Následující kapitola je překladem kapitoly „When Is It Too Much? Excessive Internet Use and Addictive Behavior“ z knihy: „Digital Youth: The Role of Media in Development“ autorů Kaveri Subrahmanyam a Davida Šmahela (Springer, 2011). Viz http://link.springer.com/book/10.1007/978-1-4419-6278-2
9. KAPITOLA: Kdy dochází k překročení hranice? Nadměrné používání internetu a závislostní chování Uvážíme-li, že život mladých lidí je v dnešní době pevně svázán s technologiemi, stává se řešení otázky extrémního používání a návykovosti na těchto novějších nástrojích nutností. Podívejme se na případ „Jamieho“, šestnáctiletého středoškolského studenta z Velké Británie, jak jej popsal Griffiths, který s ním vedl pohovor osobní i online (tj. Griffiths, 2000a). Jamieho rodiče byli rozvedení a on byl jedináček, který žil s matkou. Podle Griffithse trávil Jamie na počítači zhruba 70 hodin týdně, včetně dvou „dvanáctihodinovek“ o víkendech. Jamie sám o sobě říkal, že je „blázen do sci-fi“, a udával, že tráví celé hodiny diskutováním o televizním pořadu „Star Trek“ na síti Usenet. Jamie, zcela upoutaný internet, tvrdil, že právě internet představuje tu nejdůležitější činnost v jeho životě, a že na něj myslí, i když je offline. Říkal, že internet ovlivňuje jeho náladu, že v něm může vybudit nadšení nebo naopak uklidnit, a také popisoval abstinenční příznaky v situacích, kdy se nemohl připojit. Měl problémy s kontrolováním času, který trávil online, a jeho snahy o omezení internetových aktivit byly marné, protože zjistil, že „lákavost kyberprostoru je příliš silná, než aby jí dokázal odolat“ (s. 213). Také nebyl schopen omezit čas strávený před počítačem offline (v roce 2000 měl připojení přes modem, které nebylo trvalé) a svůj počítač aktualizoval jedenáctkrát během dvou let. O tom, jak počítač používá, hovořil takto: „Zůstávám online tak dlouho,
1
dokud mě někdo doslova fyzicky neodpojí... nemůžu bez toho pracovat ani žít – můj sociální a duševní život je s počítačem pevně provázaný“ (s. 213). Díky takto intenzivnímu používání internetu trpěl Jamieho spánek, Jamie dokonce občas zameškal vyučování, protože zaspal. Jednou se pokusil přestat s používáním internetu; vydržel to pouhé tři dny, aniž by se připojil. Jamie udával, že mimo rámec svého online života neměl žádné přátele, a že internet používal pro sociální účely a k setkávání s lidmi. Je zajímavé, že popíral, že by měl s používáním internetu nějaký problém, a sám sebe nepovažoval za někoho s návykem na internet. S takto nadměrným používáním internetu se sice setkáváme ve všech věkových skupinách, převažuje ovšem zejména mezi dospívajícími a mladými lidmi ve fázi vynořující se dospělosti (Smahel, Sevcikova, Blinka, & Vesela, 2009b; Tsai & Lin, 2003). Úvodem této kapitoly se pokusíme prozkoumat, zda je možné výraz „návyk“ (pro větší přesnost je výraz „návyk“ použit pro překlad anglického „addiction“ a výraz „závislost“ pro překlad „dependence“, ovšem v řadě případů jsou oba výrazy vzájemně zaměnitelné – pozn. překl.) používat v kontextu uživatelů internetu, a dále si popíšeme, co návykové chování na internetu obnáší. Poté pojednáme o prevalenci návykového chování mezi dospívajícími, přičemž budeme mít na zřeteli především to, že jako skupina jsou dospívající nejvíce vystaveni riziku online návyku. Následně si probereme příznaky, které lze z hlediska návykového chování spjatého s internetem považovat za varovné, a popíšeme si osobní a sociální kontext návykového chování na internetu. V samostatné části si popíšeme čtyři oblasti online návyků, které byly předmětem většiny realizovaných výzkumů: online hry, online vztahy (komunikace), virtuální sexuální chování a online gamblerství. A konečně, závěrem si popíšeme terapeutické přístupy, které se používají při léčbě návykového chování na internetu.
Je výraz „závislost“ v souvislosti s internetem relevantní? Při zběžném prozkoumání Jamieho případu můžeme usoudit, že internet používal nadměrně, protože tato jeho aktivita podle všeho ovlivňovala ostatní aspekty jeho života. Některé z jeho příznaků, například obtíže připomínající abstinenční příznaky, připomínají příznaky u osob s návykem na nikotin, alkohol a jiné látky. I když se při popisu takto nadměrných online aktivit s výrazem „závislost na internetu“ setkáváme, odborníci na
2
duševní zdraví nejsou jednotní v tom, zda vůbec „závislost na internetu“ existuje, a dokonce zpochybňují používání výrazu „závislost“ v kontextu používání internetu. V červnu roku 2007 nedoporučila American Medical Association (Americká lékařská asociace) American Psychiatric Association (Americké psychiatrické asociaci) zařadit „poruchu závislost na internetu“ jako formální diagnózu do příštího vydání DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders – Diagnostický a statistický manuál duševních poruch), a stejně tak nedoporučila zařadit „závislost na videohrách“ jako vážnou duševní poruchu (Grohol, 2007). Podle Grohola (2005) není zřejmé, zda závislost na internetu je výsledkem nebo naopak příčinou určitých životních otázek, a zda se jedná o problém sám o sobě nebo o projev jiných onemocnění; většina lidí, kteří se považují za „osoby s návykem na internet“, má problémy s řešením konfliktů a problémů ve svém životě. Autor upozorňuje, že velká část z raného výzkumu návykového chování na internetu byla explorativního rázu a neřešila příčinné souvislosti, takový výzkum lze tudíž přinejlepším považovat za spekulativní. Jiní autoři, například britský psycholog Mark Griffiths (Griffiths, 2000a, 2000b; 2000c, 2001a, 2001b), používají výraz „závislost“ k popisu nadužívání internetu, jelikož tento způsob jeho používání vykazuje charakteristické vlastnosti jiných návyků včetně návyků látkových. Griffiths argumentuje tím, že chlapec Jamie, jehož případ jsme si uvedli výše, vykazoval příznaky charakteristické pro jiné návyky, například změny nálad, toleranci, abstinenční příznaky, konflikt a relaps. Young, která na toto téma realizovala mnoho výzkumů, popsala závislost na internetu jako jakékoliv kompulzivní chování související s pobytem online, které narušuje normální běh života a vyvolává silný stres odrážející se v rodině, u přátel, milovaných osob a v pracovním prostředí daného jednotlivce. Návyk na internetu se označuje jako závislost na internetu a kompulzivní používání internetu (Young, 1998a, 1998b). Klíčovým prvkem je nadměrné používání internetu, které je dominantou života závislého. Výzkumní pracovníci, kteří s popisem takového nadměrného chování jako „závislosti na internetu“ nesouhlasí, používají místo toho jiné výrazy, například „návykové chování“, „vysoká angažovanost“, „kompulzivní chování“, „nadměrné používání“ a „problematické používání“ (Beard, 2005; Beard & Wolf, 2001; Charlton, 2004; Goldsmith, Shapira,
3
Hollander, & Stein, 2006; Morahan-Martin, 2005; Morahan-Martin & Schumacher, 2003; Shapira, Goldsmith, Keck, Khosla, & McElroy, 2000). Vyvstává rovněž otázka, zda bychom měli rozlišovat mezi „závislostí na internetu“ a „návykem na internet“ (Griffiths, 2000c; Widyanto & Griffiths, 2007). „Návyk na internetu“ implikuje, že internet je pouhým prostředím, v jehož rámci se odehrávají hlubší a původní problémy. Za nepřítomnosti internetu je pravděpodobné, že se daný problém projeví jiným způsobem. V tomto případě by bylo možné internet dokonce považovat za relativně bezpečné prostředí, v němž se takový problém může vynořit, místo aby na sebe vzal formu rizikovějších příznaků nebo způsobů chování, jako je užívání drog, sebepoškozování nebo anorexie (Smahel, 2003). Naopak z výrazu „závislost na internetu“ vyplývá, že příslušné chování budící obavy by se v jiném kontextu nevynořilo (Griffiths, 2000b; Widyanto & Griffiths, 2007). Tento druhý typ by mohl znamenat, že internet a jeho různá fóra vytvářejí prostředí, jež lidem umožňují dělat věci, které by nikde jinde nedělali (např. kybersex, kyberstalking) (Griffiths, 2000b). Je zřejmé, že je potřeba další výzkum, aby bylo možné určit, zda extrémní způsoby používání internetu představují charakteristické symptomy „reálné závislosti“. Ve světle těchto otázek budeme používat výraz „návykové chování na internetu“ pro popis nadměrného používání internetu, aniž bychom tím předpokládali, že původcem tohoto návykového chování je internet samotný. Vzhledem k aktuálnímu stavu výzkumu souhlasíme s názorem, že výraz „závislost na internetu“ pro uživatele internetu neplatí. Při popisu výzkumů jiných autorů používáme ovšem pro účely shody konkrétní výrazy, které volí tito jiní autoři, včetně výrazu „závislost na internetu“.
Prevalence návykového chování na internetu Abychom si ozřejmili problém návykového chování u mladých lidí v online kontextech, podíváme se zevrubněji na to, v jaké míře tento způsob chování mezi dospívajícími a mladými ve fázi vynořující se dospělosti skutečně převažuje. Rovněž se zamyslíme nad tím, zda a proč je možné, že jsou mladí lidé vystaveni největšímu riziku z hlediska návykového chování. Zde si uvedeme pouze obecné statistiky o prevalenci online návykovosti; statistické údaje týkající se konkrétních aplikací (např. online her) lze nalézt v částech, které pojednávají o návykovosti těchto příslušných aplikací.
4
Vzhledem k tomu, že výskyt návykového chování na internetu se v různých kontextech značně liší, uvádíme údaje o prevalenci samostatně pro jednotlivé státy. V USA vypracovali autoři Morahan-Martin a Schumacher průzkum 277 uživatelů internetu z řad amerických vysokoškolských studentů; ve svém vzorku identifikovali 8,1 % jako patologické uživatele, kteří vykazovali nejméně čtyři ze šesti příznaků patologického používání internetu (Morahan-Martin & Schumacher, 2000). Patologičtí uživatelé internetu trávili online v průměru 8,5 hodin týdně. Tato průměrná doba strávená online se může jevit jako krátká; autoři také argumentují tím, že svědčila o problémech, které vyplouvaly na povrch během krátkých pobytů na internetu. Patologičtí uživatelé přistupovali na internet spíše proto, aby zde hráli interaktivní hry, setkávali se s novými lidmi pro získání emoční podpory a chovali se více bez zábran. Znepokojující je to, že informací o prevalenci mezi dospívajícími v USA je málo, a v době psaní této knihy se nám nepodařilo nalézt žádné novější odhady ani odhady návykovosti mezi dospívajícími v USA. Jak si ukážeme dále, výzkum tohoto tématu probíhal naopak více v asijských zemích, například v Číně a na Tchaj-wanu, což by mohlo odrážet naléhavost, jež má svůj původ ve zprávách o internetových kavárnách v těchto zemích, kde vysedávají většinou mladí muži s očima fixovanýma na obrazovku a naprosto zabraní do online her (Macartney, 2008). U čínských dospívajících zjistili autoři Cao a Su (2007), že 2,4 % jejich vzorku (n = 2620; věk 12 až 18 let) dospívajících uživatelů internetu vykazovalo přítomnost návyku. Uživatelé internetu s návykem trávili online v průměru 11 hodin týdně, zatímco skupina bez návyku trávila online tři hodiny týdně. Je zajímavé, že uživatelé s návykem byli s mnohem větší pravděpodobností chlapci (83 %) než dívky (17 %). To je rozdíl oproti studiím v USA a v Evropě, kde typicky nebývají zjištěny žádné rozdíly mezi pohlavími (tj. Johansson & Gotestam, 2004; Smahel et al., 2009b). V evropském kontextu vypracovali autoři Johansson a Götestam (2004) průzkum mezi 3237 mladými Nory ve věku 12 až 18 let. Autoři použili diagnostický dotazník dle Youngové (Young’s Diagnostic Questionnaire) (1996) a zjistili „návyk na internet“ u 2 % účastníků, a dále u 8,7 % zjistili riziko nadměrného používání internetu. Další analýzy používající návyk na internet jako závisle proměnnou ukázaly významné hodnoty pro rozsah používání internetu a typ online aktivit. Jednotlivci ve skupině s návykovým
5
chováním udávali vyšší četnost a dobu strávenou online; tito respondenti rovněž udávali vyšší míru používání diskusních skupin, čtení / posílání e-mailů, hraní her, kupování a objednávání zboží a služeb a čtení novin a časopisů. Výzkumní pracovníci nezjistili žádný vztah mezi demografickými proměnnými (věk, pohlaví, geografické údaje a proměnné sociálního pozadí, například docházka do školy, práce a typ bydliště) a návykovým chováním na internetu. Obecně se má za to, že mladí lidé jsou vystaveni vyššímu riziku návykového chování na internetu v porovnání s dospělými, a je tudíž důležité skutečně porovnávat prevalenci návykovosti neboli skóry návykovosti mezi dospívajícími, mladými ve fázi vynořující se dospělosti a dospělými. Takové porovnání jsme provedli s využitím dat získaných z odpovědí na otázky ohledně online návykového chování, jež byla součástí projektu World Internet Project v České republice (Smahel et al., 2009b). Sběr dat probíhal od září 2008 a projektu se zúčastnilo 2215 respondentů ve věku 12 let a starších; data se sbírala formou osobních pohovorů a skládala se ze dvou částí: původní vzorek byl reprezentativní z hlediska české populace a zahrnoval 1520 respondentů ve věku 12 let a starších, druhý vzorek zahrnoval 695 respondentů ve věku 12 až 30 let. Otázky týkající se návykového chování online se měřily na základě pěti dimenzí podle autorů Griffiths (Griffiths, 2000a, 2000c) a Beard a Wolf (Beard, 2005; Beard & Wolf, 2001): (1) kognitivní a behaviorální nápadnost, (2) tolerance, (3) pozitivní a negativní změny nálady, (4) konfliktní aspekty, (5) časové aspekty – neúspěšné pokusy omezit čas strávený používáním internetu. Obě skupiny byly sestaveny podle těchto kritérií: skupina A (návykové chování na internetu) – muselo být zastoupeno všech pět dimenzí a skupina B (riziko návykového chování na internetu) – musel být zastoupen konflikt plus nejméně tři další faktory. Všechny příznaky návykového chování na internetu (skupina A) vykazovala 4 % českých uživatelů internetu, přičemž u 8,6 % uživatelů bylo přítomno riziko návykového chování online (Smahel et al., 2009b). Na obrázku 9.1 jsou znázorněny věkové trendy prevalence návykového chování na internetu u zkoumaných uživatelů. Návykové chování na internetu vykazovalo nejvyšší prevalenci mezi osobami ve věku 12 až 15 let (8 % vykazovalo všechny příznaky návykového chování), po nich následovalo věkové rozmezí 20 až 26 let (5,3 %). Skupiny s příznaky návykového chování ostře klesaly s věkem,
6
přičemž u uživatelů internetu ve věku 36 let a starších vykazovala všechny příznaky návykovosti méně než 2 %. Dále byla zjištěna strmá křivka u skupiny s rizikem návykového chování, přičemž počet dospívajících a mladých ve fázi vynořující se dospělosti, kteří byli vystaveni riziku, byl velmi vysoký. Uvážíme-li, že na obrázku 9.1 jsou zahrnuta pouze data od uživatelů internetu, přičemž používání internetu klesá s věkem, je skutečné riziko mladších osob vzhledem ke zbývající části populace, zejména dospělým, pravděpodobně ještě vyšší. Je zajímavé, že z hlediska výskytu návykového chování na internetu nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi pohlavími. V případě mladých (12 až 19 let) byl se zvýšeným rizikem spojen čas strávený online: ti z respondentů, kteří vykazovali všechny příznaky návykového chování (skupina A), udávali, že doma internet používají v průměru 15,1 hodin týdně, v porovnání s 9,8 hodinami, jež udávali dospívající, kteří nebyli vystaveni riziku.
15.0
15.0 11.4
%
10.0
9.2
8.0
7.2 4.5
5.0
Addictive behavior present
5.3
4.7 2.9
1.9
1.5 1.5
At risk for addictive behavior
0.0 12 - 15 years
16 - 19 years
20 - 26 years
27 - 35 years
36 - 49 years
50 and more years
Obrázek 9.1 Podíly prevalence (v %) závislostního chování na internetu podle věku uživatelů (2008 česká data z World Internet Project).
7
30 - 45 years 20 - 29 years 16 - 19 years 46 and older
54.7
Chile
32.0
42.3
Czech Republic
39.6 63.7
Sweden
11.0
20.8
51.7
Czech Republic
18.0 25.3
67.5
Chile
13.3
11.7
36.7 86.8
Sweden
11.2
77.6
Chile
16.8
67.9
Czech Republic
23.7
83.7
Sweden Chile
76.1
Czech Republic
76.0
0%
20%
16.4 20.0
40%
2.0
Rarely
5.6
Often + very often
8.4 14.1
92.2
Sweden
Never
11.6
2.1
7.5 4.0 7.0 0.8
60%
80%
100%
Obrázek 9.2 Procenta respondentů, kteří uváděli míru zažívaného konfliktu s rodinou, přáteli nebo partnery kvůli používání internetu – podle věku v Čile, České republice a Švédsku (2008 WIP data)
8
Jedním z důvodů vyšší prevalence návykového chování mezi mladými může být obecněji přítomnost konfliktu v jejich životech. Z obrázku 9.2 bychom mohli usuzovat, že u dospívajících ze tří států (Chile, Švédsko a Česká republika) (Smahel, Vondrackova, Blinka, & Godoy-Etcheverry, 2009c) byla větší pravděpodobnost, že budou udávat konflikt ohledně svého používání internetu v porovnání s osobami ve fázi vynořující se dospělosti a staršími dospělými. Podle některých výzkumných pracovníků může konflikt ohledně používání internetu představovat nejvýznamnější rozměr návykového chování (Beard & Wolf, 2001), a tudíž jeho zesílená přítomnost během dospívání může souviset s vyšší pravděpodobností návykového chování u této věkové skupiny.
Identifikace dospívajících, u nichž může být přítomen návyk na internet Důležitým krokem na cestě k porozumění návykovému chování online je identifikace mladých lidí, jejichž online aktivity by mohly být nadměrné a patologické. S cílem posoudit návykové chování na internetu navrhla autorka Youngová krátký dotazník (Young, 1995, 1996, 1998b), který je postaven na kritériích patologického hráčství v offline kontextech, jež je podle DSM-IV klasifikováno jako porucha kontroly impulzivnosti. Zjištění získaná z tohoto krátkého dotazníku byla použita pro vypracování testu návyku na internet (IAT) o 20ti položkách, jenž je k dispozici na webových stránkách centra Center for Internet Addiction Recovery, které řídí Young (1998a). V souladu s obecnými kritérii DSM IV navrhl Griffiths (Griffiths, 2000a, 2000b; 2000c; Widyanto & Griffiths, 2007) šest základních komponent návykového chování na internetu (Griffiths, 2000a), o nichž přinesly poznatky dotazníky použité u dospělých (tj. Ko, Yen, Chen, Chen, & Yen, 2005; Lemmens, Valkenburg, & Peter, 2009; Smahel et al., 2009b). Nápadnost: Situace, kdy některá online aktivita získá největší význam v životě jednotlivce a převažuje v rámci kognitivních a emočních procesů a chování Změny nálad: Má-li online aktivita vliv na subjektivní prožitky daného uživatele internetu Tolerance: Průběžný proces, kdy jsou pro zakušení původní nálady potřebné čím dál větší „dávky“ online aktivity
9
Abstinenční příznaky: Negativní pocity a emoce, které se dostavují po ukončení online aktivit nebo v případě nemožnosti jejich provádění Konflikt: Interpersonální (převážně s rodinnými příslušníky a přáteli) nebo intrapersonální konflit je vyvoláván online aktivitami Relaps: Tendence k relapsu a návratu k návykovému chování, dokonce i po obdobích relativní kontroly Griffiths navrhuje, že u jednotlivce je přítomen návyk pouze tehdy, jsou-li zastoupené všechny komponenty. Například, v rámci pěti případových studií Griffiths (2000a) ukázal, že vykazovaly-li jednotlivé osoby pouze několik z těchto dimenzí, bylo nadměrné používání internetu čistě symptomatické, a že tyto osoby mohly internet používat pouze ke zmírnění („neutralizaci“) jiných problematických oblastí, například problémů ve vztazích, starostí o vlastní fyzický vzhled, postižení apod. Z tohoto důvodu nemusí vysoký skór z některých dotazníků (aniž by byly přítomné všechny komponenty) znamenat, že příslušný uživatel internetu má vytvořen „návyk“, ale spíše to, že nadměrné používání internetu je zde symptomatické pro jiné problémy na pozadí. Při používání dotazníků, jako je zmiňovaný dotazník Youngové, které nerozlišují mezi „návykem“ a „nadměrným používáním“, by psychologové a poradci měli postupovat s opatrností. Výše uvedená kritéria pro diagnostiku návykového chování na internetu jsou obecná a platí pro dospělé, osoby ve fázi vynořující se dospělosti i dospívající. Pro účely diagnostiky návykového chování na internetu u dospívajících se nicméně domníváme, že by bylo vhodné popsaná kritéria upravit, jelikož řada ze současných kritérií se zakládá na negativní rodinné dynamice, jako jsou konflikty ohledně používání internetu, stížnosti ze strany členů nejbližší rodiny (například rodičů), lhaní členům rodiny apod. Jak jsme již měli možnost vidět na obrázku 9.2, je konflikt mezi dospívajícími a jejich rodiči během dospívání relativně běžný a často bývá v té či oné formě přítomen, bez ohledu na rozsah, v jakém dospívající jednotlivec internet používá. Je tedy možné, že současné dotazníky přeceňují skóry návykovosti u dospívajících, a měli bychom je používat opatrně. Ve snaze navrhnout speciální diagnostická kritéria pro dospívající vypracovali výzkumní pracovníci na Tchaj-wanu (Ko et al., 2005) průzkum 468 dospívajících ve věku 12 až 19 let. Respondenti vyplňovali dotazník na návyk na internetu (CIAS); dále se studie účastnilo sedm psychiatrů, kteří na základě diagnostického pohovoru hodnotili návykové
10
chování na internetu. Výsledky vedly k odkrytí 13ti diagnostických kritérií, která jsou rozdělena do tří skupin (Ko et al., 2005): A) Maladaptivní charakter používání internetu: Vede ke klinicky významnému narušení nebo tísně a vyskytuje se kdykoliv v průběhu stejného tříměsíčního období. Musí být přítomno šest (nebo více) z následujících příznaků: 1. Zaujatost aktivitami na internetu 2. Opakované selhávání ve snaze odolat nutkání použít internet 3. Tolerance: značný nárůst délky používání internetu potřebné pro dosažení uspokojení 4. Abstinence projevující se některým z těchto způsobů: i. Příznaky dysforické nálady, úzkosti, podráždění a nudy po několika dnech bez provádění aktivit na internetu ii. Používání internetu pro dosažení úlevy od abstinenčních příznaků nebo s cílem jim zabránit 5. Používání internetu déle, než měl uživatel původně v úmyslu 6. Perzistující touha anebo neúspěšné pokusy výrazně omezit nebo zredukovat používání internetu 7. Nadměrná doba strávená aktivitami na internetu 8. Nadměrné úsilí vynaložené na aktivity potřebné pro získání přístupu k internetu 9. Pokračování ve značném používání internetu, přestože si je uživatel vědom, že má přetrvávající nebo opakující se fyzický či psychický problém, jenž je pravděpodobně způsobován nebo zhoršován používáním internetu B) Funkční narušení: Musí být přítomen jeden (nebo více) z následujících příznaků: 1. Opakující se používání internetu, které vede k selhávání při plnění školních či domácích povinností spjatých s hlavní rolí uživatele 2. Používání internetu vede k narušení sociálních vztahů 3. Používání internetu vede k chování, které porušuje školní řád nebo zákony C. Nelze vysvětlit jiným psychiatrickým postižením: Návykové chování na internetu nelze přičítat žádné psychotické poruše ani bipolární poruše I. Vzhledem ke složitosti, kterou se vyznačuje diagnostika návykového chování na internetu, autoři Beard a Wolf (2001) doporučují, že „diagnóza by měla být založena na rozsáhlém klinickém pohovoru a na výsledcích veškerých provedených testů. Klinický
11
pracovník by měl být schopen posoudit, zda zjištěné informace vyhovují navrhovaným kritériím pro diagnostiku návykovosti na internetu“ (s. 379). Mínění těchto autorů zde reprodukujeme vzhledem k nutnosti postupovat opatrně, hodnotíme-li návykovost u dospívajících, a také s cílem zdůraznit, jaký význam má pro diagnostiku návykového chování na internetu klinický pohovor.
Koreláty návykového chování na internetu Na základě výzkumů lze usuzovat, že dospívající s návykovým chováním na internetu mají problémy i s jinými stránkami svého života. Příklady bychom mohli hledat v akademické sféře (zhoršení známek, chození za školu), v oblasti rodinných vztahů (konflikty a potřeba skrývat nadměrné používání internetu před rodiči), tělesného zdraví (spánková deprivace), duševního zdraví (deprese) a financí (výdaje za internet), zneužívání látek a kyberšikany (Chou, Condron, & Belland, 2005; Griffiths, 2000a; Ko, Yen, Chen, Chen, Wu, & Yen, 2006; Kraut, Patterson, Lundmark, Kiesler, Mukopadhyay, & Scherlis, 1998; Kubey, Lavin, & Barrows, 2001; Tsai & Lin, 2003; Young, 1998a). V rámci jednoho průzkumu mezi 576 vysokoškolskými studenty (věkový průměr = 20,25 let) udávalo zhruba 9 % účastníků, že jsou možná psychicky závislí na internetu. Nebyly zde sice zjištěny žádné účinky věku, nicméně u studentů mužského pohlaví byla větší pravděpodobnost „závislosti“. Dále 14 % studentů udávalo, že kvůli používání internetu utrpěla újmu jejich školní práce (Kubey et al., 2001). Výraznější používání internetu vykazovalo vysokou korelaci s narušeným výkonem ve škole. Selfreported závislost na internetu i narušený výkon ve škole byly spojené se zvýšeným používáním všech internetových aplikací, nejsilněji se ovšem vyskytovalo u těch účastníků, kteří navštěvovali chatovací místnosti a MUD (textové virtuální světy). Dalším typem problematického chování je zneužívání látek, u něhož byla zjištěna spojitost s návykovým chováním na internetu. Ko s kolegy zpracovali průzkum 3662 středoškolských studentů 3. a 4. ročníku na Tchaj-wanu, jejichž věk se pohyboval od 11 do 21 let (Ko et al., 2006). Účastníci vyplňovali dotazník Tridimensional Personality Questionnaire (trojdimenzionální dotazník osobnosti; TPQ), Chen Addiction Scale (Chenovu škálu závislosti) a Questionnaires for Experience in Substance Use (dotazníky na zkušenosti s užíváním látek). U dospívajících s vyššími skóry návyku na internetu
12
existovala větší pravděpodobnost, že budou udávat užívání látek. Návykové chování souviselo s vysokou mírou hledání nového, s vysokou mírou vyhýbání se škodě a s nízkou závislostí na odměně, přičemž vysoká míra hledání nového, nízká míra vyhýbání se škodě a nízká závislost na odměně predikovaly vyšší míru užívání látek. Autoři došli k závěru, že dospívajícím s vysokými skóry hledání nového a s nízkými skóry závislosti na odměně by měly být poskytnuty strategie pro prevenci návyku na internetu a užívání látek. Souvislost mezi návykem na internet a užíváním látek je obdobou vztahu mezi kyberšikanou a užíváním látek (tj. Hinduja & Patchin, 2007), což je tématem následující kapitoly. Na základě našeho vlastního výzkumu postaveném na českých datech z projektu World Internet Project jsme zjistili podobnou, středně silnou korelaci mezi kyberšikanou a dvěma komponentami návykového chování, a sice konfliktem a nápadností (Smahel, Blinka, & Sevcikova, 2009a). Studie autorů Cao a Su (2007) dospívajících ve věku 12 až 18 let v Číně odkryla skutečnost, že účastníci vykazující příznaky návykového chování na internetu dosahovali vyšších skórů na podškálách neurotického chování, psychózy, lhaní, emočních příznaků, problémů s chováním, hyperaktivity a celkových potíží. Skupina s návykem na internetu rovněž dosahovala nižších skórů na podškálách pocitu kontroly nad časem, pocitu hodnoty času, pocitu účinného využívání času a prosociálního chování. Společně tyto výsledky naznačují, že problémy v offline i online životě mladých lidí mohou být vzájemně provázané. Vskutku se zdá, že offline a online problematické chování u dospívajících, jako je zneužívání látek a nadměrné používání internetu, může být propojené, a že může dokonce ukazovat na hlubší psychologické a emoční potíže. Není jistě překvapivé, že s online návykovostí souvisejí také rodinné proměnné, například spokojenost, ekonomický status, stav rodičů z hlediska manželství a užívání alkoholu v domácnosti (Yen, Yen, Chen, Chen, & Ko, 2007). Yen s kolegy uvádějí, že vyšší míra konfliktu mezi rodiči a dospívajícím, navyklá konzumace alkoholu u sourozenců, pociťovaný kladný přístup rodičů k užívání látek u dospívajících a nižší fungování rodiny jsou faktory, které s návykem na internet souvisejí. Návyk na internet a zneužívání látek sdílejí podobné rodinné faktory, což dále naznačuje, že obojí bychom mohli zahrnout jako dílčí součást syndromů problematického chování.
13
Běžné oblasti online návykového chování V dalších částech této kapitoly se budeme věnovat čtyřem běžným oblastem online návykového chování, které mohou představovat nejvíce problematické aspekty nadměrného používání internetu u mladých lidí: (1) online hraní her, (2) online vztahy (komunikace), (3) virtuální sexuální chování a (4) online gamblerství.
Online hry a návykové chování Podle výsledků projektu Pew Internet Project hraje 97 % dospívajících v USA hry na počítači, na webu, na hand-heldech či herních konzolích, 50 % hrálo hry včera a 80 % hrálo hry spadající do pěti nebo více různých žánrů (Lenhart, Kahne, Middaugh, Macgill, Evans, & Vitak, 2008). Zdá se, že hraní počítačových her je mezi dospívajícími v rozvinutých zemích všeobecně rozšířenou aktivitou. Podle dat projektu WIP hrálo online hry 59 – 87 % uživatelů internetu ve věku 12 až 18 let (viz obrázek 1.6 v 1. kapitole). Online hry zaujímají tudíž ústřední místo v online životě mladých lidí, a také mají výrazné zastoupení v kontextu nadměrného používání internetu; o problematice násilí a online her pojednáme odděleně v 10. kapitole. Zde se zaměříme na jeden typ online her, tzv. Massively Multiplayer Online RolePlaying Games (online rolové hry pro více hráčů), o nichž jsme se již zmínili v 1. kapitole. Důvodem je to, že se výzkum návykovosti dosud zaměřoval převážně na tento kontext. Dosavadní výzkum naznačuje, že hry MMORPG a MMO vykazují značný potenciál pro utváření herního „návykového chování“ u řady hráčů (tj. Rau, Peng, & Yang, 2006; Wan & Chiou, 2006a, 2006b). Začneme jednou případovou studií, která ilustruje návykové chování v kontextu online her, poté pojednáme o charakteristikách hráčů a her, jež jsou pro nadměrné online hraní relevantní. Níže je uveden případ jedenáctiletého chlapce z Velké Británie, který se jmenoval Martin, a který měl problémy s hraním her MMORPG (Wood, 2008, s. 173): „Martin je jedináček, který neměl moc přátel, alespoň ve „skutečném“ světě ne, a hodně volného času trávil hraním jedné hry typu MMORPG (Massively Multiplayer Online Role Playing Game) – The World of Warcraft. Martinovi se hraní této hry líbilo a vysvětloval nám, jak si užíval různá dobrodružství, která zažíval se svými herními přáteli. Bál se, že se ho rodiče snaží od hraní odradit, protože podle nich byl na hraní „závislý“.
14
Připouštěl, že skutečně hraje co nejvíc, jak jen to jde, a že když hraje, cítí se nejšťastnější. Martin se ale svěřil také s tím, že ve škole byl vystaven šikaně, a že školu nenávidí. Hraní této hry pro něj byl způsob, jak se s touto zkušeností vyrovnával, a umožňovalo mu to udržovat společenské kontakty, aniž by musel chodit ven a riskovat, že bude opět vystaven šikaně. O šikaně nikomu neřekl. Rodiče s povšimli, že do školy chodí neochotně, že si jeho učitelé dělají starosti s jeho výsledky, a že tráví příliš mnoho času o samotě ve svém pokoji, kde hraje svoji hru. Domnívali se, že příčinou problémů je právě hra, a hrozili mu, že mu ji vezmou. Martin byl rozčilením bez sebe, nejen že musel zažívat šikanu, navíc byl ohrožen jeho jediný únik z reality jeho existence. Martin měl pocit, že kdyby nemohl s kamarády hrát online, nezbylo by mu v životě už nic, co by ho těšilo.“ Wood poznamenává, že rodiče mají často před očima především čas strávený hraním her a zacházejí s ním jako s problémem, často si ale neuvědomují, že pro mladé se v mnoha případech jedná o sociální aktivitu (Wood, 2008). V mnoha případech se ústřední příčina hraní skrývá jinde a v případě Martina byla takovým základním problémem v offline světě šikana ve škole. Vyjasňuje se jedna věc, totiž že pro mladé online hráče jsou hry typu MMORPG velmi významnou součástí jejich života, přinejmenším z hlediska stráveného času. Griffiths s kolegy zjistili, že dospívající (ve věku 20 let a mladším) hrají hry v průměru dva roky, u starších hráčů jsou to dva roky a tři měsíce (Griffiths, Davies, & Chappell, 2004). Dospívající lidé dále hrají hry typu MMORPG intenzivněji (26 hodin denně) než mladí dospělí (20 až 22 hodin týdně v případě hráčů starších 26 let). Průměrný věk hráčů MMORPG pravděpodobně spadá do období vynořující se dospělosti, přičemž typický věk se pohybuje kolem 25 let (Smahel, Blinka, & Ledabyl, 2008; Yee, 2006). Chlapci a mladí muži představují téměř 90 % hráčů a je zajímavé, že průměrný věk hráček ženského pohlaví je vyšší (32 let) (Yee, 2006). Griffiths rovněž zjistil, že starší hráči bývají více smíšení, pokud jde o zastoupení pohlaví, u mladších je naopak vyšší zastoupení chlapců či mladých mužů (Griffiths et al., 2004). Pokud jde o výskyt návyku na online hrách, budeme vycházet z celosvětového online vzorku 548 hráčů MMORPG (The World of Warcraft a Everquest), jejichž skór online návykového chování byl hodnocen na podkladě práce Griffithse (Griffiths, 2000c; Smahel et al., 2008). Kladli jsme několik otázek ohledně příznaků popsaných pěti faktorů
15
návykového chování a spočítali jsme skór návykovosti. Výsledky ukázaly, že 5,5 % online hráčů vykazovalo velmi vysoký skór návykovosti, a 26,5 % účastníků vykazovalo vysoký skór návykovosti (Smahel et al., 2008). Z hlediska návykového chování dosahovali významně vyššího skóru dospívající a osoby ve věku vynořující se dospělosti (do 26 let věku) než starší hráči (rozdíl mezi dospívajícími a mladými ve fázi vynořující se dospělosti není významný). Hráči s nízkým skórem návykovosti trávili hrou méně než 20 hodin týdně, zatímco hráči s velmi vysokým skórem strávili hraním v průměru 41 hodin týdně. Nejproblematičtější skupina zahrnovala hráče s vysokým skórem návykovosti, kteří ovšem zároveň sami sebe nepovažovali za osoby s návykem: to odpovídá 6 % hráčů v naší studii. Tito hráči vykazovali příznaky návykového chování, přitom ale tvrdili, že žádný návyk nemají. Naopak 45 % všech hráčů mělo za to, že mají na hraní vytvořen návyk, ovšem více než polovina z nich vykazovala nízký skór návykovosti. Pokud jde o míru návyku, kterou u sebe hráči sami vnímají, je rovněž možné, že když mladí říkají „jsem na něčem závislý/á“ (tj. sport), jedná se pouze o módní vyjádření. Sociální rozměry her typu MMOGRPG jsou důležité z hlediska svého potenciálu vzniku návykového chování (Wan & Chiou, 2006b). Hráči typicky hrají ve skupinách, sdružují se do tzv. „bratrstev“ a během hraní spolu bohatě komunikují. Spolupráce s jinými hráči je běžná a často je nutná, chce-li někdo ve hře uspět. Toto na skupinu orientované prostředí, kterým se hry MMORPG vyznačují, koresponduje s potřebou dospívajících a mladých ve fázi vynořující se dospělosti utvářet skupiny a stávat se členy skupin (Bee, 1994; Dunphy, 1963). A dále, jsou to dospívající chlapci, více než dívky, kteří se cítí nuceni porovnávat se mezi sebou a poměřovat své síly a posilovat tak svoji sebeúctu a soběstačnost (tj. Macek, 2003). Hry MMORPG tento aspekt měření sil v sobě zahrnují, stejně tak i nutkání dosáhnout v hierarchii skupiny dobrého umístění. Je zajímavé, že se do her MMORPG ponořují mladí muži ve fázi vynořující se dospělosti – očekávali bychom, že tito jedinci budou pociťovat nižší potřebu vzájemně se ve skupinách porovnávat a poměřovat své síly ve virtuálních hrách, což ale není tento případ; tato problematika si zasluhuje další výzkum. Rovněž je možné, že hraní online her vštěpuje hráčům větší smysl soběstačnosti a tudíž posiluje jejich motivaci hrát fantazijní rolové hry s následkem rizika návykového
16
chování. Wan a Chiou uskutečnili pohovor s deseti dospívajícími hráči z Tchaj-wanu, kteří hraním MMORPG trávili více než 48 hodin týdně (Wan & Chiou, 2006b). Na základě uplatnění psychoanalytické perspektivy vyslovili úvahu o tom, že hry hráčům nabízejí prostředí vyznačující se nižší sociální kontrolou, nemusejí se zde tudíž skrývat za obranné mechanismy. Naopak je možné, že prostřednictvím své herní postavy získávají pocit kontroly nad událostmi a naplňují svoji potřebu sebeprezentace. Pokud se ovšem dospívající hráč ve fyzickém světě necítí příliš silný, mohla by jej soběstačnost, kterou díky své virtuální postavě získá, na hře fixovat a v konečném důsledku spirálovitě vést k určité formě návyku. Na základě případové studie jednoho hospitalizovaného hráče ve věku 18 let navrhli Allison s kolegy podobný mechanismus vzniku návyku. Tito autoři vyslovili úvahu, že jednotlivé výskyty nadměrného hraní, které mohly zabrat až 18 hodin z jednoho dne, byly převážně řešením jeho problémů se sebeúctou a sociálními nedostatky (Allison, von Wahlde, Shockley, & Gabbard, 2006). Online postavou tohoto hráče byl „šaman schopný vracet život mrtvým a svolávat blesky“, což mu umožňovalo, aby si ve hře vytvářel plnohodnotné self, a pomáhalo mu překonat jiné deficity. Přestože například v offline světě trpěl sociálními fóbiemi, ve hře se úspěšně socializoval. Oba z výše uvedených mechanismů jsou spekulativního rázu a zakládají se na výzkumu malého počtu subjektů (deset pohovorů a jediná případová studie). Je potřeba realizovat další výzkum, abychom porozuměli tomu, jak lákavost online her hráčům pomáhá kompenzovat deficity a potíže v offline světě, čímž by mohla bezděčně přispívat k nadměrnému hraní online her. Stejně tak je potřebný další výzkum, máme-li porozumět charakteristikám mladých lidí, kteří mohou být vystaveni riziku návykového chování na internetu. U dospívajících v Kanadě bylo zjištěno, že silným až středně silným prediktorem vzniku návyku na online hrách a problémů s online gamblerstvím je emoční inteligence (Parker, Taylor, Eastabrook, Schell, & Wood, 2008). Mladí lidé s deficitem v oblasti čtení, sebevyjádření a dosahování žádoucích emocí mohou být náchylnější k online návykovému chování. V tomto výzkumu byla korelace skórů emoční inteligence a návykového chování na internetu obzvláště vysoká u mladých dospívajících (r = -0,38). Výzkumní pracovníci rovněž vyslovili úvahu v tom smyslu, že jevy návykového chování na internetu, hraní her
17
a gamblerství mohou vykazovat etiologickou souvislost a nemusí se tudíž jednat o tři nezávislé jevy.
Návykové chování z hlediska kybervztahů Jak si je čtenář bezpochyby vědom, skýtá internet pestrou škálu možností, jak se lidé mohou setkávat a interagovat s ostatními. Občasný anonymní charakter online komunikace, který byl pravidlem především v raných letech existence internetu, podporuje rychlou výměnu osobních informací intimního rázu a může dokonce mezi účastníky komunikace utvářet určitý druh emoční vazby. Uživatelé se díky tomu mohou cítit k online komunikaci přitahováni a mohou dokonce nabývat dojmu sociální opory, tedy něčeho, v čem možná v offline životě mohou pociťovat nedostatek (King, 1996; Young, 1997). Okamžitost odezvy těchto interakcí a jejich zdánlivou dostupnost 24 hodin denně by mohli shledávat lákavou dokonce i mladí lidé, kteří mají dobré sociální vztahy v offline světě a nástroje online komunikace používají k interagování s offline přáteli, a kteří by interagováním s těmito přáteli online mohli trávit nemírné množství času. Bez ohledu na to, zda se jedná o online či offline komunikačního partnera, je zde ústředním tématem čas strávený interagováním a komunikací. Jestliže doba strávená online komunikací vzroste do té míry, že daný jednotlivec ztratí kontakt s jinými aspekty svého života, mohli bychom na takovou interakci nahlížet jako na návykové chování na internetu. Návyk na online komunikaci bychom si mohli ilustrovat na příkladu Becky, která začala s vytvářením webových stránek, když jí bylo 15 let (Hall & Parsons, 2001). Její rodiče se rozvedli, když jí bylo 16; od té doby se postupně izolovala v online chatovacích skupinách s jinými vrstevníky, jejichž rodiče byli také rozvedení. Měla pocit, že její online přátelé jsou pro ni důležitější než kamarádi ve škole, a začala s nimi online na internetu trávit téměř veškerý svůj volný čas. Neúměrně dlouhým časem, který Becky trávila v online prostředí, trpěly její vztahy s kamarády z offline světa i práce ve škole. Tato doba strávená online se dále prodlužovala a Becky začala předstírat nemoc, aby nemusela do školy a mohla zůstat u počítače. Nakonec věci došly tak daleko, že hrozilo, že Becky nedokončí čtvrtý ročník se svými spolužáky; v této době se její matka obrátila na poradce na duševní zdraví.
18
Stejně jako v případě jiných druhů problémového chování, mohou některé charakteristiky u mladých lidí zvyšovat riziko nadměrné online komunikace. Z předběžně shromážděných výsledků bychom mohli usuzovat, že uživatelé s návykem možná komunikují častěji než jiní uživatelé online. V jedné z prvních studií na toto téma autorka Young uvádí, že jednotlivci bez návyku (všech věků) používají nejčastěji ty aspekty internetu, které jim umožňují přístup k informacím, zatímco uživatelé náchylní k online návykovému chování používají aplikace, které podporují komunikaci mezi uživateli (Young, 1995, 1996). Niemze et al. uvádí, ž studenti (n = 371) s tendencí k návykovému chování na internetu se projevovali více přátelsky a otevřeněji online než ve fyzickém světě; na internetu mají více kamarádů a sdílejí s nimi všechna svá tajemství (Niemz, Griffiths, & Banyard, 2005). Další z uživatelských proměnných je osamělost, která může přispívat k nadměrné online komunikaci. V literatuře lze nalézt dvě vzájemně si odporující hypotézy, pokud jde o vztah mezi používáním internetu a osamělostí: první z nich říká, že používání internetu vede k osamělosti, naopak podle druhé hypotézy je u osamělých jednotlivců větší pravděpodobnost, že budou internet používat nadměrně díky rozlehlým sociálním sítím, které virtuální prostředí nabízí (Morahan-Martin & Schumacher, 2003). Výzkum Krauta a kolegů se zaměřením na první hypotézu jsme si již uváděli v 7. kapitole (Kraut, Kiesler, Boneva, Cummings, Helgeson, & Crawford, 2002; Kraut et al., 1998). Druhá hypotéza předpokládá, že osamělost je součástí charakteru člověka (Morahan-Martin & Schumacher, 2003), což je předpoklad, který nemusí platit ve všech případech. V rámci studie autorů Morahan-Martin a Schumacher realizované u 277 uživatelů internetu z řad vysokoškolských studentů byl zkoumán vztah mezi osamělostí a používáním internetu a zvyky. Osamělí jednotlivci uváděli, že internet používají častěji pro získání emoční podpory, aby se setkávali s novými lidmi, aby mohli interagovat s ostatními, chovat se s menšími zábranami; dále tito uživatelé dávali přednost online komunikaci, cítili se v online prostředí více otevření, sdíleli mezi sebou intimní tajemství a říkali, že většina jejich přátel jsou právě online přátelé. Osamělí lidé se také přihlašovali online, když se cítili sami, byli deprimovaní nebo úzkostní, a také častěji uváděli rozvoj problémů v souvislosti s internetem, které se projevovaly v jejich každodenním fungování. V rámci své studie realizované se vzorkem 699 mladých lidí nezjistil ovšem Leung (2002) žádný
19
významný vztah mezi osamělostí a častou online komunikací. Autoři vyslovili úvahu, že online komunikace s přáteli je mezi mladými lidmi populární aktivitou, a že s osamělostí může mít málo společného, což je tvrzení, pro které máme málo konkrétních důkazů, ať už jedním či druhým směrem. Je tedy patrné, že výstupy výzkumů zabývajících se osamělostí, online komunikací a nadměrným používáním internetu jsou neprůkazné. Získané výsledky vykazují značnou závislost na vzorku a na konkrétních způsobech, jak autoři jednotlivých výzkumů definují návykové chování. Domníváme se, že osamělost může být pravděpodobně důležitá coby rizikový faktor v souvislosti s návykovým chováním na online komunikaci, protože lidé, kteří jsou v offline světě osamělí, mohou mít dosti dobře větší tendenci vyhledávat interakce a sociální oporu online. Je potřeba další výzkum, máme-li objasnit vztah mezi online komunikací a návykovým chováním na internetu.
Sexuálně kompulzivní chování a sexuálně návykové chování na internetu Podobně jako v případě „návyku na internetu“, ani online sexuální návykovost nepředstavuje oficiální kategorii, nýbrž se týká otázek ohledně nadměrného sexuálního chování ve virtuálních světech, které se v poslední době vynořují. V literatuře se pro popis těchto způsobů chování používají výrazy typu „sexuální návyk na internetu“ (Griffiths, 2001b) nebo „online sexuálně kompulzivní chování” (Cooper, Putnam, Planchon, & Boies, 1999a). Online sexuální kompulzi lze nahlížet jako předchůdce sexuálně návykového chování na internetu; kompulzivní chování online se nejvíce vyskytuje v dospělosti a v menší míře také ve fázi vynořující se dospělosti. V současné době je k dispozici jen málo výzkumů zabývajících se zkoumáním návykového sexuálního chování online mezi dospívajícími. Také není zřejmé, do jaké míry se dospívající do těchto způsobů návykového sexuálního chování zapojují. Jak jsme si řekli již ve 3. kapitole, značná část online sexuálního chování dospívajících má podobu převážně explorativní, zde tudíž uvedeme pouze stručný popis charakteristických aspektů sexuálně kompulzivního chování online, jež by terapeutům a jiným klinickým pracovníkům mohly být nápomocné při rozpoznávání tohoto typu chování.
20
Cooper s kolegy (Cooper, Morahan-Martin, Mathy, & Maheu, 2002; Cooper et al., 1999a; Cooper, Scherer, Boies, & Gordon, 1999b) definovali sexuálně kompulzivní chování jako „neodolatelné nutkání k iracionálnímu sexuálnímu chování“. S tímto typem chování se setkáváme u uživatelů internetu různého věku a obou pohlaví a lze jej definovat pomocí pěti základních charakteristik: (1) Popření: Jedinec podceňuje nebo skrývá svoji sexuální aktivitu online. (2) Opakovaně neúspěšné pokusy o zanechání této aktivity: Jedinec se opakovaně pokouší své sexuální chování opustit, ovšem bezúspěšně. (3) Nadměrný strávený čas: Jedinec tráví mimořádnou dobu sexuální aktivitou / aktivitami online. (4) Negativní účinky sexuálního chování online: Online sexuální aktivity jedince vedou k sociálním, individuálním a osobním problémům a konfliktům. (5) Opakování online sexuálního chování: Jedinec své online sexuální chování opakuje přes jeho nepříznivé důsledky. Cooper et al. (1999a) rozlišuje tři typy uživatelů internetu, kteří se do takových online sexuálních aktivit zapojují. Rekreační a nepatologičtí uživatelé uspokojují svoji faktickou zvědavost, pokud jde o dostupné sexuální materiály, příležitostně experimentují a uspokojují tak své sexuální potřeby. Kompulzivní uživatelé vykazují sexuálně kompulzivní rysy a kvůli svým aktivitám zažívají negativní důsledky. Internet se pro ně stává pouze další doménou, kde mohou své problematické sexuální chování vyjadřovat. Kompulzivní uživatelé již mohou mít zaběhnuté určité vzorce nekonvenčních sexuálních praktik, například zaujatost pornografií, větší počet sexuálně motivovaných setkání apod. Online sexuální kompulzivita se rozvíjí v kontextu těchto jiných, méně typických aktivit. Rizikoví uživatelé dosud nevykazovali sexuálně kompulzivní chování, nýbrž své první problémy zažívají při zkoumání prostředí internetu. Cooper et al. (1999a) považuje tuto poslední skupinu uživatelů za nejzajímavější, protože jejich problémy by se možná bez internetu neprojevily. Možnosti anonymity a dostupnosti některých sexuálních aktivit na internetu je „pohltily“ a změnily jejich sexuální chování a zvyklosti. Zdá se, že vlastnosti virtuálního prostředí u této skupiny vyvolávají projevy sexuálně kompulzivního chování a návyk. Cooper popisuje případ Richarda, dvacetiletého vysokoškolského studenta, u něhož se po nahodilém shlédnutí online pornografie rozvinuly kompulzivní rysy chování
21
– totiž masturbace přitom, když se díval na online pornografii. Zameškával kvůli tomu hodiny ve škole, vzdálil se té hrstce přátel, které měl, a rozvinula se u něj porucha spánku. Zhoršovaly se jeho známky, sílila jeho deprese, nakonec se obrátil na lékaře, který u něj diagnostikoval depresi a poslal jej k psychologovi. I když nevíme, jaké vyústění tento případ nakonec měl, bezesporu ilustruje, jak může nahodilá expozice vést k návyku u lidí, kteří až dosud žádné nekonvenční sexuální praktiky neprovozovali. Nejrizikovějšími skupinami jsou druhá (kompulzivní uživatelé) a třetí (rizikoví uživatelé). U dospívajících by mohla být pravděpodobně nejčastěji stanovena příslušnost ke třetí skupině, protože jejich offline sexuální chování není rozvinuté v takové míře jako u dospělých, a protože pravděpodobně mají pouze málo nebo žádné zkušenosti s kompulzivním sexuálním chováním. Internet se svým potenciálem nahodilé expozice různým materiálům by mohl být nebezpečný obzvláště pro ně, jelikož by mohl dláždit cestu k rozvoji takových typů kompulzivního chování.
Online gamblerství Gamblerství nebo také hráčství je definováno jako činnost, při níž jedinec riskuje něco cenného v závislosti na výstupu z nejisté události, nad jejímiž výsledky nemá kontrolu (Cabot, 1999). V případě „online hráčství“ taková aktivita probíhá na internetu. Hráčství bývá typicky o penězích, v digitálních světech jedinci ale mohou utrácet virtuální měnu (např. Linden dolar v prostředí Second Life). Mezi nejvíce typické formy internetového hráčství patří: online kasina, karty, sportovní sázky a online loterie (Hardoon, Derevensky, & Gupta, 2002; Manzin & Biloslavo, 2008). Problematika gamblerství a online gamblerství je důležitá, jelikož je spjatá s postihem ze strany zákona a policie, jichž se ovšem tato kniha dotýká pouze okrajově. Můžeme na ně nahlížet také jako na rizikové chování, do této kapitoly jsme je ovšem stručně zařadili vzhledem k jejich potenciálu vývoje návykového chování.
22
USA 4 5
New Zealand
91
4 7
90
Hungary 23
Monthly Less than monthly
95
Czech Republic
43
93
China
43
93
0%
Weekly
20%
40%
Never
60%
80%
100%
Obrázek 9.3 Frekvence online sázení / gamblingu mezi dětmi starými 12 až 18 let (WIP 2007). Z obrázku 9.3 je zřejmé, že hráčství online udává velmi málo dospívajících. V rámci dat projektu WIP udávalo 2 až 4 % respondentů (12 až 18 let) online gamblerství jednou týdně, což je frekvence, která se považuje za „pravidelné hráčství“ (Hardoon et al., 2002). Podobně bylo v rámci průzkumu 2 336 dospívajících ve věku 11 až 19 let z roku 2001, který probíhal v Ontariu, v Kanadě, zjištěno, že 0,6 % dospívajících hrálo na internetu pravidelně a 2,2 % tak činilo příležitostně (Hardoon et al., 2002). V rámci stejné studie udávalo 66 % dospívajících, že se v uplynulém roce zapojilo do některého typu hráčství, přičemž podle výzkumných pracovníků 4,9 % z nich byli patologičtí hráči a 8,0 % byli rizikoví hráči. Jelikož je online gamblerství mezi dospívajícími relativně vzácným jevem a výzkum tohoto jevu v předmětné populaci je sporý, nemáme příliš mnoho poznatků o dopadu či korelátech online gamblerství mezi mladými, kteří mu holdují. Víme ovšem, že patologičtí a rizikoví mladí hráči udávají vícero typů problémového chování. U těchto mladých lidí byla větší pravděpodobnost, že uvedou problém s drogami anebo s alkoholem, buď sami u sebe nebo u svých vrstevníků a členů rodiny, že jejich schopnost se učit bude nějak postižena, že sami sebe označí za osoby, které učí pomalu, že budou mít více rodinných problémů, a že v klinickém rozsahu hodnotícím emoční problémy
23
dosáhnou vyšších skórů (Hardoon et al., 2002). Tyto koreláty gamblerství jsou velmi podobné korelátům návykového chování na internetu, jimiž jsme se zabývali výše. Je tudíž velmi pravděpodobné, že mladí lidé, kteří se zapojují do online hráčství, budou udávat problémy i v jiných oblastech svého života.
Léčba návykového chování na internetu Vzhledem k tomu, že první zmínka o „návyku na internetu“ se v literatuře objevila před pouhými 14 až 15 lety (Young, 1995, 1996), získali kliničtí pracovníci, terapeuti a výzkumní pracovníci do současné doby pouze omezené zkušenosti s léčbou tohoto nového návykového chování. Výzkumné práce zabývající se hodnocením účinnosti různých léčebných přístupů jsou dokonce ještě vzácnější. Stejně tak se nám nepodařilo nalézt žádný výzkum, který by se zaměřoval na léčbu dospívajících. Zde si popíšeme léčebné metody, které byly sestaveny pro celkovou populaci, i když není zřejmé, zda jsou či nejsou potřebné metody, jež by byly určené konkrétně pro dospívající. A jelikož dále není zřejmé, zda se u příslušného uživatele internetu jedná o návyk na „internet“ jako takový, je důležité uvážit i další, potenciálně problematické oblasti v životě daného jedince, i konkrétní online aplikace, u nichž dochází k nadměrnému používání, a také prostředí, v němž se návykové chování rozvinulo. Výzkumní pracovníci dosahují obecně shody o tom, že cílem terapie není celkově ukončit používání internetu, ale přerušit používání problematických aplikací, například online her, chatovacích místností, aplikací instant messaging a stránek se sexuální tématikou (tj. Kim, 2007; Young, 2007). Návykové chování na internetu je možné léčit pomocí psychoterapie i farmakoterapie, kterou zajišťují psychiatři (Kim, 2007, 2008; Young, 2007). Jelikož farmakoterapie přesahuje rámec této knihy, zaměříme se zde na psychoterapii a zejména na dva léčebné přístupy, které se v případě online návyků používají: jedná se o kognitivně behaviorální terapii (Young, 1999, 2007) a realitní terapii neboli terapii realitou (Kim, 2007, 2008).
Kognitivně behaviorální terapie Kognitivně behaviorální terapie (neboli KBT) je postavena na předpokladu, že myšlenky určují pocity (Young, 1999, 2007); v rámci této terapie se klienti učí sledovat a identifikovat myšlenky, které jsou spouštěčem návykového jednání a pocitů. V dalším
24
kroku terapeut klientovi pomáhá vybudovat si nové dovednosti copingu, a také způsoby, jak návykovému chování a možnému relapsu předejít. KBT trvá přibližně tři měsíce anebo 12 sesí jednou týdně (Young, 2007). Intervence KBT pomáhají klientům omezit čas strávený online a používají k tomu tyto nástroje (Young, 1999): mapování struktury dne a aplikování struktury opačné, stanovení cílů terapie, používání externích upozornění (například nastavení budíku, který uživatele informuje o tom, že čas pro pobyt online vypršel), abstinence (úplnou abstinenci lze použít, jestliže se u nebezpečných aplikací nedaří dosáhnout úspěchu omezováním času), kartičky s doporučením (napíše se pět největších problémů, které používání internetu vyvolává, a tato sdělení se nalepí na počítač), (d) a konečně osobní inventář (věci nebo položky, které uživatel omezil nebo zcela přestal používat kvůli času trávenému online). Young hodnotila účinky kognitivně behaviorální terapie u 114 klientů (průměrný věk mužů = 38 let, průměrný věk žen = 46 let) a došla k závěru, že „po šestiměsíčním sledování byla většina klientů již schopna dále zvládat příznaky a pokračovala v úzdravě“ (Young, 1999, p. 677).
Realitní terapie Realitní terapie v případě návyku na internet vychází z realitní terapie tak, jak ji popsal Glaser (tj. Glasser, 2000); tato terapie předpokládá, že lidé nesou zodpovědnost za svůj život a za to, co dělají, cítí a jak myslí. Zaměřuje se na racionální volby chování, které mohou uživatelům internetu pomoci v dosažení jejich cílů, a tedy omezit používání internetu. Celý program se skládá z deseti skupinových sezení, která podrobně popsal Kim (2007); pro získání podrobnějších informací o postupu léčby čtenáře odkazujeme na tuto literaturu. Kim rovněž hodnotil účinky realitní terapie u vzorku 276 vysokoškolských studentů (2008) a dospěl k závěru, že „skupinový poradenský program využívající realitní terapie je u vysokoškolských studentů s návykem na internet velmi účinný při zlepšování míry tohoto návyku, a že posiluje jejich sebeúctu vzhledem k používání internetu“ (s. 10). Přestože jsou v současné literatuře popisovány pouze dvě hlavní terapeutické metody, je pravděpodobné, že poradci působící v praxi mohou používat i jiné metody při léčbě návykového chování na internetu u dospívajících. Prvním krokem je pro poradce a
25
terapeuty porozumět tomu, co klienta k internetu přitahuje (Watson, 2005). Jestliže se návykové chování rozvíjí v kontextu širších rodinných problémů, může být vhodná manželská nebo rodinná terapie.
Závěry Návykové chování na internetu nabývá řady forem a bývá také různě nazýváno – například „nadměrné používání internetu“, „problematické používání internetu“ nebo jednoduše „návyk na internet“. Takové nadměrné používání je často doprovázeno příznaky spojovanými s jinými návyky, jako je například zaujetí pro konkrétní online aplikaci, abstinenční příznaky a intrapersonální nebo interpersonální konflikt. Nedomníváme se ovšem, že empirické důkazy opravňují k tomu, aby se tento způsob chování klasifikoval jako klinická kategorie, a souhlasíme tudíž s těmi, kdo zpochybňují, zda lze nadměrné používání internetu skutečně označit za „návyk na internet“. Bez ohledu na to, zda problematické používání internetu přestavuje skutečný návyk či nikoliv, by rodiče měli zpozornět, pakliže se internet stane jedinou nejvýraznější aktivitou v životě jejich dospívajícího potomka. Samotné trávení dlouhých hodin na internetu nemusí být známkou návykového chování, pokud ovšem online aktivita narušuje jiné aktivity v offline světě a vytváří konflikt, například jestliže dospívající zanedbává kvůli internetu školu nebo jestliže kvůli používání internetu trpí rodinné vztahy a offline přátelství, je třeba to chápat jako výstražné znamení. V těchto případech je důležité identifikovat konkrétní online aktivitu, která zabírá veškerý čas dospívajícího, konkrétní potřeby, jež může tato aktivita uspokojovat, a podle toho určit, zda nemohou být v životě dospívajícího přítomny jiné problémy. Například, nadměrná komunikace přes instant messaging nebo na sociálních sítích může u dospívajících sytit jejich potřebu sociální opory a kontaktu (Niemz et al., 2005), stejně tak ale může být důsledkem osamělosti. A podobně, hraní fantasijních her (jakými je většina her typu MMORPG) může propůjčovat sílu díky příslušnosti k určité skupině vrstevníků anebo hráčů, stejně také může být únikem z fyzického světa do světa fantazie. Dosavadní výzkum se zabýval převážně návykovým online chování ve vztahu k online hrám (povětšinou MMORPG), virtuálním vztahům a kybersexu. Nebezpečné mohou být i jiné typy aplikací, například P2P (peer-to-peer) sítě pro sdílení a stahování souborů,
26
hráčství a aukce a online obchody, jež mohou obnášet další finanční dopady (Young, 1996, 1998a). Vzhledem k tomu, že existuje tolik různých druhů internetových aplikací, které mohou vést k široké škále problematických způsobů používání, nabývá zásadního významu porozumění podstatě návykového chování. Jedná se o kompenzaci vztahů v reálném světě? Nebo se může jednat o způsob, jak dospívající posiluje vlastní sebeúctu a soběstačnost? Zodpovězení otázek tohoto typu nebývá pro rodiče a učitele snadné; doporučovali bychom poslat dospívající náchylné k návykovému chování na internetu k terapeutovi nebo klinickému specialistovi, který má zkušenosti s léčbou nadměrného používání internetu. Na jednu stranu bychom neradi podcenili nebezpečí online návykového chování, na druhou stranu naše vlastní, sporé zkušenosti naznačují, že extrémní používání internetu nemusí být vždy škodlivé. Je pravdou, že jeden z autorů během svých studií hrával MUD a několik z jeho spolužáků si prožilo všechny dosud popsané příznaky návykového chování – někdy strávili během dne hraním až 14 hodin. Školu nakonec opustilo jen velmi málo z nich, kteří také měli spíše málo vztahů v offline světě. U ostatních ovšem, přestože strávili čtyři nebo pět let svého života intenzivním hraním, tato aktivita skončila stejně jako prostě jedna z životních fází. Všichni mají v současné době práci a rodinu, žijí produktivní život, většina z nich pracuje jako programátoři. I když nebyl proveden žádný longitudinální výzkum, který by se zaměřoval na online hráče, je třeba říci, že online aplikace nejsou drogy jako alkohol nebo kokain a dlouhodobý vliv nadměrného používání internetu nemusí být tak vážný, jak se mnozí obávají. Přesto by nebylo vhodné účinky online návykového chování podceňovat a je důležité zjistit, proč dospívající jedinec tráví mimořádné množství času jakoukoliv konkrétní online aktivitou. To může být snad ještě důležitější než extrémnost dané aktivity samotné.
Literatura Allison, S. E., von Wahlde, L., Shockley, T., & Gabbard, G. O. (2006). The development of the self in the era of the internet and role-playing fantasy games. The American Journal of Psychiatry, 163, 381-385.
27
Beard, K. W. (2005). Internet addiction: A review of current assessment techniques and potential assessment questions. CyberPsychology & Behavior, 8, 7-14. Beard, K. W., & Wolf, E. M. (2001). Modification in the proposed diagnostic criteria for internet addiction. CyberPsychology & Behavior, 4, 377-383. Bee, H. L. (1994). Lifespan development. New York, NY: HarperCollins Publishers. Cabot, N. A. (1999). The internet gambling report ii: An evolving conflict between technology, policy & law. Las Vegas: Trace. Cao, F., & Su, L. (2007). Internet addiction among chinese adolescents: Prevalence and psychological features. Child: Care, Health and Development, 33, 275-281. Charlton, J. P., Danforth, I.D.W. (2004). Differentiating computer-related addictions and high engagement. . In J. Morgan, Brebbia, C.A., Sanchez, J. & Voiskounsky, A. (Ed.), Human perspectives in the internet society: Culture, psychology, gender. (pp. 59-68). Southampton: WIT Press. Chou, C., Condron, L., & Belland, J. C. (2005). A review of the research on internet addiction. Educational Psychology Review, 17, 363-368. Cooper, A., Morahan-Martin, J., Mathy, R. M., & Maheu, M. (2002). Toward an increased understanding of user demographics in online sexual activities. Journal of Sex & Marital Therapy, 28, 105-129. Cooper, A., Putnam, D. E., Planchon, L. A., & Boies, S. C. (1999a). Online sexual compulsivity: Getting tangled in the net. Sexual Addiction & Compulsivity, 6, 79. Cooper, A., Scherer, C. R., Boies, S. C., & Gordon, B. L. (1999b). Sexuality on the internet: From sexual exploration to pathological expression. Professional Psychology: Research and Practice, 30, 154-164. Dunphy, D. C. (1963). The social structure of urban adolescent peer groups. Sociometry, 26, 230-246. Glasser, W. (2000). Reality therapy in action. New York: HarperCollins. Goldsmith, T. D., Shapira, N. A., Hollander, E., & Stein, D. J. (2006). Problematic internet use. In Clinical manual of impulse-control disorders. (pp. 291-308). Arlington, VA US: American Psychiatric Publishing, Inc. Griffiths, M. (2000a). Does internet and computer "Addiction" Exist? Some case study evidence. Cyberpsychology & Behavior, 3, 211-218.
28
Griffiths, M. (2000b). Excessive internet use: Implications for sexual behavior. Cyberpsychology & Behavior, 3, 537-552. Griffiths, M. (2000c). Internet addiction - time to be taken seriously? Addiction Research, 8, 413-418. Griffiths, M. (2001a). Online therapy: A cause for concern? Psychologist, 14, 244-248. Griffiths, M. (2001b). Sex on the internet: Observations and implications for internet sex addiction. Journal of Sex Research, 38, 333. Griffiths, M., Davies, M. N. O., & Chappell, D. (2004). Online computer gaming: A comparison of adolescent and adult gamers. Journal of Adolescence, 27, 87-96. Grohol, J. M. (2005). Internet addiction guide [Electronic Version]. PsychCentral, 2005. Retrieved 2nd October, 2008 from http://psychcentral.com/netaddiction/. Grohol, J. M. (2007). Video games no addiction for now [Electronic Version]. PsychCentral, 2007. Retrieved 2nd October, 2008 from http://psychcentral.com/news/2007/06/26/video-games-no-addiction-for-now/. Hall, A. S., & Parsons, J. (2001). Internet addiction: College student case study using best practices in cognitive behavior therapy. Journal of Mental Health Counseling, 23, 312. Hardoon, K., Derevensky, J., & Gupta, R. (2002). An examination of the influence of familial, emotional, conduct and cognitive problems, and hyperactivity upon youth risktaking and adolescent gambling problems. Ontario. Hinduja, S., & Patchin, J. W. (2007). Offline consequences of online victimization: School violence and delinquency. Journal of school violence, 6. Johansson, A., & Gotestam, K. G. (2004). Internet addiction: Characteristics of a questionnaire and prevalence in norwegian youth (12-18 years). Scandinavian Journal of Psychology, 45, 223-229. Kim, J.-U. (2007). A reality therapy group counseling program as an internet addiction recovery method for college students in korea. International Journal of Reality Therapy, 26, 3-9. Kim, J.-U. (2008). The effect of a r/t group counseling program on the internet addiction level and self-esteem of internet addiction university students. International Journal of Reality Therapy, 27, 4-12.
29
King, S. A. (1996). Is the internet addictive, or are addicts using the internet? [Electronic Version]. Retrieved 15th October 2008 from http://webpages.charter.net/stormking/iad.html. Ko, C.-H., Yen, J.-Y., Chen, C.-C., Chen, S.-H., Wu, K., & Yen, C.-F. (2006). Tridimensional personality of adolescents with internet addiction and substance use experience. The Canadian Journal of Psychiatry / La Revue canadienne de psychiatrie, 51, 887-894. Ko, C.-H., Yen, J.-Y., Chen, C.-C., Chen, S.-H., & Yen, C.-F. (2005). Proposed diagnostic criteria of internet addiction for adolescents. Journal of Nervous and Mental Disease, 193, 728-733. Kraut, R., Kiesler, S., Boneva, B., Cummings, J., Helgeson, V., & Crawford, A. (2002). Internet paradox revisited. Journal of Social Issues, 58, 49-74. Kraut, R., Patterson, M., Lundmark, V., Kiesler, S., Mukopadhyay, T., & Scherlis, W. (1998). Internet paradox: A social technology that reduces social involvement and psychological well-being? American Psychologist, 53, 1017-1031. Kubey, R. W., Lavin, M. J., & Barrows, J. R. (2001). Internet use and collegiate academic performance decrements: Early findings. Journal of Communication, 51, 366382. Lemmens, J. S., Valkenburg, P., & Peter, J. (2009). Development and validation of a game addiction scale for adolescents. Media Psychology, 12, 77-95. Lenhart, A., Kahne, J., Middaugh, E., Macgill, A. R., Evans, C., & Vitak, J. (2008). Teens, video games, and civics [Electronic Version]. Pew Internet & American Life Project. Retrieved 16th October 2008 from http://pewinternet.org/pdfs/PIP_Teens_Games_and_Civics_Report_FINAL.pdf. Leung, L. (2002). Loneliness, self-disclosure, and icq ("I seek you") use. Cyberpsychology & Behavior, 5, 241-251. Macartney, J. (2008). Internet addiction made an official disorder in china. Times Online Retrieved October 15, 2009, from http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/asia/article5125324.ece Macek, P. (2003). Adolescence (Second edition. ed.). Praha: Portál.
30
Manzin, M., & Biloslavo, R. (2008). Online gambling: Today’s possibilities and tomorrow’s opportunities. Managing Global Transitions, 6, 95-110. Morahan-Martin, J. (2005). Internet abuse - addiction? Disorder? Symptom? Alternative explanations? Social Science Computer Review, 23, 39-48. Morahan-Martin, J., & Schumacher, P. (2000). Incidence and correlates of pathological internet use among college students. Computers in Human Behavior, 16, 13-29. Morahan-Martin, J., & Schumacher, P. (2003). Loneliness and social uses of the internet. Computers in Human Behavior, 19, 659-671. Niemz, K., Griffiths, M., & Banyard, P. (2005). Prevalence of pathological internet use among university students and correlations with self-esteem, the general health questionnaire (ghq), and disinhibition, CyberPsychology & Behavior, 8(6), 562-570. Parker, J. D. A., Taylor, R. N., Eastabrook, J. M., Schell, S. L., & Wood, L. M. (2008). Problem gambling in adolescence: Relationships with internet misuse, gaming abuse and emotional intelligence. Personality and Individual Differences, 45, 174-180. Rau, P.-L. P., Peng, S.-Y., & Yang, C.-C. (2006). Time distortion for expert and novice online game players. CyberPsychology & Behavior, 9, 396-403. Shapira, N. A., Goldsmith, T. D., Keck, P. E., Khosla, U. M., & McElroy, S. L. (2000). Psychiatric features of individuals with problematic internet use. Journal of Affective Disorders, 57, 267-272. Smahel, D. (2003). Psychologie a internet: Děti dospělými, dospělí dětmi. [psychology and internet: Children being adults, adults being children.]. Prague: Triton. Smahel, D., Blinka, L., & Ledabyl, O. (2008). Playing mmorpgs: Connections between addiction and identifying with a character. Cyberpsychology & Behavior, 2008, 480-490. Smahel, D., Blinka, L., & Sevcikova, A. (2009a). Cyberbullying among czech internet users: Prevalence across age groups. Paper presented at the Eu Kids Online conference. Smahel, D., Sevcikova, A., Blinka, L., & Vesela, M. (2009b). Abhängigkeit und internetapplikationen: Spiele, kommunikation und sex-webseiten. [addiction and internet applications: Games, communication and sex web sites]. In B. U. Stetina & I. KryspinExner (Eds.), Gesundheit(spsychologie) und neue medien. Berlin: Springer. Smahel, D., Vondrackova, P., Blinka, L., & Godoy-Etcheverry, S. (2009c). Comparing addictive behavior on the internet in the czech republic, chile and sweden. In G.
31
Cardosso, A. Cheong & J. Cole (Eds.), World wide internet: Changing societies, economies and cultures. Macao: University of Macao. Tsai, C.-C., & Lin, S. S. J. (2003). Internet addiction of adolescents in taiwan: An interview study. Cyberpsychology & Behavior, 6, 649-652. Wan, C.-S., & Chiou, W.-B. (2006a). Psychological motives and online games addiction: A test of flow theory and humanistic needs theory for taiwanese adolescents. CyberPsychology & Behavior, 9, 317-324. Wan, C.-S., & Chiou, W.-B. (2006b). Why are adolescents addicted to online gaming? An interview study in taiwan. CyberPsychology & Behavior, 9, 762-766. Watson, J. C. (2005). Internet addiction diagnosis and assessment: Implications for counselors. Journal of Professional Counseling: Practice, Theory, & Research, 33, 1730. Widyanto, L., & Griffiths, M. (2007). Internet addiction: Does it really exist? (revisited). In J. Gackenbach (Ed.), Psychology and the internet: Intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications (2nd ed.). (pp. 141-163). San Diego, CA US: Academic Press. Wood, R. T. A. (2008). Problems with the concept of video game addiction: Some case study examples. International Journal of Mental Health & Addiction, 6, 169-178. Yee, N. (2006). The demographics, motivations and derived experiences of users of massively-multiuser online graphical environments. PRESENCE: Teleoperators and Virtual Environments, 15, 309-329. Yen, J.-Y., Yen, C.-F., Chen, C.-C., Chen, S.-H., & Ko, C.-H. (2007). Family factors of internet addiction and substance use experience in taiwanese adolescents. CyberPsychology & Behavior, 10, 323-329. Young, K. S. (1995). Internet addiction: Symptoms, evaluation, and treatment. [Electronic Version]. Center for On-Line Addictions. Retrieved 6th October 2008 from http://www.netaddiction.com/articles/symptoms.pdf. Young, K. S. (1996). Internet addiction: The emergence of a new clinical disorder. Cyberpsychology and behavior, 237-244. Young, K. S. (1997). What makes the internet addictive: Potential explanations for pathological internet u. Paper presented at the 105th annual conference of the American
32
Psychological Association. Retrieved 15th October 2008, from http://www.netaddiction.com/articles/habitforming.pdf. Young, K. S. (1998a). Caught in the net. New York: John Wiley & Sons. Young, K. S. (1998b). The center for on-line addiction - frequently asked questions [Electronic Version]. Center for On-Line Addictions. Retrieved 6th October 2008 from http://www.netaddiction.com/faq.htm. Young, K. S. (1999). Internet addiction:Symptoms, evaluation and treatment. In L. VandeCreek & T. Jackson (Eds.), Innovations in clinical practice: A source book (Vol. 17, pp. 19-31). Sarasota: FL: Professional Resource. Young, K. S. (2007). Cognitive behavior therapy with internet addicts: Treatment outcomes and implications. Cyberpsychology & Behavior, 10, 671-679.
33
