31. 5. 2009, Réserve de Bandia Dobrý den všem. Můj jarní pobyt v Senegalu se pozvolna zlomil v půli a brzy vejde v závěrečnou třetinu a proto cítím potřebu lehkého oddechu a krátké komunikace s domovem. Nuže, rozhodl jsem se, že splním své četné sliby a dám o sobě konečně vědět. Kde jen ale začít… Snad nejlépe stručným shrnutím: žiji a těším se dobrému zdraví a plné síle.:) Je kolem desáté večer a sedím u stolu v opuštěné restauraci rezervace Bandia. Pod nohama mi křupe bílý štěrk a od moře vane vlahý větřík. Je klid, pod stromy a roztáhlými slunečníky bliká pár žárovek a v dálce bručí generátor, protože vypadla elektřina. Krokodýli v napajedle se přetahují o nějaký kus žvance, ptáci se chystají ke spánku a po stolech skákají kočkodani s malými opičátky na břiše a sbírají co zbylo po turistech. Mezi židlemi se loudá prase savanové, s klektáky, které by Bivoje rozpáraly na čtyřikrát a opodál se před chvíli prohnal… leguán?
Noční strážci si opřeli pušky o bar a vaří si čaj. Z dlouhé chvíle mi koukají přes rameno a ptají se: „To je počítač?“ A já odpovídám: „Jo, jo, to je počítač“ A oni: „Ukaž mi fotky“ A já: „A jaký fotky?“ „Fotky z Fathaly.“ A tak jim ukazuji fotky které mi přijdou pod ruku, ty nejnovější z Fathaly, fotky z Dakaru, Bandie, Etiopie, Šumavy, Brd a Krkonoš a oni plesají: „Jo, jo, Fathala je krásná“ *** Mým hlavním úkolem v Senegalu je pro tentokrát stavba výzkumného „Ekologického centra“ ve Fathale, které by mohlo dát příležitost všem vědcům a ochranářům nerušeně pracovat v rezervaci a kde se budou moci všechny osoby spjaté s ochranou přírody dozvědět všechno, co k tomu mohou potřebovat. Jediným místem, kde se zatím v rezervaci dalo, s trochou dobré vůle, přebývat a působit, byl starý strážní domek, který byl po většinu roku plný žab, ploštic a podobné havěti a nabízel tak ubytování vpravdě divočejší, než by se zdálo. Vzhledem k tomu, že si tohoto „komfortu“ užívá od listopadu novopečený ředitel rezervace Vincent Dethier, táboříme teď ve Fathale pod stanem, což je v období sucha, kdy nepadne ani kapka deště, věc spíše příjemná. A vzhledem k „plážovému“ zázemí zbudovanému hezky po africku -z trávy-, to opravdu nečiní žádné potíže. Pevně doufám, že nám to tak vydrží alespoň do konce července, ajnšto brzké deště by mohly poněkud zkomplikovat nejen bydlení, ale i naši práci. Nu uvidíme. Alláh akbar!
Naše kuchyně/pracovna, koupelna
ložnice, garáž
a sousedi.
V posledních dnech ale trávím více času na cestách, nežli ve Fathale, jelikož si to žádá stavba, která není věcí jednoduchou nikde, natož potom v Senegalu, kde se obyvatelé již dobře naučili odolávat všem vrtochům bílého muže. (Nutno podotknout, že onen bílý muž, který tu tak dlouho vládl, byl z rodu francouzského, tedy obzvláště vrtošivého) Na přírodu a zvířátka se mi tak pomalu přestává dostávat času a mým domovem se stal batoh, dvě skříně, auto a senegalská silnice. Hlavním pracovním nástrojem je mi telefon a jednám, měřím, počítám, postrkuji a honím Afričany do práce. Bílé jako černé. A opravdu nevím, které barvě v tuto chvíli dávám přednost. Asi žluté. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych vám mohl přiblížit činorodou atmosféru naší stavby a práce a nakonec jsem došel k závěru, že prostý záznam některých našich pracovních rozhovorů a vět, které mi utkvěly v paměti bude nejvhodnější. Nuže, zde máte malý výběr: - „Složil jsem na počest vašeho projektu báseň: Nechť žijí antilopy losí…“ - „Ale my jsme tu kvůli antilopám Derbyho.“ - „Ale to se mi nehodí do verše…“ - „Stávkujeme, abysme už nemuseli stávkovat.“ - „To není pracovní problém, to je jen problém, kvůli kterému nemůžeme pracovat.“ - „V kolik končíte běžně?“ - „Ve čtyři“ - „Tak skončíme ve čtyři.“ - „Ale to je strašně pozdě!“ - „Na co čekáte?“ - „Na naftu.“ - „A kdo ji přiveze?“ - „…někdo určitě.“ - „Kolik toho dnes musíme pokácet?“ - „Budeme kácet do čtyř hodin.“ - „A když pokácíme třicet eukalyptů, tak to stačí?“ - „Budeme kácet do čtyř hodin.“ - „Takže třicet stačí?“ - „Rovně vpravo, nebo rovně vlevo?“ - „Ten výkop je dva metry vedle.“ - „Žádnej problém“ - „Ty stromy jsou křivý.“ - „Tak vyberem ty rovný.“ - „I ty rovný jsou křivý.“ - „Tak to uděláme z křivejch“ - „Proč chodíte po rezervaci pěšky, když to máte zakázáno?“ - „Žádnej problém“
- „Ty armatury tu měly být předevčírem, kde jsou?“ - „Špatně vyslovuješ slovo armatura.“ - „To je mi jedno, kde jsou ty armatury?“ - „-Armatůry-“ - „Kde jsou ty armatůry? - „Nevim.“ - „Máš už materiál na dveře?“ - „Mám…“ - „A kde?“ - „U silnice za Mbourem leží takovej strom…“ - „A kde je naplánovaná jímka?“ - „Tamhle.“ - „Ale tam je to do kopce.“ - „Hm..., tak tamhle.“ - „Tam bude parkoviště.“ - „Hm, tak já se zeptám.“ - „Dej mi peníze na telefon!“ - „Proč?“ - „Protože potřebuju telefonovat.“
- „Tyhle dveře jsou osmdesátky nebo sedmdesátky?“ - „Žádnej problem.“ - „Změř to.“ - „Přesně?“ - „Jo.“ - „Asi dva metry.“ - „Tobě není divný, že jsou všechny dveře vysoký dva metry padesát?“ - „To je tady běžný.“ - „V Senegalu?“ - „Ne, na týhle stavbě.“ - „Tady mělo být okno.“ - „Jo.“ - „Proč je tu místo okna BETON?“ - „Jo.“ - „Rozumíš mi?“ - „Ne.“
Inu, je to tu vpravdě zábavné a každý den přináší něco nového, čemu by se člověk ani nenadál. Ba i onen úvodní odstaveček, kde popisuji své současné roz(po)ložení v bandijské restauraci by se dal číst poněkud pesimističtějšíma očima: Dřív než v deset jsem se k počítači nedostal. A proč jsem vlastně vůbec v Bandii, když mám tolik práce ve Fathale? Zase někdo nezhasnul, vedení se za chvíli utrhne, protože fouká a proč u všech ďasů zase nejde elektrika? Asi si v senegalské elektrárny ještě zkrátka nevšimly, že jim po západu slunce vzroste spotřeba energie. Krokodýli se přemnožili a všichni se teď hádají co s napajedlem kde už skoro nejsou ryby; ptáci řvou jak pominutí, protože se hádají o místo a opice mi večer vlezly do auta a ukradli banány a multivitamín. Prase vyženu, protože pořád o něco žebrá a je už beztak vyžrané, a protože nemám brýle nemám vlastně potuchy, co se to schovává opodál ve křoví. Proč si strážci vaří čaj když mají být na hlídce? A ani nechci pomyslet na to, že ten vlahý větřík, který mě hladí po tváři věstí brzký příchod dešťů. Ovšem neklesejme na duchu. Třeba budeme mít štěstí, větřík se stočí k jihu a změní se v harmatan, tedy vítr, který žene na stovky kilometrů daleko místo vody písek ze Sahary a při kterém si připadáte jako kuře v horkovzdušné troubě. Není proto divu, že se snažíme vyvinout co nejrychlejší pracovní tempo, ale přes mnohé úspěchy je toto tempo pro Evropana stále tempem, které se dá o něco zrychlit. Kde ale nic není ani smrt nebere, a proto dnes kupříkladu přišli do práce z osmi dělníků jen dva a ještě k tomu bez řidiče. Nic naplat, že jsou to do posledního muže všichni muslimové, a proto by jen nemusel křesťanský svátek zajímat, jsou Letnice a tak se prostě nepracuje. S tím se koneckonců počítat dá. Ale počítali byste s tím, i když vám den před tím všichni slíbí, že přijdou? Já už naštěstí ne. ☺
Jak říká klasik: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale je to tak všechno, co s tím můžeme dělat.“ Aneb: Jiný kraj, jiný mrav (dalo by se dodat také -líný brav-, ale nejsme tu od toho abychom soudili, ale pomáhali, n’est-ce pas?). Minulý msíc jsme se s kolegyňkou Luckou, novopečenou to inženýrkou které tímto gratuluji k získání titulu, věnovali práci s místními školáky a uspořádali jsme pro ně, jako minulý rok, kreslířskou soutěž a exkurze do rezervace. Doufám, že jste se všichni zúčastnili vernisáže výstavy v pražské Zoo, kde jsou nejlepší obrázky ze Senegalských škol vystaveny. Probíhá teď v pondělí a kdo se nezúčastní, nebo aspoň nenavštíví výstavu, má u mě černý puntík. Pravda, tentokrát bylo těžké vybrat vítěze, protože byly všechny obrázky stračně ošklivé, ale jsem svědkem toho, že se ti školáci hodně snažili. ☺ Nu, moc jsem se tentokrát nerozepsal, ale už je pozdě a tak končím a svůj dopis odešlu tak jak je, protože se znám a vím, že bych to později už neudělal. Tak mi prosím promiňte případné nesrovnalosti a nesmysly, ač byly odeslány záměrně a za plného vědomí. ;) Zatím posílám ze Senegalu moc pozdravů… Honza P.S.: Pro ty kdo je ještě neviděli, doporučuji naše stránky www.gianteland.com.
