I. Při rozhodování o důležitých záležitostech opatrovance je opatrovník povinen konzultovat životní situaci opatrovaného s odborníky, kteří s opatrovaným pracují. II. Opatrovaný jako osoba se zdravotním postižením má právo na život v přirozeném sociálním prostředí. Opatrovník se musí snažit toto právo opatrovaného naplňovat a k tomuto účelu využívat všech dostupných služeb.
V Brně dne 18. prosince 2013 Sp. zn.: 7402/2013/VOP/JR
Zpráva o šetření z vlastní iniciativy ve věci výkonu veřejného opatrovnictví Městské části Praha 6 nad opatrovaným panem M.M.
Na základě informací zjištěných z podnětu osob pracujících s panem M., doručeného do Kanceláře veřejného ochránce práv dne 20. 11. 2013, jsem zahájil z vlastní iniciativy šetření dle § 9 písm. d) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Z poskytnutých informací vyplývalo, že veřejná opatrovnice, zaměstnankyně Úřadu městské části Praha 6, paní L.Š. plánuje umístit opatrovaného pana M.M. do Domova se zvláštním režimem v Krásné Lípě, navzdory nynějšímu nesouhlasu opatrovaného a negativnímu postoji jeho ambulantního psychiatra a zástupce Terénního psychiatrického týmu Ústřední vojenské nemocnice, kteří jsou s opatrovaným v pravidelném kontaktu. A - Předmět šetření Svoje šetření jsem zaměřil na objasnění situace opatrovaného pana M. s ohledem na jeho potenciální nástup do zařízení Domova se zvláštním režimem Krásná Lípa a na konání veřejného opatrovníka v tomto směru. Šetření bylo realizováno ohlášeným místním šetřením na Úřadu městské části Praha 6, které se uskutečnilo dne 27. 11. 2013. V rámci šetření byly pořízeny kopie relevantní části opatrovnického spisu a byl učiněn rozhovor s veřejnou opatrovnicí L.Š. za přítomnosti další veřejné opatrovnice Bc. Z.D. a po omezenou dobu i vedoucí odboru sociálních věcí Bc. Jitky Köcherové. B - Skutková zjištění B.1
Informace od terénního psychiatrického týmu
Pan M. je dlouhodobě léčen pro reziduální schizofrenii. Aktuálně bydlí v bytě na Praze 6, pravidelně 1x za 14 dnů dochází k ambulantnímu psychiatrovi
na kontrolu. Vedle toho je v péči Terénního psychiatrického týmu ÚVN. Má přiděleného svého case managera (psychiatrickou sestru), která k němu 3x týdně dochází a pomáhá mu s vedením domácnosti, hospodařením s penězi, s nákupy, pravidelně hodnotí jeho zdravotní stav, dohlíží nad správným užíváním léků a je v pravidelném kontaktu s ambulantním psychiatrem a veřejnou opatrovnicí. Pečovatelská služba zajišťuje 1x týdně úklid v bytě klienta a dle potřeby provádí praní prádla. Pan M. je na částečný úvazek (3 hodiny denně) zaměstnán v Psychiatrické nemocnici Bohnice jako uklízeč. V pracovní dny tam má předplaceny obědy. Pan M. chodí často navštěvovat jak bývalé spolubydlící z chráněného bydlení, tak i pracovníky psychiatrické nemocnice všeho druhu. Je velmi srdečný, přátelský a společenský, ale bez kontaktů mimo zařízení, kterými v minulosti prošel. Účastní se pořádaných společenských akcí, např. koncertů, návštěv divadla, plaveckého bazénu apod. Jednou za 14 dnů dochází k veřejné opatrovnici pro finanční prostředky. Spolupráce s opatrovnicí byla trochu narušena tím, že ji klient pod vlivem dekompenzace psychického stavu udal (nespravedlivě) soudu pro špatný výkon opatrovnické funkce. V tomto režimu je péče organizována od 1. 1. 2013 a klientem i zainteresovanými pracovníky hodnocena jako optimální. Stávající stav klienta je ambulantním psychiatrem i case managerem hodnocen jako uspokojivý, zajišťující klientovi žít svůj život v přirozeném prostředí a umožňuje včas reagovat na případnou dekompenzaci jeho zdravotního stavu. V říjnu 2013 došlo k mírné dekompenzaci stavu. V tomto období se objevila zvýšená iritabilita a paranoidita vůči sousedům. Po konzultaci s psychiatrem byla upravena dlouhodobá medikace, která vedla ke stabilizaci stavu. Od ledna má klient domluvenu změnu práce. Měl by být zaměstnán ve společnosti BONA, o. p. s., jako údržbář veřejné zeleně. V listopadu 2013 přišel pan M. s informací, že se má stěhovat do Domova se zvláštním režimem v Krásné Lípě. Prý mu to navrhla opatrovnice a nedá se s tím nic dělat, protože žádost podepsal dobrovolně. Jak pracovníci Terénního psychiatrického týmu ÚVN, tak i ambulantní psychiatr MUDr. L.B. však nevidí významný důvod k tomu, aby byl stávající systém péče umožňující život klienta v přirozeném prostředí nahrazen pobytem v domově se zvláštním režimem. Postoj psychiatrického týmu i samotné psychiatričky k přemístění pana M. byl tlumočen veřejné opatrovnici, která reagovala slovy, že ji jejich názor nezajímá. Názor klienta byl zpočátku velmi proměnlivý. Klient ve snaze zavděčit se druhému vždy souhlasil s navrhovaným řešením. Nicméně jeho stanovisko, které v posledních 10 dnech opakuje, je takové, že se stěhovat nyní nechce a chce zůstat v Praze v dosahu svých známých a kontaktů. Toto stanovisko sdělil i veřejné opatrovnici. Celá záležitost pro něj představuje velkou psychickou zátěž. Vzhledem k jeho intelektové úrovni je pro něj konání takto významných rozhodnutí velmi obtížné. Žádost o umístění do zařízení v Krásné Lípě byla podána před 10 lety ve zcela jiné situaci, kdy se zdálo, že klient nikdy nebude schopen samostatně fungovat mimo pobytové zařízení. Nástup do Domova v Krásné Lípě byl předchozí opatrovnicí opakovaně odložen, neboť na základě zlepšujícího se stavu klienta nebyl k nástupu důvod. 2
B.2
Písemné sdělení ředitel společnosti B., o. p. s. (dále „ředitel“)
Pan M. řediteli dne 20. 11. 2013 telefonoval ihned po schůzce s paní opatrovnicí Š. a vedoucí sociálního oddělení zařízení Krásná Lípa paní M., že musí nastoupit do Krásné Lípy, neboť týden před tím podepsal nějaký papír o nástupu do tohoto zařízení. Pan M. mu řekl, že se při schůzce neúspěšně snažil nástup oddálit, ale bylo mu sděleno, že už nástup nelze zrušit s tím, že další místo by se pro něj mohlo uvolnit až za deset let. Na otázku, jak mu může ředitel pomoci, odpověděl: „Já se tam těším, ale nevěděl jsem, že tam budu muset tak brzo. Chtěl bych tam nejdříve tak za rok, za dva.“ Na základě tohoto rozhovoru byla panu M. v sídle B., o. p. s., poskytnuta pomoc se sepsáním žádosti o odklad nástupu do domova se zvláštním režimem. B.3
Místní šetření – sdělení v opatrovnickém spisu
veřejné
opatrovnice
Š.
a
záznamy
Ve věci žádosti o umístění opatrovaného pana M. požádala veřejná opatrovnice paní Š. na základě žádosti pana M. (poslané ředitelem) o odklad nástupu do Krásné Lípy. Veřejná opatrovnice se vyjádřila, že tak učinila na základě nátlaku, který na ni byl vyvíjen. Nadále se však domnívá, že umístění do domova se zvláštním režimem je v nejlepším zájmu opatrovaného a měl tam nastoupit. Vzhledem k tomu, že je pan M. ovlivnitelný a často mění názory, chtěla mu umožnit pobyt v domově „na zkoušku“, na 3 měsíce. V tu dobu by se mu ještě stále platil byt (z jeho úspor), aby měl možnost vrátit se zpátky, když by se mu v domově nelíbilo. Na základě tlaku ředitele (volal sociální pracovnici domova, kontaktoval opatrovnický soud) se však tento pobyt v domově rozhodla stornovat a požádat o odklad. Žádost o umístění do Krásné Lípy byla podána již v roce 1998 jinou opatrovnicí, již jednou mu byl nástup do zařízení odložen. Žádost do jiného zařízení nebo typově jiné služby nebyla podána. Co se týče psychiatrického týmu, opatrovnice s nimi nespolupracuje, ví o jejich existenci, má informace o tom, že mu vypomáhají, podepsala smlouvu o spolupráci. Opatrovnice si stěžovala, že jí ale nikdo žádné zprávy ani informace neposkytuje, komunikuje pouze ohledně provozních záležitostí se zdravotní sestrou. Sama aktivně psychiatrický tým nikdy nekontaktovala, neptala se ani na jejich názor stran přemístění pana M. Neřešila ukončení služeb poskytovaných panu Ma., ani jeho pracovněprávní vztahy v souvislosti s přemístěním. Vyjadřuje se ve smyslu, že nikde v zákoně nemá stanovenou povinnost konzultovat zájem opatrovaného s jeho lékaři nebo psychiatrickým týmem. Vyjádřila obavu, že psychiatrička pana Ma. ani pořádně nezná. Opatrovnice vyjádřila pocit, že zmiňovaní by neměli zasahovat do práce opatrovníka, protože je to on, který nese odpovědnost za konání v zájmu opatrovaného. Zároveň uvádí, že opatrovníci jsou 3
jediní, kdo o něj opravdu mají zájem (i v čase když mu bylo nejhůř – v průběhu jeho hospitalizace). O panu M. mluví jako o Mílovi. Opatrovnice považovala přemístění do domova se zvláštním režimem za řešení nejvíce hledící na zájmy opatrovaného. Důvody jsou strach opatrovaného ohledně bezpečnosti jeho života. Prý si vypůjčil (a již vrátil) nějaké peníze od sousedky a momentálně se bojí jejího statného syna, který mu měl vyhrožovat. Měl mu být i střílen polystyrén brokovnicí do oken. Opatrovaný měl vše nahlásit na policii (v opatrovnickém spisu záznam o tom není, pouze konstatování v souvislosti s umístěním do zařízení), policie ale nezahájila trestní řízení. Taky si pan M. prý stěžuje, že mu vadí dojíždění do práce z Prahy 6 do Prahy 8. Pan M. měl mít problémy v roce 2010 a 2011 se sousedkou – paní K., která měla na něj prý špatný vliv (nechal se využívat kvůli sexuálním aktivitám, požívali ve větší míře alkohol, začali mít potíže se sousedy). Přestal brát léky a byl hospitalizovaný na rok v Psychiatrické nemocnici Bohnice (od 20. 10. 2011 do 4. 10. 2012), jeho stav se zhoršil, byt byl v dezolátním stavu. Pan M. začal mít problémy s inkontinencí (trvá doteď). Opatrovnice proto usoudila, že z důvodu jeho bezpečnosti v místě bydliště a kvůli dalšímu možnému využívání a pro zajištění řádné péče o jeho osobu by panu M. bylo nejlíp v Krásné Lípě. Když pan M. řekne, že se v bytě bojí, tak se domnívá, že je v jeho nejlepším zájmu přesun do zařízení. Opatrovnice se obává, že se mu doopravdy něco stane a ona za to bude zodpovědná. V Krásné Lípě by měl spoustu vrstevníků a líbilo by se mu tam. Se zařízením mají dobré zkušenosti, je to zařízení zřízené Magistrátem a chválí jejich služby a přístup ke klientům. Z opatrovnického spisu bylo zjištěno, že pan M. je omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen hospodařit s finančními prostředky do výše poloviny svého důchodu měsíčně a činit právní úkony s tím spojené (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. června 2006). Má nájemní smlouvu na obecní byt na neurčito, nájem zvládá splácet z důchodu, přivydělává si (pracovní smlouva na 3 hodiny denně také sjednaná na neurčito). Evidované jsou drobné potíže s praním prostřednictvím pečovatelské služby. Dále v souvislosti s nástupem do zařízení Krásná Lípa bylo zjištěno, že dne 13. 11. 2013 se opatrovaný dostavil do kanceláře opatrovnice pro výplatu kapesného a při té příležitosti byla probrána možnost nástupu do zařízení. Dne 20. 11. 2013 již byla uskutečněna schůzka i se sociální pracovnicí Domova Krásná Lípa, kde domluvili nástup na 3.12.2013. Po této schůzce hned v ten den telefonoval ředitel sociální pracovnici domova, aby se pokusil nástup pana M. zrušit. C - Hodnocení věci ochráncem Opatrovník je zákonným zástupcem fyzické osoby zbavené či omezené ve způsobilosti k právním úkonům. Zastupuje opatrovaného při těch právních úkonech, které podle rozhodnutí soudu není schopen činit. Jeho úkolem je jednat v zájmu opatrovaného. 4
Proto, aby opatrovník mohl jednat v zájmu opatrovaného, je potřeba znát potřeby opatrovaného, jeho názory, poměry, ve kterých žije, a respektovat jeho vůli v té míře, v jaké se nepříčí jeho zájmu. Pro tak důležité rozhodování, jakým nesporně je umístění do zařízení Domova se zvláštním režimem (a s tím související zásah do jeho základních lidských práv), je nutné opravdu důkladně zkoumat potřeby a zájmy opatrovaného. C.1
Vyhodnocení poměrů opatrovaného jeho opatrovníkem
Opatrovník by měl v této situaci vyhodnotit stávající poměry opatrovaného a k tomuto vyhodnocování využít všech reálně dostupných a relevantních zdrojů informací. Vzhledem k omezeným možnostem kontaktu s opatrovaným by se opatrovník neměl omezit pouze na svoje vnímání situace, ale v případě, že má možnost, konzultovat také další důvěryhodné osoby, pokud má opatrovaný to štěstí, že se v jeho okolí vyskytují. V tomto ohledu tedy považuji postup opatrovnice za nedostatečný. Konstelace, kdy se o jednoho člověka stará hned několik aktérů (lékař, zdravotnický tým, pečovatelská služba, v jisté formě i zaměstnavatel) je ideální a dnes bohužel v porovnání s jinými lidmi s potřebou péče a podpory stále nadstandardní. Síť vztahů je podmínkou setrvání člověka s duševní poruchou v komunitě. Správně by opatrovník měl napomáhat jejímu vytváření, a pokud již existuje, měl by maximálně spolupracovat ze své unikátní pozice hájení zájmu opatrovaného. Když opatrovnice zvažuje možnost hrozby a potenciální nebezpečí plynoucí ze samostatného bydlení, vzhledem k nemoci opatrovaného je potřeba zabývat se otázkou, jestli pociťované obavy opatrovaného nejsou jenom příznakem jeho nemoci, nebo jestli existuje reálný základ obav. Veřejná opatrovnice však v této souvislosti (ani když si opatrovaný stěžoval na obavy z bydlení a obrátil se na policii) nekontaktovala jeho psychiatra nebo psychiatrický tým, který ho má v péči. To rovněž vnímám jako nedostatečnost. V případě, že je s opatrovaným systematicky pracováno, je pracovně uplatněn a vztahově navázán, je přinejmenším slušné a profesionální iniciovat konzultaci se spolupracujícími osobami při zvažování jeho umístění v pobytové sociální službě. V rámci schůzky je možné rozebrat aktuální poměry opatrovaného a vyhodnotit jeho potřeby. Navíc potenciální umístění do DZR by mělo důsledky i na jiné právní vztahy opatrovaného (ať již se jedná o smlouvu o spolupráci s psychiatrickým týmem, pracovněprávní smlouvu apod.). Kromě nevyužití příležitosti konzultovat situaci opatrovaného s dalšími zainteresovanými profesionály, spatřuji v jednostranném postupu opatrovníka také necitlivost k panu M. tím, že byla plánována jeho budoucnost bez zohlednění těchto důležitých aspektů jeho života. Jak by mohl pan M. využít při plánovaném nástupu 3. 12. možnost zkušební doby a zároveň nepřijít o práci v Praze, když tento jeho krok nebyl se zaměstnavatelem vůbec projednán? Není nikde stanovena zákonná povinnost konzultovat otázky zájmu opatrovaného s lékaři, poskytovateli sociální služby a případně s jinými odborníky. V popsané situaci, když tito odborníci (psychiatrička a vedoucí psychiatrického týmu) opatrovnici sami kontaktovali, však vnímám jako pochybení, když se s nimi opatrovnice odmítla bavit. V tak závažném rozhodování je v zájmu opatrovaného 5
přinejmenším vyslechnout názory odborníků, kteří jsou s ním v kontaktu, zohlednit jejich názory v rozhodování a umět se s nimi argumentačně vypořádat (v případě, že s nimi opatrovník nesouhlasí). Snahu o komunikaci nelze odbýt tvrzením, že opatrovník k tomu není ze zákona povinen. Takový přístup není rozhodně v souladu se zásadami dobré správy (zejména zásadou vstřícnosti). Dovolím si upozornit, že s účinností nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) od 1. 1. 2014 bude moci opatrovník rozhodnout o těchto záležitostech (umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje) pouze se souhlasem opatrovnické rady nebo soudu v případě, že rada nebyla ustavena (ustanovení § 480 předmětného zákona). V případě pana M. lze předpokládat, že mezi členy opatrovnické rady (jestli se ji podaří ustanovit) mohou rovněž být osoby, které mu momentálně poskytují služby a se kterými opatrovnice nechtěla vůbec komunikovat. Chtěl bych Vás povzbudit, abyste si co nejdřív osvojili systém užší spolupráce s pracovníky pečujícími o opatrované a dalšími lidmi, kteří mohou mít zájem o opatrovaného. Vnímám to jako důležité nejen z důvodu zákonných změn, ale hlavně z důvodu zájmu opatrovaných. Vám by to rovněž (zejména v tomto případě) ušetřilo spoustu komplikací. C.2
Právo na život v přirozeném prostředí
Mimo otázky ohledně způsobu rozhodování bych chtěl zdůraznit hlavně jeho obsahovou stránku – a to právo na život v přirozeném prostředí. Z uvedeného popisu skutkového stavu vyplývá, že s určitou mírou pomoci, která je mu aktuálně poskytována, je opatrovaný schopen žít život v přirozeném prostředí. Má vazby na lidi a zařízení, kterými prošel, společensky se angažuje a žije relativně spořádaným, samostatným způsobem života. Opatrovnice zdůvodňuje potřebu umístění do domova se zvláštním režimem obavou o jeho bezpečí. Chtěl bych zdůraznit, i duševně nemocní mají právo na přiměřené riziko a není nutné ani v jejich nejlepším zájmu, udržovat je pouze v bezpečném, nesvobodném prostoru. V žádném případě nechci zpochybňovat kvalitu poskytované služby v zařízení v Krásné Lípě, jež nebylo předmětem mého šetření. Nicméně je fakt, že pobytové zařízení, navíc pokud je definované zvláštním režimem, představuje prostředí direktivní, kde je méně příležitostí pro rozvinutí celé škály osobnosti člověka, zvláště v rovině sociální. Proto i samy osoby s postižením preferují život v komunitě s potřebnou podporou a pobytová služba je až nástrojem doplňkovým. Při rozhodnutí pro tento životní krok musí být zcela jasné, proč je tato varianta výhodnější než jiné, resp. že život mimo pobytovou službu je pro klienta nepřiměřeně nevýhodný. Navíc předpokládám, že kdyby byly obavy o bezpečnost opatrovaného tak výrazné, opatrovnice by se pokusila situaci řešit bezprostředně – vyhledat další zařízení, kde by mohl být opatrovaný umístěn, jiný byt nebo jinak se pokusila zabezpečit jeho bezpečnost. Vzhledem k tomu, že žádné takové pokusy opatrovnice neučinila, vzniká podezření, že důvod, proč chtěla pana M. umístit do zařízení, spočíval hlavně v tom, že se tam náhodou aktuálně uvolnilo místo. Takovou praxi považuji za nepřijatelnou.
6
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 10/2010 Sb. m. s.), kterou je Česká republika vázána, ve svém článku 19 stanoví, že stát uznává právo všech osob se zdravotním postižením žít v rámci společenství a zajistí, aby osoby se zdravotním postižením měly možnost si zvolit místo pobytu, kde a s kým budou žít a nebyly nuceny žít ve specifickém prostředí. Tyto osoby mají právo žít nezávislým způsobem života a právo být začleněny do společnosti a komunity. Cílem, ke kterému se Česká republika zavázala a na který by měli i veřejní opatrovníci dbát, je tedy snažit se umožnit osobám se zdravotním (duševním) postižením žít v jejich přirozeném prostředí, nikoliv je z něj vytrhávat a umísťovat je do institucionalizovaných zařízení daleko od jejich vztahů a vazeb. Tomuto cíli by měl být přizpůsoben i výběr konkrétní sociální služby. Rovněž základní zásady poskytování sociálních služeb, stanovené v § 2 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že pomoc poskytnutá prostřednictvím sociálních služeb musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti a posilovat jejich sociální začleňování. Dále je v předmětném zákoně v § 38 stanovené právo každého na poskytování služeb sociální péče v nejméně omezujícím prostředí. Není jasné, jak (nebo jestli vůbec) bylo u opatrovaného vyhodnocováno, jestli není vhodnější jiná sociální služba (chráněné bydlení, stávající terénní sociální služby, případně jejich doplnění). Opatrovník nepodal žádosti o jiné sociální služby, které by méně omezovaly opatrovaného a posilovaly jeho začleňování. Umístění do zařízení (130 kilometrů vzdáleném) nenaplňuje právo na život v přirozeném prostředí v rámci svého společenství. Volba pobytového zařízení v situaci, kdy osobě mohou stačit služby terénní a ambulantní, znamená prohloubení její nesamostatnosti a krok proti její aktivizaci. K takovému kroku je možné přistoupit až po tom, když je zjevné, že opatrovaný není schopen života s menším omezením a jinou pomocí a podporou. Opatrovník nemůže presumovat, že by podání žádosti o poskytnutí jiné sociální služby (chráněné bydlení), nebo sociální služby blíž k bydlišti a kontaktům opatrovaného bylo bezpředmětné. Osoby se zdravotním postižením i s ustanoveným veřejným opatrovníkem musí mít rovnoprávné postavení s jinými žadateli a je neakceptovatelné rezignovat na podávání žádostí z důvodu dlouhých čekacích dob a nižší výše příjmu. Vím, že při současném převisu poptávky nad nabídkou pobytových sociálních služeb vyznívají tyto řádky jako ideál. Nicméně v situaci, kdy si stav opatrovaného nástup do pobytové služby vyloženě nevynucuje, jsou tyto argumenty zcela namístě. Změna bydliště a umístění do domova se zvláštním režimem by měly být učiněny na základě reálných aktuálních potřeb opatrovaného, ne jenom na základě odborně nepodložené obavy, že se situace může v budoucnu změnit a pak tam nebude místo. Oceňuji, že veřejná opatrovnice chtěla umožnit opatrovanému pobyt „na zkoušku“, kdy by existovala možnost vrátit se do pronajatého bytu. Chápu, že je těžké posuzovat nejlepší zájem u opatrovaného, který často mění názory a je lehce ovlivnitelný. Rovněž vnímám opravdovou snahu veřejné opatrovnice konat v zájmu 7
opatrovaného podle jejího nejlepšího svědomí (v situaci, kdy chybí přesné zákonné a metodické vedení). Přesto však trvám na své kritice v uvedených bodech. D - Závěry Obsahem řádného výkonu povinností opatrovníka je postupovat v zájmu opatrovaného. Proto, aby opatrovník mohl jednat v zájmu opatrovaného, je potřeba znát mimo jiné taky jeho potřeby a poměry, ve kterých žije. V zájmu opatrovaného může být (a k povinnostem opatrovníka náležet) i konzultace životní situace opatrovaného s odborníky (lékař, pracovníci zdravotních a sociálních služeb), kteří jsou s opatrovaným v kontaktu. Opatrovaný má jako osoba s postižením právo na život v přirozeném prostředí. Opatrovník by se měl snažit umožnit opatrovanému žít nezávislým způsobem života a uplatňovat jeho právo být začleněn do společnosti a komunity. K tomuto by měl využít všech dostupných služeb poskytovaných v domácím prostředí, podpůrných komunitních služeb, včetně osobní asistence. K umístění do pobytového zařízení (zvláště domova se zvláštním režimem), které omezuje svobodu opatrovaného a jeho nezávislý způsob života, by mělo být přistoupeno jen když je zjevné, že opatrovaný není schopen žít s pomocí a podporou poskytovanými v méně omezujícím prostředí. I ve výkonu veřejného opatrovnictví je potřeba dbát na uznaný cíl (na základě Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením) začlenění osob se zdravotním postižením (tj. i trvalým duševním onemocněním) do společnosti. Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv dospěl k přesvědčení, že se veřejný opatrovník Městská část Praha 6 dopustil pochybení spočívajícího v odmítnutí komunikace s odbornými pracovníky pracujícími s opatrovaným, v nedostatečné činnosti ve věci zjišťování možností života opatrovaného v jeho přirozeném prostředí a v nedostatečné snaze využít méně omezujícího nástroje, jenž je slučitelný s životem v přirozeném prostředí (tak jak je popsáno v předcházející části této zprávy). Akutní důvod mého šetření pominul, nakolik nástup do domova se zvláštním režimem byl u opatrovaného odložen, proto své hodnocení směřuji obecně k výkonu opatrovnictví pro využití v budoucnu. Zprávu o šetření zasílám Úřadu městské části Praha 6 a žádám, aby se v zákonné lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřil ke zjištěným pochybením. Zpráva shrnuje mé dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro mé závěrečné stanovisko.
v z. JUDr. Stanislav K ř e č e k v. r. zástupce veřejného ochránce práv (zpráva je opatřena elektronickým podpisem)
8
