06/16 bulletin fakulty architektur y čvut h ovoříme s doc. brožovou l . c. mezi námi kdo vyhrál inspireli 2015 pohlednice z delftu
artur alexander storek, la tourette, fragment, skica, 2015
s n í m k y j i ř í h o r y s z a w é h o z p ř e d á n í c e n y i n s p i r e l i ( v i z s . 6 –7 ) ; m e z i p ř í t o m n ý m i b y l a t é ž m i n i s t r y n ě š k o l s t v í k a t e ř i n a v a l a c h o v á
Soutěže Kaplický Internship, 2. ročník. Pro studenty závěrečných ročníků architektonických oborů českých vysokých škol. Pořádá Bakala Foundation ve spolupráci s Design Museum London. Partnerem projektu je Nadační fond Kaplicky Centre. Porota 1. kola (pouze pro práce FA ČVUT): doc. Jan Jehlík, doc. Michal Kohout, prof. Ladislav Lábus, prof. Ján Stempel, prof. Zdeněk Zavřel. Porota 2. kola: Bakala Foundation, Design Museum London. Soutěžní práce v podobě ideových studií je možné odevzdávat až do konce června. Téma není stanoveno, a soutěžící tak nejsou vázáni jeho výběrem. Soutěž se vyhlašuje jako neanonymní a dvoukolová. Vítěz bude vyhlášen v polovině září. Cena pro vítěze: tříměsíční stáž v Zaha Hadid Architects. O nejlepší urbanistický projekt 2015 – 2016. Projekty semestrální, ročníkové i bakalářské. Vypisovatelé: Ústav prostorového plánování FA ČVUT, Asociace pro urbanismus a územní plánování, Ústav urbanismu FsV ČVUT, Ústav navrhování FA VUT v Brně, Ústav urbanizmu a územního plánovania FA STU v Bratislavě, FA Politechnika Wroclawska ve Vratislavi. Přihlášky do soutěže: FA ČVUT, Ústav prostorového plánování v místnosti 615 nebo na www.gis.cvut.cz. Přihlášku lze zaslat také e-mailem na
[email protected]. Odevzdání přihlášky spolu s prací do 30. 6. 2016. výstavy Diplomové práce, dvorana FA ČVUT, 17. 6.–1. 7. 2016.
Knihomol Industriální topografie / Průmyslové dědictví a role akademické sféry: Certifikovaná metodika mapuje základní možnosti zapojení akademické sféry do procesu dokumentace, vyhodnocování, osvěty a záchrany průmyslového dědictví. Sleduje zejména postupy, ověřené dlouholetým působením Výzkumného centra průmyslového dědictví na půdě ČVUT od jeho založení v roce 2002 a na Fakultě architektury v rámci projektu NAKI od roku 2011. Metodika přehledně shrnuje doporučení pro vznik odbor-
2
ných publikací a databázového systému, organizaci badatelských aktivit, odborných setkání, ale i studentských workshopů, soutěží a výstav. Určena je zejména pro badatele, pedagogy a zájemce o průmyslové dědictví, kteří působí na vysokých školách se zaměřením na architekturu, stavebnictví nebo stavebněhistorický průzkum, ale i pro architekty, pracovníky Národního památkového ústavu, veřejnou správu, muzea a občanská sdružení. Autor: Petr Vorlík. Vydavatel: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze v rámci projektu aplikovaného výzkumu NAKI Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity (DF11P01OVV016). Certifikováno Ministerstvem kultury ČR, osvědčení č. 118 ze dne 29. 3. 2016. 1. vydání 2015, 80 stran, česky, ISBN 978-80-01-05653-0.
Notes Na letošní Cenu rektora ČVUT za vynikající doktorskou práci za rok 2015 byly navrženy tyto disertace: Ing. arch. Mgr. Klára Brůhová, Ph.D.: Praha nepostavená. Nerealizovaný urbanismus v Praze a téma vltavských břehů v kontextu přerodu města v moderní metropoli; Martin Kaftan, B. Arch. MSc. Ph.D.: Cognitive Building Systems: Optimization Algorithms in Architecture from Design to Production aIng. arch. Tomáš Peltan, Ph.D.: Možné prostorové dopady ropného zlomu v ČR. V průběhu letošního dubna uspořádala Praha 7 v Malé dvoraně Veletržního paláce výstavu Praha 7 očima studentů. Na výstavě byly prezentovány semestrální projekty z ateliérů Plicka – Sedlák, Stempel – Beneš a Hanson, věnované tématům z Prahy 7. Projekty z ateliéru Plicka – Sedlák se na základě zadání, formulovaného ve spolupráci s Prahou 7, zabývaly řešením severní, nejméně stabilizované a nejproblematičtější části poloostrova Dolní Holešovice, územím, zhruba vymezeným ulicemi U Uranie a Argentinskou a řekou Vltavou. Dolní Holešovice, v minulosti průmyslová a dělnická čtvrť, procházejí v současné době poměrně dynamickou proměnou s ambicí stát se vyhledávanou pražskou čtvrtí s kvalitní vybaveností. Navržená nová zástavba celého území byla prezentována modelem a projekcí jednotlivých návrhů. Zadání v ateliéru pok r ačov ání na s . 12
k r e s b y a f o t o g r a f i e z l a t o u r e t t e – z d e a n a s . 4 – 5 , v e r n i s á ž o z d o b i l i n a š i s t u d e n t i - m u z i k a n t i …; m i c h a e l a b r o ž o v á
Putování do La Tourette Hovoříme s doc. Michaelou Brožovou, vedoucí ateliéru ZAN, který již deset let pořádá workshop v Le Corbusierově klášteře… Vzpomenete si na vaše první setkání s klášterem? Poprvé jsem tu byla jako studentka Ženevské fakulty architektury. Do La Tourette jsem se vypravila vlakem. Pamatuji si, že šlo o konec června, zrovna zrály třešně. A zažila jsem to, co už dnes studenti nezažijí, protože je komfortní autobus doveze přímo k bráně. Ke klášteru jsem se vlastně blížila poutnickou cestou. Nevím, jestli znáte situaci: klášter je umístěn na poměrně vysokém kopci nad městečkem L´ Arbresle. Nachází se uprostřed ohromné plochy jakéhosi anglického parku, kde jsou vinice, pole, sady, les a součástí je také třešňovka. Prochází se přes vesnicí Eveux a člověk jde a pozvolna se před ním objevují znaky klášterního teritoria: ohradní zeď, fortna, prochází se parkem kolem zámku a zespodu přicházíte k monumentální struktuře koncipované tak, že se před vámi zjeví západní průčelí kostela, prázdné, bez oken. Víceméně z dálky vnímáte celý klášter jenom jako obrovskou hmotu… Takže ten příchod a stoupání do kopce je dost fascinující. To mi utkvělo v paměti. V La Tourette jsem přespala dvě noci, s kolegyní jsme se stravovaly společně s dominikány a dokonce jsme narazily na jednoho, který si pamatoval dobu výstavby kláštera a byl přímým pamětníkem Le Corbusiera. Autenticita místa, ještě přenesená přes tohoto zřejmě posledního svědka, který zažil rozhovory s Le Corbusierem, to se mi zdálo naprosto úchvatné. Kdy se objevila idea studentského workshopu? Když jsem pak učila na fakultě, napadla nás někdy kolem roku 2005 myšlenka vydat se se studenty do La Tourette. Zahájili jsme spolupráci s Fakultou architektury v Lyonu a získali grant Ministerstva školství na meziuniverzitní spolupráci. V rámci grantu
jsme ve škole uspořádali přednášky dr. Aleny Kubove-Gauché a v roce 2006 jsme se poprvé vypravili se studenty do Francie. Impulsem byla částečně dávná vzpomínka, ale hlavně vědomí, že klášter je obrovská, živá učebnice architektury. Od velikého měřítka hmoty v krajině a krajinných souvislostí, přes členění stavby, její kompozici a geometrii až k stavebnímu detailu. Dá se říci, že stojíte uvnitř souboru učebních struktur. Těžko to přesně popsat, ale dá se tu zkoumat prakticky cokoliv. Žijete v mikrokosmu, odstřiženi od vnějšího světa a můžete se pohroužit do zkoumání architektury i jejího prožívání. Myslím si, že pro studenty jde o velice zajímavé setkání: teoretické znalosti se spojují s prožitkem z místa. Prožitkem všemi smysly. Je v klášteře místo, kam se notoricky vydáváte? Neřekla bych, že je to jen jedno místo. Míst je víc. Od cely, kde je člověk úplně sám, opravdu se sebou, se svým svědomím a může se věnovat studiu. Do La Tourette jezdí mimochodem hodně lidí dopsat knihu, nebo vůbec dokončit práci, protože vědí, že tu najdou klid. Procházíme všechno. Od místa naprostého soustředění až po společné prostory, které poskytují jinou atmosféru, jiný zážitek, kostel s kryptou samozřejmě, refektář, místnosti pro studium. Odměnou v závěru pobytu bývá výstup na střešní terasu, privátní místo dominikánů, pro veřejnost jinak nepřístupné… Vysvětlíme studentům funkce a potom je necháme, aby prostory sami zkoumali z různých aspektů a především prožívali… Když se mě ptáte na oblíbený prostor, možná je to Le Corbusierova kaple s pyramidální střechou a hranolovým světlíkem, kde je úžasné sledovat, jak postupuje světlo během dne; jak se v tomto malém prostoru proměňuje světelná atmosféra. Kaple je místem, které mám hodně ráda. Po těch deset let, objevujete něco, o čem jste netušila, že existuje? Řekla bych, že takřka vždy něco objevíme nebo se všímavý student na něco zeptá. Třeba na schodišťovém prostoru osvětluje podestu jakési šikmé okno a je divné, že takový tvar se zde nikde neobjevuje a proč je právě tady nepravidelný lichoběžník.
3
Načež jsme se dozvěděli, že když se betonovalo a beton byl ještě syrový, nějak všechno ujelo a vytvořila se tu zvláštní nepravidelná forma. A když potom Le Corbusier přišel na stavbu, okno se mu velice zalíbilo a řekl: „Nechte to.“ Některé věci tu jsou zřejmě i dílem nepředvídatelných chvil. Proměnil se dům od okamžiku, kdy jste sem začali jezdit? Určitě. V roce 2006 jsme klášter viděli už v dost špatném stavu. Přestože ve své době představoval velmi moderní, progresivní objekt co do organizace klášterní stavby a výtvarné kvality, samotná stavba se prováděla velmi jednoduchým a co nejúspornějším způsobem. A tak se později objevilo mnoho poruch; byli jsme například svědky obrovských průsaků rzi vlivem příliš mělce uložené výztuže, trhlin v betonu, netěsnících oken atd. Dům porostly lišejníky a mechy, beton doslova zezelenal… V roce 2007 se zahájila náročná a veřejností velmi sledovaná rekonstrukce, která skončila po šesti letech, v roce 2013. Podílelo se na ní mnoho odborníků, neboť existovala obava, aby se při rekonstrukci nějakým způsobem nenarušil duch stavby. Aby se nepoužily nevhodné materiály nebo technologie. Takže se důkladně očistily všechny konstrukce, objevilo se nové zasklení, repase rámů, nová střecha; postupem času se na ní nahromadilo asi 30 vrstev izolací, takže z ní už neodtékala voda. Museli se vypořádat se spoustou technických problémů, ale celkově dopadla rekonstrukce krásně. Nedošlo k viditelným zásahům do původní struktury, i když i o ně se do určité míry stále ještě bojuje – například bezpečnostní normy vyžadují uzavřené schodišťové prostory, čemuž se zatím podařilo ubránit, ale zřejmě to ještě není úplně dořešeno.
4
V La Tourette se jak známo setkává dílo Le Corbusierovo s dílem skladatele a spolupracovníka Xenakise. Jak se dá ve stavbě vnímat jejich myšlení…? Jejich vztah určitě nebyl jednoduchý. Xenakis vystudoval polytechniku v Athénách, zabýval se především statickými výpočty, ale jeho posláním byla hudba. Sám sebe vnímal především jako hudebního skladatele. Podle jeho vlastních slov, do doby
než se setkal s Le Corbusierem, se o architekturu ani nezajímal. U Le Corbusiera získal zaměstnání jako statik, zabýval se výpočty a postupně se od výpočtů dostával k architektuře, protože leckdy tyto výpočty, statika a tvar konstrukce podstatně ovlivňují architekturu. Takže se přes techniku dostal k výtvarnému světu. Jeho muzikantství mu umožnilo najít s Le Corbusierem společnou řeč. V jednom rozhovoru Xenakis říká, jak si všiml, že Le Corbusier používá stejné prostředky jako on sám, když skládá. To znamená kompoziční prostředky. V interview uvádí, že práce Le Corbusiera je pro něj něco jako most mezi hudbou a architekturou. Le Corbusier ho pověřil vedením projektu Unité d’habitation v Marseille. Když práce skončily, Xenakis údajně požádal Le Corbusiera o nějakou další práci a ten mu zadal La Tourette. Takže Xenakis tu byl téměř od začátku. Myslím si, že hodně pracoval na organizaci kláštera, některé věci představují vyloženě jeho autorství. Práce zřejmě probíhala tak, že Xenakis kreslil plány a po odsouhlasení Le Corbusierem je signoval jeho jménem. Mistr údajně velmi rád plány vybarvoval – pro lepší čitelnost. Xenakis o součinnosti píše velmi pozitivně: že to byla bratrská spolupráce, že si velice rozuměli, a když Le Corbusier přišel s určitou ideou, Xenakis ji rozpracoval a zase vrátil zpátky… Myšlenky se tu prolínaly a je těžké některé věci určit autorsky. Co je určitě Xenakisovo dílo, jsou rytmizované prosklené stěny křížové chodby a venkovních fasád ve dvou patrech studoven a refektáře. Mimochodem Le Corbusier použil tyto prosklené stěny členěné betonovými lamelami ještě u kulturního domu ve Firmini. Xenakis uvádí, že v době, kdy navrhoval tato okna, pracoval na své skladbě Matastázis a intenzivně se zabýval kombinatorikou harmonických intervalů, ovšem v půltónech. Takže to byla až kakofonická hudba a Xenakis se snažil ji přenést do členění oken. Píše, že došel k asi čtyřiadvaceti permutacím, ale že to vlastně bylo pořád příliš málo rozdílné pro oko, a že finální rozhodnutí rytmu učinil až Le Corbusier z jakéhosi výtvarného nadhledu… Xenakis si byl jistější v matematice, zlatém řezu a moduloru a Le Corbusier pracoval intuitivněji a výtvarně a určité věci dokázal rozhodnout ihned. Což u takto obrovských staveb bylo nesmírně důležité. Ale jejich vztah nakonec skončil pro Xenakise frustrací, necítil od Le Corbusiera dostatečné
veřejné uznání svého podílu na návrhu pavilonu Philips na světové výstavě v Bruselu a do jeho ateliéru se již nevrátil. Vraťme se do domu. Spí studenti v celách? Klášter byl navržen jako dominikánská univerzita pro sto studentů, profesory a doprovodný personál. Částečně pod vlivem Druhého vatikánském koncilu a hlavně po studentských bouřích v šedesátém osmém roce však klášter přestal fungovat jako výukové centrum a nakonec tu zůstal jen jeden dominikán. Následně se zde znovu vytvořila malá komunita, ale od sedmdesátých let v La Tourette bydlí jenom malá skupinka dominikánů a klášter funguje spíš jako komunitní místo. Poskytuje návštěvníkům prostor pro intelektuální práci i meditaci, umožňuje zkoumání a seznamování se s Le Corbusierovou architekturou. Jedno křídlo mají stabilně vyčleněné dominikáni a dvě zbývající křídla jsou pro návštěvy. Studenti tedy spí v dominikánských celách, ale jde o cely vyhrazené návštěvníkům. Navíc se v klášteře v posledních letech pravidelně pořádají výstavy současného umění, jejichž smyslem je hledání nových souvislostí mezi touto specifickou architekturou a výtvarnými artefakty. Jak studenti nocování v mnišské, přesněji dominikánské cele prožívají? I zážitek pobytu v cele ovlivňuje. Pro někoho je pobyt v těch úsporných dimenzích moduloru spíše tísnivý, cítí prostor takřka klaustrofobně a musí si zvyknout. Někdo celu cítí jako ulitu, ochranu, kam se skryje do bezpečí. Jaké úkoly studentům ukládáte? Jsou stejné, nebo se proměňují? Zadáváme tři úkoly; jde o zkoumání architektury prostřednictvím kresby. První úkol spočívá v hledání analogií: student si intuitivně vybere jednu z různých fotografií staré i moderní architektury, uměleckých děl, konkrétních i abstraktních. Vybere si určitý vizuální podnět, aniž by věděl, k čemu bude sloužit. Na jeho základě hledá analogie v Le Corbusierově stavbě, v jeho architektuře. Druhým úkolem je hledání protikladů,
které se mohou týkat čehokoliv: prostoru, materiálu, tvarů, hmot. Třetím úkolem je reflexe stavby v krajině, kde se snažíme analyzovat místo samotné, umístění kláštera, jeho vztahy k okolí, širší kontext. Mimo tyto úlohy zadáváme např. řezy stavbou, schéma nosné konstukce a hledání různých způsobů vymezení prostoru. Někdo má faktografický přístup, poctivě kreslí viděné a má velmi konkrétní až realisticky propracované kresby. Někdo rychle skicuje a udělá desítky záběrů za stejný čas. A někdo do toho vnáší vlastní interpretační přístup: stavbu se snaží zobrazit expresivně nebo symbolicky, v neobvyklých barvách. Takže z toho je i cítit, co to s tím člověkem dělá, do jaké míry dům prožívá. Lze tu vnímat osobnost studenta, ale možná i pedagoga, u kterého absolvoval kreslení ve škole. Taky se v průběhu našich cest měnili vedoucí Ústavu výtvarné tvorby. Studenti mají za sebou rok výtvarné práce a dá se poznat, k čemu byli vedeni. Nacházíte u studentů za ta léta nějakou změnu, posun ve vnímání slavné stavby? Je tam vždy nadšení a úžas, nebo už to není to, co bývalo? Myslím, že téměř vždycky je úžas. Samozřejmě záleží na určité vnitřní připravenosti. Úžas může vyznít pozitivně i negativně. Ale málokoho nechá stavba indiferentním. Studenti někdy přiznávají, že první vjem je spíše negativní, působí na ně obrovská masa betonu a oni ji ještě neumějí strukturovat; nevyznají se v ní, nevědí, proč je to zrovna tak. A za ty tři čtyři dny najednou všechno dostává určité vztahy a vazby. Asi nejvíc nás potěší – v posledních letech jezdím s kolegy Novákovou, Hůrkou a Šrámkem –, když student přijde a řekne – je to krásná stavba, nebo: já jsem si to objevil a prostě našel jsem to a to. Ta stavba se musí zkoumat a prožít. Je také nemálo studentů, kteří se už teď velmi těší, zatím mají estetický prožitek jen přes fotky a těší se na estetický prožitek 1 : 1; a jak se tam rozléhá zvuk nebo šíří světlo, jak se stmívá nebo zapadá slunce… Děkuji za rozhovor. JHR
5
Inspireli Award 2015 1. cena Jakub Hofmann, FA ČVUT Muzeum finské architektury v Helsinkách Z autorské zprávy Zadáním projektu bylo vytvořit nový pavilon pro Muzeum finské architektury. Navrhovaná budova se nachází na rozhraní blokové zástavby a helsinského parku Kaivopuisto v těsném sousedství historické vily. Nový prostor slouží jako kancelář a také jako přednáškový a výstavní prostor pro Muzeum finské architektury. Návrh je inspirován tradičními finskými archetypy, jako je například převýšená šikmá střecha nebo velké množství použitých přírodních materiálů. Tyto motivy jsou v projektu posunuty do soudobých forem. Celá budova je funkčně i vizuálně rozdělená do dvou celků – servisního a veřejného. Nejvýraznějším prvkem prosklené hmoty jsou posuvné stínící prvky, jejichž prostřednictvím je možné měnit atmosféru a světelné podmínky uvnitř budovy. Při plném otevření vytvoří stínící prvky polokrytou terasu vně budovy.
pracoviště, vizualizace
výstavní prostor, vizualizace
6 průhled domem, vizualizace
řez, perspektiva
7 exteriér, vizualizace
denisa dolanská
josef holeček
L. C. mezi námi ( I ) Publikováno u příležitosti nedávné fakultní výstavy Inspirace Le Corbusierem – 10 let putování ateliéru ZAN doc. M. Brožové do kláštera La Tourette… Anketní otázka: Kdybyste se mohl/a setkat s L. C. – či s jeho současníky, event. spolupracovníky, kteří by to byli? A hlavně: o čem byste mluvili, na co byste se zeptal/a? Tatínek moderny L. C. představuje umělce – architekta, ale také myslitele, který ovlivnil svými idejemi i realizacemi celou epochu. Alfa oslovila studenty ZAN, kteří v rámci workshopu navštívili La Tourette, ale take pedagogy FA ČVUT a nabídla jim možnost výjimečného setkání s Mistrem napříč věky; přípravné úvahy v podobě krátkých textů publikujeme v plném znění.
Denisa Dolanská, studentka, 4. semestr, ZAN Brožová + Šrámek, 2014/2015
Nejsem si jistá, zda bych se chtěla setkat s Le Corbusierem či jeho spolupracovníky, natož se jich na cokoli ptát, i přestože jeho dílo obdivuji. Zážitek z kláštera byl silný až magický a ráda bych si jej zachovala v jeho čisté podobě. Kdybych měla tu možnost, ráda bych klášter navštívila v různých obdobích jeho života – krátce po jeho otevření a těsně před poslední renovací.
Josef Holeček, student, 6. semestr
8
Nejraději bych se se samotným Le Corbusierem vydal na cestu časem, na pražské Jižní Město či na bourání Yamasakiho sídliště v St. Louis, a možná přehnaně směle bych se ho tázal, zda cítí jakoukoliv odpovědnost za to, co vidí. V současnosti v odborných kruzích prosazovaný diskurz sice oprávněně kritizuje poválečný neofunk-
gabr iela nov ákov á
jakub potůček
michal šrámek
cionalistický urbanismus, jeho kořeny však nachází převážně na přelomu dvacátých a třicátých let u zrodu Athénské charty. Domnívám se, že tato analogie má své slabiny, neboť bytová situace i nálada ve společnosti byly diametrálně odlišné, a určitě by tedy bylo zajímavé zjistit, jak by se na to díval samotný „Corbu“.
Gabriela Nováková, malířka, pedagog Ústavu výtvarné tvorby
Jste nejen architekt, ale také malíř, sochař a designér nábytku. Víme o vás, že jste po dobu několika let každé dopoledne maloval, odpoledne jste se věnoval architektuře a urbanismu. Ráda bych se vás zeptala, jakým způsobem vaše architektonické myšlení ovlivňovala vaše malířská zkušenost. Jestli jste i během malování obrazu myslel na konkrétní stavbu, kterou jste v té době vytvářel. Ujasňoval si její proporce, prostorové vztahy, tvary, atmosféru? Nebo jste se naopak soustředil jen na obraz?
Jakub Potůček, historik umění, doktorand, pracovník VCPD
Milý Le Corbusiere, když jste v roce 1928 pobýval v Praze, svěřil jste se Karlu Teigemu, že opravdovým zážitkem pro vás byla návštěva Veletržního paláce. Ovšem vzápětí jste dodal, že ačkoliv je to neobyčejně významná stavba, „není to ještě architektura“. Kromě dispozičního uspořádání jste na stavbě architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse také kritizoval čtvercová okna severního průčelí, která jste ale rok nato použil u své Švýcarské koleje v Paříži. Očividně jste se mýlil. Ptám se tedy, co vás přimělo změnit názor? Karel Teige, Le Corbusier v Praze, Rozpravy Aventina IV, 1928–1929, č. 4, s. 31–32.
Michal Šrámek, architekt, asistent vedoucího ateliéru Lábus
Vážený pane architekte, věřil byste tomu, že i šedesát let po Vaší smrti lidi stále rádi poslouchají zvony?
jan uhlík
LAB: Očima doktorandů 1. Která myšlenka vás překvapila v poslední Alfě? A proč? 2. Kde se nacházíte ve vaší disertační práci – a co vás během psaní překvapilo? 3. Co vám chybí jako důležitý prvek v péči o památky v ČR?
Jan Uhlík
1. V posledním čísle mě velmi zaujal rozhovor se Šárkou Malošíkovou, Janem Světlíkem a Markétou Zdebskou. Alfa pro mne jako vystudovaného historika umění představuje jeden ze svého druhu průhledů do myšlení kolegů-architektů, který mi dává šanci lépe pochopit jejich náhled na svět, ať už je to v otázce posuzování kvality dnešních urbanistických projektů, jednotlivých staveb a jejich zasazení do okolního prostředí, názorech na problematiku památkové péče či formy spolupráce v oblasti stavebněhistorických průzkumů. Fungujeme paralelně vedle sebe, zahleděni do vlastních každodenních úkolů, bez vůle a často i chuti na tomto stavu něco změnit. A přitom překonání těchto bariér by nemuselo být až tak náročné. Jeho základem je totiž to, co krásně v uvedeném rozhovoru popsal Jan Světlík: „že člověk musí poslouchat na všechny strany…“ Zkusme si více naslouchat, ono se nám to za čas bohatě vrátí. 2. V disertační práci se zabývám studiem podob vzájemného ovlivňování dobové teorie památkové péče a realizační praxe v historických částech Prahy na přelomu 19. a 20. století. Mým cílem je nabídnout skrze hlubší pochopení vybraných urbanistických záměrů, památkářských kauz i jednotlivých projektů a polemik, které je provázely syntetičtější pohled na toto období, v němž se začínaly formovat základy moderní památkové péče v českých zemích, tak jak ji chápeme dnes. Když procházím materiály, které se věnují takovým akcím, jako byla asanace Starého Města a Josefova, malostranský průlom U Klíčů či dostavba katedrály sv. Víta, stále mě nepřestává překvapovat disproporce mezi důležitostí projektů a realizací přelomu 19. a 20. století (nejen) v Praze pro formování celkového obrazu města a tím, jak malý okruh odbor-
níků se dnes architekturou historismu u nás zabývá a jak urputně přetrvává šablonovité vidění „ošklivé devatenáctky“. Tyto stavby přitom již pevně vrostly do našich sídel, v řadě případů se staly i předmětem památkové ochrany a jejich důkladné poznání je nezbytné pro pochopení kořenů toho, v jakém prostředí dnes žijeme. A ještě jednu věc: Je to všudypřítomná interakce mezi tím, co hodnotného tu již díky úsilí minulých generací stojí, a tím, co přináší do daného místa nové architektonické projekty. Tato interakce má ve své podstatě univerzální charakter. Analýza kauz konce 19. a začátku 20. století tak může poskytnout vodítko pro uchopení aktuálních otázek v oblasti zacházení se stavebním a urbanistickým dědictvím. V tom také vidím jeden z možných přínosů mého bádání. 3. Chybí mi asi širší dialog o teoretických otázkách oboru a jeho hodnotovém ukotvení, které by mělo vycházet z toho, čím se hodnotově orientuje život společnosti i lidského jedince. Poslední obsáhlejší diskuse o těchto problémech u nás proběhla v osmdesátých letech 20. století a dílčí práce, které se objevily po roce 1989 (např. I. Hlobila, V. Jesenského, P. Kroupy či V. Lásky), ač myšlenkově přínosné, nemohou nahradit systematičtější debatu nad touto problematikou. Pro mě osobně byly v této souvislosti velmi zajímavé přednášky z památkové péče v rámci doktorského studia paní architektky Hauserové, které mi daly řadu podnětů k důkladnějšímu promýšlení teorie památkové hodnoty jako funkce subjekto-objektového vztahu. Domnívám se, že řešením této situace by mohlo být vytvoření odpovídající platformy, která by nabídla odborné veřejnosti prostor k pravidelnému setkávání se a diskusi o teoretických východiscích oboru. První vlaštovkou snad bude setkání na toto téma připravované Ústavem památkové péče ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, které by se mělo v prostorách fakulty uskutečnit v listopadu tohoto roku. Doktorand je absolventem Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze (2014). Disertační práce Památková péče přelomu 19. a 20. století v dílech soudobé architektury a urbanismu, školitelka Milena Hauserová, CSc.
9
michael švec
Z roviny do údolí aneb Cestou k sobě
10
Milá Alfo, píšu Ti s drobným zpožděním o tom, jak jsem se měl během svého Erasmu v holandském Delftu. Asi bys čekala, že povyprávím hlavně o tamějších domech. Já ale napíšu trochu o něčem jiném. O mých očekáváních, se kterými jsem jako natěšený student architektury odjížděl, a o tom, jak se nakonec naplnily úplně jinak. Asi jako každý, kdo jede do ciziny, jsem odjížděl z Prahy s tím, že se naučím něčemu novému o cizí zemi, o jejích zvycích a stavitelství a „hlavně kvůli zkušenostem a rozvoji osobních dovedností “, jak to člověk, který potřebuje dostat stipendium od Evropské unie, obvykle uvádí do vážného dotazníku s vlajkou. Nakonec ani vlastně nelže: často se chce oprostit od rodiny a zažít s novými kamarády daleko od domova bez jakéhokoliv dozoru věci, o nichž se do školních časopisů moc nepíše. Ale ať chce nebo ne, legrace ho přejde, když se jednoho dne probudí a zjistí, že je skutečně v cizí zemi a nucen se s novým prostředím smířit a poznat je. Jak moc se to podařilo, je otázka… Když člověk přejede holandsko-německé hranice, první, čeho si všimne, je všudypřítomná kultivovanost veřejných prostranství a vytříbená elegance cihelných domů. Dokonce bych řekl, že i když většina jejich novostaveb již z cihel v není, jejich autoři vždy z cihlových poměrů vycházejí, a to jim dává určitou holandskou kvalitu. Druhé, co člověka nevyhnutelně napadne, je, že ten deštník mohl nechat v Čechách. Prší sice jak za Noema, ale zároveň neustále silně fučí vítr, a tak by deštník snad mohl posloužit jen jako plachta coby pohon na bicykl. A třetí a dozajista nejvýraznější holandský znak je ta nekončící nízko položená rovina. Až se člověku skoro zdá, že své domy stavějí tak pořádně a tvoří tak krásná města jen proto, že si kompenzují tu upršenou a placatou zemi. V podstatě jediné „sklony “, jež tam našinec najde, jsou lávky, podjezdy a mosty, které děti sjíždějí na kolech a jež Holanďané, nezvyklí na jakýkoliv terén, těžce vyšlapávají. Nelze se divit, že jsem sklidil obdiv, když jsem kdesi prohodil, že umím lyžovat
na sjezdovkách a dokonce i jezdit na saních a bobu. Takové prostředky se tu pokládají za „mimo(nizo)zemské“. Zato mají zálibu snad ve všech ostatních dopravních prostředcích – v obyčejných bicyklech, těch, jak známo, mají fůru, ale mají také celé řady nejrůznějších vozíků, nákladních kol, dvojkol a tříkolek, čtyřkolek pro důchodce a přívěsů na nákup, pro zvířata, děti a jiné zatěžující věci. Ale abych se vrátil do školy. Ta je skutečně skvělá. Postavil ji v minulém století věhlasný architekt Berlage. Má opravdu dlouhé chodby, které člověka nutí, aby za neustálého putování do učeben začal přemýšlet. Původně byla navržena jako škola chemie, za války v ní sídlilo gestapo, před několika roky byla kompletně modernizována a nastěhovala se do ní Fakulta architektury. Ta předchozí, modernistická škola v Delftu totiž shořela. Údajně se vznítil kávovar v bufetu. Po evakuaci budovy přijeli hasiči, kteří však zjistili, že kvůli místnímu kanálu se blíž k budově nedostanou. (Je to paradox – zřejmě málokterý stát má tolik vody, že kvůli ní nemůže hasit…) A tak létaly vrtulníky se sudy s vodou a pro vodu tak dlouho, až se škola zřítila... Proto v současnosti navštěvují studenti architektury krásnou starou budovu, na jejímž zprovoznění se podíleli nejlepší holandští architekti. Nicméně kdybych se měl dnes zamyslet, co mě zaujalo nejvíce, nebyla by to města či budovy, nebyla by to ani samotná škola, ale život v ní, a především život mezinárodní. A ten tedy byl! V mém ročníku studovalo překvapivě jen čtyřicet procent Holanďanů, zbytek tvořili studenti z celého světa. Bylo tam tolik cizinců, že se všichni dokola ptají, ze které země ten či onen pochází. I proto byla mnohem větší zábava se seznamovat a obvykle běžné architektonické diskutování nahrazovala živá diskuse o národních obyčejích a paradoxech. Nezapomenu na diskusi s Francouzem, Britem a Američanem nad čtvrtlitry Heinekenu o stereotypech: „My Britové nemáme moc rádi Američany a Iry. Ale koho vysloveně nesnášíme, jsou Francouzi “, povídal můj kamarád Sam, a když upíjel piva, zvedl malíček. „No, to u nás ve Francii “, pobouřil se Romain, „zase ale vůbec nemáme rádi Angličany!“ Můj americký kamarád s českými předky Bobby Křenek, který své jméno neuměl ani pořádně vyslovit, se uchechtl: „V Americe to
niká za hranice a že k nám z ciziny jezdí spousta přednášejících. To jistě ano, přesto se náš student naučí především a velmi dobře o Česku, ale jen málo o cizích zemích. Tajemstvím holandské školy je fakt, že celé magisterské studium probíhá v angličtině (dokonce i pro Holanďany), a tak se člověk potká s mladými i zkušenými ze všech kontinentů. Chce se mi napsat, že právě tuto vlastnost na naší škole postrádám. Nicméně dokázal by světem ostřílený architekt dobře pochopit vesnici na Vysočině? A uměl by ten český překročit svou skepsi a začít črtat zcela jinak? Zdá se mi, že obě varianty jsou cestou a že záleží na člověku, které kvality jsou pro něj přednější. A taková je moje zkušenost. Michael Švec, 8. semestr
michael švec, oude kerk, výhled na starý kostel (oude kerk) z uličky singelstraat v delftu, prosinec 2015
je tak, že Británii moc rádi nemáme, ale když dojde na Francouze, tak to se můžeme všichni osypat “, prohlásil Bob a podíval se na mě. „No a jak to je u vás, také nemáte v Československu rádi Francouze?“ Mimochodem v našem ateliéru učili Belgičan, Izraelec, Turek, Holanďan a Íránka a snad jediné, na čem se za celou dobu intelektuálních polemik shodli, bylo, že když telefonuji s rodiči, zní moje řeč jako ruština s vidličkou v krku. „Odkud jsi?“ ptali se mne hned, „podle přízvuku to tipuji na nějaký východ “, což mne vždy tuze popudilo. „Jsem z té nejstřednější Evropy “, v yhrkl jsem obranně, „z Česka!“ „Vidíš “, pousmál se Izraelec, „já říkal, že jsi z Východu!“ Jelikož mi to nedalo, abych nad těmito rozhovory a škatulkováním nepřemýšlel, po čase jsem si všiml, že každý detail porovnávám s tím českým, každý lok piva s tím plzeňským a každý kus chleba s tím šumavským. Učil jsem se více o Česku než o Holandsku. A tak se dostávám k jádru věci – kdybych měl říct, jaký přínos má Erasmus, určitě bych uvedl, že obrovský. Ne však kvůli poznání země, vyučované látce či studiu samotnému, které se zásadně nijak neliší od našeho. Ale kvůli odstupu, srovnání, sebereflexi a alternativě v přemýšlení o architektuře a o škole. Mám-li se pokusit srovnat naši a delftskou univerzitu, myslím, že v mnohém ta pražská vítězí. Zejména v technickém vzdělání, což ji zároveň velmi oklešťuje. Byl jsem zprvu překvapen rozdílem mezi mizernou úrovní stavebních výkresů studentů ze Západu a propracovaností a technickými vědomostmi našich studentů. Když jsme s kamarády rozebírali, proč tomu tak je, napadly nás dvě verze – jedna, že možná díky mezinárodnímu charakteru západních společností i studentstva s rozličnými normami a tradicemi se na technickou část příliš nehledí, ale o to více se studium zaměřuje na myšlení o domě. A druhá je snad ekonomická – západní studenti mi často na určitý detail odpověděli, že „to už přece vyřeší stavař“. Naopak lidé z Východu, naučení šetřivosti a skromnosti z režimu minulého, si dvakrát rozmyslí, na který detail si zaplatí stavaře. A s tím souvisí i další rozdíl mezi školami – ta v Delftu dominuje nad ČVUT světovostí a mísením až kaší kultur. Někdo by snad mohl namítnout, že i náš vliv pro-
11
pokračování ze s. 2
12
Stempel – Beneš se týkalo lokality Letenský trojúhelník, kde se řadu let pokouší společnost Lordship najít pro navrhovaný objekt vhodný objem i funkci (viz též rozhovor se sociologem Tomáškem, Alfa č. 3/2016 – pozn. red.). Studenti měli rozpracovat koncept, který na toto místo navrhoval jako alternativu Jaroslav Zima z ateliéru D3A. Cílem bylo navrhnout běžnou městskou strukturu s „normální“ uliční čárou i korunní římsou, s „normální“ velikostí domu. Jde zároveň i o ekonomicky výhodné řešení. Studenti zde tedy řešili otázku uzavření náměstí okolo Parkhotelu a mix funkcí – od bytovky přes radnici po administrativu, nebo využitelnost parteru a smysl jednotlivých veřejných prostorů. V ateliéru Hanson zkoumaly studentské projekty vztahy dětí z Prahy 7 k veřejnému prostoru – ulicím, náměstím, parkům či hřištím. Další studenti se věnovali typologii ulic. Jiní vypracovali návrhy zohledňující širší vztahy čtvrti, přičemž brali v úvahu možný budoucí development – a to především v dolních Holešovicích. BIM – výzva pro architekty nové generace: v polovině letošního května uspořádal Ústav urbanismu přednášku Lukáše Romanczina o využití technologie BIM (Building information modelling) v praxi v oblasti návrhu, výstavby, schvalování i následné správě stavebního díla. Dokumentace BIM umožňuje vytvoření a správu dat celého životního cyklu budovy. Lukáš Romanczin působí v současnosti na pozici ředitele MFS Digital Limited se sídlem v Londýně, která poskytuje odborné poradenství a návrh konstrukčních řešení technicky a geometricky náročných fasád. V letech 2003–2015 byl obchodním ředitelem firmy Sipral, a. s. Přednáška byla zaměřena na charakteristiku práce v BIM a 2D a na praxi na velkých projektech v Británii nebo Francii či jak může vypadat ulice budoucnosti… Po odevzdání semestrálních projektů se již tradičně konají závěrečné kritiky. Vedle pedagogů fakulty se jich i letos zúčastnily osobnosti domácí architektonické scény. Ateliér Císler (téma kampus Albertov), hosté: Miroslav Masák, Jan Šépka, Boris Redčenkov, Ondřej Synek, Vojtěch Ted; At. Hlaváček & Čeněk (Zmizelé kostely severních Čech), hosté: Marek Janota, Jan Kazimour; At. Kuzemenský & Synek (železniční zastávka Praha Výstaviště, hosté: Adam Gebrian, Ondřej Hofmeister, Květoslav
Syrový; At. Mádr (Mnichovo Hradiště), hosté: Jakub Chuchlík, Jana Podzimková, Lenka Zikmundová. Vernisáže 15. ročníku mezinárodní výstavy Bienále architektury v Benátkách „Reporting from the Front“ (28. 5. – 27. 11. 2016) se zúčastnil také děkan FA ČVUT prof. Ladislav Lábus. Pavilón České a Slovenské republiky představuje příběh jedné stavby, Slovenské národní galerie. Reprezentují jej zde také projekty studentů ateliéru Petra Hájka a Jaroslava Hulína z Ústavu navrhování III. „Gentle Architecture“ alias jemná architektura. Rekonstrukce i nové stavby a hlavně projektování ve veřejném prostoru, v centru města Veszprem, bylo předmětem přednášky maďarského architekta Dávida Kovácse, kterou na fakultě v sále Krejcar uspořádalo koncem května Maďarské kulturní středisko v Praze ve spolupráci s Ústavem navrhování I. Errata
V minulém čísle redakční šotek zaměnil texty hodnocení poroty na s. 6–7. Čtenářům, vítězce a vedení ateliéru se redakce omlouvá. Správný text: Porota ocenila celkově vyrovnaný výkon v projektu ve všech úrovních a vyzrálost přesahující úroveň očekávanou u 2. ročníku studia. Mimo jiné: koncept a optimální rozměr opakované schodišťové sekce v daném rozměru proluky ve velkém smíchovském bloku. Hmotové řešení vysokého domu v řádu obytného bloku – jak na uliční, tak i dvorní straně, navíc podtržené tektonikou fasád, vyzařujících myšlenku řádu x chaosu. Umístění schodiště do uliční fasády napomohlo logice půdorysu všech podlaží i čitelné kompozici fasády. Půdorysné řešení schodišťové sekce umožňuje odlišné dispozice v optimálních rozměrech a návaznosti na střední instalační zónu. Denní osvětlení schodiště je sice zaručeno, ale pozice oken vůči ramenům schodiště je problematická.
generální partner
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 10 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner / str. 6–7: redakce / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Aled, s. r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected].
