( jedna)
Den poté, co proslulé zázračné dítě Colin Singleton absolvoval střední školu a už podevatenácté dostal kopačky od dívky jménem Katherina (jako těm ostatním před ní jí podle Shakespeara říkal Kateřina, jenže všechny jako by se mu zatím snažily dokázat, že on není žádný Petruccio), šel se koupat. Colin se vždycky radši koupal než sprchoval; byl toho názoru, že je zbytečné dělat vestoje něco, co se dá stejně dobře dělat i vleže. Vlezl do vany, hned jak se voda zahřála, a pak seděl a s otupělým výrazem se díval, jak ho pohlcuje. Pomaličku mu stoupala po nohou, zkřížených a složených ve vaně. Uvědomoval si, i když nijak zvlášť ostře, že je na svou vanu příliš velký a vysoký – jako skoro dospělý člověk, který se snaží hrát si na dítě. Voda mu začala šplouchat na hubené, ale ne svalnaté břicho a on si vzpomněl na Archimeda. Když byly Colinovi asi čtyři roky, četl knihu o Archimedovi, řeckém filozofovi, který usedl do vany a uvědomil si, že objem se dá měřit množstvím vytlačené vody. Po tomto objevu prý zvolal „Heuréka!“1 a vyběhl nahý na ulici. V knize se psalo, že u mnoha důležitých objevů přišlo takové „heuréka“. A Colin už tenkrát hrozně chtěl udělat nějaký významný objev, takže když se ten večer vrátila maminka domů, zeptal se jí na to. 1
Řecky. Znamená to: „Našel jsem!“
J O H N
G R E E N
„Mami, myslíš, že taky jednou budu mít nějaké heuréka?“ „Ale miláčku,“ vzala ho za ruku, „copak se stalo?“ „Já chci heuréka,“ řekl takovým tónem, jakým by jiné dítě asi vyjádřilo svou touhu po želvách nindža. Pohladila ho po tváři hřbetem ruky a usmála se. Její tvář byla tak blízko jeho, že cítil vůni kávy a make-upu. „Samozřejmě, miláčku. Samozřejmě že ho budeš mít.“ Ale matky lžou. Mají to v popisu práce. Colin se zhluboka nadechl a sklouzl dolů, až si ponořil hlavu. Brečím, pomyslel si, otevřel oči a zadíval se do mydlinkové, pálivé vody. Mám pocit, že brečím, takže určitě brečím, ale těžko říct, protože jsem pod vodou. Ale nebrečel. Bylo to zvláštní, ale na pláč byl moc deprimovaný. Příliš to bolelo. Měl pocit, jako by mu vzala tu část, která uměla plakat. Vytáhl špunt a vypustil vodu, zvedl se, usušil a oblékl. Když vyšel z koupelny, jeho rodiče seděli společně u něj na posteli. To nikdy nevěstilo nic dobrého, když se u něj objevili takhle oba najednou. Za ty roky to znamenalo: 1. Tvoje babička / dědeček / teta Susie, kterou jsi neznal, ale byla moc hodná, je mrtvá / mrtvý / mrtvá. 2. Ta dívka Kateřina tě odvádí od učení, a to by nešlo. 3. Děti vznikají v důsledku jisté činnosti, která tě časem bude zajímat, ale teď tě spíš tak trochu děsí, a občas lidé taky dělají různé věci, ve kterých hrají roli části těla potřebné pro vznik dětí, až na to, že v tomhle případě o vznik dětí nejde, například že se navzájem líbají i jinak než na obličej. Nikdy to neznamenalo: 4. Když jsi byl ve vaně, volala jistá Kateřina. Omlouvá se. Pořád tě miluje a udělala hroznou chybu a čeká na tebe dole. 10
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
Ale i přes to všechno Colin doufal, že jeho rodiče za ním přišli se zprávou typu čtyři. Byl založením pesimista, ale pokud šlo o Kateřiny, obvykle dělal výjimku; vždycky byl přesvědčený, že se k němu vrátí. Zvedl se v něm pocit, že ji miluje a je milován; cítil v krku adrenalin – možná to ještě neskončilo, možná znova ucítí její ruku ve své a uslyší její silný, zvučný hlas, jak se křiví do šepotu a říká miluju tě tím rychlým a tichým způsobem, jakým to říkala vždycky. Říkala miluju tě, jako by to bylo tajemství – veliké tajemství. Táta vstal a udělal krok k němu. „Katherina mi volala na mobil,“ řekl. „Má o tebe obavy.“ Colin ucítil na rameni tátovu ruku, pak se oba pohnuli vpřed, a pak se objímali. „Máme velkou starost,“ řekla maminka. Byla to drobná žena s kudrnatými hnědými vlasy a jedním bílým pramenem vpředu. „A šokovalo nás to. Co se stalo?“ „Já nevím,“ odpověděl tiše Colin tátovi do ramene. „Jenom – měla mě už dost. Prý byla unavená. Aspoň to říkala.“ A pak vstala i máma a hodně se objímalo, všude nějaká ta paže, a maminka plakala. Colin se z toho všeobecného objetí vykroutil a posadil se na postel. Strašně potřeboval, aby z jeho pokoje okamžitě vypadli, měl dojem, že jestli to neudělají, vybuchne. Doslova. Střeva na zdech, mozek zázračného dítěte rozmáznutý po dece. „No, dřív nebo později si spolu budeme muset sednout a probrat možnosti.“ Jeho otec pořád probíral možnosti. „Nebudu ti vykládat, že všechno zlé je pro něco dobré, ale zřejmě budeš letos v létě mít nějakou dobu volno. Co třeba letní kurz na Northwestern?“ „Já vážně teď potřebuju být sám, jenom dneska,“ odpověděl Colin. Snažil se, aby to znělo klidně – oni pak odejdou a on nevybuchne. „Můžeme to probrat zítra?“ „Samozřejmě, miláčku,“ kývla máma. „Budeme celý den tady. Můžeš přijít dolů, kdykoli budeš chtít, a máme tě moc rádi 11
J O H N
G R E E N
a jsi výjimečný, Coline, nesmíš si kvůli jednomu děvčeti myslet něco jiného, protože jsi úžasný, chytrý kluk – “ A přesně v té chvíli se ten výjimečný, úžasný a chytrý kluk vrhl do koupelny a zvracel, div se neobrátil naruby. Svým způsobem to byl taky výbuch. „Coline!“ vykřikla maminka. „Prostě potřebuju být sám,“ trval Colin na svém. „Prosím.“ Když vyšel z koupelny, byli pryč. Následujících čtrnáct hodin nejedl, nepil ani znova nezvracel, jen pořád dokola četl školní ročenku, kterou dostal teprve před čtyřmi dny. Krom obvyklých každoročních blábolů v ní bylo dvaasedmdesát podpisů. Dvanáct byly jen podpisy, padesát šest lidí se zmiňovalo o jeho inteligenci, pětadvacet jich litovalo, že ho nepoznali líp, jedenáctkrát tam stálo, že byla zábava chodit s ním na angličtinu, v sedmi případech padla zmínka o „duhovkovém svěrači“2 a ohromujících sedmnáct zakončilo svůj přípis: „Buď pořád tak cool!“ Colin Singleton mohl být „pořád tak cool“, asi jako plejtvák obrovský může být „pořád tak hubený“ nebo Bangladéš „pořád tak bohatá“. Těch sedmnáct lidí si nejspíš dělalo legraci. Přemýšlel o tom – a také, proč pětadvacet jeho spolužáků, z nichž s některými chodil do školy dvanáct let, ho mohlo chtít „poznat líp“. Jako by k tomu neměli dostatečnou příležitost. Ale většinu z těch čtrnácti hodin četl pořád dokola, co mu do ročenky vepsala Kateřina XIX. Cole, tak na všechna místa, kde jsme byli. A na všechna, kam ještě půjdeme. Vidíš, jak ti šeptám znova a znova a znova a znova: miluju tě. Dnes a navždy K-a-t-e-ř-i-n-a 2
O tom víc později.
12
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
Nakonec mu postel začala připadat pro jeho duševní rozpoložení příliš pohodlná, a tak si lehl na břicho na koberec. Přehazoval písmenka v „dnes a navždy“ tak dlouho, až mu vyšlo „vždy nasnadě“, což se mu líbilo. A pak tam ležel, myslel na to, co bylo vždy nasnadě, co bylo nasnadě od samého začátku, opakoval si v duchu ten zápis, který znal nazpaměť, a chtělo se mu brečet, ale cítil jen pálení pod hrudní kostí. Pláč něco přidává – pláč jsi ty plus slzy. Ale ten pocit, který teď Colin měl, byl strašlivý opak pláče. Ty minus něco. Myslel pořád na to jedno slovo – navždy – a cítil palčivou bolest v hrudním koši. Bolelo to jako ta nejhorší nakládačka, co kdy dostal. A dostal jich hodně.
13
(dvû)
Bolelo to tak až do chvíle, kdy krátce před desátou vrazil do Colinova pokoje bez klepání dost obtloustlý a chlupatý mladík libanonského původu. Colin otočil hlavu a zamžoural na něj. „Co to sakra má znamenat?“ skoro zařval Hassan. „Dala mi kopačky,“ odpověděl Colin. „Jo, slyšel jsem. Tak poslouchej, ty sitzpinklere3. Já bych tě strašně rád utěšoval, ale teď zrovna bych obsahem močovýho měchýře dokázal uhasit požár.“ Hassan se protáhl kolem postele a otevřel dveře do koupelny. „Proboha, Singletone, co to jíš? To smrdí jako – ÁÁÁ!!! BLITKY!! BLITKY!!! FÚÚÚJ!“ A při tom výkřiku si Colin uvědomil: No jo. Záchod. Měl jsem spláchnout. „Promiň, jestli jsem se netrefil,“ prohlásil Hassan, když se vrátil. Sedl si na kraj postele a zlehka kopl do ležícího Colina. „Musel jsem si držet nos oběma rukama, takže Obušek se volně houpal. A to je kua slušný kyvadlo.“ Colin se nezasmál. „Panebože, tebe to teda bere! Protože za á, vtipy o Obušku jsou moje nejlepší, a za bé, kdo zapomene spláchnout vlastní blitky?“ „Mám chuť někam zalézt a umřít,“ řekl Colin bez zjevných emocí do smetanového koberce. To je německé slangové slovo a znamená něco jako „poseroutka“. Doslovně je to „muž, který čurá vsedě“. To víte, Němci, ti mají slovo na všechno. 3
14
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
„No nazdar,“ vydechl Hassan zvolna. „Nikdy jsem nechtěl nic, než aby mě milovala a abych se svým životem udělal něco, co by mělo smysl. No a koukni se na to. Jen se koukni,“ dodal. „Koukám. A jedno ti povím, káfire4, vůbec se mi nelíbí, co vidím. Ani co cítím, když tak o tom mluvíme.“ Hassan si lehl na záda na postel a chvíli nechal otázku Colinova neštěstí jen tak viset ve vzduchu. „Jsem jenom – prostě nic se mi nepovedlo. Co když už je to všechno? Co když za deset let budu sedět v nějaký zkuený kanceláři, přežvykovat čísla, učit se nazpaměť basketbalový statistiky, abych válel v počítačový lize, a ji mít nebudu a nikdy nic nedokážu a všechno bude úplně nanic?“ Hassan si sedl a opřel se dlaněmi o kolena. „Vidíš, tohle je přesně ten důvod, proč bys měl věřit v Boha. Protože já nečekám ani to, že budu nějakou kancelář mít, a jsem spokojený jako prase na hnoji.“ Colin povzdechl. Hassan sám sice nebyl tak moc nábožný, ale často se v žertu pokoušel obracet na víru Colina. „Jasně. Víra v Boha. Dobrý nápad. Taky bych rád věřil tomu, že dokážu lítat do vesmíru na měkkým hřbetě obřích tučňáků a píchat Kateřinu XIX. ve stavu beztíže.“ „Singletone, ty potřebuješ věřit v Boha víc než kdo jiný, koho jsem v životě poznal.“ „No a ty zas potřebuješ jít na vysokou,“ zavrčel Colin. Hassan se ušklíbl. Hassan byl o ročník výš než Colin, ale udělal si „rok volna“, ačkoli ho přijali na Loyolovu univerzitu v Chicagu. Protože ani na nadcházející podzim si žádné přednášky nezapsal, vypadalo to, že ty volné roky si hodlá udělat dva. Káfir je ne moc hezké arabské slovo, které znamená „nemuslim“ a obvykle se překládá jako „nevěřící“. 4
15
J O H N
G R E E N
„Nezamlouvej to,“ usmál se Hassan. „Já nejsem natolik zkuený, abych se nezvedl z koberce a nespláchl vlastní blitky, chlape. A víš proč? Protože já věřím v Boha.“ „Přestaň mě obracet na víru,“ zavrčel nevrle Colin. Hassan vyskočil, sedl si na Colina a přitiskl mu ruce k podlaze. „Není Boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok! Opakuj se mnou, sitzpinklere! Lá iláha illá-lláh!“5 Colin se pod Hassanovou váhou zadýchaně rozesmál a pak se začal smát i Hassan. „Pokouším se tě zachránit před peklem, ty troubo.“ „Slez ze mě, nebo se tam už za chvilku dostanu,“ sípal Colin. Hassan se zvedl a zatvářil se vážně. „Tak v čem přesně je problém?“ „Problém je přesně v tom, že mi dala kopačky. Že jsem sám. Panebože, už jsem zase sám. A nejenom to, taky jsem úplný propadák, jestli sis toho náhodou nevšiml. Jsem odepsaný. Jsem někdejší… Někdejší kluk Kateřiny XIX. Někdejší zázračné dítě. Někdejší velká naděje. Dneska velký kulový.“ Jak Colin Hassanovi už nesčetněkrát vysvětlil, mezi zázračným dítětem a géniem je propastný rozdíl. Zázračné děti se dokážou velice rychle naučit to, na co už přišli jiní; géniové objevují, co nikdo před nimi neobjevil. Zázračné děti se učí; géniové konají. Velká většina zázračných dětí se v dospělosti génii nestane. Colin si byl skoro jistý, že mezi tuhle nešťastnou většinu patří. Hassan si sedl na postel a zatahal se za ježatou druhou bradu. „Opravdový problém je to s géniem, nebo to s Kateřinou?“ „Já ji hrozně miluju,“ odpověděl Colin. Pravda ale byla, že pro Colina spolu oba problémy souvisely. Problém byl, že výjimečný, úžasný a chytrý kluk – no, zkrátka nebyl. Problém jako takový byl, že ON nic neznamenal. On, Colin Singleton, známé zázračné dítě, známý veterán kateřinských konfliktů, známý 5
Islámské vyznání víry: Není Boha kromě Boha.
16
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
mimoň a sitzpinkler nic neznamenal pro Kateřinu XIX., a nic neznamenal ani pro svět. Najednou už nebyl ničí kluk ani ničí génius. A to bylo – řečeno složitým slovem, jaké by člověk od zázračného dítěte čekal – lamský. „Protože to s tou genialitou,“ pokračoval Hassan, jako by Colin právě nemluvil o lásce, „je na houby. Ty chceš jenom být slavný.“ „Ne, nechci. Chci něco znamenat,“ ohradil se. „No jo. Vždyť to říkám, stojíš o slávu. Dneska kdekdo stojí o slávu. Americká topmodelka z tebe nebude, to je jasný. Tak chceš být americký topgénius, a teď tady – neber si to osobně – fňukáš, že se to ještě nestalo.“ „Tos mi pomohl,“ zavrčel Colin do koberce. Obrátil hlavu a podíval se na Hassana. „Vstávej,“ vyzval ho Hassan a natáhl k němu ruku. Colin ji uchopil, zvedl se a pak se pokusil ruku pustit. Hassan ho ale sevřel ještě pevněji. „Káfire, ten tvůj hrozně komplikovaný problém má hrozně jednoduchý řešení.“
17
( t fi i )
„Výlet,“ prohlásil Colin. U nohou mu stála nacpaná taška a batoh, který se skoro nedal zapnout – v něm byly jen knížky. On a Hassan seděli na černé kožené pohovce. Colinovi rodiče seděli na identické pohovce naproti nim. Colinova matka rytmicky vrtěla hlavou, takže vypadala jako nesouhlasný metronom. „Ale kam?“ zeptala se. „A proč?“ „Bez urážky, paní Singletonová,“ řekl Hassan a opřel si nohy o konferenční stolek (což se dělat nesmí), „ale asi jste to nepochopila. Žádné kam ani proč není.“ „Jen si představ, co všechno jsi mohl přes léto dělat, Coline. Mohl ses naučit sanskrt,“ přidal se táta. „Já vím, že se už dlouho chceš naučit sanskrt.6 Opravdu chceš jen tak bezcílně jezdit? To se ti nepodobá. Upřímně řečeno, je to, jako bys to vzdával.“ „Co vzdával, tati?“ Táta chvilku mlčel. Po každé otázce vždycky chvilku mlčel, a když pak promluvil, bylo to v celých větách, žádné hm a ehm, jako by se odpověď naučil nazpaměť. „Nerad to říkám, Coline, ale jestli se chceš dál intelektuálně rozvíjet, musíš právě teď pracovat ještě víc než kdy dřív. Jinak riskuješ, že vyplýtváš svůj potenciál.“ Je to trapné, ale je to pravda. Colin se opravdu dlouho chtěl naučit sanskrt. Je to něco jako Mount Everest mrtvých jazyků. 6
18
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
„Technicky vzato,“ odpověděl Colin, „jsem ho možná už vyplýtval.“ Možná to bylo proto, že Colin ani jednou v životě svoje rodiče nezklamal: nepil, nebral drogy, nenosil černé oční linky, neponocoval, nedostával špatné známky, nenechal si dělat piercing jazyka ani na záda vytetovat KATEŘINA NAVŽDY. Nebo snad měli výčitky svědomí, jako by ho nějak zklamali a dostali do téhle situace. Možná taky chtěli být pár týdnů sami a udělat si druhé líbánky. Ale pět minut poté, co Colin Singleton prohlásil, že svůj potenciál už možná vyplýtval, seděl za volantem svého dlouhého šedého oldsmobilu zvaného Satanovy máry. Hassan řekl: „Tak, teď už stačí jen dojet ke mně domů, naložit nějaké oblečení a zázračně přesvědčit naše, aby mě nechali odjet.“ „Tak řekni, že sis našel brigádu. Třeba na nějakém táboře nebo tak,“ navrhl Colin. „Jo, jenže já mámě nebudu lhát, protože vlastní mámě lže jenom hajzl.“ „Hmm.“ „I když někdo jiný by jí lhát mohl. S tím bych se asi nějak vyrovnal.“ „Tak fajn,“ kývl Colin. Pět minut nato zaparkovali ve druhém pruhu v chicagské čtvrti Ravenswood a společně vyskočili z auta. Hassan vyrazil do domu s Colinem v patách. V hezky zařízeném obýváku seděla Hassanova matka v křesle a klímala. „Hej, mami,“ volal Hassan. „Vzbuď se!“ Trhla sebou, probrala se, usmála a arabsky oba chlapce pozdravila. Colin jí odpověděl také arabsky: „Moje holka se se mnou rozešla a já z toho mám hroznou depresi, takže s Hassanem pojedeme na, ehm, dovolenou, při které se jezdí autem, ale arabsky to říct neumím.“ 19
J O H N
G R E E N
Paní Harbishová zavrtěla hlavou a stiskla rty. „Neříkala jsem ti,“ prohlásila anglicky se silným přízvukem, „abys dal holkám pokoj? Hassan je hodný kluk, tohleto ‚randění‘ nedělá. A koukej, jak je šťastný. Měl by ses od něj učit.“ „No, o to právě na tom výletě jde,“ odpověděl Colin, ačkoli nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Hassan vrazil zpátky do pokoje s polozapnutou taškou, která přetékala oblečením. „Uhibbuki7, mami,“ řekl, sehnul se a políbil ji na tvář. Najednou do obýváku vstoupil pan Harbish, oblečený v pyžamu, a anglicky prohlásil: „Nikam nepojedeš.“ „Ale tati, my musíme. Jen se na něj podívej. Je úplně mimo.“ Colin se otočil k panu Harbishovi a snažil se vypadat tak mimo, jak to jen šlo. „On pojede se mnou nebo beze mě, a takhle na něj aspoň dohlídnu.“ „Colin je hodný kluk,“ přidala se paní Harbishová. „Budu vám každý den volat,“ dodal Hassan. „A ani nebudeme pryč dlouho. Jen co se trochu vzpamatuje.“ Colina, který už úplně improvizoval, něco napadlo. „Najdu Hassanovi zaměstnání,“ slíbil panu Harbishovi. „Myslím, že bychom se oba měli naučit cenit si pořádné práce.“ Pan Harbish souhlasně zavrčel a pak se obrátil k Hassanovi. „Ty by ses měl naučit především nekoukat pořád na tu příšernou Soudkyni Judy. Když mi do týdne zavoláš a budeš mít práci, můžeš si pro mě za mě zůstat, kde chceš a jak dlouho chceš.“ Hassan se tvářil, jako by ty urážky neslyšel, jenom pokorně zamumlal: „Díky, tati.“ Políbil matku na obě tváře a vyběhl ze dveří. „To je debil,“ ulevil si, když byli bezpečně usazení v Márách. „Jedna věc je obvinit mě z lenosti. Ale pomlouvat nejskvělejší americkou televizní soudkyni, to je podpásovka.“
7
Arabsky: „Mám tě rád.“
20
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
Hassan usnul kolem jedné ráno a Colin, omámený kávou od pumpy se spoustou smetany i opojnou samotou noční dálnice, jel na jih od I-65 přes Indianapolis. Byla teplá noc, a protože klimatizace v Satanových márách v tomhle tisíciletí nefungovala, byla okna pootevřená. A na řízení bylo krásné to, že to dostatečně zaměstnávalo jeho pozornost – u krajnice parkuje auto, možná poldové, zpomal na předepsanou rychlost, teď musíš předjet ten obří kamion, blinkr, mrkni do zpětného zrcátka, natáhni krk, jestli nemáš něco v mrtvém úhlu, dobře, tak doleva –, že tolik nemyslel na tu bolavou díru v žaludku. Zaměstnal mozek tím, že myslel na jiné díry v jiných žaludcích. Myslel na arcivévodu Františka Ferdinanda, zavražděného atentátníkem roku 1914. Když se arcivévoda podíval na krvavou díru ve svém břiše, řekl: „To nic není.“ Mýlil se. Není pochyb o tom, že na arcivévodovi Františku Ferdinandovi záleželo, i když nebyl ani zázračné dítě, ani génius. Jeho zavraždění rozpoutalo první světovou válku – takže jeho smrt vedla k 8 528 831 dalším. Colinovi se stýskalo. To stýskání ho udržovalo v bdělém stavu lépe než káva, a když ho Hassan chtěl před hodinou za volantem vystřídat, Colin odmítl, protože řízení ho udržovalo v chodu – nepřekračuj sto dvacet; panebože, mně tluče srdce – nesnáším chuť kafe; no ale aspoň se mi vážně nechce spát; dobrý, náklaďák je za mnou, tak zpátky do pravého pruhu, a teď už zas jenom má dálková světla ve tmě. Osamělost bez přítelkyně nebyla tak nepřátelská. Řízení bylo něco jako přemýšlení, jediné, které dokázal snést. Přesto ta myšlenka číhala těsně za hranicí, kam dosvítily jeho reflektory: dostal kopačky. Od holky jménem Kateřina. Podevatenácté. Pokud jde o holky (a v Colinově případě o ně šlo často), má každý svůj typ. Typ Colina Singletona nebyl fyzický, ale lingvistický: Měl rád Kateřiny. Tedy Katheriny. A nestačila mu jen 21
J O H N
G R E E N
tak nějaká Kate nebo Kat nebo Cathy nebo Rynn nebo Trina nebo Káča nebo Katka nebo Kit nebo Kay, nebo nedejbože Catherine. K-A-T-H-E-R-I-N-A. Chodil s devatenácti dívkami. Všechny se jmenovaly Katherina. A všechny – úplně všechny do jedné – mu daly kopačky. Colin byl přesvědčený, že na světě se vyskytují přesně dva druhy lidí: ti, co kopačky dávají, a ti, co je dostávají. Spousta lidí tvrdí, že dělá oboje, ale ti vůbec nechápou, oč jde. Člověk je předurčený k jednomu, nebo ke druhému osudu. Ti, kdo kopačky dávají, nemusejí lámat srdce vždycky, stejně jako ti, kdo kopačky dostávají, nemusejí vždycky zlomené srdce mít. Ale všichni mají nějakou tendenci.8 Možná že si Colin už měl zvyknout na to stoupání a klesání vztahu. Koneckonců, chodit s někým končí vždycky jen jediným způsobem: špatně. Když o tom tak přemýšlíte, a Colin to dělal často, všechny romantické vztahy končí za 1. rozchodem, za 2. rozvodem nebo za 3. smrtí. Ale s Kateřinou XIX. to bylo jiné – nebo se to aspoň jiné zdálo. Milovala ho a on jí lásku vášnivě oplácel. Vlastně ji miloval pořád – uvědomil si, že si to při řízení opakuje v duchu pořád dokola. Miluju tě, Kateřino. To jméno dostávalo v ústech jinou chuť, když jím oslovoval ji –
Možná bude nejnázornější ukázat si to graficky. Colin to viděl jako Gaussovu křivku. Většina lidí se vyskytuje někde uprostřed, to znamená, že mají buď mírný sklon kopačky dávat, nebo mírný sklon je dostávat. Ale pak jsou tu Kateřiny a Colinové.
8
Mírný sklon dávat
Mírný sklon dostávat
Kateřiny
Colin
22
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
přestalo to být jméno, kterým byl tak dlouho posedlý, ale bylo to slovo popisující pouze ji, slovo vonící po šeříku, zachycující modř jejích očí a délku jejích řas. Dovnitř škvírkami v oknech fičel vítr, Colin myslel na ty, co kopačky dávají, na ty, co je dostávají, a na arcivévodu. Hassan vzadu hekal a funěl, jako by se mu zdálo, že je německý ovčák, a Colin cítil tu nepolevující bolest v útrobách a myslel si: Tohle všechno je tak DĚTINSKY UBOHÉ. JSI TRAPNÝ. KAŠLI NA TO KAŠLI NA TO KAŠLI NA TO. Nevěděl ale úplně přesně, co vlastně znamená „to“.
Katefiina I.: Zaãátek (zaãátku)
Rodiče vždycky Colina považovali za úplně normálního, až do jednoho červnového rána. Pětadvacet měsíců starý Colin seděl v dětské židličce a cpal se snídaní nedefinovaného rostlinného původu, jeho tatínek seděl naproti němu u kuchyňského stolku a četl Chicago Tribune. Colin byl na svůj věk hubený, ale vysoký a z hlavy mu s einsteinovskou nepředvídatelností na všechny strany trčely hnědé kudrny. „Či mvtví v Západní čtvvti,“ řekl Colin, když spolkl sousto. „Už neci zelinu,“ dodal a ukázal na jídlo. „Co jsi říkal?“ „Či mvtví v Západní čtvvti, a pvosím hvanolky, děkuju.“ 9 Colinův otec obrátil noviny a vytřeštil oči na veliký titulek na první stránce. Tohle byla Colinova první vzpomínka: Jak táta pomalu položil noviny a usmál se na něj. Táta měl oči vykulené radostným překvapením a usmíval se od ucha k uchu. „CINDY! TEN KLUK ČTE NOVINY!“ křikl.
Colin byl chytrý jako opice a stejně jako ona měl rozsáhlou slovní zásobu, i když se občas spletl. Také s výslovností to bylo horší. Odpusťte mu to, byly mu teprve dva roky. 9
23
J O H N
G R E E N
Jeho rodiče byli z těch, kdo opravdu hodně rádi čtou. Jeho maminka učila francouzštinu na prestižní a drahé Kalmanově škole v centru a tatínek byl profesorem sociologie na Northwestern University severně od města. Poté co v Západní čtvrti zemřeli tři lidé, začali rodiče s Colinem číst, všude a pořád – hlavně anglicky, ale také z francouzských obrázkových knih. Čtyři měsíce nato dovedli rodiče Colina do školky pro nadané děti. Školka prohlásila, že Colin je pro ně příliš pokročilý a krom toho nepřijímají děti, které ještě potřebují plenky. Poslali Colina k psycholožce na Chicagskou univerzitu. A tak pravidelně se počurávající zázračné dítě skončilo v malé kanceláři bez oken v South Side a povídalo si s ženou v brýlích s kostěnými obroučkami. Chtěla po Colinovi, aby hledal zákonitosti v řadách písmen a čísel. Pak po něm chtěla, aby obracel mnohoúhelníky. Ptala se, který obrázek se nehodí k ostatním. Kladla mu nekonečné množství báječných otázek a Colin ji za to miloval. Až do té chvíle se většina otázek, které Colinovi někdo položil, týkala toho, jestli se počural, nebo ne, a jestli by mohl prosím sníst ještě jednu lžičku té odporné zeliny. Po hodině dotazování žena řekla: „Musím ti poděkovat za velikou trpělivost, Coline. Jsi výjimečný chlapec.“ Jsi výjimečný chlapec. Tohle měl Colin slyšet ještě mockrát, ale přesto – kdovíproč – ho to nikdy neunavilo. Žena s kostěnými brýlemi přivolala do ordinace jeho maminku. Zatímco profesorka sdělovala paní Singletonové, že její syn je neobyčejně chytrý a výjimečný kluk, Colin si hrál s písmenkovými kostkami. Sestavil z nich m-a-s-o a pak je přeházel na s-a-m-o – byla to úplně první přesmyčka, na kterou se pamatoval. Profesorka paní Singletonové řekla, že Colinovo nadání je třeba rozvíjet, ale že ho nemají do ničeho nutit, a varovala ji: „Neměli byste mít přehnaná očekávání. Děti jako Colin zpraco24
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
vávají informace velice rychle. Vykazují pozoruhodnou schopnost soustředění na určitý úkol. Ale pravděpodobnost, že získá Nobelovu cenu, není větší než u jakéhokoli slušně inteligentního dítěte.“ Ten večer mu tatínek domů donesl novou knihu – Chybějící dílek od Shela Silversteina. Colin si sedl vedle táty na pohovku a malýma ručkama obracel velké stránky. Četl rychle a zastavil se jen, aby se zeptal, jestli „zejtra“ je totéž jako „zítra“. Když dočetl, významně knihu zavřel. „Líbila se ti?“ zeptal se tatínek. „Jo,“ kývl Colin. Měl rád všechny knihy, protože se mu čtení líbilo jako činnost, měl rád to kouzlo, že může čmáranice na papíře v hlavě měnit na slova. „O čem to bylo?“ zeptal se táta. Colin položil knihu tátovi do klína a řekl: „Je tam kruh a tomu kus chybí. Ten chybějící kus má tvar jako pizza.“ „Jako pizza, nebo jako dílek pizzy?“ Táta s úsměvem položil velké ruce Colinovi na temeno hlavy. „Správně, tati. Jako dílek. A ten kruh jde ten dílek hledat. Najde spoustu nesprávných dílků. Pak najde správný dílek. Ale zase ho položí. A pak to končí.“ „Připadáš si taky někdy jako kruh, kterému kousek chybí?“ ptal se táta. „Tati, já nejsem kruh. Já jsem kluk.“ A táta se usmíval o malinko méně; jeho zázračné dítě umělo číst, ale neumělo chápat. Kdyby byl Colin tehdy věděl, že mu něco chybí – že nepoznává-li se v příběhu o chybějícím dílku kruhu, je to nenapravitelný problém –, možná by si uvědomil, že zbytek světa ho časem dožene. Řečeno slovy z jiného příběhu, který četl, ale doopravdy nepochopil: Kdyby byl věděl, že příběh o želvě a zajíci není jen o želvě a zajíci, byl by si možná ušetřil hodně problémů. 25
J O H N
G R E E N
Tři roky nato nastoupil do první třídy – zadarmo, protože jeho maminka tam učila – v Kalmanově škole. Byl jen o rok mladší než většina jeho spolužáků. Tatínek ho nutil studovat víc a víc, Colin ale nebyl ten typ zázračného dítěte, které jde v jedenácti na vysokou. Oba Colinovi rodiče byli přesvědčení, že by se měl vzdělávat víceméně normálně v zájmu své, jak tomu říkali, „sociologické pohody“. Ale s tou sociologickou pohodou to nikdy nebylo moc slavné. V získávání přátel Colin právě nevynikal. On a jeho spolužáci prostě neměli rádi stejné činnosti. O přestávkách Colin třeba s oblibou předstíral, že je robot. Mechanickou chůzí s nataženýma rukama a nohama přišel například k Robertu Casemanovi a monotónním hlasem řekl: „JSEM ROBOT. UMÍM ODPOVĚDĚT NA KAŽDOU OTÁZKU. CHCEŠ VĚDĚT, KDO BYL ČTRNÁCTÝ PREZIDENT?“
„No tak jo,“ odpověděl Robert. „Moje otázka je: Proč jseš takovej retard, Kolíku?“ Tohle byla Robertova oblíbená hra v první třídě – komolil Colinovi jméno, dokud ho nerozplakal. Obvykle to netrvalo dlouho, protože Colin byl, jak říkala jeho matka, „citlivý“. Chtěl jenom hrát robota, proboha. Co je na tom tak špatného? V druhé třídě Robert Caseman a jeho parta trochu vyspěli. Konečně pochopili, že slova neublíží a je potřeba použít těžší kalibr, a tak vymysleli Břišního tanečníka.10 Přikázali Colinovi, aby si lehl na zem (a on to z nějakého důvodu udělal), pak ho čtyři popadli za ruce a za nohy a tahali. Bylo to něco jako čtvrcení, ale protože ho tahali sedmiletí kluci, nebylo to smrtelné, jen zahanbující a hloupé. Měl pak pocit, že ho nikdo nemá rád, což byla ostatně pravda. Jedinou jeho útěchou bylo, že jednoho
Mimochodem, ten název vymyslel Colin. Ostatní tomu říkali „natahovák“, ale jednou, když se mu to chystali udělat, Colin vykřikl: „Ne, břišního tanečníka ne!“ a ten název byl tak povedený, že se ujal. 10
26
P Ř Í L I Š
M N O H O
K AT E Ř I N
dne bude něco znamenat. Maminka mu říkala, že právě proto se mu posmívají. „Oni prostě žárlí.“ Ale Colin věděl, že to tak není. Nežárlili. Prostě nebyl ten typ, který mají lidé rádi. Občas je to takhle jednoduché. A tak se jak Colinovi, tak rodičům ulevilo a udělalo jim velkou radost, když na začátku třetí třídy Colin Singleton dokázal svou sociologickou pohodu tím, že (nakrátko) získal srdce nejhezčí osmileté dívky v celém Chicagu.
27
