Šk. rok 2011/12
Literární speciál 1
Časopis vychází s podporou statutárního města Ostravy
Obsah: Úvod………………………………………………………………………………………………………………………………………3 Michaela Bolková (6.C)…………………………………………………………………………………………………….4 Sametové tlapičky Tereza Čmelíková (9.A)………………………………………………………………………………………………….4 Zázrak Barbora Diblíková (7.C)……………………………………………………………………………………………………6 Stan v lese Michaela Hejlková (9.A) a Kristýna Holcmanová (9.B)…………………………………………8 Letní žár a z nás byl pár Filip Hrček (8.B)………………………………………………………………………………………………………11,12 Na věky věků, Tichá vesnice Mandy Karna (9.A)…………………………………………………………………………………………………………13 Rapové texty Eliška Konečná (8.A)………………………………………………………………………………………………………15 Souboj vlků Ondřej Krolák (8.B)……………………………………………………………………………………………………….16 Den, kdy splní se mi sen Sabina Maršová……………………………………………………………………………………………………………….17 Dopis pro miláčka Tereza Mlčáková a Kateřina Benková (9.A)……………………………………………………………18 Život není jen o vás Terezie Nogolová (9.B)…………………………………………………………………………………………………19 Škola Eva Pavlíková (7.B)…………………………………………………………………………………………………………19 Dalo by se vylepšit lidské tělo? Barbora Schaffelhoferová (6.C)…………………………………………………………………………………20 Básně Nicolas Šašinka (6.B)…………………………………………………………………………………………………….21 Uši, Kolovrátek Radek Tihon (3.C)……………………………………………………………………………………………………………23 Když byl Danek… Tereza Vašková (7.B)……………………………………………………………………………………………………23 Okvětní lístky opadají 2
Milí čtenáři, právě se Vám dostalo do rukou speciální číslo Chaosu teenagerů. V čem je speciální? Na rozdíl od běžných vydání našeho časopisu je tohle věnované jen literárním textům žáků – básním, příběhům, zamyšlením. Většina příspěvků jsou básně, možná i proto, že na podzim jsme prožili projektový týden Poezie ve škole, věnovaný právě básním. Snad je tak velké zastoupení básnických textů v tomto časopisu důkazem, že projekt na žáky zapůsobil a inspiroval je k vlastnímu psaní. Možná si pamatujete, že na začátku tohoto roku jsme vyhlásili také projekt „Celá škola může psát“. Žáci v něm mohli vytvořit texty na tři témata: Tos mi nasadil/a brouka do hlavy, Už v tom zase lítám a Nechme to plavat. Vlastně nevíme, jestli se tvůrci v tomto časopisu nechali projektem inspirovat, ale jisté je, že skoro všechny texty se do těchto témat „vejdou“. Hlavně do tématu Už v tom zase lítám – texty jsou totiž hlavně o lásce a různých životních trablech. Jeden příspěvek je od naší bývalé žákyně Sabiny Maršové, která nám poslala svou básničku. Je to hezké, že na nás Sabina nezapomněla a rádi jí báseň otiskujeme. Nesmíme zapomenout na krásné obrázky našich žáků, které Chaos teenagerů vždy zkrášlí. A ještě pro Vás máme jedno překvapení: Na podzim tohoto roku chceme vydat další Almanach literárních a výtvarných prací žáků. Možná se bude trochu podobat tomuto časopisu, ale určitě bude mnohem delší. Příjemné čtení a krásné jaro přeje redakce. 3
Michaela Bolková (6.C) Sametové tlapičky Sametové tlapičky? Ty mají jen kocouři a kočičky, ať běhají po poli, koberci či po mechu, nebo letí přes kmeny bez dechu, vždy mají sametové tlapičky. Však v něžné tlapce ukrývají se líté zbraně, dávej dobrý pozor na ně. Kočka nikdy nečeká, co může čekat od všeho tvůrce „zlatého člověka.“ Však když přátelství projevíš, drápky sotva uvidíš, vždyť tvá milá kočička je „Miss sametová tlapička“.
Tereza Čmelíková (9.A) Zázrak „Co se stalo!“ řekla Tereza, „jak se tohle mohlo stát, pane bože. Teďka vidím, jak umírá moje nejmilovanější maminka, slzy v očích, nevydržím to! Za tohle všechno můžu já. Musím zavolat okamžitě pomoc!“ Tereza vytočila číslo 155, má strach o svou maminku. Záchranáři slyší zvonit telefon. Jeden ze záchranářů nasadí rychlé tempo, jde k telefonu, zvedne ho a říká: „Dobry den, nemocnice Vratimov, co se stalo?“ Tereza koktavým tónem říká, co se stalo. Záchranář: „Za 10 minut jsme u vás, vydržte prosím.“ Záchranář zavěsí. Tereza netrpělivě čeká, až přijede pomoc. Dívá se z okna, už vidí, že jsou u křižovatky. Mamince povídá: „Neboj, mami, ty to přežiješ, už jsou tady, už bylo načase, konečně.“ Přijedou k domu a Tereza rychle běží dolů. Záchranáři jednou výtahem rychle nahoru, aby co nejrychleji pomohli. Jeden ze záchranářů se ujme maminky. Říká: „Ztratila vědomí, okamžitě do nemocnice, je to s ní velmi špatné.“ Tereza taky jede, musí říct, jak to vlastně všechno probíhalo.
4
Záchranka houká a houká, Tereza brečí a brečí a má velký strach. Když přijeli k nemocnici, tak ji vytáhli ze záchranky a vezly ji okamžitě na sál. Doktorovi dali papíry o jejím zdravotním stavu. Jedna ze sestřiček si vzala Terezku k sobě, ať se uklidní, než přijede policie. Když policie dorazila, musela si vzít Terezku na stanici. Jak přijeli, tak ji začali vyslýchat. Posadili ji na židli v jedné velké prázdné místnosti, kde byly dvě židle a uprostřed stůl. Jeden z policajtů si sedl naproti ní a řekl: „Tak, Terezko, řekni mi, jak se to všechno stalo.“ Terezka říká: „Byla jsem venku a viděla jsem krásnou kočičku, tak jsem si ji vzala domu. V ulici se říkalo, že jedna kočka, když si lehne k člověku, tak dává najevo, že umírá. Ta kočka byla královna smrti, tak se jí i říkalo. Ale já vůbec nevěděla, jak vypadá. Ale když si lehla k mojí mamince, místo toho, aby si se mnou hrála, bylo mi to divné. Pak ta kočka najednou zmizela a maminka najednou omdlela a já jsem řekla, kdybych tu kočku nevedla domů, tak za nic nemůžu, ale je to moje vina.“ Jak Terezu vyslechli, tak ji zavezli zpátky za její maminkou do nemocnice. Sedla si k mamince a říká: „Maminko, omlouvám se ti, že jsem byla tak blbá a vzala si tu kočku smrti domů.“ V tom spěchu se to dozvěděl i tatínek a okamžitě zrušil pohovor a jel za svou manželkou. Terezka už viděla tatínka na chodbě, tak se rozeběhla a skočila mu do náruče. Tatínek říká: „Co se stalo, Terezko, všechno mi řekni, chci slyšet pravdu.“ Terezka to všechno řekla a v tom momentu přišel doktor říct špatnou zprávu. Tatínku, Terezko, vaší mamince zbývají poslední hodiny života. Terezka se rozpláče a utíká do nejútulnějšího rohu, co našla. Tatínek zařve: „Terezo, stůj! Slyšela jsi mě?!“ Ale Tereza dělá, jako že neslyší. Tatínek si sedne a čeká, než se Tereza vzpamatuje. Když se Tereza vzpamatovala, tak šla za tatínkem. Řekl Terezce, že to budou muset nějak vydržet. Šli za maminkou, rozloučili se s ní a doufali, že půjde do nebe. Za všechny ty dobré skutky, co pro nás dělala, za to, že pomáhala lidem, když potřebovali, by si to zasloužila. Mezi tím jim volala policie, aby se dostavili ještě jednou na služebnu. Když přijeli, tak si vyslechli i tatínka, ale Terezka to neslyšela. Měla strach, že ji zavřou tatínka a že bude snad úplně sama. Když tatínek vyšel ze dveří, tak řekl: „Terezko, už to bude všechno v pořádku, mám to vyřešené a už nebudeme mít 5
problémy s policií.“ Rozloučili se a šli domů. Bylo kolem sedmé hodiny večer a Terezka si šla už lehnout, zničená a ubrečená jako nikdy. Řekla si, že se ještě pomodlí, než půjde spát. Začala se modlit: „Bože, prosím, ať moje maminka nezemře, dala bych pro ni první a poslední, jen ji nech žít.“ Šla si lehnout a usnula. Kolem jedné hodiny ráno zazvoní mobil. Terezka rychle seběhne a do telefonu řekne: „Prosím?“ Pan doktor: „Terezko, upřímnou soustrast, maminka vám zemřela.“ Terezka se zhroutila a byla v bezvědomí. Tatínek okamžitě zavolal pomoc, ta hned přijela. Když přijeli, tak ji odvezli za maminkou do nemocnice, na její pokoj. Terezka ji chytla za ruku a řekla: „Maminko, prosím začni žít!“ To byste nevěřili, co se stalo. Stal se ZÁZRAK! Začala znovu dýchat a pomalu otevírala oči. Terezka řekla: „Mami?“ A maminka: „Terezko?“ Terezka: „Ty žiješ?“ Zařvala: „Ó Bože, děkuji!“ Čím to bylo, že najednou oživla? Že by to byl opravdu zázrak, nebo to byla zásluha lékařů? Nikdo to doteď neví. Zázraky se vyskytují jako vyjádření lásky, možná i to pomohlo oživit maminku. A co ta kočka? Nikdy už ji nikdo nenašel. Že by zmizela jako pára? Zázraky se dějí! Jen někteří lidé nevěří…
Barbora Diblíková (7.C) Stan v lese Každé léto u mě spí kamarádka Ája. A protože je u mě občas, spíš pořád nuda, tak jsme si řekly, že zajdeme do lesa, který je kousek od našeho domu. Šly jsme docela hluboko do lesa a potom vidíme maličkou louku uprostřed lesa. „Tak a jsme tady,“ řekla Ája. Vytáhly jsme z batohu stan, spacáky a lampičku, která je divná, protože svití pořád. Nechaly jsme to tam a řekly si, že půjdeme domů a někdy tu přespíme. A šly jsme domů. Další den jsme se šly kouknout na náš stan. Přišly jsme až ke stanu, ale ten byl na kousky - úplně roztrhaný. Vyděsily jsme se, kdo to udělal. Ale pak jsem si vzpomněla, že v tom stanu byl ještě jeden zabalený stan. Tak jsem ho 6
začala hledat a taky ho našla. Starý stan jsme uklidily a natáhly nový. „Tak. Nejdeme si třeba půjčit film, už mě to tu nebaví,“ řekla Ája. „Taky bych se dívala na nějaký film,“ odpověděla jsem. Zašly jsme do půjčovny pro nějaký dobrý film a taky ho našly. Přišly jsme domů a už byl večer. Tak jsme si pustily film. Když bylo deset hodin, už jsme šly spát, ale moc se nám nechtělo. Okolo jedné ráno jsem se probudila a viděla Áju, jak sedí na posteli. „Nemůžu usnout,“ řekla Ája. „Co budeme dělat?“ ptám se, i když jsem tušila, že je to divná otázka. Co chcete okolo jedné ráno dělat? Ale když jsem to dořekla, Ája řekla bláznivý nápad: „Nepůjdeme se podívat na stan?“ Co jsem měla dělat? Radši řeknu jo, než se tady nudit do osmi hodin. Tak jsme vyšly. Když jsme tam dorazily, naše lampička zase křiklavě svítila, ale nebylo vidět dovnitř. Rozeply jsme stan. Byl tam muž. Poohlédl se a viděli jsme, jak má v ruce nůž a na pařezu je chleba. Asi je to bezdomovec, pomyslely jsme si. Ááá, jde k nám a nůž má nad hlavou! Začaly jsme utíkat domů. „To byl nápad!“ řeknu rozzuřeně, když už jsme doběhly domů. Šly jsme do mého pokoje. „Jdeme spát?“ „No, radši jo.“ Je ráno, naštěstí se mi nic hrozného nezdálo. Šly jsme se dolů nasnídat a mamka zrovna donesla noviny. Tak jsem jí je vytrhla z ruky. „Podívám se,“ řeknu se smíchem mamce. Na titulní stránce je článek o našem lese. Důkladně jsem četla: „Známý vrah málem zaútočil.“ „Ájo, teď je v novinách o našem lese, že tam „známý vrah málem zaútočil“! „Takže ten bezdomovec byl vrah?“ „Nejspíše jo, poslouchej: „Včera večer jsem šel kolem lesa na procházku, když jsem uviděl světlo. Šel jsem k němu, ale v tom jsem viděl, jak odtamtud nějaké dvě dívky utíkají, a stín ve stanu držel nůž. Nejspíše to byl muž, protože byl dlouhý a neměl vlasy. Zavolal jsem policii a ta za chvíli přijela. Muž policii asi dobře znal, protože začal utíkat směrem ke mně a já mu nastavil nohu a on upadl.““ „Tohle, Ájo, psali v novinách,“ řekla jsem a pokračovala ve čtení: „Když policie přijela, vzala ho za ramena a jeden z policistů řekl: „Jé, Hubert Jaško, tebe jsme hledali hodně dlouho!“ Policisté k případu uvedli: „Tento člověk je masový vrah, minulý měsíc ubodal svoji manželku, ale pět měsíců se nám ho nedařilo chytit. Děkujeme člověku, 7
který nás přivolal, je to hrdina.“ „Dobrý ne? My jsme vlastně pomohly dopadnout vraha,“ řekla Ája, když jsem to dočetla. „Jo, který nás málem taky zabil,“ dodala jsem. „Aspoň jsme pomohli dobré věci, i když jsme taky málem přišly o život,“ řekla jsem. „Je v těch novinách napsáno, jak se jmenují ty dívky, protože bychom se možná proslavily,“ řekla směšně Ajka. „Ne, nic tu není,“ odpověděla jsem. „Ale zajímalo by mě, proč nám teda roztrhl ten stan, když v něm bydlel,“ řeknu. „Byl to masový vrah, tak ho asi roztrhl jen tak, a když tam byl znova, tak si to rozmyslel a bydlel v něm.“ „No, možná máš pravdu,“ řeknu jen tak. „Tak jdeme zase do lesa?“ zeptala se Ajka s úsměškem. „Na to zapomeň!“ řeknu rozzuřeně. „Jéj, tak ven?“ zeptá se znova. „Lepší,“ odpovím, a tak jsme šly. Naštěstí se žádný vrah už neobjevil.
Michaela Hejlková (9.A) a Kristýna Holcmanová (9.B) Letní žár a z nás byl pár Bylo horké léto plné vody, slunce a radosti zároveň také, jak už to tak bývá, plné letních lásek. Dominika a Klára spolu byly kamarádky už dlouhých deset let a letos si plánovaly společné prázdniny na chatě blízko vody. Měl to být poklidný výlet a hlavně bez kluků a rodičů, ale jak se ukázalo, tak nebyl. „Tak co, už máš sbaleno?“ ptala se Domča Klárky, když si s ní ještě večer před odjezdem volala. „No, ještě se pomalu dobaluju.“ „Hlavně ať to není jako vždycky, že nebudeš mít dobaleno ani při odjezdu!“ „Budu se snažit,“ dodala Klára, položila telefon a šla hledat své čistící pleťové prostředky. Konečně přišel slavný den D. Mamka od Dominiky vyzvedla ráno Kláru s nabalenými věcmi a taškami plnými tak, že se to do auta skoro nevešlo. Dojeli na chatu, vybalili se a šli si prohlédnout okolí. „Tak poklidné místo, že?“ „Jo, velmi, ale hlavně tu jsme samy a bez kluků,“ dodala Klára. „No, ani mi nemluv, hlavně že mám ten 8
svůj pošahaný vztah s tím blbečkem konečně ukončený. Kluky nechci vidět minimálně měsíc.“ Obě se začaly smát. „Neměl tě podvádět. Je to jeho chyba.“ Po půl hodině neustálého povídání došly k obrovskému jezeru. „Tady se budeme chodit koupat,“ prohodila se smíchem Domča. „To si děláš snad srandu, do tohoto močálu?! Brrr.“ „Jo, dělám si srandu. Na chatě máme sprchu, ale neteče voda. Pro tu si budeme muset chodit do studny za domem. Neboj se, tam je ta voda čistá. Snad.“ „Aspoň lepší než tenhle močál,“ otřásla sebou Klára. „Chodí sem vůbec někdy někdo?“ „Co si pamatuju, tak sem chodilo hodně lidí, ale teď už…“ zasekla se Dominika. Klára na ni jen nechápavě zírala. „Co se děje?“ „Podívej se, podívej se, podívej!!“ „Kam, kam, kam?“ Na opačném břehu jezera, na dřevěném molu stáli kluci v plávkách a rozbíhali se na seskok do vody. Na břehu jich taky stálo pár. Oblečení v hip hop stylu tancovali své sestavy. Hudba hrála na plné pecky a doléhala líbezně až k našim uším. „Ty kokso.“ „Ty bláho, asi jsem se zamilovala.“ „Do kterého?“ ptala se zvědavě Dominika. „Do toho, co plave ve vodě. Má, má delší vlasy a krásné oči.“ „No to jsi mi toho řekla, je jich tam plno a navíc, jak jsi mu mohla vidět do očí?“ „Neviděla, ale určitě jsou pěkné,“ rozplývala se Klára. „Ach jo, Kláro, nedohodly jsme se, že toto léto strávíme bez kluků?“ „Neříkej mi, že tobě se žádný nelíbí.“ „Líbí, ale víš, čím si teďka procházím.“ „Vykašli se už na to. Hoď to všechno za hlavu a užívej si života,“ pobídla ji Klára „Máš asi pravdu…“ „No to víš, že mám.“ A pleskla Domču po zádech, když v tom dostala balanc a spadla do vody. Všichni na ni upřeli pohled, ale bohužel záhy taky na mě, jak se válím po zemi a směju se jak blázen. Obě dvě měly pořádný trapas. Potom co se Klára vzpamatovala, pomohla málem utonulé Domči z vody. „Páni, nestalo se ti nic?“ ozval se hlas za holkami. Celé zděšené a hlavně vylekané otočily své hlavy a spatřily onoho krásného kluka, o kterém mluvila Klára. Byl celkem vysoký, dokonce i svalnatý, ale hlavně byl k Domče milý. Co myslíte, že dělali ostatní kluci? Vyplavali na břeh se záchvatem smíchu jako Klára a hulákali směrem k nim: „Tak co, Denny? Žijí ještě?“ Nebo: „Máme zavolat záchranku?“ Nebo (a to bylo snad nejtrapnější): „Copak, kočička nerada vodu?“
9
Dominiku v té chvíli snad nemohlo potkat nic horšího. Celé rudá vykašlávala zelenou a prošlou vodu ze svých úst, div se málem neudusila. „Chceš pomoct?“ zvolal kluk s Klárou úplně ve stejné chvíli. Po chvíli se oba na sebe začali uculovat a Domča naštěstí přestala kašlat. „Ne, to je dobrý,“ řekla a postavila se na nohy. Ona už znala pohled Kláry, když se do někoho zamilovala. Po této malé scénce plné otázek a smíchu se holky spolu s doprovodem Dennyho dostali na chatu. Dominika se oblékla do čistého a hlavně suchého oblečení, mezitím co se Klára blíž a blíž seznamovala se svým novým objevem. „Ach jo,“ pomyslela si Klára, „už je to tu zase.“ Klára měla vždycky plno kluků, se kterými se seznamovala, a pak z toho něco vzešlo, ale Dominika takové štěstí neměla. Svého posledního kluka doteďka nenávidí a Klára, místo aby jí poskytovala útěchu, tak navazuje nové vztahy. Dominika celá zesmutnělá sešla ze schodů dolů do obývacího pokoje, kde ji čekalo milé překvapení. „Ahoj,“ řekl kluk sedící na pohovce. „Co tady děláš?“ vyzvídala Dominika. Nepomatovala si, že by nechala otevřené dveře k chatě. Kluk se jenom usmál a milým hlasem řekl: „Pustila mě se Klára s Dennym. Chtěl jsem se ujistit, že se ti nic nestalo a omluvit se za to, jak jsem se choval. Já jsem Marek. Mám chatu kousek od vás, hned za rybníkem. U mě jsou všichni ti kluci, co tam po tobě řvali, a jako omluvu jsem vám chtěl nabídnout jít dneska k nám. Dneska večer kolem osmé máme takovou zahradní party a bude tam dost dobrých lidí.“ Dominika byla velice zaskočená tím, co právě slyšela. Nevěděla, jak reagovat. Jestli říct ano, nebo ne nebo říct nějaký argument. Prostě jí mozek v té chvíli naprosto vypl a ona jen stála s ručníkem na hlavě jako přimrzlá. „Dobře, ale co Klára? Ta půjde taky?“ „Jasně že půjde taky. Bez ní by nebyla sranda s Dennym. Ten furt o ní mluví.“ „Jo Klára má na hodně lidí dost silný vliv,“ dodala Dominika. Marek se na ní jen podíval, jak tam stále stojí s ručníkem na hlavě a dívá se do země. Bylo mu jasné, že ji něco mrzí. Postavil se z gauče, došel k ní a svýma krásnýma hnědýma očima se zadíval do těch jejích malinkých modrých očiček. „Bych vážně moc rád, kdybys dneska přišla.“ „No dobře. Já to proberu ještě s Klárou,“ dodala Dominika „Výborně! Já už budu muset jít.“ 10
„Jo, to já taky,“ ozval se Denny zpoza dveří. „Tak už pojď, ty Romeo.“ Oba si vzali svoje batohy s věcmi a odešli z chaty. Dominika probrala s Klárou ten večerní večírek a dohodli se, že tam půjdou jenom na skok. Když přišly na Markovu chatu, dobře se bavily. Celou noc koketovaly se svými objevy a obě zapomněly na věci, které si slíbily, že pobudou jen chvíli a především žádní kluci. Celou noc až do rána tancovali, lehce popíjeli a dělali takové ty „normální“ věci, které se na party dělají. Ráno kolem sedmé se holky vydaly na svou chatu, kde se měly v plánu celý den prospat, ale bohužel je tam čekalo velké překvapení. „No podívejme, kdopak se to konečně vrací domů!“ zvolal Klářin táta, když holky vstupovaly do dveří. Obě byly naprosto vyděšené. Věděly, že to znamená velký malér. Rodiče s nimi měli jen klidný a krátký rozhovor o tom, co se dělo u Marka, ale to bylo naštěstí vše. „Proč jste sem vůbec přijeli?“ ptala se zvídavě Klára. „Chtěli jsme vás jen trochu zkontrolovat, ale hlavně jsme si přijeli pro nějaké deky a lehátka na bazén ve městě. Nic víc.“ Obě si pořádně oddychly, a jakmile rodiče opustili chatu, vrátili se znova ke svým klukům, se kterými jsou dodnes.
Filip Hrček (8.B) Na věky věků Vidím to krásně, svěží letní den. Věřím, že spolu půjdem aspoň ven. Kolem řeky Odry večer při hvězdách políbím tě na tvá ústa se slovy mám tě rád. Kolem plno květin, ty jsou tady pro tebe. Na nebi slunce svítí, mraky zapadají do sebe. Chtěl bych ti něco říci, když jsme tady sami, však nenacházím slov, 11
jsem do tebe zamilovaný. Už je krásný temný večer, na nebi měsíc s hvězdami. Ten čas tak rychle běží, že nestíhám vnímat věci. Hle! Jedna hvězda padá, něco si tedy přeji: Ať my dva už navždy zůstanem si věrni.
Filip Hrček (8.B) Tichá vesnice Jak si představuji klidné místo? Nerušená vesnička, dalo by se říci, že je jako vystřižená z filmu. Vše kolem ní zdobí temně zelený les s mohutnými, majestátními stromy. Když se však dostaneme dál než jen na okraj, teprve pak zhlédneme tu pravou krásu. Slunce tak zlatě se lesknoucí nad poli, jak pravý klenot od Schwarovského. Jenže já pokračuji dál, už vidím ty pohádkové chaloupky a smějící se lidi přemýšlející o tom, jestli je potkalo takové štěstí, jestli to je opravdu zázrak. Mě však zajímá jen chaloupka jedna. Ta v dáli, snad až na konci celého světa. Obklopuje ji nízký plot, za kterým je vidět překrásný pes vzhlížející k nebi, pravý jako diamant – německý ovčák. Hlídá si své území jako kdysi Psohlavci na hranicích. Pomalu otevírám vrátka a překračuji práh. Za domem vidím jen starý přístřešek. Vypadá zchátrale. Jde z něj dojem, jako by si zde kdysi dávno hrála malá holčička, které se stalo něco…snad ne nešťastného. Sedám si ke stolku a už cítím ze všeho ten dojem, tu vůni, jako když otevřete novou knihu. Jen pár lidí projde kolem a koukne na mě přes plot. Zdá se mi, že je znám, i když jsem je možná nikdy neviděl. Tady se cítím doma.
12
Mandy Karna (9.A) Rapové texty Čau já jsem Mandy a je mi 15let, Tak poslouchej velmi dobře a uslyšíš můj rap Tohle je můj svět, tak uteč hned, teď udělám pár kroků zpět Jsem holka z Holandska a taťku z Mexika Mamka s malým bráškou jsou z Česka Ááá, zapomněla jsem na svého velikého bratra Je už dospělý a stal se DJejem, ááá sakra Žije v Holandsku a tam mám svojí rodinku Máme velký počet lidí v rodině A jsem jediná, která žije v Ostravě Můj život je takový, který nemůžete pochopit Jsem ztracená na nebi a nejde odejít Moje láska už srdce někomu dal A s tímhle nejde žít dál Jenom smutek a pláč a hlavně chci být rváč Tak to dále být nemůže, musím se vzpamatovat Ale některým věcem se nedá odolat Ale bohužel už s tím musím žít A jedině to zdolat.
Když mi bylo 12 let, poslouchala jsem Rap Poslouchala jsem Eminema Exampla a Fifty -centa Vždycky se mi líbil styl Hiphop Obchod s těma věcma je skateshop Pak už jenom NewYorker a fičí to jako Hiphoper Nosit věci XXL je běžné, víc než XS Protože v tom se cítím volně a žádný stres XS nosím, když mám pěkný účes A takhle mi to sluší jako slonovi uši Dokonce mě to těší, že mi to sluší Holky mi to říkají, kluci na mě zírají Velká změna jenom některé dny Jsou to pondělky, středy, čtvrtky a pátky Podle nálady, jinak vše to beru zpátky 13
Hadry XXL a pod kapucí čepičku Někteří vědí, že něco zase nesnesu Jenom v očích slzy a pak mě to mrzí.
Když mi bylo 13 a 14 let Zamilovala jsem se do někoho jako teď Začala jsem skládat Rap A poslouchat zamilované písně hned A furt o tom přemýšlet a začala šílet Pak přišel den, kdy byl večer Zazvonil mobil, když on odešel Ukázalo se skryté číslo a pán řekl Dobrý večer, hledáme dívku jménem Mandy Karna Jak jsem to uslyšela, nevěděla jsem co dělat Poprvé v životě jsem jela policejním autem Bylo to pro mě úžasné a splnil se mi sen Pak mě rodiče varovali, že je to nebezpečné Pro násilníky a krádeže Dokonce jsem se nebála ani tohodle Ale bylo to hloupé a nezodpovědné Bohužel jsem paličatá holka A to už se nezmění.
Teď v 15 letech se mi přimotal jeden frajer Který si mě snaží nevšímat, tak se chci zkusit vzdát Ale nepůjde to rychle se odmilovat Teď jsem pochopila, co všechno jsem nadělala Až mi jedna žena o tom řekla Že už nevěděl, co měl dělat Jak jsem to uslyšela, tak se mi srdce rozskočilo A přemýšlela jsem, co se stalo, a najednou mě napadlo: Pokud rozhodnutí padlo Nepřeje si to, nechce to, zmizím to Existuje jen jedno pravidlo, které nechci porušit Protože to byla zpráva, kterou chtěl doručit A teď vím, když to poruším…, nechci mu ublížit A teď jsem se rozhodla zběsilost trochu snížit.
14
Eliška Konečná (8.A) Souboj vlků Jen stěží vnímám východ slunce a příliš silně krvácím. Brzy se dožiju svého konce, jen mě mrzí, že zemřu bok po boku s ním. Všichni na konci rekapitulují, já nejsem výjimkou, začalo to již v dětství nevinnou dětskou hrou. Všechna mláďata si na boje hrála, já skutečně bojovala, proto mě neměla ráda a já je všechna zabila. Vzala jsem příliš mnoho životů, proto mě smečka vyhnala, stejně mám dost těch starých vlků, legrace právě začíná. Kámen a krev, ten pach znám, ale tohle je má krev! To se nemělo stát! Mé srdce bije jako splašené, nádech, výdech…Umírám? Náraz z boku, pád, pohled z očí do očí. Teď to nesmím vzdát, já s ním ještě zatočím. Vstát není tak těžké, pokud nemáte zlomená žebra, zvládnu to, rozhodnu se 15
a zuby mu zaryju do těla. Bolestné zavytí, tohle jsem zvládla, potom přišlo trhnutí a já se ho pustila. Ve smrtelném kruhu kroužíme, já však dříve skočila a tepnu mu protrhla. Oplatil to vážně krutě, o metr dále jsem svá střeva viděla. Padli jsme k zemi, společně, oba poražení. Umírání netrvá věčně, jen nádech a … sladké nevědění.
Ondřej Krolák (8.B) Den, kdy splní se mi sen Tisíce let jdu cestou svou, tisíce let chodím pod lunou a čekám na svůj den, ten den, kdy splní se mi sen. Ten den je stále blíž a blíž, já ohlížím se na měsíc, ten den však stále není. Jest? Přede mnou stojí stovky cest. Však žádná z těch cest není pro mě. Po blesku, po pohromě nic nedá se napravit, když na cestu nesvítí sluneční svit. 16
Chtěl bych zase na výsluní, tam všechny sny se mi hned splní, a tak stále den za dnem blíží se ten den, kdy splní se mi sen.
Sabina Maršová Dopis pro miláčka Jsi moje droga, droga jako tahle sloka. Miluji tě nejvíce, ty mě taky nejspíše. Píšu verše z lásky, nejsou na to prášky. Mé srdce se ti otvírá, nikomu se nezavírá. Ty mě chceš mít, já si tě chci vzít. Naše píseň hraje, když blížíme se do ráje. Píseň moje je už tvoje. Naše láska stále pluje, naše srdce si s námi hraje.
17
Tereza Mlčáková a Kateřina Benková (9.A) Matka a dcera Tenhle příběh není o nás ani nikom z našich kamarádů a známých. Je vymyšlený, ale kdykoli se může stát někomu z vás. Patnáctiletá Dívka vedla úplně normální život, jen neměla moc štěstí na kluky. Zato měla spousta kamarádek, které jí pořád někoho dohazovaly, jenže se pořád nějak nedařilo. Ale najednou šla se svými staršími kamarádkami na diskotéku. Rodičům řekla, že spí u kamarádky. Starší kamarádky tam měly starší kamarády a jeden z nich měl volný byt. Ještě chvíli se všichni bavili na diskotéce a pak šly ke kámošům na ten byt. V tom bytě byla spousta srandy a také se hrála flaška. Všichni asi znáte hru flaška - kam padne hrdlo, ten plní úkol. U téhle hry všechno skoro začalo, nevinná dívka začala být úplně jiná. Začala poznávat jednoho z těch kluků a byla i šťastnější. U takových starších teenagerů se vyskytne i nějaký ten alkohol. Dívka se nechce cítit trapně, a tak pije také (že pijí ostatní, neznamená, že ty musíš taky). Dívka není zvyklá na alkohol a najednou je jí všechno jedno a je, jak se říká, povolnější. Najednou vezme kluka do nějaké místnosti a začnou se líbat. Kluk se zeptá, jestli to chce a dívka odpoví ANO. Dívce je o tři týdny později blbě a zvrací. Po měsíci poprosí mamku, aby zašly na gynekologii. Gynekolog poslal matku do čekárny a dívce sdělil, že je v třetím týdnu těhotenství. Dívka se zarazila a na chvíli se usmála, ale pak si všechno uvědomila a už jí nebylo tak jak na začátku. Dívka vyšla z ordinace a její matka na ní hned vyhrkla: „Tak co říkal?“ Dívka udiveně: „Nic, jen se ptal, jak se mi tu líbí.“ Po cestě domů je pořád nějaká divná. Matka se jí neustále ptá, co se s ní děje. „Neudělal ti někdo něco a nestalo se něco jiného v té ordinaci s tím gynekologem?“ ptá se mamka. Dívka to už nevydrží a na matku spustí: „Hlavně mi 18
slib, že mě nezbiješ. Jsem těhotná, ve třetím týdnu. Matka jí na to nic neřekne a pomalu se obě vrací domů bez známky řeči. Asi o dvě hodiny později přijde matka za dcerkou do pokoje a zeptá se jí: „Bude to kluk, nebo holka? A jak se to malé bude jmenovat? Neboj, vždy budu při tobě stát, ať se děje co se děje.“
Terezie Nogolová (9.B) Škola Do školy na osm běžím, v matice pravítkem měřím. Čáry, čísla, kružnice, je to pěkná štvanice. V hale něco píská, pan učitel místo rozhodčího získá. Jiný je zas u kompu, mačká tam tu ikonku.
Eva Pavlíková (7.B) Dalo by se vylepšit lidské tělo? Lidské tělo by se dalo vylepšit různými způsoby. Kdyby si to vzal do parády nějaký doktor milující high-tech možnosti, nejspíš by vytvářel implantáty. Zvýšil by tak naši ostražitost, zlepšil by se zrak i sluch, některým lidem by tím mohl dát šanci na normální život, svým způsobem by lidské tělo zdokonalil. Možná že by vytvářel čipy, které by pak kontrolovaly činnost těla - srdeční tep, tlak a tak dále, a při situacích, kdy by čip zjistil ohrožení těla, přivolal by pomoc. Jenže nebyli bychom pak už napůl roboty? Co by se z nás stalo, když by nás napumpovali implantáty a neuro-destičkami? Je úžasná představa dokonalého těla, které se víceméně umí i samo uzdravit, že? Ale chtěli byste to? Radši buďte na své tělo hrdí - vrchol originality! Nikdo nemůže vypadat tak jako vy. Ano, bylo by to skvělé s nezničitelným tělem, ale neuvěznila by nás technologie v kovové skořápce?
19
Snad se za pár let vymýtí smrtelné nemoci a lékaři dokáží prodloužit život, ale ne, děkuji, kovové části těla nechci! Radši budu spokojená se svým tělem, než pak brečet nad skutečností, že mě vlastně ovládá robot a já jsem jen tichý pozorovatel.
Barbora Schaffelhoferová (6.C) Básně Láska je jak studna bez vody. Země bez lidstva. občas někdy bolí a je bezlítostná, ale taky se někdy rodí krásná. Radost ze života je fakt nej. Tak si užívej, dokud ti je hej! Radost k tvému živlu patří, tak utíkej ven a hraj si radši. Sametové tlapičky, ty mají všechny kočičky. Když je hladíš po tlapkách, začnou mňoukat a skřehotat. Sametové tlapičky pro kočičky i páníčky.
20
Zázrak Vzpomeňte si na lidi, kteří trpí suchem a žízní… A najednou jako kdyby zázrak proletěl nad hlavami trpících a vodu spustil z oblaků. Jak krásné je zažít zázrak, když lidé trpěli a zázrak neměli. Chci říci, že oheň, voda, déšť, sníh, hory, slunce jsou také zázrak, ale pro bolavé duše byl zázrak voda – dar života. Pomoz mi, hvězdo Hvězdo na nebi, daleko svítíš, pomoz mi, žebráčkovi, ať mě slyší, ať mě slyší daleko, za horami, za doly, tam, kde pěkně je, no, víš, hvězdo jasná, já myslím schody, které vedou z nebe. Vrátit se zpátky na zem a pomoci tomu, kdo je nemocen.
Nicolas Šašinka (6.B) Uši Já měl jsem sto důvodů, proč způsobil jsem nehodu. Já porušil jsem dohodu. Dohoda se neruší, 21
jinak dostaneš za uši. Uši, uši, Štramberské uši. Srdce mi buší a pro moji duši. Proč dostanu za uši, ale nikdo netuší, že Štramberské uši se suší. Hold jsou to pravé uši. Proč já ztratím duši a srdce mi dobuší a z mých uší se stanou Štramberské uši. Tak, bože, spas mou duši.
Nicolas Šašinka (6.B) Kolovrátek Kolovrátek, kolovrátek Nejsem vůbec žádný spratek Jednoho dne v pátek Se rozbil kolovrátek Pak přijeli popeláři Vyhodili kolovrátek Jednoho dne v pátek.
22
Radek Tihon (3.C) Když byl Danek… Když Když Když Když Když Když Když Když
byl Danek byl Danek byl Danek byl Danek byl Danek byl Danek byl Danek byl Danek
miminkem, ué, ué ve školce, to je moje, to je moje ve škole, já se hlásím, já se hlásím v pubertě, to je opruz, to je opruz tatínkem, spi miminko, spi miminko dědečkem, moje záda, moje záda v nebíčku, to je výška, to je výška v peklíčku, to je vedro, to je vedro.
Tereza Vašková (7.B) Okvětní lístky opadají Vítr mi cuchá všechny vlasy, ale co to, najednou slyším hlasy, rozzlobení lidé vychází z lesa a na zem rudá růže klesá. Milenec odchází a nikde není viděti, jeho milá začíná pomalu plakati. Okvětní lístky růže opadají a jejich životy troskotají. Pocítila hluboký žal, její milý se ztratil v dáli. Byl pro ni jako král, vzpomínky na ni ve věčném ohni spálil. Jeho bol byl nekonečný, polibek jejích rtů byl věčný, teplo, které z něj sálalo, i skály by lámalo.
23
Školní časopis Chaos teenagerů Vydává: Základní škola a mateřská škola Ostrava - Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace Redakci vede: Jan Goj Redakční rada: žáci PVP žurnalistika a mediální výchova Obrázky vznikly pod vedením paní učitelky Gabriely Bezručové a pedagogů 1. st. (4. roč.) Tech. podpora: Martin Ošmera Náklad: 40 výtisků Časopis vyšel s podporou statutárního města Ostravy 24
