1. Beltina Soul of The Irish 2. Beltina Směs skotských jigů 3. Beltina Růže J.Píchová zpěv

Seznam skladeb 1. Beltina 2. Beltina 3. Beltina

Soul of The Irish Směs skotských jigů Růže

4. flétnové trio

Habanera – G.Bizet

J.Píchová – zpěv

K.Nachlingerová K.Weissová A.Jalůvková 5. L.Koželuh – 2.věta z Koncertu in Es B.Škorpil – hoboj 6. V.Micka – Koncertino pro housle 7. flétnové trio

M.Krejsová

J.J.Quantz – Allegro

8. Yann Tiersen – La dispute

Z.Holá – klavír

9. čtyřr.klavír - E.Hradecký – Z kopce Z.Hemmerová Z.Holá 10. pěvecké duo – O šípkových růžích A.Jalůvková N.Grožajová 11. saxofon - hudba z filmu Armagedon B.Koptíková 12. cyklus skladeb dechového orchestru vedeného V.Franzem a J.Hovorkou, sólo na saxofon J.Hovorka klavírní doprovod č.6 – J.Pražáková dechový orchestr živě nahrán v prostorách městského divadla v Prachaticích v květnu 2005, ostatní repertoár nahrán a vyroben v ZUŠ v létě 2005 pod vedením P.Pavelky

3

Kristýna Šimková

4

ALMANACH ZUŠ V PRACHATICÍCH

5

1926 - 2006

6

Slovo současného pana ředitele Jak ten čas letí, před 10 lety oslavilo české hudební školství v Prachaticích kulatou sedmdesátku a na dveře již klepe kulatá osmdesátka. Osmdesát let – je to hodně nebo málo? Odpověď může být velice jednoduchá, ale i složitá. Pokud se jedná o přítomnost, je to docela slušný věk, pokud se jedná o budoucnost, může to být základ pro nejlepší léta před námi. Kulaté výročí vždy nutí k jakési rekapitulaci a při té příležitosti se zdůrazňují dosažené výsledky. Nechybí většinou ani slovo o historii. Protože k historii bych se v mém krátkém povídání nerad vracel, to ostatně bylo velice dobře zpracováno v almanachu, který škola vydala před deseti lety ke vzpomínanému 70. výročí české hudební školy v Prachaticích, došel jsem k potřebě připomenout naši „zušku“ z hlediska pohledu jednotlivých oborů, a tak vlastně Vám umožnit pátrat ve vzpomínkách a atmosféru si i po čase vybavit. Realizované akce z hlediska koncertů, výstav, hudebních, výtvarných i tanečních setkání, totiž vždy nabízí příležitost k zastavením. Nejedná se však pouze o aktivní estetickou činnost žáků a učitelů, ale naše škola v každém zanechá stopu v návaznosti na krásné prostředí, které obdivují, a jak víme i závidí, návštěvy a hosté z domova i zahraničí, neboť svým pojetím i koncepcí je opravdovým originálem. Důležitý však je především pozitivní vliv na žáky, neboť i toto umocňuje poslání školy a má vliv na činnosti s ní spjaté. S tímto však souvisí i vybavení a ačkoliv se v současné době můžeme pochlubit moderní profesionální technikou, snažíme se neustále hledat to nejlepší v hudebním i výtvarném oboru. Jak se nám to daří, mohou každoročně posoudit rodiče zhruba 370 žáků školy, kteří docházejí do výuky v Prachaticích nebo v naší pobočce ve Lhenicích. Dnešní doba přináší nové technologie, které mění podobu světa, umění i výchovy. Tradiční hudební i výtvarné techniky ustupují a nahrazují je v řadě případů elektronická média. 7

Ovládání je snadné a není nutno ovládat nejrůznější umělecké dovednosti. Věřím však, že citlivá lidská osobnost bude ještě dlouho v umění dominantou. Svojí zvídavostí bude podněcovat k tvůrčí aktivitě, jako je tomu přibližně u čtrnácti hudebních souborů školy. Ti všichni jsou zárukou široké a dobré reprezentace školy a našeho města. Díky zázemí a dobré spolupráci s městem, řadou institucí, rodiči a učiteli se mnohým absolventům dostává vzdělání, které je obohatilo – ať už jako „jenom“ posluchače či diváky, nebo jako nadšené amatérské hráče, výtvarníky i profesionální umělce. A věřte, že v naší základní umělecké škole si každý tu svoji písničku najde a zahraje. Mým přáním je, aby i nadále měly dnešní i budoucí děti v naší škole možnost rozvíjet si svůj kultivovaný projev, aby vždy dostaly příležitost prožitku – ať už trvá rok, anebo jedenáct let. Proto dovolte, abych z celého srdce všem poděkoval, popřál mnoho štěstí, trpělivosti a energie do dalších let. Mgr. Vladimír Rychtařík

8

Slovo pana starosty Vážení přátelé, s velikým potěšením využívám možnosti v několika následujících řádcích vyjádřit svůj osobní vztah a pocity k Základní umělecké škole v Prachaticích v rámci připomenutí letošního již 80. výročí založení. Toto kulaté jubileum musí v každém člověku probouzet úctu a vděk k těm, kteří stáli u zrodu a samotné realizace myšlenky založení české hudební školy v roce 1926 a samozřejmě taktéž obdiv k mnohaleté poctivé práci týmů učitelských sborů,

9

které probouzely a dále rozvíjely hudební a estetické cítění mnoha generací dětí našeho města a širokého okolí. Tradice a vysoká prestiž „naší“ školy, založené na často vysilující práci, ale podložená desítkami i mezinárodních úspěchů je zavazující a určitě vám všem přináší inspiraci a chuť do časů budoucích. Při vyslovení slov ZUŠ to pro mě osobně nikdy neznamenalo vybavit si hezkou budovu v Husově ulici, ale spíše tu příjemnou a tvůrčí atmosféru uvnitř a také konkrétní tváře skvělých muzikantů, umělců, tvůrčích osobností a hlavně neskutečných nadšenců, se kterými mám tu čest prožívat kus společného života. Celému kolektivu pod vedením současného ředitele Vladimíra Rychtaříka se daří často životní láska nebo minimálně velký koníček přeměnit v zajímavé zaměstnání a ještě přitom dlouhodobě dosahovat výborných výsledků. Oceňuji, že velký dar vynikat v určité oblasti lidského života si neponecháváte pouze pro sebe, ale předáváte jej dalším generacím. Bez neopakovatelné atmosféry desítek žákyň a žáků, převážně veselé nálady doprovázené občasným, ale nutným zdvižením ukazováku, bez zapálení a velkého očekávání mnoha rodičů, přátel a příznivců, bez tohoto všeho by vaše škola nebyla úplná. Jménem všech, kteří vaše umělecké vlohy skloubené se životní zkušeností rádi využívají, kteří si s potěšením vyslechnou či prohlédnou výsledky vaší práce, jménem těch mnoha lidí vám gratuluji ke krásnému výročí a také vám s velkou úctou sděluji, že vás máme rádi a že si vás všech velice vážíme. Ing. Jan Bauer, starosta

10

Slovo vedoucí odboru kultury, školství a cestovního ruchu Základní umělecká škola slaví v letošním roce již osm desítek let trvání v našem krásném historickém městě a neustálého osobitého rozvoje svého, ale i rozvoje naší duchovní stránky v mnoha lidských generacích. Oblast školství zaznamenává v toku času mnoha staletími celou řadu změn a dynamických fází v oblasti reforem, počtu žáků, kvalifikovaných pracovních sil. Hlavním posláním uměleckých škol bylo, je a bude rozvoj elementárního uměleckého osobnostního rozvoje našich dětí a mládeže dle možné nabídky. Jedná se o velmi náročnou a citlivou práci, která nám napomáhá v sobě, ve svém nitru, odhalovat jiné 11

dimenze, jiné stránky, o kterých jsme možná nevěděli a které, když se zušlechťují a rozvíjejí, přinášejí obrovské dědictví a dozajista i naplnění pro konkrétní osobu samotnou, zprostředkovaně pro současně žijící komunitu lidí, stejně jako pro další následné generace. Život každé školy se bytostně promítá do života každé obce, ve které taková instituce působí a vždy tvoří její pevnou a nedílnou součást. Jsem ráda, že i v dnešní době, kdy se v první linii při rozhodování kompetentních osob mluví o finanční rentabilitě přihlíží i k té stránce druhé a sice k rozvoji osob, k rozvoji jejich duševního potenciálu a dalších hodnot, neboť ty se financemi nedají vyčíslit. Do budoucích let přeji prachatické základní umělecké škole mnoho dětí s opravdovým zájmem a pedagogickému sboru mnoho elánu, nápadů a životního optimismu. Mgr. Růžena Štemberková

12

13

ZUŠ a MŠ Prachatice Zdánlivě je každá škola jiná, přesto mají mnoho společného. Díky úzké spolupráci se ZUŠ Prachatice můžeme rozvíjet školní vzdělávací programy o hudební činnosti, které nám ZUŠ nabízí. Řada dětí z MŠ po ukončení docházky v MŠ pokračuje v rozvoji hudebních a výtvarných dovedností na ZUŠ. Krásné prostředí „naší“ zušky umocňuje prožitek z koncertů, v dnešní uspěchané době jsou vystoupení žáků ZUŠ balzámem a pohlazením po duši. Přeji všem zaměstnancům ZUŠ, aby měli hodně talentovaných a pro hudbu či výtvarku zapálených žáků. Žákům přeji, aby to, co jim ZUŠ dala, je provázelo po celý jejich život. Marie Přibíková, ředitelka MŠ Prachatice

14

Klavírní oddělení Každý začátek je těžký. Tuto větu jsem několikrát slyšela, ale myslím si, že to vždy neplatí a zároveň vám chci napsat o mém začátku. Do hudební školy jsem začala chodit nejdříve na housle, ale mým snem bylo hrát na klavír. Záviděla jsem těm, kteří jej měli doma. Touha byla tak velká, že jsem jednoho dne přinesla velký papír a nakreslila si na něj klaviaturu. Zašla jsem do knihkupectví a koupila klavírní školu pro začátečníky. A začala jsem sama. Nebylo nic slyšet, ale hrála jsem a hrála. Snad jen 15

někdo zaslechl moje počítání, bylo to hraní se vším všudy. Ostatní nade mnou kroutili hlavou, to mě však nevyvedlo z míry. Mé hraní mělo jednu velkou výhodu – nikdy na mě sousedé netloukli, abych už skončila. Nacvičila jsem 1., 2., 3., 4., … cvičení. Zdá se vám to nemožné? Dostala jsem se až ke cvičení č. 40. Pak se mi splnil sen - rodiče koupili klavír. V tu dobu jsem začala chodit do 6. třídy ZDŠ. Jakou jsem měla radost, když jsem k němu poprvé usedla a „uměla“ jsem už zahrát. Klavír byl pro mě příliš vzácný a já na něj začala cvičit několik hodin denně. Těším se, že se mi někdy ve třídě objeví podobný nadšenec. V dnešní počítačové době už není klavír tak vzácný, děti přihlásí rodiče a musí na cvičení dohlížet nebo je i přinutit. Ale i zde platí: „Co nic nestojí, za nic nestojí“. Většinou po nějakém čase poctivé práce samy pocítí radost. Snažím se jim hraní zpříjemnit výběrem melodických skladeb a písniček. Během roku mají žáci možnost předvést své umění na několika koncertech, v loňském roce dobře uspěli v okresním kole ve hře na klavír. Rádi si zahrají čtyřručně, letos zkoušíme i šestiruční hru. Jsem ráda, že mohu vyučovat v ZUŠ v Prachaticích, učení mě baví a mám velkou radost z každého úspěchu a zlepšení hry žáků. Marie Jedelská

16

Třída Jana Markovce ml. – hra na klávesové nástroje -

svého učitele se zeptala jedna z nejšikovnějších současných žákyň Veronika Masáčková:

V.M.: Jak a kdy „to začalo“, jak jste se k tomuto oboru dostal? J.M.: Již za doby mých studií na konzervatoři jsem daleko radši poslouchal hudbu z tehdy „ideologicky, umělecky a morálně zaostalého Západu“ než povinného Smetanu… zejména pak jako student klavíru mě tehdy nejbližší „klávesáky“ Jona Lorda, Kena Hensleyho, Ricka Wakemanna. Po následující aktivní hudební praxi v tomto oboru jsem se zhruba před 14 lety vrhl na výchovu mladých talentů. V.M: Byly problémy? J.M.: Máš pravdu, jako mladý, nový obor ho provázely „dětské nemoci“, kupodivu některé jsou dosti vleklé, dokonce přetrvávají dodnes. Tehdy u nás, kromě Mariána Vargy, nebyl v podvědomí hudební veřejnosti žádný jiný uznávaný nebo spíše akceptovaný představitel této oblasti. Lépe již na tom byl Czeslaw Niemen ze sousedního Polska. Klávesák, zpěvák a skladatel evropského formátu. Koncert, který jsem měl to štěstí navštívit, byl pro mě „šok v reálném čase“ (dnes „reality show“). Jen prohloubil a povzbudil můj zájem o věc. Pak přišel jeden odvážný tatínek jedné z mých prvních lhenických žákyň a koupil své dceři místo starého pianina nové CASIO! Inspirace byla na světě a oheň na střeše (alespoň co se hudebního školství týče). V.M.: Co bylo dál? J.M.: Zpočátku byla moje třída spíše klavírní, keyboardy byly tři. Postupem času zájem narůstal, spojil jsem se s kolegy

17

– nadšenci z jiných měst a krajů naší republiky. Tato snaha vyústila v celorepublikovou soutěžní přehlídku „Lhenické klávesy“. Doposud se konalo 9 ročníků. Blíže může o této akci pohovořit aktivní účastnice coby porotce, moje kolegyně Kateřina Weissová …. „Hudba a dění kolem ní, to je moje…Všechno co je nové, to musím prozkoumat. I přesto, že na klávesy neučím a aktivně na ně nehraji, nebráním se jakémukoliv využití harmonického nástroje jako doprovodu pro můj srdci nejmilejší nástroj – příčnou flétnu. Do Lhenic jezdím velmi ráda, snažím se do poroty plné „machrů“ ve hře na keyboard vnášet obyčejný pohled a um člověka s hudebním nadáním. Hudbou se dá vyjádřit mnoho pocitů a já tyto pocity vnímám, nechávám na sebe působit, spolu s hudebními zákonitostmi, které jsou dané. Tento názor pak prosazuji v kolektivu porotců. Doufám, že tento hlas porotkyně je stejně tak fundovaný jako hlas mých kolegů. Více se případný zájemce může dozvědět v almanachu „Lhenické klávesy 1996-2004“ nebo na propagační videokazetě.“ V.M.: Kolik nás je? J.M.: Nyní již v mé třídě zcela převažuje zájem o výuku na keyboardy. Ze současných 21 žáků mám tři „klasické“ klavíristy. Jeden z rozhodujících faktorů je podle mého ekonomická stránka věci (pořízení nástroje), dále atraktivita, kreativita a aktuálnost nástroje. V.M.: Máte podle čeho učit? J.M.: Je to paradox, ale zhruba po desetiletém jednání a snaze Ministerstva školství (několika sezení jsem se i účastnil) nedošlo ke konečnému řešení a dodnes nemáme, jako jediný obor ZUŠ, konkrétní osnovy, metodické a učební plány. V.M.: Plány do budoucna?

18

J.M.:

V blízké budoucnosti bych chtěl navázat na tradici „Lhenických kláves“ a vytvořit novou akci podobného typu a rozsahu. Podrobnosti si nechám jako překvapení… V.M.: Jaký je podle Vás ideál hráče na klávesové nástroje? J.M.: Za ideálního považuji muzikanta, který umí zahrát Bacha na klavír, Jarreho na syntezátor, Coreu na el. piano a ABBU na keyboard… pokud je navíc schopen vytvořit vlastní kvalitní skladbu nebo písničku, jako třeba ty, pak to vše dává smysl…

19

Moje třída…Černé a bílé klávesy a hlavně jednadvacet „skoro klavíristů “, od šestiletého Kuby až po devatenáctiletou Zuzku. Malí indiáni z Husince, usměvavé sluníčko, které přenáší záhony před domem do mé vázy, letošní absolventi, ti nejšikovnější, které jsem kdy učila, malé copaté holčičky, rozčepýření kluci, slečny, mladí muži… Pěkně nesourodá parta, ale mají něco společného. Nemalou část svého volného času věnují tomu, aby se něco naučili. A za to mají všichni můj obdiv. A co klavír a oni? Naučit se hrát na hudební nástroj není lehké… Za všechny Zuzka Holá : „Klavír… dřevěný kus nábytku. Spousta strun, zajímavá mechanika, několik desítek kladívek, 88 kláves, 36 černých, 52 bílých, 7 oktáv, 3 půltóny navíc, 2 až 3 pedály a několik gramů zelené plstě. Hudební nástroj. Vztek, smutek i radost. Ta především. Několik krizí během let hraní - největší asi tak druhý třetí ročník prvního stupně. Nechuť k hraní a cvičení etud. Každý den jiná důležitější věc na práci… proč cvičit? Dennodenně, minimálně půl hodiny, nebo radši víc?! Další ročník, jiné skladby, krásnější a krásnější. Už dokážu zahrát i složitější… běhy, sextové intervaly, oktávy… Nehraju pouze stupnice a lehčí etudy. Stále větší zábava, dokonalost, krása. A radost. Absolventský koncert. Tréma, pokora, strach… Bez chyby! Třesoucí se kolena, odbytá poklona, ale následné vítězství - vítězství nad sebou. Pýcha. Možnost zdokonalovat se a vzdělávat se. Nové a další skladby. Tři, čtyři, pět, šest stránek plné not, křížků, béček, odrážek. Změny rytmu, vztek kvůli nepřesnosti. Nenávist k metronomu. Počítat, počítat… Jak má být tenhle takt?! Už mi to jde! Nádhera… cvičit dvě hodiny… vracet se ke starým skladbám. Najednou jsou hezčí než dřív. Radost z hraní. Tóny a tóny skladeb zahání smutek, přinášejí spokojenost. Ty roky se vyplatily… krize přejdou, zvládla jsem to… proč? Pro sebe… Díky rodičům a paním učitelkám… A díky sobě.

20

Klavír, nádherný kus nábytku. Vlastně ten nejcennější. Vztek, smutek i radost. Ta především.“ Mým snem není vychovat co nejvíc umělců, pro něž se hudba stane životem. Přála bych si, aby byl jejich život díky hudbě bohatší a barevnější. Víc, než že jim prsty běhají rychle po klávesách, mě těší, že hrát na klavír je baví. A když někdy přijde v životě ta černá klávesa, třeba jim i hudba pomůže odrazit se zase k bílé… A ještě mám jednu třídu. Tak trochu na odreagování. Nesedíme totiž u klavíru. S osmnácti dětmi od 6 do 16 let každý týden hopsáme v baletním sále v rytmu irských a skotských melodií a trénujeme na vystoupení, která jsou pro mé tanečníky vlastně odměnou za jejich práci. Moc se na ně těší a radost, s jakou tancují, je zase ta největší odměna pro mě. Jindra Pražáková a Zuzana Holá

21

Do malebné historické budovy prachatické ZUŠ, kde se snažím vést žáky k chápání hudby a vyjadřování se hudebními prostředky, dojíždím každodenně už čtvrtý rok. Cestování sem a tam mě stojí hodně času a energie, ale na své žáky se těším a učím je ráda. Hudbou můžeme vyjádřit i to, co nejde slovy, a zpětně z hudby můžeme zase mnohé pochopit a obohatit se. A tak společně se žáky při výuce klavírní hře hledáme, objevujeme v hudbě ukrytá sdělení, necháváme ji na sebe působit, studujeme skladby, interpretujeme, … Aby však mohl žák pomocí hudby „mluvit“, je nezbytné naučit se ovládat hudební nástroj, svůj hlas a poznat hudební prostředky a principy hudby. O to se snažím také při hodinách hudební nauky. Společně se žáky muzicírujeme také při hodinách korepetic. Jedno české rčení říká: „Bez práce nejsou koláče“. A tak bez kvalitní každodenní přípravy do hodin nemůže vzniknout pěkná hudba. Svým žákům kladu na srdce: „Talent je jedna věc a pak to záleží na Tobě. Budeš umět tolik, kolik tomu věnuješ času a práce.“ Zde je kámen úrazu. Dlouho některým talentovaným žákům trvá, než toto pochopí. A mě povzbuzování stojí hodně energie. Souhrnné vyjádření pocitu některých žáků: „Cvičení, cvičení, to nám hrůzu nahání…“ Dosti můj častý pocit v roli učitelky: „Jako když na stěnu hrách házím!“ Nejkrásnější je, když vytvoříme společně (žák s rodiči a učitelka) harmonický spolupracující tým. Pak nám jde studium pěkně od ruky a odměnou za tu dřinu je nám radost z hudby a její interpretace. S tím, kdo to nevzdá a své snažení dotáhne houževnatě až k absolutoriu, pak máme na společně prožité chvíle krásné vzpomínky a trvající přátelství. Jana Pešková

22

23

Dechové oddělení Milí flétnisté, zkusím se v krátkosti zamyslet nad mým desetiletým působení na této škole jako učitelka příčné flétny. Jak sami víte a cítíte na našich společných hodinách s tímto nejkrásnějším nástrojem na světě se dají dělat věci…Přes hru na hlavici, postupné skládání dílů k sobě, přes hru na ozvěnu se dostáváme k prvním písničkám, cvičením a skladbičkám. Vím, že to kolikrát jde ztuha, tóny se neozývají a my se tak snažíme, rytmus jde mimo naše srdce a my tak strašně chceme, skoro ani nedýcháme a my tak moc potřebujeme se nadechnout, prsty neposlouchají a my chceme hrát tak moc rychle. Snažím se vám dát návod k použití flétny v hudebním světě, aby vás nic nebolelo, když hrajete, aby se vaše uši neničily špatným neladícím tónem a poslechem nekvalitní hudby. Chtěla bych, aby vás flétna motivovala k těžší skladbě, abyste si sami chtěli zahrát, aby vám flétna v životě chyběla, abyste se bez ní nemohli obejít, aby se stala součástí vás samých. Jsem moc ráda, že vás znám, že se s některými setkávám i dvakrát či třikrát v týdnu, ať na sólové hodině, nebo na triu, kvartetu. Moc mě těší, když se někdo z vás rozhodne studovat flétnu na konzervatoři a stane se mu tento nástroj smyslem života. Učím vás s chutí dotýkat se neuchopitelného – krásy melodie, čistoty tónu i porozumění stavbě skladby. Učím se od vás, od vašich podnětů, myšlenek…tak ať nám to vydrží i nadále… Vaše paní učitelka Kateřina Weissová

24

Do prachatické hudební školy jsem začala chodit tuším v roce 1986. Je s podivem, jak dobře si dodnes pamatuji některé detaily týkající se mých hudebních začátků spjatých s touto školou. Vybavuji si den v mateřské škole v Zahradní ulici, kdy k nám pětiletým mrňousům přišel pán, který si nás vzal ke klavíru a tam s námi prováděl všelijaká kouzla; jejich výsledkem bylo sdělení: ty, ty a ty, co takhle zkusit se učit na něco hrát? Vybavuji si přesně i den zápisu do hudební školy: Sál, který mi připadal obrovský, byl plný dětí s rodiči a na pódiu se vyvolávala jména nástrojů, na které se kdo chce přihlásit. Když se ozvalo akordeon, moje maminka, nehudebnice, se naklonila k paní sedící vedle a šeptem se ujistila: to je harmonika? A když jí paní potvrdila, že ano, zvedla ruku a nahlásila mě. Čímž byl můj hudební osud zpečetěn. Vybavuji si také svou první hodinu u paní učitelky Klímové. Předvádí mi malý akordeonek a pojmenovává jeho jednotlivé části, ukazuje mi taky, jak krásně to hraje, když se mačkají všelijaké ty klávesy a basy: „A tady, poslechni, tyhle akordy, to zní úplně jako někde v kostele“, slyším její slova, jako by to bylo včera. Vybavuji si velmi dobře i svoje první vystoupení na školním koncertě - a zároveň i svoje první koncertní faux pas, naštěstí se šťastným koncem: paní učitelka Klímová na pódiu ohlašuje, že „Janička nám teď zahraje národní píseň“ a já omylem, ze všeho toho popletení, místo natrénované „Maličká su, husy pasu“ spustím „Když jsem husy pásala“... K překvapení a úleku paní učitelky, ale i svému vlastnímu - sice se mi i tahle nikým neočekávaná písnička daří bez potíží, ale ještě uprostřed hraní mě s hrůzou napadá, že co když tohle propánajána vůbec není národní píseň! A samozřejmě, vybavuji si nespočet hodin domácího cvičení, vzteku, zlosti, ale přeci jen konečně i radosti, když se něco povedlo.

25

Vzpomínám (je nás jistě mnoho takových!) na tajuplnou starou budovu tehdejší hudebky, na všechna ta tajemná tmavá zákoutí a schodiště, o kterých se mi dodnes často zdává a která jsou úžasnou kulisou nejrůznějších příběhů z mých snů. Vybavuji si velmi ráda mnoho konkrétních okamžiků z vyučovacích hodin, z vystoupení a z hodin komorní hry, skladbičky, které jsem hrála i komentáře paní učitelky. Vybavuji si cestu autobusem s paní Klímovou do Budějovic, kam mě vezla na první konzultaci k paní profesorce na konzervatoři. Sama jsem až překvapená, co všechno mi uvízlo v paměti, a jak jasné a živé některé tyto vzpomínky jsou - zdá se, že všechno bylo teprve docela nedávno. Ale roky přece jen uběhly a najednou jsem v prachatické hudebce znovu jako učitelka dětí, které budou možná jednou na svoje dětské muzicírování vzpomínat právě tak konkrétně a jasně jako teď já. Kéž jim kromě vzpomínek ne vždy příjemných, spojených s nutným cvičením, se stresem při zkouškách a vystoupeních nebo s nutností obětovat nezanedbatelnou část volného času což jsou všechno věci nerozlučně spojené s řádně tvrdým koníčkem zvaným „muzika“- zůstanou v paměti i vzpomínky jiné, příjemné, a hlavně, ať je tyto nevyhnutelné trampoty neodvrátí od dalšího putování po hudební cestě, která vede až k zasloužené odměně - radosti z hudby a potěšení z vlastního muzicírování. Jana Bezpalcová

26

Bicí a dechové oddělení

27

Jak jsem se ocitl v naší škole, už ani nevím. Stalo se. Ale pamatuju si, jak mi začalo docházet, že to, co leží hudebního přede mnou, je na hony vzdáleno všemu , co jsem hudebního páchal předtím. A taky mi začalo být čím dál jasnější, že díky své letoře mi nebylo dáno trpělivě vysedávat vedle žáčkova notového pultíku a podesáté opravovat tutéž chybu v téže etudě, či vysvětlovat děťátku, jak je příjemné zahrát si v sobotním slunném odpoledni stupnici e moll.. Snad jsem se tím zpronevěřil školním osnovám, ne však lidské přirozenosti. Já sám jsem jako malý kluk stupnice, etudy a všechno s tím spojené k smrti nenáviděl. Když mi bylo asi dvanáct, poprvé jsem zažil vystoupení vojenských dudáků a bubeníků ze Skotska. Říci, že jejich vystoupení jsem shlédl se zájmem, by nebylo trefné. Ve skutečnosti jsem na ně civěl celou dobu s otevřenou dvanáctiletou hubou (a nebyl jsem sám). Všichni měřili dva metry, dudy ječely, bubny duněly, mě z těch válečníků běhal mráz po zádech , chtěl jsem být jako oni a v jejich muzice jsem se poznal. Asi nějaké atavismy. Abych vše neprotahoval: výsledkem mého zážitku je, že sice pohříchu dva metry neměřím, zato skoro všichni žáci z mé třídy duní na bubny, bečí na dudy a místo stupnic jim prsty na píšťalách musí svištět v serpentinách rychlých a superrychlých irsko-skotských písní. Na zkouškách i hodinách na svoje žáky často řvu, někdy i ruku schovávám radši do kapsy, aby nedopadla, ale když se vracíme z vystoupení, tak jsem na všechny nefalšovaně hrdý a nefalšovaně si jich vážím za to všechno. A pak to tomu vycepovanému nárůdku malých bytostí i hodně hlasitě a rád říkám. Tak to je moje třída. Pavel Pavelka

28

Kytarové oddělení

29

Ačkoli je mé působení v ZUŠ Prachatice omezeno pouze na jeden den v týdnu, myslím, že je několik důvodů, proč mohu do tohoto almanachu přispět. První z nich je ten, že nejsem v této škole úplným nováčkem. Krátce jsem zde učil již asi před deseti lety, to ještě ve staré budově, a tak největší rozdíl, který mne upoutal, byla samozřejmě nová budova školy. Interní zaměstnanci vnímají jistě i nějaké nedostatky, ovšem pro mne, jako „každotýdenního hosta“, je změna v podobě nové školy ohromná. Dalším důvodem je má možnost srovnání. I když ve Vodňanech, kde jsem interním zaměstnancem, se cítím také skvěle, poznal jsem i školy, v nichž nejsou podmínky zdaleka tak dobré, jak pro učitele, tak hlavně pro děti. Ovšem to, jak škola prosperuje a jak se do ní rádo chodí (ať už kantorům do práce nebo žáčkům do hodin), nezáleží asi ani tak na velikosti tříd a novotě vybavení, ale hlavně na lidech, kteří ji vedou a kteří v ní pracují. Proto i z tohoto pohledu musím napsat, že je prachatická hudebka místem, kam se každý týden těším a kde to mám rád. A tak posledním důvodem je to, že si nemohu nechat ujít možnost popřát ZUŠ Prachatice a všem jejím kantorům hodně štěstí a síly do dalších let. A hlavně spoustu spokojených a pilných žáků. Michal Plachta

30

Houslové oddělení Když jsem začala chodit do druhé třídy základní školy, přivezla mi maminka ze Sušice tovární housle a pronesla památnou větu: „Budeš se na ně učit hrát“, načež mě dovedla k soukromému učiteli, který učil snad na všechny nástroje. Líbilo se mi u něho, hlavně asi proto, že jsem hrála, aniž bych znala noty. Asi po roce jsem začala chodit do hudební školy v Sušici, kde mě učil pan Zíka, vynikající učitel a vlastně kamarád. Ten mi také navrhl, abych studovala konzervatoř, což se uskutečnilo a v podstatě až tam jsem zjistila, že mě to hraní na housle baví. Proč ten úvod? Jaké myšlenky asi napadají malého prvňáka, když ho rodiče přivedou na první hodinu houslí? Chce hrát sám nebo to chtějí jen rodiče? Pokud nikdo v rodině nehrál 31

na žádný nástroj, nemá představu, co to obnáší. Hra na housle je práce – tělesná práce, kdy bolí záda, ruce a celý člověk a daleko příjemnější je si sednout k televizi, zahrát si počítačové hry nebo jen tak běhat venku. Když se vrátím do svého dětství, bylo asi méně různých lákadel a rodiče měli na děti více času. Učím už dost let a mohu porovnávat – až na malé výjimky je úroveň klesající – ne ve schopnostech, ale ve vytrvalosti a píli dětí. Bez pravidelného cvičení na housle se ze žáka nestane ani houslista amatér, natož profesionál. Přesto ale nenaříkám a z některých žáků mám radost. Pokusím se vzpomenout na ty nejschopnější žáky, kteří za ta léta prošli mou třídou. V úplných začátcích například Willibald Meindl a Zdena Götzová, Ivana Arnoldová, Ivana Krbečková, Lukáš Holec, dnes učitel ZUŠ v Českém Krumlově, Milena Vaněčková, Renata Mottlová, Jana Marková, David Svoboda, Petra Vávrová, Zlata Kadlecová, Ivana Pítková, Vláďa Kovář, Katka Šímová – stále zapálená houslistka, které housle zůstanou asi celoživotním koníčkem. V současné době jsou velice šikovní žáci Martina Krejsová, Petr Šrámek, Jakub Kozler, Vojta Skřivan, Katka Tomášková, kteří jsou schopni vystupovat v komorních souborech, bohužel pro klasickou komorní hudbu nám chybí violoncello. Tento nástroj se u nás už léta nevyučuje. Někteří jmenovaní vystupují se souborem Beltina. Šikovní žáci jsou i na naší pobočce ve Lhenicích, zatím tam mám děti, které hrají teprve tři roky, přesto už jsou schopné veřejně vystupovat. Když zhodnotím celou svou třídu, mohu říci, že jsem se svými žáky celkem spokojená. I když pro ně nebude třeba hudba povoláním, snad při pohledu na pouzdro s houslemi dostanou chuť je otevřít a na housle si zahrát. Věra Markovcová

32

Pěvecké oddělení 33

Jmenuji se Lenka Alföldyová a třetím rokem vedu pěvecké oddělení prachatické ZUŠ. Mám třídu plnou zpěváčků, kterým se snažím na každé hodině ukázat, že zpívání je sice nedílnou součástí života, že přináší radost, pohodu, někdy i popularitu, že dokáže uzdravit, ale také to, že zpívat není jen tak si otevřít pusu a začít. Je to jako pilulka, která než začne být účinná, musí se vstřebat do těla. No a my vstřebáváme: dechovou techniku, intonační a artikulační cvičení, správné navození tónu. Vedlejší účinky, které má téměř každý lék, má i naše hudební pilulka - např.dyšný tón, špatná intonace, krátký dech. To vše lze ale probrat s ošetřujícím lékařem, v tomto případě se mnou, a z hořké pilulky se časem stane sladká. Repertoár máme pestrý. Od lidových a dětských písní až k populární hudbě. Je jasné, že právě populární písně zpívají děti nejraději. A když říkám děti, myslím tím žáčky šestileté až po ty plnoleté. Během studia si děti vyzkouší zpěv s klavírním i klávesovým doprovodem, zpěv na mikrofon, vystoupí na interních i veřejných koncertech, účastní se pěveckých soutěží. „Hudba je univerzální řečí lidstva“, napsal H.W.Longfellow. „Ticho je nejkrásnější zvuk“, konstatoval Henry Miller a ani Romain Rolland nezůstal pozadu, když napsal, že „hudba je záchrana před obyčejným slovem“ a já jsem přesvědčená, že nejenom u mě v oddělení, ale v celé ZUŠ nám vyrůstá hodně „záchranářů“.

34

Oddělení hudební nauky Přestože hudební teorie, chcete-li hudební nauka, patří neodmyslitelně k hudebnímu vzdělávání na všech stupních základních uměleckých škol, je někdy neprávem chápána jako přívažek, i když je velice potřebná pro nástrojovou hru a zároveň významně přispívá k celkové kulturnosti dětí. Skýtá, doplňuje a upevňuje nejen teoretické znalosti, touto činností rozvíjí hudebnost žáků, kterou mohou uplatnit v hodinách nástroje, kde každá minuta je dobrá, ale seznamuje i s vývojem naší i světové hudby. A jaká může být? Nezajímavá, nevysvětlující, zkrátka pro žáky nudná a tak hledají „důvody“, jak se nejlépe výuce vyhnout. Já se jim nedivím, asi bych možná udělal to samé. Podívám-li se 35

dnes zpět, vždy záleží na učiteli, a to i v hodinách hudební teorie. Přiznám se, že mám několik výhod. Zaprvé, dovoluji si tvrdit, že znám osobně všechny žáky hudebního oboru a „téměř“ všechny žáky oboru výtvarného. Zadruhé, pod názvem „hudební nauka“ se skrývají historky hudební i nehudební a zatřetí, žáci musí stále něco dělat, slyšet a vidět. Přeji proto všem žákům současným i budoucím, kteří objevují kouzla hudebního umění, tu nekonečnou magii zvuků a tónů, aby hudební teorie pro ně nikdy nebyla „těžkou nudou“, ale aby jim každá hodina přinesla nová, obohacující a inspirativní poznání, včetně krásných zážitků. Mgr.Vladimír Rychtařík

36

Výtvarný obor

37

Výtvarná výchova je v nové koncepci charakterizována jako obor, který pracuje s vizuálně obrazovými znakovými systémy, jenž jsou nezastupitelným nástrojem poznávání a prožívání lidské existence (Jaroslav Vančák). Jedná se o nový vzdělávací program, k jehož realizaci jsou uplatňovány současné technologie (fotografie, video, digitální média). Tyto nové a rozšiřující možnosti jistě rozvíjejí zdroje tvořivosti a neměly by být negovány. Můžeme je chápat jako další stupeň schodiště výtvarných dovedností a „starých“ technik nebo jako celkovou přestavbu architektury jednotlivých schodů, které ale v syntéze naučí žáka uvědoměle využívat zdroje jeho tvořivosti a nechápe vše jako definitivní, ale jako pokračující a rozvíjející se. Osobnost pedagoga podněcuje tvůrčí aktivitu a zvídavost dětí a vede je k hledání vlastních odpovědí. Každým rokem je výtvarný obor navštěvován 60 – 70 žáky. Absolventi prvního stupně zakončují své studium závěrečnou prací a studenti středních škol se veřejně prezentují svými absolventskými pracemi. Při rozšířeném studiu se studenti připravují k přijímacím zkouškám na střední a vysoké umělecké školy. Tak jako spisovatel volí a hledá nová slova pro vyjádření svých představ, prožitků a skutečnosti, tak i výtvarný projev je závislý na získaných výtvarných dovednostech. Ve výtvarném oboru se děti seznamují s plošnou, prostorovou, objektivní a akční tvorbou. Nedělitelnou součástí je výtvarná kultura, která se u rozšířeného studia a studia druhého stupně stává samostatným předmětem. Plošná tvorba je jakýmsi základním kamenem, kresba je pro děti přirozená a linkou se dovedou vyjadřovat. Lineární projev z představy se rozvíjí v kresby studijní a návrhové. Malba je založena na komponování barevných skvrn a ploch zpočátku emocionálně vyjádřené. S poznáním vlastností barev a jejich valérů dochází uvědoměle ke studijní malbě. Grafika děti upoutává jako nejméně známá oblast. Poznávají, co

38

je to tisk z výšky, hloubky, nebo plochy. Od grafických etud vzrůstají nároky na dodržování pracovních návyků a technologických postupů. U prostorové tvorby se jedná o trojrozměrné vyjadřování prostřednictvím práce s modelovací hlínou a to jak v keramickém tak v sochařském pojetí. Objektová a akční tvorba umožňuje volit mezi všemi výtvarnými materiály a technologiemi. Výtvarné akce vznikají vstupem a různými zásahy v krajině, nebo se zabývají lidským tělem. Součástí každé akce je dokumentace (foto, video, atd.). Vyvrcholením činnosti všech věkových skupin jsou výstavy a jejich společná instalace – učit se způsobu prezentovat své dílo. S výtvarnými díly žáků se setkáváme v atriu naší školy a také ve školní samostatné galerii s celoroční výstavní působností. Velkou důležitost přikládáme výstavám ve městě, nejčastěji v zimní zahradě MÚ. Děti zde prezentují svá díla lidem, kteří je znají a tudíž si uvědomují svou odpovědnost. Spolupracujeme s kulturním oddělením MÚ na výtvarných projektech se spřátelenými městy a snažíme se vycházet vstříc i dalším kulturním zařízením. Děti darovaly své keramické výrobky též pro charitativní zařízení. Účastníme se také přehlídek prací ZUŠ pořádané v letošním roce v Jindřichově Hradci, kde si výstavu prohlédli i autoři vystavených prací. Další pro nás zajímavou soutěží je „Evropa ve škole“ a vybíráme si i některé regionální soutěže. Poutavé jsou pro studenty poznávací exkurze do historických měst a návštěvy zajímavých galerií. Ve výtvarném oddělení působili za dobu existence školy tito učitelé: Vít Pavlík a Miroslava Kunešová. V současné době vede tento obor Marie Troubilová.

39

40

Správní zaměstnanci Ludmila Vršecká Marie Hošková Emílie Fackenbergová

41

Seznam ředitelů a učitelů v letech 1996 – 2006 v nových prostorách naší školy Husova 110 Jan Markovec st. – ředitel do r. 2000 Vladimír Rychtařík – ředitel od r. 2000 - učitel hudební nauky Adam Jančík – 1996 – 1998 – zpěv, kytara, keybord Jitka Řepová – 2001 – 2003 – taneční obor Lucie Landsingerová – 2003 – 2004 – taneční obor Miroslava Brabcová – 2004 – 2005 – taneční obor Libuše Holcová – do r. 2003 - klavír Olga Kazdová – 2001 – 2003 – akordeon, klavír Martina Pivoňková – 2003 – 2004 – zpěv Alena Pustějovská – 2003 – 2005 – akordeon Václav Vrzal – do r. 2002 - kytara Ivan Boreš – 2002 – 2005 – kytara Karolína Ogrodníková – Randáková – 1998 – 2003 - kytara Eva Mašková – 1999 – 2000 - klavír Václav Franz – 2002 – 2005 – dechové nástroje a kapelník dechového orchestru

42

Učitelé v roce 2006 Jan Markovec st. – dechové nástroje Ludmila Klímová – akordeon, klavír, lesní roh Stanislav Hranáč – zobcová flétna, trubka Věra Markovcová – housle Marie Jedelská – klavír Marie Troubilová – výtvarný obor Jan Markovec ml. – klavír, keybord Jaroslav Jašek – kytara Jindra Pražáková – klavír, keybord Pavel Pavelka – zobcová flétna, klarinet, saxofon, bicí Lenka Alföldyová – zpěv Jana Pešková – klavír, keybord, hudební nauka Kateřína Weissová – příčná flétna Michal Plachta – kytara Jana Bezpalcová – akordeon, zobcová flétna Lenka Rolínková – klavír, keybord Luboš Šimek – zobcová flétna, klarinet Jan Hovorka – klavír, keybord, klarinet Václav Bláhovec – zobcová flétna Jakub Weiss – kytara

Stav žactva ve školním roce 2005/2006

počet celkem: hudební obor: výtvarný obor: z toho Lhenice:

353 285 68 32

43

44

Něco z historie české hudební školy Založení české hudební školy – 1.března 1926 v místnosti Národního domu v Prachaticích. Prvním ředitelem školy se stává Robert Volánek, absolvent Vídeňské konzervatoře, učitelem byl Alois Sarauer, kandidát Pražské konzervatoře. Po jejich krátkém působení jsou výraznými osobnostmi Emma Kepková a Jaroslav Kouba.

Nad náplní hudební školy od počátku dbalo místní kuratorium.

45

hledání odpovídajících prostor pro hudební školu

jak kuratorium dbá nad plněním účelu hudební školy

46

Z historického života školy jsou dochovány zápisy v sešitě ze setkání kuratoria. Ten je uchován ve spise 1 hudební školy v prachatickém okresním archivu. Úhledné písmo pana Fialy, pana Černého a poté pana Chvály a A. Voříška – zapisovatelů a jednatelů kuratoria, nám dává možnost nahlédnout pod pokličku dění v české hudební škole v době, kdy mnozí z nás ještě nebyli na světě.

umístění prostor hudební školy

47

účinkování učitelstva

udržování školy v letech 1929 - 1930

48

stížnost sl.ečny ředitelky Kepkové

49

zápis ze schůze kuratoria 30. června 1930

50

zápis ze schůze kuratoria 21. března 1933

51

zápis ze schůze kuratoria 9. dubna 1934

52

zápis o 4. valné hromadě kuratoria 30. března 1935

53

Kuratorium se scházelo k pravidelným schůzím v prostorách restaurace Pasov, Národního domu nebo v prostorách gymnázia. Řešila se témata týkající se běhu hudební školy, její personální a finanční otázky. Je pravděpodobné, že česká hudební škola zanikla po 30.březnu 1938. Znovuotevření české hudební školy v Prachaticích se datuje do roku 1946. Původní záměr otevřít hudební školu 1.10.1946 se posunul na 1.12.1946 z důvodu nedostačující kapacity z řad učitelstva.

Dne 1. října 1946 zřizuje MNV v Prachaticích Městskou hudební školu.

54

nábor studentů do hudební školy z řad gymnazistů

55

žádost o příspěvek k vydržování hudební školy

56

zpráva o stavu hudební školy v dubnu r. 1947

57

zřízení MHŠ v Prachaticích, školní řád r. 1948

58

zápis kuratoria ze dne 29. 9. 1949, kdy se rozhodlo o spojení soukromé školy pana Čeňka Šípa s městským hudebním ústavem, který nahradil dosavadní název městské hudební školy

59

žádost o dispens pana učitele Čeňka Šípa

60

zápis ze schůze Správního výboru MHÚ 8. 12. 1949

61

hlášení krajského národního výboru dne 18. 1. 1950

62

dopis národního výboru v Praze z r. 1950 o přenechání klavíru, který se nachází v naší škole dodnes 63

zápis ze schůze správního výboru MHÚ dne 14. 6. 1950

64

prohlášení místního národního výboru v Prachaticích o stavu učitelském r. 1950 65

výkaz žáků a vyučovacích hodin ve školním roce 1950/51 u pana učitele Č. Šípa 66

personál základní hudební školy v roce 1958 Ludmila Paroubková-Klímová je členkou učitelského sboru dodnes a Libuše Valentová-Holcová navštěvuje naše koncerty a společenské akce i nadále. V zápisech ze schůzí kuratoria v 50. a 60. letech se objevují různé žádosti ohledně snížení školného u sociálně slabších rodin, připomínky z řad učitelstva, stížnosti na chod školy i šarvátek mezi kantorstvem.

67

statistický přehled žactva základní hudební školy 1958/59

68

plán práce LŠU na školní rok 1966/67

69

Pro zpestření koncertních prostor ve městě byl v roce 1953 vybudován sál v budově školy. Ve školním roce 1958/59 vzniká školní kronika. Zápisem je pověřena sl. L.Valentová. Od roku 1959 se vyučuje také sólovému zpěvu, o rok později se otevírá taneční oddělení, které bohužel po dvou letech zaniká. V roce 1961 se název hudební instituce ustaluje na Lidovou školu umění, dodnes často užívaným názvem „liduška“. Došlo ke spoluzřizování oboru tanečního i dramatického, který na naší škole chybí dodnes. K prachatické hudební škole patřily i neméně významné pobočky – Netolice od r.1960, Volary od r.1961, Vlachovo Březí od r.1964, Lhenice od r.1967. Dne 22. března 1967 byla na náměstí Kl.Gottwalda na domě čp.10 slavnostně odhalena pamětní deska houslového pedagoga Otakara Ševčíka, který v Prachaticích přechodně působil. V roce 1991 se název školy ustaluje, vzniká „Základní umělecká škola“. Od této doby se pobočky osamostatňují. Prachatické umělecké škole zůstává pouze pobočka ve Lhenicích.

70

Seznam ředitelů od r. 1926 Robert Volánek Emma Kepková

- 1926 - 1927 - 1927 - 1930 - správkyně, - 1930 - 1938 - ředitelka Antonie Zborníková - 1946 - 1949 Marie Suchardová-Shellerová - 1949 - 1950 Miloslav Cincibus - 1950 - 1957 Jan Dostál - 1957 - 1958 Karel Rennet - 1958 – 1965 Bedřich Heger - 1965 – 1968 Ludmila Klímová - 1968 – 1971 Blanka Jesenská - 1971 – 1985 Vojtěch Trnka - 1985 – 1989 Jan Markovec st. - 1989 – 2000 Mgr.Vladimír Rychtařík - 2000

71

Něco z historického orchestrálního života školy V roce 1959 zakládá ředitel Karel Rennet „orchestrální sdružení města Prachatic“. Jsou v něm zapojeni učitelé ZHŠ, členové místní posádkové hudby a amateři z řad občanů města a okolí.

72

V druhém pololetí školního roku 1974/1975 byl založen dechový soubor LŠU Prachatice, jehož vedoucím je Jaroslav Heřman. Orchestr funguje do r. 1979.

setkání mládeže ve Vimperku r. 1977

73

učitelský sbor ve školním roce 1958/1959 J.Koreš,Č.Šíp,L.Valentová,V.Švec A.Horáková,K.Rennet,L.Paroubková

učitelský sbor v roce 1975/1976 V.Vrzal,J.Honzík,V.Fenclová,B.Tetour,J.Kratochvíl L.Klímová,L.Holcová,B.Jesenská,J.Vobořil,A.Horáková 74

V roce 1981 byla činnost dechového souboru obnovena, vedení se ujal p .uč. Vojtěch Trnka. V roce 1982 účinkovali na LŠU již tři dechové soubory. V Netolicích pod vedením pana Jana Nováčka, ve Lhenicích pod vedením pana Jana Markovce a v Prachaticích pod vedením pana Vojtěcha Trnky. Od roku 1989 přebírá vedení pan Jan Markovec, jakožto ředitel ZUŠ. Počátkem 80. let vznikl i dechový soubor ve Volarech pod vedením Jaroslava Košnáře. Z vybraných dívek ze Spgš vzniká na jaře r. 1992 skupina mažoretek, kterou doprovází prachatický dechový orchestr. Pan J. Hruška – člen baletu divadla v Č. Budějovicích - byl pověřen prvními zkouškami s mažoretkami. Poté se aranžmá ujímá paní A. Vandlíčková. Té legrace, které jsme si užili při společných zájezdech, těch vzpomínek, jak na festivaly dechových hudeb v Čechách i v zahraničí, je nepřeberné množství. Vybavuje se mi namátkou úžasný výlet do švýcarského Spiezu, italského Castro Care, zájezd na pozvání do Holandska, ale také soutěže v karlínském divadle.

poslední výroční koncert pod taktovkou p. J. Markovce v městském divadle v únoru r. 2000

75

Něco z komorního života posledních 10 let Ve školním roce 1995/1996 zakládá Pavel Pavelka flétnový soubor Beltina zabývající se keltskou hudbou. V roce 1998 se připojuje i taneční složka v irsko-keltském rytmu pod vedením Marty Šlajerové a Jindry Pražákové.

76

S novým školním rokem 1996/1997 se prostory budovy ZUŠ v Husově 109 stěhují hned vedle do budovy Husovy 110. Inspirativní, nové a učebně dostačující prostředí je pro všechny učitele výborným podnětem pro tvůrčí práci.

77

4. – 5. dubna 1998 se ve Lhenicích mohou předvést všichni klávesáci, keybordisté, ti, co se zabývají elektronickými nástroji. Jan Markovec ml. zakládá soutěžní přehlídku „Lhenické klávesy“.

78

V listopadu r. 2000 vzniká z muzikantů dechového orchestru při ZUŠ v Prachaticích Big Band pod vedením Vladimíra Rychtaříka.

79

V únoru r. 2001 vzniká po dlouhé odmlce toužebně očekávaný taneční obor. Vedení se ujímá Jitka Řepová. Naše škola v roce 2001 získává z obřadní síně MÚ v Prachaticích hydraulické varhany, které zkrášlují malý sál ZUŠ. Tento rok 2001 byl ve znamení průkopnických aktivit na naší škole. Vnikají pravidelné koncerty „Na Dvorku“ a podzimní koncert.

8. 11. 2001 – 1. ročník podzimního koncertu

80

Během plesové sezóny 2002 se bývalí žáci ZUŠ sešli, domluvili a vznikla dnes vyhledávaná taneční kapela Top Band.

záběr z plesu v hotelu Top Praha 2. 7. 2005

ples pivovaru Platan 11. 3. 2005

81

Náš hudební život za posledních deset let obohatila řada komorních souborů. Od kytarových trií, kvartetů počínaje, přes flétnová kvarteta, pěvecké soubory, saxofonový či žesťový soubor, houslová tria, kvarteta konče. Nechci však opomenout velkého člověka, který vychoval řadu muzikantů – kytaristů a zůstal vždy skromným, neustále se usmívajícím s ležérně položenou cigaretkou mezi prsty. Václave (Vašku) Vrzale, máme se dobře, hrajeme s dětmi o sto šest, hudba je nám koníčkem, posláním a radostí. Chybí nám tu tvůj bezprostřední nadhled na věc a humor, s kterým jsi vzniklé situace s bravurou komentoval. Kromě souborů dětí si rádi zahrají na koncertech také učitelé, aby to dětem nebylo líto.

82

Něco ze současnosti Školním rokem 2000/2001 přichází na naši školu nový pan ředitel Mgr. Vladimír Rychtařík. Dlouholetý učitel hudební nauky.

učitelský sbor ve školním roce 2000/2001 2.řada:J.Hovorka, S.Hranáč,V.Rychtařík,M.Troubilová, J.Markovec st.,L.Holcová 1.řada:K.Ogrodníková,K.Nagyová,P.Pavelka,J.Pražáková, L.Klímová,V.Markovcová

83

Dechového orchestru se na podzim roku 2000 ujímá pan Václav Franz, ke kterému se později přidává Jan Hovorka. Rádi si přijdou zahrát i bývalí žáci ZUŠ, dnes muži v nejlepších letech…Pravidelně se orchestr podílí na akcích města jako jsou Slavnosti Zlaté stezky, koloshow. Výroční koncert se z únorového termínu posunul do lásky nabitého měsíce května. Pokračuje se také v tradici navštěvování různých festivalů dechových hudeb. Beltina a další komorní soubory se zúčastňují pravidelných vernisáží, podílejí se na charitativních akcích, oslavách, vystupují na koncertech pořádaných naší školou: koncert podzimní, vánoční, výchovné koncerty, absolventské, nám srdci nejmilejší koncert Na dvorku… Na všech těchto akcích se spolupodílí omlazený team milých učitelů, s kterými je radost spolupracovat. Naše umělecká škola má ještě jedno významné oddělení a to výtvarné. Každého návštěvníka i studenta naší školy hned u vchodu ofoukne tvůrčí vzduch, který vane buď z přízemní keramické dílny nebo z podkrovního výtvarného ateliéru. Bez výzdoby z děl žáků výtvarného oboru by prostory školy i dění v ní nebylo úplné. Je to třešinka na našem hudebním dortu. Vždyť sám člověk je obdařen pěti smysly a u nás se hmat, zrak, sluch rozvíjí především.

84

85

ZUŠ Lhenice „V roce 1967 založil pan Jan Markovec st. Hudební školu ve Lhenicích. Dva roky předtím zde vyučoval pod Osvětovou besedou. Nevyučovalo se v dnešních prostorách základní umělecké školy, ale v různých provizorních prostorách. První koncert se konal v zelenině U Kloboučníků. Účinkujících bylo šest a posluchačů sedmnáct.“ Tolik citace z almanachu vzniklého k třicátým narozeninám naší pobočky ve Lhenicích. V něm je možné se podrobněji informovat o historii i současnosti hudebního dění v Základní umělecké škole ve Lhenicích. Škola se může pyšnit zajímavými seskupeními, které se v průběhu devětatřicetiletého působení objevovaly na veřejnosti. O zábavu a pobavení lidí se starali: Akordeonové soubory 1968 - 1973 Podstrážanka I. 1973 – 1978 Beat.skupina Elektric 1976 – 1980 Podstrážanka II. 1979 – 1989 Podstrážanka III. 1985 – 1990 Lhenická kapelka 2002

86

Něco se současného hudebního dění ve lhenické ZUŠ Každoročně se konají v kinosále ve Lhenicích vánoční a závěrečné koncerty. Žáci si mohou zahrát i v prachatickém divadle při různých koncertech pořádané p.učitelem Markovcem ml. V letošním roce 2006 se 4 žáci ze Lhenic zúčastnili krajského kola v soutěži ve hře na dechové nástroje v Jindřichově Hradci. Tvůrčí prostředí a výborná svíčková všechny vyburcovala k těm nejlepším výkonům. Lhenická kapelka založená panem Markovcem st. účinkuje na různých festivalech, poutích, oslavách. V roce 2005 oslavila ve lhenickém sále své třetí výročí.

87

Vzpomínka jednoho muzikanta ze Lhenic Lhenická kapelka pana Markovce staršího, ačkoliv nemá příliš dlouhé trvání (cca 4 roky), prošla řadou změn. Zpočátku kapelka měla pouhých 8 členů a hrála opravdu příležitostně. Ale jak čas plynul, žáci rostli a pan učitel si do kapelky doslova vychovával nové žáky a tak se kapela rozrůstala až do nynějšího počtu 16ti členů. Když jsem se do kapely dostal já, tak to pro mě byl velmi zajímavý zážitek. Jako malý žáček jsem zasedl mezi větší počet lidí, každý držel jiný nástroj a já jsem si neuměl představit, co z toho může vzniknout. Pan učitel spolu s hlasitým úderem do stolu zavelel „Cé“. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se po mě žádá. Pak mě napadlo zahrát tón Cé a taky jsem tak učinil, načež se všechny nástroje spolu se mnou rozezněly. Věděl jsem, že jeden nástroj dokáže mnoho, ale souzvuk více tonů mě opravdu pohladil po duši. Později, když už jsem byl v kapele „jako doma“, jsem pochopil, že v kapele je to jako v životě: nenaučí-li se jedinec naslouchat, nemá velkou šanci na úspěch. Alexander Ragáč klarinetista

88

Družební školy Vážení přátelé! Vřelé a upřímné pozdravy posílám jménem pracovníků ZUŠ Němčice nad Hanou a zejména jménem všech členů Dechového orchestru mladých do krásného a starobylého města v Pošumaví, Prachatic. Již pět let trvá spolupráce a partnerství našich dechových orchestrů. Staré vojenské přátelství jejich dirigentů Václava Franze a Jindřicha Nováka se přeneslo na muzikanty obou souborů. Účinkování na prachatickém červnovém festivalu je pro členy našeho souboru již několik let radostným vyvrcholením sezóny. Obdobné pocity jsme sdíleli při návštěvě Vašeho orchestru v Němčicích nad Hanou. Téměř každoroční setkání jsou tvůrčí a inspirativní pro všechny zúčastněné a provází je pohoda a dobrá nálada. Všichni rádi vzpomínáme letošního festivalu „Zlatá solná stezka“ , kde se poprvé představily naše orchestry společným koncertem na hlavním náměstí. Bylo to určitě symbolické spojení mladých muzikantů a vyvrcholení našeho pětiletého přátelství. V současné době si připomínáte osmdesáté výročí založení Vaší školy. Při této příležitosti Vám chci popřát mnoho dalších úspěšných let. Ať pro Váš region vychováte hodně mladých umělců, kteří budou rozdávat lidem radost a dobrou náladu. Přeji všem pracovníkům školy dobré zdraví, mnoho nadaných žáků a hlavně spokojenost a radost ze své práce. Věřím, že naše partnerství bude pokračovat mnoho dalších let. Laco Gazdag ředitel ZUŠ Němčice nad Hanou

89

Es gibt in Europa mehr als drei Millionen Kinder, Jugendliche und Erwachsene an öffentlichen Musikschulen, die sich entschlossen haben, sich intensiv mit Musik zu beschäftigen - eine Tätigkeit, die gleichzeitig der Persönlichkeitsentwicklung dient. Für jede Musikschule ist es eine große Herausforderung und gleichzeitig Freude einen wichtigen Beitrag dazu zu leisten. Von den zahlreichen gemeinsamen Veranstaltungen mit der TUS Prachatice bleiben uns die schönen Erlebnisse und Freundschaften bestens in Erinnerung. Über die Grenzen hinweg verbindet uns die Musik als eine weltübergreifende Sprache. Im Sinne einer weiterhin guten Schulpartnerschaft wünsche ich Direktor Mag. Vladimir Rychtarik, dem Lehrerteam und allen Schülern alles Gute zu diesem besonderen Jubiläum und freue mich auf weitere Begegnungen. Direktor Christian Fürst Landesmusikschule St. Georgen an der Gusen-Österreich V Evropě existuje více než tři miliony dětí, mladistvých a dospělých, kteří se rozhodli na hudebních školách intenzivně věnovat hudbě, činnosti, která slouží zároveň k rozvoji osobnosti. Pro každou hudební školu je velkou výzvou a zároveň radostí být prostředníkem takového přínosu. Z četných společně pořádaných setkání máme mnoho krásných zážitků a je opravdu na co vzpomínat. Daleko za hranicemi nás jako řeč přesahující celý svět spojuje hudba. Ve smyslu další dobré spolupráce přeji řediteli Mgr. Vladimíru Rychtaříkovi, celému učitelskému sboru a všem žákům k tomuto významnému jubileu vše nejlepší a těším se na další setkání. Christian Fürst, ředitel oblastní hudební školy St.Georgen/Gusen Rakousko

90

Dechový orchestr se zúčastnil ve dnech 30. 5 – 2. 6. 2002 festivalu dechových hudeb v Obernzellu.

91

8. 3. 2004 se zástupci naší školy zúčastnili družební akce v Linzi spojené s koncertem. O úvod se postaralo flétnové kvarteto, večerní program pokračoval nastudovanou pohádkou doprovázenou muzikanty z Rakouska i z našich Prachatic. Hudební pohádka byla doprovázena projekcí s obrázky našich žáků z výtvarného oddělení…

92

93

94

26. září 2003 se flétnové kvarteto připojilo k městské delegaci, která navštívila město Stuttgart. Kvarteto se podílelo na koncertě uspořádaném na počest pana prof. Dr. O. H. Hajeka.

95

Vzpomínka na prachatickou hudební školu očima pana Františka Jančíka V roce 1969 jsme měli týden představení Československého souboru písní a tanců v jižních Čechách. Byli jsme ubytováni v hotelu v Prachaticích. Protože bylo vystoupení vždy večer, měli jsme přes den volný čas. S kolegou zpěvákem Markem jsme zašli do hudební školy a domluvili jsme si třídy na cvičení. On u pana ředitele Čeňka Šípa, který na škole učil řadu let a byl zároveň varhaníkem v kostele, a já shodou okolností u jeho syna Jana Šípa. Ještě jednu osobu jsem nezávisle poznal během tohoto týdne – Marii. V neděli jsme zahráli a zazpívali v kostele a po mši jsme byli pozváni na kávu k Šípům. Jaké bylo mé překvapení a údiv, když jsem tam viděl onu dívku. Během týdne jsem poznal celou rodinu a onen týden se mi stal osudným, neboť za dva roky jsem si bral Marušku za manželku a tím začal můj vřelý vztah k tomuto městu na Šumavě. O existenci hudební školy jsem věděl, ale mnoho jsem ji neznal, neboť během školního roku jsem žil v Praze, až teprve s příchodem mého syna Adama na „hudebku“, který zde v roce 1996 začal učit zpěv a hru na kytaru, jsem ji více poznal. Adam odešel učit do Českých Budějovic, já jsem navázal před třema lety bližší známost s touto školou. Hlavně s jejich mladými učiteli Kateřinou Weissovou, Janem Hovorkou, Janou Peškovou a samozřejmě s panem ředitelem Rychtaříkem. Provedli mi úspěšně mé skladby na koncertech v roce 2004 i v jubilejním roce 2005, kdy jsem oslavil 70 let. Za to patří jak učitelům tak žákům mé uznání a vřelý dík.

96

Přál bych této škole, která má překrásnou budovu, mnoho dobrých talentů, hodně trpělivosti celému učitelskému sboru a mnoho spokojenosti a zdraví do dalších let. František Jančík profesor konzervatoře a odborný asistent HAMU v Praze

97

koncert na podzim r. 2004

98

Něco z tisku a školní kroniky

úryvek z článku ze Zájmů Pošumaví z roku 1938 99

absolventi r. 1999

100

únor, březen r.2003

101

15.června 2005 – flétnový seminář

práce v keramické dílně

102

charitativní koncert ve Vimperku r. 2005

koncert Na dvorku červen r. 2005

103

zkouška Beltiny

104

105

koncert Na dvorku červen 2005

106

koncert pro mateřské školy zima 2005

107

výrobky žáků výtvar. oddělení

při práci ve výtvarném oboru

108

vánoční koncert v r. 2005

Skleněná Archa 2004 doplněná programy výtvarného i hudebního oboru

109

Slavnosti Zlaté stezky 2004, spolupráce s italskými výtvarníky

Parkán – výstava soch O. Zoubka 2005

110

při práci ve výtvarném oboru

111

interiér naší školy v roce 2006 - práce keramického oboru

112

Děkuji svému manželovi Jakubovi Weissovi za trpělivé vedení mých myšlenek při vzniku tohoto almanachu, za zázemí a cenné technické připomínky, srdečně děkuji všem z učitelského teamu, přátelům i žákům, kteří přispěli textem, obrázky i vzpomínkou. Děkuji ZUŠ Liberec, jejichž almanach mi byl velkou inspirací. Velké poděkování patří panu PhDr.Václavu Starému za archivní instrukce. Děkuji panu Dalímu za vzniklé reprodukce, které nám nabídly prostředí k zasazení našich hlavních postav příběhu. Jménem našeho učitelského sboru chci vřele poděkovat všem sponzorům i představitelům našeho města za finanční podporu, bez které by tento almanach nemohl mít takovou podobu jakou má nyní. vydala ZUŠ Prachatice vlastním tiskem tiskárna Canon Pixma iP 4200 vyrobila Kateřina Weissová grafická supervize Marie Troubilová použité jsou fotografie z kroniky ZUŠ a fotografie vytvořené při různých hudebních akcích, historické prameny a články z archiválií uložené v okresním archivu v Prachaticích vazba - knihařství pana Karla Talafouse

113