2 Právní režim a interpretace obchodní smlouvy

KAPITOLA III: Obecná ustanovení o obchodních závazcích Distribuční sítě

205. Níže bude podrobněji vyložena problematika smluvních souborů a závislých smluv. Ve smluvní praxi má v současné době velký význam fenomén distribučních sítí. Jedná se o organizaci distribuce výrobků určitého druhu nebo výroby a distribuce či distribuce obecně, popř. i o organizaci v jiných oborech podnikání (např. hotely) nikoli vytvářením dceřiných společností nebo poboček, závodů apod. ale sdružením nezávislých (nebo částečně nezávislých) podnikatelů pod vedením jednoho organizátora pomocí smluvních vztahů. Jádrem organizace tak je smluvní síť s jedním centrem. Nejtypičtějšími příklady je franšíza a koncese. Patří sem ale také sítě obchodních zástupců. Výhodou tohoto řešení jsou nízké náklady pro organizátora. Prostřednictvím sítí je možno využívat známou značku (ochrannou známku) na velmi rozsáhlém území s minimálními nároky na investice a organizaci. Sítě smluv zpravidla zachycují všechny stránky činnosti podnikatelů zařazených do sítě, vytvářejí organizační rámec. Nejčastěji jde o rámcové smlouvy, na jejichž základě jsou uzavírány konkretizační smlouvy dodávkové. Do sítě smluv často patří smlouvy licenční, o technické pomoci, smlouvy o úvěrech, závazky umožňující kontrolní činnost organizátora sítě atd. Distribuční sítě mají jenom vzácně legislativní základ. Zpravidla jde o výtvory smluvní praxe, jejichž původ je nejčastěji v oblasti angloamerického práva. Distribuční sítě souvisejí velmi úzce se soutěžním právem, které některé prvky v nich prohlašuje za zakázané.

§2 Právní režim a interpretace obchodní smlouvy Právní režim obchodní smlouvy

160

a) Právní režim smlouvy 206. Právním režimem obchodní smlouvy rozumíme v této učebnici nejenom odpověď na otázku, která právní pravidla jsou aplikovatelná na vlastní smlouvu, ale také která jsou aplikovatelná na závazkový vztah jí založený. Vyjádření „režim smlouvy“ je v tomto smyslu nepřesné, ospravedlnitelné jenom jako dohodnutá zkratka. Používá-li zákonodárce stejného způsobu vyjádření např. v souvislosti s pojištěním (§ 261 odst. 7), nemělo by zavedení této zkratky v učebnici předznamenávat interpretaci zákonného ustanovení. Na druhé straně § 261 odst. 6 i řada jiných legislativních textů včetně zahraničních ukazuje, že právní terminologie není natolik přesná, aby stejně jemně rozlišovala mezi smlouvou a závazkovým

ODDÍL 1: Smlouvy

vztahem. To je důvod, proč také tato učebnice přistupuje na méně přesnou terminologii, činíc tak jenom s důrazným upozorněním na všechny aspekty otázky. Smluvní právo je však právem praxe a denního života a právník by měl být vyzbrojen pro tuto praxi, i když doktrinálně je možno mít výhrady. Jsme si vědomi, že problém právního režimu smlouvy souvisí velmi úzce s otázkami interpretace. Určení režimu smlouvy a závazkového vztahu závisí na interpretaci smlouvy a rovněž na interpretaci zákona. Interpretace je však natolik samostatný problém, že mu věnujeme níže zvláštní výklad, a na tomto místě se pokusíme objasnit otázku právního režimu smlouvy a vztahu jí založeného. 207. Jestliže se jedná o obchodní smlouvu, bude na ni aplikovatelný především obchodní zákoník jako zvláštní kodex, vůči němuž se občanský zákoník uplatňuje jenom subsidiárně. Na tom nic nemění, jestliže v konkrétním případě půjde o smluvní typ upravený pouze v občanském zákoníku. Taková skutečnost může mít za následek jenom to, že kromě obecných ustanovení obchodního zákoníku (o právním jednání, obecně o závazcích apod.) bude nutno aplikovat i ustanovení o příslušném smluvním typu z občanského zákoníku (dnes toto pravidlo zřetelně formuluje § 261 odst. 6). Právní režim smluvního vztahu je však obsáhlejší a složitější, zahrnuje i další normy uspořádané do hierarchie použití. Tak zejména je třeba nezapomínat na prameny komunitárního práva, z nichž některé mají tzv. přímý účinek, a je nutno je aplikovat přednostně před národním právem, tedy i před oběma zákoníky. Platí to o některých ustanoveních Římské smlouvy a rovněž o nařízeních ES, ve výjimečných případech mohou mít přímý účinek i ustanovení směrnic. Režim smluvního vztahu spoluvytvářejí také obchodní zvyklosti, zásady, na nichž stojí obchodní zákoník, popř. i všeobecné podmínky, na něž smlouva odkáže. 208. Pro obchodní právo je charakteristický značný význam obchodních zvyklostí, který přesahuje význam zvyklostí v obecném občanském právu. Velmi jasně to formuloval již všeobecný obchodní zákoník: „Ve věcech obchodních použiti jest, pokud tento zákoník ustanovení nemá, obchodních obyčejů, a za jejich nedostatku všeobecného práva občanského.“ Občanský zákoník byl tedy aplikovatelný jenom v případě, že nebylo možno postupovat podle obchodních obyčejů. Současný § 1 našeho obchodního zákoníku pořadí aplikovatelnosti norem převrátil: „Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na

Zákon a prameny komunitárního práva

Obchodní zvyklosti a zásady, na kterých stojí obchodní zákoník

161

KAPITOLA III: Obecná ustanovení o obchodních závazcích

kterých spočívá tento zákon.“210 Občanský zákoník dostal přednost před obchodními zvyklostmi. Právní režim smlouvy a závazku tudíž obsahuje normy prýštící z různých pramenů, jež je nutno aplikovat společně, resp. postupně podle přesně určeného pořadí. Všechna aplikovatelná pravidla, ať už obecná, legislativně artikulovaná nebo zvyková, či individuální, formulovaná ve smlouvě příp. obecněji ve smluvních podmínkách, vytvářejí právní rámec smlouvy a vztahu z ní vzniklého, který tu nazýváme právním režimem. Je nutno vzít v úvahu citovaný § 1 obch. zák., tzn., kde zákoník neřeší určitou otázku a neřeší-li ji ani zákoník občanský nebo další předpisy obecného občanského práva, bude třeba použít obchodní zvyklosti a případně postavit řešení na zásadách, jimiž se řídí obchodní zákoník. Nevadí, jestliže zásady nejsou výslovně formulovány v zákoníku, je-li je možno vyvodit z kontextu právní úpravy. Takovou zásadou je např. zásada smluvní volnosti, neformálnosti, dobré víry, ochrany slabší smluvní strany, zákazu diskriminace a zneužití práva apod. Neznamená to, že by se nezbytně jednalo o principy odlišné od obecných principů soukromého práva. Ty se uplatní buď jakožto zásady podpírající vedle občanského také obchodní zákoník, nebo v rámci aplikace subsidiárních obecných občanskoprávních norem. Některé principy však odlišné jsou. Tak např. požadavek odborné péče, solidarita závazků nebo zásadně objektivní odpovědnost jsou charakteristické právě pro obchodní právo. Obchodní zvyklosti nejsou identické s obyčeji v právním smyslu. Nemají zpravidla všechny znaky obyčejů (opinio necessitatis a usus longaevus) a především nejsou pramenem práva. Jejich právní význam je odvozen od zákona. Jsou to pravidla, která se spontánně dodržují v obchodě bez ohledu na to, zda jsou sepsána nebo nikoli. Jejich sepsání je však neoficiální. Normy obchodních zvyklostí mohou být poměrně dosti proměnlivé v čase a jejich působení bývá v nejrůznějších směrech omezené. Uplatňují se na určitých trzích (např. v bankovnictví, v pojišťovnictví, v dopravě) vymezených předmětově i teritoriálně. Jen vzácně budou zcela obecné. Budou se vyskytovat zejména tam, kde se uzavírají smlouvy neupravené jako smluvní typy (např. v oblasti distribučních sítí). Mohou mít významné místo také na úsecích, které jsou z technologického hlediska nové, a legislativa na ně zatím nestačila reagovat. Na rozdíl od obyčejů se zvyklosti mohou 210

162

Zákonodárce se tu inspiroval zněním Vídeňské úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (vyhl. č. 160/1991 Sb.); její čl. 7 odst. 2 zní: „Otázky spadající do předmětu úpravy této Úmluvy, které v ní nejsou výslovně řešeny, se řeší podle obecných zásad, na nichž Úmluva spočívá, nebo, jestliže takové zásady chybějí, podle ustanovení právního řádu rozhodného podle ustanovení mezinárodního práva soukromého.“

ODDÍL 1: Smlouvy

rozvinout a relativně stabilizovat poměrně velmi rychle a pružně. V závislosti na omezenosti svého působení se mohou stýkat se zvyklostmi odvětví. 209. Ustanovení § 264 odst. 1 obch. zák. odkazuje na použití obchodních zvyklostí určitého odvětví, k nimž se má přihlížet, pokud nejsou v rozporu se zákonem nebo smlouvou. Toto ustanovení je obtížné vyložit v kontextu obchodního zákoníku. Kdyby mělo změnit pořadí aplikovatelnosti ve srovnání s obecným § 1 a předsunout zvyklosti odvětví dispozitivním normám obou kodexů, nelišilo by se od druhého odstavce, který stanoví pro takovou přednostní aplikovatelnost podmínku smluvního odkazu. Má-li však vyjádřit jenom aplikovatelnost zvyklostí po dispozitivních normách, je spíše zbytečné, neboť se kryje s § 1. 210. Článek 1:104 Principů evropského smluvního práva počítá s aplikací zvyklostí jednak v případě, kde se smluvní strany na ně odvolají, ale vedle toho stanoví vázanost stran zvyklostmi, které by „osoby nalézající se ve stejné situaci považovaly za všeobecně použitelné, ledaže by jejich aplikace byla nerozumná“. Kritérium „rozumnosti“ je v rámci Principů hojně užíváno. Můžeme je považovat za výzvu k hledání takového uspořádání vztahů, které je souladu se základními principy soukromého práva, které je jejich konkretizací. V čl. 1:302 Principů nalézáme dokonce vymezení pojmu. Podle něj má být za rozumné považováno to, co by osoby v dobré víře nalézající se ve stejné situaci jako smluvní strany považovaly za rozumné, přitom je třeba přihlížet zejména k povaze a účelu smlouvy, k okolnostem případu, ke zvyklostem a praxi dotčené profese nebo odvětví činnosti. Přestože definiční kruh je tu vcelku zřejmý, doplnění objektivních kritérií pro posouzení rozumnosti je určitou orientací. 211. Již v úvodním výkladu o závazcích a smlouvách bylo zmíněno, že uzavírání čistých smluvních typů nesmíšených s prvky dalších smluv a dohod je v praxi vzácné. Z toho plyne, že základní význam pro smluvní praxi má posouzení významu kombinace několika smluvních typů nebo kombinace s určitými klauzulemi či nepojmenovanými smlouvami. Je zajímavé, že texty jako PECL nebo principy UNIDROIT této otázce nevěnují pozornost. V našem obchodním zákoníku se otázky kombinace smluvních typů dotýká dispozitivní ustanovení § 275. Vyslovuje především zásadu, že v případě uzavření více smluv při tomtéž jednání nebo v jedné listině má být každá ze smluv posuzována samostatně. Tento princip je logicky nutný a musí tudíž platit, i když není explicitně zformulován zákonodárcem. Jinak bychom nebyli schopni určit aplikovatelná právní ustanovení. Aplikace ustanovení týkajících se jednoho smluvního typu na jiný zpravidla ani není možná s ohledem na rozdílnou povahu poskytovaných plnění.

Zvyklosti odvětví

Obchodní zvyklosti podle PECL

Kombinované smlouvy

163


Kombinované a závislé smlouvy

164

Zákonodárce narazil také na obtíž určení pojmu kombinované smlouvy. Kritérium, že jde o uzavření více smluv při tomtéž jednání nebo že je více smluv zahrnuto do jedné listiny, je třeba používat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Jedním jednáním jistě nebudeme rozumět jedinou schůzku, ale spíše souvislý a ucelený negociační proces. Podobně jednou listinou může být jednotný dokument, který je finalizační předchozí dlouhé výměny řady návrhů a protinávrhů. Dispozitivnost ustanovení znamená, že strany se mohou dohodnout na jiném režimu kombinované smlouvy nebo také na tom, že nejde o kombinovanou smlouvu, ale o smlouvy na sobě zcela nezávislé. Zákon sám o sobě termín kombinovaná smlouva nepoužívá. Stranám je v tomto směru ponechána plná autonomie vůle. Jestliže strany v souladu s § 275 odst. 1 uzavřou smlouvu, aniž myslí na její kombinovaný charakter, což bude v praxi časté, popř. si její složenou povahu vůbec neuvědomí, bude výsledný režim neoddělitelně spjat s interpretací uzavřené smlouvy. Přesto v okamžiku, kdy dospějeme k závěru, že jde o více smluv spojených jenom formálně, musíme užít zmíněného pravidla a každou ze smluv stranami dohodnutou posuzovat samostatně podle příslušných právních norem. Obchodní zákoník zavádí v souvislosti s kombinovanými smlouvami pojem vzájemné závislosti takto uzavřených smluv. Pro vzájemně závislé smlouvy odchylkou od obecného pravidla formuluje zvláštní úpravu. 212. Obchodní zákoník rozumí závislostí spjatost smluv co do jejich existence. Znamená to, že existence jedné z nich nemá hospodářský význam bez ostatních. Obchodní zákoník vymezuje pojem závislých smluv podle povahy nebo stranám známého účelu smluv. Nevylučuje to samozřejmě uvedení klauzule do textu smluv, že v konkrétním případě strany chtějí uzavřít smlouvy navzájem závislé. Taková klauzule bude jasně prokazovat vůli stran po spojení smluv vzájemnou závislostí – ať už ji budeme chápat jako subsumovatelnou pod kritérium povahy nebo účelu či jako zvláštní úpravu stran umožněnou dispozitivnosti celého ustanovení § 275. Dispozitivní pravidlo obsažené v cit. ustanovení obchodního zákoníku stanoví, že vznik každé závislé smlouvy je podmíněn vznikem ostatních závislých smluv, a naopak zánik jedné ze závislých smluv (přesněji řečeno závazkového vztahu jí založeného) jiným způsobem než splněním nebo způsobem splnění nahrazujícím, způsobuje zánik i ostatních závislých smluv (závazků). Popsané pravidlo předpokládá vzájemnou závislost celé skupiny smluv, aniž některou z nich staví do odlišného postavení než ostatní, aniž rozlišuje smlouvu hlavní a smlouvy vedlejší. Vzájemná podmíněnost vzniku také znamená, že buď vzniknou všechny takto závislé smlouvy v jeden okamžik, nebo nevznikne žádná z nich. Dispozitivnost

ODDÍL 1: Smlouvy

ovšem umožňuje jakékoli jiné řešení, strany mohou dohodnout samostatnost některých nebo všech smluv nebo mohou dohodnout, že některé důvody zániku závazku některých smluv nebudou mít za následek zánik některých dalších smluvních závazků nebo že neuzavření některé ze smluv nebrání uzavření ostatních apod. Určitě je vhodné výslovně dohodnout nezávislost rozhodčí smlouvy nebo smlouvy o příslušnosti, přestože doktrína převážně jejich autonomii předpokládá. Obchodní zákoník pamatuje i na situaci (§ 275 odst. 3), kde soubor závislých smluv bude jinak strukturován, takže jenom jedna nebo několik smluv závisí na jedné nebo několika smlouvách jiných. Půjde zpravidla o jednostranně závislé smlouvy, kde jedna smlouva závisí na jiné (hlavní, řídící), ale ta nezávisí na smlouvě vedlejší. Druhý odstavec se má v těchto případech použít obdobně. To je však obtížně interpretovatelné pravidlo, neboť bychom očekávali, že obdobnost použití dopadne jenom na ty smlouvy ze souboru, které jsou v poměru vzájemné závislosti. Výkladem bude třeba pravidlo pro jednostrannou závislost poopravit tak, že se podmínka uplatní jenom ve vztahu k závislé smlouvě, ale hlavní smlouva bude co do vzniku i zániku nepodmíněná. Půjde tedy spíše o přiměřené, než o obdobné použití druhého odstavce. 213. Obchodní zákoník obsahuje zvláštní ustanovení o závislých smlouvách v hlavě třetí části třetí, jejímž předmětem jsou závazkové vztahy v zahraničním obchodě. Ustanovení § 750 není dostatečně koordinováno s § 275. Závislost tu je vymezena nikoli spjatostí co do existence smluv, ale závislostí plnění z jedné smlouvy na plnění z druhé smlouvy. Také kritérium umožňující určit závislost není shodně vyjádřeno. Zákonodárce tu nemluví o povaze nebo účelu smluv, ale o okolnostech uzavření smluv, jsou-li stranám známy. Dispozice § 750 konstruuje vyvratitelnou právní domněnku, že plnění z vedlejší smlouvy tvoří odkládací podmínku účinnosti smlouvy hlavní. Má-li být nebo je-li z hlavni smlouvy plněno předem, má nesplnění vedlejší smlouvy povahu podmínky rozvazovací. Formulace obou ustanovení prozrazuje spěch při redakci kodexu. Obecný § 275 totiž v podstatě vyjadřuje rovněž odkládací a rozvazovací podmínku uzavírání a trvání závislých smluv. Řešení v obou ustanoveních je tedy v podstatě shodné, přestože předmět shodný není a formulačně se značně liší. Obecné ustanovení nepoužívá pojmu hlavní a vedlejší smlouvy, přestože z povahy věci je velmi pravděpodobné, že ve většině případů bude takové rozlišení možné. 214. Ustanovení § 751 až 755 je speciální úpravou jednoho případu závislých smluv, totiž obchodu, kde se dodávky zboží mají uskutečnit mezi účastníky se sídlem v různých státech, ale placení kupní ceny má

Závislé smlouvy v zahraničním obchodě

Vícestranné výměnné obchody

165


PECL

Pojem interpretace smlouvy

proběhnout jenom mezi účastníky se sídlem v jednom státě. Zčásti se jedná o odkazovací normu – na smlouvu kupní a smlouvu ve prospěch třetího. Je tu však formulováno také několik omezujících pravidel o ručení, splnění a odstoupení od smlouvy. 215. Principy smluvního práva neobsahují podrobnější řešení problematiky kombinovaných a závislých smluv. Komentář zmiňuje problematiku skupin smluv v souvislosti s interpretačním pravidlem uvedeným v čl. 5.105 a stanovícím, že: „Smluvní klauzule se vykládají ve smyslu, jaký vyplývá z kontextu celé smlouvy.“ Autoři v komentáři jdou nad rámec textu, když říkají, že cit. článek může být použit pro „smluvní soubory“. Jako příklad uvádějí vztahy spjaté s rámcovými smlouvami. Základní smlouva a prováděcí smlouvy mají být podle autorů komentáře chápány jako jeden celek.211 Problematika kombinovaných a závislých smluv je v praxi natolik běžná, že nedostatek úpravy v PECL můžeme považovat za mezeru. b) Interpretace smlouvy 216. Abychom byli schopni odpovědět na otázku, které právní normy mají být aplikovány na konkrétní smluvní vztah, musíme dospět k jistotě o obsahu smlouvy. Nezaujmeme-li krajní stanovisko, podle kterého skutečná vůle stran nemá naprosto žádný význam, a význam má jenom to, co bylo projeveno, budeme usilovat o to, aby z interpretace vyplynulo, jaká byla vůle stran vyjádřená ve smlouvě, co strany chtěly, na čem se dohodly. Tohoto cíle je možno dosáhnout tzv. interpretací neboli výkladem smlouvy. Problém spočívá v tom, že vůle stran je vnitřní duševní stav, jejž není možno žádným způsobem přímo prokázat, a který je možno zjišťovat jenom podle jeho vnějších projevů, ať už výslovných nebo jakýchkoli jiných. Smluvní dohodu přitom není možno nahradit pozdějším vývojem stanovisek stran, protože tato stanoviska mohou být divergentní a nemusejí být identická se stanovisky, která byla základem konsensu stran. Interpretace smlouvy je o to obtížnější, že se provádí vždy až později, někdy dosti dlouho po uzavření smlouvy. Pro závěry o obsahu závazku je však relevantní jenom vůle, jaká obě strany ve srozumění vedla v okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena. V případě později vzniklého sporu strany mívají vůli již změněnou, poznamenanou dalšími událostmi, rozpory apod., a jejich tvrzení mnohdy nejsou souladu se společným záměrem v době uzavření smlouvy. Je 211

166

LANDO, O., ROUHETTE, G. a kol. Principes de droit européen du contra. Paris : Société de législation comparée, 2003, s. 256.

ODDÍL 1: Smlouvy

na soudci, aby vyložil smlouvu způsobem, který co nejpřesněji odpovídá tomu, co při uzavření smlouvy strany skutečně chtěly. Došlo-li později k dalšímu konsensu o změně závazku, je třeba také zjistit existenci právně relevantních skutečností. Jedinou zákonnou cestou k právní reflexi dalšího vývoje totiž je dosažení dohody o změně závazku. Není však možno změny dosáhnout výkladem (zkreslením) původní smlouvy. Cílem výkladu (interpretace) není modifikovat původní vůli stran. Interpretací smlouvy rozumíme jenom určení jejího obsahu. Základní pojetí interpretace smlouvy má řadu společných rysů s principy interpretace zákona. Povaha interpretačního pravidla formulovaného zákonodárcem je bezesporu zajímavá. Nejedná se totiž o běžné pravidlo chování, jaké si představujeme pod pojmem právní normy. Interpretační pravidlo ovlivňuje naše hodnocení interpretované normy nebo smlouvy, z tohoto hlediska se stává součástí všech interpretovaných pravidel. Nutno si totiž uvědomit, že právní norma a stejně tak povinnost vyplývající z právního úkonu jsou nehmotné imperativy netotožné s výslovnou formulací textu zákona nebo smlouvy. Jestliže je tedy zákonem uloženo určitým způsobem explicitní zhmotnění pravidla (povinnosti) hodnotit, chápat, jedná se o obecný doplněk všech takovýchto vyjádření pravidel. 217. Již směrnice o ochraně spotřebitele formulovaly některé interpretační principy. Tak např. směrnice o zneužívajících klauzulích č. 93/13/ /ES v čl. 4 ukládá, aby byl zneužívající charakter smluvního ustanovení hodnocen s přihlédnutím k „povaze výrobků nebo služeb, které jsou předmětem smlouvy, a ve vztahu ke všem okolnostem uzavření této smlouvy nebo i jiné smlouvy, na níž vykládaná smlouva závisí, a to k okamžiku uzavření smlouvy“. Principy evropského smluvního práva (PECL), jež mimo jiné čerpají i ze směrnic na ochranu spotřebitele, věnují interpretaci smlouvy značnou pozornost, což se odráží i v jejich systému. Je jí věnována celá hlava (pátá), která obsahuje pouhých sedm článků, jež však jsou mimořádně důležité. Také obchodní zákoník obsahuje interpretační ustanovení a obsahoval je i všeobecný obchodní zákoník. Základním interpretačním ustanovením současného obchodního zákoníku je § 266. Principy UNIDROIT věnují interpretaci čtvrtou hlavu (osm článků). V dalším textu budeme k těmto principům přihlížet. 218. Pro interpretaci smluv mají význam i další ustanovení obchodního zákoníku. Je možno poukázat zejména na § 265 obch. zák., podle kterého nepožívá právní ochrany výkon práva, který je v rozporu se zásadami

Komunitární úprava interpretačních pravidel, UNIDROIT a české právo

Zákaz zneužití práva

167


Doplňující interpretace, implicitní závazky

poctivého obchodního styku. Výkonem práva je bezpochyby i kontraktace a zneužitím práva může být jak chování v rámci procesu uzavírání smlouvy, tak při formulaci smluvního textu. Zákaz zneužití práva proto může mít velký význam při interpretaci smlouvy, protože zneužívající klauzule – bez ohledu na to, zda jsou speciálně upraveny nebo ne – jsou pro rozpor se zákonem neplatné. S ohledem na speciální úpravu neplatnosti v § 267 odst. 1 obch. zák. však může být neplatnost jenom relativní, jestliže by šlo o důvod na ochranu jedné smluvní strany. Podobný význam pro smlouvy uzavírané na úseku práva obchodních společností má § 56a odst. 2, které zakazuje jakákoli jednání, jejichž cílem je některého ze společníků zneužívajícím způsobem znevýhodnit. 219. Jestliže ve smlouvě chybí úprava určité otázky, bude třeba provést interpretaci doplňující (complétive, erganzande Auslegung).212 Principy evropského smluvního práva (PECL) v této souvislosti mluví o implicitních závazcích (čl. 6:102). Implicitní závazky mohou podle tohoto ustanovení vyplynout z úmyslu stran, povahy a účelu smlouvy a z dobré víry. Implicitními závazky tedy nerozumíme povinnosti vyplývající z dispozitivních ustanovení zákona, které často také nejsou zahrnuty ve vůli stran směřující k založení závazku, ale ty povinnosti, které jsou nezbytným doplňkem spojeným s jejich záměrem, i když tento doplněk není formalizován ve smluvním dokumentu. Jejich zdrojem je tedy vůle stran. Komentář podotýká, že většina národních práv implicitní klauzule považuje za samozřejmé, některé právní řády je však nepřipouštějí.213 Návrh SRR úpravu implicitních klauzulí dále rozvinul. Konstrukce je taková, že v případě, kde strany nepředvídaly určitou situaci a je nutné otázku řešit, může soud doplnit implicitní smluvní klauzuli. Je přitom povinen přihlédnout k povaze a cíli smlouvy, k okolnostem jejího uzavření a k požadavkům dobré víry. Takto doplněné klauzule mají v nejvyšší možné míře být takové, aby vyvolaly účinky, na nichž by se strany pravděpodobně shodly, kdyby předvídaly takovou otázku. Ustanovení není možno použít, jestliže strany záměrně opomenuly řešit tuto otázku (čl. II.-9:101 odst. 2 až 4). Oproti PECL, které pouze konstatují, že smlouva implicitní klauzule může obsahovat, návrh SRR je připouští vlastně implicite tím, že dává soudci možnost, aby takové klauzule (existující jenom nevýslovně) artikuloval. Je tu tedy zakotveno jakési autoritativní interpretační právo soudce, jež strany mohou svou dohodou vyloučit. 212 213

168

Tamtéž, s. 247. LANDO, O., ROUHETTE, G. a kol. Principes de droit européen du contra. Paris : Société de législation comparée, 2003, s. 263.

ODDÍL 1: Smlouvy

Také principy UNIDROIT upravují implicitní povinnosti v čl. 4.8. Jestliže strany opomenou dohodnout klauzuli, která je důležitá pro určení práv a povinností stran, má být doplněna s přihlédnutím k úmyslu stran, povaze a cíli smlouvy, dobré víře a k tomu, co je rozumné. Obchodní zákoník takové pravidlo neobsahuje a bylo by proto nutno postupovat podle § 269 (byl-li dostatečně určen předmět závazku), a v případě kladného závěru o uzavření smlouvy se řídit níže popsanými interpretačními pravidly. Znamená to, že případné doplnění opomenutého ujednání na základě interpretace je představitelné i bez výslovného zakotvení pravidla. 220. Při interpretaci smlouvy vzniká otázka vztahu vnitřní vůle stran a projevu této vůle navenek. Vůli přitom omezujeme zásadně jenom na chtěné následky hospodářské, není nezbytné shledat i existenci vůle po vyvolání právních následků. Přikláníme se tak k pojetí právního úkonu, které chtění právních následků do jeho pojmu nezahrnuje.214 Právní následky nastávají na základě práva v objektivním smyslu a v závislosti na chtění směřujícím k dosažení hospodářského cíle stran (kauzy). Jde o to, zda při interpretaci přiznáme primát prvému či druhému prvku. Dotýkáme se tu nikoli nového doktrinálního sporu mezi tzv. teorií vůle a teorií projevu.215

Poměr vůle a projevu (metoda subjektivní a objektivní), pojem právního úkonu

Přestože životu je zřetelně bližší zmíněné rozšíření pojmu právního úkonu, které je méně náročné na předvídání a chtění právních následků projevu vůle, česká učebnice občanského práva setrvává zřejmě na úzkém vymezení, aniž je však blíže podporuje nějakými argumenty. Podle zmíněné učebnice jsou pojmové znaky právního úkonu formulovány v souladu s § 34 obch. zák. tak, že jde o „projevy vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku (zrušení) práv a povinností nebo ke způsobení jiných právních následků“.216 Směřování k vyvolání právních následků je možno vázat k vůli nebo k projevu a bylo by možno snad i tvrdit, že ono směřování může být pouze objektivním důsledkem směřování k hospodářskému cíli. Zdá se však, že původní záměr autora formulace byl jiný. Nutno však dát za pravdu E. Svobodovi oponujícímu klasické teorii Savignyho považující „směřování úmyslu stran k uskutečnění právních důsledků za podstatný znak, jímž se jednání právní

214

215

216

Definice právního úkonu v § 34 obch. zák. otevírá prostor pro diskusi uvedeného obsahu: „Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.“ Srov. v české odborné literatuře zejména SVOBODA, E. Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem. Praha : nákladem vlastním, 1911. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. I. díl. Praha : ASPI, 2002, s. 114.

169

KAPITOLA III: Obecná ustanovení o obchodních závazcích od ostatní činnosti lidské odlišuje“, když píše: „Jako v mnoha podobných případech, objevuje se i při této zdánlivě bezvadné nauce nesnáz teprve, když dále dle ní jednati lidem skutečným, na místě abychom dedukovali dále z činů lidí konstruovaných. Jak zodpovídáme otázku, je-li možno chtíti onen druhý, k dosažení abstraktního důsledku právního směřující úmysl od prostého člověka? Jak zjistíme, byl-li při konkrétním jednání úmysl takový čili nic? S jakým výrazem budou hleděti na soudce občané, kteří jsou ve sporu ze smlouvy nájemní, otáže-li se jich nejprve: „měli jste při smlouvě úmysl, směřující k důsledkům právním?“ Co si počne soudce, odpovědí-li mu oba soupeřové, že nevědí, co to vůbec jest, anebo dokonce, že úmyslu takového dosud nikdy neměli?“217 Již na konci 19. století bylo tedy pojetí vyžadující zahrnutí právních následků do vůle jednajícího považováno za přežitek právnické scholastiky. Právní následky spojené s právním jednáním předvídá objektivní právo nezávisle na vůli stran, a je to tedy jenom objektivní právo, které s projevem vůle směřujícím k dosažení určitého hospodářského cíle spojuje právní následky, aniž by bylo nezbytné pokrýt je rovněž subjektivním chtěním stran. Dalším prvkem, který může vstoupit do diskuse, je návrh SRR, který definuje smlouvu jako dohodu, která „zakládá nebo směřuje k založení právně závazného vztahu nebo která směřuje k vyvolání jiného právního následku“ (čl. II.-1:101). Formulace „zakládá nebo směřuje k založení…“ může být chápána tak, že k právnímu následku dochází, aniž je stranami explicitně uvědoměn. Na rozdíl od toho pro jednostranný úkon se vyžaduje k tomu, aby z něj vznikly právní následky, aby jeho autor „měl úmysl být právně vázán nebo dosáhnout příslušného právního následku“ (čl. II.-4:301). K tomu přistupuje podmínka určitosti aktu a jeho doručení adresátovi nebo zveřejnění, jedná-li se o úkon adresovaný veřejnosti. Podle tohoto textu je definice smlouvy odlišná (širší) z hlediska požadavků na obsah vůle stran než definice jednostranného úkonu, z něhož má vzniknout pro jeho autora závazek.

Projevem vůle rozumím chování, jehož cílem je učinit obsah vůle navenek seznatelným. Není to jakékoli chování právního subjektu, i když by z chování byla vůle poznatelná, ale jenom takové chování, které vůli záměrně deklaruje, chování zahrnující vůli projevit vůli. Text smlouvy nemusí vyjádřit přesně, co strany chtěly vyjádřit. To, co bylo vyjádřeno, je objektivní a dáme-li projevu přednost, dosahujeme vyššího stupně právní jistoty. Na druhé straně smlouva je výrazem chtění stran a měla by odpovídat jejich společné vůli. Ta je však subjektivní a nezávisle na projevu obtížně prokazatelná. Přednost subjektivního prvku proto snižuje míru 217

170

SVOBODA, E. Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem. Praha : nákladem vlastním, 1911, s. 47.

ODDÍL 1: Smlouvy

právní jistoty, ale na druhé straně snižuje riziko, že obsahem vztahu bude něco, co jedna nebo dokonce obě strany nechtěly. V doktríně se můžeme setkat s různými stanovisky k této otázce a naše legislativa je do jisté míry rozporná. Jestliže dáváme přednost vůli stran, mluví se o subjektivní metodě interpretace. Přednost projevu naopak znamená použití metody objektivní. I teorie projevu však považuje za nutné brát v úvahu vůli v něm projevenou a zejména okolnosti související, avšak jenom potud, pokud byly známy druhé straně. Současná stanoviska zpravidla razí kombinaci subjektivní a objektivní metody. Ve skutečnosti jde tedy o správné vyvážení obou prvků – objektivního i subjektivního. 221. Prvý odstavec § 266 obch. zák. vyjadřuje prvořadý význam vůle jednajících takto: „Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.“ Hranicí subjektivního prvku tu je vědomost druhé strany nebo alespoň její předpoklad. Porovnáme-li tento zákonný text,218 který nezmiňuje otázku možného konfliktu mezi textem smlouvy a vůlí stran, ale implicite v něm je skryta přednost zjištěného obsahu vůle před jakýmkoli textem, s nejnovějším zněním PECL, zjistíme, že v čl. 5:101 vyjadřují přednost vůle před projevem jednoznačněji a explicitně: „Smlouva se vykládá podle společného úmyslu stran, i kdyby se tento výklad odchýlil od textu.“219 Shodnou dikci přebírá návrh SRR (čl. II.-8:101). Vzhledem k tomu, že je použit výraz „společný úmysl“, je v něm vyjádřena vědomost druhé strany. Je zajímavé, že tato formulace má blíž k všeobecnému obchodnímu zákoníku než náš současný obchodní zákoník. Článek 278 všeobecného obchodního zákoníku (1863) zněl: „Při posuzování a výkladu obchodních jednání jest na soudci, aby vypátral vůli kontrahentů a nelpěl na doslovném smyslu výrazu.“ Oba texty tedy staví na převaze subjektivní metody výkladu. Také principy UNIDROIT v čl. 4.1. stanoví: „Smlouva se vykládá podle společného úmyslu stran.“ V čl. 4.2. k tomu zákonodárce dodává: „Prohlášení a chování jedné strany se vykládá podle úmyslu jeho autora, jestliže druhá strana znala nebo nemohla neznat tento úmysl.“ Vidíme, že § 266 obch. zák. bezprostředně navazuje na principy UNIDROIT. 222. Závažné je, že náš občanský zákoník, jak již bylo výše zmíněno, převrací princip formulovaný v obchodním zákoníku a uvedených

218

219

Který je inspirován čl. 8 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: „(1) Pro účely této Úmluvy prohlášení nebo jiné chování strany se vykládají podle jejího úmyslu, jestliže druhé straně byl tento úmysl znám nebo jí nemohl být neznám.“ Tamtéž, s. 247.

Základní princip interpretace v legislativním vyjádření

Interpretace podle občanského zákoníku

171


pramenech jemu blízkých silnějším příklonem k teorii projevu. Jeho § 35 odst. 2 zní: „Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.“ Konečným a rozhodujícím kritériem tedy podle citovaného dovětku je jazykový projev, jde o metodu více inklinující k objektivnímu principu. Takovýto rozpor mezi kodexy musíme překlenout výkladem zabezpečujícím koherenci práva. Historické důvody mohou nejednotnou koncepci objasnit, nikoli ospravedlnit. Současná doktrína má v tomto směru dluh. Obecný zákoník občanský (1811) v § 6 stanovil: „Zákonu při používání nesmí býti dáván jinaký smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova.“ Přestože se v tomto případě nejedná o úpravu interpretace smlouvy, ale o interpretaci zákona, vidíme v citované formulaci také spíše prioritu zákonodárcovy vůle. Znění PECL, návrhu SRR a rovněž principů UNIDROIT, které mohou sloužit za ukazatele současného stavu právního i doktrinálního vývoje na mezinárodní úrovni respektující široké srovnání jednotlivých národních práv, ukazují, že obchodní zákoník přesněji odpovídá těmto proudům. K objasnění obou myšlenkových směrů může možná dobře přispět krátká citace z Komentáře k § 869 obecného občanského zákoníku: Romantická civilistika německá (Savigny) byla silně tímto metafyzickým problémem vůle ovlivňována, a proto vypracovala tzv. „Willenstheorie“ plnou fikcí a rozporů. Naši civilistiku nemusí tyto problémy zajímat, poněvadž náš obecný občanský zákoník stojí na stanovisku projevu vůle pod hlediskem poctivého obchodu. Tím zachycena je smlouva lépe než v německém občanském zákoníku a není zapotřebí celých pojmových souhvězdí jako na poli německé civilistiky. To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy, a jen obsah smlouvy je obsahem této právní normy, jen obsah smlouvy je účasten právní moci. Naše soudní praxe o tom nikdy nepochybovala a držela se správné zásady.“220 Citace ukazuje na Sedláčkovo velmi radikální a vyostřené pojetí teorie projevu, které jde daleko za rozumné a uměřené stanovisko E. Svobody. Bezpochyby vliv tohoto pojetí nezmizel ani v našem současném občanském zákoníku.

Citované rozhodné stanovisko J. Sedláčka lze tedy chápat jako vzdálenější základ preference projevu před vůlí, jak je vyjadřuje i náš současný 220

172

Srov. ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k čs. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. 4. díl. Praha, s. 78.

ODDÍL 1: Smlouvy

občanský zákoník. Zdá se však, že vývoj práva v západních zemích se ubíral jinou cestou, podstatně bližší vyváženému pojetí E. Svobody, přestože i tento autor byl rozhodným odpůrcem teorie vůle. Smíšené využití prvků subjektivních i objektivních odmítající obě krajnosti dnes převládá a odráží se i v našem obchodním zákoníku. Vliv ochrany spotřebitele zřejmě orientuje vývoj spíše k převaze subjektivního prvku a k respektování takových vlivů, jako je nepozornost, nezkušenost, neznalost, komplikovanost textu, velikost písma apod. Komentář k PECL konstatuje, že inspirací bylo srovnání práva členských států, z nichž většina kombinuje metodu subjektivní a objektivní.221 V našich současných kodifikacích se setkáváme se stopou jejich rozdílných myšlenkových a historických zdrojů, jejímž důsledkem je určitá rozpornost, která se poměrně ostře odráží ve formulaci občanského zákoníku. 223. Hlavním interpretačním ustanovením obchodního zákoníku je již zmíněný § 266. Jde o jedno z dosud nenovelizovaných ustanovení. Prvý odstavec (viz výše) vyjadřuje prvořadý význam vůle stran za předpokladu, že se nejedná o vůli pouze jedné strany, o níž by druhá strana nevěděla. Jde-li o vůli oběma stranám známou a víme-li současně, že bylo dosaženo konsensu, pak má tato souladná vůle přednost, jestliže její vyjádření je nepřesné nebo dokonce kontradiktorní. Nemůže se tedy jednat jenom o vnitřní vůli, která se navenek nijak neprojevila, jejíž obsah popisuje jedna strana, není-li prokázáno, že druhé straně byl obsah vůle znám. Ve formulaci převzaté z Vídeňské úmluvy jsou vyváženy subjektivní i objektivní prvky přístupu k interpretaci projevu vůle. 224. Formulace PECL (čl. 5:101) a návrhu SRR potvrzuje úvahy výše uvedené. Vyjádření přednosti projevené a stranám známé vůle před projevem, tedy vyjádřením, jež nemusí dostatečně přesně odpovídat obsahu vůle, je z citace výše uvedené zřetelně patrné. Citace také potvrzuje popsaný výklad našeho § 266 odst. 1 obch. zák.. Kritérium vědomosti druhé strany je obsaženo ve výrazu „společný úmysl“, a tím je obroušena hrana přílišné subjektivnosti. Pojem společného úmyslu se vyskytuje rovněž v principech UNIDROIT (čl. 4.1.). Přednost před projevem je explicitně vyjádřena. Také komentář k PECL výslovně potvrzuje, že soudce musí dát přednost společnému úmyslu stran před textem smlouvy. To znamená, že „v případě rozporu mezi písemností a společným úmyslem stran jasně prokázaným má tento úmysl přednost“. Tak jestliže je akt jednoznačně kvalifikován jako půjčka, zatímco obsah ukazuje, že se ve skutečnosti 221

LANDO, O., ROUHETTE, G. a kol. Principes de droit européen du contra. Paris : Société de législation comparée, 2003, s. 248.

Obchodní zákoník a vyvážení objektivního a subjektivního přístupu k interpretaci

PECL, SRR

173


Objektivní metoda podle obchodního zákoníku, PECL a návrhu SRR

174

jedná o nájem, soudce se nesmí držet názvu.222 Vidíme, že autoři komentáře se tu přímo dotýkají zmíněného problému kvalifikace smluvního typu. Přestože uvedená formulace se může zdát příliš omezená a obtížně použitelná pro projevy vůle jenom jedné strany, má být její použitelnost dostatečně široká a podle čl. 1:107 se má výslovně vztahovat také k jednostranným projevům. Návrh SRR pokročil oproti PECL a obsahuje navíc dvě zvláštní ustanovení o výkladu jiných úkonů než smluv (II.-8:201). Je tu vysloveno pravidlo, že jednostranný právní úkon musí být vykládán tak, jak mohl být rozumně pochopen adresátem. Tato odchylka je užitečná, protože u jednostranného úkonu přirozeně nelze mluvit o „společné vůli“. Je tu dále stanoveno i to, že pokud adresát v době obdržení úkonu znal nebo mohl znát záměr autora úkonu, je třeba úkon vykládat v souladu s tímto úmyslem. V následujícím odstavci čl. 5:101 PECL (II.-8:101 odst. 2 návrhu SRR) na rozdíl od našeho obchodního zákoníku stanoví ještě jedno „mezipravidlo“ pro situaci, kde „je prokázáno, že jedna ze stran chápala smlouvu určitým zvláštním způsobem a že při uzavření smlouvy druhá strana nemohla nevědět o úmyslu prvé strany“. V tomto případě je nutno vyložit smlouvu podle úmyslu prvé strany. V popsaném pravidle bychom mohli spatřovat ještě silnější stopu našimi komentátory obecného občanského zákoníku kritizované německé teorie vůle (Willenstheorie), neboť zde už by se mohlo jednat o obsah vůle jenom tvrzený jednou stranou, kde vědomí druhé strany je jenom nepřímo dedukováno z určitých okolností. Protože však vědomí kohokoli a vůle kohokoli je nutně a vždy dedukována jenom nepřímo, je možno také naopak říci, že požadavek nezbytné vědomosti druhé strany, jenž nutně musí být prokázán objektivně, příklon k volní teorii zmírňuje. Protože náš obchodní zákoník neobsahuje uvedené pravidlo, bylo by tu nutno postupovat podle § 266 odst. 1, tzn. v rámci důkazu úmyslu známého druhé straně. Obě tato pravidla spočívají v užití tzv. objektivní metody. 225. Citovaný druhý odstavec § 266 obch. zák. ukládá: „V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.“ Objektivizace kritéria je zřejmá. V této situaci již nezkoumáme, co strany chtěly a o čem druhá strana věděla či nevěděla, ale uvažujeme, jak by takovýto projev chápala osoba ve stejném postavení jako druhá smluvní strana. Provádíme tedy operaci objektivního 222

Tamtéž, s. 248.

ODDÍL 1: Smlouvy

zhodnocení situace a vyvození užitečných pravidel pro dosažení cíle smlouvy. Někteří autoři považují tuto operaci za presumpci.223 V návaznosti na Vídeňskou úmluvu však je formulace § 266 odst. 2 obch. zák. orientována k projevu vůle jedné strany, nikoli k projevu společnému, jako je tomu v PECL, jež se důsledněji drží předmětu úpravy, tedy výkladu smluv. Článek 5:101 PECL formuluje objektivní kritérium takto: „…smlouvě má být dán smysl, jaký by jí daly rozumné osoby mající stejné vlastnosti jako smluvní strany za stejných okolností.“224 Také zde se však uplatní čl. 1:107 o rozšíření použitelnosti i na jednostranné projevy, jak o tom byla zmínka výše. Článek II.-8:101 odst. 3 návrhu SRR formulaci PECL ještě poněkud rozvinul a zpřesnil. Článek 4.1. principů UNIDROIT v odstavci druhém obdobně stanoví: „Není-li možno zjistit společný úmysl stran, interpretuje se smlouva podle smyslu, který by jí dala rozumná osoba s obdobnými vlastnostmi uvedená do stejné situace“. 226. Kromě řešení otázky priority subjektivního či objektivního kritéria interpretace volních projevů jsou upravena i další pravidla, podle nichž by interpretace měla probíhat. V různých zákonodárných a obdobných textech mezinárodněprávního i národního charakteru plní funkci objektivního korektivu vzhledem k problematickému kritériu vůle tzv. příslušné okolnosti. V našem obchodním zákoníku jde o třetí odstavec § 266 obch. zák., který navazuje na čl. 8 odst. 3 Vídeňské úmluvy. Při výkladu podle dalších zákonných ustanovení se má přihlížet „ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí“. PECL v čl. 5:102 pod rubrikou „Příslušné okolnosti“ také vypočítávají, k čemu je třeba přihlížet, a stejně tak principy UNIDROIT v čl. 4.3. a návrh SRR v čl. II.-8:102. 223

224

SVOBODA, E. Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem. Praha : nákladem vlastním, 1911. Toto znění připomíná Vídeňskou úmluvu (vyhl. č. 160/1991 Sb.) v jejím čl. 8 odst. 2: „Nepoužije-li se ustanovení předchozího odstavce, vykládají se prohlášení nebo jiné chování strany podle významu, který by jim přikládala za týchž okolností rozumná osoba v tomtéž postavení jako druhá strana.“ Citovaný text se však pokouší ještě o silnější objektivizaci poukazem na druhou stranu, tzn. na stanovisko někoho, jehož hospodářské zájmy jsou odlišné od zájmů strany projevující vůli. PECL naopak omezují formulaci jenom na smlouvu, která je projevem obou stran, a při výkladu tedy nejsou rozlišeny projevy podle stran.

Pomocná kritéria interpretace, příslušné okolnosti

175


Příslušné okolnosti podle PECL a SRR

Vyjmenování kritérií v obchodním zákoníku znamená přiznání právního významu jednání o uzavření smlouvy, praxi vyvinuvší se mezi stranami a následnému chování stran. Ačkoli se jedná o obecné ustanovení dopadající nejenom na smlouvy, je zřejmé i z jeho formulace, že je aplikovatelné právě na smlouvy, a že je převzato z úmluvy týkající se smluv. Přestože komentář k PECL tu mluví o „fiktivním úmyslu“,225 je přesnější spíše považovat toto hodnocení za presumptivní, protože nejenom že není vyloučeno, že konkrétní záměry stran se ubíraly cestami předpokládanými vykládajícím, ale dokonce to je pravděpodobné a žádoucí. Pojem „praxe, kterou strany mezi sebou zavedly“ je použit v obchodním zákoníku na více místech. Bylo již řečeno, že je třeba tento pojem odlišit od obchodních zvyklostí. Praxí zavedenou mezi stranami budeme rozumět pravidla individuální povahy z hlediska subjektů (tedy platící jenom mezi konkrétními určenými osobami), avšak obecná z hlediska vztahů mezi nimi, z hlediska předmětu, jehož se týkají. Budou to tedy určité spontánně dodržované postupy a způsoby chování stabilizované v průběhu déle trvajících obchodních kontaktů mezi určitými partnery. Tato pravidla obvykle nebudou výslovně formulována ve smlouvách, budou se dodržovat na základě zkušeností a vzájemné důvěry. Obchodní zákoník (stejně jako ostatní texty, jimiž se zde zabýváme) jim v některých případech přikládá i právní význam. Podle § 266 obch. zák. mají sloužit jako interpretační pomůcka. Takovouto povahu může mít např. ustálený systém uzavírání smluv, účtování, placení, přejímání, uplatňování práv z odpovědnosti apod. Posledním kritériem zmíněným v obchodním zákoníku a uváděným rovněž ve Vídeňské úmluvě je následné chování stran. Bylo výše řečeno, že jednou z hlavních obtíží interpretace jsou následné změny vůle smluvních stran, k nimž dojde po uzavření smlouvy a které mohou vést ke snaze zkreslit obsah původního konsensu. Následné chování stran má interpretační roli v tom smyslu, že by z něj mělo být vyvoditelné, jaké byly ony původní záměry a popř. jakým způsobem se dále vyvíjely. 227. Také Principy evropského práva upravují podrobněji, co se má rozumět okolnostmi, jež je třeba brát v úvahu při výkladu smlouvy. Ustanovení čl. 5:102 a stejně tak cit. čl. II.-8:102 návrhu SRR vypočítává sedm skupin okolností. Jsou jimi okolnosti uzavření smlouvy včetně předsmluvních jednání, chování stran včetně chování po uzavření smlouvy, povaha a cíl smlouvy, interpretace, kterou již strany daly podobným klauzulím, 225

176

LANDO, O., ROUHETTE, G. a kol. Principes de droit européen du contrat. Paris : Société de législation comparée, 2003, s. 249.

ODDÍL 1: Smlouvy

a praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, dále smysl, jenž se obvykle přikládá termínům a výrazům v příslušné oblasti činnosti a interpretaci obdobných klauzulí v minulosti. Poslední dvě položky výčtu tvoří zvyklosti a požadavky dobré víry. Principy UNIDROIT dávají prakticky shodný výčet okolností, k nimž je třeba přihlížet. Rozdíl je jenom v tom, že PECL a návrh SRR doplňují kritérium předchozí interpretace provedené stranami a přihlédnutí k principu dobré víry.

Srovnání s naším zákoníkem ukazuje, že tu je navíc zmíněna povaha a cíl smlouvy předchozí interpretace a obvyklý smysl termínů a klauzulí v příslušném oboru činnosti. Zvyklosti a princip dobré víry je možno u nás vyvodit z § 1 a § 264 obch. zák. a z § 35 obč. zákl. Obě (popř. všechny tři) úpravy jsou tedy navzájem dobře slučitelné a vyznačují se myšlenkovou jednotou.226 Osnova nového občanského zákoníku překvapivě neupravuje v souvislosti s uzavíráním smluv jejich interpretaci. 228. Výklad o pojmu individuálně neprojednaných klauzulích byl podán výše (bod 196). Náš obchodní zákoník obsahuje ještě jedno pravidlo, které nalezneme v PECL i v principech UNIDROIT, a to výklad k tíži strany, která výraz dovolující různý výklad poprvé použila (§ 266 odst. 4). PECL však toto pravidlo formulují odlišně v závislosti na individuálním projednání příslušné smluvní klauzule. Principy UNIDROIT obsahují také pravidlo contra proferentem, ani zde však není vázáno na individuální projednání klauzulí; čl. 4.7. ukládá obecně vykládat klauzule v neprospěch toho, kdo je použil. PECL (čl. 5:103) stanoví, že v pochybnostech se mají klauzule, jež nebyly předmětem individuálního projednání (srov. výše podaný výklad), vykládat v neprospěch toho, kdo je použil (Contra Proferentem Rule, Regle contra proferentem). Druhé pravidlo PECL (5:104) zakotvuje obecnou přednost klauzulí, jež byly individuálně projednány, před těmi, jež takto projednány nebyly (Preference to Negotiated Terms, Preference aux clauses négociées). Vídeňská úmluva tato pravidla neformuluje. 229. Smluvní klauzule mají být vykládány tak, že každé z nich bude dán význam, jaký vyplývá ze smlouvy jako celku. Negativně je možno toto interpretační pravidlo vyjádřit i tak, že žádné smluvní ustanovení nemá být vykládáno izolovaně, vytrženě z kontextu smlouvy jako celku. Totéž

226

Komentář k Principům uvádí příklady práv členských států, které rovněž upravují okolnosti, k nimž je třeba při výkladu přihlížet – srov. cit. dílo, s. 253.

Individuálně neprojednané klauzule a výklad k tíži strany, jež výraz použila (contra proferentem)

Princip koherence smlouvy

177


Efektivní interpretace

Jazykové rozdíly

Sídlo, místo podnikání nebo závodu

Návrh nového občanského zákoníku

platí pro soubory smluv, např. pro rámcové smlouvy a smlouvy prováděcí. Komentář k čl. 5:105 PECL formulujícímu popsané interpretační pravidlo poukazuje na zákoníky belgický, francouzský, lucemburský, španělský, italský, principy UNIDROIT a rovněž na právo švédské, dánské, německé a anglické, dále rakouské, skotské, řecké a irské, kde všude je přijat.227 230. Obdobně široká akceptace je konstatována v souvislosti s dalším principem, jejž známe i z komunitárního práva, principem užitečného účinku (effet utile). Vyplývá z něj požadavek, aby každé ustanovení smlouvy bylo vykládáno ve prospěch její platnosti a efektivnosti a aby pokud možno nebyl přijímán výklad vedoucí k jeho neplatnosti nebo neúčinnosti. Také principy UNIDROIT formulují stejné pravidlo v článku 4.5. 231. Zejména v zahraničním obchodě může být praktický problém rozdílu mezi různými jazykovými verzemi smluv. I český právník na takovéto otázky naráží. Jestliže smlouva sama stanoví, která z jazykových verzí má přednost, je interpretace snadná. Pro případ, že strany opomenou určit prioritu, čl. 5:107 PECL formuluje podpůrné pravidlo, které dává přednost té verzi, která byla sepsána jako první. Národní práva zpravidla tento problém neupravují, komentář k PECL poukazuje jenom na principy UNIDROIT (čl. 4.7). 232. Obchodní zákoník obsahuje v rámci úpravy interpretace ještě pravidlo, které na tomto místě působí poněkud cizorodě, týkající se sídla nebo místa podnikání, místa závodu nebo provozovny nebo bydliště. Pravidlo míří na případy, kdy ve smlouvě je uvedeno místo, které se později reálně změní. Podle § 266 odst. 5 je pro účely smlouvy rozhodné místo uvedené ve smlouvě až do doby, kdy příslušná smluvní strana oznámí druhé straně změnu. Stejnorodým vykládacím pravidlem je také § 415 obch. zák.228, který je však systematicky zařazen mezi ustanovení o kupní smlouvě. Cit. ustanovení obsahuje pravidla, jak chápat některé ve smlouvách častěji užívané výrazy pro čas plnění, jako je „začátkem období“, „v polovině měsíce“, v polovině čtvrtletí“, „koncem období“, „ihned“. Pokud by takovéto výrazy byly užity v jiné smlouvě než kupní, bylo by možno uplatnit § 415 analogicky. 233. Osnova nového obč. zák. upravuje otázku interpretace právních úkonů v § 486 až 489. Zásadně má být právní úkon vykládán podle úmyslu jednajícího, byl-li druhé straně znám nebo jí musel být znám. V § 487 227

178

228

LANDO, O., ROUHETTE, G. a kol. Principes de droit européen du contrat. Paris : Société de législation comparée, 2003, s. 256-257. Jedná se o ustanovení inspirované § 283 zák. mez. obch.

ODDÍL 1: Smlouvy

nalézáme i objektivizační pravidlo: „Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.“ V navrhovaném § 489 je jako odchylka pro obchodní vztahy zakotvena přednost obchodních zvyklostí před dispozitivními ustanoveními zákona při výkladu. Úprava je tedy velmi skromná, ale v zásadě respektuje kontinuitu s obchodním zákoníkem. Inspiraci návrhem SRR však postrádáme.

§3 Uzavírání obchodních smluv a) Způsob uzavření smlouvy, právní úprava 234. Uzavíráním smluv rozumíme postup smluvních stran směřující k uzavření smlouvy mezi nimi a spočívající ve společných jednáních, komunikaci, výslovných právních úkonech nebo v jiném chování, jemuž je přiznána právní relevance. První fáze kontraktace, při níž se vytvářejí kontakty stran a zjišťují se jejich potřeby a možnosti, má jenom omezený právní význam. Není však z tohoto hlediska zcela bezvýznamná, protože může vzniknout i v důsledku těchto předsmluvních jednání odpovědnost a na druhé straně může mít význam pro interpretaci později uzavřené smlouvy. Vlastní kontraktace zpravidla začíná jednostranným právním úkonem směřujícím k uzavření smlouvy, jímž je návrh smlouvy (oferta), a končí právním úkonem vyjadřujícím souladnou vůli, konsensus druhé strany a nazývaným přijetí (akceptace). Ten, kdo navrhuje uzavření smlouvy, se nezývá oferent, ten, kdo návrh přijímá, je akceptant. Mezi ofertou a akceptací mohou ovšem strany vyměnit více verzí smluvního textu, které nejsou konečné. 235. Zmíněná předběžná fáze, která kontraktaci předchází, spočívající ve výměně nezávazných informací mezi stranami je ovládána principem smluvní volnosti, je však omezena principem dobré víry. Přechod od předběžné fáze k vlastní kontraktaci nemusí být snadno rozeznatelný, přestože jeho určení může být významné zejména z hlediska právní odpovědnosti, ale také z hlediska režimu právního vztahu. Stranami zvolené právo platí totiž obvykle jenom pro vztah ze smlouvy, nikoli pro předchozí jednání, kdy žádný právní vztah strany nespojoval. Právní následky oferty a rovněž vymezení jejího pojmu nejsou chápány v každém právním řádu a v každé právní úpravě stejně.

Pojem a právní úprava

Předběžná fáze kontraktace

179

2 Právní režim a interpretace obchodní smlouvy

Recommend Documents