Komunikace ve středověkých městech

Komunikace ve středověkých městech

Komunikace ve středověkých městech

Martin Čapský a kol.

2014 European Social Fund – Slezská univerzita v Opavě

Projekt: HISTORIZACE STŘEDNÍ EVROPY (CZ.1.07/2.3.00/20.0031)

Tato publikace je výstupem projektu „Historizace střední Evropy jako téma pro rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu, inovací, vzdělávání a zapojení současných a budoucích vědecko-výzkumných pracovníků do mezinárodních VaV aktivit“ (č. CZ.1.07/2.3.00/20.0031), který byl financován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR v rámci Operačního programu Vzdě­lávání pro konkurenceschopnost. Webové stránky projektu: http://www.slu.cz/su/slu/cz/projekty/webs/ historizace

Lektorovali: Mgr. Jan Hrdina, Ph.D. Mgr. Martin Nodl, Ph.D.

Vyobrazení na obálce: Luzerner Bilderchronik des Diebold Schilling (1513), (ed.) Alfred A. Schmid, Luzern 1981.

Authors © Michaela Antonín Malaníková, Tomáš Borovský, Martin Čapský, Klára Hübner, Hana Komárková, Beata Możejko, Martin Musílek, Grzegorz Myśliwski, David Radek Sazba: Tomáš Rataj Obálka: Jana Ratajová Tisk: Z+M Partner, spol. s r.o., Ostrava Vydali © European Social Fund a Slezská univerzita v Opavě v Opavě roku 2014 Vydání první. Náklad 400 výtisků. Počet stran: 196 ISBN 978-80-7510-109-9

Obsah

Martin Čapský Komunikace ve středověkém městě. Úvod .

.

.

.

.

.

.

.

.

9

Tomáš Borovský Zvony a lidé středověkého města. Komunikační funkce zvonů v městské společnosti . . . . . . . . . . . . .

.

. 39

Grzegorz Myśliwski Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej (do końca XV w.). Zarys zagadnienia . . . . . 53 Beata Możejko The Gdańsk Rent as a Subject of Communications Between King Kazimierz Jagiellończyk, the Polish Nobility and Gdańsk . . . 81 Klára Hübner „Jménem městské rady“. Poslové, dálková komunikace a politický vliv ve švýcarských městech pozdního středověku . . . . . . . 95 Hana Komárková Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

105

D avid Radek Vratislavský měšťan Heinz Dompnig († 1490) a symbolická komu­nikace na sklonku středověku . . . . . . . . . . . . 123 Michaela Antonín Malaníková „Od dobrého souseda hraditi se netřeba“. Sousedství jako pojivo i zdroj napětí ve středověké městské společnosti . . . . . . . Martin Musílek Formy komunikace doby husitské. Listy pražských obcí proti odběhlým měšťanům aneb vysoká hra o velké majetky . .

. 137

.

151

Zusammenfassung . . . . . . . . . . . . . . . .

163

Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . 167 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . 169 Seznam autorů .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

195

Tuto knihu věnují autoři prof. Františku Šmahelovi k jeho životnímu jubileu.

9

Komunikace ve středověkém městě Úvod 1 Martin Čapský

Mezi jedny z nejoblíbenějších zkratek užívaných při charakteristice středověkého města se bezpochyby řadí výrok o společenství spojeném přísahou. Pomineme-li pro tuto chvíli právní rozměr přísah, můžeme složení slibu „s dvěma prsty vztyčenými“ skutečně vnímat jako jeden z nejdůležitějších komunikačních aktů, které pomáhaly utvářet městskou obec. Pramenů zachycujících jejich složení si přitom právně orientované urbánní dějepisectví všímalo už od 19. století. Vesměs je však využívalo při rekonstrukci vztahu k  vrchnosti. Posun při sledování úlohy přísah souvisí až s nově se utvářejícím pohledem na fungování předmoderního města, na roli konstitutivních rituálů či obecně na politickou komunikaci. Pod vlivem dalších sociálně vědních disciplín je komunikaci přiznáván sociálně ustavující rozměr a její studium se stalo součástí výzkumu sociálních systémů představovaných například zeměpanským dvorem, klášterní komunitou či zemskou obcí. Za specifikum středověkého města analyzovaného coby sociální prostor lze bezpochyby považovat zahuštění sociálních interakcí odehrávajících se v rámci relativně malého areálu. Tato skutečnost nebyla dána pouze kumulací institucí s rozvinutým byrokratickým aparátem, které sídlily uvnitř prstence městských hradeb, ale i každodenním fungováním komunity poskytující svým příslušníkům zázemí pro jejich ekonomické a další aktivity. Každý z měšťanů byl nuceně neustále vstupovat do sociální interakce se svým okolím, zapojovat se do dohodnutých i náhodných setkání, reagovat na vnější podněty, aniž by se mohl vyhýbat nečekaným nebo dokonce nevítaným kontaktům. Ve městě, jehož hlavním cílem bylo udržení „vnitřního míru“, tak musely být vypracovány vzorce efektivního uzavírání příměří a současně stigmatizace jeho narušitelů. To vše bylo realizováno prostřednictvím komunikace.

1

Tento text vznikl s přispěním grantu GA ČR P405/11/1572.

10

Martin Čapský

Stejně pozorně musely městské rady sledovat i dění za městskými hradbami a dění odehrávající se v klíčových mocenských centrech. Městské komuny musely mít vytvořeny vlastní dialektiky symbolického jednání, které umožňovaly jejich každodenní fungování. Vedle arén všedního života vstupovala do hry i politická aréna, spojená s fungováním městské správy a neoddělitelně také hospodářská a náboženská sféra.2 Na řadě městských pečetí bychom se mohli setkávat s obrazem města jako prostoru ohraničeného hradbami či stojícího pod ochranou patrona hlavního farního kostela.3 Představu města jako obce rozvíjeli ve svých právních aktech radní a na obec reprezentovanou svojí samosprávou se obracela zeměpanská moc i její komunikující partneři. Jak připomíná Rudolf Schlögl, na prosazení ideje komunity však měla daleko větší vliv každodenní interakce jeho obyvatel, než představy rozvíjené na písařských pulpitech městských intelektuálů. Obec byla více sociální realitou utvářenou prostřednictvím mnohovrstevnaté komunikace, než svrchu prosazenou ideou. Právě prostřednictvím každodenní, osobně vedené komunikace docházelo k (re)konstituování řádu, jímž se řídilo městské společenství. Rudolf Schlögl připomíná ještě další rys městského života, který se stal pevnou součástí studia urbánních dějin, a to jeho korporativnost. Jedinec nikdy nevystupoval zcela sám za sebe, ale byl pevnou součástí formálních i neformálních korporativních sdružení, mezi něž můžeme řadit cechy, náboženská bratrstva, sousedská společenství, příbuzenské sítě i pijácká bratrstva scházející se v určené termíny v šencích. Ve střední Evropě byl jejich vliv spíše neformální, ale v západněji položených městech se tato bratrstva, překrývající se mnohdy s politickými cechy stávala součástí městských samosprávných orgánů. Politická komunikace v předmoderních městech probíhala právě mezi těmito korporativními sdruženími a městská politika tak získávala charakter ad hoc vyjednávaného průniku zájmů nejdůležitějších hráčů zdejšího politického pole.4 Úvahy Rudolfa Schlögla reprezentují pohledy urbánní medievistiky posledního decennia a odpovídají i východiskům formulovaným Jörgem 2 3

4

Christoph DARTMANN, Politische Interaktion in der italienischen Stadtkommune (11.−14. Jahrhun­ dert), Ostfildern 2012, s. 24−25. K obrazu města blíže Gert MELVILLE, Zeichen der Stadt. Zum mittelalterlichen „imaginaire“ des Urbanen, in: Was machte im Mittelalter zur Stadt? Selbsverständnis, Außensicht und Er­ scheinungsbilder mittelalterlicher Städte, (edd.) K.-U. Jäschke – Ch. Schrenk, Heilbronn 2007, s. 9−23. Rudolf SCHLÖGEL, Interaktion und Herrschaft. Probleme der politischen Kommunikation in der Stadt, in: Was heißt Kulturgeschichte des Politischen, (ed.) B. Stollberg-Rillinger, (=Zeitschrift für historische Forschung, Beiheft 35), Berlin 2005, s. 115−128.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

11

Oberstem na úvod konferenčního setkání řezenského medievistického fóra věnovaného právě komunikaci ve středověkých městech. Kolektiv autorů podílejících se na závěrečném sborníku opět položil důraz na vnímání města jako prostoru zahuštěných komunikačních vazeb. Také Jörg Oberste psal o heterogenitě městského milieu zaplněného zeměpanskými, církevními i městskými institucemi, o setkávajících se zájmech odlišných sociálních vrstev a skupin, či o roli komunikace při utváření sociálních vazeb a nalézání konsensu v politickém jednání. Editor sborníku vydaného v roce 2007 spojil oblast bádání o komunikaci ve středověkých městech se čtyřmi problémovými okruhy. Zajímal jej vztah komunikace a moci ve středověkém městě, přičemž samotnou aktivitu administrativního aparátu a jeho výhradní postavení při zpracování, uchovávání a distribuci informací považoval za jeden z důležitých mocenských nástrojů. Způsob výkonu administrativy byl úzce provázán s  nastavením výkonu moci ve městech, s  rozdílným zapojením městských vrstev do jeho samosprávy. Druhé problémové pole Oberste spojil s  rolí obsahu a  samotných technik formujících podobu městské komunikace. Snad ještě více než v předchozím případě se tak ukázalo navázání řezenského medievistického fóra na výzkumy centrality středověkých měst a prvků, které ji spoluurčovaly, a to včetně vztahu k zeměpanské či církevní moci. Studium komunikace středověkých měst nemohlo pominout ani tematiku urbánních sítí a také symbolickou komunikaci založenou na studiu reprezentací institucí i mocenských skupin. V široce založeném konceptu se Jörg Oberste vyjádřil i ke vztahu verbálního a písemného, k jejich proměňujícím se poměrům v  závislosti na konkrétních komunikačních situacích. V obou komunikačních systémech přitom existovaly výrazné diference určované použitím univerzálního či národních jazyků nebo prostorem, ve kterém se daný komunikační akt odehrával.5 Vztah komunikace a prostoru se stal jednou z důležitých otázek, která začala být současnou medievistikou zkoumána. Historici si pokládali otázku, do jaké míry byly formy a obsah komunikace určovány prostorem, v  němž se komunikační akt odehrával. Clemens Zimmermann na příkladu novodobých měst ukázal, jak se součástí  procesu socializace stává i přijímání hierarchie kulturních kódů. Díky sdílenému systému znaků jsou některé architektonické památky, stejně jako relikty středověkého opevnění, označovány za pozoruhodné a stávají se předmětem lokálních reprezentací. Naše vnímání města odpovídá určitým kulturním

5

Jörg OBERSTE, Einführung. Verdichtete Kommunikation und städtische Kultur, in: Kommunika­ tion in mittelalterlichen Städten, (ed.) J. Oberste, Regensburg 2007, s. 7−10.

12

Martin Čapský

vzorcům. V podobném duchu lze uvažovat i o prezentovaných obrazech města/obce ve středověkých pramenech. Každý sociální systém musí pro zachování své existence komunikovat se svým okolím. Každá středověká městská komunita tak musela vynakládat energii na upevňování své identity, na prezentování svých hodnot, hierarchie a řádu, a činila tak před publikem – ve veřejných prostorech. Manifestace trvání obce mohla být realizována prostřednictvím jednání (například vystupováním městských orgánů či společnými procesími) nebo symbolů (např. městskými znaky zavěšovanými nad branami). I když v rámci středověkých měst hovoříme o multifunkčnosti veřejných prostorů, mezi něž řadíme radnici, kostely, hospody a tržiště, každý z těchto prostorů primárně se řídil odlišnou komunikační logikou. Měla přísaha složená na radnici větší váhu než stejný akt pronesený před svědky na náměstí? A proč se, zejména ve starším období, stávalo častým místem skládání slibů předbraní kostelů? Tím se však nová problémová pole zdaleka nevyčerpávají. Vnímání prostoru v jeho sociálním rozměru současně vymanilo naše úvahy z představ fyzicky vymezeného prostranství a uvolnilo tak cestu k  tezím o sociálně konstituovaných či dokonce virtuálních prostorech, které existovaly pouze v představách zúčastněných. Jejich „existence“ přesto nezůstávala bez vlivu na život společenství. I zde lze připomenout jednu z důležitých vlastností komunikace, a to její mnohovrstevnatost při zprostředkovávání významů.6 Na tento aspekt studovaný sociology médií upozornil už v osmdesátých letech Hans Pohl, který se pokusil naznačit cestu ke studiu komunikace jako celistvého fenoménu, zohledňující jak samotný komunikační akt, tak i roli původce a recipienta. Součástí programové studie uvádějící sérii dalších příspěvků se stalo i varování před odtržením komunikačního aktu od doby, místa a vnějších doprovázejících podmínek. Hans Pohl zde měl na mysli především pozadí události v  podobě hospodářských a sociálních struktur a procesů. Každou komunikaci tvoří podle představené teorie pět základních elementů, mezi něž se řadí zdroj, odesílatel, kanál, příjemce a využití přijaté informace. S formou komunikace jsou úzce spojena i příslušná média, která ji podporují nebo dokonce

6

Clemens ZIMMERMANN, Zurück zum Sozialen? Stadtgeschichtsforschung zwischen den Katego­rien Gesellschaft, Kultur und Medien, in: Die Stadt als Kommunikationsraum. Reden, Schreiben und Schauen in Großstädten des Mittelalters und der Neuzeit, (ed.) I. Ch. Becker, Ostfildern 2011, s. 15−28 a Mark MERSIOWSKY, Wege zur Öffentlichkeit. Kommunikation und Me­ dieneinsatz in der spätmittelalterlichen Stadt, in: Stadtgestalt und Öffentlichkeit. Die Entstehung politischer Räume in der Stadt der Vormoderne, (ed.) S. Albrecht, Köln – Weimar – Wien 2010, s. 13−57.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

13

umožňují. Jejich funkce je možné diferencovat podle způsobu, jakým pomáhají překonávat prostor a čas, podporují pozorování a vzpomínání a překonávají komunikační nedorozumění mezi odesilatelem a příjemci. Už Hans Pohl považoval volbu komunikačních prostředků za historicky podmíněný fenomén a jeho teze rozvíjela i další interdisciplinárně koncipovaná setkání, která na jedné půdě spojovala především historiky, literární vědce a lingvisty sledující roli písemné komunikace v jejích časových proměnách, doklady role, jakou sehrávala verbální a symbolická komunikace pro (re)konstituování společenství nebo vzájemný vztah primárních (řeč, tělo) a sekundárních (písmo a obraz) médií.7 Vnímání komunikace jako integrujícího sociálního fenoménu záhy přineslo nové podněty i pro bádání věnované prostorově organizovaným komunitám, k nimž přistoupili i historici urbánních dějin. Jejich pozornost přitáhla především role urbánních sítí v jejím ekonomickém a mocenském rozměru a také vazba mezi prostorem a politickou komunikací odehrávající se v rámci městských areálů. Výzkum vnějších prostorových vazeb středověkých měst se v zásadě orientuje dvěma směry. Vlivný proud bádání, navazující na teze německého hospodářského geografa Waltera Christallera, sleduje centrální úlohu městských center v rámci jejich regionu. Už z merita věci vyplývá, že se podobně koncipované bádání váže především k velkým městským sídlištím, u nichž lze sledovat fungování vícestupňové závislosti jejich okolí na možnostech městských trhů, na zprostředkovatelské roli centra a v neposlední řadě také na výkonu práva. Studium městských sítí naopak uvádí na scénu i města střední či menší velikosti, která společně utváří ekonomickou, a v některých případech i politickou strukturu. Oba přístupy se v posledních letech těší živému zájmu historiků, kteří starší teze, založené převážně na právních aspektech vazeb měst a městeček, začali doplňovat úvahami o funkcích jednotlivých částí takto konstituovaného sociálního systému. Ukazuje se, že multiplikace právních smluv vedla ke zformování urbánních sítí, jejichž uzlové body v systému přijímaly rozdílné úlohy. Tento závěr byl představen už ve shrnující práci Evy-Marie Distler, která před několika lety představila výsledky bádání o městských svazech a  rozvinula je inspirativními úvahami o vztahu mezi trváním těchto spolků a jejich funkční náplní. Uvažování středověkých měšťanů bylo velmi pragmatické, míní autorka, a v okamžiku, kdy podobné instituce začaly ztrácet své poslání, docházelo k výraznému utlumování jejich 7

Hans POHL, Einführung, in: Die Bedeutung der Kommunikation für Wirtschaft und Gesellschaft, (=Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, Beiheft 87), Stuttgart 1989, s. 7−18.

14

Martin Čapský

činnosti. Naopak počátek svazů Diestler spojila s  oslabením ústřední moci v říši, vyvstalé v období interregna po smrti Fridricha II. Sicilského. Říšská města, čelící tlaku světských i církevních knížat stejně jako drobnému záškodnictví ve své okolí, které podvazovalo jejich ekonomiku, vyvinula iniciativu zdola a nahradila nástroj „zemských mírů“, spočívající v  rukou zeměpánů, binárními svazky, jež se záhy proměňovaly v multiplikovanou síť vzájemně se překrývajících vazeb.8 Příkladem, na němž si lze demonstrovat hlavní fáze tohoto procesu, může být konstituování Rýnského spolku. Za počátek spolku bývá považován rok 1254. V tomto roce se městské rady Wormsu a Mohuče zavázaly ke vzájemnému uznávání měšťanského práva a recipročnímu respektování soudních nálezů. Na jaře téhož roku napodobila tuto dvojici i města Oppenheim a Bingen, která uzavřela smlouvu s Mohučí. Později jejich příkladu následovaly i další městské komunity. Základ takto institucionalizovaných vazeb býval velmi obdobný. Zahrnoval uznávání soudních ortelů, dluhů měšťanů (aniž by už jejich vymáhání postihovalo celou komunitu, jak dosud bývalo zvykem) a také společný postup vůči okolní ministerialitě, pro kterou městská a kupecká zboží představovala možnost navýšení jejich příjmů. Bernhard Kreutz vyzdvihl, že jedním z klíčových prvků utvářejících podobu spolku byl obecný mechanismus přísah. Schwureinung a Schwurgemeinde byly pojmy provázející život komunit, a tento osvojený model jednání si měšťané přenášeli i do politického života. Smlouvy uzavírané mezi Wormsem, Mohučí a Špýrem se často odkazovaly právě na akt vzájemné přísahy, kterým bude uzavřeno jejich spojenectví, nebo se dokonce sama budoucí přísaha stala předmětem smlouvy. Ve spolku Štrasburku, Freiburgu a Bazileje z 12. ledna 1329 byly budoucí městské rady zavázány odpřisáhnout účast ve spolku.

8

Srov. Eva-Marie DISTLER, Städtebünde im deutschen Spätmittelalter. Eine rechthistorische Untersu­ chung zu Begriff, Verfassung und Funktion, Franfurkt am Main 2006, s. 8−10. Autorka se ve svých úvahách vrátila i k předobrazu říšských městských spolků, který spatřovala v lize lombardských, měst namířené proti Fridrichu I. Barbarossovi. Dalším jádrem emancipace městského prostředí se měly stát Flandry udržující s italskými komunami silné obchodní vazby. Jejich prostřednictvím či přímo podle italských vzorů postupovaly po smrti císaře Fridricha II. Sicilského a ztrátě respektované autority v říšském prostředí městské obce v Porýní. Smlouva z roku 1254, jež směřovala ke společnému podílu na ochraně zemského míru, se však podle jiných tezí více inspirovala u hanzovních měst než u lombardských komun. K tomuto pohledu více Thomas SCHILP, Westfälische Städte und Rheinischer Bund. Überlegun­ gen zur städtischen Autonomie in der Mitte des 13. Jahrhunderts, in: Bünde – Städte – Gemeinden. Bilanz und Perspektiven der Vergleichenden Landes und Stadtgeschichte, (edd.) W. Freitag – P. Johanek, Köln – Weimar – Wien 2009, s. 41−61 a Karl SCHULZ, Stadtgemeinde, Rat und Rheinischer Städtebund. Das vorläufige Ergebnis Prozesses der Komunalisierung und Urbanisierung um 1250, in: Ibidem, s. 17−39.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

15

Spolek uzavřený mezi Mohučí, Wormsem, Špýrem a Štrasburkem dne 1. května 1338 měl být zaručen složením slibu zástupců všech komunit. Vedle složení ústní přísahy existovala možnost písemného stvrzení slibu do knihy přísah, což bylo praktikováno například v  roce 1350, kdy se švábská města zavázala ke společnému vystupování v případě smrti Karla IV. V alsaské dekapoli bylo v roce 1354 dokonce ustanoveno, že každý měšťan, který neodpřisáhne loajalitu spolku, musí do jednoho měsíce své město opustit.9 Bernhard Kreutz mohl navazovat na řadu starších prací zabývajících se porýnskými městy. Značnou část své pozornosti však namísto detailního studia městských komunit věnoval právě jejich komunikačním vazbám v roli konstitutivního elementu. Už v úvodu se také pokusil o rozlišení dvou klíčových termínů – Städtelandschaft a Städtenetz. Zatímco u druhého výrazu můžeme, i vzhledem k obsahu, kterým mu autor přikládá, sáhnout k jednoduchému překladu „městská síť“, s dříve uvedeným termínem je to mnohem složitější. Bernhard Kreutz jej považuje za označení regionu střední velikosti, který projevuje dostatečnou soudržnost a odlišnou hustotu a charakter vazeb směrem ke svým členům a vůči svému okolí. Sama soudržnost může být podmíněna geograficky, v takovém případě ji určuje reliéf krajiny, její hydrologie, klima, pedologické podmínky, nebo správně, hospodářsky či politicky. U takto popsané struktury jsou však zpravidla v různé míře zastoupena všechna jmenovaná kritéria a společně se také podílejí na formování kolektivní identity společenských elit. Konstituujícím elementem takto vymezeného regionu se stává jedno nebo více dominujících center a diferenciace rolí ostatních prvků spoluvytvářejících lokální vztahovou síť. Hranice Städtelandschaften (urbánního regionu) mohou být ostře ohraničené či vymezené volnou přechodovou zónou. Jednotlivé celky se mohou spojovat do vyšších úrovní, v tomto případě Bernhard Kreutz myslí především Rýnský spolek.10 Pojem městská síť se naopak váže ke vzájemné komunikaci měst a slouží jako rámec k jejich politické komunikaci. Sama komunikace zahrnuje způsob předávání zpráv, informační výměnu, různé spolkové formy spolupráce Bernhard KREUTZ, Städtebünde und Städtenetz am Mittelrhein im 13. und 14. Jahrhundert, Trier 2005, zvl. s. 377−379 a T. SCHILP, Westfälische Städte, s. 41−61. Roli měšťanské mentality a osvojených vzorců chování při nastavení fungování nejstarších spolků vyzdvihl i Henn VOLKER, Städtebünde und regionale Identität im hansischen Raum, in: Regionale Identität und soziale Gruppen im deutschen Mittelalter, (ed.) Peter Moraw, Berlin 1992, (=Zeitschrift für historische Forschung, Beiheft 14), s. 4−64. Tyto pasáže věnované říšským spolkům se opírají o text paralelně připravované publikace Martin ČAPSKÝ, Zrození země. Komunikující společenství pozdně středověkého Slezska, Praha 2013. 10 B. KREUTZ, Städtebünde, s. 27−30. 9

16

Martin Čapský

a jednotlivé smlouvy. Městská síť se často překrývá s urbánním regionem, ale není totožná. Města různých urbánních regionů mohla mít společnou informační síť a naopak, města uvnitř jednoho regionu byla účastna ve více sítích. Oba termíny jsou tedy rozdílné, umožňují odlišné pohledy na hierarchizovanou strukturu prostorově vázaných vazeb.11 Vrátíme-li se ke Kreutzově výzkumu fungování spolku rýnských měst, je třeba zmínit i dva vzájemně se podmiňující fenomény, a to zvyšující se komplexitu této sociální instituce a s ní nutně narůstající byrokratizaci rozhodování. Dohody o společné celní politice, stíhání psanců nebo dokonce vedení účtů (a jejich realizace) s sebou přinášely tlak na zintenzivnění a zefektivnění vzájemné komunikace. Ve starším modelu poselských sítí byl užíván obvyklý přístup známý i ve středoevropském prostoru. Posel doručoval zprávu od vydavatele až k příjemci. Absolvoval tak celou cestu, zpravidla počkal na odpověď a s ní se vracel k původnímu vydavateli. V případě naléhavých či důležitých zpráv bylo vysíláno současně několik poslů, aby se zvýšila pravděpodobnost jejich doručení. Zpráva byla často kombinací písemného a verbálního sdělení a pro její interpretaci hrála roli i samotná osoba vyslaného kurýra, resp. jeho status.12 Utváření regionálně ohraničeného společenství členů o formálně rovnocenném postavení s sebou přinášelo otázky o míře delegovaných pravomocí. Nejdůležitějším orgánem spolku byla rada, na jejímž plném zasedání bývala každá městská obec zastoupena jedním, nebo více delegáty s právem jednoho společného hlasu. Rozhodování byla zprvu jednomyslná, a kdo s přijatým usnesením nesouhlasil, musel ze shromáždění odejít. Teprve od počátku 14. století se začala obecně v říši prosazovat zásada většinového hlasování, jemuž se menšina musela podřídit. Delegáti jednotlivých měst byli zpravidla vybaveni plným právem vystupovat ve jménu příslušné městské rady, hlasovat a přijímat společná usnesení. Ač se mohla zasedání teoreticky konat na půdě všech členů spolku, v praxi se ukázalo, že administrativní a organizační zátěž spojenou se zasedáním spolku mohla dlouhodobě přebírat pouze nejvýznamnější města. Řada méně významných obcí se na jednáních rady dokonce nechávala zastupovat. Největším městům se tak otevírala neformální možnost navyšování jejich vlivu a prestiže, byť bylo obé spojeno i se zvýšenými náklady a nároky kladenými na fungování městských kanceláří a poselské 11

12

B. KREUTZ, Städtebünde, s. 27−30. B. KREUTZ, Städtebünde, s. 405–411 a IDEM, Botenwesen und Kommunikation zwischen den mit­ telrheinischen Kathedralstädten von 1254 bis 1384, in: Spezialisierung und Professionalisierung. Träger und Foren städtischer Außenpolitik während des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit, (edd.) Ch. Jörg – M. Jucker, Wiesbaden 2010, s. 95−104.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

17

sítě. V rámci existující komunikační sítě se současně posilovaly nerovnosti, jež přispívaly k vzájemné diferenciaci jejích členů.13 V době trvání rýnského spolku v polovině 13. století fungovaly jako centrum přijímání a rozesílání zpráv Worms a Mohuč. Po polovině 14.  sto­letí získal přední místo Štrasburk. Postupně se v  rámci říšského prostoru vyčleňovaly komunikačně zahuštěnější sítě Alsasko/Horní Porýní, Střední Porýní/Wetterau a Švábsko a spolu s nimi lze zachytit i případy řetězcového předávání zpráv. V  roce 1389 proto mohli čtyři porýnští kurfiřti odeslat svůj list upravující záležitosti celní politiky do Frankfurtu a odtud už byly zpraveny Mohuč, Worms, Špýr. V roce 1400 putovaly zprávy o situaci stran krále prostřednictvím Kolína, Mohuče, Wormsu, Špýru až do Štrasburku. Jindy šly zprávy z Mohuče do Kolína a Frankfurtu. Zpráva o sesazení Václava IV. směřovala štafetou od hrabětě Nasavského do Mohuče, Wormsu, Špýru a Štrasburku. Svoji roli hrálo kancelářské zázemí jednotlivých měst, jejich mocenské ambice a také poloha – ať již centrální, nebo na okraji dané městské sítě, kdy se město stávalo spojovacím článkem vůči jiné struktuře.14 Paleta možností, která se před zmíněnými říšskými městy otevírala a kterou také říšské obce využívaly, vedla k posunu pohledů historiků od role tzv. centrálních míst směrem ke zmíněným urbánním regionům. Už na začátku třicátých let 20. století se Walter Christaller pokusil kategorizovat města v jižním Německu podle jejich hospodářských vazeb, a narušil tak paradigmatický výklad opírající se především o velikost a vnější podobu jednotlivých měst. Tezí o roli centrálních měst se však zmocnila národní ekonomie a po druhé světové válce se Christallerova práce ocitla po nějaký čas na indexu. Teprve v padesátých a šedesátých letech začali Hektor Amman a další historici věnovat více pozornosti podmínkám, jaké pro rozvoj města vytváří jeho hospodářské zázemí, a terminologie centrality se znovu začala objevovat na stránkách studií věnovaných urbánnímu bádání. Převážně ekonomickými hledisky se ­řídil i Franz

E.-M. DISTLER, Städtebünde, s. 129−142. Vzhledem ke stanovené  povinnosti předávání zpráv došlo kolem roku 1380 ve švábském spolku k ustanovení čtyř oblastí těsnější spolupráce. Vznikla francká, hornošvábská čtvrť, čtvrť měst „unter der Alb“ a „Bodenseeviertel“, které tvořily vnitřní komunikační jednotu a ve kterých byly rozesílány a vyměňovány informace. Rozdělení zpráv probíhalo na základě jejich politické závažnosti a geografického původu. Blíže Sabinne RÜTHER, Der Krieg als Grenzfall städtischer „Außenpolitik“? Zur Institutio­ nalisierung von Kommunikationsprozessen im Schwäbischen Städtebund (1376–1390), in: Spezialisierung und Professionalisierung. Träger und Foren städtischer Außenpolitik während des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit, (edd.) Ch. Jörg – M. Jucker, Wiesbaden 2010, s. 105−120. 14 P. KREUTZ, Städtebünde, s. 413−415. 13

18

Martin Čapský

I­ rsigler, když zdůraznil, že pro středověké město měl hlavní význam trh, a  byť můžeme hovořit o politické, administrativní, vojenské, církevněkultovní, kulturní a další rovině centralit, město bylo především ekonomickým bodem a teprve sekundárně se k  němu vázaly další významy. Sám se věnoval středověkému Kolínu a sledoval vzdálenosti, z  jakých byly do města dováženy suroviny, a současně, kam město vyváží své výrobky. Trh se tak stal hlavním nástrojem městské obce k utváření a udržování dominance nad svým okolím a pro bádání sedmdesátých a osmdesátých let minulého století i klíčovou kategorií jeho centripetální funkce.15 V posledních letech se však vedle tržní funkce centrálních měst více zohledňuje i jejich působení coby komunikačního uzlu. Centrální města přijímala, vyhodnocovala a rozesílala informace v rámci své lokální sítě a současně zajišťovala městům s podřízenějším postavením zprostředkování jejich záležitostí v dalších komunikačních uzlech. V praxi bychom se tak setkávali s komunikačními sítěmi tvořenými centrálními městy, prostřednictvím kterých docházelo k předávání zpráv. Každý z těchto uzlů byl napojen na vlastní regionální informační síť, ve které shromažďoval nebo naopak distribuoval důležité zprávy. Badatelé přitom upozorňují na otázku provázání jednotlivých regionálních sítí. Spojovacím článkem totiž mohla být i hraniční města vyměňující si zprávy na hranicích obou systémů. Od příjemce však informace neputovaly k  ostatním městům v  regionu, ale opět do kanceláře centrálního města. Zde byly zajištěny dostatečné kapacity pro to, aby bylo možné zprávu vyhodnotit a dále s ní pracovat.16

Franz IRSIGLER, Stadt und Umlad im Spätmittelalter: Zur zentralitätsfordernden Kraft von Fernhan­ del und Exportgewerbe, in: Zentralität als problem der mittelalterlichen Stadtgeschichtsforschung, (ed.) E. Meynen, Köln 1979, s. 1−14 a Emil MEYNEN, Einführung, in: Ibidem, Köln 1979, s. VII–XII. Podobně opatrně jako ke Christallerovým konceptům přistupovali dlouho němečtí historikové k  termínu „Raum“. Teprve postupně se tento termín dostal zpět do jejich slovníku díky podnětům vycházejícím od geografů. Pro současné bádání má největší význam kategorizace prostoru od kontinentů, států, regionů k obcím a lokálním společenstvím. Úvodní teze o vztahu města a jeho regionu představil ve společném sborníku Harm vom SEGGERN, Zum Raumbezug der städtischen Finanzwirtschaft im Spätmittelalter, in: Städtische Finanzwirtschaft am Übergang vom Mittelalter zur Frühen Neuzeit, (edd.) H. vom Seggern – G. Fouquet – H.-J. Gilomen, Frankfurt am Main 2007, s. 9−24. 16 M. ČAPSKÝ, Zrození země, s. 40−55. V praxi se tento model uplatňoval například ve slezských městech. O tažení husitských vojsk v 15. století získával řadu důležitých informací od svých českých kontaktů opat broumovského kláštera, který zajišťoval jejich předání do Svídnice – centrálního města knížectví svídnického knížectví. Odtud putovaly originály či opisy zpráv do Vratislavi, k rukám městské rady. Z Vratislavi, jež byla nejen centrálním městem knížectví, ale také uzlovým informačním bodem celého Slezska, byly zprávy rozepsány knížecím spojencům a podle všeho šířeny i ve venkovských oblastech vratislavského knížectví. 15

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

19

Vedle prostorově vázané komunikace, která v případě městských sva­ zů získávala nepominutelný mocenský rozměr, se námětem nedávno zveřejněných úvah staly i cesty měšťanů opouštějících okruh domácích hradeb. Kontakt s cizím, neznámým či vzdáleným, tvořil nedílnou součást prostorové mobility středověkých měšťanů a pro tuto chvíle není podstatné, zda hovoříme o jednotlivém poslu, delegaci tvořené písařem a radními, nebo o měšťanovi vydávajícím se samostatně za obchodem. V případě městských vyslanců směřujících na panovnický dvůr byl jejich kontakt s tímto výsostným aristokratickým prostředím doplňován o pohyb v odlišném sociálním poli. Thomas Weller ve studii publikované na toto téma zdůraznil, že měšťané dvůr, na který sami či v rámci městských delegací přicházeli, nutně vnímali jako odlišné sociální prostředí, které se řídilo vlastními pravidly odlišnými od jejich všední reality. Klíčovou roli při zařazení městských vyslanců v dvorské hierarchii hrál dvorský ceremoniál, který se stával indikátorem postavení jednotlivých aktérů komunikačních aktů a ostatním přihlížejícím pomáhal identifikovat sociální a mocenské zařazení příchozích.17 Narušení očekávaného modelu vystupování městských zástupců mohlo, v případě pobytu na dvoře vlastního zeměpána, vést až k  navození zdání neposlušnosti vůči panovnickému majestátu. Zmiňovaný autor charakterizoval tuto situaci na postavení raně novověkých hanzovních delegací. Měšťané vstupovali na výsostné aristokratické pole bez příslušného predikátu a v očích protistrany nereprezentovali ani jednoznačně vymezený mocenský útvar – stát, ale jen spolek – strukturu existující v  rámci říšského prostoru. Už díky těmto skutečnostem se při kontaktu s monarchickými dvory ocitali v nutné komunikační nevýhodě. Při obhajobě svých zájmů v Madridu či v Moskvě se pohybovali v  násobně cizím poli, neboť se odlišovali geografickým i etnickým původem, jazykem a také svým neurozeným původem.18 V  cizím prostředí bývali měšťané nuceni přizpůsobovat kódy svého chování. S odlišnými sociálními realitami se však setkávali i při pohybu ve své vlastní obci. Pobyt ve městě nutil jeho obyvatele k plynulému přecházení mezi více modely jednání. Už proto, že město, místo ­skládající Blíže Thomas WELLER, Städtisches Selbstverständnis und früneuzeitliche Diplomatie. Fremdes und Eigenes in den Berichten über hansischen Gesandschaften nach Moskau (1603) und Madrid (1606), in: Der Blick auf sich und die anderen. Selbst- und Fremdbild von Frauen und Männern in Mittel­ alter und früher Neuzeit, (ed.) S. Prühlen, (=Nova Mediaevalia. Quellen und Studien zum europäischen Mittelalter, Bd. 2), Göttingen 2007, s. 349−377. 18 Blíže T. WELLER, Städtisches Selbstverständnis, s. 375. Obecně k obchodním aktivitám hanzovních kupců v cizích zemích například Horst WERNICKE, Der Hansekaufmann als Gast in fremden Landen – Aufnahme und Verhalten, in: Fremdheit und reisen im Mittelalter, (edd.) I. Erfen – K.-H. Spieß, Stuttgart 1997, s. 177−192. 17

20

Martin Čapský

se z mnoha míst, nebylo v reálném životě vnímáno jako jednolitý celek. Susanne Rau a Gerd Schwerhoff se ve svých úvahách o komunikaci v urbánním prostředí přiklonili k  odlišení termínů „prostor“ a  „prostranství“. Prostor je podle těchto autorů rovněž spoluutvářen svým fyzickým rámcem, ale − na rozdíl od místa − mu přiznáváme i sociální rozměr. Tento jeho neoddělitelný rys zahrnuje vztahy jednajících osob vstupujících ve vymezeném areálu do vzájemných kontaktů i představy společenství a jednotlivců, které se k prostoru vážou, a které v imaginární rovině multiplikují jeho fyzickou podobu. Součástí sociální vizualizace prostoru je tak i jeho symbolický politický rozměr. Prostranství je oproti tomu „pouhý“ bod v městské topografii. Na rozdíl od prostoru také prostranství není vztahovým bodem městské paměti, neobsahuje symboliku zpřítomňující sociální či politickou hierarchii města, a také nemá schopnost transformace těchto významů při změně společenských podmínek. Prostranství je statický pojem a stojí tak mimo hlavní pole pozornosti sociálně vědních disciplín. Nejčastěji prostranství sloužilo k  orientaci v  městské topografii. Čteme-li v  městských knihách o domě, který leží v ulici vedoucí od kostela svatého Floriána, nemá tento údaj žádný sociální rozměr, je pouhým bodem v pomyslné mapě fyzického areálu města. Naopak do prostoru vnímaného v jeho sociální dimenzi si jednotlivé vrstvy městského obyvatelstva promítaly své variantní podoby kolektivní paměti, stával se prostředkem inscenace cyklického času prostřednictvím jubileí, manifestace moci a symbolického přisvojování, například prostřednictvím architektury, její výzdoby či performativními akty.19 19

Susanne RAU – Gerd SCHWERHOFF, Öffentliche Räume in der Frühen Neuzeit. Überlegungen zu Leitbegriffen und Themen eines Forschungsfeldes, in: Zwischen Gotteshaus und Taverne. Öffen­ tliche Räume in Spätmittelalterlicher und Früher Neuzeit, (edd.) S. Rau – G. Schwerhoff, (=Norm und Struktur, Bd. 21), Köln – Weimar – Wien 2008, s. 20−25. U dalších autorů se setkáváme s  variantním vymezením pojmu prostor. Základní premisy však zůstávají zachovány. Evelin Wetter zdůraznila, že se současné vnímání veřejného prostoru odklání od jeho euklidovského pojetí a prostor je tvořen sociálními institucemi, materiální kvalitou a sociálním jednáním. Díky tomuto vymezení tak mohou být vzájemně porovnávány kvality veřejných prostorů od kostelů, přes urbánní areály až po regiony. Námětem výzkumu se tak stávají média, prostřednictvím kterých je tento „sociální prostor“ tvořen. Blíže Ewelin WETTER, Einführung, in: Formierung des konfessionellen Raumes in Ostmittel­europa, (ed.) E. Wetter, Stuttgart 2008, s. 9−24. Termín „prostor“ („Raum“) si v sobě nese i zátěž v podobě negativních konotací vyplývajících z jeho zneužití nacionální a v krajní formě i nacistickou ideologií. Už od šedesátých let ale sílí snahy o odideologizování tohoto pojmu. O vřazení úvah o prostoru do evropské myšlenkové tradice sahající od antiky až po současnost a současně o jeho výklad v řadě paralelních interpretací se nejnověji pokusila Susanne RAU, Räume. Konzepte, Wahrnehmungen, Nutzungen, Frankfurt am Main 2013. K vy­ užití pojmu „prostor“ v současné urbánní sociologii více Annett STEINFÜHREROVÁ, Sociálně prostorové struktury mezi setrvalostí a změnou. Historický a současný pohled na Brno, Sociologický časopis 39, 2003, (=Soudobé město v měnící se společnosti), s. 169−192.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

21

Veřejné prostory středověkých měst jsou především prostory otevřené různým vrstvám a skupinám městského obyvatelstva, které vstupují do vzájemné interakce. Jen tak mohou tyto prostory získávat svůj specifický sociální rozměr. Dalším důležitým kritériem je jejich multifunkčnost. I když může být jedna z funkcí dominantní – jako například role kostela jako místa zajišťujícího podmínky pro sloužení bohoslužeb – dotyčný prostor bývá spojen i s dalším konáním, například výkonem soudní moci, setkáváním městské obce a podobně. Funkce veřejného místa souvisí i s jeho specifickou medialitou. Vyzvánění zvonů, pokřik trhovců nebo deklamace radničního poslíčka jednotlivé veřejné prostory středověkých měst odlišovalo vůči sobě a zároveň je jako celek vyčleňovalo v rámci městské topografie. Gerd Schwerhoff zdůraznil, že se veřejné prostory vyznačovaly i vysokou měrou stanovených norem. Městské rady opakovaně upravovaly podobu trhů konaných na náměstích, reglementovaly dobu otevření a činnosti hospod a normy svazovaly i život uvnitř radniční budovy. V kostele a jeho nejbližším okolí se srážela vůle městských rad a církve. Konšelé sice nemohli zasahovat do liturgické náplně obřadů, ale upravovali podobu světské části festivit, například v podobě svatebních řádů nebo pohoštění při uvádění šestinedělky do kostela. Při uplatňování normativního chování navíc vždy nemusíme hovořit o disciplinaci shora. Své ustálené a respektované zvyky měla stolní bratrstva i cechy dohlížející na rovné podmínky svých členů při prodeji zboží na trzích. Kritérium otevřenosti veřejných prostorů týž autor doplnil i zdánlivě paradoxním kritériem uzavřenosti. Za určitých podmínek je veřejnosti či jejímu segmentu odepřen přístup na radnici i  do kostela. Někteří řemeslníci či prodejci jsou vykázáni z  náměstí a v  řadě měst se určité hospody stávají místem s  vysokou sociální exklusivitou a jejich pohostinství je určeno pouze patriciátu, nebo naopak některému z cechů. Nemluvě již o hospodách, v nichž se prolínala kultura lidí na okraji s kriminální sférou. Veřejnost předindustriálního města je veřejností prostorově fragmentarizovanou. Nebylo proto neobvyklé, když se okruh shromážděných na radnici ocital v přímém sporu s podobnými shromážděními cechů a jiných skupin v  kostelech či hospodách. Mnohotvárnost veřejných prostor mohla být ještě zvýšena, když se vedle architektonicky neměnných budov přelila prostřednictvím ­efemérní ­architektury na „volná prostranství“ a zde se pak odehrávaly soudy, přísahy či smuteční slavnosti.20

20

Gerd SCHWERHOFF, Stadt und Öffentlichkeit in der Frühen Neuzeit – Perspektiven der Forschung, in: Stadt und Öffentlichkeit in der Frühen Neuzeit, (ed.) G. Schwerhoff, Köln 2011, s. 1−28.

22

Martin Čapský

Jako typický příklad veřejného prostoru nám může posloužit středověký (farní) kostel. V  pozdně středověkém období se typickým rysem jeho architektury stávalo spojení reprezentace světské i církevní sféry, přičemž své představy mohla do výzdoby chrámu promítat městská rada i zeměpanská moc.21 Přesto platí, že hlavním iniciátorem profánní komunikace byla městská obec. Díky jejím investicím se součástí městské reprezentace stala budova farního kostela, jejíž hmota sama o sobě dominovala svému okolí. O to více pak platilo toto konstatování o interié­ ru chrámu nabízejícího řadu příležitostí k rozvíjení urbánní symboliky i reprezentaci městských orgánů, cechů nebo jen významných rodin prostřednictvím oltářní architektury, mobiliáře či vizuální prezentace na stěnách stavby. Prostor středověkého kostela se mnohačetně protínal s měšťanskou každodenností a vedle samotné liturgie musíme počítat i se křty, svatbami, pohřby a připomínkami zesnulých, na nichž bývali měšťané přítomni. K  prolínání sakrální a profánní sféry však docházelo v  celé řadě jednacích polí i osobních kontaktů. Nejednalo se přitom pouze o duchovní pohybující se v rámci městského intravilánu. Karl Brunner na příkladu vídeňského svatoštěpánského chrámu ukázal, že mezi kostelním okrskem a městem se neustále pohybovalo množství osob, počínaje stavebním mistrem svatoštěpánské hutě, který byl odpovědný městské radě a byl k  ní také počítán, a jeho pomocníky. Mistr se opíral o  pomoc zvláštního písaře kontrolujícího vydání dozorovaná konšelským sborem. K  chrámu náležel kostelník se svým sluhou, jenž dohlížel na ornáty, liturgické náčiní a třeba i zajištění, nebo dokonce napečení hostií. Další kostelník se dvěma sluhy se podílel na přípravě liturgického obřadu, včetně svící. K personálnímu zajištění provozu chrámu náležel také hrobník či varhaník. Všichni nosili příslušný služebný oděv. Do prací na kostele se zapojovali i specializovaní řemeslníci jako byli malíři či sklenáři zasazující do oken nové vitráže. V běžných záležitostech se huťmistr obracel na místní cechy. Správu kostelních záležitostí kontroloval farář a jeho písař, který vedl farní účty a ve vídeňském případě sídlil ve zvláštní místnosti. On dojednával ekonomické záležitosti s řemeslníky a kupci. Jiní pracovníci přicházeli do kontaktu se stavbou při dovážení kamene, 21

Štít pražského kostela Panny Marie před Týnem tak v polovině 15. století ozdobila socha Jiřího z Poděbrad s mečem a kalichem prezentující krále jako ochránce kališníků, jejichž administrativa nalezla své zázemí právě v  Týnském chrámu. Habsburský vévoda Rudolf IV. zase nechal umístit svoji sochu na svatoštěpánském dómu ve Vídni. K prezentaci Rudolfa IV., ale i Rudolfa I. na plášti církevních staveb více Karl BRUNNER, Inszenierung und Öffentlichkeit in und um Kirchen im Mittelalter, in: Ein Thema – zwei Perspektiven. Juden und Christen in Mittelalter und Frühneuzeit, (edd.) E. Brugger – B. Wiedl, Innsbruck – Wien – Bozen 2007, s. 187−194.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

23

dřeva a dalších stavebních materiálů. Trvale se na chodu stavební hutě podíleli kameníci a jejich rada byla využívána například při zajišťování náhrobních kamenů. Jak konstatoval Karl Brunner, při hezkém počasí bylo na stavbě docela rušno a musíme počítat, že mezi touto skupinou lidí vznikaly i neformální vazby, a současně tato skupina představovala zákazníky pro okolní prodejce, krčmáře či různé kramáře. Kolem kostela se tak utvářel další sociální prostor, který se částečně kryl s akustickým prostorem pokrývaným dosahem vyzvánění zvonů, prostorem městské čtvrti, pro jejíž obyvatele byl tento signál znamením zahajovaných bohoslužeb, či prostorem vůně kadidla.22 Liturgická náplň byla nepochybně nejdůležitější funkcí spojenou s chrámovým prostředím. Nikoli však jedinou a rejstřík dalších (i nevítaných) aktivit odehrávajících se uvnitř či vně městského svatostánku byl pestrý. Kostelní přístřeší vyhledávali poutníci, a coby útočiště se ho domáhali i nešťastníci uchylující se pod právo azylu. Ke kostelu směřovali žebráci i chudí, jejichž počet geometricky vzrůstal v nijak výjimečných dobách neúrody. Ti všichni spoléhali na charitativní pomoc církve, náboženských bratrstev a věřících. S  areálem městského chrámu obvykle těsně sousedila farní škola a blízké sousedství přivádělo na půdu kostela žáky vypomáhající při liturgickém zpěvu, slavnostech či využívající pro výuku některé z knih nacházejících se ve zdejší bibliotéce. Na půdu kostela se také přelévaly dětské hry, liturgickým kalendářem inspirovaná oficia i persifláže odrostlejších studentů. Proti maškarádám se ozývaly časté, ale už svojí četností dokazující, že marné, protesty. Přes veškerý disciplinační potenciál, kterým shromáždění věřících oplývá, nevedla ani návštěva bohoslužeb středověké měšťany a měšťanky ke změnám postojů. „Mládež po sobě pokukovala, staří pospávali,“ napsal výstižně František Šmahel a doplnil i řadu dalších projevů chování, které byly trnem v oku reformátorům. Mladíci se dívali po krásných dámách a snažili se upoutat jejich pozornost házením kamínků. Děvčata se procházela ve skupinkách po chrámu, vodila se za ruce a hlasitě se smála. V  provinčních synodách se objevují i závažnější projevy okupace chrámového prostoru. Na půdě kostela bývá skladováno obilí a jiné zboží, konají se zde (nejčastěji v předsíni kostela) trhy, scházejí se světská shromáždění. Na hřbitově, který byl spojen s  kostelem, probíhají světské radovánky překračující církví kontrolovaný průběh procesí, zněly často opakované 22

K. BRUNNER, Inszenierung und Öffentlichkeit, s. 187−194. Přehledným způsobem shrnula mnohovrstevnatou komunikaci probíhající na půdě kostela Renate DÜRR, Kirchenräume. Eine Einführung, in: Kirchen, Märkte und Tavernen. Erfahrungs- und Handlungsräume in der Frühen Neuzeit, (edd.) R. Dürr – G. Schwerhoff, Frankfurt am Main 2005, s. 451−458.

24

Martin Čapský

stížnosti. Nemluvě již o kostelu, jako štaci, kde si své zákazníky vyhledávaly prostitutky.23 Při úvahách o komunikačním potenciálu veřejných míst bychom neměli zapomínat, že i v  průběhu středověku docházelo k  jejich proměnám. Za příklad nám může posloužit právě hřbitov, který v  časné fázi existence některých měst sehrával výraznější roli, než tomu bylo v pozdně středověkém období. Herwig Ebner tuto tezi ověřoval při výzkumu Göttingenu. Řada správních aktů zdejší komunity se konala na hřbitově kostela svatého Jakuba ležícího v blízkosti zeměpanského hradu. Göttingenský fojt na tomto místě pravidelně úřadoval, on, zeměpán i městská rada zde až do 14. století vydávali listiny. Hřbitov svým způsobem plnil roli legitimizačního místa těchto pořízení. I když se třeba v českých zemích s  tímto fenoménem nesetkáváme, Přemysl Otakar II. při svém působení ve Štýrsku respektoval zdejší právní tradici a opakovaně využil hřbitovů coby vydavatelských míst. Za hřbitovní zdí, jež leckdy mohla sehrávat roli útočiště v  době vojenského ohrožení, se scházela městská obec, býval zde pasen dobytek a vysazovány ovocné stromy. Odstíněné plochy lákaly ke schůzkám, cvičením ve zbrani i k tanci. Hřbitovy byly využívány pro drobný obchod, konaly se zde trhy a mohli zde být skladovány i potraviny. V těsném sousedství kostela a často právě na hřbitově stála i městská škola, jejíž chovanci vnášeli do místa další rozruch, nemluvě již o kazatelích, kaplanech zdejších kaplí, hrobnících dohlížejících na blízký karner, žebrácích a dalších postavách hledajících zde zábavu i prospěch. I když v  době pozdního středověku ztrácely hřbitovy svůj právně-symbolický rozměr, stále zůstávaly důležitým průsečíkem urbánního prostoru a doplňovaly tak komunikační potenciál kostelů.24

František ŠMAHEL, Husitská revoluce 2. Kořeny české reformace, Praha 1993, s. 16 a Peter JOHANEK, Konfessionen im Stadtraum, in: Formierung des konfessionelen Raumes in Ostmitteleuropa, (ed.) E. Wetter, Stuttgart 2008, s. 149−166 a S. RAU, Räume, s. 185. Unikátní propojení liturgické a hospodářské funkce nabídl florentský kostel Or San Michele, vybudovaný v  první polovině 14. století v  podobě městského paláce. Zatímco v  přízemí se nalézala oratoř s obdivovaným mariánským obrazem, v patře byla umístěna městská sýpka. Spolu s těsným napojením kostela na aktivitu florentských cechů a stejnojmenného laického bratrstva představovala tato budova ojedinělý multifunkční komplex. Srov. Ulrich MEIER, Die Sicht- und Hörbarkeit der Macht. Der Florentiner Palazzo Vecchio im Spätmittelalter, in: Zwischen Gotteshaus und Taverne. Öffentliche Räume in Spätmittelalterlicher und Früher Neuzeit, (edd.) S. Rau – G. Schwerhoff, (=Norm und Struktur, Bd. 21), Köln – Weimar – Wien 2008, s. 229−271. 24 Blíže Herwig EBNER, „...in cimiterio...“. Der Friedhof als Beurkundungsort, in: Die Stadt als Kommunikationsraum. Beiträge zur Stadtgeschichte vom Mittelalter bis ins 20. Jahrhundert. Festschrift für Karl Czok zum 75. Geburtstag, (edd.) H. Bräuer – E. Schlenkirch, Leipzig 2001, s. 121−128. 23

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

25

Městské chrámy tak bohatě naplňovaly kritérium multifunkčnosti. Vedle liturgie poskytovaly příležitosti pro setkávání jedinců z různých sociálních vrstev i podmínky pro jejich prostorovou hierarchizaci v odlišení mezi duchovními i laiky, reprezentanty zeměpanské moci i měšťany, příslušníky radních elit i osob vně jejich okruh, muži i ženami. Kostely poskytovaly zázemí pro světská shromáždění od zeměpanské, zemské, městské či pouze partikulární úrovně.25 V kostelech probíhala smírčí jednání a z  říšského prostředí máme doklady o tom, že prostranství před kostelem bývalo využíváno pro zasedání městských soudů. Mimo jiné i proto, že v rámci městské topografie nabízelo dostatek místa i splnění kritéria zřetelnějšího vymezení prostoru.26 Pro zkoumání mediality středověkého kostela má důležitý význam otázka, za jakých okolností docházelo v  rámci tohoto místa ke konstituování veřejností, a zda byl komunikační potenciál kostelů reflektován městskou radou. Kostely byly místem uplatňování prvků verbální, vizuální i písemné komunikace a jedním z  nejdůležitějších komunikačních uzlů pozdně středověkých měst. Předpokládaný, byť jen minimálně doložený zvyk umisťovat na kostelní dveře písemná oznámení měl svůj předobraz už ve starověkých chrámech a využíval stejného principu – očekávaného shromáždění velkého počtu lidí.27 Mark Mersiowsky vyslovil předpoklad, že tam, kde se podařilo městské radě získat větší vliv na správu kostela, stávalo se pravidlem využívání kazatelů pro vyhlašování oznámení městských rad. Konšelé si této možnosti navykli využívat ve dvojím směru. Někdy vysílali radničního posla do kostela v době konání pobožností, jindy se obraceli přímo na duchovní.28

25

Zázemí městských kostelů využíval pro setkání s  reprezentanty italských komun i římský král a císař Jindřich VII. Srov. Ellen WIDDER, Der Herrscher in der Stadt. Überlegungen zu Handlungsorten und Handlungsräumen Heinrichs VII. (1308–1313) in Deutschland und Italien, in: Stadtgestalt und Öffentlichkeit. Die Entstehung politische Räume in der Stadt der Vormoderne, (ed.) S. Albrecht, Köln – Weimar – Wien 2010, s. 73−100. 26 H. EBNER, „...in cimiterio...“, s. 121–128. 27 Jan ASSMANN, Panství a spása. Politická theologie ve starověkém Egyptě, Izraeli a Evropě, Praha 2012, s. 199. 28 M. MERSIOWSKY, Wege zur Öffentlichkeit, s. 21–22. Rezervoár příkladů o využívání veřejných prostorů k  mobilizaci městského obyvatelstva nabídly jihoněmecké městské války v  polovině století. V  městečku Pegnitz u Norimberka dostali městští čtvrtníci za úkol obejít všechny členy své hotovosti a přichystat je na boj. Měšťané obnovovali ustálenou formulí při Pánu Bohu, Matce Boží a všech svatých svůj slib věrnosti. Zajímavým dokladem komunikace s městskou pospolitostí se stala zmínka o tom, že jména nepřátel byla napsána na tabuli a ta pak vyvěšena na veřejném místě. Místem komunikace s publikem se stával prostor před farním kostelem. Obě strany konfliktu přitom nechávaly oznámení o přípravách války vyhlašovat na náměstích a v kostelech. Blíže Gabriel ZEILLINGER,

26

Martin Čapský

Kostely a je obklopující hřbitovy, zejména v časných fázích existence měst, mohly sehrávat úlohu shromaždišť městské populace. V  době pozdního středověku už tuto roli převzaly radniční sály. V  sérii městských monografií se můžeme dočíst o variantních postupech emancipující se městské správy, která se postupně osvobozovala od dohledu dědičných fojtů. Výrazem změněných poměrů bývalo zakoupení jednoho nebo více sousedících domů určených jako sídlo správního aparátu. Tento základ rada stavebně doplňovala podle potřeb rozvíjejícího se města, jindy jej opouštěla a budovala radnici na zcela novém místě. Důležitý postřeh uvedl Stefan Albrecht, když upozornil, že radnice se sice objevují v italském či německém prostředí už ve 13. století, ale neznáme je z okolních zemí sousedících s říší. Ve Francii, Anglii či Francii se objevují třeba až o tři století později. Potřeba budování radnic tak nebyla „přirozenou potřebou“ městských komunit, ale do určité míry výdobytkem i módou jednoho právního prostoru. V  západní Evropě se magistráty scházely v zeměpanských budovách, v klášterech či v městských kostelech. Tato místa nabízela dostatečné podmínky k výkonu úřadu, včetně sezení chráněného před rozmary počasí a kontrolovatelné přístupnosti. Magistrátům také nevyvstávaly takové nároky na administrativu a z pohledu zeměpanské moci bylo jistě výhodou, že měla městskou správu více pod svojí kontrolou. Stefan Albrecht soudí, že běžný politický život města ve skutečnosti nevyžadoval zvláštní budovu a dokládá to na příkladu středověkých Brém. Zdejší radnice byla vybudována na počátku 15. století a její sklepní prostory, přízemí a první patro byly nedělené. Více se tak hodily pro ukládání různých druhů zboží, provozování obchodu a ochranu před nepříznivým počasím než pro uzavřená jednání rady. Její členové přitom získali vyhrazený malý čtverec kolem radního stolu v prvním patře radnice. V nedělené ploše zasedali na očích městské obce a nevlastnili tak žádnou zvláštní místnost. Stavbu radnice si nevynutily administrativní nároky správy obce, ale, jak soudí Albrecht, požadavek městské reprezentace, přičemž obec zároveň postupovala tak, aby stavba co nejvíce vyhovovala jejím požadavkům.29 ­ ebensformen im Krieg. Eine Alltags- und Erfahrungsgeschichte des süddeutschen Städtekriegs 1449/50, L Stuttgart 2007, s. 132. 29 Stefan ALBRECHT, Architektur und Öffentlichkeit im Rathausbau, in: Rathäuser als multifunktionale Räume der Repräsentation, der Parteiungen und des Geheimnisses, (edd.) S. Pils − M.  Scheutz – Ch. Sonnlechner – S. Spevak, Innsbruck 2012, s. 67−90. Multifunkčnost radnic v městském prostoru raného novověku shrnul Christopher R. FRIED­RICHS, Das städtische Rathaus als kommunikativer Raum in europäischer Perspektive, in: Kommunikation und Medien in der Frühen Neuzeit, (edd.) J. Burkhardt – Ch. Werk­stetter, (=Historische Zeitschrift, Beiheft (Nf.) 41), München 2005, s. 158−174.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

27

Jestliže hlavní funkcí městského kostela bylo zajišťování zázemí pro sloužení bohoslužeb, radnice středoevropského prostoru sloužila k  výkonu městské správy a zasedání městského soudu.30 Ještě více než v kostele se na půdě radničního domu setkáváme s řadou projevů ekonomického jednání. Mnoho radních domů se nacházelo v blízkosti (nebo bylo dokonce součástí) komplexu kupeckých krámů a trhy někdy probíhaly přímo na jejich půdě. Konšelé také drželi ve své správě vzory měr a vah, jejichž kopie byly někdy umisťovány před radniční budovou, a případné stížnosti na jejich nedodržování připadaly k  řešení městskému soudu. Už příklad Brém upozornil na využívání zdejších prostor pro skladování zboží. V menších městech mohly být radnice spolu s kostelem jedinými zděnými budovami v dřevěné zástavbě, a to předurčovalo jejich využití i k uložení písemností a cenností. V Bernu sloužil radniční sál v přízemí budovy i jako tradiční prostor městských slavností, fungoval jako místo zasedání soudu a ve válečných dobách i jako zbrojnice a shromaždiště. Zde bývali obci představováni nově vybraní radní. V tomto sále vybírali příslušní úředníci obilné desátky a předznamenání síně jako dočasné sýpky bylo roku 1482 umocněno vybudováním dřevěného mezipatra. Sál tak sice ztratil na své reprezentativnosti, ale jeho stěny dále zdobila vyobrazení městského erbu a na východní stěně pak malba muže a ženy skládajících přísahu. Motiv přísahy byl znamením postavení svobodného říšského města i symbolem respektování městského práva.31 Radnice byla svojí polohou spojena i s farním kostelem a do zvláštních lavic v  chóru chrámu nebo v  hlavní lodi bývali po svém zvolení uváděni noví konšelé. Někdy bývala k  tomuto legitimizačnímu kroku využívána i radniční kaple, jejíž arkýř vystupoval z pláště budovy a připomínal spojení stavebního komplexu i s liturgickou funkcí. Před svým zasedáním se v  kapli shromažďovali radní. Častým motivem, který na stě­nách radničních kaplí nacházíme, bylo zpodobnění Krista-soudce.

30

Vazbu mezi emancipací, rozšiřováním písemné agendy městských rad a jejich institucionalizovaným zázemím podobě radničních budov sledovala na základě komparace vybraného vzorku říšských měst Helen WANKE, Zum Zusammenhang zwischen Rathaus, Verfassung und Beurkundung in Speyer, Strassburg und Worms, in: Stadtgestalt und Öffentlichkeit. Die Entstehung politischer Räume in der Stadt der Vormoderne, (ed.) S. Albrecht, Köln – Weimar – Wien 2010, s. 101−120. 31 Uwe DÖRK, Der verwilderte Raum. Zum Strukturwandel von Öffentlichkeit in der frühneuzeitlichen Stadt am Beispiel Berns, in: Zwischen Gotteshaus und Taverne. Öffentliche Räume in Spätmittelalterlicher und Früher Neuzeit, (edd.) S. Rau – G. Schwerhoff, (=Norm und Struktur, Bd. 21), Köln – Weimar – Wien 2008, s. 119−194, zvl. s. 125−126.

28

Martin Čapský

S připomínkou spravedlivé vlády se ale příchozí mohli setkávat i v podobě postav Justice či starozákonních soudců Gideona a Saula.32 Radniční budova byla jedním z předních symbolů reprezentace města. Ve své výzdobě rozvíjela městskou symboliku v podobě znaků obce i aluzí atributů svatého patrona, pod jehož ochranu se obec uchylovala ve svých modlitbách, a spojovala ji se zeměpanskou symbolikou. Výzdoba radnic se často nesla v  duchu zdůrazňování blízkosti zeměpanské moci, která legitimizovala výkon vlády v samotné obci. Vratislavská radnice dobudovaná ve své hmotě v  druhé polovině 15. století, tak na svých štítech dodnes nese vyobrazení erbovních figur českého království, vratislavského knížectví, které doplňuje atribut patrona města Jana Křtitele v podobě jeho uťaté hlavy. V době Korvínova zisku české koruny byl centrální radniční sál v prvním patře doplněn mohutným korvínovským erbem. Staroměstská radnice v  Praze přirozeně prezentovala erb království, ale vedle něj i erby dalších korunních zemí podléhajících vládě českého panovníka. Obě budovy ve své výzdobě oslovovaly tři základní okruhy publika. Obracely se ke své vlastní komunitě a spojením domácích znaků a zeměpanské moci zdůrazňovaly politickou váhu obce. Druhým recipientem vizuální komunikace byli případní spojenci a političtí konkurenti města a konečně třetím sama panovnická moc, jíž obec prezentovala svoji loajalitu. Ostatně radní sály obou zmíněných měst nejednou tvořily reprezentativní zázemí významných politických jednání s účastí korunovaných hlav.33 Velmi podrobný popis stavební podoby vratislavské radnice nám na počátku 16. století zanechal vratislavský humanista Bartoloměj Stein – autor nejstarší slezské a vratislavské topografie. Jakkoli jeho charakteMartin SCHEUTZ, Die Multifunktionalität der Rathäuser in langer Perspektive. Versuch eines Über­ blicks, in: Rathäuser als multifunktionale Räume, s. 19–65 a Dietrich W. POECK, Zwischen Kirche und Rathaus: Die Zeit des Rates, in: Der Kaufmann und der liebe Gott. Zu Kommerz und Kirche in Mittelalter und Früher Neuzeit, (ed.) A. Graßmann, (=Hansische Studien, Bd. XVIII), Trier 2009, s. 45−58. 33 Na příkladu říšských měst rozvinul tuto vizuální strategii Ralph ANDERSSON, Obrigkeit und Architektur – Reichsstädtische Rathäuser in politisch-kommunikativer Funktion, in: Stadt und Land in der Geschichte Ostschwabens, (ed.) R. Kießling, Augsburg 2005, s. 73−130. Ke srovnání vizuální komunikace středoevropských metropolí více Arnold BARTETZKY, Die Beziehun­ gen zwischen Stadt und Krone im Spiegel von Rathausdekorationen des Spätmittelalters und der frühen Neu­ zeit (Prag, Breslau, Krakau, Posen), in: Krakau, Prag und Wien. Funktionen von Metropolen in frümodernen Staat, (edd.) M. Dmitrieva − K. Lambrecht, Stuttgart 2000 s. 45−58. Ke spojení reprezentace zeměpanské moci i autority městských rad na příkladu Staroměstské radnice blíže Jiří FAJT, Umělecká reprezentace panovníka a město – imitatio, nebo varietas?, in: Pražské městské elity středověku a raného novověku – jejich proměny, zázemí a kulturní profil, (edd.) O. Fejtová – V. Ledvinka – J. Pešek, (=Documenta Pragensia XXII), Praha 2004, s. 211−224. 32

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

29

ristika podle očekávání hýří přívlastky „obdivuhodný“ a „nádherný“, je cenným svědectvím soudobého vnímání funkce celého komplexu. Radnici autor především vnímá jako instituci, v jejichž zdech se k poradám scházejí měšťané. Vratislavská radní budova dosahovala na konci středověku do třípatrové výšky a v jejích sklepích se nacházely oddělené krčmy, ve kterých se čepovala cizí piva a také (jak Stein neopomenul napsat) se v zimě topilo. Ve středním patře prodávali své zboží kožešníci. To však nebylo vše. Toto patro sloužilo i k  zábavám běžné městské populace, odehrávaly se zde hry a taneční slavnosti. Sídlil zde ale i městský fojt, jenž zde úřadoval a měl tu i svůj byt. Horní patro sloužilo k městské reprezentaci a scházela se zde vratislavská městská elita. Umně zaklenutá klenba spočívala na dvou řadách sloupů a celý prostor byl vydlážděn bílým kamenem. I zde probíhaly slavnosti. Podle autora topografie však osazenstvo vedle turnajů v  šermu přihlíželo i učeneckým kláním. Konaly se tady však i soudy, měšťané předstupovali před radu a také se ve zdech horního sálu scházela obec. Na východní straně haly byla vystavěna kaple s oltářem a ostatky svaté Doroty, před kterým městská rada naslouchala bohoslužbám, a hned vedle umístili stavebníci důchodní komoru. K radnici přiléhala i městská kancelář spolu místností městské rady, zasedacími místnostmi a také soudní stolicí. Rozděleno bylo vězení. Jeho lepší část okupovali měšťané a horší další provinilci proti městskému právu. Zadní část budovy radnice ještě zpevňovala radniční věž se stálou posádkou dohlížející na město i jeho okolí a oznamující obyvatelům čas. Zatímco v noci biřic vytruboval hodiny na trubku, během dne udával pištec pouze čas k obědu a k večeři. Z detailního popisu zbývá ještě zmínit střechu rozdělenou do třech hřebenů, krytou dvojbarevnými glazovanými taškami poskládanými do šachovnice, a okenní galerie, které umožňovaly výhled do tří stran na náměstí obklopující radní budovu i přiléhající kupecké krámy.34 Z popisu Bartoloměje Steina a dalších písemných památek lze odvodit, že radnice a její nejbližší okolí představovaly veřejný prostor s rozvinutým rejstříkem verbální, písemné, akustické i vizuální komunikace. Na radniční věži mohl být zavěšen signální zvon, na jehož výzvu se měšťané dostavovali k volbě radních, shromáždění obce nebo, v případě ­poplachu k  hašení požáru či (ve zbroji), k  odražení nepřítele. Pokud se konšelé nemohli spolehnout na zvony, uchylovali se k  alternativním řešením. V Rostocku a dalších severoněmeckých městech se uchoval zvyk bušení

34

SRS XVII. Descriptio tocius Silesie et civitatis regie Vratislaviensis per M. Bartholomeum Stenum, (ed.) H. Markgraf, Breslau 1902, s. 37−40.

30

Martin Čapský

dřevěnými kyji do dubových prken zavěšených na sloupech před radnicí. Městští zbrojnoši, trubači a ponocní disponovali píšťalami, trubkami, rohy i bubny. Ke svolání obce mohl být vyslán městský posel a řada nařízení zazněla z balkónu či radničních oken. Konečně nejčastějším, byť ne vždy nejspolehlivějším pomocníkem býval lidský hlas. Vedle akustických signálů se pro dynamickou komunikaci s populací využívalo i vizuálních znamení. Města i cechy disponovaly svými korouhvemi a praporci. Nižší úřední aparát nosil oděvy v městských barvách. Při vyvolání poplachu to bylo právě vizuální rozlišení, které mohlo strhnout zástup na jednu ze soupeřících stran. V Kolíně nad Rýnem musel korouhevník složit povinnou přísahu loajality městské radě s upřesněním, že nikomu nevyzradí, kde se městský praporec nachází. Praporem mohla být oznamována třeba doba trvání trhů. Také písemná média hrála svoji roli. V  Soestu bylo v  roce 1492 přijato usnesení, že nařízení budou ráno vyvěšována na radnici. Mark Mersiowsky upozornil na lístek vložený v  radní knize téhož města, který oznamoval zřízení svobodného středečního trhu. Podle jeho závěru se rovněž jednalo o cedulku určenou k vyvěšení. Také v Braunschweigu byl v roce 1487 nový mincovní řád vyvěšen na radnici a stejný postup vůči penězokazům zvolili i ve Frankfurtu.35 Radnici spojoval s kostelem ještě jeden rys. Jednání konšelů i návštěva bohoslužeb se velmi snadno přelévaly do dalšího z veřejných prostorů – šenku, či též krčmy, pivnice, městské vinárny, taberny či hospody.36 Alespoň nás o tom zpravují stížnosti z církevních i světských kruhů. Středověká hospoda byla v  každém případě místem, ve kterém docházelo k proměně řady psaných i nepsaných norem. Při pohledu na radní účty staroměstských pražských radních s  překvapením zjistíme, že i v  době blokády husitské domény nařízené Zikmundem Lucemburským se na jejich stolech objevovalo svídnické pivo. O mechanismu jeho převážení přes „střeženou“ hranici bohužel účty neprozrazují nic dalšího. Vratislavští radní měli cestu za proslulým ležákem výrazně snadnější, neboť

35

36

Blíže M. MERSIOWSKI, Wege zur Öffentlichkeit , s. 22–23. Podle závěrů Martina Musílka lze v  pražských pramenech jen obtížně oddělit krčmu a šenk. Dochovaná terminologie nám mnoho nepomáhá, neboť funkce obou zařízení se překrývaly. Odlišné postavení měla ve středověkém městě hospoda, ve které mohli přicházející kupci nalézt nocleh. Ve středověké Praze se přitom podařilo doložit výslovnou existenci pouze tří hospod. Všechna ostatní pohostinství byla označována jako krčma či šenk. Vzhledem k posunu současného významu termínu hospoda, který už není výslovně spojován s poskytováním noclehu, se však dopustím této nepřesnosti a budu jej i pro starší období používat jako synonymum pro krčmu. Blíže Martin MUSÍLEK, Hostince, krčmy a šenky na Starém Městě pražském ve středověku, in: J. Lukačka – M. Štefáník a kol., Stredoveké mesto ako miesto stretnutí a komunikácje, Bratislava 2010, s. 57−77.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

31

se rozléval v  hospodě nacházející se v  klenutých sklepech pod samotnou radnicí. Díky privilegiu téhož Zikmunda Lucemburského byl jejich potřebám dokonce vyhrazen zvláštní sud, ze kterého si mohli nalévat a který nepodléhal vybíranému clu.37 Středověká krčma plnila coby veřejný prostor řadu funkcí. Nejvíce skloňovaná byla přirozeně její role místa, kde se podávalo jídlo a pití, tím však s ní spojované ekonomické aktivity zdaleka nekončily. Krčmář nabízel k prodeji i drobné zboží a v hospodě se scházeli kupci, kteří zde často finalizovali své obchody. V případě, že se krčma nacházela ještě před městskými branami, mohla také sloužit, k nelibosti měšťanů, i jako místo, kde si prodejci plácli ještě před cestou na vlastní trh a nemuseli platit mýto. Přirozeně, že se městské rady snažily tomuto chování zabránit, ne vždy se jim to však dařilo. Už ve středověkém městě existovaly rozdíly mezi jednotlivými krčmami a společnostmi, které se v nich scházely. Na opačném konci spektra, než stála vratislavská Svidnická hospoda, sloužící i jako místo, kde se scházela městská rada, stály krčmy na okraji města či za jeho hradebním pásem. Zde se stýkal městský živel se skupinami z okraje městské společnosti, včetně kriminálního polosvěta. V zesílené míře se v  tomto prostředí dařilo často kritizovaným hazardním hrám, jimž ale s  oblibou holdovali i plnoprávní měšťané, dále pak prostituci a nelegálním obchodům. 38 Každá hospoda byla současně specifickým sociálním prostorem, kde se střetávaly různé vrstvy městské populace a kde se rozvíjel výrazný rys předindustriálního věku – existence mnoha lokálních společenství. Již citovaný Bartoloměj Stein se tak ve svých textech vracel i ke Svídnické hospodě a její roli při navazování a udržování sociálních vazeb. Pivnice pro něj byla místem, kde se setkávala „polovina“ Vratislavi, kde každý nacházel své známé a přátele. Podle Steina byla více přirozenou zastávkou každého měšťana než přímo cílem jeho putování, neboť z ní vycházel na každou delší cestu a také se sem co nejčasněji po svém návratu vracel.39

Berní knihy Starého Města pražského 1427–1434, (ed.) H. Pátková, Praha 1996, s. 147–151; Theo­ dor GOERLITZ, Verfassung, Verwaltung und Recht der Stadt Breslau I. Mittelalter (=Quellen und Darstellungen zur schlesischen Geschichte 7), Würzburg 1962, s. 39. 38 V  druhé polovině třicátých let 15. století podnikla bratislavská městská rada razii proti falešným hráčům a u šesti polapených osob objevila nejen falešné kostky, ale i mince a stříbro (s notnou příměsí cínu). Zločinci skončily na mučidlech, kde uvedli jména dalších podobných osob provozující falešnou hru. Blíže Ján LUKAČKA – Martin ŠTEFÁNÍK, Podoby stretnutí a komunikácje v stredovekom meste, in: J. Lukačka – M. Štefáník a kol., Stredoveké mesto, s. 11−16 a M. MUSÍLEK, Hostince, s. 57−77. 39 Janina GILEWSKA-DUBIS, Życie codzienne mieszczan wrocławskich w dobie średniowiecza, Wroc­ław 2000, s. 167−168. 37

32

Martin Čapský

Šenky středověkého města byly současně důležitým informačním místem a jako takové bývaly využívány i ke zveřejňování výroků městských rad. Ve švábském Hallu nechali konšelé zanést do jednoho z řádů, že nikdo nesmí pod pokutou šesti feniků strhávat, rozřezávat ani jinak poškozovat vyhlášky, které rada nechá do krčmy umístit.40 Radní reglementace ukazuje, jakému přijetí se podobné listy těšily u scházejících se řemeslníků. Hospoda byla současně bodem, jenž svými vazbami překračoval horizont městské pospolitosti, kde se prolínaly zážitky a zkušenosti mnoha příchozích, kde bylo možné získat určitější zprávy o dění ve městě nebo za jeho hranicemi. Při posezení se přítomným rozvazovaly jazyky. Soudní knihy zaplňují případy nařčení ze vzájemného pohanění, z nactiutrhání vůči městské radě nebo dokonce vůči zeměpánovi. Vedle vysoké fluktuace návštěvníků se však v  hospodách posilovaly i komunitní vazby respektující kategorie sousedství, profesního zařazení nebo sociální vrstvy. Nebylo náhodou, že se zhořelecký písař ve své kronice nechal slyšet, že reptání proti městské radě se silně ozývalo právě za pijáckými stoly. V místě, které se sice konšelé snažili reglementovat svými nařízeními, se odehrávala řada setkání, jež mohla mít i politický dosah. Ve Zhořelci, nebo i ve Vratislavi, se v městských putykách scházeli zákazníci i podle cechovního klíče a vytvářeli tak obdobné zárodky paralelních mocenských center vůči radnici, které známe v rozvinutější podobě ze svobodných říšských měst. Hospody tak svým provozem generovaly vznik řady segmentárních veřejností s rozdílnou dobou jejich trvání. Ve střední Evropě se sice nedochovaly doklady o existenci tzv. politických cechů, jejichž zázemím často bývala některá z městských taberen, neboť řemeslnické cechy vedle své ekonomické, sociální a náboženské funkce hrály i politickou roli. Tak tomu bylo i v řadě říšských měst. Současně se však profilovaly i tzv. politické cechy, které fungovaly nezávisle na řemeslnických sdruženích. Sabine von Heusinger sledovala jejich aktivitu na příkladu Štrasburku a konstatovala, že řemeslnické cechy bývaly ve zdejších pramenech označovány jako „antwerk“, kdežto politické coby „einung“. Každý politický cech si volil svoji radu s radními z řady členů navštěvujících dotyčnou hospodu. Voleni zde byli i cechmistři, kteří nebyli s radou totožni, a jejich role spočívala především v nalézání cechovního práva. Svoji roli hrály dotyčné Trinkstuben i při organizaci domobrany a samozřejmě ve výkonu úlohy komunikačního centra. Na některé se také přímo obracela i městská rada. V  rámci topografie 40

Bob SCRIBNER, Mündliche Kommunikation und Strategien der Macht in Deutschland im 16.  Jahr­­­­hundert, in: Kommunikation und Alltag in Spätmittelalter und früher Neuzeit, (ed.) H. Wolfram, Wien 1992, s. 183−199.

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

33

středověkého Štrasburku existovalo na šedesát hospod, které byly spojeny s těmito (proto)politickými institucemi. Noví členové procházeli při svém vstupu tradičními vítacími rituály, odváděli určitou částku na zbroj spravovanou politickým cechem a zúčastňovali se třeba strážní služby. Výše příspěvku se odvíjela podle majetku uchazeče a v držení některých cechů se nalézaly nejen zbraně a zbroj, ale třeba i stany pro tažení za městské hradby a v  neposlední řadě i výsostný politický a organizační symbol – vlastní prapor. Sabine von Heusinger se domnívá, že politické cechy ve Štrasburku s úzkou vazbou na stolní společenství jinak též nazývané pijácká bratrstva, vznikaly v řemeslnickém prostředí až s určitým časovým odstupem za společnostmi sdružujícími městskou elitu – tedy patriciát, a ve městě usídlenou ministerialitu.41 Gerhard Fouquet naopak pořadí těchto kroků obrací. Poměštěná ministerialita (zv. v některých říšských městech Constoflern) si udržovala sociální odstup od zbytku městské populace, řídila se vlastními sňatkovými i mocenskými strategiemi a svoji nadřazenost nebo spíše nepřináležitost do většinové části městské populace dávala najevo i svými specifickými slavnostmi evokujícími jejich urozený původ. V Magdeburgu tak pořádala turnaje, na které zvala příslušníky zdejšího patriciátu i okolní šlechty, a vítěz turnaje vyhrával přízeň nejhezčí městské kurtizány. V průběhu 14. století, přinášejícího zásadní proměnu držby moci v  řadě říšských měst a proniknutí části cechů do správy obce, se však tato vrstva ocitla v mocenské nejistotě. Ztráta části politické moci se odrazila i ve stupňování distinktivního chování spojeného s  výraznějším uzavíráním se do řady společností nesoucích názvy podle figur štítů městských hospod. V Memmingen to byl zlatý lev („Gesellschaft zum Goldenen Löwen“), v Curychu chrt („Gesellschaft zum Rüden“), v Ravensburgu osel („Gesellschaft zum Esel“), v  Kostnici kočka („Gesellschaft zum Katz“). V  pozdně středověkých Prusech nabrala tato stolní bratrstva spojovaná pod názvem „Artušův dvůr“, novou roli, když se stávala organizační protiváhou vůči zeměpanské moci řádu německých rytířů. Jindy se do názvu společenství promítala sociální nadřazenost jeho členů nad zbytkem městského obyvatelstva, spojovaná se zákazem vstupu ­řemeslníků. V  pramenech se objevují názvy „Herrenstube“, „Herrentrinkstube“, nebo „Obere Stube“. Ve městech v širokém pásu od dolního Porýní až ke Švábsku se v  závislosti na místním vývoji začaly objevovat politická bratrstva městských elit napodobující svým fungováním stanovy gild

41

Sabine von HEUSINGER, Die Zunft im Mittelalter. Zur Verflechtung von Politik, Wirtschaft und Ge­ sellschaft in Straßburg, Stuttgart 2009, s. 90−92.

34

Martin Čapský

a městských cechů na principu vzájemné rovnosti svých členů a rozvíjející sociální exkluzivitu adresovanou vně těchto společenství.42 Pijácká bratrstva nemusela vždy vznikat za vysloveně politickým účelem. V  některých městech si tamní elita dokázala podržet svůj vliv a založením společenství sledovala spíše upevňování své sociální prestiže směřované nikoli dovnitř městské obce, ale vůči jejím sousedům. V Norimberku si patriciát udržel ve svých rukou obsazování městské rady a k založení stolního bratrstva přistoupil až na samém sklonku 15. století, už zcela bez mocenského pozadí tohoto kroku. Ve městech sousedících s českými korunními zeměmi, jako byly Lipsko, Cvikov, Drážďany či Freiberg, sice existovala stolní bratrstva, ale nemáme doloženo, že by zdejší měšťané někdy přistoupili k  jejich institucionalizaci prostřednictvím písemných statut. Hrála tak spíše socializační a reprezentační roli, což ale nijak neubírá na skutečnosti, že se mohla stát, podobně jako ve Zhořelci, místem formování společného přesvědčení – tedy místem komunikací utvářené segmentární veřejnosti.43 Kostel, radnice i hospoda, kterým byly věnovány tyto řádky, bývají doplňovány dalšími městskými institucemi. Nejčastějšími adepty doplňujícími výčet veřejných prostorů bývají lázně, útulky pro pocestné, špitály, kláštery nebo okolí městských veřejných studní a kašen. U všech těchto jmenovaných institucí a míst lze hovořit o pluralitě jejich funkcí, naplňování kritérií otevřenosti i o snahách vrchnosti o reglementaci aktivit v nich probíhajících. Přesto je ve svém líčení ponechám stranou. U některých s ohledem na skutečnost, že pouze variují náplň doloženou u již probíraných typů veřejných prostorů, u dalších pak s ohledem na skutečnost, že negenerovaly politicky vystupující segmentární veřejnost. Gerhard FOUQUET, Trinkstuben und Bruderschaften – soziale Orte in den Städten des Spätmittelalters, in: Geschlechtergesellschaften, Zunft-Trinkstuben und Bruderschaften in spätmittelalterlichen und früneuzeitlichen Städten, (edd.) G. Fouquet – M. Steinbrink  – G. Zeilinger, (=Stadt in der Geschichte, Bd. 30), Ostfildern 2003, s. 9−30; Bernhard BRENNER, Gab es Pa­trizier auch in Nördlingen und Donauwörth? Zur Ausprägung bürgerlicher Führungsgruppen in Reichsstädten während des Spätmittelalters und beginnender Frühneuzeit, in: Stadt und Land in der Geschichte Ostschwabens, (ed.) R. Kießling, Augsburg 2005, s. 29−70 a Christoph HEI­ NERMANN, Die Spitze der Sozialstruktur: Organisation städtischer Eliten in Bodenseeraum des späten Mittelalters, in: Die Sozialstruktur und Sozialtopographie vorindustrieller Städte, (edd.) M. Meinhardt – A. Ranft, Berlin 2005, s. 77−88. 43 Gerhard FOUQUET, Trinkstuben, s. 30. V  roce 1530 věnoval kronikář Hieronymus Geb­ wiler ve schlechstadtské kronice pár řádků zdejšímu panskému šenku. Zmínil, že při něm působí tak velkolepé bratrstvo, že podobné nenajdeme v  celém Německu. Všechny přípitky i hostiny byly prý veselé, zábavné a jaksepatří důstojné. Každý tam měl své určené místo u stolu a seděl mezi svými jako v konventu. Blíže Mathias KÄLBLE, Die „Zivilisierung“ des Verhaltens. Zum Funktionwandel patrizischer Gesellschaften in Spätmittelalter und früher Neuzeit, in: Geschlechtergesellschaften, s. 31−55. 42

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

35

Tuto roli naopak plnil trh prostorově spojený s  centrálním náměstím. Jeho význam lze přitom odvozovat jak z vlastní náplně náměstí jako veřejného prostoru, tak z jeho úlohy coby komunikační spojnice mezi třemi výše zmíněnými objekty. Středověké náměstí s konajícími se trhy plnilo důležitou ekonomickou úlohu v životě města a zároveň bylo jeho nejpřístupnějším místem. I zde však můžeme hovořit o kritériích otevřenosti a uzavřenosti. Nemusíme vždy zůstávat u výročního trhu navštěvovaného dálkovými kupci, který byl spojován zejména s městy vyšší úrovně hierarchizované urbánní sítě. Ve střední Evropě se v pozdním středověku ujímala snaha městských rad otevírat po určité dny v týdnu volné masné a chlebné trhy, kde mohli své produkty nabízet i prodejci stojící mimo rámec příslušného městské cechu. V určený den museli v některých městech dokonce uzavřít své stále krámy i domácí mistři a zúčastnit se volného prodeje. Nařízení městských rad přitom opakovaně upravovala podmínky provozování chlebných i mastných lávek a například v Těšíně si přespolní nesměli své produkty odvážet zpět, ale neprodané maso propadalo městské radě, resp. městským chudým ve špitálu.44 Konšelé určovali sektory, ve kterých na náměstí vyrůstaly boudy jednotlivých řemesel, a dokonce jednotlivá řemesla po náměstí navzdory tradici přesouvali.45 O pořadí lávek v rámci jednoho řemesla často rozhodoval los, který určoval výhodnější místa na krajích či uprostřed prodejních řad. Úsilí o rovné postavení cechovních mistrů odpovídalo korporativnímu charakteru středověkých komunit. V reálném životě se však prosazovaly i prvky konkurence, které v případě veřejného prodeje spočívaly v hlasitém vyzdvihování vlastního zboží, snaze o přitažení pozornosti potenciálního zákazníka, a přes řadu opakujících se zákazů patrně i občasným haněním zboží okolních prodejců. Halasné vyvolávání, které bylo určujícím mediálním projevem středověkého trhu, soupeřilo s dalšími hlasy. Shromáždění velkého počtu lidí přitahovalo kejklíře nejrůznějšího druhu, prodejce zaručených léků na cokoliv, ranhojiče nabízející své okamžité služby, potulné kazatele i prostitutky. Začátek a konec trhu často určovalo zatroubení městských trubačů a vyvěšením viditelného symbolu − od praporce až po rukavici.46

Martin ČAPSKÝ, Opava v pozdním středověku, in: K. Müller – R. Žáček a kol., Opava. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2006, s. 123. 45 Ibidem. 46 Werner FAULSTICH, Medien und Öffentlichkeit im Mittelalter 800–1400, Göttingen 1996, s. 205−226. K mediální funkci tržiště též Afra REINL, Lebensformung durch Medien im Mittel­ alter. (=Reform und Innovation. Beiträge zur pädagogischen Forschung, Bd. 17), Berlin 2011, s. 359−382. 44

36

Martin Čapský

Kritérium uzavřenosti, o kterém hovořil Gerd Schwerhoff, bylo u náměstí obtížnější dodržet, neboť jeho fyzické území, vymezené frontou domů, rozšiřovaly další prostory. O linii svého okraje soupeřilo náměstí s domy expandujícími do náměstí svým podloubím, na kterém měli svůj zájem kupci i řemeslníci, rozšiřující si takto plochu svých aktivit. Hranici mezi privátním a veřejným narušovala okna domů obrácená do náměstí, ze kterých se čile komunikovalo. V řádových statutech církevních řádů dokonce narážíme na zákazy vyklánění se z oken, které narušovalo disciplinační model řádových komunit. Z oken domů také měli diváci lepší výhled na odehrávající se festivity. Při své návštěvě Vratislavi přihlížel král Ladislav Pohrobek se zemským správcem Jiřím z Poděbrad probíhajícímu turnaji a atakování českých šlechticů ze strany městské populace z oken vratislavské radnice a ke stejnému účelu sloužily i městské rezidence českých panovníků ve Starém Městě pražském.47 Pro prosté návštěvníky přihlížející turnajům nebo oblíbeným koňským dostihům byly vyhrazeny okraje ulic, byť někdy mohly být na popud vrchnosti budovány i zvláštní dřevěné tribuny, z nichž závodům přihlížely městské elity. Ve Florencii byl začátek závodů konaných v tradičním termínu na svátek svatého Jana oznamován trojím úderem zvonu. Zvoníci tak dávali signál nejen účastníkům závodu, ale především obyvatelům města, aby vyklidili ulice, z nichž už na popud městských zbrojnošů zmizely prodejní lavice a krámky. Dvoukilometrovou trasu však bylo obtížné zajistit celou.48 Pokusy o kontrolu náměstí ze strany městských rad mnohdy narážely na omezení daná už samotným fyzickým prostorem. S  pokusy o reglementaci se přesto setkáváme při stanovování doby konání trhů, při vylučování některých skupin obyvatelstva z  jejich konání, při zesílené kontrole prostoru v  případě konání veřejných exekucí i při vynucování nošení stigmatizujících označení pro nábožensky odlišné minority či nemocné malomocenstvím. Rozšířeným způsobem omezení fyzického přístupu na náměstí se stávalo zavěšování řetězů v přístupových ulicích nebo (v mladší době) obsazení náměstí ozbrojenými oddíly. Po náměstích putovala procesí mezi jednotlivými městskými kostely, po jejich dlážděním či hrubým štěrkem zpevňovaném povrchu přecházeli nově zvolení radní do farního chrámu střídaní kněžími nesoucími svátost umírajícím. Na náměstích na sebe pozornost strhávali kazatelé Romuald KACZMAREK, Prawdopodobny dom królów czeskich na rynku we Wrocławiu, in: Rezidence a správní sídla v zemích Koruny české ve 14.−17. století, edd. L. Bobková – J. Konvičná, (=Korunní země v dějinách českého státu, sv. III), Praha 2007, s. 255−272. 48 Christin JASER, Städtische Sportkulturen des 15. Jahrhunderts am Beispiel der Florentiner Palio-Pferderennen, Historische Zeitschrift 298, 2014, s. 593−624. 47

Komunikace ve středověkém městě. Úvod

37

kázající pod širým nebem, neboť kostely často nedostačovaly zájmu zástupů věřících. Konaly se zde přísahy novému zeměpánovi, slavnosti i výkon práva. I proto se městské rady snažily udržet tento prostor pod svojí kontrolou, a to včetně slavnostních událostí, které se na něm odehrávaly. Doklady z pozdně středověké Sieny uvádějí, že kazatele Bernarda uváděla na náměstí sama městská rada, a teprve za ní postupoval v zástupu obecný lid. Také při přípravě kázání se odehrávala celá řada činností, do kterých se rada mohla alespoň nepřímo zapojit. Bylo třeba zřídit kazatelnu, zaplatit výzdobu, nechat vynosit kostelní lavice pro posluchače na zvolené prostranství. Také bylo třeba zajistit obživu pro rétora i jeho doprovod. Někdy byla na dobu kázání omezována i městská řemesla, aby se celá obec věřících mohla účastnit kázání. V italských městech se však můžeme setkávat i s opačnými tendencemi. Vnímání náměstí coby veřejného místa, a zvláště pak jeho dílu přímo před radnicí, kde svoji vůli vyhlašovala městská rada, verifikovalo slova pronášená některým z řečníků. Oblíbené rétorské figury spočívající v aktualizaci kázání, navázané na současné dění nebo uvádění skandálních historek, mohlo ohrožovat zájmy vládnoucích městských vrstev. V roce 1439 bylo proto v Benátkách přijato usnesení přímo zakazující kázání na veřejných místech, neboť, jak říká nařízení, tak povstává mnoho špatného. Místy kázání měly do budoucna být pouze kostely, neboť ty jsou určeny k šíření Božího slova. Jen na vigilie a určené svátky v jednotlivých čtvrtích směli kazatelé opouštět jejich stěny a kázat na veřejných prostranstvích.49 Náměstí však byla i par excellence informačními místy, kde se snoubila nejen verbální a symbolická, ale i písemná komunikace. Birgit Studt připomíná zvyk vyvěšování zpráv na veřejných místech, k  nimž se náměstí právem řadila. V Norimberku nechávala městská rada na počátku šedesátých let 15. století vyvěšovat všechny zprávy o probíhajícím konfliktu s bavorskými knížaty na zeď, která pak plnila roli skutečných válečných novin. Kronikář Heinrich Dreichsler se ve svém díle přiznává, že řadu zpráv o válce přebíral z těchto tabulí. Také na jiných místech byly zřizovány tyto nástěnné „noviny“ a Birgit Studt neváhá hovořit o vedení informační války obou soupeřů s cílem získat na svoji stranu podporu „veřejného mínění“. Při uzavírání příměří vyvrcholila úloha tabulí přijetím úzu, podle kterého byly listy obou stran vyvěšovány na zdi i s příslušnými odpověďmi. Tento model předznamenával ­lavinovité ­rozšiřování

49

Michael, HOLSTEIN, Soziale Ausgrenzung im Medium der Predigt. Der franziskanische Antijudaismus im spätmittelalterlichen Italien, (=Norm und Struktur, Bd. 35), Köln 2012, s. 188−191.

38

Martin Čapský

letáků spojené s  rozšířením knihtisku, a otevření nové dimenze šíření (dez)informací.50 Studium komunikace přineslo v posledních dvou, resp. třech desetiletích řadu nových impulsů do výzkumu urbánních dějin. Tímto směrem se vydali i autoři jednotlivých kapitol předkládané monografie. Během naší delší spolupráce postupně vykrystalizovala společná osa příspěvků, kterou se stala vazba mezi komunikací a urbánním prostorem. Rozvržení textů zachovává rozdělení nastíněné i v  této úvodní kapitole, tedy členění na komunikaci odehrávající se v rámci městského milieu a za jeho hranicemi. Tomáš Borovský se zamyslel nad úlohou zvonů a jejich vnímáním městskou populací, přičemž se vrátil i k otázce fungování zvonů při utváření virtuálního sociálního prostoru tvořeného societou řídící se jejich zvukem. K symbolické komunikaci se obrátila i Hana Komárková ve své stati o roli přísah při konstituování městské obce a také David Radek, volně navazující na diskusi o inscenaci „pádu tyrana“, tak jak ji zaznamenáváme v některých říšských městech. Institucionální komunikací se zabývala Michaela Malaníková a Martin Musílek. Jejich kapitoly představují městskou správu jako pokročilou byrokratickou instituci. Komunikaci za pomyslným pásem městských hradeb a kontakt s „cizím“ prostředím zpracovali Grzegorz Myśliwski a Beata Możejko. Zatímco první jmenovaný napřel svoji pozornost především na otázku pohybu měšťanů v jazykově odlišných oblastech, Beata Możejko se na příkladu Gdaňska zabývala vazbami města ke královskému dvoru. Poslední kapitolou mapující vazbu mezi teritoriální mocí a poselskou sítí města Bernu uzavřela kolektivní monografii Klára Hübner.

50

Blíže Birgit STUDT, Geplante Öffentlichkeit: Propaganda, in: Politische Öffentlichkeit im Spätmittelalter, (edd.) M. Kitzinger – B. Schneidemüller, Ostfildern 2011, s. 203−236.

39

Zvony a lidé středověkého města Komunikační funkce zvonů v městské společnosti Tomáš Borovský

Oproti dnešnímu člověku, který velkou část života prožije v audiovizuálním šumu a smogu, z nějž často jen obtížně vyjímá podstatné zvukové a obrazové fenomény, žil středověký člověk ve zřetelněji strukturovaném zvukovém prostředí. Jednotlivé sluchové vjemy měly sémantickou funkci, nesly významy, jež se odvíjely z konkrétních situací. Ke konkrétním zvukům se pak vázaly funkce morální, alegorické, poetické a další. „Krajina zvuků“ středověkého světa byla velmi komplikovaná a rozkládala se od každodenního života s běžnými sluchovými zážitky až po komplikované proporční teorie a úvahy o harmonii. Sluch vedl postavy rytířských románů při hrdinném putování stejně jako měšťany v městských ulicích, zvuky byly spojeny se svátky, stejně jako ohlašovaly Poslední soud.1 Mezi zvuky, které zaznívaly ve středověkém světě, zaujímá bití zvonů mimořádné postavení. Jejich úlohu ve středověké společnosti výstižně shrnují již dobové zvonové nápisy, např. rozšířené latinské trojverší: Lau­ do deum verum, plebem voco, congrego clerum, defunctos ploro, pestem fugo, festa deco­ ro, est mea cunctorum terror vox daemoniorum, jímž zvon chválí Boha, hovoří k  lidu, svolává duchovní, oplakává zemřelé, zahání mor, věnčí svátky a plaší svým hlasem ďábelské síly. V těchto úkolech je formulováno sedmero ctností zvonu, septem virtutes campanae.2 Různé variace sedmera ctností zvonů, ale i dílčích funkcí, jež byly zvonům přisuzovány, se ozývají v řadě dalších dochovaných zvonových nápisů, např. na zvonu mistra Bartoloměje z počátku 16. století, který je zavěšen v kostele sv. Václava

1

2

Viz dvě knihy z  nedávné doby, které si zaslouží pozornost: Jean-Marie FRITZ, Paysages sonores du Moyen Âge. Le versant épistémologique, Paris 2000 a IDEM, La cloche et la lyre. Pour une poé­ tique médiévale du paysage sonore, Genève 2011. Obecné pasáže této studie vycházejí mj. právě z nich. Miroslav FLODR, Komplexní pojetí funkce zvonu v  středověkých zvonových nápisech, SPFFBU C 23−24, 1976−1977, s. 126.

40

Tomáš Borovský

v Dráchově: En ego campana nunquam pronuncio vana, ignem vel festum, bellum aut funus honestum (…) Sit laus deo patri omnipenti, tj. zvon nikdy neohlásí falešné zvěsti, jen po pravdě oheň nebo svátek, válku nebo pohřeb.3 Koncept ctností zvonu vytvářel vhodné podmínky pro další rozvíjení zvonové symboliky, pro personifikace či přímo antropologizace zvonů. V  anonymním dialogu Placides et Timeo z konce 13. století, který zasadil platonskou formu dialogu do aristotelského půdorysu tázání a encyklopedicky pojednával otázku stvoření, vede autor paralelu mezi stvořením člověka a výrobou zvonu – sperma je podle něj obrazem kovu při odlévání, zvon obrazem těla a duše odpovídá zvuku, kterým zvon hovoří.4 Vždyť nakonec ještě jezuitský polyhistor Athanasius Kircher v polovině 17. století píše: „Quod in ore est lingua, id in campanis esse malleum“, tj. jako je v ústech jazyk, nachází se ve zvonu kladivo – tedy nástroj, který rozeznívá tělo zvonu a vytváří zvuky nesoucí konkrétní sdělení, jimiž zvon promlouvá k naslouchajícím.5 Jeden z podstatných významů, který lidé ve středověku vyzvánění přisuzovali, lapidárně shrnuje staročeský Lucidář, pozdní český překlad katechetického spisu Elucidarium Honoria Augustodunenského z přelomu 11. a 12. století: „Jakož my nynie vážímy zwon, takéž jsú staří vážili trúby, to nám znamenává žalostivě hráno, neb jakož jest Jericho dobyto ot trúb a skrze trúby, že se jest všeczka zeď ztřásla a zbořila, tak ma všecek svět přemožen býti slovem božím.“ 6 Poslední ukázka nás přivedla zpět k prvotní funkci zvonů, jíž se stávaly součástí života středověké křesťanské společnosti a která byla liturgická. Z církevního prostředí ovšem zvony záhy začaly vstupovat do života dalších společenských skupin, a to včetně měšťanů. Souběžně s tím se proměňovala technologie jejich výroby. Z 12. století jsou dochovány rukopisy díla De diversis artibus mnicha Theophila, pravděpodobně z benediktinského kláštera v  Helmarshausenu v Hesensku, kde se nachází i  výklad o výrobě zvonů. Dokonalejší technologie výroby zvonů zase nabídla prostor pro vytváření rozsáhlejších a komplikovanějších zvonových nápisů, jejichž spektrum se podle velkých soupisových prací od 13. století výrazně rozšiřuje a diferencuje. Zvonové nápisy jsou pro nás jedním z nejdůležitějších pramenů k poznání funkce zvonu, a to nejen v městském prostředí, byť právě tam díky rozvinuté řemeslné výrobě bylo 3 4 5 6

Josef HEJNIC, Nápisy na českých zvonech ve 14. až 16. století, Časopis Národního muzea 129, 1960, s. 30. J.-M. FRITZ, Paysages sonores du Moyen Âge, s. 49. Citaci uvádí Miroslav FLODR, Technologie středověkého zvonařství, Brno 1983, s. 89. Staročeský Lucidář, (ed.) Č. Zíbrt, Praha 1903, s. 68 (text v edici transliterován, zde jej pro zjednodušení podávám v tranksribované podobě). K využití Elucidaria, který patřil v národních variantách k velmi rozšířeným a vlivným textům středověké Evropy, srov. např. Aron J. GUREVIČ, Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku, Praha 1996, s. 315−354.

Zvony a lidé středověkého města. Komunikační funkce zvonů v městské společnosti

41

nepochybně těžiště výroby zvonů, které ovládaly život ve všech vrstvách středověké společnosti.7 Vyjděme na úvod našeho pojednání, které se pokusí v  základních rysech shrnout funkce zvonů ve středověkém městě, od několika konkrétních příkladů. Když se v mrazivých prosincových dnech roku 1310 vzdávalo vojsko Jana Lucemburského naděje, že se mu podaří zdolat staroměstské hradby a uvést nového krále do sídelního města, rozezněl se natřikrát zvon na věži Panny Marie (tedy nejspíše v Týnském chrámu) a dal signál obléhajícím a jejich příznivcům uvnitř města k poslednímu společnému a také zdařilému útoku na městské brány.8 Po popravě Jana Želivského v  březnu 1422 se zpráva o smrti charismatického kazatele rozšířila díky Vítkovi z domu od Červených zvonů, načež začali Novoměstští zvonit „k šturmu“ zvonem kostela Panny Marie Sněžné. Jemu se v odpověď ozývalo taktéž zvonění „k šturmu“ z obležené staroměstské radnice, ovšem se záměrem zcela opačným.9 Zvony tu v  každém případě představovaly první a nejdůležitější komunikační nástroj. Když vstupovali legáti basilejského koncilu v létě 1435 do Brna, aby zde pokračovali v dalším kole jednání se zástupci husitů, provázelo jejich cestu od městských bran až do chrámu sv. Petra zvonění velkých zvonů ze všech městských kostelů.10 A příklad poslední: při líčení pražského povstání v roce 1483 se jednotlivé verze Starých letopisů českých shodují, že se měšťané nad ránem sešli a udeřivše k šturmu nejprve v Týnském chrámu a následně v novoměstských kostelích vyrazili proti radnicím.11

Z další literatury srov. Miroslav FLODR, Nápisy na středověkých zvonech, SPFFBU C 20, 1973, s. 143−157; Heinrich OTTE, Glockenkunde, Leipzig 1858; Karl WALTER, Glockenkunde, Regensburg – Rom 1913; Ludmila KYBALOVÁ, Pražské zvony, Praha 1958 (druhé rozšířené vydání Praha 2005); Radek LUNGA, Kostelní věže a zvonice. Kampanologie, navrhování, poruchy, rekonstrukce a sanace, Praha 2010; důkladný přehled problematiky a českého bádání podal IDEM, Česká kampanologie a dějiny zvonařství po třiceti letech, in: Campana. Codex. Civitas. Miroslao Flodr octogenario, Brno 2009, s. 80−117; další tituly citovány níže. Tato studie se zabývá zvony veřejnými, nikoli zvonečky pro privátní potřebu, přestože jejich funkce, zejména v apotropaické oblasti, byly zřejmě shodné – k tomu srov. Zdeněk SMETÁNKA, Archeologie ochranného zvuku, in: Idem, Archeologické etudy, Praha 2003, s. 11−16. 8 Petra Žitavského Kronika zbraslavská, (ed.) J. Emler, Fontes rerum Bohemicarum (=FRB) IV, Praha 1884, s. 172. 9 O smrti kněze Jana z Želiva, in: Výbor z české literatury doby husitské I., (edd.) B. Havránek − J. Hrabák − J. Daňhelka a kol., Praha 1963, s. 482. 10 Aegidii Carlerii, decani Cameracensis, liber de legationibus concilii Basiliensis, (ed.) E. Birk, Monumenta conciliorum generalium I, Vindobonae 1857, s. 549. 11 Staré letopisy české z rukopisu křižovnického, (edd.) F. Šimek − M. Kaňák, Praha 1959, s. 291; k jednotlivým verzím viz základní studii Františka ŠMAHELA, Pražské povstání 1483, PSH 20, 1986, s. 35−102. 7

42

Tomáš Borovský

Všechny uvedené příklady mají jedno společné – pocházejí ze situací, které se svým způsobem vymykaly z každodenního běhu života ve městě, a právě proto také víme o úloze, jakou v nich zvony sehrály. Přestože zvony k životu ve městě neoddělitelně patřily, v pramenech se zmínky o nich objevují dosti nahodile. Ani v městech s bohatě dochovanými středověkými prameny, jako jsou např. Brno nebo Znojmo, není situace o mnoho lepší. Narážíme tak na první a tradiční metodickou překážku. Jakákoli rekonstrukce se musí snažit rozlišit mezi obecnými charakteristikami a jedinečností situace daného města a nesmí zaměňovat jedinečné zprávy v  písemných pramenech, vycházející nezřídka z  mimořádných situací, s  obecnými souřadnicemi. Totéž lze říci o práci s  dochovanými zvony, které lze navíc jen výjimečně propojit s písemnými prameny. V následujícím výkladu se pokusíme stručně vymezit hlavní funkce, které zvuk zvonů ve středověkém městě nesl.12 Jako první nelze nezmínit nic jiného než základní funkci zvonu v křesťanské společnosti, a sice postavení zvonů v  liturgii. Právě tato úloha zvonu nepochybně ve středověkých městech dominovala, přesto – nebo právě proto – se zde u ní můžeme zastavit jen stručně.13 Menší zvony na zvonicích a v  kostelních věžích ohlašovaly dobu mše a svolávaly věřící, velké zvony okamžik slavnostního pozdvihování a proměny hostie.14 V  případě koordinace mší v  jednotlivých městských a klášterních kos-

12

Srov. k  tomu v  souvislosti s  diskusí o veřejnosti ve středověku Alfred HAVERKAMP, „…an die große Glocke hängen“. Über Öffentlichkeit im Mittelalter, Jahrbuch des historischen Kollegs 1995, München 1996, s. 71−112; ke komunikačním úkolům zvonů obsažně Mark MER­ SIOW­SKY, Wege zur Öffentlichkeit. Kommunikation und Medieneinsatz in der spätmittelalterlichen Stadt, in: Stadtgestalt und Öffentlichkeit. Die Entstehung politischer Räume in der Stadt der Vormoderne. (edd.) S. Albrecht, Köln – Weimar – Wien 2010, s. 17−20. Typy zvonů po­ dle určení (nedělní zvony, sváteční zvony, umíráčky atd., včetně mimoevropských kultur) podává H. OTTE, Glockenkunde, s. 27−68, který však vychází od zvonů, nikoli od situací, v nichž vyzváněly. 13 Základní přehled, včetně funkce zvonů, viz Adolf ADAM, Liturgický rok. Historický vývoj a sou­ časná praxe, Praha 1998; viz též Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Slavnosti církevního roku – v kostele i na ulici, Documenta Pragensia 12, 1995, s. 45−63. K  tématu si zaslouží pozornost zajímavá studie Roberta ŠIMŮNKA, Český Krumlov v 15. století. Pozdně středověké město jako jeviště sakrální reprezentace, in: Český Krumlov. Od rezidenčního města k  památce světového kulturního dědictví, (ed.) M. Gaži, České Budějovice 2010, s. 475−520. 14 Pavel KRAFL (ed.), Synody a statuta olomoucké diecéze období středověku, Praha 2003, s. 162−164, čl. A.III/12 (synoda Jana Volka z roku 1349), včetně zmínky o zvonění zvlášť určených zvonů, je-li nesena eucharistie k nemocným, viz též s. 178, č. A.V/3 a 4 (synoda Václava Králíka z Buřenic z roku 1413). K širšímu kontextu eucharistické úcty pozdního středověku viz klasickou práci Miri RUBIN, Corpus Christi. The Eucharist in late medieval culture, Cambridge 2002; pro české prostředí přinesl řadu pozoruhodných zjištění při výzkumu situace v Kutné Hoře Aleš MUDRA, Ecce panis angelorum. Výtvarné umění pozdního středověku v kontextu eucharistické devoce v Kutné Hoře, České Budějovice 2012.

Zvony a lidé středověkého města. Komunikační funkce zvonů v městské společnosti

43

telích se v  takovém případě působivě slévaly zvuky velkých zvonů do monumentálního akordu (a nečetné dochované zprávy ukazují, že městští objednavatelé zvonů mysleli na výsledný zvuk zvonu). Jinak údery zvonů nepochybně sloužily k rozlišení míst, kde mše probíhala, a podávaly tak zprávu farníkům. Většina kostelů však disponovala vícero zvony, jak na kostelních věžích, tak v přilehlých zvonicích, a jednotlivé zvony proto přebíraly další dílčí úlohy, kterých se ještě dotkneme (zejména vyprovázení mrtvých). Na synodě pražské diecéze bylo roku 1400 přijato ustanovení, že vždy v pátek mají vyzvánět zvony; o tři roky později byl statut rozveden – zvony měly bít vždy v  pátek o deváté hodině denní, tedy patrně kolem třetí hodiny odpolední, s  připomínkou smrti Ježíše Krista a každý, kdo je uslyší, měl přerušit svou činnost a pomodlit se za konec schismatu, na ochranu před morem a za mír na zemi, za což získával odpustky.15 Podobné usnesení přijala v roce 1413 olomoucká synoda, podle které měly velké zvony kostelů v olomoucké diecézi vyzvánět vždy v páteční poledne a každý, kdo je uslyšel, se měl pomodlit třikrát Otčenáš a třikrát Ave Maria.16 Vzhledem k tomu, že slavnosti, které ve středověkých městech probíhaly, měly více či méně liturgický charakter, neobešly se bez zvuku zvonů. Proto jejich vyzvánění neoddělitelně patří ke královskému adventu, vjezdům legátů a vzácných hostí,17 k procesím či k různým memoriálním slavnostem, jimž se krátce budeme věnovat dále. V rámci vztahu liturgie a zvonů též musíme zmínit otázku proměny vnější úpravy zvonů v pohusitském období, kdy se vedle postav světců začíná objevovat kalich, např. na zvonu odlitém pro kostel sv. Havla na Starém Městě pražském z roku 1455, či na zvonu v Lounkách z dílny mistra Tomáše z Prahy, který byl odlit roku 1493 (zde je však kalich nejspíše atributem sv. Jana Evangelisty); doložen je i zvonový reliéf s Janem Husem.18 O větším rozšíření utrakvistických symbolů, které by nahrazovaly tradiční patrony a prvky výzdoby zvonu, však nemáme přesvědčivé doklady.

Jaroslav V. POLC – Zdeňka HLEDÍKOVÁ (edd.), Pražské synody a koncily předhusitské doby, Praha 2002, s. 265, č. 51, s. 267, č. 54. 16 P. KRAFL (ed.), Synody a statuta, s. 181, čl. A.V/8; Johann LOSERTH (ed.), Das Granum catalogi praesulum Moraviae, Archiv für Österreichische Geschichte 78, 1892, s. 96. 17 Robert ANTONÍN – Tomáš BOROVSKÝ, Panovnické vjezdy na středověké Moravě, Brno 2009, s. 235−237. 18 L. KYBALOVÁ, Pražské zvony, s. 98; Bohumil MATĚJKA, Soupis památek historických a umělec­ kých v království českém od pravěku do počátku XIX. století (=Soupis), sv. IV. Politický okres roudnický, Praha 1898, s. 144; Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století, Praha 1906, s. 834−835. 15

44

Tomáš Borovský

Podobně jako v liturgii měly zvony nezastupitelnou úlohu při výkonu správy a práva v městských hradbách. Při správě města měl zvon v prvé řadě funkci shromažďovací. Brněnská právní kniha písaře Jana z poloviny 14. století uvádí zvony vedle trub a ústního vyvolávání jako základní komunikační prostředek při svolání obyvatel města.19 K  tomuto účelu zřejmě sloužily zvony na radnicích, které byly odlišitelné podle zvuku – s tím se ale znovu dostáváme k faktu, že obyvatel středověkého města musel být schopen sluchové orientace v úderech desítek zvonů, jež na městských zvonicích, kostelích a klášterech vyzváněly. Městské zřízení, které vydal pro Pardubice roku 1512 Vilém z Pernštejna, nakazuje, aby vždy při zvonění na radnici pro obecnou potřebu byl nejpozději po třetím zvonění každý člen obce na radnici, pokud ne, musel zaplatit pokutu 5 grošů; podobně je doložen na radnici malý zvonek ke svolávání rady v Lounech.20 Zvony zahajovaly trhy a regulovaly dobu prodeje na nich, např. v Brně směli řezníci prodávat maso až po zazvonění zvonu z filiálního kostela sv. Mikuláše.21 Stejně jako k zasedání rady a soudu patřily zvony k výkonu práva a doprovázely odsouzence na poslední cestě k popravišti. Z hlediska správy města tedy zvony měly úlohy shromažďující, svolávající (radu, obec nebo všechny obyvatele města), zahajující a regulující (soudy a trhy) a stvrzující prováděné akty.22 K potvrzující funkci byly přímo disponovány aktem posvěcení, který odkazoval k metafyzickému zajištění řádu pozemského světa.23 S výkonem práva úzce souvisí tzv. zvonění k šturmu, jež je jednou z nejběžnějších forem zmínek o zvonech, na něž lze v  pramenech narazit. Zvon se v takových případech stává komunikantem nebezpečí, ať již jde o požár, ohrožení města nepřáteli či městskou rebelii – stačí připomenout ukázky v úvodu této stati. Podle již citovaného městského řádu pro Pardubice měl při zazvonění k šturmu každý hospodář s podruhy a zbraní běžet k místu, kde se zvonilo, pro další instrukce.24 Pardubický městský řád zde budiž jako pars pro toto, na stejnou praxi bychom narazili ve všech městech bez rozdílu velikosti a právního postavení. Stojí zde ale

19 20

21 22 23 24

Miroslav FLODR (ed.), Právní kniha města Brna z poloviny 14. století I. Úvod a edice, Brno 1990, s. 300. František DVORSKÝ (ed.), Listinář pana Viléma z Pernštejna z let 1304−1521, Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské (=AČ) XVII, Praha 1899, s. 161; Zikmund WINTER, Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku. Díl první, Praha 1890, s. 481, ke svolávání zvonem do rady též s. 756−757. M. FLODR (ed.), Právní kniha, s. 463, č. 78c. Srov. M. MERSIOWSKY, Wege zur Öffentlichkeit, s. 18−19. Ke svěcení zvonů detailně H. OTTE, Glockenkunde, s. 16−19. F. DVORSKÝ (ed.), Listinář pana Viléma z Pernštejna, s. 162.

Zvony a lidé středověkého města. Komunikační funkce zvonů v městské společnosti

45

za zmínku, že povinnost zvonění k šturmu se na Moravě stala součástí zemského práva. V souvislosti s opatřeními proti škůdcům zemského míru nařizuje zemský sněm v roce 1505, aby „kde jsou v městečkách a ve vsech kostely a zvony na nich jmají, jakž by pokřik byl, aby hned k šturmu zvonili a praporce sobě k tomu spuosobili, na kterú stranu honiti jmají, a na místo zřetedlné aby vystrčili, a tím aby se lidé spravovali“, což se opakovalo i v následných tištěných zemských zřízeních 16. století.25 Alfred Haverkamp soudí, že Sturmglocke bývaly totožné s velkými, „slavnostními“ zvony,26 což se zdá být logické kvůli potřebě slyšitelnosti zvonu do větších vzdáleností. Určování času v předmoderních městech prošlo již během středověku velkými proměnami, zvon si však své mimořádné postavení zachoval – a leckde zachovává až dodnes. Nakonec již v první polovině 13. století konstatoval Johannes de Garlandius s neochvějnou etymologickou logikou středověku ve svém Dictionariu, že označení zvonic (campane) pochází od sedláků žijících na venkově, kteří neumí určovat čas jinak než pomocí zvuku zvonů.27 Časová určení samozřejmě souvisejí s dalšími funkcemi zvonu, ať již liturgickými, správními či memoriálními. Pravidelné zvonění k modlitbě (Anděl Páně) či ke mši bylo pevným časovým mezníkem, stejně jako zmíněné páteční vyzvánění velkými zvony, zvony oznamovaly nešpory, počátky trhů atd. Zde se však situace zřejmě lišila v jednotlivých městech.28 Staroměstští radní s rychtářem na konci dvacátých let 14. století rozhodli, že po třetím zazvonění rychtářského zvonu nesmí již nikdo nikomu nalívat, ani vně, ani uvnitř domu – zvon tak odděloval čas denní (práce a zábavy) a noční, kdy měl každý odpočívat v bezpečí svého domu.29 Když se před horním soudem v Kutné Hoře řešil roku 1514 spor mezi dvěma horníky, zaujalo v dokazování pevné místo i časové určení, že k střetu mělo dojít z neděle na pondělí, „když 7 hodin zvonili“, což byla, 25

26 27

28

29

František KAMENÍČEK (ed.), Jednání veřejná a sněmovní v markrabství moravském, AČ X, Praha 1890, s. 332, č. 87; Dalibor JANIŠ (ed.), Práva a zřízení Markrabství moravského z roku 1545, Brno 2005, s. 205; František ČÁDA (ed.), Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, Praha 1937, s. 199. A. HAVERKAMP, „...an die große Glocke hängen“, s. 78. „Campane dicuntur a rusticis, qui habitant in campo, qui nesciunt judicare horas nisi per campanas.“ The Dictionarius of John de Garlande, (ed.) B. B. Rubin, Lawrence (Kansas) 1981, s. 26; viz k tomu Jacques LE GOFF, Čas církve a čas kupců ve středověku, in: Idem, Za jiný středověk, Praha 2005, s. 54. Josef MACEK, Jagellonský věk v českých zemích (1471−1526) 1. Hospodářská základna a královská moc, Praha 1992, s. 43−44; IDEM, Pojem času v jagellonském věku, in: Pocta Josefu Petráňovi, (ed.) Z. Beneš, Praha 1991, s. 137–160; k Brnu Tomáš BOROVSKÝ, Čas, minulost, memoria středo­ věkého Brna (prolegomena), Brno v minulosti a dnes 20, 2007, s. 13−38. Hana PÁTKOVÁ – Věra SMOLOVÁ – Aleš POŘÍZKA (edd.), Liber Vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310−1518, Praha 2011, s. 221, 240, další bezpečnostní opatření viz s. 273. K diferenci den/noc v městském právu T. BOROVSKÝ, Čas, minulost, memoria, s. 15−16.

46

Tomáš Borovský

soudě dle výpovědí, ustálená doba zvonění na havíře (na místě je tu též otázka slyšitelnosti, zda šlo o zvonění pro horníky na povrchu, či nakolik se zvuk zvonů mohl nést větracími šachtami do dolů).30 Další doklady, že by v českých a moravských městech zvuk zvonů určoval čas práce,31 zatím neznáme, systematičtější průzkum řemeslnických statut však ještě možná přinese zajímavá zjištění. Funkci ukazatele času zvony neztratily ani po rozšíření mechanických hodin ve středověkých městech (byť s touto změnou v přístupu k času je nezřídka nahrazovaly cimbály, jež se stávaly součástí hodinových strojů),32 neboť pro zjišťování času zjevně ještě dlouho nebyl rozhodující pohled na hodinový ciferník, nýbrž sluchový vjem. Posuňme naši pozornost od času k  posledním pozemským věcem středověkých měšťanů a starostem o spásu duše, tedy k slavnostnímu vyzvánění hrana. Údery zvonů se nesly nad městem netoliko při pohřbech, nýbrž i při výročích pohřbů, kdy se připomínal zemřelý pozůstalým. Když v létě roku 1431 pořizovala olomoucká měšťanka Barbara Polczinova svou poslední vůli, věnovala hned v úvodu velkou pozornost anniversáriím za sebe a za svého již dříve zemřelého muže Michala Polczina. Každý rok ve čtvrtek po svátku Obřezání Páně tak měly být v olomouckém farním chrámu sv. Mořice slouženy vigilie s  průvodem k  hrobu, doprovázeným vyzváněním všech zvonů, „cum pulsu omnium campanarum“, za což měl zvoník dostat odměnu 2 grošů.33 Velmi podobně rozhodoval o dva roky později Barbařin spoluměšťan Mikuláš Stawdigl34 a podobná ustanovení bychom nalezli také v  testamentech jiných měst.35 „Zvonění mrtvého“ je věnován rovněž jeden článek v městských právech Kamenice nad Lipou, podle kterého měl být ze svolení konšelů a obce za zvonění

30 31

32 33 34 35

Josef BRANIŠ (ed.), Registra ortelů horního soudu v Hoře Kutné z let 1511−1514, AČ XII, Praha 1893, s. 441, č. 23. Srov. z novějších prací např. Gerhard FOUQUET, Zeit, Arbeit und Muße im Wandel spätmittel­ alterlicher Kommunikationsformen. Die Regulierung von Arbeits- und Geschäftszeiten im städtischen Hand­ werk und Gewerbe, in: Information, Kommunikation und Selbstdarstellung in mittelalterlichen Gemeinden, (ed.) A. Haverkamp − E. Müller-Luckner, München 1998, s. 237−275. Např. František TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce I/2, Jindřichův Hradec 1927, s. 123. Libuše SPÁČILOVÁ − Vladimír SPÁČIL (edd.), Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihla­ vy) z let 1430–1492, 1528, Olomouc 2004, s. 357. L. SPÁČILOVÁ − V. SPÁČIL (edd.), Památná kniha olomoucká, s. 363. Např. Adolf STRNAD (ed.), Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad II. 1450−1526, Plzeň 1905, s. 572, č. 679, s. 698, č. 840; vybrané doklady pro Brno Tomáš BOROVSKÝ, Čas středověkých měšťanských testamentů. (Příklad Brna v pozdním středověku), in: Pozdně středověké testamenty v českých městech. Prameny, metodologie a formy využití, (edd.) K. Jíšová − E. Doležalová, Praha 2006, s. 55−71.

Zvony a lidé středověkého města. Komunikační funkce zvonů v městské společnosti

47

při pohřbu dán školnímu mistru jeden groš, pokud by šel s křížem, další groš, chtěl-li by dát někdo více, záleží na jeho dobré vůli.36 Od vzpomínání na zemřelé je jen krůček ke vztahu zvonů a paměti. Zvony nejen zprostředkovávaly komunikaci mezi mrtvými a živými, a zachovávaly tak jednotu městské společnosti, ale byly zároveň médiem vytváření a udržování kolektivní městské paměti.37 Názorně nám to demonstrují zvonové nápisy, pojmenování zvonů, nebo memoriální svátky, nedílně spojené se zvony. Obšírný nápis na zvonu novoměstského kostela sv. Štěpána, který odlil v roce 1490 novomětský zvonař Jiří, připomíná vedle osoby svého tvůrce také pět měšťanů, kteří byli správci (vitrici) kostelního jmění a o pořízení zvonu se z titulu své funkce zřejmě zasloužili.38 V  roce 1461 nakázal jindřichohradecký měšťan Hanuš Knaur ve svém testamentu, aby poručníci z pozůstalého majetku nakoupili 60 centnýřů mědi a 15 centýřů cínu a z toho nechali odlít zvon k farnímu kostelu Panny Marie v Jindřichově Hradci „ve jméno Svaté Trojice, Panny Marie Matky Božie a všech svatých“. Zvon dostal pojmenování po svém donátorovi a byl jeho jménem označován i v dalších staletích, přijav důležitou úlohu svolávání obce, zahajování jarmarků apod.39 Nositelem paměti byla u středověkých zvonů jejich jména, která upomínala na událost spojenou s  pořízením zvonu, neboť zvonové nápisy nesou zpravidla vzpomínku na tvůrce. Zikmund Winter zmiňuje ve svém olbřímím díle některá zvonová pojmenování, jež zřetelně odkazují ke konkrétním událostem či osobám – Vražda, Žebrák nebo Voříšek.40 Každé zvonění takového zvonu tak upevňovalo kolektivně přijímaný obraz dané události či vzpomínku na donátora zvonu v městské komunitě. Totéž můžeme říci také o memoriálních slavnostech středověkých měst, k nimž vyzvánění neoddělitelně patřilo, zvláště když zvony hrály roli i v připomínané události, např. jako při přepadení Jihlavy šlechtickými opovědníky v roce 1402.41

36 37

38 39 40 41

Práva a privilegia města Kamenice nad Lipou 1462−1798, (edd.) I. Krčilová − Z. Martínek − L. Martínková, Pelhřimov 2004, s. 59−60. K jednotě živých a mrtvých a paměti středověkého města srov. Otto Gerhard OEXLE, Die Gegenwart der Toten., in: Death in the Middle Ages, (edd.) H. Braet − W. Verbeke, Leuven 1983, s. 19−77; IDEM, Die Stadtkultur des Mittelalters als Erinnerungskultur, in: Dortmund und Conrad von Soest im spätmittelalterlichen Europa, (edd.) T. Schilp − B. Welzel, Bielefeld 2004, s. 11−28. L. KYBALOVÁ, Pražské zvony, s. 152. František TISCHER (ed.), Listiny Jindřicho-Hradecké z  let 1388−1529, AČ IX, Praha 1899, s. 315−316, č. 80; F. TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce I/2, s. 15−16, 201. Z. WINTER, Kulturní obraz 1, s. 439. K  memoriálnímu procesí v Jihlavě Chronik der königlichen Stadt Iglau (1402–1607) von Iglauer Stadtschreiber Martin Leupold von Löwenthal, (ed.) Ch. D’Elvert, Brünn 1861, s. 74−75, k ztvárnění celé situace na fresce v chóru minoritského klášterního kostela Ivo HLOBIL – František

48

Tomáš Borovský

Důležitá role náležela zvonům v souvislosti s pokáním. Kajícná a prosebná procesí, jež městem procházela a jež měla vyjadřovat pokoru a pokání měšťanů, kteří tak usilovali o odvrácení pohrom od svého města, se bez zvuku zvonů samozřejmě nemohla obejít.42 Aktem pokání a projevem snahy o nápravu poměrů však bylo i samotné pořízení zvonu, který poté upomínal na příslušnou událost. V Hradci Králové nechala městská rada na sklonku 15. století ve zvonovém nápisu dokonce zachytit důvody, jež ji vedly k tomu, že konváři Ondřeji řečenému Žáček a jeho pomocníku Václavovi zadala odlití velkého zvonu (nazývaného pak Orel) pro věž kostela sv. Ducha. Podle něj bylo město a okolí během roku 1496 postiženo neblahými událostmi, velkými záplavami spojenými s morem, a proto byl pořízen tento zvon „ke cti Všemohoucího Boha a blahoslavené Panny Marie“.43 V pokání však mohly zvony hrát i jinou úlohu. Anglický teolog Alexander Neckam ve spise De naturis rerum libri duo na konci 12. století konstatuje, že zvon je stejně jako zvonice znakem kazatelství, neboť tak jako kazatel musí být i on vysvěcen, ale též říká, že pokud zvon z jakéhokoliv důvodu spadne a zabije člověka, má být po dobu sedmi let naplněn trny „quasi in signum poenitentie“ a teprve poté může být znovu užíván.44 Petr Dinzelbacher, který na tuto pasáž Neckhamova díla v souvislosti s procesy proti zvířatům a věcem upozornil, pak doplňuje další pozoruhodné příklady. Po odsouzení Girolama Savonaroly byl z rozhodnutí florentské signorie odsouzen také velký zvon dominikánského kláštera sv. Marka, zvaný la Piagnona (tedy Plačka), protože vyzýval měšťany k  povstání. Zvon byl sňat, vezen na voze Florencií a u toho jej kat bičoval. Pak byl vypovězen do vyhnanství. Další doklady již pocházejí z raného novověku, HOFFMANN, Barokní freska přepadení Jihlavy roku 1402 v minoritském kostele. Kopie gotické veduty z doby před rokem 1436, Umění 51, 2003, s. 147–157; k dalším městům např. k Mostu Ludwig SCHLESINGER (ed.), Die älteste Erzählung von der siegreichen Vertheidigung der Stadt Brüx gegen die Hussiten i. J. 1421, Prag 1877, s. 54; k Plzni Josef HEJNIC – Miloslav POLÍVKA, Plzeň v husitské revoluci. Hilaria Litoměřického „Historie města Plzně“, její edice a historický rozbor, Praha 1987, s. 109 (český překlad s. 153); Miloslav BĚLOHLÁVEK, Antihusitská tradice v Plzni a boj proti ní (Nový svátek), Husitský Tábor 4, 1981, s. 197−202. 42 K městským procesím a jejich typům viz Andrea LÖTHER, Prozessionen in spätmittelalterlichen Städten. Politische Partizipation, obrigkeitliche Inszenierung, städtische Einheit, Köln – Wei­mar – Wien 1999. K užití zvonů při kajícném procesí za odvrácení moru viz RBM VII/2, s. 202–204, č. 310 (k vyzvánění při procesí na s. 203). 43 Antonín CECHNER, Soupis, sv. 19. Politický okres královéhradecký, Praha 1904, s. 58; Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech 1. A−J, Praha 1977, s. 451−454. K morovým epidemiím a jejich vnímání na sklonku středověku J. MACEK, Jagellonský věk v českých zemích 1, s. 51, 55−59, 319. 44 Alexandri Neckham De naturis rerum libri duo, (ed.) T. Wright, Rerum Britannicarum Medii Aevi Scriptores 34, London 1863, s. 69.

Zvony a lidé středověkého města. Komunikační funkce zvonů v městské společnosti

49

např. v La Rochelle byly při rekatolizaci města všechny zvony užívané protestanty zbičovány a zakopány do země.45 Doklady podobné praxe z českého a moravského prostředí zatím neznáme, nelze však vyloučit, že i v našich zemích bychom se s podobným trestáním „provinilých“ zvonů setkali.46 Apotropaické a posvátné funkce zvonu procházejí v podstatě všemi zmiňovanými okruhy. Již ukázky citované v úvodu studie nám ukázaly víru v  posvátnou moc zvonů, která vyplývala z  jejich posvěcení. Zvon zprostředkovával komunikaci mezi pozemským a nebeským světem, jeho zvuk rozháněl démony útočící na lidské duše, zprostředkovával ústřední okamžik křesťanského rituálu mše, povznášel k božským výšinám. Systém lidové víry si ovšem křesťanský výklad zvonu uzpůsobil potřebám každodenního života a abstraktní démonické síly si zkonkretizoval. Zvonění zvonu tak mohlo rozhánět mraky, chránit před bouří, blesky a špatným počasím, kobylkami, morem a dalšími pohromami.47 Tyto úlohy se názorně ukazují v zasvěcení zvonů a jejich jménech. Podle výzkumu Miroslava Flodra byly dlouho zvony opatřovány nápisy zasvěcujícími je čtyřem evangelistům jako nejmocnějším přímluvcům a ochráncům (s vrcholem ve 14. století), k nimž se postupně přidávali další patroni, zejména Panna Marie.48 Zvonové nápisy tak plnily roli magických ochranitelských formulí. Nelze v našem výkladu vynechat zvony bez zvuku. Dalece tu nejde jen o Velikonoce, kdy zvony utichají v období od večerní mše na Zelený čvrtek až do Bílé soboty. Stejně jako jednotlivé zvuky nesou ve středověké společnosti konkrétní sdělení, je významotvorná také absence zvuků, neboť v ní se ukazuje narušení pozemského řádu. Při vjezdu pražské delegace na sklonku roku 1419 do Brna, kde právě sídlil král Zikmund se svým dvorem, nevyzváněly při vítání hostí zvony a jejich zvuk se nenesl nad Brnem ani po dobu pobytu pražanů, neboť nad městem byl kvůli jejich přítomnosti vyhlášen interdikt; syn Jiřího z Poděbrad Viktorin musel počátkem dubna 1469 dokonce opustit olomoucké hradby, kam přijel s poselstvím k Matyáši Korvínovi, aby mohly být slouženy mše se

Petr DINZELBACHER, Das fremde Mittelalter. Gottesurteil und Tierprozess, Essen 2006, s. 104− 105. 46 Srov. „potrestání“ zvonu přelitím na nový, které zmiňuje L. KYBALOVÁ, Pražské zvony, s. 154. 47 Srov. H. OTTE, Glockenkunde, s. 44−48; zvonění proti mračnům v 16. století uvádí Zikmund WINTER, Život církevní v Čechách. Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. století, sv. 2, Praha 1896, s. 515, 619; IDEM, Kulturní život 1, s. 439. 48 M. FLODR, Nápisy na středověkých zvonech, s. 148−149. 45

50

Tomáš Borovský

vším všudy, tedy i s vyzváněním.49 Známy jsou nakonec kuriální dispense pro městské rady, že i v případě interdiktu mohou být slouženy mše pro radní v  radničních kaplích, avšak bez vyzvánění! Velice pěkný příklad záměrně oněmělého zvonu nám zachoval jeden z  rukopisů Starých letopisů českých při popisování neklidné schůze na staroměstské radnici v lednu 1519, kde šlo o výběr peněz na berni uvalenou na jednotlivé stavy. Shromážděná obec byla nespokojena se záměry radních a začala se bouřit. Radní však nechali včas vytáhnout provaz od velkého zvonu na radnici do uzavřené místnosti a tím vzali nespokojencům komunikační nástroj, kterým by se mohli sjednotit a na jeho signál vyrazit ventilovat vzbouřené vášně.50 Doba největšího úbytku zvuku zvonů přijde až s osvícenstvím a francouzskou revolucí,51 avšak mnohé doklady i z našeho prostředí ukazují, že proces „sekularizace“ zvonu začal podstatně dříve. Likvidace zvonů za zvířených prvních let husitské revoluce je možná projevem jak obrazoboreckých tendencí, které pak přetrvávaly v  praxi Jednoty bratrské, jež zvony jako posvátnou součást křesťanského života nepřijala, tak aktuálních praktických potřeb. Vavřinec z Březové zmiňuje ve své kronice ihned za odstavci o ničení a boření klášterů ražbu mincí z kostelních klenotů a výrobu děl v staroměstských klášterech sv. Františka a Jakuba.52 Proměňování postojů vůči zvonům však můžeme sledovat i v rozhodnutích z klidnějších dob. Moravský zemský sněm se v roce 1526 v souvislosti s protitureckými opatřeními po bitvě u Moháče usnesl, aby „zvony zbytečné se od kosteluov braly a z těch děla lely“.53 Zvon tak pomalu přestává být posvěceným komunikantem mezi zemí a Bohem a stává se užitnou věcí, ovšem stále ještě vysoce ceněnou. 49

50 51

52

53

Kronika Vavřince z Březové, (ed.) J. Goll, FRB V, Praha 1893, s. 353; Franz PALACKY (ed.), Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georg’s von Po­ diebrad (1450–1471), Fontes rerum Austriacarum XX. Wien 1860, s. 571–575, č. 481; Peter ESCHEN­LOER, Geschichte der Stadt Breslau, (ed.) G. Roth. New York – München – Berlin 2003, s. 753–754. Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527, (ed.) J. Charvát, (=Dílo Františka Palackého 2), Praha 1941, s. 358. Základní monografii k tomuto tématu napsal Alain CORBIN, Village bells. Sound and meaning in the 19th-century French countryside, New York 1998 (francouzský originál Les cloches de la terre, Paris 1994); viz též Mona OZOUFOVÁ, Revoluční svátky 1789−1799, Brno 2006, s. 270−272. „In sancti vero Francisci et Jacobi monasteriis pixides et machinas cum armis bellicis et de ecclesiarum calici­ bus et monstranciis monetam pecuniarum eudendo laborabant“, Kronika Vavřince z Březové, s. 410. Byť se pasáž o zvonech nezmiňuje, je využití zvonoviny ze zbořených církevních ústavů vysoce pravděpodobné, neboť děla se odlévala ze shodného materiálu a odlévat je mohli právě zvonaři. František KAMENÍČEK (ed.), Jednání sněmovní a veřejná v markrabství moravském, AČ XI, Praha 1892, s. 360, č. 130.

Zvony a lidé středověkého města. Komunikační funkce zvonů v městské společnosti

51

Fyzické nakládání se zvony v předmoderní společnosti nám ostatně nabízí ještě velký prostor k výzkumu. Zatímco středověkým zvonařským dílnám a technologii výroby zvonu již byla věnována velká pozornost, zůstávají poněkud v pozadí další lidé kolem zvonů – jejich pořizovatelé se svými motivy, zvoníci, kteří zajišťovali běžnou údržbu, a zvonaři, jimž byly svěřovány náročnější opravy zvonu. Vzhledem k vysoké specializovanosti řemesla je otázkou již delší setrvalá existence dílny v jednom městě. Ve středověkém Brně ukázal průzkum na předměstí kumulaci kovodělných řemesel a patrně i stopy po zvonařské dílně, písemné prameny však kontinuitu dílny přesvědčivě nepotvrzují.54 Vzhledem k specializovanosti jde pochopitelně o problém odbytu hotových výrobků (i  když víme, že osvědčení zvonaři neměli nouzi o zakázky z širšího okolí svého působiště), který pravděpodobně mizel v pozdním středověku díky odlévání děl. V  každém případě nutná údržba zvonu a jeho opravy rozšiřovaly komunikační pole městských obcí. Tak byli na opravu žárem poškozeného zvonu v Magdeburgu v polovině 15. století pozváni mistři z  Durynska; kolem roku 1500 zase oznamuje českobudějovickým radním Václav, konvář z Vodňan, že zaslaný zvon přelil tak, jak chtěli, tedy ani menší, ani větší, především však, že hlas zvonu je stejný, „ač není-li lepší “,55 což nás opět přivádí k pozornosti věnované rozlišujícímu zvuku zvonu objednavateli. Zajímavou úvahu předložili nedávno autoři knihy o farním kostele v Trhových Svinech, když interpretovali zděný kanálek spojující kněžiště se zvonicí jako možnou komunikační cestu, jež umožňovala domluvu faráře a zvoníka a koordinaci zvuku zvonů s kázáním.56 I tento velmi stručný a v mnohém ještě neúplný přehled nám ukázal velkou variabilitu užívání zvonů v životě středověkého města a jejich roli v  komunikačním systému. Prameny zpravidla jen rozlišují zvony a velké zvony,57 je však jasné, že obyvatelé města byli schopni v rozsáhlé skupině zvonů detailně rozlišovat podle jejich zvuku (a rámcově patrně též podle doby, ve které zvonění zaznívalo). Zvonění jednoho konkrétního zvonu mohlo vyznačovat různé situace, třeba u zmíněných velkých zvonů

Dana ZAPLETALOVÁ – Martin HLOŽEK, Doklady středověké zvonařské či kovolitecké výroby z Pe­ kařské ulice v Brně, in: Campana. Codex. Civitas ( jako v pozn. 7), s. 45–60; ke konti­nui­tě řemesla v rámci rodiny viz studii Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Velký zvon v Kladsku a brněnský zvonařský rod Haubiců, in: Ibidem, s. 62−79. 55 M. FLODR, Technologie středověkého zvonařství, s. 105; Václav SCHULZ (ed.), Listy do Budějovic zaslané z let 1405−1526, AČ 21, Praha 1903, s. 243, č. 187. 56 Roman LAVIČKA – Robert ŠIMŮNEK, Městský farní kostel ve středověkých Čechách. Trhové Sviny 1280−1520, České Budějovice 2011, s. 29, 31. 57 Srov. též Václav FLAJŠHANS (ed.), Klaret a jeho družina 2. Texty glossované, Praha 1928, s. 528−529. 54

52

Tomáš Borovský

jak okamžik eucharistické proměny, tak slavnostní chvíle nebo okamžik akutního nebezpečí a zároveň se při jediném vyzvánění jednotlivé funkce zvonu mezi sebou prolínaly – při královském adventu či memoriální slavnosti má zvon současně úlohu shromažďující, liturgickou, oslavnou, memoriální. Ke zvuku zvonů ve středověkém městě je tak nutné přistupovat komplexně. Všechny výše nastíněné situace spojuje skutečnost, že zvon představuje základní komunikační prostředek při sjednocování městské komunity a v konkrétních situacích hlavní nástroj při vytváření tzv. okasionální veřejnosti, tedy situačně vymezené skupiny obyvatel města, jež se podílí na veřejném (politickém) životě. Není proto nijak překvapivé, že zvony a zvonice jsou chápány jako jeden ze základních sebeidentifikačních znaků středověkého města.58 Význam zvonů ve věžích zvonic a kostelů pro vytváření obrazu města ostatně přetrvává i v období humanismu, jak ukazují humanistické chvály měst.59 Zvuk zvonů byl nepochybně hlavním nástrojem vytváření veřejnosti ve středověkých městech, spojoval i rozděloval. Stejně jako veřejnost byla definována podle situací, rozlišoval se situačně i význam, který zvuk téhož zvonu nesl. Místo samozřejmých konstatování si ale závěrem můžeme spíše klást otázky do budoucna: Jaké vlastně bylo množství zvonů ve středověkém městě? Nakolik byli obyvatelé města schopni je rozlišovat a určovat poslechem? Jaký byl zvukový dosah zvonů mimo městské hradby v krajině? Prostor k výzkumu je stále otevřen.60

A. HAVERKAMP, „...an die große Glocke hängen“, passim; Histoire de la France urbaine 2. La ville médiévale, (ed.) J. Le Goff, Paris 1980, s. 267, 269; František HOFFMANN, Středověké město v Čechách a na Moravě, Praha 2009, s. 466−468. 59 K nim nově Dana MARTÍNKOVÁ – Jan MARTÍNEK, Literární druh veršovaných popisů měst v naší latinské humanistické literatuře. Jan Hodějovský a jeho literární okruh, Praha 2012. 60 Příspěvek vznikl v rámci grantu GA ČR reg.č. P405/10/0840 Codex iuris municipalis Marchionatus Moraviae. 58

53

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej (do końca XV w.) Zarys zagadnienia Grzegorz Myśliwski

Pani Profesor Marii Koczerskiej

1.  Wstęp Celem niniejszego artykułu jest przedstawienie stosunków językowych w wybranych dziedzinach życia gospodarczego krajów Europy Środkowo-Wschodniej w dojrzałym i późnym średniowieczu. Zamierzam odpowiedzieć na pytanie jakimi językami posługiwali się kupcy i  przedsiębiorcy różnego pochodzenia etnicznego w mowie i w piśmie. Kolejne zagadnienie to przemiany pejzażu językowego w obrębie środowisk parających się działalnością gospodarczą na skalę ponadlokalną. Chodzić tu będzie zarówno o pojawienie się nowych języków w Europie Środkowo-Wschodniej oraz o zakres ich stosowania i znaczenia w stosunku do innych języków. Pod uwagę zamierzam wziąć rodzimych ludzi interesu i przybyszów, którzy osiedli na stałe w miastach tego wielkiego obszaru. Rozważania swoje muszę ograniczyć do szeroko rozumianych ziem polskich (włącznie z Pomorzem Zachodnim), polsko-czeskiego Śląska, terytorium Królestwa Czech (bez Łużyc), Prus oraz Litwy i Rusi. Dla naszych rozważań użyteczny będzie podział przestrzeni gospodarczej Europy Środkowo-Wschodniej, który wypracowali Marian Małowist, Henryk Samsonowicz i Antoni Mączak.1 Według nich od XIII w. wymienione kraje i regiony należały do czterech stref, których zasięg nie 1

Marian MAŁOWIST, Wschód a Zachód Europy w XIII–XVI wieku. Konfrontacja struktur społeczno-gospodarczych, Warszawa 1973, s. 6, 9, 25. O podziale Europy Środkowej na pięć stref ekonomicznych (bałtycką, rosyjską, karpacką, czarnomorską i bałkańską), zob. Henryk SAMSONOWICZ, Gospodarka średniowiecznej Europy Środkowo-Wschodniej, in: Historia Europy ŚrodkowoWschodniej, (ed.) J. Kłoczowski, Lublin 2000, s. 20.

54

Grzegorz Myśliwski

­ okrywał się z granicami politycznymi: bałtyckiej, sudecko-karpackiej p (kraje czeskie, Śląsk, Małopolska i, last but not least, pomijane w tym artykule Królestwo Węgier), czarnomorskiej (tu: Ruś Kijowska i Ruś Halicko-Włodzimierska) oraz, co proponował już tylko Samsonowicz – rosyjskiej (Ruś środkowa, Wielkie Księstwo Litewskie, Mazowsze i Wielkopolska). Wydaje się, że duża część tej ostatniej strefy, o której Małowist pisał jako o czymś amorficznym,2 może być traktowana na potrzeby tego artykułu jako część strefy bałtyckiej ze względu na bliskość wchodzących w jej skład regionów do Morza Bałtyckiego. Dotyczy to regionów polskich (Wielkopolska, Mazowsze), litewskich (Auksztota, Żmudź) i rusko-litew­skich (ziemia połocka). 2.  Ludy i ich mowa Zacznijmy od mowy ojczystej, która stanowiła pochodną przynależności etnicznej. Jeszcze w początkach XII w. istniało w Czechach i w Polsce poczucie słowiańskiej wspólnoty językowej, która w rzeczywistości była językową wspólnotą zachodniosłowiańską,3 Dopiero w trakcie tego samego stulecia nasiliło się zróżnicowanie językowe na terenie obu państw, którego konsekwencją było wytworzenie się różnych języków narodowych – czeskiego i polskiego.4 Również wśród licznych plemion bałtyjskich mimo bliskich podobieństw między np. językiem Prusów i Jadźwingów, nastąpił podział na języki zachodnio- i wschodniobałtyjskie.5 Później wyodrębniły się z nich języki pruski, jaćwieski, litewski i inne.6 Przyjmowano, że na rozległym obszarze Rusi Kijowskiej do XIV w. panowała staroruska wspólnota językowa7. Jednak w poszczególnych częściach Rusi mówiono różnymi dialektami. Swoistą specyfikę wykazywała mowa w regionie Nowogrodu Wielkiego i Pskowa, a inna występowała

2 3

4 5 6 7

M. MAŁOWIST, Wschód, s. 30–31. Jerzy Dowiat, Język, in: Kultura Polski średniowiecznej X–XIII w., (ed.) J. Dowiat, War­ szawa 1985, s. 193–194. Mimo wcześniejszej i bogatszej tradycji czeskiego piśmiennictwa i przenikania wyrazów czeskich do terminologii liturgicznej (Miroslav KOMÁREK, Ději­ ny českého jazyka, Brno 2012, s. 17, 63) językoznawcy zwracają uwagę na paralelne i równo­ czesne przemiany obu języków i niewielkie różnice między nimi jeszcze w XIII stu­leciu (Zdzisław STIEBER, Wzajemne stosunki języków zachodniosłowiańskich, in: Idem, Świat językowy Słowian, Warszawa 1974, s. 144, 148). J. Dowiat, Język, s. 195. Zigmantas KIAUPA − Jūratė KIAUPIENĖ − Albinas KUNCEVIČIUS, Historia Litwy. Od czasów najdawniejszych do 1795 roku, Warszawa 2007, s. 33, 34, 36. Zob. Ibidem, s. 94. Alewtina ŁAWRINIENKO, Historia języka rosyjskiego, cz. 1, Rzeszów 1991, s. 134; Janusz RIEGER, Z dziejów języka rosyjskiego, Warszawa 1998, s. 11.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

55

np. w rejonie Kijowa.8 Wszystkie wymienione linguae stanowiły podstawę ustnego porozumiewania się uczestników handlu dalekosiężnego. Jednak ponieważ prowadzili go z samej istoty rzeczy ludzie mówiącymi różnymi językami od razu powstał problem komunikacji. W strefie bałtyckiej już we wczesnym średniowieczu zawiązały się kontakty skandynawsko-bałtyjskie i skandynawsko-słowiańskie. Handel między Skandynawami a Bałtami wynikł zarówno z przyjazdów Normanów, jak i stanowił konsekwencję wypraw handlowych niektórych ludów bałtyjskich (Prusowie, Kurowie) do szwedzkiej Birki i do Visby na Got­ landii.9 Ponieważ jednak stwierdzono zapożyczenia terminologii handlowej z języka szwedzkiego w językach Bałtów,10 można sądzić, że to Bałtowie przyswajali sobie podstawowe wyrazy z mowy Szwedów a nie odwrotnie. Z kolei w wielkim emporium północnej Rusi, Nowogrodzie Wielkim, rozbrzmiewał staronordycki i staronowogrodzki, a także – nie później niż od XII w. – niemiecki.11 Stwierdzono zarazem niewielką liczbę zapożyczeń z języka skandynawskiego w staroruskim, co interpretuje się jako dowód na niewielką liczbę Waregów i stopniowe ich roztopienie się w masie ruskiej.12 Podobna mieszanka języków w obiegu ustnym występowała w głównych portach zachodniopomorskich, jak np. w dwunastowiecznym Szczecinie, którego mieszkańcy utrzymywali kontakty handlowe z Niemcami (m.in. z Lubeki), Skandynawami i Rusinami (z Nowo­grodu Wielkiego).13 Również w Kijowie rozbudowanym przez Normanów w potężny gród z małej osady.14 mówiono zapewne dialektem kijowskim i językiem staronordyckim. Pejzaż językowy ówczesnego Kijowa wzbogacał język członków gminy żydowskiej, która jest tam potwierdzona już dla X wieku.15 Prawdopodobnie mówili po kipczacku, jako że przybyli z ­Chazarii 16. 8

9 10 11 12 13 14 15 16

J. RIEGER, Z dziejów, s. 41–42; o dialekcie staronowogrodzkim i innych zob. Andrej A. ZALIZNÂK, Značene berestânyh gramot dlâ istorii ruskovo âzyka, in: Berestânye gramoty : 50 let otkrytiâ i izučeniâ : materialy meždunarodnoj konferencii Velikij Novgorod, 24–27 sentâbrâ 2001 g., (ed.) V. L. Ânin, Moskva 2003, s. 220–223. Łucja OKULICZ-KOZARYN, Dzieje Prusów, Wrocław 1997, s. 152–153; Z. KIAUPA – J. KIAU­PIENĖ – A. KUNCEVIČIUS, Historia Litwy, s. 39–40. Z. KIAUPA – J. KIAUPIENĖ – A. KUNCEVIČIUS, Historia Litwy, s. 40. Philippe DOLLINGER, Die Hanse, Stuttgart 20126, s. 7, 30. J. RIEGER, Z dziejów, s. 95. Ph. DOLLINGER, Die Hanse, s. 8; Gerard LABUDA (ed.), Dzieje Szczecina (wiek X – 1805), Warszawa – Poznań 1985, s. 52. Zob. ostatnio Waldemar DUCZKO, Ruś Wikingów. Historia obecności Skandynawów we wczes­no­ średniowiecznej Europie Wschodniej, Warszawa 2007, s. 74, 180–187. Hanna ZAREMSKA, Żydzi w średniowiecznej Europie Środkowej: w Czechach, Polsce i na Węgrzech, Poz­nań 2005, s. 24. Prof. Hannie Zaremskiej dziękuję za tę sugestię.

56

Grzegorz Myśliwski

Trzeba dodać, że jeszcze przed podbojem tego miasta przez Mongołów (1240 r.) pejzaż językowy uzupełniały wyrazy tatarskie, w tym tak istotne jak „towar”.17 Po podboju doszły następne słowa o znaczeniu gospodarczym, w tym tak podstawowe jak dien’ga („pieniądz”).18 W strefie obejmującej kraje i miasta później wykształconych stref sudeckiej-karpackiej i czarnomorskiej mieszanina języków mówionych przedstawiała się częściowo podobnie, częściowo zaś odmiennie. Już w znanej taryfie z Raffaelstetten (pocz. X w.)19 wymieniono kupców czeskich (de Boemanis), prawdopodobnie Waregów z Rusi (de Rugis), niemieckich (Bawari) i żydowskich ( Judei).20 Dodać tu trzeba Morawian (ad mer­ catum Marahorum). Znana relacja podróżnicza Ibrahima ibn-Jakuba, żydowskiego posłańca kalifa z Kordoby21 opisuje napływ zarówno wschodniosłowiańskiego (ruskiego), jak i etnicznie obcego kupiectwa do dwóch głównych ośrodków handlowych księstwa czeskiego – Pragi i Krakowa. Oprócz Rusinów (Słowianie), ze wschodu przybywali więc Waregowie (Rusowie, przez Kraków), a także kupcy muzułmańscy (z Węgier), węgierscy i żydowscy.22 Powstaje pytanie jak tym różnojęzycznym ludziom interesu, w więk­ szoś­ci niewykształconym przecież, udawało się porozumieć w kontaktach handlowych. Jak świadczy choćby doświadczenie kupców ruskich handlujących pod koniec XI w. z plemieniem Jugorców posługiwano się gestykulacją.23 Można sobie wyobrazić liczne gesty zachęcające do obejrzenia wystawionych towarów, podkreślające ich walory (w tym także przez wskazywanie palcami), a także gesty wyrażające akceptację ceny za towar lub brak zgody na zapłatę w tej wysokości. Kwotę do zapłacenia pokazywano na palcach lub kostkach dłoni.24 Wolno założyć, że 17 18 19

20 21 22

23 24

J. RIEGER, Z dziejów, s. 96. Ibidem. O taryfie z Raffaelstetten zob. Vasilij G. VASILEVSKIJ, Kiew’s Handel mit Regensburg in alter Zeit, VHVOR 57, 1905, s. 185–195; Jerzy STRZELCZYK, Raffaelstetten, in: Słownik starożytności słowiańskich, t. 4, (edd.) W. Kowalenko et al., Wrocław 1972, s. 460−461. Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae, t. I, (ed.) G. Friedrich, Praha 1904–1907, č. 31, s. 35, 36. O Ibrahimie ibn-Jakubie ostatnio zob. Ahmed NAZMI, Commercial Relations between Arabs and Slavs (9th–11th centuries), Warszawa 1998, s. 115–116. Relacja Ibrahima Ibn Jakuba z podróży do krajów słowiańskich w przekazie Al-Bekriego, (edd.) Ta­deusz Kowalski − Józef Kostrzewski, Monumenta Poloniae Historica, series nova, t. 1, Kraków 1946, s. 49, 74–75. Zob. także Boris RYBAKOV, Pervye veka ruskoj istorii, Moskwa 1964, s. 44. B. RYBAKOW, Pervye veka, s. 159. Stanisław CISZEWSKI, Pierwotne sposoby liczenia i prowadzenia rachunkowości, in: Idem, Prace etnologiczne, Warszawa 1930, s. 102 ff. O liczeniu na kostkach dłoni zob. Agnieszka SAMSONOWICZ, Nona piscis a regale rybne w Polsce XI–XII w., in: Cracovia – Polonia – Europa. Studia z dziejów średniowiecza ofiarowane Jerzemu Wyrozumskiemu w sześćdziesiątą piątą

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

57

gesty uzupełniano mimiką i nieartykułowanymi dźwiękami (pomrukami i okrzykami). Główne znaczenie odgrywały więc ruchy rąk i palców, gra twarzą, zmienianie pozycji ciała (ukłon, odchylenie, przyklęknięcie). Można sobie wyobrazić transakcje sprzedaży/ kupna, który odbywały się nawet bez jednego słowa. Jednak sprzedający i nabywcy zapewne nierzadko próbowali rozmawiać. Do nawiązania kontaktu i wymiany potrzebnych informacji nie była potrzebna płynna i gruntowna znajomość języka obcego. Zapewne wystarczyło znać nie więcej niż kilka użytecznych słów. Z braku danych źródłowych trudno jednoznacznie rozstrzygnąć czy na ogół przeważał język przyjezdnych czy miejscowych. Wydaje mi się, że częściej to przyjezdni uczyli się kilkunastu słów z języka, którym posługiwała się miejscowa ludność – ich klienci i sprzedawcy. Przykład zapożyczenia z języka szwedzkiego wyrazu „kupiec” w języku litewskim25 przemawiałby na rzecz takiego właśnie przypuszczenia. Nie można też wykluczać pomocy osób trzecich, które lepiej znały obcy język przyjezdnych kupców. W przeciwieństwie do późnego średniowiecza brak jednak wzmianek o wyspecjalizowanych tłumaczach. Tak więc nie da się stwierdzić z całkowitą pewnością jaki był język komunikacji ustnej między Skandynawami a  Słowianami czy Prusami a Skandynawami. Tym trudniej, gdy wyobrazimy sobie transakcje wyłącznie między cudzoziemcami, których wspomniał Ibrahim ibn-Jakub w Pradze – Żydami, Waregami, Słowianami i przybyszami z Węgier. Jedynie w przypadku kontaktów żydowsko-słowiańskich przeprowadzono wywód, który dowodzi dużej znajomości miejscowych języków słowiańskich przez zamieszkałych wśród Słowian Żydów.26 Wydaje się, że również osiedlający się na stałe Niemcy mogli nauczyć się podstaw języka dominującego w nowym miejscu zamieszkania, czyli słowiańskiego. Przynosili zarazem swoje języki, których rola w środkowoeuropejskim krajobrazie językowym diametralnie się różniła. Zależała ona od liczby, zamożności i pochodnego znaczenia kupców-imigrantów. Ograniczając się do ludności osiadłej na stałe można powiedzieć, że już na przełomie IX i X w. stale mieszkający w Europie ŚrodkowoWschodniej ludzie interesu mówili różnymi językami. Casus Rusi zjednoczonej przez Waregów jest tu najlepszym przykładem.27 Nieco później

rocznicę urodzin i czterdziestolecie pracy na­ukowej, (edd.) K. Baczkowski et al., Kraków 1995, s. 191. 25 Z. KIAUPA – J. KIAUPIENĖ – A. KUNCEVIČIUS, Historia Litwy, s. 40. 26 Hanna ZAREMSKA, Żydzi w średniowiecznej Polsce. Gmina krakowska, Warszawa 2011, s. 38. 27 Tak ostatnio W. DUCZKO, Ruś, s. 180–187. Reprezentatywny dla nurtu „antynormańskiego” jest B. RYBAKOV, Pervye veka, s. 15–16.

58

Grzegorz Myśliwski

w Pradze (terminus ante quem to 1091 r.)28 i przyłączonym do Polski Krakowie osiedlili się Żydzi (1028 r.),29 a w Pradze powstała gmina Niemców (między 1061 a 1092 r.).30 W XII stuleciu powstały nowe gminy żydowskie (np. w Chebie, Znojmie, Brnie i Wrocławiu)31 i niemieckie (Kutná Hora, nie później niż w 1188).32 Warto także przypomnieć przypuszczenie Benedykta Zientary, że wśród przybyłych w XII w. do Polski i Czech francuskojęzycznych Walonów znajdowali się kupcy.33 Można więc postawić również pytanie, czy ludzi handlu nie było także w Brnie, gdzie Walonowie zamieszkali nieco później (ok. 1230 r.).34 O ile jednak język waloński (dialekt francuskiego) nie odegrał może nawet żadnego znaczenia w kontaktach handlowych, to począwszy od XII w. coraz większą rolę zaczął odgrywać język niemiecki, walnie zyskując na znaczeniu w trakcie XIII w. Stulecie to stanowiło bowiem w całej Europie czas intensywnego osadnictwa Niemców, a w przypadku Prus i Inflant – podboju tych regionów, ujarzmienia autochtonów i budowy nowego państwa niemieckiego. Również w rejonie Bałtyku niemieckie kupiectwo pod wodzą lubeczan wyparło stopniowo z handlu kupców skandynawskich i słowiańskich. Do końca średniowiecza w  większych miastach badanego regionu, zarówno istniejących wcześniej, jak i w założonych in cruda radice (jak np. w Toruniu) dominowali mieszczanie niemieccy pochodzący z różnych regionów Rzeszy35 oraz ich język w różnych odmianach. Pochodną tej sytuacji musiał być wzrost znaczenia języka niemieckiego w kontaktach handlowych, także w sytuacjach, gdy jedną ze stron transakcji był Polak, Czech bądź Żyd. W tym ostatnim przypadku nie było to żadnym problemem, gdyż zanim wykształcił się jiddisz (przełom XIII i XIV w. ?)36 Żydzi mówili po niemiecku wzbo28

29 30 31 32 33 34 35

36

Jan VLK et al., Dějiny Prahy, t. 1, Praha – Litomyšl 1997, s. 54. H. ZAREMSKA, Żydzi w śred­ niowiecznej Europie, s. 31, przyjmuje jako pewnik powstanie gminy żydowskiej w 1. po­łowie XI wieku. H. ZAREMSKA, Żydzi w średniowiecznej Polsce, s. 81. J. VLK et al., Dějiny Prahy, t. 1, s. 556. H. ZAREMSKA, Żydzi w średniowiecznej Europie, s. 33. Jörg HOENSCH, Geschichte Böhmens. Von der slavischen Landnahme bis zur Gegenwart, München 19973, s. 95. Benedykt ZIENTARA, Walonowie na Śląsku w XII i XIII wieku, P.Hist. 66, 1975, č. 3, s. 356–357. Győrgy SZÉKELY, Wallons et Italiens en Europe Centrale aux XIe–XVIe siècles, AUSBud. 6, 1964, s. 20. O przyczynach zdobycia przewagi przez Niemców w handlu Środkowo-Wschodniej Euro­ py zob. Wolgang KEHN, Der Handel im Oderraum im 13. und 14. Jahrhundert, Köln – Graz 1968, s. 54. Tak Geschichte der deutschen Sprache, (ed.) W. Schmidt, Berlin 1980, s. 95. Pewne jest, że w XIV– XV w. Żydzi środkowoeuropejscy mówili w jidisz. Pogląd ten, jak i kontrowersje na temat genezy tego języka zob. H. ZAREMSKA, Żydzi w średniowiecznej Polsce, s. 38–39.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

59

gaconym o wyrazy hebrajskie i słowiańskie.37 Jako pewnik przyjmuje się, że w późniejszym średniowieczu niemiecki stał się ­business language Europy Środkowo-Wschodniej po ok. 1250 r.38 Język niemiecki nie był jednolity, co komplikowało się wskutek ekspansji niemczyzny w Europie Środkowej i nachodzenia się jej różnych odmian na siebie. Ważne dla badanego tematu są Mittel­hoch­deutsch (ober­deutsch, mittel­deutsch) oraz Mittel­ niederdeutsch.39 Za historykami języka przyjmuje się podział niemieckiej strefy językowej w Europie Środkowo-Wschodniej na trzy główne części. Na terenach nadbałtyckich dominował Mittelniederdeutsch, który stanowił konsekwencję ekspansji Hanzy.40 Niekiedy określa się jego regionalną wersję jako ostniederdeutsch.41 Jednak zwrócono uwagę, że w miastach pomorsko-krzyżackich (Toruń, Chełmno, Elbląg) posługiwano się oficjalnie mitteldeutsch, względnie „kolonialną” odmianą – ostmitteldeutsch.42 Ten ostatni język narodził się na terenie Marchii Brandenburskiej43 i  wraz z  kolonizacją na wschód objął swoim zasięgiem głównie ziemie polskie i Królestwo Czech.44 Jednakże napływ kupiectwa z Ratyzbony (od X w.) i Norymbergi do Czech (od pocz. XIV w.)45, ratyzbończyków na Śląsk  – począwszy od XIII w.,46 a w XIV  w. – ­norymberczyków – do

37 38 39 40 41 42

43 44 45

46

H. ZAREMSKA, Żydzi w średniowiecznej Polsce, s. 38. O znaczeniu cezury 1250 r. dla historii języka niemieckiego zob. Norbert R. WOLF, Ge­ schichte der deutschen Sprache, t. 1, Heidelberg 1981, s. 174, 196. Ibidem, s. 174. Geschichte der deutschen Sprache, s. 81, 96; Igor S. KOŠKIN, Russko-germanskie âzykovye kontakty v gramotah Severo-Zapada Rusi XII–XV vv., Sankt Petersburg 2008, s. 11. N. R. WOLF, Geschichte, s. 177. Klaus FRIEDLAND, Erfurt im Fernhandelssystem der Hanse, in: Erfurt. Geschichte und Gegenwart, (ed.) U. Weiss, Weimar 1995, s. 438. Używanie ostmitteldeutsch obok niederdeutsch potwierdzają Krzysztof KOPIŃSKI − Janusz TANDECKI, Wstęp, in: K. Kopiński − J. Tandecki, Glossarium wyrazów i zwrotów ze średniowiecznych źródeł pruskich, Toruń 2011, s. XVI. Geschichte der deutschen Sprache, s. 96–97. K. FRIEDLAND, Erfurt, s. 438. O handlu kupców górnoniemieckich w Czechach przed XIV w. zob. Roland SCHÖNFELD, Regensburg im Fernhandel des Mittelalters, VHVOR 113, 1973, s. 36, 41; Josef JANÁČEK, L’argent tchèque et la Méditerranèe (XIV e et XV e siècles), in: Histoire économique du monde méditerranéen 1450–1650. Mélanges en l’honneur de Fernand Braudel, t. 1, Touluse 1973, s. 247; Hans SCHENK, Die Beziehungen zwischen Nürnberg und Prag von 1450–1500, in: Der Aussenhandel Ostmitteleuropas (1450–1650). Die ostmitteleuropäischen Volkswirtschaften in ihren Beziehungen zu Mitteleuropa, (ed.) I. Bog, Köln – Wien 1971, s. 186. Nie ma pewnych danych źródłowych na temat napływu kupców z Norymbergi do Czech przed XIV w. mimo kontaktów w Bawarii (zob. František GRAUS, Die Handelsbeziehungen Böhmen zu Deutschland und Österreich im 14. und zu Beginn des 15. Jahrhunderts, Historica 2, 1960, s. 88). Rudolf STEIN, Der Rat und die Ratsgeschlechter des alten Breslau, Würzburg 1963, s. 110; Mateusz GOLIŃSKI, Biogramy mieszczan wrocławskich do końca XIII wieku, Wrocław 1995, s. 40.

60

Grzegorz Myśliwski

­ ałopolski 47 oznaczał pojawienie się języka górnoniemieckiego (ober­ M deutsch) na tych terenach. Zwrócono wszakże uwagę, że, przynajmniej w piśmie, w Krakowie posługiwano się mitteldeutsch.48 Jak skomplikowane mogły być stosunki językowe pokazuje przykład rdzennych Czech.49 Na północy tego kraju przeważał ostmitteldeutsch. Na południu i na Morawach – dialekt górnoniemieckiego – mittelbairisch. W  Chebie i  okolicach przeważały inne górnoniemieckie dialekty – nordbairisch i ostfränkisch. Natomiast Praga stanowiła tygiel dwóch głównych odmian niemczyzny (mitteldeutsch i oberdeutsch), które zaczęły się przekształcać w nową całość.50 Proces mieszania się i stapiania obu tych odmian niemczyzny miał miejsce w całej Europie Środkowej. Wraz z napływem niemczyzny zaczęło napływać w późnym średniowieczu słownictwo handlowe (kaufmänni­ scher Sonderwortschatz), które podlegało wpływom najlepiej rozwiniętej kultury handlowej w Europie – włoskiej.51 Jednak choć w handlu dalekosiężnym Europy Środkowej zaczęli dominować kupcy niemieckojęzyczni, to działalność gospodarczą na większą skalę zaczęły prowadzić w strefie sudecko-karpackiej także inne nacje. Chodzi tu przede wszystkim o Włochów. Już w 2. poł. XIII w. istniały kontakty handlowe między Królestwem Czech a wenecjanami, a także florentczykami, którzy przeprowadzili w 1300 r. reformę mennictwa i pieniądza w państwie Przemyślidów.52 W początkach XIV w. pojawili się w Krakowie genueńczycy.53 W 2. poł. XIV stulecia napływ Włochów na tereny Królestwa Polski nasilił się. Natomiast na obszarach nadbałtyckich pojawiali się wyjątkowo.54 Jednocześnie od XIII w. na Rusi Halickiej działali Ormianie,55 którzy przybyli tu ze swojego głównego skupi-

47

48 49 50 51 52

53 54 55

Stanisław KUTRZEBA, Handel Krakowa w wiekach średnich na tle stosunków handlowych Polski, Kraków 1902, s. 88–89; Leon KOCZY, Handel Poznania do połowy wieku XVI, Poznań 1930, s. 223–224, 226. K. FRIEDLAND, Erfurt, s. 438. Hans EGGERS, Deutsche Sprachgeschichte, t. 2, Hamburg 1986, s. 12. Ibidem, s. 57. Geschichte der deutschen Sprache, s. 93. Henry SIMONSFELD, Der Fondaco dei Tedeschi in Venedig und die deutsch-venietianischen Handels­ beziehungen, t. 2, Stuttgart 1887, s. 80; J. JANÁČEK, L’argent, s. 46; Miloš DVOŘÁK, Císař Karel IV. a pražský zahraniční obchod. II část, PSH 35, 2007, s. 12–13; Roman ZAORAL, Silver and glass in medieval trade and cultural exchange between Venice and the Bohemian Kingdom, ČČH 109, 2011, s. 235 ff.; Ryszard KIERSNOWSKI, Wielka reforma monetarna XIII–XIV w., cz. 1, Warszawa 1969, s. 181–185. Jan PTAŚNIK, Kultura włoska wieków średnich w Polsce, Warszawa 19592, s. 18, 31–32, 121. Arnold ESCH, Italiener im Hanseraum, in: Am Rande der Hanse, (Hansische Studien, t. 22), Trier 2012, s. 178–181. Fryderyk PAPÉE, Historja miasta Lwowa w zarysie, Lwów – Warszawa 1924, s. 25.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

61

ska – Kaffy na Półwyspie Krymskim.56 Ormianie uczestniczyli aktywnie w handlu dalekosiężnym na pograniczu Europy Środkowo-Wschodniej i Azji. Byli również znani jako poligloci. Ich rodzimym językiem mówionym był wówczas kipczacki. W granicach Europy Środkowo-Wschodniej czołowym skupiskiem Ormian stał się ruski Lwów (założony w latach 40. XIII w.),57 gdzie mieli mieszkać niemal od samego początku. Miasto to wyróżniało się niespotykaną na badanym obszarze różnorodnością etniczną i wyznaniowo-religijną.58 Uwidoczniła się ona także w handlu i komunikacji językowej. Oprócz Niemców i Ormian działalność handlową prowadzili tu także Tatarzy (co najmniej do 1380 r.)59 i, w XV w., Włosi.60 Kupcy ruscy, zapewne aktywni przed przyłączeniem Lwowa do Polski w latach 40. XIV w. stracili na znaczeniu. Z późniejszego okresu jesteśmy w stanie podać jedynie ich pojedyncze przykłady.61 Na ziemiach polskich w XV w. do głosu zaczęli dochodzić także kupcy etnicznie polscy. Działo się tak w miastach mniejszych jak np. w Płocku, którego ludzie interesu prowadzili intensywny handel z Toruniem i Gdańskiem.62 Pojedynczy Polacy działali w handlu nawet w miastach, którymi rządził niemiecki patrycjat. Można wskazać co najmniej jeden wyjątek od tej reguły z lat 30. XV w.63 Znamy także przykład ­furmana-Polaka, który wiózł towary ze Wschowy na Śląsk.64 Jednocześnie niektórzy kupcy zagraniczni uczyli się języka polskiego. Przykładem Niklas Topler z Norymbergi, który w latach 40. XV w. działał w ­Królestwie Polskim 56 57

58

59 60 61 62

63

64

Aleksander CZOŁOWSKI, Lwów za ruskich czasów, Kwartalnik Historyczny 5, 1891, s. 805. O założeniu Lwowa ostatnio zob. Ìstorìâ L’vova u tr’oh tomah, t. 1, (edd.) Â. Ìsaêvič et al., L’vìv 2006, s. 7. O działalności gospodarczej Ormian w ty mieście zob. m.in. Mihail P. LESNIKOV, L’vovskoe kupečestvo i ego torgovye svâzi v XIV veke, in: Problemy ekonomičeskogo i političeskovo razvitiâ stran Evropy, (ed.) V. F. Semenov, Moskva 1964, s. 38, 43–46; Feliks KIRYK, Związki Lwowa z Krakowem w późnym średniowieczu, in: Lwów: miasto, społeczeństwo, kultura, t. 2, (edd.) H. W. Żaliński – K. Karolczak, Kraków 1998, s. 20–21. Andrzej JANECZEK, Tłumacz lwowski. Z zagadnień komunikacji językowej w wieloetnicznym mieście późnego średniowiecza, in: Gospodarka, społeczeństwo, kultura w dziejach nowożytnych. Studia ofiarowane Pani Profesor Marii Boguckiej, (edd.) A. Karpiński et al., Warszawa 2010, s. 203–204. Ìstorìâ L’vova, t. 1, s. 88. Łucja CHAREWICZOWA, Handel średniowiecznego Lwowa, Lwów 1925, s. 51–52. F. KIRYK, Związki, s. 19–20. Tadeusz ŻEBROWSKI, Stolica książąt mazowieckich i płockich w latach 1138–1495, in: Dzieje Płocka, (ed.) A. Gieysztor, Płock 1978, s. 104–105; Stella M. SZACHERSKA, Złoty wiek miasta (1495–1580), in: Ibidem, s. 134, 138. Archiwum Państwowe we Wrocławiu (=APWr.), Akta miasta Wrocławia (=AmWr.), Libri ex­ cessuum et signaturarum [=Lib.exc.sign.], t. 28, s. 115 (Piotr Potrzeba, Pottrzebe). O tym zdarzeniu zob. Grzegorz MYŚLIWSKI, Wrocław w przestrzeni gospodarczej Europy (XIII–XV wiek). Centrum czy peryferie? Wrocław 2009, s. 305–306. (…) hogeler Kofer und polnische Jacob furlewte (…), APWr., Lib.exc.sign., t. 19, 1412 r., s. 14.

62

Grzegorz Myśliwski

władając językiem miejscowym.65 Trzeba też wspomnieć o  polonizacji niemieckiego patrycjatu w niektórych miastach (np. we Lwowie) wywołanej napływem ludności polskiej,66 co musiało skutkować pogłębianiem znajomości polskiego. W kontaktach handlowych Europy środkowowschodniej pobrzmiewała więc również polszczyzna. Dominację języka niemieckiego w komunikacji między uczestnikami wielkoskalowej działalności gospodarczej w Europie Środkowej podważać mogły w XV w. inne okoliczności. Z pewnością należała do nich rewolucja husycka i jej dalekosiężne konsekwencje w Królestwie Czech, w tym emigracja Niemców z Pragi. Po 1420 r. aż 69 % parceli na Starym Mieście w stolicy Królestwa Czech należało do Czechów.67 Również w handlu czeskim tego czasu (do 1437 r.)68 rola kupców niemieckich została na pewien czas walnie ograniczona. Przyczyniła się do tego nie tylko wojna i antyniemiecki charakter husytyzmu i nastrojów społecznych w wielu częściach Czech, lecz także zakaz handlu z „heretyckim” krajem nałożony przez papieża Marcina V w 1420 r.69 Handel dalekosiężny uległ degradacji i został zastąpiony przez przygraniczny, do czego kupcy z odleglejszych miast za granicą nie byli niezbędni. Znaną sprawą jest też ogromny wzrost znaczenia języka czeskiego na Opolszczyźnie i Śląsku Opawskim w XV w. (zob. cz. 5). Powyższe wydarzenia i długofalowe przemiany musiały przyczynić się do wzrostu znaczenia języka czeskiego w ustnej komunikacji między ludźmi handlu. Oczywiste jest też, że kupcy czescy, ormiańscy, ruscy, tatarscy, włoscy, żydowscy i polscy ze swoimi krajanami rozmawiali o sprawach handlu w  językach ojczystych. Mogli się nimi posługiwać i w kontaktach z kupcami innego pochodzenia w miastach, w których działali tłumacze – np. we Lwowie, gdzie rolę tę odgrywali Ormianie,70 czy w Inflantach.71 Wolno przypuszczać, że w innych ośrodkach badanego obszaru

65 66

67 68

69

70 71

Marie SCHOLZ–BABISCH, Oberdeutscher Handel mit dem deutschen und polnischen Osten nach Ge­ schäftsbriefen von 1444, ZVGS 64, 1930, s. 60. Ìstorìâ L’vova, t. 1, s. 78. O zmniejszaniu się udziału Niemców w społeczności Lwowa w trakcie XV w. zob. Natalâ ÂKOWENKO, Historia Ukrainy od czasów najdawniejszych do końca XVIII wieku, Lublin 2000, s. 116. Dějiny Prahy, t. 1, s. 259. Georg JURITSCH, Handel und Handelsrecht in Böhmen bis zur husitischen Revolution. Ein Beitrag zur Kulturgeschichte der österreichischen Länder, Leipzig – Wien 1907, s. 114–116; Josef JANÁČEK, Der böhmische Aussenhandel in der Hälfte des 15. Jahrhunderts, Historica 4, 1962, s. 49–50. Hans SCHENK, Nürnberg und Prag. Ein Beitrag zur Geschichte der Handelsbeziehungen im 14. und 15. Jahrhundert, Wiesbaden 1969, s. 75; Petr ČORNEJ a kol., Dějiny zemí Koruny české, sv. I., Praha – Litomyšl 1992, s. 187. F. PAPÉE, Historja, s. 89; A. JANECZEK, Tłumacz, s. 203–222. I. S. KOŠKIN, Russko-germanskie âzykovye kontakty, s. 12, 20.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

63

taką funkcję mogli pełnić ad hoc inni kupcy znający lepiej język obcy niż jedna z handlujących osób. Tym bardziej, że wprowadzane w głównych miastach Europy Środkowo-Wschodniej prawo o gościach (Praga 1304, Wrocław pocz. XIV w. – wybiórczo, Kraków 1354 r.)72 nakazywało wręcz wszystkim przybyszom z innych miast handlować jedynie z tuziemcami. Wydaje się jednak, że w kontaktach z kupcami innej narodowości w ośrodkach, gdzie elitę ekonomiczną tworzyli Niemcy i aktywni w dalekosiężnym handlu Żydzi73 trzeba było posługiwać się niemczyzną, przynajmniej w stopniu podstawowym. Dotyczy to także ośrodków, gdzie działali kupcy i przedsiębiorcy włoscy, jak np. w Krakowie i, od 2. poł. XV w., Poznaniu.74 Warto postawić pytanie, czy kontakty kupców środkowo-wschodnioeuropejskich z Włochami doprowadziły do jakichś lingwistycznych konsekwencji. Włoscy imigranci jak np. Goffredo Fattinante w Krakowie czy Antonio Ricci we Wrocławiu raczej musieli się nauczyć niemieckiego.75 Ricci, który otrzymał obywatelstwo Wrocławia w 1419 r.,76 był tam zresztą jedynym Włochem. Natomiast w kontaktach na terenie Wenecji, do której jeździli kupcy z miast strefy sudeckokarpackiej (Praga, Kraków, Wrocław)77 kupcy niemieckojęzyczni mieli zakaz nawiązywania bezpośrednich kontaktów handlowych z Włochami i innymi kupcami. Zawsze musieli korzystać z pomocy oficjalnego pośrednika (Makler, Sensal, messeta, misseta), który zarazem pełnił funkcję tłumacza78. Z zachowanych dokumentów wynika, że tłumaczami byli zarówno Włosi, jak i Niemcy79. Handel w Wenecji nie wymagał więc od 72

73 74 75 76 77

78 79

Odpowiednio: Jaroslav MEZNÍK, Der ökonomische Charakter Prags im 14 J., Historica 17, 1969, s. 57; Mateusz GOLIŃSKI, Podstawy gospodarcze mieszczaństwa wrocławskiego, Wrocław 1991, s. 94; Stefania KALFAS-PIOTROWSKA, Stosunki handlowe polsko-śląskie za Kazimierza Wiel­kie­ go, RTPNŚl. 5, 1936, s. 255. H. ZAREMSKA, Żydzi w średniowiecznej Europie, s. 66–69. L. KOCZY, Handel, s. 263. O obu przedsiębiorcach zob. J. PTAŚNIK, Kultura, s. 19, 37–38, 74, 76–77, 79–82, 146–151. Heinrich WENDT, Schlesien und der Orient. Ein geschichtlicher Rückblick, Breslau 1916, s. 49. O Pradze zob. przyp. 52, a także Josef JANÁČEK, Der böhmische Aussenhandel, s. 40; IDEM, Prag und Nürnberg im 16 Jahrhundert (1489–1618), in: Der Aussenhandel, s. 208; o kupcach z Krakowa zob. Hektor AMMANN, Zur Geschichte der wirtschaftlichen Beziehungen zwischen Oberdeutsch­ land und dem deutschen Nordosten im Mittelalter, Schl.Gbl. 1927, nr 3, s. 53; Jan PTAŚNIK, Kul­ tura, s. 127–128; Hektor AMMANN, Wirtschaftsbeziehungen zwischen Oberdeutschland und Polen im Mittelalter, VSWG 48, 1961, s. 437; o Wrocławiu: Heinrich WENDT, Schlesien, s. 33–34, 39, 42, 45–46, 48–51; Gerhard PFEIFFER, Das Breslauer Patriziat im Mittelalter, Breslau 1929, s. 112, 119–120, 143, 146, 163–164, 166, 176, 240, 256, 276–277, 279, 292, 298, 302; Grzegorz MYŚLIWSKI, Venice and Wrocław in the later Middle Ages, in: Central and Eastern Europe in the Middle Ages. A Cultural History, (edd.) P. Górecki – N. van Deusen, London – New York 2009, s. 100–115, 250–261. H. SIMONSFELD, Der Fondaco, t. 2, s. 23–24. Ibidem, t. 2, č. 165, 166–1357 r., s. 68–69; č. 188–1361 r., s. 78–79.

64

Grzegorz Myśliwski

kupców z krajów i miast niemieckojęzycznych poznania języka włos­ kiego. Nie można jednak wykluczyć, że niektórzy z nich opanowali go w podstawowym zakresie80. Sytuacja językowa była również złożona w Wielkim Księstwie Litewskim. Zwrócono uwagę, że w ciągu XV w. język niemiecki zyskał na znaczeniu wśród litewskiego mieszczaństwa; także dlatego, że nastąpił napływ Niemców w jego szeregi81. Zapewne więc nie występowały problemy w kontaktach z kupcami hanzeatyckimi w Kownie, gdzie mieli swój kantor (głównie gdańszczanie).82 Że znajomość niemieckiego wśród litewskich kupców nie była jednak powszechna może świadczyć fakt, że na terenie Nowogrodu Wielkiego handlowali z Niemcami dzięki pośrednictwu miejscowych Rusinów (ze względów językowych ?).83 To zarazem potwierdza pośrednio dużą rolę języka ruskiego na rozległym obszarze Wielkiego Księstwa Litewskiego, co jest zjawiskiem dobrze znanym. Zresztą, jak wiadomo, znaczną część mieszkańców ogromnego Wielkiego Księstwa Litewskiego stanowiła ludność ruska. Także dlatego nie-ruska część mieszczaństwa umiała mówić po rusku.84 Zapewne więc kupcy z Nowogrodu Wielkiego, którzy mieli w Wilnie swój dom handlowy (dom hostinny),85 mogli się posługiwać ojczystym językiem, by zawierać transakcje z Litwinami. Że jednak znajomość niemieckiego nie wystarczała, by zawierać kontakty handlowe w Europie Środkowo-Wschodniej świadczy także nauka języków słowiańskich przez niektórych kupców z Norymbergi. Ekspansywni norymberczycy dotarli m.in. do Nowogrodu Wielkiego, gdzie uczyli się języka ruskiego86. Wynikać to musiało z chęci uniezależnienia się od pośrednictwa zadomowionych tam hanzeatów i zamiaru bezpośredniego nawiązania kontaktów z kupcami ruskimi. Norymberczycy znani byli także z dążenia do nawiązania bezpośrednich kontaktów z producentami,87 czy, jak w przypadku Nowogrodu Wielkiego, łowcami. Bez znajomości języka ruskiego stosowanie tej taktyki handlowej byłoby wielce utrudnione, jeśli nie niemożliwe.

80 81 82 83 84 85 86 87

G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 185. Z. KIAUPA – J. KIAUPIENĖ – A. KUNCEVIČIUS, Historia Litwy, s. 147. Henryk SAMSONOWICZ, Handel Litwy z Zachodem w XV wieku, P.Hist. 90, 1999, č. 4, s. 456. Adam KERSTEN, Kontakty gospodarcze Wielkiego Nowogrodu z Litwą, Polską i miastami połud­nio­wo­ niemieckimi w XV wieku, Sl. Or. 1, 1958, s. 140. Z. KIAUPA – J. KIAUPIENĖ – A. KUNCEVIČIUS, Historia Litwy, s. 147. A. KERSTEN, Kontakty, s. 163. M. MAŁOWIST, Wschód, s. 88. Ibidem.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

65

Jednak według Michaiła Tichomirowa w żadnym mieście Rusi nie przebywała taka mieszanina etniczna (i co za tym idzie, językowa) jak w  Moskwie w okresie XIV–XV w. Działali tu Niemcy, Litwini, Tatarzy, Ormianie, Włosi oraz kupcy różnego pochodzenia etnicznego z Azji Środkowej.88 Wydaje się być pewne, że przybysze musieli poznać podstawowe słowa ruskie. Jednak i moskwiczanie poznali zapewne podstawowe słownictwo tych, którzy przybywali do ich miasta z dalekich krajów. Że kupcy ruscy mieli wykształcone słownictwo handlowe, świadczą liczne zapiski na korze brzozowej, które pisano żywym i nieskrępowanym językiem staronowogrodzkim odzwierciedlającym język mówiony.89 Zagadnienie to omówię później. O tym że kupcy z głównych miast Rusi posiadali znajomość przynajmniej podstawowego słownictwa codziennego i handlowego z innych języków można wnosić z ich licznych, dalekosiężnych kontaktów, także ze Złotą Ordą, Bizancjum i miastami Krymu (Suroż/Sudak, Kaffa).90 Zresztą Atanazy Nikitin, kupiec z Tweru, który dotarł aż do Indii w latach 70. XV w. zapisał w swej relacji pojedyncze wyrazy z języku starouzbeckim, perskim i arabskim.91 Znajomość języków obcych w stopniu znacznie większym niż podstawowy można zakładać hipotetycznie w przypadku tych handlowców, którzy specjalizowali się w kontaktach z wybranymi miastami – Surożem (Suro­ żanie), Tmutorakaniem (Założniki) i Konstantynopolem (Grieczniki).92 Językoznawcy zakładają także, że regularne kontakty handlowe rusko-azjatyckie doprowadziły do wykształcenia się jakiegoś mieszanego dialektu na pograniczu Rusi i Azji Środkowej, stworzonym na potrzeby kupców z obu stref.93 Podsumowując zagadnienie języków mówionych w działalności gospodarczej na większą skalę, prowadzonej w wybranych regionach

88 89 90

91

92

93

Mihail N. TIHOMIROV, Drevnaâ Moskva XII–XV v., Moskva 1948, s. 106–107. A. A. ZALIZNÂK, Značene, s. 218. Marian MAŁOWIST, Kaffa – kolonia genueńska na Krymie i problem wschodni w latach 1453–1475, Warszawa 1947, s. 49, 75–79, 107, 296; M. N. TIHOMIROV, Drevnââ Moskva, s. 92–94, 102; Anatolij M. SAHAROV, Goroda severo-vostočnoj Rusi 14 –15 vekov, Moskva 1959, s.  151–153, 162; Michel BALARD, Gênes et la mer Noire, Revue Historique 1983, nr 270, s. 41. Varvara P. ADRÂNOVA-PERETC, Afanasij Nikitin – putešestvennik-pisatel’, in: Hoženie za tri morâ Afanasiâ Nikitina 1466–1472 gg., (ed.) Eadem, Moskva – Leningrad 19582, s. 94, 101, 113; Wiktor JAKUBOWSKI − Helena WILLMAN-GRABOWSKA, Wstęp, in: Atanazy Nikitin, Wędrówka za trzy morza, Wrocław 1952, s. CXXI. A. M. SAHAROV, Goroda, s. 153; Marian MAŁOWIST, The Trade of Eastern Europe in the ­Later Middle Ages, in: The Cambridge Economic History of Europe, t. 2, (edd.) M. M. Pos­tan – E. Miller, Cambridge 1987, s. 608; N. ÂKOWENKO, Historia Ukrainy, s. 75–76. W. JAKUBOWSKI – H. WILLMAN–GRABOWSKA, Wstęp, in: Atanazy Nikitin, Podróż, s. CXXI–CXXII.

66

Grzegorz Myśliwski

­ uropy Środkowo-Wschodniej trzeba stwierdzić, że w trakcie tego kilE kuwiekowego okresu kupcy i przedsiębiorcy posługiwali się różnymi językami w mowie. Pierwotnie dominowały języki rodzime. Z biegiem czasu zestaw językowy zwiększył się wydatnie, co stanowiło funkcję rozwoju kontaktów handlowych miast środkowo-europejskich i coraz liczniejszych przybyszów z Europy łacińskiej i Azji. Głównym zjawiskiem w dłuższej skali była ekspansja języka niemieckiego, języka kupieckiego patrycjatu głównych ośrodków handlowych. Byłoby jednak błędem zakładać, że całkowicie zdominował on kontakty kupców i przedsiębiorców w Europie Środkowej. Dotyczy to zwłaszcza miast, w których mieszkali i działali kupcy i przedsiębiorcy z Włoch (Kraków), czy wielokulturowego Lwowa, gdzie dużą rolę odgrywali Ormianie. Wydaje się, że specyfiką Europy wschodniej było większe znaczenie języka rodzimego, ruskiego (tj. jego dialektów) przez cały badany okres niż innych języków rodzimych w kontaktach handlowych kupców środkowoeuropejskich. W Europie Środkowej zbliżoną rolę w kontaktach handlowych mógł odgrywać język czeski zwłaszcza w XV w. ze względu na przemiany kulturowe i ideowo-polityczne w późnym średniowieczu 3.  Piśmienność kupców – początki i rozwój Przełom piśmienniczy w handlu i pozahandlowej przedsiębiorczości Europy Środkowo-Wschodniej nastąpił najwcześniej na Rusi nowogrodzkiej. Tu już od XI w. zaczęła się upowszechniać znajomość pisma wśród ludności świeckiej. Dowodzą tego setki zapisek na korze brzozowej, które zaczęto odkrywać w Nowogrodzie począwszy od 1951 r.94 W następnych latach odkryto zapiski także w innych miastach Rusi, nie tylko nowogrodzkiej, z okresu od XI do połowy XV w. (Stara Russa, Torżek, Smoleńsk, Psków, Twer, halicki Zwienigorod, Moskwa, Riazań, Witebsk, Mścisław).95 Na blisko tysiąc odkrytych zapisek (stan do 2001 r.) blisko połowa pochodzi z okresu przed najazdem mongolskim na Ruś (1237– 1240).96 Niemało zapisek z całego okresu stosowania kory jako materiału piśmiennego dotyczy zagadnień handlowych i kredytowych, jak również organizacji handlu dalekosiężnego kupców głównie nowogrodz-

Valentin L. ÂNIN, Značene otkrytâ berestânyh gramot dlâ izuczeniâ otečestvennoj istorii, in: Berestânye gramoty, s. 15. 95 Ibidem. 96 Ibidem; Eduard MÜHLE, Torgowlâ i deneżnye operacii v rannyh novgorodskih berestânych gramotach ( XI – per­vaâ četvert’ XIII b.), in: Berestânye gramoty, s. 86, 87. 94

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

67

kich97 (szczegóły zob. dalej). Najstarsze przekazy o tej treści pochodzą z XII stulecia.98 W porównaniu z Rusią północno-zachodnią kupiectwo Europy Środkowej było w większości analfabetyczne. Przez długo nie powstały tu prywatne dokumenty odnoszące się do handlu, które byłyby skreślone czy to ręką wykształconych duchownych katolickich, czy Żydów, których skupiska stanowiły enklawy kultury pisanej w miastach.99 Jedynie odnośnie tej ostatniej nacji można wyrazić przypuszczenie, że kupcy z jej grona mogli posługiwać się pismem w działalności handlowej, chociaż nie pozostał po tym żaden ślad z XI–XII w. Kupcy chrześcijańscy w Europie Środkowej przez długo nie umieli pisać. Uwagę tę można by odnieść także do znacznie bardziej rozwiniętych obszarów Europy łacińskiej. Zarówno w hrabstwie Flandrii, jak i w miastach hanzeatyckich na Połabiu i jeszcze dalej na zachód korespondencję i rachunkowość kupców prowadzili wynajęci duchowni.100 Według Henri Pirenne’a, jak i nowszej literatury przełom we Flandrii nastąpił dopiero w XIII w. jako konsekwencja długotrwałego rozwoju gospodarczego i  pochodnych potrzeb ewidencjonowania coraz to liczniejszych transakcji handlowofinansowych.101 Przemiana ta dokonała się także w Lubece, gdzie pod koniec XIII w. powstała najstarsza księga rachunkowa (po ­łacinie).102 Również w tym czasie (1290 r.) został wystawiony w Brugii najstarszy weksel niemiecki przez kupca z Lubeki.103 W pozostałych ośrodkach Hanzy (Hamburg, Rostock), jak i miastach południowych Niemiec (Norymberga, Ratyzbona) prywatna rachunkowość zaczęła ­powstawać w trakcie

97 98 99

100

101 102 103

Ibidem, s. 87–91. Elena A. RYBINA, O kupečeskom składničestve na Rusi (po materâłah berestânyh gramot), in: Berestânye gramoty, s. 97; E. MÜHLE, Torgowlâ, s. 93. O przekazie, responsie Jehudy ha-Kohena z Moguncji na skargę kupców żydowskich, którzy z Niemiec jechali przez Kraków na Ruś i zwrócili się do gminy żydowskiej w Krakowie o rozstrzygnięcie pewnego sporu w 1028 r. zob. H. ZAREMSKA, Żydzi w średnio­ wiecz­nej Polsce, s. 331–333. O powszechnej piśmienności europejskich Żydów w średniowieczu zob. Alfred WENDEHORST, Wer konnte im Mittelalter lesen und schreiben?, in: Schulen und Studium im sozialen Wandel des hohen und späten Mittelalters, (ed.) J. Fried, Sigmaringen 1986, s. 27. Henri PIRENNE, L’instruction des marchands au Moyen Âge, AHES 1, 1929, s. 19–20; Henryk SAMSONOWICZ, Późne średniowiecze miast nadbałtyckich. Studia na dziejami Hanzy nad Bałty­kiem w XIV–XV w., Warszawa 1968, s. 193; A. WENDEHORST, Wer konnte, s. 28. Ibidem, s. 15, 26–28; David NICHOLAS, Medieval Flanders, London – New York 1996, s. 171. Ph. DOLLINGER, Die Hanse, s. 213. Rolf SPRANDEL, Die strukturellen Merkmale der hansischen Handelsstellung in Brügge, in: Brügge – Colloqium der Hansischen Geschichtsvereins 26.–29 Mai, (ed.) K. Friedland, Köln 1990, s. 69–70.

68

Grzegorz Myśliwski

XIV w.104 Jednak przez długo księgi te prowadzili w świecie Hanzy duchowni (np. księgi Warendorpa).105 Nadal jednak wiele transakcji, nawet we Flandrii, zawierano wyłącznie ustnie.106 W Europie Środkowej upiśmiennienie działalności kupieckiej mogło się zacząć wraz z powstawaniem miejskich szkół parafialnych.107 Spośród państw środkowoeuropejskich najwcześniej powstały one w Kró­ lestwie Czech (Znojmo przed 1225 r., Brno 1234 r., Jihlava 1288 r., Litoměřice 1298 r.).108 Dość późno, bo dopiero z XIV w. pochodzą wzmianki o szkołach parafialnych w Pradze,109 jednak pod koniec tego stulecia stwierdzono już znaczną ich liczbę.110 Być może więc coś było na rzeczy w tezach o genezie szkoły parafialnej na Starym Mieście w 2. poł. XIII w.111 Na ziemiach polskich szkoły parafialne powstały w miastach w zasadzie później (Wrocław 1267 r.,112 Poznań dopiero od 2. poł. XIV  w.113), choć odnośnie Krakowa zakłada się, że mogło to nastąpić jeszcze przed 1257  r.114 Natomiast w miastach państwa krzyżackiego,

104

105 106 107 108

109

110

111 112

113 114

Zestaw hanzeatyckich ksiąg rachunowych z XIV w. Mihail P. LESNIKOV, Torgowaâ kniga ganejskovo kupca načala XV veka, Ist. Arch. č. 2, 1958, s. 134; o najstarszych księgach kupców z Ratyzbony i Norymbergi zob. Franz BASTIAN, Das Runtingerbuch 1383–1407 und verwand­ tes Material zum Regensburger-südostdeutchen Handel und Münzwesen, t. 1, Regensburg 1944, s. 309– 323; Gerhard PFEIFFER (ed.), Nürnberg – Geschichte einer europäischer Stadt, München 1971, s. 45, 53. Maria BOGUCKA − Henryk SAMSONOWICZ, Dzieje miast i mieszczaństwa w Polsce przedrozbio­ rowej, Wrocław 1986, s. 259. D. NICHOLAS, Medieval Flanders, s. 298. Syntetycznie zob. Jerzy KŁOCZOWSKI, Młodsza Europa. Europa Środkowo-Wschodnia w kręgu cywilizacji chrześcijańskiej średniowiecza, Warszawa 2003, s. 342–346. Marie BLÁHOVA, Pražské školy předuniverzitního období, in: Škola a město. Sborník příspěvků z konference ,,Škola a město“, konané ve dnech 5.−6. října 1992, (ed.) J. Pešek – M. Svatoš, Praha 1994, s. 30–31. Dr Janowi Hrdinie serdecznie dziękuję za koleżeńską pomoc i dostarczenie mi tego artykułu. M. BLÁHOVA, Pražské školy, s. 30–31. František ŠMAHEL, Piśmienność warst ludowych w Czechach w XIV i XV wieku, in: Kultura elitarna a kultura masowa w Polsce późnego średniowiecza, (edd.) B. Geremek, Wrocław 1978, s. 192–193; J. VLK et al., Dějiny Prahy, t. 1, s. 171. M. BLÁHOVA, Pražské školy, s. 31. Wilhelm SCHULTE, Zur Geschichte des mittelalterlichen Schulwesens in Breslau, ZVGS 36, 1901, s.  79; Mateusz GOLIŃSKI, Wrocław od połowy XIII do początków XVI wieku, in: C. Buśko – M.  Goliński – M. Kaczmarek – L. Ziątkowski, Historia Wrocławia. Od pradziejów do końca czasów habsburskich, Wrocław 2001, s. 105. Jacek WIESIOŁOWSKI, Kultura i społeczeństwo w późnym średniowieczu, in: Dzieje Poznania, t. 1, cz. 1, (ed.) J. Topolski, Poznań 1988, s. 331–332. Jerzy WYROZUMSKI, Dzieje Krakowa, t. 1 (Kraków do schyłku wieków średnich), Kraków 1992, s. 292–293. A. Karbowiak zakładał, że nastąpiło to tuż po IV soborze laterańskim 1215 r. (Antoni KARBOWIAK, Dzieje wychowania i szkół w Polsce, t. 1, Petersburg 1898, s. 182).

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

69

z wyjątkiem Torunia (1245 r.)115, szkoły parafialne powstały później (Elbląg przed 1319 r.116, Gdańsk nie później niż w 1350 r.117). Być może i na Rusi szkoły zaczęto zakładać już w XIII–XIV w., choć na większą skalę nastąpiło to dopiero w XVI stuleciu.118 Jednak ich znaczenie dla rozwoju piśmienności kupców ruskich nie miało takiego znaczenia jak w Europie łacińskiej ze względu wcześniejszy rozwój piśmienności. Natomiast na Litwie pierwsza wzmianka o założeniu szkoły parafialnej pochodzi dopiero z 1409 r. (Nowe Tro­ki).119 Przyszli kupcy mogli się tam nauczyć czytać, pisać i  liczyć w stopniu podstawowym. Nie można wykluczyć, że najbogatsi mieszczanie środkowowschodnioeuropejscy, tak jak mieszczaństwo flandryjskie, zapewniali swoim dzieciom naukę domową.120 Angażowano też niekiedy (np. w Gdańsku) nauczycieli wędrownych, którzy uczyli dzieci z biedniejszych rodzin czytania i pisania.121 Jak świadczy przykład Wrocławia nie należy jednak przeceniać skutków ewentualnego uczęszczania do szkoły parafialnej. Jeszcze w  1327 r. książę wrocławski Henryk VI, nakazał spisać miejscową taryfę celną po niemiecku, by ułatwić mieszczanom jej zrozumienie.122 Zarazem przewidywał jej publiczne ­odczytanie, w czym trzeba widzieć przejaw niewiary w umiejętności wrocławian. Wiadomo zarazem, że prawdziwą szkołą, również w zakresie pisania i czytania, była dla kupców praktyka handlowa.123 4.  Piśmienność kupiecka – główne typy źródeł Piśmienne kompetencje językowe kupiectwa i przedsiębiorców uwidaczniają się głównie w źródłach prywatnych: księgach rachunkowych, 115 116 117 118 119

120 121 122 123

Stanisław TYNC, Szkolnictwo Torunia w ciągu jego dziejów, in: Dzieje Torunia. Praca zbiorowa z okazji 700-lecia miasta, (ed.) K. Tymieniecki, Toruń 1934, s. 305. Ireneusz CZARCIŃSKI, Rola Kościoła w życiu miasta. Kształtowanie się środowiska intelekturalnego, in: Historia Elbląga, t. 1, (edd.) S. Gierszewski – A. Groth, Gdańsk 1993, s. 233. Marian BISKUP, Pod panowaniem krzyżackim – od 1308 r. do 1454 r., in: Historia Gdańska, t. 1, (ed.) E. Cieślak, Gdańsk 1985, s. 467–468. Mihail G. RABINOWICZ, Życie codzienne w ruskim i rosyjskim mieście feudalnym, Warszawa 1985, s. 290. Arvydas PACEVIČIUS, Szkolnictwo, in: Kultura Wielkiego Księstwa Litewskiego. Analizy i  obrazy, (edd.) V. Ališauskas et al., Kraków 2006, s. 714, 716; Z. KIAUPA – J.  KIAU­ PIENĖ – A. KUNCEVIČIUS, Historia Litwy, s. 148. H PIRENNE, L’instruction, s. 21; J. KŁOCZOWSKI, Młodsza Europa, s. 343, 344. M. BISKUP, Pod panowaniem krzyżackim, s. 468. G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 184–185. Erich MASCHKE, La mentalité des marchands européens au Moyen Age, RHES 42, 1964, č.  4, s. 481–483; Henryk SAMSONOWICZ, Formy pracy kupca hanzeatyckiego w XIV–XV w. (Z dziejów techniki wymiany towarowo-pieniężnej), Kw.HKM 12, 1964, s. 257.

70

Grzegorz Myśliwski

listach (w tym zapiskach na korze brzozowej), wybranych testamentach kupieckich, a także instrumentach obrotu bezgotówkowego (skryptach dłużnych, wekslach), a także w innych, pojedynczych źródłach, o których wspomnę w dalszej części artykułu. Zasób rachunkowości kupieckiej z Europy łacińskiej byłby bardzo skromny, gdyby nie spuścizna Hildebranda Veckinchusena. Ten kupiec był związany z Rewalem (dzis: Tallinn), w którym być może się urodził.124 Tu mieszkał i przez pewien czas prowadził działalność gospodarczą zanim przeniósł się na ponad dwadzieścia lat do Brugii. Pozostawił po sobie dwanaście ksiąg rachunkowych (1399–1425), z których najpierw wydano dwie, zaś ostatnio – pozostałe dziesięć.125 Poza zbiorem Veckinchusena spuścizna rachunkowa kupców związanych na trwałe z Europą Środkowo-Wschodnią ogranicza się do wytworów zaledwie kilku osób/ spółek. Najdawniejsze są trzy fragmenty rachunków pochodzące z Królestwa Czech.126 Dwa powstały w Pradze – jeden w latach 1379–1380, drugi natomiast w końcu XIV w. Trzecia zapiska, datowana na 2. poł. XIV w. została spisana w bliżej nieokreślonym mieście na południu Czech.127 Pozostałe księgi rachunkowe pochodzą dopiero z XV stulecia. Z Krakowa zachowały się zapiski Henryka Smeta z jego podróży do Flandrii i rozliczeń w 1401–1402, a także znacznie późniejsze notatki rachunkowe anonimowego kupca krakowskiego, kontynuowane później przez Jakuba Płatnerza (1472–1498).128 Z Wrocławia przetrwały w odpisie zapiski Paula Beringera z jego podróży głównie do Wenecji (1412–1426)129 oraz – w formie wpisu do ksiąg miejskich – zapiski spółki Hansa Hessego, Jürgena Zebrechta i Kala Kunzego, z ich wyprawy do Królestwa Węgier

124 125

126 127

128

129

Zwięzła biografia zob. Mihail P. LESNIKOV, Einleitung, in: Die Handelsbücher des hansischen Kaufmannes Veckinchusen, Berlin 1973, s. XXII. Die Handelsbücher des hansischen Kaufmannes Veckinchusen, (ed.) M. P. Lesnikov, Berlin 1973; Die Handelsbücher des Hildebrand Veckinchusen: Kontobücher und übrige Manuale, (edd.) M. P. Lesnikov – W. Stark, Köln 2013. František GRAUS, Tři zlomky českých kupeckých knih z doby předhusitské, ČSČH 4, 1956, s. 644–654. Ibidem, s. 645, 648, 649. Notatki kupca krakowskiego w podróży do Flandryi, (ed.) Adolf Pawiński, Bib.W. 1872, č. 3, s. 63– 67, 69–72. O Smecie zob. także S. KUTRZEBA, Handel Krakowa, s. 39, 158–159. Artykuł Pawińskiego zawiera jedynie fragmenty notatek Smeta, w tym niektóre tłumaczone na język polski. Tym większa jest waga ostatnio dokonanego odkrycia pełnego tekstu zapisek krakowskiego kupca (zob. Agnieszka BARTOSZEWICZ, Piśmienność mieszczańska w późnośrednio­wiecznej Polsce, Warszawa 2012, s. 242–245). O Beringerze i jego zapiskach zob. m.in. H. WENDT, Schlesien, s. 45–47; Wolfgang von STROMER, Nürnberg-Breslauer Wirtschaftsbeziehungen im Spätmittelalter, JffrLg 34–35, 1974/75, s. 1091; G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 168–169, 170–171, 227–228, 251, 383.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

71

w 1438 r.130 Z Gdańska zachowała się księga rachunkowa Johannesa Pyre’a/Piesza (1421–1455)131 oraz późniejsze rachunki innych gdańszczan – anonimowego (sprzed 1457 r.) oraz Thomasa Krusego (1468, 1480 r.).132 Odzwierciedleniem ksiąg kupieckich czy choćby tylko notatek rachunkowych są niektóre testamenty kupców i przedsiębiorców. Te zwłaszcza, w których dokonywano rozliczeń ze wspólnikami, dłużnikami i wierzycielami. Odzwierciedlały one powiązania kupców i przedsiębiorców przynajmniej z ostatnich lat ich życia i działalności gospodarczej. Mimo scharakteryzowania testamentu jako gatunku,133 przebadania zbiorów testamentów pod różnym kątem w niektórych ośrodkach (Praha – Nowe Miasto,134 Gdańsk135 i Kraków136) omawiania poszczególnych, cennych dla historii handlu pojedynczych testamentów w innych miastach ­(Sandomierz,137 Lwów,138 Wrocław139), daleko do wyczerpania zagadnienia. Mimo znaczącego postępu w badaniach nad testamentami w ostatnich latach ten gatunek z wielu ośrodków czeka dopiero na opracowanie.

130 131

132

133 134

135

136

137

138 139

H. WENDT, Schlesien, s. 57; G. PFEIFFER, Das Breslauer Patriziat, s. 297–298; G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 36, 194, 204, 275–281, 285–287, 412, 481, 492. O księdze Henryk SAMSONOWICZ, Dwa fragmenty gdańskich rachunków kupieckich z XV wieku, in: Prace z dziejów Polski feudalnej ofiarowane Romanowi Grodeckiemu w 70 rocznicę urodzin, Warszawa 1960, s. 267; Anna P. ORŁOWSKA, Handel in einem Kaufmannsnetz: Der Danziger Johannes Pyre, in: Vertraute Ferne. Kommunikation und Mobilität im Hanseraum, (edd.) J. Mähnert – S. Selzer, Husum 2012, s. 32. H. SAMSONOWICZ, Dwa fragmenty, s. 265–276. Agnieszka BARTOSZEWICZ, Testament jako źródło badań nad piśmiennością mieszczańską w późnym średniowieczu, Kw.HKM 59, 2011, s. 293–303; EADEM, Piśmienność, s. 250–255. Kateřina JÍŠOVÁ, Testamenty pražsých měšťanů v pozdním středověku. Religiozita, sociální rozvrstvení, majetkové a rodinné poměry novomětských měšťanuů, in: Pierwsze polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Materiały z konferencji naukowej Gniezno 27–29 września 2005 roku, (edd.) J. Dobosz – J. Kujawiński – M. Matla-Kozłowska, Poznań 2007, s. 295–308. Henryk SAMSONOWICZ, Badania nad kapitałem mieszczańskim Gdańska w II połowie XV wieku, Warszawa 1960, s. 92–103; Beata MOŻEJKO, Rozrachunek z życiem doczesnym. Gdańskie testamenty mieszczańskie z XV i początku XVI wieku, Gdańsk 2010. Jakub WYSMUŁEK, Testamenty mieszczan krakowskich (XIV–XV wiek) – praca doktorska obroniona na Wydziale Historycznym Uniwersytetu Warszawskiego w 2013 roku; Agniesz­ka BARTOSZEWICZ, Języki wernakularne w testamentach mieszczan krakowskich XIV–XV w., ­Kw HKM 56, 2013, č. 2, s. 252–261. Tadeusz LALIK, Michał kupiec sandomierski z początku XV wieku, in: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów, t. 4, (ed.) S. K. Kuczyński, Warszawa 1992, s. 235–243; Zbig­ niew MORAWSKI, Sandomierz od końca XIII do początków XV wieku, in: Dzieje Sandomierza, t. 1, (ed.) H. Samsonowicz, Warszawa 1993, s. 129–132. J. PTAŚNIK, Kultura, s. 89; Kazimierz BADECKI, Zaginione księgi średniowiecznego Lwowa, Kwartalnik Historyczny 41, 1927, s. 586; Mihail P. LESNIKOV, L’vovskoe kupečestvo, s. 40. G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 198, 227, 279, 390–391, 447, 530, 562, 573.

72

Grzegorz Myśliwski

Oczywiście, to jednak nie cały znany dorobek prywatnego piśmiennictwa gospodarczego. Dodać tu trzeba przecież skrypty dłużne, weksle, listy polecające itd. i wiele innych.140 Zaznaczyć przy tym trzeba, że nie występują one w odrębnej, właściwej im formie. Na ogół wspomina się o nich w innych źródłach (np. księgach miejskich, księgach rachunkowych). Dodać należy także korespondencję gospodarczą. Jej najbardziej znanym przykładem jest korespondencja wspomnianego Veckinchusena (około 600 jednostek)141. Warte uwzględnienia są też niedawno opublikowane listy żupnika krakowskiego Mikołaja Serafina (46 jednostek).142 Jednocześnie w księgach miejskich zapisywano niekiedy listy kupców.143 Zaznaczyć tu trzeba, że w przypadku zbiorów Veckinchusena i Serafina większość listów została napisana przez inne osoby niż wymienieni ludzie interesu.144 Przypomnieć należy także, że w Czechach już od XIV w. pojawia się korespondencja mieszczańska w języku nie tylko niemieckim, ale i w czeskim.145 Charakter listów przeznaczonych dla konkretnego, jednego adresata ma większość ruskich zapisków na korze brzozowej.146 Część z nich dotyczy działalności handlowej i kredytowej kupców ruskich (głównie z Nowogrodu Wielkiego). Informowano więc w nich o zakupach i sprzedaży, o wysyłce towaru, o sytuacji na rynku futer i kłopotach w handlu, napominano też kredytobiorców o czekającym długu do spłacenia.147 Z handlem pośrednio związane są też inne zapiski brzozowe.148 Pozostałe gatunki piśmiennictwa wytworzonego przez kupców i  przedsiębiorców reprezentowane są przez pojedyncze zabytki. Należy tu wymienić m.in. opis złóż kopalin na terenie Śląska i Łużyc z lat

140

141 142 143 144 145 146 147 148

Ł. CHAREWICZOWA, Handel średniowiecznego, s. 23–25; Henryk SAMSONOWICZ, Począt­ ki banków prywatnych w Polsce, Sobótka 36, 1981, č. 1, s. 128; Marian DYGO, Weksel i Hanza w póź­ nym średniowieczu. Przykład Hildebranda Veckinchusena, in: Czas, przestrzeń, praca w dawnych miastach. Studia ofiarowane Henrykowi Samsonowiczowi w sześćdziesiątą rocznicę urodzin, (edd.) A. Wyrobisz – M. Tymowski et al., Warszawa 1991, s. 437 ff.; G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 189–196. Briefwechsel eines deutschen Kaufmanns im 15. Jahrhundert, (ed.) W. Stieda, Leipzig 1921. Korespodencja żupnika krakowskiego Mikołaja Serafina z lat 1437–1459, (edd.) W. Bukowski – T. Płóciennik – A. Skolimowska, Kraków 2006. G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 42, 190. M. P. LESNIKOV, Einleitung, s. XXI.; Waldemar BUKOWSKI – Tomasz PŁÓCIENNIK – Anna SKOLIMOWSKA, Wstęp, in: Korespondencja, s. XXXVIII. F. ŠMAHEL, Piśmienność, s. 199. A. A. ZALIZNÂK, Značene, s. 218. E. A. RYBINA, O kupečeskom składničestve, s. 97–99. E. MÜHLE, Torgowlâ, s. 87–89.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

73

40. XV w.149 Został on spisany na polecenie Antonia Ricciego z Florencji, który mieszkał we Wrocławiu i zarazem dzierżawił kopalnie soli w Wieliczce i Bochni.150 Zalicza się ów tekst do tzw. Walenbücher,151 których śred­ niowieczne przykłady ze Śląska najprawdopodobniej nie zachowały się poza tym jednym przypadkiem.Również pojedynczym przykładem jest projekt polityki gospodarczej przeznaczony dla króla Czech, Jerzego z Podiebradów (Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách). Jego autorem był doradca czeskiego króla, Antonio Marini z Grenoble.152 Na zakończenie przeglądu gatunków piśmiennictwa kupców i przedsiębiorców z Europy Środkowo-Wschodniej trzeba wspomnieć o zabytkach autorstwa kupców, które nie należą do piśmiennictwa pragmatycznego. Chodzi o relacje z zagranicznych podróży. Można tu wymienić relacje napisane przez mieszczan z Wrocławia – kupca i pielgrzyma Petera Rindfleischa oraz szlachcica i dyplomatę Niklasa von Popplau, który nadal uczestniczył w interesach rodzinnej firmy.153 Trzeba też wspomnieć o opisach autorstwa świeckich mieszkańców Nowogrodu Wielkiego – Dobrynii Jadrejkowicza ( już z ok. 1200 r.) i Stefana (1348–1349 r.).154 Jednak w tym artykule uwzględnimy jedynie niezwykłą relację z podróży

149

150 151 152

153

154

Codex diplomaticus Silesiae (=CDS), XX, (ed.) K. Wutke, Breslau 1900, s. 83–87. O źródle zob.  Ibidem, s. 87; Karol MALECZYŃSKI, Z dziejów górnictwa śląskiego w epoce feudalnej, in: Szkice z  dziejów Śląska, t. 1, (ed.) E. Maleczyńska, Warszawa 1953, s. 187; G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 476–478. O Riccim zwłaszcza H. WENDT, Schlesien, s. 48–50, 60; J. PTAŚNIK, Kultura, s. 36–8, 74, 76–7, 79–82, 84, 146–151. O Walenbücher, zob. Konrad Wutke in CDS, XX, s. 87; G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 41. Výbor z literatury české, (ed.) K. J. Erben, t. 2, Praha 1868, s. 778–791. O projekcie Mariniego zob. m.in. J. JANÁČEK, Der böhmische Aussenhandel in der Hälfte des 15. Jahrhunderts, s. 51, 54– 57; H. SCHENK, Nürnberg, s. 99–100. O Marinim, bardziej jako dyplomacie królewskim niż strategu ekonomicznym zob. Otakar ODLOŽILÍK, The Hussite king. Bohemia in European affairs, 1440–1471, New Brunswick – New Jersey 1965, zob. s. 126, 130, 136, 141, 151–156, 158, 188. Pielgrzymka Piotra Rindfleischa z Wrocławia do Ziemi Świętej w 1496 r., (edd.) D. Adamska – J. Szymański, Chudów 2005 (wraz facsimile na CD); nowego tłumaczenia dokonała Halina MANIKOWSKA, Jerozolima – Rzym – Compostela. Wielkie pielgrzymowanie u schyłku średniowiecza, Wrocław 2008, s. 435–464. Autorka przetłumaczyła także Itinerarium piel­grzym­ki Piotra Rind­ fleischa do Santiago de Compostela (Ibidem, s. 465–469); Reisebeschreibung Niclas von Popplau Ritters, buertig von Breslau, (ed.) P. Radzikowski, Kraków 1998. Wydawca relacji Popplaua dokonał także przekładu na język polski (Opisanie podróży Mikołaja von Popplau rycerza rodem z Wrocławia, Kraków 1996). O autorze i jego działalności gospodarczej zob. Ludwig PETRY, Die Popp­ lau. Eine schlesische Kaufmannsfamilie des 15. und 16. Jahrhunderts, Breslau 1935, s. 143–144. Franciszek SIELICKI, Dawna rosyjska literatura podróżnicza, in: Idem, Podróż Borysa Sze­­re­ mie­tiewa przez Polskę i Austrię do Rzymu oraz na Maltę 1697–1698. Z dziejów kontaktów kulturalnych Rusi moskiewskiej z Polską i Zachodem, Wrocław 1975, s. 123–125.

74

Grzegorz Myśliwski

do Indii, jaką odbył Atanazy Nikitin z Tweru (1472–1475).155 Z wszystkich tych wymienionych wypraw jest to jedyna podróż, która została przedsięwzięta w celach handlowych.156 5.  Piśmienność kupiecka – język Kupcy środkowoeuropejscy pochodzili z miast, gdzie księgi miejskie różnego szczebla i przeznaczenia prowadzono po łacinie i po niemiecku. Ograniczę się więc do stwierdzenia, że na obszarze Europy Środkowej znajdziemy najstarsze, czternastowieczne księgi miejskie spisywane po łacinie (Szczecin, Brno, Lwów).157 Niekiedy, jak w Krakowie, wynikało to z przymusu politycznego.158 Również w XV w. znane są przykłady miast, gdzie łacina dominowała (Warszawa, Płock, Lublin).159 Wyrażono również pogląd, że także we Lwowie język ten wyparł w trakcie XV w. niemiecki z ksiąg miejskich.160 Jednak jeszcze pod koniec tego stulecia zdarzały się zapiski po niemiecku.161 Natomiast w zachowanych księgach miejskich głównych miast strefy nadbałtyckiej, Gdańska i Torunia, przeważał zdecydowanie język niemiecki. W założonym przez krzyżaków Toruniu w najstarszych księgach ławniczych (Stare Miasto) od 1363 r. dominował ten język.162 W Gdańsku

155 156 157

158

159

160

161 162

Hoženie za tri morâ Afanasiâ Nikitina; w tym artykule posługuję się polskim tłumaczeniem opartym na edycji rosyjskiej z 1948 roku: A. NIKITIN, Wędrówka… (zob. przyp. 91). V. P. ADRÂNOVA–PERETC, Afanasij Nikitin, s. 94. Das älteste Stettiner Stadtbuch (1305–1352), (ed.) M. Wehrmann, Stettin 1921; Pamětní kniha města Brna z let 1343–1376 (1379), (ed.) M. Flodr, Brno 2005; Najstarsza księga miejska (1382–1389), (ed.) A. Czołowski, [„Pomniki dziejowe miasta Lwowa”, t. 1], Lwów 1892. Księgi miejskie prowadzono od samego początku, czyli od 1300 r., po niemiecku. W reakcji na bunt wójta Alberta (1311 r.) nakazano mieszczanom Krakowa prowadzić księgi po łacinie od 1312 r. Utrzymało się to do lat 70. XIV w. (za: J. WYROZUMSKI, Dzieje, s. 216–217). Księga ławnicza miasta Nowej Warszawy (1416–1485), (ed.) A. Wolff, Wrocław 1960; Księga radziec­ ka miasta Starej Warszawy (1447–1527), (ed.) A. Wolff, Wrocław 1963; Księgi wójtowsko-ławnicze miasta Lublina z XV wieku, (edd.) G. Jawor – M. Kołacz-Chmiel – A. Sochacka, Lublin 2012; Księga ławnicza miasta Płocka (1489–1517), (ed.) D. Poppe, Warszawa 1995. A. JANECZEK, Tłumacz, s. 204. Trzeba jednak zaznaczyć, że nastarsza zachowana księga miejska z lat 1382–1389 prowadzona była po łacinie. Historia znaczenia tego języka i niemieckiego w tym ośrodku nie przebiegała jednotorowo. Zob. np. zapiski z lat 1469–1497: Центрлъний державний историчний архив Украины м. Львив, Acta officii consularis (1460–1506), s. 181, 263, 297, 465, 480, 759. Księga ławnicza Starego Miasta Torunia (1363–1428), (ed.) K. Kaczmarczyk, Toruń 1936; Księga ławnicza Nowego Miasta Torunia (1387–1450), (ed.) K. Ciesielska, Warszawa – Poznań 1973.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

75

w pierwszej księdze miejskiej, sięgającej 1427 r., występowała co prawda łacina.163 Jednak w księgach ławniczych dominował język niemiecki.164 Często mamy do czynienia z łacińsko-niemieckim dualizmem językowym w różnym stopniu. Niekiedy w jednym mieście prowadzono równocześnie księgi w różnych językach. Przykładem jest czternastowieczny Wrocław. Pewne gatunki ksiąg (miejska księga rachunkowa, księgi radzieckie do 1381 r.) prowadzono po łacinie.165 Natomiast księgi ławnicze (od 1345 r.) i – wyodrębnione z ksiąg radzieckich – Libri excessuum et signaturarum (od 1385 r.) – najcenniejsze dla historii handlu – prowadzono od razu po niemiecku.166 Jedynie w najstarszych zapiskach w Libri… zdarzają się zapiski w języku łacińskim.167 Nierzadko łacińsko-niemiecki dualizm występował w tej samej księdze radzieckiej (w piętnastowiecznych – Krakowie i Ołomuńcu).168 Bardziej skomplikowanym przykładem jest Praga, gdzie różnorodność i proporcje znaczenia różnych języków zmieniały się. W najstarszych księgach miejskich przeważająca łacina przeplatała się z językiem niemieckim.169 W początkach XV stulecia pojawiły się zapiski w języku czeskim (nie później niż w 1405 r.170), zaś w okresie rewolucji husyckiej ten język zaczął przeważać, choć nadal dokonywano wpisów po łacinie.171 O znaczeniu i długotrwałości języka łacińskiego w piśmiennictwie mieszczańskim zadecydowało kilka czynników. Po pierwsze, był to uznany język uniwersalny, którym posługiwały się elity intelektualne, artystyczne i część politycznych (wyższe duchowieństwo, władcy np. Karol IV Luksemburg). Łacina funkcjonowała więc jako punkt odniesienia,

163 164 165

166

167 168

169 170 171

Archiwum Państwowe w Gdańsku (=APGd.), księga radziecka Głównego Miasta Gdań­ ska – Stadtbuch, t. 1 (1294, 1375–1427). APGd., księga ławnicza 1a (1426–1434). Henricus Pauper, (ed.) C. Grünhagen, CDS III, Breslau 1860, s. 1–88; o księgach radzieckich przed 1382 r. zob. Theodor GOERLITZ, Verfassung, Verwaltung und Recht der Stadt Breslau, t. 1, Würzburg 1962, s. 84 , 90, 98, 126. O księgach ławniczych zob. Peter LABAND, Die Breslauer Stadt- und Gerichts-Bücher, ZVGSl., 4, 1862, s. 3–5; T. GOERLITZ, Verfassung, s. 83. O Libri excessuum… zob. m.in. P. LABAND, Die Breslauer Stadt- und Gerichts-Bücher, s. 5, 7–12, 14; W. von STROMER, Nürnberg-Breslauer Wirtschaftsbeziehungen, s. 1083, 1086, 1091, 1094; G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 36–37, 41–46. G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 44. Zob. np. Archiwum Państwowe w Krakowie (=APKrak.), Consularia Cracoviensia, t. 1 (1392– 1412), s. 188, 210–211; Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1430–1492, 1528 (=Pam.kn.olom.), (edd.) L. Spáčilová – V. Spáčil, Olomouc 2004, s. 41. Archiv hlavniho města Prahy (=AhlmPr.), Kniha památná Starého Města z let 1310–1419 (Liber vetustissimus statutorum et aliarum rerum memorabilium Veteris urbis Pragensis), f. 3, 45v, 89, 116. Ibidem, f. 187v. AhlmPr., 3. Kniha památná Starého Města z let 1417–1480 (Liber tertius Veteris urbis Pragensis, quo com­ plectertuntur variorum casuum effectus), f. 52, 56, 57, 98, 179v–180, 203v.

76

Grzegorz Myśliwski

wzorzec kulturalny także dla ambitniejszych środowisk spoza rycersko-kościelnej elity, czyli mieszczaństwa. Nie bez powodu recesy ze zjazdów Hanzy były spisywane po łacinie aż do 1369 r.172 Po drugie, jak zauważył to František Šmahel w odniesieniu do Czech, łacina stawała się językowym narzędziem porozumienia mieszczanami niemieckimi a czeskimi.173 Uwagę tę można by odnieść także do innych miast Europy Środkowej, gdzie duże znaczenie odgrywało mieszczaństwo niemieckie i, do czasu, słowiańskie. Po trzecie wreszcie, to w łacinie najłatwiej było utrzymywać korespondencję z miastami spoza kręgu niemieckojęzycznego i środkowowschodnioeuropejskiego (np. Wenecja – Wrocław).174 Dość charakterystyczny dla części piśmiennictwa kupieckiego jest bilingwizm w obrębie jednego kraju. Np. najstarsza czeska, kupiecka zapiska rachunkowa została spisana w Pradze najprawdopodobniej przez duchownego ( Johannes notarius sancti Georgii).175 Inną z kolei, w jakimś południowoczeskim ośrodku spisał w zbliżonym czasie po niemiecku bliżej nieznany kupiec Leo.176 Bilingwizm ten występował niekiedy także w tym samym źródle, jednego autorstwa. Przykładem zapiski Beringera, gdzie zdanie o zakupie imbiru zapisano jak gdyby nie mogąc się zdecydować, w którym języku uwiecznić transakcję (Item emi ingwer um bargeld librae 321).177 W testamentach kupców widoczny jest natomiast wyraźny podział językowy. W XV wieku kupiectwo Gdańska spisywało testamenty głównie w języku dolnoniemieckim,178 zaś Wrocławia – w ostmitteldeutsch,179 podobnie jak w Krakowie,180 gdzie niekiedy posługiwano się także mieszaniną odmian niemczyzny.181 Z kolei w Ołomuńcu testamenty spisywano i po

172 173 174 175 176 177 178 179 180

181

Ph. DOLLINGER, Die Hanse, s. 343. F. ŠMAHEL, Piśmienność, s. 199. O listach dożów weneckich do władz Wrocławia zob. G. MYŚLIWSKI, Venice, s. 113, 260. F. GRAUS, Tři zlomky, s. 645. Ibidem, s. 649. APWr., Zbiór Klosego, t. 48, fol. 21. Zob. np. testament Petera Strufuncka z 1498 r.: H. SAMSONOWICZ, Badania, s. 99; o tym kupcu zob. Ibidem, s. 114–115. Zob. np. testament Hieronima Rindfleischa z 1491 r.: APWr., Lib.exc.sign., t. 59, s. 163–164. O tym kupcu zob. G. MYŚLIWSKI, Wrocław, s. 279, 286, 316, 433, 447. Zob np. testament Johanna Schweidnitzera z 1457 r.: APKrak., Testamenta in officio consula­ ri cracoviensi (1427–1623), s. 39–45. O tym kupcu zob. S. KUTRZEBA, Handel, s. 157; Jan DĄBROWSKI, Kraków a Węgry w wiekach średnich, RKrak. 13, 1911, s. 229. Co prawda zwrócono już uwagę, że testamenty mieszczan krakowskich, sporządzane od końca XIV w., spisywano pierwotnie po łacinie, później jednak czyniono to głównie po nie­miec­ku (A. BARTOSZEWICZ, Języki, s. 253). Np. testament Mikołaja Dambrowa z 1395 r. (zob. A. BARTOSZEWICZ, Języki, s. 255– 256, 260). O działalności handlowej Dambrowa zob. Marian MAŁOWIST, Le développement

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

77

niemiecku i po łacinie.182 Natomiast w miastach mniejszych czyniono to po łacinie (Lwów,183 Sandomierz,184 Płock,185 Kalisz186). W innych znanych nam zapiskach kupieckich dominuje jednak wyłącznie niemiecki. Uwaga ta dotyczy także skromnych zapisków Smeta, Hessego i jego wspólników oraz Pyre’a, jak również kupców z Gdańska – anonimowego z ok. połowy XV w. oraz Krusego. Zwraca uwagę fakt, że wspominany już opis występowania kopalin autorstwa florenckiego kupca i przedsiębiorcy, Ricciego, choć pisany w pierwszej osobie (Ich Antho­ nius Wale…) został napisany po niemiecku.187 Fakt ten wyjaśnia podanie informacji o pochodzeniu źródła: Procopius hot mir daz register gegebin (…).188 Zapewne trzeba by uznać, że mimo wieloletniego pobytu we Wrocławiu (1410–1444 r.) i w Krakowie Włoch nie nauczył się pisać po niemiecku, choć musiał nienajgorzej poznać ten język żyjąc i działając wśród niemieckojęzycznego mieszczaństwa. Osobną kwestię stanowi przykład Mikołaja Serafina, żupnika w latach 1434–1459, który pochodził ze spolonizowanej rodziny włoskiej.189 Jego korespondencja składa się głównie z listów pisanych do niego po łacinie (Polacy), po czesku (ks. opawsko-raciborski Mikołaj V)190 i po włosku (Włoch Antonio),191 co pozwala na przypuszczenie, że Serafin znał wszystkie te języki przynajmniej biernie. Jego jedyny zachowany list został napisany po łacinie.192 Wydaje się

182 183 184 185

186 187 188 189

190 191

192

des rapports économiques entre la Flandre la Pologne et les pays limitrophes du XIII e au XIV e siècle, Revue belge de Philologie et d’Histoire 10, 1931, č. 4, s. 1047; G. MYśLIW­SKI, Wrocław, s. 319). Zob. wybrane testamenty z lat 1403–1434: Pam.kn.olom., č. 438–439, 441–446, 448–449, 451, 455–456. Por. spis zapisek Ibidem, s. 69. Zob. testament ormiańskiego kupca Tayczadina z 1376/ 1388 r.: Najstarsza księga, s. 93–95, č. 571. O Tayczadinie i jego testamencie zob. M. P. LESNIKOV, L’vovskoe kupečestvo, s. 40. Zob. testament kupca Michała z 1415 r., Zbiór dokumentów małopolskich, t. 5, (edd.)  I.  Suł­ kowska-Kuraś – S. Kuraś, Wrocław 1970, s. 154–156, č. 1265. O tym kupcu zob. przyp. 137. Zob. testament Bartosza Kawki z 1495 r. (Księga ławnicza miasta Płocka 1489–1517, (ed.) S. M. Szacherska, Warszawa 1995, s. 31–33, č. 61.). O Kawce zob. EADEM, Złoty wiek miasta (1495–1580), in: Dzieje Płocka, (ed.) A. Gieysztor, Płock 19782, s. 139. Zob. dwa testamenty z lat 1436 i 1442: Kodex dyplomatyczny Wielkopolski, X (1435–1444), (edd.) A. Gąsiorowski – T. Jurek, Poznań 1993, s. 46–47, č. 1408; s. 270–271, č. 1592. CDS XX, s. 83. Ibidem, s. 87. Jan PTAŚNIK, Studya nad patrycyatem krakowskim wieków średnich, RKrak. 16, 1914, s. 17–20. Bio­grafię Serafina zrekonstruowali ostatnio W. BUKOWSKI – T. PŁÓCIENNIK – A. SKOLIMOWSKA, Wstęp, in: Korespondencja, s. XXIII–XXXVIII. Ibidem, s. XLI, 30 (č. 6). Wyżej wspomniani wydawcy podejrzewają, że chodziło o karbarza i ważnika wielickiego w latach 50. (Ibidem, s. 98, przypis 12). O tym, że jeden z podwładnych Serafina miał na imię Antonio pisał już J. PTAŚNIK, Studya, s. 19. Korespondencja, s. 94–95 (č. 25).

78

Grzegorz Myśliwski

­ onadto mało prawdopodobne, by nie znał w ogóle języka niemieckiep go, którym posługiwał patrycjat się Krakowa. W przypadku kupców ruskich zapiski brzozowe są jednoznacznym dowodem ich biegłej znajomości języka rodzimego w piśmie. Jak zwrócił uwagę Andrej Zalizniak, źródła te, pisane językiem żywym i nieskrępowanym, charakteryzuje brak błędów językowych.193 Również swobodny, bliski ruskiej mowie żywej jest opis podróży Atanazego Nikitina z Tweru do Indii. Jedynie fragmenty o charakterze i tematyce religijnej (modlitwy, inwokacje, własne sądy na tematy religijne) zostały zapisane nie tylko w języku ojczystym, lecz także po turecku, grecku lub arabsku.194 Jednakże piśmiennictwo kupieckie okresu późnego średniowiecza już tylko w Europie Środkowej nie było zdominowane przez odmiany niemieckiego i łacinę. Na terenie Królestwa Czech coraz większego znaczenia od XIII w. nabierał język czeski.195 W następnym stuleciu nastąpił rozwój czeskiego piśmiennictwa w języku narodowym.196 W efekcie długotrwałego odrodzenia narodowo-kulturalnego i późniejszego husytyzmu znaczenie języka czeskiego w piśmie ciągle rosło. Coraz więcej oficjalnych dokumentów spisywano po czesku. Ponieważ Jerzy z Podiebradów nie mówił po niemiecku,197 więc jego rodzimego języka nauczył się jego główny doradca ekonomiczny, Francuz Antonio Marini, który napisał wspomniany już projekt polityki gospodarczej narodowego władcy. Wzrost znaczenia języka czeskiego widoczny był nie tylko w rodzennych Czechach i w rejonach, gdzie dużymi wpływami cieszył się husytyzm. Duże znaczenie uzyskał też na Górnym Śląsku. W Opolu po 1470 r. język czeski stał się urzędowy.198 Wg J. Drabiny „W miastach, szczególnie na ziemi głubczyckiej, cieszyńskiej, raciborskiej i kłodzkiej niemała część mieszkańców mówiła po czesku, a u schyłku XV w. język czeski w wielu górnośląskich miastach stawał się językiem urzędowym.”199 Znaczenie

193 194

195 196

197 198

199

A. A. ZALIZNÂK, Značene, s. 219. A. NIKITIN, Podróż, s. 41–42, 46, 54. Próba wyjaśnienia użycia w tych przypadkach języków obcych zob. Boris USPIENSKI, Dualistyczny charakter średniowiecznej kultury rosyj­skiej (na przykładzie „Wyprawy za trzy morza” Afanasija Nikitina, in: Semiotyka dziejów Rosji, (ed.) B. Żył­ ko, Łódź 1993, s. 79–81. F. ŠMAHEL, Piśmienność, s. 199. Józef MAGNUSZEWSKI, Literatura czeska, in: Dzieje literatur europejskich, t. 3/1, (ed.) W. Flo­ryan, Warszawa 1989, s. 705–709; Jaroslav ČECHURA, České země v letech 1310– 1378. Lucemburkové na českém trůně, t. 1, Praha 1999, s. 218–220. Tak Colmar GRÜNHAGEN, Schlesien am Ausgange des Mittelalters, ZVGS 18, 1884, s. 31. Władysław DZIEWULSKI, Za Piastów opolskich, in: Opole. Monografia miasta, (edd.) W. Dzie­wulski – F. Hawranek, Opole 1975, s. 95. Por. C. GRÜNHAGEN, Schlesien am Aus­ gange, s. 28. Jan DRABINA, Życie codzienne w miastach śląskich XIV i XV w., Wrocław 19982, s. 8.

Relacje językowe w handlu dalekosiężnym Europy Środkowo-Wschodniej

79

czeszczyzny wpłynęło też na edukację niektórych kupców w zgermanizowanym i antyczeskim (w XV w.) Wrocławiu. Dowodzi tego fragment z historii głównego rodu kupieckiego tego miasta, Banke. Jeden z jego młodych przedstawicieli, Christoph, został wysłany przed 1454 r. przez ojca do Czech, by nauczyć się języka czeskiego.200 Niedługo potem napisał on prywatny list do ojca w tym właśnie języku.201 Wielce prawdopodobny jest tu ten sam motyw, który skłaniał w tym samy stuleciu norymberczyków do nauki polskiego i ruskiego (zob. cz. 2). Znajomość języka dominującego (także w piśmie) była istotnym warunkiem efektywności działań handlowych ludzi, dla których niemiecki był językiem ojczystym. 6.  Podsumowanie Porównując zestaw języków, którymi kupcy i przedsiębiorcy posługiwali się w mowie i w piśmie zwraca uwagę znacznie większa różnorodność językowa obiegu ustnego. Wynikała ona z wielości etnosów tuziemczych i napływowych, których członkowie prowadzili handel i wielkoskalową działalność gospodarczą, dla której mowa była podstawowym środkiem porozumiewania się. Różnorodniejsze pod tym względem były strefy sudecko-karpacka i czarnomorska niż hanzeatycka. Posługiwanie się w piśmie mniejszą liczbą języków niż w mowie przez kupców wynikło z ich długotrwałego analfabetyzmu (w Europie Środkowej), powolnego wykształcania się rodzimych języków pisanych a jednocześnie z narastającej potrzeby używania pisma w handlu, którą zaspokajała przez pewien czas pomoc duchownych i główny język kultury pisanej – łacina. To także sprawiło, że posługiwano się nią w wielu ośrodkach także w późnym średniowieczu. Jednak językiem, który odgrywał największe znaczenie w handlu Europy Środkowo-Wschodniej począwszy od XII–XIII w. (w Czechach zapewne wcześniej) do końca średniowiecza był niemiecki w różnych odmianach. Stanowiło to rezultat ekspansji niemieckiego kupiectwa i jego kultury handlowej oraz zdominowania przezeń większości głównych tego obszernego regionu. Mimo wielkiego znaczenia niemczyzny nie zmonopolizowała ona komunikacji nie tylko werbalnej, ale i pisanej w handlu badanego obszaru. Wysoką pozycję utrzymał w jego wschodniej części

200 201

Wilhelm WATTENBACH, Aus der Correspondenz des Alexius Bancke, ZVGS 4, 1862, s. 197, 198. Ibidem, s. 197, przypis 1.

80

Grzegorz Myśliwski

język ruski, a w późnym średniowieczu wzrosła rola języka czeskiego w części zachodniej tego wielkiego, cywilizacyjnego makro­regionu. Tu także utrzymała swe znaczenie łacina.

81

The Gdańsk Rent as a Subject of Communications Between King Kazimierz Jagiellończyk, the Polish Nobility and Gdańsk 1 Beata Możejko

On 6 March 1454, the King of Poland, Kazimierz Jagiellończyk (Casi­ mir IV Jagiellon), issued the Act of Incorporation of Royal Prussia (including Gdańsk) into the Kingdom of Poland. For their part, envoys of the Prussian cities and of the nobility signed an act confirming Prussia’s submission to the Polish Crown, vowing to swear an oath of allegiance. The incorporation document confirmed all of Prussia’s existing privileges, including those relating to commercial freedoms.2 As a result of the incorporation, Gdańsk received further royal privileges in 1454, 1455 and 1457, being granted numerous lands, commercial and political freedoms. A privilege of 16 June 1454 bestowed on Gdańsk’s Main Town3 included the provision that the town, acknowledging the rule and

1

2

3

I have written extensively on the subject of the Gdańsk rent in Beata MOŻEJKO, Czynsz gdański w polityce Kazimierza Jagiellończyka i jego synów 1468−1516, Gdańsk 2004; the present text is based on this research and on a study of letters written by the kings of Poland to Gdańsk, undertaken as part of a research project funded by a grant received from the Narodowy Program Rozwoju Humanistyki, 2012–2015 (No. 11H 11 005480): Katalog dokumentów i listów królów polskich z Archiwum Państwowego w Gdańsku (do 1506 r.) A broad context to the Act of Incorporation is provided by Marian BISKUP, Stosunek Gdańska do Kazimierza Jagiellończyka w okresie wojny trzynastoletniej 1454−1466, Toruń 1952, pp. 47−49. Since the 14th century, under the rule of the Teutonic Order, Gdańsk had been divided into three self-governing entities: The Old and Young Town, the Main Town, and the neighbouring fishing village known as Osiek. See: Błażej ŚLIWIŃSKI, Pomorze Wschod­ nie w okresie rządów księcia polskiego Władysława Łokietka w latach 1306−1309, Gdańsk 2003, p. 580; Beata MOŻEJKO − Dariusz KACZOR − Blażej ŚLIWIŃSKI, Zarys dziejów klasztoru dominikańskiego w Gdańsku od średniowiecza do czasów nowożytnych (1226/1227−1835), Archeologia Gdańska 1, 2006, p. 160. In accordance with the privilege of 1457, these entities became united under the authority of the Main Town: Joachim ZDRENKA, Główne, Stare i Młode Mi­ asto Gdańsk w latach 1342−1525, Toruń 1992, pp. 59−60; Beata MOŻEJKO, Przywileje Kazi­mierza Jagiellończyka z 1457 r. dla Gdańska a zmiany heraldycznego wizerunku miasta, in: Okręt Kościoła

82

Beata Możejko

authority of the king, was to pay Kazimierz Jagiellończyk and his successors an annual rent of 2 000 Hungarian florins.4 Payment was to be made in two instalments – 1 000 florins on the Feast of St John (24 June) and 1 000 on Christmas Day (25 December).5 The provisions of the incorporation led to war between Poland and the Teutonic Order (1454–1466), which ended with the Second Treaty of Toruń (Thorn), and with Gdańsk coming under the control of Poland. In calculating the amount of rent owed to him since 1454, King Kazi­ mierz Jagiellończyk deducted the costs incurred by Gdańsk during the war. The city was to start paying rent from 1468, and continued to do so until the Partition period.6 It has to be emphasized that the entire sum of 2 000 florins was at the disposal of the monarch himself. During the reign of Kazimierz Jagiellończyk, the royal chancery issued payment orders for this rent which were known as kwitancje (payment order). These parchment documents authorised payment of a stipulated sum of money to be made from a specific instalment to the bearer of the order. The recipients (i.e. beneficiaries) of these royal payment orders were primarily members of the nobility, in particular of Royal Prussia.7 An individual who received such an order either took it in person or, more usually, sent an envoy with it to Gdańsk, where, under the supervision of kamalarze (two members of the town council, responsible for finances) the document was registered and subsequently the sum of money specified on it was disbursed. A special ledger was kept to record rental payments. In it details of the payment order were registered under the relevant instalment (either June or December), noting down the name and surname of the recipient and the sum of money awarded by the king (which ranged from 12 up to as much as 200 florins) as well as the disbursement date.8 Initially, from 1468 to 1470, the royal chancery allotted the rent on an ongoing basis, issuing payment orders for various sums for the king and

4

5 6 7 8

z gdańskiego Dworu Artusa, Res Gedanenses. Studia i materiały Muzeum Historycznego Miasta Gdańska 1, 2008, pp. 17−18. For more about the basis on which this rate of rent was calculated, see Beata MOŻEJKO, Czynsz gdański, pp. 31–47, with newer findings in: Eadem, Gdańsk’s Ledger Book for the years 1468–1516 (APG, 300/12, no. 487), in press. Paul SIMSON, Geschiche der Stadt Danzig, Bd. IV, Danzig 1913, no. 137. Beata MOŻEJKO, Czynsz gdański, p. 24. Royal Prussia encompassed the territories of Eastern Pomerania, Chełmno (Kulm) Land and Warmia (Ermland). Beata MOŻEJKO, Czynsz gdański, pp. 77−93 – therein further information about other sources of use in researching the Gdańsk rent. Here, the focus is on letters as a means of communication: see below.

The Gdańsk Rent as a Subject of Communications

83

for private individuals. In 1471 the whole sum for that year and the next (i.e. 1472), hence a total of 4 000 florins, went to the king. This was linked to Kazimierz Jagiellończyk’s efforts to claim the Bohemian crown (after the death in March 1471 of George of Poděbrady). Using up the rental money for 1472 in 1471 resulted in successive orders being issued at the royal chancery for future instalments, beginning with 1473. In time, the chancery began issuing payment orders five to six years in advance. By 1482 the royal chancery was setting aside 500 florins for the king.9 Payments relating to the Gdańsk rent led to extensive correspondence,10 between the royal chancery (the king), the nobility and the city Council of Gdańsk. Most of the letters known to us were written by those wishing to receive payment; what replies they received from Gdańsk we can only conjecture. Our knowledge of this correspondence is primarily based on letters housed at the State Archive in Gdańsk.11 Among this sizeable collection (numbering several thousand items), particular attention must be drawn to the letters of King Kazimierz Jagiellończyk, usually written and edited by the clerks of his chancery.12 These letters were endorsed with the validation formula relatio or (Dominus) rex per se.13 ­Correspondence

9

Ibidem, passim. In the Middle Ages, letters were one of the principal forms of communication; for a recent consideration of this topic, see Roman CZAJA, Przenoszenie listów między miastami hanzeatyckimi w strefie bałtyckiej w XIV–XV wieku, Klio. Czasopismo poświęcone dziejom Polski i powszechnym 23, 2012, No. 4, pp. 7−24, wherein a list of earlier literature; Marcin GRULKOWSKI, Korespondencja Krakowa i Wrocławia z Głównym Miastem Gdańskiem w późnym średniowieczu, Ibidem, pp. 35−72; see also: Justyna Wubs-Mrozewicz, Kopieergedrag. De vormen en functies van afschriften in het laatmiddeleeuwse politieke briefverkeer van de Hanzesteden, TVGESCH 127 (4): 603– 624, (2014). 10.5117TVGESCH2014.4.WUBS. 11 This collection of letters from the State Archive in Gdańsk (Archiwum Państwowe Gdańsk – referred to hereafter as APG) is filed under the title: Korespondencja królów polskich i szlachty z Gdańskiem – 300 D. The present study encompasses letters written between 1466 and 1516. These letters were noticed by Max NEUMANN, Geschichte des Wechsels im Hansagebiete bis zum 17. Jahrhundert, Erlangen 1863, p. 105, though he did not analyse them. For more about the Archive collections and their research potential, see Aniela PRZYWUSKA, Przydatność zasobu Archiwum w Gdańsku do badań nad kancelarią w Prusach Królewskich w okresie staropolskim, in: Kancelarie okresu księgi wpisów w Prusach Królewskich. Materiały sesji odbytej 20−21listopada 1992 w Archiwum Państwowym w Toruniu, (ed.) A. Tomczak, Warszawa 1994, pp. 97–121; Waldemar CHORĄŻYCZEWSKI, Przemiany organizacyjne polskiej kancelarii królewskiej u progu czasów nowożytnych, Toruń 2007. 12 For more on the royal chancery, see Irena SUŁKOWSKA-KURASIOWA, Polska kancelaria królewska w latach 1447−1506, Wrocław 1967 – in particular the chapter headed: Dokumenty i korespondencja kancelarii królewskie, pp. 52−85. 13 Final formulae used in documents and royal letters have been discussed by I. SUŁ­ KOWSKA-KURASIOWA, Polska kancelaria, pp. 66−70, though this analysis was based principally on sources held at the Central Archives of Historical Records in Warsaw (Archi­ wum Główne Akt Dawnych). Sułkowska-Kurasiowa identified the following formulae: datum 10

84

Beata Możejko

relating to the Gdańsk rent begins with a letter written by Kazimierz Jagiellończyk on 2 XII 1470, and ends with a letter dated 19 IX 1491.14 Reminders were the most common form of correspondence issued by the chancery of Kazimierz Jagiellończyk, and later that of his successors, to the city Council of Gdańsk, prompting them to pay the rent due to the king, or to execute rent-related payment orders made out to private beneficiaries. The king reminded the Council of their obligation to pay him, or informed them that he had issued appropriate payment orders – kwitancje.15 Usually, these letters took the form of notifications (about the issuing of payment orders16) or instructions to pay, though there are also instances of Kazimierz Jagiellończyk sending thanks for monies received as rent instalments.17 Letters, whether in the form of notifications or requests for the execution of payments, were also sent by private beneficiaries and are held at the aforementioned Archive in the same collection as the royal letters,18

14

15 16 17

18

per manus, ad relacionem, realtio, dominus rex per se, dominus rex de consilio prelatorum et baronum. After 1471 the texts were authorised by the chancellor, deputy chancellors, sometimes by the first secretary, and less often by one of the secretaries. By1471 the formula comissia Sbigneo de Oleschnicza et manu eius propria subscripta had been introduced. The formulae ad mandatum domini regis and comissio regie maiestatis were also in use. APG, 300D/2, no. 101; 300 D/3, no. 440; in December 1492, after the death of Kazimierz Jagiellończyk, it was Jan Olbracht (John Albert) who wrote regarding the payment order issued by his predecessor: 300 D/3, no. 453. Ibidem, 300 D/2, no. 133−28 VI 1473. M. NEUMANN, Geschichte, pp. 105−107. APG, 300D/2, 105 (14 VIII 1471); 300 D/2, 128 (1 I 1473); 300 D/2, 133 (28 VI 1473); 300  D/2, 137 (20 I 1474); 300 D/2, 138 (31 I 1474); 300 D/2 , 142 (23 IV 1474, czy 25 IV; 300 D/2, 143 (9 VI1474); 300 D/2, 146 (29 VI 1475); 300 D/2, 147 (31 VII 1475); 300  D/2, 148  (25  I 1476); 300 D/2, 149 (7 II 1476); 300 D/2, 153 (6 VI 1476); 300 D/2, 157 (10 VII 1476); 300 D/2, 166 (7 VIII 1476); 300 D/2, 177 (6 VII 1477); 300 D/2, 178 (7 VII 1477); 300 D/2, 198 (18 III 1479); 300 D/2, 202 (3 VIII 1479); 300 D/2, 228 (7 III 1481); 300 D/3, 246 (16 III 1482); 300 D/3, 250 (14 III 1482); 300 D/3, 252 (14 III 1482); 300 D/3, 256 (14 IV 1482); 300 D/3, 261 (3 V 1482); 300 D/3, 266 (29 V 1482); 300 D/3, 272 (11 VII 1482); 300 D/3, 274 (16 VII 1482); 300 D/3, 284 (18 XII 1482); 300 D/3, 299 (4 XI 1483); 300 D/3, 304 (8 XII 1483); 300 D/3, 317 (23 VIII 1484); 300D/3, 325 (15 IV 1485); 300 D/3, 329 (21 V 1485); 300 D/3, 330 (6 VI 1485); 300 D/3, 333 (17 VI 1485); 300 D/3, 349 (3 V 1486); 300 D/3, 348 (3 V 1486); 300 D/3, 417 (1 V 1490); 300 D/3,419 (24 V 1490); 300 D/3, 420 (4 VI 1490); 300 D/3,439 (19 IX 1491); 300 D/3, 440 (19 IX 1491). APG, 300 D/6 encompasses a total of 316 letters, written by Polish nobles to Gdańsk between 1454 and 1509. These letters relate both to political and private matters, and include several requests to disburse the sums stipulated in payment orders issued by King Kazi­ mierz Jagiellończyk. The following letters concern issues relating to the Gdańsk rent: 300 D/6, 77a (2 IX 1472); 101 (2 VI 1478); 109 (23 XI 1479); 110 (4 XI 1479); 114 (3 VI 1480); 118 (9 IX 1480); 119 (20 IX 1480); 121 (14 I 1481); 125 (27 VI 1481); 130 (10 I 1482); 131 (13 I 1482); 140 (7 X 1482); 141 (27 XII 1482); 142 (10 II 1483); 145 (13 III 1483); 151 (7 VIII 1483); 152 (4 XI 1483); 153 (24 X 1483); 156 (15 XI 1483); 160 (8 II 1484); 161 (4 III

The Gdańsk Rent as a Subject of Communications

85

as is the wealth of epistolary material written by those who served as wojewoda (palatine) or held other offices in Royal Prussia.19 They also requested the registration and swift execution of payment orders, often invoking their services to Gdańsk.20 Several letters about payment orders written by private beneficiaries are found under catalogue numbers pertaining generally to royal correspondence. These were letters to individuals associated with the chancery or the royal court.21 Extant letters concerning the Gdańsk rent were also written by the clergy: the bishops of Chełmno and Włocławek, and persons associated with monasteries.22 Several letters came to light during a survey of materials under the heading of ‘letters of the Wojewoda of Malbork, Mikołaj Bażyński’.23

19

20

21

22

23

1484); 175 (24 II 1486); 176 (3 IV 1486); 185 (20 V 1486); 187 (29 VI 1487);198 (5 I 1489); 201 (9 IV 1489); 221 (28 IX 1491); 222 (2 X 1491); 224 (29 XI 1491); 226 (4 IV 1492). Lists of Royal Prussian officials (those who held the office of Wojewoda and Starosta of Pomerania) are found under the following catalogue numbers: APG, 300 D/53, 1−74 (1492−1495); 75−161 (1495−XV w.); 300 D/54, 1−69 (1500−1501); 61−137 (1501−1506); 300 D/55, 1−56 (1433−1459); 57−113 (1459−1634); 300 D/56, 1−60 (1434−1460); nr 61−122 (1465−1473); 123−189 (1473−1479); 300 D/57, 1−55 (1480−1485); 56−102 (1485−1488); 300 D/57, 103−161 (1488−1491); 300 D/58, 1−60 (1491−1497). Letters sent to Gdańsk were primarily about political matters: the organisation of assemblies, threats faced by specific castles in Prussia, and information conveyed by royal messengers. Officials also addressed the town council of Gdańsk on the issue of grain sales, and the pursuit of swindlers and fugitive peasants. They asked for assistance and intervention in the resolution of conflicts with burghers of Gdańsk. APG, 300 D/53, 58 (23 XII 1494); 300 D/55, 20 (26 XII 1479; 21 (18 II 1480); 23 (17 III 1481); 25 (20 V 1481); 26 (19 VI 1481); 24 (24 VIII 1481); 31 (29 X 1481); 32 (X 1481); 33 (5 I 1482); 36 (21 I 1482); 37 (21 VI 1482); 39 (1482); 42 (25 VI 1483); 41 (15 VIII 1483); 42 (25 VI 1484); 47 (18 V 1486); 65 (17 V 1490); 300 D/56, 78 (2 XI 1470); 115 (24 I 1473); 122 (10 IV 1473); 123 (27 IV 1473); 126 (30 V 1473); 129 (7 VII 1473); 130 (8 VIII 1473); 137 (14 XI 1473); 140 (22 XII 1473); 141 (1473); 142 (14 I 1474); 154 (24 VI 1475); 156 (23 VII 1475);161 (5 III 1476); 300 D/57, 1 (10 I 1480);. 33 (VI 1483); 37 (21 X 1483); 109 (21 VIII 1488); 112 (2 IX 1488); 114 (15 IX 1488); 130 (12 V 1489); 131 (21 V 1489); 152 (12 V 1491); 300 D/58, 5 (19 XII 1491); 40 (21 XII 1494), 45 (24 VIII 1495); 300D/59, 26 (30 V 1491). APG 300 D/2, 190 (10 III 1478 – Stanisław Kurozwęcki; 191 (22 V 1478 – Stanisław Kurozwęcki; 213 (9 IV 1480 Gabriel Bajerski); 300 D/3, 243 (17 I 1482 – Benedykt de Farnas, The Hungarian; 249 (13 III 1482 – Heinrich Meltycz); 259 (27 IV 1482 – Jan de Farnas, the Hungarian; 281 (15 X 1482 – Benedykt de Farnas); 302 (14 X 1483 – Benedykt de Farnes). For further details of this individual, see Teresa BORAWSKA, Bażyński Mikołaj, in: Słownik Biograficzny Pomorza Nadwiślańskiego (=SBPN), t. I, (ed.) S. Gierszewski, Gdańsk 1992, pp. 72−73; APG, 300 D/ 41 A, 36 (13 III 1492); 300 D/41 D; 143 a (3 I 1472); 148 (21 II 1472); 153 (30 VI 1472); 154 (1 VIII 1472); 157 (27 VIII 1473); 158 (27 VIII 1473); 163 (20 IV 1474); 164 (20 IV 1474), mostly concerning letters from Wincenty Kiełbasa, Bishop of Chełmno, 178 ( 9 VII 1484); 179 (2 II 1485); 300 D/44 – letters from the bishops of Włocławek 93 (5 X 1472); 141(14 III 1482); 158 (23 XII 1487); 300 D/45 B, nr 59 (28 XII 1478); 300 D/47, 79; 120. The following letters concern the Gdańsk rent: 300 D/ 51, 18 (17 IV 1474 – Mikołaj Bażyński); no. 52 (11 VIII 1479 – Jan Bażyński); 64 (10 IV 1480 – Jan Bażyński); 67 (10 VI

86

Beata Możejko

The rich legacy of letters to the city Council of Gdańsk features only one surviving draft of a reply from the council regarding payment orders24. This, however, is hardly surprising, as, on the whole, few draft replies have survived regarding any of the affairs conducted by Gdańsk. It must be added that several of the letters referred to herein have been printed in full, or in the form of registers, in the source publication Akt Stanów Prus Królewskich.25 However, most of the Gdańsk correspondence, including that relating to the Gdańsk rent, has not yet appeared in print.26 Other than making a visit to the city in person, the letters concerning payment orders were the fundamental means of communication for passing on information primarily about the royal chancery having issued the relevant document, the sum awarded, and the instalment (either June or December) from which it was to be paid. These letters are also an important source in terms of providing an insight into the arguments used by those making application for payment, and (though more rarely) revealing the reasons why they had received this royal award. The letters’ authors sometimes disclose what the monies received from Gdańsk would be used for. In essence, the letters which reached the chancery communicated information and provided reminders. The letters reveal that the procedure outlined above – from receipt of a payment order to its disbursement from one of the Gdańsk rent instalments – was the ideal standard; however, in practice there were numerous irregularities and misunderstandings. Receiving payment due as part of the Gdańsk rent necessitated remaining in constant contact with Gdańsk. The first misunderstandings came about at the very start of the procedure. As has already been stated, the king had sole authority to decide how to dispose of the entire sum of rent; meanwhile, there were instances when attempts were made to make this decision in his absence.

1480 – Jan Bażyński); 68 (3 VII 1480 – Jan Bażyński); 86 (15 I 1481); 117 (2 XII 1481); 123 (21 I 1482); 166 (26 I 1484); 170 (11 IV 1484); 300 D/52, 12 (2 I 1485 – Paweł Jasiński); 300 D/52, 10 (19 XI 1485); 20 (6 VI 1486 – Zbigniew Tęczyński); 86 (4 V 1489 Zbigniew Tę­ czyński); 89 (1 VIII 1489 – Andrzej Boroszewski); 98 (15 IX 1489 – Zbigniew Tęczyński); 127 (27 I 1491 – Zbigniew z Tęczyna); 134; 135 (15, 16 III 1491 – Jan Chełmiński); 136 (17 III 1491 – Mikołaj Bażyński). 24 APG, 300 D/77, 87 (12 III 1487). 25 Akta Stanów Prus Królewskich, t. I–VI, (edd.) M. Biskup − K. Górski, Toruń – Warszawa – Poz­ nań 1955–1974. 26 Thus, the remark made in 1863 by M. Neumann, that most of the epistolary material has not yet appeared in print, remains accurate to this day, op. cit., p. 105.

The Gdańsk Rent as a Subject of Communications

87

In 1466 the Mayor of Gdańsk, Reinhold von Niederhof,27 promised the Starosta of Rogoźno, Gotard of Radlin,28 a payment order for the sum of 40 florins,29 payable in Gdańsk,30 in reward for his services during the Thirteen Years War. After 14 years had elapsed, Gotard began to demand the execution of this order, the existence of which neither the king nor Gdańsk was initially willing to acknowledge. It was not until the spring of 1480 that he received payment due as part of the Gdańsk rent thanks to the royal payment order,31 In another case, on 21 II 1472, the Bishop of Chełmno, Wincenty Kiełbasa,32 tried to force the city Council of Gdańsk to pay, by way of rent, 100 grzywnas to the Wojewoda of Pomerania, Otton Machwicz, the money being intended to cover the travel costs incurred by attending a general assembly in Piotrków,33 This attempt ended in failure.34 There were instances when the city Council of Gdańsk rejected payment orders on formal grounds, such as a damaged seal, crumpled paper or parchment. However, there was no great difficulty in getting the royal chancery to issue new payment orders, which then simply had to be resubmitted. Nevertheless, there were also instances when the Council rejected payment orders for reasons other than a breach of formalities (being guided by political or economic concerns), and of their refusing to process payment orders which had already been accepted. Those who were awarded royal payment orders allocated from the Gdańsk rent only to have them rejected wrote letters to the Council expressing their indignation. On 20 IV 1474 the Bishop of Chełmno, Wincenty Kiełbasa,

27 28

29 30

31 32 33 34

For more on Reinhold von Niederhof, see Joachim ZDRENKA, Urzędnicy Miejscy Gdańska w latach 1342−1792 i 1807−1814. Biogramy, Gdańsk 2008, pp. 224−225. For more on Gotard of Radlin, see Marian BISKUP, Gotard z Radlina, in: Polski Słownik Bio­graficzny (=PSB), t. 29, 1986, pp. 704−706, Beata MOŻEJKO, Gotard z Radlina – dzia­ łalność w Prusach Królewskich, in: Społeczeństwo Polski średniowiecznej, t. 10, (ed.) S. K. Kuczyński, Warszawa 2004, pp. 229−253. Conclusions can be drawn about what sum this payment order was for based on later notations in the Gdańsk ledger, APG, 300/12, no. 487, k. 42−43. Information about this payment order comes from a letter written by Gotard on 18 II 1480 to Gdańsk, ibidem, 300 D/55, 21. For more about the Gotard’s conquest of Starogard, see Marian BISKUP, Trzynastoletnia wojna z Zakonem krzyżackim 1454−1466, Warszawa 1967, pp. 682−683, 688; Piotr OLIŃSKI, Miasto podczas wojny trzynastoletniej, in: Dzieje Starogardu, t. I, (ed.) M. Kallas, Starogard Gdański 1998, pp. 109−112. Beata MOŻEJKO, Czynsz gdański, pp. 181−183. For more on this individual, see Teresa BORAWSKA, Kiełbasa Wincenty, in: SBPN, t. 2, (ed.) Z. Nowak, Gdańsk 1994, pp. 384−385. APG, 300 D/41 D,148. For more on this individual, see Teresa BORAWSKA, Machwic Otto, in: SBPN, t. 3, (ed.) Z. Nowak, Gdańsk 1996, pp. 132−133. Beata MOŻEJKO, Czynsz gdański, pp. 110−111.

88

Beata Możejko

conveyed his surprise that the Council had not accepted a royal payment order for 100 florins, payable from the rental instalment due on 24 June, which he had sent through his chaplain, Piotr Rode. The bishop argued that others were of lesser merit than he, yet their orders had been accepted by the Council.35 We do not know whether it was this argument about his merits that did the trick, but in any event, Gdańsk soon paid out 78 florins for the bishop from the June instalment, payment of the remaining 22 being deferred to the December instalment of 1474.36 Instead of intervening personally, another approach was to appeal to the king for assistance. The king (or rather his chancery) would then write a separate letter to the city Council, charging them to disburse funds as per the earlier payment order. Written intercessions were also made in those instances when Gdańsk was late in paying or, despite requests, refused to make payment prior to the date stated in the payment order.37 In attempting to secure a payment from the Gdańsk rent, interventions were also sought from those who held high office in the royal chancery, or from high-ranking officials in Royal Prussia. As an example, we can cite the Bishop of Przemyśl and deputy royal chancellor, Andrzej Oporowski,38 who made intercessions on behalf of the king’s courtier,

35

APG, 300 D/41 D, 163. Beata MOŻEJKO, Czynsz gdański, p. 126. 37 APG, 300 D/3, 246, on 16 III 1482 Kazimierz Jagiellończyk reminded Gdańsk’s townsmen that during their visit he had instructed them to pay out 200 florins for the courtier Heinrich Meltycz from the June instalment of that year. He enjoined them to execute the payment order. It must be added, that prior to requesting the king’s intercession, Heinrich Meltycz had tried unsuccessfully to have his payment brought forward. Before obtaining his letter from the king, he had written his own very personal letter to Gdańsk, emphasizing the fact that he was the only German serving as a courtier at the court of Kazimierz Jagiellończyk: 300 D/3, 249 (13 III 1482). In another incident, on 14 IV 1482 (300 D/3, 256) Kazimierz Jagiellończyk wrote to the city Council of Gdańsk, instructing them to finally execute the payment order for the courtier, Janusz Węgier, which had been received but remained unrealised. 300 D/3, 284, on 18 XII 1482 Kazimierz Jagiellończyk commanded the Council to pay Andrzej Oporowski, Deputy Royal Chancellor, 150 florins from that year’s December instalment as per the order already issued much earlier. 300D/3, 325, on 15 IV 1485 Kazimierz Jagiellończyk instructed the Council to execute the payment order made out to Adam Wilkanowski, Starosta of Bratian, the disbursement of which had been withheld by Gdańsk. 300 D/3, 329, on 21 V 1485 Kazimierz Jagiellończyk instructed the Council to execute a payment order made out to Adam Wilkanowski, Starosta of Bratian, not in five or six years’ time, but ahead of all others in view of his illustrious contribution to the Turkish war. 38 For more on this individual, see Redakcja, Oporowski Andrzej, PSB 24, 1979, pp. 132−134. 36

The Gdańsk Rent as a Subject of Communications

89

Rafał Leszczyński,39 the royal notary, Gabriel Bajerski40, and the standard-bearer and royal carver, Ambroży Pampowski.41 Letters of assistance were also written by the Bishop of Włocławek, Zbigniew Oleśnicki,42 the Wojewoda of Chełmno, Mikołaj Dąbrowski, and the earlier mentioned Wojewoda of Malbork, Mikołaj Bażyński.43 The last of these undertook to help the widow of Mikołaj Dąbrowski,44 Wojewoda of Chełmno, to receive payment. On 11 IV 1484 Mikołaj Bażyński asked Gdańsk to send her a reply regarding the registration of her payment order. He even sent his scribe, Mikołaj, to Gdańsk, instructing him to check whether the widow’s order had been entered in the city register.45 This last piece of information is of particular significance in terms of procedural knowledge, as it provides evidence of the fact that those who were issued with payment orders allocated from the Gdańsk rent were aware of the steps involved in their processing. A person in receipt of a payment order that had not been disbursed in Gdańsk, was issued with a new one at the royal chancery, often stipulating payment of a higher sum than the original. An excellent example is that of Jan Bażyński,46 who took the opportunity of meeting the king at an assembly held in Piotrków in the summer of 1479 to lodge a complaint against Gdańsk for non-payment of the 150 florins awarded to him by the king. Acknowledging Jan’s losses and wishing to reward him for his past services, Kazimierz Jagiellończyk instructed his chancery to issue a new payment order for the higher sum of 200 florins, payable from the June instalment of 1481.47 Having obtained such a renewal promise (renovatio), the individual seeking payment from Gdańsk did not usually wait for the relevant document to be issued, but instead, having learned from past experience, sent a letter to the Council notifying 39 40 41

42 43 44 45 46 47

On this individual, see Antoni GĄSIOROWSKI, Leszczyński Rafał, in: Wielkopolski Słownik biograficzny, Poznań 1981, p. 415. On this individual, see Irena SUŁKOWSKA-KURASIOWA, Polska kancelaria, p. 99. APG, 300 D/6, 114; 300 D/6, 121; 300 D/ 6, 125. For more about Ambroży Pampowski, see Jacek WIESIOŁOWSKI, Ambroży Pampowski – starosta Jagiellonów. Z dziejów awansu społecznego na przełomie średniowiecza i odrodzenia, Wrocław 1976. On this individual, see Irena SUŁKOWSKA-KURASIOWA, Oleśnicki Zbigniew, in: PSB, t. 23, 1978, pp. 785−786. APG, 300 D/6, 130; 140 (Zbigniew Oleśnicki). On this individual, see Teresa BORAWSKA, Dąbrowski Mikołaj, in: SBPN, t. 1, p. 55. APG, 300 D/51, no. 170, see also nos. 167, 168 and 169. The person in question here is Jan Bażyński the Younger. We know of the sum stated in the earlier order (150) and of it being replaced by a new one from a letter written by Kazimierz Jagiellończyk to Gdańsk on 3 VIII 1479. The letter mentions the fact that a new special document will be issued, naturally meaning a payment order: APG 300 D/2, 202.

90

Beata Możejko

them of the king’s decision. This is shown, for example, by the actions of Jan Bażyński. Not waiting for the document to be issued, by 11 VIII 1479 he had already passed on the information about the king’s decision ­regarding the renewal of his payment order, remarking that he was not yet sure which instalment it would concern: June 1480 or 1481.48 Jan also asked the Council to confirm receipt of his payment order. He clearly wanted to be sure that it had reached its addressees (the Council) and had been accepted. The confirmation of receipt he required doubtless took the form of registration.49 Late or withheld payments were not, however, always the fault of Gdańsk’s city Council. Sometimes the procedure became protracted because of the actions of the beneficiaries themselves. On 29 XI 1491 the Royal Chancellor, Krzesław Kurozwęcki,50 asked the Council to send him a copy of a payment order issued by the king, and featuring an error of some sort.51 It can only be assumed that the error in question concerned the sum allocated or the date when it was to be paid. Another issue addressed in communications concerned the sequence in which payment orders were processed.52 Reading the entries made against a given instalment in the aforementioned Gdańsk ledger (where incoming payment orders were registered), it is evident that there was a  discrepancy between the sequence in which these documents were registered and the sequence in which the relevant payments were made. There was no guarantee that a chronologically earlier registered order would be disbursed in keeping with its position in the registration sequence. Nor was there any guarantee that it would be disbursed earlier. Here, we can cite the example of Maciej Rabe, Castellan of Elbląg, who, on 3 VIII 1476, was granted a payment order payable within the following three years. Gdańsk could pay him 10 florins a year or the entire

48

49 50

51 52

Ibidem, 300 D/51, on 52. 11 VIII 1479 Jan Bażyński announces in a letter to Gdańsk that a copy of the royal payment order will arrive, and asks that its receipt be acknowledged. It arrived and was registered in June 1481, ibidem, 300/12, no. 487, k. 44−45. Ibidem, 300 D/51, 52. On this individual, see Irena SUŁKOWSKA-KURASIOWA, Kurozwęcki Krzesław h. Róża, in: PSB, t. 16, 1971, pp. 272−273; Witold KUJAWSKI, Krzesław z Kurozwęk jako kanclerz koronny i biskup włocławski, Studia z Historii Kościoła w Polsce, t. 8, Warszawa 1987; Zbigniew ZYG­ LEWSKI, Polityczna i aktotwórcza działalność kanclerza Krzesława z Kurozwęk i podkanclerzego Grzegorza z Lubrańca w latach 1484−1485, Bydgoszcz 2007. APG, 300 D/6, 224. It should be noted that the budgetary year in Gdańsk came to an end in March of any given year.

The Gdańsk Rent as a Subject of Communications

91

sum of 30 florins in one transaction.53 The payment order was registered in the summer of 1477,54 and not executed until 30 VI 1479.55 Thus, the Council was fairly relaxed in its approach to registration and payment dates, being guided by the given beneficiary’s connections with Gdańsk. We know of instances in which orders that reached Gdańsk at a relatively late date were the first to be processed, the speed with which payment was made being dictated as much by the beneficiary as by his patron. On 4 XII 1479, Krzesław Kurozwęcki, Dean of Gniezno, canon of Krakow and Włocławek, and Great Secretary of the King of Poland, asked the Council to execute two royal payment orders: one sent through his scribe, Wawrzyniec, the other having been submitted some time earlier to the councillor, Rudolf Feldstete.56 The payment order referred to as the second one featured in the Gdańsk ledger against the December 1479 instalment, approximately in the middle of the list, and was processed by the end of December. In contrast, the first payment order was entered just before its expiry date in penultimate place, and was paid out in early January 1480.57 We cannot, however, preclude that the arbitrary sequence of payments may, at least sometimes, have been dictated by chance – such as the earlier arrival of an envoy for collection of monies owed. In the early 1480s Kazimierz Jagiellończyk tried to regulate this matter, commanding the city Council of Gdańsk to make payments in keeping with the sequence in which orders had been issued.58 This command was, however, flouted in Gdańsk. The same situation arose during the reign of King Aleksander Jagiellończyk (Alexander Jagiellon). On 5 VI 1505 the king instructed the Council to execute payment orders according to their date of issue, as word had reached him that later orders were being paid out before earlier issued ones.59 Successive years of rent payments by the city Council of Gdańsk led to increased interest in this form of remuneration, thus compelling the

53 54

55 56 57 58 59

Matricularum Regni Polonia Summaria (=MRPS), cz. I, (ed.) T. Wierzbowski, Warszawa 1905, no. 1427; APG, 300/12, no. 487, k. 36. The first payment order payable from the June instalment of 1479 was recorded in the summer of 1477 for Karol vom Felde; the payment order for Maciej Rabe appears in third place: APG, 300/12, no. 487, k. 36. Hence, it was evidently registered in the summer of 1477. Ibidem, 300/12, no. 487, k. 36. Ibidem, 300 D/6, 110. Ibidem, 300/12, no. 487, k. 37−38. Ibidem, 300 D/3, 272. Ibidem, 300 D/4, 611.

92

Beata Możejko

royal chancery to issue payment orders several years in advance.60 ­O rders payable from a future instalment highlight another procedural issue, namely that it was not necessary to register these orders at an earlier date. The Gdańsk townsmen themselves drew attention to the fact that there was no need for earlier registration. In January1480, Gotard of Radlin, Starosta of Rogoźno, asked the Gdańsk townsmen Rudolf Feldstete and Georg Bock for their assistance in executing a payment order due to be settled from the December instalment. He received a reply telling him that the order was valid for a whole year and that there was no need for any haste in its processing.61 These declarations did not, however, translate into reality, which, in this instance, was dictated by those applying for payment orders, who did not abandon their attempts to secure earlier payment, principally because they simply needed the money.62 Beneficiaries increasingly began to try and bring forward disbursement dates, so that payment orders issued for a later term would be paid out at the same time as current ones. These efforts required both time and the investment of at least a modicum of financial resources (to cover the cost of travelling to Gdańsk). These costs escalated if letters concerning the payment orders were written and then had to be delivered by messenger. In his attempts to have a single payment order settled, Andrzej Rzyszkowicz Puszkarz, Starosta of Chojnice, sent a total of nine

60

A similar practice of issuing orders payable from future income was noticed by Jacek RUTKOWSKI, Skarbowość polska za Aleksandra Jagiellończyka, Kwartalnik Historyczny 23, 1909, pp. 31−32, based on a study of account ledgers from the reign of Aleksander Jagiellończyk. Most of the payment orders issued in 1502 and 1503 (in Gdańsk) were processed on an ongoing basis; this situation changed at the end of 1503, when orders began to be issued for 1505. Rutkowski attributes this phenomenon to a general decline in the country’s economy. This explanation seems plausible, though it may not have been the only reason, as other factors should also be taken into account, such as the increased demand for payment orders as a fairly good source of income. Undoubtedly, one of the principal reasons why orders payable from future rent instalments began to be issued was because of the growing popularity of this form of remuneration among the nobility. An ever greater number of people aspired to have a share of the same sum of money. Furthermore, Rutkowski examined this phenomenon starting from the year 1500; however, this present analysis has revealed that advance payment orders were already being issued earlier, both during the reign of Kazimierz Jagiellończyk and Aleksander’s immediate predecessor, Jan Olbracht. 61 APG, 300 D/55, 21. This expression is vital to the whole process of executing payment orders: they were valid for one year and there was no need for any precautions. 62 As an example, we can cite a letter written by Ludwik Mortęski, in which he informs the city Council of Gdańsk that he has received a royal payment order for 100 florins and, finding himself in straitened circumstances, requests that at least 50 florins be paid out and sent to him through his servant, ibidem, 300 D/55, 20. On 19 VI 1481, Mikołaj Dąbrowski, Wojewoda of Chełmno, petitioned the Council to execute a payment order for the sum of 150 florins for the widow of Fabian Merkeyn, as she was impoverished.

The Gdańsk Rent as a Subject of Communications

93

letters 63 during one year, dispatching each letter with an envoy. He finally received payment two years after initiating his endeavours, the payment order being executed in accordance with the date of the instalment from which it was due. Taking an overall view of the materials available to us, it has to be remembered that the individuals who strove to have their payment orders processed also had other business interests in Gdańsk, or had additional matters (e.g. political) to attend to. If commercial interests were among them, then it seems fairly obvious that the cost of sending envoys would have been reduced in a certain sense. Let us add that not everyone was as determined as Andrzej Puszkarz, and sent two or three letters at most to the city Council of Gdańsk. However, we also know of another example, where, contrary to standard procedure, a payment order was settled early, and without any additional prompting. On 2 VIII 1476, at an assembly in Malbork, King Kazimierz Jagiellończyk awarded the Grand Marshall of the Crown, Jan Rytwiański64, a payment order for 90 florins, payable from the December instalment of 147865. This sum was paid out to Rytwiański by Philipp Bischof in 1476, but was recorded under the December 1478 instalment. To fully understand the entire procedure it is important to note that the payment order had a  later date, was executed in advance, but the allocated sum was from a future instalment and was recorded as such66. The processing of this order in such a manner is probably attributable to Jan Rytwiański’s belonging to the narrow ruling elite.67 During the reigns of Kazimierz Jagiellończyk’s sons – Jan Olbracht ( John Albert, 1492–1501) and Aleksander Jagiellończyk (Alexander Jagiel­lon, 1501–1506) – the manner in which the Gdańsk rent was disposed of gradually changed, increasingly larger sums being designated for royal (state) needs. In consequence, ever fewer individual beneficiaries entered into correspondence with Gdańsk. Ultimately, another of Kazi­mierz Jagiellończyk’s sons, Zygmunt I (Sigismund I), decided in 1513 that the city should pay all 2 000 Hungarian florins to the treasury.68 In 1516 the Gdańsk ledger in which payment orders were registered 63 64 65 66 67 68

AP G, 300 D/56, nos. 117, 122, 123, 130, 136, 137, 140, 142. Acta der Ständetage Preussens, Königlichen Antheils (Westpreussen), Bd. I, (ed.) F. Thunert, Danzig 1896, p. 414, no. 184. MRPS, pt. I, no. 1414. APG, 300/12, no. 487, k. 34–35. Wojciech FAŁKOWSKI, Elita władzy w Polsce za panowania Kazimierza Jagiellończyka (1447–1492), Warszawa 1992. Beata MOŻEJKO, Czynsz gdański, p. 355.

94

Beata Możejko

ceased to be kept, and letters relating to individual payments came to an end. * During the reign of King Kazimierz Jagiellończyk, the Gdańsk rent of 2 000 Hungarian florins fed the coffers of nobles from the Kingdom of Poland and from Royal Prussia. The allocated sums raised hopes and emotions, and moreover encouraged the king’s subjects to enter into correspondence with Gdańsk. As has been detailed above, the reasons for writing these letters were various, from purely informative purposes (notifying of the arrival of a payment order) to diplomatic ones. In attempting to secure payment, the support of powerful patrons was sought. One thing seems certain from the present analysis: it was clear to the city Council of Gdańsk that they had to pay the sum of 2 000 florins in two instalments – one in June and the other in December. They did not intend to (nor, indeed, did they) pay out so much as a single florin more. Other matters, such as earlier payment, were dependent on the Council’s good will and on the best interests of the city.

95

„ Jménem městské rady“ Poslové, dálková komunikace a politický vliv ve švýcarských městech pozdního středověku Klára Hübner

Nedaleko východní městské brány ve švýcarském Bernu, zvané Nydeggtor, na malém, dnes už přestavěném náměstí, stojí kašna s figurou městského posla. Tento kamenný svědek někdejší územní moci města Bernu, oděný do červenočerného stejnokroje, zde vítá chodce již od roku 1545. Je součástí figurativní výzdoby celkem jedenácti kašen, kterou nechala bernská rada vyrobit v letech 1542–1546 ve vyhledávané kamenické dílně Hanse Gienga ze sousedního Fribourgu.1 Záměr sochařského cyklu byl dvojí: Na jedné straně prezentoval městskou radu jako instituci schopnou iniciovat dílo odpovídající nejnovějším technickým výdobytkům,2 na straně druhé v sobě socha posla nesla i politický podtext. Jen o pár let dříve, v roce 1536, totiž bernská vojska obsadila rozsáhlé území ležící západně od města, tzv. Waadt, které doposud tvořilo východní okraj skomírajícího savojského vévodství.3 Reformací posílené město Bern tímto zákrokem zvětšilo svoji již tak rozsáhlou doménu o celou třetinu. Bern nerespektoval názor ostatních členů Spříseženstva, kteří s  anexí sice nesouhlasili, ale proti svému nejvlivnějšímu členu se neodvážili zakročit. Kašna je tak především výrazem vzrostlé moci města. Posel je součástí skupiny alegorických zobrazení válečnictví, skládající se rovněž

1

2

3

Klara HÜBNER, Im Dienste ihrer Stadt. Boten- und Nachrichtenorganisationen in den schweizerisch-oberdeutschen Städten des Späten Mittelalters, (=Mittelalter-Forschungen, Bd. 30), Ostfildern 2012, s. 225. Paul HOFER, Die Stadt Bern, Bd. 1. Stadtbild, Wehrbauten, Stadttore, Anlagen, Denkmäler, Brücken, Stadtbrunnen, Spitäler, Waisenhäuser, (=Die Schweizer Kunstdenkmäler, Bd. 28), Basel 1952, s. 320 a 322. Werner PARAVICINI − Agostino BAGLIANI − Jean-François POUDRET, La Maison de Sa­ voie et le Pays de Vaud, (=Bibliothèque Historique Vaudoise 97), Lausanne 1989, Jean-François POUDRET, La maison de Savoie évincée de Lausanne par messieurs de Berne, (=Cahiers de la renaissance vaudoise 42), Lausanne 1962.

96

Klára Hübner

z ­praporečníka, kapitána a střelce. Současně jde o sochu nevšední, která se vymyká jednoduché interpretaci. Takto vystavených kamenných poslů totiž nebylo mnoho a do současnosti se vedle již uvedeného Bernu zachovala pouze na radnici v Basileji.4 Po ikonografické stránce je existence sochy důkazem, že sama distribuce informací prostřednictvím poselské sítě byla současníky považována za mocenský nástroj. Svůj význam měla kontrola nad doručením zprávy i volba jejího doručitele.5 Váhu, jakou současníci přikládali výběru poslů, ilustrují doklady o jejich vybavení. Už od začátku 15. století bývali poslové zaopatřováni oděvem v  městských barvách, brašnou na dopisy, kopím a nožem. Každý oficiální posel byl zároveň vnímán jako reprezentant své instituce.6 Jak si ale máme fungování tohoto mocenského nástroje představit v praxi? A jak vlastně vypadalo „panství“ realizované prostřednictvím dopisů a ústních vzkazů? Skutečnost, že informace rychle zastarávají, byla zřejmá každému středověkému vladaři.7 I když se teprve formovaly představy o tom, jak má vypadat „informační politika“, mocní středověkého světa věděli, že díky masivně vedené písemné kampani mohou vytvářet zdání legitimity svých mocenských nároků. Míra takto rozvíjené propagandy závisela na individuálních možnostech jednotlivých zeměpánů a případně na jejich spolupráci se spojenci. Ještě než přistoupíme k představení bernské komunikační sítě, bude nutné, abychom si stručně přiblížili strukturu švýcarské konfederace v  pozdním středověku. Spolek se zakládal z  husté sítě aliancí mezi městy, církevními institucemi a místní šlechtou.8 Geo­ graficky se rozprostíral mezi rýnskou nížinou, údolím Rhôny, Alpami a Jurou. Z tohoto nesmírně komplikovaného systému bilaterálních do4

5

6

7 8

Ursula SCHNEEBERGER, Staat, Krieg und Macht im Programm der Berner Figurenbrunnen, in: Berns mächtige Zeit – Das 16. und 17. Jahrhundert neu entdeckt, (edd.) A. Holenstein – C. Engler et al., Bern 2006, s. 157–161. Harm von SEGGERN, Herrschermedien im Spätmittelalter. Studien zur Informationsübermittlung im burgundischen Staat unter Karl dem Kühnen, (=Kieler historische Studien 41), Ostfildern 2003, s. 41–112; Alfred HAVERKAMP (ed.), Information, Kommunikation und Selbstdarstellung in mittel­ alterlichen Gemeinden, (=Schriften des historischen Kollegs, Kolloquien, Bd. 40), München 1998. Veronika MERTENS, Wappenrock und Narrenkleid. Das Mi-parti als offizielles Abzeichen und zeichen­ haftes Standeskleid, in: Visualisierung städtischer Ordnung. Zeichen – Abzeichen – Hoheitszeichen. Nürn­ berg, (ed.) H. Maué, (=Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums und Berichte aus dem Forschungsinstitut für Realienkunde), Nürnberg 1998, s. 189–204. K. HÜBNER, Im Dienste, s. 214–216. Regula SCHMID, Liens forts: Symboles d’alliance dans l’espace suisse (13e–16e siècles), in: Ligues et espaces / Die Bünde in ihrem Raum, (edd.) L. Buchholzer − O. Richard, Strassbourg 2012, s. 203−225; Bernhard STETTLER, Die Eidgenossenschaft im 15. Jahrhundert. Die Suche nach einem gemeinsamen Nenner, Zürich 2004

„Jménem městské rady“. Poslové, dálková komunikace a politický vliv ve švýcarských městech

97

hod v průběhu 14. století vykrystalizoval okruh spojenců, kteří si zhruba od poloviny 15. století začali navzájem říkat Eidgenossen. Zvolený termín odpovídal významu přísahy, která byla ve středověkém Švýcarsku skládána prakticky po všech ústních a písemných dohodách.9 Na přelomu 15. století se jádro spolku skládalo ze třinácti hlavních městských a venkovských kantonů, takzvaných Stadt- und Landkantone. Ve vzájemné korespondenci se společníci většinou titulovali rovnoprávným oslovením liebe fründe und brüder – milý přátelé a bratři.10 Ve skutečnosti byla politická struktura spolku až do roku 1481permanentně ohrožována vnitřním napětím mezi městskými a venkovskými kantony. Koncept těsněji spolupracující konfederace se prosazoval jen velmi pozvolna. Začátky administrativní spolupráce souvisely se spolkovou anexí habsburských teritorii v  dnešním Aargau, které členové podřídili společné správě. V roce 1415 byly uvedeny v život tzv. Tagsatzungen, jejichž hlavním úkolem bylo společné projednávání zemských záležitostí. Toto shromáždění posílilo komunikační vazby mezi členy spolku. Tím však vyvstala otázka zázemí těchto společných setkání.11 Iniciativu převzaly městské kantony a Tagsatzungen se začaly pravidelně scházet v Curychu, Lucernu a v Badenu. Po nečekaném vítezství Švýcarů nad Karlem Smělým v roce 1477 se charakter fóra změnil: Evropští vladaři sem začali posílat své delegáty, aby si u domnělých zastupitelů Eidgenossenschaftu vyprosili služby jejich žoldnéřů. Navzdory společnému vystupování Spříseženstva však multilaterální systém smluv nevytvářel stabilní mocenský útvar. Až po napoleonskou dobu šlo stále o sdružení autonomních území, která na prvním místě jednala ve svém vlastním zájmu. Teprve v druhém sledu byly zohledňovány zájmy nejbližších spojenců, nebo dokonce zájmy konfederace. Přes výše řečené ale poměrně záhy docházelo k nastartování i některých důležitých integračních procesů, mezi něž se řadila například intenzivnější výměna zpráv. Už na konci 14. století můžeme hovořit o pravidelném oběhu informací mezi členy Spříseženstva. Městské účty, zachované převážně od 15. století, jsou toho dokladem. Například bernská registra z období 1430–1454 obsahují ročně 450 až 500 zaznamenaných cest poslů, ze François WALTER, Histoire de la Suisse. L’invention d’une confédération (XV e −XVI e siècles), Neuchâtel 2009. 10 Regula SCHMID, „Liebe Brüder“. Empfangsrituale und politische Sprache in der spätmittelalterlichen Eidgenossenschaft, in: Adventus. Studien zum herrscherlichen Einzug in die Stadt, (edd.) P. Johanek – A. Lampen, (=Stadtforschung, Reihe A: Darstellungen 75), Köln 2009, s. 85−111. 11 Michael JUCKER, Gesandte, Schreiber, Akten. Politische Kommunikation auf eidgenössischen Tagsatzun­ gen im Spätmittelalter, Zürich 2004. 9

98

Klára Hübner

kterých zhruba 36 % představovaly pochůzky k nejbližším spojencům. Nejintenzivněji ale městská rada komunikovala se svými poddanými. Do ovládaného teritoria bylo adresováno asi 60 % všech zpráv. Pro město střední velikosti – v  Bernu žilo tenkrát zhruba 5 000 obyvatel – to byl objem velký, odůvodněný hlavně politickým významem města v rámci Spříseženstva.12 V kanceláři pětkrát většího a podobně angažovaného Norimberku bylo tenkrát každoročně odbaveno přes 1 300 oficiálních zásilek.13 Politicky a ekonomicky významná města tak měla i větší vliv na rozvoj informačních sítí. Už proto je pozoruhodné, že za distribuci zpráv byla městské radě zodpovědná poměrně úzká skupina osob. Bernská registra z doby mezi lety 1430–1450 obsahuji zhruba 420 jmen. Více než 80 % z těchto zásilek bylo vyřízeno pouze sedmi městskými posly, kteří během jedné cesty často roznášeli více listů.14 Do distribuce zpráv se vedle pěších poslů zapojovali i jízdní, jejich hlavním úkolem však byl doprovod městských vyslanců. V registrech občas najdeme i jména městských zbrojnošů, kteří byli primárně zodpovědní za udržování veřejného pořádku ve městech a za prosazování příkazů rady v teritoriu. Mezi jejich hlavní povinnosti patřilo svolávání rychtářů z okolních vsí, sbírání vojenské hotovosti, či eskortování zajatců k městskému soudu a předčítaní rozsudků.15 Nesmíme také zapomínat, že nemalá část zpráv vycházejících z městské kanceláře byla distribuována i samotnými městskými diplomaty. Otázkou je, zda-li byl tento jinak velmi pružný systém předávání zpráv výjimkou či nikoli. Lišil se od ostatních oblasti v říši? Odpověď je poměrně jednoduchá: nebyl. I mezi členy dalších městských spolků – třeba v hanze nebo ve švábském spolku – kolovaly informace poměrně rychle, neboť si je členové předávali navzájem. Konstatoval to již francouzský badatel Pierre Monnet v roce 2002.16 Komunikační spojená nastavená mezi spojenci umožňovala také poměrně realistický odhad šíření každé zprávy. Německy historik Harm von Seggern ukázal, že totéž 12

13

14

15 16

Klara HÜBNER, „Nüwe mer us Lamparten“. Entstehung, Organisation und Funktionsweise spätmit­ telalterlicher Botenwesen am Beispiel Berns, in: Gesandtschafts- und Botenwesen im spätmittel­ alterlichen Europa, (edd.) K. Wriedt – R. C. Schwinges, (=Vorträge und Forschungen 60), Ostfildern 2003, s. 265–287. Pierre MONNET, Courriers et messages: un réseau de communication à l’échelle urbaine dans les pays d’Empire à la fin du Moyen Âge, in: Information et société en Occident à la fin du Moyen Âge, (edd.) C. Boudreau – C. Gauvard – M. Hébert et al., Paris 2004, s. 281–308. K. HÜBNER, Im Dienste, s, 136–139. K ostatním úlohám biřiců srov. Ibidem, s.. 90–96. Pierre MONNET, Jalons pour une histoire de la diplomatie urbaine dans l’Allemagne de la fin du moyen âge, in: Auswärtige Politik und internationale Beziehungen im Mittelalter, (edd.) M. Kintzinger – P. Monnet – D. Berg, Bochum 2002, s. 151–174.

„Jménem městské rady“. Poslové, dálková komunikace a politický vliv ve švýcarských městech

99

platilo i pro informační systém burgundského vévodství. Tento historik ale poukázal i na opačný případ: Jakmile zprávy dorazily na hranice burgundské državy anebo na okraj dominií burgundských spojenců, nedala se ani jejich rychlost, ani další cesta ovlivnit. Šíření informací ve středověku bylo často otázkou středních vzdáleností. Hovořit můžeme o průměrných perimetrech 50 až 100 km od centra moci. Ani v tomto okruhu se však informace nesířily lineárně: Zpráva o diplomatickém fiasku vyvolaného odmítnutím korunovace Karla Smělého v Trevíru 25. listopadu 1473 dorazila začátkem prosince do 670 km vzdáleného hanzovního Lübecku, odkud byla 3. prosince odeslána zpět do Utrechtu. V Praze se o neblahém vývoji ještě o Vánocích téhož roku nic nevědělo.17 Rychlost výměny zpráv se odvíjela od významu, který jim odesílatel připisoval. Informace o smrti Karla Smělého na bitevním poli u francouzského Nancy 5. ledna 1477 se rozšířila nejdřív prostřednictvím informačních zdrojů jeho protivníků, kteří nemohli uvěřit svému válečnému štěstí. Už o dva dny později přinesli poslové tuto zvěst do 350 km vzdálené Basileje.18 Odtud se hvězdicovitě rozšířila po celém území Eidge­ nossenschaftu. Solothurnské účty uvádějí basilejského běžce Petra, který sem se zprávou dorazil jako první 7. ledna. Vysloužil si za svůj výkon odměnu zvanou bottenbrot ve výši dvou zlatých, která byla městem vyplácena pouze za přenos mimořádně důležitých zpráv. Podobnou gratifikaci nacházíme i v bernských registrech, kam ji solothurnský posel doručil o den později.19 Odsud pak putovala ještě týž den do Fribourgu. Zdejší kancelář ji dala rozmnožit a rozeslat po vlastním území, ale zároveň ji zaslala i biskupovi v Lausanne.20 Násilná smrt vévody byla bezpochyby mimořádnou události, která ukazuje především technické možnosti šíření informací v okamžiku vrcholné aktivity takto fungujících informačních sítí. Mezi spojenci se rozesílání zpráv obvykle nekoordinovalo, takže se mohlo stát, že do města přibyli dva poslové se stejnou zprávou. Jen první z nich byl ale odměněn. Přesto je na jejich trasách dobře znát, které oblasti považovaly městské rady za svá zájmová území a kde viděly jejich hranice. Vraťme se tedy do západní části Spříseženstva, do města Fribourgu, jehož unikátně zachované

H. vom SEGGERN, Herrschermedien, s. 312–326. K. HÜBNER, Im Dienste, s. 184. 19 Item hansen walcker viii s gen bern als der hertzog von burgonn selbs umbkommen sin sollt, in: Staats­archiv Solothurn (= StaSO), Comptes des Trésoriers, BB 25/22 (1476), S. 105. 20 Primo a hanns umbscheiden trammis a gruyere pourter l(ett)res ou conte por ly signifier le bonnes nouvelles de nancy pour ii jours – xiiii s., in: Archives de l’Etat de Fribourg (=AEF), Comptes des Trésoriers (=CT) 149 (1477/I), S. 39. 17 18

100

Klára Hübner

účty nám dávají příležitost ke sledování politického vlivu ­komunikace. Zajímat nás bude prostorová i časová dimenze fungování poselských sítí. Díky savojské kancelářské tradici zde písaři zaznamenávali zásilky ne podle absolvovaných mílí – jako třeba v Bernu – ale podle denní sazby, což nám umožňuje lépe sledovat časové horizonty politického rozhodování ve Švýcarsku 15. století.21 Z let 1402–1527 se ve Fribourgu zachovalo skoro deset tisíc účtů za posílky, ze kterých jsem asi polovinu zpracovala ve své disertaci. Šlo mi přitom hlavně o otázku šíření informací – dopisů a ústních vzkazů – pěšími posly, která měla na území Eidgenossenschaft dlouhou tradici. Již v  padesátých letech minulého století historička Marjorie Boyer dokázala, že středověcí pěší poslové ušli denně maximálně 40 km.22 Její zjištění se téměř kryje s  příslušnými pasážemi  nejstarších ustanovení městské rady Fribourgu z roku 1249. V něm bylo biřicům přikázáno roznášet zprávy pro městskou radu, přičemž se ale nesměli vzdálit na více než jeden den od města – na vzdálenost později zvanou tagweide.23 Účty 15. století potvrzují, že se velká část každodenní politiky města opravdu odehrávala na tomto území. Nejdůležitějším cílem poslů z Fribourgu byl v celém období sousední, pouhých 35−40 kilometrů vzdálený Bern. Na jedné straně byla tato města politickými a ekonomickými konkurenty, na druhé straně je od 13. století spojovaly nesčetné smlouvy. Také městské elity obou měst byly provázány řadou příbuzenských vazeb.24 Z Fribourgu se v roce 1470 bylo možné vydat do Bernu po dvou trasách. Buď přes delší silnici na Laupen – lokální historik Jean-Jacques Joho cestu v roce 1953 urazil za sedm hodin – nebo takzvanou bernskou silnicí, která nejprve směřovala na Neuenegg a zkracovala původní cestu o dvě hodiny. Obě trasy tak bylo možné zvládnout za jediný den.25 Posel, který šel pešky a neměl jiný cíl než Bern, prakticky neměl šanci vrátit se za den do svého mateřského města. Nešlo totiž pouze o odevzdáK. HÜBNER, Im Dienste, s. 35–45. Marjorie Nice BOYER, A Day’s Journey in Medieval France, Speculum 26, 1951, s. 597–608. 23 Die torwarten und die weibel suln der stat botschaft fueren in allen enden umbe die stat inderhalb einer tagwei­ de, doch also das si an dem siben tage múgen wider komen in ir húser, und die si sendent sun in bereiten und gen und frúmen gevelligen bruch, článek 112 městského práva z Fribourgu, takzvané ‚Handfeste‘ (1249), in: Die Handfeste von Freiburg im Üchtland. Einleitung und Edition, (ed.) H. Förster, Die Freiburger Handfeste von 1249. Edition und Beiträge zum gleichnamigen Kolloquium 1999, (=Scrinium Friburgense, t. 16), Fribourg 2003, s. 11–247, zde s. 178–179. 24 Jean-Jacques JOHO, Histoire des rélations entre Berne et Fribourg jusqu’en 1308, Neuchâtel 1955. 25 Klara HÜBNER, Melliorar chimins et pont. Zwischen städtischer Infrastruktur und Fernhandelsinteres­ sen. Strassen- und Brückenbau im spätmittelalterlichen Freiburg im Uechtland, in: Strassen- und Ver­ kehrs­wesen im Hohen und Späten Mittelalter, (ed.) R. C. Schwinges, (=Vorträge und Forschungen, Bd. 66), Ostfildern 2007, s. 257–289. 21

22

„Jménem městské rady“. Poslové, dálková komunikace a politický vliv ve švýcarských městech

101

ní dopisu či zprávy v městské kanceláři, ale hlavně o čekání na patřičnou odpověď. Té se obvykle dočkal teprve příští den, díky čemuž většina pěších poslů na uvedené trase dostala ve své domácí kanceláři odměnu až po dvou dnech.26 Nejrychlejší posel to stihl za den a půl. Rychlejší, ale také podstatně dražší bylo vyslání jízdního posla, který byl v nouzových situacích schopen zvládnout zpáteční cestu během jediného dne.27 Statistická analýza účtů 15. století je jednoznačná: 68 % všech posílek z Fribourgu netrvalo déle než den. Takto vymezený prostor zahrnoval nejen městečka a vesnice jeho malého teritoria, ale také Bernem spravovaná panství Murten a Schwarzenburg. I přes silnou převahu poslů opouštějících domovské hradby na jediný den, nebyly výjimkou ani jejich dvou až třídenní pochůzky.28 V  tomto akčním radiu ležel třeba Romont – sídlo savojského správce oblasti Waadt – nebo hrabství Gruyeres, které mělo pro Fribourg hlavně ekonomický význam, neboť se zde choval dobytek a vyráběl sýr.29 Totéž platí pro benediktýnský klášter v Payernu, kde se diplomati z Fribourgu rádi setkávali s vyslanci lausannského biskupství nebo z Bernu. Podobně daleko to měli poslové do přístavu v Estavayerle-Lac, odkud vedla přímá cesta lodí do hrabství Neuchâtel. Malé hrabství bylo též výchozím bodem pro cesty vedoucí do Burgundska. Další městská centra, již jmenovaný Solothurn nebo malé město Biel, ležela ve vzdálenosti tří cestovních dnů. Na území mezi Neuchatelským jezerem na západě, městečkem Romont na jihu, Gruyeres na východě a Bernem na severu byla tedy aktivita poslů z Fribourgu největší.30 Když se poslové pohybovali za hranicemi takto vymezeného prostoru, městská kancelář už dobu jejich cesty odhadovala s menší přesností. Při zásilkách na vzdálenost větší čtyř cestovních dní se bezpečnost doručení stávala důležitější rychlosti posla.31 Platilo to pro cesty do centrálního Švýcarska, ale také na severní okraj spojeneckého území, do

26

27 28 29 30 31

Pro celé 15. století převažuje dvoudenní rytmus přenášení dopisu. Při vyhodnocování městských účtů z Fribourgu (z období 1402–1410, 1430–1452, 1470–1485, 1490–1526) se tento odkaz objevuje celkem 435 krát. Například v roce 1476: Item a jehan giron trammis a berne per i jor a i ch(eval) allar et tornar – xiii s, in: AEF, CT 147 (1476/I). K. HÜBNER, Im Dienste, s. 200. Zásilky s cílem Romont se v řečeném období objevují 18 krát v městských účtech. Do Gruyeres jsou poslové vysláni 64 krát. Peter BOSCHUNG, Die Alte Landschaft Freiburg, Beiträge zur Heimatkunde des Sensebezirks 52, 1982/83, s. 253–294. Klara HÜBNER, „Cito quam fas“ – so schnell als nötig. Zur Geschwindigkeit von Gesandten und Nach­ richtenübermittlern in den Städten des eidgenössischen Raumes, in: Verkehrsgeschichte – Histoire des transports, (ed.) H.-U. Schiedt, (=Schweizerische Gesellschaft für Wirt­schafts- und Sozialgeschichte 25), Zürich 2010, s. 83–96.

102

Klára Hübner

­ asileje. Kancelář ve Fribourgu zde obvykle počítala se šesti až osmi B denními sazbami. Podobné to bylo v případě  Luzernu a  Curychu.32 Když poslům nestály v cestě hory a bylo možné využít lodní dopravu, mohli se z  Fribourgu za stejnou dobu dostat třeba i na území savojských vévodů. Mezi takto dosažitelné cíle patřila savojská rezidence v ­Thonons-les-Bains, položená na jižním břehu Ženevského jezera.33 Interval cesty trvající šest až osm dnů byl přitom v politické kultuře konfederátů 15. století poměrně častým jevem. Už proto, že se většina městských rad scházela v určitém týdenním rytmu. Také území Eidgenos­ senschaftu se dalo zhruba za týden projit z  východu na západ.34 Takto určený časový horizont se promítl i do komunikace mezi spojenci. V nejbližším území zajišťovaly městské rady své záležitosti prostřednictvím vlastních poslů. Listy určené pro cíle vzdálenější šesti až osmi dnů pěší cesty bývaly z obav o bezpečnost zásilky, stejně tak i vzhledem k nákladům spojeným s jejím doručením, většinou předány v nejbližším spojeneckém městě místním poslům, kteří se potom postarali o jejich konečné předání.35 Zprávy, jejichž doručení bylo podmíněno absolvování více jak desetidenní cesty, spadaly do kategorie dálkové komunikace. Poslova bezpečnost, jak už bylo řečeno, byla v tomto případě důležitější než jeho rychlost. Z hlediska Fribourgu to platilo třeba pro tržní centra v Burgundsku jako Bourg-en-Bresse nebo Lyon, odkud se poslové mohli vrátit již za osm dnů, i když bylo pravděpodobnější, že jim cesta bude trvat okolo dvou týdnů.36 I při těchto vzdálenostech odpovídala rychlost poslů již uvedeným třiceti absolvovaným kilometrům. Svědčí o tom třeba zásilka posla Rudolfa Mürsinga, který v roce 1447 šel z Fribourgu do Štrasburku a zpátky, přičemž zvládl urazit zhruba 500 km za 16 dní.37 Mezi nejvzdálenější místa, kam městská rada vyslala své reprezentanty přímou cestou, patřil německý Memmingen. Poslové Tschan Burckhard a Hans von Swendi se odsud v roce 1497 vrátili až po 19 dnech.38

32 33 34

35 36 37 38

Basilej: 21 krát za 6, 11 krát za 7, 7 krát za 8 dní; Luzern: 13 krát za 6, 8 krát za 7 dní; Curych: 4 krát za 6, 3 krát za 7, 8 krát za 8 dní. Ženeva: 10 krát za 5, 15 krát za 7 dní; Thonon-les-Bains: 7 krát za 5, 9 krát za 6, 3 krát za 7 dní. K. HÜBNER, Cito quam fas, s.. 89. K různým možnostem transferu ústních a písemných informací viz: K. HÜBNER, Im Dien­ ste, s. 175–189. Bourg en Bresse: 11 dní, Châlon: 13 dní, Lyon: 8 až 9 dní. AEF, CT 87 (1446/I), S. 39. AEF, CT 189 (1497/I), fol. XI, CT 190 (1497/II), fol. XIIII.

„Jménem městské rady“. Poslové, dálková komunikace a politický vliv ve švýcarských městech

103

Každé překročení Alp bývalo spojeno se snížením průměrné rychlosti cestování. S  překonáním této překážky se počítalo při každoročním schvalování fribourského fojta habsburskou vrchností. V  ideálním případě se poslové setkali s kanceláří tyrolských vévodů už ve Feldkirchu a na cestě ta museli strávit pouze 11 dní. Pokud však vévoda odcestoval, museli za ním pokračovat až do Innsbrucku. To obnášelo překročení Arl­ bergu. Zásilka se tím pádem prodloužila na více než 20 dní39. Obtížně dosažitelné byly i cíle v severní Itálii. Kupříkladu do průsmyku sv. Bernarda, kde měli poslové možnost přenocovat v útulku, trvala cesta z Fribourgu čtyři dny. Do metropole Milána a zpět se počítalo pravidelně s patnáctidenní výpravou.40 Všechny příklady, které jsem doposud představila, pocházejí z mírových období. Pod nátlakem mimořádných události, mezi které patřilo především ohrožení válkou, bylo nutné zvýšit rychlost distribuce informací. Urychlení komunikace – takzvané dodávání in der yl – neznamenalo ale pouze využití koní. Kurýry a pravidelné štafety si mohli dovolit jenom zámožní konfederáti, jako třeba Bern. Ostatní, mezi nimi i Fribourg, museli řešit problém vysíláním poslů i během noci. Tato praxe se skrývá za pojmem tag und nacht, který nacházíme zběžně v městských účtech.41 Skoro každé město mělo pro tento případ stále střežené branky v hradbách nebo místnost na radnici, kde mohl cizí posel své psaní kdykoliv odevzdat místním úředníkům. Nebezpečí na cestách, které přibývalo s příchodem soumraku, bylo hlavním důvodem, proč se noční komunikace koncentrovala hlavně na území blízko měst. Ve Fribourgu šlo především o příkazy spojené s přípravou válečných tažení určené pro městské teritorium. Když musela rada v  květnu roku 1513 urychleně svolat vojska na podporu bernské válečné expedice do severoitalské Pavie, byli v noci vysláni všichni biřici, aby v  okolí města svolali vojenskou hotovost.42 Nutno říct, že vzhledem většímu nebezpečí byly všechny noční zásilky odměněny nejméně dvojnásobnou denní výplatou.

39

Viz třeba: AEF, CT 94 (1449/II), fol. LVIIII. Platí to například pro posla Hanse Muriho, který obdržel řečenou odměnu za služby v roce 1514: Denne hans muri xx tag gan meyland unnd umb fürlon – xii lb vi s iii d, in: AEF, CT 223 (1514/I), fol. 10v. 41 Arnold ESCH, Alltag der Entscheidung. Berns Weg in den Burgunderkrieg, in: Alltag der Ent­ scheidung. Beiträge zur Geschichte der Schweiz an der Wende vom Mittelalter zur Neu­ zeit (Festschrift zum 60. Geburtstag von Arnold Esch), Bern – Stuttgart − Wien 1998, s. 11–86, zde s. 45. 42 Denne krämer, rugenet, pierre durro, papoux, der fryweybel allendthalben brieff uff dz land zu tragen in der yl, zum krieg – viii lb v s, in: AEF, CT 221 (1513/I), fol. 14r. 40

104

Klára Hübner

Závěrem bych chtěla poukázat na noční jízdy městských jezdců, kteří byli v nouzových situacích vysíláni na cesty delší tří dnů, přičemž se většinou jednalo o trasy, na kterých bylo možné měnit koně. Bez jejich výměny byl i jejich akční rádius omezen na 60 km denně. Je třeba říci, že ani výměna koně nevedla k zásadní časové úspoře při předávání zpráv. Místo za tři dny se jezdci mohli kupříkladu z Gruyeru nebo Romontu vrátit do Friburgu za dva dny. Na cestách mimo zájmové území města, kde neexistovaly úmluvy s místní vrchností, se však časová výhoda rychle ztrácela. Přesto, při optimálních předpokladech, bylo možné kombinací denního a nočního cestovaní urazit velké vzdálenosti i na cizím teritoriu. Již jmenovaný Rudolf Mürsing se v létě 1445 vrátil po pouhé devítidenní jízdě až s Innsbrucku.43 Úplným rekordem se ale stala jízda posla Andrease Groba, který v roce 1513 zdolal vzdálenost mezi Fribourgem a Milánem za pouhých 11 dní. Procestoval přitom i čtyři noci. Šlo nepochybně o mimořádný výkon, který městská rada ve Fribourgu odměnila zaplacením gratifikace zvané grosser Rytlon ve výši 11 a půl libry – odpovídala zhruba polovině roční výplaty tehdejších nádeníků.44 Shrnuté mého krátkého zamyšlení není překvapivé. Jako u každého středověkého města se i komunikační sítě Fribourgu koncentrovaly především na pokrytí nejbližšího okolí – tedy území ve vzdálenosti 30 až 60 km od centra. Co se v případě malého Fribourgu vymykalo obvyklému stavu, bylo jeho zaměření na dálkovou komunikaci; tedy na zásilky doručované do vzdáleností nad osm dní cesty. Zatímco poslové z politicky významnějšího Bernu mohli využít informačních sítí nesčetných spojenců, což zrychlovalo tok informací, Fribourg doplácel hlavně na svoji nepříznivou geografickou polohu na západním okraji zájmového území Spříseženstva. Zdejší poslové museli cestovat dále, aby své obci zachovali naději na podobné zapojení do okolního politického dění jako měl jejich významnější městský soused.

43 44

AEF, CT 85bis (1445/I), fol. lx. Denne hatt andres grob gan meyland xi tag und iiii necht gehapt tut mit viii gross rytlon – xi lb xv s, in: AEF, CT 221 (1513/I), fol. 13.

105

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě 1

Hana Komárková

Italský historik Paolo Prodi2 ve své studii z  první poloviny devadesátých let sledoval vývoj a proměny politické komunikace v západoevropském prostoru na základě analýzy proměn teologické (sakrální) a správně-historické hodnoty přísahy v různých historických kontextech. Zaměřoval se přitom především na období přechodu mezi středověkem a počátkem novověku a poukázal na to, jak se ideové proměny středověkého a raněnovověkého světa promítly do podoby a vnímání tohoto významného komunikačního prostředku a jak naopak na těchto proměnách lze sledovat postupnou sekularizaci politického jednání. Právě možností pozorovat na proměnách podoby přísahy v městském prostředí obecné vývojové tendence v  politické, správní i náboženské oblasti byly inspirovány následující řádky. Předmětem výzkumu se v tomto případě staly texty přísah, do značné míry formalizované písemné záznamy přísežných aktů, dochované pro vybraná města řídící se magdeburským právem ve formulářových sbírkách či dalších městských knihách, s cílem představit možnosti využití kodifikací přísežných slibů jako pramene pro sledování proměn způsobů komunikace uvnitř i vně městské obce a v návaznosti na to jejich relevanci pro sledování celkových změn odehrávajících se v oblasti správního, politického, sociálního i náboženského života městské obce.3 1

2

3

Tato kapitola vychází z diplomové práce autorky obhájené na ÚHV FPF SU v srpnu 2012; Hana KOMÁRKOVÁ, „Wir schweren Gott dem Allmechtigen...“ Přísaha ve městě pozdního středověku a počátku raného novověku, Opava 2012, 88 s. + 12 s. (příloha). Paolo PRODI, Der Eid in der europäischen Verfassungsgeschichte, in: Glaube und Eid. Treueformeln, Glaubensbekenntnisse und Sozialdisziplinierung zwischen Mittelalter und Neuzeit, (edd.) P. Prodi – E. Müller-Luckner, München 1993, s. VII–XXIX. Přísaze v  městském prostředí nebyla dosud – navzdory šíři využití tohoto prostředku v sociálně-správním systému města – v domácí produkci věnována taková pozornost jako v zahraničí. Již roku 1953 na problematiku upozornil analýzou dvou mnichovských knih

106

Hana Komárková

Prameny Z pohledu geografického se oblast zkoumání textů přísežných formulí překrývá s oblastí právního dosahu města Vratislavi, jakožto vrchní odvolací stolice magdeburského práva. Do výzkumu byla zahrnuta města tzv. vratislavského právního okruhu – Opava, Olomouc a Goldperg (dnes Złotoryja) – a Svídnice, která Vratislavi jako vrchní odvolací stolici přímo nepodléhala, ale rovněž užívala magdeburské právo.4 Pro uvedená centra máme k dispozici přísežné formule zaznamenané na stránkách městských knih (zejm. formulářových sbírek) v časovém rozmezí přibližně od 14. do 17. století, stěžejní však pro potřeby sledování nastíněných fenoménů bylo 15. a 16. století, tedy období přechodu mezi pozdním středověkem a počátkem raného novověku. Pro město Opavu existují záznamy přísah v  jedné správní5 a několika soudních knihách6, jejichž autorství je většinou připisováno Jindřichu Polanovi z Polansdorfu, a ačkoliv je doba jejich vzniku kladena do druhé poloviny 16. století, zachycují patrně již dříve užívanou správní a soudní praxi.7 Pro olomoucké

4 5 6

7

přísah z druhé poloviny 15. století německý právní historik Fritz KOLLER, Der Eid in Mün­ chener Stadtrecht des Mittelalters, München 1953. Z  německých badatelů dále např. Wilhelm EBEL, Der Bürgereid als Geltungsgrund und Gestaltungsprinzip des deutschen mittelalterlichen Stadt­ rechts, Wiemar 1958; nebo Meinraad SCHAAB, Eide und andere Treuegelöbnisse in Territorien und Gemeinden Südwestdeutschlands zwischen Spätmittelalter und Dreißigjährigen Krieg, in: Glaube und Eid, s. 11–30. Institucí přísahy a její společenskou funkcí od 13. do 18. století se zabýval švýcarský badatel André HOLENSTEIN, Seelenheil und Untertanenpflicht. Zur gesellschaftlichen Funktion und theoretischen Begründung des Eides in der ständischen Gesellschaft, in: Der Fluch und der Eid. die metaphysische Begründung gesellschaftlichen Zusammenlebens und politischen Ordnung in der ständischen Gesellschaft, (ed.) P. Blickle, (Zeitschrift für historische Forschung, Beiheft 15), Berlin 1993, s. 13–63. Blíže k vymezení viz Theodor GOERLITZ, Verfassung, Verwaltung und Recht der Stadt Breslau, Teil I Mittelalter, Würzburg 1962, s. 108 a násl. SOkA Opava, f. Archiv města Opavy, sig. IBb11 (1493), inv. č. 221, Kniha sentencí města Opavy (Ratesspiegel) od Jindřicha Polana z Polansdorfu (dále jen Ratesspiegel J. Polana). SOkA Opava, f. Archiv města Opavy, sig. IBb1, inv. č. 222, Zelená kniha fojtského soudu v Opavě o soudních procesech a praktikách od městského písaře Jindřicha Polana staršího z Polansdorfu (dále jen Zelená kniha fojtského soudu); dochoval se pouze pozdější opis z roku 1763 v opavské gymnaziální knihovně; viz Josef ZUKAL, Polanové z Polansdorfu, Památná rodina opavská 16. věku, ČMM 51, 1927, s. 102−103; SOkA Opava, F. Archiv města Opavy, sig. IBb13 (1501), inv. č. 223, Kniha soudních řádů, nařízení a přísah (dále jen Kniha soudních nař., ř. a přísah). Libuše SPÁČILOVÁ, Olomoucký písař Jindřich Polan a jeho soudní řád z roku 1550, in: 13. ročník odborné konference (23. − 24. listopadu 2004), Problematika historických a vzácných knižních f.ů Čech, Moravy a Slezska, Olomouc, http://www.vkol.cz/cs/aktivity/konference-aodborna-setkani/13--rocnik-odborne-konference/clanek/olomoucky-pisar-jindrich-polana-jeho-soudni-rad-z-roku-1550/ (6. 1. 2012). O Polanech s Polansdorfu a životních osudech členů rodu; J. ZUKAL, Polanové z Polansdorfu, s. 99−123.

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

107

prostředí se vedle dochované formulářové sbírky8 kontinuálně vedené od konce 16. do první čtvrtiny 18. století se záznamy textů přísah setkáváme např. i na stránkách Památné knihy Václava z Jihlavy.9 Ve złotoryjské městské kanceláři byly přísahy zaneseny do městských knih z let 1481–1499 a 1506–1527.10 Stejně jako pro Olomouc máme i v případě Svídnice dochováno několik formulářů přísah. Ten označený jako „Księga ławnicza“ zachycuje přísahy využívané od 15. do 18. století.11 Dva mladší jsou datovány k  létům 166912 a 1722.13 Kromě toho se zápisy přísežných slibů vyskytují ještě v celé řadě dalších typů městských knih. Několik přísah bylo např. zapsáno do městské knihy z let 1430–1456,14 s texty přísah se setkáme i v kancelářské příručce dědického práva z konce 16. století.15 Komunikační situace, při nichž docházelo k uplatnění přísahy Podmínkou smysluplného badatelského využití zápisů přísežných formulí je v první řadě kategorizace typů přísah a situací, kdy docházelo k jejich využití jakožto prostředků komunikace. Přísaha tvořila součást performativních aktů – ceremonií,16 jakými byly např. panovnické vjezdy do měst či každoroční obnovování městských rad.17 Přísahy celé městské obce i představitelů městské samosprávy při uvádění do úřadu, skládané 8 9 10 11 12 13 14 15 16

17

SOkA Olomouc, f. Archiv města Olomouce, sig. 248, inv. č. 533, Formulář přísah (Iuramenta), (dále jen Formulář přísah Olomouc). Editováno jako Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1430–1492, 1528, (edd.) L. Spá­čilová – V. Spáčil (edd.), Olomouc 2004, kn. II/dis. 1, s. 266, č. 205. APWr.., f. Księstwo Legnickie (=KL), sig. 482, Stadtbuch von Goldberg, 1481–1499, pag. 3–8; APWr., f. KL, sig. 483, Stadtbuch von Goldberg, 1506–1527. APWr., f. Akta miasta Świdnicy (=AMŚ), sig. 63, Księga ławnicza, XV – XVIII w. APWr., f. AMŚ, sig. 73, Iuramentum und Instructione. APWr., f. AMŚ, sig. 72, Eydes Buch 1722. APWr., f. AMŚ, sig. 181, Księga rady miejskiej, poszczególne sprawy sądowe (=AMŚ, sig. 181), pag. 55–56. APWr., f. AMŚ, sig. 297, Teksty przysiąg, zasady dziedziczenia (16 w.). Teoretickému vymezení rituálního života středověké společnosti a celkově pojmosloví užívanému v  souvislosti s  ním (ceremonie, rituál, performativní akt, apod.) se z  domácích badatelů věnovala v několika studiích Pavlína RYCHTEROVÁ, Kam s ním? Rituál a ceremo­ nie v medievistice, in: Rituály, ceremonie, festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, (edd.) M. Nodl – F. Šmahel, (=CMP 12), Praha 2009, především s. 428–429; EADEM, Rituály, rity a ceremonie. Teorie rituálu a jejich reflexe v medievistickém bádání, in: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku, (edd.) M. Wihoda – D. Malaťák, Brno 2006, s. 11–23. Dosavadní bádání nad rituály a ceremoniemi spojenými s manifestací panovnické moci z teoretického hlediska zhodnotil ve své studii Jiří HRBEK, Panovnický ceremoniál a rituál v historickém bádání začátku 21. století, ČČH 108, 2010, č. 3, s. 496–518. Z  domácích badatelů viz Robert ANTONÍN – Tomáš BOROVSKÝ, Panovnické vjezdy na středověké Moravě, Brno 2009; Kateřina JÍŠOVÁ, Rituály při volbách a ustavováních městských rad v Praze ve druhé polovině 15. století, in: Rituály, ceremonie, s. 215–216.

108

Hana Komárková

do rukou zeměpánovi (nebo jeho zástupci) u příležitosti jeho návštěvy ve městě, můžeme považovat za platnou a podstatnou součást symbolické komunikace.18 Akt přísahy legitimizoval postavení účinkujících a zpřítomňoval jejich povinnosti a pravomoci z tohoto postavení vyplývající. Přísahy tohoto typu byly důležité pro prezentaci celé městské obce navenek, tvořily podstatnou součást komunikace s  vnějším prostředím (zeměpán) a v  souvislosti s  nimi lze hovořit o klíčové úloze, jaká při jejich provádění připadla publiku.19 Sliby konané zbylými členy městského správního aparátu byly poněkud jiné povahy. Sloužily k jasnému určení jejich pozice v rámci městských správních struktur, oproti dříve zmiňovaným skládali tito přísahu před městskou radou a purkmistrem. Obsah přísežného prohlášení zahrnoval především pozitivní i negativní vymezení rozsahu jejich působnosti. Jak z  ryze právního hlediska, tak v otázce udržování jednoty městské pospolitosti a pocitu sounáležitosti či výlučnosti jejích plnoprávných členů hrál významnou roli jiný typ přísahy – jednalo se o slib skládaný nově přijímanými měšťany. Na základě nastíněné typologizace lze přísahy rozdělit podle jejich využití a významu v rámci vnější (přísahy městské obce zeměpánovi, přísahy radních a purkmistrů) a vnitřní komunikace města (přísahy nově přijímaných měšťanů, úředního a služebného personálu). Poněkud stranou zájmu zůstává soudní přísaha – hojně využívaná ve středověké soudní praxi, reprezentující však specifický typ odlišný od výše zmiňovaných. Svým charakterem a způsobem užití se blížila ordálu, božímu soudu, a vzhledem k tomu si po celé sledované období udržovala prakticky neměnnou podobu.20 Její využitelnost pro sledování procesů transformace sociálně-politických či správních struktur středověkého města je tedy téměř nulová.21

18

K problematice fenoménu panovnických vjezdů do měst viz R. ANTONÍN – T. BOROVSKÝ, Panovnické vjezdy. 19 Např. při srovnání s  lenními sliby šlechticů. K  tomu Martin ČAPSKÝ, Splendor Silesiae. Rituály, ceremonie a festivity na dvorech slezských knížat, in: Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, (edd.) M. Nodl – F. Šmahel, Praha 2014, s. 199−267. 20 Pro brněnské městské právo zpracoval problematiku významu přísahy v soudním řízení Miroslav FLODR, Brněnské městské právo, Brno 2001, s. 375 a násl. (zejm. 378–386). 21 Relevantní informace snad může poskytnout pouze v případě sledování konfesních proměn uvnitř městské společnosti, nebo jejího konfesního i „národnostního“ složení. Viz např. speciální židovské přísahy, nebo formule soudních přísah v několika jazycích, jak se s nimi setkáváme např. ve svídnickém nebo vratislavském prostředí.

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

109

Přísahy členů městského správního aparátu Texty přísah užívaných v městském prostředí flexibilně reagovaly na měnící se mocenské klima (přísahy městské obce zeměpánovi) a reflektovaly rovněž místní odlišnosti ve správních strukturách městského organismu (přísahy představitelů městské samosprávy). Vedle proměn titulatury panovníka, adresáta přísežného slibu či pozice přísahajícího vymezené jak počtem osob, jimž byla přísaha určena, tak např. autoritami, jimiž se zaštiťoval, můžeme na určitém typu městské přísahy sledovat i vývojové tendence uvnitř městské samosprávy, především v souvislosti s rozšiřováním správního a soudního aparátu města a proměnami pravomocí jeho jednotlivých součástí (přísahy městských úředníků a služebného personálu). Upřeme nyní pozornost k možnostem, jaké skýtá analýza přísežných formulí „služebného personálu“ – tedy členů městského správního aparátu – pro sledování proměn odehrávajících se ve správních strukturách města, věnovat se tedy budeme  oblasti, kterou jsme výše označili jako oblast „vnitřní komunikace“. Vývoj přísahy od převážně symbolického aktu k formalizovanému prostředku správní komunikace Každá ze sfér působnosti městské samosprávy byla spravována pověřenými osobami skládajícími přísahu městské radě.22 Zatímco v  případě přísah městské obce zeměpánovi, které si po celou sledovanou dobu uchovaly obřadně-rituální charakter, a přísah nejvyšších představitelů městské samosprávy, jejichž význam spočíval především v  názorné – symbolické – demonstraci moci a postavení přísahajících, zatímco tedy v těchto případech byl důraz kladen na obřadnost, zachování hierarchie a veřejnou prezentaci, jednalo se u přísah služebného personálu a nižšího městského úřednictva v  prvé řadě o služební sliby, tj. závazky týkající se výkonu funkce a jejího významu v rámci městských správních struktur. V případě dochování několika dobou užívání vzdálených verzí přísahy určitého úředníka se proto mohou stát relevantním pramenem

22

Rozšiřování písemné agendy a v souvislosti s tím i městského úřednického aparátu bylo vynuceno sílícím významem měst v oblasti politické (účast městského stavu na sněmech) i  hospodářské. Ze stejného důvodu došlo i k vzniku radě odpovědných úřadů s přenesenou působností v oblasti správní i soudní; Rostislav NOVÝ, Městské knihy v Čechách a na Moravě 1310−1526, (Acta Universitatis Carolinae Philosophica et Historica 4), Praha 1963, s. 16; Jan JANÁK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan DOBEŠ, Dějiny správy v českých zemích, Od počátku státu po současnost, Praha 2005, s. 215–216.

110

Hana Komárková

pro sledování proměn ve vymezení kompetencí a působnosti jednotlivých oblastí městské správy i samotných úředních funkcí. Krom jiného je na srovnání takových textů možné pozorovat probíhající sekularizaci správní komunikace, jinými slovy proměnu posvátně-symbolického aktu přísahy v  prostředek formálně-správní povahy. Prostřednictvím postupného rozšiřování formulářových sbírek o služební přísahy určené pro nově vznikající úřední pozice lze potom pozorovat rozšiřování vlivu městské samosprávy a intenzity zásahů městských správních struktur do stále širšího spektra oblastí života městské společnosti.23 Všechny služební přísahy mají v podstatě podobné schéma. V úvodní pasáži jsou označeni příjemci závazku – většinou městská rada, konšelé a přísežní, někdy městská „obec“ doplněná ještě o „Gästen“.24 Předchází jí ještě obřadné zapřísahání se transcendentní autoritě, které se vlivem proměny konfesní situace stávalo předmětem pozdějších úprav.25 Následovalo jádro vlastního slibu, v některých případech omezené na univerzální prohlášení vyjadřující loajalitu zástupcům městské samosprávy nebo vůli k svědomitému plnění povinností, jindy zahrnující výčet zcela konkrétních závazků a pravomocí vyplývajících z postavení přísahajícího. Značně podrobné jsou v tomto ohledu přísahy úředníků a služebného personálu působícího v oblasti správy městského majetku, řemesla či obchodu.26 K podrobnějším patří rovněž přísaha hrobníka („Vespilonis“)27 z olomouckého formuláře, v níž se dotyčný přímo zavazuje kopat hroby řádné hloubky, ukládat do nich těla nebožtíků v „neporušeném stavu“, a to vše i v době doslova „ohavné infekce“ („In und außerhalb der Abschew­ lichen Infection“). Podobně je k  výkonu své profese v  době šíření nákazy

23

24

25

26

27

Viz přiložená schémata. Jako východisko pro rozdělení městského služebného personálu a úředníků do jednotlivých kategorií posloužil příklad typologizace využité Fritzem Kollerem pro středověký Mnichov; Fritz KOLLER, Der Eid in Münchener Stadtrecht des Mittelalters, München 1953. Objevuje se např. u soudních úředníků a zřízenců s policejní pravomocí ve smyslu rovného a spravedlivého zacházení; ve znění „Gästen und Einheimbischen“ např. Zelená kniha fojtského soudu, pag. 24 (soudní písař, biřic/soudní posel). Viz např. většina služebních přísah v olomouckém formuláři z 16. století; například u přísahy výběrčích a mýtných bylo původní znění „Ich schwere Gott“ doplněno o „Marie seiner Hochwürdigsten Mutter vnd allen lieben hegligen Gottes“; Formulář přísah Olomouc, fol. 14., což jednak indikuje proměnu konfesní situace ve městě a zároveň dokládá kontinuitu využívání formulářových sbírek přísah. Např. olomoucká přísaha určená správci radnice („Hospitis Praetorii“) ošetřující i praxi nakládání s klíčem od radní budovy; Formulář přísah Olomouc, fol. 10. Ve stejné sbírce však nalezneme i strohou přísahu věrnosti a svědomitého plnění úkolů dozorce trhu („Annonarÿ“, „Margkmeisterey“), Ibidem, fol. 16. Formulář přísah Olomouc, fol. 17.

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

111

zavázán služebním slibem např. i lazebník.28 Tato část uvozená charakteristikou vlastní úřední funkce bývá často v případě personálu radnice a městského soudu uzavřena slibem mlčenlivosti. V závěru se přísahající opět dovolává nejvyšších autorit (Bůh, Panna Marie, všichni svatí, popř. svaté evangelium), jež mu mají pomoci dostát všem závazkům. Přísežné sliby byly zaznamenávány jak v podobě určené jednomu přísahajícímu, tak pro celé skupiny osob. U některých slibů byly zapsány obě varianty – jednalo se např. o kolegia úředníků, jež mohla být obnovována naráz či doplňována jednotlivě.29 Setkáváme se s českými, německými, popřípadě dvojjazyčnými záznamy přísah. Pouze česky byla do olomouckého formuláře zaznamenána přísaha určená porybným („Fissmistruow“)30, ve většinou striktně dvojjazyčném opavském „Radním zrcadle“ Jindřicha Polana se zase setkáváme jen s  německými verzemi služebních slibů personálu městské kanceláře – písařů a jejich pomocníků.31 V souvislosti s tím vyvstává otázka, zda a do jaké míry souvisel jazyk záznamu přísežné formule s praxí obsazování jednotlivých úředních funkcí v rámci městské samosprávy. Zaměřme se ale nyní na služební slib jednoho z úředníků náležícího do soudní a policejní sféry. Pro přísahu biřice, zanesenou pod označením „Praeconum“32 do olomoucké formulářové sbírky z 16. století, se v Památné knize Václava z Jihlavy z poloviny 15. století dochovala její starší verze.33 Nabízí se tak zmiňované srovnání slibů a možnost zachycení změn, jakými tato funkce procházela. Přestože základní schéma slibu zůstávalo neměnné (přísaha týmž autoritám, shodně – po standardním slibu řádného výkonu funkce – následuje slib mlčenlivosti), u mladšího ze záznamů můžeme pozorovat určitý posun v náplni práce soudního zřízence. Vedle povinnosti soudního posla je zde biřic výslovně pověřen také opatrováním vězňů („verwarung den gefangenen inn der Zucht“). To může ukazovat na rozšíření jeho pravomocí, či na nezbytnost jasně definovat všechny povinnosti přináležející tomuto úředníkovi, což mohlo být vynuceno rozrůstáním služebného aparátu v této oblasti městské samosprávy.

28 29 30 31 32 33

Viz přísaha speciálně určená lazebníkovi v době šíření nákazy v olomouckém formuláři; „Baders Eÿdt, Wen die Infection Regiret“; Formulář přísah Olomouc, fol. 40. Olomoucká přísaha určená přísežným, německá i česká varianta; Formulář přísah Olomouc, fol. 22. Formulář přísah Olomouc, fol. 10. Ratesspiegel J. Polana, pag. 45. Formulář přísah Olomouc, fol. 18; i s jazykově českou variantou. Památná kniha olomoucká, s. 266, č. 205.

112

Hana Komárková

Pro jiného soudního zřízence, do jehož kompetence rovněž spadalo opatrování vězňů, městského žalářníka, se v  opavské „Knize soudních nařízení, řádů a přísah“ zachoval text přísahy z první poloviny 17. století, který byl na rozdíl od předchozích dvou určen pro konkrétní příležitost a osobu.34 Právě proto však jejich srovnání může poskytnout podnětný pohled do správní praxe. „Sluziebnyka Prawneho, a neb Sstokmistra Przisaha“ z Opavy byla složena žalářníkem Lukášem Koželem do rukou městských radních a představitelů městského soudu 12. června 1641. A navzdory době, jež oddělovala její zaznamenání od záznamu obou olomouckých přísah, lze konstatovat, že se s  nimi v  zásadě shodovala. Jinými slovy, obsahovala všechny formulace (zkrácené či rozvedené) uvedené v  olomouckých formulích pro biřice. Podstatně rozšířena však byla v pasážích týkajících se samotného přísahajícího a jeho loajality vůči obci a těch, které se přímo týkaly výkonu jeho povolání (vedle řádné péče o svěřené vězně a vězení se např. zavazuje i „w dobre Trzissliwosti, bez Opilstwa se wzdicz­ ky chowati“). Tyto rozdíly poukazují na zvyk přizpůsobovat texty přísah doplňováním či rozšiřováním konkrétním osobám a situacím. Obsahová podobnost s přísahami olomouckých biřiců by mohla kromě zavedené praxe užívání ustálených forem služebních slibů pro personál soudně-policejní sféry městského aparátu také naznačovat vývoj, jakým prošel úřad soudního posla či biřice. Nasvědčuje tomu jak absence zmínky o  péči o vězně v nejstarší z olomouckých přísah, tak záznam přísahy biřice ze Svídnice.35 Jednoduchá svídnická přísaha z 16. století, která však zřejmě byla využívána již dříve,36 podobná obsahem oběma olomouckým, nesla zprvu pouze označení „Des ffrohnebotthn eid“. Pozdější přípisek „oder Stock­ meister“ však svědčí o tom, že obě funkce (biřic a žalářník) ve svídnickém prostředí mohly postupem doby splývat. Srovnáme-li tuto skutečnost se situací v  opavském a olomouckém prostředí, mohlo by se snad jednat o obecný trend vývoje v oblasti soudní a policejní správy města. U textů přísežných formulí uplatňujících se v oblasti vnitřní komunikace města můžeme kromě rozšiřování působnosti městské samosprávy, kompetencí jednotlivých jejích složek či proměny vlastní podoby 34

Kniha soudních nař., ř. a přísah, fol. 44; zápis přísahy v češtině po zápisu přísahy následuje německy psaná poznámka udávající kromě data složení slibu také osobu přísahajícího, druh přísahy a jména přítomných osob (fojt a přísežní). 35 APWr., AMŚ, sig. 63, fol. 19, pag. 29. 36 Záznam přísahy biřice byl proveden stejnou rukou, jako zápisy přísah radních a přísežných, do nichž byl dodatečně vepsán titul a jméno panovníka – Rudolfa II.; APWr., AMŚ, sig. 63, s. 25. Setkáváme se u ní však se závěrečným „zapřísaháním se“ na „das heilige ­Crew­zce“, jako u přísah radních a přísežných ze svídnické městské knihy z poloviny 15. století; APWr., f. AMŚ, sig. 181, s. 55–56; které již bylo u mladších textů nahrazeno.

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

113

správních struktur sledovat také rovinu proměny symbolického aktu přísahy v akt formálně-právní povahy. Proces sekularizace politické a správ­ní komunikace se tak, jak už na to poukázal Prodi,37 nutně odrazil v  proměně charakteru a vnímání instituce přísahy. Způsob rozšiřování přísežných formulí, důraz kladený na určité pasáže textu, či naopak jejich zjednodušování a zkracování je dokladem tohoto vývoje. V případě analyzovaného vzorku přísežných formulí se jako nejvhodnější pro sledování tohoto fenoménu jeví texty slibů určených městskému písaři, jednomu z nejdůležitějších městských úředníků, působícímu při městské radě i soudu, jež jsou vzhledem k postavení úředníka ve většině případů pro jednotlivá města dochovány ve více verzích různého stáří. Nejstarší záznamy přísah určené městskému písaři máme dochovány pro Svídnici (přibližně z roku 1442)38 a Złotoryji (z let 1481–1499)39, o  století starší je slib opavského městského písaře z Ratesspiegelu Jindřicha Polana (1557).40 V  olomouckém formuláři jsou dochovány dvě verze přísahy určené městskému syndikovi – starší (Antiquum Iuram[entum] Syndici et Notary)41 a mladší (Nouum Syndici Ciuitatis Juramentu[m]).42 Podobně přibližně ve stejné době využívaná svídnická formulářová sbírka obsahuje několik variant – Juramentum Cancellary a Juramentum Syndici zapsané ve druhé polovině 16. století43 a Des Stadtschreibers Aidt, která je přibližně v polovině 17. století nahradila.44 Abychom mohli sledovat měnící se priority v oblasti městské samosprávy i proměny ve správní praxi související s byrokratizací a sekularizací politické komunikace, rozdělme si text přísahy městského písaře na několik základních částí. Podle vzoru nejstarší z analyzovaných přísah  – přísahy městského písaře dochované ve svídnické knize městské rady mezi zápisy z roku 1442 45 – se jedná o následujících sedm; specifikace či označení úřadu (1), do něhož byl přísahající přijímán, výčet příjemců přísežného slibu (2) následovaný konkrétními závazky vyplývajícími z vlastní funkce městského písaře (3), slib mlčenlivosti (4) částečně splývající se slibem loaja­ lity (5) a závěrečné zapřísahání se (6) zakončené provoláním „ Amen“ (7). Proměny ve vnímání přísahy jako prvku správně-politické komunikace 37 38 39 40 41 42 43 44 45

Paolo PRODI, Der Eid in der europäischen Verfassungsgeschichte. APWr., AMŚ, sig. 181. APWr., KL, sig. 482, fol. 4. Ratesspiegel Jindřicha Polana, pag. 17. Olomoucký formulář přísah, fol. 5. Ibidem, fol. 4. APWr., AMŚ, sig. 63, pag. 34. Ibidem, pag. 86. APWr., AMŚ, sig. 181.

114

Hana Komárková

nejvíce reflektovala část věnovaná konkrétním závazkům vyplývajícím z vlastní funkce městského písaře (3). Zatímco złotoryjský městský písař přísahal v poslední čtvrtině 15. století velmi obecně dodržovat platné právo a k záležitostem týkajícím se jeho úřadu přistupovat nezaujatě a podle obvyklého mravu a této pasáži v textu přísahy nebyla věnována v porovnání s rozsahem ostatních částí výrazná pozornost, už v přísaze zaznamenané Jindřichem Polanem z Polansdorfu okolo roku 1557 se v marginálii setkáváme s jejím rozšířením. (Nutno dodat, že Polan původně patrně kodifikoval situaci panující v první polovině 16. století.) Setkáváme se zde také, na rozdíl od předchozích dvou starších formulí (svídnické a złotoryjské), s přesněji specifikovanými formulacemi (např. u slibu mlčenlivosti). Jasně patrná je proměna na olomouckých písařských přísahách z  konce 16.  století. V textech obou přísah, starší i mladší, nalezneme opět všechny zmiňované pasáže, jako tomu bylo u přísah z první poloviny 15. století. U obou se však již setkáváme se znatelným rozšířením té zaměřené na závazky a  povinnosti plynoucí z výkonu samotné písařské funkce (3). Oproti předchozím záznamům jasně tvoří tato část olomouckých slibů jádro přísahy, zatímco ostatní části jsou v porovnání s ní zestručněny a zkráceny. Starší z  olomouckých textů ještě sahá k obecnějším formulacím, v  novější verzi však písař již jmenovitě přísahá dodržovat „In allen vnnd jeden punckten vnd Clausuln“ 46 ujednání mezi ním a radou. Jasně patrná je změna důrazu na určité části přísahy u tří svídnických přísah zaznamenaných ve formulářové sbírce používané od konce 15. do 18. století. Všechny v podstatě kopírují schéma nejstarší svídnické písařské přísahy z roku 1442. Vedle změn ve výčtu příjemců přísahy (rozšiřování − písař např. již nepřísahal „Kunige zu Behmen“, jako v první polovině 15. století, ale „Meynen hernn Landtmann“, později např. i „Schöppen“), v titulatuře panovníka, nebo zpřesnění a zjednodušení slibu mlčenlivosti a loajality, došlo ke značnému rozšíření části věnující se povinnostem a závazkům písaře (3), a to zejména u nejmladšího ze svídnických záznamů přísahy (2. polovina 17.  – poč. 18. století). Vedle obecných formulací typu slibu věrného výkonu funkce ve všech „záležitostech“ rady i městské obce zde byla např. doslova zdůrazněna nutnost dodržovat daná „Privilegia“ a „Statuta“. Zmiňovaná pasáž byla v textu dokonce vyznačena. Podobně jako v olomouckém prostředí se tak i zde setkáváme s jasným důrazem kladeným právě na tuto část písařské přísahy. Obligátně lze přepokládat – vzhledem k rozdílnosti a proměnlivosti konfesních poměrů ve sledova-

46

Olomoucký formulář přísah, fol. 4.

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

115

ných městech, že u všech písařských přísah nalezneme pozdější úpravy v závěrečném zapřísahání se (6). Svídnický písař se tak odvolával na „das heilige Crewcze“, złotoryjský na všechny svaté, znění opavské přísahy bylo dodatečně upraveno na „heiliges Euangelium“. Nejen rozšiřování a zkracování jednotlivých pasáží, ale rovněž způsob a forma zápisu služebních přísah může dokládat posun významu přísahy i proměnu kancelářské praxe. Zatímco u starších zápisů přísežných formulí se až na výjimky nesetkáváme s uvedením jmen jednotlivých přísahajících a přesnými údaji o čase složení slibu, stávají se podobné údaje později nezbytností. U kontinuálně využívaných formulářových sbírek byly tyto informace dodatečně za texty přísah dopisovány a v pozdějších formulářích se už podobné záznamy doplňovaly do předem k tomu určených kolonek za přísahu.47 Závěrem I na tomto vzorku přísežných formulí lze pozorovat jak odlišnosti mezi jednotlivými městskými celky v oblasti konfesní i formálně správní, tak také obecné vývojové tendence v oblasti městské samosprávy a komunikace mezi jejími složkami. Zásadní otázkou však zůstává, zda a do jaké míry nám může takové srovnání přinést relevantní poznání, vezmemeli v  úvahu odlišnou provenienci i torzovitost dochovaného materiálu. A nabízí se rovněž obecnější otázka po smyslu dalšího využití záznamů přísežných formulí jako pramene pro sledování proměn probíhajících ve středověkém a raně novověkém městském prostředí.

47

Tak tomu bylo např. ve vratislavském formuláři; APWr., f. AmWr., sig. 897, Eidbuch enthal­ tend Formularien der von den verschieden artigen Beamnten der Stadt bei Übernahme ihres Amtes zu schwören­ den Amtseide 17 Jhd. Bei manchen Eiden sind auch die Inhaber der Stellen für das ganze 17 Jhd.eingetragen.

Olomouc, Formulářová sbírka, konec 16. století / I.

PŘÍSAHY SLUŽEBNÉHO PERSONÁLU

Advocati Praelocutoris/obhájce Juramentum Notarii Judicialis / písař fojta, soudní písař Praeconum / biřic „Sstokmistr“ / žalářník (Opava) Prefecti Mendicantium / dohled nad žebrotou Vigilis Turzis Praetorianae / hlásný Vigiliarum / strážní služba strážce brány Sclopetary / správce zbrojnice, střelmistr

Potravinářská oblast Vorgeber der Weinhern / vinárník, zástupce majitelů vinných domů Wein Schenken / vinný výčepní Hospitis in Taberna / hospodský Polentariorum, Der Mältzer / sládek Braxatorum / pivovarník Müllners, Mullner / mlynář Fleischakers / řezník

Libratoris / vážný Inspector panis / chlební komisař Inspector pannificum / soukenický komisař Inspector coriariorum / kontrolor kožařů Wein Beschawer Oder Sigler / vinný komisař Annonary / dozorce trhu

Ostatní Laterary / cihlář

Vlastní řemeslo a obchod

Kontrola a dohled

Oblast trhu a řemesla

Syndici / městský syndikus, notář Substituti / vicenotář Cancellistae et Libracioli / pomocní písaři / zaměstnanci městské kanceláře Curir Jurament / posel Famulorum / sluha

Vlastní úřední aparát (městská kancelář)

(doplněno o opavskou přísahu žalářníka, 1641 – vyznačeno v závorkách)

Oblast soudní a policejní správy a obrany města

Waysen Schreibers /sirotčí písař Scribae Reddituum / důchodní písař Scribae Braxatory / pivovarní písař Forestariorum / hajný Fissmistrüow / porybný Hospitis Praetorii / správce radnice Villanorum / šafář, vesnický fojt Subditor / poddaný

Oblast správy městského majetku a hospodaření

Příloha č. 1

116 Hana Komárková

Aromatariorum / lékárník Bader / lazebník

PŘÍSAHY SLUŽEBNÉHO PERSONÁLU

Biergelde Einnehmer / výběrčí pivního platu Statt Quota Einnehmer / výběrčí městské daně (pro období Ferdinanda II.)

Zeměpanští úředníci zasahující do finanční správy města (nepřísahají radě)

Thelonarii i publicani / mýtní, celníci a výběrčí Thelonarii, Scribae Telonii / mýtní písař Landt Contribution Einnehmer / výběrčí zemské berně

Oblast finanční správy

Der Geschwornen / přísežní cechu

Oblast cechovní samosprávy

Olomouc, Formulářová sbírka, konec 16. století / II.

Oblast zdravotní a sociální péče

Vespilonis / hrobník

Nezařazené

Příloha č. 2

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

117

Des Scheppenschreibers / Vndervoigts / ader des Voitschreibers Eidt / písař přísežných a fojta

Oblast soudní a policejní správy a obrany města

Deß Schöppen Schreibers Eyd / písař přísežných Deß Gerichts Dieners, Fronebothen, oder Bittels Eyd / soudní sluha, posel, biřic

Oblast soudní a policejní správy a obrany města

Opava, Zelená kniha fojtského soudu, 1568

PŘÍSAHY SLUŽEBNÉHO PERSONÁLU

Příloha č. 4

Der Czechmeyster Eidt kurze Forma (i „Der Czechmeister Eidt behemisch“) / cechmistr Der Czechmeyster Eidt lengiste Forma (i „Der Czechmeyster Eidt behemisch lengiste Forma“) / cechmistr

Oblast cechovní samosprávy

Opava, Ratesspiegel Jindřicha Polana, 1557

PŘÍSAHY SLUŽEBNÉHO PERSONÁLU

Des Stadtschreibers Eidt / městský písař Des Vice Notarien Eidt / vicenotář

Vlastní úřední aparát (městská kancelář)

Příloha č. 3

118 Hana Komárková

Vormündere Aydtt /poručník / vykonavatel závěti / pomocník Alia Formula Correcttor /oprávce?

Oblast soudní a policejní správy a obrany města

Der Kirchenväter Eydt / patronátní pán / starší kostelního sboru (?)

Oblast církevní správy

Des Stadtschreibers Eidt / městský písař

Vlastní úřední aparát (městská kancelář)

Příloha č. 5

Oblast finanční správy

Der Handwerckßmeyster Eidt / cechmistr

Oblast cechovní samosprávy

Formula juramenti der Melzer vndt Bierbreuer / sladovník a sládek

Potravinářská oblast

Vlastní řemeslo a obchod

Oblast trhu a řemesla

Der P/Biergelt Einnember Aidt / výběrčí pivního platu (Rudolf II.)

Zeměpanští úředníci zasahující do finanční správy města (nepřísahají radě)

Der Hospitalvorwaltere Eydt / správce chudobince / špitálu

Oblast zdravotní a sociální péče

Der Viertellmeyster Eidt / správce městské čtvrti

Oblast správy městského majetku a hospodaření

AMŚ, nr. 297, 16. století

PŘÍSAHY SLUŽEBNÉHO PERSONÁLU

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

119

Korn oder wirtschafts Schreiberß Aydt (obilní písař) Der Waldt forster / Waldt förster / Waldförster Aydt / hajný Wald[t] forstmaister Aidt / lesmistr Waldtschreibers Aydt / písař Saltz Cämmerers Aidt / komoří solního úřadu Schaffner Aidt auff Wierdtschafften / šafář Juramentum des Wardeins Juramentum Homogialium / poddaný

Oblast správy městského majetku a hospodaření

Hospital förstter Aidt / špitální hajný

Nezařazené

Juramentum Cancellary / Syndici / Des Stadtschreibers Aydt / městský písař Deß Underschreibers Aidt / písař „zástupce“ (i pro písaře přísežných) Dienst der Registratur Des Registratoris Aidt Botten Aydt / posel

Vlastní úřední aparát (městská kancelář)

Příloha č. 6

Potravinářská oblast Der Moller und irer hellffer Aidt / mlynář a jeho pomocník Maltz Müller Aydt / Malßmahler / mlynář ve sladovém mlýně Der Brwer eid / sládek Der Meltzer Aidt / sladovník Meltzer und Breuer Ayd zu leutman(s) dorff Brewermeister / Breumeister eid / sládek Breuermaister Aydt auf die Gerstenen maltze / ječmený slad Breuermaister Aidt auf die Weirzene Maltz / pšeničný slad Waitzen und Gersten Meltzer Aydt / sladovník ječmene a pšenice Brandtsweinbrenner Aÿdt / kořalečník Juramentu[m] Pincerne / číšník Kretschmermaister Eidt / hospodský, krčmář Schröttermeister Aydt / šrotéř, líhař (pivní i vinný)

Angiesser / dohlížitel nad dutými mírami Iuramentum Wagmeisters / Wag­ meisters Aidt / vážný Juramentum der Wageknechte / pacholek, pomocník vážného Des Baumeisters Eidt / dohled nad stavbami ve městě Maltzschauer Eide / kontrolor sladu Salzmesser Aydt / solní Zeichner Schaumeister Aydt / dozorce nad kvalitou Jurament tzum Eichen / cejchmistr, dohled nad mírami Juramentum des Wardeins / kontrola mince Marckmeister

Ostatní Goltschmede ztu der Montzce / zlatník-mincmistr Der Goldschmid Ayd / zlatník Rohrmeisters Aydt / rourník, rourař Reichkramer Eidt / kramář Des Ziegelstreichers / cihlář

Vlastní řemeslo a obchod

Kontrola a dohled

Oblast trhu a řemesla

AMŚ, nr. 63, 15.–18. století / I.

PŘÍSAHY SLUŽEBNÉHO PERSONÁLU

120 Hana Komárková

Oblast cechovní samosprávy Voreidung dero personenn so in die Tzech enn zugehen vor ordnet / pro vstup do cechu Handwergks Maister / řemeslnický mistr Besie(r)zer inn den Zünfften Aÿdt

Juramentu[m] Apotecarii / Des Apoteckers Aidt / lékárník Des Herren Physici Aidt / městský fyzik, „lékař“ Hebammen Aydt auf die Dotffschafften / obecní porodní bába

Oblast zdravotní a sociální péče

Rendt Ambts Aidt / důchodní Der Einnemer des Scheffelgeldes Aydt / výběrčí Juraments Notul Zur Einnahmbe der Kay[serlichen] Franck Accisen vndt consumptibilen (Rent Ambt) / výběrčí

Oblast finanční správy

AMŚ, nr. 63, 15.–18. století / II.

PŘÍSAHY SLUŽEBNÉHO PERSONÁLU

Des Scheppeschreibers / Schoppenschreibers Eid / písař přísežných Juramentu[m] Aduocati Procurator Aidt Klagers Juramentum / žalobce Zeugen Aydt / svědek Juramentum purgatorium / očistná přísaha Cautio Juratoria / dlužník – ručení Deß ffrohnebotth[e]n eid (oder Stockmeister) / biřic (žalářník) Der Thorhütter Aydt / hlídač městské brány Des Zeugwarters Aidt / správce zbrojnice Der Soldaten Aidt / žoldák, voják, ozbrojenec Der Zarkeler Eid / hlídka, hlídač Juramentum Praetoris Oppidiani Juramentum calumniae eines Judens / přísaha proti křivé výpovědi

Oblast soudní a policejní správy a obrany města

Příloha č. 7

Fenomén přísahy v pozdně středověkém a raně novověkém městě

121

123

Vratislavský měšťan Heinz Dompnig († 1490) a symbolická komunikace na sklonku středověku

D avid Radek

Osud významného vratislavského měšťana a seniora městské rady Heinze Dompniga bývá v literatuře zabývající se dějinami Korvínovy vlády ve Slezsku často připomínán. Obvykle bývá akcentována především jeho smrt na popravišti krátce po smrti Matyáše Korvína († 4. 4. 1490), kterou většina badatelů interpretuje jako výraz odporu městské obce vůči reformám českého a uherského krále. Tuto tezi nastínil v odborné literatuře již Hermann Markgraf v tradiční práci věnované životu Heinze Dompniga.1 Málokterý z badatelů se ovšem zamyslel nad symbolickým potenciálem, který v sobě skrývá smrt seniora vratislavské rady. Jako jeden z mála poukázal Mateusz Golinski na symbolickou rovinu Dompnigovy popravy, kterou interpretuje jako triumf městského soudnictví a demonstraci postojů městské rady.2 Interpretační možnosti Dompnigova pádu jsou ovšem podstatně širší. Samotná exekuce může sloužit jako komunikační akt, skrze který vykonavatel, v našem případě městská rada, komunikuje s okolním světem. Ačkoliv se poprava může zdát poněkud netradičním komunikačním prostředkem, vzhledem k mocenské situaci v zemích Koruny české po smrti Matyáše Korvína, měla své opodstatnění. Po smrti uherského krále procházely vedlejší země, především Slezsko a obojí Lužice, mocenskou krizí, provázenou rozpadem struktur, o které se zemřelý král opíral. Vztah oderské metropole a panovníka nebyl na konci 1

2

Jeho práce představuje dosud nejkomplexnější pohled na životní osudy Dompniga, viz Hermann MARKGRAF, Heinz Dompnig, der Breslauer Hauptmann † 1491, ZVGS 20, 1886, s.  157–196. Nebo heslo Dompnigové v Encyklopedia Wroclawia, Wroclaw 2006. Obecně se vratislavským patriciátem zabývali např. Gerard PFEIFFER, Das Breslauer Patriziat im Mittel­ alter, Breslau 1929. Mateusz GOLIŃSKI, Wrocław od połowy XIII do początków XVI wieku, in: C. Buśko – M. Goliński – M. Kaczmarek – L. Ziątkowski, Historia Wrocławia. Od pradziejów do końca czasów habsburskich, Wrocław 2001, s. 201–202.

124

David Radek

Korvínovy vlády zdaleka ideální a městská obec měla daleko do nadšení, jaké projevovala při přijetí Matyáše v roce 1469. Dompnigovu popravu je třeba číst v tomto kontextu. Senior vratislavské rady a hejtman vratislavského knížectví byl vnímán jako představitel tvrdé vlády uherského krále, který svými reformami zasahoval do vnitřního fungování města.3 V této situaci jeho zatčení a následná poprava představují komunikační prostředek, kterým městská rada definovala své místo na mocenské mapě Korunních zemí. Každý komunikační akt vyžaduje vydavatele a příjemce. Zatímco vydavatel je v tomto případě jasný, adresátů je více. Městská rada tímto způsobem komunikovala jednak s  městskou obcí a jednak cílila také na nově přijatého krále, Vladislava Jagellonského. Základní otázkou, kterou si budu klást v této studii, je problematika obsahu výše zmíněného komunikačního procesu. Pro jeho pochopení je třeba se obrátit hlouběji do minulosti a stručně nastínit Dompnigův mocenský vzestup v Matyášových službách a zároveň vylíčit okolnosti jeho pádu. Vzestup Heinze Dompniga Je nepochybné, že Dompnigové, jakožto patricijská rodina, sehrávali důležitou roli v městském organismu. Až na malé přestávky působili po celé patnácté století v městské radě, případně při městském soudu a podíleli se také na správě vratislavského knížectví, jelikož držitelem hejtmanského úřadu bylo samo město.4 Je proto logické, že Heinz Dompnig se rychle propracoval do vedoucích orgánů města a aktivně ovlivňoval

3

4

Korvínovským obdobím se zabývala celá řada historiků, srovnej například Lenka BOBKOVÁ, Česká koruna na sklonku středověku, in: L. Bobková a kol., Česká Koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437–1526), Praha 2010, s. 73–77. Mlada HOLÁ, Integrační tendence ve správě Slezska za Matyáše Korvína, in: Ibidem, s. 106–136. Případně Martin ČAPSKÝ – Dalibor PRIX, Slezsko v pozdním středověku, in: Z. Jirásek a kol., Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490, Praha 2012, s. 402. Vývoj názorů na vládu Matyáše Korvína v českých zemích shrnul Antonín KALOUS, Matthias Corvinus (Hunyadi) in Czech historiografy, in: Matthias and his legacy. Cultural and Political Encounters between East and West, (edd.) A. Bárány – A. Györkös, Debrecen 2009, s. 31–41. K  problematice vratislavského hejtmanství srovnej Lenka BOBKOVÁ – Martin ČAPSKÝ – Irena KORBELÁŘOVÁ a kol., Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české, Opava 2009, případně Ewa WÓŁKIEWICZ, Capitanus Slesie. Królewscy namiestnicy księstwa wrocławski­ ego i Śląska w XIV i XV wieku, in: Monarchia w średniowieczu – władza nad ludżmi, władza nad terytorium, (edd.) J. Pysiak – A. Pieniądz-Skrzypczak – M. R. Pauk, Warszawa 2002, s. 169−225.

Vratislavský měšťan Heinz Dompnig († 1490) a symbolická komunikace

125

městskou politiku.5 Zároveň pomocí výhodných sňatků v rámci vratislavského patriciátu upevnil svou pozici v mocenské mapě města.6 V druhé polovině šedesátých let dochází ke klíčovému zlomu v Domp­ nigově kariéře, který souvisel se stupňujícím se napětím mezi oderskou metropolí a králem Jiřím z Poděbrad. Pyšné město, které svou identitu vždy odvozovalo od katolické víry a považovalo se za obránce pravověří, stálo v opozici vůči Jiřímu z Poděbrad od chvíle jeho nástupu na trůn. Se zhoršující se mezinárodním postavením kališnického krále se stupňovaly také protikrálovské nálady ve městě.7 V  okamžiku, kdy do sporu mezi králem a Katolickou jednotou vstupuje uherský král Matyáš Korvín, se vratislavské elity počínají orientovat právě na něj.8 V  tomto procesu sehrál Heinz Dompnig jednu z klíčových rolí. Spolu s Lucasem Eisenreichem byl nepochybně jedním z představitelů „prokorvínovské“ strany ve Vratislavi. Dompnig se chopil nabízené rukavice a začal se silně angažovat v záležitosti Korvínova prosazení na český trůn. V prvních letech války se pohyboval jako vyslanec města v okolí krále, o čemž svědčí např. listina z roku 1471, kdy Heinz Dompnig, spolu s městským písařem Petrem Eschenloerem, informují vratislavskou radu o volebním sněmu v Kutné Hoře, na kterém byl zvolen za českého krále Vladislav Jagellonský. O tom, že se Dompnig pohyboval v okolí uherského krále, svědčí datace listiny, která byla podána v Jihlavě.9 V tomto městě vyčkával Matyáš na výsledky kutnohorského sněmu.10 V sedmdesátých letech se Dompnig věnoval budování své pozice u králova dvora, ale jeho postavení v domovském městě se dostávalo do ohrožení. Jednak bylo ohrožováno dlouhotrvajícím sporem s ­významným Již od roku 1465 je veden jako přísedící městské rady, viz Codex diplomaticus Silesiae (=CDS XI), Breslauer Stadtbuch enthaltend die Rathslinie von 1287 ab und Urkunden zur Verfassungsge­ schichte der Stadt, (edd.) H. Markgraf – O. Frenzel, Breslau 1882, s. 33. 6 K Dompnigovu rodinnému životu podrobně H. MARKGRAF, Heinz Dompnig, s. 170. 7 Protikrálovské nálady byly rozdmýchávány především díky působení radikálních kazatelů, jako byli například Mikuláš Tempelfeld a také Bartoloměj Tempelfeld. V  souvislosti s nimi se v historiografii často používá dobový termín z pera Petra Eschenloera, „strana kazatelů“. Podrobně Martin ČAPSKÝ, Slezsko v pozdním středověku, s. 384. Ke zhoršujícímu se mezinárodnímu postavení Jiřího z Poděbrad srovnej Petr ČORNEJ – Milena BARTLOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české VI (1437–1526), Praha – Litomyšl 2007, s. 174. Případně podnětnou studii, jejímž autorem je Jean-Françoise LASSALMONIE, Ludvík XI., Jiří z Poděbrad a křížová výprava, in: P. Soukup – J. Svátek a kol., Křížové výpravy v pozdním středověku. Kapitoly z dějin náboženských konfliktů, Praha 2010, s. 191–202. 8 Ke vstupu Matyáše Korvína do války proti Jiřímu z  Poděbrad podrobně Antonín KALOUS, Matyáš Korvín, s. 122–153. 9 Scriptores rerum Silesiacarum XIII (dále SRS). Politische Correspondenz Breslaus 1469–1479, (edd.) B. Kronthal – H. Wendt, Breslau 1893, s. 36, č. 59. 10 Podrobně P. ČORNEJ – M. BARTLOVÁ, Velké dějiny, s. 406–407. 5

126

David Radek

vratislavským měšťanem Georgem Steinkellerem. Mnohem závažnější by­lo nařčení z  falšování mincí, kterého se Dompnig měl dopustit.11 Obě tyto záležitosti pravděpodobně zapříčinily oslabení pozice Heinze Dompniga v městě. V důsledku toho chybí v letech 1475–1479 v seznamu městských radních. 12 Na výsluní se vrací až na konci sedmdesátých let, po uzavření olomouckého míru, který Matyáši Korvínovi jednak přiznal královský titul a jednak mu umožnil přistoupit k rozsáhlejším změnám v organizaci slezsko – lužického prostoru. Výsledkem byla celá řada reforem a změn, které organicky navázaly na starší kroky krále a také odrážely dlouhodobé tendence, které se projevovaly v prostředí slezských knížectví. Matyáš Korvín sledoval v osmdesátých letech dva cíle. Stárnoucí král se definitivně smířil s myšlenkou, že na svět nepřivede legitimního dědice a začal podnikat kroky, které měly zajistit nástupnictví jeho nemanželskému synovi, Janu Korvínovi. Z tohoto důvodu také začal s budováním vlastní rodové domény v Horním Slezsku, která měla podpořit Janův nárok na český trůn, a to často na úkor domácích dynastií. Druhý cíl úzce souvisí s prvním. Matyáš v první řadě usiloval o administrativní rozdělení Slezska, přičemž systematicky podporoval centralizaci a následné sjednocení Dolního Slezska a Lužice v jeden celek.13 Toto rozdělení je patrné především ve znění landfrýdu z roku 1478, který byl určen pouze pro Dolní Slezsko a obojí Lužici („Nyder-Slesien und beider Lusicz“).14 Landfrýd se prokazatelně nevztahoval na území Horního Slezska, situace v Horním Slezsku byla řešena samostatnou listinou, která ovšem neměla charakter zemského míru.15 Těmito kroky Matyáš postupně vytvářel mocenský systém, prostřednictvím kterého hodlal realizovat své vlastní plány. Základním kamenem tohoto systému byli loajální úředníci v Korvínových službách, kteří prosazovali Matyášovy záměry s  vidinou vlastního mocenského vzestupu. 11 12 13

14 15

Podrobně H. MARKGRAF, Heinz Dompnig, 167–169. Sporem se musel zabývat také Matyáš Korvín, srovnej SRS XIII, s. 185, č. 227. CDS XI, s. 34–36. Korvínovy kroky přitáhly pozornost historiků opakovaně: srovnej Mlada HOLÁ, Integrační tendence ve správě Slezska za Matyáše Korvína, in: L. Bobková a kol., Česká koruna na rozcestí, s.  106–136. Případně Rudolf GRIEGER, Die Pläne des Ungarnkönigs Corvinus mit Schlesien, JSFUB 24, 1983, s. 175–176. Nebo Martin Čapský, Slezsko v pozdním středověku, s. 398–402. Nejnověji David RADEK, Zeměpanské strategie Matyáše Korvína v prostředí slezských knížat, v tisku. Text landfrýdu viz SRS XIV. Politische Korespondenz Breslaus 1479–1490, (edd.) B. Kronthal – H. Wendt, Breslau 1894, s. 13–14, č. 330. CDS VI. Registrum St. Wenzeslai. Urkunden vorzüglich zur Geschichte Oberschlesiens nach einem Copial­ buch Herzog Johanns von Oppeln und Ratibor in Anszügen mitgetheilt, edd. W. WATTENBACH  − C. GRÜNHAGEN, Breslau 1865, s. 100–101, č. 304.

Vratislavský měšťan Heinz Dompnig († 1490) a symbolická komunikace

127

Typickým příkladem byl Heinz Dompnig, který se koncem sedmdesátých let dostává opět do vrcholných orgánů města, spolu s královským náměstkem pro Dolní Slezsko a Lužici, Jiřím ze Steinu, se stává hlavním představitelem královské moci ve Slezsku.16 Můžeme se pouze domnívat, nakolik jeho opětovnému vzestupu napomohl samotný král, který v polovině sedmdesátých let značně zvýšil svůj vliv na obsazování vratislavské městské rady.17 Listina, kterou upravil fungování městské rady, byla vydána v únoru 1475, tedy nedlouhé poté, co byl ve Slezsku odražen útok vojsk česko – polské aliance.18 Klíčovou změnou bylo především ustanovení každoročních voleb do městské rady a upravení postavení seniora rady, prostřednictvím kterého mohl král dosazovat a odvolávat ostatní členy rady. Jak upozornil Mateusz Golinski, tato reforma se setkala se silně negativními reakcemi.19 Díky tomu po celou dobu panování Matyáše Korvína byli seniory rady loajální měšťané, kteří se již v královských službách osvědčili. Od roku 1476 až do roku 1488 byl nepřetržitě seniorem již několikrát zmíněný Lucas Eisenreich, kterého od roku 1488 vystřídal Heinz Dompnig. Ten následně posílil svou pozici ziskem úřadu hejtmana vratislavského knížectví, který před ním zastával právě Lucas Eisenreich.20 Na sklonku osmdesátých let Matyášův pretendent opanoval dva klíčové posty ve správě vratislavského knížectví a ve spolupráci s Jiřím ze Steinu byl aktivní také na celoslezské úrovni. V souvislosti s vytvářením rodové domény vystupňoval Matyáš Korvín v druhé polovině osmdesátých let tlak na slezská knížata, která proti němu postupně utvořila obrannou koalici. Celý spor mezi nimi eskaloval v  roce 1488 v  souvislosti s Janem II. Zaháňským. Ten se postavil proti Korvínovým plánům na vytvoření rodové domény a ve spolupráci s potomky Jiřího z  Poděbrad zahájil proti králi vojenské akce. Ty skončily jejich porážkou a Matyáš tak upevnil svou pozici ve vedlejších zemích Koruny české.21 Slezská města v čele s Vratislaví podpořila v této válce 16 17

18 19 20 21

Od roku 1480 je opět veden jako scabini, tedy přísedící. Viz CDS XI, s. 36. Otázce volebního řádu do městské rady se důkladně věnoval Mateusz GOLIŃSKI, Wroc­ ław od połowy XIII do początków XVI wieku, s. 200–201. Srovnej také M. ČAPSKÝ, Slezsko v pozd­ ním středověku, s. 401–402. Listina je datována 19. 2. 1475, viz APWr., f. AmWr., č. 4923–4924, č. mikrofilmu T-54595 a T-54596. Mateusz GOLIŃSKI, Wrocław od połowy XIII do początków XVI wieku, s. 200. E. WÓŁKIEWICZ, Capitanus Slesie, s. 169–225. Tzv. hlohovská válka byla v literatuře již několikrát zpracována, odkazuji proto pouze na základní literaturu Pohled na konflikt prizmatem Jana II. Zaháňského představili Hie­ ronim SZCZEGÓLA, Konec panowania Piastowskiego nad środkową Odrą, Poznaň 1968; Barbara TECHMAŃSKA, Niespokojny  książę Jan II Żagański, Kraków 2001, s. 41−46 a nejnověji

128

David Radek

Matyáše Korvína, navzdory nepříliš ideálním vztahům s králem. Klíčovou roli v  postoji Vratislavi sehrál nepochybně Heinz Dompnig, který prosazoval královy požadavky.22 V souvislosti s dobovými zvyklostmi ve vedení války nešlo pravděpodobně o přímou pomoc ve smyslu městské hotovosti, která by se účastnila bojů. Vratislav a další slezská města nesla především finanční zátěž bojů, z  daní, které ve městech vybral, financoval král svou žoldnéřskou armádu. Po porážce opozice stanul král Ma­tyáš a v  návaznosti na něj jeho úředníci na vrcholu své moci. Díky tomu se také pokusil o oficiální prosazení svého syna jako legitimního nástupce na český trůn. Oficiální ceremoniál se měl konat jaře 1490 ve Vratislavi. Z důvodu Matyášovy smrti z něj ovšem sešlo. Jak můžeme vyčíst ze žaloby na Heinze Dompniga, on sám pravděpodobně složil hold mladému Korvínovi již za života jeho otce, a to jménem celé městské obce.23 Záměr prosadit svého syna na český, resp. uherský trůn Matyáš deklaroval již v předchozích letech. Základním pramenem k tomuto jsou zprávy milánských diplomatů, v souvislosti s plánovaným sňatkem Jana Korvína a milánské princezny.24 Pád Heinze Dompniga Je evidentní, že úmrtím Matyáše Korvína dostaly opoziční strany ve Slezsku tolik očekávanou příležitost ke změně poměrů. Nejinak tomu bylo také ve Vratislavi. Této skutečnosti si všimli již součastníci, například soudobý autor se ke králově smrti vyjádřil takto: „Trotzdem habe der Bres­ lauer Rath bis zum Tode des Königs zu dem Verfahren Dompnigs die Augen zugedrückt“.25 O králově smrti se spekulovalo již delší dobu, nabízí se proto domněnka, že jeho odpůrci připravovali své kroky dopředu. Způsob provedení by tomu nasvědčoval. Matyáš zemřel ve Vídni 4. dubna. O Matyášově smrti se ovšem spekulovalo již předtím, král trpěl již v předchozím roce opa-

22

23 24 25

s korekcí závěrů staršího bádání Petr KOZÁK, Zrod stavovského Hlohovska, Opava 2008. Osudy Poděbradovského rodu zohlednil ve své práci Radek FUKALA, Potomci krále Jiřího z Poděbrad a jejich zápas o hlohovské dědictví, Kladský sborník 7, 2006, s. 53–83. Nejnověji také M.  ČAPSKÝ, Slezsko v pozdním středověku, s. 401, 407. Pohledem Jiřího ze Steinu rozebral konflikt Rudolf KNESCHKE, Georg von Stein. Versuch einer Biographie, Leipzig 1913, s. 55–71. Srovnej například listinu Jiřího ze Steinu Heinzi Dompnigovi, kde jej informuje o průběhu válečných operací a pověřuje Dompniga zajištěním proviantu, který měla poskytnout Vratislav, viz SRS XIV, s. 156, č. 506. SRS XIV, s. 214, č. 581. A. KALOUS, Matyáš Korvín, s. 300. SRS XIV, s. 216, č. 582.

Vratislavský měšťan Heinz Dompnig († 1490) a symbolická komunikace

129

kovanými záchvaty dny.26 Na základě rozboru dobových pramenů došel Antonín Kalous k závěru, že obyvatelé Slezska a Lužice se o králově smrti mohli dozvědět do pěti dnů. Již 19. dubna vyvolali královi odpůrci volby do městské rady, které se po dlouhé době neměly konat podle ustanovení Matyáše Korvína z roku 1475, ale podle staršího a městské obci více vyhovujícího ustanovení z dob Karla IV.27 Po upevnění svých pozic nechala následně městská rada zatknout Heinze Dompniga (19. června). Tolik ke chronologii. Je evidentní, že opoziční síly ve městě jednaly velmi rychle a pravděpodobně podle předem připraveného plánu. Cíl byl jasný – co nejrychleji převzít moc ve městě a izolovat Dompniga. Je zarážející, že kdysi nejmocnější muž města nepodnikl žádné kroky, aby zabránil svému mocenskému pádu. Pokud můžeme soudit z dochovaných pramenů, Dompnigova aktivita v této době je nulová. Hermann Markgraf se domníval, že Heinz Dompnig si vůbec neuvědomoval vážnost situace, do které se dostal.28 Stejně tak nedokázal docenit mínění městské obce ohledně krále. Tvrdé kroky, které vůči němu představitelé nové rady podnikli, nejspíše vůbec neočekával. Jeho protivníci se tak snadno dostali ke kompromitujícím materiálům, které již Dompnig nestihl zničit, a především mu zabránili spojit se s Jiřím ze Steinu. Bývalý senior městské rady se octl v naprosté izolaci. Korvínovská strana ve Slezsku se rozpadla v okamžiku smrti krále a ze strany vratislavských měšťanů nemohl očekávat pomoc. Je otázkou, jestli jeho protivníci od počátku počítali se jeho fyzickou likvidací nebo jestli k tomuto rozhodnutí dospěli až po prozkoumání dokumentů, které Dompnig nestihl zničit.29 Žaloba, která proti němu byla vznesena, obsahuje deset bodů, které zahrnují jak domnělé zločiny hospodářské, resp. ekonomické povahy, tak zločiny proti městu samotnému.30 Hlavní linií obžaloby, která se prolíná celým textem, je Dompnigova zrada městských zájmů. Je příznačné, že v pojetí obžaloby se Heinz Dompnig stává strůjcem všech Korvínových kroků, které mířily proti zájmům městské obce. Jeho hospodářské přečiny jsou v tomto kontextu spíše podružné. Jedná se především o spor ohledně daně z piva, kterou si měl Dompnig přisvojit ve výši 200 uherských florénů.

26 27 28 29 30

Jak poukázal Antonín Kalous, jeho smrt je navzdory tomu vždy popisována jako překvapivá, viz A. KALOUS, Matyáš Korvín, s. 331–332. CDS XI, s. 38. H. MARKGRAF, Heinz Dompnig, s. 188. Kompromitující dokumenty uvádí H. MARKGRAF, Heinz Dompnig, s. 191. Text žaloby byl otisknut v SRS XIV, s. 214–215, č. 581.

130

David Radek

V  pojetí obžaloby se Heinz Dompnig stává zástupným symbolem, prostřednictvím kterého městská obec vyjadřuje zpětně svou nespokojenost s vládou uherského krále a především své zklamání z něj. Žaloba má také ospravedlnit převrat ve městě, které v dobovém duchu necílí proti králi, ale proti špatným úředníkům.31 V jednom z prvních bodů je Heinz Dompnig obviněn ze ztráty vratislavského hejtmanství, které Korvín městu odebral během své první cesty do Vratislavi v roce 1469.32 Okolnosti kolem odebrání vratislavského hejtmanství byly v literatuře již několikrát popsány, omezím se proto pouze na základní skutečnosti. Městská obec sama předala hejtmanství do rukou Matyáše Korvína v očekávání, že ten jim potvrdí držbu a celá záležitost tím bude vyřešena. Korvín překvapivě předal hejtmanství slezskému šlechtici Janu z Heide, což vratislavská rada nepochybně neočekávala. Z textu obžaloby jasně vyznívá Dompnigova osobní zaangažovanost v této záležitosti. Nabízí se domněnka, že Dompnig, spolu s dalšími představiteli prokorvínovské strany, inicioval symbolické předání hejtmanství králi a tato událost se zapsala do kolektivní paměti města.33 Heinz Dompnig se v následujících letech stal hejtmanem vratislavského knížectví, což nepochybně také vyvolalo nelibost městské obce, především díky tomu, že ve správě knížectví sledoval spíše královy zájmy než zájmy města. V procesu s Dompnigem se odrazila také církevní politika krále Matyáše, který v závěru své vlády hodlal zdanit příjmy církevních institucí z  darovaných rent.34 Nejsme schopni posoudit, jak se v  této záležitosti angažoval Dompnig, ale je evidentní, že městská obec jej chápala jako představitele krále, který měl Korvínovy plány uvést v platnost. Jádro obžaloby spočívá v údajné podpoře Korvínových plánů na vytvoření rodové domény a prosazení nástupnictví Jana Korvína. Domp­ nig je obviněn především ze složení holdu Janovi jménem městské obce  – „ist er angeclagt, das er herczog Hanns geholdiget habe hynder der stadt wust und wille“.35 Dompnig se následně bránil tvrzením, že hold složil pouze za

31 32

33 34 35

Podobným způsobem argumentovali například strůjci pražského převratu z  roku 1483, srovnej František ŠMAHEL, Husitské Čechy. Struktury – procesy – ideje, Praha 2001, s. 360. Matyášovou cestou do Vratislavi se zabýval Vojtěch Černý ve studii s příznačným názvem „Zklamané naděje“. Viz Vojtěch ČERNÝ, Zklamané naděje. Pobyt Matyáše Korvína ve Vratislavi roku 1469, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, (edd.) E. Doležalová – R. Novotný – P. Soukup, Praha 2004, s. 186–193. Zklamání z kroků  nového krále projevil také městský písař Petr Eschenloer, viz Peter ESCHEN­LOER, Geschichte der Stadt Breslau, t. I–II, ed. G. Roth, Münster 2003, s. 779. Podrobně viz M. GOLIŃSKI, Wrocław od połowy XIII do początków XVI wieku, s. 201−202. SRS XIV, s. 214, č. 581.

Vratislavský měšťan Heinz Dompnig († 1490) a symbolická komunikace

131

svou osobu. Z hlediska tématu této práce není podstatné, která ze stran měla pravdu. Je ovšem nesporné, že městská obec se nedokázala identifikovat s Korvínovými dynastickými plány. Složením holdu si Matyáš Korvín připravoval cestu k  závěrečné etapě svého snažení o prosazení svého syna na český, resp. uherský trůn. Je více než pravděpodobné, že předpokládal odmítavou reakci městské obce a z tohoto důvodu využil Heinze Dompniga jakožto seniora městské rady a samotnou obec hodlal postavit před hotovou věc. Tento bod obžaloby v první řadě cílí na Dompniga, který bez porady s radou a městem složil hold a tím zradil městské zájmy. Další významnou rovinou je zpětné vyjádření nesouhlasu s  plány uherského krále. Domnívám se, že právě nesouhlas s  plány krále stojí v  pozadí Dompnigova procesu. Smrtí Matyáše skončila pro Vratislav jedna etapa, ke které se již nechtěli vracet. Dompnig v pozici seniora městské rady se mohl pokoušet nadále prosazovat nástupnictví Jana Korvína místo očekávaného Vladislava Jagellonského, kterému měly vedlejší země v duchu olomouckých mírových smluv připadnout. S plány Matyáše Korvína úzce souvisí také další body obžaloby, které se vztahují spíše do minulosti. Dompnig byl obviněn, že podporoval Korvínovo tažení proti císaři, které skončilo pokořením Fridricha III. Konkrétní kroky, které měl Dompnig podniknout, v listině chybí. Můžeme předpokládat, že souvisely s výběrem daně, kterou Korvín uvalil na Slezsko a ze které také financoval svou válku proti císaři.36 V následujících bodech žaloby je Dompnig opětovně obviněn ze zrady městských zájmů, z usurpování pravomocí a ze snahy odstavit městskou radu z řízení města. Heinz Dompnig na veškeré části obžaloby reagoval popřením své viny. Můžeme se pouze domnívat, zdali byl opravdu přesvědčen o své nevině nebo pochopil, že rozsudek již byl vynesen. Jeho slova na konci procesu nasvědčují druhé variantě – „Der todt, den ich hewte leide, geschyt grams und neydes halbin, und hab ich nicht vordynt.“37 Následně byl vynesen ortel a Dompnig byl popraven. Exekuce samotná se uskutečnila 6. července. Ještě před ní nechal Dompnig vyhotovit poslední vůli.38 Poprava v  pozdně středověkém městě představovala specifický druh městské festivity a můžeme proto předpokládat, že Dompnigův skon pozorovalo celé město. Jak ­správně K daňové otázce podrobně A. KALOUS, Matyáš Korvín, s. 195−199. Válku s císařem popsal například Karl-Friedrich KRIEGER, Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493), Praha 2003, s. 195−209. 37 SRS XIV, č. 581, s. 215. 38 APWr., f. AmWr., Libri excessum et signaturarum (1490), č. mikrof. T80424. 36

132

David Radek

poznamenal Josef Macek, prostřednictvím veřejného trestu dochází k  utvrzení postavení držitele moci, v  našem případě čerstvě ustanovené městské rady. 39 Jeho smrt také zachycuje několik kronik, z  nichž si můžeme utvořit představu o průběhu popravy. Takto Dompnigovu popravu popsal autor hlohovských análů – „A.d. 1490 im octava apostolorum Petri et Pauli Wratislaviae decollatus est ante praetorium Henricus Dominik, vir magnae reputationis, qui per suas litera sut proditor inventus est et debebat in 4 partes dividi, sed propter genealogiam suam ad gladium illi venit.“ 40 Samotný způsob provedení popravy byl navýsost symbolický. Domp­ nig byl nejdříve sťat a posléze rozčtvrcen. Podle Norberta Ohlera bylo násobení trestů ve středověku běžné a odráželo dobové představy o právu, kdy za každý prohřešek měl následovat trest.41 Obvinění ze zrady městských zájmů nebylo v  pozdně středověkém městě výjimečné. Podobný osud stihl v  době interregna po husitských válkách purkmistra slezského města Lehnice Ambrože Bitschena. S případem Heinze Dompniga jsou životní osudy lehnického měšťana podobné především v tom, že oba představovali, byť za jiných okolností, představitele královské strany ve svém městě. Ambrož Bitschen se pokoušel vymanit město z rukou lehnického knížete a začlenit jej do přímé královské domény. Podobně jako Dompniga i jej svrhl vnitřní převrat ve městě.42 Následně byl obviněn ze zrady městské obce a popraven. Další příklady zrady městských zájmů můžeme nalézt v  jagellonských Čechách, v době bojů mezi městy a šlechtou. V pražském souměstí bylo okolo roku 1513 perzekuováno kvůli zradě městských zájmů množství měšťanů, kteří pravděpodobně ze zištných důvodů stáli na straně šlechty.43 Případ Heinze Dompniga se od ostatních odlišuje svým symbolickým poselstvím. Vzhledem k  výše zmíněnému nezbývá než položit si otázku, jak interpretovat smrt Heinze Dompniga v kontextu pozdně středověké Vratislavi. Pro městskou obec představovala poprava Heinze Dompniga vykonání spravedlnosti na škůdci, který poškozoval městské zájmy a stavěl se proti městskému společenství. Pokud využijeme pojmosloví Umberta Eca, který se zamýšlel nad potřebou lidských společenství konstruovat 39 40 41

42 43

O popravách a trestním právu v jagellonské době podrobně Josef MACEK, Jagellonský věk v českých zemích III, Praha 2002, s. 185–202. SRS X, Annales Glogovienses bis z. J. 1493, (ed.) H. Markgraf, Breslau 1877, s. 62. Norber OHLER, Umírání a smrt ve středověku, Jihlava 2001, s. 276−277. Luděk Březina uvádí, že Dompnig byl pouze sťat, viz Luděk BŘEZINA, Dolnolužické fojtství za vlády Jagellonců (1490–1526), Mediaevalia historica Bohemica 12, 2009, s. 45–94. SRS X, s. 13. Podrobně J. MACEK, Jagellonský věk III, s. 352−354.

Vratislavský měšťan Heinz Dompnig († 1490) a symbolická komunikace

133

svého nepřítele, prostřednictvím kterého se společenství identifikuje, Heinz Dompnig se stane „veřejným nepřítelem“ městské obce.44 Tento konstrukt městského nepřítele se trvale zapsal do městské paměti.45 Zatímco v předcházejícím období byli tímto nepřítelem husité a později kališnický král Jiří z Poděbrad, tak na konci patnáctého století se situace mění a v duchu nastupujícího stavovského státu se nepřítelem města stává ten, kdo omezuje městská práva. 46 Poprava takto vykonstruovaného nepřítele také poskytla městské radě potřebnou legitimitu. Skutečným nepřítelem je ovšem Matyáš Korvín a jeho centralizační snahy. Již několikrát jsem upozornil na skutečnost, že v procesu s Dompnigem hrála Matyášova politika klíčovou roli. Korvín byl ve skutečnosti ten, kdo zasahoval do městských práv a snažil se ovládnout městský organismus prostřednictvím loajálních úředníků. Tato snaha byla ale předem odsouzena k zániku především z toho důvodu, že Matyáš nepřistoupil k  vybudování skutečného úřednického aparátu, ale opíral se ve správě vedlejších zemí Koruny české zejména o loajální jednotlivce, kteří si od služby pro krále slibovali osobní a mocenský vzestup. Je proto logické, že v okamžiku, kdy král umírá, se nepříliš stabilní systém rozpadá. Také je evidentní, že městská obec se nedokázala smířit s Matyášovou představou uspořádání slezských poměrů a s jeho zásahy do chodu městského organismu. V kontextu výše zmíněného je proto možné číst Dompnigovu popravu jako komunikační prostředek, jakýsi vzkaz budoucímu vládci, kterým měl podle olomouckých mírových smluv být Vladislav Jagellonský. Není náhodou, že Dompnigovo zatčení a následný proces probíhaly paralelně s vyjednáváním mezi vedlejšími zeměmi a českým králem o opětovném scelení korunních zemí.47 Pokud přistoupíme na představu popravy coby symbolického komunikačního prostředku, naskýtá se otázka, jaký byl obsah tohoto sdělení? Již jsem naznačil, že z hlediska městské obce šlo o vykonání spravedlnosti na zločinci, který zradil zájmy města. Tím, že Dompnig vystupoval jako zástupce krále a systematicky prosazoval

Umberto ECO, Vykonstruovat si nepřítele, in: Idem, Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty, Praha 2013, s. 9–29. 45 Dompnigův skon připomínal dnes již neexistující pomník, umístěný poblíž Rynku ve Vratislavi, viz H. MARKGRAF, Heinz Dompnig, s. 157. 46 Neznamená to však, že by v jagellonském soustátí utichly konfesijní spory, podrobně Josef MACEK, Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001. 47 Připomínám, že Vladislav Jagellonský byl přijat 4. června a 31. června potvrdil Moravě, Slezsku a Lužici jejich práva a svobody coby český král, srovnej Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens und seiner einzelnen Fürstenthümern im Mittelalter I, (edd.) C. Grünhagen – H. Markgraf, Osnabrück 19652, s. 38, č. 23. 44

134

David Radek

­ rálovskou centralizační politiku na úkor města, se stal v očích vlastních k sousedů nepřítelem. Ačkoliv v obžalobě můžeme najít celou řadu důvodů, které Dompniga mohly přivést na popraviště, klíčový je ten, co stojí v  pozadí celého textu, a to je zrada městských zájmů a městské obce. Pokud se vrátíme k  textu obžaloby, tímto směrem míří většina bodů. Dompnigova snaha podpořit dynastické plány Matyáše Korvína byla poslední kapkou. Z širšího hlediska Dompnigova poprava představovala vypjatou demonstraci nezávislosti a odporu vůči centralizačním snahám panovníků.48 V symbolické rovině šlo také o vzkaz a především varování novému králi, aby neopakoval chyby Matyáše Korvína v  přístupu vůči oderské metropoli. Je otázkou, do jaké míry bylo varování úspěšné. Vladislav Jagellonský následně navázal na několik kroků Matyáše Korvína, především ve správě Slezska. Podobnost můžeme nalézt také v samotném přístupu vůči slezskému prostoru – zatímco Matyáš se ve Slezsku pokoušel vybudovat vlastní rodovou doménu, Vladislav Jagellonský využíval imediátní knížectví jako prostor pro zajištění ostatních členů jagellonské dynastie.49 Je ale nepochybné, že královský tlak na slezská města poklesl především díky skutečnosti, že Vladislav Jagellonský vládl jiným způsobem než Matyáš Korvín. Smrt Heinze Dompniga ovšem skrývá více interpretačních rovin. Nešlo pouze o varování budoucímu zeměpánovi, ale šlo také o přihlášení se k postavě Vladislava Jagellonského a o zavrhnutí jeho protivníka, na jehož straně Vratislav dosud věrně stála. Ukazuje se, že Dompnig mohl být vnímán jako symbol tvrdé vlády Matyáše Korvína již svými současníky. Jeho popravou tak městská obec vyslala jasný signál, na čí straně stojí. V pozadí můžeme vidět snahu zavděčit se novému králi, ačkoliv sám Vladislav Jagellonský po uzavření olomouckého míru Korvínovy přívržence nepronásledoval. Dompnigovu exekuci bychom tedy měli číst nejenom jako likvidaci zrádce městských zájmů, ale především jako symbolické zavržení mocenského systému, který se ve Slezsku pokusil prosadit Matyáš Korvín a jehož čelným představitelem byl ­Heinz Dompnig.

Na tu tuto skutečnost upozornil již M. GOLIŃSKI, Wrocław od połowy XIII do początków XVI wieku, s. 202. 49 Na příkladu Zikmunda Starého tento proces zachytil P. KOZÁK, Zrod stavovského Hlohovska, s. 156–172 48

Vratislavský měšťan Heinz Dompnig († 1490) a symbolická komunikace

135

Závěr Norbert Ohler uvádí, že v období od roku 1456 do roku 1525 bylo ve Vratislavi popraveno 454 osob. Málokterá poprava měla ovšem tak symbolický význam jako poprava Heinze Dompniga.50 Jeho smrt na popravišti znamenala konec jedné etapy v dějinách Vratislavi. Od podílu na moci byla odstavena uherská strana, složená z přívrženců nedávno zesnulého krále, a k  moci se dostala projagellonská strana. Spíše než o radikální převrat šlo o postupné uvědomění si, že městské obci bude více vyhovovat povolnější král typu Vladislava Jagellonského než systém vlády, který ve Slezsku uplatňoval Matyáš. Z tohoto důvodu také došlo k odmítnutí dynastických plánů uherského krále. Heinz Dompnig může být chápán jako symbol těchto snah. Jeho pád je také reflexí rozpadu systému, který se Matyáš Korvín pokusil vybudovat ve vedlejších zemích. Nově zvolená městská rada se prostřednictvím exekuce bývalého seniora městské rady přihlásila k novému králi a zároveň vykonala tolik žádanou odplatu na zrádci městských zájmů. V úvodu této práce jsem uvedl, že Heinz Dompnig doplatil na přílišné sepětí s panovnickou mocí. Tento názor je nepochybně pravdivý, ale je možno jej dále rozvést. Heinz Dompnig doplatil především na nepochopení nově vzniklé mocenské situace. Navíc velmi pravděpodobně nedokázal docenit postoj městské obce vůči své osobě. Nově zvolená městská rada, která již při svém ustanovení jasně zavrhla změny zavedené Matyášem Korvínem, jej následně coby symbol despotické vlády a zrady městských zájmů uvrhla do žaláře a následně nechala popravit. Vyslala tak jasný signál čerstvě přijatému králi, Vladislavu Jagellonskému, kterým se přihlásila k  jeho osobě, ale zároveň zřetelně demonstrovala, že nestrpí další zeměpanské zásahy do fungování městské obce. Poněkud kuriózně se tak poprava bývalého seniora městské rady stala komunikačním prostředkem mezi Vratislaví a novým králem.

50

N. OHLER, Smrt a umírání, s. 280.

137

„Od dobrého souseda hraditi se netřeba“ Sousedství jako pojivo i zdroj napětí ve středověké městské společnosti 1 Michaela Antonín Malaníková

Kdybychom chtěli sousedství jako typ sociální vazby a jeho význam pro konkrétní historickou městskou komunitu komplexně prozkoumat, museli bychom jej nahlédnout z  velmi širokého spektra úhlů. Poten­ciální roli by hrály faktory, jako je intenzita a typ migrace z a do daného města, zastavěnost plochy, skladba řemesel a obchodu, sociotopografie, národnostní skladba a mnohé další. Podobný typ široce pojaté analýzy publikovala například Pascale Sutter pro pozdně středověký Curych.2 I v této lokalitě, která je na písemné prameny oproti našim městům nepoměrně bohatší, je obtížné dobrat se pochopení toho, jakou hodnotu představovalo sousedství pro ty, kteří a které ve městě žili, případně jak se tento koncept v  průběhu času proměňoval. Minimálně se ovšem můžeme pokusit promýšlet podmínky (ať už právní, či faktické), jež formování sousedských vazeb potenciálně ovlivňovaly. V následujícím textu se zaměříme na sousedské soužití v pozdně středověkém Brně, respektive na to, jaký obraz o něm je možné rekonstruovat z dochovaných písemných pramenů. Pojem komunita bývá s ohledem na venkovská a městská společenství užíván často vágně a nereflektovaně jako označení pro skupinu osob žijících v danou dobu na stejném místě. Je ovšem nutné mít na paměti diskurzivní povahu tohoto pojmu a zároveň heterogenní a dynamický charakter skutečnosti, kterou popisuje. Sociální vazby v rámci společenství

1 2

Tato studie byla vytvořena v rámci projektu POST-UP II., CZ 1.07/2.3.00/30.0041, spolufinancovaného z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky. Pascale SUTTER, Von guten und bösen Nachbarn. Nachbarschaft als Beziehungsform im spätmittelalterli­ chen Zürich, Zürich 2002.

138

Michaela Antonín Malaníková

jsou vždy utvářeny na mnoha vzájemně se prolínajících úrovních.3 Jednu z těchto složitě propletených vrstev tvoří vztahy vzniklé a rozvíjené na bázi sousedství, které jsou objektem našeho zájmu. Situace v Brně bude na rovině právní praxe rámcově srovnána se situací v soudobé Olomouci. Sousedskými spory jsou v rámci tohoto textu míněny všechny konflikty vyplývající z bezprostřední prostorové vazby mezi sousedy (např. spory o světlo, údržby zdí, odvod dešťové vody atp.).4 Subtilnější analýza této obsáhlé problematiky zahrnující mj. srovnání s  jinými našimi městy zůstává ovšem otevřena pro další bádání. Brno patřilo v  evropském kontextu k městům střední velikosti, počet jeho obyvatel kolísal v  průběhu 14.  a  15. století mezi pěti až osmi tisíci.5 Na asi třiceti  hektarech plochy vnitřního města stálo asi 450 domů, jeho zastavěnost je hodnocena (v  porovnání se zhruba stejně velikým, ale mnohem méně lidnatým Znojmem) jako poměrně intenzivní.6 Kromě lidnatosti hrála pro sebe-identifikaci obyvatel a obyvatelek města se čtvrtí, kde bydleli, a tím i k navázání sousedských kontaktů, roli i doba, po kterou lidé dané místo obývali, v případě městského přistěhovalectví tedy stupeň integrace nových imigrantů7 i vnitroměstská mobilita.8

3

4

5

6

7

8

K tomu již před časem podnětně např. Miri RUBIN, Small Groups: Identity and Solidarity in the Late Middle Ages, in: Enterprise and Individuals in Fifteenth-Century England, (ed.) J. Kermode, Stroud 1991, především s. 132–135. Přestože se jedná o dva rozdílné právní okruhy, domníváme se, že sousedské spory jsou problematikou natolik univerzální, že srovnání, resp. spíše ilustrace některých situací z právní praxe, není v tomto ohledu zavádějící. Jaroslav MAREK, Lidnatost Brna v 14.–16. století, Brno v minulosti a dnes 2, 1960, s. 125–147. Marek počítal po vzoru R. Molse s koeficientem 4–5 osob na platící domácnost a s 5 % zastoupením duchovenstva a šlechty. Údaje o počtu obyvatel vnitřního města i předměstí na základě počtu poplatníků se pro Brno, Znojmo, Jihlavu a Olomouc na přelomu středověku a novověku pokusil stanovit Jaroslav MAREK, Společenská struktura moravských královských měst v 15. a 16. st., Praha 1965, s. 34. Čtyřstupňový model integrace navrhnul a na poměry v pozdně středověkém Stříbře aplikoval Martin NODL, Sociální aspekty pozdně středověkého městského přistěhovalectví, in: Sociální svět středověkého města, (ed.) M. Nodl, Praha 2006, k integraci zde srov. s. 64–73. Délka jím navrhovaných časových intervalů pro rozřazení do jednotlivých skupin (integrace dlouhodobá, střednědobá, krátkodobá a „žádná“) se však s  ohledem na dynamiku procesů v městské populaci jeví jako poněkud nadsazená. Dobu sledovatelnosti jednotlivých osob jsem v jiné souvislosti detailněji sledovala u brněnských berních poplatnic 2. poloviny 14. století a dospěla jsem ke zjištění, že počet poplatnic zachytitelných ve více než třech kontinuálně vedených sbírkách (odstup 6 měsíců až rok) na identickém místě se pohyboval v průměru okolo 30%. Vnitroměstskou mobilitu mezi jednotlivými čtvrtěmi se přitom ve výraznější míře prokázat nepodařilo, což samozřejmě souvisí i s  malými možnostmi, jak bezpečně identifikovat jednotlivé osoby. Toto relativně nízké číslo snad souvisí s tím, že zde byla zaznamenána řada poplatnic žijících v nájmu, u nichž byla při analýzách prováděných v jiných městech prokázána větší míra mobility. Poněkud jiná byla situace v Jihlavě 1. poloviny 15. století, kde je sledovatelnost

„Od dobrého souseda hraditi se netřeba“. Sousedství jako pojivo i zdroj napětí

139

Vedení města mělo díky systematické, a v případě Brna i dobře dochované,9 berní evidenci o životní situaci obyvatel, ekonomických poměrech v jednotlivých rodinách i o drženém majetku poměrně jasnou představu. Obyvatelé města se navzájem dobře znali, což se nemuselo týkat jen nejbližších sousedů či lidí stejného řemesla. Ačkoli to neplatí ve všech případech, lidé stejného řemesla žili nezřídka v bezprostřední blízkosti, což mohlo pocit sounáležitosti významně prohlubovat.10 Zatímco doklady o existenci sociálních vazeb v  rámci jednotlivých řemesel jsou například v  dochovaných testamentech poměrně hojné, existenci vztahů vzniklých či formovaných na bázi sousedství se v  případě Brna podařilo prokázat jen v omezené míře. Pouze v ojedinělých případech figurují sousedé jako vykonavatelé testamentu či jeho svědci,11 zřídka také jako věřitelé či ručitelé. Přestože můžeme, nebo spíš musíme s projevy tohoto typu vazeb a solidarity mezi sousedy počítat, je velmi obtížné nalézt v moravském kontextu explicitní pramenné doklady o jejich existenci. Důvodem může být v prvé řadě skutečnost, že sousedská komunikace probíhala v drtivé většině případů na neformální bázi. Navíc, byť by sousedé figurovali v zápisech městských knih, nemusel tento vztah městský písař zohlednit, protože jako identifikátor osoby užil jiný faktor. Najdeme však situace, kdy je sousedský vztah zaznamenáván s  velkou pravidelností. Jednalo se o prodeje či koupě domů, masných krámů, chlebných lavic apod., kdy je ovšem sousedství s konkrétní osobou zmiňováno nikoli s ohledem na vztah dvou osob, ale na přesnou identifikaci dané nemovitosti. Na základě těchto případů, kde ovšem tato skutečnost vyplývá z  podstaty, ale také na základě rozboru jiných pramenně poplatnic výrazně vyšší. Roli zde hrála jednak užší časová návaznost rejstříků městské sbírky, jednak menší počet osob žijících v nájmu. Zde jsem dospěla k hodnotám pohybujícím se okolo 60%. Tato čísla zde uvádím pouze ilustrativně jako faktor, který je nutné vzít při uvažování nad formováním sousedských vazeb v daném městě do úvahy. 9 Přehled pramenů dochovaných pro středověké a novověké Brno sestavila Ludmila SULITKOVÁ, Městské úřední knihy z Archivu města Brna 1343–1619. Katalog. Úvodní svazek, Brno 1998, k berním pramenům viz s. 33–36. 10 Ačkoli dříve byla tendence k prostorovému slučování řemesel v brněnském kontextu spíše odmítána, novější bádání ji v případě některých odvětví (např. kovodělných) opět zdůrazňuje, srov. Ctibor OSTRÝ, Sociotopografie města Brna ve 14. století, Nepublikovaní bakalářská práce obhájená na HÚ FF MU v Brně v roce 2011, s. 43–44. Blízkou prostorovou souvislost mezi lidmi stejných či podobných profesí přesvědčivě prokázala na příkladu novoměstských malířů M. Theisen, srov. Maria THEISEN, Několik úvah o knižní malbě v Praze od založení univerzity do husitských válek. Malíři na Novém Městě pražském, PSH 41, 2014, zde především s. 21–31. 11 Pamětní kniha města Brna z let 1391–1515, (ed.) M. Flodr, Brno 2010 (dále jako Pamětní kniha II ), s. 398, č. 801; s. 502, č. 908; s. 519–520, č. 926; s. 550, č. 958.

140

Michaela Antonín Malaníková

podložených situací (např. případů sousedských sporů či zřizování tzv. služebností k  nemovitostem) je zřejmé, že jako „soused“ či „sousedka“ bývají ve středověkém Brně označováni lidé obývající bezprostředně sousedící parcelu, nikoli měšťané a měšťanky žijící nedaleko, například ve stejné ulici či čtvrti. Nejednalo se zde také až na drobné výjimky ani o označení pro typ jakési přátelské sociální vazby, pro niž ostatně středověká latina i němčina užívaly specifické termíny.12 Upřednostnění řekněme nejužší prostorové dimenze je jeden z charakteristických rysů vnímání sousedství ve zkoumané lokalitě. V Curychu byly pro osoby žijící ve stejném domě či bezprostředním nebo blízkém okolí užívány termíny nachgebur, nachpur/nachpurin, pro osoby žijící na stejné ulici, ale nikoli nutně v  těsné blízkosti byly užívány termíny gmein nachgepuern, geburen, nac­ hburen.13 Také v Londýně byli měšťané a měšťanky velmi přesní při prostorovém označování svých sousedů, užívali popisy jako next neighbours, případně living two houses away či directly opposite.14 Stejným způsobem, tedy v  nejužším smyslu toho slova, pohlíží na sousedství také dobová norma, kterou v  případě Brna daného období představuje především Právní kniha písaře Jana z  poloviny 14. století. Sousedské vztahy se zde řeší s ohledem na několik tematických oblastí, které měly z pohledu městských autorit největší potenciál stát se jablkem sváru. V prvé řadě šlo o výstavbu a dodatečné stavební úpravy na nemovitostech a dále o oblast tzv. servitutes,15 přičemž v praxi bylo vždy nutné posuzovat konkrétní případy individuálně, právě s ohledem na to, zda je, či není daná nemovitost zatížena tou kterou služebností, tedy zda je podle práva nucena poskytovat nemovitosti sousední nějaký typ „služby“, jíž mohlo být např. svádění vody do dvora, umožnění průchodu přes pozemek atp. Následující přehled norem je tak nutné brát v duchu fungování středověkého práva pouze jako vodítko, či modelové řešení, přičemž řešení konkrétního případu bylo v praxi aktivně nalézáno.

12

Amicus, socius, freunt. P. SUTTER, Von guten und bösen Nachbarn, s. 52–53. 14 Viz Laura GOWING, Domestic Dangers. Women, Words and Sex in Early Modern London, Oxford 1996, s. 20. 15 Relevantní jsou v  této souvislosti především normy řešené v  tematických okruzích De aquis (viz Právní kniha města Brna z poloviny 14. století, I. Úvod a edice, (ed.) M. Flodr, Brno 1990, s. 174–176), De aedificiis (Ibidem, s. 218–221), De luminibus (Ibidem, s. 307) a De servitutibus (Ibidem, s. 353–355). Komentář k Právní knize viz Právní kniha města Brna z poloviny 14. století, II. Komentář, (ed.) Idem, Brno 1992 (dále jako Právní kniha I ); k sousedům a sousedskému právu na více místech IDEM, Brněnské městské právo, Brno 2001, ke služebnostem zde srov. str. 241–247. 13

„Od dobrého souseda hraditi se netřeba“. Sousedství jako pojivo i zdroj napětí

141

Na základě analýzy první skupiny norem můžeme konstatovat, že dobové právo postuluje svobodu každého měšťana, aby na svém pozemku stavěl, a to do výšky i do hloubky, jak je výslovně uvedeno.16 Stejná volnost platila podle Míšeňské knihy i ve středověké Olomouci,17 zatímco v  jiných evropských městech byla maximální povolená výška budov rámcově stanovena výškou okolních domů.18 Tato benevolence byla však v praxi omezena především s ohledem na možné pozdější třenice. Proto brněnské právo zdůrazňuje, aby stavba od počátku probíhala s  vědomím, a tedy potenciálním souhlasem sousedů.19 V  případě nové výstavby bylo také nutné dodržet případný zákaz stanovený rychtářem a  přísežnými. Pokud jej daný investor porušil, mohl být – stejně jako dnes – donucen, aby stavbu na vlastní náklady zbořil.20 Ačkoli obecně byly středověké městské rady s  ohledem na využívání ulic a obecních cest poměrně striktní, v případě stavebních prací bylo povoleno tyto komunikace volně užívat k  vyvážení zeminy,21 což ovšem muselo v  praxi pohyb po městě značně ztěžovat. Norma ovšem neřešila pouze výstavbu a úpravy na samotné nemovitosti, ale situaci na celé parcele. Zmiňuje tedy mj. i výsadbu ovocných stromů, které mohly potenciálně zastiňovat sousední pozemek, nebo zasahovat na něj svými větvemi.22 Z těchto relativně detailních ustanovení se zdá, že frekvence podobných situací byla asi častá, což jistě platí především pro hustěji zastavěný městský intravilán než pro předměstí.

16

17 18

19 20 21 22

„…homo in bonis suis supra in aerem et subtus ine terram habet licenciam construendi…“ Právní kniha I, s. 220/211. Tato výsada se však týkala pouze nemovitostí na jeho vlastním pozemku, jako byly studny a záchody, nikoli soukromých nemovitostí situovaných na obecním pozemku, jako byly např. masné krámy a chlebné lavice. Na jiném místě Právní knihy je však uvedeno, že na zastínění výškou budovy nesmí podat stížnost nikdo, jehož nemovitost s inkriminovanou bezprostředně nesouvisí, z toho můžeme vyvodit, že volnost investora stavby byla přece jen omezena právem jeho nejbližších sousedů na světlo, tedy v duchu hesla, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. K tomuto omezení srov. Ibidem, s. 221/214d. Srov. Míšeňská právní kniha, (edd.) Vladimír Spáčil – Libuše Spáčilová, Olomouc 2010, s. 616– 617. Viz Harry KÜHNEL, Das Alltagsleben im Hause der spätmitelalterlichen Stadt, in: Haus und Familie in der spätmittelalterlichen Stadt, (ed.) A. Haverkamp, Köln – Wien 1984, s. 37–65, zde s. 42. Totéž platilo i v Curychu, viz P. SUTTER, Von guten und bösen Nachbarn, s. 162. „…quod signatis areis quilibet fundamentum ponat vicino suo presente et vidente et similiter metas agrorum faciat de scitu vicini sui“, Právní kniha I, s. 218/207a. „…quitquit post inhibicionem novi edificii construitur, destrui debet.“ Ibidem, s. 219/208a. Ibidem, s. 219/208e. Ibidem, s. 218/207g.

142

Michaela Antonín Malaníková

O svou nemovitost se každý musel starat tak, aby nezpůsobil škodu svému sousedovi.23 Opuštěné a chátrající domy dělaly městské radě skutečně starosti, o čemž svědčí řada zápisů v pamětních knihách, kdy přísežní osadili uprázdněnou nemovitost k užívání s odůvodněním, aby „nebyla ke škodě a starostem městu ani sousedům“.24 Speciální pozornost je v rámci právních norem týkajících se městské výstavby věnována odvodu dešťové vody a dále úpravám na domech s  ohledem na volný ­přístup ke zdroji světla a čerstvého vzduchu,25 které patřily k základním právům každého obyvatele a obyvatelky středověkých měst. Kromě aspektu praktického26 se zde promítá i rovina ochrany sousedova soukromí. Tak mohl kdokoli volně využít k  proražení oken stěnu domu ústící na obecní komunikaci, ale stěna ústící na sousedův dvůr bez nároku na příslušnou služebnost stejným způsobem proražena být nesměla.27 S ohledem na bezpečnost řeší právo také palčivou otázku budování ohniště a odvod kouře, a to pochopitelně především v souvislosti s některými řemesly, jako byli kováři či pekaři.28 Je příznačné, že již v privilegiu pro Brno z roku 1243 byly sušárny sladu vykázány za městské hradby.29 Požáry postihovaly středověká evropská města s železnou pravidelností a prostředky, jak se proti nim bránit, byly jen omezené.30 Pragmatickým opatřením, kterým si městské rady vynucovaly opatrnost při manipulaci s ohněm, bylo (v praxi asi jen těžko realizovatelné) nařízení, že původce požáru je v případech prokázání viny povinen postiženým sousedům na23

24 25 26 27 28 29 30

Pokud se někdo cítil ohrožen špatným stavem sousedova domu, byl dobovým právem pragmaticky vybízen k tomu, aby tak učinil v době, kdy se dalo nehodě předejít, tedy aby pořídil osvědčení o škodě budoucí – viz Ibidem, s. 220/213. „…in detrimentum vicinorum et scandalum non modicum civitatis…“, srov. např. zápis z roku 1478, viz Pamětní kniha II, s. 377–378, č. 774. Problematice přístupu denního světla se v Právní knize věnují především následující normy: Právní kniha I, s. 220–221/214, s. 307/481. Vedle přístupu světla a vzduchu šlo také o to, aby nikdo nemohl vyhazovat a vylévat odpad na sousední dvůr. Právní kniha I, s. 220/214. Jiná byla ovšem situace v  případě zdí/stěn společných, srov. Ibidem, s. 307/481e. Ibidem, s. 218/207h. M. FLODR, Brněnské městské právo, s. 314. Středoevropská města mívala ve svých stavebních řádech řadu ustanovení, která sloužila jako prevence požáru, jedním z nich byl např. požadavek taškové krytiny na střechách či štíty mezi jednotlivými střechami, které měly zabránit jeho šíření, srov. Dějiny hmotné kul­ tury. Díl I. 2. Kultura každodenního života od 13. do 15. století, (ed.) J. Petráň, Praha 1985, s. 640. Některé městské rady se snažily preventivně zajistit prosperitu města i po případném požáru vydáním striktních nařízení, že shořelé domy musejí být do roka obnoveny, jinak daný pozemek město zkonfiskovalo, srov. Louis CARLEN, Bauliches Nachbarrecht in Schweizer Städten, in: Arbeiten zur Rechtsgeschichte (Festschrift für Gustaf Klemens Schmelzeisen), (ed.) H.-W. Thümmer, Stuttgart 1980, s. 47–59, zde s. 49.

„Od dobrého souseda hraditi se netřeba“. Sousedství jako pojivo i zdroj napětí

143

hradit škody. V tomto případě ovšem záleželo na tom, zda byl tento čin klasifikován jako souhra nešťastných okolností, zanedbání či žhářství.31 Tento delikt byl s  ohledem na veřejné ohrožení posuzován velmi přísně – smrtí upálením – přesto snad nebyl v dobovém kontextu výjimečný. Právní kniha eviduje kuriózní případ, kdy bylo měšťanu Konrádovi z Třebíče vyhrožováno zapálením domu. Jednoho dne Konrád nalezl na svých dveřích zavěšené tzv. znamení žhářství (signum incendii), sestávající z koštěte, oharku a popela, které bylo po určité době na stejném místě zopakováno a doplněno dopisem, v  němž pachatel specifikoval důvod svého počínání a hrozbu rozšířil také na Konrádovy sousedy. Případ byl posouzen jako závažný a do jeho složitého vyšetřování byly zapojeny rady mnohých měst i olomoucký biskup.32 Častým jablkem svárů mezi sousedy byla také výstavba chléva, žumpy či záchodu. Na rozdíl od dnešní praxe měl každý měšťan či měšťanka zodpovědnost za likvidaci svého domovního odpadu, včetně fekálií. Středověká města by sice nedostála dnešním hygienickým standardům, ale nemůžeme si představovat, že každý mohl volně vylévat splašky na ulici. Měl je v ideálním případě zlikvidovat na vlastním pozemku a nesměl tím rozhodně obtěžovat sousedy. I z našich měst jsou doloženy rýny či strouhy na sběr odpadní vody, ale starali se o ně svépomocí sousedé, městská údržba těchto kanálů je i v evropském měřítku spíše výjimečná.33 Uváděným důvodem sporů byl nicméně spíše snížený čichový komfort ve využívání vlastní nemovitosti než argumenty apelující na ohrožení zdraví kontaminací zdrojů pitné vody, což samozřejmě souvisí s mírou tehdejších znalostí o původu infekčních onemocnění. Od antiky až do počátku 19. století byla široce rozšířena teorie, že původ nemocí jako cholera či mor tkví v  zamořeném vzduchu,34 odtud tedy pramení také Pro Brno viz Právní kniha I, s. 272–275, k trestům za vznik požáru srov. M. FLODR, Brněnské městské právo, s. 314–315. 32 Tento zajímavý případ, na jehož počátku stála přemíra alkoholu a údajná krádež hotovosti, která se měla odehrát v Konrádově domě, je zde popsán velmi detailně a barvitě, viz Právní kniha I, s. 272–273. 33 Srov. Ulf DIRLMEIER, Zu den Lebensbedingungen in der mittelalterlichen Stadt: Trinkwasserversor­ gung und Abfallbeseitigung, in: Mensch und seine Umwelt im Mittelalter, (ed.) B. Herrmann, Köln 1985, s. 147–156, zde s. 151. 34 Ibidem, s. 154. Ovšem je jisté, že si středověcí lidé souvislost mezi znečištěním vody a blízkostí záchodu či žumpy do určité míry uvědomovali, explicitní důkaz nalezneme např. ve stanovení minimální vzdálenosti záchodu od pramene pro pozdně středověký Mnichov (1489), viz H. KÜHNEL, Das Alltagsleben im Hause der spätmittelalterlichen Stadt, s. 51–52. Je ovšem jisté, že i v těchto případech byla v těsných městských intravilánech pravidla často porušována. Městské autority ovšem dbaly na čistotu obecních zdrojů vody a snažily se ji pro své obyvatele zachovat v  co nejvyšší kvalitě, byť vnímání možných forem znečištění samozřejmě neodpovídá moderním parametrům (například poskvrnění dotykem 31

144

Michaela Antonín Malaníková

důraz na kvalitu vzduchu v městských právech a snad také z našeho pohledu nedostatečná citlivost na to, co se dělo pod povrchem země. Zmiňme pro zajímavost, že minimální vzdálenost od sousedního pozemku, kde směla být v Brně žumpa vybudována, záležela na typu plotu, který rozděloval dvorky. Delší (3,5 stopy) byla stanovena v případě nemazaného plotu a dřevěné zástěny, kratší (3 stopy) v případě plotu ­omazaného ­hlínou z obou stran.35 Norma ovšem v tomto případě apelovala na sousedskou solidaritu, aby v  případě větších pozemků lidé volili takové místo, kde budou okolní obyvatele co možná nejméně obtěžovat: „ Avšak má-li dvůr veliký, jej (záchod) postaviti má, kde by i jemu byl příhodný, i sousedu jeho ne tak škodlivý.“36 V každém případě nesměl v podzemní úrovni zasahovat na sousedův pozemek. Mezi další tematické okruhy důležité pro nastavení norem sousedského soužití patřilo užívání společné zdi, což byla v případě husté městské zástavby obvyklá konstelace. V Brně stejně jako v ostatních evropských městech platila zásada, že pokud ji chtěli stejně užívat, měli se o ni rovným dílem starat oba sousedé. V souvislosti s již výše zmíněnou ochranou soukromí městských obyvatel není bez zajímavosti prozkoumat také právní omezení vstupu na sousedův pozemek. Zde nacházíme zajímavé ustanovení vyplývající s do určité míry stále polozemědělským charakterem některých měst náležejících do okruhu brněnského městského práva:37 měšťan či měšťanka mohli svobodně vstoupit do sousedního domu, pouze pokud zde hledali svou drůbež nebo dobytek, ( je to odůvodněno tím, že zvířata nemají rozum a běhají a létají, kam se jim zlíbí); z jiných důvodů bylo ale povoleno vstoupit do domu souseda pouze s vědomím a svolením městských autorit.38 Tzv. vpád do domu byl bez ohledu na vlastní výši způsobené škody posuzován jako těžký zločin.39

35

36 37

38 39

jinověrce), viz Katharina SIMON-MUSCHEID, Städtische Zierde – gemeiner Nutzen – Ort der Be­ gegnung. Öffentliche Brunnen in mittelalterlichen Städten, in: Die Stadt als Kommunikationsraum. Beiträge zur Stadtgeschichte vom Mittelalter bis ins 20. Jahrhundert, (edd.) H. Bräuer – E. Schlenk­rich, Leipzig 2001, s. 699–720, zde srov. s. 713–720. Právní kniha I, s. 219/209. Citováno podle českého překladu Právní knihy z  2. pol. 16. století, Archiv města Brna, A 1/3 (Sbírka rukopisů a úředních knih) rkp. č. 6. Ostatně i pro Brno, které mělo ve srovnání s ostatními moravskými městy jihoněmeckého právního okruhu nejméně agrární charakter, nalezneme zmínky o stavbách zemědělského charakteru (jako byly stodoly a stáje) uvnitř městských hradeb. Tyto stavby, či v  praxi spíše dřevěné přístavby, sloužily ovšem pouze pro zajištění potřeb obyvatel daného domu, nikoli pro větší zemědělskou produkci. Právní kniha I, s. 246/307. Pro Brno srov. M. FLODR, Brněnské městské právo, s. 312–314.

„Od dobrého souseda hraditi se netřeba“. Sousedství jako pojivo i zdroj napětí

145

Po tomto stručném nastínění základních mantinelů sousedského soužití postulovaných právem40 postoupíme na rovinu právní praxe, představovanou v případě Brna i Olomouce zápisy dochovanými v pamětních knihách.41 Ze zápisů vyplývá evidentní snaha obyvatel města o prevenci případných sporů. Když olomoucký městský písař Václav nechal na vlastní náklady postavit kamennou zeď mezi svým dvorem a voskářem Kuncem, nechal o tom pořídit zápis do městské knihy.42 Často je přímo do zápisu o prodeji nemovitosti včleněna dohoda, která měla harmonické sousedské soužití pojistit do budoucna. Klíčový je v této souvislosti již zmíněný právní koncept služebností. Nejexplicitnější doklad o sousedských vztazích a jejich vnímání představují vedle dohod o služebnostech také konkrétní sousedské spory projednávané před městskou radou. Do pamětních knih ( jinak též knih nesporného soudnictví) byly zaznamenávány kauzy, které se projednávaly před městskou radou, nikoli na městském soudě. Asi především kvůli eliminaci nástrah středověkého právního procesu (především přísah) bylo pro měšťany a měšťanky jednání zprostředkované městskou radou příznivější než soud.43 Z variant možných formálních řešení sousedských sporů mohlo být tedy považováno za ideální.44 Přesto, z celé brněnské agendy, obsahující pro období 2. poloviny 14. až do konce 15. století více než tři tisíce zápisů nejrůznějšího charakteru, jich připadají na sousedské spory necelá 2 % a ještě méně průkazný je výsledek při rozboru situace ve středověké Olomouci. Mnohem spíše než na skutečnost, že soužití ve městě bylo harmonické, toto zjištění ukazuje na to, že drtivá většina sousedských nedorozumění

40

41

42 43

44

Normy pro sousedské soužití, ač v některých ohledech detailní, nebývaly v mnoha městech až hluboko do novověku jasně stanoveny, viz Christine SCHEDENSACK, Formen der ausser­gerichtlichen gütlichen Konfliktbelegung. Vermittlung und Schlichtung am Beispiel nachbarrechtlicher Konflikte in Münster (1600–1650), Westfälische Forschungen (=Zeitschrift des LWL-Instituts für Westfälische Regionalgeschichte) 47, 1997, s. 643–667, zde s. 652–653, proto nás nemusí překvapovat jistá vágnost brněnského městského práva v tomto ohledu. Pamětní kniha města Brna z let 1343–1376 (1379), (ed.) M. Flodr, Brno 2005 (dále jako Pamětní kniha I ); Pamětní kniha města Brna z let 1391–1515; Nejstarší městská kniha olomoucká (Liber actum nota­ bilium) z let 1343–1420, (ed.) V. Spáčil, Olomouc 1982; Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1430–1492,1528, (Edd.) L. Spáčilová – V. Spáčil, Olomouc 2004. Nejstarší městská kniha olomoucká, s. 304, č. 313. Další výhody mimosoudního řízení formuloval přímo notář Jan, spočívaly podle něj v úspoře nákladů, času a námahy, viz Právní kniha I, s. 176/81e. K formám mimosoudního řízení ve středověkém Brně srov. Michaela MALANÍKOVÁ, Rozhodčí a smírčí řízení jako součást brněnského městského práva, in: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku, (edd.) M. Nodl – M. Wihoda, Brno 2008, s. 217–224. Což platí nejen pro středověké sousedské spory, ale i pro pozdější období, srov. Ch. SCHEDENSACK: Formen der aussergerichtlichen gütlichen Konfliktbelegung, s. 643–645.

146

Michaela Antonín Malaníková

byla řešena neformální cestou a před radu se vůbec nedostala.45 O tomto zjevně preferovaném řešení sousedských sporů však nejsme schopni zjistit nic bližšího. Vkrádá se tedy otázka, podobně jako například u testamentů, do jaké míry jsou písemně zachycené případy reprezentativní a do jaké míry se jedná o výjimky. Domníváme se, že potenciální výjimečnost písemně dochovaných případů nespočívá v  typologii řešených situací, které logicky vyplývají z užívání relativně stísněného městského prostoru, po obsahové stránce navíc jejich typologie odpovídá materii právních norem. Roli v těchto případech mohly sehrát spíše jiné okolnosti. Jak ukázala analýza dochovaných případů, potřeba písemného zaznamenání mohla vyplývat z několika skutečností, které se pokusíme resumovat. Mohlo se jednat o dodatečné zřízení nebo prodej služebnosti. Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy jeden měšťan povolil druhému, aby dešťová voda byla ze sousedovy střechy odváděna na jeho dvůr. Protože služebnosti bývaly zřizovány „na věčné časy“, bylo v zájmu souseda pojistit si tuto dohodu písemně. Pokud si někdo tuto služebnost dodatečně koupil, jako například Hobuš zámečník v Brně roku 1372, bylo to v  jeho zájmu tím spíše.46 Jednorázový poplatek asi nebyl v  této situaci ničím výjimečným – v  roce 1446 Šimek získal od jiného olomouckého měšťana Vaňka nárok na vedení vody do Šimkovy studně, za což se zavázal k opravování žlabů vedoucích od řeky Moravy do Vaňkových studní. Nesměl také vodu vést nikam dále, musel Vaňkovi uhradit všechny případné škody a ještě zaplatit „na propití“ dvě a půl hřivny.47 U dalších zaznamenaných případů je patrná snaha zabránit sporům se sousedy jasnou formulací platné služebnosti už při vlastním prodeji či koupi nemovitosti. Petr Bolkenstain například v takové situaci zdůrazňoval, že daný dům vlastní odnepaměti právo vynášet při zaplnění žumpy výkaly přes sousední dům, obývaný v dané době kupcem Perchtoldem.48 Při prodejích nemovitostí bývaly obvykle tímto způsobem jmenovány služebnosti, které k dané nemovitosti příslušely, a tím zvyšovaly její cenu, nikoli takové, kterou byly zavázány jiné nemovitosti, a její hodnotu tak snižovaly. Pokud ovšem někdo prodal nemovitost v těsné blízkosti svého aktuálního obydlí, bylo v jeho zájmu, aby si na ní pojistil Ke stejnému závěru dospěla pro pozdněstředověký Curych také P. SUTTER, Von guten und bösen Nachbarn. s. 237. 46 Pamětní kniha I, s. 505, č. 1462. 47 Památná kniha olomoucká, s. 510–511, č. 891. 48 Ibidem, s. 240, č. 602. V  některých městech existovali k  těmto účelům speciálně určené osoby – mundatores latrinae – kteří však směli tuto službu z pochopitelných důvodů vykonávat pouze v chladných obdobích roku, srov. U. DIRLMEIER, Zu den Lebensbedingungen in der mittelalterlichen Stadt, s. 152. 45

„Od dobrého souseda hraditi se netřeba“. Sousedství jako pojivo i zdroj napětí

147

nezbytné služebnosti. V Olomouci v roce 1391 prodal Fricko svůj zadní dům Henslinovi s tím, že nový majitel ani jeho dědici nesmějí dům zvýšit ani jinak upravit, aby nebránili přístupu světla do Frickovy světnice.49 A když tamtéž o téměř třicet let později koupil městský písař Mikuláš Fenix od Ondřeje Škocha dům, musel souhlasit s tím, že voda z Ondřejova domu poteče i nadále přes jeho dvůr.50 Poslední skupinu zaznamenaných případů tvoří sousedské spory, v nichž bývá současně zmiňováno několik problémů, které harmonické soužití komplikovaly. Měšťan Bohuš se v  roce 1370 v Brně zavázal, že nevybuduje trámy ani krokve ve zdi svého souseda Michaela a nevystaví zde patro. Při této příležitosti rada zároveň oběma mužům povolila vystavět za stájemi kamennou zeď.51 Nedlouho předtím byl uzavřen smír mezi Petrem z Měnína a jeho sousedem pícníkem Henslinem, jehož výsledkem bylo, že Henslin a jeho potomci mohli na základě radního výroku zapustit trámy do společné zdi a zároveň se při té příležitosti vyřešila otázka dešťové vody vytékající na ulici.52 Každý byl totiž povinen lapat vodu ze své střechy, ledaže měl zvláštní povolení odvádět ji k sousedovi. Několikrát se vyskytuje také komplexní řešení odvodu dešťové vody a  zároveň proražení oken do sousedova dvora. Ve všech příkladech ze třetí jmenované skupiny se pravděpodobně jednalo o déletrvající nebo komplikované nesnáze v sousedské komunikaci, které se v první instanci nepodařilo vyřešit neformální cestou. Mohlo se ale také stát, že soused řešil problém rovnou u přísežných. Tak se to alespoň jeví z následující příhody: když lékař Vavřinec kopal na svém pozemku v Brně, objevil žumpu či jímku, která zasahovala k jeho sousedovi, stolaři Mikulášovi. Mikuláš si rovnou stěžoval u přísežných a ti upozornili Vavřince, že nemá právo ji jakkoli využívat. Vavřinec na základě toho slíbil, že ji zasype.53 Tento případ je ale dost výjimečný a v praxi se sousedské spory dostávaly před radu spíše výjimečně. Můžeme předpokládat, že vzájemná domluva bývala při neformálním jednání často založena na jakési protislužbě, doklady se ostatně dochovaly i ve sporech písemně evidovaných. Jan Šmelclinův se v  70.  letech 14.  století dohodl svými sousedy, že může mít okna vedoucí přes

Nejstarší městská kniha olomoucká, s. 98, č. 658 Památná kniha olomoucká, s. 297, č. 284. Jak se dozvídáme ze zápisu z roku 1426, později opět prodal dům Ondřejovi, mezitím na něm ovšem na vlastní náklady provedl některé stavební úpravy, viz Ibidem, s. 304, č. 311. 51 Pamětní kniha I, s. 102, č. 179. 52 Ibidem, s. 95, č. 159. 53 Ibidem, s. 492, č. 1423. 49 50

148

Michaela Antonín Malaníková

zeď na dvůr a za to mohli tito sousedé vbudovat trámy do jeho zdi.54 Nemuselo se ale jednat vždy o reciproční akt, či přinejmenším alespoň formálně – když Henslin z Němčic dovolil Heřmanu Malczovi a jeho dědicům vést v Olomouci stoku pod svým domem, odvolával se na dobrou vůli a zvláštní přátelství.55 V souvislosti s popisy sousedských sporů stojí za zmínku skutečnost, že bývají bohaté na detailní vykreslení situace na dané domovní parcele, a mají pro nás proto s ohledem na ­zjišťování ­informací o formách a podobách městského bydlení mimořádnou výpovědní hodnotu.56 Všechny citované brněnské a olomoucké příklady se týkají domů či městských pozemků, které sousedily, a řešili je majitelé a majitelky nemovitostí. Specifickou kategorii představuje soužití mezi majiteli nemovitostí a nájemníky či podnájemníky, které je však v oblasti právní normy i praxe doloženo pouze minimálně,57 což je pro nás o to méně příhodné, že v nájmu či podnájmu žila větší část obyvatel a obyvatelek středověkých měst. V brněnském právním okruhu je v rámci stanovení základních podmínek pro trvání nájemní smlouvy hypoteticky řešena situace, kdy vlastník domu napadl svého podnájemníka a ten jej v sebeobraně zranil. Přísežní rozhodli, že v  tomto případě může podnájemník od smlouvy odstoupit a odstěhovat se jinam, „poněvadž není bezpečné nepřátelům spolu bydliti“.58 Můžeme oprávněně předpokládat, že nesrovnalosti museli ve stejné či větší míře řešit mezi sebou také podnájemníci žijící pod jednou střechou, využívající často společné domovní prostory. Ty se však před radu nedostávaly, což je jistě podmíněno také méně příznivou ekonomickou situací podnájemníků, protože za písemné zaznamenání do městských knih bylo nutné uhradit příslušný poplatek. Podobný stav 54

Ibidem, s. 147–148, č. 299. Nejstarší městská kniha olomoucká, s. 83/564. 56 O podobě středověkých městských domů i kultuře bydlení u nás srov. alespoň základní přehledové práce: Dějiny hmotné kultury, zejm. s. 615–644; František HOFFMANN, Středo­ věké město v Čechách a na Moravě, Praha 2009, s. 170–183; k  městským domům ve středověkém Brně viz David MERTA – Marek PEŠKA – Rudolf PROCHÁZKA, Měšťanský dům středověkého Brna. Informace o průběhu a výsledcích grantového projektu, Dějiny staveb 2004, s. 171– 186; Rudolf PROCHÁZKA a kol., Zděný dům středověkého Brna. Stručné charakteristiky stojících archeologicky plošně odkrytých reliktů, FUMA III/2004, s. 242–265. K formám městské zástavby jako prameni pro sociální dějiny srov. např. Fred KASPAR, Bau- und Raumstrukturen städti­ scher Bauten als so­zial­geschichtliche Quelle, in: Die Familie als sozialer und historischer Verband, (ed.) P. J. SCHU­LER, Sigmaringen 1987, s. 165–186. 57 K instituci nájmu, která je v některých říšských městech doložena už ve 2. polovině 12. století, srov. Paul SCHULIN, Zur Geschichte der mittelalterlichen Miete in west-und süddeutschen Städten, Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, Germanische Abteilung 41, 1920, s. 127–209. 58 Právní kniha I, oddíl De conductione, s. 196, č. 138, případ násilí na nájemníkovi viz 138b. 55

„Od dobrého souseda hraditi se netřeba“. Sousedství jako pojivo i zdroj napětí

149

ostatně panuje také v případě nájemních smluv, které bývaly uzavírány ponejvíce ústně, a doložit je tak můžeme jen v minimální míře.59 Sousedství, ať už mezi jednotlivými domy nebo pod společnou střechou, mělo a má ještě jeden rozměr, který jsme zde dosud zmínili jen okrajově, a tím je prostorová blízkost vytvářející ideální klima pro projevy solidarity, ale také pro uplatňování sociální kontroly. Dostáváme se tak na rovinu jakési abstraktní hodnoty sousedství pro středověkou městskou společnost, kterou je ovšem velmi těžké analyzovat, protože se odehrávala namnoze mimo její oficiální struktury. Jak ukazují doklady z jiných evropských měst, právě sousedé byli často první instancí, ke které se lidé uchylovali pro radu a podporu v problematické situaci, půjčovali si peníze nebo žádali o asistenci při významných životních událostech, jako byly pohřby či sňatky.60 Nehledě na to, že řada svazků nejrůznějšího charakteru nepochybně vznikala na bázi sousedství. Svou roli zde hrál podobný sociální status a bez významu nebyly ani vazby profesní. Neopomenutelný je také podíl sousedů na každodenním dohledu nad městskými dětmi, jejž v případě středověkého Londýna analyzovala Barbara A. Hanawalt.61 Vazby sousedské, přátelské a příbuzenské prorůstají natolik, že není možné je odlišit. Sousedské projevy solidarity však, jak už bylo výše řečeno, můžeme v moravských městech explicitně doložit jen výjimečně a podobně je to i s příklady sociální kontroly, přestože ta musela být v komunitě o pár tisícovkách obyvatel všudypřítomná. Obraz sousedů jako strážců sexuální morálky, který je silně akcentován i v  jiných středověkých a raně novověkých městech, vystupuje v brněnských pramenech v jedné specifické situaci. Pokud bylo potřeba dosvědčit něčí řádný, tedy manželský původ, měli přijít na řadu v  první řadě rodiče, pokud by ti už nebyli mezi živými, tak přicházelo do úvahy svědectví starých lidí dobré pověsti či sousedů.62 V nejstarší olomoucké městské knize je k roku 1354 evidován případ, kdy sousedé „hořejší“ i „dolejší“ dosvědčují před přísežnými, že pekař Pavel bezdůvodně tloukl na ulici svou hospodyni a zle jí spílal.63 V jiné souvislosti se zde také dovídáme, že o zločinech Radoncia spáchaných na Předhradí, se přísežní „tajně dozvěděli z pravdivé zprávy sousedů“.64 Sousedé byli v ještě větší míře než 59 60 61 62 63 64

Obvykle stačila ústní domluva spojená s potřesením ruky, případně společné jídlo či pití, srov. P. SUTTER, Von guten und bösen Nachbarn, s. 90–91. Pro Curych srov. Ibidem, s. 289–291. Barbara A. HANAWALT, „Of Good and Ill Repute“. Gender and Social Control in Medieval England, New York – Oxford 1998, s. 158–175. Právní kniha I, s. 260−261, č. 346. Nejstarší městská kniha olomoucká, s. 40/60. „…ex veridica vicinorum relacione secrete percepimus…“, Ibidem, s. 48/194, český překlad viz s. 212.

150

Michaela Antonín Malaníková

dnes vnímáni jako lidé, kteří mají výborný přehled o tom, co se dělo za zdí či plotem, a v případě nutnosti byli pro uplatnění mechanismu „kontroly“ ideálním médiem. V dobách, kdy čest a dobrá pověst představovaly ve společnosti klíčové hodnoty, bylo velmi prozíravé udržovat vzájemné vztahy na co možná nejpřátelštější úrovni. I to je pravděpodobně důvodem, proč dávali středověcí měšťané a měšťanky častěji přednost neformálnímu způsobu řešení sousedských sporů, které ale bohužel sahají mimo horizont našeho zorného pole.

151

Formy komunikace doby husitské Listy pražských obcí proti odběhlým měšťanům aneb vysoká hra o velké majetky 1 Martin Musílek

Nemůže být pochyb o tom, že Praha hrála v průběhu husitské revoluce stěžejní úlohu. Stále totiž platilo, že kdo kontroluje pražská města, spolu­určuje politiku v království. Zpočátku byl zabavený majetek i zásoby odběhlých měšťanů využívány k vydržování polních vojsk přítomných v Praze. Teprve po vítězné bitvě na Vítkově obě pražské obce (staroměstská a novoměstská) přistoupily k legalizaci faktického stavu věci. Útěk z města v době jeho ohrožení byl klasifikován jako zrada a všichni, kteří se jí dopustili, byli ohroženi konfiskací nemovitého majetku.2 Po prvních nařízeních z  července 1420 byla velkou městskou obcí vydána celá řada obnovených výnosů konfiskačních dekretů, které nejenom doplňovaly, ale i zpřesňovaly původní ustanovení.3 1 2

3

Tato studie vznikla v rámci grantového projektu Soužití křesťanského a židovského obyvatelstva ve středověkých Čechách P405/11/1982 Grantové agentury Akademie věd České republiky. K tomu přehledně František ŠMAHEL, Idea národa v husitských Čechách, Praha 2000, s. 118– 124. K událostem vedoucím k revoluci v Praze Jaroslav MEZNÍK, Praha před husitskou revolu­ cí, Praha 1990; v širším kontextu František ŠMAHEL, Husitská revoluce 3. Kronika válečných let, Praha 1996, s. 77–79. První náznaky pozdějšího vypovídání z města lze dohledat v podmínkách představitelů zemské obce vůči Zikmundovi Lucemburskému z roku 1419. Pokud by se někdo provinil těmto náboženským požadavkům nebo urážel památku husitských reformátorů, ten neměl být trpěn ve městě. Archiv český 3, (ed.) F. Palacký, Praha 1844 (dále jako AČ 3), s. 206– 208. Srov. Jiří KEJŘ, Konfiskace majetku katolických měšťanů v husitských městech, Husitský Tábor 16, 2009, s. 11; a J. MEZNÍK, Praha, s. 216–217. První latinsky psaný dekret z 26. července 1420, jímž se staroměstská obec rozhodla zkonfiskovat majetky uprchlých měšťanů, je otištěn v Urkundliche Beiträge des Hussitenkrieges I. (1419–1428), (ed.) F. Palacký, Prag 1873 (dále jako UB I), s.  44–45; pro Nové Město v  češtině v  AČ 3, s. 217. Obsah i rozdíly v  obou verzích rozebral J. KEJŘ, Konfiskace, s. 16–17. Výnos o prodeji zabavených statků v Archiv český 4, (ed.) F. Palacký, Praha 1846 (dále jako AČ 4), s. 382; další usnesení a dekrety otištěny v Archiv český 28, (ed.) J. Teige, Praha 1912 (dále jako AČ 28), s. 682 (léto 1421); AČ 4, s. 382–383; AČ 28, s. 671 (5. dubna 1421); Archiv český 1, (ed.) F. Palacký, Praha 1840, s. 215 (30. května 1422); další konfiskační dekret se týkal radikálních husitů a pražských

152

Martin Musílek

Předmětem několika následujících úvah bude zamyšlení nad závěry dosavadní literatury, která opakovaně interpretuje vydávání konfiskačních dekretů velké obce města Prahy pouze jako snahu zabránit návratu odběhlých a vyhnaných měšťanů. Tento názor, jenž v konfiskačních dekretech spatřuje výhradně nástroj zabraňující restituci zabaveného majetku, se znovu objevil v nedávno publikované studii Jiřího Kejře, který se prozatím jako poslední dotkl otázky konfiskace majetků katolických měšťanů v husitských městech s přihlédnutím zejména k situaci v pražském souměstí.4 Již na počátku minulého století sestavil téměř úplný seznam nemovitých majetků zkonfiskovaných na Starém a Novém Městě pražském ve své práci Simon Binder.5 Některé závěry této studie byly pro jejich nacionalistickou tendenčnost oprávněně odmítnuty Jaroslavem Gollem krátce po jejím vydání,6 avšak samotnou shromážděnou pramennou materii lze ověřit v  Tomkově Základech starého místopisu Pražského (originály trhových knih, z  nichž Tomek vycházel, bohužel shořely roku 1945 na Staroměstské radnici).7 Revizí konfiskací v Tomkově místopisu s přihlédnutím k Mendlově edici,8 v níž jsou zpřístupněny i Tomkem nezachycené prodeje domů, lze dojít k závěru, že celkem bylo městskou obcí

4 5 6

7

8

přívrženců Tábora, kteří se na den sv. Michala pokusily v Praze o neúspěšný násilný převrat, AČ 1, s. 216–217 (3. října 1422); AČ 3, s. 242 (1. listopadu 1423); UB I, s. 360–362 (23. září 1424); podmínky zemské reprezentace pro přijetí Zikmunda na český trůn v AČ 3, s.  420 (březen 1435); jejich potvrzení budoucím českým králem, včetně nařízení o tom, že města nemají být nucena přijímat odběhlé měšťany a vracet jejich majetek v Codex iuris municipalis, t. I, (ed.) J. Čelakovský, Praha 1886, č. 136, s. 220 (22. července 1436). Některé z  těchto záznamů byly zapsány do staroměstské pamětní knihy z  let 1400–1454 (Archiv města Prahy, Sbírka rukopisů sign. 2099), která však podlehla požáru Staroměstské radnice roku 1945. K jejímu obsahu srov. Jaromír ČELAKOVSKÝ, Soupis rukopisů chovaných v ar­ chivu královského hlavního města Prahy, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy I/2, Praha 1920, s. 45–46. J. KEJŘ, Konfiskace, s. 9–58. Simon BINDER, Die Hegemonie der Prager im Husitenkriege I−II, (=Prager Studien aus dem Gebiete der Geschichtswissenschaft 8), Prag 1901−1903. Jaroslav GOLL, Zur Geschichte des Hussitenkrieges, in: Sitzungsberichte der königl. böhmi­ schen Gesellschaft der Wissenschaften, Classe für Philosophie, Geschichte und Philologie X, Prag 1901, s. 1–15. Václav Vladivoj TOMEK, Základy starého místopisu Pražského 1, Praha 1866. K trhovým knihám z prvních dvou decénií 15. století, které podlehly požáru Staroměstské radnice, srov. Rostislav NOVÝ, Městské knihy v Čechách a na Moravě 1310–1526. Katalog, Praha 1963, s. 953–969; k rukopisům srov. také J. ČELAKOVSKÝ, Soupis, s. 53–58. Jedná se o přílohu E „Ceny domů a platy domovní na Starém městě Pražském“, která byla otištěna v Bedřich MENDL, Z hospodářských dějin středověké Prahy, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 5, Praha 1932, s. 279–380.

Formy komunikace doby husitské. Listy pražských obcí proti odběhlým měšťanům

153

zkonfiskováno 311 domů.9 Z  311 zkonfiskovaných domů jich bylo 207 následně prodáno, 26 darováno za zásluhy o město a revoluci. Z celkového předpokládaného počtu 1 000 domů na Starém Městě pražském podle berních zápisů z roku 1427 se tedy v případě 311 předpokládaných zkonfiskovaných domů jednalo přibližně o třetinu všech domů. Vzhledem k tomu, že někteří jednotlivci vlastnili na Starém Městě více nemovitostí, město ve skutečnosti opustilo asi 270 majitelů-hospodářů. Budeme-li pracovat s koeficientem 5 osob na jednu rodinu, město by opustilo asi dvakrát více obyvatel, než nás informuje Vavřince z Březové ve svojí kronice, podle nějž město opustilo 700 obyvatel nebo hospodářů (v latinském originále incole seu hospites).10 Staré Město pražské, které v  dané době mělo zhruba 10 000 až 15 000 obyvatel, tedy hypoteticky opustil každý 7. až 11. obyvatel, což by bylo zhruba podobné tomu, co se Tomáši Borovskému podařilo zjistit v Kutné Hoře.11 9

Počet konfiskovaných domů se u jednotlivých badatelů výrazně liší. Vše je způsobeno tím, že dnes můžeme vycházet pouze z Tomkovy regestové edice. Je zřejmé, že městskou obcí byly bezpochyby zabaveny domy, u nichž je později uvedeno, že byly obcí darovány nebo věnovány za různé služby (emit erga communitatem nebo data a comunnitatem). Problém vyvstává u domů, které po roce 1419 změnili majitele, ale u této změny chybí jedna z výše zmíněných formulí. V těchto podezřelých případech lze konfiskaci domů předpokládat, nelze ji však věrohodně doložit. Nadto není vždy zcela jisté, kdy došlo k faktické konfiskaci nebo kdy pouze o dům, který spadl na obec z jiných důvodů. Tomek jako první z předpokládaného celkového počtu 1 175 domů na Starém Městě napočítal celkem 317  jistě zabavených a 535 jistě nezabavených. Zbylých zhruba 323 domů přesunul do kategorie nejistých. Celkem zabavených domů nakonec určil 478 na Starém, 107 domů pak na Novém Městě pražském. Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy 4, Praha 1879, s. 168, zejména pozn. 16. Naopak Bedřich Mendl se při svých výzkumech celkem napočítal 182 konfiskovaných a následně prodaných domů. Oproti Tomkovi se navíc pokusil konfiskace převést také do širších hospodářských a sociálních souvislostí. B. MENDL, Z hospodářských dějin, s.  161–166. Ke shodnému počtu rozprodaných, darovaných nebo pronajatých domů na Starém Městě pražském (311), na Novém Městě (106) dospěl již dříve Petr Čornej. Jan VLK a kol., Dějiny Prahy I. Od nejstarších dob do sloučení pražských měst (1784), Praha – Litomyšl 1997, s. 261; stejně Petr ČORNEJ, Velké dějiny zemí Koruny české V. (1402–1437), Praha – Lito­ myšl 2000, s. 380; nebo nejnověji Petr ČORNEJ, Šest statečných? Doplněk ke vztahům husitské Pra­ hy a husitského Tábora, in: Idem, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice, Výbor úvah a studií, Praha 2011, s. 83, pozn. 39. 10 Výtah z kroniky Vavřince z Březové, in: Fontes rerum Bohemicarum 5, (ed.) J. Emler, Praha 1893, s. 361. 11 Vynikající analýzu počtu obyvatel pražského souměstí i s přehledem dosavadních, mnohdy značně nadhodnocených odhadů, publikoval František ŠMAHEL, Husitská revoluce 1. Doba vymknutá z kloubů, Praha 1998, 352–359 (zde i v pozn. 104 základní literatura ke stanovování koeficientů počtu obyvatel na jeden dům). K počtu obyvatel Starého Města v předhusitském období nejnověji Martin MUSÍLEK, Patroni, klienti, příbuzní. Sociální svět Starého Města pražského ve 14. století, Nepublikovaná disertační práce, Praha 2014, s. 14–18. Kutnohorským emigrantům věnovali detailní pozornost Jiří KEJŘ, Právní život v husitské Kutné Hoře, Praha 1958, s. 147–151; a Tomáš BOROVSKÝ, Kutná Hora 1437–1461, Časopis Národního muzea 167, 1998, č. 1−2, s. 22–25.

154

Martin Musílek

Vskutku unikátní přehled o konfiskaci venkovských statků v  okolí města podává Seznam statků roku 1421 obcí Pražskou ujatých a zase zcizených.12 Jedná se o seznam většiny nemovitostí, které po roce 1419 zabavila městská obec jak církevním institucím, tak měšťanům, kteří z  různých důvodů opustili po výbuchu husitských bouří své domovy. Seznam obsahuje záznamy o prodeji či darování 153 majetků ve 120 vesnicích.13 Nemusíme pochybovat o tom, že v  letech 1420 až 1421 se pražské obce zmocnily obrovského množství majetků, které se nacházely také v nejbližším okolí středověké Prahy. Nikoho asi nepřekvapí, že mezi největší doložené nabyvatele těchto venkovských statků patřili noví konšelé, kteří do městské rady poprvé pronikli až během husitské revoluce. Zatímco někdejší elity opustily svá místa, byly ve městě okamžitě nahrazovány elitami novými, kterým k vzestupu dopomohly nepokoje husitských válek. Jak již bylo řečeno v úvodu, doposud převládal názor, že opakování konfiskačních dekretů bylo vyvoláno potřebou zamezit pokusům dřívějších vlastníků dosáhnout zpět svých majetků. Dle mého soudu však byl jejich skutečný význam širší. Domnívám se, že jedním z jejich cílů také bylo ponechat dispozici se zabavenými majetky v rukou zámožných konšelů a městské rady. Zámožní staroměstští a novoměstští konšelé si totiž některými ustanoveními rozvazovali ruce k udělování výjimek či rozhodování o oprávněnosti samotných konfiskací. Například hned v prvním konfiskačním dekretu nešli staroměstští konšelé tak daleko, jako jejich radikálnější novoměstští kolegové. V jednom z nařízení je doloženo, že někteří měšťané se svých odběhlých druhů zastávali. Zřejmě proto muselo být nařízeno, že kdo by se z pražských měšťanů za někoho z odběhlých přimlouval nebo pro něj žádal milost, měl být sám pokládán za psance. Další ustanovení se výslovně připouští návrat odběhlých měšťanů, leč s jednomyslným souhlasem obce.14 Někteří autoři v těchto ustanoveních spatřovali dvojitou překážku pro návrat odběhlých měšťanů.15 Toto tvrzení však není zcela pravdivé, protože zpět do města byl s nějakým vý-

12

Tyto zápisy byly již dvakrát vydány. Poprvé je zahrnul do své edice Konstantin HÖFLER, Geschichtsschreiber der Hussitischen Bewegung in Böhmen II, in: Fontes rerum Austriacarum I/6, Wien 1865, s. 287–304; podruhé J. Teige v AČ 28, s. 671–683; srov. Josef TEIGE, O statcích obcí Pražských v letech 1420–1546, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy III, Praha 1922, s. 111–201. Pozornost jim věnoval V. V. TOMEK, Dějepis 4, s. 167–174; a Jaroslav MEZNÍK, Venkovské statky pražských měšťanů v době předhusitské a husitské, in: Rozpravy ČSAV 75/2, Praha 1965, s. 18–24. 13 Detailní analýzu zápisů provedl J. MEZNÍK, Venkovské statky, s. 18–24. 14 UB I, s. 45. 15 J. KEJŘ, Konfiskace, s. 16–17.

Formy komunikace doby husitské. Listy pražských obcí proti odběhlým měšťanům

155

jimečným povolením od obce přijat již roku 1434 Jindřich Falkenauer.16 Jindřichův konkrétní příklad ukazuje, že jednomyslný souhlas obce ve skutečnosti nepředstavoval pro uprchlíky nepřekonatelnou překážku při jejich návratu do města. Nadto v obecním nakládání s konfiskáty panoval chaos, který mělo ukončit až jmenování podkomořího Viléma Kostky z Postupic. Je zřejmé, že se zde vytvářel prostor pro korupci, uplatnění klientských vazeb, svévolné zabíraní majetku nebo jeho nákup výrazně pod cenou. Podle několika dalších ustanovení mělo dojít k nápravě příliš levných prodejů zkonfiskovaných statků a doměřit přiměřené ceny.17 Zatímco zpočátku měly být zkonfiskované majetky prodávány věrným husitům za ceny podle jejich majetkových možností, o rok později již bylo všechno jinak. Všichni nabyvatelé konfiskátů, kteří nebyli dostatečně movití, je museli – byť za náhradu – vracet. Sousto nabízejících se majetků bylo pro městskou reprezentaci jednoduše příliš lákavé, i když oficielní odůvodnění „ježtoby z těch dvoruov hojnější a znamenitější požitek k obecnému dobrému mohl jíti“ samozřejmě odkazovalo na dobro městské obce jako celku.18 O morálních kvalitách tehdejších radních nemusíme mít přehnané mínění už jenom proto, že jak satirické básně a popěvky, tak dokumenty městské správy z druhé poloviny 15. století přinášejí množství dokladů o korupci a zpronevěře obecních financí.19

Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy 8, Praha 1891, s. 431. Právě tyto neřády měl potlačit právě nově jmenovaný podkomoří. V těchto záležitostech však neměl jednat sám, ale pod dohledem městských úředníků. AČ 1, s. 218; srov. J. KEJŘ, Konfiskace, s. 28. 18 AČ 1, s. 218. 19 K charakterovým vlastnostem některých husitských politiků se vyjadřuje satirická báseň o zajetí Zikmunda Korybutoviče v Praze z roku 1427. Například Václav Štráboch je popisován: „Štráboch tenť by rád pokoji, / nebť se za swuoj statek bojí; / sedíť jako pod ostřiešem / i s Zdenkem swým towaryšem“ (rozumí se Zdeněk svíčník, jeden z tehdejších konšelů); Krejčí Václav Hedvika zase jako: „Hadwika krajčí misterný / byl někdy člowěk pokorný; / jižť jedné palcátem kýwá, / lží faleš pewně podšíwá“. Stejná báseň také upozorňuje o nestálosti městské obce a o její špatné konšelské správě (Obec všecka potom hoří / viklá sě jako na moři; / žádnáť jim rada nesstojí, / súsěd sě súseda bojí ). Výbor z literatury české 2. Od počátků XV. až do konce XVI. století, (ed.) K. J. Erben, Praha 1868, s. 311–314; Výbor z české literatury doby husitské 1, (edd.) B. Havránek – J. Hrabák – J. Daňhelka, Praha 1963, s. 327–332. Dokument je také volně dostupný v sekci nascanovaných dokumentů na webových stránkách Bavorské státní knihovny http://www.bsb-muenchen. de/. K tomu V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 440 a pozn. 4. Nutno podotknout, že nelichotivé charakterové vlastnosti se týkají také měšťanů-konšelů, kteří se výraznou měrou podíleli na nákupu konfiskací. O zpronevěření veřejných financí staroměstskými konšely je více dokladů. Zde postačí upozornit na případy z let 1471, 1474 a 1475, kdy si obecní starší ztěžovali na špatné hospodaření městských rad s obecními penězi. Jaromír ČELAKOVSKÝ, O vývoji středověkého zřízení radního v městech Pražských, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy I/2, Praha 1920, s. 320–321. 16 17

156

Martin Musílek

Městská rada spojených obcí tedy vydáváním obnovených a upravených konfiskačních dekretů pouze omezovala platnost dekretu velké obce z 13. března 1421, který ještě naznačoval, že by na konfiskace mohli dosáhnout i méně majetní měšťané. Okruh nových radních rodů tak zejména dekretem z roku 1422 získal možnost zasahovat do mocenských poměrů města jak udělováním výjimek odběhlým měšťanům a tím tlačit na nepohodlné nabyvatele zkonfiskovaných nemovitostí, tak možnost vlastního obohacení, případně možnost dopomoci k  návratu příbuzným nebo známým. Jenom upozorňuji, že z  prodeje zkonfiskovaných majetků putovalo během revoluce do městské kasy více než 5 000 kop grošů, což byla například v  porovnání s  ročním výnosem staroměstské berně v rozmezí 200 až 350 kop obrovská suma.20 V případě staroměstských a novoměstských konšelů se jednalo o vysokou hru o velké majetky s  nejistým koncem, kdy hrozilo nebezpečí protestů městské obce jako celku. Členy městské obce byli vesměs plnoprávní měšťané, kteří však nezasedali v městské radě. Právě kvůli jejich tlaku zřejmě neustále docházelo k  vydávání dekretů, slibujících status quo. Výrazný vliv na samotnou konfiskační praxi měly také radikální husitské skupiny. Navíc od dvacátých let 15. století lze vysledovat zejména snahu odříznout od dispozice s těmito majetky Zikmunda Korybuta a jeho rádce. Právě v dekretu z roku 1422 se objevuje ustanovení „aby nižádný kněze MTi [Zikmunda Korybuta] za nižádné zboží neprosil, leč by to prvé na konšely i na obec vznesl“.21 Obojakost v zacházení s konfiskáty se naplno projevila v požadavcích českých měst vůči budoucímu králi Zikmundovi Lucemburskému z roku 1435.22 V nich si jejich zástupci sice vymiňují, že nemusejí přijímat zpět vyběhlé a vracet jim jejich majetek. Nicméně také zde si nechávají po­ otevřená zadní vrátka a i tato ustanovení doplňuje možnost znovupřijetí „lečby jim obec toho města milost dala“ nebo navrácení statků „lečby jim obec povoli­ la“.23 Ostatně podobně vyznívají také soudobá městská cechovní statuta. V nich se na jedné straně povoluje usazení pouze mistrů – utrakvistů, ale na druhou stranu ponechávají možnost usazování německých řemeslníků.24 Výrazně mírnější vůči těm, kteří z obce utečou pro zradu nebo pro válku, tzv. Soběslavská práva, která byla sepsána již po skončení hlavních revolučních bojů někdy po smrti krále Albrechta. Do budoucna odběhlí

20 21 22 23 24

Srov. výši vybrané staroměstské berně k roku 1429 v Berní knihy Starého Města pražského (1427– 1434), (ed.) H. Pátková, Praha 1996, s. 87–146, 223 (1434). AČ 1, s. 215. K tomu také J. TEIGE, O statcích, s. 118. AČ 3, s. 420. AČ 3, s. 420. Srov. Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století, Praha 1906, s. 394.

Formy komunikace doby husitské. Listy pražských obcí proti odběhlým měšťanům

157

měšťané již neměli být přijímáni zpět do obce, ale ve lhůtě jednoho roku mohli prodat svůj majetek ve městě. Teprve po uplynutí této lhůty měl jejich majetek propadnout obci. V tzv. Soběslavských právech se zřejmě skloubily revoluční postupy s potřebou sestavení nových právních pravidel, jak postupovat v  podobných případech.25 Otázkou zůstává, zda zmírnění, která jsou v nich oproti revolučním dekretům, jsou skutečně výrazem mírnější doby, jak se domnívá Jiří Kejř, nebo zda v sobě částečně neodrážejí revoluční praxi, která se vždy nemusela řídit dle nesmlouvavé dikce konfiskačních dekretů.26 Například již od sklonku roku 1426 se do města navrátilo několik obyvatel, kteří v prvních letech husitské revoluce opustili Prahu a nyní se zde znovu usazovali ovšem pod podmínkou, že budou veřejně přijímat pod obojí způsobou.27 K  těmto měšťanům patřil také Hanuš, syn Jindřicha Falkenauera, který během revoluce sídlil v  Žitavě. O Jindřichově znovupřijetí městskou obcí roku 1434 na základě jakéhosi výjimečného povolení od obce již byla řeč výše. Právě příklad odběhlých Falkenauerů dokazuje, jak se obratným rodinám dařil vcelku úspěšný návrat do husitského města.28 O čtyři roky později se totiž ve městě objevuje ještě Jindřichův bratr Bernard Falkenauer, který zde vedl s Přechem z  Kladna při o  dědictví po odběhlém Marku Čotrovi.29 Již roku 1422 se s  městskou obcí smířil odběhlý apatykář Ludvík z  Florencie, jeden z nejbohatších staroměstských měšťanů. Nikoho asi nepřekvapí, že jeho manželkou byla Kateřina, dcera Johánka Kbelského, z významné předhusitské radní rodiny Kbelských.30 Manželkou známějšího Zikmunda Kbelského zas byla Uršula Mugliczerová, členka bohatého německého nožířského rodu.31 Zřejmě díky konexím a ochranné ruce Zikmunda Kbelského se podařilo Mugliczerům udržet ve městě své majetky až do konce husitských válek. Nejlépe konfiskační praxi „po česku“ dokládá případ nechvalně známého měšťana Pešíka z Kunvaldu. Ten byl švagrem 25 26 27

28 29 30

31

Die sogennanten Sobieslaw’schen Rechte. Ein Prager Stadtrechtsbuch aus dem 15. Jahrhundert, (ed.) R. Schra­nil, München − Leipzig 1916, s. 74, 97. Srov. J. KEJŘ, Konfiskace, s. 33. Omilostnění se dočkala Makuše, neteř Zikmunda Cháně, dále Ondřej, syn lazebníka Benedikta řečeného Zubrník, Prokop Bervík a Petřík, syn Jana Meissnera. P. ČORNEJ, Praž­ ský husita, s. 65–66; srov. J. TEIGE, O statcích, s. 118–119, pozn. 12. V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 431. Archiv hlavního města Prahy, Sbírka rukopisů, sign. 992, fol. 179v–180v; srov. V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 432, pozn. 83. V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 433; J. MEZNÍK, Praha, s. 141–142. S městskou radou se dokázal již kolem roku 1423 udobřit také Vacek Křížovic, syn Kříže kramáře, V. V. TOMEK, Děje­ pis 8, s. 428. V. V. TOMEK, Základy 1, s. 23.

158

Martin Musílek

Kašpara Otlingera, ­jednoho ze zámožných německých měšťanů, kteří po vypuknutí husitských válek opustili Prahu. Pešík se však na základě rodové spřízněnosti stal jeho zastáncem a vykonavatelem v Čechách a mimo jiné Kašparovi dokázal zajistit, aby staroměstská obec nakonec roku 1449 vykoupila jeho právo na tvrz v Makotřasech.32 Podobně dvůr v  Podviní byl zemským soudem již roku 1437 připsán vdově někdejšího majitele, jemuž jej zabavila městská obec, to vše proti nárokům synů Jana Bradatého.33 Podobných dokladů, kdy si odběhlí měšťané nárokují navrácení zkonfiskovaných statků, je dochována celá řada.34 Za skutečně závažný příklad lze považovat udělení městského práva Janovi, synu Erazima Rittenburgera (před revolucí majitel domu čp. 600/I „U Hřebenů“ v Celetné ulici). Městská rada rozhodla, že majitel zkonfiskovaného a úředně zaknihovaného domu Matěj Žatecký, měl Janovi zaplatit tržní cenu objektu ve výši 50 kop grošů. Obdobně byl postižen Václav Piknosek, který musel omilostněnému Janovi řečenému Vlčí hrdlo vyplatit 120 kop za dům čp. 414/I na Uhelném trhu. Přestože městská rada dospěla k názoru, že v těchto posledních případech nebyla konfiskace oprávněná, bezpochyby otevíraly prostor k uplatnění restitučních nároků a zpochybňování úředních výnosů z let 1420 ž 1424.35 Na základě výše řečeného je zjevné, že praxí konfirmačních dekretů husitští konšelé prosazovali buďto svůj vlastní hmotný prospěch (zisk levných konfiskátů), nebo jim dovoloval udržet majetek rodinným příbuzným nebo známým. Současně napomáhali navrácení majetku odběhlým měšťanům nebo jejich příbuzným, případně jim umožňovali domoci se alespoň finančních kompenzací. Právě nad touto skutečností starší bádání přivíralo oči a snažilo se tuto praxi bagatelizovat. Nejednalo se však o jednotlivé případy, ale spíše o desítky dokladů. S úspěšným návratem do města a znovunabytím majetku se nesetkáváme pouze v závěru nebo po skončení, ale v několika případech také již na počátku husitských válek. Model zřejmé provázanosti předrevolučních a nových revolučních elit jednoduše nezapadal do tradičního schématu, který naposledy zopakoval i Jiří Kejř, že „zámožné vrstvy německého měšťanstva byly vypuzeny a musely ustoupit vládě drobného řemeslnictva“.36

V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 454. V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 436. 34 S. BINDER, Die Hegemonie 2, s. 75–81; některé příklady shromáždil také P. ČORNEJ, Pražský husita, s. 65–66. 35 P. ČORNEJ, Pražský husita, s. 65–66. 36 J. KEJŘ, Konfiskace majetku, s. 43–44. 32 33

Formy komunikace doby husitské. Listy pražských obcí proti odběhlým měšťanům

159

Ani „v době vymknuté z kloubů“ však nedošlo k úplnému zpřetrhání vazeb mezi „starým“ a „novým“. Asi desetinu z celkového počtu nových nabyvatelů obcí zabavených venkovských statků tvořili měšťané, kteří zasedali v městské radě již v předhusitské době.37 Bezesporu se jednalo o ty měšťany, kteří se přidali hned na počátku k husitskému hnutí. Bohatství se snoubilo s mocí stejně tehdy, jako dnes. Některým předrevolučním elitám se podařilo včasným příklonem k husitskému učení zachránit své majetky a vliv ve městě. Například předrevoluční konšelé Jan Frolich nebo Jan Bradatý později zasedali i v husitských městských radách. Také revoluční Praha tribuna Jana Želivského byla nucena – byť zřejmě se skřípěním zubů – respektovat působení bohatých měšťanů, kteří ve městě zůstali. Zatímco dvůr v Klešicích byl zabrán uprchlému měšťanu Štěpánu kraječi suken, později byl přidělen jeho bratru Janu Běhalovi, který naopak ve městě zůstal. Nejednalo se však o ojedinělé doklady.38 Zároveň nelze souhlasit ani s dosavadním tvrzením, že zámožné vrstvy německého měšťanstva musely ustoupit vládě drobného řemeslnictva.39 Přestože mezi novými majiteli konfiskátů převažují osoby nové nebo doposud neznámé, ještě nelze hovořit o vládě drobného řemeslnictva. Některé nemovitosti totiž byly obcí prodány i několikrát, protože nový nabyvatel nemohl splatit celou jemu vyměřenou částku. Navíc výstavné staroměstské domy, přestože prodávány s výraznou slevou, byly velmi

37

Zde je nutno upozornit na neformální vliv některých měšťanů, kteří přestože již nebyli členy městské rady a prameny oficiální povahy je nezachycují, na základě svých charakterových nebo jiných vlastností mohli na městskou obec mít stále velký vliv. Mohl to být příklad kožešníka Václava Štrábocha, člena předhusitských městských rad. Přestože Štráboch po smrti Václava IV. konšelský úřad již nevykonával, nepřestal mít i potom rozhodný vliv na obecní rozhodování. Ještě roku 1427 mu měli přívrženci Zikmunda Korybuta za zlé, že při povstání proti Zikmundovi nevyužil svého vlivu v jeho prospěch. V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 439–440. Zároveň je zřejmé, že nemalou roli při rozhodování jednotlivých měšťanů hrály také jejich charakterové vlastnosti a povaha. Zatímco někteří se díky svojí opatrnosti dožili konce revoluce se značným jměním (Václav Štráboch), jiní revoluci zaplatili svým životem ( Jan Bradatý). Naposledy se pokusil vylíčit pohnutky jednání Jeronýma Šrola Petr ČORNEJ, Pražský husita Jeroným Šroll, Studia mediaevalia Bohemica 4, 2012, č. 1, s. 57–74. 38 J. MEZNÍK, Venkovské statky, s. 22. Srov. Martin MUSÍLEK, Muholt, cibule, česnek… Zahrady středověké Prahy, Dějiny a současnost 11, 2012, s. 39. Podobnou milost nejméně ve dvou případech udělila také Kouřim. J. KEJŘ, Konfiskace majetku, s. 51. Rozbor konšelů, kteří v letech 1421 až 1423 zasedali v městské radě a podařilo se jim získat některý ze zabavených venkovských statků, provedl Petr ČORNEJ, Pád Jana Želivského, in: Idem, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice. Výbor úvah a studií, Praha 2011, s. 117, pozn. 43. 39 Srov. například v J. KEJŘ, Konfiskace majetku, s. 44.

160

Martin Musílek

nákladné i jen na základní údržbu.40 Sledováním uzavřených sňatků a rodinných vazeb v předrevolučním období může přinést i množství podstatných informací. Za společenským vzestupem řady osob, které během revoluce pronikají do městské rady a mnohdy se stávají významnými husitskými politiky, nebyl samotný revoluční kvas, ale jejich počátek lze hledat ve výhodném sňatku či jinde. Například Šimon od Bílého lva se ještě roku 1418 oženil s Annou, vdovou zámožného pražského měšťana Petra Habartova, původního majitele domu čp. 143/I U Bílého lva.41 Za vzestupem Pavla z Dětřichovic, pozdějšího společníka Pešíka z Kunvaldu, lze shledávat obratnost jeho otce Dětřicha ve dvorských službách, kdy působil jako vrátný krále Václava IV.42 Starší historické bádání konfiskačním listům a nařízením přikládalo jako úředním dokumentům velkou váhu a až na pár výjimek předpokládalo, že jejich znění bylo naplněno do důsledku. Na několika předchozích řádcích jsem se snažil dokázat, že listy spojených pražských obcí proti odběhlým měšťanům, které byly potvrzeny Zikmundem Lucemburským, sice měly za úkol upokojit městskou obec, pro niž měly představovat hlavní jistotu neměnnosti stávajících poměrů. Co je však důležité, krom toho však také bezpochyby zajišťovaly dohled nad přeroz40

I když dokladů o vysokých nákladech na údržbu výstavných kamenných měšťanských domů máme velmi málo, i tak z nich prokazatelně vyplývá, že výdaje spojené i jen se základními stavebními úpravami se pohybovaly v  jednotkách, někdy i desítkách až stovkách kop grošů v případě větších oprav. Všechny doklady z počátku 15. století shromáždil již Bedřich MENDL, Hospodářské a sociální poměry v městech Pražských v letech 1378 až 1434. Vývoj blahobytu; domy jakožto prameny poznání hospodářského stavu, ČČH 23, 1917, s. 357–359; k  výši mezd některých pražských řemeslníků srov. B. MENDL, Z hospodářských dějin, s. 267–268. Pro skutečné příslušníky chudiny (nemajetné nebo málo majetné obyvatele města) se ve skutečnosti tyto domy stávaly neúnosným břemenem. O špatném stavu některých objektů nemusíme pochybovat. Srov. zápis k domu čp. 2b/I vážící se k roku 1426: „rychtář a konšelé, znamenawše, ano na obec duom někdy panie Eufémie Adamovy někdy manželky spadl jest proto, že táž paní Eufémie utekla jest od prawd božských a od nich w jich najpilnější potřebu a núzi k jich úhlavním nepřátelóm, kterýžto duom, nechtiece by tak puost zaostal a na stawení sšel, i prodali jsau jej Martinovi písaři berničiemu za 30 kop gr.“. V. V. TOMEK, Základy 1, Dodatky, s. 195; srov. zápis o poničení domu čp. 461a/I „U Kryštofora“ povodní roku 1433 v V. V. TOMEK, Základy 1, s. 31. Celkové opravy tohoto domu se vyšplhaly na 148 kop grošů. K tomu Martin MUSÍLEK, „Nechtiece té ohyzdě w městě našem dopustiti“. Svědectví písemných pramenů o stavebních úpravách domů na Starém Městě pražském ve středověku, in: Svorník 13. Otisk života v historických stavbách, (ed.) M. Rykl, Praha 2015 (v tisku). 41 V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 443. 42 Srov. V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 458. Podobně za dobrým postavením Václava Holce mohla stát cílevědomost jeho otce Blažka z Litomyšle, který si roku 1428 zakoupil dům U Zlaté štiky (čp. 705/I) v Dlouhé třídě a v tomto roce přijal také městské právo, V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 466; Seznamy nově příchozích měšťanů I/2, (ed.) J. Teige, Praha 1902 (=Almanach královského hlavního města Prahy 5), s. 61. Napovídat by tomu mohlo přinejmenším Blažkovo příjmí Bohatý.

Formy komunikace doby husitské. Listy pražských obcí proti odběhlým měšťanům

161

dělením konfiskovaných majetků pouze pro skupinu nových husitských radních rodů. Za vstřícnějším přístupem k navracejícím se měšťanům po skončení válek mohl stát také celkový předpokládaný demografický úbytek obyvatelstva a přesycení trhu volnými nemovitostmi. Jestliže roku 1436 sháněla městská obec finanční prostředky nebo úvěr na zajištění poselstva ke králi Zikmundovi do Jihlavy, až po dlouhém přemlouvání se uvolil měšťan Matěj od Mouřenínů koupit od obce ves Holubice.43 Všichni movití měšťané, kteří měli zájem nakupovat konfiskáty tak již učinili a na trhu zůstaly pouze ty, o něž již nikdo neměl zájem. Podobně jako v Kutné Hoře, jak přesvědčivě dokázal Tomáš Borovský, také v Praze se řada z odběhlých měšťanů nebo jejich potomků ještě v  průběhu revoluce nebo v  pozdějším období vracela zpět do země i do města.44 Zde se na základě rodinných či jiných vazeb dokázali smířit s městskou obcí a buďto se uvázat v držení původních rodinných majetků, nebo získat alespoň finanční odškodnění od nových majitelů. Signifikantní je v tomto slova smyslu i skutečnost, že většina nových majitelů, kteří v Praze nebo jejím okolí levně získali majetek z konfiskátů, na tyto dohody o vyrovnání přistupovali a požadované sumy vyplatili.45 Nutno podotknout, že z jejich úhlu pohledu se i nadále jednalo o výhodné nabytí nemovitostí. Součet kupní ceny spolu s vyplaceným odškodným totiž stále ani zdaleka nedosahoval předrevolučních cen nemovitostí a zřejmě se pohyboval také pod aktuální tržní cenou. Zatímco církevní instituce ztrácejí svůj majetek (městský i venkovský) natrvalo, majetek měšťanů se z  rukou městské obce opět dostává do rukou soukromých majitelů. Pokaždé je však zdůrazněno, že tak činí dobrovolně. Obdobně jako dnes oficiální nařízení města byla jedna věc, jednání a chování městské reprezentace – konšelů věc druhá. Lákadlo v podobě zisku nové nemovitosti pod cenou, případně provize za zprostředkování obchodu byla i pro soudobé konšely zajisté značná. K běžným mechanizmům patřilo to, že uprchlíci postupovali svá práva osobám třetím, které pak uplatňovaly nároky k  zabavenému majetku, nebo někteří pražští měšťané kupovali závěti či právní nároky (poslední právní pořízení učiněná v  cizině)

Archiv český 26, (ed.) J. Teige, Praha 1909, s. 206–207. T. BOROVSKÝ, Kutná Hora 1437–1461, s. 22–25. 45 Z pozdějších ustanovení velké obce z  roku 1441 a 1449 vyplývá, že vráceny mohly být zpravidla statky, u nichž dosud žádným právně platným důvodem nepřešlo vlastnictví do rukou jiné soukromé osoby. J. TEIGE, O statcích, s, 119; srov. J. ČELAKOVSKÝ, O vývoji, s. 242. Opětovné zákazy a odvolávání se na starší nařízení dokládají, že jejich nařízení byla opakovaně porušována i v této době. 43 44

162

Martin Musílek

uprchlých a domáhali se tak jejich majetku.46 Proto obec musela ještě roku 1454 rozhodnout, že se takové jednání měšťanům zakazuje pod přísnými tresty a že nesmějí vůbec s uprchlými uzavírat nějaké závazky.47 Dle mého soudu tedy neplatí tvrzení Jiřího Kejře, dle nějž došlo ke změně v  sociální struktuře měst, kdy zámožné vrstvy německého měšťanstva měly být vypuzeny a musely ustoupit vládě drobného řemeslnictva.48 Podobně jako při převratu roku 1989 ani husitská revoluce nedokázala zcela rozrušit předrevoluční společenské vazby a obratní či jen bezohlední jedinci či rodiny dokázaly alespoň do jisté míry zachránit své nemovité majetky. Ostatně synem bohatého kožešníka byl i svého času příznivec radikálního směru Jeroným Šrol. Přestože již nedokázaly v rámci městské společnosti zaujmout význačné mocenské postavení (například nepronikají do městských rad), i po husitské revoluci díky svým majetkům a vazbám na novou měšťanskou elitu zastávali i nadále uvnitř městské společnosti významné postavení. Pokud někteří autoři tvrdí, že politická aktivita byla v  souvislosti s  konfiskacemi propojena s  hmotným prospěchem, má pravdu pouze zčásti.49 Hmotný prospěch v  důsledku znamenal pouze pro zámožné měšťany, kteří byli schopní získaný majetek buďto výhodně prodat, nebo v  jejichž silách bylo vůbec získané výstavné a prostorné domy, kdy řada z  nich utrpěla velké škody při pobytu Táboritů v Praze roku 1420, opravovat nebo udržovat. Nutno podotknout, že společenský vzestup u některých pozdějších významných měšťanských rodin byl položen již dříve a přímo nesouvisel s vypuknutím husitských válek. I když husitská revoluce otřásla soudobou společností, tento otřes nebyl zdaleka tak silný, aby dokázal rozrušit všechny dosavadní společenské vztahy. Pokud přijmeme tuto představu, budeme schopni mnohem lépe pochopit a vysvětlit změny, kterými se husitské války podepsaly na městské společnosti.

46

Například ještě roku 1436 odkázal churský biskup Jan Náz svůj majetek svému bratranci a sestřenicím, kteří byli nuceni uprchnout z revoluční Prahy, V. V. TOMEK, Dějepis 8, s.  434–435. V  souvislosti s  kutnohorskými měšťany na tuto praxi upozornil T.  BOROVSKÝ, Kutná Hora, s. 23 a pozn. 63 a 64, kde i citace literatury a pramenů. 47 J. TEIGE, O statcích, s. 118–119; J. KEJŘ, Konfiskace majetku, s. 53; srov. B. MENDL, Z hospo­ dářských dějin, s. 269. Ještě roku 1454 Prokop z Mühlheimu vyhrál spor na zemském soudě o dvůr v Krči. Podle verdiktu se jeho matka a otec odečetli od města dříve, než jim byl majetek zabaven – ten tedy v době konfiskace nepodléhal městskému právu, ale již právu zemskému, V. V. TOMEK, Dějepis 8, s. 435. 48 J. KEJŘ, Konfiskace majetku, s. 43–44. 49 Například P. ČORNEJ, Velké dějiny V., s. 381.

163

Zusammenfassung

Die Erforschung der Kommunikation in all ihren Manifestationen hat der Stadtgeschichte in den letzten zwei bis drei Jahrzehnten viele neue Impulse gegeben. Eingehend haben sich Forscher mit den unterschiedlichen schriftlichen, verbalen und symbolischen Formen der Informationswiedergabe auseinandergesetzt, welche die Identitätsbildung der städtischen Gemeinschaft beeinflussten allerdings auch im Alltag zum Tragen kamen. Zu diesen gehören einerseits die durch institutionelle Instrumente normierte Kommunikation, andererseits auch ihre tagtäglichen Interaktionsformen, wie sie die Bevölkerung innerhalb der Stadtmauern praktiziert hat. Wie unterschiedlich der thematisch-methodische Zugang sein kann, wenn man einen so heterogenen Raum, wie das spätmittelalterliche Mitteleuropa anvisiert, wird im Einführungskapitel deutlich. Martin Čapský widmet sich darin zwei Kommunikationsfeldern, die unterschiedlicher nicht sein konnten. Das erste ist räumlich definiert, nämlich durch jene Fläche, welche von den Stadtmauern umgeben war. Das zweite betrifft die Akteure und Spielräume des Informationsaustausch der Stadtgemeinde im Rahmen von Bündnissen; zu diesen gehörte die Kommunikation mit dem König, gleichwertigen Obrigkeiten allerdings auch den Bewohner des eigenen Herrschaftsgebietes. Der Umgang mit den unterschiedlichen Destinatären berührt damit auch die zentrale Frage, ob in vormodernen Gesellschaften überhaupt Öffentlichkeiten bestanden haben und wenn ja, wie sie dann auf die Kommunikationsformen eingewirkt haben. Die Autoren des vorliegenden Bandes vertreten die Meinung, dass in der mittelalterlichen Stadt zahlreiche, kurzfristig aufscheinende und wieder verschwindende, parallel zu einander in Erscheinung tretende Öffentlichkeiten bestanden haben, die sich unter der Bezeichnung segmentarisch bzw. okkasionell zusammenfassen lassen. Die Stadtführung legte großen Wert auf die Kontrolle dieser kurzfristigen Öffentlichkeiten, insbesondere wenn es sich um Bürgerversammlungen oder Zusammenkünfte von Handwerkern oder Zünften handelte, die leicht politisiert werden konnten. Die vielen Möglichkeiten der informationsbasierten Interaktion waren indes nicht nur auf das Politische beschränkt.

164

Zusammenfassung

Der Autor des Einleitungskapitels verweist auf das tragfähige Konzept von Gerd Schwerhoff und Susanne Rau, die in der spätmittelalterlichen Stadt vier verschieden Öffentlichkeiten unterscheiden. Diese verfügen über spezifische Wirkungsräume; so etwa das Rathaus, die Kirchen, den Marktplatz und die Gasthäuser. An diesem Konzept orientiert sich auch der Beitrag von Tomáš Borovský, in welchem der Gebrauch und die Bedeutungen von Glocken zur Sprache kommen. Neben einer Reihe von Erwähnungen in der spätmittelalterlichen Chronistik, wo auf ihren Klang verwiesen wird, mach der Autor des Beitrages auch deutlich, dass Glocken eine große symbolische Bedeutung für die Ausbildung der städtischen Gemeinschaftsidentität besaßen. Auch in den mittelalterlichen Städten Mitteleuropas half das Glockengeläut den Tag stundenweise einzuteilen. Zudem warnte es vor Gefahren, rief die Gemeinde zum Gottesdienst zusammen und diente als Gedächtnisort für die städtische Gemeinschaft. Damit waren Glocken eine Art Stellvertreter für die Stadt selbst. Was sich trotz umfassender normativer Schriftlichkeit zum Thema nicht beantworten lässt, ist die Frage, wie das Glockengeläut vom einzelnen Stadtbewohner wahrgenommen worden ist. Dies wäre umso reizvoller, zumal das Glockengeläut häufig genug Gegenstand eines innerurbanen Wettbewerbs unter den einzelnen Stadtquartieren war. Für erfolgreiche Kommunikation unabdingbar war auch das minimale Verständnis der involvierten Parteien für die sprachlichen Codes des anderen. Dies gilt nicht allein für verbale Äußerungen, sondern auch für die nonverbalen Gesten. Mit diesem Problem waren häufig Fernkaufleute konfrontiert, die sich in einem fremden sprachlichen Umfeld bewegen mussten. Ihrem Alltag widmet sich Grzegorz Myśliwski. Seine Studie zielt nicht nur auf den Vergleich der sprachlichen Vielfalt zwischen den einzelnen Regionen Mittel- bzw. Mittelosteuropas ab, sondern vor allem auf die Rolle der Schriftlichkeit bei der Festlegung einer Verständigungssprache. Dabei kommt der polnische Historiker zum Schluss, dass in der verbalen Verständigung häufiger mehrere Sprachen bzw. lokale Sprachvarianten benutzt wurden, als in der schriftlichen Kommunikation. Außerhalb des Einflussbereiches der Hanse, wo zumeist in den verschiedenen Varianten des Deutschen kommuniziert wurde, verständigten sich die Beteiligten im nationalen Idiom. Die Nationalsprachen fanden damit diese auch Eingang in die schriftliche Kommunikation. Zu den Sprachen, die sich im spätmittelalterlichen Mitteleuropa auf diese Weise eine starke Stellung sichern konnten, gehört neben dem Latein, das hier nach wie vor eine ungebrochene Stellung genoss, auch das Russische und Tschechische.

Zusammenfassung

165

Wie sich die Schriftkultur in den städtischen Kanzleien unter dem zunehmenden Informationsaustausch entwickelt hat und welche Kommunikationsmodelle beim Nachrichtenaustausch mit dem Herrscher oder verbündeten Städten entstanden sind, thematisieren die Beiträge von Beata Możejko und Klara Hübner. Erstere hat die Kommunikation zwischen Danzig und dem polnischen Königshof analysiert, die sowohl von mündlichen Kontakten zwischen den Gesandten bestimmt wurde, als auch vom Austausch schriftlicher Korrespondenz. Eines der Hauptthemen des lebhaften diplomatischen Austausches zwischen dem polnischen Königshof und dem führenden ökonomischen Zentren der baltischen Region waren nicht ausbezahlte Rentenansprüche, um die sich die Königliche Kasse geprellt fühlte. Die Autorin führt allerdings auch mehrere Fälle auf, in denen es zur Einstellung der gesamten bzw. Teilen der Rentenzahlung an Danziger Bürger kam. Beata Możejko widmet sich vor allem den Formulierungen der eingegangenen königlichen Entscheidungen. Diese gehen häufig nicht nur darauf ein, wieso eine Zahlung eingestellt wurde, sondern legen auch den umfassenden bürokratischen Prozess offen, der mit diesen Trans­ aktionen verbunden war. Klara Hübner betrachtet am Beispiel der Stadt Bern, wie Kommunikationsnetze und Diplomatie im Spätmittelalter zum Herrschaftsinstrument wurden. Damit sich die Stadt als überregionaler Nachrichtenknotenpunkt etablieren konnte, musste sie einen gewaltigen finanziellen Aufwand betreiben. Dies war jedoch unabdingbar, wollte sie sich ihre Vormachstellung unter den anderen Städten der Eidgenossenschaft bewahren. Das spätmittelalterliche Bern verfügte über ein weitgespanntes Nachrichtenwesen, dessen Träger Boten waren. Ferner konnte die Stadt auch auf die Botennetze der umliegenden Städte zurückgreifen und verfügte zudem über die notwendige Infrastruktur, welche Fernkommunikation über lange Distanzen benötigte. Das dichteste Informationsnetz unterhielt die Stadt jedoch im eigenen Territorium. Mehrere Beiträge des vorliegenden Bandes verweisen auf die Wichtigkeit der städtischen Kanzleiakten für die Erforschung der mittelalterlichen Kommunikationsstrukturen. Viele davon geben nicht nur die unterschiedlichen Tätigkeiten der Kanzlei preis, sondern stellen auch eine Art städtisches Gedächtnis aus der Sicht des Rates dar. Zu den herausragendsten Eigenschaften im Zusammenleben der städtischen Gemeinschaft gehört die Demonstration ihrer Einigkeit. Der Herstellung und Erneuerung dieser Einigkeit dienten Schwurrituale – öffentlich zelebrierte rechtliche Handlungen –, die in alle Lebensbereiche der Gesellschaft hineinspielten. Hana Komárková hat sich in ihrem Beitrag der Bedeutung des Eides im Alltag in der spätmittelalterlichen Stadt

166

Zusammenfassung

gewidmet, wobei sie sich den Amtsträgern der Verwaltung zuwandte. Während Aspiranten auf städtische Verwaltungsstellen anfänglich nur offen definierte Pflichten wahrnehmen mussten, verwandelten sich die zunächst nur allgemein gehaltenen Loyalitätsbekundungen gegenüber Rat und Stadtgemeinde mit der Zeit in schriftlich klar umgrenzte Tätigkeitsbereiche. Dass vergehen gegen diese Treueversprechen entsprechend geahndet wurden, thematisiert David Radek. Anhand des Urteils und der späteren Hinrichtung des Breslauer Ratsherren Heinz Dompnig zeigt er auf, wie der Stadtrat das Argument des Verrates am eigenen Gemeinwesen bei dessen Verurteilung ins Feld führt. Der Kommunikation, die sich vor dem Stadtgericht abspielte, widmete sich auch Michaela Antonín Malaníková. Ihr Untersuchungsfeld liegt ebenfalls im Bereich der Alltagsgeschichte, denn sie widmet sich der Analyse nachbarschaftlicher Streitigkeiten. Die Akten des städtischen Gerichts bilden jeweils nur einen kleinen Teil der vielschichtigen Beziehung ab, die sich unter der Bezeichnung „nachbarschaftlich“ verbirgt. Der Autorin ist es allerdings gelungen, neues Material zu erschließen, das vorwiegend aus den Brünner Stadtbüchern stammt. Nachbarschaftsstreitigkeiten hatten nebst persönlichen Animositäten unter Nachbarn häufig genug mit ungeklärten Besitzverhältnissen zu tun. Zu diesen führt uns der Beitrag von Martin Musílek. Er widmet sich dem administrativen Hintergrund der Aufteilung jenes Besitzes, der in Prag durch die Hussitenkriege herrenlos geworden war. Federführend war hierbei der neue böhmische König, Sigismund von Luxemburg, der den Besitz der geflohen Stadtbürger auf die verbündeten Prager Gemeinden überschreiben ließ. Die neu aufgesetzten Urkunden dienten somit auch der Zementierung eines neuen Status quo, der jede Umkehr unmöglich machen sollte. Die Übersicht über den konfiszierten Besitz wurde von einer personell beschränkten Gruppe von hussitischen Ratsherren übernommen. Gleichzeitig konnte Musílek feststellen, dass es entgegen der älteren Forschungsmeinung keineswegs zum massenhaften sozialen Aufstieg von Handwerkern in die Reihen der städtischen Eliten gekommen war. Die Listen mit den konfiszierten Gütern halten also keinen radikalen sozialen Wandel fest. (übersetzt von Klara Hübner)

167

Seznam použitých zkratek

AČ Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské AHES Annales d’Histoire Economique et Sociale AUSBud. Annales Universitatis Scientiarum Budapestensis Bib.W. Biblioteka Warszawska CDS Codex diplomaticus Silesiae CMP Colloquia mediaevalia Pragensia ČČH Český časopis historický ČMM Časopis Matice moravské ČsČH Československý časopis historický ČSM−B Časopis Slezského muzea − série B FRB Fontes rerum Bohemicarum Ist. Arch. Istoričeskij Archiv JffrLg Jahrbuch für fränkische Landesforschung JSFUB Jahrbuch der Schlesischen Friedrich-Wilhelms-Universität zu Breslau Kw.HKM Kwartalnik Historii Kultury Materialnej MHB Mediaevalia historica Bohemica P.Hist. Przegląd Historyczny PSB Polski Słownik Biograficzny PSH Pražský sborník historický RHES Revue d’Histoire Économique et Sociale RKrak. Rocznik Krakowski RTPNŚl. Roczniki Towarzystwa Przyjaciół Nauk na Śląsku SBPN Slownik Biograficzny Pomorza Nadwislańskiego Schl.Gbl. Schlesische Geschichtsblätter Sl. Or. Slavia Orientalis Sobótka Sląski kwartalnik historyczny Sobótka SOkA Státní okresní archiv SPFFBU C Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – série C VHVOR Verhandlungen des Historischen Vereins für Oberpfalz und Regensburg VSWG Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte ZVGS Zeitschrift des Vereins für Geschichte und Alterthum Schlesiens

169

Seznam použité literatury

ADAM, Adolf: Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, Praha 1998. ADRÂNOVA-PERETC, Varvara P.: Afanasij Nikitin – putešestvennik-pisateľ, in: Hoženie za tri morâ Afanasiâ Nikitina 1466–1472 gg., (ed.) Eadem, Moskva – Leningrad 19582. ÂKOWENKO, Natalâ: Historia Ukrainy od czasów najdawniejszych do końca XVIII wieku, Lublin 2000. ALBRECHT, Stefan: Architektur und Öffentlichkeit im Rathausbau, in: Rathäuser als multifunktionale Räume der Repräsentation, der Parteiungen und des Geheimnisses, (edd.) S. Pils – M. Scheutz – Ch. Sonnlechner – S. Spevak, Innsbruck 2012, s. 67−90. ALTHOFF, Gerd: Potęga ritualu. Symbolika władzy w średniowieczu, Warszawa 2011. AMMANN, Hektor: Wirtschaftsbeziehungen zwischen Oberdeutschland und Polen im Mittelalter, VSWG 48, 1961, s. 433−443. ANDERSSON, Ralph: Obrigkeit und Architektur – Reichsstädtische Rathäuser in politisch-kommunikativer Funktion, in: Stadt und Land in der Geschichte Ostschwabens, (ed.) R. Kießling, Augsburg 2005, s. 73−130. ÂNIN, Valentin L.: Značene otkrytâ berestânyh gramot dlâ izuczeniâ otečestvennoj is­ torii, in: Berestânye gramoty : 50 let otkrytiâ i izučeniâ : materialy meždunarodnoj konferencii Velikij Novgorod, 24–27 sentâbrâ 2001 g., (ed.) Idem, Moskva 2003, s. 15−23. ANTONÍN, Robert – BOROVSKÝ, Tomáš: Panovnické vjezdy na středověké Moravě, Brno 2009. ASSMANN, Jan: Panství a spása. Politická theologie ve starověkém Egyptě, Izraeli a Evropě, Praha 2012. BADECKI, Kazimierz: Zaginione księgi średniowiecznego Lwowa, Kwartalnik Historyczny 41, 1927, s. 519−579. BAKALA, Jaroslav: Zrod městského zřízení na středověkém Opavsku, ČSM–B 26, 1997, s. 97−122. BAKALA, Jaroslav: K úloze fojta a lokačních listin, in: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor článků a studií, (edd.) M. Wihoda − P. Elbel, Brno 2002, s. 180−184. BALARD, Michel: Gênes et la mer Noire, Revue Historique 1983, č. 270, s. 31−54.

170

Seznam použité literatury

BARTETZKY, Arnold: Die Beziehungen zwischen Stadt und Krone im Spiegel von Rathausdekorationen des Spätmittelalters und der frühen Neuzeit (Prag, Breslau, Kra­ kau, Posen), in: Krakau, Prag und Wien. Funktionen von Metropolen in frümodernen Staat, (edd.) M. Dmitrieva − K. Lambrecht, Stutt­gart 2000 s. 45−58. BARTOSZEWICZ, Agnieszka: Testament jako źródło badań nad piśmiennością mieszczańską w późnym średniowieczu, Kw.HKM 59, 2011, s. 293–303. BARTOSZEWICZ, Agnieszka: Piśmienność mieszczańska w późnośrednio­wiecznej Polsce, Warszawa 2012. BASTIAN, Franz: Das Runtingerbuch 1383–1407 und verwandtes Material zum Regensburger-südostdeutschen Handel und Münzwesen, t. 1., Regensburg 1944. BĚLOHLÁVEK, Miloslav: Antihusitská tradice v Plzni a boj proti ní (Nový svátek), Husitský Tábor 4, 1981, s. 197−202. Bibliografický slovník Moravy a Slezska VII., Ostrava 1996. BINDER, Simon: Die Hegemonie der Prager im Husitenkriege I−II, (=Prager Studien aus dem Gebiete der Geschichtswissenschaft 8), Prag 1901−1903. BISKUP, Marian: Stosunek Gdańska do Kazimierza Jagiellończyka w okresie wojny trzynastoletniej 1454−1466, Toruń 1952. BISKUP, Marian: Trzynastoletnia wojna z Zakonem krzyżackim 1454−1466, War­ szawa 1967. BISKUP, Marian: Pod panowaniem krzyżackim – od 1308 r. do 1454 r, in: Historia Gdańska, t. 1, (ed.) E. Cieślak, Gdańsk 1985, s. 338–627. BISKUP, Marian: Gotard z Radlina, in: PSB, t. 29, 1986, pp. 704−706. BLÁHOVÁ, Marie: Pražské školy předuniverzitního období, in: Škola a město. Sborník příspěvků z konference ,,Škola a město“, konané ve dnech 5.− 6. října 1992, (edd.) J. Pešek – M. Svatoš, Praha 1994, s. 26−39. BOBKOVÁ, Lenka: Česká koruna na sklonku středověku, in: L. Bobková a kol., Česká koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437–1526), Praha 2010, s. 25–87. BOGUCKA, Maria − SAMSONOWICZ, Henryk: Dzieje miast i mieszczań­stwa w Polsce przedrozbiorowej, Wrocław 1986. BORAWSKA, Teresa: Bażyński Mikołaj, in: SBPN, t. I, (ed.) S. Gier­szewski, Gdańsk 1992, s. 72−73. BORAWSKA, Teresa: Dąbrowski Mikołaj, in: SBPN, t. I, (ed.) S. Gier­ szewski, Gdańsk 1992, s. 55. BORAWSKA, Teresa: Kiełbasa Wincenty, in: SBPN, t. 2, (ed.) Z. Nowak, Gdańsk 1994, s. 384−385. BORAWSKA, Teresa: Machwic Otto, in: SBPN, t. 3, (ed.) Z. Nowak, Gdańsk 1996, pp. 132−133. BOROVSKÝ, Tomáš: Kutná Hora 1437–1461, Časopis Národního muzea 167, 1998, č. 1−2, s. 17–36.

Seznam použité literatury

171

BOROVSKÝ, Tomáš: Čas středověkých měšťanských testamentů (Příklad Brna v pozdním středověku), in: Pozdně středověké testamenty v  českých městech. Prameny, metodologie a formy využití, (edd.) K. Jíšová – E. Doležalová, Praha 2006, s. 55–71. BOROVSKÝ, Tomáš: Čas, minulost, memoria středověkého Brna ( prolegomena), Brno v minulosti a dnes 20, 2007, s. 13−38. BOSCHUNG, Peter: Die Alte Landschaft Freiburg, Beiträge zur Heimatkunde des Sensebezirks 52, 1982/83, s. 253–294. BOYER, Marjorie Nice: A Day’s Journey in Medieval France, Speculum 26, 1951, s. 597–608. BRENNER, Bernhard: Gab es Patrizier auch in Nördlingen und Donauwörth? Zur Ausprägung bürgerlicher Führungsgruppen in Reichsstädten während des Spätmittel­ alters und beginnender Frühneuzeit, in: Stadt und Land in der Geschichte Ostschwabens, (ed.) R. Kießling, Augsburg 2005, s. 29−70. BRUNNER, Karl: Inszenierung und Öffentlichkeit in und um Kirchen im Mittelalter, in: Ein Thema – zwei Perspektiven. Juden und Christen in Mittelalter und Frühneuzeit, (edd.) E. Brugger – B. Wiedl, Innsbruck – Wien – Bozen 2007, s. 187−194. BŘEZINA, Luděk: Dolnolužické fojtství za vlády Jagellonců (1490−1526), MHB 12, 2009, č. 1, s. 45−94. BŘEZINA, Luděk: Dolní Lužice, úřad zemského fojta a stavy na podzim středověku (1458−1490), in: L. Bobková a kol., Česká koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437–1526), Praha 2010, s. 87−105. CARLEN, Louis: Bauliches Nachbarrecht in Schweizer Städten, in: Arbeiten zur Rechtsgeschichte (Festschrift für Gustaf Klemens Schmelzeisen), (ed.) H.-W. Thümmmer, Stuttgart 1980, s. 47–59. CECHNER, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, sv. 19. Politický okres královéhradecký, Praha 1904. CISZEWSKI, Stanisław: Pierwotne sposoby liczenia i prowadzenia rachunkowości, in: Idem, Prace etnologiczne, Warszawa 1930, s. 102–152. CORBIN, Alain: Village bells. Sound and meaning in the 19th-century French country­ side, New York 1998. CZAJA, Roman: Przenoszenie listów między miastami hanzeatyckimi w strefie bałtyc­ kiej w XIV–XV wieku, Klio. Czasopismo poświęcone dziejom Polski i po­­ wszechnym 23, 2012, č. 4, s. 7−24. CZAPLIŃSKI, Marek: Historia Śląska, Wrocław 2002. CZARCIŃSKI, Ireneusz: Rola Kościoła w życiu miasta. Kształtowanie się śro­ dowiska intelekturalnego, in: Historia Elbląga, t. 1, (edd.) S. Gierszewski – A. Groth, Gdańsk 1993, s. 227–236.

172

Seznam použité literatury

CZOŁOWSKI, Aleksander: Lwów za ruskich czasów, Kwartalnik Historyczny 5, 1891, s. 779−812. ČAPSKÝ, Martin: Vévoda Přemek Opavský (1366−1433). Ve službách posledních Lu­ cemburků, Brno − Opava 2005. ČAPSKÝ, Martin: Opava v pozdním středověku, in: K. Müller – R. Žáček a kol., Opava. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2006, s. 96−136. ČAPSKÝ, Martin: „ A tak jest, že Vaší pravdě věří všechna moravská země“. Vratislav a její komunikace s moravskými městy v husitském období, in: Historik na Moravě, (ed.) H. Ambrožová, Brno 2009, s. 263−270. ČAPSKÝ, Martin: Zrození země. Komunikující společenství pozdně středověkého Slez­ ska, Praha 2013. ČAPSKÝ, Martin: Splendor Silesiae. Rituály, ceremonie a festivity na dvorech slez­ ských knížat, in: Slavnosti, ceremonie a rituály v  pozdním středověku, (edd.) M. Nodl – F. Šmahel, Praha 2014, s. 199−267. ČAPSKÝ, Martin – PRIX, Dalibor: Slezsko v pozdním středověku, in: Z. Jirásek a kol., Slezsko v  dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490, Praha 2012, s. 262−428. ČECHURA, Jaroslav: České země v letech 1310–1378. Lucemburkové na českém trů­ ně, t. 1, Praha 1999. ČELAKOVSKÝ, Jaromír: O středověkém radním zřízení v královských městech mo­ ravských, ČMM 29, 1905, s. 97−133. ČELAKOVSKÝ, Jaromír: O vývoji středověkého zřízení radního v městech Pražských, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy I/2, Praha 1920, s. 124–389 ČELAKOVSKÝ Jaromír, Soupis rukopisů chovaných v archivu královského hlavního města Prahy, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy I/2, Praha 1920, s. 1–123 ČERMÁK, Miloslav: Světské slavnosti raného novověku v  královské Olomouci, in: Slavnosti a zábavy na dvorech a v  rezidenčních městech raného novověku, (ed.) V. Bůžek, (=Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 399−407. ČERNÝ, Vojtěch: Zklamané naděje. Pobyt Matyáše Korvína ve Vratislavi roku 1469, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, (edd.) E. Doležalová – R. Novotný – P. Soukup, Praha 2004, s. 186–193. ČORNEJ, Petr a kol.: Dějiny zemí Koruny české, sv. I., Praha – Litomyšl 1992. ČORNEJ, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české V. (1402–1437), Praha – Litomyšl 2000. ČORNEJ, Petr: Pád Jana Želivského, in: Idem, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice. Výbor úvah a studií, Praha 2011, s. 101–135.

Seznam použité literatury

173

ČORNEJ, Petr: Šest statečných? Doplněk ke vztahům husitské Prahy a husitského Tábo­ ra, in: Idem, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice, Výbor úvah a studií, Praha 2011, s. 77–100. ČORNEJ, Petr: Pražský husita Jeroným Šroll, Studia mediaevalia Bohemica 4, 2012, č. 1, s. 57–74. ČORNEJ, Petr – BARTLOVÁ, Milena: Velké dějiny zemí Koruny české VI. (1437–1526), Praha – Litomyšl 2007. DĄBROWSKI, Jan: Kraków a Węgry w wiekach średnich, RKrak. 13, 1911, s. 187−250. DARTMANN, Christoph: Politische Interaktion in der italienischen Stadtkommune (11.−14. Jahrhundert), Ostfildern 2012. Dějiny hmotné kultury. Díl I. 2. Kultura každodenního života od 13. do 15. století, (ed.) J. Petráň, Praha 1985. Dějiny Olomouce I., (ed.) J. Schulz, Olomouc 2009. DINZELBACHER, Petr: Das fremde Mittelalter. Gottesurteil und Tierprozess, Essen 2006. DIRLMEIER, Ulf: Zu den Lebensbedingungen in der mittelalterlichen Stadt: Trink­ wasserversorgung und Abfallbeseitigung, in: Mensch und seine Umwelt im Mittelalter, (ed.) B. Herrmann, Köln 1985, s. 147–156. DISTLER, Eva-Marie: Städtebünde im deutschen Spätmittelalter. Eine rechthisto­ rische Untersuchung zu Begriff, Verfassung und Funktion, Franfurkt am Main 2006, s. 8−10. DŁUGOBORSKI, Wacław – GIEROWSKI, Józef − MALECZYŃSKI, Karol: Dzieje Wrocławia do roku 1807, Warszawa 1958. DOLLINGER, Philippe: Die Hanse, Stuttgart 20126. DÖRK, Uwe: Der verwilderte Raum. Zum Strukturwandel von Öffentlichkeit in der frühneuzeitlichen Stadt am Beispiel Berns, in: Zwischen Gotteshaus und Taverne. Öffentliche Räume in Spätmittelalterlicher und Frühen Neu­zeit, (edd.) S. Rau – G. Schwerhoff, (=Norm und Struktur, Bd. 21), Köln – Weimar – Wien 2008, s. 119−194. DRABINA, Jan: Życie codzienne w miastach śląskich XIV i XV w., Wrocław 19982. DUCZKO, Waldemar: Ruś Wikingów. Historia obecności Skandynawów we wcze­ snośredniowiecznej Europie Wschodniej, Warszawa 2007. DÜRR, Renate: Kirchenräume. Eine Einführung, in: Kirchen, Märkte und Tavernen. Erfahrungs- und Handlungsräume in der Frühen Neuzeit, (edd.) R. Dürr – G. Schwerhoff, Frankfurt am Main 2005, s. 451−458. DVOŘÁK, Miloš: Císař Karel IV. a pražský zahraniční obchod. II část, PSH 35, 2007, s. 7−91. DYGO, Marian: Weksel i Hanza w późnym średniowieczu. Przykład Hildebranda Ve­ ckinchusena, in: Czas, przestrzeń, praca w dawnych miastach. Studia ofiarowane Henrykowi Samsonowiczowi w cześćdziesiątą rocznicę urodzin, (edd.) A. Wyrobisz – M. Tymowski et al., Warszawa 1991, s. 437−448.

174

Seznam použité literatury

DZIEWULSKI, Władysław: Za Piastów opolskich, in: Opole. Monografia mias­ta, (edd.) W. Dziewulski – F. Hawranek, Opole 1975, s. 56–100. EBNER, Herwig: „…in cimiterio…“. Der Friedhof als Beurkundungsort, in: Die Stadt als Kommunikationsraum. Beiträge zur Stadtgeschichte vom Mittelalter bis ins 20. Jahrhundert. Festschrift für Karl Czok zum 75. Geburtstag, (edd.) H. Bräuer – E. Schlenkirch, Leipzig 2001, s. 121−128. ECO, Umberto: Vykonstruovat si nepřítele, in: Idem, Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty, Praha 2013. EGGERS, Hans: Deutsche Sprachgeschichte, Bd. 2, Hamburg 1986. Encyklopedia Wrocławia, Wrocław 2006. ESCH, Arnold: Alltag der Entscheidung. Berns Weg in den Burgunderkrieg, in: Alltag der Entscheidung. Beiträge zur Geschichte der Schweiz an der Wende vom Mittelalter zur Neuzeit (Festschrift zum 60. Geburtstag von Arnold Esch), Bern – Stuttgart − Wien 1998, s. 11–86. ESCH, Arnold: Italiener im Hanseraum, in: Am Rande der Hanse, (=Hansische Studien, Bd. 22), Trier 2012. FAJT, Jiří: Umělecká reprezentace panovníka a město – imitatio, nebo varietas?, in: Pražské městské elity středověku a raného novověku – jejich proměny, zázemí a kulturní profil, (edd.) O. Fejtová – V. Ledvinka – J. Pešek, (=Documenta Pragensia XXII), Praha 2004, s. 211−224. FAŁKOWSKI, Wojciech: Elita władzy w Polsce za panowania Kazimierza Jagiel­ lończyka (1447−1492), Warszawa 1992. FAULSTICH, Werner: Medien und Öffentlichkeit im Mittelalter 800−1400, Göttingen 1996. FLODR, Miroslav: Nápisy na středověkých zvonech, SPFFBU C 20, 1973, s. 143−157. FLODR, Miroslav: Komplexní pojetí funkce zvonu v středověkých zvonových nápisech, SPFFBU C 23−24, 1976−1977, s. 125−129. FLODR, Miroslav: Technologie středověkého zvonařství, Brno 1983. FLODR, Miroslav: Brněnské městské právo, Brno 2001. FOUQUET, Gerhard: Trinkstuben und Bruderschaften – soziale Orte in den Städ­ ten des Spätmittelalters, in: Geschlechtergesellschaften, Zunft-Trinkstuben und Bruderschaften in spätmittelalterlichen und früneuzeitlichen Städten, (edd.) G. Fouquet – M. Steinbrink – G. Zeilinger, (=Stadt in der Geschichte, Bd. 30), Ostfildern 2003, s. 9−30. FOUQUET, Gerhard: Zeit, Arbeit und Muße im Wandel spätmittelalterlicher Kom­ munikationsformen. Die Regulierung von Arbeits- und Geschäftszeiten im städtischen Handwerk und Gewerbe, in: Information, Kommunikation und Selbstdar­ stellung in mittelalterlichen Gemeinden, (edd.) A. Haverkamp – E. Müller-Luckner, München 1998, s. 237−275. FRIEDLAND, Klaus: Erfurt im Fernhandelssystem der Hanse, in: Erfurt. Geschichte und Gegenwart, (ed.) U. Weiss, Weimar 1995, s. 433−438.

Seznam použité literatury

175

FRIEDRICHS, Christopher R.: Das städtische Rathaus als kommunikativer Raum in europäischer Perspektive, in: Kommunikation und Medien in der Frühen Neuzeit, (edd.) J. Burkhardt – Ch. Werkstetter, (=Historische Zeitschrift, Beiheft (Nf.) 41), München 2005, s. 158−174. FRITZ, Jean-Marie: La cloche et la lyre. Pour une poétique médiévale du paysage sono­ re, Genève 2011. FRITZ, Jean-Marie: Paysages sonores du Moyen Âge. Le versant épistémologique, Paris 2000. GĄSIOROWSKI, Antoni: Leszczyński Rafał, in: Wielkopolski Słownik bio­ graficzny, Poznań 1981, s. 415. GEBAUER, Josef: Od písařů a fojtů k purkmistrům a primátorům v městské správě Opavy, in: Sto let od narození profesora Jindřicha Šebánka, (ed.) A. Kubíková, Brno 200, s. 93−97. GILEWSKA-DUBIS, Janina: Życie codzienne mieszczan wrocławskich w dobie śred­ niowiecza, Wrocław 2000. GŁADKIEWICZ, Ryszard a kol.: Dzieje Złotoryi, Złotoryja – Wrocław 1997. GOERLITZ, Theodor: Verfassung, Verwaltung und Recht der Stadt Breslau I. Mit­ telalter, (=Quellen und Darstellungen zur schlesischen Geschichte  7), Würzburg 1962. GOLIŃSKI, Mateusz: Podstawy gospodarcze mieszczaństwa wrocławskiego, Wrocław 1991. GOLIŃSKI, Mateusz: Biogramy mieszczan wrocławskich do końca XIII wieku, Wrocław 1995. GOLIŃSKI, Mateusz: Wrocław od połowy XIII do początków XVI wieku, in: C.  Buśko – M. Goliński – M. Kaczmarek – L. Ziątkowski, Historia Wroc­ławia. Od pradziejów do końca czasów habsburskich, Wrocław 2001, s. 96−222. GOLIŃSKI, Mateusz – MALINIAK, Jarosław: Urzędnicy miejscy Świdnicy do 1740 r., Toruń 2007. GOLL Jaroslav, Zur Geschichte des Hussitenkrieges, in: Sitzungsberichte der königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, Classe für Philosophie, Geschichte und Philologie X, Prag 1901, s. 1–15. GOWING, Laura: Domestic Dangers. Women, Words and Sex in Early Modern Lon­ don, Oxford 1996. GRAUS, František: Die Handelsbeziehungen Böhmen zu Deutschland und Österreich im 14. und zu Beginn des 15. Jahrhunderts, Historica 2, 1960, s. 77−110. GRAUS, František: Tři zlomky českých kupeckých knih z doby předhusitské, ČsČH 4, 1956, s. 644−654. GRIEGER, Rudolf: Die Pläne des Ungarnkönigs Corvinus mit Schlesien, JSFUB 24, 1983, s. 175–176.

176

Seznam použité literatury

GRULKOWSKI, Marcin: Korespondencja Krakowa i Wrocławia z Głównym Mias­ tem Gdańskiem w późnym średniowieczu, Klio. Czasopismo poświęcone dzie­ jom Polski i powszechnym 23, 2012, č. 4, s. 35−72. GRÜNHAGEN, Colmar: Schlesien am Ausgange des Mittelalters, ZVGS 18, 1884, s. 26−67. GUREVIČ, Aron J.: Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku, Praha 1996. HANAWALT, Barbara A.: „Of Good and Ill Repute“. Gender and Social Control in Medieval England, New York – Oxford 1998. HAVERKAMP, Alfred (ed.): Information, Kommunikation und Selbstdarstellung in mittelalterlichen Gemeinden, (=Schriften des historischen Kollegs, Kolloquien, Bd. 40), München 1998. HAVERKAMP, Alfred: „…an die große Glocke hängen“. Über Öffentlichkeit im Mit­tel­alter, Jahrbuch des historischen Kollegs 1995, München 1996, s. 71−112. HECK, Roman: O wpływie wrocławskiego prawa miejskiego na Morawach w XIV– XVI wieku, Sobótka 24,1969, č. 4, s. 487−498. HEINERMANN, Christoph: Die Spitze der Sozialstruktur: Organisation städti­ scher Eliten in Bodenseeraum des späten Mittelalters, in: Die Sozialstruktur und Sozialtopographie vorindustrieller Städte, (edd.) M. Meinhardt – A. Ranft, Berlin 2005, s. 77−88. HEJNIC, Josef: Nápisy na českých zvonech ve 14. až 16. století, Časopis Národního muzea 129, 1960, s. 1−33. HEJNIC, Josef – POLÍVKA, Miloslav: Plzeň v husitské revoluci. Hilaria Litomě­ řického „Historie města Plzně“, její edice a historický rozbor, Praha 1987. von HEUSINGER, Sabine: Die Zunft im Mittelalter. Zur Verflechtung von Politik, Wirtschaft und Gesellschaft in Straßburg, Stuttgart 2009. Histoire de la France urbaine 2. La ville médiévale, (ed.) J. Le Goff, Paris 1980. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: Slavnosti církevního roku – v kostele i na ulici, Documenta Pragensia 12, 1995, s. 45−64. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: Velký zvon v Kladsku a brněnský zvonařský rod Haubiců, in: Campana. Codex. Civitas. Miroslao Flodr octogenario, Brno 2009, s. 62−79. HLOBIL, Ivo – HOFFMANN, František: Barokní freska přepadení Jihlavy roku 1402 v minoritském kostele. Kopie gotické veduty z doby před rokem 1436, Umění 51, 2003, s. 147–157. HOENSCH, Jörg: Geschichte Böhmens. Von der slavischen Landnahme bis zur Gegen­ wart, München 19973. HOFER, Paul: Die Stadt Bern, Bd. 1. Stadtbild, Wehrbauten, Stadttore, Anlagen, Denkmäler, Brücken, Stadtbrunnen, Spitäler, Waisenhäuser, (=Die Schweizer Kunstdenkmäler, Bd. 28), Basel 1952. HOFFMANN, František: K oblastem českých práv městských, Studie o rukopisech 14, 1975, s. 27−67.

Seznam použité literatury

177

HOFFMANN, František: Středověké město v Čechách a na Moravě, Praha 2009. HOLÁ, Mlada: Dvorské slavnosti ve Vratislavi za pobytů českých králů v pozdním stře­ dověku, in: Dvory a rezidence ve středověku. Všední a sváteční život na středověkých dvorech, (ed.) D. Dvořáčková-Malá, (=MHB 12, Supplementum 3), Praha 2009, s. 193–206. HOLÁ, Mlada: Integrační tendence ve správě Slezska za Matyáše Korvína, in: L. Bob­ková a kol., Česká koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437–1526), Praha 2010, s. 106–136. HOLSTEIN, Michael: Soziale Ausgrenzung im Medium der Predigt. Der franzis­ kanische Antijudaismus im spätmittelalterlichen Italien, (=Norm und Struktur, Bd. 35), Köln 2012, s. 188−191. HRBEK, Jan: Panovnický ceremoniál a rituál v historickém bádání začátku 21. století, ČČH 108, 2010, č. 3, s. 496–518. HRDLIČKA, Josef: Otázky bez odpovědí aneb konsenzuální ticho při obnovách měst­ ských rad v raně novověkých Čechách, in: Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, (edd.) V. Bůžek, – J. Dibelka, (=Opera historica 12), České Budějovice 2007, s. 187−220. HÜBNER, Klara: „Nüwe mer us Lamparten“. Entstehung, Organisation und Funk­ tionsweise spätmittelalterlicher Botenwesen am Beispiel Berns, in: Gesandtschaftsund Botenwesen im spätmittelalterlichen Europa, (edd.) K.  Wriedt  – R. C. Schwinges, (=Vorträge und Forschungen 60), Ostfildern 2003, s.  265–287. HÜBNER, Klara: Melliorar chimins et pont. Zwischen städtischer Infrastruktur und Fernhandelsinteressen. Strassen- und Brückenbau im spätmittelalterlichen Freiburg im Uechtland, in: Strassen- und Verkehrswesen im Hohen und Späten Mittelalter, (ed.) R. C. Schwinges, (=Vorträge und Forschungen, Bd. 66), Ostfildern 2007, s. 257–289. HÜBNER, Klara: „Cito quam fas“ – so schnell als nötig. Zur Geschwindigkeit von Gesandten und Nachrichtenübermittlern in den Städten des eidgenössischen Raumes, in: Verkehrsgeschichte – Histoire des transports, (ed.) H.-U. Schiedt, (=Schweizerische Gesellschaft für Wirtschafts- und Sozialgeschichte 25), Zürich 2010, s. 83–96. HÜBNER, Klara: Im Dienste ihrer Stadt. Boten- und Nachrichtenorganisationen in den schweizerisch-oberdeutschen Städten des Späten Mittelalters, (=Mittelalter-Forschungen, Bd. 30), Ostfildern 2012. CHAREWICZOWA, Łucja: Handel średniowiecznego Lwowa, Lwów 1925. CHORĄŻYCZEWSKI, Waldemar: Przemiany organizacyjne polskiej kancelarii królewskiej u progu czasów nowożytnych, Toruń 2007. IRSIGLER, Franz: Stadt und Umlad im Spätmittelalter: Zur zentralitätsfordern­ den Kraft von Fernhandel und Exportgewerbe, in: Zentralität als problem der

178

Seznam použité literatury

­ ittelalterlichen Stadtgeschichtsforschung, (ed.) E. Meynen, Köln m 1979, s. 1−14. JAKUBOWSKI, Wiktor – WILLMAN-GRABOWSKA, Helena: Wstęp, in: Atanazy Nikitin, Wędrówka za trzy morza, Wrocław 1952, s. III–CXXIV. JANÁČEK, Josef: Der böhmische Aussenhandel in der Hälfte des 15. Jahrhunderts, Historica 4, 1962, s. 39−58. JANÁČEK, Josef: Prag und Nürnberg im 16 Jahrhundert (1489–1618), in: Der Aussenhandel Ostmitteleuropas (1450−1650). Die ostmitteleuro­päi­ schen Volkswirtschaften in ihren Beziehungen zu Mitteleuropa, (ed.) I. Bog, Köln – Wien 1971, s. 204−228. JANÁČEK, Josef: L’argent tchèque et la Méditerranèe (XIV e et XV e siècles), in: Histoire économique du monde méditerranéen 1450–1650. Mélanges en l’honneur de Fernand Braudel, t. 1, Toulouse 1973, s. 245−261. JANÁK, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – DOBEŠ, Jan: Dějiny správy v českých zemích. Od počátku státu po současnost, Praha 2005. JANECZEK, Andrzej: Tłumacz lwowski. Z zagadnień komunikacji językowej w wie­lo­ etnicznym mieście późnego średniowiecza, in: Gospodarka, społeczeństwo, kultura w dziejach nowożytnych. Studia ofiarowane Pani Profesor Marii Boguckiej, (edd.) A. Karpiński et al., Warszawa 2010, s. 203−222. JASER, Christin: Städtische Sportkulturen des 15. Jahrhunderts am Beispiel der Flo­ rentiner Palio-Pferderennen, Historische Zeitschrift 298, 2014, s. 593−624. JÍŠOVÁ, Kateřina: Testamenty pražských měšťanů v pozdním středověku. Religiozita, sociální rozvrstvení, majetkové a rodinné poměry novomětských měšťanuů, in: Pierw­ sze polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Materiały z konferencji naukowej Gniezno 27–29 września 2005 roku, (edd.) J. Dobosz  – J. Kujawiński – M. Matla-Kozłowska, Poznań 2007, s. 295–308. JÍŠOVÁ, Kateřina: Rituály při volbách a ustavováních městských rad v Praze ve dru­ hé polovině 15. století, in: Rituály, ceremonie, festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, (edd.) M. Nodl – F. Šmahel, (=CMP 12), Praha 2009, s. 215−228. JOHANEK, Peter: Konfessionen im Stadtraum, in: Formierung des konfessio­ nelen Raumes in Ostmitteleuropa, (ed.) E. Wetter, Stuttgart 2008, s. 149−166. JOHO, Jean-Jacques: Histoire des rélations entre Berne et Fribourg jusqu’en 1308, Neuchâtel 1955. JUCKER, Michael: Gesandte, Schreiber, Akten. Politische Kommunikation auf eid­ genössischen Tagsatzungen im Spätmittelalter, Zürich 2004. JURITSCH, Georg: Handel und Handelsrecht in Böhmen bis zur husitischen Revo­ lution. Ein Beitrag zur Kulturgeschichte der österreichischen Länder, Leipzig – Wien 1907. KACZMAREK, Romuald: Prawdopodobny dom królów czeskich na rynku we Wrocławiu, in: Rezidence a správní sídla v  zemích Koruny české ve

Seznam použité literatury

179

14.−17. sto­letí, edd. L. Bobková – J. Konvičná, (=Korunní země v dějinách českého státu, sv. III), Praha 2007, s. 255−272. KÄLBLE, Mathias: Die „Zivilisierung“ des Verhaltens. Zum Funktionwandel patrizi­ scher Gesellschaften in Spätmittelalter und früher Neuzeit, in: Geschlechtergesell­ schaften, Zunft-Trinkstuben und Bruderschaften in spätmittelalterlichen und frühneuzeitlichen Städten, (edd.) G. Fouquet – M.  Steinbrink – G. Zeilinger, (=Stadt in der Geschichte, Bd. 30), Ostfildern 2003, s. 31−55. KALFAS-PIOTROWSKA, Stefania: Stosunki handlowe polsko-śląskie za Kazi­ mierza Wielkiego, RTPNŚl. 5, 1936, s. 227−279. KALOUS, Antonín: Matthias Corvinus (Hunyadi) in Czech historiografy, in: Mat­ thias and his legacy. Cultural and Political Encounters between East and West, (edd.) A. Bárány – A. Györkös, Debrecen 2009, s. 31–41. KALOUS, Antonín: Matyáš Korvín (1443−1490). Uherský a český král, České Budějovice 2009. KARBOWIAK, Antoni: Dzieje wychowania i szkół w Polsce, t. 1, Petersburg 1898. KASPAR, Fred: Bau-und Raumstrukturen stätischer Bauten als sozialgeschicht­ liche Quelle, in: Die Familie als sozialer und historischer Verband, (ed.) P. J. Schuler, Sigmaringen 1987, s. 165–186. KEHN, Wolgang: Der Handel im Oderraum im 13. und 14. Jahrhundert, Köln – Graz 1968. KEJŘ, Jiří: Konfiskace majetku katolických měšťanů v husitských městech, Husitský Tábor 16, 2009, s. 9–58. KEJŘ, Jiří: Právní život v husitské Kutné Hoře, Praha 1958. KIAUPA, Zigmantas – KIAUPIENĖ, Jūratė − KUNCEVIČIUS, Albinas: Historia Litwy. Od czasów najdawniejszych do 1795 roku, Warszawa 2007. KIERSNOWSKI, Ryszard: Wielka reforma monetarna XIII–XIV w., cz. 1, War­ szawa 1969. KIRYK, Feliks: Związki Lwowa z Krakowem w późnym średniowieczu, in: Lwów: miasto, społeczeństwo, kultura, t. 2, (edd.) H. W. Żaliński – K. Karol­ czak, Kraków 1998, s. 9−39. KŁOCZOWSKI, Jerzy: Młodsza Europa. Europa Środkowo-Wschodnia w kręgu cywilizacji chrześcijańskiej średniowiecza, Warszawa 2003. KNESCHKE, Rudolf: Georg von Stein. Versuch eine Biographie, Leipzig 1913. KOCZY, Leon: Handel Poznania do połowy wieku XVI., Poznań 1930. KOLLER, Fritz: Der Eid in Münchener Stadtrecht des Mittelalters, München 1953. KOMÁREK, Miroslav: Dějiny českého jazyka, Brno 2012. KOPIŃSKI, Krzysztof − TANDECKI, Janusz: Glossarium wyrazów i zwrotów ze średniowiecznych źródeł pruskich, Toruń 2011. KORTA, Wacław (ed.): Świdnica. Zarys monografii miasta, Wrocław – Świdnica 1995.

180

Seznam použité literatury

KOŠKIN, Igor S.: Russko-germanskie âzykovye kontakty v gramotah Severo-Zapada Rusi XII–XV v., Sankt Petersburg 2008. KOZÁK, Petr: Zrod stavovského Hlohovska, Opava 2008. KREUTZ, Bernhard: Botenwesen und Kommunikation zwischen den mittelrheini­ schen Kathedralstädten von 1254 bis 1384, in: Spezialisierung und Professio­ nalisierung. Träger und Foren städtischer Außenpolitik während des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit, (edd.) Ch. Jörg – M. Jucker, Wiesbaden 2010, s. 95−104. KREUTZ, Bernhard: Städtebünde und Städtenetz am Mittelrhein im 13. und 14. Jahr­hundert, Trier 2005. KRIEGER, Karl-Friedrich: Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218– 1291) do Fridricha III. (1415–1493), Praha 2003. KÜHNEL, Harry: Das Alltagsleben im Hause der spätmitelalterlichen Stadt, in: Haus und Familie in der spätmittelalterlichen Stadt, (ed.) A. Haverkamp, Köln – Wien 1984. KUJAWSKI, Witold: Krzesław z Kurozwęk jako kanclerz koronny i biskup włocławski, Studia z Historii Kościoła w Polsce, t. 8, Warszawa 1987. KUTRZEBA, Stanisław: Handel Krakowa w wiekach średnich na tle stosunków han­ dlowych Polski, Kraków 1902. KYBALOVÁ, Ludmila: Pražské zvony, Praha 1958 (druhé rozšířené vydání Praha 2005). LABAND, Peter: Die Breslauer Stadt- und Gerichts-Bücher, ZVGS 4, 1862, s. 1−22. LABUDA, Gerard (ed.): Dzieje Szczecina (wiek X – 1805), Warszawa – Poz­nań 1985. LALIK, Tadeusz: Język, in: Kultura Polski średniowiecznej X–XIII w., (ed.) J. Dowiat, Warszawa 1985, s. 193–212. LALIK, Tadeusz: Michał kupiec sandomierski z początku XV wieku, in: Społe­czeń­ stwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów, t. 4, (ed.) S. K. Ku­czyński, Warszawa 1992, s. 235–243. LASSALMONIE, Jean-Francois: Ludvík XI., Jiří z Poděbrad a křížová výprava, in: P. Soukup – J. Svátek a kol., Křížové výpravy v pozdním středověku. Kapitoly z dějin náboženských konfliktů, Praha 2010, s. 191–202. LAŠTŮVKOVÁ, Pavla: Složení opavských městských rad v 15. století, Opava 2001, (Nepublikovaná bakalářská práce uložená v Univerzitní knihovně SU). LAŠTŮVKOVÁ, Pavla: Vývoj opavské městské správy ve středověku, Opava 2004, (Nepublikovaná magisterská diplomová práce uložená v  Univerzitní knihovně SU). LAVIČKA, Roman – ŠIMŮNEK, Robert: Městský farní kostel ve středověkých Čechách. Trhové Sviny 1280−1520, České Budějovice 2011. ŁAWRINIENKO, Alewtina: Historia języka rosyjskiego, cz. 1., Rzeszów 1991. LE GOFF, Jacques (ed.): Středověký člověk a jeho svět, Praha 2003.

Seznam použité literatury

181

LE GOFF, Jacques: Čas církve a čas kupců ve středověku, in: Idem, Za jiný středověk. Praha 2005, s. 47−64. LE GOFF, Jacques – SCHMITT, Jean-Claude: Encyklopedie středověku, Praha 2002. LESNIKOV, Mihail P.: L’vovskoe kupečestvo i ego torgovye svâzi v XIV veke, in: Problemy ekonomičeskogo i političeskovo razvitiâ stran Evropy, (ed.) V. F. Semenov, Moskva 1964, s. 38−54. LESNIKOV, Mihail P.: Torgowaâ kniga ganejskovo kupca načala XV veka, Ist. Arch. č. 2, 1958, s. 134–153. LÖTHER, Andrea: Prozessionen in spätmittelalterlichen Städten. Politische Parti­ zipation, obrigkeitliche Inszenierung, städtische Einheit, Köln – Weimar – Wien 1999. LUKAČKA, Ján – ŠTEFÁNÍK, Martin: Podoby stretnutí a komunikácje v stre­ dovekom meste, in: J. Lukačka – M. Štefáník a kol., Stredoveké mesto ako miesto stretnutí a komunikácje, Bratislava 2010, s. 11−16. LUNGA, Radek: Česká kampanologie a dějiny zvonařství po třiceti letech, in: Campana. Codex. Civitas. Miroslao Flodr octogenario, Brno 2009, s. 80−117. LUNGA, Radek: Kostelní věže a zvonice. Kampanologie, navrhování, poruchy, rekon­ strukce a sanace, Praha 2010. MACEK, Josef: Pojem času v  jagellonském věku, in: Pocta Josefu Petráňovi, (ed.) Z. Beneš, Praha 1991, s. 137–160. MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích (1471−1526) 1. Hospodářská zá­ kladna a královská moc, Praha 1992. MACEK, Josef: Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001. MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích III., Praha 2002. MAGNUSZEWSKI, Józef: Literatura czeska, in: Dzieje literatur europejskich, t. 3/1, (ed.) W. Floryan, Warszawa 1989. MALANÍKOVÁ, Michaela: Rozhodčí a smírčí řízení jako součást brněnského měst­ ského práva, in: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku, (edd.) M. Nodl – M. Wihoda, Brno 2008, s. 217–224. MALECZYŃSKI, Karol: Z dziejów górnictwa śląskiego w epoce feudalnej, in: Szkice z dziejów Śląska, t. 1, (ed.) E. Maleczyńska, Warszawa 1953, s. 175−218. MAŁOWIST, Marian: Kaffa – kolonia genueńska na Krymie i problem wschodni w la­ tach 1453–1475, Warszawa 1947. MAŁOWIST, Marian: Le développement des rapports économiques entre la Flandre la Pologne et les pays limitrophes du XIII e au XIV e siècle, Revue belge de Philologie et d’Histoire 10, 1931, č. 4, s. 1013−1065. MAŁOWIST, Marian: Wschód a Zachód Europy w XIII–XVI wieku. Konfrontacja struktur społeczno-gospodarczych, Warszawa 1973.

182

Seznam použité literatury

MAŁOWIST, Marian: The Trade of Eastern Europe in the Later Middle Ages, in: The Cambridge Economic History of Europe, t. 2, (edd.) M. M. Pos­ tan – E. Miller, Cambridge 1987, s. 525−612. MALÝ, Karel: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 1991. MANIKOWSKA, Halina: Jerozolima – Rzym – Compostela. Wielkie pielgrzymowa­ nie u schyłku średniowiecza, Wrocław 2008. MAREK, Jaroslav: Lidnatost Brna v 14–16. století, Brno v minulosti a dnes 2, 1960, s. 125–147. MAREK, Jaroslav: Společenská struktura moravských královských měst v 15. a 16. st., Praha 1965. MARKGRAF, Herman: Heinz Dompnig, der Breslauer Hauptmann 1491, ZVGS 20, 1886, s. 157−196. MARTÍNKOVÁ, Dana – MARTÍNEK, Jan: Literární druh veršovaných popi­ sů měst v naší latinské humanistické literatuře. Jan Hodějovský a jeho literární okruh, Praha 2012. MASCHKE, Erich: La mentalité des marchands européens au Moyen Age, RHES 42, 1964, č. 4, s. 457−484. MATĚJKA, Bohumil: Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, sv. IV. Politický okres roudnický, Praha 1898. MEIER, Ulrich: Die Sicht- und Hörbarkeit der Macht. Der Florentiner Palazzo Vecchio im Spätmittelalter, in: Zwischen Gotteshaus und Taverne. Öffentliche Räume in Spätmittelalterlicher und Früher Neuzeit, (edd.) S.  Rau  – G. Schwerhoff, (=Norm und Struktur, Bd. 21), Köln – Weimar – Wien 2008, s. 229−271. MELVILLE, Gert: Zeichen der Stadt. Zum mittelalterlichen „imaginaire“ des Urbanen, in: Was machte im Mittelalter zur Stadt? Selbsverständnis, Außen­sicht und Erscheinungsbilder mittelalterlicher Städte, (edd.) K.-U. Jäschke – Ch. Schrenk, Heilbronn 2007, s. 9−23. MENDL, Bedřich: Hospodářské a sociální poměry v městech Pražských v letech 1378 až 1434. Vývoj blahobytu; domy jakožto prameny poznání hospodářského stavu, ČČH 23, 1917, s. 353–363. MENDL, Bedřich: Z hospodářských dějin středověké Prahy, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 5, Praha 1932, s. 161–390. MERSIOWSKY, Mark: Wege zur Öffentlichkeit. Kommunikation und Medieneinsatz in der spätmittelalterlichen Stadt, in: Stadtgestalt und Öffentlichkeit. Die Entstehung politische Räume in der Stadt der Vormoderne, (ed.) S. Albrecht, Köln – Weimar – Wien 2010, s. 13−57. MERTA, David – PEŠKA, Marek – PROCHÁZKA, Rudolf: Měšťanský dům středověkého Brna. Informace o průběhu a výsledcích grantového projektu, Dějiny staveb 2004, s. 171– 186. MERTENS, Veronika: Wappenrock und Narrenkleid. Das Mi-parti als offizielles Ab­ zeichen und zeichenhaftes Standeskleid, in: Visualisierung städti­scher Ordnung.

Seznam použité literatury

183

Zeichen – Abzeichen – Hoheitszeichen. Nürnberg, (ed.)  H.  Maué, (=Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums und Berichte aus dem For­schungsinstitut für Realienkunde), Nürnberg 1998, s. 189–204. MEYNEN, Emil: Einführung, in: Zentralität als Problem der mittel­ alterlichen Stadtgeschichtsforschung, (ed.) E. Meynen, Köln 1979, s. VII−XII. MEZNÍK, Jaroslav: Venkovské statky pražských měšťanů v době předhusitské a husit­ ské, in: Rozpravy ČSAV 75/2, Praha 1965. MEZNÍK, Jaroslav: Der ökonomische Charakter Prags im 14 J., Historica 17, 1969, s. 43−91. MEZNÍK, Jaroslav: Praha před husitskou revolucí, Praha 1990. MONNET, Pierre: Jalons pour une histoire de la diplomatie urbaine dans l’Allemagne de la fin du moyen âge, in: Auswärtige Politik und internationale Beziehungen im Mittelalter, (edd.) M. Kintzinger – P. Monnet – D. Berg, Bochum 2002, s. 151–174. MONNET, Pierre: Courriers et messages: un réseau de communication à l’échelle ur­ baine dans les pays d’Empire à la fin du Moyen Âge, in: Information et société en Occident à la fin du Moyen Âge, (edd.) C. Boudreau – C. Gauvard – M. Hébert et al., Paris 2004, s. 281–308. MORAWSKI, Zbigniew: Sandomierz od końca XIII do początków XV wieku, in: Dzieje Sandomierza, t. 1, (ed.) H. Samsonowicz, Warszawa 1993, s. 115−136. MOŻEJKO, Beata: Czynsz gdański w polityce Kazimierza Jagiellończyka i jego synów 1468−1516, Gdańsk 2004. MOŻEJKO, Beata: Gotard z Radlina – działalność w Prusach Królewskich, in: Społeczeństwo Polski średniowiecznej, t. 10, (ed.) S. K. Kuczyński, Warszawa 2004, pp. 229−253. MOŻEJKO, Beata: Przywileje Kazimierza Jagiellończyka z 1457 r. dla Gdańska a zmiany heraldycznego wizerunku miasta, in: Okręt Kościoła z gdańskiego Dworu Artusa, Res Gedanenses. Studia i materiały Muzeum Historycznego Miasta Gdańska 1, 2008, s. 11−34. MOŻEJKO, Beata: Rozrachunek z życiem doczesnym. Gdańskie testamenty mieszczań­ skie z XV i początku XVI wieku, Gdańsk 2010. MOŻEJKO, Beata: Czynsz gdański, in: Eadem, Gdańska księga rachunkowa z lat 1468–1516, s. 31−47. (v tisku) MOŻEJKO, Beata – KACZOR, Dariusz − ŚLIWIŃSKI, Blażej: Zarys dziejów klasztoru dominikańskiego w Gdańsku od średniowiecza do czasów nowożytnych (1226/1227−1835), Archeologia Gdańska 1, 2006, s. 137−214. MUDRA, Aleš: Ecce panis angelorum. Výtvarné umění pozdního středověku v kontextu eucharistické devoce v Kutné Hoře, České Budějovice 2012. MÜHLE, Eduard: Torgowlâ i deneżnye operacii v rannyh novgorodskih berestânych gramotach (XI – pervaâ četverť XIII b.), in: Berestânye gramoty: 50 let ot­krytiâ

184

Seznam použité literatury

i izučeniâ : materialy meždunarodnoj konferencii Velikij Novgorod, 24– 27 sentâbrâ 2001 g., (ed.) V. L. Ânin, Moskva 2003, s. 85–95. MÜLLER, Karel − ŽÁČEK, Rudolf a kol.: Opava. Historie, kultura, lidé, Praha 2006. MUSÍLEK, Martin: Muholt, cibule, česnek… Zahrady středověké Prahy, Dějiny a současnost 11, 2012, s. 37–40. MUSÍLEK, Martin: Patroni, klienti, příbuzní. Sociální svět Starého Města pražského ve 14. století, Nepublikovaná disertační práce, Praha 2014. MUSÍLEK, Martin: Hostince, krčmy a šenky na Starém Městě pražském ve středově­ ku, in: J. Lukačka – M. Štefáník a kol., Stredoveké mesto ako miesto stretnutí a komunikácje, Bratislava 2010, s. 57−77. MYŚLIWSKI, Grzegorz: Venice and Wrocław in the later Middle Ages, in: Cen­ tral and Eastern Europe in the Middle Ages. A Cultural History, (edd.) P. Górecki – N. van Deusen, London – New York 2009, s. 100−115. MYŚLIWSKI, Grzegorz: Wrocław w przestrzeni gospodarczej Europy ( XIII– XV wiek). Centrum czy peryferie?, Wrocław 2009. NAWROCKI, Edmund: Dzieje Świdnicy 1243−1526, Świdnica 1996. NAZMI, Ahmed: Commercial Relations between Arabs and Slavs (9th–11th centu­ ries), Warszawa 1998. NEŠPOR, Václav: Dějiny Olomouce, Brno 1936. NEUMANN, Max: Geschichte des Wechsels im Hansagebiete bis zum 17. Jahrhun­ dert, Erlangen 1863. NICHOLAS, David: Medieval Flanders, London – New York 1996. NODL, Martin: Sociální aspekty pozdně středověkého městského přistěhovalectví, in: Sociální svět středověkého města, (ed.) M. Nodl, (=Colloquia me­diae­ valia Pragensia 5), Praha 2006, s. 3–96. NODL, Martin – ŠMAHEL, František: Člověk českého středověku, Praha 2002. NOVÝ, Rostislav, Městské knihy v Čechách a na Moravě 1310–1526. Katalog, Praha 1963 OBERSTE, Jörg: Einführung. Verdichtete Kommunikation und städtiche Kultur, in: Kommunikation in mittelalterlichen Städten, (ed.) J. Oberste, Regensburg 2007, s. 7−10. ODLOŽILÍK, Otakar: The Hussite king. Bohemia in European affairs, 1440–1471, New Brunswick – New Jersey 1965. OEXLE, Otto Gerhard: Die Gegenwart der Toten, in: Death in the Middle Ages, (edd.) H. Braet − W. Verbeke, Leuven 1983, s. 19−77. OEXLE, Otto Gerhard: Die Stadtkultur des Mittelalters als Erinnerungskultur, in: Dortmund und Conrad von Soest im spätmittelalterlichen Europa, (edd.) T. Schilp − B. Welzel, Bielefeld 2004, s. 11−28. OHLER, Norber: Umírání a smrt ve středověku, Jihlava 2001, s. 276–277. OKULICZ-KOZARYN, Łucja: Dzieje Prusów, Wrocław 1997.

Seznam použité literatury

185

OLIŃSKI, Piotr: Miasto podczas wojny trzynastoletniej, in: Dzieje Starogardu, t. I, (ed.) M. Kallas, Starogard Gdański 1998, s. 81−112. Oporowski Andrzej, PSB 24, 1979, s. 132−134. ORŁOWSKA, Anna P.: Handel in einem Kaufmannsnetz: Der Danziger Johannes Pyre, in: Vertraute Ferne. Kommunikation und Mobilität im Hanseraum, (edd.) J. Mähnert – S. Selzer, Husum 2012, s. 32–39. OSTRÝ, Ctibor: Sociotopografie města Brna ve 14. století, Nepublikovaná bakalářská práce obhájená na HÚ FF MU v Brně v roce 2011. OTTE, Heinrich: Glockenkunde, Leipzig 1858. OZOUFOVÁ, Mona: Revoluční svátky 1789−1799, Brno 2006. PACEVIČIUS, Arvydas: Szkolnictwo, in: Kultura Wielkiego Księstwa Litewskiego. Analizy i obrazy, (edd.) V. Ališauskas et al., Kraków 2006, s. 713–734. PAPÉE, Fryderyk: Historja miasta Lwowa w zarysie, Lwów – Warszawa 1924. PARAVICINI, Werner – BAGLIANI, Agostino − POUDRET, Jean-François: La Maison de Savoie et le Pays de Vaud, (=Bibliothèque Historique Vaudoise 97), Lausanne 1989. PETRY, Ludwig: Die Popplau. Eine schlesische Kaufmannsfamilie des 15. und 16. Jahrhunderts, Breslau 1935. PFEIFFER, Gerhard: Das Breslauer Patriziat im Mittelalter, Breslau 1929. PFEIFFER, Gerhard (ed.): Nürnberg – Geschichte einer europäischer Stadt, München 1971. PIRENNE, Henri: L’instruction des marchands au Moyen Âge, AHES 1, 1929, s. 13−28. POECK, Dietrich W.: Zwischen Kirche und Rathaus: Die Zeit des Rates, in: Der Kaufmann und der liebe Gott. Zu Kommerz und Kirche in Mittel­ alter und Früher Neuzeit, (ed.) A. Graßmann, (=Hansische Studien, Bd. XVIII), Trier 2009, s. 45−58. POHL, Hans: Einführung, in: Die Bedeutung der Kommunikation für Wirtschaft und Gesellschaft, (=Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirt­ schaftsgeschichte, Beiheft 87), Stuttgart 1989, s. 7−18. POCHE, Emanuel a kol., Umělecké památky Čech 1. A−J, Praha 1977. POUDRET, Jean-François: La maison de Savoie évincée de Lausanne par messieurs de Berne, (=Cahiers de la renaissance vaudoise 42), Lausanne 1962. PRODI, Paolo: Der Eid in der europäischen Verfassungsgeschichte, in: Glaube und Eid. Treueformeln, Glaubensbekenntnisse und Sozialdisziplinierung zwischen Mittelalter und Neuzeit, (ed.) Idem, München 1993, s. VII−XXIX. PROCHÁZKA, Rudolf – BORSKÝ, Pavel – ČERNOUŠKOVÁ, Dagmar – HOLUB, Petr – KOLAŘÍK, Václav – MERTA, David – PEŠKA, Marek – SADÍLEK, Jaroslav: Zděný dům středověkého Brna. Stručné charak­ teristiky stojících archeologicky plošně odkrytých reliktů, Forum urbes medii aevi

186

Seznam použité literatury

3, 2004, (=Sborník příspěvků z 3. konference FUMA konané 14.–16. 4. 2004 v Jihlavě), s. 242–265. PRZYWUSKA, Aniela: Przydatność zasobu Archiwum w Gdańsku do badań nad kancelarią w Prusach Królewskich w okresie staropolskim, in: Kancelarie okresu księgi wpisów w Prusach Królewskich. Materiały sesji odbytej 20−21 listopada 1992 w Archiwum Państwowym w Toruniu, (ed.) A. Tomczak, Warszawa 1994, s. 97−121. PTAŚNIK, Jan: Studya nad patrycyatem krakowskim wieków średnich, RKrak. 16, 1914, s. 1−90. PTAŚNIK, Jan: Kultura włoska wieków średnich w Polsce, Warszawa 19592. RABINOWICZ, Mihail G.: Życie codzienne w ruskim i rosyjskim mieście feudalnym, Warszawa 1985. RACHFAHL, Felix: Die Organisation der Gesamtstaatsverwaltung Schlesiens vor dem Dreissigjährigen Kriege, Staats- und sozialwissenschaftliche Forschungen 13, Leipzig 1894. RAU, Susanne – SCHWERHOFF, Gerd: Öffentliche Räume in der Frühen Neu­ zeit. Überlegungen zu Leitbegriffen und Themen eines Forschungsfeldes, in: Zwi­schen Gotteshaus und Taverne. Öffentliche Räume in Spätmittelalterlicher und Frühen Neuzeit, (edd.) S. Rau – G. Schwerhoff, (=Norm und Struktur, Bd. 21), Köln – Weimar – Wien 2008, s. 11−51. RAU, Susanne: Räume. Konzepte, Wahrnehmungen, Nutzungen, Frankfurt am Main 2013. REINL, Afra: Lebensformung durch Medien im Mittelalter, (=Reform und Innovation. Beiträge zur pädagogischen Forschung, Bd. 17), Berlin 2011, s. 359−382. RIEGER, Janusz: Z dziejów języka rosyjskiego, Warszawa 1998. ROGGE, Jörg: Stadtverfassung, städtische Gesetzbung und ihre Darstellung in Zere­ moniell und Ritual in deutschen Städten vom 14. bis 16. Jahrhundert, in: Aspekte und Komponenten der städtischen Identität in Italien und Deutsch­ land 14. − 16. Jahrhundert, (edd.) G. Chittolini – P. Johanek, Bologna − Berlin 2003, s. 193−226. ROYT, Jan: Rituál a umělecká výzdoba radničních budov, in: Rituály, ceremonie, festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, (edd.) M. Nodl – F. Šmahel, (=CMP 12), Praha 2009, Praha 2009, s. 247−255. RUBIN, Miri: Corpus Christi. The Eucharist in late medieval culture, Cambridge 2002. RUBIN, Miri: Small Groups: Identity and Solidarity in the Late Middle Ages, in: Enterprise and Individuals in Fifteenth-Century England, (ed.) J. Kermode, Stroud 1991. RÜTHER, Sabinne: Der Krieg als Grenzfall städtischer „Außenpolitik“? Zur In­ stitutionalisierung von Kommunikationsprozessen im Schwäbischen Städtebund (1376−1390), in: Spezialisierung und Professionalisierung. Träger und

Seznam použité literatury

187

Foren städtischer Außenpolitik während des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit, (edd.) Ch. Jörg – M. Jucker, Wiesbaden 2010, s. 105−120. RUTKOWSKI, Jacek: Skarbowość polska za Aleksandra Jagiellończyka, Kwartalnik Historyczny 23, 1909, s. 1−77. RYBAKOV, Boris: Pervye veka ruskoj istorii, Moskwa 1964. RYBINA, Elena A.: O kupečeskom składničestve na Rusi ( po materâłah berestânyh gramot), in: Berestânye gramoty: 50 let otkrytiâ i izučeniâ : materialy meždunarodnoj konferencii Velikij Novgorod, 24–27 sentâbrâ 2001 g., (ed.) V. L. Ânin, Moskva 2003, s. 96–101. RYCHTEROVÁ, Pavlína: Rituály, rity a ceremonie. Teorie rituálu a jejich reflexe v medievistickém bádání, in: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky, (edd.) M.Wihoda – D. Malaťák, Brno 2006, s. 11−23. RYCHTEROVÁ, Pavlína: Kam s ním? Rituál a ceremonie v medievistice, in: Rituá­ ly, ceremonie, festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, (edd.) M. Nodl – F. Šmahel, (=CMP 12), Praha 2009, Praha 2009, s. 427−432. SAHAROV, Anatolij M.: Goroda severo-vostočnoj Rusi 14 –15 vekov, Moskva 1959. SAMSONOWICZ, Agnieszka: ‚Nona piscis’ a regale rybne w Polsce XI–XII w., in: Cracovia – Polonia – Europa. Studia z dziejów średniowiecza ofiarowane Jerzemu Wyrozumskiemu w sześćdziesiątą piątą rocznicę urodzin i czterdziestolecie pracy naukowej, (edd.) K. Baczkowski et al., Kraków 1995, s. 189–197. SAMSONOWICZ, Henryk: Badania nad kapitałem mieszczańskim Gdańska w II połowie XV wieku, Warszawa 1960. SAMSONOWICZ, Henryk: Dwa fragmenty gdańskich rachunków kupieckich z XV wie­ku, in: Prace z dziejów Polski feudalnej ofiarowane Romanowi Grodeckiemu w 70 rocznicę urodzin, Warszawa 1960, s. 265–276. SAMSONOWICZ, Henryk: Formy pracy kupca hanzeatyckiego w XIV–XV  w. (Z dzie­jów techniki wymiany towarowo-pieniężnej), Kw.HKM 12, 1964, s.  235− 278. SAMSONOWICZ, Henryk: Późne średniowiecze miast nadbałtyckich. Studia na dziejami Hanzy nad Bałtykiem w XIV–XV w., Warszawa 1968. SAMSONOWICZ, Henryk: Początki banków prywatnych w Polsce, Sobótka 36, 1981, č. 1, s. 127−138. SAMSONOWICZ, Henryk: Handel Litwy z Zachodem w XV wieku, P.Hist. 90, 1999, č. 4, s. 453−458. SAMSONOWICZ, Henryk: Gospodarka średniowiecznej Europy Środkowo-Wschodniej, in: Historia Europy Środkowo-Wschodniej, (ed.) J. Kłoczowski, Lublin 2000, s. 14−31.

188

Seznam použité literatury

SCRIBNER, Bob: Mündliche Kommunikation und Strategien der Macht in Deutsch­ land im 16. Jahrhundert, in: Kommunikation und Alltag in Spätmittel­alter und früher Neuzeit, (ed.) H. Wolfram, Wien 1992, s. 183−199. vom SEGGERN, Harm: Herrschermedien im Spätmittelalter. Studien zur Informa­ tionsübermittlung im burgundischen Staat unter Karl dem Kühnen, (=Kieler historische Studien 41), Ostfildern 2003. vom SEGGERN, Harm: Zum Raumbezug der städtischen Finanzwirtschaft im Spät­ mittelalter, in: Städtische Finanzwirtschaft am Übergang vom Mittelalter zur Frühen Neuzeit, (edd.) H. vom Seggern – G. Fouquet – H.-J. Gilomen, Frankfurt am Main 2007, s. 9−24. SCHAAB, Meinraad: Eide und andere Treuegelöbnisse in Territorien und Gemeinden Südwestdeutschlands zwischen Spätmittelalter und Dreißigjährigen Krieg, in: Glaube und Eid, Treuformeln, Glaubensbekenntnisse und Sozialdisziplinierung zwischen Mittelalter und Neuzeit, (edd.) P. Prodi – E. Müller-Luckner, München 1993, s. 11−30. SCHEDENSACK, Christine: Formen der aussergerichtlichen gütlichen Konflikt­ belegung. Vermittlung und Schlichtung am Beispiel nachbarrechtlicher Konflikte in Münster (1600–1650), Westfälische Forschungen 47, 1997, (=Zeitschrift des LWL-Instituts für Westfälische Regionalgeschichte), s. 643–667. SCHENK, Hans: Die Beziehungen zwischen Nürnberg und Prag von 1450–1500, in: Der Aussenhandel Ostmitteleuropas (1450−1650). Die ostmittel­ europäischen Volkswirtschaften in ihren Beziehungen zu Mitteleuropa, (ed.) I. Bog, Köln – Wien 1971, s. 185−203. SCHENK, Hans: Nürnberg und Prag. Ein Beitrag zur Geschichte der Handelsbezie­ hungen im 14. und 15. Jahrhundert, Wiesbaden 1969. SCHILP, Thomas: Westfälische Städte und Rheinischer Bund. Überlegungen zur städtischen Autonomie in der Mitte des 13. Jahrhunderts, in: Bünde – Städte  – Gemeinden. Bilanz und Perspektiven der Vergleichenden Landes und Stadtgeschichte, (edd.) W. Freitag – P. Johanek, Köln – Weimar – Wien 2009, s. 41−61. SCHLÖGEL, Rudolf: Interaktion und Herrschaft. Probleme der politischen Kommu­ nikation in der Stadt, in: Was heißt Kulturgeschichte des Politischen, (ed.) B. Stollberg-Rillinger, (=Zeitschrift für historische Forschung, Beiheft 35), Berlin 2005, s. 115−128. SCHMID, Regula: „Liebe Brüder“. Empfangsrituale und politische Sprache in der spätmittelalterlichen Eidgenossenschaft, in: Adventus. Studien zum herrscherlichen Einzug in die Stadt, (edd.) P. Johanek – A. Lampen, (=Stadtfor­ schung, Reihe A: Darstellungen 75), Köln 2009, s. 85−111. SCHMID, Regula: Liens forts: Symboles d’alliance dans l’espace suisse (13 e− 16 e siècles), in: Ligues et espaces / Die Bünde in ihrem Raum, (edd.) L. Buchholzer − O. Richard, Strassbourg 2012, s. 203−225. SCHMIDT, Wilhelm (ed.): Geschichte der deutschen Sprache, Berlin 1980.

Seznam použité literatury

189

SCHNEEBERGER, Ursula: Staat, Krieg und Macht im Programm der Berner Fi­ gurenbrunnen, in: Berns mächtige Zeit − Das 16. und 17. Jahrhundert neu entdeckt, (edd.) A. Holenstein – C. Engler et al., Bern 2006, s. 157−161. SCHOLZ–BABISCH, Marie: Oberdeutscher Handel mit dem deutschen und polni­ schen Osten nach Geschäftsbriefen von 1444, ZVGS 64, 1930, s. 56−74. SCHÖNFELD, Roland: Regensburg im Fernhandel des Mittelalters, VHVOR 113, 1973, s. 7−48. SCHUBERT, Heinrich: Bilder aus der Geschichte der Stadt Schweidnitz, Schweidnitz 1912. SCHULIN, Paul: Zur Geschichte der mittelalterlichen Miete in west- und süddeut­schen Städten, Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, Germanische Abteilung 41, 1920, s. 127–209. SCHULTE, Wilhelm: Zur Geschichte des mittelalterlichen Schulwesens in Breslau, ZVGS 36, 1901, s. 72−90. SCHULZ, Karl: Stadtgemeinde, Rat und Rheinischer Städtebund. Das vorläufige Ergebnis Prozesses der Komunalisierung und Urbanisierung um 1250, in: Bünde – Städte – Gemeinden. Bilanz und Perspektiven der vergleichenden Landes- und Stadtgeschichte, (edd.) W. Freitag – P. Johanek, Köln – Weimar – Wien 2009, s. 17−39. SCHWERHOFF, Gerd: Das Rituelle Leben der mittelalterlichen Stadt. Richard C. Trexlers Florenzstudien als Herausforderung für die deutsche Geschichtsschreibung, Geschichte in Köln 35, 1994, s. 33−60. SCHWERHOFF, Gerd: Stadt und Öffentlichkeit in der Frühen Neuzeit – Perspek­ tiven der Forschung, in: Stadt und Öffentlichkeit in der Frühen Neuzeit, (ed.) G. Schwerhoff, Köln 2011, s. 1−28. SIELICKI, Franciszek: Dawna rosyjska literatura podróżnicza, in: Idem, Podróż Borysa Szeremietiewa przez Polskę i Austrię do Rzymu oraz na Maltę 1697–1698. Z dziejów kontaktów kulturalnych Rusi moskiew­skiej z Polską i Zachodem, Wrocław 1975. SIMON-MUSCHEID, Katharina: Städtische Zierde – gemeiner Nutzen – Ort der Begegnung. Öffentliche Brunnen in mittelalterlichen Städten, in: Die Stadt als Kommunikationsraum. Beiträge zur Stadtgeschichte vom Mittelalter bis ins 20. Jahrhundert, (edd.) H. Bräuer – E. Schlenkrich, Leipzig 2001, s. 699–720. SIMONSFELD, Henry: Der Fondaco dei Tedeschi in Venedig und die deutsch-venietianischen Handelsbeziehungen, Bd. 2, Stuttgart 1887. SIMSON, Paul: Geschiche der Stadt Danzig, Bd. IV, Danzig 1913. ŚLIWIŃSKI, Błażej: Pomorze Wschodnie w okresie rządów księcia polskiego Wła­ dysława Łokietka w latach 1306−1309, Gdańsk 2003. SMETÁNKA, Zdeněk: Archeologie ochranného zvuku, in: Idem, Archeologické etudy, Praha 2003, s. 11−16.

190

Seznam použité literatury

SOBOTKOVÁ, Marie: Ze vztahů mezi městy Vratislaví a Olomoucí ( I. Do roku 1650), in: Wrocław w Czechach – Czesi we Wrocławiu (Literatura – język – kultura), (edd.) J. Malicki – Z. Tarajło-Lipowska, Wrocław 2003, s. 290−297. SPÁČILOVÁ, Libuše: Olomoucký písař Jindřich Polan a jeho soudní řád z roku 1550, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska, Olomouc, (13. ročník odborné konference (23.−24.  listopadu 2004)), URL: http://www.vkol.cz/cs/aktivity/konference−a− odborna−setkani/13−−rocnik−odborne−konference/clanek/olomoucky− pisar−jindrich−polan−a−jeho−soudni−rad−z−roku−1550/ (6. 1. 2012) SPRANDEL, Rolf: Die strukturellen Merkmale der hansischen Handelsstellung in Brügge, in: Brügge – Colloqium der Hansischen Geschichtsvereins 26.– 29 Mai, (ed.) K. Friedland, Köln 1990, s. 69–79. STARNAWSKA, Maria: Świętych życie po życiu, Relikwie w kulrurze religijnej na ze­ miach polskich w średniowieczu, Warszawa 2008. STEIN, Rudolf: Der Rat und die Ratsgeschlechter des alten Breslau, Würzburg 1963. STEINFÜHREROVÁ, Annett: Sociálně prostorové struktury mezi setrvalostí a změnou. Historický a současný pohled na Brno, Sociologický časopis 39, 2003, (=Soudobé město v měnící se společnosti), s. 169−192. STIEBER, Zdzisław: Wzajemne stosunki języków zachodniosłowiańskich, in: Idem, Świat językowy Słowian, Warszawa 1974, s. 143–160. von STROMER, Wolfgang: Nürnberg-Breslauer Wirtschaftsbeziehungen im Spät­ mittelalter, JffrLg 34–35, 1974/75, s. 1079−1100. STRZELCZYK, Jerzy: Raffaelstetten, in: Słownik starożytności słowiańskich, t. 4, (edd.) W. Kowalenko et al., Wrocław 1972, s. 460−461. STUDT, Birgit: Geplante Öffentlichkeit: Propaganda, in: Politische Öffentlichkeit im Spätmittelalter, (edd.) M. Kitzinger – B. Schneidemüller, Ostfildern 2011, s. 203−236. SULITKOVÁ, Ludmila: Městské úřední knihy z Archivu města Brna 1343–1619. Katalog. Úvodní svazek, Brno 1998. SUŁKOWSKA-KURASIOWA, Irena: Polska kancelaria królewska w latach 1447−1506, Wrocław 1967. SUŁKOWSKA-KURASIOWA, Irena: Kurozwęcki Krzesław h. Róża, in: PSB, t. 16, 1971, pp. 272−273. SUŁKOWSKA-KURASIOWA, Irena: Oleśnicki Zbigniew, in: PSB, t. 23, 1978, s. 785−786. SUTTER, Pascale: Von guten und bösen Nachbarn. Nachbarschaft als Beziehungsform im spätmittelalterlichen Zürich, Zürich 2002. SZACHERSKA, Stella M.: Złoty wiek miasta (1495–1580), in: Dzieje Płocka, (ed.) A. Gieysztor, Płock 19782.

Seznam použité literatury

191

SZACHERSKA, Stella M.: Złoty wiek miasta (1495–1580), in: Dzieje Płocka, (ed.) A. Gieysztor, Płock 1978, s. 126–180. SZCZEGÓLA, Hieronim: Konec panowania Piastowskiego nad środkową Odrą, Poznaň 1968. SZÉKELY, Győrgy: Wallons et Italiens en Europe Centrale aux XIe–XVI e siècles, AUSBud. 6, 1964, s. 3−71. ŠIMŮNEK, Robert: Český Krumlov v 15. století. Pozdně středověké město jako je­viš­ tě sakrální reprezentace, in: Český Krumlov. Od rezidenčního města k  pa­ mátce světového kulturního dědictví, (ed.) M. Gaži, České Budějovice 2010, s. 475−520. ŠMAHEL, František: Piśmienność warst ludowych w Czechach w XIV i XV wieku, in: Kultura elitarna a kultura masowa w Polsce późnego średniowie­cza, (ed.) B. Geremek, Wrocław 1978, s. 189−205. ŠMAHEL, František: Husitská revoluce 2. Kořeny české reformace, Praha 1993. ŠMAHEL František, Husitská revoluce 1. Doba vymknutá z kloubů, Praha 19982. ŠMAHEL František, Idea národa v husitských Čechách, Praha 2000 ŠMAHEL, František: Husitské Čechy. Struktury – procesy – ideje, Praha 2008. ŠMAHEL, František: Pražské povstání 1483, PSH 20, 1986, s. 35−102. TECHMAŃSKA, Barbara: Niespokojny książę Jan II Żagański, Kraków 2001. TEIGE, Josef: O statcích obcí Pražských v letech 1420–1546, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy III, Praha 1922, s. 111–201. TEPLÝ, František: Dějiny města Jindřichova Hradce I/2, Jindřichův Hradec 1927. TIHOMIROV, Mihail N.: Drevnaâ Moskva XII–XV v. Moskva 1948. TOMEK, Václav Vladivoj: Dějepis města Prahy 4, Praha 1879. TOMEK, Václav Vladivoj: Dějepis města Prahy 8, Praha 1891. TYNC, Stanisław: Szkolnictwo Torunia w ciągu jego dziejów, in: Dzieje Torunia. Praca zbiorowa z okazji 700-lecia miasta, (ed.) K. Tymieniecki, Toruń 1934, s. 303–342. USPIENSKI, Boris: Dualistyczny charakter średniowiecznej kultury rosyjskiej (na przykładzie „Wyprawy za trzy morza” Afanasija Nikitina, in: Semiotyka dziejów Rosji, (ed.) B. Żyłko, Łódź 1993, s. 78–82. VASILEVSKIJ, Vasilij G.: Kiew’s Handel mit Regensburg in alter Zeit, VHVOR 57, 1905, s. 185–195. VLK, Jan et al.: Dějiny Prahy, sv. 1, Praha – Litomyšl 1997. VOJTÍŠEK, Václav: Soud a rada v královských městech českých, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, (ed.) Z. Fiala, Praha 1953, s. 240−272. VOJTÍŠEK, Václav: Z  právních dějin československých měst, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, (ed.) Z. Fiala, Praha 1953, s. 426−457. VOLKER, Henn: Städtebünde und regionale Identität im hansischen Raum, in: Regionale Identität und soziale Gruppen im deutschen Mittelalter, (ed.)

192

Seznam použité literatury

P. Moraw, Berlin 1992, (=Zeitschrift für historische Forschung, Bei­heft 14), s. 4−64. WALTER, François: Histoire de la Suisse. L’invention d’une confédération (XV e− XVI e siècles), Neuchâtel 2009. WALTER, Karl: Glockenkunde, Regensburg – Rom 1913. WANKE, Helen: Zum Zusammenhang zwischen Rathaus, Verfassung und Beur­ kundung in Speyer, Strassburg und Worms, in: Stadtgestalt und Öffentlichkeit. Die Entstehung politischer Räume in der Stadt der Vormoderne, (ed.) S. Albrecht, Köln – Weimar – Wien 2010, s. 101−120. WATTENBACH, Wilhelm: Aus der Correspondenz des Alexius Bancke, ZVGS 4, 1862, s. 192−198. WELLER, Thomas: Städtisches Selbstverständnis und früneuzeitliche Diplomatie. Fremdes und Eigenes in den Berichten über hansischen Gesandschaften nach Moskau (1603) und Madrid (1606), in: Der Blick auf sich und die anderen. Selbstund Fremdbild von Frauen und Männern in Mittelalter und früher Neu­zeit, (ed.) S. Prühlen, (=Nova Mediaevalia. Quellen und Studien zum europäischen Mittelalter, Bd. 2), Göttingen 2007, s. 349−377. WENDEHORST, Alfred: Wer konnte im Mittelalter lesen und schreiben?, in: Schulen und Studium im sozialen Wandel des hohen und späten Mittel­ alters, (ed.) J. Fried, Sigmaringen 1986, s. 9–33. WENDT, Heinrich: Schlesien und der Orient. Ein geschichtlicher Rückblick, Breslau 1916. WERNICKE, Horst: Der Hansekaufmann als Gast in fremden Landen – Aufnahme und Verhalten, in: Fremdheit und reisen im Mittelalter, (edd.) I. Erfen – K.-H. Spieß, Stuttgart 1997, s. 177−192. WETTER Ewelin: Einführung, in: Formierung des konfessionellen Raumes in Ostmitteleuropa, (ed.) E. Wetter, Stuttgart 2008, s. 9−24. WIDER, Ellen: Der Herscher in der Stadt. Überlegungen zur Handlungsorten und Handlungsräumen Heinrichs VII. (1308−1313) in Deutschland und Italien, in: Stadtgestalt und Öffentlichkeit. Die Entstehung politische Räume in der Stadt der Vormoderne, (ed.) S. Albrecht, Köln – Weimar – Wien 2010, s. 73−100. WIESIOŁOWSKI, Jacek: Ambroży Pampowski – starosta Jagiellonów. Z dziejów awansu społecznego na przełomie średniowiecza i odrodzenia, Wrocław 1976. WIESIOŁOWSKI, Jacek: Kultura i społeczeństwo w późnym średniowieczu, in: Dzieje Poznania, t. 1, cz. 1, (ed.) J. Topolski, Poznań 1988, s. 289−320. WIHODA, Martin: Hlubčice. Přemyslovský klíč k branám piastovského Slezska?, in: Královská a poddanská města od své geneze k protoindustrializaci a industrializaci. Sborník příspěvků z mezinárodního odborného sympozia uspořádaného ve dnech 5.–6. října 2001 v Příboře, (ed.) J. Jurok, Ostrava – Nový Jičín – Příbor 2001, s. 51–69.

Seznam použité literatury

193

WINTER, Zikmund: Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku. Díl první, Praha 1890. WINTER, Zikmund: Život církevní v Čechách. Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. sto­letí, sv. 2, Praha 1896. WINTER, Zikmund: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století, Praha 1906. WOLF, Norbert R.: Geschichte der deutschen Sprache, Bd. 1, Heidelberg 1981. WÓŁKIEWICZ, Ewa: „Viri docti et secretorum conscii“. Personel kancelaryjny Wro­ cławia v późnym średniowieczu, Sobótka 61, 2006, č. 1, s. 21−43. WÓŁKIEWICZ, Ewa: Capitanus Slesie. Królewscy namiestnicy księstwa wrocław­ skie­go i Śląska w XIV i XV wieku, in: Monarchia w średniowieczu – wła­dza nad ludżmi, władza nad terytorium, (edd.) J. Pysiak – A. Pieniądz-Skrzyp­czak – M. R. Pauk, Warszawa 2002, s. 169−225. WRZESIŃSKI, Wojciech: Dolny Ślask: monografia historyczna, Wrocław 2006. WYROZUMSKI, Jerzy: Dzieje Krakowa, t. 1 (Kraków do schyłku wieków śred­ nich), Kraków 1992. WYSMUŁEK, Jakub: Testamenty mieszczan krakowskich (XIV–XV wiek), Praca doktorska obroniona na Wydziale Historycznym Uniwersytetu War­ szaw­skiego w 2013. ZALIZNÂK, Andrej A.: Značene berestânyh gramot dlâ istorii ruskovo âzyka, in: Berestânye gramoty : 50 let otkrytiâ i izučeniâ : materialy meždunarodnoj konferencii Velikij Novgorod, 24–27 sentâbrâ 2001 g., (ed.) V. L. Ânin, Moskva 2003, s. 218–223. ZAORAL, Roman: Silver and glass in medieval trade and cultural exchange between Venice and the Bohemian Kingdom, ČČH 109, 2011, s. 235−261. ZAPLETALOVÁ, Dana – HLOŽEK, Martin: Doklady středověké zvonařské či kovolitecké výroby z Pekařské ulice v Brně, in: Campana. Codex. Civitas. Miroslao Flodr octogenario, Brno 2009, s. 44−60. ZAREMSKA, Hanna: Żydzi w średniowiecznej Europie Środkowej: w Czechach, Pol­ sce i na Węgrzech, Poznań 2005. ZAREMSKA, Hanna: Żydzi w średniowiecznej Polsce. Gmina krakowska, War­ szawa 2011. ZDRENKA, Joachim: Główne, Stare i Młode Miasto Gdańsk w latach 1342−1525, Toruń 1992. ZDRENKA, Joachim: Urzędnicy Miejscy Gdańska w latach 1342−1792 i  1807− 1814. Biogramy, Gdańsk 2008. ŻEBROWSKI, Tadeusz: Stolica książąt mazowieckich i płockich w latach 1138– 1495, in: Dzieje Płocka, (ed.) A. Gieysztor, Płock 1978 s. 74–125. ZEILLINGER, Gabriel: Lebensformen im Krieg. Eine Alltags- und Erfahrungs­ geschichte des süddeutschen Städtekriegs 1449/50, Stuttgart 2007. ŻERELIK, Rościsław a kol.: Środa Śląska, dzieje miasta, wina i skarbów, Wrocław 2006.

194

Seznam použité literatury

ZIENTARA, Benedykt: Walonowie na Śląsku w XII i XIII wieku, P.Hist. 66, 1975, č. 3, s. 349−368. ZIMMERMANN, Clemens: Zurück zum Sozialen? Stadtgeschichtsforschung zwi­ schen den Kategorien Gesellschaft, Kultur und Medien, in: Die Stadt als Kommunikationsraum. Reden, Schreiben und Schauen in Großstädten des Mittelalters und der Neuzeit, (ed.) I. Ch. Becker, Ostfildern 2011, s. 15−28. ZUKAL, Josef: Polanové z Polansdorfu. Památná rodina opavská 16. věku, ČMM 51, 1927, s. 99−123. ZYGLEWSKI, Zbigniew: Polityczna i aktotwórcza działalność kanclerza Krzesława z Kurozwęk i podkanclerzego Grzegorza z Lubrańca w latach 1484−1485, Bydgoszcz 2007.

195

Seznam autorů

Mgr. Michaela Antonín Malaníková, Ph.D. (Katedra historie, Filozofická fakulta, Palackého univerzita v Olomouci) Mgr. Tomáš Borovský, Ph.D. (Historický ústav, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita v Brně) Mgr. Martin Čapský, Ph.D. (Ústav historických věd, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě) Dr. Phil. Klára Hübner (Ústav historických věd, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě) Mgr. Hana Komárková (Ústav historických věd, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě) Dr hab. Beata Możejko (Instytut historii, Wydział Historyczny, Uniwersytet Gdański) PhDr. Martin Musílek, Ph.D. (Centrum medievististických studií AV ČR) Dr hab. Grzegorz Myśliwski (Instytut historii, Wydział Historyczny, Uniwersytet Warszawski) Mgr. David Radek (Ústav historických věd, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě)