12. květen - 3. červen May - 3 June 2009

Pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause Ve spolupráci s Ministerstvem kultury České republiky Partnerem festivalu je hlavní město Praha Oficiální doprovodná akce předsednictví ČR v Radě EU Under the patronage of the President of the Czech Republic Václav Klaus In association with the Ministry of Culture of the Czech Republic The City of Prague is a Partner of the Festival Official Event to Accompany the Czech Presidency of the Council of the EU

Člen Evropské asociace festivalů a Asociace hudebních festivalů České republiky Member of the European Festivals Association and the Czech Association of Music Festivals

12. květen - 3. červen 2009 12 May - 3 June 2009

Orchestrální řada Orchestral Series

2 Partnerem koncertu je Subterra a.s. The partner of this concert is Subterra a.s.

červen, úterý June, Tuesday Smetanova síň 20:00 Smetana Hall, 8pm

Bohuslav Martinů Svatební košile The Spectre’s Bride, H 214 balada na báseň Karla Jaromíra Erbena pro soprán, tenor, bas, ženský sbor a orchestr a ballade to Karel Jaromír Erben poem’ for soprano, tenor, bass, women´s chorus and orchestra

Petr Iljič Čajkovskij Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33 Variations on a Rococo Theme for Violoncello and Orchestra, Op. 33 Moderato assai quasi andante – Thema: Moderato semplice Var. I: Tempo della Thema Var. II: Tempo della Thema Var. III: Andante sostenuto Var. IV: Andante grazioso Var. V: Allegro moderato Var. VI: Andante Var. VII: Coda. Allegro vivo přestávka interval

Koncert natáčí Česká televize. Záznam bude vysílán 12. 6. na ČT2. This concert is being recorded by Czech Television. A video recording of this concert will be broadcast on 12 June on CT2. Koncert vysílá přímým přenosem Český rozhlas 3 Vltava. Záznam koncertu přejímají rozhlasy Evropské vysílací unie (EBU). This concert is broadcast live on Czech Radio 3 Vltava. The recording of the concert is transferred to radio stations affiliated to the European Broadcasting Union (EBU).


Igor Stravinskij Le Sacre du Printemps Svěcení jara The Rite of Spring Tableaux de la Russie païenne en deux parties Obrazy z pohanské Rusi ve dvou částech Scenes of Pagan Russia in Two Parts L´Adoration de la terre Polibek Zemi The Adoration of the Earth Introduction Úvod Introduction Les Augures printaniers. Danses des adolescentes Jarní věštby. Dívčí tance The Augurs of Spring. Dances of the Young Viros Jeu du rapt Hra na únos Ritual of Abduction Rondes printanières Jarní chorovody Spring Rounds Jeux des cités rivales Hra na dvě města Ritual of the Two Rival Tribes Cortège du sage Průvod mudrce Procession of the Sage Adoration de la terre. (Le sage). Danse de la terre Polibek Zemi. Tanec Země The Kiss of the Earth. Dance of the Earth Le Sacrifice Velká oběť The Sacrifice Introduction Úvod Introduction Cercles mystérieux des adolescentes Mystické kruhy dívčích her Mystic Circles of the Young Girls Glorification de l‘élue Oslava vyvolené Glorification of the Chosen One Évocation des ancêtres Vzývání předků Evocation of the Ancestors Action rituelle des ancêtres Tajemný obřad lidských praotců Ritual Action of the Ancestors Danse sacrale (L´élue) Velký obětní tanec (Vyvolená) Sacrificial Dance (The Chosen One)

Tatjana Vassiljeva – violoncello Adriana Kohútková – soprán soprano Jaroslav Březina – tenor Štefan Kocán – bas bass Pražský filharmonický sbor Prague Philharmonic Choir Lukáš Vasilek – sbormistr chorusmaster

Vážení příznivci Pražského jara, podpora klasické hudby má u společnosti Subterra a.s. letitou tradici. Dokladem je zejména partnerství s Mezinárodním hudebním festivalem Pražské jaro, které trvá již od roku 1992. Jsme proto veřejností vnímáni jako moderní společnost, která si váží kulturních hodnot a která je ochotna podle svých možností je podporovat. Bilancování po šestnácti letech je velmi potěšující. Získali jsme uznání partnerů, vlastních zaměstnanců i kulturní veřejnosti. Díky klasické hudbě jsme navázali mnohá přátelství. Jsme šťastni, že tato tradice pokračuje. Dear Friends of the Prague Spring Festival, Support for classical music is now a long tradition for the Subterra company. A fine example of this is its partnership with the Prague Spring Festival, which goes back to 1992. That is also why the general public sees us as a modern company, which respects cultural values and is willing to support them as best it can. Looking back over those past sixteen years makes us very happy. We have earned the recognition of our partners, our own employees, and the art-loving members of the public. Thanks to classical music we also have made many friends. We are delighted that this tradition is continuing.

Ing. Ondřej Fuchs místopředseda představenstva a generální ředitel Subterra a. s. Deputy Chairman of the Board and General Director Subterra a. s.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Prague Symphony Orchestra Jiří Kout – dirigent conductor

4

5


Nemyslím si, že by se Svěcení v méně domýšlivém divadle setkalo s přiměřenějším přijetím, ale to luxusní divadlo onen fatální omyl, chtít svést mladistvé dílo nabité silou dohromady s dekadentním publikem, symbolizovalo na první pohled. Unavené publikum, spočívající na opěradlech à la Ludvík XVI., v benátských gondolách lóží a na orientálních polštářích, to s Ruským baletem nejde dohromady. (...) Při premiéře Svěcení sehrálo hlediště roli, kterou sehrát muselo: od začátku revoltovalo. Lidé se smáli, pískali, ječeli, napodobovali zvířecí zvuky, ale možná, že by se časem unavili, kdyby nějací estéti a pár hudebníků v přehnané horlivosti publikum v lóžích neuráželi; doslova je napadali. Zmatek skončil rvačkou. Stará hraběnka Pourtalèsová stála v lóži, diadém se jí svezl ke straně, mávala vějířem a křičela: ,To je poprvé za šedesát let mého života, kdy si ze mě někdo dělá blázny!´ Ta dobrá dáma to myslela upřímně, věřila, že si z ní někdo střílí.“ Kromě přiblížení divoké atmosféry tohoto památného večera však Cocteau dokázal v mistrné zkratce i více než jasnozřivě vystihnout podstatu Stravinského převratného uměleckého počinu: „Svěcení bylo a zůstane mistrovským dílem, je to symfonie, naplněná divokým smutkem nad porodními bolestmi země, zvuky chatrčí a polí, které znějí z prazákladů staletí, hýkáním zvířat, hlubokými otřesy.“ O rok později bylo Svěcení jara poprvé provedeno v Paříži koncertně a, jak napsal Stravinskij, byla to jeho „skvělá rehabilitace“. Jeden z kritiků pak atmosféru večera shrnul v několika stručných, ale zcela vyčerpávajících větách: „Po závěrečném akordu vypukl jásot. Masy posluchačů hořely nadšením, vyvolávaly skladatelovo jméno. Pocty a uznání bez hranic.“ Roku 1920 v nové choreografii Leonida Massina slavila konečně svůj od té doby trvalý úspěch i jevištní podoba díla. V čem vlastně Stravinského novátorský přínos spočíval? V radikálním převrstvení dosavadní hierarchie vyjadřovacích prostředků ve prospěch metrorytmiky, kdy namísto vázané kantabilní melodiky nastoupily fragmentární několikatónové formulky, které nebyly svázány obvyklými schématy symetrické periodicity, a harmonickou evoluci nahradily polytonalita, polymodalita a drsné bitonální souzvuky s ostrými sekundovými střety. Dílo, rozdělené do dvou částí s názvy Polibek Zemi a Velká oběť, graduje zejména v jejich obou závěrech: v prvním, který vrcholí navrstvením metrorytmických pásem v oslavě země, a ve druhém, kulminujícím orgiastickou zvukovou pulzací střídavě metrické i nemetrické, avšak svrchovaně rytmické hudby s nepravidelně umísťovanými akcenty Velkého posvátného tance. Ve spojení s nově znějícími orchestrálními barvami početného, ve Stravinského tvorbě ojedinělého obsazení se základem v dechové harmonii i s náhlými, až brutálními zvukovými explozemi tehdy Svěcení jara na posluchače působilo (a nakonec dodnes působí) až omračujícím dojmem atavistického běsnění. Přitom na první pohled absurdní výrok Pierra Monteuxe, který jej charakterizoval jako „dílo mozartovské průzračnosti“, není zase tak daleko od pravdy, jak by se mohlo zdát, neboť při zevrubném rozboru se dá v melodické oblasti celá jeho struktura rozložit do kombinací jedenácti základních čtyř až šestitónových buněk. Hana Jarolímková

The manuscript of the first composition to be heard on this evening’s concert bears the title: “The Spectre’s Bride. A ballade on Karel Jaromír Erben’s poem by Bohuslav Martinů. Paris 30/1 – 11/2 1932.” Rather than as an independent cantata, Bohuslav Martinů (1890– 1959) composed the work as the concluding part of Špalíček, a sung ballet for mixed chorus, soloists and orchestra, the first version of which he completed in 1932 in Paris. After the

8

Paris premiere (19 September 1933) and a performance in Brno (25 November 1933), the composer would return to work on the ballet inspired by subjects from Czech folklore two more times, once in 1937 when he wished to have it performed in the Soviet Union and later in Yugoslavia, then three years later (1940) in Chicago. The completion of the definitive revision is dated 26 May 1940. Already after the first performance of Špalíček in 1932, it was obvious that with The Spectre’s Bride the ballet was too long, so the nearly half-hour-long closing ballade was deleted from the work. Martinů, however, did not want to give it up completely, and a year before his death (17 July 1958) he wrote home “... as far as The Spectre’s Bride is concerned, that has been stuck in my head for a long time (...) I wrote to Šebánek long ago that it could be played separately since it is no longer part of Špalíček.” Many more years would pass before the composer’s wish would come true. The Spectre’s Bride did not have its first separate performance (if we do not count the recording on the Supraphon label dated 1985) until as part of a chamber opera production of the Janáček Academy of Performing Arts at the Barka Disabled Access Theatre in Brno on 3 December 2004. Petr Ilyich Tchaikovsky (1840–1893) composed his Variations on a Rococo Theme for violoncello and orchestra (or piano) op. 33 during his first creative period, connected with his arrival in early 1866 in Moscow, where Nikolai Rubinstein offered him a music theory professorship at the school of the Russian Society of Music (known from that September as the Moscow Conservatory). Thanks to this, Tchaikovsky was finally able to escape the circle of St. Petersburg composers then under the despotic leadership of Mily Balakirev and to launch himself fully into his work without any restrictions. Over the course of about eleven of the most active and fruitful years of his life, he composed besides the Variations not only four symphonies and five operas, but also two string quartets, the concert overture Romeo and Juliet and the symphonic fantasy Francesca da Rimini. Alongside the operas Eugene Onegin and Pique Dame, the ballets Swan Lake, Sleeping Beauty and The Nutcracker, his piano and violin concertos and his Sixth Symphony, the Variations is among Tchaikovsky’s most famous works, inspired by a performance by Karl Juljewitsch Davydov in St. Petersburg on 17 March 1875. In a review published a week later in the journal Russkiye vedomosti, Tchaikovsky wrote, among other things, that “in the person of Davydov we find a happy combination of artistic abilities, putting him at the forefront of all living cellists.” At the same time, however, he claimed that there were few excellent players of that instrument, and that perhaps it was for that reason that the cello literature had not recently been enriched with any important works. This must also have made a considerable contribution to Tchaikovsky’s decision to write something new for cello, so just a year later, in December 1876, after

9


the successful premiere of his Third Symphony, he mentions the Variations in a letter to his brother. The rococo theme that he chose, perhaps out of respect and admiration for W. A. Mozart, as the basis for the work, is graceful yet broadly lyrical, providing thereby an exceptional degree of contrast. Each of the variations creates its own self-contained episode of mood (ranging from supreme technical brilliance to intoxicating soulfulness bordering in 3rd and 6th variations on sentimentality). Through ingenious variation technique, Tchaikovsky manages to bind the monumental work into a whole that is something truly unique in the cello literature – and that is perhaps why the world’s cellists play it so often. It is loved not only for its beauty, but also for its wonderfully written solo part, to which Tchaikovsky seems to have made final adjustments at the suggestion of his friend Wilhelm Fitzenhagen, the outstanding cellist and professor at the Moscow Conservatory, to whom Tchaikovsky dedicated the work. Fitzenhagen also gave the first performance at the third symphonic soiree of the Moscow branch of the Russian Society of Music with the orchestra conducted by Nikolai Grigoryevich Rubinstein on 18 November 1877 in Moscow, then played it again on 8 June 1879 at a concert abroad in Wiesbaden, where Ferenc Liszt was in attendance. The basic idea of the third and most original of the nine ballets by Igor Stravinsky (1882–1971), written for Sergei Diaghilev’s Ballets Russes, came to the composer already in early 1910, when he was finishing the final pages of the score to The Firebird. In his Chronicles of My Life, the composer of the most famous ballet of all time, titled The Rite of Spring. Scenes of Pagan Russia in Two Parts, reminisced about his work, saying: “I had a glimpse in my imagination of the spectacle of a great pagan rite: wise elders, sitting in a circle and observing a young girl dance herself to death, a girl they are sacrificing to the god of spring to earn his benevolence. This was the theme of The Rite of Spring.” The idea of the ballet as a ritual (although conceived completely differently from, for example, Wagner’s Parsifal, which “together with the whole Bayreuthian ostentatiousness” Stravinsky called “an ersatz religion, like a pale, lifeless imitation of a cult”) appealed to Diaghilev and also attracted the composer’s friend, the artists and ethnographer Nikolai Roerich, who received Stravinsky’s dedication of The Rite of Spring. The joint plan, as reported in the St. Petersburg newspaper Russkoye slovo on 15 July 1910, did not assume a concrete form until the summer of 1911 after the completion and great success of Petrushka. Stravinsky and Roerich then met in Talashkino near Smolensk, the country home of the collector and patroness of Russian folk art Princess Tenicheva, with whose contributions they first prepared a detailed ballet scenario (in which the traditional libretto was replaced by a choreographic vision of a heathen ceremonial ritual), in accordance with which Stravinsky did not compose the music until from September 1911 until November 1912. The work, which caused the worst scandal of the century already at its premiere, was first performed on 29 May 1913 on the stage of the Théâtre des Champs Elysées in Paris by Diaghilev’s Ballets Russes with decor and costumes by Roerich, choreography by Nijinsky and Pierre Monteux conducting. Perhaps

10

nobody who witnessed the scandal at the premiere captured it as fittingly as Jean Cocteau, who wrote: “The Rite was played in a new theatre without a patina, too comfortable and too cool for a public used to rapturous emotions on warm plush and in gold. I don’t think that The Rite would have encountered a more appropriate reception in a less high-brow theatre, but that luxury theatre symbolized at first glance the fatal error of wanting to throw a youthful work full of energy together with a decadent public. A tired public, reclining on armrests à la Louis XVI in Venetian gondola theatre boxes and on oriental pillows, just doesn’t go together with a Russian ballet. (...) at the Premiere of The Rite, the audience played the role it was meant to play: it revolted from the beginning. People were laughing, whistling, shouting, imitating animal noises, but maybe over time they would have become tired, if certain aesthetes and a few musicians had not insulted the public in their boxes by being overzealous; they literally attacked them. The confusion ended with a riot. Standing in her box, her tiara askew, the old Countess of Pourtales brandished her fan and shouted, turning bright red, ‘It’s the first time in 60 years that someone dares mock me,’ The worthy lady was serious. She thought it was a hoax.” Besides reporting the wild atmosphere of that memorable evening, Cocteau was also able to capture with masterful conciseness and prescience the essence of Stravinsky’s revolutionary artistic statement: “The Rite was and remains a masterpiece, a symphony full of wild sadness over the earth’s labour pains, the sounds of huts and fields resounding from centuries ago, the braying of animals, deep tremors.”A year later, The Rite of Spring was given its first concert performance in Paris, and as Stravinsky wrote, that was his “great rehabilitation.” One of the critics summarized the atmosphere that evening in a few brief but telling sentences: “After the final chord came an outburst of jubilation. The masses of listeners were burning with enthusiasm and were calling out the composer’s name. Boundless honours and recognition.” In 1920 with new choreography by Léonide Massine, the work enjoyed success for the first time in its staged version, and its success has continued ever since. What did Stravinsky’s innovation actually consist of? He radically reversed the former hierarchy of means of expression to the favour of meter and rhythm, replacing connected, cantabile melodies with fragmentary formations of a few tones that were not bound together by the usual schemata of symmetrical periodicity, and replacing harmonic evolution with polytonality, polymodality and harsh bitonal chords with sharply clashing seconds. The work, divided into two parts titled The Adoration of the Earth and The Sacrifice, rises in intensity especially in the two respective conclusions: the first part climaxing with metrical/ rhythmic layering in celebration of the earth, and the second culminating with orgiastically pulsating sound and alternatingly metrical and non-metrical passages, the supremely rhythmic music with irregularly placed accents of the Sacrificial Dance. Because of the combination of new orchestral colours from the large orchestra, unique in Stravinsky’s works, using wind instruments as the backbone of the orchestration, together with sudden, even brutal explosions of sound, The Rite of Spring made on audiences back then (and today still makes) the stunning impression of atavistic raving. Although Pierre Monteux’s comment characterising the ballet as “a work of Mozartian transparency” may seem at first glance to be absurd, he is not as far from the truth as it might seem, since a careful melodic analysis reveals that the work’s structure can be broken down into combinations of eleven basic four-and and six-note cells. Hana Jarolímková English translation by Mark Newkirk

11


Taťjana Vassileva Taťjana Vassileva, držitelka Velké ceny města Paříže, udělené jí při příležitosti 7. ročníku Rostropovičovy violoncellové soutěže v roce 2001, a zároveň první ruská vítězka v dějinách této soutěže v roce 2005, oceněná i jako „zahraniční objev“ mezi účastníky soutěže Victoires de la Musique Classique, si již vybudovala vynikající pověst jedné z předních violoncellistek své generace. Od chvíle, kdy jako dvanáctiletá zahájila svou uměleckou dráhu, se Taťjana Vassileva představila posluchačům v celé Evropě, v Asii, Jižní Americe, Rusku a na Novém Zélandu. V roce 2008 patřilo mezi její stěžejní projekty zejména turné s Petrohradskou filharmonií a dirigentem Jurijem Těmirkanovem a světová premiéra revidované verze Pendereckého Larga. V návaznosti na sólistčin triumfální debut na Edinburském festivalu s London Symphony Orchestra řízený Valerijem Gergievem však bylo velkým úspěchem i dirigentovo pozvání k účasti na koncertech Mariinského orchestru v Rusku věnovaných Rostropovičově památce a následnému provedení Prokofjevovy Symfonie-koncertu pro violoncello s London Symphony Orchestra v Japonsku. Stejně intenzivně se ale Vassileva, která hraje na violoncello Vaslin z roku 1725 postavené Antoniem Stradivarim, věnuje i komorní hudbě (spolupracuje např. s Viktorem Treťjakovem, Gidonem Kremerem, Maximem Vengerovem, Lilyiou Zilbersteinovou či Paulem Badurou-Skodou) a nahrávání. Pravé pozdvižení způsobila například její zatím poslední deska se skladbami pro sólové violoncello od Kodályho, Ysaÿe, Čerepnina a Cassada. Tatiana Vassileva Tatiana Vassileva, awarded the Grand Prix of the City of Paris on the occasion of the 7th annual Rostropovich Cello Competition in 2001 and also the first Russian winner in the history of the contest, honoured in 2005 as the “foreign discovery” among participants at the competition Victoires de la Musique Classique, has already built herself a reputation as one of the leading cellists of her generation. From the moment when she began her artistic career at age twelve, Tatiana Vassileva has been performing for audiences all over Europe, Asia, South America, Russia and New Zealand. Among her key projects for 2008 were a tour with the St. Petersburg Philharmonic and the conductor Yuri Temirkanov and the world premiere of the revised version of Penderecki’s Largo. In connection with the soloist’s triumphant debut at the Edinburgh Festival with the London Symphony Orchestra conducted by Valery Gergiev, a further important success was the conductor’s invitation for her to participate in concerts of the Mariinsky Orchestra in Russia dedicated to the memory of Rostropovich and a subsequent performance of Prokofiev’s Sinfonia-Concertante for cello with the London Symphony Orchestra in Japan. Vassileva, who plays on the Vaslin violoncello built in 1725 by Antonio Stradivarius, is equally involved with chamber music (collaborating with such artists as Viktor Tretiakov, Gidon Kremer, Maxim Vengerov, Lilya Zilberstein and Paul Badura-Skoda) and recording. For example, her most recent album with compositions for solo cello by Kodály, Ysaÿe, Terepnin and Cassadó has caused real excitement.

12

Adriana Kohútková Adriana Kohútková studovala zpěv na VŠMU v Bratislavě u prof. Hany Štolfové-Bandové. V roce 1993 se stala sólistkou opery Slovenského národního divadla, kde ztvárnila řadu rolí světového repertoáru (Gildu v Rigolettovi, Konstanci v Únosu ze serailu, Donnu Annu v Donu Giovannim, Fiordiligi v Così fan tutte, Violettu v La traviatě, Taťánu v Evženu Oněginovi ad.). Se souborem opery SND hostovala také v Paříži (Olympia v Hoffmannových povídkách) a v Japonsku (Musetta v Bohémě, Violetta). Začínala jako koloraturní sopranistka, dnes se však věnuje převážně lyrickému a mladodramatickému oboru. Často hostuje v zahraničí (např. v Grand Théâtre de Genève jako Luisa v Prokofjevových Zásnubách v klášteře, Konstance v Únosu ze Serailu na operním festivalu v Budapešti, Mařenka v Prodané nevěstě v divadle G. Verdiho v Terstu ad.) a je rovněž stálým hostem pražského Národního divadla a Státní opery Praha. Renomé si získala také jako špičková koncertní interpretka (Glagolská mše Leoše Janáčka, Stabat mater Antonína Dvořáka, Carmina Burana Carla Orffa), spolupracující se špičkovými orchestry a dirigenty, a na svém kontě má i řadu zajímavých nahrávek (titulní roli ve světové premiéře CD nahrávky opery Gwendoline od Emmanuela Chabriera pod taktovkou Jeana-Paula Penina, dvě Respighiho opery pro společnost HNH International, live nahrávka šestnácti Janáčkových písní ve francouzském rozhlase). Adriana Kohútková Adriana Kohútková studied voice at the Academy of Performing Arts in Bratislava with Prof. Hana Štolfová-Bandová. In 1993 she became a soloist with the opera of the Slovak National Theatre, where she has sung numerous major operatic roles (Gilda in Rigoletto, Konstanze in The Abduction from the Seraglio, Donna Anna in Don Giovanni, Fiordiligi in Così fan tutte, Violetta in La traviata, Tatiana in Eugene Onegin etc.). With the opera of the Slovak National Theatre, she has also appeared in Paris (Olympia in Tales of Hoffman) and Japan (Musetta in La bohème, Violetta). While she began as a coloratura soprano, today she sings mainly lyrical and light dramatic soprano roles. She makes frequent guest appearances abroad (e.g. at the Grand Théâtre de Genève as Luisa in Prokofiev’s Betrothal in a Monastery, Konstanze in The Abduction from the Seraglio at the opera festival in Budapest, as Mařenka in The Bartered Bride at the G. Verdi Theatre in Trieste) and also appears often as a guest at the National Theatre and the State Opera in Prague. She has earned fame as an outstanding performer in concert as well (Glagolská mše by Leoš Janáček, Stabat Mater by Antonín Dvořák, Carmina Burana by Carl Orff ), collaborating with top orchestras and conductors, and her credits include several interesting recordings (the title role in the world-premiere CD recording of Emmanuel Chabrier’s opera Gwendoline under the baton of Jean-Paul Penin, two operas by Respighi for the label HNH International and a live recording of sixteen Janáček songs for Radio France).

13


Jaroslav Březina Jaroslav Březina absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer kvintet. Bohatá je jeho koncertní činnost a to především v projektech barokního a klasického repertoáru na koncertních pódiích v Japonsku, Rakousku, Norsku, Itálii (provedení Dvořákova oratoria Stabat mater v Římě a Pise), Německu, Francii a Španělsku. Od roku 1993 je sólistou opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí domácího i světového repertoáru. Z nich vyniká zejména jeho Mozartův Don Ottavio (Don Giovanni), Tito (La clemenza di Tito) a Ferrando (Così fan tutte), Rossiniho Hrabě Almaviva (Lazebník sevillský), Gounodův Benvolio (Romeo a Julie), Šostakovičův Zinovij Borisovič (Lady Macbeth Mcenského újezdu), Smetanovi Vašek a Jeník (Prodaná nevěsta) nebo Martinů Janakos a Panait (Řecké pašije). Spolupracoval rovněž na celé řadě CD nahrávek (Zelenkova korunovační opera Sub olea pacis et palma virtutis pro společnost Supraphon, která získala Cannes Classical Awards za rok 2002, Janáčkova Šárka a Dvořákovy Tvrdé palice) či na projektech České televize (např. inscenace Martinů opery Hlas lesa). Věnuje se také komorní literatuře (Janáčkův Zápisník zmizelého). Jaroslav Březina Jaroslav Březina graduated from Prof. Zdeněk Jankovský’s studio at the Prague Conservatory then furthered his studies privately with Václav Zítek. While a student, he became a member of the Good Evening Quintet vocal group. His busy schedule of concert activities includes mainly projects from the baroque and classical repertoire on concert podiums in Japan, Austria, Norway, Italy (performances of Dvořák’s oratorio Stabat Mater in Rome and Pisa), Germany, France and Spain. Since 1993 he has been a soloist with the National Theatre in Prague, where he has played many roles from the Czech and international repertoire. Among his standout roles have been Mozart’s Don Ottavio (Don Giovanni), Tito (La clemenza di Tito) and Ferrando (Così fan tutte), Rossini’s Count Almaviva (The Barber of Seville), Gounod’s Benvolio (Romeo and Juliet), Shostakovich’s Zinovy Borisovich (Lady Macbeth of the Mtsensk District), Smetana’s Vašek and Jeník (The Bartered Bride) and Martinů’s Janakos and Panait (The Greek Passion). He has also collaborated on a large number of CD recordings (Zelenka’s coronation opera Sub olea pacis et palma virtutis for the Supraphon label, which won the Cannes Classical Awards for 2002, Janáček’s Šárka and Dvořák’s The Stubborn Lovers) and projects for Czech Television (e.g. a production of Martinů’s opera The Voice of the Forest). He performs chamber music as well (Janáček’s The Diary of One Who Vanished). Štefan Kocán Štefan Kocán se narodil v Trnavě. Studoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě u Hany Štolfové-Bandové a na Vídeňské konzervatoři u světoznámého ruského basisty Jevgenije Nesterenka. Ještě během studií sa stal laureátem a nositelem cen z řady renomovaných pěveckých soutěží, mj. Petra Iljiče Čajkovského v Moskvě, Belvedere ve Vídni či soutěže Lucie Popp v Bratislavě. Po studiích se stal členem souboru opery v rakouském

14

Linci, kde vytvořil řadu hlavních postav basového operního repertoáru, jako jsou například Filip II. (Verdi: Don Carlos), Mefisto (Gounod: Faust), Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna), Osmin (Mozart: Únos ze serailu), či Banco (Verdi: Macbeth). Za roli Velkého inkvizitora (Verdi: Don Carlos) získal Cenu Eberharda Waechtera 2004, udělovanou za nejlepší operní vystoupení v daném roce mladým umělcům v Rakousku. V současné době je členem opery ve švýcarské Basileji, vystupuje však i na mnoha pódiích dalších zahraničních scén, z nichž ho v brzké budoucnosti čeká Tokyo Nomori Opera v Tokiu (Gremin, Čajkovskij: Eugen Oněgin), Opera v Ženevě (Ferrando, Verdi: Trubadúr), rakouském Grazu (Zachariáš, Verdi: Nabucco) a Vídeňská státní opera (Banco, Verdi: Macbeth). Kromě operních rolí patří do umělcova repertoáru i významná díla vokálně-orchestrální literatury (Verdiho Requiem, Beethovenova Devátá symfonie či Rossiniho Stabat mater), a hudba komorní. Na Pražském jaru vystoupil poprvé na recitálu 16. 5. 2007. Štefan Kocán Štefan Kocán was born in Trnava. He studied at the Academy of Performing Arts in Bratislava with Hana Štolfová-Bandová and at the Vienna Conservatory with the world-famous Russian bass Yevgeny Nesterenko. While still a student he became a laureate and award winner at several renowned vocal competitions including the Peter Ilyich Tchaikovsky Competition in Moscow, at the Belvedere in Vienna and at the Lucie Popp Competition in Bratislava. After his studies he became a member of the opera ensemble in Linz, Austria, where he has sung several major bass roles of the operatic repertoire including Philip II (Verdi: Don Carlos), Méphistophélès (Gounod: Faust), Sarastro (Mozart: The Magic Flute), Osmin (Mozart: The Abduction from the Seraglio) and Banco (Verdi: Macbeth). For the role of the Grand Inquisitor (Verdi: Don Carlos) he won the 2004 Eberhard Waechter Prize awarded for the best operatic performance of a given year by a young artist in Austria. He is currently a member of the opera company in Basel, Switzerland, but he also appears on many other foreign stages, and he will soon be performing at the Tokyo Nomori Opera (Gremin, Tchaikovsky: Eugene Onegin), the Geneva Opera (Ferrando, Verdi: Il trovatore), in Graz, Austria (Zaccaria, Verdi: Nabucco) and at the Vienna State Opera (Banco, Verdi: Macbeth). Besides opera roles, his repertoire also includes important works of the vocal and orchestral literature (Verdi’s Requiem, Beethoven’s Ninth Symphony and Rossini’s Stabat Mater) as well as chamber music. His first Prague Spring appearance was a recital on 16 May 2007. Pražský filharmonický sbor Pražský filharmonický sbor patří mezi přední reprezentanty české hudební kultury už osmé desetiletí. Svou uměleckou činnost zahájil v roce 1935 pod vedením svého zakladatele, pěvce a sbormistra Jana Kühna. V počátcích měl sloužit především potřebám rozhlasového vysílání, ale brzy se rozrostl na velké koncertní těleso. Český pěvecký sbor (pod tímto názvem sbor vystupoval až do roku 1969) se stal nezbytnou součástí pražského hudebního života. V roce 1953 byl sbor organizačně přičleněn k České filharmonii a dostal tím nové impulzy k umělecké činnosti. V roce 1959, po smrti zakladatele prof. Kühna, přebírá řízení sboru prof. Josef Veselka. Sbor podniká velká zahraniční turné po Evropě (pravidelně

15


Philharmonic Orchestra from that time won international awards in Paris, Berlin, and Tokyo. A new stage in the PPC´s artistic development came after 1990, under the direction of choirmaster Pavel Kühn who linked up with the tradition established by his father, Jan. In 1991 the PPC opted for organizational independence, and established new links with the international scene, working with renowned orchestras (including the Berlin Philharmonic Orchestra, Israel Philharmonic Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra, Bavarian Radio Orchestra, and Gewandhausorchester Leipzig) and conductors (Abbado, Rilling, Solti, Sawalisch, Maazel, Mehta, Baudo, Chailly, Rattle, Boulez, Bělohlávek, Válek, Mácal, and others). From 1996–2004 the principal choirmaster was Jaroslav Brych, who was succeeded for a short period by Jan Rozehnal. Since March 1, 2007 the principal choirmatser has been Lukáš Vasilek and the permanent guest choirmaster Miroslav Košler.

do Itálie, např. na festivaly duchovní hudby v Perugii), v 70. letech účinkuje poprvé v Japonsku. V roce 1981 odevzdává prof. Veselka řízení tělesa svému žákovi Lubomíru Mátlovi; za jeho desetileté éry natáčí sbor bohatě natáčí a pravidelně účinkuje na rossiniovských festivalech v Pesaru. Gramofonové nahrávky s Českou filharmonií získávají mezinárodní ceny v Paříži, Berlíně a Tokiu. Nová etapa umělecké činnosti PFS nastala po roce 1990 za vedení sbormistra Pavla Kühna, který navázal na tradice svého otce Jana Kühna. V roce 1991 se PFS organizačně osamostatnil a navázal nové kontakty se zahraničím, spolupracuje s významnými tělesy (Berlínská a Izraelská filharmonie, amsterodamský Concertgebouw, orchestr Bavorského rozhlasu, lipský Gewandhaus) a dirigenty (Abbado, Rilling, Solti, Sawalisch, Maazel, Mehta, Baudo, Chailly, Rattle, Boulez, Bělohlávek, Válek, Mácal aj.). Od roku 1996 do 2004 byl hlavním sbormistrem Jaroslav Brych, po něm krátce Jan Rozehnal, od 1. 3. 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek a stálým hostujícím sbormistrem PFS Miroslav Košler. Prague Philharmonic Choir The Prague Philharmonic Choir is well into its eighth decade of holding a stable position among the foremost representatives of the Czech music culture. It was founded in 1935, by the singer and choral conductor Jan Kühn. During its early period, its chief purpose was to serve the needs of radio programming, but soon enough it developed into a large concertplatform body. The Czech Choir (as it was known until 1969) became part and parcel of Prague´s music scene. In 1953, it was affiliated to the Czech Philharmonic Orchestra, its artistic endeavours thereby receiving a fresh impetus. In 1959, after the death of its founder, Professor Kühn, the latter was succeeded in the leading post by Professor Josef Veselka. The choir started to tour extensively in Europe (including regular visits to Italy, where it appeared among other venues at the sacred music festivals in Perugia), and in the 1970 made its first appearance in Japan. In 1981 Professor Veselka handed the choir over to his pupil, Lubomír Mátl, during whose decade-long era the ensemble made many recordings and became a regular feature at the Rossini Festival in Pesaro. Its recordings with the Czech

16

Lukáš Vasilek Lukáš Vasilek patří k mladé české sbormistrovské generaci. Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a od roku 2003 studuje dirigování na Akademii múzických umění v Praze. V roce 1998 se stal sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení, s nímž absolvoval více než 150 koncertů doma i v zahraničí, úspěšně se zúčastnil několika soutěží (např. absolutní vítězství v Klaipedě 2003 a ve Vídni 2006) a natočil několik CD. V letech 2005–2007 byl druhým sbormistrem operního sboru Národního divadla v Praze. V listopadu 2006 začal spolupracovat s Pražským filharmonickým sborem jako stážista. Hned nato debutoval v České filharmonii s dirigentem Rolfem Beckem, pro kterého připravil mozartovskou verzi Händelova Mesiáše. Následovaly další úspěšné projekty pro Českou filharmonii, Symfonický orchestr Českého rozhlasu či Plzeňskou filharmonii. 1. března 2007 byl jmenován hlavním sbormistrem PFS. Věnuje se rovněž orchestrálnímu dirigování a spolupracuje s českými symfonickými orchestry. Lukáš Vasilek Lukáš Vasilek studied musicology at the Charles University´s Faculty of Arts, and since 2003 has been enrolled in a course in conducting at the Academy of Music in Prague. In 1998 he became conductor of the Foerster Chamber Choral Society with which he has so far appeared in over 150 concerts in this country and internationally, has taken part with success in several competitions (in Klaipeda, Lithuania, 2003, where they scored absolute victory; and Vienna, Austria, 2006, receiving first prize and absolute victory), and made two CDs. In 2005–2007 he was second choirmaster of the Prague National Theatre´s opera chorus. In November 2006 he became assistant to the choirmaster of the Prague Philharmonic Choir. This was shortly followed by his debut at the Czech Philharmonic Orchestra, where he assisted the conductor Rolf Beck in his production of Mozart´s version of Händel´s The Messiah. Further successful projects in association with the Czech Philharmonic Orchestra ensued, coupled with work for the Prague Radio Symphony Orchestra and the Plzeň Philharmonic Orchestra. On March 1, 2007, he was made principal choirmaster of the Prague Philharmonic Choir. Apart from choral conducting, he is also active as an orchestra conductor, working with various Czech symphony orchestras.

17


Jiří Kout Jiří Kout, který byl 23. 10. 2007 oceněn za celoživotní uměleckou práci a propagaci operního díla Leoše Janáčka Cenou ministerstva kultury, převzatou z rukou ministra Václava Jehličky, a 28. 10. spolu s dalšími osobnostmi medailí Za zásluhy, kterou mu ve Vladislavském sále Pražského hradu oficiálně předal prezident České republiky Václav Klaus, je v současné době jedním z našich mezinárodně nejproslulejších dirigentů. Studoval na pražské Akademii múzických umění u prof. Bohumíra Lišky a svou uměleckou dráhu nastoupil v roce 1964 v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Brzy přišel i první výrazný úspěch v zahraničí, v roce 1965 vítězství v mezinárodní dirigentské soutěži v Besançonu. Z Plzně však musel nakonec kvůli veřejně projevenému nesouhlasu s vojenskou intervencí do Československa v srpnu 1968 po pěti letech odejít. K soustavnější dirigentské činnosti se tak vrátil až v roce 1972, kdy dostal příležitost v pražském Národním divadle, přesto byl i nadále pod neustálým tlakem kvůli svému protikomunistickému smýšlení. Po úspěšném hostování v Německé opeře na Rýnu v Düsseldorfu se nakonec v roce 1978 rozhodl ke stálému působení v düsseldorfském souboru a odešel z vlasti. O sedm let později se stal ředitelem opery v Saarbrückenu, kde vedle operních představení dirigoval též symfonické koncerty. Od 1. září 1990 byl hlavním dirigentem Deutsche Oper v Berlíně a zároveň od roku 1993 hudebním ředitelem v Lipské opeře. V roce 1998 se stal šéfdirigentem symfonického orchestru v St. Gallen, kde také žije se svou rodinou. Vloni se však této funkce vzdal: od sezony 2006/2007 totiž přijal první oficiální post po svém návratu do vlasti: místo šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. Jiří Kout proslul zejména jako dirigent Wagnera, Strausse a Janáčka, jejichž díla uváděl v prestižních světových operních domech (např. v Metropolitní opeře v New Yorku, v Deutsche Oper v Berlíně, kde mělo např. velký úspěch jeho nastudování Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která byla dokonce vyhlášena inscenací roku, ve Vídeňské státní opeře, v Pařížské opeře, v Covent Garden či v La Scale). Pravidelná je však rovněž jeho spolupráce s mnoha významnými symfonickými orchestry. Pražskému publiku se Jiří Kout představil poprvé po svém odchodu do exilu až v roce 1992 provedením Brucknerovy Symfonie č. 8 s Českou filharmonií a po té, v roce 1993, na třech koncertech v rámci Pražského jara (21. a 22. 5. Mahlerova Symfonie č. 8 Es dur, FOK a 1. 6. Bernsteinovy Chichester Psalms a Beethovenova Symfonie č. 9 d moll, op. 125, Česká filharmonie). O dva roky později (1995) jsme pak v pražském Národním divadle měli možnost slyšet v jeho nastudování skvělé koncertní provedení Straussovy Elektry a od té doby následovaly na našich předních divadelních scénách či s čelnými domácími symfonickými orchestry již desítky nejrůznějších projektů – od Straussova Růžového kavalíra, přes Wagnerovo nesmrtelné dílo Tristan a Isolda, Verdiho Requiem a Janáčkovu Její pastorkyňu až po Smetanovu Mou vlast, s níž a s Pražskými symfoniky se představil před pěti lety na zahajovacím koncertě Pražského jara, či Dvořákovo Requiem, které společně se čtveřicí sólistů, Pražským filharmonickým sborem a orchestrem FOK uvedl v závěru jeho letošní abonentní sezony.

18

Jiří Kout Jiří Kout, today one of the most famed Czech conductors internationally, was honoured on 23 October 2007 with the Prize of the Ministry of Culture for lifetime artistic achievement and promotion of the operas of Leoš Janáček, presented in person by the culture minister Václav Jehlička, and on 28 October together with other honourees with the Medal of Merit, officially conferred in the Vladislav Hall of Prague Castle by the President of the Czech Republic Václav Klaus. He studied at the Academy of Performing Arts in Prague with Prof. Bohumír Liška, and he launched his artistic career in 1964 at the J. K. Tyl Theatre in Pilsen. He soon enjoyed his first major success abroad, winning the Besançon international conducting competition in 1965. In the end, however, he was forced to depart Pilsen after five years because of having publicly criticized the military intervention in Czechoslovakia in August 1968. He did not return to regular conducting activity until 1972, when he got an opportunity at the Prague National Theatre, but he was still under constant pressure because of his anti-Communist thinking. After a successful guest appearance at the Deutsche Oper am Rhein in Düsseldorf, he elected in 1978 to take a permanent post with the Düsseldorf ensemble and to leave his homeland. Seven years later, he became chief of opera in Saarbrücken, where he conducted both opera performances and symphonic concerts. From 1 September 1990 he was the chief conductor at the Deutsche Oper in Berlin, and simultaneously from 1993 he became the music director of the Leipzig Opera. In 1998 he became the music director of the symphony orchestra in St. Gallen, where he lives with his family. Last year, however, he relinquished that position. Beginning with the 2006/2007 he had accepted his first official post after returning to his homeland: music director of the Prague Symphony Orchestra. Jiří Kout has earned fame primarily as a conductor of Wagner, Strauss and Janáček, having performed their works in the world’s prestigious opera houses (e.g. at the Metropolitan Opera in New York, the Deutsche Oper in Berlin, where his successes have included is production of Janáček’s opera Káťa Kabanová, which was even declared the production of the year, the Vienna State Opera, the Paris Opera, Covent Garden and La Scala). He also collaborates regularly with many important symphony orchestras. After his departure for exile, Jiří Kout did not present himself again to the Prague public until 1992 with a performance of Bruckner’s Symphony No. 8 with the Czech Philharmonic. Thereafter he appeared in 1993 for three Prague Spring concerts (on 21 and 22 May Mahler’s Symphony No. 8 in E-Flat Major with the Prague Symphony Orchestra and on 1 June Bernstein’s Chichester Psalms and Beethoven’s Symphony No. 9 in D Minor, op. 125, Czech Philharmonic). Two years later (1995) on the stage of the National Theatre in Prague we had the chance to hear his marvellous concert performance of Strauss’s Elektra, and since then with the leading Czech opera companies and symphony orchestras he has been involved in dozes of projects of all kinds – from Strauss’s Der Rosenkavalier, Wagner’s immortal opera Tristan und Isolde, Verdi’s Requiem and Janáček’s Jenůfa to Smetana’s Má vlast, which he performed with the Prague Symphony Orchestra five years ago at the opening concert of Prague Spring, and Dvořák’s Requiem, which he performed together with a quartet of soloists, the Prague Philharmonic Chorus and the Prague Symphony Orchestra at the conclusion of this year’s subscription season.

19


Prague Symphony Orchestra Today’s Prague Symphony Orchestra was founded in the autumn of 1934 by the conductor and musical organizer Rudolf Pekárek. He defined the new ensemble‘s fields of activity with the words Film-Opera-Koncert, which as the abbreviation FOK became part of the orchestra‘s title. By recording music for the majority of Czech films in the 1930s and performing regularly in live broadcasts of Czechoslovak Radio the FOK Orchestra made a name for itself and its economic existence was assured. This allowed gradual development of concert activities, whose main promoter from the very beginning was Dr. Václav Smetáček. Within a very short time Dr. Václav Smetáček managed to build the orchestra into a large symphonic ensemble fully capable of standing up to strong domestic competition. In 1942 he became the orchestra‘s chief conductor, and he stood at its head for a full thirty years. During the period of his leadership the orchestra achieved a high performance standard and international renown. After many years of efforts by the orchestra‘s leadership starting in 1945, the City of Prague followed the model of other European cities and in 1952 established its own professional concert ensemble to represent the city. The traditional acronym „FOK“ was retained, and the new title of the orchestra became Symphony Orchestra of the Capital City of Prague – FOK. In 1957 the orchestra departed on its first foreign tours to Poland, Italy, Austria, and Germany – and thus inaugurated its regular and intensive engagement on the international scene.

22

After Smetáček‘s departure from the post of chief conductor, artistic leadership was taken over in succession by Ladislav Slovák (1972–1976), Jindřich Rohan (1976–1977), and Jiří Bělohlávek (1977–1989), whose work marked an important stage from the standpoint of the ensemble‘s intensive artistic development. After Bělohlávek came Petr Altrichter (1990–1992), Martin Turnovský (1992–1995), Gaetano Delogu (1995–1998), Serge Baudo (2001–2006), and since 2006/07 season Jiří Kout. Other important Czech conductors who have worked with the orchestra over a long period have included especially Václav Neumann, Zdeněk Košler, and Vladimír Válek. During the time of its existence, the orchestra received its renown and respect of others under the direction of world-renown conductors (Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Sir Georg Solti, Seiji Ozawa, Zubin Mehta, Sir Charles Mackerras, Gennadij Rožděstvenskij, Eliahu Inbal, etc.) and in collaboration with a remarkable range of soloists (David Oistrah, Isaac Stern, Josef Suk, Arthur Rubinstein, Rudolf Firkušný, Svjatoslav Richter, Claudio Arrau, Murray Perahia, Ivan Moravec, Garrick Ohlsson, Maurice André, Christian Lindberg, Mstislav Rostropovič, Mischa Maisky, Hienrich Schiff, Katia Ricciarelli, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová, Peter Dvorský, Thomas Hampson, Ruggero Raimondi, Renée Fleming, Sergei Nakarjakov, etc.) The Prague Symphony Orchestra has performed in most countries of Europe, repeatedly in Japan and the USA and has also visited South America, Puerto Rico, Taiwan, Korea, Turkey, Israel, and other countries. From the 2006/2007 concert season on, Jiří Kout holds the position of Chief Conductor, Serge Baudo is the Honor Conductor. Another testimony to the orchestra‘s work is its extensive catalogue of phonograph, radio, and television recordings including both Czech and world-wide repertoire. Most of the commercial recordings have been made for the Supraphon label, but the orchestra‘s name also appears on recordings for BMG, Conifer, Philips, Erato, Universal, Harmonia Mundi (Praga), Victor, Koch International, Panton, Music Vars, and other labels. The Prague Symphony Orchestra´s first appearance at the Prague Spring Festival took place on May 15, 1947, under the baton of Rafael Kubelík, with the violinist David Oistrakh as soloist. Still during the same edition of the Festival, the orchestra appeared in another two concerts under its principal conductor Václav Smetáček, and since that time (with the exceptions of 1954, 1955 and 1962), it has been a regular guest of the Festival.

23

Orchestrální řada Orchestral Series SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK PRAGUE SYMPHONY ORCHESTRA Jiří Kout – šéfdirigent chief conductor Serge Baudo – čestný dirigent honorary conductor sezona 2008/2009 season I. housle 1st Violin Rita Čepurčenko

ViolA Pavel Peřina

koncertní mistr concertmaster koncertní mistr concertmaster

Jiří Hurník

Antonín Pergler

Trombón Trombon Jiří Novotný

vedoucí skupiny leader


zástupce vedoucího skupiny assistant leader

FlétnA Flute Václav Michálek



Tomáš Duda

zástupce koncertního mistra assistant concertmaster

Vladimír Bažant


Světlana Jahodová Oldřich Smola st. Oldřich Smola ml. Alan Melkus Vladimír Zajačik Jan Nykrýn ml. Jiří Zajíc Milan Vladyka Ludmila Hošková Zuzana Peřinová

Pavel Šafařík

Maria Ericsson Vlach Anna Jírovcová Kateřina Vaňková Radim Šisler Petr Hlaváč Pavel Štecher Martin Kameš Filip Šilar Blanka Mráčková Pavel Hrabánek Josef Riedlbauch František Kosina Lenka Hájková Matěj Vlk Jan Mráček Jiří Holub

II. housle 2nd Violin Miloš Havlík vedoucí skupiny leader

Zdeněk Jiroušek


Martin Týml


Jindřiška Maťátková Marie Vaňková Josef Bauer Jan Nykrýn Vladimír Kučera Vlasta Beranová Břetislav Přech Hana Šimečková Jiljí Teringer Petr Typolt Vladislava Hořovská Anna Vaňková Costin Anghelescu Nila Fleissigová

24

trubka Trumpet Jan Fišer


Vladimír Malík Jan Buble Jaroslav Himmer


VioloncellO Miloš Jahoda koncertní mistr concertmaster

Jan Chuchro


Jaroslav Matějka


Michaela Zelenková Richard Žemlička Roman Stehlík Věra Anýžová Petr Malíšek Petra Malíšková Jan Halama Václav Fleissig Bohuslav Pok

Kontrabas Double Bass Martin Zelenka


Hana Brožová Martin Klimánek Jiří Skuhra Simona Pingitzerová PIKOLA PICCOLO Martin Klimánek Simona Pingitzerová Hoboj Oboe Liběna Séquardtová koncertní mistr concertmaster

Jurij Likin


Radim Kocina Jan Hoďánek Monika Boušková

HornA French Horn Petr Hernych vedoucí skupiny leader Zuzana Rzounková z ástupce vedoucího skupiny assistant leader

František Langweil Jiří Fousek Tomáš Kirschner Jana Adámková Petr Chomoucký

Julius Nečásek Stanislav Penk Antonín Keller

Klávesové nástroje KeyboardS Daniela Valtová Kosinová

Tuba Miroslav Husák Bicí nástroje Percussion Lubor Krása vedoucí skupiny leader

Svatopluk Čech ml.


Martin Kopřiva David Řehoř Junko Honda

Klarinet Clarinet Jaroslav Marek vedoucí skupiny leader

Vlastimil Mareš


Miroslav Plechatý Jan Mach Zbyněk Cícha

Michal Novák

Fagot BassoOn Svatopluk Čech


koncertní mistr dechové skupiny concertmaster


zástupce assistant leader

Václav Hoskovec Marek Lustig David Fendrych

Marek Zvolánek Josef Řezníček Milan Bašta Jiří Fiedler

Václav Ferebauer

Anglický roh English horn Jan Hoďánek Monika Boušková


Lukáš Verner

Vladislav Kozderka

HarfA Harp Hana Jouzová Magdaléna Šimečková

Luboš Hucek

Václav Fürbach Jaroslav Jedlička Petr Němeček

25

12. květen - 3. červen May - 3 June 2009

Recommend Documents