1. Smečka Hrabství geronské květen 1052 lížil se večer. Skupina pěti zachmuřených a nevrlých jezdců ujížděla po stezce, vroubené duby, která oddělovala hrabství empúrijské od Gerony. Na jejich tvářích bylo již zdaleka patrno, že nejde o zkušené lovce, nýbrž o hrstku žoldnéřů, jimiž se okolní krajiny jen hemžily a kteří rádi propůjčí svůj meč jakémukoliv pánovi ochotnému obrátit se na podobné tlupy, kdykoliv chce obsadit nějakou příhraniční oblast nebo zaútočit na pozemky sousedního hraběte. Vyrazili brzy ráno, aby tak zahnali nudu, a doufali, že šípem zastřelí nějakou vysokou nebo uloví divoké prase, což považovali za mnohem snažší než podříznout bližního v bitvě. Jejich nezkušenost je však prozradila; neměli ani ponětí o směru větru a nedokázali se pohybovat houštím tak, aby nelámali větve nebo nedělali zbytečný rámus, takže honitba skončila naprostým nezdarem. A te., vyčerpaní, hladoví a divocí, se vraceli do Gerony s podezřením, že i srnci, veverky, divoká prasata a tetřevi v lese se jim vysmívají a křikem rozhlašují jejich nezkušenost. Ten, kdo vypadal jako vůdce, zvedl náhle pravici a skupinku zadržel. Druhý v řadě, obrovitý břicháč s velikánskými kníry, popojel až k němu. „Děje se něco, Wolfgangu?“ Jmenovaný ukázal dopředu. „Nějací lidé!“ Na vůdcův pokyn všichni sesedli a pokračovali pěšky; koně přitom přidržovali za ohlávky. Za chvíli ucítili pach kouře. Zastavili se na mýtině, přivázali koně ke stromům a přikrčeni vyrazili vpřed. Te. už si dávali pozor, aby pod nimi nezapraskala větvička a neozval se žádný zvuk. Když dorazili na kraj lesa, zastavili se, aby nejdříve pozorovali, 15
co se před nimi odehrává. To, co uviděli, rozjasnilo jejich zrak: tušili, že špatný lov by přece jen mohl mít š;astný konec. Před nimi se rozprostíral dobře spravovaný dvorec, z jehož komína vystupoval dým; obyvatele byli plně zaměstnaní polními pracemi. Dva muži kovali koně z dobrého chovu. Zvíře bylo připoutané pomocí uzdy k háčku ve zdi. Mladší z mužů držel levou zadní nohu, aby pomohl druhému v práci. Starší, opásaný koženou zástěrou, zatím bušil palicí do plochých hlaviček hřebíků, které přidržovaly podkovu ke kopytu čistokrevného koně. Napravo pak holčička poháněla malým bičíkem osla, který se zavázanýma očima točil lhostejně žentourem v neustávajícím pochodu kolem studny. Stařena za humnem pročesávala len na přeslici a jiná žena, v pokročilém těhotenství, prosívala zrní velkým cedníkem a houpáním boků jím pohybovala. Wolfgang se snažil neprojevovat příliš nadšení. „Güntere, vidíš to co já?“ „Řekl bych, že ano, a napadá mě, že bychom ještě mohli dnešní den zachránit. Všiml sis, jak to děvče vlní zadkem?“ „Budeme mít dost času na všechno. Zavolej Ricarda.“ Günter se otočil a s gestem naznačujícím naléhavost a klid si vyžádal přítomnost jednoho z kumpánů přikrčených vzadu. Ten beze slova poslechl. Jakmile Günter ucítil, že je vedle něj, zeptal se: „Máš připravenou kuši?“ „Vždycky, Wolfgangu.“ „Dobře se podívej a řekni mi, zda odsud dokážeš zasáhnout toho mužského, co drží koňskou nohu.“ „Toho mladšího?“ „Právě toho.“ „Můžu se postavit?“ „Pokud zůstaneš mezi stromy a počkáš na můj povel.“ Individuum změřilo vzdálenost pohledem, uchopilo kuši, vytáhlo z toulce šíp, umístilo ho do mechanismu a natáhlo lanko. „Považuj ho za mrtvého.“ „Nic jiného jsem od tak zkušeného bojovníka nečekal.“ Šeptem pak vydal povely zbývajícím třem. Plán byl jednoduchý a hlavní roli v něm hrálo překvapení. Cílem byla loupež domácích zvířat a majetku, a budou-li moci potěšit i tělo, tím lépe. Snad se jim podaří zapomenout na neblahý lov. 16
Wolfgang si ověřil, zda jsou všichni na místě, a pak dal znamení. Lučištník vstal, zamířil a stiskl páku spouště. Jemné zasvištění pře;alo poklid a před překvapeným zrakem staršího muže se mladší zhroutil na zem s velkou krvavou skvrnou rozpíjející se na košili. Štěkot psů narušil stmívání. Žoldáci si pospíšili z porostu. Ustrašená starší žena upustila přeslici a napřímila se, aniž ovšem věděla, co si počít; těhotná žena se rozběhla k manželovi, přitiskla si jeho nehybnou hlavu k prsům a křičela na holčičku: „Utíkej, Marie, utíkej!“ Ohlušující kdákání slepic, zmateně pobíhajících po zahradě, znásobilo poděšené bečení ovcí v ohradě. Jeden z mužů se vrhl na dítě ve snaze zadržet je, děvčátko ho bičíkem, kterým pohánělo oslíka, silně udeřilo do tváře a utíkalo mu do lesa. Hromotluk odstrčil starší ženu, opřel ostrý konec dýky o krk muže v zástěře a s cizím přízvukem zvolal: „Jenom klid. Když budete spolupracovat, brzy odejdeme a vy zůstanete naživu; jinak už nebudete mít čas ani na to, abyste o této příhodě vyprávěli.“ Pak se obrátil ke zřejmému vůdci: „Co te., Wol…?“ Wolfgangův hlas ho zlostně přerušil: „Hlupáku. Tisíckrát jsem ti říkal, abys mě nejmenoval!“ Napadený zamumlal, že se omlouvá. V tu chvíli vyběhl z houští obrovský pes, kříženec nesčíslného množství ras, který hlídal někde v ohradě březí klisny, a vrhl se na střelce. Sevřel mohutným chřtánem muži pravou ruku a třásl hlavou tak, že se zdálo, jako by mu ji chtěl urvat. Muž zvaný Wolfgang se přiblížil zezadu a jedním přesným řezem prosekl psí krk. Jekot zraněného se smísil s křikem děvčátka, které se zoufale svíjelo v náručí svého věznitele. Muž měl na tváři nafialovělou modřinu po šlehnutí bičem. Wolfgang přikázal: „Těhotnou a holku do stodoly. Odve.te muže dovnitř, aby vám ukázal, pod kterou cihlou schovává úspory. Neubližujte mu, pokud to nebude nezbytné. A stařenu zavřete s ním.“ Skupina se rozdělila: Günter a lukostřelec Ricardo, který se snažil zastavit hadrem proud krve tryskající z poraněné paže, zamířili k obydlí, zatímco Wolfgang a dva další táhli těhotnou ženu a děvčátko do stáje. Jakmile překročila první skupinka práh, vyzvala starého muže, aby jim vydal všechny úspory. „Zabili jste mi syna, který byl v tomto domě jediným pokladem. Zde vidíte vše, co máme, vezměte si to a nechte nás na pokoji. Snacha čeká dítě.“ 17
„Ty špinavý pse! Myslíš, že jsme hlupáci? Ukaž, pod kterou cihlou schováváte úspory, nebo jinak poznáš, co je Normanův hněv.“ „Znovu vám říkám, že nic nemáme!“ „Počkáme, až si vzpomeneš!“ Günter, sotva to dořekl, rozřízl ženin živůtek a odhalil její bílé tělo. Muž, který musel být kdysi dávno statným mladíkem, se vrhl na toho, kdo zhanobil jeho ženu, ale lučištník ho ranou motyky do zad srazil na zem. Žena křičela plná hrůzy. Střelec se znovu pustil do rolníka ležícího na zemi. Zběsile ho mlátil, dokud se jeho hlava nezměnila v chuchvalec krve a masa. „Mizerní lakomci! Raději obětují ženu a svůj život, než by nám dali svoje peníze!“ Ricardo stále pevně svíral v rukou rukoje; motyky a těžce oddychoval. „Přivažte tu ženskou k židli a a; šéf rozhodne.“ „Jenom běž, já si tady trochu užiju.“ „S tímhle pytlem kostí?“ „Znáš přece, co se říká: Ze staré slepice je nejlepší vývar! A pak, v době nouze není čas na nějaké upejpání. Už jsem byl na horších místech!“ Žena vzlykala v rohu místnosti. „Každý ke své práci. Nebu. tady ale dlouho, protože ještě musíme sebrat kořist.“ Günter vyšel a zamířil do stodoly. Obrázek, který tam spatřil, jim nebyl neznámý, a přesto neztratil na přitažlivosti. Těhotná žena klečela na zemi před Wolfgangem a žadonila: „Děvčeti neubližujte! Ještě jí není ani dvanáct a je panna! Vemte si mě, slitujte se!“ „Ty bys všem nestačila. A pak, mužský, co si ji vezme pak, bude jistě spokojenější: připravíme mu ji tak, aby z ní měl větší potěšení.“ A začal si rozpínat kalhoty. Po nějaké době vyjelo pět zlosynů ze statku a z koňských sedel visely dva pytle plné zaříznutých slepic a králíků. Zanechali za sebou stopy ohně a hrůzy: dva mrtvé muže a tři poskvrněné ženy. Jedna z nich, které ještě nebylo ani dvanáct, ležela zhroucená na zemi stodoly a matka ji utěšovala a hladila po vlasech plných bláta, slámy a krve.
18
2. Ermesenda z Carcassonnu Gerona květen 1052 lasy, pronikající tlustými zdmi, hřměly v prostoru. Ermesenda z Carcassonnu, paní Gerony, vdova po Ramónu Borrellovi, hraběti z Barcelony, a hraběnka i původem, byla věhlasná svou obávanou povahou a výbuchy, kdykoliv s ní někdo nesouhlasil. I obrovitý Roger de Toëny, velitel vojsk bránících hrabství, se v její přítomnosti zmenšil jako dítě přistižené při krádeži malin z misky. „To, že jste mým zetěm, vás neopravňuje k tomu, abyste se choval nemoudře. Ba právě naopak, musíte jít příkladem! A to, že nic neděláte, vypadá, jako byste souhlasil s bezprávím a s násilnostmi, jichž se cháska pod vaším velením dopouští.“ Velitel normanských vojsk, tábořících v sousedství hlavního města, stál s přilbou položenou na předloktí. Chvějící se chochol, zdobící šišák, prozrazoval nejistotu válečníka, který nebyl zvyklý na něčí urážky. „Paní, dovolte, ale není snadné ovládnout tlupy otrlých mužů, kteří se nudí, když nebojují, a protože nemají peníze na vlastní útratu, myslí si, že mají právo si brát sami. Poslední kořist jsme rozdělili už před časem a zahálka jim neprospívá, právě naopak, vyvolává v nich větší nepokoj.“ „Chcete mi říct, že dávají přednost boji před změkčilostí a pohodlným životem na mém území?“ vyzvídala hraběnka ostrým hlasem. „Paní, snažte se pochopit: jsou to válečníci… Co by je mělo uspokojovat více než řemeslo, které si zvolili?“ odpověděl Roger de Toëny, snažící se hraběnku uklidnit. „Jste povinen je zaměstnat. Můžete jim obstarat kejklíře, zaklínače hadů nebo provazochodce, vězte však, že nedopustím, aby se opakovalo, k čemu došlo. Moji poddaní mají být před bandou divochů 19
chráněni. Místo toho musejí zamykat svůj majetek a ženy ve svých domech!“ „Chápu, co cítíte, ale jen obtížně dokážu zabránit mužům nalitým vínem, otráveným nečinností a postrádajícím ženy, aby si občas nedovolili nějakou taškařici.“ „Takže vy nazýváte taškařicí, když jednoho muže zastřelí, druhého umlátí a znásilní všechny ženy na statku, z nichž jedné navíc ještě nebylo ani dvanáct? Vězte, že pokud vy sám neučiníte řádění ničemných darebáků přítrž, vezmu si je na starost sama… A přísahám, že nebudu váhat ani chvilku!“ Norman se ani nehnul, očekával další rozkazy. „Te. vám řeknu, co uděláte,“ pokračovala hraběnka. „Zjistíte původce onoho ‚hrdinského činu‘ a bez meškání je pověsíte na popravišti, které vztyčíte přímo před jednotkou na odstrašení vzpurných a výstrahu ostatním.“ Na rtech Rogera de Toënyho se objevil pokřivený úsměv: „Řekněte mi, paní, skutečně si myslíte, že někdo z mých mužů udá svého druha?“ „Máte mě snad za ženu mdlého rozumu? Je mi jedno, jestli to udělají nebo ne. Pokud nenajdete skutečné viníky, pověsíte dva muže a je to. Řeknu vám jedno: Chci, aby byli zticha. Pochopí tak, že si nikdo nemůže být jistý, že mu hlava zůstane na krku. A doufám, že se podobné politováníhodné skutky už nebudou opakovat. Kdyby se tak přesto stalo, uvidíte, jak rychle se dozvíte jména viníků.“ „Ale, paní,“ protestoval Norman.an, „spravedliví zaplatí za hříšníky.“ „Dobrá, tak mi tedy řekněte zase vy, když jste tak jemnocitný, jakou vinu asi měli moji poddaní? A jestli se potřebujete ospravedlnit v očích svých kapitánů, přisu.te rozhodnutí ‚taškařici‘ staré hraběnky.“ Mezi oběma zavládlo významné ticho. Válečník zaujal řádný postoj, napřímil mohutné tělo a po malém úklonu hlavou vyšel dlouhými kroky z místnosti. Za zády mu zahřměl hlas staré Ermesendy: „A pokud jde o vás, udělal byste lépe, kdybyste alespoň občas zavítal do dceřina lůžka, místo abyste trávil celé noci při orgiích s vínem a kostkami. Stefanie je až hloupá, jak je hodná… Kdybyste tak narazil na mne!“ Pan de Toëny se neudržel, a než rozrazil dveře, otočil se na podpatcích tak rychle, že chochol na přilbě se zakymácel na jednu a pak na 20
druhou stranu. Silný hlas se odrazil od stěn: „To bych raději zemřel, paní! Raději být mrtvý!“ Vyšel a bouchl dveřmi. Když stará hraběnka osaměla, vzala knihu hodinek s nádhernými iluminacemi, pocházející od nějakého mnicha, kterou jí daroval bratr Pere Roger, biskup geronský, a začetla se do ní. Marný pokus. V duchu bloudila neklidně po obdobích svého vzrušujícího života a nedokázala se soustředit. Vstala a popošla k malému stolku v rohu místnosti, vytáhla nádobku a nalila si štědré množství třešňového likéru, který destilovala sama v pokojíku nedaleko sklepa, plném křivulí a karaf. Pak se u velkého okna s lomenými oblouky posadila do skládacího křesla z hodnotného dřeva, potaženého elegantní cizelovanou kůží, která byla přichycená zdobnými cvočky z lesklé mosaze. Přemítala. Byla rozhodnutá za každou cenu ubránit práva svého manžela Ramóna Borrella na hrabství geronské a osonské, která byla zásnubním darem. Došlo k tomu milostivého léta Páně 992. Barcelonské poselstvo, doprovázející Ramóna Borrella do Carcassonnu, vzbuzovalo pozornost. Šlechtici na koních jeli vedle kočárů, vyzdobených květinovými řetězy, v nichž cestovaly dámy. Postroje se leskly, stejně jako kovové výčnělky a vyleštěná kůže; bílé sutany duchovních vynikaly na první pohled. Špičky vojenských kopí vypadaly, jako by byly z čistého stříbra, bubínky a trumpety ohlušovaly shromážděné: bubeníci udávali tón a trubači vypouštěli do vzduchu akordy; praporce vlály. Průvod mohl soutěžit ve vznešenosti a duchaplnosti s kterýmkoliv vládcem na zemi. Poddaní se tísnili v sevřených řadách kolem ulice, vyhlíželi z oken, mávali větvemi a s obdivem tleskali; zasypávali poselstvo růžovými okvětními lístky. Pán s rudými vlasy, který jel v čele onoho majestátního průvodu, přijížděl na svatbu s jejich mladou hraběnkou a toto datum bude zapsáno do carcassonnských análů. Katedrála připadala onoho rána Ermesendě slavnostnější než jindy. Šlechta se tlačila ve vyzdobených lavicích, zatímco lid se kupil kolem domů, kde se snažil zahlédnout svou hraběnku. Když zavěšená do otce překročila práh chrámu a uslyšela zvuk varhan, připadalo jí, že se nebe nad hlavou rozechvělo. Aniž byla sama viděna, přes hustý závoj halící tvář mohla pozorovat působivě vyhlížejícího kavalíra s dlouhými zrzavými vlasy, který na ni čekal před oltářem. Byl v knížecí zbroji, na 21
jejímž krunýři se třpytil velkolepý zlatý náhrdelník s basreliéfem divočáka. Čas se zastavil. Ermesenda si na okamžik myslela, že je stále ještě děvčetem, snícím na lůžku právě o podobném okamžiku. Přišla až k němu. Otec uvolnil paži, postavil se na stranu presbytáře. Ramón Borrell se uklonil a postavil se po její levé straně. Oslňující hudební akordy náhle ustaly a chrámu se zmocnilo působivé ticho. Ermesenda si vzpomínala na každou podrobnost ceremonie. Obřad řídili dva biskupové, z Béziers a z Barcelony, a krom toho i děkan carcassonnský. Celá plejáda důležitých kněží z obou stran Pyrenejí, v bělostných ornátech a v zlatem vyšívaných štolách zde byla pouhými ministranty. Vrcholný okamžik se odehrál po římském způsobu: Jeden z obřadníků naznačil, aby složila ruce do tvaru košíku, a Ramón Borrell do nich vložil stříbrné kroužky, jejichž symboliku dobře znala. Vše se odehrálo velmi rychle. Vzali ji za levou ruku, která vyklouzla, bázlivá a bělostná, z úzkého rukávu, a zatímco jí Ramón Borrell navlékal snubní prsten, naslouchala jeho slovům: Ego Raimundus Borrellius dones civitatis Barcinonensis, accepto te Ermesenda sicut uxor mea et promisso cavere te, omni perículos, rispetare et cautelare vos a malo et esere fidelis in salute et malaltia usque tandem Deus Dominus nosino cridii me al seu costat at finem dels meus dies.“* Přestože v té chvíli šlo o její osud, Ermesenda zaznamenala všechna nádherná a zvučná slova, která neznala a promíchaná s latinou jí radostně zvučela hlavě. Ona pak učinila totéž. Zazněla hudba a zvony se rozhoupaly jako nikdy předtím a jejich slavnostní synkopy zněly, dokud s manželem neprošla padací mříží carcassonnského hradu, kde tlusté zdi zmírnily hluk. Vystoupila z kočáru, a zatímco přicházeli pozvaní hosté, zavedli ji spěšně do jejich komnat, kde ji spolu s chůvou očekávalo celé vojsko dam a komorných, aby jí vysvlékly svatební šaty. Navoněly ji, učesaly * Autor napodobil starou kastilštinu smíchanou s původní katalánštinou a lidovou latinou. Chce nás tak přiblížit době, v níž podobné věci byly běžné, nebo; kořeny románských jazyků teprve vznikaly. „Já, Ramón Borrell, hrabě Barcelonský, tě přijímám za manželku a slibuji, že tě ochráním před veškerým nebezpečím, budu tě ctít a chránit před zlem a budu ti věrný ve zdraví i v nemoci, dokud mě Bůh, náš Pán, nepovolá na konci mých dní k sobě.“
22
a místo pokrývky hlavy jí nasadily diamantovou čelenku, která patřívala babičce. Oblékly jí dlouhý šat ve slézové barvě, jehož špičatý výstřih se otevíral až ke žlábku prsů; rukávy poletovaly kolem paží jako motýlí křídla. Pak jí stáhly pozlacený pás, který spadal k bokům v takovém úhlu, že vynikaly všechny křivky jejího těla. Mladá žena pohlédla do vyleštěného bronzu zrcadla a měla dojem, že je nahá. „Chůvo, takhle se mám ukázat před hosty?“ „Právě tak, dcerunko,“ potvrdila chůva laskavě. „Ale připadám si jako nahá…,“ protestovala dívka. „Vdaná žena musí slibovat, ale nedovolit, musí naznačovat, ale nedávat. Manžel vás musí vidět jako ženu, ne jako dívku; pokud by to tak nebylo, v noci by nevěděl, co má s vámi dělat.“ „A co se v noci stane, chůvo?“ „To, co si příroda žádá. Bu.te klidná; pokud mě můj instinkt neklame, budete mít dobrého učitele.“ Ermesenda na ni pohlédla s výrazem bezmoci. „Ale, chůvo…“ „Nechte se vést, dcerunko. Ovečky důvěřují pastýři a neptají se. Poj.te, vezměte si tohle.“ Chůva jí podala modrý podvazek. „Co to je?“ „Neptejte se tolik: navlékněte si ho na punčochu, ale tak, aby vás ty, co se do všeho pletou, neviděly.“ Ukázala na tři dámy, nyní zaměstnané úklidem nepořádku v komnatě. „V mojí zemi kolem Cerdani věří, že nese štěstí; tady by řekli, že to jsou čáry.“ Ermesenda jí pohlédla do očí, rychle si sundala jeden střevíček a umístila podvazek na stehno; mašličku utáhla. Potom si spustila spodničku, spodní sukni a nakonec i samotnou sukni. „Kdybys mi řekla, abych skočila do řeky, udělala bych to. Mám tě moc ráda, chůvo! Kdybych si tě nemohla vzít s sebou do Barcelony, nevdávala bych se. Bez tebe si připadám ztracená jako dítě v lese…“ Te. jako by její mysl zahalila mlha a obrazy se kupily jeden na druhý jako v nějakém bludišti, které ji mátlo, a přestože se vše stalo před tak dlouhou dobou, stále ji to vyvádělo z míry. Salon, kde se shromáždili pozvaní obou dvorů, oslnivě zářil. Veliký stůl sahal až ke krajům místnosti a byl přeplněný nejvybranějšími a nejvzácnějšími lahůdkami. Obrovské svícny mezi nimi osvětlovaly mísy s chutnými pokrmy. Ohromné polévkové mísy, z nichž se linuly 23
delikátní vůně, tácy se skoro celými kusy zvěřiny nabodnutými na rožně, ryby přivezené z blízkých středomořských břehů a uchované v ledu a nekonečné množství sklenic pro nejrůznější proslavené nápoje z oblasti. Přesně uprostřed stolu stála čtyři královská křesla pro její rodiče, Rogera I. a Adelaidu de Gavaldà, a pro rodiče manželovy, Borrella II. a Legardu de Rouergue; po stranách byla dvě menší sedadla: pro jejího manžela vedle její matky a pro ni vedle nového tchána. Hudebníci na tribuně zahráli při vstupu veselý nápěv. Hrabata zaujala čestná místa a pozvaní podle přísného protokolu zamířili na místa určená jejich postavením a příbuzenstvím. Ermesenda cítila, že ji někdo vede k jejímu trůnu; vzpomínala, že zpočátku se na slavnosti ani neodvážila rozhlédnout. Čas běžel a četné přípitky všem ulevily a konečně mohli vychutnávat krmi. Teprve tehdy se její vzpomínky uspořádaly a závěrečné scény zvláštního večera nabyly značné jasnosti. Přípitky a oslavy páru se násobily, hudba hrála hlasitěji a svět jako by si jí přestal všímat. Za celý večer se na manžela skoro nepodívala, takže když se objevily její dámy, aby ji připravily na svatební noc, ještě stále ho neznala. Smích, mumlání a vtipkování byly tak silné, že překračovaly hranice sálu; sluhové odcházeli a přicházeli z kuchyně v neustávajícím shonu, přinášeli a odnášeli zákusky a krom matky, která na ni upřeně hleděla, si nikdo nevšiml, že odchází. Čtyři dueni ji očekávaly u vchodu do svatební komnaty. Dveře se otevřely a Ermesenda se ocitla na místě, kde dojde k tomu nejdůležitějšímu, co se až do té doby v jejím životě událo. Kazetový strop, tapiserie, které pokrývaly všechny otvory a zabraňovaly tak možným indiskrétním pohledům, tlusté záclony kolem širokého svatebního lože, které tak dobře znala z dětských her s bratrem Perem. To byl důvod, proč pokřtili místnost „pokoj s lodí“: obrovské lůžko s nebesy ve tvaru lodi, uchycené ke čtyřem tlustým pozlaceným sloupům, na něž se vystupovalo po schůdcích. Chůva obezřetně vyčkávala u kouřící lázně, nebo; to ona sehraje tuto noc předůležitou roli v životě svého děvčátka. Ermesenda cítila, že několik ženských rukou ji svléká, až ji zanechaly nahou; pak ji ponořily do vany a vydrhly, namazaly oleji a voňavkami přivezenými z cizích zemí, aby odstranily z pokožky pachy jídel z hostiny. Dámy se konečně vzdálily a ona zůstala o samotě s chůvou Brunildou. Ta jí přichytila vlasy hřebeny ze želvoviny a jemně ji oblékla do nádherně vyšívané košile. Pak už ji bez meškání zavedla k zrcadlu, dárku přive24
