08 březen

č. 7

Školní rok 2007/08 – březen

CESTA K DRUHÉMU JE CESTOU K BOHU krátké zastavení s Karlem Otčenáškem, emeritním biskupem královéhradeckým Mohl byste se podělit o nějakou vzpomínku z hodin náboženství? Když jsem se po zabrání hradeckého semináře komunisty dostal do Vrchlabí, míval jsem až 30 hodin náboženství týdně a plné třídy dětí (náboženství bylo ještě povinným předmětem). Konkrétní vzpomínku však nemám, tehdy bylo tolik událostí – mezi jinými i mé biskupské svěcení, takže mi nic v hlavě neuvázlo. Pak přišlo skoro patnáct let internace, vězení a práce v mlékárně, než jsem se ocitl opět v duchovní správě v Ústí nad Labem – v Trmicích. Tam jsem se hned přes radikální protesty jednoho ředitele hlásil do školy a také jsem učil, ovšem jen tři děti, a ještě pod dozorem. Stalo se třeba, že mi z těch tří přišly jen dvě děti, zato se na hodinu dostavil navíc soudruh ředitel, soudruh okresní církevní tajemník a soudruh krajský sekretář KSČ, aby měli přehled, jak děti „kazím“. To jsem pak vykládal náboženství spíš pro ně. Později, když byla trochu upravena fara, chodily děti víc tam. Po léta jezdilo do Trmic mnoho mládeže z celé vlasti, ale to už jsem měl pomocníky. Kdo byl pro vás nejlepším učitelem (a proč)? Vzpomínám s vděčností na všechny své učitele i na profesory z gymnázia, ale pokud jde konkrétně o „katechety“, myslím v první řadě na zemřelého pana doktora Čeňka Tomíška. Byl sice profesorem semináře, ale jeho knížky věnované dětem, především známá kniha „Dětským duším“, dokazují, jak děti miloval a jak jim rozuměl. Co vám v poslední době udělalo radost? Loňské velké setkání s malými misionáři z celé ČR v Brně. Co považujete pro současnou dobu za nejdůležitější? Aby se lidé snažili – jako dělnice a dělníci Ducha Svatého, spolupracující na jeho díle univerzálního spřátelování – vzájemně se chápat, vycházet si vstříc, odpouštět si, pomáhat si a spolupracovat. Jen když z jeho milosti najdou cestu jeden k druhému, najdou společně i cestu k Bohu. Co byste přál katechetům do jejich služby? Především pro děti – ale i pro dospělé – srdce otevřené a chápající. Co by byla platná všechna znalost teologie, kdyby ji katecheta jen učil? Musí ji především žít! Kdyby neměl sám osobní vztah k Bohu, nic dětem nepředá: „Kdo chce zapalovat, ten musí sám hořet!“

2

Katechetický věstník č. 7, šk. rok 2007/08

OBSAH čísla 7/2007-08  Vzděláváme se Pavel v Arábii a jeho první kontakty s církví  Příběhů není nikdy dost Darovat trochu života  Inspirace pro II. stupeň Identita muže a ženy  Hry … se slovy a písmeny  Okénko do historie katecheze Katecheze v katechumenátu PŘÍLOHY:  Luštěnky a pracovní listy Co napsal svatý Pavel? Tajemství Kristova kříže Velikonoční vajíčka Tvořivé náboženství: Stojánek na vajíčka  Velikonoce Program pro „vstup do školy“ – 2. stupeň  Alfa – Omega: série otázek ke stolní hře (téma: Velikonoce)

VZDĚLÁVÁME SE 

Pavel v Arábii a jeho první kontakty s církví

Bezprostředně po události u Damašku apoštol Pavel odchází do Arábie (Gal 1,17). Kde se konkrétně nacházel? Jak dlouho tam pobýval? Co ho tam vedlo? Všechny tyto otázky je možné zodpovědět pouze hypoteticky. S největší pravděpodobností se Pavel odebral na území nabatejské říše. U Josepha Flavia se nabatejská říše překrývá s výrazem Arábie. Nabaténa, která je obývána Araby, se podle něj rozprostírá od Eufratu k Rudému moři (Ant 1.221). Jako města Arábie jmenuje Petru a Zoar (nacházely se jihovýchodně od Mrtvého moře). V nabatejské říši tehdy vládl král Aretas IV., který sídlil v městě Petra a byl králem v letech 9 př. Kr. – 40 po Kr. Josephus Flavius hovoří o Petře jako o nepříznivém kraji (Bell. 1.159). Uchýlil se Pavel do Arábie na určitý čas, aby byl o samotě po převratných událostech? Nebo měl úmysl tam konat misijní činnost? Nebylo vhodnější nejprve putovat do Jeruzaléma, aby se tam představil, nebo jít do Antiochie, aby navázal spojení s tamějšími křesťany? Později spatřujeme apoštola Pavla vyhledávat velká města, ve kterých misijně působí a v nichž zřizuje církevní obce. Skutečnost, že putoval do nehostinné Arábie, se k němu, městskému člověku, nehodí. Zdá se, že ho zasáhl odpor nejen ze strany starých, nýbrž i ze strany nových souvěrců.

Po pobytu v Arábii se Pavel vrátil zpět do Damašku, odkud však musel uprchnout. O této události máme dva záznamy. Podle Sk 9,23-25 jsou to židé, kteří se snaží dopadnout Pavla, zatímco podle 2 Kor 11,32-33 místodržitel krále Arety se ho pokouší zmocnit. Svědectví Pavlova listu má samozřejmě přednost. Pohnutkou tohoto zákroku mohlo být udání u místodržitele, kterému s velkou pravděpodobností předcházela Pavlova misijní činnost mezi židy a proselyty, jež vedla k nepokojům. Pavel se zřejmě vydal na cestu do Jeruzaléma hned po svém útěku z Damašku. Podle Gal 1,18 se tato návštěva Jeruzaléma uskutečnila tři roky po události obrácení. O svém prvním pobytu v Jeruzalémě, kde strávil 15 dní (snad přespával u rodiny své sestry [srov. Sk 23,16]), se vyjadřuje s velkou zdrženlivostí (Gal 1,18-20). Zmiňuje pouze jeden důvod své návštěvy: „seznámit se“ (řecké slovo historeo znamená: vyzkoumat a poznat něco velmi důležitého) s Petrem. Pavel přichází navštívit Petra, seznámit se s ním. Dává tak najevo, že se pokládá za povolaného apoštola, který je jemu rovný. Z formulace v Gal 1,18 lze vyrozumět, co Pavel nemínil. Nechtěl si nechat potvrdit svůj apoštolský úřad, ani se nechtěl od něj nechat

Katechetický věstník č.7, šk. rok 2007/08

3

vyučovat v evangeliu. Proto šel teprve tři roky po události u Damašku k Petrovi, neboť si byl vědom bezprostředního pověření k hlásání evangelia od zmrtvýchvstalého Krista. Ačkoliv záměrem jeho první návštěvy Jeruzaléma bylo seznámit se s Petrem, viděl tam i Jakuba, bratra Páně (Gal 1,20). Tento Jakub, jako přísný židokřesťan, se musel stát Pavlovým sokem. V každém případě jsou Petr a Jakub těmi, se kterými má Pavel znovu oficiálně co do činění při tzv. apoštolském sněmu (Sk 15) a ve spojení s „antiošským konfliktem“ (Gal 2,11-14). V Sk 9,26-30 je návštěva Jeruzaléma vylíčena odlišně. Barnabáš uvedl Pavla k apoštolům. Pavel všude směle mluvil ve jménu Páně a dostal se do sporu s řecky mluvícími Židy. Protože se ho pokoušeli zabít, byl donucen město opustit. Vazba Pavla na okruh apoštolů odpovídá Lukášovu záměru. I když se podle líčení Gal nedostal do sporů, je možné uvažovat, že jeho pobyt přesto nebyl bez rizika. Zvláštní pozornost si zasluhuje zmínka Barnabáše, neboť se účastnil též další Pavlovy cesty do Jeruzaléma (Sk 15,1-35). Sám Pavel tuto skutečnost zdůrazňuje v Gal 2,1-10. Lze si všimnout, že Sk 11,29-30 hovoří ještě o jedné jejich společné cestě do Jeruzaléma, o níž se ale Pavel nikde nezmiňuje. Ze společného setkání Pavla s Barnabášem se vyvinula dlouholetá spolupráce a přátelství. Barnabáš byl s největší pravděpodobností věkem starší než Pavel a již před ním se stal křesťanem. Barnabáš byl levita původem z Kypru (Sk 4,36). S Pavlem měl tedy společné to, že pocházel ze židovské diaspory. Jeho úplné jméno bylo Josef Barnabáš. Přízvisko Barnabáš musel získat od apoštolů. Význam jména Barnabáš ve Sk 4,36 jako „syn útěchy“ je nejistý. Možná toto jméno znamenalo „syn proroctví“. Takto by se hodilo ke Sk 13,1-2, kde je označen jako prorok. Barnabáš patří mezi nejvýznamnější osobnosti prvotní církve. Jeho význam je mnohdy nedoceněn nebo na něj není brán zřetel. Jak v jeruzalémské, tak také v antiošské církevní obci vystupuje do popředí. Zjevně byl vhodným zprostředkovatelem mezi těmito dvěma centry raného křesťanství. Podle Sk 11,25-26 to byl opět Barnabáš, který uvedl Pavla do církevní obce v Antiochii, kde se ponejprv začalo učedníkům říkat „křesťané“. Pavel byl nejspíše též v Antiochii uveden do základů křesťanské víry. Význam přijaté tradice pro svou teologii Pavel zdůrazňuje v 1 Kor 11,23a; 15,3a. Převzetím tradice „poslední večeře“ (1 Kor 11,23b-25), „křestní praxe“ (1 Kor 1,30; 6,11; 12,13; Řím 6,3-4), formulace „christologického vyznání“ (Řím 1,3b-4a) a „prvokřesťanského hymnu“ (Flp 2,611) apoštol Pavel dokumentuje svoje spojení s tradicí prvotní církve a dotvrzuje, že jeho teologie musí být chápána z nemalé části jako výklad této tradice. doc. Petr Mareček

PŘÍBĚHŮ NENÍ NIKDY DOST Darovat trochu života V oblasti jižně od Sahary panovalo jednou velké sucho. Stepní tráva vadla, zvířata už neměla co pít, jen poušť postupovala pořád dál. Dokonce i silné stromy a křoviska suchu přivyklá hleděly vstříc svému konci. Prameny a řeky dávno vyschly. Jen jediná květina sucho přežila. Rostla v blízkosti malinkého pramínku. Ale i tento pramínek byl blízko zoufalství: „Proč se tu namáhám kvůli této jediné květině, když už je kolem nás stejně všechno vyprahlé?“ Tu se jeden starý strom sehnul nad malým pramínkem, a než sám umřel, řekl: „Milý pramínku, nikdo od tebe neočekává, že dáš zazelenat celé poušti. Máš za úkol darovat život jedné jediné květině, nic víc.“ Z knihy „Život plný setkání“ vybral P. Pavel Konzbul

4


INSPIRACE PRO II. STUPEŇ ZŠ Identita muže a ženy „Nikdo nezná mé srdce tak jako ty, Pane…“ Cíl: Ukázat krásu a jedinečnost, která je přítomna ve stvoření muže a ženy. Každý z účastníků by měl odcházet s pocitem hrdosti na sebe sama a pokud možno i s obdivem k druhému pohlaví. Tento cíl a citlivost tématu klade vysoké nároky na katechetu i na žáky. Je velmi důležité, aby se katecheta nedopustil ironie, vtipů, nebo i nadržování jednomu pohlaví. V účastnících je třeba od počátku probouzet postoj respektu a obdivu k druhému pohlaví. Ze strany účastníků mohou přicházet různé negativní reakce způsobené vlastní nejistotou, špatnými zkušenostmi apod. Katecheta by si měl být jistý, že je zvládne s respektem k žákům, potřebným nadhledem a dokáže je citlivě „posunout“ kam patří – mimo naši pozornost. Postup: Na začátku má každý za úkol napsat typické vlastnosti muže a ženy, kladné i záporné. Nejdříve je naším cílem zamyslet se nad tématem a uvědomit si, jaké názory a pohledy v sobě nosíme. Některé nemusí být ani naše vlastní, ale někde jsme je slyšeli a pamatujeme si je. Názory, které říkají lidé kolem nás, sepíšeme do tabulky (mluvíme o muži a ženě, i když před sebou máme chlapce a dívky…). Co říkají o ženě ženy kladné vlastnosti

slabé stránky

Co říkají o muži muži

kladné vlastnosti

slabé stránky

ženy kladné vlastnosti

slabé stránky

muži kladné vlastnosti

slabé stránky

Otázky k diskusi: Jsou tyto pohledy objektivní? Na čem se shodneme? Na čem se neshodneme? Proč? – V této části se snažíme o opravdové zamyšlení a vedeme diskutující k poznání, že někdy mohou být naše názory na sebe sama nebo na druhé příliš zjednodušené nebo i nepravdivé. Vlastní téma: Minule jsme mluvili o Boží lásce ke každému z nás osobně. Mluvili jsme také o tom, že každý člověk si hluboko v sobě nese touhu být milován a milovat. Tato touha souvisí s naším počátkem (láska rodičů), s naším celým životem (láska partnera a k partnerovi) i s tím, co očekáváme (nebo neočekáváme?) po smrti (život v Boží lásce). Dnes se zamyslíme nad láskou partnerskou – nad tím, k čemu jsme byli Bohem povoláni jako muži a ženy. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu s určitým záměrem, dal jim specifické povolání. Abychom tomuto povolání porozuměli, podívejme se na biblický text a jeho výklad podle židovské tradice.


5

Z knihy Genesis 1,26-28; 2,7.15.18-24: K výkladu textu je použit jeden určitý výklad vycházející z židovské tradice, ale není jediný. Židovská kultura je velice bohatá a přemýšlení o různých významech písmen a slov je jí vlastní. Následující text je určen hlavně katechetovi a lze ho dále didakticky zpracovat. Např. jako přípravu na celé dnešní téma je možné se zabývat hebrejštinou jako jedním z jazyků Bible, najít různé významy písmen apod. K výkladu textu je dobré si připravit hebrejská slova, jejich složení a výklad ve zjednodušeném schématu v takové formě, aby ji účastníci během výkladu mohli mít před očima. Kořen slova muž a žena je v hebrejštině stejný. Muž se řekne íš a žena iššá. Přepsáno písmeny hebrejské abecedy vypadá takto:

íš = alef – jod – šin iššá = alef – šin – hé

Písmena alef a šin mají oba společné. Liší se v písmenech jod a hé. Když se muž a žena v lásce spojí, spojí se i písmena jod a hé, která jsou zároveň součástí Božího jména: jod – hé – vav – hé = Jahve. Možná teď v trochu jiném světle pochopíme větu „Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh.“ V hebrejské abecedě má každé písmeno symbolický význam. Ve slově muž je písmeno jod (které není ve slově žena) symbolizující Boží ruku. Písmeno jod ve slově muž má tedy muži připomínat, že byl stvořen „Boží rukou“, že tato Boží ruka ho chrání, ale také mu připomíná, že je „jenom“ stvořením, že je tu někdo větší než on sám – Bůh. Jod tedy muži připomíná, aby zůstal v pokoře před Bohem. Ženu odlišuje písmeno hé, které v hebrejské tradici označuje duchovní vanutí. Toto písmeno je v Božím jménu obsaženo dokonce dvakrát: jod – hé – vav – hé. Žena vnímá duchovní věci bezprostředněji než muž. Je povolána k tomu, aby muži, skrze svůj vztah k němu, usnadnila hlouběji vstoupit do Boží přítomnosti, aby v něm probudila zájem Boha poznávat, milovat a sloužit mu. Muž a žena mají společná písmena alef a šin, která tvoří slovo eš = oheň. Když oba ztratí svou identitu (to, co je každému z nich vlastní, jedinečné), zapomenou na pokoru a vztah s Bohem, zbude jen oheň, který všechno spálí na prach. Když muž a žena ztratí svou identitu, ztratí Boha a mohou se navzájem zničit. Pro muže a ženu existují v hebrejštině ještě jiné výrazy: zachar a nekeva. Muž – zachar znamená „připomínat“ a zpřítomňovat to, co si připomínáme. Muž oslavuje Boží stvořitelské dílo tím, že plodí a že oslavuje Boha v náboženském obřadu. Jeho tělo i duch jsou přizpůsobeny k zápasu a dobývání země, aby mohl být jejím pánem a vládcem v souladu se svým prvotním povoláním. Ve svém prvotním povolání, kterého se mu dostalo od Boha, má muž úlohu kněze: zpřítomňuje to, co přichází od Boha. Muž nese odpovědnost za Boží přítomnost ve svém domě, vede společnou modlitbu a dbá na život z víry ve své rodině. Zároveň materiálně zajišťuje chod rodiny a její vztahy s vnějším světem. V židovském náboženství je muž povinen zachovávat 613 přikázání, jejichž plnění mu má neustále připomínat Boží existenci a má ho k Bohu bez přestání přivádět. Žena – nekeva znamená dutinu, lůno, vytvoření vnitřního prostoru. Její tělo je poddajnost a něha sama. Bylo stvořeno, aby přijímalo, utěšovalo, dávalo život. „Žena bude tím, kdo

6


přijímá Boží lásku, Boží slovo, protože je povolána, aby o něm spíše přemýšlela ve svém srdci, než aby je hlásala. Je od přirozenosti duchovnější a religióznější a díky tomu nemusí dodržovat všech 613 přikázání. Právě ona je duší domu, je odpovědná za vztahy uvnitř rodiny a má starost o všechny její členy.“ Muž a žena byli tedy stvořeni ke vzájemnému vztahu, jejich odlišnosti dávají vzniknout hluboké přitažlivosti, jejímž cílem je vzájemné harmonické doplňování se. Jednoho je možné charakterizovat mocí a odvahou jednat, druhého přítomností a bytím. Aby se žena mohla plně rozvinout, potřebuje být milována a obdivována (je to právě pohled Adama, pohled plný úžasu a obdivu, který jí pomůže stát se plně ženou) a také ochraňována. Toto jí může poskytnout muž, když se mu žena poddá. Muž, aby byl mužem, potřebuje obdiv ženy a potřebuje „bojovat“, „dobývat“, „vládnout“ nad světem, který mu byl svěřen. Muž také potřebuje samotu (než byla s Adamem Eva, byl sám), žena už byla stvořena do vztahu… Muž bude plně mužem, když žena bude plně ženou, protože tehdy se vzájemně doplňují. (podle knihy Jo Croissant: Žena neboli kněžství srdce, vyd. Paulínky, 2005) Závěr: Podle skupinky, kterou právě vyučujeme, zakončíme buď zamyšlením v tichu, nebo společnou modlitbou. Zamyšlení (mluví katecheta): „Jsem rád/-a, že tu mám před sebou tolik nadějných opravdových mužů a opravdových žen. Jsem vděčný/-á za každého z vás. Díky, že jsi... Že jsi tím, kým jsi…“ Modlitba: Na úvod můžeme znovu přečíst oba texty o stvoření člověka a pak, každý tak, jak to má na srdci, může vyjádřit poděkování, vděčnost za krásu muže i ženy, za to, že se doplňují, že je každý jiný… Zpracovala Helena Johnová, KC Hradec Králové

HRY Hry se slovy a písmeny  Uhodneš slovo? Hráči sedí proti sobě ve dvou řadách. Hrají spolu vždy ti, kdo sedí naproti sobě. Hráči jedné řady napíší na malé lístky podstatné jméno a vloží je do klobouku, který má vedoucí hry. Potom si ti stejní hráči z klobouku vylosují nějaké slovo (mohou vylosovat i to svoje). Úkolem prvního v řadě je vysvětlit svému spoluhráči, který sedí naproti, slovo tak, aby je uhodl. Když se to podaří do třiceti sekund, získává tato dvojice deset bodů. Když se to nepodaří, pošle první lístek se slovem druhému ve své řadě a ten vysvětluje totéž slovo svému spoluhráči sedícímu naproti. Když se jim to podaří uhodnout za dalších třicet sekund, získává druhá dvojice devět bodů. Když ne, pošle se lístek se slovem třetí dvojici, která má šanci získat osm bodů. Tak hra pokračuje dále. Když je dané slovo uhodnuto, začíná vysvětlovat „své“ (vylosované) slovo ten, kdo je dále na řadě. Hra pokračuje, dokud se nevysvětlí všechna slova. Potom napíší nová slova hráči z druhé řady a hra se opakuje.  Zakázané písmeno Skupina hráčů si určí písmeno z abecedy, které bude pro určitou chvíli zakázané, např. písmeno „P“. Potom si hráči kladou navzájem otázky a dotazovaní na ně odpovídají. Ve


7

svých odpovědích však nesmí použít zakázané písmeno. Během jednoho kola by se měli všichni vystřídat tak, aby se tázali i odpovídali. Kdo odpoví správně, získá bod, kdo neodpoví (odpoví se zakázaným písmenem), bod nedostane, ale obdrží ho ten, kdo mu položil otázku. V dalším kole se může zakázané písmeno změnit. Hru můžeme ztížit tak, že určíme více zakázaných písmen (2-3), nebo tím, že zakázaná písmena se nesmí objevit ani v kladené otázce.  Řekni slovo na … Katecheta má kartičky s písmeny abecedy. Jednu kartičku vylosuje a děti musí vymyslet slovo začínající vylosovaným písmenem. Kdo první řekne správné slovo, získává bod (může dostat sirku, aby se to lépe počítalo). Děti také mohou psát slova na určená písmena postupně na papír, na konci se spočítá, kolik kdo vymyslel slov. Obměna: Děti utvoří skupiny a za určený čas se snaží vymyslet a zapsat co nejvíce slov začínajících daným písmenem. Hru můžeme zkombinovat i s hrací kostkou: někdo z dětí před vylosováním písmena hodí kostkou – počet na kostce určí počet písmen slova na zadané písmeno. Kdo hodí šestku, hází ještě jednou. Připravil P. Jindřich Čoupek a JiŠ

VYLUŠTILI JSTE SPRÁVNĚ?  Co napsal svatý Pavel? STAROST O DRUHÉ.  Tajemství Kristova kříže: Předměty: Bible, důtky, hřebík, trnová koruna, paškál, kladivo, kalich, lampa, kříž, džbán, chléb, oheň, kostka, meč, přilba, pouta, svícen, měšec, kopí, ryba.

 Velikonoční vajíčka. Vejce jsou tedy symbolem… NOVÉHO ŽIVOTA.

OKÉNKO DO HISTORIE KATECHEZE Katecheze v katechumenátu V prvních staletích nacházíme snad nejzdařilejší formu katecheze v rámci katechumenátu, kdy se cíkev věnuje zvláštním způsobem dospělým, kteří mají být začleněni do mystického těla Ježíše Krista, aby se stali jeho živými údy, které přinášejí užitek. Historikové se shodují v názoru, že katechumenát lze považovat za církevní instituci pastoračněliturgického typu, která vznikla a konsolidovala se ze zkušenosti. Po schválení církevní autoritou se rozvinula a rozšířila v komunitách křesťanů, zejména ve 3. století. Po ediktu milánském doznala značných změn, zejména ve druhé polovině 4. století. V 5. století přetrvávala ještě živá a fungující, postupně však upadala, až v 6. a 7. století úplně zanikla. V katechumenátu lze rozlišit prvky dlouhodobé a vícestupňové přípravy na přijetí křtu. Jednotlivým etapám této přípravy odpovídaly i příslušné formy katecheze. Obsah katechetické výuky byl soustředěn kolem dějin spásy. Katechumeni naslouchali Božímu slovu a jeho výkladu a byli seznamováni s řádem liturgických shromáždění. Katecheze měly převážně charakter společného vyučování; účelem bylo pomáhat všem účastníkům na cestě víry. Nejednalo se tedy o pouhou přípravu na přijetí svátosti křtu, nýbrž též o formaci, aby byl kandidát schopen plnohodnotného křesťanského života.

8


Přestože katechumenát jako období přípravy byl ukončen slavnostním přijetím iniciačních svátostí (křest, biřmování, eucharistie), výchova víry nově pokřtěných pokračovala: Nyní byli hlouběji uváděni do svátostného života v církvi prostřednictvím mystagogických katechezí (srov. např. Mystagogické katecheze sv. Cyrila Jeruzalémského). Katechumenát dospělých byl pro celou církev znovu obnoven 2. vatikánským sněmem. Katechumenátem rozumíme určitou dobu a prostor vyhrazený v církvi dospělým lidem, kteří ještě nejsou křesťany, kteří však projevují zájem o obsah křesťanské víry a o život z ní, kteří poslouchají Boží slovo, snaží se zachytit jeho ozvěnu ve svém nitru a upřímně se obracejí ke křesťanům o poučení. Katecheze v katechumenátu má podobu doprovázení člověka od jeho první žádosti až k vyznání víry církve, v níž křesťané nacházejí světlo a orientaci pro svůj život. Ústřední postavení v této katechezi má Bible jako „připomenutí“ úmluvy s Bohem a též liturgie, která umožňuje slavit Boží slovo, prožít a aktualizovat zkušenost přijímání Kristových tajemství. Dříve, než se však budeme věnovat katechezi po 2. vatikánském koncilu, je třeba zaměřit se na katechezi ve středověku, novověku a době osvícenství. Během všech těchto období se katecheze setkávala se specifickými problémy. Jakým problémům čelila ve středověku? O tom se zmíním příště. doc. Ludvík Dřímal

POSLEDNÍ SLOVO MAJÍ DĚTI  Ptal jsem se dětí 2. třídy, co je to Popeleční středa. Přihlásil se Michal a nejistě, ale zcela vážně prohlásil: „Svátek popelnic?“ P. Selvek, Jihlava – sv. Jakub  Dialog ve 2.A: „Co se stalo s tvou duší, když jsi byl pokřtěn?“ – – „Byla mokrá.“ sestra Mlada, Brno  „Jaké hříchy jsme povinni vyznat a jak často jsme povinni přistoupit ke svátosti smíření?“ – Odpověď: „Těžké hříchy, alespoň jedenkrát za rok a pořádně zapít vodou.“ z přípravy biřmovanců, Ochoz u Brna

© Biskupství brněnské, Katechetické centrum, Petrov 8, 601 43 Brno tel. 543 235 030, kl. 227, 247 nebo 257, e-mail: [email protected] http://kc.biskupstvi.cz Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 12332. Zpracování: Mgr. Marie Špačková, Mgr. Jitka Šebková, Iva Fukalová. Jazyková korektura: RNDr. Josef Gerbrich. S církevním schválením brněnského biskupa Mons. ThLic. Vojtěcha Cikrleho čj. Ep/680/03 z 9. 6. 2003. Vychází 9× do roka (během školního roku). Toto číslo bylo dáno do tisku 11. 2. 2008.

08 březen

Recommend Documents