Publikace vychází s podporou statutárního města Ostravy

Almanach

Publikace vychází s podporou statutárního města Ostravy 1

2

Mezi slzami a smíchem

Almanach Literárních a výtvarných prací žáků 2012/2013

Základní škola a mateřská škola Ostrava-Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace

Ostrava Listopad 2012

3

4

Obsah: Michaela Bolková: Básně

7

Lucie Bortlová: Láska

8

Veronika Bystroňová: Básně

9

Nikola Čapková: Babička a dědeček

11

Filip Hrček: Přišla jako anděl

13

Hana Chvostková: Vánoce

13

Adéla Janotová: Vaše narozeniny

14

Eliška Konečná: Otcovská láska

15

Nicole Kujelová: Savana

17

Nikola Nyklová: Nudná hodina

18

Eva Pavlíková: Moje babička

20

Eva Pavlíková: Tozurovo tajemství

21

Kristýna Potempová: Když příroda dospěla

25

Michal Raška: Julia v nesvobodném světě

27

Lukáš Rudohradský: Strašidelná vila

28

Barbora Schaffelhoferová, Radka Wasiková: Láska se s vámi loučí 30 Barbora Schaffelhoferová: Básně

30

Nicolas Šašinka: Školní tygr Basty

32

Martina Škopková: Vlastní časopis – ukázky

33

Monika Tešnarová: Fifík a Fíra aneb O mimozemšťanovi a čertovi 34 Daniel Vašíček: Podzim

35

Valerie Vymazalová: Básně

36

5

Milí čtenáři,

právě držíte v rukou třetí Almanach literárních a výtvarných prací žáků, který naše škole vydala. Je v mnohém nový. Tentokrát jsme se nechtěli spoléhat na tiskařskou firmu a celou grafiku a tisk jsme udělali sami. Jistě jste si také povšimli, že almanach dostal nové, možná poněkud neobvyklé jméno – Mezi slzami a smíchem. Proč právě takové? Jednoduše proto, že práce našich žáků jsou plné silných citů – radosti, ale i smutku. A to je dobře, protože takové texty jsou upřímné a odrážejí, co jejich pisatelé prožívají, co je těší i trápí. Je skvělé, že v naší škole máme tolik talentovaných tvůrců jak literárních textů, tak obrázků. Všem patří za jejich příspěvky do naší knihy velký dík. A ještě jedno poděkování, a to městu Ostrava, které vydání našeho almanachu Mezi slzami a smíchem finančně podpořilo. Redaktoři almanachu

6

BÁSNĚ MICHAELA BOLKOVÁ, 7.C Realita Když je to realita, přeješ si, aby to byl jen sen. Když je to sen, ráno se probudíš a je to jen realita. Tato realita je někdy drsná, ale někdy si přeješ, aby ten den nikdy neskončil. Tak si dávej bacha. Realita umí být krutá. Kde jsem byla Vyrůstala jsem v království. Jak to bylo krásné, si už můžu jen představovat. Jsou to nějaká ta léta, když jsem tam naposledy byla. Ráda bych tam byla znova, ale teď vidím jen ze svého okna tam, kde jsem byla. Pro tebe Pro tebe probrečím dny a noci, nemám tě u sebe. Opustil jsi mě, když mi byly dva roky, tu ránu na srdci nespravíš. Už nemáš mě rád, já to chápu. Však trochu lásky mohl bys znovu projevit! Obejmout mě nebo říct: „Mám tě rád.“ To mi bohatě postačí.

7

LÁSKA LUCIE BORTLOVÁ, 9.B Co to vlastně znamená láska? Je to jen slovo? Co si pod tímto slovem představíte? Jak to, že láska dokáže víc než nekonečno slov a vět? Podle mě, láska je něco nadpřirozeného. Je to něco krásného, něco, co nás dokáže povznést. Když cítíme lásku, není co řešit, lidi nejsou schopní ani pořádně myslet a uvažovat, lidi jsou celkově, jak se říká, vygumováni. Neustále myslí jen na toho člověka a stále dokola, i když nechápou proč vlastně. Už od narození je většina z nás obklopená mateřskou láskou, kterou už nikdy neztratíme. Pak to pokračuje prvními láskami, ať už ve školce nebo ve škole. Nebo láska sourozenecká, láska ke zvířeti, k přírodě, ale taky i platonická. Když se to tak vezme, díky lásce jsme na světě i my, kdyby nebylo lásky, naši rodiče by nás asi neměli. Láska nám přináší radost, když se nám rozbuší srdce, když dotyčného vidíme nebo slyšíme, ale i bolest, třeba když někoho ztratíme. Někteří mají silácké řeči a dělají, že jim je láska ukradená. Někteří lásku ztratili tolikrát, že už ani nemají sílu poznat další a ani chuť nějakou hledat. 8

BÁSNĚ VERONIKA BYSTROŇOVÁ Naše bývalá žákyně na nás nezapomněla a poslala nám své básně. Myšlenky, co nemají konce Každý večer než jdu spát, kouknu se na nebe, jak hvězdy svítí. Nechám si něco hezkého zdát, jak na louce kvete nádherné kvítí. Noc je ještě mladá, kdo by šel spát, vezmu papír a tužku a začnu malou báseň psát. Mé myšlenky v hlavě však nemají konce, ve snu se ocitám na rozlehlé louce. Vidím, jak kvítí blýská, pozoruji ho velmi zblízka. Utrhnu květinu a lístky počítám, v realitě před vším pořád jen utíkám. Utíkám před myšlenkami svými a přemýšlím nad dokonalostmi tvými. Po své cestě se snažím jít, své přátele u sebe stále mít. Na rozcestí jsem každou chvíli, chtěla bych s vámi ujít víc než tisíc milí. Proč tě musím mít pořád v hlavě? Nad touhle otázkou jen kroutím hlavou nechápavě. Mé myšlenky však nemají konce, raději se ztratím na rozkvetlé louce. Šťastný život Měla jsem sen, byli jsme spolu den co den. Měli jsme byt a byli jsme šťastní, chtěli jsme spolu žít, život byl krásný. Občas hezké chvíle nebyly a problémy se na nás valily. My jsme to však ustáli 9

a šli jsme dál. Pak jsi se mnou šťastně usínal. Měli jsme mezi sebou neshody, ale ustáli jsme to, měli jsme své důvody. Vzali jsme se a měli spolu syna, teď se na něj díváme, jak sladce usíná. Měli jsme fotbalistu, který na vrchol stoupal, žádného alchymistu, co by se nad propastí houpal. Zanedlouho se nám narodila dcera s blonďatými vlasy, které nešly popsat v procentech její krásy. Bydleli jsme na vesnici v malém krásném domku. Všude kolem nás plno živých stromků. Miluji tebe, dceru i syna, děti už jsou dospělé a my sedíme u vína. Ruku v ruce procházíme světem, všechnu naši lásku darujeme dětem. Mnoho lidí se nevyhnulo rozchodu, my však spolu šťastně žili až do důchodu. Už jsme v důchodu a máme velké děti, podívej se nahoru, ten čas ale letí. Teď už zase žijeme sami, na samotě u lesa. Vnoučata přijdou občas za námi, společně se díváme na nebesa.

10

BABIČKA A DĚDEČEK NIKOLA ČAPKOVÁ, 9.B Babička a děda. Pro každé dítě jsou to lidé, kteří nás vždy podrží, pomohou nám, když jsme v nesnázích, vyslechnou nás a dělají pro nás všechno, co je v jejich silách. Tak to mám alespoň já. Mí prarodiče jsou snad nejhodnější lidé na světě. Když potřebuji pomoct nebo poradit, mám vždy jistotu, že se mohu obrátit na jednoho z nich. Babička s dědou mi vždy pomohou, když mám problémy doma nebo ve škole, nebo když se jen potřebuju s něčím svěřit. Samozřejmě jsou tady i od toho, aby mě rozmazlovali, a tak je občas trošinku zneužiju k tomu, aby mi sem tam něco koupili. Ale na druhou stranu, která vnučka nebo vnuk to nedělá. Těchto lidí si vážím ze všeho nejvíce, protože díky nim mám mnoho výhod v životě. Babička někdy přemluví mamku, aby mi dovolila koně a další věci, které bych měla obyčejně zakázané, nebo ji přiměje změnit názor, když se jí zdá příliš ukvapený a podobně. Vzhledem k tomu, že vlastní chatu, tak tam spolu o víkendu jezdíme, abychom si odpočinuli od městského života a užili si krásné přírody a klidu. Chodím se tam starat o koně a každý víkend na nich 11

s kamarádkou jezdíme na vyjížďky objevovat nová místa ve zdejší nádherné přírodě. Cestou se s nimi stavíme u nás na zahradě, kde si je babička vždycky pohladí, a koníci jí „na oplátku“ ožerou jabloně a rozorají zahradu. Babička má nervy ze železa. Všem pomáhá, ale sobě moc nepomůže. Ostatní jsou pro ni důležitější než ona sama a občas se jí to bohužel vymstí. Sedí k ní pořekadlo „podáš prst a vezmou ti celou ruku“. Teď vám povím jeden ze zážitků s ní… …Když mi byly asi čtyři roky, tak byl u mě na návštěvě kamarád, se kterým jsem si hrála na holiče. Samozřejmě, jak to mohlo dopadnout. Schovali jsme se do bunkru, ve křoví, které bylo zaoblené tak, že tam byl prostor na hraní a zároveň nás nikdo neviděl přes jeho husté listí. Vzala jsem si své tupé nůžky ve tvaru oslíka a začala jsem s „účesem“ Michala. Když jsem své dílo dokončila, došla jsem si pro zrcátka a ostříhala i sebe. Vypadalo to asi takhle: V prostředku celé hlavy jsem měla dlouhé vlasy, na stranách byly zubaté krátké vlasy a sem tam, když jsem tam neviděla, mi zbyly nějaké delší pramínky. Byl to pro mě nový účes, asi jsem neměla ráda stereotyp, a proto se mi můj výtvor náramně líbil. Michal to měl o něco lepší, tomu jsem to nechala skoro vyholené, jen mu zůstala ofina. Když jsme byli hotoví, vylezli jsme z bunkru a utíkali se pochlubit babičce s mým „talentem“ na stříhání. Když nás uviděla, málem pukla smíchem, ale taky byla zděšená. Nepochopila jsem, proč se tak tváří, protože já jsem byla spokojená s tím, co jsem udělala. Ale ona tak nevypadala. Po chvíli jsem řekla: „Babičko, dívej, jak nám to sluší!“ Jediné, co z ní vypadlo, bylo: „Nikolko, to by mě zajímalo, jak to vysvětlíme mamince!“ V tu chvíli jsem se zarazila a udělala uražený pohled, protože jsem byla naštvaná, že se jí to nelíbí. Aby mě utěšila, tak mi řekla, že mi to sluší, ale neví, co na to řekne mamka. Vzápětí se podívala na Michala a řekla to samé i jemu. Po chvíli jsme ho odvedli domů, a když ho viděli rodiče, nevěděli, komu mají vynadat. Když jsem po víkendu přijela domů a mamka mě viděla jen mezi dveřmi, taky nevěděla, jestli mi má vynadat, a vypadala, jako by mě neznala. Když mě konečně pustila domů, začala se smát a pak mi teprve vynadala za to, co jsem udělala, a ještě ten den jsme šli k holičce. Když už mi to „spravila“, šli jsme domů a tam jsem mamce popisovala, jakými nůžkami jsem to dělala. Doteď si pamatuju odraz mého obličeje v zrcadle, když jsem se dívala na své vlasy a vypadala jsem, jako by mi je holička ostříhala kolem hrnce. Po tomto zážitku už jsem si nikdy nestříhala vlasy sama a radši to nechávám na kadeřnici.

12

PŘIŠLA JAKO ANDĚL FILIP HRČEK, 9.B Přišla jako anděl, ve znamení draka. Řekla pouze větu: Ahoj, já jsem Diana. Každá chvíle s tebou, byla pro mě vzácná. Neboj, že zapomenu, jak jsi byla krásná. Tvá sladká slova už slyším jen z dáli. Slunce pomalu zapadá za vysoké skály. Každý příběh končí, bohužel i ten náš. Procházím se nocí a pomalu zapomínám.

VÁNOCE HANA CHVOSTKOVÁ, 6.B Vánoce děti jistě těší, ale dospělí mají plné ruce prací. Ale pak jak zacinká zvonek, děti se leknou a hrrr na stromek. Od stromku se ozývá samé: Júú, jéé! A rodiče jsou rádi, že vybrali správně.

13

VAŠE NAROZENINY ADÉLA JANOTOVÁ, 6.A Je krásný slunečný den, a tobě se zdál nádherný sen. Už vstáváš z postele, zní zvony v kostele, už je dvanáct, ano, ne ne, už není ráno. Hehe, ty jsi zaspala, ale večer sis to chystala. Sotva přijdeš do kuchyně, tvoje těsto už ti kyne. Koštuješ a házíš na plech, tenhle večer bude o všech. Venku pejsek kočku honí, a dortík pěkně z trouby voní. Vytahuješ, teď zdobíš jen, kolik že mám napsat jmen? No přece dvě! Vojta a Lucie. Svůj dlouhý den si užívejte, krásný úsměv na tváři mějte.

14

OTCOVSKÁ LÁSKA ELIŠKA KONEČNÁ, 9.A Běžela dny i noci bílá jako jarní sníh. Nikdo neslyší její volání, nikdo nepřijde pomoci. Tlapky má během sedřené, už jen těžce dýchá. Hvězdy jí nevýslovně závidí. Tak jiskřivé oči mívá. Tělo samý šrám, Krev po hrudi stéká jí, kdyby se nechtěla jen rvát, nemusela před smečkou utíkati. Ohlédla se krátce, nikoho již nevidí. Její zrak je její zrádce, nepřátelé odplaty se dočkají. Dětskými krůčky k jeskyni se dostává, déšť už nepadá víc na ni. Při pohledu k východu zjistí, že tam někdo postává a ona z posledních sil špitne jen: „Tati?“ V ničem nemá jistotu. Snad tu není jako její přítel! Snad splní její přání, které šeptá: „Prosím, zab mě, ať netrpím už více.“ On k ní přistoupí a něžně jí olízne tvář. Bude to těžké, ale pokusí se. Ona doufá, že nebude lhář. Její krk vezme do tlamy a ona ví, že se svým milým sejde se zas. 15

Zuby, páteř a odhodlání, pro ni osudná kombinace. Naposledy podívá se na ni a s klidem v duši odejde. V očích jiskra nezmizela, cítí, že už nikdy nezažije hlad či mráz. Za poslední dar děkuje svému otci, jen ji mrzí, že již nikdy nespatří měsíční zář.

16

SAVANA NICOLE KUJELOVÁ, 7.C Po planinách zvířata běhají jak splašená. Zebry, sloni, žirafy, krásná jsou to stvoření. Když má lev mlsný jazýček, chytí si pár zebřiček. Na savaně v Africe život je jak v pohádce.

17

NUDNÁ HODINA NIKOLA NYKLOVÁ, 6.B Sedím ve své lavici s perem ve své pravici. A dumám nad úkolem se spolužačkou za ramenem. Opisuje? Nemá co! Ještě mě nic nenapadalo. Mám sčítat, dělit či násobit? Proč matika problém musí mi působit? Tato hodina byla nudná. Ještě horší, než když se nudím doma! Minuty plynuly, hodiny tikaly. Měli jsme odevzdat úkol a já ho neměla, v sešitě jen řádky a kaňku od pera. Úkol jsem tedy odevzdala a přála si, aby mě učitelka hubovala. Aspoň nějaké vzrušení, představovala jsem si ve svém tušení.

18

19

MOJE BABIČKA EVA PAVLÍKOVÁ, 8.B Když někdo řekne moje babička, vybavím si svou babičku Jarku. Pochopitelně ji znám odmalička, vlastně byla jedna z prvních lidí, kdo mě viděl den po mém narození („Tak tě tady vítám, ty vnučko moje!“). Co tak slýchám od mamky, babička byla ve výchově ultra přísná. Teď už asi změkla, protože mi vždycky dovolí spoustu věcí, a když někdo jen zmíní slovo o její tehdejší přísnosti, mávne rukou se slovy: „Ale co si stěžuješ? Však to nebylo tak strašné!“ S dědou žijí v malém městském domku se zahrádkou. Babička má krátké, tmavě červené vlasy, široký úsměv a veselé oči. Povahou je laskavá, pohodář (i když už se asi hodně změnilo), ale dokáže se i hodně rozzlobit a jen tak neodpouští. S babičkou vydržím dlouho klábosit, protože je dost ukecaná. Taky občas mívá trošku (ale fakt jen trošku) šílené nápady, jako když mamce koupila k narozeninám elektrický sporák a zničehonic nám ho přivezla domů. Často s ní jezdím na prázdniny na chatu. Tomu říkám letní ráj. Nic nemusím dělat (jako kdybych někdy něco dělala), celý týden si jen tak houpu nohama, můžu spát dlouho, žádné „udělej tohle a tamto“, prostě ideální představa prázdnin. Navíc babička celou tu dobu ze sebe sype hlášky, ze kterých se mi někdy chce umřít smíchy. Myslím, že i stáří se dá prožít aktivně, jak potvrzuje babička. Pořád něco podniká, ale taky ráda relaxuje. Když zrovna neodpočívá doma, vyjedou si s dědou na zahradu v Hrabové. Děda tam poseká trávu a babička vydává rozkazy, jak to má udělat. Mám moc ráda svoji babičku. Vlastně bych jí měla poděkovat, protože jí vděčím za to, že vůbec existuju. Nechápu, jak někdo dokáže urážet své prarodiče. Přijde mi to jako absolutní nevděk a drzost. Svoje prarodiče bych nikdy ani za nic nevyměnila a jsem ráda za to, že tu jsou.

20

TOZUROVO TAJEMSTVÍ EVA PAVLÍKOVÁ, 8.B „Ale no tak, Gino, přestaň pořád fňukat!“ obořil se Zac na malou hobitku kráčející vedle něj. „Ale…když já už prostě nemůžu!“ zakvílela Gina a zhroutila se do trávy. Tedy, chtěla se zhroutit do trávy, ale sekla se o takových pět centimetrů a zahučela do příkopu. „Jáu!“ vyjekla a začala se hrabat nahoru. Zac protočil oči v sloup. „Jseš fakt neschopná!“ zabručel a začal hobitku vytahovat ze škarpy. Gina se na něj zkoumavě podívala. Zac byl člověk, ale ne úplně obyčejný. Měřil skoro dva metry, což bylo na poměry v jeho vesnici neuvěřitelné a často se mu posmívali, že jeho otec je určitě obr. A Zac přece nebyl obr. Byl

21

jen… velký. A přes to všechno si z něj utahovali. Proto se v Zacovi zrodila nenávist a chamtivost. Když se Gina vyškrábala na nohy, rozhlédla se. „Myslíš, že najdeme, co hledáme?“ zeptala se pochybovačně. Zac jen kývl a zkontroloval si luk. „Seš ňákej skoupej na slovo, kámo,“ rýpla si hobitka a nehledě na svou slabou chvíli před okamžikem energicky vykročila vpřed. Zac se ještě ujistil, zdali je někdo nesleduje, a vyšplhal se na nejbližší strom. Alej, pomyslel si. To mi vyhovuje. Začal přeskakovat po stromech, které stály blízko u sebe, takže se mohl pohodlně přemístit z větve jednoho dubu na druhý. Vždy takto postupoval, při každé příležitosti, kterou mu jen příroda dala. Gina se najednou zastavila, postavila se na špičky a ze Zacovy perspektivy vypadala, že větří jako pes, když ucítí klobásu. Pak se zrzavá hobitka, která výškou připomínala dítě, rychle otočila a utíkala zpátky. „Psst! Tady nahoře!“ syknul Zac a čekal, co mu Gina řekne. „Aha! Tam jsi!“ zatleskala buclatýma ručičkama. „Co se děje?“ zeptal se Zac. „Mám dojem, že jsem zaslechla dusot koňských kopyt, jak klušou po cestě!“ odpověděla téměř bez dechu Gina. Její společník jen vytřeštil oči a šeptem jí přikázal: „Schovej se támhle v houštině. A pozorně sleduj, co se bude dít! Kdybys potřebovala pomoct, uvidím tě odtud. Kdybych potřeboval pomoct já… tak už to nějak domyslíme… Pozor, už je vidím! Utíkej!“ Gině se blýsklo v očích. Určitě je chce přepadnout! Miluju přepadávání!, pomyslela si nadšeně. Gina vždycky měla slabost pro zlato a takový dusot, jaký 22

slyšela, znamenal jen jedno: spousta koní. A spousta koní je zapřažená vždycky, když potřebuje někdo významný rychle odvést a schovat svůj poklad. Radostně si představovala, jak prolije krev nějakých královských vojáků, když v tom se na prašné cestě, naprosto nevhodné pro koňské spřežení, objevili čtyři nádherní černí koně. Táhli obrovskou truhlu. Poklad!, pomyslela si hobitka a už-už se chtěla vrhnout na cestu, když v tom zaregistrovala, jak jí Zac signalizuje, aby se nehýbala. Nechápavě na něj pohlédla a zklamaně a zároveň toužebně si povzdychla. Najednou se jí před očima mihla skvrna, jak Zac hbitě seskočil a vrhnul se ke koním. Vyhoupl se na místo, kde seděl muž řídící koně a jedním nacvičeným pohybem mu podřízl hrdlo dýkou, kterou měl uschovanou v botě. Muž nestačil ani začít se bránit. Zac rychle zastavil koně. Gina se vynořila z houští a připlížila se k truhle naložené na dřevěném voze. „Co je to, Zacu? Poklad? Že jo? Že je to poklad?“ ptala se nedočkavě. „Ne, milá Gino. Tohle…“ odmlčel se Zac, „tohle je totiž Tozurova pokladnice. A neotevřeme ji dřív, než získáme klíč. Proto jsem tě taky vzal s sebou na tuhle výpravu. Po celé Provincii jsi známá svými znalostmi o legendách.“ Gina mlčky stála a znovu si přehrávala, co právě Zac řekl. „Tozurova truhla, říkáš. Že jsem si toho hned nevšimla,“ zamumlala a začala se šplhat na vůz. Zac pomalu přešel blíž a udělal jí stupínek z rukou, protože jinak by tam asi nevylezla. Zavrčela jen něco jako Díkalejábychtomožnázvládla a položila dlaň na truhlici. „Je tak stará… podívej, to znamení… Velký Tozur… i na téhle plastice je vážně děsivý,“ zašeptala Gina. Zac se na ni podíval. Když už ona říká, že byl děsivý, tak to snad musel být sám ďábel, pomyslel si zaraženě. „Hmm… možná že…,“ začala Gina a stiskla některé body na pečeti, „ se to dá otevřít. Aha!“ „Ukaž!“ řekl rázně Zac a pohlédl na otevřenou pečeť. „Je to mapa! Gino, ty jsi geniální!“ zvolal a dotkl se symbolu. Ten jako by mu vklouzl do ruky. Gina obdivně kvíkla. „Je to přenosné!“ „Jo, všiml jsem si. Gino, nasedni na tu truhlu… naše cesta vede na sever do Skalistých hor!“

Po pár hodinách… „Tak… jsme tady, Zacu,“ řekla vážně Gina. Zac její slova ignoroval a šel otevřít mohutnou zrezivělou bránu. Hobitka pokynula koním a vjela do chladné jeskyně, jejíž vstup blokovala právě ona brána. Zac doběhl vůz a naskočil na něj. Gina pobídla koně ke klusu a za chvíli vjeli do obrovské síně, jejíž strop sahal do neuvěřitelné výšky. „Je to tu děsivé,“ zašeptala Gina a polkla. Zac vytáhl svůj luk a zkontroloval i toulec se šípy. „Koukni, to je oltář?“ zeptal se a ukázal na velký sloup uprostřed síně, u kterého stál podstavec s velkou knihou a kotlem po boku. Gina zastavila spřežení u 23

otvoru, kterým přijeli, a slezla z vozu. Zac jako vždy hbitě seskočil a obratně se plížil doprostřed síně. Když se dostal až ke knize, rozhlédl se, jestli ho nikdo nepozoruje, a posunkem naznačil hobitce, aby šla pomalu za ním. Pak se podíval na knihu. Byla rozevřená a ležel na ní starý klíč s lebkou, symbolem Tozura. Zac jej rychle chytil do ruky a začetl se do stránek, které zrovna byly otevřeny. „Hmm…tady píšou, abych, až odemknu tu truhlu, hodil něco v ní umístěné do tohohle kotle, který stojí vedle,“ pronesl tiše Zac a podíval se po kotli. Nebyl nijak vábný, byl z něj cítit podivný zápach a na jeho povrchu tkvěly pozůstatky neidentifikovatelných hmot. Gina se postavila na špičky, ale stejně sotva viděla na poslední řádek strany. „A taky zde stojí, že kdo se lektvaru připraveného ze surovin v truhle napije, získá obrovskou moc a nesmrtelnost!“ vydechla. Zac si to rychle přečetl a rozběhl se k truhlici. Odemkl ji a vyndal z ní malý pytlíček. Když se vrátil ke kotlíku, celý obsah pytlíčku vysypal do něj. Tekutina se začala vařit a bublat. „Mám se z toho napít?“ zeptal se Zac. Gina zavrtěla hlavou. „Nevíš, co to s tebou udělá! Pojďme pryč, okrademe nějaké obchodníky…“ naříkala. Zaca se ale chopila touha po moci. „Ne!“ řekl silným hlasem. Gina se zastavila v řeči. „Proč ne? Tady je to tak strašidelné! Cítím to!“ zašeptala. „Ty to nechápeš, viď? Teď se mi naskytla chvíle, kdy mohu ovládnout svět! Třeba skutečně mohu! A mohu tak ukázat pravé zlo těm, kteří mě celý život trápili!“ zahřměl dlouhán a nabral si do kalíšku, který stál u knihy, lektvar. Když ho vypil, jeho tělo se začalo třást, oči ztratily bělma a nahradila je červená barva. Zac vykřikl a Gina začala ustupovat směrem k východu. Zac jako by rostl – najednou byl vyšší a vyšší, jeho tunika se na něm roztrhla, Zaca zahalila tma a po dalším, tentokrát ale mnohem silnějším výkřiku se temnota rozplynula a před Ginou stál obrovský, démona připomínající muž. Hobitka věděla, že tohle stvoření už Zacem nazývat nemůže, v jeho výrazu a očích už nebylo nic lidského. Démon na ni upřel zrak a udělal krok vpřed. Jak byl obrovský, musel vážit nejméně několik tun a dlouhé rohy, které mu vyrostly na hlavě, trčely do výše, takže vypadal ještě větší, než byl. Démon zavrčel a z děr, které byly nosem, vypustil páru jako býk. Pak zaryčel, až se celá místnost otřásla. Gina se rozběhla k východu, čímž nestvůru ještě víc rozčílila. Démon se rozběhl, ale síň se začala třást a rozpadat. Ze stěny, která byla vysoko nad nimi, upadl kus kamene. Pořádný kus. Dopadl démonovi na nohu a ten zase zařval a snažil se vyprostit, ale marně. Noha zůstala uvězněná pod balvanem, čehož Gina využila a prchala ze síně. Když se dostala k povozu, shodila truhlici a pobídla koně k trysku. Když se naposled ohlédla, spatřila dvě žhnoucí oči, jak ji probodávají pohledem.

24

Kdesi v hospůdce… „Babičko, babičko! Vyprávěj nám to ještě jednou!“ zaječely nadšeně malé děti, které seděly u masivního stolu. „Ne, dnes už ne. Je pozdě, měli byste jít spát. Ale ještě než odejdete domů, chci vám dát ponaučení: Nikdy nepodléhejte chamtivosti a osobnímu prospěchu. Přinese vám to jen neštěstí a můžete tím způsobit neštěstí i ostatním. Pamatujte, že si vždy můžete zvolit stranu. Ale je jen jedna správná strana – strana dobra, míru, lásky a štěstí. Žádnou z těchto věcí vám Temnota nedá. A teď děti… dobrou noc,“ řekla stará, zrzavá hobitka, zvedla se od stolu, zaplatila hostinskému a odšourala se domů.

KDYŽ PŘÍRODA DOSPĚLA KRISTÝNA POTEMPOVÁ, 8.C Sedím v moři zlatavých, rudnoucích a jako oheň, zbarvených listů. Nebe má neurčitou barvu, nevím, jestli je šedé, nebo modré. Vypadá, jakoby stárlo, mělo vrásky, bylo sklíčené. Vítr skučel nad tíhou starých nebes a vlál mi s vlasy. Vítr si hraje nejen s mými vlasy, ale i s listy okolo. Poletují všude, jako slzy nebe, slzy stromů, jenž musí shodit svůj starý listový hábit a přežít zimu nazí, bez tepla, napospas osudu před sněhem. Všechno vypadá tak staře, křehce, jako kousek křišťálu zabalený v hedvábí. Bojíte se ho dotknout, abyste mu neublížil. Zvedám se a lehce našlapuji na listy, které halí již sešlou zem. Procházím se kolem a sleduji ten život před sebou. Stromy se tváří nebezpečně, tajemně a bezcitně. Měří si mě svýma očima, jako nezvaného návštěvníka jejich revíru. Na kousku holé kůži mi dopadne kapka. Nebe pláče. Pláče nad tím, jak všechno pod ní zestárlo, zešedivělo, ztratilo význam. Vidí, jak si lidé nesmyslně v tento ošklivý nečas berou své životy. Hrají si s osudem a podzim si hraje s nimi. Hloubí z jejich duše zlo, nenávist a pochmurnost. Síla padání kapek se stupňuje, vznikla z toho bouřka. Snažím si schovat obličej před těmi slzami hořkosti. Běžím nevím kudy, nevím kam. Snažím se utéct depresivnímu podzimu. Snad přestalo pršet a sundám si ruce z obličeje. Jsem úplně někde jinde. Stojím v sadu jabloní, jejíž větve obtěžkávají zralé, rudé a šťavnaté plody. Na hlavě mám slaměný klobouk a přede mnou stojí proutěný koš. Vezmu ho do rukou a zamířím dál do sadu. Zkoumám koruny stromů. Z těch mi padne pohled na nebe. Je čisté, modré, jen pár nadýchaných oblaků na něm plave. Příroda už není tak rozmarná a rozdováděná jako v létě. Už dospěla. Usmívám se nad tím výjevem a musím si zakrýt oči před 25

sluncem. Když je zas odkryju, stojím na lesní cestě. V tom lese, ve kterém jsem byla předtím. Nebe už přestalo plakat, ale stejně bylo pořád pochmurné. Ze země se vypařovala pára, což způsobilo, že zahalila toto tajemné místo. Stromy černé, mlha bílá, moc daleko před sebe nevidím. Připadám si obklíčená ze všech stran, dopadají na mě deprese, nespokojenost života, tajemství. Hroutím do mokrých zašedlých listů. Podzim si mě našel. Podzim chce mít nade mnou vládu. Je zlý a depresivní. To je zkrátka podzim.

26

JULIA V NESVOBODNÉM SVĚTĚ MICHAL RAŠKA, 8.B

Julia byla vyčerpaná a třásla se zimou. Měla na sobě jen tenký plátěný hábit a ponožky. Toho dne si nic nepamatovala. A ani nemohla. Strážci jí podali sérum zapomnění. Schoulená do klubíčka v zavěšené kleci pozorovala dění pod ní. Běžná rutina. Nějakého uprchlíka přivezou, začnou ho vyslýchat, a pokud nic nepoví, týrají ho tak dlouho, než něco řekne. A to byl také případ Julie. Byla uprchlík. To jsou ti, kdo se postaví režimu mocného Jeffreyho II. Ale Julia nebyla „přímo“ uprchlík. Juliin otec Ray se odmítl podřídit. A tím zajistil celé rodině peklo. Vyhodili ho z práce, Julii nevzali na vysokou, a co bylo nejhorší, odvedli její matku. Jen z doslechu Julia věděla, že její matka byla velmi inteligentní osoba. Až moc inteligentní. Vynalezla takzvaný „Síťový reaktor“ na bázi obyčejné vody. Ale zpátky k Julii. Trhla sebou. Pod ní táhli nějakého muže

27

do „Spalovací díry“. Tomu muži neviděla do obličeje. Zamrazilo ji, když viděla tělo padat do žhavých uhlíků. Až později si uvědomila, co viděla…

STRAŠIDELNÁ VILA LUKÁŠ RUDOHRADSKÝ, 7.C KAPITOLA PRVNÍ HROZNÝ SEN

Právě jsem se celý mokrý, třesoucí se a lapající po dechu probudil. Zase jsem měl ten sen. Temné chodby naší sousední vily. Jen tak se procházím po pokoji a užívám si nádherný pohled z okna v devátém patře vily. V tu chvíli se naprosto samy zavřou dveře, a to s takovým rámusem, že by to i mrtvolu probudilo. Myslel jsem, že to je jen vítr, protože tu nikdo není, nebo snad ano? To byla otázka, kterou jsem si pokládal po celou tu dlouhou dobu mého snu. To je můj jediný sen. Zatímco moje malá ségra má sny takového typu, kde skáče na jednorožci přes růžové králíčky na krásně zelené louce plné květin… Zezdola se ozvala máma: „Maxi, pojď na snídani.“ „Už jdu, mami,“ odpověděl jsem. Převlékl jsem se z pyžama a šel jsem se dolů nasnídat. Máma stála u kuchyňské linky a byla smutná, tak jsem se zeptal, co jí je. Čekal jsem odpověď „nic“, ale neřekla ani slovo. Po chvíli se máma ozvala, jenže strašně potichu, tak jsem jí nerozuměl ani slovo. Jenom jsem kývl a snídal dál. V kuchyni byla strašná atmosféra. Radši jsem odešel do školy. Máma mi dala oběd, i když jsem po ní nic nežádal. „Měj se dobře,“ popřála mi a šla do ložnice. Nevěděl jsem, co to ráno mělo znamenat, tak jsem se tím radši už nezabýval. Čekal jsem na autobusové zastávce. Když jsem se otočil, zahlédl jsem koutkem oka, jak máma sedí u okna a pláče. Musel jsem za každou cenu zjistit, co se děje. Celou školu jsem myslel na to, co asi mámě je. Když jsem přišel domů, máma doma nebyla. Nevěděl jsem, kde je, tak jsem se jí pokusil dovolat, ale nebrala to. Bál jsem se o ni. Podle toho, co se stalo ráno, jsem se snažil uhádnout, kam asi máma šla. Tipoval jsem nějaký bar, hospodu nebo nějaké místo, kde se pije. Poté mě ještě napadlo, že může být někde, kde je klid, kde ji nikdo nebude rušit, ale stále jsem ještě nevěděl, kde je. Slyšel jsem zvonek. Rychle jsem běžel otevřít a doufal jsem, že je to máma, ale nebyla. Když jsem otevřel dveře, stál tam nějaký pán z elektřiny. Stál jsem 28

s hlavou svěšenou, ani na slovo jsem se nezmohl. Chtělo se mi plakat. Ale najednou přijel před náš dům taxík a z něj vystoupila máma. Když ke mně došla, zeptal jsem se, kde byla tak dlouho, ale jako by mě neslyšela, šla prostě dál. Měl jsem šíleně zvláštní pocit. Něco se kolem mě dělo, a já nevěděl co. Mělo to snad něco společného s mým snem? Nechtěl jsem si to připustit. Druhá část mého snu je, že se ze všech lidí ve městě se stali zombie, jen ze mě ne. Viděl jsem, jak se všichni pomalu plíží a vůbec mě nevnímají. Podrobnosti radši nebudu vysvětlovat. KAPITOLA DRUHÁ STRAŠIDELNÁ VILA HOOKOVÝCH

Řekl jsem si, že to nějakou spojitost mít bude, tak jsem se rozhodl, že se půjdu podívat dovnitř vily. Nechtělo se mi tam ještě ten den, protože jsem si to ještě musel promyslet, a to pořádně. Odkládal jsem to celé dny, týdny dokonce i měsíce, ale nemohl jsem to už vydržet. Bál jsem se tam jít sám. Zeptal jsem se Taťány, jestli by tam se mnou nechtěla jít. Nejdříve mi řekla ne, ale poté, co jsem jí všechno vysvětlil, tak řekla, že se mnou klidně půjde. Další den jsem vstal, jako obvykle se nasnídal, rozloučil se s mámou a šel jsem pryč. Jenže místo abych šel do školy, šel jsem pro Taťánu, abychom šli prozkoumat ten divnej barák. Stáli jsme před vilou a zvedl se vítr, ale ne zas tak normálně. Celý den nebyl žádný vítr, ani vánek a najednou se zvedne vítr tak prudce, že jsem dokonce spadl na zem. Šli jsme dál. Pomalu, se svěšenou hlavou, celí vystrašení jsme šli dál k vile. Moc se nám dovnitř nechtělo, ale byli jsme s Taťánou tak hrozně zvědaví, jak to vypadá ve vile… Stáli jsme přede dveřmi a chystali jsme se, tedy chystal jsem se zaklepat, ale ani jsme nemuseli. Měl jsem ruku asi deset centimetrů od dveří, když se pomalu začaly otevírat a skřípaly. Vešli jsme do vily. Dveře se zabouchly a Taťána běžela zkusit je otevřít, ale nešlo to. Šli jsme do devátého poschodí, kde se odehrával můj sen. pokračování příště

29

LÁSKA SE S VÁMI LOUČÍ BARBORA SCHAFFELHOFEROVÁ A RADKA WASIKOV Á, 7.C Lásku jsem viděla Lásku jsem zažila Někdy láska zabolí Ale vždy přebolí Láska není jenom tak Je to vlastně důležitý vztah!

BÁSNĚ BARBORA SCHAFFELHOFEROVÁ, 7.C Nebohé tváře Ty nebohé tváře jsem viděla, jak koukaly na mě smutnýma očima. Však za pravdu vám dám, že právě jim dárek posílám. Však spát z toho nemůžu. Dál také jít… K těm nebohým tvářím smrt přichází líp. L.A.S.K.A. L.A.S.K.U. tu cítím každý den Proč, proč má láska Ben Dělá si srandu every day. 30

Já lásku cítím tutéž k němu Ale on dělá z lásky velkou vědu. Nevím, proč tohle láska dělá, Ale vím, že on je velký neposeda. Kamarádství Kamarádství na celý život – silná slova! Když stejně tě podvedou pro ta jen tři malá slova: Sama sobě věř. Nač ten povyk? Co? Co jsem ti udělala? Já, já tak mladá. Co? Co jsem ti udělala? Ty podvedl jsi mne, tak já nechala tebe. Tak proč, proč děláš kolem sebe takový povyk, když máš rád paní K. tolik? Slzy před zrcadlem tečou mi. Měla jsem tě ráda tolik, a ty‘s to zničil - pro ni. Tak proč děláš takový povyk?

31

ŠKOLNÍ TYGR BASTY NICOLAS ŠAŠINKA, 7.B Basty, Basty, Basty, ten sní čtyři pasty. Basty je moc náročný a pak je z toho nemocný. Pasty, pasty masové, Basty má rád hračky plastové.

32

VLASTNÍ ČASOPIS - UKÁZKY MARTINA ŠKOPKOVÁ, 6.B

33

FIFÍK A FÍRA ANEB O MIMOZEMŠŤANOVI A ČERTOVI MONIKA TEŠNAROVÁ, 8.C V jednom městečku jménem Šťastné Údolí byla skála, o které se říká, že tam žijí čerti. Byla to pravda. Opravdu tam žili čerti, ale nebyli to jen tak ledajací čerti. Jelikož bydleli v městečku Šťastné Údolí, byli ti čerti milí. Až na čerta Fíru. Ten byl vždy zlý a neměl rád děti. Měl rád jen sebe. Jednoho slunečného dne v Šťastném Údolí přistál talíř. Nikdo si ho nevšimnul, jelikož byl schovaný za skálou. Byl to létající talíř, který obývali mimozemšťané, a přišli, aby prozkoumali zemi. A to místo, které se jim bude líbit nejvíc, tam se přistěhují. V noci šel mimík jménem Fifík kolem skály a narazil na Fíru. Fifík se chtěl seznámit s Fírou, a tak na čerta zvolal: „Afoj, já jmenuji se Fifík a ty?“ „Hm, Fíra.“ A chtěl odejít. Nechtěl se s nikým bavit. Fifík se ale odbýt nedal. A tak šel za čertem, aby se s ním mohl spřátelit. Co mu Fifík řekl, na to čert jen zabručel. Pak se Fíra zastavil a zeptal se mimíka: „Proč za mnou stále chodíš?“ „No, já chci se s tebou kamarádit, ale jak vidím, ty máš asi lepší přátele, než 34

jsem já,“ odpověděl Fifík a se smutkem odešel. Fírovi to přišlo líto, ale ten pocit neznal, a proto si myslel, že má hlad. Tak šel domů. Druhý den ráno nemohl přestat myslet na Fifíka a rozhodl se, že ho navštíví. Fifík byl moc rád, že se s ním zase setkal. I Fíra byl rád. Byli spolu celý den a taky si ten den moc užili. Fíra se začal měnit na hodného čerta a celkem mu to prospělo, protože měl prvního opravdového přítele. Celý týden si povídali a říkali si, jaký je jejich domov a kolik mají přátel. Ale právě u toho se Fírovi zastesklo, protože má jen Fifíka. Pověděl mu, že nemá přátelé, protože chtěl být sám, ale teď by si je rád našel. Jenomže se s ním nikdo nechce bavit, protože všichni ví, jaký je. Teda byl. Fifík dostal nápad. „Za skálou uspořádáme skvělou párty, pozvi všech čerty, co znáš.“ „To je bezva, ale mám strach, že nikdo nepřijde,“ odpověděl čert. Když všechno připravili, tak už jen čekali na hosty. A vida, přišlo snad padesát hostů a všichni byli moc šťastní, že je Fíra hodný. A taky proto se všichni mimozemšťané rozhodli, že se přistěhují do Šťastného Údolí, protože teď tam byli všichni už opravdu šťastní. A Fifík a Fíra zůstali nejlepšími přáteli až dodnes.

PODZIM DANIEL VAŠÍČEK, 8.C Na podzim jdu venku a dívám se na tu krásu přírody. Listy jsou barevné, oranžové, červené, žluté, za chvíli všechno ztichne. Na podzim všechno usíná, mouchy, včely, komáři. Všechny děti na podzim dovádí, všechny zvířata dodělávají zásoby. A zimní spánek začíná…

35

BÁSNĚ VALERIE VYMAZALOVÁ (6.B) Když svítá Když svítá a vzduch jde ze zlomů, tak děti vykukují z bílých domů. A máma stojí u okna, říká: No děvče, no děvče, ty jsi samá pýcha! A vzdychá júú, vzdychá a vzdychá. Když slunce svítí a lidé se smějí, tak mlýny krásně mouku mlejí. Moje sestra Není lehké začít psát tuto báseň. Snad jen proto, že je pro tebe, sestro. Ani slova nevyjádří dík. Náš život doprovází pláč, ale taky smích. Moc si Tě vážím a na oplátku se dobrou sestrou býti snažím. Slzy často tečou mi po tváři. Ty hned utřeš mi je a řekneš: Neboj, bude líp a srdce se mi štěstím rozzáří. Jsem ráda, že mi život nadělil zrovna tebe. Máš krásnou tvář 36

a tvé oči jsou modřejší než samotné nebe. Pro mne budeš vždy tou nejlepší sestrou na světě. Co pro mne znamenáš, nedokážu popsat v téhle básni, natož v samotné větě. Má babička Voní jako růže, za to jen ona může. Vlasy jako fialky třpytí se jako krystalky. Vypadá jak květinka, je sladká jako brusinka. Je moc krásná jako obloha jasná, jen ona umí dobře šít. Jsem ráda, že ji můžu mít. Někteří to štěstí nemají a lásku k babičce utají. Jsem ráda, že Tě mám, a to najevo Ti dám. Děkuju za Tebe, babi. Táta Je těžké vyrovnat se s tím, že tě tu nemůžu mít. Přesto ráda můžu být: Mám nejlepšího tátu, co můžu mít, jsi jasnější než sluneční třpyt.

37

Brečím za tebe každou noc, ty máš čarovnou moc. Očaroval jsi mě, připoutal k své lásce, ty jsi v té krásné, kouzelné masce. Pokoj, volná postel, prázdná… Já jsem tak nešťastná.

38

39

Vydala Základní škola a mateřská škola Ostrava-Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace jako svou 3. publikaci Texty i ilustrace: žáci ZŠ Listopad 2012 40