devatenáctá kapitola
Prudký poryv větru pozvedl hromadu listí a jakoby kouzlem je stočil do vířivého kužele. Sofie sledovala, jak do víru vstupuje šedý kůň se sklopenou hlavou, takže se listy začaly rozletovat do všech stran. Kůň se zastavil a zvědavě se podíval na Sofii. Pohled měkkých hnědých očí zvířete, ta jezírka zklamání a smutku, se jí zařezával do srdce. „Drožku, slečno?“ otázal se kočí. „Ne, děkuji.“ Navzdory blížící se bouři půjde ke svému cíli pěšky. Drožkářův hlasitý dotaz ji polekal. Rozhlédla se kolem sebe. Určitě už na tomhle železném zábradlí pod rozložitým bukem sedí víc než hodinu a myšlenky a obavy jí víří hlavou jako to suché listí. Byla sama v Berlíně, ve městě s milionem obyvatel. Vladimír přijel z Jeny na víkend, pomohl jí najít byt a pak, navzdory jejím prosbám, ji tu nechal samotnou. Znovu se podívala, kolik je hodin. Měla ještě pár minut, než bude muset začít svou misi. Nepřítomně se dotýkala milovaných hodinek, které jí Vladimír dal v den, který se zdál být stejně vzdálený jako období triasu. S návalem zloby si pomyslela, že by tu měl být s ní, a ne poletovat z města do města, od muzea k muzeu, z jedné skalnaté lokality na druhou. Vůbec ho nechápala! Poslední semestr trval na Mnichově, tentokrát zase na Jeně. Měl by být tady s ní v Berlíně.
Zahřmění jí připomnělo, proč tu vlastně je. Postavila se, urovnala si kabát, smetla list z lemu svého prostého obnošeného oděvu a vyrazila pěšky proti ostrému podzimnímu větru. Jednou rukou si pevně přidržovala klobouk se závojem, druhou držela záhyb pláště. Sledovala čísla pěkných řadových domů, které lemovaly celý blok. Každý byl svým způsobem jedinečný, zde byl v okně květináč, támhle uháčkovaná záclona, jinde zase pěkně tvarované klepadlo. Věděla jen to, že rezidence, po které pátrá, je na Potsdamerstrasse číslo 40. Tam bydlí Weierstrassovi. Zatímco váhala před číslem 40, domem velmi podobným všem ostatním, přidržovala se dekorativního železného zábradlí na kamenném schodišti. Její budoucnost závisela na tom, jak tato návštěva dopadne. Nikdo nepochyboval o tom, že Karl Weierstrass je matematickým géniem. Co však pro ni bylo mnohem důležitější, byla jeho reputace učitele vynikajících badatelů. Souhlas profesora Weierstrasse byl vstupenkou do nejvyšších hájemství světa matematiky. Nuže, připravila se na tento okamžik tak důkladně, jak jen mohla. Nezbývalo už nic jiného než to zkusit. Vystoupala po schodech, uchopila klepadlo a plně si vědoma svého osudového rozhodnutí zaklepala. Dveře jí otevřela jakási žena. Byla vysoká a štíhlá, s výraznými rysy, šedivějící vlasy měla přísně stažené z obličeje a učesané na rovnou pěšinku, a nyní se zlověstně tyčila nad Sofií. Sofie odhadovala, že je jí tak čtyřicet. „Co si prosím přejete?“ Jakmile promluvila, hrozivý dojem vyvolaný její výškou a robustní postavou se vypařil. Měla příjemný hlas a vlídné oči. „Je profesor Weierstrass doma? Ráda bych si s ním promluvila o možnosti navštěvovat jeho přednášky.“ Sofie vyhrkla ta slova příliš rychle. Slyšela svůj silný přízvuk. Žena vypadala poněkud překvapně, ale obřadně ustoupila a nechala dveře dokořán. „Bratr ještě není doma. Ovšem, prosím, pojďte dál. Počasí se docela horší a nezdá se, že by na vás čekal kočár.“ Jakmile se dveře zavřely, uslyšely, jak o ně udeřila sprška deště. „Bože, zdá se, že bouře vyčkávala, dokud nenajdete úkryt.“ Žena ukázala na místnost nalevo od haly. „Můžete tady počkat, dokud se počasí nezlepší.“ „Moc ráda bych počkala, než se pan profesor vrátí.“ Sofie mluvila tiše a pomalu. Z haly se nehnula.
346
Až za hranice
19
1870 Berlín
Joan Spicciová
347
1870 Berlín
1870 Berlín
„Těžko říct, kdy Karl dorazí. Nejspíš je v hostinci obklopen půltuctem studentů, s nimiž probírá nějakou matematickou větu nebo tak, a úplně zapomněl na to, kolik je hodin.“ Silný úder hromu zatřásl domem. Ženiny oči si Sofii rychle přeměřily. „Vy nemáte deštník.“ V malé hale se teď zjevila další žena přibližně stejného věku jako ta první a se stejně výraznými rysy tváře a majestátní postavou. „Ach, Claro, máme návštěvu. Jak milé.“ Její hlas byl rovněž příjemný. „Ano. Tato mladá dáma hledá Karla. Něco kvůli jeho matematice.“ Clara se probírala obsahem stojanu poblíž dveří, ale očividně obsahoval jen vycházkové hole. „Eliso, kde je ten Karlův velký černý deštník? Ten, co má na rukojeti vyřezanou kachnu.“ „Opravdu! Kvůli matematice!“ Elise se na Sofii široce usmála, nevšímajíc si sestřiných otázek. Pak jí podala ruku: „Jsem Elise, Karlova mladší sestra.“ „Sofie Kovalevská. Ráda bych u vašeho bratra studovala.“ Sundala si rukavičky a pak uchopila nabízenou teplou ruku. „Náš bratr je v poslední době v jednom kole. Víte, že ho zvolili děkanem filozofické fakulty?“ Žena zářila pýchou. „Všechny ty jeho nové povinnosti ho hodně zaměstnávají. A samozřejmě moc rád tráví nekonečné hodiny se svými studenty. Jen doufám, že se nepřepracuje. Před pár lety se ocitl na pokraji nervového zhroucení. On, muž s takovou atletickou postavou!“ „Eliso, nech už toho,“ hubovala ji Clara. „Raději mi pomoz najít ten deštník.“ Elisa zrovna ustoupila z nebezpečného místa před velkými dubovými dveřmi, když se náhle rozletěly a dovnitř vtrhlo mohutné tělo. Sofie na toho muže přímo zírala. Husté obočí se spojovalo nad jeho velkým nosem, jako by byl hluboce zadumán nebo měl nějaké starosti. Jeho plešatějící hlava byla navzdory chladu a mokru holá, obličej měl hladce oholený. Jeho rozložitá a neskladná postava se Sofii kupodivu zamlouvala. Bylo mu nejspíš kolem pětapadesáti. Spolu s ním vletěly dovnitř listy a vítr a z jeho kabátu skapávala na vyleštěnou podlahu voda. Když si obrovskou dlaní setřel dešťovou vodu z obličeje, lehce se otočil, aby hodil šálu na sedátko, a jeho modré zářící oči při tom zavadily o Sofiiny. „Karle,“ Clara mu rychle brala kabát. „Zemřeš na zápal plic. Tohle je slečna Kova… Kova…“
„Paní Sofie Kovalevská. Někteří Němci to vyslovují Kovalevsky – to je jedno. Přišla jsem studovat matematiku.“ Sofie mluvila odhodlaně, ale zjistila, že se musí docela snažit, aby zpod svého závoje mohla hledět na toho muže, muže, který byl mistrem kouzelníků jejího světa. Jakmile se zmínila o matematice, zdálo se, že Weierstrass se už dozvěděl dost. „Eliso, odveď dámu do obývacího pokoje.“ Zatřásl hlavou i tělem a jako mokrý lev rozstříkal kapky na všechny strany. Ještě jednou letmo pohlédl Sofiiným směrem. „Omluvte mě, za chvíli jsem u vás.“ Clara následovala bratra halou i nahoru po schodech. Elise cosi zamumlala a zmizela v zadní části domu, ale okamžitě se vrátila a odvedla Sofii do vkusně zařízeného salonu a pokynula jí, aby se posadila. „Budete mít čas na čaj a trochu pečiva. Clara bude trvat na tom, aby se Karl převlékl z mokrých šatů, než se s vámi setká.“ Podívala se na Sofii. „Proboha, zapomněla jsem si od vás vzít kabát a klobouk.“ „Jste velmi laskava. Raději bych si je ale ponechala. Je mi teď trochu zima. Asi jsem nervózní. Nejspíš nebudu schopna sníst ani sousto, ale horký čaj, to by bylo báječné posilnění.“ „Jste nervózní? Ze setkání s Karlem?“ Elise vypadala upřímně překvapena, když pokládala šálek kouřícího nápoje před Sofii. Ta přitakala a slabě se usmála. „Božínku, před Karlem nesmíte být nervózní. Nebyl to vždycky nabručený starý profesor.“ Elise jí podala smetanu a cukr. „Vlastně nikdy ani nedokončil svá univerzitní studia. Otec zuřil a obvinil ho, že tráví víc času v pivnicích než v posluchárnách.“ Elise se uchichtla jako děvčátko, pak usrkla ze svého šálku. Sofie cosi zamumlala. Hostitelka zavrtěla hlavou. „Ne že by otec neměl právo se zlobit. Karl se lehkovážně účastnil víc než jednoho studentského duelu.“ V očích jí hrály veselé jiskřičky. „Jenže je příliš odolný, příliš hbitý a příliš schopný se dokonale koncentrovat. Ani jeden z jeho soupeřů se ho kordem nikdy nedotkl. Proto dodnes lituje, že nikdy nezískal ono tolik módní mužské znamení cti – jizvu na tváři.“ Sofie zamrkala, neschopna srovnat si právě líčený obraz Weierstrasse s tím, který získala od jeho matematických obdivovatelů. Snad mají ještě jednoho bratra. Váhavě se zeptala: „Profesor Weierstrass nikdy nezískal
348
Až za hranice
Joan Spicciová
349
1870 Berlín
1870 Berlín
doktorát na základě dokončeného studia?“ Možná se jeho sestra nevyjádřila přesně. Elise pyšně zavrtěla hlavou. „Ne, nezískal, ne tak, jak to dělají všichni – na univerzitě pod vedením profesorů.“ „Jak podivuhodné!“ Sofie usrkla čaje. Elise položila šálek z křehkého porcelánu na stůl. Rty si osušila vyšívaným ubrouskem. Očividně se těšila z příležitosti rozhovořit se na jedno ze svých oblíbených témat. „Karl dostal doktorát na základě své vědecké publikace. Profesoru Kummerovi se jeho práce líbila, pozval ho do Berlína a nabídl mu místo na univerzitě. To bylo vzrušení – a to bylo Karlovi už osmatřicet. Tehdy jsme se Clara a já začaly starat o náš společný dům. Skoro se zhroutil. Jsem si jista, že za to mohlo jeho přílišné ponoření se do matematiky.“ Řekla to tak, jako by se jednalo o nadměrné pití, pomyslela si Sofie. Někomu to tak možná může připadat. Elise pokračovala. „Vůbec nechápu, jak něco tak chladně logického může mít tak vysilující účinek, ale práce ho požírá. Když je ponechán sobě samému, zapomene spát, jíst, odpočívat.“ Znovu se podívala na Sofii a po chvíli tiše dodala: „Potřebuje, aby se o něj někdo staral.“ Karl Weierstrass odešel nahoru do velkého, útulného pokoje, který fungoval jako jeho ložnice a druhá pracovna. Byl v skrytu duše potěšen, že za sebou slyší Clařiny kroky. Jeho bezmezně milující sestry mu šly občas trochu na nervy, ale vytvářely mu příjemný a tichý domov, dokonalé prostředí pro matematika, jehož nerušily žádné rodinné problémy. Tolik let ho nechali učit na gymnáziu. Žádné útulné pohodlí v mládí nepoznal. Své dny zaplňoval výukou, večery zábavou s kamarády a pozdě večer se ztrácel v chladné kráse prací Abela a dalších matematiků. Sám zvládl mistry. Pak mu jednoho dne osud zaklepal na rameno. Úřady požadovaly, aby každá škola jednou ročně poslala studii, která bude demonstrovat, že její učitelé se dál aktivně vzdělávají ve svém oboru. Bylo to otravné, ale úřady to vyžadovaly. Mohl by to Weierstrass poslat letos? Ostatní učitelé byli zavaleni důležitou prací. Ovšemže by mohl napsat studii. A tak ji napsal. Jeho práce otřásla nejen základy poklidné matematické obce, ale značně rozčeřila také vody di-
ferenciálního počtu. Popsal funkci, která byla všude spojitá, přesto neměla žádnou derivaci! Nejprve místní lidé a pak přední profesoři se předháněli ve snaze jeho objev vyvrátit, ale nikomu se to nepodařilo. Způsobil zemětřesení, jehož prach se musel teprve usadit. Nyní znovu budoval základy, jimiž otřásl. S pocitem poměrně velkého uspokojení ze sebe sama a s hřejivými vzpomínkami se vracel do svého pokoje. „Nezavírej ty dveře!“ Clařin hlas za ním zněl jako varování. „Jdu dovnitř. Znám tě, Karle, uvidíš nějaký papír s nějakými čmáranicemi, sedneš si k psacímu stolu a zcela zapomeneš, že na tebe čeká příjemná mladá dáma, zapomeneš se svléct z těch mokrých šatů a smrtelně se nachladíš.“ Weierstrass se otočil. „Claro, ale no tak! Jednáš se mnou jako s děckem. Už to zachází příliš daleko. Počkej na mě dole.“ Jeho spokojenost byla ta tam. „Karle, prosím tě.“ Tón Clařina hlasu změkl. „Chci se něco dozvědět o válce. Četla jsem noviny od začátku dokonce, ale vím, že skutečné novinky se přetřásají v hospodách.“ „Takže to generál Pedtke ti popletl hlavu,“ škádlil ji Karl. „Žena tvého věku, Claro, no tak!“ Clara silně zrudla. „Prosím tě, Karle, když se zeptám před Elisou, nemilosrdně si mě dobírá, ještě víc než ty. A generálovy dopisy jsou tak vágní. Nevím, jestli mu nehrozí nebezpečí.“ Když prošla kolem něho dál do pokoje, pustila se do rovnání jeho papírů. Weierstrass se zastavil za paravánem a začal si svlékat mokré šaty. „Pochybuji, že bych zaslechl něco, co jsi ještě nečetla v novinách. Francie je na lopatkách. Napoleona chytili – koneckonců není tak houževnatý, jako byl jeho strýc. Impérium padlo. Hranice mezi našimi zeměmi jsou neprostupně uzavřeny. Paříž se vzdala. Bismarck se snaží získat co největší podporu pro spojení německy mluvících oblastí, zatímco Francouzi spojence nemohou najít. Pro naše jednotky je to hračka.“ Zamyslel se a pak trochu zvýšil hlas. „Ale jednu zajímavou věc jsem vlastně slyšel. Paříž je naprosto odříznuta, jak jsem říkal. Přesto každý den vypouštějí balon s horkým vzduchem, plavidlo dostatečně velké, aby neslo muže a nějaké zásoby. Představ si, jak tato zařízení létají přímo nad našimi liniemi a nesou muže, pár uprchlíků, poštu a všechno další, co se do těch zavěšených košů vejde. To je úžasné!“
350
Až za hranice
Joan Spicciová
351
1870 Berlín
1870 Berlín
Když se Weierstrass vynořil zpoza paravánu v suchém oblečení, začal pátrat v zásuvce po vlněné vestě, kterou mu Elise upletla. Sestře udělá radost, když ho v ní uvidí. „Budu rád, až ta válka skončí. V posluchárně je tolik prázdných míst. Mladí muži jsou pryč. Mám už jen dvacet studentů. Před válkou jsem měl padesát schopných mladých mužů, kteří ke mně chodili na přednášky. Kde je ta vesta?“ „Karle, ta žena dole doufá, že u tebe bude studovat.“ Clara našla pěknou šedou vestu, kterou hledal na špatném místě, a urovnala obsah zásuvky. „Pokud se počet tvých studentů zmenšil, třeba bys mohl zvážit, že ji přijmeš. Alespoň by z této hrozné války pro nás ženy vyplynulo nějaké dobro.“ „Pro smilování boží! Možná nemám dost studentů, ale to neznamená, že přijmu unuděnou ruskou aristokratku. A z toho, co jsem se v novinách o ruských studentkách dočetl, myslím, že s nimi nebudu chtít mít nic společného. Jejich vláda tvrdí, že to jsou revolucionářky, které studují jen z důvodů, jež nemohu před dámou zmínit, drahá sestro. Hergot, jestli za ní půjdu, budu si muset vzít sako a kravatu.“ „Já čtu taky noviny, Karle,“ ozvala se Clara. „Obviňují Rusky, že studují medicínu, aby mohly provádět potraty, a že studují politické vědy a zákony, aby se mohly vrátit domů a kázat revoluci. Bůh ví, jaké zlé úmysly přičítají ženě, která chce studovat matematiku. Nejspíš si myslí, že chce vyrábět bomby. Jaký nesmysl! Jen proto, že nějaké děvče touží po vzdělání, ji hned začnou urážet.“ „Nejsem připraven mrhat časem s bohatou ženou, která roupama neví, co by dělala, a žije v iluzích, že bude studovat něco, na co nemůže být připravena.“ „Karle, přestaň hudrovat, když ses s ní ještě nesešel. Dej jí alespoň šanci. A nestarej se o sako, vesta bude dobrá. Přišla neohlášena a tebe chytla bouřka.“ Clara pohlédla na bratra a narovnala mu límec košile. „Myslím, že vypadáš neodolatelně.“ Weierstrass nevědomky poškubával přední stranou své vesty, zatímco si urovnával papíry na psacím stole ve své dolní pracovně. Vyrušilo ho lehké zaklepání na dveře. „Jsi připraven setkat se s paní Kovalevskou?“ Elisin hlas měl svůj obvyklý nádech naléhavosti. „Už taky nějakou dobu čeká.“
Weierstrass přikývl, sotva pozdvihl hlavu od papírů. To setkání se už nedalo oddalovat. Když vzhlédl, uviděl před sebou malou postavu usazenou na velké kožené židli. Ta žena si rozepnula, ale nesundala kabát, na aristokratku poměrně obnošený a neelegantní kus oděvu. Když si poposedla, zahlédl prosté tmavé vlněné šaty s čistým, ale už nenovým límečkem a s dlouhými rukávy. Jediný viditelný šperk byly malé zlaté hodinky, které jí visely na jemném řetízku kolem krku. Její klobouk byl jediným ústupkem módě. Ačkoli si Weierstrass uvědomoval, že klobouky se závojem jsou letos v módě, nelíbil se mu. Stínil jí tvář tak, že jí prakticky neviděl ani do očí, ani větší část tváře. V hale byla taková tma, že ani tam si ji nemohl pořádně prohlédnout. Kapuce a pásek na jejím kabátě znemožňovaly odhadnout, je-li při těle, štíhlá nebo něco mezi. Weierstrass si mnul čelo. Ne že by ji potřeboval bůhvíjak vidět, aby věděl, co je zač. Měl pravdu, je to mrhání časem. Před ním seděl ucouraný snílek, který má bezpochyby stejně málo smyslu pro řád ve vědě jako pro řád v módě. Špetka slitování ho přiměla k vlídnosti. Ta ubožačka je nejspíš vdovou, která se snaží najít něco, co by v životě mohla dělat. Nuže – bylo nutné se s celou záležitostí vypořádat. Odkašlal si. „Takže vás tedy zajímá studium matematiky?“ „Ano, pane.“ Její hlas byl slabý a příjemný. „Nechci být příliš ukvapený, ale naše univerzita ženy zásadně nepřijímá. Jsem si jist, že není žádná naděje, že byste se k nám mohla zapsat.“ „Na něco takového nejsem připravena přistoupit, profesore.“ Odpověď byla okamžitá a rozhodná. Možná má v povaze více síly, než prve odhadoval. Pokračovala: „Velmi ráda bych navštěvovala vaše přednášky.“ „Mé přednášky.“ „Ano, pane. Abych mohla něco takového udělat, potřebuji povolení od vedení školy. Samozřejmě ale nejprve potřebuji vědět, jestli mě přijmete.“ Weierstrass pomalu vydechl. „Jaké formální vzdělání v matematice máte?“ „Studovala jsem přes rok v Heidelbergu. Můj matematický poradce, jehož jsem tam měla, profesor Königsberger, mi doporučil, abych pokračovala ve studiu u vás.“
352
Až za hranice
Joan Spicciová
353
1870 Berlín
1870 Berlín
Zasáhlo ho to jako rána bleskem. „Königsberger! To byl jeden z mých prvních studentů a jeden z nejlepších. Takže to on vás za mnou posílá? A máte od něho nějaký dopis?“ „Ano, zde je. A ještě jeden dopis.“ Žena horlivě otevřela desky, které pevně svírala. Prolistovala nějaké papíry, pak se naklonila a položila na psací stůl dva listy papíru. Profesorovi se stále nedařilo si ji prohlédnout; všiml si jen, že má malé a pěkně formované ruce. Na prsteníku pravé ruky měla jednoduchý zlatý prstýnek. Dopisy vypadaly celkem opravdově. Weierstrass teď nevěděl, co si má myslet. Dozajista bylo nutné být alespoň slušný. „Königsberger a Paul Dubois-Reymond vás oba doporučují. Nuže. Bratr Duboise-Reymonda, Emil, patří zde v Berlíně k profesorskému sboru, takže uvidím, jestli se mi podaří získat víc informací.“ Její tenounký hlas byl neodbytný. „Studovala jsem u profesora Helmholtze, když jsem byla v Heidelbergu. Je teď v Berlíně. Jsem si jista, že se za mě zaručí. A je tu též profesor doktor Virchow, na patologii. Je to příbuzný mé rodiny.“ Všechna jména si pečlivě zapsal. „Vaše doporučení jsou vynikající, ale než zvážím vaše přijetí na některé z mých přednášek, musím si udělat své vlastní ohodnocení. Vyřešíte mi nějaké rovnice? Třeba se mé přednášky ukáží jako nevhodné.“ „Velmi ráda to zkusím, pane.“ Ačkoli měla ruce sevřené, její hlas byl pevný. Projevila odvahu a důvěru ve své schopnosti. Jestli se její sebedůvěra opírá o fakta, to se brzy zjistí. Weierstrass se krátce probíral papíry na svém stole, než našel to, po čem pátral: stránku se sedmi úlohami, první zadání pro všechny jeho potenciální postgraduální studenty. Šlo o několik jednoduchých a pár velmi obtížných problémů, které měly být výzvou pro ty mnohem talentovanější studenty. Uchazeči na vypracování těchto úloh běžně dostávali týden nebo víc. Nebylo nijak neobvyklé, že dokonce i ti lepší studenti jeden nebo dva příklady nevyřešili. Součástí učebního procesu, domníval se Karl, bylo studentům ukázat, že metody a nástroje, o kterých bude ve svých kurzech přednášet, jim pomohou zvládnout jinak nezdolatelné problémy. Pochyboval, že jeho návštěvnice s nimi bůhvíjak pohne, ale poskytne jí to alespoň nějaké představy o tom, co to skutečně znamená studovat u Weierstrasse.
Jakmile dorazila do bytu, Sofie ihned sklidila z pracovního stolu v ložnici všechny věci až na lampičku se stínítkem. Umístila složku s Weierstrassovými úlohami přesně na pravý roh stolu. Sundala obal z čistých bílých listů papíru, které si cestou domů koupila, a položila je vedle složky. Otevřela starou dubovou šatní skříň, která stála proti posteli, vytáhla z ní cestovní zavazadlo s pracovními materiály a začala se jimi probírat; připravila si matematické sešity, pár vzácných učebnic a značně opotřebované matematické tabulky, obsahující integrály, hodnoty trigonometrických funkcí, známé fyzikální konstanty a další údaje, představující nekonečné hodiny úporných výpočtů generací matematiků. Tyto pomůcky si narovnala na postel tak, aby na ně ze židle u pracovního stolu dosáhla. Ze dna zavazadla vytáhla tři tužky, každou ořezanou na polovinu původní velikosti; už znovu potřebovaly ořezat. Hromadu upotřebených papírů, jejichž obrácená strana se dala použít pro zkušební výpočty, umístila na levou stranu pracovní desky. Sundala si límeček, rozepnula horní knoflíky šatů, vyhrnula si rukávy a upravila světlo ke své spokojenosti; byla připravena začít. Posadila se vzpřímeně a sáhla po Weierstrassově složce. Rychle očima přelétla sedm zadaných úloh: pět bylo čistě teoretických, poslední dvě byly aplikace. Pár úloh jí při prvním čtení připadalo povzbudivě snadných. Připomněla si, že si musí dávat velký pozor, aby neudělala chybu někde v mnoha složitých, ale rutinních výpočtech, jichž bude dozajista třeba. Nemohla se rozhodnout, kde má začít, a tak si list pečlivě přečetla ještě jednou. Zjistěte, zda některé z následujících tří nekonečných řad konvergují
354
Až za hranice
Joan Spicciová
Když jí podával přes stůl list papíru, komentoval to: „Ozvěte se znovu, až tohle vyřešíte. Pak se rozhodneme, jaké další kroky ve svém studiu byste měla podniknout.“ „Děkuji.“ Přelétla očima podávaný papír a založila si jej do složky, zlehka vstala a odkráčela ke dveřím. „Tak to je naposledy, co ji vidím,“ pomyslel si profesor v duchu a rovněž vstal. O pár chvil později, když vyhlédl mezi záclonami ven z okna, si všiml dvou věcí: za prvé, že přestalo pršet. A za druhé, že ta postava, neurčitě připomínající ženu, s níž právě mluvil, poskakuje po ulici a velmi okouzlujícím dívčím způsobem při tom mává velkým pánským deštníkem.
355
1870 Berlín
1870 Berlín
a u konvergujících najděte součet. To bylo jednoduché. Všechny ty řady se daly zredukovat na geometrické řady. A vzpomněla si na podmínky, za nichž tyto řady konvergují, a na vztah pro výpočet jejich součtu. První problém dokázala vyřešit, aniž by vůbec musela nahlédnout do učebnic. Další dva už představovaly větší výzvu. Derivujte Maclaurinův rozvoj funkce sinus tak, abyste získali jeho rozvoj pro funkci kosinus. Najděte Taylorův rozvoj funkce pro sinus v bodě A. V Maclaurinovi a Taylorovi, matematických gigantech z minulého století, jejichž dílo se stalo klasikou, se docela vyznala. Další problém přišel od titána jejího vlastního století, Cauchyho. Cauchy popularizoval podílové kritérium konvergence řad. Pomocí tohoto nástroje rozhodněte, jestli následující řady konvergují. S tím by neměla mít žádný problém. Ovšem úloha číslo pět jí dá pořádně zabrat. Nikolaus Bernoulli v roce 1720 vyslovil hypotézu, že při derivaci funkce dvou proměnných je konečný výsledek na pořadí prováděných parciálních derivací nezávislý. Reprodukujte a okomentujte Eulerův důkaz z roku 1755 o Bernoulliho domněnce. Sofie listovala svými poznámkami a knihami, které si položila na postel. Bohužel neměla výtisk tohoto důkazu a měla podezření, že matematická knihovna na univerzitě je přístupná pouze studentům a profesorskému sboru. Bude na ten úsudek tedy muset přijít sama. Zadané úlohy rozhodně potvrzovaly zvěsti o tom, že Weierstrass vyžaduje od svých studentů, aby si dobře osvojili staré mistry. Zbylé dva úkoly se zabývaly problémy praktické fyziky, jeden vedením tepla, druhý popisem kmitající houslové struny. Bude si muset dát pozor, aby do své funkce zahrnula všechny počáteční podmínky, vybrala ze svých tabulek vhodný součinitel roztažnosti, a ujistila se, že funkce, kterou nakonec bude derivovat, je konvergentní. Sofie si lehce oddechla úlevou; nebylo tu nic nad její schopnosti. Znovu si připomněla, že si musí při každém kroku svých výpočtů dát nesmírný pozor. Weierstrass ve své pracovně nepřítomně hleděl na vzkaz od té tajuplné Rusky. Psala v něm, že zadané úlohy dokončila a že by mu je ráda ukázala. Od jejich setkání uběhly pouze dva dny. Včera večer se v hospodě zcela náhodou sešel s Virchowem a zmínil se mu o ní. „Myslím, že už jsem o ní něco zaslechl,“ Virchow se drbal na bradě. „Udělala docela dojem na Čebyšova, když navštívila jednu z jeho přednášek.“
„Skutečně! Četl jsem několik jeho studií. Je to vynikající matematik, ačkoli jeho názory na diferenciální počet se mi příliš nelíbí.“ Weierstrass upil piva. Virchow přitakal na výraz souhlasu, pak pokračoval: „Jsem tak trochu spřízněn s tetami ze strany její matky. Jsou nedílnou součástí intelektuální komunity kolem petěrburské univerzity. Jejich otec, Fjodor Fjodorovič Schubert, byl geolog, jehož práce o tvaru planety Země je velice oceňována.“ Weierstrass plácl do stolu. „To mě podrž, já přece Schubertovu práci znám. Citoval jsem ho v úvodním odstavci studie, kterou jsem publikoval před devíti lety. Takže to je její dědeček!“ Karl pohlédl na Virchowa. „Schubert byl ale Němec.“ „Jejich rodina se odstěhovala do Ruska před mnoha generacemi,“ vysvětloval Virchow. Jistě, jak ho Virchow upozornil, dědictví není zárukou ani schopnosti, ani úctyhodnosti. Mezi mnohé prominentní ruské rodiny v poslední době vrazily klín různé ideologie. Mnozí z mladší generace a nemálo lidí ve středním věku přijalo neortodoxní názory na politiku a opovrhlo pravidly „civilizované“ společnosti. Weierstrass se už rozhodl, že si pro přijetí té ženy vytvoří vlastní kritéria. Ať už jsou její rodinné pozadí či současné politické postoje jakékoli, bude se muset předvést především v matematice. Bylo zřejmé, že ji svými úlohami dostatečně nevystrašil. Bude tu každou chvíli, on bude muset projít její práci a s největší pravděpodobností jí říci přímo do očí, že na to nemá. Profesor zaslechl zvonek. Clara otevřela dveře, jelikož služebná měla jako obvykle v neděli volno. Clara vzala Sofii kabát, umístila vrácený deštník zpátky do stojanu u dveří a odvedla ji do pracovny. Weierstrass povstal, aby ji pozdravil. Šel ihned k věci a otázal se: „Paní Kovalevská, mohu se podívat na váš výkon?“ Vzal si od ní složku a naznačil jí, aby se posadila naproti němu k psacímu stolu. Ta žena měla opět černý hedvábný klobouk. Tu a tam se Weierstrass podíval od stránek výpočtů na její zastíněný obličej. První úlohy vyřešila brilantně. Dokonale zvládala trigonometrické i nekonečné řady. Mezi úlohami, které dával k vyřešení, byl obtížný důkaz plný logických úskalí. Právě ten skutečně měřil rozsah talentu dobrého studenta. Kdo byl
356
Až za hranice
Joan Spicciová
357
1870 Berlín
1870 Berlín
kompetentní, ale ne zcela nadaný, mohl onen důkaz pracně provádět a dojít k závěru hrubou silou, dalo by se říci. Mnohem ambicióznější a talentovanější student mohl být v daném oboru dostatečně sečtělý, aby byl schopen vytvořit důkaz podobný existujícím důkazům od vynikajících matematiků. To znamenalo, že dotyčný student pochopil elegantní přístup a dokázal jej aplikovat, což by vypovídalo o schopnosti, po níž profesor pátral u svých nejlepších postgraduálních studentů. Weierstrass svraštil čelo. Jak se tak na Sofiinu práci díval, ani jednu z těchto metod neobjevil. Místo toho zde bylo cosi nového a neočekávaného. Položil si hlavu do dlaní. Je to správné? Minuty ubíhaly, zatímco se nakláněl nad papíry, zapomínaje na svět kolem sebe, dokonce i na návštěvu sedící na opačné straně jeho psacího stolu. Nakonec se znovu narovnal a nevědomky povzdechl. Není o tom pochyb. Tohle je originální, krátký, prozíravý a jasně předvedený důkaz. Důkaz, který by očekával jen od toho nejnadanějšího vyspělého matematika. Weierstrass nevěřícně hleděl na módní klobouk. Možná ta žena narazila na nějakou studii v nedávno vydaném časopise, která mu unikla. Možná má nadaného přítele, který jí pomáhal. Musí to zjistit. Nechtěl vrhnout ani stín pochyb na její poctivost, když se pravda dala zjistit mnohem zdvořilejším způsobem, a tak se jí pomalu otázal: „Paní, přístup, který jste použila k tomu poslednímu důkazu, k tomu, k němuž jsem navrhoval Eulerovu metodu, je zcela nový. Nebude vám vadit, když mi své uvažování krok po kroku objasníte?“ Její gesta prozrazovala nervozitu. Jak se Weierstrass domníval, nebude schopna svou práci vysvětlit. Sňala si rukavice, položila je na stůl před sebou, pak přešla na jeho stranu stolu. Naklonila se nad papíry a její klobouk se dotkl jeho paže. „Ach, promiňte mi to!“ prohlásila. Zatímco si sundávala klobouček, z účesu se jí uvolnila kudrlinka tmavých vlasů. Naklonila se nad papíry a malým bledým prstem ukazovala na kroky, podle kterých při řešení toho problému postupovala. „Ukázala jsem, že lze vytvořit speciální funkci, a to tak, že když se dvakrát použije věta o střední hodnotě, dojdeme k výsledku. Je mi to líto, ale nedokázala jsem si na Eulerův důkaz vzpomenout, tak jsem si vymyslela svůj vlastní.“ Mluvila rychle se silným přízvukem, zatímco upřeně sledovala papír. V daný okamžik si Weierstrass sotva uvědomoval její ze-
vnějšek, zatímco sledoval její pregnantní a bezchybné uvažování. Dokázala nalézt k tomuto starému Eulerovu problému zcela nový přístup. Naprosto mimořádné. Opravdu zcela mimořádné! Když dokončila své vysvětlení, málem lapala po dechu. Její oči vzhlédly. Teď přišla řada na profesora, aby ztratil dech. Ty velké, uchvacující, inteligentní zelené oči! Její pleť byla tmavá, lehce naznačující spíš cikánské než německé nebo ruské předky. Byla velmi mladičká, nádherných proporcí. Měla plnou postavu a byla kouzelně malého vzrůstu. Stále na ni upřeně hleděl. Cítil, jak mu do obličeje stoupá teplo, pak se mu začaly potit ruce. „Profesore, byl můj přístup chybný?“ Oči jeho návštěvnice zářily, její rty se lehce usmívaly. Všimla si jeho rozpaků. Byl to kratičký a tichý okamžik vzájemného pochopení. „Ten postup, který jsem použila, mi připadá dokonale jasný. Zapomněla jsem na něco? Možná je ta poslední substituce neplatná. V čem je problém?“ Weierstrass se vzpamatoval. „Není tam žádná chyba. Váš důkaz je platný a rozhodně novátorský. Máte talent, ten vzácný nenaučitelný talent vidět staré problémy novým způsobem.“ Odmlčel se, pak pomalu dodal: „Postarám se o to, aby vaše záležitost byla přednesena před univerzitním senátem.“ „Přijmete mě na své přednášky?“ „To rozhodně. Budete-li tvrdě pracovat a dostane-li se vám vedení, bude z vás prvotřídní matematik. Teď ještě přesvědčit univerzitní senát, že vás mají přijmout.“ Jejich setkání skončilo. Když Weierstrass zavřel za odcházející ženou dveře, radostně si tleskl. Cítil, jak jeho teutonská krev vře, když se ve svých představách viděl jako rytíř vrhající se za barvy této dámy do boje. Chvíli nato už se hlasitě smál. Smál se sám sobě. Choval se jako starý hlupák, a to vše kvůli páru očí, které prozradily neobvyklou genialitu duše.
358
Až za hranice
Joan Spicciová
Sofie vstoupila do svého bytu. Na věšáku visel dámský kabát. O zeď se opíral kufr. „Zdravím tě!“ Sofie rozpoznala Juliin hlas, který ji volal ze zadní části bytu. V ten moment stála Julie před ní. „Už podruhé jsem musela žádat paní domácí, aby mě pustila do tvého bytu. Měla jsi mi dnes odpoledne
359
1870 Berlín
1870 Berlín
přijít naproti na nádraží. Dalo by se říct, že nejsi příliš nadšena z toho, že budu tvou spolubydlící.“ „Ach, Julie!“ Sofie padla do rozevřené náruče své přítelkyně. „Proboha, ty jsi ale bledá. Cos dělala?“ „Práce. Nezastavila jsem se dnem ani nocí už víc než týden. Ale jsem svými výsledky potěšena. Weierstrass souhlasil, že mě přijme za svou studentku.“ „Měla jsem to tušit, že se hned vrhneš do práce.“ Ukázala na pokoj kolem sebe. „V tomhle bytě je strašný nepořádek. Všude se válejí knihy a papíry, šaty jsou na zemi, a jediná známka nějakého jídla, kterou jsem tu našla, bylo pár ztvrdlých žemlí. Dokonce ještě ani nemáš připravený samovar.“ „Nehubuj mě, jsi snad moje matka? Musela jsem pracovat každou minutu. Ale Weierstrass je potěšen.“ Sofie držela přítelkyninu ruku, když usedly vedle sebe na divanu. „Proč jsi mi nedala vědět, že přijedeš?“ „Ale dala. Napsala jsem ti a požádala tě, abys na mě čekala u vlaku. Jenže z té haldy neotevřených dopisů usuzuji, že už nějakou dobu nečteš poštu.“ „Myslím, že je to už déle než týden. Prostě jsem neměla volnou ani minutku.“ „Já to všechno dám zase do pořádku,“ prohlásila Julie. „Tohle je určitě jeden z nejponuřejších berlínských bytů. Je tu tak málo světla!“ „Ale zůstaneš tady?“ zeptala se Sofie váhavě. „Většinu věcí už mám v druhé ložnici.“ Julie se postavila a zamířila ke stolu, kde stál malý, studený samovar. „Napsala jsem několika berlínským profesorům chemie. Dovolí mi chodit na jejich přednášky. Tak alespoň nebudu muset žádat o oficiální přijetí, což by nejspíš bylo stejně jen mrhání silami. Jakmile se osvědčím a poznám své učitele, pak si vyberu jednoho poradce a začnu pracovat na disertaci. Dozvěděla jsem se, že univerzita v Göttingenu uděluje doktoráty na základě výzkumu a ústních zkoušek. S doktorátem se budu moci vrátit domů a učit na vyšších stupních, nebo možná pracovat v některé laboratoři.“ „Ovšem jestli tu není nějaký konkrétní profesor, u kterého bys tady v Berlíně chtěla studovat, proč jsi nezkusila získat kontakty přímo v Göttingenu?“ „Já se nedokážu moc rychle spřátelit, Sofie. A taky se mi nelíbí žít o samotě. Můžu tady pracovat stejně jako na kterékoli jiné univerzitě.“ Trochu
ztišila svůj hlas. „Vladimír mě požádal, jestli bych si to nedokázala zařídit, abych byla s tebou.“ „Aha, takže on se mnou být odmítá, ale na druhou stranu mi zároveň nedůvěřuje, že bych dokázala žít sama. Takže mi posílá ošetřovatelku!“ Sofie vstala a začala zuřivě popocházet po pokoji. „Neobviňuj z toho Vladimíra. A já tady nejsem jako tvoje ošetřovatelka, jsem tu jako přítelkyně a studentka. Nezůstanu tady, jestli mě tu nebudeš chtít.“ „Ach, Julie, samozřejmě že chci, abys tady zůstala.“ Sofie sebou opět hodila na divan. „Jsem tak unavená. Mám nervy napjatější než struny u houslí.“ „Vybalila jsem svůj samovar a za chvíli nám oběma uvařím čaj. Jestli nejsi totálně vyčerpaná, doporučovala bych ti přečíst si poštu. Všimla jsem si, že tam je víc než jeden dopis od Vladimíra a jeden od tvé sestry; ty ostatní jsem nepoznala.“ Sofie se předklonila a rozvázala si boty. Dala si nohy nahoru a zakryla je prořídlým přehozem, probrala se haldou dopisů a urovnala je podle razítka odeslání. Horní dopis, ten nejstarší, byl od její sestry. Jak četla, sdělovala zkráceně novinky Julii. „Aňuta strávila poslední srpnové týdny ve Švýcarsku. Victor se prý zapletl do dělnických nepokojů mimo Paříž. Situace je teď dost divoká a na obou stranách jsou mrtví. Policie to svaluje na skupinu Augusta Blanquiho a několik lidí zatkla. Victor se rozhodl uprchnout do Ženevy a Aňuta jela s ním.“ Sofie spustila nohy zpět na podlahu. Seděla vzpřímeně na okraji divanu, pevně svírala stránky v ruce a četla co možná nejrychleji. Julie zanechala vybalování a stála nad ní. „Jakmile Aňuta dorazila do Ženevy, napsala rodičům a poprosila je o svolení se za Victora provdat. Odmítli to. Odmítli jí poslat její křestní list či veškeré další patřičné dokumenty. Odmítli uvolnit její věno.“ Julie promluvila tiše: „Dokážu jejich postoj pochopit. Nikdy se s tím mužem nesetkali. Dozajista se od ostatních Rusů, kteří byli v Paříži, dozvěděli, že tenhle Jacklard žije s jejich dcerou – podle jejich názoru – ve velmi hanebném vztahu. A ten muž nyní prchá před zákonem.“ „Umím si představit, co to muselo mou sestru stát, zapomenout na své vlastní přesvědčení a prosit rodiče o svolení.“ Sofie držela dopis pevně v ru-
360
Až za hranice
Joan Spicciová
361
1870 Berlín
1870 Berlín
kou, zatímco hleděla do Juliiny nevinné tváře. „Hloupá rodičovská zákonná opatření stojí Aňutě v cestě pomáhat muži, kterého miluje. Kdyby Victora uvěznili, Aňuta, která není jeho právoplatnou manželkou, by neměla žádné právo ho navštívit, ani pro něj vyhledávat pomoc. Kdyby byli oba uvězněni, neměli by sebemenší šanci se uvidět či být informováni o osudech jednoho či druhého. Zní to paradoxně, ale pokud se zapojují do nelegální činnosti, je o to důležitější, aby byli legálně sezdáni.“ „Aňuta ho určitě moc a moc miluje.“ Julie, která teď vypadala mírně zmateně, se posadila na židli naproti Sofii. „To ano.“ Sofie si povzdechla. „Proč, to sice nechápu, ale je zřejmé, že tomu tak je.“ Pak se vrátila k dopisům. „Poslouchej tohle. Aňuta dál sděluje, že v září, když císařství padlo a byla nastolena nová republika, se ona i Viktor okamžitě vrátili do Francie. Ach, Aňuto! Ty blázne!“ Sofie málem křičela. „Měla jsi zůstat v Ženevě!“ Když se trochu vzpamatovala, prohlásila: „Proboha, Julie, císařství skutečně padlo? Už několik týdnů jsem neviděla žádné noviny.“ „Ano. Císařovna uprchla do Anglie a ve Francii byla vytvořena nová republika. Victor Hugo je zpět v Paříži a plní tisk svými plamennými prohlášeními. Nová vláda stále bojuje s Prusy, ale jak dlouho se ještě udrží, to je ve hvězdách. Ty jsi o tom nic neslyšela? Ne, zdá se, že ne.“ Sofie dál listovala stránkami dopisu. „Aňuta se v jednom odstavci také zmiňuje o jakési nové organizaci, které říkají Internacionála. Ona a Victor se k ní museli určitě připojit, i když to otevřeně neříká. Victor má nějaké politické postavení v nové francouzské vládě. Byl prý zdrcující většinou zvolen za zástupce svého distriktu v Lyonu. Pak tu jsou další odstavce, samé květnaté vychvalování jejího hrdiny. Jediné zajímavé na tom je, že Victor se zná s Marxovým zetěm.“ „Nic o tom, jak se jim vede? Četla jsem, že pruská armáda obléhá Paříž. A také dost děsivé zprávy o podmínkách, které ve městě panují.“ Julie opět začala věnovat pozornost bublajícímu samovaru. „Ano, tady, až ke konci. Nemají ani vindru. Victorův úřad mu skoro nic neplatí. Oba dávají o večerech soukromé hodiny, ona ruštiny a ruské literatury, on matematiky. Někteří občané stále žijí víceméně normálně. Prý se jí a Victorovi daří líp než mnoha jiným. Stále mají nějaké zásoby potravin. Tohle si poslechni – nemusela sáhnout po krysím masu, které se teď
prodává v mnoha obchodech s potravinami. Vyzkoušela nějakou novou konzervovanou mrkev a píše, že je docela jedlá… – zbytek dopisu je jen ujišťování, že jinak nemají žádné větší potíže. Její jedinou obavou je, že Victor si příliš zahrává a mohli by ho zatknout. Je ve svém kritizování vlády absolutně neústupný.“ Julie přinesla k divanu dva šálky čaje: „Musíš Aňutu přesvědčit, aby se k nám tady připojila.“ Podala jeden Sofii. „Ona Jaclarda nikdy neopustí. Přitom je to dle mého názoru náladový a nepraktický snílek, který oplývá víc chvastounstvím než selským rozumem. Skutečně vůbec nechápu, co na něm Aňuta vidí. Tedy kromě toho, že má velmi elegantní postavu a je to radikál, což ji odjakživa přitahovalo. Má mnoho kontaktů v liberálním tisku. Když jsem byla v Paříži, ukázala mi jeden z jeho článků. Píše docela obstojně, má to sílu i ducha, ale rozhodně to není žádný Dostojevskij.“ Sofie na chvíli zaváhala a pozorovala víry v horké temné tekutině. „Nevím, co mám dělat. Mám pocit, že Aňuta se vrhá do neštěstí. Myslíš, že bych se měla pokusit za ní dojet?“ „Rozhodně ne,“ přísně odsekla Julie. „Tam pro ni nemůžeš udělat vůbec nic.“ Juliina rada se opírala o přísnou logiku. Po několika minutách ticha Sofie s unaveným povzdechem odpověděla: „Máš pravdu. Nejvíc pomůže, když se pokusím přesvědčit matku a otce, aby jim povolili svatbu. Odsud jí můžu alespoň trochu vypomáhat částí svého kapesného.“ Pak odložila sestřin dopis stranou a vzala si další, který byl psaný jinou rukou. „Tak ráda bych to probrala s Vladimírem.“ Sofie rozložila svinutý, téměř nečitelný papír. „Vladimír píše, že mě nebude moci navštívit několik týdnů. Možná ne dřív než na vánoční prázdniny.“ „Napiš mu, Sofie. Měl by o Aňutě vědět.“
362
Až za hranice
Joan Spicciová
Karl Weierstrass vyrazil na křížovou výpravu. Ta mladá žena musí být přijata na jeho univerzitu. Neustále vzpomínaje na své vlastní mladické obtíže, cítil se být povolán, aby podporoval a rozvíjel mladé talenty. A tohle byl vskutku zvláštní případ. Weierstrass kolem sebe systematicky shromažďoval přední vědce prestižní berlínské fakulty. Fyzik Helmholtz Kovalevskou znal jako studentku
363
1870 Berlín
1870 Berlín
z Heidelbergu a byl připraven se jí zastávat i zde v Berlíně. Fyziolog Emil Dubois-Reymond dostal nadšený dopis o jejích schopnostech od svého bratra Paula, který byl v Heidelbergu jedním z jejích profesorů matematiky. Emil bude zastupovat svého bratra a podporovat její žádost před senátem. Rudolf Virchow, profesor patologie, byl připraven bránit její charakter a také její reputaci génia. Weierstrass dosvědčí, že prověřil její matematické schopnosti a je ochoten ji přijmout do své výuky. Pouze profesor Kummer, geniální matematik a člen univerzitního senátu, Weierstrassův přítel a první stoupenec, stál silně proti nim. Kummer nemínil na univerzitu přijmout žádnou ženu, ani nemínil žádné ženě dovolit navštěvovat přednášky matematiky. Katedra matematiky byla jeho absolutistickým královstvím. Zhnusen zkostnatělostí svého starého přítele a dobrodince, jeho slepým lpěním na tradici, váhavě sděloval Weierstrass jeho rozhodnutí Sofii. „Cožpak proti tomuto rozhodnutí neexistuje žádné odvolání?“ Sofie seděla vzpřímeně na okraji divanu. Clara, jejíž oči žhnuly vztekem, seděla po jedné její straně a Elise, smutná a bez elánu, seděla na druhé. Sofie na Clařino pozvání strávila celé odpoledne čekáním na rozhodnutí senátu se sestrami, které nyní na tyto špatné zprávy reagovaly s porozuměním a se zlostí. „Obávám se, že nikoli.“ Weierstrass hleděl dolů na své velké ruce. „Možná, kdyby Kummer proti vám nevystoupil, byla by tu šance navštěvovat přednášky matematiky. Ale ostatní členové senátu se mu na jeho vlastní půdě postavit zkrátka nechtěli.“ Weierstrass chodil sem a tam před malým krbem. „Víte, skandální na této situaci je to, že ostatní katedry na naší univerzitě budou mít tento semestr ženské posluchačky. Kummer jim může zabránit, aby byly přijaty jako řádné studentky, ale nemůže zabránit jednotlivým katedrám, aby přijaly ženy jako posluchačky. Slyšel jsem, že katedra chemie podporuje jednu z vašich krajanek.“ „Ano, jmenuje se Julie Lermontovová. Je to moje přítelkyně,“ prohlásila Sofie tiše. Profesorovy oči zjihly, když se na ni podíval. „Ani vám nedokážu říct, jak moc je mi to líto, nebo jak se za svého kolegu stydím. Prosím, přijměte mé nejhlubší omluvy.“ Sofie polkla těžké zklamání, které jí uvízlo v hrdle. „Pane, jestliže se nemohu odvolat k vedení univerzity, a jestliže mi není dovoleno dokonce ani
navštěvovat přednášky matematiky, bylo by možné, abych k vám chodila na soukromé hodiny? V Rusku, když jsem začala studovat, mi byly přístupné pouze soukromé hodiny. Zjistila jsem, že i za takových okolností dokážu učinit značný pokrok.“ Weierstrass na ni upřeně zíral a jí se zdálo, že vidí první náznaky vstřícnosti. Kula železo, dokud bylo žhavé. „Samozřejmě si uvědomuji, že to bude mít velké nároky na váš volný čas. Já bych nabídla své služby, abych vám ulevila od administrativních povinností, jak jen to bude třeba. Jako malou kompenzaci bych vám samozřejmě platila ekvivalent univerzitních poplatků.“ „Proč mě soukromé učení nenapadlo!“ Weierstrass se znovu posadil na židli. „Budete ale muset věnovat studiu veškerou energii. A žádné placení! Trvám na tom. Je to pro mě věc cti. Snad se mi tak podaří napravit neuvěřitelnou a hanebnou paličatost mé univerzity a mé katedry.“ „To je báječné!“ Elise se naklonila a lehce se dotkla Sofiiny ruky. „Budete nás navštěvovat pravidelně. Mám takovou radost.“ Sofie cítila nával vzrušení. Bude mít výhradní pozornost toho nejgeniálnějšího matematika v Evropě. „Lekce jednou týdně?“ Clara pohlédla od Sofie ke svému bratrovi. „Kdyby Sofie chodila v neděli odpoledne, mohla by mít s tebou lekci a pak zůstávat na večeři. Elise a já bychom opravdu uvítaly její společnost. Mohla byste s sebou vzít vaši přítelkyni, tu zmíněnou studentku chemie.“ „A pan Kovalevsky by byl rovněž vítán,“ dodala Elise váhavě. „Žádný pan Kovalevsky nepřijde,“ Sofie cítila, jak jí teplo stoupá do obličeje. Nemohla jim vysvětlovat situaci s Vladimírem. Tyto vlídné katolické matrony by nejspíš nepochopily manžela, který není nikdy přítomen. Celá nesvá sklopila oči. „Ach, je mi to tak líto,“ řekla Clara vlídně. Ze Sofiina tónu pochopila, že tím míní, že její manžel je mrtev. Sofie nenašla odvahu, aby ji opravila. Clara se hned snažila tu trapnou situaci nějak přejít. „Karl, Elisa a já se budeme těšit společnosti dvou mladých studentek. Prosím, řekněte ano.“ „Zdá se, že to máš všechno dokonale vymyšleno, Claro. Je tu ale ještě jedna věc.“ Weierstrass pohlédl na Sofii. „Myslím, že lekce dvakrát týdně by byly mnohem účinnější. Kromě diferenciálního počtu máte jen jeden rok formální výuky. Vaše práce je geniální, to ano, ale budete potřebovat ještě hodně dohnat, abyste měla stejné základy, jako mají mí studenti. Chci,
364
Až za hranice
Joan Spicciová
365
1870 Berlín
dvacátá kapitola
abyste začala číst práce o geometrii: práce Riemanna a Lobačevského. Pak je tu Crellův Journal, posledních pár vydání…“ „Karle, prosím…“ přerušila ho Elise. „Ano, jistě, detaily můžeme probrat později.“ A vzrušeně pokračoval: „Budeme postupovat podle stejného učebního plánu, podle něhož postupuji s ostatními pokročilými studenty. Dám vám své poznámky dříve, než s touto prací seznámím třídu. Sejdeme se jednou týdně a ještě jednou v neděli. Bude vám to vyhovovat?“ „Taková domluva se mi moc líbí,“ potvrdila Sofie. „Tedy ujednáno,“ Clara se postavila. „Dejme si něco k večeři. Povězte nám, paní Kovalevská, jaké je vaše oblíbené jídlo?“ Clara propletla svou ruku se Sofiinou a obě následovaly do jídelny Elise a Karla. Porážka se změnila ve výjimečné vítězství.
1870 Berlín
20
Sofie se skláněla nad papíry, rukávy županu vyhrnuté nad lokty. S pocitem uspokojení odložila tužku. Paličatý integrál zahrnující druhou odmocninu polynomu sedmého stupně byl konečně poražen. Unaveně se narovnala a odsunula židli od stolu. Posledních šest měsíců se prala s problémy jako během minulé noci. Každý náročný problém byl postupně ještě složitější, každý tak či onak zahrnoval eliptické funkce, jejichž zdánlivě neškodné malé exponenty silně komplikovaly výpočty a rozdrtily zdánlivě snadné vztahy. Na dnešní hodinu s Karlem si vezme své ručně psané poznámky z několika jeho lekcí spolu s jeho vydanými studiemi z let 1849 a 1854, které si opsala z Crellova žurnálu. Studovala zmíněná díla tak dlouho a s takovým soustředěním, že cítila, že by dokázala nakreslit přesný obrázek každé stránky kompletně se všemi K, J, ∑ a π/2 přesně na místech, kde se vyskytovaly. Spokojena sama se sebou si promnula oči a protáhla se. Její snahy z posledních měsíců nepřišly nazmar. Mohla čestně prohlásit, že zná, pokud ne přímo ovládá zacházení se třemi druhy eliptických funkcí, které Legendre klasifikoval ve své knize Exercises du Calcul z roku 1820. Kopie této knihy byla darem od Weierstrasse. Cenila si jí tolik, jako by si asi kterákoli jiná žena cenila knihy francouzské poezie z rukou svého obdivovatele.
366
Joan Spicciová
Až za hranice
367
Jaro 1870 Berlín
