ŘP SZK 1. Časové vymezení a charakteristika jednotlivých vývojových etap římského práva: doba královská, republika, principát, dominát Založení Říma, doba královská (asi 753 – 510 př.n.l) Na území, kde vznikl Řím, ţily tři etnické skupiny - Latinové, Sabinové a Etruskové. Nejpočetnější a nejdůleţitější byli Latinové, obyvatelé vesnice Pagus. Etruskové jsou dodnes obestřeni mnoha tajemstvími, jejich písmo nebylo dosud rozluštěno, uţívali tzv. podzemní města - pohřebiště. Byli z kmenů na nejvyšší úrovni. Začali zřizovat nový typ organizace – městský stát (civitas), ten sebou přinesl i nový typ práva a politiky. K prvním etruským centrům patří Florencie, Bologna, Miláno, Kapua. Do doby expanze Etrusků do střední Itálie lze vloţil zaloţení Říma. Jak to skutečně bylo, můţeme poznat jednak: z legendy (nejisté, nepřesné, zkreslené) - Římský historik Titus Livius (píšící počátkem doby císařské) napsal na přelomu letopočtu „Dějiny Říma (Ad urbe conditia, dochovalo se pouze 7 svazků, přeloţeno i do češtiny)“, v nich vyloţil legendární zaloţení Říma. Mělo se tak stát roku 753 př. n .l. a za zakladatele je označován Romulus (jeden ze dvou bratrů, potomků řeckého hrdiny Aenea, kteří byli vychováni vlčicí). Řím byl zaloţen na sedmi pahorcích (tzv. Septimontium) a bylo to území o velikosti asi 16 ha (dnešní Palatinum). Romulus dal základ i určitým orgánům (rozdělením obyvatelstva vytvořil lidová shromáţdění), sám se stal prvním králem. z archeologických vykopávek (a ze zlomků nejstarších právních pramenů) - V polovině 8.stol. př. n. l. vznikly na pahorcích pozdějšího Říma (řeka Tiber, rovina mezi pahorky byla baţinatá, řádila zde bahenní zimnice) a v nebliţším okolí primitivní latinské a latinsko-sabinské vesničky. V tomto období můţeme mluvit jiţ o městském státu (civitas) – jedná se o určité sdruţení svobodných lidí, kteří společně ţijí na jednom území jako jeho neomezení vlastníci, společně ho hájí (musí zde být na vršku opevněný městský aglomerát, který usnadňoval obranu, v případě nebezpečí se zde všichni skryjí, jinak pracovali před hradbami především jako pastevci) a společně rozhodují. Způsob vlády v civitas nebyl stejný, ale bylo zde několik společných bodů: bylo zde několik společných bodů:
vůdce (jeden nebo více) rada vznešených (starších, později senát) lidová shromáţdění Od zaloţení do 3. stol. n. l. byl Řím městský stát – civitas, ale praxe trochu jiná, neboť byl i centrem velké říše. Organizace společnosti Předstátní společnost Římanů byla společnost rodová (genus), příslušnost k rodu determinovala postavení jednotlivce ve veřejném i soukromém ţivotě. Rod byl kolektivním subjektem drţby nemovitého majetku. Podle rodů se organizovala nejstarší římská armáda, náčelník rodu (princeps gentis) přesedal rodovému soudu, na kterém se řešili případné spory mezi rodovými příslušníky. Dle tradice vznikla římský národ ze tří kmenů (tribus Ramnes, Tities, Luceres), které ustanovil Romulus.Kaţdý z těchto kmenů byl rozdělen do 10 kurií (curia – vyšší organizační jednotka, která vzniká seskupením příbuzných rodů za účelem vojenským, náboţenským politickýma druhotně i územním, v čele kurie stál hodnostář zvaný curoi, který řídil všechna akce, které kurie podnikala a byl mluvčím kurie na lidovém shromáţdění). Lidová shromáždění (comitia) byla orgánem nejvyšším, rozhodovala o všech významných problémech římské společnosti, v první řadě o válce a míru, ale i o přijímání nových členů do kmenového svazku, o adopcích, testamentech, o volbě úředníků a o schválení zákonů. Jednotlivé kurie 1
ŘP SZK vystupovaly na shromáţdění jako hlasovací jednotky (comitia curiata), kaţdá kurie měla jeden hlas, kterým po vnitřní debatě uvnitř kurie hlasovala. Rozhodovala prostá nadpoloviční většina hlasů, tedy souhlasilo-li více neţ 15 ze 30 kurií. Jednání obvykle řídil „král“, účastnit se mohli pouze muţi schopní vojenské sluţby. Senát, obsazovaný náčelníky jednotlivých rodů (bylo to shromáţdění otců – patres), měl pouze funkce poradní a výkonné, připravoval jednání lidových shromáţdění. Počet senátorů se během vývoje zvýšil ze 100 na 300. Od označení patres se odvíjí název jedné ze společenských skupin – patricijové (vyšší majetková vrstva). Neví se, kde je jejich původ, po počátečních bojích pravděpodobně zvítězili Etruskové (patricijové) a poraţení Latinové se stali plebeji. Celá první staletí římských dějin jsou poznamenány boji mezi patriciji a plebejci, kteří byli v konkrétních případech diskriminováni. Postavení krále je dosti sporné (není přesně znám způsob obsazování tohoto úřadu). V díle Tita Livia nacházíme tzv. auguratio (jmenování krále veleknězem podle vůle bohů), které se provádělo před lidovým shromáţděným a účastníci patně nemuseli ceremoniálu jenom pasivně přihlíţet. Král nebyl monarchou ale lidovým orgánem, reprezentoval rodovou společnost navenek, byl nejvyšším velitelem národní armády, nejvyšším knězem (za lid přinášel bohům oběti) a také vrchním soudcem. Spolu se senát připravoval zákony a předkládal je lidovým shromáţděním. Podle římské tradice vydávali králové četné královské zákony (lex regia). Nejednalo se o despotu (rex Romanum, krále Říma), ale o krále všech Římanů (rex Romanorum). Dle legendy vládlo v Římě 7 králů, posledním byl Tarquinius Superbus (v překladu pyšný), pro jeho tyranský způsob vlády jej prý lidé roku 510 př.n.l. vyhnali. Druhou pravděpodobnější moţností je postupný vývoj k období republiky, tedy ţádný náhlý zlom. Významnou společenskou úlohu hráli v královském Římě kněţí pontifikové, v jejichţ čele stál král (reprezentant lidu nejen vůči cizím obcím, ale i vůči bohům). Původně to byli stavitelé mostů, měli udrţovat jediný most, který vedl přes řeku Tiberu. Stali se nejstaršími znalci soukromého práva. Během vývoje se jejich počet zvýšil z pěti na patnáct. Svůj úřad vykonávali doţivotně, v jejich čele stál pontifex maximus (v období císařství se jím stával císař). Byli to stráţci obou dvou typů práva - ius i fas. Obstarávali Jovův kult, zprostředkovávali styk s bohy podle zvláštních pravidel, jedině oni měli jakési vzdělání a pro své znalosti a zkušenosti ve věcech veřejných nabyli značné duševní převahy a mravní váţnosti (při sporu se soudci přikláněli k mínění pontifiků). Na úsvitu římských dějin bylo jejich úkolem konat různé oběti a určovat kalendář (v které dny bohové dovolují jednat o veřejných záleţitostech a povolují vykonávat soudnictví. Pro jednotlivé právní případy vytvářely formule (obyčejové a zvykové normy, primitivní nepsané právo jako tajná nauka). Občanům poskytovali závazná právní dobrozdání (responsum, ta však měla jen soukromý charakter, neboť pontifikové nebyli oficiálně ustanoveni), které zároveň obsahovalo potřebnou formuli. Kaţdý rok je vybrán jeden člen kolegia, který odpovídá na soukromé otázky soukromých osob. Lidem je však ponechána moţnost volby i jiného pontifika. Na dotazy krále odpovídalo celé kolegium pontifiků. Přísně lpěli na liteře zákona, pouze uţití určitého výrazu v určité souvislosti zaručovalo ţádoucí účinek, přesto nebyli konzervativní, krok za krokem obohacovali právo o nové prvky, rozvíjeli tak ius civile, právem se řadí k pramenům římského práva. K jejich činnosti rovněţ patřilo vedení státních záznamů (anales pontificum, tj. jména úředníků, úroda, vojenská vítězství. Výhradní právní moc pontifiků ale začala časem zeslabovat: 450 př. n. l. Lex duodecim tabularum (Zákon 12-ti desek) - nebyl kompletním pojednáním, z moci pontifiků jsou vyňaty případy detailně zde popsané, avšak značná část římského práva nebyla v deskách obsaţena, a tak si pontifikové udrţeli velký význam.
2
ŘP SZK 304 př. n. l. Ius Flavianum - zveřejněna sbírka formulářových actiones písaře Gnea Flavia (jeho pánem byl právník Appus Claudius Caeca), pravděpodobně ji zveřejnil jeho pán, písař byl jen nastrčen, ve sbírce byly postiţeny situace z kompetence pontifiků, nyní existovaly veřejně známé actiones, a proto byl výklad pontifiků jiţ zbytečný, byl to druhý krok k laicizaci práva. 254 př. n. l. do úřadu pontifex maximus byl zvolen první plebejec Tiberius Coruncanius, porady pontifiků (do té doby uzavřené a utajené) otevřel veškeré veřejnosti, veškerá právní utajení pominula, pontifikové ztrácí význam v oblasti ius, zůstávají kompetentní ve fas. Od této doby se kaţdý jiný Říman mohl stát odborníkem na právo. Této moţnosti vyuţili lidé z vyšších kruhů, někteří z nich získali velkou proslulost. Lidé se na ně obracejí o radu, tj. počátek klasického období římského práva - iurisprudentia. Rozklad rodové společnosti Tak jako všechny primitivní pospolitosti, prodělávala i římská rodová společnost proces postupné majetkové a politické diferenciace, to vytvářelo podmínky pro rozštěpení společnosti na třídy a vznik státu. rozvoj otroctví – V prvních obdobích bylo otroctví v Římě výlučně patriarchální, otrok se ještě nepovaţoval za věc, pouze za méněcenného člověka (viz. Lex duodecim tabularum – při poranění otroka se platila polovina obnosu za poranění svobodného člověka), pracoval vedle lidí svobodných jako člen jejich domácnosti boj patricijů s plebeji – Historikové se domnívají, ţe sociální skupina patricijů vznikla ze starousedlíků a plebejové, ţe jsou cizí (přišli do Říma především za obchodem nebo jako zotročení zajatci atd…). Protoţe plebejové stáli mimo rodovou organizaci, byli vyloučeni z účasti na lidových shromáţděních, naproti tomu mohli nabývat majetek, konali sluţbu ve zbrani, provozovali řemeslnou výrobu a jednoduché obchodní transakce. Plebejové vytvořili vlastní rodovou organizaci, přesto však byli v podřízeném postavení a byli zkracováni na právech. Z toho pramenil antagonismus, který přerostl v ostrý dlouhodobý boj táhnoucí se celá staletí. Římská republika (510 - 31 př.n.l.) Římský stát vznikl někdy v průběhu 6.-5. stol. př. n. l. Společenské reformy zatlačily význam rodů a pokrevních svazků a namísto starých institucí nastolily novou organizaci, zaloţenou na principech majetkových a územních. Za původce nového dělení povaţovali Římané šestého krále Servi Tullia (má to racionální základ, ale historikové se domnívají, ţe jde z části o legendu). Shromáždění římského lidu Hlavním článkem „reforem Servia Tullia“ (které byly zřejmě provedeny v delším časovém úseku) bylo vytvoření dvou nových tipů lidového shromáţdění, které zcela vytlačily vliv starého shromáţdění kurijního – shromáţdění centurijní a tributní. comitia centuriata se organizovala podle majetkové diferenciace římského obyvatelstva (zřejmě se však původně jednalo o shromáţdění vojenská, do setnin – centurií byla rozdělena pěší armáda, která vykonávala některá oprávnění politická, po reformě Servia Tullia se však centurie stala jen jednotkou hlasovací a daňovou). Všechno obyvatelstvo (patricijové i plebejové – krok ke zrovnoprávnění obou skupin) bylo rozděleno dle velikosti majetku do šesti tříd a potom se kaţdé třídě přidělili určitý počet centurií, tj. hlasovacích jednotek. - I. majetková třída – 80 centurií - II., III., IV. třída po 20 centuriích - V. třída – 30 centurií - VI. třída – 20 centurií - zvláštní třída jezdců (equites) – 18 centurií 3
ŘP SZK Celkem tedy bylo 193 centurií, z toho 98 patřilo první třídě a jezdců, je moţno konstatovat, ţe centurijní shromáţdění bylo zorganizováno na timokratickém principu a zajišťovalo tak převahu majetným Římanům. Konzervativní charakter centurijního shromáţdění posilovalo ještě rozdělení na centurie seniores a centurie iuniores (centurií mladších, radikálnějších byl menší počet, ale byly více početné, to ovšem na převaze starších nic neměnilo. Shromáţdění se scházelo na Martově poli jako shromáţdění vojenská, účastníci (17 – 60 let) přicházeli sněmovat ozbrojeni. Pravomoc byla široká a časem se ještě rozšiřovala: přijímání nových zákonů, volba nejvyšších státních úředníků, rozhodování o vyhlášení války, jako odvolací instance souzení hrdelních zločinů, udělování státního občanství. Ve starší době pravomocí více, ale některé postupem času přešly na shromáţdění tributní. comitia tributa představovalo lidové shromáţdění podle městských a venkovských okresů (tedy podle bydliště římských občanů). Po několika reformách bylo nakonec okresů 35, z toho 4 městské a 31 venkovských. Toto comitium svolávali nejvyšší magistráti, výjimečně i některý z pontifiků (při volbě nejvyššího kněze). Měla stejnou pravomoc jako komicie centurijní, ale projednávala zpravidla pouze záleţitosti méně důleţité, volila niţší úředníky (quaestory a aedily), schvalovala zákony (často zákony o soukromých právech), fungovala také jako soudní odvolací instance při odsouzení k pokutě. I zde měla aristokracie převahu. concilia plebis (plebejské hromady) byly zvláštním typem shromáţdění patricijům nepřístupným, plebejové se zde od roku 471 př. n. l. začali shromaţďovat dle tribuí (dříve dle kurií) . Usnesení (plebiscita) zavazovala jenom plebeje, postupem času však plebiscitům byla přiznána závaznost obecná, stalo se tak roku 287 př. n. l. Lex Hortensia. Lidová shromáţdění, která nastoupila na místo starých komicíí kurijních byla od samého počátku pokládána za nejvyšší orgán římského státu, reprezentovala všechen populus Romanus a rozhodovala proto i o všech významných problémech státního ţivota. Pro stát uţívali označení res publica (věc veřejná, záleţitost všech Římanů). Řím tedy byl republikou otrokářského typu, jednalo se republiku aristokratickou, zajišťující panství patricijsko- plebejské otrokářské oligarchii, později privilegované otrokářské nobility. Politická praxe však záhy ukázala, ţe comitia jsou vrcholným orgánem jenom teoreticky. S rozrůstajícím se impériem bylo stále těţší se dopravit na shromáţdění, rozšířilo se úplatkářství za účast/neúčast, proto komicia ztrácela povahu národní reprezentace. Bylo svolávána aţ do samého počátku císařství (naposledy za vlády Tiberia, syna Oktaviána Augusta). Magistratury, nejvyšší státní úřady Někdy kolem 6. stol. př. n . l . zanikla královská moc (posledním králem byl Tarquinius Superbus, v překladu pyšný, pro jeho tyranský způsob vlády jej prý lidé roku 510 př.n.l. vyhnali) a na její místo nastoupila lidem volená dvojice nejvyšších úředníků – konsulů. Na místo králů původně nastupovali 3 praetoři, o něco později dva praetoři s novým názvem konsulové, kolem roku 451 – 449 př. n. l. stáli v čele státu decemvirové (viz. Zákon 12-ti desek), od pádu decemvirů aţ do roku 367 př. n. l. vládlo v Římě tří aţ osmičlenné kolegium vojenských tribunů s pravomocí konsulů (tribuni militum consulari potestate), teprve od tohoto roku znovu a jiţ natrvalo vládla dvojice konsulů. Zpočátku se nejmenovali consules, ale praetores maiores, název tedy podtrhával tu stránku jejich pravomoci, která byla nejtypičtější, tj. velení armádě. Původně byli konzulové voleni pouze z patricijů, ale od roku 367 př.n.l. (lex Licinia) byl jedním konzulem plebejec (podle dohody mezi patricii a plebejci).
4
ŘP SZK Vysoké úřady se řídily několika zásadami: úředníky volilo lidové shromáţdění (princip volitelnosti) magistratura byla časově omezena, zpravidla ne jedem rok platil princip kolegiality, úřad vţdy obsazen několika osobami navzájem na sebe dohlíţejícími (ius intercessionis – právo zakročit a zabránit provedení plánu, se kterým všichni členové kolegia nevyslovili souhlas) princip bezplatnosti, pocta zastávat úřad, proto i pouze pro majetné, neboť finančně nákladné (po zvolení pořádání her pro lid) Úřední pravomoci se rozlišovaly na: potestas – je ve veřejném právu moc kaţdého úředníka (magistratus), který prostřednictvím své vůle vyhlašuje moc státu. Pro ty, na něţ je potestas uplatňována, vznikají určité povinnosti. Vyšší úředník měl maior potestas, niţší měl minor potestas. V soukromém právu je to moc otce nad dětmi. imperium - je nejvyšší a nedílná státní moc (nejvyšší rozkazovací a přikazovací moc), kterou měl nejdříve rex a za republiky magistratus maiores. Tato moc vyţaduje bezprostřední poslušnost od kaţdého občana (existují však i mantinely). Imperium v sobě zahrnuje i velení nad vojskem. Spojuje v sobě několik dalších pravomocí: - imperium militiae - pravomoc dávat vojsku rozkazy a povolávat občany do vojenské sluţby - ius agendi cum senatu, cum populo - právo ptát se na mínění senátu a právo svolávat lidová shromáţdění a tázat se na mínění lidu - coercitio - pravomoc trestat - iurisdictio - uplatňování spravedlnosti. Za vojensky či politicky napjatých a nebezpečných situací, kdy bylo nutno jednat rychle, řešily se nevýhody kolegia jmenování diktátora (původně magister populi) – jediného všemocného velitele, který měl co nejdříve zjednat pořádek, a to i za cenu porušování občanských práv a svobod. Diktatura byla mimořádnou magistraturou, diktátora nevolilo lidové shromáţdění, ale jmenoval ho jeden z konsulů po dohodě se senátem. Vzhledem k mimořádné koncentraci moci zanikala diktatura nejen dosaţením cíle (např. poráţkou nepřítele, ale i uplynutím 6 měsíců, nebo skončilo-li funkční období konsula, který diktátora jmenoval. Poslední diktaturu Řím zaţil roku 202 př. n. l., diktatury pozdější (82 př. n. l. Sulla, 47 př. n. l. Caesar) jsou jiného typu, protoţe signalizují nástup monarchistické formy vlády. Po Caesarově smrti byla diktatura na věčné časy zakázána zákonem Lex Antonia de dictatore, který vydal Marcus Antonius. Roku 367 př. n. l. byl zákonem Lex Licinia Sextia postaven po bok konsulů jejich „menší“ (jim podřízený) kolega praetor urbanus (městský praetor). Praetor byl z počátku jeden a rozšiřoval kolegium konsulů, měl stejné pravomoci (i jemu příslušelo imperium, uţíval je však jen v omezeném rozsahu, pouze v podobě soudní), zpravidla nevystupoval jako vojenský velitel, prodléval trvale ve městě a jeho hlavním úkolem bylo pečovat o řádnou správu, zejména o veřejné i soukromé soudnictví a aplikaci práva vůbec. Od počátku 3. stol. volilo lidové shromáţdění praetorů více (diferenciace dle funkcí), přibyl praetor peregrinus (měl jurisdikci ve sporech Římanů s cizinci anebo ve sporech cizinců, kteří se podřídili římskému soudu), praesides (správci prvních zámořských provincií). Starší magistraturou neţ praetura byl úřad censorů (vznikl podle tradice jiţ v polovině 5. stol. př. n. l.). Censoři bývali vţdy dva. Jejich kompetence se rozšiřovaly: spravovali některé úseky státních financí, řídili těţbu v dolech, dávali do pachtu státní pozemky, vedli seznam členů senátu (mohli je trestat tzv. censorskou důtkou), vedli evidenci římských občanů a zařazovali je do majetkových tříd, neměli imperium. 5
ŘP SZK
Magistratury nižší Jejich drţitelé byli nositeli pouze niţší nařizovací pravomoci (potestas). Niţší úředníky volilo tributní lidové shromáţdění Quaestores dříve spravovali státní pokladnu, vedli polní pokladnu a rozprodávali kořist. Dostávali i četné speciální úkoly (např. provázeli cizí návštěvníky po Římě, ukládali do archivu desky s texty nových zákonů). Aedilové (kurulští a plebejští) konali v Římě policejní sluţby, dohlíţeli na pořádek na ulicích a na trţištích, řešily obchodní spory, dohlíţely na pořádání slavností, archivy a pokladnu. Adelita se povaţovala za druhý stupeň v politické kariéře římského občana (předcházela quaestura, po adelitě následovala praetura). Plebejské magistratury, tribunové viz. otázka č. …………………….. Senát Normální podmínkou členství v senátu se stávalo úspěšné ukončení magistratury, senát se tak proměnil na radu bývalých státních úředníků (bývalí konsulové, praetoři, aedilové, tribunové, kvestoři). Členové senátu nebyli voleni, místo doţivotně získal ten, koho konsul (později praetor) zapsal do senátorského seznamu. Senát míval za republiky 300 členů, pro přijetí nebyl stanoven ţádný věkový census, členem mohl být „kaţdý nejlepší“. Období císařství V roce 31 př.n.l. nastupuje do čela státu Octavián (přijal jméno Caesar Augustus). První období císařství se nazývá principát 31 př. n. l. až 284 n. l.) Na konci 3. století n.l. za císaře Diocletiána (284 - 303) se principát mění na dominát. Za principátu ještě přetrvávají některé republikové orgány, které za dominátu zcela mizí. Rozdělení říše na východní a západní část V letech 284 - 305 vládl císař Diocletián (období přechodu od principátu k dominátu). Nebyl Římanem, pocházel z Dalmácie. Jiţ za jeho vlády se projevovaly prvky úpadku říše, a proto bylo nutné reformovat. Císař zreorganizoval centrální vládu (nejvyšší úřady). Zřídil nová officia palatina státní úřady, které byly přísně hierarchizovány. V jejich čele stál sám císař. Mezi pět nejvyšších dvorských úředníků patřili: dvorských úředníků patřili: quaestor sacri palatii - hlavní právní poradce císaře (ministr spravedlnosti) magister officiorum - vedoucí císařských kanceláří, dohlíţel na chod aparátu v provinciích comes sacrarum largitionum - ministr financí magister militum - velitel armády (nebo jejich velkých částí), jenţ podléhal přímo císaři Proběhla téţ územní reorganizace. Říše byla rozdělena na 4 prefektury (praefectura), dvě byly na východě a dvě na západě. Kaţdá se dělila do diecézí (dioecesis), coţ bylo převzato z církevní správy. Také se změnil systém vlády - byla utvořena tetrarchie = vláda čtyř vladařů. Diocletiánus si nejprve zvolil jednoho spoluvládce. Tím se stal generál Maximianus. Oba mají titul Augustus Diocletiánus vládne na východě, Maximianus na západě. Oba dva si musí za svého ţivota zvolit spoluvladaře s nástupním právem a titulem Caesar. Tento systém však netrval příliš dlouho. Nejprve Diocletian odstoupil jiţ za svého ţivota a přiměl k odstoupení i Maximiana na západě. Vládu nastoupili Konstantius I. a Galerius.
6
ŘP SZK Prvně jmenovaný záhy zemřel. Galerius na uvolněné místo jmenoval Licinia. O korunu se ucházel i syn Konstantiův Konstantin a syn Maximianův Maxentius. Roku 311 zemřel Galerius. Konstantin porazil Maxentia roku 312 v bitvě u Říma (Ponte Milvio). Stal se vládcem západní části říše, Licinius vládl na východě. Roku 313 vydal Konstantin Edikt milánský (pochopil, ţe křesťané jsou přínosem, bojovali po jeho boku). Roku 324 spojil obě části říše pod společnou vládu, kdyţ rok před tím skončil Licinius svůj ţivot na popravišti. Říši byla rozdělena na 4 prefektury, ty na diecéze a provincie. Po smrti Konstantina Velikého (324 - 337) byla říše znovu rozdělena mezi jeho tři syny Konstantius, Konstans, Konstantinus II. Od 4. století (395) již byla říše trvale rozdělena na východní a západní část. Zůstalo to tak jak to plánoval jiţ Diocletiánus, ale nefungoval systém 4 vládců. Rozdělení je však stále relativní, zákonodárná moc je společná pro celou říši. Ale roku 438 východní císař Theodosius II. ustanovil, ţe platnost zákonů jednoho císaře není hned automaticky přejímána i v druhé části říše, záleţí na uváţení. Hlavními městy se na východě stala Konstantinopol a na západě Řím, Milán a Ravena. Významné místo v dějinách římského práva zaujímá císař Justinián (527 - 565). Ten vládne jiţ pouze ve východní části říše. Za jeho vlády byl dokončen vývoj římského práva, byl sepsán Corpus iuris civilis.
7
ŘP SZK 2. Nejdůležitější literární prameny k římským právním dějinám - jednotliví autoři, jejich díla a časové zařazení (Livius, Suetonius, Tacitus, Cicero, Prokopios) Literární prameny - nejvýznamnější římští historikové a jejich spisy (Livius, Suetonius, Tacitus, Prokopios) 2.1. Livius Římskou minulost oslavil v díle Od zaloţení města (Ad urbe condita) historik T. Livius (59 př.n.l. - 17. n.l.). Ve svém rozsáhlém díle o 142 knihách, z nichţ se však dochovala necelá čtvrtina (v překladu máme 7 svazků), vylíčil Livius obsáhle dějiny Říma od příchodu Aenea aţ do své současnosti, do roku 9 n.l. Vyloţil legendární zaloţení tohoto města (mělo se tak stát roku 753 př.n.l.) a za zakladatele označil Romula, který v hádce zabil svého bratra Rema. Řím byl zaloţen na sedmi pahorcích (tzv. Septimontium). Je to území o velikosti asi 16 ha (dnešní Palatinum). Romulus dal základ i určitým orgánům (lidová shromáţdění, senát), sám se stal prvním králem. Umělecká působivost Liviova díla je nesena jeho upřímnou vírou v sílu morálních kvalit a statečnosti starých Římanů, které se staly základem římské světovlády. Zároveň však vylíčení vnitřního úpadku v době krize republiky mělo být varováním. Dílo mělo především vychovávat a svým vlastenectvím povznést sebevědomí římského národa. Livius např. píše o tom, ţe v roce 326 bylo zrušeno otroctví pro dluhy, a přirovnává tento čin k zaloţení republiky. V předmluvě ke svým rozsáhlým dějinám Říma Livius píše: „Co se vypráví o událostech před tím, než bylo nebo mělo být založeno Město, a co je spíš vyšperkováno básnickými zkazkami než doloženo neporušenými historickými památkami, to nemám v úmyslu ani dokazovat, ani vyvracet. Dopřává se dávnověku ta výsada, že smí mísit lidské s božským, a tak činit počátky měst vznešenějšími; a má-li být některému národu dovoleno svůj původ posvěcovat a odvozovat jej od předků - bohů, je válečná sláva národa římského taková, že když sobě i svému zakladateli přičítá za praotce právě Marta, mohou i to snášet lidská plemena stejně klidně, jako snášejí jeho vládu. Avšak na tyto věci a jiné podobné, ať budou jakkoli posuzovány či hodnoceny, bych rozhodně nekladl velikou váhu: každý ať bystře upne pozornost k tomu, jaký byl život i mravy předků, jací mužové a jakými vlastnostmi říši v míru i za války vytvořili i rozšířili; ať sleduje, kterak potom, když ponenáhlu ochabovala kázeň, mravy napřed jako by poklesaly, potom, jak hlouběji a hlouběji upadaly, načež se začaly řítit do propasti, až to nakonec dospělo do těchto dob, kdy nejsme s to strpět ani svoje neřesti, ani potřebné protiléky. Právě to je při poznávání dějin obzvláště blahodárné a užitečné, že patříš na doklady a příklady všeho druhu, uložené v znamenitém památníku; odtud si můžeš vybrat pro sebe i pro stát, co bys napodobil, odtud i to, čeho se máš vystříhat, protože to hanebně začíná i hanebně končí.“ Římané byli velice hrdí a sebevědomí lidé. Proto také nechtěli připustit, ţe by na počátku jejich dějin stál tlustý Etrusk, jak hanlivě přezdívali svým sousedům (původ Etrusků je nejasný, Livius říká, ţe pocházeli ze severu, z evropského vnitrozemí). Římané tedy vytvořili mýtus, který by byl hoden národa předurčeného vládnout světu. Některé prvky přitom přejali z řeckých pověstí. Tak vzniklo podání o Aeneovi, synovi Venuše a trójském hrdinovi, který se svým otcem a synem Askaniem (později nazývaným Iulus) prchl z hořícího města a stal se zakladatelem dynastie, od níţ odvozovali svůj původ císařové julsko-klaudijské dynastie. K témuţ okruhu patří i známá pověst o bratrech Romulovi a Removi, z nichţ první údajně zaloţil Město roku 753 př.n.l.
8
ŘP SZK 2.2. Suetonius Gaius Suetonius Tranquillus (70 - 140) je autorem Ţivotopisů dvanácti císařů. Sepsal je v době Hadrianovy vlády a zachytil v nich císaře počínaje Ceasarem a konče Domitiánem. Suetonius se nejspíše narodil v Římě a pocházel z jezdecké rodiny. Byl přesvědčený o vnitřní pevnosti a neotřesitelnosti císařství. Svoji kariéru začíná za císaře Trajána a vrcholu dosahuje na dvoře císaře Hadriána -> byl císařovým tajemníkem. Suetoniovy zájmy byly velmi pestré a široké. Třebaţe dnes známe neúplně pouze dvě jeho díla, Ţivotopisy dvanácti císařů, z nichţ se ztratil začátek, a ve značně fragmentární podobě spis O slavných muţích, máme antická svědectví, podle nichţ Suetonius sepsal celou řadu děl a dílek nejen latinských, ale i řeckých, která se týkala rozličných oblastí. Patří sem spisy o římských hrách, římském roku, oděvu,… Suetonius byl v římské literatuře první, kdo psal ţivotopisy císařů, osobností, které stály v popředí politického ţivota. Začínal u důleţitých státnických činů a končil u záleţitostí soukromějších. Často je mu vytýkáno, ţe více neţ státnické činy líčí senzační podrobnosti ze soukromého ţivota císařů. Ţivotopis císaře začíná Suetonius zpravidla líčením jeho rodokmenu, narození a období, které uplynulo, neţ se stal císařem. Na to navazuje popis a charakteristika císaře v době jeho vlády. Závěr tvoří líčení císařovy smrti a událostí, které s ní souvisely. Ţivotopisy tedy mají stabilní kostru. Takto líčí Suetonius smrt G. Julia Caesara v římském senátu: „Když usedal, obstoupili ho spiklenci pod záminkou úsluhy a hned k němu přistoupil Tillius Cimber, který převzal vůdčí úlohu, jako by o něco chtěl požádat. Když mu Caesar odmítal vyhovět a posuňkem ho odkazoval na jinou dobu, strhl mu s obou ramen togu. Na Caesarovo zvolání: „Tohle je ale násilí!“ raní ho jeden z Kasků zezadu něco níže pod hrdlem. Caesar ho chopil za paži, probodl ji pisátkem, pokusil se vyskočit, ale nová rána mu v tom zabránila. Jakmile zpozoroval, že se na něho ze všech stran útočí tasenými dýkami, zahalil si hlavu togou a zároveň levicí stáhl její přehyb až ke kotníkům, aby se zahalenou i spodní částí těla tím slušněji padl. A tak byl proklán třiadvaceti ranami. Jenom po prvním úderu vydal ze sebe ston, ale beze slova, třebaže někteří vykládali, že útočícímu naň Marku Brútovi řekl řecky: „I ty, synu?“ Protože se všichni rozprchli, nějakou dobu tu mrtev ležel, až tři ubozí otroci mrtvolu naložili na nosítka, nechavše jí jednu paži splývat k zemi, a odnesli domů. Z tolika ran, jak usoudil lékař Antistius, nebyla žádná shledána smrtelnou s výjimkou druhé, kterou dostal do prsou…“ 2.3. Tacitus Dějiny vlády julsko-klaudiovské a flaviovské dynastie podal jeden z nejlepších římských historiků P. Cornelius Tacitus (asi 55 - 120). Ačkoli proklamuje, ţe bude psát bez hněvu a zaujatosti, jeho působivý obraz císařské moci a jejích stínů je aţ příliš černý. Jeho stěţejním dílem jsou Dějiny (Historiae) o 14 knihách a Letopisy (Annales) o 16 knihách. Pro evropské dějiny má velký význam jeho monografie Germánie: „O žádné záležitosti, ať veřejné nebo soukromé nejednají jinak než ve zbrani. Není však obvyklé, že by někdo nosil zbraň dříve, než ho k tomu obec uzná za schopného. Tehdy dostane mladík přímo na shromáždění od některého z náčelníků, od otce nebo příbuzných štít a kopí. To je u nich udělením mužské tógy, to je první pocta mladému věku. Do té doby je považují za součást domácnosti, potom za členy státu. Vynikající původ nebo velké zásluhy otců předurčují i docela malé chlapce k náčelnické hodnosti. Ti se pak připojují ke starším a zkušenějším a nepociťují za ponižující, že jsou považováni za členy jejich družiny.“
9
ŘP SZK 2.4. Prokopios Detailní informace o justiniánských válkách nám podává císařův oficiální ţivotopisec Prokopios. Jako očitý svědek vydal 3 knihy o třech hlavních výbojích, které vedl císařův generál Belisarius: o válce s Góty - byla nutná o válce s Peršany - výboj na východ o válce s Vandaly - snaha získat další bývalé římské provincie v severní Africe Byl to nejen popis historických události, ale hlavně oslavné dílo. Trochu jiného rázu je jiné dílo Prokopia - Historia arcana (Tajné dějiny). Asi nebyl za své oficiální dílo dostatečně odměněn, a tak v tomto pamfletu shrnul vše negativní o vládě, poměrech a ţivotě za Justiniánovy vlády. Hovoří zde téţ o císařovně Theodoře, která vyšla z niţších vrstev (herečka, „barová tanečnice“), z lidí pohrdaných, z okraje společnosti. Říká, ţe Justinián a Theodora snad ani nejsou lidé, ale démoni, kteří chtějí zničit celé lidstvo. 2.5. Další historikové Prvním pokusem o vylíčení dějin Říma do punských válek Počátky, jejichţ autorem je M. Porcius Cato (234-149 př.n.l.). Z konce římské republiky pocházejí Zápisky o válce galské a Zápisky o válce občanské od G. Julia Caesara (100-44 př.n.l.). Přibliţně ve stejném období C. Sallustius Crispus (86-35 př.n.l.) vylíčil historii Catilinova spiknutí a válku s Jugurthou (numidský král). Ve 4. století sepsal historik Sextus Aurelius Victor stručný přehled dějin římského císařství. Křesťanský spisovatel L. Caecilius Firmanianus Lactantius (asi 260-326) ve svém spise O koncích pronásledovatelů např. velmi negativně a zaujatě hodnotí opatření císaře Diocletiana. Na Tacita navázal Řek Ammianus Marcellinus, který ve 4. století vypsal latinsky římské dějiny od císaře Nervy aţ po svoji dobu. Zachovalo se z nich historicky cenné líčení událostí, jeţ autor sám zaţil, neboť jako důstojník se zúčastnil mnohých válečných taţení a poznal i ţivot císařského dvora.
10
ŘP SZK 3. Poznávací a produkční prameny římského práva: produkční prameny (lex, plebiscitum, senatusconsultum) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. V postklasickém období (4. - 5. století n.l.) dochází k důleţité metodologické změně ve srovnání s klasickým obdobím. Zůstává zachováno názvosloví, ale jeho obsah je odlišný: 1) klasické období lex - zákon přijímaný např. lidovým shromáţděním ius - právo zvykové (Zákon dvanácti desek) 2) postklasické období leges - jsou to jednotlivé typy zákonodárství, které vydává císař, při shrnutí leges vznikají kodexy (codex) iura - díla právníků (responsa), při jejich shromáţdění vznikají Digesta (míněno obecně, ne jenom dílo Justiniána) Literárními (právními) sbírkami v postklasickém období jsou tedy kodexy a Digesta. Kromě těchto sbírek mohly vznikat i sbírky smíšené, které zahrnují jak zákony (leges) tak jurisprudenci (iurisprudentia). 3.1. Zákon - lex Obecně platná definice zákona - je to abstraktní příkaz týkající se právní oblasti. Jakým způsobem zákon v Římě vznikal? Nejdříve zde byl král, pak za republiky magistratus, který po konzultaci se senátem navrhoval zákon shromáţdění lidu. Rozlišujeme: leges rogatae - byly to příleţitostné zákony upravující pouze jedinou otázku. Hlasovalo se o nich v lidových shromáţděných - lid mohl hlasovat pouze pro či proti (nemohl je měnit). leges datae (leges dictae) - jsou to zákony dané, nadiktované. Nebylo o nich hlasováno, týkaly se méně důleţitých věci. Vydával je sám magistratus - administrativní opatření, dekrety dané guvernérem provinciím. Nebyly to však věci vţdy úplně nové -> Zákon dvanácti desek je také lex datae, ale v podstatě jím nebylo vytvořeno nic nového, bylo zachyceno pouze to, co jiţ platilo. 3.2. Plebiscit - plebiscitum, tribuni lidu Jedná se o jedno z dílčích vítězství plebejů. Roku 494 př.n.l. byli ustanoveni dva tribuni (tribuni plebis). Jejich počet byl roku 471 př.n.l. rozšířen na čtyři -> stalo se tak podle počtu kmenů, do kterých se plebejci dělili. Později jich bylo dokonce 10. Hlavním úkolem tribunů byla ochrana plebejců před zvůlí patriciů. V jejich pravomocech bylo: ius auxilii - pomoc plebejcům ius intercedendi - právo veta proti zákonu, který by poškozoval či ohroţoval plebejce
11
ŘP SZK Tribuni se stali důleţitými, a proto se jim musí poskytnout jistá imunita. Byli prohlášeni za svaté osoby. Byly přijaty zákony, které garantovaly jejich osobní nedotknutelnost - leges sacratae. Ty vyhlašovaly, ţe kdokoliv by ublíţil tribunovi, mohl být beztrestně zabit (zasvěcen bohu Jupiterovi) a jeho majetek propadl. Tyto zákony jsou sakrálního rázu, neboť právo nedává moţnost jak garantovat takovou nedotknutelnost. I v tom se projevuje určitá elastičnost římského práva -> kdyţ něco nepostačuje, přizpůsobí se a pouţije se paralelní systém. Plebiscity vycházely ze shromáţděních plebejců (concilium plebis), kteří se scházeli pod vedením tribunů k poradám. Nejdříve to byly porady k věcem, které se týkaly pouze jich samých, později celého státu. Plebiscity byly něco jako zákony. Nejdříve se týkaly jen vnitřních záleţitostí plebejů, ale od roku 287 př.n.l. (lex Hortensia) to bylo platné a závazné právo i pro patricie. Postupem doby se ukázalo, ţe jsou uţitečné pro celou společnost. Konzulové, kteří jako jediný měli právo svolat comitia, byli často mimo Řím. Ale byli zde tribunové, kteří mohli nechat potřebné právní normy odhlasovat formou plebiscitu. Bylo nutné udrţovat rovnováhu - patriciové nemohli prosazovat něco, co bylo nepřijatelné pro plebejce a tribuni zase vydávali plebiscity, které akceptovali patriciové. Od roku 250 př.n.l. se plebiscity staly hlavní formou římského zákonodárství. 3.3. Senatusconsultum Nejdříve to byla jakási dobrozdání senátu konzulovi - nezávazná mínění. Ale od konce republiky senát sám tvoří tímto způsobem zákony. V období císařství byl většinou autorem a navrhovatelem sám císař -> senát návrh přijal a odhlasoval.
12
ŘP SZK 4. Poznávací a produkční prameny římského práva: produkční prameny (constitutiones principum, edicta magistratuum, responsa prudentium) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. V postklasickém období (4. - 5. století n.l.) dochází k důleţité metodologické změně ve srovnání s klasickým obdobím. Zůstává zachováno názvosloví, ale jeho obsah je odlišný: 3) klasické období lex - zákon přijímaný např. lidovým shromáţděním ius - právo zvykové (Zákon dvanácti desek) 4) postklasické období leges - jsou to jednotlivé typy zákonodárství, které vydává císař, při shrnutí leges vznikají kodexy (codex) iura - díla právníků (responsa), při jejich shromáţdění vznikají Digesta (míněno obecně, ne jenom dílo Justiniána) Literárními (právními) sbírkami v postklasickém období jsou tedy kodexy a Digesta. Kromě těchto sbírek mohly vznikat i sbírky smíšené, které zahrnují jak zákony (leges) tak jurisprudenci (iurisprudentia). 3.4. Císařské konstituce (constitutiones principum) Také ty jsou skutečnými zákony. Čím více se císařství upevňovalo, tím víc se nové právo projevovalo císařskými konstitucemi. 3.4.1. Oratio principis in senatu habita Jsou to řeči proslovené v senátu - ústní nebo písemný návrh, který přednesl v senátě princeps nebo jeho zástupce. Od Hadriána byl souhlas senátu pouze formální. Časem je tato norma označována jako senatusconsultum (stává se jím okamţikem odhlasování nárvhu). 3.4.2. Císařské edikty (edicta principum) Jsou to zákonodárná opatření určená konkrétní kategorii osob (např. obyvatelům určité provincie). Platnost ediktů byla omezena na dobu vlády císaře, který je vydal, ale stalo se zvykem, ţe další císař je obnovoval a přijímal za své. Prakticky tedy edikt platil do té doby, neţ ho některý jiný císař nezrušil. 3.4.3. Mandáty Jsou to dokumenty, jejimţ vydáváním se císař projevuje jako nejvyšší úředník -> posílá je niţším úředníkům do provincií a ukládá jim, jak mají jednat. Týkaly se práva soukromého (např. zákaz sňatků úředníků se ţenami z provincie, kde působí), ale i práva trestního (omezení libovůle úředníků při vyměřování trestních sankcí). 3.4.4. Dekrety (decreta principum) Císař vystupuje jako nejvyšší soudce. Účastníci řízení mají svého soudce ve městě. Kdyţ jsou s jeho rozhodnutím nespokojeni, mají moţnost odvolat se k císaři, který vydal konečné rozhodnutí (toto právo mají pouze římští občané). Původně byl takový dekret platným právem pouze pro konkrétní případ, ale později se stal závazným i pro jiné podobné případy. 13
ŘP SZK 3.4.5. Reskripty (rescriptum) Touto formou odpovídal císař těm, kteří se ho dotazovali na právní problémy. 3.5. Edikty magistrátů (edicta magistratuum) 3.5.1. Římský praetor, ius honorarium Existovalo paralelní právo - ius honorarium (praetorium), které vydávali římští praetoři => edicta praetorium. Praetor byl římským úředníkem. Měl soudní kompetence, které obsahovaly iurisdictio. Rozlišujeme: praetor urbanus - od roku 367 př.n.l. - byl nejvyšší autoritou v civilním právu. Byl zván téţ collega minor konzulů -> byl jejich pomocníkem, zastupoval je v jejich nepřítomnosti, odlehčil jim tím, ţe vyřizoval spory mezi jednotlivci. praetor peregrinus - ustanoven od roku 242 př.n.l. - sám byl Říman, ale jeho kompetence se týkaly cizinců (ius gentium) -> byl příslušný k řešení sporů mezi občany a cizinci a mezi cizinci. Obecně byl praetor drţitelem největších pravomocí (imperium, iurisdictio). Byl nejvyšším úředníkem po konzulech. Z jeho aktivity vzniká ius praetorium => platné paralelní právo, které se uţívá tam, kde ius civile nepostačuje změněné situaci právních vztahů. Nazývá se téţ ius honorarium (honor = čest, pocta -> snaha ukázat vysoký čestný úřad praetora, který zastává). Toto právo ukazuje přizpůsobivost a dynamičnost římského práva. Jak praetor ius honorarium vytvářel? Bylo to v přímém kontaktu s realitou - v procesu, kde se střetávají konkrétní zájmy osob. 3.5.2. Úloha praetora v římském procesu Proces měl dvě fáze (jak legisakční tak i formulový): in iure = apud praetorem apud iudicem 3.5.2.1. In iure Obě strany vylíčí praetorovi svůj spor. Vyslechne je, posoudí, zda se jedná o věcnou ţalobu (vindicatio rei = actiones in rem), nebo o sluţebnost (vindicatio servitutis), nebo o uţívací právo (vindicatio ususfructus). Praetor nemá za úkol vynést rozsudek. Má dospět s oběma stranama k určité dohodě -> upřesní se údaje, spor je zařazen do právního schématu, praetor vyhledá konkrétní ius, které se zde uplatní (podle kterého se spor rozhodne). Stalo se zvykem, ţe si osoby mohly přivést své znalce (advokáty - iuris periti). Ti pak dávali návrhy a pomáhali praetorovi. Ten připraví cestu, po které se půjde před vynesením rozsudku. Kdyţ obě strany souhlasí, dochází k litis contestatio (ustavení soudního sporu) => končí práce praetora, přechází se ke druhé fázi procesu. 3.5.2.2. Apud iudicem (před soudem) Soudce nemusí být vůbec školený právník, můţe to být třeba jen osoba vyššího společenského postavení (senátor, člen třídy equites). Tento soudce podle práva předepsaného praetorem vyslechne svědky, přijme důkazy a vynese definitivní rozhodnutí (rozsudek). 3.5.3. Praetorský edikt Praetor mohl v rámci pravomoci imperium vytvářet nové právo, kdyţ nebylo. Přihlíţel ke konkrétním podmínkám a situacím. Právo (ius honorarium) nemohl vytvářet aţ po předloţení konkrétního případu, hrozilo by nebezpečí korupce. Praetor musel alespoň základní principy svého práva zveřejnit jiţ na počátku úřadu => vydal tzv. praetorský edikt. 14
ŘP SZK Zpočátku to byly pouze stručné zásady. Postupem doby se ale ustálil zvyk -> nastupující praetor přebírá edikt předchůdce. Stává se z něho edictum perpetuum - nejdříve věčný pro praetora, který jej vydal, ale postupně věčný v širším významu. V době císařství bylo moţno udělat v ediktu změny po návrhu císaře a odhlasování senátem. Ale roku 134 za císaře Hadriána učinil význačný právník Salvius Iulianus konečnou edici ediktu. Od té doby se stal neměnným dokumentem (edictum perpetuum Hadriani). V postklasickém období se edikt přestal uţívat (není v Digestech), převládlo císařské právo. Ve své definitivní podobě se stal edikt velmi obsáhlým. Nejcenějším zdrojem jeho poznání jsou Institutiones Gai (4. kniha - De actionibus - O ţalobách) a Proces Gaia Tullia. 3.6. Responsa prudentium Na místo pontifiků během doby nastoupili prudentes - laičtí znalci práva. Svými znalostmi si získali velkou autoritu, a proto se jejich mínění stává závazným právem. Vrchol jejich slávy spadá do 2. století a první poloviny 3. století. Působili ve třech oblastech: agere (něčím se zabývat, jednat o něčem) - kdyţ je někdo poţádal, vykonávali advokátskou činnost před praetorem cavere (ručit za něco) - zde se chovali jako notáři -> pomáhali sestavovat smlouvy, závěti či jiné dokumenty respondere (odpovídat) - dávali motivované odpovědi na právní otázky jim předloţené 3.6.1. Respondere Při jaké příleţitosti a jakým způsobem dávali své odpovědi? Tito lidé pocházeli z vyšších vrstev a tím, ţe se zabývali právem, zvyšovali svoji prestiţ. Ke své práci vyuţívali svůj dům - v určených dobách mohl kdokoliv přijít a předloţit problém. Nejdůleţitější právní responsa byla písemně zachycena na voskové či dřevěné tabulky (to činila skupina ţáků). Tak se také spontánně vytvářely právní školy. Nezůstalo však jen u těchto krátkých responsa. Byly pospojovány v rozsáhlá právní díla => Quaestiones. Dílo se vţdy soustředilo na jeden právní problém, který byl pak rozebrán pomocí právních předpisů z různých právních odvětví. Vznikaly tak komentáře k jednotlivým zákonům, císařským konstitucím,... Ve 2. století n.l. byl napsán rozsáhlý komentář k Zákonu dvanácti desek. Byl motivován snahou pouţít, co bylo stále platné a přizpůsobit to změněné situaci. Také byl hojně komentován v této době často pouţívaný praetorský edikt. V této době vzniklo jedno z největších děl římské právní vědy vůbec - 83 knih komentáře Ad edictum právníka Ulpiána. Píší se téţ komentáře k povinnostem a postavení úředníků a institucí. Problémem je originalita těchto děl. Psal kaţdý něco nového? Znamenalo kaţdé dílo nový přínos? Odpověď zní - poţadavek originality a novosti neexistoval. Z našeho pohledu toto neschvalujeme, mezi klasickými římskými právníky toto bylo ale zcela normální. 3.6.2. Oficializace laických právníků v době císařství Na začátku působili tito laičtí znalci práva spontánně. Na počátku císařství se ale projevila snaha císaře tento pramen práva dostat pod svoji kontrolu. Císař Augustus občas svolal význačné právníky - consilium principis - kteří se stali jeho poradci a soudním dvorem (auditorium). Pouze těmto právníkům byla dána licence => působili z pověření císaře (ius respondendi auctoritas principis /ex auctoritates principis/). Toto hlídal jakýsi úředník - notář. Kaţdý z císařem pověřených právníků měl svoji pečeť. Postupem doby se začalo pouţívat testatio - ústní nebo písemné osvědčení (zejména důkazní listina podepsaná svědky). Znamenalo vyšší garanci autentičnosti respond (muselo být podepsáno 7 svědků, kteří listinu ověřili).
15
ŘP SZK Jak se tedy postupovalo při vydávání respond a jak takové testatio vypadalo? Existovaly dvě destičky. Na jednu se napsalo responsum, druhá se na ni přiklopí a zapečetí se. Stejné responsum se pak napíše zvenku. Při pochybnosti autentičnosti se záznamy porovnají. Něco podobného se pouţívalo i u závěti. Zárukou byly tedy pečeti sedmi svědků a pečeť právníka byla dodatečná. Jednalo se o závazné právo -> musel se jím řídit soudce. Ne všichni právníci dávali stejná responsa. Jak tedy postupovat při kolizi? Odpověď nalezneme u Gaia, který uvádí nařízení císaře Hadriána - kdyţ jsou právní za jedno, je jejich mínění závazné pro soudce, kdyţ se jejich mínění rozchází, záleţí na soudci, ke kterému se připojí. V tomto vývoji oficializace se dále pokračovalo. Roku 426 n.l., v postklasickém období, vydává císař Valentinián III. svoji konstituce datovanou v Raveně. Je známá pod jménem Citační zákon (téţ Tribunál mrtvých). Podle něj se soudce musí řídit míněním pěti nejvýznamnějších právníků. Byli jimi - Gaius ( 180/192), Papinianus ( 212), Paulus (přelom 2. a 3. století), Ulpianus ( 228) a jeho ţák Modestinus (polovina 3. století). I zde mohlo dojít ke kolizi -> v takovém případě byl nejdůleţitější právní názor Papiniana. Touto konstitucí se prakticky uzavírá vývoj římského práva. Výroky těchto právníků byly převzaty i do Digest (533 n.l.). Nebyly v nich shrnuty celé komentáře, ale jen jednotlivé úryvky, které byly vytrhány z klasických děl. Úryvky v Digestech nebyly závazné kvůli svým autorům, ale proto, ţe to bylo Justiniánovo právo. Samotná klasická díla se nezachovala, části známe právě díky Digestům. Celé máme pouze Gaiovy Instituce.
16
ŘP SZK 5. Poznávací a produkční prameny římského práva: poznávací prameny (Lex XII Tabularum, Fragmenta Vaticana, Pauli Sententiae,Tituli ex Corpore Ulpiani, Scholia Sinaitica) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. V postklasickém období (4. - 5. století n.l.) dochází k důleţité metodologické změně ve srovnání s klasickým obdobím. Zůstává zachováno názvosloví, ale jeho obsah je odlišný: Jedná se o ty prameny práva, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy (konkrétní zákony, právní sbírky). Můţeme pro přehlednost vymezit tři základní období: nejstarší období – Zákon dvanácti desek klasické období – Gaiovi Instituce, právo ve smyslu lex (lex data X lex rogata) a ve smyslu ius (hlavně právo zvykové a obyčejové, vše ostatní neţ lex, např. do této kategorie patří Zákon dvanácti desek). postklasické období (4. - 5. století n.l.) - dochází k důleţité metodologické změně ve srovnání s klasickým obdobím, zůstává zachováno názvosloví, ale jeho obsah je odlišný. Leges jsou jednotlivé typy zákonodárství (hlavně konstituce), které vydává císař, při shrnutí leges vznikají kodexy (codex). Iura zahrnuje díla právníků (responsa) a starší právo, při jejich shromáţdění vznikají digesta (míněno obecně, ne jenom dílo Justiniána). Kromě těchto sbírek mohly vznikat i sbírky smíšené, které zahrnují jak zákony (leges) tak jurisprudenci (iurisprudentia). Lex duodecim tabularum Prvotní iniciativou k jejich sepsání byla nespokojenost plebejců. Ti se cítili diskriminováni, neboť neměli ţádné psané záruky, existovaly pouze určité zvyklosti. Ţádali rovnost pro všechny, zákon má být znám všem, platit stejně pro všechny. K jejich poţadavkům patřilo: mírnější postup vůči dluţníkům, zrušení zákazu sňatků mezi patricii a plebejci. Římský senát se snaţil celou věc oddálit, ale nakonec povolil. Podle legendy byli vysláni tři experti do Řecka, aby tam prostudovali zákonodárství. Podle další teorie cestovali pouze na Sicílii (tehdy řecká kolonie). Po jejich návratu mělo být sestaveno vlastní písemné zákonodárství. Podle tradice sepsala Zákon dvanácti tabulí desetičlenná komise decemvirů, kterou na jeden rok (451- 450 př. n.l.) zvolilo lidové shromáţdění. Po dobu činnosti soustředili decemvirové ve svých rukou veškerou politickou moc. Pracovali velmi rychle a deset tabulí zkodifikovaných obyčejových norem předloţili římskému lidu ke schválení. Zápis se prý obecně líbil, ale chyběla některá ustanovení. Tak v pozměněném personálním sloţení byli decemvirové zvoleni na další rok (450-449 př.n.l.). Ti sepsali další dvě desky, ale ke schválení je nepředloţili a pokusili se nastolit v Římě tyranii, povstání lidu však usurpátory smetlo, kodifikaci doplněnou o dvě desky schválilo a vystavilo na foru, aby si kaţdý občan mohl dojít do textu nahlédnout. Staly se hlavním pramenem klasického římského práva. Na foru zůstaly desky asi do roku 390 př.n.l., kdy za vpádu Gallů vzaly za své a nebyly jiţ obnoveny. Ze Zákona 12 desek známe dnes jen jednotlivé fragmenty (věty, různé příkazy a zákazy), jak je s oblibou citovali římští právníci z konce republiky a v prvních stoletích císařství. Patrně nejznámější pokus o rekonstrukci je z roku 1866, jedná se o Schölovu rekonstrukci. 17
ŘP SZK Zákon dvanácti desek lze charakterizovat jako primitivní kodifikaci římského obyčejového práva. Zdá se však, ţe decemvirové neměli v úmyslu zapisovat zvykové normy všechny, spíše jen kodifikovaly ta pravidla, která byla nějak sporná, nejasná nebo nová, zatím málo vţitá. Nejednalo se o uzavřenou kodifikaci, neobsahoval ucelené právo (prostě se vzaly různé právní instituty a sepsaly se, mnoho základních institutů zde nebylo zahrnuto, nebo byly zmíněny pouze okrajově), přesto se dotýkal téměř všech oblastí ţivota římských občanů. Vše, co zde bylo zapsáno, si udrţelo alespoň svoji teoretickou platnost po celá staletí, i kdyţ normy neodpovídaly potřebám. Desky obsahovaly: organizace římské rodiny – zaujímala hodně místa, je zaloţena na patriarchálním systému, jediným drţitelem práv (osobou sui iuris) je otec rodiny (paterfamilias). Ostatní členové rodiny jsou v postavení alieni iuris. Otec má nad manţelkou a potomky absolutní moc, která končí okamţikem otcovy smrti. právo dědické právo sousedské právo správní – upravuje pohřby ve městě, svatební reţim soudní pravidla - např. neplatícího dluţníka, který se nechce dostavit k soudu, má právo jeho věřitel násilím předvést. Kdyţ mu nezaplatí můţe ho prodat do otroctví nebo usmrtit. Je to archaické pojetí trestu, trest jako pomsta. Je zde ale patrná snaha o zlidštění práva (aby trest odpovídal způsobené škodě, něco jako oko za oko). Objevuje se téţ compensatio (místo trestu zaplacení pokuty). zvláštní soudní tribunály - existovala instituce státních úředníků, kteří byli kompetentní k jistému veřejnoprávnímu přečinu, ve kterých pak postupují sami (ex offo). Quaestores parricicidii stíhali hrdelní zločiny (snad jiţ od královské doby). K velkým zločinům patřila i černá magie (malum carmen in cantare, zpívat špatnou píseň, zaříkávat se zlým úmyslem). Zákon nerozlišuje patricije a plebeje. Formulace příkazů a zákazů jsou kauzuistické, i kdyţ lze nalézt některá zobecnění. Poznávací prameny předjustiniánského období Všechny 4 níţe uvedené prameny jsou převáţně digestálního charakteru. Vatikánské fragmenty (Fragmenta iuris Romani Vaticana) - Původně pochází tato sbírka asi z roku 320 n.l. ze západní části říše. Dochovalo se nám pouze 378 fragmentů, které byly objeveny roku 1820 ve vatikánské knihovně kardinálem a knihovníkem Angelem Maiem. Jedná se převáţně o úryvky z Papiniána, Paula a Ulpiána (tři právníci jmenovaní v Citačním zákoně). Najdeme zde však např. i konstituce císaře Diocletiána. Původní kompilátor sestavil toto dílo řetězovým způsobem dle témat. Sborník byl patrně určený školám jako náhrada za velmi drahé a těţko dostupné originály spisů klasických, zdá se však, ţe sborník se pouţíval i v právní praxi. Výroky Pavlovy (Pauli sententiae) - Tato sbírka byla sestavena v době císaře Diocletiána (na přelomu 3. a 4. století n.l.). Dílo je uspořádáno do jednotlivých titulů. Je to příručka určená k rychlé konzultaci (je na ní patrné jisté zjednodušení). Tituli ex corpore Ulpiani - Domnělý výtah z díla Ulpiánova, ve skutečnosti poklasické zpracování některých výsledků klasických právníků. Rukopis se zachoval ve vatikánské knihovně. Jeho autorem je neznámý právník ze 4. století. Dílo obsahuje zkrácené znění Gaiových Institucí, je doplněno Ulpiánovými výroky. Scholia Sinaitica – Scholia znamená postranní poznámky v knize. Toto je zlomek poklasického komentáře k Ulpiánovým Libri ad Sabinum. Rukopis pochází z 5. století, byl objeven na hoře Sinaj v klášteře sv. Kateřiny. Uvádí ještě další právníky, neţ pouze oněch pět z Citačního zákona. Jsou v něm obsaţena zvláštní jednoduchá právní pravidla k usnadnění práce studentů práva, patrně vnikl v právní škole třetího stupně.
18
ŘP SZK 6. Poznávací a produkční prameny římského práva: poznávací prameny (Gai Institutiones, jejich obsah a význam pro poznání římského práva) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. Můţeme pro přehlednost vymezit tři základní období viz. Ot. předtim Gaius ţil ve 2. stol. n.l.(jeho plné jméno a ţivotní údaje zůstaly neznámé, uvádí se 117/138 – 180/192), patrně působil jako učitel a spisovatel. Byl sice autorem druhého řádu, ale psal neobyčejně jasně a srozumitelně. Klasičtí právníci ho necitovali, ale od 5.stol patřil k nejváţenějším autorům (jiţ zařazen v tzv. Citačním zákoně). Jeho mimořádný význam je dán tím, ţe se téměř v původním znění dochovaly jeho Institutiones. K jeho dalším dílům patří: Res cottidianae (Záleţitosti kaţdodenní) a Ad edictum praetoris urbani, také komentoval Zákon dvanácti desek a psal monografie o různých zákonech. V jeho době existovaly v Říme dva právní směry: Sabiniani – konzervativní, ke kterým se hlásil i Gaius Proculiani – progresivnější, jejich doménou byla kauzuistika.
Institutiones Gai (Instituce právníka Gaia) Toto dílo je hlavním pramenem pro poznání Institutiones z CIC. Je pro nás mnohem zajímavější, neboť se jedná o jediné dílo z klasického období, které se zachovalo kompletní (ne sice původní dílo, nýbrţ zkrácený přepis z poloviny 3. stol.). Instituce byly ztraceny, ale znovu objeveny v roce 1816 ve Veroně (německým historikem Niebuhrem, zkoumal traktáty sv.Jeronýma a pod nimi našel Gaiovy Instituce) a roku 1933 byly nalezeny zbytky dvou rukopisů v Egyptě. Institutiones vznikly za vlády císaře Pia (2.století, kolem roku 160), poznáme to podle toho, ţe se v tomto díle píše o císaři jako o ţivém (imperator) i jako o mrtvém (divus). Jsou psány latinsky, ale autor ovládal i řečtinu, neboť dílo je plné grecismů. Gaius ţil nejspíše ve východní části říše. Institutiones se dělí do čtyř knih: De personis - právo, které se týká osob (svobodní x otroci, narození svobodní x propuštěnci, občané x cizinci) De rebus - veškerá věcná práva, vychází se rozdělení na věci hmotné a nehmotné (res corporales x res uncorporales), jsou zde i majetková práva (nárok na dědictví) De rebus – část pojednávající o věcech byla delší, proto se dělila do dvou částí De actionibus - právo, které se týká soudních akcí, ţaloba je technickým prostředkem, který má osoba k realizaci svých práv. ¨
19
ŘP SZK 7. Poznávací a produkční prameny římského práva: poznávací prameny (kodexy předjustiniánského období- Codex Gregorianus a Codex Hermogenianus, citační zákon, Edictum Theodorici, Lex Romana Visigothorum, Lex Romana Burgundionum) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. Můţeme pro přehlednost vymezit tři základní období viz. Ot. předtim Významné kodexy z předjustiniánského období Codex Gregorianus - Jmenuje se podle svého sestavovatele, Gregoriána (Řehoře), o kterém nic moc nevíme. Codex byl sestaven ve východní části říše v letech 292/293 n.l. za císaře Diocletiána. Jedná se o nejstarší soukromou sbírku císařských konstitucí od Hadriána do Diocletiána. Nejstarší císařský reskript, který je v ní obsaţen pochází z roku 196 a vydal jej Septimius Severus. Codex Hermogenianus - Nese téţ název podle svého autora, který shromáţdil Diocletiánovy konstituce (reskripty) z let 291 - 294, týkající se převáţně soukromého práva. Jedná se také o soukromou sbírku, jednotlivým zákonům tedy nedodává právní závaznost, jsou závazné proto, ţe je vydaly císaři. U oficiálně promulgované sbírky je závaznost zákonů dána tím, ţe se nacházejí v této sbírce. Oba tyto kodexy byly v 5.stol zastíněny oficiální Codexem Theodosianus, a v 6. stol dokonalejší kodifikací Justiniána. Codex Theodosianus - Je mnohem významnější, je to první oficiální sbírka císařských konstitucí. Vznikla roku 438 na příkaz císaře Theodosia II. Jeho původní záměr byl daleko širší a ambicióznější. Musíme se vrátit do oblasti produkčních pramenů a zjistit, které byly dosud platné. V období dominátu většina produkčních pramenů zcela zaniká. V právní praxi té doby se uplatňovala zásada, ţe zákonem je to, co se líbí vladaři (Quod principi placuit, legis habet vigorem. - Co císař nařídil, má moc zákona.). Tato vůle musí být sdělena prostřednictvím zákonů , na místo republikánských lex existují leges jako konstituce. Z různých druhů císařských konstitucí v dominátu zcela poklesl význam mandátů, také dekrety přestaly mít svůj význam, neboť byly zřízeny odvolací tribunály. I reskripty jsou vzácné (císaři se báli partikulárního práva, aby se nestalo obecným). Konstantin prohlásil za neplatné ty reskripty, které byly contra ius a zakázal aplikovat ostatní na jiné neţ určené případy. Z císařských konstitucí tedy zůstalo: - císařské edikty (leges generales - za dominátu císařské konstituce všeobecného dosahu, tj. orationes principis a edicta principis), v praxi byly adresovány prefektům nebo ad populum (všemu lidu). Kompetentní úředníci byli pověřeni úkolem zveřejňovat je (výpis na veřejné desce. Někdy mohly být adresovány i senátu. Říše jiţ byla v této době rozdělena. Zpočátku byly leges generales zveřejňovány pod jmény obou vládců. Ale roku 438 ustanovil císař Theodosius II., ţe platnost zákonů jednoho císaře není hned přejímána na druhé straně, záleží na uvážení. Doprovodným dokumentem k zákonu, který byl zasílán do druhé části říše, byla sanctio pragmatica. 20
ŘP SZK To bylo nový typ císařských konstitucí v době dominátu (význačně obecně platné císařské konstituce, téţ dopisy císařů k vyhlášení zákonů Východořímské říše v Západořímské říši a naopak). Jsou to právní normy partikulárnějšího charakteru, určené jednotlivým provinciím či skupinám osob. Nesměly být v rozporu s lex generales. Roku 429 vydává císař Theodosius II. konstituci, ve které líčí svůj záměr. Načrtl v ní dva cíle: - ustanovil skupinu poradců (7 vysokých úředníků, 1 profesor práva), kteří měli shromáţdit všechny konstituce obecného charakteru počínaje císařem Konstantinem Velikým. Shromáţděné dokumenty byly rozděleny na knihy a tituly podle témat (napodobily se předchozí dva kodexy). - ve druhé fázi zpracování měly být vyčleněny a vyřazeny jiţ zrušené konstituce. Zároveň se měly zpracovat předchozí dva kodexy a vybrat z nich platné konstituce a přidat je do Theodosiova kodexu. Takto utvořená sbírka měla obsahovat leges. Měla být vybrána také vhodná iura (úryvky z jurisprudence, které by byly vhodnými komentáři k leges). Tento se ale ukázal jako nerealizovatelný, komise expertů totiţ neměla vědecké zázemí). Roku 435 byla jmenována nová komise, která dostal méně náročný úkol. Měla pouze shromáţdit všechny konstituce a upravit je tak, aby v nich nebyla opakování a protiřečení (odpadlo tématické členění a iura). Konstituce jsou buď citovány celé, anebo v podstatných pasáţích (takové úryvky pak mají označení post alia, tj. kromě jiného). Práce byla vykonána, vzniklo 16 knih, které byly rozděleny na tituly a rubriky, zákony v nich byly řazeny chronologicky dle vzniku. Celý kodex byl zveřejněn v únoru roku 438 a platil od 1.1.439. Theodosius jej zaslal na západ svému spoluvladaři a senátu. Byl schválen i zde a stal se také pro západní část říše platným právem. Codex Theodosianus je sbírka nevalné juristické úrovně, pro západní Evropu měl však zcela mimořádný historický význam. V důsledku personality práva se udrţel v platnosti jako národní právo Římanů a katolické církve aţ do 11. stol, kdy byl vytlačen mnohem dokonalejší kodifikací justiniánskou. Analýza obsahu: v 16 knihách obsahuje přes 3000 konstitucí, týkajících se hlavně veřejného práva (tvůrci kodexu mohli upravovat a měnit) knihy 1-6 obsahovaly převáţně soukromé právo, téměř se nedochovaly edikty a konstituce jsou orientovány na ústavní a správní právo (tedy právo veřejné) je sice prvním oficiálním kodexem (byl promulgován jako celek), ale nestal se sbírkou exkluzívní ( platné právo nebylo pouze v tomto kodexu, přiznal to sám císař) mimo zůstal celý systém soukromého práva, a stará jurisprudence (stejně tomu bylo i v předchozích dvou kodexech (kdyţ neodporovaly konstitucím v kodexu, platily). Kodex byl velmi rozšířen, zachoval se dodnes ve větším mnoţství rukopisů. Jeho dokonalé kritické vydání připravil Němec Theodor Mommsen v 19. století.
Citační zákon z roku 426 Byl vydán východořímským císařem Theodosiem II. a západořímským císařem Valentinem III. Nařizoval, ţe na soudech mají mít platnost pouze spisy Papiniana, Ulpiána, Paula, Modestina a Gaia. Při nesrovnalostech rozhoduje mínění většina autorů, při rovnosti hlasů rozhoduje stanovisko Papianina, mlčí-li Papianian, můţe si soudce při rovnosti hlasů vybrat. Později je tento zákon zařazen do Theodosiova kodexu.
21
ŘP SZK Právní život v západní části říše V roce 476 byl sesazen poslední císař Západořímské říše Romulus Augustulus. Vládci jiţ v té době neměli větší moc, byli dosazováni, sesazováni, likvidováni,... O císaři začali v podstatě rozhodovat germánští vůdci. Pánem Itálie se stal Odoaker. Nestaví se k římské tradici nepřátelsky, naopak dal prostor jinému způsobu pokračování tradice. Vyslal své posly k východnímu císaři, vzkázal mu, ţe na západě jiţ není ţádný císař, ţe on Lev I. je teď jediným císařem celé říše. Šlo spíše o určité gesto, protoţe Lev nezískal faktickou moc na západě, byl to jakýsi symbol uznání. Germáni se chtěli včlenit do římské právní tradice. Lev Odoakera na oplátku jmenoval římským patriciem. Odoaker se nestal zákonodárcem, ale získává výkonnou moc, můţe vydávat edikty, ne leges. Po jeho smrti nastoupil Theodorich II. a na východě se císařem stal Zeno. Celá předchozí procedura se opakovala. Od roku 476 jsou tedy rozsáhlé části Západořímské říše ovládány germánskými kmeny. Bylo tomu fakticky uţ dříve, byly spojenci Říma, nezaujímaly k Římu nepřátelský postoj. Mají své zvyky (zvykové právo), řídí se jím na základě principu personality práva. Oni sami jsou Germáni, ale nevnucují své zvyklosti jinému obyvatelstvu (byli si vědomi primitivnosti svého práva). Římané se stále řídí svým právem. V 5. století zde byl další mocný konkurent, církev, tvrz římského práva, která měla i své vlastní právo. Církev recipovala principy římského práva. Germáni do církevních záleţitostí nemluvili („církev ţije římským právem“). Kdyţ nastala potřeba, aby se strany ve sporu dostavily před soud, musely učinit professio (vyznání k jaké skupině patří, Germán, nebo Říman). K vnějšímu útlaku římského práva nedochází. Problém je uvnitř římského práva, kterými konkrétními normami je třeba se řídit? Posledním závazným pramenem práva je Codex Theodosianus, ale ten se týkal většinou pouze práva veřejného, které teď bylo zapotřebí nejméně (veřejné zákonodárství ovládali Germáni). Jaké soukromé právo tedy bylo v Římě platné? Tuto potíţ si uvědomili i germánští vládcové a vyvinuli základní aktivitu. Např. Theodorich II. vydal kolem r. 500 edikt o 154 článcích (Edictum Theodorici). Formuluje ty nejpotřebnější zásady římského soukromého práva. Mohlo se jimi řídit jak římské, tak i ostrogótské obyvatelstvo. K vytvoření tohoto ediktu pouţil Theodorich II. leges i iura. Vznikla tak sbírka smíšeného charakteru. U jednotlivých článků však není uveden pramen, ze které konstituce či spisu daný právní předpis pochází. Vznikají další sbírky: Lex Romana Burgundionum – jeho iniciátorem byl pravděpodobně pověstný král Gundobad, vznikl roku 517, čerpal látku ze tří viz. výše uvedených kodexů (Gregoria, Hermogeniana, Theodosia), z Paulových Sentencí a z Gaiovy Učebnice. Texty se necitují doslova, ale jsou zpracovány v duchu vulgárního práva. Byl uţíván na území dnešní východní Francie Lex Romana Visigothorum – Tuto sbírku publikoval roku 506 král Alarich II. v Tolose (dnešním Toulose, hlavním městě tehdejšího vizigotského státu). Kodifikace obsahuje jak leges (právo nové, Theodosianův kodex, Gregorianův i Hermogenianův) tak i ius (právo staré, Gaiova Učebnice, Paulovy Sentence), vše je doplněno interpretací a výkladem. Platil pro Římany na území ovládaném Vizigóty (dnešní západní Francie a Španělsko)
22
ŘP SZK 8. Poznávací a produkční prameny římského práva: poznávací prameny (justiniánské zákonodárství) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. Můţeme pro přehlednost vymezit tři základní období viz. Ot. předtim Corpus iuris civilis Je Justiniánovým dílem, pochází ze 6.století (528-534). Má čtyři části - Codex, Digesta, Institutiones a Novellae. Výše uvedený název se uţívá od konce 16. stol. Jde o oficiálně promulgované dílo zákonodárcem, stalo se zákonem. Bylo vyhlášeno konstitucí Omnem (druhá předmluva Digest). Studovalo se v Bejrútu a Konstancii. Podrobněji v otázce číslo 7. Císař Justinián, život a právní dílo Bylo v tom trochu ironie osudu, ţe velké a svým způsobem dokonalé sbírky starého římského ius a novějších císařských leges vznikly aţ v době, kdy Západořímská říše, která byla kdysi kolébkou, jiţ neexistovala.
Justinián I. Veliký (527 – 565) Narodil se roku 482 nebo 483 na Balkáně v Tauromeniu (nedaleko dnešní Skoplje), nebyl však ani slovanského ani gótského původu, jak se později tvrdilo, ale římsko-ilyrského. Na trůn nastoupil roku 527 jako spoluvládce strýce Justina, od roku 528 vládl v říši sám (sám podle práva, ve skutečnosti se aţ do roku 548 dělil o vládu s manželkou Theodorou, která byl nízkého původu a cirkusovou tanečnic, téměř striptérkou). Sňatek s touto ţenou mu umoţnil strýc Justin zrušením prastarého zákona zakazujícího uzavíraní manţelství a „nízkými ţenami“, tj. propuštěnkami, herečkami, atd.. Všechna léta Justiniánovy vlády jsou poznamenána usilovnou snahou o obnovu slávy římského impéria v podobě křesťansko-helénistické. Proto ty nekonečné války s Germány, které měly navrátit ztracená teritoria na západě, proto ty stále opakované pokusy o vnitrostátní reformy, které by upevnily otrokářský řád a znovu stabilizovaly hospodářské i politické poměry ve společnosti, stále zjevněji se feudalizující. Ke svému cíly chtěl pouţít dva nástroje: právo - římské právo klasické a postklasické (leges i iura, ne zmatené pozdně císařské) postavené na jednotném základě a účelně a uţitečně přizpůsobené novým potřebám. bojové umění, zbraně, války – O Justiniánových výbojích nám podává detailní informace Justiniánův oficiální ţivotopisec Prokopios. Jako očitý svědek vydal 3 knihy o třech hlavních výbojích, které vedl císařův generál Velisarius: - o válce s Góty - byla nutná - o válce s Peršany - výboj na východ - o válce s Vandaly - snaha získat další bývalé římské provincie v severní Africe
23
ŘP SZK Byl to nejen popis historických události, ale hlavně oslavné dílo. Trochu jiného rázu je jiné dílo Historia arcana (Tajné dějiny). Asi nebyl za své oficiální dílo dostatečně odměněn, a tak v tomto pamfletu shrnul vše negativní o vládě, poměrech a ţivotě za Justiniánovy vlády. Hovoří zde téţ o císařovně Theodoře, která vyšla z niţších vrstev (herečka, „barová tanečnice“), z lidí pohrdaných, z okraje společnosti. Říká, ţe Justinián a Theodora snad ani nejsou lidé, ale démoni, kteří chtějí zničit celé lidstvo. Justiniánova reforma práva Justinián rovněţ chtěl do obnoveného a novým poměrům přizpůsobeného římského práva zabudovat absolutistické postavení basilea (císaře) a výlučné postavení katolické církve (v oblasti věroučné, obecně ideologické, institucí, hodnostářů). To vše bylo moţno provést jen pomocí velké kodifikace.
Codex Iustinianus K realizaci velkého kodifikačního díla přistoupil Justinián hned poté, co nastoupil na trůn. 13. února 528 jmenoval zvláštním dekretem desetičlennou komisi právníků a praktiků a uloţil jí sebrat do jedné sbírky císařské konstituce ze tří jiţ existujících kodexů (tj, z kodexu Gregorianova, Hermogenianova a Theodosiova. Soubor měl být doplněn novými konstitucemi, publikovanými od vydání Theodosiova kodexu do vlády Justiniána samého. Vedením komise byl pověřen Jan (bývalý quaestor sacri palatii, ministr spravedlnosti). Dalšími, kdo se na práci podílel, byli Tribonianus a Theophilus. Neměla to být historická sbírka práva minulosti, ale kodex platného práva, proto se v něm neměly nacházet zrušené konstituce, ani ty, které opakovaly dříve napsané právní normy. Komise dostala interpolační pravomoc, tj. pravomoc zasahovat do konstitucí a pozměňovat je (zkracovat, spojovat, nahrazovat formulace). Tak vznik první Codex (obsahoval jen leges). Práce proběhly v letech 528-529. Kodex byl vyhlášen 7. dubna 529 s účinností od 16. dubna téhoţ roku. Vyhlášení provedl Justinián zvláštním zákonem Summa rei publicae, který zakazoval pouţívání tří starších kodexů a jejich novějších novel (v platnosti pouze novější konstituce udílející privilegia). Kodex dlouho nevydrţel, jiţ po čtyřech letech musel být přepracován a znovu publikován jako kodifikace nová, proto se jeho text nedochoval (pouze zlomky, Justinián ho nejspíše nechal zničit).
Digesta seu Pandectae Roku 530 byla ustanovena další komise, kterou vedl Tribonianus, dostala těţší úkol. Měla uspořádat sbírku s děl klasických právníků a starého práva, sbírku iura. Byly shromáţděny veškeré spisy klasických právníků (asi 2000, činilo to více neţ tři milióny řádek písma), byly prostudovány, upraveny a zpracovány. Sbírka byla publikována 16.12.533 latinsko-řeckou konstitucí Dedóken Tanta (jméno podle prvního slova) a účinná byla od 30.12.533. Justinián přísně zakázal jakékoli komentáře, dovolil jen doslovné překlady částí textu do řečtiny a odkazy na souběţná místa. Digesta mají 50 knih (dělí se na tituly a fragmenty). Fragmenty jsou konkrétní krátké úryvky ze spisů klasických římských právníků. Vţdy je uvedeno jméno právníka a dílo, ze kterého pochází úryvek. Celé spisy klasického práva se nedochovaly, proto jsou Digesta tak cenná (jediným uceleným pramenem klasického práva jsou Gaiovy Instituce). Obsahují obecné právní otázky a definice, soukromé právo, trestní právo a vojenské právo. Vědci si museli poloţit otázku, jak komise zvládla zpracovat tak rozsáhlé dílo v tak krátké době (pouhé tři roky). Jakou pouţili metodu? Existují různé teorie:
24
ŘP SZK - Friedrich von Bluhme (1797 - 1874) - německý romanista a germanista, který se pokoušel dokázat, ţe uvnitř Digest existují 4 celky, které byly vypracovány čtyřmi skupinami pomocníků. Poté se scházely a propojovaly své poznatky. - Franz Hoffmann (1835 na Moravě - 1897) - německý romanista a civilista, který tvrdil, ţe Bluhmeho teorie by jen zkomplikovala práci. Říká, ţe kdyţ vydal Justinián příkaz, byla většina práce jiţ hotova a to od dob Theodosia II. (soukromí právníci právo třídili ze své vlastní aktivity). Tato teorie nebyla obecně přijata. - dnes - uvaţuje se o zmírněné Hoffmannově teorii, v době příkazu byla hotova asi čtvrtina materiálu, který byl během tří let dokončen.
Institutiones seu Elementa Jde o přepracovaný Kodex v učebnici. Ještě dříve (roku 533), neţ došlo k publikaci Digest, se obrátil Justinián na Triboniána a profesory Theofila a Dorothea s pokynem, aby vypracovali novou učebnici práva. Měla být úvodem ke studiu Digest a měla nahradit učebnici Gaiovu. Nové Institutiones měly obsahovat výklad o základních pojmech a principech práva, inspirovat se měly ve starších učebnicích Gaia (Institutiones Gai, Res cottidianae), pouţity však byly i instituce jiných klasických právníků (Paulus, Ulpianus, Marcianus). V roce 533 byla dokončována Digesta a začínala práce na Institucích, něco z Digest do nich bylo včleněno. Instituce byly promulgovány zároveň s knihou Digest, stejnou konstitucí Tanta, jedná se tedy o závazné právo, není to pouze učebnice jako Institutiones Gai. V Institucích nejsou označovány prameny, odkud bylo čerpáno. Pouţila se fikce, že sám Justinián vykládá studentům základní právo. Text je souvislý, stejně jako u Gaia. Pouţíval se jako učebnice pro první ročníky tehdejších právnických fakult (Konstantinopol, Bejrút). Nové Institutiones jsou rozděleny na 4 knihy (první o osobách, druhá a třetí o věcech, čtvrtá shrnuje nauky o soudním rízení).
Codex repetitae praelectionis Justinián si uvědomoval, ţe první kodex z roku 529 jiţ neodpovídá dalším právním pramenům. Byl proto přepracován a roku 534 vznikl kodex nový, který má 12 knih a obsahuje celkem 4600 latinsky nebo řecky psaných konstitucí počínaje císařem Hadriánem a konče konstitucemi samotného Justiniána. V kodexu je zahrnuto právo veřejné, církevní, soukromé, trestní a správní. Starý kodex přestal platit, byl zrušen a všechny jeho exempláře byly zničeny (zachovaly se nám pouze fragmenty).
Novellae Iustiniani Justiniánova reforma práva však nebyla ještě uzavřena. Císař ţil ještě několik desetiletí a po roce 534 vydával jednotlivé zákony (novellae constitutiones). Justinián sice plánoval vydat úřední sbírku svých novel, ale k tomu jiţ nikdy nedošlo. Tyto novely byly shromážděny právníky do soukromých sbírek. Byly to např.: - Epitome Iuliani – vydána 555, obsahuje122 novel - Authenticum – pozdější sbírka, obsahuje 134 novel - Řecká sbírka – vydána po smrti Justiniána bylo roku 578, v originálním znění (řecky), 158 novel (kompletní novely Justiniánovy a jeho následovníků do doby vydání).
25
ŘP SZK Další osudy Corpus iuris civilis Kdyţ hovoříme kompletně o díle Justiniána, hovoříme o těchto čtyřech částech - Digesta, Institutiones, Codex, Novellae. Justinián vycházel z toho, ţe se jedná o dílo výlučné, všechna jiná díla byla zrušena a zničena. Platné právo bylo pouze v těchto 4 dílech. Justinián nepovoloval komentáře, pouze titulky, doslovné překlady a poznámky pod čarou (odkazy mezi zákony, které pojednávají o stejné látce). Pro nás se souhrnně nazývají Corpus iuris civilis. Není to justiniánský název, ani středověký. Poprvé byl pouţit roku 1583 při kompletním ţenevském vydání těchto sbírek. Rokem 534 císař vykonal to, co si předsevzal. Ale prvotní úkol, opětné rozšíření římské říše, zdaleka nebyl hotov (Itálie byla v rukou Gótů, dvacetiletou (535 - 553) válku s nimi nakonec vyhrál a ovládl Itálii). Konečně mohl promulgovat své zákony i zde. Roku 553 byla symbolicky dovršena jednota říše. Jak to udělal, kdyţ na západě nebyl ţádný císař? Pouţil jinou autoritu, římského papeţe Vigila. Ten poţádal o zaslání právních sbírek do Itálie. Stalo se tak 13.8.554, Sanctio pragmatica pro petitione Vigilii. Spolu se sankcí byly zaslána i díla, která byla vyhlášena v Itálii. Jejich platnost ale neměla dlouhého trvání. Roku 568 vtrhli do Itálie Langobardi (vládnou zde aţ do příchodu Franků). Území ovládají neustálým kočováním, teprve později se usazují. Jejich středisko bylo v Pávii, nedaleko Milána. Sami mají vlastní zvykové nepsané právo, ale roku 643 byl vydán první psaný zákon Langobardů, Langobardský edikt. Římské původní obyvatelstvo se dále řídí svými zákony. Nastává neklidné období, které nepřeje vývoji práva. Určité jednodušší části Justiniánova zákonodárství zůstaly na západě v platnosti: Institutiones - byly zachovány v celku, řídily soukromoprávní vztahy mezi jednotlivci. Svoji funkci plnily i jako učebnice (nebyly zde ţádné univerzity jako na východě, začaly vznikat aţ na přelomu 11. a 12. století - Bologna, Padova). Vzdělanost se šířila pomocí klášterních škol. Vyšší úroveň měly katedrální školy (školy při biskupských sídlech). Vyučovalo se sedm svobodných umění (artes) - trivium a quadrivium (např. gramatika, rétorika). Codex - byl zachován, ale zkrácen (byly z něho vypuštěny poslední 3 knihy o veřejném právu). Zbylých devět knih bylo zkráceno, vypuštěny konstituce psané řecky a příliš dlouhé konstituce. Vznikl Epitome codisis (Výbor z kodexu). Novellae - pouţívána byla Epitome Iuliani, novely s církevní tematikou Digesta - vymizela úplně. Poslední citát z nich (rozuměno na západě) se objevuje roku 603 v jednom dopise papeţe Řehoře Velikého. Do přelomu 11. a 12. století (do vzniku univerzity v Bologni) o nich není nikde zmínka. Teprve Irnerius (zakladatel školy glosátorů a právní školy v Bologni) o nich píše. Dalším významným glosátorem byl Accursius. Justiniánskou aktivitou jsou dějiny římského práva uzavřeny. Po jeho smrti následuje recepce.
Vývoj na východě říše, Bazancie Justinián zde byl pouze jednou etapou vývoje. Jeho nařízení o zákazu komentářů nebylo dodrţováno. Theophilus napsal dílo, které parafrázovalo Instituce. Od počátku 9. do počátku 10. století vznikala Basicila (řecky psaný zákoník, obsahující 60 knih, v podstatě parafráze Digest a komentáře ke Kodexu, promulgoval ji Lev VI. Moudrý, který tak uskutečnil plán svého otce Basilia I).
26
ŘP SZK 9. Římské polyteistické náboženství a jeho právní funkce, jednotlivé kněžské sbory, římské právo a křesťanství, -vývoj postoje římského veřejné moci ke křesťanskému náboţenství Důleţité pro nejstarší období nejsou psané zákony, ale zvyky a mrav. Právo jak ho známe dnes (ius, psané, laické, vytvořeno lidmi, společností, vynutitelné státní mocí) je zatlačeno do pozadí). Na významu nabývá teprve v 5.stol.pr.n.l.. Do té doby je právo povaţováno za něco posvátného, dar boţstev lidu (fas, normy náboţenského ţivota, právo dáno bohy). Zbytek společenských norem, tj. souhrn obecně uznávaných a závazných příkazů, nazývali Římané mos. Prvními vykladači tohoto práva ve smyslu fas byli kněţí. Rozlišujeme tato kněţská kolegia: augeres (auguři) – nejdříve 3 (později více, za Sully 15) členný kněţský sbor. Jejich úkolem bylo vykládat určitá posvátná boţská znamení (dle letu ptáků), která by mohla překazit jednání. qidecemviri sacri faciiundis – příbuznost mezi řeckým a římským náboţenstvím. 15ti členný sbor opatrující řecké kulty a obřady, stráţci sibilských věšteb. epulones – 3 (později 7 aţ 10ti) členný kněţský sbor, zřízený roku 196 př.n.l.. Pečovali o hostiny spojené se slavnostmi a hrami (v září a listopadu). To byli dříve kompetence pontifiků). fetiales – 20ti členný kněţský sbor, který kromě svých náboţenských povinností pečoval a dodrţování mezinárodních smluv a zastupoval Řím při některých mezinárodních jednáních. Např. při vyhlašování války zabodl pater patratus do země nepřítele (vyznačený kus na Martově poli) krvavé kopí, při uzavírání míru bylo kamenem z Jovova chrámu zabito sele. flamines – 15 kněţí konající oběti kaţdý jinému bohu (zapalují oheň). Tři z nich byli výhradně patricijští, nejvýše postavení směli zasedat v senátě. Nesměli se dotknout ničeho spojeného se smrtí, rituální nečistotou. haruspices - 60členný sbor, obřady z etruského náboţenství (zkoumali vnitřnosti obětovaných zvířat nebo neobvyklé nebeské úkazy). Vestales virgines – 6 patricijských panenských kněţek, jeţ neustále udrţovaly posvátný oheň v chrámu bohyně Vesty. Poţívaly mimořádné úcty a měly četné výsady. Vybíral je ve věku 6 aţ 10 let pontifex maximus, jehoţ pravomoci podléhali. Za porušení slibu čistoty byla kněţka za ţiva zakopána a svůdce ubit. Po 30ti leté sluţbě se Vestálky mohly provdat. collegium pontifikum – viz otázka číslo 1 (1.2.1.) Rozdělení náboženství Dle počtu uznávaných posvátných knih se náboţenství dělí na: - náboženství jedné knihy - křesťanství, islám. Sdělení, které podává bůh, je uzavřené. Tato náboţenství pocházejí z východu. Další zjevení se neočekává, vše je dané. - náboženství více knih – náboţenství řecké a na něj navazující náboţenství římské, zjevení je neuzavřené, stále pokračuje. Vţdy je třeba přijít k vykladačům a ptát se na vůli bohů. Je proto nutné ovládat určité rituály. K vykládání vůle bohů zde byli především pontifikové. Vztah mezi římským právem a křesťanstvím Římané se snaţili získat si na svou stranu bohy nepřátel (silný tokerantní polyteismus). Křesťané ale byli pronásledováni kvůli neslučitelnosti jejich učení s římským zbůsobemn světovlády. Edikt milánský roku 313 n.l. povolil křesťanství. Pojem herese označuje odchylku od náboţenství, která byla povaţována za zločin. Apostazie je odpadlictví od víry, rovněţ trestáno. Roku 379 n.l. je konec náboţenské tolerance, mimo křesťanství je kaţdé náboţenství trestáno. V 6.stol. Justinián rozděluje společnost na tři skupiny: pohané, ţidé – omezeni ve svých náboţenských právech, vyloučeni z úřadů. odpadlíci, kacíři – zákaz zastávat státní úřad, nemají právní schopnost. manichejci – Být členem této sekty znamenalo být zločincem, bez právní způsobilosti k právnímu jednání. 27
ŘP SZK 10. Metoda práce římských právníků klasického období: jejich postoj k právní teorii, nejdůležitější právní definice z Digest, různé významy pojmu ius v římském právu Ius ve svých různých významech (základní pojmy římskoprávního pohledu, právo objektivní a právo subjektivní, právní norma, právní vztah, právní činy, právní jednání), postoj klasických římských právníků k právní teorii a k obecným definicím Právník Iavolenus řekl: „Kaţdá definice v civilním právu je nebezpečná.“ V římském právu je patrná snaha zaměřit se na konkrétní případy, neţ na teorii (těţko bychom hledali nějaké definice). Je zde silný nedostatek právní teorie, a proto si některé pojmy vypůjčujeme z moderního práva. Co je právo Musíme rozlišit objektivní právo (souhrn norem, vytvořené mantinely) a subjektivní právo (právo určitým způsobem se chovat, právo vyţadovat). Lidská společnost se řídí i neprávními systémy, jako je např. morálka, zásady slušného chování. Cílem právních norem je zachování a další zdokonalení lidské společnosti, její sankce je druhotná právní norma připojující se k prvotní. Určité předpisy jsou vţdy garantovány, protoţe vţdy existují normy objektivní ( např. vraţda - i v Římě na to byli specializovaní úředníci, kteří na toto dohlíţeli). Právní norma (většinou abstraktní) je někomu určena, má své adresát, říká, jaká jsou jejich práva a povinnosti. Právní norma omezuje svobodu jednání. Existenci některých práv si uvědomíme, aţ kdyţ se nám něco stane. Naopak, jiná práva si uvědomujeme moc dobře, např. vztah věřitel <-> dluţník.
Právní vztah, právní skutečnost Existuje určitý právní vztah mezi aktivním subjektem (věřitel, vlastník) a pasivním subjektem (dluţník, nájemce). Právní vztahy se zakládají na právních skutečnostech. Tou můţe být např. právní jednání (negotium iuridicum), tj. jednání, zapříčiněné lidskou vůlí, v souladu s právem (projev vůle s cílem dosaţení konkrétních výsledků). Ale je to také protiprávní jednání (překročení právní normy). Mezi právní skutečnosti patří i právní událost a protiprávní stav, kde chybí projevená vůle.
Právo, ius Právo (ius), základní pojem římského práva, vyjadřuje jeho rozmanité stránky a oblast. Liší se od: náboţenství (fas), mravu (mos), obyčeje (consuetudo), bezpráví (iniura). V Digestech nalezneme tři příkazy práva (příkazy práva jsou - iuris praecepta sunt): počestně ţít (honeste vivere) neškodit (neubliţovat) druhým (aternum non ledere) kaţdému dát, co jeho jest (sum qiuqe tribuere) V Digestech nalezneme i jiné definice práva: umění dobrého a spravedlivého (ars boni et aequi) zpráva o věcech boţských i lidských věda rozlišování mezi správným a nespravedlivým Vedle práva lidského (ius) existovalo i právo boţské (fas). Odlišují se od vzniku psaného práva, tj. asi od 5.stol.př.n.l. 28
ŘP SZK Dělení práva u Římanů Římané dělili právo na: zákony psané a nepsané Vycházelo se z řecké filosofie. Zákony nepsané nejsou právními zvyklostmi dle našeho chápání (právní zvyklost je nepsané pravidlo práva vytvořené celou komunitou, která jej vytvoří a po dlouhou dobu pouţívá). Římské právo bylo povaţováno za jakousi delikátní techniku pouze pro malou skupinu vyvolených. K takovým lidem patřili pontifikové (pontifices). Také laičtí právní experti, znalci práva (iuris periti) dávali prostřednictvím svých rad závazný výklad zákonů (interpretatio prudentium). ius civile, ius gentium a ius naturale - Toto dělení začíná v klasickém římském právu u Gaia. Určitá skupina zákonů je zachovávána jen v konkrétním místě (ius civile) - právo občanské vlastní pouze Římanům, vedle toho jsou však právní normy, které jsou zachovávány všemi národy (ius gentium ius civile fragment z ius gentium) a tyto normy jim byly vnuknuty přirozeným zákonem společným pro všechno ţivé (ius naturale). Gaius však ius gentium nerozlišuje od ius naturale. Roku 212 n.l. vydává císař Caracalla konstituci, kterou udělil římské občanství všem svobodným, kteří ţili na území římské říše. Ius civile se pak stává platným právem všude tam, kde vládlo ius gentium. Uvaţuje se, co je secundum gentium a contra natura (otroctví). Vstup ius naturale do římského práva ovlivnilo křesťanství. Prosazují se zásady aequitas - rovnost, slušnost, klid mysli, při posuzování jednotlivých činů je třeba přihlédnout k přirozenému rozumu. Kromě tvrdých předpisů je třeba také přihlédnout k obecnému právnímu cítění a k naturalis ratio. právo veřejné a právo soukromé - Na počátku Digest stojí Ulpiánův výrok: „Veřejné právo je to, co se týká stavu Římské republiky, soukromé právo je to, co dbá na uţitečnost jedincům.“ Problém je s určením právních norem. Musíme zkoumat, zda byly vydány v zájmu celého společenství, nebo jen v zájmu jednotlivce. Norma musí zachovávat určité společenství, nenajdeme ale právní normu, ve které by chyběl sociální zájem o skupinu. Na druhou stranu nemohou existovat normy, které by platily pro celé společenství a neměli z nich prospěch jen někteří jedinci. Nezbude nic jiného neţ zkoumat, který aspekt převaţuje. Ius publicum je právo převáţně objektivní, ius privatum naopak převáţně právo subjektivní. absolutní a relativní subjektivní právo Subjektivní právo absolutní (např. vlastnické) je vytvářeno negativní povinností všech, nesmí zasahovat do výkonu práva. Existuje ţaloba actio in rem, která je namířena např. proti tomu, kdo se postaví mezi vlastníka a věc. Subjektivní právo relativní (např. vztah věřitel<->dluţník) odpovídá povinnosti jedné nebo více osob něco vykonat. Zde je ţaloba actio in personam, namířená proti osobě, která např. nedodrţí smlouvu. práva dělitelná a nedělitelná - Posuzuje se, zda v případě rozdělení existuje alespoň částečná moţnost uţívání věci. Vlastnické právo je vţdy dělitelné (mezi vlastníky lze dělit např. výnos z pole). Nedělitelným právem je např. sluţebnost (věcné právo k věci, která patří jiné osobě, např. právo přechodu přes cizí pozemek). práva přenosná a nepřenosná - Posuzujeme, jakým způsobem práva vznikají a zanikají. Právní vztah by měl zaniknout se zánikem jednoho ze tří elementů - aktivní subjekt, pasivní subjekt, práva a povinnosti. Římské právo umoţňovalo také přenesení práv z jednoho subjektu na druhý (per universitate - přenesení celého majetku) - závěť, vydraţení majetku po dluţníkovi (bonorum emptio) > jeden subjekt zaujme místo druhého ve všech právech (materiálně i právně - sucusio in locum et ius).
29
ŘP SZK Za císaře Justiniána došlo ke změně, není moţné přenést právo, které zaniká se subjektem např. práva otce rodiny. Naopak úvěry, závazky ze spáchaných zločinů je moţno přenést. Získat právo šlo několika způsoby: - na základě originálního titulu - vzniká nový originální právní vztah (opuštěný majetek - res deposita, perla z moře) - z titulu odvozeného - na základě styku s jiným subjektem je na nás převedeno jeho právo (prodej, darování) - z titulu konstitutivního - kdyţ nám původní vlastník práv přenechá jen část (nevzdal se všech - např. zavedení sluţebnosti). Zmenšuje svá práva v náš prospěch. Interpretace práva Jedná se o duševní proces, při kterém se snaţíme proniknout k vlastnímu významu právní normy (otázka vnitřního pochopení normy). V dnešní době interpretuje soudce, právní věda (ta ale jen doplňkově). U Římanů interpretoval právník (právní vědec), kterému byl vyhraněn konkrétní úkol právní interpretace. Dnes je důleţité ovládat dobře znění i obsah zákona. V Římě od republiky po konec říše interpretace zahrnovala celý mrav společnosti (celé myšlení a jednání společnosti). Musíme odlišit od sebe původce (tvůrce) práva - conditores iuris a vynálezce práva inventores iuris, coţ jsou oboje tituly pro římského právníka. Také zde existovalo napětí mezi psanými zákony přijatými lidmi (legem constitutum) a nepsanými právními interpretacemi (ius sola prudentium interpretatione consisti), kteréţto dělení podal právník Pomponius. Interpretátoři přihlíţeli k zákonům, ale měli volnější ruku. Rozlišujeme několik druhů interpretace - gramatická, logická, extenzivní, analogická, restriktivní,... V Digestech nalezneme několik interpretačních pouček: interpretovat v kontextu (nevytrhávat jednotlivé věci) pouhá gramatická interpretace je nedostatečná, musí se hledět na význam pouţívat mírnější z různých interpretací v trestním právu. Je nutné zmínit: pontifikální interpretaci interpretatio prudentium – Postupně se stává interpretace tvořivou, nejvyšší vůdčí hlediska jsou utilitas a aequitas. Citační zákon z roku 426. V postklasickém období dominátu se zákon čím dál více identifikuje s císařským zákonem, coţ dává menší volnost pro interpretátory. V Constitutio Tanta-Dedoken, kterou císař Justinián promulgoval Digesta, se zakazují veškeré právní komentáře k této knize. Výše trestu za porušení byla stejná jako pro padělatele. Existovaly však výjimky - bylo dovoleno vyhledávat paralelní místa v jednotlivých knihách. Císaři se ale nepodařilo zcela potlačit interpretaci -> vznikaly různé zjednodušující poučky a komentáře. V 11.-13.století se objevuje škola glosátorů. Převzala římské právo jako univerzální. Chtěla ho přizpůsobit prostřednictvím svých glos novým podmínkám. Museli tedy zákonitě interpretovat -> přišli na to, ţe v CIC jsou i protimluvy. Museli se přiklonit k jednomu výkladu -> byly to Instituce, které psal Justinián sám. Byla zde moţnost dvojí interpretace (duplex interpretatio): 1) jak chápal poučky původní starší autor (klasické období práva - 2.-3.století) 2) jakou interpretaci podávali Justiniánovi právníci v 6.století V 19.století se působila škola německých pandektistů (Digesta=Pandectae). Její členové uţívali dvojí interpretaci. I pro ně bylo římské právo platné. My dnes hledáme určité základní principy, které vstupují do moderního práva. Totéţ praktikovala v 16.století škola humanisticko-právní (Faber, Ujatius). 30
ŘP SZK 11.Právní školy sabiniánů a prokuliánů V době(Gaiuse) 2. stol. n.l existovaly v Říme dva právní směry: Sabiniani – konzervativní, ke kterým se hlásil i Gaius Proculiani – progresivnější, jejich doménou byla kauzuistika Připady: Narození - rozhoduje o právním postavení člověka. Jedinec (nasciturus) začne existovat, oddělí-li se ţivý od těla matky. Na určení oddělení a ţivosti byly dvě právní školy: rigorózní Proculiáni poţadovali pláč dítěte převládl ale názor Sabiniánů, který převzal i Justinián. Postačí pohyb, nebo dýchání dítěte. Nedonošený plod, třebaţe jevil minimální známky ţivota, se za člověka nepovaţoval. Novorozenec se silnou deformací se nazýval monstrum. Pokládal se za člověka, kdyţ to přineslo výhody jeho rodičům (např. při ius liberorum - zvýhodnění ţeny s více dětmi). Naopak monstrum se za člověka nepovaţoval v tom případě, kdyţ mu měl hned připadnout velký majetek. V Římě existovala instituce úředníka, který zkoumal dobu narození dítěte (od kdy je nositelem práv). Condicio Jedná se o dodatek k právnímu jednání (vedlejší ustanovení). Účinky právního jednání jsou závislé na nejisté, možné, budoucí události. Za pravou podmínku nelze povaţovat ustanovení, která se budou vztahovat k minulosti nebo přítomnosti (např. vyplatím Gaiovi deset tisíc, byl-li včera Titus zvolen konsulem, objektivně je jiţ rozhodnuto, avšak jednající o tom ještě neví, subjektivní nejistota tady ovšem nestačí). Poţadavek budoucí nejisté události není splněn ani v případě, váţe-li se podmínka na událost, která v budoucnu nastat musí (podmínka nutná, např. vyplatím deset tisíc, jestli Titius zemře), anebo za ţádných okolností nastat nemůţe (podmínka nemožná, př. vyplatím Titovi deset tisíc, dotkne-li se nebe).Pravidlo o neplatnosti právního jednání při podmínce nemoţné nebylo právníky přijímáno bez výhrady. V 1. stol. n. l. škola Sabiniánů navrhovala jiný postup alespoň při posuzování nemoţné podmínky v poslední vůli s poukazem na to, ţe někdy bagatelní vedlejší ustanovení by mohlo zmařit závaţný akt, který se jiţ nedá pořídit znovu. Toto ustanovení schválil aţ Justinián. Res derelictae, tj. věci opuštěné vlastníkem. Dříve někomu patřily, ale dotyčná osoba je opustila a teď nikomu nepatří. Jak se k nim přistupovalo? - Sabiniáni - povaţovali je za res nullius, na něţ jde uplatnit occupatio (tato nauka převládla). - Proculiáni - majitelem opuštěných věcí je nadále jejich původní vlastník, a to aţ do okamţiku, kdy si je někdo přivlastní. Toto se nazývá předání vlastnictví neznámé osobě (traditio in incertam personam, stejně jako iactus missilium, tj. házení mincí nebo drobných předmětů mezi shromáţděný dav). Toto dvoje získání vlastnictví pomocí traditio in incertam personam je však získáním odvozeným. Specificatio Činnost, při které se z původního výrobku vytvoří nova species (např. z nezpracovaného surového zlata vytvoříme prsten, z vlny pokrývku, z hroznů víno). Nově vzniklý produkt patří: - podle Sabiniánů - nově vzniklá věc patří tomu, komu patřila materiae. - podle Proculiánů - zdůrazňovali lidský tvůrčí přínos, potřebu odborné znalosti, nově vzniklá věc připadla zpracovateli. Nakonec nebylo dáno za pravdu ani Sabiniánům ani Proculiánům. Prosadila se střední cesta (media sententia) justiniánských právníků:- nová věc patří vlastníkovi materiálu, pokud je věc moţno dát do původního stavu.,- pokud není moţné dát věc do předešlého stavu, věc patří zpracovateli. 31
ŘP SZK Ztráta vlastnictví někdo získá ke stejné věci vlastnické právo, předám mu ji jedním z výše uvedených způsobů. zničení věci (interitus rei). změna věci - nemá ţádného soukromého vlastníka. - zasvěcení (consecratio) - stane se z ní res divini iuris. - vyvlastnění (publicatio) - vyvlastněn můţe být např. pozemek (zájmem je stavba silnice), dům (rozšiřování fóra). Poškozený dostane náhradu. podle převládající sabiniánské nauky bylo ztrátou vlastnictví téţ opuštění věci (derelictio), res derelictae. Proculiáni naproti tomu říkali, ţe nejde o ztrátu majetku, ale o převedení vlastnictví budoucímu nejistému vlastníkovi. Převládl ale názor Sabiniánů, kdo se takové věci zmocní, činí tak originálním způsobem. věc se stane subjektem práva (např. propuštění otroka na svobodu). Emptio venditio (koupě prodej, trhová smlouva) Konsensuální kontrakt, kdy se prodávající zavazuje, ţe převede na kupce vlastnictví věci a zaručuje mu nerušené uţívání věci. Kupující se zavazuje, ţe dá prodávajícímu odpovídající dohodnutou peněţní částku. Věc, o kterou se jedná se nazývá merx, dohodnutá cena Premium Věcným prvkem trhové smlouvy je cena (pretium), za kterou je věc prodána. Mezi Sabiniány a Prokuliány vznikl spor o to, jak má být vyjádřena. Sabiniáni říkají, ţe to můţe být i jinou věcí odpovídající hodnoty, ţe není třeba peněz. Prokuliáni vyţadují k prodeji hotové peníze (pecunia numerata) => toto pojetí převládlo (není prodeje bez peněz). Cena musí být určitá, jistá (certum), můţe být určena různými způsoby, např. odvoláním se na objektivně jistou okolnost (např. koupím věc za stejnou cenu, za kterou ji koupil prodávající; za obnos, který mám v pravé zásuvce svého stolu). Cena musí být výsledkem oboustranné dohody. Typy legátů Kromě dědické posloupnosti znalo jiţ nejstarší dědické právo i odkaz jednotlivé věci či práva, tzv. legatum (odkaz civilního práva, sukcese singulární). Odkaz je jednostranný právní úkon na případ smrti, kterým zůstavitel poskytuje k tíţi svého dědice majetkový prospěch osobě, jenţ není jeho dědicem. legatum per praeceptionem – Jeho povaha nebyla římsko právní vědou posuzována jednotně. Prokuliáni v něm viděli obdobu vindikačního odkazu, Sabiniáni ho povaţovali za odkaz, který jednomu ze spoludědiců poskytoval zvláštní majetkový prospěch (jeho předmětem mohla být pouze věc zůstavitelova).
Podmínky pro uzavření manželství, connubia Dva lidé, kteří chtějí uzavřít manţelství, museli splňovat určité podmínky, aby se jednalo o iustum matrimonium (tj. o plnoprávné manţelství, o manţelství v souladu s ius civile). Schopnost uzavřít manţelství, se nazývá connubium. Měli ho dospělí jedinci (malé děti nemohli matrimonium uzavřít). Connubium měli tedy dospělí muţi (pubes), a fyzicky dospělé ţeny (viripotens). Jak se tato dospělost určovala? Sabiniáni chtěli zkoumat případ od případu, na základě tělesné prohlídky Proculiáni stanovili věk dospělosti dle zkušenosti - u muţů na 14 let a u ţen na 12 let. Toto Proculiánské pojetí přešlo i do našeho systému a převládlo i v římském právu.
32
ŘP SZK 12. Nauka o negotium iuridicum: typologie, vnitřní elementy (essentialia negotii, naturalia negotii, accidentalia negotii) Nauka o negotium iuridicum (právní jednání), jednotlivé elementy obsažené v negotium iuridicum, essentialia negotii, naturalia negotii, accidentalia negotii, condicio, dies, modus)
Právní jednání Pro pojem právního jednání nemělo římské právo zvláštní termín, významově nejblíţe snad stálo negotium (široký význam, obchod, záleţitost, případ). Obecně lze negotium chápat jako projev vůle, který na základě právní normy působí vznik, změnu nebo zánik soukromých práv (tedy lze hovořit o právním jednání). Právní jednání je tedy individuální projev lidské vůle, který se uskutečňuje s cílem dosáhnout vzniku nových právních vztahů, nebo jejich změny, či zrušení. Musí existovat vţdy jedinec, který chce dosáhnout konkrétního cíle, k čemuţ uţívá svoji vůli a zahajuje určité jednání (např. chce uţívat pozemek, bydlet v nějakém domě,...). Záleţí na pozici, kterou zaujímá právní řád, pozice většího nebo menšího respektování vůle (vývoj směřuje ke stále většímu respektování vůle). Podle různých ukazatelů se rozlišují právní jednání: jednostranné (unilaterální) - stačí projev vůle jedné osoby. Např. testamentum (závěť, nejtypičtější) nebo manumissio (propuštění otroka na svobodu) nebo derelictio (opuštění, vyhození věci) nebo emancipatio (syn se stává osobou sui iuris). U závěti je zapotřebí, aby druhá osoba chtěla přijmout dědictví. Nicméně tato námitka je teoretická a vyvratitelná, nedochází k setkání dvou vůlí, smrtí zůstavitele vůle zanikla ještě před projevením vůle dědice. Jak my, tak i Římané, hledíme na závěť jako na autoritativní nařízení (jako na zákon). dvoustranné (bilaterální) – vyţadují souhlasný a vzájemně se doplňující projev vůle dvou nebo více stran, typickým příkladem je smlouva. Tento druh právního jednání převládá. Další dělení: mortis causa - jednání, které se uskuteční aţ v případě smrti jednoho z účastníků. Upravuje vztahy po smrti jednajících, je odvolatelné. inter vivos - jednání mezi ţivými, které smrtí zaniká. Upravují se jejich vzájemné vztahy během jejich ţivota. Právní jednání rovněţ můţeme dělit na: jednání úplatné (onerozní) – jedna strana poskytne za nabytou výhodu straně druhé protiplnění (např. smlouva trhová, nájem). jednání bezplatné (lukrativní) – za získaný prospěch se ţádná protihodnota nedává (např. darování) jednání smíšené (negotium mixtum cum donatione) – protihodnota se poskytuje, ale je z vůle stran ve výrazném nepoměru k získanému prospěchu.
Předpoklady právního jednání Právní jednání, ať uţ toho či onoho typu, předpokládá samozřejmě, ţe: jednající má způsobilost k právnímu jednání jednající projevuje svou skutečnou vůli v zákonem určené formě obsah jednání je právně přípustný.
33
ŘP SZK Možnosti projevů vůle Má-li mít vůle člověka právní význam, je nezbytně nutné, aby byla projevena (neprojevená vůle má relevanci ve sféře náboţenské). Podle způsobu projevení vůle rozlišujeme právní jednání na provedené slavnostní formou a neslavnostní formou. slavnostní forma právního jednání – u daného právního jednání musel být projev vůle proveden určitým formalizovaným způsobem (zpravidla daný zákonem), jinak bylo právní jednání neplatné. Zúčastněná strana opakovala přesně předepsané fráze. Rozlišujeme formalismy vnější (kolonky ve formuláři) a formalismy vnitřní. Z hlediska vnějšího formalismu se nepřiznává platnost soukromé vůli, která není projevena poţadovanou formou. Rovněţ se musí zachovat vnitřní formalismus. Vnitřní formalismu zprvu odpovídal formalismu vnějšímu (nezkoumala se vnitřní vůle s tím, co bylo uskutečněno, bylo nepodstatné, irelevantní, kdyţ se subjekt domníval, ţe činí něco jiného neţ myslí, ţe činí). Pro tento typický formalismus je důleţité vţdy učinit předepsaný vnější projev. Např. dodrţet předepsaný počet svědků. Pro nejvýznamnější právní jednání byla zakotvena povinnost jednat před lidovým shromáţděním. Staré římské ius civili mělo formální projevy ve velké oblibě, při soukromoprávním jednání bylo poţadováno dodrţení předepsaných slovních formulí (přesná otázka i odpověď, přeřeknutí vedlo k tomu, ţe jednání bylo neplatné). Formalismy lze odůvodnit tím, ţe šlo o proces prosazování práva jako nástroje moci a proto musela být posilována autorita práva, právo se prohlašovalo za výrok vůle bohů. Právní formalismus v nejpřísnější podobě však můţe obstát pouze v primitivních poměrech agrárních společností. Formalismy se začaly odstraňoval v době republiky. V tomto ohledu sehrálo rozhodující úlohu právo praetorké (edikt městského praetora, cizineckého praetora), které odbourávalo zbytečné a neuţitečné formalismy práva civilního. Princip úplné neformálnosti římského práva neuznalo římské právo ani v době klasického vývoje a vlastně vůbec nikdy. neslavnostní forma právního jednání - U tohoto typu jednání není vyţadována předepsaná slovní forma, právní řád je lhostejný k formulaci. Slova jsou jako znamení, kterými se projevuje vnitřní vůle. U kauzalního právního jednání je rozhodující cíl (příčina), ke kterému strany směřují, konkrétní projev vůle zúčastněných je pouze určitým vnějším hávem (vnější formalismus je jen vnějším prostředkem a není nutný). Právní jednání v nejstarším (archaickém) období Dodrţoval se přísný vnější i vnitřní formalismus (ale nezkoumali se úmysly stran). Rozlišujeme tři typy právního jednání. Všechny tři jsou typické předem určenými gesty a slovy. Jsou obsaţeny v Zákonech 12-ti desek (právem se stává to, co bylo vysloveno): mancipatio - bezprostřední slavnostní směna za skutečnou cenu (peníze); později jakékoliv převedení vlastnictví. in iure cessio - fingovaný proces (před praetorem), jehoţ prostřednictvím se převedlo vlastnictví na druhou osobu (nabyvatel tvrdí, ţe mu věc patří,...), zatímco bylo reálně převedeno na základě dohody. stipulatio - je to formální, verbální kontrakt, nejdůleţitější římská smlouva vůbec. Jsou přítomny dvě smluvní strany. Věřitel přednese ústně předepsanou otázku a dluţník souhlasně odpoví, tím vznikne závazek (půjčka).
34
ŘP SZK Průlom nastal aţ ve 3. a 2. století př.n.l., v římském právu byly zavedeny čtyři konsensuální kontrakty, které byly jiţ dříve uţívány v ius gentium: koupě x prodej (emptio, venditio) lokace (locatio) - propachtování, věcný nájem (locatio conductio rei) - pracovní /námezdní/ smlouva (locatio conductio operarum) - smlouva o dílo (locatio conductio operis) společenská smlouva (societas) příkazní smlouva (mandatum) Stále zde jsou 2 extrémní pozice, slavnostní x neslavnostní. Mezi nimi střední skupina, hledí se na vůli stran, je přiznána jistá důleţitost vnější podobě. Právní jednání v postklasickém období Toto období znamenalo průlom do dvoupólového systému. Mizí mancipatio a in iure cessio, stále přetrvává stipulatio. U neslavnostního právního jednání můţeme projevit vůli přímo slovy (verbis expresis), nebo mlčky (facta concludentia). Přímo ze slov, či gest jasně vyplyne typ právního jednání, které chci uskutečnit. Můţe to za mě činit zmocněnec, prostředník (nuntius - „nuntius koná to, co dopis - pouze tlumočí“). Záměr však mohu projevit i nepřímo. Z mých slov a gest přímo záměr nevyplyne, ale podle převládajícího společenského zvyku je jasné, k čemu směřuje mé gesto, k jakému typu jednání (např. čistič bot -> poloţím nohu -> vyčistí -> zaplatím; nebo řeknu někomu, aby něco udělal -> neřekne ano/ne, ale hned udělá; nebo kdyţ mohu odmítnout dědictví -> nevyhlásím vůli, ale hned ho začnu uţívat). Při konsensuálních kontraktech je připuštěna moţnost projevení vůle jak přímo, tak i nepřímo. Někdy je však povoleno jen přímé - např. kdyţ dědictví patří k res mancipi (nejdůleţitější majetek) je nutné vyhlásit svojí vůli (odezvu) slavnostním projevem (cretio). I zde je dána druhá moţnost, konkludentální - povolaný dědic se začal jako dědic chovat (gestio pro herede). Elementy a prvky přítomné v právním jednání Právní jednání představuje jednotu formy a obsahu. Nejdůleţitějším konstitutivním elementem pro právní jednání je právní vůle. Kde není vůle, není negotium iuridicum. Vůle není vţdy jednoduchá a nedělitelná (právní jednání se díky vůli mohou dále rozvětvovat). Např. závěť, která je sloţena z několika vůlí obsahuje více prvků (ustanovení dědice, legáty, jmenování turorů, ustanovení o propuštění otroků). I tam, kde se vůle zdá nedělitelná, ji nelze uskutečnit jen částečně. Např. koupě a prodej, i zde existuje několik elementů, některé jsou nezbytné. Př. rozhodnu se prodat dům a cenu chci zaplatit do 30.11, zároveň slíbím, ţe nikdo nevznese ţádný nárok (neprodám nikomu jinému) předpoklad (vlastnictví domu přejde na kupce), kupec zaplatí, záruka, ţe neexistuje nikdo třetí, kdo by si mohl nárokovat vlastnictví, stanovena doba zaplacení. Kdyţ zhodnotíme všechny tyto elementy, zjistíme, ţe ne všechny mají stejnou důleţitost, předpoklad a zaplacení jsou nezbytné, nešlo by to bez nich, záruka - v římském právu se od určitého období stává nezbytnou (nemusí být tedy výslovně ve smlouvě řečena), zůstává však i opačná moţnost, ţe se po dohodě záruky vypustí, doba zaplacení zůstává zcela na dohodě stran..
35
ŘP SZK Kategorie elementů essentialia negotii – jsou podstatné části právního jednání, které určují jeho typ. Jsou to základní prvky, které musí být v právním jednání, aby bylo vůbec moţné, jsou pevně stanovené v zákoně. naturalia negotii – jsou obsahové kusy, které se při tom kterém jednání pravidelně vyskytují. Zákonodárce předpokládá, ţe existují obyčejně, stanoví se podmínky, kdy nemusí být.. accidentalia negotii – jsou náhodné kusy obsahu a předpokládají výslovný projev stran nebo jednajícího. Jedná se o prvky, které mohou být do právního jednání zavedeny, nebo nemusí, záleţí na dohodě stran. Rozeznáváme tři typy: condicio (podmínka, dříve se běţně uţívalo termínu výjimka) dies (uloţení času, časové určení) modus (určení účelové) Pro jednotlivé typy právního jednání jsou pevně stanovené elementy essentialia negotii a naturalia negotii. Accidentalia negotii je ponechán v autonomii stran, je zde volný prostor pro utváření vůle.
Condicio Jedná se o dodatek k právnímu jednání (vedlejší ustanovení). Účinky právního jednání jsou závislé na nejisté, možné, budoucí události. Za pravou podmínku nelze povaţovat ustanovení, která se budou vztahovat k minulosti nebo přítomnosti (např. vyplatím Gaiovi deset tisíc, byl-li včera Titus zvolen konsulem, objektivně je jiţ rozhodnuto, avšak jednající o tom ještě neví, subjektivní nejistota tady ovšem nestačí). Poţadavek budoucí nejisté události není splněn ani v případě, váţe-li se podmínka na událost, která v budoucnu nastat musí (podmínka nutná, např. vyplatím deset tisíc, jestli Titius zemře), anebo za ţádných okolností nastat nemůţe (podmínka nemožná, př. vyplatím Titovi deset tisíc, dotkne-li se nebe). Pravidlo o neplatnosti právního jednání při podmínce nemoţné nebylo právníky přijímáno bez výhrady. V 1. stol. n. l. škola Sabiniánů navrhovala jiný postup alespoň při posuzování nemoţné podmínky v poslední vůli s poukazem na to, ţe někdy bagatelní vedlejší ustanovení by mohlo zmařit závaţný akt, který se jiţ nedá pořídit znovu. Toto ustanovení (nemoţná podmínka v testamentu se povaţuje za nenapsanou) schválil aţ Justinián. Za Justiniána jsou nemoţnými podmínkami i podmínky nedovolené. K nedovoleným se řadí také ty, které nutí k uskutečnění nezákonné činnosti, které jsou namířené proti dobrým mravům, které by chtěly omezit lidskou vůli, kde zákon vyţaduje její svobodu (nepřípustné je vyţadovat, ţe dám někomu slib). V klasickém období by bylo právní jednání v důsledku viz, výše uvedených podmínek neplatné. Jestliţe by tyto podmínky byly v závěti, pak by praetor prostřednictví remisio učinil neplatnou pouze nedovolenou podmínku, závět by pak zůstala v platnosti. Podobně jako podmínky nemoţné, se posuzují podmínka nedovolená (obsahuje něco, co je v rozporu s právními normami), podmínka nemravná (mohla mít nejrůznější obsah, v Římě se za nemravné povaţovaly podmínky týkající se rodiny a manţelství, příslušnosti k určitému náboţenskému vyznání, hlasování v lidovém shromáţdění), podmínka výsměšná (jednajícího měla zesměšnit či zostudit), podmínky zmatené či nesrozumitelné. Tyto podmínky neměly vliv na platnost, ale pouze na účinnost právního jednání. 36
ŘP SZK
Kdyby třetí strana zasáhla a silou zabránila uskutečnění podmínky, povaţovala by se událost za uskutečněnou a podmínka za splněnou. Podmínka se splní, nastane.li událost, jenţ byla předvídána. Např. v testamentu postačilo, kdyţ oprávnění projevil dobrou vůli podmínku splnit, a další zainteresovaná osoby se zdráhala. Podle obsahu rozdělujeme podmínky na: podmínky suspenzivní (odkládací, condicio a qau) – Při suspenzivní podmínce nenastávají účinky právního jednání ihned, ale teprve splní-li se podmínka (např. dohodne se uskutečnění prodeje nějaké věci, aţ vyhraji v loterii, dohodnut prodej, ale nedojde k němu ihned). Splní-li se podmínka suspenzivní, stává se podmíněné jednání účinným, při čemţ se některé poměry posuzují ex tunc (od tehdejška, od okamţiku podstoupení jednání, takto se posuzuje způsobilost k právním úkonům, nevadí, ţe jednající zatím propadl šílenství, ) a jiné ex nunc (hospodářské, např. podmíněně oprávnění nemá nárok na výtěţek z věci po dobu, co podmínka ještě nebyla splněna, v klasickém římském právu chyběla retroaktivita, tu zavádí aţ Justinián). V právní jednání doprovázené suspenzívní podmínkou se rozlišují 2 období: - období nejistoty - Právní jednání bylo dohodnuto, probíhá doba, ve které se neví, zda k události dojde. Jaké je právní postavení čekající osoby, které můţe vzejít nějaké právo? Má naději, která je majetkem osoby, můţe s ní volně disponovat, můţe přejít i na dědice (kdyţ to nebylo vyloučeno). - období jistoty - Víme, ţe k události došlo, nebo máme jistotu, ţe veškeré podmínky pominuly, a ţe se nikdy neuskuteční (zaniká právní jednání). podmínky rezolutní (zrušovací, condicio ad quam) – Účinky nastupují ihned, ale přestávají, končí, dojde-li ke splnění podmínky ukončení (např. dohodne se uskutečnění prodeje nějaké věci, pokud prodejce nedostane do určité doby lepší nabídku, prodej se uskuteční ihned, ale kdyţ přijde lepší nabídka addictio in diem (výhrada lepšího kupce), ruší se prodej, jako by k němu nedošlo). Při podmínce rezolutivní je jednání účinné ihned, oprávněný i zavázaný však musí počítat s moţností, ţe se podmínka splní a nesmí proto konat nic, co by mohlo případnému zrušení účinků podmíněného jednání stát v cestě. Rozdělení podmínek na suspenzivní a rezolutivní je moţné jen v moderním právu. Římané znali pouze suspenzívní podmínku. Místo rezolutivní vytvořili obrácenou podmínku suspenzivní, nebo uskutečnili čisté právní jednání a dodatečně připojili dohodu charakteru rezolutivní podmínky. Vyuţili tak dualismus (podle ius civile to bylo v pořádku), plyne z toho však nespravedlnost , proto to bylo podle ius honorarium zrušeno. Římané nahrazovali rezolutní podmínku tak, ţe při koupi a prodeji mohly být přidány dvě podmínky: - kupec věc vrátí, kdyţ do nějaké doby dostane prodejce lepší nabídku, tj. podmínka očekávání (addictio in diem) - prodávám věc, kupec nezaplatí v uvedeném čase, koupě se ruší (lex commissoria) Římané tyto dodatky chápali jako zvláštní smlouvy, které byly dodány k dokonalému konsensu (smlouvě). Nepovaţovali je za podmínky. Prodejce mohl pouţít smluvní ţalobu k navrácení věci. 37
ŘP SZK Jiné rozdělení podmínek: affirmativní - kdyţ je vázána na budoucí pozitivní činnost negativní - vázána na neuskutečnění určité budoucí události Podle toho, jestli uskutečnění určité události závisí na: potestativní (condicio potestativae) – splnění podmínek je v moci a vůli toho, kdo má nabývat nahodilé, kauzální (condicio casuales) – záleţí na náhodě smíšené (condicio mixtae) – dílem moci, díle vůle. Existuje také nevlastní druh podmínek (podmínky týkající se věci minulosti, nebo věci, která se jiţ uskutečňuje, in preteritum, in presents). Pouze ten, kdo ji uskutečňuje, o tom neví (quasi podmínky). Mohou se připodobnit k platným podmínkám. Můţe se stát, ţe podmínka ţádá, co ţádá zákon (condiciones iuris). Pak je povaţována za neexistující (např. ustanovím dědice pod podmínkou, ţe dědic přijme). V nejstarších dobách nesmělo právní jednání slavnostního typu obsahovat podmínky. To bylo odůvodněno zvykem předků (mos maiorum). Bez podmínky musely zůstat mancipace, injurecesse (formální prominutí dluhu), ustanovení poručníka a formální přijetí pozůstalosti. Dies (uložení času) Jde o určitý dodatek, který ustanovuje, ţe efekty právního jednání se začnou, nebo skončí projevovat v určitém dni. Dies tedy váţe právní účinky na události, které v budoucnu od určitého termínu nastanou nebo k němu skončí. Právo omezené časem se pokládá za právo přítomné, odkládá se pouze jeho výkon, odpadá tedy jeho nejistota charakteristická pro podmínky. U dluhu je např. jisté, ţe bude muset v určitý den zaplatit, nelze dluţníka nutit platit před naplněním dies. Ale ani dies nelze uţít při všech typech právního jednání. K některým právním jednáním uloţení času nesmělo být připojeno (např. ustanovování dědiců v závěti). Čas se určoval buď podle kalendáře, nebo nepřímo, určením události, která musí nastat (např. do smrti bratra Gaia). Rozlišujeme uloţení času: suspenzívní (dies a qua) rezolutivní (dies ad quam) – není moţné při převodu do vlastnictví, ani při uloţení sluţebnosti. Zato se běţně pouţívalo v těch právních jednáních, které ustanovovaly uţívání věci, nebo určité půjčky. Existují 4 moţná uloţení času: dies certus an certus quando – den, který jistě nastane a ví se jistě kdy (např. 14. ledna roku 2005). dies incertus an certus quando - jistý den, o kterém víme, ţe nastane, ale nevíme, kdy nastane (např. Titus dosáhne zletilosti, tedy aţ bude mít 25. narozeniny, toho dne se ale nemusí doţít). dies incertus an incertus quando - den nejistý, je nejisté, kdy nastane (např. den, kdy se narodí můj vnuk, nevím, kdy to bude a zda se vůbec narodí, absolutní nejistota). dies certus an incertus quando – den, který jistě nastane, není ale jisté kdy (např. aţ Titus zemře). Dies incertus an (2, 3) patří mezi podmínky - je zde nejistota.
38
ŘP SZK Modus (určení účelové) Při lukrativních právních jednáních (typicky při darování, odkazu, ustanovení dědicem a při manumissi) mohl dárce (či zůstavitel) obdařenému uloţit, aby něco vykonal (např. aby postavil zůstaviteli náhrobek, propustil otroka na svobodu, část věnoval na nadaci). Modus má účinky okamţité, obdarovaný můţe dar poţadovat ihned, potom je však povinen provést, co mu bylo uloţeno. Modus účinky právního jednání neodkládá, je ale závazný. modus qualificatus - dodrţet toto účelové určení je povinnost (praetor můţe donutit ke splnění), sleduje zájem dárce nebo třetí osoby. modus simplex - doporučení, dobrá rada, jejíţ dodrţení je morální povinnost. Zastoupení v právním jednání Římské právo vycházelo ze zásady, ţe právní jednání má účinky pouze pro ty osoby. které se na něm podílely (jen docel výjimečně mívalo jednání účinky i u osob třetích, zejména nabyla-li právním jednáním něco osoba podřízená moci jiného, např. syn). Zastoupení je možné pouze u právních jednání, u protiprávních činů je vyloučeno. Za podřízeného nabýval přímo a nutně majitel moci, a to bez jakéhokoli ohledu na vůli podřízeného. Jestli však z právního jednání vzešly závazky, odpovídal za ně sám podřízený (viz. dále adjektické žaloby). Existují výjimky, kdy nemůţe jedinec sám jednat a musí být zastupován. Takové zastoupení musíme odlišit od tlumočení vůle druhou osobou (nuntius, posel, pouhé ústní vyřízení vzkazu, posel nemusí mít způsobilost k právním úkonům). Naproti tomu zástupce jedná za osobu jinou (za zastoupeného) a jedná jejím jménem, projevuje však vůli vlastní s tím (pouţívá vlastní vůli a intelekt, musí mít způsobilost k právním úkonům), aby účinky právního jednání nastaly pro osobu zastoupenou. Z toho vyplývá, ţe mezi zastoupeným a zástupcem musí existovat právní vztah (plná moc, tj. zmocnění jednat za zastoupeného). Plnou moc rozlišujeme na generální (zastoupení ve všech záleţitostech) a speciální (jen v určitých případech. Právním základem plné moci bývá smlouva nebo zákonem dané úřední postavení (např. poručník, opatrovník) nebo u právnických osob status, stanovující zástupce. Plná moc je libovolně odvolatelná, zaniká smrtí jedné ze stran nebo zánikem poměru, na němţ se zakládala. Zastoupená osoba musí mít způsobilost k právům. Náhradník (zastupovaná osoba sama nechce nebo nemůţe jednat) jedná vlastním jménem a vlastním projevem vůle, proto z jednání nabývá sám, sám se také eventuálně zavazuje. Nato převede výsledek svého jednání na osobu, za kterou jednal, a to novým, zcela samostatným jednáním. A (zastupovaný)B (náhradník) C (např. kupující dům, který patří A) Ačkoli má A zájem na plnění osoby C, nevznikne mezi nimi vůbec ţádný právní vztah.
39
ŘP SZK Rozeznáváme různé typy právního zastoupení: legální (nezbytné) - je zapotřebí, kdyţ osoba, které se to týká, je právně neschopná jednat (např. právní zastoupení duševně nemocného, poručník nezletilého). dobrovolné - kdyţ osoba má schopnost právně jednat, ale přesto se nechá zastoupit, nebo je de facto zastoupena osobou při právním jednání. Např. pro Justiniánovo právo existovaly dvě moţnosti: - mandatum (příkazní smlouva) - převzetí závazku bezplatně obstarat cizí záleţitost (zastoupení z pověření). - negotiorum gestio (jednatelství bez příkazu) – člověk jedná ve prospěch známé osoby, aniţ by k tomu od ní dostal příkaz. Jedná se o svémocné obstarání cizí záleţitosti; gestor jedná ve prospěch jiného z vlastní iniciativy. V moderním právu existují vztahy dvojího druhu: zastoupení přímé (vlastní) – zástupce jedná na účet zastupovaného, právní jednání se dostává na vrub toho a jménem toho, kdo se nechává zastupovat (např. zastupovaná osoba se stane majitelem). Římské právo tento druh zastoupení neuznávalo (připouštělo pouze náhradnictví). zastoupení nepřímé (nevlastní) - zástupce jedná na účet zastupovaného, ale jedná jménem svým (aktiva i pasiva jdou na účet zástupce). Existuje vnitřní vztah mezi mandantem a zástupcem , aktiva a pasiva jsou později převedena na zastupovaného. Římské právo znalo pouze zastoupení nepřímé. Proč? Sociální situace v Římě na konci republiky nevyţadovala nutnost přímého zastupování tak naléhavě. Jestliţe byl paterfamilias zaneprázdněn, poslal třeba syna, který jeho jménem provedl jednání, takovéto zisky se promítly do majetkové sféry paterfamilias, důsledek byl stejný jako v přímém zastoupení. Osoby podřízené totiţ nabývali majetek pro otce rodiny. Zpočátku se toto ale netýkalo pasiv (např. dluhů). Později vznikl systém praetorských actiones (ţalob). Actiones adiecticiae qualitatis (ţaloby s doplňujícím určením) zajistily, ţe kdyţ právní jednání v zastoupení nešlo dobře, vznikly dluhy, byl donucen zaplatit je otec rodiny. Ţaloby z této soustavy šli pouţít, i kdyţ šlo o škodu způsobenou podřízeným zaměstnancem: actio quod iuscum - ţaloba proti paterfamilias, která měla dosáhnout toho, ţe otec byl donucen nést odpovědnost actio exercitoria - paterfamilias svěřil otroku nebo synovi loď, tak ztroskotala, poškození se domáhali náhrady škody na otci actio institoria - při vnitrozemském obchodě došlo ke škodě, hradí ji otec rodiny.
40
ŘP SZK 13. Způsoby projevů vůle, možné vady a vnější vlivy působící na lidskou vůli: error (in negotio, in persona, in corpore, in substantia, in qualitate) a jeho důsledky na platnost právního jednání Vůle, její možné projevy a vady, error (in negotio, in persona, in corpore, in qualitate), (omáčka ) Existuje předpoklad, ţe vnější projev lidské vůle přesně odpovídá jeho vnitřnímu smýšlení, ţe se utváří svobodně. Toto je základem právního jednání. Ovšem tento předpoklad nemusí být pravdivý. Můţe dojít k několika případům (vnější projev neodpovídá vůli, vnější projev odpovídá vůli, ale chybí svoboda rozhodování, nebo přesná znalost cíle, ke kterému se má dospět. Pak je otázkou, zda je takové právní jednání platné, účinné. Platné můţe být jen zdánlivě, soudce ho po detailním zkoumání musí prohlásit za neexistující, neplatné. Kdyţ má jednání váţné nedostatky, jedna ze stran můţe dosáhnout zneplatnění jednání. V klasickém právu byla možná dvě řešení: buď je jednání dokonalé, pak je absolutně platné. nebo je neexistující jiţ od počátku. Praxe přinesla poţadavek dalších řešení (např. dodatečné zneplatnění). Nastupuje tedy právo praetorské (ius honorarium). Vneslo nové poţadavky na právní jednání. Na konci jeho působení bylo moţné zneplatnění (anulování právního jednání je moţné aţ v postklasickém Justiniánovském období). V klasickém právu se veškerá slova a gesta vţdy interpretovala v tom významu, jaký jim byl přisuzován v daném sociálním prostředí. Neuvaţovalo se o moţnosti, kdy s lidská vůle liší od slov a gest. Byla zavedena teorie vnějšího projevu (úkolem právního řádu není hledání skryté vůle, ale ochrana širších zájmů, lidé připisují projevu takovou vůli, která mu odpovídá. V klasickém období se tedy chrání ostatní lidé. Z hlediska celé lidské společnosti je toto přijatelnější neţli pozdější teorie vůle. Justiniánské právo, na které mělo vliv byzantské myšlení, bedlivě zkoumá lidskou vůli a veškeré okolnosti. Cílem je zjistit skutečnou vnitřní vůli lidského individua. V Digestech se klade důraz na skutečný úmysl jednajícího. Zdůrazňuje se animus (vnitřní chtění, vůle), animus contrahendi (úmysl, který vedl ke smlouvě). V Justiniánském právu byla zavedena teorie vůle (vnitřní chtěni je to rozhodující, vnější projev je jen prostředek, můţe být proměnlivý, nestálý a špatně chápán). Klade se přehnaný důraz na vůli (plod byzantského myšlení). Nesoulad mezi vnějším a vnitřním projevem vůle rozlišujeme na: zdánlivé protiřečení - Běţná slova jsou pouţita jako ţert, nebo jsou vyslovena na divadle či během vyučování (chybí vůle, ale je zde projev, z kontextu vyplývá, ţe není projev míněn váţně). snaha uvést partnera v omyl - Existuje tzv. mentální rezerva (neřeknu vše, jednající vystupuje tak, aby u druhé osoby nevznikla pochybnost, uzavřou spolu smlouvu, pak jednající prohlásí, ţe chtěl dosáhnout něčeho jiného, uskutečněné právní jednání ale zůstává v platnosti). Simulované jednání je uvedení druhé strany v omyl prostřednictvím třetí strany. Dvě strany simulují jednání a snaţí se uvést v omyl třetí stranu. Je třeba rozlišit simulaci absolutní a relativní: - absolutní - předstírá se určité právní jednání, je zde ale úmysl nic neuskutečnit. - relativní - předstírá se vůle k realizaci jednoho právního jednání a ve skutečnosti se uskuteční druhé právní jednání (nechci darovat, ale prodat).
41
ŘP SZK Justiniánské právo říká, ţe simulace nemá právní účinky, platí to jednání, které mělo být ukryto. Ukrýt jednání chtějí lidé, kteří se chtějí vyhnout předepsané formálnosti, nebo kdyţ chtějí provést právní jednání, které je zakázané (skutečné i simulované, je celé neplatné). přeřeknutí, přehlédnutí – Jednající učinil projev, který sám nechtěl, na nesouhlas mezi vůlí a projevem se však odvolávat nemůţe, protoţe jej zavinil sám. strana projeví, co projevit chtěla, projevu však připisuje úplně jiný význam, neţ jaký objektivně má (nepravý omyl, chybí totiţ vůle jednajícího k věci vyvozené z objektivního významu projevu). Je- li příčinou nesoulad mezi vůlí a projevem omyl stává se podle římského práva jednání neplatným pouze tehdy, jde-li o tzv. omyl podstatný. Podstatné omyly (posuzování nesouladu v moderním právu) Tam, kde jde o formální právní jednání, se berou na zřetel tyto tři podstatné omyly (error essentialis): error in negotio - omyl v samotném typu právního jednání (např. jedná se o dar nebo o půjčku?). Ve skutečnosti se nerealizuje nic, celý obnos se vrací. Vlastnictví přešlo bez poţadované iusta causa (příčiny odpovídající právu), jendá se o bezdůvodné obohacování. error in persona - uskutečnění právního jednání s jinou osobou, neţ se kterou jsem to měl v úmyslu. Právní jednání není platné, jestliţe osoba, se kterou jsem chtěl uzavřít právní jednání má zvláštní důleţitost (např. spletl jsem si snoubenku). Jestliţe není závaţný důvod pro volbu osoby, je jednání platné. error in corpore - strany se domnívají, ţe dospěly ke shodě, ale ve skutečnosti má kaţdá ze zúčastněných stran na mysli jiný předmět, takové jednání je neplatné (př. kupuji něco, co prodejci nepatří). Při konsensuálním právním jednání (prodej, koupě, vše se zakládána dobrých úmyslech jednajících stran) se vyţaduje dokonalejší splynutí vůlí, a proto se uvaţuje o dalších omylech: error in substantia - obě strany se dohodly, ale liší se zde některé základní pohledy týkající se vlastností dotyčné věci (např. se domnívám, ţe předmět je zlatý a přitom je stříbrný). Musí se rozebrat vlastnosti důleţité a nedůleţité. Uvedu zde Ulpiánův příklad, chci víno a zatím koupím ocet. Jestliţe je uměle vyrobený, jedná se o error in substantia. Ale kdyţ jsem koupil zoctovatělé víno, o omyl se nejedná. Také v jiném případě se nebude jednat o omyl, koupím pozlacený šperk, není sice zlatý, ale přece je v něm trochu zlata. error in qualitate - pro klasické právo neměl tento error význam. V Justiniánském právu zde byla moţnost soudního postupu , sníţí se zaplacená cena při niţší kvalitě věci. Jestliţe jsou mylně chápány či vysvětlovány právní předpisy, nejedná se o omyl. Neznalost zákona neomlouvá.
42
ŘP SZK 14. Způsoby projevů vůle, možné vady a vnější vlivy působící na lidskou vůli: dolus (actio de dolo, exceptio doli), vis (absoluta, compulsiva) OMÁČKA viz ot č.13 Dolus (podvod) Někdy můţe být také error způsobený druhou stranou. Pak se jedná o dolus (podvod). Ten nastane tehdy, kdyţ jedna ze stran uvede druhou zlovolně a úmyslně v omyl (např. zatají důleţité skutečnosti), nebo předstírá jiné neexistující okolnosti. Pak dojde k omylu druhé strany. Příčina jako dolus nic nového nepřináší, ale společenská potřeba zapříčinila, ţe kdyţ za omylem stál dolus, mohlo se dosáhnout neplatnost jednání (většinou při error in substantia, někdy i při error in qualitate). Starší ius civile ochranu před podvodem neznalo (Plaetoriův zákon pomáhal pouze nezletilcům do 25. let, jinak se podvody pokládaly za něco dovoleného a jaksi přirozeného. V souvislosti s podvodem výrazně zasáhlo praetorské právo - Aquilius Gallus zavedl novou ţalobu, actio de dolo (směřovala proti podvodníkovi, musela se uplatnit do jednoho roku a mířila na náhradu podvodem vzniklé škody, po uplynutí jednoho roku na vydání toho, čím se pachatel obohatil, moţno tak ţalovat i pachatelovi dědice). Kdyţ nebyl ţádný jiný prostředek, jak se poškozený mohl domoci práva, připouštěla se actio doli (tato ţaloba měla trestní a infamující účinek, umenšovala čest podvodníka, nepřipouštěla se proti rodičům a patronovi, šla uplatnit pouze tehdy, nebylo-li ţádného jiného prostředku, měla pouze podpůrný charakter). Existovala i exceptio doli (procesní námitka podvodu, věc ještě nebyla vydána a podvodník by chtěl dosáhnout ţalobou jejího vydání, ţalovaný popírá existenci ţalobcova práva). Použití násilí při právním jednání (vis) Násilí, pouţité osobou, která má zájem na jednání, nebo osobou, která je k tomu jiným pověřena, proti autorovi unilaterálního či jedné straně bilaterálního jednání, rozlišujeme na dva typy (toto rozdělení je moderní): vis absoluta - jedná se o fyzické násilí, s cílem donutit subjekt k projevení vůle, která jeho vůlí není. Takto vynucené právní jednání je neexistující, vůle zde ani na okamţik nebyla. vis compulsiva - morální násilí (např. vyhroţování zabitím), můţe být namířeno proti subjektu i jeho blízkým. Takovéto právní jednání existuje (vnitřní vůle zde byla), ale připouští se pozdější anulování. V Římě se vis absoluta vůbec neobjevuje, protoţe psaný projev nebyl obvyklý, pouţívalo se ústního jednání. Také vis compulsiva (metus = strach) věnují římské prameny malou pozornost (klasické římské právo o tomto nehovoří vůbec). Praetorské právo přineslo tři prostředky obrany: restitutio in integrum - na ţádost oběti se eliminují veškeré právní důsledky, navrácení do původního stavu. actio quod metus causa - ţaloba podávaná proti tomu, kdo se dopustil násilí. Odsouzený platí čtyřnásobek způsobené škody. Jestliţe jiţ získaný předmět nevlastní, povinnost zaplatit tuto částku se přenáší na nového vlastníka v dobré víře. exceptio metus – výjimka, obranná ţaloba proti tomu, kdo se domáhá vydání věci, kterou jsem získal pomocí metus (násilí).
43
ŘP SZK 15. Právo osob v římském právu: caput, capitis deminutio (maxima, media, minima) V moderním právu je právním subjektem kaţdý, kdo je drţitelem práv a povinností, tedy ten, kdo má právní subjektivitu ( to je kaţdý člověk bez rozdílu rasy, barvy pleti, národnosti, náboţenského přesvědčení). Římané však trvali na zásadě, ţe subjektem práv a povinností můţe být pouze člověk, nikoli však člověk kaţdý (např. otroci nebyli právními subjekty ale objekty, tj. předměty práva). V římském právu jde o abstraktní schopnost získávat tato práva a povinnosti, právní subjekt měl vţdy právní schopnost, nemusel však mít schopnost jednat (např. dcera – persona alieni iuris, tj. svobodný člen rodiny, ale v moci otce rodiny). V římském právu se právo soukromé prolínalo s právem veřejným. Dle Ulpiana je: veřejné právo – týká se římského státu. soukromé právo – týká se prospěchu jednotlivců. Rozlišujeme osoby fyzické a právnické. Římané hovoří o osobě jako o persona: tento termín se objevuje v klasickém římském právu u Gaia znamená člověk, osoba označuje fyzickou osobu – sui iuris (svého práva, paterfamilias) - alieni iuris ( cizího práva, dcera nebo syn pod vlivem svého otce) Římské právo neznalo pojem právnická osoba, rozlišovalo pouze nadace (objevily se aţ za křesťanských císařů, jednota věcí, podrobeny církevnímu dozoru a vznikaly sepsáním listiny, kde byl stanoven účel nadace) a korporace (sdruţení osob za určitým cílem, svoji činnost řídí stanovenými pravidly, nový právní subjekt zásadně nezávislý na existenci jednotlivých osob, starší typ právnické osoby) FO - Caput ( v překladu hlava) je lidské individuum, které můţe být: - servile caput (není svobodný, např. otrok) - liberi caput ( je svobodný, např. paterfamilias, římský občan) Caput označuje od Justiniána také práva jedince. Capitis deminutio (ztráta hlavy, zmenšení osobnosti) je změna právního postavení římského občana. Jedinec ztrácí jeden ze stavů, buď stav svobody (status libertatis), občanství (status civitatis) nebo pozici v rodině ( status familiae). Změnou kteréhokoli z těchto tří stavů nastávala proměna právní osobnosti – buď se objevila právní osobnost nová, anebo právní osoba vůbec zanikla (při ztrátě svobody, event. i při ztrátě příslušnosti k obci) Capitis deminutio maxima znamená úplný zánik právní osobnosti v důsledku ztráty svobody a občanství (občan se stává otrokem v cizině, doma se posuzuje jako člověk zemřelý, nedostavenci k odvodu do armády nebo ke sčítání lidu, dle práva soukromého odsouzenci, dluţníci neschopní splácet dluh), „servus nullum caput habet“ - „otrok nemá ţádnou hlavu“, nemá právní schopnosti. Capitis deminutio media je ztráta občanství (příslušnosti k římské obci), tou poškozenému zanikla všechna práva veřejná, ze soukromých ta, jejichţ základem bylo římské ius civile), z občana se stával cizinec, jeho řádné manţelství se měnilo na manţelství cizinecké, ale člověk zůstával svobodným. Capitis deminutio minima je změna rodinných vztahů (viz. status familiae, např. dcera se vdává, nebo syn je propuštěn z moci svého otce = emantipatio), nejběţnější. Všem druhům kapitisdeminuce bylo společné, ţe majetková práva čistě osobní povahy zanikla, všechna ostatní práva přecházela jako celek na osoby jiné: př. při adopci na nového otce rodiny, při provdání dcery na jejího manţela. Závazky toho, kdo podstoupil kapitisdeminuci podle civilního práva zanikaly (resp. trvaly jako neţalovatelné, praetor však propouštěl ţaloby proti osobám, na které práva ţalovaného přešla). 44
ŘP SZK 16. Právo osob v římském právu: status (libertatis, civitatis, familiae) Status Status překládáme jako stav, postavení, v římské terminologii důleţitější pojem něţ caput, označuje jakoukoli pozici vůči právnímu řádu (z toho vyplývající postavení ve společnosti), jedná se o stav v rámci caput. Pro právní schopnost jsou určující status libertatis (svoboda), status civitatis (občanství, postavení římského občana vůči římské civitatis) a status familiae (člen rodiny, postavení jednotlivce uvnitř rodiny). Právní schopnost jednotlivce se pak odvíjí od statutu. - Př. dítě v postavení sui iuris (chlapec, kterému zemřel otec) se stává vlastníkem majetku, ale do věku dospělosti je mu určen poručník, bez něhoţ nemůţe jednat, protoţe nemá schopnost jednat, přestoţe má právní schopnost. - Př. otrok nemá právní schopnost, ale můţe jednat ve prospěch svého pána (pouze, kdyţ je pánem pověřen, pán je odpovědný za čin otroka). Vznik fyzické osoby Narození rozhoduje o právním postavení člověka. Jedinec (nasciturus) začne existovat, oddělí-li se ţivý od těla matky. Na určení oddělení a ţivosti byly dvě právní školy: rigorózní Proculiáni poţadovali pláč dítěte převládl ale názor Sabiniánů, který převzal i Justinián. Postačí pohyb, nebo dýchání dítěte. Nedonošený plod, třebaţe jevil minimální známky ţivota, se za člověka nepovaţoval. Novorozenec se silnou deformací se nazýval monstrum. Pokládal se za člověka, kdyţ to přineslo výhody jeho rodičům (např. při ius liberorum - zvýhodnění ţeny s více dětmi). Naopak monstrum se za člověka nepovaţoval v tom případě, kdyţ mu měl hned připadnout velký majetek. V Římě existovala instituce úředníka, který zkoumal dobu narození dítěte (od kdy je nositelem práv). Počatý se má povaţovat za jiţ narozeného (nasciturus iam pro nato habetur). Protiklad s předchozím výkladem je jen zdánlivý. Ve skutečnosti plod nemá konkrétní práva a povinnosti, ani je nikdo nemůţe jeho prostřednictvím získat. Toto pouze znamená, ţe počatému jsou rezervována určitá práva, zvláště dědická, která nabudou platnosti v okamţiku jeho narození. Mohl být jmenován správce (curator ventris), který ochraňoval práva nenarozeného. Kdyţ se člověk narodil, mohl být svobodný, otrok, občan nebo cizinec. K tomu se zkoumal status (právní postavení) jeho otce. Přihlíţelo se k době početí. Jestliţe nebyl otec znám, hledí se na právní postavení matky. V tomto případě je rozhodující okamţik porodu. Podle římských zvyklostí se při porodu odbývalo ceremoniální přijetí dítěte do rodiny, to prováděl paterfamilias, před kterého bylo dítě poloţeno na zem, zdvihnutím jej uznával za vlastního a přijímal do rodinného společenství. Odmítnutí se připouštělo v době chudoby rodiny nebo bylo-li dítě monstrum. Odmítnuté dítě bývalo usmrceno, častěji pohozeno, odloţeno.
Zánik fyzické osoby – smrt Právní osobnost člověka končila smrtí anebo tzv. velkou kapitisdeminucí při ztrátě svobody (capitatis deminutio maxima). Povinnost dokázat smrt (popřípadě narození) má ten, kdo z ní má uţitek. Důkaz byl často velmi svízelný, protoţe instituci prohlášení za mrtvého Římané vůbec neznali. Platila jen některá dílčí pravidla: - Př. otec se synem zahynou třeba na moři ve stejný okamţik. Nedá se dokázat, kdo zemřel dříve. Logicky zemřeli ve stejnou dobu (klasické římské právo). Ale za Justiniána se uplatnil jiný přístup, dříve zemřel nedospělý syn, byl-li však dospělý, zemřel dříve otec. Obě tyto domněnky byly však vyvratitelné, připouštěly protidůkazy.
45
ŘP SZK Status libertatis Status libertatis označuje stav právní svobody. Římské právo bylo ve svých počátcích národním právem kmenových svazů, usazených v oblasti Latia. Proto chránilo a zavazovalo pouze ty, kdo byli příslušníky římské obce (civitas Romana), cizinci ţádná práva neměli a mít nemohli. Původně byli cizinci nazýváni hostes = nepřátelé, později s nárůstem jejich práv peregrini = lidé přespolní. Otroci na počátku Říma neexistovali, objevili se aţ s nárůstem římského impéria a s rozvojem většího pozemkového vlastnictví. Svobodní se dělí na librtini a ingenui. Osoby svobodné Osoby svobodné jsou nositeli práv a povinností, mají tedy právní subjektivitu neboli caput. Postavení všech svobodných osob (cives = obě kategorie svobodných) není však v římském právu stejné, protoţe mezi svobodnými se rozlišují dvě kategotie: libertini – propuštění otroci (proces propuštění, tzv. manumissio), nebo svobodný občan, který byl ale na čas otrokem (persona in manicipio). Pán mohl otroka propustit na svobodu výslovným prohlášením v závěti nebo stylizovaným zápisem do seznamu římských občanů. Vzhledem k bývalému pánu (patronus) byl otrok v pozici libertus (ţil dále pod jeho střechou, vykonával pro něj práce, patron byl jeho zákonný zástupce, mohl ho trestat za nevykonání práce, ale libertus nemohl bez souhlasu praetora podat ţalobu na svého patrona). Propuštěnec se stával římským občanem, ale jen jako libertinus, tj. ne zcela plnoprávný (např. se nemohl stát magistrátem). Libertini (v rámci ospravedlnění ius ta servitus) měli nižší postavení ve veřejném právu neţ ingenui. Byli shromáţděni do kmenů a bylo mezi nimi vytvořeno umělé příbuzenstvo. Jejich názor nemohl při hlasování převládnout. Znevýhodněni byli i v soukromém právu. Např. Zákony císaře Augusta, ve kterým se matkám přiznávají výhody (ius liberorum), libertini diskriminovaly. Pro matky ingenui stačilo pro získání výhod mít 3 děti, matka libertini jich potřebovala 4. Senátor mohl uzavřít sňatek pouze se ţenou ingenui. Vnuk libertina byl ale jiţ plnoprávným římským občanem, i kdyţ na něm lpěla příhana otrockého původu. Veřejná práva osob in manicipio (v otroctví pro dluh – pouze si odpracuji dluţenou částku) byla zachována, v oblasti soukromoprávní se zcela podřizovali novému majiteli. ingenui - narodili se z jako svobodní a vždy jimi byli. Římský občan měl tři jména (osobní, rodové a rodinné). Opravdu plnoprávným občanem byl jedině otec rodiny, všichni ostatní občané byli ve svých právech různými způsoby omezeni. Rozlišovali se tedy osoby: - sui iuris – svépravné (ve své moci), byli odpovědné za protiprávní jednání a delikty jim podřízených osob. - alieni iuris – v cizí moci. Postupem času se moc otce uvolňovala a práva osob alieni iuris posilovala. Římské občanství, pokud nebylo omezeno, tvořilo souhrn práv politických (slouţit ve vojsku, volit a být volen) a občanských (uzavření řádného manţelství, volný obchod, právo sepsat závět dle své vůle, povinnost konat vojenskou sluţbu a platit daně). Rozlišování na libertini a eugenui s začalo vytrácet v době prvních principů, neboť právě ti s velkou oblibou dosazovali propuštěnce na místa nejvyšších úředníků. Přesto však patronátní závazky trvaly dále. Pouze kdyţ patron dovolil, proběhla restitiuo natalium, fingovalo se, jakoby se propuštěnec narodil ze svobodných rodičů a právo patronátní zaniklo.
46
ŘP SZK K právnímu jednání byli zčásti nebo zcela nezpůsobilí: dospělé ţeny (k důleţitým jednáním potřebovali schválení poručníka), šílení (osoby stiţené zjevnou a duševní chorobou), marnotratníci, nedospělci. Některé občany postihly závažné právní újmy (neměli aktivní ani pasivní volební právo, nesměli svědčit a činit návrhy u soudu, zastupovat ani dát se zastupovat): odsouzenci pro nějaký trestný čin – hrdelní zločin, kuplířství, bigamii.
Peregrini V antickém světě ţil kaţdý občan podle práva své obce (státu), ať pobýval kdekoli, princip personality práva, ovšem za hranicemi jejich obce je jejich právo nechránilo. Proto ţili v Římě cizinci (peregrini, svobodné osoby bez římského občanství), jako bezprávní. V praktickém ţivotě však cizince v Římě chránily buď mezinárodní smlouvy, nebo ho přijal pod sakrální ochranu jeho římský přítel (hospes), coţ mu zaručovalo nerušený pobyt, volné obchodování v Římě a ochranu před soudem. Nejvýhodnější postavení mezi cizinci měli Latini (s Římany úzce příbuzní, zvláště za trvání Latinského svazku, který zanikl v roce 338 př. n. l.), nejniţší postavení měli občané obce, která bojovala proti Římu aţ do úplné poráţky a přestala existovat po bezpodmínečné kapitulaci ve prospěch Říma ( jejich celkové právní postavení určovali podle své libovůle Římané) Právní postavení cizinců (především moţnost získat římské občanství) se s postupem doby zlepšovalo. Edikt císaře Caracally constitutio Antoniniana okolo roku 212, kterým se římské občanství rozšířilo téměř na všechny svobodné obyvatele Říma. Otroci -viz ot č. 18 Status civitatis Status civitatis se překládá jako římanství, státní římské občanství. Občanství je podmínkou k právní subjektivitě. Tato zásada platila ve všech obdobích. V klasickém období se stát územně kryl s městem. Obyvatelé se dělili na: patricie - vládnoucí třída ( špičky sabinské, latinské a etruské společnosti časem splynuli v jedinou rodovou šlechtu), vyvinuli se z udatných jezdců, kteří na sebe strhli politické funkce ( s tím spojeny i hlavní výrobní prostředky, vetší stáda a pozemky), vyvýšili se nad ostatní obyvatelstvo a uzavřeli se proti němu, pouze oni byli plnoprávní plebeje – původně drobní rolníci a řemeslníci, kteří se postupně dostávali do závislosti na patricijích, lidé s menšími právy, tvořili většinu Z této fáze se říše pomalu rozšiřuje. Zpočátku ne dobýváním, ale metodou uzavírání trvalých spojeneckých smluv se sousedy (foedus aequa – obě strany v rovnocenném postavení, foedus iniguum – druhá strana musela uznat výsostné postavení Říma). Ten, kdo ţil na takto připojeném území, se nestal římským občanem, ale byl cizincem (peregrini). Ti se dělili na: - peregrini alicuis civitatis - patří do jiné civitas, mají jinou městskou příslušnost neţ Římskou, mají zachováno vlastní právo (vlastní ius civile), byli formálně svobodní - peregrini (nullius certae civitatis) - nepatřící do ţádné civitas (pocházeli z města zničeného Římem, byly poddanými Říma), nebylo jim přiznáno ius civile, ale platilo pro ně ius gentium - libertini dediticii - šlo o bývalé otroky, kteří se před svým propuštěným dopustili váţného zločinu (proto nemohli nikdy získat římské občanství), nesměli ţít blíţe neţ 100 mil od Říma, kdyby se přiblíţili, stali by se znovu otroky, odvolávají se na obecné normy ius gentium - Latini - byli sice peregrini (cizinci), ale pro příbuznost s Římany měli lepší postavení, dále se dělili na: 47
ŘP SZK latini prisci - původní obyvatelé Latia, oblasti, kde vznikl Řím. Uzavírali výhodnější smlouvy neţ ostatní peregrini. Měli vlastní zákonodárství a účast na římských právech (hlasovali v comitiích). Bylo pro ně snadnější získat římské občanství. V soukromém právu měli ius commercii (schopnost plnohodnotného obchodního jednání s Římem) a ius connubii (mohli uzavírat plnohodnotné sňatky s Římany a Římankami). latini coloniarii - obyvatelé latinských kolonií. Na sklonku republiky a na počátku císařství jim bylo udělováno zvláštní občanství. Císař Vespasiánus dal toto občanství obyvatelům Španělska. Měli zvýhodněné ius commercii (právo obchodovat), zvýhodněn tak styk s Římany. latini iuniani - otroci propuštění na svobodu v rozporu s civilním právem (např. nedodrţení slavnostní formy propuštění). Byli osobně svobodní, neměli ale status civitatis a byli znevýhodněni v majetkové oblasti. Stejné bylo postavení otroků propuštěných před 30.rokem ţivota. „Ţijí jako svobodní, umírají jako otroci.“ - jejich majetek připadl bývalému pánu. Ke změně došlo v době, kdy se ze státu městského stávala světová říše. Roku 212 n.l. vydal císař Antonius Caracalla Constitutio Antoniana, všem svobodným lidem ţijícím na území říše bylo uděleno římské občanství. Teoreticky se lidé dále dělí na cizince a občany. Ale peregrini se označovali cizinci z oblastí mimo římské imperium. Postavení Latini Iuniani a libertini dediticii se nezměnilo, k tomu došlo aţ za Justiniána Status familiae Jedná se o postavení jedince v rodině. Status familiae mají jen ti, kteří mají i status libertatis a status civitatis. Plná majetková schopnost je podmíněna tím, ţe člověk není podroben jakékoli jiné moci (daný jedinec musí být aspoň potenciálně hlavou rodiny nepodřízenou jiné osobě). Familia ( římská rodina) byla chápána nejen jako jednota osob, rodinných příslušníků, ale i jako jednota rodinného majetku včetně otroků. Tato rodina byla pevně organizovaný, nezávislý a velmi soběstačný právní svazek. Včele rodiny stál paterfamilias, který jediný byl plně způsobilý k právům (měl postavení sui iuris). Osoby v rodině se dělí na sui iuris a alieni iuris.
Osoby sui iuris Takovou osobou je paterfamilias (otec rodiny) nebo i ţena, která jiţ není podřízena otci rodiny. Osoba sui iuris buď nemá ţádné zákonité ţijící předky, nebo byl/a emancipován (emancipatio, tj. propuštění z otcovi moci, např. trojím prodáním syna). Nemusí být ţenatý, ani nemusí mít děti, ale nesmí být závislý na své otci. Otcovo ius vitae necisque (právo nad ţivotem a smrtí) vydrţelo jen v nejstarších dobách. Otec měl moc nad manţelkou (manus), nad dětmi (patria potestas) a nad majetkem (mancipium, z ekonomického hlediska otec všechny členy své rodiny vykořisťoval).
Osoby alieni iuris Osobami alieni iuris byli ostatní členové rodiny (manţelka a děti) byli lidé svobodní, ale na otci závislí, proto mu podřízení (jejich postavení často srovnáváno s postavením otroků, ale na rozdíl od otroků jejich postavení pouze dočasné). Nezáleţelo na pokrevnosti nadřízeného otce, muselo se jednat o legitimní manţelku či legitimní nebo adoptivní potomky. Nadvláda otce nad rodinou trvá aţ do jeho smrti, u podřízených nerozhoduje dovršení věku dospělosti (u ţen niţší neţ u muţů). Tyto osoby nemají ţádnou majetkovou schopnost. Syn, stejně jako otrok, získává majetek pro svého otce. 48
ŘP SZK Z podřízenosti otci se mohou tyto osoby vymanit smrtí otce (nestačí např. aby syn se oţenil a měl děti, celá synova rodiny je pod mocí synova otce) nebo emancipací. Moc otce rodiny nad manţelkou se označovala jako manus (ruka). Manţelka měla v rodině několik označení (označení materfamilias je jen čestné, běţněji se uţívá filiafamilias). Z hlediska agnátského příbuzenství se ţena chápe se svým manţelem stejně příbuzná, jako je manţel se svými dětmi (manţelčino postavení se tedy rovná postavení dcery, popřípadě postavení snachy - filiae loco). Ţena se mohla stát osobou siu iuris, jestliţe zemřel její otec nebo skončilo její manţelství. I tehdy však římské právo práva ţen jako lehkováţných tvorů omezovalo, proto jim byl určen poručník (tutora), který měl jejich jednání kontrolovat a dbát, aby si svou lehkováţností nezpůsobily nějako újmu. Provdala-li se ţena, pak její muţ (byl-li v postavení sui iuris) nad ní získal stejnou moc jako její otec předtím (cum manu). Paterfamilias měl patria potestas (moc nad dětmi). Ta byla z hlediska jeho nadřízenosti nejvýznamnější. Mírnily ji ale obyčeje, mravy a sakrální právo. Moc na dětmi obsahovala oprávnění: rozhodovat o ţivotě či smrti dítěte (ius vitae necisque), před nejvyššími tresty byl však otec mravně povinen vyslechnout názory nejbliţších příbuzných a sousedů (tzv. rodina iudicum domesticum). odloţit novorozeně (ius exponendi), podle Zákona 12-ti desek byl otec povinen odloţit zrůdu, kdyţ si znetvořené dítě ponechal, zanikla jeho otcovská moc nad tímto dítětem. vydat provinilé dítě poškozenému (ius noxae dandi). prodat dítě do otroctví nebo do osobní závislosti (ius vendendi), trojnásobným prodejem dítěte zanikla jeho otcovská moc. poţadovat dítě na tom, kdo jej zadrţoval (ius vindicandi). Syn v římské rodině nese označení filiusfamilias (syn rodiny). Postupem času synové římských rodin získávali větší práva, např. obdobně jako otroci dostávali také peculium (oddělená část rodinného majetku, se kterou mohli samostatně hospodařit, rozhodovat o ní v závěti). Od časů císaře Augusta mohli synové volně nakládat s peculium castrense (majetek získaný během vojenské sluţby). Tomu se podobalo peculium quasi castrense (honorář za státní sluţbu). Syn měl také právo na bona adventicia (majetek získaný darováním či ze závěti odkazem, u nezletilého syna měl otec právo uţivatele, ne majitele, aţ do synovi zletilosti). Umenšení nebo odnětí části právních schopností Jedná se o několik druhů omezení způsobilosti k právním úkonům (tj. k právnímu jednání). Právní subjektivita se přiznávala všem svobodným a upírala se všem nesvobodným. Pokud docházelo k omezování způsobilosti k právům, bývala podmíněna mimořádnými okolnosti a bývala přechodného charakteru (např. u propuštěnců, ve starší době také u ţen). Naproti tomu způsobilost k právním úkonům (k prvnímu jednání) je jiţ svou podstatou způsobilost závislá na mnohých faktorech. Základem způsobilosti k právnímu jednání je vůle člověka, projevená odpovídajícím (adekvátním) skutkem (činem), ať slovem nebo tělesným úkonem. Jiţ z toho vyplývá, ţe způsobilost k právním úkonům nemůţe mít právnická osoba, dítě, člověk duševně nemocný. Jsou ovšem případy, kdy římské právo v jistých ohledech způsobilost k právnímu jednání omezuje, v jiných však projev vůle plně respektuje:
49
ŘP SZK infamia (zmenšení na cti na základě ţaloby) – Můţe jít např. o výmaz z nějaké vyšší skupiny (přeřazení z senátorů equites pedites), kdyţ se třeba úředník při sčítání lidu dopustí jednání, které se neslučuje s jeho úřadem, nebo kdyţ se někdo pokoušel o zvolení do veřejného úřadu a je odmítnut konzulem (nomen non recipere). Infames byli lidé většinou odsouzení pro nějaký trestný čin (hrdelní zločin, bigamie, kuplířství...) a lidé vykonávající určitá povolání (herci, prostitutky, gladiátoři). Tito lidé pak neměli aktivní ani pasivní volební právo a nesměli se účastnit jednání soudu (zastupovat a nechat se zastupovat, svědčit). turpitudo (zmenšení cti na základě faktické újmy pro špatnou pověst ve společnosti) - Jedná se o osoby bezectné, které nesměli zastupovat jiné osoby na procesu. Byli to většinou lidé z méněcenných profesí (herci, gladiátoři) nebo ten, kdo se oţenil s rozvedenou ţenou, neţ uplynula lhůta jednoho roku. Někdy bylo ponecháno na soudci, zda je člověk beze cti, či ne. addicti (osoby v právní situaci dluţníků) - Nesolventní dluţník mohl být násilím předveden před soudce, který konstatoval jeho stav jako manus iniectio (symbolický akt vloţení ruky na dluţníka). Věřitel ho pak mohl 60 dní drţet ve vězení. Poté ho mohl buď usmrtit, nebo prodat. Kdo ve lhůtě zaplatil, byl propuštěn, ale stále byl addictus. nexi (dluţník z řad plebejů ručil za půjčku patricijovi vlastním tělem) - Plebej se vydal věřiteli, patricijovi (manus iniectio). Ten ho mohl zabít, nebo zotročit, dokud si dluh neodpracuje. Dluţníkova svoboda byla omezena právy věřitele, ale jinak byl člověkem svobodným. auctorati (najatí svobodní, kteří se zavázali ke gladiátorským hrám přísahou) - Tito lidé ztrácí čest plynoucí z výkonu povolání. Jejich osobní svoboda je diskutabilní. Podle Gaia by se ten, kdo by mu dopomohl k útěku, dopustil krádeţe. Zavazovali se, ţe jsou ochotni dát se upálit, uvrhnout do okovů, zbičovat, zabít a strpět cokoliv, co podnikatel přikáţe. redemptus ab hostibus (od přítele vykoupený) - Člověk, který si ze zajetí nepomohl sám. Vrací se, spočívá na něm pouto zástavy (vinculum pignoris), vykoupený musí pro svého zachránce (redemptor) pracovat, dokud se nevyplatí (podle konstitucí císařů Honoria a Theodoria musí pracovat 5 let). Pro tyto lidi neplatila zásada vrácení statusu. Umenšování občanských práv podle náboženství, postoj Říma k různých náboženstvím V nejstarším období byl Řím polyteistický, vyznávání určitého náboţenství nevedlo k ţádnému umenšení práv, neexistovala zde žádná náboženská diskriminace. Římané si mezi své bohy zařazovali i bohy podmaněných měst, ve válce se snaţili naklonit si i nepřítelovy bohy. Na Panteonu (chrám v Římě) byly umístěny symboly všech boţstev podmaněných národů. Problémy byly pouze s monoteistickými náboţenstvími (přesněji ne ze strany Římanů, ale ze strany vyznavačů jednoho boha). Ale např. Ţidé dokázali uvnitř římské společnosti představovat své náboţenství tak, ţe jejich boha uctívali i Římané jako jednoho ze svých. Jedno z Cicerových děl hovoří o zákonu, který zakazoval některé náboţenské kulty (nejspíš byly proti dobrým mravům orgie,...). Později, v době císařství se rozvinul odmítaví postoj vůči monoteistickým náboženstvím, především odpor proti křesťanství. Důvody nejsou pouze náboţenské, ale i politické a právní. Např. záporný postoj Římanů vůči křesťanství (víra v jednoho boha a Kristovo učení je nesmiřitelné s pojetím světovlády Říma, křesťané rovněţ odmítli přinášet císaři oběti a přísahat při císařově majestátu, tím se dopouštěli velezrady, to vedlo k masovému pronásledování (ne 300 let, ale s přestávkami a ne v celé říši, ale jen v některých oblastech, byli sice pronásledování, ale nebyla jim umenšována právní schopnost).
50
ŘP SZK Největšího pronásledování se křesťané dočkali za císaře Diokleciána - nedovolené náboţenství (religio ilicita). Ke změně došlo roku 313, kdy byl Konstantinem Velikým vydán Edikt Milánský. Konstantin Veliký v něm prohlásil křesťanství za povolené (religio licita). Rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími po roce 313: Ţidé, pohanské kulty - stát se o ně nezajímá, nechává je svému vývoji křesťanství - státu na něm záleţí, dbá o jeho čistotu, stíhá hereze (odchylky od státem uznaného náboţenství) Nicméně do roku 379 vládla v Římě náboženská tolerance. Toho roku vydali císaři Gratián, Valentinián II. a Theodosius I. konstituci (je zahrnuta do CIC), podle které má být trestána kaţdá jiná víra neţ křesťanská (křesťanství se stává státním a privilegovaným náboženstvím). Za největší nebezpečí byli povaţováni heretici, tj. odchýlení od křesťanství oficiálního. Stejně přísně jsou trestány i případy apostazie (apostata, tj. odpadlík) od křesťanské víry (např. kdyţ člověk přestoupil na ţidovskou víru). Justinián trestá i pohany, v jeho době existují 3 podřízené skupiny náboženství: pohané a Židé – omezeni v náboţenských právech, vyloučeni z úřadů, nesmí mít křesťanské otroky a nesmí uzavřít sňatek s křesťanem. heretikové (odpadlíci a kacíři) – omezeni ve výkonu určitých státních úřadů, právní neschopnost odkazovat a darovat pozůstalost legitimním dědicům (snaha omezit solidárnost ve skupině souvěrců), dědili ze zákona, není-li potomků, pozůstalost připadne státní pokladně. manichejci (učení) - Zakladatelem jejich učení byl irácký prorok Mani (216-277). Ve své nauce propojil různá náboţenství (existují dva základní principy bytí - dobro a zlo, které se prostupují). Říká, ţe někteří lidé jsou vyvoleni a mají za úkol přísným ţivotem vysvobozovat částečky světla a dobra z moci zla. Manichejství se velice rozšířilo i mezi vlivné vrstvy. Státní moc na to reagovala tím, ţe členství v této církvi prohlásila za zločin, kdo byl přistiţen, tomu byla odňata veškerá právní schopnost (nesměli darovat, dědit,...). To oslabovalo postupně jejich vliv. Právní postavení Římanů podle přináležení k určité společenské vrstvě Podle příslušnosti ke společenské vrstvě se římské obyvatelstvo dělilo na: plebeje – niţší vrstva patricije – šlechta Rozdíly se týkaly jak veřejného práva (senátorem můţe být jen patricij), tak i soukromého práva (zákaz sňatků mezi plebejkou a senátorem, tento zákaz zrušil roku 445 př. n. l. Lex Canuleia). Ve společenském sloţení obyvatel Římské říše nastaly v době císařství podstatné změny, horní vrstvy plebejů i patricijů se spojily v jedinou vládnoucí třídu, z níţ pocházel zpravidla i císař. Společenská nerovnost nyní dostoupila nejvyšší moţné míry. V císařském období se společenské vrstvy rozlišovaly na honestiores (majetnější) – různé výhody (např. trest smrti mohl být nahrazen vyhnanstvím), ale i znevýhodnění (roku 218 př.n.l. vyšel lex Claudia, který senátorům zakazoval vlastnit lodě a uzavírat sňatky s propuštěnými otrokyněmi, a přikazoval jim investovat čtvrtinu svého majetku na území Itálie). humiliores (chudí, nemajetní) – početněji silnější. Později, kdy Byzanc nastupuje na místo Říma, vznikl mnohem rozpracovanější systém dělení do společenských tříd – kast, dědičný aspekt. Vytváří se řemesla, která se pod trestem nesmí opustit. Je zaveden institut kolonátu (colonatus), tj. rolníci mají přidělenu půdu, jsou k ní vázáni a nesmí ji opustit pod trestem otroctví (jejich postavení se od něho ale moc neliší). Umenšování (omezování) právní schopnosti žen Ţeny se nesměly účastnit politického ţivota. V klasickém římském právu nebyla moţná adopce ze strany ţeny (u Justiniána částečně jiţ ano). Omezena byla také dědická schopnost ţen. 51
ŘP SZK 17. Osoby sui iuris s omezenou schopností právního jednání: tutela a cura Pouze osoba sui iuris můţe volně nakládat se sebou a se svým majetkem všemi právními jednáními jaké římské právo zná. Ale můţe dojít k výjimkám kdy i osoba sui iuris má omezenu právní schopnost, nebo způsobilost k právnímu jednání. Praktická schopnost právního jednání můţe být omezena (i odňata) např. pro: vysoký věk duševní nemoc ţenské pohlaví sklon k hýřivosti,… Klasické právo hovoří o různých institutech, kdy je vůle osoby omezena -> doplňována nebo nahrazena vůlí jiné osoby. Děje se tak v zájmu samotné omezené osoby (nebo v zájmu rodiny). Omezení se můţe vztáhnout na všechna nebo jen některá právní jednání. Omezení můţe být téţ dočasné, nebo trvalé. Tutela (ochrana, poručenství) V klasickém období byla uţívána pro nezletilé a ţeny -> jsou sice schopni sami vyhlásit svoji vůli, ale tutor musel být jednání přítomen a projevit s ním souhlas. Poručenství mohlo existovat např. pro nízký věk (dočasné omezení). Kdyţ např. dítěti připadne velký majetek, někdo by mohl zneuţít její nezkušenosti a obohatit se na její úkor. Tomu bylo třeba zabránit. Jak se nezletilí dělili? 1) infans - malé děti (nejsou schopni vyjádřit rozumnou myšlenku). V klasickém právu se posuzoval případ od případu, Justinián tuto kategorii zavedlo do 7 let věku. 2) impubes - nedospělí (podle Proculiánů a Justiniána - od 7 -12 dívky, 14 chlapci). Kdyţ není tato kategorie blíţe v textu specifikována, zahrnuje i infans. Impubes můţeme dále rozdělit (z právního hlediska toto není důleţité, teprve v postklasickém období ano): impubes infantiae proximi - nedospělí blízcí dětem impubes pubertati proximi - nedospělí blíţící se dospělosti 3) minor (adulescent, iuvenes) - mladší 25 let. V soukromém právu získává jedinec dovršením 25 let plnou právní schopnost. Po kategorii nezletilých nastupovala skupina dospělých - pubes (puberes). Byli v zásadě plně způsobilí k právním činům (u děvčat sui iuris ovšem nastupovala tutela mulierum). Některá omezení z hlediska věku zavedla lex Plaetoria (191 př.n.l.) - do 25 let byl dospělý člověk nezletilec. Tento zákon stanovil peněţitý trest pro toho, kdo by zneuţil nezkušenosti nezletilých. Praetor mohl vyuţít exceptio legis Plaetoria => proti vychytralému obchodníkovi, který by uzavřel pro nezletilého nevýhodnou smlouvu a domáhal by se ţalobou splnění závazku (praetor tuto ţalobu neakceptuje). V klasickém období si mohl nezletilý přizvat osobu, která mu pomáhala při právním jednání. V postklasickém období se čím dál méně rozlišovalo mezi právním postavením impubes a dospělými => tutela a cura splynuly. Konkrétní případy tutely určené pro nedospělé Na jedné straně zde stojí tutor (poručník) na druhé straně pupillus (dítě, poručenec), jehoţ zájmy jsou chráněny. Tutela legitima je nestarším typem poručenství. Řídila se nepsanými zvyklostmi, tak je také pojata do Zákona dvanácti desek. Není to jen ochrana zájmů dítěte, ale i celé rodiny. Jako tutor je zde ustanoven ten, kdo se měl stát dědicem poručence v případě jeho smrti, tedy nejbliţší zákonný příbuzný po muţské linii (agnatus proximus). U libertinů se poručníkem stal patron, nebo jeho potomci. 52
ŘP SZK Tutela testamentaria se vyvinula v klasickém období, kdy paterfamilias psal závěť, kde ustanovoval dědice, legáty, manumisse,…a také tutory pro své nezletilé potomky. V nejstarším římském právu byl nedospělý sirotek bez příbuzných ponechán svému osudu -> fakticky se o něho starala a vychovávala ho matka, nebo jeho kognátští příbuzní. Ve 2. století př.n.l. byl vydán lex Atilia, který stanoví povinnost pro praetora (spolu s tribuny lidu) ustanovit tutora osobám, které ho nemají a přitom mít mají. Roku 31 př.n.l. byl vydán lex Iulia et Titia, který rozšiřoval tuto povinnost i na guvernéry provincií. Justiniánští právníci nazvali tento institut tutela dativa (poručenství určené veřejnou autoritou). Vzdání se poručenství: legitimní tutelu šlo převést na druhou osobu (která musela souhlasit) pomocí fiktivního jednání in iure cessio testamentární tutely se mohl poručník vzdát slavnostním prohlášením před svědky (abdicatio tutelae). jestliţe chtěl dativní tutor odstoupit, musel proto mít závaţný důvod, omluvu (excusatio tutelae) musel prokázat faktickou nemoţnost ujmout se tohoto úřadu (pro stáří, nemoc, více dětí, vojenskou sluţbu,…), nebo uvést jméno příbuzné osoby, která by byla vhodnější (potioris nominatio). Bylo ponecháno na zváţení praetora, zda důvody uzná. Změna tutora na návrh samotného nezletilého, nebo 3. osoby, v případě, ţe se zpronevěří svým povinnostem: legitimní a testamentární tutela byli neodvolatelné. Pouze tam, kde by se ukázalo, ţe se tutor zpronevěřil, praetor mohl pozastavit výkon jeho funkce a dočasně jmenovat zastupující osobu (tutor praetorius). Funkce poručníka byla rozdělena na dvě osoby (funkci si ponechal i dřívější poručník, ale fakticky ji vykonával praetorský poručník). u dativní tutely zde byla moţnost odvolat poručníka na návrh nezletilého či třetí osoby, pokud by ten svého postavení zneuţíval V klasickém období byl výkon tutely zcela v mezích zákona -> byl výhodný, obohacování nebylo nelegitimní. To se ale mění za Justiniána. Tutela se stává institutem, který drţiteli přináší více nevýhod, je také obtíţnější zbavit se jí. Mohlo se pouţít pouze excusatio v případě potioris nominatio, ale i to bylo obtíţné. Proti podezřelému tutorovi můţe být podána ţaloba (accusatio suspecti tutoris). Musí se dokázat, ţe se závaţným způsobem zpronevěřil svým povinnostem. V klasickém právu byla také určena hranice pro výkon funkce tutora -> od 14 let. Justinián ţádá věk dospělosti, tedy 25 let. V Justiniánově době také dochází k emancipaci ţeny, která se mohla stát poručníkem -> případ ovdovělé matky. Tutela určená pro ženy Ţena zaujímala v římské společnosti rozporuplnou pozici. V nejstarším období bylo její postavení v některých případech rovnocenné s muţi -> měla právo na stejný podíl z dědictví, jako její bratři. Někdy je to důkaz toho, ţe patriciové vycházejí z Etrusků, kde byla naprostá rovnost mezi muţem a ţenou. Pak však dochází k silnému omezení samostatnosti ţen. Má sice podíl na otcově dědictví, ale rodina se snaţí, aby ho neodnášela do jiné rodiny => souvisí to s přechodem na matrimonium sine manu, kdy ţena zůstává právně a majetkově zakotvena ve své původní rodině. Existovala tutela legitima mulierum. Tutorem se stal agnatus proximus, v případě liberty patronus. Narozdíl od poručnictví nad nedospělými nekončila dospělostí ţeny, byla však mnohem omezenější. Mohla zde být i testamentární tutela (tutora ustanovuje předek, nebo manţel) a dativní tutela (tutela ustanovena na návrh ţeny se souhlasem tutora). 53
ŘP SZK Tutor mulieris asistoval pouze u přesně určených právních jednání, u těch, která byla významná podle civilního práva (např. nakládání s res mancipi,…). V justiniánském právu je omezení, které z tutely pro ţenu vyplývá, umenšováno. Umenšování omezení však jiţ probíhalo dříve: jiţ za rané republiky při ustanovení tutely závětí mohl dát manţel manţelce moţnost výběru tutora její vlastní volbou (obtio tutoris). Pokud by s ním nebyla ţena spokojena, mohla ho kdykoli vyměnit (obtio plena). od konce republiky se pouţívalo v součinnosti s důvěrníkem coemptio fiduciae causa -> ţena uzavřela sňatek cum manu, kde hlavním důvodem pro pouţití coemptio bylo vymanit se z tutely agnátských příbuzných. Důvěrník pak ţenu propustí ze své moci a stane se jejím poručníkem. za císaře Augusta a jeho populační politiky byla od tutely osvobozena ţeny v rámci ius liberorum (za opakované mateřství) za principátu mohla ţena ţádat v rámci procesu extra ordinem zákrok praetora proti tutorovi, který by odmítl posvětit ţenino jednání Zbytky tohoto institutu (legitimní tutela vůči propuštěným otrokyním) přetrvala aţ do helenistického období. Poručnictví ţeny vymizelo za císaře Konstantina. Cura (péče, opatrovnictví) Můţeme hovořit o opatrovnictví v rámci veřejného práva. Od Augustových reforem a později pečovali o jednotlivé úseky správy zvláštní funkcionáři, zvaní curatores. Např. curator aquarum (o vodovody), curator annonae (o potraviny),… V soukromém právu můţeme hovořit jednak o opatrovníku práv nenarozeného dítěte (curator ventris) a jemu podobných, ale také o institutu cura v souvislosti, v jaké se objevuje v Zákonu dvanácti desek => v klasickém období uţívána pro duševně nemocné a nesvéprávné kvůli chorobné marnotratnosti -> jejich vůle byla plně nahrazena vůlí jiné osoby. Byl to např.: curator furiosi (kurator nad šíleným) - byl jím nejbliţší příbuzný duševně nemocného. Mohl být ustanoven v závěti osobou, která měla do té doby v potestas osobu duševně chorou. Justinián toto omezoval, aby se tohoto institutu nezneuţívalo => praetor musí ověřit, zda je osoba opravdu duševně nemocná. Curator byl správcem majetku ve stejném rozsahu jako tutor správcem majetku dítěte - justiniánské právo se snaţí o přiblíţení těchto dvou institutů. curator prodigi (kurator nad marnotratníkem) - bylo určeno, ţe kdyţ by římský občan, který má potomky (dědice) začal rozhazovat majetek, který sám zdědil a nedbal by na své dědice => měl být zbaven práva s tímto majetkem disponovat. Správa byla svěřena nejbliţšímu agnátskému příbuznému, nebo muţi ze stejného rodu (gens). Tento curator prodigi byl ustanoven slavnostní formulí (interdictio), kterou přednesl soudce. Později se tato cura uţívá i při rozhazování majetku, který by občan získal sám svojí prací a navíc neměl dědice. Funkce kurátora byla vykonávána do té doby, kdy se např. nemocný uzdravil, nebo marnotratník začal šetřit. Kurator nese plnou odpovědnost -> musí osobně sloţit účty. Při podezření z podvodu, nebo zneuţití funkce můţe přijít ţaloba - actio negotiorum gestorum utilis (tato ţaloba chrání i nároky poručence tutely). V klasickém právu musíme rozlišit tutor praetorius (zástupce zpronevěřivšího se legitimního či testamentárního tutora) a curator adiunctus, který pouze pomáhá tutorovi, který nese veškerou zodpovědnost. Podle justiniánského práva byl praetorem nebo jiným magistrátem ustanoven curator impuberis, jako zástupce legitimního tutora, který by se ukázal jako nevhodný, nebo by nemohl svůj úřad vykonávat.
54
ŘP SZK 18. Institut otroctví: vývoj postoje římské společnosti k institutu otroctví, právní důvody upadnutí do otroctví, favor libertatis (plus omačka trochu status) Otroci - Klíčové bylo dělení na svobodné (liberi, pracující syny ) a otroky (servi). Otroctví znaly všechny staré národy (bylo součástí ius gentium). Na počátku nemělo takový význam jako později (v chudé plebejské rodině otroky neměli, stačila rodina). Bohatší patriciové vlastnili více půdy, ale na počátku raději pouţívali sluţbu clientes (svobodní nájemci, nemajetní) a pronajímali jim půdu za protisluţbu. Později docházelo k četným výbojným válkám, z nichţ plynuli zajatci - otroci do římských rodin. Nastává historický zlom, začínají převládat otroci nad svobodnými. Největší rozmach otroctví nastal v posledním století republiky a na počátku císařství ( 1.stol. př.n.l. aţ 1.sto. n.l.). Otroci se nakupovali z Řecka a Asie. Jejich počet byl tak velký, ţe práce svobodných představovala minimum. Otroctví v provinciích nebylo tak velké jako v samotném Římě. V době dominátu, po velkých dobyvačných válkách, se velká města začala měnit na menší, otroctví se stávalo méně běţným. Na jejich místa nastupují coloni, tj. svobodní či polosvobodní rolníci, kteří často nesměli opustit půdu, kterou měli v nájmu (obdoba nevolnictví v době feudalismu). Od roku 313 se stalo povoleným náboţenstvím křesťanství, které hlásalo rovnost a svobodu ( favor libertatis, upřednostňovalo svobodu před otroctvím), ale otroctví nezakazovalo. Otroctví začalo pozvolna ustupovat. Za Justiniána otroctví stále existuje, ale není upraveno ve všech sbírkách. V Digestech je otroctví věnováno mnoho místa ( znaky z klasického období), v Codexu je jen velmi málo zmínek o otroctví (otroctví končí svoji existenci). Vznik otroctví- Otroctví je osobní stav (conditio personae). Otrokem se člověk stane tehdy, kdyţ se k tomu vytvoří právní důvod (např. narození dítěte matce otrokyni). Také se zkoumalo, zda byl dán důvod, aby byl otrokem (iusta servitus). Někde tento důvod chyběl, fakticky byl člověk otrokem, ale nebylo to právně ospravedlnitelné, byl otrokem dle cizího práva. Např. římský občan je zajat Germány a stane se u nich otrokem. Kdyţ se mu zdaří útěk, pouţije se právní zásada ius postliminii (osoby a věci, které se trvale navrátí z moci nepřátel vstupují ipso iure a se zpětnou účinností do dřívějších právních vztahů) . Člověk tak získá zpět status libertatis i status civitatis. Pohlíţí se na něho, jako by nikdy neodešel. Jeho majetek však zatím přešel do jiných rukou, manţelka se znovu vdala. Toto není moţné vrátit, pouze vše nově koupit a znovu se oţenit. Otrokem se člověk mohl stát : válečné zajetí narození z matky – otrokyně, stav otce nerozhodoval, posuzovalo se dle stavu matky v době porodu koupený otrok zotročení pro nevděk (propuštěný otrok se choval drze ke svému bývalému pánovi) V době nejstarší bylo moţné otroctví pro dluhy ( odpracování si dluţené částky u věřitele). V době republiky známe otroctví pro hrubé porušení občanských práv ( např. odmítnutí slouţit v armádě). V době císařské bylo moţné zotročení římského občana na území Říma jako trest za určité trestné činy (výkon obecně prospěšných prací). Za republiky i císařství bylo známo dočasné otroctví u postiženého místo úhrady vzniklé škody pánem nebo otcem rodiny. Kdyţ však Říman zemřel v zajetí jako otrok, byl otrokem i z hlediska římského práva. To mělo následky pro dědice, neboť otrok ztrácel právní schopnost ( z toho vyplývala ztráta práva psát závěť - (capitis deminutio maxima), a proto jsou i jeho závěti z minulosti neplatné. Roku 80 př.n.l. byl vydán Sullou lex Cornelia de captivis (zákon o zajatcích), tj. kdyţ Říman zemřel jako otrok, měl být povaţován za mrtvého jiţ v době, kdy padl do zajetí (fikce, ţe tak nikdy neztratil svobodu, jeho závěť pak platila). Zánik otroctví viz následující ot .19 plus otroci Lex XII tab a otroci v klasickém obd.
55
ŘP SZK 19. Institut otroctví: typy manumisí - slavnostní a neformální manumise otroků, podmínky a právní důsledky Zánik otroctví Otroctví končilo: smrtí otroka (nikoli pána, otrok mohl být předmětem dědictví), místo jeho hrobu (locus religiosus) bylo vyloučené z obchodu a náboţenskými sankcemi chráněné (po smrti byl rovný svobodnému občanovi). propuštěním na svobodu (manumissio) - pán ruší vztah otroctví z vlastní vůle. Dle římského republikánského práva civilního se jednalo o formální akt, který měl 3 formy: - manumissio per vindictam (propuštění hůlkou), před soudním úředníkem (praetorem nebo správcem provincie) musel být přítomný propouštějící pán, propuštěný otrok a tzv. assertor libertatis (svobodný člověk, který měl prohlásit otrokovu svobodu a dotknout se ho hůlkou), kdyţ pán nic nenamítal, předsedající propuštění potvrdil. Celý obřad měl podobu fingovaného procesu, pán hrál úlohu obţalovaného. Tento způsob se uplatňoval za republiky i později, ale Gaius trvdí, ţe tato forma nebyla v praxi pouţívaná. - manumissio per censum (zápis otroka do seznamu svobodných římských obyvatel) uţíváno do počátku císařství, protoţe později se jiţ přestal sčítat lid a neexistovali seznamy obyvatel. - manumissio testamento (propuštění v závěti) bylo velmi často formou propuštění. . Propouštění muselo být v textu závěti provedeno slovy latinskými a rozkazovacími. Moţno propuštění aţ po splnění dané podmínky, jinak platilo, ţe se otrok stával svobodným, jakmile se dědic ujal pozůstalosti. Za republiky se rovněţ propouštělo neformálně propuštěním otroka před přáteli nebo dopisem otrokovi adresovaném od jeho pána. V pozdějších dobách (za Konstantina Velikého) bylo moţno získat svobodu propuštěním před obcí věřících (manumissio in ecclesia) nebo stal-li se otrok mnichem, klerikem nebo císařským komorníkem. Svobodným se stával i ten, kdo bez zlého úmyslu po 10 (20) let ţil a vedl si jako svobodný. Změny nastali roku 19 př. n. l., díky lex Iunia Norbana, zákon postavil otroky neformálně propuštěné na roveň Latinům ( posuzovali se jako svobodní, ale umírali jako otroci bez moţnosti sepsat závěť a i ze závěti dědit, s ostatními propuštěnci je zrovnoprávnil e aţ Justiniá). Propuštění, které ohroţovalo římské občany (civitas), omezil zákon lex Fufia Caninia z roku 2 př. n. l. vydaný císařem Augustem (stanovil maximální moţný podíl propuštěných otroků, př. kdo měl 3-10 otroků, směl propustit polovinu z nich). Přestane-li otrok patřit pánovi, neznamená to ihned, ţe je svobodný. Došlo k tzv. derelictio (opuštění věci vlastníkem), stává se z něho servus sine domino (otrok dočasně bez pána). Jako opuštěnou věc si ho můţe svobodný člověk přivlastnit. Otrok propuštěný na svobodu se neliší od ostatních svobodných, je ve stejné pozici aţ na malé výjimky ve vztahu k občanství a k rodině. Propuštěnci mají zvláštní pozici (status). Otroci v Zákoně 12-ti desek Jde o nejstarší právní pramen pojednávající o římském otroctví. Otrok je chápán jako otrok patriarchální, jeho subjektivita ještě není zcela potlačena (má vlastní rodinu, příbuzenské vztahy nejsou potlačeny, za poranění otroka se platí pokuta, nikoli náhrada škody. Ve 4. a 3. stol. př. n. l. dochází ke zhoršení postavení otroků ( mocenský rozmach říše, počet otroků stoupá hlavně na venkově.
56
ŘP SZK Otroctví v klasickém období Římské právo bylo nejvyspělejším otrokářským právem celého starověku. Otrok je teoreticky věcí, je ve plném vlastnictví pána (dominium, neomezené vlastnictví. Můţe se s ním obchodovat, odkazovat ho, prodávat ho, opustiti ho (v tom případě otrok zůstával otrokem bez pána a mohl být kýmkoli znovu zotročen). Je to věc (res), ale s názvem člověk (homo), má mezi věcmi privilegovanou pozici (odvozeno od schopnosti myslet a cítit, z toho plynoucí rozpory v praxi práva – př. otrok by mohl beztrestně vraţdit na pánův příkaz). Otrok mohl získat jisté výhody a věci, ale jejich pravým majitelem byl otrokův pán (získával je v zájmu svého pána). Cizí osoba mohla svým dědicem ustanovit otroka, dědictví ale opět fakticky získal otrokův pán. Peculium je menší majetek svěřený pánem otrokovi, pán jej můţe kdykoli vyţadovat nazpět. Ten jej uţíval jako své vlastnictví. Mohl s ním obchodovat a rozmnoţovat ho, ale kdyţ nadělal dluhy, nesl odpovědnost jeho pán (otrok neměl právní subjektivitu, platí zásada, ţe kdo je objektem práv, nemůţe být současně subjektem práv. Tuto zásadu lze upravit: nikdo není pánem svých údů, vyloučeno darovaní a obchod s lidskými orgány). V Justiniánově právu odnětí peculia otrokovi znamenalo jeho propuštění na svobodu. Otrok až na výjimky neměl žádná práva, ani osobní, rodinná (nepoţíval ţádnou přímou právní ochranu, byl chráněn přes svého pána, ţil pouze v konkubátu, nikoli v manţelství, děti propadli pánu) či dědická. Otrok mohl být viníkem trestného činu, ale obţalován mohl býti pouze, propustil – li ho pán na svobodu (jinak nesl následky pán, který mohl pak otroka potrestat). Císařské zákazy ale omezovali pánovu zvůli ( odloţení otroka v nemoci, zápas se šelmami, kastrace, nelidské zacházení, které naráţelo na sakrální zákaz a později je stíhali cenzoři). Jestliţe otrok zemřel, byl pohřben stejně jako svobodný na posvátném místě (locus religiosus), které bylo vyňato z obchodních věcí ( po smrti si jsou všichni rovni). Měl také právní schopnost k páchání deliktů. Vraţda nebo zabití byly veřejnoprávním zločinem (stejně jako velezrada), následovala poprava (to platilo i pro svobodné, kteří byli svrţeni ze skály). Otrok mohl vyuţít mimořádný opravný prostředek. Např. je propuštěn na svobodu po smrti svého pána, ale dědic mu klade překáţky, otrok má právo dovolávat se pomoci úředníka.
57
ŘP SZK 20. Právnické osoby římského práva: populus Romanus, civitates, municipia, collegia, sodalitates, piae causae, aerarium populi Romani, fiscus) Právnické (morální) osoby v římském právu Právnické osoby jsou útvary umělé, osoby jenom fiktivní, pouze v právu existující, proto se někdy k jejich označení uţívá výrazů osoby mystické nebo osoby morální. Právnické osoby jsou ty osoby, kterým právní řád přiznává právní schopnost, a které nejsou totožné s fyzickými osobami. Dle římského přísloví „Hominum causa omne ius constitutum est.“ (Všechno právo bylo stanoveno kvůli lidem, k jejich prospěchu) můţe vysledovat zrod právnické osoby v římském právu. Toto přísloví o právnických osobách nehovoří, ale při širším výkladu z něho lze odvodit, ţe právo má slouţit k dosaţení cílů prospěšných člověku, který ţije ve společnosti, proto přiznává lidem právo sdruţovat se do právnických osob. Korporace Podstatou korporace je sdružení osob za jistým, právním řádem uznaným cílem. Toto sdruţení rozvíjí svou činnost podle stanovených pravidel (podle stanov korporace). Vedle jednotlivých členů sdruţení vzniká nový právní subjekt, který je zcela samostatný a na existenci konkrétních osob, které korporaci tvoří, zásadně nezávislý (např. majetek korporace není ve vlastnictví jejích členů, ani majetek členů není ve vlastnictví korporace – tímto se korporace odlišuje od tzv. společnosti). Korporace jako fiktivní osoba nemá způsobilost k právnímu jednání. Veřejného ţivota a právního obchodu se účastní prostřednictví vlastních orgánů (tj. prostřednictvím jednatelů). Korporace má způsobilost k právům jako osoby přirozené, omezená je však v právu dědickém. Římské korporace se jiţ za republiky dělily na veřejné (římský stát, města a obce) a soukromé (soukromé spolky, bratrstva): populus Romanus (Římský stát) – měl způsobilost k právům od nestarších dob, měl vţdy výsadní postavení a soukromá práva občanů se na jeho poměry nevztahovala. Jedná se o celý římský stát jako takový, jde o osobu, která se skládá z více osob fyzických. Má absolutní svrchovanost ( vlastnost, která ji odlišuje od jednotlivců, ale také od jiných porobených států, na majetkové vlastnictví státu aplikovali cenzoři zvláštní předpisy). Kdyţ dojde k soudnímu procesu, kde proti populus Romanus stojí fyzická osoba, nejde vytvořit situaci, kdy by obě strany měly stejná práva (nejedná se o proces, ale o administrativní řízení). Populus Romanus měl svůj majetek (aerarium populi Romani). Hlavní příjmy státu byly daně z provincií a různé daně nepřímé (z dědictví, z draţby). Od konce 2. stol. ručili jiţ městští radní svým majetkem za řádný odvod daní . Do aeraria plynuly nadále jiţ jen pozemková a osobní daň ze senátních provincií. Tou měrou, jak státní příjmy přecházely do císařovy pokladny, význam aeraria upadal, aţ ve 3. stol. kleslo na pouhou pokladnu města Říma civitates (městské obce) - Právnickými osobami byly za republiky. Byly spravovány veřejným právem. Civitates měla stejná práva jako fyzické osoby (byl moţný proces). Roku 212 n.l. byla vydána Constitutio Antoniniana a města se rozdělila na cizinecké a municipia (města přijatá do svazku římského občanství). Pouze pro municipia platilo římské právo (měly stejný stav jako civitas Romana). Cizinecká města měla vlastní právo.
58
ŘP SZK collegia (kolegia), sodalitates (bratrstva) - V uţším významu jsou kolegia skupiny utvořené za účelem vykonávání náboţenského kultu. Později existovala také kolegia nízko postavených nemajetných lidí, jejichţ cílem bylo vzájemně si zařídit důstojné pohřbení (collegia funeraticia). Sodalitates (bratrstva) byly také náboţensky orientované, ale měly jiný cíl. Scházeli se ke společným hostinám, které byly spojené s obětováním bohům. Uţ Zákon 12-ti desek o nich pojednává. Měl dovolovat pro collegia i sodalitates vlastní stanovy (ty ale nesměly být v protikladu k zákonům města, kde působily). Na konci republiky se z kolegií a bratrstev staly politické sekty, které měly za cíl získat moc, staly se tajnými organizacemi. Proto byly některé z těchto opozičních skupin zakazovány. Císař Augustus se snaţil udělat pořádek (veškeré právnické osoby tohoto typu byly zakázány zákonem Lex Iulia de collegiis. Zachovány byly pouze ty nejstarší, a to pod podmínkou přísné kontroly. Ke znovuzřizování dával povolení senát (později byla bratrstva povolována bězně). Při zániku korporací se nehovoří o zániku civitates. Jsou povaţovány za nesmrtelné. Jestliţe byla nějaká civitates poraţená ve válce, záleţelo jen na vítězi, zda povolí její další existenci, či ne. Soukromé korporace (collegia, sodalitates) zanikají, jestliţe zemřou všichni jejich členové (mohli mít tedy jen jednoho člena), nebo kdyţ dosáhnou cíle, který byl důvodem existence (postavení budovy), nebo zrušením ze strany veřejné autority. Zbude-li pak majetek, je rozdělen mezi ţijící členy korporace, pokud neprováděli Počet korporací se rozrostl v období křesťanském (od 4.století). Sama církev byla korporací, právnickými osobami byly i kostely a kláštery. Romanisté vedli dlouhou diskusi, jestli nutnost povolení Senátem znamenala přiznání majetkové autonomie, nebo zda majetková autonomie byla podmínkou ke vzniku právnické osoby. Jisté je, ţe k zaloţení byla nutná vůle alespoň 3 osob. Ta se v oblasti práva projevila zaloţením společné pokladny (arca communis) a ţádostí o povolení u komp etentní autority (buď byla majetková autorita povolena, nebo ne).
Nadace (fundatio) Zprvu Římané tuto právnickou osobu neznali, objevila se aţ později za křesťanských císařů. Jako samostatné jednotky vznikly nadace aţ ve 4. stol a to jenom kvůli účelům náboţenským a humanitním. Nadace je zosobnění majetku ke splnění určitého cíle (např. periodicky pořádané oslavy), byly podrobeny církevnímu dozoru a zřizovaly se sepsáním listiny, ve které byl stanoven účel nadace, formy její správy a způsob uţívání nadace, nabývaly právní subjektivity biskupským schválením. Na rozdíl od korporací měly nadace plnou způsobilost dědickou, poţívaly i další četné výsady. Římané však měli něco podobného - nastálo určené výnosy z aktivit (dobročinnost). Byli ale příliš konkrétní, a proto nedospěli k ţádné abstraktní představě (majetek sám sobě majitelem). Na místo nadací pouţívali nepřímé právní prostředky, kterými dosahovali stejných cílů, mohli darovat majetek konkrétní osobě s podmínkou jeho uţití. Např. daruji majetek městu, ale s podmínkou pro příjemce (modus), ţe bude pouţit ve prospěch nemajetných.
59
ŘP SZK
Jiný právní institut se vytvořil v císařství, tzv. piae causae (zboţné účely). Justinián do nich zahrnuje veškeré náboţenské a dobročinné organizace, v jejichţ prospěch byl dán dar či odkaz (nemocnice, chudobince, sirotčince). Nebyla zde ale personifikace majetku. Příjemci byli např. biskupové, kteří plnili vůli dárce, nebo rozhodoval sám biskup, kdyţ nebyla vůle specifikována. Nadaci se více podobá institut nevyřízeného dědictví. V Digestech je toto dědictví označováno jako persona. Jedná se o dědictví do té doby neţ ho někdo přijme nebo odmítne (existuje čas na rozmyšlenou). Je to res nullius (věc bez vlastníka). I kdyţ nikomu nepatřilo, mohlo se rozmnoţovat, růst, nebo se ztrácet. Jednalo se např. o stáda a otroky. V čí prospěch (nebo neprospěch) docházelo k pohybům tohoto majetku? Byla dvě řešení: pozdější akceptace dědicem (retroaktivní účinek, filtivně zde přechodná doba neexistuje) zesnulá osoba se povaţuje za ţivou (právnická fikce) aţ do okamţiku akceptace. Na počátku císařství se objevuje institut státní pokladny (fiscus), tak bylo nejdříve nazýváno osobní vlastnictví císaře, které ale rovněţ slouţilo ke státním účelům (proto fiscus přecházel na dalšího císaře). Postupem doby převládl vliv císaře, během dominátu fiscus pohltil aerarium a oddělil se od osobního majetku císaře. Stal se jedinou státní pokladnou. V zákonech a jurisprudenci se o fiscus hovoří jako o něčem, co ţije svojí existencí (právo fiscu, daně fiscu). Pravděpodobně byl fiscus povaţován za majetek římského impéria.
60
ŘP SZK 21. Římské právo rodinné: struktura římské rodiny, různé významy pojmu familia, agnatio, cognatio, adfinitas Pojem familia má několik různých významů: idea sdílení společenství, ţivota a majetku určité skupiny osob pod jednou střechou. majetek otce rodiny. většinou skupina osob (paterfamilias a na něm závislé osoby). existuje téţ otrocká rodina (familia servile), ale většinou jsou členy rodiny osoby se status libertatis. Paterfamilias a ostatní členové rodiny Paterfamilias (otec rodiny) zabraňuje svojí existencí všem potomkům i manţelce, aby mohli mít svůj majetek. Otci rodiny jsou podřízeni synové, otroci, věci. Alespoň zpočátku nebyl ţádný velký rozdíl mezi postavením syna a otroka (byla zde stejná moc nad ţivotem a smrtí). Odlišnost v jejich postavení můţeme nalézt však z dlouhodobého pohledu, syn je v podřízenosti do doby smrti otce, otrok přechází jako dědictví s ostatním majetkem. Pasivními členy rodiny, podřízenými moci otce rodiny, jsou synové, dcery, vnuci, manţelka, manţelky synů. Existence rodiny není podmínkou pro existenci paterfamilias (ten má moţnost mít rodinu, ale nemusí ji vyuţít). Otec rodiny je osobou sui iuris. Nemá nad sebou ţádného paterfamilias. Sui iuris můţe být např. i nezletilý sirotek, který má poručníka, nebo vdova. Podřízené osoby se nazývají alieni iuris. Mater familias je faktický popis stavu ţeny v postavení alieni iuris. Synové mohli být emancipováni, propuštěni z otcovského svazku. Tím se stávají osobami sui iuris. Dále pak existuje jednoduchá generační rodina (otec <-> syn), která je trvalým vztahem. Rodina je určena ke krátkému trvání. Po smrti otce hned několik osob (synové, vdova, popřípadě jiţ vnuci) přechází do stavu sui iuris. Trochu zbrţděn je efekt fragmentalizace (dělení) majetku. Synové jeví snahu zachovat majetek otce spojený. V oblasti práva byla rodina důleţitá také proto, ţe z ní (z okruhu nejbliţších příbuzných) byli vybíráni poručníci pro nezletilé děti. Rodinu označujeme jako: familia proprio iure - dokud ţije otec. familia communi iure - po smrti otce (okruh svobodných osob, jeţ dříve spojovala otcovská moc). Příbuzenské vztahy ve familia proprio iure
Agnátské příbuzenství Agnace je poměr mezi osobami, které spojuje táţ moc rodiná anebo by je spojovala, kdyby paterfamilias ještě ţil. Pro agnatio (agnátské příbuzenství, příbuzenství umělé, vytvořené pro právní účely) byla směrodatná pouze muţská linie příbuzenství. Rozlišujeme příbuzenství: v přímé linii - otec -> syn -> vnuk (vzestupně či sestupně) v pobočné linii otec syn vnuk
syn vnuk
vnuk
61
ŘP SZK Nejprve se stoupá po linii a pak se po ní klesá (např. mezi syny je 2.stupeň příbuzenství). Agnátský vztah se nepřipouští dále neţ k 6. stupni (mezi pravnuky jednoho praděda). Výjimečně je uznán sedmý stupeň. Jestliţe uţijeme výraz familia v obecnějším významu, označíme tím celý rod (gens), do kterého patří i ti, kteří přesahují sedmý stupeň. Rod, kmen či skupina národa je většinou odvíjeny od slavného předka (ať jiţ reálného či bájného). Přináleţitost k tomuto rodu neměla ţádný praktický význam. Na otázku, jak gens vznikaly, existuje mnoho dohadů, pravděpodobně bylo takto organizováno vítězné etruské obyvatelstvo. V době vydání Zákona dvanácti desek je toto dělení na ústupu. Rodina je organizována přísně patriarchálním způsobem. Můţe tak dojít k paradoxům. Např. ţena-matka, nemusela mít agnátské příbuzenství se svými dětmi, byl uzavřen sňatek, ţena přešla do manţelství prostřednictvím. matrimonium cum manu (přísný sňatek) - vůči manţelovi byla v postavení jako dcera (loco filia), vůči synům jako sestra (loco sororis) matrimonium sine manu (volný sňatek) - právně nemá vazbu na manţela ani na syny Agnátské příbuzenství není pokrevní (můţe a nemusí - adopce).
Cognátské příbuzenství Cognatio je příbuzenství pokrevní (přirozené), které spojuje členy rodiny, kteří jsou příbuzní prostřednictvím ţeny. Postupem doby proniká cognatio i do práva: při zákazech sňatků mezi blízkými příbuznými se hledělo i na cognatio. roku 204 př.n.l. byl vydán lex Cincia de donis et munerius. Zakazuje dary, které překročí určitou výši, ale dovoluje její překročení v případě agnátského i cognátského příbuzenství v rámci ustavování věna. zákaz být soudcem příbuzných platil pro oba druhy příbuzenství. ustanovení pěstouna - kdyţ nebyl agnát, vybral se cognát. v dědickém právu byli privilegovaní agnáti, na konci republiky ale došlo ke změně. V císařství byli vydány dva senatusconsultum (Tertullianum a Orficiarum), dědická posloupnost byla ustanovena mezi matkou a syny. Za Justiniána dochází k dalším změnám. Jiţ se nehovoří o agnatio, do cognatio splývají oba dva svazky.
Adfinitas (švagrovství) Jde o umělé příbuzenství, nemělo větší právní význam (nabralo jej teprve aţ ve středověku v církevním právu). Pravomoci ve familia proprio iure Familia proprio iure je zaloţena na různých pravomocích (potestas). Otec rodiny jich má hned několik: patria potestas - vůči dětem a potomkům. dominica potestas - vůči otrokům. manus - vůči manţelce, snachám (dříve nad veškerým majetkem a osobami, od toho je odvozeno manumissio - propuštění otroka, syna a mancipium - majetek otce). in causa mancipi (mancipatio) - vůči lidem, kteří nejsou členy rodiny (např. dočasné otroctví pro dluhy). 62
ŘP SZK
22. Římské právo rodinné: pater familias a jeho pravomoc nad podřízenými osobami (patria potestas, manus, dominica potestas, potestas nad osobami in causa mancipii) Patria potestas V čele rodiny stál otec (paterfamilias), který jediný byl plně způsobilý k právům (sui iuris). Jemu podléhali všichni členové rodiny a on jako její hlava rozhodoval téţ o veškerém rodinném majetku (z ekonomického hlediska otec všechny členy své rodiny vykořisťoval). Rodina je typem miniaturního státu s neomezenou mocí otce. Doţivotní patria potestas lze rozdělit na: patria potestas – moc nad dětmi (byla nejdůleţitější). manus – moc nad manţelkou. mancipium – moc nad majetkem. dominica potestas – moc nad otroky. Patria potestas byla typickým rysem římského práva (právo vlastní římským občanům). Obsahovala tato oprávnění: - rozhodovat o ţivotě a smrti dítěte. - odloţit novorozeně (moţnost odloţit zrůdu, tím ale nad ní patria potestas zaniká). - vydat provinilé dítě poškozenému. - prodat dítě do otroctví nebo do osobní závislosti. - poţadovat dítě na tom, kdo je zadrţoval. Otcovskou moc v praxi mírnilo sakrální právo, obyčeje a mravy, na něţ dohlíţel cenzor. Možnosti nabývání patria potestas zplození potomků z řádného manţelství (ex iustis nuptiis) - Zrození synů, jejichţ otcem je paterfamilias nebo jeden z jeho legitimních potomků. U Germánů musel otec přijmout svého syna pozvednutím ze země. U Římanů toto gesto nebylo poţadováno, stačil fakt, ţe zde existuje manţelství. Patria potestas se mění podle stavu rodiny, vţdy ji měl otec rodiny vůči všem potomkům (syn je ve stejném postavení jako vnuk). Po jeho smrti ji získávají synové vůči svým vlastním synům. Pokud se syn emancipoval ještě za ţivota hlavy rodiny, záleţelo pouze na ní, zda se vzdá patria potestas i nad svými vnuky. Pokud ne, stane se vnuk po smrti svého dědy sám paterfamilias. osvojení (adrogatio) – Jedná se o nejstarší formu osvojení, jíţ osvojitel přijímal do své rodiny dospělého muţe sui iuris i s celou jeho rodinou a majetkem (jeden paterfamilias přechází pomocí adrogatio do postavení syna druhého paterfamilias). Věk se nezkoumal. Adrogace se konala slavnostním způsobem před shromáţdění komicií. Později se přestala konat komicia, bylo ustanoveno 30 liktorů (lictores), kteří představovali 30 původních kurií. Kdyţ bylo třeba uskutečnit adrogatio, symbolizovali římský lid. V době císařské nebyli potřeba ani ti, stačilo povolení císaře. Osvojení se účastnily dvě osoby: - adrogator - ten, kdo nemá dědice, a tím mu má být zajištěn syn (poslední šance k získání legitimního dědice). - adrogatus - ten, kdo má přejít do postavení syna. Na majitele moci přešla všechna práva osvojeného, kdeţto jeho dluhy zanikly (věřitel byl ale chráněn fikcí, ţe k adrogaci nedošlo). 63
ŘP SZK
adoptio - Je to mladší forma osvojení, uskutečňována těţkopádnou procedurou (zákon 12ti desk, pomocí symbolického prodeje, trojnásobného u synů, jediného u dcer a vnuků). Osoba v postavení alien iuris přechází do rodiny osvojitelovy. - emancipatio - tím je zrušena původní pravomoc paterfamilias nad synem (viz dále). - in iure cessio - emancipovaný syn se před pověřeným úředníkem vzdává vlastních práv, jsou přítomni oba otcové rodin, nový paterfamilias si nárokuje patria potestas vůči synovi druhého, původní pater familias neprotestuje (fingovaný proces). Mezi adoptovaným a adoptujícím musel být odpovídající věkový rozdíl. Oba (původní i nový) otcové rodin museli být muţi sui iuris. V nejstarším právu adoptovaný ztrácí veškerá spojení s původní rodinou, v nové má stejná práva jakoby se v ní narodil. Ke změnám v obou institutech došlo v postklasickém období. Byly ustanoveny společné podmínky, adrogatio i adoptio splynuly v jednu adopci širšího významu. Adopce napodobuje přírodu, věkový rozdíl musel být alespoň 18 let (nebo tolikrát 18 let, kolikátý stupeň měl adopcí vzniknout). Bylo téţ zakázáno adoptování synů, které měl s konkubínou (coţ bylo běţné v klasickém období). K tomu bylo pouţíváno legitimatio (dítě z konkubinátu nabývá se svým souhlasem postavení dítěte manţelského, součást populační politiky křesťanských císařů). Byla zde podmínka pro spoditele dítěte, tam, kde to bylo moţné, muselo být uzavřeno řádné manţelství (to bylo moţné, kdyţ zde nebyly děti z předchozího manţelství). Dítě se mohlo legitimovat téţ z fiskálních důvodů, tzv. legitimatio per oblationem curiae. Kurie byly městské rady, často ve finančních těţkostech. Na starosti měly mimo jiné i výběr daní. Aby se někdo mohl stát členem kurie, musel mít určitý majetek jako záruku toho, ţe odvede, co vybere, nebo nahradí, pokud nevybere včas.
Ustoupilo se téţ od toho, ţe adoptovaný či adoptovatel musí být muţ, adoptovat mohla i ţena v postavení sui iuris a ţena mohla být téţ adoptována. V justiniánském období se adopce změnila, existovaly dva druhy: adoptio plena – původní adopce (adoptovaný ztrácí veškeré vazby k původní rodině) adoptio minus plena – adoptovanému zůstávají kontakty s původní rodinou, navíc získává práva v nové rodině
Zánik patria potestas smrtí otce rodiny – přímí potomci se stávají osobami sui iuris. Ke smrti otce rodiny jsou přirovnávány různé capitis deminutio, jak otce tak i syna (moţné je opětovné obnovení, např. pomocí ius postliminii). adrogatio otce rodiny jiným paterfamilias. zrušení jako trest - V justiniánském období mohla být patria potestas zrušena jako trest (při zneuţití otcovských pravomocí, nucení dětí k prostituci, snaha o uzavření incestního sňatku). Ale osobami sui iuris se stanou pouze potomci prvního stupně, ne všechny osoby v otcově moci.
64
ŘP SZK z patria potestas byli vyňati ti, kteří zastávali důležitý úřad (členové kněţského sboru flaminů; Vestales virgines a podle Justiniána téţ konzuly, prefekty a biskupy). Otec rodiny se mohl své moci vzdát téţ sám: ihned po narození potomka – bylo to vyuţití ius exponendi (právo odloţit novorozeně). Zákon dvanácti desek přímo ukládá povinnost odloţit dítě v případě, kdy se narodí monstrum (zrůda). Nejasné bylo právní postavení novorozence, kterého někdo našel a ujal se ho. Jaké patria potestas zde vznikne? Je to určitý druh adopce, ale římské prameny nedávají vysvětlení. V nejstarších dobách měl tedy otec právo dítě odloţit. V klasickém období je stále toto právo otcům přiznáváno. Ale Justinián prohlásil odloţení novorozence za zločin, který má být trestán jako kaţdá jiná vraţda. později postřednictvím emancipatio (propuštění dítěte z otcovské moci, potomek se stává osobou sui iuris). O tomto institutu hovoří jiţ Zákon dvanácti desek. Popisuje konkrétní právní techniku jeho uskutečnění. Pokud paterfamilias prodá svého syna třikrát za sebou do jiné rodiny, syn se stane osobou sui iuris. Vztah mezi rodičem a potomkem je stejný jako vztah mezi propuštěným otrokem a jeho bývalým pánem (vztah zaloţený na morálním základě). Nejprve to byl nejspíše trest pro otce rodiny, později měl tento institut jiţ náplň osvobození potomka z patria potestas. Trojí prodej vyţadoval Zákon dvanácti desek pouze pro syny, zatímco u vnuků a dcer stačil jeden prodej, po kterém byli volní. V císařském období existovala téţ moţnost přímého císařského rozhodnutí, tzv. emancipatio per rescriptum principis. Justinián zavedl další moţnost, uskutečnění emancipace na základě rozhodnutí soudního tribunálu. Stále zde však muselo být přítomno otcovo rozhodnutí, byla to jeho vůle. Pouze v případě nezletilců, kteří přešli do jeho moci pomocí adrogatio byla moţnost emancipace proti jeho vůli (zásahem praetora kdyţ dospěli).
Obsah patria potestas a prostředky její ochrany V nejstarším období byla otcovská moc neomezená, rovnala se moci nad otroky a vlastnictvím. Postupem doby se od sebe jednotlivé pravomoci vzdalovaly. V justiniánském právu najdeme sice zmínky o patria potestas, ale uţ jen z úcty ke starému institutu. Rodičovství se jiţ chápe v spíše v našem významu (závazek a povinnost výchovy a ochrany potomků). Přesto ale právní postavení syna vylučovalo jakékoliv vlastní svobodné jednání. V soukromém právu neexistovalo téţ ţádné právně dovolené jednání, které by otec synovi nemohl zakázat nebo nařídit. Hranice však byla poloţena v právu veřejném, zde stojí osoba v postavení syna na stejné úrovni jako její paterfamilias, můţe se stát úředníkem, účastní se komicií (v tom mu otcovská moc nemůţe zabránit).
Uplatnění otcovské moci v soukromém právu Z hlediska soukromého práva tomu bylo jinak. Na počátku měl otec právo nad ţivotem a smrtí. Můţe např. dítě po narození odloţit, můţe potomky prodávat, můţe vydat syna osobě, kterou svým jednáním potomek poškodil (to samé mohl udělat i s proviněným otrokem). Syn se však nestane otrokem, ale na ničím neomezenou dobu se dostane do područí cizího paterfamilias. Postupem doby byla otcova moc omezována, nejprve ne zákony, ale praktickými zvyklostmi. Např. nemohl ihned usmrtit syna při provinění, musel svolat domácí soud. Ten mu sice nemohl nic zakázat, ale mohl třeba polevit otcův hněv. I způsob výkonu trestu smrti byl později specifikován. Omezováno bylo téţ odkládání novorozeňat. Téţ bylo zakázáno prodávat ţenatého syna. V postklasickém období se objevila další omezení. I samotná zásada trvalosti patria potestas byla zpochybněna, i kdyţ formálně byla i v Justiniánském zákonodárství. V praxi byl totiţ syn emancipován, kdyţ se stal plnoletým. 65
ŘP SZK Nejdříve nemohl být syn subjektem žádných majetkových práv, byl pouze prostředníkem zisku svého otce. Syn neměl moţnost brát na sebe právní závazky, kdyby to udělal, bral by je na otce. V císařském období si syn mohl půjčit peněţní obnos a zavázat se k placení. Kdyby svůj závazek nesplnil, mohl být odsouzen, ale rozsudek proti němu by nabyl právní moci aţ v době, kdy by se stal osobou sui iuris. Jiţ na konci římské republiky došlo ke zmírnění, vznikl institut zvaný peculium (majetek, jmění). Byla to část majetku, kterou otec dá k dispozici synovy (např. z obchodních důvodů). Dokud je osoba v postavení syna, není to jeho majetek podle civilního práva, otec mu ho můţe kdykoliv odejmout. Technicky to však byl synův majetek, mohl ho rozmnoţit nebo o něj přijít. Při emancipaci se peculium stalo plným vlastnictvím syna, při smrti otce bylo součástí dědictví. V období republiky se za součást peculia povaţoval ţold získaný za výkon vojenské sluţby (stipendium) a válečná kořist. Na začátku císařství bylo nutno dát pekuliu větší právní uspořádání, větší právní jistotu. Císař Augustin vydal zákon, který se týkal zvláště majetku získaného za výkon vojenské služby (peculium castrense), syn s ním mohl nakládat nejen za ţivota, ale můţe sepsat i závěť a komukoliv ho odkázat. Zemře-li syn bez závěti, připadne peculium otci. Později byla povolena další právní jednání (součástí vojenské kořisti mohli být otroci, syn je mohl propustit). Za dominátu byla vojenská sluţba chápána v širším smyslu. Do ţoldu se počítaly téţ příjmy z úřednické činnosti u císařského dvora (plat, dary od císaře). Byla vytvořena zvláštní kategorie, peculium quasi castrense (na tento majetek byla rozšířena stejná pravidla platná pro peculium castrense). Existovalo téţ peculium adventicium (bona adventicia, adventicium). Byl to soubor určitého majetku (od doby císaře Konstantina), náleţí sem např. dědictví po matce (bona materna) a po předcích z matčiny strany (bona materni generis). Podle Justiniána do tohoto patří veškerý majetek, který syn můţe vůbec získat, se dvěma výjimkami: věci, které získal výměnou za jiné věci z otcova majetku (res ex patris). věci z činnosti, kterou mu nařídil otec (res iussu patris). Při emancipaci (za Justiniána tedy při plnoletosti) získává k adventiciu syn plné uţívací právo. Do té doby je otec uţivatelem a správcem.
Otcova moc nad otroky Dle Zákona 12ti desk není rozdílu mezo otroky a syny (stejné právo pater familias rozhodovat o jejich ţivotě a smrti, můţe oběma nařídit cokoli). Synové jsou otci podřízeni ale pouze dočasně. Není- li jesné, zda osoba je otrokem, dochází k soudnímu řešení (musí si najít svobodného občana na obhajobu): vindicatio ex servitute in libertate- z otroka na svobodného. vindicotio ex libertate in servitutem- ze svobodného na otroka.
Persona in causa mancipi Jde o pravomoc pater familias prodat syna třetí osobě (odevzdat syna poškozené osobě). Do tohoto vztahu se můţe dostat i pater familias, jestliţe bude ručit za něčí dluhy (nexum). Roku 326 př.n.l. Lex poetelia papilia zmírnil osobní exekuce (dále se ručí pouze majetkem a ne osobou, nelze zabít, prodat do otroctví, moţnost dluh si odpracovat).
66
ŘP SZK
23. Římské právo rodinné: vývoj postavení synů v římské rodině Viz ot.č.22 Plus Výcuc Persona alieni iuris ( cizího práva, dcera nebo syn pod vlivem svého otce) Tyto osoby nemají ţádnou majetkovou schopnost. Syn, stejně jako otrok, získává majetek pro svého otce. Z podřízenosti otci se mohou tyto osoby vymanit smrtí otce (nestačí např. aby syn se oţenil a měl děti, celá synova rodiny je pod mocí synova otce) nebo emancipací. Vývoj - Syn v římské rodině nese označení filiusfamilias (syn rodiny). Postupem času synové římských rodin získávali větší práva, např. obdobně jako otroci dostávali také peculium (oddělená část rodinného majetku, se kterou mohli samostatně hospodařit, rozhodovat o ní v závěti). Od časů císaře Augusta mohli synové volně nakládat s peculium castrense (majetek získaný během vojenské sluţby). Tomu se podobalo peculium quasi castrense (honorář za státní sluţbu). Syn měl také právo na bona adventicia (majetek získaný darováním či ze závěti odkazem, u nezletilého syna měl otec právo uţivatele, ne majitele, aţ do synovi zletilosti) Capitis deminutio minima je změna rodinných vztahů (viz. status familiae, např. dcera se vdává, nebo syn je propuštěn z moci svého otce = emantipatio), nejběţnější. Všem druhům kapitisdeminuce bylo společné, ţe majetková práva čistě osobní povahy zanikla, všechna ostatní práva přecházela jako celek na osoby jiné: př. při adopci na nového otce rodiny, při provdání dcery na jejího manţela. Závazky toho, kdo podstoupil kapitisdeminuci podle civilního práva zanikaly (resp. trvaly jako neţalovatelné, praetor však propouštěl ţaloby proti osobám, na které práva ţalovaného přešla). Zánik fyzické osoby – smrt Právní osobnost člověka končila smrtí anebo tzv. velkou kapitisdeminucí při ztrátě svobody (capitatis deminutio maxima). Povinnost dokázat smrt (popřípadě narození) má ten, kdo z ní má uţitek. Důkaz byl často velmi svízelný, protoţe instituci prohlášení za mrtvého Římané vůbec neznali. Platila jen některá dílčí pravidla: - Př. otec se synem zahynou třeba na moři ve stejný okamţik. Nedá se dokázat, kdo zemřel dříve. Logicky zemřeli ve stejnou dobu (klasické římské právo). Ale za Justiniána se uplatnil jiný přístup, dříve zemřel nedospělý syn, byl-li však dospělý, zemřel dříve otec. Obě tyto domněnky byly však vyvratitelné, připouštěly protidůkazy. Osoby sui iuris Takovou osobou je paterfamilias (otec rodiny) nebo i ţena, která jiţ není podřízena otci rodiny. Osoba sui iuris buď nemá ţádné zákonité ţijící předky, nebo byl/a emancipován (emancipatio, tj. propuštění z otcovi moci, např. trojím prodáním syna). Nemusí být ţenatý, ani nemusí mít děti, ale nesmí být závislý na své otci. Otcovo ius vitae necisque (právo nad ţivotem a smrtí) vydrţelo jen v nejstarších dobách. Otec měl moc nad manţelkou (manus), nad dětmi (patria potestas) a nad majetkem (mancipium, z ekonomického hlediska otec všechny členy své rodiny vykořisťoval). Římské právo znalo pouze zastoupení nepřímé. Proč? Sociální situace v Římě na konci republiky nevyţadovala nutnost přímého zastupování tak naléhavě. Jestliţe byl paterfamilias zaneprázdněn, poslal třeba syna, který jeho jménem provedl jednání, takovéto zisky se promítly do majetkové sféry paterfamilias, důsledek byl stejný jako v přímém zastoupení. Osoby podřízené totiţ nabývali majetek pro otce rodiny. Zpočátku se toto ale netýkalo pasiv (např. dluhů).
67
ŘP SZK Později vznikl systém praetorských actiones (ţalob). Actiones adiecticiae qualitatis (ţaloby s doplňujícím určením) zajistily, ţe kdyţ právní jednání v zastoupení nešlo dobře, vznikly dluhy, byl donucen zaplatit je otec rodiny. Ţaloby z této soustavy šli pouţít, i kdyţ šlo o škodu způsobenou podřízeným zaměstnancem: actio quod iuscum - ţaloba proti paterfamilias, která měla dosáhnout toho, ţe otec byl donucen nést odpovědnost actio exercitoria - paterfamilias svěřil otroku nebo synovi loď, tak ztroskotala, poškození se domáhali náhrady škody na otci actio institoria - při vnitrozemském obchodě došlo ke škodě, hradí ji otec rodiny Trestní žaloby Actiones noxales (noxa - škoda, vina, přečin, trest). Tato ţaloba se uplatňuje proti otci rodiny (nebo vlastníkovi otroka), jako odplata za zločin v oblasti soukromého práva. Mohlo se jednat o: actio cum noxae dedictio - umoţňuje obviněnému místo zaplacení peněţité pokuty vydat pachatele do moci poškozeného (tzv. noxae dedictio). U pachatelů-otroků byl tento postup platný aţ do Justiniánského práva. U pachatelů-synů bylo toto omezováno uţ v klasickém období -> kdyţ se chce syn vyhnout vydání, můţe se obhajovat sám, nebo jiţ má vlastní majetek, ze kterého škodu nahradí. Za Justiniána jiţ musí poškozený svoji obligaci uplatňovat přímo proti synovi. Po otci dědil syn (případně adrogovaná nebo adoptovaná třetí osoba). Fáze: - 1. – dědictví určenou výhradně potomkům. - 2. – moţnost adoptovat cizí osobu. - 3. – určeno pořadí vzdálenějších příbuzných. - 4. – prostřednictvím závěti mohou část zdědit i cizí lidé. - 5. – partikulární odkazy částí některým příbuzným. Jediným uznávaným typem hereditas v primitivním římském právu bylo dědění z otce na syna. Dědic dědil nejen zůstavitelova aktiva, nýbrţ i jeho závazky, za které ručil v plné míře (ne pouze do výše zůstavitelových aktiv). Tuto zásadu lze označit jako univerzální sukcesi (povinnost vůči zůstavitelovým dědicům, dluhy větší neţ aktivní majetek, pak pokud nemůţe odmítnou, musí hradit dluhy i ze svého, pokud nestačí dědictví). Římské právo charakterizovalo dědictví jako vlastnost, proto kdo se jednou stal dědicem, nemohl se jiţ dědictví zříci. Nedědily se pouze práva a závazky, jeţ měly vyhraněně osobní povahu (např. syn nedědil po otci manţelskou moc nad matkou). Formální práva nepominutelných dědiců vycházela ze staré římské agnátské rodiny. Poţadovala, aby zůstavitel určité osoby v testamentu neopominul (musil je v testamentu jmenovat, ale bylo jedno, jestli jim vůbec něco odkázal). Důvody vydědění byly zákonem taxativně vymezeny. Podle civilního práva měli formální práva neopominutelných dědiců v prvé řadě dědicové vlastní a nutní (heredes sui et necessarii). Mezi nimi pak bylo zvláště významné postavení syna (nebyl- li syn řádně ustanoven ani vyděděn, byl celý testament jako nespravedlivý Římští právníci nabízeli také různé teorie pro situaci, kdy by otcem rodiny byl duševně neschopný (šílený) člověk - paterfamilias furiosus. V přísnějším pojetí (klasické období) jeho syn nesmí uzavřít sňatek po dobu jeho ţivota. V rámci praetorského práva však mohl nahradit tohoto otce praetor a souhlas udělit.
68
ŘP SZK 24. Římské právo rodinné: institut zásnub v jednotlivých vývojových etapách římského práva, arrhae sponsalitiae Zásnuby a arrhae sponsaliciae; V nejstarším období byla ţena předmětem obligačních vztahů (koupě-prodej). Sponsio byl obecný příslib, z něhoţ se vyvinuly sponsalia = zásnuby, příslib manţelství. Paterfamilias na sebe bral závazek, ţe povinnosti učiní zadost => byl právně vymáhatelný. V klasickém období se prosadil názor, ţe výběr manţelky by měl být zcela volný a nezávislý na nějakém závazku, a to aţ do poslední chvíle před uzavřením manţelství. Přetrvával sice příslib, ale neuskutečňoval se slavnostní formou, nevznikaly z něho ţádné právní závazky. Jednalo se pouze o společenskou zvyklost. Postklasické období povaţovalo zásnuby za konkrétní počátek příprav na manţelství. Byly stanoveny i právní normy platící pro snoubence -> zasnoubení deklarovalo předmanţelskou věrnost (cizoloţství trestáno), bylo téţ překáţkou k uzavření jiného manţelství. Arrhae sponsaliciae Institut s původem ve východních zemích, který byl recipován do římského práva. Na východě zůstalo více pozůstatků z praxe prodávání ţen. Jednalo se o povinnost zaplacení zálohy v rámci zásnub -> předem zaplacená část dohodnuté ceny. Následuje období, kdy jsou dva lidé snoubenci -> co se stane v případě, ţe nedojde ke sňatku a jiţ je sloţena záloha? jestliţe je sňatek zrušen vinou snoubence (nebo rodiny snoubence) – nebude jim záloha vrácena kdyţ je vina na straně snoubenky (či její rodiny) – musí zaplatit (vrátit) dvojnásobek zálohy. V postklasickém období (od Konstantina) se poţadovalo zaplacení dokonce čtyřnásobku. V klasickém období se neuţíval ţádný finanční postih. V postklasickém období se neuţíval pouze tehdy, kdyţ existoval ospravedlnitelný důvod ke zrušení zásnub (např. špatné mravy snoubenky, impotence). Justiniánské právo pouţívalo tento institut jako zástavu, ze které má být placena náhrada utrpěných škod (materiálních i morálních), kdyţ nedojde ke sňatku. V byzantské právu byl dokonce moţný i trestní postih pro toho, kdo bez ospravedlnitelného důvodu zruší zásnuby. Podmínky k uzavření zásnub Byly stejné jako pro uzavření manţelství, kromě poţadovaného věku. Hlavní vůle, která se zde projevovala, byla vůle otců rodin (potomek se povaţoval za souhlasících, pokud přímo neprotestoval). U Římanů bylo běţné zasnoubení malých dětí. Teprve Justinián určil, ţe snoubencům musí být alespoň 7 let.
69
ŘP SZK 25. Římské právo rodinné: způsoby uzavírání manželství - matrimonium cum manu 26. Římské právo rodinné: způsoby uzavírání manželství - matrimonium sine manu Podoby manželství v ŘP a jejich historický vývoj (confarreatio,coemptio, matrimonium sine manu) Jde o speciální způsob, kterým otec získá potestas nad cizími osobami, nad manţelkou (ta přejde z podřízení otce do podřízení manţela, který nad ní získá manus). Cílem manţelství je plození dalších potomků (a tím získání patria potestas). Od nejstarších dob je to právní institut, jehoţ prostřednictvím ţena, dříve alieni iuris nebo sui iuris, přechází do postavení alieni iuris. Právní jednání doprovázející uzavření sňatku: Pro nejstarší období byl pouţitelný i prostý únos nevěsty (např. únos Sabinek). Confarreatio je náboţenský obřad, při kterém musí být přítomen představitel náboţenského kultu (flamin Dialis) a dalších 10 svědků. Mezi novomanţele byl symbolicky rozlomen pšeničný koláč, symbol začátku společného ţivota. Tento sňatek byl postupem doby čím dál tím vzácnější. V klasickém období se zachoval pouze v kněţských rodinách (kněţí pak mohl pocházet pouze z rodiny, kde jeho rodiče uzavřely sňatek pomocí confarreatio). Coemptio je mladší způsob uzavření sňatku, který je odvozen od mancipatio. V podstatě se jednalo o prodej nevěsty. Nejdříve šlo o prodej skutečný, později symbolický. Manželství přísné a volné: Jak confarreatio tak i coemptio mají jednu společnou věc, dochází k předání nevěsty do rukou manţela (nebo otce manţela - záleţí, kdo je paterfamilias), tzv. conventio in manum. Oba tyto typy manţelství proto označujeme jako matrimonium cum manu (manţelství přísné). Ţena, která se takto stane členem rodiny, se nachází v postavení dcery (loco filiae, na místě dcery, jako kdyby byla dcerou). Kdyby byla před uzavřením sňatku osobou sui iuris (např. vdova s poručníkem), ztratí svůj majetek ve prospěch otce rodiny. Matrimonium cum manu, v klasickém období běţnější, se stalo v pozdější době nevyhovujícím. Proč? Ţena sui iuris měla totiţ určeného poručníka (obvykle nejbliţší agnátský příbuzný). Ten mohl doufat, ţe po smrti ţeny, připadne její majetek jemu. Proto mohl znemoţnit sňatek tím, ţe k němu nedal svolení. A tak se hledalo jiné řešení, jiná forma manţelství, kdy by ţena nepřešla do moci manţela (a nevznikne tak manus). Od posledních staletí republiky se tedy začalo uţívat matrimonium sine manu (manţelství volné). Převládlo natolik, ţe jej můţeme nazvat typickým římským manţelstvím. Dřívější typy se přestaly pomalu uţívat, coemptio uţila ţena, která se chtěla vymanit z moci své agnátské rodiny, confarreatio se udrţelo pro kněţské rodiny.
Manželství X vlastnictví Manţelství se můţe připodobnit k vlastnickému právu. Proto mohlo dojít i k vydrţení. Kdyţ se ţena provdala sine manu a ţila nepřetrţitě se svým manţelem jeden rok, změnilo se manţelství na cum manu. Aby tomu ţena zabránila, musela se jednou do roku tři dny v kuse zdrţovat mimo dům manţela, ttzv. uchvácení tří nocí (usurpatio trinocti, trinoctium). O tomto institutu se zmiňuje jiţ Zákon dvanácti desek. Matrimonium sine manu - Jde o danou situaci, která existuje v určitém momentu a není nikde psáno, ţe to bude stav dlouhodobý. Trvalým stavem se můţe stát leda změnou na matrimonium cum manu.
70
ŘP SZK Naše manţelství se svoji podobou řadí spíše ke starším římským formám, předepsané právní jednání, které se uskuteční pouze jednou. Kdyţ jsou splněny formality, trvají důsledky a účinky tohoto jednání. Kdyby měl být sňatek zrušen , je třeba dalších právních jednání. Matrimonium sine manu charakterizuje jeho nestabilnost. V praxi můţe trvat dlouhodobě. Jsou zde i některé trvalé účinky (např. potomci jsou legitimní). Jiné účinky jsou dány jen na dobu, pokud trvá vůle obou manţelů, kaţdý má oprávnění ukončit vztah, kdykoliv chce. Aby vzniklo matrimonium sine manu musely být splněny určité podmínky: vnější - viditelné spoluţití vnitřní (morální podmínky) – tzn. vřelý manţelský vztah (affectio maritalis). Jde o úmysl obou dvou navzájem se k sobě chovat jako manţel a manţelka. Tato vnitřní podmínka byla podstatnější a důleţitější. Kde chyběla, manţelství se automaticky rušilo. Jedno římské přísloví říká: „consensus facit nuptias“ (souhlas vytváří sňatek /manţelství/). Nestačila však jen dohoda, i vnějšími smysly postiţitelná skutečnost (poznatelná pro okolí) byla důleţitá. Docházelo většinou k uvedení nevěsty do domu ţenicha (deductio in domum mariti) nebyla to však právní podmínka ke sňatku. Ţenich a nevěsta spolu také mohli odcestovat na manţelovo letní sídlo. Dochované zprávy hovoří o tom, ţe manţelství mohlo být uskutečněné i za nepřítomnosti muţe, pak byla ţena uvedena do jeho domu. Nevěsta musela být přítomna vţdy. Manţelství trvalo, dokud přetrvávalo affectio maritalis. Pokud pominulo, manţelství bylo zrušeno. Z tohoto důvodu se manţelství někdy přirovnávalo ke vztahu vlastnickému. Matrimonium cum manu, plné vlastnictví (proprietas), matrimonium sine manu,drţení věci (possessio). Manţelství a vlastnické vztahy jsou si blízké i v institutu ius postliminii (v rámci status libertatis) -> po návratu ze zajetí se obnoví všechny vztahy kromě vlastnictví věcí a manţelství. Postavení ženy v římském manželství: V rámci matrimonium cum manu byla ţena v postavení dcery (loco filiae). Po vstupu do matrimonium sine manu se situace ţeny nezměnila: pokud byla dříve osobou sui iuris, zůstala jí i nadále (i majetek byl stále její). Byla hlavou vlastní rodiny. pokud byla dříve osobou alieni iuris, zůstala v moci svého otce. Otec ji mohl kdykoliv manţelovi odejmout a povolat ji zpět do svého domu, čímţ by došlo ke zrušení manţelství. Manţelství sine manu se tak blíţilo spíše konkubinátu (concubinatus) - volné souţití muţe a ţeny bez větší svázanosti. Ale bylo zde několik rozdílů: manţelství se projevovalo navenek vztahem muţe k manţelce (slavnostní uvedení ke stolu, oficiální představení manţelky příbuzným, změna odívání ţeny) znakem, ţe se jedná o manţelství, bylo také věno, které přinášela ţena. Postupně se prosazuje křesťanství, které chápe manţelství jako svátost, Bohem poţehnaný svazek, který se stává nerozlučitelným. Do římského systému však pronikalo toto chápání manţelství pomalu i v době, kdy uţ bylo křesťanství oficiálním náboţenstvím. Teprve justiniánské právo spojuje křesťanské pojetí s římským, dochází k aktu poţehnání představeným kultu (=> toto poţehnání je pak důkazem affectio maritalis).
71
ŘP SZK Podmínky pro uzavření manželství, connubia Dva lidé, kteří chtějí uzavřít manţelství, museli splňovat určité podmínky, aby se jednalo o iustum matrimonium (tj. o plnoprávné manţelství, o manţelství v souladu s ius civile). Schopnost uzavřít manţelství, se nazývá connubium. Měli ho dospělí jedinci (malé děti nemohli matrimonium uzavřít). Connubium měli tedy dospělí muţi (pubes), a fyzicky dospělé ţeny (viripotens). Jak se tato dospělost určovala? Sabiniáni chtěli zkoumat případ od případu, na základě tělesné prohlídky Proculiáni stanovili věk dospělosti dle zkušenosti - u muţů na 14 let a u ţen na 12 let. Toto Proculiánské pojetí přešlo i do našeho systému a převládlo i v římském právu. Kdo nemá connubium: kdo nedosáhl předepsaného věku kdo má fyzické nedostatky - např. eunuch právně neschopný jedinec - např. otrok (nemoţné byly sňatky otrok + svobodný) kdo uţ uzavřel manţelství dříve, nemůţe po dobu jeho trvání uzavřít nové (zásada monogamie) V pozdní fázi římského práva, za doby Justiniána, se objevují další diskvalifikující podmínky: kdo sloţil řeholní slib kdo přijal vyšší církevní svěcení (např. biskupové). Connubium nemuselo chybět generelně, mohlo chybět jen vůči některým osobám. To se týkalo např. příbuzných (ius incestum). Jiné antické civilizace, třeba Řekové, hleděli pouze na agnatio. Ale římské právo se jiţ od počátku stavělo proti manţelství mezi příbuznými v přímé linii, a to jak při agnatio, tak při cognatio, absolutní zákaz. V pobočné linii záleţelo na zákonech té či oné doby, do kterého stupně byl zákaz kladen. V některém období mohlo dojít např. ke zmírnění zákazu, to kdyţ se císař Claudius chtěl oţenit se svojí neteří Agripinou (vydal potřebný zákon, který byl později zrušen). Na počátku císařství (na počátku letopočtu) neměli connubium vojáci po dobu aktivní vojenské sluţby, proto, aby byli volní, mohli být překládání, kam bylo třeba. Řešením pro ně byl ţivot ve volném svazku s konkubínami (focariae, hospitae). Po skončení sluţby se s nimi mohli oţenit. Ale dítě, které se narodilo z konkubinátu není povaţováno za legitimního potomka. Císař Septimius Severus (2.-3.století) proto přiznal connubium i vojákům po dobu aktivní sluţby.
Connubium mohlo chybět i kvůli občanství. V době městského státu spolu mohli vstoupit do manţelství pouze osoby ze stejné společenské vrstvy (patricij + patricijka, plebej + plebejka). Roku 445 př.n.l., v rámci boje plebejců za větší práva, byl vydán lex Canuleia, který povolil sňatky mezi patricii a plebejci. Později docházelo k udělování connubia i cizincům. Mohlo jít o jednotlivce, nebo i o celá města, kde třeba ţili Latinové, nebo i peregrinové (v rámci uţších obchodních svazků).
72
ŘP SZK 1) kdyţ došlo k matrimonium sine manu mezi římským občanem a cizinkou s právem connubia, cizinka nezískala automaticky římské občanství. To mělo právní důsledky, děti byly narozdíl od své matky římskými občany. 2) bylo moţné uzavírat sňatky mezi Římanem a cizinkou, kde Říman neměl connubium. Tento sňatek byl uzavřen a platný v rámci ius gentium, ne na bázi římského právu (tzv. iniustum matrimonium). 3) kdyţ římská občanka uzavře sňatek s cizincem, který má connubium, děti jsou cizinci. Pravidlo, ze kterého se vychází je vlastní všem antickým civilizacím, dítě následuje právní postavení otce. Římané ho však mohli upravit: kdyţ římská občanka uzavře sňatek s cizincem, který nemá connubium, neměly by děti právně otce a staly by se Římany, ale lex Minicia (asi 100 př.n.l.) výše uvedenou zásadu zpřísňuje -> přiznává dětem status civitatis toho z rodičů, který má horší právní postavení (děti pak nejsou Římany). naopak existuje i jiný, zmírňovací předpis, zvýhodňuje děti i partnery ve sňatku - kdyţ se Říman oţení s cizinkou (Římanka se provdá za cizince) v domění, ţe jde také o Římana. Jestliţe se prokáţe, ţe šlo opravdu o omyl (erroris causae probatio), který nebyl nahraný, cizinec (cizinka) se stane římským občanem, stejně jako jejich děti. Důkaz omylu ale nebyl jednoduchý. Zákazy sňatků v císařském období Lex Iulia de adulteriis (vydal císař Augustus) - ţena, která se dopustila cizoloţství, se později nesmí vdát za muţe, se kterým se cizoloţstvím provinila. Lex Iulia et Papia Poppaea (vydal císař Augustus), zakazuje propuštěným otrokyním provdaným za bývalého pána a později zapuzeným uskutečnit nový sňatek, nalezneme zde také pozůstatek původních starých předpisů (senátoři se nesmí ţenit s propuštěnými otrokyněmi, všichni rodilí Římané (in genui) nesmí uzavřít matrimonium sine manu s prostitutkami nebo cizoloţnicemi). Císařské mandáty také zakazovaly guvernérům a vyšším úředníkům v provinciích uzavírat sňatky se ţenami z těchto oblastí (dva motivy zákazu - aby tam náhodou úředníci nezapustili kořeny, ale také ochrana ţen z provincií před donucením ke sňatku s guvernérem). V Justiniánském právu se zakazuje sňatek mezi únoscem a unesenou ţenou. Souhlas se sňatkem ze strany otce rodiny U osoby alieni iuris musel dát souhlas ke sňatku paterfamilias. V klasickém období byla jeho vůle důleţitější neţli vůle osob, které uzavírali manţelství. Souhlas byl poţadován i od osob, které stály na mezistupni mezi otcem rodiny a ţenichem (např. byl-li otec jiţ v pokročilém věku, byl nutný souhlas i staršího bratra). Římané tak hledí do budoucnosti, kdy hlava rodiny zemře a nastoupí nový paterfamilias, který by třeba nemusel se sňatkem souhlasit. Římští právníci nabízeli také různé teorie pro situaci, kdy by otcem rodiny byl duševně neschopný (šílený) člověk - paterfamilias furiosus. V přísnějším pojetí (klasické období) jeho syn nesmí uzavřít sňatek po dobu jeho ţivota. V rámci praetorského práva však mohl nahradit tohoto otce praetor a souhlas udělit. Postupný vývoj směřoval k upřednostňování vůle lidí, kteří mají sňatek uzavřít. Později zcela postačuje, kdyţ paterfamilias neprojeví nesouhlas (předpokládá se implicitní souhlas). Kdyţ svůj případný nesouhlas nezdůvodní otec nevěsty, můţe zasáhnout praetor a v proceduře extra ordinem udělí souhlas na místo otce rodiny. V justiniánském právu mohl praetor zasáhnout i na místo otce ţenicha (zde se hovoří i o případu paterfamilias furiosus).
73
ŘP SZK Omezení svobody manželstvím Manţelství bylo v římském právu v podstatě svobodné, ale existují dva případy, kdy je svoboda omezena. Augustovo zákonodárství ke zlepšení mravů římské společnosti (propopulační politika) - Na počátku císařství docházelo k původních úbytku obyvate, zdravá římská rodina prakticky neexistovala. Objevily se proto tendence nutit římské občany k uzavírání manželství. Římanů ale neubývalo, ti, co přibývali, byli však propuštěnci, přistěhovalci. Císař se snaţil čelit nastalé situaci svým zákonodárstvím. Roku 18 př.n.l. vydal lex Iulia de maritandis ordinibus a roku 9 n.l. lex Iulia et Papia Popaea nuptialis. Tyto dva zákony byly později spojeny v jeden, tzv. lex Iulia et Papia Poppaea. Ten nařizoval muţům (25-60 let) a ţenám (20-50 let), ţe nesmí zůstat svobodní a musí uzavřít manţelství s partnerem odpovídajícího věku. Pokud by občan uzavřel manţelství s občanem nad určenou věkovou hranici, povaţovalo by se za neexistující. Povinnost vdát se, platila i pro ovdovělé a rozvedené ţeny byl jim však ponechán interval (vdovy po dvou letech smutku, rozvedené 18 měsíců po rozvodu),. Omezil i propouštění otroků na svobodu. Augustovi nešlo jen o matrimonium, ale hlavně o děti. Proto zákon požadoval, aby manželství nezůstávala bezdětná. K donucení byly pouţívány majetkové sankce a postihy pro svobodné, nebo bezdětné. Zároveň však byly udělovány výhody pro manţele s potomky (zvýhodnění v oblasti testamentární, v oblasti věna,...). Tento zákon platil v období principátu. V období dominátu byly tyto předpisy postupně odstraňovány (Konstantinem Velikým, Theodosiem II.). Vytrval jediný zákaz - vdovy nesměly uzavřít sňatek v období smutku (tempus lugendi - do 10 měsíců od smrti manţela, kvůli případnému sporu o otcovství dítěte). Rozvedeným ţenám nebyl určen ţádný mimořádný interval. Teprve v době postklasické se objevuje vliv křesťanství (rozvedeným byl určen interval 1 roku, ve kterým nesměli uzavřít nové manţelství). Jestliţe by tak přece jen učinili, následoval by trest vůči ţeně i muţi, tzv. infamia (ztráta, umenšení cti). S tím bylo spojeno odejmutí právní schopnosti, např. k přijímání dědictví, darů. omezení svobody manželstvím nástupem křesťanství -S nástupem křesťanství se nejprve objevuje snaha bránit druhým sňatkům těch osob, které jiţ jednou v manţelství ţily. Proces to byl delší, nejdříve byly určené různé intervaly. Aţ teprve v byzantském právu (od Justiniána) je svoboda druhého manţelství omezena. Od dob Theodosia I. aţ po vládu Justiniána se objevuje snaha zamezit tomu, aby při uzavření 2. manţelství utrpěly újmu děti z 1. manţelství. Proto vše, co obdrţel podruhé ţenatý (vdaná) od své první manţelky (manţela), patřilo dětem z tohoto prvního manţelství. On se stal nanejvýš správcem jejich majetku. Nesmí však tento majetek převést na děti ze svého druhého manţelství. Má ale také svůj vlastní majetek. Kdyţ umře, dítě nebo vdova ze 2. manţelství nesmí dostat více neţ dítě z 1. manţelství, které dostalo nejméně.
74
ŘP SZK 27. Římské právo rodinné: divortium v římském právu Zrušení manželství, rozvod (divortium) Podle křesťanské nauky je jedinou moţností konce manţelství smrt jednoho z partnerů. I v Římě jistě tento způsob převládal. Nicméně zde rozvod existoval, právně byl moţný. Např. jestliţe v matrimonium sine manu pominula affectio maritalis, manţelství skončilo. Ale byly i jiné důvody: otroci neměli schopnost k uzavření manţelství. Proto kdyţ u jednoho z manţelů došlo ke capitis deminutio maxima (ztrátě svobody, upadne do otroctví) => manţelství zaniká. Při capitis deminutio media (ztrátě občanství) => manţelství trvá dál, ale přejde do kategorie matrimonium iniustum (děti počaté od tohoto okamţiku nespadají pod otcovu potestas). V případě znovu nabytí občanství přechází manţelství znovu do matrimonium iustum. Při capitis deminutio minima (změně pozice v rodině) mohlo zaniknout pouze manţelství cum manu, na později převládnuvší manţelství sine manu to nemělo ţádný vliv. manţelství bylo zrušeno i tehdy, kdyţ bylo sice uzavřeno iustum, ale později došlo k adopci (např. tchán adoptuje snachu) -> pro nastalé příbuzenství manţelů, i kdyţ umělé (incestum superveniens). Manţelství mohlo být zrušeno i v případě, ţe se k tomu rozhodne jeden či oba manţelé: 1) matrimonium cum manu (ţena byla v postavení alieni iuris -> o rozvodu rozhodovali otcové rodin) confarreatio – moţno zrušit formou diffarreatio (analogický náboţenský proces) coemptio – moţno zrušit prostřednictvím remancipatio (pravomoc nad ţenou přechází na jejího otce), nebo emancipatio (vyvázání ţeny z manus manţela, stane se osobou sui iuris) 2) matrimonium sine manu Na místo slavnostního aktu postačuje, ţe pominula affectio maritalis (vůle k manţelství) -> pak nastává rozvod (divortium – oboustranný dobrovolný rozvod). V posledních stoletích republiky je ještě patrný silný vliv otců rodin, ale postupně se směřovalo k tomu, ţe v postklasickém období převládla vůle manţelů (ochrana praetorským právem). Za republiky byla prováděna materiální separace – rozdělení majetku, které bylo provázeno slovním prohlášením (o rozvodu) alespoň jedné ze stran (repudium). K tomu nebyla předepsána ţádná forma (slova, gesta, svědci), a tak mohlo dojít k právní nejistotě, zda manţelství je skutečně rozvedeno, nebo ještě existuje. Byl tím ohroţen princip monogamie. Benevolentnější právníci povaţovali uzavření sňatku za implicitní zánik manţelství minulého. Roku 18 př.n.l. vydal císař Augustus lex Iulia de adulteriis, který stanovil, ţe musí existovat vţdy písemný dokument o rozvodu, který potvrdí 7 svědků. Tento dokument, libellus repudii, byl poţadován aţ do časů Justiniána. Pohled římské společnosti na rozvod Byl zpočátku dosti nepříznivý. Bylo očekáváno, ţe se rozvod uskuteční pouze ze závaţných důvodů (cizoloţství, opilství). V rámci fas byl udělen rozvedeným majetkový trest -> část jmění připadla bohyni Ceres (i v tom případě, ţe ius civile rozvod povolovalo). Kdyţ se ale Řím proměnil v říši, došlo ke značnému rozšíření rozvodů, zůstaly početné zvláště v klasickém období (hlavně ve městech a mezi bohatými). Od 4. století, pod vlivem křesťanství, se prosazuje negativní pohled na rozvody.
75
ŘP SZK Typy rozvodů podle důvodů, ospravedlnění rozvodů 1) divortium bona gratia – rozvod uskutečněn z důvodů, které nelze ani jedné ze stran klást morálně za vinu. Např. kdyţ jeden z manţelů sloţí náboţenský slib, v případě impotence (právní prokázání -> 3 roky od uzavření manţelství se neuskutečnilo tělesné spojení), při právním předpokladu smrti partnera (5 let o něm není zpráva, při upadnutí do válečného zajetí). 2) divortium ex iusta causa – kdyţ jeden z manţelů zavdává svým chováním důvod druhému, aby ze své iniciativy ţádalo rozvod: v případě muţe můţe tímto důvodem být – cizoloţství manţelky, kdyţ ţena chodí do veřejných lázní s cizími lidmi, kdyţ navštěvuje veřejná představení bez souhlasu manţela, kdyţ se někde ubytuje s nepříbuznými osobami,… v případě ţeny jsou důvody jiné – kdyţ ji muţ nutí k prostituci, kdyţ má manţel konkubínu, kdyţ ji křivě obviní z cizoloţství,… Take mohli být viníky oba dva – kdyţ si vzájemně ukládají o ţivot, kdyţ se oba účastní spiknutí proti císaři. Vţdy je důleţité, kdo je provinilá strana -> dopadne na ni majetkový postih po zániku manţelství. Ţena mohla být v případě cizoloţství donucena vstoupit do kláštera.
76
ŘP SZK 28. Římské právo rodinné: majetkoprávní vztahy v manželství - dos, donatio propter nuptias 29. Mimomanželské vztahy: concubitus, contubernium Majetkové vztahy mezi manžely – věno (= věno – dos, manţelský dar – donatio propter nuptias) V nejstarším období, kdy se uplatňuje coemptio, byl za ţenu placen určitý peněţní obnos. Tento obnos platila rodina ţenicha rodině nevěsty, neboť příchod nevěsty byl povaţován za jakýsi majetkový přínos – byl to vlastně opak, a proto ve stejné době nemohl vzniknout institut věna. Existoval pouze jeden případ, kdy při matrimonium cum manu znamenal majetkový zisk pro muţe -> kdyţ si bral ţenu sui iuris, došlo ke conventio in manum =>její majetek přešel do rukou manţela. Později přestává být coemptio prodejem, zůstává pouze symbolem. Při uzavírání matrimonium cum manu se rozšířil nový zvyk. Ţena ztratí ve své původní rodině nárok na dědictví. Předem proto dostane určitý podíl na majetku svého otce (podíl na budoucím dědictví). Jde zároveň o příspěvek na výdaje manţelského ţivota. Věno tedy vzniklo uţ v období sňatků cum manu. Dále se rozšířily sňatky sine manu. I sem přešel zvyk zakládání věna -> pomoc manţelovi, který měl nést výdaje spojené s manţelstvím. Ţena se právně neoddělila od své původní rodiny, a tak byla zároveň s věnem vyděděna. Toto věno mohl ustanovit nejenom paterfamilias, ale i ţena sama, jestliţe byla osobou sui iuris a měla svůj vlastní majetek. Buď ho do věna zahrnula celý, ale spíše si ponechala větší část stranou. Věno mohla zaloţit i jakákoliv třetí osoba. Římské právo nehovoří o povinnosti ustanovit věno, je to ale společenský tlak. Postklasické právo jiţ však na rozdíl od klasického věno vyţadovalo (musel být sepsán instrumentum dotale – psaný dokument o věnu, obdoba dnešní přemanţelské smlouvy). Způsoby ustanovení věna dictio dotis – ústní vyhlášení věna slavnostním způsobem, jednostranný verbální kontrakt. Můţe ho uskutečnit i sama ţena, která je v postavení sui iuris. Tímto způsobem můţe ţeně někdo vrátit i dluţnou částku. promissio dotis – opět příslib (stipulační), ale méně slavnostní, závazek však vzniká i zde datio dotis – faktické předání věna (kviritského vlastnictví) do rukou manţela (tedy otce rodiny) bez předchozích příslibů Pokud je manţelství rozvedeno, věno má být vráceno -> pokud se tyto osoby znovu vezmou, věno jednou ustanovené se automaticky obnovuje, nemusí se o něm jednat (dos tacite re integrata – věno mlčky obnovované). Věno mohlo být ustanoveno před, v průběhu i po svatbě (kromě způsobu dictio dotis). Druhy věna podle zakladatele (ustavitele): dos profecticia – věno, které ustanovuje paterfamilias nad ţenou v postavení alieni iuris dos adventicia – věno, které zaloţí kdokoliv jiný Vývoj institutu věna od nejstarších dob po Justiniána Účelem věna je krytí nákladů souvisejících s existencí manţelství, proto připadalo do rukou manţela nebo jeho paterfamilias. Věnem byly většinou hmotné věci (movité i nemovité). Ten, kdo je dostával, byl původně jejich neomezeným vlastníkem. Posléze se toto však měnilo => věno dostával sám manţel, i kdyţ byl doposud stále právně podřízen otci rodiny. Při rozvodu mělo být věno vráceno manţelce, nebo jejímu otci. V období postklasickém bylo vlastnictví k věnu pouze teoretické. Manţelovi v podstatě zbylo k věnu pouze uţívací právo. Pro případné vrácení věna téţ nesmělo dojít k propojení majetku. Sluţebnost na pozemku z věna, mohla být zavedena pouze se souhlasem ţeny.
77
ŘP SZK Ochrana nemovitostí. Lex Iulia de fundo dotali (18 př.n.l.) zakázal, pod neplatností, manţelovi zcizit nebo zastavit bez souhlasu ţeny italskou nemovitost (pozemek), která je součástí věna (Justinián vztáhl zákaz i na pozemky provinční). Ţena mohla prodej napadnout a ţádat o jeho zneplatnění. Ochrana movitostí. Byly ochraňovány tzv. ohodnocením (aestimatio), které se uskutečňovalo dvojím způsobem: aestimatio taxationis causa – pro věci, které měly být materiálně zachovány (nábytek). Byl proveden jejich soupis a zaznamenána cena pro případ, ţe by byly zničeny. aestimatio venditionis causa – pro věci, které nemusely být vráceny hmotně, ale hlavní byla jejich cena (peníze, spotřebovatelné věci) Osud věna při zániku manželství Povinnost vrácení věna při zániku manţelství nebyla od počátku automatická. Původně to bylo třeba domluvit uţ při vzniku věna (před, při, nebo po uzavření manţelství). Nároky na vrácení věna mohli uplatnit i dědicové (dos recepticia – vrácené věno). Později se poţadavek na vrácení věna stával běţnější a uţ stačila pouhá dohoda, ţe věno bude vráceno. Na konci republiky se vrácení věna po zániku manţelství stává automatickým. Existoval speciální typ ţaloby – actio re uxoriae – který podával ten, kdo věno ustanovil. Pro platné podání ţaloby zde musel být souhlas rozvádějící se ţeny (paterfamilias potřeboval souhlas k podání ţaloby od své dcery). Zpětného vydání se často domáhalo právě ţalobou. Soudce hodnotil celou situaci, mohl rozhodnout o vrácení pouze části věna. Restituce mohla být částečná nebo úplná, přihlíţelo se k majetkové situaci manţela. Uplatňovala se zásada beneficium competentiae – výsada dluţníka, ţe smí být odsouzen pouze do výše svého majetku. Manţel, který byl odsouzen na základě actio re uxoriae mohl provést retentiones dotales – sráţky z věna: propter liberos (pro děti) – kdyţ se z manţelství narodily děti (příspěvek ţeny na děti) propter mores (pro špatné mravy) – sníţení vráceného věna mohlo nastat i tehdy, kdyţ bylo prokázáno, ţe manţelství muselo být rozvedeno z důvodu špatného chování manţelky (mores graviores – hrubší porušení, např. cizoloţství, mores leviores – lehčí porušení) propter impensas (na náklady v manţelství) – soudce mohl z věna srazit i částku, pokud manţelství trvalo dlouhou dobu => tato sráţka byla závislá na souhlasu ţeny, byla diskutabilní propter res donatas (na neprávem darované věci) – sráţka byla moţná za dary vyšší hodnoty (briliantový náhrdelník), takové darování bylo zakázané, ale… propter res amotas (na odcizené věci) – sráţka za odcizení manţelových věcí manţelkou Pokud soudce rozhodl o vrácení věna, musely být okamţitě vráceny věci nazastupitelné (taxationis causa); věci zastupitelné (venditionis causa) se nemusely vracet hned, ale aţ ve třech ročních splátkách. Actio re uxoriae se původně při rozvodu uţívala vůči manţelovi, posléze i v případě smrti manţela vůči jeho dědicům. V pozdějším období mohl touto ţalobou poţadovat vrácení věna i otec zemřelé manţelky. V justiniánském období je věno majetkem manţelky, jiţ ne jejího manţela. Ten se stává po dobu trvání manţelství pouze správcem majetku. Věno muselo být po zániku manţelství kompletně vráceno, vrácení mohli poţadovat i dědicové manţelky. V tomto období existovala actio de dote (actio dotis, actio ex stipulatu) – ţaloba na vrácení věna => ţena poţaduje celé věno (stejně tak její dědicové po její smrti), nejsou zde moţné ţádné sráţky, ledaţe by ţena sama zavinila rozvod. Zaplacení určitých částek se můţe manţel domáhat pouze jinými ţalobami. Jako záruka na vrácení věna slouţil seznam věcí věna, které ţena do domu manţela přinesla. V postklasickém období byla právní úprava věna zasaţena tendencemi přicházejícími z východu.
78
ŘP SZK Donatio ante nuptias (=> donatio propter nuptias) Donatio ante nuptias je termín z předjustiniánského období, donatio propter nuptias je termín justiniánský. Jedná se o majetkový závazek manţela vůči manţelce. V předklasickém období má povahu pouze menších obdarování vůči manţelce při vzniku manţelství. V Egyptě má tento dar být jakýmsi odškodněním za ztrátu panenství. V římském právu se tento institut objevuje v období dominátu, za vlády Konstantina => jeho význam tkví v tom, ţe ţena při ovdovění dostane určitou částku (nemusí zde jít jen o případ ovdovění, určitou částku dostane téţ ţena, kterou manţel bez důvodu zapudí). V postklasickém období je ţeně vyplácen tento majetek pouze v případě, ţe manţelství bylo bezdětné, v opačném případě dostávají tento majetek děti. V justiniánském období bylo běţné, ţe muţ i ţena do věna a donatio kladli veškerý svůj majetek => byla zde snaha majetek propojit.
Konkubinát (concubinatus) Je to trvalé souţití muţe a ţeny bez affectio maritalis (moţnost nebo vůle být manţelem a manţelkou -> např. kvůli určitým zákazům). Nejvíce znevýhodněny byly děti, které se narodily z tohoto souţití (vulgo concepti). V postklasickém období se projevila snaha omezit negativní důsledky konkubinátu. Justinián jiţ rozlišuje mezi dětmi konkubíny a jejího stálého partnera (liberi naturales) a mezi skutečnými nemanţelskými dětmi (vulgo conceptus). Liberi naturales mohou být uznány svými otci a mají určitý nárok na dědictví. Kaţdé spoluţití muţe a ţeny je povaţováno za manţelství -> konkubinát budují křesťanští císaři jako manţelství druhého řádu (coniugium inaequale), sice společensky méně hodnotné, nicméně však přísně monogamické, nemoţné bez náleţitého věku. Za manţelé nejsou muţ a ţena povaţováni pouze v tom případě, kdyţ prohlásí, ţe za ně povaţováni být nechtějí. Společné bydlení, obcování (contubernium) Jde o svazek mezi otroky. Zpočátku zde nebyla ţádná právní ochrana, pán mohl kdykoliv rodinu roztrhnout. Aţ od doby vlády císaře Konstantina jsou vydávány zákony, které toto znemoţňují. Je to i svazek mezi pánem a jeho otrokyní (jejich děti mohou být uznány za liberi naturales). V těchto rodinách nevzniká ţádné příbuzenství, pouze pokrevenství. I zde jsou zákazy sňatku mezi blízkými příbuznými. Kdyţ jsou na svobodu propuštěni otroci – rodiče a děti, děti mohou dědit, i kdyţ nejsou podle práva příbuzní. Cizoloţství (adulterium) byl mimomanţelský pohlavní styk manţelky. Podle obyčejového práva směl manţel ztrestat manţelku přistiţenou in flagranti buď hned nebo později po domácí poradě (iudicium domesticum). Později bylo cizoloţství stíháno veřejnou ţalobou. Tu odstranilo postklasické a justiniánské právo a stanovilo za adulterium trest smrti. Zneuctění, znásilnění (stuprum) – veřejný delikt pohlavního styku muţe s neprovdanou ţenou vyššího společenského postavení. Viník i ţena (pokud nebylo pouţito násilí) podléhali majetkovým trestům. Trestán byl téţ stuprum cum masculo (puero) – homosexuální styk k jinému muţi (chlapci). V klasickém právu byl trestán aţ smrtí.
79
ŘP SZK 30. Právo věcí, různá dělení věci podle římského práva: res extra patrimonium 31. Právo věcí, různá dělení věci podle římského práva: res in patrimonio Věcem se věnuje 2. a 3. kniha Gaiových Institucí. Definice věci: - kaţdý předmět z vnějšího světa, který můţe být poznán člověkem. - z právního hlediska musí být ale věc uţitečná a pro člověka dosaţitelná. - věcmi nejsou kovy a horniny nacházející se na jiných planetách. - věcmi nejsou ani rostliny nebo ţivočiši (ať dosaţitelní), pro něţ lidské vědění nenašlo vyuţití. Gaius byl ovlivněn řeckým myšlením a podle řecké filosofie dělí věci na: hmotné (res corporales) - hmatatelné (res quae tangi possunt), lze se jich dotknout nehmotné (res incorporales) – nehmatatelné, (např. subjektivní práva, z nich mohou pramenit i určité výhody, které se projeví v materiální oblasti, uţívací právo). Podobně dělil věci i Cicero: věci, které jsou (res quae sunt) věci, o nichţ mám představu (res quae intelliguntur) Dělení věcí věci dělitelné a nedělitelné - Dalo by se říci, ţe lze věc vţdy rozdělit, ale je zde poţadavek, aby kaţdá menší část měla stejnou funkčnost, uţitečnost, kvalitu (např. pozemek). Nedělitelným je např. ţivý tvor, technický přístroj. Nedělitelné věci mohou být mezi více osob rozděleny pouze pomyslně, tj. spoluvlastnictví. Kaţdý spoluvlastník pak můţe čerpat určitý uţitek (jedná se tedy o určité ideální rozdělení). U subjektivních práv není moţné ani ideální rozdělení (např. přechod přes pozemek nebo sluţebnost, buď ji mám celou nebo vůbec). věci jednoduché, složené a hromadné - Jednoduché věci (res quae uno spirit contintur) jsou z jednoho dílu, který nelze rozebrat. Mají jednoho ducha, jednu podstatu (kvádr mramoru, socha z jednoho kamene, loď z kmene). Trvají pouze tak dlouho, jak to dovolí přirozené vlastnosti a pouţívání (jednoduchá věc zanikne, kdyţ se její materiál zničí, např. dřevo ztrouchniví). Složené věci (res quae expluribus inter se cohaerentibus constant, universitas rerum cohaerentium) se skládají z více mezi sebou slučitelných částí. Jejich sloţky jsou pospojovány lidským umem tak, aby tvořily sloţenou věc (loď z více kmenů, socha z více kamenů, skříň z jednoho materiálu ale více částí). Jednotlivé části mohou být vyměněny a individualita věci přesto stále trvá, je obnovitelná. Je to ta samá věc, i kdyţ jsou vyměněny jiţ všechny části. Hromadné věci (res universitas, universitas rerum distantium) - jejich části jsou od sebe oddělitelné, ale z ekonomických nebo právních důvodů tvoří jednotu (např. stádo, jednotlivá zvířata). Jestliţe člověk dostal do uţívání stádo jako celek, musel vrátit stejný počet ovcí (zemřelé nahradit), přebytek mu zůstal jako výnos. Kdyţ dostal do uţívání jednu ovci ze stáda, stává se majitelem plodů z této věci (vlna, jehňata), zemře-li tato ovce přirozeným způsobem, nemusí ji nahrazovat. věci spotřebovatelné a nespotřebovatelné - Věci spotřebovatelné (res quae primo usu consumuntur) mohou poskytnout uţitek pouze jednou. Jejich uţití znamená zničení (jídlo, palivo, ale i peníze). Nemohou být proto předmětem smluv, při nichţ se věc vrací. Spotřebovatelné věci jsou většinou věcmi generickými. Věci nespotřebovatelné se mohou pouţívat opakovaně (např. ţidle).
80
ŘP SZK věci generické (druhové) a speciální - U generických věcí nezáleţí na jednotlivém předmětu, ale na váze, počtu či míře (obilí, peníze, stavební materiál). Věci speciální (mají corpus) se vyznačují svojí individualitou, která je podstatná (obraz od Moneta, speciální ovce, vzdělaný otrok). U věcí je třeba rozlišit dvojí označení: - genus (druh v obecném smyslu) - nějaký otrok, nějaký kůň - species (jedna zvláště určená věc) - konkrétní otrok, konkrétní kůň. věci výnosné a nevýnosné - Výnosné věci přinášejí plody, které je moţno od původní věci oddělit. Ty jsou pak nezávislé (plody ovocných stromů, rostliny, dříví v lese, mléko, jehně). Výjimka se objevuje ve 2.století př.n.l., kdy dítě otrokyně není povaţováno za plod v tomto smyslu. U výnosných věcí je třeba rozlišit plody: - přirozené - ovoce ze stromu, mléko, vlna - civilní - umoţním někomu uţívat moji věc, např. mu pronajmu ovocný sad, nemůţu trhat ovoce, ale místo plodů přirozených dostanu pachtovné (poplatek za pouţívání a plody, které bych jinak získal). Civilní plody mohou přinášet i věci, které sami o sobě plody nepřináší, např. obrazárnu, civilním plodem bude vstupné. věci movité a nemovité - Movité věci (res mobiles) se mohou přenášet, aniţ by se porušila jejich struktura. Podskupinu tvoří res per se moventes, věci samy se pohybující (otroci, zvířata). Nemovité věci (res immobiles) není moţné přemístit bez toho, aby se porušila jejich struktura. Jsou pevně spojené se zemí, mají základy (ale např. kůlna bez základů je movitá). res mancipi (nejdůleţitější věci) Vlastnictví těchto věcí se nazývá mancipium. Přenášely se slavnostním způsobem (mancipatio). Patřily k nim italské pozemky a budovy, taţný dobytek (krocený ohlávkou), otroci (otrok někdy v pramenech nazýván mancipius) a polní sluţebnosti. S půdou, kterou obdělával paterfamilias se svou rodinou, byly spojené tyto čtyři sluţebnosti: - iter (servitus itineris) - právo přejít cizí pozemek - actus - průhon, sluţebnost opravňující hnát dobytek a jet vozem po cizím pozemku - via - polní sluţebnost vozové cesty po cizím pozemku (zahrnuje iter a actus) - aquaeductus - právo vést vodu přes cizí pozemek Všechny ostatní věci jsou res nec mancipi. Toto rozdělení platí po celé klasické období římského práva. Pak bylo však dodrţováno jen z úcty k tradici (společnost se změnila ze zemědělské na obchodní). Zrušil ho císař Justinián, rozpracoval dělení věcí movitých a nemovitých. Sám Gaius začínal pojednávat o věcech obdobně.
81
ŘP SZK Dělení věcí podle právníka Gaia Rozdělení podle moţnosti osoby tuto věc vlastnit (koupit, darovat): res in patrimonio - věci v soukromém vlastnictví res extra patrimonium - věci mimo soukromé vlastnictví, v majetku nikoho, vyloučené z vlastnictví. Věci vyloučené z vlastnictví (res divini iuris) jsou věci boţského práva, povaţované za majetek bohů a pod jejich ochranou: res sacrae (svaté) - věci určené ke kontaktu lidí s vyšším boţstvem (chrámy, modlitebny, posvátné háje, posvátné kameny, posvátná místa). Res in patrimonio se můţe stát věcí divini iuris, jestliţe je zasvěcena boţstvu (consecratio). Naopak se z věci zasvěcené boţstvu můţe stát profanus (mimo posvátné místo, neposvěcený). res religiosae (posvátné) - věc zasvěcená bohům podsvětí. Jedná se hlavně o hroby, hrobky (téţ otroků, po smrti se na tělo otroka hledí jako na tělo svobodného). Zde není třeba zasvěcování, stačí pohřbení na určitém místě (hrob přechází pod posvátné věci). Pohřbí-li někdo osobu na svém pozemku, stává se pozemek locus religiosus - vlastník k němu ztrácí vlastnické právo. res sanctae (svaté, neporušitelné) - věci, které na první pohled nemají posvátnou funkci. Jsou ale pro lidi tak významné, aby nad nimi bděli nejen lidé, ale i bohové (chránili je). Jednalo se o městské hradby, brány, meze pozemků. Věci, se kterými nelze obchodovat (res extra commercium), název pouţívaný aţ v postklasickém období: res communes omnium - věci, které patří všem, a proto s nimi nelze obchodovat. Jsou přístupné v jakémkoliv mnoţství a zadarmo (voda, vzduch, moře, pláţ, svět, který zůstává mimo právo). res publicae - veřejná státní autorita (stát) ustanovila určité věci jako veřejné (náměstí, divadla, ulice). Nejedná se o státní majetek, tyto věci jsou ve spoluvlastnictví všech občanů. Nelze obchodovat ani se svobodnými lidmi (Digesta - „Jednotlivé orgány svobodného člověka se nemohou stát obchodovatelnými předměty.“).
82
ŘP SZK 32. Právo vlastnické: jednotlivé typy římského vlastnictví (civilní, provinční prétorské), ochrana vlastnického práva a právní normy omezující věcná práva (sousedská práva, vyvlastnění) V klasickém právu existují tři základní právní situace, kdy má jedinec právo obhajovat své vlastnictví vůči všem (erga omnes). V Justiniánově době dochází k reorganizaci, 3 typy vlastnictví (viz dále) byly spojeny v pouze jedno vlastnictví. TYPY: civilní (kviritské, dominium ex iure Quiritium) vlastnictví - Tento vlastnický vztah chránilo ius civile. Jeho subjektem mohl být pouze římský občan. Převáděno mohlo být kviritské vlastnictví pouze formálními způsoby nabytí vlastnictví (mancipio, později in iure cessio). Základem tohoto vlastnictví bylo heredium (2jitrové zděditelné existenční jádro římské rodiny zahrnující dům, zahradu, hroby předků a ohrady pro dobytek). Toto rozdělení půdy nejspíše vzniklo po vítězství Etrusků. Pastviny pro pastevce byly nestabilním vlastnictvím. Město si je mohlo kdykoliv vzít zpět. Potom převládlo zemědělství, doménou se stali plebejci. Vzniklo vlastnictví, které nemohlo být odejmuto, tzv. dominium. provinční vlastnicvtí - Vlastníkem půdy v provincii byl Senát nebo císař. Na jiné osoby byla přenášena moţnost plného uţívání. Tyto osoby museli platit určitou daň (stipendium). Daň z císařských provincií se nazývala tributum. preatorské vlastnicvtí (bonitární, in bonis esse, in bonnis habere, mít půdu) - Kdyţ někdo získat pozemek neformálním způsobem (traditio), neměl ho natrvalo (nebylo to dominium). Novému vlastníku poskytl pak ochranu praetor, tzv. praetorské (bonitární) vlastnictví. Osoba mohla vlastnictví získat vydrţením (usucapio, dlouhodobě a nerušeně věc uţívala, 2 roky nemovitost, 1 rok movitost). ochrana vlastnického práva- Římané znali různé prostředky obrany - jak soudní, tak i mimosoudní. Záleţelo na typu útoku. Druhá osoba tvrdí, že je vlastníkem mé věci Hlavní obranou byla tzv. reivindikace (rei vindicatio). Své kořeny má jiţ v nejstarším typu římského procesu, v legisakčním, přesněji v legis actio sacramenti in rem. Zde se nerozlišovalo mezi ţalobcem a obţalovaným. Stojí zde proti sobě dvě osoby, které jsou ve stejném postavení. Kaţdá z nich prohlašuje, ţe mu věc náleţí (musí pronést přesně danou formuli). Obě strany v začátku řízení slíbí určitou zástavu (sacramentum), kterou dají do státní pokladny, pokud spor prohrají. Jde o soukromoprávní proces -> strany si sami zvolí svého soudce. Ten rozhoduje, čí sacramentum je správné (utrius sacramentum iustum sit), a tím prakticky rozhodne celý spor. Nejasné zůstává, jakým způsobem se postupovalo v nejstarších dobách, kdyţ drţitel po vynesení rozsudku odmítl věc vydat právoplatnému majiteli. Vlastník asi mohl pouţít násilí. Později bylo ponecháno na ţalobci, aby učinil iusiurandum in litem -> formou přísahy vyhlásil hodnotu věci (mohl ji i nadsadit) a touto částkou ho musela druhá strana odškodnit. V dalším období nastoupil proces formulární. Ţalovaný musel dát určitou záruku, ţe kdyţ prohraje, tak vydá věc, nebo zaplatí. Kdyţ na to ţalovaný nepřistoupil, musel věc vydat ihned. Role se pak vyměnily, teď mohl ţalovat on. Za dominátu se rozvíjí proces cognitio extra ordinem. Arbiter (soudci či praetor) mohl zasáhnout a odejmout věc po rozsudku neoprávněnému uţivateli a dát ji oprávněnému vlastníkovi.
83
ŘP SZK Druhá osoba vyvíjí činnost, kterou omezuje mé výlučné užívání věci Vlastnictví můţe být ohroţeno také tím, ţe nějaká jiná osoba začne vyvíjet činnost, kterou umenšuje mé výlučné uţívání věci. Přitom je mi ponecháno drţení věci. Proti tomuto útoku existovalo několik actiones, ţalob, kterými se můţe osoba bránit. Actio negatoria (zápůrčí žaloba) Cílem bylo odrazit druhou osobu, která se chová tak, ţe má uţívací právo, či právo sluţebnosti. V justiniánském právu se tato ţaloba stala obecným ochranným prostředkem proti jakémukoliv zásahu do vlastnictví. Ţalovaný, který podlehl, byl povinen odstranit příčinu rušení, nebo se rušení zdrţet a nahradit způsobenou škodu. Actio aquae pluviae arcendae V klasickém právu směřuje tato ţaloba na odstranění díla, které změnilo přirozený odtok dešťové vody (např. hráz). Cílem je, aby majitel pozemku byl donucen tyto změny odstranit. Nezáleţí na tom, zda hráz, či jiné dílo, vybudoval on, nebo předchozí vlastník pozemku. V Digestech se toto rozlišuje (asi se jedná o interpolaci) -> kdyţ to udělal sám, musí to sám uvést do původního stavu, kdyţ to vybudoval předchůdce, musí strpět aktivitu poškozeného, který uvede vše do původního stavu sám. Justiniánské právo přináší pod tuto ţalobu další případy. Např. kdyţ vlastník pozemku, na kterém pramení řeka, tento pramen odchýlí a způsobí tak škodu okolním pozemkům a jejich vlastníkům, musí uvést pramen do původního stavu. Také kdyţ hloubením na vlastním pozemku přeruším pramen, který zásoboval studnu souseda, musím uvést vše do pořádku. Cautio dammi infecti (stipulační jistota) Smí ji poţadovat ten, komu hrozí škoda z vadného stavení sousedova, nebo z jeho vadné činnosti. Jedná se o slavnostní slib, kterým se vlastník dezolátní budovy, nebo ten, kdo chce konat práce na svém pozemku, zaváţe odškodnit souseda, kdyţ mu vzniknou v důsledku toho škody. Cautio je materiální záruka, o kterou ţádá ohroţený u praetora. Ten ohledá případ a určí částku a její sloţení. Kdyţ mi pak soused odmítne škodu nahradit, mohu pouţít actio per stipulatio - ţalobu za slíbenou věc. Nebo kdyţ vůbec majitel např. dezolátní budovy odmítne cautio sloţit a říká, ţe budovu opravuje i v zájmu souseda, praetor má moţnost učinit ze mě spolumajitele budovy (missio in possessionem), a tím i spoluodpovědným za její stav. Operis novi nunciatio (soukromoprávní zákaz nové stavby) Jedná se o slavnostní mimosoudní akt. Cílem je zabránit tomu, aby někdo pokračoval v započatém díle. Vystupuje zde nunciant (komu hrozí škoda) a nunciát (komu je zakazováno). Zakazovat nemůţe kdokoliv, musí to být osoba oprávněná (musí mí zmocňovací právo - ius prohibendi). Při zákazu pronese nunciant přesně danou formuli a doprovodí ji gestem - vhodí kamínek na pozemek nunciáta (iactus lapili). Toto se uchovalo aţ do středověku. Nunciát můţe uznat zákaz, nebo nesouhlasit a obrátit se na praetora. Ţádá o přezkoumání případu a o vydání remissio, coţ je praetorův dekret, který popírá právo zakazovat a povoluje pokračovat v díle. Opačným případem chování nunciáta je, kdyţ dobře ví, ţe mu můţe být zakázáno, ale neobrátí se na praetora a v díle dál pokračuje. Nunciant pak ţádá u praetora o vydání interdictum demolitorium. Jde o prohlášení, ţe nunciát nemá právo pokračovat v díle a o nařízení zbourat stavbu. Nunciant pak musí dokázat své právo zakázat. Kdyţ důkaz nepodá, musí uhradit všechny vzniklé škody.
84
ŘP SZK Interdictum quod vi aut clam (interdictum = rozkaz soudního magistráta vydaný ve veřejném zájmu na ţádost strany k odklizení soukromoprávního sporu) Tento interdikt směřuje k zastavení (zrušení) prací, které jsou nedovolené. Jde o stavby uskutečněné clam (tajně) a vi (bez přihlédnutí k zákazu, kdyţ zakazovala oprávněná osoba). U vi není zcela jasný rozdíl s předcházejícím institutem. Existují různé teorie rozdílu: 1) teorie operis novi nunciatio byl prostředek, jehoţ cílem je zabránit tomu, co někdo činil na svém pozemku a škodil i jiným interdictum quod vi aut clam se týká díla konaného na cizím pozemku 2) teorie operis novi nunciatio bylo slavnostní právní jednání, které mohlo být uskutečněno pouze tehdy, pokud tuto pozici chrání ius civile (kviritské římské právo - např. porušení sluţebnosti) interdictum quod vi aut clam - méně slavnostní prostředek zákazu V rámci ochrany mého vlastnictví pronikám do oblasti vlastnických práv druhé osoby Někdy nastane situace, kdy zajištění plného a výlučného vlastnictví vyţaduje ještě další rozšíření vlastnictví, expanzi -> v rámci ochrany pronikám do oblasti vlastnických práv jiné osoby. interdictum de arboribus cedendis - tento institut mohu pouţít v tom případě, kdy na můj pozemek přerůstají (přesahují) větve sousedova stromu a to v menší výšce neţ 15 stop. Jako poškozený mám právo větev (nebo její část) uříznout. Také se vztahuje na stromy, které mohu odstranit, kdyţ ohroţují svým nakloněním a moţným vyvrácením můj níţe poloţený pozemek. interdictum de glande legenda - objevuje se jiţ v Zákoně dvanácti desek, definitivní podobu dal tomuto institutu praetorský edikt. Chrání vlastníka stromu, jehoţ větve přesahují na sousedův pozemek ve větší výšce neţ 15 stop. Na stromě rostou plody, které padají na cizí pozemek. Majitel stromu má právo jednou za tři dny jít na sousedův pozemek a plody sesbírat. Věcná práva Jsou sem zařazena práva na konkrétní věci, tzv. ius in re (aliena). To nepochází od Římanů, ale od středověkých právníků. Rozdělení vzniklo i v procesním právu, ţalobce můţe podat různé druhy ţalob: actio in personam (osobní ţaloba) - v centru pozornosti stojí obţalovaný, proti němuţ ţalobce vznáší nárok actio in rem (věcná ţaloba) - ţaloba je orientovaná na věc, na kterou si ţalobce dělá nárok; obţalovaný je chápán pouze jako určitá překáţka na cestě ţalobce a jeho moţným vlastnictvím Základním věcným právem je vlastnictví (proprietas, téţ moţno nalézt označení dominium). Vztah mezi člověkem a věcí garantován zásadami objektivního práva. Podmínkou vlastnictví je výlučnost vlastníka. Důleţité je užívací právo (ususfructus, ius utendi). Věc se můţe uţívat včetně plodů, které přináší. Pokud na věc nemám vlastnictví, tak s ní nemohu nijak disponovat (kdyţ jsem jen uţivatel nesmím věc měnit, prodat, darovat). Uţívání má pevně stanovené hranice. Pokud jsem nejenom uţivatelem, ale i vlastníkem, mám jak ususfructus tak i ius abutendi (úplnou volnost vlastníka nakládat věcí aţ do jejího úplného zničení). Mohu také věc opustit, pak se z ní stane res derelictae (věc opuštěná).
85
ŘP SZK Vlastnické právo k půdě Římané kladli důraz na konkrétní vlastnictví půdy, vlastnictví je neomezené, ani omezení ze strany státu není moţné. Na své půdě jsem stejným suverénem jako stát na celém území. Komu půda patří, ten o ní můţe suverénně rozhodovat. Mohl na ní zavést různá omezení plynoucí z vlastního rozhodnutí samotného vlastníka. Jsou to např. pronajmutí nebo zavedení sluţebnosti, které ho nenutí k aktivitě, ale k pasivnímu chování (něco strpět, po zániku sluţebnosti se obnovuje plné neomezené vlastnictví). Omezení mohou být pouze taková, aby soused nebyl na svém vlastním pozemku obtěţován a omezován (je zakázáno vypouštět kouř z udírny na výše poloţený pozemek, rozbíjet kameny, aby úlomky nelétaly k sousedovi). Zákazy mohou být dobově podmíněny. Je nutno dohlédnout na to, zda není zneuţíváno právo (aemulatio, závist, zneuţití práva s úmyslem poškodit jiného), které má vlastník pozemku - např. řevnivost k sousedovi. Toto bylo rozvinuto spíše aţ ve středověku. Posuzovalo se, zda prvotní je sousedovo poškození, nebo prospěch pro sebe. Je nutno hledat vnitřní úmysl u majitele, který ho vede k činnosti (právní nejistota poškozuje právní ţivot). Postglosátoři: „Nečiním nikomu příkoří, pokud uţívám své právo.“ Výjimky z absolutního vlastnictví: limes - prostor šíře 5 stop okolo kaţdé parcely, který nikomu nepatří. Území mezi pozemky, které Římané nechávali volné (území nikoho). Limes byl zcela běţný v nejstarším období, v klasickém jiţ chybě, jednotlivec se na svůj pozemek mohl dostávat pouze se souhlasem souseda (tj. byla-li zavedena sluţebnost). Pokud mu nebyla dána, tak je přístup znemoţněn. ambitus - pruh půdy mezi sousedními domy široký 2,5 stopy, který nepatří ani jednomu sousedu. Později je chápán jako součást nemovitosti, ovšem s povinností nechat tento pruh ve veřejném uţívání. Nakonec uţ volný prostor neexistoval a přístup na pozemek byl moţný pouze, kdyţ zde byla sluţebnost. Výjimkou ze sluţebnosti byla pouze přístupová cesta k rodinné hrobce (iter ad sepulchrum), soused tomu nemůţe bránit (dohoda za přiměřenou náhradu). Podle konstituce císaře Caracally bylo rozhodnutí v této věci v pravomoci provincií. Mohlo dojít také k dočasnému omezení (např. při sesuvu půdy, zatarasení řádné cesty, je povoleno i bez souhlasu majitele přecházet přes jeho pozemky, do doby odstranění překáţky).
Předpisy týkající se budov Byly vydávány v císařském období, jsou adresovány fyzickým osobám. Císaři zakazují ve významných městech neodůvodněné bourání reprezentativních budov, odstraňování mramoru a jiných materiálů k okrase města, narušování městských plánů.
Vyvlastnění (emptio ab invitio) klasické období - tato moţnost se zde neobjevuje republika - nemáme zprávy postklasické období - je moţné pouze za odpovídající náhradu a v zájmu veřejného prospěchu.
86
ŘP SZK 33. Právo vlastnické: původní způsoby nabývání vlastnictví (occupatio, accessio, specificatio) Získávání vlastnictví Toto jsou typy právního jednání, které vyhlašuje právní řád jako jednání způsobilé k tomu, aby subjekty získaly vlastnictví, nebo bylo přeneseno z jedné na jinou osobu: iuris gentium - systém získávání vlastnictví podle ius gentium (vychází z naturalis ratio), podle tohoto mohou vlastnictví získat jak cizinci, tak i Římané. iuris civilis - podle tohoto systému můţe získat věc do majetku pouze Říman. Rozdělení je moţné i podle toho, zda přijdu do kontaktu s předchozím majitelem věci: původní (originální) způsob získávání vlastictví - získám věc, kterou nikdo nikdy nebo bezprostředně přede mnou nevlastnil: - odchycení zvířete ( ferae bestiae = divoká zvířata) - litis aestimatio (spor o vlastnické právo) - ve výsledku se dá jedné ze stran za pravdu. Také toto je originální způsob, protoţe pro odvozený způsob nabývání vlastnictví zde chybí podmínka pokojnosti a bezkonfliktnosti. odvozený způsob získávání vlastnictví - přicházím do osobního kontaktu s předcházejícím vlastníkem : - traditio - jednoduché přenesení věci podle ius gentium. - usucapio (vydrţení) - dlouhodobé pokojné uţívání věci, která se pak stává se mým majetkem
Occupatio Occupatio (obsazení, přivlastnění) je získání věci, která nikomu nepatří (res nullius): rybolov, lov - musí se jednat o divoké zvíře, které nikdy nebylo vlastnictvím ţádné osoby, nebo o zvíře, které bylo drţeno v zajetí a uprchlo, není-li u něho sklon k návratu domů (animus revertendi), stává se po chycení majetkem lovce. zraněné zvíře při lovu (chci ho chytit, otázka, zda to stačí k přihlášení se k majetkovému právu, odpovědi různé). neţivé předměty (v moři, podél toku řek) - mušle, perly, zkameněliny (předměty, které nejsou podle práva res, neboť nedávají uţitek. Věcmi se stanou aţ po uplatnění occupatio. věci poraţeného nepřítele (větší majetky, které se staly válečnou kořistí, byly majetkem celého Říma, menší věci mohl vítěz zabrat pomocí occupatio). Další kategorií věcí, které momentálně nikomu nepatří jsou res derelictae, tj. věci opuštěné vlastníkem. Dříve někomu patřily, ale dotyčná osoba je opustila a teď nikomu nepatří. Jak se k nim přistupovalo? - Sabiniáni - povaţovali je za res nullius, na něţ jde uplatnit occupatio (tato nauka převládla). - Proculiáni - majitelem opuštěných věcí je nadále jejich původní vlastník, a to aţ do okamţiku, kdy si je někdo přivlastní. Toto se nazývá předání vlastnictví neznámé osobě (traditio in incertam personam, stejně jako iactus missilium, tj. házení mincí nebo drobných předmětů mezi shromáţděný dav). Toto dvoje získání vlastnictví pomocí traditio in incertam personam je však získáním odvozeným. Kdyţ se chci zmocnit opuštěného nejdůleţitějšího majetku (res mancipi) musí occupatio doprovázet usucapio (vydrţení). Teprve po uplynutí určité doby uţívání se stanu přímým vlastníkem. U res nec mancipi je occupatio lehčí. V Justiniánově době stačilo pouhé occupatio i u všech res derelictae. 87
ŘP SZK Příkladem pro occupatio res mancipi je institut ager desertus (zpustlé opuštěné pole). Vlastník nechal leţet půdu ladem a ani po výzvě úředníků se na pole po dobu 6 měsíců nevrátil. Pak měl kdokoliv právo toto pole uţívat. Po uplynutí dvou let by se uţivatel stal plnohodnotným vlastníkem (usucapio), pokud by se původní majitel během nich nevrátil (po uplynutí lhůty došlo k vyvlastnění). Occupatio lze pouţít i při objevení pokladu. Toto se týká uloţených cenností, o kterých uţ lidská paměť neví, a proto uţ nemají svého vlastníka (Paulus). Byly to nejen peníze, ale i jakékoliv drahocenné předměty (pecunia - v klasické době majetek všeho druhu). Kdyţ bylo u věci moţné určit vlastníka, dostali ji jeho dědicové. Kdyţ poklad odpovídal definici podané právníkem Paulem, zkoumali se nastalé situace, jejichţ řešení podal císař Hadrián: kdyţ někdo najde poklad na cizím pozemku, měli si ho rozdělit na půl. kdyţ majitel zakázal hledání na svém pozemku, nalezený poklad patří jemu. pokud ten, kdo poklad nalezl, je jen najatý dělník, má nárok pouze na předem dohodnutou odměnu. V dominátu si čím dál větší nárok na nalezený poklad dělal stát. Accessio (přírůstek) Jestliţe se dvě věci dvou různých vlastníků sjednotí, vzniká nová 3. věc. Kdo je pak jejím majitelem? Je to vlastník buď věci důleţitější, nebo věci, která by mohla existovat sama bez druhé věci. Různé příklady: ferruminatio - navenek neznatelné spojení dvou kusů stejného kovu. Majitelem nové věci je ten, který dodal větší kus kovu. scriptura - psaní, nanášení inkoustu na papír, majitelem se stane vlastník papíru. textura (tkanina) - vetkání nití do látky, přišívání nášivek, záplat, vlastníkem se stane majitel části látky, na kterou se záplata přišívá pictura (malba) - nanášení barvy na desku (obraz = tabula picta). Zde existovaly různá mínění. Paulus podal materialistický pohled ( důleţitější je deska), Gaius ( majitelem bude malíř, který nanášel barvy na desku). K tomuto druhému mínění se připojil i Justinián. Problém nastal u spojení věci movité a nemovité. Rozhodující je vlastnictví věci nemovité, pozemku (superficies solo cedit - právo je podstoupeno vlastníku věci trvale spojené se zemí). Veškeré věci nad povrchem a pod povrchem patří vlastníku pozemku: satio (setí) - semeno připadne vlastníkovi pozemku jiţ zasetím, ne aţ vzklíčením. plantatio (přírost sadbou) - zasazené rostliny připadnou vlastníku pozemku, jakmile do něj zapustí kořeny. inaedificatio (vystavění) - budova postavená z cizího materiálu připadne vlastníku pozemku i se všemi stavivy. U accessio musí být dodrţena podmínka, ţe vznikne nová věc, vytvoří se jednota, tělo (corpus). Jestliţe se přidá nová věc a není utvořen corpus, majitel důleţitější věci se nestane majitelem celku. - Př. - do budovy jsou přidány trámy na zpevnění, které však mohou být kdykoliv odebrány. Majitel trámů si je však nemůţe kdykoliv odnést, musí počkat na demoliční četu. Kdyţ by je potřeboval dříve, mohl podat ţalobu na vrácení a na jednorázové odškodnění další stejnou věcí (duplum).
88
ŘP SZK Co se stane při přírůstku pozemku? Např. neregulovaným pohybem řeky, vznikem ostrovů, vyschnutím vodní plochy, komu nové pozemky patří, kdo utrpí škodu? Římané vytyčili pravidla a zkoumali pozemky podél řeky: - kdyţ střed řeky tvořil i střed pozemku -> řeka opadla a pozemek zvětšil ve prospěch původního majitele - nebo hranice pozemku tvořil břeh řeky -> kdyţ řeka vyschla, tak se tento nový pozemek stal res nullius a kdokoliv si ho mohl přivlastnit. Náplav (alluvio) je pozvolný a neznatelný vodní nános, voda pozvolna unáší terén, pozemek se zvětšuje. Velká náplavová vlna (avulsio) odtrhne kus břehu a proud ho odnese o kus níţe. Vlastník má právo si tuto odtrţenou zem nárokovat. Nárok můţe vznést pouze do doby neţ se tento kus země spojí s jinou zemí (např. kořeny rostlin). Po propojení se stává majitelem ten, komu patří pozemek, ke kterému se naplavenina připojila. Ostrov zrozený v řece (insula in flumine nata). Vlastníci pobřeţních pozemků si ostrov rozdělí. K rozdělení dojde také tehdy, opustí li řeka své původní koryto a začne téci jinudy (alveus derelictus). Vznikne tak nový terén. Je-li ostrov zaplaven, a pak se znovu objeví, připadne původním majitelům. Taktéţ při změnách toků, kdy vlastníci o pozemky přijdou a ty se znovu objeví, připadnou původním majitelům (takto se to praktikovalo za Justiniána). Specificatio Činnost, při které se z původního výrobku vytvoří nova species (např. z nezpracovaného surového zlata vytvoříme prsten, z vlny pokrývku, z hroznů víno). Nově vzniklý produkt patří: - podle Sabiniánů - nově vzniklá věc patří tomu, komu patřila materiae. - podle Proculiánů - zdůrazňovali lidský tvůrčí přínos, potřebu odborné znalosti, nově vzniklá věc připadla zpracovateli. Nakonec nebylo dáno za pravdu ani Sabiniánům ani Proculiánům. Prosadila se střední cesta (media sententia) justiniánských právníků: - nová věc patří vlastníkovi materiálu, pokud je věc moţno dát do původního stavu. - pokud není moţné dát věc do předešlého stavu, věc patří zpracovateli. - kdyţ dodal zpracovatel vlastní materiál, je věc jeho.
89
ŘP SZK 34. Právo vlastnické: původní způsoby nabývání vlastnictví (confusio, commixtio, adiudicatio, litis aestimatio, adquisitio fructuum) Získávání vlastnictví Toto jsou typy právního jednání, které vyhlašuje právní řád jako jednání způsobilé k tomu, aby subjekty získaly vlastnictví, nebo bylo přeneseno z jedné na jinou osobu: iuris gentium - systém získávání vlastnictví podle ius gentium (vychází z naturalis ratio), podle tohoto mohou vlastnictví získat jak cizinci, tak i Římané. iuris civilis - podle tohoto systému můţe získat věc do majetku pouze Říman. Rozdělení je moţné i podle toho, zda přijdu do kontaktu s předchozím majitelem věci: původní (originální) způsob získávání vlastictví - získám věc, kterou nikdo nikdy nebo bezprostředně přede mnou nevlastnil: - odchycení zvířete ( ferae bestiae = divoká zvířata) - litis aestimatio (spor o vlastnické právo) - ve výsledku se dá jedné ze stran za pravdu. Také toto je originální způsob, protoţe pro odvozený způsob nabývání vlastnictví zde chybí podmínka pokojnosti a bezkonfliktnosti. odvozený způsob získávání vlastnictví - přicházím do osobního kontaktu s předcházejícím vlastníkem : - traditio - jednoduché přenesení věci podle ius gentium. - usucapio (vydrţení) - dlouhodobé pokojné uţívání věci, která se pak stává se mým majetkem Confusio (slití) Neoddělitelné spojení dvou kapalných látek. Commixtio (smíšení) Na počátku je určité mnoţství materiae, které je moţné smísit a patří různým majitelům. Spoluvlastnictví se pak určuje v poměru v jakém přispěli (v kvantitě, v kvalitě). Adiudicatio (přisouzení) Například dědictví připadne více osobám, které ho nechtějí mít společné a rozdělí si ho. Obrátí se na soudce a ten dědictví rozdělí. Litis aestimatio (odhad způsobené škody) Uplatňuje se v oblasti klasického římského procesu. Ţalobce poţaduje vydání věci v drţení obţalovaného. Pokud soudce rozhodne v jeho prospěch, vyzve obţalovaného, aby věc vydal. Ten můţe odmítnout. Soudce má moţnost donutit obţalovaného k vydání zaplacení náhradní částky. Je moţná námitka, ţe toto je způsob odvozený, ale zde nebyl pokojný přechod věci na nového vlastníka, je zde spor. V justiniánském období mohl soudce donutit obţalovaného věc vydat. Adquisitio fructuum (získávání plodů) Přirozené plody, které rostou v přírodě (jablka, hrušky). Dokud je plod na stromě, tak nemá svou vlastní existenci. Po odtrţení či spadnutí plodu se stává samostatnou věcí a můţe se stát předmětem práva. Vlastníkem můţe být: vlastník pozemku. nebo jeho nájemce. 90
ŘP SZK 35. Právo vlastnické: odvozené způsoby nabývání vlastnictví (in iure cessio, mancipatio, traditio) Další odvozené způsoby nabytí vlastnictví Kdyţ se dnes dojde k předmětu a ceně, realizuje se právní jednání (musí ale dojít k dohodě). V římském právu ale po uzavření smlouvy o převedení vlastnického práva je smlouva chápána jako pramen obligačního práva (člověk se nestává vlastníkem, ale aţ po realizaci právního jednání, např. po zaplacení, vydrţení. V prvotním Římě (civitas) bylo prostředí, kde postačovalo právní jednání typu mancipatio (na římském fóru), nebo in iure cessio (před tribunálem), kterým obecně vešlo ve známost, kdo je vlastníkem věci. Na počátku císařství byl Řím skutečně velkou říší. Roku 212 udělil císař Caracalla občanství všem obyvatelům provincií (Lex Antonia), a tak jiţ nestačilo pouhé ústní svědectví několika osob. Postupně se nezbytností staly písemné právní dokumenty. Vytváří se hierarchie úředníků (curatores rerum publicarum). Za vlády Justiniána byl ustanoven vyšší úředník, defensor civitatis, obránce celé civitas, zaručuje právní jistotu převodu vlastnictví. Způsoby nabytí vlastnictví mezi živými (inter vivos) in iure cessio – Moţno uţívat pro všechny druhy věcí. Jde o nejstarší způsob přenosu věci z jedné osoby na druhou, byl uznán jiţ v ius civile. Tento proces je fiktivní, nabyvatel si před úředníkem nárokuje ţalobou vlastnictví věci (dotkne se hůlkou), druhá strana mlčky uznává toto právo. V postklasickém období převládla traditio. mancipatio – Právní jednání pro přenášení vlastnictví pro res mancipi. Vzniká v období, kdy ještě neexistovalo platidlo (pecunia numerata) v našem slova smyslu, platilo se kovem (neraţenými, surovými kousky bronzu). Jednalo se o reálný prodej/koupi, věc se mění za kov podle váhy. Vše bylo podřízeno přísnému formalismu, musela se realizovat na veřejném prostranství před očima všech, věc byla donesena na římské fórum, kde bylo 5 dospělých římských občanů jako svědci, zde úředně pověřená osoba váţením. Kupující se dotkl věci, kterou chtěl koupit a pronesl přesnou formuli „Chci, aby tato věc byla má, za kterou platím.“, na váhu pak poloţil kov. Prodávající pouze přinesl věc, jinak byl pasivní. Ke změně došlo poté, co se začaly razit mince. Potom uţ se neváţí kov, ale stále je symbolicky přítomen libripens, symbolicky se váţilo pár kousků bronzu. Prodej se uţ neodehrával na římském fóru (z úcty k tradici se dodrţovala pouze část celého procesu). To uţ byl Řím centrem obchodu. Potom uţ nastal čas pro konsensuální způsob převodu majetku. Mancipatio se stalo nepraktickým a platí pouze pro res mancipi, převládlo traditio. traditio - Jeho původ je v nejstarších dobách, jde o nejstarší způsob převedení vlastnictví pro res non mancipi. Převládl a ukázal se jako nejmodernější. Jde o prosté převedení vlastnictví věci z jedné osoby na osobu druhou. Nejdříve bylo traditio uţíváno pro méně hodnotné věci. Ten kdo prodává se označuje jako tradens, ten kdo věc kupoval byl accipient. Také zde musely být dodrţeny určité podmínky: - tradens musel být vlastníkem věci, kterou prodával, nebo s ní disponuje. - musí zde být vůle obou stran uskutečnit toto právní jednání - tradens musí mít vůli se věci zbavit a accipient musí mít vůli věc přijmout. - iusta causa traditionis - právní ospravedlnění - právní úvod, díky kterému k právnímu jednání můţe dojít. - iusta causa solvendi - splacení dluhu. 91
ŘP SZK
V nejstarších dobách bylo poţadováno faktické předání věci (bylo snadné předat věc movitou, horší to bylo s pozemkem, bylo nutné na pozemek vstoupit, coţ ale neznamená předání hned, nelze pozemek předávat hroudu po hroudě). Proto se začaly k předání pouţívat abstrakce: - někdo prodával větší mnoţství zboţí, které bylo uskladněno ve skladu, stačilo, aby předal klíč. - převod pozemku - prodávající ukázal z kopce na pozemek rukou -> „převedení dlouhou rukou“ (traditio longa manu). - „převedení krátkou rukou“ (traditio brevi manu)- nejdříve měl kupující pozemek pronajmutý, pak došlo k převedení. Ten, kdo měl pozemek v dočasném uţívání, můţe o této věci začít mluvit jako o svém vlastnictví a vlastník nic nenamítá. - opačnou situací je, ţe prodám dům, ale stále v něm bydlím, zůstane mi uţívací právo (constitutum possessorium). Byla poţadována alespoň minimální přítomnost věci, která se předává (klíč, ukázat na věc). V klasickém období se převod uskutečňoval ústně, ne písemně. Poté se do popředí dostává psaný dokument (garance). Nakonec k realizaci dochází tak, ţe je sepsán dokument s podpisy svědků a praetora. Scriptura je písemný text, který nahrazuje dřívější nezbytné formality. V justiniánském právu došlo ke zjednodušení, pouţíval se pouze jeden způsob předávání, a to traditio, jako nejjednodušší. V prvotním Římě (civitas) bylo prostředí, kde postačovalo právní jednání typu mancipatio (na římském fóru), nebo in iure cessio (před tribunálem), kterým obecně vešlo ve známost, kdo je vlastníkem věci. Na počátku císařství byl Řím skutečně velkou říší. Roku 212 udělil císař Caracalla občanství všem obyvatelům provincií (Lex Antonia), a tak jiţ nestačilo pouhé ústní svědectví několika osob. Postupně se nezbytností staly písemné právní dokumenty. Za vlády Justiniána byl ustanoven vyšší úředník (defensor civitatis), který zaručuje právní jistotu převodu vlastnictví.
Nabytí vlastnictví v okamžiku smrti jednoho z účastníků (mortis causa) Legatum per vindicationem, tj. prostřednictvím závěti je věc odkázána třetí osobě, ne dědici. Tato osoba můţe pak věc poţadovat po komkoliv, kdo ji má v drţení (formulace de lego). Viz. podrobněji otázka č. …………….
.
92
ŘP SZK 36. Právo vlastnické: odvozené způsoby nabývání vlastnictví (usucapio, praescriptio longi temporis) usucapio (vydržení), praescriptio longi temporis - Někdy můţe mít právní jednání nedostatky, kvůli kterým se osoba nestane vlastníkem věci (např. res mancipi byla převedena pouhým traditio, coţ nedostačuje, protoţe chybí formality, nebo ten kdo vlastnictví převádí není skutečným vlastníkem). Nabyvatel, i kdyţ věc získá v dobré víře (bona fides), není jejím vlastníkem. Pak můţe dojít k takové situaci, kdy rodina ţije po generace na pozemku, a její vlastnictví někdo zpochybní. Jedinec pak musí prokázat, ţe mu věc opravdu patří a musí také dokázat právo všech předcházejících vlastníků (předků). Tímto důkazem se zabývali ve středověku glosátoři a nazvali ho ďábelským důkazem (probatio diabolica). Ukázala se tedy potřeba určit jistou lhůtu, za kterou jiţ není potřeba nic dokazovat. Po uplynutí takové lhůty by drţitel věci získal vlastnická práva vydrţením (usucapio). Zákon dvanácti desek upravoval usucapio pro pozemky a věci nemovité vůbec na 2 roky a pro věci movité stačil 1 rok. Institut praescriptio longi temporis je pravděpodobně řeckého původu. Kdyţ vlastník vůči věci nevykonával dlouhou dobu vlastnická práva a věc je v drţení jiné osoby, je tomuto drţiteli garantováno další uţívací právo, a to i proti vlastníkovi. Justiniánské právo oba instituty používalo trochu odlišněji: - usucapio - pro získávání věcí movitých, lhůta 3 roky. - praescriptio longi temporis - pro získávání věcí nemovitých. Zde se lhůta rozlišovala: - mezi přítomnými (inter praesentes) - kdyţ oba (vlastník i drţitel) ţijí na stejném místě a vlastník můţe uţít své právo a neudělá to, lhůta 10 let. - mezi nepřítomnými (inter absentes), lhůta 20 let. Nezbytnosti ke změně držení (possesio) na plné vlastnictví (proprietas) bona fides - uţivatel musí ţít ve vědomí, ţe uţíváním věci nikomu nezpůsobuje škodu. Vydrţitel musí být také přesvědčen, ţe věc nabývá poctivě a podle práva. titulus, iusta causa - ospravedlňující příčina k uţívání věci. - pro donato - zřízení věna - pro dote - darování - pro legato - drţba získaná odkazem, který učinil nevlastník. - pro soluto - zaplacení dluhu - pro derelictio - okupace opuštěné věci tempus - doba uţívání musí být nepřerušená. Kdyţ je přerušena (usurpatio), musí se začít počítat od začátku. Possesio + usucapio + bona fides + iusta causa + tempus = proprietas. Ztráta vlastnictví někdo získá ke stejné věci vlastnické právo, předám mu ji jedním z výše uvedených způsobů. zničení věci (interitus rei). změna věci - nemá ţádného soukromého vlastníka. - zasvěcení (consecratio) - stane se z ní res divini iuris. - vyvlastnění (publicatio) - vyvlastněn můţe být např. pozemek (zájmem je stavba silnice), dům (rozšiřování fóra). Poškozený dostane náhradu. podle převládající sabiniánské nauky bylo ztrátou vlastnictví téţ opuštění věci (derelictio), res derelictae. Proculiáni naproti tomu říkali, ţe nejde o ztrátu majetku, ale o převedení vlastnictví budoucímu nejistému vlastníkovi. Převládl ale názor Sabiniánů, kdo se takové věci zmocní, činí tak originálním způsobem. věc se stane subjektem práva (např. propuštění otroka na svobodu). 93
ŘP SZK 37. Právo vlastnické: spoluvlastnictví v římském právu (consortium, condominium) Jednoduchý právní stav vlastnický se vyznačuje tím, ţe kaţdá věc má jednoho majitele (není-li vyloučena z vlastnictví). Majitelem můţe být např. fyzická osoba, město,... Římané vycházeli ze zásady, ţe vlastnictví nemůţe být dvou vlastníků -> přesto však mohla nastat situace, kdy vlastnictví má více osob, například: určitý majetek je odkázán více dědicům a ti jej všichni akceptovali věci získané společnou aktivitou několika osob nová věc vzniklá spojením více věcí více majitelů Situace spoluvlastnictví mohla být přechodná, kaţdý z vlastníků mohl kdykoliv poţadovat rozdělení. Nic však nebrání trvalosti stavu, kdyţ to všem vyhovuje. Římané hovoří o communio, kde jednotliví vlastníci se nazývají socii (společníci) nebo domini (majitelé, vlastníci). Ochrana spoluvlastnictví proti třetím osobám byla stejná jako ochrana vlastnictví jednotlivců. Communio se vyvíjelo. Nejstarší období - consortium Vzniklo za konkrétní situace, kdy několik bratrů společně zdědí otcovský majetek (hlavně res mancipi), jehoţ další rozparcelování by bylo ekonomicky nevýhodné. Byla to vlastně taková agnátská velkorodina. Kaţdý z bratrů mohl navenek vystupovat jako jediný majitel (kaţdý consortes vystupoval tak, ţe ztělesňoval celé consortium). Např. kaţdý mohl uskutečnit manumissio a propustit otroka na svobodu. Mohl také prodat část majetku (svůj podíl) => pro právní jednání tedy stačila přítomnost jen jednoho spoluvlastníka. Uvnitř konzorcia existovalo dělení výnosů, plodů, ale i výdajů a investicí. Klasické období - condominium Klasická římská jurisprudence nepřevzala institut consortia (snad ze zklamané důvěry?). Svojí nauku o spoluvlastnictví postavila na částech (pars) => celek patří několika vlastníkům, kteří na něm mají podíl. Není to jen materiální část (nejde rozdělit vše - viz věci nedělitelné), spíše jde o určité ideální rozdělení věci na podíly (ne pars quanta, ale pars quota, jak toto nazvali středověcí právníci). Podíly nemusely být nutně stejně veliké. Jak pak probíhalo např. propuštění otroka na svobodu (manumissio)? Otrok má v tomto případě několik pánů, nestačí propuštění od jednoho. Je nutná účast všech majitelů, kteří se jeden po druhém vzdávají podílu na vlastnictví otroka. Tím dochází k ius adcrescendi (zvyšování podílů ostatních). Vztah mezi bývalým pánem a otrokem se ustanovuje pouze mezi otrokem a tím, kdo byl jeho posledním pánem, tím, kdo uskutečnil manumissio. Omezení vlastnického práva. Kdyţ patří pozemek několika osobám a je třeba na něm zavést sluţebnost, souhlas musí dát všichni spoluvlastníci (tzv. condominium - souhlasná vůle všech). Kdyţ je třeba condominium obhájit u soudu, obhajuje kaţdý spoluvlastník svoji část. Činí tak jednak proti třetím osobám, ale i proti ostatním spoluvlastníkům (rei vindicatio partia - částečné nárokování vlastnických práv). Proti ostatním spolumajitelům má kaţdý ius prohibendi (právo zakázat např. práce - stavba, bourání - na společném majetku). Ius prohibendi je analogický s institutem veřejného římského práva, který se uplatňoval v kolegiálních magistraturách, zvláště mezi dvěma konzuly -> právo intercese (zákaz výkonu rozhodnutí). Teoreticky mohl spoluvlastník kdykoliv ţádat o rozdělení majetku a vydání jeho části. Bylo to však komplikované (probíhaly různé injurecese, tradice a mancipace). Upřednostňoval se postup soudní cestou. Byla podána actio communi dividundo, ţaloba na rozdělení spoluvlastnictví. Soudce pak rozhodl: věci dělitelné - kaţdému přiřkl část majetku věci nedělitelné - rozhodl, kdo tyto věci dostane, ten pak musí zaplatit peněţní částku rovnu podílu ostatních na této věci (náhrada pro ostatní). Věcná práva k cizí věci (iura in re aliena) - sluţebnost, uţívací právo V praetorském ediktu se o služebnostech (servitutes) a užívacím právu (ususfructus) hovoří společně. 94
ŘP SZK 38. Služebnosti: objasnění pojmu, typologie, vznik a zánik služebností, jednotlivé venkovské služebnosti 39. Služebnosti: objasnění pojmu, typologie, vznik a zánik služebností, jednotlivé městské služebnosti servitutes praediorum rusticorum a servitutes praediorum urbanorum Služebnosti (servitutes, iura) Služebnosti rozlišujeme na: servitutes praediorum - pozemkové sluţebnosti, jsou vázané na pozemek, ne na majitele servitutes personarum - právo k jakékoliv hmotné věci ve prospěch konkrétní osoby Servitutes praediorum (iura praediorum) - pozemkové služebnosti Jsou to práva, která slouţí ve prospěch jednoho pozemku (dominantní pozemek) na úkor jiného pozemku (sluţebný pozemek). Vlastník dominantního pozemku má právo vykonávat na sluţebném pozemku určitou činnost, nebo poţadovat na vlastníkovi sluţebného pozemku, aby se zdrţel činnosti, na kterou by měl právo. Nevzniká právní vztah mezi konkrétními osobami, ale zůstává zachován i po přechodu pozemků na jiné osoby (na rozdíl od obligací, které platí jen pro určitou osobu). Sluţebnost je neoddělitelná od vlastnictví pozemku, je to jedna z kvalit, které pozemek má. V 50. knize Digest je uveden názor právníka Celsa -> co jiného jsou sluţebnosti, neţli kvalita těchto pozemků, jako např. úrodnost, rozloha,... Jaké jsou podmínky pro sluţebnost? sluţebnosti musí být ustanoveny pro objektivní věcnou uţitečnost dominantního pozemku, ne pro subjektivní uţitečnost vlastníka dominantního pozemku (musí mít širší obzor, neţ jen výhodu jednoho majitele). Např. předmětem sluţebnosti můţe být příprava vápna (kdyţ slouţí pro stavby, které zůstanou na dominantním pozemku), těţba hlíny (pouţité na výrobu nádob, které budou umístěny v domě na dominantním pozemku). Není tedy moţné, aby si majitel dominantního pozemku bral hlínu, dělal z ní cihly a poté je prodával => jednalo by se o jeho subjektivní zisk (nevzejde dobro pro dominantní pozemek). pozemky dominantní a sluţebný si musí být blízké, leţet blízko sebe. Není nutné, aby spolu vţdy přímo sousedily. Přípustná vzdálenost je určována prospěchem pozemku, záleţí na typu sluţebnosti. Např. stékání vody vyţaduje sousedství, sluţebnost přechodu nevyţaduje sousedství (mezi pozemky vede cesta). Můţe taky nastat situace, kdy existuje jeden dominantní pozemek a pět jeho sluţebných pozemků -> vede přes ně akvadukt. Konkrétní poţadovaný uţitek ve prospěch dominantního pozemku nemusí být věcný (není potřeba perpetura causa servitutis). Sluţebnost trvá dál, i kdyţ uţitečnost zanikla. Např. byla zřízena sluţebnost přechodu -> za čas byla zřízena cesta z druhé strany -> sluţebnost nemusí být zrušena, důleţitý je počátek. Povinnost sluţebného pozemku má vţdy negativní charakter. Negativní sluţebnost zakazuje vlastníkovi vykonávat některou z činností, které jsou jinak běţnou součástí jeho vlastnických práv (např. nestavět budovu nad stanovenou výšku, nezasázet stromy, které by zabránily vniku světla do sousedova domu,...). Pozitivní sluţebnost je obrácena ve prospěch vlastníka dominantního pozemku -> můţe vykonávat určitou aktivitu (např. přecházel sluţebný pozemek). Toto rozdělení (na negativní a pozitivní sluţebnosti) je však nepřesné a subjektivní - záleţí na tom, z jaké strany se díváme. Vlastníkovi sluţebného pozemku nemůţe existence sluţebnosti nařizovat ţádnou pozitivní činnost. Ve středověku to bylo zformulováno v poučce - servitus in faciendo consistere nequit (tato sluţebnost je nepřípustná). Ale existuje výjimka (servitus oneris ferendi - sluţebnost nést břemeno) - 95
ŘP SZK kdyţ je určitá stavba na dominantním pozemku opřena o sousedovu zeď na sluţebném pozemku. Nestačí, ţe majitel sluţebného pozemku stavbu toleruje, ale je i povinen udrţovat sloup či zeď v dobrém stavu -> udrţuje pouze to, co je přítomné, nebuduje nic nového, jde o údrţbu, o opravu. Nejstarší typy sluţebnosti jsou iura itinerum (práva cestní, přechodu) a iura aquarum (vodní) via, iter, actus, aquaeductus. Via (cesta, silnice). Jde o napodobení smluv mezinárodního charakteru, které byly uzavírány mezi blízkými vesnicemi -> o přechodu vojsk přes území v rámci válečných operací. Via neznamená pouze právo přechodu, byla to určitá cesta (její kvality jsou přesně určeny v Zákonu dvanácti desek široká 8 stop, v ohybu 16 stop). V rámci pontifikální jurisprudence se z ní odvodily dvě další sluţebnosti - iter (právo přejet na koni nebo přejít pěšky přes cizí pozemek) a actus (právo převést celé stádo přes cizí pozemek). Iter a actus se úředně uţívaly pro veškeré sluţebnosti přechodu, lidově se uţívala via. Justinián se pokusil upřesnit terminologii, snaţil se ukázat poměr mezi těmito třemi sluţebnostmi -> tři kruhy se společným středem - nejmenší iter, pak actus a nejširší via (zahrnuje v sobě dvě předchozí, ale není dost dobře jasné, co má via navíc neţ actus). Aquaeductus - právo vést vodu kanálem (vodovodem). Praetorský edikt se snaţí dát sluţebnostem mantinely, které se nesmí překročit, ale byly to pouze základy. Několik dalších sluţebností uvedených v praetorském ediktu: ius (servitus) eundi agendi - právo chodit po cizím pozemku ius aquae ducendae - právo vést vodu po cizím pozemku, nebo přes něj servitus altius non tollendy - zákaz nestavět stavbu nad stanovenou výši servitus tigni immittendy - právo zapustit trám do sousedovy zdi servitus cloacae immittendae - právo odvádět odpady stokou na cizí pozemek, nebo přes něj Sluţebnosti rozlišujeme na: 1) servitutes praediorum rusticorum - venkovské sluţebnosti (spolu s via, iter, actus, aquaeductus patří k res mancipi - věci základního hospodářského významu pro zemědělskou usedlost staré římské rodiny): servitus aquae haustus - právo čerpat vodu na cizím pozemku servitus pecoris ad aquam appulsus - právo hnát dobytek k vodě na cizím pozemku a tam jej napájet servitus calcis coquendae - právo hasit vápno na cizím pozemku servitus cretae eximendae - právo dobývat křídu na cizím pozemku servitus harenae fodiendae - právo dobývat pro vlastní potřebu (ne pro ţivnostenskou) písek z cizího pozemku 2) servitutes praediorum urbanorum - městské sluţebnosti (patří do res nec mancipi): servitutes stillicidii immittendi - právo odvádět dešťovou vodu do sousedova okapu servitutes stillicidii avertendi - právo nechat odkapávat dešťovou vodu se střechy na sousedův pozemek servitus protegendi - právo mít střechu nad sousedův pozemek servitus proiciendi - právo mít balkón nad sousedovým pozemkem servitus ne luminibus officiatur - zákaz neodnímat stavbou nebo stromy světlo vnikající do oken sousedova domu Sluţebnosti nebyly uzavřeným systémem, stále se přizpůsobovaly novým situacím. V pozdně klasickém období se otevřel prostor pro diskuze, zda zavést v do práva nové sluţebnosti.
96
ŘP SZK 40. Ususfructus a odvozená práva (usus, habitatio) Ususfructus (rozdíl mezi pojetím středověkým - ususfructus jako pars rei - a klasickým římským pojetím - ususfructus jakožto ius alienis rebus utendi fruendi, salva rerum substantia); odvozená práva (usus, habitatio); způsoby právní ochrany služebností a užívacího práva (actiones confessoriae et negatoriae) Užívací právo (ususfructus) Jde o právo uţívat nějakou věc, která patří někomu jinému. Uţívat lze různým způsobem (např. i plody). Důleţité je aby se nezměnila samotná struktura (podstata) věci (salva rerum substantia) a musí se zachovat i ekonomické určení věci. Např. právník Iulianus chápal ususfructus jako pars rei (součást věci) => ustanovením uţívacího práva se rozdělí dominium (toto pojetí se rozvinulo aţ za glosátorů, kteří rozlišovali uţívací právo formální - má ho osoba odlišná od vlastníka a uţívací právo kauzální, příčinné - má ho sám vlastník). Klasické římské pojetí pouţívá ususfructus pouze k věci, jejímţ uţivatelem je jiná osoba neţ vlastník. Kdyţ se pak uţivatel stane vlastníkem věci, uţívací právo zanikne, vznikne vlastnické právo. V tomto vztahu vystupují dvě osoby - fructuarius (usufructuarius) = uţivatel a dominus proprietalis (vlastník). Vlastník si ponechává své výlučné právo nakládat s věci, ale musí se vyvarovat činnosti, která by umenšila práva uţivatele. Nemůţe proto zatíţit pozemek s uţívacím právem sluţebností. Ale určitý typ sluţebnosti zavést můţe - ty, které garantují zachování stavu (např. zákaz stavět budovu nad stanovenou výšku). Ususfructus vznikl pravděpodobně v období republiky (z důvodu výţivy). Zpočátku pro něj platily tři podmínky: 1) pro uţivatele platila povinnost zachování struktury věci a hospodářského určení věci (ani kdyby to znamenalo zlepšení věci - nesmí zavádět sluţebnosti, měnit např. vinice na olivová pole) => to zůstává ve výlučné kompetenci vlastníka, který reprezentuje věc navenek. Uţivatelské právo se nezmění ani tehdy, dojde-li k samovolné změně věci (voda při záplavě nanese na svěřený pozemek hlínu - uţivatel na ní nesmí nic podnikat, nemá na ní právo). Ususfructus skončí, kdyţ se např. zřítí budova, ke které měla osoba uţivatelské právo. Vlastník se můţe pojistit -> fructuarius můţe být donucen ke sloţení cautio usufructuaria (uţivatel pak bude svěřené věci věnovat větší péči). Předmětem uţívacího práva mohou být pouze věci nespotřebovatelné (které lze uţít vícekrát). Ale co kdyţ nebylo někde rozlišení (např. v závěti)? V císařském období se totiţ mohlo stát (viz Augustovy zákony a jejich sankce dopadající na svobodné a bezdětné), ţe dědic nezíská ze závěti vlastnické právo, pouze právo uţívací. Toto pak řešil senatusconsultum z doby císaře Tiberia -> věci spotřebovatelné se stávají vlastnictvím, ale aţ vyprší doba uţívacího práva, musí být věci spotřebované nahrazeny. Justiniánské právo o tom hovoří jako o quasi ususfructus. 2) zatímco sluţebnosti jsou vázané na věci, uţívací právo je spojeno s osobou uţivatele a s jeho současným postavením Ususfructus nelze prodat, ani pronajmout. Ztrácí se téţ se změnou statutu - při capitis deminutio. Ale při capitis deminutio minima ke ztrátě uţívacího práva dojít nemuselo - kdyţ byl předem ve smlouvě dodatek o automatickém obnovení (ususfructus repetitus). 3) dočasnost trvání uţívacího práva Pokud není dohodnuto jinak, končí při smrti uţivatele (ususfructus je nepřenosný na dědice). Kdyţ je prostřednictvím mortis causa (závětí) ustanoveno více uţivatelů, např. tři a všichni přijmou, kaţdý pak dostane třetinu. Při smrti jednoho spoluuţivatele se rozšíří podíl ostatních. Za Justiniána došlo k zániku uţívacího práva nejdéle po 100 letech. 97
ŘP SZK
Od ususfructus se odvozují tzv. příbuzná práva: usus - právo uţívat věc samotnou, bez jejích plodů. Jednalo se o věci, které plody nepřinášely (např. právo uţívat dům). fructus sine usus - uţívání věci se ponechá jedné osobě, ale právo na uţívání plodů dostane jiná osoba habitatio - věcné právo bydlet v cizím domě operae servorum - právo uţívat práce cizích otroků
Způsoby vzniku služebnosti a užívacího práva Uţívají se podobné způsoby jako při přenosu vlastnických práv. 1) zemědělské (venkovské) sluţebnosti - prostřednictvím mancipatio 2) městské, venkovské sluţebnosti, ususfructus - prostřednictvím in iure cessio, vindicatio servitutis (ţaloba na uznání sluţebnosti) 3) pro res nec mancipi (městské sluţebnosti) lze uţít traditio 4) cedere in iure (deductio ususfructus) - vlastník předá vlastnictví jiné osobě a vyhradí si doţivotní uţívací právo (sám vlastník tak vytváří uţívací právo). 5) vlastník dvou pozemků jeden z nich prodá a ustanoví na něm sluţebnost ve prospěch druhého pozemku, který si ponechá 6) adiudicatio - přisouzení sluţebnosti soudcem 7) legatum (odkaz) - bezplatné testamentární nařízení, které zakládá majetkový prospěch ku 3 osobě k tíţi dědice (např. někomu odkáţu pole, ale uţívací právo získá někdo jiný) legatum per vindicationem (s věcným účinkem -> jakmile dědic nabyl pozůstalosti, bude zavedena sluţebnost, či uţívací právo,...). K zavedení sluţebnosti se legatum pouţívalo méně neţ k zavedení uţívacího práva. Je také pociťována nutnost vytvořit institut analogický k traditio, pro neformální a rychlé jednání. Zde vyvstal problém, který definoval Gaius -> traditio není moţné uţít u věcí nemovitých. Justiniánus vytvořil nový institut - quasi traditio. Navenek se projevuje prostřednictvím patientia (trpělivosti), strpěním chování jiné osoby. Je to nejen tolerance, ale i aktivní strpění => je v něm obsaţena vůle, ţe tuto činnost hodlám trpět do budoucna (patientia servitutes - strpění výkonu sluţebnosti). Sluţebnost lze téţ vydrţet (lhůta 2 roky). Oproti tomu stojí zákon z období republiky - lex Scribonia, který zapověděl nabývat pozemkové sluţebnosti vydrţením. O vydrţení uţívacího práva nemáme zprávy. Jasnější situace panuje za Justiniána -> pomocí institutu praescriptio longi temporis lze vydrţet jak zemědělskou sluţebnost, tak i ususfructus. Ztráta služebnosti a užívacího práva 1) ztratit je lze stejným právním jednáním, jako se získávají (mancipatio, in iure cessio, prostřednictvím legatum,...) 2) sluţebnost či uţívací právo zanikne také tehdy, kdyţ vlastnictví splyne se sluţebností v rukou jedné osoby (confusio) - získám pozemek, na kterém byla zavedena sluţebnost ve prospěch mého pozemku vlastnictví splyne s uţívacím právem (consolidatio) - např. vlastník dědí po fruktuářovi (uţivateli) 3) ususfructus zaniká i tehdy, kdyţ věc ztrácí svoji původní strukturu 4) sluţebnost zanikne i při změně vztahů mezi dvěma pozemky - kdyby jeden pozemek jiţ nemohl slouţit ku prospěchu druhého pozemku
98
ŘP SZK Další moţností zániku věcných práv k cizí věci je neuţívání - kdyţ nevykonávám aktivitu, která je mi umoţněna. Lhůta je stejná jako při usucapio (v klasickém právu pro nemovité věci - 2 roky) a praescriptio longi temporis (v justiniánském právu 10 let mezi přítomnými a 20 let mezi nepřítomnými). Non usus (neuţívání) nelze aplikovat na všechna práva stejně. Jsou totiţ práva, u kterých je lehké určit, zda jsou vyuţívaná (např. sluţebnost přechodu, právo dobývat písek, ususfructus,...), ale také práva, kde takovéto určení lehké není (např. právo odvádět dešťovou vodu na sousedův pozemek). Majitel sluţebného pozemku proto musí v takovém případě učinit něco, co směřuje proti sluţebnosti. Pak vyčká, jak zareaguje majitel dominantního pozemku. Kdyţ po určenou lhůtu nevznese protest, sluţebnost zaniká. Non usus se aplikoval především na zemědělské (venkovské) sluţebnosti, u městských se vyţadoval skutek namířený proti sluţebnosti.
99
ŘP SZK 41. Prostředky právní ochrany služebností a užívacího práva (actiones confessoriae et negatoriae) Soudní ochrana služebnosti a užívacího práva Pouţívají se ţaloby in rem -> ţaloby podávané při uplatňování věcného práva. Osoba tvrdící, ţe má sluţebnost či uţívací právo, přednese na soudě v klasickém období vindicatio servitutis nebo petitio ususfructus (ţaloba chránící uţivatelovo právo proti vlastníkovi), za dob císaře Justiniána se uţívalo confesorie. Pokud by to byl vlastník, který by popíral sluţebnost, přednesl by na soudě negative (negatorie). V praetorském ediktu se nám zachovaly některé formule v doslovném znění. Ten, kdo uţívá, je zde obţalovaný, vlastník (ţalobce) chce změnu daného stavu. Obţalovaný musí dát garanci (cautio iudicatum solvi) - slib, ţe bude věc řádně hájit, ţe se zdrţí podvodu a ţe zaplatí dluh podle rozsudku. Kdyţ toto neslíbí, právo je automaticky přiznáno druhé straně (jestliţe s tím není srozuměn, můţe ţalovat teď zase pro změnu on). Kdyţ je spor ukončen (pronuntiatio de iure - vynesen rozsudek) v neprospěch obţalovaného - vydá věc, kterou uţíval, nebo uvede pozemek do původního stavu. Kdyţ odmítne akceptovat rozsudek, je vynesen další -> musí zaplatit určitou částku (provedeno litis aestimatio - ohodnocení věci, o kterou se vedl spor). Je to náhrada i pokuta za prohranou soudní při. Právo mu pak zůstane zachováno (nově ho získal). Toto řešení platí však jen pro klasické období, kdy nejsou k dispozici ţádné prostředky donucení. V justiniánském období jiţ existuje silný právní aparát (manu militari), který zajišťoval výkon práva a donutil odsouzeného akceptovat rozsudek. Moţné byly téţ zásahy praetora, který mohl vydat interdictum ve prospěch majitele dominantního pozemku (vlastník sluţebného pozemku např. nemůţe zabraňovat v opravě cesty, která mu vede přes pozemek).
100
ŘP SZK 42. Instituty omezeného vlastnického práva: emphyteusis s (trvalý dědičný pacht) Jedná se o institut řeckého původu. Tento právní vztah vzniká poskytnutím pozemku veřejnou institucí (poskytovatel) soukromé osobě, která se zavazuje k pravidelnému placení určité peněţní částky (pensio, canon), většinou se jedná o roční poplatek. Vlastníkem pozemku zůstává poskytovatel. Předmětem emfyteuze bývala neobdělaná půda, kterou emfyteuta zúrodnil. V klasickém období emfyteuze neexistovala. Na sklonku klasického období se objevuje podobný institut - ius in agro vectigali. Pozemky závislé na Římu (v koloniích) byly dávány do uţívání soukromým osobám, které za ně platily vectigal. Kdyţ uţivatel řádně platil, nesměl být pozemek odejmut ani jemu ani dědicům, na které by jej převedl. Je to vlastně pronájem (locatio), ale Gaius se zamýšlí, zda to není spíše prodej. Pro pronájem hovoří povinnost ročního poplatku, pro prodej nárok na věčné uţívání a moţnost převodu na jiné osoby. Je to tedy spíše nějaký meziinstitut, ze kterého se vyvinulo emfyteutické právo. K tomu došlo postupným vývojem. Existovaly dva různé typy provincií: senátorské - ve vlastnictví římského státu imperátorské - ve vlastnictví císaře Pozemky v provinciích byly dávány do vlastnictví tamním obyvatelům => provinční vlastnictví (omezeno placením daní). Takto byly svěřovány méně významné pozemky (zahrady, vinice, stavební pozemky). Rozsáhlejší pozemky (např. vhodné k pěstování obilí - Egypt), byly stále povaţovány za státní majetek a nebyly pronajímány na nejvíše 5 let státním rolníkům, kteří státu odváděli stanovený podíl z čistého výnosu. Na konci 2. století došlo k ekonomické krizi, coţ mělo dopad na ţivot rolníků. Poplatek byl určován podle ideálního výnosu, a proto přestal být takový pronájem atraktivní => stát musel zabránit rolníkům opustit půdu (původně to byla výhoda, teď donucení). Pronájem zůstával stále stejným institutem (s malými obměnami - také stát musel zmírnit své poţadavky). V 5. století se situace stabilizovala. Vztahy, které vznikaly k veřejné půdě, byly vývojovým pokračováním starého vektigálního práva a byly označovány jako trvalý pacht (ius perpetuum). Naproti tomu pro vztahy, vznikající na půdě císařských velkostatků, se vţil název ius emfyteuticarium. Nakonec byly tyto oba instituty spojeny v jednotnou emfyteuzi. Roční poplatek byl placen stále stejně. Ze strany státu bylo vyhrazeno právo dohledu nad tím, zda přidělená půda je skutečně řádně obhospodařována. Pronajímateli byli jiţ i soukromé osoby, nejen stát. Vrací se stará právní nejistota - jde o prodej, nebo o pronájem. Řešení dává aţ císař Zeno v jedné své konstituci (asi 470 n.l.) - emfyteusis má podle ní vlastní právní strukturu odlišnou od prodeje i pronájmu. A proto jsou i různě upraveny situace, které mohou nastat. Např. můţe přijít vyšší síla neovladatelná lidskou vůlí (periculum - nebezpečí), která můţe zničit pozemek. Kdyby došlo k definitivnímu zničení, kaţdá povinnost emfyteuty by pominula (platit poplatek, ...). Kdyby však došlo pouze k dočasným, napravitelným škodám, šly by na úkor emfyteuty (dále musí platit předem dohodnutý poplatek). Situace za Justiniána. Zvláště v souvislosti s majetkem církve, který neustále vzrůstal, se Justinián snaţí zabránit tomu, aby emfyteuté zneuţívali nedostatek dozoru na církevní půdě. Obnovil proto původní myšlenku -> zúrodňování ladem leţících pozemků. Základním pravidlem bylo, ţe stav těchto pozemků se nesmí zhoršovat. Kdyby emfyteuta zanedbával své povinnosti, došlo by k devolutio (odúmrtí) -> emfyteuta tuto půdu ztrácí, ta se vrací původnímu vlastníkovi. Toto však nebylo vţdy dodrţováno. Dochovalo se totiţ smlouvy, které o emfyteusis pojednávají. Jsou v nich stanoveny podmínky, které se liší od justiniánských pravidel (např. smlouva ze 6. století říká, ţe emfyteuta má moţnost zlepšovat stav pozemku, je ale připuštěno i jeho zhoršení -> při velkých škodách však bere emfyteuta vše na sebe). Justiniánské právo předepsalo povinnost oznámit vlastníkovi, kdyţ bude emfyteuta předávat pozemek někomu jinému -> vlastník má předkupní právo (ius protimeseos). Kdyţ jej nevyuţije, přesto za kaţdý převod dostane 2% kupní ceny (laudemium). Co se stane, kdyţ emfyteuta přestane platit poplatek? -> kdyţ nezaplatí po dobu 3 let, dojde k devolutio. 101
ŘP SZK 43. Instituty omezeného vlastnického práva: superficies
Superficies (institut povrchu) Je to institut, který souvisí s emfyteusis, ale je jiţ římského původu. Vychází se ze zásady superficies solo cedit (doslova povrch ustupuje půdě) -> co je pevně spojeno s půdou, patří vlastníkovi půdy (jakákoliv stavba na cizím pozemku se stává majetkem vlastníka pozemku). Je to krajní důsledek absolutního pojetí vlastnictví věci (=> věc patří vlastníkovi nejen v tomto okamţiku při svém současném vyuţití, ale i při vzdáleném vyuţití - i to, co je nad i pod povrchem - aţ ke hvězdám, aţ do podsvětí). Toto pojetí vede k nemoţnosti horizontálního rozdělení. Formálně platí tato zásada aţ do Justiniána. Byly zde však i výjimky. Např. praktická nutnost stavět na cizím pozemku -> musí zde být souhlas majitele pozemku a ponechána volnost majiteli stavby. Nejprve se vyjevila nutnost stavět na pozemcích ve veřejném vlastnictví (na fóru v centru města,...). Byly budovány obchody (tabernae) na základě dohody, ţe pozemek zůstane nadále veřejným a staviteli zůstane právo nakládat se stavbou, jak uzná za vhodné (demontovat, převádět,...) => byla to ochrana proti nárokům i samotného státu (viz 18. kniha Digest). Ochranu proti třetím osobám poskytl praetor. Komplikovanější bylo, kdyţ se měla stavba stavět na pozemku cizí soukromé osoby, nebo kdyţ někdo chtěl prodat budovu, ale ne pozemek, na kterém stojí. V takovém případě se uzavírala nájemní smlouva (locatio - conductio), která se týkala pozemku, na němţ budova stojí. Superficiarus (nájemce na cizím soukromém pozemku) měl vůči pánu povrchu (dominus solis) povinnost platit roční poplatek (solarium). V postklasickém období se superficies blíţí vlastnickému právu. Bylo povaţováno za právo dědičné a zcizitelné. Na městských pozemcích fungoval institut povrchu podobně jako emfyteusis na vesnických polích.
102
ŘP SZK 44. Věcná záruční práva: fiducia cum amico, fiducia cum creditore, pignus, hypoteca Někomu vznikne dluh vůči druhé osobě. V rámci tohoto dluhu je třeba poskytnout záruky. Rozlišujeme dva druhy: osobní - zaručí se i třetí osoba věcná - dluţník dá k dispozici věc, která bude slouţit pro věřitele, kdyţ nebude splacen dluh (obligatio rei, res obligata) Věcná záruka Fiducia (důvěra, spolehlivost) - nejstarší typ záruky Fiduciant (vlastník) převádí věc na věřitele (fiduciarius). Ten se zavazuje v rámci pactum fiduciae, ţe po splnění účelu převede věc zpět do rukou původního vlastníka. Rozlišujeme: fiducia cum amico (contracta) - jedná se o situaci, kdy je věc zapůjčena k uţívání (přítel ji potřebuje, nebo je věc ohroţena) fiducia cum creditore (contracta) - věc je zárukou k jištění předcházející obligace, kde vlastník je dluţníkem a fiduciarius věřitelem Pignus (zástava ruční), hypotheca (smlouva o zástavě) Tento institut se vyvinul z legis actio pignoris capionem - mimosoudní exekuce majetku nesolventního dluţníka. Později je pignus i dobrovolnou zástavou. Uţití v rámci procesního práva. V Praetorském ediktu pignus znamená věc movitou (mohla být res mancipi i res nec mancipi), která slouţila jako zástava dluţníka věřiteli. Vlastníkem věci nadále zůstává dluţník (vlastnické právo se nepřenáší), ale věc je v drţení věřitele. Později, za principátu, pignus mohla být i věc nemovitá (musela být předána pomocí conventio). Kdyţ dluh není splacen, můţe dojít na dvě řešení: 1) pignus se stane okamţitě majetkem věřitele -> dluh zaniká 2) věřitel pignus prodá a ponechá si pouze obnos roven dluţné částce (můţe si ponechat i něco nad tuto částku, která bude krýt jeho výdaje), zbytek vrátí dluţníkovi Jak v Řecku, tak v Římě původně převládlo první řešení. Na začátku císařského období bylo dáno oběma stranám na výběr mezi: lex commissoria - celý pignus připadne věřiteli ius distrahendi - věřitel věc prodá. Toto stále více převládalo, aţ nakonec císař Konstantin uţívání lex commissoria zakázal. Co se ale stalo, kdyţ se nepodařilo pignus prodat? Podle Justiniána se věřitel musel obrátit na císaře a ţádat o přiřčení vlastnictví (impetratio dominii). I kdyţ císař ţádosti vyhověl, byla ponechána lhůta dvou let, ve které měl dluţník moţnost opatřit si obnos a získat věc zpět. Jaký byl vzájemný vztah mezi dluţníkem a věřitelem v přechodném období? kdyţ se jednalo o pignus, který byl v drţení věřitele a přináší plody, stávají se tyto plody majetkem věřitele. kdyţ to byla hypotéka -> byla věc nadále v drţení majitele (dluţníka). V době, kdy je jasné, ţe dluţník nezaplatí, můţe se věřitel zmocnit hypotéky.
103
ŘP SZK Jak se ostatní lidé dovědí, ţe na některé věci je hypotéka? V klasickém Řecku se hranice pozemku, na kterém byla hypotéka, označovala kameny s oznámením hypotéky a se jménem věřitele. Klasické římské právo toto nezná. V postklasickém období se uţívá psaný dokument. Roku 472 vydal císař Lev konstituci, která říká, ţe písemné prohlášení o veřejné zástavě (pignus publicum) zanesené úředníkem do úředního spisu (apud gesta, apud acta) má přednost před jiným zástavním právem, které můţe být i starší. Justinián nevyţaduje zanesení prohlášení do úředního spisu, stačí podpis tří svědků (pignus quasi publicum). Klasické římské právo zpracovalo nauku o hypotéce jen v hrubých obrysech. Hypotéka se ustanovuje dohodou stran (záleţí na nich, co do nich včlení). Důleţitá je zásada, ţe jak pignus tak hypotéka se musí týkat hmotných věcí (ne uţívacího práva, sluţebností,...). Justinián připouští, ţe i věci nehmotné mohou být předmětem pignus -> předmětem je právo. Existuje také pignus nominis (zástava jména, postupitelné pohledávky) - např. dále obchodovatelná směnka a subpignus (pignus pignoris) - právo podzástavní, zastavení zástavního práva, nikoliv pohledávky. Zánik zástavy zánikem samotné věci splynutím (confusio) - majitelem věci a drţitelem věci se stane ta samá osoba přenesením věci z věřitele na třetí osobu (při ius distrahendi) uskutečněním lex commissoria zánikem obligace -> splacením dluhu Pignus Gordianum. Je to právo zástavního věřitele (podle konstituce císaře Gordiána III. z roku 239) zadrţovat zástavu i po zaplacení pojištěné pohledávky, má-li proti dluţníkovi ještě jiné pohledávky nepojištěné. Uplatňuje se v situaci, kdy má jeden dluţník více dluhů u jednoho věřitele a zástavy dal pouze za některé z nich (některé jsou kryté, jiné ne). Jde o právní výjimku, která má zabránit podvodu (exeptio doli) => věřitel si můţe podrţet všechny zástavy aţ do zaplacení posledního dluhu. Je ale moţné, aby bylo více hypoték na jedné věci (např. na domě). Nejprve se uspokojí časově první věřitel, další pouze z toho, co zbyde (prior tempore postior iure = přednější časem, mocnější právem). Výjimka nastane, kdyţ jeden z věřitelů je státní pokladna (chce vyrovnat dluhy), nebo ţena, které má být vráceno věno => mají přednost.
104
ŘP SZK 45. Possessio a quasi-possessio: rozdíl mezi possessio naturalis a possessio civilis (ad usucapionem), elementy potřebné ke vzniku possessio (corpore possidere, animus possidendi) 46. Possessio a quasi-possessio: rozdíl mezi possessio a quasi-possessio, právní nástroje sloužící k ochraně possessio (interdicra retinendae possessionis, interdicra recuperandae possessionis de vi et de vi armata) Possessio: rozdíl mezi possessio naturalis a possessio civilis (ad usucapionem); elementy vyţadované římskými právníky pro existenci possessio (corpore possidere, animus possidendi), rozdíl mezi possessio a quasi-possessio; právní nástroje na ochranu possessio (interdicta retinendae possessionis, interdicta recuperandae possessionis - de vi, de vi armata) Název possessio pochází pravděpodobně od potis sedeo (sedím jako pán). Je to praktické vlastnictví, které můţe jedinec vykonávat nad věcí. Nezáleţí na tom, zda je to právní nebo protiprávní. Toto panství je zaštítěno i proti třetím osobám, které nemohou dokázat svůj nárok na věc. Possessio existuje vedle institutu plného vlastnictví (proprietas). Římská jurisprudence přiznává possessio tomu, kdo navenek vystupuje jako pán věci: musí mít věc k dispozici (corpore possidere, corpore possessionis) musí zde být přítomen úmysl i nadále si tuto věc uchovávat ve sféře svého vlivu (animus possidendi) V platném drţení má věc ten, kdo ji získal bona fides (koupě od právoplatného vlastníka), ale i ten, kdo ji získal mala fides (např. krádeţí). Possessio však nemá ten, kdo má pouze ius in re aliena (právo k cizí věci) => věc je sice v mém drţení, ale není moje a já respektuji, ţe patří jiné osobě (pouze věc dočasně uţívám) - např. uţivatel, nájemce, uschovatel věci. Z tohoto pravidla však existují výjimky: vztah věřitele k věci, která je zástavou (pignus), je possessio vztah clientes k pozemkům, které mají od patriciů (ti jim je mohou kdykoliv odejmout), je téţ possessio => clientes se mohou bránit vůči nárokům třetích osob V klasickém období rozeznáváme dva typy drţby (possessio): possessio naturalis - pouhé fyzické ovládání věci (res corporalis). Za Justiniána se pro tento typ pouţíval název possessio iniusta. possessio civilis (také possessio ad usucapionem) - pro tuto drţbu musí být ospravedlnění (iusta causa possessionis), např. koupě, darování. Tato possessio směřuje k tomu, aby se z ní stalo plné vlastnictví (proprietas). Za Justiniána - possessio iusta (správná drţba).
Jakým způsobem se possessio nabývá, jaké musí být splněny podmínky? Musí být zároveň přítomny oba tyto elementy: corpore possidere (hmotné drţení) - je třeba uskutečnit traditio (faktické odevzdání věci) animus possidendi - určití lidé za určité situace nemohou animus projevit (šílenec, spící člověk, dítě). Nezletilý člověk potřebuje právní asistenci svého pěstouna (auctoritas tutoris - zásah moci pěstouna). Animus nebude přítomný i v tom případě, kdy věc přijmu, ale ne pro sebe -> přijmu ji pro někoho jiného (alieno nomine).
105
ŘP SZK Pro ztrátu drţby stačí, kdyţ pomine jedna z podmínek. Např. kdyţ věc mám, ale chci ji darovat, prodat => pak se jiţ nejedná o possessio, ale o detentio (moderní termín označující faktickou moc nad věcí bez úmyslu mít ji výlučně pro sebe). Ale jsou zde znovu výjimky. V klasickém právu říká škola Prokuliánů, ţe v určitých případech postačuje k drţbě pouze animus. Possessio pak spočívá v pouhém úmyslu (possessio animo retinetur). Např. pastviny uţívané pouze v určitém ročním období (saltus hiberni et aestivi), nebo otrok na útěku (servus fugitivus) i s věcmi, kterých se otrok na útěku zmocní, které někde odcizí. Do kategorie possessio nezapadají nehmotné věci (res incorporales). K drţení věci lze však analogicky přiřadit např. ususfructus či servitutes. Proto se vytvořil institut, který pouţívá Gaius ve svých Institucích, tzv. quasi possessio. Justiniánské právo zde později přiznává přímo possessio iuris => není to téměř vlastnictví věci hmotné, ale vlastnictví věci nehmotné (jiţ Gaius hovoří o zhmotnění nehmotných práv). Za Justiniána se tedy vytvořily dva systémy - jeden zahrnuje nehmotná práva a další se týká hmotných práv. rozdíl mezi possessio a quasi-possessio ?
Ochranu drţby poskytoval praetorský edikt: 1) interdictum retinendae possessionis - rozkaz soudního magistráta na udrţení stávající drţby proti rušení, pouţije se tehdy, kdyţ se possessor (drţitel) důvodně obává násilí ze strany jiné osoby 2) interdictum recuperandae possessionis - k opětovnému nabytí ztracené drţby. Na začátku klasického období se rozděluje na dva typy, které se uţívají pro nemovité věci: interdictum de vi - kdyţ by byl někdo fyzickým násilím vyhnán z pozemku (interdikt musí být vydán do roka po této události) interdictum de vi armata - kdyţ byl násilník ozbrojen, nebo jich bylo několik. Zde neexistuje ţádná promlčecí lhůta
106
ŘP SZK 47. Římské právo obligací: pojem obligace, předmět obligace, úroky a jejich právní úprava, vznik obligace z kontraktu, náležitosti a formy kontraktního jednání, pactum de contrahendo, kauzální a abstraktní smlouvy, smlouvy ve prospěch třetího, převod obligací, utvrzení obligací, pluralita subjektů - vypsat z učebnice pojem obligace Obligatio - pojem, druhy, vznik · obligačni pravo · je pro něj přiznačna dynamika vztahů, mobilizuji majetkove hodnoty · působi pouze proti jednomu určitemu subjektu → prava relativni · opiraji se o povinnost jednoho určiteho člověka, tedy o vztah zprostředkovany, odvozeny · při ţalobě musi ţalovana strana spolupracovat od sameho začatku, ma tzv. defenzni povinnost · ţaloba proti osobě - actiones in personam (ţaloby osobni) · prosazuji pouze relativně působici pr. · jejich pramenem je povinnost uloţena pouze jedinemu člověku · vznik obligace ze zvlaštniho důvodu, řimske pravo zna v zasadě 2 · protipravni jednani · dohoda o vzajemnem plněni · obligace = pr. vztah, ve kt. jedna strana můţe na zakladě zvlaštniho důvodu ţadat po straně druhe určite chovani(pozitivni nebo i negativni), druha strana je pak povinna se timto způsobem chovat a ruči svym majetkem pro připad, ţeby svou povinnost nesplnila · věřitel (creditor), dlužnik (debitor) · pohledavka (nomen), dluh (debitum) · dluţnikova povinnost poskytnou věřiteli plněni (povinnost určitym způsobem jednat) · o obligačni vztah se jedna pouze tehdy, jestliţe pr. řad zajišťuje věřiteli, ţe si v připadě nesplněni dluhu můţe zmajetku dluţnika odejmout hodnotu dluţneho plněni jako nahradu · původně byla osobni vazanost dluţnika, Poeteliovym zakonem (326 př. n. l.) zrušena a nahrazena vazanostimajetkem Předmět obligace · obligačni plněni · obsahem obligace je to jednani, ke kt. je dluţnik zavazan · obsah obligace = předmět obligace = obligačni plněni · můţe byt různeho typu · dare (dat, darovat) - obsahem tohoto plněni je převod vlastnickeho nebo jineho věcneho pr. · facere (konat, činit) - obsahem plněni je plněni faktickym ukonem · praestere (poskytovat, odevzdavat) - různy vyznam, nejčastěji nahrada škody · obligace alternativni · předmět plněni je častečně neurčity proto, ţe je určen alternativně, z alternativ se však musi plnit jenom jedina · volbu ma zpravidla dluţnik (vyhoda davana dluţnikovi), tohoto prava se zbavuje aţ uplnym poskytnutim jednohoplněni · navenek jsou ji podobne některe připady obligace jednoduche (ze zakona nebo podle dohody se povoluje dluţnikoviplněni jine), např. noxalni ručeni majitele moci za delikty osob podřizenych nebo za škody způsobene zviřaty · rozdil je ale patrny v situaci, kdyţ se plněni stane nemoţnym → obligace zanikne (u alternativniho plněni ne,plati totiţ, ţe: Jedna věc je zavazana, dvě lze plnit)
107
ŘP SZK · obligace genericka · i zde plati častečna neurčitost plněni - dana tim, ţe předmětem obligace jsou věci genericky určene → obligacezanika jedině splněnim, věci genericky určene nemohou zaniknout · obligace dilne a nedilne · prakticky vyznam v situaci, kdy se u jedne obligace objevuje vice dluţniků nebo věřitelů · dilna obligace · předmět plněni se da rozdělit na plněni častečna · rozděli se podle počtu učastniků na dily · nedilna obligace · předmět plněni se na časti rozdělit neda · učastnici jsou zavazani/opravněni společně (plnil/ţaloval-li jeden, zanikal dluh/opravněni ţalovat všem ostatnim)· aţ do Justiniana platilo, ţe lze ţalovat pouze plněni cele úroky a jejich právní úprava· obligace urokova · pokud jsou předmětem uroky (usurae), jedna se o nesamostatnou obligaci, zavislou na jine hlavni (obligatioprincipalis) → sama existovat nemůţe, ma povahu akcesorickou, sama nevznika a zanika nejpozději se zanikem obligace hlavni · věřitel (creditor), dlužnik (debitor) · pohledavka (nomen), dluh (debitum) · dluţnikova povinnost poskytnou věřiteli plněni (povinnost určitym způsobem jednat) · o obligačni vztah se jedna pouze tehdy, jestliţe pr. řad zajišťuje věřiteli, ţe si v připadě nesplněni dluhu můţe zmajetku dluţnika odejmout hodnotu dluţneho plněni jako nahradu · původně byla osobni vazanost dluţnika, Poeteliovym zakonem (326 př. n. l.) však zrušena a nahrazena vazanostimajetkem · změna obligace ve dvou připadech · plněni se stane po vzniku obligace nemožnym · pokud se tak stane bez vinny dluţnika, je od zavazku osvobozen, kdyţ se jedna o plněni individualně určene · je osvobozen od jakehokoliv plněni, kt. zanikne nahodou v době, kdy je věřitel v prodleni · jinak obligace trva dale, jen misto původniho plněni nastupuje nahrada, tj. nahrada škody · jedna ze stran se ocitne v prodleni · prodleni dlužnika (mora debitoris, solvendi) · kdyţ svůj zavazek neplni včas a nemůţe to ničim omluvit · předpoklady prodleni · platna a zaţalovatelna pohledavka · splatnost (dospělost) pohledavky · dluţnikem zaviněne zmeškani · upomenuti dluţnika věřitelem či jeho zastupcem (dluţnik upomenut osobně, upomenuti ne u zloděje) · obsah obligace se měni, rozšiřuji se dluţnikovy povinnosti · konči, pokud je mu poskytnuta nova lhůta, nabidne-li věřiteli plněni, zanikne obligace novaci
108
ŘP SZK · prodleni věřitele (mora creditoris, accipiendi) · pokud bezdůvodně odmita součinnost, kt. je zapotřebí · pr. důsledky · dluţnik odpovida pouze za zly umysl · dluţnik ma pravo zbavit se předmětu plněni (uloţi jej u sebe doma, na veřejnem mistě nebo ho proda na učet věřitele, krajni připad: vydat ho zkaze) · věřitel povinen nahradit dluţnikovy všechny naklady a škodu, kt. s uchovanim věci měl · konči, pokud projevi ochotu plněni přijmout Obligace z kontraktu · vznik obligace · obligace vznikaji jen z určitych typickych a typizovanych vztahů · ke kaţde obligaci přisluši actio in personam, kt. se opira o přislušnou normu civilniho pr. → obligace civilni („in iusconcepta“) · v praetorskem ediktu se formuji dalši ţaloby, actiones utiles a actiones in factum, take jsou ale vţdy určitymzpůsobem typizovane, rozšiřuji v podstatě okruh typizovanych obligaci → praetorske obligace · v cisařske době se okruh ţalovatelnych umluv rozšiřuje i na dřive neţalovatelne, zasada typičnosti se oslabuje →pacta legitima · za Justiniana zahrnuty i atypicke připady v tzv. skupině realnych kontraktů nepojmenovanych → justinianske pr.stoji na prahu uznani všeobecne zavaznosti smluv vznik obligace z kontraktu, · obligačni smlouva = contractus (obligace ze smlouvy) · dvoustranne pr. jednani, z něhoţ vznika obligačni poměr, a to na zakladě určite formy (kontrakty formalni) nebotypickeho, pravem uznaneho učelu (kontrakty bezforemne) Náležitosti a formy kontraktního jednání, · formalni kontrakty · forma na prvnim mistě, smlouva je platna, i kdyţ ma pravem neuznany obsah (ale nezakazany !!!) · z formy nelze poznat, jaky cil sleduje → smlouvy abstraktni · děli se na slovni (verbalni) a pisemne (literarni) · neformalni (bezforemne) kontrakty · vznikaly jakymkoliv volnym projevem souhlasu obou stran · v popředi stoji učel smlouvy → na učelu (cause) je zavisla platnost zavazku → smlouvy kauzalni · děli se na konsenzualni (ke vzniku stači jen souhlas; emptio venditio, locatio conductio rei, locatio conductio operis, locatio conductio operarum, societas, mandatum), realne (vznikaji aţ předanim věci; mutuum, commodatum, depositum, pignus) · prava a povinnosti mezi stranami mohou byt rozloţena různym způsobem · kontrakty unilateralni (jednostranne) · prava vznikaji jen jedne straně, povinnosti jen straně druhe a nemůţe se stat, ţe by povinnemu/opravněnemu vzniklo pravo/povinnost · přisluši z nich z tzv. ţaloby přisneho prava (actiones stricti iudici/iuris), a to zasadně jen jedina · bilateralni (dvoustranne, řec. synallagmata) · ekvalni (rovne) · prava a povinnosti jsou rozděleny rovnoměrně mezi obě strany (kaţda strana ma prava i povinnosti)· vţdy z nich přisluši 2 ţaloby, tzv. ţaloby v dobre viře (actiones bonae fidei) · inekvalni (nerovne) · jen jedna ze stran ma pravo a druha povinnost, můţe se ale stat, ţe opravněnemu/povinnemu vznikne povinnost/pravo· i z těchto vyplyvaji 2 ţaloby: actio directa (prosazuje existujici opravněni), actio contraria (můţe,ale nemusi se objevit) 109
ŘP SZK
Náležitosti a formy kontraktního jednání-k uzavřeni smlouvy se vyţaduje způsobilost k pravům a pr. jednani · osoby alieni iuris nabyvaly zasadně pro majitele moci, osoby sui iuris pro sebe → vylučuje přime zastoupeni i smlouvy ve prospěch třeti osoby (vyjimka aţ za Justiniana v dědickem pr.) · navrh smlouvy: oferta (nabidka) · přijeti navrhu: akceptace (nesmi se vůbec odchylovat od oferty, jinak povaţovana za novou nabidku) · smlouva je perfektni (uzavřena), dojde-li ke shodě vůle obou stran, připadně k předani věci a nebo musi bytvyjadřena předepsanou formou (zaleţi na typu smlouvy, viz.vyše) · musi mit obecne obsahove naležitosti · plněni musi byt objektivně moţne (fakticky i pravně) · nesmi byt v rozporu se zakonem · plněni nesmi byt namiřeno proti dobrym mravům · nesmi se ji obchazet zakaz zakona · plněni musi byt objektivně určitelne (určeni obsahu nemůţe byt ponechano na vůli jedne ze stran) nemůţe se prodavat nějaky dům, nějaka věc · moţna ale obligace s podminkou, kdyţ se smluvni strany dohodnou, ţe předmět plněni urči osoba třeti → častečna neurčitost tedy neni na překaţku · plněni musi byt ocenitelne v penězich (zasada pekuniarni kondemnace - rozsudek pouze ve formě peněţite sumy) · obligace jakoby ze smlouvy (obligationes quasi ex contractu) · krom smlouvy a deliktu se uznavaly uţ i za republiky dalši důvody, ze kt. vznikaly obligace, neuvaděly se však do systemu → kvazikontrakty · podobne smlouvam, chyběl zde však prvek souhlasu · obligace z deliktu (bezpravneho činu) · delikt = vědomy a zaviněny zasah do cizi zajmove sfery, se kt. pr. řad spojuje vznik obligace · i zde je patrna proměna od typizace k obecnemu uznavani zavaznosti protipravnich vztahů · naroky na potrestani pachatele (peněţity trest), k jejich vamahani slouţily zvlaštni ţaloby actiones poenales · otazka nahrady způsobene škody zůstavala stranou nebo řešena reipersekutorni ţalobou zvlaštni (většinou všakale nevznikala), aţ na zakladě praetorskeho prava se připouštěly actiones in factum → ţaloby ziskavaji smišenycharakter, v kaţdem peněţitem trestu nahrada škody i trest (ta častka, kt. v celkove sumě škodu převyšuje) -actiones mixtae (ţaloby smišene) · obligace jakoby z deliktu (obligationes quasi ex delicto) · podobně jako u kvazikontraktů existuji i situace, kt. byly podobne deliktům, ale chyběl v nich prvek zaviněni → kvazidelikty Pactum de contrahendo - dohoda o koupě věci budoucí ( kt. zatim není) Reálné kontrakty· neformalni kontrakty · ke svému vzniku poţaduji krom souhlasu také předani věci → jakakoliv umluva bez předani věci byla pouze smlouvou o smlouvě budouci (pactum de contrahendo) da se i koupit věc, kt. zatim neni → smlouva o smlouvě budouci (pactum de contrahendo) · uzavřena s podminkou (emptio rei speratae) - platna, pokud věc vznikne · uzavřena bez podminky (emptio spei) - smlouva bude platna i bez vzniku věci → aleatorni (riskantni)
110
ŘP SZK Kauzální a abstraktní smlouvy smlouvy abstraktni- z formy nelze poznat, jaky cil sleduje smlouvy kauzální – LZE · obligačni smlouva = contractus (obligace ze smlouvy) · dvoustranne pr. jednani, z něhoţ vznika obligačni poměr, a to na zakladě určite formy (kontrakty formalni) nebotypickeho, pravem uznaneho učelu (kontrakty bezforemne) · formalni kontrakty · forma na prvnim mistě, smlouva je platna, i kdyţ ma pravem neuznany obsah (ale nezakazany !!!) · z formy nelze poznat, jaky cil sleduje → smlouvy abstraktni · děli se na slovni (verbalni) a pisemne (literarni) novatio (novace) · obsah stare obligace je přenesen do obligace nove · nova obligace můe byt realizovana pouze formou abstraktnich kontraktů a musi obsahovat vţdy něco noveho(aliquid novi) → inter novas personas (nova osoba) X inter easdem personas (mezi starymi sbj.) Smlouvy ve prospěch třetího Lze tam zařadit věno ? slib prací propuštěnců a mohlo by se tam zařadit i to, kdyţ náhradník uzavře smlouvu pro někoho bez souhlasu a k souhlasu dojde dodatečně? actio exercitoria nebo institoria (zaměstnanec jedná za majitele ţivnosti), actiones adiectitiae qualitatis (osoba podřízená otcovské moci zavazuje otce), poručník poručence, reprezentant obce obec; dále plnění pod podmínkou "pro sebe a své dědice", zřízení věna s podmínkou vrácení ţeně nebo dětem, úschova cizí věci s podmínkou vrácení vlastníkovi, darování s podmínkou, ţe obdařený později tuto věc vydá jinému. actio institoria, actio exercitoria proti majiteli obchodniho n. řemeslnickeho podniku (a.i.) a majiteli rejdařske ţivnosti (a.e.), ktery by vedenim podniku/kapitanem na lodi ustanovil sveho zmocněnce – otroka či svobodneho člověka za všechna jednani tohoto zastupce odpovida majitel bez omezeni – předpokladalo se ţe zastupce jedna namzakladě generalni plne moci Převod obligace · obligace chapana jako vztah ryze osobni → nepřechazela na třeti osoby (dědicke pravo chapano jako vyjimka) · v souvislosti s prosazenim majetkove povahy obligace se objevuje otazka jeji převoditelnosti · pomoci novace · obsah stare obligace se převede do nove a v ramci převodu se provede vyměna některe z osob = novatio inter novas personas · přisně formalni verbalni kontrakt _ neobliben · procesni zastoupeni · provadělo se pomoci praetorske formule se zaměnou subjektů (v ramci formuloveho procesu) · v intenci se uvedlo jmeno původniho věřitele, ale v kondemnaci jmeno procesniho zastupce (tj. novehověřitele) _ dluţnik odsouzen v jeho prospěch · neprakticke _ neoblíbeno
111
ŘP SZK · cesse · aţ v době cisařske · smlouva mezi cedentem (věřitelem) a cessionařem (nabyvatelem pohledavky) o postoupeni obligačního naroku – cesionař nabyva se všemi vedlejšimi pr. · dluţnik se pak nazyva debitor cessus – uchovava si všechny dřivějši namitky, kt. měl proti cedentovi · oba při podstoupeni sleduji nějaky cil (dar, prodej, splatka dluhu) → slouţi k provedeni nějake kauzy · je perfektni v okamţiku dohody, ale dluţnik je novemu věřiteli zavazan, aţ se o postoupeni pohledavky dozvi → cesionař mu posila obvykle zpravu - denunciaci · cedent ruči za pravost pohledavky, ne za jeji vymahatelnost, při darovani neodpovida ani za jedno · dluh lze převzit také · ve formulovem procesu (stejně jako u procesniho zastoupeni, jen se zaměni dluţnici) · prosta dohoda však nebyla platna, protoţe věřitel nabyval pr. vůči novemu dluţniku jedině po litiskontestaci (tj.cessi převest dluh nešlo) Utvrzeni obligace · krom přislušne ţaloby existovaly i dalši formy, kt. zaruky obligace posilily · lze je rozdělit do 2 učelovych skupin: a) s cilem usnadnit postaveni věřitele při dobyvani pohledavky · věřitelska solidarita · situace, kdy je několik věřitelů a kaţdemu přisluši narok na plněni cele, ale uspokojenim jednoho věřitele zanika narok všech ostatnich, to stejne plati při podani ţaloby (a nasledne litiskontestace) · vymahani pohledavky je zajištěno, pokud je přitomen alespoň jeden z věřitelů · vedle dědickeho napadu/odkazu vznika i stipulaci (dluţnik daval jedinou odpověď na shodne otazky solidarnich věřitelů) · vzajemny poměr věřitelů řešila většinou smlouva - jak bude mezi věřitele rozděleno plněni · adstipulator · vedlejši věřitel, kt. se dluţnik zavazal plenit to stejne, co hlavnimu věřiteli → nova obligace, je v akcesorickem poměru k hlavni · můţe plněni přijmout, ţalovat, připadně prominout, ale jen dokud trva obligace hlavni b) s cilem zajistit hospodařsky efekt obligace · věcneho charakteru · pravo zastavni · patři i mezi intercesse kumulativni, pokud je zřizuje třeti osoba · uplně eliminuje nebezpeči, ţe věřitel nedostane sve · do moci věřitele se převede nějaky majetkovy objekt a věřitel se na jeho hodnotě bude hojit, pokud nebude obligace řadně splněna · měnilo se postaveni dluţnika - přestaval ručit svym celym majetkem (konči obligatio personae) a nastupuje obligatio rei · praetor chranil věřitele jako věcně opravněneho, měl tedy absolutni ochranu učinnou proti kaţdemu třetimu · realizace zastavy = pokud dluţnik nesplni to, co slibil, uspokoji věřitel svůj narok na zastavene věci · ius vendendi (věřitel zastavu proda a na utrţenych penězich se hoji, přebytek musi vratit dluţnikovi) Řimske pravo: Otazky ke statnicim 2008/2009, PF UK 100 c errorek,2008 · aţ do Konstantina byla moţna i tzv. propadla zastava (zastavena věc propadala do vlastnictvi věřitele)
112
ŘP SZK · osobniho charakteru · zřizuje je dluţnik sam - konvenčni pokuta, zavdavek, preatorsky slib constitutum debiti · zřizuje je třeti osoba → intercesse
· intercesse kumulativni · intercessor se zavazuje vedle hlavniho dluţnika jako rukojmi nebo jako solidarni dluţnik, nebo dava do zastavy vlastni věc za cizi dluh · dlužnická solidarita · vedle hlavniho dluţnika se zavaţou dluţnici dalši, s uplně stejnymi povinnostmi → plněnim jednoho se osvobozuji všichni · věřitel můţe ţalovat kohokoliv z nich, aţ do Justiniana však platilo, ţe pokud byla jednou neuspěšna, nemohl ţalovat znova (tzv. konsumpčni učinek litiskontestace při dluţnicke solidaritě) · zřizovana stipulaci · vztah mezi solidarnimi dluţniky nebyl nijak upraven, zaleţelo na nich, jak si vztahy mezi sebou upravi · rukojemství · za dluh se zavazuje třeti osoba, kt. svym zavazkem přistupuje k zavazku hlavniho dluţnika · akcesoricka a subsidiarni povaha · původně zřizovano pomoci verbalni formalni smlouvy → nazev adpromissio · diferenciace do 3 forem · sponsio · fidepromissio · fideiussio · původně rukojmi ručil jako druhy dluţnik hlavni → odstraněno → akcesoricka povaha · za Justiniana dostal rukojmi pravo beneficium excussionis sive ordinis (vyhoda omluvy nebo pořadi) - rukojmi ma k obraně namitku pořadi, ruči aţ po hlavnim dluţnikovi · poměr mezi dluţnikem a rukojmim · vyjimečně na zakladě zakona, nejčastěji na zakladě smlouvy přikazni nebo nepřikazaneho jednatelstvi · někdy se rukojmi zajišťoval tzv. rukojmim navratnym · později, pokud rukojmi zaplati pohledavku za dluţnika, hledi se na něj, jako by dluh od věřitele koupil a cessi se stal věřitelem sam · intercesse privativni · třeti osoba se zavazuje misto dluţnika, kt. se tak od zavazku osvobozuje · např. novaci · intercessi tacita (mlčky provedena) · intercessor se zavazuje jako hlavni dluţnik a vlastni dluţnik zůstava mimo · konvenčni pokuty · připady, kdy si věřitel nechava od dluţnika formou stipulace slibit plněni určiteho obnosu peněz jako trest zaeventualni nesplněni sml. Povinnosti · zajišťuje-li plněni neţalovatelne, jedna se o konvenční pokutu nepravou · ma-li akcesoricky vztah k obligaci hlavni, mluvime o konvenční pokutě pravé · propada ji dluţnik, kdyţ se nechova tak, jak slibil - nepřihliţi se k zaviněni
113
ŘP SZK Pluralita subjektů · věřitel (creditor), dlužnik (debitor) · pohledavka (nomen), dluh (debitum) · kontrakty unilateralni (jednostranne) · prava vznikaji jen jedne straně, povinnosti jen straně druhe a nemůţe se stat, ţe by povinnemu/opravněnemu vzniklo pravo/povinnost · přisluši z nich z tzv. ţaloby přisneho prava (actiones stricti iudici/iuris), a to zasadně jen jedina · bilateralni (dvoustranne, řec. synallagmata) · ekvalni (rovne) · prava a povinnosti jsou rozděleny rovnoměrně mezi obě strany (kaţda strana ma prava i povinnosti)· vţdy z nich přisluši 2 ţaloby, tzv. ţaloby v dobre viře (actiones bonae fidei) · inekvalni (nerovne) · jen jedna ze stran ma pravo a druha povinnost, můţe se ale stat, ţe opravněnemu/povinnemu vznikne povinnost/pravo· i z těchto vyplyvaji 2 ţaloby: actio directa (prosazuje existujici opravněni), actio contraria (můţe,ale nemusi se objevit) Hlavni subjekty obligace · připad, kdy je jeden opravněny (creditor, věřitel) a jeden zavazany (debitor, dlužnik) · creditor musi mit pravni subjektivitu a způsobilost k pravnimu jednani · debitor nemusi mit ani jedno · připad, kdy je vice opravněnych nebo vice zavazanych · u dělenych zavazků (obligatio pro parte) · můţe se objevit např. při dědicke sukcesi · jen da-li se předmět obligačniho plněni rozdělit na plněni častečna – na kaţdeho připadne určity dil · u kumulativnich zavazků (zejmena z deliktů) · plněnim jednoho dluţnika povinnost plnit ostatnim dluţnikům nezanika (plněni chapano jako trest) · u solidarnich zavazků · dlužnicka solidarita (pasivni solidarita) · moderni nauka mluvi o solidarnim zavazku nebo solidarnim ručeni, ŘP o zavazku „in solidum“ · vedle dluţnika hlavniho se stavi dluţnici dalši se stejnymi povinnostmi → dluţnici solidarni · kaţdy z nich odpovida za dluh cely, plněnim jednoho se osvobozuji všichni ostatni – věřitel můţe vymahat a ţalovat kterehokoli z nich · litiskontestace ale věřitele ohroţovala → jedina neuspěšně vedena ţaloba mohla zmařit ţaloby proti ostatnim dluţnikům · za Justiniana, 531: zrušen konsumpčni učinek litiskontestace → dovolil věřiteli ţalovat solidarni dluţniky tak dlouho, dokud nebude cely dluh vyrovnan · zřizovana stipulaci (podobně jako věřitelska solidarita) – na jedinou otazku věřitele odpovidali dluţnicishodnou odpovědi · vzajemny vztah mezi solidarnimi dluţniky nebyl nijak zakonem upraven → zaleţelo na domluvě, jak bude dluţnik uplatňovat regresni narok proti ostatnim · věřitelska solidarita (aktivni solidarita) · situace, kdy se na straně opravněne objevi několik věřitelů → kaţdemu z nich přisluši narok na plněni cele (in solidum) · uspokojenim jedineho věřitele zanikaji opravněni všech ostatnich věřitelů (nebo litiskontestaci provedenou jednim z věřitelů) → dluţnik se jedinym plněnim osvobozuje · zakladala se: · dědictvim · formou stipulace: dluţnik daval jedinou odpověď na shodne otazky solidarnich věřitelů · vzajemny poměr věřitelů obvykle řešen smlouvou
114
ŘP SZK · vedlejši subjekty · vedlejši věřitel – adstipulator · adstipulator = vedlejši věřitel · člověk, kt. stipulaci dluţnik slibil plnit stejne, co slibil hlavnimu věřiteli · slibem vznikla nova obligace → měla akcesoricky poměr k obligaci hlavni · opravněni adstipulatora · přijmout plněni · zaţalovat (event. prominout) plněni · zavisle na trvani hlavni obligace · zanikalo jeho smrti · vedlejši dlužnik · rukojemstvi · velmi frekventovane v modernim pravu · za dluh se zavazuje osoba třeti, ktera svym zavazkem přistupuje k zavazku hlavniho dluţnika · aţ v justinianskem pravu se objevilo s vyrazně akcesorickou a subsidiarni povahou · původně zřizovano pomoci verbalni formalni smlouvy – rukojmi sliboval poskytnout věřiteli toteţ, cosliboval hlavni dluţnik → adpromissio · časem rozděleno do tři forem: sponsio, fidepromissio a fideiussio (přeţila ostatni dvě formy → nazev jakoterminus technicus zůstal pro rukojemstvi vůbec) · starši uprava: rukojmi ručil vedle hlavniho dluţnika jako druhy dluţnik hlavni → nešlo tedy o rukojemstvi,ale vlastně o dluţnickou solidaritu · aţ později dostal zavazek rukojmiho akcesorickou povahu – rukojmi nesliboval věřiteli toteţ, co hlavnidluţnik, ale usili a peči, aby dluţnik svůj zavazek splnil (ale pořad musel věřitel ţalovat oba naraz, jinak bypodruhe jiţ jednal „de eadem re“) · za Justiniana, 531: zrušeny konsumpčni učinky litiskontestace · 535: rukojmi dostali pravo beneficium excussionis sive ordinis (vyhoda omluvy nebo pořadi) · obratil-li se věřitel rovnou na rukojmiho měl rukojmi namitku pořadi · namitka, ţe ruči aţ po hlavnim dluţnikovi · poměr mezi rukojmim a hlavnim dlužnikem · vyjimečně mohl rukojmi ţadat na dluţnikovi zaplaceni dluhu na zakladě zakona (např. u sponse – pravona regres stanoveno lex Furia de sponsu) · obvykle regresni narok vznikal na zakladě smlouvy přikazni nebo nepřikazaneho jednatelstvi · svůj narok si někdy rukojmi zajišťoval rukojmim navratnym · v pozdni klasicke době: zaplati-li rukojmi věřiteli dluh hlavniho dluţnika → jako by rukojmi koupil odvěřitele pohledavku za cenu zaplaceneho dluhu – cessi se stal věřitelem sam · funkci rukojemstvi i jine smlouvy · mandatum qualificatum – přikaz uvěrovy · praetorsky slib constituum debiti alieni Gaius nepodává definici obligací (tak jako ostatní klasičtí právníci se definicím vyhýbá). U Justiniána jiţ definici nalezneme -> obligace je právní závazek, z jehoţ nutnosti jsem přinuceni ke splnění nějaké věci podle práv naší společnosti (např. závazek který má dluţník vůči věřiteli - nebude-li splněn včas, má věřitel moţnost podat actio in personam). Obligace je tedy právní závazek, který nás nutí k určitému jednání vůči druhým (kupec musí zaplatit sjednanou cenu, povinnost zachovávání manţelské věrnosti,...). Nese v sobě znamení podřízenosti jedné osoby druhé. Obligace spočívá v podřízení se moci věřitelově (zvyklost Germánů a jiných národů).
115
ŘP SZK Prameny obligací (fontes) Je to takové právní jednání, které je nutným předpokladem, aby obligace vznikla. Jedná se o vnější projevy lidské vůle. Ty rozdělujeme na dvě skupiny: 1) činy dovolené - Gaius pro dovolený čin název contractus. Původně se vztahoval pouze na bilaterální jednání, právní věda sem však zahrnula i jednostranné akty. Kontrakty tedy dělíme na dvě skupiny: dovolené dvoustranné projevy vůle - obě nebo jedna ze stran se zavazují k určitému chování (např. mutuum - zápůjčka, stipulatio - slib,...) dovolené jednostranné činy - nesměřují k vytvoření obligace, ale ty vznikají jako důsledek (např. legatum per damnationem - ustanovení v závěti, negotiorum gestio - jednatelství bez příkazu, svémocné obstarání cizí záleţitosti, tutela - poručnictví) 2) činy nedovolené (maleficium - maleficia, delictum - delicta) - obligace vzniká proti vůli jednajícího, obligace vzniká jako trest => je důsledkem nedodrţení právní normy, která musela existovat dříve, neţ došlo k jejímu překročení (pramenem můţe např. být, kdyţ osoba nedodrţela pravidlo zakazující krást) Gaius říká, ţe kaţdá obligace vzniká buď z kontraktu, nebo z deliktu. Toto rozdělení přineslo problém, nevešly se sem speciální netypické situace -> v postklasickém období se snaţí Justinián definici obligace dále rozšířit, hovoří o 4 pramenech - přidává: quasi contractus - liší se od contractus tím, ţe zde chybí dvoustranné právní jednání, obligace vzniká pouze jako důsledek quasi delictum - mezi kvazideliktem a deliktem není věcný rozdíl. Spočívá v tom, ţe delikty vycházejí z civilního práva (konkrétně vymezené protiprávní činy) a quasi delicta jsou definována praetorským právem. Contractus (kontrakt - dovolený čin) Je to dvoustranné právní jednání, které definuje ius civile. Musí dojít k oboustrannému konsensu, ke spojení dvou vůlí. Někdy záleţí téţ na konkrétní předepsané formě jednání. Takovým kontraktům pak říkáme formální a dělíme je na obligationes contractae verbis (kontrakty slovní) - vznikají vyslovením předepsané ústní formule litteris (písemná smlouva). Mezi neformální kontrakty řadíme obligationes contractae re => reálný (věcný) kontrakt - vytvoří se předáním určité hmotné věci consensus => konsenzuální kontrakt - vzniká na základě souhlasu (dohody) obou stran Justinián ještě rozlišuje mezi souhlasnou vůlí stran => subjektivní element a kauzou (důvodem, příčinou), která přivedla osoby k provedení kontraktu => objektivní element.
116
ŘP SZK 48. Římské právo obligací: vznik obligace z deliktu, předpoklady vzniku deliktu (formy jednání a zavinění), actiones rei persecutoriae, actiones poenales, actiones mixtae, actiones vindictam spirantes) Delictum · bezpravne činy · v podstatě kaţde porušeni pravem uloţenych povinnosti · kdyţ pachatel vědomě škodlivym zasahem porušil pr. sferu druhe osoby soukrome = delicta (maleficia) · jednani, kt. ohroţovalo veřejne zajmy = crimina (stihala je cele pospolitost) · davala vzniknout novym pravům → narokům jednotlivců na pokutu, resp. pokutu na nahradu škody, za kt. ručilpachatel svym majetkem · vyrůstaly z určite typizace skutkovych zakladů - pouze zasah určiteho typu byval zakladem deliktni odpovědnosti → vpoklasickem pr. tendence prosazovat zasadu obecne odpovědnosti za kaţdy protipravni čin (neprovaděno aledůsledně) · podle ius civile 3 typizovane podstaty deliktů · furtum (kradež) · damnum iniuria datum (poškozeni či zničeni cizi věci) · iniuria (uražka na cti) · podle praetorskeho prava 3 delikty praetorske · vis ac metus (donuceni, vydirani) · dolus (podvod) · calumnia (pletichy v soudnim řizeni) · předpoklady vzniku deliktu · zasah pachatele byl objektivně protipravni – neni protipravni, jedna-li pachatel · v nutne obraně → zasada: vim vi repellere licet ( dovoleno zahanět nasili nasilim) – pravo přirozene · v nouzi · se souhlasem poškozeneho → zasada: volenti non fit iniuria (tomu, kdo chce, se neděje bezpravi) – neplati při ubliţeni na těle · způsobilost pachatele spachat bezpravi · pachatelem nemůţe byt: ditě, šilenec, pravnicka osoba, nedospělec (pokud neni blizko k hranici dospělosti a neuvědomuje si nasledky svych jednani) · bezpravi lze klast pachateli za vinu · lze mu vytykat, ţe bezpravi chtěl (zly umysl) nebo nepostupoval dost opatrně (nedbalost) · zly umysl (dolus, dolus malus) · stav vědomi člověka, ktery určitym způsobem jedna, ačkoli vi, jake škodlive důsledky jeho jednani můţe mit · někdy se jako dolozni kvalifikovalo kaţde jednani, ktere odporovalo poţadavkům slušnosti a poctivosti · pachatel odpovida vţdycky – neni moţne tuto odpovědnost vyloučit smluvně · pachatel si musi byt vědom všech podstatnych naleţitosti deliktu (nemůţe se zmocnit cizi věci, kteroupoklada za vlastni) · pojmovy znak pro: kradeţ, loupeţ, uraţku na cti, metus, dolus
117
ŘP SZK · culpa (v užšim smyslu, nedbalost) · stav vědomi člověka, ktery určitym způsobem jedna a neuvědomuje si škodlive důsledky, ktere by jehojednani mohlo mit · můţe zaleţet v jednani pozitivnim i v opomenuti (nekonani) · k určeni toho, co je nedbale uţivano abstraktni měřitko pečlivosti a ostraţitosti starostliveho hospodaře (otce rodiny = diligentis patris familias · rozpracovani pojmu v justinianskem pravu · culpa lata = hruba nedbalost · neopatrnost aţ nepochopitelna, kdy někdo uděla něco, co by nikdo jiny neudělal · culpa lata se stavi naroveň zlemu umyslu (culpa lata dolo comparabitur) · culpa in concreto (culpa quam suis) = nedbalost relativni · opatrnost se neměři podle abstraktniho měřitka starostliveho hospodaře obecně, ale konkretně podle dluţnika (zavazaneho) – podle pečlivosti, kterou věnuje svym vlastnim věcem · culpa levis (culpa omnis) = nedbalost normalni, obyčejna · průměrna peče podle obecneho měřitka starostliveho hospodaře · custodia = odpovědnost za nahodu · ručeni za nezaviněne bezpravi · postihovalo majitele ţivnosti, poskytujicich ubytovani nebo bylo důsledkem některych smluv (commodatum, locatio conductio operis) · jako porušeni peče, kterou svym věcem věnuje přepečlivy otec rodiny · o tom, ktery stupeň nedbalosti bude zavazanemu (pachateli) přičitan, rozhodovaly specialni normy, platne pro jednotlive delikty nebo smlouvy · vyznam nedbalosti nejen pro bezpravne činy, ale i pro smlouvy a všechny pravni vztahy, ve kterych se někomu uklada jista opatrnost a peče · omyl = error · neznalost praveho stavu věci → blizke k neznalosti, nevědomosti (ignorantia) · pravni skutečnost sveho druhu · pro pravo vyznamne jen je-li nebo neni-li omyl omluvitelny → okruh problemu zaviněni · error probabilis (pravděpodobny, omluvitelny) · jen pokud se tyka skutkovych okolnosti – faktů · vyjimka: např. kdyţ neznalost faktů byla hrubym proviněnim · neomluvitelny omyl – error iuris (ignoratia iuris) · pokud se omyl tyka prava – pravo musi kaţdy znat → neznalost zakona neomlouva · vyjimka: promijelo se nezletilcům, vojakům, ţenam, venkovanům – jen pokud by jim byl ke škodě · actiones poenales – žaloby z deliktů · při deliktni obligaci vznika poškozenemu narok na soukromou pokutu – na plněni poenalniho charakteru · vedle soukrome pokuty – povinnost k nahradě škody prosazovana jen pomalu – obecně aţ v pr. Justinianskem · v klasickem pravu byla žaloba z deliktu - actiones poenales- ţalobou směřujici v prvni řadě k potrestani vinika -odlišne od Actiones rei persecutoriae (ţalob reipersekutornich) – ţalob na běţne obligačni plněni
118
ŘP SZK · znaky actiones poenales: · jsou pasivně nezděditelne – nepropouštěji se proti dědicům pachatele · proti dědicům připouštěl praetor pouze ţaloby na vydani prospěchu, ktereho dědic z deliktu zůstaviteleeventualně dosahl · někdy i aktivně nezděditelne · tam, kde narok na pokutu vznikl z důvodu co nejtěsněji spojeneho s osobou poškozeneho (např. z uraţky na cti) · ve středověku pro ryze osobni ţaloby označeni ! actiones vindictam spirantes (ţaloby volajici po osobnipomstě) · uplatňuji se kumulativně · kolik bylo pachatelů, tolik se nabizi ţalob · plněni jednoho pachatele neosvobozuje ostatni → plněni ma povahu trestu · za delikty otroka nebo osoby podřizene rodinne moci odpovida pan nebo pater familias · odpovědnosti se mohl zbavit vydanim pachatele poškozenemu (noxae datio) · u klasickych pravniků: plněni pokuty je na prvnim mistě, vydani pachatele chapano jako alternativa facultas · stejny princip noxalniho ručeni i za škody způsobene zviřaty · praetorske actiones poenales se musely uplatnit ve lhůtě jednoho roku (actiones annales)
Obligace z deliktu · vznika pachateli, kt. vědomě škodlivym zasahem porušil pr. sferu jine osoby · furtum (kradež) · původně jen kradeţ naleţejici v odneseni cizi věci → později zahrnoval i loupeţ, zpronevěru a častečně i podvod→ justinianske pr.: jakekoliv protipravni nakladani s věci v umyslu obohatit se · objektivni předpoklady · vhodny objekt · nezmoţne ukrast věci nemovite, res nullius, věci posvatne a statni (jedna se pak o crimen) · contrectatio rei (skutečne působeni na věc) · sam umysl věc ukrast nestačil, musel se projevit navenek činy · subjektivni předpoklady · dolus - animus furandi (umysl ukrast) · kradeţ nelze spachat z nedbalosti, ani tehdy, kdyţ se zloděj domniva něco, co ve skutečnosti neni · umysl obohatit se (na pohnutce vůbec nezaleţi) · actio furti · poenalni a infamujici ţaloba · krádež zjevná (furtum manifestum) - byl-li zloděj přistiţen → na čtyřnas. hodnoty ukradene věci · krádež nezjevná (furtum nec manifestum) - nebyl-li přistiţen → na dvojnasobek · furtum conceptum - ten, kdo věc neukradl, ale byla u něj nalezena → trojnasobek · furtum oblatum - ten, kdo věc někomu podstrčil → trojnasobek · legitimovan k ni kaţdy, kdo ma pr. zajem na tom, aby věc nebyla ukradena · uplatňuje se kumulativně - pasivně legitimovan zloděj a kaţdy, kdo pomahal radou či skutkem · pasivně nezděditelna (nepřechazi na dědice), aktivně zděditelna je Condictio furtivae · reipersekutorni, slouţi k vymahani vraceni ukradene věci a plnou nahradu škody · pouţit ji můţe jen vlastnik věci, později i zastavni věřitel · pasivně zděditelna
119
ŘP SZK · rapina = loupež · nasilne odejmuti věci movitych · do 1.st. př.n.l. se posuzovala jako kradeţ · actio vi bonorum raptorum · původně zvlaštni ţaloba na připad kradeţe či škody na cizim majetku způsobene „srocenim lidi“ · pak se stala ob. ţalobou na kradeţ spojenou s nasilim → loupeţ byla oddělena jako samost.delikt · musi se uplatnit do roka od spachani deliktu a zni na čtyřnasobek – po uplynuti roku na jednoduchy obnos škody (simplum) · nepovolovala se proti pachatelovym dědicům (pasivně nezděditelna) – kvalifikovana jako Actio mixta – zahrnuje nahradu škody i pokutu · zvl. postup při kradežich v hostincich, stajich a na dopravnich lodich · majitele ţivnosti odpovidali za bezpečnost vnesenych věci · byly-li ukradeny podlehali ţalobě na dvojnasobek jejich ceny · ručili jen za sve zaměstnance a osoby ţijici v podniku → neodpovidali za kradeţe, kt. spachali hoste či zakaznici sami · damnum iniuria datum (poškozeni či zničeni cizi věci) · škoda způsobena protipravně na cizim majetku · původně stihana podle kazuistickych ustanoveni → lex Aquilia přinaši změnu · sankce nebyla nahradou škody, ale pokutou za protipravni, ve zlem umyslu spachane poškozeni · vymahala se pomoci actio legis Aquiliae · poenalni charakter · aktivně legitimovan pouze vlastnik poškozene věci, později i drţitel v dobre viře a osoby věcně opravněne · původně vyloučeno, aby byla pouţita svobodnym člověkem, kt. bylo ubliţeno na těle → ziskala charakter actio utilis a mohla byt pouţita i jinym, neţ vlastnikem, řešily se ji i připady utoků proti tělesne integritě svobodneho člověka · původně musela byt způsobena přimym tělesnym působenim na věc → později i formy pozitivniho jednani bezpřimeho působeni nebo i bez zničeni či porušeni věci · bezpravim se rozuměl dolus i culpa (musel naleţet ale v pozitivnim činu), opomenuti stačilo v připadě, ţebezprostředně navazovalo na pozitivni čin · iniuria (uražka na cti) · umyslne uraţlive jednani · utoky proti tělesne integritě = injurie reálné · take v podobě slovnich projevů, posuňků nebo utoky na cudnost · pokud někdo brani jinemu ve vykonu jeho prav či v uţivani veřejnych věci · předpoklada zly umysl · můţe byt provedena přimo či nepřimo (na osobach uraţenemu blizkych) · ţaloba actio iniuriarum aestimatoria · peněţita pokuta, jeji vyši určovali rozhodči volnou uvahou podle navrhu poškozeneho · infamujici a osobni → aktivně i pasivně nezděditelna
120
ŘP SZK 49. Římské právo obligací: zánik obligace - plněním, plněním jinou osobou než dlužníkem, plněním jiné osobě než věřiteli; prodlení věřitele, prodlení dlužníka, zánik obligace jinak než splněním prominutí dluhu, novatio, cessio, compensatio, jiné důvody zániku obligace zanik obligace- (S)plněním · na počatku prostym faktickym zadostiučiněnim, později zaplacenim vykupneho · v souvislosti s objevenim nexa musel přistoupit ještě formalni akt (nexi liberatio), kt. rušil dřivějši formalni akt (mancipaci) → nauka o opačnem jednani (contrarius actus) · postupně se ale prosadil nazor, ţe rozhodujicim momentem je jedině skutečne plněni a obligace tak musi zaniknout i bez formalniho opačneho aktu · solutio (splněni obligace – soluce) · kdyţ plněni poskytl ten, kdo udělal, co udělat slibil · při alternativni obligaci můţe poskytnout i něco jineho, jinak vţdy jen to, co je dluţen · pokud věřitel přijme dobrovolně jine plněni, zanika obligace ipso iure (bez dalšiho, přimo) = náhradní plnění(existuji i připady, kdy věřitel musel jine plněni přijmout, např. dluţnik nema penize, tak dava pozemky) · plni se vţdy cele a uplne plněni - vyjimka, pokud dluţnik vyši dluhu popira, plni jen tu častku, kt. je ochoten plnit Plněním jinou osobou než dlužníkem · plněni můţe poskytnout kromě dluţnika i kdokoliv třeti, dluţnik o tom vědět nemusi, můţe i proti jeho vůli - · Plněním jiné osobě než věřiteli kromě věřiteli lze plnit i adstipulatorovi · podobny adstipulatorovi je solutionis causa adiectus - ma pouze opravněni přijmout dluţnikovo plněni · neni-li stanoveno misto a čas, můţe dluţnik plnit kdykoliv a kdekoliv, věřitel jej pak můţe kdykoliv a kdekolivzaţalovat · plněni je u věřitele vţdy jednani zcizovaci → musi k němu byt způsobily → plněni nedospělci bez přitomnostiporučnika dluţnika neosvobozuje · na důkaz o plněni se vydavalo pisemne potvrzeni, tzv. kvitace nebo apocha Prodlení: prodleni dlužnika (mora debitoris, solvendi) · kdyţ svůj zavazek neplni včas a nemůţe to ničim omluvit · předpoklady prodleni · platna a zaţalovatelna pohledavka · splatnost (dospělost) pohledavky · dluţnikem zaviněne zmeškani · upomenuti dluţnika věřitelem či jeho zastupcem (dluţnik upomenutosobně, upomenuti ne u zloděje) · obsah obligace se měni, rozšiřuji se dluţnikovy povinnosti · konči, pokud je mu poskytnuta nova lhůta, nabidne-li věřiteli plněni, zanikne obligace novaci
121
ŘP SZK · prodleni věřitele (mora creditoris, accipiendi) · pokud bezdůvodně odmita součinnost, kt. je zapotřebi · pr. důsledky · dluţnik odpovida pouze za zly umysl · dluţnik ma pravo zbavit se předmětu plněni (uloţi jej u sebe doma, na veřejnem mistě nebo ho proda na učet věřitele, krajni připad: vydat ho zkaze) · věřitel povinen nahradit dluţnikovy všechny naklady a škodu, kt. s uchovanim věci měl · konči, pokud projevi ochotu plněni přijmout novatio (novace) · obsah stare obligace je přenesen do obligace nove · nova obligace můe byt realizovana pouze formou abstraktnich kontraktů a musi obsahovat vţdy něco noveho(aliquid novi) → inter novas personas (nova osoba) X inter easdem personas (mezi starymi subjekty) · obligace tak zanika ipso iure · v justinianskem pravu změna · stara obligace se rušila jen tehdy, pokud strany takovy zaměr sledovaly (měly animum novandi = umyslprovest novaci) · nebyl-li přitomen → nova obligace ma učinky privativni (pouze se nova osoba zavazala misto dluţnika, dluhale nezanikl) · pokud byl přitomen animum novandi, platila nova vedle stare → učinky kumulativni, ke stare v poměruAkcesorickem · novatio inter novas personas · nahraţka za cessi · delegace aktivní – s učasti noveho věřitele · delegace pasivní – s učasti noveho dluţnika · expromisse - bez učasti stareho dluţnika · ruši se stara obligace se všemi akcesemi i se všemi učinky , kt. jiţ vyvolala · moţna vyjimka, kt. akcese a vedlejši učinky upevňuje a petrifikuje, tzv. novatio necessaria (po prvnim stadiu řizeni in iure) cesse víc viz ot . převod obligace · aţ v době cisařske · smlouva mezi cedentem (věřitelem) a cessionařem (nabyvatelem pohledavky) o postoupeni obligačniho naroku – cesionař nabyva se všemi vedlejšimi pr. · dluţnik se pak nazyva debitor cessus – uchovava si všechny dřivějši namitky, kt. měl proti cedentovi · oba při podstoupeni sleduji nějaky cil (dar, prodej, splatka dluhu) → slouţi k provedeni nějake kauzy · je perfektni v okamţiku dohody, ale dluţnik je novemu věřiteli zavazan, aţ se o postoupeni pohledavky dozvi → cesionař mu posila obvykle zpravu - denunciaci · cedent ruči za pravost pohledavky, ne za jeji vymahatelnost, při darovani neodpovida ani za jedno · compensatio (odečteni – kompenzace) · kdyţ je věřitel současně dluţnikem sveho dluţnika a dluţnik věřitelem sveho věřitele · mohou se dohodnout, ţe si sve pohledavky do vyše konkurujici sumy odečtou a zůstane pouze zavazek plnit přebytek, jedna se o tzv. compensatio voluntaria (dobrovolna) → obligace tedy do vyše konkurujici sumy zanika · nedojde-li k dohodě, můţe dojit k odečteni z moci uředni (v připadě, ţe jeden z nich poda ţalobu), tzv. compensatio necessaria (nutna, soudni) · iudicia stricta kompenzaci nedovolovala → praetor nutil ţalobce pod hrozbou pluspetice, aby ţalovali aţ poodečteni pohledavek → později ţalovanemu povolena namitka zleho umyslu (exceptio doli), kt. take nutilaţalobce, aby ţaloval aţ po odečteni 122
ŘP SZK · v justinianskem pr. tyto principy · kompenzovat lze pouze pohledavky vzajemne · pohledavky musi byt ţalovatelne, dospěle (splatne) a likvidni · obě musi mit předmět plněni tehoţ druhu (neni ale nutny tentyţ pr. důvod) · proti některym pohledavkam je kompenzace vyloučena (např. z kradeţe, z depozita) · confusio (splynuti) · kdyţ osoba dluţnika a věřitele splynou v jedno · prominuti dluhu · zanik obligace, aniţ by věřitel dosahl uspokojeni sveho naroku · smlouva mezi dluţnikem a věřitelem (musi tedy souhlasit oba) · ma-li zaniknou ipso iure, musi se prominuti provest stejnou formou jako zřizeni (contrarius actus) · formalni způsob: acceptilatio · neformalni způsob: pactum de non petendo (umluva, ţe se dluh nebude vymahat) · concursus duarum causarum lucrativarum · obligace zanika proto, ţe věřitel nabyl dluţny individualně určeny předmět obligace na zakladě jine kauzy · za justinianskeho pr. pak plati, ţe obě kauzy musely byt lukrativni JINé · zanik možny i z jinych pravnich skutečnosti: splněni rezolutni podminky, vypršeni lhůty, promlčenim žaloby, osvobozujicim rozsudkem, restituci in intergrum
123
ŘP SZK 50. Římské právo obligací: typologie kontraktů: definice, rozdělení a význam - stricti iuris a bonae fidei, rozdíl mezi kontrakty formálními, reálnými a konsensuálními · obligačni pravo · je pro něj přiznačna dynamika vztahů, mobilizuji majetkove hodnoty · působi pouze proti jednomu určitemu subjektu → prava relativni · opiraji se o povinnost jednoho určiteho člověka, tedy o vztah zprostředkovany, odvozeny · při ţalobě musi ţalovana strana spolupracovat od sameho začatku, ma tzv. defenzni povinnost · ţaloba proti osobě - actiones in personam (ţaloby osobni) · prosazuji pouze relativně působici pr. · jejich pramenem je povinnost uloţena pouze jedinemu člověku · vznik obligace ze zvlaštniho důvodu, řimske pravo zna v zasadě 2 · protipravni jednani · dohoda o vzajemnem plněni · obligace = pr. vztah, ve kt. jedna strana můţe na zakladě zvlaštniho důvodu ţadat po straně druhe určite chovani(pozitivni nebo i negativni), druha strana je pak povinna se timto způsobem chovat a ruči svym majetkem pro připad, ţeby svou povinnost nesplnila · věřitel (creditor), dlužnik (debitor) · pohledavka (nomen), dluh (debitum) Contractus (kontrakt - dovolený čin) Je to dvoustranné právní jednání, které definuje ius civile. Musí dojít k oboustrannému konsensu, ke spojení dvou vůlí. Někdy záleţí téţ na konkrétní předepsané formě jednání. Takovým kontraktům pak říkáme formální a dělíme je na obligationes contractae verbis (kontrakty slovní) - vznikají vyslovením předepsané ústní formule litteris (písemná smlouva). Mezi neformální kontrakty řadíme obligationes contractae re => reálný (věcný) kontrakt - vytvoří se předáním určité hmotné věci consensus => konsenzuální kontrakt - vzniká na základě souhlasu (dohody) obou stran Justinián ještě rozlišuje mezi souhlasnou vůlí stran => subjektivní element a kauzou (důvodem, příčinou), která přivedla osoby k provedení kontraktu => objektivní element. formalni kontrakty - FORMALNI · forma na prvnim mistě, smlouva je platna, i kdyţ ma pravem neuznany obsah (ale nezakazany !!!) · z formy nelze poznat, jaky cil sleduje → smlouvy abstraktni · děli se na slovni (verbalni) a pisemne (literarni) · neformalni (bezforemne) kontrakty – KONSENZUALNI A REALNE · vznikaly jakymkoliv volnym projevem souhlasu obou stran · v popředi stoji učel smlouvy → na učelu (cause) je zavisla platnost zavazku → smlouvy kauzalni · děli se na konsenzualni (ke vzniku stači jen souhlas; emptio venditio, locatio conductio rei, locatio conductio operis, locatio conductio operarum, societas, mandatum), realne (vznikaji aţ předanim věci; mutuum, commodatum, depositum, pignus) · prava a povinnosti mezi stranami mohou byt rozloţena různym způsobem · kontrakty unilateralni (jednostranne) · prava vznikaji jen jedne straně, povinnosti jen straně druhe a nemůţe se stat, ţe by povinnemu/opravněnemu vzniklo pravo/povinnost · přisluši z nich z tzv. ţaloby přisneho prava (actiones stricti iudici/iuris), a to zasadně jen jedina
124
ŘP SZK · bilateralni (dvoustranne, řec. synallagmata) · ekvalni (rovne) · prava a povinnosti jsou rozděleny rovnoměrně mezi obě strany (kaţda strana ma prava i povinnosti) · vţdy z nich přisluši 2 ţaloby, tzv. ţaloby v dobre viře (actiones bonae fidei) · inekvalni (nerovne) · jen jedna ze stran ma pravo a druha povinnost, můţe se ale stat, ţe opravněnemu/povinnemu vznikne povinnost/pravo · i z těchto vyplyvaji 2 ţaloby: actio directa (prosazuje existujici opravněni), actio contraria (můţe, ale nemusi se objevit) Další dělení kontraktů: 1) podle toho, zda má zisk jedna, nebo obě strany kontrakty bezplatné, nezištné, gratuidní - uschování (depositum) -> uţitek má věřitel (deponent), půjčka (commodatum) -> prospěch má komodatář (v postavení dluţníka) kontrakty tísnící, onerózní – koupě, prodej, (pro)nájem 2) podle toho, zda vzniká povinnost pro jednu, nebo obě strany kontrakty jednostranné (unilaterální) - zápůjčka (mutuum) kontrakty dvoustranné (bilaterální) - koupě - prodej (emptio venditio) kontrakty bilaterální nedokonalé - tvoří střední skupinu -> právní povinnost platí pro jednu ze stran, výjimečně i pro druhou. Např. uschování (depositum) -> povinnost má depozitář, který přijímá věc do úschovy, ale můţe ji mít i deponent, který musí nahradit újmy a ztráty, jenţ utrpí depozitář při uschovávání. 3) podle toho, mezi kým se kontrakt realizuje contractus iuris civilis - kontrakt mezi Římany contractus iuris gentium - kontrakt mezi Římanem a cizincem, nebo mezi cizinci. Tyto kontrakty získávají stále větší význam. Bděl nad nimi praetor peregrinus. Patřily sem koupě prodej (emptio venditio), nájem - pronájem (locatio conductio), společnost (societas), příkazní smlouva (mandatum). Jestliţe nejsou dodrţeny povinnosti vyplývající z uzavřeného kontraktu, nastoupí actio. Stojí proti sobě věřitel a dluţník, nebo jejich případní dědici (tzv. přenosnost práv - aktivní pro ţalobce a pasivní pro ţalovaného). Tato přenosnost práv trvala pouze do konce republikánského období, později nebyla moţná (alteri stipulari nemo potest - nikdo si nesmí dát něco slíbit pro jiného). Toto převzal i Justinián. · k uzavřeni smlouvy se vyžaduje · způsobilost k pravům a pr. jednani · osoby alieni iuris nabyvaly zasadně pro majitele moci, osoby sui iuris pro sebe → vylučuje přime zastoupeni i smlouvy ve prospěch třeti osoby (vyjimka aţ za Justiniana v dědickem pr.) · navrh smlouvy: oferta (nabidka) · přijeti navrhu: akceptace (nesmi se vůbec odchylovat od oferty, jinak povaţovana za novou nabidku) · smlouva je perfektni (uzavřena), dojde-li ke shodě vůle obou stran, připadně k předani věci a nebo musi byt vyjadřena předepsanou formou (zaleţi na typu smlouvy, viz.vyše) · musi mit obecne obsahove naležitosti · plněni musi byt objektivně moţne (fakticky i pravně) · nesmi byt v rozporu se zakonem · plněni nesmi byt namiřeno proti dobrym mravům · nesmi se ji obchazet zakaz zakona · plněni musi byt objektivně určitelne (určeni obsahu nemůţe byt ponechano na vůli jedne ze stran) nemůţe se prodavat nějaky dům, nějaka věc · moţna ale obligace s podminkou, kdyţ se smluvni strany dohodnou, ţe předmět plněni urči osoba třeti → častečna neurčitost tedy neni na překaţku· plněni musi bytocenitelne v penězich (zasada pekuniarni kondemnace - rozsudek pouze ve forměpeněţite sumy) 125
ŘP SZK
Actiones podle toho, zda se mohlo nebo nemohlo přihliţet k vedlejšim okolnostem · actiones stricti iuris · actiones bonae fidei · actiones bonae fidei = žaloby v dobre viře · umoţňovaly soudci v druhem stadiu, aby přihliţel k vedlejšim umluvam mezi stranami, ke zvyklostem, obchodnim uzancim, ke kaţde nepoctivosti některe strany atd. · projednaci reţim – volny, svobodny, ale časově naročny · při stanoveni kondemnačni sumy moţnost přihliţet i k nahradě škody, ktera vznikla · tak, ţe smlouva nebyla splněna, jak měla byt → interesse pozitivni · tak, ţe smlouva byla vůbec uzavřena → interesse negativni · pro stanoveni vyše obnosu rozsudku – rozhodujici vyznam objem všech těchto naroků v okamţiku jeho vyneseni · ze všech kontraktů konsensualnich, realnych (kromě mutua), z fiducie, tutely a nepřikazaneho jednatelstvi (negotiorum gestio) · actiones stricti iuris/iudicia stricta – žaloby přisneho prava · omezovaly rozhodčiho na pouhe zjištěni opravněnosti ţalobcova naroku – v uvahu se nebralo nic jineho (zvyklosti) → namitky musely byt formou excepce, akcesoricke naroky vtěleny do formalnich smluv · nebezpečne i pro ţalobce: pod sankci uplne ztraty naroku nesměl zaţalovat vice, neţ nač měl pravo (pluspetice) · zněla vţdy na pevnou sumu peněz nebo vydani určite věci (soudce před vydanim rozsudku provedl jeji peněţite oceněni) · ze zapůjčky (mutuum), z kontraktů literarnich a verbalnich a z bezdůvodneho obohaceni
126
ŘP SZK 51. Římské právo obligací: přirozené obligace, generické a alternativní obligace, možnosti vzniku, zániku, přenášení a dělitelnosti obligací v římském právu obligačni plněni · obsahem obligace je to jednani, ke kt. je dluţnik zavazan · obsah obligace = předmět obligace = obligačni plněni · můţe byt různeho typu · dare (dat, darovat) - obsahem tohoto plněni je převod vlastnickeho nebo jineho věcneho pr. · facere (konat, činit) - obsahem plněni je plněni faktickym ukonem · praestere (poskytovat, odevzdavat) - různy vyznam, nejčastěji nahrada škody · obligace alternativni · předmět plněni je častečně neurčity proto, ţe je určen alternativně, z alternativ se však musi plnit jenom jedina · volbu ma zpravidla dluţnik (vyhoda davana dluţnikovi), tohoto prava se zbavuje aţ uplnym poskytnutim jednohoplněni · navenek jsou ji podobne některe připady obligace jednoduche (ze zakona nebo podle dohody se povoluje dluţnikoviplněni jine), např. noxalni ručeni majitele moci za delikty osob podřizenych nebo za škody způsobene zviřaty · rozdil je ale patrny v situaci, kdyţ se plněni stane nemoţnym → obligace zanikne (u alternativniho plněni ne,plati totiţ, ţe: Jedna věc je zavazana, dvě lze plnit) · obligace genericka · i zde plati častečna neurčitost plněni - dana tim, ţe předmětem obligace jsou věci genericky určene → obligace zanika jedině splněnim, věci genericky určene nemohou zaniknout · obligace dilne a nedilne · prakticky vyznam v situaci, kdy se u jedne obligace objevuje vice dluţniků nebo věřitelů · dilna obligace · předmět plněni se da rozdělit na plněni častečna · rozděli se podle počtu učastniků na dily · nedilna obligace · předmět plněni se na časti rozdělit neda · učastnici jsou zavazani/opravněni společně (plnil/ţaloval-li jeden, zanikal dluh/opravněni ţalovat všem ostatnim) · aţ do Justiniana platilo, ţe lze ţalovat pouze plněni cele Vzniku a zánik obligací viz ot. předešlé Zánik obligací K zániku obligace můţe dojít dvěma způsoby: dluţník udělá to, k čemu se zavázal (dare, facere) -> zánik naplněním povinnosti věřitel můţe poţadovat podle civilního práva, aby dluţník splnil povinnost, ale praetorské právo můţe za určitých podmínek umoţnit exceptio (výjimku), kdy nemusí dluţník plnit Vztah dluţník <-> věřitel můţe zaniknout pomocí: 1) solutio -> dluţná částka je zaplacena. V nejstarších dobách docházelo k solutio per aes et libram (mědí a vahami) - muselo být přítomno 5 svědků a libripens (váţný). Justinián jiţ tento způsob „mědí a vahami“ nezná. 2) acceptilatio - slavnostní dotaz a odpověď - věřitel před svědky prohlašuje, ţe obdrţel, co poţadoval (vlastně promíjí dluh, oficiálně ale řekne, ţe mu byl vrácen) 127
ŘP SZK 3) neslavnostní zánik obligace compensatio (vyrovnání) -> zrušení vzájemných pohledávek (2 osoby - 2 dluhy) pactum de non petendo - věřitel se zaváţe, ţe nebude soudní cestou vymáhat splacení dluhu. Pactum nemohlo být uzavřeno na neomezenou dobu, pouze na dobu určitou. Justinián rozlišuje pactum in personam (věřitel se zavazuje, ţe nebude zaplacení dluhu vyţadovat od konkrétního dluţníka => smlouva platí pouze mezi smluvními stranami, dluh nevymáhá od dědice) a pactum in rem (po určitém čase můţe dluh vymáhat od dluţníka, jeho dědiců i třetích osob) praescriptio longi temporis - vydrţení práva po 30-ti letech -> přerušuje se v případě částečného splacení, při placení úroků,… Justinián prodlouţil dobu vydrţení na 40 let. Přenos obligací
Římské právo toto v obecné rovině vylučuje, ale některé obligace mohly přejít na dědice s celým dědictvím. Při dluhu bylo moţné převést jej na jiného věřitele (novatio) => vzniká tak nová obligace, která má stejné znaky (případně něco navíc). K novatio je nutná spolupráce dluţníka (delegatio), který se zaváţe, ţe zaplatí dluh novému věřiteli.
dělitelnosti a viz. Sbj
128
ŘP SZK 52. Římské právo obligací: kontrakty reálné (mutuum, fiducia, depositum, depositum necessarium neboli miserabile, sequestre, depositum irregulare) Zápůjčka (mutuum) Jedna ze stran (mutuant) převede na druhou osobu (mutuář) vlastnictví určité peněţní částky, nebo jiných věcí a přijme slib, ţe bude vrácena stejná částka, nebo věci stejného mnoţství a kvality. Kontrakt je naplněn přenesením věci. Povinnost platí pro mutuáře, je to tedy unilaterální kontrakt. Částka či stejné mnoţství musí být vráceno (tantumdem) v určeném termínu. Kdyţ není stanoven, můţe být zápůjčka vrácena kdykoliv. Za Justiniána byla moţnost, aby se mutuář obrátil na soudce, kdyţ chtěl mutuant vrátit zápůjčku v nevhodnou dobu. Soudce pak stanovil spravedlivý odklad. Ochrana zájmů věřitele. Byly chráněny pomocí actio, která se nazývá condictio. Existují dvě formy: actio certae creditae pecuniae (condictio certae pecuniae) - ţaloba na určitou dluhovanou částku condictio certae rei (condictio triticaria) - ţaloba na vydání určité věci (ne peněz) Pokud se jednalo o věci, které dluţník nevrátil => byly ohodnoceny, a dluţník odsouzen k zaplacení jejich ceny. Nemohlo být poţadováno vrácení vyšší částky, neţ která byla zapůjčena. Pokud byl dohodnut úrok, kontrakt musel být doprovázen doplňovací dohodou, tzv. usurae. Kdyţ pak dluţník nezaplatil, musel věřitel podat dvě ţaloby - condictio (na vrácení půjčky) a actio damni extra stipulata (na zaplacení úroků). Samotná čistá zápůjčka je bezplatná, neznamená pro mutuanta ţádný zisk. Ale existovaly výjimky: pecunia traiecticia (fenus nauticum) - tento institut se rozšířil nejprve v Řecku, na konci republiky se rozšířil do Říma. Jedná se o půjčku peněz za účelem námořního obchodu. Věřitel na sebe bere riziko, ţe půjčenou částku dostane zpět pouze tehdy, kdyţ se loď vrátí zpět v pořádku. Riziko bylo kompenzováno vyššími úroky za půjčku, které byly obsaţeny jiţ v reálné půjčce (za Justiniána byly úroky 2x větší neţ půjčená částka) druhá výjimka ze zásady bezplatnosti se týkala situace, kdy jedna ze stran byla veřejná právnická osoba => civitas (státní nebo obecní pokladna), která půjčovala soukromé osobě za účelem zisku pro státní pokladnu. Fiducia (důvěra, spolehlivost) Jedna osoba převede vlastnictví věci na osobu druhou (pomocí mancipatio, nebo in iure cessio). Věc bude vrácena po dosaţení cíle, ke kterému se směřovalo. Rozlišujeme: fiducia cum creditore contracta (s věřitelem) - věc byla dávána jako záruka toho, ţe bude v budoucnu splacen dluh (věcná záruka, viz 1.11.1.) fiducia cum amico contracta (s přítelem) - snaţím se např. bránit majetek před hrozícím rabováním, proto svěřím věci do úschovy jiné osobě, kde si budu jist, ţe k drancování nedojde Ve 2. a na začátku 3. století ještě tento institut existoval, byl dosud ţivý, ale ne moc rozšířený. Vymizel v postklasickém období.
129
ŘP SZK Depositum (úschova) Jedná se o nedokonalý bilaterální kontrakt. Vystupují zde dvě osoby -> depozitář (dluţník, který věc přijal) a deponent (věřitel, který dal věc do úschovy). Do úschovy se dávala věc movitá. V klasickém období je tento institut charakterizován bezplatností. Justiniánské právo, které pozměňovalo staré texty, se snaţilo, aby bylo moţné povaţovat za úschovu náhradu. Podrobností k depositum nalezneme v praetorském právu, které poskytovalo i moţnosti ochrany: actio depositi - proti depozitáři, který nechce věc vrátit depozitář je povinen věc uschovat, nesmí ji uţívat. Kdyby věc uţíval, byla moţná actio furti -> ţaloba pro krádeţ, protoţe depozitář by se provinil speciálním typem krádeţe, tzv. furtum usus. Depozitář je pak nucen vrátit neopotřebovanou věc se všemi plody, které přinesla => nesplní-li tyto podmínky, má se za to, ţe věc nebyla vůbec vrácena. deponent (věřitel) je povinen uhradit náklady, které by měl depozitář s uschováním věci Z deposita se odvodily další 3 instituty: 1) depositum miserabile (necessarium) - věc se bere do úschovy v situaci náhlé tísně (poţár, válka,...). Nepoctivý depozitář musí v takovémto případě nahradit dvojnásobek ceny věci. 2) sequester (= nestranný prostředník; depositum apud sequestrum) - např. kdyţ dvě strany vedou spor o vlastnictví věci, neţ se rozhodne, je věc svěřena důvěryhodné třetí osobě. Věc můţe být svěřena prostředníkovi i v tom případě, kdy se o ní jiné dvě osoby vsadí. Sequester můţe věc vydat teprve kdyţ je spor rozhodnut (normální depozitář je povinen věc vydat na poţádání). Prostředník má věc v drţení (possessio) ad interdicta - obě dvě osoby se vzdaly dočasně všech právních nároků k věci. Toto drţení je chráněno praetorským právem, sequester můţe věc uţívat. Kdyţ ji nechce vydat, můţe být proti němu pouţita actio depositi. 3) depositum irregulare (nepravidelná úschova) - úschova peněz, které přechází do vlastnictví bankéře. Bankéř je investuje. Musí vrátit stejný obnos peněz a k tomu navíc předem dohodnutý úrok. Je to kontrakt, který se blíţí zápůjčce, ale rozdíl je v okolnostech: při mutuum si peníze (věc) mutuář půjčuje v nouzi (došli mu peníze, zásoba potravin), tady má zájem na předání deponent, který chce vydělat.
130
ŘP SZK 53. Římské právo obligací kontrakty reálné (commodatum, pignus, contractus innominati) Commodatum (půjčka) Odevzdání věci k dočasnému a bezplatnému uţívání. Je to nedokonalý bilaterální kontrakt. Movitá či nemovitá věc se předá jiné osobě -> můţe se uţívat určitou dobu, nebo určeným způsobem. Vystupují zde komodant (kdo věc půjčuje) a komodatář (kdo věc přijímá). Důleţitá je zde zásada bezplatnosti, kdyby zde nebyla, jednalo by se o locatio. Kdyby komodatář nezaplatil zrovna penězi, ale jinou věcí, jednalo by se o nepojmenovaný kontrakt (do ut des). Commodatum se vyvinulo z institutu dare ad utendum (dát v uţívání). Narozdíl od depositum směřuje commodatum k uţívání věci a týká se věcí nespotřebovatelných. Věc můţe být i spotřebovatelná -> pak musí dohoda stanovit, ţe způsob uţívání bude jiný neţ ten, kterým se věc zničí (např. někdo si půjčí peníze proto, aby ukázal, ţe je má, ţe je zámoţný, ale neutratí je). Komodatářovi vzniká povinnost nepřekročit při uţívání stanovenou mez (dobu či způsob uţívání). Kdyţ toto nedodrţí, dopustí se zločinu -> furtum usus. Uplyne-li určená doba a komodatář během ní věc neuţíval, musí ji přesto vrátit. Komodant musí uhradit eventuální škody či vydání, které by měl komodatář.
Pignus (zástava) Pignus je věcné právo záruky, ale i věcný kontrakt. Pignus datum - ruční zástava skutečně odevzdaná věřiteli. Někdo převede drţení hmotné věci jako záruku dluhu s povinností pro toho, kdo přijme, po splacení dluhu věc vrátit. Kdyţ není dluh splacen, můţe věřitel věc prodat, pak musí vrátit peníze, které přebývají (ius distrahendi). Věřitel musí věc opatrovat, nesmí ji uţívat.
Contracta innominati (nepojmenované kontrakty) Byly vytvořeny v postklasickém období, nepatří do civilního práva. Účastní se jich dvě strany => jedna koná něco v očekávání, ţe druhá odpoví očekávaným chováním. Dělí se do 4 skupin: do ut des (dám, aby jsi dal) - např. já ti dám dům, ty mi dáš auto do ut facias (dám, aby jsi udělal) - protistrana má za věc vykonat určitou sluţbu, např. já ti dám prsten, ty mi namaluješ obraz facio ut des (já vykonám, ty mi dáš věc) facio ut facias (sluţba za sluţbu) - např. dva stavitelé se dohodnout, ţe jeden druhému postaví vilu
131
ŘP SZK Další dělení kontraktů: 1)podle toho, zda má zisk jedna, nebo obě strany kontrakty bezplatné, nezištné, gratuidní - uschování (depositum) -> uţitek má věřitel (deponent), půjčka (commodatum) -> prospěch má komodatář (v postavení dluţníka) kontrakty tísnící, onerózní – koupě, prodej, (pro)nájem 2)podle toho, zda vzniká povinnost pro jednu, nebo obě strany kontrakty jednostranné (unilaterální) - zápůjčka (mutuum) kontrakty dvoustranné (bilaterální) - koupě - prodej (emptio venditio) kontrakty bilaterální nedokonalé - tvoří střední skupinu -> právní povinnost platí pro jednu ze stran, výjimečně i pro druhou. Např. uschování (depositum) -> povinnost má depozitář, který přijímá věc do úschovy, ale můţe ji mít i deponent, který musí nahradit újmy a ztráty, jenţ utrpí depozitář při uschovávání. 3)podle toho, mezi kým se kontrakt realizuje contractus iuris civilis - kontrakt mezi Římany contractus iuris gentium - kontrakt mezi Římanem a cizincem, nebo mezi cizinci. Tyto kontrakty získávají stále větší význam. Bděl nad nimi praetor peregrinus. Patřily sem koupě prodej (emptio venditio), nájem - pronájem (locatio conductio), společnost (societas), příkazní smlouva (mandatum). Jestliţe nejsou dodrţeny povinnosti vyplývající z uzavřeného kontraktu, nastoupí actio. Stojí proti sobě věřitel a dluţník, nebo jejich případní dědici (tzv. přenosnost práv - aktivní pro ţalobce a pasivní pro ţalovaného). Tato přenosnost práv trvala pouze do konce republikánského období, později nebyla moţná (alteri stipulari nemo potest - nikdo si nesmí dát něco slíbit pro jiného). Toto převzal i Justinián.
132
ŘP SZK 54. Římské právo obligací: kontrakty formální (dotis dictio, promissio iurata liberti, vadiatura, praediatura, stipulatio - verborum obligatio) 2.2.2. Kontrakty formální - ústní (obligationes contractae verbis) Formální kontrakty mohou být uzavřeny nejen ústně ale i písemně (obligationes contractae litteris - o těchto blíţe v kapitole 2.2.3.). Pro platnost samotného jednání je nezbytný jistý formalismus a slavnostnost.
2.2.2.1. Dotis dictio Původní forma zřízení věna jednostranným verbálním kontraktem striktního práva. Je to slavnostní vyhlášení, které uskuteční vdávající se ţena (nebo její příbuzný, dluţník,…) o tom, ţe vytváří věno.
2.2.2.2. Promissio iurata liberti Je to přísaha, kterou se propuštěný otrok zavazuje, ţe bude svému bývalému pánovi prokazovat v budoucnu sluţby (záleţí na pánovi, co bude chtít). Kdy se ale tato přísaha má uskutečnit - před manumissio můţe totiţ otrok slibovat co chce, je to neplatné; po manumissio je svobodný a nemusí jiţ nic slibovat. Římané vyuţili rozdílu mezi ius a fas => náboţenské právo platilo i pro otroka. Proto mohl ještě před propuštěním přísahat v rámci fas, pak se uskutečnila manumissio a otrok přísahal v rámci civilního práva znovu. Tento institut je stejně starý jako samé manumissio. Kdyţ bývalý otrok slib nedodrţí, můţe proti němu patron pouţít různé legis actiones. Kdyţ svého postavení zneuţije bývalý pán (poţaduje těţké povinnosti), zasáhl praetor => nepřipustil actio, kterou by podal pán na bývalého otroka za to, ţe neplní své povinnosti. Další tři uvedené kontrakty (vadiatura, praediatura a stipulatio) se řadí mezi kontrakty ručitelské (garanční). Mají ručit za něco, co se týká třetí osoby.
2.2.2.3. Vadiatura Vas je v legisakčním řízení ručitel, který se ţalobci zavazuje pod pokutou, ţe se ţalovaný dostaví k soudnímu jednání.
2.2.2.4. Praediatura Praes je ručitel, který za rané republiky ručil celým svým majetkem za závazky soukromých podnikatelů vůči státu. Ručitel mohla být třetí osoba i sám podnikatel.
2.2.2.5. Stipulatio (verborum obligatio) Původně byl tento kontrakt nazýván sponsio. Tento starý termín byl později zachován pro některé speciální případy. Nejdříve se jednalo o garanční kontrakt, kdy se třetí osoba zaručila za dluţníka. Ale v klasickém právu byl stipulatio příslib týkající se vlastních záleţitostí dvou osob, které spolu jednaly. Stipulatio tedy spočívá v slavnostním dotazu ze strany věřitele k budoucímu dluţníkovi a v jeho odpovědi. Budoucí dluţník musí odpovědět a vzít na sebe závazek stejnými slovy, kterými byl tázán, nesmí si nic přidat. Např. Spondes? (Slibuješ?) -> Spondeo! (Slibuji!), Promitis? -> Prometeo!, Facies? -> Faciam! 133
ŘP SZK Klasické právo vyţaduje odpověď ihned, byl to tzv. unitas actus (jediné jednání), a naprostý formalismus jednání. Kdyby vznikla jasná nespravedlnost (např. slovům předcházel podvod), byla moţná exceptio doli (věcná námitka, výhrada). Stipulatio je typický římský kontrakt, po rozšíření říše a obchodu do oblasti Středomoří běţně uţívaný v ius gentium (pouze sponsio zůstalo rezervováno pro ius civile). I přísný formalismus během doby polevil -> podle pozdější interpretace je odpověď moţná i v jiné řeči a nemusí se odpovědět přesně.
Tento slib mohl mít různý obsah: stipulatio in dando - slibuje převedení vlastnictví věci, nebo ustanovení věcných práv stipulatio in faciendo - slib, ţe se něco uskuteční Další dělení: stipulatio certa - předmětem je suma peněz (lze je přesně spočítat), nebo určité mnoţství věcí stipulatio incerta - předmět není přesně určen ve své individualitě
134
ŘP SZK 55. Římské právo obligací: kontrakty formální (expensi latio - nomen transscripticium, iudicium, pecunia constituta, receptum argentarii, receptum nautarum - cauponum stabulariorum, receptum arbitri) V Římě existoval zvyk, ţe si kaţdý paterfamilias vedl jakési domácí účetnictví (příjmy x vydání). Z těchto záznamů mohly vzniknout obligace. Nomen transcripticium (expensilatio) O tomto institutu hovoří Gaius. Je to zápis fingované pohledávky (jakoby zápůjčky) do pokladní knihy věřitelovy se svolením dluţníka. Tímto záznamem se mění dříve existující obligace v obligaci novou. Rozlišujeme: transcriptio an re in personam - převedení existující obchodní poloţky na litterarum obligatio pro jiný právní důvod, ale u téhoţ dluţníka. Dříve existující obligace zůstává stejnou, je zachycena písemnou formou. transcriptio an persona in personam (zápis od osoby k osobě) - převedení existující obchodní poloţky na litterarum obligatio při vstupu jiného věřitele či dluţníka do závazku. Otec rodiny si zapisuje, ţe se mění osoba věřitele nebo dluţníka. Tyto záznamy platily jako důkaz. Justiniánské právo toto nepřevzalo, a proto převládl názor, ţe ani v klasickém období to nebylo běţné. Dnes ale máme více autentických materiálů z dřívějšího období, a proto víme, ţe tento institut byl velmi běţný. Nomen arcarium Poloţka v pokladní knize, zápis skutečného příjmu, má moc jen důkazní. Je to jednoduchá připomínka jiţ existující obligace, ţádná nová nevzniká. Chirographum (chirograf) Hovoří o něm také Gaius. Jedná se o řecký právní institut. V Římě byl takový dokument dokladem (dluţním úpisem, stvrzenkou) o skutečně dříve uzavřeném právním jednání (bez podpisu svědků). Justinián říká, ţe písemná smlouva je platná, dokud není dokázán její opak (např. je se dokáţe, ţe jednající osoba chyběla v době jednání na určeném místě, kde kontrakt probíhal). Syngrapha (syngraf) Dluţní úpis (směnka) ve dvojím vyhotovení o fingovaném ústním právním jednání, které se nikdy neuskutečnilo. Neformální úmluvy Iudicium (soud) V uţším významu je to také materiální základ ţaloby, kterou ţalobce navrhuje ţalovanému. Pokud se strany dohodnou, končí spor před iudex privatus. Kdyţ by předmětem sporu byla obligace, zaniká, kdyţ se obě strany dohodnou na znění formulace, kterou lze pouţít. Gaius pouţívá u takového závazku pojem codemnari oportere (vhodný k rozsouzení), je to závazek, který na sebe bere obţalovaný => slibuje, ţe své eventuální odsouzení bude akceptovat. Compromissum (vzájemná dohoda) Obě dvě strany se zaváţou k zaplacení pokuty (pecunia compromissa) pro ten případ, kdyţ by nechtěly akceptovat výsledek sporu.
135
ŘP SZK 2.2.4.3. Pecunia constituata (uznání dluhu) Bezforemný závazek zaplatit určitého dne na určitém místně stávající peněţní dluh. Za Justiniána nemuselo jít pouze o peníze, mohla to být jakákoliv věc. Receptum Bezforemné převzetí záruky - převzetí záruky bez splnění předepsané právní formy. Rozlišujeme: receptum argentarii - bankéř se zaváţe, ţe v určitý den zaplatí dluh klienta, který má k jiné osobě. Podle toho, zda je tato částka kryta klientem či nikoli, jde o otevření běţného účtu, nebo úvěru (forma půjčky od bankéře). receptum nauturum cauponum stabulariorum (převzetí záruky lodníkem, hostinským, nebo majitelem stájí) -> např. kapitán lodi bere na sebe zodpovědnost za svěřenou loď (ţe se s věcmi nic nestane). Hranici odpovědnosti tvoří zásah vyšší moci (vis maior), kterému nelze vzdorovat (poţár, prudká bouře,…). receptum arbitri - občan se zavázal, ţe jako soukromý rozhodčí (arbiter) rozřeší záleţitost spornou mezi stranami, které se na tomto způsobu předem dohodly (compromissum). Jeho rozhodnutí je konečné, nepřipouštělo odvolání a nemohl je změnit ani sám rozhodčí. Zdráhal-li se spor rozhodnout, praetor mohl proti němu pouţít jen nepřímých donucovacích prostředků (např. pignoris capio - zřízení zástavy na magistrátův příkaz proti neposlušnému občanovi = zabavení věci).
136
ŘP SZK 56. Římské právo obligací: kontrakty konsensuální (emptio-venditio) - obecné znaky, práva a povinnosti stran, zásada periculum est emptoris 57. Římské právo obligací kontrakty konsensuální (emptio-venditio) - odpovědnost za vady, evictio, vedlejší ustanovení u kupní smlouvy Jsou to obligace vzniklé z dohody mezi stranami (velice volný způsob) => dává větší právní prostor, nezáleţí na konkrétních slovech, nemusí být ihned předána věc, o kterou se jedná. Moţné je uzavírat konsensuální kontrakt ústně, písemně, mezi přítomnými i nepřítomnými, prostřednictvím zmocněnce (posla),… Do této skupiny patří 4 kontrakty zařazené do ius gentium - emptio venditio, locatio conductio, societas, mandatum. Řadí se k těm smlouvám, které byly uzavírány v rámci mezinárodního obchodu (k uzavírání těchto smluv byl příslušný zvláštní tribunál v čele s cizineckým praetorem praetor peregrinus). Později je začali uţívat mezi sebou i sami Římané. Emptio venditio (koupě prodej, trhová smlouva) Konsensuální kontrakt, kdy se prodávající zavazuje, ţe převede na kupce vlastnictví věci a zaručuje mu nerušené uţívání věci. Kupující se zavazuje, ţe dá prodávajícímu odpovídající dohodnutou peněţní částku. Věc, o kterou se jedná se nazývá merx, dohodnutá cena pretium. Zboţí není ihned převáděno, nemusí také být hned placena cena => vytvoří se právní obligace, závazek, ţe v následující době bude smlouva naplněna. Prodej by byl neplatný, kdyby věc byla vyloučena z obchodu (res extra commercium), kdyby neexistovala, nebo kdyby věc byla jiţ předem vlastnictvím kupce. Není však neplatný prodej věci, která náleţí třetí osobě. Zboţí musí být však definováno: individuální definicí - přesně řečeno, o kterou věc se jedná přináleţením k nějaké skupině (prodám 10 sudů vína z mého sklepa) Mohu prodat věc budoucí, která zatím neexistuje, nebo nemá podobu (formu), ve které ji později předám. Záleţí na tom, zda do jejich tvoření mohou zasáhnout okolnosti, na které nemá prodávající vliv. emptio rei speratae (prodej doufané věci, budoucí věci pro případ, ţe vznikne) - obě smluvní strany jsou vázány pouze v tom případě, kdy jsou věci utvořeny tak, jak se čekalo. Musí se stanovit částka, kterou bude prodejce poţadovat za 1 kg. Zde není ţádné riziko. emptio rei spei (doufaný prodej budoucí věci ať vznikne či nevznikne) - je zde riziko na obou stranách. Prodejce prodá úrodu za pevně stanovenou částku -> jaká bude úroda se neví. Kdyţ se řemeslník zaváţe, ţe pro mě vyrobí věc, záleţí na tom, čí materiál pouţije. Kdyţ svůj, pak se jedná o emptio venditio, kdyţ můj vlastní, pak je to locatio, nájemní smlouva. Prodávat se mohou i věci nehmotné - práva k věcem jiných osob, k pohledávkám. Věcným prvkem trhové smlouvy je cena (pretium), za kterou je věc prodána. Mezi Sabiniány a Prokuliány vznikl spor o to, jak má být vyjádřena. Sabiniáni říkají, ţe to můţe být i jinou věcí odpovídající hodnoty, ţe není třeba peněz. Prokuliáni vyţadují k prodeji hotové peníze (pecunia numerata) => toto pojetí převládlo (není prodeje bez peněz). Cena musí být určitá, jistá (certum), můţe být určena různými způsoby, např. odvoláním se na objektivně jistou okolnost (např. koupím věc za stejnou cenu, za kterou ji koupil prodávající; za obnos, který mám v pravé zásuvce svého stolu). Cena musí být výsledkem oboustranné dohody.
137
ŘP SZK Justinián říká, ţe rozhodnutí o ceně lze svěřit třetí osobě, která stanoví spravedlivou cenu (arbitrum boni viri - dobrozdání řádného občana). Klasické právo také pouţívá formulaci „spravedlivá cena“, ale myslí tím něco jiného neţ ve středověku (kde to byla snaha přiblíţit hodnotu věci placené ceně + menší provize). Zde tím bylo myšleno, aby pod záminkou prodeje nebyla realizována nedovolená jednání (např. darování mezi manţeli). Přitom je samozřejmé, ţe se strany snaţí dosáhnout svým jednáním zisku. Justinián přichází s omezeními, ale dosti benevolentními => cena nemá být niţší, neţ polovina toho, co je spravedlivé. Toto však platilo pouze pro nemovitosti. Kdyţ bylo toto pravidlo přerušeno, došlo k velkému porušení práva (laesio enormis) => prodávající by měl právo ţádat o zrušení prodeje, můţe chtít vrátit věc, nebo doplatit to, co chybí do plné hodnoty věci. Povinností kupujícího bylo pouze převést na prodejce vlastnictví peněz. Prodávající měl povinností více. V klasickém právu se popírá povinnost převést vlastnictví věci, stačí uvést kupce v prosté drţení věci (possessio). Prodejce uzavírá další stipulaci -> slibuje odškodnit kupce, kdyby si věc nárokoval někdo jiný (kdyby k ní měl někdo lepší právo). U prodeje res mancipi není prodávající povinen drţet se formalismu. Proč? Tento kontrakt totiţ pochází z ius gentium a cizinci nemohli slavnostní způsob jednání uţívat. Z kupce se stal tzv. praetorský vlastník, který získal věc pomocí traditio. Kdyţ spolu uzavírali emptio venditio dva Římané a kupec se chtěl stát kviritským vlastníkem, mohlo následovat mancipatio, nebo se jím stal pomocí usucapio (vydrţení). Zánik prodávané věci působením vis maior (např. jiţ prodaný, ale nepředaný otrok zemře přirozenou smrtí). Riziko zde podstupuje kupující (periculum emptoris) => musí cenu zaplatit. Ale z tohoto pravidla je moţná výjimka -> kdyţ veřejná autorita zařadí věc do skupiny neobchodovatelných, jsou od vzájemné smlouvy osvobozeny obě dvě strany. V jiném případě neţ je vis maior odpovídá za stav věci aţ do předání prodávající, pokud se strany nedohodly jinak (např. i při zásahu vyšší moci mohl na sebe vzít odpovědnost u lehce zničitelné věci prodávající). Prodávající ručí za eventuální skryté vady věci. Např. kdyţ prodá zvíře, u kterého se později projeví tělesná vada, která byla prodávajícímu známa. Nebo prodá otroka, který má chorobný sklon utíkat. Kupující má moţnost actio redhibitoria (ţaloba na vrácení) -> projeví-li se vada dodatečně do 6-ti měsíců od prodeje, věc i peníze se vrací. V tomto institutu se projevuje vliv Řecka, dochází k jeho obohacení o zálohu (arrha). V řeckém pojetí je to předem vyplacená část dohodnuté ceny, nebo cenný předmět, který dá kupující prodávajícímu. Kdyţ pak kupec odstoupí od smlouvy, o tuto zálohu přijde. Odstoupí-li prodejce, musí zaplatit dvoj- nebo vícenásobek zálohy (arrha poenitentialis). V Římě měla arrha podobu důkazu -> o tom, ţe se zde uskutečnil konsensuální kontrakt. Existovala tedy arrha confirmatoria (potvrzující záloha), která se vracela tomu, kdo ji dal. Justinián se později vrátil k řecké podobě tohoto institutu. K trhové smlouvě bylo moţné připojit doplňky, které měnily platnost kontraktu: lex commissoria - pokud kupující nezaplatí sjednanou cenu do dohodnutého dne, kontrakt se stává neplatným, věc, kterou dostal, musí vrátit in diem addictio - prodávající věc prodá, ale stále váhá, věří, ţe mu dá někdo více. Proto stanoví, ţe pokud do dohodnuté doby dostane lepší nabídku, kupující mu věc vrátí. pactum displicentiae - dohoda o znelíbení se této věci. Kupující si bere věc na zkoušku, můţe jí vrátit. pactum de retroemendo (p. de retrovendendo) - prodávající si vyhradí právo, ţe můţe po určitou dobu věc odkoupit zpět (zrušit kontrakt) EVICTIO ?- něco se zbavením držby ,vyklizením atp….vyhnáním ,vypuzením
138
ŘP SZK 58. Římské právo obligací: kontrakty konsensuální (locatio-conductio) Locatio conductio (pronájem nájem, nájemní smlouva) Konsensuální kontrakt mezi lokátorem, který se zaváţe, ţe dá k materiální dispozici konduktorovi jistou věc. Povinností lokátora je odevzdat věc v dobrém stavu a nechat ji uţívat konduktorovi. Ten ji bude uţívat a můţe věc i měnit. Jedné ze smluvních stran náleţí hmotná odměna (merces). Rozlišujeme (toto dělení nepochází od Římanů): locatio conductio rei (věcný nájem) - za úplatu poskytnu věc jiné osobě (např. pronájem pozemku pacht) locatio conductio operarum (námezdní smlouva) - jedna osoba dá k dispozici druhé osobě své sluţby za peněţní odměnu. Jednalo se především o práce vyšší kvalifikace (zeměměřič, lékař, právník), protoţe nekvalifikovanou práci vykonávali otroci. Něco jiného neţ l. c. operarum je operae servorum locare => pronájem otroků k nekvalifikované práci. locatio conductio operis (smlouva o dílo) - předmětem není práce, ale konečný výsledek prací. Za finanční odměnu se slibuje druhé osobě souhrnná aktivita směřující k dohodnutému výsledku. Pronájemce (locator) je vlastníkem/drţitelem věci, předmětem kontraktu je tato věc. Někdy konduktor najímá věc, aby z ní měl uţitek (locate rem utenda - pronájem věci přinášející uţitek). Někdy je věc konduktorovi pronajata, aby ji přepravil, vyčistil, nebo je otrok pronajat do školy, kde se bude vzdělávat => pak platí ten, kdo pronajímá. Základními elementy nájemní smlouvy jsou věc a peněţní úplata (odměna za tuto věc). Typ věci můţe být různý (spotřebovatelné, nespotřebovatelné, iura in re aliena - ususfructus). Peněţní úplatu dává strana, která má prospěch (např. při námezdní smlouvě platí konduktor, u přepravy lokátor). Lex Rhodia de iactu (podle řeckého námořního práva ostrova Rhodu) -> tento zákon o námořní dopravě upravuje stav, kdy několik lokátorů svěří zboţí kapitánovi lodě (konduktorovi), který ho má někam dopravit. Přijde bouře, která ohroţuje celou loď -> jedinou šancí na záchranu je hodit část zboţí přes palubu. Ale kdo pak nese škodu? -> sám lokátor, jehoţ zboţí bylo hozeno přes palubu? Ne, je spravedlivé rozdělit škodu mezi všechny lokátory i vlastníka lodi. Co se stane, kdyţ dělník, kterému je v rámci locatio conductio operarum svěřena práce, zemře? V klasickém právu obligace zanikne. V justiniánském právu se zkoumá, zda příčinou zadání práce byla ojedinělá schopnost, zručnost řemeslníka. V tom případě obligace zanikne. Locatio věcí nemovitých za účelem jejich pouţívání: pozemek, pole -> konduktor se nazývá colonus (osadník) budova -> konduktor se nazývá inquilinus (nájemník) Konduktor je povinen pečovat o stav svěřené nemovitosti. Kdyby ji opustil dříve neţ bylo dohodnuto, musí přesto platil aţ do doby, neţ vyprší smlouva. Justinián později toto změnil -> konduktor by v této době platil pouze škody, které by lokátor skutečně utrpěl. Mohlo také dojít k automatickému obnovení smlouvy (mlčky), tzv. reconductio (relocatio) tacita => kdyţ konduktor setrvá na pronajaté nemovitosti i po vypršení smlouvy, u pozemku se mu pronájem prodlouţí o 1 rok, u budovy na dobu neurčitou (jak majitel, tak nájemce mohli vypovědět smlouvu kdykoliv). Někdy nebylo snadné určit, zda jde o emptio venditio nebo o locatio conductio. Např. Gaius hovoří o jednom speciálním případě -> Majitel vycvičí otroky jako gladiátory, a pak je pronajímá ke hrám. Kdyţ gladiátor vyjde z her nezraněn, jde o pronájem majitel dostane 20 denárů. Kdyţ je gladiátor zmrzačen nebo zabit, „došlo k prodeji“ a majitel pak dostane 100 denárů.
139
ŘP SZK 59. Římské právo obligací: kontrakty konsensuální (societas) Societas (společenská smlouva, společnost) Je to konsensuální bilaterální kontrakt, který je fiduciárního charakteru - zaloţen na důvěře. Dvě nebo více osob se navzájem zavazují, ţe spojí majetek za účelem dosaţení přínosu pro všechny zúčastněné. Vklad členů můţe být kvalitativní (činnost, know how) i kvantitativní (majetek). Můţe se např. jednat o řeznickou societas - jeden dodává maso, druhý porcuje, třetí prodává. Societas má výnosy i ztráty -> vše se rozděluje podle předem daných pravidel. Pokud smlouva, která toto upravuje, není předem uzavřena, vše se dělí rovným dílem. Podstatným elementem byl konsensus, souhlas všech společníků => ten byl vyţadován po celou dobu trvání společnosti, nejen pro zaloţení. Byla zakázána taková societas, kde by některý společník měl nést pouze ztráty bez jakéhokoliv podílu na zisku, tzv. societas leonina (podle známé Phaedrovy bajky). Připouštělo se však vyjmutí některých společníků z podílu na ztrátách, kdyţ třeba někdo přispěl daleko větším vkladem. Ztráty se také mohou dělit v jiném poměru neţ zisky. Societas neměla mít ţádný právní důsledek vůči 3. osobám. Ty mohou nabývat práva a povinnosti pouze vůči jednomu ze společníků. Kdyţ se jeden ze společníků sdruţí i s jinou osobou (chce se s ní dělit o příjmy a ztráty) -> nevznikne vztah mezi touto osobou a dalšími společníky první společnosti. Platila zásada „společník mého společníka není mým společníkem“ (Socii mei socius meus socius non est.). Výjimka se týkala nadnárodní organizace -> societas publicanorum. Publikáni byli nájemníci státních příjmů. Zaplatili poplatek a pronajali si tak právo vybírat v určité části říše daně (měli téţ právo pouţívat římskou veřejnou moc -> právo povolat vojsko, pouţít zákroku vůči neposlušnému občanu, tzv. pignoris capio). Protoţe se jednalo o velmi vysoké částky, publikáni se sdruţují do societas publicanorum -> jde o rozsáhlé finanční společenství. A v čem byla tedy ta výjimka? -> na místo zemřelého publikána mohl automaticky nastoupit jeho dědic. V normálních societas toto nešlo. Různé typy společností: societas publicanorum - rozsáhlé finanční společenství publikánů societas omnium bonorum - společnost veškerého majetku => vytvořena z původního konzorcia (consortium = druh spoluvlastnictví, kap. 1.8.1.) - osoby, které se staly po smrti otce rodiny sui iuris uţívají zděděné vlastnictví společně, později tento typ společnosti uţívali i nerodinní společníci. societas unius rei (societas unius negotiationis) - společnost jedné (určité) činnosti. Byly zakládány v souvislosti s mezinárodním obchodem. Měly sjednotit síly k vykonání jedné činnosti, např. k nákupu otroků, k půjčce peněz,… Po dosaţení cíle společnost zanikla.
Zánik societas: odstoupením jednoho ze společníků smrtí jednoho společníka kapitisdeminucí jednoho společníka bankrotem dosaţením cíle, pro který byla zaloţena zničením věcí, které tvořily vlastnictví společnosti začleněním věci, která tvořila majetek společnosti, do věcí neobchodovatelných (res extra commercium) uplynutím času, pro který byla společnost zaloţena zaniknutím konsensu společníků (analogie s matrimonium sine manu)
140
ŘP SZK 60. Římské právo obligací: kontrakty konsensuální (mandatum) Mandatum (příkazní smlouva) Konsensuální nedokonale bilaterální kontrakt (stejně jako pignus, nebo commodatum), který měl fiduciární charakter -> závazek bezplatně obstarat cizí záleţitost (např. koupit či prodat něco na trhu v zájmu mandanta). Mandatum se od locatio conductio liší bezplatností. Činnost pramenící z příkazní smlouvy se uskutečňuje v zájmu toho, kdo pověřuje, nebo v zájmu 3. osoby. Normálně plyne povinnost pouze pro mandatáře, ale můţe tu být i pro mandanta -> odškodnit mandatáře za škody způsobené vykonáváním mandátu. Mandant musí také akceptovat výsledek. Římské právo neznalo přímé zastoupení -> primárně vznikal vztah mezi mandatářem a 3. osobou, sekundárně pak tento vztah přenášel mandatář na mandanta. Mandatum zaniká: smrtí odvoláním ze strany mandanta (pokud nebylo ještě právní jednání zahájeno) odstoupením mandatáře (pokud nebylo ještě právní jednání zahájeno) Kdyţ uţ je mandát vykonáván, mandant musí přijmout výsledek a mandatář je povinen jednání dovést do konce. Bylo zakázáno uzavřít příkazní smlouvu, kde by začal mandatář jednat aţ po smrti mandanta (mandatum post morte) => chybí zde aspekt vzájemné důvěry, která musí být stálá. Od příkazní smlouvy se lišil institut prokuratury. Procurator byl správcem cizího majetku (většinou všeho majetku - procurator omnium rerum). Nejčastěji jím byl pánův propuštěnec (libertus), který byl pověřen spíše neţ na základě dohody jednostranným právním úkonem ze strany svého bývalého pána. Vůči 3. osobám toto pověření platilo spíše jako faktické neţ jako právní. Existoval téţ procurator ad litem (zástupce na soudě). Od mandatum musíme téţ odlišit consilium -> nezávazná soukromá rada (narozdíl od ní byla příkazní smlouva závazná).
141
ŘP SZK 61. Římské právo obligací: pactum (rozdíl mezi pactum a contractus), quasi-kontrakty (legatum per damnationem, legatum sinendi modo, pollicitatio, votum, negotiorum gestio, tutela impuberis, indebiti solutio, condictio - causa data causa non secuta, - ob turpem vel iniustam causam, - sine causa, communio incidens) Jedná se o bezforemný závazek, který stojí vţdy v právním protikladu ke kontraktu. Je totiţ bez civilněprávních důsledků (např. ustanovení, ţe půjčka bude vrácena společně s úroky). Na dodrţování těchto úmluv dbalo praetorské právo. Pactum mohlo být doplňkem kontraktu, např.: pactum de non petendo - věřitel uzavře smlouvu s dluţníkem, ve které se zaváţe, ţe nepodá proti dluţníkovi ţalobu Za Justiniána se začaly pouţívat další úmluvy => neformální přísliby, které stojí v protikladu k tomu, co poţadoval systém civilního práva při uzavírání kontraktů: pactum dotis - příslib věna pactum donationis - příslib budoucího darování věci menší hodnoty Quasi contractus Proč nestačily jen kontrakty? Protoţe ne všechny obligace pramenící s dovoleného právního jednání mají jako předpoklad setkání dvou vůlí. Legatum per damnationem Legatum (odkaz) bylo bezplatné testamentární nařízení majetkového prospěchu k tíţi ustanoveného dědice. Blíţe se o odkazech pojednává v dědickém právu. Legatum per damnationem má obligační účinek. Je to nařízení dědicovi, aby konkrétní věc (nebo uţitek) z dědictví (nebo ze svého majetku) převedl do vlastnictví 3. osoby. Toto vyţadovalo, aby dědic vyvinul aktivní činnost (někdy musel i věc koupit, aby ji mohl převést na 3. osobu). Legatum sinendi modo Tento odkaz předepisoval dědici, ţe musí strpět činnost jiné osoby, která přijde a přivlastní si určitou věc. Římané se snaţili tuto obligaci připodobnit ke kontraktu => chápali dědicovu vůli přijmout dědictví jako quasi contractus. Závěť byla unilaterálním právním jednáním. Pollicitatio Slib, který dával občan městu (obci, spoluobčanům) v rámci volební kampaně. Římský občan se uchází o udělení úřadu a slibuje, ţe např. vybuduje lázně, postaví pomník,… Tento slib dává sám a dobrovolně, je to slib povahy veřejnoprávní. Právní povinnost splnit tento slib vznikla občanovi aţ tehdy, kdyţ slíbené dílo začalo být budováno => měl povinnost dílo dokončit. V justiniánském právu se zkoumala forma pollicitatio a okolnosti, za kterých byl tento slib dán => podle toho vznikla právní obligace buď ihned, nebo aţ po započetí díla. Občan se mohl donutit ke splnění slibu v rámci cognitio extra ordinem. Votum Slib, který je dán boţstvu (ne spoluobčanům) např. při projevení vděku, ve stavu nouze,… Slib občana, ţe obětuje nebo daruje věc, za účelem získání přízně bohů. Tento slib je závazný v rámci sakrálního práva. Kdyţ by to byl paterfamilias, který by dal votum, podle Digest je pak jeho slib závazný i v oblasti práva civilního. Kdyby občan svůj slib nesplnil, mohli by se kněţí dotyčného kultu domáhat jeho splnění v rámci cognitio extra ordinem.
142
ŘP SZK Negotiorum gestio (jednatelství bez příkazu) Je to činnost osoby, která aniţ by měla pověření a bez vědomí osoby, o kterou se jedná, začne zastupovat tuto osobu => začne jednat samovolně, z vlastní iniciativy. Oběma stranám vznikají povinnosti: gestor (jednající) musí pokračovat v započatém jednání aţ do úspěšného ukončení dominus negotii, aţ se vše dozví, musí přijmout výsledek a odškodnit jednatele Pro negotiorum gestio musí být splněno několik podmínek: negotium alienum - jednání se musí týkat majetku (záleţitostí) jiné osoby animus negotia aliena gerendi - i v úmyslu jednatele musí být jednat za jinou osobu. Animus by chyběl, kdyby např. majitel opravoval dům ve spoluvlastnictví (tvrdil by, ţe to dělá pouze v zájmu druhého spolumajitele), nebo kdyţ někdo začne pečovat o věc, u které se domnívá, ţe je jeho a později vyjde najevo, ţe je cizí. negotium utiliter coeptum - cílem musí být pozitivní přínos a uţitek pro jinou osobu. Jednání musí být započato ve prospěch jiného, ať uţ je později úspěšné (negotium utiliter gestum) či nikoli (původní úmysl se nemusí shodovat s výsledkem) => zisk zde je, nebo není. Uţitek musí být takový, jaký je v obecném povědomí, co se za uţitečné povaţuje. Nejsou a ani nesmí zde být příkazy ze strany zastupované osoby. Kdyţ se dominus negotii o jednání doví v jeho průběhu a nezakročí, mohlo by se jednat o mandatum, podle kterého je jednatelství bez příkazu utvořeno. Negotiorum gestio se můţe týkat jedné, nebo více záleţitostí, také můţe jít o záleţitosti cizí osoby v určitém městě. Příklad - vím, ţe můj přítel čeká na loď, která přiveze otroky a ţe je chce všechny koupit. Ale zrovna v době, kdy loď přijela, není přítel ve městě, a proto jdu a v rámci negotiorum gestio koupím všechny otroky za něho. Tutela impuberum (poručnictví nad nedospělci) Je to např. poručnictví dativní (=> tutor dativus, dativní poručník), které je uloţeno rozhodnutím praetora. Můţe to být také určitý typ zpravování záleţitostí jiného člověka, který to nemůţe ovlivnit. Indebiti solutio (splacení domnělého dluhu, splnění nedluhu) Domnívám se, ţe mám dluh, splatím ho, ale kdyţ je majetek převeden, odhalím, ţe dluh neexistoval. Vlastnictví je ale jiţ převedeno, nemohu proto uplatnit reivindicatio. Ale mohu pouţít condictio indebiti (na vrácení nedluhu splněného omylem), ale pouze v tom případě, kdyţ v podobném omylu ţil i věřitel. Kdyby v omylu nebyl, mohu pouţít condictio ex causa furtiva, stejně jako by mi věc odcizil. Condictio Pokud jedna strana odevzdala druhé peníze nebo převedla na ni vlastnictví věci za nějakým účelem, který se pak neuskutečnil, měla nárok na vrácení peněz nebo věci pomocí kondikce. condictio ob rem dati non secuta - na vrácení toho, co jsem dal, v očekávání nějakého výsledku, který se pak nedostavil condictio ob turpem causam - proti tomu, kdo přijal plnění pro sebe nečestné, např. aby nespáchal trestný čin, nebo si nechal zaplatit za vydání věci, kterou přijal do úschovy. condictio ob iniustam causam - sledovala navrácení plnění, které zákon zakazuje, např. zaplacení nedovolených úroků, zaplacení výhry ze zakázané hry condictio sine causa (kondikce bez důvodu) - na vrácení věci, kterou jsem někomu dal z důvodu, jeţ pominul. Např. jsem někomu dal věc v očekávání své blízké smrti, ale uzdravil jsem se, chci věc zpět. Communio incidens Communio incidens je spoluvlastnictví, které vzniklo jinak než vzájemnou dohodou stran (communio voluntaria), např. vzniklo darováním, dědictvím, ze zákona.
143
ŘP SZK 62. Institut darování v římském právu (inter vivos, mortis causa), zákonodárství omezující svobodu darů Donatio Donatio (darování) je bezplatné, dobrovolné a úmyslné obohacení obdařeného z majetku dárcova. Svou povahou nespadalo výlučně do obligačního práva. Nebylo samotným právním jednáním, nýbrţ pouhým důvodem k uzavření majetkoprávního jednání. Lex Cincia, 204 př.n.l., zakazoval přijmout dar či peníze za soudní obhajobu a dar převyšující určitou hranici (např. za záchranu ţivota). Darování učiněné proti zákazu nebylo neplatné, pouze naříkatelné. Později bylo zakázáno darování mezi manţely. Zásnubní dar byl pouhou pozorností ţenicha, proto jí zůstal, nedošlo- li k manţelství. Zatímco církev podporovala dary, stát se k nim stavěl nedůvěřivě, obávaje se daňových podvodů. Justinián zachoval povinnou registraci darovacích listin jen u darů přesahujících 500 solidů. Donatio sub modo obsahovalo vedlejší ustanovení, jímţ dárce uloţil obdařenému nějaké plnění (např. část daru vynaloţit na nějaký účel).
Donatio mortis causa Donatio mortis causa (darování na případ smrti) je darování, jehoţ konečné účinky měly nastat, jestliţe obdarovaný přeţil dárce. Obdarovaný se zavazoval, ţe věc vrátí nazpět, jestliţe nebezpečí ohroţující ţivot dárce pomine. U dárce se nevyţadovala způsobilost pořídit testament. Darování na případ smrti bylo povaţováno za dvojstranné právní jednání. V průběhu doby byla na darování na případ smrti rozšířena platnost některých zásad, platných jinak jen pro odkaz. Konečnou úpravu přineslo aţ justiniánské právo. majetek získaný darováním či ze závěti odkazem, u nezletilého syna měl otec právo uţivatele, ne majitele, aţ do synovi zletilosti). Nadace : mohli darovat majetek konkrétní osobě s podmínkou jeho uţití. Např. daruji majetek městu, ale s podmínkou pro příjemce (modus), ţe bude pouţit ve prospěch nemajetných.
144
ŘP SZK 63. Římské právo obligací: delikty (furtum) 64. Římské právo obligací: delikty (bona vi rapta) 65. Římské právo obligací: delikty (iniuria) 66. Římské právo obligací: delikty (damnum iniuria datum) 67. Římské právo obligací: quasi delicta (de effusis et deiectis, de posito et suspenso, nautae caupones - stabularii, adversus mensorem qui falsum modum dixerit, adversus iudicem qui dolo malo in fraudem legis sententiam dixerit, actio servi corrupti, actio sepulchri violati, adversus publicanum) Delikty (furtum, bona vi rapta, iniuria, damnum iniuria datum) a quasi-delikty (effusum et deiectum, positum et suspensum, nautae-caupones-stabularii, iudex qui litem suam fecit, adversus mensorem qui falsum modum dixerit, si quis servum corruperit, actio sepulchri violati, adversus publicanum) Naše pojetí trestného činu. U těch, u kterých se uplatňuje zásada oficiality, je to přestoupení zákona (právní normy), po které následuje veřejná akce státní moci, veřejný trest (pokuta ve prospěch státu, odnětí svobody,…). Veřejná akce je moţná pouze proti osobě zločince. V případě sporu dvou soukromých osob nenachází uplatnění pojem trestu => odplata vymizela. Je zde poţadavek náhrady materiální škody => od toho, kdo škodu způsobil nebo i od dědiců. Římské pojetí trestného činu. Římané rozdělují činy, které si zasluhují trest, na: crimen (mn. č. crimina) - zločin, bezprávný čin proti státnímu a společenskému zřízení stíhaný veřejnou ţalobou delictum (delicta, maleficia) - bezprávný čin, ublíţení jednotlivci, jeho rodině nebo majetku porušením právního příkazu či zákazu, jímţ nezávisle na vůli pachatelově vznikají nová práva a právní povinnosti. Zločin soukromého práva. Crimen Crimen je protiprávní čin, kterým je ohroţena celá společnost -> vlastizrada, otcovraţda (v přeneseném významu zabití druhé osoby obecně). Tyto zločiny byly souzeny veřejně, před shromáţděním komicií. Později byly ustavovány speciální poroty -> quaestiones perpetuae. Vynášely veřejný trest (poena publica. Zvláště v nejstarším právu to byl trest smrti uskutečňovaný drastickými způsoby. Postupně se tresty zmírňovaly -> interdictio aquae et ignis (zákaz vody a ohně) => zákaz souţití s vlastními spoluobčany => provinilec odešel dobrovolně do vyhnanství, kdyby se vrátil, mohl ho kdokoli beztrestně zabít. Jinak interdictio je zákaz vyslovený příslušným úřadem. Později se tresty ještě více zmírnily, byl to např. vysoký peněţitý trest. Delictum Byla to např. krádeţ,… => osobní poškození druhé osoby. Napadena není celá společnost, ale jen jedinec, který můţe sám reagovat: 1. fáze (v nejstarších dobách) - poškozený se musel sám pomstít, pomsta neměla ţádné omezení (tak tomu bylo v primitivní společnosti) 2. fáze - jsou dány meze ke sjednání práva, pomsta musí být uměřená (oko za oko, zub za zub) 3. fáze - fyzická pomsta je nahrazena peněţní náhradou (compositio), kterou musí zaplatit pachatel poškozenému. Náhrada je určena buď dohodou, nebo soudcem. Vzniká tak obligatio ex delicto -> soukromý závazek, který spojuje osobu pachatele a poškozeného. Rozlišujeme 4 typické delikty: furtum (krádeţ), iniuria (protiprávní čin), bona vi rapta, rapina (loupeţ), damnum iniuria datum (bezprávné poškození cizího majetku).
145
ŘP SZK Trestní žaloby Actiones noxales (noxa - škoda, vina, přečin, trest). Tato ţaloba se uplatňuje proti otci rodiny (nebo vlastníkovi otroka), jako odplata za zločin v oblasti soukromého práva. Mohlo se jednat o: actio cum noxae dedictio - umoţňuje obviněnému místo zaplacení peněţité pokuty vydat pachatele do moci poškozeného (tzv. noxae dedictio). U pachatelů-otroků byl tento postup platný aţ do Justiniánského práva. U pachatelů-synů bylo toto omezováno uţ v klasickém období -> kdyţ se chce syn vyhnout vydání, můţe se obhajovat sám, nebo jiţ má vlastní majetek, ze kterého škodu nahradí. Za Justiniána jiţ musí poškozený svoji obligaci uplatňovat přímo proti synovi. actio sine noxae dedictio (bez moţnosti vydání) - podmínkou k vydání pachatele do moci poškozeného totiţ bylo, aby osoba, která má potestas předem nevěděla o připravovaném zločinu. Kdyţ o něm předem ví a nezakročí (nebo k němu i navádí), míří ţaloba přímo proti této osobě, tedy proti drţiteli potestas nad materiálním pachatelem. Na jedné straně se nemohli stíhat osoby bez majetkové schopnosti, ale na straně druhé odpovědnost nese ten, kdo čin spáchal -> ručení za škodu přechází s pachatelem (noxa caput sequitur). Také záleţí na tom, kdo má viníka v potestas v době, kdy je podávána actio, ne v době, kdy byl zločin spáchán. Kdyţ někdo spáchá zločin jako filius a v době podání ţaloby je jiţ osobou sui iuris, je ţalován přímo on (toto platí také u propuštěnců). Kdyţ paterfamilias předává podřízenou osobu do moci jiného, děje se to takto: u otroka - vlastník jej opustí a poškozený se ho zmocní u syna - přejde z moci otce do moci poškozeného pomocí mancipatio. Actiones de pauperie. Tyto ţaloby byly namířeny proti vlastníkovi domácího zvířete, které by způsobilo škodu -> zvíře je vydáno poškozené osobě a vlastník se tím zbaví odpovědnosti. Trestní zásady Nepřenosnost trestní odpovědnosti. V archaickém období převaţuje pomsta -> nebyla jen záleţitostí osobní, týkala se třeba i celého širokého rodu. Později se začíná uplatňovat poena pecuniaria (peněţitý trest) -> upřednostňuje se úzký vztah, který spojuje poškozeného a viníka. Trestní ţaloba byla nepřenosná => netýkala se ani dědiců poškozeného, ani dědiců viníka. Později se prosadila aktivní přenosnost ţaloby (dědicové poškozeného se mohli domáhat práv vůči viníkovi, ale ne vůči jeho dědicům). Nahromadění (kumulace). Kdyţ více pachatelů spáchá jeden zločin -> kaţdý dostane celý trest. Kdyţ si někdo odpykává trest, nezbavuje ho to povinnosti uhradit způsobenou škodu, vrátit ukradnutou věc. Promlčitelnost. Ţaloby namířené proti protiprávním činům civilního práva jsou nepromlčitelné. Ţaloby namířené proti protiprávním činům podle praetorského práva (kvazideliktům) musí být podány do jednoho roku po spáchání činu, nebo do jednoho roku od doby, kdy je schopen poškozený ţalobu podat (např. se dlouho léčit z utrpěných zranění). Objektivní a subjektivní stránka deliktu U deliktů musí být splněny dva předpoklady: 1) objektivní - způsobená škoda (ukradení věci) 2) subjektivní - vztah mezi vnitřním duševním stavem a uskutečněnou událostí. Tento vztah můţe být rozličný, existují dvě typické situace: dolus malus - špatný úmysl -> osoba přímo chce poškodit někoho jiného (opakem je bona fides, jednání v dobré víře) culpa - opomenutím (nedbalostí) je dosaţeno škodlivého výsledku, i kdyţ to jednající nechtěl > přispěl k tomu třeba svou nekompetentností, zaviněním,… Existuje také dolus bonus - úmyslně se říká nepravda, ale nechce se tím způsobit škoda reklama,… 146
ŘP SZK Typy deliktů Furtum (krádež) => vědomé bezprávné nakládání s cizí věcí. Není do jen odnesení věci (furtum rei), ale kaţdé nedovolené uţívání věci (furtum usus), která patří jinému => můţe se tedy jednat i o věc nemovitou. Pro krádeţ musí být splněny 3 podmínky: materiální - nedovolený kontakt s věcí (contrectatio rei) úmysl - pachatel musí vědět, ţe koná proti vůli oprávněného vlastníka (či uţivatele) věci (dolus malus) vědomí nedovoleného musí odpovídat skutečnosti (krádeţ není, kdyţ si myslím, ţe něco kradu a přitom je tato věci jiţ moje) Pachatel. Jiţ Zákon dvanácti desek rozeznává různé typy pachatelů: fur manifestus - zloděj dopadený při činu -> trestem je dvojnásobek hodnoty ukradené věci, kdyţ se brání, tak čtyřnásobek. Původně mohl být zloděj zabit ihned na místě činu, přičemţ poškozený musel hlasitým křikem (endoplorare) přivolat sousedy (svědky). Později se rozlišoval fur nocturnus (mohl být zabit zloděj, který krade v noci, nevím zda je ozbrojen) a fur diurnus (zloděj dopadený ve dne můţe být zabit, kdyţ má zbraň). Dopadený zloděj-otrok mohl být usmrcen na místě. fur nec manifestus - zloděj, který nebyl dopaden přímo při činu Od furtum manifestum se odvodily 3 zvláštní situace: furtum conceptum - kdyţ má okradený podezření, ţe nějaký konkrétní člověk mu ukradl věc a ukrývá ji doma. Pak je moţná prohlídka domu, a to předepsaným způsobem -> museli zde být svědkové a poškozený procházel domem úplně svlečený ze šatů (kromě bederní roušky) a drţel v rukou misku (Gaius jiţ neví, zda proto, aby měl zaměstnané ruce, nebo proto, aby na ni po nalezení vítězoslavně poloţil jemu ukradenou věc => důkaz toho, ţe jiţ v Gaiově době nebylo toto příliš běţné). furtum prohibitum - kdyţ podezřelí odmítne prohlídku furtum oblatum - věc je nalezena u 3. osoby, kde ji zloděj ukryl (např. u překupníka) Později se u furtum manifestum a prohibitum jako trest platí čtyřnásobek hodnoty ukradené věci, u ostatních druhů krádeţí dvojnásobek. Bona vi rapta (loupež) => násilné odnětí movité věci. Určitý typ krádeţe, kde je navíc přítomen element násilí. Tento institut byl zaveden praetorským právem v 1. století př.n.l. Lze sem zařadit i drancování při zemětřesení a jiných pohromách (přepadení piráty,…). Trestem je čtyřnásobek hodnoty uloupené věci. Iniuria (protiprávní čin) => nejprve - veškerá fyzická poškození druhé osoby. Zákon dvanácti desek podává přesný výčet injurií. Patří sem např.: membrum ruptum (zničený úd) -> pokud nedošlo ke smíru, stanovil Zákon dvanácti desek odvedu (talio) - oko za oko, zub za zub os fractum (zlomená kost) -> pokud nedošlo ke smíru, stanovena finanční náhrada (compositio) 300 assů u svobodného a 150 assů u otroka políček - 25 assů pokuty Praetorským ediktem byly všechny tyto případy zahrnuty do actio iniuriarum aestimatoria. Výši pokuty zde stanoví soudce podle okolností případu, jak uzná za vhodné. Za určitá ublíţení tedy nebyl stanoven přesný tarif, pouze byla určena maximální hranice pokuty (taxatio).
147
ŘP SZK Damnum iniuria datum (bezprávné poškození cizího majetku) Některá ustanovení toho druhu obsahoval jiţ Zákon dvanácti desek. Základní úpravu (vydrţela aţ do Justiniána) přinesl aţ lex Aquilia de damno (286 př.n.l.). Zákon platil pro dvě situace: úmyslně usmrtím cizího otroka nebo zvíře -> zaplatím nejvyšší cenu, kterou měl v uplynulém roce úmyslně poškodím cizí věc -> zaplatím nejvyšší cenu, jako měla věc v uplynulém měsíci. Kdyţ nechci zaplatil, koná se soud a je-li mi prokázána vina, nezaplatím pouze in simplum (jednonásobek), ale in duplum (dvojnásobek). V klasickém období totiţ platilo pravidlo - ten, kdo se přizná, platí jednoduchou cenu, dvojnásobek platí ten, kdo zapírá. Lex Aquilia předpokládá: zlý úmysl a přímé tělesné působení na věc (damnum corpore corpori datum - škoda tělem tělu způsobená). Zákon se tedy netýkal případů corpori non corpore (někoho zavřu a on zemře hlady) a non corpore nec corpori (pustím zvíře ze zajetí a ono uteče). Klasické římské právo aplikovalo tyto normy analogicky i tam, kde by chybělo corpore, ale ne tam, kde by chybělo corpori (např. naučím otroka krást). Klasická nauka hleděla na příčinné spojení skutku obţalovaného a stavem poškozeného (úmysl pachatele stál stranou, důleţitý byl výsledek). Jinde byl dolus (úmysl) poţadován, zde stačila culpa (nedbalost, přičítá se sem i přímé zavinění). Quasi delictum Jsou to delikty podle praetorského práva. Byl to otevřený systém, utvářen podle toho, co společnost potřebovala. Actio de effusis et deiectis (ţaloba o vylitém a vyhozeném) - ţaloba proti majiteli budovy, ze které by bylo něco vyhozeno nebo vylito. Kdyţ je něco na ulici zničeno, trestem je dvojnásobek hodnoty zničené věci; dojde-li k poranění, nastupuje actio iniuriarum; je-li někdo zabit, majitel musí zaplatit 50 000 sesterciů. Klasické právo nepoţadovalo ţádný subjektivní element -> stačila skutečnost, ţe něco spadlo z budov, která má určitého majitele. V postklasickém a Justiniánském právu musí být culpa (zavinění, zanedbání, nedbalost). Actio de positis et suspensis (ţaloba pro postavené či pověšené věci) - ţaloba na pokutu 10 000 sesterciů proti obyvateli té části domu, kde je něco postaveno či pověšeno, co ohroţuje bezpečnost chodců (pád předmětu z balkónu způsobí škodu). Actio servi corrupti - ţaloba proti tomu, kdo by ukrýval uprchlého otroka, nebo ho naváděl k protiprávným činům, jejichţ důsledkem by byla něčí smrt či zranění. Actio sepulchri violati - ţaloba pro zlomyslné zhanobení hrobu Ţaloba proti nájemcům státních příjmů, kteří by zneuţívali postavení a vybírali více, neţ na co mají nárok. Odpovědnost za ukradené věci, které potrestaná osoba sama neodcizila. Např. odpovědnost kormidelníka za škodu, i kdyţ ji spáchal třeba lodník, odpovědnost hostinského za věci, které si hosté nechají v hospodě. Odpovědnost soudce - z nedbalosti vynese chybný rozsudek, který někoho poškodí (trestem je peněţitá pokuta). Odpovědnost zeměměřiče (agrimensor), který by uvedl nesprávné údaje o výměře pozemku, a tím poškodil jednu ze sporných stran.
148
ŘP SZK 68. Římské právo dědické: nejstarší typy římské závěti 69. Římské právo dědické: klasická římská závěť a její vnitřní struktura 70. Římské právo dědické: způsoby přijímání dědictví, kategorie dědiců, možnosti zásahů prétora do dědického práva 71. Římské právo dědické: legáty - typologie legátů a zákonodárství omezující legáty, fideicommissum hereditatis Dědické právo se postupně oddělovalo z práva rodinného. V rámci rodu a velkorodiny se o nějakém dědění pochopitelně nedalo hovořit, protoţe veškerý majetek byl všem společný. Od 5.stol. př.n.l. se mohl kaţdý z členů společenství domáhat ţalobou rozdělení pozůstalosti podle dědických podílů (ovšem pouze ve prospěch svého nově vzniklého kmene). Dědická soustava byla zachycena jiţ v Zákoně dvanácti desek. Ústřední postavou byl heres (dědic) povolaný podle civilního práva závětí nebo ze zákona. Pokud ţil ve společné domácnosti zůstavitelově pod jeho přímou mocí, nabýval pozůstalosti automaticky jeho smrtí a nemohl ji ani odmítnout (stejně jako otrok). Dědic mohl být ustanoven k celé pozůstalosti nebo jen k její části. Mimomajetkové prvky dědictví slábly (např. dědičné právo vlastnit rodiný hrob), aţ z nich zbyly pouhé přeţitky. Hereditas pak znamenala prakticky jen souhrn zůstavitelových věcí. zděditelných práv a pohledávek, zůstavitelovy dluhy do pozůstalosti nepatřily, ale dědic za ně ručil.
Dědická posloupnost Dědická posloupnost je přechod práv (především majetkových) ze zůstavitele na druhou osobu (dědice). Fyzický zánik zůstavitele (jeho smrt) je sice rozhodujícím, nikoli však jediným předpokladem, aby dědická posloupnost nastala. Posloupnost rozlišujeme: intestátní (zákonnou) – delačním důvodem je zákon. testamentární – delačním důvodem je vůle zůstavitele vyjádřená v závěti (testamentu). V Římě je zákonná posloupnost jednoznačně starší, neţ posloupnost testamentární.Vztah obou posloupností je takový, ţe má vţdy přednost vůle zůstavitelova (určuje, kdo bude dědice), není– li tomu tak, nastupuje posloupnost intestátní (osoba dědice je stanovena objektivní právní normou). Proto lze říci, ţe závěť byla důleţitější (kaţdý vysoce společensky postavený Říman se snaţil překročit svoji existenci závětí, tedy jeho vůle je závazná i po jeho vlastní smrti). Zůstavitel rovněţ tak mohl změnit pořadí dědiců, které by jinak bylo stanoveno zákonem. Po otci dědil syn (případně adrogovaná nebo adoptovaná třetí osoba). Fáze: - 1. – dědictví určenou výhradně potomkům. - 2. – moţnost adoptovat cizí osobu. - 3. – určeno pořadí vzdálenějších příbuzných. - 4. – prostřednictvím závěti mohou část zdědit i cizí lidé. - 5. – partikulární odkazy částí některým příbuzným. Jediným uznávaným typem hereditas v primitivním římském právu bylo dědění z otce na syna. Dědic dědil nejen zůstavitelova aktiva, nýbrţ i jeho závazky, za které ručil v plné míře (ne pouze do výše zůstavitelových aktiv). Tuto zásadu lze označit jako univerzální sukcesi (povinnost vůči zůstavitelovým dědicům, dluhy větší neţ aktivní majetek, pak pokud nemůţe odmítnou, musí hradit dluhy i ze svého, pokud nestačí dědictví).
149
ŘP SZK Kromě dědické posloupnosti znalo jiţ nejstarší dědické právo i odkaz jednotlivé věci či práva, tzv. legatum (sukcese singulární). Odkaz, jehoţ původním účelem bylo hospodářsky zabezpečit vyděděné děti a manţelku, měl dvě základní formy: - legatum per vindicationem – mělo věcněprávní účinek. - legatum per damnationes – s obligačním účinkem. Římské právo charakterizovalo dědictví jako vlastnost, proto kdo se jednou stal dědicem, nemohl se jiţ dědictví zříci. Nedědily se pouze práva a závazky, jeţ měly vyhraněně osobní povahu (např. syn nedědil po otci manţelskou moc nad matkou). Posloupnost opírající se o civilní právo se nazývala hereditas (označovala i onen majetek). Posloupnost opírající se o praetorské právo byla pojmenována bonorum possessio (v původní významu pouze drţba majetku). Praetorova činnost měla podepřít civilní právo. Praetorská posloupnost měla od počátku jen majetkový ráz, civilní posloupnost mohla přinést i povinnosti něco konat (např. přinášet rodinné oběti). Vývoj doby klasické směřoval k vyrovnání rozdílů obojí posloupnosti. K jejich konečnému odstranění došlo teprve v Justiniánských Novelách. Základní podmínkou, aby nastala posloupnost ze zákona, je smrt zůstavitele, který zemřel intestatus (aniţ pořídil testament nebo závět pozbyla platnosti či účinnosti). Rovněţ dědic musí být způsobilý stát se dědicem (římský občan, alespoň nasciturus). Intestátní dědická posloupnost vycházela z příbuzenských vztahů (nejprve agnátských, později kognátských). Potomci (i adoptovaní) a manţelka byli dědici nutnými (heredes necessarii), majetek se mezi nimi dělil podle hlav, tj. rovným dílem. Vzdálenější potomstvo dědilo podle kmenů. Zemřel- li v nejstarší době zůstavitel bez závěti a potomků, jeho majetek se stal věcí ničí a stal se předmětem volné okupace (později dědil nejbliţší agnát). Praetorské právo začalo prosazovat místo agnátů kognáty. Praetor rovněţ rozdělil všechny osoby jím povaţované za dědice do skupin. Posloupnost testamentární je jednostranný právní úkon, jehoţ sloţkou je jmenovaní dědice (heredis institutio, jde o jednostranný projev zůstavitelovy vůle). Muselo vţdy stát v čele závěti, vyjádřeno latinsky jako slavností a přímý rozkaz. Jméno dědice mohla obsahovat i jiná listina, na kterou testament odkazoval. V případě, kdy není ustanoven konkrétní dědic, můţeme hovořit pouze o tzv. pořízeních na případ smrti. Ustanovení náhradního dědice pod odkládací podmínkou se zvalo substitutio.
Různé podoby závěti Testament byl vţdy v průběhu svého vývoje spojen s poţadavkem jisté, přesně stanovené formy, ve které musila zůstavitelova vůle být projevena. Projev vůle musel obsahovat: - kdo má být dědicem. - co se má dědit (co zdědí konkrétní osoba). testamentum calatis comitiis - Nejstarší římský testament byl zřejmě testament, kterým si dědice opatřoval ten, kdo vlastních intestátních dědiců neměl (adopce na případ smrti). Po formální stránce byl upraven tak, ţe zůstavitel projevil svoji vůli v lidovém shromáţdění (za účasti pontifiků a jiných celebrit).
150
ŘP SZK testamentum in procinctu – Jiţ v dávných dobách existovala moţnost, aby zůstavitel v mimořádných podmínkách mohl projevit svoji vůli téměř bez jakýchkoli formálních poţadavků. Jde např. o testament v šiku před bitvou. familiae mancipatio – určení univerzálního sukcesora. Šlo pouze o mancipaci na oko pro familia emptor. Ten po zůstavitelovi smrti majetek rozdělí. Mancipační testament se stal nakonec základní formou civilního testamentu. testamentumper aes et libram – Uskutečňovala se obrazným trhem (mancipací), jímţ zůstavitel převáděl svůj majetek na důvěrníka s určením, komu ho má po zůstavitelovi smrti předat. Tato závět lámala zásady intestátní posloupnosti. Vedle původně výlučně ústního testmentu se začal objevovat i testament písemný. Listina ale měla jen funkci důkazní. Skutečný písemný testament se vyvinul aţ v okruhu práva praetorského (listina zapečetěna 5 svědky, 1 váţným a kupcem, nikoli však zůstavitelem). Rozhodující se stávala samotná listina a praetor tak vytvářel skutečný písemný testament. Listinu bylo moţno sepsat vlastnoručně, napsal- li ji někdo jiný, bylo zapotřebí 7 svědků. Podle úpravy, kterou ustálilo justiniánské právo, bylo moţno rozeznávat následující formy testamentu: řádný soukromý testament – Mohl být ústní nebo písemný. mimořádné formy testamentu – Podmínky testamentu jsou zpřísněny nebo uvolněny. Zpřísněné podmínky (8 svědků) byly u testamentu slepců. V případě uvolněných podmínek hovoříme o tzv. privilegovaných testamentech ( v době nakaţlivých nemocí, na venkově, dědění z rodičů na děti, testament vojenský). veřejný testament – Jejich vývoj (kromě testamentu kuriátního) spadal do doby poklasické. Šlo zejména o testament pořízený zápisem do úředního protokolu.
Vnější a vnitřní podoba závěti Za testament byl povaţován takový projev poslední vůle, který obsahoval ustanovení dědice (čili dědickou instituci). Musela vţdy stát v čele závěti, vyjádřena latinsky jako slavností a přímý rozkaz. Osoba dědice musila být v testamentu jednoznačně určeně a určitě označena. Jméno dědice mohla obsahovat i jiná listina, na kterou testament odkazoval (tzv. tajemný, mystický testament). Bylli však ustanovený dědic označen potupným jménem, bylo ustanovení neplatným. Od roku 339 dle Konstantinovy konstituce postačovala i jakákoliv jiná formulace, z níţ vyplývá, kdo je dědicem. Šloli o testament alografní, nesměl testament obsahovat ţádné ustanovení ve prospěch pisatele. Zůstavitel mohl k závěti připojit dovětek, v němţ dědicovi vysvětlil, jak doplnil či pozměnil závěť. Zůstavitel mohl za dědice ustanovit jednu osobu (heres ex asse) nebo mohl ustanovit osob více (heres ex parte), záleţí, jaké podíly jim přiřadí. Vţdy ale muselo jít o fyzické osoby, právnické osoby mohly dědit aţ v době postklasické. Ustanovení za dědice mohlo být vázáno podmínkou, ale ne podmínko ukončovací (např. ustanovení by bylo neplatné při podmínce, nezdědíš, kdyţ se oţeníš. Kdo byl jednou dědicem, byl dědicem navţdy).
151
ŘP SZK Dědická substituce je zvláštní druh ustanovení dědicem v testamentu. Obvykle se rozeznává trojí druh: substituce obecná (vulgární) – je ustanovení náhradního dědice. pupillární substituce – Otec rodiny určuje dědice svému nedospělému dítěti pro případ, ţe by zemřelo jako nedospělé. substituce kvasipupillární – byla zavedena aţ justiniánskou konstitucí z r. 528- Ascendent bez rozdílu pohlaví ustanovuje dědice svému choromyslnému potomkovi. Smysl dědické substituce tkvěl v tom, ţe vylučoval, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K tomu, aby testament mohl být platně pořízen a aby mohlo dojít na jeho základě k testamentární posloupnosti, bylo třeba splnit některé zvláštní podmínky, týkající se osob, s nimiţ souviselo buď vlastní pořízení testamentu nebo jeho obsah. Prameny hovoří o tzv. testamenti factio (o testamentární způsobilosti). Způsobilost zřídit platnou závět měli jen dospělí římští občané a Latini, nikoli ostatní cizinci, šílení a marnotratnící. Ţeny tuto způsobilost měly zprvu omezenu. Závět se stala neplatnou, pozbyl- li zůstavitel dědické způsobilosti kdykoli v mezidobí od zřízení závěti do své smrti. Rozlišujeme: aktivní testamentární způsobilost – Byla nezbytná pro testátora. Neměly osoby alieni iuris, otroci, nedospělci, duševně choří, kleštěnci, marnotratníci, němí a hluší, neschopní svědčit, odpadlíci od víry a heretici. pasivní testamentární způsobilost – Byla nezbytná pro dědice. Za neurčité osoby se zprvu povaţovaly i osoby právnické, které rovněţ nemohly být v testamentu ustanoveny za dědice. Od nejstarších dob byla však připuštěna výjimka ve prospěch římského státu. Testament je zrušen tím, ţe se stává neplatným, posuzuje se tedy tak, jakoby k jeho zřízení vůbec nedošlo (testamentum nullum). Je však třeba rozlišovat, jestli ke zrušení dochází: - z vůle zůstavitele. - na základě jiných objektivně působících skutečností. Počáteční neplatnost testamentu nastává, nebyly- li dodrţeny testamentární formy, nebo bylli testament nespravedlivý. Testament pak vůbec jako platný nevznikl. U následné neplatnosti testamentuje třeba rozlišovat, zda ke zrušení testamentu dochází s vůlí zůstavitele nebo bez ní. Římské právo stálo důsledně na stanovisku, ţe zůstavitel můţe kdykoli svoji vůli změnit (proto římské právo neuznávalo dědické smlouvy). Podle starého civilního práva bylo moţno testament zrušit jen pořízením testamentu nového. Mancipační testament zůstával v platnosti, bylo- li moţno prokázat průběh mancipačního obřadu. Zničení testamentární listiny tedy podle civilního práva nestačilo ke zrušení závěti. V praetorském právu ke zrušení testamentu stačilo zničit testamentární listinu (i pouze minimálně poškodit). V tomto duchu byla Justiniánem vydána roku 531 konstituce, podle které platilo, ţe jakékoli změny testamentární listiny způsobují neplatnost testamentu jen tehdy, provedl-li je zůstavitel a nedošlo- li k nim náhodou. 152
ŘP SZK Zrušení testamentu mohlo ovšem nastat také nezávisle na vůli zůstavitelově (např. zůstaviteli přibyl nový suus, nebo zůstavitel pozbyl po zřízení testamentu testamentární způsobilost). Testament mohl být zrušen i tím, ţe byl opuštěn (nikdo z dědiců se dědicem nestal). Posloupnost proti testamentu upravuje zejména postavení dědiců vlastních a nezbytných. Za zůstavitelova ţivota se na tyto osoby hledělo jako na účastníky majetkových vztahů zůstavitelovy rodiny. Formální práva nepominutelných dědiců vycházela ze staré římské agnátské rodiny. Poţadovala, aby zůstavitel určité osoby v testamentu neopominul (musil je v testamentu jmenovat, ale bylo jedno, jestli jim vůbec něco odkázal). Důvody vydědění byly zákonem taxativně vymezeny. Podle civilního práva měli formální práva neopominutelných dědiců v prvé řadě dědicové vlastní a nutní (heredes sui et necessarii). Mezi nimi pak bylo zvláště významné postavení syna (nebyl- li syn řádně ustanoven ani vyděděn, byl celý testament jako nespravedlivý neplatný). U ostatních vlastních dědiců stačilo vydědění (exheredatio) všeobecným prohlášením. Praetor civilní právo rozšířil, drţbu pozůstalosti (bonorum possessio) uděloval všem zůstavitelovým dětem a ne jen těm, kteří byli jeho dědici vlastními a nutnými. Vydědění ale ani zde nemohly ţádat o udělení drţby pozůstalosti. Materiální práva nepominutelných dědiců byla vývojově mladší. Spíše jako morální závazek byl chápán poţadavek, ţe zůstavitel má osobám, jeţ mu stojí příbuzensky nejblíţe, zanechat jistý podíl ze svého majetku. Rozhodovat o tom měla více něţ právo přirozená láska. Základem skutečných právních pravidel se tyto zásady staly poměrně pozdě, aţ v průběhu 2. stol. Výše povinného dílu se měnila, aţ se pod vlivem Falcidova zákona ustálila na ¼ dílu, který byl oprávněný získat jako zákonný dědic. Povinný díl nemusil být oprávněnému zanechán dědickou institucí, stačila forma odkazu nebo jiná dispozice na případ smrti. Nárok na povinný díl byl uplatňován ţalobou querella inofficiosi testamenti /stíţnost obracející se proti testamentu). Justiniánská novela č. 115 sloučila formální i materiální práva nepominutelných dědiců.
Typy legátů Kromě dědické posloupnosti znalo jiţ nejstarší dědické právo i odkaz jednotlivé věci či práva, tzv. legatum (odkaz civilního práva, sukcese singulární). Odkaz je jednostranný právní úkon na případ smrti, kterým zůstavitel poskytuje k tíţi svého dědice majetkový prospěch osobě, jenţ není jeho dědicem. Legatum bylo moţno nařídit jen v testamentu a to zvláštní předepsanou rozkazovací formou. Odkaz, jehoţ původním účelem bylo hospodářsky zabezpečit vyděděné děti a manţelku, měl dvě základní formy: legatum per vindicationem – Byl nejstarším legátem. Odkazovník získal k věcem, které mu byly odkazem poskytnuty, kviritské vlastnictví (věcněprávní účinek). Vlastnictví získával ve chvíli, kdy dědic nabyl vlastnictví. Zůstavitel mohl odkázat jen takové věci, které měl v kvirilském vlastnictví v době zřízení odkazu, i v době smrti. legatum per damnationes – Odkazovník získal proti dědici, který dědictví přijal, pouze obligačním nárok na vydání předmětu odkazu. Předmětem odkazu mohlo být vše, co mohlo být předmětem obligačního vztahu.
153
ŘP SZK Další typy: legatum sinendi modo – Dědic nebyl povinen poskytnout odkazovníku předmět odkazu, stačilo, jestliţe dovolil nebo strpěl, aby odkazovník si předmět odkazu vzal sám. Takto mohly být odkázány pouze věci movité. legatum per praeceptionem – Jeho povaha nebyla římsko právní vědou posuzována jednotně. Prokuliáni v něm viděli obdobu vindikačního odkazu, Sabiniáni ho povaţovali za odkaz, který jednomu ze spoludědiců poskytoval zvláštní majetkový prospěch (jeho předmětem mohla být pouze věc zůstavitelova). Civilní odkazy byly právní úkony přísně formální. Zpravidla se kombinovali rozmanité formy odkazů tak, aby bylo moţno vţdy povaţovat odkaz alespoň za damnační. Aby byl zůstavitel způsobilý nařídit odkaz, musel mít způsobilost pořizovat testament (v době zřizování, i v době smrti). Legát bylo moţno uloţit jen testamentárnímu dědici. Fedeikomis bylo moţno adresovat kaţdému. Odkázáno mohlo být vše, co mělo majetkovou povahu. Zákonodárství: Lex Furia testamentaria – okolo roku 190 př.n.l., zakazuje komukoli (kromě zůstavitelových pokrevních příbuzných do 6. stupně, jeho manţelky a snoubenky) pod ztrátou čtyřnásobku přijmout jako odkaz více neţ 1000 assů. Lex Voconia – 169 př.n.l., zakázal, aby zůstavitel z první majetkové třídy ustanovil za dědice ţenu, aby odkaz převyšoval hodnotu všech dědických podílů. Lex Falcidia – 40 př.n.l., nahradil dřívější omezení při zřizování legátů zásadou, ţe odkazy přesahující ¾ pozůstalosti jsou neplatné, takţe dědicovi musí zůstat aspoň ¼ pozůstalosti. Tato zásada se stal vzorem pro nauku o povinném díle.
Fideicomissum Fideicommissum byly odkazy, které se od civilních legátů lišily v prvé řadě svou naprostou neformálností. Fideicommissum jako nový druh odkazu mělo zcela zvláštní povahu. Původně to byla jen mravně závazná prosba zůstavitele, aby dědic (fiduciář) splnil nějaké jeho přání ve prospěch třetí osoby (fideikomisáře). Od Augusta však bylo moţno vymáhat fideikomis extra ordinem. Výhodou fideikomisů byla jejich naprostá neformálnost, moţnost určit jakékoli plnění, obtíţit kohokoli, kdo měl z pozůstalosti nějaký prospěch,a obdařit někoho, kdo neměl pasivní způsobilost dědit. Justiniánské konstituce z let 529 – 531 sloučily fideicomissum s legatum. Kodicil je prostý dopis doprovázející závět, v něţ zůstavitel oznamuje svoji vůli něco odkázat prostřednictvím fideicomisu. Doprovází testament, jeho sepsání je v testatmentu předem hlášeno. Kodicil mohl existovat i nezávisle na testamentu.
Různé skupiny dědiců (heredes sui et necessarii, necessarii, extranei vel voluntarii); způsoby přijímání dědictví (cretio, pro herede gestio); bonorum possessio, in iure cessio hereditatis, hereditas iacens
154
ŘP SZK Právní postavení dědice bylo určeno jeho vztahem k dědické posloupnosti. Rozlišujeme: heredes domestici (dědicové domácí) – Jde o příslušníky zůstavitelovy rodiny, domácnosti. Blíţe je rozlišujeme. Heredes siu et necessarii (dědicové vlastní a nutní) se stávaly dědici i bez své vlastní vůle. Delace pro ně splývala s okamţikem zůstavitelovy smrti. Druhou skupinou domácích dědiců byli jen heredes necessarii, mohlo jít jen o dědice testamentární. Byli to buď otroci ustanovení za dědice a současně propuštěni na svobodu, nebo to mohli být členové zůstavitelovy rodiny, kteří v době jeho smrti byli jeho rodinně podřízeni jen nepřímo (např. vnuk ustanovený děděm). Teprve praetorské právo umoţnilo nutným dědicům pod podmínkou zdrţení se zásahů do pozůstalosti zbavit se dědictví. heredes extranei (vnější dědicové) – Zda se dědici stanou či nikoli záviselo ne jejich výslovném projevu vůle, proto o nich hovoříme jako o dědicích dobrovolných. V jejich posloupnosti byl přesně odlišen okamţik smrti zůstavitelovi a okamţik, kdy jsou k dědictví povoláni. Delací získává Dobrovolný dědic právo dědictví přijmout nebo odmítnout. Přijetí dědictví se označovalo jako aditio (adice).
Způsoby přijímání dědictví - neformální adice – povolaný dědic se jako dědic začal chovat (např. platil pozůstalostní dluhy). Přijetí dědictví vyplývalo z jeho činů. Byl to vlastně případ pro herede gestio (dědicova vůle přijmout dědictví je z jeho jednání zřejmá) nebo nuda voluntas (neformální projev vůle přijmout dědictví). - formální adice (krece) - Krece se uskutečňovala slavnostními slovy. Aby dobrovolný dědic mohl dědictví přijmout nebo odmítnout, musil si být především vědom toho, ţe nastala delace, musil si uvědomovat delační důvody a jinak být všeobecně způsobilý k právním úkonům. Oprávněný dědic získával delací právo přijmout nebo odmítnout dědictví, šlo o oprávnění výrazně osobní povahy, nepřicházelo v úvahu, aby je oprávněný (delát) převáděl mezi ţivými nebo na případ smrti. Výjimkou byla injureccese (dědic druhé praetorské třídy mohl ještě dříve neţ dědictví nabyl je převést na další osobu). Vydrţení pozůstalosti (usucapio pro herede) je zvláštní případ nabytí dědictví podle civilního práva a současně i zvláštní způsob vydrţení (v nejstarší době zůstavitel zemřel bez dědiců a testamentu, pozůstalost se stávala věcí ničí). Stačila roční drţby pozůstalosti a drţitel byl dle pontifiků povinen konat zvláštní oběti za zůstavitele. V době klasické šlo jiţ vydrţet jednotlivé věci z pozůstalosti /lehčí forma vydrţení, na 1 rok, nemusel dokazovat spravedlivý důvod). Vydrţet mohl i ten, kdo věděl, ţe jako dědic by neuspěl (nemorální, později prohlášeno za druh krádeţe). Podle dědických podílů se mezi spoludědice dělilo z pozůstalosti vše, co bylo reálně dělitelné. K tomu, co reálně dělitelné nebylo, vzniklo consorcium (společenství). Majetkové společenství dědiců nemuselo být trvalé. Koaliční povinnost znamená, ţe jeden ze spoludědiců je povinen přidat k pozůstalosti, jeţ má být mezi spoludědice rozdělena, vlastní majetek (o pozůstalost ţádá emancipovaný syn se svými potomky).
155
ŘP SZK Akrescence znamená přírůstek zemřelého dědice (měl nabýt pozůstalosti, nestalo se tak, na jeho místo nepostoupil ţádný jiný dědic, díl, který měl získat si přerozdělí ostatní dědicové skupiny dědiců, do které spadal). Dědictví se mohlo uprázdnit. Pozůstalost se pak stávala odúmrtí, byla to bona vacantia. Preatorské právo umoţňovalo odevzdat uprázdněnou pozůstalost pozůstalostním věřitelům za účelem prodeje a uspokojení jejich pohledávek. Základním prostředkem právní ochrany dědice byla ţaloba hereditatis petitio. Působila proti kaţdému, kdo pozůstalost zadrţoval nebo drţel jednotlivé pozůstalostní věci. K jejímu projednání byl příslušný centumvirální soud. Odmítnutí dědictví zpravidla nevyţadovalo ţádné zvláštní formy, stačilo, aby se povolaný dědic jako dědic nechoval. Jestliţe povolaný dědic dědictví odmítl, mohl do stodenní lhůty, kdy běţela lhůta pro delaci, krecí dědictví přijmout. Praetorské právo dávalo pozůstalostním věřitelům právo dotázat se formálně povolaného, zda je dědicem. V okruhu praetorského práva bylo přijetí dědictví určováno pravidly, jimiţ se praetor řídil při udílení drţby pozůstalosti. Udělení drţby pozůstalosti mělo povahu individuálního magisterského rozhodnutí, ke kterému docházelo na základě individuální ţádosti (agnitio bonorum possessionis). Źţádost musela být magistrátu předloţena do určité lhůty. V praetorské intestátní posloupnosti po uplynutí doby pro přijetí dědictví jednou skupinou dědiců mohlo být dědictví uděleno pouze skupině následující. Praetor nikdy nemůţe změnit osobu dědice, mohl ovšem udělat to, ţe jiné osobě můţe poskytnout praktické uţívání věci, tzv. bonorum posessio, pokud má podle prétora větší právo na dědictví. Typy bonorum posessio: secundum tabulas – ve shodě s psanou závětí (stejná osoba jako v závěti). sine tabulis – neexistuje závět, určuje pořadí lidí s nárokem. contra tabulas – jiné osobě, neţ která je ustanovena jako dědic (nelze změnit dědice, ale uţívání pozůstalosti). Hereditas iacet (leţící pozůstalost) je stav (mezidobí), ve kterém se ocitají majetková práva vytvářející ve svém souhrnu pozůstalost v mezidobí mezi smrtí zůstavitelovou a okamţikem, kdy povolaný dědic přijímá a nabývá dědictví. Pozůstalost se mohla zvětšit (např. narození otroka) nebo zmenšit, pro tuto její schopnost začala být v justiniánském právu povaţována za právnickou osobu svého druhu. Dědic, který dědictví nabyl a stal se dědicem, mohl být někdy dědictví zbaven (ereptorium, odejmuto státní mocí), kdyţ se ukázal jako dědic dědictví nehodný. Odňaté dědictví připadlo státní pokladně.
156
ŘP SZK 72. Římské soudnictví, obsazení soudu, základní zásady římského práva procesního 73. Římský privátní proces: legis actiones (per sacramentum, per iudicis postulationem, per condictionem, per manus iniectionem, per pignoris capionem) 74. Římský privátní proces: per formulas (zákony upravující tento typ procesu, průběh procesu) 75. Římský privátní proces: cognitio extra ordinem Římské soudnictví, obsazení soudu, základní zásady římského práva procesního Album soudců u Praetora praetor · i jemu přislušelo imperium, uţival jej ale pouze v omezenem rozsahu, aby zajistil řadnou spravu města, zejmena veřejne a soukrome soudnictvi a aplikaci prava vůbec · organizoval soudni řizeni, zkraceně můţeme řici, ţe působil ve sfeře jurisdikce · podřizen intercessi konzulů (proto se mu řikalo collega minor) · mohl opustit město max. na 10 dni · zpočatku jen jeden, narůstaly ale ukoly, proto zřizen r. 242 praetor druhy, ktery měl na starosti předevšim jurisdikci ve sporech s cizinci – praetor peregrinus · prvni nazyvan praetor urbanus · dalši praetoři zřizovani za učelem spravy kolonii (praesides), nicmeně nakonec se teto role ujimaji byvali konzulove a praetoři (prokonsulove a propraetoři) · s dalšim rozšiřovanim Řima se jejich počet rozmnoţil na 16,r.229 sicilie tvořili kolegium, byli si rovni,podlehali vzajemnym intercesim, kaţdy měl ale svůj obor působnosti · kurulšti aedilove · 2, měli soudni pravomoc v trţnich zaleţitostech (spory vyplyvajici ze smlouvy o koupi a prodeji) edikty cizineckeho praetora a mistodrţicich v provinciich · směs pr. cizich narodů, obyčejů středomořskych obchodniků, civilniho řimskeho prava a konečně takenorem nově vytvořenych · v provinciich pravo vychazelo vţdy z mistnich pravnich obyčejů · normy se tykaly majetkoveho a obligačniho pr., pr. rodinne a dědicke neřešily (striktni personalita p.) · republikanska jurisprudence · pouze nepřimym pramenem pr. - nazory pravniků nebyly zavazne přimo, velmi ale ovlivňovali magistraty při tvorbě navrhů a zakonů, spolupracovali při tvorbě ediktů · do 4.-3. stol. př.n.l. pěstovano pravnictvi jako tajna věda pontifiků _ mezi pontifiky pronikl prvni plebej a začal poskytovat pravni rady veřejně _ pravnictvi se rozšiřuje jako světska věda · těsne spojeni s praxi, činnost pravniků charakterizovana slovy: · agere – udělovani rad, jak postupovat na soudě apod. · cavere – pokyny, co dodrţovat při mimosoudnim jednani, aby se předešlo konfliktům a kolizim · respondere – podavat vyklad spornych otazek a interpretovat texty zakonů · vědecka prace dodatečně vyrůstala z praxe · nejstarši: okomentovane připady z praxe · později se z konkretnich připadů preparovaly obecne zasady, principy a zakladni pravidla = regularnijurisprudence (pravni pravidlo = regula) · od 2.st. př.n.l. vznika opravdova vědecka literatura (snaha třidit a syntetizovat material) - dilo pravnika Quinta Mucia Scaevoly - zpracovani řimskeho civilniho prava 157
ŘP SZK soudy a jejich organizace · v době kralovske nositeli soudni pravomoci (iurisdictio) králové · za republiky: konsulové, později k nim přibyl městský praetor jako specialni organ · v zaleţitostech trhovych maji soudni pravomoc kurulští aedilové · zaleţitosti cizinců nebo cizinců a řim. občanů soudil praetor cizinecký · venkov: soudní praefektové → stali duumvirove či quatuorvirove · provincie: správcové (někdy zastoupeni niţšimi uředniky) · za cisařstvi: nejvyšši soudni moc ma císař → delegace na uředniky (praetoři, praefekti) · za dominatu byla soudni moc na uředniky delegovana uplně · 2 druhy sporů · spory o pravo (iurisdictio contentiosa = řizeni sporne) · řizeni nesporne (iurisdictio voluntaria) · rozděleni procesu na 2 stadia: 1. řizeni in iure · před praetorem · zvaţil, zda je narok ţalobce legalni → zvaţil hodnotu namitek ţalovaneho → pokud bylo tvrzeni ţalobce opravněne a namitky nebyly padne, nabidl stranam tzv. album iudicum (seznam soudců), aby si jednoho vybrali (pokud se nedohodnou, vybere jim ho sam) · strany si dohodou urči, co je mezi nimi sporne, praetor to potvrdi a pravně klasifikuje → vyda soudci přikaz, aby spor definitivně rozhodl, tzv. litiskontestace (litiscontestatio, v podstatě určeni pravniho zakladu sporu a jeho hypoteticke vyřešeni) 2. řizeni apud iudicem (iudicium) · před soukromym soudcem (iudex privatum) – soudce byl soukromou osobou, statem pouze zmocněnou k vyřešeni připadu a vyhlašeni rozsudku, nikoli st. organ · většinou je jmenovan jen jediny (unus iudex), můţe si přizvat poradce (soudce pravnicke vzdělani nemusi mit) · spor, kde jsou nutne odborne znalosti, rozhodovali misto soudců arbitrove (většinou 3) → řízení arbitrium · vyjimečně moţny soudni sbor (majetkove zaleţitosti, za cisařstvi jen dědicke) - decemvirove, později spolu s centumviry (105 členů), rozhodovala pak nadpolovični většina hlasů · spory s cizinci rozhodovali misto soudců rekuperatoři (recuperatores) v počtu 3 nebo 5, později i spory mezi občany (uraţky na cti, spory o svobodu) · prověřuje se fakticky zaklad sporu, strany dokazuji pravdivost svych tvrzeni · přitomnost obou spornych stran nebyla obligatorni, pokud ale jedna ze stran přišla a druha ani po čase nedorazila, rozsudek byl ve prospěch přitomne strany (kontumačni řizeni) · někdy provadi vyšetřeni uţ sam praetor, ktery pote vyda sam i rozhodnuti (např. restitutio in integrum, spory o drţbu) → vychodiskem noveho procesniho typu – kognični řizeni (extraordinaria cognitio)
158
ŘP SZK · extraordinaria cognitio · původně forma mimořadna (viz. vyše) → Dioklecian zrušil rozděleni na in iure a iudicium odstranil, řizeni předjedinym soudcem, statni uřednikem, zavedl jako vylučne → formou řadnou · původně soud jen v Řimě přislušny pro všechny občany → zřizovani v soudů v provincich → otazka přislušnosti · zasada actor sequitur forum rei (ţalobce nasleduje ţalovaneho na jeho soud) - přislušny je soud ţalovaneho · důvody určující příslušnost: misto původu (forum origis), misto staleho bydliště (forum domicili), misto uřednipůsobnosti (domicilium necessarium) · někdy soudy speciální: misto, kde měla byt splněna smlouva, o kterou se jednalo (forum contractus); misto, kdeleţel sporny pozemek (forum rei sitae); misto, kde byl spachan zločin (forum delicti commissi); soud, na kteremse sporne strany dohodly (forum prorogatum) · soudni jednani veřejne, musi začinat před polednem a končit před soumrakem · dies fasti = dny, kdy je dovoleno se soudit; dies nefasti vylučovaly součinnost magistratů, na řizeni apud iudicem a na nespornou agendu se ale nevztahovaly · stranou v procesu můţe byt kaţdy, kdo ma způsobilost k pravům (→ vyloučeni otroci a cizinci) · osoby v moci otcovske mohly byt ţalovany, ţalovat však nesměly · moţne zastoupeni poručniky, opatrovniky a statuty určenymi zastupci (děti, šilenci, pr. osoby) · někteři lide vyloučeni z určitych procesnich ukonů (infames) · vyvojova stadia soudniho řizeni · legisakčni řizeni · nejstarši forma → silny formalismus · ţalobce musel ţalovat lege agere (slovy zakona) · řizeni mělo 2 stadia · aplikovatelne jen v primitivnich agrarnich poměrech, formalismus je později na překaţku → pol. 2. stol. př. n. l.: Aebutiův zákon (lex Aebutia) umoţňuje aplikaci novych forem, tj. procesu formuloveho (pouze fakultativně) · formulovy proces · zřejmě vznikl v soudni praxi cizineckeho praetora · proces u něj měl take 2 stadia, praetor měl ale volnějši postaveni, nebyl vazan normami civilniho prava →mohl podle vlastni uvahy určovat, jake pravo se bude aplikovat a jak se bude ve 2. stadiu postupovat →velka zavislost rekuperatorů na praetorovi a vaha jeho instrukci · formula (concepta verba) = instrukce davana v pisemne podobě, stručne vyličeni skutkoveho stavu a pravnikvalifikace, na konci přikaz k odsouzeni či osvobozeni ţalovaneho (podle prokazane pravdivosti) → soudcepřikazem vazan, pouze prověřuje pravdivost· klade velky důraz na ekvitu, zavadi nove principy · v 1. stol. př. n. l.: dva zákony Juliovy zavadi formulovy proces jako obecně zavazny · vliv i v pravu hmotnem: ius civile je zakladem, aplikovano ale jen do te miry, do jake ho praetor respektoval →praetorsky edikt, kde zveřejňuje sva stanoviska a zobecňuje konkretni kauzy z praxe · nove principy nešly vyloţeně proti ius civile, upravovala a rušily jen dilči momenty, často byl ale efekt těchtouprav zasadni – prostředkem k realizaci změn byla pravě formula · jeji zněni bylo zahy typizovano · časti formule a) iudicis nominatio (jmenovani soudce) b) demonstratio (demonstrace) · vkladala se do formule, pokud se měl pevny objem rozsudku stanovit aţ po detailnim soudnim jednani, intence proto byla formulovana neurčitě· aby iudex nebyl v nejistotě, uvaděl se zde pr. důvod vzniku ţaloveneho zavazku· nejčastěji v žalobach bonae fidei c) intentio (tvrzeni ţalobniho naroku) · musela byt obsaţena v kaţde formuli 159
ŘP SZK · podle jejiho zněni se formule klasifikovaly: 1. actiones in ius conceptae (odkazovaly na platne pravo civilni) 2. actiones in factum conceptae (prosazovaly pravo nove, dovolavaly se ochrany, kt. poskytoval pouze praetor) → v praxi se vytvořily vzory uplatňovani těchto naroků, kt. zachycovaly znaky jednotlivych typů · později z teto typizyce vyrostlo dalši rozlišovani: 1. actiones directae (ţaloby přime) 2. actiones utiles (ţaloby pomocne) · pokud byly uvaděne skutečnosti odlišne od vzoru, napadně jej ale připominaly → praetor pozměnil vzor a vytvořil tak ţalobu novou s nazvem actio utilis (původni vzor se tak stal actio directa) 3. actionec ficticie (ţaloby s fikci) · naroky civilniho prava, jejich aplikaci ale branila nějaka stutečnost či jeji nedostatek → praetor vydal pokyn, aby si ji soudce odmyslil či přimyslil → jsou tak chraněny pr. poměry, kt. by jinak chraněny nebyly d) condemnatio (přikaz k odsouzeni) · alternativni formulace · princip pekuniarni kondemnace – narok ţalobce musel byt vţdy oceněn v penězich, rozsudek zněl vţdy na penize → nebyl způsob, jak vynutit vydani věci (aţ na arbitratus de restituendo = povinnost soudce vyzvat před rozsudkem ţalovaneho, aby předmět sporu vydal) · mohl obsahovat i omezujici dodatek (taxatio) – stanoveni maximalni sumy · formule se zaměnou subjektů · praetor tak obchazel nepřipustnost zastoupeni · zastupce vstupoval do sporu sam, přebiral opravněni/zavazek ţalobce/ţalovaneho · 2 druhy procesnich zastupců: 1. kognitor (ustanoven slavnostnimi slovy v přitomnosti odpůrce, zastupce řadny) 2. prokurator (obyčejny zmocněn, musel dat odpůrci zaruku, ţe se podřidi rozsudku nebo musel zastoupeny jeho jednani dodatečně schvalit) · namitky · nejjednodušši obranou ţalovaneho bylo popřeni intence → ţalobce musel prokazat jeji opravněnost· uvaděni okolnosti, kt. ţalobcův narok omezuji nebo paralyzuji · některe pramenily z civilniho prava (nemusely byt uvedeny ve formuli, aby k nim soudce přihledl, uplatnit se mohly kdykoli) · exceptiones (excepce, procesni namitky) · přikladal jim pr. relevaci sam praetor a proto je vkladal do formule → soudce se jimi pak musel zabyvat → prokazaly-li se, musel k nim soudce přihlednout (tj. osvobodit ţalovaneho)· musely byt ve formuli, jinak se jimi soudce nezabyval · byly stylizovany jako negativni podminky odsouzeni · exceptio doli (namitka zleho umyslu, podvodneho jednani) · exceptio doli specialis (preateriti): běţna namitka, ţe ţalobce jednal se zlym umyslem, podvaděl → šlo o podvod při určitem pr. jednani, v době soudniho řizeni jiţ bylo toto jednani skončeno · exceptio doli praesentis (generalis): podvodně jedna i ten, kt. ţaluje i kdyţ vi, ţe odpůrce ma proti ţalobě namitky, kt. ji paralyzuji → podvod probiha přimo v soudnim jednani → zobecněno a nakonec rozhodovalo objektivni hledisko, ne vědomi ţalobce o tom, zda ţalovany ma namitku · pokud se jednalo o ţalobu bonae fidei, mohla byt uplatněna i bez uvedeni ve formuli a kdykoli · namitky dilatorni (působily jen v určity čas, např. ţe pohledavky ještě neni dospěla) · namitky peremptorni (působily trvale) · oboji maji stejne učinky – odmitnuti a definitivni ztratu naroku 160
ŘP SZK e) praescriptiones · upozorněni hned na začatku formule, ţe se ma jednat jen o časti naroku, ne o cely · praescriptio pro actore = ve prospěch ţalobce · praescriptio pro reo = ve prospěch ţalovaneho (byly to vlastně excepce, např. preskripce dlouheho času) · litiskontestace (litiscontestatio) · znama jiţ z legisakčniho řizeni, ve formulovem procesu ale nabyva na vyznamu · povaţovana v podstatě za zvlaštni smlouvu mezi spornymi stranami, kterou svěřuji rozhodnuti sporu dorukou nestranneho, statni moci autorizovaneho soudce → povaţovana za začatek sporu, ma zavaţne pr.učinky · měni povahu prav a povinnosti spornych stran · narok ţalobce → narok na odsouzeni ţalovaneho · povinnost ţalovaneho → povinnost splnit rozsudek · původni pr. a pov. zcela zrušeny (konsumovany) → ţalobce nemohl podat ţalobu znovu · ve formuli nejsou dale moţne provadět změny · pravni stav v okamţiku litiskontestace je zakladem pro vyneseni rozsudku · časem připuštěny vyjimky · zvyšovala se ji odpovědnost ţalovaneho · ručil za nahody, musel odevzdat všechny plody od te doby nabyte · všechny ţalovane naroky přechazely na dědice (i ty, co by jinak smrti ţalovaneho zanikly) · věc, o kterou se jednalo, nesměla byt ani jednou stranou zcizena · rozsudek (sentintia) · řizeni apud iudicem se zahajovalo 3. den po litiskontestaci · před vyhlašenim rozsudku vyzyval soudce ţalovaneho k vydani věci, rozsudek vţdy v podobě peněţite sumy· deklaratorni povahy · pro strany zavazny, povaţuje se za pravdu (i kdyţ je objektivně nespravny) → nove projednani se nepřipoušiipso iure (ze sameho prava) či ope exceptionis (v důsledku namitky věci rozsouzene) · neexistovalo odvolani, rozsudek nabyval pr. moci ihned po vyneseni · vyšlo-li při důkaznim řizeni najevo, ţe skutečnost se od uvedenych tvrzeni ve formuli odlišuje, soudceţalobu musel odmitnout → ţalobce ztraci definitivně svůj narok · formule s neurčitě formulovanou intenci davala moţnost soudci přihlidnout ke všem okolnostem věci → iudicia bonae fidei (řizeni v dobre viře), např. ţaloby z nejběţnějšich dennich smluv · formule a peněţita suma byla stanovena přesně a určitě, soudce jen zjišťoval, zda je narok opravněny či ne, nesměl přihliţet k ţadnym vedlejšim okolnostem → iudicia stricta, např. ţaloby z formalnich kontraktů (typicky mutuum), z bezdůvodneho obohaceni · snadno hrozila odchylka z pevně stanovene sumy – 2 připady: 1. ţalobce ţadal meně → nic se neděje, zbyvajici častku mohl ţalovat dodatečně (po vyměně magistrata v in iure) 2. ţalobce ţadal vice → dopouštěl se tzv. pluspetice → ztrata naroku celkově · pluris petitio tempore (pluspetice časem) = byla-li ţalovana nedospěla pohledavka a chtěl tedy časově vice, neţ na co měl narok · pluris petitio loco (pluspetice mistem) = ţaloval-li na jinem mistě, neţ na kterem měl narok · pluris petitio causa = měnil-li ţalobce neodůvodněně pr. či pov. dluţnika · pluris petitio rei (pluspetice věci) = ţalovany dluţil 10000, byl zaţalovan na 11000 (nejčastějši) · řim. iurisprudenci chapan jako novatio necessaria (novace nutna) – ţalobcovo pr. na odsouzeni se měni napr. na splněni rozsudku (iudicatum facere oportere)
161
ŘP SZK · řizeni kognični (extraordinaria cognitio) · začalo se vyvijet jiţ za doby republiky, za cisařstvi se stava běţnou praxi – některa v te době vznikajici nova pravabyla přikazovana rovnou do vylučne pravomoci uředniků → stadium apud iudicem uplně odpada, uřednikvyhlašuje rovnou rozsudek · v souvislosti s posilovanim moci princepse se cisařův soud stava nejvyššim ve statě a da se k němu odvolat odvšech soudů ostatnich → cisař někdy rozhoduje sam, jindy se dava zastupovat uředniky · reskriptový proces – strana sporu se před zahajenim procesu obracela s osobni ţadosti o dobrozdani nacisaře → odpověď cisaře (reskript) byl pak pro soudce zavazny · formulovy proces a kognični řizeni vedle sebe existovaly paralelně, aţ Dioklecian provedl reformu, kt. sekognični stava jedinou řadnou formou soudniho jednani → upevněni rozděleni soudů na niţši a vyšši, instančnisoustavy a uznani řizeni odovolaciho (apelačniho) · odvolani · od niţšiho soudu apelace k spravci provincie/preafectus urbi a pote k cisaři · oproti formuloveho procesu velke novum, formulovy proces odvolani neznal · odvolani nema jen kasačni učinek, ale i reformačni (tj. ţe rozsudek nejen ruši, ale nahrazuje jej novym)· zmizela 2 stadia řizeni, princip pekuniarni kondemnace _ rozsudek zněl na to, co bylo skutečnym předmětemzajmu ţalobce · dalši změny · litiskontestace v okamţiku, kdy strany před soudem skonči sva podani · předvolani na soud (in ius vocatio) - soud doruči ţalovanemu ţalobu s určenym terminem jednani · kontumačni řizeni mohlo skončit pro nepřitomneho i pozitivně (tj. nepřitomnost strany neni důvodem kodsouzeni) · pluspetice nevede uţ ke ztratě procesu (ţalovany odsouzen na „spravnou“ sumu, ţalobce musi uhraditzvyšene soudni vylohy)
Plus druhé otazky Římský privátní proces, legis actiones, formulae, cogmitio extra ordinem Základní pojmy Sankce je hmotná újma (ztráta), která hrozí tomu, kdo svévolně poruší právní normu. Je to druhotná právní norma určující konkrétní trest, přiřazuje se k prvotní právní normě. Kontrolu nad udělováním sankcí dnes má stát. Čím je vyšší stupeň vývoje dané společnosti, tím méně výjimek má tento postih. V procesu se rozhoduje o vině a trestu. Má různé podoby, formy a typy. Pouze pro společnosti na nejniţším vývojovém stupni platí právo silnějšího, ale svémoc omezuje jiţ Zákon dvanácti desek, za republiky proti svémoci bojovali prostřednictvím svých interdiktů republikánští praetoři (svémoc připuštěna pouze v případech nutné obrany. Spory v rodovém zřízení řešily sami jednotlivci (případně celé rody). Od původní pomsty pokročil vývoj aţ k odvetě (talio, pachateli způsobím téţe zlo, jakého se dopustil on). Při těţkých zločinech se zkoumala jedině otázka viny, protoţe trestem pak jiţ byla automaticky smrt k usmíření uraţených bohů. Za republiky trestní záleţitosti rozhodoval vţdy sbor soudců. Civilní spory soudil samosoudce nebo senát soudců. Kněţí (pontifikové) se účastnili soudnictví nepřímo, ale jejich vliv byl značný. Ve sporech, kde záleţelo na zvláštních odborných znalostech nerozhodoval soudce (iudex), ale arbiter (případně sbor arbitrů). Veřejné trestní řízení před komiciemi se vztahovalo jen na nejtěţší zločina politické povahy trestané smrtí (velezrada, zneuţití úřední moci bývalým magistrátem). 162
ŘP SZK Je nutné rozlišit dvě větve, dva typy procesů: ověření právního činu a udělení trestu (veřejný proces) - toto kontroluje osoba z moci svého úřadu představující veřejný zájem, tj. veřejný proces, accusatio (je zastupován zájem celé komunity, případný zisk jde ve prospěch celku, pouze po činech typu crimen (zločin, bezprávný čin proti státnímu a společenskému zřízení). ověřování vykonává sama osoba, jejíţ právo bylo poškozeno (soukromý proces). Případný zisk jde ve prospěch poškozeného. O římském právu hovoříme většinou jako o soukromém právu římském. Soukromou ţalobou se stíhaly činy typu delictum (bezprávný čin, ublíţení jednotlivci).
Římský privátní proces Soudní řízení bylo zásadně veřejné a konalo se zpravidla v některých dnech v severovýchodní části fóra. Procesní způsobilost neměli otroci, osoby podřízené cizí moci, ţeny a nedospělci. Prakticky bylo nezbytné, aby stranám radili právoznalci a podle potřeby pomáhali řečníci (šlo o to ovlivnit přihlíţející dav). Římský privátní proces je činnost, ke které dojde, kdyţ jedna ze zúčastněných stran právního jednání tvrdí, ţe bylo porušeno její právo. Na poţádání jedné ze stran se zapojí státní orgán, který má úkol ověřit existenci nebo neexistenci porušení práv. Pokud bylo právo porušeno, je pod dohledem státu udělena sankce. Obecně lze proces rozdělit do dvou částí: - apud praetori (in iure) - Praetor zváţí, zda poţadavek je ţalovatelný. Stanoví formule procesu (podle kterých právních norem se bude postupovat). Svojí autoritou garantuje správnost formulace ţalob. - iudex privatus - Vlastní rozhodnutí vynáší soukromá osoba , soudce (iudex privatus, např. senátor, jezdec). Posoudí navrhované důkazy a rozhodne. Na osobě soudce se musí obě strany dohodnout. Římský proces se vyvíjel, nebyl statický, jak si to mysleli romanisté v 18.století (neznali totiţ Gaiovy Instituce a další prameny). Rozlišujeme tři hlavní typy: legis actiones formula cognitio extra ordinem Legis actiones Bylo nejstarší formou soudního řízení, ovládal je trvrdý formalismus, který obě strany nutil přednášet strnulé průpovídky a provádět různé symbolické úkony. Na počátku tohoto procesu ţalobce (nebo obě strany) musel přednášet svůj nárok doslovnou citací zákona (lege agere). Toto se odehraje před kompetentním úředníkem (in iure) nebo bez něho (extra iure). Vyhlášení vlastního práva se nazývá actiones. Jedná se o právní formu, která se uţívala v nejstarším archaickém období, kdy neexistovaly psané zákony (zvykové právo). Odvolává se na veřejně citované dramatické role. Actiones připomínaly autoritativní vyhlášení práv, se kterými vystupuje jedinec. Po vydání Zákona 12-ti desek je tento proces upřesněn a definován. Actiones, které měly přesnou předepsanou formulaci, a které jednotlivci neznali, byly svěřeny pontifikům (pontifices), kteří je stráţili. Na konci 4.století př.n.l. bylo znění actiones zveřejněno, později přešly do rukou laických právníků. Na počátku republiky stát nezasahoval do římského procesu. Gaius hovoří o pěti druzích actiones: 163
ŘP SZK legis actio per manus iniectionem - Tato actio je nejstarší. Předpokladem pro ní je, ţe předem existuje rozsudek, který vynesl arbiter většinou proti nesolventnímu dluţníkovi. Po vynesení rozsudku nastává období klidu (30 dní, dies iusti, spravedlivé dny). Pokud v tomto období dluţník nezaplatí, věřitel má právo zmocnit se dluţníka a znovu ho přivést před praetora. Tam přednese přesně danou formuli, ve které spočívá tato actio. Praetor ji vyslechne a ověří ji. Pokud dá souhlas k pokračování (vyřkne addictio), věřitel odvede dluţníka do svého domu, kde ho drţí 60 dní v okovech (je detailně určena váha a velikost okovů, nezbytné minimum potravy). Během těchto 60 dní věřitel vyvede dluţníka 3x na trţiště, kde má někdo moţnost dluh zaplatit. Kdyţ se tak nestane, věřitel ho prodá jako otroka do ciziny (trans Tiberium) nebo ho usmrtí. Můţe vystoupit třetí osoba, vindex (ochránce, ručitel). Vystoupí a napadne věřitelovo tvrzení. Dluţník je ihned propuštěn, zástavou se stává vindex. Věřitel musí znovu potvrdit své tvrzení. Pokud se mu to podaří, musí mu vindex zaplatit dvojnásobek dluţné částky. Legis actio per manus iniectionem se uplatní proti němu. legis actio sacramenti - Název této actio pochází od slibu (sacramentum), který skládala kaţdá strana ve sporu, kdyţ nebudou moje argumenty uspokojivé a prohraji spor, dám ve prospěch sátu určitou částku peněz. Rozlišujeme: - legis actio sacramenti in rem - tehdy, kdyţ se jedná s věcí (res). Obě strany tvrdí totéţ, oba uplatňují nárok na stejný předmět, stejné dědictví, nebo uplatňují moc nad jednou osobu.V první fázi procesu (in iure), kdy se rozhoduje zda bude ţaloba přijata či odmítnuta, obě strany přicházejí k dané věci a symbolickým dotykem dávají najevo své právo. V druhé fázi (apud iudicem) je vynesen rozsudek. Ten definuje, která přísaha je iustus (odpovídající právu), a která je iniustus. - legis actio sacramenti in personam - znovu jsou dvě strany ve sporu, kde kaţdá tvrdí něco jiného. Je zde nestejné postavení obou stran (např. dluţník <-> věřitel), kde jedna je aktivní (actor, ţalobce) a druhá popírá jeho tvrzení (např. ţe je dluţníkem). Ţalobce povolává obţalovaného před praetora (in ius vocatio - povolání na soud). Jestliţe je dluh uznán, soudce nastolí 30 dní období klidu, pak nastupuje manus iniectio. legis actio per iudicis (arbitrive) postulationem - Tato actio nahradila legis actiosacramenti. Neexistuje zde ţádný spor, není ţalobce, ani ţalovaný. Strany chtějí co nejpřesněji uspořádat majetkové věci. Např. několik dědiců chce rozdělit dědictví, či několik vlastníků navzájem sousedících pozemků chce určit hranici. Toto rozhoduje praetor. Zároveň mohla být tato actio pouţita ve skutečném soudním sporu. Zákon 12-ti desek dával moţnost výběru mezi těmito dvěma actiones. legis actoi per conditionem - Tato actio nahrazuje legis actio sacramenti. Je zde dluţník, který popírá svůj dluh. Ţalobce pronese předepsaná slova, kterými vyzve dluţníka na 30 dní. Jestliţe soudce rozhodne ve prospěch věřitele. Ten obdrţí 1/3 částky jako odměnu navíc. legis actio per pignoris capionem - V pozdější době nahradila starší legis actio per manus iniectionem. Je odvozena od pignoris capio, věřitel má právo zmocnit se předmětu nesolventního dluţníka. Zůstává však nejasnost, např. co je odpovídající předmět? Jak se postupovalo dál? Byl věřitel majitelem, nebo ho musel prodat a přesahující částku vrátit? Actiones 2, 3, 4 jsou deklarativní, mají předem vytýčen a definován spor, který bude dále řešen. Actiones 1 a 5 jsou nezávislou autonomní akcí ţalobce. Je to exekutivní akce - za určité situace má člověk právo vystoupit proti majetku ţalovaného.První dvě jsou nejstaršími procesy v římském právu. Pocházejí z rozhraní mezi nejstarší historickou a archaickou dobou. Ostatní tři (3, 4, 5) jsou novějšího data a nahradily dvě předchozí.
164
ŘP SZK Formula Je to další typ římského privátního procesu, který se vyvinul ve 3. stol. př.n.l. v oblasti, kde se aplikovalo ius gentium (spory mezi římskými občany a cizinci projednával cizinecký praetor). Formula se pouţívaly pro osoby, kterým nebyla poskytnuta ochrana v rámci ius civile, kam spadaly legis actiones. Jednalo se o přizpůsobivější proces neţ legisakční řízení a postupně k němu přešel i praetor městský. Tento proces upravují dva zákony. Lex Aebutia (kolem r.160 př.n.l.) zavedl moţnost pouţívat formulové řízení i pro Římany jako nepovinné, Lex Iulia iudiciorum privatorum (r.17 př.n.l.) zavádí formulový proces povinný, legis actiones končí. Jak tento proces probíhal? Praetor dělal sloţitý zápis všech kroků podle stanoveného schématu. Z celého římského soukromého práva je toto řízení nejsloţitější, nejpropracovanější, nejdokonalejší, jedná se o vrcholný institut. Měl pevně stanovené části: 1) praescriptio pro actore - úvodní vymezení limitu sporu pro ţalobce, které nesmí být porušeny. 2) praescriptio pro reo - totéţ pro obţalovaného; ten reaguje na ţalobu právní odpovědí obţalovaného (za Gaia se nepouţívá, právní odpověď je obsaţena v pozdější části, exceptio). 3) intentio - ţalobce (petitor) vystupuje se zcela konkrétním obsahem ţaloby (petitio), říká, čeho chce dosáhnout 4) demonstratio - uvádějí se konkrétní fakta, důkazy (ţalobce dokládá oprávněnost svých tvrzení) 5) exceptio - ochrana obţalovaného (vystoupení s obhajobou) ; Gaius rozlišuje dva typy: - exceptio peremptoriae - po předloţení závaţných skutečností se zastaví proces. - exceptio dilatoriae - existují méně významné námitky, které také dávají moţnost zastavení procesu (ale jen např. na určitou dobu). 6) replicatio (protinámitka) - odpověď ţalobce na námitky obţalovaného 7) duplicatio - závěrečné slovo obţalovaného 8) condemnatio – ustaven soudce, který je oprávněn rozhodnout, není míněno ve smyslu odsouzení, to je aţ později. Toto je závěr řízení před praetorem.
Cognitio extra ordinem Jedná se o mimořádný proces vůči formulovému řízení. Objevuje se v posledních stoletích republiky. Nezachovává pravidla formulového procesu, řešily se spíše otázky administrativního charakteru (stát X jednotlivec, stát chce vyjádřit svou nadřazenost, uplatňuje vůči jedinci svoji moc). Sám státní úředník vede celé vyšetřování a je i autorem konečného rozhodnutí, je tedy i soudcem. Vede proces od začátku do konce, proces není rozdělen na dvě části. Počínaje dobou císaře Augusta, se tento typ procesu přenáší i do sporů mezi jednotlivci (uţ se nepouţívá jen v administrativních věcech stát vs. jednotlivec jako dříve). Díky cognitio extra ordinem je větší prostor pro soudce (odpadá jejich závislost na právních normách stanovených praetorem). Specifické spory byly vedeny speciálními úředníky, kompetentními jen pro tyto určité případy. Tento druh řízení je více přísný, je dána moţnost v případě nespokojenosti se odvolat k císaři (appellatio). Tato moţnost existovala tedy aţ v principátu (ve formulovém řízení toto bylo zprvu vyloučeno, moţno aţ později). Odvolání se rozšířilo tak, ţe císař delegoval pověřence pro rozhodování sporů ve druhé instanci.
165
ŘP SZK Stále ještě existuje proces formula, cognitio extra ordinem je ve 2. a 3. století stále ještě výjimkou (ve středu zájmu stál praetorský edikt a formule v něm obsaţené). Dvoudílný proces (in iurem, apud iudicem) vymizel nejdříve v provinciích, soud se soustředil v rukou jednoho člověka (proconsul - v senátorských provinciích, legati - pomocníci místodrţících v provinciích). Roku 342 byl císařskou konstitucí zrušen proces formula a jediným se stal cognitio extra ordinem. Charakteristické je, ţe státní autorita zasahuje do řízení od počátku, má donutit obţalovaného předstoupit před soud (ve starších typech procesu bylo úkolem ţalobce, aby donutil obţalovaného předstoupit před soud). Od císaře Konstantina státní úředník se ţalobcem sepisují ţalobu (litis denuntiatio), pak je obţalovaný pozván na soud (evocatio, soudní obsílka). V rámci předvolání před soud se obě strany musí během 4 měsíců dostavit před tribunál. Pokud nepřijde ţalobce, prohraje. Kdyţ ale absenci zdůvodní, můţe dojít k obnovení promeškané lhůty (reparatio temporis). Pokud se k řízení nedostavil obţalovaný, byl souzen v nepřítomnosti. Do řízení začínají pronikat písemné části, písemnost se později stává poţadovaným prostředkem pro samotnou platnost procesu. V Justiniánském, postklasickém, období nastupuje libellový proces (per libellos), tj. odpadla čtyřměsíční lhůta. Libellus označuje určité úřední podání (třeba praetorovi). Na počátku ţalobce formuluje poţadavky (libellus conventionis), které pak soudní úředník (exsecutor libellus /negotii/) doručí obţalovanému. Ten pak napíše své (odpůrcovo) stanovisko (libellus contradictionis). V klasickém římském právu, bylo rozhodnutí ponecháno na soudci, zde je předem dáno císařem, jak se má věc hodnotit. Posuzování důkazů: Větší cenu neţ svědecké výpovědi (svědectví jednoho člověka není důkaz, musí jich být více a musí být shodné) mají písemné důkazy (fides instrumentorum). Větší váhu neţ výpovědi humiliores měly výpovědi členů třídy honestiores. K řízení bylo také moţno přizvat znalce (např. znalci písma). Vedle důkazů se přihlíţelo také k domněnkám (praesumptiones). Probíhá proces, ve kterém z daných skutečností vyvozujeme jiné, dosud neznámé. Rozlišujeme právní domněnky: praesumptio iuris tantum – tzv. domněnka práva, lze vést důkazy, které ji vyvrátí. Jedná se tedy o domněnku vyvratitelnou, neplatila jako absolutní důkaz praesumptio iuris et de iure - mnohem významnější, má takovou sílu, ţe vylučuje kaţdý opačný důkaz. Jedná se o absolutní důkaz. Všechny důkazy soudce hodnotil, měl dojít k morální jistotě. Rozsudek se stává platným okamţikem přečtení. Čtení se koná před soudním personálem a za moţné přítomnosti obou stran (jejich nepřítomnost nevadí). Rozsudek se nemusel týkat jiţ jen finanční oblasti (jako formula). Kdo spor prohrál, platil soudní náklady (tyto byly v Justiniánově době vyšší). Odsouzený má možnost odvolat se (libelli appellatorii), ale v Justiniánském právu je tato lhůta krátká. Písemné dokumenty pro odvolání musely být doručeny soudci 1.instance (ten je předá soudci 2.instance) do 10 dnů od vynesení rozsudku. Bylo zde však nebezpečí zvýšení trestu, jestliţe chyběla závaţná příčina, proč bylo započato odvolací řízení.
166
ŘP SZK 76. Místo a význam studia římského práva v kontextu moderní právní vědy, významní světoví a čeští romanisté, vliv římského práva na historické a současné české právo, recepce římského práva v českých zemích Význam studia římského práva, Význam studia římského práva Římské právo (původně právo malé latinské obce, později středomořské moci a posléze světové říše) bylo kvalitativně odlišné od práv všech ostatních starověkých společností. Římané velmi záhy odlišili normy právní od norem náboţenských a mravních, poloţili základy právní vědy a vytvořili logickou soustavu práva, která se uplatila v praktickém ţivotě a postihovala i nově vzniklé sociální potřeby. Proto se římské právo stalo právem pokrokovým a právem vyššího kvalitativního stupně. Pro dnešní právní vědu má římské právo zásadní význam teoretický (zvláště v oblasti občanského, procesního, trestního i mezinárodního práva). Právníci i teoretici státu zde stále naráţejí na různé římské prvky, pojmy, termíny atd.., které v moderním právu přeţívají buď naplno nebo v podobě pozměněné. Římské právo tak tvoří základ evropské právní kultury. Pro soudobou společnost je ze všeho nejdůleţitější didaktický a dále politický, historický a odborně právní význam římského práva. Římské právo nás tedy učí odborně postavit, rozvinout a vyřešit právnický problém, tj. učí správně myslet a tvořit. Německý romanista Theodor Monse povaţoval praetorské edikty za neuspořádané a sloţité dokumenty. Digesta mají 50 knih (dělí se na tituly a fragmenty). Fragmenty jsou konkrétní krátké úryvky ze spisů klasických římských právníků. Vţdy je uvedeno jméno právníka a dílo, ze kterého pochází úryvek. Vědci si museli poloţit otázku, jak komise zvládla zpracovat tak rozsáhlé dílo v tak krátké době (pouhé tři roky). Jakou pouţili metodu? Existují různé teorie: 1) Friedrich von Bluhme (1797 - 1874) - německý romanista a germanista, který se pokoušel dokázat, ţe uvnitř Digest existují 4 celky, které byly vypracovány čtyřmi skupinami pomocníků. Poté se scházely a propojovaly své poznatky. 2) Franz Hoffmann (1835 na Moravě - 1897) - německý romanista a civilista, který tvrdil, ţe Bluhmeho teorie by jen zkomplikovala práci. Říká, ţe kdyţ vydal Justinián příkaz, byla většina práce jiţ hotova a to od dob Theodosia II. (soukromí právníci právo třídili ze své vlastní aktivity). Tato teorie nebyla obecně přijata. 3) dnes - uvaţuje se o zmírněné Hoffmannově teorii -> v době příkazu byla hotova asi čtvrtina materiálu, který byl během tří let dokončen
Přirozenoprávní škola Škola přirozeného práva, o niţ se nejvíce zaslouţil Grotius (1583 – 1645), působila rovněţ v 17. – 18. stol. Protoţe stoupenci této školy nemohli svá tvrzení dokazovat konkrétním materiálem, vypůjčili si z římského práva učení o ius naturale.
Německá historická škola Počátkem 19. stol. zaloţil Savigny (1779 – 1861) německou historickoprávní školu. Právo tato škola chápala jako historický jev, romanistiku definitivně ustanovila jako právněhistorickou vědu. Ale vracela se k čistému justiniánskému právu (popírá sama sebe). 167
ŘP SZK Římské právo v Anglii a Nizozemí Mezi podmínkami, které umoţnily neobvyklý raný vznik samostatného právnického stavu v Anglii, který měl mimo jiné hlavní podíl na odmítnutí ŘP tradice v Anglii, byla existence propracovaného systému královských soudů, racionalizace soudního řízení, které se oprostilo velmi brzy od ordálů, a to, ţe základní sloţka anglického feudálního právního řádu si udrţela ráz Common law (obecného práva), které platilo na celém území a pro většinu obyvatelstva. K tomu se od konce 13. a počátkem 14.století připojila další významná skutečnost. Byla vytvořena pevná stavovská organizace právníků, kteří se zabývali právem jako svým povoláním. Tvořily je proslulé Inns of Courts, které se staraly o odbornou kvalifikaci právnického dorostu, čímţ se oddělila výuka práva od akademického ţivota na univerzitách. Vliv ŘP se pak znovu projevil aţ v 16.století jako výsledek absolutistických snah Tudorovců a Stuartovců, nepřímo pak v rámci tzv.kancléřské jurisdikce, tzv. ekvity. Tento proud byl však zastaven anglickou burţoazní revolucí Právní vývoj v Nizozemí nabývá ve vztahu k ŘP významu teprve aţ v 16.století (trvá aţ do 18. stol.), v době vyvrcholení burţoazní revoluce. Středem ŘP vzdělanosti se stává univerzita v holandském Leydenu. Dosahuje vysoké úrovně a proto je někdy označována jako škola elegantní jurisprudence. Je pokračováním francouzského právního humanismu. Prostřednictvím nizozemských kolonií, které posléze přešly pod panství Anglie, se ŘP rozšířilo i do zemí jako byla Jihoafrická republika, Srí Lanka a Britská Guyana v podobě RomanDutch law.
Pandektistika V 19.stol. působila škola německých pandektistů, interpretovali především Digesta=Pandectae, přecházelo se postupně v historické bádání (málo kdy pro ně bylo římské právo platné, např. San Marino – zdroj základních principů, které byly vtěleny pak do moderních právních předpisů).
Úloha římského práva ve sporu o selská odúmrtí z roku 1385 Mezi její představitele řadíme: Friedrich Carl v. Savigny (1779-1861), jeho ţákem byl Georg Friedrich Puchta (1798-1846). Pandektistika však přerostla v pouhou pojmovou spekulaci, stala se pojmovou právní vědou, která tak ztratila svůj význam. ŘP se stalo předmětem zkoumání Historické právní romanistiky. My dnes hledáme v římském právu principy, které vstoupily do práva moderního.
Ostatní vypsat ručně
168
ŘP SZK
169
ŘP SZK 77. Pojem recepce římského práva, jednotlivé recepční školy a jejich nejvýznamnější představitelé: glosátoři, komentátoři, mos gallicus 78. Pojem recepce římského práva, jednotlivé recepční školy a jejich nejvýznamnější představitelé: usus modernus pandectarum, přirozenoprávní škola, německá historická škola Na východě byla Byzantská říše přímým pokračovatelem Východořímské říše, coţ římskému právu zaručovalo formální kontinuitu. Na západě, přes zánik Západořímské říše 476 n.l., měla římská kultura stále ještě převahu nad germánskou. Římské právo přímo platilo stále v církevním státě a nepřímo v germánských zákonících. Zato právní věda, lze- li o ní hovořit, klesla na nejniţší moţnou úroveň. Vnějším podnětem recepce byl nález rukopisů justiniánské kodifikace r. 1070. Římské právo, vzniklé jako právo antického impéria, bylo od 12. století recipováno, tzn. převzato, ale i pozměněno na nové poměry ve feudálních státech. Na tomto základě pak vznikla samostatná právní kultura. Recepci ovlivnily zejména tři skutečnosti: římské právo nepřestalo platit ve své původní vlasti Itálii ani poté, co zanikl stát, který je vytvořil, to jest římská říše. princip personality práva, tj. právo se vztahovalo pouze na občany svého státu, tudíţ byl potlačen prvek teritoriality práva. středověká církev, která uţívala římského práva při budování své mocenské organizace. O recepci ŘP lze mluvit pouze v těch státech, kde římskoprávní tradice chyběla. Proto o ní nelze mluvit ve vztahu k Itálii, v určitém smyslu ani ve Francii, kde bylo uţíváno jiţ od sklonku starověku. O recepci v čistém slova smyslu šlo v Německu a střední Evropě. Recepcí nebylo pouze mechanické přejímání a aplikace římského práva v nových podmínkách, ale zejména to, ţe se ŘP stalo podnětem k rozvoji nového právního myšlení. Dochází tak k určitému zvědečtění právního ţivota. Římskoprávní kultura tak měla rozhodující podíl na vzniku právní vědy za feudalismu. Důvodem zájmu o ŘP byla také snaha o obnovení římského císařství ve středověku, tzv. středověký politický universalismus. Glosátoři Počátek nové římskoprávní vzdělanosti je spojen se znovuobjevením Digest a s jednou z nejstarších univerzit v severoitalské Bologni. Na přelomu 11.století zde Irnerius (1050 – 1130) zahájil přednášky o justiniánském právu. On a jeho čtyři ţáci (Martinus, Bulgarus, Jacobus a Hugo) jsou povaţováni za zakladatele římskoprávní školy v Itálii, pro kterou se vţil název Glosátoři. Název této školy je odvozen od způsobu, jakým studovali římskoprávní prameny (zejména justiniánská Digesta), tj. ţe své poznatky zapisovali do poznámek mezi řádky a na okraj rukopisů. tzv. glosy. Museli tedy zákonitě interpretovat i rozpory v jednotlivých právních normách Justiniánovy kodifikace, museli se přiklonit k jednomu z tvrzení: neboť šlo o dílo Justiniánovo (Instituce, které psal Justinián sám). Bylo zde moţnost dvojí interpretace (duplex interpretatio): jak chápal poučky původní starší autor (klasické období práva - 2.-3.století) jakou interpretaci podávali Justiniánovi právníci v 6.století Postupně došlo k poznání a sjednocení justiniánské kodifikace do tzv. vulgárního textu. Uspořádáním glos Accuriem (zemřel kolem 1260), poslední velkou osobností školy, bylo dílo glosátorů dovršeno. 170
ŘP SZK Komentátoři Reakcí na ryze teoretické glosátory byl nový směr vzniklý koncem 13. stol. v Itálii. Komentátoři (někdy označováni Postglosátoři) se snaţili přizpůsobit římské právo praktickým potřebám své doby. Přistupovali k justiniánským textům mnohem volněji a scholastickou formálně logickou metodou (zvanou mos italicus) opírali právní novoty soudobé praxe o místa z CIC. Byli dovršiteli středověké římskoprávní vzdělanosti a jejich dílo ovlivnilo právní vývoj v Evropě aţ do počátku doby kapitalismu (právo obchodní, právo mezinárodní). Itálie byla rozdrobena na řadu městských států, které měly vlastní městské právo vytvořené městskými orgány (statutární právo). Docházelo však k častým kolizím mezi právy jednotlivých měst, ale také se objevovaly mezery v poměrně málo rozvinutém statutárním právu. Tento nedostatek byl vyřešen myšlenkou ŘP jako subsidiárního (tj.podpůrného). Římské právo bylo vyhlášeno za všeobecně platné, jinak řečeno právo obecné (ius commune). Prvním významným představitelem této školy byl Cinus z Pistoje (1270-1333), hlavou školy a její prvořadou osobností se stal Bartolus de Saxoferrato (1314-1357), dále pak Baldus de Ubaldis (1327-1400). Mezi pozdní komentátory řadíme Paula de Castra (zemřel 1441) a Jasona de Mayna (1435-1519). V souvislosti s touto školou se nelze nezmínit o římskokanonickém procesu , který byl uplatňován při aplikaci ŘP u soudů (jde tu o kognační proces z období římského dominátu, nikoli o klasický proces formulový). Zejména však byl uplatňován středověkou církví v církevním soudnictví, dokonale byl rozpracován v díle Speculum iudiciale, jehoţ tvůrcem byl Durantis (12371296), řazený někdy mezi komentátory. Vedle znalců římského práva, tzv.legistů, se začali prosazovat také znalci církevního práva, tzv.dekretisté, jejichţ soupeření mělo kladný vliv na šíření ŘP, zejména v Německu a střední Evropě. Spojení římského a kanonického práva ve středověku se někdy nazývá středověká kultura učených práv. Mos gallicus a právní humanismus (Francie) Proti překonané jiţ nehistorické scholastické metodě komentátorů se v 16. stol. postavili zastánci nového právnického směru, tzv. elegantní jurisprudence. Šlo o návrat k antickým právnickým památkám a o vědecké poznání jejich smyslu, nikoli o praktické vyuţití těchto studií. Pochopili však, ţe právníci sami na tento úkol nestačí (spolupráce s filozofy a historiky). Tento francouzský (galský) způsob právní vědy se označuje mos gallicus. Hlavními postavami francouzských humanistů jsou Faber (1557 – 1624) a Donellus (1527 – 1591). Jiţ na poč. 17.stol. se Faber ( Ujatius) začal podrobněji zajímat tzv. interpolacemi (změnami klasického práva pozdějšími zásahy). Tak se vyvinula interpolační metoda, která slavila úspěch poč. 20.stol., ale pak se zvrhla v honbu za podezříváním z nepravosti všech textů. Ve Francii byla specifická situace. Na jihu, v tzv.oblasti psaného práva, bylo ŘP tolerováno a dokonce se zde vytvořila i odnoţ školy glosátorů tzv.Orleánská škola (představitelem byl Jacques de Revigny, 1210 - 1296). Středověká římskoprávní kultura zde mohla navazovat i na právo obyčejové, které vycházelo také z ŘP, zejména z barbarského vizigótského zákoníku. Na severu, v oblasti práva obyčejového, nebylo ŘP uznáváno jako pramen práva zejména z důvodu jiţ zmíněného nárokování si římských, potaţmo německých, císařů na vládu nad všemi královstvími v Evropě (tzv. politický univerzalizmus, císař je nadřazen veškeré světské moci). 1219 bylo proto konstitucí Super specula zakázáno papeţem Honoriem III. Studium ŘP na Paříţské univerzitě, coţ rozšířil papeţ Innocenc IV. na celou Francii. ŘP proto muselo být uznáno ne jako právo obnovené římské říše, ale pro své vnitřní kvality.
171
ŘP SZK Bohuţel se humanisté svým vědeckým pojetím ŘP vzdálili praxi a proto neměli v dalším právním vývoji trvalé pokračování. K tomu se připojily snahy francouzského panovníka o absolutismus (od 15.století) a vznik francouzského obecného práva (droit civil commun). Svým racionalistickým přístupem k ŘP se stali předchůdci pozdější přirozenoprávní školy. Přispěli k rozvoji systematického právního myšlení. Proto lze právní humanismus chápat dvojím způsobem: jednak uţším (francouzská škola 16.století, mos gallicus) a jednak širším, který zahrnuje všechny humanismem dotčené představitele soudobého právnictví, bez ohledu na to, kde působili (např.Itálie, Německo atd.). Usus modernus pandectarum Západoevropská právní praxe se i nadále snaţila propojovat teoretické výsledky s poţadavky praktického ţivota. Toto další přizpůsobování obecného práva spolu s vytvářením nových právních institucí na podkladě prvků římskoprávních i domácích dostalo název usus modernus pandectarum. Tento směr se prosazoval především Ve Francii, Nizozemí a v Německu. Bral ohled jak na poţadavky maloburţoazie tak i na stále ještě mocné feudály. Měl silný vliv na burţoazní zákoníky 19. stol. (např. Code Napoleon). Dalším typickým znakem pro Německou recepci bylo, ţe právníci jako nositelé recepce se stali spojenci německých zeměpánů, kteří usilovali v rámci rozpadu politické jednoty Německa o přebudování svých teritorií na samostatné státy. Docházelo také k rozvoji právnických studií na Německých univerzitách, které se staly nejen centry teoretické nauky a právnického vzdělávání, ale i spojením s praxí v podobě posudků a dobrých zdání. Nutně se objevila otázka poměru domácího (obyčejového, převáţně nekodifikovaného) a římského práva, byla dávána přednost ŘP jako právu primárnímu. Praktická recepce ŘP zdůvodňovala jeho platnost ne z důvodů politického universalismu a přenášení císařství, jak to činila teoretická recepce, ale z důvodů historické fikce o tzv. lotharské legendě. Jejím jádrem bylo tvrzení, ţe císař Lothar III. (1125-1137) zavedl platnost ŘP v říši zákonem. I tato fikce byla však vyvrácena v díle německého učence a polyhistora roku 1643 Hermanna Conringa (1606-1681). Autorita ŘP byla pak odvozována z důvodu jeho aplikace v praxi. Z ŘP bylo uplatňováno pouze to, co bylo praxí převzato a pouţíváno. Přestalo rozhodovat, o které právo se jedná, ale platilo to, co se osvědčilo, co se pouţívalo v praxi. V praxi se to projevilo tak, ţe právníci museli znát nejen římské právo, tzv. pandekty, nýbrţ i jejich moderní uţití (v tehdejší době), bylo nutno znát tedy usus modernus pandectarum, coţ označuje právní vědu vybudovanou na základě recipovaného ŘP, které vychází jak z římského tak domácího práva. Časově je toto období určeno 16. aţ 18.stoletím, kdy bylo uzavřeno velkými kodifikacemi. Přirozenoprávní škola Škola přirozeného práva, o niţ se nejvíce zaslouţil Grotius (1583 – 1645), působila rovněţ v 17. – 18. stol. Protoţe stoupenci této školy nemohli svá tvrzení dokazovat konkrétním materiálem, vypůjčili si z římského práva učení o ius naturale. Německá historická škola Počátkem 19. stol. zaloţil Savigny (1779 – 1861) německou historickoprávní školu. Právo tato škola chápala jako historický jev, romanistiku definitivně ustanovila jako právněhistorickou vědu. Ale vracela se k čistému justiniánskému právu (popírá sama sebe).
172
ŘP SZK Římské právo v Anglii a Nizozemí Mezi podmínkami, které umoţnily neobvyklý raný vznik samostatného právnického stavu v Anglii, který měl mimo jiné hlavní podíl na odmítnutí ŘP tradice v Anglii, byla existence propracovaného systému královských soudů, racionalizace soudního řízení, které se oprostilo velmi brzy od ordálů, a to, ţe základní sloţka anglického feudálního právního řádu si udrţela ráz Common law (obecného práva), které platilo na celém území a pro většinu obyvatelstva. K tomu se od konce 13. a počátkem 14.století připojila další významná skutečnost. Byla vytvořena pevná stavovská organizace právníků, kteří se zabývali právem jako svým povoláním. Tvořily je proslulé Inns of Courts, které se staraly o odbornou kvalifikaci právnického dorostu, čímţ se oddělila výuka práva od akademického ţivota na univerzitách. Vliv ŘP se pak znovu projevil aţ v 16.století jako výsledek absolutistických snah Tudorovců a Stuartovců, nepřímo pak v rámci tzv.kancléřské jurisdikce, tzv. ekvity. Tento proud byl však zastaven anglickou burţoazní revolucí Právní vývoj v Nizozemí nabývá ve vztahu k ŘP významu teprve aţ v 16.století (trvá aţ do 18. stol.), v době vyvrcholení burţoazní revoluce. Středem ŘP vzdělanosti se stává univerzita v holandském Leydenu. Dosahuje vysoké úrovně a proto je někdy označována jako škola elegantní jurisprudence. Je pokračováním francouzského právního humanismu. Prostřednictvím nizozemských kolonií, které posléze přešly pod panství Anglie, se ŘP rozšířilo i do zemí jako byla Jihoafrická republika, Srí Lanka a Britská Guyana v podobě RomanDutch law.
Pandektistika V 19.stol. působila škola německých pandektistů, interpretovali především Digesta=Pandectae, přecházelo se postupně v historické bádání (málo kdy pro ně bylo římské právo platné, např. San Marino – zdroj základních principů, které byly vtěleny pak do moderních právních předpisů).
Úloha římského práva ve sporu o selská odúmrtí z roku 1385 Mezi její představitele řadíme: Friedrich Carl v. Savigny (1779-1861), jeho ţákem byl Georg Friedrich Puchta (1798-1846). Pandektistika však přerostla v pouhou pojmovou spekulaci, stala se pojmovou právní vědou, která tak ztratila svůj význam. ŘP se stalo předmětem zkoumání Historické právní romanistiky. My dnes hledáme v římském právu principy, které vstoupily do práva moderního.
173
