SIM ON ET TA B U ON ACC INI Na chůdách snu
/ V Ý B OR Z D Í L A \
NA CHŮDÁCH SNU
SIM ONETTA B UONACC INI Na chůdách snu
/ V Ý B OR Z D Í L A \
Praha 2016
Ráda bych poděkovala za ochotu pracovníkům Muzea Vysočiny Pelhřimov, Památníku národního písemnictví v Praze a PhDr. Haně Kábové, PhD. Také jsem vděčná všem, kdo mi při práci pomohli radou nebo povzbuzením. Z. G.
Tato kniha vyšla za laskavého přispění města Pelhřimova.
Editor & epilogue © Zuzana Gabrišová, 2016 Czech edition © dybbuk, 2016 ISBN 978-80-7438-156-0
Jedna řekla krásně: na chůdách snu. A druhá usedla ke stolu v restauraci se zlatou harfou v ruce, podobna tváří svaté Cecilii. Proto je obě miluji. Připínám si chůdy, poslouchám hudbu, odcházejíc s nimi do nově vyčalouněného nebe.
Rukopis (pozůstalost PNP, 1927)
ČÁST I
/ / /
Nejistý vítr začal vát, já nerozumím, odkud přichází ten hlas, já nevím, začnu-li se bát, tak divně zpívá, šumí čas. Výkřik se na mé hrdlo zavěsil, jak potměšilé kočky chvíle jdou, někdo se na mé srdce zavěsil a ono odplouvá mi někam pod vodou. Směji se pláčem, daleko mizí břeh, vrhnout se do vln, pokusit se domů plout, nejistý vítr vane, cítím horký dech a nemohu slov zaklínacích vzpomenout.
Rukopis, editorská úprava nekonzistentní interpunkce (PNP, básně z let 1929–1931; rukopisná varianta s mírně odlišnou interpunkcí, pozůstalost MV Pelhřimov)
/ 11 \
/ 12 \
TŘI
Jsem bázlivá srna a lesem běžím, až narážím o kmeny. Že příliš se bojím a příliš se střežím, mé cesty jsou zmateny. Jsem myslivec, který tu srnu hlídá, a češe jí lesklou srst. Je podezřívavý. I ze stop zvídá, na spoušti zbraně prst. Jsem pytlák, jenž plíží se tiše za ním, záludný připraven. A divák jsem. Ze tří teď pobiju, zraním — jednoho. Koho jen — — ?
Sbírka Lampa v okně (rukopisná varianta se změnou slova PNP, básně z let 1924–1925; rukopisná varianta s odlišnou interpunkcí, pozůstalost dr. Kábové)
/ / /
Všechno se mi zdá oranžové, nejsem už dítě a nejsem ani žena, horečný oblak po mém nebi pluje, vlastními vlasy probouzím se polozardoušena. Dnes měsíc spal mi na rtech, já ho nenávidím, podobný hubené ženě nebo malomocnému mnichu. Já zpívala slunce a krev a moje slzy jsou pohřbeny v udiveném smíchu. Zavírám nějaký smutný ráj. Růžové keříčky vydechují zahořklé vůně. Oranžovým sklem dívám se v kraj, kde život vyhaslým popelem stůně. Nenalézám spojitosti mezi sebou a jím, moje krásné vidmo, nové vidmo oranžové, vlastními vlasy se jednou z rána zardousím na vašem loži, hořcí a severní dnové —
Rukopis, editorská úprava nekonzistentní interpunkce (PNP, básně z let 1929–1931; rukopisná varianta s odlišnou interpunkcí, pozůstalost MV Pelhřimov; rukopisná varianta s odlišnou interpunkcí, pozůstalost dr. Kábové)
/ 13 \
/ 14 \
PODZIM
Jaká samota podzimního omdlévání Snad vrazi nyní ztrácejí nože a lekli se té bledé paní Jaká samota ona utéci chtěla ale přibouchlá vrata jí připomněla že musí zůstat sama sama až do svítání
Rukopis (PNP, básně z let 1934–1935)
/ / /
Je pozdní večer první máj pes na mém prahu chlemtá krev zapadlý mrtvý zašlý ráj a z toho zpěv a z toho zpěv nějakou černou zahradou nějakým větrem bez vesel pán s paní jako stíny jdou a nikdo neřekne svůj žel Trn který bodat nepřestal v bělostnou maškarádu vzkvet můj hlas se drobí v echu skal a ty se nenavrátíš zpět Izáka váží k hranici Abraham ruce omývá a rýmy temně štkající písnička má písnička tvá Je pozdní večer první máj proč nevystoupíš z hrobu ven zapadlý zhaslý zašlý ráj v němž mrtvý zůstal nepohřben
Rukopis (PNP, básně z let 1934–1935)
/ 15 \
/ 16 \
/ / /
Ty jižní větře z dálky duj v zahradách voní pepřovník připlouvá divný osud můj měj ve všem zdar měj za vše dík Své bílé plachty napínám ty jižní větře neumdlíš květ růže mezi zuby mám a šilhám na zahradní mříž Ty jižní větře nedáš spat šelestí kroky ve křoví dnes přímo z nebe přes plot spad tvůj kabát temně nachový Připlouvá divný osud můj chuť tvoji na jazyku mám ty jižní větře z dálky duj jak pero kajčí se ti vzdám
Rukopis (PNP, básně z let 1933–1934)
/ / /
Včerejšek čekal zaklet pod světlými vlasy milosrdná ruka přinesla zrcadlo Isabella se k černé podušce hlásí kde čeká včela a žihadlo Záclonou šera se nedočkavost šine měsíc je pomoučněný Harlekýn Isabella se svléká do košile a pozdravuje koketní svůj stín Já byla pastýřkou když Watteau žil já byla jeptiškou a papež mne okouzlil Fiolu otevírá infanta zběsilá noc pod okny se řítí jak černá kobyla pepřovník voní a zvoní se na poplach sten milovníkův padá na mističku vah a sličné křivky nohou bubnují do stěny kde jako humr uvízl pantofel červený
Sbírka Odi et amo (rukopisná varianta, PNP, básně z let 1933–1934)
/ 17 \
/ 18 \
/ / /
Můj prsten leží pod mořem mák vydechuje těžký sen hladové ryby plují sem a rybář leží proboden Máš místo žezla vřetena lež rozeklála jazyk tvůj pod vodou vládne stařena a velí: trp a velí: pluj Posledně kámen zahoří posledně prsty zazebou rybář se v blátě proboří a sítě táhne za sebou Proč neuhádl v krásné hře když víno sládlo jejím rtem? Odpluji na ledové kře náš prsten leží pod mořem
Výbor Můj prsten leží pod mořem s úpravami podle rukopisu (PNP, básně z let 1933–1934)
/ / /
Dnes vykopali hrobníkovi hrob toto vichření znamená požár vidím jak zapalují u vsi stoh a ze spánku se budím jako z mdlob Kapky potu lechtají mne po rukou představuji si procházku víno a psa brnění olepené krví rezavou a můru sedající nemluvňátku na prsa Po dlouhou dobu se pokoj nemocnici podobá roztrhané hadry vlají na plotě přetékám hořkostí jak prasklá nádoba Dnes zase propadnu horečné dřímotě
Sbírka Odi et amo (rukopisná varianta, PNP, básně z let 1932–1933)
/ 19 \
/ 20 \
/ / /
Podzimních vichřic truchlivé míjení po medu včela na smrt zabloudila hektickou červení posupně zkrášleni souchotináři jdou do kostela V blátě rozšlapány strakaté lupeny váhavě přelézám ostnatý drát z očí mi srší zlověstné plameny pokouším se nepokoj svůj maskovat Skvrnití štíhlí psi běží přede mnou opilci v hospodě dozpívali poslední lupení štěbetá mazlavou mhou jak ženy jež podzimkem opadaly
Rukopis (PNP, básně z let 1932–1933)
/ / /
Jde za mnou stále štěkot psa lepkavé neštěstí od hnusu k hrůze se utíkám z ulic a náměstí Mé srdce je holka opilá povězte mi co s ním na prvním sukovitém akátu je oběsím je oběsím Pojďte sem moji hezcí svatí a hrozný můj Ježíši zde na lavici budu spáti vy jste mi nejbližší Co dělat když je tak smutný večer prsty si ukousám na kříži jako na akátě své srdce oběšeno mám
Rukopis (PNP, básně z let 1932–1933)
/ 21 \
/ 22 \
/ / /
Dobrý den přátelé viděli jste mne jísti i pracovati viděli jste mne spát i básně psáti posílám vám svůj úsměv vzpomínce podobný a nyní v samotě trhám list po listu své dny Překrásná plavosti slz medová tesknoto královská osamělosti to všechno není to V zrcadle se šklebí maska tragická hrst vyškubaných vlasů od střevíce tkanička pokrývka propocená a prázdná deska stolu kde ruce hubené bubnují karmaňolu Tajně jsem dospěla aniž kdo o tom ví tváře mi požloutly jak staré cukroví mé zuby zaťaté už nepropustí slova jak clown se pudruji fiflenka papírová mám v kapse své vytřeštěné oči mám v kapse své vytřeštěné srdce své ruce malinké své trpasličí ruce neodvážím se hnout přitlučená zápěstí
/ 23 \
Tak tomu chce můj krásný drahý nebožtík dobrou noc přátelé
Rukopis (pozůstalost dr. Kábové; rukopisná varianta s hláskovými změnami, PNP, básně z let 1932–1933)
/ 24 \
MOŘE
Chystejte se lodníci lásky mé na syrinx lesů zapomenu otažte se lodníci lásky mé kam zakleli tu plavou snědou ženu? Oni v pláči narození v mlhách oddaní krev moje vlastní propálí mi paty mé nepochopitelné zoufání a nepomohl ďábel ani svatý Chystejte se plavčíci lásky mé moře mne táhne za severní kštici a tělo jihem ztemnělé a solené ještě se hloupě zachycuje na pramici Je ve třech tónech zaklet den na modré hrdélko času kane krev a rýnské víno z prasklého poháru vpíjí se v kostry ohořelých dřev Tichými smutky zmoudřelá notuji slabě Meluzínin boluplný zpěv od břehu vzdaluje se loďka titěrná a na ní dámy čarodějný zjev
/ 25 \
Sníh modrý nachový a žlutý pad na hrdé lásky mé jež teď se uškrtí se stromů visí stíny kozích brad zamilované do ticha a do smrti
Sbírka Odi et amo (kratší rukopisná varianta, PNP, básně z let 1932–1933, a v pozůstalosti dr. Kábové)
/ 26 \
NOC
Nemohu spat noc sedí na mých rtech upírka noc mi pije horký dech Podivný máj své dávné vůně rozprostřel šustění hedvábí svistění střel Je po bouři však zůstala tu přec na údech mých ty okovy ta klec na údech mých dohaslých blesků žeh autodafé zahynu v plamenech nemohu spat
Rukopis (PNP, básně z let 1932–1933)
M A G N I F I C AT
Ejhle z bolesti nejhlubší dobírám se hlasu Páně klečíc na zemi krvavými koleny pokryta ranami jako Lazar jazyk suchý a modrý vyplazuji šeredná hořem a nemocí jako prašivý pes promluvím krev pohnu se krev ejhle ejhle otvírám ústa něco se rodí místo křiku pouště moje píseň Magnificat magnificat velebí má duše Pána shlédl na ponížení děvky své položil se mi do těchto rtů já budu zpívat já vydám jeho i sebe já vybičuji ze sebe důtkami boha
/ 27 \
/ 28 \
Široké vody a nesmyslné kraje lidé s mozky a nervy lidé špinavých pracek nejsou nejsou Velebí má duše Pána sedmi ranami mne porazil abych vstala Děvečko vstaň máš oči z dětství a hlavičku jako malé kuře sukni bílou Zazpívej nemohouc mluvit bude to zvučné a sladké bude to nahý zpěv při němž netřeba se ohlížeti ať dělají druzí cokoli a jakkoli spusť se širokým řečištěm Ejhle ejhle jsi zase zdravá a krásná na každé tváři růži jazýček podobný červenému hadu už neklečíš tančíš vesele před tváří boha magnificat
/ 29 \
Zde je všecko hoře světa zde jsou nemoci loupeže zrady ale já zpívám já ještě mohu velebiti radost mnou proniká ohnivou mízou nasycena prostřed své smrti vydávám svědectví životu a lásce
Výbor Browning a růže s úpravami podle rukopisu a editorskými úpravami (PNP, básně z let 1931–1932)
/ 30 \
/ / /
Vln tmavé stříbro šplouchá tmou a palmy chřestí vějířem dnes nahmatal jsi ruku mou a zítra propadne se zem Jak zaříkání hučí hlas dnes na něco si vzpomínám než záhon spálil první mráz podivné kvítí rostlo tam Pokoj se do tmy propadá jen proti nebi stíny hlav jak vyslovená záhada do oken vletěl smrtihlav Vln tmavé stříbro šplouchá tmou a hebká křídla haraší rozepnu závoj nad sebou neb každý šum mne postraší Vějířem zahnán palmovým kouzelný motýl smrtihlav ztrácí se oknem jako dým zhyň živote sne budiž zdráv
/ 31 \
Vln tmavé stříbro šplouchá tmou na divné kvítí vzpomínám dnes nahmatal jsi ruku mou a na zítřek se marně ptám
II Vln tmavé stříbro šplouná tmou leh měsíc v palmy parasol pomalu pouštěj ruku mou a mysli že je květu stvol Je pozdě vidím stíny soch zhyň živote sne budiž zdráv v okně se loučí s dívkou hoch na stropě zmírá smrtihlav Jen opona se zachvěla nad sladkostí hry nehrané stesk smutečního anděla když rudou růži dostane
/ 32 \
Vln tmavé stříbro šplouná tmou na divné kvítí vzpomínám pomalu pouštěj ruku mou a neptej se nač já se ptám
Výbor Browning a růže s úpravami podle rukopisu a editorskými úpravami (PNP, básně z let 1933–1934)
DEN
To byl den jako Medusina hlava, kamenný, krvavý, mrtvý — živý. To byl den, kdy se všecko očekává a ničemu se nepodiví. Chodíme, mluvíme. Ani se nebráníme. Hledáme místo, kde poslední naději na klice oběsíme. Jdou zelené, mrtvé oči, jdou a jdou. Potichu zasyčí had. Nějakou jámu strašlivou potřeba vykopat. Půl hrob, půl vězení, a přece osvobození, neb není strašnějšího nic nad tuto světnici. Kamení! Kamení! Vraždící! Výbor Browning a růže s úpravami podle rukopisu a editorskými úpravami (PNP, básně z let 1924–1927; odlišná rukopisná varianta, pozůstalost dr. Kábové.)
/ 33 \
/ 34 \
RU C E
Ty ruce, ty špinavé ruce! Všude se dotrou, všechno převracejí, chtivostí lačnou, hladovou se chvějí srdce i mozek, nervy obolené, modlitby, rány polozahojené, všechno je pro ně… Ohmatají prve, zda objeví se ještě trocha krve, či jestli ještě na tvých ústech zbyla polibků plachá vůně, kterou pila heboučká slůvka, jež se sotva tuší šeptaná srdcem, přijímaná duší… Pak sevřít pevně… Blátem, slinou špiní co dlouho bylo skryto ve svatyni na bílém archu, jenž se zardí za ně, beztrestně, drze špinavé tkví dlaně. A marno křičet, uhodit je prudce! Svět celý objímají tyto ruce, jsou všude, všude, všecko drží v pěsti. Velikost, láska, síla, krása, štěstí pod jejich špínou bezpomoci hyne. Setřeseš jedny, obemknou tě jiné, ty ruce odporné! Dnes cítím, leží mi tady na krku… Dusí mne… Dýchám stěží…
/ 35 \
—— —— —— V den, kdy jsme cítily špinavé ruce, které hrabaly v našem nitru jako v našich zásuvkách…
Výbor Browning a růže s úpravami podle rukopisu a editorskými úpravami (PNP, básně z let 1924–1926; odlišná rukopisná varianta, pozůstalost dr. Kábové)
/ 36 \
/ / /
Jediná věta soumrakem se chvěla: — I kdybys třeba umřít měla — Kdo? Já? Hlas tento významný a přísný je nutno poslechnout. Nepromluv. Prstů nepozdvihuj k nebi. Ničeho není zapotřebí. Dar těžký vezmi. Nelituj a neplač. I kdybys třeba umřít měla. Z hlubiny hrobu mrtvý vstane jednou. Jen ti se za sluncem víc nepozvednou, kdo žít ni umřít nedovedli. Vzhůru, milenko slunce! Kdybys umřít měla!
Výbor Browning a růže s úpravami podle rukopisu a editorskými úpravami (PNP, básně z let 1924–1925; odlišná rukopisná varianta, pozůstalost dr. Kábové.)
/ / /
Lomcuje večer srdcem mým poslední půlnoci divného roku připíjím Cos mi to podal? Sladce i hořce na jazyku leží tvůj jed jako když se smrtí ťukne si život a naposled a naposled Mé oči plavou jak na vodě kola půlnoční čaroděj mazlivě volá domy jsou strašidla lidé jsou stíny já bloudím cestami zakázanými oh spi spi! Zítra se probudím bledá a tichá sotva se zeptám kdo na okno dýchá sotva se zeptám a budu se bát že sebe tam uvidím nahou stát
Rukopis (PNP, básně z let 1929–1931)
/ 37 \
/ 38 \
/ / /
Přichází divná, nemoudrá hodina, někdo tě zítra uškrtí pro tento sen, to proto, že jsi básnířka, která na hvězdy vzpomíná, když je živoucí den. Oni mne zabijí, oni mne zabijí a já jsem všecko jinak viděla a chtěla, já jsem z těch, kteří žijí a nežijí, já jsem jen život si vymýšlela. Teď tu na hranici stojím, v ruce mi rozkvétá trnitý květ. Pranic mi nenapadá, jenom se bojím a neznám cesty tam, ani zpět.
Rukopis (PNP, básně z let 1927–1929)
JÍZDA
Jedu do pekla ale tvé ruce jedu do pekla ale tvé srdce větévka olivová na čerstvém hrobě přes hrůzu smrti vrátím se k tobě Utíká vlak smrt běží po koleji v horoucím červenci vidíš zimou se chvěji přejeli zajíce směje se strojvedoucí drkotám zuby slyšíš mé srdce tlouci hodina padá tam dole jáma je přes hrůzu pekla pojedu do ráje
Výbor Browning a růže s úpravami podle rukopisu a editorskými úpravami (PNP, básně z let 1924-1926; odlišná rukopisná varianta, pozůstalost dr. Kábové)
/ 39 \
/ 40 \
/ / /
Jak obličej modly rozpálena nedosycena nenasycena inspirace ty vyhráváš rodina jdoucí do kostela to není horečka to není žena jdi za mříže proč se pořád ptáš? Budíček na krku stále řičí zažeňte kočku rozpálenou tyčí mám strach Královnou uličnic byla by asi básník by brnkal na její vlasy Uškrtit!
Rukopis (PNP, básně z let 1932–1933)
/ / /
Opilí růžovým světlem skleněná podlaha nevěsta pohádková nevěsta neblahá Julie v stříbrné rakvi spí přikryta lilií buď blahoslavena láska a všecko co zabíjí Jde Oféliino hoře a nikdo se nediví když žárem stravujícím brvy jí šediví Však blahoslavena vášeň a blahoslavena pout jak kukla okouzlující chci na keři viset a schnout My dobyli neznámých světů v oblasti neznámé je doba písní a květů a my je trháme
/ 41 \
/ 42 \
By vize skutkem se staly my světle opilí na vršku skleněné skály bez hudby tančili strakaté půvabné krajty živoucí liány s Venuše krouživým bokem cudností Diany vždy mezi žitím a smrtí a nikde nekotvit oh rozkošné zapomenutí oh před bouří po bouři klid Buď blahoslavena vášeň růže i revolver bláznovská strakatá kukla rytířský chochol z per buď blahoslavena sopka i lávy prameny toreadorovy skoky šáteček červený
/ 43 \
My uznali jedinou vrchnost ač o ní mlčíme na ústa klademe prsty horečkou nespíme My ještě se posmíváme když vy jste zvážněli my všechno z minula známe rány i pocely Oh růžová zahrado času kde víno uzraje my hledáme zakletou krásu jež sladka i hořka je Buď blahoslavena vášeň a krásné prokletí opilí růžovým světlem tančíme v doupěti trháme skálu i hlínu až na nejvyšší zvuk milenci božských stínů nevěsty blažených muk Výbor Browning a růže s úpravami podle rukopisu a editorskými úpravami (PNP, básně z let 1933–1934)
/ 44 \
/ / /
Cítím mrazení to jsi ty to jsi ty kolena podklesají nemohu jít světlo mne oplachuje to jsi ty vidím jak neduh mne opouští budu žít Ze žhoucího prostoru pohlédla na mne matka má drtila nebe očima a zemi nohama citroník střásá na mne ještě nějaký květ a ďábel z propasti vypíná krk aby moh uvidět Ty rusá hřívo vždy připravená ke zpěvu ty štěkající stádo ve hře a ve hněvu ty spasiteli chudokrevných ty požírači těl kde ještě tancují mrtví letouni bez křídel Jsem jako blázen propuštěný z ústavu kam mám jít? Tisknu k srdci fetiše z neznámých ostrovů ať třeskne o zem pozor nerozbít Blíží se šílenství kdož uvidí je zahynou to jsi ty! tam nahoře jak přetrhané struny slova má větrem se pominou
/ 45 \
Teď srdce zní jakoby milý odněkud se navracel ne! jakoby mrtvý vstal a k tanci pro mne šel ó vlno strašlivá a sladká z nádherného plamene ve kterém vidím tělo své krví a životem zbarvené
Výbor Můj prsten leží pod mořem s úpravami podle rukopisu (PNP, básně z let 1931–1932)
/ 46 \
/ / /
Nechte se milovat vlny já jsem ryba já jsem stříbrná ryba já jsem mořské děvče já jsem šeré peříčko racka Já plavu a zpívám já vás miluji nade všecko vy jste mé hedvábné šaty můj zpěvník obrázkový Křičím křičím a tleskám běda kdo u mne srdce ztratí byla jsem nejdivočejší nereidkou kdysi zde na nejsladším kříži umírati
Výbor Můj prsten leží pod mořem s úpravou podle rukopisu (PNP, básně z let 1927–1929)
P RO C H Á Z K A
Když večer leze přede mnou jak želva jak želva ploužím se sama pod horou po vlhkých kamenech Křoví se v stínech potácí jak pijan jak pijan ženská se s chrastím navrací do křivé chalupy Cesta je pustá a záludná tak kluzká tak kluzká má propast dneska nemá dna jak samo předpeklí Po skalách lezu uměle tak sama tak sama mám husí kůži po těle honí mne nebožtík A večer leze přede mnou jak želva jak želva člověk se vraždí pustou tmou tak sám Výbor Sirenin ocas (PNP, básně z let 1932–1933)
/ 47 \
/ 48 \
/ / /
Já loni byla smutna Smutnou nechci být ve zlatých řešetech chci věčnost si zachytit já prsty zaťala jež ryly do tváří a skučet přestala na měkkém polštáři Já loni byla slaba Slabou nebudu mne směšnost křivila malého osudu a směšnost bolestí jež pranic nedají když slepí pátrají a němí volají Já loni byla dítě Dnes jsem dítě zas a dávným popěvkem tu pozdravuji vás tak jista jistotou tak jista srdcem svým jež k dárkům vánočním vesele přihodím s popěvkem románským tak lehké jako šlář jak křídlo motýlí jak jinovatky zář Já loni byla někým Dnes jsem sebou jen k jádru se navracet to rozkošný můj sen za něčím větším jít než možno dát i vzít tam kde se plakalo pošeptat dobrý vtip
/ 49 \
Já loni ptala se Dnes odpovídám zas co včera nebylo to přijde ještě včas severní strašidlo do zimní noci ční hle srdce románské pod jedlí vánoční
Výbor Sirenin ocas (PNP, básně z let 1933–1934)
/ 50 \
/ / /
Je Velký pátek hostii pod jazykem mám znamení kříže chápu konečně a proto vrávorám opilá mukami světců a červeným deštěm ran poslouchám vřeštění větrů a žalování hran Svůj nepružný rozum opřu o hřbitovní zeď poklesla kolena k nimž sukně potem přilepena teď a hýčkám mrtvého Ježíše který v klíně mém svou těžkou hlavou bije o kamennou zem Já nejsem Marie a ty nejsi můj syn já říkávala otče v bludišti dávných zim a já teď na kolenou chovám do smrti mrtvolu slavnou a těžkou která mne rozdrtí
Výbor Sirenin ocas s úpravou podle rukopisu (PNP, básně z let 1929–1931)
ZAKLETÝ DŮM
Nepřekročím prahu, leží na něm svinutí hadi a krysy. Někdo byl zabit a nyní ho marně křísí písničkou z gramofonu. Není to vražda, na dveře přibít srdce, když chtělo sáhnout na kliku? A což ten jazyk, nabodnutý na starém hřebíku? Nepřekročím prahu! Leží na něm kamenná hlava Medusy. Mrzutá služka marně uklízí cestu. Hadi jí zalezli do blůzy.
Sbírka Lampa v okně (rukopisná varianta, pozůstalost dr. Kábové a pozůstalost PNP, básně z let 1924–1927)
/ 51 \
/ 52 \
/ / /
Černá vlaštovka sedla na telegrafní drát truchlivá vůně umrlčích vozů bílé žluté a fialové kočičí tváře se trou kolem popelnic v nichž uhořel vavřín i myrta Chryzantémy do černého koše se kutálí moje hlava
Výbor Sirenin ocas s úpravou podle rukopisu (PNP, básně z let 1932–1933)
/ / /
Utíkej krásko zelených dnů než vítr tě dopadne utíkej do nedosněných snů kde růže nevadne Uzavři oči před sluncem přidrž se plotů a zdí je někdo zde po boku tvém možná že zavraždí Utec děvče před stínem svým živí i umrlí znají ten hořký dusivý dým vniká až do truhly Příliš je silna zvědavost má kterak mám ubíhat olověnýma nohama? Já umru snad já umru snad Příliš je silný osud můj jsem kolík vbitý v zem mne zabije zuřivý osud můj růží a polibkem Výbor Sirenin ocas s úpravami podle rukopisu (PNP, básně z let 1931–1932)
/ 53 \
/ 54 \
/ / /
V duhovém dešti nad vodou se tluče Siréno těžký zlatý ocas tvůj práskl den v obličej a ty jsi chytla rybu do náruče Hoho půjdeme si hrát? Tvé prosolené šupiny mi narůstají a škebli držím u spánku ať hudebníci hrají Ale ta krev Vidím ploutev poraněnou moře do škeble pláče Siréno tys tedy také ženou ač neprostíráš stolu nezaléváš květináče Jako mrtvá věc jako zlaté veslo třeseš se zastírajíc vlasem dívčí hruď Siréno udeř ještě jedenkráte svítivým těžkým ocasem dvě leklé ryby potom uhlídáte v duhovém dešti
Výbor Sirenin ocas s úpravou podle rukopisu (PNP, básně z let 1934–1935)
/ / /
Proč zatínat vždycky zuby když jinou než vy se zdám? mne mlha a zima hubí a přece patřím i k vám Vy jste mi dali tu bolest jež zakusuje můj smích a chuť po kolenou dolézt do posvátných míst Já neumím jinak mluvit mé zlato ryšavé a přece chci věneček uvít z té krve prudké i hloubavé
Rukopis (PNP, básně z let 1934–1935)
/ 55 \
/ 57 \
ČÁST II
/ 58 \
/ / /
Otisky zubů na jablku kolikrát ještě se zasteskne otisky prstů na desce knihy my zaplatili bolestné Není-li zde nic leč šálek krví nachový neztrácíme nic jen bolest bolesti odpoví Posvátná sopka se podobá krematoriu posléze počestně umru nebo se zabiju Nejstarší světa hudba mi ještě zahraje v zrcadle uschovám tvář jež krásna je
Rukopis (PNP, básně z let 1929–1931)
/ 59 \
/ 60 \
/ / /
Dej uzráti mi mořská závrati dej uzráti mi jako ve snu jsem čin však potřebuji tvoje oprati ať ze skutečna v neskutečno klesnu Mé opojení pořád hladové se po tvém jedu ptá v mé krvi bijí roztoužené zvony chci chytit hlas který se hlasem pouze zdá smích skřek a vzdech a stony Dej uzráti mi klamný měsíci jenž na mne vystřeluješ z mraků mé prsty nedovedly hrát si s kyticí jsem z rodu zběsilců a bouřliváků Ty moře moře milenče náš bláznivý jenž nedovedl jsi mnou hodit na dno ať naskočí mi vrásky vlasy zšediví všecko chci vzít jen ne to pusté chladno Dej uzrát mi jak svému ovoci jež nelíbí se lidem na písečné míse já nepoznala mořské nemoci a na tvém hřbetě jsem jak dobrá bojovnice
/ 61 \
Plod pomeranče hrozen sládne v rukou tvých má hořkost vzpíná se a ježí pojď zakousnout můj uštěpačný smích ať nechám všechny šaty na pobřeží
Výbor Sirenin ocas s úpravou podle rukopisu (PNP, básně z let 1934-1935; varianta pod názvem „Moře“ ve výboru Můj prsten leží pod mořem)
/ 62 \
J E N P RO M N E
To jest jen pro mne a jako šeptem přišli se mnou pít a spat chci barvy a vyjádřím se leptem chci křičet a musím mlčet a stát Jak jsou krásní ve svých strakatých šatech i v helmách ve zbroji jeden má hlavu uťatou katem však dítě se nebojí Jak jest krásný ten přísný a žhnoucí a jeho paní v mantile své srdce slyším hlasitě tlouci vstříc sladké přesile Jak jest krásný ten drsný a smavý s dívkou jak lilie a ještě i z té uťaté hlavy to zní: O Venezie — Jak jest krásný ten poslední ze všech hle rýha kol sevřených úst honila jsem se po vsech a městech ta rýha zas počíná růst
/ 63 \
Vezměte mne ve své horoucí ruce nechte mne konečně křičet i lkát a třeba mi utněte hlavu dítě se nesmí bát Jsem vaše krev vaše živoucí krev jen zmetek a poslední ale já pila z vašich rév a proto se ve mně dní První přípitek dneska o Venezie hadr mi o nohy pleská kudla mne zabije Ale já jsem z vás já umím strašlivé věci já mám váš starodávný hlad krev bude mi jednou z úst potůčkem téci — ty poslední jak budeš rád
Sbírka Odi et amo (rukopisná varianta s hláskovými změnami, PNP, básně z let 1933–1934)
/ 64 \
PODOBIZNA F. X. Šaldovi
Předzpěv Přichází čas kdy vlastní obraz tvůj tě poděsí ptáš se kdo je to tak lstivý a tak sladký jehož smrt poznamenala když kráčel průhlednými nebesy za to že její smutek maloval na sloupu křižovatky Ach tolik živ jest obraz můj na jihu uzrál jak hrozen přetékající šťávou hadi mi vylízali uši já slyším a zním zasypte sopku nebo vás udusí lávou Přichází čas kdy vlastní obraz tvůj tě poděsí své neštěstí potkáš v levém koutku svých úst je úzko je úzko pod průhlednými nebesy kterých se chytáš nemoha do země vrůst
/ 65 \
I Jednou jsem měla šaty sametové podobna Johance Aragonské cupovala jsem zlato snů přísné světice ochránily mou mladost pro růžový západ vzpomínek Vidím staré knihy v truhle zlacené zakletý souverain hypnotizuje dvořany načež rukavičkami otráven s grandezzou dokoná Královna šustí vlečkou hadí kůži podobnou v barvách vína ukrývá snědou bledost křesťanky provdali ji v dvanácti létech aby umřela
/ 66 \
II Všecko je bílé jako Panna Maria učiňte místo do nebe přicházející ejhle člověk který ztratil svůj stín hledá se svatozář pro malou světici Vůně voskových svíček obetkává lilii milovala zvony a věci které nežijí za živa do nebe ji odnes nejkrásnější archanděl a nebyl-li to archanděl sám svatý Jiří by to býti měl
/ 67 \
III Máte-li dýku za pasem toreadorův rudý plášť dikobraz bolesti tě prve rozbodá a potom zkameníš nebo se mrtvým zdáš Hle tmavá paní na plátně žlutočerveném kam půjdeme se svou pýchou šílenou? Vy jste přec tančila vysokým podpatkem až jednou po kaluži krve sklouznuvši ztrácíte hlavu jeho i svou
/ 68 \
IV Nejsladší miláčku Venezie na bucintoru odplouvám nejdražší krásko Venezie noc propuká ve štkání já se propadám Měsíc se sklouzá v jedovatou sluj tam na dně hoří zlatý prsten můj nerozšlápněte růže já se propadám na věky bude bloudit tu můj stín a vždycky bude sám
/ 69 \
V Také na tanec nezapomeňte tehdy nebylo nic vodotrysk smíchu tenký jako kouř cigarety automobil přivážel posedlost chroustů a mšic Město bylo okrášleným hřbitovem kapely vyhrávaly před boudami panoram gázový anděl pověšený na štítě posledního večera tancoval tango m — tam tam m — tam tam vosková krupička smíchu nežli ho sestřelil smutný člověk který měl žízeň a vztek
/ 70 \
VI To není Salambo ač had ji mazlivě ovíjí prchejte tunelem tmy Políbím nebo zabiji Poznamenala jsem čelo své pro vojáka jenž umře po sté a znova pro básníka který chce neznámá slova pro akrobata který tančí na lanu pro čtenáře krvavého románu pro kalifornské lupiče hazardní hráče pro sebevrahy a vyzvědače a také pro tebe jehož úlisný krok přede mnou za mnou rok co rok ke konci měsíce září se výmluvně šine an mi podáváš tlapku kočičí
/ 71 \
ZÁVĚR Přichází čas kdy vlastní obraz tvůj tě poděsí z černého sukna vystupuje zlatovlasá dáma nevíš zda zatančí či na skobě se oběsí stín tygrův půjde s ní nebo je stínem sama Třesu se jako by byl mrtev obraz můj potvora krásná vystoupila z dalekého moře modlitby křečovitý smích a utajený pláč připlouvá odplouvá Oféliino hoře Přichází čas kdy vlastní obraz tvůj tě zaškrtí nemůžeš rozčesat svých zdivočelých vlasů malinká ústa do úsměvu skládáš při smrti konečně jednou na močále potkali jsme krásu
Sbírka Odi et amo, sloka VI z rukopisu (rukopisná varianta bez věnování, pozůstalost PNP, básně z let 1929–1931, a v pozůstalosti dr. Kábové)
/ 72 \
/ / /
Maličké místo mezi sklenicí a rtem kudy se protáhl stín když vysílením zemřela slova v noc bílou jak hermelín Maličké místo mezi sklenicí a rtem kam by lupen růže pad já nemám rukou mám jenom křídla snáze je umírat Maličké místo mezi sklenicí a rtem vůně jar zetlelých pokřižuj čelo dítěte jako led jako sníh
Sbírka Odi et amo (PNP, básně z let 1933–1934)
PODZIM Julovi
Ocúny dlužno zachránit před očima krav šupinaté ryby se vymršťují nad řekou a já vidím dům v němž nikdo nezůstal zdráv Podzime to jsi ty marně oblékáš rukavice horečnaté tváře tě prozradí a moje plíce Vidíte lesklé hřbety ryb vidíte jak voda uplývá? A černá ošklivá můra v krabici pohřbena za živa? Můj přidušený pláč lomcuje náhrobními kameny Odhodím slupku posledního banánu a pustím se do této tmy
Sbírka Odi et amo (rukopisná varianta bez názvu a věnování, s hláskovými změnami, PNP, básně z let 1929–1931; totožné verze, jedna s názvem, jedna bez názvu, v pozůstalosti dr. Kábové)
/ 73 \
/ 74 \
/ / / Sestře
Studený vítr pere do strnišť strom nahý jako rána pískejte na suchou kost Potkávám neštěstí pochované vedle cesty nahý nahý strom plápolá pod mrakem Hle vítr hle zima hle tma Přátelé smrti tancují kolem hrobu pískejte na suchou kost On tu ještě čeká hřbitovního anděla se svěšenými křídly
Sbírka Odi et amo (PNP, básně z let 1931–1932)
/ / /
Taková smutná luna ještě nebyla kdybych nebyla chromá já bych ji zabila Takový smutný večer jak tlama hladová to je ten nejlepší přítel kdo mrtvého pochová Obléknout ovčí kožich a pořád jít a jít spí had na našich ložích jak spat? jak žít?
Sbírka Odi et amo (PNP, básně z let 1931–1932)
/ 75 \
/ 76 \
C E S TA Bratrovi
Ovoce kterého jsi netrhal a krajiny jichžs neviděl na ústech zůstaví ti hořkou chuť Hodiny padají z věže jak kamení a lidé s nimiž nepromluvíš odnesou někam dnešní oči tvé Hrá vítr neskutečným prstem návraty neshledání tesklivá žízeň nepoznaných věcí za nimiž tlapká loučení a smrt
Sbírka Odi et amo (PNP, básně z let 1933–1934)
ŠTĚDRÝ DEN
Je večer a z mraků vystřeluje mráz sedíš u okna a počítáš hodiny modrají jak otcův plášť na nitce hvězdy přivázány máš Je večer a všecko se pravděpodobným zdá ve skleněné krabici se někdo prochází hodiny modrají jak malba pokoje na skle už palma větve vyráží Je večer a ještě nezazněla zvonková hra na peří andělských křídel dnes dosáhneš hodiny modrají jak starých hrnců dna pro něco divného se rozplakati chceš Je večer a na ulici kroků neslyšíš budeme na to vždycky vzpomínat hodiny modrají jak vínem plná díž do které po hlavě jsi spad
Sbírka Odi et amo (rukopisná varianta, PNP, básně z let 1932–1933)
/ 77 \
/ 78 \
/ / /
V hlubinách poslední utonulí dozpívali vodnatelné rýmy, červený kohout přimrzl na rákosí, kde rusalky sušily své krinolíny. Bubínek smrti rachotí na náměstí, každé noci usínáme pod palmami, špatnými barvami je malováno štěstí. Zůstanem sami.
Sbírka Lampa v okně (samostatná báseň bez názvu „Konec“ a druhé, ve sbírce připojené, básně, PNP, básně z let 1927–1929; rukopisná varianta s odlišnou interpunkcí a šestým veršem, pozůstalost dr. Kábové)
/ / /
Skleněná miska vydává modrou zář hvizd útlý to je první jarní den pro slzy žen trpící Ježíš vypůjčil si Adonise tvář Jsem roztříštěna každý kousek zní a půjdu dál modrý stín světa nade mnou se naklání něhu i krutost dýchají mé rty v křivuli čarodějné uvařil mi víno černý muž jen ještě dál ač kolena mi podklesají už
Výbor Sirenin ocas s úpravou podle rukopisu (PNP, básně z let 1929–1931)
/ 79 \
/ 80 \
L A M PA V O K N Ě
Vážně a nesměle blížím se k oknu a stavím na ně svou lampu. Nevolky ruka se třese a váhá, pobledlý obličej maně si ramenem cloním. Silnice, pěšiny, cesty plazí se okolo domu, pěší tu vidím i jezdce, a všichni teď dostali právo pohlížet do mého okna. Budou mi dobří a vlídní? Pohledí mile a řeknou: „Děvče, je čistá tvá síňka a jasný tvůj život!?“ Nebo sem kameny hodí? Či snad si ani nevšimnou lampy v mém okně? Mlčím a čekám… Před chvílí byla jsem sama. Zamčené dveře, na okně pouze azalky v květu. Vše bylo moje, nebylo moci, jež by sem dovedla vniknout. Nebylo práva k pochvale, domluvě, haně. Zde jsem se smála, plakala, učila se, stokrát jsem klopýtla v ztřeštěně divokém skoku, zde jsem se za den desetkrát omýlila, a nikdo nezřel mé hanby. Zde jsem též nalezla první svou moudrost a sílu, a nikdo nepoznal vítězství toho… Skrytá a cudná byla radost.
/ 81 \
Skryté a cudné byly slzy. Skryté a světlé rostlo mé mládí a vonělo mateřídouškou. Dnes ale u okna stojím, u otevřeného okna, houštinu azalek odsunuji. Poslušna skrytého hlasu, stavím sem plaše svou lampu. Jak je má jizba divná a jiná! Běda, jak chudou ji shledá cizincův pohled… Mám znova záclony stáhnout? Vydržím zkoumavé doteky zraků, nerdíc se, neblednouc dětsky? Mlčím a čekám… A zatím z venku sem proudí zvířené vlny nového vzduchu, zvuk hlasu sem letí… Život jde po cestě okolo malého okna, staví se na chvilku, nahlíží dovnitř. Otvírám oči a obnažuji mladé své srdce. Na okně svítí lampa.
Sbírka Lampa v okně s editorskou úpravou (rukopisná varianta, PNP, básně z let 1924–1926)
/ 82 \
/ / /
Snad jarní vítr pod mrakem mi ukáže tu zem kde vlhké vlahé cesty jdou víc snem než skutečnem Snad zvíře těžce mlčící se přichoulí mi blíž až na zádech pot mrazící si vyhledám svou skrýš pod vrbovím a v březoví kam nedosáhne déšť ten jarní vítr něco ví a já ho musím snést Jdi brouku v krovkách studených utíkej od mých pat hle vítr déšť a ještě sníh mhou zabalený chlad Ten jarní vítr něco ví utíkej dál a dál jak lehký šátek krajkový jenž jednou tady vlál Výbor Sirenin ocas (PNP, básně z let 1934–1935)
/ / /
Po skleněné podlaze střevíce mé sklouzají nevím kam snad hada s korunkou dostihneme už rozum odkládám Je lehko a perlivo v sklenici vína připíjím krásným snům s očima do hvězd propadlýma zbožňuji hořící dům Na černošské nástroje běloši hrají já se jen běloškou zdám střevíce do moře utíkají už srdce odkládám
Rukopis (PNP, básně z let 1933–1934)
/ 83 \
/
\
EDIČNÍ POZNÁMKA
Tento výbor poezie Simonetty Buonaccini čerpá z několika pramenů. Jsou to jednak dvě sbírky, které vyšly za básnířčina života, Lampa v okně (1928) a Odi et amo (1934), jednak posmrtné výbory Sirenin ocas (1937, není uveden editor), Můj prsten leží pod mořem (1942, editor Julius Bučan) a Browning a růže (1946, editor Jaroslav Nečas). Asi třetinu celkového množství tvoří básně, které byly vybrány přímo z rukopisné pozůstalosti. Výbor je koncipován jako básnická sbírka per se, básně tedy nejsou mechanicky řazeny podle chronologie, ale tvoří celek se svým vnitřním rytmem a dynamikou. Při přípravě výboru bylo nutné pracovat nejen s tištěnou verzí básní, ale také s rukopisy. Básně si Buonaccini zapisovala nejprve do sešitů, pak je přepisovala na pohlednice, některé vícekrát (patrně je věnovala jako dárky). Na rukopisech je zřejmé, že autorka psala velmi intuitivně, až živelně, bez jasného členění, sjednocování interpunkce nebo velikosti písmen. Celková koncepce výboru se tedy přizpůsobila skutečnosti, že ve dvou sbírkách, které vyšly za jejího života, byly básně rozděleny pravidelně na sloky a interpunkce i velikost písmen byla sjednocena. Do básní vybraných ze sbírek nebylo zasahováno, ani když se oproti rukopisu lišily (pohlížet vs. nahlížet, shledá vs. nalezne asi apod.). Pouze v případě cyklu Podobizna (Odi et amo) byla z rukopisu doplněna část VI To není
/ 85 \
/ 86 \
Salambo… a báseň Lampa v okně ze stejnojmenné sbírky byla s přihlédnutím k ostatním stylovým úpravám rozdělena na sloky. Odlišné varianty a jejich prameny jsou vždy uvedeny u konkrétní básně. Texty publikované v posmrtných výborech byly ovlivněny přístupem a schopnostmi editora, což se mohlo projevit nevhodnými zásahy. Je třeba připomenout, že už od roku 1925 básně v rukopisech jen zřídka nesou název a také veškerá interpunkce, až na ojedinělé případy, zcela mizí (což se naplno promítlo teprve do sbírky Odi et amo). Zejména v případě básní převzatých z výboru Browning a růže Jaroslava Nečase tedy byly odstraněny uměle dodané názvy (ve výboru Můj prsten leží pod mořem tvoří název první verš básně). V tomto výboru se také vyskytlo nejvíce zásahů do rukopisu, mnohdy došlo k záměně celých slov (chce m. chci, hlínou m. slinou, děvče m. děvečko, vídám m. vydám apod.). Také básně z dalších dvou výborů byly několikrát upraveny podle rukopisné verze (tě m. že, a m. i, rtem m. rtům apod.). Veškeré úpravy jsou zaznamenány u konkrétní básně, přičemž mohla být provedena jedna („s úpravou podle rukopisu“, většinou odstranění dodaného názvu) nebo více („s úpravami“ — výměna chybného slova, změna členění apod.). Básně převzaté přímo z rukopisu byly upravovány minimálně, pouze v případě nekonzistentní interpunkce nebo nejasného dělení na sloky. Pokud se vyskytlo více odlišných variant z různých zdrojů,1 byla vybrána ta, která podle mého ná Pozůstalost Simonetty Buonaccini se v současné době nachází ve třech archivech: v Muzeu Vysočiny Pelhřimov (literární texty, články o umění, rodinná a jiná korespondence, fotografie, artefakty), v Památníku národního písemnictví (lite1
zoru nejlépe vystihuje charakter básnířčiny tvorby (týká se především členění a interpunkce, případně hláskových změn, patrně z nepozornosti: královna m. královská). Jazykové úpravy podle současných norem byly provedeny pouze v případech, které by mohly působit rušivě. Přihlédnuto bylo ke knižním nebo archaickým dubletám v případech (umru/umřu), (dotrou/dotřou), (Cecilie/ Cecílie), (Medusa/Medúza), (mha/mlha), (akátě/akátu), (utec/uteč) apod. Opraveny byly délky (Meluzínin m. Meluzinin), (Oféliino m. Ofeliino), (blůzy m. bluzy), (krinolíny m. krinoliny), (liány m. liany), pravopis (vize m. vise), (chryzantémy m. chrysanthemy), (Siréno m. sireno), (mantila m. mantyla), (hypnotizuje m. hypnotisuje), (lechtají m. lehtají), velká a malá písmena (Velký pátek m. Velký Pátek), předložka (z věže m. s věže), odstraněn apostrof ve slovesných tvarech (pad m. pad’), (zůstanem m. zůstanem’) a u příklonného (s jichžs m. jichž’s). Ponechána byla cizí slova clown, souverain, grandez zou a jmenné tvary sladka, hořka, slaba apod. jako charakteristické rysy básnířčiny tvorby. Ponechány byly také tvary, jejichž záměnou by byl narušen rytmus verše nebo autorský záměr: infanta m. infantka, šplouná m. šplouchá, moh m. mohl, tvar s příklonným s jichžs, nářeční tvar pout m. pouť, rozkolísané psaní velkého písmene bůh/ Pán, citoslovcí oh/ó apod. Ponechán byl zastaralý tvar parasol m. parazol, aby opticky vynikl rým „parasol“/„stvol“ (Vln tmavé stříbro…). rární tvorba od dětských začátků, včetně básní v sešitech, pohlednic z cest, cestopisu, drobných próz a filmového scénáře, korespondence, fotografie) a v soukromém archivu PhDr. Hany Kábové, Ph.D. (básně na pohlednicích).
/ 87 \
/ 88 \
HADI MI VYLÍZALI UŠI, J Á S LY Š Í M A Z N Í M …
Když André Breton napsal v roce 1924 svůj Manifest surrealismu, bylo Ludmile Šebestové (provdané Dobiášové, později Bučanové; 1893–1935) třicet jedna let a do založení české Skupiny surrealistů zbývalo ještě deset let. Narodila se v Pelhřimově, do rodiny gymnaziálního profesora. Její matka se aktivně účastnila ženského hnutí a kulturního života, sama publikovala v různých dobových časopisech pod pseudonymem Anna Ledecká a vedla přátelskou korespondenci se spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou. „Šimonka“, jak si básnířka nechala říkat po přijetí pseudonymu inspirovaného láskou k jižním krajům, zejména Itálii, psala už od dětství — nejstarší dochované básně jsou z jejích pěti let. Básně dvanáctileté dívky prý ocenil i Jaroslav Vrchlický a některé rané verše publikovala Krásnohorská v Ženských listech. Prvotina Lampa v okně (pod pseudonymem L. Atsebešová) však vyšla v Bibliotéce fondu Julia Zeyera až v roce 1928, na základě stipendia uděleného v literární soutěži. Buonaccini později přispívala také do různých kulturně orientovaných časopisů, zejména články o výtvarném umění. Kromě poezie a deníkových záznamů s výpisky z přečtených děl (například Jaroslav Vrchlický, Karel Toman, Olga Scheinpflugová, Matthew Arnold, J. S. Chocano, Francis Jammes, Maria Konopnic-
ka aj.) je autorkou kratších próz, divadelních her (například Když zahrady kvetly, kterou inscenovali studenti v roce 1913 na gymnáziu v Táboře), filmového scénáře a cestopisu Sbohem, condottiere!, který k vydání v roce 2014 edičně připravila literární historička Nella Mlsová. Za básnířčina života vyšly pouze dvě její sbírky; vydání té druhé, Odi et amo (1934), již pod pseudonymem Simonetta Buonaccini, inicioval F. X. Šalda. Dokladem jejich krátkého, ale intenzivního literárního přátelství je soubor vzájemné korespondence Dopisy Simonettě Buonaccini, které vydalo v roce 1967 Severočeské nakladatelství v Liberci. Verše Simonetty Buonaccini nevynikají precizní prací s jazykem, a snad proto její romanticky románská stylizace nezanechala v literárním kánonu trvalejší stopy. Tři výbory poezie — Sirenin ocas (1937)1, Můj prsten leží pod mořem (1942)2 a Browning a růže (1946), které vyšly po její náhlé smrti roku 1935 – zdůraznily především nepříliš zajímavou, i když vroucí linii „italské a vůbec středozemní autostilisace“.3 Širokodeché básně plné vášnivého patosu si sice nezískaly větší čtenářské pozornosti, ale i v nich nacházíme suverénní projev svébytného autorského gesta: „Plod pomeranče hrozen sládne v rukou tvých / má
Obálku a vazbu navrhl jeden z výrazných avantgardních grafiků Ladislav Sutnar (1897–1976). 2 Autorkou ilustrace na obálce je surrealistka Toyen (Marie Čermínová; 1902– 1980). 3 Buonaccini, Simonetta: Můj prsten leží pod mořem. Jaroslav Podroužek, Praha 1942, s. 11. V úvodu ke své knize Sbohem, condottiere! Deník cesty Simonetty Buonaccini (Bor, Liberec 2014) uvádí PhDr. Nella Mlsová, Ph.D., že autorem předmluvy k výboru je Pavel Eisner, kterého Julius Bučan, uvedený jako editor a autor předmluvy, svým jménem kryl „kvůli dobovému antisemitismu“ (s. 10). 1
/ 89 \
/ 90 \
hořkost vzpíná se a ježí / pojď zakousnout můj uštěpačný smích / ať nechám všechny šaty na pobřeží“ (Můj prsten…). Ačkoli neexistuje žádná přímá spojitost se surrealismem (Surrealistická skupina byla založena teprve rok před básnířčinou náhlou smrtí), originalita vidění je nepřehlédnutelná zejména v surrealisticky laděných básních, kde póza ustupuje vnitřnímu přetlaku a touze po vyjádření i za cenu celku složeného ze zdánlivě nesourodých částí: „V hlubinách poslední utonulí / dozpívali vodnatelné rýmy, / červený kohout přimrzl na rákosí, / kde rusalky sušily své krinolíny“ (Lampa v okně, Konec, s. 61). Nejedná se o verše prvoplánově komické, přesto upomínají na iracionalitu i humor jako prvky ceněné surrealisty pro svůj kreativní a kritický potenciál:4 „Můj přidušený pláč / lomcuje náhrobními kameny / Odhodím slupku posledního banánu / a pustím se do této tmy“ (Odi et amo, Podzim). Dalším výrazným rysem, jehož si nelze nepovšimnout a který v surrealistickém chápání náleží mezi priority uměleckého projevu, je vypjatá subjektivnost čerpající obrazy především z vlastní psychické reality.5 Neobvyklé metafory a slovní spojení odpovídají snaze o vyslovení vnitřního obsahu, což se často děje na úkor jazykové
„Vycházeje z dadaistické revolty Teige poukázal na fakt, že hlavně ‚neuctivost‘ činí humor z avantgardního hlediska zajímavým.“ Anja Tippnerová: Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze. Academia, Praha 2014, s. 156. „Stejně jako šílenství nebo opojení [představují] pro Freuda metodu psychiky, jak překonat omezení bolesti.“ Tippnerová 2014, s. 158. 5 „Ve svých spisech z pozdních čtyřicátých let Teige výslovně zdůraznil subjektivní charakter surreálna. Podle něj činí surreálno průkazným ona subjektivita, manifestace osobních obsesí a traumat stejně jako erotická energie, kterými jsou pro daného jedince nabity určité objekty.“ Tippnerová 2014, s. 136. 4
vytříbenosti. Buonaccini nezřídka obětuje formální ladnost svých veršů ve prospěch co nejúplnějšího vyslovení „vnitřního modelu“6: „Je večer a všechno se pravděpodobným zdá / ve skleněné krabici se někdo prochází / hodiny modrají jak malba pokoje / na skle už palma větve vyráží“ (Odi et amo, Štědrý den). Se surrealismem básnířku spojuje také zachycování stavů, ve kterých se uvolňují nevědomé obsahy (šílenství, sen apod.) a které v její tvorbě vytvářejí osobitou paralelu k básním tíhnoucím k patosu a konvenční obraznosti. Jak propastný rozdíl nalézá čtenář mezi titěrností veršů: „Malé a bílé jsou květiny, / do kterých slunce chodí spat. / Jedině střízlíček je bez viny, / nejlépe sedmikrása umí milovat“ (Lampa v okně, Malé a bílé jsou květiny…) a syrovým tvrzením: „Jsem vaše krev vaše živoucí krev / jen zmetek a poslední / ale já pila z vašich rév / a proto se ve mně dní“ (Odi et amo, Jen pro mne). Že si básnířčiny vroucnosti a „lyrického hladu“7 povšiml i básník František Halas, zmiňuje ve své předmluvě k Šaldovým dopisům Simonettě Buonaccini literární vědec Oleg Sus. Halas, jehož nejdříve v literárním časopise Cesta zaujaly verše neznámé autorky a později se s ní osobně seznámil, ve své řeči pronesené na vzpomínkovém večeru 27. dubna 1942 vyzdvihl jako podstatné rysy „[…] Teige tento pojem rozpracoval do epistemologického modelu, v němž estetická produkce prochází dvěma fázemi: umělec si nejprve vytvoří vnitřní model, který je zcela nezávislý na realitě, načež se tento model zhmotňuje v uměleckém díle. […] Cesty vedoucí k vnitřnímu modelu představují techniky surrealismu důvěrně známé: psychický automatismus, snové stavy či volné asociace.“ Tippnerová 2014, s. 130. 7 Sus, Oleg: „Nad torzem“, s. 6. In: Šalda, F.X.: Dopisy Simonettě Buonaccini. Severočeské nakladatelství, Liberec 1967. 6
/ 91 \
/ 92 \
její tvorby živelnost a absenci vnějšího modelu, jemuž by byla poezie podřizována: „Ale na každém papírku, účtu i na lístcích z tramvají, na všem, co bylo po ruce, značkovala poutě svého lyrického hladu. Její korespondence je také sám verš. Je uchováno na tisíce pohlednic, které posílala svým milým, a na každé verše. Nemohla jinak, nestarala se o dotvoření nápadů, básnila zkrátka, jako jiný dýchá.“8 Simonetta Buonaccini tedy i další ze stěžejních surrealistických kritérií, neoddělitelnou provázanost poezie a života, naplnila vrchovatě. Její tvorba může být v rámci surrealismu vnímána jako „spřízněna volbou“ a svým originálním viděním i výrazem jistě dokáže oslovit i dnešního čtenáře. Odkazu Simonetty Buonaccini se kromě zmíněného F. X. Šaldy věnoval také literární vědec, překladatel a básník Pavel Eisner. Její básně jsou zastoupeny například v antologii Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (editor Ivan Wernisch; Petrov, Brno 2001) a jako „lyrická básnířka“ je představena ve Slovníku českých spisovatelů (Československý spisovatel, Praha 1964). Zuzana Gabrišová
Halas, František: Vzpomínky na Simonettu Buonaccini. In: Halas, František: Imagena. Československý spisovatel, Praha 1971, s. 330–331. 8
OBSAH
ČÁST I / / / (Nejistý vítr začal vát) 11 Tři 12 / / / (Všechno se mi zdá oranžové) 13 Podzim 14 / / / (Je pozdní večer první máj) 15 / / / (Ty jižní větře z dálky duj) 16 / / / (Včerejšek čekal zaklet pod světlými vlasy) 17 / / / (Můj prsten leží pod mořem) 18 / / / (Dnes vykopali hrobníkovi hrob) 19 / / / (Podzimních vichřic truchlivé míjení) 20 / / / (Jde za mnou stále štěkot psa) 21 / / / (Dobrý den přátelé) 22 Moře 24 Noc 26 Magnificat 27 / / / (Vln tmavé stříbro šplouchá tmou) 30 Den 33 Ruce 34
/ / / (Jediná věta soumrakem se chvěla) 36 / / / (Lomcuje večer srdcem mým) 37 / / / (Přichází divná, nemoudrá hodina) 38 Jízda 39 / / / (Jak obličej modly rozpálena) 40 / / / (Opilí růžovým světlem) 41 / / / (Cítím mrazení to jsi ty to jsi ty) 44 / / / (Nechte se milovat vlny) 46 Procházka 47 / / / (Já loni byla smutna) 48 / / / (Je Velký pátek hostii pod jazykem mám) 50 Zakletý dům 51 / / / (Černá vlaštovka sedla na telegrafní drát) 52 / / / (Utíkej krásko zelených dnů) 53 / / / (V duhovém dešti nad vodou se tluče) 54 / / / (Proč zatínat vždycky zuby) 55
ČÁST II / / / (Otisky zubů na jablku) 59 / / / (Dej uzráti mi mořská závrati) 60 Jen pro mne 62 Podobizna 64 / / / (Maličké místo mezi sklenicí a rtem) 72 Podzim 73 / / / (Studený vítr pere do strnišť) 74 / / / (Taková smutná luna) 75 Cesta 76 Štědrý den 77
/ / / (V hlubinách poslední utonulí) / / / (Skleněná miska vydává modrou zář) Lampa v okně / / / (Snad jarní vítr pod mrakem) / / / (Po skleněné podlaze střevíce mé)
78 79 80 82 83
Ediční poznámka 85 Hadi mi vylízali uši, já slyším a zním… 88
Si m o n e t ta Buo nac c i n i
NA CHŮDÁCH SNU Edičně připravila a doslov napsala Zuzana Gabrišová Korektura Jakub Šofar Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk (www.dybbuk.cz), Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, roku 2016 jako svou 266. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-156-0
