ZRNÍČKO Svazek 5, číslo 6
červen 2005
Kněz - modlitba v neděli večer Dobří křesťané vyžadují velmi mnoho od svých kněží. A mají pravdu. Musí si však uvědomit, jak je těžké být knězem. Kněz zůstává člověkem, i když se obětoval Bohu z celého mladého a velkodušného srdce. Každého dne hlásí se v něm člověk o své právo. Kněz je v neustálém zápase sám se sebou, aby zůstal svobodný k práci pro Krista a bližní. Kněz nemá zapotřebí poklonkování ani darů, protože ty ho uvádějí v rozpaky. Touží, aby všichni křesťané, svěření jeho péči, dokazovali svou vzájemnou láskou, že jeho oběť nebyla marná. A poněvadž zůstává člověkem, čas od času ho potěší jemná pozornost nesobeckého přátelství ... v neděli večer, kdy se cítí tak sám. »Pojďte za mnou, a učiním z vás rybáře lidí.« (Mk 1, 17) »Nevyvolili jste vy mne, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby trvalo.« (Jan 15, 16) »Nedbám na to, co je za mnou, a ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které mě Bůh povolal skrze Krista Ježíše.« (Fil 3, 13-14) Dnes večer jsem tak sám, Pane. Hlasy a zvuky v kostele pomalu zanikají. Lide odešli, a já se vracím domů, sám. Potkal jsem lidi vracející se s procházky, přešel jsem kolem kina, které právě vychrlilo svoji dávku, prošel jsem kolem kaváren, kde se nedělní výletníci snažili prodloužit radost ze svátečního dne. Srazil jsem se s dětmi hrajícími si na chodníku, s dětmi, Pane, s dětmi, které nikdy nebudou moje. Zde jsem, Pane, sám, Hrozí mi ticho, samota mě tíží. ………………………………………… Pane, je mi 35 let, mám tělo jako ostatní lidé, mám pevné ruce k práci, mám srdce stvořené pro lásku, to všechno jsem ti obětoval. Ty jsi to všechno potřeboval, já jsem ti to všechno obětoval, ale je to těžké, Pane. Je těžké věnovat vlastní tělo, když se chce dát bližnímu. Je těžké milovat všechny, a nevyhradit si nikoho.
Je těžké stisknout ruku, a nechtět ji podržet. Je těžké budit lásku, a zamířit ji jenom k tobě. Je těžké nebýt ničím, pro sebe, a vším pro bližní. Je těžké být jako bližní, mezi nimi, a být jinou osobou. Je těžké stále se dávat, a nechtít přijímat. Je těžké vést jiné, a nebýt nikdy veden. Je těžké snášet hříchy bližních bez možnosti je odmítnout nést. Je těžké přijímat tajemství, a nemět právo se svěřit. Je těžké být stále vedoucím, a ne vedeným. Je těžké podporovat slabé, a nemoci se opřít o silného. Je těžké být sám, sám proti všem, sám proti světu, sám proti utrpení, smrti, hříchu. Synu, ty nejsi opuštěn, já jsem s tebou, já jsem ty. Já jsem potřeboval dále lidské tělo k pokračování svého vtělení a vykoupení. Od věčnosti jsem tě vyvolil, já jsem tě potřeboval. Potřeboval jsem tvé ruce, aby pokračovaly v žehnání, potřeboval jsem tvá ústa, aby pokračovala v kázání, potřeboval jsem tvé tělo, aby pokračovalo v utrpení, potřeboval jsem tvé srdce, aby pokračovalo v lásce, potřeboval jsem tě, abys pokračoval ve vykoupení; zůstaň se mnou, můj synu. Zde jsem, Pane; zde je moje tělo, zde je moje srdce, zde je moje duše. Dopřej mi být dostatečně velkým, abych objal celý svět, dostatečně silným, abych ho nesl, dostatečně čistým, abych ho objal bez výhrady. Dopřej mi, abych byl místem setkání a vždy jen místem průchodním, cestou, která nekončí ve mně, poněvadž tam není nic lidského; nýbrž cestou, která vede k tobě. Dnes večer, Pane, kdy všechno umlká a já cítím krutou tvrdost samoty, kdy moje tělo touží uklidnit svůj hlas po rozkoši, kdy všichni lidé hltají moji duši a já se cítím bezmocným nasytit je všechny, kdy celý svět tlačí váhou své bídy a hříchu na má ramena, znovu ti obětuji svoje »ANO«, bez velké slávy, ale pomalu, jasně a pokorně, sám před tebou, Pane, v klidu nedělního večera. Michael Quoist
Světec na měsíc Jako světce pro měsíc červen jsme vybrali svatého Antonína z Padovy. Byl pátek 13. června 1231. V klášteře delľ Arcella na předměstí Padovy umírá františkánský řeholník António. Je mu teprve 36 let, ale po čtyřletém působení v Padově je tento známý kazatel zcela fyzicky vyčerpán. Marně se léčil na vodnatelnost v nedalekém městečku (Camposampiero). Od roku 1227 prodléval v Padově. Jeho význam tehdy velmi vzrostl - zejména v souvislosti s rozkolem v řádu sv. Františka. Františkův nástupce Eliáš totiž nedodržoval řeholní pravidla (předepsanou chudobu) a sv. Antonín proti tomu vystoupil a u papeže dosáhl sesazení tohoto generálního představeného. Antonín se původně jmenoval Hernandez (Ferdinand). Jeho otec byl vojákem. A Hernandez jako 15 chlapec vstoupuje do ticha augustiniánského kláštera. V té době byla dovezena z Maroka těla pěti františkánských mučedníků. To na Hernandeze zapůsobilo tak, že přestoupil v Coimbře (nejvýznamnějším portugalském univerzitním městě) do františkánské řehole. Zde se začíná Hernandéz jmenovat Antonín. Antonín touží promlouvat k nepřátelským mohamedánům, kteří pronásledují křesťany a po čase se vydává na cestu do Afriky. Nemoc (zimnice), nu však brání, aby dál vykonával svou misii a musí se vrátit zpět. Na zpáteční cestě přichází do Messiny, kde roku 1221 poznává osobně sv. Františka z Assisi. Vstupuje do kláštera v Bologni, ale když bratři poznali jeho nadání a zjišťují, že ještě není vysvěcený na kněze - poslali ho na studia do Vercelli. Po vysvěcení si Antonín brzy získává velký ohlas jako kazatel. Prochází celou Itálií a jižní Francií. Lidé byli při jeho slovech - jak se říklo - unešeni, protože z duše mu vycházelo "cosi nebeského". Smrt toho třetího generálního představeného řádu sv. Františka způsobila v Padově velký rozruch. Již za rok po své smrti byl papežem Řehořem IX. prohlášen za svatého. V roce 1946 mu byl dán (papežem Piem XII.) titul církevního učitel. Svatý Antonín je patronem Padovy, Lisabonu, Paderbornu a Hildesheimu; za znovunalezení ztracených věcí; milujících; manželství; žen a dětí; chudých; cestujících; pekařů a horníků; za šťastný porod; proti neplodnosti; proti horečce; proti nemocem dobytka; proti ztroskotání lodi; proti válečným útrapám; proti moru; pomocník v každé nouzi; františkánů. (Podle »Rok se svatými«)
Tatínkovo desatero (přečetli jsme pro vás) 1. První povinností otce vůči dětem je milovat jejich matku. Rodina je systémem, který je udržován láskou. Láskou skutečnou a účinnou, nikoli pouze předpokládanou. Problémy rodinného života nelze bez lásky dlouhodobě snášet. Nemůžeme být "rodiči z povinnosti". Výchova je vždy "záležitostí celé rodiny". Hluboké souznění a intimní jednota jak mezi manžely tak mezi dětmi je zdrojem potěšení a růstu, protože dávají jistotu. Tatínek může maminku chránit tím, že ji zastoupí, umožní ji odpočívat a dopřeje jí čas pro sebe samu. 2. Otec musí být především přítomen. Tato přítomnost musí říkat: "Vy jste prvním zájmem mého života." Podle statistik otcové netráví autenticky výchovným způsobem denně ani pět minut času se svými dětmi. Výzkumy napovídají, že existuje přímá souvislost mezi nepřítomností otce a špatnými výsledky ve škole, nízkým inteligenčním kvocientem, delikvencí a agresivitou. Nejedná se o otázku času, nýbrž o otázku efektivní komunikace. Být přítomen pro tatínka znamená hovořit se svými dětmi, probírat s nimi práci a problémy, co nejvíce je zatáhnout do svého života. Tatínek se rovněž musí naučit vnímat všechny velké i drobné signály, které děti neustále vysílají. 3. Otec je vzorem ať chce či nechce. Postava otce má v dnešní době nesmírný význam pro podporu a vedení dítěte. Především jako příklad chování, jako podnět k volbě určitého způsobu jednání podle správných pravidel; krátce řečeno, otec je vzorem čestnosti, spolehlivosti a shovívavosti. I když to děti neprojevují, či dokonce popírají, velice pozorně sledují co, jak a proč otec dělá. Postava otce má velký vliv na vývoj toho, co nazýváme "svědomím". 4, Otec dává jistotu. Tatínek je ochránce. Všichni v rodině to od něj očekávají. Tatínek ochraňuje i tím, že určuje pravidla a meze prostoru i času, že někdy řekne i "ne". To je ten nejlepší způsob, jak říci "na tobě mi záleží". 5. Otec povzbuzuje a vlévá sílu. Tatínek svou lásku projevuje úctou, nasloucháním a přijetím. Skutečnou něhu projevuje ten, kdo říká: "Ať se stane cokoli, jsem tu pro tebe!" Díky tomu se v dětech rodí životně důležitý postoj sebedůvěra. Tatínek je neustále připraven dětem pomáhat a vyrovnávat jejich slabé stránky. 6. Otec vzpomíná a vypráví. Otcovství je ostrovem, který přijímá "denní ztroskotance". Znamená to učinit z některého momentu dne - například večeře - místo setkání celé rodiny, kde se může hezky povídat. Dobrý tatínek dokáže vytvořit kouzlo vzpomínek prostřednictvím drobných laskavých rituálů. V minulosti byl otec nositelem "hodnot", a chtěl-li je předat dětem, stačilo je nařídit. Dnes je potřeba je ukázat, v čemž nám však moderní život brání. Jak
je možné dětem něco ukázat, když není čas ani na to s nimi hovořit, být s nimi v klidu, vyměňovat si názory, plány, myšlenky, vyjevovat sny, radosti i zklamání? 7. Otec děti učí řešit problémy. Otec je nejlepším pasem do světa "venku". Otec silně ovlivňuje schopnost zvládat realitu, samostatný postoj vůči světu, v němž žijeme. Tím přispívá k vnitřnímu uspořádání osobnosti dítěte. Tatínek je tím, kdo jim poskytuje mapu pro jejich život. 8. Otec odpouští. Tatínkovo odpuštění je tou největší, nejočekávanější a nejvíce pociťovanou skutečností ze strany dítěte. Mladý člověk ve vězení pro mladistvé se svěřuje: "Můj otec byl ke mně vždy chladný a nechápavý. Když jsem byl malý, měl mě velmi rád; jednoho dne jsem však udělal chybu a od té doby již nikdy neměl odvahu se ke mně přiblížit a políbit mě tak jako dřív. Jeho láska ke mně zmizela; bylo mi asi třináct let... Odepřel mi svou lásku právě tehdy, když jsem ji nejvíce potřeboval. Neměl jsem nikoho, komu se svěřit se svými bolestmi. Že jsem skončil tak nízko je i jeho vina. Kdybych byl na jeho místě, choval bych se úplně jinak. Neopustil bych svého syna v tom nejchoulostivějším období jeho života. Za pomoci skutečného otcovského pochopení bych jej povzbuzoval, ať se vrátí na správnou cestu. Toto všechno mi scházelo." 9. Otec je vždy otcem, i když žije daleko. Každé dítě má právo mít "svého" tátu. Pokud otec dítě zanedbává, zapomíná na ně nebo opustí, způsobí mu zranění, které se již nikdy nezahojí. 10. Otec je obrazem Boha. Být otcem je velikým povoláním, nikoli pouze osobní volbou. Všechny psychologické výzkumy říkají, že si děti vytvářejí obraz Boha podle svého otce. Ježíš nás naučil modlitbu Otče náš. Pokud se spolu s dětmi modlí maminka, je to krásné, ale skoro normální. Pokud se s dětmi modlí tatínek, zanechá v nich nesmazatelnou stopu. (ze Salesiánského magazínu)
Četba na pokračování
Eda 27. ANDULKA PEPÍK Jednou si děti ve škole povídaly s paní učitelkou o domácích zvířatech. Paní učitelka jim vyprávěla o tom, jak je třeba se o každé zvíře starat. Krávu nebo králíky nezajímá, že chceme jet na týden pryč. Potřebují každý den, aby je někdo nakrmil a dal jim vodu k pití. Kdo chce pěstovat nějaké zvíře, musí počítat s tím, že se o ně bude muset pořád starat. Bylo by to od člověka ošklivé, kdyby si na svá zvířátka vzpomněl jen občas, když nemá nic jiného na práci a nudí se, ale jindy by se s nimi ani nepomazlil, ani by jim nedal nic k jídlu. My přece také potřebujeme jíst každý den a kdyby si na nás maminka vzpomněla s jídlem jednou za týden, byly by z nás brzy pochodující kostřičky. A protože třeba takového metrákového pašíka nemůžeme vzít s sebou na zájezd do Itálie, musí se kvůli němu člověk vzdát i mnoha radostí, které by si jinak mohl dopřát. Pak se děti chlubily zvířátky, s nimiž si hrají a o která se sami starají. Několik Edových spolužáků mělo pejsky a vyprávěli, jak s nimi chodí na procházku a jak je krmí a jak jim čistí pelíšky. Jiní měli kočičku, další se starali o rybičky v akváriu, tři měli doma křečka, Vojta měl osm bílých myší a Lojza dokonce užovku. Pavel vyprávěl, jak jednou na svého křečka zapomněl, dokonce ho ani neuložil do jeho příbytku, když si s ním hrál před odjezdem k babičce, a než se druhý den od babičky vrátili, hladový křeček stihl rozkousat a zničit gauč a dvě křesla. Dalo to tenkrát moc prošení, přemlouvání a slibování, aby Pavel maminku přemluvil a křeček Kája nemusel z domu. Eda svým spolužákům tiše záviděl. Neměl doma žádné zvířátko. Měl jen malou sestřičku a s tou moc zábavy nebylo. Často ji musel hlídat, ale nemohl si s ní popovídat o závodních autech nebo o letadlech. Chtěla si pořád hrát s panenkami a Eda nemohl pochopit, jak se někdo může bavit takovými hloupostmi. Kdyby měl doma nějaké živé zvíře, to by bylo něco jiného! Když se Eda vrátil domů ze školy, umyl a uklidil nádobí, utřel prach, vyluxoval, vynesl odpadky a dokonce připravil večeři. Když se maminka vrátila z práce, měla z toho velikou radost, ale hned ji také napadlo, že to není jen tak, když se Eda bez pobízení takhle snaží. Sedla si vedle svého syna, pochválila ho a pak se zeptala, co by si přál. Eda jí vyprávěl o tom, že každý jeho spolužák má doma nějaké zvířátko a jak je to krásné a že by chtěl také mít nějakého živého kamaráda. Maminka tím nápadem nebyla moc nadšena, mluvila o tom, jak se musí o každého živého tvora pečovat a že to zabere spoustu času a že se takovému svěřenci
musí člověk věnovat každý den, ale Eda sliboval, že to všechno zvládne, že si svého miláčka pořídí za vlastní úspory a že se o něho bude poctivě starat, jen když maminka dá souhlas k tomu, aby si nějaké zvířátko pořídil. Když se nakonec maminka dala umluvit, následovalo další jednání o tom, jaké zvíře by to mělo být. Nakonec dala maminka Edovi souhlas k tomu, aby si pořídil papouška - andulku. Ráno Eda vybral z pokladničky všechny úspory a cestou ze školy si koupil krásnou modrou andulku, přiměřeně velikou klec, krmení a knížku o tom, jak se andulky pěstují. Dal svému papouškovi jméno Pepík, nakrmil ho a dal mu do klece i vodu k pití a mytí, a začal z knížky studovat, co všechno musí člověk pro takového papouška dělat, aby ten drobný tvoreček netrpěl. Mezi čtením se občas zvedl, otevřel klec a Pepíka pohladil. Chtěl, aby Pepík poznal, že ho má rád. Najednou někdo zazvonil, právě když Eda zlehounka hladil svého svěřence po zádech. Eda utíkal otevřít. Byli to kamarádi, kteří přišli pro Edu, aby si s nimi šel zahrát fotbal. Eda se dlouho nerozmýšlel, hřálo ho vědomí, že ho kluci potřebují v obraně, a tak si jen vzal klíče a utíkal s kamarády na hřiště. Ne Pepíka docela zapomněl a nevzpomněl si na něho během celého zápasu. Hra se mu mimořádně dařila, soupeřům se nepodařilo dát ani jeden gól, protože Eda každému sebral míč a ještě dokázal přihrát na gólovou šanci. Když se Eda po zápase Eda vracel domů, měl hlavu plnou myšlenek na své úspěchy. Z těchto myšlenek ho vytrhlo až zoufalé pípání, které uslyšel, sotva odemčel a otevřel dveře jejich bytu. Teprve teď si vzpomněl na Pepíka. Ptáček vyletěl z klece, kterou Eda nechal otevřenou, a využil svobody, aby se trochu proletěl, jenže na světle v kuchyni visela mucholapka a nic netušící Pepík, který ji chtěl zblízka prozkoumat, se k ní přilepil. Snažil se osvobodit, ale čím víc o to usiloval, tím víc se do lepivé pásky zamotával. Nakonec byl mucholapkou obalen tak, že se ani nemohl hnout. Eda svého svěřence osvobodil, ale když z Pepíka odmotával mucholapku, zároveň z něho otrhal i většinu peříček, která držela pevněji na mucholapce než na nešťastné andulce. Pepík, kterého Eda vrátil zpátky do klece, vypadal spíš jako oškubané kuřátko než jako papoušek. Eda na něho smutně hleděl, omlouval se mu a sliboval, že peří znovu doroste a že na něho už nikdy nezapomene. Co asi řekla Edovi maminka, když viděla oškubaného ptáčka? Při křtu jsme dostali podobný dárek. Jaký? Proč je důležité, abychom žili jako Boží děti? Co nám Pán Ježíš nabízí a co od nás očekává? Jak máme žít, aby se naše duše nepodobala tomu oškubanému ptáčeti? *********
Úsměv Úsměv nestojí nic a vnáší mnoho. Obohacuje toho, kdo ho přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje. Trvá chvilku, ale vzpomínka na něj bývá stálá. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel a nikdo není tak chudý, by ho nemohl darovat. Úsměv vytváří v domově štěstí, ve starostech je oporou, citlivým znamením přátelství. V únavě přináší odpočinek, ve znechucení vrací odvahu. V zármutku je útěchou a pro každou bolest přirozeným lékem. Je dobře, že si ho nelze koupit ani půjčit, ani ukrást, protože má hodnotu okamžiku, kdy se daruje. A kdybys potkal někoho, kdo by neměl pro Tebe úsměv, ačkoliv na něj čekáš, buď velkodušný a oblaž ho svým úsměvem. Protože nikdo tak nepotřebuje úsměv jako ten, kdo ho nemá pro druhé. Ze starých zápisků vybrala Florka
Z PERA NAŠICH ČTENÁŘŮ * Z PERA NAŠICH ČTENÁŘŮ * Z PERA NAŠICH
Poutnická Tam v údolí žarošském krásná je příroda, v kraji tam člověku zvedne se nálada, v duši se rozhostí radostná pohoda, až k nebi člověk oči své pozvedá. Děkuje za krásu, která je kolem něj, rozličných kvítků je kolem habaděj. Daleko od něj ztrácí se beznaděj, v kraji tom žarošském zůstal by nejraděj. Tam v Krasu nádherná poutní místa jsou, četní tam poutníci vždy pomoc naleznou. Ve Sloupě, když prosí Matičku Bolestnou, klečí vždy pokorně na kolenou. Ve Křtinách nádherný kostel se nachází, mnozí tam poutníci k Marii přichází. U ní vždy posilu, ochranu nachází, za ní že přišli, nikdy je nemrzí. Všechny nás poutníčky ochraňuj, Maria, ať jsme už zdaleka, neb z blízké vesničky, ať jednou sejdem se všechny tvé dětičky, u tebe v nebesích, u naší Matičky.
BEZNOHÁ LIŠKA Sa'di (arabský Mystik) Cestou lesem uviděl jeden člověk lišku, která přišla o nohu. Divil se, jak mohlo zvíře přežít. Poté uviděl tygra s rozsápanou zvěří. Tygr se dosyta nažral a zbytek nechal lišce. Příštího dne Bůh znovu nasytil lišku pomocí tygra. Člověk se podivil Boží dobrotě a řekl si: "I já si někde v koutku odpočinu a plně se svěřím Pánu, a on mě opatří vším potřebným." Trávil tak mnoho dní a už byl chudák blízek smrti, když tu zaslechl hlas: "Hej, ty tam, jsi na falešné cestě, otevři oči před pravdou! Jednej podle přikladu tygra, a ne podle vzoru beznohé lišky!" Na silnici potkal člověk malou holčičku, zkřehlou zimou, chvěla se v tenoučkých šatičkách, nevěděla, kde by dostala k snědku teplé jídlo. Člověk se rozhněval na Boha: "Jak můžeš něco takového dopustit!" Dlouhou dobu Bůh neodpovídal. Ale v nocí náhle řekl: "Já proti tomu přece něco učinil: stvořil jsem tebe!"
Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.
7. Rodičovská autorita Náš národ patří v počtu narozených dětí mezi poslední. Mladí lidé se bojí mít víc, než jedno dítě. Mít dítě prý znamená, že žena musí zanedbávat sebe, zanedbávat manžela. Ve skutečnosti má každá žena tři povinnosti. Seřaďme je podle důležitosti: Pečovat o sebe. Pečovat o partnerský vztah. Pečovat o děti. Když žena pečuje o sebe, udržuje snadněji i partnerský vztah s mužem. A ruku v ruce s ním je snadnější i péče o děti. Dobrá maminka není rohožka u dveří, ale šťastná a spokojená bytost, která dělá z domu domov, která dává domovu teplo a řád. A o tom máme teď uvažovat. Všichni víme, že bez kázně neobstojí ani kuželkářský klub a rodina bez autority že se stává zvěřincem bez krotitele. Je ovšem kázeň dvojí: vnější, ta krotitelská, kterou se dětem jen nahání strach; ta nevychovává, jen drezíruje. Ale svaly a pádnost ruky nemohou nahradit rozum a uvažování. Vnitřní kázeň je dobrovolná, stavěná na vzájemném respektu rodičů a dětí, na vzájemné lásce. U nejmenších se začíná s kázní vnější. Ale hned jak to jde, podporujeme a nahrazujeme ji kázní dobrovolnou. V pubertě dochází ke krizi kázně: staré autority se znechucují, tvoří se nové. Neznamená to, že by mládež odmítala autoritu šmahem. Chce jít za autoritou, ale za takovou, kterou vnitřně uznává. Rodiče si zachovají autoritu u dětí i v tomto věku, když se umějí v pravý čas změnit v rádce a přátele. Když poskytují tolik svobody, kolik je jí podle zralosti dětí poskytnout možno. Když jsou velkorysí a nevadí se pro každou maličkost. Když se neuchylují k posměchu. Když projevují svým dětem důvěru. Když do nich stále protivně nevtloukají rady a výstrahy s vyhrožováním špatnou budoucností. Dlouhé moralizující přednášky vzbuzují v dospívajících jen nudu, nenamáhejme se proto zbytečně. Ernst Hemmingway kdesi napsal: „Nejsnadnější způsob, jak ztratit důvěru a úctu mladých, je dávat jim nekonečné rady:“ Z trestů je nutno v dospívání zcela vyloučit tresty tělesné a mravních používat střídmě. Povězme si ještě několik základních pravidel, která je třeba respektovat, má-li mít vychovatel autoritu u dětí. - Nezaměňujte lásku a slabost. Dobře rozvažte, co ve vašem jednání vychází z lásky, co ze slabosti - protože slabost je opakem autority. - Nikdy své děti neuprošujte. Uprošovat znamená, že nemáme práva na to, co chceme. Prosit dítě, aby poslouchalo, aby jedlo, je nesmysl. Prosit děti vyvolává automatickou odezvu: děti
začnou samy poroučet. Někdo musí poroučet všude. Kde neporoučejí rodiče, tam poroučejí děti. Ovšem i rodiče „prosí“ dítě, ale jen když se jedná o výchovu v slušném vyjadřování: „Prosím tě, běž mi hodit dopis do schránky.“ - „Prosím, podej mi ty noviny.! - Nikdy s dětmi nevyjednávejte: Jestli mi zaběhneš do obchodu pro ocet, dostaneš nanuka. Přestaň plakat, dám ti čokoládu. Když vypiješ ten lék, půjdu s tebou do kina. To je obchod, a špatný obchod pro oba partnery. Dítě prodává a matka kupuje, zbožím je ctnost poslušnosti. Jak může prospívat dítěti pocit, že se hodí jednat správně jen za zvláštní odměnu? - Poroučej málo, krátce, srozumitelně, důsledně. Málo: Už Komenský vypozoroval a napsal, že kde se mnoho poroučí, tam se málo poslouchá. Krátce. Rozkaz má být vyjádřen jen několika slovy. Nemá se opakovat, nanejvýš jednou po dotazu dítěte, jinak ztratí nutkavost a působivost. Srozumitelně. Než poručíš, promysli si, co vlastně chceš, jak to řekneš, rozvaž okolnosti, abys nemusel rozkaz odvolávat nebo měnit. Má být vždy konkrétní, ne všeobecný: Lojzíku, nejsi dost poslušný. Budeš dělat ode dneška dobrotu! - To znamená všechno a nic, zůstane tedy při tom nic. Důsledně: Mami, já půjdu sáňkovat. - Dnes ne, jsi nachlazený. - Ale mami, je tam pěkně! - Jsi nachlazený! - Mami, jen na chviličku! - Nemůžeš, jsi nachlazený! - Já si vezmu šálu a bundu! - Nemůžeš. - Ale synáček zná maminku lépe než se zná ona. Stačí ještě chvilku útočit, a maminka jej sama vypravuje - jen na chviličku! - Dohlížej na splnění rozkazu! Někteří rodiče často poroučejí, ale za chvíli sami zapomenou co a jak poručili. Samozřejmě, že na to dítě brzy přijde a začne počítat s tím, že se na to zapomene. Když nemůžeš kontrolovat splnění rozkazu, raději vol formu doporučení nebo rady. Čtete si tyto řádky, milí rodičové, a snad si v duchu říkáte: všechno pěkné, správné, souhlasíme, ale kde na to vzít energii, trpělivost, klid, nervy? - Málo platné, proto náleží dobrým rodičům tak veliká úcta, že jejich práce je tak namáhavá. Kdybyste si výchovu dětí zdánlivě ulehčili teď, tím hůř pro vás později. Nechcete se dožít situace matky, která pláče nad děckem: „Ten chlapec mne přivede do hrobu, jakoby to ani mé děcko nebylo.“ - Učme se raději z chyb druhých, abychom nemuseli doplácet na chyby vlastní. V čem to vězí, že se jeden otec cítí před dítětem bezmocný, nestačí na ně, a druhý může mít z chování dítěte radost? Je příčina jen ve zvláštní povaze dětí? Odpověď zní, že rodiče si dokázali uchovat u dětí rodičovskou autoritu. Stvořitel vybavuje děti úctou, láskou a obdivem k rodičům. Pro každé malé dítě je jeho maminka ta nejklášnější, nejhodnější maminecta. Pro každé dítě je tatínek ten nejsilnější, vševědoucí a všemohoucí. U některých dětí autorita vydrží po celý život - a jinde po ní za chvíli není ani stopy. Správný a dostatečný výchovný program je ten, podle kterého vychovával Kristus, - zákon Boží. Ovšem chcete-li opravdu děti naučit lásce k Bohu, nepoužívejte pojmu Bůh jako strašáka. Chlapec spadne se stromu a podře si koleno: vidíš, neměls tam lézt, to tě Pán Bůh potrestal. K pocitu jistoty, který je jednou ze základních potřeb, patří jak jistota o lásce rodičů, tak jistota o otcovské lásce Boží. Pokračování příště
* * Přečetli jsme pro vás * * * Přečetli jsme pro vás * * * Přečetli jsme pro vás * *
Adorace Před nedávnem jsem nechtěně vyslechl, jak mladý muž vysvětloval starší paní, že neměl kdy za ní přijít do nemocnice, protože musel dělat přesčasy a fušky, aby se vůbec uživil. „Víš, babi, Čas jsou peníze. A jít jen tak na návštěvu je dnes luxus, který si každý nemůže dovolit…“ Neznám blíž aktéry ani okolnosti tohoto rozhovoru, ani jak vážně byla míněna tato slova. Obou mi však bylo líto. Paní jsem litoval proto, že vůbec musela vyslechnout takovouhle argumentaci. Ale ještě více mi bylo líto mladého muže, který se podle všeho stal obětí dnešního trendu měřit a hodnotit všechno jen přes peníze. Muže, který ještě nepochopil – nebo snad již zapomněl, že vztahy úcty, pozornosti a lásky jsou v životě člověka podstatně důležité a že u nich se není možné dívat jen na peníze… Rád bych se dnes zastavil u další podoby eucharistické úcty, která se postupně vyvíjela v dějinách a které můžeme dat společné jméno eucharistická adorace mimo mši svatou nebo i návštěva Ježíše Krista, přítomného v Eucharistii. Katolický kostel má od nepaměti vedle úkolu vytvářet vhodný prostor k setkání společenství věřících, především během mše svaté a bohoslužeb, i další velmi důležitou funkci. Nazýváme ho i domem Božím, protože se v něm ve svatostánku uchovává Eucharistie. Kostel je tedy místem zvláštní přítomnosti Boha mezi námi. Mělo by být tedy celkem přirozené využívat ho i mimo společných bohoslužeb k osobní modlitbě a návštěvě Ježíše Krista, přítomného v Eucharistii. Již starozákonní lid, který putoval z egyptského otroctví do zaslíbené země, měl ve svém středu zvláštní znamení Boží přítomnosti. Byl jím stan, v kterém byla uložena archa úmluvy mezi Bohem a izraelským lidem. Mojžíš dostal přímo ze zjevení pokyny, kdy a za jakých okolností se může on nebo jiní Izraelité přiblížit ke stánku schůzky, aby se zde v modlitbě setkali se svým Bohem. To, co Izraelité prožívali jenom v předobraze, my máme dnes možnost zakoušet v nejplnější možné míře. Boží Syn Ježíš Kristus vymyslel tento zázrak svátostné přítomnosti mezi námi, aby nám žehnal, aby nás sytil, aby byl na dosah našich smyslů a tak překonával všechny překážky mezi světem hmoty a ducha. V tomto eucharistickém roku nás Svatý Otec zve k obnovení této zapomenuté nebo aspoň slábnoucí náboženské praxe, kterou je kratší nebo delší setrvání v tiché adoraci před svatostánkem mimo mši svatou. Mimo specielně připravených a důstojně slavených
společných adorací např. v první čtvrtky v měsíci za duchovní povolání, bych chtěl podtrhnout význam jednoduchých, krátkých soukromých zastavení se v kostele. Můžeme tak udělat vždy, když si to naplánujeme, nebo když jdeme kolem kostela. Don Bosco ve svém výchovném systému velmi doporučoval svým chlapcům, aby během rekreace spontánně odběhli do kostela a aby tu strávili minutku – dvě před svátostným Spasitelem. Pozdravit Ježíše, přítomného v Eucharistii a poprosit ho o to, co si uvědomují jako svoji vlastní potřebu nebo potřebu druhých a potom se znovu s chutí pustit do hry. To je příklad žité víry. To je znamení, že Bůh a duchovní hodnoty mají své konkrétní místo v našem běžném životě. Jak povzbudivé je setkat se dnes v předsíni kostela se studentem, nebo maminkou s dítětem, ponořených do tiché modlitby. Svatý Otec nás k tomu vyzývá: „Eucharistická adorace mimo mše svaté ať se stane během tohoto roku zvláštním závazkem pro jednotlivá farní i řeholní společenství. Zůstávejme dlouho na kolenou před Ježíšem přítomným v eucharistii, tímže budeme odčiňovat svou vírou a svou láskou nedbalosti a zapomínání ba dokonce urážky, kterých se Našemu Spasiteli dostává v tolika částech světa. V adoraci prohlubujme svou osobní a komunitní kontemplaci, tímže používáme pomůcky k modlitbě, opírající se vždy o Boží slovo a o zkušenosti tolika starobylých i nedávných mystiků.“ (MND 18) Ne všichni si můžeme dovolit strávit v kostele dlouhé hodiny. Pokud se však i my chceme řídit ve svém životě heslem „čas jsou peníze“, měli bychom být schopni naplánovat si každý den aspoň krátké spočinutí u Pánových nohou. Kostel je oázou na smetišti tohoto světa. Svatostánek s Eucharistií je pramenem občerstvení a posily pro všechny poutníky. Zkusme to a určitě se přesvědčíme, že čas „ztracený“ v kostele je ten nejlépe investovaný čas. Mnoho tvořivosti a sil při nacházení cestiček vedoucích do kostela a hluboké duchovní ovoce ze setkání s Ježíšem v Eucharistii vám přeje a vyprošuje váš bratr v Ježíši Kristu ThLic. Vladimír Telete, provinciál SDB na Slovensku (převzato z časopisu Don Bosco dnes)
Krátká modlitba při návštěvě kostela Pane Ježíši Kriste, věřím, že jsi v Nejsvětější Svátosti pravdivě a skutečně přítomen jako Bůh a člověk. Věřím, že mě miluješ. Také já tě chci dokonale milovat, ale co mohu, Pane, bez tebe? Ty jsi, Bože, má síla. Toužím po tobě. A protože tě právě nepřijímám v oltářní Svátosti, prosím, přijď ke mně aspoň duchovně a učiň si u mě příbytek. Pane, zůstaň se mnou a nedopusť, abych se od tebe odloučil.
Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec Jana Pavla II. O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.
CHRISTIFIDELES LAICI Proto exhortace Evangelii nuntiandi – která tak velmi blahodárně zapůsobila na probuzení rozličné spolupráce laiků na životě a evangelijním poslání církve – připomíná: "Vlastním polem jejich evangelizační činnosti je rozsáhlý a obtížný svět politiky, společnosti a ekonomiky, ale i kultury, věd a umění, mezinárodního života a sdělovacích prostředků, jakož i určité oblasti, které se zvláštním způsobem nabízejí k evangelizaci, jako jsou např. láska, rodina, výchova dětí a mládeže, různé práce v zaměstnání a lidské utrpení. Čím více bude laiků formovaných evangeliem, kteří se budou cítit za tyto skutečnosti odpovědni, budou se v nich přesvědčivě angažovat a budou je rozvíjet svými odbornými znalostmi s vědomím, že musejí nasadit všechny křesťanské síly, které často leží skryty a potlačeny, tím víc tyto skutečnosti, aniž by ztratily nebo musely obětovat něco ze své lidské dimenze – dokonce často odkryjí ještě novou dimenzi transcendentní – vstoupí do služby výstavby Božího království a tedy do služby spásy v Ježíši Kristu. V průběhu synodních prací věnovali Otcové pozornost službě lektorů a akolytů. Tyto služby dříve v latinské církvi představovaly pouze duchovní stupně na cestě ke kněžskému úřadu. V motu proprio Pavla VI. Ministeria quaedam z 15. 8. 1972 dostaly vlastní autonomii a trvalost a byly zpřístupněny laikům, i když jen mužům. Nový Kodex kanonického práva pokračuje v této linii. Otcové vyslovili přání, aby motu proprio Ministeria quaedam bylo přezkoumáno na pozadí praxe, která se vyvinula v dílčích církvích, a zvláště pak s ohledem na kritéria podle nichž mají být vybíráni kandidáti jednotlivých služeb Proto byla ustavena zvláštní komise, která nejen vychází vstříc tomuto přání synodních otců, ale má se také do hloubky zabývat různými teologickými, liturgickými, právními a pastoračními problémy, jež vyplývají z nynějšího rozšiřování služeb, úkolů a funkcí svěřovaných laikům. Až tato komise skončí svou práci, budou dílčí církve povinny věrně respektovat rozdíl mezi kněžstvím svátostným a všeobecným, tedy mezi úřady odvozenými od svátosti kněžského svěcení a službami vyplývajícími ze svátosti křtu a biřmování – tak, aby církevní praxe při svěřování úřadů laikům probíhala podle určitého řádu a s užitkem. CHARISMATA 24. Duch svatý svěřuje církvi jakožto společenství rozličné úřady; zároveň ji obohacuje dalšími zvláštními dary a impulsy, nazývanými charismata. Ta mohou nabývat různých forem, neboť jsou výrazem naprosté svobody Ducha, který je uděluje, i odpovědí na rozličné potřeby v průběhu dějin církve. Popis a klasifikace těchto darů na různých místech Nového zákona jasně dokazují jejich velkou rozmanitost: "Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená" (1 Kor 12, 7–10; srov. 1 Kor 12, 4–6.28–31; Řím 12, 6–8; 1 Petr 4, 10– 11).
Ať jsou tato charismata mimořádná či skromná a jednoduchá, představují milosti Ducha svatého, které bezprostředně nebo zprostředkovaně přinášejí církvi užitek, Neboť jsou zaměřeny k jejímu budování, k dobru lidí a k potřebám světa. Ani v dnešní době nechybí výskyt různých charismat u laiků, mužů a žen. Jsou dávána jednotlivcům, mohou však být sdílena i druhými, takže přetrvávají v čase jako vzácné a živé dědictví a tvoří zvláštní duchovní příbuzenství mezi jednotlivými lidmi. Právě s přihlédnutím k apoštolátu laiků píše 2. vatikánský koncil: "Duch svatý, který posvěcuje Boží lid církevní službou a svátostmi, uděluje věřícím také zvláštní dary pro konání apoštolátu (srov. 1 Kor 12,7). 'Uděluje každému zvláštní dar jak sám chce' (1 Kor 12,11) tak, 'aby každý sloužil druhým tím darem milosti, který přijal, a abyste sami byli dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti' (1 Petr 4,10) k budování celého těla v lásce (srov. Ef 4,16)." Podle logiky původního darování, z něhož pocházejí, vyžadují dary Ducha od všech kdo je dostali, aby je vynaložili na vzrůst celé církve, tak jak nám to připomenul koncil. Charismata musí být vděčně přijímána nejen těmi, kdo je dostávají, ale také celou církví. Zahrnují v sobě zvláštní bohatství milosti pro apoštolskou dynamiku a svatost celého Kristova těla – za předpokladu, že jde o dary skutečně pocházející z Ducha a že budou uplatňovány v plném souhlasu s pravými podněty Ducha. Proto je vždy nezbytné rozlišování charismat. Jak řekli synodální otcové, "nemůže být vždy snadno poznáno a přijato působení Ducha, který vane, kde chce. Víme, že Bůh působí ve všech věřících a jsem si vědomi dobrodiní, kterých se nám v charismatech dostává – ať ve vztahu k jednotlivcům či k celé křesťanské obci. Víme však také o moci Zlého a o jeho úsilí rozsévat neklid a zmatek do života věřících i obce". Proto žádné charisma nedispenzuje od zpětné vazby a podřízenosti vůči pastýřům církve. Koncil píše zcela jasně: "Rozhodnutí o pravosti charismat a jejich uplatňování přísluší církevní autoritě; ta je speciálně určena k tomu, aby nehasila Ducha, ale vše zkoušela a podržela to, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12.19–21)",[82] aby všechna charismata ve své různorodosti a komplementárnosti přispívala k obecnému dobru. ÚČAST LAIKŮ NA ŽIVOTĚ CÍRKVE 25. Laikové se účastní života církve nejen uplatňováním služeb a charismat, ale i mnoha jinými způsoby. Tato účast se především a nutně projevuje v životě a poslání církví – diecézí, v nichž "jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova skutečně působí a je přítomna." Dílčí církve a univerzální církev Aby se laikové správně účastnili života církve, musejí nutně mít jasné a přesné představy o partikulární církvi v jejím základním vztahu k církvi univerzální. Partikulární (dílčí) církev nevzniká fragmentací univerzální církve a univerzální církev není pouhým součtem partikulárních církví; jsou spolu naopak spojeny živým, podstatným a trvalým poutem, Neboť univerzální církev existuje v partikulárních církvích a v nich se projevuje. Proto koncil tvrdí, že dílčí církve "se vytvářejí podle obrazu všeobecné církve. V nich a z nich žije jedna a jediná katolická církev." Koncil rozhodně vyzývá laiky, aby aktivně prožívali svou příslušnost k dílčí církvi a zároveň aby stále víc prohlubovali svůj vhled do katolicity. V dekretu o apoštolátu laiků čteme: "Nechť soustavně pěstují porozumění pro diecézi, jejíž je farnost jakoby buňkou, a na vyzvání svého pastýře ať vždy ochotně nasadí síly i pro diecézní akce. Kromě toho, aby se vyšlo vstříc potřebám měst a venkova, ať svou spolupráci neomezují na úzké hranice farnosti nebo diecéze, nýbrž ať se ji snaží rozšířit na široké pole mezifarnostní, mezidiecézní, celonárodní i mezinárodní. To platí tím spíše, že stále rostoucí pohyb obyvatelstva, šíření vzájemných styků a snadná možnost dorozumívání už nepřipouští, aby některá část společnosti nadále zůstávala uzavřená do sebe. Proto ať se starají o potřeby Božího lidu, roztroušeného po celém světě." (Pokračování příště)
Zajíc Za rohem starého gruntu ještě se žudrem číhal obecní policajt Omastil a kroutil si své navoskované kníry do ostrých špiček. Jeho vráštitá tvář, dopola zastíněná koženým štítkem úřední čepice, nedočkavě a zároveň škodolibě se stáhla do úsměvu. Omastil, bývalý "kelesar", který dlouhý čas "ležel" v "Netálii" a odtud z vojny si přinesl poraněnou nohu, na niž přichromával, tušil, že přišel na stopu skutku, který zasahoval rušivě do sfér jeho působnosti jako ramena spravedlnosti. Do žudru vklouzla totiž před chvílí nepozorovaně babka Nikoška. Pod prahem vyšťourala klíč, kterým odemkla těžké dubové dveře, a vešla do síně gruntu. Omastil ji právě v tom okamžiku šťastnou náhodou zahlédl a nyní přikrčen za rohem číhal na babku, o které věděl, že ráda kupuje "za pět prsto a šistó dlaň". Poněvadž byl trhový den, odjeli hospodáři do města, čeleď odešla po práci do vzdálené stodoly, děti zas do školy, tedy dům byl liduprázdný. Nikoška, která věděla o každé věci v dědině lépe než snad jejich majitelé, snadno klíč vyšťourala a nyní je uvnitř. Co asi tam dělá a s jakou vyjde, to nemálo vrtalo mozkem bdělému strážci pořádku v obci. Však právě vrzly zase dveře, a z nich se vyšourala shrbená babka, jejíž tvář byla tak krabatá a vráštitá, jako by byla z krokodýlí kůže. Dlouhý špičatý nos visel jí až nad bradu, která ostře vyčnívala z obličeje, a následkem úplné bezzubosti ústa blížila se k nosu. Na hlavě měla babka černý "tlačený" šátek se zelenými, vybledlými třapci. Přes bedra umazaný, zašedivělý vlňák, hoření sukni kratší než spodní, na nohou pletené barevné bačkory. Opatrně se rozhlédla na všechny strany, zamkla dveře, klíč uschovala zas pod práh a pomalu se kolem zdi v lednovém mrazivém slunku šourala po blátivých zmrzlých příškvarkách podél gruntu. Při chůzi se zastavila a úže si stáhla červený, pruhovaný ubrus, který měla křížem přes bedra uvázaný, a v němž bylo něco podlouhlého zavinuto. Přibelhala se, nic netušíc, k rohu. V té chvíli vylítl jako puma policajt se zježenými kníry a hrozivě přísnou tváří a zařval na babku: "Halt, babo, co to máš v tem ranco?" Nikoška zůstala stát jako opařená a v rozpacích otevřela svá bezzubá ústa. Leč hned se vzpamatovala. "Deš,te odrachmélo bezbožné, abe tě Pánbu potrestal, že nedáš staré robce spokoja. Tví, jak jsem se lekla," uplivovala se babka. "Te se tó vojnó načesto pokažené, te huncvute jeden,"... řinulo se z babky jako ze stavidel. "Mesiš, že mě ujazgotáš, te stará čarodénico?" zařval znovu policajt. "Hned mi ukážeš, co to máš v tem tištucho na hřbetě. Deš šlas' do gronto, nemělas' vněm nic,včel ho máš jakése moc bachraté. Jistě odělalas tam na čemse švenkunk rechc."
Babka, která silně nedoslýchala a tušila nebezpečí se strany policajtovy, naladila tvář do nejlíbeznějšího úsměvu a stavíc se ještě více hluchou, libě se dotazovala: "Cos povidal, Jozéfko?" "Jozéfek sem, Jozéfek tam, včel s tebó mlovi óředni osoba. Šakte dobře slešiš, co sem ti řekl," zařval znovu Omasstil, a nakloniv se k uchu babčinu, houkl jí až do tváře: "Ranec sdělé, chco vidět, co v něm máš." "Ale načbes měl s rancem oštaro," vymlouvala se babka, "mám tam trochu veptanyho ževobeti." "Ja,ja,veptanyho," posmíval se policajt", teda dé ranec dule." A sápal se po babce. Ta však znenadání ho odstrčila, až kus odlítl a úřední čepice mu spadla s hlavy. Hned však byl u babky zpět a s vytasenou zrezavělou šavlí hnal se na ni znovu. "Prachmilionská čarodénico, tož te tak na mě, óřad?" uprskoval se. "Te mě bodeš gvaltovat?" a strašně zaklel. "Žežlavyho ohli ti do paščeke nasepat, te prolnuté bezbožniko," nadávala babka. Stáli proti sobě jako dva rozzuření tygři. "Babo zlodějská, já tě roztrhno na mistě jak chrastavó žabo" - křikl policajt a jedním trhnutím sesmekl babce uzlík s beder, který se rozvinul a z něho se na umrzlou zem, pokrytou ledovicí, vykutálel - z kůže stažený zajíc. Omastilovi se radostně vyjasnila tvář, babka však za to zůstala jako přimrazená. "I-íš, i-íš, bestiju," zpíval vítězoslavně policajt "he-he, he, pré nekradla, banda zlodějská, prolhaná. Det já sem to dobře věděl, det já sem nadarmo nečihal. Včerá bele pantáta na honě; zaskřelele zajica, a dnes be si bela na něm čarodénica Nikoška šmakovala." Sebral zajíce pod paždí a vytasenou šavlí ukazoval babce směr, kam má jíti. "Hned se mnó, te zlodějko, k podmistrovi. Tam se s tebó zavede protogol, a šandár tě sebere k céká sódo, hde ti dajó zaopatřeni aspoň na tře leta, poněváč kradlas a orazelas óřad. Debes bela na vojně, ož be tě pro porušeni sobordinace zaskřelele." Babka však se ani s místa nehnula. Stavidla výmluvnosti se jí ale úplně zastavila. Pouze zlobně hleděla drobnýma očkama hned na zajíce, hned na policajta a přežvykovala svými bezzubými ústy. "Marš, babo, nebo tě propchno," sápal se na ni policajt. "A nepudo," odsekla krátce. "Te nepudeš? A to bech rád viděl," zařval znovu, ždouchl do babky, která upadla. Leč policajt se příliš rozehnal, noha mu uklouzla a spadl se zajícem na babku. Všichni leželi na jedné hromádce. Babka i policajt hřešili a nadávali, až se došky na střeše gruntu obracely. Policajt se zvedl, uchopil zajíce i šavli, babka však zůstala ležet. "Staneš, babo," zavelel policajt. Babka se však ani nehnula. Chytil ji tedy za ramena a snažil se ji pozvednouti. Leč babka ležela jako bezvládná a policajtovi se nedostávalo sil, aby ji aspoň kousek odtáhl. Bezradně stál nad Nikoškou. Podél gruntu rachotil trakař, který strkal před sebou hofer Kratoch. U policajta zastavil, vyndal fajfku z úst a odplivl si. "Mně se zdá, že ste todek měle valnó hromado," pravil potměšile. "Ja, měle,"odvětil mu policajt. "Toték tó čarodénico sem chetil pře zlodějstvi, šak vidiš zajica. Chtěl sem jo zavist k podmistrovi, ale baba se mi svalela, a já nevím, co si počit. Só ož todek leta a já nemám ož té sele, abech jo odvlikl." "To je krátká pomoc," usmál se Kratoch. "Naložime jo na tragač a dovezem." A hned se chystal k dílu. Leč babka začala kopat, kousat, škrabat a nadávat. "Mesiš, te herdegbabo, že já ti neporadim?" vzkřikl Kratoch. Zezadu obešel babku, chytil ji za ramena, policajt chytil ji za kopající nohy, a než se babka nadála, seděla na trakaři. Chtěla se skutálet, leč Kratoch ji chytil ruce jako do kleští. Omastil nadzvedl rukověti dopravního prostředku, potlačil a již pozvolna po umrzlé půdě hrkal trakař k obydlí starostovu, na němž červenými literami na bílé půdě stál nápis: "Přectavenstvo obce". Pokračování příště
Volný jako pták Pastor George Thomas z malého městečka v Nové Anglii přišel jednoho velikonočního rána do kostela: se starou, rezavou ptačí klecí. Postavil ji na kazatelnu a překvapeným lidem začal vyprávět: »Včera jsem se šel projít po městě a uviděl jsem chlapce, který nesl tuto klec. Byli v ní tři malí ptáčci, kteří se ustrašeně zmítali. Zastavil jsem se a zeptal se ho: "Co to máš, synku?" "Ale chytil jsem nějaké ptáky," odpověděl. "Co s nimi budeš dělat?" "Vezmu je domů. Budu je dráždit, vytrhám jim peří, chci se prostě dobře bavit", odpověděl mi kluk: "A co budeš dělat, až tě ptáci omrzí?" "Dám je našim kočkám a ty si na nich pochutnají." Na okamžik jsem se odmlčel. "Kolik chceš za ty ptáčky?" "Cože?!? Na co by vám byli? Jsou to obyčejní polní ptáci. Nezpívají a vůbec nejsou pěkní!" "Kolik?" ptám se. Chlapec si mě přeměřil, jako bych se právě zbláznil a vyhrkl: "Deset dolarů!" Sáhl jsem do kapsy, vytáhl peníze a podal je chlapci. Ten zmizel jako blesk. Zdvihl jsem opatrně klec, zanesl ji pod strom a položil na trávu. Otevřel jsem dvířka klece a nechal ptáčky uletět na svobodu.« Pastor tím vysvětlil, proč klec položil na kazatelnu a pokračoval: »Tato zkušenost mi připomněla, že i my lidé jsme se dostali do podobné situace jako ti ptáčci. Byli jsme stvořeni Bohem pro svobodu, ale Boží a lidský nepřítel - satan, také nastražil své pastí. Nejprve lidi svádí ke lhaní, podvádění a nenávistí, opíjení se, proklínání, výrobě zbraní a zabíjení. On je zosobněním zla. Přináší jen slzy a utrpení. Celé lidstvo se octlo v kleci a všichni jsme se stali jeho zajatci. Do této bezvýchodné situace nás dostaly naše sklony ke hříchu a naše odmítnutí Boha. V posledních desetiletích jakoby rostla neschopnost rozpoznat dobro od zla. Čerti jsou v pohádkách tradičně zobrazováni jako humorné postavy pro zasmání. Na tom by nebylo nic zlého. Jenže lidé si s touto zábavnou představou spojují také satana a peklo. Jde však o velmi vážnou věc, před kterou nás Pán Ježíš opakovaně varoval. Peklo totiž představuje nenávist, zoufalství a beznaděj. Bůh však ve své lásce lidi nenechal, aby propadli peklu. Vzal na sebe podobu člověka v Pánu Ježíši a nechal na sobě zlo projevit. A satan toho využil: Ježíše potupil, mučil, vysmál se mu, přibil ho na kříž a nakonec i zabil. Ukázal nejvyšší triumf zla. Nic horšího už není. Tím se však odhalil jako ten, který dovede jen ničit a zabíjet. Bůh v tomto činu naopak projevil svoji nezměrnou lásku k lidem, když podstoupil toto hrozně utrpení. Lidé se dnes mohou svobodně rozhodnout, koho budou následovat: Boha nebo satana. Střední cesta není. Pán Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním zvítězil nad satanem. Otevřel lidem vnitřní vězení a dal každému možnost svobody. Jedině Ježíš Kristus má moc odpouštět hříchy a dát nový smysl našemu životu.« Pastor ukončil kázání, vzal klec a odešel z kazatelny. (Podle BTM)
oběti 1. Která oběť má nejvyšší hodnotu? 2. Kde se v Písmu Svatém poprvé mluví o oběti? 3. Kdo jako první přinesl nekrvavou oběť chleba a vína? 4. Jaké podmínky muselo splňovat zvíře určené k oběti? 5. Jakým způsobem se provinili Eliho synové, co se týká obětních darů? 6. Kdy se zjevil anděl Páně Samsonovým rodičům v plameni? 7. Co obětoval Abrahám místo svého syna Izáka? 8. Co obětoval soudce Jurtách za vítězství nad Ámonovci? 9. Co měli za povinnost obětovat chudí Židé při návštěvě chrámu? 10. Který z kmenů Izraele byl vyvolen, aby přinášel oběti? 11. Co udělal prorok Eliáš na hoře Karmel? 12. Proč král David obětoval Bohu právě na humně Varana Jebúsejského?
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi z minula: 1. dvě medvědice (2 Král 2,24); 2. psi (Lk 16,21); 3. lišky, nebeští ptáci (Mt 8,20); 4. prase, zajíc, velbloud (Lv 11,4-7); 5. býk, ovce, koza, jelen, gazela, daněk, kozorožec, antilopa, tur (Dt 14,4-6); 6. krkavce (Gen 8,7); 7. žáby, komáři, mouchy, dobytek, kobylky, prvorozené z dobytka (Ex 7,26-11,5); 8. červi (Ex 16,20); 9. mladého lva (Sdc 14,5-6); 10. 300 lišek (Sdc 15,4); 11. ovce, vlky, hadi, holubice (Mt 10,16); 12. opice a pávy (1 Král 10,22)
V dnešní osmisměrce objevíte, co na Pánu Ježíši tento měsíc slavíme.
a n é r i s c p e s
l u a f o r e z á f
o v t c e t e l e
a n č i v c o l ě t
t a s b p í r r v a ž k v o s i r e c m č e o ú a á r e
v ý s t a v b a k f
ň e š i v o
t s o n n i v c o á p e r
faul, fáze, chata, chvat, letectvo, motor, mrož, osivo, páka, pes, povinnost, pravice, referát, role, sako, siréna, tělocvična, účes, víno, višeň, vrba, výstavba
Překážka Při vyučování náboženství mluví pan farář o svátosti manželství. Přitom vybízí děti, aby jmenovaly nějaké překážky ke vstupu do manželství. Mlčení. Po chvíli se přihlásí Maruška: „Sím, když nikdo nepřijde.“ Kde jsou ti zlí… Malá Maruška jde za ruku s tatínkem po hřbitově. Chtějí navštívit babiččin hrob. Se zájmem čte nápisy na náhrobcích: „Zde leží naše drahá, náš milovaný…“ Po chvíli se zeptá: „A tatí, kde jsou vlastně pohřbeni zlí lidé?“ Kdo si počká… Turista si chce prohlédnout kostel. Když vstoupí, farář právě káže. Muž se zeptá jednoho se zbožných návštěvníků: „Je už tady dlouho?“ a ukazuje přitom na kazatelnu. „Náš farář? No určitě. Už čtrnáct let…“ „No tak to si počkám. To už bude brzy hotov.“
Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni
Podivín David Malík Erik Malík
Uzavřeli manželství Marek Ševčík Jana Rotterová
Rozloučili jsme se Vlasta Zelinková
Ladná Bulhary
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc červen: 1. 2. 3.
Za miliony utečenců, kteří žijí v naprosté bídě, aby jim křesťané pomáhali konkrétními skutky lásky. Za všechny děti církve, aby stále více poznávaly, že svátost eucharistie je bijícím srdcem života milosti. Za naše novokněze, aby vědomí stálé Boží lásky rozněcovalo jejich vytrvalou apoštolskou horlivost.
V uplynulých letech jsme se v červnu rozloučili Podivín 2004 2003 2002 2001 2000
Ladná
Bulhary Bedřich Pola Terezie Michlovská
Vlastimila Puzrlová
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.
