ZRŮDY BY MĚLY DRŽET SPOLU Kristýna Sněgoňová Jel krokem podél kolejí vedoucích do Brna. Tak pomalu, jak to jeho odpoledním sluncem unavenému koni vyhovovalo. Mohl si to dovolit - nepospíchat. Podvečer byl nádherný, horký, vonící červencem, jaký rozpraskaná, zohavená Země už dlouho nezažila. Začínalo se stmívat, ale on už nebyl daleko. Dávno minul nádražní budovu s nápisem Šlapanice. Po dlouhých pomorových letech, kdy cedule nevisela nad vchodem, ale ležela zohýbaná, pohozená u zdi, bylo písmo skoro nečitelné přesto napovídala, že by to nakonec mohl stihnout. Do tmy se mohl dostat až do Brna. Pomalu se stmívalo, ale on se nebál noci a dokonce ani toho, co se schovávalo v ní. Noc byla jeho doba. Obvykle se v ní schovával on. A nakažení, samozřejmě. Ti šílení, bezohlední tvorové, kteří lámali vazy a pili krev. Poslední dobou navíc nebylo kam pospíchat a potkat tak daleko od Brna lidi, opravdové lidi, nebylo zrovna dvakrát obvyklé. Napadlo ho, že by možná dnes, po mnoha dnech samoty, mohl jednoho nebo dva potkat a kupodivu neucítil odpor, jen neobvyklou melancholii. Už ta vypovídala o tom, že se poslední dobou cítil… sám. I když se mu to zdálo k smíchu - opravdu. Lidi nepotkával nejenom proto, že místa, kterými procházel, byla po moru neobydlená, ale taky proto, že se setkání s nimi vyhýbal s jakousi podvědomou naléhavostí. Setkání s lidmi nikdy nebyla příjemná… nevyhledával je a nehodlal na tom nic měnit. Ale když v posledních dnech nezahlédl ani jednoho, propadl hloupým, ale vtíravým pochybnostem - kolik lidí je vlastně ještě naživu? Dost? Málo? Přežili mor, aby mohli umírat hlady a… nakaženými. Nakaženými, které přirovnávali k jeho druhu, a on je za jejich bezohlednou, surovou nevědomost nenáviděl. Jeho druh žil na Zemi mnohem déle než ten lidský… a nakažení byli jen šílený, nepochopitelný následek moru. Nic víc. Jenomže i když lidmi pohrdal, potřeboval je. Ne na ukojení hladu – už dávno nezadávil člověka, protože to nestálo za tu námahu. Nedokázal to vysvětlit ani sám sobě, ale potřeboval je. I proto cestou do Brna nepospíchal a částečně doufal, že by mohl po dlouhém období samoty narazit na lidi, i když to nahlas nikdy nevyslovil. Jeho vztah k nim byl i po mnoha letech rozporuplný. Ale když byl tak dlouho sám – když musel být sám – bral zavděk i jimi. Mimo to, nesnášel plýtvání. Spustil ruce a nechal koně, aby pomalu sledoval koleje zhusta prorostlé plevelem. Nemusel ho vést, mohl se jen nechat nést a uvažovat o tom, jestli se zítra konečně odhodlá k tomu, před čím tak dlouho (utíkal) zavíral oči. S vyhublým ryzákem si rozuměli i beze slov, i když spolu nebyli moc dlouho. S takovými jako je on obvykle nikdo dlouho nevydrží… aspoň ne naživu. Koni to ale nevadilo a on sám by za něj položil život. Musel se usmát… občas – samozřejmě ne příliš často - když ho samota nahlodala pochybnostmi, tomu dokonce i věřil. Uvolněně se pohyboval v sedle, trochu skloněný v posledních paprscích zapadajícího slunce. Odpočíval. Jeho nemluvný společník se soumraku nebál, a tak se jezdec nechal pozvolna nést tam, kde zatím spíš jen očekával, než opravdu spatřoval Brno. Nečekané podvečerní uvolnění netrvalo
1
dlouho… najednou za železničním náspem po své levé ruce zaslechl pohyb, jen aby se mu vzápětí zaryla hluboko do levého boku kulka. Proklel se beze slov za svou neopatrnost, ale i bez nich to stálo za to. Dobře mu tak, zatraceně… Na poslední chvíli strhl koně z dosahu útočníka, přesto (nebo právě proto) proletěla druhá kulka těsně nad napnutým koňským krkem. Přední kopyta prudce narazila na zarostlé koleje a sjela po nich v bláznivém úhlu, ale on koni nedovolil upadnout. Nohy za okamžik zahrabaly ve vzduchu – snad nezraněné. Bolest v boku Schaffer ani v nejmenším nevnímal, a to neprošlo bez povšimnutí střelce. „Je to on!“ zvolal střelec hlasem, ve kterém se prolínala dychtivost se strachem. Vzrušení člověka, který se nikdy nesetkal s nikým z jeho druhu, už Schaffer znal. Staré známé pocity lidí, které byl jimi samotnými nakonec donucen zabít. Kdyby to nezkoušeli – znovu a znovu s ubohými výsledky – nemuseli umírat tak brzy. Báli se ho a současně ho nenáviděli a ta nenávist je vedla k přesvědčení, že ho dovedou zabít. Jenomže jenom nenávist už dávno nestačila. Střelec svým výkřikem odhalil jenom to, že za náspem není sám, místo, kde se skrývá, a především to, že i když jezdce poznal, používal klasické kulky. A ty mu nemohly ublížit, což bylo zaváhání, za které se v případě lidí platilo smrtí… v jeho vlastním případě pouze zášlehem strachu, který se za ta dlouhá léta naučil ovládat. Rychlým pohybem – pro lidi tak rychlým, že ho obvykle ani nezaznamenali - ze zad strhl Simonova, lehce se zvedl ve třmenech a dvakrát za sebou vystřelil. Byl si jistý, že už první kulka střelce zasáhla, ale zvykl si střílet dvakrát a nehodlal měnit své zvyky ani při střelbě na tak slabého protivníka, jakým byl člověk. Druhou kulkou si už tak jistý nebyl, ale na ní už nezáleželo. Zatraceně, nebyl by minul, kdyby předchozí střelba nevyděsila koně. Ten před ním – muže, který ho naprostou náhodou zabil, zabil Schaffer samozřejmě taky - ranám snadno uvykl, ale tohohle zatím přiváděly k šílenství. A protože se na Schaffera po moru střílelo víc než dost, nemohl se tenhle tomu předchozímu vyrovnat. Měl ale jednu obrovskou výhodu - byl zatím naživu. A Schaffer se rozhodl, že ho naživu udrží i nadále. Vzduch se naplnil nezaměnitelným pachem strachu, pachem, který lidi nakonec pokaždé prozradil, i když se sem tam dokázali schovat tak dokonale, že byli ostatním svého druhu neviditelní. Takové by Schaffer možná, MOŽNÁ mohl i obdivovat – na rozdíl od ostatních se aspoň snažili. Už ho ale unavovalo, jak se ho neustále pokoušeli zabít. Za náspem byli spolu s mrtvým ještě dva další… možná tři, pokud se ten poslední ze strachu zapomněl bát. Na rozdíl od mrtvého byli aspoň tak rozumní, že na sebe nevolali. Místo toho se začali pomalu přesunovat, aspoň to tak vypadalo. Uším a především očím Schaffera to nemohlo uniknout, a kdyby ho to nekonečné lidské snažení tak neunavovalo, jejich snaha o neviditelnost by ho pobavila. Na rozdíl od nich byl velmi rychlý a nebylo pro něj nic snazšího než seskočit ze sedla, doběhnout k náspu a zabít je. Tím spíš, pokud opravdu používali jen obyčejné kulky. Jenomže on nebyl sám… Schaffer se rozhodl především dostat z dosahu jejich střel koně. Tomu jedinému mohli opravdu ublížit. Když mu lidé zabili toho předchozího, musel vzít to, co se nabízelo, a i tak trvalo mnoho dlouhých dní, než narazil na koně v použitelném stavu. Koní už v zemi nebylo moc (prospívali
2
by tak jako ostatní tvorové - samozřejmě s výjimkou lidí - kdyby nebyli zvyklí na to, že se o ně lidé starali, a kdyby je lidé z hladu nezabíjeli, protože konina byla v posledních letech dost vyhledávaná). To poslední, co by si mohl dovolit, bylo nechat si zabít i tohohle. Kdyby ho ztratil, na nového by už nikdy nemusel narazit a on tak nerad měnil své zvyky. Jízda na koni byla jedním z nich. Prudce ryzáka pobodl a ten se konečně vzpamatoval. Vyrazil od železničního náspu na druhou stranu, než se skrývali ti hloupí, k smrti odsouzení lidé. Rychle se dostal do volného prostoru a Schaffer ho tak divoce hnal ne proto, že by se bál o sebe, ale protože se bál o něho. Nepochyboval o tom, že on sám přežije – ani jednou ho nenapadlo, že by mohl umřít… protože nemohl. Kulky, které používal ten útočník, mu nedokázaly ublížit, koně ale mohly zabít víc než snadno. Už staletí jezdil na koni a nehodlal začít používat auto jen proto, že si ho Benz nechal patentovat. I v tom spočívala výlučnost jeho druhu… uchovala si lásku k tradici, dokonce i po moru. Ve vzduchu rozeznal něco, čeho si předtím nevšiml. Pachy, které nesouvisely se strachem. A kde nebyl strach, nemusely být ani kulky, které mu nemohly ublížit. Dneska vážně nebyl jeho den… Karabinu nepřestal svírat v ruce, ale letmo se ohlédl, jen aby se ujistil, že tentokrát mu hrozí opravdové nebezpečí. Za sebou zahlédl dva rychle se blížící terénní Nissany a v jednom z nich dokonce Známou tvář. Známé tváře upřímně nesnášel. Poslední dobou doufal, že už všechny zabil. Jenomže jak se zdálo, tak aspoň jedna z nich se rozhodla, že se zabít nenechá. Znovu pobodl už tak zpěněného koně a uvažoval, jestli ze Známé tváře seškrábnout ten vzrušený úšklebek, když mu kolem hlavy proletěla první Kulka. Už podle toho odporného, vtíravého pachu, který se za ní táhl večerním vzduchem, poznal, že se ve svých pronásledovatelích nespletl, a to poznání v něm probudilo rozporuplné pocity. Kupodivu bylo mezi nimi i uspokojení - připravené lidi by měl skoro rád, kdyby byl něčeho takového v souvislosti s lidmi schopný. Byl zatraceně starý na to, aby ho pomyšlení na smrt děsilo, ale představa, že bude umírat s pohledem upřeným na Známou tvář znetvořenou tím nenávistným úšklebkem, mu zvedala žaludek. Dobrá smrt – po tom jediném toužil. Na Zemi byl už tak dlouho, že od ní nic nečekal. A po moru už nebylo o co stát, to jen nakažení se užívali své první roky, plné špíny a strachu a krve. Nečekaně koně strhl na stranu a donutil oba Nissany prudce změnit směr. Jeden se s tím vyrovnal skvěle, druhý zaváhal a začal zaostávat, ale Známá tvář se tak snadno nedala. Znovu pobídl koně, ten se pokusil zrychlit, ale bylo jasné, že novou rychlost moc dlouho neudrží. Na pyscích mu ulpívala nazelenalá pěna, která v hustých chomáčích odletovala na strany, a zvuky, které vydával, Schafferovi napovídaly, že není daleko úplnému zchvácení. A Schaffer ho v tu chvíli opravdu, OPRAVDU potřeboval. Hnal ho dál, místo k Brnu zpátky ke Šlapanicím, a cesta, po které před chvílí jel s takovým klidem, se mu najednou zdála nekonečná. Simonov ho pálil v prstech, a kdyby se tak nebál o koně, zastavil by a střílel tak dlouho, dokud by Známá tvář naležela tou svou známou tváří v prachu. Nebo dokud by tváří v prachu neležel on sám, samozřejmě… Jeho by ale před smrtí otočili, aby mohl umírat s pohledem na své přemožitele, to si lidé nikdy neodpustili. Pokusili by se ho zabít, ale příliš nepoškodit, aby ho mohli po smrti stáhnout – Poslední rok strávený putováním po Zemi osídlené pomalu vymírajícím lidstvem narazil na víc než dost stažených, znetvořených mrtvých. Některé pohřbil
3
(většinou ženy a děti… dětí bylo nejvíc, protože se nejméně bránily), jiné nechal vystavené na pohled ostatním z jeho druhu, kteří odmítali pochopit, že po tom, co byl svět tak, jako ho znali, zničen, se síly mezi nimi a lidmi konečně vyrovnaly. Hnal koně a beze slov ho prosil, aby vydržel aspoň, než dorazí k tomu opuštěnému nádraží, kde seskočí a nechá ho vydechnout… protože mu bylo jasné, že jakmile bude pokračovat po svých, jeho pronásledovatelé se na koně ani nepodívají. Známý svět byl zničen, ale lidé se nezměnili – ani po tom, co se většina z nich rozpadla v prach a samota byla všudypřítomná, nedokázali pochopit, že by mohl tolik tíhnout k něčemu tak… zvířecímu. Konečně se před ním objevilo šlapanické nádraží. Budova byla částečně v troskách, prorostlá plevelem, obklopená dávno vykolejenými vlaky a pokroucenými kolejnicemi a ani to, co se z ní zachovalo ve víceméně neporušeném stavu, nebylo příjemné na pohled… ale jemu se i přesto zdála krásná jako ještě nikdy. Nahnal koně mezi vagóny, většinou povalené na bok, na zemi poseté sklem z dávno vybitých oken. Železná kola byla obrácená k ztemnělé obloze a Schaffer si nedokázal představit, jak se něco takového mohlo za nebo po moru stát. Zpomalil jen tak, aby mohl bezpečně seskočit, zatímco zpěněné zvíře utíkalo dál… dokud mu nezmizelo z dohledu. Nic víc nemohl od Osudu chtít. Pružně dopadl na zem, přehodil si karabinu do druhé ruky a krátce se ohlédl, jen aby se ujistil, že ani převrácené vlaky nebyly pro pronásledovatele překážkou. První Nissan prudce zastavil. Známá tvář otevřela dveře a s polovinou těla ve voze vypálila, ale kulka se zaryla do boku vagónu daleko od Schaffera. Druhý Nissan se pokusil pokračovat v naději, že i pronásledovaný poběží dál. Ten ale o ničem podobném neuvažoval. Byl dost dobrý střelec na to, aby své pronásledovatele dostal jednoho po druhém, jen se rozhodl uskutečnit to z budovy. Na rozdíl od lidí nikam nepospíchal… byl na zemi už pár staletí a čas bylo to poslední, čeho by se mu nedostávalo. Vlastně už tu byl přesčas. V běhu se otočil a více méně bez míření dvakrát vystřelil. Obě kulky narazily do čelního skla stojícího Nissanu, kde po nich zbyly neškodné praskliny táhnoucí se všemi směry jako pavučina. I to ale donutilo Známou tvář znovu se stáhnout do bezpečí vozu. Samozřejmě že cítil nenávist, ale proto nezapomínal na opatrnost, protože kdo umírá tak snadno jako lidé, váží si svého života víc než ostatní. Schaffer si znovu přehodil Simonova z ruky do ruky a utíkal dál. Ne moc rychle, jen tak, aby unikl lidem za sebou. Proskakoval nákladními vagóny a s každým pohybem se dostával blíž a blíž nádražní budově. Nakonec se na chvíli zastavil. Zády se opřel o stěnu pomačkaného vagónu a zavřel oči. Nepotřeboval oddech, potřeboval - Co by se stalo, kdyby dneska umřel? Kdyby nečekal na Brno, ale umřel tady, uprostřed ničeho? Stáhli by ho a kožešinu by prodali za tolik, že by mohli být do konce svého života bez starostí. Opravdu záleželo na tom, kde a jak se to stane? Vzpomněl si na svou poslední návštěvu Brna, krátce po vypuknutí moru, a na nápisy na zdech, které se množily stejně jako nemocní – „Lidem, co lidí jest“, „Zabít upíra není vražda“ a „Zrůdy by měly držet spolu“, ale především „Nikdo neumírá brzo, protože neměl žít dýl, než žil“. Ten poslední byl jeho oblíbený (i když i s tím upírem naprosto souhlasil – nakažení si nezasloužili žít a jenom blázni tvrdili, že nový svět patří novým lidem). Pokaždé, když se svým rozhodnutím umřít dobrou smrtí zaváhal, vzpomněl si na něj a
4
přesvědčoval sám sebe, že až přijde Ten den, zemře s neskloněnou hlavou… pokud ho ovšem nepovalí na záda, aby se mohl dívat. Doufal, že mu Osud nachystal zatraceně dobrou smrt. Nechat se zabít Známou tváří, k čertu, to dobrá smrt rozhodně nebyla. Jeho lidé byli venku… cítil je do posledního. Vyskočil z vagónu tak prudce, že prvního z nich srazil k zemi. Pistole, kterou pronásledovatel svíral, mu nárazem vyletěla z ruky a dopadla daleko od něho. Chtěl se po ní natáhnout, ale než se mohl pohnout, Schaffer ho dvakrát za sebou střelil do hlavy, nebo spíš poprvé do hlavy a podruhé do toho, co z hlavy zbylo. Aniž by zpomalil, proskočil do dalšího vagónu, plynule přešel do kotoulu a na okamžik strnul ve vyčkávavém podřepu, s pohledem upřeným na vchod do vagónu. Zbylí pronásledovatelé se pomalu blížili. Lidi rozhodnuté ho zabít, lidi tak odhodlané, že jejich nenávist byla větší než strach, by nikdy neměl potkat víc než jednou. To, že Známá tvář byla stále naživu, znamenalo, že se mu v minulosti něco ošklivě nepovedlo. A to si jenom nerad přiznával… Setkání po letech mu nebyla ani trochu po chuti. Když ucítil, že se znovu pohnuli, v předklonu proběhl uličkou mezi sedadly až na konec vagónu. Vyskočil ven ve chvíli, kdy před sebou jasně, naprosto jasně ucítil přítomnost člověka. Spoléhal na své rychlé pohyby, a tak ho nepříjemně překvapilo, když zahlédl pronásledovatele, klečícího bez hnutí na udusané zemi, s rukama, které se ani na okamžik nezachvěly, a pistolí mířící přímo na něj. Schaffer ve skoku dvakrát vystřelil a byl si víc než jistý, že ani tentokrát neminul… Jenomže i když byl mnohem rychlejší než člověk, jeho střely byly stejně rychlé jako střely kohokoliv jiného. Ve chvíli, kdy první z nich zasáhla pronásledovatelovo tělo, ucítil on sám na krku šílenou, nesnesitelnou bolest. A k tomu ten pach… Ach Osude, dřív nebo později se to muselo stát… Dopadl na zem a dech mu nevyrazil ani tak náraz, jako šok. Ve chvíli, kdy ani na okamžik nezapochyboval o tom, že své pronásledovatele do jednoho zabije, ho zasáhla Kulka. Bolest jím pronikala znovu a znovu, jak se TO z rány na krku roztékalo dál, a on si opakoval, že ani tohle se mu přece nestalo poprvé… a že pokud muž zasáhl jenom krk, pokud se Kulka ve skutečnosti jenom otřela, pokud bylo zranění jenom povrchové, jeho tělo TOMU nedovolí proniknout dál a nakonec TO zase vyloučí. Jenomže v tom bylo trochu moc pokud a trochu moc jenom… Znovu a znovu přesvědčoval sám sebe, že bolest začne každou chvílí ustupovat, ale ona pronikala dál, až konečně začínal mít pocit, že se mu plíce přestaly rozpínat… ten pocit, o kterém se domníval, že ho cítí kdokoliv z jeho druhu, když ho TO začne pomalu rozkládat. A najednou propadl upřímnému, skoro zapomenutému děsu, že mu TO rozežralo krční tepnu, a až se ta zhoubná látka dostane do krve, bude proudit jeho tělem, dokud ho v obrovských, neskutečných bolestech úplně nerozloží. A tak jako v těch nemnoha okamžicích, kdy už byl přesvědčený, i když ne připravený, že zemře, bolest začala pomalu, pomaloučku ustupovat, až se nakonec znovu dokázal postavit na nohy. Tentokrát se TO dostalo zatraceně daleko… Rovnal se s námahou, kterou už dlouho nezažil, a ruce, kterými si pomáhal, se mu chvěly, ale nakonec přece jenom vstal. Krkem mu divoce tepala bolest a Schaffer nepochyboval, že tak jako ostatní - i tahle Kulka po sobě zanechá jizvu, jakých měl po těle víc, i když zdaleka ne tolik, kolik by si lidé přáli.
5
Po pár neobratných krocích se cítil mnohem lépe. Ohromení z toho, že tentokrát ten člověk zasáhl, a kdyby střílel tak dobře jako Schaffer, mohli tam ležet mrtví oba, mu kupodivu dodalo sílu. Podcenit lidi se nikdy nikomu nevyplatilo, o tom by mohl jeho druh vykládat. Zhluboka nasál vzduch a poznal, že zbývajících šest lidí sice vyrazilo na místo, ze kterého zaslechli střelbu, ale se stejnou opatrností, s jakou postupovali dosud. S takovou se mohl do budovy dostat snadno. Stačily mu jeden dva skoky, ale i tak do ticha zazněly výstřely a Kulky ho navzdory houstnoucímu šeru znovu minuly, a to zatraceně blízko. Stárl… a Země po moru nebyla stárnoucím nakloněna. Otočil se a v běhu vystřelil a - tak jako snad pokaždé - i tentokrát zasáhl cíl, i když, jak se mu zdálo, až druhou ranou. Potom si Simonova přehodil do druhé ruky a bez zpomalení proskočil oknem. Bylo zatlučené a dokonce i jeho ten náraz zabolel, ale měl dostatečnou rychlost na to, aby prkna prorazil a dopadl na podlahu na druhé straně. Konečně… První kulka z nečekaně strany ho zasáhla do nohy, druhá do pravého ramene, ostatní se neškodně zaryly do zdí nebo proletěly oknem ven. Schaffera napadlo, že by mohly zasáhnout jeho pronásledovatele, aspoň jednoho, ale Osud byl nad jeho prosby povznesen. Nebylo to zrovna přivítání podle jeho chuti, upřímně – nečekal žádné. V místnosti, kam oknem propadl, bylo šero, které se i jemu zdálo spíš nepříjemné. Ohavně to tam páchlo – strachem a špínou, to především, starým potem a močí, která se možná už před morem vsákla do podlahy. A hladem a bezmocí a ponížením, ale to dost možná cítil jenom on. Ve vzdáleném rohu se tísnila kostnatá žena a na drobná, povislá prsa si tiskla malé děvčátko, v druhém byl chlapec, kterého zpětný ráz pistole srazil na zem. Jeho otec stál u zdi, v rukou svíral loveckou pušku a jeho pocity by se daly popsat jako ohromení z toho, co provedl, a z toho, že to, co provedl, nestačilo na ochránění rodiny. Z hlavně pušky stoupal sotva rozeznatelný pramínek kouře a po tváři jejího majitele se pomalu rozprostíralo zděšení. Asi se mu ještě nestalo, že by někoho z takové blízkosti dvakrát střelil a ten někdo to ustál. Schaffer pocítil něco velmi podobného mužovu ohromení, protože by ho ani ve zlém snu nenapadlo, že by v ní mohl někdo být… TO mu oslabilo smysly, ale zatraceně Přítmí Shafferovi až tak nevadilo, ale podivná stísněnost té místnosti v něm vyvolávala zvláštní hořkost. Lidmi pohrdal… jejich neschopností, jejich slabostí. Ale jen málokdo z nich si zasloužil mor a všechno to kolem. Jen málokdo z nich si opravdu zasloužil, aby mu nakažený rozerval hrdlo a vypil krev. Zrůdy by měly držet spolu? K smíchu! Pokud se těmi zrůdami nemysleli lidé… Kdyby se nebál, že sotva promluví, ten kluk nebo táta znovu vystřelí, zeptal by se jich, proč si, k čertu, za moru pořizovali druhé dítě, když se neumí postarat ani sami o sebe. Ale byla by to škoda slov - cizinci, kterého se zrovna pokusili zabít, by asi sotva popisovali své pohnutky. Kulka, která se mu zaryla do nohy, při prvním pohybu vypadla na zem. Ti lidé vypadali, že už za sebou mají leccos, ale tohle asi ještě neviděli. Otec se pokusil vystřelit podruhé, ale než mohl chvějícími se prsty stisknout spoušť, Schaffer mu vytrhl pušku z rukou a nelidskou silou ji vrhl proti zdi. Pažba se tím nárazem roztříštila. Muži se z hrdla vydral zlomený sten a otřesený, jako by snad lovecká puška byla jeho součástí, dotápal ke zdi, kde se pomalu sesunul na zem. „Proč jste na mě, sakra, střílel?“ zeptal se ho Schaffer.
6
Cítil pobodnutí vzteku, které by cítit neměl. Rozhodně ne k tomu muži - vypadal, že zešílel dlouho před tím, než se Schaffer objevil, a on nepochyboval, že kdyby mu TO neochromilo smysly, ucítil by v místnosti pach šílenství stejně hutný, jako byl pronikavý pach staré moči. I když se ten muž nezdál starý, dlouhé, mastné vlasy měl skoro bílé a ve vyhaslých očích se mu ze zoufalství už delší dobu rodila nepříčetnost. Schaffer ho nelitoval, to rozhodně ne. Každý se o sebe po moru nedokázal postarat, natož postarat se o ostatní… ale každý, opravdu každý, se mohl postarat, aby jeho blízkým už nikdy nikdo neublížil. Lovecká puška by mu v tom pomohla. „Rozbil jste nám okno,“ pokusilo se děvčátko vymanit ze sevření své matky. Ta nepovolila. Schaffera to oslovení zaskočilo… nečekal, že se někdo z nich odváží promluvit. Obrátil se na chlapce – možná byli ve skutečnosti přístupnější, než si myslel, a pistole navíc mu mohla být užitečná: „Dobrá rána. Až na to, že střílíš na nesprávného. A samozřejmě na to, že zbraně nepatří do rukou dětem -“ Doříct to („- jako jsi ty, a pokud chceš jednou dospět, měl bys na mě přestat mířit, protože pokud s tím nepřestaneš, nemusel by ses dospělosti dožít.“) už nestačil, protože chlapec, který ho pozoroval naprosto bez pohnutí, znovu vystřelil. Tentokrát se kulka zaryla do zdi, ale Schaffera ten neobratný pokus opravdu rozzlobil. Čas se krátil a ta rodina, která tam už dávno neměla být, dělala všechno pro to, aby zemřel a ona s ním. Bezděčně se pohnul, drápy zatnuté hluboko do dlaní, ale zastavil ho bolestný výkřik té ženy, schoulené v rohu. Asi si myslela, že chce jejího syna připravit o nádhernou možnost dospívat v tom úžasném novém světě. Možná že opravdu chtěl. „Vy vlkodlaci nás zabíjíte!“ vykřikl chlapec a Schaffer v jeho očích zahlédl to vzpurné odhodlání známé z mnoha a mnoha jiných očí, které kdysi oslepil. Za pár šílených, pomorových let ten chlapec vyroste v muže, šlachovitého, zjizveného, ale nezlomeného. Stejně nemilosrdného jako Známá tvář. On sám už bude mrtvý, ale na Zemi budou jiní jeho druhu… a ten chlapec je bude lovit bez oddechu a pochopení. Dokud je neuloví všechny. „I vy nás přece zabíjíte,“ dodal jako by pro sebe a bez ohledu na pistoli v chlapcových rukou se znovu otočil k oknu. Venku bylo ticho, ale jen dokud Schaffera skoro neoslepil osamělý výstřel. Kulka rozrazila poslední prkno, kterým bylo okno zatlučené, ostré úlomky dřeva se rozletěly po místnosti a tma venku konečně beze zbytku splynula s tmou uvnitř. Prudce od okna ustoupil. Zatracená lidská rodina… Zaváhal, protože když pronikl do domu, ti lidé tam neměli být. Ti dnes, kdy bylo v zemi mnohem víc budov než lidí, přece nemuseli žít na takovém místě. Napadlo ho, že ta dívka za ním je možná poslední dívkou v zemi – proč ne, možné to bylo, protože lidé většinou vydrželi málo - a současně přebíjel karabinu. Byl rychlý, ale hlavní předností jeho druhu byla hrubá síla. Hrubá síla, kterou ale v posledním století mohl využívat pořád méně a méně… dokud se nedostal dost blízko, nemohl svou sílu využít, a na to, aby se tak blízko dostal, nebyl dost rychlý. Ne tak rychlí jako jiní nelidé… jako nakažení. Byl připravený za svou chybu zaplatit, ale ne těmi lidmi… lidí je málo a zemřít musí jiní. Váha karabiny v rukou ho znovu probrala. Otočil se. Pokud ho ti lidé na podlaze poslechnou, jeho
7
pronásledovatelé je nechají být, protože oni jsou jenom lidé. Jenom lidé. A ta dívka mohla být poslední takovou dívkou v zemi, krásnou jako porcelánová panenka, navzdory vší té špíně kolem, a kdo by chtěl zabít někoho takového? Nadechl se, aby je přesvědčil, že poslouchat ho se jim vyplatí mnohem víc než se ho pokoušet zabít, ale najednou mu něco prudce projelo čelistí, a než se mohl otočit zpátky k oknu, zasáhla ho ochromující bolest. Ne, ne taková, jako když se mu do krku zakouslo TO, ale… Oslepila ho vlastní krev, horká a černá. Bolest mu vybuchovala v krku, v ramenech, na prsou… Zatraceně, rotační kulomet - samozřejmě, proč ho hned zabíjet, když ho mohou ochromit? Už o tom slyšel, některým lidem nestačilo hodit si na zem kožešinu… protože jich tolik přežilo mor, někteří lidé věřili, že jejich krev znamená pro lidstvo novou naději. Lidstvo totiž velmi rádo ničilo ostatní druhy, aby samo mohlo přežít. Až dal mor vzniknout nakaženým a pro ty znamenala novou naději krev lidská… Kulky, které Schafferovi vytrhávaly kusy masa z těla, byly obyčejné… celou dobu spoléhal na to, že jeho pronásledovatelé nerozpoutají podobnou přestřelku, tím spíš, že podle nich jim se svým Simonovem a zatím nepoužitým revolverem nebyl odpovídajícím soupeřem. To, že ho jejich střely nemohly zabít, ale neznamenalo, že ho nemohly zranit. A bolest cítil jako každý… člověk. Jen měl za sebou mnohem víc let, za která si na ni mohl zvyknout. Udělal za tu dobu, co mohl. Jedna kulka mu projela spánkem a do vzduchu vyprskla krev a vlasy, spodní čelist Schafferovi bezvládně visela a v ústech měl plno krve a úlomky vlastních kostí. Samozřejmě že okamžitě padl na zem, ale kulky prorážely zdí a zakusovaly se do jeho zad, stejně jako do všech ostatních v místnosti. Ani sám před sebou by nepřiznal, že se ty děti pokusil zakrýt vlastním tělem, protože jacíkoliv lidé znamenali lidi, kteří nenávidí jeho druh… ale přesto. Matka kupodivu nepřestávala křičet a on se na ni pokusil podívat, ale zahlédl jen to děvčátko, které jí visela z rukou jako hadrová panenka, znetvořené a zkrvavené. V tom ohlušujícím souznění kulometu a matky bylo tolik bolesti a nenávisti… a on nepochyboval, že je obojí určeno jemu. Od lidí už za poslední roky nečekal víc než jen tu bolest a nenávist. Kulky se zarývaly hluboko do zdí, hluboko do nezvaného hosta a hluboko do obyvatel té zchátralé nádražní budovy tak dlouho, dokud neumlkl i hlas matky plný děsu a odporu. Teprve potom se mu povedlo opravdu se přitisknout na podlahu, jako by ho kulky celou tu dobu nutily tancovat podivný lunatický tanec. Pokaždé, když se pokusil nadechnout, ucítil bodavou bolest v proražených plicích. Krev mu v hustých pramenech vytékala z nosu i uší, pokud se tak dalo nazvat to, co z nich zbylo, ale on to nepoznal, protože krví byly slepené jeho vlasy a pokryté jeho šaty, takže to bylo prašť jako uhoď. Zvedl se na rukou a prosil Osud, který ho zatím jen upřímně nenáviděl, aby mu kulky nepoškodily páteř, protože ta se hojila dlouho… moc dlouho na to, že času se mu najednou nedostávalo. Jednou rukou nahmatal karabinu, která mu při pádu vylétla z ruky, a to byla další chyba, která ho mohla stát život. Ucítil, že bolest ve spánku pomalu ustupuje, a i když potřeboval především, aby se mu zacelila plíce, byl rád aspoň za to. Pomalu se přitáhl do sedu a na chvíli zapomněl na lidi venku i na mrtvé za sebou… soustředil se jen na pomalu ustupující bolest, jako by ji to mohlo donutit
8
ustupovat rychleji. Protože teď potřeboval, aby ustupovala zatraceně rychle. Bolestí by nejraději plakal. Po loktech se přesunul k druhému oknu, které bylo sice poznamenané střelbou, ale stále zabedněné prkny. Jedno z nich bylo částečně vyražené a on doufal, že ani ti lidé venku nemají ponětí o tom, jak silné je jeho odhodlání. Použil Simonova jako oporu, i když za jiných okolností by to nikdy neudělal, a s neskutečnou námahou se zvedl do kleku. V nohách mu praskalo, ale rozlomené kosti se zacelovaly a rovnaly a popraskané vazy se znovu napínaly a on se nakonec narovnal a uchopil Simonova do rukou. Samozřejmě - nikdy nebyl dost rychlý na to, aby si mohl být opravdu jistý, že ho nezasáhnou. Jenomže chápal, že dost rychlý nebude, ani kdyby v té místnosti strávil zbytek života. Který ostatně nemusel být příliš dlouhý. Jediné, co mohl, bylo doufat v to, že bude i po tom všem rychlejší než jeho pronásledovatelé čekali. Stál u okna dost dlouho na to, aby poznali, že ho zasáhli, dokonce víckrát, než se komukoliv jinému zatím povedlo. Možná si mysleli, že ho sice nezabili, ale že leží na zemi ve vlastní krvi, moči a zvratcích, a že tam bude ležet ještě dost dlouho na to, aby mohli bez obav přijít a porazit ho jedinou kulkou jako zvíře, kterým pro ně ostatně byl. Museli si to myslet… a on v to musel doufat, protože mu nic jiného nezbývalo. A jestli i tahle naděje byla chybou, potom už si tak jako tak nezasloužil žít. A přesto doufal, že ti venku neví nic o síle jeho odhodlání. Podíval se na to nádherné plavovlasé mládě, které leželo na podlaze, částečně zakryté svou hloupou, na smrt nepřipravenou matkou. Prsa mělo úplně rozervaná, ale první a současně smrtelný byl zásah do hlavy a on na chvíli uvažoval, že by k němu došel a zavřel mu oči… možná poslední takové dívce v zemi… Potom si uvědomil, že na něho venku čekají, že on sám má rozdrcenou spodní čelist a nezhojených zranění tolik, že by každé z nich dokázalo zabít člověka, a odvrátil se. A potom se sám pro sebe strnule pousmál, na nejistých nohách ukročil k vedlejšímu oknu a znovu jím proskočil ven. Nepochyboval o tom, že to nebudou čekat. On sám nečekal, že by něco takového dokázal… aspoň ne v tom stavu, v jakém byl. Samozřejmě nebyl zdaleka tak rychlý jako obvykle, přesto byl dost rychlý na to, aby je zahlédl, jak tupě míří na to poslední zabedněné okno. Opravdu čekali, že se pokusí mezerou po vyraženém prknu střílet…
a on věděl, že to budou čekat, protože kdyby se nemohl
pohnout, udělal by to. Skryl by se do té strachem páchnoucí místnosti, a než by ho nakonec zabili – a oni by ho zabili, protože ustrnout na místě znamenalo smrt, jak se přesvědčila ta lidská rodina v temnotě za ním – vzal by jich s sebou tolik, kolik by jen mohl. I když to jemu samotnému znělo hloupě… probrala se v něm už dlouho nepocítěná nenávist. Nezabíjel by je proto, že byli lidé a on ne, ale proto, že ten, koho zabili, mohlo být poslední plavovlasé děvčátko v zemi. Nesnášel, zatraceně nesnášel plýtvání. Ten pocit ho zasáhl naplno a on si uvědomil, že lidé se nikdy nezmění, i když jich bude ještě méně než jich bylo dnes. Budou se zabíjet dál a dál, protože tak na to byli zvyklí z doby, kdy to jediné, čeho bylo na světě víc než dost, byli lidé sami. Zrůdy. Ten pocit mu náhle, dokonce navzdory hrozné bolesti, kterou stále cítil, projasnil vědomí. Tentokrát už nezaváhal. Dvakrát vystřelil a zasáhl jednoho ze dvou mířících na okno. Muž se pod prudkostí střely prohnul tak, až bylo s podivem, že se neozval
9
zvuk doprovázející rozlomení jeho páteře, teprve potom dopadl na zem. Než se mohlo jeho tělo dotknout prachu, vystřelil pronásledovaný podruhé a ani tentokrát neminul. První kulka rozdrtila muži čelist, druhá ho zasáhla do prsou. Zub za zub, pomyslel si Schaffer, protože říct to bylo stále nad jeho síly, i když cítil, jak mu znovu rostou rozdrcené zuby a rány na kulkami rozsekaných tvářích se pomalu začínají zacelovat. Vzpomínka na děvčátko a toho chlapce - ze kterých by jednou vyrostli takoví lidé, jako byli všichni ostatní, ale přesto - ho provázela i ve chvíli, kdy se rozběhl proti poslednímu muži ve svém dosahu. Ten stál osamoceně a na malý okamžik se Schafferovi zdálo, že si chce rukama zakrýt hlavu, aby se ochránil před tvorem, který proti němu utíkal tmou. To už ho ale Schaffer srazil k zemi, kde mu jedinou ranou pěstí rozdrtil hrudník. Krev, která z proraženého místa vystříkla, mu dopadla na tvář a náraz toho šíleného, pronikavého pachu Schaffera skoro zabolel. Tichem se ozval výstřel… potom druhý. Zvedl hlavu a rozhlédl se a nedaleko nádražní budovy zahlédl osamoceného střelce. Zdálo se ale, že nestřílí na něho, a pokud ano, potom v tom nebyl moc dobrý. Nechal neznámého neznámým, aspoň pro zatím, a rychle se narovnal. Nedokázal si uvědomit, kolik lidí už zabil, a, i když se mu zdálo, že neznámý střelec zasáhl, nemohl se na něho spoléhat. Naživu musel být rozhodně aspoň jeden – Známá tvář. Nemusel ji hledat dlouho… jediné, co zatím nepoznal, byl její hlas a ten se teď ozval jasně a zřetelně, jako by stála přímo za ním. Ve skutečnosti byla mnohem dál, ale podstatné bylo v tu chvíli jen to, že stála dost blízko na to, aby ho ani ve tmě neminula. V ruce svírala pistoli a on poznal, že tentokrát není nabitá jen obyčejnými kulkami. „Myslím, že dneska konečně chcípneš,“ pronesla Známá tvář pomalu. Vychutnávala si každé své slovo, každičké z nich, protože čekala tak dlouho… až moc dlouho. Za tu dobu ji vzal mor ženu a Schaffer přátele a ona si na ně na všechny v tu chvíli vzpomněla. Její hlas nebyl takový, jak si Schaffer představoval, ale ani tak nebyl tím, co by rád slyšel před smrtí. Dobrá smrt – po tom jediném toužil. Všechno krásné a všechno strašné už prožil, byl unavený a byl zatraceně starý. Nebál se smrti, jen té špatné. Smrti, která nestála za život. Známá tvář by to nikdy nepochopila. Známá tvář by mu dobrou smrt nikdy nedopřála. „Byl bych rád, kdyby to bylo trochu stylovější. Smrt, jakou nám poskytujete vy. Ale my nejsme zvířata, jsme lidé.“ „Přesně,“ zasípal Schaffer nezhojeným hrdlem a v jeho hlase bylo tolik odporu, až se Známá tvář zachvěla. Přece jen se chystala zabít někoho, jehož druh naháněl tomu jejímu po staletí strach. A když se ukázalo, že ti tvorové opravdu jsou, strach lidí to neoslabilo… naopak. Teď už nebylo na co čekat. „Sbohem,“ řekla pro jistotu a v té chvíli ji neznámý střelec uchopil za hlavu a jediným pohybem jí zlomil vaz. Prsty Známé tváře sebou zaškubaly, potom ochably a pistole z nich vyklouzla dřív, než ona sama pomalu dopadla na zem. „Sbohem,“ zašeptal Schaffer.
10
Potom se podíval na jejího vraha. Ten se usmál a v úsměvu odhalil dlouhé, ostré zuby. Zuby jako stvořené k párání lidských hrdel. „Zrůdy by měly držet spolu,“ řekl.
11
Průměrná známka v prvním kole: 1,05 Pořadí ve druhém kole: 1 – Vítěz! Hodnocení: Viky:1, s:1.2, B:1, Ch:1 Recenze od Bodkina: Bez mučení přiznám, že Zrůdy patřily k tomu nejlepšímu, co nám přišlo. K vytknutí toho moc není, snad jen drobné stylistické nedostatky (stále ono prokleté nadužívání zájmena to, se kterým se ovšem potýká každý), pak taky v následujících odstavcích bylo několikrát po sobě ovšem jinými slovy popsáno, např. že nechce měnit koně, či že ho kulky nezraní. Ono není nutné to neustále opakovat, většina to pochopí napoprvé, ale v pisatelském transu není lehké si to ohlídat. Povídka skvěle graduje, všechno se kurví, stoupá napětí a konec je pověstný hřebíček do (Vaší) rakvičky. Paráda. 1 Recenze od Chekotaye: Povídka mne velmi pobavila už proto, že sám mám jeden příběh zasazený do té samé krajiny ona si snad o nějakou vlkodlačí tragédii říká. Dále byl velmi příjemný motiv koně a pušky Simonov, se kterou sem lehce zavál pach starých bylin. Leč povídka má i nepříjemné jevy, z nichž nejnápadnějším je časté opakování. Obávám se, že povídka před odesláním do soutěže nestihla řádně odležet, aby trochu splaskla. Zvláštní je práce s náznaky - nikde není řečeno, o jaký mor a jaké Nakažené jde, nic není řečeno na rovinu, a ono to vyznívá, jako by jednobitková záležitost skutečně patřila do širého univerza. Vše můžeme jen tušit. Všude jsou stíny - a do těch stínů si naše fantazie dosadí vlastní zrůdy, často horší, než by mohl autor vymyslet. Tohle je prostě brilantní. Ovšem využití vampýrské tématiky povídkou současně i shazuje - já totiž upíry, ani bytosti jim podobné opravdu rád nemám. A zde se klasické upíří téma mísí s tématem biologické apokalypsy v poměru tak půl na půl. Rozhodování hlavního hrdiny je zdlouhavé, opakující se a vytváří protiklad k rychle plynoucí akci, ve výsledku to trochu cuká. Pointa je uhodnutelná. Ale zase váhání nad lidskostí lidí a nelidí je moc pěkné. Navíc je povídka napsaná gramaticky i slohově čistě a čte se výborně. Mno, povídka se Simonovem nemůže dostat horší známku než za jedna. Recenze od Smejkiho: Toto dílo se mi hodnotí asi nejhůře. Zatímco u jiných nevím, co bych napsal, abych se neopakoval, zde se mi těžko hledají slova pro to, co jsem četl. Styl vyprávění je poměrně náročný a - napadlo mne opravdu jediné příhodné slovo - přerývaný. Autorka často přerušuje souvislost myšlenek, opakuje již zmíněné (to mne dvakrát vyrušilo a považuji to sice za záměr, ale záporný), řeč těká jako uprostřed přestřelky, v níž se konečně hrdina nachází, a přesto je dílo ohromně konzistentní. Spisovatelka výtečně podchytila psychiku hlavní postavy i náladu světa. Zvláště mne ovšem udivilo (jak to ta ženská dělá?), že, ačkoliv většina příběhu se odehrává jen na jediné nedlouhé scéně, vyprávění se nevleče a je velmi dynamické. Použila mnou oblíbené (a používané) postupné, naoko chaotické a jen tak mimochodem samozřejmé odkrývání minulosti míst i postav a dějových kontextů, přičemž toho spousta zůstává umně skryta. Vypravěčův pohled na veškeré dění a do hrdinovy mysli umně relativizuje pojem zrůda, a býti jen trochu více sugestivní, katarze by se přišla vskutku ohromná. Velmi zvláštní počtení, které mi v hlavě utkvělo nečekaně dlouho. Jak říkám, těžké hodnocení. Povídka mne nestrhla tak, jako třeba Votrelkyňa, ale na druhou stranu mi vlezla do podvědomí a dělá tam psí kusy. Nemohu se rozhodnout, je to plichta. Klaním se, děkuji. 49 z 53. Recenze od Viky: Reakce bezpostředně po přečtení: "OMFG! Ta ženská, co napsala Hlad, ta UMÍ psát! Dočetla jsem její náhradu za Hlad, Zrůdy by měly držet spolu, a ač je kostra příběhu docela podobná,
12
tak pořád je to síla. Síla, síla, síla. Jde mi mráz po zádech.. Nevím, proč si nevěří a píše do šuplíku, tohle nečtu mnohdy ani v Mlocích.. " A teď trocha střízlivého hodnocení - jediné, co mohu vytknout, je tochu zbytečné opakování některých faktů, jinak má tato povídka silný náboj. Hodnotím za 1 a spolu s Votrelkyňou je to můj adept na vítěze.
13
