, v HREJEROVE FEROVE 2014

,

v

HREJFEROVE EROVE

201 4

The Right Moves (The Game, #3), copyright © 2014 by Emma Hart Translation © 2014 by Martin Kolašín Cover design © 2014 by GALATEA

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu THE RIGHT MOVES, přeložil Martin Kolašín Sazba: Karel Kaltrop Vydání první v elektronické verzi Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o., v říjnu 2014

ISBN 978-80-87910-58-0

PODĚKOVÁNÍ

I v tomhle případě jsem si jistá, že na některé lidi zapomenu, protože jsem knihu psala v poporodní fázi, s myslí obestřenou mlhou. Takže pokud jsem na někoho zapomněla, omlouvám se. Můj dík patří Zoe Pope, Katie Ernst a Delancey Stewart, mým předčtenářkám. Zoe za to, že si hned zamilovala Blakea, Katie pro to, že mi pomohla vypíchnout perličky v  britské angličtině, a Delancey za využití jejích baletních znalostí pro dobrou věc (ne pro špatnou, i když jí to pokoušelo!), abych se ujistila, že je vše přesné, od pohybů po terminologii. Děkuji WrAHMS, skvělé literární skupině, ve které mám samé skvělé přátele. Díky vám, že jste věřili, že dokážu napsat tuhle knihu během dvou týdnů a snášeli mé stížnosti a pochybnosti. A taky za to, že jsme oslavili, když se mi podařilo odevzdat knihu včas! Dík patří i mé editorce, Anne McNeil z Hachette UK. I když tentokrát byly změny jen minimální, tak ti děkuji za tvé návrhy, které knize dodaly větší hloubku. A taky ti děkuji za to, že jsi věřila v Abbi a Blakea. Nakonec děkuji Ruth z  Hachette UK za redakci a úpravy knihy a Lucy s Kate, že milovaly všechny postavy stejně jako Anne. Mám opravdové štěstí, že pracuju s tak skvělým týmem.

VĚNOVÁNÍ

Darrylovi. Za to, že je mým Blakem, mým světlem ve tmě a mou oporou. Že mi každý den pomáhá bojovat. Bez tebe bych se už dávno sesypala. Tuto knihu věnuji každé Abbi na tomto světě. Deprese je krutá nemoc, a často tak vůbec není vnímána. Lidé, kteří jí trpí, jsou často považováni za lháře nebo za osoby, které touží po pozornosti, a pouze ti, kteří jí opravdu trpí, ví, jak je to těžké. Tuhle knihu jsem psala od srdce, ve chvílích, kdy jsem byla nejvíce zranitelná a sžíraly mě deprese. Právě proto je kniha tak opravdová a surová. Abbi jsem z  velké části já sama. Já jsem našla své světlo, a proto jsem taky našla světlo pro Abbi. Každý den, během kterého jste obklopeni temnotou, nesmíte zapomenout, že i pro vás je někde nějaké světlo. A když ho najdete, tak se ho pevně držte a nenechte ho odejít. Pokud by příběh Abbi pomohl jen jednomu z vás, nebo by pomohl některému ze členů vaší rodiny, aby vás o něco lépe chápali, tak se mi splní všechny mé sny. Pamatujte, že bez světla neexistuje tma.

1 Abbi

J

edna myšlenka. Jedna vteřina. Jeden impulz. Jeden dotek. Spousta maličkostí, které se nakonec nakupí a  změní se v něco většího. V něco opravdu velkého. Ale je to pořád ta stejná maličkost, která vám změní život. Nenapravitelně. Nevysvětlitelně. Nezvratně. Jsou to už dva roky, co se několik takových drobných maličkostí, vlastně vůbec poprvé, nahromadilo i u mě a já se zamilovala do Pearce Stevense. Jsou to už dva roky, co jsem zažila ten nepopsatelný pocit první lásky, po kterém následoval o to tvrdší pád. A jsou to už dva roky, co se všechno, co pro mě něco znamenalo, zhroutilo a já se propadla do temné propasti plné deprese. Kdybych tenkrát věděla to, co vím dnes, tak bych jistě udělala úplně jiná rozhodnutí. Všechny moje tehdejší představy a sny bych ignorovala s tím, že se jedná o pouhé výplody zamilované náctileté holky, bojovala bych s  podobnými impulzy a  více se bránila jejich dotykům. Kdybych věděla, jak se následující měsíce vyvinou a jak se změní směr mého života, tak bych skočila na první letadlo a zahrabala se někde v Karibiku. Ale nevěděla jsem – a  samozřejmě jsem ani nemohla. Jak bych jenom mohla? Nikdy by mě ani nenapadlo, že se ta hro9

mada maličkostí změní v něco tak velkého, co mě po pár měsících nemilosrdně dostihne. Druhý zásadní okamžik byl mnohem temnější. Černá vteřina, nenadálý impulz, dotek smrti. Ten první moment, kdy jsem viděla, jak mi kape krev na kotník z místa, které jsem si pořezala novou žiletkou, byl moment, který změnil můj život stejně, jako když jsem se zamilovala do Pearce. Moment, který už nikdy nezměním. Nemůžu s ním nic udělat a taky nemůžu předstírat, že se to nikdy nestalo. Je to zkrátka moje součást, podobně jako Pearce. Součást mojí minulosti – dvě události, které naprosto změnily podstatu mého života. Když se mě zeptáte, kdy se všechno pokazilo, tak vám řeknu – Pearce Stevens a  žiletka. A  nebudu to schopna vysvětlit, i kdybyste mě přemlouvali celou noc. Nebudu schopna vysvětlit, proč jsem se zamilovala do bratra své nejlepší kamarádky a stejně tak proč jsem před ním ne­ utekla dřív, než bylo pozdě. Nikdy nedokážu popsat slovy, proč jsem si nedokázala sundat růžové brýle a  přiznat si, co byl – a pořád je – vlastně zač. A už vůbec nikdy nebudu schopna vysvětlit, co mě přimělo, abych si udělala první zářez do kůže. Nakonec, jen těžko můžete vysvětlit něco, co sami nechápete, a někdy je lepší se to ani nesnažit pochopit. Předkloním se nad vanu a sleduju, jak mi tmavá voda stéká po mých čerstvě nabarvených vlasech. Temná voda rychle zmizí v  odtoku, stejně jako to před nějakou dobou udělala moje krev. Stojím nad vanou tak dlouho, dokud z vlasů nestéká jen čistá voda, pak si umyju vlasy šamponem a zabalím je do tmavého ručníku. I přes mamčiny námitky jsem poprosila taťku, aby mě zavezl do obchodu pro barvu na vlasy. Nedokáže pochopit moji potřebu odlišit se nějakým způsobem od té osoby, kterou jsem byla ještě loni. Nemyslím si, že to vůbec někdo chápe, ale rozhodně nemám chuť to komukoliv vysvětlovat. Jediné co vím, je, že už nejsem tou Abbi, kterou jsem byla předtím; nová Abbi 10

je úplně jiná osoba. A tím že svou starou a novou část mého já oddělím, se přece posouvám dopředu. Takhle to alespoň doktorka Hausenová říkala. A taky říkala, že je to jasný krok vstříc budoucnosti – něco pozitivního. A pozitivní – to je přesně to, co potřebuju. A to je taky důvod, proč je z  mého růžového holčičího pokoje světle modrý a fialový. Je to pozitivní. Je to jiné. Je to nové. Stejně jako já. Jsem pozitivní a nová. Posadím se na svůj nový přehoz přes postel a zahledím se do zrcadla. Moje oči jsou jasnější, než tomu bývalo dříve, a tváře už taky nemám tak propadlé. Jemně se dotknu obličeje konečkem prstu a zhluboka se nadechnu. Sundám si ručník z hlavy a na tváři mě zašimrají prameny téměř černých vlasů, které jsou v ostrém kontrastu s mou bledou pokožkou. Předkloním hlavu, vlasy vysuším ručníkem a  přehodím zpátky. Rukou přejíždím po posteli, dokud nenahmatám hřeben a  pak jím projedu mezi pramínky vlasů. Nesoustředím se na  nic jiného, než na ten jednoduchý monotónní pohyb, a i když zapínám fén, tak mám v hlavě prázdno. Nepřemýšlím nad tím, že korková nástěnka nad mým stolem, kdysi plná fotek mě a Maddie, najednou zeje prázdnotou. Nepřemýšlím ani nad tím, že všechny moje deníčky, které jsem si jako teenager samozřejmě psala, jsou vyhozené. Ani nad tím, že jsem obměnila tři čtvrtiny šatníku. A už vůbec nechci přemýšlet nad tím, kolika věcí z minulosti jsem se zbavila. Od kolika věcí utíkám. Ale dá se mluvit o útěku, když musím tomu, čemu se snažím uniknout, čelit každý den? Nemyslím si. Není útěkem, když přesně víte, čeho chcete dosáhnout a jakým způsobem. Je to jen o tom, udělat vědomé rozhodnutí, které povede ke změně. Odložím fén zpátky na  postel, pohlédnu na  svůj odraz v  zrcadle a  naposled si pročešu vlasy hřebenem. A  potom se usměju. Vůbec nevypadám jako stará Abbi. Na  vteřinu mi 11

zajiskří v očích. Je to sice jen pomíjivý a kraťoučký okamžik, ale i to je mnohem lepší než nic. Škvírou ve dveřích mého pokoje na mě kouká mamčina hlava. Ještě než se na ni otočím, zaznamenám její hluboký nádech. Ruce má přiložené na ústa, jako by si myslela, že tím může zakrýt, jak moc jí spadla čelist údivem. Jako by si myslela, že to zamaskuje její zděšený výraz. „Ty… proč?“ „Potřebovala jsem změnu. Moc mi to připomínalo minulost,“ odpovím a projedu si prsty tmavé pramínky vlasů. „Ale proč, Abbi? Vždyť jsi měla tak krásné vlasy.“ Očima zabrouzdám zpátky k  zrcadlu. „Protože nic jiného než zevnějšek prostě nezměním,“ zašeptám. „Nemůžu změnit to, co je uvnitř – alespoň ne tak lehce, ale vlasy změnit můžu. A tak jsem to udělala. Potřebovala jsem to, mami.“ Pokojem se rozprostře ticho, jak se máma snaží vstřebat význam mých slov. „Nechápu to.“ „Nemusíš to chápat,“ zavrtím hlavou. „Prostě to nějak přijmi.“ „Já… no, chápu, že s tím nic nezmůžu.“ Tentokrát souhlasně přikývnu. Rukou si zajedu pod rukáv, dokud nenahmatám lehce vystouplé jizvy. Ty jizvy, které se snažím schovat před celým světem. „Je to lepší než alternativní léčba. Všechno je lepší.“ Mamka vydechne a já si nahmatám rukou pulz, jako to dělám vždycky, když si připomenu ty hrozné okamžiky. Pravidelný pulz mě ujistí, že jsem pořád ještě naživu. Srdce i plíce fungují. Pořád existuju. „Ano, je to mnohem lepší,“ odpoví mamka, projde přes pokoj a posadí se vedle mě na postel. Naše odrazy v zrcadle se prakticky v ničem neliší – snad kromě věku. A taky barvou vlasů. Její blonďaté vlasy mají úplně stejný odstín, jako měly moje ještě před dvěma hodinami. Chytne mě za  ruku a  zahledí se do obrazu v zrcadle. „Je ještě něco, co potřebuješ udělat?“ „Co myslíš?“ 12

„Nevím, Abbi. Jestli nechceš ještě něco trochu změnit, však víš, můžeme jít třeba do salónu krásy, nechat se trochu upravit. Obě to potřebujeme. Možná i na manikúru.“ Polknu. Její pevné sevření mi jasně naznačuje, jak je to pro ni těžké. Jak je těžké konečně přijmout, že její Abbi už se nevrátí. Že její Abbi je navždy ztracená. „To by bylo fajn,“ odpovím upřímně. „To je možná to, co potřebuju. To je možná ta poslední změna, kterou musím udělat, abych se toho všeho zbavila.“ „Ničeho se nebudeš zbavovat, jen prostě nahradíme několik starých vzpomínek novými,“ namítne mamka a postaví se. „Objednám nás na zítřek do salónu krásy. Jo a Bianca volala – lekce začínají už zítra. Několik jejích holek se dostalo na Juil­ liard, takže tam bude mít pár začátečníků. Myslí si, že by to pro tebe bylo perfektní. Řekla jsem jí, že s tebou promluvím a ozvu se. Mám jí říct, že dorazíš?“ Balet. Juilliard. Sen z  největších. To, co mě nutí jít dál. To, co mě zachránilo, když jsem si myslela, že už není cesty zpět. „Určitě, mami. Dorazím.“ „Dobře,“ odpoví, odejde z  pokoje, zavře za  sebou dveře a nechá mě v tichu o samotě. Ticho. Můj nejlepší přítel a zároveň největší nepřítel. Opět si lehce přejedu prsty po zápěstí a potom se natáhnu po svém iPodu. Zelená obrazovka se rozbliká a já si nastavím náhodné přehrávání. Do sluchátek mi zazní první tóny písně od Snow Patrol a já se schoulím na svou oblíbenou stranu postele. Když mě začne přemáhat spánek, tak mi stále v uších zní Juilliard. Sponu na  popruhu tašky si přitáhnu k  břichu a  nesměle otevřu dveře Biančina tanečního studia. Žaludek se mi chvěje nejistotou, tělo mám celé napnuté, ale naštěstí vím moc dobře, že jsem tady v bezpečí. 13

Bianca je jedna z těch pár lidí, kteří opravdu chápou mou potřebu a zároveň vášeň pro tanec. Hned v ten den, kdy doktorka Hausenová navrhla balet jako terapii, se Bianca objevila v tělocvičně. Z jedné soukromé lekce týdně se staly tři, a vlastně to byla ona, kdo mi pomohl opustit ústav. Připomněla mi, jakou svobodu nabízí protahování se v baletním dresu a zavazování si stužky na baletních piškotech. A krom Maddie, která teď studuje v Kalifornii, je teď tou nejbližší osobou, kterou mám. Tolik známý taneční sál mě obklopuje ze všech stran. Stěny obložené zrcadly, u vzdálenější zdi barre, což je kovová tyč, u které se tanečníci přidržují při cvičení, a piano v rohu. Dexter, Biančin postižený strýček a zároveň pianista na mě mává z  protějšího rohu. Usměju se na  něj a  cítím, že napětí trochu povoluje. Ale jen trochu, protože je mi jasné, že se za chvíli celý prostor zaplní lidmi, které jsem v životě neviděla. Na zádech mi spočinou dvě štíhlé ruce. „Až z druhé strany místnosti vidím to napětí, které z tebe vyzařuje. Nadechni se a uvolni, Abbi, protože tyhle piškoty to za tebe samy neod­ tančí.“ „Bojím se,“ zašeptám, zatímco se otevřou dveře. „Já vím,“ spustí ze mě Bianca ruce, postaví se přede mě a nakloní se, takže si vidíme z očí do očí. „Jsi tady, protože chceš tančit, pamatuj si to. Buď silná a budeš v pohodě.“ „Chci tančit,“ vydechnu dlouze a zadívám se na stále rostoucí dav poblíž sedaček. „A to je něco, co umíš překrásně. Tady jsi v bezpečí.“ A já vím, že je to pravda. Vím, že se mě tady nikdo nedotkne, obzvlášť když se rukama dotýkám barre a  hudba začne hrát. Ať už se ocitnu kdekoliv, když tančím… jsem v bezpečí. Tiše odcupitám do  rohu, kde si sundám tepláky a  triko, pod kterými se skrývá můj taneční úbor. Vklouznu do piškotů a prsty přejedu po saténové stužce. Jemná. Bezpečná. Zadívám se na podlahu s marnou nadějí, že se mnou nikdo nebude mluvit. V  naději, že si mě vlastně nikdo ani nevšim14

ne, protože jak řekla Bianca – jsem tady proto, abych tančila. Ne proto, abych si hledala kamarády nebo si snad zadělávala na románky. Jen proto, abych tančila. Zastavím se a zahlédnu odraz svých nohou v zrcadle. S očekáváním napnu špičky a  rukama pevně uchopím barre. Všudypřítomná deprese jako by byla na chvíli zažehnána a celým tělem se mi rozproudí pocit naprosté lehkosti. Sice jenom na vteřinu, ale i ta vteřina je dost. Poprvé od chvíle, co jsem tady před desíti minutami vstoupila, zase cítím náznak té dívky, kterou jsem mohla být. Bianca rázně zatleská a  ruch v  místnosti okamžitě ustane. „Nehodlám tady stát a představovat se, nebo snad vysvětlovat, o co nám tu jde. Pokud mě neznáte, nebo dokonce nevíte, proč jste tady, tak jste na špatném místě, zlatíčka. To, co se vám naopak budu snažit vysvětlit, je, že byste okamžitě měli zapomenout všechno, co jste se doposud naučili o tanci. Od chvíle, co v tomto studiu vklouznete do piškotů, se přestáváte věnovat technice, ale naopak se plně oddáváte umění baletu. Balet totiž není o načasování, perfektním provedení kroků nebo o získání nejlepší známky z celé třídy. Je o vyprávění příběhu. Je o emocích, které jsou ukryté ve vás, a vy je projevujete prostřednictvím dokonalých pohybů vašeho těla. Balet je totiž tanec, který pramení z toho, čím jsme, nehledě na to, co si pod tím každý z vás představí. Ale pokud tomu snad nevěříte, tak znovu zopakuju – jste na špatném místě.“ Očima nás jednoho po druhém pečlivě zkoumá, jako by jí jediný pohled dokázal říct, jestli věříme v to samé, co ona. „To nejdůležitější, co potřebujete vědět, je, že tanečníky zůstáváte i když opustíte tohle studio. Očekávám od vás, že budete dřít, až se z vás bude kouřit. Nejenže předpokládám, že budete makat dvě hodiny třikrát týdně u mě ve studiu – budete v tom pokračovat i doma. Šest hodin týdně není tolik, aby vás to mohlo připravit na  úroveň, která se na  Juilliardu očekává 15

a vyžaduje. Zatraceně, vždyť mnohem víc času mi každý týden trvá, než si upravím vlasy. Je mi úplně jedno, jestli budete tančit tady ve studiu, ve sprše, v Central Parku – klidně tančete na dálnici, pokud chcete – ale prostě musíte tančit. Úplně. Každý. Den. A já okamžitě poznám, pokud nebudete. I když vynecháte jen jediný den, tak mi to vaše tělo prozradí. Nepřála bych si, aby tady jen jediný z vás byl na špatném místě. Chtěla bych, aby tohle studio bylo správným místem pro vás pro všechny. O některých z vás, které už znám, vím, že jsou tady správně, ale zbytek to ještě bude muset prokázat.“ Otočí se, prsty poklepe na piano a její strýček začne hrát. „A co když si myslíme, že jsme tady správně, a přitom nejsme? Poznáte to?“ zeptá se někdo z davu. Bianca lehce nakřiví rty a otočí se. „Samozřejmě.“ „A co se stane pak?“ „V tom případě budete muset odejít, protože v tomhle městě určitě existuje někdo, kdo si tuhle šanci zaslouží víc. Učím jen ty nejlepší a zatím se mi nestalo, že by se některý z mých žáků nedostal na Juilliard poté, co absolvoval tyto lekce. Tohle je i důvod, proč vedu pouze dvě skupiny týdně. Vy jste jedna a ta druhá jsou sedmileté děti a většinu z nich trénuju už od té doby, co se naučily chodit. A když to můžou zvládnout sedmiletí, tak nevidím důvod, proč by to prakticky dospělí lidé, jako jste vy, zvládnout neměli.“ „Už se vám někdy stalo, že jste někoho nechala odejít?“ „Pokaždé, když začínám s novou skupinou,“ odpoví jasně. „A teď se rozcvičte a začneme.“ Potlačím smích, abych si uchovala kamennou tvář, a začnu s rozcvičkou. Naprosto přesně si pamatuju, že když jsem tady byla poprvé, tak jsem slyšela ten samý proslov a ptala se Biancy na úplně stejné otázky se stejnou odpovědí. A tím si mě naprosto získala – navíc na rozdíl od ostatních lidí, kteří věděli o mé minulosti, ke mně přistupovala stejně jako k ostatním. Pro ni 16

jsem byla – a pořád jsem – holka, která má svůj sen a na ničem jiném nezáleží. Začnu se rozcvičovat, postup je mi dobře známý, a když se dostanu do demi-plié, což je polodřep, otevřou se dveře. Z pocitu, že mě někdo sleduje, mi naskočí husí kůže po celém těle. I  přesto, že nechci ani necítím potřebu, ohlédnu se směrem ke dveřím. Jeho vzpřímený postoj a precizní chůze dávají okamžitě najevo, že je tanečník – který jde dost pozdě. V té chvíli se za ním vydá Bianca. Jeho tmavé vlasy jsou krátké, ale rozcuchané a přes tóny piana se ke mně nesou slova pronášená zřetelným britským akcentem. Očima si prohlédnu celé jeho tělo od širokých ramen až k rukám. Rukám tanečníka – silným, ale přesto jemným. Dotek těchto rukou by byl zároveň drsný i něžný. Nepoznali byste, že jde o  tanečníka, pokud sami netančíte. Stavbou těla připomíná spíš fotbalistu, ale na to je až příliš pěkný. Sakra. Opravdu jsem řekla, že je pěkný? Co to dělám? Rozhodně bych se neměla snažit svlíkat sexy Angličana očima. Přikývne a  potom stočí pohled mým směrem. Nebo spíše na celou skupinu. Na jeden pomíjivý moment se na sebe zahledíme, až z toho skoro ztratím rovnováhu. Jeho zelené oči září přes celou místnost. A není pochyb o tom, že si mě právě tyhle oči prohlíží se zájmem. A taky není pochyb, že jsem celá nesvá, když se naše pohledy střetnou. Polknu a snažím se namluvit si, že ten zájem a jeho pronikavý pohled, který mě přinutil nespustit z něj oči po tak dlouhou dobu, si jenom představuju. Nejsem tady proto, abych zírala na  sexy Angličana. Jsem tady proto, abych tančila, nic víc. Sen, Abbi. Juilliard.

17

2 Blake

„S

akra, sakra, sakra, sakra!“ nadávám, zatímco se snažím vysoukat z jednoho z těch žlutých taxíků, kterých jsou očividně po celém městě mraky. Vždycky jsem si myslel, že jich je tolik jen pro efekt ve filmech, ale teď už vím, že tomu tak není. Popruh mého batohu se mi zachytí o  madlo u  dveří a  já sebou téměř seknu, když s ním trhnu. Rozhodně jsem si svůj nový život v New Yorku nepředstavoval tak, že přijdu pozdě hned na první lekci. Ve skutečnosti jsem si vůbec nepředstavoval, že bych nějaké lekce mimo Juilliard navštěvoval, ale to není to, o čem bych měl zrovna teď přemýšlet. Teď na to myslet nemůžu – pokud bych tak udělal, můžu si hnedka zavolat jedno z těch kanárkových aut, nasednout a vrátit se zpátky do mého předraženého bytu. Nahodím si batoh na rameno a zahledím se na budovu přede mnou. Je to nějaká stará škola, která do prostředí Manhat­ tanu vůbec nezapadá. Mezi vysokými skleněnými budovami, kterých je tady kolem hromada, působí tento malý cihlový dům s prostým nápisem ‚Biančino taneční studio‘ jako pěst na oko. Prohrábnu si vlasy, lehce vydechnu a zamyslím se, jestli jsem udělal správné rozhodnutí. Po kolikáté už? Ale není čas na  takové myšlenky, protože jdu pozdě. Zatlačím je někam hluboko do své mysli a nechám je na později. 18

Teď nesmím mít hlavu v oblacích, ale v realitě, kterou je taneční parket. Otevřu dveře a  postupuju malou chodbou až k  velkému sálu. Barre je naproti vzdálenější zrcadlové stěně a  podél něj jsou seřazení kluci i  holky střídající pět pozic za  lehkého hudebního podkresu. V rychlosti si je prohlédnu, všichni tak okolo dvaceti až na jednu holku vzadu. Tmavé vlasy má stáhnuté do uhlazeného drdolu a s očima upřenýma do země se přesunuje do demi-plié. Vypadá neuvěřitelně elegantně a je zjevné, že je naprosto v klidu. „Blake Smith?“ ozve se ze strany hlas, který je zkreslený silným newyorským přízvukem. Otočím se a při pohledu na ženu s kaštanově hnědými vlasy přikývnu. „Ano madam, to jsem já.“ „Já jsem Bianca,“ usměje se na mě a potřeseme si rukama. „Rád vás poznávám.“ „I já tebe. Jdeš trochu pozdě, ale soudím, že v Londýně je všechno trochu jiné než tady.“ Hned se mi vybaví těch dvacet minut, během kterých jsem se snažil sehnat taxi. „To máte pravdu. Omlouvám se, pořád se tady ještě rozkoukávám.“ Opět se příjemně usměje. „Dokážu si představit, že to musí být těžké. Pokud se budeš chtít na cokoliv zeptat, tak neváhej a přijď za mnou, pokusím se ti co nejlépe pomoci. Teď si hoď batoh do rohu, protáhni se a začneme.“ V tichosti se vrátí na své místo a já se opět zahledím na tu holku, která stojí u barre. Naše pohledy se setkají. Na  chvíli lehce zaváhá, ale poté pokračuje v  protahování, jakoby se nic nestalo. A jako kdybych se zrovna nesnažil přijít na to, jakou barvu mají její oči. Jsou totiž lemovány dlouhými řasami a její tváře jsou lehce narůžovělé. Poté sjedu pohledem od očí ke zbytku těla. Ihned mě zaujme, jak dají legíny v kombinaci s dresem vyniknout její tvarované a pevné postavě. Při mém dalším upřeném pohledu zamrká. 19

Sakra. Takové holky v Anglii nemáme. A pokud ano, tak mě s nimi matka nikdy neseznámila. Konečně odvrátí pohled a  zadívá se směrem dopředu. Něco… něco mi říká, že se s ní prostě musím seznámit. A není to tak, že by se ozval obsah mých trenýrek, je v  tom zkrátka něco jiného. Pustím se do protahování a rozdělím svou pozornost mezi pokyny, které rozdává Bianca skupině, a  holku s  tmavě hnědými vlasy. Stojí trochu dále od  ostatních, ruce má zahalené dlouhými rukávy, hlavu lehce na stranu, ale její držení těla je naprosto perfektní. Záda má zcela rovná a nohy v první pozici. Pomalu se nachystá do základní pozice a poté se pohybuje podle Biančiných pokynů s  elegancí labutě plovoucí po  řece. Každý její pohyb je naprosto precizní, jak postavení, tak načasování. Pokračuje do dalších pozic, od plié a tendu do battements a já ji neustále sleduju očima. Nevynechám jediný pohyb jejího těla či natažení končetin. A je zřejmé, že mě ještě nikdy žádná holka takhle neokouzlila a nepřitahovala. Pomalu se přesunu od  protahování k  základním krokům. Jsem si naprosto jistý, že nás Bianca vystavuje vyššímu tempu, protože je pouze polovina třídy nová. Očima přejíždí od jednoho k druhému, u každého se na pár vteřin pozastaví a zkoumá pozici a držení těla, ale i přesto nejsem schopný pořádně se koncentrovat. Zatímco všechny moje myšlenky směřují k té holce přede mnou, moje tělo se plynule pohybuje podle instrukcí. Pro mě je tanec stejně přirozený jako třeba dýchání. A vždycky byl. Bianca zavelí, ať se spárujeme, kluk s holkou a já se okamžitě vydám za hnědovlasou holkou. Jak bych taky mohl jít někam jinam? Ač to zní jako naprosté klišé, tak ona je vůbec jediná v celé místnosti, kdo mě nějakým způsobem zaujal. Poklepu jí na rameno. „Chtěla bys…“ Pár překvapivě světlemodrých očí se zadívá do mých. Modrá. To je ta barva. Je to ten odstín modré, při které se vám oka20

mžitě vybaví léto a pivo v ruce během grilování. Taky je to takový odstín modré, který všechno prozradí – příliš světlý na to, aby skryl stíny schovávající se pod ním – je tam mihotavý záblesk něčeho temného, což mě přinutí znovu se na ni podívat. Protože tyhle stíny jsem už viděl. Přetrvávají ve vás dlouho a nenápadně, dokud vás nestáhnou pod hladinu. A taky dobře vím, že není lehké vyškrábat se zpátky… pokud vůbec máte to štěstí. „Chtěla co…?“ zeptá se nesměle. „No,“ odkašlu si a  poškrábu se na  zátylku. Její zdráhavý úsměv mi konečně připomene, proč jsem se za ní vlastně vydal. „Chtěla bys se mnou tančit? Když se musíme spárovat. Chápeš. No.“ Sakra. Zním jako nějaký náctiletý dement, který nikdy nemluvil s holkou. Lehce se pousměje a  porozhlédne se po  sále. Prakticky všichni už jsou spárovaní a zabraní do tiché konverzace. „No… jasně,“ vysouká ze sebe. „Paráda. Jsem Blake. Blake Smith.“ „Abbi Jenkinsová,“ odpoví a podá mi ruku. Stisknu její prsty, ale kupodivu mě nezaujme jemnost její kůže, nýbrž jemnost tónu jejího hlasu, když říká své jméno. „Abbi,“ zopakuju. „Jak dlouho už tančíš?“ „Od osmi,“ pustí mou ruku a jakoby v ochranné póze si obě dlaně spojí před břichem. „Každý potřebuje něco, k čemu může utéct od reality, ne?“ Přesně. „Rozhodně.“ Tři zřetelná zatleskání přeruší naši konverzaci a otočíme se směrem k Biance. Zatímco nás zásobuje instrukcemi, prohlížím si Abbi z profilu. Je sladce roztomilá – nos má jako knoflík, zatímco rty má výraznější. Vůbec jsem si nevšiml, že se na ni tupě usmívám, dokud se na mě tázavě nepodívá. Pokrčím rameny a ona se lehce usměje. „Můžeme?“ „Jo, jasně.“ Co můžeme? Sakra. 21

Abbi se po obličeji rozhostí úsměv. „Tančit,“ odpoví se zablýsknutím v očích. Jasně. Tančit. Proto jsme tady. Sakra. Trmácím se tady tisíce mil, abych si splnil sen, a dělám co? Nechám se rozhodit jedním pěkným obličejem. Měl bych přemýšlet nad tím, co dělat s nohama, ne s pérem. Už podruhé za tu dobu, co jsem přišel do studia, jí nabídnu ruku a  ona ji přijme. Do  pointe se přesune naprosto bez přemýšlení a  se zavřenýma očima. Zase a  znovu jsem ohromen lehkostí jejích pohybů a přidávám se k ní… s ní. Dokud někoho takového nevidíte na vlastní oči, tak nedokážete ocenit s jakou lehkostí a samozřejmostí tančí. V  jednom prchlivém momentu ladných pohybů jsem si všiml, jak splynula s hudbou. A to byla opravdová krása. Byl to jen jeden krátký okamžik – ale takový, že na něj nikdy nezapomenu. Jenže poté, co se dáme do  pohybu, otevře oči a  já si zase všimnu těch stínů, které mohou zcela zakrýt všechnu její krásu. I když se na mě Abbi dívá, tak jsem si jistý, že mě ve skutečnosti nevidí. V jejích očích totiž vidím jasný závoj, který je tvořen bolestí. Myšlenkami je někde jinde, ale na jejích krocích to není vůbec znát. Ani na vteřinu nevypadne z rytmu, neudělá špatný pohyb. Dokonce ani její dech se nemění. I přes všechny změny hudby a pohybu v kombinaci s Bian­ činými instrukcemi ohledně pozic a načasování, jsem zcela pohlcený naším společným tancem. Krev mi zběsile proudí tělem, slyším tlukot svého srdce a zcela se ponořím do hudby. A jsem fascinován plynulostí jejích pohybů a také tím, jak lehce nám to spolu jde. Hudba přestane hrát, zastavíme se a Abbi opět zavře oči. Když je znovu otevře, jsou zase naprosto jasné a ona se nesměle usmívá. Pustím její ruce, a zatímco ode mě ustupuje, tak se lehce otře svými prsty o mé. Stáhne si rukávy co nejníž a rukama opět zaujme obrannou pózu. „Děkuju,“ ozve se a podívá se mi do očí. 22

„Za co?“ zeptám se udiveně. „Za tanec,“ usměje se zlehka a otočí se zpět k barre. Sleduju její chůzi. Sleduju její lehký pohyb po podlaze a houpání jejích boků při každém kroku… „Ne,“ zamumlám a nespouštím z ní oči. „Já děkuju.“

23

3 Abbi

„K

ávu?“ zeptá se mamka a zadívá se na Starbucks na konci ulice. Protočím očima, ale pak si uvědomím, že mě mohlo napadnout, že se zeptá. Mám dojem, že jí v  žílách koluje káva místo krve. „Asi ti ji nezakážu,“ usměju se na ni. „Však už ses o to snažila, zlato, už jsi to udělala,“ zazubí se. „Ale jenom proto, že mě taťka donutil schovat všechnu kávu. Jinak by mi nekoupil kabriolet pro Barbie. A já ho potřebovala, mami,“ směju se. „Byla to otázka života a  smrti, však víš.“ Zavrtí hlavou a se smíchem otevře dveře Starbucksu. „Otázka života a smrti bude, když nedostanu ranní kafe, Abbi. Chceš taky?“ Nahlédnu přes vysoká okna do kavárny a zavrtím hlavou. Většina stolů je obsazená, protože je teprve chvíli po  obědě a po dvou hodinách tlachání s manikérkou a kadeřnicí potřebuju chvilku klidu. „Ne ne, díky. Počkám tady,“ usměju se nenuceně a očima přejíždím mezi ní a okny. Mamka sleduje můj pohled a chápavě přikývne. „Bude to jen vteřinka.“ Chvíli zaváhá a poté zmizí uvnitř. 24

Posadím se na lavičku na druhé straně ulice a povzdechnu si. Rukama si prohrábnu vlasy a  najednou si uvědomím, jak unavená vlastně jsem. Sotva dokážu věřit, že taková maličkost jako návštěva kadeřníka a manikúry mě dokáže takhle zničit. Ale tak už to s  depresemi bývá. Nikdy nevíte, kdy zaútočí, a skoro pokaždé vás srazí na kolena. Vlastně zažívám úplně nový význam fráze ‚vždycky očekávej neočekávané‘. Protřu si rukama oči a potlačím zívnutí. Čím dříve se mamka vrátí s kávou, tím lépe. „Tak to jsem fakt nečekal, že tě v nejbližší době uvidím.“ Jo, zrovna tenhle hlas jsem neslyšela více než rok – možná i déle. A rozhodně jsem ho slyšet už nikdy nepotřebovala. Jake Johnson. Pearceův nejlepší kámoš a taky řekněme poloviční důvod, proč Pearce skončil jako drogový závislák. „Já zase nemůžu říct, že bych tě v nejbližší době chtěla vidět,“ odpovím a upřeně zírám do výlohy Starbucksu. Jasně že nečekal, že mě v  nejbližší době uvidí. Stejně jako ostatní si myslel, že jsem pořád ještě v ústavu Svatého Morrise. V tom skladu pro blázny. Cvokhausu. Farmě šílenců. Protože jsem šílená. Jako by o  tom něco věděli. Šílené jsou záchvaty smíchu po polštářové bitvě. Ne však deprese. „Au,“ zasměje se Jake nakřáplým hlasem, očividně se na něm to těžké kuřáctví začíná podepisovat. „Nepamatuju si, že by v tobě bylo tolik bojovnosti, než ses zbláznila.“ „Nebylo,“ odpovím upřímně. Nemůžeš bojovat pro něco, k čemu nemáš respekt a nezáleží ti na tom. „To nemáš strach mluvit se mnou na veřejnosti? Co když si někdo všimne, že se bavíš s Pearceovou šílenou expřítelkyní? Nepoškodí to tvou tvrďáckou pověst?“ Znovu se zasměje, až mě z toho zamrazí. Nikdy jsem Jakea neměla ráda a stejně tak on neměl rád mě. Jen kvůli Pearceovi 25

jsme se spolu snažili vycházet. Spousta věcí se dělala jen kvůli Pearceovi a stejně to pro něj nic neznamenalo. „Buď v  klidu, Abbi. Pearce si toho v  žádném případě nevšimne. Vlastně se ani nemusíš bát, že bys ho potkala.“ „Nebojím se toho, že bych ho potkala,“ zalžu. Přitom mám sucho v  hrdle jen při pomyšlení na  tu situaci. Polknu. Vůbec nechci myslet na naše setkání. Nejsem si jistá, jestli mě něco děsí více než tohle. Jake se zasměje i potřetí. „Neuvidíš ho dalších patnáct let.“ Během okamžiku otočím hlavu a vůbec poprvé se na něj podívám. Při pohledu na Jakea vás ani nenapadne, že byl závislý na heroinu stejně jako Pearce. Vůbec by vás nenapadlo, že to byl jeho jediný smysl života. Při pohledu na nagelované hnědé vlasy a svalnatou postavu by to byla ta poslední věc, která by se vám mohla mihnout hlavou. Ale já to vím. Znám démona, který se skrývá pod tou­hle maskou, i já jsem se s ním setkala už tolikrát. „Cože?“ „Patnáct let,“ odpoví Jake a nakloní se nenuceně přes zídku, jako kdyby nemluvil o kamarádovi, se kterým vyrůstal. „Přišel o práci asi měsíc po tom, co ses zbláznila, a to bylo něco, co si nemohl dovolit. Dlužil prachy, kam plivnul – mnohem víc než by tě napadlo, Abbi. Dlužil týpkům, kterým by nedělalo problém zlomit mu vaz, a tak se ten idiot domluvil, že pro ně bude dělat poslíčka a bude doručovat ty sračky jejich zákazníkům. Jeho dealeři jenom seděli na zadku a on si takhle odpracovával svůj dluh. Pearce si ale každý večer nechal trochu fetu pro sebe, takže to pro něj byla naprostá výhra.“ „A co se stalo?“ „Stouplo mu to do hlavy a přestal si dávat pozor. Jeden večer se ožral, zrovna když doručoval fet, a  sebrali ho policajti,“ usměje se Jake. „Každý přece ví, že nesmí pít, když rozváží matroš. Proč na sebe poutat pozornost, že jo? Každopádně u něj našli hromadu drog a pár tisíc dolarů v kapse. Vzali ho rovnou na stanici do cely předběžného zadržení. Minulý mě26

síc byl u soudu. A díky začátečnické chybě dostal patnáct let v base.“ Vůbec nebudu popírat, jak se mi ulevilo. Celá tahle novinka je pro mě hrozným povzbuzením. Nebudu se muset vidět s Pearcem. Možná už nikdy. „No,“ podívám se směrem ke Starbucksu, a když si všimnu, že mamka konečně vychází ven s kávou v ruce, tak se postavím. „Nic jiného si stejně nezasloužil.“ Odejdu od něj, aniž bych řekla něco dalšího. Není co. Moje činy mluví za mě. Zadívala jsem se na  podlahu a  znovu se podivila, proč jsem se radši nepoddala hlasu v mé hlavě. Křičel na mě, abych otevřela dveře a utekla. Divila jsem se, proč tam vlastně pořád stojím, zas a znovu, zatímco on ničí sám sebe. Trhla jsem sebou při úplně každém zvuku, který ze sebe vydal, zatímco si připravoval drogu a pak si ji aplikoval. Nikdy jsem netoužila po tom, abych věděla, jak si ji bere. Vždycky jsem jen čekala na to nevyhnutelné slastné vydechnutí ve chvíli, kdy se mu konečně droga rozproudí tělem. Stále jsem měla pohled upřený do země. Jako kdyby nedívat se znamenalo, že se nic neděje. Jako by to neznamenalo, že nedělám nic pro to, abych tomu zabránila. Ale já jsem věděla naprosto přesně, proč jsem tam stála. Ze strachu. Ze strachu a kvůli výbuchu zlosti, který mohl přijít kdykoliv, dokonce i když byl v ráži z drogy. A ze strachu z další modřiny na mém těle, kterou bych musela vysvětlovat. Slastné vydechnutí konečně přišlo. Pohlédla jsem na něj. Pohlédla jsem na něj, ale snažila se ignorovat jakoukoliv spojitost s drogou. Rty měl zkřivené v lehký úsměv. Ve spokojený úsměv. Ruce jsem měla zatnuté v pěsti, nehty se mi zařezávaly do kůže, ale nakonec jsem upustila od potřeby konečně něco říct. Už jsem se naučila, že během prvních chvil ze sebe nesmím dostat ani slovo. Nemluvit. Nehýbat se. Nevydat jediný zvuk. 27

Ustoupila jsem lehce dozadu, čímž jsem porušila druhé zlaté pravidlo. Naštěstí se měkkému koberci pode mnou podařilo zamaskovat veškerý zvuk mých kroků. Zatímco jsem couvala, zapomněla jsem se dívat za sebe. A pak jsem narazila do šatní skříně. Úplně jsem ztuhla a vrhla po něm pohledem. Jeho hlava se otočila a jeho zelené oči studené jako led mě probodly přes celou délku pokoje. Zhluboka jsem se nadechla, a i když jsem zavřela oči, tak jsem pořád jasně cítila, jak na mě nenávistně zírá. Za hlasitého zavrzání postele se postavil a já si zakousla zuby do rtu. Jeho tiché kroky, kterými se ke mně blížil, byly mnohem více znepokojující, než kdyby byly razantní. Neviděla jsem ho. Neměla jsem tušení, jak daleko je. Dokud mě nechytil za bradu. Láskyplně mi přejel prsty po čelisti, potom ji pevně sevřel a otočil mou tvář k sobě, abych se mu musela dívat do očí. „Co jsem ti o tomhle říkal, Abbi?“ Trhnu sebou a cáknutí vody ve vaně mě probudí. Pevně se zapřu o okraje vany, klouby mám bílé a snažím se uklidnit svůj dech. Očima těkám ze strany na stranu po celé místnosti a snažím se uklidnit. Doma. Jsem doma, ve vaně. Ne na párty. Nejsem s Pearcem. Jsem v bezpečí. „Jsem v bezpečí,“ zašeptám. „Jsem v bezpečí. Jsem v bezpečí. Jsem. V. Bezpečí.“ Musím si ta slova šeptat pořád dokola. Musím si to pořád připomínat, dokud se mi nepodaří vymazat ty záblesky minulosti z  paměti. Nepotřebuju to vidět celé, pamatuju si, co se stalo až moc dobře. Pamatuju si modřinu na hlavě, kterou jsem si udělala o zásuvku skříně poté, co mě odmrštil. Odůvodnila jsem ji ‚uklouznutím na zledovatělé cestě‘. Nechám vypouštět vanu a protřu si obličej. Voda už je ledově studená. Rychlý pohled na hodiny mi prozradí, že jsem byla ve vaně mnohem déle, než jsem si myslela. Mnohem, mnohem déle. Vylezu ven a roztřesenýma rukama se zabalím do ručníku. Adrenalin mi stále pumpuje v krvi z té hrozné vzpomínky, na kterou chci tak moc zapomenout. 28

Rychle se podívám na skříňku v koupelně, ale je to zbytečné. Vím moc dobře, že v tomhle domě není vůbec nic, co by mi mohlo ublížit, aniž by to bylo důkladně ukryto. Žádné žiletky, nůžky, ani rozbitá zrcadla, ke kterým bych se mohla jen prstem přiblížit. Dokonce i zásuvka s noži v kuchyni je na zámek – až tak mi naši ‚důvěřují‘. Ale z nějakého důvodu mi to dodává pocit bezpečí. Fakt, že vím, že neexistuje nic, čím bych si mohla ublížit, mi pomáhá. Cítím se díky tomu silnější, protože vím, že se s tím vším musím vyrovnat jinak. A zrovna teď se musím vyrovnat se svými vzpomínkami, protože způsob, jakým jsem se snažila řešit věci tenkrát, v  současnosti nepřipadá v  úvahu. Nemůžu utíkat od problému pomocí bolesti nebo záplavy krve, která míří do odtoku ve vaně. Musím cítit. A musím si pamatovat. Musím žít. Ale to stejně nezastaví moje nehty, které si zarývám do kůže. Dokonce i tento malý náznak bolesti mi pomáhá vypořádat se s dozvuky minulosti. Díky ní si trochu vyčistím hlavu, což mi pomůže uvědomit si, že jsem vlastně dnes netančila. Vyčistím si ji natolik, abych si uvědomila, že potřebuju tančit. Převleču se do legín a tílka, sepnu si mokré vlasy a obuju si baletní piškoty. Projdu obývákem, ve kterém je slyšet televize, a přes kuchyň se dostanu až ke dveřím do garáže. Když taťka zjistil, že opustím ústav Svatého Morrise, tak se rozhodl přestavět půlku naší dvojité garáže na malé taneční studio. Na zdi jsou zrcadla a mosazné madlo supluje barre. Nejdříve jsem se smála, když mi to ukázal, ale funguje to překvapivě dobře. Chytnu ten kus chladného kovu do  rukou, zaujmu první pozici a  v  ten moment se mi vybaví poslední okamžik, kdy jsem tančila… s Blakem. Ve  chvíli, kdy nám Bianca přikázala, ať se spárujeme, tak jsem si myslela, že budu pobíhat sem a  tam. Nebo že začnu na ni křičet, proč mě na to neupozornila. Teď už je mi jasné, že mi o tom neřekla záměrně. A koneckonců, stejně budu muset s někým tančit, až budu na Juilliardu, tak je dobře, že jsem se 29

ten blok pokusila odstranit už teď. A  bylo to jednodušší, než jsem si myslela. Když jsme spolu tančili, připadala jsem si naprosto volná. Připadalo mi, že i kdybych byla na tom největším pódiu kdekoliv na světě, tak bych každý krok udělala s naprostou přesností. Balet je skoro jako film. Pokud mezi dvěma hlavními postavami nefunguje chemie, tak to prostě nejde. Stejně tak když mezi dvěma tanečníky není chemie, tak to taky nefunguje. Už jsem byla ve dvojici s více lidmi, než jsem schopna napočítat, s kluky i holkami, ale s nikým jsem se necítila tak propojená, jako právě s Blakem. Nikdy jsem se necítila v náruči někoho jiného tak dobře, jako když jsme tančili spolu. A rozhodně jsem nikdy žádnému partnerovi nevěřila tak, jako věřím jemu. A také mě nikdy žádný partner nepřitahoval tak jako on. A to mě děsí. Když jsem po  té dlouhé době konečně opustila Svatého Morrise, vystavěla jsem si kolem sebe zdi mnoho metrů vysoké. Na jejich vrcholcích jsem umístila ostnatý drát a jakoukoliv trhlinu v ní jsem nechala hlídat vlky. Zkrátka jsem byla – stále jsem – odhodlaná nic necítit. Jsem odhodlaná nikoho k sobě nepustit. Alespoň do té doby, než si budu jistá, že to unesu. A tanec je zatím jediná věc, která mě drží nad vodou. Je to to jediné, co mi dovolí cítit; to jediné, co mi přijde opravdové. Je to jediná věc, která má dovoleno přelézt zeď a  poprat se s vlky. Včera Blake a tanec splynuli v jedno. Jakým směrem se ubíral tanec, tím se ubíral i on. Pomalu poklesnu z pointe, tedy ze špiček zpět na chodidla a  vydechnu. Místo toho, abych byla u  barre, tak stojím uprostřed garáže. Tančila jsem, aniž jsem si to uvědomovala. Ztracena ve svých myšlenkách jsem schopna provést jakékoliv figury, jakékoliv kroky a tančit prakticky cokoliv, co znám. Ale hlavně jsem udělala to, na čem opravdu záleží. Bojovala jsem s nutkáním ublížit si. A místo toho jsem tančila.

30

4 Blake

„D

o  hajzlu,“ zamumlám a  prásknu za  sebou dveřmi svého bytu. „Ten poslíček by se měl naučit způsobům.“ Položím krabice na malý stolek v kuchyni a z kredence si vezmu talíř. Můj kuchařský rondon, který nosím do práce, leží na hromadě před pračkou a já ho odkopnu stranou. Jsem kuchař a stejně si objednávám jídlo. Ale co si budeme povídat, někdo, kdo vaří deset hodin denně v rozpálené kuchyni, nemá chuť vařit ještě doma. Přesunu jídlo na  talíř a  udělám deset kroků do  obýváku. Hodím sebou na pohovku, nohy nahoru a zapnu televizi. Zrovna, když si udělám pohodlí, zazvoní telefon. „Sakra,“ zamručím a nakloním se. „Ježíši.“ Položím rozpálený talíř na konferenční stolek a seberu telefon. Když uvidím jméno na displeji, tak zamručím znovu. „Čau, Jasei,“ pozdravím svého oblíbeného bratra. No, vlastně jediného bratra. „Mámu by zajímalo, jestli žiješ. Nezatelefonoval jsi jí.“ „Takže se máma prostřednictvím mého malého brášky ujišťuje, jestli je její starší synáček naživu?“ odfrknu si. „Ušetři mě toho Jasei.“ „Tlačí ji termín…,“ povzdechne si. „Ten ji tlačí pořád. A taky má spoustu práce s tou hromadou skvělých návrhů bot. Jasně, jasně, to už jsem slyšel.“ 31

„Fajn,“ odmlčí se na chvíli. „Víš, myslím, že jí chybíš.“ Znovu si odfrknu. Tentokrát zcela nevěřícně. „Jsem její největší zklamání, brácho. Měl jsem jít v tátových šlépějích a pracovat v jeho firmě a místo toho jsem se rozhodl ‚vařit nóbl večeře‘ nebo jak to říká. Pak jsem se vydal do New Yorku udělat to, co jsme si s Tori slíbili, a to jí vadí taky.“ Jase nic neříká, ale i když je mnohem mladší než já, tak je mi jasné, že si ji pamatuje. Není možné, aby tomu bylo jinak. Jako obvykle, jakákoliv zmínka o Tori umlčí celou rodinu. Jako bych byl jediný, kdo si pamatuje, jak jí zářily oči, když se smála, jakým způsobem si přehodila vlasy přes rameno, když si hrála na tátovu malou holčičku. Jako bych byl jediný, kdo si pamatuje, že ji měl každý rád, protože ona byla přesně ten typ holky, kterou musí mít každý rád. „Nerada vzpomíná. Protože ji to bolí, Blakeu.“ Jeho výmluva je stupidní a on to ví. Taky nerad vzpomínám, taky mě to bolí, ale stejně to dělám. „Je mrtvá, Jasei. A i když se naši očividně snaží věřit tomu, že nikdy neexistovala, tak to není pravda. Tori ale žila a předstírat skutečnost, že nikdy nebyla a nezemřela, jim nijak nepomůže.“ „Jen ji to bolí. To, že jsi odjel a taky že jsi odjel dělat to, co chtěla Tori. Je to jako sypat sůl do rány.“ „Juilliard nebyl – není,“ opravím se, „jenom její sen. Byl to vždycky náš sen a všichni to víte.“ „A co je špatného na školách, co jsou tady? Mohl ses dostat na jakoukoliv školu v Londýně, kdybys jenom trochu chtěl!“ Když si uvědomím ten hlavní důvod, proč jsem tady, tak polknu. Ten rozhovor, který mé dvanáctileté já nepochopilo. „Blakeu?“ zaklepala Tori na  dveře mého pokoje a  otevřela je na úzkou mezírku. „Jo?“ otočil jsem hlavu od úkolu do přírodopisu, na kterém jsem pracoval, a zahleděl se do velikých zelených očí mé starší sestry. Měli jsme úplně stejné oči – vlastně jsme byli jediní z  nás šesti, co měli 32

máminy oči. Jase, Laura, Allie a Kiera měli všichni modré oči po tátovi. „Můžu dovnitř?“ Podíval jsem se, kde stojí, a zasmál se. „Vždyť už tady jsi.“ Sjela pohledem na  zem, pokrčila rameny a  zasmála se se mnou. „Asi máš pravdu.“ Pokojem proplula s lehkostí tanečnice, kterou byla, a vyskočila na moji postel. Všechny papíry s mým vypracovaným úkolem se rozletěly po podlaze. „Sakra, Tori.“ „Omlouvám se!“ Ale její pobavený tón mě utvrzoval o  úplném opaku. Chvíli jsem se na ni jen tak díval a pak se rozesmál. Nikdy jsem na ni nevydržel být naštvaný. Nejenže byla moje sestra, ale taky moje nejlepší kamarádka, oba černé ovce perfektní rodiny, a  to jen kvůli našim snům. „Musím se tě na něco zeptat,“ řekla mnohem naléhavějším a vážnějším tónem. Na chvíli jsem přestal sbírat papíry z podlahy a zadíval se na ni. „O co jde?“ „Myslel jsi to vážně, když jsi říkal, že bys chtěl jít na Juilliard? Jakože tančit?“ „Jasně že jo. Proč? Ty snad ne?“ „Jen mě zajímalo,“ skousla si ret, „jen mě zajímalo, jestli jsi to neříkal jenom kvůli mně.“ „Ne, Tori. Chci na Juilliard. Dobudeme spolu svět, pamatuješ?“ usmál jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala s podivným smutným nádechem. „Jasně. Svět,“ odmlčela se. „Chtěla bych, abys mi něco slíbil.“ „Cokoliv.“ Tori slezla z postele a klekla si přede mě. Rukou mě chytla za tvář. „Slib mi, Blakeu, že ať se stane cokoliv, tak na ten Juilliard půjdeš. Že pojedeš do New Yorku a půjdeš za svým snem.“ „Cože?“ „Slib mi to. Ať se stane cokoliv.“ Nechápavě jsem se na  ni zahleděl, ale slíbil jsem. Jako vždycky. Tori bych slíbil cokoliv. 33

„Slibuju. Ať se stane cokoliv.“ Přejela mi prstem po tváři, políbila mě na čele a postavila se. Potom se obrátila a zamířila ke dveřím, kde se na chvíli zastavila. Pomalu otočila hlavu a její zářivé a uslzené oči se potkaly s mými. „Děkuju.“ Polknu a  promnu si oči. „Dva dny předtím, než umřela, jsem jí slíbil, že odjedu do New Yorku a dostanu se na Juilliard. Slíbil jsem jí, že to splním za každou cenu, Jasei.“ A už jsem skoro tam, připomenu si. Skoro. „Fajn. Hele, už musím,“ řekne nakřáplým hlasem. „Jdu ven, měj se.“ Linka oněměla a já mám chuť mrsknout telefonem přes celý pokoj. Úplně stejná reakce, úplně stejná jako pokaždé, když jenom zmíním její jméno. Nikdo o ní nikdy nechce mluvit, kaňka na  rodinném jméně, jediný kostlivec ve  skříni jinak perfektní rodiny. Nikdo si ji nechce pamatovat. Pokud by to bylo podle našich, tak by byla vymazána ze všech rodinných fotek, náš dům by měl o  jeden pokoj méně a  matka měla o  něco méně strií po těhotenství. Pokud by to bylo podle našich, tak by moje nejstarší sestra nikdy neexistovala. Měli by odjakživa pět dětí a Kiera by byla tou nejstarší. Tak jako je teď. Zadívám se na svou večeři, ze které se stále ještě trochu kouří, a místo toho, abych telefonem prásknul přes pokoj, tak ho položím vedle sebe na pohovku. Ještě jednou sjedu pohledem směrem k talíři, zavrtím hlavou a vydám se do zašlé koupelny. Moje rodina klidně může předstírat, že Tori nikdy neexistovala, ale oni nebyli těmi, kdo s ní trávil každičkou vteřinu jejího života. Oni neznali její sny a přání. A taky to nebyli oni, kdo našel její tělo. Můžou se ji pokusit vymazat z paměti, pokud chtějí, ale já se rozhodně nikdy nebudu schopen zbavit té hrozivé vzpomínky. Té, která mě bude strašit navěky.

34

5 Abbi

V

 pozadí slyším pravidelný tikot hodin. A každým pohybem vteřinové ručičky se blíží okamžik, kdy konečně opustím ordinaci doktorky Hausenové a  vyrazím do  Biančina studia. Každou uplynulou vteřinou se blížím k opravdové terapii. Moje psychiatrička cvaká perem přesně v rytmu tikotu hodin. Já si poklepávám nohou a nepřítomně zírám do zdi. „Líbí se mi tvoje vlasy,“ ozve se. Rukou si přejedu přes cop, který mi visí přes rameno. „Díky.“ „Je to docela velká změna.“ „Jo.“ „Myslíš si, že k dobrému?“ Povzdechnu si a podívám se na ni. Šedivějící vlasy má sepnuté dozadu a brýle posazené na temeni, div že nespadnou. Přestane cvakat perem a místo toho s ním začne klepat o stůl. Tenhle trik už dobře znám, ale stejně mu podlehnu. Pokaždé. Nenávidím cvakání, klepání nebo jakýkoliv opakující se zvuk. Ví moc dobře, že když si bude poklepávat dostatečně dlouho, tak jí zodpovím jakoukoliv otázku jen proto, aby s tím přestala. „Ano,“ vysypu ze sebe. Klepání ustane. „Tohle je fakt nefér trik.“ 35

Doktorka Hausenová se usměje. „Ale funguje,“ pousměje se. „Tak mi řekni, co tě k tomu přimělo?“ „Abych vám odpověděla? Cvakání a klepání pera.“ „Abbi,“ pokusí se o přísnou tvář, ale cukání koutků ji prozradí. „Za pokus to stálo,“ pokrčím rameny. „Proč sis nabarvila vlasy?“ „Stará Abbi byla blondýna. A  tou osobou už nejsem,“ odpovím tiše. „Takže stejný důvod, jako v případě tvého pokoje, který sis před návratem domů nechala kompletně předělat.“ Konstatování. Nikoliv otázka. „Hmm.“ „A proč bys řekla, že to děláš?“ Protože nesnáším starou Abbi. Nesnáším, že si nikdy nestála za svým. Nesnáším, že dovolila Pearceovi, aby si s ní dělal, co chtěl, aby ji zneužil a pošpinil. Nesnáším, že dopustila, aby se z ní stal pouhý stín té osoby, kterou bývala. A nesnáším, že ho nechala, aby jí tím zničil život. „Protože jsem chtěla oddělit minulost od současnosti,“ částečně zalžu a podrbu se za uchem. „A dál?“ „Co dál?“ „Škrábeš se za  uchem,“ usměje se doktorka Hausenová a  uvelebí se zpátky v  křesle. „Abbi, jsem tvoje psychiatrička už přes rok, tak ti musí být jasné, že si všimnu tvých zlozvyků. A kdykoliv se škrábeš za uchem, tak se mi snažíš něco zatajit. Většinou to nechám být, ale teď bych to ráda věděla. Řekni mi celý důvod, proč jsi to udělala.“ Zvednu se ze svého křesla, na  které jsem už za  tu dobu zvyklá, a vyrazím směrem k velkému oknu. Je z něj vidět na zahrady Svatého Morrise a já věnuju pozornost jabloním, na kterých už pomalu zrají malá jablíčka. „Nevím, co tím myslíte,“ zkřížím ruce na  prsou, abych se vyvarovala škrábání za uchem. 36

„Tak se zase posaď a polož své ruce.“ Polknu a v tichosti začnu počítat jablka na stromě. „Já… nechtěla jsem mít nic společného s tou osobou, kterou jsem byla. To, co se stalo – co mi udělal a co jsem si udělala sama – mě změnilo. Nemám ráda tu osobu, kterou jsem byla. Už nechci nic z toho, co mi ji připomíná, tak jsem se změnila. Šla jsem dál. Dopředu. Však víte. Není to snad důvod, proč jste mě odsud pustili? Abych se mohla pohnout z místa a na všechno zapomenout?“ „Na  zapomínání není nic dobrého. Nesmíš zapomínat, i  když to bolí. Aby se ti podařilo vytěsnit ty zlé vzpomínky, tak si je musíš pamatovat. I kdyby to znamenalo oživit ty hrůzy, které ti dělal, i ty, které sis dělala sama. Pouhé zapomenutí není klíčem k tomu, abys šla dál. Ale pamatování ano, protože pokud si nepamatujeme, tak nemůžeme zapomenout.“ „To přece nedává smysl.“ „Nemůžeš zapomenout to, co neznáš nebo nevíš, Abbi. A nemůžeš zapomenout vzpomínky, které sis ani nepřipustila k tělu. Když to budeš všechno potlačovat, tak budeš jenom přešlapovat na místě.“ Pohlédnu na ni přes rameno. „Ale teď už se kontroluju. Už jsem se několik měsíců nepořezala. Chtěla jsem, ale neudělala jsem to. Kontroluju se.“ Když pohlédnu zpět od okna, ruce se mi šíleně třesou. Zamrkám, abych potlačila slzy, které se mi derou do očí. Připadám si jako batole, které se snaží pochopit pointu bez všech nezbytných slov. Zaslechnu, jak doktorka Hausenová pokládá papíry, a pak se ozve klapot jejích podpatků o masivní podlahu. „Abbi,“ řekne něžně a položí mi ruku na rameno. „Vím, že se kontroluješ. Právě proto jsme ti umožnili opustit Svatého Morrise. Spousta lidí, kteří sem přišli, už se nikdy nedostali ven. Někteří z nich neměli tu sílu, aby bojovali s temnotou, která je užírala. Někteří lidé se z problému zkrátka nikdy nedostanou. 37

Ale ty? Čím sis prošla, to bylo něco příšerného. Nechutného. Strašně bych si přála, aby se ti nic z toho nikdy nepřihodilo, ale na druhou stranu vím, že nejsi jedním z těch lidí. Vím, že si s těmi problémy dokážeš poradit. Vím, že jsi dost silná na to, abys s tím, čím sis prošla, dokázala žít a i přesto se dívat dopředu pozitivně. Takže ano, mohla jsem tě tady nechat zavřenou navždy. Mohla jsem tě nechat ve tvém mdlém bílém pokoji s přesným časovým rozvrhem na jídlo, skupinové aktivity a na denní terapie. Ale proč? Nic by ti to nedalo. Ani já nejsem perfektní, Abbi. Dokud jsi nezačala mluvit o tanci, tak jsem taky nevěděla, co potřebuješ. Vůbec jsem netušila, jak silná je tvoje touha tančit, dokud jsem tě poprvé neviděla v tělocvičně. A právě proto jsi mohla odejít.“ „Ale proč? Bianca tady chodila ráda. Proč jste si mě nenechala tady, kde byste mě měla pod dohledem? Víte moc dobře, že vždycky, když je mi zle, tak mám obrovskou chuť se pořezat. Víte moc dobře, jak je to těžké.“ Slzy mi začnou stékat po tváři, a doktorka Hausenová mě k sobě jemně otočí. „To proto, Abbi, že máš něco, co tady spousta dalších lidí nemá.“ „A to je?“ Nakloní se, takže si teď zíráme přímo do obličeje. „Sen. Máš něco, pro co můžeš žít. A taky něco, pro co bys žít nemohla, pokud bys byla zavřená tady.“ „A proč je to takový rozdíl?“ „Protože dokážeš pro něco žít i  potom, co ses setkala se smrtí tváří v tvář. Byla jsi smrti tak blízko, že sis na ni skoro mohla sáhnout, ale i přesto máš něco, co tě drží při životě. Svůj sen. Nikdy nemůžeš všechno plně docenit, dokud nejsi úplně na dně a nemáš nic. Proto je to takový rozdíl.“ Ve studiu mě obklopuje absolutní ticho. Díky němu se opět cítím naprosto v  bezpečí. Tady jsem doma. S  nohou na  barre a hlavou naproti kolenu se rozcvičuji. 38

Studio je prázdné, jsem tady totiž o  třicet minut dřív, než přijdou ostatní. Po  návštěvě doktorky Hausenové musím upustit trochu páry, než začne lekce. V  její ordinaci se cítím stísněně a mám pocit, že se dusím. Teď se potřebuju cítit volná. I když třeba jen na pár chvil. Takže si stáhnu vlasy do drdolu a začnu tančit. Nadskočím si a v otáčkách kroužím po podlaze, poklesnu do pointe a začnu nanovo. Špičky prstů dostávají pořádně zabrat, zatímco se sama ztrácím v  tanci. Svaly na  nohou mám napnuté a  záda prohnutá. Na  dvě vteřiny se zastavím a  pak začnu znovu. Napětí z rozhovoru s doktorkou Hausenovou se rozplývá každým krokem, každým plié a každou otočkou. A potom, na jeden kraťoučký okamžik, necítím vůbec nic. Pouze vnímám hudbu ve své hlavě. A nacházím malý kousek sebe. Najdu malý kousek sebe, který je ochotný bojovat, přesně jak to říkala doktorka Hausenová. A soustředím se na něj tak usilovně, až mě tíha okamžiku zase vrátí do reality. „Wow.“ Srdce mi poskočí a nějak se mi podaří zabránit pádu díky tomu, že se chytím barre. Potom se podívám k pianu. U něj stojí Blake s taškou u nohou a očima přikovanýma na mně. Znepokojeně sebou cuknu. „Ehm, wow?“ „Jo. Umíš tančit.“ „Vážně? Spíš mi připadalo, že jsem na  půli cesty k  tomu, abych se zlikvidovala,“ pohodím hlavou a mírně se usměju. „Jo, trochu to tak vypadalo,“ zasměje se, vezme svou tašku a sedne si do rohu. „Očividně tančit umíš, proto jsi tady. A taky jsem s  tebou tančil, takže vím, že to umíš. Ale teď už budu mlčet, už tak jsem tady skoro vystál důlek.“ Zakryju si pusu rukou a  lehce se zahihňám. „Tak to jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“ Zadívá se na mě párem zelených očí a usměje se. „Tak fajn, nejenže jsi překrásná tanečnice, ale taky chytrá. Myslím, že to je 39

ideální kombinace pro perfektní holku. Hej, tohle prostě musí být osud.“ Cítím, jak mi tváře červenají, a sehnu se pro láhev s vodou. „Tak jestli tohle měla být balící hláška, tak byla fakt mizerná.“ „Opravdu?“ „Jo, opravdu mizerná,“ trvám si na svém. „Ale stálo to za pokus, ne?“ Posadím se na lavici a s úsměvem na tváři se na něj podívám. „Jo, rozhodně to stálo za pokus.“ „V tom případě nevadí, že jsem se totálně ztrapnil,“ usměje se na mě. „Ale stejně jsem to myslel vážně.“ „Co? S tím osudem?“ „Kdybych příště řekl ‚možná je to osud‘, vyšlo by mi to?“ zeptá se s nadějí v hlase. „Ne.“ „Sakra,“ pozastaví se Blake a nadzvedne obočí. „V tom případě jsem myslel vážně to, že jsi překrásná tanečnice. Vůbec nevím, čím to je, ale když tančíš, tak to vypadá, jako kdybys byla někde úplně jinde. Všiml jsem si toho už posledně. Jako kdybys tady vůbec nebyla.“ Uhladím si vlasy a zadívám se směrem ke dveřím, protože se místnost začíná pomalu zaplňovat. „Ano, máš pravdu,“ přiznám. „Každý z nás sem tam potřebuje zmizet, protože život někdy stojí za houby. A tohle se mi stává, když se pokouším zmizet já.“ „Jasně,“ odpoví potichu. „Chápu. Mám to stejně. Jen je na houby, že se pak musíme vrátit zpátky.“ „Přesně,“ otočím se k  němu a  naše pohledy se střetnou. V jeho očích se něco nejasného mihne. Něco těžko rozpoznatelného, skoro až náznak porozumění. Něco, co nás spojuje – takovým způsobem, jaký jsem ještě ve  vztahu k  nikomu nepoznala. Až po chvíli se mi podaří odtrhnout od něj svůj zrak a postavím se. 40

Zatímco se kolem nás rozproudí tlachání, tak se chytnu barre. Projede mnou chlad kovu, jako vždycky, a já ho svírám, jako by to bylo to jediné, co mě udržuje na nohou. „Asi bych se měl omluvit za to, co jsem ti řekl, když jsem přišel, a hlavně za tu opravdu debilní balící hlášku, kterou jsem vlastně nedopatřením použil,“ ozve se za mnou tichý Blakeův hlas. „Hej, jak jsi řekl, za pokus to stálo, ne?“ odpovím a bojuju s tím, abych se nerozesmála. „To je fakt. Ale to nic nemění na tom, že bych se měl omluvit. Upřímně – je mi jednadvacet, takže bych už měl zvládnout bavit se s holkou tak, aniž bych ze sebe udělal naprostého trotla.“ Zvednu hlavu a obrátím se na něj. „Trotl? Co to sakra je?“ Zazubí se a na chvíli skloní hlavu. „Zatracení Američani.“ „Zatracení Britové,“ odpovím pobaveně. „Klídek,“ zasměje se. „Trotl znamená něco jako… No prostě idiot.“ Znovu se na mě podívá a v tuhle chvíli už se mi úsměv zamaskovat nepodaří. „V tom případě ti musím říct, že jsi ze sebe opravdu udělal naprostého trotla.“ Blake se zazubí, ale v  tu chvíli už do  místnosti vstoupí Bianca a dvakrát tleskne. Ještě než se stačím otočit, mrkne na mě. I v okamžiku, kdy Biančin strýček začne hrát, cítím na svých zádech jeho pohled. Cítím, jak sleduje každý můj pohyb, jak zkoumá každý milimetr mého těla, jako by si ho chtěl vrýt do paměti. Jeho pohled se mi propaluje kůží, až se musím pořádně zhluboka nadechnout. Je strašně těžké koncentrovat se, když každičká část mého těla se touží otočit a znovu se setkat s jeho pronikavým pohledem. Je to vzrušující, ale zároveň znepokojující, jenže s tím nemůžu vůbec nic dělat. Jsem tady proto, abych tančila, ne abych provozovala oční sex se sexy Britem Blakem. Musím zatnout zuby a poprat se s tím. A stejně – i kdyby stál přede mnou, tak by to problém nijak neřešilo. 41

Možná jsem si řekla, že nechci cítit. Možná jsem si kolem sebe vystavěla zdi, které by mohly konkurovat kdejakému vězení, ale pořád jsem jen člověk. Což znamená, že pořád dokážu ocenit, jak moc je Blake sexy. A abych byla upřímná, tak Blake je tím nejvíc sexy klukem, který se v mém životě objevil za pořádně dlouhou dobu.

42

6 Blake

„K

revetové rizoto, Blakeu. Potřebuju to zatracené rizoto,“ křičí na mě Joe přes rušnou kuchyň. Jsem dost překvapený, že ho slyším přes všechno to třískání dveří, hrnců a pánví. „Jasně. Rizoto.“ Otevřu dveře mrazáku, odkud na mě zírají regály plné předvařených jídel. Přejíždím mezi nimi očima a  snažím se zadržet zoufalé povzdechnutí. „Rizoto. Rizoto. Kde je to zasrané rizoto?“ „Kde je to zasrané rizoto?“ zařve znovu Joe a  zdůrazňuje svá slova údery do pánve. Dobrá otázka. „Žádné tady není, šéfe!“ „Tak hni kurva prdelí a nějaké mi okamžitě uvař! Máš na to hodinu, je pátek večer, přijdou štamgasti a  budou chtít svoje zatracené jídlo!“ Dveře se s  hlasitým bouchnutím otevřou. „Do háje, Jackie? Kolik dalších podělaných lístků mi tady ještě připneš?“ „Tolik, kolik bude objednávek!“ „Na jídlo budou čekat pětačtyřicet minut!“ „Ale…“ „Zmiz z  kuchyně, než po  tobě hodí lososem, Jackie!“ vykřikne Matt, nováček, který zrovna přišel ze střední. Další bouchnutí dveří, když odchází z  kuchyně. Vezmu z mrazáku balíček s krevetami a nechám ho chvíli rozmrazo43

vat pod vodou, zatímco hledám zbytek ingrediencí. Jako bych měl v prdeli raketu. Když Joe řekne, že chce něco hned, tak tím myslel včerejší odpoledne. Je to tady mnohem hektičtější, než kdekoliv jinde v Londýně, kde jsem předtím pracoval – ale to je asi daň za  to, že jsem vzal práci v  jedné z  nejoblíbenějších restaurací v centru Brooklynu. Je fakt, že Brooklyn není Manhattan, ale přinejmenším hektičností a velikostí je to dost podobné. Nakrájím mrkve, olivy a nakonec nasekám cibuli a červené chilli papričky. Ještě předtím, než se utopí v bílém víně, změní cibule a rýže barvu ve velké pánvi na zlatavou. A když se kuřecí vývar vsákne do rýže, přidám zbytek ingrediencí, včetně piniového oříšku a pořádně všechno promíchám. Špetka černého pepře, pár dalších minut a je to hotovo. Ostrá vůně chilli mi pronikne do nosu a v tu chvíli se poměrně hlasitě ozve můj žaludek. Sakra. Největší problém, když děláte v  nejlepší restauraci na  téhle straně od  Brooklynského mostu – alespoň co se mořských plodů týče – je, že byste pořád jenom jedli. A  když musí člověk neustále jíst všechny ty rychlovky, tak si brzo posteskne po skvělém jídle, na které byl zvyklý. A že ho během mého dětství nebylo málo. Naši vydělávali opravdu hodně, a tak nás děti často brávali na všechny možné večírky, rauty, charitativní akce, jejichž organizování pravděpodobně stálo mnohem více než jejich výtěžek. A taky večeře s  obchodními partnery, kteří vždycky měli skvěle vychované a vypadající syny a dcery, jež se snažili dát dohromady se mnou a Kierou. Na chvíli pocítím záchvěv výčitek svědomí, že jsem v tom Allie nechal samotnou. Na druhou stranu – Allie je naprostá kopie mámy, takže jí nebude vadit, pokud si vezme boháče, který bude s radostí sponzorovat její náročný životní styl plný hezkého oblečení a podobných vymožeností. „To zasrané rizoto!“ zahuláká Joe. Setřesu myšlenky na  svůj život v  Londýně a  vrazím lžíci do  rizota ve  velké skleněné nádobě, kterou pak můžu, až 44

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.