SOKRATES Teorie práva - letní semestr 2012 12. cvičení: Působení práva ve společnosti. 12. Působení práva ve společnosti. Působení práva ve společnosti, právo a hodnoty, legitimita práva, právo a náboženství. a. Právo a hodnoty b. Právo a náboženství c. Pojem legitimity Právo a hodnoty Právo může být považováno za synonymum pojmu řád. Společnost není schopna žít bez řádu, v anarchii, bez pravidel, bez práva. Každá společnost je založena na určitých společenských hodnotách. Zpravidla to bývá tak, že ty nejuznávanější společenské hodnoty mají svůj odraz v právu. Právo se tedy snaží regulovat společenské vztahy, nastavovat rámec spravedlnosti, aby ji konkrétní vykonavatel mohl uplatňovat. Pak platí citát „ubi societas, ibi ius“, tzn. kde je společnost, je právo. Právo musí mít vždy možnost nějaké sankce, musí být vynutitelné státní mocí. Právo v sobě samo obsahuje donucení, kterému se musí každý podrobit. Sankce jsou jedním z důvodů, proč je právo ve společnosti respektováno. Řád musí být dodržován, jinak přijde trest. Tato funkce práva by tedy měla posilovat i morálku ve společnosti Chápání práva se mezi právními teoretiky různí. Právně pozitivistické teorie o funkci práva ve společnosti nespekulují, protože vnímají právo jako základ a zároveň neodmyslitelnou součást světa. Pozitivista vychází z toho, že zákon je. Přirozenoprávní teorie po smyslu a účelu práva pátrají a rozlišují různé příčiny jeho vzniku. Jednak chápou právo jako dané od Boha, jednak jako právo přirozeného původu, které zde existuje nezávisle na lidské vůli a nakonec jako právo určované člověkem. Sociologie rozlišuje právo v podobě psané od práva v podobě, jak je užíváno („law in books vs. law in action“). Sociologie tvrdí, že právo je zde proto, aby řešilo sociální konflikty, střety sociálních zájmů. Principem vzniku práva má být tedy jeho efektivní působení v mezilidských vztazích. Hodnoty zaujímají v právu významné místo. Společnost je založena na různých hodnotách a zpravidla nelze stejnoměrně prosazovat více hodnot najednou. Obvykle tedy znamená upřednostnit jednu hodnotu na úkor hodnoty jiné. Hodnoty jsou však svou povahou relativní. Většinou nelze přímo stanovit, že některá hodnota je postavena výše než jiná. Příkladně nabytí majetku na základě koupě nebo dědictví – v tom případě není podstatné, jakým právním titulem vlastnictví k věci vzniklo, nabytí majetku je v obou situacích rovnocenné a oba vlastníci jsou si ve svém vlastnickém právu rovni. Přesto jsou hodnoty obecně skládány do hierarchie, čímž je vyjádřena jejich důležitost v životě, př. zdraví, svoboda, ochrana majetku, apod. Hodnoty mají svou objektivní i subjektivní stránku. Objektem je potřeba sama, jedná se o objektivní základ zájmu. Subjektivní stránkou je potom vztah ke konkrétnímu člověku, jemuž má hodnota sloužit. Některé hodnoty bývají vtěleny do právních norem. Hodnoty jsou takto právem zvýrazňovány a fixovány ve společenském vědomí včetně vědomí právního. Neopominutelné místo ve společnosti zaujímá jistě i moc. Moc se uplatňuje ve všech lidských vztazích. Z hlediska jejího nositele můžeme moc rozlišovat na: veřejnou: představitelem je zejména stát a jím pověřené subjekty soukromou: mezi navzájem rovnými osobami v právních vztazích rodinných, pracovních, občanskoprávních, obchodních, apod. ideologickou: vyjadřuje schopnost měnit mínění lidí, resp. vyvolávat v nich úctu a pokoru k určité ideologii (myšlení) politickou: opírá se o použití síly v případě konfliktu ekonomickou: jejím základem je vlastnictví, finanční zázemí, je schopna měnit myšlení a jednání jiných osob pomocí peněz.
Právo a náboženství Náboženství je stav mysli, víra, souhrn jednání, symbolů a představ, jimiž určitá skupina osob vyjadřuje svůj postoj ke světu. Do náboženství se může právo promítnout, pokud se hodnoty právního státu a náboženské společnosti alespoň v určitých oblastech shodují, nebo pokud jsou zásadně v rozporu. Rozhodně lze poukázat na projev základních lidských práv v náboženství. Křesťanství Člověk se zrodil jako Boží obraz a tím vyniká mezi ostatními živými tvory, jenž tvoří jen jakési jeho prostředí a poskytují mu potravu. Člověk je proto oprávněn užívat dalších stvořených věcí jako nástrojů a v rozsahu této potřebě přiměřeném je zbavovat i života. Člověk je dle víry schopen života jen v rámci společenství. Život ve společnosti není ovšem myslitelný bez určitých pravidel soužití, bez zákonů. Je-li každý člověk dík svému lidství určen k tomu, aby se vztahoval bezprostředně k Bohu, nesmí nikdy sloužit druhému člověku za pouhý nástroj k uspokojování jeho vlastních potřeb. Resp. člověk s člověkem nesmí nikdy nakládat jako s neživým materiálem, nesmí se k němu chovat nelidsky. Neznamená to však, že člověk nemůže využít příkladně síly jiného za úplatu. Víra zároveň pojmenovává termín tzv. dignitas hominis – důstojnosti. Principem mravních zákonů ve společnosti je tedy respekt k důstojnosti člověka. Nikdo nemůže bránit jinému v tom, v čem spočívá jeho důstojnost. V deseti přikázáních se nám zobrazují další základní lidská práva: Právo na odpočinek bez ohledu na rasu, pohlaví, barvu pleti (Šest dní budeš pracovat, sedmý den je den odpočinutí… „Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok ani tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, …“ Právo na život – „Nezabiješ!“ Právo na důstojně zajištěné stáří, smrt i pohřeb – „cti svého otce i matku svou…“ Právo na založení rodiny a legitimní potomstvo – „Nesesmilníš!“ Právo na vlastnictví a majetek – „Nepokradeš!“ … Buddhismus Jádrem buddhismu jsou 4 „vznešené pravdy“ 1. Všechno je podrobeno strasti a utrpení. 2. Původem utrpení je žádost. 3. Utrpení může pominout (pomine-li žádost). 4. Existuje cesta, po níž lze dospět k pominutí žádosti. Zásady buddhistické víry spočívají obecně na lidsko-právních základech. Patří mezi ně neškodit živým bytostem, nebrat druhým nic, čeho by se nám od nich nedostalo, vyvarovat se nadužívání sexuality, neužívat vůči druhým tvrdých slov, nelhat, nepožívat látky, které zmenšují vládu nad sebou samým, atp. Islám Islám není odrazem práva ve státě, resp. neuznává právo jako pramen spravedlnosti v lidské společnosti. Islám sám sebe staví do role jediné pravdy, připisuje si univerzální poslání, jak vyvést lidi na správnou cestu. Všechny lidi považuje za „přirozené“ muslimy, protože jinou pravdu nepřipouští. Není pro něj ani nezbytně důležitý právní systém ve státě, postačí, bude-li každý muslim poslušný přikázání. Špatný je pak ten skutek, který je projevem neposlušnosti. Islám neodmítá základní lidská práva, ale uznává je pouze tehdy, jsou-li promítnuta do Božího zákona, jsou-li obsažena v koránu. Lidská práva, která nejsou založena v Bohu, jsou pro ně nemyslitelná.
Konfucianismus Konfucianismus není přímo náboženstvím, je spíše životním stylem, praxí, myšlením. Přesto je pro určitou skupinu lidí určujícím směrem, a proto jistě zaslouží pozornost. Morální zákony zde jsou odvozovány především z uctivých nebo dokonce láskyplných vztahů mezi členy rodiny. Každý člověk je součástí společenství, v němž je hlavním cílem zdar tohoto společenského útvaru. Avšak tím, že klade důraz na společenství, není pro něj myslitelná představa člověka jako suveréna žijícího ve svém hodnotovém světě, sledujícího pouze své zájmy a připraveného omezit svou svobodu, jen pokud by omezovala svobodu druhých. Pojem legitimity Legitimita (z lat. legitimus - zákonitý) může mít více významů. Znamená buď 1. právoplatnost nebo-li řádnost, 2. ospravedlněnost nebo-li oprávněnost. V právním státě se setkáváme s prvkem legality a legitimity. Legalitou neboli zákonností rozumíme fakt, že společenské vztahy jsou regulovány právem – a to jak jejich vznik, změny, zánik - realizace, tak jejich zachovávání. Legální vztahy a chování jsou v souladu s právem, ilegální jsou s ním v rozporu. Legitimita je pojem širší než legalita – zohledňuje zejména požadavek na oprávněnost, spravedlnost a ospravedlnitelnost. Legitimnost nebo-li oprávněnost; to, co odpovídá zákonu, a to, co z něho vyplývá. Státní moc je potom oprávněna vydávat právní normy. Legalita je právní doktrína, která lpí na psaných pramenech práva a odmítá přihlížet k jiným okolnostem, zvláště k požadavku, aby soudní rozhodování bylo spravedlivé. Legitimita má zájem nejen na uspořádání v souladu se stávajícím právem, ale současně i na uspořádání spravedlivém, ospravedlnitelném. Přitom je nutno si uvědomit, že ospravedlnitelné není nic, co dbá toliko na formální legalitu, ale nikoliv již na obsah, spravedlnost. Legitimita představuje často způsob, jak panovník po právu došel ke své moci. Nejedná se o vládu nad zemí násilně uchopenou, panovnická držba nebo oprávněnost nějakých nároků, poměrů atd. je postavena na základech právního státu. Taková osoba je potom legitimním panovníkem. Naproti tomu nelegitimní držení moci je způsobeno příkladně revolucí, kdy dochází ke změně dosavadních poměrů ve státě, ale nikoli způsobem po právu zákonitým. V revoluci totiž dochází k porušování stávajícího řádu. Legitimitou můžeme též rozumět tradici předávání vlády ve vládnoucím rodu, z generace na generaci, dynastickou legitimitu. Legitimitou se zabývá vedle právní teorie i sociologie. Nejběžněji se sociologie zaměřuje na legitimitu politického řádu, tedy fungování politického systému nebo jednotlivých politických institucí a také otázkou, do jaké míry považují občané politický systém za legitimní (vládnoucí „po právu“). Z tohoto pohledu můžeme legitimitu rozlišovat na dvojí: de iure znamená založení politického systému na ústavě a dalších zákonech, de facto vznik politického systému na základě právního řádu jako celku s důrazem na ústavně zaručené limity; tzv. vládu nebo moc ve státě lze ustanovit a uchopit jen v souladu s právní úpravou. Legitimita představuje přesvědčení o spravedlivosti a náležitosti určitého, nejčastěji politického uspořádání. Je odpovědí na otázku, proč si řád zasluhuje loajalitu členů společnosti. Lidé přijímají a uznávají politické instituce, protože věří, že jsou to ty nejlepší možné. K dosažení legitimity působí procesy zdůvodňování a ospravedlňování, které nazýváme legitimizace (někdy také legitimace). Odlišný pojem představuje legalita, kterou označujeme způsob jednání v souladu s platnými zákony. Podle některých autorů se legalita a legitimita v demokratických režimech překrývají, jinými slovy k legitimitě stačí legalita. K problému legitimity a legality se vážou pojmy jako autorita, panství, společenská smlouva, veřejné mínění, konsensus a přirozené právo.
Organizace spojených národů Organizace spojených národů má bohatou historii. Její počátek sahá někdy do druhé poloviny 19. století, kdy byly zakládány mezinárodní organizace určené kde spolupráci v konkrétních oblastech, př. Mezinárodní telekomunikační unie, Všeobecná poštovní unie, Mezinárodní telegrafická unie. V roce 1902 zahájil svou činnost Stálý arbitrážní soud, jenž byl zde nástrojem k mírovému řešení krizí, k prevenci války a prosazování Úmluvy o mírovém řešení mezinárodních konfliktů. Předchůdkyní OSN byla Společnost národů, organizace ustanovená po první světové válce v roce 1919 v rámci Versailleské smlouvy „na podporu mezinárodní spolupráce a dosažení míru a bezpečnosti v Evropě a ve světě.“ Tato organizace však ani přes svou snahu nedokázala zabránit vypuknutí 2. světové války. OSN oficiálně vznikla 24. října 1945. Je založena na Chartě OSN a k tomuto datu byla ratifikována Čínou, Francií, Sovětským svazem, USA, Velkou Británií atp. Z tohoto důvodu se 24. října slaví jako Den Spojených národů. Charta OSN - ustavující dokument OSN, který zakotvuje práva a povinnosti jejich členů a stanoví orgány a formální postupy pro fungování OSN. Charta definuje základní principy, na nichž stojí celé OSN – od suverenity a rovnosti mezi státy až po zákaz užití síly při řešení mezinárodních sporů. „MY, LID SPOJENÝCH NÁRODŮ, JSOUCE ODHODLÁNI • uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti, • prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých, • vytvořit poměry, za nichž mohou být zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiných pramenů mezinárodního práva, • podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě, A K TOMU CÍLI • pěstovat snášenlivost a navzájem žíti v míru jako dobří sousedé, • sjednotit své síly k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, • přijmout zásady a zavést metody zajišťující, aby ozbrojené síly nebylo užíváno jinak než ve společném zájmu, a používat mezinárodního ústrojí k podpoře hospodářského a sociálního povznesení všech národů, ROZHODLI JSME SE SDRUŽIT SVÉ ÚSILÍ, ABYCHOM TĚCHTO CÍLŮ DOSÁHLI. Proto se naše vlády prostřednictvím svých zástupců, kteří se shromáždili v městě San Franciscu a předložili své plné moci, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodly na této Chartě Spojených národů a zřizují tímto mezinárodní organizaci zvanou Spojené národy.“ Cíle - udržovat mezinárodní mír a bezpečnost - rozvíjet mezi národy přátelské vztahy založené na respektování zásad rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů; - spolupracovat při řešení mezinárodních ekonomických, sociálních, kulturních a humanitárních otázek a podpoře základních lidských práv a svobod - být centrem pro koordinaci kroků, které národy podnikají v zájmu dosažení těchto společných cílů.
Zásady - všechny členské státy jsou suverénní a rovnoprávné; - zavazují se plnit své povinnosti vyplývající z Charty; - zavazují se řešit mezinárodní spory mírovými prostředky, bez ohrožování mezinárodního míru, bezpečnosti a spravedlnosti; - vystříhají se vyhrožování silou a používání síly proti jiným členským státům; - zavazují se poskytnout OSN veškerou pomoc při jakékoli akci, ke které Organizace na základě Charty přistoupí; - žádné ustanovení Charty neopravňuje Spojené národy k tomu, aby se vměšovaly do otázek, které jsou výlučně vnitřní záležitostí jakéhokoli státu. ORGANIZAČNÍ STRUKTURA Charta ustavuje těchto šest základních orgánů OSN: Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Ekonomická a sociální rada, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr a Sekretariát OSN. Celé společenství OSN je však daleko širší, zahrnuje 15 agentur a řadu programů a jiných orgánů. Valné shromáždění Valné shromáždění (VS) je hlavním jednacím orgánem OSN. Tvoří ho zástupci všech členských států, z nichž každý má jeden hlas. K přijetí rozhodnutí o důležitých záležitostech, např. o otázkách míru a bezpečnosti, přijetí nových členů, rozpočtu atd., je nutná dvoutřetinová většina hlasů. Při rozhodování o ostatních otázkách rozhoduje prostá většina. Funkce a pravomoci • zvažovat a činit doporučení v záležitostech týkajících se principů spolupráce při udržování světového míru a bezpečnosti včetně otázek odzbrojení a omezování zbrojení; • jednat o otázkách týkajících se mezinárodního míru a bezpečnosti s výjimkou případů, kdy se sporem nebo situací zabývá Rada bezpečnosti, a činit v těchto otázkách doporučení; • projednávat a (s toutéž výjimkou) činit doporučení v jakýchkoli otázkách, které spadají do rámce Charty nebo mají vliv na pravomoci a funkce kteréhokoli jiného orgánu OSN; • iniciovat vypracovávání studií a zpráv a činit doporučení v oblasti mezinárodní politické spolupráce, rozvoje a kodifikace mezinárodního práva, dodržování lidských práv a základních svobod a mezinárodní spolupráce v oblasti ekonomické, sociální, kulturní, vzdělávací a zdravotní; • prosazovat mírová řešení všech situací, které by mohly ohrozit přátelské vztahy mezi národy, bez ohledu na příčiny vzniku těchto situací; • zabývat se zprávami Rady bezpečnosti a dalších orgánů OSN; • určovat a schvalovat rozpočet OSN a určovat výši příspěvků jednotlivých členů; • volit nestálé členy Rady bezpečnosti, členy Ekonomické a sociální rady a dodatečné členy Poručenské rady (pokud je to třeba); společně s Radou bezpečnosti volit soudce Mezinárodního soudního dvora a na základě doporučení Rady bezpečnosti jmenovat generálního tajemníka OSN. Zasedání Řádné zasedání Valného shromáždění začíná každoročně obvykle v září. VS může navíc svolat své mimořádné zasedání, a to na žádost Rady bezpečnosti, většiny členských států OSN nebo jednoho člena za předpokladu, že s tím většina ostatních členů souhlasí. Valné shromáždění obvykle přijímá rezoluce a rozhodnutí hlasováním většiny přítomných členů. Důležité otázky, jako jsou doporučení týkající se mezinárodního míru a bezpečnosti, volby členských států do některých významných orgánů OSN a rozpočtové záležitosti, se rozhodují dvoutřetinovou většinou. Činnost Usnesení VS sice nejsou pro vlády právně závazná, vyjadřují však převládající světový názor na mezinárodní otázky, a mají tak morální autoritu světového společenství. Celoroční aktivity OSN
vycházejí především z rozhodnutí VS, tedy z vůle většiny členských států vyjádřené přijatými rezolucemi a rozhodnutími. Tuto činnost vykonávají: • výbory a jiné orgány ustavené Valným shromážděním, které jsou pověřeny studovat a podávat zprávy o specifických otázkách, např. odzbrojení, udržování míru, rozvoj a lidská práva; • mezinárodní konference svolávané Valným shromážděním; • Sekretariát Organizace spojených národů, tedy generální tajemník a jeho aparát mezinárodních úředníků. Rada bezpečnosti Charta OSN přisuzuje Radě bezpečnosti (RB) hlavní zodpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. RB má 15 členů, z toho pět stálých – jsou to Čína, Francie, Rusko, USA a Velká Británie – a 10 nestálých, které Valné shromáždění volí na dvouleté období. Každý člen Rady bezpečnosti má jeden hlas. Ke schválení rozhodnutí o procedurálních otázkách je zapotřebí alespoň devíti hlasů z patnácti. Pro rozhodnutí o zásadních otázkách je zapotřebí devíti hlasů, včetně souhlasu všech pěti stálých členů. Jedná se o takzvané pravidlo jednomyslnosti mocností, často označované jako právo veta. Pokud jeden ze stálých členů nesouhlasí s rozhodnutím, může hlasovat proti, a tím návrh vetovat (zamítnout). Všech pět stálých členů již právo veta v minulosti při různých příležitostech uplatnilo. Pokud stálý člen nesouhlasí s navrhovanou rezolucí nebo rozhodnutím, ale nechce uplatnit právo veta, může se zdržet hlasování. Rezoluce pak může být přijata získáním potřebných devíti hlasů. Podle článku 25 Charty OSN souhlasí všechny členské státy s tím, že budou rozhodnutí Rady bezpečnosti respektovat a naplňovat. Zatímco ostatní orgány OSN udělují doporučení vládám, RB přijímá rozhodnutí, která jsou na základě Charty OSN pro členské státy závazná. Funkce a pravomoci • udržovat mezinárodní mír a bezpečnost v souladu se zásadami a cíli Organizace spojených národů; • formulovat plány na vytvoření systému omezení zbrojení; • vyzývat strany konfliktu, aby vzájemné spory řešily mírovou cestou; • zabývat se konflikty a situacemi, jež by mohly vést k mezinárodnímu napětí, a doporučovat způsoby řešení těchto sporů či podmínky pro uzavření dohody; • určovat, zda dochází k ohrožení míru či aktu agrese, a doporučovat opatření, jež by měla být učiněna; • vyzývat strany sporu k přijetí prozatímních opatření, která jsou nezbytná nebo vhodná k zabránění dalšímu zhoršování situace; • vyzývat členské státy, aby se při naplňování rozhodnutí Rady bezpečnosti uchylovaly k opatřením vylučujícím použití ozbrojené síly (kupříkladu k sankcím); • schvalovat použití síly v zájmu udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti; • podporovat mírová řešení místních sporů prostřednictvím regionálních mechanismů a využívat je k prosazování svých pravomocí; • doporučovat Valnému shromáždění jmenování generálního tajemníka a společně s Valným shromážděním volit soudce Mezinárodního soudního dvora; • vyžádat si od Mezinárodního soudního dvora odborná stanoviska k právním záležitostem; • doporučovat Valnému shromáždění přijetí nových zemí do OSN. Zasedání Rada bezpečnosti je koncipována tak, aby mohla fungovat nepřetržitě, zástupci všech členů musí být stále přítomni v sídle OSN. Rada se může sejít kdekoliv. Činnost Pokud je RB předložen podnět týkající se ohrožení míru, nejprve oběma stranám obvykle doporučí, aby se pokusily o dosažení dohody mírovou cestou. V některých případech samotná RB situaci prošetří a zajistí zprostředkování dohody. Může na místo vyslat svůj tým, jmenovat zvláštní zmocněnce nebo požádat generálního tajemníka, aby využil svých zprostředkovatelských možností.
Pokud spor vyústí v ozbrojený konflikt, snaží se Rada bezpečnosti především o jeho co nejrychlejší ukončení. RB může vyhlásit podmínky příměří, které mohou sloužit jako prevence další eskalace násilí. Rada bezpečnosti rovněž vysílá vojenské pozorovatele a mírové jednotky OSN. Jejich posláním je zklidnit napětí v problematických oblastech, oddělit od sebe nepřátelské strany a vytvořit atmosféru, v níž je možno usilovat o mírové urovnání. Dle Charty OSN může RB přijímat donucovací opatření zahrnující hospodářské sankce, zbrojní embargo, finanční sankce, zákaz cestování nebo kolektivní vojenské akce. Ekonomická a sociální rada ECOSOC působí jako hlavní orgán pro koordinaci hospodářské a sociální činnosti OSN a specializovaných přidružených organizací systému organizace. ECOSOC má 54 členů s tříletým funkčním obdobím, rozhodnutí jsou přijímána prostou většinou, každý člen disponuje jedním hlasem. Funkce a pravomoci • sloužit jako ústřední diskusní fórum k projednávání mezinárodních ekonomických a sociálních otázek a formulaci politických doporučení členským státům a celému systému OSN; • vypracovávat a iniciovat studie a zprávy a předkládat doporučení týkající se mezinárodních ekonomických, sociálních, kulturních, vzdělávacích, zdravotních a dalších otázek; • podporovat respektování a dodržování lidských práv a základních svobod; • podílet se na přípravě velkých mezinárodních konferencí v sociální a ekonomické oblasti a v příbuzných oborech a podporovat a koordinovat následné využití závěrů těchto konferencí; • koordinovat činnost specializovaných přidružených organizací OSN prostřednictvím konzultací a poradenské činnosti a doporučení Valnému shromáždění. Zasedání Rada se obvykle několikrát do roka schází se zástupci občanské společnosti na krátkých zasedáních a mnoha přípravných schůzkách, na nichž se řeší organizační otázky. Hlavní zasedání v délce čtyř týdnů se koná v červenci, střídavě v New Yorku a Ženevě. Součástí tohoto zasedání je tzv. high-level segment, setkání na vysoké úrovni za účasti ministrů a dalších vysokých státních představitelů, na němž se projednávají stěžejní hospodářské, sociální a humanitární otázky. Celoroční činnost ECOSOC probíhá v pomocných a přidružených orgánech Rady. Ekonomická a sociální rada konzultuje svou činnost s nevládními organizacemi. Konzultativní status při Ekonomické a sociální radě má více než 2100 nevládních organizací. Rada považuje za důležité dát jim příležitost vyjádřit se. Uznává, že tyto organizace disponují praktickou zkušeností a technickou odborností, která je pro její práci velmi cenná. Poručenská rada Poručenská rada byla ustavena Chartou OSN v roce 1945, aby dohlížela na správu jedenácti území zařazených do poručenské soustavy. Jejím úkolem bylo zajistit přijetí takových kroků, které připraví tato území na samosprávu nebo samostatnost. Do roku 1994 dosáhla všechna svěřenecká území OSN samosprávy či nezávislosti, ať již jako nezávislé státy či připojením k některému ze sousedních nezávislých států. Mezinárodní soudní dvůr Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) se sídlem v nizozemském Haagu je základním soudním orgánem OSN. Řeší spory mezi členskými státy a předává OSN a jejím specializovaným organizacím odborné posudky. Jeho statut je nedílnou součástí Charty OSN. Soudní dvůr je otevřen všem signatářům jeho statutu, tedy všem členským státům Organizace spojených národů. Soudních procesů se mohou účastnit a své spory mohou soudu předkládat pouze státy. ICJ se nezabývá případy soukromých osob, právních subjektů ani mezinárodních organizací. Valné shromáždění i Rada bezpečnosti mohou ale ICJ požádat o posudek k jakékoliv právní otázce.
Další orgány OSN a specializované organizace OSN mohou požádat o posudek právních případů spadajících do jejich činnosti, potřebují k tomu však souhlas Valného shromáždění. Soudní pravomoci Do pravomoci Mezinárodního soudního dvora spadají všechny spory a otázky předložené členskými státy a dále záležitosti stanovené Chartou OSN nebo mezinárodními smlouvami a konvencemi. Státy se mohou předem zavázat, že se podřídí rozhodnutí ICJ buď podpisem smlouvy či úmluvy, jež takový závazek výslovně stanoví, nebo tím, že učiní samostatné prohlášení. Tato prohlášení o přijetí pravomocí soudu často stanoví výjimky, na které se povinná pravomoc nevztahuje. V souladu se svým statutem řeší Mezinárodní soudní dvůr spory uplatňováním: • mezinárodních úmluv stanovujících pravidla výslovně uznávaná státy, jichž se spor týká; • mezinárodních zvyklostí a obecně uznávaných postupů, které jsou přijímány jako zákon; • obecných zákonných principů uznávaných státy; • soudních rozhodnutí a stanovisek nejkvalifikovanějších právních znalců jednotlivých zemí. Členství Soud tvoří 15 soudců volených v oddělených hlasováních Valným shromážděním a Radou bezpečnosti. Soudci jsou vybíráni na základě své kvalifikace. Snahou je, aby byly zastoupeny hlavní právní systémy světa, přičemž žádní dva soudci nemohou být občany téhož státu. Soudci jsou voleni na devět let s možností znovuzvolení. V průběhu funkčního období nemohou vykonávat žádnou jinou činnost. Sekretariát OSN Sekretariát OSN, vykonavatel každodenních úkolů organizace, tvoří tým tzv. mezinárodních úředníků (international civil servants) působících v různých zemích světa. Poskytuje servis ostatním orgánům Spojených národů a je pověřen správou jejich programů a činností. Hlavou sekretariátu je generální tajemník jmenovaný Valným shromážděním na základě doporučení Rady bezpečnosti na pětileté funkční období. Povinnosti Sekretariátu jsou stejně rozmanité jako otázky, jimiž se zabývá Organizace spojených národů. Zahrnují vše od řízení a správy mírových operací až po zprostředkovatelskou činnost v mezinárodních sporech, od zkoumání ekonomických a společenských trendů po vypracovávání zpráv o lidských právech a trvale udržitelném rozvoji. Pracovníci Sekretariátu také informují světová média o práci OSN, organizují mezinárodní konference o zásadních problémech současného světa nebo zajišťují tlumočení projevů a překlady dokumentů do oficiálních jazyků OSN. Sekretariát OSN tvoří přibližně 7500 stálých zaměstnanců z více než 170 zemí světa. Hlavním sídlem Organizace spojených národů je New York, další významné úřadovny organizace jsou v Addis Abebě, Bangkoku, Bejrútu, Ženevě, Nairobi, Santiagu a ve Vídni. Kanceláře OSN se nacházejí v mnoha dalších zemích všech kontinentů. Generální tajemník Generální tajemník, v jehož osobě se pojí funkce diplomata, obhájce, úředníka a výkonného ředitele, je symbolem ideálů OSN a mluvčím všech obyvatel planety, zvláště všech chudých a zranitelných. Předcházející generální tajemník Kofi Annan z Ghany byl v pořadí sedmým představitelem tohoto úřadu, funkce se ujal 1. ledna 1997. Na sklonku roku 2001 byl zvolen na druhé pětileté období (20022006). Od 1. ledna 2007 je jím Ban Ki-moon.
Citáty: Právo je umění spravedlivého a dobrého Celsius
„Ius est ars aeqiu et boni.“
Nejvyšší právo, nejhorší bezpráví. Cicero
„Summum ius, summa iniuria“
„Rovnost může být i rovností bídy.“ Jhering Stejné případy je třeba rozhodovat stejně.
„De similis idem est iudicandum.“
„Kde je právo nejisté, tam není právo žádné.“
„Ubi ius incertum, ibi ius nullum.“
„Právo se rodí z práva.“
„Ius ex iure oritur.“
„Nikdo nemůže být zavázán k nemožnému.“
„Ultra posse nemo tenetur.“
„Kde je zákon, je trest.“
„Ubi lex, ibi poena.“
„Tvrdý zákon, přece zákon.“
„Dura lex, sed lex.“
„Co jsou zákony bez mravů.“
Qiud leges sine moribus.“
SOKRATES Teorie práva - letní semestr 2012 13. cvičení: Velké právní systémy Angloamerický právní systém Kontinentální právní systém Islámský právní systém Angloamerický právní systém „The judge working with a code is like a man who has been told he could walk about more or less as he liked in a room, but could not go outside.“ F. H. Lawson: The Rational Strength of English Law
Anglosaský právní systém, tzv. ostrovní pochází zejména z Britských ostrovů, avšak díky následné kolonizaci byl rozšířen do dalších zemí, které Velká Británie osídlila. Od doby šíření původních zásad common law však již uplynula dost dlouhá doba, aby si dříve podrobená území právo upravila do podoby jí vlastní. Významnou kolonií Velké Británie byly i mimo jiné současné USA, které díky své samostatnosti přetvořily common law na tzv. angloamerické právo. Anglosaský (angloamerický) právní systém je založen zejména na právu soudce rozhodovat o právech a povinnostech s ohledem na stávající precedenty, obyčejové právo a spravedlnost. Zákon má pouze rámcovou funkci vůči soudcovské pravomoci působit na právní vztahy – omezuje soudce hranicí pro rozhodování. Není výjimkou, že soudcovské právo vytváří důvod při změnu stávající legislativy. Anglosaské právo si dále zakládá na obyčejích a dlouhodobě užívaných právních pravidlech. Obyčeje rozdělujeme na obecné působící na celé území státu a místní působící pouze v určité lokalitě. Faktem je, že většina obyčejů byla již převzata do samotného jádra common law. Dalším pramenem práva spíše okrajového charakteru je i právní literatura, která je obdobně jako v našem právu sice nezávazná, ale zato většinou publikována právními špičkami daného státu. Anglosaský systém však není tvořen jen z common law, ale také tzv. equity. Rozdíl mezi common law a equity je hrou historie. „Courts of law“ byly nazývány soudy v Anglii, které prosazovaly královské právo ve středověku. Královští soudci vzdělaní spíše v právu než v teologii spravovali území podle univerzitního práva. Toto právní seskupení se vyvinulo na základě dříve vydaných precedentů a následně začalo být označováno jako Common law Anglie. V případě, že změny ve státě nebyly dost rychlé, nebo byla soudní rozhodnutí považována za nespravedlivá, strany sporu se stále mohly obrátit na krále. Král v pozici suveréna státu byl vnímán jako pramen spravedlnosti a odpovědná osoba za činnost státního aparátu. Některé strany se vyloženě spoléhaly na královské milosrdenství nebo svědomí. Příležitostně pověřoval král touto výsostnou činností tzv. Chancellor (kancléře), jako důležitého člena královské rady. Chancellors byli zpravidla šlechtici, hovořící latinsky a francouzsky, vzdělaní v římském občanském i církevním právu. Později byl tento úřad přetvořen do „Court of Chancery“. Tak vznikla equity jako část anglosaského práva založená na právních tradicích a zvycích. Prameny angloamerického práva: Zákony: psané právo vtělené do podoby právního předpisu, zákona, popř. podzákonných právních předpisů, jak je známe z kontinentálního práva. Soudcovské právo: rozumí se pravomoc soudce rozhodovat o právech a povinnostech účastníků řízení. Tato rozhodnutí poté působí jako precedenty pro rozhodování dalších, později konaných soudů. Jinak se mu též říká case-law, význam vyplývá z angl. slova case = případ. Právní obyčeje (customs) Právní literatura (Books of Authority) Obecné zásady právní
Kontinentální právní systém Kontinentální právní systém se vyvinul z původního římského práva a je jeho plnohodnotným nástupcem. Jeho název byl odvozen od rozsahu jeho působnosti a způsobu jeho šíření – kontinentální právní systém, nebo-li tzv. pevninská kultura se uplatňuje v evropských státech mimo Anglii a dalších kontinentálních státech, které byly koloniemi evropských států. Základní charakteristikou kontinentálního právního systému je, že hlavním pramenem práva je právo tzv. psané. Soudcovská tvorba práva, resp. jeho dotváření byť v zákonném rámci je tímto právním systémem v jeho původní podobě víceméně nepřípustná. V současném pojetí bylo od tohoto striktního způsobu částečně upuštěno a soudcům je vkládána do rukou v tomto ohledu stále širší pravomoc. Zákon však přesto zůstává svrchovaným, nenahraditelným pramenem práva. Je pravdou, že takový systém je z určitého hlediska rigidní a těžko změnitelný. Případnou nespravedlnost nebo přílišnou tvrdost zákona může poté odstranit jen k tomu přímo oprávněný zástupce státu (pověřený pracovník, v ČR to bývá občas ministr, př. práce a sociálních věcí). Zákony jsou pak prováděny, resp. zpřesňovány podzákonnými, sekundárními právními předpisy, tzv. nařízení. V případě, že je určitému subjektu ve státě svěřena samostatná působnost, zpravidla je s tím spojena i pravomoc vydávat vlastní právní předpisy vztahující se na subjekty právě v okruhu vymezené působnosti. Soudce v rozhodování konkrétního soudního sporu vychází právě z tohoto psaného práva, přičemž právo netvoří, ale nalézá, vykládá vůli zákonodárce. Dalším významným pramenem práva v kontinentálních právních systémech je právní obyčej. Dokud není právní obyčej vyjádřen v právní normě, neměl by být pramenem práva. Přesto se nám může promítnout do tzv. obecné zásady právní, na nichž je většina psaného práva vystavěna. Vlastní struktura právních systémů jednotlivých právních států podnítila rozvoj individuálních specifik toho kterého státu a dnes tedy zřetelně vnímáme rozdíly v právu i uvnitř Evropy, zejména pak vyniká systém francouzský, rakouský, německý, švýcarský a skandinávský. V poslední době sem spadá i právo Evropských společenství. Francouzský Základ francouzského právního systému byl položen zákoníkem Code Civil (CC) vydaného za vlády Napoleona Buonaparta v roce 1804. Za hlavního tvůrce považujeme J.J.Rousseaua. Předkládá francouzské společnosti systém, kdy se soudce má výlučně držet při rozhodování tohoto zákona, vylučuje soudní precedenty, avšak zároveň povinuje soudce rozhodnout i v případě ne zcela jasné právní úpravy. Rakouský Rakouský právní systém se opírá o svůj ABGB, tj. Allegemeine Bürgerlicher Gesetzbuch z r. 1811. Zákon působil na celém území Rakousko – Uherska a je dodnes s mnohými změnami pramenem občanského práva v Rakousku. Německý Německý právní systém byl založen zejména tzv. Bürgerlicher Gesetzbuch (BGB) z roku 1896 (1900), který však v sobě neobsahuje hlubší filosofické myšlenky. Po rozdělení Německa byl právní systém rozštěpen ve dví, kdy socialistická část Německa čerpala inspiraci ze Sovětského zákoníku a příkladně i z českého občanského zákoníku. Nejednotnost byla odstraněna opětovným sloučením německých republik (1990), přičemž právní úprava se vrátila k původním tradičním kořenům BGB. Švýcarský Švýcarský zákoník v sobě spojuje jednak zákoník občanský a jednak obchodní právo. Dle našeho právního systému jsou dosud tyto oblasti odděleny, ačkoli podle nového občanského zákoníku budou rovněž spojeny v jednom kodexu. Švýcarský právní systém se nechal inspirovat německým BGB, a proto tato úprava taktéž postrádá hlubší filosofické zamyšlení. Skandinávský Skandinávský právní systém je mezi ostatními tak trošku hybridem. Skandinávie sice pokládá psané právo za stěžejní a neopominutelné, přesto vkládá do rukou soudce poměrně velkou pravomoc právo dotvářet.
Prameny práva Evropských společenství Právo Evropských společenství je novodobou záležitostí, která však unikátním reguluje právní vztahy členskými státy společenství a dokonce i právní vztahy občanů těchto členských států. Je to způsobeno tím, že členský stát svým přistoupením odevzdává část své suverenity a zavazuje se respektovat přijatá pravidla. Prameny práva ES dělíme zejména na a) Primární Tj. zakladatelské smlouvy a jejich novelizace, stanovují oblasti působnosti práva ES. b) Sekundární Právo je tvořeno orgány ES na základě primárního práva, jde o: 1. Nařízení (regulations) - vydává Rada Evropy (případně společně s Parlamentem), může zmocnit i Komisi. Cílem nařízení je unifikace. 2. Směrnice (directives) - adresovány státům a orgánům EU, kterým ukládají povinnosti. Jejich cílem je harmonizace. 3. Rozhodnutí Komise, ESD a soudů první instance (decision) – je závazné pouze v dané kauze, často má quazi-precedenční charakter (tzv. case-law), soudy často argumentují a zdůvodňují své rozsudky. 4. Doporučení apod. (tzv. soft-law) - není závazné, ale často se aplikuje. 5. Mezinárodní smlouvy podepisované pouze členy ES - úprava otázek, které neupravují zakladatelské smlouvy.
Islámský právní systém Islámské právo je odlišné od kontinentálního a angloamerického právního systému ve spoustě věcí. Mimo jiné je nutno si uvědomit, že zpravidla neplatí jako jediné právo v daném státě. Také je třeba poukázat na rozdílnou územní působnost islámského práva od islámského náboženství. Příkladně v Indonésii působí islám jako náboženství, nikoli však islám jako právo. Přesto je neodmyslitelné, že islám je právo náboženské. Stát je náboženstvím ovládán. Islám je učení proroků schopných slyšet božský hlas. Islám jako nejmladší náboženství vzniká na počátku 7. Století našeho letopočtu, kdy začal učení hlásat prorok Muhamad. Z důvodu, že byl Muhamad pro své myšlenky pronásledován, utekl z Mekky, v níž působil, do Meddiny. Tato jeho pouť v roce 622 (hidžra) se stala pro muslimy (jeho následovníky) počátkem jejich vlastního kalendáře. Pouť z Mekky do Mediny je dodnes jednou z životních povinností řádného muslima. Muhamad neuměl podle legendy sám psát, a proto svou filosofii diktoval svým stoupencům, kteří jej jako písmo svaté sepsali do knihy Korán. Muhamad mimo jiné hlásal právo tzv. svaté války, džihád, díky níž muslimové šířili své vyznání mečem a podrobili si velkou rozlohu nových území. Nedlouho po Muhamadově smrti (632) se islám rozpoltil na dva tábory: Sunnity x Šíity. Spor vznikl o to, kdo bude nástupcem Muhamada. Šíité (z arabského ší'at Alí – strana Alího) tvrdili, že titul chalífy (vůdce) by měl dědičně připadnout Mohamedově rodině, konkrétně jeho zeťovi Alímu. Alí sám proti volbě Abú Bakra protestoval, ale nepodnikal žádné kroky k uchopení moci. Nakonec se chalífou roku 656 skutečně stal, ale již 661 byl zavražděn. Za sunnity se označují ti muslimové, kteří uznali za Muhamadova nástupce Abú Bakra – nečlena Muhamadovy rodiny. Schizma trvá dodnes, přičemž převážná většina muslimského světa jsou sunnité (93%). Prameny sunnitského práva: Šáríja: soubor Božích pravidel … cesta ke studni, svaté a nedotknutelné. V islámském právu je jediným zákonodárcem bůh. Nejedná se o obecně závazný právní systém pravidel, ale o závazný systém pravidel chování platných pro muslimy. Toto právo určuje specifické pravidla chování muslima, které se většinou týkají jeho náboženského a rodinného života. Korán: poslední proroctví, především náboženská kniha, tzv. svatá kniha Sunna: soubor textů o životě proroka Mohameda, tradice o skutcích a výrocích Idžma: interpretace islámského práva Kijás: aplikace práva založená na analogii Dalším významným pojmem je zásada zvaná taklíd, která stanovuje, že je právo neměnné a nikdo je nesmí měnit, rušit nebo doplňovat. Z důvodu neustálého vývoje moderního světa si musejí muslimové hledat cesty, jak náboženské přikázání neporušit, a přitom udržet krok s moderní dobou. Dnes se projevují značné rozpory v interpretaci islámu mezi jednotlivými zeměmi islámského práva, mimo jiné i proto, že dochází k prolínání s evropskou kulturou. Z právního hlediska je vhodné podotknout, že islám neprosazuje lidská práva spravedlivě, což je patrné příkladně z nerovné postavení mužů a žen a vysokých, až neúměrných trestů (včetně tělesných).
PŘÍKLADY 12. cvičení Z dále citovaných preambulí dovoďte hodnotový základ příslušných ústavních dokumentů a pojmenujte je. a) Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16.3.1939 o Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb. z. a n.) b) Ústava České republiky (č. 1/1993 Sb.) c) Ústava Slovenskej republiky (č. 185/1939 Sb. z.) d) Ústava z r. 1920 (š. 121/1920 Sb., Ústavní listina Republiky československé) e) Ústava z r. 1960 (č. 100/1960 Sb., tzv. Socialistická ústava) f) Ústava z r. 1948 (č. 150/1948 Sb., tzv. Ústava 9. května) A) My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje. Při tom my, národ Československý, prohlašuje, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový. B) Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru - jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly. Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto: C) Slovenský národ pod ochranou Boha Všemohúceho od vekov sa udržal na životnom priestore mu určenom, kde s pomocou Jeho, od ktorého pochádza všetka moc a právo, zriadil si svoj slobodný slovenský štát.
Slovenský štát sdružuje podľa prirodzeného práva všetky mravné a hospodárské sily národa v kresťanskú a národnú pospolitosť, aby v nej usmernil sociálne protivy a vzájomne sa križujúce záujmy všetkých stavovských a zájmových skupín, aby ako vykonávateľ sociálnej spravedlivosti a strážca všeobecného dobra v súladnej jednotnosti dosiahol mravným a politickým vývojom najvyšší stupeň blaha spo1očnosti i jednotlivcov. D) My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu. Jsme odhodláni bránit všemi svými silami vymoženosti naší národní a demokratické revoluce proti veškerým snahám domácí i zahraniční reakce, jak jsme znovu před celým světem osvědčili svým vystoupením na obranu lidově demokratických řádů v únoru 1948. Slibujeme si navzájem, že na tomto velkém díle budou pracovat společně a ruku v ruce oba naše národy, navazujíce tak na pokrokové a humanitní tradice svých dějin. Češi a Slováci, dva bratrské národy, členové velké rodiny Slovanstva, žili již před tisícem let společně v jednom státě a společně přijali z východu nejvyšší výtvor tehdejší vzdělanosti - křesťanství. První v Evropě pozdvihli v husitské revoluci na své prapory myšlenky svobody mínění, lidovlády a sociální spravedlnosti. Po staletí bojoval pak český a slovenský lid s feudálními vykořisťovateli a s německou dynastií Habsburků za své sociální i národní osvobození. Myšlenky svobody, pokroku a humanity byly vedoucími idejemi obou našich národů, když se v XIX. věku obrodily za společného úsilí slovenských i českých buditelů, vzešlých z lidu. Pod týmž praporem zahájily také oba národy v první světové válce společný odboj proti německému imperialismu, a podníceny Velkou říjnovou revolucí, zřídily po staletích poroby, dne 28. října 1918, svůj společný stát - demokratickou republiku Československou. Již tehdy, za prvního odboje, toužil náš lid, veden velkým vzorem revolučního boje ruských dělníků a rolníků, po lepším společenském řádu, po socialismu. Avšak toto pokrokové úsilí, navazující na naše nejlepší tradice, bylo zakrátko zmařeno, když se po rozkolu dělnického hnutí v prosinci 1920 podařilo nepočetné vrstvě kapitalistů a velkostatkářů zvrátit navzdory demokratické ústavě pokrokový vývoj v naší republice a přivésti k vítězství kapitalistické hospodářské zřízení se všemi jeho zly, zejména s hrůzou nezaměstnanosti. Když pak oběma našim národům hrozila zkáza z nové imperialistické expanse v zločinné podobě německého nacismu, tu opět - jako kdysi v husitské revoluci panská šlechta - zradila nyní i novověk vládnoucí třída, buržoasie. Ve chvíli nejvyššího nebezpečí se spojila s nepřítelem proti vlastnímu lidu a tím umožnila světovému imperialismu, aby dočasně vyřídil své rozpory na účet obou našich národů hanebnou dohodou mnichovskou. Tím byla uvolněna cesta k zákeřnému přepadení našeho mírumilovného státu odvěkému nepříteli, jemuž horlivě pomáhali potomci cizích kolonistů, usazení mezi námi a požívající podle naší ústavy všech demokratických práv stejně s námi. Za hrozných událostí druhé světové války povstali oba naši národové k boji za osvobození,který po nesčetných obětech našich nejlepších lidí a za pomoci spojenců, především slovanské velmoci Svazu sovětských socialistických republik, vyvrcholil slovenským a českým povstáním let 1944 a 1945 v národní a demokratické revoluci našeho lidu a byl vítězně ukončen osvobozením Prahy Rudou armádou dne 9. května 1945. Nyní jsme se rozhodli, že náš osvobozený stát bude státem národním, zbaveným všech nepřátelských živlů, žijícím družně s rodinou slovanských států a v přátelství se všemi mírumilovnými národy světa. Chceme, aby to byl stát lidové demokracie, v němž si lid svými zástupci zákony nejen dává, nýbrž je svými zástupci také sám vykonává. Chceme, aby to byl stát, v němž všechno hospodářství slouží lidu a je vedeno tak, aby vzrůstal obecný blahobyt, aby nebylo hospodářských krisí a aby byl národní důchod spravedlivě rozdělován. Po této cestě chceme dojíti k společenskému řádu, v němž bude úplně odstraněno vykořisťování člověka člověkem - k socialismu. V tomto duchu stanovíme v druhé části ústavy její základní články v třetí pak je rozvádíme do podrobností a hodláme tak dáti pevný podklad právnímu řádu naší lidové demokracie.
E) I My pracující lid Československa prohlašujeme slavnostně: Společenské zřízení, za které bojovaly celé generace našich dělníků i ostatních pracujících a které měly od vítězství Velké říjnové socialistické revoluce před očima jako vzor, stalo se pod vedením Komunistické strany Československa skutečností i u nás. Socialismus v naší vlasti zvítězil! Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu. Po této cestě půjdeme dále ruku v ruce s naším velkým spojencem, bratrským Svazem sovětských socialistických republik, a se všemi ostatními přátelskými zeměmi světové socialistické soustavy, jejímž je naše republika pevným článkem. Chceme žít v míru a přátelství se všemi národy světa a přispívat k mírovému soužití a k dobrým vztahům mezi státy s různým společenským zřízením. Důslednou mírovou politikou a všestranným rozvojem své země budeme napomáhat k tomu, aby se všechny národy přesvědčily o přednostech socialismu, který jediný vede k blahu všeho lidstva. II Před patnácti lety, v roce 1945, se náš pracující lid, osvobozený hrdinnou Sovětskou armádou z pout fašistické okupace, rozhodl po zkušenostech s buržoazní republikou budovat svůj osvobozený stát jako lidovou demokracii, jejímž posláním bylo zajistit mu pokojný vývoj k socialismu. V čele republiky stanula Komunistická strana Československa, osvědčený předvoj dělnické třídy, zocelený v boji v době buržoazní republiky a za okupace. Poslední široce založený pokus mezinárodní a vnitřní reakce o zvrat tohoto vývoje byl odražen rozhodným vystoupením pracujícího lidu v únoru 1948. Náš pracující lid se tak nejprve zbavil cizáckého panství a poté i kapitalistického vykořisťování a stal se hospodářem své země. Za těchto patnáct let dovedl svou prací a svým cílevědomým úsilím ve všech oblastech lidské činnosti dosáhnout takových úspěchů, jaké byly za kapitalismu nemyslitelné. Předností socialistického zřízení se projevily též u nás naprosto jasně a přesvědčivě. Změnila se podstatně tvářnost naší země. Naše národní hospodářství se rozvíjí a sílí jako nikdy předtím. Výroba rok od roku vzrůstá a životní úroveň všech pracujících se neustále zvyšuje. Není již u nás vykořisťovatelských tříd, vykořisťování člověka člověkem je vždy odstraněno. Není již hospodářských krizí ani nezaměstnanosti. Vzdělání a kultura se stávají obecným majetkem všech pracujících. Oba národy, které vytvořily Československou republiku, Češi a Slováci, žijí v bratrské shodě. Společné budování socialismu umožnilo, aby Slovensko záhy překonalo svou někdejší zaostalost a povzneslo se na vysokou úroveň v průmyslu i v zemědělství. Československý stát, ve který se zorganizoval pracující lid v čele s dělnickou třídou, stal se lidovou organizací v nejvlastnějším slova smyslu - socialistickým státem. V naší zemi byly již vyřešeny všechny základní úkoly přechodu od kapitalistické společnosti k společnosti socialistické. Osvobozená lidská práce se stala základním činitelem v celé naší společnosti. Je nyní nejen povinností, ale i věcí cti každého občana. Uskutečňuje se již zásada socialismu: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce!" Lidová demokracie se jako cesta k socialismu plně osvědčila: dovedla nás k jeho vítězství. III Všechno naše usilování směřuje nyní k tomu, abychom vytvářeli materiální a duchovní předpoklady pro přechod naší společnosti ke komunismu. Rozvíjejíce socialistickou státnost, budeme dále zdokonalovat naši socialistickou demokracii, rozšiřovat účast pracujících na správě státu a na řízení hospodářství, upevňovat politickou a morální
jednotu naší společnosti, zabezpečovat obranu země, střežit revoluční vymoženosti lidu a vytvářet podmínky pro rozvoj všech jeho tvůrčích schopností. V dalším vývoji, kdy se práce stane první životní potřebou, chceme dosáhnout takového rozmachu výrobních sil a takového rozmnožení bohatství společnosti, aby bylo možno vyhovět všem rostoucím potřebám společnosti i všestranného rozvoje každého jejího člena. Pak bude možno přejít k uskutečňování nejvyšší zásady rozdělování - zásady komunismu: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!" * Abychom utvrdili všechny dosavadní výsledky bojů a práce našeho lidu a abychom zároveň ukázali nezlomnou vůli dospět k cílům ještě vyšším, uzákoňujeme dnes tuto socialistickou ústavu naší republiky. F) My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2611/2000: Ze skutkového stavu: Žalobce se domáhal zaplacení peněžité částky. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud však rozsudek změnil a žalobu zamítl. Žalobce podal odvolání proti rozsudku odvolacího soudu. Žaloba se opírala o zákon č. 229/1991 Sb., o půdě. Tento zákon umožňoval osobám, které nazýval „oprávněnými osobami“, získat buď určité majetky, které tyto osoby dříve pozbyly, nebo peněžitou náhradu za ně. Právě o peněžitou náhradu v tomto sporu šlo. Klíčová otázka spočívala v tom, zda žalobce může být oprávněnou osobou, pokud majetek, za který měla být náhrada vyplacena, patřil původně jeho manželce. Z odůvodnění: „Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním ze dne 13.7.2000, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. V dodatečném podání pak podrobněji doplňuje a rozvádí uvedený dovolací důvod. Především vyjadřuje nesouhlas s výkladem odvolacího soudu ohledně pojmu "oprávněná osoba". Tento, dle něj restriktivní výklad, je v rozporu s preambulí zákona o půdě a s přirozeným právem. V tomto směru se žalobci jeví správným právní názor soudu prvního stupně, který považuje manželku žalobce za "oprávněnou osobu - původního vlastníka v širším smyslu", neboť takový výklad odpovídá textu a duchu preambule restitučního zákona, přirozenému právu i ustanovením zákona o rodině, upravujícím institut společného jmění manželů i ustanovením upravujícím odpovědnost jednoho manžela za druhého, zejména v majetkové sféře. Žalobce poukazuje na to, že by bylo nelogické a v rozporu s přirozeným právem, kdyby manželka žalobce, která s ním žila od roku 1943, "nemohla jako oprávněná osoba či ve formě rozšířeného pojmu "původního vlastníka " nárokovat či spolunárokovat zabavený mrtvý a živý inventář, nebo odškodnění za něj". Z uvedených důvodů považuje dovolatel rozsudek soudu prvního stupně za spravedlivější, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a vrátil mu věc k novému rozhodnutí.“ Nejvyšší soud dovolání zamítl, aniž by se k problému souladu rozhodnutí odvolacího soudu s přirozeným právem vyjádřil.
Zadání: - Proč v daném případě žalobce podle Vás argumentoval přirozeným právem? - Proč se žalobce domníval, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým mu bylo vyhověno, je „spravedlivější“? - Je podle Vás nějaký vztah mezi spravedlností a přirozeným právem? Pokud ano, jaký význam to může mít pro soudní rozhodování a aplikaci práva vůbec? Řešení: Dovolací soud se ztotožňuje s výkladem ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě, jak jej podal odvolací soud v tom, že podmínkou přiznání nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář je zjištění, že žalobce zajišťuje, nebo je připraven zajišťovat, zemědělskou výrobu. Účelem tohoto ustanovení bylo umožnit oprávněným osobám zahájení a provoz zemědělské výroby; proto takto založené právo překračovalo svým rozsahem právní úpravu náhrad dle jiných restitučních předpisů, podle nichž se náhrada za věci movité neposkytovala. Jak vyplývá z obsahu spisu, včetně samotného přednesu žalobce, žalobce zemědělskou výrobu nezajišťuje, ani nehodlá zajišťovat. Pokud dovolatel tvrdí, že majitelkou inventáře byla i jeho manželka, která zemědělskou výrobu zajišťuje, nemohla by tato skutečnost, i kdyby byla prokázána, změnit nic na nároku žalobce. Šlo by o nárok jeho manželky, ta jej však neuplatnila, a to ani u soudu. Nelze proto než konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska posouzení nároku žalobce správný.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Rv I 966/21 Ze skutkového stavu: Žalobce odprodal ústní smlouvou ze dne 11. října 1919 žalované od svého pozemku č. kat. 7 v T. dílec ve výměře 505 m2 za trhovou cenu 100 K, kterou žalovaná ihned vyplatila. V písemném vyhotovení smlouvy ze dne 4. prosince 1919 nevyhradil si žalobce ani služebnosti vyhlídky, ani světla, ač okna jeho obytné světnice vedla přímo na odprodaný pozemek. Žalovaná, sloučivši koupený pozemek se svým dvorkem č.k. 7 v T., užívala jej po celý rok jako jeho součásti, aniž by na něm podnikla nějakou změnu, kterou by vyhlídka nebo světlo žalobcovy světnice byly dotčeny. V prosinci 1920 však žalovaná, chtějíc žalobci zameziti vyhlídku do svého dvorku vyrovnala na koupeném pozemku před jeho okny otýpky klestí a později postavila tam vysokou prkennou hradbu, kterouž žalobci vyhlídku úplně odňala a přístup světla podstatně omezila, aniž by žalobce mohl zjednati nápravu, neboť zřízení jiných oken bylo z technických důvodů vyloučeno. Žalobce, trvaje na to, že prodal žalované pozemek pouze s tou podmínkou, že jej nikdy nezastaví a jej výhradně tak užívati bude jako on užíval a že tudíž jedině v tom smyslu své svolení ku prodeji pojímal, domáhal se žalobou, by trhová smlouva byla pro tento omyl uznána neplatnou a žalovaná odsouzena, koupený pozemek mu vrátiti. Žalovaná namítala, že slovné znění trhové smlouvy odpovídá úplně ujednání stran, a popírala jakýkoliv omyl na straně žalobcově. Z odůvodnění: V prosinci 1920 vyrovnala však žalovaná před okny žalobcovými shora zmíněnými na koupeném pozemku otýpky klestí a později postavila tam vysokou prkennou hradbu zrovna před okny, dole ode zdi 46 cm, nahoře 88 cm vzdálenou, takže přístup světla omezen jest tak, že v místnosti i za slunečního jasu jest pouze šero a účelům obývacím místnost nevyhovuje. Nějakou hospodářskou potřebu pro tuto hradbu nebo vůbec nějaký rozumný důvod pro ni žalovaná v celém sporu neuvedla, ba, když odvolací soud ve svém rozsudku přímo jí vytkl šikanosní jednání, nemá na to v dovolání nejmenší omluvy, nejmenšího ospravedlnění, nýbrž tak jako v nižších stolicích odvolává se jen na písemní smlouvu, že v ní právo světla a vyhlídky žalobci vyhraženo není, a vrcholí tedy obrana její v tom, že setrvává na svém "úpisu". Žalobkyně stojí na něčem, co se všemu právnímu i mravnímu citu příčí, a trvá na tom jen proto, že dle slovního znění smlouvy má se k tomu za oprávněnu, dovolává se tedy pouze zevního zdání, na něž skutečné a pravé právo nikdy přistoupiti nemůže. Právní řád spočívá na řádu mravním. Zákonodárce, poukázav v § 7 obč. zák. na "přirozené právo", jímž zřejmě myslí příkazy obecného lidského svědomí, praktické morálky, jak je sociální spolužití lidí od věků vyvinulo, takže se zdají vrozeny, pročež místo nich mluvíme přímo o právním citu, poukázav tedy na toto "přirozené právo" jako na pramen práva positivního, na zdroj, z kterého čerpati dlužno, když jeho positivní normy úplně selhávají, ustavil tím zároveň svrchované vykládací pravidlo pro případy, kdy
jeho positivní normy zastavují pochyby: i pochybný případ rozhodnouti dlužno tak, aby to odpovídalo obecnému lidskému cítění, z něhož on sám své normy čerpal. Druhdy i to může sice býti obojaké a pochybné, ale právo aspoň nesmí urážeti nikdy nepochybný a nepopíratelný, obecně uznaný příkaz praktické morálky. Právo, jakého žalovaná pro svůj případ užiti chce, však ten příkaz zřejmě uráží. To bylo předeslati, protože tento případ jest skutečně takový, že ho nelze přímo ze zákona uspokojivě rozřešiti, a nezbývá tedy, než sáhnouti až k přirozenému právu § 7 obč. zák., jehož praktičnost novodobá nauka (Till, Dniestrzanski) oproti starší (Unger, Randa) plnou měrou uznává, a jehož upotřebení není nic jiného, než nejširší forma t.zv. analogie práva, jak na rozdíl od analogie zákona t.j. obdoby určitého psaného předpisu sluje obdoba právních zásad zákonodárcem v jeho úpravě právního řádu užitých. § 7 obecného zákoníku občanského (ABGB) z roku 1811: „Nelze-li právní případ rozhodnutí ani podle slov ani z přirozeného smyslu zákona, jest hleděti k podobným případům v zákonech zřejmě rozhodnutým, a k důvodům jiných, s tím příbuzných zákonů. Zůstane-li právní případ ještě pochybný, musí býti rozhodnut podle přirozených zásad právních, se zřetelem ke všem okolnostem pečlivě shrnutým a zrale uváženým.“ Zadání: - Jaký je vztah práva a morálky podle rozhodnutí soudu? - Jaký význam má přirozené právo (přirozené zásady právní) pro tento případ? - Mohl se soud opřít o přirozené právo, kdyby § 47 obecného zákoníku občanského na něj neodkazoval?
Na následujícím nálezu Ústavního soudu ukažte praktickou aplikaci právního principu, promítajícího se ve vlastním rozhodnutí. Zrušující nález Ústavního soudu ze dne 10.7.2001 sp. zn. III. ÚS 721/2000 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 103, s. 407), k ústavní stížnosti obce, které byla uložena povinnost vrátit půjčku obce, kterou bez schválení zastupitelstva získal dřívější starosta a použil pro své účely: Právní názor obecných soudů, vycházející ze zkoumání dobré víry poskytovatele půjčky, lze sice označit za formálně logický, jeho nedostatkem je však skutečnost, že s ohledem na soukromoprávní charakter věci (sporu) odmítá vzít za relevantní skutečnost, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj fundament v právu veřejném. Veřejné právo stanovuje vnitřní strukturu této korporace, působnost jejích orgánů a v neposlední řadě i tvorbu právně relevantní vůle této korporace. Teprve v okamžiku takového nahlížení se nabízí otázka, zda obstojí, aby na územní samosprávné společenství občanů, kterým je obec v prvé řadě, bylo nahlíženo stejně, jako na obchodní či jinou společnost. Ústavní soud je přesvědčen, že takový nerozlišující náhled je nejen nesprávný, ale i neústavní. Působnost obecního zastupitelstva upravoval, dnes již zrušený, zákon o obcích (obecní zřízení) č. 367/1990 Sb. zejména v ustanovení § 36 a 36a, postavení starosty pak v § 52 až 55. Je pravdou, že v něm nebylo přítomno obdobné pregnantní ustanovení, jakým je dnešní § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), podle kterého právní úkony starosty vyžadují schválení zastupitelstvem obce a ty provedené bez takového předchozího schválení, výslovně označuje od počátku za neplatné. Ústavní soud je však přesvědčen, že tato zásada byla přítomna i v právní úpravě dřívější a vyplývala přímo z již zmíněného čl. 101 Ústavy. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis). Jakkoli tedy obecné právní vědomí přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění, opak byl a je skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce.
Ústavní soud je přesvědčen, že přijetí uvedeného konkrétního závazku (půjčky) nezbytně vyžadovalo rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb., a že tedy to, zda se tak stalo či nikoli, nelze kvalifikovat jen jako skutečnost, která měla povahu pouhého vnitřního rozhodnutí a neměla tedy pro jiné subjekty žádný význam. Naopak je nezbytné takové rozhodnutí považovat za konkrétní projev ústavního principu, že obec je samostatně spravována zastupitelstvem. Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty. Obce jsou veřejnoprávními korporacemi a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvoření a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti. Vzhledem k tomu, že oprávnění obecního zastupitelstva dle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. bylo zákonem taxativně vymezené a zároveň výhradní, nemohou být třetí osoby při právních úkonech dle cit. ustanovení na pochybách, že o takovém právním úkonu musí napřed kladně rozhodnout obecní zastupitelstvo. A protože jíž od dob starých Římanů platí, že "Ignorantia iuris non excusat", je v bytostném právním zájmu třetích osob, aby si ověřily, že při daném právním úkonu byla splněna jedna ze zákonem stanovených podmínek jeho vzniku. Ani vedlejšímu účastníku v takovém postupu nic nemohlo bránit a ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že se tak stalo.
Porovnejte slib skládaný soudcem obecného soudu a slib soudce Ústavního soud. Charakterizujte, na jakých hodnotách jsou tyto sliby založeny a zdůvodněte rozdílný obsah slibů. a) § 62 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů „ Slib (1) Soudci po jmenování do funkce a přísedící po zvolení do funkce skládají tento slib: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.". (2) Složení slibu se neopakuje, byl-li přísedící zvolen znovu. (3) Slib skládají a) soudci do rukou prezidenta republiky, b) přísedící do rukou předsedy soudu, k němuž byli zvoleni. (4) Odmítnutí složení slibu nebo jeho složení s výhradou má za následek, že se na soudce hledí, jako by nebyl jmenován a na přísedícího jako by nebyl zvolen. b) Čl. 85 Ústavy ČR (1) Složením slibu do rukou prezidenta republiky se soudce Ústavního soudu ujímá své funkce. (2) Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.". (3) Odmítne-li soudce složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl jmenován.
Vysvětlete smysl následujících principů a zásad: Pacta sunt servanda = Smlouvy se mají dodržovat Nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet. = Nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Ne bis in idem = Ne dvakrát o tomtéž Iura novit cuiria. = Soud zná právo.
Nemo tenetur seipsum accurare. = Nikdo není povinný obvinit sám sebe. Nemo iudex in causa sua. = Nikdo nemá být soudcem ve vlastní věci. Neminem laedere. = Nikomu neškodit. Suum cuique. = Každému, co jeho jest. Superficies solo cedit. = Povrch ustupuje půdě. Vigilantibus iura scripta sunt. = Bdělým náleží právo.
