ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN PI KOV Á DÁMA Piková dáma znamená tajnou nepřízeň. Nejnovější snář. I. Tak za dnů deštivých se scházívali často; a sázky lítaly od padesáti na sto, výhry i prohry se na stole křídou psali. Tak za dnů deštivých naši kdys hrávávali.
Jednou se hrálo u jízdního gardisty Narumova v karty. Nepozorovaně minula dlouhá zimní noc; k večeři zasedli v pět hodin ráno. Ti, kdo vyhráli, jedli s velkou chutí; ostatní seděli roztržitě před svým prázdným příborem. Ale objevilo se šampaňské, hovor se stal živějším a všichni se ho účastnili. „Co ty, Surine?" zeptal se hostitel. "Prohrál, jako obvykle. Musím se přiznat, že jsem nešťasten; hraju při zdi, nikdy se nerozčilím, ničím se nedám zmást - a pořád prohrávám!" „Nikdy se nenecháš svést? Ani jednou jsi nehrál pořád na jednu kartu! ... Tvá pevnost mne uvádí v údiv." „A podívejte se tuhle na Heřmana!" řekl jeden z hostů, ukazuje na mladého inženýra: "co živ nevzal ještě karty do ruky, co živ nevsadil na jedinou kartu, ale sedí s námi do pěti a dívá se na naši hru!" „Hra mne tuze zajímá," řekl Heřman, "ale neumím obětovat nezbytné za naději, že získám zbytečné." „Heřman je Němec: je vypočítavý, a to je všechno!" podotkl Tomský. "Ale nechápu-li někoho, tak je to má babička, hraběnka Anna Fjodorovna." „Jak? Co?" vykřikli hosté. „Nemohu pochopit," pokračoval Tomský "proč má babička nehraje! " „Co je na tom divného," řekl Narumov, "že osmdesátiletá stařena nehraje?.." „Tak vy o ní nevíte nic?" „Ne! Opravdu nic!" „Tak poslouchejte: Je třeba vědět, že má babička jezdila před šedesáti lety do Paříže a že tam byla tuze v módě. Lidé za ní běhali, aby viděli la Vénus moscovite[1]; Richelieu za ní chodil a babička ujišťuje, že se pro její krutost div nezastřelil. V té době hrály dámy faraona. Jednou, hrajíc
s knížetem Orleánským, prohrála u dvora na čestné slovo nějak příliš velkou sumu. Když babička přijela domů, ohlásila, odlepujíc si mušky a odvazujíc si krinolinu, dědečkovi svou ztrátu a přikázala, aby zaplatil. Nebožák dědeček byl, pokud se pamatuji, něco jako babiččin domácí hofmistr. Bál se jí jako ohně; když však uslyšel o tak strašné prohře, ztratil sebevládu, přinesl účty, dokázal jí, že za půl roku utratili půl milionu, že v blízkosti Paříže nemá ani saratovské, ani podmoskevské vesnice a odmítl vůbec platit. Babička mu dala pohlavek a ulehla, na znamení své nemilosti, sama. Druhého dne poslala pro muže, doufajíc, že domácí trest na něho působil, ale shledala, že ho nezviklal. Poprvé ve svém životě se s ním pustila do výkladů a úvah; myslila, že ho pohne, dokazujíc mu blahosklonně, že není dluh jako dluh a že je rozdíl mezi princem a obyčejným hráčem v karty. - Ale to nepomohlo! Dědeček se vzbouřil. Ne, ne a dost! Babička nevěděla, co dělat. Nedlouho se s ní znal velmi pozoruhodný člověk. Slyšeli jste o hraběti Saint-Germainovi, o němž se vypravovalo tolik podivuhodných věcí. Víte, že se vydával za věčného žida, za vynálezce životního elixíru a kamene filozofů a tak podobně. Smáli se mu jako šarlatánovi, ale Casanova ve svých Memoárech říká, že to byl špion, jinak měl SaintGermain přes svou tajuplnost zevnějšek velmi úctyhodný a byl dobrý společník. Babička ho má dodnes nesmírně ráda a zlobí se, když se o něm špatně mluví. Babička věděla, že Saint-Germaine disponuje velkými sumami peněz. Odhodlala se utéci se k němu. Napsala mu lístek a prosila, aby k ní okamžitě přijel. Starý podivín přišel ihned a zastal ji v strašném zármutku. Popsala mu nejčernějšími barvami barbarství svého muže a konečně řekla, že všechnu svou naději skládá v jeho přátelství a laskavost. Saint-Germain se zamyslel. "Mohu vám tou sumou posloužit," řekl, "ale vím, že nebudete klidna, pokud mi ji nezaplatíte, a já bych vám nechtěl přivodit nové starosti. Je jiný prostředek: můžete si dluh odehrát zpět.“ „Ale milý hrabě,“ odpověděla babička, „povídám vám, že nemáme vůbec peněz." "Tady není vůbec potřeba peněz,“ namítl Saint-Germain, „račte mne vyslechnout.“ A odkryl jí tajemství, jež by každý z nás rád draze zaplatil ... Mladí hráči zvýšili pozornost. Tomský si zapálil dýmku, protáhl se a pokračoval. Téhož dne večer se babička objevila ve Versaillích, au jeu de la Reine.[2] Vévoda Orleánský měl bank; babička se vtipně omluvila, že nepřivezla svůj dluh, na omluvu si vymyslela malou historku a začala proti němu hrát. Vybrala si tři karty, vsadila na jednu po druhé: všechny tři vyhrály a babička si svůj dluh odehrála zpět." "Náhoda!" řekl jeden host. "Pohádka!" podotkl Heřman. "Snad poprášené karty?" vpadl do řeči třetí. "Nemyslím" odpověděl vážně Tomský. "Jak," řekl Narumov," máš babičku, která uhodne tři karty za sebou a tys od ní dodnes ještě její kabalistiku nepochytil?" "Jo, to není jen tak!" odpověděl Tomský, „měla čtyři syny, mezi nimi i mého otce; všichni čtyři byli vášniví hráči a ani jednomu svého tajemství neodhalila, ač by to nebylo pro ně tak špatné, ba ani pro mne ne. Ale dědeček, hrabě Ivan Iljič, mi jednou vypravoval a zaručoval se za to svou ctí: nebožtík Čaplický, ten, který probil miliony a umřel jako žebrák, prohrál jednou ve svém mládí - se Zoričem, tuším - asi tři sta tisíc. Byl z toho zoufalý. Babička, která bývala k výstřednostem mladých lidí přísná, se nad Čaplickým nějak smilovala. Dala mu tři karty, aby vsadil jednu po druhé, ale musil jí čestným slovem slíbit, že už nikdy nebude hrát.
Čaplický přišel k svému přemožiteli, vsadil na první kartu padesát tisíc a vyhrál; zdvojil sázku, vyhrál - odehrál si dluh zpět a ještě něco nad to. ... Ale musíme jít spát: je už tři čtvrtě na šest." Opravdu již svítalo: mladí lidé dopili své číše a rozjeli se. II. „Il parart Que monsieur Est décidément Pour les suivantes.“
„Que voulez-vous, Madame? Elles sont Plus fraiches.“[3]
Rozhovor ve společnosti Stará hraběnka * * * seděla ve svém toaletním pokoji před zrcadlem. Tři děvčata stála kolem ní. Jedna držela kelímek s rouge, druhá krabičku s vlásenkami, třetí vysoký čepec se stuhami ohnivé barvy. Ač její krása dávno uvadla, zachovávala hraběnka všecky zvyky svého mládí, přísně dodržovala módu sedmdesátých let a oblékala se právě tak dlouho, právě tak pečlivě jako před šedesáti lety. U okna, u vyšívacího rámu seděla mladá dívka, její schovanka. "Buďte zdráva, grand maman,[4] řekl mladý důstojník, který právě vstoupil. "Bon jour, mademoiselle Lise[5]. Grand maman, mám k vám prosbu." "Jakou, Paul?" "Dovolte, abych vám představil jednoho svého přítele a přivezl vám ho v pátek na ples." "Přivez ho přímo na ples a tam mi ho taky představ:" "Byls včera u ***?" „Jak by ne! Bylo tam hodně veselo; tancovali jsme do pěti hodin. Jak byla Jelocká hezká!" "Ach, můj milý! Copak je na ní hezkého? To její babička, kněžna Darja Petrovna, byla jiná kráska... Abych nezapomněla: slyšela jsem, že prý už hodně zestárla, milá kněžna Darja Petrovna?" "Co, zestárla?" odpověděl roztržitě Tomský: „před sedmi léty přec zemřela." Dívka zvedla hlavu a udělala mladému muži znamení. Vzpomněl si, že před starou hraběnkou tajili smrt jejích
vrstevnic, a kousl se do rtu. Ale hraběnka vyslechla zprávu, zcela ji novou, svrchovaně lhostejně. "Umřela!" řekla "ani jsem nevěděla! Byly jsme společně jmenovány dvorními dámami, a když jsme byly představeny, tu císařovna .." A hraběnka vypravovala vnukovi posté svůj příběh. "Nu, Paul," řekla potom "teď mně pomoz vstát. Lízinko, kde je má tabatěrka?" A hraběnka šla se svými děvčaty dokončit svou toaletu za španělskou stěnu. Tomský zůstal s dívkou. "Koho chcete představit?" zeptala se tiše Lizaveta Ivanovna. "Narumova, znáte ho?" "Ne! Je to voják nebo civilista?" "Voják." "Inženýr?" "Ne! kavalerista. Proč jste myslila, že je inženýr?" Dívka se zasmála a neodpověděla ani slova. "Paul!" vykřikla hraběnka za španělskou stěnou, "pošli mi nějaký nový román, jenom, prosím tě, žádný moderní." "Jak to, grandmaman?" "Takový román, kde by hrdina neškrtil otce ani matku a kde by nebylo utopenců! Já se strašně bojim utopenců." "Takové romány teď neexistují. Nechcete snad ruské?" "Copak existují ruské romány? .. Pošli, drahoušku, pošli, prosím tě!" "Sbohem, grand´maman: pospíchám ... Sbohem, Lizaveto Ivanovo! Proč jste myslela, že Narumov je inženýr?" A Tomský odešel z toaletního pokoje. Lizaveta Ivanovna zůstala sama: nechala práce a začala se dívat oknem. Na jedné straně ulice, za rohákem se brzy objevil mladý důstojník. Ruměnec pokryl její tváře: dala se opět do práce a sklonila hlavu až nad vyšívání. V té době vešla hraběnka, jsouc docela už oblečena. "Dej, Lízinko," řekla, „zapřáhnout do vozu a pojedeme na procházku." Líza vstala od rámu a začala uklízet svou práci. "Copak to, jsi snad, má milá, hluchá, či co!" vykřikla hraběnka, „dej honem zapřáhnout." "Hned!" odpověděla tiše dívka a vyběhla do předsíně. Vstoupil sluha a podal hraběnce knihy od knížete Pavla Alexandroviče. "Dobrá! Poděkuj," řekla hraběnka. "Lízinko, Lízinko! kam to běžíš." "Obléknout se." "Máš dost času, má milá. Sedni si sem. Otevři první svazek; čti nahlas ...“ Dívka vzala knihu a přečetla několik řádek. "Hlasitěji! " řekla hraběnka. "Co je ti, má milá? ztratila jsi hlas, ne? ... počkej: přisuň mi trnož blíž ... no!“ Lizaveta Ivanovna přečetla ještě dvě stránky. Hraběnka zazívla. "Zahoď tu knihu," řekla, "jaké jsou to hlouposti! Vrať to knížeti Pavlovi a řekni, ať se poděkují ... a co vůz?..."
"Vůz je připraven," řekla Lizaveta Ivanovna, která pohlédla na ulici. "A proč nejsi oblečena,“ řekla hraběnka, „ vždycky musíme na tebe čekat! To je, má drahá, nesnesitelné.“ Líza odběhla do svého pokoje. Neminuly však ani dvě minuty, hraběnka začala vší mocí zvonit. Do jedněch dveří vběhla tři děvčata, do druhých komorník. "Copak se vás člověk nedovolá?" řekla jim hraběnka. "Vyřiďte Lizavetě Ivanovně, že na ni čekám. Lizaveta Ivanovna vstoupila v plášti s kapucí a s kloboučkem na hlavě. "Konečně, má drahá!" řekla hraběnka. "Co je to za parádu! Proč to? ... Koho chceš okouzlit? ... A jaké je počasí? Vítr, myslím." "Vůbec ne, Jasnosti! Úplné bezvětří, prosím!" odpověděl komorník. "Mluvíte vždycky, co vám slina na jazyk přinese. Otevřte vyhlídku. Taky že ano: vítr! A jak chladný! Vypřáhněte koně! Lízinko, nepojedem, zbytečně ses tak vyparádila.“ Je to život! pomyslila si Lizaveta Ivanovna. Lizaveta Ivanovna byla opravdu velmi nešťastným tvorem. Hořký je cizí chléb, říká Dante a těžké jsou schody cizího zápraží a kdo by mohl lépe znát hořkost závislosti než ubohá schovanka vznešené stařeny? Hraběnka*** nebyla sic zlá; ale byla svéhlavá, jako žena rozmazlená společností, skoupá a plná chladného egoismu jako všichni staří lidé, kteří do dna vyčerpali svou lásku ve své době a jsou přítomnosti cizí. Účastnila se vší parády velké společnosti; vláčela se po plesech, kde seděla v koutě, načerveněná a oblečená podle staré módy, jako nestvůrná a nezbytná ozdoba plesového sálu; přijíždějící hosté k ní přicházeli s hlubokými poklonami, jako by podle zavedeného rituálu, a pak se už o ni nikdo nestaral. Doma přijímala celé město, zachovávajíc přísnou etiketu a nepoznávajíc podle tváře už nikoho. Její početné služebnictvo, které tloustlo, sedíc v její předsíni a v pokoji pro děvčata, dělalo, co chtělo, okrádajíc o překot umírající stařenu. Lizaveta Ivanovna byla domácí mučednicí. Nalévala čaj a byla peskována pro zbytečnou spotřebu cukru; předčítala hlasitě romány a všechny chyby autorovy byly přičítány na vrub jí; doprovázela hraběnku při jejích procházkách a byla odpovědná za počasí i za dlažbu. Stanovili jí plat, který jí nikdy neplatili; a při tom na ní žádali, aby se oblékala tak jako všichni, totiž jako velmi málo lidí. Ve společnosti hrála úlohu velmi ubohou. Všichni ji znali a nikdo ji nepozoroval; na plesech tancovala jen tenkrát, když scházel protějšek, a dámy ji brali po každé pod paží, když musily jít do toaletního pokoje upravit něco na svých šatech. Byla samolibá, živě cítila svůj stav a hleděla kolem sebe -, netrpělivě očekávala svého vykupitele; ale mladí muži, vypočítaví ve své lehkomyslné ješitnosti, neuznávali jí za hodnu pozornosti, ač Lizaveta Ivanovna byla stokráte milejší než náročné a chladné nevěsty, před nimiž stáli v údivu. Kolikrát odcházela opouštějíc tiše nudný a nádherný salon, zaplakat si ve svém chudém pokojíčku, kde stály španělské stěny polepené tapetami, prádelník, zrcadlo a lakovaná postel a kde lojová svíčka matně svítila v bronzovém svícnu. Jednou , bylo to dva dny po večeru popsaném na počátku tohoto vypravování a týden před scénou, u níž jsme se zastavili, jednou se Lizaveta Ivanovna, sedíc u okna u rámu s vyšíváním, podívala náhle na ulici; spatřila mladého důstojníka-inženýra, stojícího nehnutě s očima upřenýma k jejímu oknu. Sklopila hlavu a dala se zase do práce; za pět minut vzhlédla opět -, mladý důstojník stál na témž místě. Nemajíc ve zvyku koketovat s mimojdoucími důstojníky, přestala se dívat na ulici a vyšívala asi dvě hodiny, nezdvíhajíc hlavy. Přinesli oběd. Vstala, začala uklízet své vyšívání, a když nenadále vzhlédla na ulici, spatřila opět důstojníka. Zdálo se jí to být dost podivné. Po obědě přistoupila k oknu s pocitem jakéhosi neklidu, ale důstojník tam už nebyl a ona na něho zapomněla ... Za dva dny, když vycházela s hraběnkou a sedala do vozu, spatřila ho opět. Stál až u průjezdu, maje tvář zakrytu bobrovým límcem: zpod čapky blýskaly černé oči. Lizaveta Ivanovna
se polekala, nevědouc sama čeho, a usedla do vozu v nevysvětlitelném nepokoji. Když se vrátila domů, přiběhla k oknu – důstojník stál na starém místě, s očima na ni upřenýma: odešla trápena zvědavostí a vzrušena citem zcela jí neznámým. Od té doby neuplynul jediný den, aby mladý muž v určitou hodinu se neobjevil pod okny jejich domu. Mezi ním a ní vznikly nesmluvené styky. Sedíc na svém místě u práce, cítila jeho příchod, zdvíhala hlavu, dívala se na něho, každým dnem déle a déle. Mladík byl jí za to, jak se zdálo, vděčen: viděla bystrým pohledem mládí, jak rychlý ruměnec pokrýval jeho bledé tváře po každé, když se jejich pohledy setkaly. Za týden se na něho usmála ... Když Tomský prosil o dovolení, aby mohl hraběnce představit svého přítele, zatlouklo ubohému děvčeti srdce. Když však poznala, že Narumov není inženýrem, ale jízdním gardistou, litovala, že zbytečným dotazem odhalila své tajemství lehkomyslnému Tomskému. Heřman byl syn poruštěného Němce, který mu zanechal malý kapitál. Jsa pevně přesvědčen, že musí zabezpečit svou nezávislost, nedotýkal se Heřman ani úroků, žil jen z gáže, nedovoloval si nejmenšího rozmaru. Byl to ostatně člověk uzavřený a ctižádostivý a jeho kamarádi měli zřídka kdy příležitost posmívat se jeho přílišné spořivosti. Měl silné vášně a ohnivou fantasii, ale pevnost ho zachránila před obvyklými mladickými poblouzněními. Tak na příklad, jsa v duši hráčem, nebral nikdy karet do rukou, neboť počítal, že jeho jmění nedovoluje mu (jak říkával) obětovat nezbytné za naději na zbytečné, ale sedával po celé noci u hracích stolků a stopoval s horečným rozechvěním různé obraty hry. Vypravování o třech kartách působilo na jeho obraznost a mučilo ho celou noc. Co kdyby přemýšlel druhého dne večer, toulaje se po Petrohradu - co kdyby stará hraběnka odhalila své tajemství mně! - Nebo řekla ty tři jisté karty mně! Proč bych neměl zkusit své štěstí…? Představit se jí, vloudit se do její přízně - stát se třeba jejím milencem - ale na to všechno je třeba času - a jí je osmdesát sedm let - může umřít za týden - za dva dny! .. A to vypravování? ... Lze mu věřit? ... Ne! rozvaha, umírněnost, pracovitost: hle, mé tři jisté karty, které ztrojnásobí, zesedmeronásobí můj kapitál a přinesou mi klid a nezávislost. V takových úvahách se octl v jedné z hlavních petrohradských ulic před domem staré architektury. Ulice byla ucpána ekvipážemi, vůz za vozem přijížděl k osvětlenému podjezdu. Z vozů co minuta vystupovala hned urostlá noha mladé krásky, hned vrzající jezdecká bota, hned proužkovaná punčocha a diplomatický střevíc. Kožichy a pláště kmitaly kolem majestátního vrátného. Heřman se zastavil. "Čí je to dům?" zeptal se strážného na rohu. "Hraběnky * * *," odpověděl strážník. Heřman se zachvěl. V jeho mysli se vynořilo opět podivuhodné vypravování. Začal chodit kolem domu, přemýšleje o jeho majitelce a její zázračné schopnosti. Vrátil se pozdě do svého ztichlého příbytečku; nemohl dlouho usnout, a když se ho zmocnil spánek, viděl v blouznivém snu karty, zelený stůl, balíčky bankovek a hromady kovových rublů. Sázel kartu za kartou, ohýbal rozhodně rohy, neustále vyhrával a shraboval k sobě zlato a ukládal bankovky do kapsy. Když se pozdě už probudil, vzdychl nad ztrátou svého fantastického bohatství, šel opět na procházku do města a opět se octl před domem hraběnky ***. Zdálo se, že ho k němu přivlekla neznámá síla. Zastavil se a začal se dívat do oken. V jednom uviděl černovlasou hlavičku skloněnou patrně nad knihou nebo nad prací. Hlavička se zdvihla. Heřman spatřil svěží tvářičku a černé oči. Ta minuta rozhodla o jeho osudu.
III. Vous m´écrivez, mon ange, Des lettres de quatre pages Plus vite Que je ne puis les lire.[6]
Z dopisu Ještě než měla Lizaveta Ivanovna kdy odložit plášť a klobouk, poslala hraběnka pro ni a rozkázala povoz zase připravit. Vyšly posadit se do něho. V tutéž chvíli, když dva lokajové zvedli stařenu a prosunuli ji dvířky, spatřila Lizaveta Ivanovna, až u kola svého inženýra; chytil ji za ruku; leknutím se nemohla vzpamatovat, mladý člověk zmizel: v její ruce zůstalo psaní. Schovala je do rukavičky a celou cestu nic neviděla a neslyšela. Hraběnka měla ve voze zvyk stále se vyptávat: Koho jsme to potkaly? Jak se jmenuje tenhle most? Co je napsáno tam na té firmě? Lizaveta Ivanovna tentokrát odpovídala, co jí slina na jazyk přinesla, nesprávně, a rozzlobila hraběnku. "Co se s tebou stalo, má milá! Máš motolici, či co? Ty mne neposloucháš, nebo mi nerozumíš? ... Sláva Pánu Bohu, já nekoktám a zdravý rozum jsem taky ještě neztratila !" Lizaveta Ivanovna jí neposlouchala. Po návratu domů vyběhla do svého pokoje, vyndala z rukavičky dopis: nebyl zapečetěn. V dopise bylo vyznání lásky: bylo něžné, zdvořilé a slovo od slova opsané z německého románu. Ale Lizaveta Ivanovna neuměla německy a byla s ním tuze spokojena. Ale obdržený dopis ji neobyčejně znepokojoval. Vstupovala poprvé v tajný, úzký styk s mladým mužem. Jeho smělost ji plnila hrůzou. Vytýkala si neopatrné chování a nevěděla, co dělat: má-li přestat sedět u okna a nedbáním ochladit v mladíkovi chuť k dalšímu pronásledování? - Vrátit mu psaní? - Odpovědět chladně a rozhodně? Neměla se s kým poradit, neměla kamarádku ani učitelku. Lizaveta Ivanovna se odhodlala odpovědět. Sedla k psacímu stolku, vzala pero, papír a zamyslila se. Několikrát psaní začala -, a roztrhala: hned se jí zdály výrazy příliš laskavými, hned příliš krutými. Konečně se jí podařilo napsat několik řádek, s nimiž byla spokojena. Jsem přesvědčena," psala, "že máte poctivé úmysly a že jste mne nechtěl urazit nepromyšleným činem. Ale naše známost neměla začít takovýmto způsobem. Vracím Vám Váš dopis a doufám, že nebudu mít už příčinu stěžovat si na nezaslouženou neúctu. Druhého dne Lizaveta Ivanovna, vidouc Heřmana přicházet, vstala od vyšívání, odešla do salonu a hodila dopis na ulici, spoléhajíc na obratnost mladého důstojníka. Heřman přiběhl, zvedl jej a vstoupil do cukrárny. Strhnuv pečeť, našel svůj dopis a odpověď Lizavety Ivanovny. Nadál se toho a vrátil se domů, zcela zaujat svou pletichou. Za tři dny přinesla mladičká, bystrooká dívenka z módniho atelieru Lizavetě Ivanovně lísteček. Lizaveta Ivanovna jej neklidně otevřela,
předpokládajíc, že to je účet; a náhle poznala rukopis Heřmanův. "Zmýlila jste se, dušinko," řekla: "ten lístek mi nepatří." "Ne, patří!" odpovědělo smělé děvče, neskrývajíc potměšilý úsměšek, "račte si jej přečíst. Lizaveta Ivanovna přelétla lístek. Heřman žádal o schůzku. "To nemůže být!" řekla Lizaveta Ivanovna polekaná i spěchem žádosti i způsobem, kterého užil. "To opravdu nebylo pro mě!" Roztrhala dopis na malé kousky. "Když dopis nebyl pro vás, proč jste jej roztrhala?" řekla dívenka, „já bych jej vrátila tomu, kdo jej poslal." "Příště, dušinko," řekla Lizaveta Ivanovna zrudlá její poznámkou, „příště, prosím vás, mi lístky nenoste! A tomu, kdo vás poslal, řekněte, že by se měl stydět. ... Ale Heřman nepovolil. Lizaveta Ivanovna dostávala od něho denně dopisy, hned tím, hned oním způsobem. Nebyly už překládány z němčiny. Heřman je psal roznícen vášní a mluvil svým vlastním jazykem: byla v nich i neúchylnost jeho tužeb i chaos nezkrotné fantasie. Lizaveta Ivanovna už pak nepomýšlela na to vracet je: opíjela se jimi; začala na ně odpovídat - a její lístky se stávaly každou hodinou delšími a něžnějšími. Konečně mu hodila oknem toto psaní: "Dnes je ples u **ského vyslance. Hraběnka tam bude. Zůstaneme tam do dvou hodin. Tady máte příležitost uvidět mne o samotě. Jakmile hraběnka odjede, její lidé se patrně rozejdou, v předsíni zůstane vrátný, ale i ten obyčejně odcházívá do své komůrky. Přijďte v půl dvanácté. Stoupejte přímo po schodech. Najdete-li někoho v předsíni, zeptejte se, je-li hraběnka doma. Řeknou vám, že není - a žádná pomoc: budete se musit vrátit. Ale nepotkáte pravděpodobně nikoho. Děvčata sedí doma, všechna v jednom pokoji. Z předsíně se dejte nalevo, jděte stále rovně do hraběnčiny ložnice. V ložnici za španělskou stěnou spatříte dvoje malá dvířka: pravá do kabinetu, kam hraběnka nikdy nechodí; levá na chodbu a tam jsou úzké točité schody: vedou do mého pokoje." Heřman se chvěl jako tygr, očekávaje stanovený čas. V deset hodin večer stál už před hraběnčiným domem. Byla strašná nepohoda: vítr vyl, mokrý sníh padal v chumáčích; lucerny matně mrkaly; ulice byly prázdné. Tu a tam se vlekl drožkář se svou hubenou herkou, vyhlížeje opožděného zákazníka. Heřman stál jen v kabátci, necítě větru ani sněhu. Konečně předjel hraběnčin vůz. Heřman viděl, jak lokaji vynesli shrbenou stařenu, zabalenou do sobolího kožichu, nesouce ji na rukou - a jak za ní, v chladném plášti, s hlavou zdobenou čerstvými květy se kmitla její schovanka. Dvířka zapadla. Vůz se těžce rozhýbal po sypkém sněhu. Vrátný zavřel dveře. Okna pohasla. Heřman začal chodit kolem opuštěného domu: přistoupil k lucerně, podíval se na hodiny, bylo pět minut přes čtvrt na dvanáct. Zůstal pod lucernou, očekávaje ostatní minuty s očima upřenýma na ručičku hodin. Právě v půl dvanácté vystoupil Heřman na hraběnčino zápraží a vstoupil do jasně osvětlené předsíně. Vrátný tam nebyl. Heřman vyběhl po schodech, otevřel dveře do předsíně a spatřil sluhu spícího pod lampou v starém, odřeném křesle. Heřman prošel kolem něho lehkým a pevným krokem. Sál a přijímací salon byly temné. Lampa z předsíně je slabě osvětlovala. Heřman vstoupil do ložnice. Před římsou, naplněnou starobylými obrazy světců, mrkala zlatá lampička. Vybledlá, látková křesla a divany s prachovými poduškami a sešlým pozlátkem stály v truchlivé symetrii kol zdí, potažených čínskými tapetami. Na zdi visely dva portréty, malované v Paříži madame Lebrunovou. Jeden z nich představoval muže asi čtyřiceti let, ruměného a plného, ve světlezelené uniformě s hvězdou; druhý mladou krásku s orlím nosem, se spánky začesanými a s růží v napudrovaných vlasech. Po všech koutech trčeli porculánoví pastýři, stolní hodiny z dílny slavného Leroye, krabičky, rulety, vějíře a různé dámské hračky, vynalezené koncem předešlého století spolu s Montgolfierovým balonem a Mesmerovým magnetismem. Heřman vstoupil za španělskou stěnu. Za ní stála malá železná postel; zprava byly dveře do kabinetu; zleva druhé na chodbu. Heřman je otevřel, spatřil úzké, točité schody, které vedly do pokoje ubohé schovanky ... Ale vrátil se a vstoupil do temného kabinetu. Pomalu míjel čas. Všude bylo ticho. V přijímacím saloně odbilo dvanáct; po všech pokojích jedny hodiny po
druhých odbily dvanáct a všechno zase utichlo. Heřman stál opřen o chladná kamna. Byl klidný; srdce mu bilo rovnoměrně jako srdce člověka odhodlaného k něčemu nebezpečnému, ale nevyhnutelnému. Hodiny odbily první i druhou hodinu po půlnoci - a zdálky bylo slyšet hrčení povozu. Heřmana se zmocnilo bezděčné rozčilení. Vůz přijel a zastavil se. Zaslechl zvuk spuštěných schůdků. V domě nastal shon. Lidé začali běhat, rozlehly se hlasy a dům byl osvětlen. Do ložnice vběhly tři staré komorné a polomrtvá hraběnka vstoupila a posadila se do voltairovského křesla. Heřman se díval štěrbinou: kolem něho prošla Lizaveta Ivanovna. Heřman zaslechl její spěšné kroky po stupních jejího schodiště. V jeho srdci se ozvalo něco podobného výčitkám svědomí a zase to zmlklo. Zkameněl. Hraběnka se začala před zrcadlem svlékat. Sundaly s ní čepec zdobený růžemi; sundaly napudrovanou paruku s její šedivé a krátce přistřižené hlavy. Špendlíky se sypaly jako déšť kolem ní. Žluté šaty vyšívané stříbrem padly k jejím oteklým nohám. Heřman byl svědkem odporných tajemství její toalety: konečně zůstala hraběnka v noční blůze a nočním čepci: v tomto rouchu vhodnějším pro její stáří se nezdála býti tak strašnou a šerednou. Jako všichni staří lidé vůbec trpěla hraběnka bezesností. Když se svlékla, usedla k oknu do voltairovského křesla a propustila komorné. Odnesly svíčky, pokoj byl osvětlen zase jen lampou. Hraběnka seděla všecka žlutá, hýbala zvadlými rty, kývajíc se napravo i nalevo. V jejích kalných očích nebylo jiskřičky nějaké myšlenky; když se na ni člověk díval, mohl si myslit, že kývání strašné stařeny nemělo svůj původ v její vůli, ale dálo se působením skryté galvanické síly. Náhle se její mrtvá tvář nevysvětlitelně změnila. Rty se přestaly hýbat, do očí vjel život: před hraběnkou stál neznámý muž. "Nelekejte se, pro Boha, nelekejte se," řekl zřetelným a tichým šeptem. „Nemám úmyslu vám uškodit; přišel jsem prosit vás o jednu milost. Stařena se na něho dívala a zdálo se, že neslyší. Heřman si myslil, že je hluchá, a sklonil se až k jejímu uchu opakuje totéž. Stařena mlčela jako dřív. „Můžete," pokračoval Heřman, „založit štěstí mého života a nebude vás to nic stát: vím, že umíte uhodnout tři karty po sobě ... Heřman se zarazil. Hraběnka, jak se zdálo, pochopila, co na ní žádají; zdálo se, že hledá slova k odpovědi. „To byl žert," řekla konečně, "přísahám vám! To byl žert!" „S takovými věcmi se nežertuje," namítl hněvivě Heřman. „Vzpomeňte na Čaplického, kterému jste pomohla znovu vyhrát prohrané peníze. Hraběnka upadla v zřejmý zmatek. Jejími rysy projelo ostré duševní pohnutí, ale brzy upadla v dřívější necitelnost. „Můžete mi," pokračoval Heřman, „můžete mi říci ony tři jisté karty?" Hraběnka mlčela; Heřman pokračoval: „Pro koho střežíte své tajemství? Pro vnuky? Jsou i tak bohatí; neznají ani ceny peněz, marnotratníkovi vaše tři karty nepomohou. Kdo si neumí zachovat otcovské dědictví, umře v bídě, i když mu budou čerti pomáhat. Já nejsem marnotratník; znám cenu peněz. Vaše tři karty nebudou u mne ztraceny. Nu...! Zastavil se a s chvěním očekával její odpověď. Hraběnka mlčela. Heřman padl na kolena. "Znalo-li" řekl, "znalo-li vaše srdce kdy cit lásky, vzpomínáte-li si na její vytržení, zasmála-li jste se aspoň jednou při pláči novorozeného syna, bilo-li kdy něco lidského ve vaší hrudi, prosím vás při citech manželky, milenky, matky, při všem, co je jen svatého v životě! Neodmítejte mou prosbu! Odhalte mi své tajemství! Co z něho máte? ... Snad je spjato se strašným hříchem, se ztrátou věčné blaženosti, se smlouvou s ďáblem .. Pomyslete jen: jste stará; nebudete už dlouho žít jsem hotov vzít váš hřích na svou duši. Odhalte mi jen své tajemství. Pomyslete, že ve vašich rukou je štěstí člověka; že nejen já, ale i mé děti, vnuci a pravnuci budou žehnat vaší památce a budou ji ctít jako svátost ...“ Stařena neodpověděla ani slova. Heřman vstal. „Stará čarodějnice!" řekl se zaťatými zuby, „tak já tě donutím, abys mně odpověděla…“ Při těch slovech vyndal z kapsy pistoli. Při spatření pistole projelo hraběnkou po druhé silné pohnutí. Zakývala hlavou a zdvihla ruku, jako
by se chránila před výstřelem ... potom se skácela nazad ...a zůstala bez pohnutí. „Přestaňte s těmi dětinskostmi," řekl Heřman, vzav ji za ruku. „Ptám'se vás naposled: chcete mi říci své tři karty? Ano či ne?“ Hraběnka neodpovídala. Heřman spatřil, že zemřela. IV. 7 Mai 18** Homme sans moeurs et sans religion. Z dopisu[7] Lizaveta Ivanovna seděla ve svém pokoji, ještě ve svých plesových šatech, pohroužena v hluboké přemýšlení. Když přijela domů, poslala spěšně pryč ospalé děvče, které jí neochotně nabízelo své služby - řekla, že se svlékne sama, a s chvěním vstoupila do svého pokoje, doufajíc, že tam najde Heřmana, a přejíc si, aby ho tam nenašla. Hned na první pohled se přesvědčila, že tam není, a děkovala osudu za překážku, která překazila jejich schůzku. Usedla oblečena a začala vzpomínat na všechny okolnosti, které ji v tak krátké době zavedly tak daleko. Neminuly ani tři neděle od té doby, kdy poprvé uviděla oknem mladého člověka - a už s ním korespondovala , a už se mu podařilo vyžádat si od ní noční schůzku! Znala jeho jméno jen z toho, že některé jeho dopisy byly podepsány; nikdy s ním nemluvila, neslyšela jeho hlasu, nikdy o něm neslyšela ... až do dnešního večera. Podivná věc! Právě onoho večera na plese Tomský rozmrzen na mladou kněžnu Polinu***, která proti obyčeji s ním nekoketovala, chtěl se pomstít okázalou lhostejností: vyzval Lizavetu Ivanovnu a tancoval s ní nekonečnou mazurku. Po celou tu dobu vtipkoval na její slabost pro důstojníky technické služby, ujišťoval, že ví, mnohem víc, než ona může předpokládat, a některé z jeho žertů byly tak úspěšně namířeny, že Lizaveta Ivanova několikrát myslela, že její tajemství je mu známo. „Od koho to všechno víte?" zeptala se se smíchem. "Od přítele známé vám osoby," odpověděl Tomský: „od člověka velmi pozoruhodného!“ "Kdo je ten pozoruhodný člověk?" „Říkají mu Heřman." Lizaveta Ivanovna neodpověděla nic, ale její ruce i nohy se proměnily v led ... „Ten Heřman," pokračoval Tomský, „je osoba opravdu romantická: má profil Napoleona a duši Mefista. Myslím, že má na svědomí aspoň tři zločiny.. Jak jste zbledla...! "Bolí mě hlava ... Co vám říkal Heřman - anebo jak se? ...“ "Heřman je se svým přítelem velmi nespokojen: říká že by na jeho místě jednal docela jinak ... Předpokládám dokonce, že i Heřman po vás hází očkem, alespoň poslouchá zamilované výkřiky svého přítele dost nelibě. "A kde mě viděl?" "Snad v kostele - snad na procházce! ... Ví pánbůh! snad ve vašem pokoji, když jste spala: u něho je to možné...“ Tři dámy, které k nim přistoupily s otázkou oubli ou regret?[8] přerušily hovor, který se stával pro Lizavetu Ivanovnu mučivě zajímavým. Dáma zvolená Tomským byla sama kněžna***. Podařilo se jí vše mu vysvětlit, než obtancovala jedno nadbytečné kolo a než zakroužila před svou židli. Vraceje se na své místo, nemyslel už Tomský ani na Heřmana, ani na Lizavetu Ivanovnu, která chtěla stůj co stůj přerušený hovor navázat.; ale mazurka byla skončena a krátce po ní stará hraběnka odjela.
Slova Tomského nebyla ničím jiným, než žvaněním při mazurce, ale zapadla hluboko do duše mladé blouznilky. Portrét, nadhozený Tomským, se shodoval s představou, kterou si utvořila - a tato všední už figura lekala a okouzlovala vlivem nejnovějších románů její fantazii. Seděla se zkříženýma nahýma rukama, s hlavou ozdobenou ještě květy a sklopenou na obnažené prsy ... Náhle se dveře otevřely a vstoupil Heřman. Zachvěla se ... "Kde jste byl?" zeptala se polekaným šeptem. "V ložnici staré hraběnky," odpověděl Heřman, „jdu teď od ní. Hraběnka umřela.“ „Pane Bože! ... co to povídáte? ...“ „A zdá se," pokračoval Heřman, "že příčinou její smrti jsem já.“ Lizaveta Ivanovna se na něho podívala a slova Tomského se ozvala v její duši: ten člověk má na svědomí aspoň tři zločiny! Heřman usedl vedle ní na okno a všechno jí vypravoval. Lizaveta Ivanovna ho vyslechla s hrůzou. Tak tedy ty vášnivé dopisy, ty ohnivé tužby, to smělé, úporné pronásledování, to vše tedy nebyla láska! Peníze - hle, po čem žíznila jeho duše! Ona nemohla ukojit jeho tužby a udělat ho šťastným! Ubohá schovanka nebyla ničím jiným než slepou pomocnicí lupiče, vraha její staré dobrodějky! ... Hořce zaplakala, kajíc se pozdě a mučivě. Heřman se na ni mlčky díval: jeho srdce trpělo taky, ale ani slzy ubohého děvčete, ani podivuhodný půvab její' bolesti nezneklidnil jeho tvrdou duši. Necítil výčitek svědomí při myšlence na mrtvou stařenu. Jedna věc ho plnila hrůzou: nenávratná ztráta tajemství, od něhož očekával obohacení. "Jste netvor!" řekla konečně Lizaveta Ivanovna. „Nechtěl jsem její smrt, odpověděl Heřman, „má pistole není nabita." Umlkli. Přicházelo jitro. Lizaveta Ivanovna zhasila dohořívající svíčku: bledé světlo ozářilo její pokojík. Utřela uplakané oči a zdvihla je na Heřmana: seděl na okně se složenýma rukama a strašně se mračil. V této póze připomínal podivuhodně portrét Napoleonův. Tato podoba zarazila Lizavetu Ivanovnu ještě víc. "Jak odejdete z domu?" řekla konečně Lizaveta Ivanovna. "Chtěla jsem vás vést tajnými schody, ale je třeba jít kolem ložnice a já se bojím. "Řekněte mi, jak ty schody najdu; odejdu." Lizaveta Ivanovna vstala, vyndala z kredence klíč, dala jej Heřmanovi a dala mu podrobné poučení. Heřman stiskl její studenou, něžnou ruku, políbil její skloněnou hlavu a odešel. Sestoupil dolů po točitých schodech a vstoupil opět do hraběnčiny ložnice. Mrtvá stařena seděla, ztuhlá jako kámen; její tvář vyjadřovala hluboký klid. Heřman se před ní zastavil, dlouho se na ni díval, jako by se chtěl přesvědčit o strašné pravdě; konečně vstoupil do kabinetu, nahmatal za tapetami dveře a začal sestupovat po temných schodech, zmítán podivnými pocity. Po týchž schodech - přemýšlel - se kradl snad před šedesáti lety v tutéž ložnici v touž hodinu mladý šťastlivec ve vyšívaném kabátci, učesaný ál'oiseau royal[9], tiskna k srdci svůj klobouk, mladý šťastlivec, který už dávno zetlel v hrobě, a srdce jeho zestárlé milenky přestalo bít až dnes ... Pod schody našel Heřman dveře, které otevřel týmž klíčem, a octl se v průjezdu, který ho vyvedl na ulici. V. Oné noci se mi zjevila nebožka baronessa von V***. Byla celá bílá a řekla mi: "Buďte zdráv, pane rado!" Swedenborg.
Tři dny po osudné noci se odebral Heřman v devět hodin ráno do ***ského kláštera, kde se měla sloužit smuteční bohoslužba nad mrtvolou zesnulé hraběnky. Přes to, že necítil lítost, nemohl přece jen zahlušit zcela hlas svědomí, který mu říkal: tys vrahem stařeny! Nemaje dostatek pravé víry,
měl množství předsudků. Věřil, že by mrtvá hraběnka mohla vykonávat škodlivý vliv na jeho život - a odhodlal se jít jí na pohřeb, aby si vyprosil od ní odpuštění. Kostel byl plný. Heřman se jen stěží mohl prodrat davem lidí. Rakev stála na bohatém katafalku pod sametovým baldachýnem. Zesnulá v ní ležela s rukama složenýma na hrudi v krajkovém čepci a v bílých atlasových šatech. Kolem stáli její domácí lidé: sluhové v černých kabátech, majíce na ramenou stuhy s erbem a v rukou svíčky; příbuzní v hlubokém smutku - děti, vnuci a pravnuci. Nikdo neplakal; slzy by byly une affectation.[10] Hraběnka byla tak stará, že její smrt nemohla nikoho překvapit a že její příbuzní hleděli na ni už dávno jako na tvora doživšího svůj čas. Slavný kazatel proslovil pohřební řeč. Prostými a dojemnými výrazy vylíčil klidný skon světice, jejíž dlouhá léta byla tichou pohnutlivou pravou ke křesťanskému konci.. Anděl smrti ji nalezl," pravil řečník, "bdící, obklopenou dobrotivými myšlenkami v očekávání ženicha půlnočního!" Bohoslužba skončila smutně a obřadně. Příbuzní šli nejprve loučit se s mrtvolou. Pak se hnuli i četní hosté, kteří přišli poklonit se té, která byla tak dlouho účastnicí jejich marných zábav. Po nich i všichni domácí lidé. Konečně se přiblížila stará společnice, nebožčina vrstevnice. Dvě mladé dívky ji vedly pod paží. Nebyla s to poklonit se až k zemi - a byla jediná, která prolila několik slz, když byla políbila chladnou ruku své paní. Po ní odhodlal se přistoupit k rakvi Heřman. Uklonil se až k zemi a několik minut ležel na chladné zemi, posypané chvojím. Konečně vstal bled jako sama nebožka, vystoupil na stupně katafalku a nahnul se ... V tu chvíli se mu zdálo, že mrtvá se na něho posměšně podívala, mhouříc jedno oko. Heřman s sebou spěšně trhl, špatně šlápl a skácel se naznak na zem. Zdvihli ho. V téže chvíli vynesli omdlelou Lizavetu Ivanovnu do chrámové předsíně. Tato epizoda zakalila na několik minut slavnostnost pochmurné ceremonie. Z řad návštěvníků se ozvalo temné reptání a hubený komoří, blízký nebožčin příbuzný, zašeptal do ucha Angličanovi, stojícímu vedle něho, že mladý důstojník je její levoboček, na což Angličan chladně odpověděl: „Oh?“ Heřman byl celý den neobyčejně nesvůj. Při obědě v osamělém hostinci pil proti svému zvyku velmi mnoho, doufaje, že tak zahluší vnitřní neklid. Ale víno ještě více dráždilo jeho fantazii. Když se vrátil domů, vrhl se oblečen na postel a pevně usnul. Vzbudil se už v noci: měsíc osvěcoval jeho pokoj. Podíval se na hodinky: bylo tři čtvrtě na tři. Chuť na spaní ho přešla: usedl na postel a myslil na pohřeb staré hraběnky. V tu chvíli se někdo z ulice podíval do jeho okna – a ihned odešel. Heřman si toho vůbec nevšiml. Za minutu zaslechl, že se otvírají dveře v předním pokoji. Heřman myslel, že se jeho sluha, jako obvykle opilý, vrací z noční toulky. Ale slyšel cizí chůzi: někdo tam chodil, tiše šustě pantoflíčky. Dveře se otevřely, vstoupila žena v bílých šatech. Heřman ji pokládal za svou starou chůvu a podivil se, co ji asi v takovou dobu přivádí. Ale bílá žena se prosmykla pokojem, octla se náhle před nim - a Heřman poznal hraběnku! "Přišla jsem k tobě proti své vůli," řekla pevným hlasem, „ale bylo mi poručeno vyplnit tvou prosbu. Trojka, sedma a eso ti vyhrají po sobě - ale s tou podmínkou, že nevsadíš denně na víc než na jednu kartu a že nikdy v životě nebudeš pak už hrát. Odpouštím ti svou smrt pod tou podmínkou, že se oženíš s mou schovankou Lizavetou Ivanovnou ... Po těch slovech se tiše obrátila, přistoupila ke dveřím a zmizela šustíc pantoflíčky. Heřman slyšel, jak v předsíni bouchly dveře, a spatřil, že z ulice nahlédl zase někdo oknem do jeho pokoje. Heřman se dlouho nemohl vzpamatovat. Vstoupil do druhého pokoje. Jeho sluha spal na podlaze; Heřman jej stěží probudil. Sluha byl opilý jako obvykle: nebylo lze z něho nic vytáhnout. Dveře do předsíně byly zavřeny.
Heřman se vrátil do svého pokoje, rozžehl svíčku a zapsal své vidění. VI Attendex![11]
„Jak jste se opovážil říci mi attendez? „Vaše excelence, řekl jsem attendez, prosím!“ Dvě fixní ideje nemohou existovat v mravním světě zároveň, právě tak jako ve fyzickém světě nemohou dvě tělesa zaujímat jedno a totéž místo. Trojka, sedma, eso zaclonily brzo v představách Heřmanových obraz mrtvé hraběnky. Trojka, sedma a eso - nevycházely z jeho hlavy a chvěly se na jeho ústech. Když spatřil mladé děvče, řekl: "Jak je urostlá! ... Opravdová srdcová trojka.“ Ptal-li se ho kdo: „Kolik je hodin?“, odpověděl, „za pět minut sedma.“ Každý tlustý muž mu připomínal eso. Trojka, sedma, eso ho pronásledovaly při spaní, berouce na sebe všemožné podoby: trojka kvetla před ním v podobě nádherné květiny, sedma se mu objevovala jako gotická vrata, eso jako ohromný pavouk. Všechny jeho myšlenky slévaly se v jedinou - využít tajemství, které tak draho zaplatil. Začínal přemýšlet o pensionování a o cestách. Chtěl si ve veřejných pařížských hernách vynutit od očarované Fortuny poklad. Náhoda ho zbavila jeho starostí. V Moskvě se utvořila společnost bohatých hráčů pod předsednictvím proslulého Čekalinského, který strávil celý život u karet a vydělal si mnohdy miliony tím, že vyhrával směnky a prohrával hotové peníze. Dlouholetá zkušenost mu vysloužila důvěru kamarádů a pohostinný dům, znamenitý kuchař, laskavost a veselost mu získaly úctu obecenstva. Tento Čekalinskij přijel do Petrohradu. Přihrnula se k němu mládež, zapomínajíc pro karty na plesy a dávajíc přednost lákadlům faraóna před svody ženských půvabů. Narumov přivezl k němu Heřmana. Prošli řadou velkolepých komnat naplněných uctivými sluhy. Několik generálů a tajných radů hrálo whist; mládež seděla rozvalená na plátnem potažených divanech, jedla zmrzlinu a kouřila z dýmek. V saloně u dlouhého stolu, kolem něhož se tlačilo asi dvanáct hráčů, seděl hostitel a držel bank. Byl to šedesátník velmi úctyhodného zevnějšku; hlava byla pokryta stříbrnými šedinami. Plná a svěží tvář byla plna dobromyslnosti; oči blýskaly, jsouce oživeny stálým úsměvem. Narumov mu představil Heřmana. Čekalinský mu stiskl přátelsky ruku, prosil, aby se tu cítil jako doma, a pokračoval ve hře. Hra trvala dlouho. Na stole leželo víc než třicet karet. Čekalinský se po každém vrhu zastavil, aby dal hráčům čas učinit své dispozice, zapisoval prohru, zdvořile vyslechl jejich žádosti, ještě zdvořileji zahýbal růžek zbytečně ohnutý roztržitou rukou. Konečně hra skončila. Čekalinský zamíchal karty a připravoval se rozdat novou hru. "Dovolte, abych si přisadil," řekl Heřman, natahuje ruku za zády tlustého pána, který dával právě svou sázku. Čekalinský se usmál a uklonil mlčky na znamení zdvořilého souhlasu. Narumov gratuloval se smíchem Heřmanovi ke skončení dlouhého půstu a přál mu šťastný začátek. "Platí!" řekl Heřman, napsav sázku křídou na svou kartu.
"Kolik, prosím?" zeptal se hostitel mhouře oči, „odpusťte, prosím, nevidím dobře.“ "Čtyřicet sedm tisíc," odpověděl Heřman. Při těch slovech se všechny hlavy okamžitě obrátily a všechny oči se upřely na Heřmana. Zbláznil se! pomyslel si Narumov. "Dovolte, abych podotkl," řekl Čekalinský s nezměnitelným úsměvem, „že hrajete vysoko: ještě nikdo tu nevsadil víc než dvě stě sedmdesát pět rublů. „Tak co?" namítl Heřman, „hrajete na mou kartu, či ne?" Čekalinský se uklonil s týmž výrazem zdvořilého souhlasu. „Chtěl jsem jen podotknout," řekl, "že jsa poctěn důvěrou kamarádů, nemohu hrát jinak než za hotové. Sám jsem sice přesvědčen, že vaše slovo stačí, ale pro pořádek ve hře a v účtech, prosím vás, abyste peníze položil na kartu. Heřman vyndal z kapsy bankovní úpis a podal jej Čekalinskému, který se naň letmo podíval a položil jej na Heřmanovu kartu. Začal vytahovat karty. Napravo padla devítka, nalevo trojka. "Vyhrál!" řekl Heřman, ukazuje svou kartu. Mezi hráči se ozval šepot. Čekalinský se zamračil, ale úsměv se ihned vrátil na jeho tvář. „Přejete si výplatu?" zeptal se Heřmana. „Račte být tak laskav." Čekalinský vyndal z'kapsy několik bankovek a ihned peníze vypočítal. Heřman vzal peníze a odešel domů. Druhého dne večer se objevil zase u Čekalinského. Hostitel měl bank. Heřman přistoupil ke stolu; hráči mu ihned uvolnili místo. Čekalinský se mu laskavě uklonil. Heřman vyčkal novou hru, položil kartu a na ni svých čtyřicet sedm tisíc a včerejší výhru. Čekalinský táhl kartu. Napravo padl spodek, nalevo sedma. Heřman odkryl sedmu. Všichni vzdychli. Čekalinský byl zřejmě zmaten. Odpočítal devadesát čtyři tisíce a odevzdal je Heřmanovi. Heřman je chladnokrevně vzal a hned se vzdálil. Následujícího večera se Heřman opět objevil u stolu. Všichni ho očekávali. Generálové a tajní radové opustili svůj whist, aby se podívali na tak neobvyklou hru. Mladí důstojníci seskočili z divanů; všichni sluhové se shromáždili v saloně. Všichni obklopili Heřmana. Ostatní hráči neobsadili své karty, čekajíce netrpělivě, jak to skončí. Heřman stál u stolu, chystaje se hrát samoten proti bledému, ale stále ještě se usmívajícímu Čekalinskému. Každý z nich rozpečetil jednu hru karet. Čekalinský zamíchal. Heřman sňal a položil svou kartu, pokryv jí kupou bankovních úpisů. Podobalo se to souboji. Kolem bylo hluboké mlčení. Čekalinský začal tahat, ruce se mu třásly. Napravo padla dáma, nalevo eso. "Eso vyhrálo!" řekl Heřman a odkryl svou kartu. "Vaše dáma je přebita," řekl laskavě Čekalinský. Heřman se zachvěl: opravdu místo esa měl pikovou dámu. Nevěřil svým očím, nechápaje, jak se mohl přehmátnout. V tu chvíli se mu zdálo, že piková dáma přimhouřila oči a ušklíbla se. Neobvyklá podoba ho zarazila ... „To je ta stará!" vykřikl s hrůzou. ZÁVĚR. Heřman se zbláznil. Sedí v Obuchovské nemocnici v pokoji číslo 17, neodpovídá na žádné otázky a mumlá nezvykle rychle: "Trojka, sedma, eso! Trojka, sedma, dáma!“ Lizaveta Ivanovna se vdala za velmi milého mladého muže; kdesi slouží a má pěkné jmění: je to syn bývalého
správce staré hraběnky. Lizaveta má u sebe na vychování chudou příbuznou. Tomský byl jmenován rytmistrem a žení se s kněžnou Polinou. (1834)
otázky k četbě: 1. Stručný obsah povídky 2. Charakteristika 3 hlavních postav 3. Hlavní dějové vrcholy v textu (s ukázkou z textu) 4. Kdy a kde se děj odehrává 5. Na které historické osobnosti se objevují v textu narážky? Kdo byly tyto osobnosti? 6. Vyznění povídky: autorův ideový záměr 7. Prvky romantismu a realismu v textu
[1] moskevskou Venuši. [2]
Zahrát si karty u královny (franc.)
[3]
Zdá se, že pán je rozhodně píš pro služky. – Co chcete, milostivá? Jsou svěžejší. (franc.)
[4]
Babičko (franc)
[5]
Dobrý den, slečno Lízo (franc.)
[6]
Píšete mi, anděli, čtyřstránkové dopisy rychleji, než je mohu číst. (franc.)
[7]
7. května 18**, Muž nemravný a bezbožný. (franc.)
[8]
Zapomnění nebo lítost – jedna z otázek při cotillonu (fran.)
[9]
Jako královský pták – název zvláštního účesu v 18. století (franc.)
[10]
Přetvářka (franc.)
[11]
Počkejte (franc.)
