem trepanace byylo od dstranění pottíží způsoben ných zraněním m nebo konk krétní chorob bou. Druhý ddůvod mohl být b m magicko-terap peutický, kdy problémy m měly být způso obeny „zlými duchy“, kteréé bylo zapotřebí od dstranit. Moh hlo se v podsttatě jednat taaké o odstran nění zdravotn ních problém mů, jako jsou bob lessti hlavy, záp paly mozkovýých blat, křečče atd. Třetí důvod d byl čisttě magicko-riituální, kdy trepaanaci podsto oupila zdravá osoba z důůvodu ochraany před mo ožnými nežáádoucími vliivy v bbudoucnostii. Na magick ké důvody moohou ukazovvat také častéé nálezy vývrrtků, které byyly sn největší pravvděpodobnosstí používányy jako amuletty (Malykováá 2002). Trepanaace lebky je zákrok, který jje součástí lid dské kultury již j několik tissíc let. Dopossud neení zcela jasn né, co bylo pro o člověka v m minulosti přessným motivem k provedeení tak náročn néhoo a nebezpečn ného chirurggického zákrooku. Dokladyy trepanací však ukazují, žee znalost funggováání lidského těla t nebyla taak omezená, jak bylo v minulosti m před dpokládáno.

LIT TERATURA

 – (2015): The Historry Blog. Dostupn ný z: http://w www.thehistooryblog.com/citarchives/28418 [cit. 118. 1. 2015].  Andrush hko, V. A. (2 2009–11): Biooanthropologgy at SCSU. Dostupn ný z: http://h home.sou theernct.edu/~aandrushkov1/ [cit 18. 1. 22015].  Arnott, R., Finger, S., Smith, C. U U. M. (eds.) (2005): ( Trepa anation: Histtory, Discoveery, Theory. Swets & Zeitlinger Publiishers, Lisse – Abingdon – Exton – Tookyo.  Crubézyy, E. (1996): Surgery S at thee Origins of Agriculture: A The T Case of C Central Europ pe. Anthroppologie 34(3), s. 329–332..

148

PETTR MENŠÍK  PAZOUREEK JAKO SKALP PEL ANEB PRVN NÍ OPERACE V PRAVĚKU

 Crubézyy, E., Bruzek,, J., Guilaine, J., Cuhka, E.., Rougé, D., Jelínek, J J. (20001): The antiquity of cranial c Sumerry in Europe and in the Mediterranean M n basin. C. R.. Acad. Sci. Paris, Scien nces de la Terrre et des plannétes / Earth and Planetary sciences 3332, s. 417–42 23.  Dočkalo ová, M. (2001): Doklady ttrepanací ve sbírkách ústtavu Anthroppos. In: Otázzky neolitu a eneolitu našich zemí. Sbborník referáttů z 18. pracovního zasedáání badatelů pro p výzkum neolitu a eneolitu Čech, M Moravy a Sloovenska. Mostkovice 14. – 17. září 199 99, s. 232–2245. Ústav arrcheologické památkové péče p Brno, Brno. B  Hagen, V. W. von (1 1963): Říše Innků. Orbis, Praha. P  Malykovvá, D. (2002)): Trepanace lebky v archeeologických nálezech na úúzemí Čech. In: Archeologie ve středn ních Čecháchh 6(1), s. 293– –314. Ústav arrcheologickéé památkové pép dních Čech, Praha. P če střed  Moutrakis, C., Georggaki, S., Man nolis, S. K. (20011): A Treph hined Late Brronze Age Sk kull from Peeloponnesus, Greece. Medditerranean Archaeology A and Archaeom metry 11(1), s. 1– 8.  Podborsský, V. (1997 7): Dějiny praavěku a rané doby d dějinné. Masarykovaa univerzita, BrB no.  Pollak, K. K (1973): Medicína M dávnných civilizaccí. Orbis, Praaha.  Strouhaal, E., Váchalaa, B., Vymazaalová, H. (2010): Lékařstvví starých Egyppťanů I. Acad demia, Praaha.  Vlček, E. E (1949): Treepanace na přředhistorickýých lebkách v severozápaddních Čechách. Krajem Lučanů 15(5 5–6), s. 31–422.

149


obr. 1 Rekonstrukce trepanace v době bronzové dutým vrtákem. Zdroj: Podborský 1997, obr. 120:B.

150

PETR MENŠÍK  PAZOUREK JAKO SKALPEL ANEB PRVNÍ OPERACE V PRAVĚKU

obr. 2 Blšany (okr. Louny); únětická kultura: lebka s trepanací čelní kosti metodou škrábání. Zdroj: Malyková 2002, obr. 3.

151


obr. 3 Cuzco (Peru) 13. století; trepanace formou řezání kosti. Zdroj: Andrushko 2009–11.

152

PETR MENŠÍK  PAZOUREK JAKO SKALPEL ANEB PRVNÍ OPERACE V PRAVĚKU

obr. 4 Guntransdorf (Rakousko), doba laténská; trojitá trepanace vytvořená formou dutého vrtáku. Zdroj: Andrushko 2009–11.

153


obr. 5 Cuzco (Peru), 14. století; trepanace formou vrtaných otvorů do kruhu. Zdroj: The History Blog 2015.

154

HRADNÍ ARCHITEKTURA SEVEROZÁPADNÍHO BALKÁNU JAKO ADAPTACE KŘESŤANSKÉ STAVBY VE SLUŽBÁCH ISLÁMU Milan Procházka Katedra archeologie, Fakulta filozofická ZČU [email protected]

Prostor severozápadního Balkánu byl z hlediska stavitelství spjatý spíše než s oblastí Středozemí s prostorem střední Evropy. Do poloviny patnáctého století probíhal vývoj staveb téměř v jednotném duchu dle sociální příslušnosti stavebníka a aktuálních trendů doby. Po polovině 15. století dochází k další mohutné expanzi Osmanů. Po obsazení Bosny (roku 1463) a následně Hercegoviny (roku 1482) docházelo i k četným vpádům až na území dnešního Slovinska. Roku 1493 se odehrála osudná bitva na Krbavském poli (sousedství dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny), která porážkou rozhodla o dalším osudu regionu. Z hlediska vývoje byly hrady v nejstarších fázích budovány rody Frankopanů a Babonićů (např. Redžić 2009, 209). V tomto kraji, odkud pochází nejstarší šlechtické rody Chorvatska, bylo do konce 15. století zbudováno cca 60 hradů pro ochranu hranice a majetku. Z tohoto období již areály obsahují prvky adaptace původních staveb na nové riziko, představující rychlé stavební reakce, avšak především různých kvalit. Kromě nových palných zbraní, které se šířily Evropou, se začala také uplatňovat nová stavební řešení proti potencionální hrozbě. Na vybraných fortifikacích již byly používány nové prvky, a sice moderní mohutná zemní tělesa s obezděním (např. Karlovac, Hrvatska Kostajnica; např. Kruhek 1995). Na území západní Bosny a Hercegoviny, kde již byla novými hospodáři osmanská vojska, jsou původní hrady užívány odlišným principem a slouží novým potřebám. Jedná se o různorodou míru adaptace. Z hlediska fortifikačních systémů byly některé hrady menšího rozsahu razantně zvětšeny a doplněny novými prvky (např. Velika Kladuša), jinde jen doplněny o prvky lépe vyhovující válečnictví nového etnika (např. Sokolac u Bihaće). Z hlediska užitkové funkce jsou areály doplňovány o džamiju, vodní cisternu a další budovy spjaté s větším počtem vojska, resp. odlišným poměrem pěších a jezdců nového vojska.

155


Jedním z ukázkových příkladů je hrad ve Veliké Kladuši. Nejstarší písemná zmínka pochází z dne 30. října 1280 (Horvat 1993), kdy se uvádí jako majetek knížat Blagajskim Babonjicima. Hrad po četných vpádech definitivně padl do osmanských rukou v roce 1590. Zajímavý údaj je z roku 1553, kdy počet posádky tvořilo 10 strážných. Hrad byl od počátku 17. století znovu obsazen osmanskou posádkou a od roku 1633 probíhala přestavba a výrazné rozšíření hradu. V roce 1790 tvořilo posádku 120 až 200 členů. Na počátku 19. století, před převzetím opět do rakousko-uherské správy, disponoval třemi funkčními děly (Redžić 2009, 209–211). Samotný hrad je podle své geneze dělitelný na dvě hlavní části. Za tu nejstarší lze považovat středovou část. Tu tvoří jediná okrouhlá věž a palácová budova, které jsou obehnány hradbou. Vnější část zaujímá prstenec opevnění s přístupovými branami a zpevňujícími hranolovými věžemi a džamijou, které poskytovaly zázemí pro mnohem větší posádku než v křesťanských rukou. V případě mohutné městské pevnosti Bihać, která byla v rukou osmanské říše od roku 1592 do roku 1689, se jednalo o plochu obklopenou moderní zemní fortifikací vystavenou Habsburky. (Opačný princip byl v případě Hrvatske Kostajnice, kde výstavba zemních těles opevnění byla aplikována až po opětovném získání z rukou Osmanské říše.) Toto sídlo bylo od roku 1262 svobodným královským městem. Po obsazení byl prostor města přebudován úpravou prostor a staveb pro potřeby nového islámského a islamizovaného obyvatelstva města. Zřejmě nejdominantnější prvek nesoucí změnu kulturní identity města je dnešní mešita Fethija (jméno odvozené ze slova „vítězství“), vzniklá přestavbou původního gotického kostela sv. Antonína s přilehlým dominikánským klášterem, poprvé připomínaným v roce 1266. Kostel, který si zachoval svůj obdélný půdorys, je na první pohled identifikovatelný jako symbol islámu snad jen díky minaretu. Ten navíc vznikl až v roce 1863, jelikož do té doby jako minaret sloužila původní gotická zvonice. Archeologický výzkum však nedokázal potvrdit, ze které strany byl ke kostelu přimknut klášter. Gotické výzdobné prvky stavby byly ponechány až do dnešní doby. Jediným pozůstatkem, který se dodnes dochoval z nejstaršího městského opevnění, je obytná věž, tzv. Kapetanova kula. Ta zůstala během své funkce téměř bez výraznějších změn. Na četných rytinách je patrná poloha městského hradu, resp. kastelu, začleněného jednou stěnou do městského opevnění. Kupodivu konečnou zkázu původních hradeb a bran přinesla až opětovná rakouská nadvláda v 19. století, kdy byla většina hradeb zbořena a příkopy zasypány (Nacionalni spomenici Komisije 2003). Značný podíl na utváření vzhledu městských a fortifikačních celků měly samozřejmě také přírodní podmínky, jako je bezesporu proměna koryta řek během staletí. Většina hradních areálů byla na území dnešní Bosny a Hercegoviny aktivně využívána jako opěrné body ještě v 18. a 19. století. V příhraničních oblastech se opěrné body vymanily z osmanského vlivu až po opětovném získání Rakouskem-Uherskem na konci 17. století a počátku 18. století. To je významný prvek oproti druhé straně, kde tyto areály funkci postrádaly nebo plnily jen okrajově. To má také za následek různý stupeň zánikové transformace zděných konstrukcí. Samozřejmě na některých lokalitách změnu identity téměř pozorovat nelze (např. Drežnik grad) nebo nebyly areály záměrně využívány v původním rozsahu (např. biskupský hrad Krbava).

156

MILAN PRO OCHÁZKA  HRADN NÍ ARCHITEKTU URA SEVEROZÁ ÁPADNÍHO BA ALKÁNU…

LIT TERATURA

 Horvat, Z. (1993): Kružne K braničč – kule u Hrrvatskoj krajini u XVI. sttoljeću. Prosttor 2–4(1), s. 159–188.  Kruhek, M. (1995): Krajiške K utvrrde i obrana Hrvatskog H Krraljestva tijekkom 16. stoljeeća. Institut za suvremen nu povijest. Z Zagreb.  Redžić, H. (2009): Srednjovjekovvni gradovi u Bosni i Herccegovini. Saraajevo.  Rychlíkk, J., Perenćevvić, M. (20077): Dějiny Chorvatska. Naakladatelství Lidové novin ny, Praha.  Nacionaalni spomenici Komisije//Povjerenstvvo za očuvan nje Nacionalnnih Spomeniika (2003): Fethija F džam mija sa harem mom, devet groobnih ploča i natpisima, grraditeljska cjeelina [onliine]. Dostup pný z: http://kkons.gov.ba//main.php?id d_struct=6& &lang=1&actiion =view& &id=1335 [citt. 1. 4. 2015].

157


obr. 1 Velika Kladuša

158

MILAN PROCHÁZKA  HRADNÍ ARCHITEKTURA SEVEROZÁPADNÍHO BALKÁNU…

obr. 2 Bihać – Kapetanova kula

159


obr. 3 Bihać - rytina

160

MILAN PROCHÁZKA  HRADNÍ ARCHITEKTURA SEVEROZÁPADNÍHO BALKÁNU…

obr. 4 Sokolac

161


obr. 5 Krbava

162

VZPOMÍNKY NA NEČTINY

 VZPOMÍNKY NA NEČTINY

I. Způsoby přizpůsobování, role adaptace ve vývoji nejen lidského druhu – tak toto byla hlavní témata 16. ročníku semináře v Nečtinách. Já je považuji za velmi rozmanitá, nosná a v neposlední řadě velice zajímavá, což jim umožňuje oslovit velké množství odlišně zaměřených lidí. Proto není překvapením, že i samotné přednášky byly z nejrůznějších odvětví a z nejrůznějších úhlů pohledu, ať už biologického, fyzikálního, matematického či psychologického, a pro mě osobně všechny jednotlivé přednášky měly jistý vědecký nádech, což je stavělo na vyšší úroveň odbornosti, a právě proto mohly být pro mnoho lidí zajímavé a i poučné. Není také divu, když všichni přednášející byli bezpochyby mistry ve svém oboru, v jehož důvěryhodném světle se nesla každá prezentace. Mě osobně zřejmě nejvíce zaujaly tři přednášky v posledním bloku, tj. ve čtvrtek 22. ledna 2015, které se všechny zabývaly virtuální realitou. První z nich pojednávala o anatomii a funkční architektuře mozku, a ačkoliv nejsem žádný zapálený anatom, tato přednáška mě svým obsahem i stylem prezentace zaujmula, stejně jako následující dvě prezentace, první: Virtuální svět, ve které jsme mohli pozorovat podivuhodné technické vynálezy budoucnosti, které mohou výrazně ovlivnit náš život, a druhá prezentace: V jaké realitě vlastně žijeme? doc. Jiřího Berana, která byla pojata z psychologického hlediska a jednotlivé části této prezentace prokládané vtipnými historkami pana Berana, které dokázaly uvolnit atmosféru, nebyly o nic méně zajímavé než předchozí dvě prezentace. Dále pro mě byla hodně zajímavá prezentace Petra Pokorného s názvem: Archeologie africké přizpůsobivosti. A v neposlední řadě mě velmi oslovila přednáška Zdeňka Pince týkající se teologické otázky boha a dalších náboženství, která byla nazvaná Už jen nějaký bůh…, byla přednášena se značnou mírou vtipu a humoru a díky tomu snad nikoho z diváků nemohla ponechat bez zájmu. Samozřejmě i pro mě bylo během některých prezentací obtížné udržet pozornost, zejména u prezentací hodně zaměřených na vědeckou fyziku a biologii, ale to jen díky tomu, že já jsem orientovaný více na humanitní vědy, ale jsem si jist, že i tyto prezentace si našly své věrné diváky, které dokázaly zcela vtáhnout. V příštích ročnících bych se rozhodně nadále věnoval tématice skrz různé vědní obory, protože právě jejich prolnutí činí celý seminář unikátním. Pro mě by byla zajímavá témata jako například historie (důležité děje ovlivňující dnešek) či multikulturalismus a různé národy, nebo třeba různé vynálezy v souvislosti s pokrokem a budoucností. A určitě bych také uvítal umělecká témata z malířství, designu či jakékoliv další tvorby. Letos byl seminář pestrý, tak se nechme překvapit, co připraví na další ročníky. Závěrem bych rád zhodnotil celý seminář velice pozitivně, protože jak jsem již zmínil na začátku, seminář byl velmi rozmanitý, a proto se každý individuálně mohl najít alespoň v některé z prezentací, která ho nějakým způsobem oslovila a určitě mu dala i nové poznatky a pohledy na věc. Každý si nepochybně mohl odnést něco nového. Myslím si, že tento seminář má smysl navštívit i díky tomu, že se zde setkávají lidé z různých odvětví a právě oni spolu mohou konzultovat určitou problematiku z různých pohledů, což dělá seminář o to zajímavější. Je to jednoznačně skvělá příležitost vyslechnout si názory a pohledy na různá témata a snad i pochopit nové věci. A pevně věřím, že už teď se je proč těšit na příště, protože to zaručeně bude za to stát. S. B.

165


II. Tohoto semináře, přestože v řadě již 16., jsem se účastnila vůbec poprvé. Neměla jsem naprosté tušení, co jsem měla čekat – přednášky spíš filozofické, biologické nebo jaké? Vícedenní seminář v zámku Nečtiny mě mnohým překvapil – vcelku kladně, i když nějaké špatné stránky věci bych našla také. Tak tedy konkrétněji. Přestože většina přednášek byla zaměřena spíše na biologii, fyziku (techniku obecně), což mě možná lehce překvapilo, byla jsem ve výsledku ráda. O biologii se zajímám okrajově, ale při přednáškách mě překvapilo, že se o ni ve skutečnosti zajímám a baví mě ještě více, než jsem si myslela – a přednášky z oblasti přírodních věd na mě nejspíše působily nejlépe. Tady bych zmínila, že jsem byla opravdu nadšená (nepřeháním) z přednášky prof. Davida Storcha, která měla zajímavé a hlavně srozumitelné téma (pro nás, humanitně zaměřené studenty), ale především byla jeho prezentace kvalitní sama o sobě. Pokud mě člověk, který mi dané téma prezentuje, upoutá i stylem své prezentace, má vyhráno. Pokud má přednáška fungovat, nestačí pouze téma samotné – jde také o to, jak o něm daný člověk mluví, jak vystupuje, jak se ke mně jako k posluchači chová. Protipólem zmíněného Davida Storcha by byl nejspíše pan Jiří Olšovský, který prezentoval mimo můj dohled a příliš konstantě a klidně na to, abych udržela svou pozornost (ještě při tak náročném tématu), za což se mu tedy omlouvám, ale bylo to příliš klidné a čtené. K těm výborným přednáškám, které mě nadchly, nebo přinejmenším velmi oslovily a bavily mě celou dobu jejich trvání, bych ještě připojila přednášku pana Jiřího Horáčka. Pokud opustíme svět biologie, zmínila bych ještě dvě pro mě zásadní přednášky – úplně poslední přednášku čtyřdenního semináře, a to přednášku pana Jiřího Berana, která byla naprosto výborná, a úterní úžasnou přednášku Zdeňka Pince Už jen nějaký bůh... Pokud bych to měla shrnout, seminář mě překvapil, bavil, zajímal, vzdělával a rozhodně budu mít chuť se na něj v příštím roce vrátit. Pokud bych měla z nějakých stránek seminář kritizovat, šlo by spíš o poznámky technické, nebo mi nesedělo téma přednášky nebo způsob, jakým s námi přednášející „hovořil“ (toť případ pana Jaroslava Šestáka, ale také mi možná nesedla jeho přednáška prostě proto, že pro mě byl jeho svět příliš vzdálený). Není to záležitostí semináře jako takového. Zajímavé byly i následné diskuse – přestože jsem se sama nezapojovala, bavilo mě sledovat, jak odlišně vnímá okolí stejnou přednášku. Zvlášť bych ještě chtěla poděkovat za přednášku Ireně Šímové, která byla také velmi zajímavá a především jí děkuji za odvahu a trpělivost si před publikum stoupnout a odprezentovat nám své téma. Dojmy kladné tedy určitě převažují a já jsem moc ráda, že jsem měla šanci se semináře účastnit. B. S.

166

 VZPOMÍNKY NA NEČTINY

III. Seminář v Nečtinách mě mile překvapil jak svým obsahem, tak organizací. Oceňuji především servis autobusu, výborné obědy a svačiny i možnost přespání, kterou jsem však nevyužila. Pod pojmem informace k výletu jsem si představovala krátký výstup, veskrze organizační, který se však ukázal být téměř hodinovou prezentací. Po zhlédnutí fotek a vyčerpávajícím komentáři k tvrzi v obci Štědrá následovalo ještě detailní zasvěcení do dlouhé historie zámku ve Štědré včetně dokumentace celého procesu jeho rekonstrukce. Po takovémto představení výletu jsem měla pocit, že už tam ani chodit nemusím, protože víc už se rozhodně dozvědět nemůžu a z jiného úhlu, než nabízely fotografie, už ani tvrz se zámkem vidět nelze. První den mě paradoxně nejvíce zaujala přednáška pana Drábka, i když v matematice, ani té středoškolské, se moc neorientuji. Příkladem na mostu v Tacomě dokázal jinak pro mě naprosto nic neříkající teorii nelineárních obyčejných a parciálních diferenciálních rovnic převést do velmi zajímavé praxe. Zastínil tím i můj zpočátku nepříjemný pocit nad tím, že celá prezentace sestávala z textu, který téměř beze změny četl. Pro mě nejzajímavější prezentace z celého semináře byl výstup pana Pokorného s tématem Archeologie africké přizpůsobivosti. Nejenže to byla prezentace v jazyce pro mě pochopitelném a blízkém, ale sympaticky na mě zapůsobily i autorské fotografie a celková její náplň podaná ve stylu populárně naučném, nápadně připomínající cestopisné články z NG. Hned následující prezentace pana Storcha s výstižným názvem Adaptace, selekce a evoluce: panoptikum podivností na mě nezapůsobila o nic méně. Moc se mi líbil příklad se slonem se závěrem, že sloní chobot je vlastně adaptace na samotného slona a že na filozofii biologů o adaptacích v živočišné říši je třeba nahlížet i kriticky. Přednáška Jana Tomana o Teorii zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce mi přišla zbytečně dlouhá a uondaná. Podobně i prezentace pana Šestáka Energetika dnes a zítra mi nic moc nedala. Dalším vrcholem dne pro mě byla přednáška pana Pince Už jen nějaký bůh…, jehož styl filozofování plný selského rozumu a vtipu jsem do té doby nepoznala. Nenásilným způsobem nám představil Bibli se všemi jejími nedokonalostmi a doslova si ji podal způsobem blízkým fejetonu. Další den jsem se zúčastnila demonstrace brýlí pro rozšířenou realitu, což bylo něco, co bych na takovém semináři opravdu nečekala, ale byla jsem velmi mile překvapena a za tuto pro mě úplně novou praktickou zkušenost jsem velmi vděčná. Z posledního dne bych ráda vyzdvihla prezentaci pana Horáčka, která mě velmi zaujala, ale bohužel jsem jejímu tempu a odbornému jazyku neměla šanci stačit. Odlehčené přednášky pana Berana jsem si pro jeho originální přístup s trochou toho humoru velmi vážila a byla jsem ráda, že právě on seminář v Nečtinách završil. S. S.

167

M MEZIO BORO OVÉ AKTIVIT TY NTTC Meziobo orové aktivityy (MOA) jsouu jedním z od dborů Výzku umného centrra Nové techn nologie (NTC) Západočeské Z univerzity v Plzni.

Primárn ně se MOA zaabývá meziobborovým výzkumem vztah hu mezi novýými technolo ogimi a člověkem m, přenosem m znalostí meezi technickýými, přírodními a humannitními vědaami em am metodologií mezioborového výzkumuu. V rámci NTC N pak MOA A buduje traansdisciplinárrní baadatelský diskkurz na pom mezí technickýých a netechn nických věd, který z NTC C činí technologické výzkumn né centrum reflektujícího r o své vlastní výstupy, v jež mají m potenciáál ovlivňovat živoot člověka naa individuáln ní i společenskké rovině. Kromě vlastní v badateelské činnostti MOA organ nizují význam mné akce poddporující mezzioboorový dialog. Jde zejména o mezinároddní konferencci Beyond AI, Výjezdní int nterdisciplinární seeminář Nečtiiny a pravideelný semestráální Interdiscciplinární sem minář (IdS). Dříve, v leteech 20001–2011 jsm me též organizzovali konferrenci Meditaace o základecch vědy v rám mci Letní filozzoficcké školy v Sázavě. S Všech h těchto akcíí se účastnili a účastní vý ýznamné osoobnosti českéého im mezinárodního vědeckéh ho a kulturníhho světa. Logo MOA symbolizzuje čtyři oblaasti – inform matiku, inžený ýrství, biologiii a matematiiku – kkteré jsou ústrojně spojen né tím, čeho sse v našem zaaměření dotý ýkají – člověkkem. Vše je pak p dooplněno mettaforou znám mé křivky unncanny valleyy vyjadřující hypotézu o míře spřízněění m mezi člověkem m a strojem. Naše N logo takk holisticky vyjadřuje v všee, čím se zabýýváme.

ww ww.moa.zcu u.cz

169

EDIČNÍ POZNÁMKA Zvukové, obrazové a později i video záznamy z Výjezdního interdisciplinárního semináře vznikaly od roku 2001 jako připomenutí proběhnutého ročníku. Z posledních Výjezdních interdisciplinárních seminářů se na nosičích CD či DVD objevily i doprovodné texty společně s abstrakty přednášek. Letošní DVD ROM Nečtiny 2015 obsahuje kompletní videozáznam všech přednášek, proto je vzhledem k značnému objemu dat realizován na dvou nosičích. Elektronický sborník kromě abstraktů a základních doprovodných textů k semináři obsahuje také studie k některým přednáškám a vystaveným posterům doktorandů. DVD1:     

Sborník abstraktů a příspěvků ze semináře Program semináře a grafika Fotografie ze semináře Audiozáznamy přednášek Videozáznamy přednášek (1. část) DVD2:

 Videozáznamy přednášek (2. část) DVD ROM z tohoto i předchozích ročníků jsou (do vydání zásob) na vyžádání k dispozici v kanceláři pracoviště: Mezioborové aktivity NTC ZČU Vědeckotechnický park Plzeň, budova C1 Teslova 5b 301 00 Plzeň e-mail: [email protected] web: www.moa.zcu.cz/nectiny Přípravu a zpracování audio- a videozáznamů zajistil Vladimír Nový. Grafický design konference připravil Luděk Černý. S organizací semináře a se sborníkem technicky pomáhal Pavel Ircing. Výlet zajistil a podklady k němu uspořádal Štefan Morávka. Fotografický záznam rozšířili Ctibor Fojtíček a Vladimír Rudolf. Jim i všem dalším, kdo se na přípravě semináře podíleli, děkujeme za spolupráci a vedení pracoviště za podporu.

171

Název: Způsoby přizpůsobování. Role adaptace ve vývoji (nejen) lidského druhu. Sborník abstraktů a příspěvků z 16. Výjezdního interdisciplinárního semináře v Nečtinech : 19. – 22. ledna 2015 Editor: Anna Lukešová Grafický návrh obálky a celková grafická koncepce semináře: Luděk Černý Audio & video, sestavení DVD: Vladimír Nový Počet stran: 172 Vydání: první Vydavatel: Západočeská univerzita v Plzni Místo a rok vydání: Plzeň 2015 ISBN 978-80-261-0451-3

www.moa.zcu.cz

ZPŮSOBY PŘIZPŮSOBOVÁNÍ. Role adaptace ve vývoji (nejen) lidského druhu

Recommend Documents