zpráva 06 Autor: Alexandr Mitrofanov

Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor:

Právo 2.10.2000 Publicistika 06 Alexandr Mitrofanov

Moderní tvář a muž na odchodu Z pečlivě uzavřeného sobotního rokování sociálních demokratů o tom, čím jejich strana v nejbližších letech programově osloví veřejnost, přicházely dvojí signály. Část delegátů odjela předčasně s upřímným nepochopením, oč vlastně jde a proč do Hradce Králové přicestovali. Celá událost jim připadala jako dobře placený výlet za stranické peníze. Druzí, tedy ti, kteří setrvali až do konce a hovořili v sekcích či jako mluvčí na plenárním zasedání, byli nakonec s jednáním, v němž se nečinila personální rozhodnutí, nelobbovalo se ani nevolilo, možná i k vlastnímu překvapení spokojeni. Po dlouhé době se totiž na velkém soc. dem. shromáždění mohlo diskutovat, říkat své názory, ba dokonce i přít se o něco, co nemělo ani okamžitý, ani odložený dopad na to, jak je diskutér zapsán u stranických mocných. A tak někteří přemýšlivci v řadách ČSSD objevili když ne stejnou, tak velmi shodnou krevní skupinu ve svých spolustranících, kteří se přihlásili o slovo. Pro úplnost je ale třeba zmínit i tu část členské základny, která se do Hradce nedostala a může mít obdobné pocity jako jeden člen soc. dem. z Plzně, který Právu napsal: "Tato strana v podstatě nemá žádný konzistentní, v širokých souvislostech provázaný, sociálně demokratickým, tudíž levicovým (nikoliv levičáckým) principům podřízený, alespoň členskou základnou uznávaný a vrcholovým vedením strany respektovaný program." Hradecká konference v tomto smyslu k žádnému závěru dospět ani nehodlala. Z debat bude vydán sborník a do dubnového sjezdu by se měl připravit podklad pro schválení dlouhodobého programu. Jestli mezitím proběhne skutečná vnitrostranická diskuse, je ve hvězdách. Před Hradcem k ní nedošlo. Sobotní konference však měla idruhou rovinu. Ač se hovořilo o programových věcech, každý v duchu zvažoval, komu z kandidátů na předsedu dá hlas na sjezdu. Zároveň podvědomě probíhal test, zda Miloš Zeman je skutečně zralý na ohlášenou penzi. Na konferenci samotné patrně víc zaujal Vladimír Špidla, jehož vycizelovaný projev s důrazem na sociální hodnoty ČSSD chválili unisono všichni oslovení delegáti. Stanislav Gross tak důkladnou průpravou nevynikl, ale to se mu vesměs odpouštělo vzhledem k jeho roli v pražských událostech minulého týdne. Byly slyšet různé hlasy: člen soc. dem., který ještě před měsícem jednoznačně podporoval Špidlu na nového stranického šéfa, najednou ukazoval na Grossův portrét na plakátku a mluvil o něm jako o jasném novém předsedovi. Další naopak po Špidlově vystoupení tvrdili, že si konečně udělali jasno, že na sjezdu dají hlas právě jemu. Na dynamicky

pojaté multimediální show pro hradeckou veřejnost, která sobotu završila, mohli novináři přihlížet nové situaci. Na pódiu, kde seděli Zeman, Gross, Špidla a jako zástupkyně něžného pohlaví místopředsedkyně soc. dem. Jitka Kupčová, jednoznačně sólo měli Špidla s Grossem. Premiér působil dojmem exotického doplňku a jeho řečnický projev poznamenaný šablonami a hraným patosem prohrával s civilním a živým vystupováním pretendentů na jeho stranický trůn. Ostatně Zeman nepřispěl ani k programovým debatám. Snad jen ve svém závěrečném slově se podle svědectví delegátů přimlouval pro nespolupráci ČSSD s občanskými iniciativami, což odůvodnil demonstracemi z minulého týdne. Měl také obšťastnit delegáty návrhem přejmenovat Impuls 99 na Impuls 00 "se všemi důsledky, které z toho vyplývají". Den předtím zase na tiskové konferenci úporně mluvil o televizním pořadu Naostro jako o pořadu Natupo. Kdysi pověstné Zemanovy bonmoty, zdá se, putují z říše espritu před dveře hospody čtvrté cenové skupiny. Odmyslíme-li postavu předsedy na odchodu, pak zvláště večerní pořad, v němž se prolínaly mítink, koncert Leony Machálkové, velkoplošné projekce otázek občanů a telemost s politology z Prahy, se rozhodně nepodobal z minulosti notoricky známým monotónním shromážděním ČSSD. Moderně nepůsobila jen využitá technologie, ale také dva lídři soc. dem., kteří v těchto dnech mají respekt své strany i veřejnosti - Vladimír Špidla a Stanislav Gross. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor:

Právo 7.10.2000 Téma dne 03 Jiří Hanák

Ublížený Atlas Neláska až nevraživost, panující dosud mezi Milošem Zemanem a českou novinářskou obcí, končí zřejmě dříve, než se mohla rozvinout v regulérní stav válečný. Premiérův text Konec mé války s komentátory sotva lze totiž chápat jinak než jako jeho kapitulaci. Nemá však vyznívat a nevyznívá jako kapitulace muže poraženého v čestném boji. Je to manifest antického obra Atlase, který na svých ramenou vzpírá klenbu (českého) všehomíra, zatímco hejna degenerovaných novinářských podvraťáků, idiotů, póvlů, hyen et cetera se mu zahryzávají do svalů, obmyslně o Atlasově díle lžou, pomlouvají, úspěchy zatajují a chyby zveličují. Prostě chamraď, zejména ta komentátorská, se kterou se už Miloš Zeman nadále nehodlá bavit ani ji vážně vnímat. Počastováni nálepkou nevzdělanosti a tuposti málem se stydíme sáhnout po známém klasickém bonmotu, který by Zemanův text nejlépe vystihl: je to horší než zločin. Je to chyba! Hlavní chyba je v tom, že premiér strká všechny novináře do jednoho pytle, ačkoli v něm nikdy nebyli

a nikdy nebudou. Je přece velký rozdíl mezi novináři, kteří jsou schopni informovat o předvolebním shromáždění ČSSD slovy "nájezd sociálnědemokratických hord" na Kladno a mezi novináři, kteří nehodlají mlčet k prokázané premiérově chorobě, dříve mluvit než myslet k jeho lživým obviněním z toho vyplývajícím a k neochotě se omluvit navzdory soudním příkazům. Vadí-li obě tyto skupiny novinářů Miloši Zemanovi stejně, vadu nechť hledá ve své samolibosti a dotýkavosti. Nezavíráme přitom oči před holým faktem, že valná Malér je v jakési až prasácké prezentaci mocičást oněch proklínaných komentátorů Miloši Zemanovi a jeho administrativě skutečně ublížila svými hororovými prognózami v roce 1998. Koruna prý padne, investoři utečou, hospodářství se bude propadat a s vládou nebude v zahraničí jednat ani truhlík na uhlí. To vše se psalo, avšak psali tak všichni komentátoři a všude? Podle Zemana ano, pravda to však není. A jak se říká tomu, co není pravda? Mezi premiérem a novináři žádná příčina sporu není. Úspěchy jeho vlády by popíral jen opravdový hlupák, stejně však jako chyby, bez nichž ovšem vládnout nelze. Malér je v něčem jiném. V jakési až prasácké prezentaci moci. Nedovolené podnikání ministrů, stále utajovaní donátoři (dům v Ostravě, který i premiér využívá), vynucování lživých výpovědí (Štiřín), nedodržované sliby (čeští ministři v českých autech), propouštění ministrů formou "Máry, šla!", vnitrostranické vztahy přátelské jako v Babinského spolku, a ovšem premiérovi poradci, ten nikým nevolený spolek bez odpovědnosti, nadán však maximálním vlivem. Nikoli v poslední řadě i ono registrované partnerství s ODS, které drží menšinovou vládu při moci a kterému Miloš Zeman přinesl oběti až na hranici mravnosti. Volební zákon ani zákon o ČNB nebyla přece dobrovolná volba sociálních demokratů! O tom všem píší novináři a to zraňuje a uráží Miloše Zemana, nic složitějšího v tom není. Miloš Zeman se navíc dopouští i jednoho nebezpečného omylu. V touze ponížit novináře píše, že nejen u nás, ale vlastně nikde na světě žádnou velkou moc nemají. I mají. Prezidenta Nixona pohřbili oni poté, co se nerozumně zapletl se svými poradci. Velmi aktuální. Text premiérův končí vítězoslavným troubením: Nic prý není staršího než včerejší noviny. Známe cosi staršího a beznadějnějšího: sliby Miloše Zemana. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor: O besídkách SLOUPEK

Právo 16.10.2000 Publicistika 06 Jiří Hanák

Stále zůstává nerozluštěno veliké tajemství českých televizních studií. Nelze totiž dost dobře pochopit, co si slibují od účastí politiků v nedělních diskusích. Po prvních slovech moderátorky (TV Nova) neomylně nahodí svoje kolovrátky a nerušeni začnou spřádat niť svých úspěchů a mluví a mluví, aby nic neřekli. Rituál občas oživí jen nerovnorodost dvojice diskutujících, jakou byli v neděli na Nově Miloš Zeman a Miroslav Grebeníček. První jmenovaný potřásal druhým jmenovaným dobrodušně až pobaveně, jako mocná kočka kotětem, zejména v okamžiku, kdy z šéfa českých komunistů chtěl vytřást slova o tom, zda i pro KSČM je 17. listopad dnem vítězství. Aktuální problémy temelínské však přišly zkrátka. Jistě, rakouské blokační akce už připomínají duševní pohnutí, provázející šestinedělí, jak by řekl Josef Švejk, a pochody rakouských dětí na česko-rakouské hranice zase dětské křížové výpravy. Učinilo se však všechno a včas, aby se uměle bičovaný strach našich sousedů z Temelína otupil? Byl na místě triumfalismus české vlády při spouštění elektrárny? Partie Primy je už nějakou dobu výrazně zajímavější než Sedmička - a byla i včera. Určitě jí prospívá přítomnost "malé veřejnosti" v pozadí, i když veřejnost často pouze imituje. Souboj dvou senátorských protikandidátů Petra Pitharta a Miroslava Šloufa zaručoval, že nuda z obrazovky určitě prýštit nebude. Pithart překvapil neváhavou razantností, s jakou se vyrovnával i s potměšilými otázkami z publika, Šlouf zase předvedl dokonalou kruhovou obranu. Odmítal třeba odpovědět na otázku, zda členem české vládní delegace v iráckém Bagdádu byl i muž nevyjasněné minulosti, Čechoameričan jménem Jedlička. Nemálo tak přispěl k osvětlení otázky, kterou partie začínala: zda je pravda, že politika je dobrá leda tak pro politiky, pro obyčejné daňové poplatníky však nikoliv. A když prohlásil, že česká společnost se ještě s komunistickou minulostí nevyrovnala, to musela zaskočit kost v hrdle i zapřisáhlému vegetariánovi. Jedenáct let po listopadu ještě žádná česká televize není schopna vyprodukovat diskusní pořady, jaké lze vidět na zahraničních obrazovkách. Pořady, jichž se pozvaní politici bojí, na nichž se potí a ve kterých pod tlakem moderátorových otázek nejednou vstávají od stolu a hrozí odchodem. Tuzemská novinářská obec prostě ještě novináře potřebného kalibru nevyprodukovala. Zdroj: Právo Datum vydání: 14.11.2000 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 06 Gross se bude muset rozhodnout "Prohráli jsme všechno," vyhrkl včera ráno tváří v tvář novinářům otřesený člen grémia ČSSD, šéf senátorského klubu Zdeněk Vojíř. Oficiální hodnocení prý za chvíli pronese předseda Zeman. Nepronesl. Utekl před novináři, kteří už jen zahlédli ujíždějící auto s majáčkem. "Odjel vládnout," vysvětlil tiskový mluvčí soc. dem. Vládnout Miloš Zeman stále může. Vždyť na nic jiného léta

nemyslel a neustále popoháněl ČSSD blíž ke Strakovce, aniž by dbal, zda zároveň roste strana jako politický organismus a zda pěstuje své voliče z přesvědčení. Byly to velmi důmyslné tahy, kterými Zeman zajistil vládnutí ČSSD - opoziční smlouva dala sociálním demokratům čas na prosazení mnoha bodů z volebního programu. Že to znamenalo ruku ODS na soc. dem. hrdle, Zeman byl ochoten za tuto cenu přehlédnout, a dokonce vnukl většině svých straníků, že tento způsob existence má svůj půvab. Tvrdil, že voliči prohlédnou užitečnost soc. dem. vlády a dají ČSSD ve volbách své hlasy. Prognostik se zmýlil. Jeho loni pronesené proroctví, že ČSSD vyhraje deset krajů ze čtrnácti, se nejen nenaplnilo, ale dnes zní jako výsměch Miloše Zemana Miloši Zemanovi. Soc. dem. prohrála, co mohla. V krajích nejenže neobsadila první příčku, ale jejím nejlepším výsledkem je třetí místo. Jako ohořelé pařezy po lesním požáru ční ze zpustošené krajiny několik senátních kandidátů, kteří postoupili do druhého kola. Ani ti nemají všechno jisté, ale svých výsledků dosáhli aktivní osobní kampaní či přirozenou autoritou. Místní lidé znají senátora Petra Smutného na Domažlicku a otrokovického starostu Stanislava Mišáka. Jiří Dienstbier a Michal Kraus nelenili a neúnavně jezdili mezi voliče a dost času na kampaň si ve svém nabitém kalendáři vyšetřil i ministr zahraničí Jan Kavan. Ale to je celý zisk ČSSD v sedmadvaceti obvodech. Až na Kavana jde přitom o postavy buď se Zemanem nijak nespjaté. Naopak Miroslav Šlouf, jehož Zeman poctil neomezenou přízní, je mimo hru. Výsledky vlády jako hlavní argument ve volební kampani zklamaly. Znovu se potvrdilo, že soc. dem. nemá pevné jádro voličů. A ty, co má, nedokázala přesvědčit, aby vážili cestu k urnám. Chyběla motivace. ODS dostala hlasy svých příznivců, ošlehaných krizí rozkolu strany. Komunisty volili ti, kteří by chtěli vrátit staré jistoty, a ti, kterým se zdají být na rozdíl od ostatních nezkorumpovaní. Čtyřkoalice je nadějí lidí, kteří nesnášejí smluvní tandem ČSSD-ODS. Co by podpořili svým hlasem voliči v případě soc. dem.? Levici? Střed? Nebo stranu moci? Levicově radikální voliče sociálním demokratům odlákala KSČM. Středový volič ČSSD, pokud se ještě krčí někde v koutku, se stydí dávat hlas nafoukaným hulvátům. A jít k volbám kvůli cizím korytům je nesmysl. Není pochyb, že se již rozjíždí kolotoč zákulisních jednání soc. dem. o spojenectví v krajských zastupitelstvech a o podpoře ve druhém kole senátních voleb. To je přirozené, kapitulovat ani po tak slabých výsledcích žádná strana ze své podstaty nemůže. Kombinací je nemalé množství, ale kdo dnes dokáže říct, jak nakonec dopadnou na vztah voličů ČSSD k této straně? Například aritmeticky je v některých krajích myslitelná koalice ODS-ČSSD, kde by byla soc. dem. mladším členem. Takové spojenectví funguje dva roky v Praze. Jen se sluší poznamenat, že děti z tohoto manželství, oba náměstci pražského primátora za soc. dem., vypadly v senátních volbách už v prvním kole. Že neotesaný styl Miloše Zemana škodí ČSSD, zatím psali jen komentátoři a vysloužili si za to od premiéra lavinu urážek. Po debaklu ve volbách do krajů a Senátu to snad dojde i loajálním straníkům. Stínat Zemanovu hlavu zřejmě

nikdo nebude, nechá se dožít do dubnového sjezdu. Sny jeho skalních fandů, že by ještě mohl zůstat, však jsou tytam. Pozornost se přesouvá na uchazeče o nejvyšší funkci. Zatím se na křeslo předsedy připravoval Vladimír Špidla, těšil se Zemanově podpoře a platil za to mlčením o neduzích šéfova vládnutí. Nyní najednou objevil, že ČSSD musí změnit styl. Je upřímný, nebo vypočítavý? Zbývá Stanislav Gross. Ani on nebyl hrdina protizemanovského odboje. Na rozdíl od Špidly se však dokázal ve chvílích zvlášť rozevlátých předsedových výbojů přece jenom ozvat. Gross má plné ruce práce na vnitru, zároveň se ale hlásí k oddanosti sociální demokracii. Ta dnes potřebuje lídra, který by ji provedl postzemanovským obdobím. Špidla se prezentuje jako reprezentant výrazně levicově sociálního směru, Gross chce být rovněž levicový, ale evropsky umírněně. Je také politicky bystřejší a v kampaních neúnavnější. Gross musí zvážit, zda je Špidla schopen vyvést stranu z krize. Pokud si to nemyslí, neměl by váhat. I když se bude muset utkat se Zemanem. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor:


Slova a čin SLOUPEK Stává se, že politický vůdce utrpí ve volbách debakl, to nic mimořádného není. Utrpět však debakl a nevyvodit z toho důsledky, to je jiná. Miloš Zeman jako lídr sociální demokracie utrpěl ve volbách senátních a krajských debakl rozměrů nevídaných. Převzal za něj odpovědnost - a dál nic. V čem ta "převzatá odpovědnost" tedy spočívá? No přece v tom, že to řekl. Ve funkci předsedy ČSSD a předsedy vlády pokračuje. Neměl by z obou funkcí odstoupit hned a nečekat na nic? Jinak jsou jeho slova o převzetí odpovědnosti jen prázdným tlachem. Miloši Zemanovi nikdy nikdo neupře jeho zásluhy o českou sociální demokracii. Během tří let ji z šestiprocentní bezvýznamnosti přivedl před sám vládní práh, za další dva roky s ní vyhrál volby a učinil ze sociální demokracie vládní stranu. To byl let orla, srovnatelný (v českých poměrech ovšem) s letem orla Napoleonova. Konec ovšem podobný: Waterloo vojenské tam, Waterloo volební zde. Napoleon pochopil, Zeman pouze "přijal odpovědnost". Rozdíl však je. Napoleon se mohl právem vymlouvat na únavu Francie z válek a neschopnost několika generálů. Zeman se však vymlouvat nemá na co. Politickým generálům, o kterých by mohla být řeč, vyrůst ve své straně vůbec nedal. Ve svém letu k moci dokonce žádnou stranu nevybudoval. Jen jakousi mlhavou množinu, sjednocenou touhou po moci a po konzumaci jejích sladkých plodů. Volby v

roce 1998 ČSSD vyhrála vysáním nejrůznějšího radikálního smetí napravo nalevo, aniž by si dělala hlavu s voličským jádrem v budoucnu. Ještě před dvěma roky se ČSSD představovala jako strana přívětivě usměvavá, která neuhne pohledem. Dnes je to partaj mocenských manipulátorů, obsazovačů finančních pašalíků ve správních radách, rozhádaná jako sbor pavlačových drben, strana nejnižšího pragmatismu, vyznávající náboženství "je to nečestné, ale prospěšné". Místo programu a vize jen úkol udržet moc. Jen ještě pár týdnů, jen ještě dvacet měsíců, pane kate! Za to všechno je odpovědný Miloš Zeman jako zdaleka největší osobnost ČSSD. Miloš Zeman, nikdo jiný, a nikdo jiný než Miloš Zeman by měl nyní odstoupit. Neboť odpovědnost je především čin. Prokázal by tím sociální demokracii velikou službu. Ostatně i to patří k velikosti politika, třeba i k beznadějně minulé.

Zdroj: Právo Datum vydání: 21.11.2000 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 04 Autor: Alexandr Mitrofanov ČSSD na těžké křižovatce Několik cest se otevírá před ČSSD, která se po prohraných volbách do Senátu a do krajů rozhodla změnit politický styl. Jaké jsou základní možnosti? První: Nic se nezmění, zůstane u slov o nutnosti lépe prezentovat stranickou a vládní politiku, neproběhne žádná otevřená diskuse o příčinách neúspěchu a nebude nastolena nová vize. Tato pěšinka by si vyžádala nejméně námahy, zato by patrně vedla do bažin, v nichž by nesrozumitelná a upovídaná strana zmizela na řadu let po volbách do Sněmovny. Druhá: Na nejbližších stranických fórech přijde impuls z ústředního vedení a řečníci se svým výkladem a představami o dalším vývoji se budou střídat jako na běžícím pásu. To je pravděpodobnější, protože šok z porážky je tak silný, že bude muset z lidí ven. Na této cestě si však musí dávat velký pozor. Vylévání emocí a sebezahleděnost mají totiž v polistopadové soc. dem. neslavnou tradici. Ustaly až poté, co stranu ovládl Miloš Zeman a tím ji paradoxně upevnil. Kdyby ovšem vypuknutí debat mělo znamenat návrat k hádkám každého s každým, jak bylo na fórech ČSSD obvykle za Zemanova předchůdce Horáka, bažiny by též čekaly za nejbližším rohem. Třetí varianta: Řízený vývoj. Taková je představa tandemu Vladimír Špidla - Stanislav Gross, který se chystá postavit do čela. Idea tohoto tandemu není v soc. dem. přijímána jednotně. Někomu se zdají být - po beranidlu Zemanovi -

příliš neprůbojní. Druhým vyhovují pouze jako dočasné řešení a jen pokud uspokojí jejich vlastní ambice. Třetí by i souhlasili, ale ptají se, kdo bude první a kdo druhý muž. A pak je tu ještě otázka, kam s Milošem Zemanem. Špidla a Gross zdaleka neměli čas odpovědět spolustraníkům na všechny dotazy. Možná ani sobě, i když Špidla je v této věci odhodlanější než Gross, který otálí s oznámením, zda se bude ucházet o předsednickou funkci. Co je ale již dnes ze záměrů tandemu jasné? Bezpochyby nekomunistický azimut ČSSD. Gross byl a je vždy jednoznačně proti spolupráci s komunisty, Špidlův postoj je dokonce kategorický - KSČM nevěřit. Čeká je bezesporu obhajoba těchto stanovisek proti názorům, že komunisty je třeba emancipovat zadáváním reálných úkolů. Naopak se téměř všichni v soc. dem. shodnou, že spolupráce s komunisty v obcích a také případ od případu v Parlamentu možná je. Taková pospolitost však nevládne v názoru na čtyřkoalici, případně lidovce jako koaličního spojence. Tandem by bezpochyby tuto vizi nezavrhl. Jasný je dále opatrný odstup od odcházejícího předsedy, jehož další chování zůstává velkou neznámou. Budoucího šéfa strany totiž čeká více než roční přetěžká koexistence se Zemanem jako premiérem. Ten už teď zkouší, co si může dovolit - a projdeli hladce jeho okatá absence v domě smutku, v nějž se v neděli proměnil Lidový dům, může dál tlačit na pilu. Zemana by asi lépe zvládl hbitý šermíř Gross s uměním dávat skryté rány než poctivý pracant Špidla s duší básníka. Jenže Grosse straší podle všeho v jeho úvahách o možném předsedování právě Zeman coby koule na noze. Přitom signály zevnitř ČSSD svědčí o ochotě regionálních šéfů podpořit tandem s mediálně přitažlivým Grossem v čele a Špidlou jako sociálnědemokratickým guru v roli prvního místopředsedy. Gross tedy stojí před volbou, která může zásadně ovlivnit nejen jeho politické osudy, ale i budoucnost ČSSD. Bez Grossova rozhodnutí se ovšem nemohou rozběhnout nazrálé procesy v soc. dem. Strana se především nevyhne nové formulaci vztahu k opoziční smlouvě. Špidla již připustil, že pakt s ODS přestane být posvátnou krávou. Mezi názory pulsujícími v ČSSD v těchto dnech zazněla také myšlenka opoziční smlouvu vypovědět a požádat Sněmovnu o důvěru menšinové vládě soc. dem. Naděje, že čtyřkoalice a komunisté vládě tu důvěru dají, protože nechtějí předčasné volby, je ne-li bláhová, pak velmi nejistá. Ale nějak se vyprofilovat coby strana dolních deseti miliónů ČSSD rozhodně bude muset. Podaří se to v kazajce opoziční smlouvy? Zemanova ČSSD se odebrala do dějin. To ale neznamená, že skončila sociální demokracie v Česku. Jen se její členové ocitli na křižovatce, kde nefungují semafory, a přísný, leč moudrý taťka už je přes ulici za ruku nepřevede.



Krajina po bitvě SLOUPEK Miloš Zeman, jehož intelekt a odbornou fundovanost bychom si nedovolili zlehčovat, mohl by své straně poslat telegram, jako svého času poslal polní zbrojmistr Benedeck císaři po bitvě u Hradce Králové: "Katastrofa, které jsme se obávali, nastala v plném rozsahu." Neboť porážka ČSSD ve volbách krajských a senátních je porážka ve své komplexnosti a nedůstojnosti porážka totální: žádný kraj a pouze jediný senátor. Miloš Zeman převzal za katastrofu odpovědnost a zůstává. Benedeck odstoupil a do smrti nepromluvil. Náplast, že si i koaliční pobratim ODS líže rány, není v tomto případě náplastí hojivou. Vítězství ODS v sedmi krajích se za neúspěch nedá označit žádným kroucením, porážka občanských demokratů ve volbách senátních je pouze pozoruhodný neúspěch, nikoliv katastrofa. Lék bude muset Lidový dům hledat v domácí lékárničce: rozebrat, jak k úrazu došlo, pojmenovat a vyvodit důsledky. Avšak to všechno vedení ČSSD dobře ví. Zajímavé bude, co obrovský úspěch udělá se čtyřkoalicí. Není snadné něco takového unést. Co udělal volební triumf z ODS v roce 1992, co z ČSSD v roce 1998? Rusové to nazývají děržimordovstvím. První hlízy této choroby už se klubou: Rögnerová do čela Senátu! Nebo Ruml! Facka straně Václava Klause by to byla mlaskavá, z hlediska politického však hloupost. Ještě důležitější bude výběr vůdce, který čtyřkoalici povede do voleb sněmovních. Nezapomeňme, že čtyřkoalice potřebuje nejméně dvacet procent hlasů, aby vůbec zůstala ve Sněmovně. Ze všech špatných nabízí se ten nejméně špatný: Josef Zieleniec. Bude-li vybrán, pořídí si čtyřkoalice kuří oko, na které budou protivníci pro jeho minulost rádi a bez problémů šlapat. Neboť sněmovní volby jsou zcela jiné než volby senátní, už proto, že k nim chodí trojnásobný počet voličů. A co nový volební zákon? Bude se ho čtyřkoalice snažit zrušit, jak naznačila? Až bude ČSSD hledat příčiny "katastrofy, která se dostavila v plném rozsahu", první by měla jmenovat opoziční smlouvu a na druhém místě nedostatek osobností. To úzce souvisí. Senátní volby prohrály obě smluvní strany. Těch dvacet procent voličů, co přišlo volit, to je politická elita národa, která politiku za panské huncúvstvo nepovažuje. A jim opoziční smlouva i s jejím tolerančně patentovaným levobočkem vadila. Voličům ČSSD asi více.

Zdroj: Právo Datum vydání: 27.11.2000 Rubrika / pořad: Titulní strana Strana / zpráva 01 Autor: Alexandr Mitrofanov Zeman viní své kritiky z volební porážky Předsednictvo ho podpořilo v čele soc. dem a vlády a vyslovilo se pro pokračování opoziční smlouvy Za jednu z příčin špatných výsledků ČSSD v senátních a krajských volbách označil premiér a šéf soc. dem. Miloš Zeman působení funkcionářů ČSSD, kteří vyjadřují v médiích se stranou neprojednané názory. Zeman to řekl na tiskové konferenci po včerejším předsednictvu ČSSD, které ho podpořilo v čele soc. dem. i vlády a vyslovilo se pro pokračování opoziční smlouvy. "Některé náměty nebo názory, na které má samozřejmě každý plné právo, se nejdříve ventilují v tisku jako subjektivní názory jednotlivce, aniž by si tento jednotlivec dal práci projednat je uvnitř své vlastní politické strany," uvedl Zeman. V médiích často vystupovali Zemanovi kritici z řad ČSSD - místopředsedkyně Sněmovny Petra Buzková či poslanci Lubomír Zaorálek a Michal Kraus. Na dotaz Práva, zda měl na mysli Buzkovou, Zeman řekl: "Mimo jiné." Dodal, že ČSSD mohla na občany působit negativně kvůli své rozhádanosti. Podotkl, že jeho celková analýza příčin volebních výsledků pronesená na předsednictvu trvala hodinu a půl a v této souvislosti mluvil také o míře lokální zakotvenosti organizací soc. dem. Podle informací Práva z uzavřeného jednání předsednictva se Zeman znovu, jako téměř na každém stranickém fóru, dostal do střetu se Zaorálkem. Buzková, která Zemana mezi dvěma koly senátních voleb vyzvala k odchodu kvůli schůzce s šéfem KSČM Miroslavem Grebeníčkem, byla přítomna jen části jednání, pak musela odcestovat do zahraničí s parlamentní delegací. Podle informací Práva v bouřlivé diskusi se na Zemanovu stranu přiklonili např. ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr či vicepremiér a ministr zahraničí Jan Kavan. Zemanovým nejtvrdším oponentem byl právě Zaorálek, s připomínkami vystoupili první místopředseda středočeské ČSSD Richard Dolejš a šéf Středočechů Milan Urban. Zeman se svými stoupenci prosazoval názor, že je třeba dál vládnout a přesvědčovat lidi, že ČSSD je dělnou stranou, která jim přinese zlepšení života. Jejich oponenti volali po vyjasnění ideových pozic a stanovení personální odpovědnosti. První místopředseda soc. dem. Vladimír Špidla měl, stejně jako Zaorálek, Dolejš, ale také místopředseda ČSSD Stanislav Gross, kritizovat účast premiérova šéfporadce Miroslava Šloufa v senátních volbách a akci Olovo. Zároveň se Špidla měl vyjádřit proti hledání viníků a vyslovil se pro diskusi ve straně a naplnění jasného akčního časového plánu. Gross podle zdrojů Práva emocionálně kritizoval přezíravost řady soc. dem. vůči obyčejným občanům. Měl říct, že

lidé mají plné zuby povýšeného soc. dem. establishmentu. Podle Grosse nelze vyhrát válku s médii, kterou ČSSD a především premiér před volbami vedli. Jako svou vizi Gross údajně předložil utužení stranické disciplíny odshora dolů, kdy se měl odvolat na své zkušenosti s velením akcím při kongresu MMF. Zeman se v závěrečném slově podle informací Práva ke Šloufovi neznal s tím, že ho ke kandidatuře nepřemlouval a že odpovědnost nese místní organizace, která Šloufa nominovala. ČSSD do opozice nepůjde Premiér pak řekl novinářům, že na předsednictvu jednoznačně převládly názory odmítající jak zrušení opoziční smlouvy, tak případný přechod soc. dem. do opozice. "Slušná politická strana dodržuje podepsané dohody," dodal. Zeman uvedl, že i Dolejš měl prohlásit, že jeho slova v tisku byla špatně pochopena a že není pro vypovězení opoziční smlouvy. Dolejš na to Právu řekl: "V této fázi to není tématem dne. Pokud bychom opoziční smlouvu nyní vypověděli, hrozil by vznik pravicové koalice. Nicméně si do budoucna dokážu představit, že by ČSSD byla účastna ve vládě i bez opoziční smlouvy." Předsednictvo svým usnesením podpořilo Zemana v čele ČSSD a vlády. Předseda novinářům řekl, že o předčasném odchodu z obou funkcí velice uvažuje a stále ještě se těchto úvah nevzdává, ale že usnesení předsednictva je poněkud jiné povahy. Naopak k odchodu Zemana z funkce premiéra fakticky vyzvalo předsednictvo Mladých soc. dem. "Vyzýváme k zahájení politických jednání, která by umožnila pokračování soc. dem. vlády s novým předsedou," citoval pro Právo z pátečního usnesení předsednictva MSD šéf Mladých soc. dem. Jiří Dienstbier ml. Bývalý místopředseda MSD a nynější šéf západočeského regionu Mladých soc. dem. Vladimír Vokál však Právu řekl, že jeho region je tímto požadavkem předsednictva MSD zděšen. "Předsednictvo Mladých soc. dem. v čele s Jiřím Dienstbierem se stává pátou kolonou ODS uvnitř ČSSD," uvedl. Na dotaz Práva se Zeman vyslovil proti zrušení bohumínské rezoluce o zákazu spolupráce s KSČM na centrální úrovni. Jako jeden z důvodů uvedl postup předsedy Grebeníčka po jednání v Kramářově vile, který "vede k tomu, že vznikla určitá nedůvěra mezi těmito politickými stranami". Zeman řekl, že předsednictvo vůbec nejednalo o páteční výzvě čtyřkoalice, aby vláda požádala o důvěru, s tím, že se nesmysly nezabývají.



Gross na životním rozcestí Stanislav Gross již týden o politice veřejně nemluví. Ale nejpozději za dva dny bude muset říct, zda kandiduje na nového předsedu ČSSD. Když se v pouhých třiceti letech stal ministrem vnitra, měl už za sebou osm roků nepřetržité poslanecké praxe, kterou završil působením ve funkci místopředsedy Sněmovny. Místopředsedou je také ve své straně. Nad výsledkem jeho první velké zkoušky na vnitru - zajištěním průběhu zasedání světových finančníků - pokývali uznale hlavou politici i velká část veřejnosti. Kdyby tedy Gross prohlásil za svůj další cíl post předsedy ČSSD, přijal by to každý jako pokračování strmého vzestupu a získání pozic pro budoucnost. S Grossem v čele a s Vladimírem Špidlou jako prvním místopředsedou by navíc soc. dem., prožívající vážnou krizi, mohla chytit druhý dech. Šlo by o bezkonkurenčně nejmladšího šéfa mezi kolegy z dalších hlavních stran, kterého by jistil zralý muž se silným soc. dem. cítěním. Oba jsou přitom trpělivými vyjednavači, což by se hodilo v povolební hře o koalice. Gross je kromě toho dlouhou řadu měsíců jedním z nejpopulárnějších politiků v zemi. Lídra s touto devízou bude ČSSD ve volební kampani 2002 zoufale potřebovat, protože Špidla je velmi výkonný pracovník, ale není obdařen charismatem politického vůdce. A přesto je pravděpodobné, že Stanislav Gross koncem tohoto týdne oznámí, že se o nejvyšší křeslo v soc. dem. ani nepokusí. To kdyby v něm převážily pochybnosti, jestli by další léta mládí, která by po pozitivním rozhodnutí padla za oběť, se vyvážila spokojeností na konci cesty. Ministr vnitra je sice třicetiletý, ale nikdo neví, kolik ukazují jeho vnitřní hodiny. Deset roků ve vrcholné politice vydá za násobek běžného života člověka, který není vystaven stresům z pracovní doby bez začátku a konce, vnitrostranickým bojům, pozornosti lidí a médií, která nutí promýšlet každé slovo a vyhýbat se projevům přirozených emocí. Vypětí kolem kongresu MMF a Světové banky, který byl pro Grosse balancováním na laně mezi mrakodrapy, protože žil s pocitem, že nad ním na vlásku visí nikoli Damoklův, ale Zemanův meč připravený při nejmenším zaváhání setnout jeho ministerskou hlavu, na čas přechýlilo místopředsedovu vnitřní energetickou bilanci do minusu. Lidsky řečeno, hodně ho to vzalo. I když už se dal do pořádku, nová výzva a s ní vidina nového vyčerpání až na dřeň přichází příliš záhy. Gross váhá i proto, že si není jist, jak velkou podporu by mu strana dala. Kdyby řekl na svou kandidaturu ano, patrně by nechtěl, aby to nakonec znamenalo let s přistřiženými křídly. Největší překážka, kvůli níž si Gross vzal tak dlouhý čas na rozmyšlenou, se totiž jmenuje Miloš Zeman. Jestliže Gross spojí svůj další politický osud s postavením šéfa soc. dem.,

musel by Zemana nejpozději po dubnovém sjezdu odstavit na vedlejší kolej. Jinak jako předseda ČSSD, který je současně ve vládě podřízen dominantnímu premiérovi, jehož stoupenci v řadách strany nebudou jistě v tažení proti Grossovi zahálet, by mohl být nakonec slabý a směšný. Žádný div, že se do toho Grossovi příliš nechce. Není nekritický a ví, že draka Zemanova formátu snadno skolí hloupý Honza jenom v pohádkách. Nějaký úskok by možná i vymyslel, chybí mu však zrovna teď hlt živé vody, aby sršel energií. Stanislav Gross je na životním rozcestí. Řeklo by se, že mu v těchto dnech není co závidět, ale koneckonců si tuhle cestu vybral dobrovolně. Ústupový manévr, nechat se zvolit Špidlovým prvním místopředsedou, by Grossovy vyhlídky na další politickou kariéru patrně odsunul o roky. Mezi sociálními demokraty není vzácný názor, že se Špidlou v čele a Zemanem za jeho zády jako dosluhujícím premiérem, bez radikální změny dnešní pověsti ČSSD jako strany namyšlených prospěchářů by stěží dosáhli ve volbách 2002 výsledku opravňujícího vládnout. Říkají to zpravidla ti, kdo nemají výnosná místa, která by si chtěli udržet aspoň ještě půldruhého roku. Proto se na Grosse dívají s nadějí, že s ním přijde čas dosud nevyžádané, povětšině mladší garnitury ČSSD. Obnovení strany ale podle nich musí být rychlý proces a má-li tato akce se zvážením veškerých rizik začít, pak nejpozději druhý den po dubnovém sjezdu. Případné živoření v opozici s nejasnými vyhlídkami nikoho neláká. Bezpochyby ani Grosse samotného. Tak se necháme překvapit.



On to někdo zaplatí SLOUPEK Šílený spor o způsob jmenování guvernéra České národní banky dá se vysvětlit jedině předpokladem, že ti páni pojedli příliš mnoho hovězího masa. Teprve když z obou stran padla silná slova a první dámy si na státní pavlači málem vynadaly do starých inventůr, vzaly si obě strany oddechový čas a přenechaly spor o suché z nosu Ústavnímu soudu. Byl nejvyšší čas. Nejen z důvodů mezinárodní ostudy a ztráty důvěry v českou korunu. Občany, jimž všem chce a má být Václav Havel prezidentem, těch dolních deset miliónů, v jejichž prospěch slíbil Miloš Zeman vládnout, tyto panské hříčky naprosto nezajímají. Protože žijí skutečný život a to dnes znamená, že nežijí právě lehce. Premiér Zeman spokojeně vrká nad dvou, možná tříprocentním růstem hospodářství. Spodních deset miliónů mu uvěřilo a rekordně kupuje

na splátky. Kdo by si kazil radost nad novou pračkou hned či ledničkou okamžitě myšlenkou na to, že zahraniční obchod je v drtivém propadu, připomínající předbalíčkovou Klausovu katastrofu? Kdo se raduje nad hudební věží, koupenou za pětistovku v hotovosti, neláme si patrně hlavu, kdo to všechno zaplatí a jak. Zaplatí to těch dolních deset miliónů, až jakýkoliv - guvernér ČNB bude muset šlápnout na brzdu růstu zvednutím úroků. Neboť dvou či tříprocentní růst hrubého domácího produktu nepodpírá ani tak rostoucí výkonnost hospodářství či skvělé tahy vývozců jako rostoucí domácí poptávka. Poptávka na dluh. To už zde ovšem bylo a skončilo to balíčky. Různé poplašné zvonky jsou už slyšet, ale kdo by je poslouchal v podstromečkové radosti, pořízené tak levně? Chceš plyn? Zaplať víc! Chceš benzín? Zaplať víc! Chceš bydlet? Zaplať víc! Chceš jezdit veřejnou dopravou? Zaplať víc! Dolních deset miliónů navíc postupně vymírá. Ubývá nás totiž a jak by neubývalo. Matka po půlroční mateřské dovolené dostane dvě tisícovky. Dítě jako trest. Kdo bude pracovat na dnešní čtyřicátníky, až budou v důchodu? Pánové z Hradu a ze Strakovy akademie by se možná měli věnovat těmto problémům. Ale když ony jsou tak všední a banální - pro ně. Současný prezident končí v únoru 2003. A Miloš Zeman je si jist, že na dluh hnaná konjunktura vydrží do voleb 2002. Jak že to zpívávali žižkovští frajeři? Nám je to volné, na nás to neplatí, my si dáme zahrát, on to někdo zaplatí.

P r á v o

Zdroj:

Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor:

14.12.2000 Publicistika 06 Alexandr Mitrofanov

Hrobové ticho před bouří? Po sérii jednání řídících orgánů ČSSD se v této straně neděje nic nového. Miloš Zeman se věnuje vládní agendě. Stanislav Gross se rovněž k vnitrostranickým problémům nevyjadřuje. Šanci zaujmout v rozhovoru pro náš list otevřenější postoj ke změně politického stylu ČSSD dostal designovaný šéf soc. dem. Vladimír Špidla, ale tu šanci raději utopil v opatrných floskulích. V soc. dem. po volbách bezesporu zvítězili konzervativci v tom původním slova smyslu, tedy lidé, kteří se jako čert kříže bojí jakýchkoli změn. Vrstva takto naladěných členů není v ČSSD ani tak početná, jako spíš vlivná. Výhody současného postavení - pro jedny peněžní, pro jiné mocenské - z ruky dobrovolně nedají, a je-li možnost zůstat sedět na stejné

židli ještě rok a půl, nezvednou je ani heverem. Nálady zbytku stranické základny lze pozorovat na reakcích poslanců. Také mají významné postavení členů zákonodárného sboru, ale zároveň po návratu z Prahy jsou mnohem víc vystaveni reakcím běžných lidí, kteří nemají pražské ani místní prebendy. Mluvíte-li tedy neoficiálně s poslanci, jsou nálady mnohem méně růžové, než ukládají závěry ústředního výboru strany. Je zřetelná skepse a bezradnost, které se ovšem - až na vzácné výjimky - nevybíjejí v diskusích na stranických fórech, ale v pokoutním bědování. Ti bezmezně loajální se ovšem povinně usmívají iv kuloárech. Mnozí poslanci soc. dem. se místo nevyzkoušených debat o charakteru a budoucnosti strany raději věnují starému dobrému zajišťování špičkových míst na kandidátkách v příštích volbách. Tentokrát je čeká víc práce než dříve, protože nový volební zákon, odklepne-li ho Ústavní soud, zúží počet volitelných míst, čímž odpadne úchvatná šance svézt se na chvostu kandidátky až do Sněmovny. Rebelant Michal Kraus označil své spolustraníky za telata, která jdou na porážku. Spolustraníkům se toto označení nelíbí, protože věří, že to nějak dopadne a že žádná jatka nebudou. Chovají se tak, jako kdyby byli na svých levostředových pastvinách majiteli, a přitom jsou tam pouze v podnájmu na dobu určitou. Zatím jsou totiž všichni přesvědčeni, že ač mají soc. dem. jedinci kalné oči a zplihlou srst, nemůže je společenství, které se skrývá za levým kopečkem, vzhledem k ještě větší únavě svých letitých členů a jejich nevábnému vzezření z lepších pastvin vytlačit. Jinými slovy, že komunisté zůstanou za svým plotem a zmůžou se tak na skanzenový válečný pokřik. Je pravda, že zatuhlost struktur a v nich usazených lidí je v KSČM větší než v ČSSD. Vedle toho je ovšem faktem, že komunisty dnes nevedou žádní stalinističtí zabedněnci, kteří se vidí v kominternovské taktice třicátých let, tedy jak vymýtit sociálfašisty. Není náhodný zjitřený vztah, s nímž hledí na sociální demokraty členové vedení KSČM. Vždyť je to jediná politická síla, která je s to prolomit ghetto, v němž komunisté po listopadu na centrální úrovni nuceně pobývají. Vztah komunistů k soc. dem. je ale navýsost dialektický. Vysune-li se z Lidového domu růžová ruka, stisknou ji. Vystrčí-li odtud vztyčený prostředníček, což je oficiální postoj ČSSD vůči centrální spolupráci s KSČM, nebude to pro komunisty žádné překvapení a již teď přemýšlejí, jak by na ty zpupníky vyzráli. Pro usazené stranické struktury KSČM je přirozená stejná zakonzervovanost jako pro nenasycené kyseliny v soc. dem. Na rozdíl od ČSSD však má komunistická strana velmi pevné jádro svých příznivců, kteří ji pravidelně dostávají do Sněmovny, ojediněle do Senátu a nově také do krajských zastupitelstev. Ve prospěch konzervativních komunistů svědčí i to, že soc. dem. si neví rady se svou opozičněsmluvní levicovostí. V kombinací s odmítnutím komunistů do krajských vlád, na němž se ČSSD rovněž podílela, to může vyústit v přírůstek sympatií ke KSČM jako ke straně diskriminované v rozporu s výsledky voleb. Cizím přičiněním a bez většího úsilí jí tak mohou spadnout další hlasy do klína. Na druhé straně komunistické pevné jádro se může povážlivě drolit už kvůli vyššímu věku

příznivců. To si Miroslav Grebeníček a jeho souputníci uvědomují. Proto se ve vedení KSČM rodí myšlenka prezentovat stranu stále více jako reformní a veřejnosti ukazovat nové, mladší tváře odborně zdatných členů. Řečeno lidově, potlačit echtkomunisty a prosazovat komunisty s lidskou tváří. Jestli si to všechno uvědomují sociální demokraté, těžko říct. Přítelkyně (stranické oslovení v ČSSD) už asi pečou cukroví a přátelé se těší, jak se nadlábnou. Na české levici je vůbec takové ticho po pěšině. Takové hrobové ticho. Nebo ticho před bouří?

Zdroj: Právo Datum vydání: 16.12.2000 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 06 Autor: Alexandr Mitrofanov Přestavba a Fénix Pamatuji si předlistopadovou návštěvu Michaila Gorbačova v Praze a davy lidí plných naděje. Ta doba, jak se trochu omšele říká, byla těhotná změnami. Ono to ale bylo opravdu hmatatelné, že se starý řád drobí, praská a že se něco bude dít. Šlo jen o to, kdo se pokusí vzít do ruky otěže a aspoň částečně usměrňovat běh věcí. Tehdejší Gorbačovova návštěva vyzněla celkem naprázdno. Přijel, gestikuloval, mluvil, fakticky podpořil Husáka, odjel a vše zůstalo při starém. Vlastně ne tak úplně. Po jeho návštěvě se mezi dobové tance přidalo nové číslo. Zda je to či ono v ideologické činnosti a vůbec ve společenských pohybech - ale jen v těch řízených shora - dost přestavbové, dost perestrojkové . Mínila se tím dávkovaná obecná kritika jakýchsi nedostatků, které pášou jacísi blíže neurčení lidé. A když už se to zavedlo, tak se také dodržovalo. Do tehdejších stranických rituálů se ono sypání virtuálního popela na imaginární hlavy brzy zažralo tak, jako by tam bylo odnepaměti. Jinak, ve skutečnosti, se neměnilo nic, protože tehdejší stranu a vládu řídili protivníci jakýchkoli změn. Jak to pro minulý režim skončilo, máme v živé paměti. Každé přirovnání samozřejmě kulhá. Přesto mi zmíněný postup v lecčem připomíná současné dění v české sociální demokracii. Také se mezi členy mluví o nutnosti změn. Také zde byla jistá politická postava - Stanislav Gross, s níž byla vidina případných změn spojována. Také se této možnosti dobrovolně vzdal. A také nastalo období kosmeticky upravených projevů. Jen se místo přestavby tomu říká nový styl. Jinak je rituál pozoruhodně podobný, až na to, že se místo předlistopadových ojedinělých negativních jevů hovoří o jakýchsi členech strany, kteří využívají vládní pozici ve vlastní prospěch. Oni soc. dem. výtečníci jsou však stejně neviditelní, jako byli fantómové škodící KSČ a socialistické společnosti v těch přestavbových letech. Oč jsou jejich obrysy mlhavější, o to víc se věta, že se o nich ví a bude se s nimi bojovat, dostává do projevů a textů ČSSD. Možná

ti činovníci soc. dem., kteří s novým prvkem operují, skutečně věří, že zaklínadlo pomůže. Ostatně ani domorodci nepředvádějí rituální tanec o lovu na krokodýla jen tak. Nabudí se a třeba zubatého plaza opravdu uloví. Kdo se ale z naivity spolehne pouze na magickou sílu zaklínadel, sám skončí v krokodýlích čelistech. Protože potvora je opravdová a kouše. Stejně jako nejsou vymyšlení ani soc. demokraté využívající vládní pozici. Dokud se jejich odpovědnost obchází zamlžováním, však jako by neexistovali. Ale budiž, od toho jsou stranická grémia - například ústřední výkonný výbor, což je nejvyšší orgán ČSSD mezi sjezdy -, aby přijímala usnesení, která se mají plnit. A jestliže se někdo v soc. dem. dejme tomu domnívá, že jeden kandidát na předsedu je lepší než vícero a že postupný vývoj k čemusi lepšímu je užitečnější než prudké pohyby, aťsi. O čem ale přemýšlejí ostatní členové, kterým je jasné, že přestavba už jednou ztroskotala? Zase o přestavbě. Tedy o poučení z ní. Jak známo, kosmetické změny nic nezachránily a budova se zřítila. Až potud - lze slyšet z úst nespokojenců v soc. dem. - to souhlasí. Když se nepodařilo udělat po prohraných volbách radikální řez, není vyloučeno, že strana po příštích volbách, tentokrát do Sněmovny, padne na ústa. Ale má to i své lepší stránky, dodávají: Členové a veřejnost se přesvědčí, že nelze nic napravit polovičatostí. Lídři - oficiální Vladimír Špidla a zákulisní Miloš Zeman - budou muset nést odpovědnost. Odstraní se tím Zemanovi následníci a Špidla pochopí, že není mesiáš, ale filozof a úředník. Letos v dubnu jsme informovali o různých variantách povolebního podzimu v ČSSD a o případném postupu Stanislava Grosse a jeho stoupenců. Ocituji tehdejší prognózu při negativním volebním výsledku: Jediným vážným kandidátem na předsedu soc. dem. zůstane Vladimír Špidla a Gross po dohodě s ním zaujme jedno z míst ve vedení bez bezprostřední odpovědnosti za stranické záležitosti. Soustředí se na práci ministra vnitra, kde se bude snažit o exekutivní zkušenosti i politický kapitál... Extrémní scénář zní: Kdyby soc. dem. prohrála volby 2002, musela by se pozvednout z popela jako bájný pták Fénix a to by byla doba pro bezvýhradný nástup Grosse a jeho lidí. Podle některých náznaků se o tomto scénáři v ministrově okolí opět uvažuje. Velikaja perestrojka , jak známo, dopadla neslavně. Třeba bude gross Fénix úspěšnější. Zdroj: Právo Datum vydání: 5.1.2001 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 06 Autor: Alexandr Mitrofanov Špidlova cesta od dvojky k jedničce Stotisícové shromáždění na Václavském náměstí reagovalo na prvního vicepremiéra a nejspíš budoucího předsedu ČSSD Vladimíra Špidlu pískotem. Právem? Odpověď vyznívá negativně, jdeli o příchod osobně skromného až

asketického, pracovitého a podle obecného mínění nezkorumpovaného muže. Odpověď ale zní ano, když si uvědomíme, že přišel jako představitel vlády a soc. dem., která dění v České televizi zaspala a včas nezvládla problém Miloš Zeman. V úvahách muže čísla dvě ve vládě a soc. dem., pokud lze do nich proniknout, hrají významnou úlohu dva faktory - důležitost věci a správné načasování vlastní reakce, cizím slovem timing. Zdá se, že Špidla tentokrát nevyhodnotil oba faktory dobře. Odvolání ředitele Chmelíčka v celkové atmosféře smluvně opozičního vládnutí se skutečně nemuselo jevit jako kamínek, který strhne lavinu. Vždyť si společnost na status quo zdánlivě zvykla a strůjcům opoziční smlouvy a tolerančního patentu jako by procházelo téměř všechno. Stejně tak se Špidla následně odmítl vyjádřit k překotné volbě Hodače. Našemu listu v čerstvé reakci jen řekl, že nového šéfa ČT nezná, ví jen, že působil v BBC, což je poměrně dobrá značka. Argument o Hodačově profesionalitě, automaticky vznikající z působení v BBC, vzápětí učinil základem své podpory novému řediteli Miloš Zeman - a to bez jakýchkoli korekcí stranického vedení. Důležitost věci začala Špidlovi a také Stanislavu Grossovi docházet až kolem Vánoc a tak zorganizovali usnesení politického grémia, které volalo po Hodačově odchodu bez podmínek. Timing byl ale zmařen následným Zemanovým chováním. Úterní nedohoda čtyř předsedů politických stran totiž dál vyhrotila už nejen situaci v ČT, ale i napětí ve společnosti. Přitom mohla dopadnout jinak a poměr sil by vyzněl tři ku jedné ve prospěch apelu na Hodačův bezpodmínečný odchod. Stačilo málo - aby na setkání čtyř vrcholných politiků byl přítomen někdo zastupující ČSSD. Kdyby se takový soc. demokrat do Klausovy parlamentní pracovny skutečně dostal, nepochybně by musel konat v souladu s usnesením politického grémia. Jenže ČSSD reprezentoval na schůzce Miloš Zeman. Na grémiu, které se vyslovilo pro Hodačovu rezignaci, sice chyběl, to však za normálních okolností nemůže být v demokratické straně důvod pro ignorování vůle kolektivního orgánu. Přesto Zeman jednal sólově a přiklonil se ke Klausovi a ODS s požadavkem, že s Hodačem musí odejít také rebelové. Premiér sice přes noc z úterka na středu změnil názor a vyslovil se pro Hodačův odchod kvůli jeho manažerským chybám, ale vůči němu byl stále mnohem jemnější než vůči stávkujícím. Označil je za strůjce maoistických, trockistických nebo jakýchkoli jiných kulturních revolucí, které spočívají v tom, že skupina zaměstnanců, která je s něčím nespokojena, vyzývá k odstoupení svých šéfů. Nelze chtít po občanu Zemanovi, aby zrovna on choval sympatie k televizním vzbouřencům. U předsedy soc. dem. se však předpokládá větší citlivost k zaměstnancům než k manažerům. Zemanova pozice je opačná - i tady je blíž ODS. Čím dál víc tak působí jako Klausův spolehlivý spojenec v řadách soc. dem. Logiku by to nakonec mělo - jen ODS je totiž schopna zaručit Zemanovi splnění jeho posledního politického cíle, co nejdelší setrvání ve Strakově akademii. Toto všechno, i s hustou omáčkou Zemanova předchozího pohrdání lidmi majícími jiný názor, měla veřejnost před středeční manifestací na talíři. Když lidé zahlédli přicházet kuchaře ze

stejné hospody, který se předtím nijak nechtěl od svého šéfa lišit, zákonitě zapískali. Na závěr však Špidlovi, který se byť s oklikami, ale vyslovil pro Hodačův odchod, přece jen zatleskali. Muž číslo dvě vlády a ČSSD tak získal za svou odvahu přijít mezi demonstranty určitý punc důvěryhodnosti. Chce-li zvýšit jeho hodnotu, nezbude mu patrně než zařadit mezi opory svého politického stylu vedle důležitosti problému a správného načasování také průbojnost a dynamiku. Pak může být uznán za jedničku nikoli jen proto, že ho odkázal soc. dem. Miloš Zeman. Nástup s touto nálepkou by byl ostatně i pod Špidlovu úroveň.



Filozofie štěnice SLOUPEK Je obtížné pochopit, co strany spojené do čtyřkoalice chtějí a co sledují. Zdá se pravděpodobné, že jejich nejoblíbenější kratochvílí je páchání sebevraždy. V tomto ohledu mají skóre imponující. Odmítnutím spolupráce se sociální demokracií po volbách v roce 1998 zafungovaly (tehdy ještě jen lidovci a unionisté) jako porodní báby opoziční smlouvy, aby se boj proti tomuto vlastnímu levobočku stal jejich modlitbou před spaním. V roce 1999 odmítly podpořit návrh vládního rozpočtu a tím dopomohly na svět tolerančnímu patentu mezi ODS a ČSSD. Před několika dny při hlasování Sněmovny o novém televizním zákonu zachránily spolu s Milošem Zemanem ODS před totální izolací, když trvaly na svém návrhu zákona a odmítly podpořit předlohu ČSSD, jakkoliv nedokonalou. Možná tomu říkají zásadovost, my však v tom vidíme politické neumětelství. Pokud se předáci KDU-ČSL a Unie svobody považují za politiky, museli přece vědět, že v takové situaci se Miloš Zeman uchýlí k prsu ODS, odkud čerpá svoji moc. A všechno čtyřkoalice završila ve středu v Senátu, kdy rozhodla o tom, že televizní zákon se pozdrží o několik dní, než ho znovu schválí sněmovní většina. Nechceme být hrubí, avšak v tomto případě připomíná filozofie čtyřkoalice filozofii štěnice: když nemohu nic jiného, alespoň zasmrdím! V době, kdy stávkující televizní zaměstnanci se nechali strhnout k neodpovědnému kroku instalováním svého dočasného ředitele TV a začali tím ztrácet získaný kredit, čtyřkoalice jim poskytla čas, aby se ve vlastní šťávě smažili déle. Možná že i

toto považuje čtyřkoalice za zásadovost, my však musíme trvat na politickém neumětelství, ba možná na něčem ještě horším: na hlouposti! Výsledkem čtyřkoaliční "zásadovosti" bude jen větší počet soudních žalob, kterým stávkující v televizi budou muset čelit. Čtyřkoalice zřejmě surfuje na vrcholu vlny, která je vynesla k excelentním úspěchům v senátních a v krajských volbách. Možná že poslední průzkumy volebních preferencí ji v sebeuspokojení upevňují. Ve volbách sněmovních za patnáct měsíců může být ovšem všechno jinak. Volič si vzpomene, čemu čtyřkoalice dvakrát nesmyslnou zaťatostí pomohla na svět, že přesto mohla smlouvu i patent dvakrát nalomit a neučinila tak. A volič si může vzpomenout na biblické: nehřeješ ani nestudíš, a proto vyvrhnu tě z úst svých.

Zdroj: Právo Datum vydání: 25.1.2001 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 06 Autor: Alexandr Mitrofanov Rozpolcenost zeslabuje soc. dem. Mají se soc. demokraté radovat, nebo naopak truchlit nad tím, že Ústavní soud zničil společné dílo jejich strany a ODS, tedy volební zákon zplozený opoziční smlouvou? Tento oříšek budou muset činitelé ČSSD rozlousknout sami. Podstatu ale tuší ať už věcně, či intuitivně každý z nich - poklidné plynutí poslaneckých a jiných dobře zajištěných dnů, týdnů a měsíců až do konce volebního období, které zaručovala smlouva s ODS, je v ohrožení. Pojmou-li soc. dem. členové Sněmovny nutnost vypracování novely zákona jako krůček směrem k propasti předčasných voleb, v níž zmizí jejich ústavní postavení spolu s poslaneckými platy, budou rozrušení a nevyzpytatelní. Tento typ reakcí je příznačný hlavně pro ty, kteří už nedoufali ve svůj osobní úspěch příští rok ve volbách. Jasný je v jejich očích i viník, tedy viníci: Je to prezident Havel a čtyřkoalice, kteří svým rýpáním do pracně protlačeného zákona nakonec za pomoci ústavních soudců dosáhli svého. Odpor části ČSSD vůči Havlovi nedávno posvětil Miloš Zeman požadavkem, aby prezident opustil politiku. A rány, které soc. dem. utržila od čtyřkoalice v podzimních volbách do krajů a Senátu, se nestačily zahojit. Sůl verdiktu Ústavního soudu proto musí mnohého soc. demokrata bolet k uzoufání. Dá se vystopovat shoda mezi těmi členy ČSSD, kteří nejsou šťastní z rozhodnutí ústavních soudců, a těmi, kteří vyzývají Zemana, ať neodchází z čela strany. Motiv je společný: Je jím pocit osiřelosti v nepřátelském prostředí, kde se to jen hemží lidmi Hradu či čtyřkoaličními bytostmi a kde není dopřáno sluchu člověku, který nepatří mezi nafoukané snoby či návštěvníky lánské vily

Amálie. Tento pocit je autentický a může se vyostřit až ke zkratům v jednání právě v případě, jestliže své děti opustí otec Zeman. Není to celé vůbec k zesměšnění, jde spíš o drama lidí, kteří šli do politiky ve stínu vůdce a nyní ho ztrácejí - a ve svém hoři jsou s to spíš bourat než stavět. Spolu se Zemanem sdílí tato část ČSSD teorii nepřátelských rejdů. Vnější nepřítel je pro ně zřetelný - čtyřkoalice a Havel. Stejně tak se rýsují případní spojenci na prvním místě ODS, protože drží vládu, na druhém komunisté (to když by šlo opravdu do tuhého). Ale to nestačí, pro komplexní vnímání je třeba určit škodlivé živly uvnitř strany. Po událostech kolem ČT je odpověď nabíledni. Se čtyřkoalicí a Havlem se nejvíc sblížili Vladimír Špidla, Petra Buzková, Pavel Dostál. Z jedné vody načisto pak lze spláchnout Lubomíra Zaorálka, Miloše Kužvarta a pak kohokoli, kdo se k tomuto směru v soc. dem. jednou přihlásí. Předpokládaný nový předseda Špidla tak stojí před další politickou maturitou. V první, kdy dostal otázky z televize, nejdříve obstál, ale nakonec nebyla stranická komise spokojena, že si nechal posílat taháky od čtyřkoaličních spolužáků. Kdyby propadl podruhé, mohlo by to znamenat definitivní vyhození ze studií. Je to obtížné: Špidlovi sice sem tam napoví ze sousední lavice Stanislav Gross, ale zkuste se pořádně soustředit, když za vámi funí Miloš Zeman a v nestřežené chvíli vás s chutí píchne šídlem do zadku. Nyní se ukáže, jak silnou podporu ve straně má designovaný Zemanův nástupce. Podle dramatického měření sil v poslaneckém klubu, které předcházelo dohodě Zeman-Klaus o televizním zákonu, prohrával Špidla o dva tři hlasy. Teoreticky je ale zklidnění vášní v soc. dem. možné. Zemanovci zřejmě budou schopni naslouchat tomu, kdo jim zaručí, že předčasné volby nebudou. Má šanci ten, kdo jim vysvětlí, že zrušení 35 krajů může dokonce znamenat, že i ti poslanci, kteří už v duchu nad dalšími roky ve Sněmovně zlomili hůl, dostanou ve větších volebních obvodech znovu šanci. Tady bude mít Špidla snazší pozici, protože tuhle naději chová v srdci nejeden poslanec ČSSD. A nakonec může mít navrch ten lídr, který dokáže vyjednat s ostatními parlamentními stranami takovou podobu novely volebního zákona, která bude přijatelným kompromisem když ne pro všechny, tak aspoň pro potenciální koaliční spojence po volbách. Tady jsme ovšem zpátky u emocí, které velká část soc. dem. poslanců chová k možným vládním partnerům. Na jedné straně nikoli bezdůvodně poukazují na programovou a lidskou nepřijatelnost dvou menších stran čtyřkoalice - ODA a DEU. Jenže když se jich ptáte, jak se dá spojit program a osoby ČSSD s Klausovou ODS, odpověď nemají. Snad jen to, že si už na ODS zvykli a že ta, na rozdíl od čtyřkoalice, má disciplínu a plní dohody. Kdyby soc. dem. vstoupila do negociací o novele volebního zákona takto vnitřně rozpolcená, hrála by roli outsidera. Dubnový sjezd ČSSD proto bude muset definitivně vyřešit orientaci strany. Předseda, kterého zvolí, by měl dostat jasný mandát a v jednáních o nových volebních pravidlech prosazovat preference určené delegáty. Jenže mnoho stejně jasných schémat už padlo za oběť nevyzpytatelnému lidskému faktoru.

Zdroj: Právo Datum vydání: 27.1.2001 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 06 Autor: Alexandr Mitrofanov Co se děje před sjezdem ČSSD Tradující představa o vývoji v soc. demokracii, podle níž Miloš Zeman na dubnovém sjezdu v klidu odejde, vystřídá ho Vladimír Špidla se Stanislavem Grossem po boku a strana soustředí své síly už jen na volby do Sněmovny, dostává v těchto dnech trhliny. Několik okresních konferencí totiž vyzvalo Zemana, aby post předsedy neopouštěl. Stejní lidé, kteří apelují na Zemana, kritizují Špidlu a jeho spřízněnce, že se v televizní kauze mylně pootočili ke čtyřkoalici. A sám premiér a šéf strany před týdnem poprvé dal najevo stranické veřejnosti, že se Gross netěší jeho přízni, když ho na předsednictvu strany - v ministrově nepřítomnosti - podrobil kritice. Vzniká tak několik otázek a první v pořadí je: Změní Zeman své rozhodnutí a bude znovu kandidovat na předsedu? Ví to samozřejmě jen on sám, ale s přihlédnutím k různým okolnostem lze kladnou odpověď téměř s jistotou vyloučit. Miloš Zeman zakládá svou politickou image na tom, že plní veřejně pronesené sliby. Větu, že na sjezdu se již o nejvyšší post ucházet nebude, vyslovil za uběhlé dva roky snad desetkrát. O změně stanoviska by mohl politik v takové situaci uvažovat jen tehdy, požádá-li ho, aby neodcházel, víc než polovina reprezentativních stranických orgánů. Apely Miloši, zůstaň! se však dosud dají spočítat na prstech jedné ruky. Z rozhovorů s iniciátory prozemanovských výzev navíc vyplývá, že to tak ve skutečnosti ani nemyslí. Ujišťují, že jim nejde o další roky se Zemanem v čele strany, ale o symboliku a profilaci. Jsou přesvědčeni, že velký předseda, který přivedl soc. dem. do vlády, by měl odejít ze stranické funkce se slávou. V tom snad na sjezdu nastane shoda, protože jinde v soc. dem. zase vznikají rezoluce, aby byl zvolen čestným předsedou ČSSD. A hlavně - o což Zemanovi patrně jde především - vůle delegátů tak zabrání jakémukoli pokusu o jeho odstranění z premiérského křesla. Podezírá-li Zeman z podobných záměrů Grosse jako jediného, kdo by byl takové akce schopen, pak by nebylo divu, že se na něj před nedávnem obořil. Autoři prozemanovských apelů tvrdí, že jim také jde o soc. dem. jako stranu dvou proudů. Sami se nazývají stranickou levicí. Vyznačují se úctou k silovým řešením a jde-li o možné partnery, nesnášejí čtyřkoalici, tolerují ODS a jsou připraveni ke kooperaci s KSČM, ale až se ta zbaví nejkřiklavějších normalizačních manýr a postav. Tento proud doposud postrádal svého reprezentanta, který by mohl aspirovat na místo ve vedení. Sice navenek jménem takto smýšlejících soc. dem. stále aktivněji vystupuje zástupce ústeckého hejtmana Jaroslav Foldyna a za alespoň trochu

příznivých okolností by asi rád zopakoval pokus o křeslo místopředsedy soc. dem. Ale Foldyna je příliš jednoznačná postava, která členy ČSSD spíš rozděluje. Proto se v kruzích soc. dem. levice rodí jiný nápad: Jejich zástupcem ve stranické špičce by mohl být Jan Kavan. Ten se zatím nevyjádřil. Před řadu úvah je však postaven i nekomunistický levicový politik Vladimír Špidla, který právě u levice kvůli svému postupu v televizní kauze ztratil body a vysloužil si pověst příliš ohebného, málo radikálního a zbytečně slušného vůči čtyřkoalici. Špidla ve své pozici předpokládaného kandidáta č. 1 na nového šéfa soc. dem. se nevyhne přemýšlení, zda si levici nakloní a jak. Zda ipo případném zvolení dokáže udržet ve straně levici i střed vedle sebe ve spolupráci, nikoli zakleslé do sebe. Zda, jak a jestli vůbec bude fungovat posjezdový triumvirát Špidla-Zeman-Gross. Ale především: Zda ho levice nezavrhne úplně a nebude se snažit za jeho zády uzavřít s radikálním a rozhodným - když je třeba - Grossem dohodu něco za něco , v níž by se hrálo s podporou na funkci předsedy místo Špidly.

Zdroj: Právo Datum vydání: 2.2.2001 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 06 Autor: Alexandr Mitrofanov Bez valné pozornosti proběhla před několika dny krátká výměna názorů k návrhu na změnu stanov ČSSD, podle něhož soc. dem. premiér má být automaticky členem nejvyššího vedení strany. Na první pohled pakatel, ve skutečnosti možný bod varu v soc. dem. Teoretická debata na toto téma nevypadá jako příliš potřebná. Jen těžko se obecně namítá, že premiér, neníli jinak členem vedení strany, má mít přístup k vypracování jejích strategických a taktických plánů. V potaz lze vzít snad jen to, zda to má činit s hlasem rozhodujícím, či jenom poradním. Jenže do paragrafů stanov se zamíchaly zvláštnosti současné ČSSD a suché haluze, které jindy upoutají jen stranické zahradníky, nasávají mízu. Jde totiž o roli Miloše Zemana poté, co na dubnovém sjezdu ukončí své osmileté působení v čele ČSSD. Členové soc. dem. se zamýšlejí nad roky pod jeho vedením a upřesňují svůj vztah k odcházejícímu vůdci. Do značné míry je ovlivňuje Zemanem zvolený itinerář. Potřebuje zůstat premiérem až do voleb 2002, kdy přivede stranu k dalšímu vítězství, které opakovaně předpověděl. Pak teprve, ověnčen vavříny, hodlá opustit velkou politiku. Podmínkou Zemanova setrvání je existence opoziční smlouvy. Má-li někdo z adeptů na stranické vedení jiné záměry, stává se objektivně Zemanovým protivníkem. Dokud ale bude premiér členem nejužšího vedení soc. dem., podrží tyto lidi pod dohledem. Zbývá jen, aby Zemanovi příznivci na sjezdu prosadili příslušnou změnu stanov. Právě na téma Co se Zemanem po dubnu proběhla nedávno na chodbě Sněmovny

debata několika poslanců ČSSD, jejímž jsem byl svědkem. Zaznělo, že předseda je buldozer, který jsme před osmi lety záměrně vypustili na protivníky, i s tím, že načas zplanýruje naši vlastní krajinu. Jiný poslanec však děl: Je to svorník, který člověk v jeho nástupci jen těžko nachází. A pak se řeč - přirozeně pro předsjezdovou soc. dem. - stočila na Vladimíra Špidlu. V nahodilé debatě zůstala viset ve vzduchu odpověď na otázku, jestli právě on dokáže být tím novým svorníkem. Špidlovi sympatizanti za něj příliš nebojovali. Zato autor svorníku, známý svou příklonností k Zemanovi, naléhavě připomněl nedávnou historku z jednání o vládním návrhu televizního zákona. Ostatní chtě nechtě museli souhlasit, že "Vláďa (Špidla) se s tím mořil týden, ale Miloš (Zeman) jen přišel, hodil nohu přes nohu, zakýval botou - a už to bylo". Šlo o známý případ, kdy Zeman, poté, co Špidla nezískal souhlas čtyřkoalice, dokázal během hodiny dohodnout s Václavem Klausem podporu ODS. Zároveň však nelze přehlédnout, že řada okresních konferencí ČSSD potvrdila Špidlu jako svého favorita na funkci předsedy, a stejný trend lze očekávat u krajských konferencí, které začnou příští víkend. Otázka ovšem zní: Jsou pro Špidlu, nebo proti zemanovcům ? Že se chtějí zbavit svazku sODS a poohlédnout se po čtyřkoalici, sporné není. Špidla je z řady důvodů člověkem, jehož portrét nesou před řadami soc. dem. odpůrci pokračování opoziční smlouvy a s ní spojených mocenských silokřivek. Bude však po svém případném zvolení svorníkem strany, nebo spíš klihem, který ji jakžtakž poslepuje, než jednotlivé archy stlačí svorník nový? Je veřejným tajemstvím - tedy aspoň jde-li o soc. dem. veřejnost proč je Špidla zatím jediným aspirantem na nového předsedu. Stanislav Gross vyhodnotil situaci tak, že nemá smysl jít do přední linie a nechat se vtáhnout do nestability, která nutně nastane po odchodu silného šéfa Zemana. Grossův čas má nastat za další dva roky. Boule a šrámy tedy zbývají Špidlovi, a ten se k úloze obroditele ČSSD několik týdnů po prohraných listopadových volbách dokonce i hlásil. Pak zmlkl a mlčí. Prý připravuje rozhodné kroky na dobu, až bude mít předsednické pravomoci. Mezitím mu možná sjezd pošle do politického grémia chytrého horáka Zemana, který by tak i po odchodu z funkce měl velký stranický vliv - a k tomu pádné premiérské slovo. Nedávno mi jedna čtenářka položila otázku: Proč jsou v ČSSD zemanovci a grossovci, a nejsou špidlovci? Skutečně, proč? Kvůli Špidlově nevýbojnosti, celkové uměřenosti a chladnosti v komunikaci? Nebo designovaný předseda sdílí osud kompromisních postav, kterým soupeřící skupiny určí úlohu prozatímního správce? Pravá odpověď je samozřejmě na Špidlovi. Čas předvést se stále má. A že to ve správné chvíli umí, přesvědčil ve dnech televizní krize.



Kdy Godesberg SLOUPEK Cíl není ničím, hnutí je vším, tvrdil před více než sto lety německý sociálně demokratický teoretik Eduard Bernstein. Řekl tím, že lepší než socialismus v daleké budoucnosti je mohutné organizované hnutí, které může dění ve společnosti ovlivňovat hned a trvale. Vysloužil si pověst kacíře, nicméně evropské sociálně demokratické strany se vydaly v podstatě jeho cestou. Aniž by se vzdávaly cíle mocenského, vykročily po cestě reformní. Po první světové válce se poprvé staly salonfähig neboli přijatelné i pro středové voliče, když své země vytáhly z víru bolševických nálad. Voliči odměněni krátkodobými vládami pracovali socialisté na sobě dál. Opouštěli teorii třídního boje, která se ve dvacátém století ukázala být balastem, zbavili se tak pověsti nevypočitatelných petrolejníků a posunuli se dále do politického středu. Neboť tam se vyhrávají volby, nikoliv nasáváním okrajového smetí. To může fungovat nanejvýš jednou. Německá sociální demokracie byla jedna z posledních, která očistnou kůru podstoupila v roce 1959 v Bad Godesbergu. Za sedm let už byla členem velké koalice s křesťany a za další tři roky už dvanáct let vládla. Dnes jsme svědky dalšího posunu do "nového středu", reprezentovaného britskými a německými socialisty. Opět ku prospěchu věci. Co je sociální demokracie česká? Těžko říci. Stále ještě přešlapuje před svým Godesbergem a hledá sama sebe. Ke škodě společnosti to bude ještě dlouhé hledání. Na jedné straně volají mocné organizace severočeská a ostravská k ráznému posunu doleva a dokonce ke spolupráci s komunisty, a to je zaručená cesta do nicoty. Na straně druhé Miloš Zeman, "odcházeje od nás", doporučuje občanské demokraty do lásky a přízně demokratům sociálním, jako by vždy mohli vládnout jen pod protektorátem ODS. A korunní princ Špidla balancuje na laně. Ví, kam posun vlevo vede, z rituální povinnosti však varuje i před spoluprací s liberální (US) a sociálně orientovanou (KDU-ČSL) čtyřkoalicí. Něco jako irská Sinn Fein, "my sami". O nějakém kroku dále do středu, o nějakém "Godesbergu," který by měl položit základy skutečné sociální demokracie, se neproslýchá nic. Vždyť jednota nesjednotitelného je důležitější, i kdyby to mělo kozu stát! ČSSD riskuje, že si středoví voliči řeknou: dostali jste příležitost. Avšak nehřejete ani nestudíte, a proto vás vyvrhneme z volebních uren.


Právo 5.3.2001 Titulní strana 01 Alexandr Mitrofanov

Komunisté začínají ČSSD vonět V sociální demokracii běží neformální debata o tom, zda překročit jedno z největších tabu ČSSD. Tím je zákaz centrální spolupráce s KSČM přijatý na bohumínském sjezdu soc. dem. v roce 1995. Někteří významní činitelé ČSSD jsou nakloněni diskusi o rezoluci na dubnovém sjezdu, jiní to rozhodně odmítají. Člen politického grémia a šéf poslanců soc. dem. Zdeněk Škromach Právu řekl, že je legitimní na sjezdu debatovat, aby stranické orgány nezakazovaly spolupráci s žádným politickým partnerem. Na výslovný dotaz, zda by sjezd měl posoudit otázku zrušení bohumínské rezoluce, Škromach uvedl: "Ano, obecně ve smyslu ke všem politickým stranám, i ke komunistům." Nová debata o možnosti spolupráce s KSČM je spojena s chystaným založením levicové platformy v ČSSD. Sám Škromach, který má tři nominace krajských konferencí na místopředsedu ČSSD, se nehlásí do levicové frakce, nicméně její vznik považuje za možný. Stejný postoj zaujímá další kandidát na místopředsedu, ministr zahraničí Jan Kavan. K případnému zrušení bohumínské rezoluce Kavan pro Právo poznamenal, že je třeba nejdříve projít věcnou diskusí na základě zkušeností členů ČSSD. "Chtěl bych, abychom brali v úvahu imožnost, že KSČM může být diferencovaná," řekl Kavan. Dodal, že jeho podporu by měla skupina, která by uvnitř strany podnítila diskusi o tom, jak zachovat levicový charakter ČSSD, jak vnímat problémy lidí zvláště v malých obcích a jak jim pomoci. "Pokud by se to zvrtlo na jakési usilování o mocenské posty, mou podporu by to nemělo," řekl Právu Kavan. Toho prosazuje formující se soc. dem. levicové křídlo jako svého člověka do vedení strany. Kavan však včera popřel, že by chtěl být lídrem jakékoliv platformy. Plně by ji však podle svých slov pro ČTK podpořil, kdyby byla založena na solidaritě, sociální spravedlnosti, svobodě a samosprávě. Vyhraněný je postoj kandidáta na místopředsedu ČSSD, ministra pro místní rozvoj a stávajícího místopředsedy pro komunální politiku Petra Lachnita: "Mně neskonalým způsobem vadí, že zatímco se pravice shlukuje do absolutně nemravných koalic, které slouží jenom k uchvácení postů, tak na levici není žádná spolupráce jakoby možná." Jasně se pro Právo vyjádřil i další činitel ČSSD patřící do Zemanova okruhu, poslanec Miloslav Kučera. Podle něj na sjezdu bude o zrušení zákazu spolupráce s KSČM velká diskuse: "Volání po široké levicové frontě včetně rozumně a nikoli militantně ideologicky se projevující části KSČM je i z naší strany zřetelné. Vidíme ve Sněmovně, že pravicové strany se dokáží semknout, když potřebují, a potřeba komunikace mezi levicovými stranami je zřejmě rovněž evidentní." Podle Kučery volání po levicovosti ČSSD zaznělo na řadě konferencí proto, že

se strana v řadě případů chová velmi nečitelně. Do platformy, která by vypracovala a dodržovala svůj levicový program, by se Kučera podle svých slov přihlásil. Poslanec a exministr zdravotnictví Ivan David, který novinářům přiznal, že na vzniku platformy pracuje, uvedl, že levicové uskupení má být zásadně pozitivní a má hledat autonomní řešení v rámci soc. dem. bez jakékoli personalizace. "Spolupráce s KSČM ve formě opoziční či koaliční dohody v tuto chvíli není na pořadu dne. To záleží na vývoji v KSČM - a dovedu si představit takový vývoj, který umožní spolupráci," dodal David pro Právo. Předseda ČSSD Miloš Zeman proti vzniku levicové platformy ve straně nic nenamítá. "V sociální demokracii existuje už řada platforem: zemědělská, křesťansko-sociální, ekologická a podobně, nevidím důvod, proč by neměly vznikat platformy další," uvedl Zeman pro ČTK. Špidla a Gross proti odvolání zákazu Budoucí šéf ČSSD Vladimír Špidla řekl Právu, že diskuse o jakémkoli tématu na sjezdu je možná. Přehodnocení bohumínské rezoluce však odmítá: "Můj názor je, že spolupráce s komunisty jinak než ve Sněmovně a případ od případu při řešení konkrétních politických otázek není správná, že by byla pro soc. dem. velmi nevýhodná." Bohumínská rezoluce povoluje součinnost na komunální úrovni a v parlamentu při hlasování. Stejný postoj zaujal pravděpodobný Špidlův první místopředseda Stanislav Gross: "Nevidím žádný důvod vracet se k bohumínské rezoluci. V praktické politice nám to problém nečiní a soc. demokracii to jednoznačně vymezuje." Šéfka pražské soc. dem. Petra Buzková, jež patří mezi Grossovy politické spojence, Právu řekla, že je to rezoluce správná, ale nebrání se jakékoli věcné diskusi. Předseda zahraničního výboru Sněmovny Lubomír Zaorálek považuje podobná prohlášení o nespolupráci do budoucna za problematická, protože každá strana včetně KSČM má nárok na vnitřní vývoj. "Ke komunistům bychom se ale přibližovat neměli. Nepokládám za možné úvahy o koalici s KSČM," poznamenal Zaorálek. Grebeníček čeká Šéf komunistů Miroslav Grebeníček pro Právo uvedl, že je na čase, aby ČSSD jednoznačně promluvila směrem k veřejnosti a vyprofilovala se jako levicová strana. "Samozřejmě byl by to signál i pro KSČM, ať už se to bude týkat bohumínského usnesení, nebo aktuálních otázek směrem k blížícím se volbám do Sněmovny, a hlavně k řešení priorit, které tíží naši republiku. KSČM je spolupracující levice," prohlásil Grebeníček.

Zdroj: Právo Datum vydání: 26.3.2001 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 04 Autor: Alexandr Mitrofanov Zeman vypadá neotřesitelně Obavy, zda se po sjezdu ČSSD Miloš Zeman udrží v premiérském křesle, se rojí kolem Strakovky už delší dobu. Na veřejnost proskočily před deseti dny v útoku místopředsedy strany Lachnita na autory údajných scénářů, které počítají s demisí soc. dem. vlády a jejím opětovným ustavením, avšak už bez Zemana v čele. Lachnit neváhal bez okolků označit dvě centra, která jemu i dalším Zemanovým spojencům dělají vrásky. Zmíněné scénáře umístil uvnitř strany do bašty Stanislava Grosse - středočeské organizace, a mimo stranu rovnou na Hrad. Vzápětí ale všichni dotčení jakoukoli přípravu Zemanova svržení z premiérského trůnu popřeli. Jen Pavla Grünthalová, analytička středočeské ČSSD, se bez okolků přiznala, že postup, který počítal se Zemanovým odchodem ze Strakovky dávno před volbami 2002, skutečně rozpracovala jako svou soukromou představu. Nakonec ani členkou ČSSD není a stranická disciplína se na ni nevztahuje. Jenže Středočeši tento nápad okamžitě vyřadili a pak rozptýlili i analytický tým, v němž Grünthalová pracovala. Stranické kázni tak nezůstali nic dlužni. Ale i kdyby se nová špička ČSSD začala nápadem na odstranění premiéra Zemana vážně zaobírat, musela by záhy narazit na moderní podobu starého vtipu o tom, jak hledali v Praze vůdce ruských bolševiků. Pointa této anekdoty zní: Lenin není v Žitný, Lenin je v Ječný. Je to tak. Co by mohlo přimět Miloše Zemana, aby dobrovolně opustil premiérskou pracovnu? Čistě teoreticky by to mohl být tlak jeho nespokojené strany. S čím ale má být v této chvíli - i později nespokojena? Zeman trumfuje s ekonomickým růstem, který vykazují jeho oblíbená tvrdá data, a samozřejmě s tímto argumentem v ruce každého kritika v mžiku uzemní. Premiérův výrok je výmluvný: Já jsem možná o berlích, ale důležité je, že česká ekonomika díky mé moudré vládě o berlích není. Jsou tady sice závěry expertů Světové banky, které několik dnů po zveřejnění růstu HDP nasvítily českou ekonomiku z jiného úhlu. SB varuje před výší celkových výdajů státu, jejich další růst považuje za neudržitelný a vyzývá k jejich neodkladné reformě. Jenže jaké ingredience namíchali světoví bankéři do doporučeného léku? V receptu stojí: Zvýšit věk odchodu do důchodu, rozšířit spoluúčast pacienta na hrazení zdravotnických služeb, zavést školné na vysokých školách, omezit příspěvky státu na stavební spoření… Tomu že mají naslouchat sociální demokraté? To je spíš posílí v názoru, že pravice v Česku i v nadnárodních finančních mološích mluví stejnou řečí - a svému moudrému premiérovu naopak poděkují, že dělá všechno v rozporu s doporučeními žoldnéřů světového kapitálu. Přes hospodářské výsledky prostě vlak případných protizemanovských spiklenců nejede. Mimo jiné i proto, že mnoho členů ČSSD prožívá pod Zemanem

radostný dnešek své privátní ekonomiky, kdy jejich rodinný HDP utěšeně roste z dobře placené funkce. Snažit se skolit premiéra jinak, kvůli jeho politickému stylu, by bylo za těchto okolností směšné. Vypadalo by to jako pokus o sesazení náčelníka lovců mamutů kvůli tomu, že nehraje na piano. Nesliboval přece bezchybné etudy, ale hojnost masa - a hle, kolik kusů leží v jeskynních spižírnách. Proč se tedy plaší Lachnit a ostatní? Proč je mezi zemanovci tak velký zájem prosadit na sjezdu rezoluci, která by šéfovi zajistila premiérské křeslo až do voleb? Musí tedy existovat nějaké ohrožení, k němuž logické úvahy patrně nevedou. Existuje, ale je z říše domněnek. Pozice premiéra Zemana by ztratila stabilitu v jednom jediném případě kdyby se prokázalo, že v jeho blízkém okolí je dost práce pro čističe rukou. Zda je tato možnost reálná, vědí jen ti, kdo mají přístup ke zpravodajským a policejním informacím. To jsou supervizor BIS a ministr vnitra, tedy Vladimír Špidla a Stanislav Gross. Shodou okolností členové tandemu, který hodlá vést ČSSD po nadcházejícím sjezdu. Špidla a Gross si bezpochyby chtějí svůj politický věk co nejvíce prodloužit. K tomu příští rok potřebují maximální efekt ve volbách. Jestli ovšem dospějí k názoru, že soc. dem. získá víc voličských hlasů bez Zemana, či jestli nakonec mávnou rukou s tím, že Zeman je jako rýma, kterou nelze vyléčit, než se sama uráčí zmizet, to už je jenom na nich. Určitě ale vědí, že kdyby po tučných měsících, spojovaných se Zemanem, přišla za jejich vlády pro ČSSD hubená léta, ať už v podobě vládního podržtašky, nebo rovnou opozice, bude velký šéf odpočat a připraven se vrátit. Jeho Severomoraváci už tento scénář suverénně oznámili.

Zdroj: Právo Datum vydání: 26.3.2001 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 04 Autor: Alexandr Mitrofanov Zeman vypadá neotřesitelně Obavy, zda se po sjezdu ČSSD Miloš Zeman udrží v premiérském křesle, se rojí kolem Strakovky už delší dobu. Na veřejnost proskočily před deseti dny v útoku místopředsedy strany Lachnita na autory údajných scénářů, které počítají s demisí soc. dem. vlády a jejím opětovným ustavením, avšak už bez Zemana v čele. Lachnit neváhal bez okolků označit dvě centra, která jemu i dalším Zemanovým spojencům dělají vrásky. Zmíněné scénáře umístil uvnitř strany do bašty Stanislava Grosse - středočeské organizace, a mimo stranu rovnou na Hrad. Vzápětí ale všichni dotčení jakoukoli přípravu Zemanova svržení z premiérského trůnu popřeli. Jen Pavla Grünthalová, analytička středočeské ČSSD, se bez okolků přiznala, že postup, který počítal se Zemanovým odchodem ze Strakovky dávno před volbami 2002,

skutečně rozpracovala jako svou soukromou představu. Nakonec ani členkou ČSSD není a stranická disciplína se na ni nevztahuje. Jenže Středočeši tento nápad okamžitě vyřadili a pak rozptýlili i analytický tým, v němž Grünthalová pracovala. Stranické kázni tak nezůstali nic dlužni. Ale i kdyby se nová špička ČSSD začala nápadem na odstranění premiéra Zemana vážně zaobírat, musela by záhy narazit na moderní podobu starého vtipu o tom, jak hledali v Praze vůdce ruských bolševiků. Pointa této anekdoty zní: Lenin není v Žitný, Lenin je v Ječný. Je to tak. Co by mohlo přimět Miloše Zemana, aby dobrovolně opustil premiérskou pracovnu? Čistě teoreticky by to mohl být tlak jeho nespokojené strany. S čím ale má být v této chvíli - i později nespokojena? Zeman trumfuje s ekonomickým růstem, který vykazují jeho oblíbená tvrdá data, a samozřejmě s tímto argumentem v ruce každého kritika v mžiku uzemní. Premiérův výrok je výmluvný: Já jsem možná o berlích, ale důležité je, že česká ekonomika díky mé moudré vládě o berlích není. Jsou tady sice závěry expertů Světové banky, které několik dnů po zveřejnění růstu HDP nasvítily českou ekonomiku z jiného úhlu. SB varuje před výší celkových výdajů státu, jejich další růst považuje za neudržitelný a vyzývá k jejich neodkladné reformě. Jenže jaké ingredience namíchali světoví bankéři do doporučeného léku? V receptu stojí: Zvýšit věk odchodu do důchodu, rozšířit spoluúčast pacienta na hrazení zdravotnických služeb, zavést školné na vysokých školách, omezit příspěvky státu na stavební spoření… Tomu že mají naslouchat sociální demokraté? To je spíš posílí v názoru, že pravice v Česku i v nadnárodních finančních mološích mluví stejnou řečí - a svému moudrému premiérovu naopak poděkují, že dělá všechno v rozporu s doporučeními žoldnéřů světového kapitálu. Přes hospodářské výsledky prostě vlak případných protizemanovských spiklenců nejede. Mimo jiné i proto, že mnoho členů ČSSD prožívá pod Zemanem radostný dnešek své privátní ekonomiky, kdy jejich rodinný HDP utěšeně roste z dobře placené funkce. Snažit se skolit premiéra jinak, kvůli jeho politickému stylu, by bylo za těchto okolností směšné. Vypadalo by to jako pokus o sesazení náčelníka lovců mamutů kvůli tomu, že nehraje na piano. Nesliboval přece bezchybné etudy, ale hojnost masa - a hle, kolik kusů leží v jeskynních spižírnách. Proč se tedy plaší Lachnit a ostatní? Proč je mezi zemanovci tak velký zájem prosadit na sjezdu rezoluci, která by šéfovi zajistila premiérské křeslo až do voleb? Musí tedy existovat nějaké ohrožení, k němuž logické úvahy patrně nevedou. Existuje, ale je z říše domněnek. Pozice premiéra Zemana by ztratila stabilitu v jednom jediném případě kdyby se prokázalo, že v jeho blízkém okolí je dost práce pro čističe rukou. Zda je tato možnost reálná, vědí jen ti, kdo mají přístup ke zpravodajským a policejním informacím. To jsou supervizor BIS a ministr vnitra, tedy Vladimír Špidla a Stanislav Gross. Shodou okolností členové tandemu, který hodlá vést ČSSD po nadcházejícím sjezdu. Špidla a Gross si bezpochyby chtějí svůj politický věk co nejvíce prodloužit. K tomu příští rok potřebují maximální efekt ve volbách. Jestli ovšem dospějí k názoru, že soc. dem. získá víc

voličských hlasů bez Zemana, či jestli nakonec mávnou rukou s tím, že Zeman je jako rýma, kterou nelze vyléčit, než se sama uráčí zmizet, to už je jenom na nich. Určitě ale vědí, že kdyby po tučných měsících, spojovaných se Zemanem, přišla za jejich vlády pro ČSSD hubená léta, ať už v podobě vládního podržtašky, nebo rovnou opozice, bude velký šéf odpočat a připraven se vrátit. Jeho Severomoraváci už tento scénář suverénně oznámili. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor:


Změna tváře ČSSD, kterou prodělala o víkendu, se dá srovnat jen s metamorfózou před osmi lety. Tenkrát vcházela strana do královéhradecké Střelnice s neurčitou vizáží Jiřího Horáka, a opouštěla tyto prostory sice se zemanovským sebezahleděným výrazem, ale zároveň s útočným charismatem nového šéfa. V Praze se nyní stalo něco podobného, leč v obráceném gardu. Vladimíra Špidlu by mohli karikaturisté oprávněně kreslit pouze z levého profilu, ale charisma? Veškeré žádné. Jak se to dá srovnat s cílem zvítězit příští rok ve volbách do Sněmovny, který si soc. dem. na sjezdu vytkla? Nedělá náhodou účet bez hostinského? Vždyť bez Zemana v čele ztrácí odér výjimečnosti, který sice velmi mnohé dráždil, ale na úctyhodný počet jiných lidí působil jako rajská vůně. Premiér na sjezdu naposledy promluvil v pátek, pak už byly slyšet pouze hlasy těch, kdo mají přivést ČSSD k volebnímu úspěchu. Řečnický to pokles o několik tříd. Ale právě v tom možná tkví nová síla soc. demokracie. Špidlova zásluha je v tom, že ji poprvé více než zřetelně umístil na jasně vymezenou značku v politickém prostoru. Náboj poselství nového šéfa byl tak mocný, že rázem ztratily smysl všechny diskuse o tom, zda má oprávnění levicová platforma. Levější než Špidla být nelze, ledaže by se opustil rámec sociální demokracie a šlo se směrem ke KSČM. Nový předseda ČSSD si však dává obzvlášť velký pozor, aby každý chápal, že soc. dem. pod jeho vedením bude důsledně nekomunistická. Zároveň se s neobyčejnou razancí přihlásil k lidem, kteří nemají k dispozici mikrofony a o nichž CNN nevysílá zpravodajství. K lidem, kteří nechtějí jiný životní úděl než žít ze své mzdy, chodit do zaměstnání, odvádět práci podle smlouvy, po práci mít čas na rodinu, na koníčky či jen tak na posezení s přáteli třeba v hospodě. A kteří nechtějí mít pocit, že jejich zaměstnavatel je novodobý pán, jehož jsou poddaní. Špidlova strana není výjimečná ani osobností, která stojí v čele, ani střípky geniality, často s ďábelským odleskem, které na soc. dem. padaly jako drobty ze Zemanových osamělých hodů ostrovtipu. Nejvíc se nová

ČSSD podobá sousedské straně a zevnějšek nového vedení úžasně odpovídá způsobu vidění světa v českomoravské komunitě umístěné do čtvrti mezi luxusem a bídou. V čele stojí pracant a písmák, nemotorný poctivec, ale tvrdý chlapík. Jeho prvním zástupcem je kluk odvedle. Pak je tam slušná ženská, která má doktorský titul a vypracovala se k němu od píky, z dělnické rodiny. Další doktor medicíny taky má určitě pod čepicí - nejenom proto, že vystudoval lékařskou vysokou školu, ale dokázal zvládnout i ekonomiku, a dokonce vrátil komunitě starý, ale hodnotný barák, co jí chtěli vyfouknout zbohatličtí grázlíci. A taky jsou tam dva Moraváci, jeden ze severu, druhý z jihu, jeden od rány, ale pilný, druhý s bezelstným úsměvem chlapce z dědiny, který je sice v Praze léta, ale furt se diví. Taková parta má neobyčejně blízko k těm, koho chce oslovit a komu nabízí ochranu v nelítostném světě politiky. To, že Špidla a Gross dokázali dát dohromady právě tento tým, je prvním krokem k získání nejen nové tváře soc. dem., ale také nové důvěry od občanů, kteří v těchto mužích a ženě vycítí lidi stejné krve a zároveň o kousíček větších znalostí, jak chodit v tom světě tam nahoře. K prohloubení a zúročení počátečního impulsu ale nové vedení potřebuje přinejmenším dvě věci. Nesmí být porušen slušný dojem, kterým dnes působí. A tady může vězet důvod, proč mezi sebe nechtěli Špidla s Grossem Lachnita s jeho mediálním ocasem aféry Alfa Horizont. A za druhé, z grémia, které se tak poskládalo, nesmí vzejít sebemenší náznak nakažení dědičnou chorobou soc. dem. - vnitrodruhovou záští. To je bezpochyby důvod, proč se vynaložilo tolik sil na přehrazení cesty do vedení Jany Volfové, která se například nesnáší s Grossem. A může to být důvod, proč nechtěli mezi sebou Lachnita. Ten je v současné špičce ČSSD jediným zástupcem druhé stranické skupiny, která navazuje na styl Miloše Zemana. Premiér se stal členem širšího vedení - je v předsednictvu s hlasem rozhodujícím. Problém komunikace mezi ním a Špidlou, který vypadal žhavě v době, kdy se sjezd teprve chystal, nyní téměř vychladl a vznikl status quo, který může vyhovovat všem - Zeman bude dál neohroženě řídit vládu a Špidla s Grossem se dají na shánění voličských hlasů jinak, než to dělal velký šéf. Ostatně lze těžko uvěřit, že by si někdo z této trojice přál porážku své strany ve volbách.

Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor: Špidlovy paradoxy


Oblíbená věta Vladimíra Špidly zní: To je jasné. Najdeme ji téměř v každém delším projevu nového předsedy ČSSD. S takovým krédem by měl mít jasno is uzavíráním koalic po příštích volbách do Sněmovny. Sám Špidla na přímou otázku odpovídá, že o koalicích je možné hovořit až po volbách. Veřejnosti by ale větší přehlednost postojů vedení soc. dem. jistě prospěla. Zvláště poté, co Špidla na nedávném sjezdu strany jedny nadchnul, druhé napnul vytyčením směru na výstavbu sociálního státu. A také po Špidlově velikonočním vystoupení v televizi, kdy pro mnohé nepochopitelně zauvažoval o čtyřkoalici jako o potenciálním koaličním partnerovi. Přímé povahy se ptají: Jak je možný takový pardon ojetinám (Miloš Zeman o čtyřkoaliční stínové vládě), postavám z vědeckofantastického románu, které vstávají z politického hrobu a vracejí se, a tvrdí, že jsou živí, i když zůstávají stejní (sám Špidla rovněž o čtyřkoaličnících)? Kde zůstala tvrdá slova nového předsedy o volebním vítězství jako sekeře, kterou "odetneme Volákovy žebračenky, odetneme školné poslance Matějů"? Není v tom rozpor? Pro přímé povahy určitě je. Jenže ty v politice založené na vyjednávání a kompromisech nemají šanci. Když se Špidla před nedávnem loučil jménem sjezdu ČSSD se zasloužilým šéfem Zemanem, připomněl jeho mistrovské kousky v politice jako v umění možného, a zejména podtrhl ono umění. O pár dnů později se nový předseda soc. dem. v tisku přiznal, že má rád věci, které se stanou jinak, než se předpokládá. A že miluje paradoxy a ironii. Takže si lze docela dobře představit, že Špidla bude ze všech sil prosazovat svou vizi ČSSD jako strany sociálního státu, že jako ministr práce a sociálních věcí využije sebemenší příležitost k proboxování v parlamentu zákonů výhodných pro ty, kteří nemají přístup k internetu a o nichž nevysílá zprávy CNN, a že obě jeho půlky - vládní a stranická - budou usilovat o co nejvyšší počet hlasů pro soc. dem. ve volbách. Ale že zároveň v momentu, kdy se ohlásí volební výsledky a bude jasné, jak si ČSSD stojí, vypne mítinkovou rétoriku, zapne kalkulačku, spočítá možné koaliční kombinace - a začne jednat. S kým? Říct s kdekým by bylo trochu komické, protože takovou volnost česká politická scéna neskýtá. Navíc sám Špidla jednací prostor dobrovolně zúžil o komunisty, s nimiž nechce mít na vládní úrovni nic společného. Paradoxem, který předsedově povaze možná konvenuje, je potom chudičký vějíř možností, jak sestavit novou vládu. Jednapadesát a více procent hlasů soc. dem. asi nedostane, a tak jí zbývá dohodnout se buď s ODS, nebo se čtyřkou, anebo jít do opozice. Co na to Špidla? V archívu najdeme jeho výroky ke dvěma prvním variantám. Odchod do opozice jako by nepřipouštěl, stejně jako obdobu nynější opoziční smlouvy. Na dotaz, zda si umí představit koaliční dohodu s ODS, například uvedl: "To záleží na tom, co na ní bude napsáno. Prozatím se mi zdá, že to není příliš pravděpodobné, ale až bude volební výsledek, nastane povinnost politické reprezentace převést ho do dalšího politického života." A co řekl o čtyřkoalici jako potenciálním partnerovi? "Dovedu si představit vážnou debatu o koaliční smlouvě a dovedu si představit, že ta koaliční smlouva bude dost podrobná

na to, aby se dala podepsat. Zda se podepíše, to je samozřejmě jiná věc, protože volby přinesou určitou novou situaci." Špidla ukázal, že by byl schopen onu sekeru, o níž s takovým zápalem mluvil na stranickém sjezdu, klidně zakopat v zájmu účasti své strany ve vládě. Týden po plamenném sjezdovém projevu prohlásil, že když US opustí myšlenku školného, "pak se ukáže, že tam je celá řada styčných bodů". A také políčil nikoli na radikální voliče ČSSD dočasné zběhlé ke komunistům, jak od něj mnozí pozorovatelé čekali. Naopak, vyjádřil přesvědčení, že alfa a omega soc. dem. programu, sociální stát, je nejvýhodnější pro střední vrstvy. Z toho, co víme o názorech a politických metodách Špidlova prvního místopředsedy Stanislava Grosse, je patrné, že oponentem stranického šéfa v tomto případě jistě nebude. Jiná věc ale je, zda předsedovu zálibu v ironii a paradoxech praktické politiky dokážou strávit ti členové ČSSD, kteří mají například ke čtyřkoalici vztah jako muslim k vepřovému.



Nový styl ČSSD je vlažný Zemanovi následníci jsou ve smutečním. Na prvním ústředním výboru po sjezdu jim neprošly do předsednictva jejich poslední naděje. Ani Jan Kavan, který tak dovršil porážku začatou marným úsilím o funkci místopředsedy. Ani někdejší kádrová rezerva zemanovců na Grossova mladého protihráče Karel Březina. Zato je v předsednictvu nově Lubomír Zaorálek a už před sjezdem byl do něj opět zvolen také Richard Dolejš. Oba Zemanovi leželi v žaludku natolik, že je neopomněl jmenovitě vyplísnit ve své písemné zprávě pro sjezd. V širším vedení ČSSD je také Zemanova neoblíbená Petra Buzková, která je členkou předsednictva jako šéfka pražského regionu. Nová stranická špička je zformována s drtivou převahou lidí kolem tandemu Vladimír Špidla-Stanislav Gross. Jako kůl v plotě se musí cítit místopředseda Petr Lachnit, který vždy patřil k jasným Zemanovým stoupencům. Jeho političtí spřízněnci v kuloárech šokovaně opakují, že i za jejich vládnutí byl členem předsednictva takový Dolejš - a teď že má vnitrostranická opozice utrum. Zemanovi následníci nemají lídry, nejviditelnější je díky svému výkonu na sjezdu Jana Volfová, ale i ta je navenek stále loajální vůči novému vedení. Jinou možnost ani nemá, protože vítězství Špidly a Grosse na personálním poli je přesvědčivé. To ale znamená, že odpovědnost za budoucí výsledky ČSSD padne výhradně na

hlavy stoupenců nového stylu. Ne nadarmo dávám tento výraz do ironické kurzivy. Je to totiž fantóm, jehož je těžké nahmatat ve slovech a činech nového vedení. Skutků samotných se přitom za tři týdny událo dost na první přemýšlení. Aktérem byl především Špidla, Gross se zřejmě cítí lépe jako ministr vnitra a politiku nechává novému šéfovi. Ve vztahu ke čtyřkoaličníkům Špidla překvapil. Nejdříve na sjezdu řekl, že jde o zombie. Za několik dnů však nepopřel, že s těmito oživlými mrtvolami lze po volbách probrat možné spojenectví. Pak dementoval zprávy, že se soc. dem. se čtyřkou dohodla na podobě volebního zákona - a vzápětí ohromil prohlášením, že čtyřkoalice, s níž byl před čtrnácti dny ochoten v budoucnu vyjednávat, vlastně neexistuje. Tyto předsedovy hry mohou rozplétat komentátoři a politologové, kdežto mnoha vlastním členům a voličům Špidla určitě zamotal hlavu. Má však stále vysoký kredit ve straně i u veřejnosti. Není divu. Když jste dlouho na poušti a nemáte se kam schovat před vlezlým sluncem, sníte o chládku mírného podnebí. Po hřmotném Zemanovi proto působí Špidla suše, leč korektně. Navíc trumfuje ve své oblíbené disciplíně sociální politice. Když vypráví o zvýšení příspěvku v nezaměstnanosti nebo o snaze pomoci nuceně nasazeným marně čekajícím na odškodnění, je pravým demokratem se srdcem, jež bije nalevo. Pokud však jde o celkové působení nového šéfa ČSSD, je často cítit závan z ledové tundry. Říci co nejméně, anebo naopak pronést hodně neurčitých slov, topit se ve větách, které občas nemají hlavu ani patu, anebo se vybičovat k průměrnému bonmotu - to se může stát každému z nás. Jenže u politika, který přišel po unikátním rétorovi Zemanovi, je to na pováženou, a tomuto srovnání Špidla prostě neujde. Stejně jako v případě, kdy ponechal bez komentáře oslavný článek na svou adresu ve stranickém bulletinu, jemuž chybělo jen pár krůčků k vyprávění o milovaném vůdci. O Zemanovi stranické trumpety nic takového nikdy nevytroubily. Možná proto, že ve svých dobrých časech oplýval také sebeironií. Špidla však pouze skromně poznamenal, že jeho citáty, z nichž je článek sestaven, jsou v pořádku a že je dobře, že jsou tak obsáhlé. Pro pochopení, jaký nový styl se usazuje v ČSSD, bylo poučné nasát atmosféru oslav Špidlových padesátin a rozpomenout se, jak stejné jubileum slavil Zeman na podzim 1994. Tenkrát šlo o hodokvas vojevůdce, nyní o gratulace u pana vrchního rady. Pach plnokrevného plebejství z Lidového domu téměř vyvanul. Nahrazuje ho zvířený prach ze šanonů. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor: Špidla on-line


Glosa ke dni Celou hodinu v dobré internetové době, tedy od osmi do devíti večer, trvalo ve středu diskusní fórum na stránce www.socdem.cz s předsedou ČSSD Vladimírem Špidlou. Dostal dvacet dotazů, na devatenáct stačil odpovědět. Se zahlceným serverem během on-linu s prezidentem Havlem se to srovnat nedá, přesto někteří účastníci diskuse chválili Špidlu, soc. demokracii i její webovou stránku. Jiní - především z řad podnikatelů - oponovali tvrdě, leč korektně. Korektní byl také šéf soc. dem. ve svých odpovědích na nabídnutá témata: daně, Sociální pojišťovna, definitiva pro státní úředníky, zahraniční investice, akce Čisté ruce, nájemné v komunálních bytech… Vesměs šlo o odborné materie. Dostal však i dvě politické otázky: zda strana podpoří ministra Grosse v boji proti neonacismu a jestli ČSSD vyhraje příští volby. Na první dotaz přišla stručná odpověď: "Ano, protože nacismus a hlásání rasové nesnášenlivosti jsou nebezpečné, ohrožují společnost a civilizaci a není možné být smířliví." Přiznám se, že jsem s napětím čekal na Špidlův odhad šancí ČSSD. Logicky by měl navázat na svůj projev na dubnovém sjezdu, kde vyzval stranu k vítězství ve sněmovních volbách v příštím roce, a už jen rozvést, proč je soc. dem. nejlepší. Místo toho se na počítačové obrazovce objevilo skromné: "Každá strana o to usiluje. Je těžké odhadovat budoucí volební výsledek." Celkový dojem ze Špidly on-line: Slušný člověk, v oblastech svého zájmu fundovaný úředník, nezáživný politik.



Větev pod Špidlou SLOUPEK V prachu, vířeném malou vládní krizí, jako by občas probleskla pila, řezající větev pod Vladimírem Špidlou. Navíc není jisté, zda sám za jeden její konec netahá. On je přece předseda své strany a vlády, jeho jméno přimělo nemalou část voličů, že dali po zklamání ze Zemana opět hlasy sociální demokracii. On nese všechna rizika, a proto by měl on mít první a poslední slovo v tom, koho ve vládním týmu chce či nechce. Zdá se však, že to tak nefunguje. Vladimír Špidla zřejmě příliš pozorně naslouchá radám lidí z vysokých stranických grémií, kteří sice radí, avšak odpovědnost nenesou. Pokud si vzpomínám, Miloš Zeman si do složení své vlády nedal od nikoho šťourat ani vypálenou zápalkou. Rychlost a razance, s jakou sociální

demokracie zametá s Unií svobody, vzbuzuje totiž dojem, že se na nedomyšlený čin Hany Marvanové ve vysokých kuloárech ČSSD netrpělivě čekalo. Je veřejným tajemstvím, že nemálo vlivných sociálních demokratů s nostalgií vzpomíná na příjemné vládní časy oposmluvní, jiní si zase oči mohou vyšilhat pohledem nalevo ke KSČM. Hana Marvanová nasadila jejich snům ostruhy a Vladimír Špidla jako by povoloval premiérské otěže. Protože se nechce věřit, že vyhánění Unie svobody z vlády by si sám Vladimír Špidla po vychladnutí nerozmyslel spíše třikrát než dvakrát. Podlehl-li tlakům lidí radících, avšak nic neriskujících, je to náznak toho, že není pánem ve svém domě a že přízrak oné pily není pouze fata morgana. Čin poslankyně Marvanové lze jistě chápat jako podraz vůči vládě. Avšak lze tento podraz připisovat šmahem celé unii? Ta strana při souhlasu s vládním prohlášením musela spolknout tolik hořkostí, že to vypadalo, jako by se sama mazala na chleba sociálních demokratů. Až na sám práh své identity prokazovala, že roli koaličního partnera bere vážně. Je rozumné potrestat ji vyhnáním z vlády za čin jedné dámy, zřejmě už delší dobu netušící, která odbíjí? Nota bene když Unie svobody si nohu za krk dává, aby poslankyni Marvanovou nějak eliminovala a znovu získala důvěru největší vládní strany? To nemůže být zpěvník Vladimíra Špidly. Zpívá-li však podle jeho not, zpívá do skřípotu pily, která řeže pod ním větev. A ODS i KSČM čekají pod stromem jako liška na kus vládního sýra. Ten už ale Vladimír Špidla, nezmátoří-li se, servírovat nebude. Jako opravdový sociální demokrat není totiž pro žádnou z lišek přijatelný.



Špidla: zataženo Po úterním mimořádném předsednictvu ČSSD, které mělo odstranit otazníky kolem konání veřejné ankety k volbě kandidáta vládní strany na Hrad, se věci jeví zamotanější než předtím. Není jasné, proč se mají lidé obtěžovat s odevzdáváním hlasů, když nominaci suverénně a třeba i v rozporu s výsledky ankety určí začátkem prosince ÚVV soc. dem. Proč se tomu říká referendum, tedy rovná možnost pro všechny, když pro nečleny ČSSD budou speciální lístky žluté barvy a pro členy zas barvy červené. Jak chápat slova šéfa soc. dem. Vladimíra Špidly, že ÚVV kandidáta jen doporučí, ale rozhodnou stejně poslanci a senátoři. Pak i bez anket a ÚVV je jasné, že ve druhé volbě bude minimálně jedním z kandidátů ČSSD Miloš Zeman. Účastníci ankety nakonec budou moci uvést jakékoli jméno, protože

žádná kontrola pravdivosti poskytnutých údajů nebude. Špidla možnost významné manipulace odmítá poukazem na jakási bezpečnostní opatření, která ale nemíní prozradit, a také sázkou na poctivost hlasujících. Vzhledem k gentlemanství rozšířenému v české politice můžeme na to říct: povídali, že mu hráli. A ponechání Miloše Zemana na kandidátní listině? Jako jediný z uchazečů si diktuje vlastní podmínky účasti v prezidentském klání. Z vysočinské chalupy prostřednictvím premiéra Špidly vzkazuje ČSSD, že se bude chovat, jak sám uzná za vhodné. Je to důkaz, že expremiér je ve své straně stále vnímán jako rovnější mezi rovnými. Proč takový zmatek a kdo ho vyvolal? Nejspíše sám Špidla kolísavým postojem a učednickou návštěvou u mistra Zemana na jeho chalupě. I členové řídící špičky soc. dem. totiž začínají reptat, že situace překvapivě připomíná Zemanovo vládnutí, kdy o důležitých věcech rozhodoval předseda sólo. Špidla zasel semínka nesouhlasu během nedávné vládní krize a zcela čerstvě sklidil včera na poslaneckém klubu úrodu vzteku nad tím, že se bez informování ostatních, ale s jeho vědomím dva poslanci připojili k návrhu koaličních partnerů na přímou volbu prezidenta. Zemanovi sebestředné kousky po léta hladce procházely, protože byl zároveň až nelítostně rozhodným politickým hráčem. Špidla tápe a to se právě nejvíc projevilo v jeho vztahu k výběru kandidáta na prezidenta. Přesněji řečeno, v jeho vztahu k Zemanovi, protože v celém cirkusu kolem selekce soc. dem. muže na Hrad nejde o nic jiného než o Zemanův návrat do velké politiky. Špidla ví, že Zemanovi vděčí za dosazení na soc. dem. trůn, odkud vedla cesta do čela vlády. Vrozená slušnost spolu s jistou uhranutostí Zemanovým bezbřehým pragmatismem, vycházejícím z mimořádného mozku, mu nedovoluje nahlas říct, že expremiéra na Hradě nechce. Podle dostupných informací si Špidla uvědomuje, že jestliže se Miloš Zeman ocitne na Hradě, stane se on dříve nebo později maňáskem v Zemanových zkušených rukou - ví to, ale nečiní proti tomu nic. Nemá to co dělat s politickými názory, jde o psychologické procesy, které dosud vždy ponechaly Špidlu tváří v tvář Zemanovi neschopným rozhodného činu. Navenek to šéf ČSSD zdůvodňuje nemožností odkrýt před veřejností rozpory uvnitř strany. Ale to není argument. Tyto rozpory aktivně a s chutí ukazují lidem v posledních týdnech zemanovci. Na jejich stále agresívnější, ostatně už i jmenovité útoky nepřichází od Špidly sebemenší reakce. To se právem vykládá jako příznak slabosti. Zmotané pseudoreferendum rozčililo už nejen zemanovce, ale i ty soc. demokraty, kteří dosud Špidlu podporovali. Šéf ČSSD totiž nikdy nevytvořil ve straně svou skupinu, kterou ipo odchodu má Zeman a kromě něho také Stanislav Gross. První místopředseda strany a vlády je stále při Špidlovi, ale jeho okolí žehrá na premiérovy zvláštní manýry hrabat všechny důležité pravomoci a rozhodnutí pod sebe. Osamělost není dobrým souputníkem vrcholového politika. Přidá-li se k tomu neschopnost vykročit ze stínu velkého předchůdce, nastává zataženo. Že by politická předpověď na nejbližší období pro Vladimíra Špidlu?

Zdroj: Právo Datum vydání: 29.10.2002 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 07 Autor: Alexandr Mitrofanov Špidla v cizích botách Sociální demokraté se ani letos nevyhnuli své noční můře zjevující se pokaždé po prvním kole senátních voleb v podobě pomocné ruky KSČM. Ruka to je pochopitelně levá, ale soc. dem. vždy měla potíže jednoznačně říct, že onu levici pevně uchopí svou příslušnou paží, a spíše se tvářila, že má obě ruce ve středu. Dokud byl šéfem ČSSD Miloš Zeman, rétorika se lišila od činů. V rovině řečnické spolupráce s komunisty zůstávala stále zapovězena bohumínským usnesením, což nebránilo Zemanovi jednat s předsedou KSČM Miroslavem Grebeníčkem. Jenže pokaždé se to proláklo zpravidla z úst chlubivých komunistů, soc. dem. se musela kroutit jako úhoř, z podpory komunistů sešlo, a tak například v posledních senátních volbách výsledek pro ČSSD byl Smutný. Což je jméno jediného soc. dem. kandidáta, který vyhrál idruhé kolo. Současný šéf ČSSD Vladimír Špidla šel do sněmovních voleb s jasným viděním české politické scény. S ODS kooperovat odmítal, komunistům nevěřil, a tudíž s nimi jako s partnery nepočítal, zbytek stran později vzal do koaliční vlády. Proto bylo zajímavé, jak se zachová, když senátní noční můra rozprostře nad ním potřešničkovaná křídla. První Špidlova reakce byla, že strnul. Zjistil totiž, že jeho strana má značnou šanci uspět v druhém kole, pokud dostane právě podporu od KSČM. Na otázku, zda bude jednat s komunisty, odpovídal proto tak vyhýbavě, že bylo jasné: vidina senátorských mandátů zastínila v očích šéfa soc. dem. ideologické nepřijetí KSČM, kterou dříve nazýval pravicovou stranou. Před nedělním večerním jednáním politického grémia ČSSD, které mělo vydat doporučení svým lidem v místech, jak a s kým mluvit o podpoře, to pomalu vypadalo, že se blíží zlom ve vztahu ČSSD a komunistů. Ale grémium se zachovalo šalamounsky: oznámilo, že na centrální úrovni se bude negociovat pouze se stranami vládní koalice - a zbytek je na členech soc. dem. v místech. Neoficiálně se pak šířilo, že za podporu vyjednanou s komunisty se hlavy stínat nebudou. Nechme pro jinou analýzu úvahy, zda takové způsoby chytré horákyně uznají komunisté, kterým ze všeho nejvíc záleží na formálním stvrzení levicové spolupráce ze strany soc. dem. Jak ale může nově zaujaté stanovisko ovlivnit pozici Vladimíra Špidly v ČSSD? Není důvod přistoupit na tezi, že šéf soc. dem. najednou pozbyl své nedůvěry a nechuti k současným českým komunistům. Jeho rozhodnutí nebránit rozhovorům s touto stranou je zjevně vyvoláno snahou za každou cenu dosáhnout co největší síly senátorských mandátů. Bude je potřebovat, protože chce prosadit kandidáta ČSSD na Hrad již v první prezidentské volbě. Potud legitimní politický manévr. Špidla však získal politickou reputaci především

jako politik, který má pevné zásady. Když řekl do očí Václavu Klausovi, že s ním spolupracovat po sněmovních volbách nebude, a dodržel to, byl i pro ty, kdo s ním politicky nesympatizovali, prostě pašák. Když potom sestavil vládu podle předvolebních slibů, pověst člověka vzácně držícího politické slovo jen upevnil. Jakmile ovšem začal lavírovat - ať už během vládní krize, nebo ve vztahu k prezidentským kandidátům ČSSD -, vlezl do cizích bot. Šéf soc. dem. nemá ve vlastní straně podporu skupiny, kterou by vytvořil a ovládal. Špidlova politická síla vznikla ze Zemanovy milosti. V době před sněmovními volbami, kdy soc. dem. elita vyhodnotila, že naděje na lepší výsledek svítá bez Zemana, stal se Špidla načas praporem nezemanovců, i když sám se přímým prohlášením či krokům v tomto směru úzkostlivě vyhýbal. Vztahy mezi Špidlou a druhým mužem ČSSD a vlády, Stanislavem Grossem, nikdy nezískaly tvar těsné spolupráce. Šlo vždy jen o účelové spojenectví. Zpravidla antikomunistické grossovce Špidlovo manévrování vůči KSČM rozhodně nemůže nadchnout. Ve straně se tedy Špidla bude těšit podpoře pouze v případě, že zůstane úspěšným premiérem. Toto pole je ale zamarvanováno a mimoto vládní partnery sotva uspokojí zelená, kterou vedení ČSSD s premiérovým požehnáním dalo místní spolupráci s komunisty. Politik bez silného stranického mandátu, jakým se Špidla snadno může v budoucnu stát, si v nestabilní situaci nemusí být dlouho jist ani exekutivní funkcí.

Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva

Právo 30.11.2002 Publicistika 06

Zeman podle plánu, Špidla propadl Výsledky prezidentské ankety ČSSD se dají shrnout do jednoduché věty: Zeman jede podle plánu, Špidla prokázal neschopnost a v mocenské zkoušce propadl. Expremiér v souladu se svými podmínkami pro nástup do boje o Hrad si může počkat, až ztroskotá první volba prezidenta. Tu mají v rukou jeho stoupenci v poslaneckém klubu ČSSD a dobře rozehraný zápas si určitě nedají vzít. Budou tedy bojkotovat každého kandidáta, který nemá iniciály M. Z. Nositel tohoto jména se pak hodlá zúčastnit volby druhé jako ten, který přišel vyřešit krizi na politické scéně i ve své straně - jak ostatně před mnoha týdny sliboval. Tak dlouho Špidla skrýval své skutečné záměry, až se nakonec dočkal porážky svého tajného favorita Otakara Motejla. Přispěl k tomu i sám navržením Martina Potůčka, který nejspíše vzal Motejlovi hlasy

potřebné pro vítězství nad Jaroslavem Burešem a obdržení stranické nominace. Bureš, jehož volební kampaň, sestávající z desítek výjezdů po celé republice, vypadala jako zbytečná ztráta času v partii, která se měla hrát jinde, nakonec dokázal, že platí především pracovní nasazení. Jak banální. Přesto tato omšelá pravda zůstala Špidlovi cizí. Ani pro svého skrytého favorita Motejla, ani pro deklarovaného oblíbence Potůčka nehnul prstem - a ani ti dva se v přesvědčování straníků a nestraníků o svých kvalitách nijak nečinili. Pro Bureše lobboval Stanislav Gross a Špidla jen potvrdil pověst člověka, který se o své lidi nestará, neboť zastává názor, že není správné někoho zvýhodňovat vahou své funkce. Až se 7. prosince sejde ústřední výkonný výbor ČSSD, bude řešit zapeklitý problém: postavit vůbec kandidáta do první volby? Kdo to má být, když Zeman svou účast odmítá? Má smysl nominovat Bureše, jestliže koaliční partneři doposud naznačovali, že pro něj hlasovat nebudou? Někde v koutku se přitom krčí původní vznešený záměr, opřít se o mínění lidí. Anketa byla zorganizována tak mizerně, že nelze vyloučit vůbec nic, včetně masívních podvodů. Jen jedno je nezpochybnitelné - expremiér zvítězil s takovou převahou, že lze vyloučit rozhodující podíl manipulací. Zemanovi lidé se zatím drží vytyčené linie. Chtějí přesvědčit členy ÚVV, že je lepší nepostavit do první volby žádného kandidáta a do druhé nominovat Zemana. Jakou taktikou budou oponovat ti, kteří si Zemanův nástup do prezidentské funkce nepřejí, ukáží nejbližší dny. Faktem je, že zatím prohrávají na celé čáře - a jejich vnitrostraničtí rivalové se jim posmívají, že mají v čele bezhlavého jezdce.



Příležitost vyvětrat SLOUPEK Slyším-li o krizi v české sociální demokracii, vybavuje se mi stará bajka, vlastně jen bonmot: z komunity odešel tchoř a zbylá zvířátka začala větrat noru. V nejlepším se tchoř vrátil. Odejdi, nechceme tě tady, řekla mu zvířátka. Odejdu s úsměvem a daleko, jen co to zde přestane smrdět, pravil nucený host. Vyčerpávající vysvětlení krize v sociální demokracii to sice není, její základní příčinu však bajka určuje přesně. Časový sled událostí to dokazuje. Když ČSSD pod Špidlovým vedením zvítězila ve sněmovních

volbách, o nějaké krizi nebylo řeči. Poprvé spíše než zadunělo jen zamručelo při sestavování vlády. S těmi ojetinami, starými škopky a nespolehlivými koaličníky máme vládnout? Ten, který odešel, dával najevo, že jemu by se líbila vláda menšinová, spolupracující s ODS nebo aspoň s komunisty. Zapomněl už, že v čase svého premiérství důrazně prosazoval správnou zásadu, že šéfovi vlády nikdo nemá co do sestavení vládního týmu mluvit. Mínění Toho, který odešel, by nemuselo nic znamenat, kdyby v komunitě nezůstalo dost těch, kterým se ve staré zatuchlé noře líbilo. Byl tam sice smrádek, ale bylo teploučko, nepršelo a kořisti bylo habaděj. Mručení zastánců starých dobrých časů zesílilo v době popovodňové "marvaniády". Mručení změnilo se v dunění a dunění v krizi, když Ten, který odešel, rozhodl se být prezidentem. Polovina poslanců a nemálo ministrů ČSSD najednou shledávalo, že větraná nora jim vadí, že čerstvého vzduchu je tam příliš a táhne, že musí dělat kompromisy, osvědčovat se den po dni a že vůbec nemají své jisté tak betonově jak předcházející čtyři roky. Naděje vkládali do nějakého způsobu návratu Toho, který odešel. Nepodařil se však a o krizi se hovoří horem dolem. Vladimír Špidla není bez viny. Jak dlouho by asi pod bývalým premiérem vydržel ministr, který se o vládě, jíž je členem, vyjadřuje nevlídně? Zdeněk Škromach například tak činí a zůstává. Hnal ho někdo do vlády bodákem snad? Nebo je pro Špidlu tak nepostradatelný, že si to nechává líbit? Být slušným a vychovaným je pěkná věc, bez patřičné tvrdosti to však nepůjde. To, čemu se říká krize sociální demokracie, je spíše příležitost pro vyznavače nového stylu výkonu vládní moci noru definitivně vyvětrat od klientelismu a ode všeho, čím sociální demokracii někdejší opoziční smlouva zaneřádila.



ČSSD potřebuje léčbu Co znamená zvolení Václava Klause pro vítěznou stranu minulých sněmovních voleb? Jak dlouho potrvá stav, kdy ČSSD je hlavní vládní stranou? Je správný výrok šéfa poslanců soc. dem. Milana Urbana, že včerejšek byl pohřbem sociální demokracie? Klaus na Hradě je svědectvím neschopnosti současného vedení ČSSD sjednotit své poslance. Zároveň je také důkazem, že mezi odbojnými poslanci převážila touha po pomstě nad chladným úsudkem, a dokonce nad

pudem sebezáchovy. Nevyhrála ani jedna ze znesvářených skupin ve straně, prohrála soc. demokracie jako celek. Vladimír Špidla ovšem tvrdí, že stav je udržitelný. S Klausem-prezidentem se podle něj dá koexistovat. Premiér je patrně přesvědčen, že prezident nechá jeho vládu na pokoji a nebude se do její činnosti nijak vměšovat. Jak to může Špidla vědět? Dostal od Klause záruky? To je ale v tuto chvíli vedlejší. Nejde totiž tolik o to, jaký bude Václav Klause prezident - zda více či méně stranický, více či méně politicky agresivní, zda bude chtít zachovat status quo současné koalice, nebo bude směřovat k vyhlášení předčasných voleb. Jsou pádné důvody předpokládat, že i s nejhodnějším a nejmírnějším mužem na Hradě nepotrvá vládnutí nynější garnitury do konce volebního období. Fraška, kterou dlouhodobě předvádí soc. demokracie, v níž si lidé navzájem lžou, nejsou schopni se na ničem domluvit - ale především přestali být důvěryhodným partnerem pro vyjednávání, protože v ČSSD pravá ruka nikdy nemůže zaručit, co v příštím okamžiku udělá ruka levá - vytváří krizový stav. Tato strana je k smíchu a to je horší osud, než utrpět čestnou porážku. Občan může kroutit hlavou, kam až ČSSD ve Špidlových rukou dospěla, ale političtí partneři musí tvrdě zvažovat, zda s takovým spolkem má smysl spojovat svůj další osud. Jakmile to vycítí ODS, může se z poněkud líného glosátora vládní politiky změnit v dravého kritika všeho, co od současné koalice jest. A že i v ČSSD samotné jsou jiné názory než Špidlův optimismus, svědčí slova prvního místopředsedy soc. dem. Stanislava Grosse, který se po Klausově zvolení nahlas zamyslel, zda má současná koaliční vláda právo na existenci. Odsunout proces rozpadu spojenectví ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU by mohlo referendum o vstupu do Evropské unie. Na kladném výsledku jsou zainteresováni všichni členové vládní koalice. Co dalšího se ale vládě s převahou jediného poslance podaří prosadit, když se názory jednotlivých koaličních stran na to, jak řešit problémy společnosti, často diametrálně liší? Deregulace nájemného či reforma veřejných financí budiž příkladem. Pohřeb ČSSD se včera nekonal, to je emotivní výrok. Sociální demokracii ale čeká trýznivé sebezpytování. Jestliže ani na svém nadcházejícím sjezdu nezačne hledat odpověď na otázku, čím je, jaké hodnoty vyznává a jakou má skutečnou oporu v české společnosti, pak opravdu přijdou funebráci. Zatím lze očekávat vážnou nemoc, která ale nemusí vést ke skonu. Politická kultura, či spíše její nedostatek, který prokázali sociální demokraté ve spektáklu prezidentských voleb, není však zárukou uzdravení. Shodnou-li se soc. demokraté na svém nejvyšším shromáždění, že je třeba zahájit léčbu, musí rovněž určit, komu svěří stanovení diagnózy a kdo bude podávat léky a udílet pokyny. Kdyby se ve funkci stranického předsedy v důsledku vyvažování momentálních skupinových a osobních zájmů nakonec udržel Vladimír Špidla, dostal by další šanci. Doposud však vytrvale tvrdil, že jeho stranu postihlo jen lehké nachlazení, a přitom se soc. dem. zmítala v

horečce vzájemných svárů, která ji zeslabila až k neschopnosti dostat na Hrad jakéhokoli kandidáta, kterého naoko podpořila.



Až odejde kocour Před druhou i před třetí volbou prezidenta vítal příchozí na Hrad hned za Jízdárnou velký kocour. Minulý pátek, kdy žádné racionální výpočty chování zákonodárců nedávaly žádnou jistotu, nešlo si nevšimnout, že kocour, na rozdíl od chvil před druhou volbou, nezůstal v klidu sedět na chodníku, ale odešel. Že by naznačoval, že volba dopadne jinak než dvakrát předtím? Také jinak dopadla. Nezměnila hned v prvních hodinách politickou mapu České republiky, ale vyvolala mnoho otázek. Nejmarkantnější je samozřejmě zájem o nové angažmá Václava Klause. Nakolik se mu podaří zůstat v nastavené poloze prezidenta sjednotitele, vymýtit ze své mluvy kdysi všudypřítomné zvedání obočí a podrážděné reakce? První Klausova veřejná vystoupení, zvláště to zatím nejdelší ve včerejší Sedmičce, svědčí o úsilí nevypadnout z role. Další sada otázek se týká situace na levici. Komunisté si ve svém desítiletí trvajícím boji se sociálními demokraty připsali body za několik dobře cílených háků. Nejde jen o to, co mohou očekávat od nové hlavy státu kromě vyvedení z politického ghetta, tedy zda se uzavíraly nějaké dohody něco za něco. I kdyby Klaus nebyl ke KSČM nijak nadstandardně vstřícný, vedlejším a pro komunisty možná hlavním - účinkem opakovaného nezvolení kandidáta ČSSD je zesměšnění soc. dem. jako takové a jejího předsedy a premiéra Vladimíra Špidly dvojnásob. Vzkaz šéfa KSČM Miroslava Grebeníčka, že kdyby byl Špidla chlap, tak podá demisi, není úlet, ale promyšlená rána. Ještě před půl rokem by ale taková výzva neznamenala ani polovic dnešní naléhavosti. Špidla byl většinově uznávaným premiérem vlády, která dobře zareagovala na mimořádnou situací povodní, a předsedou strany, která se proti němu otevřeně nebouřila. Grebeníček ve stejné době vedl stranu, která setrvávala v letité ustálené pozici kritika jak pravicových politiků, tak sociálních demokratů. ČSSD a KSČM byly zalehlé ve svých okopech, čas od času někdo zvedl pušku a vystřelil směrem k nepříteli, pak se uzavřelo dočasné příměří a území nikoho křižovali vyjednavači - a pak se znovu vraceli do upevněných pozic. Dnes vyhlásili komunisté soc. demokratům otevřenou válku. Mají obrovskou výhodu, že nemusí zatím přecházet do útoku, a přesto zaznamenává protivník vážné ztráty ve svých řadách. Generál neumí velet, někteří plukovníci proti němu osnují spiknutí, která

nechává bez potrestání, majoři si připadají jako magoři, protože nevědí, ke komu se mají připojit, a mužstvo se cítí oklamáno a vzpomíná na generalissima ve výslužbě, za kterého byly panečku bitvy a trofeje. Modernímu ozbrojenému střetu jak známo předchází informační válka, která nachýlí veřejné mínění na jednu z bojujících stran. Komunisté i na této frontě mají převahu, aniž by museli investovat jediný halíř. Obrázek rozhádaného, nejistého, tápajícího spolku bez pevného vedení a jasného cíle pohotově nabízí soc. demokracie sama. Špidla patrně v souladu se svým přesvědčením, že lidi lze ohloupit křečovitým úsměvem a deklaracemi, že ve straně je vše v pořádku, odmítá tento stav potvrdit. Takový postup je ale nevěrohodný. Vždyť každý zainteresovaný občan mohl snadno získat přehled o skutečné svornosti ČSSD při volbě prezidenta. Koho vlastně oslovuje dnešní ČSSD? Za Zemana to bylo jasné: mimořádným výkonem, během něhož neváhal nasadit dvojí, ba trojí tvář, přivedl do řad voličů soc. dem. jak zdivočelé, tedy bývalé republikány, tak slušné, ve zkratce řečeno někdejší příznivce Občanského hnutí. Sjednocovala je různě intenzívní nelibost vůči pravici klausovského typu. Dnes nic z toho neplatí. Zdivočelí nemohou Špidlovi přijít na jméno, protože je v jejich očích slabý, trpí pravičáky ve vládě a navíc potupil Zemana. Slušní sice poslední věc dokázali ocenit, ale vycítili, že současný premiér není tou persónou, do níž vkládali naděje, že bude v Česku zavádět nekorupční demokracii, protože na to politicky nemá. A pravičáctví klausovského typu snažně budovanou proměnou Klause z hranatého nelidy na všelidového prezidenta má momentálně rozpité kontury. Soc. demokracie v této chvíli nepůsobí dojmem strany, která má alespoň trochu jasno, koho ve společnosti bude chtít podpořit a postavit na nich svou politickou budoucnost. Čím déle bude váhat, tím víc voličů se od ní odvrátí. Až ho dostane toto přešlapování definitivně do úzkých, může se Špidla vydat na Hrad a zkoumat pohyby tamního kocoura.



Člověk, instituce a Špidla Začal bych tím, že Vladimír Špidla je poctivá lidská bytost s pevnými morálními postoji a nefalšovaným sociálně demokratickým přesvědčením. Ve vzácných chvílích neformální komunikace dokáže být milý až odzbrojující. Jako učitel nebo vědec by asi byl v sofistikovaných debatách o řádu světa vítaným účastníkem. Premiér Vladimír Špidla však není člověk, nýbrž

instituce. To řekl o sobě sám. Ostatní lidé, kteří s touto ztělesněnou institucí přicházejí často do styku, si nemohli nevšimnout sváru, jenž v institucionalizované Špidlově bytosti přímo zuří. Příklad: člověk Špidla by těžko podporoval plánovanou americkou válku proti Iráku. Premiér Špidla si však nejspíš zakazuje myslet a jednat lidsky a skládá účty jen dějinám, tak jak je chápe. Proto vydává instituce odlišné stanovisko, než by zastával pouhý člověk. Premiér se tedy cítí být především údem státu a domnívá se, že státu spojenectví s Amerikou spíše prospěje. Nelze se ovšem vyhnout myšlence, že vnitřní zápas uvnitř Vladimíra Špidly ho zaměstnává natolik, že sotva vnímá politické dění kolem své osoby v plné šíři. Dnes je totiž faktem, že Špidlova cesta ve funkcích premiéra i šéfa ČSSD může skončit u srázu jménem sjezd soc. dem. Proč se vůbec v této straně objevují úvahy o případném vystřídání předsedy, potažmo premiéra? Když se tento muž dostal přičiněním Miloše Zemana do nejvyšší funkce v ČSSD, měl šanci dokázat, že požehnání velkého vůdce je pouhou odrazovou plochou pro růst nového lídra soc. dem. Nevyužil této možnosti, propadl totiž hned v prvním testu, který mu Zeman nachystal: že si ho za nástupce vybral jen proto, že ze všech líných soc. demokratů je nejméně líný a že ze všech hloupých soc. demokratů je nejméně hloupý. Špidla tuhle urážku spolkl a raději se jal hovořit o novém stylu řízení strany, který hodlá zavést. Z tohoto příslibu však nakonec zbylo jeho osamělé sezení uprostřed hloučků spolustraníků o přestávkách stranických grémií. Před několika dny se kruh uzavřel: Špidla začal poměřovat své politické chování vzorem Miloše Zemana. Má to logiku, neboť vlastní styl vypracovat nedokázal a pod expremiérem sloužil léta. Kořeny tohoto obratu lze ovšem hledat i ve Špidlově okázalém pohrdání pravidly politické soutěže. Ve svém prvním projevu v roli kandidáta na Zemanova nástupce prohlásil, že nebude prodávat výsledky své politické práce jako prášky na praní. Takže nakonec neprodal vůbec nic. To, že ignoroval další písmenka základní abecedy politika, tedy nevytvořil žádný tým svých spojenců a výkonných spolupracovníků ani nedokázal se spolustraníky komunikovat, mu v očích soc. demokratů jenom přitížilo. Stejně jako femininní okolí na Úřadu vlády v čele s vedoucí úřadu Janou Gavlasovou, které má na premiéra nezanedbatelný vliv. Doktorka Gavlasová je v ČSSD známa jako rázná a svérázná žena. Jako patoložka by patrně raději řezala, než léčila. Ohlasy těchto písní pitevních se ve Špidlově chování dají čas od času vystopovat. Odvážný, ale s břemenem své dějinné rolí nevyrovnaný muž pak dělá kontroverzní kroky. Měsíce pasívně přihlíží Zemanově přípravě nástupu na Hrad, až se jednoho prosincového víkendu probudí, začne bouchat do stolu a křičet, že se Zemanem půjde strana do p... Když mu dva ministři opakovaně projevují neloajalitu, hraje mrtvého brouka, aby pak začal pouštět hrůzu, že někoho z vlády určitě odvolá, až ve chvíli, kdy mu to v konečném důsledku může ublížit na sjezdu, kde obhajuje post šéfa strany. Jaký div, že v ČSSD existují scénáře, podle nichž by nemusel být znovu zvolen do čela partaje a pak případně odstraněn i z

premiérské funkce. Toto zakončení proměny lidské bytosti Špidly v instituci není dosud fatální. Záleží na ochotě jiných kandidátů na tyto posty, především Stanislava Grosse, jít již nyní do vysoké hry, z níž není jednoduchého návratu. A také na výsledku oťukávacích jednání napříč politickými stranami, bez nichž by se případná změna vlády nedala připravit. Kdyby ale Vladimír Špidla byl po tom všem už jen tou poctivou lidskou bytostí, možná by se ulevilo všem. Třeba i jemu samotnému.



Modlitební mlýnky SLOUPEK Možná bychom v republice měli využít tibetského vynálezu modlitebních mlýnků. Jsou to válce různých velikostí řazené do dlouhých řad. Některé roztáčejí kolemjdoucí, některé pohání vítr. Modlitby tak stoupají k nebesům, aniž by se jimi někdo z lidí zdržoval či zabýval. V Česku bychom do takových mlýnků mohli dát stížnosti a nadávání na korupci. Mlýnky by se točily a mlely a nikoho by to už neotravovalo. Zatím však o korupci melou čeští politici v projevech či v besídkách a novináři na papíře i v éteru, a se stejným výsledkem. Naposled se korupce přemílala v nedělní Sedmičce Novy. Lidské mlýnky zadrnčely, slova odezněla, pokračování příště. Většinou známe korupci jednoduchou, obálkovou. Ta by se dala dobře potírat, jen využívat patřičných zákonů. Žádné ty ty ty, ty zlobivý policisto, ještě jedna dvě korupce a pak tě opravdu už potrestáme natvrdo! To sotva někoho dojme a odežene od něj pokušení. Daleko nebezpečnější je však korupce, kterou bych nazval stavem ducha české politické scény. Když předseda politické strany, pomluvený soukromou televizí, bez vysvětlení stáhne svoji žalobu na ni, smrdí to korupcí. Zvláště když žalovaný začne najednou housti podle not žalujícího. Když politická strana vynese do prezidentského úřadu muže, kterému deset let nemohla přijít na jméno jako symbolu zla, jež potkalo "pracující lid", korupcí to nesmrdí, korupce to je. Protože někdo zjevně nabídl svůj okamžitý vliv za budoucí vstřícné skutky. Když se menšinová vláda, udržovaná u vesla mocnou mimovládní stranou, tvářila, že její opora to dělá zadarmo a že jí za to nic neplatí, byla to ukázka korupce stejně směšné jako odporné. Pokračování dle libosti. Zaznamenejme, že útoky na premiéra Vladimíra Špidlu začaly poté, co onomu korupčnímu stavu ducha hodil do loukotí klacek sestavením nikoli menšinové, nýbrž koaliční vlády. Zesílily,

když vláda s funěním sice a s vrzotem, ale pokračuje a na dohled má první rok existence. Když odstoupila od podivné smlouvy na ostravskou dálnici (sám Špidla v ní zcela čisté svědomí nemá) a rozmetala "velkou" televizní radu, útoky na Vladimíra Špidlu kulminují v pištivém crescendu. Špidla totiž není dobrým správcem modlitebních mlýnků. Protože jeho vláda naznačuje, zatím jenom naznačuje, že by to mohlo jít i bez nich.



Ze soc. dem. hrnce unikla pára Co se to zase děje v ČSSD? Po sjezdu, kdy Vladimír Špidla prohlásil, že získal absolutní mandát - připomeňme, že dostal 55 procent hlasů - se nějaký čas zdálo, že ho spolustraníci nechají chvíli v klidu pracovat a počkají na výsledky. Jenže v pátek vyšel v Právu rozhovor s novým šéfem poslanců soc. dem. a členem nejužšího vedení strany Petrem Iblem, v němž prohlásil, že ČSSD setrvává v agónii a že Špidlovy metody řízení nejsou vždy efektivní. Šéf k výskytu veřejné kritiky zaujal ostře nesouhlasný postoj na předsednictvu i na ústředním výkonném výboru. Tam přispěchala předsedovi na pomoc senátorka Alena Gajdůšková, která by si za kritiku strany v médiích uměla představit i vyloučení neloajálního člena. Podle jiného senátora za soc. dem., Richarda Falbra, však přivítala značná část pléna tento nápad bučením. Na momentálním Špidlově postavení v ČSSD tyto nové rozmíšky nejspíše mnoho nezmění. Svědčí ale o tom, že soc. dem. vypadá jako hrnec, v němž to vře. Špidla a s ním Gajdůšková se snaží utěsnit pokličku nad stranickým děním pokud možno až hermeticky, neboť si patrně myslí, že je to podmínka chutné krmě na konci procesu. Že nemusí mít pravdu, ukazuje první pramínek páry, který nečekaně vylétl v podobě Iblových výtek. Zatím Špidlu nepopálil. Je však víc než možné, že z kastrolu ucpaného podle představ šéfa strany by jednou utekl obsah s takovou razancí, že by uhasil i oheň pod hrncem. Předseda se odvolává na stanovy ČSSD, ale pohříchu cituje ustanovení, která tam takto formulována nejsou. Není tedy stoprocentně jisté, že základní dokument soc. dem. upravuje způsob vystupování členů ve sdělovacích prostředcích. Lze samozřejmě vést interpretační spor o tom, zda postih za kritiku v médiích vyplývá z bodu, že člen má právo svobodně v orgánech ČSSD vyjadřovat své názory, svá stanoviska k práci ČSSD a politice ČSSD a k činnosti jednotlivých funkcionářů ČSSD, aniž by byl postihován. Pokud však chce Špidla s Gajdůškovou pokárat lidi jako Ibl s použitím bodů, že člen je povinen svou

činností a vystupováním prosazovat politiku ČSSD a že může být vyloučen pro jednání, které zpochybňuje úsilí ČSSD o plnění jejího volebního programu, narážejí tím na jádro celého sporu uvnitř soc. dem. Předseda a premiér v jedné osobě bude totiž v nejbližších týdnech po různých koaličních schůzkách hodnocen především podle toho, nakolik a zda srozumitelně pro voliče zajišťuje plnění volebního programu strany. Právě tento mandát mu dal sjezd, i když Špidla se raději přiklání k interpretaci, že delegáti mu doporučili zachovat koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Toto spojenec tví však zůstává velmi citlivým tématem pro mnoho sociálních demokratů a Špidlova tajnosnubnost i vůči vlastním stranickým orgánům napětí neuvolňuje, ale zvyšuje. Poslancům příliš nevoní, že byli odbyti premiérovým tvrzením, že se o výsledcích koaliční inventury dozvědí včas. Někteří členové ÚVV vyjadřují rozhořčení nad tím, že ani tento orgán nevede politickou diskusi o aktuální situaci včetně horkých kauz typu Diag Human. Že jde o známé rebelské firmy jako Petr Lachnit, Jana Volfová či Jaroslav Foldyna, na obsahu připomínek nic nemění. Faktem je, že ani Špidlovi kritici, včetně Ibla, nepřicházejí s alternativou. Jenže protichůdné reakce na Iblovy výroky, kdy se funkcionáři ČSSD rozdělili na dvě skupiny, přičemž Špidlu nešetřili ani někteří poslanci a členové předsednictva, ukazují, že předsedovy snahy udělat ze strany neprodyšně uzavřený spolek, jehož jménem smějí mluvit jen pověření a prověření, se nesetkává s většinovým pochopením. Jak by to v takové straně vypadalo, názorně předvedl sám Špidla po ÚVV. Když ho zpravodajové Práva a Hospodářských novin odchytili na chodbě, Gajdůškové návrh nejdříve zapřel, pak se velmi nepřesně odvolal na stanovy a nakonec na tiskové konferenci s ostatními novináři na dotaz, jaké dozvuky měl na ÚVV jeho konflikt s Iblem, pouze řekl: "(Konflikt) se nijak neřešil, vedla se normální politická debata. Není tady nic, co by stálo za další komentář." Mlžení je samozřejmě právem politika. Jestliže však bude za ČSSD mluvit k veřejnosti svým typickým způsobem jedině Špidla, nelze vyloučit, že za pár měsíců nějaký snaživec přijde s návrhem na postih vůči předsedovi, protože neuchránil stranu před pádem volebních preferencí.



Špidla ve vlastním stínu Spekulací o tom, proč Josef Hojdar hrozí potopením vlády, je plná Sněmovna. Žijí tím přilehlé prostory i celé politické prostředí. Spekulovat je lákavé, pravdu však stejně neznáme. Ať už to Hojdar udělal po předchozí dohodě s někým, či kvůli nenaplněným ambicím, anebo z čirého sociálnědemokratického idealismu, v každém případě nasvítil vnitřní stav ČSSD. A doložil, že politická strana, která stojí v čele země již šestým rokem a jejíž vůdci se pustili do reformy veřejných financí, neví, čí vlastně je. Není to nové zjištění. Novinkou je rostoucí propast mezi Vladimírem Špidlou na straně jedné a členskou základnou ČSSD a jejími voliči na straně druhé. Špidla vždy byl značně ponořen do vlastního světa. Kdysi ten svět plný levicových idejí patřil neznámému tichému Jihočechovi. Dnes má glanc premiérského úřadu a na návštěvu tam chodí George Bush, Tony Blair a Gerhard Schröder. Nemyslím si však, že před těmito pány stojí náš předseda vlády s otevřenou pusou, připraven sundávat smítka z jejich luxusních kváder. Špidlův opakovaný výrok před návštěvou Bílého domu, že mu v podstatě málo záleží na tom, jestli tam sídlí zrovna Bush, nebyl náhodný. Podle názorů z okruhu premiérových poradců šlo o snahu ukázat, že se z amerických republikánů český premiér nezblázní. Zároveň ale Špidla dospěl k závěru, že český stát musí mít s Amerikou jako nejsilnější světovou mocností dobré vztahy. Ale nejen s ní. V Houstonu okatě pochválil Rusko a je známá jeho až zuřivá oddanost myšlence Česka v Evropské unii. Špidlova síla je ve schopnosti zcela potlačit emoce ve prospěch racionálních důvodů, kvůli nimž souhlasil se službou státu plnou osobních omezení. Zároveň jde o jeho největší slabinu. Dnes donekonečna opakuje, že přes všechny peripetie ve Sněmovně bude reforma veřejných financí schválena, protože poslanci jako rozumně uvažující lidé musí pochopit, že je potřebná a nevyhnutelná. A členové poslaneckého klubu ČSSD si podle něj určitě uvědomí, že v podobě navržené vládou jde o sociálně nejšetrnější variantu - vzhledem k socioekonomickým okolnostem doma i ve světě. Špidlův racionální přístup odvrhuje emoce, které naopak sytí vystupování mnoha soc. dem. poslanců. Špatná komunikace mezi vládou a klubem je jedním z důvodů, které uvedl Hojdar k vysvětlení svého kroku. Premiér výtky v tomto směru odmítá - a nemá pravdu. Soustraníci totiž cítí, že se jejich šéf vydal na cestu, které nerozumějí. Kdyby Špidla dokázal své proměny přiblížit stranickým kolegům a vzbudit v nich pocit, že ve svých premiérských krocích se alespoň částečně řídí i jejich názory a připomínkami, měl by téměř vyhráno. Místo toho se před svými lidmi zjevuje jako sebestředná jednotka, které pranic nezáleží na pocitech ostatních, protože svoji pravdu již našla a nehne se z ní ani o píď. Premiér se tak vlastním přičiněním dostává do svízelné situace. V ČSSD dnes není žádná mocná skupina, která by Hojdara nebo podobně smýšlející řídila a jejich kroky pečlivě časovala. Vlevo není vůdce, vpravo je potenciální vůdce příliš opatrný. Narůstající podráždění Špidlou je ale spontánní. Hlasy voličů zvyklých na to, že soc. demokracie je tu od toho, aby jim zajišťovala sociální

pomoc, ohlušují především řadové poslance. Na rozdíl od svého předsedy nejsou splachovací. Nedovedou sami sobě utáhnout opasek emocí po špidlovsku - a reptají, protože premiér jim před očima ujíždí kamsi mimo každodenní trampoty lidí, s nimiž se setkávají ve svých regionech. Problém Vladimíra Špidly je v nezájmu o názory spolustraníků ve chvíli, kdy sám pro sebe má všechno jasné. Od včerejška se ale u svých poslanců častěji zastavuje a ptá se jich, co si o posledním vývoji myslí. Je už ochoten přistoupit na dílčí změny v reformě. Snaží se překročit svůj stín



Antitalenti Zemanova spojka hlásí, že prognostik je překvapen. Prý nečekal, že jeho zářijová předpověď, v níž prohlásil, že ČSSD pod vedením Špidly a Grosse zradila svůj program a že z toho budou těžit komunisté, se tak rychle vyplní. A má o stranu starost a obavy, dodává významně spojka. Ty obavy bezpochyby sdílí více sociálních demokratů, a to delší dobu. Jinak by průzkum TNS Factum v minulém týdnu, který se od ostatních lišil jen velikostí náskoku, který před ČSSD získali komunisté, nezapůsobil jako rozbuška. Na sobotním předsednictvu se stranické špičky konečně dostaly k otevřené diskusi s leitmotivem: Jsme na dně, musíme něco dělat. To, že soc. dem. prožívá trápení, přiznal novinářům netradičně i sám Vladimír Špidla. A vyjmenoval příčiny, které k tomu vedou. Ta první podle něj spočívá v momentální politické konstelaci. Připomněl, že Zemanova vláda v určité fázi své činnosti také byla v průzkumech za komunisty, a to i s větším rozdílem než nyní. Po tomto nepřímém vzkazu na Vysočinu zmínil ještě tři důvody: obraz soc. dem. jako rozhádané strany, neúčinná mediální politika a reformy, které provádí vláda s většinovým podílem ČSSD. Ti, jichž se to bezprostředně týká, by asi měli něco dělat, chtějí-li, aby je lidé příště nezavrhli. Jak to vypadá v podání sociální demokracie? "Důsledně reformujeme - a reforma je v zájmu všech lidí, zejména lidí, kteří jsou sociálně slabší - a existuje určité latentní období, které způsobuje obvykle významný pokles politické prestiže," uvedl Špidla. Když už mají špičky ČSSD v této věci jasno, měl by někdo tyto lidi srozumitelně oslovit a vysvětlit, proč je zrovna pro ně reforma prospěšná. Taková diskuse by byla po čertech komplikovaná. Vždyť Špidla dodává, že bez reformy by se nedal zachránit sociální stát, ale ten že je potřeba výrazně modernizovat: "Bylo by zradou na voličích nemít dostatek odvahy k této modernizaci a reformě,

protože pak by celý princip, kterému věříme, byl ohrožen." To by si ovšem voliči zasloužili vyříkat z očí do očí s těmi, koho poslali do parlamentu a vlády, a ne se o tom dozvídat z médií. Pak by možná neměli dojem, že ČSSD je rozhádanou stranou, anebo by jim to nepřišlo tolik důležité. Vždyť sociální demokraté se mezi sebou hádají od první chvíle po znovuobnovení strany, a přitom už druhé období vládnou. Na Miloše Zemana lze mít různé názory, ale ten ovládal dvě nezbytné dovednosti: dokázal zaujmout, ne-li strhnout, a dosáhl stavu, kdy každý člen strany věděl, k čemu směřuje, kdo je přítelem a kdo odpadlíkem. Ač založením intelektuál - nebo možná právě proto dodržoval Zeman prastaré zásady Chleba a hry a Rozděl a panuj. Jenže i když možná neměl o svých spolupracovnících a příznivcích valné mínění, jedno věděl a plnil víc než důsledně: musí se s nimi neustále mluvit, nesmí se stát, aby nabyli dojmu, že lídr se štítí chodit mezi prostý lid. Zeman měl projevy zpravidla dobře promyšlené is důsledky na několik tahů dopředu. Tak. A co řekl novinářům Špidla po svém nezvykle kritickém zhodnocení stavu strany? "Závěr byl, že musíme zmobilizovat všechny své síly a využít všech běžných postupů." Voličům už dlouho tváří v tvář neřekl ani to. Premiér navrhl ustavení týmu profesionálů, který má vylepšit mediální politiku strany. Ale žádná taková politika v podmínkách, kdy vedoucí představitelé organizace jsou mediální antitalenti, pomoci nemůže. O Špidlovi řeč už byla. Ani místopředsedkyně Marie Součková, která má tuto oblast na starosti, nevypadala v nedělní Sedmičce o nic přesvědčivěji. A až se dá do pohybu kampaň k volbám do Evropského parlamentu, budou lidi lákat k urnám a chtít jejich hlasy slušný, ale nerozhodný Libor Rouček, rozhodný, ale pro leckoho nedůvěryhodný Petr Lachnit či exministr zdravotnictví Bohumil Fišer, po němž zůstala nejen vzpomínka na zevnějšek, ale také zanedbaný resort. Jediný táborový řečník mezi špičkou evropských kandidátů ČSSD je Richard Falbr. Ten se ale v kuloárech netají touhou ukončit svou kariéru co nejdál od českého Kocourkova i od milých spolustraníků. Kdo by se mu divil.



Cesta do medvědí náruče Ve chvíli, kdy bylo jasné, že komunistická strana v Čechách a na Moravě nebude zakázána, zahájila KSČM pochod, na jehož začátku bylo hlavním heslem přežít. Po čtrnácti letech, v okamžiku, kdy místopředseda strany Miloslav Ransdorf veřejně prohlašuje, že KSČM se chystá vyhrát příští volby

do Sněmovny a bude se podílet na vládnutí, je zjevné, že komunisté ukončili etapu boje o přežití a míří k podílu na moci. KSČM se takto aktivizuje, protože tuší, že se jí může naplnit její jediná šance. V sociální demokracii se totiž spustily trendy, které by mohly vyústit v usmíření ČSSD s komunisty. Hlasy některých poslanců za soc. dem. požadujících užší spolupráci s KSČM nejsou dílem náhody. Když Miloš Zeman na jaře 1993 začínal měnit tehdejší ČSSD k obrazu svému, obzvlášť velký důraz dával na potlačení vlivu KSČM. Komunisté totiž měli v čele Jiřího Svobodu, který zpočátku působil na levicovou veřejnost dojmem reformátora komunistické strany. Zeman tento zápas ovšem vyhrál. Jednak vůči tehdejší Klausově vládě rétoricky přitvrdil tak, že zastínil spílání komunistických lídrů, a jednak sama KSČM se Svobody zbavila. Předseda ČSSD zároveň ani jako stranický šéf, ani v pozdějších funkcích předsedy Sněmovny a premiéra nikdy neváhal jednat s komunisty, potřeboval-li to k naplnění svých záměrů. S hlavními lídry KSČM dokonce navázal dobré osobní styky a ti se o něm dodnes vyjadřují s velkou úctou. Respekt komunistických špiček k Zemanovi by však rozhodně byl ještě větší, kdyby měly stoprocentní jistotu, že navždy zůstane na Vysočině. Vladimír Špidla, který se zpočátku zdál být pro komunisty neštěstím, protože tvrdě odmítal jakoukoli spolupráci s nimi, je čím dál víc ze strany KSČM vnímán jako dar spadlý z nebe. Špidla šel do premiérské funkce s ohlášeným záměrem změnit Zemanův styl vládnutí a slovo dodržel. Jenže předchůdce mu nezanechal jen návyky voličů slyšet zestručněná až primitivní hesla či jisté zvyklosti v propojení politických a ekonomických zájmů, ale především odkládaný problém zadlužování veřejných financí. Nový premiér se pustil do všeho najednou. Stále tvrdí, že jde správnou cestou. Něco důležitého mu ovšem uniklo. Sám přesvědčený antikomunista nedopřál dost sluchu názoru, že značná část občanů ČR dávala svůj hlas Zemanově ČSSD právě proto, že ji považovala za novodobou pokračovatelku toho lepšího, co zažili za vlády komunistické strany. Rovnostářství, kolektivismus a zároveň až romantická víra v možnost vybudování sociálně spravedlivé společnosti nezmizely v nezanedbatelné části české společnosti ani po čtrnácti letech jiného režimu. Jde možná o ozvěnu hluboce zakořeněných nálad, které kdysi umožnily KSČ sklízet nadšení chudší části národa v prvních letech jejího vládnutí. Tehdy se věřilo, že noví muži u kormidla vzešlí z pracujícího lidu se o ten lid také v první řadě dokáží postarat na úkor bohatců. KSČ trvalo dlouhých čtyřicet let, než tento kredit dočista prošustrovala. KSČM se ovšem může dočkat toho, že ji voliči ze stejné skupiny, ztracení v současném světě, vezmou na milost a budou u ní hledat ochranu před bohatci nové doby. Sociální demokracie totiž důvěru tohoto elektorátu ztrácí závratným tempem. Příčinou je neschopnost špiček ČSSD tyto lidi oslovit a pokusit se jim vysvětlit, proč dělají kroky, které právě ten chudší lid vnímá jako nepřátelské. Na rozdíl od postkomunistických sousedů u nás ale mají takto smýšlející lidé alternativu - KSČM. Prvotně možná volili komunisty ze vzteku a jako výstrahu pro soc. dem. Když se ale ČSSD nevzpamatuje, mohou zcela

odejít ke konkurenci. Jenže česká soc. dem. stejně jako její evropské sestry prožívá hlubokou krizi identity, kdy ve vládní pozici musí dělat nelevicová opatření. Upírání zraku na KSČM jako na potenciálního spojence v situaci, kdy se neví kudy dál a s vlastním předsedou není možné hnout, je u některých činitelů ČSSD pochopitelné. Musí ale mít velkou kuráž a věřit, že se mezi komunisty - natož případně zreformovanými - neztratí. Na tohle sedí anekdota o dvou lovcích, jak jeden na druhého volá: Chytl jsem medvěda! Tak sem s ním! - Nemůžu. On mě drží a nechce pustit.



Překážka jménem Špidla Nejde mi z hlavy epizodka z nedávné protestní demonstrace vysokoškolských učitelů a studentů před Poslaneckou sněmovnou. Pedagog Petr Bilík z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci tam razantně zrušil rýsující se idylku před televizními kamerami, kdy stínový ministr školství Walter Bartoš z ODS začal ujišťovat demonstranty, že on je tím pravým, který splní jejich požadavky. My vám nevěříme, ostře se vmísil do poslancových úvah Bilík, protože jste součástí české politiky. Zavržení politické reality v ČR tak tentokrát nepřišlo od sociálně slabých občanů s nižším vzděláním, ale z akademických kruhů. Zároveň však nezaznělo, jak se má politika modifikovat, kdo má rozhodovat a koho vlastně mají občané volit, aby se tento odmítavý postoj mohl změnit. Je něco zvláštního v naší vládní politice? K odpovědi je třeba podívat se za humna, jaký styl vyznávají jinde. Například největší strategický spojenec, USA, pod Bushovou administrativou nepřekypuje útlocitností. Vlastenectví je na prvním místě žebříčku hodnot a pokud se ve jménu Ameriky a její role ve světě dejme tomu omylem zabije devět afghánských dětí, vyjádří se politování a jede se dál. V EU, kam spějeme, probíhá nelítostný boj o podobu pravidel Unie. Velké státy se spojují a zaujímají nekompromisní pozici, že se věci v evropské ústavě mají uspořádat tak, aby to více vyhovovalo jim. Proti se stejně zarputile staví spolu se Španělskem i náš severní soused, Polsko, a toto téma je jedním z dominujících ve veřejném prostoru. Premiér Leszek Miller se zlomenými obratli je připraven v Bruselu koncem týdne bojovat i na invalidním vozíku. Rozdíl vůči českému postoji, který vládní vyjednávači nijak nezdůrazňují, a tudíž se veřejně neprobírá, je ohromný. Na východě se předevčírem stala věc, která rovněž odpovídá růstu silových prvků v politice. Do ruské Dumy prošlo jen několik jedinců prozápadně orientovaných stran a

s prezidentem Putinem bude komunikovat garnitura čtyř partají, které mohou soutěžit v odporu k demokracii. Drtivého vítěze, Jednotné Rusko, nazvala moskevská socioložka Olga Kryštanovskaja stranou uniforem a poznamenala: "Pro činovníky s generálskými a plukovnickými nárameníky pluralismus rovná se absence pořádku. Viděno jejich očima, jde o bordel, který je třeba vymýtit." Názory komunistů, kteří jsou na druhé příčce, jsou známy. Čtvrtý účastník nové Dumy, blok Vlast, uvádí ve volebním programu, že je třeba sjednotit národ na základě vlastenectví po rázném překonání různosti v politických, ekonomických a ideologických názorech. Jako třetí v pořadí je v Dumě zastoupen Vladimír Žirinovskij se svou Liberálně demokratickou stranou. Míru jeho liberalismu a demokratičnosti vyjadřují nedávné výroky: "Češi si lehli pod Němce. Zeptejte se Čechů, jsou spokojeni? Všechno je v německých rukou. Všechno! Kde je Škoda? Mají ji Němci! Kde je pivo? Mají ho Němci! My, Slované, jsme civilizací, která se liší od Západu i Východu. Moskva bude stát v čele slovanského světa a všichni budou držet hubu, protože jinak nás ušlapou Asiaté. Třetí cesta není." Návrat z výletu do takových končin k domácím poměrům působí jako balzám na duši. Máme vládu postavenou na kompromisu. Premiérem je člověk, jehož slušnost je všeobecně uznávána. Nespokojenost ale roste, protože různé sociální skupiny mají shodný pocit, že se pro ně nedělá nic nebo málo. Občané mají možnost zapůsobit na politiky až ve volbách. Je ale otázka, jestli nebudou chtít sami politici změnit současný stav už dříve. Pokud by se to v příštím roce stalo, nejednalo by se jistě o volání po větší kultivovanosti. Již dnes zaznívají ze soc. dem. názory, že Vladimír Špidla se netěší žádnému respektu nejen mezi lidmi, ale hlavně mezi byznysmeny. V podtextu zní, že Miloš Zeman byl jinačí borec. Pokud by premiér skutečně byl nucen bojovat o přežití, vyrazili by proti němu sice lidé z různých stran, ale s jednotnou sympatií k politickému stylu, který je ve světě běžnější než Špidlovo nesdílné vyjednávání, jež se stává pro zájemce o moc překážkou. Lze předpokládat, že razantní výroky nové garnitury jako kontrast k bezbarvému Špidlovi by na sebe nenechaly čekat. Ostatně ODS je cvičí už dnes.

Zdroj: Právo Datum vydání: 11.12.2003 Rubrika / pořad: Publicistika Strana / zpráva 06 Autor: Alexandr Mitrofanov Duch Nejvyššího sovětu V úterý pozdě odpoledne zažila Sněmovna jednu z napohled obvyklých slovních potyček mezi koalicí a opozicí. Přesto stojí tato srážka za větší pozornost.

V kostce sled událostí: Nejdříve koalice protlačila usnesení, že o pozici České republiky na závěrečném jednání Mezivládní konference k návrhu euroústavy bude vláda informovat příští úterý. Problém byl však v tom, že toto jednání se koná už koncem tohoto týdne. Po odhlasování tohoto bodu však náhle mimo program vystoupil premiér Vladimír Špidla a přečetl na mikrofon text o české připravenosti na závěrečné rokování o euroústavě. Debata o jeho projevu nebyla podle jednacího řádu přípustná, takže opozici, ať už z ODS, nebo z KSČM, nezbylo než se veřejně rozčílit. Po několika nelichotivých výrocích z opozičních úst se rozzlobený premiér přihlásil znovu, popřel kritiku, a v dalším okamžiku se nečekaně připojil ke smírnému návrhu ministra zahraničí Cyrila Svobody, aby poslanci nejen dostali písemný podklad ke stanovisku vlády, ale také směli diskutovat o české pozici v EU ještě před odjezdem národní delegace na mezivládní konferenci, nikoli až po ní. Debatovat by se mělo dnes. Vláda, ale především premiér, se v této parlamentní epizodě zachovala nepochopitelně. Šéf klubu ODS Vlastimil Tlustý se hned ptal: "Proč nesmí v této chvíli vystoupit zástupci poslaneckých klubů, proč je bráněno diskusi, co tak strašného by se tady dnes mohlo odehrát než to, aby se ukázalo, že bráníte diskusi, že nechcete, aby otevřené názory k této věci zazněly ještě před tím, než se pro Českou republiku významné jednání v Římě uskuteční." Až na fakt, že česká delegace nejede do Říma, ale do Bruselu, těmto otázkám nelze nic vytknout. Jsou oprávněné. Opozice sklízela body i na levé straně, když místopředseda Sněmovny za KSČM Vojtěch Filip připomněl, že nejde o výlučný zájem této koalice, ale o záležitost, která určí postavení ČR v Evropě na léta, ne-li desítiletí. O to je Špidlův postup postavený na nepřipouštění jakýchkoli reakcí poslanců podivnější. Stejně jako výraz, kterým ve svém projevu, na něž nesmělo být odpovězeno, charakterizoval známost problematiky euroústavy a EU celkově v české společnosti. Řekl totiž, že v zemi probíhá o tom rozsáhlá diskuse. Možná má předseda vlády jiné informace, než které lze získat z běžného pozorování veřejného prostoru, který debatami o finesách budoucího postavení Česka v Unii věru není zahlcen. Ale i kdyby žil Špidla v přesvědčení, že občané živě probírají evropská témata, ani pak by nebyly jeho kroky, jimiž zabránil, aby se o stejné věci mluvilo v parlamentu, jehož úkolem je občany zastupovat, o nic srozumitelnější. Špidlu rozčilila Tlustého poznámka, že jde o "aroganci a zbabělost této vlády a jejího předsedy". Na tuto ránu si ale naběhl sám. Zvláštní bylo i to, jak premiér svou pozici ve slovní přestřelce nakonec hájil. "Česká republika je parlamentní republika. Není ovšem parlament Nejvyšším sovětem a existuje dělba mezi mocí zákonodárnou a mocí výkonnou," řekl. Jenže Nejvyšší sovět byl pouhou převodovou pákou komunistické strany a strojem na bezproblémové hlasování o návrzích zákonů nařízených shora, z vlády. Ducha Nejvyššího sovětu vyvolal Špidla sám. Demokratický

parlament by z definice měl mít možnost tak závažné téma, jakým je česká pozice vůči euroústavě, probrat předem. K tomu se váže i další překvapení přichystané premiérem v úterní výměně názorů. Nejdříve ČSSD rázně zatrhla možnost dalších debat, když požádala o hodinovou přestávku na poradu klubu. Vzápětí ale vystoupil Špidla a emotivně oznámil, že je připraven se s opozicí střetnout a že se hodí tento čtvrtek. Pokouší se snad o českého premiéra snaha zapojit se do všeobecného trendu silové politiky a vylučování jiných názorů? Nebo si snad na závěr popisovaného extempore uvědomil, že dělá chybu, a ustoupil? Výsledný dojem se stejně vejde do jednoho slova: zmatek.



Karty v ČSSD jsou rozdány Sobotní středočeská krajská konference ČSSD bezesporu určila vývoj v této straně a její vnímání veřejností na několik měsíců dopředu. Po výrocích Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse se totiž narýsoval pravděpodobný scénář dalšího dění. Voliči, kteří letos půjdou k urnám třikrát, tak mohou tušit, co čeká ČSSD, ať už vyjde z těchto klání vítězně či s přijatelnou prohrou, anebo jako naprostý outsider. Karty jsou po sobotě rozdány. Iniciativu měli v ruce Středočeši. Nejdříve jejich šéf Richard Dolejš ve svém projevu zopakoval kritické výhrady k práci Špidlovy vlády a znovu vyjádřil přání, aby v čele strany po sjezdu stál Gross. Špidla, který vystoupil vzápětí, prohlásil, že je připraven si to na sjezdu rozdat s kýmkoli. Vyzyvatel se přihlásil za chvíli. Gross, v rozporu se svou obvyklou taktikou co nejvíce mlžit, zřetelně řekl, že kandidovat bude, pokud ho k tomu povolá středočeská organizace. Znamená to následující. Jestliže soc. dem. v nadcházejících trojích volbách bude neúspěšná, případně propadne až za komunisty - stačí takový výsledek byť jen ve volbách evropských - nastane ve straně opravdová krize. Aby nepřešla v chaos, je již dnes vyhlášen postup, kterým by se řešila. Středočeši na své další konferenci, tentokrát bezprostředně před jarním sjezdem, vyzvou Grosse, aby převzal vedení strany, ten bude souhlasit a na sjezdu se bude snažit porazit oslabeného Špidlu. Pokud však ČSSD projde úskalími trojích voleb bez ztráty kytičky, zůstane vše při starém a Středočeši nebudou mít důvod v čele soc. dem. nic měnit. Jenže tato možnost je natolik teoretická, že ji nikdo nebere vážně.

Na celé věci je úsměvný jeden detail. Ve svých projevech se jak Dolejš, tak Špidla s Grossem zaklínali nutností řešit vše na uzavřených stranických fórech. To by bylo v pořádku, kdyby celá konference nebyla přístupná pro novináře. Z toho lze vyvodit, že hlavní aktéři prostě potřebovali, aby se jejich slova dostala nejen mezi spolustraníky, ale i na veřejnost. Ostatně i samotní sociální demokraté jsou již zvyklí čerpat velký díl svých informací o stranickém dění právě z médií. Účel takto neobvyklé otevřenosti je patrně trojí. Za prvé stanovením mantinelů předsjezdového vývoje, v němž budou hrát hlavní personální roli jenom Gross a Špidla, se vyřazují ze hry třetí vzadu - levicoví nespokojenci v ČSSD. Dočasné spojenectví dvou nejmocnějších mužů soc. dem., které nejspíše skončí džentlmenským soubojem, nechává na okraji nesourodé, programově nevyhraněné a v nabídce osobností nepřesvědčivé levicové rebely. V závorce je ovšem třeba poznamenat, že taková taktika zvýhodňuje Grosse. Špidla se totiž velmi ostře vyhranil proti jakékoli spolupráci s KSČM, což je na druhou stranu zatím jedna z mála srozumitelných tezí levicových nespokojenců. Gross nic takového neudělal. Nechal si tak prostor pro případný výměnný obchod s touto skupinou, která mu v souboji o předsednictví může zajistit hlasy za dejme tomu funkci místopředsedy strany pro Jitku Kupčovou nebo Radko Martínka. Druhým efektem sobotní konference je uklidnění spolustraníků. Ne nadarmo jak Špidla, tak Gross po oznámení výchozích pozic budoucího vývoje odmítli se jakkoli k tomuto tématu vracet a vyzývali soc. demokraty ke koncentraci na volební kampaň a k ukončení trvalých mediálních sporů. A za třetí byl to nepřehlédnutelný signál voličům ČSSD, jejichž přízeň je tak prchavá. Na své si přijdou jak případní stoupenci Špidly, kteří si přejí, aby v čele zůstal, tak ti, kteří ho nemohou vystát. Pro takové lidi je připravena úniková cestička: buďte v klidu, Špidla stejně skončí, nastoupí Gross. Proto neváhejte a přijďte podpořit stranu ve volbách! Vypadá to jako mírně riskantní pro Grosse - co když se voličů dostaví tolik, že ČSSD dopadne nad očekávání dobře? Ale risk je to jen na první pohled. Strana totiž v případě slušného volebního výsledku bude silnější, a nějaké nedostatky na Špidlově práci, k jejichž nápravě bude hlasitě vyzýván částí členské základny kandidát na nového vůdce, se už bezpochyby najdou. Ostatně nic nenasvědčuje tomu, že by případný nový předseda nenechal premiéra dosloužit v čele vlády až do řádných voleb.



Špidlův vzkaz z Řípu, a co dál Nad hlavami soc. demokratů, kteří v sobotu stoupali řipským kopcem, mezi vlajkami a transparenty nebyla žádná podobizna Miloše Zemana. Přesto expremiérův duch na toto shromáždění shlížel a vyvolal ho paradoxně člověk, který Zemana považuje za největšího soupeře v boji o ČSSD Vladimír Špidla. Premiér nepřímo vyzval svého předchůdce, když sedmnácti stovkám lidí na Řípu oznámil, že evropská kandidátka strany je rozhodně první liga. Návaznost na Zemanovo pohrdlivé označení uchazečů o Evropský parlament za ligu druhou vysvětlovat nemusel. Mnozí členové si to okamžitě vyložili jako pokračující Špidlův zápas se Zemanovým stínem, tedy jako věc převážně osobní. Zemanova posedlost Špidlovým politickým utracením, kterou neváhal vyjádřit veřejně, ukazuje, že ani expremiér není v tomto sporu nad věcí. Zároveň však jsou oba protagonisty mnohem zásadnějšího rozporu. Špidla svými rozhovory v Právu, v nichž odkryl karty jak v politické rovině, tak na poli sociálního státu, prokázal odvahu jít mezi spolustraníky s netajenými nepopulárními kroky. Myšlenky, které přijal jako základ své další činnosti, přitom nejsou jeho individuální libůstkou. Sociální stát, jak ho znala západní Evropa konce 20. století, se skutečně potýká s obrovskými problémy. Kontinent totiž má sociální vymoženosti, ale v přímé konfrontaci s výkonností lidí z jiných končin, jimž stačí, že žijí dnes a možná přežijí i zítra, postrádá jejich nenáročnost, která najednou platí víc než civilizovanější a uzákoněné sociálno. Moderní doba vyloučila nutnost fyzické invaze houževnatějších mas lidí z jiných civilizačních okruhů. Absence okupačního nastolení jiných hodnot proto vede mnohé Evropany k nedůvěře politikům, kteří tváří v tvář nedostatku peněz na veřejné účely usilují o reformu sociálního státu odbouráním dnes již nepatřičného rozdávání a zvýšením ekonomické výkonnosti systému při zachování základů státní péče ve školství, zdravotnictví, veřejných službách a bezpečnosti. Toto je Špidlova pozice. Na opačném pólu stojí velké množství lidí - i členů soc. demokracií - , kteří vzývají starou levicovost. Na Řípu jich bylo požehnaně a své názory v živelně vznikajících diskusích netajili. Jejich cílem je postavit se reformám a zvýhodnit lidi s nízkými příjmy nehledě na cokoliv. Jasně to řekl Jaroslav Foldyna: nezajímá mě americký nebo asijský kapitál, žiji v Evropě a chci evropský sociální model.

Mají také recept, jak to udělat - platit musí bohatí. K tomu by se spojili s komunisty. Zdánlivě technická otázka, jestli má ČSSD uplatňovat přímé či nepřímé daně, se stává principiální. Praporem této skupiny je Miloš Zeman, který přímé daně obhajuje a léta živí ve svých příznivcích apriorní nedůvěru ke každému, kdo má více peněz. Nejde tedy jen o osobní animozitu mezi Špidlou a Zemanem nebo specificky českou politickou roztržku. Těžké trávení krmě, předkládané voličům Gerhardem Schröderem či Tony Blairem, je širším jevem. U pravicových vlád jsou úsporná opatření přitom vnímána jako součást jejich ideologie. Horší je to se soc. dem. stranami, které jsou zrovna u moci včetně ČSSD. Víkendové demonstrace v Německu proběhly pod heslem, které řekl v televizi jeden z účastníků: ať je všechno jako dřív. Ze stejného důvodu se nejvíc lidí stejný den na Řípu nehromadilo kolem Špidly nebo Grosse, ale v blízkosti Zdeňka Škromacha či Richarda Falbra. Být tam Miloš Zeman, byl by bezkonkurenčním středem pozornosti. Jenže ani jeden ze tří nemůže lidem, kteří v nich chtějí vidět zachránce starých hodnot, poskytnout návrat do minulosti. Škromach má jen na lavírování v rámci ministerské funkce. Falbr, který šikovně přišel s Che Guevarovým heslem Vždycky jen k vítězství, nemíří do bolivijské džungle, ale do pohodlných lavic Evropského parlamentu. A Zeman, jehož vystoupení 25. dubna v Mostě je v ČSSD očekáváno se zájmem a napětím, ze všech nejvyšších funkcí, o něž stojí, nevyzkoušel už jen hlavu státu. Příklad Václava Klause, který plně využívá šanci nemít odpovědnost, ale mít připomínky, může být už poněkolikáté pro Zemana výzvou. A úspěch Vladimíra Mečiara v prvním kole slovenských prezidentských voleb potvrzením, že v době nepopulárních reforem zabírá populismus.



Nešťastný socanský dvoreček Jen zaslepený fanoušek ČSSD by mohl tvrdit, že strana je v předvečer prvních evropských voleb čilá, dobře n a l a d ě n á a připravená na další vývoj. Nejde ani tolik o preference z průzkumů veřejného mínění, které odkazují soc. demokraty na třetí místo za komunisty. Předvolebních průzkumů už bylo v minulosti hodně a málokdy se shodly s reálnými výsledky. ČSSD je nezávisle na průzkumech nešťastnou stranou.

Nevylučuje to dílčí úspěchy jednotlivých lidí ať už v ústředním vedení, či v krajích a obcích. Ale základy, na kterých musí stát každá politická formace, aby dokázala odolat výkyvům přízně voličů, jsou v současné ČSSD jako v asijských domcích ve vodě, které se tyčí na vysokých sloupech. Pořád to stojí, ale pod náporem hurikánu či působením vodního živlu může jednoho dne dojít ke zhroucení. V soc. dem. proto ani tak neprobíhá diskuse o vylepšení stavby, ale o termínu, kdy žuchne do bahnité vody porážky. Vyskytlo se několik druhů vnímání situace. Unikátně přistupuje k probíhajícím dějům premiér a předseda strany Vladimír Špidla. Razí přesvědčení, že věci se hnuly zásluhou vlády, v níž hraje prim ČSSD, natolik výrazně kupředu, že to lidé pochopí a soc. dem. ve volbách ocení. Operuje přitom povzbudivými čísly ekonomického růstu. Smůla tohoto postupu tkví v tom, že spousta oslovených si hned promítne známý příklad o dvou mužích, z nichž každý statisticky snědl půlku kuřete, ačkoli jeden ho spořádal celé a druhý jen utřel ústa. U tradičních voličů ČSSD se přitom více lidí asi ztotožní s tím hladovým. Je jisté, že Špidla je si vědom i dalšího faktoru, který hraje značnou úlohu nejen v mysli funkcionářů soc. dem., ale v celé české politice. Je to neustálé monitorování, kdo patří do které mocensko-ekonomické sítě, jinými slovy, jak je ten který politik spojen s tím kterým byznysmenem či jeho vlivovými strukturami. Premiér bezpochyby chce být o těchto věcech informován, ale ve své praktické činnosti spoléhá víc na sílu myšlenky, kterou pokládá za správnou. Věci všedního dne mu přitom unikají. Křiklavý příklad podává právě vrcholící spor mezi ministrem zdravotnictví Jozefem Kubinyim a jeho předchůdkyní Marií Součkovou. Je pro každou stranu nepříjemné, když se veřejně ví, že její členové jsou ve při ať už kvůli rozdílným názorům na ideologii, způsob vykonávání exekutivních pravomocí, anebo jen proto, že si lidsky nekápli do noty. Je však smrtící, když doslova pár dnů před volbami připustí jeden vrcholný člen ČSSD, že situace je zralá na trestní oznámení na jinou členku, ba místopředsedkyni strany. V konfliktu Kubinyiho a Součkové vedení soc. dem. nijak nezasáhlo. SMS dementující, že Kubinyi již připravuje trestní oznámení na Součkovou, na jejíž přípravě se podílelo tiskové oddělení Lidového domu, to je příliš slabá náplast na ránu, která se v těle ČSSD otevírá v době, kdy by se měla snažit zastavit úbytek příznivců. Špidlův hlas, který by se pokusil alespoň zmírnit tento úder, nezazněl. Ideje, byť z pohledu jejich nositele sebesprávnější, nemohou samy o sobě zajistit zvládnutí složité mašinérie politiky, toho, čemu se říká technologie moci. Lidsky lze pochopit Špidlovo opovržení jevem, kterému říká cirkusový styl vedení politických kampaní. Jenže přezírání principu chléb a hry ještě neznamená, že přestane platit. Kromě toho v politice jako v každém řemesle

existuje soubor dovedností, bez nichž i předseda strany a vlády může dělat amatérské chyby. To se právě stalo sociálním demokratům. A na tohle všechno se zdálky dívají voliči. Spoustu interních věcí o straně nevědí; když se to dozvědí, často neuvěří, anebo jsou už tak otráveni, že je jim to jedno. Proto někteří bývalí příznivci ČSSD pošilhávají po komunistech, ale jsou-li alespoň trochu soudní, chápou, že z tohoto mráčku sociální výhody pršet nebudou. Tak uvažují, že zůstanou doma - a otevřou tak brány skalním z jiných stran.



Svist břitev Sloupek Vladimír Špidla, předseda vlády a sociální demokracie, rozhodl se po debaklu své strany ve víkendových volbách pro nečinnost. Stranické vedení, které by mělo rozhodnout, co dál, svolává totiž až na červenec. Týdny se tak bude rozčvachtávat povolební marast, ve kterém kára ČSSD uvízla. Dost času pro opoziční strany, aby si sociální demokraty uštěpačně podávaly, dost času pro Špidlovy stranické kolegy "nejbližší a nejvěrnější", aby zjistili, zda už je Vladimír Špidla zralý na ránu do vazu a jak mu ji elegantně uštědřit. Jedno základní manažerské pravidlo říká, že i riskantní či dokonce špatný čin je lepší než nečinnost. A předseda vlády a strany je přece manažer obou! Kdybych byl jeho poradce, doporučoval bych, aby Sněmovnu požádal o důvěru co nejdříve, raději včera než zítra. Samozřejmě že by to byl riskantní útěk dopředu, ovšem s dobrou šancí na úspěch. K vyslovení nedůvěry potřebuje opozice ve Sněmovně sto jeden hlas, zatímco důvěru potvrzuje pouhá většina přítomných poslanců. Opozice má k dispozici devadesát devět hlasů, koalice nejistý sto jeden. I když odběhlec z Unie svobody Tomáš Vrbík veřejně tvrdí, že pro něj "stojedničková" koalice skončila a snaží se vlísat do přízně ODS, může v případě hlasování o důvěře zafungovat princip vrabce v hrsti, lepšího holuba na střeše. Nejen u tohoto vandrovního poslance. Nepochybuji, že i některým poslancům ČSSD "noha parou cválá" v touze vyjádřit Špidlovi nedůvěru. Jen kdyby nebylo onoho vrabce v hrsti, totiž poslaneckého mandátu. Při vyslovení důvěry vládě mohou si ještě možná dva roky užívat poslaneckého pašalíčku. Nikdo jim však nezaručí, že po příštích volbách opět mandát dostanou. Tak proč urychlovat volby? A kdyby navíc v klíčovém okamžiku chyběl nějaký poslanec KSČM? Úvaha možná poněkud

kramářská, avšak v politice zcela legitimní. Případný zisk by byl obrovský. Vladimír Špidla by významně upevnil své postavení ve straně. Sebral by propagační střelivo opozici. Uklidnil by svoji stranu. A v takto získaném čase by si mohl napsat domácí úkol na téma "Kdo jsou moji přátelé a jak proti mně bojují tvrzením, že mne nikdy nepodrazí". V případě neúspěchu by ztratil jen stejně už ztracené. Protože svist břitev, broušených jeho politickými přáteli, je už dnes slyšet dokonce z každých novin, o ministerských pracovnách ani nemluvě.



Konec Špidly v Čechách S mírnou nadsázkou lze říci, že Vladimíra Špidlu považuje za sociálního demokrata jen necelých devět procent českých voličů. Historický debakl ČSSD pod jeho vedením jasně ukazuje, že se předseda strany a premiér v jedné osobě ve zvoleném politickém postupu hrubě přepočítal. Tato chyba ho bezpochyby bude stát politickou kariéru a soc. dem. se začne vyvíjet úplně jinak než za několik let Špidlova předsednictví. Jen zatím není zřejmé, zda straníci svého neúspěšného šéfa pošlou do pekel už 11. července na mimořádném ústředním výkonném výboru, čímž vyvolají pád vlády, mimořádný sjezd ČSSD a zpečetí očekávanou katastrofu strany v podzimních krajských a senátních volbách - anebo zda Špidla vydrží až do řádného sjezdu v únoru. Premiér den před evropskými volbami promluvil na konferenci o EU v Českých Budějovicích a poodhalil své vidění světa. Jeho vysoce odborný projev lze vyjádřit v následující zkratce: moderní média brání politikům správně apelovat na souhrn navzájem a vůči státu odcizených lidí tvořících společnost, aby pochopili, že úkoly současné doby vyžadují jejich aktivní a společné zapojení. Média jsou obchodníkem s kolážemi, jejichž obsah je určen pouze marketingem, dodal Špidla. Řečeno méně učenými slovy, média oblbují lidi do té míry, že těm už nezbývá kapacita pro vnímání obsahu, který se jim snaží sdělit politici. A tak pod vlivem médií se stávají z jednotlivých osobností jen členové davu, uzavřel Vladimír Špidla. V tomto vysvětlení, ač na první pohled přímo nesouvisí s premiérovou politickou katastrofou, je podle mě obsažen klíč k jeho neúspěchu. Nejde jen o Špidlovu pověstnou neobratnost v komunikaci právě prostřednictvím médií. Předseda sociální demokracie se podle mě fatálně zmýlil v odhadu svých potenciálních voličů. Pracoval s předpokladem, že lidi tíhnoucí k soc. dem. myšlenkám, a tedy, dle pravidel formální logiky, i

k ČSSD, lze nejlépe oslovit jako vyzrálé osobnosti, které bytostně vyžadují nezkreslené informace o světě, v němž žijí, aby na jejich základě mohly přijmout svobodné rozhodnutí, co se svým životem. Všechno ale ukazuje, že tento typ voliče patří v českém politickém spektru napravo od ČSSD. Kmenoví příznivci soc. dem. mají jinou poptávku. Nechtějí slyšet, že ekonomické, politické, a především globální souvislosti jsou tak komplikované a nepříznivé, že nezbývá než sáhnout k reformám, byť se bude dělat vše pro to, aby chudší vrstvy příliš neutrpěly. Naopak chtějí silného vůdce, který jim nebude říkat pravdu, ale přijde se sliby, jak obrátit nedobrý trend v jejich prospěch, a až se to zákonitě nepodaří, ukáže prstem na zloduchy, kteří to zavinili. V Lidovém domě o osudné noci z neděle na pondělí položertem padl návrh, jak vyhrát příští volby - slíbit, že se všem zaměstnaneckým profesím přidá minimálně o deset procent. A až přijde na lámání chleba, říct, že na to není a může za to Vlastimil Tlustý, který peníze ze státní pokladny v nestřežené chvíli ukradl. Tato fantasmagorie zdaleka není jenom fantas magora. Podobnou metodu léta s úspěchem používal Miloš Zeman a obdobně, rovněž produktivně, pracuje i sám Tlustý spolu s ostatními činiteli ODS. Špidla balení lejna do barevných papírků zásadně odmítl - a bude za to potrestán. Na jeho příkladu se opět potvrdila neveselá hypotéza, že čestný člověk, který nechce a neumí klamat, nemůže být v politice nikdy úspěšný. Premiér přitom udělal i spoustu školáckých chyb, které ani tak nesouvisejí s jeho filozofií, nýbrž s absencí politického talentu. Mnohem lépe se cítil při vědeckých debatách než v dialogu s voliči. Okatě pohrdal iracionální stránkou politiky a onálepkoval ji jako opovrženíhodný cirkus. To ale vrcholový politik nemůže, protože musí být zároveň hercem. Vladimír Špidla je však vyznavač osvícenského přístupu, což ve společnosti neřízené skutečným věděním lidí, ale převážně jejich představami - a zpravidla představami zcela jinými, než je realita - může vést jenom ke smutným koncům. Poslední, co tedy Špidlovi zbývá, je politicky umřít vestoje a se vztyčenou hlavou. ČSSD po vykonání této popravy se ocitne před otázkou, kudy dál. O tom ale v dalším článku.



Sociálnědemokratická dilemata Válečné sekyry v ČSSD jsou opět vykopány. Po měsících odstartovala porážka v evropských volbách další vnitrostranickou řež. Má začít odstřelem

Vladimíra Špidly, který již proběhl v myslích mnoha soc. demokratů a v hmatatelné podobě se připravuje na červenec. Do útoku vyrazila vlivná středočeská organizace, která se vždy nechávala slyšet, že Špidla byl znovu zvolen do funkce na loňském sjezdu jen díky její podpoře. Nyní tuto podporu odvolala a chystá se na ústředním výkonném výboru 11. července prosadit předsedův odchod a následné pověření Stanislava Grosse dočasným řízením soc. dem. až do řádného sjezdu na konci března příštího roku. Středočeši, jejichž je Gross neoficiálním lídrem, nejsou v tomto plánu osamoceni. Nespokojenost se Špidlou, která pučela před volbami v regionech, už nikdo tlumit nechce. Proto jsou předsedovy šance obstát tváří v tvář členům ÚVV nevalné. Ale potenciální dočasný šéf Gross nemá stoprocentní podporu členů a funkcionářů. Proti němu vždy protestovala skupina, která se hlásí obecně k levici a konkrétně k odkazu Miloše Zemana. Tuto skupinu Gross předvídavě už nějaký čas sváděl na svoji stranu. Grossovi lidé teď podle všeho chtějí zpracovat většinu členů ÚVV tak, aby při hlasování o důvěře ponechali ve funkcích všechny - kromě Špidly. Bude dalším krokem vytlačení Špidly z postu premiéra a pád současné koaliční vlády? Těžko říct. Do dějů by se v tu chvíli zapojilo příliš mnoho neznámých, což se především týká postupu prezidenta Václava Klause při jmenování muže, který by měl sestavit nový kabinet. Gross to nutně být nemusí. V ODS, mírně řečeno, oblíbený není. Takže Zeman? Jeho motorem je touha po pomstě za potupu od svých spolustraníků v prezidentských volbách. Má-li plán, tak jeho první předpoklad - odstranění Špidly - se už začíná realizovat. Druhý, a pro Zemana možná důležitější poločas začne až s tažením za politickou smrt Stanislava Grosse. To je ale jiný soupeř. Žádný neobratný vizionář, ale ostřílený politik. Proto není ústřední výkonný výbor tím nejlepším bitevním polem. Zeman potřebuje k úspěchu mnohem početnější zástupy sociálních demokratů. Skutečným cílem expremiérových stoupenců je tedy vyvolání mimořádného sjezdu. Jen tam bude možné znovu ovládnout stranu. Gross a s ním vlastně nikdo ze současných špiček soc. dem. však svolání mimořádného sjezdu nechce. Karty mají být znovu rozdány až při řádném sjezdu příští jaro. Jak čas plyne, Zemanovy šance na návrat blednou. Cynicky vzato, zemanovcům zbývá jediné: udělat vše pro další porážku ČSSD, tentokrát v podzimních krajských a senátních volbách, a pak na březnovém sjezdu utlouct Grosse jako viníka debaklů.



Špidla hraje vabank a sklízí zášť Premiér a šéf ČSSD Vladimír Špidla se za žádnou cenu nechce vzdát předem a bojuje - nyní již s vlastní stranou - "do poslední kapky krve". V povědomí velkého množství členů soc. dem. se tak dostává na stejnou úroveň s Milošem Zemanem, který je také rozhodnut svést s ČSSD boj, v němž strana "vykrvácí". Špidla má jiné pohnutky, jenže kvůli tvrdošíjnému až agresívnímu stylu obrany ho začínají straničtí funkcionáři vnímat už ne jako nešikovného předsedu, který přivedl soc. dem. ke katastrofě v evropských volbách, ale jako přímé ohrožení pozice ČSSD na politické scéně. O to více je třeba všimnout si hlasů, které zaznívají od řady členů soc. dem. a voličů v emailech a po telefonu. Motto je stejné: ČSSD nedokáže zhodnotit, jak dobrého politika má v čele, a místo aby mu po volební porážce pomohla, kopá mu usilovně jámu. Přesto nebývá často k vidění tak jednotná nálada jako ta, která panovala v sobotu večer mezi členy předsednictva soc. dem. a krajskými funkcionáři. Spojovala je averze vůči předsedovi a shoda na vypracování plánu, který by ho dokázal zastavit. Špidla totiž na předsednictvu oznámil záměr, po jehož případném naplnění by už nebylo návratu k jeho smíru se stranou, který se rýsoval v případě, kdyby odešel sám nebo přijal vyslovení nedůvěry ústředním výkonným výborem. Pohrozil, že hodlá umlčet stranické kritiky požádáním Sněmovny o vyslovení důvěry jeho vládě. Udělal to i přesto - nebo spíše demonstrativně nehledě na to - že předsednictvem tento návrh neprošel. Tím vyhlásil otevřenou válku volenému stranickému orgánu. Takové věci procházely Miloši Zemanovi, který byl ovšem pro soc. demokraty symbolem úspěchu. Špidla má opačnou nálepku a jeho snaha ucpat ústa kritikům v případě, že vláda dostane důvěru, je sice silným tahem, ale i kdyby doznala úspěchu, dostane jeho i ČSSD do ještě horšího světla. Strana, v níž předseda po katastrofálně prohraných volbách dělá vše možné i nemožné, aby se udržel ve stranické a premiérské funkci, notabene když jde o politika s nízkou popularitou, zákonitě klesne ještě níž na žebříčku oblíbenosti. Proto budou mít funkcionáři ČSSD v tomto týdnu těžké spaní. Jestliže premiér z vlastní vůle přiměje poslance k vyjádření, zda podrží jeho vládu, nikdy mu nezapomenou, že je vystavil posměškům jiných politiků a veřejnosti. Budou totiž muset rozhodnout: buď vládu podpoří, a za dva dny vyjádří premiérovi právě podpořeného kabinetu nedůvěru jako stranickému vůdci, což zákonitě skončí pádem čerstvě potvrzené vlády. Celá ČSSD pak bude vypadat jako sbor hlupáků. Anebo vládu podpoří a nechají si zajít chuť na Špidlovo odvolání z čela strany. Pokud se ale naplní tento scénář, dosáhne napětí uvnitř soc. dem. takové intenzity - a jistě své polínko pod kotel neopomene přiložit i Miloš Zeman - že při první sebemenší kolizi vyletí do vzduchu nejen Špidla, ale celá konstrukce soc. dem., která stále ještě jakž takž drží pohromadě. Z vizáže Vladimíra Špidly, když se po čtyřhodinové ostré výměně názorů na předsednictvu zjevil před novináři jako jiný muž - bez saka, se zvláštním leskem v očích a jakoby ve vleku odhodlání v žádném případě neustoupit -

vyzařovalo, že situace v ČSSD se vymkla normálu. Teoreticky může zvolená taktika přinést Špidlovi úspěch. Ale i kdyby se tak stalo, nepůjde o trvalé uklidnění poměrů v soc. dem. Předseda ČSSD by se dostal přesně do kontextu známého kameňáku: Jde chlap po ulici a vidí, že v pátém patře paneláku visí na okně starší žena a nad ní stojí muž a mlátí ji kladívkem po prstech. "No to je hrůza!" vyděsí se chlap a už chce běžet nahoru, aby ženě pomohl. Vtom se otočí jeden z přihlížejících a řekne: "Ale to je jeho tchyně." Chlap se zarazí, podívá se opět nahoru a procedí skrz zuby: "A sakra. Ta má ale drzost, ještě se drží!" Ikdyby se Špidla po událostech tohoto týdne udržel, provázela by ho ve straně stejná zášť. A s nenáviděnými vůdci se volby nevyhrávají.



Grossovo hop, nebo trop Ať už dopadnou schůzky s představiteli ODS a KSČM, k nimž Stanislava Grosse dotlačilo svým rozhodnutím předsednictvo ČSSD, jakkoliv, těžko něco změní na strategii, s níž Gross šel do nové etapy své politické kariéry. A že do dnešní situace neskočil rovnýma nohama, je prokazatelné z jeho chování již před zlomovým ÚVV. Jak se dalo předpokládat, první místopředseda dostal důvěru spolustraníků ne kvůli oslnivé koncepci, ale proto, že Vladimír Špidla byl shledán neodpovídajícím dnešním časům. Miloš Zeman je znalcem science fiction a třeba je v soc. dem. více lidí, kteří by si mohli všimnout, jak obdivuhodně zapadají Špidla i Gross do dvou odlišných vizí budoucnosti, které se ve zlaté době scifi svářily stejně jako dva společenské systémy. Špidla je jako vystřižený ze socialistických utopií - přesně tak si představoval lidi dokonalých zítřků například Ivan Jefremov. Gross je naopak ztělesněním druhé větve tehdejších literárních předpovědí, podle nichž nás čeká stále stejný, jen vedený moderními prostředky, boj o moc, ve kterém nevítězí moudřejší, ale silnější a bezohlednější. Úřadující šéf ČSSD by se jako ryba ve vodě cítil v Hvězdných válkách. Sociální demokraté odstraněním Špidly uznali, že doba je zlá, a Gross dostal pověření konat tak, jak umí - tedy spřádat pavučinu zákulisních i veřejných, věcných i psychologických, kabinetních i davových slov a činů s jediným účelem: zajistit, aby soc. dem. měla co největší podíl na politické moci.

Grossovým cílem je bezesporu dosáhnout potvrzení v čele strany na řádném sjezdu - jinak by do této hry nešel. V dalším sledu lze zahlédnout dobrý volební výsledek ČSSD - to už z Grossových úst zaznělo několikrát a pak pokračování osobní politické dráhy buď ve vládě, anebo ve vysoké funkci ve Sněmovně. Stanislav Gross je ambiciózní muž a těžce by nesl porážku v okamžiku, kdy poprvé zcela vystoupil z politického stínu. K jeho naturelu ale patří, že každý krok několikanásobně jistí. Právě v tomto bodě se hodí situace s mnoha neznámými. Nepodaří se získat podporu pro stojedničku? Pak se může vrátit ke svému výroku na ÚVV, že nevěří v pevnost řad USDEU. A sáhnout, dejme tomu, po další pomůcce ve stejném projevu: začít jednat jenom s lidovci a dál hledat podporu u ODS. Nevyjde ani tento manévr? Bude dštít oheň a síru na ODS, která v zaslepenosti vidinou snadné výhry kašle na zájmy země. Pak se ocitne před dilematem, zda souhlasit se soc. dem. menšinovou vládou živenou komunisty, nebo se dohodnout se všemi na přechodném období do předčasných voleb. Není jisté, jaký postup by zvolil, ale při troše snahy by se daly v Grossově projevu na ÚVV najít zárodky obou naznačených cest. Pro pozvednutí prestiže ČSSD by si ale musel poradit s dvěma hlavními překážkami. Tou první je stav strany, kde se málem pobil každý s každým. Ale jak ukázal týž projev na ÚVV, může úřadující předseda udělat z nouze ctnost uchopením tohoto klacku za opačný konec. Nechce se vám do opozice? Tak přestaňte blbnout a poslouchejte! naznačil jasně, byť jinými slovy. Své pappenheimské má přečtené a ví, že od poctivých filozofů Špidlova typu nepřijdou ani podrazy, ani mocenský odpor. Zemanovci už ale stačili vyhlásit Grossovi další fázi války. Kdyby se ovšem z okruhu ministra vnitra naznačilo, že existuje přehled, kdo je a kdo není čistý, mělo by to jistou váhu. Že se to nedělá? Leda tak u Ivana Jefremova. Zbývá nejtěžší úkol - přesvědčit voliče, že ČSSD s Grossem v čele můžou zase věřit, a to i tehdy, když bude staronová či bůhvíjak sestavená vláda za účasti soc. dem. pokračovat v reformách. Na tomto poli Grossovi nezbude než vsadit na svůj šarm a chápání psychologie lidí, z jejichž prostředí sám vzešel. Naostro by vyzkoušel, zda ještě je opravdu populární. Bylo by to hop nebo trop, ale úspěch by mu zajistil další roky na politickém výsluní.

Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor: Gross proplouvá obřady bez újmy


Když začíná vládnout nový kmenový náčelník, musí dělat jasné a výrazné věci. Například zkrotit divoké hřebce, ochočit medvěda či sníst živého úhoře. Stanislav Gross zatím těmito zasvěcovacími rituály prochází hladce. Hřebci Kavan a Laštůvka včera sice zaržáli na ÚVV - jeden hlasitě, druhý smířeněji, ale ani jejich nespoutanost není bezmezná. Laštůvka svoje nahořklé otázky pátrající po příčinách neoblíbenosti ČSSD nakonec zabalil do rezignovaného já to tedy beru, šéfe. Kavan ve snaze vymezit se vůči většině soc. demokratů schvalujících Grossův postup bez vážných námitek nejdříve oznámil, že souhlas se vznikem koalice ČSSD, KDU-ČSL a USDEU podepsat nemůže. Vzápětí ale dodal, že navrhne alternativní text, v němž bude souhlas s tím, že se Gross pokusí vytvořit většinovou vládu. Rozdíl mezi těmito formulacemi bezesporu existuje, je však tak rafinovaný, že si ho možná lidé méně politicky protřelí než Kavan prostě nevšimnou. A ti protřelí si pomyslí, že svůj hlas asi lacino neprodá. Komunistický medvěd už je vůči ČSSD o poznání vstřícnější. Nešlo nepostřehnout, že KSČM ve svých prohlášeních minulých dnů věnuje mnohem více prostoru záležitostem soc. dem. než vlastním. Návštěva Miroslava Grebeníčka a Pavla Kováčika na Vysočině u Miloše Zemana navíc ukázala, že některé soc. dem. dveře jsou pro komunisty otevřeny. Vždyť Grebeníček na rozdíl od Grosse nepotřeboval zprostředkovatele a mohl na Vysočinu přijet rovnou. Ani Gross se komunikaci s KSČM nebrání, ale odsud až posud. Domů je sice nepozve, jenže zároveň konejší sluch svých komunistofilních spolustraníků rezolutním odmítáním ať už skutečně, či virtuálně vymáhaného závazku, že s komunisty nebude soc. dem. nikdy hlasovat. Přitom se úřadující předseda netají cílem svého snažení: nejdřív naučit medvěda, aby chodil na jeho pamlsky, pak ho vzít na vodítko, aby nakonec skončil přikovaný k pevné zdi, od které bude smět udělat krok vpřed a dva kroky vzad. To všechno Grossovi u sociálních demokratů prochází. Sníst živého úhoře se také pokouší. To je složitý úkol, úhoř je hbitý a neví se, jestli není elektrický. Miroslav Kalousek je prostě koaliční partner k pohledání: z pozice klidné síly si může dovolit vysoké nároky, což v kontrastu k malému počtu lidoveckých mandátů ve Sněmovně přivádí řadu soc. demokratů k šílenství. Uhnout není v takové situaci rozumné, a tak Gross včera zalahodil sluchu obzvlášť vyhraněných antilidovců, když řekl, že Kalousek pro něj až takovou cenu, aby byl ministrem financí, nemá. Jelikož bude muset s šéfem lidovců ještě mnoho věcí usmlouvat, není od věci ukázat, že umí nejen pohladit, ale i šlehnout. Zda Kalousek svůj vstup do nové vlády postem vrchního finance skutečně podmiňoval, či zda u Grosse jde o součást šamanského tance, který správný kmenový náčelník taky musí ovládat, to tleskající soc. demokraty v tu chvíli nezajímalo. Život je těžký a co by člověk nedal za chvíli spokojenosti. Mladý

muž, který dokáže rozsévat tento libý pocit v duších nejrůznějších členů své strany, tak má šanci, že bude spojován s pozitivními emocemi. Ale poté, co by Stanislav Gross prošel bez újmy všemi těmito peripetiemi, čekal by ho úkol nejobtížnější. Bude muset dobýt kořist a správně ji rozdělit. Už teď jsou slyšet hlasy, že tak velký kmen jako sociální demokraté se nemůže spokojit s podřadnými částmi státního mamuta. Žijeme však v civilizované době, a tak se na rovinu neříká, že by ČSSD měla připadnout delikatesní přední noha, protože tento kousek je nejlepší, ale protože soc. dem. vlastní tradiční a osvědčený recept na její upečení tak, aby z toho měli požitek všichni hladoví bez rozdílu kmenové příslušnosti. ČSSD před nedávnem sesadila starého vůdce, který všechny tyto obřady podle mínění většiny straníků plnil špatně či nedostatečně. Nyní je až uchvácena lehkostí, s kterou úřadující předseda proplouvá mezi jejími požadavky, aniž by koho odvrhl nebo urazil. Že Gross těchto okolností využívá k upevnění své pozice, je logické.



Rozmetání Sloupek Příznivci Miloše Zemana už nemusí litovat jeho nepřítomnosti ve vedení ČSSD. Stanislav Gross prokázal, že dokáže prohrát senátní a krajské volby stejně drtivým způsobem jako Miloš Zeman před čtyřmi roky. To rozmetání, které sociální demokracii o víkendu potkalo, je na první pohled nepochopitelné. Ekonomice se daří nad očekávání, nezaměstnanost přece jen klesá, výkony zahraničního obchodu více než utěšené, k tomu plánována nemalá podpora chudších rodin (společné zdanění manželů) plus velkorysé půjčky mladým na byty - a takový výsledek. To musí mít a má konkrétní příčiny. Dvě chyby Lidového domu jsou nasnadě. Taktická, tj. kvalita nasazených kandidátů do Senátu, a strategická: jakou stranu ČSSD vlastně lidem nabízí a co v předvolební kampani vůbec nabízela. Co si Lidový dům například sliboval od figury politicky tak marné, jako je Ivan David? Jako by nestačila zkušenost z nedávné kandidatury Marie Součkové v Brně. V senátních volbách roste role osobností, potvrdil to ostatně před měsícem i Erazim Kohák v Praze 4. Prohrál sice, ale s nejlepším výsledkem, jaký kdy kandidát

ČSSD v této baště ODS zaznamenal. Nemůže-li Lidový dům nabídnout více takových osobností, odsuzuje se k dalším prohrám. V krajských volbách si voliči za levicovou stranu vybrali KSČM. Také sice něco ztratila, ve všech krajích se však umístila před sociálními demokraty. Co nabízí ČSSD, nabízejíc samu sebe? Trochu levicovosti, trochu pravicovosti, trochu středu, upřímně myšlená košťata, přesvědčivého však co? Naproti tomu ODS i KSČM nabízejí sice artikl (pro mne) zcela nepřijatelný, avšak, marná sláva, čitelný. ČSSD má dvě možnosti. Buďto se snažit KSČM přemistrovat v jejím levicovém extremismu, což je cesta do pekel, nebo si, asi v opozici, prodělá svoji krizi a vyjde znovu do boje jako sociální demokracie moderního evropského střihu. Neučiní-li tak, zmizí a bude nahrazena, doufejme, že v budoucnu reformovanou a jinak pojmenovanou KSČM. Obávám se však, že současné vedení ČSSD tohoto manévru není schopno. Slušelo by se zvolat sláva vítězům a vzdát čest poraženým. Nějak mi to nejde. Představitelé ODS se ani po velikém vítězství nezbavili své duševní nízkosti. Poslanec Tlustý totiž odůvodnil malou volební účast nechutí občanů vstoupit do politického rybníka, zaneřáděného prý ČSSD, třebaže právě modří ptáci do něj káleli pilněji než pilně. Poslanec Nečas v televizi promluvil v podobném duchu. A vzdát čest poraženým? To by musely hlavy ČSSD projevit alespoň náznak sebekritiky a nehledat útěchu v tom, že eurovolby dopadly pro ně ještě hůře. Protože debakl je debakl. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor:


Postavy na palubě Titaniku Je ČSSD na Titaniku? Tato otázka je nejfrekventovanější v současných politických debatách. O odpověď se lze pokusit několika způsoby. Jedním z nich je pohled na sílu osobností, které chce strana v kritickém okamžiku posunout do čela. Na předsedu zatím aspirují Stanislav Gross a Zdeněk Škromach. Jeden se přihlásil k bolavým reformám, které by dovolily České republice přijmout euro koncem desetiletí. Druhý hlásá návrat k levicovým hodnotám. Ideje, které vyznávají, však samy o sobě nevypovídají o schopnosti být efektivním politikem. Grossův výkon je v rozporu s image, které o něm ještě v době, kdy byl ministrem vnitra, a poté po nástupu do Strakovy akademie, šířila většina médií. Mocenský manipulátor se nechová tak bezzubě. Působí dojmem, že se nechává zcela zaměstnat premiérskými povinnostmi a na řešení stranické situace mu už nezbývají síly. Příkladem může být Grossovo

desetidenní mlčení po zásadním vystoupení na ÚVV 4. prosince. Spolu se slovníkem jeho projevu, který není premiérovi vlastní, to vede k téměř absolutní jistotě, že jen na několik hodin nasál myšlenky svých politických poradců. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Škromach vsadil na konsensuální přístup. Konflikty ve straně prohlašuje za zbytečné, slibuje klid zbraní a dohodu. Do otevřeného boje s Grossem na ÚVV nešel, vyjádřil se až na chodbě novinářům. Ani on, stejně jako Gross, není silný v boji s otevřeným hledím. Jak jeden, tak druhý měli před nedávnými volbami nejednu šanci lidi přesvědčit o své pravdě v televizních a rozhlasových debatách. Volební výsledky o úspěchu nesvědčí. Následuje řada kandidátů na místopředsedy. Z těch je nejaktivnější Bohuslav Sobotka. Zatím jako jediný vysoce postavený soc. demokrat zahájil frontální útok na Modrou šanci ODS. Jeho energie a schopnost kombinovat finančnickou suchopárnost s občasnými emotivními projevy přitahuje ty sociální demokraty, kterým nevyhovuje Škromachův ekonomický romantismus ani Grossova nevýraznost. Sadu krajských politiků, kteří se objevili v nominacích na místopředsedy, sjednocuje to, že každý je odněkud. Výjimku tvoří Jaroslav Foldyna. Toho díky médiím znají nejen na Ústecku. I kvůli tomu mu méně známí místní spolustraníci vyhlásili válku. Rozuzlení má nastat na krajské konferenci 8. ledna. Jednou z variant je, že Foldyna bude kandidovat na místopředsedu ČSSD. Měl by rezervovanou niku politika, kterému se říká working class hero. Tedy hrdina pracující (dělnické) třídy, v českém kontextu by se spíš hodilo lidový politik. Zatím tuto roli se snaží hrát Škromach, ale má to těžké kvůli členství v koaliční vládě. Zbývá ještě Jan Kavan. Nominovala ho prozemanovská Praha 2, ale od Kavana uslyšíte, že zemanovec v zahraniční politice není, protože expremiér nezastává v řadě témat levicovou pozici. A že ve věci evropské integrace podporuje Grossův projev na nedávném ÚVV. Kavan by chtěl jako místopředseda pro zahraničí působit v prostředí, v němž se cítí jako ryba ve vodě. Podle osobnostní kapacity by měl šanci na umístění. Jenže v Kavanově životě se vedle unikátních zkušeností s politikou nahromadila kupa haraburdí, které on sám nepovažuje za důležité, ale mnohým vadí. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor: Revoluce padající shora


Záměr Stanislava Grosse po vítězném sjezdu ukázat Zdeňku Škromachovi vládní dveře a požádat ho, aby už nepřekážel, je efektní výstup na politickém divadle. Budování ČSSD jako strany pro střední vrstvy s akcenty na evropské sociální hodnoty, nikoli na bezhlavý útěk za ekonomickými ukazateli v duchu někdejšího Chruščovova hesla Dohnat a předehnat Ameriku není tak okázalým gestem, a přitom jde o důležitější rozhodnutí. Příklon k méně radikálním voličům je pokusem zaujmout skupinu, která dnes nemá jasného favorita a k volbám už ani nechce chodit. Rehabilitovaný důraz na roli soc. dem. jako nositelky hodnot sociální spravedlnosti proti pokusům zavést neomezenou moc peněz by podle plánů tvůrců této koncepce měl vrátit ČSSD alespoň část těch voličů, kteří v ní přestali vidět alternativu pravici. Apriorní nedůvěru, již cítí právě tito lidé ke Grossovi, kterého vnímají jako málo vzdělaného a života neznalého mladíka, chtějí architekti koncepce prolomit mimo jiné tím, že přesvědčí některé osobnosti, které naopak mají v tomto prostředí přirozenou autoritu, aby se přihlásily k - anebo rovnou do ČSSD. Jádrem celého záměru je evropanství. Soc. demokracie je prezentována jako strana, která pečuje o blaho České republiky, a blaho České republiky se spatřuje v co nejúplnější integraci do Evropské unie včetně přijetí eura. Pouze v EU vidí autoři koncepce prosazované Grossem možnost lepšího zajištění sociálních potřeb lidí, kteří nevlastní kapitál. Plán, který vypracovalo premiérovo politické a odborné zázemí, zahrnuje i přebudování stranických struktur od mediální prezentace až ke změně stanov, která by dovolila ústřednímu vedení víc ovlivňovat složení volebních kandidátek. Slabinou celého záměru ale je, že příliš připomíná revoluci shora. Myšlenka vnitrostranického referenda, která se před několika týdny mihla ve stejných kruzích, je definitivně zavržena. Ale kdyby se hlasování všech členů ČSSD o další cestě strany přece jen uskutečnilo, lze s velkou jistotou říci, že středový plán by nezískal drtivou většinu. A není zřejmé, zda by zvítězil vůbec. Důvod je logický: ČSSD byla v 90. letech budována Milošem Zemanem jako strana lidí převážně odmítajících polistopadové reformy. Sice se dodávalo, že jen reformy v režii Václava Klause, ale členů a funkcionářů, kteří by nebyli proti umírněnému návratu k předlistopadovým sociálním jistotám, čítala ČSSD více než stoupenců reformistického kursu v rámci kapitalismu. Dnes ti druzí chystají převzetí strany se vším všudy, ale členská základna alespoň jak ukazují výsledky některých okresních konferencí stále inklinuje k osvědčené filozofii Všichni jsme sociální demokrati, tak se pojďme nějak dohodnout. Jen tak lze vysvětlit, že někde dostal Zdeněk Škromach stejně hlasů pro nominaci na místopředsedu jako Bohuslav Sobotka. Má-li takové zavírání očí před konfliktem, který rozdírá ČSSD, objednávkou vůči vedení, že má

zanechat sporů a vystupovat společně, pak za prvé nezní dost důrazně a za druhé Grossem nebude vyslyšena. Od doby, co se Bertolt Brecht v 50. letech ironicky zeptal, zda by pro totalitní stát nebylo lepší rozprášit národ a zvolit si jiný, byla jeho slova citována nesčetněkrát. Nepochybuji, že se najdou vzdělanci i v ČSSD, kteří tento citát použiji na adresu Grossovy chystané revoluce shora. Jenže Brecht, pokud se nemýlím, má jinde přirovnání širokých mas k beranům, kteří mašírují v řadách a tlučou na bubny. To se pak revoluce dělají snadno. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor:


Oslněný a oslepený Sloupek Věděl jsem, že Stanislav Gross není sice žádný duševní Herkules, že však přesto svou "bytovou" aféru přijatelně vysvětlí. Mýlil jsem se: Stanislav Gross je těžce nakažený svou naivitou, plynně přecházející v hloupost. Straně, které předsedá, může posloužit už jen tím, že na sjezdu uvolní své místo Bohuslavu Sobotkovi. Noviny, které jeho kauzu otevřely, musely jen narýsovat rozměr jámy a Gross si ji už vykopal sám. Představuji si to takto: ona redakce předsedovi ČSSD nabulíkovala, jak ho bude podporovat, a omluvila se za předcházející nekorektnosti. A možná padl i slib, že právě Gross bude jediným ústavním činitelem, kterého redakce MfD pozve na velkolepou show, spojenou s otevíráním nového sídla. Pan Stanislav by neodolal, vždyť jeho žena Šárka tak miluje třpyt a pozlátko "velkého" světa. V každém případě redakci vyslepičil jméno svého strýce, od kterého si na byt půjčil. Teprve pak se aféra, zjevně dlouho a dobře připravovaná, mohla rozběhnout. Kdyby zůstalo jen u toho, měl Gross ještě naději. Požádal totiž o bezpečnostní prověrku na nejvyšší stupeň a jeho žena o prověření svých podnikatelských financí patřičným úřadem. Pak se však stalo něco, co už se vymyká rozumu. Grossova mluvčí Dušková (bez vědomí Grosse sotva) spojila skutečného držitele směnky Roda s mužem z okraje pravicového politického spektra panem Simkaničem. Ten směnku koupil, koruny nemaje, načež směnku spálil. To by si nevymyslela ani Pepina Rejholcová! Je možné, že cílem této akce bylo Grossovi pomoci: není směnka, není problém! Výsledek je samozřejmě opačný. Jednak se Stanislav Gross dostal do pozice filmového psa, se kterým vrtí ocas, jednak je zde několik otázek: proč má Grosse zachraňovat šéf pravicové partaje? Nepřipomíná to rozbití

někdejší čtyřkoalice poté, co jeden podnikatel pohrozil koupí směnky ODA a tím připomněl její finanční skandál? Není snad Dušková totožná s tou Duškovou, která jako dramaturgyně Sedmičky v Nově dala do oběhu termín "grosstapo" (vymyšlené ostatně panem Simkaničem)? Není totožná s tou Duškovou, která se občas vyskytuje v hospodě U magistra Kellyho mezi vlivnými či skalními muži ODS? Je zhola jedno, co Stanislav Gross při včerejších interpelacích řekl či neřekl. Je lhostejné, co ještě řekne či neřekne, a je nedůležité, zda pan Simkanič směnku spálil či nikoliv. Důležité je, že Stanislav Gross ztratil základní kvalifikaci pro výkon funkce šéfa své strany. Měl být tygrem, byl však nejslabším beranem ve stádě. Velký svět ho nejdříve přitáhl, pak oslnil a nakonec oslepil.



Gross se v čele strany vyčerpal Sedm řešení, jak vybřednout z vládní krize, má podle šéfa poslanců ČSSD Michala Krause premiér Stanislav Gross. Mezi nimi byla možnost hledat podporu u ODS pro Grossovu menšinovou vládu. Zprávy o této nabídce ihned pronikly ven, následovala rychlá reakce občanských demokratů: tudle nudle! Přece si nebudou kazit vyhlídky před volbami dohodami s poloviční mrtvolou. Přitom tento návrh by mohl ODS přinést užitek. Jak ukazují senátní volby, většinový systém prospívá právě této straně. Sociální demokraté krachují na nedostatku osobností. ODS si je ale patrně jista, že příští sněmovní volby vyhraje tak jako tak, a bude-li její převaha v parlamentu drtivá, změnu volebního systému udělá sama, bez kibiců. Jestliže však návrh vyhandlovat s ODS podporu menšinové vládě za změnu systému voleb do Sněmovny byl míněn soc. demokraty vážně - a podle všeho je odpověď kladná - pak jde o nejpádnější důkaz, že se Stanislav Gross dostal mimo poslání, kterým ho strana pověřila při dosazení na místo svrženého Špidly. Nejde o žádná tajná zadání, která by měl Gross plnit. Špidla přece musel skončit proto, že soc. dem. pod jeho vedením ztrácela voliče. Proč je ztrácela, to je obsaženo v analýze, kterou si nechalo Grossovo vedení

udělat, a ta analýza tajná skutečně je. Těžko v ní ale může být napsáno něco jiného, než co ví každý řadový volič. Strana Lidového domu přestala být pro své stoupence jasná, zněly z ní různorodé hlasy, které neladily dohromady, vysvětleno také nebylo, zájmy jakých skupin obyvatelstva bude ČSSD hájit. Gross na základě tohoto poučení zvolil cestu modernizace soc. dem. a své představy formuloval v předsjezdovém období nezpochybnitelně. Jenže v podtextu tohoto plánu bylo pokračování koalice s lidovci a unionisty. Protože odchylka vpravo, k ODS, nebo vlevo, ke komunistům, vyřazovala Grosse z děje a nastoupit by měli logicky jiní lídři - v prvním případě někdo s názory jako nestraník Martin Jahn, ve druhém bezesporu Zdeněk Škromach. Tím, že lidovci jsou už z vlády fakticky venku a zbývá jim jen bouchnout dveřmi, ztrácí další působení Grosse v nejvyšší funkci ČSSD smysl. Cokoliv od nynějška udělá na záchranu své vlády, a bude to třeba motivovat zájmy státu, bude stěží možné vnímat jinak než jako soukromou snahu udržet se u moci. Návrh směrem k ODS, že jí pomůže s růstem jejích volebních zisků, by mohl zapadnout do obvyklých výměnných obchodů pouze v případě, kdyby z toho těžila také ČSSD. Straně by to ale přineslo v nejbližších sněmovních volbách debakl. Prostý pud sebezáchovy musí vést soc. demokraty k otázkám: To se mělo stát proto, aby jeden mladík odcházel z politiky s pocitem, že vydržel na výsluní o patnáct měsíců déle? Anebo proto, že na něj tlačili stále nenažraní spolustraníci, kteří vědí, že už se nikdy u koryta neocitnou? Není zřejmé, zda si Gross a ostatní kouzelníci se sedmičkami uvědomují, že česká soc. dem. je na prahu historického krachu. Jakákoli vláda, pracně slepovaná a dýchavičně přežívající do řádných voleb, by prestiž ČSSD tlačila stále níž. Soc. demokraté se příliš zamilovali do podílů na moci a nejsou s to se na sebe podívat očima normálního člověka. Čestným východiskem by byla demise vlády a zrušení sjezdového scénáře, podle něhož měl každopádně vyhrát Gross. Ale i tak by práce na znovuzískání důvěry trvala léta. Zdroj: Datum vydání: Rubrika / pořad: Strana / zpráva Autor:


Koaliční krize neskončila Koaliční krize neskončila. Lidovecký tým se jen na tři týdny odebral do sklípku, kde ladí noty na další útok. Ten přijde po sjezdu ČSSD v případě, že premiérem zůstane Stanislav Gross. Premiérem, nikoli předsedou strany. Jestliže se naopak bude nový šéf ČSSD jmenovat Gross a premiérem se stane muž jiného jména, koaliční krize skončí.

To je pravé poselství KDU-ČSL, které o víkendu bylo možné vyčíst z lidoveckých vět řečených na půl úst a úhořovitého mrskání tělem. ČSSD ale svůj postoj stvrdila v sobotu hlasováním ÚVV, v němž 76 procent členů vyjádřilo přání, aby Gross byl nadále premiérem. Cukat na sjezdu z tohoto rozhodnutí je pro soc. dem. v této chvíli nepředstavitelné. Dva hlavní důvody, proč Gross dostal důvěru, totiž zněly: nepřenechat hřiště Václavu Klausovi a nepodlehnout diktátu Miroslava Kalouska. Při této srozumitelné neoblomnosti, jejímž výsledkem by bylo zvolení Grosse šéfem strany, by po sjezdu přišel další příval lidoveckých filipik. Buď by skončila koalice, nebo by se agónie táhla třeba do řádných voleb. Lidovcům by se zřejmě nejvíc líbilo, kdyby je Gross vyhodil z vlády a vytvořil menšinový kabinet ČSSD. Premiér na ÚVV k této možnosti řekl, že by navrhl spojit činnost takové vlády s referendem o evropské ústavě ve stejném termínu s mimořádnými volbami do Sněmovny, a sice o půl roku dříve než v létě 2006. Nerozvedl, jak by se dohodl s opozicí, která si referendum nepřeje. Ani co s vlastními lidmi, kteří by chtěli vládnout až do června 2006. Soc. demokraté na sobotním ÚVV dali jasně najevo, že tato koalice je pro ně nejlepší z horších řešení proto, že jim nejlépe zajišťuje vládní postavení. Gross je garantem této setrvačnosti. Pokud by nastala situace, v níž by už trvání koalice nejistil, mohl by se proud soc. dem. úvah ubírat i směrem k odstavení Grosse a jeho nahrazení novým premiérem. Podotýkám, že jde o teoretickou možnost, kterou zatím nikdo v ČSSD nevyslovil nahlas ani v neoficiálních hovorech. Zato se debatuje o tzv. německém modelu, tedy že by předsedou strany byl někdo jiný než premiér. Tuto variantu nejagilněji prosazují příznivci Zdeňka Škromacha i on sám. Škromachovu větu v televizní diskusi s Kalouskem, zda by neakceptovali jako premiéra za ČSSD Miloše Zemana, doplňují informace od lidí spřízněných se Škromachem i Zemanem, že současný kandidát na předsedu soc. dem. bývalému předsedovi vlády onu premiérskou funkci údajně opravdu nabídl v případě, že se stane šéfem ČSSD. A že Zeman to údajně odmítl. Škromach však stabilitu a už vůbec ne pokračování koalice zaručit nemůže. Bohuslav Sobotka se kandidatuře na předsedu strany vehementně brání soc. demokraté, kteří ho k tomu přemlouvali, říkají, že nechce na výsluní, aby se na něm nezačaly hledat mouchy. Další jména, která se objevují Lubomír Zaorálek a Jiří Paroubek - nemusí získat většinu delegátů sjezdu, ani jeden z nich nemá ve straně tak velkou popularitu. Jiný přístup, hledat pouhého údržbáře, který by vyhovoval lidovcům a nechal vládu dovládnout, soc. demokratům patrně nedovolí pud sebezáchovy. Nový předseda by měl mít potenciál k získávání hlasů nad pevné jádro 14 procent. Má ho Škromach? Zaorálek? Paroubek? Má ještě nějaký potenciál Gross?

Toto vše je šedá teorie. Strom života bude zelenější, jsa pohnojen sadařem Kalouskem.



Zásadovost Sloupek Mužná zásadovost v české politice mění se často v trapné šaškovství. Miloš Zeman v čele opozice tak dlouho a nekompromisně šel vládnoucí ODS po krku, až se s ní opoziční smlouvou politicky oženil. Dnes lidovci říkají: Gross ve vládě, my z vlády! Něco podobného zde bylo už taky. Když v roce 1929 přicházeli do vlády ministři z německých „aktivistických“ stran, spolupracujících se státem, řekl ultravlastenec Karel Kramář: Němci do vlády, my z vlády! Jak řekl, tak učinil, i shledal záhy, že jeho stranu nikdo nepotřebuje, a ta se v krátkosti rozplynula v politickou nicotu. Co se stane, kdyby lidovci z vlády opravdu odešli, a co si od svého kroku slibují? Stane se toto: pokud Gross zůstane premiérem (a neměl by jím zůstat, má-li kousek evropské politické kultury v těle), vláda bude pokračovat v menšinové sestavě. Nebude to ani tak vláda, jako kulhavá slepice, vynakládající všechnu svoji energii na hledání zobu, aby nějak těch patnáct měsíců do voleb přežila. Nebo to bude vláda, jejíž smyslem bude pouze připrava mimořádných voleb. Nechť Hospodin odpustí natvrdlost nechápajícímu beranovi, ale co tím lidovci získají? Možná očekávají tučných třicet stříbných od svého budoucího modrého pastýře, jistotu však mají jedinou: razítko s nápisem „nespolehliví a nebezpeční za každé situace“. Snažím se lidovecké morální horlení chápat. Peníze z bordelu v nepříjemné blízkosti podnikání premiérovy manželky, to je dokonce i na speciální českou politickou kulturu silná káva. Premiér se však veřejně omluvil, byť neumětelsky, neboť zřejmě pohrdl kvalitnějšími texty svých poradců, jeho žena ukončila podnikání. Být Miroslavem Kalouskem, položil bych si otázku: nestojí dosud neukončený koaliční program za křesťanské přimhouření oka? Vždyť i Bible praví, že kajícník napravený je lepší než ten, kdo nikdy nehřešil. Lidovecké horlení proti bordelovým penězům má ještě úsměvnou, mírně demagogickou, nicméně dosti pravdivou podobu. Z hambinců, kde neřest podává si ruku s chlastem a s drogami, platí se daně do státního rozpočtu. A z těchto daní dostávají i lidovci svůj desátek za volební zisky, a dokonce, a Bůh mě zatrať, i kněží své platy. Pokud Miroslav Kalousek tyto peníze nedokáže oddělit, je jeho mravní horlení pokrytecké, směšné, účelové a na

hony smrdí modrými třiceti stříbrnými. Politickou osiku, na které se oběsil Jidáš, by mu za takových okolností mohli vypěstovat voliči.



Černá díra Sloupek V březnovém průzkumu popularity českých politiků sice Stanislav Gross zmizel v černé díře, na druhé straně však vede minitabulku politiků nejnepopulárnějších. „Zcela nepříznivě“ Grosse hodnotí celých 50 procent dotázaných. Následuje Marie Emmerová, Miroslav Grebeníček, Zdeněk Škromach a Miroslav Kalousek. Levantští obchodníci sice tvrdí, že i prodělek je kšeft, ale toto není kšeft, toto je katastrofa: v pětici nejneoblíbenějších politiků tři z ČSSD, z toho šéf strany a premiér na prvním místě! Čeští politici často tvrdí, že výsledky výzkumů volebních preferencí nepřeceňují a žebříčkům popularity váhu nedávají už vůbec. V tom druhém bych s nimi rád souhlasil, jen kdyby to mysleli vážně. Protože kdo z nich by se rád nekoupal v přílivu popularity? Přitom ona popularita nevypovídá vlastně o nikom nic. Vzpomeňme na už pozapomenutého Václava Fischera a na jeho „předsenátorskou“ popularitu, která se hvězd dotýkala. V Senátu ale, obrazně řečeno, ústa neotevřel a po dvou letech nepozorovaně zmizel. Ostatně Pavla Dostála považuju za nejlepšího ministra kultury, jakého jsme měli, nepochybuji však, že jeho nynější vysoká popularita je podezděna i jeho statečným bojem s těžkou nemocí. Padají-li však do černé díry současně volební preference i popularita stranického vedení (šéf Gross, první „vice“ Škromach), o něčem už to přece jen vypovídá. Je to zpráva o tom, že oba ve svých funkcích, ať současných, ať (možných) budoucích, své straně škodí. A je lhostejné, jak vysoké popularitě se těší uvnitř vlastní partaje. Vždyť šestnáct a půl tisíce členů, to je trochu větší stolní společnost, jež by sotva zaplnila lepší stadión. Rozhodující jsou voliči, před nimiž oba přátelé poctivě pracovali na znevěrohodnění pověsti své i ČSSD. Gross svým kejklířstvím s rodinným majetkem, především však ponižující nabídkou ODS, že vymění její podporu své vlády za změnu volebního systému. Škromach zase neuvěřitelnými vejšplechty typu „jsem komunistobijec“, které by se tak dobře vyjímaly u starých kolotočů: Anka, bubnuj, Škromach, vypni hruď!

Nevím, jak chce ČSSD na svém velikonočním sjezdu vyřešit své těžké problémy. Je však velmi pravděpobné, že ponechají-li oba přátele v jejich funkcích, černá díra nabere na síle své gravitace.



Kapitánem na děravé lodi Na sjezdu ČSSD drtivě zvítězila jedna ze dvou stranických skupin. Pro budoucnost soc. dem. je to čistší řešení, než kdyby delegáti zvolili k předsedovi Grossovi prvního místopředsedu Škromacha a pokračovala by schizofrenie strany, v níž jsou vlastně strany dvě. Teď má Grossův tým možnost uskutečnit své představy v praxi. Natvrdo. Vymlouvat se na brzdiče v nejvyšším vedení nebude možné. A jestliže v příštích volbách padne nové vedení na tvář, bude smeteno a nastoupí ta druhá strana uvnitř sociální demokracie. Grossova sestava bude mít práci maximálně ztíženou tlaky zvenčí i zevnitř. Mimo ČSSD ji čeká stupňování společenské averze proti staronovému předsedovi. Má být doveden ke kolapsu a sociální demokracie zpět do stavu rozhádanosti a nicotnosti. Uvnitř strany se protivná skupina rozhoduje, jakou formou svrhnout čerstvě zvolené vedení - zda až po prohraných volbách, anebo už na podzim na mimořádném sjezdu. Noví lídři ČSSD ale nepřicházejí do této situace nepřipravení. Nálada v Grossově týmu je mixem vědomí možného debaklu a odhodlanosti udělat všechno, aby k debaklu nedošlo. Skutečné plány jsou samozřejmě tajené, ale z náznaků lze vytvořit konstrukci, jak by mohlo vedení dál postupovat. Stanislav Gross, ač byl čerstvě zvolen šéfem stále ještě nejsilnější vládní strany, v politice skončí. Nebude to ovšem zítra, ale okamžikem řádných nebo mimořádných voleb. Grossova úloha bude pouze v tom, že dovede vládu - je jedno, zda koaliční, či menšinovou -k volebnímu klání. Pak by i s rodinou podle všeho odjel na pár roků studovat do ciziny. Neměl by být ani volebním lídrem. Na tuto roli se připravuje Lubomír Zaorálek. Má se pokusit o to, v čem Gross naprosto selhal. Současný šéf ČSSD totiž mluví o nutnosti přitáhnout ke straně neradikální vzdělané lidi, ale právě těm je tak nepříjemný, že od soc. demokracie prchli. Zaorálek je zvyklý jednat s intelektuály, protože sám vzešel z tohoto prostředí. Na okraj ovšem lze poznamenat, že kdyby pokračoval tak, jako například nedávno u Václava Moravce, spíše odradí než zaujme. Ve

zmíněném pořadu chtěl asi být jménem ČSSD hrdý a neústupný, místo toho připomínal někdejšího tajemníka Jana Fojtíka s jeho propagandou úspěchů. Na druhou skupinu potenciálních voličů soc. dem., tu chudší a méně vzdělanou, se Zaorálek na první pohled příliš nehodí. Sice v tomto prostředí, které dobře zná z domovského Ostravska, mluví silným hlasem a nerozpakuje se užít drsnějšího slovníku, ale právě tam mu budou stále připomínat výrok, že soc. dem. je nejen pro chudé. Nové vedení ČSSD ale má v záloze dobrého rétora Bohuslava Sobotku a hlavně se bude orientovat na již existující a rostoucí averzi i strach ze zmodrání země, které by mělo nastat poté, co ODS ve volbách dobude poslední mocenskou baštu - Poslaneckou sněmovnu. Stejný plán by platil i v případě, kdyby koaliční vládě byla vyslovena nedůvěra a ČSSD by se ocitla v opozici. Jsou to samozřejmě krizové scénáře, protože nové vedení nastoupilo na loď, do které ze všech stran teče a kde část posádky s chutí provrtává další díry, aby se pomstila nenáviděným důstojníkům. Ti zase vědí, že pokud v dohledné době nepřivedou loď do bohatého přístavu, budou hozeni přes palubu a posádka si zvolí jiného kapitána.



Zdravý rozum Sloupek Premiér Stanislav Gross nabízí demisi. Znamená to, že pro jednou v politice zvítězil zdravý rozum nad osobní a stranickou ješitností. Předseda vlády a ČSSD tak byť v poslední chvíli zachránil, co zbývalo: z pověsti své a z budoucnosti jeho strany. Bylo jasné už delší dobu, že Stanislav Gross durcha se svou menšinovou vládou vyhrát nemůže. Ve Sněmovně neměl totiž jediné eso. Kibicové nehodní přemlouvali ho, aby po způsobu falešného hráče vyčaroval z rukávu eso podpory KSČM. Přes všechny své chyby ukázal se Gross jako poctivý sociální demokrat a vraždu své strany odmítl takto spáchat. Politické sudičky nechť mu to připíší k dobru. Je mladý, ještě to v budoucnosti může zúročit. Nastává otázka, jak rekonstruovat staronovou trojkoalici. Něco jsme se už z lůna předsednictva ČSSD dověděli. Rovnice by měla mít toto řešení: lidovci a unionisté dovnitř, Kalousek, Němec a Gross mimo. Je to plán dobrý i špatný současně. Dobrý proto, že by přítomnost Miroslava Kalouska, tohoto

„jezuity“ či „černého popa“, ve vládě většina sociálních demokratů těžko zkousla. Na druhou stranu předseda lidovců mimo vládu je potenciální nebezpečí pro ni. Z pozice „mimo“ se totiž dobře šťourá do problémů, za jejichž řešení člověk neodpovídá. Předpokládám ale, že Kalousek ani mimo obnovenou trojkoaliční vládu by už podstatné neplechy nevyváděl. Za prvé se několikrát zaklínal málem na své spasení, že mu vadil Stanislav Gross, nikoliv koalice jako taková, za druhé těžko mu už někdo poskytne tak výživnou záminku k sebeprezentaci jako jedinému strážci morálního grálu v české politice, jakou mu poskytl právě Gross. Takže koalice by se mohla dožít řádných voleb. Samozřejmě že ruce v rukávech ještě nejsou. Levicové křídlo v ČSSD za současné situace velkým obloukem už čůrat nemůže, neznamená to však, že by nemělo sílu pár klacků tomuto řešení hodit pod nohy. Důležitější bude reakce lidovců. Návrh na řešení vládní rovnice z prvního nástřelu vedení ČSSD totiž maličko diktátem smrdí: nikdo nemůže určovat suverénním partajím, koho do vlády vyšlou. Osobně bych se Kalouska nebál ani jako ministra financí - úsporný rozpočet Sobotkův bude co nevidět prakticky hotový a nový financmajstr by na něm těžko mohl co změnit. Miroslav Kalousek by však měl prokázat politický cit, do vlád se netlačit a nenapínat schopnost tolerance sociálních demokratů nad míru. Grossův skandál sem, Grossův skandál tam, mám dojem, že jim přece jen cosi dluží. Jeho „očistná“ kampaň bez chybičky určitě nebyla.



Kmotr Sloupek Co vypadalo jako záchvěv zdravého rozumu, totiž čtvrteční nabídka demise od Stanislava Grosse, mění se ve lstivý manévr, jak tohoto kmotra udržet co nejdéle u moci. Scénáře jsou dva. Ten první: Stanislav Gross skutečně podá demisi, prezident Klaus ho pověří jednáním o nové vládě. Gross ji svému nástupci bude sestavovat tak, že do ní bude ochoten vzít z řad lidovců ty, koho on bude chtít, nikoliv ty, které by do ní chtělo delegovat Kalouskovo vedení. Miroslav Kalousek s tím nebude souhlasit, i bude označen za nenapravitelného kazisvěta, znemožňujícího stojedničkovou vládu. Scénář druhý. V něm prezident Klaus přijme demisi těch ministrů, kteří ji už podali, a Gross, stále ještě v funkci premiéra, vládu doplní o první várku

poslušných, disponujících nepromokavými žaludky. A když Kalousek znemožnil Grossovu poctivou snahu o demokratickou většinu ve Sněmovně, co zbude kmotrovi, než naplno spolupracovat s komunisty? V tom okamžiku z vlády odejdou poctiví sociální demokraté, které Gross ruče nahradí třetiligovými kašpárky. Finta dona Stanislava: vláda v každém okamžiku bude mít nadpoloviční stav, demokratickému postupu nebude co vytknout. Manévr už začal výběrem nouzového premiéra. Největší šance má Jan Kohout, velvyslanec České republiky při EU v Bruselu. Není zvykem, aby diplomat z povolání riskoval svoji kariéru pro pofidérní čest být jednoročním dobrovolníkem ve funkci premiéra. Ledaže by dostal bezpečné záruky pozdějšího stejně významného postu. Tu záruku mu mohl dát jen prezident Klaus. To udělal jistě rád, protože tím mydlí schody nemilovanému „falešnému a prázdnému Topolovi“. Pro záměry dona Stanislava je to dar z politického nebe. Kohout nemá daleko ke stínovému ministru zahraničí ODS Janu Zahradilovi a ze své služby na zamini by si měl dobře rozumět s Grossovým vnitrostranickým (ne)přítelem Janem Kavanem. Opravdový kmotr musí myslet na všechno. Na to, jak konejšit své stranické protivníky, stejně jako na budování mostů pro možnou povolební velkou koalici. I na to, jak si ze svého nástupce udělat maňáska, který se svého šeptmistra za oponou neodváží neposlechnout. Deset miliónů českých občanů je rukojmí jednoho mladého muže, který se politiky drží jako drek košile, protože nic jiného nikdy nedělal, dělat nechce a neumí. Ten je zase rukojmí ekonomickopolitických zájmových skupin a svých klientů. Ti ho budou držet při moci i za cenu, že jeho strana sklouzává do pekel. Říká se tomu politika, připomíná to však přehazování hnoje.



Stanislav sobě Sloupek Premiér Stanislav Gross během několika hodin předvedl obdivuhodný výkon. Stačil urazit prezidenta Klause. Podrazit ty, s nimiž vedl jednání o nové vládě. Připravit ČSSD o šanci v předvolebním roku plnohodnotně vládnout a sám sebe veřejnosti prezentovat jako žvatlavého krále z filmové pohádky,

který odvolává, co slíbil a slibuje, co odvolal. Při vší zdrženlivosti je obtížné v souvislosti s tímto mužem potlačit představu nevážného kašpara. Bohužel při tvorbě české ústavy nikdo nepomyslel na to, že by se kašpaři mohli dostat do vysoké politiky, dokonce do premiérské funkce. Nemá tedy páky, jak takového okouzlujícího mladíka zbavit funkce. Vládní krize tedy zřejmě tak rychle neskončí. Do hry se včera razantním prohlášením přihlásil prezident Klaus. Jeho možnosti jsou sice omezené, nikoliv však nulové. Podstata jeho včerejšího prohlášení: vznik menšinové vlády bez pevně dojednané podpory nepřipustím! Přitom právě na prezidentovo chování v průběhu krize nemá ČSSD a ani Stanislav Gross důvod si stěžovat. Ačkoliv Václav Klaus jako prezident ve mně nikdy nevyvolal nadšení, ba ani povinnou úctu, jedno se mu musí přiznat: při řešení vládní krize choval se většinou státotvorně. Sociální demokracii i jejímu předsedovi postavil zlatý most, po kterém strana i její šéf mohli se ctí vycouvat z toho marastu, do kterého ČSSD zavedl Gross svými majetkovými eskapádami. Dvakrát totiž ujistil sociální demokraty, že by při odstoupení Grosse pověřil sestavením nové vlády opět sociálního demokrata. Vedení ČSSD však svého pochabého šéfa na onen zlatý most nedotlačilo, naopak radostně hraje roli ratlíka na Grossově vodítku. Poslední parádní figurou ochočené strany a jejího principála je pokus o figuru menšinové vlády bez pevné podpory kohokoliv. Nemůže to skončit než předčasnými volbami. Dává to někomu nějaký smysl? Krátký konec trapné historie by mohla udělat čtveřice ministrů, kteří dali najevo, že jim myšlenka na odchod z takové zbytkové vlády není cizí. Museli by se přidat ke kolegům, kteří už demisi podali, na zasedání vlády Grosse přehlasovat a vládu tak položit. Věřím však spíše na neposkvrněné početí, než na takové pochlapení se. Potřeba jejich hrdinských činů bude takřka s jistotou kryta zdržením se hlasování. Stanislav Gross bude asi ještě nějakou dobu somrovat u té či oné strany o ždibec podpory. Komu by však byl k užitku politik tak marný, trpící nespolehlivostí a vlastní nepostradatelností? Za rukojmí si postupně vzal vládu, svoji stranu a nakonec i celý stát. Přesto skončí v hanbě.

zpráva 06 Autor: Alexandr Mitrofanov

Recommend Documents