Vychází s podporou vydavatelství Economia
Copyright © Luboš Kreč, 2016 Preface © Jindřich Šídlo, 2016 Illustrations © Erika Čičmanová, 2016 ISBN 978-80-7432-740-7
5
PŘEDMLUVA NEMUSET NIKOMU NIC DOKAZOVAT Jen máloco dokázalo v první polovině 90. let Václava Klause vyvést z míry. Suverén české politiky, předseda vlády a tehdy zdaleka nejpopulárnější politické strany ODS vypadal jako neporazitelný soupeř a svou pozici si – jak si asi dovede i čtenář, který to nepamatuje, představit – řádně užíval. A když přece jen zvedl obočí a podtrhával nesouhlasnou vlnovkou, bylo to spíš kvůli tomu, aby se o tom mluvilo a psalo: a tak to od něj občas schytal Josef Lux, občas Jan Kalvoda, někdy zbytek světa a sem tam si vzpomněl i na Miloše Zemana, v té době lídra málo významné České strany sociálně demokratické. Ale tenkrát, 13. července 1994, se premiéra Klause něco opravdu dotklo. Poprvé, a nikoliv naposledy, to dokázal Ústavní soud. Na jeho složení měl sice o rok dřív Klaus významný vliv, ale díky neopakovatelné sestavě otců českého ústavního práva se soud rychle emancipoval. A v létě 1994 vynesl jeden ze svých slavných nálezů, jejichž symbolický význam možná přesahoval ten praktický. Ústavní soud tenkrát zrušil podmínku trvalého pobytu v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, známějším spíš jako
6
7
„restituční zákon“. A umožnil tak žádat o majetek i krajanům, kteří sice měli české občanství, ale nepřestěhovali se po listopadu 1989 zpátky domů – nebo si v Česku prostě nezřídili adresu. Třeba i proto, že stále neměli svůj majetek, kdysi ukradený komunistickým státem. Podepsán osobně první předseda Ústavního soudu Zdeněk Kessler, bývalý poslanec Federálního shromáždění za ODS. Dnes to zní banálně, uznávám, ovšem tenkrát to vypadalo jinak. Však také premiér Klaus s ministrem spravedlnosti Jiřím Novákem sdělili překvapené veřejnosti, že právě byly zásadně narušeny její právní jistoty a že Ústavní soud překročil své kompetence, když dal krajanům šanci žádat o jejich majetky i po uplynutí lhůty, kterou na to zákon původně určil. Znejistěná veřejnost vzala informaci s nejvyšší mírou vážnosti na vědomí – pokud si jí tedy uprostřed horkého léta povšimla. A i když se později ukázalo, že to s těmi ohroženými jistotami nebude zase tak horké, protože krajané se nesletěli a nezahltili české soudy stovkami a stovkami žalob, cosi divného už ve vzduchu zůstalo. Nebo to tam možná bylo vždycky, jen jsme si toho tak úplně nevšimli. Zvláštní, protože my, co si ještě pamatujeme mrazivý listopad a prosinec roku 1989 a stále ještě euforické jaro roku následujícího, bychom se asi shodli, že právě návraty krajanů, těch slavných, ale i někdejších sousedů, patřily mezi ty nejviditelnější důkazy navrátivší se svobody. Krajané se stávali hvězdami pódií, na která by za normálních okolností nemohli pomýšlet. A nejspíš ani nechtěli. Jako byl ten úplně první. Jaroslav Hutka se z Nizozemska do Prahy dostal už týden po 17. listopadu. V sobotu 25. listopadu zpíval svou Náměšť pro 750 tisíc demonstrantů na Letné. Bylo jasné,
že tohle už nejde prohrát. Zvlášť, když se o týden později v Praze objevil Karel Kryl, symbol odporu roku 1968. (Kryl tehdy přijel z Mnichova, kde žil a pracoval ve Svobodné Evropě, na pohřeb své matky.) A když pak Kryl zazpíval na Václavském náměstí na závěr demonstrace státní hymnu s Karlem Gottem, symbolem oficiální kultury a zapomnění, bylo definitivně zpečetěné, že revoluce (říkejme tomu tak ještě pár let) definitivně zvítězila. (Hlavně proto, že by do toho věčný zlatý slavík Gott jinak nešel.) A tak to pokračovalo ještě několik dalších měsíců. Těsně před volbou Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky (pardon, ale tohle mě vždycky spolehlivě pobaví) na konci prosince 1989 se ve své staré vlasti objevil Tomáš Baťa, trochu pohádkový starý pán, přivážející z Kanady vzpomínky na úspěch, fortel a ambice první republiky. Firma, kterou jsme do té doby znali jen z reklam třeba při mistrovství světa ve fotbale 1986, přežila nejen v legendách předávaných z generace na generaci, ale i v hovorové češtině – třeba na Turnovsku, odkud pochází autor tohoto textu, se i za hluboké normalizace říkalo obchodům obuví jedině „baťovny“. Anebo Ivan Lendl! Zlatý chlapec českého tenisu, muž, který bez jediné známky emocí vyhrával všechny turnaje, na které se přihlásil (kromě Wimbledonu, samozřejmě). Jeho vztah se starou vlastí byl poněkud komplikovaný od půlky 80. let, kdy hrál exhibici v Jižní Africe (upřímně, to nebyl úplně šťastný nápad) a vzápětí se skoro nenápadně vytratil z československého daviscupového týmu a postupně i ze sportovních rubrik. Mimochodem, to byl obzvlášť obtížný a rafinovaný způsob mazání kolektivní paměti. A taky dost neúspěšný, což jsme i my, tehdejší raní teenageři, pochopili při celonárodním šílenství, které Československo zachvátilo v létě 1986 při finálovém turnaji Fed Cupu na Štvanici. V americkém
8
9
týmu dorazila i Martina Navrátilová, tehdejší světová hráčka číslo jedna. A když ve finálovém zápase vyprovodila naši nejlepší tenistku Hanu Mandlíkovou, uspořádala jí vyprodaná Štvanice dlouhotrvající aplaus ve stoje. (Mandlíková vyměnila socialistickou tělovýchovu za australskou o pár měsíců později.) A abychom vzpomínky na některé velké návraty zakončili symbolicky, přeskočme rovnou do 9. června 1990, kdy v den prvních svobodných voleb po 44 letech dirigoval šestasedmdesátiletý Rafael Kubelík na Staroměstském náměstí v Praze Mou vlast. A tím tak nějak skončila jedna euforická éra. Dojali jsme se, při vítali – ale zase není úplně nutné, aby nám tady do toho někdo příliš mluvil.
Možná se to poprvé projevilo už v onom zdánlivě idylickém období velkých návratů, úplně konkrétně na legendárním setkání ekonomů na zámku v Kolodějích. Zadání bylo jasné, stručné – a velmi obtížně splnitelné. Znělo zhruba takto: Jak udělat z rybí polévky znovu akvárium. Neboli jak proměnit stoprocentně zestátněnou, zaostávající ekonomiku země, která se desítky let propadala ve všech myslitelných žebříčcích, ve starý dobrý kapitalismus. Nebo aspoň něco trochu podobného. A právě v Kolodějích se o prvním únorovém víkendu roku 1990 ukázalo, jak se mohou lišit představy lidí, kteří vlastně sdíleli velmi podobné cíle. Vidět to bylo třeba i na tom, odkud do Koloděj dorazili. (Mimochodem, v Kolodějích tehdy chyběla strmě stoupající superhvězda české politiky následujících měsíců a let. Václav Klaus dal vcelku pochopitelně přednost prestižnímu pozvání na Světové ekonomické fórum do Davosu. A nedostavil se ani Miloš Zeman. Toho ovšem nikdo nepozval.)
S nápadem na historický ekonomický summit přišel také „náš člověk z USA“. Ekonom Jan Vaňous odešel do USA v roce 1970 a založil si tam úspěšnou firmu PlanEcon, která sbírala statistická data o centrálně plánovaných ekonomikách. Ze Spojených států dorazili například i Jan Švejnar nebo tehdejší expert Světové banky Gabriel Eichler. „Měli jsme rozdílné názory v otázce legislativy. Já tvrdil, že by se měla legislativa udělat taková, aby zvládla přesun majetku do soukromých rukou,“ vzpomínal téměř po čtvrtstoletí Eichler v listopadu 2014 v rozhovoru s autorem tohoto textu a Martinem Jašminským pro Hospodářské noviny. „Nizozemci i jiní nám tehdy nabízeli, že přeloží celý svůj právní systém do češtiny a pošlou experty, kteří nám ho pomůžou zavést. To se odmítlo s tím, že si to uděláme sami. Mně se to nezdálo, Nizozemci s tím měli 400 let zkušeností, navíc to celé nabízeli zadarmo, bylo to souvislé a komplexní. A ne že se udělá tady zákon a tamhle zákon, aby se to pak neustále měnilo a předělávalo. A přesně to se u nás stalo.“ Jan Švejnar, pozdější Klausův soupeř z prezidentské volby roku 2008, zase navrhoval urychleně liberalizovat všechny ceny – což ovšem záhy narazilo na Klausův rychle vyvinutý politický cit: „Klaus kouká na ty šílené statisíce položek a povídá: My tam musíme vyhledat ty sunary! Přece kvůli jednomu blbýmu sunaru neztratíme politické tempo. My samozřejmě chceme liberalizovat ceny, to ví každý, ti Švejnarové nás tady nebudou školit. Náš problém je opačný – co neliberalizovat, nebo v jakých fázích,“ popisoval Klausovy myšlenkové pochody i se zjevně dobře odposlouchanou typickou dikcí jeho muž pro tento druh práce a náměstek na ministerstvu financí Dušan Tříska. V Kolodějích tehdy mimochodem vznikl první koncept kuponové privatizace, dodnes tolik diskutovaného receptu na
10
11
ÚVOD UPRCHLÍCI A ZACHRÁNCI S Tomášem Baťou se Georgina Steinská potkala v roce 1988 v Kanadě. On byl úspěšným podnikatelem a pokračovatelem obuvnického impéria, ona náměstkyní na ministerstvu sociálních věcí v Ottawě, kde byl shodou okolností jejím šéfem další Čechoslovák Otto Jelinek. Všichni byli úspěšní, respektovaní, bohatí; pravý opak obrazu, který o životě emigrantů šířila komunistická propaganda. A když pak Baťa přistál 14. prosince 1989 v poledne na pražském letišti, bylo to, jako by se vrátil spasitel. Vítaly ho televizní kamery, politici a tisíce lidí s transparenty typu „Lepší boty od Bati než košile od Biľaka“. Byl to triumfální moment, ani po čtyřech desetiletích Češi nezapomněli na odkaz svého nejslavnějšího podnikatele. Jenže už za pár měsíců bylo jasné, že euforie nestačí, že bude zapotřebí také mimořádná dřina, aby se dalo vše do pořádku. Na Baťu sice Češi nezapomněli, ovšem tomu, jak funguje moderní demokratická společnost a co to je umění obchodu, se museli znovu naučit. Těmi, kdo jim pomáhali, byli právě vracející se emigranti
18
19
jako Baťa nebo Georgina Steinská, kterou bělovlasý magnát najal, aby s vládou dojednala převzetí zlínského závodu. „Vyjednávali jsme o tom od května 1990. Byla to velmi tvrdá jednání, v jednu chvíli to vypadalo, že se ani nedohodneme,“ vzpomíná Steinská, která se tehdy jmenovala Wymanová. Tomu, že se nakonec podařilo najít kompromis, podle ní pomohla symbolika: „Všichni cítili, že Baťa má takový zvuk a takové jméno, že si ho lidé pořád pamatují, že je nutné, aby se vrátil.“ Ačkoli sama předtím nikdy v byznysu nepracovala, syn zakladatele baťovské dynastie jí svěřil klíčovou roli, protože mu imponovalo její odhodlání. Navíc měla z Kanady zkušenosti s byrokracií, uměla česky a podobně jako on pocházela z významné prvorepublikové průmyslnické rodiny. Její dědeček Rudolf Steinský-Sehnoutka byl do roku 1945 majitelem velké textilní továrny, po druhé světové válce ji ovšem vláda podobně jako Baťovu fabriku znárodnila na základě Benešových dekretů. S únorovým komunistickým pučem přišli Steinští také o většinu nemovitostí, a tak se v roce 1949 rozhodli pro útěk do zahraničí. „Když jsme odcházeli, byly mně tři roky. Takže si toho z Československa moc nepamatuju. Ale tatínek i v Kanadě trval na tom, aby se doma mluvilo česky, proto jsem si řeč udržela,“ vypráví Georgina, která po listopadové revoluci dohlížela v Česku nejen na expanzi Baťovy společnosti, ale také vyřizovala restituci vlastního rozsáhlého rodinného majetku. Georgina Steinská je rázná žena, kterou vždy bavilo řídit lidi, je rozenou manažerkou. V cizině se navíc naučila tvrdě na sobě pracovat, aby byla vždy lepší než rodilí Kanaďané. Což je zkušenost vlastní řadě emigrantů. „Tady na mě koukali jako na exotické zvířátko. Nejen kvůli tomu, že jsem přišla z ciziny, ale i proto, že jsem žena. To tu tehdy moc obvyklé nebylo, aby šéfovala žena,“
vybavuje si dáma, která se dodnes do Česka pravidelně vrací, mimo jiné aby přednášela na brněnské Masarykově univerzitě. „Byla tam samozřejmě cítit určitá opatrnost, možná nedůvěra. Výhoda ale byla, že jsem uměla česky.“ Nedůvěra k cizincům nepanovala pouze mezi řadovými zaměstnanci státních podniků, ale i mezi lidmi, kteří vymýšleli, jak nastartovat ekonomiku. Jedním z těchto architektů československé transformace byl vedle Václava Klause i Vladimír Dlouhý, porevoluční ministr průmyslu. I po čtvrt století přiznává, že lidé jako Baťa či Steinská, tedy vracející se emigranti, ovlivnili celý proces vlastně tak nějak mimoděk: „Že bychom dělali nějakou soustředěnou kampaň, aby sem přicházeli exiloví podnikatelé, to ne. Řada jich ale byla mezi poradci a akademiky, kteří nám pomáhali.“ Na mysli má hlavně skupinu zahraničních expertů, kteří se účastnili slavného setkání na zámečku v Kolodějích počátkem února 1990, kde se rodily parametry přechodu z centrálně řízené ekonomiky na tržní. Z Ameriky tehdy dorazili Jan Švejnar, Jan Vaňous, Josef Brada, Gabriel Eichler či Ondřej Jonáš. V Kolodějích i později na vládě se čile diskutovalo o tom, komu, kdy a jak privatizovat podniky. Zatímco lidé kolem federálního ministra financí Klause prosazovali cestu kuponové privatizace, premiér české vlády Petr Pithart s ministrem obchodu Janem Vrbou tlačili odprodej strategickým partnerům, jak se jim to v roce 1991 podařilo se Škodou Auto a Volkswagenem. V prosinci téhož roku podepsali smlouvu i s Tomášem Baťou, který získal většinový podíl v síti tří desítek prodejen s obuví a v továrně v Dolním Němčí na Zlínsku.
20
21
máme málo dat Odhady, kolik přesně odešlo z Československa mezi roky 1948 až 1989 lidí, se různí. Záleží například, zda se počítají dohromady emigranti s těmi, kteří se vystěhovali legálně. „Kdybychom tyto dvě kategorie spojili, dostaneme se k číslu kolem 420 tisíc lidí,“ vysvětluje Tomáš Vilímek z Ústavu soudobých dějin Akademie věd. První silná vlna nastala po únoru 1948, do poloviny 60. let prchlo na Západ na 70 tisíc lidí, naprostá většina z nich připadala na první léta po nástupu komunistů k moci, neboť jak se postupně uzavíraly a opevňovaly hranice, bylo čím dál těžší utéct. Další masivní exilové proudy následovaly po srpnové okupaci sovětskými vojsky a pak po roce 1977 a dění kolem Charty 77. „Lidé, kteří odcházeli po únoru 1948, mysleli, že se zanedlouho vrátí, doufali, že nebudou pryč dlouho. Lidé, kteří odcházeli po sovětské okupaci, věděli, že to jen tak neskončí, že to je v podstatě na pořád,“ zdůrazňuje Vilímek, který se studiu emigrace dlouhodobě věnuje. A připomíná ještě jeden rozdíl – na konci 40. let významná část společnosti ještě věřila budovatelským ideálům, a tak ty, kteří prchali za hranice, mohla většina veřejnosti skutečně považovat za zrádce. Po roce 1969 už nikdo neměl o socialistickém zřízení iluze, a proto emigranty nikdo neodsuzoval. Spíš jim záviděli, že měli odvahu riskovat. „Emigrace byla za normalizace považovaná za krajní řešení. Ale ne proto, že by lidé emigranty opovrhovali, to vůbec. Jen většina neměla odvahu opustit rodinu, hledat si nový domov, novou práci, učit se jazyk…,“ vyjmenovává Vilímek. Zatímco v nejtěžších dobách Gottwaldovy diktatury byli emigranti líčeni ve filmech a knihách jako vlastizrádci,
budižkničemové a špioni západních mocností, za normalizace byla propaganda namířená proti nim decentnější a méně okázalá. Ale stejně odporná. „Měl jsem přítele, učitele latiny. V roce 1982 emigroval do Británie, ale tady zůstala jeho žena i dítě. Po dvou letech v cizině spáchal sebevraždu. V Rudém právu o tom pak vyšla reportáž, která měla ukázat, že nemá cenu emigrovat, že život za hranicemi je mnohem horší,“ připomíná historik Oldřich Tůma zrůdnost komunistických metod. Právě v dlouholetém vymývání mozků je třeba hledat příčiny toho, co Georgina Steinská popsala jako opatrnost či rezervovanost. Ona i další navrátilci se setkávali s poznámkami typu „Co ty o tom víš, tys tady nežila.“ nebo „Si myslíte, že jste chytřejší, když jste žili venku, jo?“. Pracovala také závist a kdesi v podvědomí zasutá výčitka – vy jste odešli, zatímco já tady zůstal trčet. Zdeněk Hazdra, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, přidává ještě jeden rozměr: „Postoj společnosti k emigrantům je ambivalentní. Už od 19. století svádí naše společnost souboj o to, co do ní patří a co nikoli. V podobné pozici se ocitala i šlechta. Jsou to lidé, kteří jsou s naší zemí spjatí, ale zároveň jsou cizí, nějakým způsobem vyčnívají.“ Z obchodního pohledu byly ale skutečné problémy jinde, nešlo o to, kdo má rád lidi ze zahraničí a kdo ne. Horší byla bídná technika a málo zkušeností. „Vybavení továrny i obchodů bylo velmi zastaralé, měli tam věci, které ještě pamatovaly starého Tomáše Baťu,“ říká Steinská, která po dojednání kontraktu s českou vládou pracovala rok a půl jako personální šéfka celého Baťova koncernu. Už v roce 1993 se však vrátila do Česka, neboť ji Baťa požádal, aby se stala ředitelkou tuzemské firmy a pořádně ji rozjela. „Museli jsme lidi naučit úplně jinak přemýšlet. Dřív se to všechno vyrábělo ve velkých sériích a nikdo nebral
22
23
Emigrantů, kteří se po listopadu 1989 vrátili zpět, bylo podstatně méně než těch, kteří odešli. Přesné statistiky neexistují, šlo ale maximálně o nižší desítky tisíc lidí. V Kanadě, USA, Británii, Austrálii, Německu či Rakousku, kam za totality mířili nejčastěji, si postupně většina z nich vybudovala nové životy, které nechtěla znovu opouštět. Navíc bez záruky, že v Česku to dopadne dobře. Z těch, kteří zatoužili být zpět, byla nejviditelnější skupina disidentů a exilových kritiků režimu. Mezi Prahou a Mnichovem pendloval Karel Kryl, natrvalo se zde usadili Jaroslav Hutka, Pavel
Kohout či Pavel Tigrid, který se stal i ministrem kultury. Jejich představy o tom, kam se bude svobodná společnost ubírat, se často lišily. Někteří, jako třeba písničkář Kryl, postupně dávali najevo čím dál silnější nespokojenost nejen se směrem transformace, ale i s tím, že jim není dostatečně nasloucháno. Všichni ale měli na demokratizační proces vliv, díky jejich známosti a popularitě je bylo hlavně zkraje 90. let hodně slyšet. A někteří si svůj vliv ponechali i později, například Karel Schwarzenberg. Trochu jiné to bylo s podnikateli, kteří přicházeli, aby v Československu a později Česku investovali. O těch tolik slyšet nebylo, pokud nešlo zrovna o Tomáše Baťu. „Já si vlastně ani byznysmenů, kteří by se vrátili, moc nevybavím,“ připouští exministr Dlouhý. Oni tu byli, ne že ne, jen se do povědomí národa nejvíce zapsali ti, kteří po sobě zanechali dluhy a nepřímo tak naplnili obavy, jež v lidech vyvolávali komunističtí propagandisté. Nejslavnějším příkladem nepovedeného návratu z emigrace je Viktor Kožený, který se svými Harvardskými fondy okradl desítky tisíc lidí o miliardy korun. Jeho temný stín zakryl práci a pomoc desítek dalších podnikatelů a podnikatelek, kteří získali zkušenosti v cizině a po roce 1989 se něco z toho rozhodli dát rodné zemi zpět. Třeba v podobě rozsáhlých investic. Ne všichni přišli hned po listopadu, některým to trvalo déle, ale jsou tu a jejich vliv na transformaci rozhodně nebyl zanedbatelný. O koho jde? Namátkou rodina Lubomíra Nováka, který měl v Británii autoservis a po revoluci postupně zmodernizoval bojkovickou továrnu na hliníkové nádoby pro aerosolové rozprašovače Moravia Cans. Bratři Paříkové, kteří se v Paříži vypracovali do nejvyšších bankovních kruhů a v Česku pak vybudovali jednu z největších pekárenských společností United Bakeries. Dan Propper, který stojí v čele obří izraelské potravinářské korporace
24
25
ohled na zákazníky,“ vzpomíná. Bylo nutné investovat do továrny, kompletně předělat obchody a způsob práce s klienty, nastavit marketing. Kromě toho potřebovala Steinská se svými kolegy – z Kanady si přivedla několik spolupracovníků – probudit české podřízené z letargie. Po desítkách let socialistické zatuchlosti a obchodní nepružnosti byli zvyklí pracovat se skloněnou hlavou, potlačovali vlastní kreativitu a báli se jakkoli vyčnívat. Noví šéfové po nich najednou chtěli pravý opak. „Můj cíl byl, aby to pak mohli převzít manažeři z Česka,“ vysvětluje Georgina. Nakonec zůstala ve své rodné zemi kratší dobu, než zamýšlela. Do Kanady se vrátila v roce 1995, když dala přednost životu poblíž stárnoucích rodičů. S rodinou Tomáše Bati ale zůstala v kontaktu – sedí mimo jiné ve správní radě nadace, která provozuje v Torontu Baťovo muzeum obuvi.
pocit zrady
Osem Investment, jež v severočeské Krupce za tři miliardy postavila výrobní závod pro několik set zaměstnanců. Jarka Helclová, která po návratu z Velké Británie převzala společnost Hema Malšice, výrobce zemědělských produktů, kterou za první republiky založil její dědeček František Hejný. A tak by se dalo pokračovat dál. Spočítat, kolik do Česka touto cestou přiteklo peněz a jaký byl přesně podíl emigrantů na ekonomické transformaci, dnes už nelze. A zřejmě se o to ani nikdo nepokoušel. „Prostudoval jsem toho o transformaci dost, ale o vlivu emigrantů, kteří se vrátili, jsem skoro nic nečetl. Četl jsem ale o dvojznačném přístupu, kdy bylo na emigranty nahlíženo skepticky,“ říká Libor Žídek, přední odborník na porevoluční proměnu tuzemského hospodářství z Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Nejde ale samozřejmě jen o byznys. Ti, kteří se aspoň na skok vraceli zpět, tu nechávali kromě svých peněz také zkušenosti, kontakty a názory. Někde pomohli investicí, jinde radou či motivací. Tak jako dva muži a jedna dáma, jimž je věnována tato kniha, která je výsledkem desítek hodin rozhovorů s desítkami lidí v Evropě i Americe. Všichni tři za sebou mají obdivuhodné, inspirativní životy, které ukazují, jak cenné je, když jsou znovu doma. A dávají názorný příklad, kam až se dá dojít, když člověk ví, co chce, je aktivní, tvrdě na sobě pracuje a má štěstí. Protože, přiznejme si, bez něj to nejde. A pak je tu ještě jeden rozměr. V době, kdy EU čelí masivnímu přílivu uprchlíků z válkou trýzněného Blízkého východu a rozvrácených afrických států, se mezi Evropany, Čechy nevyjímaje, opět probouzejí nacionalistické či přímo xenofobní tendence. Řada politiků hovoří o uzavírání hranic, obraně národních tradic, o bezpečnostních a ekonomických hrozbách pro obyvatelstvo.
Obavy jsou to pochopitelné, zároveň je ale třeba neustále připomínat, že tisíce utečenců nemusejí být jen rizikem, ale také příležitostí. V relativně nedávné době byly v podobné situaci, jakou dnes prožívají lidé ze Sýrie nebo Iráku, desítky tisíc Čechů. Vzhlíželi k západní Evropě a viděli svobodu, demokracii a tržní hospodářství. A díky tomu, že aspoň část z nich dostala šanci na nový lepší život, se pak mohli – jakmile to doba dovolila – vrátit a pomoci své rodné zemi.
26
27
O tom, jak prospěšné a zajímavé to pro naši společnost bylo, vypráví tato kniha.
