Publikace byla vydána s podporou Vinařského fondu České repuliky
Mediálním patronem knížky je mělnická frekvence 107.0 Radio Jizera
© Jaromír Tůma, 2012 © Nakladatelství Petrklíč, 2012 ISBN: (tištěné) 978-80-7229-357-5 ISBN: (epub) 978-80-7229-437-4 ISBN: (mobi) 978-80-7229-438-1
První číši pozvedá mělnický starosta
Milí mělničtí spoluobčané, vážení hosté města, snad nejlépe bych odložil formálnost, kdybych vás oslovil „věrní a nadšení milovníci českých vín!" Každý představitel v mém postavení dokáže vyjmenovat a zdůraznit pamětihodnosti a jedinečnosti svého města. Na Mělníce jde jistě především o výjimečnou polohu na soutoku dvou největších českých řek a historické centrum s chrámem, zámkem a nedávno revitalizovaným náměstím. A rozhodně k Mělníku neodmyslitelně patří vinice, málokde v Evropě sahající do rovnoběžek relativně severních, jako je tomu u nás. Nemají to proto lehké v boji s rozmary počasí, tihle fanfaróni a furianti z polabské kotliny, kterým je věnována tato svého druhu ojedinělá publikace. Mělničtí vinaři, ať již na profesionální výši v rámci svého cechu anebo z čirého amatérského entuziasmu, se přesto nevzdávají a odevzdávají vína kvalitní, někdy i mimořádná, hlavně však zvláštní, odlišná. Zavazuje je k tomu i tradice: pohybují se v místech, kde kněžna Ludmila učila svého vnuka Václava – oba později blahořečené – vinařskému řemeslu. Na staré legendy navazují i nezpochybnitelná fakta, jakým je obroda českého vinařství po zásahu Otce vlasti, krále a císaře Karla IV. Tento nejlepšími českými mistry slova zveršovaný „státnický čin" je rok co rok připomínán divadelním průvodem a scénou na mělnickém vinobraní, slavnosti, která vždy z kraje druhé poloviny září přiláká do města nejvíce návštěvníků, ať už se těší na kontury starobylých domů, nebo na burčák.
Na úspěch mělnického vinobraní v roce 2011 si připíjejí (zleva) předseda Cechu českých vinařů Jiří Čábelka, starosta města Mělníka MVDr. Ctirad Mikeš a páže Karla IV. A protože v loňském roce 2011 jsme vzpomenuli 100. výročí od uspořádání prvního „moderního" vinobraní na Mělníce, připomínáme si touto knížkou významné i nevšedně všední kapitoly z oněch dní, kdy se naše město stává středobodem zábavy.
Nejde však jen o ohlédnutí, jakkoli poutavé. Kdy jindy než v souvislosti s vinobraním můžeme vyzvednout a představit mělnické a české tvůrce vín, připomenout jejich úspěchy a žel i ztráty! Když už se s nimi osobně poznáme, nabízí se otázka, kam za jejich víny zajet a zajít, aby to nebylo jen jednou v roce. V jižních částech Evropy se uchytila vinná turistika a také na Moravě ji už pár let rozvíjejí a těží z prvních inspirativních výsledků. A právě na Moravu, do ústředí Vinařského fondu České republiky, míří naše poděkování za podporu, jaké se z jeho strany dostalo našemu záměru s vinařským bedekrem. Autorství se ujal zkušený publicista, který dlouhodobě přispívá do časopisů s tématikou cestovního ruchu a gastronomie. Jako mělnický rodák přislíbil, že i krajané se z následujících stránek dovědí leccos jim neznámého a objevného. Hlavně však apeluje na přespolní, aby město i s jeho vinařským okolím opět ožilo. A jakkoli se knížka, v níž lze listovat, přeskakovat stránky a vyhledávat nám blízká témata, opírá o proslulá mělnická vinobraní, měla by pozvat a přilákat do města návštěvníky mnohem častěji než jen v jednom zářijovém víkendu. A v tom je vedení města Mělníka s autorem zajedno. Proto dovolte, abych si s vámi nad stránkami tohoto bedekru připil mělnickým vínem, které je svěží a voňavé. Na zdraví! MVDr. Ctirad Mikeš
Přípitek předsedy Cechu českých vinařů
Vážení přátelé dobrého vína, při tradiční oslavě vína a révy vinné v Čechách se musíme vrátit hluboko do historie a čerpat z pověstí, legend, ale i historických faktů. Již v Kosmově kronice se uvádí, že Přemysl a Libuše se po slavnostním setkání občerstvili darem Bacchovým. Rozvoj vinařství nastává s příchodem křesťanství, kdy vína bylo třeba pro liturgické účely. Proto také kněžna (svatá) Ludmila nechala založit blízko svého rodiště Pšova v místech dnešního Mělníka jednu z prvních známých vinic. Dle legendy se na ní zaučoval její vnuk (svatý) Václav, později označovaný jako nejvyšší perkmistr hor viničných. Právě proto se stal patronem českých vinařů.
Další výrazný rozvoj nastává za Karla IV., který daroval mělnickým měšťanům sazenice burgundské révy. Sláva zdejšího vína přetrvává i po další staletí. Poklonu mu skládají umělci a další známé osobnosti. Pro ochranu svého vína ustanovili místní vinaři Mělnickou vinařskou oblast, kam spadaly rovněž obce v okolí města. Pouze toto víno mohlo nést označení „Mělnické". Výnosem zemského výboru Království českého zde byla zřízena Vinařsko-ovocnická škola s českým vyučovacím jazykem. I z tohoto krátkého ohlédnutí je zřejmé, že Mělník byl a je největším vinařským centrem v Čechách. Publikaci přeji, aby přispěla k rozšíření povědomí o dobrých českých vínech, zvláště pak mělnických. Na závěr mi nezbývá než popřát vám všem, abyste byli při konzumaci vín spokojeni a šťastni a měli na ně jen ty nejlepší vzpomínky. A protože je též lékem, připijme si mělnickým vínem „na zdraví!" Jiří Čábelka
Tradice z nouze zrozená?
V noci na 1. října 1911 sprchlo a k ránu klesl sloupec barometru na 737 milimetrů. Nakonec se počasí umoudřilo a přestože nebylo zcela využito plánované posílení vlakové a lodní přepravy z Prahy, centrum se zaplnilo přinejmenším jako v roce 1878, kdy si mělnická veřejnost připomněla 500. výročí úmrtí Otce vlasti. Tehdy město dostalo darem od rytíře Jana Norberta z Neuberku sochu císaře Karla IV., která dnes shlíží k labské hladině z prostranství vedle zámku. Také na slavnostech o 33 let později se dostalo spasiteli mělnických vinic slov nejvyššího uznání a úcty.
Shromaždištěm k vinobraní v roce 1911 bylo prostranství se sochou Karla IV., která byla po zániku parčíku přemístěna. „Burgundská réva, kterou Karel IV. v stráně naše vštěpil, po staletí zachovala svou slávu," zahříval atmosféru dva dny před prvním opravdovým mělnickým vinobraním týdeník Obzor a žádal občany, aby vyzdobili své domy a příbytky révou a prapory. Na „dítkách" chtěl, aby se zúčastnila průvodu s košíčky naplněnými vinařskými hůlkami a ozdobenými vpletenou révou a fábory v národních barvách. „Velké plakáty oznamují po Mělníce a okolí již delší dobu, v Praze pak tento týden, že chystá se na Mělníce něco v Čechách ojedinělého, zvláštního, co si jiná města naše dovoliti nemohou, slavnost vinobraní. V neděli dne 1. října odpoledne uskutečněno bude dílo, na jehož provedení pomýšlelo se již několik let, které ani pro příště neupadne v zapomenutí. Letošní slavnost ukáže nám, že vinobraní bude lze pořádat každoročně jako specielní slavnost mělnickou."
Značka F. v rubrice Beseda se dále s pýchou rozepsala, čím se město pochlubí přespolním návštěvníkům: „Holé a pusté stráně pod kostelem a zámkem mělnickým proměněny ve vzorné vinice, kolem zámku a na Polabí upravena rozkošná promenáda. Zmizela páchnoucí Hořínská stoka, nahražena jsouc laterárním kanálem s vkusným hořínským zdymadlem, břehy obou řek upraveny – to vše možno spatřiti z nové zámecké verandy bez jakékoliv námahy při rudém a ohnivém zámeckém." Autor se neopomněl dotknout ani problémů, které přisuzujeme spíše dnešní době, jako je kriminalita a neochota zaměstnanců ve službách: „Výtržností žádných netřeba se báti – za to ručí nám osvědčený takt, ráznost a pravomoc starosty. A nebudou obsluhovati nás zachmuřené tváře sklepníků ve fracích, ale čilý dámský dorost sokolský postará se o patřičné ukojení tělesných potřeb našich." Tady je třeba ujasnit, že iniciátory prvního „moderního vinobraní" (tj. s průvodem, výzdobou, stánky, hudbou) na Mělníce nebyly radnice ani vinařský spolek – jakkoli se proslechlo, že skutečným důvodem k uspořádání oslavy vína byla stagnace v jeho prodeji –, nýbrž Klub velocipedistů a mělnický Sokol. Mělnická rada pouze převzala nad akcí patronát a Zemská jednota vinařů pro království české využila jejího konání k uspořádání svého sněmu. Ostatně ani redaktor týdeníku České strany pokrokové neskrýval, že „pochybovačům, kteří se domnívají, že mělnické víno pěstuje se pouze pro zábavu v několika rodinných zahrádkách a co pak přijde do obchodu, je buď zfalšované, nebo původu cizího, dostane se nezvratného důkazu, neboť i při pouhé ledabylé obhlídce po okolí nemohou přehlédnouti obrovský komplex pozemků kultuře vinné věnovaný". Za těchto okolností se dospělo ke „dni D", kdy od radnice vyšel průvod, který směřoval k pomníku Karla IV. V jeho čele šel herold, za ním sokolská hudba a krojovaná mládež, jak popsal Obzor ve svém čísle 40 z 6. října 1911. Na chvostu se seřadilo pět alegorických vozů. Dva od Jana V. Šimonka, tvůrce „prvního mělnického cognacu", vezly exotickou dámu, která si připíjela s černým průvodčím, a krále Václava IV., na třetím makali pro víno neodmyslitelní bednáři. Dvakrát se projevila fantazie pánů z mělnického zámku: ve stínu obřího hroznu popíjela rozjařená společnost sekt a na úplný závěr dostal císař Karel IV. mytickou společnici v římské bohyni úrody Ceres. Vedle vezoucích se herců a kráčejících pracantů z šestnácti zámeckých vinic nechyběly ani místní veličiny. Zájem budili ze jména předseda vinařského spolku pro Království České Bedřich kníže Lobkowicz, princ Ferdinand z Lobkowicz a mělnický starosta JUDr. František Valina. Ten si vzal u
pomníku hlavní slovo a svým projevem notně napřímil páteř domácím patriotům. „Vinice naše rodí víno, jemuž není rovného v celém mocnářství," troufl si na úvod své oslavné řeči. „Víno, které s úspěchem konkuruje i nejcennějším vínům ciziny." Purkmistr dále zahrál na historickou strunu. „A jak staré je naše vinařství mělnické! Již před tisíci lety se na Mělníku víno pěstovalo. Bylať k nám vinná réva za dob svaté Ludmily přinesena ze sesterské Moravy zároveň s křesťanstvím. Sám svatý Václav víno na Mělníku sbíral, lisoval a ku bohoslužbě věnoval. Než vlastním zakladatelem mělnického království jest Karel IV., Otec vlasti. Týž maje bohaté zkušenosti, hlavně pobytem svým ve Francii získané, poznal před pětisty lety při návštěvě Mělníka, jak neobyčejně příznivou jest poloha i podnebí našeho města a okolí pro pěstění révy, a kázal přivézti révu burgundskou. Tento čin byl požehnáním pro Mělník." Doktor Valina, zároveň čestný předseda slavnostního výboru (tím skutečným byl starosta Sokola JUDr. Vendelín Tadra), se projevil i jako vnímavý degustátor: „Známý vinařský odborník v Ottově naučném slovníku dovozuje, že bílá česká vína co do jemnosti bouquetu, kořennosti a souladnosti rovnají se úplně nejlepším vínům rýnským a červená vína mělnická nejjemnějším vínům francouzským, burgundským. Co do bohatosti česká vína řadí se k nejlepším a konkurenci vín vypěstiti nelze, tak jako nevypěstí se na jihu chmel jakosti žateckého."
Chloubou prvního ročníku vinobraní bylo v roce 1905 zprovozněné zdymadlo v Hoříně, na které byl luxusní výhled z terasy mělnického zámku. Od sochy Karla IV., tehdy ještě umístěné v dávno již zastavěném parčíku v dnešní ulici Jaroslava Seiferta (dlouho na tom místě měla sídlo Mototechna), vedle trasa průvodu k Tyršovu domu, kde hudba hrála, hbité nohy se protáčely v tanci a hodokvas se notně zapíjel vínem. A když pořadatelé spočítali příjmy a výdaje, zůstalo jim na účtu 2 140 korun a mohli přislíbit, že tahle paráda bude mít pokračování. Netušili ovšem, že do války se řítící svět jim to umožní až po jedenácti letech.
Cesty za vínem: automobilem Se svolením pohanské bohyně
Dnes ještě nemusíme losovat, kdo se obětuje a bude pít vodu z plastové lahve, aby mohl kroutit volantem a vzít malou společnost na půldenní vyjížďku. Čeká nás okruh, na kterém nejsou svůdné vinotéky ani kiosky ve vinicích (na ty ostatně narazíme zatím pouze na Moravě). A přece musí naše první míle a první kroky při objevování českého vína vést právě sem, do východní části mělnického okresu. Čeká nás tu fenomén, jakému se říká genius loci. Cestou z Mělníka odbočíme v Klích na Starou Boleslav. Z hlavní silnice sjedeme u odbočky na Dřísy, kde mineme hospůdku Kóta 172, neboť máme vyšší cíl. Je to přírodní hřbet Cecemín, dosahující „nebetyčné" výšky 238 metrů nad mořem. I tak nabízí malebný výhled na polabskou placku. Projedeme obcí a zanecháme vůz na malém přírodním parkovišti. Od posledního domu v Dřísech pokračujeme pěšky po modré turistické značce, která nás zavede k pečlivě udržované kapličce sv. Ludmily. Opodál stála i socha sv. Václava, lisujícího hrozny, tu však vandalové poškodili a po opravě je umístěna v Regionálním muzeu na Mělníce. Po stoupání, které ani nepocítíme, se ocitneme v jiném světě. Pravda, pokud přeskočíme pohledem neratovickou Spolanu. Jsme na Cecemíně a dýchá na nás historie.
Nový vinohradník na Cecemíně Michal Rošt teprve před sklizní rozpozná z moudrých fotoalb odrůdy, jakým
se po celý rok věnoval. Den před „spuštěním" prvního mělnického vinobraní ji připomenul list Mladé Podřipsko. Ve svém 39. čísle z 30. září 1911 vzpomněl Spytihněva, prvního ze dvou synů sv. Ludmily. Na počest jeho narození v roce 875 (?) poslal moravský kníže choti českého knížete Bořivoje Ludmile jako dar sud vína, nápoje v Čechách dosud neznámého. Dcera pšovského (mělnického) knížete, tehdy ještě pohanka, ho ochutnala a obětovala bohyni Krasině. Zřejmě k němu přilnula, neboť nakázala dovézt z Moravy výhonky vinné révy a osobně je vysadila na cecemínské stráni. Svého vnuka pak zaškolila do vinařství tak dokonale, že zbožný Václav, po zásluze rovněž prohlášený za svatého, se svým sluhou Podivenem tajně (!) připravoval víno pro náboženské účely. Ještě nedávno nás u oploceného pozemku vítal zašlý nápis „Vinice sv. Václava" na zarezlé brance, dnes je tu jen hluboký výmol po vy krádačích šrotu. Naštěstí areál žije, i když se jmenuje „civilně" Obecní vinice na Cecemíně. O pruhy opukové půdy se zde dělí deset vlastníků či nájemníků. Ještě nedávno k nim patřil i Mělničák Miroslav Říha. Měl zde vysazeny čtyři odrůdy, dvě červené a dvě bílé, a legendární území chválil: „Lokalita je chráněna hřbetem od severozápadu a protože ji obklopuje vysoké křoví, nefoukají zde ledové větry." Dnes tu zastihnete například Michala Rošta z Dřís, který se teprve seznamuje se svým políčkem a ani neví, jaká odrůda mu na něm v průběhu roku vyraší. Cecemín nejvíc ožívá od dubna do října o nedělích, kdy farář ze Staré Boleslavi slouží od 15 hodin mši jen pár kroků od vinice ve filiální kapli Stětí sv. Jana Křtitele. Ta byla založena v roce 1773 podle náčrtu barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera a opravena v letech 1995 a 2002. Podle Říhy sídlí pod střechou kaple už léta poštolky, které odrazují špačky, ale to už podle novousedlíků neplatí. Dravé ptáky zaplašili ještě dravější adrenalinoví motokrosaři, kteří si oblíbili zdejší úvozové cesty…
Na opravu Kaple Stětí sv. Jana Křtitele na Cecemíně údajně přispěli finančními prostředky také Ukrajinci, kteří žijí v České republice.
Pokud si chceme 20 kilometrů zpátky do Mělníka zpestřit jinou trasou, pokračujeme z Dřís na Konětopy, které potěší úhlednou, upravenou návsí a zalesněným okolím. V Čečelicích, jejichž historie je doložena do roku 1252, se můžeme rozhodnout pro pokračování směrem na Byšice a Liblice, nebo odbočit doleva na o tři roky „mladší" Všetaty. A ve Všetatské bráně mezi Cecemínem a sousedním Turbovickým vrchem si představme, jak tudy v minulosti protékalo Labe…
Český vinař: Jiří Lobkowicz Kde se víno s hudbou snoubí
Mělnický zámek stojí na místě hradu, který sloužil jako útočiště (údajně) 23 českých královen a kněžen. Po té nejslavnější je pojmenována Vinice sv. Ludmily pod zámeckou vyhlídkou, přímo nad soutokem dvou řek, Labe a Vltavy, a plavebního kanálu, který v Hoříně, kde je Vltava nesplavná, odvádí lodě směrem na Prahu. Nejen o tuto vinici, jakož i zámky Mělník a Hořín, se od roku 1992 stará Jiří Lobkowicz, příslušník slavného českého knížecího rodu a majitel Lobkowiczkého vinařství Zámek Mělník. Rodák ze Švýcarska, kam jeho významnou rodinu zahnal v roce 1948 neblahý vývoj československého státu, byl od malička obeznámen s fotografiemi a dokumenty mělnického panství, a tak po sametové revoluci neváhal a jako jeden z prvních představitelů mezi obyčejnými lidmi nadále respektované české šlechty se natrvalo vrátil „ke kořenům". O knížecím rodu Lobkowiczů se traduje, že každý jeho příslušník rozšířil výměru vinic. Dnešní domácí pán v tom zřejmě bude zásahem „rodinných okolností" výjimkou. Ty ho však přiměly k nepopiratelně záslužnému činu: doslova přes noc proměnil zámecká sklepení, dosud využívaná jen pro muzeální výstavky a degustace, ve fungující vinařský podnik.
Každoročně doprovází Jiří Lobkowicz Zdenku Belas na pódium při slavnostním otevření Mezinárodního
hudebního festivalu, který on zaštítil svým jménem a ona svými organizačními schopnostmi. Foto Petr Berounský Také za Jiřího ovlivnila chod zámku ženská ruka. Zprvu to byla jeho švýcarská manželka Bettina, která otevřela poněkud nedostupný zámek veřejnosti, sblížila ho s městem, oživila jeho sbírky a v neposlední řadě povznesla jeho víno. Jak ale praví rčení, nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Totiž – paní. V druhé polovině první dekády nového tisíciletí vystřídal báječně zvládnutou, zvonivou češtinu paní Bettiny koloraturní soprán původem ústecké operní zpěvačky Zdenky Belas. Rozvod ve Švýcarsku oddaného páru ovšem neproběhl jednoduše a na mou otázku, do čích rukou přešly rodové vinice (Sv. Ludmila přímo pod vyhlášenou a vyhledávanou vyhlídkou na soutok zůstala zámku), Jiří Lobkowicz suše odpověděl: „Třetinu mám já, třetinu Bettina a o třetinu se dohadujeme." S novou dámou se zámek neuzavřel, jen by se dalo říct, že vystavuje na odiv jiné priority. Doslova se rozezvučel hudbou. Od roku 2008 se na jeho akusticky bezvadném nádvoří koná Mezinárodní hudební festival Jiřího Lobkowicze, cyklus pěti či šesti koncertů, a zatím všechny ročníky měly zajímavý program, nadprůměrnou úroveň a díky termínu zkraje září i relativní přízeň počasí. Pořadatelkou a organizátorkou festivalu je Zdenka Belas a Jiří Lobkowicz jí galantně stojí po boku a vypomáhá, kde se dá. Každým rokem očekáváme, s jakým bonmotem otevře nový ročník festivalu. V sobotu 3. září 2011 na úvod 4. ročníku doslova zaperlil s poukázáním na požehnaný stav své partnerky: „Už nejsme dva, jsme tři, a o to je to krásnější." A pak předal Zdence Belas ředitelskou taktovku nad festivalem slovy: „Bez ní nic nefunguje, můj život také ne."
S knížecí dvorností ji pak na závěrečné party v Koncertním sále vyzve na taneční parket. Foto Petr Berounský S párem, který budí pozornost veřejnosti i médií, jsem si o příbuznosti hudby a vína povídal v zámecké cukrárně, která podobně jako v roce 2010 otevřená enotéka ještě více zpřístupnila zámek turistům i někdy zatím ještě váhajícím Mělničanům. Jiří Lobkowicz s úsměvem reagoval na můj dotaz, zda je vyznavačem opusu 333 Johanna Strausse: „Ano, mám rád jeho hudbu, ale název toho valčíku bych ve svém případě poopravil na Víno, ŽENA a zpěv." Už s vážnější tváří potvrzuje: „Já myslím, že hudba byla vždy spojena s rodinou Lobkowiczů, vždycky jsme se ji snažili přinést na naše zámky." Také
Zdenku Belas poznal především jako umělkyni při jejím vystoupení v kostele, který je součástí areálu pražské Nemocnice pod Petřínem. I když zámecký pán každým rokem uspořádal několik akcí v Koncertním sále, teprve festival jim vtiskl řád spojení vrcholného umění s degustacemi o přestávkách, kdy se návštěvníkům rozevřely historické vinné sklepy.
Na Vinném koštu si Jiří Lobkowicz a Zdenka Belas neodpustí příležitost ochutnat, jak si vede vinařská konkurence. O to větší překvapení nás čekalo v roce 2009 pouhých pár týdnů po doznění posledního tónu z Verdiho La traviaty. V „nejmladším" sklepě, v onom roce stoletém Svatém Josefovi, panoval čilý ruch a sklepmistr David Chocholatý už z narychlo instalovaných a novotou se lesknoucích tanků nabídl mladicky nezbednou Ludmilu („Müllerovou z Thurgau"). Mezitím se už repertoár rozšířil na Rulandské bílé, šedé a modré, Svatovavřinecké, Hibernal, Modrý Portugal a Muškát moravský. „Vrátili jsme na zámek výrobu vína, kterou komunisté v roce 1981 zastavili," neskrýval uspokojení Jiří Lobkowicz a v dalším sklepě mimo dosavadní prohlídkový okruh obnovil produkci kdysi vyhlášeného sektu Château Mělník. Je příznačné pro městské podzemí, že jeho lidé pronikli i do míst, kde byli taktně upozorněni sousedy: „Ale to už nejsou sklepy pana Lobkowicze!" A protože si povídáme v čase předvánočním, ptám se, jak proběhnou svátky na zámku, který si už nedovedeme představit bez bohaté výzdoby. Na vánočním stole prý nebude vedle tradičního kapra chybět ani víno, zdaleka ne jenom domácí. „To by bylo jako pouštět si jen jedno cédéčko," srovnává Zdenka Belas se svým oborem, ale nejvíc se těší na posezení příbuzenstva u jejího klavíru. „My si na Vánoce zpíváme," říká za všechny a Jiří Lobkowicz připomíná, že ačkoliv jeho matka z rodu Esterházy neumí česky, koledy se naučila v naší mateřštině. A aby nebylo pochyb, Jiří ještě zabrumlá do perlivého sopránu své nastávající: „Já taky zpívám!"
