I.
Povinnost přijmout přiměřené opatření, aby mohla osoba se zdravotním postižením využít služeb určených veřejnosti, má v každém případě individuální povahu. Vlastník komunikace může vytvořit pravidla, na základě kterých bude rozhodovat o tom, zda s vyhrazeným parkováním souhlasí, či nikoliv. Pravidla však musí umožnit individuální posouzení.
II.
Jelikož má obec jako vlastník komunikací ve vztahu k osobám se zdravotním postižením povinnost přijímat přiměřená opatření ve formě udílení souhlasu s povolením zvláštního užívání komunikace, není možné po oprávněných osobách požadovat úhradu nákladů spojených se zřízením nebo změnou vyhrazeného parkoviště a nákladů na pořízení svislé dopravní značky a vodorovného dopravního značení.
V Brně dne 13. srpna 2013 Sp. zn.: 246/2011/DIS/JKV
Zpráva o šetření Nesouhlas vlastníka komunikace se zvláštním užíváním komunikace spočívajícím ve zřízení vyhrazeného parkování
A. Obsah podnětu Na veřejného ochránce práv se obrátil pan S. P., který upozornil na situaci týkající se zřizování vyhrazeného parkování pro osoby se zdravotním postižením. Uvedl, že v roce 2011 město T., kterého se stížnost týkala, mělo zřízena 4 vyhrazená parkovací místa a 3 místa na veřejných parkovištích. Přitom ve městě žije více než 200 držitelů průkazu ZTP nebo ZTP/P. Pan P. měl zřízeno vyhrazené parkoviště pro svého syna R., který je po mozkové příhodě a občas čelí atakům, v nichž není schopen orientace ani pohybu. Před domem, v němž pan R. P. bydlí, měl zřízené vyhrazené parkovací místo od roku 1995. Poté pravidelně žádali o prodloužení oprávnění vyhrazené parkoviště používat. Rozhodnutím ze dne 13. dubna 2010 bylo panu R. P. povoleno vyhrazené parkování v T. na místní komunikaci na ulici B. v prostoru před domem č. p. X na dobu do 31. prosince 2010. Dne 6. ledna 2011 byla dopravní značka 01 včetně dodatkové tabulky s textem XY odstraněna. V reakci na oznámení pana P. mu policie sdělila, že dopravní značku odstranily Technické služby města T. na pokyn města jako vlastníka komunikace. B. Průběh šetření a skutková zjištění V návaznosti na podání pana P. veřejný ochránce práv zahájil ve věci šetření. V rámci šetření se obrátil na starostu města T. jakožto vlastníka komunikace
s žádostí o vyjádření. Soustředil se především na podmínky pro zřízení vyhrazeného parkoviště. Dotazoval se i vedoucího stavebního odboru Městského úřadu T. jako představitele silničního správního úřadu, z jakého důvodu nebylo panu R. P. prodlouženo povolení k zvláštnímu užívání komunikace. Vedoucí stavebního odboru k danému případu sdělil, že „nebyly dány podmínky pro vydání správního rozhodnutí, neboť o něj žadatelé z pohledu správního orgánů vůbec nepožádali. Jejich žádost byla směřována pouze na město T. v souvislosti se zajištěním souhlasu vlastníka jako nezbytného podkladu pro vydání rozhodnutí ve správním řízení před silničním správním orgánem, kterým je Stavební odbor městského úřadu“. Z doložené spisové dokumentace vyplynulo následující. Rozhodnutím Městského úřadu v T. ze dne 14. listopadu 1997, č. j. 4415/97Du, bylo povoleno zvláštní užívání veřejného parkoviště v ulici B. před domem čp. X ke zřízení vyhrazeného parkovacího místa pro vozidlo držitele ZTP. Dne 13. dubna 2010 byla panu R. P. zaslána výzva vedoucího stavebního odboru Městského úřadu T., aby podal žádost o změnu rozhodnutí, neboť označení vyhrazeného parkovacího místa neodpovídá rozhodnutí Městského úřadu v T. Pan S. P. v zastoupení pana R. P. následně dne 21. dubna 2010 podal žádost o změnu rozhodnutí o zvláštním užívání komunikace pro účely zřízení vyhrazeného parkování. Stavební odbor MěÚ v T. jako silniční správní úřad návrhu vyhověl a změnil podmínky citovaného rozhodnutí tak, že panu R. P. povolil vyhrazené parkování na dobu do 31. prosince 2010, které mělo být označeno dopravní značkou č. IP 12 Vyhrazené parkoviště se speciálním označením vozidel O1 a dodatkovou tabulkou č. E 12 s uvedením speciálního označení vozidla O1 č. XY, které je uvedeno v průkazu ZTP č. XYZ. Pravidla pro zřízení vyhrazeného parkoviště byla mezitím stanovena v dokumentu „Podmínky pro zřízení vyhrazeného parkoviště na území města T., místních částí B., Č. a S. osobám těžce zdravotně postiženým“ schváleném usnesením Rady města T. č. 488/S/2008-9/4-R, ze dne 9. dubna 2008. Podmínky byly v tomtéž roce novelizovány a usnesením Rady města T. č. 723/OS,S/200817/12-R, ze dne 17. prosince 2008, byly přidány doplňující podmínky, podle nichž se žadatel má pohybovat pomocí invalidního vozíku nebo motorového vozidla, jehož ovládání je přizpůsobeno zdravotnímu postižení žadatele. Žadatel by dále měl být vlastníkem nebo provozovatelem motorového vozidla, mít svůj platný řidičský průkaz a motorové vozidlo sám řídit (s výjimkou nezletilých osob). Žadatel o zřízení vyhrazeného parkoviště přitom musí garantovat splnění všech podmínek včetně těch doplňujících. Žadatel musí kromě toho doložit sdělení lékaře, které jednoznačně vyjadřuje závažnost zdravotního stavu žadatele omezující jeho pohyb; žadatel nemá možnost parkovat motorové vozidlo v garáži, ve dvoře, v průjezdu, na svém pozemku nebo na jiné odstavné ploše v blízkosti bydliště; zákonný zástupce nezletilé osoby má s žadatelem shodné bydliště. Žadatel nadto musí na své náklady zajistit příslušné rozhodnutí u Magistrátu města Jihlavy a u odborně způsobilé společnosti i samotné zřízení vyhrazeného parkoviště včetně svislého a vodorovného dopravního značení. Na další žádost o prodloužení platnosti povolení zřízeného vyhrazeného parkoviště pro osobu TZP ze dne 28. října 2010 odpověděl dne 18. listopadu 2010 vedoucí technického odboru Městského úřadu T. sdělením, že žádosti nemůže být vyhověno, neboť při dodržení vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických 2
požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, by byl zároveň porušen zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně by se jednalo o porušení ustanovení § 25 odst. 3, tj. „při stání musí zůstat alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy“. Pan S. P. na toto sdělení reagoval dopisem ze dne 28. listopadu 2010, v němž uvádí, že parkovací místo pro osobu TZP bylo zřízeno od roku 1995 dle předpisů pro podélné stání. Všechna aktuálně zaparkovaná vozidla na předmětné straně ulice B. by přitom musela porušovat zákon. Též upozornil na to, že o prodloužení platnosti souhlasu vlastníka komunikace rozhoduje Rada města T., technický odbor sám k tomu není příslušný. Starosta města T. k otázkám pověřeného zaměstnance Kanceláře veřejného ochránce práv v dopisu ze dne 20. února 2012 uvedl, že „město T. se snaží vycházet svým občanům vstříc, pokud je to s ohledem na místní poměry možné… S ohledem na skutečnost, že v centrální části města, kam patří mimochodem i ulice B., není obecně parkování uspokojivě řešeno, snaží se město tuto záležitost dlouhodobě řešit“. Dále popsal plán na revitalizaci části města „s ohledem na zajištění vyváženosti zeleně a vybudování nových odstavných ploch pro vozidla“. „Panelové domy, které byly v této lokalitě postaveny v 60. až 80. letech minulého století neměly projektované dostatečné odstavné plochy určené pro parkování, neboť v té době mělo automobily menší procento občanů města“, dodal. „Občané, kteří si byty v předmětných domech v lokalitě B. a N. pořídili, jsou nyní starší a nemocní, mnoho z nich jsou držiteli průkazu ZTP či ZTP/P“, upozornil. Pokud by dle jeho slov město bez dalšího zkoumání poskytlo souhlas pro zřízení vyhrazeného parkoviště jen menší části těchto občanů, diskriminovalo by další podobně postižené a všechny ostatní vlastníky či nájemce bytů z daného místa, kteří by na vyhrazených místech k parkování nemohli zastavit. Vytvoření podmínek pro zřízení vyhrazeného parkoviště na území města T. bylo motivováno snahou o zvýšení transparentnosti a jednotnosti v rozhodování o udělení souhlasu. Ke konkrétním dotazům uvedl, že rada města při posuzování žádosti vychází z předložených podkladů, zejména z vyjádření ošetřujícího lékaře, že žadatel má postižení omezující jeho pohyb, které vyžaduje použití a přistavení vozidla v co nejkratší vzdálenosti od vchodu do domu. Dobrozdání lékaře se nijak nepřezkoumává. Vlastnictví či řízení vozidla vyžadují proto, aby byl žadatel tím, kdo přijede a musí vozidlo nechat na místě, a nikoliv ten, kdo bude pouze přivezen. Dle slov starosty je možné, aby město souhlasilo se zřízením vyhrazeného místa i pro osoby jinak než pohybově postižené, pokud by z vyjádření ošetřujícího lékaře vyplynulo, že je osoba pro míru postižení imobilní. Upozornil, že v některých lokalitách místní podmínky neumožňují vyhovění všem žadatelům, kteří jsou držiteli parkovacích průkazů. Z Podmínek dle slov starosty „nevyplývá, že by žadatel musel být vlastníkem či řidičem vozidla, nebo že jen takovým žadatelům bude vyhověno a bude dán souhlas. Jedná se jen o doplňující podmínky a není u nich explicitně napsáno, že splnění těchto podmínek je vyžadováno pro udělení souhlasu. Ano město vydá po posouzení dalších okolností souhlas i tehdy, pokud postižená osoba neřídí nebo není vlastníkem vozidla“, dodal. I dále zdůraznil, že „doplňující podmínky představují 3
doplňková kritéria, mající vliv na posuzování, nejsou nezbytnou podmínkou. Tedy i osoba pohybující se s průvodcem, může souhlas obdržet“. Tato informace je v rozporu s vyjádřením vedoucího stavebního odboru MěÚ T., který v dopisu ze dne 15. února 2012 adresovaném veřejnému ochránci práv uvedl, že „pro získání vyhrazeného parkovacího místa pro osoby ZTP na území města T. musí být splněny veškeré náležitosti dané v dokumentu Podmínky pro zřízení vyhrazeného parkoviště na území města T., místních částí B., Č. a S. osobám těžce zdravotně postiženým, schválené usnesením Rady města T. č. 723/OS, S/2008-17/12-R dne 17. 12. 2008, tedy i inkriminované doplňující podmínky“. V závěru svého dopisu starosta města vyjádřil otevřenost k přijetí opatření dle doporučení veřejného ochránce práv, pokud by se ukázalo, že snaha města není v souladu se zákonem. V mezidobí pan S. P. učinil kroky k tomu, aby byl jeho syn R. zbaven způsobilosti k právním úkonům. Z toho důvodu převedl osobní automobil na sebe. Pan R. P. tak přestal splňovat podmínky pro zřízení vyhrazeného parkování, kterými jsou vlastnictví motorového vozidla a řidičského oprávnění. O zbavení způsobilosti k právním úkonům se snažil především proto, že pan R. P. potřebuje dohled 24 hodin denně. Z titulu opatrovníka bude pro pana S. P. jednodušší jednat za syna a zastoupit jej ve všech záležitostech. Toto bylo v některých případech obtížené mimo jiné i proto, že pan S. P. nemá trvalé bydliště hlášeno v T., ale v nedalekém P. V dalším uvedl, že by mu vyhovovalo, pokud by vyhrazené parkoviště nebylo vázáno na konkrétní automobil, ale na číslo průkazu ZTP přepravované osoby se zdravotním postižením. V rámci místního šetření realizovaného dne 24. června 2013 v místě bydliště pana R. P. a jeho okolí bylo zjištěno, že před domem, v němž se nachází byt P., byla v minulosti tři vyhrazená parkovací místa pro osoby se zdravotním postižením. Všechna byla v nedávné době zrušena. Dříve bylo také možné vázat parkovací místo na číslo průkazu ZTP. Co se týče stavebních úprav, o jejichž plánování informoval starosta města, byly provedeny a v bezprostřední blízkosti představovaly např. pokácení vzrostlých stromů a vysázení okrasných rostlin. Do počtu parkovacích míst před bytovými domy nebylo nijak zasaženo. Pokud jde o obsazenost, uvedl, že kromě sobot nejsou místa k parkování před bytovými domy zaplněna. Toto bylo patrné i při pozorování obsazenosti v době místního šetření. S akutním nedostatkem parkovacích míst tak není problém. Dle názoru pana S. P. taktéž ubylo používaných osobních automobilů, neboť domy obývají osoby v postproduktivním věku, které již automobily nepoužívají. Na telefonický dotaz pověřené zaměstnankyně ze dne 24. července 2013 ohledně aktuálního stavu plánované revitalizace starosta města T. uvedl, že změny v ulicích B. a N. již proběhly. V lokalitě bylo vytvořeno 30 nových parkovacích míst. Na veřejných parkovištích jsou přitom i místa určená pro osoby s postižením. Dle jeho slov je nyní parkovacích míst dostatek. Vytvoření nových míst situaci ve městě vyřešilo a již se ani neobjevují stížnosti na neudělování souhlasů se zřizováním vyhrazených parkovišť pro osoby se zdravotním postižením. Do budoucna město plánuje vybudování dalších deseti nových parkovacích míst v ulici F. 4
C. Právní hodnocení Veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský mě jako svého zástupce dne 20. května 2013 pověřil dokončením šetření, přičemž při vyřizování podnětu disponuji všemi oprávněními, která náleží veřejnému ochránci práv. a. Zřízení vyhrazeného parkoviště Zřizování vyhrazených parkovacích míst pro osoby se zdravotním postižením představuje jeden z typů zvláštního užívání komunikace. Zvláštní užívání komunikací je dle ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), užívání dálnic, silnic a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny. Jedná se o jiné užívání, než o obecné užívání pozemních komunikací dle ustanovení § 19 zákona o pozemních komunikacích a je podmíněno povolením silničního správního úřadu. Silniční úřad však může vydat povolení zvláštního užívání komunikace pouze s předchozím souhlasem vlastníka komunikace. V šetřeném případě vlastník komunikace se zvláštním užíváním komunikace nesouhlasil, a proto nemohlo být vydáno ani povolení ke zvláštnímu užívání komunikace ve formě vyhrazeného parkoviště. b. Zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením Antidiskriminační zákon1 zakotvuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace v přístupu ke službám, pokud jsou nabízeny veřejnosti, nebo při jejich poskytování.2 Rozlišuje také diskriminaci přímou a nepřímou, přičemž přímou diskriminací se rozumí jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z diskriminačních důvodů, mezi které tento zákon řadí i zdravotní postižení. Za nepřímou diskriminaci z důvodu zdravotního postižení se považuje i odmítnutí nebo opomenutí přijmout taková přiměřená opatření, aby mohla osoba se zdravotním postižením využít služeb určených veřejnosti, ledaže by opatření představovalo nepřiměřené zatížení.3 Dle ustanovení § 3 odst. 3 antidiskriminačního zákona se při rozhodování o tom, zda konkrétní opatření představuje nepřiměřené zatížení, bere v úvahu míra užitku, kterou má osoba se zdravotním postižením z realizace opatření, finanční únosnost opatření pro fyzickou nebo právnickou osobu, která je má realizovat, dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby se zdravotním postižením. Dle ustanovení § 3 odst. 4 antidiskriminačního zákona se však za nepřiměřené zatížení nepovažuje opatření, které je fyzická nebo právnická osoba povinna uskutečnit podle zvláštního právního předpisu. Koncept přiměřeného opatření obsažený v antidiskriminačním zákoně vychází ze sociálního modelu zdravotního postižení, který je „založen na předpokladu, že 1
Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon). 2 Srov. ustanovení § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona. 3 Srov. ustanovení § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona.
5
potíže spojené se zdravotním postižením primárně vyrůstají ze špatného sociálního prostředí, které není přizpůsobeno potřebám a snahám osob se zdravotním postižením, spíše než z neschopnosti těchto osob přizpůsobit se prostředí. Podle tohoto modelu je zdravotní postižení čistě sociální konstrukcí“.4 Institut přiměřeného opatření respektuje skutečnost, že zatímco ostatní charakteristiky chráněné antidiskriminačním právem (jako etnikum, věk, pohlaví) lze v přístupu ke službám ignorovat (ba dokonce je to často žádoucí), odmítnutí přijmout přiměřené opatření může osobám se zdravotním postižením znemožnit rovný přístup ke službám.5 Vzhledem k tomu, že poskytování parkovacích míst a ploch představuje kvůli veřejnoprávní povaze místní komunikace službu určenou veřejnosti, má vlastník komunikace povinnost přijmout přiměřené opatření. Tím může být v konkrétním případě právě zřízení vyhrazeného parkoviště. Vlastník komunikace proto má na tuto skutečnost brát zřetel. Souhlas vlastníka komunikace, který je potřebný k povolení vyhrazeného parkoviště silničním správním úřadem, jak bylo uvedeno výše, představuje projev vůle disponovat s předmětem vlastnictví a žádný právní předpis vlastníkovi nestanovuje přímou povinnost se zvláštním užíváním souhlasit. Není však zároveň možné opomíjet skutečnost, že vlastníkem místní komunikace je město, tedy subjekt plnící řadu úkolů veřejné povahy, kterého ani jako účastníka občanskoprávních vztahů nelze vyjmout z požadavků kladených na správu věcí veřejných. Místní komunikace pak představuje veřejný statek, přičemž rozhodování vlastníka o nakládání s místní komunikací nesmí obsahovat prvky libovůle a současně nesmí být v rozporu s antidiskriminačním zákonem. Vlastník komunikace nemá povinnost přijmout opatření, pokud by představovalo nepřiměřené zatížení, a to s ohledem na míru užitku pro osobu se zdravotním postižením z realizace opatření, finanční únosnost opatření pro osobu, která je má realizovat, dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby se zdravotním postižením. Druh a míru zdravotního postižení, ze které vyplývá „užitečnost z realizace opatření“ lze brát v potaz pouze za předpokladu, kdy zřízení vyhrazeného parkování brání faktická překážka (například finanční neúnosnost opatření, překážka bránící výkonu vlastnických práv atd.), a proto nelze vyhovět všem žádostem o zřízení vyhrazeného parkování. c. Zhodnocení situace stěžovatele a jeho syna Syn stěžovatele je držitelem průkazu ZTP/P, z čehož vyplývá, že je úředně uznán jako osoba s těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce. O jeho omezeních vypovídá i skutečnost, že je zbaven způsobilosti k právním úkonům. V důsledku trvalých problémů je závislý na pomoci jiné fyzické osoby. Pro účely antidiskriminačního zákona, který zdravotní postižení definuje jako „tělesné, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postižení, které brání nebo může bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení … přitom musí jít o dlouhodobé zdravotní 4
Boučková, P., Havelková, B., Koldinská, K., Kühn, Z., Kühnová, E., Whelanová, M. Antidiskriminační zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 161-162 5 Boučková, P., Havelková, B., Koldinská, K., Kühn, Z., Kühnová, E., Whelanová, M. Antidiskriminační zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 162
6
postižení, které trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat alespoň jeden rok“, tak není pochyb o tom, že se jedná o osobu se zdravotním postižením. Jako takový má proto právo na přijetí přiměřených opatření, aby mohl využít služeb určených veřejnosti. Současně ale z přiložených dokumentů a vysvětlení vyplynulo, že nemá zásadní problémy s pohybem. Jeho problémy spočívají spíš ve špatné orientaci v prostoru. Ve vztahu k jeho případu a povinnosti obce jako vlastníka komunikace je nutné posoudit: a)
míru užitku, kterou má osoba se zdravotním postižením z realizace opatření,
b)
finanční únosnost opatření pro fyzickou nebo právnickou osobu, která je má realizovat,
c)
dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a
d)
způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby se zdravotním postižením.
Veřejný ochránce práv ve svém doporučení6 vlastníkům místních komunikací doporučil postupovat při posuzování opatření v následujícím pořadí. Vlastník komunikace by měl v ideálním případě souhlasit se zřízením vyhrazeného parkování vždy, pokud tomu nebrání překážka, především taková, která komplikuje výkon jeho vlastnických práv. Překážka nicméně není bez dalšího důvodem pro nesouhlas s žádostí, ale pouze pro detailnější posouzení žádosti. Pokud existuje relevantní překážka, je nutné zvažovat míru užitku související se zdravotním postižením žadatele. Povaha postižení vyplývá např. z rozhodnutí o přiznání mimořádných výhod. Pro co nejúplnější zjištění skutkového stavu je také možné vyžádat od žadatele doplnění dalších informací. Pro posuzování případu je podstatné faktické zdravotní postižení. V případě, že osoba se zdravotním postižením má reálný užitek z vyhrazeného parkování, je možné nesouhlasit s jeho zřízením pouze tehdy, pokud existuje adekvátní alternativa (náhradní opatření). Náhradní opatření však nepředstavují zákonné výjimky pro držitele parkovacího průkazu bez dalšího. Míra užitku je dána potřebou parkovat vozidlo, v němž se přepravuje žadatel o vyhrazené parkoviště. Vzhledem k tomu, že syn stěžovatele, o jehož přepravu především jde, sám vozidlo neřídí a nemá výrazné problémy s pohybem, mělo by dle mého soudu postačovat, že vozidlo bude možné zaparkovat v blízkosti domu, kde bydlí. Povaha problémů syna stěžovatele sama o sobě nepředstavuje důvod k tomu, aby měl parkovací místo vyhrazeno přímo před vchodem do domu, v němž bydlí, protože nemá zásadní problémy s překonáváním vzdáleností, pokud jej doprovází jiná osoba. I přesto, že se u syna stěžovatele mohou objevit problémy s orientací, a jeho stav vyžaduje nepřetržitý dohled, možnost parkování v přiměřené vzdálenosti namísto bezprostřední by nemělo představovat zásadní problémy. V tomto ohledu není rozhodná skutečnost, že v minulosti bylo vyhrazené parkoviště před vchodem do domu určené pro držitele specifikovaných průkazů zřízeno a jako takové užíváno. Nárok na vyhrazené parkoviště v tomto případě je zeslaben i tím, že stěžovatel, který ve většině případů syna převáží, trvale žije ve
6
Dostupném na stránkách veřejného ochránce práv http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/DISKRIMINACE/Doporuceni/Doporuceni-parkovani_159-2011.pdf
7
vedlejší obci a manželku a syna v T. pouze navštěvuje. Vyhrazené parkoviště by tak často zůstávalo neobsazené. Náhradním opatřením způsobilým uspokojit potřeby osoby se zdravotním postižením ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 písm. d) antidiskriminačního zákona by v tomto případě byla především možnost zaparkovat v přiměřené vzdálenosti od domu. Z vyjádření stěžovatele vyplynulo, že parkovací místo v přiměřené vzdálenosti je ve většině případů možné nalézt. Totéž potvrdil starosta města a tuto skutečnost uváděl do souvislosti se stavebními úpravami a vytvořením nových parkovacích míst především v sousední ulici N. d. Podmínky pro zřízení vyhrazeného parkoviště na území města T., místních částí B., Č. a S. Nad rámec hodnocení konkrétního případu stěžovatele bych se rád vyjádřil k podmínkám pro zřizování vyhrazeného parkoviště v T. obecně. Samotné zveřejnění podmínek je nutné hodnotit kladně, neboť zvyšuje transparentnost udělování souhlasu se zřízením vyhrazeného parkoviště. Je zřejmé, že město musí počet vyhrazených parkování z kapacitních důvodů regulovat. Problém nastává až v situaci, kdy jsou pravidla uzavřená a definitivní. Vyhrazené parkoviště se v návaznosti na Podmínky zřizuje pouze v ojedinělých a odůvodněných případech těžce zdravotně postiženým imobilním občanům. Doplňující podmínky pak stanoví, že by se žadatel měl pohybovat pomocí invalidního vozíku nebo motorového vozidla, jehož ovládání je přizpůsobeno zdravotnímu postižení žadatele. Povinnost přijmout přiměřené opatření má v každém konkrétním individuálním případě odlišnou podobu. Samotná existence Podmínek, které vylučují, aby se o vyhrazené parkování mohla ucházet i osoba s jiným než těžkým pohybovým postižením, může zakládat rozpor s účelem vyhrazeného parkování pro osoby s postižením. Vymezení automaticky vylučuje osoby, které mohou mít pohybové problémy z důvodu nemoci interního charakteru a které jsou schopny urazit krátkou vzdálenost bez opory, avšak delší vzdálenost jim činí značné potíže; i v jejich případě může být míra užitku vyhrazeného parkování vysoká, pokud by bez vyhrazeného parkování měly problém zaparkovat v blízkosti bydliště a musely by od místa, kde zaparkují, urazit delší vzdálenost. V šetřeném případě vyšlo najevo, že vlastník komunikace vydá souhlasné stanovisko, pokud je žadatel držitelem řidičského oprávnění a zároveň vlastníkem vozidla. Takové řešení se ovšem, s ohledem na povahu institutu přiměřeného opatření, nezdá být příliš vhodné. Formální aplikací této podmínky by totiž mohlo docházet k absurdním situacím, kdy osoba s pohybovým postižením dosáhne zřízení vyhrazeného parkování, pokud jí její zdravotní postižení dovoluje řídit vozidlo, zatímco osoba s těžkým pohybovým postižením, které řízení vylučuje, povolení vyhrazeného parkování nedosáhne. Přitom právě tato osoba by mohla vyhrazené parkování potřebovat daleko více. 8
Jako příklad lze uvést situaci, kdy je osoba se zdravotním postižením na invalidním vozíku a zdravotní postižení jí nedovoluje řídit vozidlo (takže nemá řidičské oprávnění). V takovém případě zdravotně postižená osoba potřebuje, aby jí někdo pomohl komplikovaným způsobem nastoupit do vozidla a následně ještě naložit invalidní vozík. V těchto situacích nemusí postačovat, aby na dobu nutnou pro nastoupení stálo vozidlo např. před vstupními dveřmi domu, protože může blokovat dopravní situaci, na druhou stranu by mohlo být pro osobu se zdravotním postižením komplikované absolvovat delší cestu k zaparkovanému vozidlu. Dále bych se rád vyjádřil k požadavku, aby žadatel na své náklady zajistil u odborně způsobilé společnosti zřízení vyhrazeného parkoviště, včetně svislého a vodorovného dopravního značení. To se týká i jeho změny a zrušení. Platnost povolení se přitom omezuje na dobu maximálně tří, resp. dvou let. Z povahy povinnosti přijímat přiměřená opatření přitom vyplývá, že jejich nepřijetí v konkrétním případě představuje nepřípustnou nepřímou diskriminaci. Z toho důvodu není možné přijetí přiměřeného opatření ve formě zřízení vyhrazeného parkoviště zatížit nepřiměřeně vysokým poplatkem ani vyžadovat po oprávněném subjektu úhradu nákladů spojených s jeho zřízením.
D. Závěr Parkování v místě bydliště je službou určenou veřejnosti, proto má obec jako vlastník komunikace povinnost přijmout přiměřené opatření, aby osoba se zdravotním postižením mohla tuto službu využít. Jednou z forem přiměřeného opatření je i zřízení vyhrazeného parkoviště pro osobu se zdravotním postižením. Povinnost přijmout přiměřené opatření, aby mohla osoba se zdravotním postižením využít služeb určených veřejnosti, má v každém případě individuální povahu. Vlastník komunikace může vytvořit pravidla, na základě kterých bude rozhodovat o tom, zda s vyhrazeným parkováním souhlasí, či nikoliv. Pravidla však musí umožnit individuální posouzení. Jelikož má obec jako vlastník komunikací ve vztahu k osobám se zdravotním postižením povinnost přijímat přiměřená opatření ve formě udílení souhlasu s povolením zvláštního užívání komunikace, není možné po oprávněných osobách požadovat úhradu nákladů spojených se zřízením nebo změnou vyhrazeného parkoviště a nákladů na pořízení svislé dopravní značky a vodorovného dopravního značení. V šetřeném případě nebylo ve vztahu ke stěžovateli, resp. jeho synovi zjištěno odmítnutí ani opomenutí přijmout přiměřené opatření. K nepřímé diskriminaci nedošlo, neboť parkování v blízkosti místa bydliště je možné i bez zřízeného vyhrazeného parkoviště. Ve vztahu k synovi stěžovatele míra užitku vyplývající ze zřízení vyhrazeného parkoviště nijak zásadně nepřevyšuje míru užitku, kterou by z vyhrazeného parkovacího místa před domem, kde bydlí, měla kterákoliv jiná osoba. S ohledem na obecný dostatek míst k parkování v blízkosti místa bydliště mohou být potřeby osoby se zdravotním postižením, která nemá zásadní problémy s pohybem, 9
uspokojeny i jiným způsobem (tj. využitím běžných parkovacích míst, resp. míst určených pro osoby se zdravotním postižením obecně). Tímto šetření končí.
Zpráva o šetření bude zaslána stěžovateli i vlastníku komunikace. Vlastníka komunikace především vyzvu ke změně podmínek pro zřízení vyhrazeného parkoviště, aby umožňovaly individuálnější posouzení a nevylučovaly udělení souhlasu osobám, které nemají pohybové postižení, ale fakticky mohou mít problém s překonáváním vzdáleností. Dále doporučím změnu Podmínek v tom smyslu, aby získání vyhrazeného parkoviště nebylo dostupné pouze pro osoby, které samy vozidlo řídí a aby napříště nebyla požadována úhrada nákladů spojených se zřízením vyhrazeného parkoviště pro osoby se zdravotním postižením.
JUDr. Stanislav K ř e č e k zástupce veřejného ochránce práv
10
