, v HREJEROVE FEROVE 2014

,

v

HREJFEROVE EROVE

201 4

The Right Moves (The Game, #3), copyright © 2014 by Emma Hart Translation © 2014 by Martin Kolašín Cover design © 2014 by GALATEA

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu THE RIGHT MOVES, přeložil Martin Kolašín Sazba: Karel Kaltrop Vydání první v elektronické verzi Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o., v říjnu 2014

ISBN 978-80-87910-58-0

PODĚKOVÁNÍ

I v tomhle případě jsem si jistá, že na některé lidi zapomenu, protože jsem knihu psala v poporodní fázi, s myslí obestřenou mlhou. Takže pokud jsem na někoho zapomněla, omlouvám se. Můj dík patří Zoe Pope, Katie Ernst a Delancey Stewart, mým předčtenářkám. Zoe za to, že si hned zamilovala Blakea, Katie pro to, že mi pomohla vypíchnout perličky v  britské angličtině, a Delancey za využití jejích baletních znalostí pro dobrou věc (ne pro špatnou, i když jí to pokoušelo!), abych se ujistila, že je vše přesné, od pohybů po terminologii. Děkuji WrAHMS, skvělé literární skupině, ve které mám samé skvělé přátele. Díky vám, že jste věřili, že dokážu napsat tuhle knihu během dvou týdnů a snášeli mé stížnosti a pochybnosti. A taky za to, že jsme oslavili, když se mi podařilo odevzdat knihu včas! Dík patří i mé editorce, Anne McNeil z Hachette UK. I když tentokrát byly změny jen minimální, tak ti děkuji za tvé návrhy, které knize dodaly větší hloubku. A taky ti děkuji za to, že jsi věřila v Abbi a Blakea. Nakonec děkuji Ruth z  Hachette UK za redakci a úpravy knihy a Lucy s Kate, že milovaly všechny postavy stejně jako Anne. Mám opravdové štěstí, že pracuju s tak skvělým týmem.

VĚNOVÁNÍ

Darrylovi. Za to, že je mým Blakem, mým světlem ve tmě a mou oporou. Že mi každý den pomáhá bojovat. Bez tebe bych se už dávno sesypala. Tuto knihu věnuji každé Abbi na tomto světě. Deprese je krutá nemoc, a často tak vůbec není vnímána. Lidé, kteří jí trpí, jsou často považováni za lháře nebo za osoby, které touží po pozornosti, a pouze ti, kteří jí opravdu trpí, ví, jak je to těžké. Tuhle knihu jsem psala od srdce, ve chvílích, kdy jsem byla nejvíce zranitelná a sžíraly mě deprese. Právě proto je kniha tak opravdová a surová. Abbi jsem z  velké části já sama. Já jsem našla své světlo, a proto jsem taky našla světlo pro Abbi. Každý den, během kterého jste obklopeni temnotou, nesmíte zapomenout, že i pro vás je někde nějaké světlo. A když ho najdete, tak se ho pevně držte a nenechte ho odejít. Pokud by příběh Abbi pomohl jen jednomu z vás, nebo by pomohl některému ze členů vaší rodiny, aby vás o něco lépe chápali, tak se mi splní všechny mé sny. Pamatujte, že bez světla neexistuje tma.

1 Abbi

J

edna myšlenka. Jedna vteřina. Jeden impulz. Jeden dotek. Spousta maličkostí, které se nakonec nakupí a  změní se v něco většího. V něco opravdu velkého. Ale je to pořád ta stejná maličkost, která vám změní život. Nenapravitelně. Nevysvětlitelně. Nezvratně. Jsou to už dva roky, co se několik takových drobných maličkostí, vlastně vůbec poprvé, nahromadilo i u mě a já se zamilovala do Pearce Stevense. Jsou to už dva roky, co jsem zažila ten nepopsatelný pocit první lásky, po kterém následoval o to tvrdší pád. A jsou to už dva roky, co se všechno, co pro mě něco znamenalo, zhroutilo a já se propadla do temné propasti plné deprese. Kdybych tenkrát věděla to, co vím dnes, tak bych jistě udělala úplně jiná rozhodnutí. Všechny moje tehdejší představy a sny bych ignorovala s tím, že se jedná o pouhé výplody zamilované náctileté holky, bojovala bych s  podobnými impulzy a  více se bránila jejich dotykům. Kdybych věděla, jak se následující měsíce vyvinou a jak se změní směr mého života, tak bych skočila na první letadlo a zahrabala se někde v Karibiku. Ale nevěděla jsem – a  samozřejmě jsem ani nemohla. Jak bych jenom mohla? Nikdy by mě ani nenapadlo, že se ta hro9

mada maličkostí změní v něco tak velkého, co mě po pár měsících nemilosrdně dostihne. Druhý zásadní okamžik byl mnohem temnější. Černá vteřina, nenadálý impulz, dotek smrti. Ten první moment, kdy jsem viděla, jak mi kape krev na kotník z místa, které jsem si pořezala novou žiletkou, byl moment, který změnil můj život stejně, jako když jsem se zamilovala do Pearce. Moment, který už nikdy nezměním. Nemůžu s ním nic udělat a taky nemůžu předstírat, že se to nikdy nestalo. Je to zkrátka moje součást, podobně jako Pearce. Součást mojí minulosti – dvě události, které naprosto změnily podstatu mého života. Když se mě zeptáte, kdy se všechno pokazilo, tak vám řeknu – Pearce Stevens a  žiletka. A  nebudu to schopna vysvětlit, i kdybyste mě přemlouvali celou noc. Nebudu schopna vysvětlit, proč jsem se zamilovala do bratra své nejlepší kamarádky a stejně tak proč jsem před ním ne­ utekla dřív, než bylo pozdě. Nikdy nedokážu popsat slovy, proč jsem si nedokázala sundat růžové brýle a  přiznat si, co byl – a pořád je – vlastně zač. A už vůbec nikdy nebudu schopna vysvětlit, co mě přimělo, abych si udělala první zářez do kůže. Nakonec, jen těžko můžete vysvětlit něco, co sami nechápete, a někdy je lepší se to ani nesnažit pochopit. Předkloním se nad vanu a sleduju, jak mi tmavá voda stéká po mých čerstvě nabarvených vlasech. Temná voda rychle zmizí v  odtoku, stejně jako to před nějakou dobou udělala moje krev. Stojím nad vanou tak dlouho, dokud z vlasů nestéká jen čistá voda, pak si umyju vlasy šamponem a zabalím je do tmavého ručníku. I přes mamčiny námitky jsem poprosila taťku, aby mě zavezl do obchodu pro barvu na vlasy. Nedokáže pochopit moji potřebu odlišit se nějakým způsobem od té osoby, kterou jsem byla ještě loni. Nemyslím si, že to vůbec někdo chápe, ale rozhodně nemám chuť to komukoliv vysvětlovat. Jediné co vím, je, že už nejsem tou Abbi, kterou jsem byla předtím; nová Abbi 10

je úplně jiná osoba. A tím že svou starou a novou část mého já oddělím, se přece posouvám dopředu. Takhle to alespoň doktorka Hausenová říkala. A taky říkala, že je to jasný krok vstříc budoucnosti – něco pozitivního. A pozitivní – to je přesně to, co potřebuju. A to je taky důvod, proč je z  mého růžového holčičího pokoje světle modrý a fialový. Je to pozitivní. Je to jiné. Je to nové. Stejně jako já. Jsem pozitivní a nová. Posadím se na svůj nový přehoz přes postel a zahledím se do zrcadla. Moje oči jsou jasnější, než tomu bývalo dříve, a tváře už taky nemám tak propadlé. Jemně se dotknu obličeje konečkem prstu a zhluboka se nadechnu. Sundám si ručník z hlavy a na tváři mě zašimrají prameny téměř černých vlasů, které jsou v ostrém kontrastu s mou bledou pokožkou. Předkloním hlavu, vlasy vysuším ručníkem a  přehodím zpátky. Rukou přejíždím po posteli, dokud nenahmatám hřeben a  pak jím projedu mezi pramínky vlasů. Nesoustředím se na  nic jiného, než na ten jednoduchý monotónní pohyb, a i když zapínám fén, tak mám v hlavě prázdno. Nepřemýšlím nad tím, že korková nástěnka nad mým stolem, kdysi plná fotek mě a Maddie, najednou zeje prázdnotou. Nepřemýšlím ani nad tím, že všechny moje deníčky, které jsem si jako teenager samozřejmě psala, jsou vyhozené. Ani nad tím, že jsem obměnila tři čtvrtiny šatníku. A už vůbec nechci přemýšlet nad tím, kolika věcí z minulosti jsem se zbavila. Od kolika věcí utíkám. Ale dá se mluvit o útěku, když musím tomu, čemu se snažím uniknout, čelit každý den? Nemyslím si. Není útěkem, když přesně víte, čeho chcete dosáhnout a jakým způsobem. Je to jen o tom, udělat vědomé rozhodnutí, které povede ke změně. Odložím fén zpátky na  postel, pohlédnu na  svůj odraz v  zrcadle a  naposled si pročešu vlasy hřebenem. A  potom se usměju. Vůbec nevypadám jako stará Abbi. Na  vteřinu mi 11

zajiskří v očích. Je to sice jen pomíjivý a kraťoučký okamžik, ale i to je mnohem lepší než nic. Škvírou ve dveřích mého pokoje na mě kouká mamčina hlava. Ještě než se na ni otočím, zaznamenám její hluboký nádech. Ruce má přiložené na ústa, jako by si myslela, že tím může zakrýt, jak moc jí spadla čelist údivem. Jako by si myslela, že to zamaskuje její zděšený výraz. „Ty… proč?“ „Potřebovala jsem změnu. Moc mi to připomínalo minulost,“ odpovím a projedu si prsty tmavé pramínky vlasů. „Ale proč, Abbi? Vždyť jsi měla tak krásné vlasy.“ Očima zabrouzdám zpátky k  zrcadlu. „Protože nic jiného než zevnějšek prostě nezměním,“ zašeptám. „Nemůžu změnit to, co je uvnitř – alespoň ne tak lehce, ale vlasy změnit můžu. A tak jsem to udělala. Potřebovala jsem to, mami.“ Pokojem se rozprostře ticho, jak se máma snaží vstřebat význam mých slov. „Nechápu to.“ „Nemusíš to chápat,“ zavrtím hlavou. „Prostě to nějak přijmi.“ „Já… no, chápu, že s tím nic nezmůžu.“ Tentokrát souhlasně přikývnu. Rukou si zajedu pod rukáv, dokud nenahmatám lehce vystouplé jizvy. Ty jizvy, které se snažím schovat před celým světem. „Je to lepší než alternativní léčba. Všechno je lepší.“ Mamka vydechne a já si nahmatám rukou pulz, jako to dělám vždycky, když si připomenu ty hrozné okamžiky. Pravidelný pulz mě ujistí, že jsem pořád ještě naživu. Srdce i plíce fungují. Pořád existuju. „Ano, je to mnohem lepší,“ odpoví mamka, projde přes pokoj a posadí se vedle mě na postel. Naše odrazy v zrcadle se prakticky v ničem neliší – snad kromě věku. A taky barvou vlasů. Její blonďaté vlasy mají úplně stejný odstín, jako měly moje ještě před dvěma hodinami. Chytne mě za  ruku a  zahledí se do obrazu v zrcadle. „Je ještě něco, co potřebuješ udělat?“ „Co myslíš?“ 12

„Nevím, Abbi. Jestli nechceš ještě něco trochu změnit, však víš, můžeme jít třeba do salónu krásy, nechat se trochu upravit. Obě to potřebujeme. Možná i na manikúru.“ Polknu. Její pevné sevření mi jasně naznačuje, jak je to pro ni těžké. Jak je těžké konečně přijmout, že její Abbi už se nevrátí. Že její Abbi je navždy ztracená. „To by bylo fajn,“ odpovím upřímně. „To je možná to, co potřebuju. To je možná ta poslední změna, kterou musím udělat, abych se toho všeho zbavila.“ „Ničeho se nebudeš zbavovat, jen prostě nahradíme několik starých vzpomínek novými,“ namítne mamka a postaví se. „Objednám nás na zítřek do salónu krásy. Jo a Bianca volala – lekce začínají už zítra. Několik jejích holek se dostalo na Juil­ liard, takže tam bude mít pár začátečníků. Myslí si, že by to pro tebe bylo perfektní. Řekla jsem jí, že s tebou promluvím a ozvu se. Mám jí říct, že dorazíš?“ Balet. Juilliard. Sen z  největších. To, co mě nutí jít dál. To, co mě zachránilo, když jsem si myslela, že už není cesty zpět. „Určitě, mami. Dorazím.“ „Dobře,“ odpoví, odejde z  pokoje, zavře za  sebou dveře a nechá mě v tichu o samotě. Ticho. Můj nejlepší přítel a zároveň největší nepřítel. Opět si lehce přejedu prsty po zápěstí a potom se natáhnu po svém iPodu. Zelená obrazovka se rozbliká a já si nastavím náhodné přehrávání. Do sluchátek mi zazní první tóny písně od Snow Patrol a já se schoulím na svou oblíbenou stranu postele. Když mě začne přemáhat spánek, tak mi stále v uších zní Juilliard. Sponu na  popruhu tašky si přitáhnu k  břichu a  nesměle otevřu dveře Biančina tanečního studia. Žaludek se mi chvěje nejistotou, tělo mám celé napnuté, ale naštěstí vím moc dobře, že jsem tady v bezpečí. 13

Bianca je jedna z těch pár lidí, kteří opravdu chápou mou potřebu a zároveň vášeň pro tanec. Hned v ten den, kdy doktorka Hausenová navrhla balet jako terapii, se Bianca objevila v tělocvičně. Z jedné soukromé lekce týdně se staly tři, a vlastně to byla ona, kdo mi pomohl opustit ústav. Připomněla mi, jakou svobodu nabízí protahování se v baletním dresu a zavazování si stužky na baletních piškotech. A krom Maddie, která teď studuje v Kalifornii, je teď tou nejbližší osobou, kterou mám. Tolik známý taneční sál mě obklopuje ze všech stran. Stěny obložené zrcadly, u vzdálenější zdi barre, což je kovová tyč, u které se tanečníci přidržují při cvičení, a piano v rohu. Dexter, Biančin postižený strýček a zároveň pianista na mě mává z  protějšího rohu. Usměju se na  něj a  cítím, že napětí trochu povoluje. Ale jen trochu, protože je mi jasné, že se za chvíli celý prostor zaplní lidmi, které jsem v životě neviděla. Na zádech mi spočinou dvě štíhlé ruce. „Až z druhé strany místnosti vidím to napětí, které z tebe vyzařuje. Nadechni se a uvolni, Abbi, protože tyhle piškoty to za tebe samy neod­ tančí.“ „Bojím se,“ zašeptám, zatímco se otevřou dveře. „Já vím,“ spustí ze mě Bianca ruce, postaví se přede mě a nakloní se, takže si vidíme z očí do očí. „Jsi tady, protože chceš tančit, pamatuj si to. Buď silná a budeš v pohodě.“ „Chci tančit,“ vydechnu dlouze a zadívám se na stále rostoucí dav poblíž sedaček. „A to je něco, co umíš překrásně. Tady jsi v bezpečí.“ A já vím, že je to pravda. Vím, že se mě tady nikdo nedotkne, obzvlášť když se rukama dotýkám barre a  hudba začne hrát. Ať už se ocitnu kdekoliv, když tančím… jsem v bezpečí. Tiše odcupitám do  rohu, kde si sundám tepláky a  triko, pod kterými se skrývá můj taneční úbor. Vklouznu do piškotů a prsty přejedu po saténové stužce. Jemná. Bezpečná. Zadívám se na podlahu s marnou nadějí, že se mnou nikdo nebude mluvit. V  naději, že si mě vlastně nikdo ani nevšim14

ne, protože jak řekla Bianca – jsem tady proto, abych tančila. Ne proto, abych si hledala kamarády nebo si snad zadělávala na románky. Jen proto, abych tančila. Zastavím se a zahlédnu odraz svých nohou v zrcadle. S očekáváním napnu špičky a  rukama pevně uchopím barre. Všudypřítomná deprese jako by byla na chvíli zažehnána a celým tělem se mi rozproudí pocit naprosté lehkosti. Sice jenom na vteřinu, ale i ta vteřina je dost. Poprvé od chvíle, co jsem tady před desíti minutami vstoupila, zase cítím náznak té dívky, kterou jsem mohla být. Bianca rázně zatleská a  ruch v  místnosti okamžitě ustane. „Nehodlám tady stát a představovat se, nebo snad vysvětlovat, o co nám tu jde. Pokud mě neznáte, nebo dokonce nevíte, proč jste tady, tak jste na špatném místě, zlatíčka. To, co se vám naopak budu snažit vysvětlit, je, že byste okamžitě měli zapomenout všechno, co jste se doposud naučili o tanci. Od chvíle, co v tomto studiu vklouznete do piškotů, se přestáváte věnovat technice, ale naopak se plně oddáváte umění baletu. Balet totiž není o načasování, perfektním provedení kroků nebo o získání nejlepší známky z celé třídy. Je o vyprávění příběhu. Je o emocích, které jsou ukryté ve vás, a vy je projevujete prostřednictvím dokonalých pohybů vašeho těla. Balet je totiž tanec, který pramení z toho, čím jsme, nehledě na to, co si pod tím každý z vás představí. Ale pokud tomu snad nevěříte, tak znovu zopakuju – jste na špatném místě.“ Očima nás jednoho po druhém pečlivě zkoumá, jako by jí jediný pohled dokázal říct, jestli věříme v to samé, co ona. „To nejdůležitější, co potřebujete vědět, je, že tanečníky zůstáváte i když opustíte tohle studio. Očekávám od vás, že budete dřít, až se z vás bude kouřit. Nejenže předpokládám, že budete makat dvě hodiny třikrát týdně u mě ve studiu – budete v tom pokračovat i doma. Šest hodin týdně není tolik, aby vás to mohlo připravit na  úroveň, která se na  Juilliardu očekává 15

a vyžaduje. Zatraceně, vždyť mnohem víc času mi každý týden trvá, než si upravím vlasy. Je mi úplně jedno, jestli budete tančit tady ve studiu, ve sprše, v Central Parku – klidně tančete na dálnici, pokud chcete – ale prostě musíte tančit. Úplně. Každý. Den. A já okamžitě poznám, pokud nebudete. I když vynecháte jen jediný den, tak mi to vaše tělo prozradí. Nepřála bych si, aby tady jen jediný z vás byl na špatném místě. Chtěla bych, aby tohle studio bylo správným místem pro vás pro všechny. O některých z vás, které už znám, vím, že jsou tady správně, ale zbytek to ještě bude muset prokázat.“ Otočí se, prsty poklepe na piano a její strýček začne hrát. „A co když si myslíme, že jsme tady správně, a přitom nejsme? Poznáte to?“ zeptá se někdo z davu. Bianca lehce nakřiví rty a otočí se. „Samozřejmě.“ „A co se stane pak?“ „V tom případě budete muset odejít, protože v tomhle městě určitě existuje někdo, kdo si tuhle šanci zaslouží víc. Učím jen ty nejlepší a zatím se mi nestalo, že by se některý z mých žáků nedostal na Juilliard poté, co absolvoval tyto lekce. Tohle je i důvod, proč vedu pouze dvě skupiny týdně. Vy jste jedna a ta druhá jsou sedmileté děti a většinu z nich trénuju už od té doby, co se naučily chodit. A když to můžou zvládnout sedmiletí, tak nevidím důvod, proč by to prakticky dospělí lidé, jako jste vy, zvládnout neměli.“ „Už se vám někdy stalo, že jste někoho nechala odejít?“ „Pokaždé, když začínám s novou skupinou,“ odpoví jasně. „A teď se rozcvičte a začneme.“ Potlačím smích, abych si uchovala kamennou tvář, a začnu s rozcvičkou. Naprosto přesně si pamatuju, že když jsem tady byla poprvé, tak jsem slyšela ten samý proslov a ptala se Biancy na úplně stejné otázky se stejnou odpovědí. A tím si mě naprosto získala – navíc na rozdíl od ostatních lidí, kteří věděli o mé minulosti, ke mně přistupovala stejně jako k ostatním. Pro ni 16

jsem byla – a pořád jsem – holka, která má svůj sen a na ničem jiném nezáleží. Začnu se rozcvičovat, postup je mi dobře známý, a když se dostanu do demi-plié, což je polodřep, otevřou se dveře. Z pocitu, že mě někdo sleduje, mi naskočí husí kůže po celém těle. I  přesto, že nechci ani necítím potřebu, ohlédnu se směrem ke dveřím. Jeho vzpřímený postoj a precizní chůze dávají okamžitě najevo, že je tanečník – který jde dost pozdě. V té chvíli se za ním vydá Bianca. Jeho tmavé vlasy jsou krátké, ale rozcuchané a přes tóny piana se ke mně nesou slova pronášená zřetelným britským akcentem. Očima si prohlédnu celé jeho tělo od širokých ramen až k rukám. Rukám tanečníka – silným, ale přesto jemným. Dotek těchto rukou by byl zároveň drsný i něžný. Nepoznali byste, že jde o  tanečníka, pokud sami netančíte. Stavbou těla připomíná spíš fotbalistu, ale na to je až příliš pěkný. Sakra. Opravdu jsem řekla, že je pěkný? Co to dělám? Rozhodně bych se neměla snažit svlíkat sexy Angličana očima. Přikývne a  potom stočí pohled mým směrem. Nebo spíše na celou skupinu. Na jeden pomíjivý moment se na sebe zahledíme, až z toho skoro ztratím rovnováhu. Jeho zelené oči září přes celou místnost. A není pochyb o tom, že si mě právě tyhle oči prohlíží se zájmem. A taky není pochyb, že jsem celá nesvá, když se naše pohledy střetnou. Polknu a snažím se namluvit si, že ten zájem a jeho pronikavý pohled, který mě přinutil nespustit z něj oči po tak dlouhou dobu, si jenom představuju. Nejsem tady proto, abych zírala na  sexy Angličana. Jsem tady proto, abych tančila, nic víc. Sen, Abbi. Juilliard.

17

2 Blake

„S

akra, sakra, sakra, sakra!“ nadávám, zatímco se snažím vysoukat z jednoho z těch žlutých taxíků, kterých jsou očividně po celém městě mraky. Vždycky jsem si myslel, že jich je tolik jen pro efekt ve filmech, ale teď už vím, že tomu tak není. Popruh mého batohu se mi zachytí o  madlo u  dveří a  já sebou téměř seknu, když s ním trhnu. Rozhodně jsem si svůj nový život v New Yorku nepředstavoval tak, že přijdu pozdě hned na první lekci. Ve skutečnosti jsem si vůbec nepředstavoval, že bych nějaké lekce mimo Juilliard navštěvoval, ale to není to, o čem bych měl zrovna teď přemýšlet. Teď na to myslet nemůžu – pokud bych tak udělal, můžu si hnedka zavolat jedno z těch kanárkových aut, nasednout a vrátit se zpátky do mého předraženého bytu. Nahodím si batoh na rameno a zahledím se na budovu přede mnou. Je to nějaká stará škola, která do prostředí Manhat­ tanu vůbec nezapadá. Mezi vysokými skleněnými budovami, kterých je tady kolem hromada, působí tento malý cihlový dům s prostým nápisem ‚Biančino taneční studio‘ jako pěst na oko. Prohrábnu si vlasy, lehce vydechnu a zamyslím se, jestli jsem udělal správné rozhodnutí. Po kolikáté už? Ale není čas na  takové myšlenky, protože jdu pozdě. Zatlačím je někam hluboko do své mysli a nechám je na později. 18

Teď nesmím mít hlavu v oblacích, ale v realitě, kterou je taneční parket. Otevřu dveře a  postupuju malou chodbou až k  velkému sálu. Barre je naproti vzdálenější zrcadlové stěně a  podél něj jsou seřazení kluci i  holky střídající pět pozic za  lehkého hudebního podkresu. V rychlosti si je prohlédnu, všichni tak okolo dvaceti až na jednu holku vzadu. Tmavé vlasy má stáhnuté do uhlazeného drdolu a s očima upřenýma do země se přesunuje do demi-plié. Vypadá neuvěřitelně elegantně a je zjevné, že je naprosto v klidu. „Blake Smith?“ ozve se ze strany hlas, který je zkreslený silným newyorským přízvukem. Otočím se a při pohledu na ženu s kaštanově hnědými vlasy přikývnu. „Ano madam, to jsem já.“ „Já jsem Bianca,“ usměje se na mě a potřeseme si rukama. „Rád vás poznávám.“ „I já tebe. Jdeš trochu pozdě, ale soudím, že v Londýně je všechno trochu jiné než tady.“ Hned se mi vybaví těch dvacet minut, během kterých jsem se snažil sehnat taxi. „To máte pravdu. Omlouvám se, pořád se tady ještě rozkoukávám.“ Opět se příjemně usměje. „Dokážu si představit, že to musí být těžké. Pokud se budeš chtít na cokoliv zeptat, tak neváhej a přijď za mnou, pokusím se ti co nejlépe pomoci. Teď si hoď batoh do rohu, protáhni se a začneme.“ V tichosti se vrátí na své místo a já se opět zahledím na tu holku, která stojí u barre. Naše pohledy se setkají. Na  chvíli lehce zaváhá, ale poté pokračuje v  protahování, jakoby se nic nestalo. A jako kdybych se zrovna nesnažil přijít na to, jakou barvu mají její oči. Jsou totiž lemovány dlouhými řasami a její tváře jsou lehce narůžovělé. Poté sjedu pohledem od očí ke zbytku těla. Ihned mě zaujme, jak dají legíny v kombinaci s dresem vyniknout její tvarované a pevné postavě. Při mém dalším upřeném pohledu zamrká. 19

Sakra. Takové holky v Anglii nemáme. A pokud ano, tak mě s nimi matka nikdy neseznámila. Konečně odvrátí pohled a  zadívá se směrem dopředu. Něco… něco mi říká, že se s ní prostě musím seznámit. A není to tak, že by se ozval obsah mých trenýrek, je v  tom zkrátka něco jiného. Pustím se do protahování a rozdělím svou pozornost mezi pokyny, které rozdává Bianca skupině, a  holku s  tmavě hnědými vlasy. Stojí trochu dále od  ostatních, ruce má zahalené dlouhými rukávy, hlavu lehce na stranu, ale její držení těla je naprosto perfektní. Záda má zcela rovná a nohy v první pozici. Pomalu se nachystá do základní pozice a poté se pohybuje podle Biančiných pokynů s  elegancí labutě plovoucí po  řece. Každý její pohyb je naprosto precizní, jak postavení, tak načasování. Pokračuje do dalších pozic, od plié a tendu do battements a já ji neustále sleduju očima. Nevynechám jediný pohyb jejího těla či natažení končetin. A je zřejmé, že mě ještě nikdy žádná holka takhle neokouzlila a nepřitahovala. Pomalu se přesunu od  protahování k  základním krokům. Jsem si naprosto jistý, že nás Bianca vystavuje vyššímu tempu, protože je pouze polovina třídy nová. Očima přejíždí od jednoho k druhému, u každého se na pár vteřin pozastaví a zkoumá pozici a držení těla, ale i přesto nejsem schopný pořádně se koncentrovat. Zatímco všechny moje myšlenky směřují k té holce přede mnou, moje tělo se plynule pohybuje podle instrukcí. Pro mě je tanec stejně přirozený jako třeba dýchání. A vždycky byl. Bianca zavelí, ať se spárujeme, kluk s holkou a já se okamžitě vydám za hnědovlasou holkou. Jak bych taky mohl jít někam jinam? Ač to zní jako naprosté klišé, tak ona je vůbec jediná v celé místnosti, kdo mě nějakým způsobem zaujal. Poklepu jí na rameno. „Chtěla bys…“ Pár překvapivě světlemodrých očí se zadívá do mých. Modrá. To je ta barva. Je to ten odstín modré, při které se vám oka20

mžitě vybaví léto a pivo v ruce během grilování. Taky je to takový odstín modré, který všechno prozradí – příliš světlý na to, aby skryl stíny schovávající se pod ním – je tam mihotavý záblesk něčeho temného, což mě přinutí znovu se na ni podívat. Protože tyhle stíny jsem už viděl. Přetrvávají ve vás dlouho a nenápadně, dokud vás nestáhnou pod hladinu. A taky dobře vím, že není lehké vyškrábat se zpátky… pokud vůbec máte to štěstí. „Chtěla co…?“ zeptá se nesměle. „No,“ odkašlu si a  poškrábu se na  zátylku. Její zdráhavý úsměv mi konečně připomene, proč jsem se za ní vlastně vydal. „Chtěla bys se mnou tančit? Když se musíme spárovat. Chápeš. No.“ Sakra. Zním jako nějaký náctiletý dement, který nikdy nemluvil s holkou. Lehce se pousměje a  porozhlédne se po  sále. Prakticky všichni už jsou spárovaní a zabraní do tiché konverzace. „No… jasně,“ vysouká ze sebe. „Paráda. Jsem Blake. Blake Smith.“ „Abbi Jenkinsová,“ odpoví a podá mi ruku. Stisknu její prsty, ale kupodivu mě nezaujme jemnost její kůže, nýbrž jemnost tónu jejího hlasu, když říká své jméno. „Abbi,“ zopakuju. „Jak dlouho už tančíš?“ „Od osmi,“ pustí mou ruku a jakoby v ochranné póze si obě dlaně spojí před břichem. „Každý potřebuje něco, k čemu může utéct od reality, ne?“ Přesně. „Rozhodně.“ Tři zřetelná zatleskání přeruší naši konverzaci a otočíme se směrem k Biance. Zatímco nás zásobuje instrukcemi, prohlížím si Abbi z profilu. Je sladce roztomilá – nos má jako knoflík, zatímco rty má výraznější. Vůbec jsem si nevšiml, že se na ni tupě usmívám, dokud se na mě tázavě nepodívá. Pokrčím rameny a ona se lehce usměje. „Můžeme?“ „Jo, jasně.“ Co můžeme? Sakra. 21

Abbi se po obličeji rozhostí úsměv. „Tančit,“ odpoví se zablýsknutím v očích. Jasně. Tančit. Proto jsme tady. Sakra. Trmácím se tady tisíce mil, abych si splnil sen, a dělám co? Nechám se rozhodit jedním pěkným obličejem. Měl bych přemýšlet nad tím, co dělat s nohama, ne s pérem. Už podruhé za tu dobu, co jsem přišel do studia, jí nabídnu ruku a  ona ji přijme. Do  pointe se přesune naprosto bez přemýšlení a  se zavřenýma očima. Zase a  znovu jsem ohromen lehkostí jejích pohybů a přidávám se k ní… s ní. Dokud někoho takového nevidíte na vlastní oči, tak nedokážete ocenit s jakou lehkostí a samozřejmostí tančí. V  jednom prchlivém momentu ladných pohybů jsem si všiml, jak splynula s hudbou. A to byla opravdová krása. Byl to jen jeden krátký okamžik – ale takový, že na něj nikdy nezapomenu. Jenže poté, co se dáme do  pohybu, otevře oči a  já si zase všimnu těch stínů, které mohou zcela zakrýt všechnu její krásu. I když se na mě Abbi dívá, tak jsem si jistý, že mě ve skutečnosti nevidí. V jejích očích totiž vidím jasný závoj, který je tvořen bolestí. Myšlenkami je někde jinde, ale na jejích krocích to není vůbec znát. Ani na vteřinu nevypadne z rytmu, neudělá špatný pohyb. Dokonce ani její dech se nemění. I přes všechny změny hudby a pohybu v kombinaci s Bian­ činými instrukcemi ohledně pozic a načasování, jsem zcela pohlcený naším společným tancem. Krev mi zběsile proudí tělem, slyším tlukot svého srdce a zcela se ponořím do hudby. A jsem fascinován plynulostí jejích pohybů a také tím, jak lehce nám to spolu jde. Hudba přestane hrát, zastavíme se a Abbi opět zavře oči. Když je znovu otevře, jsou zase naprosto jasné a ona se nesměle usmívá. Pustím její ruce, a zatímco ode mě ustupuje, tak se lehce otře svými prsty o mé. Stáhne si rukávy co nejníž a rukama opět zaujme obrannou pózu. „Děkuju,“ ozve se a podívá se mi do očí. 22

„Za co?“ zeptám se udiveně. „Za tanec,“ usměje se zlehka a otočí se zpět k barre. Sleduju její chůzi. Sleduju její lehký pohyb po podlaze a houpání jejích boků při každém kroku… „Ne,“ zamumlám a nespouštím z ní oči. „Já děkuju.“

23

3 Abbi

„K

ávu?“ zeptá se mamka a zadívá se na Starbucks na konci ulice. Protočím očima, ale pak si uvědomím, že mě mohlo napadnout, že se zeptá. Mám dojem, že jí v  žílách koluje káva místo krve. „Asi ti ji nezakážu,“ usměju se na ni. „Však už ses o to snažila, zlato, už jsi to udělala,“ zazubí se. „Ale jenom proto, že mě taťka donutil schovat všechnu kávu. Jinak by mi nekoupil kabriolet pro Barbie. A já ho potřebovala, mami,“ směju se. „Byla to otázka života a  smrti, však víš.“ Zavrtí hlavou a se smíchem otevře dveře Starbucksu. „Otázka života a smrti bude, když nedostanu ranní kafe, Abbi. Chceš taky?“ Nahlédnu přes vysoká okna do kavárny a zavrtím hlavou. Většina stolů je obsazená, protože je teprve chvíli po  obědě a po dvou hodinách tlachání s manikérkou a kadeřnicí potřebuju chvilku klidu. „Ne ne, díky. Počkám tady,“ usměju se nenuceně a očima přejíždím mezi ní a okny. Mamka sleduje můj pohled a chápavě přikývne. „Bude to jen vteřinka.“ Chvíli zaváhá a poté zmizí uvnitř. 24

Posadím se na lavičku na druhé straně ulice a povzdechnu si. Rukama si prohrábnu vlasy a  najednou si uvědomím, jak unavená vlastně jsem. Sotva dokážu věřit, že taková maličkost jako návštěva kadeřníka a manikúry mě dokáže takhle zničit. Ale tak už to s  depresemi bývá. Nikdy nevíte, kdy zaútočí, a skoro pokaždé vás srazí na kolena. Vlastně zažívám úplně nový význam fráze ‚vždycky očekávej neočekávané‘. Protřu si rukama oči a potlačím zívnutí. Čím dříve se mamka vrátí s kávou, tím lépe. „Tak to jsem fakt nečekal, že tě v nejbližší době uvidím.“ Jo, zrovna tenhle hlas jsem neslyšela více než rok – možná i déle. A rozhodně jsem ho slyšet už nikdy nepotřebovala. Jake Johnson. Pearceův nejlepší kámoš a taky řekněme poloviční důvod, proč Pearce skončil jako drogový závislák. „Já zase nemůžu říct, že bych tě v nejbližší době chtěla vidět,“ odpovím a upřeně zírám do výlohy Starbucksu. Jasně že nečekal, že mě v  nejbližší době uvidí. Stejně jako ostatní si myslel, že jsem pořád ještě v ústavu Svatého Morrise. V tom skladu pro blázny. Cvokhausu. Farmě šílenců. Protože jsem šílená. Jako by o  tom něco věděli. Šílené jsou záchvaty smíchu po polštářové bitvě. Ne však deprese. „Au,“ zasměje se Jake nakřáplým hlasem, očividně se na něm to těžké kuřáctví začíná podepisovat. „Nepamatuju si, že by v tobě bylo tolik bojovnosti, než ses zbláznila.“ „Nebylo,“ odpovím upřímně. Nemůžeš bojovat pro něco, k čemu nemáš respekt a nezáleží ti na tom. „To nemáš strach mluvit se mnou na veřejnosti? Co když si někdo všimne, že se bavíš s Pearceovou šílenou expřítelkyní? Nepoškodí to tvou tvrďáckou pověst?“ Znovu se zasměje, až mě z toho zamrazí. Nikdy jsem Jakea neměla ráda a stejně tak on neměl rád mě. Jen kvůli Pearceovi 25

jsme se spolu snažili vycházet. Spousta věcí se dělala jen kvůli Pearceovi a stejně to pro něj nic neznamenalo. „Buď v  klidu, Abbi. Pearce si toho v  žádném případě nevšimne. Vlastně se ani nemusíš bát, že bys ho potkala.“ „Nebojím se toho, že bych ho potkala,“ zalžu. Přitom mám sucho v  hrdle jen při pomyšlení na  tu situaci. Polknu. Vůbec nechci myslet na naše setkání. Nejsem si jistá, jestli mě něco děsí více než tohle. Jake se zasměje i potřetí. „Neuvidíš ho dalších patnáct let.“ Během okamžiku otočím hlavu a vůbec poprvé se na něj podívám. Při pohledu na Jakea vás ani nenapadne, že byl závislý na heroinu stejně jako Pearce. Vůbec by vás nenapadlo, že to byl jeho jediný smysl života. Při pohledu na nagelované hnědé vlasy a svalnatou postavu by to byla ta poslední věc, která by se vám mohla mihnout hlavou. Ale já to vím. Znám démona, který se skrývá pod tou­hle maskou, i já jsem se s ním setkala už tolikrát. „Cože?“ „Patnáct let,“ odpoví Jake a nakloní se nenuceně přes zídku, jako kdyby nemluvil o kamarádovi, se kterým vyrůstal. „Přišel o práci asi měsíc po tom, co ses zbláznila, a to bylo něco, co si nemohl dovolit. Dlužil prachy, kam plivnul – mnohem víc než by tě napadlo, Abbi. Dlužil týpkům, kterým by nedělalo problém zlomit mu vaz, a tak se ten idiot domluvil, že pro ně bude dělat poslíčka a bude doručovat ty sračky jejich zákazníkům. Jeho dealeři jenom seděli na zadku a on si takhle odpracovával svůj dluh. Pearce si ale každý večer nechal trochu fetu pro sebe, takže to pro něj byla naprostá výhra.“ „A co se stalo?“ „Stouplo mu to do hlavy a přestal si dávat pozor. Jeden večer se ožral, zrovna když doručoval fet, a  sebrali ho policajti,“ usměje se Jake. „Každý přece ví, že nesmí pít, když rozváží matroš. Proč na sebe poutat pozornost, že jo? Každopádně u něj našli hromadu drog a pár tisíc dolarů v kapse. Vzali ho rovnou na stanici do cely předběžného zadržení. Minulý mě26

síc byl u soudu. A díky začátečnické chybě dostal patnáct let v base.“ Vůbec nebudu popírat, jak se mi ulevilo. Celá tahle novinka je pro mě hrozným povzbuzením. Nebudu se muset vidět s Pearcem. Možná už nikdy. „No,“ podívám se směrem ke Starbucksu, a když si všimnu, že mamka konečně vychází ven s kávou v ruce, tak se postavím. „Nic jiného si stejně nezasloužil.“ Odejdu od něj, aniž bych řekla něco dalšího. Není co. Moje činy mluví za mě. Zadívala jsem se na  podlahu a  znovu se podivila, proč jsem se radši nepoddala hlasu v mé hlavě. Křičel na mě, abych otevřela dveře a utekla. Divila jsem se, proč tam vlastně pořád stojím, zas a znovu, zatímco on ničí sám sebe. Trhla jsem sebou při úplně každém zvuku, který ze sebe vydal, zatímco si připravoval drogu a pak si ji aplikoval. Nikdy jsem netoužila po tom, abych věděla, jak si ji bere. Vždycky jsem jen čekala na to nevyhnutelné slastné vydechnutí ve chvíli, kdy se mu konečně droga rozproudí tělem. Stále jsem měla pohled upřený do země. Jako kdyby nedívat se znamenalo, že se nic neděje. Jako by to neznamenalo, že nedělám nic pro to, abych tomu zabránila. Ale já jsem věděla naprosto přesně, proč jsem tam stála. Ze strachu. Ze strachu a kvůli výbuchu zlosti, který mohl přijít kdykoliv, dokonce i když byl v ráži z drogy. A ze strachu z další modřiny na mém těle, kterou bych musela vysvětlovat. Slastné vydechnutí konečně přišlo. Pohlédla jsem na něj. Pohlédla jsem na něj, ale snažila se ignorovat jakoukoliv spojitost s drogou. Rty měl zkřivené v lehký úsměv. Ve spokojený úsměv. Ruce jsem měla zatnuté v pěsti, nehty se mi zařezávaly do kůže, ale nakonec jsem upustila od potřeby konečně něco říct. Už jsem se naučila, že během prvních chvil ze sebe nesmím dostat ani slovo. Nemluvit. Nehýbat se. Nevydat jediný zvuk. 27

Ustoupila jsem lehce dozadu, čímž jsem porušila druhé zlaté pravidlo. Naštěstí se měkkému koberci pode mnou podařilo zamaskovat veškerý zvuk mých kroků. Zatímco jsem couvala, zapomněla jsem se dívat za sebe. A pak jsem narazila do šatní skříně. Úplně jsem ztuhla a vrhla po něm pohledem. Jeho hlava se otočila a jeho zelené oči studené jako led mě probodly přes celou délku pokoje. Zhluboka jsem se nadechla, a i když jsem zavřela oči, tak jsem pořád jasně cítila, jak na mě nenávistně zírá. Za hlasitého zavrzání postele se postavil a já si zakousla zuby do rtu. Jeho tiché kroky, kterými se ke mně blížil, byly mnohem více znepokojující, než kdyby byly razantní. Neviděla jsem ho. Neměla jsem tušení, jak daleko je. Dokud mě nechytil za bradu. Láskyplně mi přejel prsty po čelisti, potom ji pevně sevřel a otočil mou tvář k sobě, abych se mu musela dívat do očí. „Co jsem ti o tomhle říkal, Abbi?“ Trhnu sebou a cáknutí vody ve vaně mě probudí. Pevně se zapřu o okraje vany, klouby mám bílé a snažím se uklidnit svůj dech. Očima těkám ze strany na stranu po celé místnosti a snažím se uklidnit. Doma. Jsem doma, ve vaně. Ne na párty. Nejsem s Pearcem. Jsem v bezpečí. „Jsem v bezpečí,“ zašeptám. „Jsem v bezpečí. Jsem v bezpečí. Jsem. V. Bezpečí.“ Musím si ta slova šeptat pořád dokola. Musím si to pořád připomínat, dokud se mi nepodaří vymazat ty záblesky minulosti z  paměti. Nepotřebuju to vidět celé, pamatuju si, co se stalo až moc dobře. Pamatuju si modřinu na hlavě, kterou jsem si udělala o zásuvku skříně poté, co mě odmrštil. Odůvodnila jsem ji ‚uklouznutím na zledovatělé cestě‘. Nechám vypouštět vanu a protřu si obličej. Voda už je ledově studená. Rychlý pohled na hodiny mi prozradí, že jsem byla ve vaně mnohem déle, než jsem si myslela. Mnohem, mnohem déle. Vylezu ven a roztřesenýma rukama se zabalím do ručníku. Adrenalin mi stále pumpuje v krvi z té hrozné vzpomínky, na kterou chci tak moc zapomenout. 28

Rychle se podívám na skříňku v koupelně, ale je to zbytečné. Vím moc dobře, že v tomhle domě není vůbec nic, co by mi mohlo ublížit, aniž by to bylo důkladně ukryto. Žádné žiletky, nůžky, ani rozbitá zrcadla, ke kterým bych se mohla jen prstem přiblížit. Dokonce i zásuvka s noži v kuchyni je na zámek – až tak mi naši ‚důvěřují‘. Ale z nějakého důvodu mi to dodává pocit bezpečí. Fakt, že vím, že neexistuje nic, čím bych si mohla ublížit, mi pomáhá. Cítím se díky tomu silnější, protože vím, že se s tím vším musím vyrovnat jinak. A zrovna teď se musím vyrovnat se svými vzpomínkami, protože způsob, jakým jsem se snažila řešit věci tenkrát, v  současnosti nepřipadá v  úvahu. Nemůžu utíkat od problému pomocí bolesti nebo záplavy krve, která míří do odtoku ve vaně. Musím cítit. A musím si pamatovat. Musím žít. Ale to stejně nezastaví moje nehty, které si zarývám do kůže. Dokonce i tento malý náznak bolesti mi pomáhá vypořádat se s dozvuky minulosti. Díky ní si trochu vyčistím hlavu, což mi pomůže uvědomit si, že jsem vlastně dnes netančila. Vyčistím si ji natolik, abych si uvědomila, že potřebuju tančit. Převleču se do legín a tílka, sepnu si mokré vlasy a obuju si baletní piškoty. Projdu obývákem, ve kterém je slyšet televize, a přes kuchyň se dostanu až ke dveřím do garáže. Když taťka zjistil, že opustím ústav Svatého Morrise, tak se rozhodl přestavět půlku naší dvojité garáže na malé taneční studio. Na zdi jsou zrcadla a mosazné madlo supluje barre. Nejdříve jsem se smála, když mi to ukázal, ale funguje to překvapivě dobře. Chytnu ten kus chladného kovu do  rukou, zaujmu první pozici a  v  ten moment se mi vybaví poslední okamžik, kdy jsem tančila… s Blakem. Ve  chvíli, kdy nám Bianca přikázala, ať se spárujeme, tak jsem si myslela, že budu pobíhat sem a  tam. Nebo že začnu na ni křičet, proč mě na to neupozornila. Teď už je mi jasné, že mi o tom neřekla záměrně. A koneckonců, stejně budu muset s někým tančit, až budu na Juilliardu, tak je dobře, že jsem se 29

ten blok pokusila odstranit už teď. A  bylo to jednodušší, než jsem si myslela. Když jsme spolu tančili, připadala jsem si naprosto volná. Připadalo mi, že i kdybych byla na tom největším pódiu kdekoliv na světě, tak bych každý krok udělala s naprostou přesností. Balet je skoro jako film. Pokud mezi dvěma hlavními postavami nefunguje chemie, tak to prostě nejde. Stejně tak když mezi dvěma tanečníky není chemie, tak to taky nefunguje. Už jsem byla ve dvojici s více lidmi, než jsem schopna napočítat, s kluky i holkami, ale s nikým jsem se necítila tak propojená, jako právě s Blakem. Nikdy jsem se necítila v náruči někoho jiného tak dobře, jako když jsme tančili spolu. A rozhodně jsem nikdy žádnému partnerovi nevěřila tak, jako věřím jemu. A také mě nikdy žádný partner nepřitahoval tak jako on. A to mě děsí. Když jsem po  té dlouhé době konečně opustila Svatého Morrise, vystavěla jsem si kolem sebe zdi mnoho metrů vysoké. Na jejich vrcholcích jsem umístila ostnatý drát a jakoukoliv trhlinu v ní jsem nechala hlídat vlky. Zkrátka jsem byla – stále jsem – odhodlaná nic necítit. Jsem odhodlaná nikoho k sobě nepustit. Alespoň do té doby, než si budu jistá, že to unesu. A tanec je zatím jediná věc, která mě drží nad vodou. Je to to jediné, co mi dovolí cítit; to jediné, co mi přijde opravdové. Je to jediná věc, která má dovoleno přelézt zeď a  poprat se s vlky. Včera Blake a tanec splynuli v jedno. Jakým směrem se ubíral tanec, tím se ubíral i on. Pomalu poklesnu z pointe, tedy ze špiček zpět na chodidla a  vydechnu. Místo toho, abych byla u  barre, tak stojím uprostřed garáže. Tančila jsem, aniž jsem si to uvědomovala. Ztracena ve svých myšlenkách jsem schopna provést jakékoliv figury, jakékoliv kroky a tančit prakticky cokoliv, co znám. Ale hlavně jsem udělala to, na čem opravdu záleží. Bojovala jsem s nutkáním ublížit si. A místo toho jsem tančila.

30

4 Blake

„D

o  hajzlu,“ zamumlám a  prásknu za  sebou dveřmi svého bytu. „Ten poslíček by se měl naučit způsobům.“ Položím krabice na malý stolek v kuchyni a z kredence si vezmu talíř. Můj kuchařský rondon, který nosím do práce, leží na hromadě před pračkou a já ho odkopnu stranou. Jsem kuchař a stejně si objednávám jídlo. Ale co si budeme povídat, někdo, kdo vaří deset hodin denně v rozpálené kuchyni, nemá chuť vařit ještě doma. Přesunu jídlo na  talíř a  udělám deset kroků do  obýváku. Hodím sebou na pohovku, nohy nahoru a zapnu televizi. Zrovna, když si udělám pohodlí, zazvoní telefon. „Sakra,“ zamručím a nakloním se. „Ježíši.“ Položím rozpálený talíř na konferenční stolek a seberu telefon. Když uvidím jméno na displeji, tak zamručím znovu. „Čau, Jasei,“ pozdravím svého oblíbeného bratra. No, vlastně jediného bratra. „Mámu by zajímalo, jestli žiješ. Nezatelefonoval jsi jí.“ „Takže se máma prostřednictvím mého malého brášky ujišťuje, jestli je její starší synáček naživu?“ odfrknu si. „Ušetři mě toho Jasei.“ „Tlačí ji termín…,“ povzdechne si. „Ten ji tlačí pořád. A taky má spoustu práce s tou hromadou skvělých návrhů bot. Jasně, jasně, to už jsem slyšel.“ 31

„Fajn,“ odmlčí se na chvíli. „Víš, myslím, že jí chybíš.“ Znovu si odfrknu. Tentokrát zcela nevěřícně. „Jsem její největší zklamání, brácho. Měl jsem jít v tátových šlépějích a pracovat v jeho firmě a místo toho jsem se rozhodl ‚vařit nóbl večeře‘ nebo jak to říká. Pak jsem se vydal do New Yorku udělat to, co jsme si s Tori slíbili, a to jí vadí taky.“ Jase nic neříká, ale i když je mnohem mladší než já, tak je mi jasné, že si ji pamatuje. Není možné, aby tomu bylo jinak. Jako obvykle, jakákoliv zmínka o Tori umlčí celou rodinu. Jako bych byl jediný, kdo si pamatuje, jak jí zářily oči, když se smála, jakým způsobem si přehodila vlasy přes rameno, když si hrála na tátovu malou holčičku. Jako bych byl jediný, kdo si pamatuje, že ji měl každý rád, protože ona byla přesně ten typ holky, kterou musí mít každý rád. „Nerada vzpomíná. Protože ji to bolí, Blakeu.“ Jeho výmluva je stupidní a on to ví. Taky nerad vzpomínám, taky mě to bolí, ale stejně to dělám. „Je mrtvá, Jasei. A i když se naši očividně snaží věřit tomu, že nikdy neexistovala, tak to není pravda. Tori ale žila a předstírat skutečnost, že nikdy nebyla a nezemřela, jim nijak nepomůže.“ „Jen ji to bolí. To, že jsi odjel a taky že jsi odjel dělat to, co chtěla Tori. Je to jako sypat sůl do rány.“ „Juilliard nebyl – není,“ opravím se, „jenom její sen. Byl to vždycky náš sen a všichni to víte.“ „A co je špatného na školách, co jsou tady? Mohl ses dostat na jakoukoliv školu v Londýně, kdybys jenom trochu chtěl!“ Když si uvědomím ten hlavní důvod, proč jsem tady, tak polknu. Ten rozhovor, který mé dvanáctileté já nepochopilo. „Blakeu?“ zaklepala Tori na  dveře mého pokoje a  otevřela je na úzkou mezírku. „Jo?“ otočil jsem hlavu od úkolu do přírodopisu, na kterém jsem pracoval, a zahleděl se do velikých zelených očí mé starší sestry. Měli jsme úplně stejné oči – vlastně jsme byli jediní z  nás šesti, co měli 32

máminy oči. Jase, Laura, Allie a Kiera měli všichni modré oči po tátovi. „Můžu dovnitř?“ Podíval jsem se, kde stojí, a zasmál se. „Vždyť už tady jsi.“ Sjela pohledem na  zem, pokrčila rameny a  zasmála se se mnou. „Asi máš pravdu.“ Pokojem proplula s lehkostí tanečnice, kterou byla, a vyskočila na moji postel. Všechny papíry s mým vypracovaným úkolem se rozletěly po podlaze. „Sakra, Tori.“ „Omlouvám se!“ Ale její pobavený tón mě utvrzoval o  úplném opaku. Chvíli jsem se na ni jen tak díval a pak se rozesmál. Nikdy jsem na ni nevydržel být naštvaný. Nejenže byla moje sestra, ale taky moje nejlepší kamarádka, oba černé ovce perfektní rodiny, a  to jen kvůli našim snům. „Musím se tě na něco zeptat,“ řekla mnohem naléhavějším a vážnějším tónem. Na chvíli jsem přestal sbírat papíry z podlahy a zadíval se na ni. „O co jde?“ „Myslel jsi to vážně, když jsi říkal, že bys chtěl jít na Juilliard? Jakože tančit?“ „Jasně že jo. Proč? Ty snad ne?“ „Jen mě zajímalo,“ skousla si ret, „jen mě zajímalo, jestli jsi to neříkal jenom kvůli mně.“ „Ne, Tori. Chci na Juilliard. Dobudeme spolu svět, pamatuješ?“ usmál jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala s podivným smutným nádechem. „Jasně. Svět,“ odmlčela se. „Chtěla bych, abys mi něco slíbil.“ „Cokoliv.“ Tori slezla z postele a klekla si přede mě. Rukou mě chytla za tvář. „Slib mi, Blakeu, že ať se stane cokoliv, tak na ten Juilliard půjdeš. Že pojedeš do New Yorku a půjdeš za svým snem.“ „Cože?“ „Slib mi to. Ať se stane cokoliv.“ Nechápavě jsem se na  ni zahleděl, ale slíbil jsem. Jako vždycky. Tori bych slíbil cokoliv. 33

„Slibuju. Ať se stane cokoliv.“ Přejela mi prstem po tváři, políbila mě na čele a postavila se. Potom se obrátila a zamířila ke dveřím, kde se na chvíli zastavila. Pomalu otočila hlavu a její zářivé a uslzené oči se potkaly s mými. „Děkuju.“ Polknu a  promnu si oči. „Dva dny předtím, než umřela, jsem jí slíbil, že odjedu do New Yorku a dostanu se na Juilliard. Slíbil jsem jí, že to splním za každou cenu, Jasei.“ A už jsem skoro tam, připomenu si. Skoro. „Fajn. Hele, už musím,“ řekne nakřáplým hlasem. „Jdu ven, měj se.“ Linka oněměla a já mám chuť mrsknout telefonem přes celý pokoj. Úplně stejná reakce, úplně stejná jako pokaždé, když jenom zmíním její jméno. Nikdo o ní nikdy nechce mluvit, kaňka na  rodinném jméně, jediný kostlivec ve  skříni jinak perfektní rodiny. Nikdo si ji nechce pamatovat. Pokud by to bylo podle našich, tak by byla vymazána ze všech rodinných fotek, náš dům by měl o  jeden pokoj méně a  matka měla o  něco méně strií po těhotenství. Pokud by to bylo podle našich, tak by moje nejstarší sestra nikdy neexistovala. Měli by odjakživa pět dětí a Kiera by byla tou nejstarší. Tak jako je teď. Zadívám se na svou večeři, ze které se stále ještě trochu kouří, a místo toho, abych telefonem prásknul přes pokoj, tak ho položím vedle sebe na pohovku. Ještě jednou sjedu pohledem směrem k talíři, zavrtím hlavou a vydám se do zašlé koupelny. Moje rodina klidně může předstírat, že Tori nikdy neexistovala, ale oni nebyli těmi, kdo s ní trávil každičkou vteřinu jejího života. Oni neznali její sny a přání. A taky to nebyli oni, kdo našel její tělo. Můžou se ji pokusit vymazat z paměti, pokud chtějí, ale já se rozhodně nikdy nebudu schopen zbavit té hrozivé vzpomínky. Té, která mě bude strašit navěky.

34

5 Abbi

V

 pozadí slyším pravidelný tikot hodin. A každým pohybem vteřinové ručičky se blíží okamžik, kdy konečně opustím ordinaci doktorky Hausenové a  vyrazím do  Biančina studia. Každou uplynulou vteřinou se blížím k opravdové terapii. Moje psychiatrička cvaká perem přesně v rytmu tikotu hodin. Já si poklepávám nohou a nepřítomně zírám do zdi. „Líbí se mi tvoje vlasy,“ ozve se. Rukou si přejedu přes cop, který mi visí přes rameno. „Díky.“ „Je to docela velká změna.“ „Jo.“ „Myslíš si, že k dobrému?“ Povzdechnu si a podívám se na ni. Šedivějící vlasy má sepnuté dozadu a brýle posazené na temeni, div že nespadnou. Přestane cvakat perem a místo toho s ním začne klepat o stůl. Tenhle trik už dobře znám, ale stejně mu podlehnu. Pokaždé. Nenávidím cvakání, klepání nebo jakýkoliv opakující se zvuk. Ví moc dobře, že když si bude poklepávat dostatečně dlouho, tak jí zodpovím jakoukoliv otázku jen proto, aby s tím přestala. „Ano,“ vysypu ze sebe. Klepání ustane. „Tohle je fakt nefér trik.“ 35

Doktorka Hausenová se usměje. „Ale funguje,“ pousměje se. „Tak mi řekni, co tě k tomu přimělo?“ „Abych vám odpověděla? Cvakání a klepání pera.“ „Abbi,“ pokusí se o přísnou tvář, ale cukání koutků ji prozradí. „Za pokus to stálo,“ pokrčím rameny. „Proč sis nabarvila vlasy?“ „Stará Abbi byla blondýna. A  tou osobou už nejsem,“ odpovím tiše. „Takže stejný důvod, jako v případě tvého pokoje, který sis před návratem domů nechala kompletně předělat.“ Konstatování. Nikoliv otázka. „Hmm.“ „A proč bys řekla, že to děláš?“ Protože nesnáším starou Abbi. Nesnáším, že si nikdy nestála za svým. Nesnáším, že dovolila Pearceovi, aby si s ní dělal, co chtěl, aby ji zneužil a pošpinil. Nesnáším, že dopustila, aby se z ní stal pouhý stín té osoby, kterou bývala. A nesnáším, že ho nechala, aby jí tím zničil život. „Protože jsem chtěla oddělit minulost od současnosti,“ částečně zalžu a podrbu se za uchem. „A dál?“ „Co dál?“ „Škrábeš se za  uchem,“ usměje se doktorka Hausenová a  uvelebí se zpátky v  křesle. „Abbi, jsem tvoje psychiatrička už přes rok, tak ti musí být jasné, že si všimnu tvých zlozvyků. A kdykoliv se škrábeš za uchem, tak se mi snažíš něco zatajit. Většinou to nechám být, ale teď bych to ráda věděla. Řekni mi celý důvod, proč jsi to udělala.“ Zvednu se ze svého křesla, na  které jsem už za  tu dobu zvyklá, a vyrazím směrem k velkému oknu. Je z něj vidět na zahrady Svatého Morrise a já věnuju pozornost jabloním, na kterých už pomalu zrají malá jablíčka. „Nevím, co tím myslíte,“ zkřížím ruce na  prsou, abych se vyvarovala škrábání za uchem. 36

„Tak se zase posaď a polož své ruce.“ Polknu a v tichosti začnu počítat jablka na stromě. „Já… nechtěla jsem mít nic společného s tou osobou, kterou jsem byla. To, co se stalo – co mi udělal a co jsem si udělala sama – mě změnilo. Nemám ráda tu osobu, kterou jsem byla. Už nechci nic z toho, co mi ji připomíná, tak jsem se změnila. Šla jsem dál. Dopředu. Však víte. Není to snad důvod, proč jste mě odsud pustili? Abych se mohla pohnout z místa a na všechno zapomenout?“ „Na  zapomínání není nic dobrého. Nesmíš zapomínat, i  když to bolí. Aby se ti podařilo vytěsnit ty zlé vzpomínky, tak si je musíš pamatovat. I kdyby to znamenalo oživit ty hrůzy, které ti dělal, i ty, které sis dělala sama. Pouhé zapomenutí není klíčem k tomu, abys šla dál. Ale pamatování ano, protože pokud si nepamatujeme, tak nemůžeme zapomenout.“ „To přece nedává smysl.“ „Nemůžeš zapomenout to, co neznáš nebo nevíš, Abbi. A nemůžeš zapomenout vzpomínky, které sis ani nepřipustila k tělu. Když to budeš všechno potlačovat, tak budeš jenom přešlapovat na místě.“ Pohlédnu na ni přes rameno. „Ale teď už se kontroluju. Už jsem se několik měsíců nepořezala. Chtěla jsem, ale neudělala jsem to. Kontroluju se.“ Když pohlédnu zpět od okna, ruce se mi šíleně třesou. Zamrkám, abych potlačila slzy, které se mi derou do očí. Připadám si jako batole, které se snaží pochopit pointu bez všech nezbytných slov. Zaslechnu, jak doktorka Hausenová pokládá papíry, a pak se ozve klapot jejích podpatků o masivní podlahu. „Abbi,“ řekne něžně a položí mi ruku na rameno. „Vím, že se kontroluješ. Právě proto jsme ti umožnili opustit Svatého Morrise. Spousta lidí, kteří sem přišli, už se nikdy nedostali ven. Někteří z nich neměli tu sílu, aby bojovali s temnotou, která je užírala. Někteří lidé se z problému zkrátka nikdy nedostanou. 37

Ale ty? Čím sis prošla, to bylo něco příšerného. Nechutného. Strašně bych si přála, aby se ti nic z toho nikdy nepřihodilo, ale na druhou stranu vím, že nejsi jedním z těch lidí. Vím, že si s těmi problémy dokážeš poradit. Vím, že jsi dost silná na to, abys s tím, čím sis prošla, dokázala žít a i přesto se dívat dopředu pozitivně. Takže ano, mohla jsem tě tady nechat zavřenou navždy. Mohla jsem tě nechat ve tvém mdlém bílém pokoji s přesným časovým rozvrhem na jídlo, skupinové aktivity a na denní terapie. Ale proč? Nic by ti to nedalo. Ani já nejsem perfektní, Abbi. Dokud jsi nezačala mluvit o tanci, tak jsem taky nevěděla, co potřebuješ. Vůbec jsem netušila, jak silná je tvoje touha tančit, dokud jsem tě poprvé neviděla v tělocvičně. A právě proto jsi mohla odejít.“ „Ale proč? Bianca tady chodila ráda. Proč jste si mě nenechala tady, kde byste mě měla pod dohledem? Víte moc dobře, že vždycky, když je mi zle, tak mám obrovskou chuť se pořezat. Víte moc dobře, jak je to těžké.“ Slzy mi začnou stékat po tváři, a doktorka Hausenová mě k sobě jemně otočí. „To proto, Abbi, že máš něco, co tady spousta dalších lidí nemá.“ „A to je?“ Nakloní se, takže si teď zíráme přímo do obličeje. „Sen. Máš něco, pro co můžeš žít. A taky něco, pro co bys žít nemohla, pokud bys byla zavřená tady.“ „A proč je to takový rozdíl?“ „Protože dokážeš pro něco žít i  potom, co ses setkala se smrtí tváří v tvář. Byla jsi smrti tak blízko, že sis na ni skoro mohla sáhnout, ale i přesto máš něco, co tě drží při životě. Svůj sen. Nikdy nemůžeš všechno plně docenit, dokud nejsi úplně na dně a nemáš nic. Proto je to takový rozdíl.“ Ve studiu mě obklopuje absolutní ticho. Díky němu se opět cítím naprosto v  bezpečí. Tady jsem doma. S  nohou na  barre a hlavou naproti kolenu se rozcvičuji. 38

Studio je prázdné, jsem tady totiž o  třicet minut dřív, než přijdou ostatní. Po  návštěvě doktorky Hausenové musím upustit trochu páry, než začne lekce. V  její ordinaci se cítím stísněně a mám pocit, že se dusím. Teď se potřebuju cítit volná. I když třeba jen na pár chvil. Takže si stáhnu vlasy do drdolu a začnu tančit. Nadskočím si a v otáčkách kroužím po podlaze, poklesnu do pointe a začnu nanovo. Špičky prstů dostávají pořádně zabrat, zatímco se sama ztrácím v  tanci. Svaly na  nohou mám napnuté a  záda prohnutá. Na  dvě vteřiny se zastavím a  pak začnu znovu. Napětí z rozhovoru s doktorkou Hausenovou se rozplývá každým krokem, každým plié a každou otočkou. A potom, na jeden kraťoučký okamžik, necítím vůbec nic. Pouze vnímám hudbu ve své hlavě. A nacházím malý kousek sebe. Najdu malý kousek sebe, který je ochotný bojovat, přesně jak to říkala doktorka Hausenová. A soustředím se na něj tak usilovně, až mě tíha okamžiku zase vrátí do reality. „Wow.“ Srdce mi poskočí a nějak se mi podaří zabránit pádu díky tomu, že se chytím barre. Potom se podívám k pianu. U něj stojí Blake s taškou u nohou a očima přikovanýma na mně. Znepokojeně sebou cuknu. „Ehm, wow?“ „Jo. Umíš tančit.“ „Vážně? Spíš mi připadalo, že jsem na  půli cesty k  tomu, abych se zlikvidovala,“ pohodím hlavou a mírně se usměju. „Jo, trochu to tak vypadalo,“ zasměje se, vezme svou tašku a sedne si do rohu. „Očividně tančit umíš, proto jsi tady. A taky jsem s  tebou tančil, takže vím, že to umíš. Ale teď už budu mlčet, už tak jsem tady skoro vystál důlek.“ Zakryju si pusu rukou a  lehce se zahihňám. „Tak to jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“ Zadívá se na mě párem zelených očí a usměje se. „Tak fajn, nejenže jsi překrásná tanečnice, ale taky chytrá. Myslím, že to je 39

ideální kombinace pro perfektní holku. Hej, tohle prostě musí být osud.“ Cítím, jak mi tváře červenají, a sehnu se pro láhev s vodou. „Tak jestli tohle měla být balící hláška, tak byla fakt mizerná.“ „Opravdu?“ „Jo, opravdu mizerná,“ trvám si na svém. „Ale stálo to za pokus, ne?“ Posadím se na lavici a s úsměvem na tváři se na něj podívám. „Jo, rozhodně to stálo za pokus.“ „V tom případě nevadí, že jsem se totálně ztrapnil,“ usměje se na mě. „Ale stejně jsem to myslel vážně.“ „Co? S tím osudem?“ „Kdybych příště řekl ‚možná je to osud‘, vyšlo by mi to?“ zeptá se s nadějí v hlase. „Ne.“ „Sakra,“ pozastaví se Blake a nadzvedne obočí. „V tom případě jsem myslel vážně to, že jsi překrásná tanečnice. Vůbec nevím, čím to je, ale když tančíš, tak to vypadá, jako kdybys byla někde úplně jinde. Všiml jsem si toho už posledně. Jako kdybys tady vůbec nebyla.“ Uhladím si vlasy a zadívám se směrem ke dveřím, protože se místnost začíná pomalu zaplňovat. „Ano, máš pravdu,“ přiznám. „Každý z nás sem tam potřebuje zmizet, protože život někdy stojí za houby. A tohle se mi stává, když se pokouším zmizet já.“ „Jasně,“ odpoví potichu. „Chápu. Mám to stejně. Jen je na houby, že se pak musíme vrátit zpátky.“ „Přesně,“ otočím se k  němu a  naše pohledy se střetnou. V jeho očích se něco nejasného mihne. Něco těžko rozpoznatelného, skoro až náznak porozumění. Něco, co nás spojuje – takovým způsobem, jaký jsem ještě ve  vztahu k  nikomu nepoznala. Až po chvíli se mi podaří odtrhnout od něj svůj zrak a postavím se. 40

Zatímco se kolem nás rozproudí tlachání, tak se chytnu barre. Projede mnou chlad kovu, jako vždycky, a já ho svírám, jako by to bylo to jediné, co mě udržuje na nohou. „Asi bych se měl omluvit za to, co jsem ti řekl, když jsem přišel, a hlavně za tu opravdu debilní balící hlášku, kterou jsem vlastně nedopatřením použil,“ ozve se za mnou tichý Blakeův hlas. „Hej, jak jsi řekl, za pokus to stálo, ne?“ odpovím a bojuju s tím, abych se nerozesmála. „To je fakt. Ale to nic nemění na tom, že bych se měl omluvit. Upřímně – je mi jednadvacet, takže bych už měl zvládnout bavit se s holkou tak, aniž bych ze sebe udělal naprostého trotla.“ Zvednu hlavu a obrátím se na něj. „Trotl? Co to sakra je?“ Zazubí se a na chvíli skloní hlavu. „Zatracení Američani.“ „Zatracení Britové,“ odpovím pobaveně. „Klídek,“ zasměje se. „Trotl znamená něco jako… No prostě idiot.“ Znovu se na mě podívá a v tuhle chvíli už se mi úsměv zamaskovat nepodaří. „V tom případě ti musím říct, že jsi ze sebe opravdu udělal naprostého trotla.“ Blake se zazubí, ale v  tu chvíli už do  místnosti vstoupí Bianca a dvakrát tleskne. Ještě než se stačím otočit, mrkne na mě. I v okamžiku, kdy Biančin strýček začne hrát, cítím na svých zádech jeho pohled. Cítím, jak sleduje každý můj pohyb, jak zkoumá každý milimetr mého těla, jako by si ho chtěl vrýt do paměti. Jeho pohled se mi propaluje kůží, až se musím pořádně zhluboka nadechnout. Je strašně těžké koncentrovat se, když každičká část mého těla se touží otočit a znovu se setkat s jeho pronikavým pohledem. Je to vzrušující, ale zároveň znepokojující, jenže s tím nemůžu vůbec nic dělat. Jsem tady proto, abych tančila, ne abych provozovala oční sex se sexy Britem Blakem. Musím zatnout zuby a poprat se s tím. A stejně – i kdyby stál přede mnou, tak by to problém nijak neřešilo. 41

Možná jsem si řekla, že nechci cítit. Možná jsem si kolem sebe vystavěla zdi, které by mohly konkurovat kdejakému vězení, ale pořád jsem jen člověk. Což znamená, že pořád dokážu ocenit, jak moc je Blake sexy. A abych byla upřímná, tak Blake je tím nejvíc sexy klukem, který se v mém životě objevil za pořádně dlouhou dobu.

42

6 Blake

„K

revetové rizoto, Blakeu. Potřebuju to zatracené rizoto,“ křičí na mě Joe přes rušnou kuchyň. Jsem dost překvapený, že ho slyším přes všechno to třískání dveří, hrnců a pánví. „Jasně. Rizoto.“ Otevřu dveře mrazáku, odkud na mě zírají regály plné předvařených jídel. Přejíždím mezi nimi očima a  snažím se zadržet zoufalé povzdechnutí. „Rizoto. Rizoto. Kde je to zasrané rizoto?“ „Kde je to zasrané rizoto?“ zařve znovu Joe a  zdůrazňuje svá slova údery do pánve. Dobrá otázka. „Žádné tady není, šéfe!“ „Tak hni kurva prdelí a nějaké mi okamžitě uvař! Máš na to hodinu, je pátek večer, přijdou štamgasti a  budou chtít svoje zatracené jídlo!“ Dveře se s  hlasitým bouchnutím otevřou. „Do háje, Jackie? Kolik dalších podělaných lístků mi tady ještě připneš?“ „Tolik, kolik bude objednávek!“ „Na jídlo budou čekat pětačtyřicet minut!“ „Ale…“ „Zmiz z  kuchyně, než po  tobě hodí lososem, Jackie!“ vykřikne Matt, nováček, který zrovna přišel ze střední. Další bouchnutí dveří, když odchází z  kuchyně. Vezmu z mrazáku balíček s krevetami a nechám ho chvíli rozmrazo43

vat pod vodou, zatímco hledám zbytek ingrediencí. Jako bych měl v prdeli raketu. Když Joe řekne, že chce něco hned, tak tím myslel včerejší odpoledne. Je to tady mnohem hektičtější, než kdekoliv jinde v Londýně, kde jsem předtím pracoval – ale to je asi daň za  to, že jsem vzal práci v  jedné z  nejoblíbenějších restaurací v centru Brooklynu. Je fakt, že Brooklyn není Manhattan, ale přinejmenším hektičností a velikostí je to dost podobné. Nakrájím mrkve, olivy a nakonec nasekám cibuli a červené chilli papričky. Ještě předtím, než se utopí v bílém víně, změní cibule a rýže barvu ve velké pánvi na zlatavou. A když se kuřecí vývar vsákne do rýže, přidám zbytek ingrediencí, včetně piniového oříšku a pořádně všechno promíchám. Špetka černého pepře, pár dalších minut a je to hotovo. Ostrá vůně chilli mi pronikne do nosu a v tu chvíli se poměrně hlasitě ozve můj žaludek. Sakra. Největší problém, když děláte v  nejlepší restauraci na  téhle straně od  Brooklynského mostu – alespoň co se mořských plodů týče – je, že byste pořád jenom jedli. A  když musí člověk neustále jíst všechny ty rychlovky, tak si brzo posteskne po skvělém jídle, na které byl zvyklý. A že ho během mého dětství nebylo málo. Naši vydělávali opravdu hodně, a tak nás děti často brávali na všechny možné večírky, rauty, charitativní akce, jejichž organizování pravděpodobně stálo mnohem více než jejich výtěžek. A taky večeře s  obchodními partnery, kteří vždycky měli skvěle vychované a vypadající syny a dcery, jež se snažili dát dohromady se mnou a Kierou. Na chvíli pocítím záchvěv výčitek svědomí, že jsem v tom Allie nechal samotnou. Na druhou stranu – Allie je naprostá kopie mámy, takže jí nebude vadit, pokud si vezme boháče, který bude s radostí sponzorovat její náročný životní styl plný hezkého oblečení a podobných vymožeností. „To zasrané rizoto!“ zahuláká Joe. Setřesu myšlenky na  svůj život v  Londýně a  vrazím lžíci do  rizota ve  velké skleněné nádobě, kterou pak můžu, až 44

bude jídlo naservírováno na talíř, přikrýt a mrsknou do lednice. Chytnu mísu, zanesu ji přes celou kuchyň a položím před Joea. „Přinejmenším to alespoň voní jako rizoto,“ zamumlá a vezme do  ruky lžíci. Trochu si nabere do  menší misky a  ochutná – zatím nechce věřit tomu, že umím dobře vařit. Je to vidět z každého jeho výrazu, tím spíš, když se mu v obličeji objeví náznak překvapení. „Sakra, kluku,“ přikývne. „To je fakt dobré. Nandej to na talíře a zavolej tu zatracenou Jackie, ať to odsud odnese.“ Až teď si uvědomím, že jsem celou dobu nervózně zadržoval dech, a konečně vydechnu. Potom sáhnu do poličky za mnou a vytáhnu několik čistých talířů. Snad už o mně konečně přestane pochybovat. Zmáčknu tlačítko, které upozorňuje personál, že je jídlo připraveno, a odnesu nádobu s rizotem zpátky dozadu. „Jakmile bude rizoto pryč, tak to tady můžeš zabalit. Dneska dobrá práce, mladej.“ Zavřu za sebou dveře lednice. „Díky, šéfe. Tak v pondělí!“ „Měj se. Sakra, Matte! Hlídej si tu zasranou pánev!“ Rychle vystřelím z kuchyně, popadnu kabát, než si Joe rozmyslí, že pošle domů raději Matta místo mě, a opustím restauraci Double Bass. V centru Brooklynu to v pátek v noci pořádně žije – sice ne tolik jako na druhém břehu řeky East River, ale pořád dost na to, aby byla moje desetiminutová chůze k bytu mírně řečeno zábavná. Jen co na to pomyslím, tak se zpoza rohu vymotá skupinka tří holek. Jedna z nich do mě vrazí a já ji chytnu za ruku, aby nespadla. „Jej. Moc se omlouvám,“ zachichotá se a  dá si ruku před pusu. „Nic se nestalo,“ usměju se a pustím ji. „Je to Brit!“ zalapá po dechu jedna z jejích kamarádek. Sakra. Měl jsem se jen usmát a pokračovat v cestě. 45

Holka, která do mě narazila, se okamžitě zastaví. „A ty jsi jako opravdový Brit, včetně přízvuku, nebo jeden z těch otravných blbců?“ „Já… asi bych měl jít,“ ustoupím o krok a holky se opět rozchichotají. „Opravdový!“ šťouchne do mě a dá si ruku v bok. „Právě ses nastěhoval?“ Asi jsem měl věnovat více pozornosti všem varováním mého bratra ohledně chování amerických holek vůči britským klukům. Nebo se naučit mluvit jako Američan. „Jo… minulý týden. Ale už vážně musím. Sorry holky. Přeju hezkou noc,“ ustoupím. „Ale v  tom případě potřebuješ někoho, kdo ti to tady ukáže!“ „Díky, ale mám mapu,“ zamávám a otočím se. „A co třeba moje číslo, kdybys náhodou změnil názor?“ „Díky, to je v pohodě.“ „Tak bys mi mohl dát tvoje!“ Cihlová stěna na druhé straně ulice se mi v tuhle chvíli jeví jako nejlepší místo, o které bych si mohl omlátit hlavu. „Nemám,“ vyhrknu ze sebe a v mírném poklusu se dostanu až ke svému bydlišti, kde si konečně můžu trošku vydechnout. Hned po vstupu do domu si všimnu, že je výtah mimo provoz, takže mi nezbývá, než vyběhnout schody. S  radostí vlezu do  bytu a  prásknu sebou na  pohovku. Dveře se za  mnou s bouchnutím zavřou. Co to sakra bylo? Ne že by mi pozornost holek byla cizí. Myslím tím, že už jsem párkrát přítelkyni měl a několik záležitostí na jednu noc taky. Ale nikdy se mi nestalo něco takového. A to jenom proto, že jsem zatracený Brit. Tímhle budu muset procházet pokaždé, když budu mluvit s  holkou? Protože jestli jo, tak se rozhodně nevyhnu lekcím americké výslovnosti. „Haló,“ zahučím do telefonu, který se zničehonic rozezvoní. 46

„Zlatíčko,“ ozve se ze sluchátka hlas mojí matky. Zabořím se do pohovky a naivně doufám, že se v ní otevře díra, která mě pohltí. „Mami,“ odpovím. „Jak se máš?“ „Dobře, Blakeu. Ale co ty? Ani jsi mi nezavolal.“ „Měl jsem hromadu práce. Však víš, musel jsem se zabydlet a tak.“ „A tak? To má být jako co?“ Na chvíli se odmlčím. „Tanec.“ „Takže na  to, aby ses někde nakrucoval, čas máš, ale že bys zavolal své matce?“ „Do New Yorku jsem přijel tančit, mami. Vzpomínáš?“ „Jo, jo, jo, to už jsi říkal. Spíš by mě zajímalo, kdy se vrátíš domů. Je to tady bez tebe takové tiché.“ „Nevrátím se domů.“ Na minutu, která se mi zdá dlouhá jako hodina, se odmlčí. „No já si jenom myslela, že už bys tam toho mohl mít dost.“ A tady přichází nezdolná víra Smithovic rodičů v jejich děti. Nebo spíš v jedno konkrétní dítě. „Jsem tady něco málo přes týden,“ připomenu jí. „Ano, ale nikdy jsi nebyl tak dlouho pryč z domu. Proboha Blakeu, vždyť když ti bylo jedenáct, tak jsi musel na víkend k prarodičům a nesl jsi to tak špatně, že už jsi tam bez nás nikdy nejel. Ačkoliv tohle ještě dokážu pochopit, přece jen to byli rodiče tvého otce.“ „Jasně mami, díky,“ odpovím suše. „Ale pokud sis toho ještě nevšimla, tak už mi není jedenáct. Je mi jednadvacet, víš. Jsem dospělý.“ „Tak proč se mnou mluvíš, jako kdybys byl náctiletá hys­ terka?“ Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Mám svoji matku rád, opravdu rád, ale je to ten nejobtížnější člověk na komunikaci, kterého znám. Obdivuju ji za  to, jakým způsobem vzbuzuje a požaduje respekt, ale upřímně, pokud mě bude takhle vytá47

čet, tak s ní zkrátka budu mluvit, jako bych byl děcko. Protože to je často jediný způsob, jak docílit, aby mě poslouchala. „Nicméně abych nezapomněla. Volám kvůli dobrým zprávám!“ „Dobré zprávy? To znamená, že se ti konečně podařilo Kieře někoho dohodit?“ „Ne,“ vyprskne trochu rozladěně. „Ačkoliv myslím, že by to mohlo klapnout s  Lyleovic synem Martinem. Je to trochu hňup, ale má před sebou skvělou budoucnost a brzo bude partnerem na otcově klinice, takže se k ní rozhodně hodí.“ A je asi tak zajímavý jako závod slimáků na sto metrů. Vydám ze sebe nějaký nic neříkající zvuk a doufám, že to vezme jako souhlas. Ono je místy lepší neříkat vůbec nic. „Takže, moje novinky.“ Tak už to konečně vyklop, ženská. „Rozšiřuju prodej svých bot i do Států!“ Ó Bože, ne. „Opravdu?“ zeptám se váhavě. „Ano! Za dva týdny mě v New Yorku čeká dlouhý víkend plný schůzek, takže bych byla ráda, aby sis na mě ve svém programu udělal čas. Bylo by fajn zajít si na večeři a popovídat si. Můžeš mi říct něco o tom tvém neskutečném tančení.“ Zoufale zabořím hlavu do  polštáře. „To je skvělé, mami. Mám z tebe radost. Vím, jak dlouho jsi na to čekala.“ No dobře, jsem šťastný jen napůl. Ale na mou obranu, ta polovina, která opravdu radost má, je prakticky v extázi… Už jen kvůli tomu, že teď táta nebude muset poslouchat ty kecy o  amerických módních řetězcích, které neustále odmítají její návrhy. „No, stálo to za  to čekání. Nicméně, k  té večeři. Přistanu ve  čtvrtek ráno, takže čtvrtek večer by byl ideální. Nemůžu se zdržet nějak moc dlouho, protože mám v pátek v osm ráno schůzku a časový posun mi dá jistě pořádně zabrat.“ „Ale ve čtvrtek večer mám taneční lekci.“ „No tak ji budeš muset vynechat.“ 48

„To opravdu nejde, mami. I  kdybych umíral, tak bude Bianca očekávat, že se tam objevím připraven předvést světový výkon.“ „Dobrá, v kolik ti to končí?“ „O půl osmé.“ „V tom případě bychom mohli na večeři v osm,“ povzdechne. „Vážně se nemůžu dočkat dne, kdy se na to hloupé tančení konečně vykašleš.“ Výklad na  téma hloupých voleb životní kariéry v  oblasti tance pokračuje a  já si radši kousnu do  jazyka a  mlčím. Tori samozřejmě ani jednou nezmíní. A  díky tomu jsem ještě odhodlanější uspět. A ještě víc naštvaný, že se máminy boty dostanou do Ameriky jen pár dní po mně. Mířím do Biančina studia na odpolední lekci. V mém bytě není pro tanec moc vhodného prostoru, tak jsem si ji vzal po  poslední hodině stranou a  zeptal se, jestli bych tenhle víkend nemohl využít její prostory. Okamžitě souhlasila s tím, že tam stejně bude dělat papírování. Velká místnost je prázdná a  naprosto tichá. Jen jedinkrát jsem ji zažil takhle tichou, a to minulý čtvrtek, když jsem pozoroval, jak Abbi tančí na  melodii, kterou slyšela jenom ona. Ale tenkrát jsem byl příliš pohlcen ladnými pohyby jejího těla, abych si všiml absence jakýchkoliv zvuků v místnosti. Převléknu se z běžeckého oblečení do baletního úboru. Očima přejíždím po místnosti, a marně se snažím z paměti vylovit okamžik, kdy jsem měl na tanec takové množství prostoru. A jedna moje část si ani vzpomínat nechce. Takže to nedělám. Místo toho tančím. Vrhnu se do toho vší silou. Všechny probouzející se emoce – nejistota z přestěhování, váhavost z toho, jestli je správné, že už žiju sám, ale také strach ze selhání – mnou cloumají už od konečků prstů na nohou. Tančím naprosto nevědomky. Vnímám 49

jen, že se nohama dotýkám země, ale všechno ostatní je v mlze. Postoj, taneční figury, kroky… nic o nich nevím. Prostě tančím. Zadýchaný se zastavím. Balet v kombinaci s emocemi pro mě byl vždycky opojným mixem, požehnáním i prokletím zároveň. Dneska se to zdá být tím druhým a viním z toho mámin telefonát. Vždycky ze mě dostane to nejhorší. Nakonec se rozhodnu odejít o něco dřív, než jsem předpokládal, vydám se přes celý sál směrem ke své tašce, ale nakonec mě zastaví Biančin hlas. „Lidi, jako jsi ty, zas tak často nevídám.“ „Tak teď opravdu nevím, jak si to mám přebrat,“ otočím se na ni s mikinou v ruce. Usmívá se. „Jako kompliment. Většinou platí, že lidé, kteří tančí tak dobře jako ty, nepotřebují moje služby. Už jsou na Juilliardu. Když musím učit někoho, kdo má takové schopnosti, tak je to vždycky zvláštní výzva a tento rok mám takové studenty dva.“ „Abbi.“ Opět se usměje. „Ano. Oba dva dosahujete takové úrovně, že už vás nemám moc co naučit. Viděla jsem stovky, možná tisíce tanečníků, ale vy dva jste úplně jiní. Jako by vám bylo předurčeno tančit, jak sólově, tak spolu.“ „Tím si nejsem tak jistý.“ „Ale já ano.“ Tichými krůčky přejde místnost. „Každý rok začínám s každou skupinou právě s grand pas de deux. Tebe dávám dohromady s Abbi ze tří důvodů. Zaprvé; jsi jediná osoba, se kterou mluví, a to je pro ni hrozně důležité. Zadruhé; hodíte se k sobě postavou. A zatřetí…,“ Bianca se zahledí nahoru a  lehce nahne hlavu, „… romantická balerína, která se skrývá někde v mém nitru, je opravdu zvědavá, s čím vy dva přijdete.“ Zamračím se. „A proč je pro ni tak důležité s někým mluvit?“ „Protože prostě je.“ 50

Hned si vybavím stíny v  jejích očích, které upoutaly mou pozornost od první chvíle, kdy jsem do nich pohlédl. Stíny, které se zračily i v očích mé sestry. „Abbi netančí jenom kvůli lásce k baletu, že ano?“ zeptám se tiše. Bianca sebere nějaké papíry z piana. „Ptáš se mě na otázku, na kterou ti nemůžu odpovědět, Blakeu. Důvody, kvůli kterým se věnuje baletu, jsou čistě její záležitost a jediná osoba, která má právo o nich mluvit, je ona sama,“ zadívá se mi do očí, zatímco míří zpátky do své kanceláře. „Možná, že se s tebou o ně časem podělí. Upřímně doufám, že ano.“ Potom zmizí za dveřmi a nechá mě v tanečním sále samotného, doufajícího v to samé, co ona.

51

7 Abbi

J

eště než jsem vůbec stihla zaznamenat ve  větru vlající kaštanové vlasy, už jsem byla v objetí mé nejlepší kamarádky. Maddie mě pevně tiskne, a ještě než jí stihnu objetí opětovat, tak se mi oči zaplní slzami. Ani jsem si nestihla uvědomit, jak moc mi chyběla, dokud jsem ji neviděla. Jsou to sice jenom čtyři měsíce, ale od její poslední návštěvy domova se toho tolik změnilo, takže mi to přijde jako mnohem delší doba. „Bože! Tvoje vlasy!“ vyhrkne a opět mě obejme. „Jsi doma! Jsi v pořádku.“ Poodstoupím a podívám se na ni. „Jsem v pořádku. Jasně že jsem v pohodě.“ Její zelené oči zalité slzami září a  pak přikývne. „Já, víš… hrozně jsem chtěla, ať jsi zase zpátky, abys byla v  pořádku, a teď opravdu jsi.“ „No, tak nějak. Zlepšuju se. Pomalu.“ Maddie mě konečně pustí a utírá si slzy. „Zajdu pro kávu, co ty na to?“ Přikývnu a Maddie se vydá k pultu ve Starbucksu. Posadím se k malému stolku v rohu – našemu stolku – a čekám, až se vrátí. Sobotní rána ve  Starbucksu jsou vždycky šílená a  není pro mě lehké být tady v tuhle dobu. Není lehké být tady mezi tolika různými cizími lidmi. 52

Připadá mi, že se úplně každý pár očí dívá na mě a detailně mě zkoumá. Každý mě soudí. Každý rozhovor je o té holce v rohu. Nejvtipnější na tom je, že mě tady vůbec nikdo nezná. Vůbec nemají tušení, co jsem zač a čím jsem si musela projít. Ale to nijak nezmění fakt, že se cítím jako bych byla nahá. „Uf,“ sedne si Maddie naproti mně a  na  stůl položí dvě kávy a stejný počet muffinů. „Neříkej to Bradenovi. Pořád mi říká, že jich spořádám strašně moc…,“ mávne rukou směrem k borůvkovému muffinu, „… takže je musím jíst, když nejsem s ním. Tenhle víkend to vidím minimálně na stovku.“ „Maddie pod pantoflem?“ ušklíbnu se. „Pšššt. Já jsem maximálně pod jeho tělem – to je jedinkrát, kdy má něco pod kontrolou. Jinak je celou dobu pod pantoflem on. Věř mi.“ „Věřím.“ A taky že jo, Maddie je ten typ holky, která si omotá kolem prstu, kohokoliv si zamane. „A kde vlastně je? Myslela jsem, že má přijet s tebou.“ „Měl,“ povzdechne si. „Ale jeho babička minulý týden umřela, takže jel domů, aby trochu pomohl mamce. Řekla jsem mu, že pojedu s ním, ale prakticky mě odtáhl na letiště a posadil do letadla. Pohřeb má až příští týden, tak tam pojedu za ním.“ „Nevadilo by mi, kdybys jela s ním.“ „Já vím, ale on to tak chtěl. Řekl mi, a teď cituju: ‚Jen jeď, udělej si holčičí víkend a sněz těch pitomých muffinů tolik, kolik budeš chtít‘,“ zasměje se. „Nerada to říkám, Mads, ale má tě úplně přečtenou,“ usměju se. „Jo, to má. Ale stejně ho nakonec uplatím.“ „Tohle nepotřebuju vědět,“ zakroutím hlavou. „Tak to by o tom mém neandrtálci stačilo. Spíš mi řekni, co ty? Když se o tom bavíme po telefonu, tak to není to samé, jako když tady můžeme sedět spolu. Tak mi teď všechno řekni. Jak se ti opravdu daří?“ 53

„Řekla bych, že docela dobře,“ pokrčím rameny. „Některé dny jsou horší, některé lepší. Dneska se cítím fakt dobře, ale to se může během chvíle změnit.“ Maddie si skousne ret. „A  pořád se…,“ odmlčí se. „Sakra na tohle se tak blbě ptá.“ Podívám se na ni a vím přesně, na co se chce zeptat, a byla bych nejradši, kdyby to řekla. Ale to se nestane. Místo toho natáhne ruce přes stůl a chytne mě. Prstem mě lehce hladí po zápěstí a já začnu zrychleně dýchat. „No… však víš, co myslím?“ Zavrtím hlavou a stáhnu svou ruku. „Je to těžké, ale hodně mi pomáhá tanec. Mamka schovala všechno, co mělo jen náznak ostré hrany. Dokonce by schovala i vidličky, kdyby to taťka nezakázal,“ mrknu na Maddie. „To je typické. Ale jsem fakt ráda, Abbi. Jsem ráda, že sis našla něco jiného, co ti pomáhá. A je hrozně fajn, že ti pomáhá právě ta věc, které ses odmítla vzdát, když jsem to udělala já,“ usměje se Maddie zeširoka. „Jo, milovala jsem balet. A pořád miluju. To je to, co mě drží nad vodou.“ Pomalu přikývne a  v  tu chvíli je mi naprosto jasné, kam bude náš rozhovor směřovat. Cítím to, jako by se nad námi vznášel obrovský mrak, ze kterého by se měla každou chvíli spustit pořádná bouře. „Víš o… víš už o Pearceovi?“ Přikývnu. „Sakra,“ práskne do stolu. „Jak jsi to zjistila?“ „Jake. Před pár dny jsem ho potkala a řekl mi to.“ „Kretén,“ práskne do stolu podruhé. „Říkala jsem mu, ať se do toho neplete. Abbi, hrozně mě mrzí, že jsem ti neřekla, co se stalo. Nechtěla jsem ti to říkat po telefonu, no a potom tě pustili z ústavu a nechtěla jsem tě tím zatěžovat v takové chvíli. Chtěla jsem ti to povědět tenhle víkend.“ „Víš co,“ pokrčím rameny. „To je v pohodě. Nějak jsem se to dozvědět musela, ne? A mám-li být upřímná, tak je mi jedno 54

jak. Hrozně jsem se bála, že ho potkám, až mě pustí ven, takže je pro mě mnohem lepší, že to vím. Díky téhle informaci je pro mě snazší být doma. Ještě minulý týden jsem se bála, že na něj narazím prakticky pokaždé, když zahnu za  roh nebo vejdu do obchodu, ale teď už nemusím. Cítím se tak nějak… volnější. Prostě vím, že už mi více neublíží. Teda – věděla jsem to už předtím, ale teď tomu i věřím.“ Maddie zvedne svůj hrneček a zadumaně se napije. „I já si nejsem jistá, jestli mi to není jedno. Jasně, úplně jedno mi to není, je to můj bratr; sice kretén, ale pořád bratr. Nechci, aby tam byl, ale částečně si pořád myslím, že si to zaslouží. Po tom všem, co ti udělal, a taky po tom, co se rozhodl… jak mohl být tak šíleně hloupý? Ale byla to jeho volba a stála ho patnáct let života. I přesto všechno, co nám mamka říkala, to stejně udělal. Byla by z něj tak zklamaná. Jsem opravdu ráda, že neví, co se s ním stalo.“ Nakloním se dopředu a podám jí ruku. Chytne mě za prsty. „Jsem v pohodě,“ řekne a lehce potáhne. „Maddie, to je v pořádku, že tě štve, že je ve vězení. Pořád je to tvůj bratr, a dokud byl na střední, tak přece nebyl kretén.“ „A  problém je, že právě takového si ho pamatuju. Právě toho ne-kreténa.“ „A víš ty co? Já myslím, že mám stejný problém,“ podívám se na ni zpoza svého hrnku s kávou. „Taky si myslím, že jsem se zamilovala do Pearce, který po nás házel balonky s vodou, který tvojí mamce kradl sušenky a který házel kameny po klucích, kteří nás šikanovali.“ Očima přejedu k oknu a srdce se mi sevře při pomyšlení, že to, co teď říkám, je naprostá pravda. „Nejspíš jsem se zamilovala do představy toho, kým mohl být, a právě proto jsem si nikdy neuvědomila, kým doopravdy byl. Byla jsem zkrátka ztracená v pohádce, přitom každý ví, že pohádky nejsou skutečné.“ „Můj bratr už bude kretén navždy, ale to neznamená, že pohádky nejsou skutečné. Vždyť víš, že každá pohádka musí mít nějakého padoucha a  komplikovanou zápletku, ale nakonec 55

vždycky dopadne dobře. Ty už sis tím špatným prošla, teď už tě čeká jenom ten happy end.“ Smutně se usměju a pohlédnu do jejího obličeje plného nadějí. „Já už v happy endy nevěřím, Maddie. Už ne. Jsem naživu. To je pro mě ten největší happy end.“ „Mami? Mami!“ „Dres máš na sušáku, legíny na opěradle židle a nový lak na vlasy, který jsi chtěla, je v koupelně.“ „Teda, tati. Kdy sis nechal změnit pohlaví?“ mrknu na otce, který má hlavu schovanou za výtiskem novin. Sklopí je a zadívá se mi do očí. „Vtipné, Abigail. Tvoje matka mi dala jasné instrukce ještě předtím, než šla s kamarádkami na kávu.“ „A ty sis je zapamatoval? Jsem ohromena. Možná ještě nejsi tak starý, jak jsem si myslela.“ Noviny mu spadnou do  klína a  zvědavě na  mě zírá přes obroučky brýlí na  čtení. Při pohledu na  jeho cukající koutky se neubráním širokému úsměvu, zatímco se šinu do kuchyně. „Musel jsem jí to zopakovat minimálně dvacetkrát. No, a když jsem tě slyšel, tak jsem si vzpomněl, že bych ti to měl říct, abych na to nezapomněl později,“ zavolá za mnou. Zavřu ledničku a  opřu se o  zárubeň kuchyňských dveří. „Pořád ještě není pozdě, abych vzala zpět to o tvém stáří, protože je docela špatné zapomínat na něco, na co nesmíš zapomenout, tati.“ „Už jsem z toho rozhovoru celý zmatený. Na nedělní ráno toho po mně chceš docela dost.“ „Je jedenáct dopoledne.“ „Opravdu?“ „Jasně. To není zrovna čas svítání,“ pohlédnu významně na pyžamové kalhoty, které má na sobě. Sjede pohledem nejprve na ně a potom zase na mě. „Nemáš náhodou baletní lekci, na kterou by ses měla připravovat?“ 56

„Už jdu. Už jdu!“ otočím se, ale pak se zastavím a  ohlédnu se za ním přes rameno. „Maddie tady bude co nevidět. Jde dneska se mnou.“ „Prokrista. Viděl jsem Maddie tančit asi jenom jednou – ale nebyl to zrovna pěkný pohled,“ zavrčí taťka. „Bude se jenom dívat,“ zasměju se. „Že prý chce vidět toho sexy Brita.“ „A jak ví o tom, že je ve vaší skupině nějaký sexy Brit?“ Tohle jsem si měla nechat pro sebe. „Možná má nějakou štěnici ve  studiu, kdo ví?“ zkusím to na něj se sladkým úsměvem na tváři. „Víš ty co, Abbi, asi bych si měl vyhrnout rukávy…“ „Ale nejdřív se převleč z toho pyžama.“ „Samozřejmě, zlatíčko. Jak jsem řekl, měl bych si vyhrnout rukávy a  vpochodovat do  toho vašeho studia, abych si mohl prohlídnout toho sexy Brita na vlastní oči.“ „To by bylo trochu trapné, ne?“ cuknu sebou. „A  taky to není vůbec třeba, abych nezapomněla.“ „V  podstatě to vlastně není třeba. Myslím, že si vystačím s tím, že jsi toho kluka popsala jako ‚sexy‘. A to se mi líbí.“ „Takhle jsem to přece nikdy neřekla,“ otočím se na něj. „Ale ani jsi to nepopřela.“ „To ne. Ale,“ zavrtím se. „No dobře.“ „Jak jsem řekl, líbí se mi to.“ „To přece není normální, tati.“ „Možná ne, ale fakt, že jsi něco takového řekla po tom všem, čím sis prošla, mi naznačuje, že moje holčička nemusí být úplně ztracená. A  navíc jsi řekla, že jde Maddie s  tebou, takže není pochyb, že strávíte dalších deset telefonátů, které budu muset zaplatit, tím, že ho budete probírat, a to mi dělá opravdovou radost.“ „Tati, mám deprese, ale nejsem slepá. A  mám to brát jako povolení pořádně provětrat účet za telefon?“ „Cože? To ne. Neřekl jsem, že můžeš, jen jsem řekl, že to uděláš.“ 57

Zasměju se, přejdu pokoj a skloním se, abych ho mohla obejmout. Pohladím ho po  zádech a  on mě lehce políbí na  tvář. „Mám tě ráda, tati.“ „A já tebe, princezno. Teď se běž připravit na mučení toho britského fešáka, dám vědět, až Maddie dorazí.“ Pohladí mě po ruce a usměje se. Proderu se záplavou jeho papírů v  obýváku až ke  komoře, odkud si ze sušáku vezmu trikot a zamířím nahoru pro své legíny. Převleču se do  baletního úboru a  svážu si vlasy do  drdolu. Oči mám jasnější než kdy dříve, ve tvářích mám taky více barvy a vlasy mi přijdou lesklejší. Mrknu na váhu a zamyslím se, jestli seberu odvahu zvážit se. Při mém pobytu u Svatého Morrise jsem zhubla opravdu hodně a je docela dřina trochu přibrat. I když už je to s mými proporcemi o dost lepší, pořád z toho mám obavu. Sundám si kalhoty, a než si to stihnu rozmyslet, tak stojím na  skleněném povrchu váhy. Skousnu si spodní ret a  čekám, až se červené digitální číslice ustálí. A když se tak stane, mám důvod k úsměvu. Vyhýbala jsem se váze celé dva týdny a vyplatilo se. Přibrala jsem kilo a půl. A to pro mě znamená hrozně moc. Když se zdola ozve smích, který očividně patří Maddie, tak si zase obleču tepláky a vydám se ji přivítat. „Paráda, jsi připravená. Tak pojďme. Chci vidět toho sexy Brita,“ vyhrkne okamžitě, když mě uvidí na schodech. „Dokonce má i jméno,“ zamumlám a vezmu si svou tašku. „Vážně? Nikdy jsi ho nezmínila,“ utahuje si ze mě. „Ha ha,“ otevřu dveře. „Je ti doufám jasné, že moje nedělní lekce trvá tři hodiny?“ „To si děláš srandu.“ „Ne.“ „V tom případě máš, Abigail Jenkinsová, opravdové štěstí, že se ráda dívám, jak tančíš.“ Usměju se na ni a nastoupíme do taxíku, který nás má odvézt přes most až do Biančina studia. Cesta je opravdu rychlá, 58

a  když vystoupíme před malou budovou, tak Maddie těžko skrývá překvapení. „Je to… trochu jiné, než jsem čekala,“ vydechne. „A co jsi čekala,“ zamračím se. „Juilliard?“ „No ne tak úplně. Ale Juilliard je tak… hezký. A tohle, no… není.“ Otevřu dveře a  usměju se na  ni. „To jsi to ještě neviděla uvnitř.“ V tichosti mě následuje úzkou uličkou, která vede do tanečního sálu. V  rychlosti se ohlédnu, abych si vychutnala výraz v  jejím obličeji. Vím, že zažívá stejný údiv jako já, když jsem do  Biančina studia přišla poprvé. Naprostý údiv, že se může v tak nevýrazné budově ukrývat něco tak profesionálního. „Sakra,“ zašeptá. „To je teda něco.“ Očima přejíždí přes celý sál, dokud se nezasekne v rohu. „Sakra sexy!“ Následuju ji pohledem, až se zastavím na  Blakeových zádech. Pokud ji nezaujaly jeho rozcuchané hnědé vlasy, tak to musí být jeho postava. Svalnatá, vysoká a bez jediné známky hrbení. Zaujal postoj, jenž se dá označit za  královský, a  aniž bych si to uvědomovala, tak celé jeho tělo sjíždím pohledem. „To je ten Brit?“ šťouchne mě Maddie. „Počkej, no jasně, vždyť ty slintáš!“ Rychle se na ni otočím a sjedu ji pohledem. „To není pravda!“ Chvilku si prohlíží můj obličej a pak se usměje. „Tak jenom trochu. Proboha, rozhodně se ti nedivím.“ „Vždyť máš přítele,“ připomenu jí. „To ale neznamená, že se nemůžu dívat, Abbi. A  zvlášť, když mám takový výhled.“ Protočím očima a vydám se směrem k lavičkám, u kterých stojí Blake. „Ta Kalifornie tě kazí, Maddie.“ „No, možná trošku,“ pokrčí rameny a následuje mě. Jen co položím svou tašku na zem, tak se Blake otočí a zazubí se na mě. „Abbi.“ „Blakeu,“ oplatím mu úsměv, jen trochu váhavěji. 59

„Poslouchej,“ opře se o  zeď a  nenuceně se na  mě podívá. „Prý nás dneska Bianca spáruje, abychom si vymysleli nějakou vlastní choreografii. Prostě jako důkaz, že máme na to navštěvovat její lekce.“ „A kde jsi tohle slyšel?“ zvednu láhev s vodou a tělem mi projede záchvěv paniky. Párování. Choreografie. To znamená, že budu muset s někým trávit čas i mimo studio. Nekonečný tanec s jedním klukem. Úroveň intimnosti, na kterou zdaleka nejsem připravená. „No… zkrátka… řekla mi to,“ přizná a pokrčí rameny. „Včera jsem tady byl cvičit a ona se o tom zmínila.“ „Aha,“ zastavím se. „Takže nás už dala dohromady?“ „To nemám tušení,“ pokrčí Blake rameny a potom si všimne Maddie. „Jo, Blakeu, tohle je Maddie, moje nejlepší kamarádka. Maddie, tohle je Blake,“ představím je a ustoupím trochu stranou. „Takže taky patříš k naší skupině?“ zeptá se jí Blake. Maddie se rozesměje na  celé kolo. „To ani náhodou. Ne­ umím tančit. Budu se jen dívat.“ „Pokud by se Maddie pokusila o tanec, tak by to tady museli zavřít,“ zamumlám a zavazuju si stužky na piškotech. „Ty buď ticho,“ odpálkuje mě s lehkým úsměvem. Zazubím se na  ni a  odkráčím k  barre. Blake mě následuje, až do  zadní části sálu na naše obvyklá místa. Bianca vejde do sálu lehkými, ale přesto sebevědomými kroky a zastaví se před námi. Ruce má složené na prsou a pečlivě si nás jednoho po druhém prohlíží. Doslova cítím její pohled, kterým zkoumá každičkou osobu v této místnosti. „Pas de deux.“ Její slova s ostrostí proříznou ticho, které přišlo s její pouhou přítomností. „Dvojice. Na Juilliardu od vás nebudou očekávat jen perfektní individuální výkony, ale také stejně perfektní výkony ve  dvojicích. Pokud to nezvládnete, budete muset odejít, naučit se to, a až poté se budete moci vrátit. Neza60

pomeňte na to, já tady nejsem od toho, abych vás učila novým dovednostem, ale od toho, abych zdokonalila ty stávající. Na  základě minulých lekcí jsem vás spárovala s  tím, kdo je pro vás dle mého názoru nejvhodnější. Máte měsíc na  to, abyste vytvořili choreografii pro pas de deux, zvolili vhodný hudební doprovod a poté vše předvedli během malého představení v jednom místním divadle, které vlastní můj kamarád. Samozřejmě budou pozváni přátelé a  rodina, a proto to musí být perfektní. Takže…“ Pevně sevřu barre a  snažím se soustředit na  to, co Bianca říká. Představa, že musím strávit spoustu hodin tancem s někým, koho vůbec neznám, mě děsí k smrti. Věděla jsem, že to musí přijít. Že mě to dříve nebo později čeká, ale myslela jsem si, že to bude později. Vůbec by mě nenapadlo, že se dostanu do této situace už během třetí lekce. Nezvládnu to. Nejsem na to připravená. Nemůžu se nikomu otevřít. „Abbi?“ Vytrhnu se ze svého zamyšlení, ale stále mi v uších zvoní a ozývají se pochybovačné hlasy. Snažím se soustředit na hlas, který vyslovuje mé jméno. Nechci to; nechci si ani představit, jak budu tímhle způsobem během příštího měsíce trávit hodiny a hodiny. Když se konečně podívám směrem, odkud přišel ten hlas, tak se zahledím do Blakeových zelených očí. „Jsi v pořádku?“ „Já… jo,“ usměju se nesměle. „Jen jsem… přemýšlela.“ Na nekonečně dlouhou vteřinu se mi podívá do očí, bez jediného mrknutí. Nedokážu to popsat, ale je to jako by ve mně viděl něco, co nikdo jiný nevidí. Ale to je šílená představa, protože to všechno je v mém nitru, kam nikdo nemůže, kde nikdo nic neuvidí. A i kdyby, tak to nedokáže pochopit. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Když je znovu otevřu, tak se ode mě pomalu vzdaluje. Ale pořád se na mě dívá. Tentokrát s takovou intenzitou, až zčervenám. Je to takový pohled, 61

který mě nutí schoulit se do klubíčka, takový, po kterém se cítím, jako kdybych tady stála nahá. Jako kdyby ze mě sloupnul další vrstvu pokaždé, když mrkne. A i přesto, že strašně chci a  moc se snažím, tak se mi žádným způsobem nedaří odtrhnout se od jeho očí. „Tak co, můžeme?“ „Co?“ Ve tváři se mu zračí úsměv. „Tu choreografii za nás nikdo nevymyslí.“

62

8 Blake

P

ohrávám si s  kouskem papíru, na  který mi Abbi minulou neděli napsala svoje telefonní číslo. Neustále ho převracím mezi prsty a očima těkám směrem k telefonu. A připadám si jako naprostý hňup. Vždyť o té holce nevím prakticky nic, jen její jméno a fakt, že tančí jako zkušená balerína. Taky vím, že je opravdu moc hezká – musel bych být slepý, abych si toho nevšiml – a  její štíhlé ohebné tělo mi naprosto učarovalo. Vůbec netuším, co dělá kromě tance, jestli má kluka, nebo co se schovává za těmi stíny, které má v očích. Ale chci to zjistit. Celý včerejšek jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že to chci vědět kvůli tomu, že spolu příští měsíc strávíme opravdu hodně času. Že nám pas de deux půjde lépe, pokud budeme kamarádi. A právě z důvodu, že důvěra mezi tanečními partnery je naprosto zásadní, bychom se měli poznat nejen jako tanečníci. Sám sobě jsem se ale snažil popřít hlavní důvod – stíny v jejích očích, které mi jsou tolik známy. Taky jsem se snažil popřít, že bych rád poznal Abbi i kvůli tomu, jak mi připomíná Tori. Nějakým zvláštním způsobem, který nedokážu dost dobře popsat; možná tím, jak je oddaná tanci, nebo jak je celá taková drobná, křehká. Nebo možná tím, že se mi její úsměvy občas zdají lehce nucené. 63

Nebo je to prostě mnou. Možná že se snažím vidět něco, co zkrátka není. Možná je jenom plachá. A já ji mezitím přirovnávám ke své mrtvé sestře. Možná je to všechno v mojí hlavě a já se zoufale snažím najít něco, co mi připomíná Tori, a toho se držím. A možná je to kombinace obojího. A  to by vysvětlovalo, proč mi Abbi nedá spát. Proč ji nemůžu dostat z hlavy a pořád na ni musím mys­ let. Popadnu telefon, a než se nad tím pořádně zamyslím, tak už vytáčím její číslo. Zvedne to po třetím zazvonění. „Haló?“ říká tiše, ale zároveň ostražitě. „Tady Blake.“ Bože, jsem fakt výřečný. Matka by šílela, kdyby mě teď slyšela. „Oh!“ zaslechnu, jak si nervózně poposedne. „Ahoj.“ „Ahoj,“ odmlčím se na chvíli a rozhlédnu se po bytě. „Doufám, že nevadí, že jsem zatelefonoval.“ „Ne, nevadí, že jsi zavolal.“ V jejím hlase zaslechnu náznak smíchu a rozpačitě se také zasměju. „Omlouvám se, doufám teda, že nevadí, že jsem zavolal.“ „Nevadí. Kdyby vadilo, tak bych ti nedala svoje číslo.“ „Je ti jasné, že v Anglii by takový nesmysl nikdo neřekl.“ Přes telefon slyším, jak ji to rozesmálo. „Není to moje chyba, že vy Britové mluvíte tak divně.“ „Hej! Ten jazyk se nenazývá ‚Angličtina‘ jen tak náhodou. Brit a Angličan je prakticky to samé. To vy zatracení Američani tak rádi měníte slova.“ „To je jedno. Vy šílení Britové si ten jazyk nárokujete jen proto, že jste z Anglie.“ „No, k tomu se ještě dostaneme,“ usměju se. „Souhlasím.“ „Nicméně, proč teda volám.“ Úplně vidím, jak se usmívá. „Ano?“ „Vím, že máme dneska večer lekci, ale stejně mě zajímalo, jestli náhodou nemáš přes den volno. Napadlo mě, že bychom 64

se asi měli trošku lépe poznat. Nebo tak něco,“ poškrábu se na krku a čekám na odpověď. „J-jasně. A co máš konkrétně na mysli?“ „No…,“ usměju se nervózně. „Můj plán není tak úplně dokonalý.“ „Nemáš tušení, kam bychom mohli v Brooklynu nebo New Yorku jít,“ konstatuje pobaveným tónem. Fakt by mě zajímalo, jestli zažiju rozhovor, během kterého se mi nevysměje. „No… tak nějak.“ „Fajn. Tak v tom případě záleží na tom, kde bydlíš.“ „V Brooklynu.“ „To já taky. Znáš Starbucks v centru?“ „No…,“ snažím se vybavit si, jak to vypadá v  centru, ale po cestě z práce si nic takového, jako je Starbucks, nevybavuju. „Supermarket Whole Foods?“ „Ten znám, ale není to zrovna místo, které jsem si představoval, abych pravdu řekl.“ „A je tady vyhlášený britský humor,“ odsekne suše. Zazubím se. „Tak pokud tam trefíš, aniž by ses ztratil…“ „Hej!“ „…Tak se tam potkáme zhruba za  půl hodinky, ukážu ti Brooklyn. Co ty na to?“ „To zní jako plán. Tak za chvíli.“ Zabořím se zpátky do pohovky. „Ježíšikriste,“ zamumlám si pro sebe a protřu si obličej rukama. Mám jenom půl hodiny a  sice tuším, kde najdu Whole Foods, ale netuším, jak se tam dostat pěšky. A navíc jsem pořád ještě v pyžamu. Abbi sedí na zídce před Whole Foods, pohupuje si nohama, hlavu má skloněnou a hnědé vlasy jí zakrývají obličej. Zastrčí si je za uši, a když se k ní přiblížím, zvedne hlavu. „Docela dobré,“ zadívá se na  hodinky. „Jen deset minut zpoždění.“ 65

„Jo. Podváděl jsem,“ přiznám. „Po  pěti minutách jsem se ztratil a zavolal jsem si taxi.“ Na rtech vykouzlí lehký úsměv. „Myslela jsem, že víš, kde je Whole Foods.“ „To taky jo. Ale nikdy jsem neřekl, že vím, jak se sem dostat.“ Opřu se o zídku a podívám se na ni. „Tak kam mě teda vezmeš?“ Seskočí ze zdi a  ladně dopadne na  špičky. Poté došlápne na paty a otočí se na mě. „Prospect Park. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst, obzvlášť na začátku léta, takže bych řekla, že je to dobré místo, kde začít.“ „Nikdy jsem o něm neslyšel.“ „To bude asi tím, že když si dá většina lidí dohromady New York a  park, tak je automaticky napadne Central Park, a  to i v případě, kdy se místo města mluví o státě New York.“ Prsty si urovná pramínky vlasů. „A je to škoda, protože Prospect Park je nádherný.“ „Tak mě veď.“ „Děláš si srandu? Je to na  druhé straně Brooklynu. Takže nám budeš muset sehnat taxi,“ otočí se na mě Abbi a usměje se. Tak to ani náhodou. „Víš jak je těžké tu věc zastavit?“ „Není. Prostě zamáváš a on ti zastaví.“ „Jestli je to tak snadné, udělej to.“ „Jestli je to tak těžké, trénuj,“ zazubí se. „Podívej, támhle zrovna jedno jede. Zkus to.“ Zahledím se na rušnou ulici a všimnu si kanárkového auta, které míří naším směrem. V okamžiku, kdy se dostane dostatečně blízko na to, aby si mě řidič všimnul, tak udělám to, co Abbi říkala, a zamávám na něj. Naprosto mě ignoruje a projede kolem nás. Abbi se snaží schovat úsměv tím, že si položí ruku před pusu, ale vrásky v koutcích jejích modrých očí ji prozradí, což mě rozesměje taky. „Zkus to znovu,“ ponoukne mě. Zkusím. A znovu. 66

A znovu. A znovu. „Vzdávám to!“ rozhodím rukama. „Opravdu, vzdávám to. Fakt nechápu, proč na ně musíte mávat. V Londýně si prostě zavoláme na  taxi službu, řekneme, kde chceme vyzvednout, a oni přijedou. Připadám si tady jako blázen, jen stojím a mávám na taxíky.“ Teď už se Abbi ani nepokouší svůj úsměv skrýt. Chytne se lampy, stoupne si na špičky a zamává na blížící se taxík. Ten zpomalí a nakonec zastaví u obrubníku. Zírám na ni v naprostém šoku. „Vidíš,“ usměje se. „Jak jednoduché.“ „Nemám nejmenší tušení, jak jsi to udělala.“ Otevřu dveře taxíku, Abbi nastoupí a já se nasoukám vedle ní. Oznámí řidiči, že chceme jet k Prospect Parku, a po zbytek cesty nepromluví. Jen se usmívá sama pro sebe. Zaplatím, a jakmile vystoupíme, poprvé vidím její oblíbené místo. Obrovský oblouk, který nás okamžitě přivítá, mi připomene Vítězný oblouk v Paříži. Kámen je mistrovsky vytesaný a sochy mužů a koní dodávají oblouku vznešený vzhled. „Pamětní oblouk vojáků a námořníků,“ zašeptá Abbi. „Můj oblíbený vchod. Když jsem byla malá, tak jsem tady chodila a hodiny na něj zírala. Nevím proč, ale prostě mi učaroval.“ „Chápu proč,“ přejíždím očima od sochy k soše a skoro si nevšimnu, že prošla obloukem s úmyslem přejít silnici. „Jdeš, nebo tam hodláš stát jako blázen celý den?“ zavolá na mě a ve chvíli, kdy trochu poleví provoz, přejde silnici. Dohoním ji. Za vstupem do parku se nachází další sochy obklopené bujnými zelenými keříky a  stromy, které jsou v  plném rozkvětu. Dokážu pochopit, proč Abbi tohle místo tak oslovilo. „Vypadá to tady obrovsky,“ zamumlám. „Taky že to je obrovské,“ odpoví a přejede rukou přes kůru jednoho ze stromů. „Myslím, že právě proto to tady mám tak ráda. Lehce tady zmizím.“ 67

„Na někoho, kdo žije pro záři světel reflektorů, se schováváš docela často,“ vypálím bez přemýšlení. Její krok lehce znejistí a  nad naše hlavy se přesune velký imaginární mrak. Okamžitě vím, že jsem řekl hloupost. „I  lidi, kteří žijí v  záři reflektorů, občas potřebují zmizet,“ řekne tichým hlasem, který je sotva slyšitelný přes šum větru hvízdajícího v korunách stromů. „A když mi slíbíš, že mě nebudeš hledat, tak ti ukážu, kde se schovávám,“ podívá se na mě přes rameno, ale i přes hravý záblesk v jejích očích jsou zase viditelné ty stíny. Všudypřítomné a okouzlující, nemůžu se od nich odpoutat. „Slibuju. Na skautskou čest,“ oznámím se dvěma zdviženými prsty. „Ty jsi byl skaut?“ překvapí mě. „Ne. Teda chvíli. Ale nesnášel jsem uniformy, tak jsem toho nechal,“ pokrčím rameny. „Navíc mému bráchovi se tam líbilo, ale já bych nevydržel trávit tolik času s Jasem, věř mi.“ „Vy si spolu nerozumíte?“ „Asi jako oheň a voda,“ odpovím suše. „Ale teď už to není tak zlé. Člověk by řekl, že když jsme jediní kluci ze šesti dětí, tak si budeme blízcí, ale není to tak. Je mu sedmnáct a  ten jeho náctiletý postoj typu ‚sežral jsem všechno moudro světa a vždycky mám pravdu‘ mě pořádně štve, to ti nebudu lhát.“ „A  to tě nenapadlo, že ho třeba zase naopak tvoje dospělácké kecy typu ‚ještě nevíš nic o světě a pravdu nemáš nikdy‘, vytáčí podobně?“ zeptá se Abbi se zdviženým obočím, zatímco procházíme nekonečnou cestou skrz park. „To ne.“ „Ale nejspíš to tak je.“ „A z čeho soudíš?“ „Je mi osmnáct,“ ukáže sama na sebe. „A to jsem celý šťastný opouštěl Londýn s tím, že už se nebudu muset zabývat žádnými náctiletými holkami. Sakra.“ „Máš štěstí, že nemám více síly než novorozeně, jinak bych tě za tu poznámku hodila z tohohle mostu.“ 68

„Mostu?“ podivím se a zjistím, že opravdu na jednom stojíme. Pod námi je malý vodopád obklopený kameny a balvany. Voda padá do malého jezírka a okolo létá hromada ptáků, jejichž jména ani neznám. Někteří zmizí mezi stromy, další přistávají na balvanech a zírají do vody, dokud zase neodletí. Kromě šumící vody a zpívajících ptáků na stromech je naprosté ticho. Vůbec jsem si neuvědomil, jak prázdný a zároveň krásný ten park je. A Abbi měla naprostou pravdu. Je to perfektní místo, pokud se chcete ukrýt, ztratit, zmizet. A mám pocit, že jsme zatím viděli pouze zlomek toho, co může Prospect Park nabídnout. Sice jsem vyrůstal v  Londýně, ale pololetní prázdniny jsem trávil ve venkovském domě prarodičů, takže mi příroda nebo parky rozhodně nejsou cizí, ale upřímně můžu říct, že žádný z nich nemůže tomuto místu konkurovat. Otočím se k Abbi, abych jí to řekl, abych jí poděkoval, že mi ukázala tak pěkné místo, ale nikde nikdo. Otáčím se kolem dokola a hledám ji pohledem, ale prostě ji nevidím. „Abbi?“ V  uších zaslechnu smích a  nakloním se přes okraj mostu. Sedí na kameni uprostřed vodopádu, v ruce má boty a nohy si čvachtá ve vodě. „Vždyť jsem ti říkala, že se tady chodím schovávat.“ Zase ten klasický posměšek v jejím hlase. „Fallkillské vodopády. Jeden z mnoha mých úkrytů, ale rozhodně ten nejlepší. Tyhle vodopády jsou napojeny na síť dalších. Ale tenhle je nejdál od hlavních cest, takže sem chodí méně lidí. Většinou sem zavítají jen opravdoví milovníci přírody, nebo milenci, kteří potřebují pět minut soukromí.“ Opřu se rukama o  okraj mostu a  usměju se. „Věřím, že to pro ně musí být prima místo.“ „Narazila jsem tady na  ně jenom jednou a  stačilo mi to,“ zachvěje se a opět si zastrčí vlasy za uši. Usměju se a  přehoupnu se přes okraj mostu. Jakmile dosáhnu nohama na kameny, tak se pustím. Abbi sleduje, jak si 69

vyzouvám boty a opatrně vstoupím do studené vody. Uvolní mi místo vedle sebe na kameni a zase si zastrčí pár pramínků vlasů za uši. „Dokážu si představit, že to musí být perfektní místo pro milence,“ zapřemítám a zahledím se na proudící vodu. „Na těch kamenech by se daly vymyslet zajímavé polohy.“ Abbi si odfrkne a podívá se na mě. „Jaké myslíš?“ „No.“ Tak detailně jsem o tom nepřemýšlel. „Nejsem chodící Kámasútra.“ „Vážně?“ zvedne obočí. „Vždyť jsi přece chlap, ne?“ Otočím se na ni a zahledím se do jejích modrých očí. „Můžu tě ujistit, Abbi, že opravdu jsem chlap.“ Abbi zčervená. „No, většina kluků, co znám, jsou prakticky chodící Kámasútry.“ „To asi proto, že většina kluků, které znáš, se ještě nedostala přes pubertu.“ „To je fakt, ale stejně ji znají.“ Usměju se a jednou rukou se opřu za jejími zády. Nespouštím z ní oči a sleduju, jak si přejíždí jazykem přes rty, a červeň jí pomalu mizí z tváře. „To proto, že kluci Kámasútru potřebují. Neuvědomují si, že existují i další možnosti, jak udělat holku šťastnou než pomocí penisu.“ Oči se jí rozšíří a opět můžu sledovat, jak jí rudnou tváře. Odhrne si vlasy z obličeje a na chvíli sklopí pohled. Na pouhou vteřinku. Ale než stihnu říct cokoliv dalšího, tak už jsou na mě ty modré dětské oči opět upřené a já jsem v pasti. „Takže jestli tomu dobře rozumím, tak se pokládáš za něco více než ostatní kluci?“ „Vím, že nejsem malý kluk. Myslím, že umím používat svoje ruce lépe, než kluci používají ten svůj nástroj.“ Zakašle a odvrátí pohled. „Beru na vědomí.“ Dívám se na ni stále s úsměvem na tváři. „Takže předpokládám, že jsi zatím vždycky měla malé kluky.“ „Kdo řekl, že už jsem někoho měla?“ zeptá se tiše. 70

„Nikdo se nemůže dívat takovým způsobem jako ty a být pořád panna.“ Rty se jí lehce zachvějí. „Tenhle rozhovor už začíná být docela osobní.“ „Však jsme tady proto, abychom se lépe poznali,“ zazubím se. „A  znova zopakuju, v  žádném případě nemůžeš být panna.“ „Budu to brát jako kompliment.“ „Fajn. Bylo to tak myšleno. Ale, no…,“ šťouchnu do ní a ona se na mě zadívá. „Pokud přece jenom jsi panna…“ Než stihnu doříct větu, tak do mě strčí a shodí z balvanu. Mám co dělat, abych se udržel na malých oblázcích, které mám pod nohama. „Idiote,“ zamumlá s úsměvem. Špatně došlápnu a okamžitě spadnu na zadek. Jeden z oblázků mi uvízne mezi půlkami, což ještě zdvojnásobí Abbin smích. Sakra. Odložím si boty na balvan vedle sebe a pomalu se plížím skrz proud vody přímo k ní. Rukama nahmatám její odhalené kotníky a zatáhnu. „Blakeu!“ zakřičí a sklouzne z balvanu. S pobavením sleduju, jak spadne se šplouchnutím do vody. „Teď už to taková sranda není, co?“ škádlím ji. „Já ti ukážu srandu,“ strčí do  mě podruhé a zase spadnu. Ale ještě předtím ji stačím chytit za ruku a stáhnu ji s sebou. Se smíchem dopadneme – ona napůl na mě a napůl do studené vody. Její tělo i oči vypráví úplně jiný příběh. Tělo má zmrzlé a jediná jeho část, která se pohybuje, je rychle dmoucí se hrudník. Rukama se opírá o mou hruď a celá se třese – skoro by se dalo říct, že strachem. Ale oči vůbec nemá rozšířené a vyděšené. Jsou přivřené a září smíchy. Očima se soustředí jenom na mě, intenzivně a neústupně. Jsou krásné. Ona je krásná. Rukou ji obejmu v pase, a zatímco si jen tak ležíme, kolem nás protéká voda. Abbi opatrně sundá moji ruku a  postaví se. Vezme boty z balvanu a opatrně dokráčí k mým, zatímco se pokouším taky se dostat na nohy. 71

„Opatrně,“ varuje mě tiše. „Ty oblázky jsou kluzké.“ „No neříkej,“ odpovím suše a vezmu si od ní boty. „Díky.“ „Není zač.“ Vystoupí na kameny a položí si boty na most. Následuju ji, ale ještě předtím, než vyšplhá na most, se na chvíli zastaví a  promluví tichým hlasem. „Jo a  nejsem, aby bylo jasno.“ Nepodívá se na mě. „Co nejsi?“ „Panna.“ Nechápu to, ale z nějakého důvodu mě to štve.

72

9 Abbi

„M

ami, vždyť už je to rok.“ „Já vím, zlatíčko, ale mám prostě strach.“ „Nejsem dokonalá, ale myslím, že už si dokážu oholit nohy, aniž bych cítila potřebu vracet se ke starým jizvám nebo způsobovat si nové.“ Ústa se mi zkřiví, protože vůči ní pocítím náznak hněvu. „Nemyslela jsem to…“ „Pokud ti to pomůže a chceš, tak se můžeš dívat,“ vyštěknu trošku naštvaněji, než jsem měla v  úmyslu, ale stejně – dříve nebo později mi bude muset začít důvěřovat. „Všechno, co mě nutilo, abych se pořezala, jsem dostala pod kontrolu.“ Skoro. „Jen se o tebe bojím, Abbi,“ otře si čelo. „Pro Kristovy rány, Mirando. Nechej ji, aby si oholila nohy jako obyčejná osmnáctiletá holka,“ skočí jí táta do řeči. „Už ti řekla, že tam můžeš sedět a dívat se, tak pokud ti to pomůže, tak to udělej.“ Pevně uchopím skleničku a radši sklopím pohled. Tak bych si přála, aby mi konečně věřila. Vždyť chyby, které jsem v minulosti udělala, jsou prostě tím, čím jsou – chybami. Vím, jakou bolest jí způsobily, a rozhodně je nechci opakovat. Mamka jenom vydechne. Taťka si položí noviny do  klína, zvedne své brýle a zadívá se na ni. 73

„Mirando, miláčku, nikdy se to nezlepší, pokud jí nedáš trochu svobody. Vím, že máš strach. Já taky, ale musíme ji nechat dýchat trochu volněji. Pokud si chce Abbi oholit nohy místo toho, aby použila ten podivně zapáchající krém, který jsi jí koupila, tak ji nechej. Ona už není dítě. Ví, že činy mají svoje důsledky.“ „A ona tady sedí s vámi,“ zamumlám a poklepávám prsty o svou sklenici. Vydechnu a podívám se mamce do očí. „Taťka má pravdu, mami. Nejsem přece z  porcelánu. Nerozsypu se jedním dotekem ostří. Upřímně, prostě bych si ráda oholila nohy. O nic jiného nejde. Kdybych si myslela, že na to ještě nejsem dost silná, tak se neptám.“ Mamka si protře oči a hluboce vydechne. Je to výdech plný bolesti a hned mě napadne, že se nejspíš chystá udělat to, čemu taťka říká ‚Školková záležitost‘. Když jsem šla poprvé do školky, tak mamka brečela snad už půl hodiny před naším odchodem. Když jsem byla starší, tak se to postupně změnilo v pouhé znepokojení – nejspíš prostě chtěla, abych byla její malá holčička navěky. A proto to taťka takhle pojmenoval. „Fajn. Fajn. Můžeš si oholit nohy, ale kde jsou holítka ti neukážu.“ „Fajn,“ procedím skrz zatnuté zuby. To je asi nejvíc, čeho dneska dosáhnu. Víc mi toho nedovolí, ale pořád lepší než nic. Když opustí místnost, tak si nahmatám pulz a připomenu si, že nejsem jediná, kdo bojuje se zotavením. Musí to pro ni být hrozně těžké. Ta nemohoucnost. Neschopnost pomoci. A ačkoliv je celá tahle záležitost strašně frustrující, tak se s tím musím smířit, pokud jí to aspoň trochu pomůže. Obě máme svoje způsoby jak se s tím vyrovnat. A tohle je pravděpodobně ten její. Do pokoje se vrátí s růžovým holítkem, na kterém je něco, co vypadá jako nezničitelná ochrana. Spolknu sarkastický komentář a tiše poděkuju. Do  koupelny vejdu mírně roztřesená, holítko položím na okraj vany a  sednu si na  zavřenou toaletní mísu. Upřeně se 74

soustředím na pěnu na holení, kterou si musím nanést na nohy, a snažím se vystrnadit z hlavy to, co přijde za chvíli. Pěna. Mycí houba. Nohy. Bez ohledu na to, jak jsem byla ještě před dvěma minutami sebevědomá a kolik hrdinství jsem dala do výkonu, který měl uklidnit moje rodiče, mám strach. Jsem vyděšená z toho nutkání, které se ve mně probouzí. Nic jiného jsem dlouhou dobu neznala. Byl to můj útěk, pořezáním jsem dala své bolesti volný průchod. Bolest se odplavila spolu s krví. Ale teď už mám přece jiné způsoby, jak se s ní vypořádat. Jiné způsoby, kterým zatím ještě tak docela nerozumím. Způsoby, které se pořád ještě učím. A ta nejistota mě děsí, protože vím, jak silné to nutkání umí být. Stříknu si trochu pěny na ruce a začnu si ji nanášet na své mokré nohy. Když už mám nohy celé bílé, zvednu ruku a natáhnu se pro holítko. Prsty přejíždím nad krytem. Jsem na tohle opravdu připravená? Neměla mamka pravdu? Nejsem ještě příliš ‚narušená‘ na to, abych si byla schopná oholit nohy? Jsem natolik silná, abych dokázala odolat nutkání? Abych odolala potoku krve? Nakonec se rozhodnu a  odstraním kryt. Zhluboka se nadechnu, položím si nohu na okraj vany a dotknu se ostřím své kůže. Pomalu táhnu holítko po holeni, což je doprovázeno návalem nevolnosti v mém žaludku. Ale kvůli čemu? Ze strachu? Z nutkání? Nebo prostě jenom kvůli tomu, že vím, že se můžu úplně jednoduše na všechno vykašlat a ulevit si během chvíle? Namířím svůj pohled na  ostří, jako bych mu chtěla svým intenzivním káravým pohledem vyčinit. Jako by za  to všechno mohlo holítko. Jako bych nikdy nezajela tím ostrým kusem kovu do své kůže. Jako bych s tím neměla nic společného. 75

Oholit. Opláchnout. Oholit. Opláchnout. Oholit. Opláchnout. Opakuju tyto pohyby na své pravé noze s přísnějším výrazem v očích, než je výraz matky, jejíž dítě právě počmáralo čerstvě vymalovanou zeď. Prohodím nohy a vyzkouším dýchací cvičení, které mě naučila doktorka Hausenová před propuštěním z ústavu. Polknu. Oholím. Opláchnu. Hluboký nádech. Oholím. Opláchnu. Čím déle držím holítko v rukou, tím víc mě přepadá nejistota. Co s ním udělám, až s tímhle skončím? Hodím ho do odpadkového koše? Předám ho mamce, aby se ho zbavila? Nebo ho jenom vyčistím a nechám na vaně? Tolik otázek, které vyloženě vyžadují odpověď, mi víří hlavou, rozostřují mi pohled a  zatemňují mysl. Každá z  nich je čím dál víc hlasitá a  narůstající nejistota mi duní v  uších namísto lehkého šepotu uvnitř mé hlavy. Sevřu holítko ještě pevněji a snažím se pravidelně dýchat. Nechci, aby mě úzkost pře­mohla. Úzkost totiž přechází v  depresi. Deprese v  bolest. A bolest v… Lehce se škrábnu u kotníku. Maličká rána, okem téměř neviditelná. Cítím to štípnutí, vroucí krev, která se mísí se vzduchem. Bolest přechází v krev. Pevně sevřu rukojeť strojku. Volnou rukou se natáhnu pro papírové ubrousky, ale stejně pořád cítím maličký pramínek krve, stékající z kotníku podél křivek mé nohy. Nejmenší rány vždycky krvácejí nejvíce. Vzpomínám si, když jsem se pořezala poprvé. Ta noc se mi neustále míhá před očima a já si konečně uvědomuju, proč jsem to udělala. Byla to otázka, na kterou jsem si celou dobu nedokázala odpovědět. Proč. Proč jsem se pořezala? Co mě k tomu donutilo? Ta sžíravá otázka, která mě neustále obklopuje. Mě a můj ochranný mechanismus. Mechanismus, který se spustil říznutím na kotníku. 76

¬

¬

¬

Neustále jsme se hádali. Zdálo se, že jsou to hodiny. To samé pořád dokola. Tak to bylo pokaždé, když potřeboval svoji dávku. Chtěla jsem, ať toho nechá. Slibovala mu, že mu pomůžu – s čímkoliv by potřeboval. Vždycky jenom odpověděl, že jediné, co potřebuje, je jeho droga, tak ať mu ji seženu. Odmítla jsem. Nebyla jsem jeho poskok – byla jsem jeho přítelkyně, odhodlaná pomoci. Věděla jsem, že takový Pearce opravdu není. Že opravdový Pearce, kterého jsem znala, byl někde hluboko pod tou vrstvou bolesti a závislosti. Věděla jsem, že opravdový Pearce byl zničený ztrátou svojí matky. Nesouhlasil. A dosáhl svého kritického stádia. Mělo mi být jasné, že mám zmizet – utíkat, jak nejrychleji jsem jenom mohla, a vzdálit se od něj tak daleko, jak to situace umožňovala. Věděla jsem, že v téhle kritické chvíli bývá nejvíc násilnický. Věděla jsem, že jediné, na čem mu v takové chvíli záleží, je droga – ať už to tenkrát byla jakákoliv – a pořád chtěl více a více. Ale nikdy jsem neutekla. Pořád jsem měla v paměti jeho nejklidnější krizi – tu, během které mi čtyři hodiny brečel do klína. Tu, během které se probrečel až ke spánku. Pořád jsem čekala, že se něco takového stane znovu, ale bohužel. Nebyl vždycky násilný. Ale tu noc ano. Než opustil byt, tak se mnou práskl o  zeď a  vymknul mi zápěstí. Mamka s  taťkou byli na  pracovní cestě v  Bostonu, takže když jsem se dostala domů, tak jsem se mohla pořádně vybrečet. Mohla jsem to ze sebe všechno dostat bez zbytečných otázek. Brečela jsem ve sprše, pod náporem teplé vody a moje slzy splývaly s jejím proudem. Vzala jsem holítko, abych si oholila nohy. Horká voda mi stékala po zádech, nohu jsem měla na straně vany pokrytou pěnou na holení a potom jsem se řízla do kotníku. Rána mi okamžitě začala krvácet. Červená krev se spojila s bílou pěnou, kterou jsem měla na  nohou, a  jejich růžový mix dopadl do vody. Stále více krve, a já jen ohromeně hleděla. Hleděla jsem do té 77

doby, než můj mozek zaregistroval to říznutí. Silnější, než byla moje vnitřní bolest. Sladké říznutí, které znamenalo uvolnění. Vůbec jsem nepřemýšlela, jen jsem rozmlátila plastovou část holítka o kachličky. Hbitými prsty jsem oddělila žiletku od plastu, který zůstal na zemi. Žiletku, která mě chladila mezi prsty. Mokrá, ale chladivá. Prsty jsem přejela po ostří žiletky, s pohledem stále upřeným na krvácivou ránu na kotníku. Zády jsem se opřela o kachličky a pomalu se svezla na zem. Nohu jsem stále měla položenou na vaně. Čepel jsem nasměrovala k  ní, moje ruce jednaly tak, jak se jim zachtělo. Dotkla se mé kůže, nejprve lehce, poté silněji. Zakousla jsem se do  spodního rtu, abych utlumila výkřik, který se dostavil ihned poté, co se mi žiletka zařízla do kůže. Na noze se mi objevila krvavá tečka. Očima jsem přejela od žiletky ke krvi. Povolila jsem stisk zubů a pohnula rukou. Žiletka se plynule zařezávala do  kůže na  noze. Štípnutí, pálení. To bylo to jediné, o čem jsem věděla. Jediné, na co jsem se mohla soustředit. Zářivě červená krev, která se mísí s čistou vodou. Mix čistoty a bolesti. Pošpinit. Zničit. Stejným způsobem, jakým mě ničil Pearce. Nemůžu dýchat. V krku mám obrovský knedlík. Zuby mám pevně zakousnuté do jazyka a doufám, že mi i tato maličká bolest pomůže překonat stále silnější nutkání. Zběsilý třesot mých rukou téměř způsobí, že mi z nich holítko málem vypadne, ale pevnost mého stisku tomu nakonec zamezí. Pamatuju si to, ten první okamžik, kdy jsem zjistila, jak je krvácení osvobozující. Neměla jsem žádný limit. Mohla jsem se pořezat dvakrát nebo třikrát, krvácet klidně celé minuty, dokud fyzická bolest neukončila tu psychickou. Dokud nevymizela. Stále více krve stéká z mé nohy na bílou dlažbu. Barví podlahu stejným způsobem jako tenkrát. 78

Jen malinká ranka, ze které vytéká krev spolu s  bolestí, a přesto je to tolik uklidňující. Udělej to. Jenom jednou. Nikdo se to nemusí dozvědět. Jenom jednou. Zbav se té bolesti. Zavřu oči a celé tělo mám naprosto napjaté. Svírám holítko takovou silou, že jsem si jistá, že se musí každou chvíli rozpadnout. Ale to se nestane. Zůstává celé v mojí ruce. Jedna malá rána. Zbav se té bolesti. Nech ji jít. Zavrtím hlavou. Ne. Protože vím, že ty hlasy nejsou skutečné. Ty hlasy patří mně. Ať už to zní jakkoliv děsivě, tak jsem to jenom já. Pokaždé bojuju jenom sama se sebou. Každý hlas. Každý šepot. Každý výkřik. Všechno jsem to já. A vždycky jsem to byla já. A teď už s tím dokážu bojovat. Můžu to holítko odhodit. Můžu si umýt nohy a  odejít. Můžu. Ale neudělám to. Zůstávám v transu. Třes, panika, pláč. Slzy mi stékají po tváři pod náporem vnitřního souboje. Neexistuje žádný způsob, jakým by se ten souboj dal popsat. Žádná slova nedokážou popsat tu dusivou temnotu, která na mě číhá ze všech stran. A žádná slova nedokážou popsat ten malý záblesk světla, které vás z toho jako jediné může dostat. A právě to světlo si musím pamatovat. Tam chci být, tam se chci dostat. Světlo je cíl. Vždycky je to cíl. Ale co je to světlo? Skloním hlavu, až se dotýkám bradou hrudě, a cítím, jak mě temnota pohlcuje. Vždyť přece vím, co je to světlo. Vím to, ale nemůžu si vzpomenout. Snažím se držet holítko co nejdále od svého těla, ale ve tváři už se mi zračí blížící se porážka. Cítím ji. Cítím, jak mě nutkání přemáhá, pálení v mém kotníku je stále přítomné a každou chvílí sílí. Juilliard. Juilliard. Balet. Sen. Cíl. Světlo. 79

Juilliard je moje světlo. A  já se chytnu. Chytnu se světla, které se konečně objeví v  mé hlavě a  odhodím holítko do  vany. Otevřu oči, chytnu houbu a umyju si nohy, nehledě na to, že je jedna z nich oholená jen napůl. Slzy pomalu ustanou a já se konečně postavím, aniž bych se podívala na žiletku. Kdybych se podívala, tak se podvolím. A kdybych se podvolila… Doklopýtám do svého pokoje a natáhnu se pro iPod. Poslepu namačkám tlačítka a nahlas si šeptám slovo Juilliard. Opřu se zády o  dveře, o  kterých ani nevím, že jsem zavřela, a  pokoj zaplní Čajkovského Labutí jezero. Hudba mnou prostupuje a ve své hlavě si představuju sebe samotnou jako labutí princeznu. Představuju si každý krok, každý pohyb. Můj dech se zpomalí a já se posadím. Poslouchám. Představuju si. A pak najednou můj budík prořízne ticho. Podívám se na hodiny. Pět třicet odpoledne. A pět třicet znamená balet. Znamená sen. Světlo. A jakmile vezmu do rukou baletní úbor, tak si uvědomím, že jsem porazila nutkání. Porazila jsem krev. Stojím před Blakem v pozici arabesque en pointe. Chytne mě rukou těsně kolem pasu a druhou těsně nad kolenem. Pomaličku mě nakloní dopředu, a já přejdu pohybem kročné nohy do paralelního passe. Svaly mám napjaté, záda prohnutá a mé oči hledají jeho. Usměje se a  já mu to oplatím. Drží mě v  pozici celou minutu, cítím jeho teplé ruce na svém těle a očima neuhne celou dobu, dokud mě lehce nevrátí do pointe, tedy na špičky. „Zvedat tě je jako zvedat peříčko,“ okomentuje předchozí okamžik. „Těžko uvěřit, že se ve tvém drobném těle vůbec 80

nacházejí svaly, které tě dokáží udržet v takové pozici na takovou dobu.“ Znovu zaujmu první pozici, stále s úsměvem na rtech. „Překvapení.“ „To opravdu. Zkusíme pár prvních kroků? Jestli to fun­ guje?“ „Jasně,“ přikývnu. Blake se postaví vedle mě a položí mi ruku na břicho. Druhou rukou mě chytí kolem pasu a lehce mě nadzvedne, a já se opět dostanu do en pointe. Opravdu se snažím zakrýt nervozitu z každého jeho dotyku, ten nepochopitelný náznak strachu, který mi prochází tělem. Pomalu kolem mě prochází, vede mě v souladu s hudbou a předvádíme naši otevírací promenade. Během otočky se rukama dostanu ke třetí pozici a nohu protáhnu do attitude. Pohled mám upřený přímo vpřed, směrem od Blakea, ale vím, že jeho kroky jsou naprosto precizní a v přesných intervalech. A taky vím, že je provádí s lehkostí, s jakou dýchá. V tomhle jsme stejní, tanec děláme prakticky podvědomě. Prostě se to děje. Předvedeme zbytek našeho entrée, tedy nástupu, s takovou jistotou, jako bychom spolu tančili celý život. Konečně se dostaví ten známý pocit uvolnění, zavřu oči a ztratím se v našich pohybech, ať oddělených či společných. Blakeovy doteky už nejsou hrozbou. Neděsí mě, ne teď, když je pro mě tanec tím jediným, co dokážu cítit. Jenže ten moment skončí velmi brzy a  já se ocitám zpět v  rea­litě. Kotník mi začne pulzovat, jako by mi chtěl ukázat, o čem život doopravdy je a začne mě přemáhat úzkost. Zhluboka se nadechnu a  snažím se přesvědčit sama sebe, že jsem v bezpečí. Tohle je balet. Blake mi neublíží – nemůže mi tady ublížit. Nikdo mi neublíží. Ale nefunguje to. Začínám panikařit a hrůza mě jímá až do morku kostí. Žaludek mám úplně vzhůru nohama. Dech se mi prudce zrychluje, oči se zaplavují slzami a ruce se začínají 81

nekontrolovatelně třást. Krev mi zběsile pulzuje celým tělem, kotníkem a postupně do všech jizev z minulosti. Každá jizva pálí, každý nádech je bolestivý. Po každém zamrkání následuje slza. „Abbi. Poslouchej, zlato. Dýchej… ne, ne. Pomalu. Jedna, dva tři… a znovu. Tak je to správně. A znovu. Jedna, dva, tři… výdech… jedna, dva, tři.“ Biančin hlas prořízne mlhu v  mojí hlavě. Cítím její ruce na tvářích a vracím se zpátky do reality. Pád do minulosti se konečně zastaví. Podívám se na ni skrz zamlžené oči. Usměje se a položí mi prsty na zápěstí. „Vzpomeň si,“ zašeptá. „Pořád žiješ – pořád jsi tady.“ Je to pravda. Zajedu si prsty pod rukáv a rychle nahmatám pulz. Ucítím ho, je zběsilý a na každý nádech ucítím pět úderů svého srdce a čekám, než se opět dostane do normálu. Bianca mi podá kapesníček a já si najednou uvědomím, že sedím v její kanceláři. „Špatný den?“ odhrne mi vlasy z obličeje. Přikývnu. „Hodně špatný. Myslela jsem si, že mi lekce pomůže, ale byla to chyba.“ „A co to spustilo?“ „Já… já nevím,“ odpovím potichu a zahledím se z malého okna nad jejím stolem. „Už se mi to nestalo týdny. Většinou si všimnu, když to přichází, takže s tím můžu něco dělat, ale tohle přišlo úplně znenadání. Úplně neočekávaně a já s tím nemohla nic dělat.“ Bianca pomalu přikývne. „Zavolej doktorce Hausenové a  promluv si s  ní o  tom, Abbi. Vím, že se ti do  toho nechce, ale musíš přijít na to, co ti ataku způsobilo a proč ses nemohla bránit.“ „Já vím.“ Podívám se jí do očí. „Můžu dneska odejít dřív? Prosím?“ Chytne mě za ruku. „Samozřejmě že můžeš.“ 82

Jakmile odejde z kanceláře, tak zavolám taťkovi, aby mě vyzvedl. Čekám na  zprávu, že už je dole, a  čas se neuvěřitelně vleče. Když se mobil konečně rozezní, vezmu si tašku, kterou mi Bianca donesla do  kanceláře, a  opustím studio. V  tichosti zapluju na zadní sedačku a taťka se mě na nic neptá. Opřu si bradu o  kolena, obejmu je rukama a  dívám se z  okýnka, jak odjíždíme od cihlové budovy. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy cítila tak mimo jako dneska.

83

10 Blake

„K

urva,“ ulevím si, když mi už po páté za večer spadne lžička. „Ty sis snad namazal ruce máslem, než jsi sem přišel, ne?“ zakřičí Joe. „Asi jo,“ zavrčím a zvednu lžičku. Hodím ji do dřezu a vezmu si čistou ze stojanu. Voda v hrnci mi na plotně začne zběsile bublat, a  tak přeběhnu ke  sporáku, protože si vzpomenu na rýži, kterou jsem v té vodě vařil. „Sakra,“ zasyčím, stáhnu plyn a chytím hrnec. Vysypu jeho obsah do  cedníku ve  dřezu. Na  dně je asi centimetrová vrs­ tva připálené rýže. Sebevědomí mám na  bodě mrazu a  zlostí prásknu hlavou o ledničku. Je to dřina. Joe mi položí ruku na rameno. „Podívej, Blakeu, nevím, co to s tebou je, ale možná bude lepší, když to dneska zabalíš dříve. Na pátek je tu docela klid a stejně bys za hodinku končil.“ „Ne,“ zavrtím hlavou a vezmu hubku, abych vyčistil pánev. „Jsem v pohodě, šéfe. Směnu dokončím.“ „Synu,“ stiskne mi rameno. „Běž domů. Nemá smysl, aby ses tady mlátil za každou chybu, kterou uděláš. Dobře se vyspi a zítra přijď na dopolední směnu, jo?“ Povzdechnu, pustím hubku a přikývnu. „Chápu.“ 84

Párkrát mě poplácá po zádech a zmizí v hlavní kuchyni, kde už zase řve na Matta. Sundám si rondon, schovám jej do tašky a v rekordním čase opustím ten tíživý barák. Večerní vzduch je chladnější a já se s vděkem pořádně nadechnu. Pomalými kroky se ubírám domů, s  hlavou někde v oblacích. Světlo se pomalu vytrácí, ale to je mi celkem jedno, dále se ztěžka šinu brooklynskými ulicemi. Za chvíli si všimnu, že jsem v nich zcela osamocený. Jediné, na co dokážu myslet, je ten pár modrých očí rozšířených ve zběsilém amoku. Jediné, na co se dokážu soustředit, jsou strach a zmatenost, které z nich vyzařovaly. A jediné, co mě zajímá je, jestli je Abbi v pořádku. Šílím z  toho o  to víc, protože se včera neobjevila na  lekci, a když jsem se Biancy zeptal, kde je, tak jen smutně zavrtěla hlavou. A taky proto, že někde v hloubi své mysli rozeznávám strach, který se jí zračil v  očích, poznávám paniku, bolestivé slzy a třesot celého těla, když jsem ji nesl ze studia do Biančiny kanceláře. A i ty vzlyky. Poznávám ty zničující vzlyky, protože jsem měsíce poslouchal, jak moje sestra pláče. Každou další minutou, kterou spolu strávíme, v ní vidím další kousek Tori. Ale vidím i něco, co Tori nikdy neměla – jiskru. Takovou, která ji vede za jejím snem. Ale předevčírem jsem žádnou jiskru neviděl. Žádné světlo, které z ní obvykle vyzařuje. Byla úplně někým jiným – žádný pobavený záblesk v jejích očích, žádný sarkastický komentář. Všechno opět převážily stíny. Stejně jako to bývalo u Tori. Netuším, co Abbi tak zlomilo; ale vím, že to chci vědět. Chci vědět, proč se sesypala, proč má někdo, kdo je jindy tak silný, takové chvíle plné slabosti. A chci jí pomoct. Je na ní něco tak fascinujícího, co mě přitahuje, že to nemůžu přehlížet. Chci ji držet kolem pasu, zatímco se naprosto oddává tanci. Chci ji točit dokola v pointe, dokud nebude vědět, co je kterým 85

směrem. Chci ji zvednout nad hlavu a tančit s ní tak ladně, že si bude připadat, jako kdyby letěla. A místo bolesti a smutku chci vidět úsměvy a radost. A možná právě proto vytáčím její číslo ihned poté, co přijdu domů a převleču se do trika a džínů, aniž bych věděl, co bych jí měl říct. „Ahoj,“ řeknu tiše poté, co zvedne telefon. „Ahoj.“ „Včera jsi nebyla na  lekci… chtěl jsem jen vědět, jestli je všechno v pořádku.“ „Já…,“ odmlčí se na chvíli a já nervózně polknu v očekávání odpovědi. „Vím, že už je docela pozdě, ale přemýšlela jsem, že bych ti ukázala další místo v Brooklynu, pokud bys teda chtěl.“ Samozřejmě mi neunikne, že se vyhnula otázce, ale naplňuje mě nadějí, že by mi mohla odpovědět tváří v tvář. „To by myslím šlo. Pokud si teda nedáme sraz před Whole Foods.“ „Ne… už žádné Whole Foods, slibuju.“ Sice to nevím jistě, ale stejně jsem si skoro jistý, že se trochu usmála. „A kde teda?“ „Na Brooklynské promenádě.“ Vystoupím z taxíku a naskytne se mi pohled na promenádu. Hned za  East River se vyjímá panorama Manhattanu se zapadajícím sluncem na pozadí. Na chvíli se zastavím a tupě zírám na západ slunce, který narušují pouze do nebe se tyčící mrakodrapy. Brooklynský most, který se táhne na druhou stranu řeky, mám po své pravici a nemůžu se ubránit pocitu, že se dívám na jednu z nejúžasnějších věcí na téhle straně Atlantiku. Když se mi konečně podaří odtrhnout pohled, tak se zahledím na  samotnou promenádu. Po  celé její délce se nacházejí lavičky, za nimi jsou stromy, které lehce ozařují lampy umístěné vždycky po pár metrech. Skupiny přátel nebo rodin se procházejí sem a tam, někteří pouze sedí na lavičkách. Smějou se, vtipkují a já se mezi nimi snažím najít Abbi. 86

Objevím ji pořádný kus od všech lidí. Sedí na opěradle jedné z laviček a lokty má opřené o kolena. Vlasy má zastrčené za ušima, což mi dává perfektní příležitost prozkoumat ji z profilu, zatímco si prohlíží město. „Je to krásné, že?“ zeptá se a otočí na mě hlavu. „Je,“ odpovím a nespouštím z ní oči. „Opravdu je.“ Chvilku si mě prohlíží a pak uhne pohledem. „Ale nevypadá to jako místo, na  kterém by ses schovala.“ Posadím se vedle ní. „Někdy je jednoduší skrýt se právě na otevřených místech,“ odpoví a poté si upraví vlasy, které jí rozcuchal vítr. „Během dne tady přece musíš potkat spoustu lidí, kteří se před něčím schovávají, co myslíš?“ „To beru,“ přikývnu. „Tady si vždycky uvědomím, že život jde dál. Je tady vždycky tak rušno, promenáda je pokaždé plná lidí, spousta aut projíždí přes Brooklynský most, New York zkrátka pořád žije. Někdy mi přijde, že se svět zastavil, jestli mi rozumíš. Ale tady si uvědomím, že se pořád otáčí.“ Neodpovím, místo toho sleduju, jak slunce zapadá. Postupně se všechny budovy na Manhattanu, jedna po druhé, začínají rozsvěcovat. Západ slunce zastíní právě světlo, které vychází z budov a odráží se jak na nebi, tak ve vodě. Když se na obloze za městem mísí přírodní světlo s tím, které vychází z budov, mám pocit, že tohle neuvidím nikde jinde na světě. Neodpovím ani ve  chvíli, kdy barevnou oblohu vystřídá temnota nočního nebe. Nejsou vidět hvězdy, jsou zastíněny světlem města. „Ptal ses, jestli je všechno v pořádku,“ vytrhne mě Abbi ze snění. „Nevím, jak na to odpovědět. Někdy jo, někdy ne. Sama nevím.“ Sleduju, jak si pohrává s  pramínkem vlasů, a  čekám, až bude pokračovat. „Před rokem mi diagnostikovali depresi. Není to něco, co bych lidem vykládala na potkání, ale mám dojem, že po tom úterku máš právo to vědět.“ 87

„Nemusíš mi nic říkat, pokud nechceš.“ „Ale já chci. Alespoň tohle si vědět zasloužíš.“ Zhluboka se nadechne a  poprvé se na  mě pořádně podívá. Její modré oči jsou široce otevřené a  jasné, jen s  malým náznakem strachu. Strachu z čeho? To netuším. Ale vidím ho tam. Vím, že tam je strach. „Nevím, co se mi to v úterý stalo. Prostě záchvat paniky… přichází společně s depresí a vždycky je tam něco, co jej spustí. Většinou už poznám, když se blíží, a dokážu je potlačit, bojovat s nimi, ale v úterý se mi to nepovedlo. Nestalo se mi to už několik týdnů a tentokrát nemám ponětí, co to způsobilo. Měla jsem štěstí, že to přišlo ve chvíli, když jsem byla na místě, kde byl někdo, kdo mi pomohl a uklidnil mě.“ Poškrábu se na nose a rozpomenu se, jak rychle Bianca za­ reagovala a během pár okamžiků byla u ní. „Bianca u  tebe byla během vteřiny a  požádala mě, abych tě odnesl do její kanceláře. Nikdo si toho nevšiml – a ona ani nechtěla, aby tě někdo viděl.“ „Děkuju ti,“ zašeptá. „Že jsi mě dostal ze studia.“ „To je v  pohodě. Opravdu.“ Oba se na  sebe usmějeme. „Můžu tě o něco požádat?“ „Zkus to, ale nemůžu slíbit, že ti vyhovím.“ „Příště mě nějak varuj, pokud to půjde, jo? Vystrašila jsi mě k  smrti. Fakt jsem si říkal, jestli jsem tak mizerný tanečník,“ mrknu na ni a ona se tiše zasměje. „To bude ono. Muselo to být tvým tančením. Proč mě to nenapadlo dřív?“ zavrtí hlavou. „Budu si muset promluvit s Biancou, aby mi sehnala nového partnera.“ Usměju se, jsem rád, že zase vidím světlo v jejích očích. „Pšt, to jsem nechtěl slyšet,“ zamumlám a tvářím se naoko pohoršeně. Rty se jí zvlní potlačovaným smíchem. „Mám fakt chuť na zmrzlinu. Dáme si?“ „Uvědomuješ si, že je devět večer?“ Zvednu obočí. 88

Abbi pokrčí rameny a seskočí z lavičky. „Na zmrzlinu není nikdy pozdě. A obzvlášť na tu od Holly.“ „No jasně,“ zamumlám a  postavím se. „Zmrzlinárna otevřená do devíti. Zatracení Američani.“ „Slyšela jsem to, ty šílený Brite,“ odpoví mi Abbi a  zápasí s úsměvem. „Je úplně normální, že mají otevřeno i v tuhle dobu. Alespoň u Holly. Je fakt, že o žádných dalších místech nevím.“ Zavrtím hlavou a pobaveně ji následuju. Necháváme za sebou ozářené panorama. Cestou přejíždí rukou po keřích a já se zamyslím, jestli to náhodou není jedna z těch jejích výstředností. To samé přece dělala s každým stromem a keřem, když jsme se procházeli v Prospect Parku. Sleduju, jak si utrhne lístek a rozcupuje ho na kousky, které potom během chůze odhazuje na dlažbu . „Co ti ten lístek udělal?“ zeptám se a snažím se ji dohnat. „Stál mi v cestě,“ odpoví a otočí se mým směrem. „A  čím si to zasloužila ta dlažba, aby byla celá pokrytá lístky?“ „Dlažba?“ usměje se. Promnu si obličej rukama. „Ano, dlažba. To po čem zrovna teď kráčíme.“ „My tomu říkáme chodník.“ Překvapeně se na  ni podívám. „A  proč tomu říkáte chodník?“ „No protože se po něm chodí,“ odfrkne Abbi, ale to už stojíme před budovou, na které svítí nápis Zmrzlinárna u Holly. „Já jsem to nevymyslela, ale jak už jsem ti řekla předtím, není to naše chyba, že vy Britové neumíte mluvit.“ „Do téhle konverzace mě znovu nezatáhneš.“ Zatlačím do prosklených dveří, dokud se neotevřou a nechám ji projít. „Ne, dokud nepochopím, proč by někdo jedl zmrzlinu v  takovou hodinu.“ „Však to nemusíš chápat. Prostě to udělej. Podle mě zmrzlina chutná v tuhle dobu nejlíp.“ 89

„Dobře, beru tě za slovo.“ Podívám se na tabuli za pultem, potom na tu u mrazáku a údivem mi spadne brada. Nikdy v životě jsem neviděl tolik druhů zatracené zmrzliny a  už vůbec nemám tušení, co znamenají ty jejich názvy. „Nikdy jsi nebyl ve zmrzlinárně, co?“ zeptá se Abbi hlasem, který naznačuje, že jsem naprosto ztracený případ. Upřímně, má asi trochu pravdu. V Londýně jsem na žádnou z těchto věcí nenarazil. „Nikdy v životě.“ „Připadalo mi, že tě slyším,“ vyjde zpoza korálkového závěsu mladá žena, které nemůže být více než třicet, a zářivě se usmívá na Abbi. Utírá si ruce do zástěry, kterou má uvázanou kolem pasu, a  přejíždí mezi námi pohledem. „Už to chápu,“ zamumlá a zadívá se na Abbi. „Nováček, že?“ „Jo,“ přikývne Abbi. „Myslela jsem si to. Vypadá ztracený jako tučňák na poušti. Tak co mu vybereme, Abbi?“ „Napadl mě čokoládový pohár. Dvojitý. S  extra porcí brownies.“ Na chvíli se odmlčí a potom přikývne. „Jo, to bude ono.“ Žena – o  které se domnívám, že bude nejspíš Holly – se usměje. „Souhlasím. Tím na  začátek nic nezkazíš. A  pro tebe Duhový nářez?“ „To je jasné.“ Abbi se na mě otočí s úsměvem na tváři. „Jo čokoládový pohár bude prima, díky,“ pokusím se o lehce naštvaný tón, ale vůbec se mi to nepovede. „Vidíš, myslela jsem si to.“ Doslova protančí místností a  sedne si na  jednu z  vysokých barových stoliček, které jsou rozmístěné kolem kulatého stolu. „Všichni milujou čokoládový pohár.“ Následuju ji a posadím se naproti. „Tak proč sis ho taky nedala?“ Holly před nás postaví dvě sklenice plné zmrzliny. Jedna je plná vanilkové a čokoládové zmrzliny, čokoládových brownies s čokoládovou polevou, trochou čokoládové pěny a na vrchu 90

barevnou posypkou. Ve druhé je mix něčeho, co vypadá jako zmrzlina každé barvy, kterou mají v  mrazáku, pokrytá jahodovou a karamelovou polevou a nahoře je čokoládová oplatka a snad celý hrnec barevné posypky. „To byla teda rychlost,“ vypadne ze mě. „Dělám to od patnácti,“ odpoví mi Holly. „Nikdo ve městě ti nepřipraví zmrzlinu rychleji než já.“ „A lépe taky ne,“ prohodí Abbi a olízne si lžičku. „Ať vám chutná,“ mrkne na  nás Holly. Otočí se a  zmizí v zadní části podniku. „A abych ti odpověděla na otázku…,“ ozve se znovu Abbi a kopne mě nohou pod stolem. „Pokud bych si objednala čokoládový pohár, tak bych nemohla dělat tohle.“ Nahne se ke mně, zaboří svou lžičku do mojí porce a nabere si pořádný kus zmrzliny a brownies. A než stihnu cokoliv namítnout, tak už má lžíci v puse. „No ještě že sis ho neobjednala,“ odpovím a už si chystám lžičku do  ruky. „Protože je to fakt super nápad.“ A  teď pro změnu zabořím svou lžíci do jejího poháru, jenže z něj vytáhnu jen hromadu posypky a téměř žádnou zmrzlinu. Abbi se hlasitě zasměje, nepomůže jí ani ruka, kterou si dá před pusu. Přejedu si jazykem přes zuby, s beznadějí hledím na  svou lžičku a  snažím se zachovat vážnou tvář. I  přes všechen ten smutek, co v ní je, má asi ten nejnakažlivější smích a je hrozně těžké se udržet. Zadívám se na ni – oči má zavřené a smích se pomalu vytrácí. Když je za chvíli otevře, tak mě znovu uhrane modrý odstín jejích očí. Dětinsky zabodnu svou lžičku do poháru a naberu si pořádné sousto. Co si ale neuvědomím, je, jak zatraceně ta zmrzlina studí. Když polknu kus studené hmoty, vytřeštím oči a Abbi se znovu rozesměje na celé kolo. „Zdá se mi, že máš takový zvyk dělat ze sebe trotla,“ pozoruje mě. Utřu si zmrzlinu z koutku úst. „Myslím, že je to tebou.“ 91

„A je to dobře, nebo špatně?“ Nakloním hlavu na stranu a sleduju, jak olizuje svoji lžíci. „Pokud mě takhle nebudeš ovlivňovat během tance, tak je to v pohodě.“ „To snad zvládnu,“ usměje se. „Jo a jen tak mimochodem,“ zamířím na ni lžicí. „Máš celou pusu od zmrzliny.“ Utře si rty prstem, podívá se na ně a pak na mě. „Ne, nemám.“ Zazubím se a znovu jí hrábnu do zmrzliny lžičkou. Tentokrát ji naplním zmrzlinou a  vypláznu na Abbi jazyk. Usměje se a stále ze mě nespouští oči. Já střídavě přejíždím pohledem mezi ní a lžičkou, a pomalu ji přesouvám směrem k ní. Otevře pusu a během chvilky je zmrzlina pryč. „Takže ta krádež byla naprosto k ničemu,“ oznámím při pohledu na upatlanou lžičku. „Jej. Počkej.“ Natáhne se a vezme mi ji. Usměje se, vyplázne jazyk a slízne zbytky zmrzliny. Naprosto konsternován hledím na  pohyb jejího růžového jazyka po  kovové lžičce. Když má hotovo, tak mi ji vrátí. „Na trochu jsem zapomněla.“ „Jo,“ dostanu ze sebe a chytím ji.

92

11 Abbi

P

rsty zkoumám materiál červených šatů po kolena, na kterých mě obzvlášť zaujaly dlouhé krajkové rukávy. Očima přejíždím od lodičkového výstřihu přes černý pásek v pase až k jednobarevné sukni. Tyhle šaty chci – chci je hrozně moc. Ale ty rukávy. Tak dlouho jsem na sobě neměla nic, co by mělo něco jiného než dlouhý rukáv. Takový, pod kterým se skryly všechny mé jizvy na  rukou. Bílé čáry zůstaly utajené před celým světem. No a  právě rukávy jsou docela problém, protože tyhle mají otvory. Sice příliš malé na to, aby byly vidět jizvy na mé bledé kůži, ale pořád tam jsou. „Vyzkoušej si je,“ přemlouvá mě mamka. „Jsou to krásné šaty, Abbi. Hodí se k  tobě. K  tvému novému já. A  ta barva ti půjde k vlasům.“ „Když já nevím,“ odpovím a  stále hledím na  ten rukáv, který zrovna držím v rukou. „Ani nevím, kam bych je nosila. Nemá smysl kupovat něco, co mi bude viset ve skříni.“ Mamka se probírá stojany za  mnou. „Pokud jsem se něco během svého života naučila, tak to, že žena vždycky potřebuje nějakou tajnou zbraň. A můžou to být klidně černé šaty, nebo červené. Prostě něco, z čeho si ten chlap sedne před tebou na zadek.“ 93

„A  proč bych měla chtít, aby si přede mnou chlap sedal na zadek?“ „Aby si prohlédl tvoje boty, zlatíčko.“ „Žádného chlapa nikdy nebudou zajímat moje boty, mami.“ „Však to není myšleno doslova. Jen aby měl přehled o tom, co ho čeká během celého vašeho vztahu.“ „Tak v tom případě žádnou zbraň nepotřebuju,“ řeknu skoro až smutně, pustím rukáv a  úsměv mi zcela zmizí z  tváře. „Nedokážu si představit, že bych měla s  někým v  nejbližší době chodit. Jestli vůbec někdy.“ Pokrčím rameny a mamka mě chytí za ruku. „Abigail Jenkinsová,“ otočí se na  mě. „Jeden zatracený bastard ještě nepředstavuje celou mužskou rasu. Sem tam jsou sice všichni trochu mimo, ale Pearce Stevens určitě patřil k  menšině. A  jednou určitě potkáš někoho, kdo bude jiný a  bude stát za  to, aby ti obrátil naruby celý život. Možná to nebude dneska, možná ani za  rok, ale dočkáš se. A  až se tak stane, tak přijde chvíle pro tyhle šaty v kombinaci s nějakými zabijáckými podpatky a pak si z tebe sedne na zadek takovým způsobem, že ho bude další dva týdny bolet.“ „Mami…,“ protočím očima. „Ne,“ chytne mě za bradu a přinutí mě, abych se jí podívala do očí. „Ty jsi totiž, holčičko, daleko silnější, než si sama myslíš. Vidím ti to na očích. A jednoho dne prostě najdeš někoho, kdo tě bude milovat tak, jak si to zasloužíš. Bude se o  tebe starat jako o princeznu, kterou jsi byla celé své dětství. Ať už budou tyhle šaty ve tvé skříni kdovíjak dlouho, tak si je stejně koupíš. A až poznáš toho pravého, tak si je oblečeš.“ Povzdechnu si a znovu si prohlídnu šaty. Mamka má pravdu – vždyť je prozatím nosit nemusím. A mimo to, až je budu připravena nosit, tak je dost možné, že mě už moje jizvy trápit nebudou. Už mě nebudou tak ovládat, jako to dělají teď. Možná že v době, kdy je budu nosit, už ani nebudou tak viditelné. Možná se do té doby uzdraví jak moje pokožka, tak duše. „Tak fajn,“ podvolím se nakonec. „Vezmu je.“ 94

Mamka se usměje, vezme z věšáku moji velikost a míří s šaty co nejrychleji k pokladně. Za minutu je zpátky a s triumfálním výrazem na tváři mi podává tašku. „Děkuji,“ řeknu tiše. „Není to poprvé, co ti kupuju šaty,“ zasměje se. „Ale není zač.“ „Nejen za šaty, ale i za to, že jsi mě přesvědčila.“ Mamka mě chytí kolem ramen a opustíme obchod. „Hlavně si je šetři pro toho pravého. A ještě ti koupím ty boty.“ „Jasně,“ usměju se. „A mami?“ „Ano?“ Přitulím se k  ní způsobem, jako jsem to dělala v  dětství. „Děkuju. Děkuju, že jsi mi pomáhala i  ve  chvílích, kdy jsem to sama vzdala…,“ skloním pohled k chodníku. „Nevím, jestli bych se z toho bez tebe dostala.“ „Ale zlatíčko,“ stiskne mě. „Za  to mi neděkuj. Vždyť jsi moje holčička, pro kterou bych tohle udělala vždycky. Nikdy se nemáš vzdávat, když něčemu věříš. No a  já věřím v  tebe. Takže já děkuju tobě, že jsi to nevzdala, i když sis myslela, že už to nezvládneš.“ Má pravdu. Nikdy jsem to úplně nevzdala. Ve  skutečnosti ne. Rozhodně ne ve svém srdci, protože kdybych to vzdala i v něm, tak bych byla pořád ještě zavřená u Svatého Morrise. Zazvoní mi telefon, vytáhnu ho z kapsy a zjistím, že mám dvě nové zprávy. Jedna je od Maddie, která se ptá na novinky ohledně sexy Brita, no a druhá je od takzvaného sexy Brita, který se pro změnu zajímá, co zrovna dělám. Jsem na nákupech s mamkou. Už jedu domů, odpovím mu. V práci to stálo za hovno. Jsem ve studiu, nechceš trénovat? Zrovna jsem na Manhattanu a nemám s sebou věci, trvalo by mi hodinu, než bych to otočila. Sakra. „Mami?“ stisknu pevně svůj telefon. „Ano?“ 95

„Jen jsem tak přemýšlela… Víš, že teď u Biancy nacvičujeme choreografii ke grand pas de deux?“ „No?“ „Právě mi napsal můj tanečník. Chtěl by trénovat, ale já tady nemám baletní úbor. Myslíš, že bychom ho mohli vyzvednout? Že bychom trénovali u  nás v  garáži?“ Zahledím se do  země, zatímco odemyká auto. „To je ten sexy Brit, že?“ „Co?“ podívám se na její rozesmátou tvář. „Taťka je fakt horší než puberťačky.“ „V tom s tebou naprosto souhlasím, Abbi,“ usměje se. „Napiš mu, ať je za deset minut připravený.“ Mrkne na mě a zmizí v autě. Zhluboka se nadechnu a přemýšlím, jestli nebudu litovat, když to Blakeovi navrhnu. „To je ten sexy Brit?“ zeptá se taťka, když mu představím Blakea. „Tati!“ vykřiknu a celá zrudnu. „Bože,“ zamumlám si ještě pro sebe. Blake se na  mě otočí se zvědavostí ve  tváři a  zdviženým obočím. „Já… víš co, radši se vrať ke svým novinám, tati. Prokrista.“ Potom se otočím na Blakea. „A ty pojď za mnou.“ Za dozvuku tátova smíchu ho provedu kuchyní až do improvizovaného garážového studia. „Za minutku jsem zpátky.“ Vyběhnu po schodech, převléknu se a vrátím se zpět. Cestou se snažím stáhnout si vlasy do drdolu, a když míjím obývací pokoj, stále slyším tátův smích. Nakouknu do pokoje a hodím po něm výhrůžným pohledem. „Ty!“ Rozesměje se ještě hlasitěji. „Takhle si nepomůžeš,“ pohladí mě mamka po  rameni. „Jsem si jistá, že se brzy uklidní.“ „To je snad zlý sen,“ zamumlám. Táta vyprskne znovu smíchy. 96

Zamračím se a hodím po něm svou náhradní čelenku. Trefí se přesně do novin a pak spadne na zem. Mamka obrátí oči v sloup, povzdechne a oznámí, že bude pracovat u sebe v kanceláři. Taťka na mě mrkne a já se usměju. „Víš co, tati?“ „Copak?“ „Díky.“ „Vždyť jsem ti právě udělal ostudu, ne?“ zamračí se na mě. „Jo. Ale svým způsobem se mi to líbilo. To je přece něco, co rodiče normálně dělají, ne? A nikdy ses ke mně nechoval jako k porcelánové panence, jako to dělá mamka.“ „Normální se moc přeceňuje. A  teď běž tančit s  tím svým sexy Britem.“ „Blake,“ křiknu za ním přes rameno. „Jmenuje se Blake.“ „Brit nebo Blake, to máš fuk.“ Zavrtím hlavou a  otevřu dveře garáže. Blake je opřený o barre, ruce má složené na prsou a čeká, než zavřu dveře. „Tak sexy Brit, jo?“ „To jsem nikdy neřekla,“ zalžu a otočím se. „Byla to Maddie.“ „Začínám mít pocit, že měla postranní úmysly, když se šla tenkrát podívat na naši lekci.“ „Ty se asi často díváš na filmy, co? Protože jsi úplně mimo.“ „Hmm.“ Stojí hned za mnou, mezi námi je jen malý prostor a v krku mi zase začíná růst pořádný knedlík. Pokusím se ho spolknout a uvolnit se. Stoupne si ke mně ze strany a položí mi ruku kolem pasu a  břicha. Zaujmu pozici en pointe, protože vím, že jedině tanec mi může pomoct bojovat s  narůstajícím pocitem nejistoty a úzkosti. Snažím se nevnímat, že jeho dlaň a mou kůži dělí jen tenký kousek látky, radši se soustředím na tanec. Místo tepla jeho dechu, které cítím na krku, se soustředím na pozici nohou a paží. Soustředím se na  každý další krok místo toho, abych vnímala náhlou změnu strachu na úplně jiný pocit, který nedokážu pořádně popsat. Pocit, který mě nutí zároveň utéct i  zůstat. 97

Pocit, díky kterému ho chci odehnat pryč a zároveň přitáhnout blíž. Ale nemůžu. Na  krku cítím jeho dech a  z  rukou, kterými mě objímá, jde příjemné teplo. Cítím, že jeho srdce bije stejně rychle jako mé. A  vím, že můj zrychlený pulz nemá nic společného s tancem. Nikdy to není z tance, když je mi nablízku. Je to něco, co mě vytrvale a  neúnavně táhne. Táhne mě to k němu a nemůžu s tím nic dělat. Je to něco, co mě děsí a vzrušuje zároveň. Něco, z čeho mě mrazí v zádech, z čeho mám motýlky v břiše, něco, co mi nedá spát. S naprostou lehkostí provedeme první kroky našeho entrée, ale pak ucítím, že zpomaluje, protože už se blížíme ke konci. „Tancuj,“ zašeptám, neschopna se oprostit od toho uvolňujícího pocitu, který mi proudí tělem. Ještě nejsem připravena na to, aby to skončilo… ještě ne. „Tancuj.“ A taky že tančí. Vede mě krok za krokem, otočku po otočce, plié po zvedačce. Využijeme snad každičkého místa v garáži a víříme prach v těch místech, která obvykle nepoužívám. V  jednu chvíli Blake pustí mou ruku. En pointe, pirouette, znovu a znovu a znovu, aniž bych ztratila balanc, aniž by se mi zamotala hlava. Roztočím se na špičkách, lehce poklesnu v kolenou a zase se narovnám. Během otočky se podívám na Blakea, který jen stojí a pozoruje mě – nohy rozkročené a náruč otevřenou. Provedu kočičí krok, grand pas de chat směrem k němu. Létám vzduchem jako ve stavu beztíže, ale nedotknu se země. Mé ruce dopadnou na jeho hruď, chytne mě kolem pasu a zvedne nad hlavu. Sevření je naprosto pevné, ani náznak zachvění. Otevřu oči. Naše čela se téměř dotýkají, pohledy máme upřené na sebe. Oddechuju ztěžka a zrychleně, stejně tak on, ale nejsem si jistá, jestli je to tancem nebo… čím vlastně? Vůbec nevím, kde má ten adrenalin, který mi pulzuje v těle, původ. Jestli je to vzrušením z toho skoku, nebo mi srdce buší kvůli nekonečnosti mojí pirouette. V  téhle chvíli, když mezi 98

námi není nic jiného než vzduch, si vůbec nejsem jistá, co cítím. Hrozně bych chtěla věřit tomu, že mrazení na  zádech je z toho, s jakou lehkostí spolu dokážeme tančit. Stejně tak bych ráda věřila, že ten tlak na hrudi je důsledkem zadýchání. A taky bych chtěla věřit tomu, že chci, aby mě Blake pustil a nechal jít. Tak moc tomu chci věřit, tak tak moc. Ale nemůžu. Protože nemůžu věřit něčemu, co není pravda. Protože vím naprosto jistě, že teď, když se na  mě upřeně dívá, rozhodně nechci, aby mě nechal jít. Po nějaké době, ani nevím jak dlouhé, mě pomalu postaví na  zem. Špičkami se dotknu podlahy a  zaujmu pozici pointe. Jeho ruce pustí můj pas a moje naopak jeho ramena. Zhluboka se nadechnu, ustoupím o krok a zahledím se do země. „Víš ty co? Myslím, že vůbec nebudeme potřebovat tolik času, kolik nám Bianca dala,“ prolomí Blake ticho. „Jen doladit adagio a bude to.“ „Asi máš pravdu,“ odpovím a podívám se na něj. „Bianca má opravdu dobrý čich na párování, co?“ Něco se mu mihne v očích. Něco, čemu nerozumím. Něco, čemu bych chtěla porozumět a zároveň ne. Něco, co bych radši neviděla. „Jo, jo, to má.“ „A co když cítím něco, co nechci?“ „Myslíš to nutkání? Ty vzpomínky?“ „Ne,“ přejedu si palcem přes spodní ret. „Myslím tím, že cítím něco, co není vyloženě… špatné. Alespoň ne tímhle způsobem.“ Doktorka Hausenová si poposedne dopředu a  pečlivě mě zkoumá přes obroučky brýlí. „Musíš to trochu rozvést, Abbi, takhle ti nepomůžu.“ „Co když… co když jsem cítila něco, co by asi osmnáctiletá holka cítit měla. A tím myslím… ke klukovi.“ 99

Ve  tváři se jí mihne letmý úsměv. „A  to je hypotetická otázka?“ Přestanu si třít palcem spodní ret a mé oči jí prozradí odpověď. „Bojíš se.“ Přikývnu. „Proč?“ „Protože mi ublížil,“ odpovím nevzrušeně a  okolo prstů si navíjím pramínky vlasů. „Dala jsem mu všechno, každičký kousek sebe. A Pearce mě zničil. Roztrhal mě na milion malých kousků a ty pak zničil taky!“ „Ale ten nový kluk…“ „Blake.“ „Blake není jako Pearce, je to tak?“ Představím si jeho zelené oči, rozcuchané hnědé hlasy a tichou důvěrnost. Teplo jeho rukou, jistotu jeho kroku a naše dotyky při tanci. „Ne. Jsou jako dva póly. Naprosté protiklady.“ „Tak čeho se bojíš?“ „Myslela jsem si, že můžu Pearceovi pomoct, a spletla jsem se. Celkově jsem se v něm spletla. Co když se pletu i tentokrát? Co se stane, když mu odhalím, co cítím, a potom zjistím, že je to chyba? Pearce mě málem zabil. Kdyby se neobjevila Maddie a nezavolala sanitku, tak jsem si jistá, že už bych tady nebyla. Vím to. Viděla jsem svoji složku. Vím, že kdybych neomdlela bolestí a pokračovala v řezání, tak bych umřela rychleji. A co když se to stane znovu?“ „A chceš, aby se to stalo znovu? Chceš se k tomu vracet?“ „Ne,“ odpovím automaticky a naprosto upřímně a položím si ruce do klína. „Ani náhodou. A proto jsem tak vystrašená.“ „A myslíš si, že by ti Blake ublížil?“ „Nemyslela jsem si ani, že mi Pearce ublíží.“ Doktorka Hausenová se zase opře ve svém křesle a přehodí si nohu přes nohu. „Na to jsem se tě neptala. Zapomeň na 100

Pearce. Víš dobře, že ten už ti neublíží. Ptala jsem se, jestli si myslíš, že by ti Blake ublížil.“ „Ne. Nemyslím si, že by mi ublížil.“ „Tak v tom případě…“ Konečně se na ni podívám. Upřeně mě pozoruje. „Občas se vyplatí zariskovat. Jsou jenom dva způsoby, kterými se to může vyvíjet; buďto špatně, a v tom případě půjdeš zase dál, nebo dobře a budeš šťastná. Ale obojí ti změní život. Obojí nějakým způsobem bude mít vliv na tvá další rozhodnutí po celý zbytek života. To ale neznamená, že by to rozhodnutí měl udělat někdo za tebe. Tvoje minulost přece nemůže ovládat tvou budoucnost, Abbi. Tvoje minulost ti nemůže diktovat tvůj život, pokud to sama nechceš. A zrovna v tuhle chvíli necháváš svou minulost, aby rozhodla za tebe. A to tě táhne zpátky. Nemůžeš srovnávat tygra s  leopardem. I  když jsou stejného druhu, tak vypadají a chovají se odlišně.“ „Takže bych neměla srovnávat Blakea s Pearcem jen proto, že jsou oba chlapi.“ „Přesně tak. Neříkám, že by ses měla okamžitě vrhnout do nějakého vztahu s Blakem…“ „Ale říkáte, že bych to měla být já, kdo o  tom rozhodne, místo toho, aby to za mě udělala moje minulost.“ „Správně.“ „Ale co když k němu nechci nic cítit?“ „Pak je to tvoje volba. Ale než uděláš konečné rozhodnutí, tak to pečlivě zvaž. Nakonec, nikdy nevíš, kdy se něco tak hezkého zase stane.“

101

12 Blake

M

ěl jsem ji políbit. Měl jsem ji postavit na  zem dříve, odsunout ten pramínek vlasů na stranu a zatraceně dobře ji políbit. Ale něco mě zastavilo. Něco v jejích očích – ostražitost, váhavost – mě naprosto spolehlivě zastavilo. Za její depresí je něco více než jen smutek. Člověk nemusí být génius, aby na to přišel – straní se veřejnosti a zčásti je zahrabaná pod tíhou smutku. Jako Tori. Ale je opravdu taková? Je opravdu jako Tori? Nikdo jí nevěřil. Já byl prakticky tím jediným, kdo jí kdy naslouchal, kdo opravdu věřil tomu, že je s ní něco v nepořádku. Máma to odpálkovala jako pubertální touhu po pozornosti, táta to zase svaloval na hormony s tím, že ji to brzo přejde. Vždyť šestnáctileté holky dělají drama úplně ze všeho. Alespoň podle mých rodičů. Podle mě ne. Já byl tím, kdo se vplížil do jejího pokoje, když v noci brečela, a držel ji tak pevně, jak jen jsem ve dvanácti letech dokázal. Byl jsem to já, kdo odcházel s promáčeným trikem od slz a umazaným řasenkou. Dokonce ani Kiera, která byla o rok mladší než Tori, jí nevěřila. Věřila mamce, protože věřit Tori by znamenalo přehánět

102

a  dramatizovat. Allie, Laura a  Jase byli ještě moc malí na  to, aby tomu rozuměli. Vždyť byli moc malí i na to, aby si něčeho všimli. Jsem si docela jistý, že bych si taky ničeho nevšiml, kdybych s ní netrávil tolik času. Ale stejně jsem to pořád nepochopil. Nikdy jsem nerozuměl tomu, jak hluboká její bolest byla, jak ji ranilo každé odmítnutí ze strany rodičů, jak ji mučilo každé slovo těch, kteří ji šikanovali. Každé slovo se jí zařezávalo do  mysli ještě hlouběji než ostří, které si nakonec zařízla do kůže. Vzali jí víc než kolik z ní nakonec vyteklo krve. A nechápu to doteď. Nechápu, proč nikdy nic neřekla – mně nebo někomu jinému. A  štve mě to, štve mě, že trpěla sama, v  tichosti – a  stejně tak i  zemřela. A  štve mě, že jsem přišel pozdě. Pokaždé. Vždycky jsem byl o  krok pozadu. Vždycky o  minutu nazpět. A  jsem odhodlaný, aby se to s Abbi neopakovalo. Nechci být o krok pozadu. Ani dopředu. Znám ji tři týdny, což je dost krátká doba na to, abych si nepamatoval, jak jsem ji poprvé viděl ve studiu. Nechci být ani o krok napřed, ani nazpět, chci jí být neustále nablízku. Kdekoliv. Na tanečním parketu ve studiu. Na pódiu. Prostě kdekoliv. Během tance i  v  normálním životě – je mi to jedno. Když bude plakat, tak ji chci utěšit. Když bude chtít utéct, tak ji chci dohonit. A když se bude chtít bavit, tak chci být u toho. „Přijde mi, že veškerý čas mimo práci trávím s  tebou,“ rýpnu do ní hned poté, co otevřu dveře. „To bude asi tím, že mi pořád voláš,“ odpoví Abbi, vstoupí dovnitř a  rozhlédne se po  mém bytě. „Měla jsem v  plánu udělat si soukromou pyžamovou party s filmem Duch, ale pak 103

jsi zavolal, že budeš vařit. Tomu jsem nemohla odolat. Dneska máme doma Čínský večer a já čínské jídlo fakt nemusím.“ „Vážně?“ zavřu za ní dveře. „Jak ho nemůžeš mít ráda?“ „Prostě nemám,“ pokrčí rameny. „Takže jsem se nemusela dlouho rozmýšlet. Tučné a  mastné jídlo z  fastfoodu, nebo parádní domácí večeře? Teda doufám, že bude parádní, jinak tady ztrácím čas.“ „Jsem kuchař,“ usměju se. „Takže trvám na  tom, že bude dobré.“ „Vážně? Já mám problém připravit si toasty.“ „V tom případě je dobře, že vařím já. S připáleným toastem v břiše by se špatně makalo na choreografii, co?“ „Hej,“ zamračí se na mě. „Ale jo, máš pravdu.“ Zasměju se. „Posaď se… no… kam chceš. Můžeš si sednout v obýváku a křičet na mě, nebo do kuchyně a budeme se bavit normálně.“ „Beru to druhé,“ řekne a posadí se u kuchyňského stolu. Hodím po ní přes rameno rychlý úsměv a vytáhnu si ze stojanu nůž. Položím si ho bokem a strčím do zapékací mísy kuře a brambory. „A co vlastně vaříš?“ „Kuře na letní způsob.“ „No ono ještě není tak úplně léto. Letos přichází tak nějak pomalu.“ „No… ale už je blízko. Navíc ti to bude úplně jedno, až to ochutnáš.“ „Náfuko,“ obviní mě Abbi ze srandy. „Ne. Tomu se říká sebejistota,“ zakřením se na česnek, který zrovna drtím. „Moje chůva mi to vždycky vařila, a  když mi bylo deset, tak jsem po ní škemral recept, abych to taky jednou mohl uvařit. Nakonec souhlasila, ale pod podmínkou, že se jí přestanu motat pod nohama, což jsem dělal vždycky, když připravovala jídlo. Jenže zapomněla upřesnit na jak dlouho, takže jsem jí hned další den ‚pomáhal‘.“ „Tak ty jsi měl chůvu, jo? Wow.“ 104

„Není to zas tak super. Byl bych mnohem radši, kdyby s námi táta hrál fotbal častěji než jednou do roka.“ „Kde přesně v Londýně žije tvoje rodina?“ „Chelsea,“ odpovím, vložím mísu do  trouby, zkontroluju teplotu a nastavím časovač. „Táta je právník v rodinné společnosti a máma má vlastní značku obuvi. Oba pracují až do noci, takže si museli najmout chůvu. Přitom jediné naše dětské přání bylo, aby s námi trávili více času.“ „Vážně? To jsi je opravdu skoro neviděl?“ zeptá se Abbi, opře si lokty o stůl a bradu položí na ruce. „Moc ne,“ zavrtím hlavou. „Hlavně od  chvíle, kdy si táta uvědomil, že opravdu nemíním pokračovat v jeho a dědových šlépějích a nebudu právníkem. Byl dost naštvaný, když zjistil, že chci vařit. Jeho rodiče jsou dost staromódní, tak by mě ani nepřekvapilo, kdyby v něm děda zakořenil, že v kuchyni má být žena.“ Abbi si nevěřícně odfrkne. „A  pak ses přestěhoval sem. Kvůli tanci.“ „Jo. To už vnímali jako naprostý nesmysl. Začal jsem tančit, když mi byly čtyři, a naši si to vyložili jako kopírování starší sestry, ale nechali mě u toho. Nicméně je třeba říct, že nebyli zrovna šťastní, když jsem tančil i  ve  dvanácti letech, zatímco můj osmiletý bratr střílel jeden gól za druhým za místní fotbalový tým.“ „Fotb… A  jo, ty myslíš soccer. Nevadí,“ usměje se Abbi. „A pomohli ti se stěhováním?“ Teď si pro změnu odfrknu já. „Ne. Prakticky mi nepomáhali vůbec. Hned potom, co jsem skončil ve škole, tak jsem šel na brigádu a šetřil si každou penny. Všechno jsem si zaplatil ze svého. Od té doby, co jsem přiletěl sem, tak jsem s mámou telefonoval jednou, s bráchou dvakrát a s tátou a sestrami jsem nemluvil vůbec.“ „Wow. Nedokážu si představit, že bych s našima tak dlouho nemluvila.“ 105

Pokrčím rameny, otočím se k prkýnku a začnu krájet cuketu. „Prostě to takhle je. Nejsme si zkrátka v rodině až tak blízcí. Popravdě, jediný důvod, proč jsem mluvil s matkou, je ten, že sem příští týden přiletí uzavřít obchod ohledně svých bot.“ „Tak to je fajn, ne? Můžete strávit nějaký čas společně.“ „Pokud se tak dá nazvat jedna večeře v den jejího příjezdu. Protože to je očividně jediné okno v  jejím programu, do  kterého se vlezu. Navíc nebyla zrovna šťastná, že kvůli ní nechci vynechat lekci.“ Zatímco dokončuju večeři, tak Abbi sedí zcela v  tichosti. Úplně na sobě cítím její pohled. Otočím se na ni a pohlédnu jí do tváře. „Asi je pravda to, co se říká,“ řekne tiše. „Za peníze si štěstí nekoupíš.“ „Nebudu ti lhát, jako dítě jsem z toho měl fakt radost. Však víš jak to myslím, kdo by nechtěl nejnovější hračky nebo ty nejvíc cool tenisky? Ale potom jsem vyrostl a už mi to tak nepřišlo. Byly to jenom… věci. A potom jsem pochopil, že za peníze si koupím všechno, co potřebuju, ale ne všechno, co chci. Protože jediné, co jsem chtěl, bylo být opravdu šťastný. A věci, které ti přinesou štěstí, jsou k nezaplacení.“ Dlouho si mě přeměřuje pohledem. „Takže…,“ přeruším konečně ticho. „Tohle bude ještě chvíli trvat. Nechceš jít trénovat, dokud tady neuklidím?“ „Můžu ti pomoct…“ „Ne, jsi můj host. Udělám to.“ „Dobře, v obýváku?“ „Pohodlná pohovka nebo dřevěná židle. Vyber si.“ „Jo… myslím, že pohovka bude ideální,“ usměje se a zamíří si to do obývacího pokoje. Zastaví se u knihovny a prsty přejede po fotorámečku. „Je moc hezká. Kdo je to?“ „Moje sestra Tori.“ „Myslela jsem, že máš jen pět sourozenců. Proč máš jenom její fotku?“ Povzdechne si. „Promiň, trošku řvu, že?“ 106

Pohlédnu na ni se smutným úsměvem. „Na parapetu mám i fotku s ostatními, ale Tori mi byla nejbližší.“ „Byla?“ podiví se a poté si uvědomí, jak se věci mají. „Aha, ona je…“ „Umřela před více jak devíti lety,“ uklidím prkýnko a vyhlédnu z okna kuchyně. Slyším, jak Abbi přechází přes kuchyň, a potom ucítím dotyk její ruky na svých zádech. Hlavu si opře o mé rameno. „Promiň, neměla jsem se ptát,“ řekne tiše. „Nevěděla jsi to,“ zavrtím hlavou. „Moc o  ní nemluvím. Není to lehké.“ Přikývne. „To chápu. Tak nějak. Vzpomínám si, když zabili Maddiinu maminku – nedokázala o  tom mluvit ještě měsíce. Není to to samé, ale chápu. Na druhou stranu, jsem si jistá, že by na tebe Tori byla pyšná.“ Nedokážu jí říct, jak moc pro mě její slova znamenají. Znamenalo by to, že bych jí musel říct všechno o své rodině a o tom dni. Znamenalo by to, že si musím prožít ten den znovu. Místo toho jen přikývnu a na chvíli opřu svou hlavu o její. Tentokrát z  ní necítím to napětí jako pokaždé předtím, když jsem se jí nějakým způsobem dotknul. Tvář si položí na mé rameno a prsty kreslí malá kolečka na mých zádech. Pak se zhluboka nadechne a posadí se na pohovku, dál ode mě. Hrozně rád bych se otočil. Otočil se, vzal ji do náruče a vypustil ze sebe všechen smutek, který ve  mně vyvolává vzpomínka na sestru. Ale to jí udělat nemůžu. A i když mě ubíjí, že ji nechávám samotnou v druhém pokoji, tak se přemůžu. Vrátím se k nádobí a nechám ji nacvičovat choreografii. „Tori, proč ti teče krev?“ Šel jsem do  jejího pokoje jenom proto, že byla máma naštvaná, že ještě nesedí u večeře. „Nepotřebuješ náplast?“ Sestra si vzala pár kapesníčků z krabičky na nočním stolku a přiložila je na rány na rukou. „Ne, Blakeu. Nepotřebuju – jenom malá nehoda.“ Ukázala na  noviny, které byly rozprostřené po  podlaze 107

celého pokoje. „Dělám nějaký úkol do výtvarky a upustila jsem nůžky. Předtím jsem je trochu naostřila, takže jsem si o ně pořezala ruku.“ „Aha. A nebolí to?“ pokusil jsem se prohlídnout si ránu, ale ona ji okamžitě zakryla dalšími kapesníčky a poté ji schovala pod rukáv. „Ne. Ne, nebolí to. Vůbec.“ „Dobře. Máma chce, abys přišla na večeři.“ „Budu tam za minutku, jo?“ usmála se. „Fajn, Tori,“ oplatil jsem jí úsměv a otočil se. „Blakeu?“ „Jo?“ ohlédl jsem se přes rameno. „Neříkej… neříkej o tom mámě, jo? O té ruce. Víš, jak jsem nemotorná. Měla by strach a dala by mi Lauřiny nůžky pro děti nebo něco takového.“ „Neřeknu. Stejně, jako když sis minulý týden pořezala nohu při hokeji, že?“ „Přesně tak,“ odpověděla Tori smutně s  podivným zábleskem ve svých zelených očích. „Jako minulý týden.“

108

13 Abbi

„N

etušil jsem, že umíš řídit.“ „Vypadáš šokovaný,“ podívám se na něj pobaveně. „Taky že jsem. Trochu,“ vyhlédne z okýnka. „A nemám tušení, kam mě to vezeš, a už vůbec ne, proč jsem s tím sou­ hlasil.“ „Prostě… bude to stát za to. Slibuju.“ „Nech mě hádat – jedno z tvých oblíbených míst.“ Usměju se a přeřadím. „Jak jsi na to přišel?“ Koutkem oka si všimnu jeho zdviženého obočí a pobaveného úsměvu. „Abbi,“ odpoví mi. „Kdykoliv jsi mi něco ukazovala, tak to bylo tvoje oblíbené místo. Park, potom promenáda, zmrzlina u Holly… a teď to bude stejné, ať už jedeme kamkoliv.“ „V tom případě mám asi hodně oblíbených míst. Zastřel mě za to,“ pokrčím rameny. „Bude se ti to líbit. Slibuju.“ „Zatím mě žádné z tvých oblíbených míst nezklamalo, takže ti budu věřit. Ale museli jsme opravdu jít po lekci?“ „Skoro každý večer pracuješ, tohle je navíc místo, které musíš vidět v noci. O to víc je kouzelné.“ „A řekneš mi teda, kam jedeme?“ „Ty jsi fakt jako děcko,“ zasměju se. „Ale budiž, jedeme na Coney Island.“ 109

„To mi pomohlo, Abbi, opravdu moc,“ zazubí se Blake. „Co a kde ten Coney Island je?“ „No, je to takový poloostrov.“ „Ty sis dneska vzala nějaké pilulky na chytré řeči, co?“ „Zopakuj to,“ usměju se. „Co mám zopakovat?“ zamračí se na mě. „Pilulky.“ Zastavím na červené a podívám se na něj. Usmívá se, jak zářivýma zelenýma očima, tak ústy. „Proč?“ „Prostě to řekni.“ „Pilulky,“ zopakuje. Znova se zasměju. „Co je na tom tak zábavného?“ Pokrčím rameny a zahnu za roh na příjezdovou cestu k parkovišti. „Jen ten způsob, jakým to říkáš. Myslím, že to bude tím tvým britským přízvukem. Skoro jako v seriálu Panství Downton.“ Akcent, ze kterého se mi jednou zastavuje dech i srdce a podruhé mě rozesměje. „V tom případě bych to měl brát jako lichotku.“ „A nebereš?“ „Nemůžu se rozhodnout,“ zasměje se a  oba vystoupíme z auta. Mořský vítr, který vane na pláži, mě přinutí zapnout si mikinu až po krk, a to i přesto, že je červen a léto se konečně blíží. Coney Island je, na rozdíl od prakticky všech ostatních míst v Brooklynu, tím jediným místem, které není nějakým způsobem poskvrněné vzpomínkami na Pearce. Tady mě s ním nic nespojuje. Tady můžu být sama sebou – takovou, jakou bych chtěla být. A možná to je ten důvod, proč jsem tady přivedla Blakea. Možná zapracovalo moje podvědomí a vzala jsem ho na místo, které nemá žádnou spojitost s Pearcem, abych mohla zjistit, jak je to s námi po emocionální stránce. Protože po té fyzické tam rozhodně něco je. 110

Když se na mě podívá, tak mám motýlky v břiše, když se mě dotkne, tak mě v  celém těle příjemně zamrazí, a  když se na mě usměje, tak mám chuť smát se s ním. Jenže po emocionální stránce jsem strašně zmatená. Tak slabá. Tak roztěkaná. Vůbec si nejsem jistá, jestli někdo dokáže zvládnout můj boj s depresí – tu šílenou horskou dráhu. „Kam mě teda bereš,“ vytrhne mě Blakeův hlas z mých stále temnějších myšlenek, a já se přinutím soustředit na křižovatku, která vede k zábavnímu parku. Pohledem pokynu k Wonder Wheel, které se před námi tyčí do výšky. „Vážně? To sis vážně nevšiml toho obrovského kola před námi?“ zeptám se ho nevěřícně. „Jasně že všiml. To zatracené kolo je obrovské.“ „Fajn, tak přesně tam jdeme.“ „Takže mě bereš na pouť?“ „Tak něco. Je to spíš zábavní park. Navíc, pláž je perfektní místo na  procházku. Někdy si prostě potřebuju odpočinout, dokonce i od tance.“ „Takže mi teď říkáš, že ses chtěla projít, a  místo toho mě táhneš na tu atrakci?“ „Tak něco,“ usměju se na něj. „A jak víš, že jsem neměl v plánu něco jiného?“ „Protože jsi souhlasil, že půjdeš,“ odmlčím se a schovám si ruce do kapes. „A nikoho jiného v Brooklynu neznáš.“ Šťouchne do mě loktem, zrovna když vcházíme do Denova parku. „Ticho, jo? Tak jdeme na to kolo, nebo ne?“ „Měla jsi mě varovat, že se to kolo bude hýbat,“ zabručí Blake a zachvěje se. „Vždyť je to kolo,“ zasměju se. „Je snad jasné, že se bude hýbat.“ „Já myslel ty vozíky, Abbi. Vždyť jsem z té zatracené věci málem vyletěl!“ 111

„Nebuď takový posera,“ škádlím ho. „Jsem holka a stejně to zvládám líp než ty!“ „Vsadím se, že jsi tady byla tak tisíckrát. V Anglii máme ty vozíky nehybné. Přesně tak, jak by to mělo být.“ Otočím se čelem k němu a jdu pozpátku. Stmívá se a úsměv, který se mu zračí ve  tváři, se ztrácí v  ubývajícím světle. Prohrábne si vlasy rukama, čímž si je rozcuchá ještě více, a znovu se na mě usměje. „Pokud si budeš pořád stěžovat, tak ti asi uteču do  auta, odjedu a nechám tě tady.“ „Ty si myslíš, že bych tě nechytil, kdyby ses mi pokusila utéct?“ zvedne zvědavě obočí. „Tak proč to nezkusíš?“ zeptám se, zatímco stále couvám směrem k davu. V očích se mu zableskne a mně poskočí srdce, když se začnu prodírat davem lidí. Musím si zakrýt pusu rukou, abych zadržela smích, který ve mně už nějakou dobu bublá. Ohlédnu se přes rameno, a když ho nikde nevidím, tak se rozhodnu pro malou lest a přeskočím z parku přímo na promenádu. Nohama dopadnu na  dřevěný povrch a  moje kroky jsou sotva rozeznatelné od kroků ostatních lidí. Navíc mě dokonale maskuje křik malých dětí, které se navzájem nahání kolem svých rodičů. Musím uskočit, abych nenarazila do  dvou malých kluků, kteří s vřískotem utíkají před svým tátou, předstírajícím příšeru. Ta situace mě na  chvíli zaujme, protože si vzpomenu, že nám Maddiin taťka prováděl úplně to samé, a my jsme utíkaly, až za námi vlály naše copánky. Vždycky jsme se mu pokoušely utéct, ale nikdy se to nepovedlo – pokaždé jsme všichni skončili na pláži a obě nás vyválel v písku. Ale byla to zábava – všichni jsme věděli, že to tak skončí, ale přesto její taťka předstíral, že je šílené monstrum, a spolu s námi se smál. A při příští návštěvě se to opakovalo. Na  rtech se mi objeví lehký úsměv a  tělem se mi rozleje příjemné teplo. Konečně zase jednou milá vzpomínka – jedna 112

z těch, která byla charakteristická pro mé dětství. Jedna z těch, kterou nikdy nezapomenu. „Říkal jsem ti, že tě chytím.“ Se zavřeštěním nadskočím a  ruku si přitisknu k hrudi. I přes mikinu cítím na svém rameni teplo Blakeovy ruky, který se směje na celé kolo, zatímco se snažím chytit do plic nějaký vzduch. „Sakra,“ vydechnu a šťouchnu ho do žeber. „Nevěřím tomu, co jsi teď udělal.“ „Čemu? Že jsem tě vylekal nebo že jsem tě chytil?“ usměje se na mě a sálá z něj radost z téhle malé hry. „Obojí,“ odpovím, dám si ruce v bok a zírám na něj. Jeho úsměv se ještě rozšíří a je v něm vidět náznak malého kluka, který si rád hraje. „Neměla ses mi snažit utéct, Abbi.“ „Proč jako?“ Přistoupí o  krok blíž, skoro se dotýkáme prsty. Zhluboka se nadechnu, zahledím se na něj a naprosto mě uchvátí napůl vážný výraz a napůl jiskřivé záblesky zračící se v jeho zelených očích. „Nemůžeš přece utéct někomu, kdo tě opravdu chce chytit. Proto.“ Na  zlomek vteřiny zavřu oči a  během té chvíle mi přijde, že večerní obloha už dala sbohem ve prospěch té noční. Skoro bych odpřisáhla, že ještě před pěti minutami nebyla taková tma, ale možná se pletu. Možná jsem tady stála a dívala se do Blakeových očí mnohem déle, než jsem si myslela. „V tom případě by se teď cukrová vata ze zábavního parku měla opravdu ale opravdu bát,“ zašeptám. Koutky rtů mu pobaveně zacukají. „Možná by se neměla bát jen cukrová vata.“ Hruď se mi sevře strachem a obavami takovým způsobem, že nemůžu dýchat. Jenže mezi ně se dere na povrch i příjemný pocit očekávání, který zbylé pocity jednoduše přebije. Cítím, jak mě celou pohlcuje, celé mé tělo od  hlavy až k  palcům na 113

nohou. Lehce pootevřu ústa, aniž bych ten pohyb nějak řídila, a vyrazím se sebe jemný povzdech, hrdlo mám celé vyschlé. Blakeův pohled spočine na mých rtech a já cítím z výrazu jeho tváře nerozhodnost. Chvějí se mu ústa a mírně svírá čelist. Udělej to. Nedělej to. Udělej to. Nedělej to. Udělej to. Nedělej to. Pocity mnou zmítají takovou silou, že si sama nejsem jistá, jestli by bylo lepší přitáhnout ho k  sobě, nebo raději utéct co nejdále odsud. Nakonec zůstanu stát nehybně na místě – je tak blízko mě, blíž, než jsem si kdy dovedla představit, a jeho pohled je tak spalující. Pomalu natáhne ruku a zastrčí mi pramínky neposlušných vlasů za ucho. „Tak si pojďme dát tu cukrovou vatu.“ Ustoupí pár kroků, obrátí se směrem k  zábavnímu parku a vykročí dřív, než stihnu nějak zareagovat. Chvilku na něj zírám, než ze mě spadne napětí, ale i přesto cítím někde v hloubi mysli nádech zklamání. Ale jsem za něj ráda. Díky němu už vím to, co jsem vědět potřebovala. Právě ten lehký nádech zklamání znamená, že mé pocity k Blakeovi nejsou jenom fyzické, není to pouhá přitažlivost. Znamená to, že pomaličku nahlodává tu zeď, kterou jsem tak pečlivě stavěla. A hlavně mi to připomíná, jaké je to cítit konečně něco jiného než bolest, vinu a sebelítost. V  rychlosti zajedu prsty pod rukáv, kde jako obvykle na chvíli nahmatám pulz. Silný a výrazný pulz. Vůbec poprvé se za poslední rok necítím jenom naživu. Cítím, že žiju. Vydám se za Blakem, a když ho dostihnu, tak si všimnu, že už v rukou drží špejli s cukrovou vatou. Ihned mi ji podá. „Díky. A kde máš ty?“ zeptám se a vezmu si od něj špejli. „Já nerad cukrovou vatu.“ „Nerad. Proč třeba ‚nemám rád‘ nebo ‚nemusím‘?“ zeptám se. 114

„Ne, do téhle debaty se s tebou už pouštět nebudu. V žádném případě,“ zavrtí hlavou a vydáme se směrem k pláži. „No tak. Jenom jednou to zopakuj. Naposledy,“ podívám se na něj prosebně, nacpu si kus cukrové vaty do pusy a nechám si ji rozpustit na jazyku. „Zatraceně,“ zamumlá. „Nerad. Šťastná?“ „Moc,“ usměju se na něj přidrzle. „Miluju, jak mluvíš.“ „Opravdu to miluješ, nebo ti to jenom přijde vtipné?“ „Vlastně trochu od  každého,“ ukousnu si další kus vaty. „Ale jen v tom nejlepším, samozřejmě.“ „Tak v  tom případě ti nebude vadit, když udělám tohle.“ Natáhne ruku, utrhne mi pořádný kus vaty a s úsměvem si ho celý nacpe do pusy. „Hej! Myslela jsem, že ji nemáš rád.“ „Že ji nerad, neznamená, že ji nenávidím.“ Znovu se nakloní a ukořistí si další porci. Se smíchem ho praštím a on se na oplátku ožene po mně. Chvíli se postrkujeme a já skončím zaháknutá za jeho paži. Prsty uchopím jeho biceps a místo toho, abych se okamžitě stáhla, ho stisknu ještě pevněji. Přistoupí ke mně tak blízko, že se skoro dotýkáme, a  já čekám, že se mě opět zmocní strach a obavy. Ale tyto pocity se nedostavily. Naopak, v jeho blízkosti se cítím naprosto bezpečně. Jelikož mám ruku stále zavěšenou do  Blakeovy paže, tak si musím špejli s cukrovou vatou přehodit do druhé a jenom sleduju, jak z ní Blake ukořistil další kus. „Na někoho, kdo cukrovou vatu nemusí, si jí dopřáváš docela dost.“ „Musím na ni mít chuť. A očividně dneska chuť mám.“ Obrátím oči v sloup, ale úsměv na tváři mě stejně prozradí. Jeho úsměv, kterým mě obdaří, mě sice zahřeje, ale když mi ukradne další kus vaty, tak už mám chuť kříčet. Tentokrát s ní však nezamíří do své pusy, ale do mé. Povystrčím jazyk a růžové chmýří mi přistane přímo na něm. Během vteřiny se rozpustí. 115

Pomalu se procházíme po pláži a po chvíli se Blake zahledí na moře. Vítr si pohrává s mými vlasy a já téměř neslyšně povzdechnu. Pevněji uchopím jeho ruku a on si mě přitáhne zase o kousek blíže k sobě. Položím si hlavu na jeho paži, pojídám kousky vaty a přemýšlím nad tím, co se za ty tři týdny tak moc změnilo. A vlastně ani moc přemýšlet nemusím. Opravdu ne. Změnila se totiž naprostá maličkost. Naprosto triviální věc, ale pro mě přesto tak důležitá. Změnilo se něco, o čem jsem si myslela, že už nezažiju. Ještě před třemi týdny bych se takové myšlence naprosto vysmála. A tou maličkostí je důvěra. Protože hlásek, který je ukrytý někde v mojí hlavě, mi našeptává, že Blakeovi věřím. Srdcem i duší. Tupě zírám na  strop. Je tak bílý. Tak čistý. Skoro jako nemocniční. Nepřipomíná mi nic jiného než chladný pokoj v ústavu Svatého Morrise. Ten chladný pokoj, který jsem tak zoufale chtěla vypudit z paměti poté, co jsem se vrátila domů. Cítím v  prstech záškuby a  víčka se mi rytmicky zavírají a otevírají. Jsou to jediné části mého těla, které se pohybují. Zbytek zůstává naprosto nehybný. A i za tu relativně dlouhou dobu jsem pořád nezapomněla, proč tak nenávidím bílou. Bílá je totiž prázdné plátno. Plátno, na  které je možné nakreslit naprosto cokoliv. A cokoliv může být viděno. Úplně cokoliv – od černobílých obrázků až po to nejšílenější umění. A taky vzpomínky. Vzpomínky, které se před vámi zhmotní na bílém podkladu, a můžete je sledovat. Místo toho, aby zůstaly zavřené někde v hlavě, se potulují na svobodě a přehrávají se vám přímo před očima jako nějaký film. Prsty na rukou mám propletené a položené na břiše. Jsem celá napjatá. Oči mě pálí a hlava třeští pod náporem vzpomí116

nek, které se mi derou ven z hlavy. A já se pod jejich nemilosrdnou tíhou utápím stále hlouběji a hlouběji do minulosti. Všechno se zastaví. Necítím tlukot svého srdce. Necítím, jak mi hrudník stoupá a zase klesá. Když se zoufale pokouším popadnout dech, dusím se. Necítím nohy, i navzdory urputné snaze s nimi hnout. Ruce mi, v  porovnání se zbytkem mého těla, přijdou jako olověná závaží. Celý den jsem naprosto paralyzována, a  to jen proto, že jsem zabředla do jednoho dne ve své minulosti a čelím osobě, které jsem důvěřovala a kterou jsem milovala. Čelím tváří v tvář osobě, která mě zradila a týrala tím nejhorším možným způsobem. Osobě, která ze mě každým dnem odsávala vůli žít. Připadá mi to, jako by se všechno vrátilo. Je to tak skutečné, jako den, kdy se to stalo. Třesu se stejně jako tenkrát; vystrašená jsem taky jako tenkrát. Krčím se před chladným pohledem modrozelených očí, které mě doslova přikovaly na místo. Stále cítím bolest v kotníku, který jsem si zvrtla, když jsem spadla. Slyším svůj hlas, kterým ho prosím, aby toho nechal, aby se uklidnil, aby ustoupil a nadechl se. Slyším, jak brečím strachy z jeho vražedně klidného hlasu, který byl děsivější než jakýkoliv řev. A co nejhůř, cítím jeho dotek na mé kůži. Cítím stisk jeho prstů, když mě chytil za zápěstí a přikoval k posteli, cítím tíhu jeho těla, když mě tiskl k matraci, a tlak jeho palce, když mě chytil za bradu a snažil se mě přimět, abych se na něj podívala. Cítím jeho nakřáplý šepot, kterým mi vyhrožoval, a zápach vodky a piva z jeho dechu. Slyším to, vidím to, cítím to. Všechno. Úplně všechno. Tak zřetelně, jako by se to skutečně stalo. Je to tak, odehrává se to přede mnou, kolem mě, na mně. Opravdově. Vím, že to tak není. Někde v hloubi mysli slyším, že to není pravda, že se nic takového neděje a že je to všechno jenom v mé 117

hlavě, ale v  tuhle chvíli je moje logické myšlení naprosto eliminováno strachem. Stále se nemůžu osvobodit z  Pearceova sevření. Nemůžu se zbavit bolesti a pocitu zneužití, který mám vrytý pod kůží. Nemůžu se zbavit vzlyků, které ničí mé tělo, a záplav slz, které se řinou z mých očí. A výkřiků. Nejdou zastavit, přestože chci, aby to přestalo. Víc než cokoliv jiného. Potřebuju, aby to přestalo. Ale nevím, jak to udělat, protože to nedokážu ovládat. Nemůžu dělat nic jiného než to přečkat. Nic jiného než jen ležet a sledovat, jak se vzpomínky přehrávají v mé mysli. Nemůžu s tím bojovat, nemůžu se na nic soustředit. Je to poslední vzpomínka, kterou na něj mám. Nejhorší vzpomínka. Ta, která mě naprosto zničila. Ta, která mě shodila přes okraj útesu. Konec. Je pryč. Dotek jeho rukou, zápach alkoholu, i  temnota v očích, které držím křečovitě zavřené, všechno je pryč. Místo toho cítím mamčino teplé objetí, lehké houpání a šeptání do  ucha roztřeseným a  slzami naplněným hlasem, že všechno bude v pořádku.

118

14 Blake

Z

a předpokladu, že by emoce byly viditelné, ty Abbiny by vypadaly asi jako obloha, která se chystá na  pořádnou bouřku. Vypadaly by asi jako mraky, zastižené v okamžiku rozhodnutí, zda se otevřít a vypustit na nás všechno, co se v nich skrývá, či nikoliv. Frustrace, která z  ní číší pokaždé, když si uleví nějakou nadávkou, je asi jako šlehnutí blesku; rychlá, překvapující a smrtící. Její odhodlání je podobné zahřmění, které člověku se střídavou intenzitou burácí nad hlavou. A  v  jejích očích se zračí bouře. V  očích má spoustu bouřkových oblaků plných deště, což v  jejím případě znamená oči plné slz. Všudypřítomné stíny jsou temnější než kdykoliv předtím a zhoršují se každou vteřinou. Pirouettes naprosto mimo rytmus – to je u ní překvapivé – a  zastaví ji až barre, do  kterého uhodí rukou. Pevně jej sevře a skloní hlavu tak, že se bradou dotýká hrudi. Jen tam tak stojí, zhluboka oddechuje a snaží se uklidnit. Vypadá naprosto bezmocně. Poznám to. Tohle už poznám. Dneska má očividně špatný den. Jeden z  těch, kdy ji drtí deprese a nenechá být. Kdy jí nedá nadechnout ani myslet. Tori se chovala úplně stejně – nejisté kroky, výskoky i otočky, nesmírná zlost na něco, co byste měli ovládat, ale nemůžete. 119

A právě v těch chvílích jsem ji vždycky držel, zatímco se z toho snažila vybrečet. A já nechci vidět Abbi brečet. Opravdu ne. Přejdu celou místnost, kterou už dávno opustili ostatní tanečníci, a  postavím se za  ni. Klouby na  rukou má úplně bílé od pevného stisku. Trpělivě se pokusím sundat její ruku z barre. Ucukne, jako by ji můj dotek spaloval. Zhluboka se nadechnu a připomenu sám sobě, že tady ve skutečnosti není. Ať už ji teď řídí cokoliv, vím, že to není ona. Deprese je vážně šílená věc. I ze silných a racionálně uvažujících lidí dokáže během okamžiku udělat chvějící se uslzené trosky. V naprosté tichosti ji odvedu doprostřed parketu, jediným zvukem široko daleko je šoupání našich nohou. Abbi má pohled stále upřený do země. Postavím se vedle ní, rukou ji obejmu kolem pasu a druhou jí mírně nadzvednu bradu, aby její pohled mířil do rohu místnosti. Pak ruku přemístím na její břicho. Trvá několik vteřin, než se roztřeseně přesune do en pointe, takže jí dám chvíli čas, než nabyde rovnováhy. Ani na okamžik neuhnu pohledem, pod kontrolou mám celý její profil, od vrásky mezi obočím, až po její pokleslé rty. Snažím se ji vést a pod rukou, kterou mám položenou na jejím břiše, cítím každý nádech a výdech. Potom však vypadne z  pozice a  odstrčí mé ruce stranou. Do očí se jí derou slzy. Rozběhne se na druhou stranu místnosti, rukou si stáhne gumku z vlasů, takže jí teď volně spadnou na záda. Zastaví se až o barre a rukama se o něj opře. „Abbi…“ Zavrtí hlavou. Její mlčení je mnohem horší než jakákoliv slova či zvuky. Otočí se ke mně, vlasy jí rámují obličej a z očí se jí řinou slzy. S chvějícími se rty polkne a já jsem si jistý, že jsem nikdy v životě neviděl někoho tak zranitelného, jako je právě teď ona. 120

„Nemůžu to dělat,“ dostane ze sebe sotva slyšitelným hlasem. „Nejde to. Dneska nemůžu tančit. Mám v hlavě zmatek.“ Upřeně se na  ni zadívám a  žaludek se mi stáhne z  bolesti, která se jí zračí v očích. Vím, že není v pořádku. Její emoce možná, ale ona ne. „I když máš v hlavě zmatek, tak jsi krásná.“ Znovu zavrtí hlavou. Vypadá to, že těch pár vět co doteď řekla, ji vyčerpalo a víc už nezvládne. Vypadá to, jako by každý kousek energie věnovala boji, který jí teďka zmítá tělem. Dneska vypadá naprosto zlomeně. Rukama si promne uslzené oči. Chci něco říct – cokoliv – ale nemůžu najít vhodná slova. Nenapadá mě ani jedno zatracené slovo. Abbi si klekne, opře si hlavu o kolena a proplete prsty. Při následném pokusu o protažení rukou se jí vyhrnou rukávy, které odhalí její obnaženou kůži. A srdce se mi zastaví. Kdybychom byli na jakémkoliv jiném místě, tak bych si ničeho nevšiml. Kdyby byl jakýkoliv jiný den, tak bych se snad ani nepodíval. Ostré osvětlení tady ve studiu ale naprosto dokonale zvýrazňuje tenké bílé jizvy, které jí křižují zápěstí. Jizvy, které řeknou víc než jakékoliv slovo, křičí pronikavěji než jakýkoliv vzlyk a bolí více než kterékoliv zranění. A  já se musím dívat. Prostě od  nich nedokážu odtrhnout pohled, jako bych se najednou vrátil do pokoje mojí sestry. Vidím přesně ty samé jizvy, jaké se Tori vyjímaly na rukou, některé bílé, jiné růžové a pár z nich stále červených. Všechny ty modřiny a  hrbolaté jizvy po  řezech – ve  vteřině, kdy jsem spatřil její ruce, mi bylo všechno jasné. Ale to už bylo pozdě. Příliš pozdě. Rychle se oprostím od té vzpomínky. Abbi mě totiž pozoruje širokýma očima. Je jí jasné, kam jsem se díval, že to bylo její zápěstí, takže se rychle postaví a zase si stáhne rukávy přes ruce. Potom už jenom slyším zvuk jejích nohou, když si běží pro tašku. Ne. Tentokrát už ne. 121

Dohoním ji a zastavím se před ní, takže do mě narazí. Chytnu ji za ramena, aby mi nikam neutekla. Slzy se jí řinou z očí, škube celým tělem v zoufalé snaze se mi vymanit. Chvíli spolu bojujeme, dokud to jeden z nás nevzdá. A nevzdám to já. Nenechám ji utéct. Není to jen, že bych to chtěl vědět. Není to jen zájem nebo snad obava. Je to potřeba. Potřebuju vědět, co ji přimělo takhle si ublížit. Strašně nutně potřebuju vědět, kvůli čemu si takhle pořezala svou krásnou kůži. „Nech mě být,“ prosí. „Blakeu, prosím.“ „Ne,“ zavrtím hlavou. „Ne, dokud si nepromluvíme.“ Abbi se stále snaží vymanit se z mého sevření. „Nemáme si o čem promluvit!“ „To je blbost a ty to víš.“ „To je jedno. Teď už je to jedno. Nezáleží na tom!“ „Mně na tom záleží.“ Konečně se mnou přestane bojovat. Zvedne hlavu, oči upře do mých a s chvějícími se rty promluví: „Ale nemělo by. Protože mně už na tom nezáleží.“ „Proč jsi schovávala ty jizvy?“ „Protože je nenávidím!“ Konečně se jí podaří vymanit z mého sevření, otočí se a o pár kroků poodejde, než se zastaví. „Nenávidím je. Nenávidím, že je mám. Nenávidím to, co pro mě znamenají. Nenávidím to, co mi připomínají. Nenávidím je.“ Hlas má opravdu silný, slzy jí stékají z  očí a  ramena se jí zvedají a klesají s každým dalším nádechem a výdechem. V porovnání se studiem, v jehož středu stojí, se zdá být strašně maličká. Rukama objímá své rozechvělé tělo a vypadá naprosto, ale naprosto zlomeně. Vypadá přesně tak, jak se teď uvnitř cítím já. Sálem se rozprostře naprosté ticho. Nikdo z  nás nemluví a já jen doufám, že z ní konečně vyjdou nějaká slova. Jakákoliv. 122

I kdyby mi měla říct, ať jdu do prdele, tak bych to bral, i když to není zrovna to, co bych chtěl slyšet. „Připomínají mi, jaké to bylo předtím,“ zašeptá slaboučkým hlasem, který se odráží od stěn místnosti. „Připomínají mi, jaký byl můj život. Všechno, co už nechci znovu zažít. Jsou ohyzdné. Jsou ta nejhnusnější věc, kterou jsem kdy viděla, a už vůbec nemůžu uvěřit tomu, že to, co je způsobilo, bylo někdy krásné. Poskvrnily mi kůži tím nejhorším způsobem a strašně se za ně stydím. Kdybych věděla, že se mnou budou po zbytek života, tak bych to nikdy neudělala, nebo bych se pořezala ještě hlouběji.“ V závěru se její hlas úplně vytratí. „Tohle už neříkej,“ vypadne ze mě a  cítím, jak se mi dělá špatně od žaludku. „Nikdy.“ „Je to pravda.“ Přitisknu se hrudí k jejím zádům, přitáhnu ji k sobě a položím si bradu na její rameno. Uchopím její ruce a pomalu vyhrnu rukávy trikotu až k loktům. Cítím, jak zhluboka oddychuje, a když se palcem poprvé dotknu jejího zápěstí, tak zavře oči. Jizvy se táhnou po  celé straně jejího zápěstí a  vzájemně se křižují. Sotva věřím tomu, na  co se zrovna dívám – každá z nich je perfektně zahojená, některé jsou sotva viditelné. Je mi jasné, že při pohledu na její ruce oba vidíme něco trochu jiného. „Kolik?“ zašeptám. „Kolik jich máš?“ „Nevím. Možná stovky. Všude. Jsou všude.“ Chvíli mi trvá, než mi dojde, jak mi to mohlo uniknout. Vždycky má oblečení, které jí zakrývá celé tělo. Většina holek nenosí legíny a dresy mají s krátkým rukávem, ale Abbi je naprostý opak. Dlouhé rukávy a  neprůhledné legíny. Dokonce i mimo lekce je vždycky celá zahalená. Palcem ji hladím po ruce a přejíždím přes malé nerovnosti. „Proč? Proč sis to dělala?“ „Protože mi to pomáhalo od  bolesti,“ vydechne a  přejíždí palcem stejná místa, u  kterých jsem to před chvílí udělal já. „Nehledě na to, jak moc to bolelo, vždycky mi to pomohlo.“ „Nechápu to.“ 123

Smutně se usměje a slzy jí stékají po tvářích. „Nemusíš to chápat. Je to tak lepší.“ Prsty uchopí rukáv a stáhne ho dolů, takže je její ruka zase celá zakrytá. Pustím ji a  ona si trochu poodstoupí. „A co když bych to chtěl pochopit?“ Znovu se na mě zahledí unavenýma očima. „Klidně můžeš chtít, ale u toho taky zůstane, protože ti to nikdy neřeknu. Tobě ne.“ „Proč?“ zamračím se. „Protože…,“ řekne tím nejjemnějším hlasem, jaký jsem u ní kdy slyšel, „… jsi až moc dokonalý na to, abys pochopil můj zničený život. Jsi moc dokonalý na to, abys pochopil věci, které mě děsí. Nikdy bych si neodpustila, kdybych tě zničila tak, jako jsem zničila sebe.“ „Vůbec nejsi taková. A já mám k dokonalosti daleko,“ chytnu ji za bradu a otočím hlavu tak, aby se mi dívala do očí. Palcem ji hladím po  tváři a  snažím se setřít slzy, ale hned na  to jí stékají další. A další. „Ani zdaleka nejsem tak dokonalý, ale i  kdybych byl, tak by mě to neodradilo, abych se o  tobě dozvěděl co nejvíce. Vůbec by mě to nezastavilo. Protože bych hrozně rád zase viděl ve tvých očích jiskru, tak jako tomu bylo ještě nedávno. Možná si myslíš, že nejsi dokonalá, a  možná máš pravdu, ale není nic lepšího než dokonalá nedokonalost. Pokud bych hledal dokonalost, tak bych se honil za něčím, co ve skutečnosti neexistuje a nikdy existovat nebude.“ Abbi se zachvěje a zavře oči. „Všechno, co ty vidíš jako nedostatek – tvé jizvy, minulost, temnotu – je to, co tě dělá tak krásnou. A jediným nedostatkem je, že to sama nevidíš. Ale já ano. Vidím to pokaždé, když se na  tebe podívám, a  nepřestanu tě s  tím otravovat, dokud se nepodíváš do zrcadla a neuvidíš to taky.“ Vyrazí ze sebe něco mezi smíchem a vzlykem, uchopím ji za ruce a přitáhnu k sobě. Pak společně klesneme na zem. Rukama se pevně drží mého trikotu a  hlavu tiskne k  mé hrudi. A já svírám její chvějící se tělo tak pevně, jako ještě nikdy žádné. 124

¬

¬

¬

Opakovaně si házím  prázdnou lahví od  piva. Torina tvář, kterou rámují vlnité vlasy, na  mě zírá z  knihovny ozářená slunečním svitem v  pozadí. Její úsměv je zářivý a  upřímný. Opravdu ojedinělá záležitost, skoro vzácnější než padající hvězda. Někdy jsem se bál, že když mrknu, tak o ten pomíjivý okamžik přijdu. Teď mám její úsměv stále před sebou. Jako stálou připomínku té dívky, kterou někde uvnitř opravdu byla, bohužel skrytá někde hluboko pod vrstvami vnitřního boje, o kterém věděla jen ona sama. Jediný problém, který s tou fotkou mám, je pocit prázdnoty. Od její smrti uběhlo už téměř deset let a každým dnem se z ní ztrácí a někam mizí ta zář, to světlo. Teplo, které z ní vyzařovalo, se už téměř vytratilo, hlavně od té doby, co jsem se přestěhoval z Londýna do Brooklynu. I když mám Tori nadevše rád, nějaká moje část cítí nenávist. Část mého já je na ni naštvaná, že mě v tom nechala samotného – v tom, co jsme přece měli dělat společně. A cítím, že právě ta část mého já jí nemůže odpustit to, co udělala, a  vůbec nevím, jestli toho někdy schopna bude. Pořád to bolí, a o nic méně než v den, kdy zemřela. A nemyslím si, že tomu někdy bude jinak. Z  kuchyně slyším zvonit telefon, ale neudělám nic pro to, abych ho zvednul. A  zvoní. A  zvoní. A  zvoní. Pak přestane a  po  chvíli začne vyzvánět znova. I  podruhé nechám hovor spadnout do  hlasové schránky a  dál si hraju s  lahví od  piva. Když začne zvonit potřetí, tak zlostně zatnu zuby. Jen jedna osoba by se mě mohla domáhat tak vytrvale. Moje matka. Doklušu do  kuchyně a  zvednu zvonící i  vibrující telefon. „Mami.“ „Proč ti to trvalo tak dlouho?“ 125

„Taky tě rád slyším,“ odvětím sarkasticky a odložím lahev do dřezu. „Chování, Blakeu,“ vyčiní mi. „Volám kvůli té naší čtvrteční večeři.“ „A to nemohlo počkat do zítřka? Je půlnoc.“ „Tady není,“ pronese opovržlivě. „A navíc jsi stejně vzhůru.“ „Fajn.“ „Našel jsi nějaké místo, kde bychom se mohli najíst? A nemyslím ten podnik, ve kterém pracuješ. Znáš můj názor na plody moře.“ Znám její názor na celý svět. „Spíš mě napadlo, že bych mohl něco uvařit,“ odpovím. „Myslela jsem, že máš taneční lekci.“ „Mám, ale to neznamená, že nemůžu uvařit, mami.“ „A nebylo by jednodušší, kdybychom si prostě někam zašli?“ Znovu zatnu zuby. „Budeme mít ještě jednoho hosta. Někoho, koho bych chtěl, abys poznala.“ Pokud teda bude souhlasit. „Vážně?“ Její hlas vyskočí asi o  oktávu. Konečně mám její pozornost. „Dívka?“ „Ano.“ Máma se odmlčí, zatímco si důkladně promýšlí mou nabídku – stejně tak, jako promýšlí každičký detail ve svém životě. Večeře v nóbl restauraci, nebo nechat svého syna uvařit a seznámit se s někým, kdo je pro něj důležitý – to by přece neměla být příliš těžká volba. Měla by se bez rozmýšlení rozhodnout pro druhou možnost, ale to není to, co bych od ní čekal. Jsem přesvědčený, že to bude restaurace. „Fajn,“ souhlasí nakonec, i když poměrně neochotně. „Zavolej mi, až ti skončí lekce a budeš doma. Dorazím, až budeš připravený. Předpokládám, že by mě jedna tvoje večeře zabít nemusela.“ „Bože, díky, mami.“ 126

„Nemáš zač. A teď do postele. Uvidíme se ve čtvrtek. Ahoj, Blakeu.“ Zavěsí dřív, než stihnu odpovědět. Zamračím se na telefon, mrsknu s ním stranou a zamyslím se nad tím, jestli jsem náhodou neudělal hodně špatné rozhodnutí.

127

15 Abbi

D

oktorka Hausenová na mě s očekáváním pohlíží přes obroučky brýlí. Jako vždy má vlasy stažené dozadu, ale tentokrát na sobě nemá obvyklý kostýmek, ale svetr a džíny. Nikde nevidím její poznámky, namísto nich má v rukou kouřící šálek kávy. Alespoň mě nerozhodí její pero. Dnes není den, kdy ji obvykle navštěvuju. Dnes by místo našeho setkání měla mít skupinovou terapii s pacienty odsud ze Svatého Morrise, ale nakonec je tady se mnou. Uvolila se udělat si na  mě hodinu čas, aby mi pomohla vyrovnat se se zmatkem, který mám v hlavě. „Tak povídej,“ řekne konečně. „V telefonu jsi nebyla zrovna sdílná.“ Zhluboka se nadechnu a vyhrnu si rukávy. Položím si ruce na  nohy tak, aby viděla jizvy. Ne že by to bylo nezbytné; ví přesně, jak vypadají, jenže slova mi nějak uvízla v krku. Jediný způsob, jakým jí to můžu říct, je ukázat je. „Povídej,“ zopakuje. „Tady se nemusíš schovávat, Abbi, vždyť to víš. Tady jsi přece v bezpečí. Zkus sáhnout někam hluboko do svého nitra a řekni mi, co tě trápí.“ „Blake…,“ polknu. „Viděl je.“ „Cože?“ 128

Slova, která jsem ze sebe nemohla dostat, se najednou derou na povrch a začnou se ze mě sypat. Řeknu jí, jak skutečná byla moje nedávná vzpomínka z minulosti na noc, kdy mě Pearce málem znásilnil. Taky jí řeknu, jaké pocity ve  mně vyvolala. Popíšu jí, jak jsem málem všechno pokazila tím, že jsem šla na  lekci, i  když jsem věděla, že bych měla zůstat v  posteli. A taky jí povím, že mám zmatek v hlavě, protože se Blake zachoval tak, jak se zachoval. „A  jak se měl zachovat?“ pobízí mě doktorka Hausenová. „Jak měl podle tebe ‚správně‘ reagovat na tvé jizvy?“ „Prostě měl popadnout své věci a zmizet. Měl být zděšený, co jsem vlastně zač, a  už by neměl ani na  vteřinku pomyslet na to, že by se ke mně jen přiblížil.“ „A co udělal?“ Zahledím se do  země a  prohlížím si vzory na  koberci. „Držel mě. Držel mě a nepustil. I když jsem se ho snažila odstrčit, tak mě držel a  držel a  nepustil. Nechal mě vybrečet se na jeho hrudi a ani mi nesliboval, že to bude všechno v pořádku. Nesliboval mi něco, co nikdo slíbit nemůže.“ „A co teda řekl?“ „Jenom mi slíbil, že tady bude. Tohle. Brečela jsem více a více a jediné, co mi slíbil, bylo, že tady bude, dokud mě to nepřejde. Dokud to nepřestane bolet. Ale to je nemožné, protože to nepřestane nikdy bolet.“ „A jak to víš?“ „Prostě to vím. Vím, že tady pro mě nebude celou tu dobu, ale zčásti tomu chci věřit.“ Podívám se na ni. „Je to hloupost, že? Celé ty týdny jsem mu věřit nechtěla a najednou chci. Přijde mi to hloupé.“ „Minulý týden jsi říkala, že mu do jisté míry věříš. A nenapadá tě náhodou, že ta změna mohla přijít s tím, že jsi začala věřit v sebe a ve svou schopnost dělat vlastní rozhodnutí? Nakonec, pokud mu důvěřuješ, měla bys věřit i tomu, co říká. A pokud tomu věříš, tak není důvod, abys pochybovala.“ 129

Zamyšleně si skousnu spodní ret. „Myslím, že to dává smysl.“ „Ještě mi řekni, jak ses cítila, když jsi zjistila, že Blake viděl tvoje jizvy. V tu chvíli, kdy sis uvědomila, že už to není tvoje tajemství.“ Strach. Nic jiného než čistokrevný strach. Byl to strach z prozrazení. Z toho, že už ví všechno, opravdu všechno, a  že zjistil, že moje deprese je ještě hlubší než jizvy samotné. Byl to strach z toho, že zjistí všechno o Pearceovi, jak mě týral a zneužíval. A taky strach z toho, že odejde. Byla jsem tak vyděšená, že opustí studio a já přijdu o jedinou osobu, které kromě Maddie věřím. A taky jsem se bála – a pořád se bojím – o sebe. To je asi ten největší strach, který mám, když jde o Blakea Smithe. Strach z toho, že by mi zlomil srdce tím, že by odešel. „A proto to nemůže vědět,“ vysvětlím jí. „Je to sobecké a nedospělé, ale pokaždé, když ho vidím, tak mám pocit, že mu odevzdám část sebe. Je to asi, jako kdyby měl pod kontrolou moje srdce a pokaždé, když spolu tančíme, když se smějeme, hrajeme si nebo se škádlíme, tak si jeho kousíček přivlastní. A nic mě neděsí víc než představa, že by mi ho mohl vzít celé a opustit mě.“ „Neopustil tě ani při pohledu na tvoje jizvy. A ty jsou fyzickým ztělesněním tvé deprese. Způsob, jakým se tvoje pocity projevily napovrch. A on zůstal. Proč si myslíš, že by ho přimělo odejít, kdyby se dozvěděl, jak jsi trpěla?“ Očima zabloudím k otevřenému oknu, odkud se ozývá hlasitý smích. Všichni jsou dole na  dvorku a  čekají, až se mnou doktorka Hausenová skončí. Na chvíli mám chuť se k nim připojit. Nejradši bych se uzavřela před světem a  zase zabředla do toho stereotypu, který určoval můj život po celý jeden rok. Tady jsem přece v bezpečí a není důvod, abych k někomu něco cítila. „Abbi?“ 130

„Pearce se snažil, co to šlo. Kdyby nebylo Jakea, který vešel dovnitř zrovna ve chvíli, kdy se ze mě chystal stáhnout kalhoty, tak by se mu to povedlo. Ale to neznamená, že bych se cítila méně špinavá nebo zostuzená. Pořád si připadám pošpiněná, i kvůli tomu, co následovalo. Skoro mě to zničilo. A kdyby se Blake dozvěděl, co mi Pearce málem provedl…“ V tu chvíli mě hlas zradí a já zavrtím hlavou. „Kdyby to Blake věděl…“ „A víte co? Nezáleží na tom. Blake se to nedozví. Nikdo se to nedozví.“ Doktorka Hausenová odloží šálek kávy na  stůl, který má vedle sebe, nakloní se a posune si brýle. „Ne vždycky se ti podaří všechna tajemství skrýt, a je jedno, jak hluboko si myslíš, že jsou ukrytá.“ „Ale můžu to zkusit. Vždycky to můžu zkusit.“ Déšť je příjemný. Vytrvale mi buší do oken a narušuje ticho, které se jinak rozprostírá v  mém pokoji. Kapky deště stékají po okně, jako by spolu závodily, která bude dřív dole. To vše má na mě uklidňující vliv, který je dneska důležitější než kdy jindy. Posledních pár dní pro mě bylo jako nikdy nekončící řetězec emocí. Návaly vzpomínek byly tak silné a opravdové, že jsem se musela ujistit v  zrcadle, jestli jsou jizvy opravdu na  mém těle nebo existují jen v mé hlavě. Zase cítím, jak se propadám zpátky do temnoty, sklouzávám dolů bez jakékoliv možnosti kontroly. Ale vím moc dobře, že v každém z nás číhá něco temného. Pro některé lidi je to temný mrak, který se nad nimi vznáší všude tam, kde se pohnou. Pro další, například pro mě, je to temný šepot, lehký jako vánek. Pořád je okolo, pořád přítomný a zalézá mi pod kůži nehledě na to, jak moc s ním chci bojovat. Deprese se dá popsat mnoha způsoby a  já je znám snad všechny. Démon. Černá díra. Prázdná propast. Sevření pařátů. 131

Všechno je to správně i špatně zároveň. Každý má s depresí svou vlastní zkušenost a vlastní způsob, jakým se s ní vyrovnat. I  já si konečně uvědomila, co znamená deprese pro mě. A taky vím, že to je ten jediný důvod, proč jsem v touze po něčem ostrém ještě nezačala prohledávat dům. Pro mě je deprese všudypřítomný skličující pocit těžkosti na mém srdci. Je to neustálá otupělost v očích. Je to těžký výdech při pomyšlení, že mě čeká další den, kterým se musím prokousat. A lehký výdech při pomyšlení, jak by bylo snadné to všechno skončit. Ale na  každé dva centimetry temnoty, která mě svírá zevnitř, existuje centimetr světla. Světla, díky kterému jsem schopná jít dál. Je to příslib zítřka, když zapadá slunce, a jistota, že další den znovu vyjde. Je to celoživotní sen té malé holky ukryté někde v mém nitru, která se odmítá vzdát. Je to slovní spojení ‚Co kdyby?‘, které odráží veškerou temnou myšlenku. Světlo tvoří jediná hvězda obklopená mořem temnoty. Je to záchytný bod, ke kterému jste vždycky přitahováni. A v mém životě je takových záchytných bodů hned něko­ lik – rodiče, balet, Maddie… Blake. Problém je, že mám jen dvě ruce, a vždy, když se chytím jednoho z nich, tak ten další odpluje, dokud ho zase neuchopím. Začarovaný kruh, ze kterého zatím není cesty ven. Ale vím o tom. Což znamená, že s tím můžu bojovat. Dokážu odporovat tlaku, smát se skrz slzy a prosvětlit temnotu. A jednoho dne můžu bojovat tak, že vyhraju. Jednoho dne se mi podaří dostat deprese pod kontrolu a k tomu dni se budu upírat pořád a pořád. Mrknu na hodiny a uvědomím si, že mám schůzku s Blakem. Nejradši ze všeho bych se mu vyhýbala a zůstala v tichosti svého pokoje, pěkně zahrabaná pod peřinou. Jenže dokud nás spojuje tanec, tahle možnost odpadá. Takže se musím dát dohromady a postavit se mu. 132

Kabát můžu nechat doma, protože se mezitím vyčasilo. Mířím ke Starbucks a skáču přes kaluže, jako bych byla malé děcko. Cítím, jak mi v nohách pulzuje touha po tanci. Navzdory tomu, co se děje v mé hlavě, mé srdce i tělo dychtí po blízkosti a jistotě, kterou mi nabízí pouze tanec s Blakem. „Skoro bych věřil, že si mě nevšimneš a jen tak mě mineš.“ Otočím se směrem, odkud slyším jeho hlas a  smích. „Tak ještě, že jsi nevěřil.“ Usměje se a  já přejdu ulici. Stojí opřený o  zeď s  rukama v  kapsách a  skrz jeho vlasy vidím, jak je jeho pohled upřený přímo na mě. „A  měl bys něco udělat s  těmi svými vlasy,“ prohodím, když si všimnu, jak mu přerůstají přes uši. „Taky tě rád vidím, Abbi. Mám se fajn, díky za optání, doufám, že ty taky. Ne, ne, dneska jsem toho moc nedělal. Jen práce. Pořád to samé, pořád to samé. Však to znáš. Joe řval, Matt skučel a šílení lidi si objednávali více mořských plodů, než je zdrávo. A ano, máš pravdu, s těmi vlasy bych měl něco udělat.“ „Víš ty co, myslím, že mě tyhle tvoje řeči brzo začnou štvát.“ Odrazí se s úsměvem od stěny. „Takže zatím tě moje skvělé řeči neštvou?“ „Zatím,“ zasměju se. „Ale už se to blíží.“ „Dříve než tě rozčílím, tak bych ti měl říct, že jdeš ve čtvrtek ke mně na večeři.“ „Opravdu jdu?“ podívám se na něj. „Předpokládám, že jsem se měl spíš zeptat, než ti to oznámit.“ „Jo, mám pocit, že tak nějak se to většinou dělá.“ „Takže tak,“ zavrtí se nervózně a  v  tu chvíli vypadá spíše jako teenager než jako dospělý chlap. „Máma přijede na víkend a já mnohem radši vařím sám, než abychom šli na jídlo někam v New Yorku.“ „A jak do toho zapadám já?“ Znovu sebou zavrtí a já potlačím úsměv. 133

„No, víš, já jsem jí tak nějak naznačil, že bych radši uvařil, protože jsem chtěl, aby se seznámila s tebou,“ vysouká ze sebe. „A proč bys to dělal?“ zvednu obočí a zastavíme se přímo před Prospect Parkem. „Doufal jsem, že bych se díky tomu mohl vyhnout nějaké zatraceně předražené restauraci, ve  které bych musel slušně oblečený předstírat dobré vychování.“ „A vyšlo to,“ usměju se. „Jen tak mimochodem, jsem ohromena, že jsi věděl, jak se sem od Starbucks dostat.“ „No, vlastně jsem si to vygooglil.“ Zasměju se. „Takže ty po mně chceš, abych po čtvrteční lekci přišla k tobě domů a povečeřela s tvojí mamkou.“ „Mámou.“ „Cože?“ ohlédnu se za  ním přes rameno, zatímco míjíme sochy, které stráží vchod do parku. „Mámou,“ zopakuje s pobaveným úsměvem ve tváři. „Ne mamkou.“ „Vážně? Vždyť je to jediný rozdíl v písmenku. Vy Angličani jste fakt blázni.“ „Zatracení Američani,“ zachechtá se a vyčaruje mi ve tváři úsměv. „Ale jo, přesně tohle po tobě chci. Prosím.“ „A co z toho budu mít?“ „No… teda… vlastně, řekl bych, že seznámení s  mojí mámou, ale to není vždycky úplně příjemné. Je tak trochu… vybíravá, co se lidí týče. A taky bude ještě pořád docela naštvaná, že se jí i přes tříletou snahu nepodařilo oženit mě s některou z dcer jejích kamarádek a že jsem pořád single.“ „Zní to tak lákavě, že sotva dokážu skrýt nadšení.“ „Asi jsem tě nepřesvědčil, co?“ povzdechne si. „Myslím, že se asi budu muset pokusit vyžehlit tu zatracenou košili a naleštit si boty. A to jsem se chystal udělat lasagne.“ Na  chvíli se zastavím a  zadívám se na  něj. Z  výrazu jeho tváře a z polohy ramen to vypadá, jako by se zasekl, když se snažil nenuceně naznačit, že je mu to jedno. Asi si myslí, že 134

jsem úplně blbá, a je si jistý, že mě na to dostane. Vidím to z lehkého úsměvu v jeho obličeji. „No dobře,“ vydechnu naschvál přehnaně. „Přijdu. Přece bych tě nenechala žehlit, tak zlá nejsem,“ protočím očima. Blake se zazubí a zase vykročíme. „Žehlení je úplně nejkrutější způsob mučení.“ „Vy chlapi jste fakt neskuteční.“ „A to jsi ještě pár týdnů zpátky přemýšlela, jestli jsem vůbec chlap.“ „Pořád nad tím přemýšlím. Asi to dělají tvoje řasy. Jsou takové holčičí. Dělají tě hezoučkým.“ „Hezoučkým?“ zavrtí hlavou. „Takovým výrazem bys dokázala vyhubit celou mužskou populaci.“ „Ale ty jsi hezoučký,“ zasměju se. „Asi jako malé pudlí štěňátko s mašličkou na hlavě.“ „Prosím, jen mě nesrovnávej s pudlem, Abbi.“ Přikryju si pusu dlaní. „Já myslím, že je to fér,“ namítnu. „Protože jsi mě zrovna dostal do situace ‚poznej moje rodiče‘.“ „To jo,“ poškrábe se na  bradě. „Ale víš co, kašli na  to. Myslím, že jednou můžu zvládnout celou tu estrádu s  nablýskaným klukem v nóbl restauraci.“ „Ne. Už jsem řekla, že přijdu.“ „To díky neodolatelnému úsměvu a  psím očím? Jen díky tomu jsi souhlasila, že?“ oznámí. „Bylo mi jasné, že to zabere.“ „Pcha. Sice děláš znamenité psí oči, ty malý pudlíku, ale ne. Prostě miluju lasagne,“ pokrčím rameny a Blake do mě šťouchne loktem. Vrátím mu to a bojuju s návalem smíchu. Obejme mě kolem ramen a přitáhne blíže k sobě. Rukou mi hladí přes svetr paži. Cítím se uvolněně. Znovu si připomenu, že jsem na místě, které není nijak vázané na  mou minulost. Že jsem na  místě, kde je důležitá jen a pouze přítomnost. To co bylo, a dokonce i to co bude, je teď irelevantní. Záleží jen na tom, co je tady a teď. A jeho doteky jsou tak příjemné, že na nich opravdu záleží. Navíc si ani trošku nepřeju, aby mě Blake pustil. 135

Chvilku kráčíme v naprosté tichosti, kterou narušuje pouze zpěv ptáků ve strži, dokud nedorazíme k jednomu z venkovských přístřešků, které stojí na okraji jezera. Na jeho hladině se odráží dřevěné budovy, a když se pořádně zahledím, tak i přes roušku tmy uvidím Duck Island. „Že my se vždycky někde objevíme, zrovna když se začne stmívat,“ prohodím nepřítomně, uvolním se z Blakeova sevření a vydám se k jedné z dřevěných budov. Zahledím se na hladinu a pozoruju několik kachen plujících bok po boku. Vidím, jak pokrčí rameny a  postaví se vedle mě. Položí si ruku na zábradlí tak, že se lehce dotýká mé. „Potom je jednodušší skrýt se na otevřených místech,“ odpoví jednoduše. Divoce zamrkám a najednou jsem strašně ráda za potemnělou oblohu. Jak si může zapamatovat něco, co jsem jen tak mezi řečí prohodila? A  nejenže si to zapamatoval, ještě to dokázal přesně použít na  naši situaci. Nechává mě skrýt se tam, kde mě vidí. Přijde mi, že mi v tolika věcech dokáže porozumět – chápe, jak se cítím, dokáže se vyrovnat s mými záchvaty deprese, které můžou nastat každou vteřinou. Vůbec ho to nerozhodí, ani nemrkne. Je to znervózňující a uklidňující zároveň. „Je to moje nejoblíbenější část dne,“ přiznám a hraju si s prsty. „Přesně v tuhle chvíli, když den ustupuje noci. Je to chvíle, kdy se můžu zbavit falešného úsměvu a přestat předstírat, jak je všechno dokonalé. Všude kolem je tolik temnoty, že si mezi ní neuvědomuju tu, která ovlivňuje mě, a to je hrozně osvobozující.“ „Nemůžeš přece celou dobu jen předstírat.“ Otočí se na mě a  jeho oči jsou najednou tak vážné, že musím zápolit s  tím, abych se do  nich nezadívala. „Někdo, kdo se směje tak jako ty, to nemůže celou dobu předstírat. Nebo jsi prostě ještě lepší herečka než baletka, ale tomu nevěřím.“ „Tak možná nepředstírám celou dobu,“ odpovím pomalu a tiše. „Ne vždycky musím předstírat. Někdy je to vážně v pohodě.“ 136

„Třeba když tančíš.“ Otočím se k  němu a  naše oči se setkají. „Třeba když jsem s tebou,“ zašeptám. Opět se spustí déšť, kapky dopadají na hladinu jezera a bubnují do střechy dřevěné budovy. Blake se lehce usměje a rukou mi odhrne vlasy z obličeje. Zastrčí mi je za ucho a palcem mě pohladí po tváři. „V tom případě je mou povinností, abys dneska večer nemusela předstírat, že je všechno v pořádku.“ Narovná se a kousek ustoupí. „Pojďme tančit.“ „Cože?“ Vstoupí přímo do  deště, očima mě sleduje a  pak natáhne ruce ke  mně. Déšť nabírá na  intenzitě a  promočené triko se mu lepí na kůži. Vidím každičký milimetr jeho svalnatého těla a nemůžu si pomoct, ale prostě se mi nedaří odvrátit pohled. Očima přejíždím každý sval na břiše a nemůžu odolat pomyšlení, že si sáhnu na jeho vypracovanou hruď a široká ramena. Moc dobře vím, jak pevné tyhle svaly jsou. Dotýkala jsem se jich, když jsem brečela. Tiskla jsem se k jeho ramenům. Jeho ruce mě držely. Pokaždé, když mi byl takhle nablízku, tak ode mě nic neočekával. A já mu taky nic nenabídla. Kluci jako on přece v opravdovém životě neexistují. Vůbec jsem nelhala, když jsem tvrdila, že je pro mě moc dokonalý. Protože je. Jeho pohledy, tanec, způsob, jakým je mi nablízku, když to potřebuju… nikdy by mě nenapadlo, že po Pearceovi ještě někoho potkám, a už vůbec bych nečekala, že to bude někdo takový, jako je Blake. Najednou mě něco štípne. Musela jsem se hrozně zasnít. „Pojď tančit,“ zopakuje znovu. „Jsi blázen,“ zavrtím hlavou. „Vždyť budu úplně promo­ čená.“ „A  není to právě to nejlepší na  tanci v  dešti?“ zazubí se Blake. „Vždyť je to čím dal tím horší. Prší na mě, i když stojím ta­ dy.“ Snažím se schovat co nejvíc pod přístřešek. „Úplné peklo.“ 137

„Tak v čem je problém? Pojď.“ Natáhne ke mně ruku a jeho dlouhé prsty mě přímo prosí, abych se jich chytla. Pohledem putuju od jeho ruky k očím, usmívajícím se rtům až k mokrým vlasům. „Já… ne.“ „Věř mi.“ Neptá se mě. „Věř mi, Abbi. Dvě minuty. To je všechno, co po tobě chci. Jen chyť moji ruku a dvě minuty si se mnou zatanči v dešti.“ „Proč jsi tak odhodlaný dostat mě odsud? Pokud chceš tančit, tak můžeme i tady.“ Stoupne si zpátky pod přístřešek a chytne mě za ruku. Vlhkou, ale stále horkou rukou mě obejme kolem pasu. Naše obličeje od sebe dělí centimetry a on se mi dívá přímo do očí. „Protože chci vidět, jak tě pohltí tanec. Chci vidět, jak tě pohltí, když tančíš se mnou. Chci, aby tě pohltil se mnou. Je to sobecké, ale vem to čert.“ Začnu rychle oddechovat a snažím se ignorovat, jak pevně svírá mou ruku. „Nevím… nevím, jestli to dokážu,“ zašeptám. „Dokážeš. Vždyť jsi přiznala, že se mnou nemusíš nic předstírat. A nepředstíráš.“ Blake mě chytne i za druhou ruku a pomalu si mě přitáhne k sobě. „Všechno, co musíš udělat, je zavřít oči. A já ti slibuju, že v tom nebudeš sama.“ „Zavřít oči?“ „Jo.“ Zhluboka se nadechnu a  nevěřím tomu, že se procházka parkem zvrhla v něco tak šíleného. Zavřu oči. „Co teď?“ „Teď už jen stačí, abys vnímala,“ odpoví a přitáhne si mě. Na obličeji ucítím první ledové kapky. „Co mám vnímat?“ „Všechno.“ Déšť je čím dál silnější. „Déšť na kůži. Naše sevření. Vlhkou zem, která nám klouže pod nohama. A tanči se mnou, jako by na tom závisel tvůj život.“ 138

Déšť je ledový a bičuje nás ze všech směrů. Vlasy už se mi lepí k obličeji a oblečení zase ke všem částem mého těla. Blake pustí jednu mou ruku, chytí mě kolem pasu a přitáhne si mě těsně k sobě. Točíme se a točíme, že za chvíli nemám tušení, co je kterým směrem. Naše těla jsou k  sobě přilepena mokrým oblečením a jsem si jistá, že moje džíny jsou minimálně zpoloviny zacákené od bláta, které je všude kolem nás. Jeho ruce jsou oproti mým příjemně teplé. Z celého těla mu sálá horkost, která je v kontrastu s ledovým deštěm stékajícím mi po  zádech. Opět další otočka, opět perfektně zvládnutá a  v  tu chvíli se neubráním smíchu ze směšnosti celého toho okamžiku. Zakloním hlavu a  znovu se zasměju, na  své tváři cítím padající kapky deště. Dokážu si představit, co by si asi řekli lidé procházející kolem; dva blázni, tančící v lijáku na rozbahněné trávě, kteří se smějí, jako by byli naprosto bezstarostní. Ale to nejsme. Oba máme svoje starosti. Oba máme tajemství, která se před tím druhým snažíme skrýt. Jen tanec pro nás představuje svobodu, ve které se můžeme ztratit. Vůbec poprvé od  chvíle, kdy mi řekl, ať zavřu oči, je otevřu a zvednu hlavu. Jeho zelené mě propalují pronikavým pohledem. Vidím v nich celou hromadu emocí: nejistotu, bolest, štěstí, ale také stín, který jako kdyby zrcadlil můj vlastní. Stín, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla a neměla jsem o něm nejmenší tušení. Zastavíme se a já polknu. Pomalu zvedne ruce k mé hlavě a odhrne mi mokré vlasy z tváře. „Věř mi,“ řekne tak tiše, že se jeho slova téměř ztrácí v přirozených zvucích okolní přírody. Ve  chvíli, kdy se naše rty poprvé setkají, zavřu oči. Záda mám celá ztuhlá, ale když mi po  nich něžně přejede rukou a políbí mě podruhé, tak se naprosto uvolním. Uvolním se celá a kompletně se poddám tomu pocitu, který cítí i on. Poddám se pocitu, o kterém jsem ani nesnila, že ještě někdy zažiju. 139

Poddám se jeho dotekům, užívám si našeho sevření, oddávám se slasti z našich dotýkajících se rtů. Poddám se jemu. Blake se po chvíli odtrhne a pár vteřin nikdo z nás nepromluví. „Co to bylo?“ zašeptám a přeruším ticho. Mám strach zvýšit hlas, abych nezkazila tuhle chvíli. Protože tohle je ten rozhodující moment. Klíčový moment, který vše zlepší, nebo zničí. Moment, který balancuje na hranici přátelství a naprostého zatracení. Podstatný moment, který může všechno změnit. Tiše se usměje a  pustí moje ruce. „Jenom plním svůj slib. Chtěl jsem, ať se se mnou ztratíš. A já slíbil, že v tom nebudeš sama.“ Přejedu mu rukou po  ramenou a  lehce jej chytím za  krk. „A to se ti stává často?“ „Jenom, když jsem s tebou,“ zašeptá. Konečně vidím světlo, tolik světla, jako za  dlouhou dobu ne. Jako kdybych konečně mohla volně dýchat, aniž bych se dusila pod náporem všech těch emocí. Tohle je ten okamžik, kterého se musím chytit a kterého využít, protože vím, že jestli to neudělám, tak mě zase zítra obklopí temnota a já toho budu navždy litovat. Pokud dneska nezariskuju, tak se budu navždy nenávidět. Takže se postavím na  špičky a  přitisknu své rty k  Blakeovým. Přitisknu se k němu celým tělem a on mě pevně obejme a polibek pomalu a něžně opětuje. V žaludku mám oheň, jehož plameny se zvětšují s každým úderem mého srdce. Oheň, který by nic ani nikdo nedokázal uhasit. Nechám plameny sálat, nechám své srdce tlouct a nechám déšť, aby mě zkrápěl. Nechám svět, ať se točí a zcela se oddám Blakeovi.

140

16 Blake

A

bbi se posadí na  okraj pohovky a  v  rukou si nervózně pohrává s  ovladačem k  televizi. Tupě zírá na  obrazovku, ale ve skutečnosti vůbec nevnímá, co se na ní odehrává. Osuším si ruce utěrkou a přisednu si k ní. „Neboj se,“ popichuju ji. „Slibuju, že tě máma nesní.“ Lehce mě šťouchne do  kolena, opře se a  hlavu si položí na mé rameno. „Nebojím se.“ „Lhářko,“ usměju se a omotám si pramínek jejích vlasů kolem prstu. „Tak možná trochu,“ přizná. „Já jen… nevím.“ „Nevylíčil jsem ji zrovna v tom nejlepším světle. Ne že bychom měli úplně nejlepší vztah, to ne, ale není tak špatná.“ V tu chvíli uslyším zaklepání na  dveře a  zhluboka se nadechnu. „A je to tady.“ Abbi nervózně polkne, narovná se a  zastrčí si neposedné vlasy za  uši. Na  chvíli počkám a  pak už vyrazím ke  dveřím. Otevřu a za nimi stojí žena, se kterou jsem vyrůstal. Blonďaté vlasy má perfektně učesané bez jediného náznaku šedin a oči má stejně živé jako vždycky, jen lehce orámované řasenkou. Pudr už jen marně maskuje náznaky vrásek v jejím obličeji a na tváři se jí zračí něco, co by se možná dalo nazvat upřímným úsměvem. 141

„Blakeu!“ natáhne ke mně máma ruce a křečovitě mě obejme. „Mami,“ pokusím se o náznak vzrušení v hlase, ale příliš se to nepovede. Naštěstí si toho nevšimla. „Vypadáš dobře.“ Vstoupí do mého bytu, pohledem bedlivě přejíždí po obývacím pokoji a na pár vteřin se zastaví na Abbi. „Ty taky,“ otočím se a Abbi už stojí před pohovkou s rukama složenýma před sebou. „Mami, tohle je Abbi. Abbi, tohle je moje máma, Cara.“ Máma si s Abbi potřese rukou a obě si vymění zdvořilostní fráze. Abbi vypadá dost nervózně, ale i přesto si na tváři uchovává široký úsměv. Začínám mít nepříjemný pocit, že jsem ji do toho přinutil. Tori taky nesnášela, když kolem ní byli lidé, zvlášť když je vůbec neznala, a je pravda, že jsem nikdy neviděl Abbi, že by se během baletních lekcí bavila s někým jiným než s Biancou a se mnou. Paráda. Teď si připadám jako naprostý kretén. „Mami, můžu ti nalít skleničku vína? Večeře bude za chvíli. Zrovna ji vařím.“ „To by bylo skvělé.“ Posadí se na pohovku s elegancí, kterou si osvojila díky přísné výchově v prostředí vyšší vrstvy a kterou se snažila vštěpit i mně v průběhu mého dětství… A stejně sebou vždycky praštím o pohovku, jako by mi byly tři. „Abbi?“ podívám se na ni a mezitím vytáhnu z lednice mámino oblíbené Pinot Grigio. „Hmm?“ Vypadá trošku uvolněněji. „Víno?“ „Oh. Jo, jasně.“ Naplním tři sklenice a odnesu je do obývacího pokoje. Posadím se vedle Abbi a odolám pokušení prásknout sebou jako obvykle. Fakt, že i v jednadvaceti mám pořád sklony k rebelii, mě svým způsobem baví. „Takže, Blakeu,“ začne máma. „Řekni mi něco o  tvém zaměstnání.“ „V restauraci?“ zvednu obočí. 142

„Máš snad nějakou další práci, o které nevím?“ „Ne.“ „V tom případě ano, přesně o té bych se ráda něco dozvěděla.“ Zhluboka dýchej, Blakeu. „Není moc co vyprávět, opravdu. Není to špatné, dobrý plat a hlavně je to kousek odsud. O víkendech je tam docela rušno, jako na  všech podobných místech, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Šéf je fajn chlap, dobře se s ním pracuje, a co se týká mořských plodů, tak jsem se v jejich přípravě dost zlepšil.“ „Výborně,“ usměje se máma. „Jsem ráda, že se ti daří, zlatíčko. Když to tak slyším, tak to určitě nebude horší než ta hrůzostrašná práce, kterou jsi měl v Londýně. Vůbec nechápu, proč jsi ji tenkrát vzal, zvlášť, když ti Yvette nabídla práci v její restauraci.“ „Yvette mi nabídla méně na hodinu, než mi nabídli na tom druhém místě. Ten rok stál za to, vydělal jsem si dost, abych se dostal sem.“ „No, samozřejmě,“ odfrkne si máma. „Jak jsem řekla, tohle zní jako mnohem lepší alternativa pro někoho tvých schop­ ností.“ „Souhlasím,“ odpovím a otočím se na hodiny. „Zkontroluju večeři, hned jsem zpět.“ Položím sklenici s vínem na stůl a zmizím v kuchyni. Sice se cítím trochu provinile, že s ní musím nechat Abbi samotnou, ale bože, stačilo pět minut a já už začínám těžce litovat, že jsem s večeří souhlasil. Lasagne jsou hotové, a tak servíruju na talíř. Poté, co svolám mámu s Abbi do kuchyně, a tím pravděpodobně naruším něco jako trapné ticho, využiju příležitosti a zeptám se mámy na všechno, co se děje doma. „Tvůj otec, jako obvykle, pracuje od rána do večera,“ odpoví s  těžkým povzdechem. „Pořád mu říkám, že by měl nějakou agendu přenechat tomu brigádníkovi, jako třeba telefonáty, papírování a tak podobně, ale on to vytrvale odmítá. Ten kluk je 143

prý jen dočasná pomocná síla. V září nastoupí Jason na univerzitu a potom se k němu připojí na praxi.“ Zamračím se. „Myslel jsem, že Jase nastoupí do akademie United. Je přece jeden z jejich nejlepších hráčů!“ „Ovšem, to je taky jedna z možností. Zatím se tak úplně nerozhodnul, ale je zřejmé, že je pro něj univerzita daleko lepší volbou. Tvůj otec už na tom pracuje.“ Skousnu si jazyk a snažím se, abych ji příliš neprobodával pohledem. „Mami, Jase za ně chtěl hrát už od té doby, co začal chodit a dokázal kopnout do balonu. A teď má konečně šanci, opravdovou šanci. Přece jej o ni nepřipravíte, ne?“ „Nic takového přece nedělám,“ odfrkne si znovu a  usrkne vína. „Jen musí pochopit, že má na vybranou. Ne každý se musí honit za nějakým šíleným snem.“ Cítím, jak se mě Abbi něžně dotkne nohou pod stolem, zhluboka se nadechnu a nasadím strojený úsměv. „Samozřejmě. Měl by zvážit své možnosti.“ A  zvolit tu, o kterou má zájem, a nepodlehnout tlaku dominantních rodičů. „Nicméně, Abbi,“ otočí se k  ní máma. „Co děláš kromě tance?“ „No, zatím nic zvláštního,“ odpoví Abbi tiše. „Tanec totiž zabírá naprostou většinu mého volného času.“ „Blake už mi stačil říct, jak znamenitou jsi tanečnicí. Vzhledem ke způsobu, jakým o tobě mluví, jsem opravdu překvapená, že ještě nejsi na Juilliardu.“ „Když se konaly poslední zkoušky, tak jsem na tom zdravotně nebyla dobře, takže jsem si musela počkat. Pořád se dávám do pořádku, ale doufám, že ty příští už zvládnu.“ „Zvládneš,“ usměju se na ni a ona mi úsměv oplatí. „Jaká škoda,“ zalituje máma s opravdovým náznakem sympatií v hlase. „Je dobře, že se to zlepšuje. Doufám, že ti nebude vadit, když se zeptám, jak závažné bylo tvé onemocnění?“ V tu chvíli úplně ztuhnu. „No,“ položí Abbi vidličku vedle svého talíře a zvedne hlavu. „Myslím, že to záleží na tom, co si představujete pod po144

jmem ‚závažné‘. Protože v případě deprese je to tak závažné, jak jen tomu dovolíte, aby vás to ovládlo.“ Kolem stolu se rozhostí naprosté ticho, jediné, čeho si všimnu, jsou máminy chvějící se ruce. „Chudáčku,“ odpoví nakonec máma, pevným hlasem jako vždy. „Jak strašná věc, když se s ní musí vyrovnat někdo tak mladý.“ Jako bys to neznala. „No, ano, ale je to jak jsem řekla. Je to jen tak zlé, jak tomu dovolíte, aby vás to ovládlo. Naštěstí už to teď dokážu nějak kontrolovat, a navíc mi hrozně pomáhá tanec. A Blake samozřejmě. Velice mě podporuje.“ „Tomu věřím,“ otočí se na  mě máma s  výrazem v  očích ledovějším než kdy předtím. Zvednu tázavě obočí a  hraju si na hloupého. Podívá se na hodinky, které má na zápěstí, a po­ loží příbor. „To už je tolik hodin?“ „Je teprve půl deváté,“ odpovím nenuceně. „Ano ovšem, ale obávám se, že na mě začíná působit časový posun, a brzy ráno mě čeká schůzka, takže pro mě je už vlastně docela noc. Opravdu se moc omlouvám.“ Lhářka. „To mě opravdu moc mrzí.“ Co už, když lže ona, tak já taky… „Doufám, že to pochopíš, že ano, Blakeu?“ „Samozřejmě, mami. Můžu ti zavolat taxi?“ „To je v pořádku.“ Postaví se a uhladí si sukni. „Po celý svůj pobyt mám najatého řidiče. Přemýšlela jsem i o autu, ale každý přece ví, že po New Yorku se nejezdí.“ Vstanu a  doprovodím ji do  předsíně, kde si vezme tašku. „Moc rád jsem tě viděl, i když to byla jen kratší návštěva,“ pokusím se o zdvořilostní frázi. „Já tebe taky, zlatíčko. Vypadáš dobře. Nicméně, musím zpátky na hotel a do postele.“ Před dveřmi se ještě zastaví. „Zatelefonuju, než odjedu.“ 145

Usměju se a letmo ji políbím na tvář. „Výborně. Přeju bezpečnou cestu přes most.“ „A tobě pěkný večer.“ Zavře za sebou dveře a já se o ně s obrovským výdechem plným úlevy opřu. Zavrtím hlavou. K čertu. Tohle byla jízda od špatného k ještě horšímu a skončila v samotném pekle. „To šlo hladce,“ utrousí suše Abbi, jako kdyby mi četla myšlenky. „Asi jako srážka dvou vlaků.“ „No vidíš, já od  té návštěvy čekal jednorožce a  duhu,“ utrousím ironicky. „Nemyslím, že si mě zrovna oblíbila.“ „Tím bych se vůbec netrápil. Mě taky zrovna v  oblibě nemá,“ pokrčím rameny a Abbi se zachechtá. „Co je na tom tak vtipného?“ „To je úplně mimo téma,“ začne. „Ale když s ní mluvíš, tak zníš úplně jinak. Ve chvíli, kdy vešla do dveří, jsi nahodil takový ten nóbl-uhlazený přízvuk. Měla jsem pocit, že jsme v Buckinghamském paláci, nebo něco takového.“ „Vážně?“ zaúpím. „Myslel jsem, že jsem se té hrůzy zbavil na letišti v Gatwicku.“ Opře si bradu o ruku a usměje se. „Ale svým způsobem se mi to líbilo.“ „Vážně?“ podivím se a sednu si zpátky na pohovku. „A jak moc se ti to líbilo?“ „Asi jako Panství Downtown.“ „Což znamená…?“ „Ten seriál sleduju pravidelně jenom kvůli přízvuku. Takže, opravdu, opravdu, opravdu se mi to líbilo.“ „A jak moc je opravdu, opravdu, opravdu?“ „Já myslím, že to mluví samo za sebe, Blakeu.“ Zírá na mě pobavenýma očima a úsměv na jejích růžových rtech je pro mě hrozným pokušením. Neodolám a  přitisknu k nim ty své. „Tak moc?“ zamumlám a obličej mám těsně u jejího. Přikývne a já ji jemně pohladím po hlavě. Mezi prsty něžně promnu 146

její vlasy, palcem jí přejedu po tváři a ona se ke mně pomaličku přibližuje. Rukou mě obejme kolem krku, já si ji pevně přitáhnu a  vyzvu ji k  hlubokému polibku. Neváhá ani na  chvilku, a  tak pomalu vsunu jazyk mezi její rty. Zvolna ochutnávám přetrvávající chuť vína, které jsme před chvílí pili. Cítím, jak se celá napnula, a tak se neochotně odtrhnu. Sice neznám pravý důvod její bolesti, ale nedovolím, abych ji tlačil do něčeho, co by jí nemuselo být příjemné. „Ty mi tak rozumíš, až je to děsivé,“ zašeptá. „To si nejsem jistý,“ odpovím. „Ale pokud mi ten zatracený vznešený přízvuk zajistí polibek, jako je tenhle, tak to budu dělat hodně často.“ Tiše se zasměje a  pohlédne na  mě. Dlouhé řasy lemují její oči, ze kterých čiší nadšení, a já se v nich utápím. Když ji takhle vidím, takhle zblízka, tak mi mámina návštěva přijde jenom jako nějaká vzdálená vzpomínka. Něco mě k Abbi Jenkinsové strašně přitahuje. A i kdybych chtěl, tak mě to nepustí. Připoutala mě k  sobě tak pevně, že když jsme spolu, okamžitě zapomínám, že existuje i  něco jiného. A  každý náš dotek vymazává bolestivé vzpomínky na minulost a nutí mě hledět směrem do budoucnosti. A myslím si, že vůbec nemá tušení, jak moc se mi dostala pod kůži.

147

17 Abbi

R

ukou nervózně tápu po  klice od  dveří studia. Stačil jediný telefonát od Biancy a v okamžiku jsem tady, aniž bych věděla, proč vlastně. Dneska žádnou lekci nemáme a nenapadá mě nic jiného, co by se nedalo říct do telefonu a kvůli čemu tady musím být osobně. Nakonec sevřu kliku a  otevřu. Matně uslyším zvuk piana a uvědomím si, že v pátky mívá Bianca lekce s mladší skupinou. A tím spíš vůbec netuším, proč jsem tady. Ale stejně projdu chodbou a na jejím konci nakouknu do dveří. Ve  dvou řadách stojí malé holčičky oblečené v  růžových, fialových nebo světlemodrých dresech. S pohledem upřeným před sebe nacvičují demi-plies přesně v souladu s hudbou. Rty se mi zvlní do úsměvu. Vypadají naprosto rozkošně. Bianca si mě všimne a předá pokyny děvčatům. Ta přikývnou a  dál pokračují v  nácviku. Bianca vyrazí mým směrem vzpřímenou královskou chůzí a připojí se ke mně v chodbě. „Jsem moc ráda, že jsi přišla,“ oznámí. „Jsem jenom trochu zmatená, proč jsi mě potřebovala zrovna dneska.“ „Je to jednoduché,“ usměje se Bianca. „Kamarádka má baletní studio pro teenagery na  druhé straně města a  na  konec srpna má připravené představení Labutího jezera. Skupina dětí, která vždy tančila labutě, odjela na zájezd, no a jelikož je před148

stavení vyprodané, tak ho nechce rušit. Včera mě celá zoufalá kontaktovala, jestli bych jí nepomohla. Vím, že to bude těžká dřina, ale moje holky to zvládnou.“ „A jak do toho všeho zapadám já?“ přejedu pohledem od malých tanečnic k Biance. „Nezvládnu dohlížet na  úplně každou dívenku, jestli se správně učí kroky. Mají na to poměrně málo času, takže potřebuju pomoct.“ „Takže… chceš moji pomoc?“ „Nedokážu si představit nikoho lepšího.“ Lehce se dotkne mého ramene. „Teď po tobě nechci laskavost, Abbi. Chci, abys mi dělala asistentku. Zaplatím ti, a kdo ví, pokud všechno půjde hladce, jednou třeba budu potřebovat dobrou asistentku natrvalo.“ Polknu a opřu se rukama o okno. „Já nevím, jestli něco ta­ kového zvládnu. Myslím tím, že nevím, jestli jsem na  něco takového připravená.“ „Mluvila jsem dnes ráno s doktorkou Hausenovou,“ přizná tiše Bianca. „Ptala jsem se na její názor a ona věří, že to pro tebe bude dobré. Obě jsem se shodly na  tom, že když budeš mít práci, tak se tvá mysl zaměstná něčím jiným, než v  poslední době…“ „Všimla sis.“ „A nemůžu si pro tebe představit lepší práci, než je tohle – věc, kterou miluješ nejvíce. Já sama tanec zbožňuju, ale vůbec nejlepší část mojí práce je vidět radost ve tvářích těchto dívek, když se jim konečně podaří zvítězit nad krokem, na  kterém byly roky zaseklé. A taky…,“ poklepe mi na rameno, abych se na ni podívala. „Taky není nic lepšího než vidět, že se někdo další v tanci našel a začal znovu žít.“ „Asi máš pravdu. Mohlo by to pro mě být dobré. A balet mě opravdu přivedl zpátky k životu. Opravdovému životu.“ „A to, že máš tak neuvěřitelně sexy partnera s britským přízvukem, taky hodně pomůže,“ mrkne na mě šibalsky Bianca. A já zčervenám. „Já jsem to věděla.“ 149

„Teď ale opravdu nevím, o čem mluvíš,“ zalžu, ale koutky rtů mi cukají. „Já a Blake jsme jenom kamarádi. Dobří kama­ rádi.“ „Abbi, zlato, moc dobře jsem viděla, jakým způsobem se na tebe dívá. A v tom pohledu nebyl ani náznak kamarádství.“ Poplácá mě po rameni a ruku natáhne ke dveřím, připravena je otevřít. „Ale i když bych z tebe nejradši vytáhla všechny drby a pořádně tě v tom vymáchala, tak to není moje věc. Navíc mě čeká skupina, která potřebuje něčemu naučit, a taky tady mám možná jednu asistentku, kterou bych měla představit, co?“ Zlehka se usměju, zhluboka nadechnu a podívám se na holky. Pořád ještě tančí, perfektně synchronizované. Nemělo by být těžké je učit. Znám Labutí jezero tak dobře, jako znám moje a Blakeovo pas de deux. Navíc, i doktorka Hausenová si myslí, že je to dobrý nápad… možná je nejlepší čas začít bořit zeď. „Tak fajn. Jdu do toho.“ Bianca rázně otevře dvěře. Třikrát zatleská a všechny holky přestanou tančit a vrátí se zpět do první pozice. Váhám u dveří a žaludek se mi nervozitou svírá. Nakonec si ruce spojím před sebou a propletu prsty, aby nebylo vidět, jak se mi chvějí. „Holky, někoho bych vám ráda představila,“ ukáže na mě Bianca. „Tohle je Abbi, moje nová asistentka. Během vašich lekcí mi teď bude pár měsíců pomáhat.“ Pomalu se vydám směrem k Biance a sleduju těch dvanáct párů zvědavých očí, které jsou na mně přikované. „Ahoj všichni,“ zamávám zlehka. „Asi se trochu divíte, z  jakého důvodu mám asistentku. Je to tak?“ zeptá se Bianca a  odpovědí jí jsou kývající hlavy. „Takže, na  konci léta nebudeme mít obvyklé představení pro rodiče, tentokrát budete součástí něčeho většího, na větším pódiu. Moje kamarádka připravuje Labutí jezero a potřebuje několik labutí. Řekla jsem jí, že mám ve své mladší skupině dvanáct malých labutí, které pro ni budou naprosto perfektní.“ Skupinkou to zašumí a  ozvou se nadšené výkřiky. Jejich rozjásané obličeje a zářící oči mi vykouzlí úsměv na tváři. A to 150

je ten okamžik, který mě potěší a  potvrdí, že mé rozhodnutí tuto výzvu přijmout bylo správné. „Bude to pro vás znamenat obrovskou spoustu těžké práce, holky, a v některých případech taky sobotní lekce navíc. A právě proto tady máme Abbi, která byla tak laskavá a přislíbila mi pomoc s  učením vašich kroků. Je jedna z  nejlepších tanečnic z mé druhé skupiny, takže předpokládám, že se budete za deset let, až bude jako slavná balerína objíždět světová pódia, vychloubat, že vás učila kroky na vaše první velké baletní představení,“ mrkne na mě Bianca. „Tak a teď budu opravdu hodně přísná, takže pššt. Zajdu si teď pro sklenici vody a nechám vás tady tak na deset minut s Abbi samotné, abyste se trochu poznaly.“ Během chvilky jsem obklopena holkami, které nadšeně poskakují. Cítím sice, že jejich nadšení je způsobeno spíše tím, že budou poprvé tančit ve velkém divadle, ale i tak mám pocit, že ze mě mají radost. A je to svým způsobem… hezké. „Už bys s  těmi překvapeními měla přestat,“ zamumlám na Biancu, když prochází kolem mě. „Nevím, co tím myslíš,“ usměje se a opustí studio, následována svým strýčkem. Najednou jsem tady úplně sama na dvanáct upovídaných sedmi až osmiletých holčiček. „Co kdybychom se všechny posadily?“ navrhnu a  podívám se na tu hromadu obličejů. „To si hned lépe popovídáme. Okej?“ Sborově zazní odpovědi ‚joo‘ a  ‚jasně‘, a  tak si sednu se zkříženýma nohama na zem. Všechny mě následují a posadí se s perfektně narovnanými zády. „Tak teď navrhuju, abychom se nejprve představily. Jméno, věk a  něco málo o  sobě. Já začnu.“ Lehce sebou zavrtím. „Já jsem Abbi, je mi osmnáct a trénuju s Biancou, abych se dostala na Juilliard.“ Postupně se všechny představují a já se snažím si zapamatovat jména a ty nejzajímavější věci o každé z nich. Děti opravdu nemají žádné zábrany a často musím potlačovat smích. 151

„Tak fajn, teď, když už vás všechny znám, máte nějaké otázky vy na mě?“ Rosie, malá hnědovláska vystřelí ruku nahoru. „Už jsi někdy tančila Labutí jezero?“ Přikývnu. „Je to můj nejoblíbenější balet.“ „A koho všeho jsi tančila?“ „Několik postav. Byla jsem třeba Odette, to mi bylo šestnáct a bylo to na vánočním představení.“ „Já jsem si myslela, že na Vánoce se tančí Louskáček,“ pípne Bailey, blonďatá holčička. „Někdy jo a někdy ne,“ odpovím. „V něm jsem tančila, když jsem byla trochu starší než vy.“ „Vsadím se, že jsi byla Klára.“ Nevím, kdo to řekl, ale zalapám po  dechu překvapením. „Jak to víš?“ „Vypadáš jako Klára,“ oznámí ten samý hlásek nevzru­šeně. „A  byla jsi i  na  opravdu velkých pódiích?“ zeptá se další hlas. „Jo, hodněkrát.“ „Jaké to je?“ Musím se usmát při vzpomínce na ten pocit, když jsem stála sama na pódiu a svítil na mě jeden reflektor. „Nejlepší na světě. Je to fakt zábava a vůbec to není tak hrozné, jak si teď možná myslíte. Uvidíte.“ „A  co když se budeme hodně bát?“ ozve se slabý hlásek hned vedle mě. Otočím se a všimnu si, že patří malé zrzce, která si zakrývá obličej rukama a  jejíž jméno si nejsem schopna vybavit. „Věřím tomu, že jste ve  věku, kdy se toho bát nebudete. A vsadím se, že všechny budete na pódiu naprosto skvělé.“ „Ale bude tam tolik lidí.“ „Je tam tma,“ opáčím. „Nevidíte je a během té chvíle zapomenete na všechno a budete tančit. Slibuju. A hlavně neříkejte Biance, co vám teď řeknu…“ Naznačím jim, ať se shlukneme těsněji k sobě. „Ale když se budete opravdu bát, tak si před152

stavte všechny lidi v publiku jen ve spodním prádle a s králičíma ušima na hlavách.“ Holky okamžitě vybuchnou smíchem. Zazubím se na  ně a jsem si definitivně jistá, že jsem udělala správné rozhodnutí, když jsem přijala Biančinu nabídku. Pokud mi dvanáct rozzářených tváři zlepší den třikrát týdně, tak mě žádný Svatý Morris nečeká. Dům je tak úžasně klidný, když jsou mamka s taťkou na pracovní cestě. Je to vůbec poprvé, co se na ni odvážili od té doby, co jsem se vrátila, a ta svoboda je naprosto skvělá. Nemusím snášet pohledy plné obav, pokud jsem v půlce dne pořád ještě v pyžamu, nebo soustředěné pohledy, kdykoliv se jenom mihnu kolem kuchyňské linky. Pokud by se mi povedlo nespálit si toast, tak bych si to opravdu užila, a namazala si ho máslem. Mám ale taky trochu strach. Vědomí, co všechno teďka můžu, mě docela mučí. Ničivá tíha bolesti z posledních několika dnů – ačkoliv výrazně okořeněná vším tím dobrým, co se stalo – začíná být těžko snesitelná. A teď, když jsem sama, tak je cítit o to intenzivněji. A tak udělám to, co musím, a zavolám doktorce Hausenové dřív, než dorazí Blake cvičit. „Čemu vděčím za  tu laskavost?“ zeptá se doktorka Hausenová ihned poté, co zvedne sluchátko. „Budu celý víkend sama doma a bojím se,“ vychrlím. „Cože?“ „Bojím se, že nebudu dost silná na to, abych odolala všem nutkáním v případě, že budu mít špatnou noc. Když jsem byla tenkrát sama doma, tak to málem byla moje poslední noc. Co mám dělat, pokud se budu cítit stejně jako tehdy? Maddie tady nebude.“ „Abbi… Abbi,“ řekne tiše. „Teď se pořádně nadechni. Jak jsme to už několikrát dělaly. Pomalu.“ Má pravdu. Musím se uklidnit. Musím se nadechnout. Zavřu oči, sluchátko mám pořád u ucha a pomalu dýchám, zatím153

co doktorka Hausenová počítá. Zabere to za pár minut a můj dech se zase vrátí do normálu. „Dobře. To je dobře. Jak je ti teď?“ „Jsem v pořádku. Byla to jen… chvilka.“ „Každý má někdy takovou chvilku, vždycky jednou za čas, Abbi. Takové okamžiky ti umožní dostat to ze sebe ven.“ Přikývnu, jako bych ujišťovala sama sebe. „Jasně, je to v pohodě. Vím.“ „Víš to, to je dobře, a díky tomu můžeš být přes víkend v pohodě. Víš, jak máš zastavit návaly paniky, a taky víš, jak bojovat s nutkáním. Jediný rozdíl je v tom, že tentokrát to budeš dělat sama pro sebe, a ne pro své rodiče. To je všechno.“ „Pro sebe,“ zamumlám si. „Dobře, pro sebe,“ vydechnu zhluboka. „Budu celý víkend na telefonu. Kdybys cokoliv potřebovala, víš, kde mě najít. Stačí jen zavolat, nebo se můžeš klidně stavit ke Svatému Morrisi, pokud bys třeba potřebovala společnost.“ Tenkrát, když jsem se vracela domů, jsem si slíbila, že už tam nikdy nevkročím, pokud to nebude z důvodu našeho sezení. Ale teď to zní hodně lákavě. Nemůžu říct, že by mě to nepokoušelo, ale spolehnu se na  svou vnitřní sílu, o  které je každý tak přesvědčen, a zdvořile odmítnu. „Dneska večer tady bude Blake, protože musíme cvičit, a  vždycky se můžu zastavit u  Biancy ve  studiu, kdyby bylo potřeba. Myslím, že jenom bezdůvodně vyšiluju. Určitě budu v pohodě.“ Teď si nejsem jistá, koho se vlastně snažím přesvědčit. „Víš, kde mě najdeš, kdybys cokoliv potřebovala.“ Hovor je u konce a já položím telefon. Kolem mě se rozprostře mrtvolné ticho, které umožní mé mysli naslouchat šepotu. Umožní chvění mých prstů. Umožní, abych se zevnitř zakousla do své tváře. Abych se zbavila ticha, tak sáhnu po ovladači a zapnu televizi. Navzdory tomu, o čem jsem před chvílí přesvědčovala doktorku Hausenovou, si vůbec nejsem jistá, že budu v  po­ 154

hodě. Očima přejedu po  hodinách nad krbem, abych zjistila, jak dlouho ještě budu muset být sama. Blake by tady měl být každým okamžikem, tak jen sedím a oddechuju. Ale šepot neustává. Vždycky tady je. Někde hluboko v  mysli. Nejdřív se ozve skoro neslyšně a každou minutou je hlasitější a hlasitější, a když se ho pořád snažím ignorovat, tak se změní v ohlušující řev. A řve a řve, dokud nedokážu vnímat nic jiného, než jsou moje nutkání. Dokud to není to jediné, na co se můžu soustředit. Snažím se zaposlouchat do Gilmorových děvčat, vnímám jejich hlasy a  pokouším se ignorovat úzkost, která se stupňuje uvnitř mého těla. Sakra, kde je ten Blake? Začnu se lehce kolébat dopředu a dozadu. Vyhlédnu z okna, slunce už je nízko, ozařuje mraky na obloze a za chvíli zapadne. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Zoufale se snažím držet oči zavřené a zuřivě otáčím hlavou. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Cítím, jak mě to táhne zpět do  minulosti. Zhmotňují se vzpomínky, které jsou zrozené z úzkosti. Cítím záškuby ve své mysli, celé tělo se mi chvěje, a pak zvuky televize nahradí slabá hudba a z mých rukou se stávají ruce Pearceovy. „Pearcei,“ prosila jsem ho. „Prosím, pojďme pryč. Moc dobře víš, že ti Owen nikdy nevrátí, co ti dluží, ne dokud dlužíš peníze jeho bratrovi.“ „Vždyť to ani není jeho zkurvený bratr, Abbi. To přece víš. Owen je jenom malá bezpáteřní krysa, která se za něj schovává.“ „Je úplně jedno, co je Owen zač. Moc dobře víš, že nezaplatí!“ Popadll mě za ruku a praštil mnou zády o cihlovou zeď. Celým tělem mi projela ostrá bolest, a abych utlumila výkřik, musela jsem se kousnout do rtu. „Gary tady tenhle víkend není. Stačí mi pět minut v  Owenově baráku a ten zmrd zaplatí.“ 155

„To nemůžeš vědět,“ zašeptala jsem. „Nejsi blbá, Abbi. Víš, že svoje prachy dostanu.“ Jeho pohled se do mě zařezával a někde uvnitř už se hromadil hněv. „Ne snad? Víš, že je dostanu.“ Neřekla jsem nic. Přitlačil mě ještě více ke zdi. „Ne snad?“ „Jo,“ odpověděla jsem tiše a odvrátila od něj obličej. „Vím, že je dostaneš.“ „Fajn.“ Pustil mě a  bez dalšího slova vystartoval směrem k Owenovu domu. Pomalu jsem ho následovala. Ruka mi stále ještě bolestivě pulzovala v místě, kde mě chytil, a byla jsem si jistá, že budu mít záda celá poškrábaná od drsného povrchu zdi. Dotkla jsem se ruky a trhla sebou bolestí. Doufala jsem a modlila se, že tam nebude vidět otisk prstu. Modřiny jsem ještě vysvětlit dokázala, v případě, že si jich někdo všimnul, ale tohle už bych vysvětlit nesvedla. Hlasité bušení na dveře mě vytrhne z minulosti a ruka mě pálí. Skloním hlavu a všimnu si, že si ji svírám na tom samém místě, kde mi Pearce udělal modřinu. Otisk tam nikdy nebyl, ale to nebylo nejhorší zranění z té noci. To nejhorší byla tržná rána na noze od sklenice, kterou po mně hodil. Říkám sice nejhorší, ale zároveň to bylo i nejlepší. Bolest totiž otupila mou mysl, a tak bylo mnohem snazší odolávat jeho verbálním útokům, jak je to všechno moje vina, že Gary nakonec zrušil svou akci, zůstal na víkend doma a on z toho má teď monokl. „Abbi,“ zakřičí Blake během bušení na dveře, aby se mi připomněl, že je stále tam. Pustím svou ruku a vydám se ke dveřím. Šepot hlasů je stále hlasitější a prosí mě, abych udělala tu jedinou věc, kterou jsem si slíbila, že už nikdy neudělám. Narovnám si prsty na rukou, protože i prosté zaboření nehtů do dlaní je příliš lákavé. I jeden malý škrábanec by byl špatný. Hodně špatný. Hodně lákavý. 156

Otevřu dveře a  pohlédnu Blakeovi do  tváře. Jeho ruce se v půli pohybu zarazí, a hned jakmile se mi zahledí do obličeje, tak pochopí. „Copak…,“ řekne něžně. „Ach Abbi.“ Beze slov se na něj podívám, zatímco vstoupí dovnitř a zavře za  sebou dveře. Pohladí mě po  tváři a  setře z  ní stékající slzy. Klopím oči, nechci, aby znal důvod mého pláče. „Povídej,“ zašeptá a přivine si mě k sobě. Zavrtím hlavou a  ruce mi bezvládně visí podél těla. Jeho dotyky trochu utiší hlasy, ale úplně to nestačí. Pořád jsou tady. „Dneska večer potřebuju být sama.“ Vypáčím se z  jeho sevření a odejdu do kuchyně. „Ani náhodou. Takhle zatraceně lehce se mě nezbavíš.“ Slyším, jak mě pronásledují jeho kroky. Obejmu si paže, postavím se zády k  němu a  vyhlédnu z okna. „Prostě potřebuju být sama,“ zopakuju. „Ani mě nenapadne, abych tě dneska nechal samotnou, dokud mi neřekneš, co se děje.“ „Jsem v pohodě.“ „Jasně, pokud mi chceš nakecat, že pláč a třesot jsou úplně v pohodě.“ Trhnu sebou, když si uvědomím hlasitost jeho hlasu. „Nechci o tom mluvit.“ „Abbi.“ „Řekla jsem, že o tom nechci mluvit.“ „Ale já jo. Potřebuju vědět, co tě tak rozhodilo. Co ti tak ublížilo?“ „Řekla jsem…,“ zatnu zuby vztekem. „Ne!“ „Sakra, Abbi!“ zakřičí. „Takhle mě od sebe neodháněj. Nech mě, abych ti pomohl!“ „Nepotřebuju pomoct!“ Ta slova jsou nehorázná lež, ale to, co řeknu potom, je naopak naprostá pravda. „Tahle deprese… ničí mě mnohem víc než kdy dřív. Pomalu mě zevnitř trhá kousek po  kousku. Každý den s  ní bojuju. Bože, jak s  ní bojuju! Každý den bojuju s tím, abych vstala z postele, oblékla se, vyšla 157

z domu. Každý den mě pronásledují a děsí věci, které se staly a které byly a jsou tak strašně těžké. Jsou tak zatraceně těžké, ale já musím vydržet a  musím bojovat. Ale musím to zvládnout sama. Nikdo mi s tím nepomůže – jen já sama. Jedině já to můžu zlepšit, ale ani já sama nevím, jestli to dokážu, takže mamka, taťka, doktorka Hausenová, Bianca, dokonce i ty… nikdo z vás mi nedokáže pomoct. Nikdo z vás nepřinutí depresi, aby zmizela. Prostě mě nezachráníš, Blakeu. Chápeš to? Nezachráníš mě.“ Otočím se, opět spustím ruce volně podél těla a  zahledím se do jeho zelených očí plných emocí. „Snažila jsem se tomu věřit. Chtěla bych tomu věřit, ale nejsem princezna, Juilliard není pohádkový hrad a  ty nejsi princ, který přijede na  bílem koni a zabije draka. Některé věci v životě za záchranu nestojí a některé se bohužel zachránit nedají. A jsem si jistá, že právě já být zachráněna nemůžu.“ „Pleteš se. Můžu tě zachránit, pokud mě necháš, abych ti pomohl!“ Úplně impulzivně sáhnu po sklenici a praštím s ní o zem. Zlost, bezmoc, frustrace a bolest; všechny tyhle emoce ve mně vřou a stoupají až skoro k nekontrolovatelné hranici. Ale s Blakem to ani nehne. Jeho oči naprosto ignorují rozbitou sklenici. Pořád jsou upřené na moje. „Můžeš zachránit tohle, Blakeu?“ ukážu směrem k rozbité sklenici, hruď se mi chvěje s každým nádechem, se kterým bojuju. „Můžeš?“ „Nemůžeš se přece srovnávat s rozbitou sklenicí; je to něco jiného.“ „Ne, není. Vůbec ne. Vidíš ty kousky střepů na  podlaze? Jsou to stovky nebo tisíce úlomků a je jedno, jak moc se budeš snažit, nikdy je nedáš dohromady. A i kdyby se ti to náhodou podařilo, tak nikdy nebude ta sklenice tak perfektní, jako byla na začátku. Vždycky bude chybět nějaký kousek, vždycky nějaký nenajdeš. 158

Já jsem ta sklenice. Jsem roztříštěná, rozervaná, zlomená. A  neopravitelná.“ Couvnu dozadu a  celé tělo mám napjaté. Třesoucíma rukama se opřu o zeď, ale stále s ním udržuju oční kontakt. „Je jedno, jak moc se snažíš, nikdy už nebudu jeden celek. Nikdy nebudu ta princezna, která s tebou nasedne na koně. Nikdy, nikdy nebudu ta samá osoba, kterou jsem bývala dřív.“ Postoupí kousek dopředu, a když promluví, je v jeho hlase slyšet náznak zoufalství. „Nejsi tou osobou, kterou jsi bývala, protože to nikdy nebyla osoba, kterou jsi chtěla být. Chci ti pomoct, Abbi. Moc si přeju, abys mě nechala ti pomoct!“ „Nechci tvoji pomoc,“ zakřičím. „Nechci tvoji pomoc. Chci, abys odešel. Chci být sama.“ Ostrý, chladivý kousek ostří se mi zařezává do kůže. Pomalé a bodavé rozříznutí masa. Teplá vytékající krev přináší úlevu. Červená proti bílé. „Abys mohla prohledat dům, dokud nenajdeš něco pořádně ostrého, čím by ses mohla pořezat?“ Jeho slova jsou kratší a ostřejší než kdy jindy a jejich jedovatost mě děsí. Popadnu dech a naše pohledy se setkají. Vůbec nevypadá jako ten Blake, kterého znám. Oči má ledové, veškerá jiskra a zář je ta tam a jeho pohled se do mě zařezává intenzivněji než jakékoliv ostří. Pokusím se zatnout prsty v pěst tak, aby se mi nehty zaryly pod kůži. Alespoň krátkodobou úlevu. „Je to tak?“ zeptá se stejně jízlivým tónem. Nehty. Dlaň. Bodnutí. „Ne,“ odpovím, ale můj hlas je slabý a nepřesvědčí ani mě samotnou. „Rozevři dlaně,“ přikáže. Zavrtím hlavou a složím si zatnuté pěsti na břicho. „Rozevři dlaně!“ „Ne!“ Vyrazí ke  mně a  jeho kroky zaduní o  dřevěnou podlahu. Rukama mě chytí za paže a prsty se snaží rozevřít mou dlaň. „Ne!“ zakřičím znovu a cítím horké slzy, stékající po tváři, když se mu to podaří. 159

„Nenechám tě, aby sis tohle dělala.“ Zuby má zatnuté a pevně svírá mé ruce. „Nic nechápeš,“ vzlykám a hrdlo mi svírá narůstající panika. „Nechápeš to. Potřebuju to. Už jsem to tak dlouho neudělala, ale dále to nejde. Potřebuju to. Už nezvládnu ty vzpomínky. Moc to bolí. Nech mě být. Prosím.“ Snažím se vytrhnout ruce z jeho sevření a zoufale ho prosím, aby mě nechal být. Tělem mě tlačí ke zdi a já chci křičet, protože namísto Blakea vidím Pearce. Znovu se ocitnu v minulosti. Pearce. Hudba. Alkohol. Drogy. Jeho ruce. Můj obličej. „Pšššt.“ Třesu se. Křičím. Křičím tak hlasitě, až to rve dokonce i moje srdce. Nemůžu dýchat. Panika. Tíha, která drtí mé tělo. Musím se toho zbavit. Musím se ho zbavit. Musí pryč. „Nech mě. Prosím. Nech mě… jdi. Hned. Prosím,“ zavzlykám. „Neubližuj mi. Prosím.“ Obličej zabořím do  jeho ramene. „Držím tě.“ Britský přízvuk. Blake. „Jsi v bezpečí, Abbi. Slibuju.“ Celá se chvěju. Hodně. Chtěla bych, aby mě nechal být, a zároveň si přeju, aby mě co nejpevněji držel. „Ne. Nikdy nejsem v bezpečí.“ „Jsi,“ šeptá mi do  ucha a  rukama mě pevně objímá. Prsty svírám jeho triko tak pevně, jako on svírá mě. „Slibuju, se mnou budeš vždycky v bezpečí.“ Polknu, zavřu oči a pokusím se znovu získat kontrolu nad svým dechem, přesně tak, jak mě to učila doktorka Hausenová. Hluboký nádech, napočítat do tří a výdech. Nádech, výdech. „Nikdy nebudu v  bezpečí,“ šeptám chraptivým hlasem. „Nic tady venku mi nemůže ublížit víc, než to co je uvnitř. Nechápeš to.“ „Ale chápu,“ vydechne roztřeseně. „Chápu to víc, než si dokážeš představit.“ „Nechápeš. Nikdy to nepochopíš.“ 160

V  tu chvíli mě pustí a  rukou mě pohladí po  tváři. Otevřu oči. Naše obličeje jsou ve  stejné úrovni. Pořád rukama pevně svírám jeho triko a on mi stírá palcem slzy. „Už víš, že Tori umřela. Ale nevíš, že jsem viděl, jak má den co den na  svém těle víc a  víc řezných ran, dokud se jí to nestalo osudným.“ Jeho hlas se chvěje. „A neudělal jsem jedinou zatracenou věc, abych ji zastavil, protože jsem spolu s ostatními věřil, že to dělá, jen aby na sebe upoutala pozornost. Žil jsem s pocitem viny dlouhých deset let. Tak ode mě nečekej, že tady budu sedět a sledovat, jak děláš to samé.“ Z  očí mi vytékají další potoky slz, které způsobuje syrová bolest v jeho hlase. Vzpomínám si a znám to. Znám to, protože jsem taky byla takhle blízko. Tak hodně blízko. Byla jsem pár minut od propasti, kdyby mě Maddie nenašla. „To, že mě zachráníš, ji zpátky nepřivede,“ zašeptám. „Neulehčí ti to a  nijak ti to nepomůže. Nezachraňuj mě jen kvůli tomu, abys napravil, že jsi nezachránil ji. Nejsem tvůj projekt.“ „Nikdy jsem nic takového neřekl.“ Hlas se mu ztiší na úroveň šepotu a rukou mi pohladí vlasy. „Nesnažím se tě zachránit kvůli tomu, že jsem nedokázal zachránit ji. Chci tě zachránit, protože si nedokážu představit, že bych se vyrovnal s tím, že bych tě ztratil taky.“ V  očích se mu zalesknou slzy a  já ho ještě nikdy neviděla tak zranitelného. Představuju si, jak asi musíme vypadat, oba klečíme na  podlaze v  kuchyni a  oba se chvějeme. Oba pláčeme. Oba jsme zničení a jen naše vzájemné objetí nám může po­moct. „Nebudu se dívat, jak děláš to samé. Jsi o tolik silnější, než byla ona, Abbi.“ Palcem mi setře slzu. „Jsi taková, jaká bych si přál, aby byla i moje sestra a nejen to, jsi mnohem víc. Znamenáš pro mě tolik, že i kdyby ses mě snažila odstrčit sebevíc, tak stejně neodejdu. Přísahám, že nikdy nedovolím, aby tě to temné a špatné, co je uvnitř, pohltilo. Nedovolím, aby tě pohltilo cokoliv jiného kromě mého objetí.“ 161

Zavrtím hlavou, protože nemůžu. Nechci. Nechci, aby mě cokoliv pohltilo, abych spadla až na dno. Protože dopadnout na dno znamená bolest. Utrpení. Muka. A toho už mám dost. „Nejsem silná, Blakeu. Opravdu ne. Pořád to všechno cítím, pořád přemýšlím o špatných věcech. Pořád se chci vzdát. Deprese… to je asi jako když se topíš. Jako kdyby tě pořád něco táhlo ke dnu oceánu, zatímco všichni kolem tebe plavou a dýchají. Je to stejné, jako když jsi v  davu lidí, křičíš a  stejně tě nikdo neslyší. Je to jako šílená noční můra.“ „Tak mě nechej, abych byl tím, kdo tě znovu naučí plavat,“ zašeptá a  podívá se mi do  tváře. „Nechej mě být tím, kdo tě uslyší, a tím, kdo ti zase ukáže, jak žít.“ Tělem mi projede chvění a  během chvíle ucítím tlak na hrudníku, který vždycky předchází dalšímu návalu paniky. Pustím jeho triko, obejmu ho kolem krku a obličej zabořím do jeho ramene. Blake si sedne zády ke zdi a jediným pohybem mě k sobě pevně přivine. Pořád to cítím. Pořád mě sžírá touha ublížit si. Pořád bych chtěla cítit ostrou hranu na své kůži. Potřebuju to uvolnění, které mi může nabídnout. Blake přitiskne své rty k mému spánku a já cítím, že mi pulzuje krev a tluče srdce. Hlasitě. Vím, že jsem naživu. A  jediné, co vnímám, je Blake. Cítím jeho ruce. Jeho kůži. Jeho dech. Pevnost jeho sevření může soupeřit se silou mých depresí. V  tu chvíli si uvědomím, že bolest nemusí být stejná jako pocity. Můžu bez ní žít. Můžu žít bez toho, že bych si ubližovala. Prsty mu prohrábnu vlasy a  on se ke  mně nakloní a  nadzvedne mi bradu. Naše pohledy se střetnou a slzy, které měl ještě před chvílí v očích, mu stékají po tvářích. „Nepotřebuješ to. Slibuju. Zvládneš to. Nedovol, aby to zničilo tu osobu, kterou znám,“ šeptá a  rty se mu chvějí. „Nech 162

mě, abych ti pomohl, Abbi. Ne kvůli mé sestře nebo něčemu jinému. Nech mě, abych ti pomohl, protože to potřebuju.“ „Nemůžu ji nahradit.“ „Já vím. A ani nechci, abys ji nahradila. Chci, abys byla tím, kým jsi. Nechci další sestru. Chci tebe. Tak to prostě je. Nechci, abychom se tomu tématu dále vyhýbali. Chci tebe i všechny tvé roztříštěné kousky, pokud si myslíš, že můžeš zvládnou všechny moje rozbité části.“ „Nevím.“ „Zkus to. Protože já se snažit nepřestanu.“ O tom nepochybuju. Nepřestal se snažit od našeho prvního tance a  jeho oči mi prozrazují, že i  tentokrát to myslí vážně. Takže je jedno, jak moc mě to děsí, je jedno, jak moc bych se chtěla schovat, dám mu to, co si zaslouží. A to, po čem mé srdce ve skutečnosti touží. „Zkusím.“ Protože mezi tím vším chaosem a utrpením, které nás drží pohromadě, on je mým světlem ve tmě.

163

18 Blake

K

dyž ji držím v objetí, připadá mi tak křehká. Celé tělo se jí chvěje a hruď se stále zvedá potlačovanými vzlyky. Triko mám zmáčené jejími slzami, ale je mi to jedno. Jediné, co mě zajímá, je to slovo, které právě řekla. Slovo, které má ohromnou moc všechno změnit. Prsty se probírám jejími vlasy, nadechnu se a pevně ji obejmu. Vůbec nechci říct to, co se mi zrovna honí hlavou. Nechci o tom ani přemýšlet, ale stejně musím. Potřebuju, aby pochopila, že to znám. Že znám tu bolest, kterou prožívá. Potřebuju, aby pochopila, že je její zlomené srdce ve správných rukou. „Tori a  já jsme byli jako jeden. Tančili jsme spolu prakticky každý den, ať už jsme měli lekci nebo ne, a  když mi bylo osm, tak jsme si určili náš společný sen. Slíbili jsme si, že až povyrosteme, tak opustíme Londýn, poletíme do  New Yorku a dostaneme se na Juilliard. Předpokládal jsem, že Tori odjede dřív, protože byla o čtyři roky starší, ale trvala na tom, že na mě počká. Říkala, že má v plánu pracovat a ušetřit všechny peníze na naši cestu, taky tvrdila, že kdyby se to náhodou nějak zvrtlo, tak stejně zůstane se mnou a bude mě podporovat na vysoké.“ Polknu. Při těchto slovech vždycky cítím stejné bodnutí. „Byla moje sestra a stejně tak i nejlepší kamarádka, což dovádělo naše 164

rodiče k šílenství. Štvalo je, že je mi bližší než můj bratr – můj jediný bratr. Otec vždycky snil o fotbalových zápasech, při kterých bude sledovat, jak s bráchou hrajeme, a potom se vychloubat svým přátelům. Jenže tenhle jeho sen zničil můj blízký vztah s Tori. Nikdy jsem neměl být tím drsňákem z fotbalového hřiště. Dle slov mé matky jsem měl být ‚kašpar na pódiu‘.“ „Blakeu,“ zašeptá Abbi a pevně mě sevře. „Hodiny jsme trávili plánováním. Kde bychom bydleli, kde bychom pracovali, co bychom viděli. Tori vždycky říkala, že bychom byli něco mezi rezidenty a turisty. Nemohl jsem se dočkat. Nic jsem nechtěl víc než dosáhnout svého snu společně se sestrou. Ale nikdy k tomu nedošlo. Kdybych tenkrát věděl to, co vím teď, tak bych se snažil o to víc, aby se mnou mluvila. Kdybych věděl, že ji ztratím už za čtyři roky, tak bych ji nikdy nenechal samotnou. A rozhodně bych neposlouchal rodiče, kteří zatvrzele popírali jakoukoliv existenci její deprese. Pro ně to bylo naprosté tabu, v žádném případě to nebylo téma, o kterém by se dalo bavit. Jak by přece jejich perfektní holčička mohla trpět něčím takovým? A už vůbec nepřicházelo v úvahu, že by mohla být šikanována ostatními holkami z té prvotřídní dívčí soukromé školy. V jejich očích se Tori nesnažila o nic jiného než o získání pozornosti. Všechno jsem kvůli ní tajil. Každý večer, který probrečela, svedla na romantický film v televizi, dojemnou kapitolu v knize, nebo prostě jen špatný den. Každou řeznou ránu nebo jiná zranění na  jejím těle přičetla tanci, hokeji nebo čemukoliv jinému. Tori si vždycky našla nějakou výmluvu a  já se nikdy dál nevyptával. V žádném případě jsem neměl důvod, abych jí nedůvěřoval. I když mě prosila, abych o tom neříkal mámě, tak jsem se neptal proč. Nebyl jsem slepý – ale byl jsem černá ovce rodiny a Tori byla nejstarší zlaté dítě. Jenže jí nikdy nenaslouchali.“ „Blakeu…“ „Našel jsem ji.“ Na chvíli se odmlčím, abych zadržel slzy, které se hromadí při té vzpomínce. „Našel jsem ji v jejím pokoji, 165

schoulenou do klubíčka v zakrvácené posteli. Úplně si pořezala ruce, ale to nebylo nic v porovnání s ránou na stehně. Přesně věděla, co dělá. V lékařské zprávě později stálo, že si přeřízla hlavní tepnu. Vždycky, když si na ni vzpomenu, tak si vybavím tohle. Vidím ji obklopenou jejími plyšovými hračkami, které připomínají, kým vlastně bývala. Vidím úkoly do výtvarné výchovy, které byly rozházené po  celé podlaze, a taky vidím nůž, kterým si způsobila rány. A ta nejhorší věc, která mě děsí ze všeho nejvíc, je, jak si k hrudi tiskne své baletní boty. Věděla, co se stane. Tohle nemělo být volání o pomoc. Takhle radikálně vyřešila svůj problém. Nejhorší na  tom všem je, že to odpoledne v žádném případě neměla zůstat sama. Jase měl fotbalový zápas, finále místní soutěže a táta trval na tom, abychom šli všichni. Tori mohla zůstat, protože se učila na zkoušky, ale já jít musel. Šel jsem, a to byl důvod, proč jsem ji takhle po návratu našel. Vždycky jsem si říkal, že vzpomínka na mou velkou sestru musí být taková, během které společně tančíme na Juilliardu, a místo toho je to její mrtvé tělo.“ Abbi mě obejme a přitáhne si mě blíž k sobě. Cítím její prsty na svých zádech, jako by se snažila mě obejmout úplně celého. „A nikdo se o ní neodváží mluvit. Jen já. Jsem jediný, kdo si vzpomene, že existovala. A to mě zatraceně sere.“ Zavřu oči a slzy, se kterými jsem celou dobu bojoval, se mi začnou kutálet po tvářích. Stékají v tichosti, ne jako tenkrát, když jsem našel Tori. Pořád to slyším v  hlavě; výkřiky o  pomoc, neutišitelné vzlykání, hádka rodičů, máminy slzy, Kiera, která uklidňuje ostatní děti. A  přes to všechno slyším jeden obrovský výkřik plný bolesti, jejíž síla se ani nedá vysvětlit. Můj výkřik. Ten, který patřil poutu, jež bylo mezi mnou a Tori, poutu, které se rozplynulo ve vteřině, kdy jsem spatřil její mrtvé tělo. Cítím, jak mě Abbi pevně objímá. „Omlouvám se.“ „Nemusíš. Ty ses pro tuto volbu přece nerozhodla. Ona ano. Nikdo se nemůže omlouvat za její chyby.“ 166

„Ne, nerozhodla, ale skoro ano.“ Její šepot zní tlumeně a jsem si jistý, že bych ji neslyšel, kdyby se nechoulila do mého ramene. „Cože?“ Zhluboka se nadechne a  trochu se odtáhne. Prsty zajede pod rukávy a vytáhne je až k loktům, to samé pak udělá s tepláky, které si shrne až po kolena. Nakonec si ještě vyhrne triko, odhalí své břicho a sklopí hlavu. Přejíždím očima po její nahé kůži. Snad každý centimetr je pokrytý bílými jizvami, dlouhými i krátkými, hlubokými i mělkými a já nemůžu zabránit tomu, abych na ně nesáhl. Prsty jí přejíždím po rukou, po nohou, po břiše a cítím každý výstupek na její kůži. „Ale skoro,“ zašeptá a přidrží mi ruku na svém břiše. „Chápu, proč to Tori udělala. Rozumím tomu. Někdy je toho na člověka až moc. Někdy…“ Zhluboka se nadechne. „Někdy jedno říznutí nestačí. Je to návykové. To uvolnění, které to přináší – ačkoliv krátké – je jako droga. Když to uděláš poprvé, tak v tom pokračuješ, pořád a pořád. Tori věděla, co dělá, a já taky. Nechtěla jsem nikomu ublížit, stejně tak jsem nechtěla ublížit sobě, ale už bylo příliš pozdě, tak jsem zkrátka šla tou lehčí cestou. Cestou zbabělce. Chtěla jsem jen život, ve kterém bych byla šťastná. Nechtěla jsem život, který mi někdo řídí. Nechtěla jsem život, kdy další hádka přeroste v bití. Ale propadla jsem se tak hluboko, že jsem nemohla ven. Byla jsem tak zničená a tak slabá, že jsem se mu nedokázala postavit. Ale tohle jsem nechtěla. Kdyby mě Maddie tenkrát nenašla, už bych tady nebyla. Pokusila jsem se o to samé, co udělala Tori – přeříznout hlavní tepny a  prostě vykrvácet. Na  rozdíl od  Tori jsem se netrefila přesně. Když jsem se probudila, tak mi řekli, že jsem byla asi dva centimetry mimo. Kdybych se trefila, tak by mi ani Maddie nepomohla. Bylo by už příliš pozdě.“ On. Hádka. Bití. 167

„A kdo je ‚on‘?“ Napětí v mé ruce zesílí. Pomyšlení na to, že jí někdo, kdokoliv, ublížil natolik, že si chtěla vzít svůj život, ve mně vyvolává takovou zlost, o jejíž síle jsem neměl nejmenšího ponětí. Proplete své prsty s mými. „Na něm vůbec nezáleží. Už mi ublížit nemůže. Teď už si můžu ublížit jenom já sama.“ „Můžeš, ale neuděláš to.“ Stáhnu jí oblečení tak, aby opět zakrylo její jizvy, a zadívám se jí do očí. „A kdyby to bolelo, tak o tom chci vědět.“ „Ale to není bolest, kterou můžeš nějak utišit.“ „To sice ne, ale je to bolest, kterou můžu přečkat s  tebou. Můžu tady být, držet tě a pomoct ti kdykoliv budeš potřebovat. Nemusíš na to být sama, Abbi.“ „Nikdy jsem nebyla sama,“ zašeptá. „Když mě pustili z nemocnice, tak mě poslali do ústavu pro duševně choré. Vrátila jsem se před šesti týdny.“ Kurva. Přitisknu ji k  sobě, protože jediné, co teď můžu udělat, je pevně ji držet. „Poslali mě tam, abych to nemohla zkusit znovu. Abych se nemohla říznout o těch pár centimerů přesněji.“ „A myslíš, že by se to stalo? Kdybys šla rovnou domů?“ „Nevím. Možná.“ Pokrčí rameny a  opře si o mě hlavu. „Loňský rok se mi zdál dlouhý jako celý život, ale jak tak nad tím přemýšlím, tak asi to mělo svůj důvod. Kdybych se opravdu měla zabít, tak bych se musela buď trefit a  přeříznout si tepnu, nebo by mě Maddie nesměla najít. Těch pár centimetrů mi zachránilo život.“ Nakloním se k ní a políbím ji na čelo. „A já jsem opravdu, ale opravdu rád, že ses netrefila.“ Abbi mě obejme rukou a položí si hlavu na mou hruď. „Já taky.“ Ostrá bolest mi vystřelila do krku a do lýtka mě pro změnu chytla křeč. 168

„Do prdele,“ zavrčím a třu si jak krk, tak nohu. A právě proto by asi nikdo neměl spát na pohovce, obzvlášť když se jedná o pohovku dvoumístnou a vy máte přes metr osmdesát. Je to asi, jako když se snažíte dostat nafukovací postel do velikosti, ve které přišla v krabici. Úplně na hovno. Převalím se na Abbině pohovce a protřu si oči. Když je konečně otevřu, tak si všimnu, že sedí se zkříženýma nohama na podlaze s knihou v klíně. Vlasy, volně rozpuštěné, jí splývají na ramena a vůbec poprvé od té doby, co se známe, má na sobě něco jiného než dlouhý rukáv. Díky jejímu nátělníku a legínám jsou její jizvy viditelné i ve slabém ranním světle. Opřu se o loket. „Dobré čtení?“ Abbi si odhrne vlasy z obličeje a otočí se ke mně. „To záleží na tom, co považuješ za ‚dobré‘ v šest hodin ráno.“ „Fajn,“ přejedu si rukou přes obličej. „Asi mě nenapadá nic, co by se dalo považovat za dobré v šest hodin ráno.“ Lehce se usměje. „Je to můj deník. Ze Svatého Morrise… z toho ústavu.“ „Aha,“ odpovím a posadím se. „Nedokážu si představit, že by zrovna tohle mohlo být dobré čtení na ráno.“ Znovu se pousměje. „Ne tak úplně.“ Zavře deník a  prsty lehce přejede po  deskách. „Nepodívala jsem se do  něj od  té doby, co jsem se odtamtud vrátila. Zavřela jsem jej do šuplíku hned po příjezdu a nechala ho tam. Nechtěla jsem se na něj dívat. Přišlo mi to jako ta nejhloupější věc na světě – psaní deníku mi přece nemohlo v žádném případě pomoct. Doktorka Hausenová – moje psychiatrička – mě k tomu přinutila. Tvrdila, že i kdybych denně napsala jen řádku o tom, jak se cítím, tak mi to pomůže.“ „A pomohlo?“ „Ne,“ usměje se smutně. „Každou noc jsem si připadala jako naprostý idiot, protože mi to nepomohlo ani v nejmenším, ale vlastně mi to ani pomoct nemělo. Ne tenkrát. Ale to jsem si uvědomila, až když jsem ho ráno otevřela.“ 169

„Mysli si o mně, že jsem idiot, ale nechytám se.“ Abbi se na mě zadívá. „Nikdy mi to nemělo pomoct. Doktorka Hausenová doufala, že se do něj jednoho dne podívám a uvědomím si, jaký kus cesty jsem ušla.“ „A ušla?“ „Podívej se sám.“ Hodí po  mně deník, který mi přistane v klíně. Je to červená kniha v pevné vazbě. Podívám se na ni. „Jsi si jistá? Jednou jsem se podíval do  deníku mojí sestry a po zbytek dne mě naháněla s bratrovou baseballkou v ruce.“ Abbi se usměje. „Jsem si jistá. Už jsi mě stejně viděl v mých nejhorších chvilkách a  v  tom deníku není nic, co jsem ti ne­ řekla.“ „Tak fajn.“ Otevřu ho na první straně a začnu se prokousávat textem.

6. dubna Vůbec nechápu, proč mám tohle psát. Nepomůže to. Nevím, jakými slovy bych měla každý den popisovat ‚jak se cítím‘. Necítím nic. Jenom prázdnotu. Všudypřítomnou prázdnotu. 12. dubna Pár posledních stránek je prázdných. Proč? Protože pořád nic necítím. A jak pak máte něco napsat, když nemáte žádné pocity? 18. dubna Mamka s taťkou mě pořád navštěvují. Maddie taky. Pearce nepřišel. Vůbec nevím, proč mě to ještě trápí. A možná, že už mě to vlastně ani netrápí. Nevím. Nejvíce ze všeho bych chtěla, aby mě všichni nechali na pokoji. Kéž by mě Maddie nikdy nenašla. 170

22. dubna Maddie odjíždí. Do Kalifornie. Náš šílený sen z dětství. Ona jede, já jsem uvězněná tady. Teď už něco cítím. Konečně. Cítím vztek. Jsem rozzuřená, protože bych měla jet s ní. Alespoň bude doktorka Hausenová konečně spokojená, že něco cítím. 30. dubna Skupinová terapie. Je to sračka. Nikdo z nich nemá tušení, čím si procházím, jaké jsou moje vzpomínky. Nikdo z nich není jako já. Všichni jsou šílení – uřvaní blázni. Já ne. Jsem úplně v tichosti šťastná, že jsem sama. Kéž by mě jen nechali samotnou. „Úplně tě ty každodenní aktivity nebraly, co?“ usměju se. „Ne… ke konci jsem se zlepšila, ale zpočátku jsem absolutně neměla zájem. Abych byla upřímná, prakticky jsem neměla zájem o  nic. Byla jsem příliš uzavřená do  sebe, ve  svém světě bolesti a vzpomínek. Pořád byly příliš čerstvé… příliš skutečné, abych myslela na něco jiného.“ Mávne rukou k deníku. „Čti, jak dlouho chceš.“ Neunikne mi, jak jí klesne hlas skoro až do  šepotu, nebo že si okusuje kůži kolem nehtů. Podívám se na  deník, který mám v rukou stále ještě otevřený, zaklapnu ho a položím na po­dlahu. „Nepotřebuju to číst.“ Zvedne ke mně pohled. „I když bych opravdu chtěl vědět co nejvíc, tak počkám, až na to budeš připravená. Nebudu tě do ničeho tlačit.“ Vděčně na mě pohlédne a posadí se vedle mě na pohovku. Obejmu ji kolem ramen a ona si položí hlavu na mou hruď. „Děkuju,“ zašeptá. „Že mě za ty jizvy nesoudíš.“ „Nikdy bych tě za  ně nesoudil, beru je jako znamení tvé síly.“ 171

„Tak to je oba vidíme úplně rozdílně.“ Chytnu ji za ruku, propletu naše prsty a palcem jí hladím hřbet ruky. „Doufám, že se jednoho dne v zrcadle uvidíš tak, jak tě vidím já.“ „Budu šťastná, když se jednoho dne podívám do  zrcadla a  neuvidím v  něm zlomenou holku,“ řekne smutně a  opět si na mě položí hlavu. „Co když je toho prostě moc, Blakeu? Co když je všechno, co se stalo v mojí i tvojí minulosti prostě příliš? Co když pokaždé, když se na mě podíváš, uvidíš Tori? A co když je to, co prožívám já až moc blízké tomu, co nakonec udělala ona? Co když…,“ polkne. „Co když to všechno nakonec dopadne tak, že si kvůli naší bolesti zlomíme srdce?“ „Hej.“ Opřu si hlavu o pohovku a přitáhnu si ji k sobě. „To je nějak moc ‚co když‘ najednou, Abbi. Nikdy nevíš, jestli se něco z  toho stane, a  pokud ano, tak se s  tím budeme muset vypořádat, až to přijde. Nemá smysl zabývat se věcmi, které se nestaly, protože je úplně jednoduše možné, že se ani nestanou. Navíc, jen těžko zlomíš něco, co už je zlomené. Takže pokud zůstaneme oba trošku zlomení, tak budeme v pohodě.“ Usměje se s lehkým náznakem váhavosti v očích, ale nakonec se jí rozzáří celý obličej. „Řekla bych, že to je jedna z možností, jak se na to dívat.“ Oplatím jí úsměv, pustím její ruku a lehce ji chytím za bradu. „Ne,“ zašeptám a přitáhnu ji k sobě blíž. „Je to jediná možnost.“ Naše rty se přiblíží a  něžně ji políbím. Prsty pevně sevře deku a vydechne. „Podle všeho bych měla utíkat od každého kluka, který se mě jenom pokusí dotknout,“ zamyslí se Abbi. „Ale nepřijde mi, že bych měla. Vůbec mě to neděsí.“ „A někdy tě to děsilo?“ „Děsil mě vztah. Ne ty. Nemyslím si, že bych někdy měla pocit, že bych se tě měla bát.“ „Tak to je uklidňující,“ zasměju se. „Ale, pššt,“ směje se se mnou. 172

Odhrnu jí pár pramínků z  obličeje a  znovu si vzpomenu na naše druhé setkání. „Ale vypadá to, že jsem to nakonec udělal správně.“ „Co?“ „Balící hlášku.“ „Ach, bože.“ Prstem jí přejedu po spodním rtu. „Vidíš, nemá smysl se hádat s osudem.“ Na  vteřinu zavře oči a  prsty si přejede po  stehně, nejspíš v místech, na kterých se nacházejí jizvy. Když oči zase otevře, jsou plné emocí. „Ne. To rozhodně nemá.“ Dva dny bez matky mi připadaly jako požehnání. A dneska ráno jsem si skoro myslel, že už ani nezavolá – a to by se stalo úplně poprvé. Doufal jsem, že nezavolá. Když jsem musel poslouchat její řeči o tom, jak se táta snaží přesvědčit Jase, aby s ním pracoval, i když ví, že to není jeho sen, připomnělo mi to, jak tíživý byl můj život v Londýně. A to mi došlo, až když jsem ochutnal svobodu. Teď už musím jenom doufat, že Jase dostane stejnou příležitost. Jenže moje svoboda je v tuhle chvíli někde v prdeli, protože máma zavolala. A dožadovala se mé okamžité přítomnosti na jejím hotelovém pokoji. Fajn. Možná to neřekla úplně takhle, ale beztak to tak myslela. A zklamání v jejím hlase jasně naznačovalo, jak bude naše konverzace zábavná. Zaklepu na  dveře jejího hotelového pokoje a  v  očekávání odpovědi si schovám ruce do kapes. Po pár minutách čekání konečně otevře se sklenicí vína v ruce. „Jsem ráda, že sis našel čas a přišel jsi,“ oznámí mi máma a já vstoupím do pokoje. „Tvůj telefonát vyzněl, jako bych neměl moc na výběr,“ zavřu za sebou dveře. „Tak o co jde?“ 173

„Nechci, aby sis to přebral nějak špatně, Blakeu, ale myslím, že by ses měl vrátit domů.“ Zůstanu na  ni nějakou dobu nehybně zírat, než konečně zase promluvím: „Promiň, ale myslím, že jsem ti asi správně nerozuměl.“ Máma povzdechne a  odloží sklenici s  vínem. „Myslím si, že by bylo lepší, kdyby ses vrátil zpátky a přestěhoval se zase domů. Dnes ráno jsem mluvila s Yvette – říkala, že by pro tebe měla práci, pokud bys měl zájem.“ „Ani náhodou,“ zavrtím hlavou a  zkřížím ruce na  hrudi. „Žiju tady, mami. Nikdy předtím tě nezajímalo, kde žiju – proč na tom teďka tak záleží?“ „To přece není pravda, zajímalo mě to,“ protestuje. „Víš, že mám spoustu práce. Jen mě nenapadlo, že tady zůstaneš tak dlouho. Jestli mám být upřímná, chlapče, tak jsem předpokládala, že se během pár týdnů vrátíš.“ „A  je ti doufám jasné, že jsem dospělý a  tím pádem jsem naprosto schopný postarat se sám o sebe?“ „Ano, ano, samozřejmě že je.“ Zhluboka si oddechne a promne si spánky, jako by ji tahle konverzace naprosto ničila. Vtom se mi rozsvítí. „Tohle všechno je kvůli Abbi, že jo?“ Máma neodpoví, předstírá, že je příliš zaměstnaná balením svého kufru. „Je to tak?“ zvýším hlas. Váhá příliš dlouho na to, aby mě vyvedla z omylu. „Neuvěřitelné. Naprosto neuvěřitelné – i na tebe, mami.“ „Není to zrovna dívka, kterou bych si představovala pro svého syna. Na druhou stranu, taky jsem si nepředstavovala, že budeš tančit.“ „Jasně, chápu, že jsem černá ovce rodiny a všeobecné zklamání, ale co s tím má co dělat Abbi?“ „Není pro tebe dost dobrá.“ „Cože?“ napůl vykřiknu, napůl se zasměju. „A na základě čeho? Nemá dost peněz? Nebo snad nemá dostatek kontaktů ve tvé společenské vrstvě?“ 174

„Tak to vůbec není.“ „Tak jak to teda je?!“ „Ona…,“ bouchne víkem kufru a  otočí se na  mě. „Ona je nemocná, Blakeu. A není fér, že bys měl zrovna ty nést její břemeno. Vždyť víš, co se stává lidem, jako je ona…“ „Lidem, jako je ona?“ zavrtím nevěřícně hlavou a ruce mi vystřelí nahoru. „Co přesně má tohle znamenat?“ „Víš moc dobře, co to znamená.“ „Takže protože se moje sestra zabila a Abbi má deprese, tak to automaticky znamená, že udělá to samé? Bože, mami. Měříš dva úplně jiné lidi stejným metrem.“ Máma se nadechne. „Tohle není o tvojí sestře.“ „Nikdy to není o mojí sestře, že?“ „Blakeu.“ „Ne, Mami. Jde o Tori, jinak bys neměla problém s holkou, kterou jsi viděla jen jednou. Vždyť o Abbi nevíš vůbec nic a stejně si myslíš, že ji můžeš soudit jen kvůli tomu, že má deprese. Proč? Protože to neskrývá? Protože je smířená s  tím, že jimi trpí? Tak o co ti ve skutečnosti jde?“ „Dost těžko dokážu věřit tomu, že tvůj zájem o tuhle holku není jen o tom, že máš potřebu ji zachránit, když nikdo z nás nedokázal zachránit Tori,“ vypadne z ní nakonec. „Výborně,“ zamumlám a  protřu si rukama obličej. „Tohle není o  Tori. Možná to byl důvod, proč mě to k  ní zpočátku táhlo, ale když se na Abbi podívám, tak všechno, co vidím, je Abbi. Ne Tori a už vůbec ne minulost. Zatraceně, vždyť já vidím jenom Abbi a  budoucnost. Dokážeš to pochopit, mami? Nevidím v  ní slabost, kterou trpěla Tori, nebo že by to měla vzdát podobně jako ona. Vidím jenom holku, která chápe, že je v průseru, a snaží se s tím za každou cenu bojovat – vidím někoho, kdo má sen a chuť se bít za život, takovou chuť, jakou Tori nikdy neměla. Abbi chce žít dál a já jí s tím chci pomoct. Ale jen jí. Nikomu jinému.“ Máma se na chvíli odmlčí. „Ale přišel jsi sem kvůli Tori.“ 175

„Ne. Přišel jsem tady kvůli sobě. Neodjedu odsud kvůli našemu slibu, ale to nic nemění na  tom, že jsem tady přišel jen kvůli sobě.“ „Děláš velkou chybu, Blakeu.“ „Myslím, že jsem dost starý na  to, abych o  tom rozhodl sám,“ odpovím chladně. „Mrzí mě, že jsem se tak nezajímal o právničinu, abych mohl pracovat s tátou, nebo že mě nepřitahovaly namyšlené holky, které jsi mi léta předhazovala. Mrzí mě, že jsem nikdy nehrál fotbal tak dobře jako Jase, ale ze všeho nejvíc mě mrzí, že jste mě ty i táta nedokázali přijmout takového, jaký opravdu jsem. Nejedu domů. Můj život je tady, v New Yorku. Mám práci, bydlení, svůj sen a ať si říkáš, co chceš, tak mám holku, které bych snesl modré z  nebe, kdybych musel. Pokud jsi zklamaná z toho, že jsem šťastný, tak je to jen a jen tvůj problém, mami.“ Podívám se na hodinky. „A teď, pokud mě omluvíš, musím jít. Musím totiž do práce.“ Ignoruju, když na mě šokovaně křičí mým jménem, a zmizím chodbou k výtahu. Dveře se za mnou zavřou a já si konečně vydechnu a uvolním se. Dobrý bože. Tohle jsem měl udělat už před lety.

176

19 Abbi

P

rsty přejíždím po  švech trikotu s  krátkým rukávem, který jsem na sobě neměla už dva roky. Vlastně nemám ani tušení, jestli mi ještě bude dobrý. Zhluboka se nadechnu a  jsem připravena si jej vyzkoušet. I kdybych ho měla nosit jen při domácím tréninku v garáži, tak by to byl obrovský pokrok – něco, co bych ještě donedávna neměla odvahu udělat. Když se narovnám, zachytím svůj odraz v  zrcadle. Trikot stále ještě držím v ruce. Zavřu oči. Moje první pravidlo je jasné – nikdy se nepřevlíkat před zrcadlem, abych se nemusela dívat na jizvy, které pokrývají celé mé tělo – ale tentokrát je to jiné. Vůbec poprvé mám pocit, že tentokrát můžu mít oči otevřené a že ten pohled zvládnu. A tak to udělám. Očima přejíždím svou štíhlou postavu zpevněnou tancem a  všímám si každé jizvy, která ji hyzdí. Postupně zkoumám jednu po druhé a vzpomínám, kdy každičká z nich vznikla. Ty poslední jsou vidět nejlépe – jsou bělejší, širší a taky výraznější než ostatní. Ke každé z nich se váže nějaký příběh, každá z nich je spoutána s některou z hrozných epizod mého života, kterou už nedokážu vymazat. 177

Pečlivě je zkoumám jednu po druhé, od rukou až po nohy. A nakonec je prostě beru takové, jaké jsou. Jizvy z bitvy. Je jedno, jak nevzhledné mi připadají, jak moc se je snažím skrýt, nebo snad zapomenout na to, že existují, tohle je jejich pravý význam. Pravda, které nikdy nebudu schopna uniknout. Jsou to zranění, která jsou důkazem toho, že jsem bojovala o svůj život. Jsou důkazem toho, že i ve chvílích, kdy jsem musela čelit obrovské bolesti, jsem dokázala zůstat silná a bojovat dále. Byla jsem schopna čelit dalším a  dalším dnům, třebaže s  tváří zalitou slzami a  hlavou plnou obav, ale stejně jsem to dokázala. A to samé je pro mě v současnosti moje deprese. Další jizva z  bitvy. Taková, která nikdy nebude vidět navenek, ale jinak úplně stejná jako ty ostatní. A stejně jako ty ostatní, i tahle postupem času vybledne. Deprese; jiné pojmenování pro stav, kdy člověk musí být silný a čelit světu, který je venku, i když se zevnitř hroutí. Natáhnu si na sebe trikot – a padne mi jako ulitý. Cítím se v něm stejně pohodlně jako před dvěma lety, jen ta černá lycra je v mnohem větším kontrastu s mou naprosto bledou kůží než kdysi. S očima přilepenýma k odrazu v zrcadle pár kroků ustoupím a zastavím se. Vlasy mi splývají přes jedno rameno, a kdyby nebylo jejich tmavé barvy, tak bych si skoro pomyslela, že se dívám na tu Abbi, kterou jsem bývala předtím. Ale tou nejsem a už nikdy nebudu. Dívám se na sebe, na své nové já, kterým bych měla být. Zlomené, zničené já, které se ale i přesto nějakým způsobem drží při životě. Nějakým způsobem. Nic takového přece není, uvědomím si, když se dotknu prstem tváře. Neupínám se k životu jako k celku – pouze k menším částem, které ho tvoří. K rodičům. Maddie. Tanci. Blakeovi. Protože když se budu  držet alespoň kousíčku každého z nich, tak získám nad svým životem kontrolu. Jen si musím 178

zapamatovat, díky čemu stojí život za  to. Jsou to věci, kolem kterých se točí můj život. I když se mezi ně Blake dostal záhadněji než kterýkoliv nindža. A  dokud tady budou, tak bude stát za  to žít. Už se s  tím dokážu smířit, stejně jako se dokážu smířit se svými jizvami. Protože jsem silná. Nejsem totiž stínem osoby, kterou jsem byla. To ona je stínem mým. V pase cítím teplo Blakeových rukou, když mě zvedá z plié a vysadí na své rameno. Paže mám v páté pozici, zvednuté nad hlavou, a záda naprosto rovná. Upřímně, na téhle pozici není příjemného vůbec nic – myslím, že i  sezení na  rozžhaveném uhlí by v porovnání s tímhle bylo pohodlnější, ale pro náš tanec je tato pozice nepostradatelná. Ve chvíli, kdy ucítím, že se Blakeovo tělo zachvěje, se zhluboka nadechnu a on mě pomalu spouští dolů. Rukama mě pevně uchopí za stehna a otáčí. Pak mě zvolna postaví na zem a já se přesunu do  arabesque, kdy stojím na  jedné noze a  druhou mám zanoženou. Blake přemístí ruce na moje břicho a uchopí mou ruku do promenade. Počítám jeho otočky, při páté mě pustí a nechá mě přejít do fouette. Zastavím se, čímž dokončím adage našeho tance a zadívám se na něj. Vůbec poprvé jsem ho opravdu sledovala při tanci. Poprvé jsem si to dovolila a jsem naprosto ohromená. Očima jsem hltala každý jeho pohyb po podlaze, plynulý a precizní. Každý krok, držení těla, otočka, výskok, vlastně úplně kaž­ dičký detail jeho tance je překrásný. Je těžké zůstat v  klidu, když ho sleduju tančit. Jediné, co bych si přála, je lehnout si na podlahu a zírat na něj – stejným způsobem, jako děti zírají na televizi. A to přitom vůbec nic netuší. Je tak ztracen ve svých pohybech, tak soustředěný na svůj tanec, takže bych vsadila všechno na to, že vůbec necítí můj pohled, který mu vypaluje díru do zad. 179

Zastaví se, jeho pasáž je u konce a pomalu otevře oči. Když si všimne, že ho pozoruju, tak se mu na  tváři objeví úsměv. Raději sklopím pohled dolů. Alespoň pořád stojím, kdybych seděla na zadku, tak by to vypadalo ještě hůř. Svou část tance začnu s  takovou lehkostí, jako bych tyhle kroky tančila celý život. Ve skutečnosti jsem je vymyslela včera v noci. Poté, co Blake odešel do práce, jsem se přesunula do garáže, oblečená v trikotu s krátkým rukávem, a zcela se oddala tanci. A právě tenhle tanec, plný bourreés, coupés a éechappée sautée – což jsou moje nejoblíbenější kroky – je tancem, který mi šel ze srdce. Vypráví příběh, který přechází od  beznaděje k  pomíjivým okamžikům opravdové radosti, začíná pomalu a  pak se jeho rychlost stupňuje, dokud se nedostane do  části coda, během které se připojí Blake. Tento tanec je jednoduchý. Opravdový. Osvobozující. Tento tanec vyjadřuje úplně vše, co při něm cítím. Vše, čím bych chtěla být. Coda začíná tím, že mě Blake chytí za  ruce a  přitáhne mě k sobě. Tančíme bok po boku tak precizně, že ani nezamrkám. I když spolu tančíme pouze pár týdnů, tak mám pocit, že je to mnohem delší doba. Po tomhle víkendu už vím, že jsme daleko přesáhli pouhé pas de deux. To, co tančíme mimo studio, nás posiluje zevnitř. Blake rozpozná každý můj pohyb a během chvíle se mu naprosto bez přemýšlení přizpůsobí, a to i v případě, že své kroky změním na poslední chvíli. Nezastaví se, neřekne ani slovo a nejeví nejmenší známku naštvání. Jen jednoduše změní směr a nechá se se mnou pohltit tancem. A když mi opět položí ruce kolem pasu, silné a odhodlané, tak se odrazím do zvedačky. Výbušný pohyb vyústí v perfektní grand jeté, můj rozštěp je naprosto precizní a Blake mě bezpečně drží ve  vzduchu. Mám pocit beztíže, jako bych letěla, a  mé přistání zpátky na  zemi je tím pádem ještě jednodušší. Nohama se dotknu podlahy a  pokrčím kolena. Blake se pře­ 180

sune z mého pasu přes paže až k rukám a já zakončím pasáž en pointé s  prohnutými zády a  hlavou v  záklonu. Ruce mám protažené do stran a jediné, co mi brání v pádu, je Blakeovo sevření. Lehce se svými rty dotkne mých, úplně nepatrně, a vrátí mě do původní pozice. Tohle přece není v původní choreografii. Otočím se zády k němu, pak se na chvíli zastavím a vrátím se zpět. Paže má natažené mým směrem a pohled soustředěný. Stejně jako tenkrát v garáži jej chytím za ramena, sevře mě v pase a vyzdvihne nad sebe do výšky. Naše obličeje jsou si tak blízko, že na tváři cítím jeho dech. Usměju se. Roznožím nohy a po chvíli jimi obejmu Blakeův pas. Tiše se usměje a rukama mě chytí za záda. S úsměvem skloním hlavu tak, abych mu viděla do tváře, a obejmu ho kolem krku. „Tohle přece není součást choreografie,“ zašeptá a pořád se směje. Zavrtím hlavou, vykouzlím úsměv a políbím ho. Před třemi týdny jsem těžko snášela blízkost, která byla součástí našeho tance. Děsila mě. Bylo to na mě zkrátka příliš. Před třemi týdny jsem utekla z lekce, protože mi všechno přišlo úplně špatně. A teď, když svá těla máme v tak těsném objetí a on mě drží, jako by na ničem jiném na světě nezáleželo, je to přesně naopak. „Vůbec jsi mi neřekla, že se chystáš změnit choreografii.“ „A ty jsi mi neřekl, že to máš v plánu také.“ Blake se s úsměvem na tváři otočí. „Jen aby bylo jasno, ten nový konec se mi líbí.“ „Jasně že se ti líbí,“ obrátím oči v sloup. „Cože?“ Odloží velkou plastovou mísu, kterou má naplněnou popcornem, na konferenční stolek a uvelebí se na pohovce. „A co bys čekala od chlapa?“ „Upřímně, nevím,“ odpovím a  do  hlasu se mi dere lehký nádech smutku. 181

Opře si hlavu o polštář a podívá se na mě. „Tohle zní spíše jako upřímná odpověď, ne jako sarkastická poznámka.“ „Zní to tak, protože to tak je.“ Smutně se usměju a snažím se nervózně odstranit neviditelné drobky z džínů. „Opravdu nevím, co bych od chlapa mohla čekat. On… Pearce… dal úplně nový význam frázi ‚vždycky očekávej neočekávané‘. Vždycky, když jsem od něj něco čekala, tak udělal úplný opak a ze mě naprostého debila.“ „Ale já takový přece nejsem, nebo jo?“ zamumlá Blake, vezme mě za ruku a proplete naše prsty. „Nejspíš ne,“ přiznám. „Ale… chci, abys věděl… prostě pokud ti bude cokoliv, co řeknu, proti srsti, neurazím se, kdybys…“ Chytí mě za bradu a otočí mou hlavu tak, že se díváme z očí do očí. „Abbi, vůbec nic, co řekneš, nemůže změnit to, co cítím. Ať už se ve tvojí minulosti stalo cokoliv, tak je to pořád minulost. A ta vůbec nemůže ovlivnit, co cítím k tobě.“ Přikývnu a na chvíli se pokojem rozhostí ticho, zatímco se snažím najít správná slova. S doktorkou Hausenovou to bylo o dost jednodušší. Můj mozek totiž většinu vzpomínek zablokoval a pak je postupně vypouštěl. Teď už jsou venku všechny. A ve chvíli, kdy jim to dovolím, jsou připraveny mě strašit. Pokud jim to dovolím. „Asi bych měla začít od začátku a říct ti, že Maddie je Pearceova sestra. Jo,“ zvednu ruku, abych ho nepustila ke  slovu, „přesně ta Maddie, kterou už znáš. Jejich mamku zabili při přestřelce před pár lety. Ne že by byla cíl – byla jen nevinný přihlížející, který byl ve špatnou dobu na špatném místě. Maddie tam byla s ní, a její smrt zasáhla a naprosto zničila její rodinu. Její taťka už je jen stín muže, kterým býval, a Pearce udělal to, co většina truchlících lidí; hledal něco, co mu pomůže ventilovat emoce, něco, co mu ulehčí od bolesti. Na střední to bylo dost jednoduché, takže většinu víkendů byl mimo domov někde na párty. Z alkoholu přešel na drogy a z občasného užívání se stala naprostá závislost. V době, kdy jsme byly s Maddie 182

v maturitním ročníku, už jel na heroinu. Ale ještě to nebylo tak zlé, pořád v  něm byly náznaky toho starého Pearce. Alespoň jsme si to myslely. No a z nějakého nepochopitelného důvodu jsme spolu začali chodit. Pořád jsem si myslela, že mu můžu pomoct. Měla jsem jejich mamku ráda skoro tak, jako oni dva – a  její smrt mě strašně zasáhla – ale udělala jsem hroznou chybu. Tenkrát jsem si to ještě neuvědomovala. Náš vztah probíhal celkem normálně, jako většina obyčejných vztahů, dokud se nerozhodl, že mě začne brát na  své večírky. Maddie chodila taky, ale jen do  té doby, než jsme zjistily, že potřebuje heroin k přežití. Byl na sto procent závislý, prakticky pořád potřeboval být sjetý, a když se mu to nepodařilo, tak bylo zle. Když mu droga přestávala působit nebo když se začínal projevovat absťák, byl totálně nevyzpytatelný. Měnil se v naprostého démona, který byl posedlý touhou po droze. Když jsi mu v takových chvílích zkřížil cestu, tak to bylo úplné peklo. Nikdy to neskončilo dobře. Vždycky měl v  zásobě hromadu urážek a věděl, kam cílit, aby to bolelo co nejvíce. A bylo mu šumafuk kdo, nebo co jsi zač. Jestli kamarád, cizinec… nebo jeho přítelkyně.“ Cítím, jak stisk Blakeovy ruky zintenzivní. „Jako jeho přítelkyně jsem to schytávala nejvíce. Drogy způsobovaly, že byl naprosto paranoidní a posedlý myšlenkou, že mu mě chtějí všichni jeho kamarádi přebrat. Vůbec nechápu, proč ho to tak trápilo – sám o mě absolutně nejevil zájem. Byla jsem pro něj spíš něco jako módní doplněk. Něco, čím mohl zakrýt to, čím doopravdy je. Nicméně, jeho paranoia způsobila, že jsem se od něj během párty nemohla hnout na krok. A když už mi to bylo umožněno, tak se mnou musela být Maddie, která okamžitě využila prostoru a  přemlouvala mě, abych ho opustila. Takže jsem radši zůstávala s ním. Během absťáku, během rauše, i během střízlivění. A vždycky jsem to odskákala, ať už byl v jakékoliv fázi. Slovně i  fyzicky. V  té chvíli mu bylo úplně jedno, kdo jsem. 183

Všechno, co ho zajímalo, byly drogy a měl pocit, že já jsem ta, která mu v nich brání. Zpočátku to tak i bylo, ale postupně jsem pochopila, že to nemá smysl, protože si k nim tak jako tak najde cestu. Ale i přesto jsem měla pocit, že mu ještě můžu pomoct. Vlastně pořád jsem si myslela, že ho můžu zachránit před ním samotným.“ Zhluboka se nadechnu a otevřu oči, abych zastavila obrázky plné vzpomínek, které se mi před nimi míhaly. Potřebuju si na chvíli odpočinout od té hromady událostí z minulosti, které mi zaplavují mozek a zase mi způsobují spoustu bolesti. Potřebuju si odpočinout a vypouštět další slova tak, jak si sama přeju, a ne jak si přeje moje minulost. „On je ten důvod, proč sis začala ubližovat, je to tak?“ zeptá se mě Blake co nejjemněji, ale je z něj cítit pořádná zlost. Přikývnu. „Bolest, kterou mi způsobilo pořezání, mi pomáhala vypořádat se s bolestí, kterou mi způsobil on. Když jsem se řízla, tak jsem najednou necítila bolest, kterou mi způsobovaly modřiny nebo kopance. Najednou jsem necítila bolest, kterou mi způsobovala osoba, které jsem věřila a kterou jsem milovala. A která mě zničila. Žila jsem v neustálém strachu. Ustavičně jsem kontrolovala, co mám na  sobě, jak mám učesané vlasy, s kým se bavím, jak se chovám, jaké mám plány. Všechno muselo být schváleno Pearcem. V přítomnosti dalších kluků jsem nesměla vypadat příliš atraktivně, a už vůbec jsem nesměla trávit víkendy s ostatními holkami, jak jsem bývala zvyklá. Maddie se mě neustále snažila od  vztahu odradit. Ona se prostě smířila s tím, jaký Pearce je – beznadějně závislý na heroinu bez náznaku nějaké šance na  změnu. Já se s  tím smířit nechtěla, tak jsem ji neposlechla. Nebo jsem se prostě jen bála. Myslím, že největší strach jsem měla z něj. Maddie to nakonec vzdala, zjistila, že není šance mi to vysvětlit. Byla jsem příliš zaslepená tím Pearcem, kterého jsem znala z dětství, a falešnou nadějí, že by takový mohl být znovu. Ale to se nikdy nestalo a nikdy nestane.“ 184

Otevřu oči, Blake mě pevně drží a  v  očích má nenávistný výraz. „Snášela jsem to hrozně dlouho. Všechno to násilí… kopance, bití… pokaždé jsem to nějak zamaskovala a těšila se na zimní měsíce, kdy jsem mohla schovávat pod dlouhými rukávy všechny modřiny a jizvy – ty jsem samozřejmě vždycky svedla na to, že jsem uklouzla na ledě. Nikdo nic nepoznal, nikdo kromě Maddie, ale ani ona nebyla schopná nic dokázat. Uvízla jsem v začarovaném kruhu; šla jsem ven, zmlátil mě, šla domů a řízla se. Takhle to probíhalo několik týdnů, dokud mě nezlomil úplně. Dokud mě nezničil. Všichni jeho kámoši byli naprostí kreténi, ale vždycky jsem tiše děkovala Jakeovi, že se objevil v pravou chvíli. Kdyby tenkrát nebyl na správném místě s dávkou heroinu, která Pearce uspokojila, tak by to zašlo mnohem dál. Tím jsem si jistá. Toho dne se totiž jeho nátura změnila z násilné na něco… mnohem horšího. Ani to nedokážu říct slovy. Už je to rok a  vlastně to nakonec ani neudělal, ale stejně to nedokážu říct. A tenkrát jsem se rozhodla. Nikdy v životě jsem nebyla tak strašně vyděšená. Nemohla jsem ani brečet, křičet, dokonce ani mluvit. Naši byli mimo město na  pracovní cestě, tak jsem si vzala všechna holítka, která jsem našla, a  rozšlápla je, abych z nich dostala žiletky. Měla jsem strach, že se otupí a já už se nebudu moct dostat k dalším, takže uvíznu v nějakém podivném stavu mezi životem a smrtí, dokud mě někdo nenajde. Potom jsem začala napouštět vanu, svlékla se do spodního prádla a vlezla do ní.“ Voda byla horká, naprosto horká, ale to jsem ve chvíli, kdy jsem do  ní ponořila své tělo, vůbec nevnímala. Jediné, co jsem vnímala, bylo kovové ostří, které už se mi pomalu zařezávalo do kůže na dlani, a taky slastné uvolnění, které mi poskytovala krvácející rána. Rozevřela jsem dlaň, prohlédla si žiletky a  všechny kromě jedné jsem je položila na okraj vany. „Když jsem si uvědomila, co vlastně dělám, tak mi to přišlo strašně osvobozující. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se to 185

nemuselo povést. Nebyla šance, že by o mně někdo věděl nebo že by mě někdo našel. Byla jsem úplně pohlcena představou, že se jednou provždy zbavím té hrozné bolesti.“ „A to ses vůbec nebála?“ „Nemáš důvod bát se smrti, když už nějakou dobu žiješ v pekle.“ Ostří se mi do kůže zařízlo s obdivuhodnou lehkostí a zčásti jsem si libovala v tom, že jsem ucítila bodnutí a uviděla ránu, ze které vytékala krev. Hned poté jsem přemístila ostří a řízla se na dalším místě. Přejížděla jsem jím po  břiše jakoby nic. S  naprostým údivem jsem pozorovala, jak se moje krev mísí s vodou ve vaně a víří kolem mě. Zčásti jsem si uvědomovala, že je to špatně, ale i přes tyto pocity jsem nemohla přestat. Musela jsem tu bolest nějak ukončit, protože bolest byla to jediné, co jsem byla schopna cítit. Z psychického hlediska jsem byla jako prázdná skořápka, duševně vyčerpaná a emocionálně rozervaná. Jen jsem chtěla zase volně dýchat. Blake mě obejme a  cítím, jak se mu chvěje hrudník. Tvář mi zaboří do vlasů a já usilovně zavřu oči, zatímco si postupně vzpomínám. Vzpomínám si na bodnutí, to jediné, co jsem byla schopna cítit, a taky si pamatuju, jak jsem počítala minuty a říznutí, která jsem přidávala s naprostou pravidelností. Jedno říznutí za minutu. Každých šedesát vteřin čerstvá krev. Mou tvář zalily slzy, tělem otřásaly hlasité vzlyky, a  stále jsem pokračovala ve vytváření nových a nových ran. Už se ani nedalo říct, že bych se řezala, spíše jsem se sekala. Sekala jsem a decimovala svou kůži, jako by mi to mělo pomoct k rychlejšímu vykrvácení. Když jsem si prořezala cestu až ke stehnu, tak jsem se zastavila a zamyslela se, kde mám hlavní tepnu. Kde je to místo, díky kterému to ukončím během pár minut. „Jenže pak jsem propadla zoufalství. Nekrvácela jsem dostatečně rychle. Potřebovala jsem krvácet víc, rychleji, hlouběji. Potřebovala jsem to skončit. Potřebovala jsem to skončit během pár vteřin.“ 186

Měla jsem jenom přibližnou představu. Tak jsem to zkusila. Zajela jsem ostřím hlouběji než kdykoliv předtím a rozřezala si nohu. Z rány se vychrlila krev a zabarvila vodu naprosto jasnou červenou. Vzlykala jsem více a více. Vzlykala jsem kvůli tomu, co všechno za sebou nechávám, a kvůli bolesti, kterou můj čin způsobí. Jenže bolest, kterou jsem cítila sama, byla větší, než ta, kterou jsem se chystala způsobit ostatním svou smrtí. Žádná bolest nemohla překonat tu, kterou jsem cítila sama. „A  to je poslední okamžik, který si pamatuju,“ zašeptám a otočím hlavou tak, že se teď uchem opírám o jeho hruď, přesně v  místě, kde slyším tlukot jeho srdce. A  to mě uklidňuje. „Omdlela jsem v  důsledku ztráty krve. Nemám ponětí, jak dlouho jsem tam ležela, než mě Maddie našla. A ona mě našla. A já se za to nenávidím. Nenávidím se za to, že mě ze všech lidí na světě musela v tomhle stavu najít zrovna moje nejlepší kamarádka. Před jejím zrakem jí umřela maminka a já ji dostala do situace, kdy bylo hodně reálné, že se bude dívat, jak umírá i její nejlepší kamarádka.“ „Ale neumřela jsi,“ vyhrkne Blake. Zavrtím hlavou. „Ne. Neumřela. Zavolala sanitku a  zachránili mě. Později mi řekli, jak to bylo s tou tepnou, ale i tak jsem odvedla dost práce, abych byla mrtvá do hodiny, kdyby Maddie nepřišla.“ „A co kdyby nepřišla?“ „Tak bych ten její líný zadek strašila po zbytek jejího života,“ usměju se zlehka. „Není to tak dávno, co jsem si přála, aby mě nenašla, ale teď jsem moc ráda, že se to nestalo. Zachránila mi život.“ Blake si zhluboka oddechne. „Sakra, Abbi, já jsem zatraceně rád, že tě našla.“ „Já taky.“ „Ale ať je to její bratr nebo ne, tak si myslím, že ho zabiju ve chvíli, kdy ho poprvé potkám.“ Na tváři se mi mihne úsměv. „To si asi ještě chvíli počkáš. Je ve vězení.“ 187

„Za to co ti udělal?“ „Ne. Kvůli drogám. Patnáct let. Já jsem na policii nikdy nešla – nemělo to smysl. Byla jsem moc nemocná na  to, abych zvládla soud, a navíc jsem ani netušila, že je ve vězení, dokud jsem se nevrátila domů. Teď už má, co mu patří. Jeho život je v troskách a můj pokračuje. Sice je to někdy pořádná dřina, ale žiju. On jenom přežívá.“ Blake mě něžně pohladí po vlasech a potom ucítím, jak mě políbí na čelo. „No jasně že žiješ,“ řekne po  chvíli. „A  já ti slibuju, že ti ukážu, co přesně můžeš od chlapa očekávat.“ „A to je?“ „Všechno, co by sis kdy přála nebo potřebovala. Ale tohle pravidlo platí jen pro tebe, protože každý musí dostat to, co si zaslouží, a ty si zasloužíš všechno na světě a ještě víc.“ Obejmu ho kolem pasu a opřu si o něj hlavu. „To už přece mám.“

188

20 Blake

P

oslední týden před naším vystoupením je hektický, počínaje nekonečnými tanečními lekcemi a konče pozorováním Abbi, jak bojuje sama se sebou kvůli rozhodnutí, které ohledně nás udělala. Všimnu si toho pokaždé, když spolu tančíme – všechny ty věci, které ji děsily, jsou od té doby, co se mi svěřila, příliš opravdové. Jsou tak opravdové, že je vidím i  já – jako velký černý těžký mrak, který se snáší nad její hlavou. Už si ani nevzpomenu, kolikrát jsem jí navrhoval, ať zpomalíme a vrátíme se o krok zpět. A stejně tak si nevzpomenu, kolikrát mi řekla, abych zmlknul. Dneska ji snad poprvé vidím nadšenou. S  dětským úsměvem poskakuje před domem, zatímco čekáme na Maddie, jejího přítele a tátu. „Takže Maddie a Braden se potkali kvůli nějaké hře, jo?“ zamračím se. „Jo, jak její, tak jeho kamarádi s nimi uzavřeli sázku, že každý z nich do měsíce přiměje toho druhého, aby se do něj zamiloval. Trochu náhoda, ale co.“ „A jestli tipuju správně, tak se to povedlo.“ „Sakra, tobě to dnes ale pálí,“ zazubí se na mě. Usměju se a pohrávám si s pramínkem jejích vlasů. „Nezačínej zase, Jenkinsová.“ 189

„Nebo se stane co, Smithi?“ „Nebo se stane tohle.“ Přitáhnu ji k sobě a pevně ji sevřu. „V tom nevidím problém,“ poddá se mému objetí. „Myslím, že to vyvolalo opačný efekt, co?“ „Jo,“ zasměje se. „Fajn, víš, ještě něco bys měl vědět o Bradenovi.“ „To nezní moc dobře.“ „Ne, nic špatného. On je… no prostě je tak trochu nesnesitelný, abych byla upřímná. Je to prostě ten typ kluka, kterého je radost nesnášet.“ „Do prdele, moje pověst mě zase předchází,“ ozve se klučičí hlas zpoza Abbi. „Dolar,“ dožaduje se hlas, který jednoznačně patří Maddie. „Hned.“ „Mads…“ „Ne. Dolar, Bradene.“ Braden si povzdechne, zaloví v kapse a podívá se na Abbi. „Slyšelas tu kravinu, Abbi? Musím jí zaplatit vždycky, když nadávám. Moje přítelkyně se proti mně spikla s  mou matkou.“ „To je v pořádku,“ odpoví Abbi. „Nadáváš až moc.“ „Díky,“ vezme si Maddie Bradenův dolar a  strčí si ho do kapsy. „Nemusíš se bát, půjde to na dobrou věc.“ „Ani hovno,“ zavrčí Braden. „Hej, pokud teď přestaneš nadávat, tak mě nemusíš brát na večeři vůbec.“ Abbi si odfrkne. „Takže z těch peněz, které vybereš na jeho nadávkách, chodíte na večeři?“ „Jo,“ přikývne Maddie. „Nejdřív jsem přemýšlela o nových botách, ale chtěla jsem, ať z toho máme něco oba. I když, boty by byly fajn. S frekvencí jakou nadává, bych si během měsíce našetřila klidně i na nějaké od Jimmyho Chooa.“ „Ani náhodou, nekoupíš si žádné zas…,“ odmlčí se Braden, „… zatracené boty z peněz, které mi bereš za nadávky.“ 190

Lehce se na  něj zamračí a  přehodí si vlasy přes ramena. „Zrovna teď zvažuju, že bych ti účtovala padesát centů za každou skoronadávku.“ Snažím se zamaskovat svůj úsměv za Abbinou hlavou a je mi jasné, proč je Maddie její nejlepší kamarádka. Ta holka je prostě skvělá. „Nevyhrožuj mi, Stevensová,“ varuje ji Braden. „Zlato…,“ položí mu Maddie ruce na  hruď a  zahledí se na  něj. „Na  světě neexistuje jediná výhrůžka, která by se nakonec neobrátila proti tobě. Ale stejně je fajn, že to zkoušíš,“ poplácá ho a mrkne na mě. „Ahoj Blakeu. Seznam se s tím mým neandrtálcem, Bradenem. Neandrtálče, tohle je Blake.“ „V pohodě, chlape?“ zeptám se a potřeseme si rukama. „Už brzo budu. Abbi, prosím tě, řekni mi, že má tvůj taťka v lednici pivo.“ „Jasně že má. Vždyť je Den nezávislosti. Za koho ho máš?“ usměje se Abbi. „Znáš ho,“ pokrčí Maddie rameny. „Tak, a teď byste mohli jít s Blakem dovnitř, najít jejího taťku a dělat ty typické chlapské věci.“ „Snažíš se mě zbavit, princezno?“ podívá se na ni Braden. „Já? To ne. Nikdy.“ Potom se Maddie otočí ke mně. „Ale jen mezi námi, snažím. Nedělá nic jiného, než že si stěžuje, že je to jeho první Den nezávislosti, který nestráví na pláži, chudáček malý.“ „Já myslím, Maddie…“ „Ano Bradene, snažíš se myslet až moc, to všichni víme.“ Zhluboka se nadechne, ale na tváři se mu mihne pobavený úsměv. „Víš ty co, jdu si pro to pivo.“ Otočí se ke mně. „Jdeš taky?“ Buďto si můžu jít pro pivo, nebo zůstat v holčičím spolku. Není nad čím přemýšlet. „Jasně, jdu.“ Vejdeme do domu, popadneme piva a míříme na zahradu, zatímco se holky přesunují nahoru. Maddie se na chvíli zastaví. „Bradene?“ 191

„Ano, princezno?“ otočí se na ni s úsměvem na tváři. Pobaveně se na něj usměje. „Buď hodný.“ „Vždycky jsem,“ zazubí se. Abbi měla pravdu. Ten chlap je sice nesnesitelný, ale nejde ho nemít rád. Je upřímný a nemá žádný problém říct, co si mys­ lí. Něco jako Maddie, takže mě vůbec nepřekvapuje, že se ne­ ustále pošťuchují a baví tím okolí. A  díky tomu, že pivo rozvazuje lidem jazyky, už přibylo dalších sedm dolarů v její kapse. „A  přesně z  toho důvodu s  sebou všude nosím dolarové bankovky,“ zavrčí, když jí podává devátou. „Doufám, že aspoň vybere pořádně drahou restauraci.“ „Je to holka. S tím nebude mít problém,“ odpovím. „To je pravda.“ Znovu se opře o  opěradlo židle. „Pořád je lepší restaurace než boty. Má jich víc než dost, a  polovina z nich je v mojí zatracené ložnici.“ Usměju se. „Takže vy jste oba na vysoké v Kalifornii, že?“ „Jo. Vyrostl jsem tam.“ „A jak to, že jste tam nezůstali na víkend?“ „Skoro jsme zůstali. Já bych tam zůstal určitě, kdyby nebylo Maddie. Čtvrtého července byl nejoblíbenější svátek její mamky, když byla ještě naživu. Nebylo by ode mě fér, kdybych ji přemlouval, ať zůstane se mnou a mými rodiči, když jsem věděl, že by opravdu byla ráda tady. Navíc jí ve škole kurevsky chybí Abbi.“ „Tak to má Abbi stejné.“ Podívám se na ně, jak se chichotají jako dvě malé holky. „Vždycky, když jsou spolu, tak mi připadají jako propojené. Vzpomínám si, když jsem tady přijel poprvé s Maddie a ona nás představila. Abbi byla úplně jiná, ale během chvíle, co si spolu povídaly, se změnila v  tu samou holku, kterou je teď. A  taky jsem si jistý, že mě zpočátku nesnášela.“ Na  chvíli se odmlčí. „Vlastně si nejsem jistý, jestli mě nesnáší pořád.“ Oba se zasmějeme. 192

„Už je to lepší.“ Sleduju, jak si zastrčí vlasy za ucho a tím mi odhalí svou tvář z profilu. „Přinejmenším je skvělé mít vás tady oba. To můžu říct určitě.“ Najednou cítím na  sobě Bradenův pohled, jako by váhal, jestli má nahlas říct to, co má na jazyku. Ticho trvá dobrou minutu. „Ona ti to řekla.“ To není otázka. Přikývnu. „Všechno?“ „Nejkratším možným způsobem.“ „To mě poser,“ vydechne a  otočí se směrem k  holkám. „Věří ti.“ „Já vím.“ „Ne, chlape, myslím tím, že ti kurva věří. Tři měsíce zpátky dokázala přiznat sotva sama sobě, co se jí vlastně stalo, a teď ti řekne všechno. Je to pro ni důležité, jestli mi rozumíš. Když jsem ji viděl poprvé, tak byla jen stínem té holky, kterou je teď, a  jediné, co ji zajímalo, byl Juilliard. Žádní chlapi. Absolutně neměla zájem o nějaký vztah, a kdo jí to mohl mít za zlé? Ten zmrd Pearce jí posral život, a kdybych to býval věděl, když se to hovado objevilo v Berkeley, tak bych mu urval tu jeho zasranou hlavu.“ Braden se zhluboka nadechne. „Abbi přísahala, že nikdy nikomu neřekne, čím si prošla; byla si jistá, že jediní lidi, kteří to budou vědět, jsou Maddie, doktorka Hausenová a já. Věří mi, protože mi věří Maddie. A teď to víš i ty a řekla ti to sama. Něco ti povím, kámo. Řekla ti to, a  to znamená, že ti dů­ věřuje mnohem víc než komukoliv jinému. Věří ti celým svým srdcem. Po tom, co ji zničil Pearce, je těžké tomu uvěřit, ale zároveň je to naprosto uvěřitelné.“ „Ta poslední věta přece nedává smysl.“ „Nemůžu tomu uvěřit kvůli tomu, jak si předtím byla jistá nevěřit už žádnému chlapovi, ale zároveň je to uvěřitelné, 193

když vidím, že po celou dobu co tady spolu mluvíme, jsi z ní nespustil oči.“ Podle té poslední věty soudím, že to všechno pochopil. Že to pochopil lépe, než by mohl kdokoliv jiný. „A ty bys spustil oči z holky, jako je tahle?“ „Viděl jsi moji holku, ne?“ zasměje se Braden. „Tolikrát jsem posral angličtinu jen kvůli tomu, že mě rozptylovala. Od  té chvíle, co jsme se potkali, jsem měl oči jen pro ni. Vsadím se, že u tebe to nebylo jinak.“ „Přesně tak.“ Holky přejdou zahradu směrem k  nám a  z  domu vyjde Abbin táta s ohňostrojem v ruce. Hned za ním jde Maddiin táta, který se objevil asi před hodinou, ale nese jen zapalovač a přitom si píská. Abbina máma při pohledu na ně protočí očima. „Fakt by mě zajímalo, kdy vy dva konečně dospějete,“ zamyslí se. „Nikdy,“ odpoví rozhodně Maddiin táta. „Dospívání je tak nudné.“ „A  kdybychom dospěli, tak bychom neměli výmluvu pro všechny ty věci, které provádíme během našich rybářských víkendů,“ přisadí si Abbin táta. „Radši nechci nic vědět,“ zamumlá si její máma sama pro sebe. „Jo a mimochodem, kámo,“ šťouchnu do Bradena, zatímco se k  nám blíží Abbi s  Maddie. „Dlužíš Maddie tak devět do­ larů.“ „Kurva.“ Odmlčí se. „Zaokrouhlíme to na deset.“ „Hej,“ mrknu na něj. „Nic jí neřeknu.“ Otočí se na mě s potutelným úsměvem na tváři. „Víš ty co, chlape? Asi si tě oblíbím.“ Maddie se před námi zastaví a pozorně přejíždí pohledem mezi mnou a Bradenem. „Takže jsi na něj nepoužil svůj kyj?“ „Proboha, Maddie.“ Posadí se mu na klín a štípne ho do tváře. „Tebe je tak jednoduché vytočit.“ 194

„Má pravdu,“ souhlasí Abbi. „Takže, kolik jí dlužíš?“ „Nic,“ zalže. „Vážně?“ zeptají se Maddie i Abbi jednohlasně a podívají se na mě se zdviženým obočím. „Zatraceně, to je divné,“ zamumlám. „Ale fakt. Neřekl nic sprostého.“ Braden se zazubí, obejme Maddie kolem pasu a  políbí ji na tvář. „Tak to vypadá jenom na McDonald’s, Mads.“ Hlasitá rána jí zabrání v odpovědi, ať už měla být jakákoliv, a všichni leknutím nadskočíme. Abbi zakopne o vlastní nohu a spadne mi do klína. Musím se smát, nejen jí, ale také výrazu v obličeji jejího táty. „V pohodě,“ zavolá a zamává na nás. „Omylem jsem tu potvoru zapálil.“ Maddiin táta se usměje od ucha k uchu a v ruce dál škrtá zapalovačem. „Tati!“ zakřičí Maddie. „Přestaň se chovat jako děcko!“ „A zase to dospívání,“ povzdechne si Abbina máma a podívá se na mě. „Na ty dva si zvykneš, Blakeu.“ „Ne nezvykne,“ protestuje Abbi. „Pořád jsem si na  to nezvykla, a to s tím musím žít celý život.“ „Pozor na jazyk, princezno,“ zavolá její táta. „Pořád jsem to já, kdo ti kupuje dárek k narozeninám!“ „Letos budu na své narozeniny tančit,“ zakřičí na něj zpátky. „To je nejlepší dárek.“ Narozeniny? „Počkej, kdy máš narozeniny?“ chytnu ji kolem pasu a podívám se na ni. „V neděli.“ „To je den, kdy máme vystoupení.“ „Jo.“ „Proč jsi mi to neřekla?“ „Protože Abbi nenávidí narozeniny,“ odpoví za ni Maddie. „Na někoho, kdo sní o záři reflektorů, opravdu nesnáší pozornost.“ 195

„Jsem si jistý, že jsem řekl něco podobného,“ zamyslím se nahlas. „Sakra, ty jsi to fakt nevěděl?“ zeptá se Braden ohromeně. „Neměl jsem tušení.“ Zavrtí hlavou. „To jsi mu měla říct, Abbi. Vždyť víš, že chlapi potřebujou vědět o narozkách aspoň šest měsíců dopředu, tohle je na h-hhhlavu.“ Okamžitě se podívá na Maddie, která už ho přísně pozoruje. „Řekl jsem na hlavu, na hlavu!“ „Hmm.“ Abbi se usměje. „Nenávidím narozeniny. Nemám ráda všechen ten shon okolo.“ „A jak ti mám asi za den sehnat nějaký dárek?“ „Ohňostroj!“ vykřiknou jak Abbin, tak Maddiin táta nad­ šeně. „Po kom to asi mají,“ zamumlá Braden. „Nepotřebuju nic k  narozeninám,“ protestuje Abbi a  proplete své prsty s mými. „Vždyť můžu na své narozeniny tančit. To nic nepřekoná.“ „A sakra,“ zamumlá Braden podruhé. „Udělala to.“ „Co jsem udělala?“ podiví se Abbi. „Řekla jsi, že nic nedokáže překonat tanec jako narozeninový dárek. To je kurva výzva.“ Bez váhání vyloví z kapsy dolar a podá ho Maddie dřív, než stihne otevřít pusu. „Teď bude muset přijít na něco, co to překoná.“ „Ne, nemusí!“ „Musím,“ souhlasím s Bradenem. „Během jednoho zatraceného dne.“ Maddie se významně usměje. „Ještě že mě máš. Takže Bla­ keu, co máš v plánu na zítřek?“ „Zjevně nakupování dárku pro Abbi.“ „Žádné nakupování. Vím přesně, co jí můžeš dát.“

196

21 Abbi

N

ejistě natahuju ruku ke  dveřím kanceláře doktorky Hausenové. Vím, že pořád není pozdě na to, abych si to rozmyslela a odešla. Nemá tušení, že jsem tady, a to je jak požehnání, tak prokletí. Požehnání proto, že se to obejde bez očekávání. A prokletí proto, že pořád ještě můžu utéct. Ale to neudělám. Cítím to ve svém srdci. Třikrát krátce zaklepu na dveře. „Vstupte,“ ozve se zevnitř. Pomalu otevřu dveře a  vstoupím do  kanceláře, kterou už znám velice dobře. Od motivačních obrazů na zdi po pohodlné červené křeslo a mahagonový nábytek. Všechno je to uklidňující. „Abbi,“ promluví s překvapením v hlase. „Dnes jsem tě nečekala.“ „Já jsem taky nečekala, že přijdu,“ přiznám. „Ale musím s vámi mluvit… musím se na něco zeptat.“ Nakloní hlavu na  stranu a  poposune si brýle. „Bude to mimo záznam?“ „Ne.“ „Tak se posaď.“ Když si bere mou složku a sedá si naproti mně, tak je vidět, že má hlavu plnou otázek. Otevře moje záznamy, vezme si svoje oblíbené cvakající pero a uvelebí se v křesle. 197

„Tak na co by ses chtěla zeptat?“ „Říkala jste, že moje rekonvalescence bude probíhat mým tempem, abych v  rámci rozumných mezí nad ní měla kon­ trolu.“ „To jsem řekla.“ „Dobře,“ polknu. „No, něco bych ráda změnila.“ Doktorka Hausenová se narovná v  křesle. „A  co bys ráda změnila?“ „Léky.“ Na chvíli se odmlčí. „Dobře. Máš moji pozornost.“ „Myslím si, že už nepotřebuju tak silné dávky. Myslím –, ne, vím, že už se mi daří mnohem lépe než předtím. Pořád sice mám ty noční můry a vzpomínky, ale už se s nimi dokážu lépe vyrovnat. Přijde mi, že už bych se neměla spoléhat na prášky. Teď už jsou pro mě a moje emoce jen něčím jako záchrannou sítí.“ „A  ty máš pocit, že taková záchranná síť je špatná věc?“ Něco si naškrábe do notýsku. „Ne, to není. Ale myslím si, že už nepotřebuju tak velkou záchrannou síť. Radši bych se nejdříve spolehla na  sebe a  až potom na síť.“ Zahledím se dolů a mou pozornost upoutá malá díra v legínách. „Myslím tím, říkala jste přece, že jsem silnější než většina lidí tady, že? Říkala jste, že s tím můžu bojovat a může se to zlepšit. Tak jak můžu bojovat, když je kolem mě pořád nějaká vata? Dokud budu mít ty prášky, které budou kontrolovat mou šílenost, tak nebudu mít příležitost bojovat. Vždycky totiž zjemní můj dopad.“ „A  uvědomuješ si, že vynechání těchto prášků je součást postupného procesu? To není něco, s čím se vypořádáš během noci. V tvém případě by klidně mohlo trvat rok, než si úplně odvykneš.“ „Uvědomuju si to. Netvrdím, že je naprosto nezbytné, abych je úplně vysadila. Ve skutečnosti je to docela děsivá představa. Jen jsem si říkala, že už jsem připravená postoupit zase o krok 198

dál. Zkusit se trochu více spolehnout na vlastní sebekontrolu, ve kterou věříte.“ „Jen já v ní věřím?“ „Já taky. Už jsem ušla pořádný kus cesty, ne? Teď bych se měla pokusit získat trochu kontroly nad svými pocity a depresí. Pořád jsem naživu. Takže musím věřit tomu, že se zvládnu vypořádat se vším, co na mě číhá v mém nitru.“ Doktorka Hausenová se na  delší chvíli odmlčí. Potom se na ni podívám a v její tváři se zračí lehký úsměv. „Ty sama znáš svůj stav nejlépe. Já se na tebe můžu podívat a určit lékařskou diagnózu, ale jen ty toho o sobě víš nejvíce. Pokud jsi přesvědčena, že jsi připravená na snížení dávky, tak budu ráda, když to hned od příště vyzkoušíme, a uvidíš, jak to půjde. Určitě moc dobře víš, že se můžeš kdykoliv vrátit k původnímu dávkování léků, že jo?“ Přikývnu. „Ale naše týdenní sezení zůstanou při starém. Zvlášť teď budou mnohem důležitější. I kdybychom si měly jenom uvařit kávu a povídat o počasí.“ Znovu přikývnu. „Rozumím. Já jen… opravdu mám pocit, že jsem připravená.“ „Zařídím to už na zítřek. Můžu ti zavolat, až budou tvé léky připraveny k vyzvednutí.“ „Řeknu taťkovi, aby se stavil, až se bude zítra večer vracet z práce.“ „To by šlo. To je všechno?“ „Jo.“ Vstanu a  s  lehkým poskočením se vydám směrem ke dveřím. „Děkuju,“ otevřu je. „Abbi?“ Ohlédnu se přes rameno. „Ano?“ Doktorka Hausenová se na mě podívá a mezi prsty si točí perem. „Stejně se musím zeptat… co se změnilo?“ Upřímně se usměju. „Přestala jsem existovat a začala žít.“ ¬

¬

¬ 199

Ihned po  představení padnu Blakeovi do  náruče. Když se se mnou roztočí, tak mám pocit, že se vznáším. Těžko můžu bojovat s úsměvem na tváři – už je to hodně dlouho, co jsem vstoupila na  pódium a  tančila v  záři reflektorů, aniž bych se starala o okolní svět. Už je to hodně, hodně dlouho, co jsem se tady cítila jako doma. A právě to odtržení od reality je tím nejlepším narozeninovým dárkem, jaký jsem mohla dostat. Blake mě pevně sevře a políbí na tvář. „Doufám, že to tvoje máma natočila, jak slíbila.“ „Proč?“ „Protože bych to rád poslal mojí mámě, abych ji nasral,“ zamumlá mi do vlasů. Zasměju se a kousek se odtáhnu. „To bylo fakt dětinské, Blakeu.“ „No jo, no,“ pokrčí rameny a zadívá se na mě párem svých zelených očí. A v těch zelených očích vidím náznak nějaké neplechy. „Jsi připravená?“ „Na co?“ zadívám se na něj. „Abychom odsud vypadli. Musíme se dostat na jedno místo.“ „Musíme?“ Přikývne a pohladí mě po tváři. „Pořád ti ještě dlužím dárek k narozeninám.“ „Blakeu.“ „Ne, Abbi. Něco pro tebe mám, ale pokud se ti to nebude líbit, tak obviňuj Maddie, protože to celé zorganizovala. A pokud se ti to bude líbit, tak bych byl rád, abys věděla, že to byl můj nápad.“ Zazubím se. „Dobře. Tohle asi nevyhraju. Tak kde je můj dárek?“ „Hodinu a půl odsud.“ „To… je docela daleko.“ „Ale bude stát za to.“ Chytne mě za ruku a vede mě do šaten v  zákulisí divadla. „Potkáme se u  zadních dveří za  deset minut. Jo a dej mi tvoje klíčky od auta.“ 200

„Cože?“ vypísknu. „K čemu sakra potřebuješ moje klíčky?“ „Nepotřebuju je a ani ty ne. Dám je tvojí mámě.“ „Proč?“ „Jen jí je tak předám.“ „Fajn, vydrž.“ Vejdu do šatny, vezmu si z kabelky klíče od auta a podám mu je. „Ten tvůj narozeninový dárek mě začíná trochu znepokojovat.“ „Nemusí,“ ozve se zpoza mých zad. „Deset minut.“ Zhluboka se nadechnu a  přikývnu, potom zavřu dveře. V mozku mi šrotují myšlenky, co asi mohl naplánovat, ale ani jedna z nich mi nepřijde reálná. A to jsem si myslela, že jsem přežila celý den celkem v poklidu. Měla bych to považovat za štěstí. Převleču se a sbalím si všechny věci. Rychlým pohledem se ujistím, že jsem na nic nezapomněla, a vydám se po schodech k zadním dveřím. Tam už na mě čeká Blake, a v rukou má dvě tašky – jeho baletní a jednu další. „Co to je?“ ukážu na tašku. „Hej, není to moje?“ Usměje se. „Pojď.“ Zamračím se, ale následuju ho ven ke  stříbrnému fordu. „Vždyť ty nemáš auto,“ oznámím mu. „Správně, ale pronajal jsem si tohle.“ „Pronajal sis auto? A co jsi zač? Realitní makléř?“ „Hmm… asi říkáte vypůjčit, co? Protože já si auta pronajímám.“ „Jo. Říkáme vypůjčit,“ mrknu na něj. Je tak roztomilý. „Vy zatracení Britové.“ Blake si ode mě vezme tašku a přitom se mě jemně dotkne prsty. „Zatracení Američani,“ zašeptá a  upřeně se mi podívá do očí. Tašku hodí do kufru a zabouchne ho. „Nastoupíš si?“ zeptá se a postaví se ke dveřím spolujezdce. Ubráním se úsměvu a bojuju s tím, abych neprozradila, jak mě zrovna pobavil. „Ráda bych, ale nemám klíčky.“ „Nepotřebuješ klíčky. Řídím já.“ „No, ze sedadla spolujezdce ti to asi moc nepůjde.“ 201

Podívá se do auta, potom se na chvíli zarazí a opře si hlavu o střechu auta. Snažím se rukou zamaskovat smích. „Zatraceně. Vy tady máte fakt všechno naopak!“ stěžuje si a obejde auto na druhou stranu. Nastoupím, usadím se na  sedadle spolujezdce a  podívám se na něj. „Hlavně, prosím tě, nezapomeň, že jezdíme na opačné straně silnice než vy.“ „Proč jsem si vůbec myslel, že tohle bude dobrý nápad?“ „Říkala jsem ti, ať si neděláš starosti,“ zazubím se. Něco si pro sebe zavrčí a nastartuje. Potom sjede pohledem na místo, kde by měla být řadící páka. „Teď jsem ale opravdu rád, že mě Maddie přemluvila na automat. Nedokážu si představit, že bych řadil pravou rukou.“ „Všechna auta z našich půjčoven jsou automaty.“ „Víte, jak jste strašně matoucí národ?“ zadívá se na mě. „Jo. A jsi si jistý, že s tím dokážeš dojet, ať už to jedeme kamkoliv, a dovezeš nás živé?“ „Jsem si jistý. A  teď mi udělej laskavost a  usni nebo tak něco.“ Zapnu si pás a  uvelebím se v  sedadle, zatímco Blake vycouvá z parkoviště. „Až se ujistím, že jedeš na správné straně silnice.“ „Na špatné straně,“ zamumlá. „Záleží, jak se na to díváš.“ Zase si rukou přikryju pusu, aby neviděl, že se mu směju. „Víš doufám, kam jedem, že jo?“ Přikývne. „Google mapy. Vždycky fungujou. A  teď si zdřímni, Abbi.“ Lehký dotek Blakeových rtů mě probudí. Usměju se a protáhnu se v sedadle. „Už jsme tady?“ otočím se a mžourám na něj ospalýma očima. Nakloní se ke  mně a  odhrne mi vlasy z  obličeje. „Jo, jsme tady.“ „Hmm… a kde to vlastně jsme?“ 202

„Jsme v Poconos Mountains,“ odpoví Blake tiše a otevře mi dveře. „My jsme dokonce za hranicemi státu New York?“ vystřelí mi obočí nahoru. „Ne. Ale ještě než řekneš něco dalšího, tak bych chtěl, abys udělala jednu věc.“ Kdyby to bylo možné, tak mi obočí vystřelí ještě výš. „Podívej se nahoru.“ A tak to udělám. Zakloním hlavu a nad vší temnotou, která nás obklopuje, září noční nebe. Hvězdy jsou jasnější a větší, než jsem kdy viděla, stovky nebo rovnou tisíce světel, které rozzařují temnotu. „Óóó,“ vydechnu a  rozhlížím se okolo. Jsou všude, a  jsou vidět dokonce i přes listy těch nejvyšších stromů. „To je nádhera… ale proč zrovna tady?“ Blake mě chytí za ruku. „Můžeš se tady schovat před zraky lidí. Je to jako obrovský, nikdy nekončící Prospect Park. A ty hvězdy? No… to je něco, co v Brooklynu nikdy neuvidíš. Ty malé tečky plné světla jsou podobné tomu, co se skrývá uvnitř tebe, jen jsou venku. Obloha je jako tvoje deprese a hvězdy jsou to, co ti pomáhá jít dál, když cítíš, že tě obklopuje temnota. Chtěl jsem, abys to viděla, aby to bylo něco, co si budeš navždy pamatovat a na co se podíváš, když ti bude těžko.“ Pustí mou ruku a sáhne pro něco na zadní sedadlo. „Co to…,“ odmlčím se ve chvíli, kdy v jeho rukou uvidím kameru. „Něco, co si budu pamatovat navždy,“ zopakuju v  údivu. Zahledím se svýma slzami zalitýma očima do  jeho, zatímco mi podává do roztřesených rukou kameru. „A to na co se podíváš, když ti bude těžko, je můj narozeninový dárek.“ „Naděje.“ Oči se mi začnou naplňovat slzami. „Dáváš mi naději.“ Blake mi setře vlhké kapky stékající po tváři. „Dávám ti další důvod žít.“ 203

Přitisknu tvář k jeho dlani. „Ten jsi mi dal už v den, kdy jsi vstoupil do Biančiného studia. Jen jsem to tenkrát ještě nevěděla.“

204

22 Blake

„H

lavně si musíš pamatovat,“ řekla Tori, „že se musíš uvolnit. Úplně se oddat tanci, Blakeu. Ne, ne, ramena máš příliš křečovitá.“ Odstrčila moje ruce a postavila se mi za záda. Potom mě praštila mezi lopatky. Tvrdě. „Au! Proč jsi to udělala?“ Nemotorně jsem se snažil vrátit do pozice. „Už máš ramena uvolněná?“ Zlehka jsem jimi pokrčil. „Ano.“ „Udělala jsem to proto, aby ses uvolnil,“ řekla trochu rozzlobeně. „Nikdy to nebudeš dělat správně, pokud se neuvolníš. Bude to jako tančit s dřevěnou deskou na zádech.“ „Ale vždyť tohle ještě ani nemusím umět!“ „Ale já jo, Blakeu. Musím si to správně zažít, jinak nebudu moct tančit na vánočním představení. Prosím, pomoz mi. Prosím,“ žadonila ze všech sil. A její oči na mě zíraly tak nevinně, že jsem si jen bezmocně povzdechnul. Jasně že jsem jí pomohl. Učil jsem se kvůli ní kroky, které byly určeny pro tanečníky o čtyři roky starší, než jsem byl já, jen abych jí pomohl. Věděla, že bych pro ni udělal cokoliv. „Fajn,“ zamumlal jsem tak nakrknutě, jak jen jedenáctiletý kluk mohl. „Ale budeš mým dlužníkem, Tori. Zase.“ 205

„Vím, vím.“ Políbila mě na čelo. „Jsi nejlepší.“ „Ale už mě nebij.“ „Nebudu. Slibuju – ale musíš se uvolnit, jo?“ „Chápu to.“ „Ale opravdu, Blakeu. Nemůžeš tančit, pokud jsi napjatý. Rozhodně ne balet.“ „Jsem napjatý jen proto, že mi to pořád připomínáš,“ odsekl jsem a složil si ruce na prsou. Tori se usmála. „Jen proto, že mě neposloucháš!“ „Dobře,“ zaúpěl jsem. „Poslouchám.“ Prohrábla mi vlasy. „Musíš tančit tak, jako by ses zrovna zamilovával; snadně, vytrvale a dát do toho všechno, co máš.“ „Ale já se nikdy nezamiluju,“ protestuju. „Holky jsou hrozně otravné.“ „To říkáš teď, ale jednoho dne se stejně zamiluješ.“ „Ne, nezamiluju. Nikdy.“ „Každý se jednou zamiluje, bráško. V některé fázi svého života se do někoho zamiluješ, a až se to stane, tak nebudeš schopný rozlišit pocity, které ti přináší tanec a láska. A když budeš mít opravdové štěstí, tak pro tebe bude tancem ona.“ Otevřu oči. Pořád slyším její hlas, pořád mi rezonuje v uších a odráží se od stěn malé dřevěné chaty. Ten sen byl úplně skutečný, dokonce i po těch letech. Od toho rozhovoru uplynulo už deset let a od té doby jsem čekal na příležitost, při které zjistím, jestli měla pravdu, nebo se pletla. Oddal jsem se tanci tak, jak říkala – dal jsem tomu všechno. Plánoval jsem si budoucnost a sny mnohem více než kdokoliv, koho znám. Nikdy jsem se nezastavil a nevzdal tance, nehledě na to, jaké přede mnou byly překážky. Neustoupil jsem, i když jsem věděl, že jsem pro rodiče obrovským zklamáním. I když se to místy zdálo nemožné, tak jsem bojoval dál. Jen abych mohl tančit. Teď, když se nad tím zamyslím, tak mi přijde hloupé, že ta slova pronášela patnáctiletá holka. Co tak mohla Tori vědět 206

o lásce? Vždyť byla ještě dítě, které mělo radost jen v případě, že se drželo barre. Stejně jako já. Ale měla pravdu. Měla naprostou pravdu. Láska a tanec jsou úplně stejné. Obojí je přirozené, asi jako dýchání, a obojí je jednoduché. Žádné pochybnosti. Vůbec nad tím nepřemýšlíš, ani na vteřinu. Prostě víš, že je to všechno, co kdy budeš k životu potřebovat. Abbi sebou ve spánku trochu zavrtí a já si ji přitáhnu blíž k sobě. Zavrtá mi hlavu pod bradu a přivine se ke mně. A je to Abbi. Ona je mým tancem. Zamiloval jsem se do ní přesně tak, jak říkala Tori, a bylo to tak přirozené, že jsem si to ani neuvědomil. A s každým jejím úsměvem to ve mně rostlo. A  teď je to tak silné, že bych ji nemohl opustit, ať už by mi o sobě řekla cokoliv. Jsem s ní propojený, protože mi řekla vše, co by nejradši skryla před světem. A taky vyplnila díru v mém životě, která tak dlouho zela prázdnotou. Nikdy nemůže nahradit mou sestru. Nejsem tak hloupý, abych si něco takového myslel. Ale to přece neznamená, že v  mém srdci nemůže stát po  jejím boku, a  tím nemyslím, že bych kvůli ní Tori miloval o něco méně. Můžu je milovat obě úplně stejně, jen každou trošku jiným způsobem, a mezitím děkovat tomu, co je na nebesích – ať už je to kdokoliv – že Abbi nešla v jejích šlépějích. „To si ze mě děláš srandu,“ řekne Abbi s  kamennou tváří a nespustí oči z kánoe. „Bude to vtipné, když řeknu, že ne?“ „Ne. Ne, nebude. Ani v nejmenším to…,“ podívá se na mě a vyčítavě ukazuje na kánoi, „… není vtipné. Ani náhodou. Vůbec.“ „Takže tuším správně, že se na to moc necítíš, co?“ „Vypadám snad jako holka, která jezdí na kánoi? Upřímně?“ Neřeknu ani slovo, jen se zoufale snažím uhlídat své cukající koutky. Potom vezme světle oranžovou záchrannou vestu. 207

„A tohle. Tohle si neobleču. Nevlezu do té lodě. Nesnáším lodě.“ „Ta loď je naprosto v pohodě.“ „Jenom pokud je na souši.“ Zkříží odmítavě ruce na prsou. „No, v  tom případě máš jenom dvě možnosti,“ odpovím pomalu. „A ty jsou?“ „Buď si to nasadíš…,“ vezmu jí z rukou záchrannou vestu, „… a vlezeš si do lodi…“ „Nene.“ „Nebo si to nasadíš a skončíš ve vodě. V každém případě budeš mít vestu.“ Údivem jí spadne čelist. „Zkusíš mě hodit do vody, Blakeu Smithi, a já přísahám…“ „Co?“ zazubím se. Na chvilku se odmlčí. „Nevím. Ještě jsem na nic nepřišla.“ Zasměju se a pohladím ji po tváři. „Abbi, prosím. Nasaď si vestu a nastup do té lodi. Slibuju, že to bude v pohodě.“ Přimhouří oči. „Hmmm.“ „Prosím,“ škemrám. „Přece nechceš, abych zase použil ty psí oči. Víš moc dobře, že v tom případě nemáš žádnou šanci.“ „A  proč je tak důležité, abych vlezla na  tu zatracenou loď?“ „Prostě proto. Je to součást tvého narozeninového překvapení.“ Vtom Abbi trochu pookřeje. „Blakeu, už jsi mi toho dal až moc.“ „Ne, ještě ne.“ Navleču ji do vesty a začnu ji zapínat. Rukou táhnu zip a zahledím se na ni. „Když se zamyslím nad tím, co mi dáváš každý den, tak mám ještě hodně co dohánět.“ Otočím ji a  vedu směrem k  lodi. Nasadím si svoji vlastní vestu a přidržím jí kánoi. Nastoupí do ní, nejistě se usadí a vypadá, že by nejradši byla kilometry daleko. „Nevěřím tomu, že něco takového dělám,“ zamumlá. „Fakt ne.“ 208

„Nemusíš tomu věřit. Jen to musíš udělat.“ Zanořím veslo do vody a navádím nás do středu řeky. Abbi je na chvíli úplně potichu. „Takže, kam to vlastně jedeme?“ „Po proudu řeky.“ „To je hodně neurčitá odpověď.“ „To je…“ „Blakeu,“ řekne přísně. „Máš vůbec tušení, kam jedeme?“ „Jasně že mám tušení, kam jedeme. Vždycky vím přesně, kam jedeme.“ „Ach ne…“ „Jen si nejsem úplně jistý, jak se tam dostaneme.“ „Blakeu!“ „Co je? Mě neobviňuj.“ Zahledím se na její napůl naštvaný a napůl pobavený výraz. „Obviňuj google. To oni ještě nevyvinuli mapy, které fungujou v horách.“ „Ty… já už ani nevím, co na to říct,“ zavrtí hlavou. „Sedíme v lodi na řece někde uprostřed Poconos a můžeme skončit úplně kdekoliv. Teď jsem opravdu klidná.“ „Pokud neskončíme v Atlantiku, tak to bude v pohodě.“ Abbi hlasitě vydechne. „To tvrdíš ty.“ Při pohledu na výraz v jejím obličeji se samolibě usměju. „To jsi vymyslel ty?“ Přikývnu. „Vždyť jsem ti říkal, že to bude v pohodě, ne?“ „V  pohodě? V  pohodě?“ zírá na  mě Abbi jako bych byl naprostý šílenec. „Blakeu, vždyť jsi zorganizoval piknik uprostřed Poconos, ve stínu hor s vyhlídkou na nejkrásnější jezero, jaké jsem kdy viděla, jen kvůli mým narozeninám. A ty mi tvrdíš, že je to ‚v pohodě‘?“ „A jak bys to řekla ty?“ „Netuším,“ zašeptá a v očích se jí zračí dojetí. „Ale vím, že je to ta nejúžasnější věc, kterou pro mě kdo udělal.“ Obejme mě rukama kolem krku a přitulí se. Chytnu ji kolem pasu a usměju se. 209

„V  tom případě byl celý tenhle únos jen a  jen můj nápad. Maddie v tom nehrála žádnou roli.“ Zasměje se mi do ramene. „Hezký pokus.“ Pokrčím rameny a usadím ji na deku. „Tak fajn, byl to její nápad. Ale Poconos jsem vymyslel já. Jak jsem řekl včera v noci, připomíná mi to tady obří Prospect Park.“ Abbi se rozhlíží po  okolí, které je tvořeno různě zelenými stromy a  keři, divokými rostlinami rozesetými kolem nich a křišťálově modrým jezerem. „To je přesně ono,“ přejede rukou po dece. „Asi mám nové oblíbené místo.“ „Nepůjdu sem pokaždé, když se budeš potřebovat schovat,“ zamumlám pobaveně. „To nemusíš,“ usměje se. „Myslím, že už se odteď budu schovávat jenom pod peřinou. Je jedno, kam až půjdu, minulost mě stejně najde. Nemůžu s ní bojovat, musím se s ní prostě smířit. To je jediný způsob, jak vyhrát. To, že ji přijmu, mě posune.“ Zavrtím pomalu hlavou a přejedu ji pohledem – od křivek jejího obočí, přes růžové tváře, lehce zvlněné vlasy až po mírně zdvižený nos. „Co je?“ „Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč se nejhorší věci vždycky dějí těm nejlepším lidem?“ zamyslím se nahlas. „Proč se vždycky lidi, kteří si to nezaslouží, dostanou do takových průserů?“ „Nevím,“ odpoví po chvíli. „Ale řekla bych, že je to tím, že se s tím ti nejlepší lidi umí vyrovnat. Co tě nezabije, to tě posílí. A já myslím, že mě všechno to špatné posílilo. Teda mělo by, když mě to nezabilo. Nikdo neví, proč se takové věci dějí, ať už dobré nebo špatné, ale vždycky je pro ně nějaký důvod.“ Na chvíli se nad tím zamyslím. „Asi máš pravdu.“ „Na  druhou stranu, kdybych si neprošla tím, čím jsem si prošla, tak bychom se asi nepotkali, co?“ „To asi ne,“ usměju se. „Někdy se musí dobré věci pokazit, aby uvolnily místo ještě lepší věci.“ 210

„Přesně. A i když to bude znít banálně, tak věřím, že jsem se musela vyrovnat se vším, co mi Pearce provedl právě proto, abych tady dneska mohla být.“ Podívá se na mě s lehkým úsměvem a doširoka zářícíma očima. „Vím, že to se mnou někdy nebylo lehké a že se to možná ještě nějakou dobu nezmění, ale jsem hrozně ráda, že jsi to vydržel.“ „No jo, sem tam dokážeš člověku zkazit den.“ Pobaveně zvedne obočí. „Však ty jsi taky celkem otravný, a nikdy nic neudělám pořádně, když se kolem mě motáš a rozptyluješ mě, ale…“ Chytne mě za  límec, přitáhne blíž a  políbí mě. Překvapeně zamrkám, ale potom jí zajedu prsty do vlasů a poddám se. Zuby mi něžně okusuje spodní ret, tahá a škube za něj. Lehce na  ni zatlačím, dokud se nepoloží na  záda. Jednou rukou se podpírám, zatímco se pokládáme na deku, a druhou mám kolem jejího pasu a  tisknu nás k  sobě. Přikryju ji svým tělem a  kolenem zajedu mezi její nohy. Jazykem mi přejíždí po rtu a to je pro mě naprosté peklo. Úplně z toho šílím. Prsty se proplétá mými vlasy a já ji líbám, všude, kde to jen jde, dokud všechno, co nás obklopovalo, nezmizí. Teď už pro mě existuje jenom její něžné, ale pevné tělo, které leží pode mnou, její jazyk, který se dotýká mého, a její prsty zabořené do mých vlasů. „Víš,“ zašeptám a  políbím ji ještě jednou. „Nedokážu si představit, že bych to s tebou nevydržel. Asi bych se zbláznil. I když mám pocit, že i tak jsem se trochu zbláznil.“ Zasměje se a čelo si opře o mé. „V tom případě můžeme být oba tak trochu blázniví.“ Široce se usměju. „Kdykoliv.“

211

23 Abbi

S

leduju Blakea, jak se s lehkostí pohybuje po kuchyni. Svaly na zádech mu hrají ve stejném rytmu s krájením a loupáním, bicepsy se mu napínají, když se přehrabuje v horní skříňce a něco hledá. Rozesměje mě, když vidím, jak ve snaze vytáhnout pánev ze skříňky, málem spadne na záda. Střelí po  mně pohledem, usměje se a  postaví na  nohy. Ingredience na jídlo, které vaří – ať už je to cokoliv – zaplňují celý stůl vedle mě. Radši si složím ruce do klína. Blakeovo černé triko, které má na sobě, a otevřený pytlík mouky je pro mě až moc velkým pokušením… „Sakra to bylo traumatizující.“ „Měl jsi pánev v kredenci.“ „A?“ přistoupí ke mně blíž. „Však jsem věděl, že tam bude.“ „Tak ses tam měl podívat hned, ne?“ „No ty jsi vtipná,“ mrkne na mě a já se zazubím. „Je to jedna z mých nejlepších vlastností. Myslela jsem, že už to víš,“ šťouchnu ho do ruky. Odsype si trochu mouky do mísy. „To vím. Jen se snažím ignorovat tvůj takzvaný humor.“ „To proto, že jsi Brit,“ odpovím nevzrušeně. „Každý ví, že Britové mají podivný smysl pro humor.“ „Já ne.“ 212

„I ty. A taky pořád mluvíte o počasí.“ Blake otevře pusu, aby na mě vychrlil nějaký argument, ale hned ji zase zavře a  přikývne. „To máš asi pravdu. Ale je to skvělé téma na začátek konverzace.“ „Lepší než tvoje hloupé balící hlášky?“ V zelených očích se mu zableskne. „Nic nepřekoná moje balící hlášky, a popři to.“ „To je diskutabilní.“ „Vždyť to fungovalo, nebo snad ne?“ zvedne obočí a dotkne se prstem mého nosu. Prstem, který je celý od mouky. „Teď mám celý nos od mouky, že?“ „Hmm. Ne.“ Rozklepne vajíčko a přidá ho do mísy. Otřu si nos a do klína mi začne padat bílý prášek. Bez váhání sáhnu do pytlíku s moukou a hodím po něm celou hrst. Přistane mu na tváři, ve vlasech a na černém triku. Škodolibě se zachichotám, jako malé děcko. Blake se zastaví a  pomalu se ke  mně otočí. Rozpačitě se usměju. „Možná jsem to trochu přehnala?“ vyleze ze mě místo oznámení otázka a Blake se na chvíli zarazí. V jeho očích se jasně zračí nějaká zákeřnost a  na  tváři mu hraje úsměv. Oči se mi během chvíle rozšíří. „To ne. Ne. Ne. Ne!“ Vyskočím od  stolu, ale vběhnu přímo do oblaku mouky. Zakuckám se, odkašlu si a zadívám se na něj. „To nebylo fér!“ „To, co jsi udělala ty, taky nebylo fér. Teď jsme si kvit.“ Ale záblesky v jeho očích prozrazují, že ještě není konec. „Nevěřím ti.“ „To děláš dobře.“ Hodí po mně další hrst mouky, vykřiknu a třesu divoce hlavou, jako by mi to mělo pomoci. „Máš to mít!“ vezmu pytlík s moukou ze stolu a zatřesu jím jeho směrem. Se smíchem uskočí a chvíli předvádíme něco jako zábavný tanec kolem kuchyňského stolu. Směju se spolu s ním, snažím se klamat pohybem, zatímco se na něj lepí další a další 213

mouka. Zajímalo by mě, jak asi vypadám. Nejspíš stejně hloupě jako on. „Remíza,“ navrhne Blake a zvedne ruce do vzduchu. „Řekněme, že to dopadlo nerozhodně.“ „Fajn,“ souhlasím po  chvíli. „Ale mouka se vrátí do  kre­ dence.“ „Platí.“ Odložím mouku, ale ve chvíli, kdy se otočím, tak se mého obličeje dotknou Blakeovy ruce, vlhké a lepkavé. „Co to sakra!“ „Vajíčko.“ Zírám na  něj s  otevřenou pusou v  naprostém úžasu. „Ty podrazáku!“ S úsměvem od ucha k uchu vypadá jak malý kluk a já mám co dělat, abych se nezačala smát taky. Zabořím ruce do mísy, takže je mám pokryté jak moukou, tak vajíčkem. Hustá a lepkavá hmota se mi přichytí na prstech a rozběhnu se k Blakeovi. „Sakra.“ Teď se směje ještě víc. „Abbi. Abbi!“ Otřu si ruce do  jeho tváře a  zakřičím, když se mi Blakeovy bílé ruce od mouky přitisknou k obličeji a pak zajedou do vlasů. Chytnu ho za ruce a ve chvíli, kdy ucítím, jak mě políbí, zavřu oči. Intenzita jeho polibku mi skoro vyrazí dech, cítím příjemné mrazení po celém těle. Mírně se nadzvednu na špičkách a pevně spočinu v  Blakeově náruči. Ještě nikdy mě takhle nepolíbil – vlastně, ještě nikdy mě nikdo takhle nepolíbil, a když přejíždí jazykem po  mém spodním rtu, tak se mi v  břiše rozlije teplo a  roztančí motýlci. Takovou touhu jsem necítila hrozně dlouho, a vůbec jsem netušila, že až ji ucítím znovu, bude tak strašně silná. Rukama mi přejíždí po vlasech a já se k němu přivinu. Jeho rty, dotýkající se mých, mě vzrušují a zároveň děsí, ale touha se stále zintenzivňuje. Blakeovy ruce sjedou k  mému pasu, pevně mě chytne a mám pocit, že dělá rozhodnutí i za mě. Nechám svoje ruce 214

putovat po jeho pažích, zádech, až ke krku, a potom ho obejmu, jako by to mělo být to poslední, co v životě udělám. Držím se ho, jako bych se topila a on byl tou jedinou věcí, která by mě byla schopna udržet nad vodou. A možná se opravdu potápím – ale tentokrát to není tak, že bych se topila pod tlakem deprese. Tentokrát se utápím ve svých citech k němu. A vím, že se jim podvoluju a  nechávám se jimi ovládat. Topím se v  tom moři možností, které se před námi otevírá. Dýchám teď čerstvější vzduch než v minulých měsících a sním o budoucnosti, která nebude jenom o tanci. Protože jsem zamilovaná. Cítím to. Cítím to každou svou částí, ale nebojím se, ani nejsem překvapená. Myslím, že jsem to vždycky věděla. Vždycky jsem věděla, že mu patří moje srdce, a smířila se s tím. Ignorovala jsem protesty ozývající se někde v mé mysli a nechala prostor svému srdci a tělu, ať se vyjádří. Přesně si pamatuju ten okamžik, kdy ty protesty přestaly a moje potřeby přemohly strach. Protože tenkrát se přetrhl jeden z provazů, který mě pevně svazoval s mou depresí. Většinou je to dlouhodobý proces, kdy se odděluje vlákno od vlákna, ale v tomhle případě to byl čistý řez, rychlý a razantní. Zády se opřu o zeď, prsty mu prohrábnu vlasy a v té chvíli ucítím, jak mi něco vlhkého stéká po tváři. S každou slzou, která mi ukápne zpoza zavřených očí, se cítím lehčí. „Abbi,“ zašeptá, okamžitě kousek ustoupí a pustí mě. Pak uchopí mou tvář a stírá mi z ní slzy. „Neplač. Prosím, neplač. Nemusíme to…“ „Proto nepláču,“ napůl se směju, napůl vzlykám. „Nepláču kvůli nějakým špatným vzpomínkám. Jen mi to pomáhá od bolesti. A zrovna teď pláču, protože nechci, abys přestal.“ Blake zlehka vydechne a já ucítím jeho horký dech na svých rtech. „Myslím to vážně, Abbi. Nemusíme dělat nic, na co ještě nejsi připravená. Necháme toho, pustím zase ten šílený romantický film a pustím se znovu do těsta…“ 215

Chytím ho zezadu za hlavu a dívám se mu zpříma do očí. Vím, že teď už mu musí být jasné, že to, co jsem řekla, myslím vážně. „Blakeu Smithi, pokud teďka odejdeš a budeš se starat o nějaké zasrané těsto, tak ti slibuju, že už s tebou nikdy nepromluvím. Nikdy.“ Mrkne na  mě. „Nevzpomínám si, že bych tě někdy slyšel mluvit sprostě.“ „Prosím tě.“ „A kdyby tě to zajímalo, tak nemám v plánu se zabývat těstem.“ „Moc mluvíš,“ zamumlám. „Mohl bys aspoň pět minut mlčet a místo toho mě líbat?“ Uchopí mě a přitáhne k sobě. „Když tak hezky prosíš…“ Naše rty znovu splynou v  polibku, ale tentokrát mnohem intenzivnějším, s  větším chtíčem, a  když ucítím jeho jazyk na  svých rtech, pootevřu ústa. Cítím, jak mi rukama přejíždí po zadku a pak si mě toužebně přitiskne k sobě. Vnímám jeho vzrušení a myslí mi probleskne náznak pochybnosti, ale okamžitě ho zaženu. Moje mysl mě ovládala příliš dlouho. Moje mysl mě držela zpátky. Dneska převezme otěže moje srdce. Dneska nemyslím. Jen cítím. Kopnutím otevře dveře ložnice a v náruči mě nese k posteli. Pomalu mě na ni položí a lehne si na mě. Cítím každičký jeho sval. Pohladím ho po zádech, nahmatám jeho triko a začnu mu ho svlékat, ale vtom se Blake zarazí. „Mlč,“ zarazím ho dřív, než stačí cokoliv říct. Tiše se zasměje a celé tělo se mu rozechvěje. „Myslím, že se mi takhle líbíš,“ zašeptá a políbí mě na bradu. Přetáhnu mu triko přes hlavu a konečně se dotknu jeho horké hladké kůže. Líbá mě na  krku a  pokračuje dále, zasypává polibky mé tělo, stále bílé od  mouky. Nadechnu se a  ucítím jeho vůni. Ale to mi nestačí. 216

A najednou to přijde. A přijde to tak rychle, že si uvědomím, že chci víc než jen být s Blakem. Chci znát každou část jeho těla. Potřebuju ho. Potřebuju všechno, co mi jen dokáže dát. Je to zarážející a zároveň trošku děsivé. Bylo to tak rychlé a nenadálé zjištění, že ho sama nejsem schopna pochopit, ale prostě ho potřebuju. Potřebuju ho tak moc, jako ho miluju. Takže úplně celého. Se stejnou lehkostí, s jakou mě líbá, mi sundá tričko. Knoflíky mých džínů odepne stejně obratně, jako mě zasypává polibky na břichu. Očima si prohlíží mé tělo se stejnou vášní, jaká mi teď pulzuje v žilách. Svým tělem mě zalehne stejnou silou, jakou ho já sevřu nohama. Líbá mě tak intenzivně jako já jeho. Všechno, co děláme, děláme společně, od našich pohybů, přes dýchání, až po tiché prosby. Rukama nahmatám jeho džíny a stáhnu mu je i s boxerkami. Drží mě kolem pasu, jazykem laská křivky mých prsou až k podprsence. Okamžitě mi naskočí husí kůže, která je v kontrastu s jeho horkým dechem. Rozepne mi podprsenku, sundá ji a dále zkoumá mé tělo, dokud se jeho ruka nedostane k okraji kalhotek. Jazykem si pohrává s mými bradavkami, zatímco prsty pevně zahákne za lem mých kalhotek. Pak se jeho polibky přesunou k mému uchu. „Kdybys od téhle chvíle kdykoliv chtěla přestat, stačí říct, a já toho nechám. Myslím to vážně. Kdykoliv.“ Přikývnu, pohlédnu na něj a políbím ho. Lehce nadzvednu boky a  nechám si stáhnout kalhotky. Od  té chvíle se mu odhalím celá. Každý pulzující bod. Každou tepající žílu. Každou žadonící část mého těla. Každou jizvu. Sáhne pod polštář a  vytáhne zpod něj malou čtvercovou krabičku. Rozbalí ji a  nasadí si kondom. Nohama ho obejmu kolem pasu, pevně ho chytím za  vlasy a  zadívám se mu do očí. 217

Nechci nic jiného než se dívat do  těch čistých, upřímných zelených očí. Když do mě proniká, několik vteřin cítím bolest. Musím potlačit výkřiky, které se mi derou z úst. Zastaví se ve chvíli, kdy je úplně uvnitř, a pak se začne rytmicky pohybovat. Blake mě chytí za  ruku, přiloží si moje zjizvené zápěstí ke svým rtům a polibky si hledá cestu směrem k paži a pak až nahoru k mým ramenům. Dívá se mi do  očí a  neustává v  rytmických pohybech. Při pohledu do  zeleného moře v  jeho očích mě všechna bolest a znepokojení opouští. Zcela se mu oddám, takže skoro neslyším jeho slova. „Jsi nádherná, Abbi, a stejně tak i tvoje jizvy. Úplně. Všechny.“ A já mu věřím.

218

Epilog - Abbi O rok pozdeji v

N

ervózně poklepávám prsty o  stůl a  zírám na  obálku, která leží přede mnou. Je opravdu velká, opatřená logem a adresou Juilliardu – a to mě děsí. V téhle obálce je totiž moje budoucnost. Je v ní začátek nebo konec toho, pro co jsem posledních dvanáct měsíců tak dřela. Je to výsledek toho, co mi pomohlo začít s uzdravováním a od té doby mě drželo nad vodou. Je to něco, co mě přivedlo k Blakeovi. A on už to ví. Už ví, že příští semestr začíná na Juilliardu, protože na rozdíl ode mě se nebojí podívat do obálky. Otevřel tu svou ve chvíli, kdy jsem vešla do dveří. A to bylo před dvěma hodinami. „Abbi,“ řekne tiše. „Zlato, sedíš tady už celou věčnost. Prostě ji otevři.“ „Už jsem ji roztrhla.“ „To, že jsi ji roztrhla, ti nedá odpověď, po které toužíš.“ „Tu mi možná nedá ani dopis, který je uvnitř.“ „Což nezjistíš, dokud se nepodíváš.“ „Nechci to vědět.“ Sedne si naproti a popostrčí obálku blíže ke mně. „Bojím se,“ přiznám a zírám na logo Juilliardu. „Já vím. Ale ta nevědomost je ještě horší než záporná odpověď. A čím déle budeš čekat, tím to bude těžší.“ 219

„Uděláš to za mě?“ „Já už vím, co v tom dopise je. Na to nemusíš být génius.“ „Ale jestli tam nebude kladná odpověď… jestli nepůjdu na Juilliard… tak to bylo všechno k ničemu,“ vytratí se mi hlas. „Ne, nebylo. A  ty víš, že nebylo. Prostě bys jen naběhla do Biančina studia, zase dřela jako kůň a příští rok by jim z tvého tance vypadly oči z důlků.“ Obrátím oči v sloup a povzdechnu si. „Tak fajn.“ Sáhnu rukou pro obálku. „Jdu na to.“ Pomalu táhnu obálku po stole, otočím ji a tím odhalím natržený růžek. Blake se podívá nejdřív na obálku a pak na mě. „Tomuhle říkáš roztrhnout?“ „Mlč,“ zamumlám a vsunu prst do úzké mezírky. Přejedu jím po celé délce obálky, chytím dopis a se zavřenýma očima ho vytáhnu. „Podvádíš!“ vykřikne Blake. „Dej mi minutku,“ nadechnu se zhluboka. „Vidíš, co tam je napsané?“ „Neřeknu ti to. Budeš muset otevřít oči.“ „Nechci, abys mi to řekl. Jen chci vědět, jestli to vidíš.“ „Buďto kývám, nebo kroutím hlavou.“ „Bože. Ty jsi jak děcko.“ „Ty taky,“ zasměje se. „Fajn.“ Znova se zhluboka nadechnu, sevřu dopis ještě pevněji a snažím se uklidnit tím, že i záporná odpověď přece neznamená konec světa. Jak řekl Blake, pořád ještě můžu rok trénovat a napřesrok to zkusit znovu. Ale já tam chci. Chci tam tak strašně moc, že to nemůžu vydržet. Tohle je sen, díky kterému jsem se dokázala poprat se svou minulostí a zavřít ji do bezpečné místnosti, od které mám klíč jenom já sama. Tenhle sen mi umožnil znovu žít a milovat, a až do dnešního rána jsem si nepřipouštěla, že by to letos nemuselo vyjít. Tak jsem se soustředila na  to, abych se dostala na  Juil­ liard, že mě ani nenapadlo, že by mě mohli odmítnout. 220

Teď jsem přece silnější, připomenu sama sobě. Mám pod kontrolou svou depresi, už neovládá ona mě. Postavila jsem se všem těm démonům, a i když asi nikdy nebudu normální, tak budu prostě sama sebou, se všemi jizvami a tak podobně. A to mi stačí. Takže. Ať už bude v tom dopise cokoliv, tak se s tím musím vyrovnat stejně, jako jsem se vyrovnala se svou minulostí. Při třetím hlubokém nádechu pevně sevřu pěstí okraj stolu. A potom otevřu oči. Milá Abigail, gratulujeme. Je nám velkým potěšením Vás informovat, že jste byla Tanečním výborem Juilliardu a výběrovou komisí přijata ke  studiu bakalářského programu Umění na  Juilliard School pro akademický ročník 2011-2012. Podívám se na Blakea se slzami v očích. Zakryju si ústa rukou a zašeptám: „Zvládla jsem to.“ Lehce se usměje a zelené oči mu září. „Zvládla.“ Zvládla jsem to.

221

HREJVABANK EROVE Čtvrtý díl série The Game

Ona ztratila po jeho smrti část své duše. On ztratil svého nejlepšího přítele, který mu stál po boku v dobrém i zlém. Ale právě tahle tragédie by je mohla svést dohromady… Kyle Daniels by nejraději ze své mysli vymazal dva dny svého života: Noc, kdy nebyl doma a jeho přítel zemřel, a den jeho pohřbu, kterého se nezúčastnil. Teď odjíždí z Univerzity v Berkeley na prázdniny do svého rodného města. Návrat do Verity Point v Oregonu mu teď, když už tam Cameron není, připadá jako návrat do prázdnoty. Jedinou útěchou a zároveň jediným pojítkem s jeho přítelem je Cameronova mladší sestra Roxanna. Roxy Hughesová už ale není tou stejnou dívkou, jakou bývala před šesti měsíci, než Kyle odjel studovat do Kalifornie. Zničená smrtí svého staršího bratra se dostala až na kraj propasti. Únik hledá v  alkoholu a  sexu – hlubina zapomnění je jediné místo, kde se dokáže zbavit hrůzy té osudné noci. Je totiž jediná, kdo ví, co se tenkrát stalo. Kyle svému příteli slíbil, že pokud se mu něco přihodí, Roxannu ochrání. Ale stačil jediný polibek, který vše změnil. Stala se pro něj něco víc než jen sestra jeho nejlepšího kamaráda. Je pro něj vším, po čem touží. Ale pokud nenajde způsob, jak ji vytáhnout z temných hlubin, do kterých se propadla, může ji potkat stejný osud jako jejího bratra… Vyjde na jaře 2015

,

v

HREJ HRÁČEM HREJHRACEM ACEMI První díl série The Game

Oba jsou hráči ve své hře. Oba mají svá pravidla hry. Ale netuší, že život může pravidla hry změnit… Jaký je plán hry? Maddie v tom má jasno: Arogantní a egois­tický playboy Braden z Kalifornské univerzity představuje pro ni vše, co se jí na klucích hnusí. Připomíná jí totiž jejího bratra, který dokáže myslet jen na sebe a ničí životy všem v okolí. Maddie spolu s kamarádkami vymyslí plán, jak tomu namachrovanému Bradenovi za všechna příkoří udělit lekci. Hlavní aktérkou plánu je právě Maddie, která má za úkol do měsíce Bradena svést, omotat si ho kolem prstu a pak ho surově odkopnout. Operace Hrej hráčem může začít. Žádná ze zasvěcených holek ovšem neví, že podobný plán má i Braden se svými přáteli. A jakou hru hraje on? Plán je přimět tu paličatou a nedostupnou „královnu univerzity“, aby se do něj zamilovala, svést ji a pak ji srazit na kolena. Ani jeden z obou aktérů netuší, že život může změnit pravidla hry… Možná oba zjistí, že nejde člověka soudit podle prvního dojmu…

Pevná vazba s přebalem, 248 stran, 229 Kč

v

HREJ TAJNE AJN HREJ HRÁČEM Druhý díl série The Game Miluje ho a chce, aby její láska byla opětována. On se však citům k ní zoufale brání… Aston Banks se nikdy nechtěl zaplést do vztahu s Megan Harperovou – ani té osudné noci. Od dětství ho pronásledují děsivé vzpomínky, se kterými není schopen se vypořádat. Ví, že právě ona by dokázala během chvíle prorazit zeď, kterou kolem sebe postavil, aniž by si to uvědomil. Braden drží nad Megan ochrannou ruku. A Megan rozhodně neměla v plánu svého nejlepšího kamaráda z dětství zklamat tím, že si něco začne s Astonem. Když však pozná, že Aston není jen typický frajírek, jakým se zpočátku jevil, už není cesty zpět… Astonovo dětství bylo horší, než si vůbec Megan uměla představit. Její láska je ale mnohem silnější než démoni, kteří ho dennodenně pronásledují. Ani Aston se už dál nedokáže lásce bránit, ale právě díky ní se může svým démonům postavit a porazit je. Konečně má šanci poprat se s tím, co je ukryto hluboko v jeho nitru… s tím, čemu už nikdy nechtěl čelit… s tím, čemu se tak dlouho vyhýbal. S tím vším se ale musí vypořádat tak, aniž by Braden něco zjistil… Uchovat jejich vztah v tajnosti nemohlo být nikdy těžší… Pevná vazba s přebalem, 200 stran, 229 Kč