1. Doba královská Stručné dějiny
• • • •
starověká Itálie je obývána na severu Italiky a Gály, ve středu Etrusky (Toskánsko) a Římany (Latium), na jihu Řeky. v době královské jsou Římané pod nadvládou Etrusků (7.–6.st. př. n. l..), vyspělého národa neznámého původu vojenská moc Římanů vzrůstá, vymaňují se z etruského vlivu (podmanění si etruských městských států – Veje, Cortona, Clusium, Tarquinie, Volsinie atd.), uskutečňují se tzv. serviovské reformy (timokracie nahrazuje rodový princip) Politický systém a právo Příbuzné rody seskupeny v kurie, deset kurií v kmen (tribus) a tři latinské kmeny v populus romanus Státní zřízení: comitia curiata – nejvyšší orgán; senát – poradní orgán; král (rex) – nikoliv monarcha, ale reprezentant rodové společnosti; magistráti – úředníci; kněží – pontifikové; Leges regiae – královské zákony Přechod k republice: vyhnání krále, ztráta významu comitia curiata, boj patricijů s plebeji (ti mimo rodovou organizaci; časem mají vlastní) 2. Republika (510-31 př.n.l.) Stručné dějiny
•
510 př.n.l. vyhnání posledního římského krále, o moc se dělí senát, magistráti a comitia Počátek je ve znamení bojů vrstvy patricijů a plebejců o politickou moc (494 př.n.l. vznik tribunátu) Římané po vítězství nad řeckým Tarentem (272) a Galy sjednocují celou Itálii, po porážce Karthága se stávají středomořskou velmocí (202) V 1. století př.n.l. republika se ocitá v krizi a Řím směřuje k vojenské diktatuře - po střetnutí optimátů a populárů následuje diktatura Sullova; východiskem je až vláda prvního triumvirátu (Pompeius, Caesar, Crassus), která je zakončena diktaturou Caesara po zavraždění Caesara (44 př. n. l.) vzniká druhý triumvirát (Lepidus, Octavianus, Antonius) Octavianus poráží Antonia u Aktia (31 př. Kr.) – formálně zachovává republiku (zdánlivě i posiluje senát), avšak ve skutečnosti buduje základy autokracie (stává se „primus inter pares“, vrchním konsulem, tribunem apod.) Politický systém Prosazení majetkového a územního principu (reformy Servia Tullia) se vytvářejí nové typy lidových shromáždění=comitií: comitia centuriata (rozhodující otázky, organizována v šesti majetkových třídách plus třída equites), comitia tributa (méně významná rozhodnutí, organizována dle městských a venkovských okresů), concilia plebis (shromáždění pouze plebejců, výsledkem plebiscita, na základě Lex Hortensia získala
obecnou závaznost); později s rozrůstáním Říma ztrácejí comitia význam, neboť přestávají být reprezentantem celé civitas („res publica“) •
•
•
• •
•
Státní úředníci=magistráti jsou voleni comitiem; princip anuity, kolegiality, bezplatnosti, ius intercessionis – právo rušit rozhodnutí; nejvyšší nařizovací moc=cum imperio, nižší nařizovací moc=cum potestas, censoři: cum imperio: dva konsulové (nejvyšší moc, místo královské moci), diktátor (v případě nebezpečí, volen konsulem po dohodě se senátem na 6 měsíců; Sulla a Caesar jsou diktaturou jiného typu), praetor urbanus a peregrinus (výkon soudnictví, postupně jich je až 16), dva tribunové, nepravidelné magistratury – Decemviri legibus scribundus, tresviri rei publica restituende censoři (dva) – i když bez imperia je to vrchol politické kariéry, evidence občanů a zařazování do majetkových tříd, seznam členů senátu včetně možnosti vyškrtnout ze seznamu (senatu movere) Cum potestas: quaestores (dva spravovali aerarium, dva spravovali vojenskou pokladnu při válce), kurulští aedilové (a plebejští aedilové) vykonávají policejní činnost Plebejské magistratury: plebejští aedilové (policie), tribunové (všeobecné ius intercessionis, ius coercendi – právo trestat, ius agendi – právo svolávat senát a ius referendi – právo navrhovat zákony resp. plebiscita), koncilia plebis (vrcholný orgán, výsledkem usnesení plebiscita); od poloviny 3.st.př.n.l. plebiscita nejvýznamnější zákonodárnou aktivitou; plebejci postupně splývají s patriciji (vyrůstá z nich třída jezdců) Oprávnění magistrátů: ius auspiciorum (výklad znamení; dodržování pax deorum), ius coercendi (disciplinární zákrok),, ius agendi (svolávat senát; pouze cum imperio) a ius referendi (předkládat senátu návrhy)
•
Senát: doživotně zapsaní, bývalí magistráti; kontrola státních financí a dispozice se státním majetkem, vedení zahraničně-politických jednání, organizace armády, výsledkem jejich usnesení jsou senatusconsulta (ne zákon ale autoritativní)
•
Ústavní moc: výkonná – magistráti; zákonodárná – magistráti (edicta), senát (senatusconsulta), lex (comitia) a plebiscita (plebiscitum); soudní – v zásadě neexistuje (comitia řeší právo provokace, později vznikají trestní poroty, praetor určuje podmínky řízení), kontrolní – senát (magistráti mu předkládaj rozhodnutí); náboženská – pontifikové, auguři (vykladači), fetiálové (vyhlášení války, uzavírání míru)
Systém práva • Obyčej: zvyk (consuetudo), vycházející z mravu (mos) je na stejné úrovni jako zákon (znaky - usus longaevus a opinio necessitatis); fixace obyčejových norem v Lex duodecim tabularum (provedena desetičlennou komisí decemvirů, kodifikace sporných otázek, nedochovala se v originální verzi); tvoří ius civile • Pontifikální interpretace – původně zákon vykládají a částečně tvoří pouze kněží • Ius honorarium: praetorské právo, které se vytváří z praetorských ediktů a soudní praxe; soudní řízení – „in iure“ (praetor zkoumá podmínky žaloby) zakončené litiskontestací, pak
„iudicium" (rozhoduje soukromý soudce); soudce postupně mění zavedené možnosti žaloby dle zásady aequitas a voluntas (a vychází z bona fide) – tj. mění ius civile • Ius gentium (právo národů; blízko pojmu ius naturale): právo mezi cizinci a Římany anebo mezi cizinci; vytváří praetor peregrinus a praesides provinciarum; princip personality práva; uplatňuje se především v obligačním právu (mezinárodní obchod – je třeba neformální a snadné úpravy) • Zákonodárný proces: zákonodárnou iniciativu praetoři, konsulové a tribunové – tj. úředníci s ius agendi (výjimečně censoři); zákony schvalují comitia – c. centuriata především veřejné právo, c. tributa a concilia plebis soukromé (název zákona dle gentilního jména rogátora), zásada „lex posteriori derogat priori“ • Republikánská jurisprudence: agere (rady jak žalovat), cavere (rady jak se vyhnout právním konfliktům), respondere (výklad sporných právních otázek); nejvýznamnějším dílem práce Quinta Maria Scaevoly o civilním právu 3. Císařství (31 př.n.l. – 476 n.l.) Stručné dějiny principátu (31 př. n. l.–284 n. l.) • je slavnou dobou římského císařství, především za vlády julsko-klaudijské (Tiberius, Neron) a flaviovské dynastie (Vespasianus, Titus); zánik comitií, ztráta významu senátu, budování byrokratického císařského aparátu • největší územní rozsah je dosažen za prvního neitalského císaře Traiana (98–117), jeho nástupce Hadrianus buduje pohraniční opevnění (limes, Hadrianův val) • M. Aurelius („filozof na trůnu“) vede ve 2. století tzv. markomanské války (římské tábory na Mušově a v Trenčíně) • ve 3. století dochází k vojenské anarchii, fluktuace císařů Principát – politický systém a právo • Ztroskotal systém správy provincií vybudovaný senátem (prokonsulové, propraetorové); zánik svobodného rolnictva=konec lidové armády; republikánské instituce nedostačují rozšířené říši • Octavianus: rozsah moci dle dohody se senátem – konsul, imperátor, princeps, Augustus, generální odvolací orgán, imperium nad nepacifikovanými provinciemi→imperium proconsulare bez časového a místního omezení a tribuncia potestas na doživotí, které byly odloučeny od samotného úřadu (= bez možnosti intercese)→“cura morum“ (vrchní dozor nad mravností) • Principovi úředníci: jim dosazováni a jemu odpovědni; správcové provincií (nejvýznamnější praefectus Aegypti; v čele senátních provincií prokonsulové), praefectus urbi (policejní prezident), praefectus praetorio (v čele císařské gardy; předsedá císařské radě) • comitia vyřazena z politického života (zákonodárná kompetence fakticky zanikla); senát volí magistráty, je soudním dvorem, senatusconsulta se stala zákonem, bez námitek dává
souhlas ke každému návrhu císaře (oratio principis); magistratury se částečně zachovaly, ale bez politického významu; princeps má zákonodárnou iniciativu • Císařská nařízení (constitutiones principum): edicta principis (jako magistrát neomezené ius edicendi; Edictum perpetuum Hadriani zastavilo vývoj honorárního práva), decreta (rozsudky císařského soudu, jsou precedentem), rescripta (odpovědi císaře, časem staly obecně závazné) Klasická římská jurisprudence • Shodné stanovisko autorizovaných právníků je závazné a má sílu zákona; právníci zpracovávali a vykládali ius civile, ius honorarium, ius gentium i císařské právo • Nejvýznamnější právníci: Marcus A. Labeo (právní definice, komentáře k ediktům), Gaius A. Capito (příznivec Octaviana), Massurius Sabinus (škola sabiánů) kontra Proculus (škola prokuliánů), Salvius Iulianus (redakce věčného ediktu), Iuventius Celsus (přesné a břitké definice), vynikající respondenti a vysocí úředníci Ulpius Marcellus a Cervidius Scaevola, eklektikové a pedagogové Sextus Pomponius a Gaius, nejproslulejší a exponovaní úředníci Aemilius Papinianus (zhuštěný proto neoblíbený styl), Iulius Paulus a Domitius Ulpianus (třetina Digest je z jeho děl), Hermogenianus (ztracená sbírka Diocleciánových císařských konstitucí) • Kolem poloviny 3.st. úpadek jurisprudence (už jen anonymní autoři)
Stručné dějiny dominátu (284–476) • • • • •
• • •
•
je obdobím pozdního císařství, kdy říše se ukázala natolik rozsáhlá, že musela být správně rozdělena; císař vládne jednoznačně absolutisticky (jako „dominus“) Diocletianus zavádí rozdělení říše do 4 částí, od r. 293 existují 2 celky Constantinus ediktem milánským povoluje křesťanství (313), sjednocuje říši s hlavním městem Konstantinopol po smrti Theodosia (395) definitivní rozdělení na dvě části: říše Západořímská a Východořímská. v 5. století Západořímská říše sice odráží Huny v bitvě na Kataulanských polích (451), avšak je dobyta Germány (476 Odoakarem) Dominát – politický systém a právo Decentralizace a naturalizace hospodářství, rozpad vnitřních trhů, latifundie a villy nahrazeny malovýrobou polozávislých kolonů a otroků usazených na půdě (servus casatus) Císař absolutistickým samovládcem („dominus et deus“) centralizovaná byrokratická hierarchie (vybudována Diocletiánem): vojenská a civilní správa oddělena, samospráva likvidována) – 4 prefektury (praefectus praetorio), 14 diecézí (vicarii), provincie (preasides provinciarum); reorganizovány císařské úřady – zredukovány na čtyři, koordinuje magister officiorum 380 křesťanství výlučným státním náboženstvím; přeložením centra za Constantina se senát římský stává pouhou městskou radou
• vulgarizace práva, jediným pramenem císařské konstituce (šroubované, mnohomluvné), zákony si odporují, jurisprudence v úpadku, císaři vydávají „citační zákony“ (jak citovat klasiky) • nejvýznamnější právní díla: sborníky císařských konstitucí od Gregoria a od Hermogeniana (staly se základem Codex Theodosianus), Fragmenta Vaticana (rozsáhlá sbírka citátů klasiků), Codex Theodosianus (císařské konstituce až po Theodosia II.) – historický význam (i když nevalná úroveň), národní právo Římanů do 11.st (od Zákona 12 desek plnily roli kodifikace magistrátské edikty); po zániku Západořímské říše vznikají Leges Romanae Barbarorum (právo Římanů v germánských státech) 4. Byzantská říše (395-1453) Stručné dějiny • • • • • • • • •
vznik Východořímské říše v roce 395, od 12. století zvána říši Byzantskou; dědicem Římské říše centrem Konstantinopol (Cařihrad), jež byla založena v roce 330 na místě Byzantia charakteristická propracovaným finančním systémem a velkými pozemkovými vlastnictvími (proprie) největší (územní) rozmach za Justiniána I. (527-565) – vnitřní konsolidace a centralizace (césaropapismus) v 8.–9. století obrazoborecké hnutí (ikonoklasmus), 1054 rozchod s latinskou církví (schizma) Basileos II. (976–1025) připojuje Bulharsko a církevně Kyjevskou Rus v bitvě se seldžuckými Turky roku 1071 u Mantzinkertu ztracena Malá Asie = počátek úpadku 1204 obsazena Byzanc křižáky a vznik latinských států, 1261 znovuobnovení Byzantské říše z Nikajského císařství dynastií Palailogovců (avšak již není velmocí) zánik říše v roce 1453 po dobytí Cařihradu osmanskými Turky (Mehmed II. Dobyvatel)
Kodifikace Justiniána • Tria volumina (tři svazky zákonů; od středověku zváno Corpus Iuris Civilis): Digesta vůdčí postavou Tribonianus, měla být srozumitelná, pro praxi zpřístupnit ius prostřednictvím děl klasiků, součástí „inscriptio“ (citace klasika), Institutiones – učebnice práva, Codex Iustinianus (verze roku 529, upravená 534) • Novellae leges – po vydání Kodexu, převážně otázky veřejného práva (ze soukromého cosi k právu rodinnému a dědickému; mají derogační účinky k dřívějším Digestům a Codexu • Tria volumina a Novellae výlučnými zákoníky, jurisprudence pouze služkou zákona
