ZROVNA TEĎ MUSÍŠ ČŮRAT?

ZROVNA TEĎ MUSÍŠ ČŮRAT?

Zrovna te _rel.indd 1

20.4.2007 12:09:15


20.4.2007 12:09:17

Miloslav Švandrlík

ZROVNA TEĎ MUSÍŠ ČŮRAT?

Nakladatelství EPOCHA


20.4.2007 12:09:17

Copyright © Miloslav Švandrlík, 2007 Cover © Josef Kroupa, 2007 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2007 ISBN 978-80-87027-23-3


20.4.2007 12:09:17

1. Jedna z věcí, na které byl můj tatínek jednoznačně pyšný, byla kniha Psohlavci s vlastnoručním podpisem Mistra Aloise Jiráska. Byla ovšem dedikována jakémusi Karlu Provazníkovi a tatínek ji našel na lavičce v parku. Skvostu se zmocnil, a jelikož považoval Jiráska za největšího českého, ne-li světového spisovatele, ani ho nenapadlo pátrat po nějakém lehkomyslném a zapomnětlivém Provazníkovi. Tatínek obdivoval významné lidi a také byl nesmírně zvědavý. Všechno a každého chtěl vidět na vlastní oči, s čímž míval značné problémy, jelikož byl malé postavy. Když si nechtěl nechat ujít výkon slavného černého fotbalisty Leonidise, musel být na stadioně Sparty o dobré dvě hodiny dřív, aby se mohl přitisknout k drátěnému plotu, který odděloval hrací plochu od přeplněného hlediště. Zvládl to a byl na to pyšný. Ale tohle já nepamatuju. Tatínek mi sice barvitě vyprávěl o vzácných lidech, kterým se nepodařilo uniknout jeho zvídavému zraku, ale mne se to přímo netýkalo. Brzy ale nastala doba, kdy jsem se proti své vůli musel stát svědkem ledačeho mimořádného. Tatínek jinak nedal. Z jeho rozhodnutí jsem coby téměř batole asistoval u tragického konce republiky. V Německu vládl zavilý Adolf Hitler a na adresu naší vlasti trousil nepřívětivé výhrůžky. To




20.4.2007 12:09:17

také znamenalo zvýšenou aktivitu našich státníků a do Prahy začaly jezdit významné zahraniční návštěvy. Král Karol a princ Michal nás přijížděli povzbudit až z dalekého Balkánu. Tatínek u toho nesměl chybět a považoval by se za špatného otce, kdyby ty hvězdné okamžiky neumožnil prožít i svému synovi. Ale dokázal to. Posadil si mě za krk, držel mě za titěrné nožičky a nemilosrdně se tlačil do popředí. „Musíme všecko vidět,“ prohlašoval. „Tohle jsou dějiny! Taková příležitost se ti podruhé nenaskytne! Propaseš korunního prince a do smrti toho budeš litovat! Co člověk vidí, to mu nikdo nevezme!“ Nějak mi to nedocházelo. Seděl jsem tátovi za krkem, nudil se a netrpělivě sebou vrtěl. Tu a tam jsem kopl některého z pánů, kteří se tlačili kolem a přesvědčovali jeden druhého, že válku určitě odvrátíme. Ve chvíli, kdy se tatínek se mnou za krkem protlačil až kamsi do třetí, ne-li do druhé řady, jsem pocítil nutkavou potřebu. „Tatí, mně se chce čůrat!“ řekl jsem jasným pronikavým hláskem, „ale rychle!“ „Cože!“ zařval otec a vykulil oči. „Zrovna teď musíš čůrat? Tady nelze! Co by si o tobě Jeho Veličenstvo pomyslelo?“ Začal jsem pobrekávat a tvrdit, že už to déle nevydržím. Nedojalo ho to. Pravil, že si mám vážit toho, co vidím a jestli se mu vyčůrám za krk, tak mě za trest už nikam nevezme. Ani kdybych ho stokrát prosil! Ale vzal a bez prošení. Bylo to v osudových okamžicích, kdy se stal předsedou vlády jednooký generál Syrový. V té chvíli miláček národa. Davy nadšených vlastenců trpělivě čekaly před parlamentem a nechyběl ani tatínek se mnou za krkem. Nudil jsem se, a tak jsem začal pánům okolo nás posunovat klobouky. Jednoho jsem dokonce cvrnknul do ucha a on jen




20.4.2007 12:09:18

zahučel, že s takovou mládeží Hitlera neporazíme. Napětí se stupňovalo, a pak lidé začali křičet: „Už jede! Hrdina od Zborova jede.“ Před parlament přijelo otevřené auto, zastavilo a jednooký generál zamával hřímícímu davu. Tatínek vzlykavě plakal. Potom se přesvědčil, sedím-li mu ještě za krkem a pravil: „Tento okamžik si, synku, pamatuj! Generál Syrový je druhý Žižka a ten nás před Hitlerem ubrání. Vpiš si to do paměti, jednou o tom budeš vyprávět svým dětem!“ „Když mně se chce čůrat,“ oznámil jsem svou potřebu, „a taky chci cuc na kládě!“ Tento požadavek tatínka nesmírně pobouřil. Řekl, že když někdo dává přednost cucu na kládě před novodobým Žižkou, generálem Syrovým, nezaslouží si pochutinu, ale pár pohlavků. Je to už téměř sedmdesát let, ale obávám se, že jsem tenkrát přišel o mnoho. Tatínek ani generál Syrový republiku před Hitlerem neubránili, a tak jsme museli žít v protektorátě Böhmen und Mähren. Světoví politikové nebyli k vidění, a tak cholerický otec alespoň poslouchal pravidelné projevy Emanuela Moravce a neuvěřitelně mu spílal. Až musela zasáhnout maminka, která měla pocit, že tou přemírou vulgarismů je kaženo nevinné dítě. Ale mne zajímal „holohlavej trotl“ stejně málo, jako balkánští monarchové. Jen mi trochu přišlo k smíchu, když plešatý tatínek spílal lysému ministrovi osvěty. Zato jsem již v útlém věku propadl kouzlu divadla a sotva jsem přestal šišlat, začal jsem hrát v místním ochotnickém spolku Kašpárka. Měl jsem úspěch ve hře Kašpárek na vepřových hodech, ale tatínek věděl, jak mě posunout na ještě vyšší úroveň. Byl informován o tom, že v pražském divadle Na Slupi hraje slavný pražský Kašpárek Vojta Merten.




20.4.2007 12:09:18

„To je určitě kapacita,“ usoudil tatínek,„protože má reklamu po celé Praze. Podle toho musí mít úroveň skoro jako Vlasta Burian, nebo Jára Kohout. Od toho se můžeš hodně naučit!“

První exhibice na sokolských šíbřinkách

Takže jsme jeli do divadla Na Slupi. Bylo to v neděli odpoledne a před divadlem se houfovaly dychtivé děti. „Podívej, toho obecenstva!“ upozorňoval mě tatínek. „To je vidět, že Vojta Merten je Někdo! Na nějakou nulu by nikdo nepřišel!“ Pak nás vpustili do sálu a ten se brzy zaplnil. Čekalo se na začátek a tatínka zlobilo, že kluci po sobě házejí papírové koule, ohryzky, nebo podobné předměty. Také vlaštovek bylo habaděj.




20.4.2007 12:09:18

„To není důstojná atmosféra,“ hučel. „Divadlo je chrám a ne náves!“ Na chrám to rozhodně nevypadalo. Navíc už byla překročena doba ohlášeného začátku a ještě se nic nedělo. Pouze dva kluci se prali a další tahali holky za copy. Pochopitelně k velké tatínkově nelibosti. Potom zazněl zvonek a v sále se setmělo. „To je dost!“ zavrčel tatínek, „už mi dochází zcela trpělivost! Ale Vojta Merten nám to očekávání vynahradí! Teď uvidíš velikého a slavného umělce!“ Byl jsem opravdu zvědav. Sám jsem za svého Kašpárka sklidil mnoho pochval, a tak jsem očekával něco vskutku mimořádného. Také to mimořádné bylo. Když se zvedla opona, neobjevil se malý všudybyl Kašpárek, ale mohutný naducaný chlap se sveřepým pohledem. Oblečen byl velmi nedbale. Na hlavě měl naraženou čepičku s rolničkami, ale obličej připomínal indiána na útěku. Kašpárkovský oděv byl nedopnutý a sloní nohy zdobily pracovní boty. Při spatření tohoto monstra jsem málem vykřikl hrůzou. Zvláště když se slavný pražský Kašpárek motal a cosi nesrozumitelně mumlal. „Proboha!“ pochopil situaci tatínek. „Ten chlap je vožralej! To je skandál!“ Ale dětské obecenstvo bylo ke Kašpárkovi mimořádně vstřícné. Zejména kluci jásali a pokoušeli se s hercem komunikovat. Šlo to těžko. Kašpárek funěl a na výtržníky hrozil. Dokonce nazval rozverné obecenstvo haranty a vyhrožoval, že si podá každého, kdo by se odvážil po něm střílet prakem. „Tak dost!“ rozhodl tatínek.„Takovou kulturu nemáme zapotřebí! Jde se domů!“ Vůbec jsem neprotestoval. Pochopil jsem, že z tohoto Kašpárka si příklad vzít nemohu. Ale daleko hůř, než já, nesl




20.4.2007 12:09:18

Mertenův úlet tatínek. Jako obdivovatel českých umělců to dlouho nemohl zkousnout. Zejména nyní, v době národní poroby, by měli jít naší mládeži příkladem. Tatínek byl pod vlivem Aloise Jiráska národním demokratem, neměl rád katolické tmáře a opilce. Proto není divu, že Vojtu Mertena vyřadil ze seznamu obdivovaných veličin. Já jsem na epizodu s mohutným Kašpárkem brzy zapomněl a teprve po desetiletích mi ji připomenul strýček Jedlička. Tvrdil, že tehdejší Kašpárek si přihnul poměrně často a to zejména tehdy, když ho podvedl nějaký běhoun s obrazy. Vojta Merten byl totiž vášnivý sběratel, ale obrazům vůbec nerozuměl. Často naletěl a když na to přišel, velice zuřil, kopal do nábytku a posléze se pěkně zhulákal. A jako na vztek obvykle zjistil, že má za chvíli představení pro dětské obecenstvo. Tehdy jsem už Mertena chápal zcela. Zejména proto, že můj přítel Neprakta je rovněž sběratelem, ale nikoli neúspěšným. Rozumí obrazům i starožitnostem jako málokdo. Není to tak dlouho, co doslova zničil jednoho prohnaného běhouna s obrazy. Tento muž vrazil do Nepraktovy vily a na první pohled bylo zřejmé, že se hodlá obohatit. Šmejdil zrakem po stěnách a nakukoval do všech koutů. Naléhal, aby mu Mistr prodal za slušný peníz nějaký pěkný obraz. Neprakta se vymlouval už proto, že lacino prodat umí každý. Leč běhoun neodcházel, šmejdil po domě a dožadoval se soucitu. Po nějaké chvíli Neprakta neodolal. Vytáhl odkudsi starý obraz, na kterém se mračil ošklivý, ale zřejmě urozený dědek. „Prodám to jen velice nerad,“ pravil Mistr,„protože mám málo času a také nejsem úplně zdráv. Cesta do Českých Budějovic by mě mohla unavit a poškodit. Na tomhle obraze je samotný Bürgermeister in Budweis, který byl nejoblíbenějším občanem v Jižních Čechách. V Praze to není




20.4.2007 12:09:18

známá figura, ale kdo by s tím obrazem zajel do Budějovic, tak tomu by tam utrhli ruce!“ Na tohle běhoun okamžitě skočil. Obraz doslova vyrval Nepraktovi z ruky a ani moc nesmlouval. Popadl vzácnou kořist a už pádil pryč v předtuše značného zisku. Objevil se po několika dnech. „Podvedl jste mě, Mistře,“ stěžoval si plačtivým hlasem, „protože legenda, kterou jste mi předestřel, nebyla

Na slavného kašpárka Vojtu Mertena jsme jeli do divadla Na Slupi

pravdivá! Ten Bürgermeister byl největší lotr, Němčour a udavač, takže ho v Budějovicích všichni nenávidějí. Když jsem vybalil obraz, chtěli mi nafackovat a co všechno jsem musel




20.4.2007 12:09:18

vyslechnout, to si vůbec nedovedete představit! Tady máte ten svůj obraz a půjčte mi aspoň pětku, abych nemusel jet do Českého Brodu načerno!“ Tak jsem si říkal, že kašpárek Vojta Merten pravděpodobná martyria prožíval a potom mu nezbylo nic jiného, než se uklidnit alkoholem. Možná i proto byl Na Slupi tak populární. Zejména u takových kluků, jako byl Tonda Jedlička, který v té době házel do otevřených oken přízemních bytů smrduté bombičky. Tatínek ale očividně strádal. Jako průvodčí tramvaje sice občas nějakou významnou osobu zahlédl, ale to nebylo ono. Zejména politikové mu chyběli. Ti významnější většinou emigrovali a ti přizpůsobivější tatínka nezajímali. Komu by o nich vykládal! Aniž to tušil, pomáhal při zrodu muže, který po delší době v politice uspěl. Jmenoval se Dobroslav Kopecký. To bylo tak: Tatínek jakožto aktivní husita pracoval v Československé církvi. Byl předsedou starších v Chodově u Prahy, naháněl rodinu ve svátečních šatech do Husova sboru a brojil proti papežencům. V Chodově nebyla farnost, a tak tam dojížděli duchovní z Vršovic. Tatínek ovšem snil o osamostatnění, a tak, i když to bylo předčasné, vyhlížel vhodného faráře. A posléze ho objevil. Mladý duchovní Dobroslav Kopecký byl ohnivý kazatel, který jako by vystoupil ze stránek Jiráskových spisů. Nenáviděl Řím a s katolíky se nemazlil. Rozcupoval je každou neděli a nikdy se v tomto směru nevyčerpal. Tatínek a mnozí další bratři se do mladíka v černé sutaně s rudým kalichem na hrudi přímo zamilovali. Po tak zaníceném faráři toužili. Ale byl tu háček. Duchovní nebyl řádně vysvěcen, nesměl nosit kolem šíje bílou šerpu a přísní představení mu neprokazovali žádné sympatie. Jeho minulost byla totiž závadová. Ba přímo temná.




20.4.2007 12:09:18

Již jako mladý bohoslovec překypoval Kopecký temperamentem a uvedl nezkušenou dívenku do jiného stavu. Byl za to přísně pokárán, ale po roce se takto provinil znovu. To už se musel, ač hmotně nezaopatřen, oženit. Měl minimální plat a rodinka živořila. Aby mzda duchovního pastýře alespoň trochu poposkočila, musel být provinilec řádně vysvěcen. Leč v Praze narážel na nepochopení. Byl černou ovcí a nevěděl, jak z toho. Můj výmluvný tatínek šel za Kopeckého orodovat k církevním papalášům, avšak nepochodil. Pak ale přece jen došlo k jistému obratu. Dobroslav zjistil, že jeden z českomoravských biskupů (církev byla za Protektorátu přejmenována) by byl přece jen ochoten nadaného smilníka vysvětit. Problém byl v tom, že tento muž spravoval diecézi až v daleké Olomouci. To znamenalo na konci světa. Vlaky tehdy jezdily pramizerně, všude bylo plno kontrol a lokomotivy se občas stávaly terčem ostřelování z letadel, kterým se říkalo kotláři. Svízelnou situaci vyřešil můj tatínek. „Bratře duchovní,“ pravil, „jestli se cítíš zdatným a silným, mohl bys jet na kole. Rád ti velocipéd půjčím.“ Měli jsme totiž doma kolo, které zřejmě ještě pamatovalo prusko-rakouskou válku. Ale bylo bytelné a při jízdě nebezpečně rachotilo. U nás mnoho služby nenadělalo. Tatínek sice jezdit uměl, ale vzhledem k malé postavě a krátkým nohám nedovedl naskočit, ani seskočit. Když chtěl někam vyjet, musel si nejprve stoupnout na zídku u plotu a u cíle prostě z kola spadnul. Kopecký si kolo pečlivě prohlédl a shledal jej schopné jízdy. Krátce nato vyrazil do hanácké metropole. Počasí bylo strašné. Pršelo, foukal studený vítr a silnice se místy podobaly močálům. Není tedy divu, že se duchovní ztratil na celý týden a mnozí ho už oplakali. Říkalo se, že ho u Pardubic zastřelili Němci.




20.4.2007 12:09:19

Leč vše se v dobré obrátilo. Kopecký se vrátil jako řádný duchovní a bílá šála na černém taláru mu náramně slušela. Chodovští farníci si libovali a těšili se, že se Dobroslav Kopecký stane jejich prvním farářem. Také on v to doufal. Přestěhoval se i s rodinou do malého bytu v rodinném domku a začal spravovat své stádce. Byl neúnavný a stále hladový, protože finančně si příliš nepomohl. Bratři a sestry mu sice podstrojovali, ale jeho rodina strádala. Energická žena to snášela velice těžko. Spílala mu a fyzicky ho napadala. Vyvrcholilo to jednou v neděli dopoledne. Ženuška čekala před Husovým sborem, a když manžel vyšel obklopen farníky z modlitebny, vlepila mu přede všemi důkladnou facku. Přitom ječela, že pořádný chlap se dovede o rodinu postarat a nenechá děti hladovět. Kopecký toto ponížení ustál. Mohutným hlasem vyvoleného kazatele pravil: „Ježíš Kristus nás učil: udeří-li tě někdo v pravou tvář, nastav mu i levou!“ V tu chvíli dostal facku i z druhé strany, až zavrávoral. Věřící byli zděšeni, neboť s takovým řešením nemohli souhlasit. Byla z toho obstojná krize a tatínka nesmírně zlobilo, když mu soused – římský katolík vysvětloval, k čemu je dobrý celibát. Nakonec všechno dobře dopadlo. Kopeckého charisma sice značně pobledlo, ale někteří soucitní husité ho zvali na oběd a jeho rodině posílali balíčky s proviantem. Neměli ani tušení, že na svých prsou hřejí skutečného hada. Tatínek nežil tak dlouho, aby to mohl zjistit. Kdyby zažil Dobroslava Kopeckého jako komunistického aktivistu, udavače a posléze našeho televizního komentátora ve Varšavě, určitě by to nepřijal s pochopením a rozšířil by svůj repertoár šťavnatých nadávek, který byl i tak dost bohatý. Sugestivní řečník již pochopitelně nebyl knězem. Kdo ví, co udělal s onou bílou šálou, která mu při kázání tak slušela. Teď




20.4.2007 12:09:19

už nespílal pouze papežencům, ale i americkým imperialistům, západoněmeckým revanšistům a nekalým živlům všeho druhu. Jeho bývalé ovečky mu nemohly přijít na jméno. Ačkoliv idealistického pojetí světa se zřejmě nevzdal. Při jedné návštěvě Prahy projevil svou podnikavost a obrátil se na Nepraktu. Nabídl mu velký kšeft pro oba. Přivezl z Polska několikery vykládací karty a navrhl, aby Neprakta nakreslil karty české. On by to pak ideologicky zdůvodnil a postaral se o jejich šíření. To, že by to bylo tmářství, rázně odmítl. Koneckonců, ta věc by byla pod kontrolou a s vykladači, kteří by chtěli karet zneužít, by si to naše orgány vyřídily!




20.4.2007 12:09:19

2. Můj tatínek uprostřed hospodářské krize zplodil syna, o kterém až do své smrti neměl valného mínění, ale své poslání tím ani zdaleka nesplnil. Dle normy pro správného muže měl ještě postavit dům a zasadit strom. Měl těchto představ plnou hlavu a brzy začal bojovat za jejich uskutečnění. Maminka byla rozhodně proti. „Rudlo, neblázni,“ říkala tatínkovi, „a nestav si vzdušný zámky! Jak bysme si my mohli pořídit domek ? Vždyť nemáme ani vindru! A potom: co nám tady v Michli, schází? Je to div ne Praha a činže tu není vysoká. S Mílečkem můžeme chodit na procházky do Jezerky a babička bydlí pět minut od nás!“ Lěč tatínka nepřesvědčila. Doma i v tramvaji snil o malém domečku, do kterého jednoho dne uvede svou rodinu. V roce 1935, když jsem ve třech letech ovládal kompletní repertoár nuselského Tyláčku, začali radní města Prahy rozprodávat parcely svým zaměstnancům. To bylo něco pro tatínka! Začal nás s maminkou a někdy i s babičkou vláčet po okolí pražském a vyhlížet si místo pro budoucí domek. Velice se mu zalíbily Kbely, ale jeho parťák na tramvaji mu je naštěstí rozmluvil. „Rudo,“ varoval ho, „co když nás čeká válka? Nepřítel zaútočí především na strategické body, to jest na vysočanskou




20.4.2007 12:09:19

Kolbenku a na kbelské letiště! Chceš, aby ti kolem uší svištěly bomby a tvůj domeček lehl popelem?“ To tatínek rozhodně nechtěl, a tak jsme obcházeli Prahu ze všech stran. Málem jsme zakotvili na Kačerově, ale pak se šetrný tatínek dozvěděl o podstatně lacinějších parcelách v Chodově. Hned jsme se tam vypravili. Jeli jsme tramvají na konečnou devatenáctky, ale pak nás tatínek vlekl ze Spořilova do příšerného kopce. Mamince se to ani trochu nelíbilo. „Rudlo,“ vzdychala na každém kroku, „vždyť je to na konci světa! To sem mohla rovnou zůstat na Podkozí!“ „Božka, to se ti jen zdá,“ uklidňoval ji tatínek, „při první cestě nemáš nikdy správný odhad! A potom: vždycky je lepší bydlet na kopci než v údolí! Kdybys studovala dějepis, tak bys věděla, že šlechtická sídla se tyčila vždycky na nějakém vrchu. Proto taky v Michli nikdy nestál žádnej hrad!“ „My nejsme šlechta,“ oponovala maminka, „ale obyčejný lidi. A do toho Chodova snad jaktěživi nedojdem!“ Ale došli jsme. Přes Perkverk, přejmenovaný na Chodovec, jsme se doplahočili k obrovské haldě popela, na niž vyvážely kuka vozy pražské smetí. Na nevábném vrcholu poskakovali umounění kluci a hledali rozličné cennosti, například reklamní zrcátka, hřebínky nebo lesklé knoflíky. Za skládkou, které se říkalo dost nenápaditě „popel“, bylo zahradnictví a velkostatek s kruhovitou středověkou tvrzí, v níž měl nájemce pan Procházka ustájené krávy. Neměli jsme důvod se tady zastavovat, a tak jsme rázovali dál. Došli jsme až k místu, kde se tatínek začal rozplývat jako praotec Čech na posvátném Řípu. „Tady bude stát náš domek!“ vykřikoval nadšeně, „a Michle nám může bejt ukradená!“ Mamince se to místo vůbec nelíbilo.




20.4.2007 12:09:19

„Jsem unavená,“ řekla, „ale úplně klidná. Na domek nikdy neseženeme peníze, a tak se do tohohle Balíkova naštěstí neodstěhujeme!“ To ovšem silně podcenila tatínkovy schopnosti. Do týdne byla chodovská parcela naše a to už začalo jít do tuhého. Během několika dní věděla celá Michle, že Rudolf Švandrlík staví vilu, následkem čehož si U Pešků dává místo velkého piva malé. Tatínek zašel za stavitelem Vosečkou, aby se dozvěděl, co taková stavba obnáší. „Tak jsem to spočetl na šestapadesát tisíc,“ řekl stavitel, „ale budete to mít na klíč. Nastěhujete se jako nóbl panstvo.“ To se tatínkovi celkem líbilo, jen prozatím nevěděl, kde sežene těch šestapadesát tisíc. Několikrát denně nahlas uvažoval o možném dědictví z Brazílie, kam se před dvaceti lety odstěhoval jeho strýček. Nikdo ovšem nevěděl, jak to tam s ním dopadlo. V nejlepším případě se z něho stal bezdětný milionář, v nejhorším ho lovci lebek umučili u mučednického kůlu. Žádné ověřené, ba ani neověřené informace z Brazílie nedocházely. Tatínek si proto zašel do záložny a tady mu sdělili, že mu pomohou, když prokáže hotovost alespoň dvacet tisíc. Do těch mu chybělo něco přes devatenáct tisíc, pročež se rozběhl za babičkou. „Ale Rudánku,“ vzdychla stará paní, „kde bych já, vdova a švadlena, vzala dvacet tisíc? Sám přece víš, že žiju z ruky do huby! Jestli mi zchromne ruka nebo přestanu vidět na oči, budete mě muset dát do chudobince! Co si vy, děti, o mně myslíte? Tuhle za mnou byla Mařena, že by si Vašek chtěl zařídit zahradnictví! Taky chtěli půjčit a mysleli si, že ty peníze




20.4.2007 12:09:19

rodím! Kdepak, hochu, já ti můžu půjčit nanejvýš třicet korun do příštího pondělí!“ To bylo zatraceně málo. „Ale víš co, Rudánku?“ napadlo najednou babičku. „Mohla bych říct Jiříkům, ti určitě mají něco našetřeno!“ Jiříkovi byli sousedé, těšící se všeobecné vážnosti. On byl sluha u Elektrických podniků, ale vypadal jako bankéř. Měl mohutný knír – a tvářil se vznešeně. Paní Jiříková připomínala stárnoucí herečku. Tatínek si moc nadějí nedělal, ale Jiříkovi mu opravdu dvacet tisíc půjčili. Dokonce bezúročně. Tatínek se písemně zavázal, že jim bude každý měsíc splácet čtyři sta korun. To také svědomitě plnil. S neúprosnou pravidelností docházel i s maminkou k Jiříkům, velice se klaněl a znovu dojatě děkoval za nezištnou přátelskou pomoc. Teprve mnohem později se tatínek dozvěděl, že to všechno bylo divadélko. Peníze půjčila babička a manžele Jiříkovy jenom nastrčila jako výběrčí. „Nesmíš se mi, Rudánku, divit,“ říkala, když všechno prasklo. „Kdybych vám ty peníze půjčila přímo, tak už bych je třeba nikdy neviděla! Splátky byste odkládali tak dlouho, dokud bych nenatáhla bačkory!“ Tyhle řeči se tatínkovi příliš nelíbily, zlobil se, že dělal před Jiříkovými kašpara a nafrněnému sluhovi div nelíbal ruce, ale nakonec byl rád, že ty potřebné peníze dostal. Vypůjčil si pak od záložny, od zaměstnavatele a ještě z nějakého tajemného fondu, takže dílo mohlo být zdárně realizováno. V dubnu 1936 jsem naposledy zazpíval na nálevním pultě u Pešků Devět kanárů a stěhovali jsme se do Chodova u Prahy. Michle se pro nás stala vzdáleným městem, zejména díky




20.4.2007 12:09:19

štrece Spořilov–Chodov. Několikrát denně ji sice překonával soukromý autobus bývalých bělogvardějců Smirnova a Makarenka, ale tam naše tramvajácká legitimace neplatila a jízdenka stála hříšné peníze. Zato pan Makarenko byl velice milý, žoviální a finanční ztrátu pasažérů nahrazoval vlídností. Jeho stále dobrá nálada skončila až v květnu 1945, když ho i se Smirnovem zastřelili členové politické policie Rudé armády. Sympatičtí autodopravci měli asi ujet o pár set kilometrů dál.




20.4.2007 12:09:19

3. Jako kluci jsme vedli nekonečné spory o tom, kdo má většího, silnějšího, statečnějšího tatínka. Nebyl jsem na tom v tomto směru nejlíp. Můj tatínek měřil 155 centimetrů, rvačky nevyhledával, akademickým titulem se nehonosil a statečnost projevoval pouze tím, že jako průvodčí tramvaje vykazoval pasažéry bez platné jízdenky z vozu. Zato jsem měl dva pozoruhodné dědečky. Děda Švandrlík byl stoprocentní invalida a zavinil si to sám. Jednou šel po chodníku nad nábřežím Vltavy a nehleděl si svého. Spatřil velkou kotvu, přehozenou přes železné zábradlí. Kroutil nad tím hlavou, ale vzápětí to pochopil. U břehu stál velký člun a lodníci, kterým se nepovedlo zachytit se dna, přehodili kotvu přes zábradlí a odešli na oběd. Nyní se právě vraceli a nad sebou spatřili okounějícího dědečka. „Kamaráde,“ zavolali na něj, „hoď nám tu kotvu dolů.“ Děd Švandrlík byl člověk ochotný. Popadl těžkou kotvu a vrhl ji dolů na břeh. Bohužel se kotvy zapomněl pustit a ta ho strhla s sebou. Dědeček se zřítil na dláždění a zlomil si všechno, co jen mohl. Ruce, nohy, žebra, ba i lebeční kost. V nemocnici ho dávali dohromady bezmála rok a už se téměř k ničemu nehodil. Ještěže babička byla šikovná švadlena!




20.4.2007 12:09:19

Zato jsem byl náležitě pyšný na dědečka Janovského, kterého tatínek snášel pouze za okupace, kdy od něj dostával tabačenku. Dědeček Janovský byl mohutný, krásný chlap. Tmavovlasý, modrooký s nakrouceným knírem. Pocházel z velkého gruntu v Plané nad Lužnicí a vše nasvědčovalo tomu, že se z něj stane zdatný sedlák. K tomu byl také vychováván. Jako dítě hrával na kůru v kostele houslová sóla a potom vystudoval hospodářskou školu v Jindřichově Hradci. Ve dvaceti letech to byl vyhlášený krasavec s báječnými vyhlídkami do života. Jenže právě v té době jeho padesátiletý otec ovdověl a přivedl na grunt novou panímámu. Devatenáctiletá se měla stát matkou dvacetiletému. Místo toho se stala jeho milenkou. Když se narodilo dítě, nikdo nevěděl, kdo je jeho otcem. Následkem toho se otec se synem poprali tak, že o tom mluvila celá Planá. Nic se tím nevyřešilo a ztepilý dědeček odešel z gruntu. Otec ho chtěl vyplatit, ale on furiantsky odmítl deset tisíc zlatých. Přesto mu je tatík uložil na knížku ve spořitelně. Dědeček dorazil do Prahy a stal se lokajem mladé baronky. Nosil parádní livrej, ve které vypadal jako generál, a jezdil jejím kočárem. Paní baronka si nemohla nevšimnout, že zaměstnává zcela mimořádného krasavce. Zamilovala se do něho a odhodila veškerou opatrnost. Hrozil společenský skandál. Bylo nutno jej řešit. Dědeček dostal nějaké odstupné a slíbil, že opustí Prahu. To také splnil. Na inzerát se dostal do Podkozí u Chýňavy, kde měl pracovat ve mlýně a rozvážet po vesnicích čerstvě upečený chléb. Svěřili mu pár koní a vůz s šedivou plachtou. Dědeček tady rozvážel pecny voňavého chleba a inkasoval hotové peníze. To bylo velice svůdné, protože už tehdy nepatřil k abstinentům. Tak se stalo, že v hospodě v Pticích




20.4.2007 12:09:19

propil celou tržbu, jako obvykle se popral a spokojeně usnul na podlaze vedle výčepu. Koně se v pořádku vrátili bez kočího a místo rozvážeče bylo opět volné. Ale z Podkozí výtržník neodešel. Mladá selka, jejíž manžel trpěl padoucnicí a mnoha dalšími chorobami, najala pohledného chasníka jako čeledína. Ta selka se jmenovala Švandrlíková a byla tetičkou mého tatínka, který později jezdíval do Podkozí na návštěvy. Dědeček se záhy oženil, takže žil bohatým sexuálním životem. Zplodil dceru se zákonitou manželkou, uspokojoval i selku, pil, hrál karty, pral se a vynikal i jako ochotnický herec. Díky urostlé postavě mu byly přidělovány role hrdinů. Hrál Kozinu, Francka i Jánošíka, což mu tatínek do nejdelší smrti záviděl. Sám se uplatnil jen jako komik, pouze na sklonku života mu nabídli roli Lenina v Kremelském orloji. To odmítl, neboť tušil, že by posléze mohl skončit v kriminále. Dědeček zkrátka stačil všecko. Jeho fyzická kondice byla obdivuhodná. Když poměrně záhy ovdověl, pomáhala mu dceru Boženku vychovávat teta Švandrlíková. S dědečkem si dobře rozuměli. Teta honila dívku po polích a bujarý dědeček ji po návratu z hospody mydlil řemenem. Tehdy maminka začala nenávidět alkoholiky a to jí vydrželo celý život. Opilce považovala za nejhorší kategorii lidstva a netrpěla je ani ve vlastní rodině. Když tatínek začal jezdit do Podkozí za Boženkou, neměl příliš šancí. Boženka byla zamilovaná do krásného lesníka, ale ten požadoval jako věno chalupu. Tetka to rozhodně odmítla a nabídla lesníkovi nový šicí stroj značky Singer. Tím pádem se láska rozplynula a favoritem číslo 1 se stal tatínek. Právě nastoupil k dopravnímu podniku jako řidič a průvodčí tramvaje, takže byl pod penzí. Těšil se dobré pověsti, až na to, že měl




20.4.2007 12:09:20

žaludeční vředy. Krásy ovšem příliš nepobral, ale nepil a to Boženka oceňovala. Navíc neměla vztah k zemědělství a doufala, že se prostřednictvím sňatku dostane do Prahy. Tatínek si hleděl dědečka naklonit a kupoval mu štamprlata. Včas ale prozíravě opustil hospodu, aby rozkurážený dědeček nabančil někomu jinému. Když jsem na Podkozí začal jezdit já, měl dědeček nejhorší roky za sebou a ve vsi si na něj zvykli. Už se tolik nepral a v hospodě U Prošků hrával kuželky. Soustavně vyhrával, a protože se hrávalo o peníze, spolehlivě si uhradil pití i kuřivo. Mně dal padesátník na cukroví a kráčel domů, jako by mu patřila celá ves. K tomu také nebylo daleko. Ač pouhý čeledín, jezdíval dědeček na koni v čele selské jízdy, reprezentoval bohaté synky a u pomníku deklamoval báseň. Říkalo se, že by to lépe nesvedl ani herec z Národního divadla! Na statku u Švandrlíků se choval jako naprostý suverén. Teta neúspěšně předstírala, že s ním nic nemá. Vykala mu a oslovovala ho „Janovskej“. Neměla ráda, když se opíjel, ale nevzepřela se, ani když to šlo z jejího. Tatínek tento vztah kritizoval a litoval pasivního, parohatého strýce, kterého nemoc stále více vysilovala. Jednou při záchvatu padoucnice padl na rozžhavená kamna a málem se zaživa usmažil. Pak nemohl nějakou dobu vůbec pracovat, takže jen pokuřoval a říkal: „Ještěže je tady Janovskej, kterej mě ve všem zastane!“ Tatínek to ale viděl jinak. „Kdybych byl jako dědeček,“ poučil mě, „dostal bych se natotata do kriminálu! Mám stále brašnu plnou peněz, které patří Dopravním podnikům. Představte si, jak by to dopadlo, kdybych se šel za ně do hospody ožrat!“ To si skutečně nikdo představit nedovedl. Tatínek si dal jedno pivo k nedělnímu obědu a ještě nabídl skleničku mamince.




20.4.2007 12:09:20

Ta to odmítla, protože tvrdila, že skleničkou to začíná a putýnkou to končí. Takže pití v naší rodině zůstalo pouze na dědečkovi Janovském. Tomu alkohol rozhodně prospíval, což prokázal ještě v osmdesáti letech, když se kvůli ženské popral s harmonikářem Strejcem. Dědeček invalida na sebe nijak neupozorňoval. Teprve když umřel. Tatínkovi se totiž zastavily švýcarské kapesní hodinky značky Omega přesně v okamžiku, kdy dědeček vydechl naposledy. To tatínka šokovalo, protože se naprostou dokonalostí a spolehlivostí hodinek každému chlubil a teď se cítil zaskočen. Proto se začal zajímat o mimosmyslové vnímání a louskal spiritistické časopisy. Věřil, že se hodinky nezastavily samy od sebe.




20.4.2007 12:09:20

4. Dnes jsou děti vychovávány pouze rodiči a osobami k tomu zvláště určenými. Nás v Chodově vychovávali doslova všichni a nebrali to na lehkou váhu. Pedagogem se cítil každý kočí, jemuž jste tajně sedli vzadu na povoz. Stačilo, aby nějaký žalobníček zavřeštěl: „Za vozém! Za vozém!“ a už popuzený vozka švihal bičem do míst, kde tušil černého pasažéra. Mne to jednou málem stálo oko, ale doma jsem tvrdil, že jsem se škrábl o větvičku. Obávanými pedagogy byli hlídači, sadaři a šafáři. Všichni v nás viděli loupežníky a od polního pychu nás odrazovali velice důrazně. Byli většinou ve výborné formě a ten, kdo utekl šafáři Zapletalovi, se svým výkonem chlubil celé týdny. Dobře běhali i hajní, porybní a hostinský z lesní hospody U Krále Václava, který odpadl až po několika stech metrech. Velice nelibě nesl, když jsme přelezli plot a houpali se na zahradní houpačce. Ve škole nás řezali učitelé, kteří ale na to měli vzdělání a mysleli na naše dobro. Dnešní dítě neví, co je to za rozkoš, zazvonit si na cizí zvonek. Učiní-li tak, vyrušený občan se podiví, zakroutí hlavou, nebo něco zavrčí a zase si odejde luštit křížovku. Ani ho nenapadne nezvedené dítko pronásledovat. I kdyby je dostihl, sotva by se odhodlal fyzicky je potrestat. Dříve to bylo jiné. Choleričtí tatíci brali nepatřičný vpád do soukromí




20.4.2007 12:09:20

jako urážku osobní důstojnosti a vybíhali na ulici často nedbale ustrojeni. Povykovali, mávali nad hlavou řemenem a pokoušeli se lapit podlého pachatele. Dnes, v době psychologů, PaedDrů a lidských práv je vše nahlíženo jinak. Jako v té anekdotě, kde po vyslechnutí přednášky o tom, že nymfomanie je choroba, obrátí se žena na svého muže: „Vidíš? Tys říkal, že jsem kurva a já jsem zatím vážně nemocná!“ My bychom zase nebyli nazýváni syčáky, uličníky, šibeničníky nebo gaunery, ale všichni by v nás viděli toliko hyperaktivní děti. Tyto názory ale ještě neexistovaly. Říkalo se: škoda rány, která padne vedle, kterou táta pleská, nezkazí se, bude hezká, nebo pětadvacet na prdel, aby chlapec nesmrděl. Pedagogové to nevyvraceli. Metla vyháněla děti z pekla. U nás doma se původně snažil hrát roli hlavního vychovatele tatínek. Neměl pro to nejlepší předpoklady. Byl cholerik, dost podobný četníkovi ze Saint Tropez. Když mnou smýknul tak, že mi rozbil hlavu o roh kredence, zbaběle to vzdal. „Božka,“ pravil, „já bych toho prevíta zabil a skončil bych v base! Stal bych se černou skvrnou Dopravních podniků. Vychovávej si ho sama a snaž se, aby se nedostal na scestí!“ Tuto výzvu maminka přijala a bez váhání se postavila k rodinnému kormidlu. Nejprve se poradila se svou přítelkyní, učitelkou náboženství Hanouskovou. Ta se nezdráhala předat jí své zkušenosti. Vysvětlila jí, jak se nejlépe vychovávají problémoví chlapci. Maminka byla klidná, vyrovnaná žena. Poměrně tolerantní. Školní prohřešky ji nezajímaly a drobné rošťárny přehlížela. Její trpělivost ale měla své meze. Když jsem střílel z praku na žárovky veřejného osvětlení, zřejmě jí napadlo, že jsem v době válečného zatemnění nespáchal tak velkou škodu. Sebrala mi prak, hodila ho do kamen




20.4.2007 12:09:20

a řekla, že tu věc už nechce doma ani vidět. Ještě bych mohl někoho zranit! To jsem si ale nemyslel. Už druhý den jsem měl nový prak, který jsem ani nestačil pořádně zastřílet. Po několika pokusech jsem trefil křemínkem sousedovu Helenku přímo nad oko. Chyběly tak dva centimetry. Vyjednávání skončilo. Ke slovu přišel předmět, kterému maminka říkala důtky, ačkoliv o skutečné důtky nešlo. Byl to kožený karabáč, použitelný rovněž jako vodítko na psa. Pes ale mohl být bez obav. Maminka na sobě nedala znát rozčilení.

Ke slovu přišel předmět, kterému maminka říkala důtky, ačkoliv o skutečné důtky nešlo. Byl to kožený karabáč, použitelný rovněž jako vodítko na psa…




20.4.2007 12:09:20

Téměř něžně řekla: „Podej mi důtky!“ S pesimistickým výrazem v obličeji jsem jí vyhověl. Možná jsem i trochu ubrekl. Tušil jsem, že kožený předmět, podobný hadu, bude taky pěkně štípat. Pak mi maminka, dle instrukcí paní Hanouskové, přikázala, abych sundal kalhoty. Zděsil jsem se, ale to bylo to jediné, na co jsem se zmohl. Nic dobrého mě nečekalo. Musel jsem se ohnout přes otoman a vychutnat si výprask. Bylo to horší, než jsem očekával. Maminka, na rozdíl od cholerického tatínka, nic neuspěchala. Věděla, co činí a nedovolila, abych se instinktivně bránil a chránil rukama. Švihla mě, a pak počkala,

Vzorným hochem jsem se nestal, ale byl jsem obezřetnější…




20.4.2007 12:09:20

až znovu zaujmu požadovanou polohu. Nemohl jsem dělat nic jiného, než brečet, v čemž mi nebylo bráněno. Počet jelítek narůstal a já jsem si sliboval, že se praku už ani nedotknu. To jsem beze zbytku splnil. Vzorným hochem jsem se nestal, ale byl jsem daleko obezřetnější. Někdy to nevyšlo. Výprasky na holou jsem samozřejmě nezveřejňoval a nechlubil se jimi. Když jsem v neděli šel hrát fotbal za S. K. Chodov, usilovně jsem přemýšlel, jak si v kabině vyměnit trenýrky, aniž bych umožnil spoluhráčům zlomyslný pohled na modrou zadnici. Vyřešil jsem to pomocí plavek, které jsem ponechal na těle. Vyšlo to, ale to nejhorší mě

Brýle jsem brzy odložil, do písanek však píši dodnes




20.4.2007 12:09:21

Se žáky Hřebíčkem a Kopalem

čekalo v době, kdy už jsem to ani neočekával. Bylo mi čtrnáct a z žactva jsem přestoupil do dorostu. Hrávali jsme nohejbal na cvičišti u Sokolovny. Tedy přímo proti našemu domu. Nohejbal byl také jediným účelem našich sportovních schůzek. To, že Jarda Beran zcela mimo očekávání přinesl láhev slivovice, nás všechny zaskočilo. Přesto jsme ten odporný jed nevylili a vcouvali jsme s ním do kolny se sportovním náčiním. Nic dobrého z toho nevzešlo. Kde se vzal, tu se vzal, stál před námi sám náčelník Sokola, bratr Sůva. Velice se rozzlobil. Křičel. Soptil. Tvrdil, že alkohol na posvátné sokolské půdě nepijí ani tátové. Nazval nás skvrnou českého Sokolstva. Měl velice znělý hlas a k nám právě přicházela na návštěvu paní Hanousková. Neuniklo jí jediné slovo. Okamžitě informovala maminku. Když jsem se přiloudal domů, bylo již vše připraveno. Maminka nebyla tak klidná jako obvykle. Její nenávist k alkoholu ji úplně zaslepila.




20.4.2007 12:09:21

„Důtky!“ zasyčela. „Nedovolím, aby ses vydal cestou dědy Janovského. Jeden alkoholik v rodině je až až!“ Paní Hanousková se spokojeně usmívala a oči jí dychtivě svítily. Když jsem svlékal kalhoty, hlasitě vzdychala. Byl to strašlivý výprask. Nebrečel jsem, ale přímo řval. Ječel a vřískal. Na dorostence to byl mimořádný výkon. Konečně to unavilo i maminku. Jedině paní Hanousková by si dala další kolo. Líbilo se jí to tak, že to pak kdekomu vykládala. Byl jsem málem slavný. Díky tomuto poučení jsem dědečka Janovského nenásledoval. Když jsem začal chodit na taneční zábavy, popíjel jsem velice mírně. Pouze jednou jsem se pořádně opil, ale neodvážil jsem se jít domů. Přespal jsem ve stohu, protože jsem nechtěl riskovat, že dostanu na holou ještě v osmnácti. Nemyslím, že bych se dokázal mamince vzepřít. Velké trauma jsem zažil ještě ve čtvrté měšťance. Očekával jsem o pololetí jako obvykle dvojku z chování, ale bylo mi sděleno, že dostanu veřejnou třídní důtku. To mě vyděsilo. Pochopil jsem to tak, že budu před celou třídou seřezán důtkami. Úkon zřejmě provede Bílá legie, což byla přezdívka učitelky, která byla podobná herečce z amerického filmu. Až dosud nás pouze fackovala. Děsilo mě také, že budu muset svléknout kalhoty před svou láskou Haničkou Slabou sedící hned v první lavici s ostatními holkami. Proto mě mile překvapilo, když mi bylo pouze vyčiněno a byl jsem vyzván ke zlepšení svého chování. Což jsem pochopitelně neakceptoval.




20.4.2007 12:09:21

5. Nemohu tvrdit, že mou oblíbenou podívanou jsou válečné filmy, ale občas se na nějaký přece jen podívám. A čím jsem starší, tím více se mi zdá, že jsem prožil nějakou úplně jinou válku než tu, která je zpodobňována na plátně, nebo na televizní obrazovce. Nejdůležitější bude zřejmě úhel pohledu. První, na co si pamatuji, byla plynová maska, kterou tatínek vyfasoval pro celou rodinu. Zřejmě jsme si ji při plynovém útoku měli půjčovat. Mně v každém případě přišla vhod, protože jsem si ji stále nasazoval a běhal s ní mezi kedlubnami. Také jsem v masce rád zpíval, protože můj hlas zněl úplně jinak, než bez ní. Pak si vzpomínám, jak do Chodova přijížděli lidé ze Sudet a nastěhovali se k příbuzným či známým. Největším přínosem byl Vašek Wágner, jelikož vlastnil kopací merunu. Občané byli tenkrát velmi vzrušeni, neboť nevěděli, co a jak. Kdo měl peníze, kupoval zásoby na válku, a kdo je neměl, říkal si, že nějak bylo, nějak bude. My jsme měli pouze dluhy na baráku a tatínek koupil po jistém váhání kilo hořké čokolády, což se na šest let ukázalo žalostně málo. Zvláště, když do rodiny přibyl další člen, můj mladší bráška Stanislav.




20.4.2007 12:09:21

Tehdy k nám také přišli agitovat dva páni pro novou stranu Národní souručenství. Tam se měli spojit všichni vlastenci a zachraňovat, co se dá. Tatínek řekl, že on nic zachraňovat nebude, to ať dělají ti, co to prosrali. Pánové zklamaně odešli, ale jak je známo, se zachraňováním příliš neuspěli. Ani jsme se nenadáli a byl tady protektorát Böhmen und Mähren. Vypukla válka, ale Chodov zůstal stát. Politické strany byly zrušeny a některé organizace rovněž. V sokolovně cvičilo Kuratorium pro výchovu mládeže. Chodilo tam dost kluků, ale nic bližšího o tom nemohu říct, protože jsem tam nesměl. Zábavy bylo plno. Ochotníci hráli operetky, fotbalové stadiony praskaly ve švech a lidé se chovali jako později za normalizace. O válce se dozvídali z filmových týdeníků, rozhlasu, nebo z novin, které se stále ještě snažily být zajímavé a usilovaly o přízeň čtenářů. My děti jsme stále odebíraly Srdíčko, Punťu a Mladého hlasatele. V kině jsme sice postrádaly oblíbeného kovboje Toma Mixe, ale Harry Piel taky nebyl k zahození. Řehtaly jsme se veselohrám Vlasty Buriana a naslouchaly, co si dospělí říkají o politice. Němci vítězili na všech frontách, a tak se mnozí snažili přizpůsobit. Hitler sliboval tisíciletou říši a myslel to smrtelně vážně. Jednou mě vzal tatínek na fotbal, už ani nevím, jestli na Spartu, nebo na Bohemku. Bylo vyprodáno a my jsme se sotva vecpali dovnitř. Hlasatel právě vítal na stadionu říšského protektora, svobodného pána von Neuratha. Lidé na tribuně povstali, zírali k čestné lóži a mohutně aplaudovali. Mocipán vlídně kynul příslušníkům méněcenného národa a přátelsky se culil. Mezi stojícími diváky sem tam někdo hvízdl, ale moc přesvědčivé to nebylo.




20.4.2007 12:09:21

Leckdo si na začátku protektorátu dokonce liboval. Říkalo se, že teď je pořádek a kdo umí makat, ten si vydělá. Nezaměstnanost pominula a kdekdo se snažil si polepšit. Naproti sokolovně nabízela výdělek německá armáda a nemohla si stěžovat na nezájem. V určitou dobu tu vždycky stála fronta lidí s vozíky. Vyfasovali prkýnka a hřebíky a doma z toho materiálu snaživě stloukali bedýnky na střelivo, které pak putovaly na frontu. Zlaté české ruce se vyznamenávaly a pilně vydělávaly inflační peníze, o které záhy po válce zase přišly. Leč doba se horšila. Na místo pana von Neuratha nastoupil ostrý hoch Reinhardt Heydrich a nedožil se v Praze dlouhého věku. Asi si vládnutí představoval poněkud jinak. Nastalo období, které svědomím národa přece jen trochu zacloumalo. Hromadné popravy a vypálení Lidic způsobily, že už si nikdo nemohl nic namlouvat. Veřejná kolaborace se stala neúnosnou. Kuratorium zkrachovalo a sokolovna zela prázdnotou. Příděly na potravinové lístky se ustavičně snižovaly a to přimělo mnoho lidí k pozoruhodné aktivitě. Šikulové šmelili s čím se dalo a pro pár bezcenných tisícovek riskovali vlastní životy. Jejich důmysl neznal mezí a o bojích s hospodářskými kontrolami by se daly napsat romány. Kdyby to ovšem stálo za to. My jsme zpočátku měli domácí zvířectvo, ale záhy došlo k jeho likvidaci. Hitler požadoval odvody vajíček a existence jakéhokoliv živočicha byla důvodem ke krácení přídělu masa. „Tak to tedy ne!“ rozhodl tatínek. „Hospodářství se ruší! Všechna zvířata propadají hrdlem! Kočku do toho nepočítám!“ Začali jsme mít bídu a naše hladové oči se upínaly do Podkozí, kde dědeček pracoval v mlejně pana Fajmana. Stále ještě




20.4.2007 12:09:21

pil a chodil za ženskými, ale měl pro nás pochopení. Pravidelně zásoboval rodinu moukou, a protože přestal kouřit, dával tatínkovi svou tabačenku. Tatínek byl silný kuřák a takový dar dovedl ocenit. Přestal dědečkovi říkat „starej ochmelka“ a nazýval ho výhradně zlatým dědečkem. Já s bráchou jsme nejvíc ze všeho postrádali cukroví. Lízali jsme umělý med, sháněli jedlý papír, nebo dost odporná mejdlíčka a občas jsme si koupili ledo-fredo. To byl kus ledu na špejli, napuštěný sirupem. Také jsme mamince kradli cukr, pokud jsme ho ovšem našli. Kde by mě tenkrát napadlo, že se jednou stanu diabetikem! A bylo stále hůř. Zábavné časopisy přestaly vycházet, v hospodě místo piva čepovali pivolín a četníci chodili kontrolovat zatemnění oken. Tatínek v té mizérii poslouchal pravidelně Londýn a stále mě nabádal k opatrnosti. „Tady si to přečti!“ ukazoval na růžovou cedulku, která povinně visela na každém přijímači. „Poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí! Ty seš taková slepičí prdelka a mohl bys vlastního tátu přivést na šibenici!“ To jsem neměl v úmyslu, ale jazyk za zuby jsem nedržel. Marná sláva, náš národ rád politizuje. Dědci v parku na lavičce, tatíci v práci, nebo v hospodě i děti ve škole. My jsme ve třídě probírali situaci na frontě velice pečlivě a dokonce jsme si hráli na válku. Nikdo ale nechtěl být Němcem a většina kluků se hrdě označovala za plutokraty, Brity a Židobolševiky. Na hry jsme měli času dost, protože v zimě jsme si užívali uhelných prázdnin, a když se oteplilo, opouštěli jsme školu kvůli náletům. Sotva zahoukala siréna, prchali jsme radostně z dosahu pedagogů, abychom zmizeli dřív, než bude poplach zrušen dalším signálem. Čutali jsme na hřišti a se zalíbením




20.4.2007 12:09:21

jsme zírali k obloze, když nad námi přelétal svaz bombardovacích letadel. Moc se nám líbily bílé plynové čáry, které za sebou stříbrné aeroplány zanechávaly na modrém nebi. Také jsme se chodili dívat do Hostivaře, kam občas na nádraží nalétávaly americké stíhačky, kterým se říkalo kotláři. To proto, že likvidovaly lokomotivy nákladních vlaků. Někdy se Němcům podařilo kotláře sestřelit a to jsme se pak shromáždili kolem hořícího letadla s bílou hvězdou. Rozhodně to bylo zajímavější než sedět ve školních lavicích. Ale ani tam jsme válce neutekli. Museli jsme vyklidit polovinu učeben pro německou armádu. Šlo zřejmě o zálohy, protože vojáci byli zjevně z druhého až třetího nálevu. Žádní kloučkové. Někteří se pokoušeli navázat s námi dialog. Nabízeli nám jídlo z ešusů, nebo hladili děti, které jim připomínaly ty, které museli opustit. Byla to taková nepovedená družba. Nicméně svoboda už klepala na dveře a tatínek prorokoval, že nás co nevidět osvobodí Američané. Těšil se, že zase bude dost kuřiva a v krámech se rozvoní jeho oblíbené taliány. I čokoládu nám slíbil. Prozatím nás alespoň nakazil svým optimismem. Tatínek jako správný sokol, husita a národní sociál měl připravenou velkou československou vlajku, kterou vyvěsil v sobotu 5. května o desáté hodině dopolední. Když se pokusil látku zatěžkat, spadla mu z vikýře cihla a mne, který jsem jako obvykle okouněl, málem zabila. Maminka se kvůli tomu velice zlobila, a tak tatínek raději vlajku přivázal rovnou ke komínu. „Je to dobrý!“ mnul si ruce o něco později, „Američani už jsou v Berouně! Bál jsem se, aby se nakonec ještě něco nesemlelo, protože dodělávající kobyla nejvíc kope. A my máme sklep plnej vody!“




20.4.2007 12:09:22

To byla pravda. Chodovské sklepy se naplňovaly při každém větším tání. Právě nyní tam bylo krom rozbředlého uhlí nejméně půl metru vody. Málo na utopení, ale dost na znepříjemnění případného pobytu. Prozatím se s ním nepočítalo. „Dědek v Podkozí je už možná osvobozenej,“ řekl s trochou závisti tatínek, „sedí v hospodě u Prošků a chlastá na oslavu vítězství. Nevylučuju, že už leží pod stolem! A my dosud trpíme pod germánským jhem! Naštěstí už to nemůže dlouho trvat. Za pár hodin v ulicích zahřmí americké tanky!“ Místo toho volal o pomoc Československý rozhlas. Lidí se zmocnila bojová nálada a leckoho napadlo, že by bylo záhodno odzbrojit Němce ve škole. Ulice se plnily nadšenci. Před školou se tlačili muži a vedli bojové řeči. Němci se rozhodně nechtěli stavět na odpor a byli ochotni kapitulovat. Nicméně trvali na tom, že zbraně vydají pouze vojenské osobě. Jejich čest jim nedovolovala dohadovat se s umolousanými civily. Jenomže kde vzít v Chodově vojenskou osobu? „Kde je nějaký četník?“ halekali naši vyjednavači, „nebo alespoň hasič? Náckové potřebujou vidět uniformu, jinak s nimi nic nesvedeme!“ Nakonec přijel z Prahy poručík vládního vojska s nějakým policajtem a tuto reprezentaci shledal německý velitel jako zcela dostačující. Krátce na to došlo k rozdílení zbraní. Pancéřové pěsti a kulomety odvezl náklaďák do Prahy, zatímco na flinty stáli frontu i bojechtiví domorodci. Na samý konec se postavil i tatínek, takže se na něj nedostalo. Tvářil se proto velice zklamaně, ba přímo nešťastně. Někteří ozbrojenci odjeli bojovat k rozhlasu a jiní byli ponecháni v Chodově pro případ nenadálého útoku. Šlo především o mladíky, kteří se při pouhém pohledu na zbraň dostávali do




20.4.2007 12:09:22

extáze a mermomocí sháněli někoho, kdo by je s „břízou“ vyfotografoval. Tatínek se stále pohoršoval nad liknavostí Američanů. „Kde se flákají?“ divil se. „Za tu dobu bych došel do Prahy pěšky!“ Tatínek byl totiž zasloužilý turista a jeho hůl byla pobita plechovými štítky z celé republiky. Američané rozhodně jeho kvalit nedosahovali. Díky tomu mohli Němci zaútočit z Kunratického lesa. Spustili to jako na frontě. Později se říkalo, že někdo z našich vystřelil nazdařbůh do lesa a trefil přímo velitele. Než jsme se nadáli, lítaly nám kolem uší kulky. Nezbylo nic jiného, než varianta sklep. Popadali jsme do studené vody a žádná rozkoš to nebyla. „Rudlo,“ drkotala zuby maminka, „neměl jsi sundat tu vlajku?“ „Měl,“ připustil tatínek, „ale teď už bych to nestihl. Zastřelili by mě rovnou za komínem!“ Němci už opravdu běhali po naší zahradě. Vlajka je dráždila a pokoušeli se ji sestřelit. Nepovedlo se, ale později jsme v ní objevili dvě díry. Němci u nás dlouho nepobyli. Přesto za tak krátkou dobu způsobili značný nepořádek. Vyrazili dveře i okna, rozkopali nábytek a nechali vybuchnout několik granátů. Leckde to dopadlo mnohem hůř. My jsme to odnesli pouhým nachlazením. 9. května všecko skončilo. Amerických tanků se tatínek nedočkal, a tak musel vzít za vděk sovětskými. Vítali jsme je vřele a naučili se volat: „Da zdrávstvujet krasnaja armija!“ Dávali jsme osvoboditelům kytice šeříků, ale někteří kluci na nich loudili cigarety. Nastavovali ruku, a kýmsi poučeni, švitořili: „Davaj papirosu!“ Papirosy, které stály za řeč, měli jenom




20.4.2007 12:09:22

důstojníci. Mužstvo si balilo do novin machorku, což, jak usoudil tatínek, nebylo ke kouření. Machorka mu připomínala takzvanou domovinu, kterou intenzivně pěstoval na zahrádce. Řezník, který ve válce prodával kilo sádla za tisíc korun, dostal od sovětského politruka velkou podobiznu J. V. Stalina a vystavil ji ve výkladě. Politruk dojatě poskakoval před krámem, ukazoval na zavilého muže v rubašce a hlaholil: „Eto radnyj otec nas vsjech!“ Všude vládla radostná a slavnostní nálada, pouze ruský legionář pan Támoš věštecky šeptal: „Jen počkejte holoubkové, až vám gerojové pojebou manželky!“ Ale k takovým mezním situacím u nás docházelo jen zřídka. Chodovské dívky měly rovněž široká slovanská srdce a na projevy hrubého násilí nečekaly. I tatínek se posléze s příjezdem sovětských vojsk celkem smířil. „Koneckonců,“ uzavřel rozšafně ponurou etapu našeho národního života, „hlavně že vůbec někdo přijel! Představte si, že bysme ještě dneska seděli ve sklepě po krk ve vodě!“




20.4.2007 12:09:22

6. Na ulicích se objevili statní chasníci, kteří reprezentovali rodící se demokracii. Na rukávu měli rudé pásky s písmeny R. G. Ti měli nade vším dozor. Byly to revoluční gardy, ale říkalo se jim rabovací. Patrně proto, že v domcích, obývaných ještě nedávno Němci, nezbyl ani kastrůlek, nebo špulka nití. Malíř pokojů Kruliš poznamenal, že takhle by mu lidi měli vyklízet světnice před malováním. Také jsme se chodili dívat na staveniště, kde pracovali němečtí zajatci. Tahali trámy a přehazovali cihly. Mezi nimi se procházel jeden revoluční gardista s klackem a občas některého přetáhl. Nejvíce se soustředil na malého tlouštíka, který zjevně nezískal jeho sympatie. To jsem si poprvé uvědomil, že to baculatí lidé nemají na světě lehké. Trpí už od dětství, kdy na ně kamarádi pokřikují „sádelníku“, „bandasko“, nebo „špekoune“. Později je jim vyčítáno, že mají cejchu, nebo pivní mozol. U mnoha dívek bývají diskriminováni. Když jsem viděl, jak revoluční gardista bez důvodu mydlí tlustého zajatce, říkal jsem si, že nikdy v životě nesmím ztloustnout. Bohužel se mi to vymklo z ruky a nyní vydám nejméně za půldruhého zajatce. Naštěstí už zřejmě nebudu zajat, neboť jsem byl vyřazen z vojenské evidence.




20.4.2007 12:09:22

Brzy po revoluci se do Chodova vrátilo několik mužů z koncentračních táborů. Vyprávěli hrůzostrašné historky. Některé kluky se zřejmými sklony ke zvrhlostem to silně vzrušovalo a diskutovali o příšerném mučení každý večer u kolotoče. Zdroje informací nevysychaly, a tak jsme se dozvídali i to, že nacisti pálili ženy svíčkami v rozkroku. Naše spolužačky to nerady slyšely a místo na nacisty měly vztek na nás. Samozřejmě i v Chodově vznikly čtyři politické strany. Tatínek se přihlásil k národním socialistům, ale maminka řekla, že když zrušili agrárníky, politika jí může být ukradená. Bylo to docela rozumné východisko, protože o politice se teď mluvilo všude. Lidé se hádali, ale na druhé straně chtěli být jednotní. Proto se v Chodově rozhodli, že v předvečer výročí upálení Mistra Jana Husa uspořádají manifestaci všech vlastenců a za vsí svorně zažehnou velikou hranici. Této akce se zúčastní všechny státotvorné složky a před praskajícími plameny se zamyslí nad svou odpovědností, abychom znovu nedospěli k Lipanům. Bylo to krásné předsevzetí a my, starší kluci, jsme dostali závažný úkol postavit důstojnou hranici. Tahali jsme z lesa soušky, vláčeli těžké větve a snažili se vyhovět představám dospělých. V místech, kde nyní vede nešťastná a proklínaná dálnice, se tyčila k nebi obrovská halda dřeva, na které mohli být upáleni kacíři ze širokého okolí. Ale to byl jen jeden z předpokladů vydařené akce všech vlastenců. Šlo také o to, poskytnout davům nějaký hodnotný program. Ale takový, který by uspokojil členy všech politických stran, církví, spolků i zájmových sdružení. To nebyl jednoduchý problém. Nejprve se sešel přípravný výbor a pohádal se o to, jak vůbec slavnost zahájit. Bylo třeba vybrat všeobecně




20.4.2007 12:09:22

známou píseň pro sborový zpěv a názory přítomných se od sebe diametrálně lišily. Zástupci církve československé chtěli zpívat song „Hranice vzplála tam na břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn. A vůkol něho mnichů rota líná rouhavým smíchem velebí svůj čin“. To se samozřejmě nelíbilo katolíkům, kteří prohlásili, že mniši jsou pracovití a oni se nebudou vláčet takovou dálku, aby poslouchali hudební škváry nevalné úrovně. Sokolové navrhli píseň „Šestého července na strahovských hradbách“, ale oponenti namítali, že Mistr Jan Hus nebyl upálen na strahovských hradbách, nýbrž ve starobylé Kostnici. Neuspěli ani komunisté s Rudým praporem a baráčníci, kteří navrhovali „Krásný vzhled je na ten boží svět“. Už chybělo jen to, aby skauti začali prosazovat kultovní píseň „Stály báby u silnice, divily se převelice“. Když už to vypadalo, že se přípravný výbor nedohodne, navrhl kdosi, aby byla zapěna hymna a rázem bylo všechno jasné. Slavnostní projev měl pronést husitský guru Dobroslav Kopecký, který se na tuto událost svědomitě připravoval. Členové přípravného výboru to odsouhlasili, ale katolíci si posléze uvědomili, jaké nebezpečí jim hrozí. Kopecký proslul jako zavilý nepřítel Vatikánu a nepromeškal jedinou příležitost, aby se nevybíravým způsobem trefil do Svatého otce. Nemohlo být pochyb o tom, že tak učiní i nyní. Katolíci vznesli svůj protest pozdě, ale přece. Prohlásili, že jestliže bude umožněno Kopeckému promluvit, okamžitě odejdou. Katolíků bylo hodně, a tak se organizátoři rozhodli jejich nátlaku ustoupit. Narychlo hledali nového řečníka, ale nebyl to snadný úkol. Komunista si pletl Husa s Komenským, lidovec nechtěl oslavovat kacíře, sociální demokrat předstíral krční chorobu a národní socialista upadl v podezření, že by projevu zneužil k prosazování šovinistických cílů. K vytržení




20.4.2007 12:09:22

trnu z paty se také přihlásil kmotr od baráčníků, ale ukázalo se, že Husa považuje za poradce praotce Čecha, se kterým kdysi stanul na Řípu. Nakonec bylo rozhodnuto, že k davu promluví učitel Marounek. Na měšťance bude vyučovat dějepis, a tak Husa jistě zařadí do správného století. Nebezpečí bylo zažehnáno a průvod se vydal na pochod k hranici. Lidé mávali vlajkami, volali „hurá!“ a těšili se na očistné plameny. Já jsem nejprve nesl prapor, ale pak jsem ho vyměnil za židli, která měla posloužit jako řečnický stupínek. Byla velice rozvrzaná, a tak jsem v koutku své zlomyslné duše doufal, že z ní pan učitel Marounek spadne. To se sice nestalo, ale stejně nedopadl nejlíp. Když dav dozpíval hymnu, zažehl bývalý vězeň z koncentračního tábora slavnostní hranici. Pan učitel se vyškrábal na židli a pokusil se rozebrat problémy patnáctého století. Hranice však vzplála ještě intenzivněji než na břehu Rýna a začala židli s řečníkem vážně ohrožovat. Plameny olizovaly řečniště a připalovaly panu učiteli zadek. Navíc nebylo pro praskot ohně nic slyšet. Pan učitel seskočil dolů a odtáhl židli asi o dva metry dál. Pokusil se pokračovat v projevu, ale plameny ho brzy dostihly. Znovu seskočil a za nadšené pozornosti davu vlekl židli do bezpečí. Situace se opakovala celkem třikrát a pan učitel vykřikoval, že Jan Hus opravil český pravopis, zavedl místo spřežek háčky a vypudil cizince z univerzity. Živel neúprosně řádil dál, suché větve výhružně praskaly a hasiči postrkovali Marounka dál od ohně. „Jan Hus mohl uhořet,“ zdůvodnil to velitel hasičů Babáček, „protože byl bezdětnej. Vy máte rodiny, a tak zbytečně neohrožujte své životy! Přežili jsme Protektorát, tak se teď zbytečně neuškvaříme!“ Hodil do ohně židli, kterou řečník v tísni opustil




20.4.2007 12:09:22

a vyzval přítomné k ukončení akce. Hlavní pořadatel vykřikl na rozloučenou „Ať žije Jan Hus, ať žije Rudá armáda!“ a oslavovatelé se radostně vydali zpět k domovu. Skautský trubač při tom troubil Tipperary a ženské dávaly pozor, která zamilovaná dvojice zmizí v polích za účelem erotického vyžití. Byl to krásný a hodnotný večer. Spokojen nebyl pouze kněz Dobroslav Kopecký, neboť se neuplatnil s protivatikánským projevem. Zdálo se mu, že papeženci zvítězili a je třeba to napravit. Na protest proti silám temna vyvěsil své dílo na prkennou ohradu u stanice autobusu a k tomu připojil: „Dne 5. července 1945 ve večerních hodinách byl mistr Jan Hus podruhé upálen v Chodově u Prahy. Hanba tmářům, kteří to dopustili. Stali se spoluviníky, čekajícími na odpustky z Vatikánu!“

Jako ochotníci jsme se s tátou setkali i na prknech znamenajících svět, druhý zleva jsem já, tatínek je první zprava




20.4.2007 12:09:22

Navzdory tomu se všude jásalo a zpívalo. Spolky obnovily svou činnost, ochotníci zkoušeli nové hry a všechny ovládl optimismus. Tatínkovi dodali kuplet sepsaný brněnskou rozhlasovou dvojicí Konopek-Kosina. Měl zpívat toto: Už je zase v republice hezky, slovensky je slyšet jen a česky. Už se nám tu opět volně dýchá, Armáda je s námi, naše pýcha. Naše písně jsou jen všude hrány, Slované jsou ve svém domě pány. Proto chtějme chránit tento nebes dar, Vlasti naší sláva zdar! Tatínek nebyl ani trochu nadšen. Řekl, že tohle zpívat nebude a že si kuplet napíše sám. Což také provedl. Sepsal nějakou říkačku a dal mi jí k přečtení. „Tak co?“ zeptal se. „Jaký to je?“ „Blbý.“ Zhodnotil jsem jeho dílo a v tu ránu jsem dostal facku, neboť tak se s tatínkem nemluví. „Když jseš tak chytrej,“ houkl rodič, „tak to sepiš sám!“ Nedalo mi to moc práce a druhý den měl tatínek s mým dílem takový úspěch, že musel kuplet opakovat. Přijímal gratulace, ale ani ho nenapadlo zmínit se o mně. Jenže takových jsem později v životě potkal víc než dost.




20.4.2007 12:09:23

7. Jelikož jsem nemohl vstoupit do žádné politické strany, rozhodl jsem se pro Junáka. Tatínek se dost ošíval. Ne že by měl něco proti ušlechtilému skautskému hnutí, ale obával se, že bude muset kupovat nákladný junácký stejnokroj. „Já nosím kšandy z první publiky,“ hořekoval, „a synáček požaduje pásek s lilií na přezce! Když k tomu připočítám košili s kapsama a širák, tak to hodí víc než sváteční šaty! Skautování je sport pro synáčky boháčů. Ty ses měl narodit v zámku kunratického barona!“ Nicméně nakonec povolil, zejména když jsem upustil od širáku a maminka bílou košili obarvila na žluto. V balíčku UNRA jsme objevili manšestrové kalhoty a peníze na pásek s lilií jsem si sám vydělal. Pochopitelně ne prací. Měl jsem jakožto syn tramvajáka legitimaci, která mě opravňovala k volným jízdám. Tuto průkazku jsem začal za úplatu půjčovat kamarádům, kteří si zajeli do vnitřního města do kina. Na legitimaci sice byla má fotka, ale to nikdo nezkoumal. Jen jsem doufal, že legitka nebude zašantročena. Ale vycházelo to. Jako skaut jsem hltal veškeré aktivity. Učil jsem se morseovku a marně jsem zápolil s pověstnými uzly. Zejména dračí smyčku jsem nezvládal. Rád jsem lovil bobříky a zapojoval se




20.4.2007 12:09:23

do bojových her. Také získání tří orlích per mě lákalo a věřil jsem, že to hravě zvládnu. Zkouška byla prováděna jednou za měsíc u táboráku a zdála se velmi efektní. Adept tří orlích per musel proskočit oheň šlehající nejméně do třímetrové výšky. Také předvedl svou odolnost vůči bolesti. Vedoucí oddílu ho třikrát švihl prutem a on nesměl ani slabě zaúpět. Doufal jsem, že to zvládnu. Prozatím jsem se snažil dělat dobré skutky. Každý junák měl za úkol udělat jeden dobrý skutek denně a to nebylo jednoduché. Jen to vymyslet! Mnozí nám radili, ale ne vždy to vycházelo. Snažili jsme se převádět babičky přes ulici, nebo jim pomoci s nákupem. Zřejmě jsme nebyli dost důvěryhodní, protože stařeny nás odháněly holí a na nákupní tašku si nenechaly sáhnout. Považovaly nás za lupiče a hrozily nám četníky. Ještě horší to bylo v dopravních prostředcích. Jednou jsem se rozhodl udělat dobrý skutek v tramvaji číslo 19. Seděl jsem ve voze spoře obsazeném a čekal na vhodnou příležitost. Pak přistoupil dost nesympatický pán ve středních letech. Mračil se. Okamžitě jsem se vymrštil ze svého sedadla a nabídl mu místo. Jeho reakce mě však překvapila. „Ty drzej fakane!“ zaburácel. „Děláš si ze mě srandu? To tě rodiče pěkně vychovali, ty dacane!“ Nenávistně si mě změřil a pak se v poloprázdné tramvaji posadil na místo, které si sám vybral. Lidi zkrátka bývali dost nevděční. Proto ani není divu, že nás dělání dobrých skutků poměrně brzy omrzelo a začali jsme vyhledávat nové příležitosti k zábavě. Jednou jsme se s Pepíkem Kuklou bavili o Indiánech a probírali mučení, skalpování a jiné zvyky u mučednických kůlů. Dost jsme o tom četli, takže jsme byli v obraze. Když pak




20.4.2007 12:09:23

kolem nás procházela Dášenka Lahodová, podlehli jsme nabízenému pokušení. Chopili jsme se zmítající dívky a přivázali jsme ji ke stromu. Byla to lípa. Vysvětlili jsme Dášence, že je v zajetí Apačů a musí trpět u mučednického kůlu. Zpočátku ten fakt docela brala, jenom tvrdila, že jsme blbí. Pokoušela se zbavit pout, což se jí nedařilo. Začali jsme ji štípat a lechtat, ale cítili jsme, že to není to pravé. Pak Pepík ukázal na trávu u našich nohou. V Chodově už se zase začaly chovat husy a ty kolem sebe trousily úhledné zelené šištičky, které vypadaly jako housenky. Tomu nebylo lze odolat. Zacpali jsme Dášence nosík, a když musela otevřít ústa, nacpali jsme jí husí produkt do pusinky. Vůbec tu legraci nepochopila. Nikdy v životě jsem neslyšel někoho tak ječet. Úplně nás to vyděsilo a dali jsme se na ústup. Dášenka dostala něco jako psotník a řvala na celý Chodov, že jsme jí do pusy nacpali hovna. To už jsme tušili, že to nezůstane jenom mezi námi. Raději jsme v neblahé předtuše zmizeli. Samozřejmě jsme se neuměli rozplynout. Začaly mě napadat černé myšlenky. Musel jsem předpokládat, že nastane chvíle odplaty. Taková věc se špatně vysvětluje. Šel jsem domů, jen co noha nohu mine. Přímo jsem se vlekl. Také nebylo kam spěchat. Maminka právě zkoušela dvojzpěv s učitelkou Hanouskovou a připravovaly se na produkci v Husově sboru. Obě hezky, ba dokonce krásně zpívaly, zejména když je pan Váša doprovázel na harmonium. Teď ale šlo o něco jiného. Vzpomněl jsem si na tři orlí pera a na drsnou zkoušku u táboráku. Teď se mi tak obtížná nezdála. Ohněm bych klidně proskočil a při třech ranách prutem bych ani necekl. Nyní jsem ale čekal na ortel daleko tvrdší.




20.4.2007 12:09:23

Maminka i paní Hanousková byly nejen informovány, ale také pobouřeny. Paní Lahodová již dodala podrobnosti a stále trvala na tom, že by mě naši měli poslat do polepšovny. Když si představila, že její princeznička měla pusinku plnou výkalů, pokoušely se o ni mdloby. Snažil jsem se zajíkavě vysvětlit, že šlo pouze o hovínka husí, která připomínají cukroví a zejména pak gumové hady. Má slova však nepadala na úrodnou půdu. Maminka se mračila a učitelka náboženství se blaženě usmívala jako před hostinou. Věděla, co nastane a já jsem to věděl rovněž. Nedalo se to odvrátit. Také jsem si uvědomoval, že nepatřím k románovým hrdinům, kteří při bičování semknou rty a nevydají ze sebe ani hlásku. Byl jsem úplně jiný typ. Napadlo mě, že bych následující chvíle mohl brát jako trénink a přípravu na tři orlí pera. To byl samozřejmě nesmysl. „Co myslíš, že teď přijde?“ zeptala se maminka zlověstně. „Vejprask.“ Zachrčel jsem nešťastně. „Celou větou!“ přikázala maminka a paní Hanousková se šťastně culila. Zato já jsem začal pobrekávat. „Dostanu důtkami na holou,“ vzlykal jsem s obtížemi. Maminka souhlasila. Paní Hanousková si ještě všimla mých kalhot a pásku se skautskou lilií. Řekla, že mi docela sluší, ale že si je za své chování nezasloužím. Také jsem je na sobě už dlouho neměl. Musel jsem stáhnout i trenýrky bez lilie. Navíc bylo otevřené okno, takže si celá ulice mohla vychutnat mé kvílení. O tři orlí pera už jsem neměl zájem.




20.4.2007 12:09:23

8. Skutečným politikem byl u nás v Chodově starý bolševik Heřman Taussig. Impozantní holohlavý stařec s bohatou minulostí. Poslanec již za Rakouska-Uherska a kamarád Antonína Zápotockého. Charismatický řečník, který nevěděl, kdy přestat. Když se po květnové revoluci vrátil z koncentračního tábora, býval vítaným bonbónkem na všech táborech lidu. Vyprávěl skutečné horory, při kterých nám mrazilo v zádech. Dozvídali jsme se o zvěrstvech nacistických kápů do nejmenších detailů. Bylo nám, jako bychom si tajně vypůjčili nějakou mírně pornografickou knihu. Naslouchali jsme s otevřenými ústy a mrzelo nás, když pořadatelé naznačovali rétorovi, že už by měl přestat. Museli se přece dostat ke slovu i jiní! Vyhnat ale starého Heřmana od řečnického pultu byl mnohdy nadlidský úkol. Před rokem 1946 bojoval ještě v rudém dresu. Horoval pro vítězství komunistů ve volbách a sliboval světlé zítřky, neli přímo ráj na zemi. Pak ale jeho nadšení pro věc upadalo. Stále častěji kritizoval a po velkém únorovém vítězství se z něj stal učiněný rebel. Chodil na stranické schůze a vyloženě je rozbíjel, jak to dělal za první republiky u agrárníků, nebo sociálfašistů. Měl v tom dalekosáhlé zkušenosti.




20.4.2007 12:09:23

„Kdyby tenhle bordel viděl Lenin,“ tvrdil odvážně, „vzal by do ruky kulomet a všechny by vás postřílel. Já jsem znal Lenina osobně, a tak vím, co říkám!“ Komunisté byli ze starého buřiče nešťastní, ale dlouho se neodvažovali proti němu zasáhnout. Právě pro tu známost s Leninem. V roce 1912, když Lenin navštívil Prahu, bydlel několik dní na Žižkově v bytě Heřmana Taussiga. Na to dával stařec čestné slovo. Mému otci to bylo celkem jedno, ale musel se tím zabývat, protože chodil každou neděli na fotbal s panem Šritrem, což byl Heřmanův zeť. „Tohle nedopadne dobře,“ bědoval prozíravě, „protože tchán už hází komunisty do jednoho pytle s fašounama! Nakonec ho zavřou a odskáče to celá rodina. Děti vyhoděj ze studií a nás pošlou někam do pohraničí! A ten mezek si nenechá domluvit! O mně říká, že jsem podělanej ouřada a takoví lidé že tuhle republiku na věky zahrabali!“ Tatínek pana Šritra velice litoval a byl rád, že náš dědeček chodí pouze mezi baráčníky a ani tam nekritizuje jejich vedení. Pak si zavolal Taussiga na kobereček sám Antonín Zápotocký. Vůbec se s ním nemazlil. „Heřmane,“ zaburácel, „já tě nechám ty pacholku starej zavřít!“ Taussig se nejen nezhroutil, ale dokonce se rozchechtal. „Tondo!“ vyrážel se sebe. „Ty, starej kriminálník, budeš mně, starýmu kriminálníkovi, vyhrožovat kriminálem?“ Po těchto slovech se rozesmál i Zápotocký. „A stejně tě dám zavřít!“ řekl potom. Což se taky stalo. Nedopadlo to ale tak tragicky, jak se obával pan Šritr. Buřič byl do roka zase doma, vyloučili ho z rodné strany, ale k politické situaci se vyjadřoval i nadále. Rudému právu říkal lžinoviny




20.4.2007 12:09:23

a ironicky komentoval většinu článků. Jednoho dne vyšla útlá knížka, která se Heřmanovi ani trochu nelíbila. Pojednávala o pobytu Vladimíra Iljiče Lenina v Praze. „To jsme to dopracovali!“ šklebil se Taussig. „Ani o velikém Leninovi se už nesmí napsat pravda! Tady čtu, že vůdce světového proletariátu přespával na Žižkově u neznámého soudruha. Já jsem pro ty lumpy neznámý soudruh. Už se bojej napsat, že Lenin přespával u Heřmana Taussiga! Až sem jsme to dopracovali! Ze starejch bojovníků nadělaj neznámé soudruhy a ty pak můžou pozavírat. Ale mně hubu nezavřou!“ To si snad ani nikdo nemyslel. Starý harcovník celé desetiletí mlátil hubou a nebylo v jeho silách s tím přestat. Když už nesměl mluvit na veřejných shromážděních, využíval laviček v parku, front před krámy, nebo obyčejný roh ulice. Jakmile se objevil někdo, kdo byl ochoten naslouchat, už spustil. Ale jednoduché to nebylo, protože se lidé báli. Zastavit se se starým Taussigem mohlo být nebezpečné. Každý věděl, že starce už nezavřou, ale jeho posluchač mohl být popotahován. Také můj tatínek mě před starým Taussigem varoval: „Dědek celej život zatracoval buržoazii, bojoval za komunismus a teď, když ho má, se mu to nelíbí. A to má osobní penzi za zásluhy! My máme hovno a musíme mlčet, tak ať se přizpůsobí. A ty ho neposlouchej! Někdo tě s dědkem uvidí a poneseš následky celej život!“ Tyhle starosti jsem si rozhodně nepřipouštěl. Už proto, že stařec vyprávěl docela zajímavé příběhy z politického života. Třeba o tom, jak kdysi ve vlaku vytáhl agrárnickému poslanci z holinky připravený projev do sněmovny a jak tam ten nešťastník poté bezmocně koktal. Formy revolučního boje bývaly různé. Nejvíce se mi líbila tahle příhoda:




20.4.2007 12:09:23

„Když jsme chtěli dělat světovou proletářskou revoluci,“ vzpomínal Taussig, „tak jsme se museli kontaktovat s masami. To nám moc nešlo, zvláště na vesnici. Tam na nás lidi kašlali, nebo o nás vůbec nevěděli. Proto jsme vymysleli akci, která je měla zaujmout. Jmenovalo se to rolnická spotřební družstva a my jsme jezdili agitovat za jejich založení. Tak jsem já a ještě dva továryšči odjeli na východní Slovensko, kde nás dvakrát rádi neviděli. Ale úkol byl úkol. Přijeli jsme do takový zapadlý díry, kde jsme okamžitě svolali schůzi a doufali, že nikdo nepřijde. Ale rolníci přišli do jednoho a dokonce s panem farářem. Tvářili se nepřátelsky a bylo jasné, že odtud nemusíme vyjít se zdravou kůží. Jeden továryšč mě popostrčil dopředu a já jsem musel začít agitovat. Tak jsem se nadechl, sepnul ruce a začal se hlasitě modlit. Otčenáš a Zdrávas. Pan farář se okamžitě připojil a za chvíli se modlili všichni přítomní. Bylo to jako v chrámu Páně. Pak jsem přestal a jen tak jakoby mimochodem jsem se zmínil o prospěšnosti rolnických spotřebních družstev. Má slova dopadla na úrodnou půdu a za pomoci pana faráře jsme založili Spotřební rolnické družstvo Nejsvětější Trojice při třetí internacionále Komunistických stran v Moskvě.“ Podobných historek vykládal Heřman Taussig spoustu a měl radost, když jim lidé se zájmem naslouchali. Ale měl i vážné starosti. Jak tvrdil, měl doma ve škatuli šest osobních dopisů od Vladimíra Iljiče Lenina a strachoval se o jejich osud. „Možná mě tu přepadnou,“ obával se, „obrátěj mi kvartýr vzhůru nohama, najdou dopisy a uložej je někde do trezoru. Určitě neprozraděj, komu je Lenin napsal. A druhá možnost je ještě horší. Až zaklepu bačkorami, a to nebude dlouho trvat, připadnou všechny písemnosti mým dědicům. Ty má




20.4.2007 12:09:23

revoluční minulost vůbec nezajímá. Ani je nenapadne, že zdědili poklad, kterej má nesmírnou cenu. Nakonec to může dopadnout tak, že si Leninovejma dopisama vytřou prdel!“ Ani nevím, jak to s relikviemi dopadlo. Místní komunisté tvrdili, že Taussig určitě žádné Leninovy dopisy nemá, protože vůdce světového proletariátu by se nikdy nespojil s takovým šíbrem. Nakonec byli rádi, když Heřman Taussig umřel a přestal je svými kritikami otravovat. Přesto mu nad rakví v krematoriu zazpívali Internacionálu. Konec Protektorátu byl pro mého tatínka doslova nesnesitelný. Jako společenský člověk, divadelní ochotník a milovník schůzí se nemohl uplatnit. Divadla nehrála, přísné zatemnění dusilo každý náznak skutečného života, a tak jedinou kulturou bylo rozhlasové vysílání s odpornými skeči. To ani tatínek nevydržel, a protože se bál hlasitě nadávat, aspoň nám krákoravým barytonem zpíval árie z Prodané nevěsty, nebo písně ze svého milovaného Tyláčku. Ale všechno má svůj konec a se svobodou pronikla do Chodova i kultura. Celebrity, o kterých tatínek dlouze a dojatě vykládal, se objevily i na pódiu místní sokolovny. Zábavní výbor Sokola ctil heslo „Ve zdravém těle zdravý duch“, a proto pořádal hojně navštěvované kulturní akce. A tak jsem poznával jednu celebritu za druhou. Jako první přijely známé subrety z nuselského Tyláčku, sestry Tolarovy. Bylo jich celkem pět, ale k nám přijely pouze dvě: Helena a Betty. Byly krásné a zpívaly tak, že obecenstvu vháněly slzy do očí. Slaďáčky ze známých operet rozparádily obecenstvo nade všechny představy. Dámy to opravdu rozbalily. Za chvíli jim pódium nestačilo, a tak se vrhaly mezi obecenstvo. Navštívily významné chodovské občany přímo na jejich židlích. Betty se posadila na klín čestného




20.4.2007 12:09:24

starosty Sokola hladíc ho po tvářích i po pleši, a když viděla, že neprotestuje, dala mu, za nadšeného povzbuzování obecenstva, několik mlaskavých polibků. Podobně si počínala i Helena, která ohubičkovala bratra náčelníka. Vystoupení mělo bouřlivý ohlas, ale když se obecenstvo rozcházelo, bylo slyšet i nesmělou kritiku. Někteří škarohlídi se domnívali, že umělecký výkon nemá být znehodnocován nemravností a hopsáním po cizích klínech. Takové věci patří do nočních barů, a to až po půlnoci. Ani můj tatínek nebyl spokojen. „Jsou to velké umělkyně,“ ocenil sestry Tolarovy, „a mohly by se propracovat i do Národního divadla. Musely by se ale ukáznit, nekroutit tolik zadkem a nesvádět zasloužilé Sokoly. Dobře jsem si všiml, že sestra náčelníková plakala a po návratu domů zřejmě dojde k rodinnému konfliktu.“ „Mně se to docela líbilo,“ podotkl jsem, „a bratr čestný starosta se mohl štěstím rozplynout. Je to vdovec a hned tak ho někdo nepohladí!“ „Možná by ses divil!“ zavrčel tatínek. „Kdybych ti měl vykládat o bratru čestném starostovi, tak bych tě mohl zkazit. Ale představení bylo hodnotné!“ O výletech sester Tolarových se v Chodově mluvilo nejméně týden. Ke shodě názorů nedošlo. Po mnoha desetiletích jsem zažil něco podobného v podání současné hvězdy pop-music. Tehdy byl u toho také doktor Plzák, který to glosoval naprosto výstižně: „To je, jako bych se díval na box a najednou jeden z borců přeskočil provazy, opustil ring a vrazil mi jednu do nosu!“ Do Chodova ovšem nejezdily pouze subrety a vyzývavé dívky z kabaretů. Ačkoliv o ty byl největší zájem, na našem pódiu se objevovali i umělci vážní a vážení. Recitátoři a pěvci. Tatínek měl nejraději umělce malé postavy. Jelikož sám příliš




20.4.2007 12:09:24

nevyrostl, říkával s oblibou: „V malém těle, velký duch!“ Rád tyto výjimečné umělce připomínal. Byl to téměř nekonečný seznam od Bedřicha Smetany až k Emilu Burianovi. „To byl hlas jako zvon,“ rozplýval se, „a když zpíval Jeníka v Prodance, nikomu nevadilo, že Mařenka je o dvě hlavy větší!“ Proto také tatínek ze všech hostů nejvíce miloval malého tenora Národního divadla Miroslava Vícha. „Kdo se mu vyrovná?“ kladl otázku, „na jevišti je sotva vidět, ale když to rozbalí, tak člověku vhrknou slzy do očí!“ Podobně tomu bylo i politiků. Nebylo nad prezidenta Beneše, ostatní se s ním nemohli srovnávat. Habáni byli v politice vždycky podezřelí a nedalo se jim důvěřovat. Kdyby tatínek neumřel poměrně mladý, měl by Václav Havel určitě o velkého fandu víc. Zato Miloš Zeman by neměl nejmenší šanci, zejména poté, co urazil malého Michaela Žantovského. Dokonce si nejsem jist, jestli by se tatínek neodstěhoval na Slovensko kvůli Dzurindovi. Ale to jsou pouhé hypotézy, které nelze ničím doložit. Kdysi chodil tatínek do gymnázia v Křemencové ulici a byl spolužákem Jana Wericha. Ten ho do jisté míry zklamal, zejména svým příklonem k politické levici. Tatínek nade vše zbožňoval Aloise Jiráska, Karla Hašlera a jiné okázalé národovce. Hlásil se k národním demokratům a později přestoupil k národním socialistům. Jednak kvůli doktoru Benešovi a za druhé proto, že tuto partaj preferovali všichni tramvajáci. Šplhli si tak u svého vedení. Osvobozené divadlo, jakkoliv populární a oblíbené, v ledačem uráželo tatínkovy city. Werichovy narážky na Jiráska, Hašlera, nebo Klub za Starou Prahu nechávaly v tatínkově duši hluboké jizvy. Navíc můj rodič nesnášel komunisty a dráždila ho jazzová muzika. Před Ježkem rozhodně dával přednost Frimlovi,




20.4.2007 12:09:24

Járovi Benešovi, nebo Františku Kmochovi. To mu vydrželo až do smrti. I po vítězném únoru ho dráždily sporadicky uváděné spirituály v rozhlase. Jakmile zaslechl dojemný song „To slunce se má, to nedělá nic, jen bloumá po nebesích,“ okamžitě se rozkřičel: „Slyšíte to? Ty kurvy komunistický by nejraději zapřáhly i to slunce!“ Jeho záliba vidět na vlastní oči různé politické celebrity ustoupila do pozadí. Na prezidenta NDR Piecka nebyl zvědav

Táta jako ochotník ve hře Mirandolina




20.4.2007 12:09:24

a ani další lidově demokratičtí státníci ho nepřinutili k účasti na masovém vítání. Jednoho otřesného zážitku však nezůstal ušetřen. V roce 1948 se jako starý Sokol zúčastnil posledního XII. všesokolského sletu. Z nějakých důvodů se na tuto slavnost těšil. Ale pak to přišlo. Na tribuně se objevil usměvavý Klement Gottwald a otcovsky kynul davům. Mnohem horší ovšem pro tatínka bylo, že i obecenstvo dávalo potleskem najevo své sympatie novému prezidentovi. To už se nedalo vydržet a tatínek předčasně opustil Strahovský stadion. Gottwalda už v životě nespatřil a to ani balzamovaného v památníku na Žižkově. Tatínek velice obdivoval herce a především komiky.Král komiků Vlasta Burian u něho vítězil na celé čáře a také ho poměrně zdařile imitoval. Na druhém místě byl Ferenc Futurista a na třetím Jára Kohout. Osudným se mu ale stal Oldřich Nový. Tento elegantní komik učaroval tatínkovi svým vzhledem. Především se mu líbily jeho pečlivě učesané vlasy dozadu, které vypadaly, jako by byly přilepeny k hlavě. Toho tatínek nemohl dosáhnout. Měl kaštanové, kudrnaté vlasy, které se líbily děvčatům, ale to nebylo v této chvíli podstatné. Tatínek chtěl mít účes jako Oldřich Nový a začal na tom usilovně pracovat. Koupil si různé brilantiny a olejíčky, stahoval účes pomocí síťky, ale úspěch se nedostavoval. Není divu, že tatínek ztratil trpělivost. Natočil si do lavoru studenou vodu a odhodlaně do ní strčil hlavu. Zatnul zuby a držel ji tam dlouho. Když už příliš zábla, vytáhl ji a uplácal si vlasy tak, že vypadal jako dvojče Oldřicha Nového. Na mokrou hlavu si narazil tramvajáckou čepici a optimisticky odešel do práce. Měl na devatenáctce šejdra. Když se po mnoha hodinách vrátil domů, rozeštkal se a začal uvažovat o sebevraždě. Vlasy se mu pod čepicí spařily a on je vyčesával po celých chomáčích. Stal se z něj holohlavec




20.4.2007 12:09:24

a měl pocit, že nemůže vyjít mezi lidi. Přemohl se jen s krajními obtížemi. Naštěstí ho kamarádi nepodrazili. „Člověče,“ říkali mu, „tys teď celej Ruda Princ! Třeba budeš taky tak slavnej!“ Ruda Princ byl komik z nuselského Tyláčku, na hlavě neměl ani chloupek, a když zpíval My jsme ti Pražáci – kluci kudrnatí, válela se smíchy celá Praha. Tatínek uznal, že Ruda Princ je význačný umělec a podobat se mu není žádná hanba. I když na plešatost ještě neměl léta, zvykl si poměrně brzy a dokonce se naučil několik kupletů, které si z holohlavců utahovaly. O Oldřicha Nového ztratil tatínek zájem a o to častěji se smál Rudlu Princovi v hledišti nuselského Tyláčku. Také kabaretní umělce tatínek obdivoval a rád si se společností zašel k Flekům, k Tomáši, nebo do nějakého šantánu. Občas měl k úrovni nějaké výhrady, ale zároveň mě upozorňoval, že z tohoto podhoubí vyrostli i Saša Rašilov a jiní velikáni. Když se vrátil Jan Werich do pražského ABC, přijal tatínek jeho předscény s Miroslavem Horníčkem s velkým zadostiučiněním. „No vida,“ radoval se, „tak už i Wericha ti komundírové serou. Dává jim to sežrat, jen co je pravda. Jen je škoda, že s nimi tak dlouho troubil!“ Dokonce měl cukání navštívit bývalého spolužáka v zákulisí. Ale pak si řekl, že slušný člověk se nemá nikdy vnucovat, a kdo ví, jestli by se na něj Werich ještě pamatoval. „Když je člověk slavnej,“ poučil mě, „tak ho kdekdo obtěžuje a ztrpčuje mu život. To ty nikdy nepoznáš, protože slavnej nebudeš! Ledaže se pro svou lenost dostaneš do kriminálu!“ Přesto, že ve svých prognózách nebyl daleko od pravdy, přece jen jsem mu jednou umožnil potřást si rukama s celebritami. To když v bývalém Tyláčku, později divadle Na Fidlovačce, zkoušeli moji operetu „Pro tvé oči, Dášenko“. Ta




20.4.2007 12:09:24

byla sice ještě před premiérou zakázaná, ale před tím jsem dostával volňásky na některá představení. Bral jsem s sebou tatínka a přemluvil ho, aby mě o přestávce doprovodil do zákulisí. Tady se mohl seznámit se svými idoly Rudou Princem a Fandou Mrázkem. Jestliže tatínek něco bytostně nesnášel, bylo to moderní umění a avantgarda. Pitvořil se po E. F. Burianovi a měl svým způsobem obrovskou radost, když obdivovaný modernista skončil u socialistického realismu a nosil plukovnické výložky. „Nebejt tý avantgardy,“ bručel otec, „tak by se komouši nikdy nedostali k moci! Říkali si elita a přitom měli v hlavě nasráno!“ Stejně málo měl ovšem v lásce katolickou pravici. „Upálili Mistra Jana Husa,“ říkal, „a od tý doby jim nevěřím. Přečti si Jiráska a všechno ti bude jasný. Nejlepší je zlatá střední cesta, ale tady to nikdo nechápe!!“ Pak se zasnil a pronesl závažnou prognózu. „Ale jednou se tento národ probudí, jelikož jsme národem Žižkovým. A taky jsme sokolové! To z nás nikdo nevytluče! Jen by si to taky měli uvědomit takoví flinkové, jako seš ty! Talent máš po mně, ale seš línej. Podívej, jaký psal Jirásek tlustý romány! To se ti příčí a píšeš povídačky, který přečtu za dvě minuty! Takovou literaturu si můžeš strčit za klobouk!“ Chodov měl ale i opravdového, národem ctěného a váženého umělce. Přebýval ve vile továrníka Havlíčka a jen tak s někým si nezadal. Vídal jsem ho velice zřídka, protože nechodil ani k holiči. Navštěvoval ho maličký holič Šunda, který od něj za sestříhání bradky dostal obrázek. Také si pravděpodobně dost vymýšlel. Jeho historky o Mistru Maxi Švabinském se měnily v dlouhé, ale neuvěřitelné monology. Někteří zákazníci jim pozorně naslouchali, jiným to bylo srdečně jedno. Můj




20.4.2007 12:09:24

tatínek patřil k těm prvním. Obrazy Maxe Švabinského se mu velice líbily a poměřoval jimi i ostatní výtvarné umělce. „Když Švabinský namaluje krávu,“ říkal, „tak každej blbec pozná, že to je kráva. To ti moderní patlalové nedovedou!“ Starého Mistra však uctívali všichni a kdo ho náhodou potkal na procházce, neopomenul se tím pochlubit. V sále U Žáků byly také o jednom víkendu vystaveny Mistrovy obrazy a na výstavu proudily davy lidí. Také se tam návštěvníci dohadovali, kde byl který obraz namalován a zdálo se, že umělec netvořil jinde, než na území Chodova. Dva rolníci se před slavným obrazem Žně málem poprali a pořadatelé měli co dělat, aby je od sebe odtrhli. Oba zuřivci tvrdili, že Žně byly namalovány právě na jejich poli. Jeden obraz ale Max Švabinský docela určitě v Chodově namaloval. Byl to portrét dvanáctileté žákyně místní školy a dcery uzenáře Krapfa, Jany Krapfové. Obraz se jmenoval Chodovská madona a byl opravdu líbezný. Proto jej také uzenář věnoval místním katolíkům a ti jím ozdobili stěnu kostela. Některým se to nelíbilo. Zdálo se jim, že Janička nesplňuje normy kladené na světce a kritizovali její příliš světské vzezření. Posléze byl obraz ze stěny modlitebny sejmut a přesunut do sakristie. Co se s ním stalo potom, není mi již známo. Po mnoha letech jsem se ale setkal s madonou, která restituovala po zesnulém otci uzenářství. Janička byla třikrát rozvedená a vážila kolem metráku. Slíbil jsem jí, že u ní budu kupovat vuřty, ale o obraze jsem se ani nezmínil. Musím se však ještě vrátit k Maxi Švabinskému, který u nás málem tragicky zahynul. Jednoho zimního odpoledne si totiž, navzdory štiplavému mrazu, vyšel na procházku. Bez doprovodu. Šel pomalu a jak bylo jeho zvykem, pozorně se rozhlí-




20.4.2007 12:09:24

žel. To bývá zvykem i předností malířů. Na rozdíl od nás jim nic neunikne. Max Švabinský si všiml i toho, že malý krámek, v němž ještě donedávna hokynařila paní Čámská, doznal jisté změny. Šedivá roleta byla vytažena a dveře pootevřeny. Co se to děje? Zvědavý umělec nad tím nedokázal mávnout rukou. Rozhodl se zjistit podstatu věci. Přišoural se ke krámku a vstoupil dovnitř. Což ovšem neměl dělat. Netušil, že ho sledují dva známí uličníci, postrach chodovské měšťanky. Když viděli, že stařec vešel do krámku v likvidaci, napadlo je, že nastal okamžik pro povedený kanadský žertík. Domluvili se očima a jednali. Stáhli roletu až k zemi, spokojeně se zachechtali a prchali do bezpečí. Národní umělec se ocitl v pasti. Nevěděl, co si počít. V krámku byla nesnesitelná zima. Malíř se pokoušel zvednout roletu, ale nešlo to. Bylo mu už přes osmdesát a příliš sil mu nezbývalo. Bušil do rolety hůlkou, volal o pomoc, avšak bez úspěchu. Třásl se zimou a jeho hlas povážlivě slábl. Vyhlídky na záchranu nebyly valné. Naštěstí po nějaké době byl Max Švabinský v Havlíčkově vile postrádán. Třeskutý mráz nedovolil otálet. Což jestli si Mistr zlomil nohu a leží někde v příkopě? Několik přátel se vydalo umělce hledat. Po nějaké době ho skutečně našli. Naštěstí to vetchý stařec ještě nevzdal a stále bušil hůlkou do rolety. Byl z toho velký skandál. Veřejnost se zhrozila nad hanebností odporného zločinu. Pátrání po vinících bylo korunováno úspěchem. Zejména proto, že se zlotřilci přiznali několika kamarádům a ti je okamžitě práskli. Očekával se tvrdý trest, patrně vyloučení ze školy. Nakonec z toho byla jenom ředitelská důtka před celou třídou. Pan ředitel Wagner si dával záležet. Hřímal jako před koncilem a označil viníky za skvrnu chodovského žactva. Uvědomují si vůbec tito uličníci, co mohli způsobit?




20.4.2007 12:09:24

Jakou ránu by způsobili české kultuře? Jak je vůbec mohlo něco takového napadnout? Jak si mohli dovolit vztáhnout ruku na národního umělce? Viníci se opravdu káli. Dokonce se i rozbrečeli. Přesto vinu v celém rozsahu nepřiznali. Nevěděli prý, že jde o národního umělce. Mysleli si, že je to jen obyčejný dědek! Jisté je, že lidé měli dlouho o čem mluvit. A své poučení si z případu odnesl i Mistr Švabinský. Pochopil, že Chodov je nebezpečná džungle a již nikdy neopouštěl Havlíčkovu vilu bez doprovodu.




20.4.2007 12:09:25

9. Byl jsem vášnivým čtenářem a přelouskal jsem, co mi přišlo do ruky. Domácí zásoby nestačily, a tak jsem si vypůjčoval, kde to šlo. Nesčíslněkrát jsme se vloupal do sběrny starého papíru a zcizil zde značné množství, většinou pokleslé literatury. Tatínek můj vkus zavrhoval, protože opovrhoval knihami, které nebyly vázané a dostatečně tlusté. Nad Rodokapsy se shovívavě usmíval, protože věděl, že je spíchl nějaký hladový bohém přes noc. Nestálo za to, vůbec je otevřít! „Alexander Dumas, to je autor!“ pokyvoval hlavou a obdivem. „Ten toho napsal tolik, že to vůbec nejde učíst!“ To silně přeháněl, protože Tři mušketýry, Královnin náhrdelník nebo Hraběte Monte Crista znal téměř zpaměti. Stejně jako knihy Aloise Jiráska nebo Henrika Sienkiewicze. Tatínek, na rozdíl ode mne, četl velice důkladně, pozorně a nepřeskakoval řádky. Jeho trpělivost neznala mezí. Ještě po letech si pamatoval, co měl na sobě Ptáček z Pirkenštejna při rozmluvě s Roháčem z Dubé. Pochutnával si na detailech a věřil každému slovu. Když Jirásek o někom napsal, že měl blond vlasy nebo napadal na levou nohu, přijal to jako ověřený historický fakt. Se zaujetím četl i zdlouhavé popisy krajiny a umělcovo referování o počasí.




20.4.2007 12:09:25

Nechápal, jak mohu přelouskat dva tři romány denně. „Nic z tebe nebude,“ prorokoval mi, „protože všechno děláš halabala! I tu četbu odbejváš! Místo aby sis ji vychutnával, tak tě zajímá akorát, jak to dopadne! Víš, kolik ti takhle uteče ušlechtilejch myšlenek?“ Patrně mi jich uteklo hodně, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Tištěné slovo jsem hltal jako hladový ovčák polívku a ušlechtilé myšlenky jsem nevyhledával. Přečetl jsem i stovky divadelních her, protože knihovna divadelních ochotníků byla u nás na půdě. Ani tady jsem si nevybíral. Louskal jsem texty operetek, vesnická dramata i opravdickou klasiku. Vím, že mě dojala Smrt matky Jugovičů, ale už si z ní nepamatuji ani slovo. Tatínek jakožto uznávaný komik často vystupoval ve veselých kabaretech, a když nenašel dost inspirace u Járy Kohouta nebo Ference Futuristy, psal si vlastní veršované kuplety. Ty mi pak předčítal a žádal mě o úsudek. „Tak co?“ vybafl po domácí premiéře. „Jaký to je?“ „Blbý.“ Dal mi pohlavek a řekl, že když jsem tak chytrej, abych to napsal líp. Zvedl jsem hozenou rukavici a vymyslel si rýmy, které byly zřetelně lepší než jeho. Nerad to uznal, ale šlo mu o věc. „Máš básnický střevo,“ připustil, „ale to tě akorát odvádí od učení. Nemysli si, že se takovejma pitominkama uživíš! Jirásek psal romány a musel učit na gymnáziu dějepis!“ Ani mě nenapadlo s ním polemizovat, ale začal jsem se literárně vyžívat i mimo rodinu. Psal jsem posměšné básničky na spolužáky i učitele a u táboráku jsem se blýskl vlastními veršovanými vejšplechty. Což ovšem nebylo zdaleka všechno. Přišel jsem na chuť i vlastenecké lyrice a oslavil naše velikány




20.4.2007 12:09:25

od Jana Husa až po Tomáše Garrigua Masaryka. Později jsem přesedlal i na poezii milostnou. Samozřejmě mi bylo jasné, že se nehodí psát takové skvosty na pytlíku od mouky, a proto jsem se rozhodl vydávat vlastní časopis. Ani už nevím, proč jsem ho nazval Paměť. Pozval jsem k tvůrčí spolupráci nejlepšího kreslíře z naší třídy a slíbil mu dvě koruny měsíčně. On sice trval na polovině z čistého zisku, ale dohodli jsme se. Bohatě ilustrovaná Paměť kolovala mezi spolužáky řadu měsíců a byl to časopis vynikající úrovně. K jeho zrušení došlo díky netušeným možnostem, které nám poskytlo ředitelství školy. Navrhlo, aby si žáci vydávali vlastní cyklostylovaný časopis. Byl jsem zvolen šéfredaktorem a žák Lemberka Josef nás oslnil názvem, který nesnesl protinávrh. Na chodovské měšťance začal vycházet Atom. Vašek Charvát opět ilustroval mé veršované příběhy o černochu Nellovi a jiných podivných figurkách, ale objevili se zbrusu noví autoři. Tonda Mojdl napsal skvělou prózu o boxeru Kostkovi, který se stal mistrem světa ve váze těžké, a několik dívek nadrásalo básně o krásách naší české vlasti. Přestože jsem byl šéfredaktorem Atomu, který vycházel v nákladu sto padesáti výtisků, dost se mi stýskalo po Paměti. Školní časopis byl přece jen oficiální tiskovinou a to samo omezovalo naši tvůrčí svobodu. Bylo třeba se vyjadřovat slušně, nenadávat, neposmívat se pedagogům, nezlehčovat závažné problémy a otiskovat příspěvky vzorných žáků, kteří měli jedničku z jazyka českého. Navíc se z nás stali ryzí amatéři a nemohli jsme výtisky půjčovat za úplatu. Záhy mě postihla závažná umělecká krize, protože se mi začaly líbit holky. Tento fakt rozhodujícím způsobem ovlivnil




20.4.2007 12:09:25

především výběr mé četby. Odložil jsem Rodokapsy i foglarovky a vypůjčil jsem si v knihovně lyriku Fráni Šrámka. Velice mě taky zaujaly Zpěvy staré Číny a Nezvalovy Písně věčného studenta Roberta Davida. Samozřejmě mě napadlo, že bych něco podobného mohl zkusit rovněž. Vrhl jsem se zuřivě do peřejí intimní lyriky a napsal první sbírku milostných básní, kterou jsem nazval Marné touhy. Přijal jsem umělecký pseudonym Jarmil Kristen a předal dílo Vašku Charvátovi k ilustrování. Ten se zachoval jako naprostý cynik, protože svévolně změnil název sbírky a napsal na titulní stránku Blbé touhy. Milostné básně jsem pochopitelně nezveřejňoval v Atomu ani kdekoliv jinde. Pro veřejnost jsem zůstával drsným chlapíkem, čerpajícím inspiraci ze zcela jiných oblastí. U táboráku jsem uváděl veršované westerny, které v realizaci neměly daleko k opeře: Stalo se v Americe, to vám mohu říci. Hráli poker v pěkném baru čtyři pistolníci. Jeden prohrál všechny prachy i svojeho koně. Řek: „Mám doma ňáký šperky, doběhnu si pro ně.“ Odběh, za chvíli se vrátil, kolty vytáh prudce. „To jsou, chlapy, moje šperky, teď zvedněte ruce!“ Potom zmizel neznámo kam,




20.4.2007 12:09:25

s ním i jeho herka. Šerif řek: Já za ním nejdu, dyť to nemá verka!“ Měl jsem úspěch, ale nezveřejněná lyrika v šupleti mě soužila. Naštěstí se holky začaly líbit i jiným klukům a ti se na mne obraceli, abych jim psal milostná psaníčka. To byla jedinečná příležitost, jak udat své básničky. Drze jsem je vydával za díla Šrámkova, Seifertova i Nezvalova a dobýval jimi srdce pubertálních dívek pro své spolužáky a kamarády. Tuto činnost jsem provozoval celé léta a slavil stejné úspěchy jako Cyrano pod Roxaniným balkonem. Tehdy jsem také usoudil, že je načase naučit se společenským tancům. Nohy, až dosud navyklé na čutání do meruny, zatoužily po ušlechtilejším uplatnění. Nebylo to nijak jednoduché. Holky z naší třídy, které až dosud do omrzení tancovaly Českou besedu, projevily ochotu naučit nás polku, valčík a popřípadě i tango. Mirek Fajtl přitáhl do školy harmoniku a začal vyhrávat odrhovačky, které pochytil u kolotoče. Šlo mu to znamenitě, ale nikdo z kluků neměl odvahu vstoupit na parket. Po dlouhém šťouchání a pobízení požádal o tanec dvoumetrový Sláva Bervic subtilní Elišku Hozovou a bylo to něco příšerného. Faitlova hudba na ně zapůsobila tak silně, že málem porazili kamna. Eliška se do lavice vrátila pokopána a zcela vysílená. My jsme se pochopitelně bavili, ale Bervice nikdo nechtěl následovat. Po veřejném zesměšnění mladí muži neprahli, neboť pubertální dušičky jsou mimořádně citlivé. Uprostřed komplikované situace jsem dostal znamenitý nápad. Dohodl jsem se s Pepíkem Kuklou, že taneční hodiny uskutečníme u nás na chodbě. Pochopitelně v úzkém kroužku




20.4.2007 12:09:25

zájemců, kteří to budou brát smrtelně vážně. Start do společnosti nemůže být důvodem k rozvernému veselí a poťouchlostem! Pepíka Kuklu, který byl mým vzdáleným bratrancem, jsem si vybral ze dvou důvodů. Jednak byl hezký a letěly na něj holky a jednak vlastnil gramofon. Měl i nějaké desky, ale většinou se pro naše účely nehodily. Buď to byly árie z italských oper, nebo moderní hudba, která k nám právě pronikala z Ameriky. Nakonec jsme si přece jen vybrali. Vzali jsme na milost valčík Jetel voněl zrály klasy, slowfox (nebo tango?) To bylo tenkrát na ostrově Capri a ještě nějaký cajdák, na který vůbec nedošlo. Jako učitelky tance jsme si vybrali Hanu Novotnou a Hanu Maixnerovou, které to samozřejmě řádně ohlásily doma. Paní Maixnerová okamžitě požádala moji maminku o pedagogický dohled a můj brácha, kterého jsme nešetrně vyhnali na ulici, vykládal že se u nás koná tancovačka. Na otázky, jestli tam taky chlastáme, odpovídal, že ano. My jsme zatím pustili To bylo tenkrát na ostrově Capri a pokoušeli se v úzké a do pravého úhlu lomené chodbě o nemožné. Snažili jsme se o ladné taneční pohyby, ale nešlo to. Hned jsme byli v prádelně, hned ve sklepě a dokonce jsme vcouvali na záchod. Několikrát jsme bodyčekovali maminku, která ostražitě bděla nad naším počínáním. Potom přiběhla udejchaná paní Maixnerová, protože se dověděla o divoké pitce u Švandrlíků. Kolem domku se shlukovaly zvědavé děti, popichované naším Standou. Při nejlepší vůli nebylo možno pokračovat. Ještě jsme si pustili Jetel voněl, zrály klasy a pak jsme se v tichosti rozešli. Byli jsme z toho celý rozmrzelý, ale tatínek mě utěšil. „Na trdlování máš dost času!“ rozhodl. „Já jsem se naučil tančit až ve dvaceti…“




20.4.2007 12:09:25

„Ty ses to někdy naučil?“ podívala se maminka. „Že jsem si toho nikdy nevšimla!“ „Nejsem sice lev salónů,“ připustil otec, „ale při valčíku neupadnu a do polek se nehrnu! Hlavně že jsem pracovitej a šetrnej!“ Právě tyto dvě vlastnosti mi dvakrát neimponovaly, což jsem samozřejmě tatínkovi neřekl.




20.4.2007 12:09:25

10. Nezadržitelně se blížily chvíle, kdy jsem měl a také musel vstoupit do života praktického. Na studie nebylo ani pomyšlení. Ne že by mi rodiče tuto možnost odpírali. Naopak. Tatínek by měl velice rád v rodině studenta, jehož prospěchem a vzorným chováním by se mohl honosit. Ale s touto myšlenkou se už dávno rozloučil. Prospěch jsem neměl valný, chování pouze chvalitebné a obě ruce jsem měl údajně levé. Vypadalo to na katastrofu. Já jsem se tím naštěstí nezatěžoval. Chvíli jsem chtěl být pod dojmem četby Káji Maříka hajným a honit po lese pytláky. Pak jsem se ale dozvěděl, že hajný musí znát všechny lesní byliny, ptactvo, motýly i zvířenu. To mne odradilo a začal jsem hledat jiné možnosti. Chtěl jsem být důstojníkem armády spásy, nebo hlídačem v blázinci. „Pošlu tě na salaš pást ovce!“ vyhrožoval tatínek, „nebo do papíren tahat aušus! Nemysli si, že zůstaneš rodičům na krku a budeš se flinkat! Nežiješ na vévodském dvoře, ale v domku zadluženého tramvajáka!“ Když jsem se pouze sebevědomě usmál, pokračoval: „Já v tvejch létech jsem měl spoustu ušlechtilejch zájmů. Hrál jsem na mandolínu v kroužku tamburašů, opatroval jsem herbář a pomáhal starýmu Havelkovi




20.4.2007 12:09:25

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

ZROVNA TEĎ MUSÍŠ ČŮRAT?

Recommend Documents