12. 3.číslo. Bacha!!! Ve škole řádí. vysávači našich. vědomostí! Časopis vychází s podporou Magistrátu města Ostravy

Šk. rok 2011/12

3.číslo

Bacha!!! Ve škole řádí

1

Časopis vychází s podporou Magistrátu města Ostravy

– vysávači našich vědomostí!

TOP 6 ZPRÁV O ŠKOLE Draví ptáci žákům předvedli svou krásu i schopnosti Společnost Zayferus, která se zabývá ochranou ptáků, předvedla na našem školním hřišti vzácné dravce. Akce, které se zúčastnil 1. i 2. stupeň, byla nejen velmi krásná, ale díky výkladu i poučná.

Žáci prožili projektový týden Jeden svět Hlavně sociálním a ekologickým problémům planety byl věnován projekt Jeden svět, který se konal třetí dubnový týden. Žáci zhlédli dokumentární filmy, o daných problémech diskutovali, společně ztvárnili plakáty. Těmi si vyzdobili dveře tříd.

Školní koncert se opět povedl Dnes již tradiční žákovský koncert byl opět velmi pěkným zážitkem. Početné publikum si mohlo užít zpěv, tanec i hru na hudební nástroje, vystoupily taky děti z mateřské školy. Přišli se podívat i někteří rodiče či bývalí žáci školy.

O jarní dílny byl mezi dětmi zájem Krásné velikonoční ozdoby si mohli zakoupit nebo i vyrobit návštěvníci Jarních tvořivých dílen, které ve spolupráci s SOŠ zahradnickou Klimkovice pořádala školní družina. Vystaveny byly také keramické výrobky našich dětí, květinové vazby a další.

Chaos teenagerů vyšel poprvé jako literární speciál Náš školní časopis vyšel v dubnu jako čistě literární speciál. Čtenáři v něm našli básně, povídky či originální úvahy žáků doplněné výtvarnými pracemi. Časopis vyšel jako výstup projektu Celá škola může psát, který jsme vyhlásili na začátku školního roku.

Naše škola spolupořádala basketbalový Pohár ministra školství Stovky basketbalistů ze všech krajů východní části republiky hostila naše škola od 9. do 11. května, kdy se hrálo semifinále Top 12 celého obrovského turnaje. Obtížný úkol naše moderně vybavená škola zvládla. 2

ŽIVOT VE ŠKOLE Výtečnou chuť hranolek dokazuje výraz obličeje strávníka Vaření v povinně volitelném předmětu Domácnost Dnes děláme reportáž o vaření. Právě vcházíme do kuchyněk. Cítíme vůni hranolek, které se pečou v troubě. Dívky na druhé straně kuchyněk dělají špagety s kuřecím masem a zeleninou. Další

skupina peče závin se slaninou a sýrem a poslední skupina dělá zapékané brambory. Oh ne, že by dělání špaget bylo tak smutné? Vždyť dívka, která krájí cibuli, pláče! Některé dívky se v kuchyňce moc nevyznají, když pořád něco hledají. Na další straně kuchyněk se strouhá sýr. Dívka strouhá, strouhá, až si málem

hranolky vytáhněte z trouby, ozdobíte kečupem, osolíte a samozřejmě sníte. „Chuť hranolek je výtečná, to dokazuje výraz obličeje,“ říká Filip. Zapékané brambory se pečou a paní učitelka poprosila Elišku, ať jde s ní do kabinetu a vezme tác. Jelikož na ten tác Eliška zapomněla, musela se vrátit zpátky, ale vrátila se se smíchem. Dopekl se štrúdl. „Zatím jsme zkusily jen trochu, ale je vynikající,“ řekla děvčata. A ve stejnou dobu se udělaly i špagety. Děvčata ochutnávají… „Jsou skvělé, myslím, že se povedly,“ řekly. Před hodinou se nám začaly péct brambory a teď je dívky vyndávají z trouby. Vypadají výtečně, a jelikož Terka s Eliškou mají velký hlad, pustily se do toho. A jak Terka s Eliškou dojedly, řekly, že byly výborné a chutnaly jim. A na konci hodiny paní učitelka zkouší štrúdl. Chvíli je ticho a po chvilce paní učitelka říká, že jí chutnal, až se jí dělají boule za ušima. Domácnost právě skončila a všem velmi chutnalo.

ostrouhala prst. „Au, málem jsem se pořezala o strouhadlo,“ řekla. A vůně jídel je čím dál větší… Zapékané brambory se sýrem a slaninou dávají do rozehřáté trouby. Hranolky voní. „A jejda, šel na mě dým s trouby,“ říká Filip Hrček. Právě teď se dávají do trouby záviny. Hranolky servírují a Filip je začíná jíst, ale ještě než je sní, tak nám řekne recept: Koupíte hranolky (asi 20Kč), zapnete troubu na 200° a asi 40 minut pečete. Poté Markéta Tesařová, Renáta Petríková a Lenka Vápeníková, všechny 7.C 3

Svět je plný starostí Projektový den Jeden svět Otec chodil do práce ráno už před pátou hodinou ranní a to akorát Punam vstávala. Ráno navařila, poklidila, vyprala a pak se ona a její sourozenci vychystali do školy, která začínala v 10 hodin. Její přání bylo, aby se ona a její sourozenci dobře učili. To by pak měli dobrou práci. Po škole šla nakoupit a pak domů. Tento příběh byl smutný i proto, že tam pracovaly i děti, které sotva chodily. Druhý film se jmenoval Po čem dívky touží. V tom filmu byla spoustu odlišných názorů a odpovědí na otázky týkající se životního stylu dnešních mladých dívek. Byly tam i názory kluků. Tento den hodnotím velice pozitivně. Nejlepší byl film o Punam. Byla i legrace i čokoláda. Monika Tešnarová, 7.C

Projektový den Jeden Svět byl jiný než obvyklý školní den. Dívali jsme se na dva filmy, tedy jestli se tomu jednomu dá říct film. Tento film se jmenoval PUNAM, dívka z Nepálu a byl o chudé rodině. Punam měla pouhých devět let a už zastupovala matku, která jim umřela, když jí bylo pět let. Měla taky ještě dva sourozence.

Hudba je květ v poušti Co si žáci myslí o kulturních akcích, na které chodí se školou Musorgskij byl velmi plodný skladatel, a kdyby se dožil vyššího věku, určitě by složil díla nevídaná. Pokud by se mě někdo zeptal, zda je dobré chodit se školou na kulturní akce, říkám rozhodně ANO. Proč? Kultura a hlavně hudba rozvíjí fantazii a dodávají životu hlubší obsah. Hudba je jako květ v poušti plné trní. Dobré je to, že školní kulturní akce jsou dobrovolné. Michal Raška, 7.B

Kultura dává životu hlubší obsah Dne 29. března se dobrovolníci z řad žáků 7.B a 7.C vydali jako tradičně do Domu kultury města Ostravy na koncert Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Líbilo se mi orchestrální zpracování Janáčkovy filharmonie. Také mě zaujaly obrazy Viktora Hartmanna. Obdivuhodná byla čeština zahraničního dirigenta.

rozmazlené generaci (kam se holt řadím i já) to určitě jen prospěje. Je úžasné upustit od každodenních stereotypů a zajít si na kulturu.

Nejvíc se mi líbí vážná hudba Kulturní akce pro školy? Zdá se mi to jako výborný nápad - dnešní technologií 4

Mně osobně se z té škály akcí, na které chodíme, nejvíce líbí vážná hudba. Vždycky si ty koncerty užívám. Fascinuje mě, jak každý člověk v orchestru svým hraním doplňuje ten skvěle sehraný celek. Na konci března jsme byli na koncertě Janáčkovy filharmonie, hráli skladby

ruského skladatele, který se jmenoval Musorgskij. Při ukázce „Bydlo“ byla hudba tak melancholická, že mi až před očima šel ten vůl s vozem naloženým mrtvými těly. Já jsem určitě pro kulturní akce na školách. Eva Pavlíková, 7.B

Když se obecenstvo směje, máte pocit, na který nezapomenete Moderátor žákovského koncertu Lukáš Murka píše o tom, jak se koncert připravoval a jak ho on sám prožíval Byl to jeden z největších zážitků, které jsem ve škole zažil. A vlastně za to, že jsem mohl být součástí této akce, můžu poděkovat Aleně Chalupové, která si mě vybrala jako spolumoderátora, a taky paní učitelce Franiokové, která dovolila moji účast. Vlastně celá akce byla napěchovaná emocemi, hlavně když byla zkouška, na které jsme všechno nacvičovali a bavili se jako velký tým. Největší srandu jsme měli z přebreptů, které jsme my moderátoři často „vyrobili“. Něco jsme zamumlali a slovo překroutili k nepoznání, jak já, tak Alena. Ale často jsme se smáli jenom tak, protože dobrá nálada panovala jak na zkoušce, tak později na koncertu. Když se blížil čas, kdy měl koncert začít, a viděli jsme, kolik lidí přišlo a ještě přichází, tak na každého padla určitá nervozita. Když jsem říkal hlavní slovo, tak se na mě dívalo tolik očí a já si říkal, jak to asi dopadne. Ale potom jak jsem viděl malé mažoretky, jak si to užívají, tak jsem s tím začal i já. Lukáš a Eda se starali o muziku a já a Alena o uvádění vystoupení, která byla

povedená, tak se člověku ani nechtělo dát mikrofon z ruky. A ještě když se lidi smáli, tak jste cítili takový dobrý pocit, který se slovy popsat nedá a nikdy se nezapomene. Hodně jsem se nasmál, když jsem zabavil lidi beatboxem, když se Alena připravovala na výstup a taky když jsem si dělal srandu, že mluvím s Rihanou v telefonu. A když to všechno došlo do cíle a rozloučili jsme se s diváky, tak každý odcházel s dobrým pocitem, na který bude každý vzpomínat s úsměvem na rtech. Nevěříte? Jestli ne, tak si to vyzkoušejte a uvidíte sami... Lukáš Murka, 9.B

5

Četli jsme, smáli jsme se a za to nám tleskali Projekt Čteme dětem Kristýna a jsou to dvě obtížné křížovky. Je vidět, že mají snahu doplnit prázdná okénka. Využívají při tom tabule, na kterou se snaží psát, avšak moc jim to nejde. Dále dětem spouštíme pexeso, kde jsou obrázky z pohádky Lotrando a Zubejda, která byla natočena na motivy pohádky z Devatera pohádek od Karla Čapka. Na pexeso se žáci dělí do dvojic a navzájem si radí. Jde jim to jak po másle, a tak jsme se všichni i zasmáli.

Příprava na projekt „Čteme dětem“ je zdlouhavá, ale i přesto se pokoušíme vymýšlet další nápady pro zdokonalení. Snažíme se, aby se nám projekt podařil jako lidem, kteří ho dělali pro nás, když jsme byli na prvním stupni. Z prvního stupně jsme si odnesli, že projekt nesmí být jen o učení a o poslouchání hodně nových informací. Proto jsme se rozhodli projekt oživit zábavou, aby nám tam děti neumřely nudou. Takže jsme začali dělat projekt jako zábavu, a ne jako povinnost. Po ukončení přípravy, která trvala asi půl měsíce, to vypuklo. Ráno v pondělí 23. března si po příchodu do školy uvědomujeme nervozitu, která nás pomalu pohlcuje. První hodina učení a pak hurá na to! Jdeme si pro žáky 3.A a pro jejich paní učitelku Miluši Šelleovou. Jdeme do multimediální učebny na druhý stupeň. „Usadíme se a na začátek si povíme něco o našem připraveném tématu, tedy o Karlu Čapkovi,“ praví Kristýna. Žáci sice trochu vyrušují, ale zdá se, že je toto téma zajímá a chtějí se dozvědět víc. V úvodní řeči jsme zmínili něco ze života Karla Čapka a jeho známá díla. Informace nám ještě doplnila paní učitelka. „A teď si ověříme, jestli jste bystří žáci,“ říká Kateřina. Žáci s jiskrami v očích se těší na zábavnou hru, kterou právě na interaktivní tabuli spouští

Po ukončení zábavné hry pouštíme pohádku, kterou jsme již zmínili, tedy Lotrando a Zubejda. Zdá se, že se dobře baví a u některých písniček si také zazpívali. Na konci, po třech hodinách, se s žáky fotíme a loučíme se. A co nás udivuje? Žáci tleskají a opravdu si myslíme, že se nám projekt zdařil. Kristýna Opatřilová a Kateřina Marková, obě 8.A 6

V kroužku keramiky si můžu vyrobit i dárky pro rodinu Chodím do kroužku keramiky. Scházíme se v keramické dílně v naší školy, vždycky ve čtvrtky ve dvě hodiny odpoledne. Chodí nás tam asi 13, nejvíc dětí je z páté třídy. Kroužek vede paní učitelka Marcela Hrušková. Do kroužku chodím tři roky. Zpočátku jsme dělali, co nám řekly paní učitelky, protože jsme byli menší a teprve jsme se to učili. Dneska si můžeme sami zvolit, co budeme tvořit. Tučňáka jsem si vybrala, protože je to moje oblíbené zvíře. Kromě téhle figurky jsem ještě vytvořila třeba perníkovou chaloupku, věšák na klíče nebo „zapíchávátka“ do květináče. Popíšu vám ve stručnosti, jak taková výroba probíhá. Nejdřív se výrobek vytvoří z hlíny. Pak se nechá uschnout, potom se dá do pece. Po vypálení se nabarví. Barva je nejdříve matná, po opětovném vypálení se leskne, jak vidíte na obrázku.

Kroužek mě baví, navíc některé výrobky můžeme darovat třeba příbuzným. Já jsem věnovala babičce obrázek kuchaře, na Vánoce jsem oběma babičkám dala svícny, na Den matek jsem mamce darovala kytici růží. Petra Friedrichová, 6.C

Kde pan školník chodí s puškou? Po lese! Povídání s panem školníkem ve školním parlamentu Dne 12. dubna probíhal v přírodopisné učebně žákovský parlament. Náš host byl pan školník, dozvěděli jsme se o něm hodně zajímavých věcí. Nejen že se zabývá prací školníka, ale také má své záliby. Pověděl nám, že se ve volném čase zabývá myslivectvím, také nám donesl ukázky ze svého lovu. 7

Ukázky byly zvířecí lebky, které si všichni mohli prohlídnout. Také nám ukázal svoji výzbroj, například pásek s náboji, myslivecký klobouk, dalekohled a dva malé náboje. Řekl nám, že jeho nejčastější místo, kde loví, je Stará Bělá. Naši žáci měli plno zajímavých otázek, co se týká myslivectví. Třeba Mandy Karna z 9.A se zeptala, kolik stojí takový dalekohled. Pan školník odpověděl, že částka se pohybuje okolo šesti tisíc korun. Mandy měla vylekaný výraz… Také jsme se v parlamentu hodně zasmáli. Pan školník nám vyprávěl jednu historku ze svého života. „Hodně dávno, jak jsem byl doma, mi zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a kamarád, co šel kolem školy, mi říká: Hej, Vašku, na škole po střeše se pohybuje parta mladých kluků.“ Pan školník odpověděl: „OK, zajdu se tam podívat.“

Jak je viděl, tak zapískal a ukázal: pojďte sem. Když ho kluci viděli, tak všichni zalehli. Pan školník zase zapískal. Jak kluci leželi, tak postupně vykukovaly hlavičky. Pan školník tam zůstal a kluci se rozutekli. Skákali ze střechy na střechu, fakt nebezpečné!!! Pak pan školník viděl, jak se kluci spouštějí jeden za druhým po hromosvodu. Nechtěl tam jít, protože by se kluci lekli a spadli by všichni. Ale nakonec kluci za půl hodiny zazvonili na pana školníka a přišli se omluvit. Pan školník jim mírně vynadal, ale byl rád, že se přišli omluvit a měl dobrý pocit. Jeho příběh nás velmi zaujal, a proto jsme se rozhodly ho napsat do školního časopisu. Byl to velmi zajímavý parlament.

Mandy Karna a Tereza Čmelíková, obě 9.A

Robotičtí učitelé a eskalátory Je rok 2012 a naše škole je pěkná, moderní a je v ní hodně dětí. Jak asi bude vypadat škola v budoucnu? Jak bude vypadat za třicet, padesát let? Na to jsem se zeptal pár lidí ve škole. Paní uklízečka Michaela Já si myslím, že školy budou čím dál tím hezčí a plné hodných, pořádných žáků. Budou tu robotická košťat, která za nás budou uklízet, a my se tu budeme jen tak promenádovat. Paní učitelka Tomášová Žáci budou studovat jen po internetu a do školy budou chodit jen na přezkoušení. Budou si více vážit vzdělání. Tereza Vašková, 7.B Žiju přítomností, ne budoucností. Nezajímá mě to.

8

Radka Wasiková, 6.C Robotičtí učitelé nás budou učit tak, že nám do ruky zapojí kabel. Budou tu eskalátory. Martina Ondrušková, 6.C Doufám, že škola nebude. Ale pokud jo, tak bude rozdělená na holky a kluky, učitelé budou roboti a děti budou mít svoje vlastní zákony a vlastní práva. Nebude tělák. Nicole Kujelová, 6.C Všude samé compy ,učitelé se nebudou namáhat mluvením, všechno nahrají a pak nám to přehrají. Tereza Wildnerová, 6.C Školní docházka od devíti hodin, doufám. V každé učebně interaktivní tabule a škola bude mít jen jedno patro. Dominik Kalocsai (6.C), Michal Raška(7.B) a Adéla Kvassayová (7.C)

Žáci oslavili s paní učitelkou její narozeniny Žáci 3.A oslavili se svou paní učitelkou Miluší Šelleovou narozeniny. Nechyběla spousta dobrot včetně narozeninového dortu. Red.

9

ŽÁCI Hodiny čekání a pak podat plný výkon Casting soutěže Československo má talent Zúčastnily jsme se castingu soutěže Československo má talent. Konalo se to dne 5. května v hotelu Imperial. Popíšeme, jak to tam vypadalo. Nejdřív jsme museli počkat, až nám otevřou dveře hotelu. Spousta lidí se pak cpala nahoru, aby byli co nejrychleji na místě. Vyplnili jsme formulář (osobní informace jako jméno, datum narození a tak dále) a potom jsme asi dvě a půl hodiny čekali v řadě, nebo spíš chumlu lidí, až nám přidělí registrační číslo. Bylo to velmi vyčerpávající. Po obdržení čísla jsme se šli vyfotit. Na cédéčku jsme měli muziku, ta se musela vyzkoušet, což trvalo další půl hodinu. Na chodbě, dokonce i na záchodě jsme si zkoušeli svá čísla, s holkama jsme se malovaly. Organizátor vyvolával čísla soutěžících. Na řadu jsme přišli až k večeru. Pak jsme každá prožívala své vystoupení: Terka: Když nás vyvolali, tak jsme s kámoškou, se kterou jsme tančily jako duo, chytly strašnou trému. Musely jsme si sestavu opakovat pořád dokola, abychom to nezapomněly. Podporovali mě kamarádi, zpívali jsme spolu. V sále stál mikrofon a kamera naproti a porota. Vzaly jsme si mikrofon, představily se a řekly, co budeme dělat. Pak jsme tančily. Myslím, že se nám to povedlo. Dala jsem i stojku na hlavě. Porota řekla, že se pobavili a že máme šanci postoupit dále a že se ozvou. Dále mě pochválili, že bych za tu choreografii mohla být trenérkou. Mandy: Šla jsme do jiného sálu než Terka. Vypadalo to tam stejně. Porotce chtěl, abych mu o sobě něco řekla, tak jsem vyprávěla, že jsem z Holandska a tak. Zarepovala jsem Eminema, to se jim moc nelíbilo, ale další skladby už je zaujaly víc. Loučili se se mnou s tím, že se ozvou. Moje pocity byly takové smíšené, chtěla jsem podat ještě lepší výkon. Na konci jsme byly strašně unavené, doma jsme šly hned spát. Tereza Čmelíková a Mandy Karna, obě 9.A 10

Vášeň jménem počítačové hry Máme je rádi, někteří je milují a někteří je nesnáší, někteří si na ně stěžují a některým je to úplně jedno. Byly tady, jsou tady a budou tady. POČITACOVÉ HRY. Asi to všichni známe. Přijdeme domů, odhodíme batoh a namíříme si to rovnou k počítači na Facebook a hry. Většina lidí z naší školy hrají onlinovky, například The west, Bite fight, Grepolis a Shakes and fidget. Řekl bych, že Shakes jsou v naší třídě velice oblíbení, hrají to asi dvě třetiny lidí. Já osobně to nehraju, je to pro mě blbost, jsem spíš na akční střílečky, například GTA nebo MAFIA II. Můj spolužák to jednou hrál a něco se mu tam povedlo, začal radostně řvát na celou PC učebnu, jako kdyby vyhrál sportku. Moje oblíbená hra je převážně MAFIA II. Je to střílečka. Příběh začíná tím, že hlavní postava Vito se vrátí z války a potřebuje si vydělat prachy a spolu s kamarádem Joem si vydělávají prací pro místní gangstery. Vito vyšplhá až na poslední patro mafiánského žebříčku a vytvoří si respekt v celém městě. Tato hra je výhradně až od 18 let a v některých zemích je zakázaná, aby děti nebyly zkaženy a aby hra nekazila dobré mravy. Jiří Žandovský, 8.C

Hasičský kroužek mě baví Hasičský kroužek, do kterého chodím, mě naučil nejen všechny dovednosti hasičů, jako například slaňování nebo motání hadic, ale i úctě k této těžké dřině. Kdo to nezkusí, tak neví, co to je. Náš sbor dobrovolných hasičů se nachází ve Staré Bělé. Právě tam se odehrávají všechna dobrodružství, kterých je v tomto kroužku mnoho. A co že tam vlastně děláme? Naši vedoucí nás učí různým dovednostem. Patří mezi

ně i činnosti, kdy se nesmíte bát a musíte mít odvahu. Také činnosti, které zvládají i ti nejmladší, ale především se soustředíme na trénink na požární útok. Požární útok je vlastně závod s jinými sbory. Podstata tohoto sportu je, že musíme v co nejkratším čase sestřelit dva terče. K tomuto sportu je potřeba sedmi lidí a různých hasičských pomůcek, jako jsou hadice, savice, stroj a podobně. Závody v požárním útoku. 11

Jak jsem řekl, v požárním útoku se pořádají i závody, kde soupeříme o ceny.

Mě osobně závod z celého kroužku baví nejvíce.

Nákres požárního útoku

Milan Čermák, 6.C

Na táboře jsem myl nádobí, ale taky se učil zachránit člověka Před dvěma lety jsem často chodil domů později, než jsem měl ze školy. A proto mě mamka dala o prázdninách na „vojenský převýcvik“. Ze začátku se tam nic nedělo. Až po pár dnech tam začalo být hůř. Začaly zkoušky vytrvalosti. Dělaly se tam různé zkoušky. Protože jsme tam byli rozděleni do skupin, měli jsme rozdělené i úlohy. Například jsem myl nádobí. A tak to pokračovalo dál.

Pak náš vychovatel řekl, že se máme připravit na výcvik, jak zachránit člověka, když se něco stane. Já a naše skupina skončila třetí nejrychlejší. Tak nám dali titul za nejrychlejší časy. No a pak byl konec měsíce a rodiče si pro nás přijeli. Ale chtěl bych tam znovu. Daniel Vašíček, 7.C

Na flétnu hraju kvůli astmatu S Terkou Tokarčíkovou, která hrála na školním koncertu, si povídáme nejen o flétně, ale také o houslích Teri, jak dlouho už hraješ na housle. Na housle hraju už 6let.

Proč vlastně hraješ na tenhle hudební nástroj? No… Ani nevím, moc mě to nebaví.

Kam chodíš a kolikrát týdně chodíš trénovat? Trénovat chodím na Základní uměleckou školu Leoše Janáčka a jinak moc necvičím.

Jak ses k tomu dostala? Hodně mě v tom podporovali rodiče. A taky jsme se nechala inspirovat kamarády z minulé školy.

12

Hraješ ještě na nějaký další hudební nástroj, že ano? Ano, hraji ještě na flétnu. Jak dlouho? Na flétnu hraji už od školky, ke flétně mě dostali rodiče. Proč hraješ zrovna na flétnu? Flétna mě nebaví, ale hraju na ní kvůli astmatu, pomáhá mi lépe dýchat. Na flétnu chodím trénovat také na uměleckou školu. Nikola Zbořilová a Sabina Oudjehani, obě 7.C

Někdy mám trému… Rozhovor s Markem Macejem a Lukášem Rudohradským Dne 2. dubna ve 14:00 se konal žákovský koncert. Dva zpěváci, Marek Macej a Lukáš Rudohradský, nám zodpověděli pár otázek. Na kolika koncertech jsi už vystupoval? Marek: Na osmi koncertech jsem vystupoval. Lukáš: Na třech až pěti koncertech. Máš trému před koncertem? Marek: Někdy mám. Lukáš: Taky někdy jo.

Klavír je poměrně těžký nástroj, jak často musíš cvičit? Marek: Jednu hodinu denně. Lukáš: Já cvičím stejně dlouho.

Získal jsi už nějaké ocenění? Marek: Dostal jsem diplom. Lukáš: Diplom stejně jako Marek.

Kdo z rodiny tě nejvíc podporuje (či vede)? Marek: Podporuje mě celá rodina. Lukáš: Já nevím.

Zpíváš písně od různých interpretů, nebo si zkoušíš skládat sám? Marek: Jo, zkoušel jsem i skládat, ale většinou zpívám od různých interpretů. Lukáš: Párkrát jsem zkoušel skládat.

Jaký je tvůj oblíbený zpěvák či zpěvačka? Marek: Můj oblíbený zpěvák je Michal David. Lukáš: Mám rád písničky od anglických interpretů. Petra Friedrichová, 6.C

Od kolika let hraješ na klavír? Marek: Od šesti let. Lukáš: Od šesti let sám a pak s paní učitelkou. 13

Píšu články pro kulturní časopis soutěže. Začala jsem pro tento časopis pracovat jako novinářka. Byla jsem například v Opavě na krajské soutěži Czech Dance, kde bylo asi tisíc dětských tanečníků. Tančily se styly street dance, disco dance, house a další. Na soutěži bylo mým úkolem udělat rozhovor s trenérkou hiphoperské taneční skupiny LIMIT. D.C. z Havířova. Teď budu psát o soutěži článek a taky zpracuju rozhovor s trenérkou. Peníze za tuto práci nedostávám, ale teta mi slíbila různé odměny jako oblečení. Kristýna Potempová, 7.C

Moje teta je šéfredaktorkou časopisu CDOčko, který se zaměřuje na taneční

Jak děti z pátých tříd prožily jarní prázdniny? Všichni zbožňujeme prázdniny. K nim patří i ty jarní. Můžete si přečíst, jak si je užily děti z 5.B. rokem. Všechno si člověk může osahat a vyzkoušet. Také jsme si zastříleli na různé terče na laserové střelnici a šli jsme se podívat na 4D filmy. Nejvíc se mi tam líbila horská dráha. Navíc v cukrárně měli moc dobré zákusky. Z Krkonoš jsme domů odjížděli v neděli odpoledne. Byl jsem rád, že jsme se s babičkou viděli. Michal Pernička

U krkonošské babičky První polovinu týdne jsem strávil doma, protože rodiče neměli v práci volno. Navíc pršelo, tak jsem si hodně četl a hrál si se svými domácími mazlíčky. Ve čtvrtek odpoledne jsem se sestrou, mamkou a taťkou jel za babičkou do Krkonoš. V sobotu ráno jsme si od babičky vyjeli do Liberce do Babylonu, kde jsme navštívili IQ PARK, ve kterém jsme byli přesně před

V úterý k nám přijel očekávaný host fenka Gita. Chodily jsme spolu na procházky. A spala u mě kamarádka Laura. Ve středu jsem byla na bazéně na Čapkárně s mým bráchou Danem a s Anetou Lindovskou a jejím bráchou Adamem. Ve čtvrtek jsem šla ven na brusle. Odpoledne jsem se šla proběhnout s Gitou. V pátek si pro mě přijela teta a vzaly jsme si brusle. Jely jsme spolu na zámek Raduň.

S tetou na bruslích V sobotu u mě spala kamarádka Pavla, ale nic jsme nedělaly, protože jsme byly unavené z basketbalového zápasu. V neděli jsem pomáhala mamce vařit a uklízet a odpoledne jsem šla se svou sestrou Denčou na bowling, ale měli křivou dráhu. V pondělí jsem nic moc zajímavého nedělala, jen jsem uklízela na posteli a pod postelí a šla jsem ven. 14

Jezdily jsme spolu asi hodinu i se psem Gregorym. Bylo ještě brzo, a tak jsme se šly projít k zamrzlému rybníku. Večer jsme šly na bowling do Studénky.

Další neděli jsem jela domů a teta mi pomáhala naučit se komiks do angličtiny. Šlo nám to rychle, tak jsme si vyjely ještě na brusle do Vratimova. Iveta Haviarová

DUEL Jaro, to je pro mě pocení, řev z venku a hmyz! Jaro je pro většinu lidí nejkrásnější období. Protože začínají kvést květiny, stromy, no, vlastně všechny rostliny. Začíná být teplé počasí a děti chodí ven hrát fotbal, na schovávanou a tak dále. Tohle všechno je krásná představa, ale já mám o jaru jiné mínění. Pro mne to jsou čtyři měsíce pocení, otravného křičení na hřišti a těžkého dýchání. V tomto období se snažím co nejméně hýbat a mít non-stop otevřené okno. Ale když mám otevřené okno, tak tam slyším už jednou zmiňovaný křik dětí. Ten křik samotný není tak strašný, ale v dnešní době to je samé sprosté slovo. Je to smutné, jak malé dětí zařvou přes celé sídliště něco sprostého a jejich rodiče to absolutně nezajímá. Všechno tohle ale můžu trochu eliminovat. Proti horku si dávám vodu s ledem a proti křiku si nasadím svá sluchátka a pustím si hudbu tak nahlas, abych přehlušil ten sprostý řev nevychovaných dětí. A teď jsem si vzpomněl na ten otravný hmyz, ach ten hmyz. Mravenci, pavouci, berušky, mušky, mouchy a to nejhorší…komáři. Tohle všechno začíná lézt do bytu a otravovat. Jsou proti tomu sice různé prostředky, ale hodně z nich nefunguje. A to mám kvůli hmyzu zkusit padesát různých prostředků, než zjistím, že fungují? NE! Musím vzít plácačku a nahánět to po celém bytě. A úplně nejlepší je, když ti to začne v noci lítat kolem ucha. Tak bych to shrnul, jaro má nějaká pozitiva, ale je jich velmi málo oproti negativům. Svůj názor nehodlám měnit a nikdo mě o jiném názoru nepřesvědčí. Adam Csabi, 9.A

Jaro: Ani zima, ani horko, plno barev! Jaro mám ráda tak jako podzim, není ani moc velké horko jako v létě a ani moc velká zima jako v zimě. Nemusíme na sebe navlíkat bundy a různé hrubé a teplé oblečení. Je to období, kdy se začíná oteplovat, začínají se objevovat barvy rozkvétajících květin a stromů. Venku si prozpěvují ptáci a mláďátka volají z hladu. Když někomu vadí hmyz a chtějí mít otevřená okna, tak ať si koupí sítě do oken. Já mám třeba ráda hmyz, ráda pozoruju jejich krátký život. Na jaře začíná plno prázdnin a z toho velice oblíbené Velikonoce. Většina malých dětí se dostává k sprostým slovům od puberťáků, kteří se s nimi hádají kvůli blbostem, takže bych neházela vinu jen na ně. Dnes se nenajde skoro nikdo, kdo by nemluvil sprostě. Je spousta názorů na jaro, ale ten náš je nejlepší. Lucie Bortlová a Michala Soldánová, obě 9.B

15

ZE ŽIVOTA… Přečtěte si poněkud drsné příběhy ze života. Jsou pravdivé, a protože se v nich vypráví o závažných osobních problémech rodinných příslušníků našich žáků, necháváme je bez podpisu. Příběhy pro nás mohou být poučením o tom, čemu se v životě raději vyhnout…

Na zemi před diskotékou Kam dovedou člověka drogy Před 18 lety se moje teta odstěhovala do Německa se svou dcerou Verčou. Neuměla ani slovo německy, a tak nevěděla, co dělá a co říká. Odvedla Verču do školy, když šla do první třídy. Když se vracela domů, potkala sympatického muže jménem Bolkarda. Asi po roce se vzali. Měli se strašně rádi, teda alespoň teta jeho jo. Ale po nějaké době se začali hádat a někdy padla i nějaká facka. Usmířili se, ale po nějaké době to začalo znova. Po pěti letech soužití Bolkard chodil z práce pozdě, choval se jinak, bylo to ještě horší než před tím. Teta se s ním začala hádat, ptala se, co se děje. Po půl hodině se Bolkard přiznal, že si našel někoho jiného, a taky jí oznámil, že se chce nechat rozvést. Teta se z toho psychicky zhroutila. Když byla na Verču sama, tak to nezvládala a každou noc odcházela pryč. Šla na diskotéku, kde potkala super lidi, se kterými byla jako v sedmém nebi. Dali jí prášky a teta si je vzala. Po deseti minutách viděla růžové slony, jak paří na diskotéce. Druhý den ráno když se probrala, ležela s partou lidí na zemi před diskotékou. Zvedla se a šla domů. Verča nebyla doma. Teta odešla do ložnice a usnula hned, co si lehla do postele. Vzbudila se něco kolem

třetí hodiny odpoledne a to se zrovna vracela Verča ze školy. Další večer šla teta znova na diskotéku a potkala svou partu. Okamžitě se jich zeptala, co jí to včera dali. Byl to tak zvaný

trip. Chtěla znovu. Vzala si další dávku a k tomu i extázi. Viděla nejen růžové slony, ale cítila vzrušení jako nikdy. Vzbudila se v cizím bytě a v cizí posteli. Vedle ní ležel polonahý chlap, který se právě probouzel. Teta si uvědomila, že má doma dceru. Rychle se oblékla a běžela domů. Když doběhla domů, Verča tam nebyla. Myslela si, že je ve škole, ale pak jí došlo, že je víkend. Volala ji asi stokrát, ale Verča byla nedostupná. Potom to teta nevydržela a zavolala policii. Přivezli ji na druhý den odpoledne, řekli tetě, že byla u své kamarádky, kde pili alkohol. Teta se z Verčou strašně pohádala, nemluvily spolu asi týden.

16

Teta se potřebovala odreagovat, a tak šla na diskotéku. Potkala svou partu, nabídli jí heroin. Po dlouhém rozmýšlení se teta odhodlala vzít si první dávku heroinu . Nejdříve jí bylo strašně špatně, ale potom jí bylo čím dál lépe. Ráno se neobvykle probudila doma. Verča jí řekla, že jsou dnes třídní schůzky. Odpoledne došla teta

do školy a Verčina třídní učitelka řekla, že je často nemocná a bude mít spoustu neklasifikovaných předmětů. Teta Verču seřvala. V tom vzteku se rozhodla, že nechá drog. Odvykání bylo pro ni to nejhorší na celém světě. Podařilo se jí to. I Verča se nakonec zlepšila ve škole.

Ve vězení Můj strejda jménem Ruda byl odsouzen k odnětí svobody na dva roky. Kvůli čemu? Budu vám vyprávět jeho příběh tak, jak ho znám přímo od něj. Když Ruda začal s drogami, bylo to pro něho něco nového. Jako první začal kouřit trávu. Byl na ní závislý. Když trávu neměl, tak někomu musel ukrást peníze nebo si půjčit.

pánské záchody, které byly uprostřed města. Všichni si píchli, ale Ruda pořád přemýšlel. Nakonec si půjčil stříkačku a lžičku, heroin si nahřál na lžičce, nabral to do stříkačky. Pak si kolem ruky uvázal tričko, aby viděl žíly. Dělal to poprvé, takže v tom byl začátečník. Pomohl mu jeho kamarád. Po první dávce heroinu měl zorničky jak hlavička od špendlíku. A tak to pokračovalo celý týden dokolečka. Jednou byl doma a z ničeho nic se začal potit. Bral heroin teprve týden, tak si myslel, že na tom není ještě závislý, ale byl. Potřeboval okamžitě dávku, jinak by to nevydržel. Rychle se vzpamatoval a utíkal do centra města. Tam potkal kamarády, kteří mu nabídli drogu. Utíkal na záchody a hned si píchnul. Už mu bylo samozřejmě líp, pak ale slyšel, jak houká policie. Všichni utekli a jeho tam nechali. A jak policisté vešli na toalety, viděli tam mého strejdu. Hned ho zatkli a šel do „lochu“. Měl soud, tam vypovídal, že si nikdy nepíchal. Ale testy z laboratoře ukázaly, že si píchal. Dostal dva roky a šel do vězení.

Měsíce a měsíce to pořád „hulil“, ale pak se setkal s jinými lidmi, kteří brali něco mnohem horšího. Zapadl do bandy feťáků, kteří nejen kouřili trávu, ale taky šňupali a píchali si heroin, pervitin a dávali si pod jazyk „trip“. Strejda začal s feťáky chodit častěji, zatím kouřil jen hašiš a bral trip. S partou se jednou domluvili, že dneska někoho okradou, aby si mohli koupit u dýlera heroin. A tím to všechno začalo. Ruda okradl jednu starou babičku, vzal jí celou kabelku. Pak se rozdělili a koupili si každý heroin, dokonce i můj strejda. Šli na

17

Zdraví nám nikdo nevrátí Tak teď to dáš! Nezastavuj se. Rychle, zbývá málo času. Musíš ho nějak obelhat. Zvládl jsi to, jenom už skoč! A v ten moment jsem cítil bolest a pomalu jsem padal na zem, jako kdyby někdo zpomalil čas. A já už jenom viděl, jak utíkal čas na časomíře a cítil jsem, že něco

můžu sám. V minulosti se mi to totiž už stalo a já jsem měl pravidelně cvičit, aby se koleno zpevnilo. Cvičení jsem ale neprováděl dostatečně dlouho a pořádně. Bolest neustávala, tak mi kluci dali do pusy tenisák, abych mohl nějak dýchat. Po nějaké době dojela záchranka a věděl jsem, že si zažiju bolest, o které se mi ani nezdálo. Aby mě odvezli do nemocnice, museli mi to koleno zpevnit obvazem, který museli stáhnout. Bolestí jsem skoro omdléval, a to byl teprve začátek. Dali mě na nosítka, donesli k sanitce, dali mě do ní a jeli jsme do nemocnice po výborných českých cestách, kdy při jízdě se vyhnete jedné díře a do druhé vjedete. Hned jsem jel na rentgen a pak jsem čekal na doktora, který mi nahodí čéšku zpátky. Po chvilce doktor přišel, zavolal dva chlapy, aby mě drželi a nahodil mi čéšku zpátky se slovy: „Příště si to udělej sám.“ Za celý ten den jsem se těšil do postele. Nemohl jsem spát kvůli bolesti. A

Měl jsem se o své zdraví starat lépe. L. Murka

ztratím na dobu neurčitou. Dopadl jsem a ta bolest se zvětšila do neúnosných mezí a jediné, co jsem mohl udělat, bylo zařvat o pomoc! V ten moment ke mně všichni doběhli a před očima se mi zatmělo a já slyšel jenom hlas trenéra, jak volá záchranku a říká, že mi vypadla čéška kolena. Když jsem to slyšel, uvědomil jsem si, že můj basketbalový sen skončil dřív, než pořádně začal. Byl jsem na zemi, v ruce jsem si držel čéšku a ovládla mě zlost, panika a nenávist vůči mně samému, protože jsem moc dobře věděl, že si za to

Takhle vypadá ortéza.

18

přemýšlel jsem, co budu dělat dál a jak dlouho to potrvá, než zas budu moc hrát basket. Po době přemýšlení jsem došel k tomu, že si za to můžu sám. Byl jsem frustrovaný z celé té události, která mi změnila život. Měl jsem ortézu a berle, bez kterých jsem si nedošel ani k oknu podívat se, jak to venku vypadá. Celý den jsem ležel, spal a bral prášky proti bolesti, které jsem jedl jak lentilky. Noha mi natékala a ochabovala každým dnem víc a víc. Po dlouhé době přišel pátek a já šel k doktorovi, který mi měl říct, co bude dál. Přišel jsem do čekárny a viděl jsem lidi, kteří odcházeli s pláčem a zklamáním, které jsem zažíval taky. Sedl jsem si a čekal jsem, až mě zavolají a všímal jsem si, jak lidi odchází a čekárna za chvilku byla

vylidněna. A já seděl mezi bílými stěnami a všímal jsem si, jak čas pomalu utíká. Z ničeho nic slyším, jak mě sestra volá. Vešel jsem do ordinace a doktor přistoupil. Prohmatal mi koleno, odsál mi z něj krev a po chvilce mi řekl to, z čeho jsem měl největší strach. „Už nikdy nebudete moc sportovat.“ Odcházel jsem nemocničními ulicemi a docházelo mi, že kdybych se o sebe staral, jak mám a nekašlal na svoje zdraví s heslem „nějak to dopadne“, mohl bych ty schody seběhnout a nejezdit výtahem. Došlo mi, že nic nám nenahradí zdraví a že každý je strůjcem svého štěstí. Mně to došlo hodně pozdě, že zdraví je k nezaplacení. A co tobě? Lukáš Murka, 9.B

Naše úvahy Co si představujeme pod pojmem dospělost Když jsme se letošních deváťáků ptali, co to podle nich znamená být dospělý, z jejich textů jsme zjistili, že představy těchto mladých lidí o dospělosti jsou dosti svérázné, někdy až poněkud úsměvné, na druhé straně v některých detailech překvapivě přesné. Snad vás budou tyto krátké úvahy inspirovat k vlastnímu přemýšlení o daném tématu. Red. už ani chodit za kamarády, pobavit se s nimi atd. Vlastně to znamená být pořád v jednom kole na nohou a nic jiného. Pak už je to každodenní stereotyp. Kateřina Benková

Pořád v jednom kole Dospělý člověk je ten, který se na to cítí. Způsobuje to mnoho hrozných následků, chození do práce, živení rodiny, placení bytu a dalších různých poplatků. Nemá čas

abychom tím neobtěžovali lidi kolem sebe. Umět vařit, uklízet a nepřehánět to s alkoholem. Dodržovat hygienu a najít si práci. Umět se vyjadřovat a prezentovat. Lucie Kačenová

Umět se prezentovat, najít si práci Pod pojmem dospělost si představuji, že by člověk měl umět vystupovat na veřejnosti, umět pracovat s počítačem a vyřídit za sebe úřední věci. Chovat se tak,

19

Mám vlastní názor a jsem sama Zodpovídám sama za sebe. Mohu pít alkohol, kouřit, pařit do rána. Můžu být těhotná. Jsem osamocená. Někdo už v 18 bydlí s přítelem/přítelkyní. Pečuje o sebe sám. Chodí do práce a vydělává peníze. Je zaměstnaný a stravuje se sám. Měl by mít svůj vlastní názor. Kateřina Kotalová

Mít to v hlavě srovnané… Co vlastně je ta dospělost? Člověk je dospělý v 18 letech. Nemyslím si, že každý tak rychle dospěje, někdo snad nikdy. Člověk, který je dospělý, podle mého názoru myslí správně, má zdravou psychiku a umí vykonávat věci správně, plnit je zodpovědně a s rozmyšlením. Většinou moudří lidé bývají dospělí a nemyslím si, že záleží na věku, ale na vyspělosti psychiky. Já třeba vím, že dospělý ještě nejsem. Adam Oudjehani

Zamyšlená zodpovědnost Představuju si, že se budu v dospělosti o sebe starat sama. Budu mít vlastní rodinu, svůj dům. Budu se starat o to, abych měla svou vlastní práci a uživila se. Měla svůj klid, kde si uvědomím hodně věcí. Chovat se tak, abychom neuškodili lidem ve svém okolí. Tereza Mlčáková

Více práv, více povinností Dospělý - co si pod tím představím? Člověka, který už dosáhl 18 let, nebo určité inteligence. Někdy spíše 18 let, než inteligence. Je to člověk, který má více povoleno, než když dospíval, ale taky více povinností. Dospělí mohou věci, které většinou my mladí nemůžeme. Mají také mnohem více povinností vůči ostatním lidem. Eda Luzar

Zodpovědnost, vzdělání Představuju si zodpovědného člověka, který vydělává peníze a chodí do práce. Někteří lidé si například ještě dodělávají školu, aby byli vzdělaní. Sabina Hlinková

Svobodný život se starostmi Představuju si dospělost tak, že si můžu dělat, co chci, a vydělávat si hodně peněz, koupit si všechno, sama podle sebe. A můžu si chodit, kam chci, a také přijít v kolik chci. Už nejsem jako

Definice štěstí (?) Co je to štěstí? Těžko říct, protože pro každého z nás štěstí představuje něco jiného. Když se zeptáte stovky lidí na to, co je to štěstí, osmdesát procent vám odpoví být zdravý, mít skvělou rodinu, mít peníze… Zamyslete se. Podle mého názoru mám štěstí každý den, protože žiju. V tomhle světě nedělá lidem problém pobodat vás za váš názor, srazit vás autem a ujet a jiné věci neodpovídající morálce člověka 21. století. Šťastnými nás můžou dělat maličkosti. Jen si vzpomeňte na něco, co se vám podařilo. Někdy pociťujeme štěstí z cizího neštěstí. Ikdyž jsou dny, kdy si myslíme, že víc se den pokazit nemůže, vzpomeňte si na svou rodinu, přátelé, mazlíčky. Svět není špatný, to my si ho děláme těžký. A že se štěstí nedá koupit? Kupte si třeba štěně a odpovězte si znova. Myslím si, že kdyby se pořádně lidi zamysleli, co vlastně znamená být šťastný, snížil by se počet sebevrahů. Velká skupina sebevrahů jsou mladí lidé s nešťastnou láskou. Na světě je sedm miliard lidí a pro jedno kvítí slunce nesvítí. Vždycky tu pro nás někdo bude. Martina Škovronová, 9.A

20

dítě, kdy si hraju, ale už je to takový svobodný život. Můžu mít děti, až vyrostou, tak budu mít starosti a taky starosti o přítele. V dospělosti se můžeme konečně vzít a udělat si vlastní svatbu s rodinou. A ten život v dospělosti by byl takhle super. Já bych si to ale představila lépe. Nemůžu se dočkat, až budu dospělá. Mandy Karna

ZA DVEŘMI ŠKOLY Život pod hladinou Kde se momentálně potápíte? A kdy je potápění nejlepší? Leo: Potápím se pod ledem, v jeskyních i ve vracích lodí. Na potápění v jeskyních a pod ledem potřebujete až 15 letou praxi. Lepší to je v noci, protože je vidět víc živočichů. Karel: Potápím se různě, ale můj sen je Mexiko. Kdy? Tak to záleží na místě ponoru.

Redakce Chaosu teenagerů se vydala na tiskovou konferenci do Střediska volného času Ostrčilova, kde byl tentokrát připravený „Podmořský svět“. Hosty byli dva potápěči: Leo Šebesta (důchodce) a Karel Pavlas (podnikatel). Jak jste se k potápění dostali? A jak dlouho se tomu věnujete? Leo: Jednou u televize jsem dostal nápad, že bych si rád skočil do vody, a tak jsem si udělal výsadkářský kurz a věnuji se tomu už asi 20 let. Karel: Býval jsem policista u zásahové jednotky a tam jsem se k tomu dostal, u

Jaký je váš nejhlubší ponor?

Leo: Bylo to v Polsku a bylo to takových 70 metrů. Nejhorší potom byl výstup posledních 10 metrů na hladinu. Karel: Potápění není o dosahování co největších hloubek. Nejhlouběji jsem byl v 66 metrech. výsadkářského výcviku, tehdy jsem absolvoval asi 480 seskoků. Věnuji se tomu 12 let.

Jakou používáte výbavu a kolik asi váží? A jak se dorozumíváte pod vodou? Leo: Jsou tři druhy obleků: mokrý, polosuchý a suchý. Nejlepší maska je 21

silikonová, protože drží sama. Jsou dva druhy ploutví: s botičkou a bez botičky s páskem. Váží to celkem asi 100 kilo i s kamerou. Karel: Dorozumíváme se rukama. Každý národ má jiný dorozumívací systém, ale pár znaků je celosvětových. Při potížích vypustíme na hladinu buď červenou bójku - loď vás zaznamená, když máte VY

problém - a nebo žlutou bójku - to je, když VÁŠ kamarád má problém.

POTÁPĚČSKÉ DESATERO 1. Kvalifikace 2. Výbava 3. Respekt z vody 4. Trénink 5. Mít s sebou dobrého a spolehlivého

kamaráda (nezmatkář) 6. Nikdy se nepotápět sám! 7. Zkušenosti – každý ponor navíc = zkušenost 8. Nepodceňovat situaci 9. Nepřeceňovat své síly (jsme jenom lidi) 10. Dělat si kvalifikace, kurzy a certifikáty

Co byste nám poradil, když se chceme začít potápět? Karel: V první řadě bych si zašel do kurzu, potom bych si koupil šnorchl, brýle a ploutve (potápěčské ABC) a zašel bych si na bazén. Jestli by mě to bavilo, tak bych se tomu začal věnovat.

Alena Muchová, Petra Čermáková a Denisa Štefková, všechny 9.B

Divadelní představení Sofiin svět Příběh se odehrával v malém prostoru pod divadlem. Jak by někteří řekli: „Byli jsme ve sklepě.“ Z počátku to bylo hodně nepříjemné. Plno dobře viditelných světel na stropě, sloup se zásuvkami, taktéž dobře viditelný, ale při hře to si s tím herci plně vyhráli. Pokojíček hned za sloupem patřil Sofii. Z počátku obyčejné holce. Obyčejné, až do chvíle, kdy jí přišel dopis. V dopise byla napsána jen jedna věta: „KDO JSI?“ Sofii to přišlo hloupé, aby jí přišel adresovaný dopis a s touto tak hloupou otázkou. Posléze za ní do pokoje přišla její mamka s obrovskou bednou, taktéž adresovanou Sofii Amunzenové. Když Sofie otevřela bednu, byl v ní i dopis, ve kterém stálo, aby umístila divadýlko z krabice na dobře viditelné místo. Postavy samy ožily a Sofie si mohla hrát s jejich osudy. Dále v dopise stálo, že jestli souhlasí, tak ji pro ni tehdy neznámý muž provede kurzem filosofie. Navštíví ji různí filosofové z různých dob, aby ji poučili o jejich myšlenkách existence. Samozřejmě,

že se Sofie chtěla poučit, tak neznámému pisateli napsala svůj zpětný dopis se souhlasem a otázkou, kdo vlastně pisatel je. Odpověď byla skoro okamžitá. V jejím pokoji se objevil muž. Jmenoval se Platón. Poučil Sofii o tom, jak vnímáme svět, co vidíme, jestli to, co vnímáme, je skutečně pravda. Věříme snad svému vlastnímu zraku, nebo to jsou jen iluze světa? Za pár dnů jí mamka v kuchyni předala další dopisy. Avšak ne všechny byly skutečně pro ni. Jeden dopis byl poslán na stejnou adresu pro Hildu u Sofie Amunzenové. Byl to dopis od jejího otce Majora, ve kterém jí píše o svém novém dárku pro ni k narozeninám a o tom, jak ztratila svůj oblíbený řetízek. Druhý dopis, tentokrát už skutečně pro Sofii, uváděl, že ji navštíví ještě další filosofové a jeden z nich byl Ježíš. Ten řekl své rčení, že svět je barevný a že není vše jen šedé a bez života. Však i věci mají život… Michaela Hejlková, 9.A

22

Tito koníci se jmenují Kristián, ten je Teplokrevník, a Ladna, ta je Norický kůň. Obyčejně je krmíme senem, ovsem a ovocnými saláty, ale nedávno jsem zjistila, že Kristián miluje polévku s čínskými nudlemi,

což je u koní velice neobvyklé. Když vidí, že mu ji nechci dát, tak do mě žduchne a samozřejmě mi ji vylije. Jinak na nich jezdíme na vyjížďky do přírody, skáčeme s nimi a hrajeme si spolu. Nikola Čapková, 9.B

Odstartoval jsem kariéru Pavola Habery Tisková konference Jak se tvoří film Na této tiskové konferenci jsme měli možnost setkat se s režiséry, kteří pracují v České televizi Ostrava. Dověděli jsme se, jak se tvoří filmy, pořady a animované filmy. Měli jsme také možnost zhlédnout kousek z animovaného filmu „Báječná show“. Tento film vznikl v roce 2002, režisérem a scénáristou byl jeden z hostů - Vladimír Mráz. Dalším hostem byl Jindřich Procházka, který režíruje známé pořady jako například Pod pokličkou, Sama doma, bydlení je hra, Hodina pravdy, Šikulové a nejznámější pořad Bludiště, ve kterém soutěžila i naše škola. Jindřich Procházka má už také 30 ocenění z festivalů a největší cenu za dokument „Ve stínu bohyně matky“. Režisér Jindřich Procházka 23

Otázky a odpovědi

Habera, Jágr a spousta dalších. Ze známých zpěváků není snad nikdo,

Jak začínal pořad Bludiště? J. Procházka: Začalo to před asi 15, 16 lety, zpočátku jen PC hrou. Rozšířilo se to díky velké sledovanosti. Natáčíme ve studiu v Radvanicích. Jak jste se k režírování dostal? J. Procházka: Vystudoval jsem filmovou akademii v Praze (FAMU). Bavilo mě velmi fotit a psát povídky. S kým slavným jste se potkal? J. Procházka: Karel Gott, Špinarová, s kým bych se profesně nepotkal. Nejblíže mám k Haberovi, se kterým jsem natáčel jeho první videoklip, mimochodem v Ostravě. Určitě jsem mu pomohl tam, kde teď je.

Vladimír Mráz tvoří především animované filmy. Jak dlouho trvalo napsat scénář Báječné show? V. Mráz: Napsal jsem to a pak jsem to schoval a přečetl jsem si to znovu, až za rok, abych se přesvědčil, že je to dobré a že se mi to líbí.

Jak se točí přepadení? J. Procházka: Používáme odborníky (karatisty, judisty). Když má přijít facka, tak prostě padne, tolikrát, dokud se to nepovede správně natočit. Nakonec se to celé dodělává přes efekty na počítači.

Proč jste si vybral animovaný film? V. Mráz: Animace jsou velmi zajímavé, musíte si všechno vymyslet sám. Vymýšlíte si svůj celý vlastní svět.

Jak se natáčí animovaný film (konkrétně Báječná show)? V. Mráz: Výtvarník nakreslí komiks, navrhne plastelínové loutky, které se pak natočí v různých polohách. Nakonec se přidá pozadí. Celý film se natáčel rok a dva měsíce.

Připravujete nový animovaný film? V. Mráz: Chci film s ptakopyskem, který mám už napsaný, ale čekám na tu správnou chvíli. (směje se) Denisa Štefková a Petra Čermáková, obě 9.B

Profesoři si nejspíš myslí, že máme jen jejich předmět… Naši bývalí žáci na nás nezapomínají. Jessica Sprušanská a Sabina Maršová poslaly do Chaosu teenagerů text o své střední škole. Ze začátku to pro nás bylo na střední škole divné, takový nezvyk - bez našich učitelů a spolužáků ze „základky“, ale po pár

měsících, co tady, tedy na Střední škole profesora Zdeňka Matějčka, jsme, tak jsme pár věcí zjistily. 24

Samozřejmě, že tu všichni učitelé pro nás dělají jen to nejlepší, tak jako na základní škole. Všichni učitelé tu jsou svým způsobem přísní, dost z nich po nás chce příliš. Domnívají se asi, že máme jenom jejich předmět. Jednoduše není to tu tak lehké jako u vás. Tady když něco chcete, musíte zabrat a makat. Ale abychom nemluvily jen o učitelích. Naše škola je jedna z mála, která má hlavně prostory pro handicapované, což je super. Protože tu jich je dost a někteří to

mají hodně těžké, tak je na nich úžasné to, že se považují za normální, což někteří nedělají. Lidi jsou tu moc prima. Naši spolužáci jsou dosti odlišní, než ti na „základce“, ale užíváme si mnohem víc zábavy. Za ten půlrok, co jsme na střední, jsme měli už mnoho akcí. I naše praxe není k zahození. Jezdíme do různých sociálních institucí, tak jsme pořád mezi lidmi. Ať jsou to malé děti, nebo senioři. Sabina Maršová a Jesika Sprušanská

Anketa Můj milý deníčku… Pro někoho to je možná staromódní, přesto si spousta holek z naší školy píše deník. Zajímalo nás, co si do něj píší, jak deník vypadá a další věci.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Jak dlouho si píšeš deník? Jak vypadá tvůj deník?(jakou má barvu, tloušťku, jestli je tam obrázek) Kolik ti bylo, jak sis ho začala psát? Kreslíš si do něho nebo ho nějak zdobíš? Píšeš si tam každý den, nebo jenom ty dny, co se ti líbily? Prozradíš nám, jestli si tam píšeš básně, povídky nebo příběhy ze života? Kam si ho schováváš?

Odpovědi:

25

Nicole Kujelová 1. Bylo mi šest let. 2. Mám ho růžový z kůže a je středně tlustý. 3. Píšu si šest roků. 4. Zdobím si ho smajlíky. 5. Píšu si tam zážitky, které se mi hodně líbily. 6. Příběhy ze života si tam píšu. 7. Neprozradím.

Eliška Veselá 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Jeden a půl roku. Je modrý a tlustý. Bylo mi deset let. Kreslím si do něho. Píšu si jen ty dny, které se mi líbily. Píšu si básně. Schovávám si ho do skříně.

Petra Friedrichová, 6.C

CO JSME PLÁCLI Úkol zněl: Jmenuj nějaké postavy nebo zvířata ze Starých pověstí českých. Někdo napsal: Dinosaurus.

Stalo se to ještě na prvním stupni. Byli jsme po obědě a čekala nás odpolední výuka. Paní učitelka přišla do třídy a řekla: „Rozmnožujte se, děti.“ Měla asi na mysli, abychom si v klidu hráli.

7. pád podle jednoho žáka zní: „čím čím“.

Žák učiteli: Pane učiteli, ten program mají na svém počítači nainstalovaný jenom

Otázka žákyně 7. třídy: „Paní učitelko, jak se jmenuje takový ten druh kleští…? Koncetračky?“ (myslela kombinačky).

učitelé, nebo i lidi? Oblíbená fráze jednoho z žáků: „To jsem

nezachápal, paní učitelko.“ 26

ŠKOLA KNIHOMOLŮ ANEB DOPORUČUJEME SI KNÍŽKY Lauren Oliverová: koncem

Chvíle

mobil a zjistí, že je pátek 12. února. Chvilku je zmatená, ale pak uvěří tomu, že to byl jenom sen. Jenomže přesně to, co se ji „zdálo ve snu“, se stává teď a Sam má strach, že opravdu umře. Místo toho se dostane do časové smyčky. Tato knížka je skvělá tím, že je napínavá, a taky má zvláštní zápletku – hlavní hrdinka prožije pokaždé něco jiného, a přitom prožívá pořád ten samý den - pátek 12. února. Martina Ondrůšková, 6.C

před

Samantha Kingstonová si žije svůj úžasný život. Pátek 12. února by měl být jen další z jejich perfektních dnů. Jenže není. Sam se jako každý den připravuje do školy. Po škole jede ona a její tři nejlepší kamarádky Lindsay, Elody a Ally na večírek. Když tam dorazí, v pohodě se baví a užívají si večírek. Když odjíždějí, bohužel mají autonehodu. Najednou se Sam probudí, na chvilku si myslí, že je sobota, ale pak se koukne na

že jediný lék na tuto nemoc pochází z lemura hedvábného sifaky, kterého shodou okolností před dvěma lety vyhubil. V kouzelném světě se dá cestovat časem, a tak se s Myrtou společně vypraví na zdlouhavou cestu plnou nástrah a má NEJHORŠÍHO soka: SÁM SEBE. Vřele tuto knihu doporučuji. Michal Raška, 7.B

Eoin Colfera: Artemis Fowl a časový paradox Tato kniha pojednává o 14letém irském chlapci-géniovi Artemisovi Fowlovi, který se „přítelíčkuje“ s elfy a jinými magickými bytostmi technicky mnohem vyspělejšími, než jsme my. Mezi jeho „kamarády“ patří také elfka Myrta Krátká a kentaur Klusák. Artemisova matka náhle onemocní zákeřnou magickou nemocí a Arty zjistil,

to dostává Martinu ještě více na dno. Babička Martiny nadává a promlouvá do duše matce. Martina se po několika měsících úplně poddá bulimii. Nakonec pojede do Bezděkovské léčebny, kde pozná, že i holku, jako je ona sama, dokáže milovat chytrý, slušný a krásný kluk. Další Knihy z edice: Jmenuji se Alice, jsem narkomanka. Jmenuji se Ester, jsem gamblerka. Nikola Zbořilová, 7.C

Ivona Březinová: Holky na vodítku Jmenuji se Martina. Jsem bulimička Martina žije pouze s mámou. Matka vkládá Martině do hlavy, že nikdy nesmí dopadnout jako ona sama. Tlustá, osamělá, nešťastná, boubelka. Martina tedy kopíruje matčiny různé diety, ze kterých se dostane do zhrouceného života bulimičky. Projevuje se to strašnými chutěmi na jakékoliv jídlo, své cennosti prodává spolužákům, aby si mohla nakoupit jídlo. Matka střídá muže jednoho za druhým a

27

jako Peter rozumí zvířatům a umí je přimět poslechnout na slovo, Gašo naopak chápe lidi a dokáže jim jaksi podstrčit své myšlenky prostřednictvím vnitřního hlasu, jakéhosi našeptávání. Během pobytu v nemocnici se Peter s Gašparem skamarádí a oba se rozhodnout zjistit, co jsou zač. Proč se jim zdají stejné sny? Jak to, že oba trpí stejnou bolestí zad? Je lidí, jako jsou oni, víc? Během zkoumání svého původu zažijí spousty zajímavostí, občas vypomůžou Petrově sestře a vyslechnou si pár poznámek a přednášek, které jim Gašo s radostí přednáší v každé volné chvíli. Nakonec však poznají, že nejdůležitější je právě to přátelství, které našli. Eva Pavlíková, 7.B

Betka Palacková: Priatelia Aragonitu Kniha, netradičně ve slovenštině, vypráví o průměrném osmákovi jménem Peter, který pokojně žije se svými rodiči a sestrou Terou. Jeho život má jen jeden malý háček – nemá žádné kamarády a ve škole ho mají za totálního outsidera. Navíc mívá zvláštní sny o létání, stále cítí bodavou bolest na zádech mezi lopatkami a rozumí zvířatům víc než kdo jiný. To všechno by samo o sobě nebylo tak překvapující. Když ale omdlí v přírodopisném kabinetě a pak také na výletě do jeskyně v Ochtinej, odvezou ho do nemocnice. Tam se pozná se zvláštním klukem, Gašparem Novomestským, který je mu v mnoha ohledech podobný – tak

VĚŘTE -NEVĚŘTE V naší škole se rozšířila epidemie nasávačů vědomostí! Naši školu napadli tvorové, kteří vysávají naše vědomosti! Chcete vědět, proč vám před testem vypadávají informace z hlavy? Tak si určitě přečtěte tenhle článek! Stává se vám, že se šprtáte na písemku a těsně před tím, než dostanete papír, vám všechno z hlavy vypadne? Stává a to dost často, že? Naše škola zjistila, proč to tak je!

28

Řádí tu totiž skupinka zvláštních tvorečků, které téměř nelze spatřit. Někdy si jich můžete všimnout, jak se krčí v rohu na záchodech a špehují vás. I tak je ale obtížné je uvidět – ovládají schopnost splynout s prostředím díky své speciálně vyvinuté kůži. Ti s ostřejším zrakem, kteří si jich všimli, se rozhodli nazývat je Gumoušky. A jak to souvisí s písemkami? Gumoušci vás totiž tajně sledují všude, kam se vrtnete a nikdy vás nenechají o samotě. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, jenže Gumoušci se živí našimi vědomostmi! Plíží se kolem nás a sají všechny užitečné informace, vědomosti a někdy i nepatrné vzpomínky. Nemůžete se tedy divit, že jste před testem jako vygumovaní (od toho Gumoušci). Gumoušky zastaví jen příval neuvěřitelně dobré paměti. Lidé, kteří mají úžasnou paměť, jako by oplývali zvláštní aurou, které se Gumoušci bojí. Jejich existenci potvrdili žáci při sledování videa v multimediální učebně. „Viděli jsme jednoho… jak jim to říkáte… Gumouška, jak poskakuje pod multimediální tabulí. Asi nějak zapomněl na kamufláž, protože tam hopkal, šklebil se na nás a vůbec si neuvědomoval, že ho vidíme. Měl takovou jasně žlutou kůži, dlouhé prsty a vykulené,

lesklé oči. Když si všiml, že ho vyděšeně pozorujeme, rychle se zamaskoval a utekl bůhvíkam. Jsou velcí asi jako pěst, ale ty oči jsou vážně děsivé,“ říkají žáci, kteří si z důvodu utajení před Gumoušky přejí zůstat v anonymitě. „Já osobně nosím na hlavě takový igelit. Předpokládám, že když něco takového budu mít na kebuli, nic se mi nemůže stát – určitě pak nejsou schopni vysávat myšlenky, když proud vědomostí přeruší igelit,“ ujišťuje mě Eliška Benová ze 7.B. „To já proti Gumouškům nijak nezakročím. Dokud jsem o nich nevěděla, byli mi ukradení. Moje inteligence by se asi nezvedla, ani kdyby Gumoušci neexistovali,“ tvrdí naopak Kristýna Potempová ze 7. C. Dávejte si na Gumoušky pozor, protože oni si vás vyčíhnou. Nejvíc se jich schovává v učebnách, kde sají naše vědomosti, když se učíme. Zařiďte se, jak chcete: Nasaďte si na hlavu igelit a doufejte, že vás Gumoušci nevysají, nebo to neřešte a těšte na bezpečí domova. Jakmile totiž opustíte školu, Gumoušci se rozutečou a schovají se na nechvalně známých záchodech. Eva Pavlíková, 7.B

Pamatujete si na články o školním strašidle z minulého čísla Chaosu? Něco na tom strašidle asi bude, protože tady je nové vyprávění, které podle výpovědi dávného žáka naší školy sepsal Lukáš Rudohradský – a zase v něm nechybí strašidlo! Divné je to, že přízrak se tady jmenuje i vypadá jinak než v minulých článcích.

Že by jich, tedy těch strašidel, bylo nakonec víc…!!!

Strašidlo Flostík Toto je příběh z roku 1996 o 12letém klukovi. Žil jednou jeden kluk jménem Péťa. Ve škole se učil velice dobře, proto dostával samé jedničky. Byl to takový Einstein dnešní doby. Byl hodný, ukázněný, ale i

přes to ho nikdo neměl rád a vymysleli mu přezdívku, která ho strašně urážela. Říkali mu „šprte“. Jednou, když se vrátil do školy pro zapomenuté přezůvky, zamkli školu a nikdo si nevšiml, že tam zůstal. Byl chytrý, 29

takže hned nezpanikařil. Snažil se najít způsob, jak se dostat ven. Najednou mu začala být zima, blikala světla a i přesto, že byla zavřená všechna okna a dveře, začal foukat silný vítr. Začal se bát. Z ničeho nic uviděl stín, který se k němu pomalu přibližoval. Byla mu zima a sílila tím, že se stín stále přibližoval. Najednou uviděl velkou hlavu s ještě větší bradou. Z čela mu vyčníval velký roh a i přes rozmazaný obličej si Péťa všiml rudě červených očí. Na hlavě měl podivnou, přesto zábavnou čepičku. Když Péťa uviděl zbytek těla, zařval zděšením. Celý byl černobílý. „Proboha, to je strašidlo,“ řekl Péťa a utíkal pryč. Strašidlo řeklo: „Neboj se,

neublížím ti.“ „Opravdu?“ ozvalo se zpoza skříně. Péťovi drkotaly zuby. „Opravdu,“ řeklo strašidlo. „Bez urážky, ale vypadáš tak odporně, že se tě bojím,“ odvětil Péťa. „Nemáš se čeho bát, vznikl jsem pomocí kuchařek, které dělaly želé, a v tom jim tam spadla rolička od toaletního papíru.“ Péťa už se nebál, tak se k němu přiblížil. Sedli si spolu a za hodinu přijeli policisté, protože Péťa omylem spustil alarm. Naštěstí strašidlo už zmizelo. Některé historky říkají, že strašidlo ve škole pořád bloudí. Zamčením školy se aktivují jeho brány. Přijde a zmizí vždy v 5:00 hodin přesně na sekundu. Lukáš Rudohradský, 6.C

LITERÁRNÍ PŘÍLOHA Ležím na zádech na jarní louce… Jak vidím jarní přírodu Kolem sebe slyším orchestr lučního hmyzu. Zelený, travnatý polštář mě pohlcuje do sebe. Na modrém nebi není jediný načechraný obláček. Jarní slunce mě lechtá na tváři svými paprsky. Nad hlavou se mi kolébají žluté, bíle a růžové luční kvítky. Mají usměvavé obličeje po zimě. Tráva mě už pohlcuje a já usínám. Po výletu v říši snů se vracím. Probouzím se. Orchestr ztichl. Nebe už není pomněnkové modré, nýbrž se na něm honí šedo-fialové mraky. Slunce se snaží se všech sil svítit přes bouřkové mraky. Mezi puklinami mraků vycházejí bledé paprsky světla. Vypadá to božsky nepřirozeně. Kvítí se prohýbá silným větrem ze strany na stranu. Vstávám a mé bosé nohy drží tráva. Mraky už jsou nade mnou, jarní louka se proměňuje v černé, travnaté peklo. Do kůže mi začnou bubnovat kapky deště. Čím déle padají nazlobený déšť, tím méně vypadají mraky rozčileně. Po té nebezpečné přeháňce, kterou beztak seslal 30

bůh, se mi mokré vlasy lepí k tělu. Na stéblech trávy se pohupují průzračné kapičky deště. Celá louka vypadá čerstvě, znovuzrozená jakoby z jiného světa. Zelené pláně se táhnou donekonečna, kvítí začíná otvírat své květy. Na nebi se stále táhnou tmavá oblaka, ale už nevypadají nebezpečně. Sluníčko se pomalu probojovává přes šedou oblohu. Nadechnu jsem se čerstvého, studené vzduchu. Louka ve mně vyvolává klid, mír, duchovní pouto. Pomalu si zase lehám a nedbám na to, že země je studená a rozmočená. Kristýna Potempová, 7.C

Zázraky se dějí Je rok 2012, den 19. dubna, právě teď kolem nás proletěla lednička a sporák… První den: Venku je tornádo a my píšeme tento deník. „Moment… letí dům, k zemi, Kubo!“ Měli jsme štěstí, vyhnuli jsme se. Když jsme dopsali první větu deníku, tak kolem nás proletěla spolužačka Petra a řvala na nás: „Pomozte mi, pomozte, ať jste kdokoliv!“ My jsme ji neslyšeli, protože byla bouřka, takže jsme jí nemohli pomoct. Měli jsme dost práce se zachraňováním vlastních životů. Když jsme to dořekli, spadla škola. „Kubo, letí kráva, k zemi!“ Uf, bylo to tak tak. Zrovna teď stojíme před školou a vidíme naši spolužačku pod troskami. Běžíme jí pomoct. Ta spolužačka se jmenuje Tereza. Najednou jako kdyby se stal zázrak. Vysvitlo slunce, mraky se rozplynuly, přestala bouřka, tornádo zmizelo, bohužel i s naší spolužačkou Petrou. Stihli jsme zachránit jen Terezu. Petru jsme nalezli v příkopu v Příčné ulici se zlomenou nohou. Když jsme ji viděli, vylekali jsme se. To je konec prvního dne.

Druhý den Hned ráno jsme šli za Petrou, protože nemohla chodit. A když jsme přišli, viděli jsme, jak Petra chodí a řve: „Zázrak, stal se zázrak!“ My jsme tomu nemohli uvěřit. Bylo to totiž divné, jeden den se nemohla postavit a druhý den chodila, jako by měla nové nohy. A ke všemu měla červené boty s podpatky velkými asi deset centimetrů.

O tři hodiny později Jsou tři hodiny odpoledne a my píšeme asi 333 slovo deníku (nepočítali jsme to). Jdeme dál a vidíme nějakou paní s kočárkem na schodech. A ten kočárek jí ujíždí a my běžíme zachránit dítě. Stihli jsme to a ta paní nám dala milion korun českých, takže z nás jsou boháči. Právě teď to jdeme oslavit do Oria, na pizzu a salát, jmenuje se „FUTURA“. Když odcházíme z Oria, máme ještě 999 899 korun a za to kupujeme dvě luxusní vily u moře. Máme je hned vedle sebe. Na pláž je to asi deset metrů. Obě vily jsou stejné a vypadají asi takhle… Radka Wasiková a Jakub Riedel, oba 6.C 31

Knihy, knihy a k tomu něco navíc Fantasy povídka tak trochu o nás „Co dneska podnikneme?“ zeptala se Chiria. „No, mohly bychom zajít vrátit knihy Soonovi. Už je máme půjčené dlouho. A navíc, třeba si tam zase půjčíme další,“ navrhla Lessa. „Dobrý nápad. Tak o půl třetí odpoledne si dáme sraz na návsi v Jayangu,“přikývla Chiria a nasedla na svého jezdeckého lva. Ano, lva. Všichni bojovníci měli na výběr ze zvířat, na kterých mohli jezdit – nejběžnější byli koně, z těch vzácnějších pak démoničtí vlci, bojoví kanci a již zmínění lvi. Chiria pokynula své šelmě a odjela do Věže démonů zabíjet čas. Lessa se vydala do Červeného lesa sbírat nové zkušenosti v boji a, jakožto ninja, zkoumat nové smrtící techniky. V určený čas se obě dvě setkaly v Jayangu na návsi, přesně jak si naplánovaly. Chiria tam dorazila dřív, takže chvíli musela počkat, než Lessa přijde. „No to je dost, že jsi taky tady! Trvá ti to!“ štěkla Chiria na svou kamarádku, když se vedle ní objevila. Lessa převrátila oči v sloup. „Naděláš, jak kdyby mi to trvalo hodinu. Pět minut na mě nevydržíš čekat?“ namítla. Chiria arogantně pohodila hlavou, charakteristické chování šamanky. „Pět minut?! Trvalo ti to dlouho! Kde jsi byla?“ vyzvídala. „Ále, byla jsem pomoct jednomu surovi (sura – bojovník ovládající temnou magii). Syn jeho kamaráda se pomátl, ukradl nějakému válečníkovi meč a málem zabil několik lidí na návsi v Yonganu. Zpacifikovali jsme ho. A,“ dodala, když viděla, že Chiria čeká na omluvu, „moc mě mrzí, že jsem se zpozdila. Spokojená?“ „Jo. Jdeme teda?“ „Jasně. Jdeme. A pohneme kostrou, protože začíná pršet.“ Samozřejmě že z nevinného mrholení se stal otravný déšť. Lessu napadlo dát si knihy do brašny, kterou si přehodila přes rameno. Chiria si knihy dala do obyčejné tašky – a po chvíli toho začala litovat. Dala si tedy tašku pod volný plát svého brnění, který jí visel na břiše. „No podívej se na mě! Vypadám jako těhotná!“ zuřila šamanka. Lessa se na ni udiveně podívala a řekla: „Nevím, jestli to šamanky mají jiné, ale vy snad máte hranaté děti?“ Lessa jí poklepala na čtverec, který taška s knihami udělala pod plátem Chiriina brnění. „Hele, ty jedna dobíravá ninjo! Neklepej moc na moje hranaté břicho a,“ Chiria se na chvíli odmlčela, když spatřila Soona, kterému šly vrátit knihy, „jdu rodit! Muaha! Dvouvteřinový porod!“ Lessa se plácla do čela a vrtěla hlavou, když si Chiria vytahovala tašku zpod brnění. „U vás se rodí děti v tašce?“ dodala ninja s podiveným úsměvem. Když se vracely, déšť nahradilo poprchávání. „Víš co? Když jsem se toho sury ptala, kolik tomu klukovi je, tipovala jsem, že sedm. A on na to: Osm!“ Lesse se jakýmsi záhadným způsobem podařilo to ,osm‘ vyslovit tak, že to znělo spíš jako ,ošmh‘. Chiria se začala hlasitě smát a Lesse chvíli trvalo, než jí došel důvod jejího záchvatu smíchu. Obě se chvíli řehtaly a pak probíraly ten zvuk, který ninja vydala. Když šly zpátky, zabraly se do řeči. Cestou kolem Airyoungn, dívky z města, která vítala nové bojovníky a návštěvníky říše, šli proti nim ninja a válečník. Chiria s Lessou si jich nevšimly a pokračovaly v debatě. „Čau,“ pozdravili je sborově proti jdoucí bojovníci. „Neotáčej se, Chiri!“ zamumlala Lessa. „Ty nezdravíš?“ zeptali se uraženě Chirie, skoro už je obešli. „My se známe?“ opáčila šamanka. Když ninju s válečníkem nechaly daleko za zády, Lessa vybuchla smíchem. Chiria se ušklíbla a pokračovala v cestě domů. Před Lessiiným domem se rozloučily, protože Chiria bydlela o kousek dál. „Super odpoledne. Zas někdy budeme muset k Soonovi pro knihy!“ švitořila Lessa. „To se ví. Jsem zvědavá, co se stane příště,“ řekla Chiria, otočila se na podpatku a kráčela domů. Eva Pavlíková, 7.B 32

Krajina klidu To místo, které se teď v podobě textu objeví na tomto papíře, je nádherné a klidné. Když k němu kráčíme jarem, létem, podzimem i zimou, tak se cítím volný, jako pták a zároveň bezstarostně, jako včelka, když se chystá opylovat něžnou a voňavou růži. Ano, přesně tak na mě toto místo působí. Byť sem nemohu chodit tak často, jak bych si byl býval přál, do mého trpkého života přináší povznesení a klid. To místo vypadá tak prostě, a přece mi přináší tolik radosti. Nejednou jsem zde viděl poletovat sýkorky, vlaštovky a dokonce i dravého orla. Ne, ono místo není v mých představách ani v mých fantaziích, ale kdesi v lese, na člověkem zapomenutém místě. Je to cestička, vyšlapaná mnou samým, která vede divokým lesem. Je to tam všude prorostlé bujnými duby a buky i topoly. Divoké lesní jahody tam chutnají jako med a o borůvkách ani nemluvím. Neprozradím, kde to místo je ani jak se tam dá dostat. Ba ani blíže nepopíšu, jak to tam vypadá. To místo si chci uchovat v paměti nedotčené člověkem. Ondřej Krolák, 8.B

Když se řekne tohle jméno Škádlicí rap Máťa. Když se řekne tohle jméno, když se řekne Máťa, představím si duté seno, které jenom plaká. Zároveň je to supr holka, která miluje Bolka a Lolka. Jednou přišla za mnou, řekla: Proč já spadla z toho pekla. Já jí na to odpovím: Holka, já nic nevím. Tak to je mi líto, nemám zájem, piš si rap o někom jiném. Tak já řeknu taky, sbal si saky paky. Já jdu psát rap o Míše, ať se mi lépe píše. Míša. Když se řekne tohle jméno, když se řekne Míša, představím si duté seno, které jenom zkúšá. Tak to je mi líto, nemám zájem, piš si o někom jiném. Tak já řeknu taky, sbal si saky paky. Jdu psát o Milanovi… Dominik Kalocsai, 6.C

Moli píše do deníku Jednou šla dívka jménem Moli do školy. Byla oblíbená, ale starala se jen o svůj vzhled a nic jiného ji nezajímalo. Moc dobře se neučila. Když šla Moli domů, tak ji srazilo auto. Další den matka a všichni její blízcí brečeli a po čase se konal pohřeb. Moli se tak rozhodla, že se pokusí s matkou promluvit, aby si všimla, že je s ní a že vždy bude s ní. Pokusila se s ní promluvit, ale mamka ji neslyšela. Tak vzala svůj

33

deník a napsala do něho, že je tu s ní a že se k ní nechovala pěkně a že je jí to moc líto. Prostě co měla na srdci. Dala ten deník někam, kde byl hodně vidět. Dva dny si mamka deníku nevšimla, až třetí den si uvědomila, že deník není tam, kde má být. Našla ho, přečetla si vzkaz a rozbrečela se. Věděla, že Moli je tu s ní, ale nedávalo jí smysl, jak tam mohla psát, když je duch. Tak jí tam Moli napsala, že může pohybovat věcmi, jak chce. Matka byla ráda, že se s ní aspoň takhle domluví a aspoň takto můžou být už napořád spolu. Michaela Bolková, 6.C

Barbora Schaffelhoferová Samota Teď jsem v koutě sama, holka malovaná. Odtrhnutá od světa jsem, proč, proč je svět nemocen?

Tereza Wildnerová O koních

Vždy, když slza teče mi, smutek, láska nejde mi.

Koníci moji milí, byl tam jeden bílý. Bílý kůň tam jenom stál a strašně se bál.

Sama v koutě jsem a slza teče jen.

Bylo tam i hříbátko, vypadalo jako kůzlátko. Hříbátko se snažilo vstát a začalo se bát. Byla tam i maminka, vypadala jako květinka. A byl tam i tatínek, všechny dal do peřinek.

34

Chtěli bychom odstartovat novou rubriku a tímto vás žádáme, abyste do této rubriky napsali své vlastní recepty na svá zvláštní jídla! Kdo ví, třeba si zrovna tvůj recept oblíbí celá škola. Tak se nestyď a napiš ho. Liba Jemelková, 6.C

Tady jsou první recepty: Sladká tečka aneb Burizony v karamelu Moje mamka dělá zajímavou sladkost. Základem jsou burizony a karamel, který se získá rozpuštěním krowek. Nejdřív se ve vodní lázni rozpustí bonbóny a do vzniklé karamelové hmoty se přidají burizony. Zamíchá se to. Do nádoby na přípravu rolády se dá alobal a tato směs se tam nalije. Alobalem se to uzavře a dá do lednice. Monika Tešnarová, 7.C

Zamilované párky Uvaříme párky a podélně je rozkrojíme, konec necháme v celku. Na plech si položíme větší kus šunky, párek vytvarujeme do srdíčka (konec přichytíme párátkem) a položíme na šunku. Do středu rozklepneme vajíčko, krátce zapečeme. Monika Tešnarová, 7.C

Štrůdl s pistáciemi Vyválí se těsto a naplní se místo tradičními jablky pistáciemi s medem. Přidají se rozemleté ořechy. Je to strašně tvrdé a sladké. Moje teta se to naučila v Holandsku. Andrea Řeháčková, 9.B

Tortilla s hrozny Kuřecí maso nakrájíme na malinké kousíčky, ty pak hodíme na pánev. Posypeme trochou grilovacího koření, zprudka orestujeme. Dáme uležet. V druhém hrnci si připravíme eidam, trochu mléka a čerstvé bylinky. Vytvoříme nebo koupíme tortillové placky, naplníme je kuřecím masem, polijeme omáčkou. Přidáme bobule hroznového vína. Toto jídlo připravuje moje mamka. Michal Raška, 7.B

35

Nikola Nyklová, 5.B

36

37

1

Tak to jsem zvědavá, jací budou v té nové škole žáci.

Fotoseriál

Třída vypadá celkem pěkně… Nemyslíš?

2 Jo, akorát ty židle jsou docela těžké. Děkuju, že jsi mi pomohl…

3

4 Jééé, s tebou jsem chodila do školky. Vůbec ses nezměnila.

5

38

To je dobrý.

Tak promiň. Příště se polepším.

Sice to není pravda, ale proč bysme se nepobavili.

Ahoj, já jsem Petra.

Ahoj, já jsem Radka a říkají mi Mandy Moor.

6 Konečně někdo normální…

Tak si hezky povídejte …

39

7

8

To je ale hezký kluk…

Pokračování příště

Jé, noví spolužáci!

9

Naše škola, foceno 16. května 2012 Autor: Daniel Vašíček, 7.B

Školní časopis Chaos teenagerů Vydává: Základní škola a mateřská škola Ostrava - Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace Redakci vede: Jan Goj Redakční rada: žáci PVP žurnalistika a mediální výchova Obrázky vznikly pod vedením paní učitelky Gabriely Bezručové, keramické výrobky v kroužku keramiky Tech. podpora: Martin Ošmera Náklad: 40 výtisků Časopis vyšel s podporou Magistrátu města Ostravy. 40